Kapitola 1
M
rzlo, až praštělo, vzduch byl nabitý vším, k čemu ještě nedošlo. Svět stál, odbila čtvrtá. Nikde se nic nepohnulo, ani člověk, ani pták; na zlomek vteřiny existovalo pouze ticho, pouze klid. postavy jako přimrazené k zmrzlé zemi, muži, ženy, děti. Kdybyste tam byli, nepovšimli byste si toho. Nepoznali byste, že jste po ten drobný střípek času zůstali nehybní. ale kdybyste tam byli a nějakým záhadným způsobem tu nehybnost zachytili, udělali její negativ na skleněnou destičku citlivou na světlo tak, aby se později dala znovu vyvolat, při pohledu na tento záznam myšlenky, vzpomínky, byste pochopili, že tehdy to započalo. Hodiny tikaly. odbila celá. Vše se opět pohnulo. Vlak měl zpoždění. Ještě nesněžilo, ale brzy to mělo přijít, ve vzduchu byla cítit bouře. Zemi už pokrýval pošlapaný sníh. Krajina tu ubíhala do daleka, mizela na černém horizontu, aniž oko utkvělo na nějakém detailu. Zpod sněhu se dralo strniště, ostré jako břitvy. Vrány naprázdno zobaly. Černá řeka, chladný olej. Kdo říká, že peklo musí být tvořeno ohněm, pomyslel si Ralph truitt, jenž stál ve střízlivém obleku na nástupišti malé železniční stanice uprostřed zmrzlé nicoty. peklo by mohlo být takovéto. Minutu od minuty temnější. tak studené, aby vám sežehlo kůži z kostí. 11
ROBERT GOOLRICK
Jak stál v davu, jeho samota neznala mezí. Měl pocit, že v rozlehlém zmrzlém prostoru, v němž žil – kde každá ruka žadonila, každé srdce od něj něco chtělo –, mají všichni důvod k existenci a stálé místo. Všichni kromě něj. pro něj nic takového nebylo. V celém chladném, hořkém světě neměl místečko, kde by se mohl usadit. Ralph truitt pohlédl na stříbrné hodinky. ano, vlak měl zpoždění. oči kolem na něj mlčky zíraly; věděly to. počítal s tím, že vlak dnes přijede načas. Na minutu, řekl jim. poručil si přesnost, jako si jiný poroučí steak propečený tak, jak ho má rád. teď tam stál jako hlupák a všichni ho sledovali. a skutečně hlupák byl. pokazil dokonce i tuto maličkost. Nic z ní nebude, z té poslední jiskřičky naděje. Byl zvyklý dostávat, co chtěl. od prvních otřesných ztrát před dvaceti lety, kdy přišel o ženu, děti, nejniternější naděje i o poslední bujné fantazie, nacházel jedinou obranu před strachem v nekompromisnosti svých očekávání. Většinou to vcelku fungovalo. Byl neústupný a obyvatelé města to respektovali, dokonce se toho obávali. teď měl vlak zpoždění. Kolem něj po nástupišti procházeli jeho spoluobčané, dívali se a čekali, snažili se působit nenuceně, jako by zde otáleli z jiného důvodu, než aby přihlíželi, jak Ralph truitt čeká na zpožděný vlak. Žertovali spolu. Smáli se. Mluvili tiše, z úcty k selhání Ralpha truitta. Vlak měl zpoždění. Ve vzduchu cítili sníh. Věděli, že brzy se přižene bouře. Jako každé jaro nastane den, kdy všechny ženy ve městě jako na pokyn tajného signálu vyjdou v letních šatech, než se vůbec oteplí, nastane i den, kdy zima před prvním řezem ukáže nůž. právě tento den – 17. říjen 1907. Čtyři hodiny a už se téměř setmělo. Všichni bez výjimky jedním okem sledovali počasí a druhým Ralpha. Čekali a dívali se, jak čeká Ralph, pokukovali po sobě, kdykoli Ralph pohlédl na stříbrné hodinky. Vlak měl zpoždění. 12
ODDANÁ MANŽELKA
Dobře mu tak, říkali si někteří v duchu, zejména muži. Ženy o něm smýšlely laskavěji. Snad, říkaly si, po všech těch letech. Ralph věděl, že o něm mluví, věděl, že kdykoli kolem nich projde a se zdvořilostí, již usilovně den za dnem ukazoval světu, nadzvedne klobouk, vzápětí se nahlas rozhovoří o svých pocitech k němu, ve vší jejich složitosti. poznal jim to na očích. Viděl to každého dne svého života. Nevýbojné klípky, nevyhnutelný úsměšek nad tím, co všichni věděli o jeho minulosti. Sem tam zazněla šeptem laskavost, protože navzdory všemu bylo na Ralphovi cosi, co dokázalo pohnout soucitnými srdci. Jak Ralph věděl, trik je v tom, nepodlehnout. Nehrbit v chladu záda, nepodupávat, nedýchat si na prochladlé dlaně. Člověk se správně musí v mrazu uvolnit, přijmout fakt, že je tu a zůstane nadlouho. poddat se mu jako teplému jarnímu vánku. Správně se musí stát jeho součástí, aby po namáhavém dni neskončil se ztuhlými, bolavými rameny a zčervenalýma rukama. Něčemu lze uniknout, pomyslel si. Většině věcí ne, každopádně ne mrazu. Nelze uniknout tomu, co se jednoduše děje, zvlášť tomu špatnému. Ztrátě lásky. Zklamání. Strašlivému zášlehu tragédie. a tak Ralph nesmlouvavě stál s vypjatou hrudí, nevšímavý vůči chladu, otrlý vůči klepům, oči upřené na železniční koleje ubíhající do ztracena. Cítil naději a přivádělo ho to k úžasu, doufal, že vypadá dobře, ne příliš staře, ne příliš hloupě nebo nepřístupně. Doufal, že zmatek v jeho duši i jeho beznadějná samota zůstávají alespoň pro tuto hodinu, předtím než je zasype sníh, neviditelné. Chtěl být dobrým člověkem a nebyl zlý. poté, co prvně zatoužil a ztratil, se naučil nic nechtít. teď něco chtěl a ta touha ho zaskočila nepřipraveného a popudila ho. 13
ROBERT GOOLRICK
Když se před odjezdem na nádraží oblékal, zahlédl v jednom zrcadle svou tvář. ten pohled jím otřásl. Šokovalo ho, když viděl, co s jeho obličejem udělaly žal a povýšenost. tolik let nenávisti, hněvu a lítosti. Než se vydal na cestu sem, měl plné ruce práce s knoflíčkem na límci a uzlem na kravatě; dělal to každé ráno, upravoval a urovnával s přísnou pečlivostí puntičkáře. ale v žádné fázi tohoto pošetilého podniku, dokud se nespatřil v zrcadle a nerozeznal v něm úzkostnou naději, ho nenapadlo, že až tato chvíle skutečně nastane, nedokáže to. pomyslel na to, až když v žilkovaném skle uviděl svou přepadlou tvář. Nedokázal to přijmout, toto násilné probuzení k životu. Celé roky překonával smrt, strašlivé ponížení. Vytrval navzdory všem popudům svého srdce. Dál vstával z postele, jezdil do města, jedl, řídil otcovy podniky, a ačkoli se tomu snažil vyhnout, bral na sebe tíhu životů těchto lidí. Vždy soudil, že jeho tvář dává najevo jediné: vše je v pořádku. Vše běží hladce. Nic se neděje. Dnes ráno však v zrcadle spatřil, že to není možné, že nikoho neoklamal, jen sám sebe. a pochopil, že mu to není jedno, že na tom všem záleží. ti lidé. Měli nemocné děti. Manželé se nemilovali nebo milovali, a Ralpha pronásledovaly myšlenky na pohlavní akt, na sexuální životy, bezmezné, skryté pod jejich oděvem. Chtíč ostatních lidí. Dotýkali se jeden druhého. Jejich děti umíraly, někdy všechny naráz, celé rodiny během jediného měsíce, na záškrt, tyfus či chřipku. Manželé nebo manželky těch lidí během jediné noci zešíleli chladem a pro nic za nic podpalovali své domy, stříleli své příbuzné nebo vlastní děti. Na veřejnosti si strhávali šaty, močili na ulicích, káleli v kostele, svíjeli se s hady. pobíjeli dokonale zdravá zvířata, zapalovali své stodoly. Každý týden o tom psaly noviny. Každý den se udála nějaká nová tragédie, došlo k novému, nevysvětlitelnému selhání všednosti. 14
ODDANÁ MANŽELKA
Namáčeli si šaty do nafty, lehkomyslně přistupovali k plamenům a vzpláli. pili jed. trávili se vzájemně. Měli dcery s vlastními dcerami. Uléhali zdraví a probouzeli se šílení. Utíkali. Věšeli se. to se stává. Mezi tím vším se Ralph domníval, že z jeho tváře ani těla nelze nic vyčíst, že pohlíží na lidi, jejich strasti a bizarní potíže spravedlivým a soucitným okem. Když šel spát, snažil se na to nemyslet, ale dnes ráno vstal a spatřil daň, již zaplatil. pleť měl popelavou. Vlasy bez života a řidší, než si je pamatoval. Koutky úst i očí svěšené, vryl se do nich neměnný výraz povýšenosti a žalu. Zakláněl hlavu od toho, jak se snažil pozorně sledovat postavy, které stály příliš blízko a mluvily příliš hlasitě. to vše, zrozené z děsivé nehybnosti jeho srdce, bylo vidět. Viděl to každý. Nic se mu nepovedlo skrýt. Jak byl hloupý. Bývaly doby, kdy se zamiloval na každém rohu. Zlákala ho kdejaká maličkost, hezká stužka na klobouku. lehký krok, šustnutí lemu sukně, ruka v rukavičce odhánějící mouchu z pihovatého nosíku svého času stačily, aby se mu rozbušilo srdce. Radostí. přímočarým, brutálním očekáváním. tak surově zamilován, až ho bolelo celé tělo. Nyní však romantice odvykl a při pohledu do zrcadla s bodnutím žárlivosti vzpomněl na své mladší, lascivnější já. pamatoval si, jak poprvé spatřil nahou paži dospělé ženy. pamatoval si, jak si poprvé jen kvůli němu žena rozpustila vlasy, tu nečekanou bohatou kaskádu, vůni mýdla a levandule. pamatoval si každý kousek nábytku v tom pokoji. pamatoval si první polibek. Všechno to miloval. Kdysi to pro něj bylo vším. Žádosti těla pro něj představovaly celý smysl života. S beznadějí se dá žít pouze nějaký čas, než se člověk stane skrznaskrz beznadějným. Bylo mu padesát čtyři let a zoufalství ho přepadlo jako nákaza, aniž si to uvědomil. Nedovedl přesně určit okamžik, kdy jeho srdce opustila naděje. 15
ROBERT GOOLRICK
obyvatelé města mu uctivě kývali na pozdrav, když ho míjeli. „Brej večír, pane truitte.“ a neodolali. „Vlak má kapku zpoždění, pane truitte?“ Měl chuť je udeřit, poslat je pryč, rozkázat, aby mu dali pokoj. protože oni o tom samozřejmě věděli. posílaly se telegramy, peněžní příkazy, jízdenka. Věděli vše. Znali celou jeho minulost od dob, kdy byl ještě dítě. Mnozí, většina z nich, pro něj nějakým způsobem pracovali, ať už ve slévárně, jako dřevaři, horníci, nákupčí nebo prodejci, účetní nebo výběrčí nájmů. Špatně je platil, ačkoli stále bohatl. ti, kdo pro něj nepracovali, povětšinou nepracovali vůbec, nejvýš živořili na špatné půdě nebo zoufale paběrkovali tak, jak to hlupáci a lenoši dělávají, aby se udrželi v nepříznivém podnebí naživu. Věděl, že někteří jsou líní. Muži krutě zacházeli se svými ženami a dětmi, ženy byly nevěrné svým nudným, spolehlivým manželům. Zimy byly příliš dlouhé, příliš drsné a od nikoho se nedalo očekávat, že je přestojí. Některým se obyčejný život změnil v noční můru. Umírali v strašlivých zimách hlady. Stranili se společnosti a odcházeli žít o samotě do chatrných chýší v lesích. Slintající a nahé je odváželi do útulku pro duševně choré v Mendotě, kde je balili do ledových prostěradel a pouštěli do nich elektrický proud, dokud se jim nevrátil zdravý rozum a klid. to se stává. a přece denně více lidí dokázalo jít dál, než selhávalo; více jich zůstávalo, než odcházelo. ti, kdo zde zůstali, ať už šílení či zdraví, dříve nebo později měli něco do činění s Ralphem truittem. Ralph truitt sám překonával zimu a svou děsivou opuštěnost. „Bude pořádně sněžit,“ říkali. „Už je tma,“ říkali. Čtyři hodiny a už je tma. „Dobrý večer, Ralphe, pane truitte. to vypadá na pořádnou chumelenici. píše se to v kalendáři.“ 16
ODDANÁ MANŽELKA
těch maličkostí, které jim připadly na mysl, aby jim lépe ubíhal čas, aby podnikli nějaký malý, ale odvážný pokus navázat s ním lidský kontakt. Každý rozhovor s ním bylo nutno předem uvážit, prozkoumat ze všech stran dlouho předtím, než došlo na sama slova, a každý byl uložen do paměti a zopakován ostatním, jakmile Ralph odešel. Viděl jsem dneska pana truitta, řekli by svým manželkám, málokterý se totiž opovážil jmenovat ho nějak jinak. Byl milej, ptal se na tebe a děti. pamatoval si, jak se všecky jmenujou. Nenáviděli ho a potřebovali ho a omlouvali ho. Když mu manželé nadávali do zparchantělých škrtů, škudlilů, arogantních zkurvysynů, manželky odpovídaly: „inu… však víš… prožil si svoje.“ pochopitelně to věděli. Všichni. Spával sám. léhal ve tmě a představoval si je, všechny ty lidi. Snil o tom, jak žijí v temnotě. Manželé se otočí, spatří své ženy a touha je sežehne jako exploze. Ralph si představoval jejich životy, jejich touhy, rozplameněné třebas jen mušelínovou noční košilkou. Jedenáct dětí, někdo i třináct. Devět mrtvých, čtyři naživu; šest naživu, sedm umřelo. V mysli Ralpha truitta se v hlubinách noci smyčky smrti a zrození splétaly do šíleného krajkoví, svazovaly město dohromady ve vytržení pohlavních aktů a jejich plodů. po nocích kůže proti kůži, přes den skrytá pod mučivě tíživými oděvy. V duchu viděl, jak manželé spěchají do vyhřátých postelí, kde jsou opět mladí, mladí a zamilovaní, byť jen na patnáct minut v temnotách, jak uléhají k vyčerpaným ženám, jež se také na těch několik minut znovu stávají krásnými děvčaty s lesklými copy a pohotovým smíchem. Když padla tma, nemyslel na nic než na sex. po většinu nocí se to dalo vydržet. Někdy však ne. tehdy se dusil pod tíhou chtíče, který si kolem sebe představoval, 17
ROBERT GOOLRICK
naplněných tužeb, bezeslovných tělesných laskavostí, jež se mohou ve tmě odehrát i mezi lidmi, kteří se za denního světla nemohou ani vidět. V každém domě, uvažoval uchváceně, se nachází jiný život. V každé posteli sex. Denně procházel ulicemi svého města a v tvářích rozpoznával prosté milosrdenství, jež si vzájemně dopřáli v temnotách, a namlouval si, že on jediný nic takového nepotřebuje, aby dokázal jít dál. Chodil na jejich svatby a pohřby. Rozsuzoval jejich spory, naslouchal jejich zdlouhavým stížnostem. Najímal je a propouštěl, ale stále měl před očima, jak šátrají němou tmou, hledají a nacházejí útěchu, aby mohli dál žít, až vyjde slunce. toho rána spatřil v zrcadle svou tvář a nechtěl, aby ji viděli i jiní. Jeho hlad, jeho nenasytná samota – nezemřely. a lidé kolem něj nebyli slepí. Celá ta léta se ho museli děsit právě tak, jak se sám sebe zděsil dnes ráno on. V kapse měl dopis a v tom dopise fotografii obyčejné ženy, kterou neznal, kterou si objednal z Chicaga jako pár bot, a na té fotografii byla celá jeho budoucnost, na ničem jiném nezáleželo. Dokonce ani jeho hanba, když stál v davu zvědavců a čekal na zpožděný vlak, nebyla tak důležitá, protože se pro tuto cestu pevně rozhodl, aniž vůbec věděl, kam ho zavede, a protože pod tíhou kradmých pohledů se nemohl odvrátit, odklonit se od toho, k čemu se odhodlal celým svým srdcem dlouho předtím, než si uvědomil, co to je. Vlak dříve či později přijede a vše, co se před jeho příjezdem odehrálo, zůstane v minulosti a vše poté bude budoucnost. Bylo pozdě to zastavit. Jeho předchozí život zůstane pouhým sledem jistých událostí, jež ho přivedly k tomuto zoufalému aktu naděje. Bylo mu čtyřiapadesát a hrozil se vlastní tváře, ale za několik okamžiků obrátí i tento list. Dopřál si tuto naději. Všichni chceme jenom to nejprostší, napadlo ho. ať už 18
ODDANÁ MANŽELKA
vlastníme cokoli, přestože nám umírají děti, chceme pouze prostou lásku. Nežádá přece tolik, když chce být jako ostatní, když chce mít něco, po čem by mohl toužit. Dvacet let mu nikdo nepopřál dobrou noc, když zhasnul světlo a ulehl ke spánku. Nikdo mu nepopřál dobré jitro, když otevřel oči. Dvacet let ho nepolíbil nikdo, koho by znal jménem, a přesto si i teď, když začalo mírně sněžit, vzpomínal, jaké to je, hebká poddajnost rtů, sladká žádost. obyvatelé města ho sledovali. Ne že by na tom záleželo. Byli jsme tam, povědí dětem a sousedům. Byli jsme u toho. Viděli jsme ji vystupovat z vlaku, tenkrát poprvé, a ona vystoupila jenom třikrát. Byli jsme tam. Viděli jsme ho, když ji poprvé spatřil. Držel dopis v ruce. Znal ho nazpaměť. Milý pane truitte, jsem prostá počestná žena. Na cestách se svým otcem jsem viděla velký kus světa. Během své misionářské činnosti jsem poznala svět, jaký je, a nemám žádné iluze. Viděla jsem bohaté i chudé a nevěřím, že je mezi nimi vlásek rozdílu, protože bohatí hladoví stejně jako chudí. Hladoví po Bohu. Viděla jsem nepředstavitelnou zkaženost smrtelníků. Viděla jsem, co svět provedl světu, a svět se pro mě stal nesnesitelným. teď již vím, že s tím nemohu nic udělat a nemůže s tím nic udělat ani Bůh. Nejsem školačka. po celý život jsem byla dcerou a dávno jsem se vzdala naděje, že se stanu manželkou. Vím, že mi nenabízíte lásku, ani po tom netoužím, nabízíte však domov a já přijímám, jelikož nic víc nechci. Nenaznačuji, že je to málo. Myslím naopak, že to je veškerá dobrota a laskavost, jakou lze vůbec žádat. V porovnání se světem, v němž jsem žila, to znamená vše, a pokud o mě stojíte, přijedu. 19
ROBERT GOOLRICK
K dopisu přiložila svou fotografii a on ucítil pod palcem její roztřepený okraj, když pozvedl klobouk v dalším pozdravu a koutkem oka zahlédl, jak další člověk hodnotí neobvyklou střízlivost a nákladnost jeho černého obleku, pevných bot a převlečníku s kožešinovým límcem. pohladil palcem její obličej. před očima mu vyvstaly její rysy, ani hezké, ani ošklivé. Velké jasné oči bezelstně hleděly do fotografova blesku. Měla na sobě prosté šaty s obyčejným plátěným límečkem, všední žena, která tolik potřebuje manžela, že se chce provdat za cizince o dvacet let staršího, než je sama. on jí žádnou fotografii neposlal a ona o ni nepožádala. Místo toho poslal jízdenku na adresu křesťanské ubytovny ve špinavém, hlučném Chicagu, kde žila, a teď tu stál, boháč z maloměsta v chladném kraji, na počátku wisconsinské zimy roku 1907. Ralph truitt čekal na vlak, jenž mu přiveze Catherine landovou. Ralph truitt už čekal dlouho. Mohl počkat ještě chvilku.
20
Kapitola 2
C
atherine landová seděla před zrcadlem a odhazovala vše, čím se stala. léta ji zatvrdila za hranice slitování. patřím k ženám, které chtějí vědět, jak příběh skončí, pomyslela si, když zkoumala svou tvář v chvějícím se zrcadle. Chci vědět, jak všechno skončí, dřív než to vůbec začalo. Catherine landová měla ráda začátky. Neposkvrněný bílý potenciál prázdné místnosti, první polibek, první drobnou krádež. a konce, ty měla ráda také. Drama roztříštěné sklenice, mrtvý pták, loučení v slzách, poslední hrozné slovo, které už nelze vzít zpět ani vymazat z paměti. Zarážely ji prostředky. toto byl prostředek, přestože se pohybovala neustále vpřed. Začátky jsou sladké, konce obvykle hořké, ale prostředky jsou jen lano, po němž se musí přejít od jednoho k druhému. Nic víc. Za oknem ubíhala krajina zarovnaná sněhem. Vlak se otřásal, takže i když držela hlavu naprosto nehybně, náušnice se jí pohupovaly a třpytily ve světle. poslal pro ni soukromý vagon se salonkem a ložnicí a elektrickým osvětlením. Nezahlédla žádného dalšího cestujícího, ale věděla, že vlakem musejí jet i nějací další lidé. představovala si je, jak poklidně sedí na svých místech, zimně bledá pokožka na pozadí šedých žíněných potahů, kdežto v jejím vagonu to bylo samý rudý samet, girlanda a ozdůbka. Jako v bordelu, napadlo ji. Jako pojízdný bordel. 21
