ISSN 0323-0570
Acta Mus. Moraviae, Sci. soc. XCVIII: 2, 183–195, 2013
MORFOLOGIE JESKYNĚ KŮLNY PŘED II. SVĚTOVOU VÁLKOU MORPHOLOGY OF THE KŮLNA CAVE BEFORE THE WORLD WAR II.
PETR NERUDA MZM – Anthropos
ABSTRACT: The morphology of the Kůlna Cave has been changed several times. For better understanding of stratigraphy and formation of both geological and archaeological layers it have to be known the inclination of original sediments and extent of their destruction during the WWII. For this reason we made a new geodetic model of the cave with the special focus on the reconstruction of the Holocene terrain inside the cave. Such reconstruction was based on identification of the Holocene sediments preserved on cave walls. Results were compared with period pictures, reports and articles. In the framework of the geodetic measurement we evaluated the taphonomy of the terrain in front of the cave and predicated archaeologically interesting areas. KEY WORDS: Kůlna Cave, reconstruction of Holocene surface, GIS.
1. ÚVOD Jeskyně Kůlna v Moravském krasu patří k unikátním archeologickým lokalitám Evropy hlavně z důvodu dochování poměrně mocné sedimentární výplně, zachycující vývoj archeologických kultur i geologických podmínek v dlouhém časovém úseku od konce předposlední doby ledové (sálský glaciál, MIS 6) až do subrecentního období (VALOCH 1988; VALOCH a kol. 2011). Tato výplň však byla výrazně poškozena mnoha zásahy, spojenými jak s archeologickým bádáním (výzkumy J. Wankela, M. Kříže, J. Kniese a K. Valocha), tak zejména s úpravou jeskyně za druhé světové války (BŘEČKA 2011). Pro vyhodnocení mnoha analýz je nezbytné znát alespoň rámcově průběh holocenního povrchu, případně rozsah poškození sedimentární výplně v různých částech jeskyně. Bez těchto informací nemohou být správně interpretovány např. výzkumy prostorových struktur v jeskyni (BLINKOVÁ 2012; NERUDA 2011), výsledky datování jednotlivých archeologických horizontů (NERUDA – NERUDOVÁ v tisku, v přípravě), případně analýzy procesů sedimentace, které se v současné době realizují v rámci grantového projektu, zaměřeného na chronostratigrafickou revizi této jeskyně (GAČR P405/11/0406). 2. SHRNUTÍ HLAVNÍCH ZÁSAHŮ V JESKYNI Výkopové práce v jeskyni započaly již koncem 19. století, kdy zde v omezené míře bádal J. Wankel (1882). Rozsáhlejší průkopy, které v některých místech nesporně zasáhly i mlado a středopaleolitické souvrství souvisí až s pracemi M. Kříže (1889, 1903) a J. Kniese (e.g. 1910, 1914). Sonda M. Kříže číslo XVIII ve vstupní části jeskyně měla dosáhnout hloubky až 16 m, sonda č. XIII v místech pozdějšího nejhlubšího průkopu K. Valocha hloubky více než 10 m (tabulkový soupis viz KŘÍž 1903, 350–351). Pro sledovaný problém je ale podstatné, že sondy jsou prostorově omezené, a tudíž nenarušily v rozsáhlejší míře průběh původních vrstev. To se nakonec potvrdilo i výzkumem K. Valocha, který většinou zachytil spíše mělké sondy zasahující do svrchních středopaleolitických vrstev (VALOCH 1988).
183
K naprosto radikální změně původní morfologie jeskyně došlo v průběhu II. světové války, kdy bylo rozhodnuto, že prostora bude sloužit jako výrobní hala (BŘEČKA 2011). Pro tyto účely bylo nutné srovnat terén, který se svažoval od severního k jižnímu vchodu. Zásah do jeskynní výplně mohl být mnohem horší, nebýt té okolnosti, že byla pracovníkům Státního archeologického ústavu v Praze dána možnost provést testovací sondáž ve vstupní části jeskyně (jižní vchod), přičemž renomovaný paleolitik Alfred Rust z Ahrensburgu, povolaný německými armádními činiteli k vyhodnocení prací, doporučil co nejšetrnější úpravu jeskyně v podobě několika stupňů (VALOCH 2011a, 30–31). I tak ale byl zásah značně destruktivní, a to zejména ve střední a zadní části jeskyně. K zásahům do modelace vápencových stěn došlo v pravé části vchodu a ve vchodu severním. Současnou rekonstrukci původního holocenního povrchu nakonec značně komplikuje i rozsáhlý výzkum Karla Valoch z let 1961–1976 (VALOCH 1988). Vstupní část jeskyně, zejména pak oblast sektoru D2, má holocenní povrch zcela odtěžen a nepodařilo se zachovat žádný podélný profil, který by umožňoval sledovat průběh sedimentů v severojižním směru. V současné době je odkryta celá vstupní část jeskyně kromě sektoru A a L a ve střední části jeskyně lze studovat sedimentární výplň jen ve dvou sektorech G1 a G2. 3. DOSTUPNÉ PRAMENY A POSTUP REKONSTRUKCE Přední část jeskyně je možné rekonstruovat zejména na podkladě dobových vyobrazení. V archivu ústavu Anthropos Moravského zemského muzea jsou k dispozici vyobrazení a snímky jižního vchodu od poloviny 19. století, zachycující podobu jeskyně před druhou světovou válkou, a pak několik fotografií, které ukazují stav těsně po demolici podzemní továrny, kterou v jeskyni zřídila německá armáda (BŘEČKA 2011). Některé fotografie a kresby jsou publikovány v dnes již klasických dílech o Moravském krasu a moravském paleolitu (ABSOLON 1905–1911; KŘÍž 1889; 1903; KŘÍž – KOUDELKA 1900). Pro posouzení současného stavu předpolí jeskyně je vhodné využít i snímky poválečné z období výzkumu jeskyně K. Valochem. Vnitřní část jeskyně byla fotograficky dokumentována spíše ojediněle (ABSOLON 1905–1911; KŘÍž 1889, 1903), ale můžeme se opřít i o dobové informace a plánek M. Kříže (1889) a zejména pak o zbytky sedimentární výplně, která se dochovala na stěnách jeskyně. K jejich podchycení jsme v jeskyni provedli nové geodetické měření s cílem získat georeferencovaný plán jeskyně s přesným výškopisem. Při měření jsme vycházeli ze dvou bodů, které uvnitř jeskyně zřídila Správa jeskyní České republiky (tab. 1, obr. 1). Pro vytvoření modelu byl zvolen projekční systém Křovák S-JTSK East_North. V rámci jeskyně byl změřen půdorys v úrovni současné podlahy, dále pak průběh holocenního povrchu na stěnách jeskyně (obr. 1) a některé důležité body v profilech dokumentujících pleistocenní vrstvy. Soubor měření v předpolí jeskyně sloužil k podchycení současného stavu terénu a k zaměření geofyzikálního měření (MILO – MÜLLER – ZEMAN 2013). Tab. 1. Přehled základních bodů fixovaných v jeskyni Kůlně (zdroj: Správa jeskyní České republiky, Mgr. Vratislav Ouhrabka). Oznaēení
Y
X
bodu
NadmoƎská
Zpƽsobfixace
výška
2001
Ͳ586243,073
Ͳ1138230,298
469,29
nerezovýhƎebvchodníkupƎilevéstĢnĢ
2002
Ͳ586211,349
Ͳ1138229,752
469,94
nerezovýhƎebvchodníkupƎilevéstĢnĢ
184
Obr. 1. Digitální model jeskyně Kůlny s rekonstruovaným průběhem holocenního povrchu, dělením jeskyně na sektory, naznačenými referenčními body geodetického měření a předpokládanou tektonickou linií.
4. VYHODNOCENÍ DŮLEŽITÝCH MORFOLOGICKÝCH PRVKŮ JESKYNĚ 4.1 JIžNÍ VCHOD A PŘEDPOLÍ JESKYNĚ
Rekonstrukce původní situace jižního vchodu je důležitá zejména pro pochopení procesů sedimentace, které se podílely na vytváření jeskynní výplně v této části jeskyně. Zároveň lze srovnáním dostupných pramenů a analýz posoudit, která místa by mohla případně sloužit k revizním výzkumům. 185
Obr. 2. Jižní vchod jeskyně v 1. polovině 20. století (LUCERNA 1928).
Obr. 3. Jeskyně Kůlna na dobové pohlednici z roku 1925 (archiv Ústavu Anthropos, MZM).
V případě jižního vchodu se při hodnocení můžeme opřít o relativně velké množství pramenů. Z nich je patrné, že morfologie vlastního portálu příliš změněna nebyla. Asi nejvýraznějším zásahem bylo odstřílení šikmé východní skalní stěny v souvislosti s úpravami jeskyně za druhé světové války. Tímto krokem ale nebyla poškozena (nebo jen minimálně) původní sedimentární výplň. Vytvořený zářez pouze zkresluje posouzení směrů, ze kterých mohly být sedimenty do jeskyně nanášeny. Využijeme-li starší snímky jeskyně (obr. 2–4), pak snadno zjistíme, že sklon skalní stěny byl při pravé straně vchodu cca 30°, což více méně odpovídá sklonu svahu před jeskyní. Ze snímků je zároveň patrné, že sedimenty spadaly plynule až k západní stěně vchodu (obr. 3–4). To odpovídá i naznačenému sklonu sedimentů na plánu M. Kříže (obr. 5; KŘÍž 1889, Tab. I). Do jižního vchodu se tedy kromě eolických sedimentů dostávaly i sedimenty koluviální, jež se ukládaly proti hlavnímu sklonu sedimentů v jeskyni. To
Obr. 4. Jeskyně Kůlna ve 20. letech 20. století (archiv Ústavu Anthropos, MZM).
186
vytvářelo mírnou depresi, která je dobře patrná na dobových vyobrazeních (obr. 4 a 6). Terén v místech severního okraje Valochova sektoru D je prakticky vodorovný, kdežto v místech skapové hrany je výrazně prohnutý (obr. 4). Existenci takové deprese naznačují i pleistocenní sedimenty, dochované v kontrolních profilech na východním okraji sektorů D1 a D2 a v sektoru C. Tato deprese se v digitálním modelu výrazněji neprojevila, protože výzkumy K. Valocha i německé zásahy zcela odstranily holocenní sedimenty, takže ve střední části jižního vstupu do jeskyně nebylo možné získat relevantní údaje o nadmořské výšce holocenního povrchu, a tudíž je model méně přesný. K výrazné změně oproti předválečnému období došlo v předpolí jeskyně. Na akvarelu z roku 1842 je jasně patrné (obr. 6), že osypový kužel vytváří výraznou terénní hranu, která rychle klesá k úrovni komunikace. Vlastní osypový kužel tedy nebyl příliš široký a navazoval plynule na suťové sedimenty pravého svahu, který vytváří před jeskyní rozsáhlý amfiteátr (obr. 7). Část svahu blízko vchodu byla zřejmě za války částečně odkopána (měkké sedimenty), protože úpatí dnešního svahu Obr. 5. Řez jeskyní a půdorys s vyznačením sond má větší sklon, než je patrné na dobových M. Kříže (KŘÍž 1889). fotografiích (obr. 3 a 7). Terén před jeskyní je oproti vnitřním prostorám změněn hlavně depozicí velkého množství sedimentů, vyklizených z vnitřku jeskyně při úpravách za II. světové války a při výzkumu K. Valocha (osobní sdělení K. Valocha). Ukládány byly podél pravého svahu (hlavně sedimenty z války) a zejména pak na západním okraji předpolí jeskyně paralelně s komunikací, která směřuje do Sloupu. Tím byla změněna původní morfologie terénu, který dnes pozvolně klesá k silnici směrem k JZ a vytváří ostrou terénní hranu na západě (obr. 8) a jednu na Obr. 6. Dobový akvarel z roku 1842. jihu (obr. 9). Depozice před jeskyní je potvrzena i geofyzikálním měřením (MILO – MÜLLER – ZEMAN 2013), které vykazuje určité změny v šíření signálu, projevující se v radarovém záznamu, přičemž hloubka narůstá směrem k silnici. 4.2 SEVERNÍ VCHOD
V kuloárech často diskutovanou otázkou je původní morfologie severního vchodu a jeho vliv na sedimentární výplň v jeskyni. Nejstarší zprávou, která naznačuje charakter 187
vchodu, je zmínka ve spise „Tartaro-Mastix Moraviae“ (HERTODT VON TODTENFELD 1669), kde se uvádí, že vchod i východ jsou dosti široké a vysoké, a tudíž se dají lehce projet koňmo. Asi nejspolehlivější popis publikoval M. Kříž, který se zmiňuje, že severní vchod (stav v 19. stol.) byl 13 m široký a 3 m vysoký (1889, 1). K. Absolon uvádí výšku dokonce 4 m (1905–1911, 69). Pod severním portálem vyhloubil M. Kříž sondu IX, „ve které ve hloubce 4 m. skalní stěny z obou stran se sešly, tvoříce úzký járek. Obr. 7. Širší předpolí jeskyně. V pravé části svahu Skálu pokrývá slabounká vrstva žlutavého jsou patrny 2 sondy vykopané pravděpodobdrobového písku a drobových oblázků. Pak ně M. Křížem (KŘÍž 1903, 290). následovaly od spodu až nahoru vápencové balvany a balvánky, vápencová hranatý, tedy neomletý štěrk a velmi málo hlíny“ (1889, 5). Vzhledem k tomu, že sonda byla hluboká 4 m, pak by vyklizený portál měl mít výšku cca 7–8 m. O rozměrech svědčí i fakt, že severní vchod osvětloval velkou část jeskyně (viz obr. 12). Jednalo by se tedy o dosti veliký vstup do jeskynního systému, který vzhledem k výraznému okolnímu svahu mohl být důležitým zdrojem materiálu uloženého v jeskyni, a to jak měkkých sedimentů, tak i vápencových klastů. Zajímavá je zejména zmínka o sbíhání Obr. 8. Jižní vchod v průběhu výzkumu sektoru A skalních stěn do jakéhosi koryta (járku), (asi 1961). Vlevo od portálu za sloupem elektrického vedení je patrné ukládání sedimentů což je patrné na stěnách vchodu (obr. 10). z výzkumu (archiv Ústavu Anthropos, Sedimenty musely být při výstavbě stěny MZM). určitě částečně odkopány, ale i tak je přirozený sklon okolního terénu před severním vchodem větší než 30°. Dnešní sedimenty vyplňují vchod zřejmě mnohem více, než v předválečném období, protože odmyslíme-li si zazdívku vchodu, portál by nebyl tak vysoký, jak se uvádí. Zdá se tedy, že zazděním vchodu dochází k akumulaci sedimentů před jeskyní. Křížův popis odpovídá i vyhodnocení současného stavu vchodu ve vnitřní části jeskyně (obr. 11). Měkké sedimenty jsou Obr. 9. Předpolí jižního vchodu jeskyně v listopadu dochovány na stěnách, přičemž výška 1961. V popředí patrná navážka sedimentů holocenního povrchu nad současnou podz výzkumu sektoru A. Plošina za sloupem lahou je větší než 4 m. Pleistocenní a holoelektrického vedení byla vytvořena uložením cenní sedimenty ale byly při stěnách materiálů odstraněných při úpravě jeskyně jeskyně mocné jen cca 2 m (sklon cca 10°), za II. světové války (archiv Ústavu takže kdyby vyplňovaly severní vchod do Anthropos, MZM). hloubky 4 m, muselo skalní dno skutečně vytvářet ve středu vchodu hluboké koryto. Hrotitý tvar dna by rovněž vysvětloval, proč jsou stěny do výšky přes 2 m odstříleny. Měla-li být získána rovná podlaha v rámci úpravy 188
jeskyně na továrnu, musely být stěny srovnány do více méně kolmého stavu. Tato úprava je dodnes patrná na obou stěnách. Skalní dno se navíc svažovalo k jihu pod úhlem cca 5°, takže mocnost sedimentů při okrajích stěn (mimo koryto) byla asi malá. Na druhou stranu tato „skalní rampa“ usnadňovala přirozený transport hlín a klastů do středu jeskyně. 4.3 PRŮBĚH HOLOCENNÍCH SEDIMENTŮ V JESKYNI
Hlavní pozornost byla věnována rekonstrukci průběhu holocenních sedimentů uvnitř jeskyně. Při levé (západní stěně) spadá hranice holocenního povrchu od severu k jihu poměrně rychle dolů, přičemž v sektoru E a D již prakticky splývá se Obr. 10. Stav severního vchodu v 60. letech 20. stol. současným povrchem. Na pravé stěně (archiv Ústavu Anthropos, MZM). (východní) rovněž klesají sedimenty od severního vchodu dolů, ale jejich povrch se nachází nad současnou betonovou podlahou. V oblasti sektoru H je víceméně ztotožněn se spodním okrajem erozní rýhy, která se dnes táhne středem východní stěny jeskyně v severní části jeskyně a v sektoru H až po tzv. jeskyňku. Měření holocénu při pravé stěně je potvrzeno dobovým vyobrazením (obr. 12), ze kterého je patrné, že sedimenty dosahovaly v 19. stol. místy téměř až k této erozní rýze (detailnější fotografie z počátku 20. stol. viz ABSOLON 1905–1911, 63; KŘÍž 1889, 1903, 291).
Obr. 11. Stav východní stěny severního vchodu v roce 2013. Na stěnách vyznačen rozsah původních měkkých sedimentů a úpravy skalní stěny (foto P. Neruda).
189
Průběh holocenního povrchu směrem k jižnímu vchodu bylo možné dále sledovat na východní stěně, přičemž jsme se mohli opřít i o několik zjevných markantů. V sektoru G2 (čtverec V/24) je jedním zbytek sintru, který je situován ve výklenku v úrovni horní úrovně sedimentů otisknutých na stěně jeskyně (obr. 13), druhým zbytek německé betonové podlady ve výklenku v sektoru B. Sintrový blok v sektoru G2 dokonce obsahoval tenkou čtvercovou ploténku s provrtem, kterou K. Valoch přiřadil mezolitu (2011b, 79). Obr. 12. Střední část jeskyně v 1. pol. 20. stol. při pohledu k severu. V pravé stěně patrná erozní Předpolí jeskyně bylo měřeno na soulavice. Světlo na stěnách ukazuje, že severní časném povrchu, přičemž při výpočtu vchod byl otevřený (ABSOLON 1905–1911). sklonu terénu byla eliminována terénní hrana, pod kterou byla zbudována dřevěná palisáda. Model předpolí jeskyně tedy reprezentuje pouze současný stav a ne situaci před II. světovou válkou. Holocenní povrch v rámci celé jeskyně vykazuje zřetelný sklon od severního k jižnímu vchodu, přičemž výškový rozdíl byl přibližně 7 m (obr. 1). Vektor sklonu svahu se měnil zřejmě v závislosti na esovitém prohnutí půdorysu jeskyně. V oblasti sektorů H a J se svah stáčel mírně k JZ, takže v příčném řezu sedimenty vykazovaly sklon od východní strany k západní. To také konstatoval K. Valoch v průběhu výzkumu sektoru J a podle všeho to vysvětluje kontaminaci gravettienské kulturní vrstvy v sektoru J osteologickým materiálem z úrovně magdalénienu (NERUDA – NERUDOVÁ v přípravě). Rekonstrukce průběhu sedimentů při východní stěně v sektoru H vysvětluje problémy, které měl K. Valoch při korelaci profilu v tzv. Jeskyňce (obr. 1)1 se stratigrafickým sledem v jeskyni. Vlivem odko-
Obr. 13. Stav střední části jeskyně po výzkumu K. Valocha (archiv Ústavu Anthropos, MZM).
190
pání sedimentů při válečných úpravách došlo k přerušení kontinuity vrstev, takže nebylo možné sledovat, proč a jakým způsobem se měnil charakter tamních sedimentů, který se poněkud lišil od těch v hlavní síni (VALOCH 2011c, 42). Zároveň bylo obtížně představitelné, jakým způsobem byly vrstvy uloženy, neboť se zdálo, že jsou mnohem výše než okolní terén. Výška rekonstruovaného holocenního povrchu ale jasně ukazuje, že sedimentace byla naprosto přirozená ve směru od severního vchodu. V místech rozhraní sektorů D2 a E byl povrch v příčném směru více méně vodorovný, ale ve vlastním vchodu vytvářel mírnou depresi (obr. 4 a 6) nebo se alespoň ukláněl k západu (obr. 5). Určitě ale musíme počítat s tím, že sedimenty, dostávající se do jižního vchodu zvenku, vytvářely protisvah terénu uvnitř jeskyně. 5. VERIFIKACE DIGITÁLNÍHO MODELU Poměrně obtížným problémem je verifikace vypočítaného modelu. K dispozici máme např. podélný řez jeskyní (obr. 5), který není příliš přesný (KŘÍž 1889, Tab. I, 1903, obr. na str. 341). Jedná se s největší pravděpodobností o schéma, protože rozdíl mezi oběma vchody je cca 3 m, přestože v textu Kříž konstatuje (1889, 2), že „od horního vchodu k dolnímu má půda silný spád (přes 7 m)“. Uvedený rozdíl zcela koresponduje s novým měřením. Průběh sedimentů ve střední části jeskyně odpovídá situaci na fotografii (obr. 12), kterou publikoval v 19. stol. M. Kříž (1889, obr. mezi str. 8 a 9) nebo na počátku 20. stol. K. Absolon (ABSOLON 1905–1911, 63). Z ní je patrná pozice holocenních sedimentů vůči více méně vodorovné erozní rýze. Na starším Křížově plánku (1889, Tab. I) je šrafou naznačen i sklon holocenního povrchu, který poměrně přesně odpovídá našim zjištěním (cf. obr. 1 a obr. 5). Jsou-li šrafy naznačující morfologii podlahy jeskyně alespoň rámcově správné, pak v jižním vchodu spadal terén od východu na západ, což koresponduje s morfologií předpolí jeskyně (svah z pravé strany jako zdroj koluviálních sedimentů).
Obr. 14. Jižní vchod jeskyně po 2. válce s dochovanými zbytky administrativní budovy a zdi, která zakrývala vchod. Za zbytky budovy je patrný 1. betonový stupeň (archiv Ústavu Anthropos, MZM).
191
Vytvořenému modelu průběhu holocenních sedimentů odpovídá i způsob terasování povrchu jeskyně, které bylo provedeno během II. světové války. V levé (západní) části jeskyně bylo zapotřebí tří stupňů, zatímco při pravé stěně, kde bylo evidentně více sedimentů, bylo nutné vytvořit stupně čtyři. První vybudovaný stupeň je zachycen na poválečném snímku jeskyně (obr. 14), na kterém jsou ještě jasně patrné zbytky továrních budov a čelní zdi, která zakrývala jižní vchod. Vybudovaný stupeň má tři schůdky, což odpovídá výšce cca 60–80 cm. Tato první hrana probíhala napříč jeskyní cca 20 m od vchodu. Druhý schod (třetí výšková úroveň) byla zaznamenána na plánu jeskyně 37 m daleko od jižního vchodu (severní okraj sektoru E viz VALOCH 1988, Abb. 62). V pravé části jeskyně musel být ještě vytvořen jeden stupeň, který zřejmě probíhal až k severnímu vchodu. 6. IDENTIFIKACE TEKTONICKÉ LINIE Při tvorbě modelu holocenního povrchu jsme získali i data, která lze využít i pro vysvětlení některých stratigrafických problémů souvisejících s chronostratigrafickou revizí jeskyně Kůlny (NERUDA – NERUDOVÁ v tisku, v přípravě). Již v průběhu výzkumu K. Valoch poukázal na pokles sedimentů zaznamenaný v profilu mezi sektory G1 a H2. Kamenité sedimenty nejmladších středopaleolitických vrstev jsou zřetelně propadlé směrem dolů, přičemž výškový rozdíl oproti okrajům činí 2 m (cf. VALOCH 1988, Abb. 75). Měření ukázala, že v místech profilu muselo být odstraněno za války nejméně 50 cm holocenních vrstev. V sektoru E nebo G3 již mladoviselské sedimenty dochovány nebyly (byly odstraněny úpravami). Je tedy zřejmé, že k poklesu muselo dojít pravděpodobně před nebo v době mladoviselské sedimentace. V sektoru G1 se K. Valochovi dokonce podařilo najít ve skalním dně dutiny, které směřují do spodních pater (tzv. Křížovy jeskyně). Je tedy pravděpodobné, že prosednutí sedimentů souvisí s vyklizováním sedimentů v níže uložených komínech, na což horní vrstvy reagují vertikálním posunem. Poklesem sedimentů lze vysvětlit i roztrhání vrstev, které bylo dokumentováno v sektoru F (VALOCH 1988, Abb. 72). V tomto místě vytváří dno jeskyně svislou trhlinu, směřující do spodních pater. Vrstvy zde nejsou uloženy vodorovně, ale spíše v jakýchsi čočkách a útržcích. Vyhodnocením výsledků datování tvrdých živočišných tkání se ukázalo (NERUDA – NERUDOVÁ in prep), že k podobným procesům muselo dojít i v oblasti sektoru J. V těchto místech nalezl K. Valoch kamenné artefakty gravettienu v úzkém pásu podél západní stěny jeskyně. Sediment se nacházel pod úrovní tovární podlahy, tzn. že výškově odpovídal poloze středopaleolitických horizontů v sektoru E, ale i úrovni mladoviselských sedimentů v sektorech G1 a H2. V případě vodorovného uložení jeskynních sedimentů by zde mohly být zachovány jen středopaleolitické vrstvy. V gravettienském inventáři se navíc objevily tvrdé živočišné tkáně, které poskytly data odpovídající magdalénienu vrstvy 6 (NERUDA – NERUDOVÁ in prep). Tyto materiály se mohly do úrovně gravettienu dostat redepozicí, protože vrstvy v příčném profilu vykazovaly sklon od východu k západu, což odpovídá i zrekonstruovanému průběhu holocenního povrchu. Lze tedy vyvodit, že skalní dno i v těchto místech klesá směrem k západu nebo se zde podél západní stěny táhne nějaká dislokace zapříčiňující propadání sedimentů. Spojíme-li všechna tři místa s doklady poklesu sedimentů, pak získáme přibližně přímou linii, která ústí v severním vchodu. Tato pravděpodobně tektonická linie, na níž jsou založeny komíny spojující Kůlnu se spodními patry, by mohla vysvětlovat i tvar dna v severním vchodu, jak se o něm zmiňuje M. Kříž na podkladě výzkumu sondy IX (1889, 5). Jižním směrem je pak taková interpretace podpořena geofyzikálním měřením v předpolí jeskyně, jež indikuje poměrně výraznou trhlinu podél pravé stěny k západu orientovaného svahu (MILO – MÜLLER – ZEMAN 2013).
192
7. ZHODNOCENÍ ARCHEOLOGICKÉHO POTENCIÁLU JESKYNĚ V rámci geodetického měření jeskyně jsme řešili i otázku možného revizního výzkumu v jeskyni. Kromě zakonzervovaných profilů jsou rozsáhlejší plochy dochovány v prostoře mezi sektory H1, H2 a J. V těchto místech je ale nutné počítat s tím, že mladoviselské vrstvy jsou již zcela odstraněny, nebo jsou dochovány pouze v reliktech (výrazně budou poškozeny i středopaleolitické horizonty), které bude obtížné stratigraficky korelovat s dochovaným vrstevním sledem. Severně od této linie by mohly být dochovány sedimenty (nejspíše staroviselské) pouze v nějaké hlubší rýze nebo dutinách. Vzhledem k tomu, že množství nálezů v sektoru H bylo velmi malé (VALOCH 2011c, 42), není průzkum této části jeskyně příliš slibný. Potvrzují to i sondážní práce M. Kříže, který v sondách IX a XII nenašel ani archeologické nálezy ani doklady pleistocenní fauny (1889, 5, 1903, cf. tabulky od str. 397). Zřejmě proto poměrně dlouhý úsek mezi sondami detailněji nezkoumal (viz obr. 5). Stratigrafickou revizi střední části jeskyně by s největší pravděpodobností bylo možné provést na severní straně sektoru D2, kde K. Valoch na podkladě vyhodnocení průběhu vrstev předpokládal skalní stupeň. V těchto místech zanechal příčný profil, který alespoň v horním úseku bude mít šířku 2 m. Chybět budou mladoviselské sedimenty odstraněné už za války (v těchto místech byl zbudován první betonový stupeň, viz výše), ale podle vyhodnocení vyplývá, že je zde ale dochováno bazální souvrství pravděpodobně od vrstvy 7a po vrstvu 14. Ve vstupní části jsou sedimenty dochovány v intaktní poloze na větší ploše v sektoru D1 a K, opět ovšem až od středopaleolitických poloh. Holocenní a mladoviselské souvrství by tak mohlo být zachyceno pouze v osypovém kuželu v předpolí jeskyně. Zde je totiž původní terén kryt vrstvami navážek. Archeologicky neperspektivní se jeví západní strana vchodu, kde K. Valoch nechal vyhloubit dvě sondy (původně označené jako B a C), které sice zachytily holocenní i pleistocenní sedimenty, ale archeologicky byly obě sondy sterilní. V případě sondy C, která byla 350 cm hluboká, činila mocnost navážky 110 cm (VALOCH 2011c, 33). Z toho lze vyvodit, že směrem k silnici mohou navážky narůstat až na mocnost 3 metrů. Na druhou stranu sondážní práce v sektoru L jasně ukázaly, že intaktní sedimenty s archeologickým inventářem jsou zachovány i před skapovou hranou jeskyně, přičemž sedimenty by mohly dosahovat i značné mocnosti. Potenciální prostor pro možný výzkum se tedy skrývá v místech mezi sektorem L a A, kde navíc nebude kryt tak výraznou vrstvou navážek. Nepoškozená plocha ale nebude rozsáhlá. Prostor vzdálenější od vchodu již není archeologicky příliš nadějný, protože původní terén dosahuje inundace údolí, takže mohl být ovlivněn fluviálními procesy spojenými s činností Sloupského potoka, a je navíc kryt mocnými navážkami. 8. ZÁVĚR Provedená měření a vyhodnocení dobových informací přineslo několik důležitých poznatků, které lze využít pro budoucí výzkumy v jeskyni Kůlně. Především je zřejmé, že rekonstruovaný sklon holocenního povrchu v jeskyni od severu k jihu odpovídá dobovým vyobrazením a reflektuje více méně i průběh pleistocenních vrstev. Model zároveň ukázal, že pro severní a střední část jeskyně byl severní vchod důležitým zdrojem sedimentů včetně klastů. Vzhledem k jeho velikosti byl asi vždy otevřený. Pro jižní vchod je z hlediska sedimentace důležitá pravá strana, která je sice poničená zásahem při výstavbě továrny, ale z dobových fotografií je zřejmé, že ze svahu skloněného k západu se do vlastního vchodu mohlo dostávat velké množství koluviálních sedimentů. Z hlediska vyhodnocení jednotlivých zásahů v jeskyni je zřejmé, že největší změny byly provedeny za druhé světové války, a to hlavně v severní polovině jeskyně, kde byla modifikována i podložní skála. Na druhou stranu v těchto místech již hustota nálezů slábla a severní vchod byl již zřejmě poměrně sterilní. Ve střední části jeskyně byly odstraněny hlavně holocenní a mladoviselské sedimenty (cca od 50 do 150 cm), které se dochovaly jen 193
ve výjimečných případech (sektor G1). Přední část jeskyně tolik postižena nebyla, ale holocenní a mladoviselské sedimenty jsou zcela odstraněny výzkumem K. Valocha. V předpolí jeskyně byl původní povrch překryt navážkami (z výstavby továrny i archeologického výzkumu K. Valocha). Mezi sektory L a A by se měly nacházet intaktní sedimenty, a to možná značné mocnosti, kryté relativně málo mocnou vrstvou navážek. Pro pochopení geneze jeskyně a některých stratigrafických otázek (poklesy sedimentů v sektoru G1, H2, F a J) je důležitá identifikace linie, na které lze pozorovat dutiny, které komunikují se spodním patrem jeskyně (Křížovy jeskyně). Ty způsobovaly, že při jejich vyklizení mohlo dojít k opětovnému vyplnění materiálem z výše uložených vrstev a tím i k jejich poklesu. V takových případech se pak do výškové úrovně středopaleolitických vrstev mohly dostat i mladší sedimenty. 9. PODĚKOVÁNÍ Práce vznikla za podpory Grantové agentury České republiky (projekt P405/11/0406, Chronostratigrafická revize unikátní paleolitické lokality jeskyně Kůlny). Děkuji Správě jeskyní České republiky za bezproblémové zpřístupnění jeskyně a poskytnutí základních geodetických bodů (Vratislav Ouhrabka). Práci bych chtěl věnovat památce doc. PhDr. Karla Valocha, DrSc. s nejhlubšími díky za jeho dlouhodobou podporu a rady, které mi nezištně poskytoval. LITERATURA ABSOLON, K. 1905–1911: Kras Moravský. Monografie krasových zjevů v devonských vápencích planiny drahanské. Díl první. Poloslepá údolí sloupské i hoštýnské, Ostrovský i Suchý žleb a jejich ponorné okrsky. Alois Wiesner, Praha. BLINKOVÁ, Z. 2012: Prostorová distribuce magdalénienu v jeskyni Kůlně. BC. Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Slezská univerzita v Opavě, Opava. BŘEČKA, J. 2011: Nacistická tovární výroba v jeskyni Kůlna v letech 1944–1945. In: K. VALOCH a kol.: Kůlna. Historie a význam jeskyně, 25–28. Správa jeskyní České republiky, Průhonice. HERTODT VON TODTENFELD, J. F. 1669: Tartaro-Mastix Moraviae: Per Quem rariora & admiranda â natura in faecundo hujus regionis gremio in faecundo hujus regionis effusa,comprimis tartarus,illiusque effectus morbosi curiose examinantur. Viennae Austriae: Typis Susannae Rickesin Viduae. KNIES, J. 1910: Jeskyně Kůlna. Pravěk 6, 26–28. – 1914: Zpráva o výzkumu jeskyně Kůlny v r. 1913. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 31, 34–38. KŘÍž, M. 1889: Kůlna a Kostelík. Dvě jeskyně v útvaru devonského vápence na Moravě. Bádání a rozjímání o pravěkém člověku. Musejní spolek brněnský, Brno. – 1903: Beiträge zur Kenntnis der Quartärzeit in Mähren. Selbstverlag, Steinitz. KŘÍž, M. – KOUDELKA, F. 1900: Průvodce do moravských jeskyň. Díl I., Půnkva, Macocha, Sloup, Holštýn, Ostrov, Vilimovice a na Harbechu. Ždánice–Vyškov. LUCERNA, R. 1928: Der brünner Karst von Außen. Lichtbilderverlag Streer, Dauba in Böhmen. MILO, P. – MÜLLER, J. – ZEMAN, J. 2013: Výsledky geofyzikálnych meraní pred jaskyňami Kůlna a Výpustek. Nepublikovaná zpráva. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno. NERUDA, P. 2011: Neandertálské prostorové struktury v jeskyni Kůlně. In: K. VALOCH a kol.: Jeskyně Kůlna – historie a význam jeskyně, 132–138. Správa jeskyní České republiky, Průhonice. NERUDA, P. – NERUDOVÁ, Z. in press: A New Data from Micoquian Layers of the Kůlna Cave (Czech Republic). Quaternary International, http://dx.doi.org/10.1016/j.quaint.2013.10.015 – in prep: Chronology of the Upper Palaeolithic Sequence in the Kůlna Cave. Archäologisches Korrespondenzblatt. VALOCH, K., 1988: Die Erforschung der Kůlna-Höhle 1961–1976. Moravské zemské muzeum, Brno. – 2011a: Historie archeologických výzkumů. In: K. VALOCH a kol.: Kůlna. Historie a význam jeskyně, 28–31. Správa jeskyní České republiky, Průhonice. – 2011b: Osídlení jeskyně Kůlny. In: K. VALOCH a kol.: Kůlna. Historie a význam jeskyně, 74–119. Správa jeskyní České republiky, Průhonice. – 2011c: Výzkum v letech 1961–1976. In: K. VALOCH a kol.: Kůlna. Historie a význam jeskyně. 31–47. Správa jeskyní České republiky, Průhonice.
194
VALOCH, K. a kol. 2011: Kůlna. Historie a význam jeskyně. Správa jeskyní České republiky, Průhonice. WANKEL, J. 1882: Bilder aus der Mährischen Schweiz. Wien. POZNÁMKA 1
K. Valoch omylem lokalizuje tuto prostoru do sektoru G2. Srovn. VALOCH 1988–2011. ZUSAMMENFASSUNG
Die Kůlna-Höhle wurde in der Vergangenheit durch mehrere Eingriffe betroffen, die ihre ursprüngliche Morphologie veränderten. Für die richtige Auswertung stratigraphischer Fragen, die Analyse der räumlichen Verteilung der Funde und die Prädiktion der für eine Revisionsgrabung geeigneten Flächen ist es notwendig, den ursprünglichen Verlauf der Höhlenablagerungen und den Umfang der Beschädigung der ursprünglichen Sedimentausfüllung während des 2. Weltkrieges zu kennen. Aus diesem Grund wurde eine neue Vermessung der Höhle vorgenommen mit besonderer Berücksichtigung der holozänen Oberfläche, die sich an der Höhlenwänden erhielt. Aus gewonnenen Angaben wurden ein neuer Grundriss der Höhle auf dem Niveau ihres heutigen Bodens und die Neigung holozäner Sedimente generiert (Abb. 1). Die durchgeführten Messungen und die Auswertung zeitgenössischer Informationen erbrachten mehrere wichtige Erkenntnisse, die für künftige Forschungen in der Kůlna-Höhle nützlich sein können. Vor allem ist offensichtlich, dass die rekonstruierte Neigung der holozänen Oberfläche in der Höhle in nord-südlicher Richtung (Abb. 1) zeitgenössischen Berichten (KŘÍž 1889, 1903) und Abbildungen (Abb. 2–6, 12–14) entspricht und den Verlauf pleistozäner Schichten mehr oder weniger widerspiegelt. Das Modell zeigte zugleich, dass der nördliche Eingang (Abb. 10 und 11) für den Nord- und Mittelteil der Höhle eine wichtige Quelle von Sedimenten einschließlich der Klasten war. Mit Rücksicht auf seine Größe war er wohl immer offen. Für den südlichen Eingang ist aus dem Gesichtspunkt der Sedimentation die rechte Seite wichtig, die zwar durch den Aufbau der Fabrik beschädigt wurde, aber aus zeitgenössischen Fotografien ist ersichtlich, dass aus dem nach Westen sinkenden Hang in den eigenen Eingang eine große Menge kolluvialer Sedimente gelangte (Abb. 2–4, 6). Aus dem Gesichtspunkt der Auswertung einzelner Eingriffe in der Höhle ist offensichtlich, dass die größten Veränderungen zur Zeit des 2. Weltkriegs erfolgten, und zwar hauptsächlich in der Nordhälfte der Höhle, wo auch die Felssohle modifiziert wurde. Andererseits war dort die Dichte der Funde schon wesentlich kleiner und der Nordeingang war wohl ziemlich steril. Im Mittelteil der Höhle wurden hauptsächlich holozäne und jungweichselzeitliche Sedimente entfernt (ca 50–150 cm; Abb. 13), die sich nur in Ausnahmefällen erhielten (Sektor G1). Der Vorderteil der Höhle war nicht so sehr betroffen, aber holozäne und jungweichselzeitliche Sedimente wurden dort während der Grabung von K. Valoch beseitigt. Im Vorfeld der Höhle wurde die ursprüngliche Oberfläche mit Aufschüttungen aus dem Aufbau der Fabrik sowie der archäologischen Grabung K. Valochs bedeckt (Abb. 8–9). Zwischen Sektoren L und A sollten sich intakte Sedimente befinden, möglicherweise beträchtlicher Mächtigkeit, die mit einer relativ dünnen Schicht von Aufschüttungen überdeckt sind. Für das Verständnis der Genese dieser Höhle und einiger stratigraphischer Fragen (Senkung von Sedimenten in Sektoren G1, H2, F und J) ist die Identifikation der Linie wichtig, an welcher Hohlräume vorkommen, die mit der unteren Etage der Höhle (Křížova-Höhle) in Verbindung sind. Nach deren Ausräumung kann es zur Wiederfüllung mit dem Material aus den oben liegenden Schichten gekommen sein, die dann gesunken sind. In solchen Fällen können auf das Niveau mittelpaläolithischer Schichten auch jüngere Ablagerungen gelangt sein.
195
