Vladimír Beneš st.
MOZEK
NAD MOZKEM
VLADIMÍR BENEŠ ST.
MOZEK NAD MOZKEM
Lepšího tátu nemohu mít. Vladimír, syn Lepšího dědu nemohu mít. Vladimír, vnuk
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Vladimír Beneš st. MOZEK NAD MOZKEM © Grada Publishing, a. s., 2015 Redakce Martin Čáp Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007 Obálka Jakub Karman, Art007
Vydala Grada Publishing, a. s. v Praze roku 2016 jako svou 6113. publikaci Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-271-0004-0 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-271-9032-4 (ve formátu pdf) ISBN 978-80-271-9033-1 (ve formátu ePub)
NA ÚVOD… Dne l. l. l993 jsem o jednotku zvětšil trvale narůstající množinu důchodců. Když píšu tyto řádky, beru důchod už dvacet let a občas se stydím, že už tolik let zatěžuji státní rozpočet. Penzisti prý nemají z lavičky v parku krmit ptáky nebo dokonce „čumět do blba“. Někteří důchodci prý mají dokonce myšlenky na sebevraždu. Nic takového mi nehrozilo. Svobodně jsem se nadechl a už nikdy jsem se nevrátil na své oddělení dětské neurochirurgie v Motole. Nevím, jak tam vypadají pokoje, natož operační sály. Nic mě tam netáhne. Jen dvakrát jsem byl na operačním sále svého syna ve Střešovicích. Jednou u operace mého starého přítele, známého herce, a podruhé dělal syn moji oblíbenou operaci, temporální lobektomii pro epilepsii (odstranění přední části spánkového laloku mozku). Na monitoru mohl ukázat studentům na spodině všechny mozkové nervy a vyzkoušet je. Z aktivních let ve mně zůstala profesionální deformace: dělávám v duchu diagnózu podle obvazu a chování pacienta. Zamlada jsem dělal dokonce diagnózy i na tramvajových zastávkách a některým cestujícím drze navrhl způsob léčení. Když jsem uviděl vysokého 9
VLADIMÍR BENEŠ
chlapa s vystouplými nadočnicovými oblouky, s obrovskou vysunutou bradou, s rukama jak lopaty, byla to snadná diagnóza – „akromegalie“. To jsou lidé měřící hodně přes dva metry, které hledal Cushing, zakladatel neurochirurgie. Tito obři hrávali basket za SSSR. Jindy spatřím dospělého s oválným obličejem a pergamenovou kůží. Hned určuji craniopharyngeom – cystu, která při nedokonalém vývoji zbyla v oblasti hypofýzy, v níž jsou nádory obrů. Tyto nemocné jsem neoslovoval, protože je léčili endokrinologové. Když ale chlapík s pokřivenou páteří, s jedním bokem výš a obličejem zkřiveným bolestí nastupoval do tramvaje, pomohl jsem mu. Sedl jsem si vedle, zeptal se přímo na jeho bolesti. Někdy jsem ho vyzval, aby vstal. Většinou byl tak překvapený, že opravdu vstal. Pak jsem ho požádal, aby na noze namaloval průběh bolestí. Nakonec jsem mu sdělil, že má výhřez ploténky a doporučil neurologa. „Když vám doporučí operaci, přijďte k nám do Střešovic.“ Byl jsem však jen troškař proti mé kamarádce, MUDr. Mirce Liškové, skvělé lékařce na chirurgii MUDr. Bedřicha Placáka. Na tramvajové zastávce dokonce sáhla neznámé paní na krk, aby jí mohla oznámit, že má zřejmě zvětšenou štítnou žlázu (neřekla „vole“), a aby za ní přišla na chirurgii. Dobrý lékař, zvláště chirurg, je utopen ve svém povolání: miluje operační sál, operuje s nadšením. Někteří však operují, i když by neměli. Těm jsem říkal „operační supové“. Poznal jsem jich několik, nebyli mně sympatičtí. Dodnes hledám důvody, které mě přivedly k téměř fyzickému odporu k nemocnicím, v nichž jsem prožil víc než padesát let svého života. Prvním byla nepohoda na oddělení, mizerné osobní vzta10
MOZEK NAD MOZKEM
hy mých mladých doktorů v Motole. Jeden kolega míval dokonce tlustý notes, do něhož si zapisoval „hříchy“ ostatních včetně mých. Prožil jsem velkou část života v partě skvělých kamarádů, s nimiž jsem se při tenisovém nebo fotbalovém zápase hádal do krve, ale po utkání jsme byli jako sud plný srandy. Druhým důvodem mého odporu k nemocnici byl porevoluční nárůst byrokracie ve zdravotnictví. Věděl jsem, že můj zástupce ty nově zavedené body nedokáže vykazovat a zbude to zase na mě. Na to už jsem neměl sílu. O třetím důvodu dnes často uvažuji, poněvadž se objevují opakovaně články o „syndromu vyhoření“ lékařů. Že by ten syndrom postihl právě mě, který nevzdal žádný závod a zápas, který nekonečné hodiny stavěl krvácení nedokonalou koagulací, a dokázal dřít až do hypoglykemie (zemdlení při nedostatku cukru v krvi). Nevím, nejsem psychiatr a tenkrát jsem se nad sebou tak moc nezamýšlel. Ale jsem přesvědčen, že jsem nevyhořel. Necelý rok před odchodem do důchodu jsem dosáhl vrcholu své aktivní kariéry. Za své zásluhy o dětskou neurochirurgii jsem byl poctěn funkcí prezidenta světového sjezdu dětských neurochirurgů v Praze. Na lavičku před domem jsem ale zralý nebyl. Všichni, kdo na ní sedávali, zemřeli. Vrátil jsem se ke své staré lásce, k novinařině. Večer co večer jsem v posteli přemýšlel, co ráno napíšu. Můj psací stroj doslova hořel. Obcházel jsem redakce nejrůznějších novin a časopisů. Byl jsem přijímán s laskavostí. V té porevoluční době jsem napsal stovky článků. Mnohé dobré, jen několik výborných, které by se mohly otisknout i dnes. V rozhlase a ve Zdravotnických novinách jsem uplatnil sérii zajímavostí z historie medicíny, z nichž některé jsem zařadil i do své 11
VLADIMÍR BENEŠ
knížky Věčná chirurgie. Z těch úspěchů mně už tenkrát popadla „pejcha“, z níž vzešel nápad napsat vzpomínky na nedůležitější okamžiky mého života. Vždyť jsem jezdil s medicínou doma i v cizině, často za dramatických okolností. Fungoval jsem v medicíně jako agenti a cesťáci, které tak skvěle popsali E. E. Kisch, B. Hrabal či O. Pavel. Cestoval jsem v medicíně jako tatínek Oty Pavla ve vysavačích. Jen jsem neužil tolik legrace. Mnohem později, když už mi přešla osmdesátka, navrhla mi docentka Ludmila Hlaváčková z Ústavu dějin a jazyků FVL UK, abych napsal autobiografii. Přelévalo se mi to v hlavě jako voda v sudu. Kolik slavnějších o sobě psalo a ještě víc jich o sobě nenapsalo nic. Sám jsem cítil, že okorávám jako krajíc starého chleba. Sílící pochybnosti a narůstající lenost mě vedly k rozhodnutí, že nebudu zatěžovat sebe ani ostatní. Stresující svár v hlavě rozhodly moje nohy! Do osmdesáti jsem hrál fotbal a na našem venkovském turnaji jsem mnoho let dostával cenu jako nejstarší hráč. Pak už jsem měl strach, že mě utratí. Po jednom turnaji jsem šel do hospody a tam seděl starší rozhodčí už v povznesené náladě. Řekl jsem mu, že pískal blbě, že nepískal na mě faul, ačkoliv jsem nejstarší. On na to: „Ty nejsi nejstarší, to je ten blbej doktor, co bydlí naproti.“ A já na něj zařval: „Ty vole, to jsem přece já!“ Celá hospoda se otřásala smíchy. Na tenisovém kurtu jsem doběhl všechno, žádný kraťas na mě neplatil. Když mi bylo devadesát, hrál jsem čtyřhru před televizní kamerou. Ale pak, jak se říká, jako kdyby na mě padla deka, nohy selhaly. Začaly silné bolesti, později i celková slabost. Stav se horšil, 12
MOZEK NAD MOZKEM
diagnóza žádná, tím méně terapie. Zůstaly mi jen prášky proti bolesti. Šel jsem dokonce k hlavnímu diabetologovi Česka profesorovi Milanovi Kvapilovi a ten to uzavřel: „Vy nemáte diabetes, ani neuropatii. Ale já nevím, co vám je.“ V půli roku 2013 jsem těžce obešel blok našich domů ve Střešovicích a tenis hraji už jen občas ve snu. Nemohu nikam jít, nemám co dělat, už mě ani číst nebaví. Znovu se mi zavrtala do hlavy myšlenka napsat střípky svých pamětí. Znovu jsem se rozmýšlel a přejmenoval je podle svého starého sloganu: Mozek nad mozkem. Přesnější by bylo: mozek (operatéra) nad mozkem, míchou a periferními nervy (operovaného). Můj stařičký psací stroj už nepsal, ani pásky do něj nebylo možno koupit, zděděný počítač přestával fungovat. Rukou už jsem psát nemohl, dopisy přátelům jsem diktoval manželce, dokonce jsem se těžko podepisoval. Nezbylo nic jiného než pokusit se vzpomínky namluvit. Obětavá docentka Hlaváčková opatřila diktafon a já jsem s ním pak bez posluchačů hodiny a hodiny hovořil. Přepis z diktafonu do počítače si rozdělili dva mí známí, přátelé, pacienti, oba tetraplegici, tedy ochrnutí na všechny čtyři končetiny při vysokém poranění míchy. Prvním byl Jan Nouza, spisovatel a publicista z jižních Čech, který utrpěl úraz při školním tělocviku před padesáti lety. Dvakrát jsem ho operoval a od té doby sledoval jeho těžký život. Byl mimořádně inteligentní, napsal sedm hezkých knih. Měl skvělou a obětavou ženu, stejně tak obětavou dceru i zetě. Dočkal se i vnoučka. Sice byl ve všem odkázán na cizí pomoc, ale dokázal psát na počítači! Neviděl jsem to, ale měl prý nad klouby čtyř prstů jakési filcové prstýnky a těmi bušil do klávesnice jako profesionál. První část mých vzpomínek upravil skvěle. Volil lepší výrazy, přehodil odstavce, na13
VLADIMÍR BENEŠ
vrhl do textu změny. Na jaře roku 2013 však zemřel. Bylo to přesně padesát let po úrazu a po mé operaci. Zemřel můj nejskvělejší příklad, že ani tetraplegik nemusí zemřít a může dokonce prožít užitečný dlouhý život. Zemřel i spisovatel schopný redigovat mé amatérské psaní. Další části namluvených vzpomínek se ujal opět tetraplegik, můj přítel a pacient, ing. Oldřich Pechar. Techniku studoval z vozíku. Znali ho snad všichni paraplegici, poněvadž pro ně založil soukromou školu a vydával časopis. Jako první se pokusil o databázi paraplegiků. Nevím, kolik z namluveného napsala Oldova žena Věra, těžká diabetička, dvakrát operována pro poruchu páteře. Její aktivita a výřečnost vysoko překračovaly úroveň její glykemie. Ti všichni tři mí přátelé napsali asi dvě stovky stran, dokonce je vytiskli. Udělali velký kus práce. Zjišťoval jsem, že něco jsem napsal či namluvil dvakrát, či dokonce třikrát a něco jsem vynechal, jindy se mi podařilo přehodit časový sled. Zkrátka vznikl pěkný propletenec. Četl jsem text se stoupající nechutí. Marně jsem se snažil ten galimatyáš napravit. Opravoval jsem… opravoval… opravoval… Po několika týdnech trápení a hrsti prášků na spaní jsem se rozhodl napsat všechno znovu. Nikdy jsem nebyl systematický, nikdy jsem nevydržel psát si poznámky. Když jsem jel do Ameriky, Japonska nebo na Kubu, koupil jsem si sešitek a začal si psát deník. Ale déle než pět dnů jsem to nevydržel. Příliš jsem prožíval atmosféru místa, ulice, dopravu, hluky, vůni, vždycky jsem cítil celek, neměl jsem čas popisovat jednotlivosti. Jsem založením impresionista, proto je mým nejoblíbenějším malířem van Gogh. 14
MOZEK NAD MOZKEM
Sledoval jsem s obdivem dráhu Mirka Zikmunda, slavného cestovatele, bratra mého spolužáka z gymnázia. Občas jsem se s ním sešel, jednou dokonce bledý sledoval na sále mou operaci. Vždycky jsem mu záviděl tu fantastickou systematičnost, s jakou zaznamenal každou maličkost. Jeho archiv je skvost systematičnosti. Asi před dvaceti lety byly autobiografie v módě. Kdo se prošel po divadelních prknech, ten o sobě napsal či dal napsat historky ze své kariéry. Někdy dobré, někdy zbytečné. Knihy slavného herce Sováka připomínaly starý vtip pana Spejbla o kočičím ocase. Na začátku je tlustý, pak slábne, až zmizí docela. Poslední knížka milovaného Sováka byla ocas těsně před koncem. Také moji slavnější kolegové publikovali své vzpomínky. Nade všechny vynikají dva díly vzpomínek psychiatra Vladimíra Vondráčka. Jsou napsány skvěle a ani nemůžu uvěřit, že si nepsal deník. Známá je kniha Alberta Schweitzera, theologa, varhaníka, misionáře a lékaře „Z mého života a díla“. Vyšla v roce 1974 v nakladatelství Vyšehrad. Albert Schweitzer se stal v roce 1952 nositelem Nobelovy ceny míru. Také tento génius si zřejmě psal deník. Skvělá je i autobiografie akademika Oty Wichterleho. Z každé stránky čiší velká osobnost. Chlubívám se, že jsem pana akademika poznal osobně a s jeho synem Kamilem jsme dělali pokusy. Vlastenci starého typu jistě znají autobiografie Karla IV. a Jana Amose Komenského. Nemám žádný deník, jen paměť proděravělou stářím. Skvělou paměť měla moje maminka. Byla prodavačkou u židovské firmy. Za necelé dva roky se naučila německy tak dobře, že ještě po mnoha létech, kdy jsme měli chatu v Sudetech, byla schopná „podrbat“ si německy. Před každými Vánocemi si koupila kalendář, dala 15
VLADIMÍR BENEŠ
si ho před sebe, vzala tužku a do kolonek jednotlivých dnů dělala jmenovité poznámky: Vláďa narozeniny, Madlenka umřela, Jarda se oženil... S neomylnou přesností znala důležitá životní data asi třiceti členů naší rodiny. Nechci se chlubit, ale část maminčiny paměti jsem zdědil já, po mně můj syn i vnuk. V mém věku už se o paměti nemluví, jen vtipkuje.
ZAČÁTEK MÉHO VZPOMÍNÁNÍ NEMŮŽE BÝT BANÁLNĚJŠÍ… …narodil jsem se dne 27. ledna 1921 na periferii Plzně, v obci, která se tehdy jmenovala Lobzy, později Letná... Letná byla shluk nehezkých domů při silnici Plzeň–Praha. Vedla kolem zdi slavného pivovaru, pod železniční viadukt, na most přes Úslavu a pak už byly domy dolní Letné. V první ulici vpravo jsem se v ošklivém dvoupatrovém domě narodil. K němu mám zvláštní vzpomínku, na niž jsem později bral na pomoc Freuda a Junga, když jsem v penzi četl jejich knížky: Před tím domem sedí moje maminka na nízké stoličce. Drží mě v náručí v povijanu a přichází pan Kozlík, soused, zaměstnanec pivovaru, a nese velký malovaný džbánek naturálního piva. Na džbánku je napsáno „Dej Bůh štěstí, Josef Kozlík“. Je to jak sytě barevná fotografie. Vím, že si to nemohu pamatovat. Maminka mi nepochybně tuto situaci tolikrát vylíčila, až jsem ji přijal jako vlastní vzpomínku. Jako mladý chlapec jsem většinou sny neměl. Když nějaký náhodou prolétl, pak byl příjemný a ráno jsem ho s jistotou zapomněl. Jako stařec mám snů víc. Všechny jsou nepříjemné. Naštěstí ráno je milosrdné, nic si nepamatuji. Asi před dvěma léty jsem pomalu usínal, cítil jsem, že ležím v posteli vedle své ženy. Vnímal jsem teplo jejího těla, pleť její tváře 16
MOZEK NAD MOZKEM
jsem slastně cítil na své. A v tom jsme oba umřeli! Oběma nám bylo ve smrti tak krásně. Ten sen jsem si výjimečně zapamatoval a ráno ho vyprávěl Zdeňce a ta mi řekla: „Krásnější sen jsi mít nemohl.“ Můj „vyžádaný“ sen není originální. Teprve před několika dny mně paní profesorka Hlaváčková poslala opis básničky Svatopluka Čecha z roku 1874 o dědečkovi a babičce. Cituji jen čtyři řádky. Zdá se jim že anděl bledý V jednom retů dotknutí Oba uspal k nebi vznesl na bělostné peruti Z veršů je cítit slast a něha společného umírání. Brzy po mém narození jsme se přestěhovali poněkud výš směrem ke hřbitovu. Ve Václavské ulici měl dům můj strýc a kmotr Václav Kolenatý, asistent u stavitele Hajšmana. Byly to dva stejné dvoupokojové byty. V přízemí jsme bydleli my, v patře strýc s tetou a sestřenicí Lídou. V kuchyni byl obrovský sporák a z něho vedla tlustá roura skrz suchý záchod do komína. Do toho bytu přinesli už za rok z porodnice ve Wenzigově ulici mého bratra Zbýšu. Dostal jsem jméno Vladimír, bratr Zbyslav, já měl jméno ruské, bratr polské. Těsně po první světové válce a osamostatnění Československa byla nálada lidí vlastenecká, proslovanská, a to se odrazilo i na jménech dětí. Narodili jsme se do doby plné euforie z konce první světové války. Dnešní lidé mají osvobození za jakousi samozřejmost, dávno zasypanou dalšími obraty dějin. Československo prodělalo vzepětí za mého života ještě dvakrát. Poprvé v roce 1945, kdy 17
VLADIMÍR BENEŠ
do Plzně přišli Američané, do zbytku republiky Rusové, kteří byli pro většinu z nás skutečnými vítězi války. Druhé vzepětí plálo jen necelé tři roky do roku 1948. Bylo uhašeno komunisty postrčenými z východu. „Osvobození“ bylo draze zaplaceno ztrátou demokracie. V roce osmdesát devět přišlo ke třetímu vzepětí národa a obnovení demokracie. Byl jsem šťastný, že jsem se toho dožil. Síla nadšení a vzepětí národa se však postupem doby snižovala. Zvláště staří odchovaní reálným socialismem byli zmateni. Nebyli na demokracii připraveni. Ekonomicky jsme byli většinou negramotní. Politici, kteří ekonomii ovládali, měli různé názory podle různých nositelů Nobelových cen za ekonomii, ale nikdo neuměl normálnímu obyvateli tyto zákony vysvětlit. My jsme s bratrem žili v době prvního vzepětí, kdy se pro nás otevřela první svobodná republika. Obrázky tatíčka Masaryka byly všude, legionáři chodili z oslavy na oslavu, Sokol vzkvétal. Žili jsme v pohodě první republiky, v pohodě rodiny dělníka ze Škodovky a ženy v domácnosti. S bratrem jsme se nikdy neprali, Zbýša byl silnější a šikovnější. Jednou nás zaujal v dolní Letné neobvyklý výjev – prostředkem ulice pochodoval podivný průvod. V jeho čele nesla korpulentní paní Haisová červený prapor. Podél chuchvalce chudě oblečených lidí šli policajti. Když se později snažili průvod pendreky rozehnat, utekla paní Haisová do svého dřevěného domečku, vylezla na střechu a sedla si rozkročmo u komína. Policajti ji z ulice vyzývali, aby šla dolů, a ona vztekle volala: „Pojďte si sem pro mě nahoru!“ a dál seděla rozcapená u komína. Byla to tehdy náramná legrace, ale my jsme doma dostali, že jsme se připletli do demonstrace komunistů. Teprve o mnoho let později jsem si uvědomil, jak jsme si všichni idealizovali, ba mytizovali první republiku. Idyla to byla pro čtyřleté kluky, ale ne pro paní Haisovou u komína. I my jsme brzy 18
MOZEK NAD MOZKEM
poznali ve vlastní rodině odvrácenou stranu první republiky, když otce propustili ze Škodovky ze dne na den. Ze zaměstnání byl propuštěn i náš domácí a strýc Kolenatý, protože se v krizi nestavělo. Přičinlivá teta si však najala kantýnu pro železničáře ve Vrútkách na Slovensku a tři rodiny z rodu Cicvárkových (moje maminka byla nejmladší z jedenácti dcer) tam asi rok žily. Od té doby mám Slováky a jejich jazyk rád a dodnes s chutí čtu slovenské knížky. Ze Slovenska jsme se vrátili těsně před nástupem do první třídy obecné školy. Náš život se výrazně změnil. Jako děti školou nepovinné jsme si hrály u Pěťáku, což byly stáje pohřebního ústavu Pietas. Starý kočí nás brával do stájí, kde stáli obrovští černí koně. Ukazoval nám, jak jim nasazuje na hlavy chocholy. Křižovatku tvořila výpadovka na Prahu a cesta z Lobez do Doubravky. V jejím okolí jsme si hráli s našimi dvěma kamarády. Oba byli Vojtové. Ten větší byl movitější, měl jediný z nás kolo. Za křižovatkou byla v té době velká nezastavěná parcela. Vedle té nehezké pustiny byl dvůr pana Zajíce, sochaře či přesněji kameníka. Na dvoře pana Zajíce byli především andělé nejrůznějších velikostí a tvarů, podle platební schopnosti pozůstalých. Pomníky na hřbitov byly hlavním zdrojem jeho poměrného blahobytu. Byl v naší chudé čtvrti první, kdo měl rádio! Samostatný kruhový amplion dával občas do okna, aby slovo a hudbu slyšeli i ti, kdo okouzlení stáli za plotem.
OBECNÁ ŠKOLA Po návratu ze Slovenska dostal život naší malé rodiny větší spád. Otec nastoupil znovu ve Škodovce a koupil si kolo, aby mohl dojíždět do práce. Zle však prochladl a dostal zánět ledvin. Několik let 19
VLADIMÍR BENEŠ *
jsme sbírali různé bylinky, hlavně třezalku, a maminka mu vařila čaje, které ho naštěstí uzdravily. Nejdůležitějším zlomem v mém životě byla škola! Prvního září 1927 jsem nastoupil do první třídy obecné školy v Lobzích. Bratr chodil se mnou, protože maminka by ho při práci těžko uhlídala. Bratr tak bez ostudy opakoval už první třídu. Moc se toho asi nenaučil, byl dost neklidný, ale hodná paní učitelka to tolerovala. Chodili jsme s bratrem pořád spolu. Lidé si nás pletli a měli nás za dvojčata. Mám doma fotografii, jak jdeme spolu do školy. Máme krátká pruhovaná trička, trenýrky a jsme – bosi. Dovede si dnes někdo představit, že by prvňáček šel do školy bos? Ale naboso chodilo víc dětí z Letné, prostě se šetřily boty. Vedle té školy, které jsme mnohem později s bratrem říkali lobezská Sorbona, byl malý parčík a v něm socha dvou umírajících rakouských vojáků. Františka Nohy a Stanka Vodičky zastřelených při Rumburské vzpouře. Část rakouské armády se koncem války vzbouřila a táhla z Rumburku kolem Sloupu na Prahu. Byli zastaveni loajální armádou. Někteří padli, jiní byli popraveni. Jméno Vodička jsem si pamatoval, protože jeho bratr hrál později za Slavii. Náš tatínek se také vzpoury účastnil. O vzpouře vyprávěl často a my se za jeho zády smáli, už když začal. Ze školy si pamatuji škamna s kalamářem, ale především moji nápadně tlustou, sytě červenou násadku, do níž jsem zastrkoval pera ještě v gymnasiu. Učitelé z nás chtěli vychovat poctivé Čechy. Ve druhé třídě přišel do třídy kluk z polepšovny, Mazanec, dodnes si to jméno pamatuji. Byl větší, silnější a my se ho báli. Jednou vstal a šel mezi lavicemi, kde mu pan učitel Kámen zastavil cestu. Mazanec mu něco drzého řekl. Učitel mu vlepil facku. A světe div se, Mazanec mu ji vrátil! Pustili se do sebe a Mazanec po chvíli utekl ze 20
MOZEK NAD MOZKEM
školy. Přeběhl ulici a vylezl na vysokou lípu. To bylo divadlo! Všichni žáci stáli před školou, pan ředitel volal: „Mazanče, pojď dolů.“ Pak nás pan ředitel zahnal do tříd a Mazance odvedli policajti znovu do polepšovny. Po nástupu do školy jsme oba vstoupili do Sokola. To byla pevná součást našeho života, i když tatínek nechtěl se Sokolem nic mít. Ve válce se naučil nenávidět povely, kázeň a dril. Nejraději nás sám vodil po celém širokém okolí Plzně. Maminka byla v mládí moc hezká. Hrála nadšeně ochotnické divadlo. Hrál s ní dokonce sám slavný principál Vendelín Budil a dal jí svou fotografii s věnováním. Maminka fandila Sokolům a národním socialistům. Proto jsme ve všední dny kupovali Pikovu „levou“ Novou dobu, v neděli jsme se odklonili doprava Národní politikou. V roce 1932 jsme se Zbýšou nacvičovali sletová prostná cvičení sestavená bratrem Jaroslavem Táborkem z Plzně a tak se v naší župě nacvičovalo zvlášť pilně. Konečně jsme koncem června vyjeli autobusem pana Sýkory na sokolský slet do Prahy. Cvičili jsme v úborech s podivnou čepicí podobnou kastrůlku, která byla černá, jen uprostřed bylo červené kolečko. Jako župa autora cvičení jsme byli v první řadě a dobře jsme tak viděli prezidenta Masaryka v jeho obvyklém bílém obleku s velkým bílým slamákem.
PRÁZDNINY NA CHLUMU Celých pět let obecné školy jsme jezdili na každé prázdniny do malé vesnice Chlum, vysoko nad krásnou, tehdy úplně čistou Berounkou. Pro maminku to bylo martyrium, protože vařila pro pět lidí. Každý rok totiž s námi jezdila sestřenice Lída. Čtyři obědy denně nosila 21
VLADIMÍR BENEŠ
ouzkou cestičkou k řece, kde jsme se s tatínkem vyžívali. Hlavně jsme chytali ryby. Nejdříve na černo, později jsme měli dokonce rybářský lístek. Tmavá štika z Berounky byla nejkrásnější rybou. Byla od Hřešihlav pod Chlum, ke Zvíkovci a Skryjím, pak už byli zlatí úhoři Oty Pavla. My jsme chytili i deset štik za den a protože jsme ryby nestíhali sníst, měnili jsme je s místním řezníkem za tlačenku. Romantika čisté Berounky plné ryb a naléhajících lesů plných hub je už dávno jen sen. V osmdesátých létech jsem pracoval v Motole. Potřeboval jsem pomoc kardiologické ambulance. Ten den tam sloužil mladý kolega Hruda. Poradil, ale velmi pospíchal. „Kam tak spěcháte?“ zajímalo mě. „Nedávno jsme koupili chalupu.“ „Kde ji máte?“ ptám se. „Na Chlumu u Radnic.“ „Tam to znám. Od koho jste ji koupili?“ vyzvídal jsem dál. „Od Šafránků.“ Lékař z Motola, kterého jsem viděl poprvé, měl chalupu od našich přátel. Celou rodinu Šafránkových jsme měli moc rádi. Za války od nich maminka přivážela odvážně jídlo. Týž rok, kdy jsem s kolegou Hrudou mluvil, jsme o prázdninách vyjeli autem známou cestou přes Radnice a Újezd. Vesnice byla stejná, ale jakoby mrtvá. Zastavili jsme před „naší“ chalupou. Paní Hrudová nás pozvala dovnitř. Náš velký pokoj byl stejný, kuchyně i pec na chleba. Pak jsme šli známou cestou nad řeku na Podolížku. Dole pod kopcem na naší louce byly chaty. Fuj! Paní Hrudová nás poslala do chalupy nad nimi. Majitel nám dal sešitek dějin Chlumu s pěknými obrázky. Závěr truchlivý. Celá obec měla jediného stálého obyvatele. Kde je krám pana Šimice? Kde řez22
MOZEK NAD MOZKEM
ník, který s námi měnil ryby za tlačenku? Kde dvě hospody? Všude jen rekreanti, jen lufťáci. Poslechli jsme radu Agathy Christie a nikdy se nevrátili na Chlum.
GYMNASIUM Ve stáří si uvědomuji, jak důležitou částí mého života bylo osm let gymnasia. Jsem hrdý na to, že jsem vystudoval gymnasium v první republice. Až na oktávu za protektorátu. Budova našeho gymnasia byla téměř nová, proti lobezské Sorboně, něco jako pětihvězdičkový hotel proti pensionu. Dlouhý název ústavu „Masarykovo čsl. státní reálné gymnasium v Plzni“ dělal všem obtíže, proto se mu mezi študáky říkalo nehezky „Masák“. Místo klasického gymnasia byl „Klasák“ a místo dívčího „Dívčák“. Do něj chodila má budoucí žena, což jsem zjistil, teprve když dokončila kvintu. Důstojní páni profesoři nám vykali! Klasák byl pro děti lepších lidí, učila se tam ještě řečtina. V Plzni bylo ještě mnoho středních škol, do strojnické průmyslovky chodil Zbýša. S první třídou gymnasia přišel další paradoxní rodinný zlom. Maminka národněsocialistickou protekcí zajistila tatínkovi místo odborného učitele v dílnách strojnické průmyslovky na Borech, kde jsme dostali byt přímo v budově dílen. Hned druhý den po mém nástupu do sekundy a Zbýšově do měšťanky na Petákově náměstí jsme zažili tragikomickou příhodu. Pár dnů předtím nám rodiče koupili překrásné, drahé kotníčkové boty. Byly do červena, překrásně voněly. Dal jsem si je večer do postele. V těch botách jsme šli do městských lázní. Drahá perka jsem si zamkl do skříňky a klíček uvázal na plavky. Když jsem po plavání 23
VLADIMÍR BENEŠ
otevřel plechová dvířka skříňky, dívaly se na mne místo mých nových červených bot okopané škrpály. Zbýša si naštěstí vzpomněl, že s ním do třídy přišel nuzně oblečený kluk, kterého pan učitel i ředitel poslali ihned do školy na Petrohrad. Toho kluka viděl, jak se v lázních svléká vedle nás. Maminka se hned vydala do měšťanky na Petrohradě a sdělila podezření panu řediteli, který dal chlapce zavolat do ředitelny. Za chvíli vesele přišel v mých botách. Maminka vytáhla z tašky jeho škrpály, dala si do ní mé červené boty a šťastná je přinesla domů. Nosil jsem je dlouho, krásnější boty už jsem asi v životě nikdy neměl. Z bytu v Majerově ulici jsem sedm let chodil krátkou cestou do gymnasia na Klatovské. Bylo to sedm nejpohodovějších let mého života. Všichni známe život na střední škole z populárních knížek Jaroslava Žáka a nestárnoucích filmů podle nich. Líčení příhod študáků je v těch filmech trefné, ale některé naše lumpárny byly drsnější. Nevím přesně, zda latina začínala už v primě nebo až v sekundě, ale pamatuji se přesně, jaké mi dělala obtíže. Vypadalo to, že kvůli latině má studia skončí. Pan profesor zkoušel velmi často. Procházel uličkami mez lavicemi, znenadání vypálil na studenta jednoduchou otázku a žádal jednoduchou odpověď. Tu jsem většinou nevěděl. V objemném notesu pana profesora se hromadily nedostatečné jedna za druhou. Měl jsem však štěstí v neštěstí. Před vánocemi jsem zůstal asi týden s chřipkou v posteli. Vzal jsem si do postele knížky, slovník a začal s latinou od samého začátku. Neučil jsem se nazpaměť, snažil jsem se najít logiku a najednou jsem ten jazyk pochopil. Došla mi jeho krása a našel jsem v něm dokonce zalíbení. Při první hodině pan profesor nakráčel do uličky přímo ke mně. Dal mi jednu ze 24
MOZEK NAD MOZKEM
svých jednoduchých otázek a já jednoduše s jistotou v hlasu odpověděl. Pan profesor strnul jako kamenná socha. „Beneši, kde jste se to naučil? To je prvá jednička, kterou vám píšu.“ Od té doby tam byly většinou jedničky. Od té chřipky jsem se stal jedním z nejlepších latiníků – ale ne nejlepším. Ten seděl vedle mě. Byl to Kočka, neboli Miroslav Kočandrle. Jeho sousedstvím jsem trpěl čtyři roky, protože byl hrozný průšvihář, ale měl jsem ho moc rád. Výhodou bylo, že jeho otec byl bohatý řezník. Kočka občas přinesl salám, který nejedl, a já tak ušetřil za svačinu. Kde se v něm vzalo, že byl nejlepší latinář ve třídě, nechápu dodnes. Mohl překládat všechno rovnou „z listu“, měl čas při kompozici rozesílat taháky a stačil ji udělat za několik kamarádů. Latina nebyla moje jediná slabina. Odjakživa to byla matematika. To byla katastrofa. Při kompozici jsem byl odkázán na tahák, který putoval z první lavice u dveří od skvělého matematika Roubala až do poslední lavice u okna. Jeho cesta byla však tak dlouhá, že jsem stačil obyčejně jen napsat správný výsledek, ale výpočty před ním byly zmatené a chybné. Matematiku jsem se nenaučil nikdy. Za několik dnů jsem si na gymnasiu našel kamarády Zdeňka Bedrníka a Alvína Jeschka, s nimiž jsem se přátelil až do maturity. K nim se připojil můj bratr, který sice chodil do průmyslovky, ale kamarády měl se mnou v gymnasiu. I někteří profesoři si mysleli, že je student našeho ústavu. Zbýša totiž hrál za nás fotbal, volejbal, soutěžil v lehké atletice. Když se jednou maminka přišla pánů profesorů zeptat na můj prospěch, dostala se i k tělocvikáři. Ten jí řekl: „Paní Benešová, vaši kluci jsou nejlepší volejbalisté gymnasia. Ale na posledním turnaji měli tak děravé tepláky, že to bylo pro ostudu.“ Maminka se moc styděla a netušila stejně jako pan profesor, že to byl tenkrát módní trend. 25
VLADIMÍR BENEŠ
Velký počet žáků se postupně zmenšoval. Někteří nestačili a přešli do měšťanky. Největší změny byly po čtvrté třídě, kdy někteří studenti, hlavně děvčata, přešli do obchodní akademie, některé dívky dokonce do německé. Zbylí se museli rozhodnout, zda půjdou do francouzské nebo anglické třídy. Důkazem naší sounáležitosti k francouzskému národu bylo, že vznikly dvě třídy s francouzštinou a jen jedna s angličtinou. Do té jsem se přihlásil se svými kamarády. Tehdy mě nenapadlo, že angličtina, kterou jsem se učil rád, se stane jedním ze základů mé medicínské kariéry. I pamětníci zapomínají, že my jsme chodili do školy i v sobotu! Jediným volným dnem byla neděle. To jsme chodili všichni do bijáku na filmy s Ginger Rogersovou a Fredem Astairem, s hudbou George Gershwina a hlavně na grotesky Charlieho Chaplina. Toho jsem miloval. Občas jsme zašli do hospod nižších kategorií, třeba na Kozí plácek pod Saským mostem nebo K poště, a tam jsme za dva buřty s cibulí a pivo zpívali. S bratrem jsme zpívali velmi dobře, on se dokonce krátce školil u altistky Městského divadla. Někdy s námi zpíval Béda Kramosil, pozdější ředitel operety v Plzni a Ostravě. Od tercie jsme každé vánoční prázdniny jezdili na lyže do Železné Rudy. Maminka nám dala dost jídla, jednou tlustý uzený bůček i s kůží. My jsme tu kůži odřízli a celý týden každý večer vařili. Měli jsme vždy uzenou polívku. Naše polívka se roznesla po celé třídě i škole a od té doby nám říkali „Škoti“. V té pohodě plné srandy jsme ani nepozorovali, že se nad celou Evropou stahují mraky. Netušili jsme, že šílený Hitler za sebou táhne Němce jak stádo volů. Až jednou jsme při našich obvyklých prázdninách v Železné Rudě zašli známou stezkou až na chatu na Jezerce, kde kraloval Norbert Lang. Hospoda byla plná Němců a ti se na nás dívali jako na vetřelce. V jejich pohledech byla zcela patrná nenávist. Nám z toho bylo 26
MOZEK NAD MOZKEM
zle, čaj jsme ani nedopili a odešli. Jen jsme byli venku, vylezl jsem vzteklý na hraniční patník a vymočil jsem se jim do Německa. Víc jsem nemohl udělat. Ve sněhu Německa zůstala směšná žlutá stopa. Brzy přišla mnichovská zrada a obsazení Sudet Němci.
NÁRODNÍ NEŠTĚSTÍ MI PŘINESLO NEJVĚTŠÍ OSOBNÍ ŠTĚSTÍ Když Němci obsadili Sudety až k Plzni, vzali nám naši chatu na Mži u Pňovan. Ještě jsme se dozvěděli, že ji ihned ukradl jakýsi stavitel ze Stříbra. Nechal ji rozebrat a postavil ji na svém dvoře. Když jsme po válce přijeli americkým autem do Stříbra, našli jsme naši chatu v neporušeném stavu. Než stavitele stačili odsunout, postavil ve strachu naši chatu na staré místo. Po záboru jsme s bratrem stačili akorát odvézt na kolečkách naši keňu 14 km do Plzně a dalších 14 km do Čižic, kde jsme našli letní byt. Bez toho můj tatínek, učitel, nemohl být. Hned v první den prázdnin jsme kánoi dali na vodu, několikrát se projeli a pak zalehli na břehu do trávy. Přišel za námi jeden kamarád a řekl mi, že holka z nedaleké rozestavěné chaty by se ráda svezla na lodi. Od chaty se skutečně blížila dívka v manšestrových krátkých kalhotách a hnědém tričku. Zkoprněle jsem stál, protože tak hezké děvče jsem ještě neviděl. Vzal jsem ji na loď a nespouštěl z ní oči. Zamiloval jsem se do ní na první pohled. Za devět let jsem se se Zdeňkou Chmelařovou oženil a dnes bych bez ní nemohl žít. V oktávě jsem propadl své lásce, ale snad právě proto jsem studoval dobře. Pomohla mi moje skvělá profesorka angličtiny, opravdová anglická lady. Její manžel, který mě učil matematiku, se nade mnou smiloval a dal mi z matematiky nezaslouženou chvalitebnou, čímž zachránil mé vyznamenání. Na posledním vy27
VLADIMÍR BENEŠ
svědčení mám již přetisk Protektorat Böhmen und Mähren. Jako protest proti okupaci jsme odřekli tradiční maturitní ples. Víc jsme dělat nemohli. Samozřejmě jsme měli maturitní tablo. Na tradiční fotografii bylo osmadvacet studentů. Chyběla tu devětadvacátá Nely Adlerová, Židovka s černými vlasy. Do oktávy nepřišla. Dnes se stydím, že jsme se nikdo nezeptal, kde je a co dělá. Neměli jsme tenkrát představu, kam až fašistický antisemitismus dojde. Když byla zrestaurována jména zavražděných Židů v Pinkasově synagoze, šel jsem se tam podívat: bílá stěna zaplněná jmény s červeným začátečním písmenem, ostatní písmena černá. Šokující dojem! Pak jsem zabodl oči do prvního jména. Adlerová Nely, Plzeň. Je těžké popsat můj dojem. Bylo mi, jako bych v noci viděl padající hvězdu a v úžasu nestačil vyslovit přání. Nevím, zda to přirovnání je patřičné. Nemohl jsem si nic přát, viděl jsem Nely sedící jako vždy v první lavici u katedry. Místo jejích černých vlasů tu dnes jsou černá písmena… Nely byla usmrcena v Osvětimi se svými rodiči. Jméno druhého Žida z naší třídy, který se usmívá na maturitní fotografii, Franty Steinera, jsem našel podle abecedy snadno v hlavním sále. Na třídní schůzce jsem se dozvěděl, že Franta odmítl opustit své rodiče ve smutném průvodu k plynovým komorám, když byl esesákem vyzván, aby jako mladý silný muž vystoupil. Franta odmítl a pokračoval s mámou a tátou vstříc jisté smrti. Náš kamarád Franta zemřel jako hrdina. Na stěnách Pinkasovy synagogy je 77 000 jmen! Ve II. světové válce zahynulo asi 80 milionů lidí. V tom hrůzném čísle představují Židé, jichž bylo zavražděno kolem osmi milionů, desetinu. Považuji holocaust za největší zločin války. 28
MOZEK NAD MOZKEM
PROTEKTORÁT Po maturitě jsem byl bez zaměstnání. Chodil jsem marně na pracák, prodával po domech v různých městečkách knížky a nosil své povídky do Nové doby. To byl za první republiky deník sociálních demokratů. Tam mi nabídli místo pomocného redaktora. Současně se mnou přetáhli jednoho redaktora z Ostravy. Brzy se ukázalo, že si spletli začátek jména Kut s Gut a přijali toho horšího. Neuměl nic než obrovskými dlouhými nůžkami stříhat spolehlivě cenzurované zprávy z četky. Psací stroj snad ani jednou nepoužil. Šéfredaktor byl zalezlý v kanceláři ochromen strachem, že jej Němci zatknou, poněvadž býval vysokým funkcionářem strany a odborů Pro mě nastala těžká doba. Musel jsem psát čím dál tím víc článků, pod šest za den jsem nešel. Občas jsem musel sestavit celé nedělní číslo o šestnácti stranách! Fejeton a povídku na celou poslední stranu jsem napsal pod svým jménem, jinde jsem užíval šifru nebo pseudonym Vladimír Zdeník. Pod ním jsem napsal i krátkou básničku pro svou Zdeňku. Shodou náhod otiskl jiný deník jinou básničku Zdeňce Chmelařové od Míry Horníčka, kterému se také líbila. Můj syn pak někde napsal, že máma si mě vzala proto, že jsem psal básničky lépe než Horníček. To ovšem není pravda. Zatímco Míra hrál ve velkém divadle s plyšovými sedadly, hrál jsem s kamarády své grotesky a pseudoopery v hospodách s dřevěnými židlemi a stolem, na němž teplalo pivo. S Mírou Horníčkem jsem později seděl v kanceláři nemocnice. I jako lékař jsem ho potkával při veselých i smutných příležitostech. Byl jsem u něj na chalupě, ale on ke mně nikdy nenašel ten študácký kamarádský vztah. Jistě to nebylo kvůli studentské lásce, oba jsme byli šťastně ženatí, jeho duch kroužil mnohem výš než přímočaré úvahy chirurga. 29
VLADIMÍR BENEŠ
Práce v plzeňském deníku mě moc bavila, chodil jsem k soudu a trochu napodoboval soudničky tehdy velice populárního spisovatele a experta na tento žánr Franty Němce. Psal jsem o sportu, jako redaktor jsem chodil zadarmo i na ta hřiště, do nichž jsem se ještě nedávno díval přes plot nebo dírou po suku. Do jednoho čísla jsem napsal jakousi lyrickou básničku. Šéfredaktor si mě zavolal, prohlásil, že básničku by Němci mohli brát jako provokaci, a vyhodil mě. Vůbec jsem to nepochopil. Asi byl pod nějakým tlakem. Paradoxní bylo, že brzy nato ho Němci skutečně poslali do Buchenwaldu.
ZŘÍZENCEM V NEMOCNICI Stal jsem se zřízencem v Městské nemocnici na Borech. Tam se mi moc líbilo. Zřízenců tehdy byl nedostatek. Prošel jsem snad všechna oddělení v nemocnici. Nejdéle jsem byl na chirurgii, kde kraloval docent David. Každé ráno v osm hodin jsme museli stát na chodbě ve špalíru. První byl zástupce, na konci jsem byl já, nejmladší zřízenec. Docent proplul do své kanceláře, kam za ním pokračoval jen zástupce. Když šéf přišel deset minut po osmé, věděli jsme, že opět boural s autem. Mluvil jen se svým zástupcem, ostatním příkazy vzkazoval po mně. Stál jsem uctivě tři kroky od operačního stolu a pan docent řekl: „Vladimíre, řekněte mu, ať tam ty háky nestrká.“ Jednou při operaci strumy si asistent Havel vzal na držení kůže ostré háčky, které docent David nesnášel. Vzal mu je z ruky, obřadně vyšel až na schody před vchodem a tam je položil. Vrátil se, přemyl, převlékl se a v operaci pokračoval. Po jednom náletu prolétla až do sklepa hotelu, kde se lidé skrývali, bomba. Převezli spoustu raněných. Pokládali jsme je na provi30
MOZEK NAD MOZKEM
zorní lůžka a deky přímo na podlahu chodby před sálem. Všichni byli nápadně bledí až šediví v obličeji. Lékaři usuzovali na traumatický šok, dokud sestry pacientům nesmyly prach z omítek zřícených stěn. Vzpomněl jsem si na to, když synovi přivezli na kliniku známou herečku. Syn se zhrozil bledosti jejího obličeje, než mu došlo, že jde o paní Janžurovou nalíčenou jako Marie Stuartovna. Nejhorší byly služby na dětském infekčním oddělení, když vypukla na Plzeňsku epidemie spály a záškrtu. Tehdy ležely i čtyři děti na jedné posteli. Záškrtem onemocněly i sestry, tedy jeptišky, a sám pan primář. Zůstal jsem tam sám s několika jeptiškami, z nichž ta nejstarší zastala lékaře. Dodnes nepochopím, že tehdy někteří lékaři neuměli tracheotomii a jen bezmocně přihlíželi, jak se dítě dusí. Úmrtnost byla obrovská. Práce v nemocnici mi v klubu VPK Radbuza vynesla přezdívku Bacil. Nikdo mě jinak neoslovil, i bratr o mně mluvil jako o „našem Bacilovi“.
ARBEITSAMT Když mě přeložil německý ředitel do kanceláře, seděl jsem vedle Horníčka, který tam čekal na angažmá a časem odešel do divadla. Napsal jsem směšnou básničku o krátkých sukních uklízeček, které v hlubokém předklonu myly schody. Někdo z českých úředníků mě udal a tím začala má anabáze malérů. Německý ředitel toho využil a podepsal za mě přihlášku na německou vysokou školu. Němci v té době měli nedostatek lékařů, proto vyhlásili akci přijímání českých studentů. Akce byla propagována jako vstřícné gesto českým studentům, jejichž vysoké školy zavřeli. Po několika týdnech jsem dostal pozvání na zkoušku do Prahy. Nejel jsem tam. Když přišla 31
VLADIMÍR BENEŠ
písemná výzva z gestapa, že na zkoušku musím, neměl jsem na vybranou. Zkoušku jsem však úmyslně pokazil, ale vedoucí komise mi i tak nabídl možnost studovat tropickou medicínu v Tübingenu. Odmítl jsem a vrátil se domů. Několik týdnů byl klid. Pak jsem dostal obsílku na pracovní úřad, pověstný německý Arbeitsamt. Byl jsem ročník 1921 a nasazování do nejrůznějších továren mimo protektorát byly už v plném proudu. Zaměstnanci zdravotnických ústavů však měli výjimku. Jenže mstivý ředitel mě dal k dispozici zřejmě s doporučením nasazení do tvrdých podmínek. Měl jsem jet do Norska. Z anglického rozhlasu jsme věděli, že tam na severu mají Němci tajnou výrobu nukleárních zbraní. Měl jsem opustit své dvě lásky, Zdeňku a klub. Měl jsem strach, že se z toho neznámého severu nevrátím. Naštěstí zasáhla maminka. Chodila nakupovat do krámu pana Polky a občas tam jedné Němce v dirndlu pomohla s nákupem. Její muž byl vysokým úředníkem na pracáku. Maminka obětovala husu, kterou krmila ve sklepě, a odnesla ji odvážně do blízkého bytu své německé známé a prosila o pomoc. A tak byl můj příkaz změněn z Norska na Škodovku v Plzni. Druhý den jsem se hlásil ve známé továrně, kde jsem dostal úkol přiměřený mému stavu. Vyfasoval jsem velké koště a měl zametat dvůr. Nevadilo mi to, protože jsem počítal s tím, že můj bratr, zaměstnanec továrny, mě za čas dokáže uklidit do teplé kanceláře. Za dva dny jsem byl znovu povolán na pracák. Němci totiž právě v té době zahájili akci náboru ročníku 1924, potřebovali úředníky se znalostí němčiny. Záhy jsem poznal, že pracák je horší než Norsko. Měl jsem posílat své známé a kamarády do pracovních táborů. Přidělili mě jako pomocníka k reviznímu lékaři, který rozhodoval o tom, kdo bude nasazen. Byl to bývalý vojenský lékař a téměř 32
MOZEK NAD MOZKEM
nemluvil. Moje medicínské znalosti nedávného zřízence zřetelně převyšovaly ty jeho a tak jsem instruoval kamarády, na co si mají stěžovat a jaká mají přinést lékařská vysvědčení. Přišel jsem na fígl, který jich několik zachránil. Poslal jsem je na vyšetření bazálního metabolismu. Vysoké hodnoty znamenaly těžké postižení štítné žlázy a vyšetřený nemohl být nasazen. Když nešťastník přišel s hodnotou plus 4 nebo 5, přidělal jsem ke znaménku plus připravenou červenou pastelku malou čárku a ze 4 bylo 44 nebo 45. Pak jsem byl z ničeho nic přeložen. Musel jsem riskovat víc. Při nočních službách jsem vytáhl knihy se jmény těch, kteří měli být nasazeni. Gumoval jsem v nich a přepisoval červenou tužkou, jeden list jsem dokonce vyřízl žiletkou. Můj český nadřízený, vynikající právník, mě nenápadně varoval. Tehdy jsem pochopil, že také on hraje odvážnou hru. Dostal sice za zvládnutí náboru kolaborantskou Svatováclavskou orlici od Němců, ale měl okolo sebe ilegální skupinu, která po válce zachránila úřad před vypálením a s ním i všechny dokumenty. Asi po půl roce mé práce mě kamarád z volejbalu upozornil, že ve spisech gestapa figuruje mé jméno. Dostal jsem strach. S třemi kamarády jsme odjeli s nedostatečnými průkazy na lyže až do malé vesnice u Kitzbühlu. Cesta to byla dobrodružná. Už po přechodu hranic nás organizátor výpravy MUDr. Vladimír Čermák odvedl v Bavorské Rudě do strážního domku k Němci, kterého znal. Měli jsme čekat na osobní vlak. Strážný zatáhl rolety, vše zatemnil, pustil rádio a z reproduktoru se za chvíli ozvalo: „Govorit Moskva“. My jsme strnuli strachem. Když pak někdo zaklepal na dveře, krve by se v nás nedořezal. Strážný však klidně otevřel kamarádovi dveře a poslech Moskvy pokračoval. Po skončení zpráv jsem se strážného ptal, proč zůstává na tak nebezpečném místě. 33
VLADIMÍR BENEŠ
„Tady se mnou pracoval bratr, pak jsem ho viděl na korbě nákladního auta, vezli ho do koncentráku na smrt. Měl na sobě ten služební kožich, takový, co támhle visí. Za pár týdnů jsem ten kožich viděl na jednom známém. On udal bratra. Já tu čekám, první den po válce ho zabiju!“ Jistota v jeho hlase nám vzala dech. Druhý den jsme odjeli do typického tyrolského statku, kde nás majitelé ubytovali. Byli příjemní, zřejmě Hitlera a jeho válku neměli rádi. Už třetí den došel na adresu majitelky domu telegram od mé maminky s textem: „Punčochy nedošly“. To byl smluvený kód znamenající, že pro mě gestapáci nepřišli. Při špatné zprávě bych se musel pokusit uprchnout do Švýcarska. Byl jsem hodně naivní. Švýcaři všechny chycené uprchlíky vraceli Němcům a posílali je tak na smrt. Mnohem později, když jsem pracoval v Basileji, se mi někteří kolegové omlouvali. Rozhodnutí vracet uprchlíky do Německa je trvalým stínem na historii Švýcarska. Vrátil jsem se do nenáviděné práce. V lednu 1945 mě kamarád znovu varoval. Požádal jsem o pomoc psychiatra, u kterého jsem pracoval na nemocničním oddělení. Byl odvážný. Přijal mě na oddělení a vytvořil nejasnou diagnózu psychické poruchy zaviněné pracovním stresem. Své líčení o působení na nenáviděném úřadu doplním přiznáním: jediného chlapa za celou dobu činnosti jsem nasadil do práce úmyslně. Opíjel se a bil svou ženu. Ta sama přišla na pracovní úřad požádat, abychom ho nasadili do práce. Zkoušel na nás primitivně sehrát epileptický záchvat. Zřízence z nemocnice však nemohl oklamat. Když o mnoho let později MUDr. Mraček otevřel své neurochirurgické oddělení, pozval mě a prováděl. Vešli jsme do malého pokoje, kde přímo proti dveřím ležel muž s obvázanou hlavou. Dodnes 34
MOZEK NAD MOZKEM
si myslím, že jsme se oba na první pohled poznali. Byl to mnou nasazený muž! V jeho očích byl strach, jako by se bál, že mu v nemoci ublížím. Mraček potvrdil, že umírá po operaci zhoubného nádoru. Byla to definitivní tečka za nepříjemnou částí mého života, na kterou nerad vzpomínám. Těsně před promocí jsem totiž dostal od Spolku mediků dopis, že nemohu být promován, protože jsem se přihlásil na německou vysokou školu. Záznamy Němců byly přesné. Asi chyběl záznam, že jsem přijímací zkoušku neudělal a že jsem studia odmítl. Dostal jsem se před soud. Zachránil mě úžasný posudek Radbuzáka Tondy Racka, který po návratu z koncentráku vystoupal na žebříčku stranických funkcí až na post krajského tajemníka. Povolení k promoci jsem tak dostal na poslední chvíli.
KLUB RADBUZA Na začátku této kapitoly musím přiznat, že nejvíc srandy jsem zažil za války! Dodnes nad tím přemýšlím, hledám vysvětlení. Hlavním činitelem byl věk. Bylo nám všem málo přes dvacet. Od válečné hrůzy jsme se potřebovali odtáhnout. Byli jsme paradoxně unavení, nemocní fyzicky i psychicky. Až nám jeden kamarád z ulice navrhl: „Kluci, pojďte k nám do Radbuzy.“ Klub měl malou, dřevěnou, primitivní klubovnu na levém břehu Radbuzy přímo proti trvale zapáchající Pietově továrně na papír. Do klubovny jsme přišli začátkem roku 1941 a s malou nadsázkou mohu říci, že jsme z ní až do konce války nevyšli. Vytvořili jsme nový oddíl. Se Zbýšou jsme nechali závodního plavání a hráli denně volejbal. Naše družstvo se rychle probojovalo až do vrcholové soutěže, které se tehdy říkalo první liga, dnes extraliga. V té soutěži 35
VLADIMÍR BENEŠ
byly dva kluby z Plzně, což byl ohromný úspěch, který se už později neopakoval. Hráči Sokola Plzeň V se přejmenovali na Viktorii Plzeň a hráči několika jednot hráli jako VPK Radbuza. Za Viktorii hrál Mydlina Bočan, asi nejlepší, rozhodně nejelegantnější smečař ligy. U nás byl nejlepším hráčem, univerzálem, můj bratr. Byl vyšší než já, měl neobyčejně dlouhé paže a prsty. Uměl blokovat, smečovat, ale především byl skvělý v poli. Dostal se po osvobození do prvního národního mužstva. V Praze nastoupil proti Francii, pak v několika zápasech ve Francii a v Alžíru. Jenže časem Radbuza přestala mít výsledky a vypadla z ligy. Zbýšu už trenéři neviděli a z nároďáku vypadl. Ve své době předčil některé hráče národního mužstva, byl na úrovni slavných nahrávačů Jardy Palduse a Pepíčka Musila. Zbýša se stal legendou plzeňského volejbalu i proto, že s Frantou Janečkem vytvořili debl, který měl několik let jediného soupeře v pražské dvojici Velenský a Smrkovský. Naše skvělá parta se rozhodla pro legraci hrát volejbal na Štědrý den odpoledne. Od té doby se hrálo za každého počasí přes šedesát let! Z původního družstva, které mám na několika fotografijích, žiji dnes jen já. Když se na tu fotografii zadívám, slyším zvuk jejich hlasů, předpovídám jejich pohyby, vím, jak bych komu nahrál, kam bych zaběhl... Těch vzpomínek se nezbavím. Radbuza měla za války další obor, pěvecký a divadelní. Dlouho před Vánocemi 1942 koupila maminka pro syna mé sestřenice, malého Vašíka, starší loutkové divadlo s kulisami a několika loutkami. Napadlo mě, že bychom s těmi loutkami mohli sehrát parodii westernu. Z Kašpárka se stal Divoký Bill, zlosyn byl v loutce čerta. Tenkrát se zpívaly trampské písničky a známé hity Je na západ cesta dlouhá a Se svou kulhavou kobylou. Tak jsem napsal muzikál. Ne36
MOZEK NAD MOZKEM
vím, zda jsem předešel J. Brdečku a jeho nesmrtelného Limonádového Joea, nebo on předešel mě. Představení v naplněné klubovně mělo fantastický úspěch a za několik dnů jsme museli hru opakovat. Pak teprve divadlo dostal pod stromeček Vašík. Založili jsme pěvecký sbor Kráva. Měli jsme dokonce soubor foukacích harmonik. To vše byl jen začátek. Napsal jsem pseudooperu. Námět byl jednoduchý: Sportovec, poněkud primitivní, se zamiloval do dcery boháče, který ji slíbil jinému boháči. Zasadil jsem děj do starého Říma a všichni jsme hráli zahaleni v prostěradlech jako v antických tógách, kulisy žádné. V opeře zazněly nejen tehdejší populární písničky, ale i árie z oper. Klavírista a harmonikář Mili Helcl byl geniální hudebník, zahrál všechno. Zkoušky byly náročné, ale byla při nich náramná legrace. Zbýša měl krásný hlas a když vstoupil na scénu v prostěradle a zazpíval: Nedám, ach tisíckrát nedám, třásla se okna. Opera měla tehdy fantastický úspěch. Na premiéře zpívala ženskou roli moje Zdeňka, ale pak jsme se dohodli, že bude lepší, když i tuto roli bude hrát muž. Roli převzal v blond paruce Sláva Turek. Se svou zvláštní fistulí měl vždycky velký úspěch. Inspirován árií Fradiavolo jsem napsal operu Fradiavolo aneb Šupojcanda. Pod tím jménem se prý hraje dodnes. Slovutný profesor plzeňské lékařské fakulty mě nedávno ubezpečil, že hrají Šupojcandu a vždy mě uvádějí jako autora. Hlavní roli zpíval Zbýša, za úvodní árií následoval vždycky potlesk na otevřené scéně. Ženskou roli princezny hrál vysoký Ota Kausek s velkým knírkem pod nosem. Největší úspěch jsme měli večer před velkým turnajem v Bechyni. Krásná hospoda na náměstí byla plná hostů, v horku všichni popíjeli pivo za pivem, takže nakonec se nepoznalo, kdo je host a kdo hraje sbor, který srostl s hospodou. 37
VLADIMÍR BENEŠ
Koncem roku 1942 přišel do klubu Rudla Hucl. Vysoký, krásný chlap s černými ulízanými vlasy s pečlivou pěšinkou. Mezi holkami v klubu vznikalo napětí. Rudla byl vtipný, výmluvný, nadto ředitel pobočky Čedoku v Plzni a ke všemu svobodný. Rudla založil Klub Nezkrotných Mustangů (KNM). Žádný z členů nesměl být ženatý, a tak jsme se ocitli v klubu všichni. Měli jsme tituly. Rudla jako nejstarší byl zemský ženich, Venca Vápeník krajský a tak to šlo dolů přes okresního až k městskému. My nejmladší jsme byli dorostenci. Pak ale Rudla uspořádal v klubovně sérii přednášek s děsivými tituly, jako například: „Jak choditi do rodiny na teplé pokrmy, aniž bych se musel ženit, Jak ženu získat, využít a odkopnout.“ Přednášky byly skvělé, chlapi se na ně těšili, ale holkám tuhly úsměvy. Rudla musel denně čelit výhrůžným telefonátům, anonymním dopisům a dívčí hlasy mu slibovaly těžkou nakládačku. Tak Rudla Klub Nezkrotných Mustangů raději rozpustil. Rudla Hucl se po válce stal ředitelem pobočky Čedoku v Londýně. Tam jsem ho v roce 1947 navštívil po své dobrodružné cestě zničeným Německem. Mluvil jsem s ním málo, protože odlétal druhý den k zubaři do Prahy a pak do New Yorku, kde měl zjistit možnosti cestovního ruchu. Tam ho zastihl Únor. Moudře zůstal v Americe. Po sametové revoluci seděl Sláva Turek, hrdina a zpěvák ženských rolí v našich operách, u holiče a všiml si v novinách krátké zprávy, že Rudla Hucl hledá své kamarády z Radbuzy. Napsal mu krátký dopis, já mu pak poslal na adresu v Kanadě dlouhé vylíčení osudů našich kamarádů. Pozval jsem ho do Plzně. Chtěli jsme mu uspořádat důstojné přivítání. Odepsal po delší době, že je nemocný a cestu do Čech už není schopen absolvovat. Za několik týdnů jsem dostal dopis od jeho manželky, že Rudla v 91 létech zemřel. Ani on nezůstal nezkrotným mustangem. 38
MOZEK NAD MOZKEM
Poslední díl radbuzácké činnosti před osvobozením byl smutný a tragický. Byli jsme jako mušketýři. Všichni jsme věděli, že náš náčelník, krásný chlap, frajer s kloboukem na stranu, Tonda Košař, vždy s úsměvem ochotný pomoci, je členem komunistické buňky ve Škodovce. Bez obav přinesl do klubovny ilegální výtisk s článkem o porážce Němců u Stalingradu. Přečetl jsem to nadšený, ale i vyděšený, jeho nabídku vstoupit do strany jsem však odmítl. Po jednom tréninku v lázních si nás nechal nastoupit do řady a obřadně nám podal ruku. Věděli jsme, že musí risknout útěk přes hranice. Přešel na Slovensko, ale tam nenašel převaděče do Maďarska a nešťastně ho chytli slovenští četníci. Ti ho předali Němcům. V drážďanské věznici ho pak odvážně navštívil Sláva Turek, který se vydával za bratrance. Tondu objal a dal mu chleba zabalený do plzeňského deníku. Tam byly zprávy o výsledcích plavců i volejbalistů Radbuzy. Při pověstném bombardování Drážďan se Tonda dostal na svobodu, ale zase ho chytli a převezli do Berlína. V dubnu, měsíc před koncem války, ho sťali. Pět dalších členů našeho klubu odvezli do koncentráku. Všichni přežili, jeden dokonce přišel v muklovském obleku dřív do klubu než domů. Na konec války jsme se těšili samozřejmě v klubovně. Do naší pohody zazněly náhle zlověstné sirény. Nálet na Plzeň v krásném slunném dnu 25. dubna 1945! Vyběhli jsme ven a utíkali po břehu proti proudu Radbuzy do nejbližšího krytu vytunelovaného v břehu pro škodováky z doudleveckého závodu. Náhle jsme se všichni zastavili. Na modrém nebi bylo vidět několik bílých hřibovitých vrchlíků padáků. Německá protiletadlová obrana sestřelila několik amerických bombardérů. Byli jsme všichni šťastní, že alespoň někteří chlapci přežijí. Pravdu jsme se dozvěděli až po válce: fanatičtí, zblblí Němci v Liticích ubili surově dvanáct amerických 39
VLADIMÍR BENEŠ
letců. Je tam jednoduchý pomníček, ke kterému zajížděl každý rok americký velvyslanec. Ze sestřeleného letadla přežili jen dva. Jeden z nich, Harry Mazer, napsal knížku Osudová mise, která vyšla v roce 2003 v nakladatelství NAVA. Mazer si svůj příběh poněkud upravil, nemohl však změnit datum 25. dubna 1945, kdy jeho letka letěla na plzeňskou Škodovku. Název knihy Osudová mise tu hrůzu dosvědčuje. Celá ta válka s miliony mrtvých je vlastně jedna obrovská osudová mise. Po válce se klub Radbuza pomalu rozpadal, posledním předsedou byl Vláďa Čermák. Po posledním všesokolském sletu v roce 1948 komunisté znovu zrušili Sokol. Byla to podlost a jedna z největších blbostí, jakou strana provedla. Jeden důvod byl bizarní. Když v obvyklém průvodu Prahou šly ženy Plzeňské župy, vytáhly na povel před sedícím presidentem Gottwaldem americké vlaječky. Dojemné, ale výmluvné gesto přispělo k zákazu Sokola. Zůstal nám jen štědrovečerní volejbal na hřišti u plovárny, kde jsme před léty začínali. Jako diváci přišli Radbuzáci, členové ostatních oddílů. Počty diváků i hráčů se časem snižovaly, starší už nebyli schopni hry a postupně odcházeli do volejbalového nebe. Nahrazovali jsme je mladšími kamarády, nakonec jsme z původního mužstva zůstali jen my dva Benešové. Na jedné straně kurtu jsem byl kapitánem já, na druhé Zbýša. Byl po operaci rakoviny tlustého střeva a po chemoterapii. Po prvním setu řekl: „Vláďo, necháme toho, pojď do šatny.“ Vedl mě po svahu, kudy jsem nikdy nešel, a náhle jsme stáli nad naší vyhořelou klubovnou. Zbyla po ní jen velká betonová deska. Zbýša se přišel rozloučit s Radbuzou, nejkrásnějším úsekem svého života. Za necelý rok zemřel. Ztratil jsem nejlepšího kamaráda svého života. 40
MOZEK NAD MOZKEM
OSVOBOZENÍ Dne 6. května 1945 jsme se probudili brzy vysíláním rozhlasu. Vyšli jsme s bratrem do ulice a v několika oknech jsme uviděli československé vlajky vytažené z úkrytů a rozhlas oznamoval známým hlasem našeho sportovního kamaráda MUDr. Šindlera, že Plzeň je svobodná.Plzeň se osvobodila bez dělových ran, bez střelby samopalů, bez mrtvých. Nezbylo než jít do centra událostí, na radnici. Velitelem města byl kapitán Krejčík v pěkné uniformě. S bratrem a kamarádem Pepoušem Kuntem, známým mistrem v šermu, jsme hledali nějaké uplatnění, když se ozval telefon: po hlavní silnici od Chebu jede velká kolona tanků. Velitel hledal nějakého angličtináře a já se ihned přihlásil. Pepouš Kunt se nabídl, že má kdesi na Roudné pod slámou zahrabanou motorku. Za chvíli přijel uřícený na motorce, čézetě, která byla vycíděná, jako by právě vyjela z továrny. Dostal jsem klacek s bílým plátnem, sedl si za Pepouše a vyjeli jsme vstříc obrněncům. Už u cvičiště DTJ jsme je potkali s typickou bílou hvězdou na boku. Z prvního vylezl důstojník a já mu kostrbatě oznámil, že město Plzeň už je v českých rukou a velitel města ho zve na radnici. Tenkrát byla na radnici velká sláva, ale všichni jsme byli rozrušeni voláním Prahy o pomoc. Velitel nás poslal malým autobusem do kasáren na Slovanech, abychom tam sebrali všechny zbraně. Ty se měly odvézt do Prahy. Zbraní tam zbylo málo, jen několik panzerfaustů, které jsme naložili do autobusu a vrátili se k radnici. Tam se sebralo několik hrdinů ochotných jet s naloženými zbraněmi do Prahy. V rozhodující chvíli však americký velitel výpravu do Prahy energicky zakázal. Už za několik dnů po skončení války jsem se jel přihlásit na vysokou školu do Prahy. Viděl jsem na loukách u Ejpovic desetitisíce německých zajatců, kteří utíkali před Rusy do amerického zajetí. 41
VLADIMÍR BENEŠ
Proti této vyděšené, ale odhodlané, ozbrojené armádě měli plzeňští hrdinové jet s pancéřovými pěstmi do Prahy. Byli bychom dojeli někam za Rokycany, kde by nás jediná střela vyhodila do vzduchu. Dodnes vděčně vzpomínám na neznámého amerického důstojníka, který nám zachránil životy.
AMERIČANÉ V PLZNI První dny amerických vojáků v Plzni byly jeden obrovský mejdan. Ve velkých sálech se slavnostními projevy, v klubech při tanci, v domácnostech při domácím jídle a klábosení. Bylo zajímavé, jak málo překážel nedostatek znalostí angličtiny. Mezi vojáky byli i rodilí Poláci, dokonce Rusové. Samozřejmou součástí všech druhů mejdanu bylo pivo. To Američanům náramně chutnalo. Seznámil jsem se s doktorem Isakem Cooperem, který vedl jakýsi zmenšený MASH. V té době už měli vojáci k dispozici i naše lékaře a nemocnici. Cooper byl malý Žid s dětskou tváří, nesmírně milý. Chodil k nám občas na maminčino jídlo. Byl tu zřejmě šťastný a jistě vzpomínal na podobné chvíle s rodinou doma v Americe. Vytvořili jsme malý jazzový orchestr, vedl nás kamarád z Prahy Evžen Ilín, vynikající hudebník hrající na všechny nástroje. Mili Helcl hrál na harmoniku, Zbýša na kytaru a já zpíval americké předválečné hity. Když doktor Cooper přestěhoval svou zdravotnickou jednotku do školy v Rokycanech, jezdili jsme za ním. Celá parta Radbuzáků chodila do kasáren „osmnáctých“ blízko klubovny. Tam se dost pilo. Američané při svém postupu do Čech prý našli v Německu sklep plný lahví Henessy. Přivezli jich do Plzně několik náklaďáků. Brandy v jídelně vylili do velkých polévkových mís, rozmíchali s nějakou limonádou či coca-colou, na poměr se moc 42
MOZEK NAD MOZKEM
nehledělo, a pak tu lahodnou směs naběračkou nalévali do sklenic. Bylo to velmi nebezpečné pití. Mnozí Češi zvyklí na válečnou šmelinu šmelili s ještě větší intenzitou a někteří se neštítili ani krást. Handlovalo se nejen s konzervami potravin, ale i s bundami uniforem, spacáky a skvělými dekami. Jedna důstojnická, dar Izaka Coopera, mě přikrývá dodnes. Nejlepší valutou byly americké cigarety. Pro mě to dostalo cenu až později, když jsem je vozil panu profesorovi Borovanskému. Vzpomínám na příhodu charakteristickou pro americké vojáky. Když skončila sláva na radnici a vyšel jsem ven pro Zdeňku, zazněly náhle z věže kostela výstřely. Dav před radnicí se rozvlnil a lidé se utíkali schovat do ulic. My jsme běželi vzhůru na Klatovskou, ale před synagogou nás zastavily další výstřely z oken. Přitiskli jsme se za silný strom a báli se vystrčit hlavu. Těsně po výstřelech přijel jeep s třemi americkými vojáky, černochy. Pomalu, líně sundali s ramen samopaly a pustili dávku do oken synagogy. Už se neozvala ani rána. Ti černí chlapíci vzali zas samopaly pomalu do klína a auto odjelo. Nikdo z nich se ani neohlédl. Často se zamýšlím nad tím, jak ti američtí chlapci brali válku. Byla to ta ochota, vyjádřená v jedné povídce slavného Francise Scotta Fitzgeralda odehrávající se po první světové válce: „…Francie byla země, Anglie to byl národ, ale Amerika měla navíc ještě ideu, již nebylo tak snadné vyjádřit. Byly to hroby v Shilohu i unavené, napjaté, nervózní tváře jejich velkých synů i venkovští chlapci umírající v Aragonu za větu, jejíž smysl vyvanul, ještě než jejich těla zetlela. Byla to ze srdce jdoucí ochota pomáhat…“ Dnes mám někdy pocit, že i ta skvělá ochota pomáhat má své hranice. Nejde jen o tisíce mrtvých v Koreji, Vietnamu, Iráku, Afganistanu, ale i o ochotu domorodých americkou pomoc přijímat. 43
VLADIMÍR BENEŠ
Prvním činem „osvobozených“ Egypťanů během arabského jara bylo zapálit na ulici americkou vlajku. Vzpomínám na americké vojáky s obdivem. Byli to opravdoví hrdinové. Ale je mi líto, že jejich stejně hrdinní vnuci umírají někde pro onu ochotu pomáhat bez jistoty, že jejich ochota bude přijata.
LÉKAŘSKÁ FAKULTA Válka skončila a já musel uvažovat o svém dalším osudu. O tom, zda se pokusím po pěti letech ještě studovat vysokou školu – a jakou. Dnes si studenti těžko představí, že jsem byl tehdy přijat na čtyři nebo pět vysokých škol. Pět let totiž nebyl promován jediný Čech. Nedostatek odborníků, právníků, ekonomů a především lékařů byl nepředstavitelný. Ležel jsem na sluníčku ve Žlutých lázních a přemítal, na kterou vysokou školu půjdu. Nejvíc mě lákala novinařina. Po letech jsem pochopil, že jako novinář bych nejspíš skončil ve vězení. Zvítězil rozum a léta strávená v nemocnici. Přihlásil jsem se na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pro rodiče to byl nápor na jejich rozpočet. Bydlel jsem sice u tety, někdy u nich i jedl, ale maminka přece jen musela něco své sestře platit. Jezdil jsem vlakem či stopem v sobotu do Plzně, kde mě maminka zásobila jídlem, a já jel zas na týden do Prahy. Hned u první zkoušky mi pomohli Američané. Jako celý „Lucernový ročník“ (posluchárny fakulty nestačily počtům posluchačů a profesoři přednášeli i v sále paláce Lucerna) jsem pilně chodil na přednášky slavného profesora Borovanského, který byl vášnivý kuřák. Zapaloval si snad jednu od druhé. Tak jsem mu z Plzně vozil americké cigarety! 44
MOZEK NAD MOZKEM
Při zkoušce z anatomie mi neodpustil nic. Zkoušel přísně, ale já, odrostlý student, věděl, že musím zvládnout ve zkrácené době všechno, abych medicínu dokončil. Zkoušky jsem dělal za jedna, až jsem na poslední zkoušce z fyziologie skončil u profesora Laufbergera, pověstného geniálního podivína. Uměl jsem vše nazpaměť. Náhle mi pan profesor položil naprosto nepochopitelnou otázku. Chtěl, abych mu vypočítal, jaké teplo vzniká ve středním uchu při určitém tónu. Myslel to vážně a tak jsem to rovnou vzdal. „Pane profesore, tohle nevypočítám,“ přiznal jsem po pravdě. On se díval z okna, poklepával prsty na parapet a opakoval: „Ale spočítáte.“ Já: „Nespočítám.“ On: „Spočítáte.“ Trvalo to nekonečně dlouho. „Pane profesore, napište mi, prosím, dostatečnou. Přejdu na fakultu do Plzně, už se tady neobjevím,“ navrhl jsem mu. To ho zřejmě mile překvapilo. Jako všichni staří profesoři Univerzity Karlovy v Praze pokládal i Laufberger každou jinou fakultu za urážku vzdělanosti. Napsal mi dostatečnou, protože mu nevadilo takovými blbci, jako jsem byl já, zaplevelit novou fakultu v Plzni. Můj přechod do rodného města měl význam především pro rodiče. Mohl jsem bydlet doma, stravovat se doma. Navíc jsem dostal místo výpomocného asistenta na neurologické klinice profesora Jaromíra Hrbka. Nepříjemným paradoxem bylo však to, že zatímco já se stěhoval do Plzně, Zdeňka začala studovat farmacii v Praze. Zase vlaky, zase autostop. Mé studium v Plzni bylo usnadněno tím, že jsem za války byl zřízencem na různých odděleních nemocnice, jejichž šéfové se stali docenty a profesory na nové fakultě. Teprve teď 45
VLADIMÍR BENEŠ
jsem ocenil, kolik užitečných praktických znalostí jsem získal jako zřízenec. Studoval jsem dobře, protože jsem také uměl anglicky, německy a měl základy latiny. Zlaté gymnasium! Odbyl jsem obory, o kterých jsem věděl, že je nikdy dělat nechci. Gynekologii, dermatologii, oční a pediatrii. Téměř po dva roky studií byl mým šéfem prof. Jaromír Hrbek, pro pamětníky kontroverzní osoba. Na Štědrý den například pozoroval kapra ve vaně a z jeho otáčení dělal klinické závěry. V Příbrami házel do dolů kameny, stopoval jejich dopad a pak potíral gravitační teorii. Stranická organizace s ním měla neustále potíže a navrhla dokonce jeho vyloučení. Hrbek se jako jediný postavil v diskusi na velké schůzi proti hlavnímu řečníkovi Slánskému. To byl vrchol opovážlivosti! Pak ale zavřeli Slánského a Hrbek se stal přes noc hrdinou schopným odhalit třídního nepřítele. Prof. Jaromír Hrbek i s bratrem odešli do Olomouce. Jaromír se stal na chvíli ministrem školství, napsal hnusnou bílou knihu obhajující vstup Sovětské armády v roce 1968 do naší republiky a skončil v zapomnění. Vzpomínám na něj především proto, že mě seznámil s primářem chirurgie vojenské nemocnice, majorem MUDr. Zdeňkem Kuncem, druhou láskou mého života. Když jsem odpromoval, chtěl jsem jen k němu do Prahy, Kunc chtěl mě. Ale umístěnku (jeden z prvních výdobytků nového režimu) jsem dostal do Ostravy. Naštěstí vojenské nemocnice měly výjimku, mohly přijímat absolventy bez umístěnky. Do vojenské nemocnice v Praze, která se dříve jmenovala Masarykova, se zároveň se mnou hlásilo asi pět lékařů. Pověst ÚVN byla na začátku 50. let 20. století tak špatná, že kolegové dávali přednost špitálům v Ostravě či dokonce v Žilině. To jsem já z venkova ovšem nevěděl. Z těch, kteří se se mnou přihlásili, jsme zůstali jen dva! 46
MOZEK NAD MOZKEM
Vojenská nemocnice ve Střešovicích připomínala Švejka. Výrazně se lišila od zastaralé plzeňské nemocnice. Byla sice nová, ale současně starší než ta plzeňská. Někteří primáři byli ze západní armády, jiní z východní, někteří dokonce legionáři. Vybavení tu zůstalo po německých vojácích. Jednalo se nejen o prádlo a nádobí, ale i o léky. Dodnes máme doma dva masivní hrnky na kávu, na jejichž dnu je říšský orel a hákový kříž. Nejhorší však bylo, že ještě čtyři roky po válce ošetřovali naše pacienty vojáci z roty pomocných zdravotníků. Tedy lapiduchové. Učili se ošetřovat nemocné teprve na našem oddělení. Na ambulanci byly dvě starší sestry, které většinu času pletly svetry a nám mladým lékařům radily nebo dokonce někdy i přikazovaly, co máme dělat. Na oddělení s více než sto padesáti lůžky pracovaly dvě skvělé sestry, které přišly se západní armádou a musely proto záhy naši nemocnici opustit. Kromě primáře MUDr. Zdeňka Kunce a jeho zástupce MUDr. Pitry jsme byli na oddělení, ambulanci a zjišťovačce (kontrola zdravotního stavu branců a důstojníků) dva mladí civilní lékaři. Veškerá práce tedy ležela na bedrech čtyř lidí, z nichž dva byli začátečníci. Oba starší obětavě pomohli, kdykoliv jsme je zavolali. Když jsem sloužil já, pomáhal věrný přítel MUDr. L. Král. Když sloužil Král, pomáhal a učil se Beneš. Nastoupil jsem v září a do Vánoc jsem ze špitálu nevytáhl paty. Na sále dělal všechno Kunc, my mu sotva stačili asistovat. Důležitou roli v rychlé změně vojenské nemocnice hrály nesporně sestry. Příchod prvních absolventek zdravotnických škol znamenal zásadní zlom. Zmizeli lapiduši a my jsme se mohli spolehnout na vzdělané, nesmírně obětavé a většinou i hezké sestry. Ty měly velký podíl na dobrém výsledku léčení, jak jsem si později ověřil po svém přechodu na dětské oddělení v Motole. S lékařem to47
VLADIMÍR BENEŠ
tiž mluví pacient jednou za den, ale sestra je pro něj k dispozici celý den, jiná celou noc. Vím ze zkušenosti, že po létech mluví nemocní víc o sestrách než o lékařích. Neurochirurg musí mít své sestry na oddělení, ty nejlepší na intenzivce, musí mít své instrumentářky a samozřejmě svého anesteziologa. Elitou mezi našimi sestrami byly instrumentářky: Bartáková, Klaudingerová, Pařízková, Šímová, Kratochvílová. Zadražilová a další, které pomáhaly operatérovi téměř beze slov.
VOJENSKÁ SLUŽBA Začátkem ledna 1950 jsem nastoupil povinnou vojenskou službu v pověstné škole pro lékaře v Ružomberku. Špatní důstojníci se z nás snažili vycvičit dobré vojáky. V kasárnách byli s lékaři tzv. příkazníci, jejichž vojenská morálka byla ještě horší než naše. Někteří ani nevěděli, jak dlouho už slouží, jiní zas schválně provedli průšvih těsně před propuštěním, aby dál zůstali na vojně. Jeden se dokonce prohlašoval za lékaře a prováděl ve městě potraty. Do Ružomberku přijel ke konci školy plukovník MUDr. Černý, který mě jako civilního lékaře do nemocnice přijímal. Byl zubař a jako komunista odevzdal ihned po Únoru svou přepychovou ordinaci. Říkalo se o něm, že ráno chodí do kanceláře s modrou bandaskou s kávou a suchým chlebem, jako chodíval jeho táta horník. Jeho nábor do armády nebyl výčtem výhod, ale tvrdým nátlakem. Komunisté museli podepsat vstup do armády. Byl jsem jediný, kdo odmítl. Když jsem se vrátil do nemocnice, abych dokončil svoji půlroční vojenskou službu, našel jsem v poště dopis, že jsem propuštěn. Zachránil mě právník z odborového hnutí. Našel paragraf, podle kterého nesmí být zaměstnanec propuštěn v době své 48
MOZEK NAD MOZKEM
prezenční služby. Zůstal jsem tak na chirurgii MUDr. Kunce jako civilní lékař. Proti hlavní bráně střešovické nemocnice postavila armáda známé paneláky. Stavěli je pétépáci, kteří mají v novém atriu nemocnice dokonce pamětní desku. Po dokončení stavby si velitel, generál František Šrytr, zavolal manželku a oznámil jí, že si musíme vzít třípokojový byt v druhém patře. Byli jsme jen dva, chtěli jsme dvoupokojový byt, ale on neustoupil. Sotva jsme opustili svůj improvizovaný byt na operačním sále a šťastní se přestěhovali za vydatné pomoci pétépáků do bytu, v němž bydlíme dodnes, už tu byli další náboráři, abych vstoupil do armády. Jejich nátlak byl prostší než nátlak MUDr. Černého v Ružomberku: pokud nepodepíšu vstup do armády, budeme se muset vystěhovat. Byl jsem na vysněném pracovišti, dostal jsem od armády krásný byt a manželka byla v jiném stavu. Ani v dětství jsem si nehrál s vojáčky, nevystřelil ani na pouti a neměl rád uniformy, jsem se najednou stal důstojníkem Československé lidové armády. Vyfasoval jsem brigadýrku, uniformu, holínky a rajtky.
RODINA Když se náš syn Vladimír narodil, my, rodiče, oba dva zdravotníci, jsme úplně přehlédli, že máme rozdílné Rh faktory. Jeho život tehdy visel na vlásku. Zežloutl, nejedl, neprospíval, ale i s primitivním léčením jsme tyto obtíže překonali. Hned v dětství měl další potíže. Velmi špatně jedl. Už jsme nevěděli, co s ním. Jednoho dne jsme mu přinesli ze závodní jídelny jakýsi dort s polevou a s máslovou náplní, který na první pohled nebudil dobrý dojem. Vláďa tu 49
VLADIMÍR BENEŠ
polevu snědl, a výsledek byl hrozný. Dostal horečky, opět se u něj dostavilo nechutenství, a ačkoliv už byl schopen říct srozumitelně několik slov, jako by mu řeč vyhasla. Obrátili jsme se na Zdeničku Kuncovou, obětavou, vynikající dětskou lékařku. Syna nechala převézt do dětské nemocnice Na Karlově, kde dostával infuze do žil na hlavičce. Byl jsem vždycky nešťastný, když jsem to viděl, a zároveň jsem obdivoval trpělivost a odvahu své ženy, která tam s ním ležela a ošetřovala ho, jako by nic jiného na světě neexistovalo. Nevím, jestli právě tehdy se prohloubila její obrovská láska k synovi. Pro ni je všecko. Když někoho miluje, tak ho miluje až do dna své bytosti. On však stále nejedl, měl průjmy, hubl a ztrácel se. Příčina byla překvapující. Laborant Švejcar, synovec známého pediatra, přišel na to, že syn nemá ve střevech kulturu bacterium coli, která je pro trávení nezbytná. Říkal mi: „Vláďo, co kdybychom mu udělali takový nápoj s kulturou coli.“ Byl jsem zoufalý, ale jeho výklad se mi zdál zcela věrohodný. Švejcar přinesl zkumavku se zkalenou tekutinou. Chlapec ji s nechutí vypil. Výsledek byl přímo zázračný. Po několika kúrách začal jíst, přibírat na váze. Stal se náhle z bledulky růžolícím krásným chlapečkem a my jsme byli v sedmém nebi. Velebili jsme našeho přítele Švejcara, který našemu dítěti zachránil život. Tehdy způsob vybílení normální střevní flóry antibiotiky nebyl znám, tím méně léčba kulturou bakterie coli. Tehdy se jednalo o světovou novinku. V literatuře se to objevilo mnohem později. Ještě dneska mi někteří pediatři říkají, že jsme své poznatky tenkrát měli publikovat a mohli mít světové prvenství. To mě v tu chvíli ani nenapadlo. Byl jsem šťastný, že je kluk zdravý. 50
MOZEK NAD MOZKEM
Získali jsme jako vychovatelku starší, nesmírně hodnou paní. Přiznávám, že jsem jeho výchově moc nedal. Byl jsem tak ponořen do medicíny, že jsem ani nevěděl, kdy Vladimír začal chodit nebo kdy mu vyrostl první zoubek. Znal jsem jen medicínu a přečetl jsem všecko, co mi přišlo do ruky. Moji rodiče přijeli z Plzně, aby Vladimíra mohli odvést poprvé do školy, která byla pod kopcem a tenkrát se jmenovala Hviezdoslavova. Ještě mám fotografii, jak ho dědeček s babičkou vedou do první třídy. Jeho učitelka byla hodná, zkušená, vzor učitelky z první republiky. Ale jednoho dne Vláďa přišel v tak špinavém oblečení, že se z něho prášilo jako z deky. Zeptal jsem se: „Prosím tě, kde jsi k tomu přišel?“ „Víš, táto, my jsme odpoledne byli místo ve škole v hospodě, tam jsme se učili, a protože tam nebylo dost židlí, tak jsem seděl pod stolem,“ odpověděl mi bezelstně. On se tehdy při vyučování v první třídě válel pod stolem! Tak jsem se rozčílil, že jsem ho z té školy okamžitě vzal. A bylo zle. S manželkou jsme byli zavoláni na stranický kobereček, jak si můžeme dovolit dítě vzít z komunistické výchovy a předat ho do jiné školy, která byla přímo vedle fary a kde se ještě učilo náboženství? My jsme však oba dva trvali na svém, že dítě už do té špíny nikdy nepošleme. Když dokončil devět let základní a měl slušné výsledky i dobré znalosti, rozhodovali jsme se, na kterou střední školu ho dáme. Tenkrát byla móda, ba hit, chytré děti dávat do gymnázia Nad štolou. Vláďa se do této tehdy elitní školy dostal. A to byl kámen úrazu. Vůbec neprospíval. Zlobil, zlobil a zlobil. Těžko si to dnes dovedu vysvětlit, těžko to pochopím, ale pro nás to byla doba úplného zoufalství. Už jsme nevěděli, co s ním. Mě otec neuhodil za celý můj život, nedostal jsem pohlavek, nedostal jsem ránu přes zadek. A teď já měl 51
VLADIMÍR BENEŠ
bít svého syna? Samozřejmě mě to ani nenapadlo, ale na vysvědčení byla dvojka z mravů a dokonce to vypadalo, že ho ze školy vyhodí. Neuznávám a neuznával jsem nikdy výmluvy, že učitelka je špatná, sedí na mně a že mě pronásleduje. Měl jsem zkušenosti z vlastního studia – vina byla téměř vždycky na žákovi. Nenapadlo mě, že právě u našeho Vládi je to obráceně a že ta vina byla skutečně na jedné jediné profesorce. Pronásledovala ho neuvěřitelným způsobem. Zavolala mě nakonec do školy. „Váš syn neustále porušuje disciplínu, zlobí a nejvíc zlobil na škole v přírodě, kam jsme jeli celá třída, a bydleli ve stanech. A představte si, pane Beneš, že když jsem zjistila, že někdo tam pije alkohol, že jsem vašeho syna poslala, aby prohlédl stany svých spolužáků a ten alkohol našel a přinesl mi ho!“ spustila na mě arogantně. Ve mně se to začalo vařit. „Paní profesorko, vy jste opravdu od toho chlapce čekala, že to udělá? Vy jste opravdu čekala, že ten kluk bude udávat své kamarády?“ Nevěřícně se na mě podívala, otevřela skříňku a ukázala mi tam láhev laciného alkoholu. „Podívejte se, pane Beneš, co tam měli. Viděl jste to někdy?“ „Jéje, mnohokrát. My jsme byli, paní profesorko, mnohem chudší, než jsou současné děti, ale takhle mizernou kořalku jsme nepili. To bychom si nikdy nekoupili,“ ozval jsem se. No, neměl jsem to takhle říkat, samozřejmě, dopálil jsem ji. Zírala na mě chvilku s otevřenými ústy a pak mě milostivě propustila a kluka ze školy skutečně vyhodila. A na rozloučenou mu dala trojku z mravů. Žádná škola ho nechtěla. Nakonec jsme ho naštěstí dostali do jiné střední školy. Měl skvělou třídní učitelku, která byla nesmírně kultivovaná, hodná a žáky dobře vychovávala. Vláďa se změnil, nezlobil a byl na nejlepší cestě se dostat na vysokou školu. 52
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
