Název studijního předmětu Téma Název kapitoly Autor - autoři
Dějiny ošetřovatelství
Historie a současnost ošetřovatelství Historie ošetřovatelství Mgr. Věra Vránová, Ph.D.
Vážené studentky a studenti, předkládaná studijní opora by Vám měla být nápomocná k pochopení problematiky historie a současnosti ošetřovatelství. Historie každého oboru lidské činnosti je velmi dlouhá a jistě zajímavá. Předkládám Vám některé důležité okamžiky historie ošetřovatelství. Jednotlivé kapitoly budou zaměřeny na vývoj profese, postavení sestry ve společnosti a způsob vzdělávání v průběhu let. Žijeme v hektické době. Občas je však třeba se zastavit a ohlédnout se do minulosti. Podívat se na činy a skutky, které jsme vykonali my a které vykonali naši blízcí i dávní předkové. Často je dobré si ze zkušeností a činů minulosti vzít ponaučení a vyvarovat se neuvážených činů v současnosti.
Motto: „Až sestry poznají, co bylo vykonáno před nimi, pak teprve mohou zhodnotit, co vykonaly samy“ (Kavková, 2000, s.5)
CÍLE Kognitivní : student se umí orientovat se v dějinách ošetřovatelství, v jeho základních vývojových etapách : student zná současnost oboru : student zná nejdůležitější historické osobnosti, které se zasloužili o vývoj ošetřovatelství Psychomotorické : student umí vyhledávat informace ve zdrojích Afektivní : student chápe význam historických událostí pro současné poznání POŽADAVKY K ABSOLVOVÁNÍ Vypracování, odevzdání a obhájení seminární práce na zadané téma v rozsahu 5 normostran. POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ sestra péče o nemocné ošetřovatelka církevní řády ošetřovatelské školy vzdělávání významné osobnosti ošetřovatelství ČASOVÁ NÁROČNOST Prostudování historických pramenů, příprava podkladů a zpracování seminární práce je možné zvládnout v časovém období 1 měsíce.
HISTORIE OŠETŘOVATELSTVÍ Rozvoj ošetřovatelství v různých zemích má některé společné znaky, ale i řadu odlišností. Ošetřovatelství bylo vždy ovlivňováno náboženskými, kulturními, sociálními, politickými
faktory, válkami, vědeckými objevy i význačnými jedinci – osobnostmi. Tyto faktory působí vždy v určitém vzájemném vztahu, proto není možné jejich vliv chápat zcela odděleně. Nemoc provází lidský život od nejstarších dob jeho existence. Sahá, i přes veškerý pokrok vědy a techniky, až do jeho současnosti. Odtud pramení potřeba péče o nemocného člověka. Kvalita i úroveň poskytované ošetřovatelské péče byla ve všech historických obdobích determinována podmínkami dané civilizace. Vycházela ze společensko-kulturních podmínek dané společnosti. Ošetřovatelské intervence vypovídají o znalostech a dovednostech našich předchůdkyň, a jsou zároveň odrazem celkové vyspělosti národa či kultury tehdejší doby. Vývoj ošetřovatelství ovlivnily nejen snahy náboženské a světské, ale také vojenské, sociální či kulturní. Každá z těchto tendencí přinášela s sebou nové poznatky a možnosti pro rozvoj ošetřovatelské péče. Ale nebyla to vždy jen pozitiva, která by znamenala pokrok kupředu. Ošetřovatelství tak prodělávalo časy dobré, a časy zlé. Období naplněná nadšenou prací, a období tmy a úpadku. Podobně jako v jiných oborech je poznání minulosti přínosné i na poli ošetřovatelském. Studium historických pramenů nám přináší nejen mnoho zajímavostí o minulých generacích našich předchůdkyň a jejich záslužné práci, ale dává nám především rady a poučení. Poznání minulosti nám umožňuje aplikovat některé historické poznatky do současnosti a vyvarovat se tak zbytečných chyb. Historii ošetřovatelství u nás nebyla však v předešlých letech, zvláště po roce 1945, věnována taková pozornost, kterou si právem zasluhuje. Až v posledních letech se studenti zdravotnických oborů začali seznamovat se zvučnými jmény světových i českých průkopníků ošetřovatelství. Ovšem díky zájmu a objevitelské práci některých jedinců zanícených pro historii svého povolání, dějiny ošetřovatelství nezapadly v zapomnění, ale právě naopak. Z jednotlivých prací a děl poznáváme dlouhou cestu, kterou muselo ošetřovatelství ve svém vývoji projít, než nabylo dnešní podoby. Při studiu historie najednou zjišťujeme, že mnoho z dnešních ošetřovatelských intervencí a zásad tu již bylo. S tímto jevem se setkáváme především u prvních diplomovaných sester, jejichž úroveň poskytované péče byla na tehdejší dobu velmi vysoká.
OŠETŘOVATELSTVÍ VE STAROVĚKU Péče o nemocné v nejstarších dobách V nejstarších dobách si člověk opatřoval potravu lovem zvěře. V souvislosti s tím docházelo často k poranění. Poranění si člověk ošetřoval sám nebo mu byla poskytnuta pomoc dalším členem skupiny. Člověk si byl již vědom některých anatomických zákonitostí např. věděl, kde je uloženo srdce, čehož využíval při lovu. Již v paleolitu můžeme pozorovat jednoduché léčebné postupy a ošetřovatelské dovednosti. Bylo to například: využívání účinků vody k ochlazování zanícených míst, odstraňování cizích těles z rány, fixace zlomené kosti, evakuace hnisu či vymývání ran. Byly pravděpodobně známy účinky léčivých bylin a minerálních pramenů. Mnohé nemoci byly pro člověka zahaleny tajemstvím a přičítal je nadpřirozeným silám. Tak vzniklo magické léčení, které využívalo působení různých amuletů, zaříkávání zlých duchů, nakuřování, vztahování rukou a jiné další magické léčebné úkony. Později se staly vyhledávanými i osoby s nadpřirozenými léčivými schopnostmi tzv. čarodějové. Z období neolitu pochází nález zbytků obvazu z lněného vlákna. Což je důkazem toho, že velkého pokroku doznalo chirurgické léčení (stopy trepanací na lebkách, amputace končetin). V nejstarších společnostech nebyla nemocným poskytována zvláštní péče. Nemocný byl ponechán svému osudu, jen ženy pečovaly o své děti a blízké. Postupem času si vnímaví jedinci osvojili léčivé účinky vody, slunce, vzduchu a léčivých bylin, což dalo podklad vzniku lidového léčitelství Ošetřování nemocných ve starověkých civilizacích Ve starověkých civilizacích bylo zdraví považováno za privilegium, které člověku udělují bohové za jeho poslušnost. Nemoc byla trestem za provinění. Tomuto smýšlení se vymykalo čínské lékařství, které náboženskému vlivu podléhalo nejméně a nemoc vysvětlovalo jako porušení hygienických pravidel. Léčení nemocných orientálních civilizací nadále vycházelo z empirických zkušeností pravěkého léčitelství. Vedle toho se však rozvíjelo kněžské lékařství. Kněží docílili spojení těchto dvou výchozích směrů, své poznatky o léčení nemoci předávali svým nástupcům jako přísná tajemství. Výsledkem tohoto počinu bylo nové pojetí léčení nemocného, které v sobě neslo racionální prvky diagnostických, terapeutických a preventivních postupů. Ve starých indických spisech nacházíme první záznamy o lékařství a ošetřování nemocných. Péče o nemocné vycházela z víry, budhismu. Soucit budhismu, jeho aktivní přístup
k bolestem a strastem nemocných, vedl Indy k tomu, že o své nemocné pečovali, poskytovali pomoc raněnému nepříteli. Již v druhé polovině 1. tisíciletí před naším letopočtem zakládali nemocnice. Péčí o nemocné se začali zabývat také někteří kněží v budhistických klášterech. Indičtí lékaři vynikali především v chirurgii (prováděli amputace, plastické operace) a v porodnictví (znali císařský řez, obrat plodu). Hlubokou tradici má také lékařství v Číně. Vycházelo z empirických poznatků pravěkého léčitelství a mělo výrazný racionální charakter. Lékaři využívali hojných znalostí o blahodárném působení bylin (především kořenu žen-šen). Léčilo se opakem (např. horečka chladem), velkou pozornost lékaři věnovali dodržování hygienických pravidel (pravidelnost v práci, odpočinku, spánku, jídle), neboť se domnívali, že nemoc vniká do těla ústy. Léčebné účinky přisuzovali též masážím, slunění a léčebnému tělocviku. Již ve 4. a 3. tisíciletí před naším letopočtem tu vznikly první knihy o akupunktuře a moxibusci (uznávané metody léčebné a profylaktické péče čínských lékařů). V době před naším letopočtem vládla v čínských městech vyspělá komunální hygiena a byly zde zřizovány útulky pro nemocné. Chirurgie a anatomie byly málo rozvinuté, protože tomu náboženství bránilo. Vynikající úrovně dosáhlo lékařství starověkého Egypta. O vědomostech lékařů vypovídají dochované papyry, které pocházejí patrně z 2. tisíciletí př. n. l. Ebersův papyrus vypovídá o seznamu nemocí, jejich rozdělení a léčbě. Je z něho patrné, že Egypťané znali krevní oběh. Ve Smithově papyru je zachována část učebnice chirurgie. Obdivuhodné jsou znalosti z gynekologie a porodnictví. Lékaři dovedli přesně určit délku těhotenství, k porodu používali porodní stolice. Nemalé byly též znalosti z očního lékařství. Dochované památky svědčí o dobré diagnostice nemocí a o rozsáhlém množství používaných léčiv. Pokrokovost je patrná též v epidemiologii a hygieně. Platily tu přísné hygienické předpisy týkající se hygieny prostředí, domácnosti, potírání nakažlivých nemocí, které byly léčeny izolací. Lékařství starověkého Řecka mělo po dlouhá staletí velký vliv na vývoj lékařství většiny evropských zemí. Řečtí lékaři-kněží se shromažďovali při chrámech boha Asklépia, aby udělovali učené rady celým zástupům nemocných. U některých chrámů byly budovány útulky pro nemocné, ve kterých byli nemocní léčeni. Tato první „nemocnice“ se nazývala Asklepeion. Slavný řecký lékař Hippokrates (460 př. n. l.) sepsal dílo o určování nemocí podle pozorování nemocného. Kladl důraz na celkovou životosprávu nemocného – dietu, práci a odpočinek, přirozený způsob života. Pozornost věnoval také aspektům správné péče o nemocného např. požadoval, aby obvazy byly čisté, měkké, lehké a tenké. Založil vlastní nemocnici, kde pracovali vyškolení otroci. Zdraví
a nemoc vysvětloval rovnováhou či narušením mezi čtyřmi základními tekutinami. Hippokrates kladl důraz na etiku lékařského povolání - Hippokratova přísaha. Vývoj starověké medicíny byl završen v antickém Římě. Umožnil to vysoký stupeň státní organizace, rozmach kultury a pokročilý stupeň lékařského vědění. Lékařské znalosti sem přinesli Řekové. Neobyčejně brzy se tu setkáváme se zákony zdravotnického obsahu. Například již v této době byl stanoven zákon o zákroku, který byl později nazván císařským řezem. U každé ženy zemřelé během porodu, měl být odstraněn plod operací. Důležitým krokem římského zdravotnictví byla řada hygienických opatření (budování vodovodů, první podzemní kanalizace). S tím souvisí i rozvoj lázeňství. K léčebným účelům byla používána i termální zřídla a minerální prameny. OŠETŘOVATELSTVÍ VE STŘEDOVĚKU A NOVOVĚKU Příchod křesťanství a péče o nemocné v této době Křesťanství přineslo nový pohled na zdraví a nemoc. Nemoc byla považována za „milost boží“ a člověk si měl skrze ni odpykávat svá provinění. Křesťanství velmi ovlivňovalo zdravotní péči, neboť jeho víra byla založena na službě bližnímu. Ujalo se tedy péče o nemocné podle přikázání křesťanské lásky a milosrdenství, ale samotné vyléčení vkládalo do rukou božích. Sloužit bližnímu znamenalo sloužit Bohu. V duchu této víry již v 1. století n. l. mnohé dobročinné osoby navštěvovaly a ošetřovaly nemocné. Navštěvující ošetřovatelkou z první doby křesťanství byla Phebe, o které sv. Pavel pravil, že mezi mnohými byla i jeho utěšitelkou. Ve 4. století začaly pro tyto účely vznikat první špitály a mnohé příslušnice z vysokých římských vrstev se zapojilo do péče o nemocné lidi. Mezi nejznámější patří Fabiola, která v Římě roku 390 založila první nemocnici, zvanou Nosocomea (Dům pro nemocné). Církevní řády a opatrovnictví v prvních špitálech Ve středověku vzniklo velké množství církevních mužských i ženských řádů, které se zabývaly opatrovnictvím a péčí o malomocné. Křesťanství vyznává hodnoty vyjádřené především životem v pokoře a chudobě, milosrdenstvím a pomoci bližnímu. Lidé, kterým se staly vlastní tyto zásady, se začali sjednocovat do skupin, aby následovali Kristovo učení. A tak postupně vznikaly první křesťanské řády, jejichž posláním bylo mimo jiné pečovat o základní potřeby chudých, nemocných a trpících lidí.
Rozvoj řádů byl ovlivněn rozhodnutím papeže Řehoře Velikého v 9. století, který řádům uložil péči o chudé, nemocné a postižené. Po příchodu křesťanství na naše území se tedy ošetřování stává náplní církevních řádů. Ošetřovatelství bylo v rukou mnichů a jeptišek, kteří z náboženských pohnutek pečovali o nemocné. Začaly vznikat první špitály, které byly původně zřizovány jako útulky pro nemocné pocestné kupce a poutníky. Postupem doby se však změnily na útulky pro nemocné a staré lidi. Kláštery i špitály byly stavěny především příslušníky panovnických rodů, později i šlechtou či majetnými měšťany. Původní špitály měly pokoj s 12 lůžky (počet apoštolů) a byly spojeny s kaplí. Zámožnější osoby měly právo doživotně si předplatit bydlení, stravu a péči. Špitály však zdaleka nemohly přijmout všechny potřebné a za klášterními branami tak zůstávalo nemalé množství chudáků, kteří byli nuceni živit se žebrotou. Ze zachovalých písemných památek se dozvídáme, že až v 10. století, za vlády knížete Boleslava II., byl postaven první špitál v Týně. Stál na místě dnešního Staroměstského náměstí. Byl pro 12 nemocných, které opatrovalo 7 žen. Jejich jména jsou uvedena v Hájkově kronice: Čeřava, Chynica, Bolemila, Myslna, Vlastica, Krasata a Květata. Další, později zakládané špitály, byly většinou spojeny s kostelem nebo klášterem. Jejich počet se zvýšil v průběhu 13. a 14. století, ale i přesto byla nadále jejich kapacita nedostačující. První špitály měly především sociální charakter. Lidé tu nacházeli nasycení a střechu nad hlavou. Byla zde poskytována i určitá ošetřovatelská péče, kterou obstarávali členové církevních řádů. V jejich činnosti můžeme rozeznat již první snahy o uspokojování tělesných, duševních i sociálních potřeb člověka. Úkol: připravte přehled církevních řádů s charitativním a ošetřovatelským zaměřením O činnosti jednotlivých řádů získejte informace z doporučené literatury a studiem historických pramenů.
Obr. Svatá Anežka Česká Významnou postavou začátků českého ošetřovatelství byla svatá Anežka Česká Sv. Anežka byla příslušnicí panovnického rodu Přemyslovců. Narodila se patrně v Praze v roce 1211 jako nejmladší dcera Přemysla Otakara I. a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. Již od útlého dětství na ni působily vzory slavných zakladatelek špitálů, Alžběty Durynské a Hedviky Slezské. Rodiče jí poskytli dobrého vzdělání. Život neměla však jednoduchý. Již jako tříleté děvčátko ji otec zasnoubil se synem slezského knížete Jindřicha Bradatého. Její snoubenec však předčasně zemřel a šestiletá Anežka byla poslána na výchovu a vzdělání do kláštera v Doksanech na Litoměřicku. Další nabídka k sňatku vzešla od syna císaře Bedřicha II., Jindřicha, a tak ve věku osmi let odešla Anežka na přání svého otce k vídeňskému dvoru, aby se naučila jeho mravům. Více než světský lesk a sláva Anežku zajímala víra a modlitby. Když sešlo i z tohoto sňatku, další ženichy už nechtěla. Byla pevně rozhodnuta vzdát se světského postavení a zasvětit svůj život Bohu, i přesto že se o ni zajímal anglický král či samotný císař Bedřich II. Byla nadšenou ctitelkou nově založených žebravých řádů svatého Františka a rozhodla se vstoupit do jeho ženské řehole sv. Kláry – klarisek. Jako vzdělaná žena vedla korespondenci s papežem Řehořem IX., ve které se mimo jiné svěřuje o svém přání dát se na cestu chudoby a založit klášter. Na území získaném darem od své matky královny Konstancie, postavila Anežka klášter a špitál sv. Františka v Praze při kostele sv. Haštala. Založení špitálu vychází z dobových laických duchovních proudů 12. a 13. století, které se mimo jiné projevovaly zájmem o pomoc chudým a nemocným. Zvláště v souvislosti s křížovými výpravami vznikají i nové laické řády a bratrstva, jejichž členové ve svých špitálech pečují o chudé a nemocné. Po dokončení stavby r. 1234 složila řeholní slib, přijala
řeholní roucho a stala se abatyší kláštera. Brzy na to, po příchodu prvních jeptišek z ciziny, vstoupily do kláštera i dcery českých šlechticů. Anežka měla velkou podporu svého bratra, panovníka Václava I. Byla první královskou dcerou, která vstoupila do chudého řádu sv. Kláry. Současně s ženským klášterem založila Anežka špitální bratrstvo (r.1233) vycházející z ideálů chudoby sv. Františka z Assisi, které bylo papežem uznáno za samostatný ošetřovatelský řeholní řád křížovníků s červenou hvězdou. Svatá Anežka je pokládána za zakladatelku českého ošetřovatelství. Byla to mimořádná žena pevného charakteru, vzdělaná a zbožná. Svůj život obětovala nejen duchovním záležitostem a péči o nemocné a chudé, ale usilovala o blaho celé země. Zemřela ve vysokém věku 6. března 1282. V listopadu roku 1989 byla její záslužná práce oceněna svatořečením.
Obr. Svatá Zdislava Charitativní péči se již v této době věnovali i věřící, kteří nebyli příslušníky křesťanských řádů. V této péči chudým, strádajícím a nemocným vynikala svatá Zdislava. Narodila kolem roku 1220 v Křižanově na Moravě ve vzorné rodině brněnského purkrabího Přibyslava a paní Sibyly, dvorní dámy královny Kunhuty. Přesné datum jejího narození neznáme. Její rodiče byli zámožní, vzdělaní a velice zbožní. Projevovali velkou úctu k řeholnímu a kněžskému stavu a v tomto duchu vychovávali i své děti. Zdislava prožila své dětství ve vzorném rodinném prostředí na hradě Křižanově a patrně i v Brně. Po vzoru svých rodičů se ráda oddávala samotě a odříkání. Víra v Boha a láska k bližnímu ji provázely již od mládí a ovlivnily její další život. Podobně jako sv. Anežka byla i sv. Zdislava dána do kláštera, kde se jí dostalo potřebného vzdělání. Přestože se Zdislava chtěla věnovat duchovní dráze, uposlechla přání svých rodičů a v útlém věku se provdala za českého pána Havla z Markvartic. Její manžel pracoval ve službách krále Václava I. a se svojí ženou se usadil na hradě Lemberku v severních Čechách. V manželství
se jim narodili čtyři děti – Havel, Markéta, Jaroslav a Zdislav. Vedle vzorné péče o svoji rodinu se věnovala charitativní práci. Vstoupila jako laická spolupracovnice do apoštolského řádu dominikánů, pro nějž se svým manželem postavili v Jablonném a později i v Turnově chrám a klášter. Není také bez zajímavosti, že její manžel měl účast na díle Anežky Přemyslovny v Praze Na Františku. Měl i plné pochopení pro úsilí své ženy, bez jeho pomoci by Zdislava ztěží realizovala dílo své dobročinnosti. Sama žila velmi skromně, s radostí navštěvovala chudé, nemocné a potřebné lidi, kteří u ní vždy nacházeli podporu. Často přicházela k lůžku umírajících, kterým věnovala velkou péči a starostlivost. Byla proto lidem milována a nazývána matkou chudých. Sv. Zdislava měla údajně prostřednictvím Boha zázračnou moc, což dokládá zápis v Dalimilově kronice: „Pět mrtvých boží mocí vzkřísila, mnoha slepým zrak vrátila, chromých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila“ (Ambrož, 1970, s. 15). Mladá, asi třicetiletá Zdislava, umírá vyčerpáním a sebeobětováním na hradě Lemberku r. 1252. Pochována je v hrobce dominikánského kláštera sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. Kolem hrobky jsou zavěšeny obrazy, které vypovídají o jejích zázračných schopnostech. Svatořečena byla v roce 1995. Věřícími je uctívána jako patronka rodinného života. Úroveň středověkého ošetřovatelství a celková poměry v českých zemích Křesťanství silně ovlivňovala konání a smýšlení lidí. Zasahovalo i do otázek týkajících se zdraví obyvatelstva. Středověká města měla velmi nízkou hygienickou úroveň a byla přelidněna. Zdravotní stav lidu byl špatný. Prostý lid byl utiskován ze strany feudálů. Navíc byly svedeny četné války a důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Lidé vymírali při epidemiích a hladomorech. Koncem 13. století propukla mimořádná pohroma – hladomor spojený s epidemií. Neúroda přinesla hladovění a umírání především z řad chudého lidu. Polovina 14. století je poznamenána největší epidemií celé Evropy, tzv. velkým morem (černou nemocí). Od 14. století byly přestávky mezi epidemiemi více než desetileté výjimkou. Řádná léčebná opatření neexistovala. Ojediněle se setkáváme se sociální pomocí ve smyslu zřizování dočasných útulků, zásobování hladovějících, které vzešly z církevní či soukromé dobročinnosti. Snad jediným pozitivním hygienickým opatřením bylo odstraňování mrtvol z ulic a domů a kopání hromadných hrobů.
Představitelé feudální společnosti byli nuceni provést určitá opatření. Pražští konšelé proto najímali pro každé město soukromé domy jako lazarety, kde nemocné obsluhovaly 3 - 4 staré ženy. Stanovili také osoby, které měly za úkol chudáky po ulicích hledat a dopravovat je do lazaretu, dále osoby dozírající na udržování čistoty ve městě a zajišťující přepravu zemřelých na hřbitovy (hrobničtí). V dobách morových epidemií vyvstala naléhavá potřeba vyššího počtu útulků. Zřizovaly se proto další špitály, v nichž se nemocným dostávalo alespoň potravy a přístřeší. Špitálů založených v průběhu 13. a 14. století je tak velký počet, že je nelze vyjmenovat, o něco méně jich bylo založeno ještě v 15. století. I když špitály alespoň částečně pomáhaly ke zmírnění bídy a utrpení, celková úroveň péče byla neuspokojivá a stala se terčem kritiky zejména v předhusitském období. Mezi obávané nemoci tohoto období patřilo malomocenství. Pro takto nemocné byly zřizovány nemocnice – leprosaria, která zajistila izolaci postižených a zamezila šíření nákazy. Osud těchto nemocných byl však nepříznivý, neboť byli společností nemilosrdně vyháněni z měst. Také samotná leprosaria byla situována mimo města, aby tak byl nemocným zabráněn kontakt s civilizací. K opatrovnické péči se vedle členů církevních řádů začínají hlásit i osoby civilní, sluhové a služebné. Byla to však práce náročná – o velké množství nemocných se staraly nevědomé a přepracované ženy, jejichž práce nebyla náležitě doceněna. Zájem o ošetřování nemocných klesal a ošetřovatelská činnost tak postupně ztrácí na své důstojnosti. Jednou z mála světlých stránek ošetřovatelství, v 17. století, byla péče poskytovaná řádem Milosrdných bratří. Úroveň jejich péče byla na tehdejší dobu velmi pokroková. V Praze proslula oblast Na Františku, kde se právě milosrdní bratři věnovali opatrovnictví. Kladli důraz na odbornou průpravu svých členů v ošetřování nemocných. Každý se musel podrobit ročnímu zapracování, dříve než se začal věnovat samostatnému opatrování nemocných. Poskytovali péči tělesně i duševně nemocným bez rozdílu stavu, národnosti či náboženství. Již v r. 1605 založili milosrdní bratři špitál ve Valticích na Moravě a postupně (v letech 1605 - 1781) i na dalších místech, např. v Praze, v Novém Městě nad Metují, v Prostějově, v Kuksu, v Brně, v Letovicích, ve Vizovicích. Na základě svých bohatých zkušeností řád vypracoval zásady ošetřování nemocných. Období mezi 16. a 18. stoletím bývá označováno tmavým obdobím v historii ošetřovatelství. Mnohé ze špitálů zanikly během 30leté války (1618-1648), kdy bídné životní podmínky lidí připomínaly spíše živoření a potřeba útulků pro choré a chudé znovu vyvstala. Lidé žili v těžkých sociálních poměrech, utiskováni vrchností. Navíc propukla nová epidemie cholery
(1665) a rozsáhlá epidemie moru (1679 - 1680). Jen v Čechách měla na svědomí 50 tisíc obětí. I samotná lékařská věda byla v boji proti epidemiím bezmocná. Ošetřovatelství až do poloviny 19. století upadalo a klesalo na velmi nízkou úroveň. Koncem 18. století se pod vlivem humanismu začíná probouzet zájem o lidské zdraví. Na zlepšení úrovně zdravotní péče měly velký význam tereziánské a josefínské reformy. V r. 1753 vydala Marie Terezie Generální zdravotní řád pro země české, podle kterého se lékařská fakulta stala důležitým orgánem zdravotní politiky státu a nejvyšším zdravotním orgánem v zemi. Měla za úkol kontrolovat veškerý zdravotnický personál, dohlížet na lékárny, na dodržování protiepidemických opatření apod. Úřední lékaři museli měsíčně hlásit zdravotní situaci na svém území. Dále byla zdravotním řádem ustanovena funkce krajských a městských fysiků, výkonných orgánů zdravotní správy. Tyto funkce zastávali lékaři, kteří prostřednictvím městské správy korigovali náležitá opatření, zvláště týkající se zlepšení stavu hygieny. V r. 1770 byla vydána norma, která upravovala práva a povinnosti všech zdravotnických pracovníků. Ošetřovatelská služba v prvních všeobecných nemocnicích Až do poloviny 19. století bylo zvykem ošetřovat nemocné doma. Nebylo to dáno jen tím, že nemocnic byl nedostatek, ale i přetrvávajícím charitativním zaměřením nemocnic pro nejchudší obyvatelstvo. Ve vyšších vrstvách se stonalo i umíralo doma, lékař chodil vyšetřovat i léčit přímo do domu nemocného. Koncem 18. století začaly vznikat první všeobecné nemocnice např. Všeobecná nemocnice v Brně (1785), v Olomouci (1787) a v Praze (1790). V této době byly zakládány i první porodnice. Péče byla v nemocnicích rozdělena do 4 ošetřovacích tříd. Podle rozhodnutí císaře Josefa II. byly zrušeny mnohé špitály a některé se staly součástí všeobecných nemocnic. Tyto nemocnice přijímaly řádové sestry, jejichž zacvičení si zajišťovaly řády samy. Vedle nich začínají ošetřovatelskou péči vykonávat civilní ženy, které však byly přijímány bez jakéhokoliv předchozího vyškolení. Odborné vědomosti a praktické dovednosti získávaly teprve u lůžka nemocného. Pracovní i sociální podmínky ošetřujících byly dosti náročné: „Opatrovnice spaly v pokojích nemocných za zástěnou z prostěradel, měly těžkou službu, špatně placenou, pracovaly bez oddechu. Neměly žádného odborného vzdělání. Do nemocnice přicházely většinou chudé a opuštěné ženy, některé sotva znalé čtení a psaní. Ošetřovatelky se musely vzdát manželství a rodinného života. Jejich společenské postavení bylo bídné, zacházelo se s nimi často nedůstojně.
Vliv válek na rozvoj ošetřovatelské péče a významné osobnosti světového ošetřovatelství Organizované ošetřovatelství vzniká až v druhé polovině 19. století. Zájem o nemocného se zrodil ze zájmu o raněného vojáka a také z ochrany obyvatelstva proti epidemiím. Právě tyto situace poukazovaly na nutnou potřebu nejen odborné lékařské péče, ale také péče ošetřovatelské. Významným mezníkem ve vývoji ošetřovatelství byla především válka Krymská, vedená v letech 1854 -1856 mezi Anglií, Francií, Tureckem, Sardinií na jedné straně a Ruskem na straně druhé. V tomto období se rozhodlo o potřebě odborně připravených ošetřovatelek v péči o nemocné a raněné. Rusové organizovali ošetřovatelskou službu od počátků Krymské války, Angličané ji započali o rok později v důsledku neutěšených ztrát vojáků na bojišti. Významné osobnosti světového ošetřovatelství, které právě za Krymské války svojí činností poukázaly na potřebu odborné a organizované ošetřovatelské péče. Jejich záslužná práce ovlivnila vývoj ošetřovatelství i ošetřovatelského školství mnoha zemí celého světa.
Obr. Nikolaj Ivanovič Pirogov Na ruské straně působil v Krymské válce vynikající chirurg Nikolaj Ivanovič Pirogov. Pro ošetřovatelskou péči na bojišti vyškolil třicet ošetřovatelek a s jejich pomocí zde léčil a organizoval ošetřování raněných vojáků. Pirogov kladl důraz na dodržování hygienických zásad, neboť epidemie způsobovaly větší ztráty na životech než válečná poranění. Při ošetřování raněných dohlížely sestry v lazaretech na čistotu, pořádek, jídlo, pití, oděvy a léčiva. Jejich práce se stala na frontách nepostradatelnou. Sestry byly oděny jednotným stejnokrojem, který je pokládán za základ pozdější sesterské uniformy. Pirogov si velmi vážil práce žen-ošetřovatelek a usiloval o zvýšení jejich společenské úrovně. O významu ženy při ošetřování nemocných ve svém deníku píše: „Jediné, co je v celém chaosu skutečně dobré, jsou milosrdné sestry. Dobré výsledky ukazují, že jsme až dosud
ignorovali skvělé vlohy našich žen. Vynikají svou odvahou, trpělivostí a houževnatostí při plnění svých povinností“ . Pirogov měl velké zásluhy na rozvoji ošetřovatelství, usiloval o rovnoprávnost žen a prosazoval jejich vzdělávání. Nemalé jsou pak jeho zásluhy na poli medicínském.
Obr. Florence Nightingale
Florence Nightingale Žila v letech 1820 - 1910. Narodila 12. května 1820 jako mladší dcera v úspěšné, vzdělané a vlivné anglické rodině manželům Frances a Williamu Edwardu Nightingaleovým. Své jméno dostala po Florencii, kde se rodiče zastavili během cesty po Itálii. V dětství bývala často nemocná a s ostatními dětmi si příliš nehrála. Bylo ji předurčeno vdát se, porodit a vychovávat děti. Dostalo se jí vynikajícího klasického vzdělání, naučila se několika světovým jazykům- mluvila plynule latinsky, řecky, francouzsky, německy, italsky. Od šestnácti let věku četla Homérovy spisy a překládala pasáže z Platónova díla. Měla nadání pro matematiku a statistiku. Po celý život sledovala knihy a zprávy o nemocnicích, zdravotnictví a hygienických zařízeních. Během svých častých cest po Evropě si vždy vyšetřila čas na prohlídky nemocnic, uchovávala bohaté zápisky a záznamy o všem, co se týkalo organizace a řízení nemocnic, hygieny, stavebního uspořádání jednotlivých oddělení a také práce lékařů. V roe1846 se jí dostala do rukou ročenka Ústavu Protestanské Diakonie v německém Kaiserwerthu, kam v roce 1850 vstoupila jako 31letá studentka ošetřovatelství. Po třech měsících se vrátila zpět do Anglie, kde pokračovala v prohlídkách nemocnic. V roce 1853 se stala vrchní sestrou - superintendentkou v Ústavu pro nemocné šlechtičny v Londýně. Zde provedla úspěšné revoluční změny: výtah pro jídlo z kuchyně, signalizační systém od lůžka pacienta, nechala rozvést teplou tekoucí vodu do každého patra nemocnice, preferovala pavilónový typ zařízení, stala odborníkem pro nemocnice a veřejné zdravotnictví. Ošetřovatelky byly popisovány v dílech Charlese Dickense jako nevzdělané, špinavé ženy, které obíraly pacienty i o jídlo, ony však pracovaly často 12-24 hodin denně. To byl jeden
z důvodů, proč Nightingalová po celý svůj život podporovala vzdělávání sester a věřila, že vzdělané sestry pomohou zlepšit tíživou situaci pacientů i sobě sama v nemocnicích, chudobincích a v komunitě. V říjnu 1854 se vydala s 48 sestrami na cestu do Scutari, do vojenská nemocnice, ve které bylo uloženo více než 2 500 pacientů, měla velmi špatné hygienické podmínky, byla špinavá, zamořená krysami a blechami. Ve zpustlých kasárnách leželi na holé a špinavé podlaze ranění a nemocní vojáci, kteří často neměli ani osobní oblečení, dostávali pouze jedno jídlo denně (někdy žádné), neměli k dispozici toalety ani jiná hygienická zařízení, nemoci jako tyfus, cholera a průjmy zde byly častější a nebezpečnější než samotná zranění. Ošetřovatelky zprovoznily kuchyň a nemocní vojáci dostávali stravu podle potřeby. Do Scutari se vydala na pověření anglického ministra války, Sidneye Herberta. Během svého pobytu na frontě organizovala veškerou ošetřovatelskou službu. Pro zlepšení hygieny uvedla do provozu prádelnu, dietní kuchyni, zajistila dostatečné zásobování potravin, lůžkovin, prádla i ostatního potřebného vybavení. Díky své inteligenci a značným organizačním schopnostem dokázala překonat mnohé překážky ze strany britské byrokracie i počátečního odporu lékařů. Příchod ošetřovatelek sklidil jednoznačný úspěch. Úmrtnost na obou stranách fronty značně poklesla, z původních 50 % na 22 %. Po návratu z Krymské války založila F. Nightingale roku 1860 Ošetřovatelskou školu při nemocnici sv. Tomáše v Londýně. Přestože jí její zdravotní stav nedovoloval řídit školu osobně, udržovala s ní těsné spojení. Studium sester spočívalo v ročním kurzu, který zahrnoval teoretickou výuku a praxi v nemocnici pod vedením zkušené sestry. Poté následovaly tři roky práce v nemocnici v roli tzv. ošetřovatelky na zkoušku, přičemž sestry byly stále žákyněmi školy. Teprve pak mohly absolventky nastoupit jako samostatné sestry do dalších nemocnic. Podle vzoru ošetřovatelské školy v Londýně byly zakládány školy i v dalších zemích světa, ani české země nebyly výjimkou. Od této doby se datuje vznik systematického vzdělávání pro ošetřovatelskou péči. Zásluhou F. Nightingale se ošetřovatelství stává odborným a vysoce humánním povoláním. V r.1860 byla publikována nejlepší práce F. Nightingale Poznámky k ošetřování nemocných. Kniha byla přeložena do devíti světových jazyků. Česky vyšla v r.1874 a vyučovalo se podle ní v první české ošetřovatelské škole. Přeložila ji Paulina Králová. Kniha je duchaplným návodem k ošetřování nemocných a svoji hodnotu neztratila dodnes. Její témata jsou stále aktuální: uspokojování hygienických potřeb nemocného, potřeby výživy,
čerstvého vzduchu, odpočinku,
pohodlí, podnětného
a příjemného prostředí, význam pozorování nemocného. Florence Nightingale zemřela roku
1910 ve věku 90 let. Přesto, že se potýkala s vlastními zdravotními problémy, do posledních chvil pokračovala ve svých snahách pro zlepšení kvality ošetřovatelské péče. Den jejího narození, 12. květen, byl na její památku stanoven Mezinárodním dnem sester. Úkol: Zhlédni film Florence Nightingale.
Obr. Henry Dunant V r.1859, pět let po Krymské válce, bojovala francouzsko-italská vojska proti rakouským v bitvě u Solferina. Zde zahájil svou činnost švýcarský obchodník, Henry Dunant. Jeho zásluhy na zlepšení péče o raněné vojáky jsou nemalé. Podnětem Dunantovy činnosti byly jeho vlastní trýznivé vzpomínky na bojiště u Solferina. Poznal potřebu organizované pomoci dobrovolníků a sám se stal jejím prvním iniciátorem. Dal podnět k četným sbírkám ve prospěch péče o raněné. Jeho myšlenka zřídit v době míru v každé zemi společnost, která by zajišťovala přípravu dobrovolných ošetřovatelek pro případ války, byla impulsem k založení mezinárodní organizace Červeného kříže v Ženevě r.1864. Cílem této organizace je odborné vyškolení dobrovolníků v základech první pomoci v době války i v době míru. Jeho aktivita vedla jednotlivé státy k založení národních společností Červeného kříže, jejichž náplň práce vychází z Dunantovy idey. U nás došlo k organizování ošetřovatelské péče pod vlivem Červeného kříže jeho založením v r.1868 v Praze.
Vznik první české školy pro ošetřování nemocných Významný zlom ve školení ošetřovatelek u nás přinesla druhá polovina 19. století. O rozkvět českého národa se v této době zasloužila řada vynikajících umělců. Český Červený kříž ve spolupráci s dámským komitétem při pomocné společnosti rakouského Červeného kříže zahájil odbornou průpravu opatrovnic pro službu v rodinách a ve špitálech. Kurzy byly pořádány nepravidelně a trvaly několik měsíců. Rozvoj organizovaného ošetřovatelství je v našich zemích spojen se sílícím emancipačním hnutím. Ženy usilovaly o rovnocenném vzdělání s muži. V r.1865 se stala Karolina Světlá spoluzakladatelkou spolku Americký klub dam. Tento spolek pořádal přednášky významných lékařů a vědců. České ženy z výše situovaných rodin tak měly možnost získávat nemalé vědomosti. Roku 1872 založila Eliška Krásnohorská a Karolina Světlá Ženský výrobní spolek český, jehož hlavním posláním byla výchova žen k určitému povolání. Doposud byl hlavní jistotou pro ženu sňatek. Svobodné ženy, které se nerozhodly pro řeholní život, byly odkázány na milost příbuzných a život v samotě. Vzdělání žen z vyšších kruhů sice již v určité míře existovalo, ale zaměstnány nebyly. Ženy z nejnižších vrstev zaměstnány být mohly, často neměly ani jinou možnost. Nejčastěji pracovaly jako služebné. Představitelky spolku se rozhodly realizovat svůj cíl o vzdělávání žen. Zpočátku to byly školy cizích jazyků, kreslířské, obchodní a škola ručních prací. Na základě spolupráce se Spolkem českých lékařů, především ze zájmu mladého lékaře Vítězslava Janovského, se však brzy zrodila myšlenka odborné výchovy ošetřovatelek. V roce 1874 byla v Praze otevřena česká škola pro ošetřování nemocných, první tohoto druhu v celém Rakousku-Uhersku. Učební plán byl rozpracován podle německého vzoru. Lékaři jej upravili pro české ošetřovatelství a nabídli bezplatné vedení přednášek. Veřejnost byla se zahájením ošetřovatelského školení informována prostřednictvím vlastního časopisu Ženského výrobního spolku – Ženských listů. Kurzy byly bezplatné. Věková hranice zájemkyň byla stanovena minimálně na dvacet let. Posluchačky byly rozděleny na řádné a mimořádné. Řádné posluchačky musely povinně absolvovat teoretickou i praktickou část výuky, zatímco mimořádné absolvovaly jen teoretické přednášky. Mimořádnými žákyněmi byly myšleny ženy a dívky, které dychtily po ošetřovatelských vědomostech jen pro svoji potřebu. Diplom však mohly získat pouze posluchačky řádné po zvládnutí závěrečných zkoušek.
První ošetřovatelský kurz byl zahájen v r.1874. Výuka zahrnovala 49 hodin teorie a 104 hodin praxe. Teorie se přednášela v prostorách domu Ženského výrobního spolku českého, praktická část probíhala v městském chorobinci na Karlově. Výbor Výrobního spolku vypracoval a vydal Řád služby ošetřovatelské, který vymezoval práva, včetně honorování práce, a povinnosti ošetřovatelek. Za pomoci poptávkové kanceláře Ženského spolku bylo vyškoleným ošetřovatelkám zprostředkováno i jejich umístění do práce. Proběhlo tu celkem pět ošetřovatelských kurzů, které trvaly průměrně čtyři měsíce. Celkem z této školy vyšlo 234 absolventek. Přestože byla úroveň této školy vysoká, absolventky byly vyhledávanými a jejich počet zdaleka nestačil, další kurzy se již nekonaly. Důvodů, které vedly k jejich zastavení je uváděno několik. Přestože škola velmi brzy zanikla, výrazně ovlivnila další vývoj ošetřovatelského školství u nás. O několik let později začal výchovu ošetřovatelek pro domácí péči, zajišťovat Ústřední spolek českých žen. Dělo se tak formou krátkého zacvičení. Založení a činnost Spolku pro povznesení stavu ošetřovatelek nemocných V roce 1904 byl ustanoven Spolek pro povznesení stavu ošetřovatelek nemocných. Jeho členkami byly převážně absolventky zaniklé ošetřovatelské školy při Ženském výrobním spolku českém. Cílem spolku bylo pořádání teoretických kurzů zaměřených na odborné poskytování ošetřovatelské péče. Přednášeli tu první české lékařky MUDr. Anna Honzáková a MUDr. Růžena Machová. V r. 1913 došlo k prohloubení výuky, která tak navazovala na poznatky sester získaných od lékařů na pražských klinikách. Praktická část probíhala na gynekologické klinice prof. dr. Piťhy a na chirurgické klinice vedené prof. dr. Jedličkou. Později byla praktikantkám k dispozici také interní klinika prof. Thomayera. Významnou osobností, podílející se na realizaci kurzů, byla odborná učitelka Františka Fajfrová. Ve spolupráci s dr. Procházkou, městským fyzikem, usilovala o založení městské ošetřovatelské školy v Praze. Dr. Procházka vypracoval organizační stanovy školy, avšak její otevření povoleno nebylo, neboť ve Vídni již bylo připraveno vše ke zřízení německé a české ošetřovatelské školy v Praze. Vývoj ošetřovatelství a ošetřovatelského školství v letech 1916 - 1939 Založení a vývoj první české Státní ošetřovatelské školy v Praze Dne 25. června 1914 vydalo rakouské ministerstvo vnitra nařízení č. 139 o ošetřování nemocných z povolání provozovaném. Toto nařízení opravňovalo ke zřizování
ošetřovatelských škol a stanovilo jejich organizační strukturu a obsahovou náplň. Zároveň bylo ustanoveno, že ošetřovatelská škola může být zřízena pouze při nemocnici, která zajistí praktický výcvik. Česká ošetřovatelská škola byla společně se školou německou založena již v roce 1914. Délka studia byla stanovena na dva roky, ale otevření škol se stále oddalovalo. Důvodem bylo vypuknutí I. světové války. K otevření první české Státní ošetřovatelské školy došlo až v roce 1916 v Praze, v Ječné ulici. Současně s ní byla otevřena i německá škola pro ošetřování nemocných na Karlově náměstí. Obě školy byly zřízeny podle vzoru vídeňské ošetřovatelské školy, Rudolfinerhausu. Česká škola byla zřízena při Všeobecné nemocnici v Praze a zpočátku mohla přijmout jen 15 žákyň ročně. Žákyně byly do školy přijímány na základě přísného výběru. Musely složit přijímací zkoušky z inteligence, počtů a českého jazyka. Po té musely všechny úspěšné zájemkyně absolvovat čtyřměsíční období studia „na zkoušku“. Pokud během této zkušební doby prokázaly žádoucí charakterové a morální vlastnosti a uspěly při prvních teoretických zkouškách, byly přijaty definitivně. První představenou školy byla Františka Fajfrová. Pracovala jako odborná učitelka dívčí pokračovací školy na Královských Vinohradech. Na počátku 20. století se silně angažovala v ženském hnutí a ošetřovatelské povolání považovala pro ženu za poslání. F. Fajfrová měla odborné doškolení v ošetřovatelství a práci sester rozuměla. Již tehdy postavila ideál vzdělané sestry velmi vysoko. První rok studia byl především teoretický. Výuku zajišťovali tehdejší významní profesoři a lékaři. Přednášely se tyto předměty: „Anatomie – 30 hodin (prof. Weigner), fysiologie - 30 hodin (prof. Babák), patologie - 20 hodin (prof. Prusík), choroby vnitřní (prof. Maixner), chirurgie (doc. dr. Horák), choroby dětské (doc.dr. Brlík), choroby kojenecké (prim.dr. Mann), gynekologie (prof. Zikmund) a další přednášky: kožní choroby, laboratorní metody, administrativa ústavů, zdravotní zákonodárství, sociální péče, aj“. Od roku 1918 byly zahájeny jednoroční kurzy pro výcvik sester v péči o dítě, které škola organizovala vedle dvouletého studia. Vedením kurzu byla pověřena d.s. Božena Březinová. Učebnice pro ošetřovatelskou školu v této době ještě neexistovaly. Posluchačky se učily z vlastních poznámek získaných při přednáškách. Do učebních osnov nebylo zpočátku zařazeno vyučování ošetřovatelské techniky, neboť scházela kvalifikovaná ošetřovatelka, která by tuto problematiku vyučovala. Přednášky a demonstrace probíhaly ve škole, v nemocnici, v přednáškových síních a laboratořích lékařské fakulty.
Františka Fajfrová si byla vědoma toho, že vedle sebe potřebuje vzdělané a zkušené sestry. Za tímto záměrem se vypravila do ošetřovatelské školy ve Vídni, aby ke spolupráci získala české diplomované sestry. Brzy na to přijely do Prahy dvě diplomované sestry – Anna Marie Hupková a Gizela Bártová. Obě se staly prvními školenými vrchními sestrami ve Všeobecné nemocnici v Praze, byly pověřeny výukou ošetřovatelské techniky a odpovídaly za praktický výcvik žákyň přímo na klinice. První praktikantky se v nemocnici setkávaly s velkou nedůvěrou, jak ze strany ošetřujícího personálu, tak ze strany nemocných. V červnu r. 1918 konaly první žákyně české Státní ošetřovatelské školy závěrečné zkoušky. K přípravě dostaly 14 dnů volna. Musely projevit teoretické znalosti i praktické dovednosti. Vědomosti žákyň ověřovali univerzitní profesoři, členy komise tvořili: ředitel Všeobecné nemocnice, představená školy a zástupce ministerstva vnitra z Vídně. Prvních 10 absolventek při zkouškách obstálo a obdrželo diplom, který je opravňoval k užívání titulu Diplomovaná ošetřovatelka nemocných. Rovněž směly nosit odznak diplomované sestry. Absolventky skládaly mezinárodní slib Florence Nightingale: „ Slibuji slavnostně Bohu na svou čest za přítomnosti celého tohoto shromáždění, že povedu život mravný a že své povolání budu vykonávati věrně. Zdržím se všeho zhoubného a špatného a nikdy vědomě nepodám škodlivého léku. Přičiním se, seč moje síly stačí, povznést úroveň svého povolání a zachovám tajemství o všem, co v důvěře bude mi svěřeno o osobních a rodinných záležitostech nemocných, o nichž se dovím při své činnosti. Vynasnažím se podle svých sil podporovat loyálně lékaře při jejich práci a obětavě pečovat o blaho těch, kdož budou svěřeni mojí péči“. Absolventky dvouleté Státní ošetřovatelské školy začaly v roce 1918 nosit první uniformy. Při praktické činnosti nosily pracovní uniformu – tvořily ji světlemodré šaty dlouhé až ke kotníkům, bílá zástěra, velký bílý skládaný čepec, černé punčochy, černé boty a odznak. Pro slavnostní uniformy nebo pro sestry vrchní a představené byla typická tzv. slavnostní uniforma – původně tmavomodré dlouhé šaty s pláštěnkou, s čepcem s bílým okrajem a tmavomodrým závojem. Později byla tato náročná uniforma nahrazena tmavými střízlivými šaty s kulatým tuhým bílým límečkem, k nimž sestry nosily bílý čepec stejný jako k pracovní uniformě. Diplomované sestry svému oblečení věnovaly velkou pozornost a nosily je s velkou hrdostí. Sociální i platové podmínky prvních sester byly neradostné. Úkol: vyhledej obrázky sester v uniformě z od roku 1918 do současnosti
Pro pozvednutí odborné úrovně školy usilovala F. Fajfrová o pozvání zkušených a vzdělaných sester ze zahraničí. O pomoc se obrátila na předsedkyni ČSČK Alici Masarykovou. Na její žádost se uskutečnila výměnná tříletá mise sester. Americký Červený kříž k nám vyslal několik svých ošetřovatelek a pět českých sester odjelo do zámoří. Československý Červený kříž se v r. 1920 ujal správy Státní ošetřovatelské školy v Praze. Škola poté nesla oficiální název: Ošetřovatelská škola ve správě Československého Červeného kříže. Téhož roku přichází do vedení ošetřovatelské školy americké ošetřovatelky. Řízením školy byla pověřena americká sestra Miss Marion G. Parsons. Jako asistentky zde působily další dvě americké sestry, Miss A.M. Lentel a Miss B. Kacena. Zkušenosti amerických sester brzy odhalily problémy našeho ošetřovatelství i nedostatky ve vzdělávání sester. Jejich zásluhou došlo k výrazným změnám v poskytování ošetřovatelské péče. Americké sestry zařídily přímo ve škole vzornou učebnu ošetřovatelské techniky. Měla charakter dvoulůžkového pokoje s modelem pacientky „Mrs. Chase“, která odpovídala výškou i hmotností člověku. Na hlavních vyučovacích klinikách (interní, chirurgické a gynekologicko-porodnické) se zasloužily o zřízení tzv. školních stanic. Nákladem amerického Červeného kříže byly tyto stanice náležitě vybaveny ošetřovatelskými pomůckami, prádlem, porcelánovým nádobím (na místo dosavadního plechového), příbory a ostatními potřebnostmi. Americké sestry velmi podrobně žákyně seznamovaly s ošetřovatelskými postupy. Zavedly používání zástěn u lůžka nemocného při provádění intimních a déletrvajících zákroků. Novinkou bylo podávání stravy na podnosech. Na všech klinických vyučovacích stanicích zorganizovaly dozor jako záruku, že se bude pracovat podle školou stanovených postupů. Další představené české ošetřovatelské školy do roku 1948 Sylva Macharová E. Ruth Tobolářová Úkol: O životě těchto významných osobností hledejte informace v dostupné literatuře a historických zdrojích.
Spolková činnost diplomovaných sester Diplomované sestry si byly vědomy stále silnější potřeby prosadit svoje požadavky - zlepšení platových podmínek, dosažení vyšší společenské prestiže, zlepšení sociálních podmínek (ubytování, stravování). Splnění svých požadavků spatřovaly v založení organizace, která by jim pomohla vyzdvihnout ošetřovatelské problémy a seznámit s nimi širokou veřejnost. V organizované činnosti viděly též větší naději na úspěch. Společnými silami mohly dosáhnout více než snahami jednotlivců. Založení a poslání první české sesterské organizace – Spolek absolventek školy ošetřovatelské V roce 1921 založily první absolventky státní ošetřovatelské školy z podnětu amerických sester Spolek absolventek školy ošetřovatelské (dále SAŠO). Americké sestry přispěly k jeho vzniku nejen nemalým kapitálem, ale především svými bohatými zkušenostmi. Při zrodu SAŠO stálo devět diplomovaných sester. Počet členek se však každým rokem zvyšoval. Např. v roce 1925 měl SAŠO již 115 členek. Činnost Spolku podporovali i jednotlivci, a to především z řad lékařů. Mezi prvními to byli lékaři a profesoři Karel Weigner, Ladislav Syllaba, Karel Driml, Arnold Jirásek, Bohumil Albert a další lékaři usilující o povznesení sesterského povolání. Účel SAŠO výstižně popisuje věta z jeho propagačního letáčku: „Spolek usiluje o povznesení ošetřovatelského stavu, hájí zájmy svých členek a stará se o zvýšení odborného vzdělání“. Zakládající členky vypracovaly spolkové stanovy, jmenovaly čestné členy, zvolily výbor a nechaly vyrobit spolkový odznak – stříbrná plaketa, na které byla vyobrazena kniha, lékařský znak a lipová ratolest. Činnost SAŠO byla aktivní. Byly pořádány přednášky, kurzy, byl založen pomocný fond sester, členky publikovaly ve Zprávách ČSČK. V rámci Hospodářské výstavy v Praze v roce 1925 připravil SAŠO vlastní expozici, která návštěvníky seznamovala se zásadami správného ošetřování kojence a rodičky. Velkým přáním sester bylo vydávání vlastního časopisu. I přes počáteční finanční nejistotu, spatřilo světlo světa, v únoru 1937, první dvojčíslo nového časopisu Diplomovaná sestra. Časopis vycházel až do roku 1941. V roce 1926 byl SAŠO připojen jako samostatný celek k ČSČK, který se mu stal velkou oporou. Spolek diplomovaných sester V pozdějších letech, kdy byly zřizovány další ošetřovatelské školy, došlo v roce 1928 ke změně názvu SAŠO na Spolek diplomovaných sester (dále SDS). Pracoval aktivně až do roku 1942. Činnost SDS byla stále velmi bohatá. Nadále pořádal pro sestry přednášky, kurzy, pomáhal zakládat další ošetřovatelské školy. SDS měl i svůj nový odznak. Snahou
SDS bylo sjednocení a úprava sesterských uniforem. Velkým úkolem SDS bylo ustanovení funkce civilní sestry představené. SDS usiloval o to, aby v každém ústavu bylo místo civilní sestry představené, která by zodpovídala za službu veškerého civilního ošetřovatelského personálu. Jednaly tak na základě zkušeností svých kolegyň, které jako první tuto funkci vykonávaly. Byly přesvědčeny, že funkce civilní sestry představené bude pokrokem. V neposlední řadě SDS usiloval o zlepšení pracovních i sociálních podmínek sester v nemocnicích. Jeho zásluhou se začaly při nemocnicích budovat sesterské ubytovny, došlo k úpravě pracovní doby a dovolené. V roce 1935 byl zaveden registrační systém diplomovaných sester v ČSR. Každá sestra obdržela legitimaci s pořadovým číslem, pod kterým byla v SDS evidována. Sjezdová činnost diplomovaných sester Významnými aktivitami Spolku byly celostátní sjezdy diplomovaných sester. Sjezdové dny probíhaly každý den na jiném místě, v jiném zdravotnickém zařízení, které mohly účastnice v rámci programu navštívit. I. sjezd byl organizován SAŠO. Konal se ve dnech 2.- 5. července roku 1927. Zúčastnilo se ho 57 sester, které diskutovaly o organizačních záležitostech spolkové činnosti a o potřebě dalšího vzdělávání sester. Z tohoto jednání vzešel požadavek na přejmenování SAŠO na Spolek diplomovaných sester, který se uskutečnil v roce 1928. II. sjezd diplomovaných sester byl svolán na 19.-21. prosince 1931. Představená České ošetřovatelské školy, E.R. Tobolářová, zde uvedla návrh prodloužit délku studia na této škole o jeden rok. Třetí ročník měl být věnován praktickému výcviku, což by zvýšilo samostatnost budoucích ošetřovatelek. Na II. sjezdu vytyčily diplomované sestry nezbytné požadavky jako předpoklad zdárného vývoje ošetřovatelství - kvalitní odborné vzdělávání, zlepšení sociálních podmínek.... III. celostátní sjezd diplomovaných sester se konal opět v Praze, ve dnech 6.- 8. prosince 1936. Opět byly řešeny otázky rozšíření ošetřovatelského vzdělávání, pozornost byla věnována problémům sester při práci v nemocnicích i ústavech. Sestry na tomto sjezdu požadovaly zřízení ošetřovatelského referátu na ministerstvu veřejného zdravotnictví. Výsledkem sjezdu bylo vypracování Memorenda SDS, které bylo předloženo ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Memorandum se stalo vyjádřením požadavků, jejichž splnění mělo zajistit zlepšení sociálního postavení sester a úspěšný vývoj československého ošetřovatelství.
Na závěr pronesla d.s. E.R. Tobolářová následující slova: „Apeluji na naše úřady a veřejnost, aby pomáhaly upravit podmínky sestrám tak, aby neutuchalo jejich nadšení, nebyla zklamána jejich osobní pohoda…Prosím úřady a veřejnost, aby pomáhaly utvrzovat naše sestry v přesvědčení, že povolání, které si zvolily, je nikoliv ponižujícím zaměstnáním, nýbrž je to povolání stojící vysoko na stupních lidské důstojnost“. Ze všech sjezdů vyšly sborníky, ve kterých byl publikován celý program sjezdu, všechny odborné přednášky i diskuse. Spolupráce Spolku diplomovaných sester s mezinárodními organizacemi SDS velmi usiloval o členství v Mezinárodní radě sester. Mezinárodní rada sester, International Counsil of Nurses, (dále ICN ), byla založena roku 1899 v Londýně. Tato nezávislá, nevládní a dobrovolná organizace sester podporovala povznesení ošetřovatelského stavu a usilovala o pokrok ve vývoji ošetřovatelství. V roce 1933 splnil SDS podmínky přijetí za řádného člena. Stalo se tak na mezinárodním kongresu sester ošetřovatelek v Paříži, konaného ve dnech 10. - 15. července 1933. Z ČSR se sjezdu zúčastnilo 13 delegátek, diplomovaných sester. Přijetí znamenalo pro sestry velkou čest, ale zároveň se stalo i závazkem. Hlavními požadavky této organizace bylo, aby sesterské organizace byly organizacemi nepolitickými, celostátními, správními, a aby hájily co nejvyšší úroveň ošetřovatelského stavu a usilovaly o nejméně tříleté vzdělání. Po mezinárodním kongresu sester v Paříži zaujal SDS nový pohled na ošetřovatelství. Ošetřovatelství začalo být chápáno jako samostatný obor, který vyžaduje množství znalostí, a který není vyčerpán pouze prováděním lékařských příkazů. Druhou významnou mezinárodní organizací, s níž SDS navázal spolupráci, byla Nadace Florence Nightingale, která byla ustanovena v roce 1934. Tato organizace se zabývala postgraduálním vzděláváním sester z celého světa, které bylo až do této doby organizováno Ligou Červených křížů při londýnské univerzitě Bedford College. Absolventkami těchto kurzů bylo také 14 sester z Československa. SDS vytvořil ve spolupráci s ošetřovatelským referátem ČSČK národní výbor této nadace. Spolupráce SDS s mezinárodními sesterskými organizacemi se úspěšně rozvíjela. Stala se československým sestrám nápomocná při prosazování svých požadavků ve společnosti. Úkol: Problematiku válečného ošetřovatelství nastudujte v doporučené literatuře a zdrojích.
Rozvoj vzdělávání v ošetřovatelství po roce 1945 V roce 1946 vzrostl počet ošetřovatelských škol již na 32 v celé ČSR. Jedna z nich, Vyšší ošetřovatelská škola v Praze, připravovala sestry pro práci na vedoucích místech. Vyšší ošetřovatelská škola (dále VOŠ) byla splněním dlouholetého přání a úsilí diplomovaných sester. Jejímu otevření však předcházely debaty o vhodnosti doby pro její vznik. O potřebnosti a důležitosti školy námitek nebylo. Bylo známo, že ošetřovatelské školy připravují sestry především pro vlastní ošetřovatelskou péči. Vedoucí funkce však kladly na sestry daleko vyšší požadavky (znalosti psychologické, pedagogické, administrativní a organizační), které musely sestry doposud získávat individuálně, vlastní pílí nebo zkušeností. I přes stanoviska, která vypovídala v neprospěch školy, byla nakonec velkou zásluhou diplomovaných sester J. Hennerové a M. A. Šindlerové otevřena. ČSČK věnoval pro VOŠ vlastní budovu a investoval statisícové částky na její zařízení a vybavení. První ředitelkou školy byla jmenována d.s. Jarmila Roušarová. Účelem školy bylo připravit schopné diplomované sestry na vedoucí místa v ústavech, v ošetřovatelských školách a v péči sociálně zdravotní. Výuka na VOŠ byla zahájena 16. září 1946 s prvními 30 posluchačkami, z nichž 18 sester bylo civilních a 12 řeholních. V roce 1947 bylo prvním absolventkám slavnostně odevzdáno vysvědčení spolu s odznaky. Ujaly se práce na vedoucích pozicích. Jubilejní sjezd diplomovaných sester Ve dnech 22.-24. listopadu 1946 byl na počest 30. výročí založení první ošetřovatelské školy v Praze konán jubilejní pracovní sjezd diplomovaných sester. Tento sjezd již nebyl organizován SDS. Byl svolán Zemskou ošetřovatelskou školou v čele s její dlouholetou ředitelkou E.R. Tobolářovou. Do přípravných akcí se zapojily také bývalé členky SDS. Sjezdu se zúčastnilo na 500 sester a vážených hostů. Program probíhal v Purkyňově ústavu Lékařské fakulty. Úroveň sjezdu byla vysoká. Projevy lékařů byly plné víry v perspektivu ošetřovatelství a přinášely nové odborné poznatky. Četné množství referátů bylo připraveno samotnými sestrami. Na tomto, již čtvrtém sjezdu, poprvé zazněla Píseň ošetřovatelek v podání žákyň ošetřovatelské školy. Sjezd byl doplněn přehledem o ošetřovatelských školách v ČSR a expozicí odborných ošetřovatelských knih a učebnic. Návrh připravily a výstavu uspořádaly posluchačky VOŠ.
Významným výsledkem pracovního sjezdu sester se stala rezoluce, která pojednává o nezbytných opatřeních nutných ke zdárnému vývoji československého ošetřovatelství. Úkol: zkuste najít Píseň ošetřovatelek – text i melodii V červnu roku 1947 byl vydán Zákon o mimořádných ošetřovatelských diplomových zkouškách a o doplňovacím výcviku ošetřovatelského personálu. Tento zákon umožnil ošetřovatelkám s 15 letou praxí nebo s 10 letou praxí a půlročním teoretickým kurzem získat diplomovou kvalifikaci složením předepsané zkoušky. Ostatním sestrám umožnil doškolení při zaměstnání. V listopadu téhož roku byly vládním nařízením O úpravě platových a služebních poměrů státních a jiných veřejných zaměstnanců upraveny a zvýšeny platy civilním ošetřovatelkám. V roce 1948 byl vydán Zákon o základní úpravě jednotného školství, který přinesl změny i do školství ošetřovatelského. Ošetřovatelské školy byly zařazeny do soustavy vyšších odborných škol III. stupně s názvem Vyšší sociálně zdravotní školy. Byly řízeny ministerstvem školství, věd a umění. Od počátku školního roku 1949/50 byly zavedeny nové učební plány a osnovy. Výuka probíhala 4 roky a byla zakončena maturitní zkouškou. Ke studiu začaly být přijímány dívky ve věku 14 -15 let. Vyšší sociálně zdravotní školy se členily na větev ošetřovatelek, dětských sester, zdravotnických pracovnic, sociálních pracovnic, porodních asistentek, zdravotních a zubních laborantů a pracovnic v oboru výživy. Studium mělo společný dvouletý základ a od 3. ročníku bylo možné zaměření podle vlastního zájmu na některý z oborů. Dalším důležitým vládním rozhodnutím je zákon z roku 1951 o středních zdravotnických pracovnících, který určuje, kdo jsou střední zdravotničtí pracovníci a jaké jsou jejich povinnosti. Všem středním zdravotnickým pracovníkům dává stejné zařazení a stejné společenské postavení. Tento zákon ruší ošetřovatelky a sociální pracovnice a vytváří jednotný typ – SZP. Mezi střední zdravotnické pracovníky se řadí: zdravotní sestry, dětské sestry, porodní asistentky (později ženské sestry), dietní sestry, rehabilitační pracovníky, sanitární pracovníky, skupinu laborantů (zdravotních, rentgenologických, lékárenských a zubních) a oční optiky. Od školního roku 1950/1951 byly Vyšší sociálně zdravotní školy přejmenovány na Vyšší zdravotní školy a byly otevřeny další speciální obory: rehabilitační pracovník, asistent hygienické služby, farmaceutický laborant, radiologický laborant. Od roku 1953 byly Vyšší zdravotní školy řízeny ministerstvem zdravotnictví.
V roce 1954 byl změněn název školy na Zdravotnická škola. V roce 1960 byl vydán Zákon o soustavě výchovy a vzdělání, podle kterého všechny školy a výchovná zařízení tvořily jednotný školsky systém. Na základě tohoto zákona byl změněn název Zdravotnické školy na Střední zdravotnická škola. Období let 1968-69 se projevilo odklonem od zásad jednotného školství. Politické i společenské změny po roce 1968 se promítly do nových učebních plánů a osnov vydaných k 1. září 1972. Obsah vzdělávání zdravotních sester byl orientován na metody práce v týmu, který tvoří lékař, středně zdravotničtí pracovníci a nižší zdravotnický personál. V červnu roku 1976 byl schválen plán Další rozvoj československé výchovně vzdělávací soustavy. Tato reforma školství kladla důraz na reformu středního školství. Základní škola byla snížena na osm let, povinná školní docházka byla stanovena na deset let, takže končila ve druhém ročníku střední školy. Nová koncepce školství se na středních zdravotnických školách projevila změnou učebních plánů ve školním roce 1984/85. Specializační průprava sester Již koncem padesátých let se ukázalo, že základní profesní příprava sestrám pro další praxi nestačí. Tato situace si v roce 1960 vynutila vznik Institutu pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků v Brně a v Bratislavě, který se postupně ujal dalšího vzdělávání sester v ošetřovatelské praxi. Jeho nejvyšší formou se stalo specializační studium - v současné době se jedná o NCO NZO (Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů) v Brně. Univerzitní studium Univerzitní studium sester má v naší zemi relativně dlouholetou tradici. Již koncem padesátých let se ukazovalo, že vzhledem k vysoké náročnosti požadavků na znalosti učitelek ošetřovatelství je třeba uvažovat o jejich vysokoškolském vzdělání. V roce 1960 bylo na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy otevřeno vysokoškolské studium pro sestry-učitelky ošetřovatelství. Studovaly aprobační kombinaci dvou oborů, psychologie – péče o nemocné. Výuka probíhala formou studia při zaměstnání a trvala šest let. I když organizačně bylo studium přiřazeno na Filozofickou fakultu, jeho vlastním iniciátorem a organizátorem byla Fakulta všeobecného lékařství, její III. interní klinika, specializovaná na ošetřovatelství, v čele s prof. MUDr. Vladimírem Pacovským, DrSc. V roce 1971 se aprobační kombinace změnila na obor pedagogika – péče o nemocné. Od roku 1980 probíhalo studium také řádnou denní formou, které trvalo pět let.
V roce 1987 bylo toto studium otevřeno na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Publikační činnost sester V roce 1951 zahájily sestry vydávání vlastního časopisu Zdravotnická pracovnice. Tento časopis vznikl sice jako odborový, ale postupně se stával stále více odborným. Od roku 1970 byl obohacen pravidelnou vědecko-výzkumnou přílohou Československé ošetřovatelství. Po roce 1989 zanikl a byl nahrazen novým časopisem Sestra.
Významná osobnost českého ošetřovatelství ve 20. - 21. století Doc. PhDr. Marta Staňková, CSc.
obr. Marta Staňková v mládí
obr. Marta Staňková ve zralém věku Narodila se 12.2.1938, zemřela 13. října 2003 ve věku 65 let. V letech 1956 -1959 pracovala jako zdravotní sestra na chirurgickém oddělení v nemocnici ve Svitavách. V letech 1960-68 se stala učitelkou ošetřovatelství na Střední zdravotnické škole ve Svitavách a poté v Praze. Jako odborná asistentka na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze přednášela od roku 1968 až do roku 1999 ošetřovatelství. Další tři roky pracovala jako ředitelka odboru vzdělávání a vědy MZ ČR. Od roku 1993 až do konce svého života působila jako docentka ÚTPO 1. LF UK. Od roku 1971 do roku 2000 pracovala jako aktivní členka České asociace sester.
Byla iniciátorkou zavedení dobrovolné registrace sester. Od vzniku časopisu Sestra v roce 1989 pracovala jako předsedkyně jeho redakční rady. Ošetřovatelství se pro paní docentku M. Staňkovou stalo životním posláním. S nadšením a elánem se ujímala nových úkolů, které s sebou, zvláště po roce 1989, přinesla nová společensko-politická situace v našem státě. Jejím úsilím byla modernizace českého ošetřovatelství, jejíž základ spatřovala ve kvalitním vzdělávání sester. Byla si vědoma skutečnosti, že pro rozvoj ošetřovatelství i ošetřovatelského školství jsou nezbytně nutné zahraniční zkušenosti. V duchu tohoto přesvědčení udržovala paní docentka M. Staňková četné mezinárodní kontakty a aktivity. Od roku 1985 do roku 1995 pracovala jako reprezentant ČSS v pracovní skupině evropských sester pracujících ve výzkumu - WENR. Tři roky byla členkou a předsedkyní jejího výkonného výboru. V roce 1991 byla jmenována členkou americké společnosti Sigma Theta Tau – Honor Society of Nursing. Od roku 1997 byla členkou další americké společnosti Transcultural Nursing Society. Od roku 1981 spolupracovala s WHO/EURO jako dočasný poradce, účastník programu vývoje ošetřovatelství, vedoucí centra WHO pro mezinárodní ošetřovatelskou studii FVL UK v Praze. Byla členkou poradní skupiny projektu LEMON. V roce 1995 se stala členkou redakční rady časopisu International Journal of Nursing Practice. V letech 1998-2000 byla vedoucí realizačního týmu projektu Leonardo da Vinci. Paní docentka M. Staňková se stala autorkou koncepce ošetřovatelství. Vytvářela podmínky pro zřizování bakalářských programů na vysokých školách, usilovala o zřízení i navazujích magisterských programů. Byla zastánkyně názoru, že rozhodnutí ke studiu ošetřovatelství mohou učinit jen sociálně zralí jedinci, nikoliv čtrnáctiletí či patnáctiletí žáci základních škol. Proto také usilovala o posun vzdělávání sester na úroveň vyšších a vysokých škol. Její velkou zálibou byla historie ošetřovatelství – sbírala staré dokumenty, knihy, artefakty. V minulosti nenacházela jen rady a poučení, ale také tu nacházela hrdost a úctu prvních diplomovaných sester ke svému povolání. Svoji všestrannou aktivitu zaměřila rovněž na publikační činnost. Stala se autorkou 160 odborných článků v domácích i zahraničních ošetřovatelských časopisech. Napsala čtyři ošetřovatelské učebnice a byla spoluautorkou 51 monografií, učebnic a skript. Publikace byly zaměřeny na ošetřovatelskou péči, ošetřovatelský proces, vzdělávání sester, výzkum v ošetřovatelství, historii ošetřovatelství atd. Významné byly také její příspěvky k formování oboru ošetřovatelství na poli zdravotnické politiky. Stala se autorkou několika praktických příruček pro sestry – České ošetřovatelství. Všechna tato publikační díla dokládají správnost její nové koncepce ošetřovatelství.
Paní docentka měla mnoho přátel a kontaktů v zahraničí. Ve světě byla uznávána jako významná osobnost českého ošetřovatelství. Poprvé v historii byla v roce 2001 v České republice vyhlášena „Sestra roku“. Za celoživotní dílo v oboru ošetřovatelství se jí stala právě docentka Staňková. Paní docentka Marta Staňková zemřela v plné práci a s myšlenkami na sestry. Na vzdory závažnému onemocnění se dále věnovala publikační činnosti. Svůj poslední příspěvek do časopisu Sestra poslala již jako těžce nemocná. Záslužná práce paní docentky M. Staňkové zůstane trvalým vkladem pro rozvoj českého ošetřovatelství, ošetřovatelského školství i výzkumu. Její přínosná činnost si zaslouží obdiv, neboť o změny v ošetřovatelství usilovala v době ne právě lehké. Po roce 1989 bylo naše ošetřovatelství vystaveno novým trendům a proudům ze zahraničí, a ne vždy bylo snadné se v této nové situaci správně zorientovat. Paní docentka Staňková však dokázala pro naše ošetřovatelství najít tu správnou cestu.
Obr. Sestra roku 2001 – za celoživotní dílo (společně s Dagmar Havlovou a Jindrou Pavlicovou)
LITERATURA 1. JAROŠOVÁ, D. Ošetřovatelský management. Ostrava: Ostravská univerzita, 2004. 60s. distanční texty 2. JAROŠOVÁ, D. Vybrané kapitoly z teorie ošetřovatelství. 1. vyd. Ostrava: Repronis, 1999. 122s. ISBN 80-7042-318-8 3. JAROŠOVÁ, D. Vybrané ošetřovatelské modely a teorie. 1. vyd. Ostrava: ZSF OU, 2002. 75s. ISBN 80-7042-339-0 4. KAFKOVÁ, V. Z historie ošetřovatelství. 1. vyd. Brno: IDV PZ, 1992. 185s. ISBN 807013-123-3 5. Kolektiv autorů. Lemon 1. Učební texty pro sestry a porodní asistentky. 1. vyd. Brno: IDV PZ, 1997. 184s. ISBN 80-7013-234-5 6. KOZIEROVÁ, B., ERBOVÁ, G., OLIVIEROVÁ, R. 1996. Ošetrovateľstvo 1. 1. slov. vyd. Martin: Osveta, 1996. 1474s. ISBN 80-217-0528-0 7. KYBAL, V. Svatá Anežka Česká: historický obraz ze 13. století. Pontes Progenses, 2001. 316s. ISBN 80-86263-14-2 8. LEIFER, G. Úvod do porodnického a pediatrického ošetřovatelství. Grada Publishing, a.s., 2004. 988s. ISBN 80-247-0668-7 9.
MADEJOVÁ, L. Ošetřovatelství pro bakalářské studium. Díl 1. 1. vyd. Ostravská univerzita, 1998. 200s. ISBN 80-7042-316-1
10. 12. SCHOTT, H. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print spol. s.r.o., 1997. 648s. ISBN 80-85873-16-8 11. STAŇKOVÁ, M. České ošetřovatelství 11. Sestra – reprezentant profese. 1. vyd. Brno: IDV PVZ, 2002. 78s. ISBN 80-7013-368-6 12. STAŇKOVÁ, M. Galerie historických osobností. 1. vyd. Brno: IDV PZ, 2001. 86s. ISBN 80-70-13-329-5 13. STAŇKOVÁ, M. Z historie charitativní a řádové ošetřovatelské péče. In Sestra, 2003, roč. XIII, č. 6, s. (odkaz na mimořádnou přílohu časopisu) 14. SVOBODNÝ, P., HLAVÁČKOVÁ, L. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: TRITON, s.r.o., 2004. 246s. ISBN 80-7254-424-1 15. ŠKUBOVÁ, J., CHVÁTALOVÁ, H. Sestra. O životní cestě ženy, která dala svému povolání nový smysl. 1. vyd. Brno: NCO NZO, 2004. 140s. ISBN 80-7013-407-0 16. VUČKOVÁ, J. Ošetřovatelství 1 pro 1. ročník středních zdravotnických škol, obor všeobecná sestra. Díl 1. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1994. 71s. ISBN 80-7168-151-2
INTERNETOVÉ ODKAZY 20. http://www.cckcb.cz 21. http://www.kapucini.cz/kapucinky/Kapucinky.htm 22. http://www.replika.cz/vyber.php?typ=1&kategorie=426 23. http://www.replika.cz/vyber.php?typ=1&kategorie=457 24. http://www.velikani.cz/index.php?zdroj=anezkac&kat=ostzh
