Městský hřbitov v Ústí nad Orlicí

Univerzita Hradec Králové Filozofická fakulta Historický ústav

Městský hřbitov v Ústí nad Orlicí Diplomová práce

Autor:

Bc. Petr Beneš

Studijní program:

B 7105

Studijní obor:

Historie

Vedoucí práce:

prof. PhDr. František Musil, CSc.

Historické vědy

Hradec Králové, 2016

Zadání diplomové práce Autor:

Bc. Petr Beneš

 

Studium:

F13117

 

Studijní program:

N7105 Historické vědy

 

Studijní obor:

Historie

 

Název diplomové práce:

Městský hřbitov v Ústí nad Orlicí

Název diplomové práce AJ:

The Town Cemetery in Ústí nad Orlicí

 

Anotace: DP se bude zabývat historií a významem městského hřbitova v Ústí n/O., jenž je skvostnou galerií hodnotných sochařských děl a jedinečné funerální architektury. Ústecký hřbitov je však také místem posledního odpočinku významných regionálních osobností, a právě oživení jejich takřka zapomenutých životních příběhů bude dalším z cílů mé práce. Literatura: Adolf BERNALD, Hrdinové všedních dní, Československý spisovatel, Praha 1953; Emanuel Vladimír DANIHELOVSKÝ, Ústí nad Orlicí, Klub českých turistů, Ústí nad Orlicí 1942; Josef HAVEL ? Josef Jaroslav FILIPI, Poupata ožehlá nenávistí, Oftis, Ústí nad Orlicí 2006; Josef HAVEL, Oběti předcházejí vítězství, Oftis, Ústí nad Orlicí 2005; Petr KMOŠEK, Drama života a díla sochaře Quida Kociána, Město Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 2007; Jindřich NYGRÍN, O rodech a Památkách v Ústí nad Orlicí a na Ústecku, Musejní a letopisecká komise města Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 1947; Jindřich NYGRÍN, Ústí nad Orlicí a okolí v minulosti,Jindřich Nygrín, Ústí nad Orlicí 1941; Jitka PEKOVÁ, Můzy Kocianova rodu, Městské muzeum, Ústí nad Orlicí 2003; Eva STŘÍTESKÁ ? Světlana JANEČKOVÁ, Představitelé protifašistického odboje na Ústecku, Střední průmyslová škola textilní, Ústí nad Orlicí 1982; Emanuel Karel ZEINER, Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky, E. K. Zeiner, Ústí nad Orlicí 1880.  

Garantující pracoviště:

Historický ústav, Filozofická fakulta

 

Vedoucí práce:

prof. PhDr. František Musil, CSc.

 

Datum zadání závěrečné práce:  

20.11.2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl jsem všechny použité prameny a literaturu. V Hradci Králové dne 7. července 2016. ………………………… podpis

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu své diplomové práce prof. PhDr. Františku Musilovi, CSc. a také ústeckému spisovateli panu Josefu Havlovi za cenné rady a připomínky. Dále děkuji paní Jitce Melšové z archivu ústeckého městského muzea, státnímu okresnímu archivu v Ústí nad Orlicí, zaměstnancům Katastrálního pracoviště Ústí nad Orlicí a pracovnicím společnosti Tepvos za poskytnutí hřbitovních matrik. V neposlední řadě pak chci rovněž poděkovat své přítelkyni za doprovod při častých návštěvách hřbitova a také svým rodičům za dlouholetou podporu při studiu.

Anotace Petr BENEŠ, Městský hřbitov v Ústí nad Orlicí. Filozofická fakulta, Univerzita Hradec Králové, 2016. Diplomová práce je rozdělena do dvou částí. První z nich se zaměřuje na historii pohřbívání v Ústí nad Orlicí s důrazem na městský hřbitov založený roku 1893. Část druhá je hřbitovním průvodcem, který odhaluje řadu zajímavých skutečností o zde pohřbených hudebnících, umělcích, spisovatelích, politicích, obětech světových válek, bohatých továrnících a dalších osobnostech, které přispěly k rozvoji města. V přílohách pak najdeme schematický plán hřbitova a fotografie zachycující tamní uměleckohistoricky hodnotná sepulkrální díla. Klíčová slova:

Ústí nad Orlicí, hřbitov, pohřbívání, sepulkrální umění

Annotation Petr BENEŠ, The Town Cemetery in Ústí nad Orlicí. Faculty of Arts, University of Hradec Králové, 2016.

The diploma thesis is divided into two parts. The first one is focused on the history of burials in Ústí nad Orlicí and special attention is paid to the town cemetery, which was founded in 1893. The second part si cemetery guide, which reveals many interesting facts about musicians, artists, writers, politicians, victims of world wars, wealthy factory owners and many other personalities who had contributed to the development of the town. In the attachments can be found schematic plan of cemetery and photographs capturing artistically and historically valuable sepulchral arts.

Keywords:

Ústí nad Orlicí, cemetery, burials, sepulchral art

Obsah Úvod ......................................................................................................................... - 8 1

2

Z historie pohřbívání v Ústí nad Orlicí ......................................................... - 9 1.1

Hřbitov popravených ................................................................................ - 9 -

1.2

Hřbitov Jednoty bratrské .........................................................................- 10 -

1.3

Vojenský hřbitov „Pod francouzským křížem“ ......................................- 10 -

1.4

Starý hřbitov u kostela ............................................................................ - 11 -

1.5

Cesta k výstavbě nového hřbitova .......................................................... - 14 -

1.6

První roky městského hřbitova ............................................................... - 17 -

1.7

O původu ústředního kříže ......................................................................- 19 -

1.8

Rozšiřování hřbitova ............................................................................... - 20 -

1.9

Ústecký hřbitov po rozšíření v roce 1926 ............................................... - 25 -

Procházka po ústeckém hřbitově .................................................................- 29 2.1

Oddíl A....................................................................................................- 29 -

2.2

Oddíl B ....................................................................................................- 37 -

2.3

Oddíl C ....................................................................................................- 42 -

2.4

Oddíl D....................................................................................................- 48 -

2.5

Hlavní cesta ............................................................................................. - 54 -

2.6

Hřbitovní výklenek ................................................................................. - 61 -

2.7

Oddíl E ....................................................................................................- 68 -

2.8

Oddíl F ....................................................................................................- 75 -

Závěr ...................................................................................................................... - 78 Seznam pramenů a použité literatury .................................................................- 80 Přílohy .................................................................................................................... - 85 Jmenný rejstřík ....................................................................................................- 85 Obrazová příloha .................................................................................................- 87 -

Seznam použitých zkratek AM

archiv města

AMM

archiv městského muzea

c. k.

císařsko-královský

č. d.

číslo deníku

čp.

číslo popisné

dr. h. c.

titul čestného doktora (lat. doctor honoris causa)

ev. j.

evidenční jednotka

f.

fond

fol.

folio

inv. č.

inventární číslo

K

rakousko-uherská koruna (1892–1918)

Kč

koruna československá (1918–1939)

Kčs

koruna československá (1945–1993)

kn. vl.

knihovní vložka

kr.

krejcar (rakouská měna)

MNV

místní národní výbor

obr.

obrázek

parc. č.

parcelní číslo

sign.

signatura

SOkA

státní okresní archiv

škpt.

štábní kapitán

zl.

zlatý (rakouská měna)

Úvod Tajemnou atmosférou hřbitovů jsem byl již od útlého mládí fascinován. Nevnímám je pouze jako místo posledního odpočinku našich předků, ale také jako osobitou galerií sochařských uměleckých děl a jedinečné funerální architektury. Hřbitov je rovněž vizitkou každého města, z níž je patrné, jak si váží nejenom svých zesnulých občanů, ale také kulturního dědictví obecně. Danou problematikou jsem se rozhodl zabývat ve snaze uchránit před zapomněním životní příběhy osobností, které ústecký hřbitov spojil místem jejich věčného spánku. Téma ústeckého městského hřbitova nebylo prozatím nikterak komplexně zpracováno a je pro mne tedy velkou výzvou, zhostit se tohoto úkolu. V první části své práce se budu snažit zpracovat historii ústeckého pohřbívání, k čemuž využiji převážně rukopisů místního historika Jindřicha Nygrína z archivu zdejšího městského muzea, načež získané poznatky ověřím a doplním informacemi z Pozemkové knihy ústeckého katastrálního pracoviště. Budu se rovněž zabývat výstavbou nového obecního hřbitova a jeho následným rozšiřováním, přičemž se zaměřím na studium protokolů ze schůzí městského výboru, korespondence městské rady, hřbitovních řádů a dalších pramenů z ústeckého okresního archivu. Cílem části druhé je pak vytvoření jakéhosi průvodce, který by čtenáři odhalil řadu zajímavých skutečností ze života zde pohřbených osobností, jejichž osudy se z povědomí místních občanů již takřka vytratily. Zde budu vycházet výhradně z ústeckých pamětních knih, hřbitovních matrik, článků v dobových periodikách a prací regionálních historiků. Současně se pokusím vyzdvihnout vybrané, umělecky hodnotné náhrobky a dopátrat se jejich původu. Tyto sepulkrální památky by pak měla čtenáři také přiblížit bohatá fotografická dokumentace. Věřím, že se mi podaří vytvořit kvalitní ucelenou práci, která zaplní další prázdné místo ústecké historiografie.

-8-

1

Z historie pohřbívání v Ústí nad Orlicí

V historii ústeckého pohřbívání se můžeme setkat hned s několika místy posledního odpočinku – s tajemným hřbitovem u městského popraviště, krchovem Jednoty bratrské i vojenským hřbitovem, kde byla pohřbena těla francouzských vojáků z války o rakouské dědictví. Nejdůležitějším však bylo nejstarší pohřebiště u kostela, jehož funkci koncem 19. století převzal nový obecní hřbitov vystavěný za městem v místě zvaném „Na Hýbli“. Právě o minulosti těchto hřbitovů a cestě k výstavbě hřbitova nového vypráví následující kapitola. 1

1.1

Hřbitov popravených

Jedno z ústeckých městských práv bylo mimo jiné také právo popravní. Hrdelní tresty byly vykonávány na místní šibenici, která stávala na travnatém svahu pod obecním lesem, v místě zvaném Mendrik. Ta byla z města dobře viditelná a těla oběšenců tak sloužila jako důrazná výstraha všem místním občanům. Popravení bývali pohřbíváni kolem popraviště, kde tak vznikl nový, strach a hrůzu vzbuzující hřbitov, který byl využíván až do roku 1848. 2 V ústecké městské kronice najdeme záznam z roku 1928, kdy byly několik metrů od tamní kaple Nanebevstoupení Páně, 30 cm pod povrchem, nalezeny tři lidské kostry. Státní městský lékař po jejich ohledání odhadl věk mrtvol na 20 až 30 let a současně konstatoval, že těla byla v zemi uložena již po velmi dlouhou dobu. Kronikář si však nebyl schopen tento záhadný nález nikterak vysvětlit. 3 My však již zřejmě odpověď na tuto otázku známe. Také v Nygrínových rukopisech totiž můžeme narazit na zmínku o tom, že při výstavbě nových domů pod

Podle Nygrína, který se odkazuje na archeologické nálezy, se můžeme také domnívat, že se staré pohanské pohřebiště mohlo nacházet v místě zvaném Šárka, které se táhne od dnešního Wolkerova údolí až k „Pánovu kříži“, dnešnímu místu ústecké letiště. Existenci tohoto hřbitova však není možné s jistotou potvrdit; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/1/98, Jindřich NYGRÍN, Hřbitovy v Ústí nad Orlicí, fol. 5. 2 Tamtéž, fol. 6; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/13/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy …, fol. 2–3. 3 SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 32, inv. č. p00032, Josef ŠKARKA, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1836, 1924–1929, s. 24. 1

-9-

touto kaplí, bylo nehluboko v kamenité půdě postupně nalezeno 13 dobře dochovaných koster lidí, kteří zde byli v dřívějších dobách popraveni. 4

1.2

Hřbitov Jednoty bratrské

Další ze starých ústeckých hřbitovů patřil Jednotě bratrské. Ta když se v posledních letech 15. století v Ústí nad Orlicí ustanovovala, zvolila si za své středisko hospodářskou chalupu v místě, kde později stával dům ústeckého stavitele Salfického (str. 41). 5 Právě naproti této chalupě stával malý hřbitůvek přívrženců víry bratrské. „Tam tlí prach kostí nejšlechetnějších vyznavačů ušlechtilé nauky Kristovy. Tam tlí prach kostí kacířů nepoznaných matek a otců nynějších pokolení i také matek a otců, jejichž synové a dcery než by zapřeli odkazy a dědictví, raději odešli do ciziny, kde, bohužel, utonuli v moři cizoty.“ 6 V tomto hospodářském stavení bratři setrvávali až do roku 1565, kdy byla dokončena stavba budovy sboru v ulici Rychnovské. 7 V roce 1622 bylo místo starého hřbitova prodáno jako zahrada a je tedy zřejmé, že se již od výstavby sboru nového, na původním hřbitově nepohřbívalo. Nové pohřebiště v ulici Rychnovské pak bylo využíváno až do roku 1626, kdy byli přívrženci Jednoty Bratrské ze země vypovězeni. 8

1.3

Vojenský hřbitov „Pod francouzským křížem“

S následujícím hřbitovem se přeneseme v čase do doby vlády císařovny Marie Terezie, konkrétně do roku 1740, kdy po smrti svého otce Karla II. nastoupila na český trůn. Nástupnické právo jí zajišťovala tzv. Pragmatická sankce z roku 1713. Ta, ač byla mezinárodně přijata, nebyla nikterak dodržována. Hned v prvním roce vlády Marie Terezie zabral pruský císař Fridrich II. většinu Slezska a bavorský vévoda AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/13/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 3–4. Dům čp. 284 v ulici Karlově (dnes ulice Jilemnického). 6 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/9/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy, fol. 2–3. 7 Dům čp. 53; dnes ulice Pickova. 8 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/1/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy, fol. 5; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/9/98, tamtéž, fol. 1–6; Památník ústeckého divadelnictví, Ústí nad Orlicí 1936, s. 9. 4 5

- 10 -

Karel Albrecht se s pomocí francouzských vojsk zmocnil značné části českého království. V roce 1741 obsadil také hlavní město Prahu a nechal korunovat českým králem. Následujícího roku však byla bavorsko-francouzská vojska rakouskými brannými silami z Prahy vytlačena. Při ústupu pak značná část vojáků podlehla hladu a kruté zimě, nebo byla zajata. Do Ústí nad Orlicí bylo přivedeno 361 těchto vysílených a z velké části tyfem nakažených zajatců, kteří v krátké době roznesli nákazu po městě. Během tří týdnů zde zemřelo 88 zajatců, kteří byli údajně bez rakví pochováni na pozemku zvaném „Na Drahách“, za stodolami. 9 Z piety zde byl vztyčen dřevěný kříž, díky kterému se pro toto místo vžilo pojmenování „Pod francouzským křížem“. Dnes tu však již není po místě posledního odpočinku francouzských vojáků ani památky. 10

1.4

Starý hřbitov u kostela

Teď se však vraťme o téměř půl tisíciletí zpět, do druhé poloviny 13. století, kdy v Ústí nad Orlicí vznikl nejstarší nám známý hřbitov. Kolem roku 1255, za vlády krále Přemysla Otakara II., byla stará slovanská osada jménem Oustí povýšena Vilémem z Drnholce na městskou obec. První písemnou zmínku o ústeckém kostele pak máme z roku 1297, kdy se ústecký farář Lutold zúčastnil korunovace českého krále Václava II. 11 S rozšířením křesťanství se začaly hřbitovy soustřeďovat kolem kostelů, neboť křesťanským zvykem bylo pochovávat zesnulé do posvátné vysvěcené půdy, na tzv. svatém poli. Je tedy na místě se domnívat, že již se založením ústeckého křesťanského kostela byl současně zřízen také hřbitov, který jej obepínal. 12

Nygrín uvádí, že se tento hřbitov nacházel v místech, kde končilo hřiště, které se zde nacházelo ve 20. století (v místě dnešní ZŠ Bratří Čapků). Na žádném z vojenských mapování ani na císařských povinných otiscích map stabilního katastru však není tento hřbitov vyznačen; http://oldmaps.geolab.cz; http://archivnimapy.cuzk.cz. 10 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/1/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 5; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/5/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 3–5. 11 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/1/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 1– 2; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/2/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 1. 12 Olga NEŠPOROVÁ, O smrti a pohřbívání, Brno 2013, s. 226; Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004, s. 266–267. 9

- 11 -

O tomto prvním ústeckém kostele toho moc nevíme, neboť veškeré písemné doklady spolykaly plameny požáru, který obec zachvátil v roce 1498. Není zcela jisté, zda lehl popelem také původní dřevěný kostel. Zřejmě kolem roku 1530 byla zahájena výstavba nové kostelní zvonice.

13

Jestli však byl současně vystavěn také

nový kostel, nemůžeme s jistotou určit. 14 V každém případě se jednalo o malý dřevěný, od severu k jihu položený kostel, který stával na kamenné podezdívce. Nacházel se v místě dnešního kostela a z jižní strany k němu byla přistavěna již zmíněná samostatná dřevěná zvonice. Samotná budova kostelní však byla malá a nedostačující, stejně jako přilehlý hřbitov. Ze zápisu městského písaře v obecním manuálu z roku 1737 se dozvídáme, že při nedělních bohoslužbách museli mnozí občané, kteří se již do kostela nevměstnali, postávat, často i za dešťů a mrazů, venku mezi hroby a nezřídka kdy také na hrobech samotných. 15 V roce 1770 byl dřevěný kostel stržen a v následujících šesti letech zde, podle návrhu Jakuba Pánka z Veselí na Moravě, vyrostla monumentální pozdně barokní stavba kostela Nanebevzetí Panny Marie, která se nám dochovala až do dnešních dní. 16

Tím se sice vyřešila nedostatečná kapacita kostela, avšak na úkor jeho rozšíření byl

ochuzen prostor přilehlého pohřebiště, které již před stavbou nového kostela svou rozlohou nevyhovovalo. Situace spojená s nedostatkem pohřebních míst se s neustálým nárůstem obyvatel města a přilehlých obcí postupně vyhrocovala. S přibývajícími pohřby se razantně zhoršovaly také hygienické podmínky tohoto přeplněného hřbitova, v důsledku čehož byl stále více ohrožován zdravotní stav ústeckých občanů, jejichž stížností na neakceptovatelnou hřbitovní situaci neustále

Možno tak usuzovat ze žádosti ústeckých z roku 1770 o finanční příspěvek vrchnosti na nový kostel, ve které bylo zdůrazněno, že je stávající kostel dřevěný, zchátralý, malý a stejně tak dřevěná zvonice se dvěma zvony je již chatrná a 240 let stará. 14 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/1/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 1–2; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/2/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 2. 15 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/1/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 2; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/2/98, Jindřich NYGRÍN, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 2. 16 Josef CIBULKA, Soupis památek historických a uměleckých v okresu lanškrounském, Praha 1935, s. 213. 13

- 12 -

přibývalo.

17

V padesátých letech 19. století tak lanškrounské okresního hejtmanství

městské obci přikázalo bezodkladnou nápravu hřbitovních poměrů. 18 Nabízely se hned dvě varianty řešení tohoto problému. Jednou z nich bylo vybudování hřbitova nového na děkanských pozemcích (parc. č. 1609–1612), v místech kde se v současné době nachází park „Kociánka“. Z té však pro odpor ústeckého děkanství, které se nechtělo svých pozemků vzdát, sešlo. Bylo tedy rozhodnuto o rozšíření stávajícího hřbitova zakoupením části sousední zahrady. Dne 24. října 1859 byla podepsána smlouva mezi vlastníkem pozemku Františkem Trávníčkem a zástupci města o koupi pozemku o výměře 425 čtverečních sáhů, při ceně 1 zl. a 50 kr. za sáh.

19

Následujícího roku byl pak nově vytyčený hřbitovní

prostor, jehož rozloha zůstala do dnešních dní nezměněna, obehnán masivní kamennou zdí. 20, 21 Rozšířením starého hřbitova byl však nedostatek pohřebních míst vyřešen sotva

na

čtvrt

století.

Vlivem

nárůstu

počtu

místního

obyvatelstva,

v

důsledku rozmachu ústeckého textilního průmyslu a přičlenění okolních obcí k městu, pohřbů přibývalo takovou rychlostí, že již ani nově rozšířený hřbitov nebyl schopen pojmout potřebné množství těl. Tento závažný problém nevyřešilo ani zkrácení tzv. tlecí doby, po jejímž uplynutí mohl být hrob znovu vykopán a použit k pochování nového nebožtíka. Sáhlo se tedy po nezvyklém způsobu, kdy byl celý hřbitov zavezen hlínou, v níž byla mrtvá těla pohřbívána ve vrstvách nad sebou. Avšak ani toto krajně nouzové opatření nic nevyřešilo a stížnosti lidí se stále množily. Nejen z pietních, ale převážně ze zdravotních důvodů, tak bylo lanškrounským okresním hejtmanstvím

Podle nařízení císaře Josefa II. z 26. srpna 1784 měly vznikat nové, zdí obehnané hřbitovy, vzdálené alespoň čtvrt hodiny chůze od zástavby města. Převážně z finančních důvodů však byly tyto nové hřbitovy mnohdy budovány až koncem 19. století a jinak tomu nebylo ani v Ústí nad Orlicí; O. NEŠPOROVÁ, O smrti…, s. 229–230. 18 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/1/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 3; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/2/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 2. 19 Sáh je historická délková míra; 1 sáh se v této době rovnal přibližně 1,77 m; Ondřej ŠEFCŮ, Architektura. Lexikon architektonických prvků a stavebního řemesla, Praha 2013, s. 244. 20 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/1/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 3–4; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/2/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 2; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/4/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 5. 21 Na prahu pravého vchodu na tento hřbitov jsou údajně také pohřbeni v Ústí zemřelí pruští vojáci z války prusko-rakouské (1866); AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/1/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 6. 17

- 13 -

obci ústecké nařízeno urychlené vybudování nového hřbitova, který by se nacházel mimo zastavěnou část města. 22, 23

1.5

Cesta k výstavbě nového hřbitova

Roku 1891 byla v Ústí nad Orlicí, jako pomocný sbor městské rady a zastupitelstva, ustavena zvláštní městská zdravotní komise v čele s předsedou Dr. Františkem Vicenou (str. 48). Tato komise ještě téhož roku dne 24. září podala městské radě zprávu, v níž uvádí stav starého kostelního hřbitova jako jeden z hlavních zdravotních nedostatků města. Byla znovu zdůrazněna potřeba zřízení důstojného pohřebního místa, které by zdravotním požadavkům zcela vyhovovalo. 24 Žalostný stav hřbitova však nebyl jediným palčivým problémem ve městě. Tou dobou se také vážně jednalo o zřízení vodovodu, který by městu zajistil dostatečný přísun pitné vody. Ač se tato záležitost zdála býti naléhavější, byla z důvodu vyšších nákladů a delší doby přípravných odborných prací nakonec upozaděna. 25 O výběru místa pro nový hřbitov se vlekly dlouhé spory již od roku 1888. Kromě míst zvaných „Na Hýbli“ a „Na Drahách“

26

, se stejně jako na konci 50. let

19. století uvažovalo i o hřbitovní výstavbě na děkanských pozemcích při dnešní Smetanově ulici. Někteří členové zastupitelstva doporučovali právě toto místo, neboť se nacházelo v centru města a bylo tak snadno dostupné. Navíc se domnívali, že by děkanství své pozemky městu postoupilo za přívětivou cenu a celé místo by se ještě zvětšilo o tamní obecní pozemky. Avšak ani tentokrát neměl děkanský úřad zájem o zřízení pohřebiště na své půdě. 27 Tamtéž, fol. 1– 3; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/2/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 4. V žádné literatuře se však nedočteme, že se v zadní části ústeckého kostela nachází také zazděná kostnice (ossarium), kde jsou uloženy kosti ze starého hřbitova; O sochařské výzdobě starého hřbitova u kostela se pak ve své knize s názvem „Kamenné svědomí města“ rozepisuje regionální historička Věra Sekotová; Věra SEKOTOVÁ, Kamenné svědomí města, Ústí nad Orlicí 1999, s. 67–69, 76, 78, 85–87. 24 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/4/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 6–8. 25 Tamtéž, fol. 8–9. 26 To se nacházelo na děkanských polích za bývalými stodolami, kde dnes stojí nákupní centrum „Nová Louže“. 27 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/2/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 4–5; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/12/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 2. 22 23

- 14 -

Pochopitelně se ani majitelům okolních pozemků představa hřbitova na tomto místě nezamlouvala a jako důvod uváděli, že se tu nachází několik od nepaměti starých vřídel, která zásobují vodou některé domy i kašnu na náměstí. To ostatně dokládá také plánek Ignáce Neugebauera, mistra zednického, na němž je navržena poloha nového hřbitova na těchto děkanských pozemcích. 28 Dalším argumentem pak bylo, že tamní půda je neobyčejně vlhká, a tudíž pro rozklad těl naprosto nevhodná. Aby si městská rada tato tvrzení ověřila, nechala zde vyhloubit několik sond, které se přes noc skutečně do značné výše zalily vodou. Avšak po nějakém čase se ukázalo, že ji v noci do sond nalili sami páni sousedé, kteří se tak snažili výstavbu nového hřbitova ve svém sousedství překazit. 29 Jelikož se město nebylo stále schopné odhodlat ke zřízení nového pohřebního místa, podal městský lékař František Vicena lanškrounskému okresnímu hejtmanství stížnost, týkající se nedostatečného zetlívání těl na ústeckém hřbitově. Ze zápisů městské rady i z její korespondence z léta 1891 zjišťujeme, že na ni okresní hejtmanství naléhá, aby se již definitivně vyjádřila ohledně výběru místa pro nový hřbitov. Městská rada tedy vyzvala obecní výbor k prohlédnutí a následnému posouzení navrhovaných lokalit.

30

Avšak ještě v listopadu roku 1891 není místo

hřbitova definitivně vybráno, neboť teprve teď zasílá městská rada ústeckému děkanovi písemnou žádost s otázkou, zdali by byl ochoten souhlasit s výstavbou hřbitova na děkanských pozemcích „Na Drahách“. Jak se dalo předpokládat, ani teď se na jeho názoru nic nezměnilo a odpověděl, že po zralém uvážení nemůže s výstavbou hřbitova na tomto místě souhlasit.

31

Kromě nežádoucího znehodnocení

těchto pozemků, mohla být důvodem k nesouhlasu také tradice pohřebního průvodu, kvůli které by musel s každým nebožtíkem chodit až na odlehlé místo za městem. Pro výstavbu nového hřbitova bylo tedy nakonec vybráno místo „Na Hýbli“. Později se ale ukázalo, že ani tato varianta děkanovi z nějakého důvodu nevyhovovala a podal

Plánek pochází zřejmě z 60. let 19. století; SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 257, inv. č. 1259, sign. I, Hřbitov, fol. 1. 29 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/12/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 2–3. 30 SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 98, kn. 72, Protokoly ze schůzí městské rady 1887–1892, fol. 71, 72; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/4/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 9. 31 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/38/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 1. 28

- 15 -

proti ní protest, který byl následně postoupen Zemské zdravotní radě v Praze. Zabránit výstavbě nového hřbitova se mu však ani touto cestou nepodařilo. 32 V září 1891 poslalo okresní hejtmanství městské radě žádost o předložení situačního plánu nového hřbitova. K vypracování jeho návrhů a zároveň také rozpočtů byli vyzváni ústečtí stavitelé Josef Hernych (str. 56) a Josef Schüller. Městská rada současně zahájila jednání o výkupu hřbitovních pozemků. 33 Počátkem června 1892 si okresní hejtmanství na obecním zastupitelstvu vyžádalo vyjádření k otázce, zdali bude nový ústecký hřbitov konfesionální, načež bylo rozhodnuto, že se bude jednat o hřbitov římskokatolický. Dne 5. září 1892 pak lanškrounské hejtmanství vydalo k výstavbě nového hřbitova oficiální povolení. 34 O finanční úhradu výstavby ústeckého hřbitova se ústecká obec postarala prostřednictvím půjčky od Zemské banky v Praze ve výši 14.000 zl.

35

Dne 11. ledna

1893 proběhlo jednání městského zastupitelstva s konečnou platností o projektu stavby, kde bylo s definitivní platností schváleno místo „Na Hýbli“. V říjnu toho roku pak město získalo potřebné parcely od jisté Anny Sýkorové Havránkových,

37

Fišerových

38

a Applových

39

36

a manželů

. Dne 14. června 1893 byla stavba

hřbitova zadána ústeckému staviteli Josefu Hernychovi, který rozpočet vyčíslil na 8150 zl. Výstavba tak mohla být konečně zahájena. 40

SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 98, kn. 72, Protokoly… 1887–1892, fol. 97; srov. AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/4/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 12; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/12/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 4. 33 SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 98, kn. 72, Protokoly… 1887–1892, fol. 74. 34 Toho roku od července do září bylo okresním hejtmanstvím postupně uděleno povolení i k výstavbě hřbitovů v přifařených obcích Kerhartice, Černovír a Hylváty; SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 98, kn. 72, Protokoly… 1887–1892, fol. 89, 92, 95, 96, 99; srov. AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/4/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 11. 35 SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 99, kn. 73, Protokoly ze schůzí městské rady 1893–1897, fol. 8. 36 Parc. č. 578, 579, 581, 601, 602, 603, 604 (odkoupeno za 2533 zl. 18. kr.); Katastrální úřad pro pardubický kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Orlicí, Pozemková kniha, kn. vl. 331, č. d. 10301/893. 37 Parc. č., 611/2, 614, 615/2, 616/2, 619/3, 621/3 (odkoupeno za 1471 zl. 50 kr.); tamtéž, kn. vl. 16, č. d. 10302/893. 38 Parc. č. 574/2, 575/2, 576/2, 593/3, 593/4, 596/2; (odkoupeno za 408 zl. 80. kr.); tamtéž, kn. vl. 751, č. d. 10304/893. 39 Parc. č. 585/2 (odkoupeno za 24 zl. 19. kr.) tamtéž, kn. vl. 456, č. d. 10303/893. 40 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 257, inv. č. 1259, sign. I, Hřbitov, fol. 230; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/3/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 5; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/4/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 12–13. 32

- 16 -

Současně bylo jednáno také s ústeckým děkanem Antonínem Nývltem o vysvěcení nového hřbitova. Ten si jako podmínku stanovil vyhrazení místa pro sebevrahy, jinověrce a nekřtěnce, které bylo následně vytyčeno v rohu oddílu C u tehdejší pitevny. Jeho dalším požadavkem pak bylo zřízení důstojného ústředního kříže. Dne 2. října 1893 městská rada vybrala dva své členy, kteří se následujícího dne měli pro vhodný železný kříž vydat do Brna. Zřejmě jim však žádný nepadl do oka a tak se vrátili s nepořízenou. Městská rada tedy objednala alespoň kříž dřevěný s tím, že záležitost ohledně zřízení kříže definitivního přenechá obecnímu zastupitelstvu. Prozatímní dřevěný kříž, který byl na ústeckém hřbitově vztyčen 18. října toho roku, dle návrhu pana děkana zhotovil ústecký kovářský mistr Ferdinand Kalous. 41

1.6

První roky městského hřbitova

Stavba nového hřbitova, která staviteli Hernychovi trvala pouze něco málo přes čtyři měsíce a stála 8329 zl. 20 kr., byla již koncem října 1893 dokončena. Zaujímala 12,61 ha a byla rozčleněna do oddílů A, B, C a D. V každém z nich se pak nacházelo po šesti podvojných řadách hrobů, které byly při hlavní cestě zakončené hrobkami. 42 Hned 1. listopadu pak byl hřbitov vysvěcen farářem a vikářem z Dolní Dobrouče Františkem Krihlem za přítomnosti jeho kaplana, ústeckého děkana Nývlta a několika kněží z okolí. Když při samotném aktu svěcení dobroučský vikář Krihl došel k západní hřbitovní zdi, zadržel mu ústecký děkan ruku s upozorněním, že se jedná o místo vyhrazené pro pohřbívání židů. Světící však děkanovy výtky nedbal, a tak i místa pro židy určené vysvětil, ačkoli pouze symbolicky, neboť se mu již svěcené vody v kropence nedostávalo. Podobným způsobem tak prý následně vysvětil celý ústecký hřbitov. 43, 44 SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 99, kn. 73, Protokoly… 1893–1897, fol.13, 14; srov. AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/2/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 15. 42 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 713, sign. I-H/23, Hřbitov, fol, 2–3. 43 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/2/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 6; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/14/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 1–2. 44 Již dva dny po vysvěcení, se pak nový městský hřbitov dočkal svého prvního nebožtíka, jímž byl Josef Štancl, sedmašedesátiletý soukromník z domu čp. 120 v ulici Třebovské; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/27/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 1. 41

- 17 -

Od 1. září 1893 jednala městská rada o správci a udržovateli nového ústeckého pohřebiště.

45

Dne 27. září 1893 pak proběhlo hlasování městského

zastupitelstva, z něhož vítězně vyšel pan Josef Neuwirth (str. 66). Při hlasování získal 16 hlasů, zatímco pro jeho konkurenta pana Trnobranského z Kyšperka hlasovalo pouze 7 zastupitelů. Z Neuwirthovy pozdější korespondence se dozvídáme, že se jednalo o dosti svéráznou osobnost, která se zpravidla neostýchala své postoje poměrně razantně hájit. Během svého působení ve funkci ústeckého hrobníka se tak dostal do nejednoho sporu s městskou radou i s ústeckým děkanátem. 46 Jak již bylo zmíněno, na hřbitově se nacházelo místo pro pohřbívání sebevrahů a jinověrců, které bylo ohrazeno jakýmsi drátěným plotem. Ten však hrobník Neuwirth, údajně se souhlasem členů městské rady, po nějakém čase odstranil a nebožtíky nadále pohřbíval bez rozdílu víry. U pana děkana pak svůj čin obhajoval tím, že není lidské jinověrce a nekřtěné děti pohřbívat stranou od ostatních. 47

Dne 2. května 1904 si děkan Nývlt při obchůzce hřbitova vyžádal po Neuwirthovi ukázání hrobu jistého, předešlého dne pohřbeného jinověrce. Ten byl však pochován mezi hroby katolíků, což Neuwirth odůvodnil tím, že má od městského úřadu nakázáno pohřbívati zesnulé v řadě bez rozdílu náboženského vyznání. Ve své stížnosti v této záležitosti adresované městské radě pak Nývlt poukazuje na to, že se takové jednání příčí církevním zákonům a odkazuje se na katolickou zásadu „s kým nemáme za živa ve víře společenství, s tím nemáme ho ani ve smrti“.

48

Dne 26. března toho roku písemně žádal městský úřad, aby se na

hřbitově sebevrazi a jinověrci pohřbívali pouze na místech pro ně vyhrazených, od hrobů katolíků oddělených. Na celou záležitost si pak nezapomněl postěžovat ani biskupskému ordinariátu. Městská rada na to zareagovala konstatováním, že z jejich strany k žádnému takovému příkazu nedošlo a následně hrobníkovi nakázala, aby jinověrce a sebevrahy pohřbíval již pouze v místech k tomuto účelu zvolených.

49

SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 99, kn. 73, Protokoly… 1893–1897, fol. 9. 46 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/2/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 6. 47 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/33/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 1. 48 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 713, sign. I-H/23, Hřbitov, fol. 13. 49 Tamtéž, fol. 13–15. 45

- 18 -

Jestli se však tímto příkazem svéhlavý hrobník do budoucna skutečně řídil, nemůžeme s jistotou potvrdit.

1.7

O původu ústředního kříže

Když na ústeckém hřbitově půjdeme východním směrem tzv. hlavní cestou, již z dálky náš pohled upoutá vysoký kamenný kříž, jenž tvoří výraznou dominantu celého hřbitova. Za tento pískovcový monument vděčíme vdově po továrníkovi Hubertu Andresovi – paní Boženě Andresové (str. 60), která ho svým nákladem nechala zhotovit u choceňského kamenosochaře Josefa Reila. Dne 25. dubna 1910 paní Andresová městské radě oznamuje, že kříž bude sochařem Reilem vyhotoven již v druhé polovině října toho roku a že bude následně v Den všech svatých dopraven na ústecký hřbitov. Vyzvala tedy město, aby do té doby potřebný prostor k umístění kříže řádně připravilo. Tomuto požadavku bylo na zasedání městské rady vyhověno, načež se vypracováním plánu a rozpočtu na rozšíření hřbitova pověřil stavitel Josef Hernych. 50 Z dopisu Josefa Reila adresovaného paní Andresové z 1. září 1910 se dozvídáme, že se na kříži již pracuje, avšak stavět se bude moci až na jaře příštího roku, neboť bude nejdříve potřeba rozšířenou část hřbitova obezdít.

51

Vyhláškou

městského úřadu z 15. října téhož roku bylo zahájeno nabídkové řízení na výstavbu této ohradní zdi. V něm nad Rudolfem Deverou, který přišel s rozpočtem na 1678,58 K, zvítězil Josef Hernych s rozpočtem vyčísleným na 1770 K. 52 Dne 9. června 1911 pak městská rada vyhlásila pro ústecké stavitele Rudolfa Devera a Josefa Hernycha nabídkové řízení na vyzdění hrobek na přistavěném výklenku za místem pro Reilův kříž. Na vypracování nabídek s plány a rozpočty dostali čas do 14. dne toho měsíce. S Josefem Hernychem o výstavbě těchto hrobek však jednala městská rada ještě před vypsáním soutěže. Již 1. června mu je zpětně SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 703, sign. I-H/6, Hřbitov, fol. 22; SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 103, kn. 77, Protokoly ze schůzí městské rady 1910–1915, fol. 2. 51 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 703, sign. I-H/6, Hřbitov, fol. 4. 52 Staviteli Deverovi však byla svěřena zakázka na přestavbu mostu přes Třebovku u mandlu Františka Kumpošta (str. 47); tamtéž, fol. 48–54; SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 103, kn. 77, Protokoly… 1910–1915, fol. 24. 50

- 19 -

zaslán plán výstavby s poznámkami k přepracování a požadavkem na vytvoření rozpočtu, který je pak s finální částkou 4310 K předložen městské radě 6. června. O osm dní později předložil svoji nabídku také Rudolf Devera, který nabízel zhotovení hrobek za paušální obnos 3966 K. Na zasedání městské rady konané 21. června byla pak zakázka přidělena přeci jenom staviteli Hernychovi. 53 Ve svém dopise městské radě z 25. července 1911 paní Božena Andresová oznamuje, že stavba ústředního kříže je již dokončena a že ho tímto předává obci. Po dvou dnech je jí zaslána děkovná odpověď s utvrzením, že jakmile bude okolí kříže po dostavění hrobek upraveno, ústecký děkan kříž posvětí. 54 V prosinci téhož roku se paní Andresová opět obrací k městské radě s tím, že chce k hřbitovnímu kříži opatřit vhodnou svítilnu. Předkládá pět návrhů a žádá o pomoc s výběrem té, která by se k danému účelu hodila nejvíce. Dočkala se však pouze odpovědi, že se na dané místo nehodí ani jedna z navrhovaných a že by bylo příhodnější zřídit zcela jednoduchou svítilnu ve skále pod vytesaným nápisem.

55

Jak

to nakonec s hledáním ideálního osvětlení Reilova kříže dopadlo, již prameny mlčí.

1.8

Rozšiřování hřbitova

Pouhých pár let po dokončení ústeckého obecního hřbitova se začal projevovat jeho zásadní nedostatek, kterým byla silně podmáčená půda. Podle hřbitovního řádu z 1. prosince 1897 po ukončení tlecího turnusu, stanoveného u dospělých osob na 15 let a u dětí na 10 let, měl být hrob znovu vykopán a použit k dalšímu pohřbu. Exhumované tělesné ostatky a zbytky rakví pak měly být pochovány na místě k tomuto účelu určenému. 56 Právě kvůli vodnaté jílovité půdě, která zamezovala přístupu kyslíku, zde však docházelo k nedostatečnému rozkladu a tzv. adipocire, neboli saponifikaci těl. Jedná se o přesný opak mumifikace, ke které dochází v suchém, teplém a větraném

SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 703, sign. I-H/6, Hřbitov, fol. 3–36. Tamtéž, fol. 20, 25. 55 Tamtéž, fol. 23. 56 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 713, sign. I-H/23, Hřbitov, fol. 2–3. 53 54

- 20 -

prostředí. Při adipocire je tělesný tuk přeměněn v šedobílou mazlavou hmotu, avšak vnitřní orgány zůstávají dobře zachovány. 57 Dne 13. února 1909 zaslalo okresní hejtmanství v Lanškrouně dopis ústeckému starostovi, v němž stálo, že úřední lékař shledal ústecký hřbitov z tohoto důvodu nevyhovujícím a současně zdůraznil, že není dále možné zachovat stávající tlecí turnus. 58 Bylo zřejmé, že jednoho dne bude muset dojít k rozšíření stávajícího hřbitova. Dne 24. září 1910 se na zasedání městské rady jednalo o přikoupení přiléhajících pozemků (parc. č. 640, 642, 628, 627, 629, 636, 630, 631, 621/2, 619/2), z jejichž polohy je patrné, že bylo uvažováno o rozšíření hřbitova směrem na východ.

59

K jejich odkoupení však následně nedošlo. 60 Dne 10. května 1911 byl na hřbitově za přítomnosti městského lékaře Josefa Korába (str. 39) otevřen hrob, v němž již 17 let tlely ostatky jistého nebožtíka. Pohled, který se po odkryvu hlíny přítomným naskytnul, byl však více než zneklidňující. Dřevěná rakev byla v poměrně dobrém stavu, pouze zčernalá. Po vylití vody z rakve bylo možné pod mrtvolou spatřit shnilé měkké tkáně, avšak kosti a vazy zůstaly zcela zachovány, a to i přesto, že se daný hrob nacházel v relativně nejsušší části hřbitova. Hrobník však lékaři sdělil, že stav právě exhumovaného těla je ještě příznivý a začal vyprávět, jak při jiné příležitosti vykopal mrtvolu zcela zmýdelněnou. Městský lékař na základě této zkušenosti prohlásil, že pohřbívání za těchto okolností je zcela nepřípustné. Ve svém protokolu udává, že mrtvola není natolik zetlelá, aby mohl vyloučit veškerá zdravotní. V závěru své zprávy pak doporučuje prodloužení tlecí doby a také odvodnění hřbitova pomocí drenáží. 61 Na schůzi městského zastupitelstva konané 11. října 1911 ústecký starosta Dr. František Vicena sdělil, že podle sdělení c. k. okresního lékaře, na městském hřbitově Jiří ŠTEFAN – Jan MACH, Soudně lékařská a medicinsko-právní problematika v praxi, Praha 2005, s. 19–20. 58 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 703, sign. I-H/6, Hřbitov, fol. 3. 59 Josef Stránský, který zastupoval rodinu Havránkových, nabídl pozemky (parc. č. 619/2, 621/2, 615/, 616/1) za cenu 800 K za jednu měřici (plošná míra; 1 měřice = 1918 m2). Za stejnou cenu pak byli ochotni své pozemky odprodat také Karel Friml (parc. č. 629, 630, 631) a Josef Jedlička (parc. č. 627 a 628).; tamtéž, fol. 6. 60 Katastrální úřad pro pardubický kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Orlicí, Pozemková kniha, kn. vl. 532, č. d. 640/3. 61 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 703, sign. I-H/6, Hřbitov, fol. 16. 57

- 21 -

nejsou mrtvoly schopny za dobu 15 let zetlít, čímž poukázal na nutnost prodloužit tlecí turnus na 20 let. Současně byl také jednomyslně schválen hřbitovní řád s navýšenými cenami hřbitovních poplatků souvisejících s tímto novým tlecím turnusem. Vzhledem k navýšení tlecí doby a stoupající poptávce po hrobkách, kterým již nebylo možné vyhovět, bylo rozhodnuto rozšířit stávající hřbitov o obecní pozemky přiléhající k jeho západní zdi (parc. č. 584, 585/1, 590, 601/1). 62 Dne 1. června 1913 hrobník Josef Neuwirth ve svém dopise městské radě oznamuje, že hřbitov bude již v brzké době plný, zvláště pak hroby III. třídy. Vykopávání starých těl je dle něho nemyslitelné, neboť i mrtvoly po dvaceti letech tlení jsou prý ve většině případu zmýdelněné a z hrobů by se musely vyndávat po částech. Jako příklad špatného rozkladu těl na ústeckém hřbitově dále uvádí, že i pohřbené děti vykopané po patnácti letech měly části těl zcela zachované. Tato dětská těla pak bývala při exhumacích i s rakvičkami vyzvednuta, přikryta hlínou a po pohřbu nově zesnulého dítěte znovu do hrobu na novou rakvičku uložena. Ještě horší situace byla u hrobů dospělých, kde velké rakve, na rozdíl od malých rakviček dětských, tlak hlíny nevydržely a musely být ještě před exhumací sdrátovány. Tato krajně nepříjemná činnost, při níž docházelo k hanobení mrtvých těl, byla již příliš i pro otrlého ústeckého hrobníka, který se ve svém dopise nezapomněl zmínit ani o šířícím se mrtvolném zápachu rozkládajících se těl na teplém letním vzduchu. 63 Po velmi naturalistickém vylíčení hřbitovní situace však přichází rovněž s návrhy, jak dané problémy zmírnit, alespoň do doby, než bude přikročeno k rozšíření hřbitova. V první řadě doporučuje odvodnění hrobů pomocí trubek, které by vedly vždy středem cesty mezi dvěma řadami a následně by byly svedeny do stávajícího odvodňovacího potrubí. Po otevření hrobů měla být odčerpána voda ze zalitých rakví, které by pak bez víka byly zahrnuty hlínou a na ně položena rakev s novým nebožtíkem.

64

Dne 4. července jsou tyto Neuwirthovi návrhy projednávány

Parcely č. 582, 584, 585/1 město přikoupilo 10. července 1908 od Jana Appla za 2000 K; Katastrální úřad pro pardubický kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Orlicí, Pozemková kniha, kn. vl. 456, č. d. 642/8; SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 257, inv. č. 1259, sign. I, Hřbitov, fol. 117, 128, 131, 187. 63 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 703, sign. I-H/6, Hřbitov, fol. 78. 64 Tamtéž, fol. 79. 62

- 22 -

na zasedání městské rady, kde je usneseno nechat odvodnit prozatím jednu čtvrtinu hřbitova. 65 Pokusy o odvodnění ústeckého hřbitova údajně probíhaly již od roku 1908, teprve teď však k němu bylo přikročeno tímto razantnějším způsobem.

66

V dopise

městskému úřadu z 22. července 1913 si však na tento způsob odvodňování stěžuje městský lékař Josef Koráb, kterému vadí, že je při něm otvíráno také hrobů, u nichž ještě neuplynul dvacetiletý tlecí turnus. Takové počínání označil nejen jako hygienicky nepřípustné, ale také jako protizákonné.

67

Jak na tuto stížnost přesně

zareagovala městská rada, se z archivních pramenů nedozvídáme. Jisté však je, že již v roce 1914 byly všechny hroby a hrobky drenážemi napojeny na hlavní odvodňovací síť. 68 Na zasedání městské rady konaném 17. května 1911 bylo usneseno dát zhotovit plánek na rozšíření hřbitova a zahrnout jej do rozpočtu na příští rok. Vypracování předběžného rozpočtu pak rada svěřila staviteli Josefu Hernychovi, zatímco vytvořením návrhu byl pověřen architekt Jan Pacl. 69 Ve svém dopise z 21. března 1921 hrobník Neuwirth znovu upozorňuje na naléhavou potřebu přístavby hřbitova z důvodu, že ve III. třídě není žádných volných míst a ve třídě I. a II. jich již také příliš nezbývá. Varuje, že nebude-li hřbitov zavčasu rozšířen, zůstane z jeho provozu pouze nepatrný výtěžek. 70 Zajímavých informací se nám dostává také z protokolu okresní politické správy v Lanškrouně, dokumentující komisionální jednání o projektu na rozšíření ústeckého hřbitova a zdravotní způsobilosti pozemků pro rozšíření určených (9. května 1921). Od přítomného městského lékaře Josefa Korába a hrobníka Neuwirtha se

dozvídáme,

že

po

dokončení

odvodňovacích

prací

byly

komplikace

s nedostatečným rozkladem a zmýdelňováním pohřbených těl zcela odstraněny a že nově vykopaná těla již stihla během předepsaného turnusu řádně zetlít. Stávající

SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 103, kn. 77, Protokoly… 1910–1915, fol. 179. 66 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 257, inv. č. 1259, sign. I, Hřbitov, fol. 187. 67 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 703, sign. I-H/6, Hřbitov, fol. 27. 68 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 257, inv. č. 1259, sign. I, Hřbitov, fol. 187. 69 SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 103, kn. 77, Protokoly… 1910–1915, fol. 57. 70 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 257, inv. č. 1259, sign. I, Hřbitov, fol. 193. 65

- 23 -

hřbitov byl schopen pojmout 3100 mrtvých a nově plánované křídlo o rozloze 110 x 58 metrů mělo hřbitov doplnit o 1590 nových hrobových míst. Při zkušebním výkopu dvou hrobů ve svahovitém terénu, plánovaném pro rozšíření hřbitova, se nenašla žádná spodní voda, a to i přestože v posledních dnech vydatně pršelo. Bylo konstatováno, že ač je zdejší půda vlhká, jílovitá a nedostatečně pórovitá, vhodnější místo by se v okolí hřbitova stejně nenašlo. 71 Rozšíření pohřebiště na plánovaných pozemcích bylo tedy povoleno za dodržení následujících podmínek, mezi něž patřilo přísné dodržování předepsaného tlecího turnusu, napojení nového pohřebiště na drenážovou odvodňovací síť a zřizování dostatečně provzdušněných hrobek, jejichž otevírání by probíhalo pouze pod zdravotně-policejním dozorem. Současně bylo doporučeno nevysazovat na ploše hřbitova vysoké košaté stromy, které by slunci bránily v prohřátí a částečnému vysoušení zdejší půdy. Rozšíření hřbitova bylo dále podmíněno vybudováním nové, dostatečně ventilované a vytápěné umrlčí komory s nepropustnou podlahou a také zřízením veřejných toalet, konkrétně alespoň jednoho záchodu a pisoáru. Do té doby musela totiž veřejnost při potřebě využívat osobní záchod hrobníkův. 72 Ačkoli dalo okresní hejtmanství oficiální povolení k rozšíření ústeckého hřbitova již 17. května 1921, jeho výstavba zahájena stále nebyla. Dopisem z 22. března 1923 žádá okresní politická správa v Lanškrouně ústecký městský úřad o vysvětlení, proč nebylo dosud k rozšiřování přikročeno.

73

Dne 1. června 1924 pak

dopis městské radě zasílá také hrobník Neuwirth, který důrazně žádá, aby byla přístavba hřbitova zahájena ještě téhož roku, neboť se již nedostávalo vůbec žádných hrobových míst ani I. a II. třídy. Ve své odpovědi z 3. června se pak městská rada zavazuje k urychlenému dojednání hřbitovní přístavby.

74

Tou následně pověřila

ústeckou firmu „Podnikatelství staveb Josef Bartoš“, která 10. října 1925 přístavbu hřbitova zahájila. 75 Po celou dobu výstavby však měl stavitel Bartoš neustálé problémy s vyplácením záloh městskou radou prostřednictvím ústecké Lidové záložny. Tato Tamtéž, fol. 187, 188. Tamtéž, fol. 188, 331, 344. 73 Tamtéž, fol. 192. 74 Tamtéž, fol. 48. 75 Tamtéž, fol. 185 71 72

- 24 -

skutečnost nakonec vyústila v to, že 26. dubna 1926 oznámil, že je nucen stavební práce pozastavit, neboť značnou režii již nedokáže sám bez vyplácení záloh financovat.

76

Zřejmě se však nakonec podařilo vzájemné neshody urovnat a stavitel

Bartoš rozšíření hřbitova přeci jenom dokončil. Dne 15. října 1926 se na ústeckém hřbitově sešla komise v čele se starostou Josefem Škarkou, pověřená kolaudací nově rozšířené části. Stav přistavěné hřbitovní zdi, nových hrobek, kolumbária

77

i

stupňovité úpravy terénu shledala jako vyhovující a dovolila hřbitov bez dalších průtahů uvést do provozu. 78

1.9

Ústecký hřbitov po rozšíření v roce 1926

Jak již bylo zmíněno, součástí rozšířeného hřbitova bylo také kolumbárium (Obr. X), tedy stavba určená pro ukládání uren s ostatky zpopelněných těl.

79

Dne 5.

srpna 1927 pak bylo městským úřadem prostřednictvím dopisů vyzváno devět ústeckých občanů, kteří měli doma urnu s popelem svého příbuzného, aby na městském úřadě podali žádost o její uložení v nově zřízeném kolumbáriu. 80 Ve svých dopisech z 28. června a 16. srpna 1926 chválil zřízení tohoto kolumbária pražský spolek pro spalování mrtvých s názvem „Krematorium“, který tou dobou měl již ve svých řadách také 117 členů z Ústí nad Orlicí. Ten současně vyzval obecní zastupitelstvo k tomu, aby bylo místo před kolumbáriem uchováno pro budoucí urnový háj. Varoval také před výstavbou hrobů s obvyklými náhrobky v sousedství kolumbária a spíše doporučil sadovou úpravu pozemku. Poukázal rovněž na skutečnost, že po naplnění kolumbária, bude možné plochu před ním použít pro drobnější urnové náhrobky nebo k přímému rozptýlení popelu. Tento způsob byl v té době oblíben zejména v Anglii, avšak zdejší právní předpisy tento způsob prozatím neumožňovaly. Spolek „Krematorium“ dále požadoval zachování jednotného a důstojného vzhledu desek se jmény na kolumbáriu, a také aby se ve spolupráci Tamtéž, fol. 4. To bylo stavitelem Bartošem vyprojektováno podle návrhu hrobníka Neuwirtha; tamtéž, fol. 323. 78 Tamtéž, fol. 341. 79 Kremace byla v českých zemích uzákoněna teprve v roce 1918; O. NEŠPOROVÁ, O smrti…, s. 231; David STEJSKAL – Jaroslav ŠEJVL, Pohřbívání a hřbitovy, Praha 2011, s. 124. 80 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 701, sign. I-H/4, Hřbitov, fol. 8. 76 77

- 25 -

s důvěrnickým sborem místní členské skupiny spolku, vypracovalo nařízení, že záležitosti týkající se tohoto druhu budou řešeny společně s tímto důvěrnickým sborem. 81 Dne 7. září 1926 se městská rada usnesla, že při jednání ohledně úprav kolumbária a urnového háje bude městskou radu zastupovat Petr Skalický a Josef Weiss. V dopise z 21. října 1927 pak spolek „Krematorium“ oznamuje ústecké městské radě, že je ochoten poskytnout městu půjčku potřebnou na sadovou úpravu urnového háje, čehož následně také městská rada s povděkem využila. 82 V roce 1933 žádá ústecký osadní úřad dopisem z 11. března městskou radu o sdělení stanoviska k množícím se žádostem o nahrazení černých neprůhledných desek se jmény zemřelých v kolumbáriu deskami průhlednými. Na schůzi městské rady konané 21. března téhož roku byla výměna desek odsouhlasena.

83

Ještě dnes zde

však můžeme mezi skleněnými deskami najít některé desky původní. Dne 24. ledna 1945 projížděl Ústím nad Orlicí vlak převážející politické vězně z koncentračního tábora v Osvětimi do Terezína. Z tohoto tzv. transportu smrti byla cestou vyhazována polonahá vyhladovělá těla, kterým se v nelidských podmínkách nepodařilo přežít. U starého ústeckého nádraží němečtí vojáci z vlaku vyhodili pět takovýchto obětí, které byly následujícího dne bez rakví pochovány do společného hrobu na ústeckém hřbitově. Sedmi mrtvých vězňů se nacisté zbavili také v Hylvátech, kde je tamní Němci následně pohřbili za zdí hylvátského hřbitova. Tato těla však byla 11. dubna 1946 exhumována a v sedmi rakvích rovněž pohřbena v Ústí. 84

Dne 5. března 1945 pak byla na ústeckém hřbitově pochována těla dvou zesnuvších ruských zajatců, ke kterým po ukončení války přibylo ještě dalších jedenáct sovětských vojáků. Byli mezi nimi také tři důstojníci, kteří však byli následně exhumováni a převezeni do Prahy. 85

Tamtéž, fol. 31–32. Tamtéž, fol. 39–40. 83 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 257, inv. č. 1259, sign. I, Hřbitov, fol. 184, 349. 84 SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 35, inv. č. p00035, František ŠTANCL, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1937–1946, fol. 146–147. 85 Tamtéž, fol. 150, 163; rozhovor s panem Josefem Havlem ze dne 3. 6. 2016. 81 82

- 26 -

Následujícího roku v neděli 5. května bylo v Ústí nad Orlicí uctěno první výročí pražského povstání smuteční tryznou právě u těchto výše zmíněných válečných hrobů, které kromě věnců ozdobily také československé a sovětské vlajky. Slavnostního proslovu se ujal bývalý politický vězeň Ladislav Cihlář, načež se účastníci v průvodu doprovázeném sokolskou hudbou navrátili zpět do města. 86 Dne 19. srpna 1946 se plénum MNV usneslo postavit na tomto místě památník na počest zde pochovaných rudoarmějců a obětí „transportu smrti“, který měl být postaven nákladem 55.000 Kčs, zajištěným sbírkou mezi ústeckým občanstvem.

87

Toho roku se ve městě oslavoval 28. říjen již jako výročí znárodnění

velkých průmyslových podniků. Za pochmurného a chladného počasí se početný průvod ústeckých obyvatel vydal od nemocnice, se zastávkou u Památníku odboje, směrem k městskému hřbitovu, kde následoval proslov předsedy MNV pana Kindla již nad nově zřízeným žulovým pomníkem obětí druhé světové války. Po zaznění československé a sovětské hymny, odešel průvod za doprovodu sokolské hudby na náměstí, kde byla slavnost ukončena. 88 V následujících letech se pak ústečtí občané u tohoto pomníku pravidelně scházeli, aby uctili památku obětí války.

89

Zbytky této

tradice ostatně přežívají dodnes. Ke změně v českém pohřebnictví pak došlo v roce 1958, kdy nové směrnice umožnily rozsypávání popelu na tzv. rozptylových paloučcích. Koncem 60. let se pak rovněž zavedlo hloubkové ukládání popelu do země, tzv. vsyp.

90

K tomuto účelu na

ústeckém hřbitově byla vyhrazena „vsypová loučka“, kterou nalezneme před stavbou kolumbária.

SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 1, inv. č. x00001, František ŠTANCL, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1946–1953 (1956), s. 1. 87 Tamtéž, s. 16. 88 Tamtéž, s. 23–24. 89 Později se k tomuto hrobu pokládaly věnce také 7. listopadu při oslavách Velké říjnové socialistické revoluce; tamtéž, s. 38, 70; SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 2, inv. č. x00002, Karel PECHÁČEK, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1954–1958, s. 43, 119, 145, 174, 197, 214, 245; SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 3, inv. č. x00003, Karel PECHÁČEK, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1959–1965, s. 17, 40, 79, 113, 134, 150, 162, 184, 204, 227, 244, 268, 285; SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 4, inv. č. x00004, Vladimír VESELSKÝ, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1965–1973, s. 85, 174. 90 O. NEŠPOROVÁ, O smrti…, s. 231; D. STEJSKAL – J. ŠEJVL, Pohřbívání…, s. 102–103. 86

- 27 -

V roce 1964 byla v Ústí nad Orlicí ukončena tradice pohřebních průvodů, které se ve městě, s výjimkou válečných let 1942 až 1945, konaly již od nepaměti. 91 Pozůstalí při nich doprovázeli zesnulého od jeho domu do kostela, nebo přímo na hřbitov. Neboť však bylo pokaždé potřeba omezit dopravu v ulicích, byly tyto průvody zakázány. Dne 18. února se uskutečnil poslední z nich, při němž byl na své poslední cestě doprovázen vysloužilý železničář Alois Novák. Okázalý průvod, v němž nechyběli uniformovaní hasiči ani železničářská kapela, svědčil o nemalé oblibě této ústecké postavy. Do budoucna se pak měli pozůstalí k poslednímu rozloučení scházet již pouze v obřadní síni ústeckého hřbitova. 92 Dne 20. února 1970 se město dočkalo slavnostního otevření nové smuteční síně od architekta Kynčla, která byla dokonce zapsána do celostátní soutěže o nejlepší stavbu roku. „Hodnota celého díla, které bylo vystavěno svépomocí zaměstnanců komunálních služeb, činí 1,200.000 Kčs“.

93

Před touto stavbou pak návštěvníky vítá

socha Quida Kociana s názvem „Smutek“, která znázorňuje stojící postavu dekorovanou drapérií. 94, 95

Dne 20. června 1942 bylo ve městě vyhlášeno stanné právo, které zakazovalo pořádání všech divadel, koncertů, sportovních akcí i pohřebních průvodů. Těla zesnulých byla odvážena na hřbitov, kde pak pozůstalí nebožtíka doprovodili pouze od márnice k jeho hrobu; F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 129. 92 K. PECHÁČEK, Pamětní kniha… 1959–1965, s. 218. 93 V. VESELSKÝ, Pamětní kniha… 1965–1973, s. 196. 94 Petr HOLÝ, Český sochař Quido Kocián, Hradec Králové 2013. 95 Uvažovalo se také o zřízení krematoria, to však nakonec bylo v roce 1970 zřízeno v sousedním městě Česká Třebová; SOkA Ústí nad Orlicí, f. Městský národní výbor Česká Třebová, Marie MARKLOVÁ, Kronika města Česká Třebová, 1970, s. 28. 91

- 28 -

2

Procházka po ústeckém hřbitově

Na ústeckém městském hřbitově je pochována celá řada významných osobností, jak z kulturní a vědecké, tak i z politické a vojenské sféry. Na zdejších náhrobcích nalezneme jména občanů, kteří výrazně ovlivnili vývoj města, ale i jména těch, kteří svým věhlasem hranice města dalece přesáhli. Vedle hrobů padlých válečných hrdinů a odbojářů, zde nalezneme četné pomníky ústeckých muzikantů, výtvarníků, spisovatelů, politiků, sportovců a dalších významných osobností, které přispěly k formování identity města. Nejvíce nás však zřejmě zaujmou majestátné hrobky zámožných továrnických rodů, které na konci 19. století stály u zrodu moderní textilní výroby a nesmazatelně zapsaly město Ústí nad Orlicí do historie světového textilního průmyslu. Co však nejsilněji utváří genia loci většiny hřbitovů, je bezpochyby jejich sochařská výzdoba a jedinečná funerální architektura. Ani ústecký hřbitov není v tomto ohledu výjimkou. Vedle monumentálního ústředního kříže a dalších pomníků z dílny choceňského sochaře Josefa Reila, zde rovněž nalezneme hodnotné sochy věhlasného ústeckého rodáka Quida Kociana, představitele vrcholné secese a symbolismu.

96

Celá řada náhrobků na ústeckém hřbitově je pak dílem ústeckého

kamenosochaře Františka Koukola (str. 53). Najdeme zde však také pomníky od věhlasných kamenických firem jako jsou „Loos a Tomola“ nebo „J. Rada a syn“.

2.1

Oddíl A

Prohlídku městského hřbitova zahájíme v oddílu A, kde se vydáme podél západní hřbitovní zdi, při níž si hned z kraje povšimneme masivního secesního náhrobku c. k. vrchního poštovního správce Františka Halamy zesnuvšího roku 1908. Hrobové pole je zde obehnáno zdobným, již však zrezivělým plůtkem, který je pro pomníky z přelomu 19. a 20. století typický. Hned naproti se pak tyčí, z pískovce vytesaná, Panna Maria se sepnutýma rukama, která stojí na půlměsíci, vycházejícím z masivního soklu s nápisem „SVATÁ PANNO MARIA ORODUJ ZA NÁS“. (Obr. 96

Srov. Petr WITTLICH, Sochařství české secese, Praha 2000, s. 255–264.

- 29 -

1) O malý kousek dál si pak lze povšimnout netradičního hrobu rodiny Pekárkovy, jehož náhrobek tvoří přibližně 130 cm vysoká figurka šachové dámy z černého leštěného mramoru. (Obr. 2) Otočíme-li se k západní zdi, spatříme vysoký litinový kříž prostých gotických tvarů, který se tyčí nad hrobem rodiny Lipenské. Tento kříž, jehož dominantou je postříbřená postava Ukřižovaného, vystupuje z litinového podstavce osmibokého půdorysu s rohy rámovanými drobnými pilířky. Z jednotlivých polí pak mírně vystupuje gotizující nika s ornamentálním motivem čtyřlaločné křížové kytice, tzv. kvadrilobu. (Obr. 3) 97 V první řadě, jen o pár metrů dál, pak můžeme najít místo věčného spánku pedagoga, malíře a spisovatele Josefa Jaroslava Filipiho (* 15. dubna 1875, † 28. února 1954). Jeho vzpomínky na předválečné časy strávené s rodinou Masarykových, do níž se dostal přes svého dobrého přítele Herberta Masaryka, byly v roce 1947 vydány knižně pod názvem „S Masarykovými“.

98

V období Heydrichiády byl i

s manželkou internován ve svatobořickém koncentračním táboře, kde sepisoval svou kroniku, která v roce 2000 vyšla pod názvem „Za dřevěným plotem“ v knize Josefa Havla „Poupata ožehlá nenávistí“. 99 Když po pár krocích dojdeme téměř na konec této uličky, spatříme při západní zdi pískovcovou sochu melancholicky zasněného anděla se zavřenýma očima a podepřenou hlavou (Obr. 4). Ta chrání místo posledního odpočinku rodiny Pirklovy. Pomník zde nechali zbudovat bratři Antonína Pirkla (* 1861, † 1896), jehož fotografii můžeme vidět v oválném rámečku na soklu pomníku. 100 Ústecký rodák Antonín Pirkl byl od narození postižen achondroplazií, tedy poruchou růstu kostí. Handicap trpasličího vzrůstu však kompenzoval svým vysokým intelektem a ušlechtilým charakterem. Na přání svého otce se ve Vysokém Mýtě vyučil hodinářem, avšak hodinářské řemeslo ho nikterak nenaplňovalo. Jednoho dne Oldřich BLAŽÍČEK – Jiří KROPÁČEK, Slovník pojmů z dějin umění. Názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění, Praha 1991, s. 45. 98 Josef Jaroslav FILIPI, S Masarykovými. Hrst vzpomínek, Praha 1947. 99 SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 35, inv. č. p00035, F. ŠTANCL, Pamětní… 1937– 1946, fol. 131; Josef HAVEL, Poupata ožehlá nenávistí, Ústí nad Orlicí 2006, s. 83–249. 100 Díky svému nevšednímu životnímu příběhu se stal také hlavní postavou knihy Josefa Františka Andrlíka (str. 74) „Princ Dedal“ s podtitulem „Šťastný osud nešťastného dítěte“; AMM Ústí nad Orlicí, sign. KR-I 60, František Josef ANDRLÍK, Princ Dedal. Šťastný osud nešťastného dítěte, Chrudim 1900. 97

- 30 -

do města se svým hamburským cirkusem přijel jistý Robert Elbing hledající nové umělce pro svůj podnik. Povšiml si právě mladého Antonína, který po příslibu slávy a bohatství s cirkusem do Hamburku odjel. Po několikaměsíčním tréninku pak začal vystupovat jako zpěvák pod uměleckým jménem „Princ Dedal“. Jeho sláva rostla a roku 1883 přijal nabídku na angažmá v anglické cirkusové společnosti „Kolibříků“, která sdružovala nadané liliputy z celé Evropy. Během pouhých dvou let se Antonín stal uměleckým vedoucím a hlavou celého sboru. Podařilo se mu tak z šikanovaného chlapce dospět v osobnost váženou a uznávanou po celém světě. Své nemalé zisky dělil mezi nemajetné a zmrzačené, a nezapomínal ani na svoji rodinu v Čechách, kterou rovněž finančně podporoval. Po deseti letech jeho působení u „Kolibříků“, však zachvátil cirkusové stany nelítostný požár a na následné obnovení společnosti již nezbývalo zdrcenému Antonínovi sil. Vrátil se tedy do rodného města, kde také roku 1896 ve svých pětatřiceti letech jako vážený a ctěný občan zemřel. 101 Od hrobu Antonína Pirkla zbývá již pouze pár kroků k jižní hřbitovní zdi, kde je k vidění spousta krásných historických náhrobků. Nejprve se zde zaměříme na žulový, secesními florálními motivy zdobený pomník Františka Suchomela, který je zakončen křížem s bílou porcelánovou plastikou ukřižovaného Krista. Na jeho podstavci si pak můžeme povšimnout signatury ústeckého kamenosochaře Františka Koukola. Z kovového pásku na krycí desce se pak dočítáme, že se zde nachází také místo posledního odpočinku významné postavy ústeckého společenského i církevního života Václava Boštíka (* 21. února 1897, † 23. července 1963). Tento ústecký děkan byl za druhé světové války v roce 1942 zatčen gestapem a následně vězněn v Pardubicích, Drážďanech, Praze, Terezíně i v koncentračním táboře Flössenburgu. Na život této dobrosrdečné a velmi oblíbené ústecké osobnosti je pak vzpomínáno ve sborníku, vydaného k 50. výročí jeho úmrtí pod názvem „Náš pan děkan“. 102

Pohřeb Antonína Pirkla se podle ústecké hřbitovní matriky uskutečnil až 2. února 1897; Tepvos, Hřbitovní matrika Ústí nad Orlicí. Oddíl A, B, 1893 (neinventarizováno), s. 3; Stanislav MOTL, Princ Dedal. Životní příběh slavného rodáka, in: Jiskra Orlicka, 43, 1971, s. 5; 44, 1971, s. 5. 102 Náš pan děkan. Sborník k 50. výročí úmrtí děkana Václava Boštíka, Ústí nad Orlicí 2013, s. 41–51; F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 158. 101

- 31 -

Po levé straně tohoto pomníku nás pak na první pohled zaujme pískovcová plastika zarmoucené dívky s rukama sepnutýma v klíně. (Obr. 9) Pod tímto náhrobkem, který byl původně vytesán pro Marii Halamovou, je pochován Františkek Špindler (* 15. února 1881, † 16. ledna 1922), berní ředitel, hudební skladatel, prvního dirigent ústeckého Orchestrálního sdružení, sbormistr pěveckého spolku „Lukes“ a čestný člen Cecilské hudební jednoty. Díky jeho jemnému smyslu pro pojetí skladby a precizní techniku si ho za svůj častý klavírní doprovod vybíral sám Jaroslav Kocian (str. 63), kterého později Špindler doprovázel i na cestách po Americe. Jako zajímavst zde můžeme uvést, že celé své turné po Spojených státech a Kanadě odehráli zpaměti, bez jediného notového záznamu. Vinou celoživotního špatného zdravotního stavu však František Špindler zemřel předčasně v pouhých čtyřiceti letech.

103

Na jeho počest pak byla pojmenována ústecká ulice vedoucí od

ulice Lochmanovy k ulici Letohradské. Hned vedle si pak může povšimnout hrobu regionální spisovatelky Marie Rollerové a jejího manžela Jana Rollera. Ústecká rodačka Marie Rollerová (* 26. září 1897, † 8. ledna 1955) byla prvním dítětem Marie Svátkové Kociana ml.

105

104

a varhaníka Petra

V Ústí nad Orlicí se seznámila se svým budoucím manželem Janem

Rollerem, se kterým záhy otěhotněla, načež ukončila své studium na pražské filozofické fakultě a ujala se řízení chodu domácnosti. Nadále se však věnovala své celoživotní vášni, kterou byla literární, převážně pak povídková tvorba. V roce 1997 posmrtně udělila městská rada Marii Rollerové čestné občanství a současně došlo také k slavnostnímu odhalení její pamětní desky na domě „U Korábů“ na Velkých Hamrech, kde se tato ústecká osobnost narodila. 106 Výše zmíněný Jan Roller (* 25. března 1889, † 28. září 1987) byl synem majitele ústecké tkalcovny hedvábných látek, kam také roku 1928 jako společník svého otce nastoupil. V roce 1932 však již začal podnikat samostatně a výrobu přestěhoval do nových prostor bývalé továrny Jana Jandery (str. 58) „V Lázních“.

Hudební tradice Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 1983, s. 23–24; Jaroslav ŠILAR – František UHLÍŘ, Dechová hudba v Ústí nad Orlicí, in: Ústecký kulturní zpravodaj, 5, 1968, s. 21–22; Památník…, s. 12, 13. 104 Sestra novináře, spisovatele a překladatele Josefa Jana Svátka (str. 50). 105 Syn soukenického mistra Petra Kociana (str. 41). 106 Ústecké ozvěny, 1, 2005, s. 13. 103

- 32 -

Mimo to však byl také významným ústeckým vynálezcem, na jehož jméno bylo vystaveno více než 200 patentů a autorských osvědčení, týkajících se převážně inovace technologických způsobů textilní výroby. 107 Naproti hrobu Rollerových pak můžeme spatřit náhrobek gotizujícího rázu, zakončený kamenným krucifixem (Obr. 5), kde místo svého věčného spánku nalezl ústecký kovář, divadelní ochotník, režisér a jeden z nejvýznamnějších ústeckých malířů betlémů František Knapovský (* 1900, † 7. září 1953). Tomuto členovi domácího protifašistického odboje se podařilo přežít koncentrační tábor v Oranienburgu a dokonce i tzv. pochod smrti. Jeho život však roku 1953 náhle ukončila mozková mrtvice při práci v kovářské dílně. 108 Hned vedle hrobu Františka Knapovského, po pravé straně, vidíme pískovcovou náhrobní stélu s plastickým reliéfem Kristovy hlavy s trnovou korunou. (Obr. 6) Pochází z dílny ústeckého kameníka Františka Koukola (str. 53) a byla vytesána na zakázku jisté rodiny Plotzovy. Tento hrob je zajímavý také tím, že ze středu zatravněného hrobového pole, které není nikterak ohraničené, vyrůstá přibližně šest metrů vysoká lípa malolistá. Budeme-li pokračovat uličkou vedoucí mezi druhou a třetí řadou, hned po pravé straně spatříme náhrobek z šedé leštěné žuly, na němž najdeme jméno Václava Zajíčka (* 6. září 1899, † 7. července 1944), zaměstnance textilní firmy „Jan Hernych a syn“, který za druhé světové války zastával funkci pokladníka v ilegální komunistické straně. Před zatčením gestapem se mu sice podařilo utéct a následně také tři měsíce skrývat, nakonec však byl přeci jenom dopaden. V době mezi krutými výslechy se pak pokusil o sebevraždu skokem z okna 3. poschodí, přičemž prorazil

AMM Ústí nad Orlicí, sign. KR-III 270 a, Jindřich NYGRÍN, Kronika bavlnářských závodů UTEXU národních podniků, ředitelství v Ústí nad Orlicí (strojopis), Ústí nad Orlicí 1952, s. 90; Jaromír KAŠPÁREK, Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. IV. Díl, Praha 2002, s. 382; Z dějin textilu. Studie a materiály. Sborník příspěvků k dějinám textilní a oděvní výroby v ČSSR, Sv. 6, Ústí nad Orlicí 1984, s. 265–270. 108 SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 33, inv. č. p00033, Josef ŠKARKA, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1929–1935, s. 187–192; Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 1, 1940, s. 157; F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 129; F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1946–1953 (1956), s. 287. 107

- 33 -

skleněnou střechu garáže, zlámal si nohy a přerazil páteř. Po částečném vyléčení byl odeslán do Terezína, kde byl následně popraven zastřelením. 109 Ve stejné řadě, po pár metrech, najdeme také místo posledního odpočinku Josefa Blanka (* 1866, † 1916?), který roku 1888 v Ústí nad Orlicí založil prosperující dřevozpracující závod. Je zde pochován také jeho syn Karel Blank (* 1898, † 1952), který v roce 1923 vedení této firmy převzal. Postupně rozšiřoval výrobní sortiment, který se zaměřoval výhradně na dřevěné hračky, jimiž se tento rodinný podnik proslavil po celém světě. Krizové meziválečné období se pak firmě podařilo částečně překonat výrobou dřevěných kloubů k protézám dolních končetin válečných invalidů. V rámci druhé vlny znárodňování byl však tento rodinný podnik zabrán a nastoupil pomalou cestu ke svému zániku, ke kterému došlo v roce 1991. Toho roku byla zkrachovalá firma „Blank“ navrácena původním majitelům, kteří ji opětovně uvedli do provozu a pomohli jí znovu vybudovat své místo na českém i zahraničním trhu.

110

V této třetí řadě pak také navštívíme hrob Bernarda Bořivoje Quadrata (* 13. května 1821, † 27. října 1895), významného českého chemika, profesora všeobecné a analytické chemie na německé technice v Brně a také autora mnohých odborných středoškolských učebnic a vědeckých prací. Jednalo se o uzavřeného, avšak společností velmi váženého člověka. Když mu roku 1870 zemřela manželka a rok na to byl pro jeho vlastenectví a zvyk zkoušet žáky v českém jazyce penzionován, odešel hledat klid právě do Ústí nad Orlicí. Zde si našel novou ženu a ještě tři roky učil na nižší německé reálné škole v Hylvátech. Z důvodu neurovnaných poměrů na škole však rezignoval i na zdejší pedagogickou činnost a odešel do ústraní jak vědeckého, tak i společenského. Tou dobou byl již vídán pouze na svých každodenních procházkách po Ústí a jeho okolí, jako „…starý, šedivý pán, dosti hrdě se nesoucí, se zlatými brýlemi, se špičatým vousem a nezbytnou viržinkou v ústech…“.

111

Zajímavostí je, že tuto zálibu v kouření získal až ve svých

osmadvaceti letech, kdy se přiotrávil kyanovodíkem a sám lékař mu kouření viržinka AMM Ústí nad Orlicí, sign. A 350, Válečné vzpomínky s. Zábrodský, s. 4. Kateřina FARKASOVÁ, Rodina Blankova, in: Nové letopisy města Ústí nad Orlicí a jeho okolí, 2, 2001, s. 29–30. 111 Jaroslav MILBAUER, Bernard Bořivoj Quadrat, in: Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 1, 1940, s. 21. 109 110

- 34 -

doporučil. Silný tabák mu zachutnal natolik, že až do konce svého života zůstal náruživým kuřákem. Po smrti byl za velké účasti zdejšího obyvatelstva doprovázen na ústecký hřbitov, kde mu jeho synové vztyčili důstojný kamenný pomník s křížem, před nímž se právě nacházíme. (Obr. 7) 112 Z druhé strany této řady pak povšimnutí zasluhuje také náhrobek jisté Anny Brožkové († 3. dubna 1826), která zemřela více než 67 let před dokončením stavby tohoto hřbitova. Nad historizujícím kamenným podstavcem zdobeným tzv. obloučkovým vlysem se zde tyčí novější litinový, částečně zlacený krucifix. (Obr. 12) Tento pomník je jedním z dokladů toho, že náhrobky ze starého hřbitova u kostela byly po roce 1893 přenášeny na tento nově zřízený hřbitov. Nyní již však dojdeme k jižní zdi, od které budeme následně pokračovat uličkou mezi čtvrtou a pátou řadou. Přibližně v polovině páté řady dojdeme k místu věčného spánku Václava Kavického (* 1913, † 6. května 1945), který byl v posledních dnech druhé světové války zastřelen osádkou německého vojenského transportu při nedělní procházce s kamarády u novém vlakovém nádraží. Společně s ním zde přiši o své životy také František Kovařčík (str. 45) a Rudolf Šťovíček (str. 53). 113 Ve stejné řadě po pár metrech pak narazíme na hrob rodiny Františka Štancla (* 22. ledna 1885, † 26. září 1963), malíře betlémů a autora ústeckých kronik z let 1937 až 1953. Za druhé světové války sepisoval také tajnou kroniku města a současně doma urkýval pamětní desku se jmény padlých legionářů z ústecké radnice a také bronzové desky demontované z ústeckého Památníku odboje, které se nám díky jeho statečnosti dochovaly dodnes.

114

S malířským dílem této ústecké osobnosti, se pak

můžeme detailněji seznámit prostřednictvím katalogu s názvem „Štancl Václav, Leopold a František“. 115 Vedle Františka Štancla je tu pohřben také jeho syn, student filozofie Karel Štancl (26. září 1919, † 31. ledna 2006), který se 15. listopadu 1939 v Praze zúčastnil pohřebního průvodu na počest Jana Opletala, za což byl o dva dny později deportován Tamtéž, s. 21–26. F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 152; srov. Ústecké ozvěny, 5, 2000, s. 28–29. 114 AMM Ústí nad Orlicí, sign. KR-III 500, Petr BENEŠ, Socha bubnujícího legionáře v Ústí nad Orlicí (bakalářská práce), Hradec Králové 2013, s. 36. 115 Štancl Václav, Leopold a František, Ústí nad Orlicí 2003. 112 113

- 35 -

do koncentračního tábora Sachsenhausen. Jeho vzpomínky na tamní pobyt pak můžeme najít v knize Josefa Havla „Oběti předcházejí vítězství“. 116,

117

Když dojdeme k hlavní cestě, povšimneme si, že zde pátou řadu zakončuje litinový, částečně zlacený kříž s rameny zakončenými motivy pětilistých růží. (Obr. 10) Upřeme-li pak pohled na kamenný sokl tohoto kříže, spatříme zřejmý odkaz barokního sepukrálního umění – do kamene vytesanou lidskou lebku se skříženými steheními kostmi. (Obr. 11) Unikum tohoto náhrobku spočívá právě v tom, že se jedná o vůbec jediné umělecké vyobrazení kosterních pozůstatků na zdejším hřbitově. Následující uličkou se opět vydáme k jižní hřbitovní zdi. Přibližně ve dvou třetinách cesty si však ještě po levé straně prohlédneme nízký, kapradím zarostlý náhrobek ústeckého sportovce Václava Čevony (* 24. května 1922, † 9. ledna 2008), rodáka ze slovenského Ružomberoku, který byl za svou dlouholetou státní reprezentaci a zejména pak za čtvrté místo na čtrnáctých olympijských hrách v Londýně (1948) v běhu na 1500 metrů, v Praze vyznamenán titulem mistra sportu. 118

Při jižní hřbitovní zdi, nás pak bezpochyby zaujme honosný náhrobek rodiny majitele hylvátské strojírny a slévárny Daniela Lonka (* 23. dubna 1828, † 5. března 1900).

119

Zde se z kamenného podstavce vypíná masivní litinový, z velké části

břečťanem obrostlý kříž s pozlaceným tělem Krista. (Obr. 13, 14) Můžeme shledat, že až na odlišný podstavec se jedná o zcela totožný odlitek s již výše zmiňovaným křížem rodiny Lipenské, který se nachází při západní zdi tohoto oddílu. Jedná se o dva vůbec největší kovové kříže na tomto hřbitově. Hned vedle si pak můžeme povšimnout žulového náhrobku s křížem, který patří rodině starosty okresu Ústí nad Orlicí a člena městského zastupitelstva Václava Šponara (* 1824, † 24. srpna 1898). Kříž svého času zdobil porcelánový, dnes již

Josef HAVEL, Oběti předcházejí vítězství, Ústí nad Orlicí 2005, s. 10–44; F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 81–85. 117 Je zde pochován také Emanuel (na epitafní desce jako „Mánek“) Kudrnáč (23. září 1945, † 19. srpna 1968), reprezentant ČSSR ve stolním tenise, jehož mladý život náhle ukončila tragická autonehoda; Ústecký zpravodaj, 18, 1995, s. 8–9. 118 Jan JIRKA, Kdo byl kdo v české atletice, Praha 2000, s. 26. 119 Vladimír LESÁK, Textilní průmysl v Ústí nad Orlicí od poloviny 19. století do konce první republiky, Hradec Králové 1993, s. 47. 116

- 36 -

rozbitý reliéf Kristovy hlavy s trnovou korunou, jehož segment si však můžeme prohlédnout na fotografii v obrazové příloze. (Obr. 15)

2.2

Oddíl B

Tento oddíl začíná sedmou řadou, v níž je k vidění náhrobek muzikantského rodu Fišerů. Zde je pohřben, jak umělecký truhlář, výrobce hudebních nástrojů, hudebník a malíř betlémů Norbert Fišer (* 1853, † 16. října 1937)

120

, tak jeho syn Norbert

Fišer ml. (* 30. ledna 1882, † 20. ledna 1956), ředitel kůru, kapelník dechové hudby a sbormistr pěveckého sdružení „Lukes“. Byl to právě on, kdo se svou dechovou hudbou doprovázel všechny ústecké významné události a nechyběl tak ani u odhalení Památníku odboje nebo pokládání základního kamene ústeckého divadla či místní nemocnice. 121 U místních hudebních osobností ještě zůstaneme a směrem k jižní zdi se přesuneme jen o pár kroků dál, k místu posledního odpočinku hudebního učitele, varhaníka Cecilské hudební jednoty a rovněž sbormistra spolku „Lukes“ Antonína Malátka (* 13. června 1886, † 5. srpna 1960). 122 Nad kamenným podstavcem se zde vypíná litinový zlacený kříž, který svým tvaroslovím odkazuje na zdobnou barokní tradici. Podle květů růží na zakončení ramen je tento typ nazýván křížem „růžovým“ či „růžencovým“. Ve spodní části pod obloukem z růží si pak můžeme prohlédnout miniaturu postavy „Bolestné matky“ truchlící nad ztrátou svého syna. (Obr. 16)

123

Pouhých pár metrů nás nyní dělí od dosažení jižní zdi, kde se z boku sedmé řady nachází hrob rodiny Josefa Mikuláštíka (* 8. září 1856, † 3. června 1937), který od roku 1888 působil v Ústí nad Orlicí jako farář místního sboru Jednoty bratrské. Téhož roku se oženil s jistou Marií Beckovou, pocházející z hornolužického Ochranova – města, které bylo založeno pobělohorskými exulanty jako nové útočiště Jednoty bratrské. Jejich syn Josef Bohdan Mikuláštík roku 1939 emigroval a stal se F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 7. J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 79; Památník…, s. 12, 34. 122 Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. 2, Praha 1965, s. 35; Ústecký zpravodaj, 6, 2001, s. 20. 123 Takřka totožný litinový kříž se nachází také nad hrobem rodiny Weinlichovy v první řadě oddílu A (Obr. X); Jana BĚLOVÁ – Martin LANG, Hřbitove, hřbitove, zahrado železná, Hostovice 2013, s. 52. 120 121

- 37 -

velmi úspěšným letcem RAF. Nás však bude spíše zajímat jeho starší, zde pochovaný bratr Otto Mikuláštík (* 1. října 1891, 21. února 1950), který po svém otci převzal funkci ústeckého českobratrského faráře. V důsledku bratrovy emigrace, byl však v březnu 1942 zatčen gestapem

124

a následně vězněn v Terezíně, Drážďanech i

v koncentračním táboře Dachau, kde se dočkal konce války. Koncem května roku 1945 se navrátil do Ústí, avšak pouhých pět let po válce zemřel. 125 Místo posledního odpočinku rodiny Mikuláštíkovy, před kterým se nyní nacházíme, je hrob tzv. ochranovského typu, který je typický pro hřbitovy Jednoty bratrské. Vyznačuje se epitafními deskami, které na rozdíl od běžných nápisových desek nejsou umístěny vertikálně, nýbrž jsou pouze s mírným sklonem položeny na hrobovém poli. Pokračovat budeme následující uličkou mezi sedmou a osmou řadou, v níž po levé straně spatříme zajímavý pomník, tvořený také epitafní deskou, horizontálně vetknutou do nízkého, hrubě opracovaného kamenného kvádru, umístěného do středu hrobového pole. (obr. 17) Na tomto netradičním náhrobku pak čteme jména dvou nerozlučných přátel – kapelníka Hasičské dechové hudby Františka Zuba (* 1845, † 1899) a jeho spolupracovníka Františka Barvínka (* 1841, † 1899), všestranného hudebníka, člena místní dechové hudby a Cecilské hudební jednoty. Zajímavostí je, že kromě lásky k hudbě a hudební pedagogické činnosti je spojuje také stejný rok úmrtí. 126 Když následně dojdeme téměř na konec této uličky, spatříme po pravé straně částečně zlacený litinový kříž, z jehož popisové tabulky ve tvaru osmicípé hvězdy čteme jméno zesnulé Anny Kadové. Jedná se o tzv. jetelový kříž, který poznáme podle ramen zakončených trojlístkem, symbolizujícím svatou Trojici. V tomto případě je zakončení ramen doplněno ještě květy růže – motivem, který se pak na krucifixu ještě několikrát opakuje. V místě křížení ramen si pak můžeme také povšimnout pozlacené paprsčité svatozáře.

Současně s ním byl zatčen také ústecký děkan Antonín Boštík (str. 31). Josef HAVEL, “…in memoriam…“, Cheb 1993, s. 32, 46. 126 Jitka HRODKOVÁ, Hudební život v Ústí nad Orlicí v 19. století (bakalářská práce), Brno 2009, s. 24–25, 34, 39. 124 125

- 38 -

Následující uličkou se znovu vrátíme k jižní hřbitovní zdi, kde se nám naskytne pohled na náhrobek věhlasné pražské kamenické dílny „J. Rada a syn“. Zde místo svého věčného spánku našel také státní městský lékař MUDr. Josef Koráb (* 23. ledna 1873, † 18. září 1931), který do Ústí nad Orlicí přišel roku 1901 ze své rodné Chotěboře. V letech 1922 až 1929 zde vykonával funkci předsedy Klubu českých turistů, který za jeho předsednictví zažil dobu nevídaného rozkvětu. Deset let po Korábově smrti byla jeho jménem označena turistická stezka vedoucí na vrchol Andrlova chlumu. 127 Na jeho počest byla pak také pojmenována jedna z ústeckých ulic, spojující ulici Polskou a Mazánkovu. Podél jižní zdi pak dojdeme k „urnovému háji“, v jehož jihozápadním rohu nalezneme hrob Ing. Václava Rohleny (* 16. listopadu 1913, † 18. ledna 1986), který v Ústí působil jako ředitel ústeckého Výzkumného ústavu bavlnářského, kde přispěl k realizaci tzv. bezvřetenového předení. Právě díky této převratné inovaci se Ústí nad Orlicí zapsalo do dějin světového textilního průmyslu jako město s vůbec první bezvřetenovou přádelnou na světě.

128

V roce 1973 mu byl na návrh ÚV KSČ

prezidentem Ludvíkem Svobodou udělen „Řád vítězného února“ a za mimořádný přínos v oblasti bezvřetenového předení a rozvoj pokrokových metod bavlnářského průmyslu získal rovněž čestný titul „Hrdina socialistické práce“. Za své zásluhy o rozvoj města byl pak Václav Rohlena ve svých sedmdesáti letech oceněn udělením čestného občanství města.

129

Když budeme pokračovat dále kolem jižní zdi, dojdeme k hrobce rodiny Rollerovy (Obr. 18), v níž je pochován také poslední ústecký paprskář

130

František

Zábrodský (* 27. října 1891, † 17. listopadu 1985). Ten se první světové války účastnil na italské frontě, kde byl zajat, načež vstoupil do italských legií. Za druhé světové války se pak aktivně zapojil do odboje domácího. Roku 1941 byl však zatčen gestapem a následně vězněn v Terezíně, Drážďanech, Ebrachu a Bamberku, kde

SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 33, inv. č. p00033, J. ŠKARKA, Pamětní… 1929– 1935, s. 186; Emanuel Vladimír DANIHELOVSKÝ, Ústí nad Orlicí staví svoji chatu. 1936–1942, Ústí nad Orlicí 1946, s. 43. 128 Z dějin textilu…, Sv. 6, Ústí nad Orlicí 1984, s. 9–19. 129 V. VESELSKÝ, Pamětní kniha… 1965–1973, s. 304, 306. 130 Řemeslný výrobce hřebenů k tkalcovskému stavu, tzv. paprsků. 127

- 39 -

zůstal až do konce války.

131

Zábrodského vzpomínky na mládí strávené na ústeckém

podměstí, i na útrapy válečných let, jsou pak k nahlédnutí v archivu ústeckého městského muzea. 132 Hned po levé straně se pak nachází další ze série ústeckých secesních pomníků. Částečně pozlacený a břečťanem porostlý kamenný náhrobek patří Františku A. Fialovi (* 11. srpna 1820, † 10. července 1892), rodákovi z Kostelce nad Orlicí, který v Ústí zprvu působil jako obchodník. Postupem času si však ve městě vydobyl takovou prestiž, že byl roku 1860 zvolen místním starostou. Když se pak v roce 1866 ustanovily okresy jako nové samosprávné jednotky, stal se také prvním okresním starostou a hned následujícího roku byl dokonce zvolen poslancem zemského sněmu Království českého. Jako reakci na rakousko-uherské vyrovnání pak zorganizoval společně se žambereckým okresním starostou tzv. tábor lidu na nedaleké zřícenině hradu Potštejn. Jelikož tak učinil i přes výslovný zákaz okresního hejtmanství v Kostelci nad Orlicí i samotného českého místodržitelství, měla později celá tato záležitost dohru před ústeckým okresním soudem. Dne 22. srpna 1868 společně s dalšími osmdesáti členy českého poslaneckého klubu podepsal slavnou deklaraci, která byla následně předložena sněmovnímu prezídiu. Odmítala centralistické směřování Rakouska-Uherska a nerespektování státoprávní svébytnosti českých zemí. Tímto okamžikem česká politická reprezentace přikročila k tzv. pasivní rezistenci, výrazu odporu spočívajícím v bojkotu Říšského sněmu. Právě tato událost pak zajistila Františku Fialovi nehynoucí slávu a uznání ústeckých občanů. V roce 1872 byl Fiala ve volbách do okresního zastupitelstva znovu zvolen okresním starostou, císařem však tato volba nebyla potvrzena a musela se opakovat, ovšem již s jiným výsledkem. V lednu 1873 byl pak jako jeho nástupce zvolen člen okresního výboru Václav Šponar (str. 36). Tou dobou se Fiala vzdal rovněž funkce starosty města, avšak ještě na téměř deset let zůstával členem okresního zastupitelstva. I když se postupem času politická situace změnila a myšlenky F. ŠTANCL, Pamětní kniha … 1937–1946, fol. 115; AMM Ústí nad Orlicí, sign. A 350, Válečné vzpomínky s. Zábrodský, s. 1–19. 132 Je zde pochována také Františkova manželka Božena Zábrodská (* 1893, † 1969), která v letech 1949 až 1950 vykonávala funkci ústeckého MNV; Věra SEKOTOVÁ – Marie MACKOVÁ, Ústecká radnice a městské dějiny. Od feudalismu k novodobé společnosti, Ústí nad Orlicí 1998, s. 94. 131

- 40 -

deklarantů již byly přežité, zůstával František Fiala v očích města stále hrdinou.

133

Jelikož zemřel více než rok před dokončením tohoto hřbitova, je zřejmé, že se jedná o další z náhrobků přenesených ze starého hřbitova u kostela. Jestli však bylo současně exhumováno a přeneseno také Fialovo tělo, se již zřejmě nikdy nedozvíme. Od hrobky rodiny Fialovy pokračujme cestou vedoucí mezi dvanáctou řadou a východní hřbitovní zdí, při níž si povšimněme poměrně netradičního náhrobku rodiny klempíře Jaroslava Sychry, který je tvořen žulovým plochým obeliskem, pokrytým měděnou deskou s reliéfně vystupujícími jmény zesnulých. Otočíme-li se pak k řadě dvanácté, spatříme společný hrob rodin Balašových, Krummerových, Rollerových a Salfických. Právě zde pod masivním černým náhrobkem s reliéfem Kristovy tváře a dvěma postranními lucernami, spočívá ústecký architekt a stavitel František Salfický (* 6. listopadu 1895, † 8. srpna 1977), mezi jehož nejvýznamnější projekty patří například moderní budova ústeckého hotelu Avion z roku 1937. 134 O kus dál, při východní zdi, nás pak jistě zaujme hrobka rodiny Petra Kociana (* 1817, † 1904), mistra soukenického, který do Ústí nad Orlicí přišel roku 1827 z moravského Slavkova a založil zde slavný Kocianův rod. Byl otcem hudebníka Julia Kociana i dědečkem houslového virtuosa Jaroslava Kociana (str. 63) a sochaře Quida Kociana. Ten je ostatně také autorem tohoto pomníku, z jehož pískovcového soklu, na němž si můžeme povšimnout zbytků nápisu „NAŠEMU DĚDOVI“, dobrosrdečným pohledem zhlíží Petrova busta. (Obr. 19) Po pár metrech pak dojdeme k tmavému žulovému náhrobku zakončenému křížem (Obr. 21), který označuje místo posledního odpočinku spisovatele, muzejníka a cukrovarníka Františka Egerleho (* 1. června 1846, † 18. února 1933). Tohoto rodáka z Rychnova na Kněžnou finančně zajistily jeho vynálezy „difuzního nože“ a „počítadla“ (pojistné zámyčky). Za peníze z patentů pak koupil v Ústí nad Orlicí malý domek čp. 376, ke kterému přistavěl první patro, věž a zahradní altán. V roce 1883 zde zřídil velmi oblíbený hostinec „U zeleného kříže“, pro který se mezi místními

Marie MACKOVÁ, František Fiala – poslanec deklarant, in: Zpravodaj Společnosti pro regionální historii, 1, 1992, s. 19–22. 134 ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 8. Věra SEKOTOVÁ, Ústecké hospody, kořalny a restaurace, Ústí nad Orlicí 1997, s. 57–59. 133

- 41 -

vžilo lidové označení „Na Pindulce“. Na fasádě této budovy, v níž se v současné době nachází prostory městské knihovny, si můžeme ještě dnes povšimnout dvou ozubených kol valchovního stroje, které sem Egerle umístil na památku svého otce, mistra valchařského. František Egerle byl však také průkopníkem ústeckého muzejnictví a spoluzakladatelem městského muzea. Více o životě této významné ústecké osobnosti pak vypráví kniha Radima Duška s názvem „František Egerle a české cukrovarnictví“, kde najdeme také velké množství jeho básní a kreseb. 135 V těsné blízkosti Egerleho pomníku spatříme torzo náhrobku Františka Sychry (* 21. září 1833, † 23. října 1908), starosty města z let 1873 až 1897. 136 Hned vedle se pak tyčí jehlancem zakončený obelisk, pod nímž spočívá zámečník a člen městského zastupitelstva Vilém Andres (* 5. srpna 1857, † 10. prosince 1910). Na tomto náhrobku z leštěné žuly můžeme číst nápis „DOBRÉMU A VYNIKAJÍCÍMU OBČANU VĚNUJÍ JEHO PŘÁTELÉ“. (Obr. 20) Když se nyní otočíme k řadě dvanácté, rozhodně nepřehlédneme krásnou pískovcovou sochu anděla stojícího na soklu, ze kterého již čas smyl jména zesnulých. (Obr. 22)

2.3

Oddíl C Hned z kraje první řady Oddílu C si můžeme povšimnout pomníku učitele,

malíře, hudebníka a divadelníka Jana Křtitele Kunstovného (* 22. června 1854, † 9. března 1942). Tento třeboňský rodák po příchodu do Ústí nad Orlicí v roce 1879 působil jako učitel a následně také ředitel zdejší měšťanské chlapecké školy. Když pak v roce 1896 v Ústí vznikl ochotnický divadelní spolek „Vicena“, stal se jeho historicky prvním režisérem. Jednalo se o vyrovnaného, rozvážného a velmi moudrého člověka, po němž tu vedle dvou autorských divadelních her, zůstala také četná řada kreseb a maleb zachycujících vývoj města na přelomu 19. a 20. století. 137 J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 244–245; Radim DUŠEK, František Egerle a české cukrovarnictví, Ústí nad Orlicí 2003; Radim DUŠEK, František Egerle, in: Vlastivědný sborník, 10, 1999, s. 8–21; srov. František EGERLE, Paměti z mého mládí, in: Nové letopisy města Ústí nad Orlicí a jeho okolí, č. 1/2001, s. 27–28. 136 V. SEKOTOVÁ – M. MACKOVÁ, Ústecká…, s. 94. 137 Gustav WEISS, Jan Křtitel Kunstovný, in: Ústecký kulturní zpravodaj, 11, 1974, s. 15–18; 12, 1974, s. 18–21; Památník…, s. 58–59. 135

- 42 -

Kunstovného náhrobek je řešen šedým žulovým podstavcem, z nějž vystupuje černý mramorový kříž s vyzlaceným latinským nápisem „LIBERA ME, DOMINE!“ (Pane, osvoboď mě!). (Obr. 23) Ve stejné řadě, jen o malý kousek dál, si pak můžeme povšimnout precizně vytesaného sochařského díla Františka Koukola, které střeží hrob devatenáctiletého Františka Čápa. Jedná se o dnes již zlomený kříž bohatě dekorovaný florálními prvky a drapérií se subtilními květinovými motivy. Ač v zuboženém stavu, i nadále krásně dotváří zdejší poetickou hřbitovní atmosféru. (Obr. 25) Otočíme-li se nyní k západní hřbitovní zídce, nemůžeme přehlédnout hrobku rodiny Lukesovy. Z mohutného kamenného podstavce, který evokuje zdání přírodního lomového kamene, 138 se zde tyčí masivní žulový pylon, z něhož vystupuje bronzová reliéfní podobizna Jana Ludevíta Lukese (* 22. listopadu 1824, † 24. února 1906). (Obr. 24) Tento ústecký rodák, původním jménem Jan Evangelista Lukesle, po absolvování brněnského klášterního gymnázia odešel studovat práva do Vídně. Současně se zde však věnoval také studiu zpěvu u nejlepších vídeňských mistrů. Po návratu z Vídně působil ve městském divadle v Olomouci a zároveň vyučoval zpěv na tamní hudební škole. Lukesova pověst vynikajícího pěvce se rychle donesla až do Prahy, odkud si ho přijel poslechnout sám hudební skladatel a dirigent stavovského divadla František Škroup. Ten byl Lukesovým výkonem nadšen natolik, že mu nabídl angažmá v Praze, kam také roku 1854 Jan odešel. Vstoupil zde v řady českých buditelů a celé národní hnutí na něj mělo takový vliv, že si dokonce i své příjmení „Lukesle“ počeštil na „Lukes“ a jméno křestní si změnil na slovanské „Ludevít“. Stal se vášnivým propagátorem českých národních písní a vystupoval mimo jiné také v první české opeře „Dráteník“ od Františka Škroupa. V roce 1857 pak vyrazil na velké evropské turné, kde rovněž sklízel nadšené ohlasy. Tou dobou měl však již vážnou známost s jistou Kateřinou Kučerovou, dcerou pražského sládka pivovaru „U Raismanů“. Odjel tedy do Mnichova, kde se vyučil pivovarnictví, načež se vrátil do Prahy, aby se se svou milou v roce 1860 oženil. Je nepravidelně opracován tzv. prýskáním. Takto oprýskaný pomník se v kamenickém slangu nazývá „skalka“; D. STEJSKAL – J. ŠEJVL, Pohřbívání…, s. 84–85. 138

- 43 -

Následně převzal správu tchánova pivovaru, který provozoval až do roku 1864, kdy mu již zřejmě vystupování chybělo natolik, že se rozhodl pivovarského řemesla zanechat a dále se věnovat již pouze umění. Od roku 1862 byl členem nově založeného Prozatímního divadla a nechyběl ani 16. května 1868 u položení základního kamene Národního divadla. Večer se pak konalo slavnostní představení v prostorách divadla novoměstského, jehož hlavním programem byla premiéra Smetanovy opery „Dalibor“, kde se v roli hlavního protagonisty Dalibora neobjevil nikdo jiný, než sám Jan Ludevít Lukes. Ten již v minulosti několikrát se Smetanou spolupracoval, což přerostlo v důvěrné přátelství, které rovněž dokládají časté Smetanovy návštěvy v Ústí nad Orlicí, kam se Lukes v prázdninových měsících vždy rád navracel. Dne 14. července 1897 byl Jan Ludevít Lukes jmenován čestným občanem města Ústí nad Orlicí. Ačkoli žil i zemřel v Praze, přál si být pochován ve svém rodném městě. Více než 150 zpěváků a nespočet dalších hostů doprovázelo Lukesovu rakev z pražského domu smutku na dnešní Masarykovo nádraží, odkud byla převezena do rodného Ústí a následně spuštěna do této hrobky. Ulice, v níž se Lukes narodil, pak od roku 1918 nese dodnes jeho jméno. 139 V této hrobce je pochován také jeho syn MUDr. Rudolf Lukes (* 7. října 1861, † 5. prosince 1934), který se narodil za otcova působení v již zmíněném pivovaru „U Raismanů“. Přestože pocházel ze zámožné rodiny, nechybělo mu silné sociální cítění. Po osm let ho otec učil zpěvu ve snaze zajistit si svého následovníka. Současně však Rudolf studoval také medicínu, po jejímž absolvování se rozhodl odjet na kliniku do Vídně. Tím svého otce rozčílil natolik, že ho zprvu chtěl dokonce i vydědit. Po návratu do Čech dvacet let působil jako závodní lékař důlní společnosti v Libušíně u Kladna, kde si ho pro jeho laskavost a dobrosrdečnost velmi oblíbili. Práce v prostředí kladenských dolů se však těžce podepsala i na jeho zdravotním stavu, což ho přimělo k předčasnému odchodu na odpočinek. Odebral se do Ústí nad Orlicí, kam v mládí se svými rodiči často jezdíval. Emanuel Karel ZEINER, Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky, Rychnov nad Kněžnou, s. 26– 28; Jindřich NYGRÍN, O rodech a Památkách v Ústí nad Orlicí a na Ústecku, Ústí nad Orlicí 1947, s. 17–20; Úřední věstník Okresního výboru v ústí nad Orlicí, 12, 1924, s. 167; Jan Ludevít Lukes, in: Ústecký kulturní zpravodaj, 11, 1974, s. 11–14; 12, 1974, s. 15–18; srov. František Josef ANDRLÍK, Za uměním, Praha 1896; Věra SEKOTOVÁ, Čestné občanství, Ústí nad Orlicí 2007, s. 3–4. 139

- 44 -

Čistý vzduch podhůří Orlických hor zlepšil jeho zdravotní stav natolik, že se zde dokonce mohl navrátit k lékařské praxi. Bezplatně léčil zdejší nemajetné občany stižené tuberkulózou a také na svém pozemku zřídil útulek pro opuštěné a zanedbané sirotky. V roce 1913 pak nezištně přijal místo ředitele v žambereckém sanatoriu Albertinu, kde působil až do své smrti. Byl jedním z prvních sociálních lékařů ve městě a za svou záslužnou lékařskou činnost mu byl 24. září 1931 udělen diplom čestného občanství města.

140

Ke sklonku života si za svého zástupce zvolil MUDr.

Jiřího Josefa Ehla (str. 73), do jehož rukou postupně předal všechny své funkce i povinnosti. Zemřel pak ve třiasedmdesáti letech na lůžku svého milovaného Albertina.

141

V sobotu 8. prosince 1935 se na ústeckém náměstí konalo pietní rozloučení, kterého se zúčastnily tisíce přihlížejících. Rudolfa Lukese pak, kromě celé řady žambereckých občanů, přijela na jeho poslední cestě doprovodit také celá delegace horníků z Kladenska, kde byl stále s láskou vzpomínán. V neděli 24. března 1935, za velmi nevlídného počasí, se pak na ústeckém hřbitově u této hrobky sešlo několik Lukesových přátel z Ústí i Žamberka, aby zde uložili urnu s jeho popelem. 142 Nyní dojdeme téměř ke konci první řady, kde spatříme černý kamenný kříž tyčící se nad soklem s nápisem „RODINA AUGUSTINEK“. Nacházíme se před místem posledního odpočinku Edvarda Augustinka (* 1843, † 1925), který v letech 1892 až 1901 působil jako vůbec první správce ústecké textilní školy, která se nacházela v pronajatých místnostech továrny Jindřicha Jandery (str. 55) „Na Bělisku“. Ta zde byla v důsledku rozvoje místního textilního průmyslu zřízena v roce 1892 a stala se tak jednou z vůbec prvních českých tkalcovských škol. 143 Podél severní hřbitovní zdi budeme pokračovat až k řadě čtvrté, k níž z boku přiléhá symbolický hrob Jiřího Vorla (* 17. listopadu 1923, † 13. března 1945).

J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 244. Václav SUCHÝ, MUDr. Rudolf Lukes, in: Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 4, 1940, s. 104– 108; srov. J. ŠKARKA, Pamětní… 1929–1935, s. 201, 340–342. 142 Svaz sociálně zdravotních spolků, Ústí nad Orlicí 1935, s. 4–5. 143 Na náhrobku pod Augustinkovým jménem je uvedeno „ředitel textilní školy“, ačkoli se formálně jednalo pouze o jejího správce; J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 67–68; František MUSIL, Kapitoly z dějin textilního školství v Ústí nad Orlicí, in: Z dějin textilu, sv. 1, Ústí nad Orlicí 1982, s. 51–59. 140 141

- 45 -

V roce 1944 na tohoto strojního zámečníka přišlo udání, že vlastní automatickou pistoli a bubínkový revolver, načež byl odveden gestapem a deportován do německého soudního vězení v Hradci Králové. Tou dobou si zatím vůbec nepřipouštěl, že za nedovolené přechovávání zbraní bude následně odsouzen k trestu nejvyššímu. Rozsudek smrti byl na tomto dvaadvacetiletém chlapci vykonán sekyrou na dvoře pankrácké věznice. Na jeho památku nechala žalem zdrcená matka upravit tento rodinný hrob do stávající podoby. (Obr. 28) Na středovém podstavci (s nápisem: „NA VĚČNOU PAMĚT POPRAVENÉMU SYNU JIŘÍMU, MATKA“) stávala bronzová socha od věhlasného sochaře Jana Štursy. Tato plastika z roku 1920, zpodobňující Ikarův pád, však byla ze strachu z vandalismu demontována a následně umístěna do sbírek městského muzea. V současné době si můžeme nádherné dílo prohlédnout před budovou ústecké Galerie pod Radnicí. (Obr. 27) Poutavé vyprávění o životě a smrti Jiřího Vorla, doplněné o korespondenci z doby, kdy ve své cele čekal na vykonání rozsudku smrti, nalezneme v knize Josefa Havla „Oběti předcházejí vítězství“. 144 Z kraje šesté řady pak spatříme keřem obrostlý pískovcový pomník zakončený křížem s trnovou korunou. Vedle tohoto náhrobku jisté Anny Kutinové stojí krásná pískovcová socha dívky v životní velikosti, jež se zármutkem v srdci shlíží k zemi. (Obr. X) Nyní již však přejdeme do poslední řady tohoto oddílu, kde si můžeme prohlédnout místo posledního odpočinku rodiny Karla Kociana (* 27. ledna 1858, † 15. ledna 1927), bratra Julia a Romana Kocianových (str. 62, 54). Vidíme zde secesní náhrobek s vloženým reliéfem z bílého mramoru od Karlova synovce Quida Kociana s názvem „Dívky u růžového keře“.

145

(Obr. 29) Kromě mechanické tkalcovny

v Oldřichovicích-Hutvaldě, kterou založil roku 1905,

146

zřídil také v domě čp. 88 na

ústeckém náměstí vinárnu, která se těšila veliké oblibě, převážně z řad ústeckých umělců. Sám houslový virtuos Jaroslav Kocian (str. 63), také jeho synovec, tam za

J. HAVEL, Oběti…, s. 249–256; http://www.pamatkovykatalog.cz/?element=773062&sequence=18&mode=fulltext&keywords=%C3% BAst%C3%AD+nad+orlic%C3%AD&order=relevance%3Adesc&action=element&presenter=Elemen tsResults (cit. 16. 6. 2016). 145 P. HOLÝ, Český sochař…, s. 322. 146 V. LESÁK, Textilní průmysl…, s. 46–47. 144

- 46 -

svých letních pobytů v Ústí sedával a rozezníval struny svých houslí.

147

V této

rodinné hrobce je pak rovněž pochován Kocianův syn Karel Kocian ml. (23. července 1887, † 21. května 1963), následník a současně poslední majitel oldřichovické tkalcovny. 148 Jen o malý kousek dál se pak nachází pomník dlouholetého okresního starosty, ředitele Občanské záložny v Ústí nad Orlicí a zakladatele místní mladočeské organizace Josefa Jelínka (* 19. března 1859, † 17. července 1917). (Obr. X) Za jeho působení ve funkci okresního starosty, kterou vykonával od roku 1901 až do své smrti, byla např. dobudována okresní silniční síť, dokončena výstavba kanalizace a došlo také k elektrifikaci místních obcí. Svou pozornost však věnoval také otázkám sociálním a nemalou měrou se podílel i na rozvoji místního školství. Pohřeb Josefa Jelínka se konal v pátek 20. července 1917, kdy za veliké účasti přihlížejících byla rakev s jeho tělesnými ostatky spuštěna do země, kde se znovu shledal se svou, již tři roky zesnulou chotí.

149

Za zásluhy na okresním rozvoji byla Jelínkovým jménem

označena také ústecká ulice vedoucí od Žižkova k parku Československých legií. Ta však byla roku 1953 přejmenována na ulici Dr. Vrbenského, jednoho ze zakladatelů KSČ, neboť, jak poznamenal městský kronikář Karel Pecháček, Jelínkovo jméno dělnictvu nic neříkalo a nepřipomínalo.

150

Černý elegantní náhrobek, před nímž se

právě nacházíme, pak pochází z ústecké kamenické dílny Františka Koukola. (Obr. 30) Po pár krocích dojdeme k vysokému černému obelisku dekorovanému bronzovým medailonem s reliéfem hlavy Krista. Zde je pohřben továrník František Kumpošt (* 16. listopadu 1880, † 1. března 1947), majitel barevny, mandlovny a úpravny látek, kterou roku 1872 v dnešní ulici Milana Rastislava Štefánika založil

Historie této vinárny však končí ve třicátých letech 20. století, kdy ji odkoupil jistý pekař Stránský, který zde zřídil svoji pekárnu. 148 J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 105–108; Věra SEKOTOVÁ, Když v Ústí stavy klapávaly, psaly historii. Lnářství a počátky rozvoje bavlnářství, Ústí nad Orlicí 1994, s. 45; V. SEKOTOVÁ, Ústecké hospody…, s. 51–54. 149 Úřední věstník Okresního výboru v Ústí nad Orlicí, 7, 1917, s. 60–68; Karel NOVÁČEK, Památce Josefa Jelínka, prvního budovatele rozhledny na Andrlově Chlumu, in: Z Ústí nad Orlicí a hor Orlických, 2, 1937, s. 1–3. 150 F. ŠTANCL – K.PECHÁČEK, Pamětní kniha… 1946–1953 (1956), s. 237. 147

- 47 -

jeho otec.

151

Tento podnik však byl rok po Františkově smrti v rámci druhé etapy

znárodnění zkonfiskován. 152

2.4

Oddíl D Nyní se již dostáváme do oddílu D, jehož část byla v prvních letech tohoto

hřbitova vyhrazena pro pohřbívání zesnulých dětí.

153

Na předchozí oddíl zde

navážeme hned řadou devátou, kde najdeme secesní náhrobek, který je dominantou hrobky rodiny Františka Kadrmana (* 17. dubna 1866, † 7. srpna 1942). Ten v roce 1898 odkoupil textilní továrnu na zpracování vlny v Kerharticích, z níž vybudoval prosperující podnik na výrobu vlněných suken a lodenů, který však byl šest let po jeho smrti znárodněn. 154, 155 Hned vedle se pak nachází rodinná hrobka Vicenových. Na středové části pomníku si můžeme povšimnout jména dlouholetého starosty města MUDr. Františka Viceny (* 3. září 1846, † 23. července 1919), syna nestora ústeckého divadelnictví Hynka Viceny. V roce 1889 se tento ústecký rodák a vrchnostenský lékař z Kostelce nad Černými lesy přistěhoval zpět do Ústí, kde přijal místo městského lékaře. Působil zde jako předseda Okrašlujícího spolku a Občanské záložny a stal se také aktivním členem Sokolské jednoty, Cecilské hudební jednoty i obecního zastupitelstva, kde vehementně prosazoval výstavbu tohoto hřbitova. Čtyři roky po jeho dokončení byl zvolen obecním starostou. Za dvaadvacet let Františka Viceny v této funkci se město změnilo k nepoznání. Zapříčinil se o realizaci městského vodovodu, dobudování tkalcovské školy, zřízení městské elektrárny a

J. NYGRÍN, Kronika…, s. 77; J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 50; V. SEKOTOVÁ, Když v Ústí stavy klapávaly…, s. 40; srov. V. LESÁK, Textilní průmysl…, s. 13. 152 F. ŠTANCL – K. PECHÁČEK, Pamětní kniha… 1946–1953 (1956), s. 65. 153 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 702, sign. I-H/5, Hřbitov, fol. 7. 154 F. ŠTANCL – K. PECHÁČEK, Pamětní kniha… 1946–1953 (1956), s. 65; Radim DUŠEK, Ústí nad Orlicí ve fotografiích Františka Slezáka, Ústí nad Orlicí 2007, s. 36; Tereza MATOUŠKOVÁ, Dějiny textilní továrny UO TEX v Ústí nad Orlicí, Hradec Králové 2013, s. 21–29. 155 Je zde pochován také jeho syn Miroslav Kadrman (* 18. června 1898, † 15. února 1943), který zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi. 151

- 48 -

rovněž zahájení výstavby celoměstské kanalizační sítě. Na jeho počest pak byla pojmenována ústecká ulice spojující Žižkov s ulicí Tvardkovou. 156 Po Viceoně smrti se v sobotu 26. července večer převezly jeho tělesné pozůstatky do Sokolovny, kde byly následujícího dne vystaveny. Po vzpomínkových proslovech se pak shromáždění občané smutečním průvodem odebrali na hřbitov, kde byla Vicenova rakev za zvuků státní hymny spuštěna do této rodinné hrobky. 157 V té je uložena také urna s popelem Františkovy dcery, akademické malířky Pavly Vicenové-Rousové (* 11. února 1884, † 19. ledna 1939), která se narodila ještě za doby otcova působení v Kostelci. Po vystudování oboru malířského umění se zaměřením na figurální kresbu na umělecko-průmyslové škole v Praze, vyučovala kreslení na vyšším dívčím gymnáziu na pražských Vinohradech. V hlavním městě se také seznámila se sochařem Františkem Rousem, za kterého se v roce 1925 provdala. Po své smrti byla na své přání zpopelněna a uložena do rodinné hrobky, před níž se právě nacházíme. 158 Je zde pochován rovněž výše zmíněný František Rous (* 25. listopadu 1872, † 26. července 1936). Tento rodák z nedalekého Žamberka se vyučil řezbářství v dílně svého otce, po kterém zdědil velký talent i smysl pro detail. V roce 1887 se s bratrem Aloisem, stejně jako kdysi jejich otec, vydal na studia do Vídně. Tam se pod záštitou ateliéru sochaře Müllera podílel na sochařské výzdobě jak právě dokončovaného Uměleckohistorického a Přírodovědného muzea, tak i nové císařské rezidence Hofburg. Později se zde stal žákem bratislavského rodáka, novobarokního sochaře Viktora Oskara Tilgnera, kterého můžeme znát například jako autora Mozartovy sochy ve vídeňském Burggartenu. V roce 1896 František Rous odešel do Budapešti, kde se podílel na realizaci Andrássyho pomníku a rovněž na Památníku milénia. Později, za svého pobytu v Bratislavě, spolupracoval s Jánosem Farduszem na mramorové jezdecké soše Marie Terezie, která však byla roku 1921, v důsledku vystupňování protimaďarských nálad, příslušníky československých legií kompletně zničena. Následně pak také pracoval na MUDr. Frant. Vicena, in: Nové illustrované listy, Ústí nad Orlicí 1916, s. 102–105; Petr SKALICKÝ, Ze života Dr. Viceny, in: Úřední věstník Okresního výboru v Ústí nad Orlicí, 7, 1919, s. 45–47. 157 Tamtéž, s. 47–49. 158 Emil PACOVSKÝ, Dřevorytecké dílo Pavly Vicenové-Rousové, Praha 1930, s. 77–85. 156

- 49 -

soše koně pro Farduszův monumentální pomník Matyáše Korvína v Kolozsváru. Roku 1896 se v Praze zúčastnil konkurzu na pomník sv. Václava, ve kterém, jak známo, zvítězil Josef Václav Myslbek. František Rous však za svůj návrh získal třetí místo, načež se v Praze usadil a věnoval se převážně oboru monumentální plastiky. Společně s Ladislavem Šalounem a Emilem Halmanem vytvořil podle Schnirchových návrhů vzorové modely pro měděnou Trigu na budově Národního divadla a v roce 1916 pak byla odhalena jeho známá fontána s postavou nahé Diany v Letenských sadech. Dvě Rousova díla pak najdeme také v jeho rodném Žamberku. Jedná se Pomník obětem první světové války a sousoší Kentaura a Nymfy v kašně na náměstí. Životem i rozborem díla tohoto akademického sochaře a malíře se pak detailněji zabývá historik prof. Jaromír Neumann ve své publikaci nazvané „Český sochař František Rous“. 159 Na pravé nápisové desce této hrobky najdeme také jméno herce Františka Viceny (* 24. června 1933, † 15. října 1984), pravnuka a zároveň jmenovce výše zmiňovaného ústeckého starosty. Tento zlínský rodák se v roce 1970 přestěhoval do Prahy, kde se stal členem Městských divadel pražských. Účinkoval rovněž v řadě filmů, pořadů a televizních seriálů. Mezi jeho nejslavnější role patří věrné ztvárnění říšského kancléře Adolfa Hitlera ve filmu Jindřicha Poláka „Zítra vstanu a opařím se čajem“. Byl výborným dabérem a rovněž vyučoval na pražské DAMU. Jeho poslední rolí byla postava mlynáře Máchy ve filmové pohádce „S čerty nejsou žerty“. Trpěl vážnými psychickými problémy, které zřejmě v kombinaci s alkoholem vedly k tomu, že se ve věku jednapadesáti let oběsil ve své koupelně.

160

Od hrobky rodu Vicenových se nyní přesuneme jen o pár metrů dále, k pískovcovému monumentu z dílny Quida Kociana s názvem „Žal“, který byl vytesán zřejmě kolem roku 1912. 161 Z hrubě otesaného skalního bloku zde vystupuje

Jaromír NEUMANN, Český sochař František Rous, Vysoké Mýto – Žamberk 1976, s. 12–21, 27; P. WITTLICH, Sochařství…, s. 221. 160 Jiří FRÝZEK, K počátkům českého kočovného divadla (Hynek a Pavlína Vicenovi), Ústí nad Orlicí 2004, s. 103; Ústecké ozvěny, 10, 2009, s. 29–30. 161 V Památkovém katalogu Národního památkového ústavu je u tohoto díla milně uveden název „Matka“ a jeho vznik je zde chybně datován do roku 1931, kdy však již byl autor tři roky po smrti; http://www.pamatkovykatalog.cz/?element=1265807&sequence=9&mode=fulltext&keywords= 159

- 50 -

postava zdrcené ženy v nadživotní velikosti. (Obr. 34) Pod touto sochou, která je od 3. května 1958 evidována jako kulturní památka, je pochována rodina JUDr., PhDr. Josefa Jana Svátka (* 23. května 1870, † 1. září 1948), synovce známého pražského autora historických románů Josefa Svátka. Sám byl také novinářem, prozaikem, autorem mnohých cestopisů a rovněž překladatelem převážně francouzské beletrie. 162 Tato hrobka je však také zajímavá tím, že z důvodu jejího nedostatečného vstupního otvoru musí do ní být rakev ukládána tzv. podvlékáním, při kterém není spouštěna ve vodorovné poloze, nýbrž s potřebným sklonem. 163 Na tuto hrobku pak přiléhá secesní pomník rodiny Rückovy, kterému vévodí jemně tesaná socha Panny Marie z bílého mramoru. (Obr. 33) Prohlídku sedmé řady pak zakončíme u hrobu rodáka ze severočeské Bíliny – letce Karla Bíny (* 3. července 1903, † 11. května 1971), který se svými přáteli v roce 1935 podle francouzského vzoru sestrojil jednoduché motorové letadlo, tzv. nebeskou blechu. Ta je od roku 1968 vystavena v Národním technickém muzeu v Praze. O životě Karla Bíny se pak rozepisuje Josef Havel ve své knize „Z historie létání v Ústí nad Orlicí“.

164

Sokl z černé leštěné žuly se jmény zesnulých zde

zakončuje prostá kamenná urna (Obr. 32). Na krycí desce hrobu býval také k vidění lept zmiňované „nebeské blechy“ na destičce z černého skla, která se nám však bohužel do dnešních dní nedochovala. Nyní se vydáme podél severní hřbitovní zdi, při níž si můžeme povšimnout prvních čtyř opuštěných hrobů, které patřily ústeckým židovským rodinám. Na okraji osmé řady pak najdeme částečně zlacený litinový krucifix vystupující z hrubě opracovaného pískovcového soklu, k němuž je připevněna nápisová deska se jmény Františka a Marie Jakubcových. Jedná se o tzv. korunový kříž, zdobený řadou gotických prvků, jako jsou kraby a fiály. (Obr. 38) Ve spodní části kříže pak můžeme vidět alegorickou postavu Víry (Fides), s typickými atributy: křížem a kalichem. 165

%C3%BAst%C3%AD+nad+orlic%C3%AD&order=relevance%3Adesc&action=element&presenter= ElementsResults (cit. 16. 6. 2016); P. HOLÝ, Český sochař…, s. 229; Petr KMOŠEK, Drama života a díla sochaře Quido Kociána, Ústí nad Orlicí 2007, s. 6. 162 AMM Ústí nad Orlicí, sign. KR-III 939, Karel ŠÍR, Historie „ústecké tradice“ v naší rodině (strojopis), Praha 1993, s. 8–10; 163 D. STEJSKAL – J. ŠEJVL, Pohřbívání…, s. 120. 164 Josef HAVEL, Z historie létáni v Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 1997, s. 47–108. 165 J. BĚLOVÁ – M. LANG, Hřbitove…, Hostovice 2013, s. 52.

- 51 -

Na kraji osmé řady pak najdeme symbolický hrob (Obr. 37) ústeckého divadelníka, muzikanta a sokola Otakara Machka (* 22. prosince 1906, † 9. března 1943), který byl na podzim roku 1940 pověřen vedením protifašistické odbojové organizace „Obrana národa“. Po vyzrazení této utajované skupiny byl však zatčen gestapem a převezen do Pardubic, kde mu bylo vyhrožováno předvoláním jeho těhotné manželky i s malým dítětem. Ze strachu o svou rodinu i z dalších krutých výslechů, při nichž by mohl vyzradit své spolupracovníky, spáchal v cele se souhlasem svých spoluvězňů sebevraždu oběšením.166 Z boku řady deváté nás pak jistě zaujme jeden z nejzvláštnějších náhrobků zdejšího hřbitova, patřící místnímu bláznu Inu Ciliakovi. Na jeho památku zde stojí pískovcová sukovice s nápisem „UŽ JDOU, UŽ JDOU“ (Obr. 35). Právě to byla slova tohoto slabomyslného starce, která provolával vždy, když pohřební průvod přinášel rakev s nebožtíkem na místní hřbitov.

167

Vedle Ciliakovy hole, v řadě

desáté, pak můžeme vidět z pískovce vytesaný kříž s motivem kotvy, která v křesťanské symbolice představuje víru a naději. (Obr. 36) Řadu jedenáctou uzavírá hrob ústeckého výtvarníka, grafika a malíře betlémů Zdeňka Brožka (* 2. srpna 1919, † 30. června 2000), autora moderní sgrafitové výzdoby kaplí křížové cesty vedoucí na Andrlův chlum.

168

Místo jeho posledního

odpočinku zdobí moderně pojatý kříž, vykovaný podle jeho vlastního návrhu. (Obr. 41) 169 Následně nahlédneme do uličky mezi jedenáctou a dvanáctou řadou, v níž pouhých pár metrů od kraje spatříme netypický náhrobek řešený velmi hrubě opracovaným kamenem s vyrytým nápisem „PRVNÍ OBĚT NAŠI MOBILISACE DNE 23. 9. 1938“.

170

(Obr. 39). Zde jsou uloženy ostatky vojenského pilota

Bohumila Josefa Dostála (* 5. září 1910, † 23. září 1938), který po nevydařeném leteckém manévru tragicky zahynul v troskách hořícího letadla u Mladé Boleslavi. F. ŠTANCL, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1937–1946, fol. 133; J. HAVEL, Oběti…, s. 114–115. 167 Hrob Iny Ciliaka se původně nacházel v Oddílu A, odkud byl tento pomník na stávající místo přenesen; rozhovor s panem Josefem Havlem ze dne 3. 6. 2016. 168 Věra SEKOTOVÁ, O životě a tvorbě ústeckého malíře, grafika a betlémáře Zdeňka Brožka, in: Orlické noviny 292, 2000, s. 14. 169 Rozhovor s panem Josefem Havlem ze dne 3. 6. 2016. 170 Ve skutečnosti se však o oběť mobilizace nejedná, neboť leteckou nehodu od vyhlášení mobilizace dělí více než 7 hodin. 166

- 52 -

Celý životní příběh Bohumila Dostála, včetně bohaté fotografické dokumentace, zachycující mimo jiné také jeho pohřeb, pak nalezneme v knize Josefa Havla s názvem „Z historie létání v Ústí nad Orlicí“. 171 Nyní se však již vraťme ke hřbitovní zdi, v jejímž rohu se nachází místo posledního odpočinku sochaře a majitele ústecké kamenické firmy Františka Koukola (* 4. března 1866, † 1. května 1939), jemuž značnou měrou vděčíme za současnou tvář ústeckého hřbitova. Jeho signaturu můžeme najít na velké řadě pomníků rozmístěných ve všech zdejších hřbitovních oddílech. Zajímavostí je, že k realizaci hřbitovních děl, které vytvářel podle svých i převzatých návrhů, používal také žulu a pískovec ze svých vlastních lomů. 172 Na kraji dvanácté řady se pak nachází hrob Josefa Ciliaka (* 1. ledna 1897, † 27. března 1919), rodáka z nedaleké Dobré Vody, který v říjnu roku 1915 odešel do světové války s jičínským 11. zeměbraneckým pěším plukem. Dostal se na italskou frontu, kde sloužil až do listopadu 1916, kdy byl raněn a zajat. Rok strávil v zajateckém táboře u italské Paduly, načež vstoupil do československých legií. Po skončení války se v lednu 1919, již jako řádný československý voják, vydal na Slovensko, kde probíhaly boje s Maďary. V bitvě o Parkán na jižním Slovensku však ve svých jednadvaceti letech padl.

173

Z dochované korespondence mezi pozůstalými

rodiči a městskou radou se nám dostává informace, že na žádost nemajetných rodičů město bezplatně udělilo pohřební místo pro jejich syna, který byl na Slovensku exhumován a následně do Ústí nad Orlicí převezen.

174

V roce 2006 pak zničený

kamenný pomník nahradil stávající reliéf vykovaný ústeckým uměleckým kovářem Františkem Bečkou. (Obr. 42) O pár metrů dál se nachází tradiční žulový náhrobek rodiny Rudolfa Šťovíčka (* 2. ledna 1919, † 6. května 1945), již zmiňovaného v souvislosti s incidentem na ústeckém vlakovém nádraží, při němž byl společně s Václavem

J. HAVEL, Z historie létání…, Ústí nad Orlicí 1997, s. 87–120. V. SEKOTOVÁ, Kamenné svědomí…, s. 89. 173 Martin ZAHÁLKA, Smrt legionáře Ciliaka, in: Vlastivědné listy Pardubického kraje, 2, 2006, s. 19–21. 174 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 701, sign. I-H/4, Hřbitov, fol. 9–11. 171 172

- 53 -

Kavickým (str. 35) a Františkem Kovařčíkem (str. 45) zastřelen německou osádkou vojenského transportu. 175 Při východní zdi pak nemůžeme přehlédnout jasně bílý, kamenným křížem zakončený, pomník Emanuela Karla Zeinera (* 8. prosince 1851, † 23. června 1915). (Obr. 40) Tento zakladatel ústeckého dějepisectví se narodil v Litomyšli, kde také v letech 1864 až 1871 navštěvoval gymnázium. Zde studoval u takových kapacit, jako byl prof. Tomáš Durdík nebo prof. August Sedláček. Po složení zkoušek z gramatiky a historie, které ho opravňovaly k pedagogické činnosti na měšťanských školách, byl v roce 1874 jmenován učitelem na nově zřízené měšťanské chlapecké škole v Ústí nad Orlicí. K městu si vytvořil natolik vřelý vztah, že záhy začal zpracovávat jeho dějiny. Již v roce 1880 pak vlastním nákladem vydal své „Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky“ – prvotní dílo ústecké historiografie. 176

2.5

Hlavní cesta

Nyní se již dostáváme k nejokázalejší části ústeckého hřbitova. Je jí tzv. hlavní cesta, která vede středem hřbitova až k ústřednímu kříži z dílny Josefa Reila. Právě zde si nejzámožnější ústecké rody budovaly své honosné rodinné hrobky ve snaze zajistit si svou posmrtnou slávu. Jedná se převážně o pomníky místních továrníků, kteří na přelomu 19. a 20. století z Ústí nad Orlicí vybudovali významné textilně průmyslové město. V druhé řadě po pravé straně se nachází neoznačený hrob s absencí jakéhokoliv náhrobku, patřící Romanovi (* 1842, † 1894) a Amálii (* 1844, † 1919) Kocianovým, kteří byli rodiči věhlasného sochaře Quida Kociana, autora mimo jiné také řady skvostných sochařských děl na ústeckém hřbitově. Tento hrob je však zřejmě ještě zajímavější tím, že z něj vyrůstá mohutný, přes 20 metrů vysoký buk

F. František ŠTANCL, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1937–1946, fol. 152; srov. Ústecké ozvěny, 5, 2000, s. 28–29. 176 Něco vzpomínek na ředitele E. K. Zeinera a jeho dobu, in: Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 1, 1940, s. 16–20; Emanuel Karel Zeiner, první dějepisec města Ústí nad Orlicí, in: Ústecký kulturní zpravodaj, 3, 1984, s. 31–32; 5, 1984, s. 35–37. 175

- 54 -

lesní červenolistý, který je od roku 2000 zapsán mezi chráněné památné stromy České republiky. 177 Ve třetí řadě vpravo je pak k vidění hrobka rodiny továrníka Jindřicha Jandery (* 15. října 1889, † 4. října 1945), který byl, společně se svým bratrem Ottou (* 1894, † 1934), majitelem textilního závodu na bělení, barvení a úpravu látek. 178

Po Ottově smrti pak v roce 1940 přikoupil společně se svou ovdovělou švagrovou

sousední fabriku „Texa“, kde zřídil výrobu plsti. Zemřel však již v posledním roce druhé světové války, tři roky předtím, než byl jeho textilní podnik zkonfiskován v rámci druhé etapy znárodnění.

179

Nad hrobkou rodiny Jindřicha Jandery se vypíná

mohutný černý obelisk s mramorovým reliéfem Krista. Ve spodní části pak vidíme předsazenou plastiku dvou andělů rovněž z bílého mramoru, z něhož jsou vytesány také dvě postranní urny se jmény zde pohřbených. (Obr.43) Ve čtvrté řadě najdeme další zajímavou hrobku, kde ve středové části na nápisové desce pod vyrytým jetelovým křížem čteme jména „POPPLER / ANDRES / KRAMÁŘ / STUSCHE“. Dva postranní antické sloupy iónského řádu s hladkými dříky a volutovými hlavicemi zde podepírají tzv. kladí s vyrytým slovem „PAX“, které v latinském překladu znamená mír a klid. (Obr. 44) V páté řadě se pak po pravé straně nachází hrobka, nad kterou se tyčí masivní kamenný obelisk s bronzovým odlitkem jetelového kříže a reliéfně vystupujícím nápisem „RODINA HERNYCHOVA“. (Obr. X) Je zde pochován továrník Jan Hernych (* 12. prosince 1819, † 26. května 1888), který roku 1855 založil v Ústí závod na výrobu bavlněných látek a v roce 1875 přibral jako společníka svého syna Floriána Hernycha (* 4. května 1855, † 9. prosince 1923). Díky Floriánově podnikavému duchu firma velmi prosperovala a v roce 1880 došlo dokonce k mechanizaci výroby na bázi parního pohonu. Bylo tomu tak poprvé, co mechanické Tepvos, Hřbitovní matrika Ústí nad Orlicí. Oddíl A, B, 1893 (neinventarizováno), s. 3; http://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/odps/pstromy/index.php?frame&ODPS_TREE=12469&SO_ MOST=104794 (cit. 24. 4. 2016). 178 Ten byl v roce 1850 založen jejich otcem Jindřichem Janderou (* 1843, † 1906), bratrem Adolfa a Jaroslava Janderových (str. 61, 65), který v roce 1889 nechal vystavět novou tovární budovu čp. 280 v místě zvaném „Na Bělisku“ vedle tzv. Panského mlýna (čp. 281); J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s 49–50; F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 98; J. NYGRÍN, Kronika…, s. 53–54; srov. Václav KLIČKA – Josef RIPKA – Věra SEKOTOVÁ – František MUSIL, Vývoj textilního strojírenství v regionu Orlicka, Ústí nad Orlicí 2003, s. 101. 179 F. ŠTANCL – K. PECHÁČEK, Pamětní kniha… 1946–1953 (1956), s. 65. 177

- 55 -

stroje vstoupily do ústecké textilní výroby. Firma „Jan Hernych a syn“ se nadále rozrůstala a pokračovala v mechanizaci. 180 Na konci 80. let Florián Hernych vybudoval v nedalekém Vamberku další mechanickou tkalcovnu a se svým starším bratrem Janem koupil barevnu ležící na řece Orlici směrem na Libchavy u „Panského mlýna“. Tu však Florián bratrovi záhy odprodal, načež zde Jan zřídil samostatnou firmu „Jan Hernych jun.“. V roce 1899 pak rozšířil Florián svůj podnik koupí továrny v Chrudimi a následujícího roku vystavěl také mechanické tkalcovny v nedaleké Hnátnici a v Nekoři u Letohradu. V roce 1901 dokonce vybudoval přádelnu u vídeňského Nového Města. Rozsahem svého podnikání se tak Florián Hernych stal jedním z nejvýznamnějších a nejbohatších českých podnikatelů vůbec. Tento energický a cílevědomý průkopník ústeckého textilnictví byl však dělníky nenáviděn, neboť postrádal jakékoliv sociální cítění. 181 Když pak v důsledku rakouské anexe Bosny a Hercegoviny, zakázaly země Orientu dovoz zboží z celé monarchie, dostala se Hernychova firma do finančních potíží, ze kterých jí nepomohlo ani odprodání vzdálenějších továren. V roce 1911 tedy byla podepsána smlouva, podle níž se Hernychův podnik stal společností s ručením omezeným. Války na Balkáně tuto krizi nadále prohlubovaly a zašlo to až tak daleko, že v roce 1917 již nebylo jiného východiska, než změnit firmu na akciovou společnost. Kapitálové dotace sice odvrátily hrozbu krachu největšího ústeckého závodu, skončila tím však existence firmy jako rodinného podniku Hernychů. 182 V této rodinné hrobce je pochován rovněž Floriánův bratr Josef Hernych (* 2. července 1853, † 5. prosince 1920), významný ústecký stavitel, jehož firma vybudovala také tento hřbitov. Podle jeho návrhu byla rovněž postavena první rozhledna na Andrlově chlumu, budova staré pošty (čp. 156) nebo rodinná vila

Jako zajímavost zde lze také uvést, jak si Florián Hernych pomáhal k dalšímu zisku. V kantýně při své továrně nechal na dluh prodávat svým dělníkům pálenku, avšak v den výplaty uzamknul hlavní bránu a zaměstnanci museli odcházet přes tuto kantýnu, kde byli nuceni z už tak nevelké výplaty splatit své dluhy za alkohol; V. LESÁK, Textilní průmysl…, s. 25; J. NYGRÍN, Kronika…, s. 20–25. 181 J. Jindřich NYGRÍN, Kronika…, s. 83; V. LESÁK, Textilní průmysl…, s. 8–10, 14, 37–38; srov. J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 48–49. 182 J. NYGRÍN, Kronika…, s. 25–30, 36; V. LESÁK, Textilní průmysl…, s. 38–41; srov. J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 48. 180

- 56 -

Hernychových na Malých Hamrech (čp. 12). Zřejmě nejznámějším počinem Hernychovy stavební firmy je pak ústecký secesní skvost – Hernychova vila, kterou nechal vystavět Josefův bratr Florián podle návrhu věhlasného pražského architekta Matěje Blechy. 183 Na náhrobní desce můžeme najít také jméno Floriánova syna Květouška Hernycha (* 6. ledna 1891, † 27. listopadu 1893), který zemřel již ve třech letech a stal se vůbec prvním dítětem pohřbeným na novém ústeckém hřbitově. 184 Naproti hrobce Hernychových pak našla místo svého věčného spánku rodina textilního továrníka Jana Horáčeka, který roku 1867 v dnešní Mlýnské ulici založil mechanickou tkalcovnu. 185 Tato hrobka, jejíž dominantou je masivní kříž vystupující z velmi hrubě opracovaného kamenného podstavce, je ohraničena zdobným litinovým řetězem. Dekorativních mříží obepínajících hrobové místo nalezneme na ústeckém hřbitově několik, využití zdobných kamenných sloupků nesoucích takovýto masivní řetěz je však zdejším unikátem. (Obr. 45) V osmé řadě na levé straně je k vidění hrobka rodiny Jana Jandery. V první řadě nás zde nejspíše zaujme antické tvarosloví, které není pro ústecký hřbitov příliš typické. Jedná se o tzv. edikulu, miniaturu antického chrámu, završeného trojúhelníkovým frontonem, který po stranách podepírají dvojice pilastrů s iónskými volutovými hlavicemi. Fronton je ve vrcholové části zakončen tzv. akrotérionem, zdobným prvkem ve tvaru palmety, což je souměrný vějířovitý ornament připomínající palmový list, typický zejména pro antické Řecko.

186

Před touto

edikulou vystupuje žulový, vegetabilními motivy zdobený, plochý obelisk ve tvaru komolého jehlanu. V horní části obelisku se pak nachází mělká trojúhelníkovitě zakončená nika s Kristovým reliéfem vystupujícím z kruhového medailonu. Ze signatury na pomníku se dozvídáme, že byl vyhotoven brněnskou kamenickou firmou „Loos a Tomola“ již v roce 1877. Původně stával na starém hřbitově u kostela a na

R. DUŠEK, Ústí nad Orlicí ve fotografiích…, s. 10; Andrlův chlum – rozhledna 1996, Ústí nad Orlicí 1996, s. 4. 184 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 702, sign. I-H/5, Hřbitov, fol. 3. 185 V. KLIČKA – J. RIPKA – V. SEKOTOVÁ – F. MUSIL, Vývoj textilního strojírenství…, s. 101; V. SEKOTOVÁ, Když v Ústí stavy klapávaly…, s. 39. 186 O. BLAŽÍČEK – J. KROPÁČEK, Slovník pojmů…, s. 12, 56, 152. 183

- 57 -

toto místo byl přenesen až po dokončení tohoto hřbitova. Po stranách pomníku se nachází dva kované, vegetabilními prvky zdobené stojany na lucerny a celá hrobka je pak obehnána kovaným florálně-secesním plůtkem. (Obr. 46) Pod masivní, secesními vzory dekorovanou krycí deskou jsou uloženy ostatky majitele tkalcovny a úpravny látek Jana Jandery (* 24. února 1833, † 25. dubna 1907), který již v roce 1856 v Ústí zřídil ruční tkalcovnu. Roku 1871 pak v místě zvaném „V Lázních“ nechal zbudovat parní bělidlo a úpravnu látek. V roce 1896 přešel na mechanické tkaní a o tři roky později mu byl pražským místodržitelstvím udělen dokonce i titul c. k. dvorního dodavatele. V roce 1924 však závod vyhořel a v troskách spáleniště ležel až do roku 1932, kdy zde zahájil výrobu hedvábných tkanin Jan Roller (str. 32). 187 Po stranách krycí desky zde vidíme rovněž dvě desky epitafní, pod nimiž se nachází tzv. urnové sklípky,

188

přičemž levý z nich patří rodině ústeckého architekta

a majitele místní stavební firmy Jaroslava Radechovského (* 1900, † 1. dubna 1952). Jeho celoživotní láskou bylo divadlo, kde působil jako herec i dramatik. Stal se také prvním předsedou ústeckého družstva pro postavení divadla.

189

Právě jemu

vděčíme za to, že se nám až do dnešních dní zachoval ústecký Památník odboje – socha francouzského bubnujícího legionáře od pražského akademického sochaře Josefa Mařatky. Když bylo v zimě roku 1939 protektorátními úřady nařízeno její odstranění, byla jejím rozebráním pověřena právě stavební firma Jaroslava Radechovského. Ten však, navzdory nařízení, aby byl rozebraný pomník použit do stavebních základů, sochu se svými zaměstnanci pečlivě rozřezal a po dobu války ukryl ve svém skladu stavebního materiálu. Díky jeho vlasteneckému cítění a nevýslovné odvaze tak mohl být po válce tento monumentální Památník odboje opět vystavěn.

190

V roce 1948 pak byl Radechovského stavební podnik zabaven v rámci

druhé etapy znárodnění. 191

J. NYGRÍN, Kronika…, s. 90, 91; V. LESÁK, Textilní…, s. 11. D. STEJSKAL – J. ŠEJVL, Pohřbívání…, s. 90. 189 V této funkci ho pak nahradil továrník Josef Kučera (str. 66); Památník…, s. 36–37. 190 P. BENEŠ, Socha bubnujícího legionáře…, s. 36, 37. 191 F. ŠTANCL – K. PECHÁČEK, Pamětní kniha… 1946–1953 (1956), s. 65. 187 188

- 58 -

V následující řadě po pravé straně nalezneme hrobku rodiny Šafránkovy, jejíž dominantou je vysoký kamenný pylon ve tvaru komolého, hrotitě zakončeného jehlanu. Na jeho podstavci čteme epitaf: „Proč budit pláčem šťastné jichž losem tichý hrob! / Jich nezabolí nikdy již osten všedních zlob. / Když přijde slavné jitro a zmizí mrákota, / tu pak nás s nimi spojí Pán, vladař života.“. Po stranách pylonu se rozebíhají černé nápisové desky ohraničené hranolovými pilíři, které rovněž nesou jména zesnulých. Zde je pohřben František Šafránek (* 6. března 1839, † 11. prosince 1906), který v Ústí od roku 1861 provozoval textilní barvířství. V roce 1875 koupil dům čp. 187 v Lázeňské ulici a o devět let později přikoupil pozemky při řece Třebovce, na nichž zřídil barvířskou dílnu, kterou v roce 1889 rozšířil o barevnu a bělidlo. Toho roku zde také zřídil mechanickou tkalcovnu a celý závod převedl na parní pohon. V roce 1904 byl celý podnik prodán jistému německému továrníkovi Norbertu Langerovi z Libiny na Moravě a roku 1948 pak byla firma znárodněna a připojena k národnímu podniku „Orlana“. 192 V řadě jedenácté po levé straně se nám pak naskytne pohled na monumentální secesní hrobku rodiny Jana Hernycha ml. (* 5. října 1847, † 23. července 1909). (Obr. 47) Jedná se o bratra výše zmíněného Floriána Hernycha, se kterým, jak již bylo řečeno, zřídil firmu na řece Orlici u „Panského mlýna“, kterou od něj záhy odkoupil a přejmenoval na „Jan Hernych jun.“ V roce 1902 tento podnik zahrnující tkalcovnu lněného a bavlněného zboží, bělidlo a úpravnu látek předal do rukou svého syna Huberta Hernycha (* 28. října 1876, † 5. ledna 1950), který ho nadále rozšiřoval. Firma prosperovala a upevňovala si své místo mezi předními ústeckými textilními závody.

193

Po první světové válce se však český textilní průmysl ocitl

v krizi, kterou zřejmě tento podnik nebyl schopen ustát. Byl tedy roku 1920 odprodán firmě „Textilní závody v Hořicích“.

194

V roce 1940 v něm pak byla výroba

zastavena, neboť se židovský původ jejího majitele neslučoval s výnosem říšského protektora o vyřazení židů z hospodářského života. Téhož roku ji odkoupil, v této kapitole již zmíněný, Jindřich Jandera, který v ní následně zřídil výrobu plsti. 195 J. NYGRÍN, Kronika…, s. 86. V. LESÁK, Textilní průmysl…, s. 10, 43. 194 V roce 1922 pak byl závod označen názvem „Texa“. 195 J. NYGRÍN, Kronika…, s. 84–85; F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 98; V. LESÁK, Textilní…, s. 70. 192 193

- 59 -

Hlavní hřbitovní cestu pak v poslední řadě dvanácté uzavírá velkolepá hrobka ústeckého lékárnického rodu Andresů, která pochází z choceňské kamenické dílny sochaře Josefa Reila. Dominantu tohoto hřbitovního monumentu tvoří krásná socha z bílého mramoru ztvárňující anděla s roztaženými křídly. Ta stojí na soklu tvaru čtyřbokého komolého jehlanu z černého mramoru, ke kterému přiléhají rovněž mramorové nápisové desky s hranolovými pilířky, svého času nesoucími dnes již zmizelé mosazné svícny. Před centrální částí pomníku se pak nachází do středu sedlově zvednutá krycí deska s reliéfně vystupujícím plochým křížem. (Obr. 48–50) Zde místo svého posledního odpočinku nalezl Alois Andres st. (* 21. června 1823, † 19. listopadu 1872), který po svém otci Janovi převzal lékárnu a továrnu na lihoviny a založil věhlasnou firmu „A. J. Andres“ na výrobu jemných likérů. Po Aloisově smrti pak rodinný podnik připadl Aloisovu stejnojmennému synovi Aloisi Andresovi ml. (* 30. dubna 1851, † 19. ledna 1892), který pak výrobnu likérů přenechal rodině svého mladšího bratra Huberta Andrese (* 29. října 1854, † 21. června 1908).

196

Z nápisové desky se dočítáme, že byl Hubert rovněž náměstkem

starosty, ředitelem Občanské záložny, členem okresního výboru a současně majitelem „Panského mlýna“.

197

V této rodinné hrobce je pochována také jeho manželka

Božena Andresová (* 9. prosince 1864, † 3. února 1923), která po Hubertově smrti nechala u Josefa Reila pro ústecký hřbitov zřídit ústřední kříž, který důstojně zakončuje tuto „hlavní cestu“. Když se přiblížíme k tomuto Reilovu monumentu, spatříme o vysoký pískovcový kříž opřenou Pannu Marii, která vzhlíží k umučenému tělu svého syna. (Obr. 59) Z čelní strany hrubě opracovaného mohutného podstavce čteme nápis „DOKONÁNO JEST!“ a z levého boku si pak můžeme povšimnout vyrytého věnování „K UCTĚNÍ PAMÁTKY ZESNULÝCH ČLENŮ RODINY LÉKÁRNÍKA ALOISE ANDRESE“. Historie vzniku tohoto sochařského díla je popsána v kapitole „O původu ústředního kříže“ (s. X–X).

Továrna na výrobu likérů pak byla roku 1948 zkonfiskovaná v rámci druhé etapy znárodnění; F. ŠTANCL – K. PECHÁČEK, Pamětní kniha… 1946–1953 (1956), s. 65. 197 Ústečtí lékárníci Andresové, in: Ústecký kulturní zpravodaj, 11, 1968, s. 22–24; 12, 1968, s. 19–21. 196

- 60 -

2.6

Hřbitovní výklenek

Pokračovat budeme prohlídkou obloukového výklenku, o který byl hřbitov na počátku 20. století rozšířen za účelem vytvoření prostoru pro výše zmiňovaný ústřední kříž. Místem prvního zastavení zde bude hrobka (Obr. 51) majitele textilní továrny Adolfa Jandery (* 17. prosince 1836, † 5. září 1910), který roku 1864 přestal pracovat pro svého bratra Jana (str. 58) a založil si vlastní ruční tkalcovství. V roce 1893 koupil budovu v místě zvaném „Na Mlejnku“ 198 (budoucí Utex 02, později Perla 04), kde zřídil soukárnu, snovárnu a tkalcovnu, a zahájil zde mechanickou tovární výrobu. 199 Následuje hrobka rodiny prof. ThDr. PhDr. Josefa Cibulky (* 1. července 1886, † 2. dubna 1968). Po absolvování litomyšlského gymnázia odjel za studiem teologie do Říma, kde se zaměřil na dějiny církevní hudby a výtvarného umění. Následně pokračoval ve studiu teologické a filozofické fakulty na Vídeňské univerzitě, kde se dějinám umění učil mimo jiné také u slavného českého kunsthistorika Maxe Dvořáka. Po návratu do rodné vlasti vyučoval dějiny církevního umění a křesťanské archeologie na Karlově univerzitě, na ČVUT a v posledních letech života pak také na pražské Cyrilometodějské fakultě. V době uzavření českých vysokých škol za druhé světové války působil jako ředitel pražské Národní galerie, kde se mu podařilo nejen uchránit tamní sbírky před nacisty, ale také shromáždit umělecké artefakty ze sbírek perzekuovaných osob a rušených institucí, čímž položil základy rozmachu této významné kulturní instituce. 200 Cibulkovou specializací byly, kromě dějin architektury z doby počátků křesťanství na našem území, také svatováclavské korunovační klenoty, přičemž sám byl držitelem jednoho ze sedmi klíčů ke kapli sv. Václava, kde jsou královské insignie uloženy. Vědecká činnost pak proslavila Cibulkovo jméno také za hranicemi našeho státu, kde se těšil velkému uznání. V roce 1946 dokonce předsedal Nacházela se na pravém břehu řeky Třebovky při dnešní katastrální hranici s městskou částí Hylváty. 199 J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 49; J. NYGRÍN, Kronika…, s. 39–41; V. LESÁK, Textilní průmysl…, s. 10–11; Adolf Jandera. Mechanická tkalcovna v Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 1946; Z dějin textilu…, s. 261. 200 Josef HOBZEK, Zemřel profesor Dr. Josef Cibulka, in: Ústecký kulturní zpravodaj, č. 5/1968, s. 18–20; Professori Josef Cibulka ad honorem. Sborník příspěvků přednesených na symposiu „Život a dílo profesora Josefa Cibulky“ dne 14. 12. 2007, Praha 2009; Památník…, s. 42. 198

- 61 -

celosvětové sekci pro archivy, knihovny a muzea na ustavujícím zasedání UNESCO v Paříži. Josef Cibulka byl však také přítelem architekta Kamila Roškota, kterého z pozice odborného poradce ústeckého družstva pro postavení divadla doporučil k vypracování návrhu divadelní budovy. Roškotův funkcionalistický projekt nakonec, rovněž Cibulkovým přičiněním, zvítězil nad tradičnějším návrhem místního stavitele Jaroslava Radechovského (str. 58). 201 Dominantou pomníku býval bronzový reliéf s názvem „Pieta“ od Quida Kociana. Toto velice umělecky hodnotné dílo, však bylo z ústeckého hřbitova odcizeno. Nyní se přesuňme hned vedle k hrobce rodiny Slavíkovy, kde nás na první pohled zaujme do středového pole vsazený reliéf z bílého mramoru, zpodobňující sedící zarmoucenou ženu opírající se o urnu. Zde je pochován ústecký hoteliér Adolf Slavík (* 17. května 1853, † 26. prosince 1928), který vybudoval hotel v domě čp. 129 na ústeckém náměstí. V hotelu „Slavík“, který vedle pokojů pro hosty, disponoval také restaurací a pivnicí, se jednoho dne zastavil dokonce sám arcivévoda Karel, který s eskadronou Ústím projížděl na své cestě do Haliče. Ve třicátých letech si hotel pronajal Emil Jansa, který jej přejmenoval na „Hotel Jansa“. Po znárodnění bylo jeho jméno znovu změněno tentokrát na hotel „Praha“, v němž se dnes nachází již pouze prodejna asijského textilu. 202 Následuje moderně řešená hrobka s prostým kovovým křížem, která je místem posledního odpočinku rovnou několika významných osobností ústecké hudební historie. První z nich je Julius Kocian (* 22. května 1852, † 31. října 1913). Tohoto nadaného sopranisty si v jeho jedenácti letech povšimnul Jan Ludevít Lukes (str. 62), který ho doporučil na post vokalisty křížovnického kostela v Praze. Tam Julius následně absolvoval také pedagogický ústav, po jehož dokončení se navrátil do rodného Ústí, kde přijal místo hudebního učitele. Spřátelil se zde s o rok starším Janem Mazánkem, se kterým později udával směr hudebnímu a kulturnímu životu ve městě. Působil zde jako zpěvák, sbormistr, houslista, violista, komorní hráč i jako Jan ŘEHÁČEK, Josef Cibulka (1886–1968) – historik umění, in: Vlastivědné listy Pardubického kraje, 4, 2006, s. 25–26. 202 V. SEKOTOVÁ, Ústecké hospody…, s. 39–44. 201

- 62 -

dirigent. Současně se také společně s Mazánkem podílel na činnosti ústeckého pěveckého spolku Cecilské hudební jednoty. Kromě aktivní účasti na hudebním životě města, byl činný ve spolku dobrovolných hasičů a dokonce se spolu s Mazánkem také zapojil do činnosti místních divadelních ochotníků, kde působil jako herec i režisér. Tím si rovněž vysloužili anonymní udání k zemské školní radě, neboť v té době bylo hraní divadla učitelům zapovězeno. V roce 1879 se oženil s Marií Korábovou, načež se do rodiny Korábovy přiženil také Kocianův věrný přítel Mazánek, když si vzal za ženu Mariinu mladší sestru Barboru. V roce 1883 se manželům Kocianovým po dvou dcerách narodil talentovaný syn Jaroslav, ze kterého vyrostl celosvětově uznávaný houslový virtuos. 203 Organizátor ústeckého hudebního, kulturního i společenského života Julius Kocian byl veselý, optimisticky smýšlející člověk družné povahy. K jeho poctě ústecký spolek divadelních ochotníků „Vicena“ založil tzv. Fond Julia Kociana, na podporu výstavby ústecké divadelní budovy, do kterého pak putovala čtvrtina čistého zisku z každého divadelního představení. 204 Juliův syn, již zmíněný Jaroslav Kocian (* 22. února 1883, † 7. března 1950), byl svého času rovněž pochován v této hrobce. Pod jeho jménem na náhrobní desce se však dočteme, že byl převezen na Slavín pražského vyšehradského hřbitova. Dne 20. února 1958, den po oslavách Kocianových nedožitých pětasedmdesátých narozenin, kdy se v sále divadla uskutečnil koncert složený z mistrových skladeb, byla na náměstí uspořádána pietní slavnost, která se těšila hojné účasti místního občanstva. Nad rakví s exhumovanými, již osm let tlejícími ostatky Jaroslava Kociana pronesl svou řeč předseda MNV Stanislav Flekač, načež za tónů státní hymny vůz s rakví pomalu objel náměstí a vydal se na cestu do Prahy, kde byly Kocianovy tělesné ostatky uloženy mezi další české velikány.

205

V 60. letech 20. století byla na jeho

počest pojmenována jedna z ústeckých ulic. Jeho jméno však nese také místní

Československý hudební slovník osob a institucí, Sv. 1, Praha 1963, s. 688; Příloha Ústeckého zpravodaje, 31, 1997, s. 1–2. 204 Památník ústeckého divadelnictví, Ústí nad Orlicí 1936, s. 23–24. 205 Československý hudební slovník osob a institucí, Sv. 1, Praha 1963, s. 687–688; srov. J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 177–178; K. PECHÁČEK, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1954–1958, s. 235–236. 203

- 63 -

základní umělecká škola a rovněž „Kocianova houslová soutěž“ s tradicí již od roku 1959. 206 V této rodinné hrobce je také pochován již výše zmíněný Jan Mazánek (* 13. května 1851, † 29. prosince 1937). Tento rodák z Hostovic u Pardubic se po absolvování pedagogické školy v Hradci Králové roku 1873 odebral do Ústí nad Orlicí, kde se začal živit jako učitel. Nutno zmínit, že právě z jeho podnětu byl v roce 1909 založen místní pěvecký spolek „Lukes“, pojmenovaný po věhlasném ústeckém rodákovi (str. 43). Jan Mazánek napsal rovněž rozsáhlé „Paměti ochotnického divadla v Ústí nad Orlicí“. V roce 1896 byl z jeho iniciativy založen ochotnický spolek divadelníků, nesoucí jméno zakládajícího člena prvního ústeckého sdružení divadelních ochotníků Hynka Viceny. Sám se stal prvním předsedou tohoto spolku a až do roku 1921 vedl jeho kroniku.

207

K příležitosti Mazánkových osmdesátých

narozenin mu bylo za dlouholetou pedagogickou a spisovatelskou činnost městskou radou uděleno čestné občanství města a v roce 1940 pak byla jeho jménem označena jedna z ústeckých ulic. 208 Nyní postupme k monumentálnímu černému náhrobku, na němž nás na první pohled zaujme socha klečící truchlící ženy z bílého mramoru. Na mohutné náhrobní desce se pak pod zlatým křížem nachází vyzlacený nápis „FINIS FAMILIÆ MUDR BARCAL“. (Obr. 53, 54) Zde je pohřben městský lékař MUDr. František Barcal (* 1. října 1848, † 26. října 1917) se svou manželkou i synem, c. k. plukovním lékařem MUDr. Klementem Barcalem (* 30. září 1878, † 31. ledna 1912), který v roce 1912 spáchal sebevraždu ve Slovinské Bystřici. Jeho tělo pak bylo převezeno ze slovinského Mariboru a uloženo do této rodové hrobky. Po smrti svého jediného dítěte se manželé Barcalovi rozhodli městu věnovat svůj dům (čp. 1) ke zřízení městského muzea a knihovny s čítárnou. Ten byl na památku jejich zesnuvšího syna pojmenován „Klementinum“. Veškeré své finanční prostředky pak věnovali na různé

V. SEKOTOVÁ, Čestné občanství, s. 6. F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 8; J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 78– 79; Příloha Ústeckého zpravodaje, 31, 1997, s. 2–3. 208 F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 104; V. SEKOTOVÁ, Čestné občanství, s. 7. 206 207

- 64 -

dobročinné účely a nemalou měrou se podíleli také na financování výstavby ústecké okresní nemocnice. 209 Hned vedle se pak nachází hrobka rodiny obchodníka Josefa Lorka, jejíž nadzemní část byla zhotovena v roce 1914.

210

(Obr. 53) V pravé části mohutného

členěného pomníku můžeme na nápisové desce najít jméno rady městského úřadu Gustava Fejfara (* 12. února 1870, † 15. března 1949). Také on stál u zrodu ústeckého Památníku odboje a právě v jeho hlavě se zrodil nápad požádat o umělecké zpracování pomníku pražského sochaře Josefa Mařatku, což se ve výsledku ukázalo jako velice šťastná volba. 211 Nyní se však již dostáváme ke středové části tohoto hřbitovního výklenku, kterému vévodí jediná hrobka tzv. kaplového typu na ústeckém hřbitově. Jedná se o stavbu na půdorysu písmene T, připomínající malou kapličku inspirovanou románským slohem. Nad vstupními dveřmi zakončenými plným klenutým obloukem čteme reliéfně vystupující nápis „RODINA ŽITKOVA“, nad kterým se vypíná jakási věžička s půlkruhově zakončenou nikou. V ní se nachází značně poškozená soška představující praděpodobně Pannu Marii s malým Ježíšem. Z boku kaple si pak můžeme povšimnout typicky románského obloučkového vlysu. (Obr. 55) Jen pár kroků nás dělí od hrobky ústeckého továrníka Jaroslava Jandery (* 30. dubna 1873, † 4. dubna 1933), jejíž dominantou je socha Krista z bílého mramoru. (Obr. 56) Jaroslav Jandera se po smrti svého otce Adolfa, zmiňovaného na začátku této kapitoly, stal majitelem textilní továrny „Adolf Jandera“.

212

Byl však

také členem téměř všech národních, sociálních a podpůrných spolků, elektrárenské komise i městského zastupitelstva. Výrazně se zasloužil o úpravu města a obecní rozvoj, zejména pak v otázkách sociálních a školských, za což se těšil všeobecné úctě a oblibě. Ještě za Janderova života místní Okrašlovací spolek, v němž působil jako předseda, pojmenoval na jeho počest vyhlídku v Kerhaticích nad novým nádražím. Po

Nové illustrované listy, 1915, s. 426–428; Jindřich NYGRÍN, Ústí nad Orlicí a okolí v minulosti, Ústí nad Orlicí 1941, s. 4–7; srov. J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 17, 110–111. 210 SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 703, sign. I-H/6, Hřbitov, fol. 58. 211 P. BENEŠ, Socha bubnujícího legionáře…, s. 12. 212 V roce 1918 vstoupil jako společník do závodu Jaroslavův nevlastní bratr Bohuslav, který po Jaroslavově smrti řídil firmu s jeho synem, také Jaroslavem. V listopadu 1946 byl však celý podnik znárodněn a včleněn do národního podniku Spojené české a moravské bavlnářské závody; J. NYGRÍN, Kronika…, s. 42–43. 209

- 65 -

dvaceti letech pak bylo na schůzi MNV usneseno přejmenovat tuto „Janderovu vyhlídku“ na „Kerhatskou“, neboť nebylo zapotřebí, aby části dělnického města nesly jména „po továrnících a jiných kapitalistech, ovládajících kdysi průmyslový a kulturní život ve městě“.

213

V současné době je tato vyhlídka opět nazývána

Janderovou, je však obrostlá vysokými stromy a svému účelu již léta neslouží. Kolem secesního pomníku rodiny Kostricovy se pak dostaneme k místu věčného spánku prvního hrobníka tohoto hřbitova Josefa Neuwirtha (* 1860, † 18. září 1944). Tento třebíčský rodák, který se zahradnickému řemeslu vyučil ve Fryštátě 214

, po svém příjezdu do Ústí nad Orlicí devětačtyřicet let sloužil zdejšímu lidu ve

funkci hrobníka a založil zde také zahradnictví, které existuje dodnes. Neuwirth byl člověk ryzí a přímé povahy, který z nově postaveného hřbitova vytvořil krásné místo hodné posledního odpočinku. Byl známou a váženou osobností, což rovněž dosvědčuje hojná účast na jeho pohřbu konaném 21. září 1944. Když Josef Neuwirth zemřel, měl již svou hrobku s pomníkem dávno připravenou. Zaujme nás zde pískovcová socha starého vyzáblého poutníka opírajícího se o dnes již pouze dřevěnou hůl. Neuwirthovu filozofii o smyslu celoživotní cesty člověka pak podtrhuje mechem zarostlý nápis na podstavci sochy: „AŽ SEM“. Jedná se o jednu z nejpoetičtějších a nejzajímavějších soch ústeckého hřbitova, bez které si ho snad ani nelze představit. 215, 216 (Obr. 57) Dále budeme pokračovat kolem břečťanem porostlé hrobky rodiny ústeckého děkana Valentina Appla (* 7. srpna 1849, † 4. května 1915), nad níž se tyčí pískovcový krucifix. (Obr. 58) Na závěr se pak dostáváme k hrobce rodiny Kučerovy, kterou svého času zdobila bronzová plastika anděla od choceňské firmy „Jurečka“, po níž tu zůstal již pouze zřetelný obrys její siluety. Je zde pochován Josef Kučera (* 1868, † 1932), který roku 1897 založil v budově ústeckého „Panského mlýna“ (čp. 281)

Jaroslav Jandera zemřel náhle ve svých šedesáti letech na infarkt myokardu neboli srdeční mrtvici; J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 265; F. ŠTANCL – K. PECHÁČEK, Pamětní kniha… 1946–1953 (1956), s. 237. 214 Dnes městská část Karviná 1. 215 AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815 186/6/98, J. NYGRÍN, Hřbitovy…, fol. 1–3; AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4676 202/98, Jindřich NYGRÍN, Josef Neuwirth. 216 Socha poustevníka je údajně také dílem již několikrát zmiňovaného choceňského sochaře Josefa Reila; rozhovor s panem Josefem Havlem ze dne 3. 6. 2016. 213

- 66 -

mechanickou tkalcovnu se šlichtovnou a parním bělidlem. V roce 1901 si společně s Alfrédem Horáčkem pronajal budovu u „Korábova mlýna“ mezi Brandýsem nad Orlicí a Chocní, kde zřídil mechanickou tkalcovnu a hned následujícího roku pak ukončil svou výrobu v budově „Panského mlýna“. V roce 1903 koupil v Ústí bělidlo (čp. 277), které roku 1909 rozšířil o mechanickou tkalcovnu se šlichtovnou (čp. 223). Toho roku již vlastnil také mechanickou tkalcovnu v Pelinách u Chocně. 217 Současně byl Josef Kučera rovněž předsedou družstva pro postavení ústecké divadelní budovy, které se však již nedočkal, neboť zemřel čtyři roky před jejím dokončením. 218 Josef Kučera měl se svojí ženou Annou dceru Ludmilu, která se provdala za Ing. Oldřicha Kociana (* 1889, † 1958), který je zde také pohřben. Jedná se o bratra, v této kapitole již zmiňovaného houslového virtuosa Jaroslava Kociana. Oldřich se velmi zajímal o místní kulturní dění, do kterého se sám aktivně zapojoval. Byl členem ústeckého Orchestrálního sdružení i Cecilské hudební jednoty. V divadelním spolku „Vicena“ vykonával funkci jednatele a rovněž zde působil jako herec. Zemřel ve svých osmašedesáti letech, když byl cestou do závodu sběrných surovin, kde pracoval, raněn mrtvicí. 219 Dalším zde pohřbeným je doc. Ing. Edvard Reich (* 17. března 1884, † 24. května 1943). Tento rodák z Velké Bystřice u Olomouce byl zemědělským ekonomem, jehož zásluhou byl reorganizován systém zemědělského školství. Vedle rozsáhlé redaktorské a publikační činnosti se v roce 1924 zasloužil o vznik Československé akademie zemědělské a stál rovněž při zrodu Domu zemědělské osvěty na pražských Vinohradech. V roce 1938 se na krátkou dobu stal dokonce ministrem zemědělství v úřednické vládě Jana Syrového. Po Mnichovu se však této funkce vzdal a pět let poté zemřel při tragické nehodě na železničním přejezdu. 220

Po první světové válce, se stejně jako mnozí jiní textilní továrníci ocitl i Josef Kučera v krizi a jeho závod musel být v roce 1927 přeměněn na společnost s ručením omezeným. V roce 1948 byl pak celý jeho podnik zkonfiskován v rámci druhé etapy znárodnění. 218 J. NYGRÍN, Kronika…, s. 8; F. ŠTANCL – K. PECHÁČEK, Pamětní kniha… 1946–1953 (1956), s. 65; V. LESÁK, Textilní průmysl…, s. 12, 44; J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 50. 219 K. PECHÁČEK, Pamětní kniha… 1954–1958, s. 273; Radim DUŠEK, Ústí nad Orlicí v pamětech ochotnického divadla, počátky spolku „Vicena“ a osobnost a osobnost Jana Mazánka, Ústí nad Orlicí 2010, s. 17, 328; Lucie ŠLEGROVÁ, Cecilská hudební jednota v Ústí nad Orlicí (bakalářská práce), Brno 2009, s. 34. 220 Antonín KUBAČÁK, Ministerstvo zemědělství v letech 1918–1948. Osudy úřadu a jeho ministrů, Praha 2005, s. 86–88. 217

- 67 -

V této rodinné hrobce jsou pak také uloženy také ostatky JUDr. Jaroslava Drábka (* 6. května 1901, † 11. prosince 1996), který se v roce 1905 s rodiči přestěhoval do Ústí nad Orlicí ze své rodné Chrudimi. Již v době svého studia na pražském gymnáziu se účastnil válečných střetů na maďarsko-slovenských hranicích. V prvních letech druhé světové války se pak aktivně zapojil do odbojové činnosti, za níž byl v roce 1943 zatčen a následně vězněn v koncentračním táboře OsvětimBirkenau. Po válce byl prezidentem Benešem vyznamenán válečným křížem a medailí za statečnost. Ve funkci generálního prokurátora mimořádného lidového soudu přivedl na šibenici Karla Hermanna Franka, zastupujícího říšského protektora Kurta Daluegeho a řadu dalších válečných zločinců. S nástupem komunistického režimu však pro něj přestávalo být v Československu bezpečno, a proto v březnu 1948 se svou rodinou emigroval do USA, kde se věnoval literární tvorbě a působil také jako komentátor československého vysílání rozhlasové stanice „Hlas Ameriky“. Zemřel roku 1996 ve Washingtonu, odkud byla urna s jeho popelem převezena a uložena právě do této rodinné hrobky. 221

2.7

Oddíl E

Nyní se dostáváme do západní části ústeckého hřbitova, která byla přistavěna ve 20. letech minulého století z důvodu nedostačující kapacity předchozích čtyř oddílů. (1.8 Rozšiřování hřbitova, s. X–X) Prohlídku zahájíme v první řadě, kde nás jistě zaujme pomník choceňského kamenosochaře Lípy z roku 1935, na němž vidíme precizně vytesanou postavu truchlící, žalem zlomené ženy z bílého mramoru, jež se opírá o černou mramorovou nápisovou desku rodiny řezníka a uzenáře Faltejska. Ve spodní části náhrobku pak čteme vyrytá slova: „ŽIVÝM LÁSKA, MRTVÝM VZPOMÍNKA“. (Obr. 62) Otočíme-li se směrem k nízké hřbitovní zdi, která ohraničuje původní část hřbitova, spatříme hrob Josefa Chramosty (* 1871, † 1928), ředitele ústecké textilní školy z let 1914 až 1928. Byl to právě on, kdo svého dobrého přítele akademického sochaře Josefa Mařatku požádal o vytvoření důstojného ústeckého pomníku k uctění 221

Jaroslav HUBENÝ, Jaroslav Drábek, in: Příloha Ústeckého zpravodaje, 23, 1997, s. 1–11.

- 68 -

památky padlých hrdinů první světové války. Později se Chramosta stal také předsedou komitétu pro postavení tohoto Památníku odboje a dne 31. května 1925 pak Mařatkův monument předal do rukou města. Rok po Chramostově smrti píše sochař Mařatka dopis Josefu Jaroslavu Filipimu (str. 30), v němž mimo jiné stojí: „…s Chramostou chudákem – s tím se už nikdy neshledáme. Teď mu dělám ve škole bustu, neb milostivá paní mě žádala, abych jí navrhl hrobku na hřbitov v Ústí nad Orlicí. To byl taky věrný kamarád – vzpomínám si když jednou v kavárně v Arcu mě taky žádal, zda-li bych jim udělal návrh na památník Odboje, a jeho přičiněním jak to krásně dopadlo, dnes mají v Ústí nad Orlicí můj nejkrásnější památník Odboje „Teď a nebo nikdy“ a to byla jeho práce, a taky nebýt jeho, nevím, jak by to vše dopadlo, v něm jsem měl vždy oporu…“.

222

Dílo Mařatkovo však z neznámých důvodů na

ústeckém hřbitově nenalezneme. Nyní se však již vydáme ke druhé řadě, při jejímž severním okraji najdeme místo

posledního

odpočinku

bratří

Suchomelových,

které

vedle

vztahu

sourozeneckého, spojovala také láska k výtvarnému umění. Ing. Jaroslav Suchomel (* 10. dubna 1911, † 30. ledna 1989) byl již od útlého dětství uměním, zvláště pak malířstvím fascinován. V roce 1929 odešel studovat architekturu na pražské ČVUT a jako architekt se pak živil po celý svůj život. Tato práce ho však příliš nenaplňovala a v každé volné chvíli se tak s oblibou chopil štětce. Bohumír Suchomel (* 8. listopadu 1914, † 17. července 1967) byl na rozdíl od svého bratra spíše klidnější povahy a lišil se rovněž šíří zaměření své pozdější umělecké činnosti. Vedle malování, navrhoval také například skleněné vitráže a rytiny, dřevěné objekty a interiérové doplňky, loutky a dokonce i kostýmy pro místní ochotnický divadelní spolek „Vicena“. V roce 1932 následoval Bohumír svého bratra do Prahy, kde na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy studoval deskriptivní geometrii a výtvarnou výchovu. Právě doba pobytu obou bratří v Praze je obdobím jejich nejintenzivnější vzájemné interakce. Upouštějí od svého prvotního krajinářského zaměření a vstřebávají obsahové i formální trendy od impresionismu až po kubismus. Válečné období pak strhlo jejich pozornost k surrealismu, avšak doba poválečná je pro oba bratry 222

P. BENEŠ, Socha bubnujícího legionáře…, s. 12, 19, 22, 78.

- 69 -

charakteristická návratem k zachycování české krajiny. V roce 1961 se Bohumír stal ředitelem jedenáctileté střední školy v Ústí nad Orlicí, kterým byl až do své smrti v roce 1967. Více než jedenáct let pak trvalo, než se oba bratři na tomto místě znovu shledali. 223 Podél druhé řady projdeme až na její jižní konec, kde leží hrob zemského hasičského dozorce, starosty Hubálkovy hasičské župy a dlouholetého předsedy spolku divadelních ochotníků „Vicena“ Konstantina Bouchala (* 10. května 1866, † 14. července 1931), který ve městě působil také jako místopředseda Družstva pro postavení divadelní budovy v Ústí nad Orlicí. 224 Po mírně svažitém terénu nyní sestoupíme k řadě páté, kde jen kousek od kraje najdeme pomník hoteliéra Rudolfa Zimpricha (* 17. dubna 1890, † 1. května 1939), který v Ústí odkoupil hostinec „U Zimprichů“, s jehož původním majitelem Arnoštem Zimprichem však nebyl v žádném příbuzenském vztahu. Na jeho místě pak nechal v roce 1937 podle návrhů ústeckého architekta Františka Salfického (str. 41) vystavět moderní budovu hotelu „Avion“. 225 Jen o pár kroků dál se pak v protější šesté řadě nachází místo posledního odpočinku fotografa a majitele ústeckého fotoateliéru Františka Slezáka (* 19. dubna 1890, † 9. července 1968), s jehož prací, která dokumentuje vývoj města a okolí převážně za první republiky, se můžeme seznámit prostřednictvím knihy „Ústí nad Orlicí ve fotografii Františka Slezáka“. 226 Když projdeme až téměř na konec této uličky, spatříme po levé straně náhrobek malíře a učitele Josefa Šrámka (* 20. července 1925, † 30. října 1986), který se až z Trenčianských Teplic přistěhoval do Ústí nad Orlicí za svou milou, se kterou se seznámil během svého pedagogického působení na Českolipsku. Po krátkém čase zde byl jmenován ředitelem devítileté školy v ulici Komenského a v roce 1959 stál také při zrodu Kocianovy houslové soutěže, jíž byl dlouhá léta

AMM Ústí nad Orlicí, sign. KR 1156, Jiří SUCHOMEL, Bohumír a Jaroslav Suchomelové. Obrazy, Ústí nad Orlicí 2004. 224 Památník…, s. 35; J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 184. 225 V. SEKOTOVÁ, Ústecké hospody…, s. 57–59. 226 R. DUŠEK, Ústí nad Orlicí ve fotografiích…, s. 5. 223

- 70 -

kronikářem. Josef Šrámek byl vášnivým malířem, pod jehož štětcem vznikla spousta obrazů zachycujících zdejší město i blízké okolí. 227 Naproti Šrámkovu hrobu pak najdeme pomník chemika Roberta Jandery (* 7. června 1864, † 14. ledna 1940), který po svém otci Janovi Janderovi (str. 58) zdědil hostinec „V Lázních“, kde se hojně pořádaly zábavy, plesy i divadla. Robert rozšířil nabídku hospody o výčep lihovin a časem začal vyrábět i vlastní ovocná vína. Dnes však v těchto místech po Janderově oblíbeném hostinci není již ani památky. 228 Hned vedle se pak nachází místo posledního odpočinku ústeckého starosty Josefa Škarky (* 30. října 1872, † 17. května 1937). Tento ústecký rodák, původním povolání obuvnický mistr, se za první světové války pod císařskými vlajkami účastnil zákopových bojů na území dnešního Rumunska a Ukrajiny, načež byl jako účetní poddůstojník přidělen k polnímu četnickému velitelství v Černé Hoře. Po návratu z války byl hned v roce 1919 zvolen členem městské rady a po šesti letech se stal dokonce ústeckým starostou, kterým byl až do roku 1929, kdy ho v této funkci nahradil Jindřich Nygrín (str. 72). V roce 1922 získal funkci náměstka ústecké muzejní komise a jako správce muzejních sbírek působil až do roku 1935. V roce 1936 byl pak za zásluhy o rozvoj ústeckého muzejnictví jmenován muzejní a letopiseckou komisí jejím čestným předsedou. Zvláště pro regionální historiky je pak důležitá jeho poctivě vedená Pamětní kniha města, zachycující místní dění v letech 1924 až 1936. 229 Nyní se však již přesuňme do tzv. urnového háje, kde najdeme symbolický hrob další významné ústecké osobnosti – Františka Mejdra (* 14. května 1886, † 4. března 1942). Již po příchodu do Ústí nad Orlicí z rodných Ohnišťan na Semilsku se začal výrazně podílet na kulturním životě města. Stal se aktivním členem Sokola, spolku divadelních ochotníků „Vicena“ a Klubu českých turistů. Byl rovněž předsedou Komitétu pro výstavbu Památníku odboje i Družstva pro postavení divadelní budovy v Ústí nad Orlicí. Na náměstí provozoval obchod s textilem v domě, kterému dodnes nikdo z místních neřekne jinak než „U Mejdra“. Za nacistické AMM Ústí nad Orlicí, sign. KR 829, Šrámek 95, Ústí nad Orlicí 1995; Ústecké ozvěny, 7, 2005, s. 21. 228 V. SEKOTOVÁ, Ústecké hospody…, s. 10–14. 229 J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1836, 1924–1929, s. 22; J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 3–4; srov. Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 1937, č. 3, s. 47–48. 227

- 71 -

okupace se stal členem ilegální organizace ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) a následně také vedoucím ústecké odbojové skupiny. Na podzim roku 1941 byl však František Mejdr zatčen gestapem a následně vězněn v Pardubicích, Terezíně a nakonec také v Osvětimi, kde roku 1942 zamřel. Posmrtně mu pak byl za zásluhy o

osvobození

republiky

udělen

prezidentem

Edvardem

Benešem

„Československý válečný kříž“. 230 O dvě řady urnových hrobů výše, pak najdeme také místo věčného spánku Jindřicha Nygrína (* 18. dubna 1890, † 29. ledna 1962), ústeckého starosty, spisovatele a regionálního historika, z jehož spisů o ústeckých hřbitovech byly pro tuto práci čerpány mnohé informace vztahující se k nejstarším dějinám ústeckého pohřbívání. Jindřich Nygrín se narodil v severočeských Velkých Hamrech a v roce 1914 se přistěhoval do Ústí nad Orlicí, kde přijal místo železničního zaměstnance. Aktivně se zapojil do zdejšího společenského života, a když se roku 1929 v Ústí ustavila letopisecká komise, byl zvolen jejím prvním předsedou. V letech 1929 až 1935 pak dokonce vykonával funkci ústeckého starosty. Byl spoluzakladatelem městského muzea i periodika „Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí“, jehož byl redaktorem i častým přispěvatelem. Působil však také jako správce městského muzea i nově zřízeného (dnes okresního) archivu.

231

Na počest Jindřicha Nygrína pak byla

pojmenována jedna z ústeckých ulic, spojující ulici Milana Rastislava Štefánika s Královéhradeckou. V jihovýchodním rohu urnového háje pak najdeme hrob velice všestranného muzikanta a hudebního skladatele Jaromíra Lahulka (* 26. listopadu 1892, † 5. prosince 1959). (Obr. 61) Tento rodák z Pardubic byl také dirigentem ústeckého Orchestrálního sdružení, Cecilské hudební jednoty i sokolské dechové hudby. V letech 1920 až 1935 působil jako sbormistr pěveckého spolku „Lukes“ a v roce 1939 stál u zrodu ústecké Hudební školy Jaroslava Kociana, na níž následně také vyučoval. Stal se členem ochotnického souboru „Vicena“, kde se vedle herectví věnoval také divadelní režii a komponování scénické hudby. Byl to právě Jaromír Lahulek, kdo přišel s myšlenkou výstavby divadelní budovy v Ústí nad Orlicí a F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 124; Ústecké ozvěny, 5, 2005 s. 21; Památník…, s. 37. 231 J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1836, 1924–1929, s. 29, 30; 230

- 72 -

v družstvu pro její postavení rovněž zastával funkci pokladníka. Při slavnostním zahajovacím představení v novém divadle roku 1936 pak právě pod jeho taktovkou zazněla Smetanova opera „Tajemství“. Zasloužil se však také o rozvoj místního sportovního života, do kterého se sám aktivně zapojoval. 232 Od místa věčného spánku Jaromíra Lahulka nyní zamíříme směrem ke kolumbáriu. Cestou si však ještě po pravé straně povšimneme náhrobku MUDr. Jiřího Josefa Ehla (* 24. dubna 1903, † 16. prosince 1954), který byl nejen dobrým lékařem, ale také divadelním hercem a režisérem, vášnivým fotografem, všestranným hudebníkem a rovněž schopným organizátorem místního kulturního života. 233 Po pár metrech dojdeme k náhrobku z černého mramoru, který vychází z klasicistní tradice, kdy je nápisová deska ohraničena dvěma hladkými sloupy, nesoucími prostý trojúhelníkový fronton s vyrytým latinským křížem. Zde jsou uloženy ostatky ústeckého rodáka škpt. Antonína Renčína (* 18. října 1914, † 18. září 1944), který byl za druhé světové války příslušníkem 2. čs. paradesantní brigády armádního sboru generála Ludvíka Svobody. Roku 1944 však padl v boji u Seňavy v podhůří Karpat. 234 Nyní ale již přicházíme k obloukovému, klasicistním slohem inspirovanému kolumbáriu (Obr. 63), v jehož levé části můžeme najít urnu se jménem Vácslava Zdeňka Hackenschmieda (* 28. září 1867, † 23. ledna 1945). V roce 1889 se tento rodák z Příbrami v roli podučitele přestěhoval do nedalekých Říček u Orlického Podhůří, kde vedle pořádání přednášek zřídil rovněž knihovnu, čtenářský a divadelní spolek a dokonce také hasičský sbor. V roce 1912 pak přišel coby odborný učitel na chlapeckou školu do Ústí nad Orlicí a následně také převzal správu městského muzea. Zanechal zde po sobě rozsáhlé národopisné dílo vztahující se ke zdejšímu regionu a místní lidové tradici. K bližšímu poznání Hackenschmiedových životních osudů i

J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 79; Hudební tradice …, s. 24–25. Tamtéž, s. 25–26. 234 Radovan KOHOUT – Jiří JUNEK, Osobnosti vojenského odboje 1939–1945 ve Vysokém Mýtě, Vysoké Mýto 2004, s. 38. 232 233

- 73 -

jeho díla je pak možné nahlédnout do knihy Jiřího Cihláře „Vácslav Zdeněk Hackenschmied“ s podtitulem „Učitel na rozhraní dvou století“. 235 Od kolumbária následně sejdeme až k západnímu okraji hřbitova, který je ohraničen drátěným plotem na nízké kamenné podezdívce. Zde nalezneme hrob ústeckého lékaře, člena rakousko-uherského loďstva a účastníka vzpoury v Boce Kotorské, MUDr. Neklana Velebila (* 8. května 1886, † 18. července 1968). V jeho denících se nám dochoval neuvěřitelně zajímavý a poutavý životní příběh, díky němuž se stal také jedním z hlavních hrdinů knihy Josefa Havla s názvem „Ve službách jeho veličenstva“. 236 Jen o pár metrů dál je pak pod moderně řešeným kamenným náhrobkem, uložena urna s popelem ústeckého spisovatele Františka Josefa Andrlíka (* 21. září 1852, † 28. listopadu 1939). (Obr. 64) Tento rodák z nedaleké Poličky se v roce 1873 přestěhoval do Ústí nad Orlicí, kde přijal místo učitele na staré škole v Kostelní ulici. Jeho celoživotní vášní byla literární tvorba, což dokazuje skutečnost, že za svůj život vydal více než sto knih, z nichž většina byla určena dětem a mládeži. 237 V souvislosti s touto prací bych z jeho tvorby vyzdvihl knihu s názvem „Za uměním“, která pojednává o životě Jana Ludevíta Lukese (str. 43), a životopisný román „Princ Dedal“ líčící osudy Antonína Pirkla (str. 30). K osmdesátým narozeninám se František Andrlík dočkal udělení čestného občanství města Ústí nad Orlicí a v roce 1940 byla pak jeho jménem označena dnešní Lochmanova ulice.

238

Andrlíkovu ulici zde

můžeme najít i dnes, jedná se však již pouze o krátkou slepou ulici navazující právě na ulici Lochmanovu. Když se pak otočíme k řadě deváté, spatříme Společný hrob obětí druhé světové války (Obr. 65), v němž jsou uložena těla deseti ruských vojáků a dvanácti

Jiří CIHLÁŘ, Václav Zdeněk Hackenschmied. Učitel na rozhraní dvou století, Ústí nad Orlicí 2007, s. 5–24; Marie MACKOVÁ, Václav Zdeněk Hackenschmied, in: Sborník Okresního archívu Ústí nad Orlicí, Sv. 3, Ústí nad Orlicí 1991, s. 65–71. 236 Josef HAVEL, Ve službách Jeho Veličenstva, Ústí nad Orlicí 2007, s. 5–93. 237 F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 85–56; J. ŠKARKA, Pamětní kniha… 1929–1935, s. 187–192; Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 1, 1940, s. 1. 238 F. ŠTANCL, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1937–1946, fol. 104; V. SEKOTOVÁ, Čestné občanství, s. 8. 235

- 74 -

vězňů, kteří zemřeli při transportu z Osvětimi do Terezína. (Vznik tohoto pomníku je vylíčen v kapitole 1.9 Ústecký hřbitov po rozšíření 1926.) 239 Za tímto vojenským hrobem se pak nachází řada osmá, kde se po celé její délce nachází přibližně 60 neoznačených hrobů Němců zesnuvších v posledním roce druhé světové války. Jedná se převážně o německé uprchlíky z Estonska a Lotyšska, a také, v ústecké nemocnici zemřelé, vojáky Wehrmachtu. Před několika lety se pak tato řada začala využívat k novým pohřbům. 240

2.8

Oddíl F

Prohlídku nejmenšího oddílu ústeckého hřbitova zahájíme v páté řadě, která se nachází při jižní vstupní bráně. Na severním okraji této řady najdeme místo posledního odpočinku Josefa Kubového (* 16. března 1897, † 2. června 1945), který se za druhé světové války v řadách svazu dobrovolných hasičů účastnil protifašistického odboje. To dne 15. prosince 1944 vedlo k jeho zatčení gestapem a následnému věznění v Pardubicích a na Malé pevnosti v Terezíně, kde se dožil konce války. Nakazil se zde však tyfem, který mu již neumožnil uskutečnit tolik vysněný návrat domů, neboť na následky nemoci zemřel v hořické nemocnici.

241

Pamětní

desku Josefa Kubového pak můžeme najít na budově ústecké hasičské zbrojnice. U tragických událostí konce druhé světové války však ještě zůstaneme, neboť ve třetí řadě tohoto oddílu je pohřben také dentista František Kovařčík (* 23. července 1911, † 6. května 1945), který byl společně s již zmiňovanými Václavem Kavickým (str. 35) a Rudolfem Šťovíčkem (str. 53) zastřelen na ústeckém vlakovém nádraží. 242 Hned vedle Kovařčíkova hrobu se pak z boku řady nachází hrobka rodiny Josefa Steklíka (* 1868, † 1953), provozovatele parních a vanových lázní

F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 163. F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 163; rozhovor s panem Josefem Havlem ze dne 3. 6. 2016. 241 J. HAVEL, Oběti…, s. 237–242. 242 F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 152; srov. Ústecké ozvěny, 5, 2000, s. 28–29. 239 240

- 75 -

v Rychnovské ulici

243

a majitele ústecké cihelny, která stávala v místech dnešního

parkoviště před tímto hřbitovem. 244 Nyní však již přejdeme k druhé řadě, které vévodí rozsáhlý trojhrob, s nímž se opět vrátíme do posledních dní druhé světové války, kdy byly nešťastně zmařeny životy pěti ústeckých chlapců. (Obr. 68) Miroslav Jappel (* 6. března 1924), Jaroslav Pánek (* 20. ledna 1911), Zdeněk Havlíček (* 18. června 1927) a bratři Milan (* 10. února 1923) a Miloš (* 8. ledna 1922) Peřinovy byli v úterý 8. května 1945 nedaleko nového ústeckého nádraží chyceni nacisty, kteří je následně obvinili z partizánské činnosti, k čemuž přispěl také nález starého revolveru u jednoho z chlapců. Ještě toho dne pak vojáci všechny chlapce přivedli do hlubokého úvozu nad vlakovým nádražím a v místě zvaném V Korejtkách je následně popravili. 245 Jejich společný pohřeb se za nesčetného množství místních občanů uskutečnil v neděli 13. května 1945 v odpoledních hodinách. Po zaznění chorálu „Kdož jste boží bojovníci“ pak nad pěti stříbrnými rakvemi se jmény nebožtíků promluvil Karel Štancl (str. 35), navrátivší se z koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Po povzbuzující řeči pro pozůstalé zazněla státní hymna, načež byly rakve spuštěny do tohoto společného hrobu.

246

Dodnes na památku této tragické události stojí

v Korejtkách žulový pomník s vyrytými slovy: „Po úplné kapitulaci Německa, padli zde za vlast 8. května 1945 zastřeleni německými vrahy tito ústečtí občané: Miloš Peřina 23 roků. Milán Peřina 22 r. Miroslav Jappl 21 r. Jaroslav Pánek 34 r. Zdeněk Havlíček 18 r. Tak divně si tu osud s nimi zahrál, že nacistickým vrahům do spárů je vehnal, aby nepoznali volnost svobodu, a nemohli sloužit věrně svému národu.“. Otočíme-li se směrem ke staré části hřbitova, spatříme před sebou monumentální hrobku z černého mramoru z dílny ústeckého kamenosochaře Františka Koukola (str. 53). Jedná se o místo posledního odpočinku Antonína Bíbuse († 22. září 1940), obchodníka, vydavatele ústeckých pohlednic a v neposlední řadě 243

Dnes ulice Pickova. Emanuel Vladimír DANIHELOVSKÝ, Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 1942, s. 11 (nestránkováno); R. DUŠEK, Ústí nad Orlicí ve fotografiích…, s. 32. 245 F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 154; F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1946–1953 (1956), s. 4; Andrlův chlum. Rozhledna 1996, Ústí nad Orlicí 1996, s. 24; Ústecké ozvěny, 5, 2000, s. 29. 246 F. ŠTANCL, Pamětní kniha… 1937–1946, fol. 156; Ústecký zpravodaj, č. 5/2000, s. 8–9. 244

- 76 -

také mecenáše města, který značným finančním obnosem přispěl také k výstavbě místní nemocnice. Na první pohled nás zde zaujme masivní kříž z bílého mramoru, z nějž reliéfně vystupuje postava anděla vynášející zesnulou ženu do nebe.

247

(Obr.

66) Prohlídku ústeckého hřbitova následně zakončíme u pomníku rodiny Zábrodských. Zde na kvádrovém kamenném podstavci stojí litinový pilíř, který z patky čtvercového půdorysu přechází ve vysoký osmiboký hranol. Ten je ve své horní části, nad níž se tyčí gotickými vegetabilními motivy dekorovaný krucifix, završen korunou miniaturních vimperků, pod nimiž pak reliéfně vystupuje osm okřídlených hlav cherubínů. (Obr. 67)

247

F. ŠTANCL, Pamětní kniha…, 1937–1946, fol. 108.

- 77 -

Závěr Nejstarším nám známým místem, kde se v Ústí nad Orlicí pohřbívalo, byl křesťanský hřbitov u kostela. V dobách pozdějších se ve městě nacházel také hřbitov při místním popravišti, pohřebiště Jednoty bratrské i vojenský hřbitov francouzských zajatců z války o rakouské dědictví, pro nějž se vžilo pojmenování „Pod francouzským křížem“. Když staré pohřebiště u kostela již z kapacitních důvodů nevyhovovalo, nechalo město roku 1893 v místě zvaném Na Hýbli vybudovat nový obecní hřbitov, na němž pak byl v roce 1911 vztyčen monumentální ústřední kříž od choceňského sochaře Josefa Reila. Již pár let po dokončení tohoto hřbitova, se objevil problém se špatným zetlíváním těl v důsledku vlhké a nepropustné půdy. Také kapacitně již nedostačoval, a proto musel být roku 1926 rozšířen o přiléhající západní svah, na němž se podle návrhu místního hrobníka Neuwirtha rovněž vystavělo obloukové kolumbárium. V roce 1946 byl na ústeckém hřbitově nad hroby sovětských vojáků a mučedníků „transportu smrti“ vybudován pomník obětem druhé světové války a roku 1970 se pak město dočkalo otevření nové smuteční obřadní síně. Kromě zmapování historie ústeckého pohřbívání se mi však také podařilo z dostupných archivních pramenů a literatury shromáždit velké množství zajímavých informací o více než stovce významných osobností, které jsou na tomto hřbitově pochovány. Získané poznatky jsou pak aplikovány v druhé části práce, která je psána formou hřbitovního průvodce. Životní osudy se zde snažím popisovat v širším kontextu, aby se čtenář, ať už skutečnou nebo pouze imaginární, procházkou po ústeckém hřbitově rovněž seznámil s historickým děním ve městě. S místními nebožtíky si tak připomene historii nejrůznějších spolků a institucí, zavzpomíná na hrůzy let válečných a na příkladu majestátných hrobek továrnických rodů pak také získá určitou představu o dějinách ústeckého textilního průmyslu. Zároveň se však pokouším také o uměleckohistorický rozbor vybraných funerálních památek. Pro místní hřbitov jsou charakteristické doznívající historizující slohy, jež se snoubí s elegantní secesí i modernou. Na výzdobě ústeckého hřbitova se podílela řada výtečných sochařů. Najdeme zde například díla předního představitele

- 78 -

českého sochařského symbolismu Quida Kociana, již zmíněného Josefa Reila nebo místního kameníka Františka Koukola. V příloze se pak vedle schematického plánu nachází rovněž velké množství autorských fotografií pořízených v horizontu posledních dvou let, které dokumentují vybraná, uměleckohistoricky hodnotná díla. Prostřednictvím těchto fotografií jsem se také snažil zachytit zdejší jedinečnou hřbitovní atmosféru. Téma ústeckého hřbitova není touto prací ani zdaleka uzavřeno, neboť místa posledního odpočinku našich předků jsou takřka nevyčerpatelným zdrojem podnětů k dalšímu bádání. Pevně věřím, že si tato práce najde své čtenáře, pro něž bude přínosnou a obohacující.

- 79 -

Seznam pramenů a použité literatury Prameny: SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 101–115, kn. 75–89, Protokoly ze schůzí městské rady 1901–1937. SOkA Ústí nad Orlicí, f. Archiv města Ústí nad Orlicí, inv. č. 126, kn. 100, Zápisy městského výboru 1884–1900. SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 701, sign. I-H/4, Hřbitov. SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 702, sign. I-H/5, Hřbitov. SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 703, sign. I-H/6, Hřbitov. SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 713, sign. I-H/23, Hřbitov. SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 173, inv. č. 720, sign. I-H/43, Pohřbívání vrahů a jinověrců. SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 179, inv. č. 767, sign. I-L/1, Cesta na hřbitov. SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 188, inv. č. 824, sign. I-P/10, Pohřební ústav. SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 193, inv. č. 896, sign. I-T/2, Odstranění německého nápisu na městském hřbitově. SOkA Ústí nad Orlicí, f. AM Ústí nad Orlicí, kart. 257, inv. č. 1259, sign. I, Hřbitov. SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 32, inv. č. p00032, Josef ŠKARKA, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1836, 1924–1929. SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 33, inv. č. p00033, Josef ŠKARKA, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1929–1935. SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 34, inv. č. p00034, Josef ŠKARKA, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1935–1940. SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 35, inv. č. p00035, František ŠTANCL, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1937–1946. SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 1, inv. č. x00001, František ŠTANCL – Karel PECHÁČEK, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1946–1953 (1956). SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 2, inv. č. x00002, Karel PECHÁČEK, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1954–1958. SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 3, inv. č. x00003, Karel PECHÁČEK, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1959–1965. SOkA Ústí nad Orlicí, f. Sbírka kronik, ev. j. 4, inv. č. x00004, Vladimír VESELSKÝ, Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, 1965–1973.

- 80 -

SOkA Ústí nad Orlicí, f. Městský národní výbor Česká Třebová, ev. j. kn, inv. č. x00016, Marie MARKLOVÁ, Kronika města Česká Třebová, 1970. AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4676 202/98, Jindřich NYGRÍN, Josef Neuwirth. AMM Ústí nad Orlicí, sign. D 4815, Jindřich NYGRÍN, Hřbitovy v Ústí nad Orlicí. AMM Ústí nad Orlicí, sign. A 350, Válečné vzpomínky s. Zábrodský. Tepvos, Hřbitovní matrika Ústí nad Orlicí. Oddíl A, B, 1893 (neinventarizováno). Tepvos, Hřbitovní matrika Ústí nad Orlicí. Oddíl C, D, 1893 (neinventarizováno). Tepvos, Hřbitovní matrika Ústí nad Orlicí. Oddíl E, F, 1980–1981 (neinventarizováno). Katastrální úřad pro pardubický kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Orlicí, Pozemková kniha: kn. vl. 331, č. d. 10301/893; kn. vl. 16, č. d. 10302/893; kn. vl. 751, č. d. 10304/893; kn. vl. 456, č. d. 10303/893; kn. vl. 532, č. d. 640/3; kn. vl. 456, č. d. 642/8 Periodika: Jiskra Orlicka, Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, Nové illustrované listy, Nové letopisy města Ústí nad Orlicí a jeho okolí, Úřední věstník Okresního výboru v Ústí nad Orlicí, Ústecké ozvěny, Ústecký kulturní zpravodaj, Ústecký zpravodaj, Vlastivědné listy Pardubického kraje, Z Ústí nad Orlicí a hor Orlických, Zpravodaj Společnosti pro regionální historii.

Literatura: Adolf Jandera. Mechanická tkalcovna v Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 1946. František Josef ANDRLÍK, Princ Dedal. Šťastný osud nešťastného dítěte, Chrudim 1900. František Josef ANDRLÍK, Za uměním, Praha 1896; Andrlův chlum. Rozhledna 1996, Ústí nad Orlicí 1996. Jana BĚLOVÁ – Martin LANG, Hřbitove, hřbitove, zahrado železná, Hostovice 2013. Petr BENEŠ, Socha bubnujícího legionáře v Ústí nad Orlicí (bakalářská práce), Hradec Králové 2013. Oldřich BLAŽÍČEK – Jiří KROPÁČEK, Slovník pojmů z dějin umění. Názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění, Praha 1991. Josef CIBULKA, Soupis památek historických a uměleckých v okresu lanškrounském, Praha 1935. Jiří CIHLÁŘ, Václav Zdeněk Hackenschmied. Učitel na rozhraní dvou století, Ústí nad Orlicí 2007. Československý hudební slovník osob a institucí, Sv. 1, Praha 1963. Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. 2, Praha 1965. Emanuel Vladimír DANIHELOVSKÝ, Ústí nad Orlicí staví svoji chatu. 1936–1942, Ústí nad Orlicí 1946. Emanuel Vladimír DANIHELOVSKÝ, Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 1942. Radim DUŠEK, František Egerle, in: Vlastivědný sborník, 10, 1999. Radim DUŠEK, František Egerle a české cukrovarnictví, Ústí nad Orlicí 2003.

- 81 -

Radim DUŠEK, Ústí nad Orlicí v pamětech ochotnického divadla, počátky spolku „Vicena“ a osobnost a osobnost Jana Mazánka, Ústí nad Orlicí 2010. Radim DUŠEK, Ústí nad Orlicí ve fotografiích Františka Slezáka, Ústí nad Orlicí 2007. František EGERLE, Paměti z mého mládí, in: Nové letopisy města Ústí nad Orlicí a jeho okolí, č. 1/2001, s. 27–28. Emanuel Karel Zeiner, první dějepisec města Ústí nad Orlicí, in: Ústecký kulturní zpravodaj, 3, 1984, s. 31–32; 5, 1984, s. 35–37. Kateřina FARKASOVÁ, Rodina Blankova, in: Nové letopisy města Ústí nad Orlicí a jeho okolí, 2, 2001, s. 29–30. Josef Jaroslav FILIPI, S Masarykovými. Hrst vzpomínek, Praha 1947. Jiří FRÝZEK, K počátkům českého kočovného divadla (Hynek a Pavlína Vicenovi), Ústí nad Orlicí 2004, s. 103; Josef HAVEL,“…in memoriam…“, Cheb 1993. Josef HAVEL, Oběti předcházejí vítězství, Ústí nad Orlicí 2005. Josef HAVEL, Poupata ožehlá nenávistí, Ústí nad Orlicí 2006. Josef HAVEL, Ve službách Jeho Veličenstva, Ústí nad Orlicí 2007. Josef HAVEL, Z historie létáni v Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 1997. Josef HOBZEK, Zemřel profesor Dr. Josef Cibulka, in: Ústecký kulturní zpravodaj, č. 5/1968, s. 18– 20. Petr HOLÝ, Český sochař Quido Kocián, Hradec Králové 2013. Jitka HRODKOVÁ, Hudební život v Ústí nad Orlicí v 19. století (bakalářská práce), Brno 2009. Jaroslav HUBENÝ, Jaroslav Drábek, in: Příloha Ústeckého zpravodaje, 23, 1997, s. 1–11. Hudební tradice Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 1983. Jan Ludevít Lukes, in: Ústecký kulturní zpravodaj, 11, 1974, s. 11–14; 12, 1974, s. 15–18. Jan JIRKA, Kdo byl kdo v české atletice, Praha 2000. Jaromír KAŠPÁREK, Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. IV. Díl, Praha 2002. Václav KLIČKA – Josef RIPKA – Věra SEKOTOVÁ – František MUSIL, Vývoj textilního strojírenství v regionu Orlicka, Ústí nad Orlicí 2003. Petr KMOŠEK, Drama života a díla sochaře Quido Kociána, Ústí nad Orlicí 2007. Radovan KOHOUT – Jiří JUNEK, Osobnosti vojenského odboje 1939–1945 ve Vysokém Mýtě, Vysoké Mýto 2004. Antonín KUBAČÁK, Ministerstvo zemědělství v letech 1918–1948. Osudy úřadu a jeho ministrů, Praha 2005. Vladimír LESÁK, Textilní průmysl v Ústí nad Orlicí od poloviny 19. století do konce první republiky, Hradec Králové 1993, s. 47. Marie MACKOVÁ, František Fiala – poslanec deklarant, in: Zpravodaj Společnosti pro regionální historii, 1, 1992, s. 19–22.

- 82 -

Marie MACKOVÁ, Václav Zdeněk Hackenschmied, in: Sborník Okresního archívu Ústí nad Orlicí, Sv. 3, Ústí nad Orlicí 1991, s. 65–71. Tereza MATOUŠKOVÁ, Dějiny textilní továrny UO TEX v Ústí nad Orlicí, Hradec Králové 2013. Jaroslav MILBAUER, Bernard Bořivoj Quadrat, in: Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 1, 1940, s. 21. Stanislav MOTL, Princ Dedal. Životní příběh slavného rodáka, in: Jiskra Orlicka, 43, 1971, s. 5; 44, 1971, s. 5. MUDr. Frant. Vicena, in: Nové illustrované listy, Ústí nad Orlicí 1916, s. 102–105. František MUSIL, Kapitoly z dějin textilního školství v Ústí nad Orlicí, in: Z dějin textilu, sv. 1, Ústí nad Orlicí 1982, s. 51–59. Náš pan děkan. Sborník k 50. výročí úmrtí děkana Václava Boštíka, Ústí nad Orlicí 2013, s. 41–51 Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004. Něco vzpomínek na ředitele E. K. Zeinera a jeho dobu, in: Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 1, 1940, s. 16–20; Olga NEŠPOROVÁ, O smrti a pohřbívání, Brno 2013. Jaromír NEUMANN, Český sochař František Rous, Vysoké Mýto – Žamberk 1976. Karel NOVÁČEK, Památce Josefa Jelínka, prvního budovatele rozhledny na Andrlově Chlumu, in: Z Ústí nad Orlicí a hor Orlických, 2, 1937, s. 1–3. Jindřich NYGRÍN, Kronika bavlnářských závodů UTEXU národních podniků, ředitelství v Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 1952. Jindřich NYGRÍN, O rodech a Památkách v Ústí nad Orlicí a na Ústecku, Ústí nad Orlicí 1947. Jindřich NYGRÍN, Ústí nad Orlicí a okolí v minulosti, Jindřich Nygrín, Ústí nad Orlicí 1941. Emil PACOVSKÝ, Dřevorytecké dílo Pavly Vicenové-Rousové, Praha 1930. Památník ústeckého divadelnictví, Ústí nad Orlicí 1936. Roman PRAHL, Umění náhrobku v českých zemích let 1780–1830, Praha 2004. Professori Josef Cibulka ad honorem. Sborník příspěvků přednesených na symposiu „Život a dílo profesora Josefa Cibulky“ dne 14. 12. 2007, Praha 2009. Jan ŘEHÁČEK, Josef Cibulka (1886–1968) – historik umění, in: Vlastivědné listy Pardubického kraje, 4, 2006, s. 25–26. Věra SEKOTOVÁ, Čestné občanství, Ústí nad Orlicí 2007. Věra SEKOTOVÁ, Kamenné svědomí města, Ústí nad Orlicí 1999. Věra SEKOTOVÁ, Když v Ústí stavy klapávaly, psaly historii. Lnářství a počátky rozvoje bavlnářství, Ústí nad Orlicí 1994, s. 45; Věra SEKOTOVÁ, O životě a tvorbě ústeckého malíře, grafika a betlémáře Zdeňka Brožka, in: Orlické noviny 292, 2000, s. 14. Věra SEKOTOVÁ, Ústecké hospody, kořalny a restaurace, Ústí nad Orlicí 1997, s. 39–44. Věra SEKOTOVÁ – Marie MACKOVÁ, Ústecká radnice a městské dějiny. Od feudalismu k novodobé společnosti, Ústí nad Orlicí 1998.

- 83 -

Petr SKALICKÝ, Ze života Dr. Viceny, in: Úřední věstník Okresního výboru v Ústí nad Orlicí, 7, 1919, s. 45–49. David STEJSKAL – Jaroslav ŠEJVL, Pohřbívání a hřbitovy, Praha 2011. Jiří SUCHOMEL, Bohumír a Jaroslav Suchomelové. Obrazy, Ústí nad Orlicí 2004. Václav SUCHÝ, MUDr. Rudolf Lukes, in: Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 4, 1940, s. 104–108. Svaz sociálně zdravotních spolků, Ústí nad Orlicí 1935, s. 4–5. Ondřej ŠEFCŮ, Architektura. Lexikon architektonických prvků a stavebního řemesla, Praha 2013. Jaroslav ŠILAR – František UHLÍŘ, Dechová hudba v Ústí nad Orlicí, in: Ústecký kulturní zpravodaj, 5, 1968, s. 21–22. Karel ŠÍR, Historie „ústecké tradice“ v naší rodině (strojopis), Praha 1993, Lucie ŠLEGROVÁ, Cecilská hudební jednota v Ústí nad Orlicí (bakalářská práce), Brno 2009. Šrámek 95, Ústí nad Orlicí 1995. Štancl Václav, Leopold a František, Ústí nad Orlicí 2003. Jiří ŠTEFAN – Jan MACH, Soudně lékařská a medicinsko-právní problematika v praxi, Praha 2005. Gustav WEISS, Jan Křtitel Kunstovný, in: Ústecký kulturní zpravodaj, 11, 1974, s. 15–18; 12, 1974, s. 18–21. Petr WITTLICH, Sochařství české secese, Praha 2000. Z dějin textilu. Studie a materiály. Sborník příspěvků k dějinám textilní a oděvní výroby v ČSSR, Sv. 6, Ústí nad Orlicí 1984, s. 9–19. Martin ZAHÁLKA, Smrt legionáře Ciliaka, in: Vlastivědné listy Pardubického kraje, 2, 2006, s. 19– 21. Emanuel Karel ZEINER, Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky, Rychnov nad Kněžnou.

- 84 -

Knapovský, František (1900–1953) – 33 Kocian, Jaroslav (1883–1950) – 63–64 Kocian, Julius (1852–1913) – 62–63 Kocian, Karel (1858–1927) – 46–47 Kocian, Karel ml. (1887–1963) – 47 Kocian, Oldřich (1889, † 1958) – 67 Kocian, Petr (1817–1904) – 41 Kocian, Quido (1874–1928) – 28, 29, 41, 46, 50, 54, 62, 79 Koráb, Josef (1873–1931) – 39 Koukol, František (1866–1939) – 29, 31, 33, 43, 47, 53, 76 Kovařčík, František (1911–1945) – 45 Kubový, Josef (1897–1945) – 75 Kučera, Josef (1868–1932) – 66–67 Kudrnáč, Emanuel (1945–1968) – 36 Kumpošt, František (1880–1947) – 47–48 Kunstovný, Jan K. (1854–1942) – 42–43 Lahulek, Jaromír (1892–1959) – 72–73 Lonek, Daniel (1828–1900) – 36 Lukes, Jan L. (1824–1906) – 43–44 Lukes, Rudolf (1861–1934) – 44–45 Machek, Otakar (1906–1943) – 52 Malátek, Antonín (1886–1960) – 37 Mazánek, Jan (1851–1937) – 64 Mejdr, František (1886–1942) – 71–72 Mikuláštík, Josef (1856–1937) – 37 Mikuláštík, Otto (1891–1950) – 38 Neuwirth, Josef (1860–1944) – 18, 22–25, 66, 78 Nygrín, Jindřich (1890–1962) – 72 Pánek, Jaroslav (1911–1945) – 75–76 Peřina, Milan (1923–1945) – 75–76 Peřina, Miloš (1922–1945) – 75–76 Pirkl, Antonín (1861–1896) – 30–31 Quadrat, Bernard B. (1821–1895) – 34–35 Radechovský, Jaroslav (1900–1952) – 58 Reich, Edvard (1884–1943) – 67 Reil, Josef – 19, 20, 29, 54, 60, 66, 78 Renčín, Antonín (1914–1944) – 73 Rohlena, Václav (1913–1986) – 39 Roller, Jan (1889–1987) – 32–33 Rollerová, Marie (1897–1955) – 32 Rous, František (1872–1936) – 49–50 Salfický, František (1895–1977) – 41 Slavík, Adolf (1853–1928) – 62 Slezák, František (1890–1968) – 70 Steklík, Josef (1868–1953) – 75 Suchomel, Bohumír (1914–1967) – 69–70 Suchomel, Jaroslav (1911–1989) – 69–70 Svátek, Josef Jan (1870–1948) – 50–51 Sychra, František (1833–1908) – 42 Šafránek, František (1839–1906) – 59 Škarka, Josef (1872–1937) – 71 Špindler, František (1881–1922) – 32 Šponar, Václav (1824–1898) – 36–37

Přílohy Jmenný rejstřík Andres, Alois (1823–1872) – 60 Andres, Alois ml. (1851–1892) – 60 Andres, Hubert (1854–1908) – 60 Andres, Vilém (1857–1910) – 42 Andresová, Božena (1864–1923) – 19–20, 60 Andrlík, František J. (1852–1939) – 74 Appl, Valentin (1849–1915) – 66 Augustinek, Edvard (1843–1925) – 45 Barcal, František (1848–1917) – 64–65 Barcal, Klement (1878–1912) – 64 Barvínek, František (1841–1899) – 38 Bíbus, Antonín (†1940) – 76 Bína, Karel (1903–1971) – 51 Blank, Josef (1866–1916) – 34 Blank, Karel (1898–1952) – 34 Boštík, Václav (1897–1963) – 31 Bouchal, Konstantin (1866–1931) – 70 Brožek, Zdeněk (1919–2000) – 52 Cibulka, Josef (1886–1968) – 61–62 Ciliak, Ina – 52 Ciliak, Josef (1897–1919) – 53 Čevona, Václav (1922–2008) – 36 Dostál, Bohumil J. (1910–1938) – 52–53 Drábek, Jaroslav (1901–1996) – 68 Egerle, František (1846–1933) – 41–42 Ehl, Jiří J. (1903–1954) – 73 Fejfar, Gustav (1870–1949) – 65 Fiala, František A. (1820–1892) – 40–41 Filipi, Josef J. (1875–1954) – 30 Fišer, Norbert (1853–1937) – 37 Fišer, Norbert ml. (1882–1956) – 37 Hackenschmied, Vácslav Z. (1867–1945) – 73 Havlíček, Zdeněk (1927–1945) – 75–76 Hernych, Florián (1855–1923) – 55–56 Hernych, Hubert (1876–1950) – 59 Hernych, Jan (1819–1888) – 55 Hernych, Jan ml. (1847–1909) – 59 Hernych, Josef (1853–1920) – 16, 17, 19, 20, 23, 56–57 Horáček, Jan – 57 Chramosta, Josef (1871–1928) – 68–69 Jandera, Adolf (1836–1910) – 61 Jandera, Jan (1833–1907) – 58 Jandera, Jaroslav (1873–1933) – 65 Jandera, Jindřich (1889–1945) – 55 Jandera, Robert (1864–1940) – 71 Jappel, Miroslav (1924–1945) – 75–76 Jelínek, Josef (1859–1917) – 47 Kadrman, František (1866–1942) – 48 Kavický, Václav (1913–1945) – 35

- 85 -

Šrámek, Josef (1925–1986) – 70–71 Štancl, František (1885–1963) – 35 Štancl, Karel (1919–2006) – 35–36 Šťovíček, Rudolf (1919–1945) – 53–54 Velebil, Neklan (1886–1968) – 74 Vicena, František (1846–1919) – 15, 21, 48– 49 Vicena, František (1933–1984) – 50

Vicenová-Rousová, Pavla (1884–1939) – 49 Vorel, Jiří (1923–1945) – 45–46 Zábrodský, František (1891–1985) – 39–40 Zajíček, Václav (1899–1944) – 33–34 Zeiner, Emanuel K. (1851–1915) – 54 Zimprich, Rudolf (1890–1939) – 70 Zub, František (1845–1899) – 38

- 86 -

Obrazová příloha

Oddíl A 1) Socha Panny Marie 2) Náhrobek v podobě šachové figurky 3) Litinový kříž (rodina Lipenská) 4) Josef J. Filipi 5) Antonín Pirkl 6) Litinový kříž (r. Weinlichova) 7) Václav Boštík 8) František Špindler 9) Marie a Jan Rollerovi 10) František Knapovský 11) Václav Zajíček 12) Josef a Karel Blankovi 13) Bernard Bořivoj Quadrant 14) Litinový kříž (A. Brožková) 15) Václav Kavický 16) František a Karel Štanclovi 17) Litinový kříž se soklem s lebkou 18) Václav Čevona 19) Daniel Lonek 20) Václav Šponar Oddíl B 1) Norbert Fišer 2) Antonín Malátek 3) Josef a Otto Mikuláštíkovi 4) František Zub a František Barvínek 5) Litinový kříž (A. Kadová) 6) Josef Koráb 7) Václav Rohlena 8) František Zábrodský 9) František A. Fiala 10) František Salfický 11) Petr Kocian 12) František Egerle 13) František Sychra 14) Vilém Andres 15) Socha anděla Oddíl C 1) Jan K. Kunstovný

2) Pískovcový kříž (F. Čáp) 3) Jan L. a Rudolf Lukesovi 4) Edvard Augustinek 5) Jiří Vorel 6) Socha dívky (A. Kutinová) 7) Karel Kocian 8) Josef Jelínek 9) František Kumpošt Oddíl D 1) František Kadrman 2) František Vicena, Pavla Vicenová-Rousová a František Rous 3) Josef J. Svátek 4) Pomník rodiny Rückovy 5) Karel Bína 6) Židovské hroby 7) Litinový kříž (r. Jakubcova) 8) Otakar Machek 9) Ina Ciliak 10) Pískovcový kříž s kotvou 11) Zdeněk Brožek 12) Bohumil Dostál 13) František Koukol 14) Josef Ciliak 15) Rudolf Šťovíček 16) Emanuel K. Zeiner Hlavní cesta 1) Roman a Amálie Kocianovi 2) Jindřich Jandera 3) Poppler, Andres, Kramář, Stusche 4) Jan, Florián a Josef Hernychovi 5) Jan Horáček 6) Jan Jandera a Jaroslav Radechovský 7) František Šrámek 8) Jan a Hubert Hernychovi 9) Alois, Hubert a Leo Andresovi

Hřbitovní výklenek 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10)

Adolf Jandera Josef Cibulka Adolf Slavík Julius Kocian a Jan Mazánek František a Klement Barcalovi Gustav Fejfar (r. Žitkova) Jaroslav Jandera Josef Neuwirth Valentin Appl Josef Kučera, Oldřich Kocian, Edvard Reich a Jaroslav Drábek Oddíl E

1) Pomník s postavou ženy (r. Faltejskova) 2) Josef Chramosta 3) Jaroslav a Bohumír Suchomelovi 4) Konstantin Bouchal 5) Rudolf Zimprich 6) František Slezák 7) Josef Šrámek 8) Robert Jandera 9) Josef Škarka 10) František Mejdr 11) Jindřich Nygrín 12) Jaromír Lahulek 13) Jiří J. Ehl 14) Antonín Renčín 15) Vácslav Z. Hackenschmied 16) Neklan Velebil 17) František J. Andrlík 18) Společný hrob obětí 2. světové války Oddíl F Josef Kubový František Kovařčík Josef Steklík Trojhrob chlapců zastřelených 8. 5. 1945 v Korejtkách 5) Antonín Bíbus 6) Litinový kříž (r. Zábrodských)

1) 2) 3) 4)

Obr. 1: Socha Panny Marie.

21) Obr. 2: Náhrobek v podobě šachové figurky; Obr. 3: Litinový kříž rodiny Lipenské.

Obr. 4: Pomník Antonína Pirkla; Obr. 5: Náhrobek rodiny Františka Knapovského.

Obr. 6: Náhrobní stéla rodiny Plotzovy od Františka Koukola.

Obr. 7: Náhrobek rodiny Quadrantovy; Obr. 8: Litinový kříž rodiny Weinlichovy.

Obr. 9: Socha dívky nad hrobem Františka Špindlera.

Obr. 10: Litinový kříž ve čtvrté ředě oddílu A.

Obr. 11: Sokl litinového kříže s lidskou lebkou; Obr. 12: Litinový kříž Anny Brožkové.

Obr. 13, 14: Litinový kříž rodiny Lonkovy.

Obr. 15: Segment porcelánového medailonu z náhrobku Václava Šponara.

Obr. 16: Litinový Kříž Antonína Malátka; Obr. 17: Epitafní deska Františka Zuba a Františka Barvínka.

Obr. 18: Hrob rodin Rollerových a Zábrodských; Obr. 19: Pomník rodiny Petra Kociana.

Obr. 20: Pomník Viléma Andrese; Obr. 21: Pomník Františka Egerleho.

Obr. 22: Socha anděla ve dvanácté řadě oddílu B.

Obr. 23: Hrob Jana Křtitele Kunstovného; Obr. 24: Hrobka Rodiny Lukesovy.

Obr. 25: Zlomený kříž při hrobu Františka Čápa od Františka Kukola.

Obr. 26: Pomník Anny Kutinové; Obr. 27: Socha Ikara od Jana Štursy odstraněná z hrobu Jiřího Vorla.

Obr. 28: Hrob rodiny Jiřího Vorla.

Obr. 29: Reliéf „Dívky u růžového keře“ od Quida Kociana (rodina Karla Kociana); Obr. 30: Pomník rodiny Jelínkovy.

Obr. 31:Plastika holubice na náhrobku rodiny Chlumecké v páté řadě oddílu C.

Obr. 32: Hrob rodiny Karla Bíny; Obr. 33: Pomník rodiny Rückovy

Obr. 34: Hrobka rodiny Josefa Jana Svátka se sochou „Žal“ od Quida Kociana.

Obr. 35:Pomník Iny Ciliaka; Obr. 36: Pískovcový kříž s motivem kotvy.

Obr. 37: Hrob rodiny Otakara Machka; Obr. 38: Litinový kříž rodiny Jakubcovy.

Obr. 39: Pomník Bohumila Dostála; Obr. 40: Pomník rodiny Emanuela Karla Zeinera.

Obr. 41: Kovaný kříž nad hrobem rodiny Zdeňka Brožka; Obr. 42: Pomník Josefa Ciliaka

Obr. 43: Hrobka rodiny Jindřicha Jandery; Obr. 44: Hrobka rodiny Popplerovy. Andresovy, Kramářovy a Stuscheho

Obr. 45: Hrobka rodiny Jana Horáčka.

Obr. 46: Hrobka rodin Jana Jandery a Jaroslava Radechovského.

Obr. 47: Hrobka rodiny Jana Hernycha.

Obr. 48: Hrobka rodiny Andresovy.

Obr. č. 49, 50: Hrobka rodiny Andresovy.

Obr. 51: Hrobky rodin Adolfa Jandery, Josefa Cibulky, Adolfa Slavíka a Julia Kociana.

Obr. 52: Hrobka rodiny Adolfa Slavíka.

Obr. 53: Hrobka rodiny Barcalovy, hrobka rodiny Lorkovy.

Obr. 54: Mramorová socha na hrobce rodiny Barcalovy.

Obr. 55: Kaplová hrobka rodiny Žitkovy.

Obr. 56: Hrobka rodiny Jaroslava Jandery.

Obr. 57: Socha poustevníka při hrobu Josefa Neuwirtha.

Obr. 58: Hrobka Valentina Appla; Obr 59: Ústřední kříž od sochaře Josefa Reila.

Obr. 60:Pohled do oddílu E skrze litinovou bránu; Obr. 61: Urnový hrob rodiny Jaromíra Lahulka

Obr. 62: Mramorová socha na náhrobku rodiny Faltejskovy.

Obr. 63: Kolumbárium.

Obr. 64: Hrob rodiny Františka Andrlíka; Obr. 65: Středová část pomníku obětem 2. světové války.

Obr. 66: Hrobka rodiny Antonína Bíbuse; Obr. 67: Litinový kříž rodiny Zábrodských.

Obr. 68: Trojhrob chlapců zastřelených v květnu 1945 v Korejtkách.