MONS KALLENTOFT F O O D LE M Í D J J U N K I E LÝ P O S E D HOST GASTROZÁVISLÁKA

POSE

D

PRˇ Í BEˇ H GASTROZ ÁVISLÁKA

H O ST

E

J Í D LE M

N D JU

KI

LÝ

FOO

MONS KALLE NTOFT

n d Ju

ki

lý

Foo

mons Kallentoft

j í d le m

brno 2∏1 4

e    P o s e d

PRˇ íbeˇ h gastrozávisláka

Mons Kallentoft Food Junkie Copyright © Mons Kallentoft, 2013 First published by Forum, Sweden Published by arrangement with Nordin Agency, Sweden Translation © Marie Voslářová, 2014 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-217-7 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-218-4 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-219-1 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7491-220-7 (Formát MobiPocket)

Mámě, tátovi, Karolině, Karle a Nickovi

„Vždycky říkával, že nejlepší věci vznikají v noci a s ránem zase mizí. Věř mi, Ono, Gisaburó uměl ocenit to, čemu lidé říkají pomíjivý svět.“ „Až zestárnu, ohlédnu se za svým životem a zjistím, že jsem jej věnoval zachycení jedinečné krásy tohoto světa rozkoše, věřím, že budu spokojen. A nikdo mě nepřesvědčí, že jsem promarnil čas.“ Kazuo Ishiguro Malíř pomíjivého světa

food junkie Teď umřu?

Ještě ne, ještě ne. Všechno je tu šedé. Bleděmodré a bílé. Do tohoto světa nepatří vůně ani pachy, a stejně smrdí jako zdechlina. Zdravotní sestra na pohotovosti v nemocnici svatého Görana mě bere za ruku a říká: „Četla jsem vaše knihy o Malin Forsové.“ Jsem si skoro jistý, že říká právě tohle. „Líbily se mi.“ Potom dodává: „Budete psát dál. Ještě neumřete.“ Obličeje zespodu, krky splývající s bradami a bílá látka, která se neslyšně ohýbá. Odpovím jí? Dokážu to? Budu zdvořilý jako obvykle a řeknu: „Díky, to je fajn.“ Ne. Přišel jsem o hlas. Vytratil se před chvílí, v sanitce nebo ještě v bytě na Upplandské, když jsem se zhroutil na podlahu a moje tělo se proměnilo v hromádku svalů zkroucených v křeči. Duní mi v uších. Jako bych stál pod obřím vodopádem a snažil se rozpoznat cizí hlasy. Kolik jich je? Nejmíň deset, mačkají mě, popotahují a šťouchají do mě. „Nemůžu nahmatat tep.“ „Nasadíme kyslík?“ „Dýchá se vám špatně, Monsi?“ Asi jako brčkem, chci odpovědět. „Potřebuju další vstupy.“ „Teď vás píchnu do krku.“ „K srdci taky?“ Slyším ta slova opravdu? Nebo takhle zní můj vzdalující se život?

11

mons kallentoft „Monsi, jste tu s námi?“ Měl bych být? „Teď to štípne,“ ale mně je tak zle, že bolest skoro necítím. Chtěl bych před tím okamžikem utéct, chtěl bych rozložit čas, pro­stor, zmizet pryč, nepotřebuju tuhle zkušenost, abych o ní mohl vyprávět, chci domů. Ale kde to je? V hotelovém apartmá, které se podobá tomuhle sálu akutního příjmu? V malé místnůstce, v jídelně jenom pro tebe a pro mě, s prostřeným stolem? S černými, s bílými stěnami? V Tokiu? V Tokiu jsem ještě nikdy nebyl. Ještě nikdy jsme tam nebyli. Chtěl bych tě mít u sebe, miláčku. Chtěl bych se ti dívat do očí, poslouchat tvůj dech, který by mě držel při životě. Cítím, jak mi do žil proudí tekutina s antibiotiky, až do nejtenčích kapilár, do všech zákoutí těla. Vidím neznámé lidi s tvářemi připomínajícími vážné orientální masky a tím, koho tu na tvrdém lehátku křísí jako umírajícího pacienta v nějakém starém americkém seriálu, už nejsem já. A přece jsem to já. Tohle tělo, ověšené hadičkami a s kyslíkovou maskou na obličeji, jsem já. Jsem tady. Dívám se teď na sebe shora? Nevím. Stěny místnosti mění barvu, z převážně šedé na světlemodrou a dál až k hnědé v odstínu kachních jater, zlatavých, grilovaných, mastných, s pravidelnou mřížkou, a pak ke třpytivě žluté v odstínu mangového pyré. A nevolnost se ozývá silněji, tělo mám studené jako led, Bože, pomoz mi, nikdy jsem se necítil hůř, začínám se třást, každičký sval v těle jako by se chtěl smrštit a já se dávám do křiku, ale nikdo v sále mě neslyší, nikdo nereaguje, protože ani moje bolest už nemá hlas. Už si ani nevzpomínám, jak můj hlas zní.

12

food junkie „Je mi příšerně špatně,“ šeptám a vlastní hlas si zase vybavuju, ti lidé už mě slyší a ona, ta mladá lékařka, která mi má zachránit život, říká: „Něco vám na to dáme.“ Postarejte se o mě, myslím si. Cítím, že se mi kyslíková maska tiskne na ústa, dýchám, zavírám oči a přemýšlím, jak jsem se tu vůbec ocitl? Kde hledat začátek? Kdekoli, vůbec nikde. Odpověď by mohla znít, že všechno začalo před dvěma dny, ale možná taky před mnoha týdny, měsíci, roky, desetiletími, o celé ge­ ne­race dřív. Ovšem právě tahle odpověď má svůj začátek ve třpytu Operního sklípku, pod nádhernými freskami, v hřejivé náruči vyřezávaného obložení stěn, u stolu číslo sedmnáct, kde sedím se svým nejlepším přítelem, který vydělává mraky peněz a před několika lety málem zemřel na mozkovou mrtvici. Výron krve v blízkosti mozkové kůry byl ale přece jen k něčemu dobrý. Vídáme se teď častěji, můj nejlepší přítel a já. Připadá nám to tak nějak důležité, i když nahlas bychom si to nikdy neřekli. Také je pro nás podstatnější než kdy dřív, abychom co nejlépe vy­užili každičkou vteřinu vymezeného pozemského času, takže si po společném tréninku v lázeňském komplexu Sturebadet obvykle dopřáváme nějakou lepší večeři. Třeba humra a mořský jazyk v Östermalmské tržnici nebo deset centimetrů tlustou grilovanou pakambalu v restauraci Wedholms Fisk, kde ji podávají zalitou nahořklou, nakyslou, neskutečně tučnou holandskou omáčkou se šalotkou, proti níž by určitě nic nenamítal ani sám zakladatel restaurace Bengt Wedholm, kdyby ještě žil. Ale toho večera volíme Operní sklípek. Poprvé od té mrtvice. Mám žízeň.

13

mons kallentoft Someliéři Carl Frosterud a Per Eriksson mi donesli exemplář encyklopedického vinného lístku vázaného v kůži. Nic si z něj ale neobjednám, protože můj nejlepší kamarád už alkohol nepije a sám celé láhve nezvládnu, dnes večer ne, i když už jsem to taky zkoušel. Naposledy myslím v Macau. Místo toho požádám, aby otevřeli několik opravdu skvostných láhví a nosili mi víno po sklenkách. Brzy už mám před sebou pohár Montrachetu, kroužím s ním, vdechuju vanilkové aroma. Pak přichází na řadu humr, macatý ocas trůní na bělostném porcelánu, který se leskne ve světle svíček, a my si povídáme o práci, o kamarádech, o přátelství, o dětech a o ženách, pak o šílenství a o jídle a o víně a o hotelech a o drahém cestování letadlem, okolní svět pro nás mizí, jako obvykle se necháváme ukolébat a dostáváme se do jakéhosi hlubokého bdělého kómatu, kde se nepřipouští existence nemocí ani jiných útrap. Zaměstnanci Operního sklípku se vyznají, hodiny rychle ubíhají, světlo je čím dál mazlivější a on je naživu, můj nejlepší přítel. Společně kloužeme počínající nocí, jako jepice po zrádné vodní hladině. Jsem naživu. Máme spokojené manželství. Zdravé děti. Potřebujeme víc důvodů, proč oslavovat nádheru života? Když se nám dostalo takového štěstí a takové příležitosti? Břicho mám nacpané humrem a srnčím, povolil jsem si kalhoty a do žaludku mi proudí další a další víno, burgundské, barolské, pak tuším nějaké z Provence, a začínám být opilý, ale mého střízlivého přítele to nijak neznepokojuje a Carla Frosteruda taky ne. „Mohu nabídnout nějaký sýr?“ „Sýr? Nejlepší nápad, jaký jsem kdy slyšel.“ A brzy přede mnou stojí i sedm sklenic s různými sladkými víny plus další Barolo a já to všechno sním a vypiju. Potom kávu. A něco tvrdšího.

14

food junkie Náš stůl obklopují vozíky s digestivy a Per Eriksson ví přesně, co mám rád: hodně staré, suché pálenky, ve kterých může ovoce, zbavené své nadbytečné sladkosti, zazářit jako leštěná perleť. Pálenky, v nichž chuť plodů vyniká jako žhnoucí i ledová přírodní síla, takové, co chutnají po hruškách či po jablkách víc, než se to kdy podaří ovoci samotnému. Osm skleniček. Po třech centilitrech. Calvados z roku 1888. Nějaký koňak snad z doby, kdy ještě Kristus chodil po zemi. A můj přítel, který má potíže s rovnováhou, mě musí odvést k taxíku a já doma usínám v předsíni na podlaze. Probouzím se s takovou kocovinou, že bych se nejraději svlékl z kůže, a ploužím se po schodech do postele. Ty odvádíš děti do školy. Já spím. Probouzím se. Obědváme a já se cítím mizerně, což se dalo čekat, ale stejně něco není v pořádku. Když jdu na záchod, vyletí to ze mě. Ze střev se mi hrnou úplné přívaly. Večer anální vodopád pokračuje, kolem dvanácté začínám i zvracet a noc trávím na záchodě, před sebou kbelík, a zvracím šestkrát, nemůžu spát, zkouším se napít a zase zvracím, a Bože na nebesích anebo v pekle, ještě nikdy mi nebylo tak zle. Kde se stala chyba? Je to opravdu jen obyčejná žaludeční nevolnost? Probouzí se můj šestiletý syn a je bez sebe štěstím. Chystá oslavu pro kamarády, a tak se s ním i s naší osmiletou dcerou pouštíš do příprav a zařizování. A já zvracím a sténám a za tři hodiny se k nám má přihrnout patnáct dětí. Kam potom půjdu? Těžko v sobě ještě můžu mít nějaké tekutiny. Přesto vodopády a zvracení pokračují. Ležím v posteli stočený do klubíčka. Je mi zima. Začínám vidět dvojitě. Klesá mi teplota.

15

mons kallentoft „Dojeď si taxíkem na pohotovost,“ říkáš. Nechci. Pozvracel bych taxík. Mám křeče v obou nohou a v zádech, křičím bolestí a děti přicházejí do ložnice, vyděšeně na mě zírají, dcera se dává do pláče a já se ploužím do sprchy, musím se zahřát, musí se mi ulevit, a zase ty křeče ve svalech, nohy mám napnuté jako klády a řvu bolestí, teď ještě hlasitěji, nemůžu si pomoct. V uších mi duní. Vodopády. Padající hvězda v jiné galaxii. A mně je zle, ale už nezvracím. Ani z druhého konce nic. Moje tvář v zrcadle koupelny. Vypadám jako mrtvola: anemicky, jako bych opustil své vlastní tělo. Obličej se podobá lebce. Umírám. Nebo ne? Cestou zpátky do ložnice mě zase chytají křeče. Hroutím se na borovicovou podlahu, jako by mě někdo střelil do zad puškou na losy. Díváš se na mě. Zavolám sanitku, říkáš. Ne. Ale jo. Nemůžu vstát. Zavolej. Uběhne pět minut. Pak sanitka přijede. Čtvrt hodiny předtím, než mají dorazit hosté a než začne oslava. Urostlý záchranář mě nechce prohlédnout. Lesba, která přijela s ním, se tváří otráveně a lhostejně. „Necítím tep.“ Odnášejí mě, sousedi z Upplandské stojí v oknech a civí na tělo na nosítkách, na toho málem nebožtíka, kterého vlečou přes jejich dvůr. Na tu skoro už mrtvolu. Ta mrtvola jsem já. Někdo mě pleská po tvářích.

16

food junkie Sanitka nikde nezastavuje, sirény, slyším je opravdu? Lákají mě k sobě. Chci spát. Jsem unavený, tak unavený. „Snažím se vám píchnout injekci do krku, Monsi, zkuste ležet klidně.“ Já ležím klidně, myslím si. Takže vám se líbily moje knihy? „Vypadá to na otravu krve.“ „35,9.“ Takže žádná žaludeční nevolnost. Otrava krve. Na tu člověk může umřít. Jakou barvu mají stěny místnosti? Barvu smrti. Nebo života? Černou, bílou. Ta místnost musí mít barvu života. Ty, miláčku, děti, všechno, co jsme spolu dokázali a ještě dokážeme. Všechno, co jsme zvládli. Nemohlo to být zbytečné. Příšery. Nemůžu vás s nimi nechat samotné. Nemůžu. Chci se obklopit tím světem, láskou a teplem, které bývaly moje. Slovy, rukama, talířky, věcmi v nich a na nich. Pomozte mi, prosím. Nechci, aby se tenhle příběh uzavřel. Možná ale zrovna začíná? Anebo končí?

17

mons kallentoft Věci, které jsem jedl.

Jedl jsem. Odjakživa jsem jedl. Víc než polovinu života jsem cestoval křížem krážem po světě, abych hledal a nacházel věci, které stojí za to ochutnat, a troufám si tvrdit, že jsem uspěl. Jedl jsem. Sytil jsem se. Prožíval jsem svůj život v nejúžasnějším nočním osvětlení, na patře jsem neustále cítil nejvybranější, nejvýbušnější chutě, které svět zná; hvězdný prach, rozkoše snů pro rozmazlené chuťové buňky. Hodiny u monitoru, hodiny v letadle, hodiny ve frontách před imigrační kontrolou, hodiny v taxíku, hodiny v hotelech a pak hodiny a hodiny u stolů v restauracích nebo u spoře osvětlených barových pultů, v omamné vůni tabáku, čerstvě natočeného piva a právě načatých láhví drahého, desítky let starého vína. Otevíral jsem ústa. A co jsem do nich vkládal? Čas se dělí na předtím a potom. Potom — po grilovaných krevetách se špenátem, s nudličkami ve­přové slaniny a krustou z pražených mandlí, které nám servíroval Juan Mari Arzak ve své restauraci v baskickém San Sebastiánu, když mně bylo třiadvacet a tobě dvacet. Baskicko se tehdy považovalo za nebezpečné, ETA byla na vrcholu sil. Vyhazovali lidi do vzduchu, i kuchaře. Jedl jsem krevety od Juana Mariho a to jídlo znamenalo pro můj život něco jako kotvu, první skutečný záchytný bod, díky kterému se naše rozervané duše na několik krátkých vteřin rozezpívaly, a my si přes stůl pošeptali: „Přesně takové to má být. Přesně takhle to má vypadat.“ Čas tu neexistuje. Tak jsme to asi cítili.

18

food junkie A když neexistuje čas, neexistují ani vzpomínky. Takže člověk možná nemá ani tělo. Tohle všechno, tyhle krevety v téhle místnosti připravované těmito lidmi, chutná po skvělém, šťastném, úžasném, bezstarostném životě. Po našem životě. Takový má být. Ale co bylo předtím? Proč právě my? Co jsme našli v sobě navzájem a u jiných jsme to neviděli? Nechceme se to dozvědět, miláčku. Ještě ne. Narodil jsem se předčasně. Tolik můžu prozradit už teď. Ležel jsem v inkubátoru, nikdy jsem nesál z mámina prsu. Když mi byly tři, jedli jsme ve školce vanilkovou zmrzlinu a Mattias Andersson si pšoukl a to je moje první vzpomínka na jídlo: chuť vanilkové zmrzliny už navždycky spojená se závanem stagnující stolice z dětských střev. U babičky na chatě nedaleko Borensbergu, na Motalské, jsem jedl skořicové šneky, co chutnaly po plesnivé podlaze v pod­kroví a po nenechavých nikotinových prstech mého nevlastního dědečka. V dětském domově, který babička vedla, jsem se jí v kuchyni často pletl pod nohama. Vzpomínám si, jak jsem ji zespodu pozoroval, když urputně míchala obsah hrnců, na obličeji jí vyrážely kapičky potu a celé její stopadesátikilové tělo se naklánělo dopředu a dozadu. K nosním dírkám se mi nesla vůně falunského salámu, který syčel na másle, a zadělávaných těstovin se smetanou a já babičku tahal za sukně, loudil jsem sousta jako hladový pes a také jsem se jich vždycky dočkal. Štěstí v ústech. Neštěstí zažehnáno. A její odulé paže, které míchaly a míchaly a míchaly obsah hrnců. Jedl jsem losy. Když měli můj táta a prastrýcové volno, vyráželi do lesů, které kdysi patřily rodině, uléhali do trávy, mačkali spouště a stříleli srnky, losy a zajíce.

19

mons kallentoft Jedl jsem husté polévky, jejichž neurčitá chuť mě nutila snít o babiččiných bramborácích a krkovičce nadívané sušenými švestkami s jablečnou omáčkou. Jedl jsem tuhé losí steaky a vzpomínal při tom na zapečené zelí s mletým masem a hnědou omáčkou ochucenou rajčaty, jak je dělávala druhá babička, na zelné závitky a masové kuličky nebo na maminčiny boloňské špagety, když je párkrát připravila s mletým hovězím masem z obchodu. Jedl jsem kachny, které máma a táta vykrmovali na kanálu Göta. Jedl jsem je nasolené, pečené, nacpané do klobás, ale nepamatuju si, že bych někdy ochutnal kachní játra. To přišlo až později, po onom večeru u Arzaka. Babička stávala u sporáku. Celé dny. Sice u něj neumřela, ale moc k tomu nechybělo. Před čím utíkala? K hrncům, k usrkávání a ochutnávání? K ne­ ustálému pečení a vaření, smažení, zavařování a nakládání? Co viděla, a přála si, aby to byla neviděla? Jaké odpovědnosti se vyhýbala? Vím, že i máma se u plotny vždycky snažila ze všech sil, ve všem se vždycky snažila; míchala těsto na vafle, plnila mrazák domácí zmrzlinou, pokoušela se upravit losí játra k poživatelnosti tím, že je namáčela na celý den do mléka, ale nedařilo se jí to. Pokaždé se něco pokazilo, už dávno se něco pokazilo, takže mě pak brávala do restaurace Hamlet v centru Linköpingu, zařízené ve středověkém stylu, a tam jsme jedli steaky se zeleným pepřem, které dnes už nemají na jídelním lístku. Sedávali jsme s mámou v dřevěných kójích s výhledem do ulice Svatého Larse, já blonďatý a kudrnatý, bylo mi sedm, osm, devět, deset let, jedl jsem omáčku se zeleným pepřem navíc a potil jsem se, vnímal jsem, jak moje přecitlivělé chuťové pohárky jásají, cítil jsem, jak se svět kolem stolu zhušťuje, jak něco mizí, něco, o čem jsem nic nevěděl a ani vědět nechtěl. Ještě ne. Zatím jsme zkrátka jen seděli uprostřed rytířských brnění, mečů a tmavého dřeva, máma a já. Oheň plápolal, baldachýny a balustrády bíle zářily a my jedli.

20

food junkie Jedli jsme filet mignon black & white. A jako zákusek zmrzlinu s čokoládovou polevou. Po neviditelných nebeských drahách, které znala jenom máma, do restaurace putovaly pusinky velké jako fotbalové míče a spousta oplatek v čokoládě. Jedl jsem mámin pohled. Unavený, vzdorovitý. Měl jsem dojem, že se nikdy necítí ve své kůži, jako by obtěžovala okolí už jen tím, že žije. A pak tu byl další pocit, ukrytý za všemi ostatními: stud. Ten zatracený, nespravedlivý stud, a já se snažil sníst i ten, i když jsem tehdy ještě ani nevěděl, co to slovo znamená. Jedl jsem těstovinový nákyp ve škole v Ljungsbro, s Thomasem Marmolinem jsme plavali a běhali a potom závodili, kdo toho víc sní. Anebo nezávodili? Jedli jsme s chutí a narostly nám pupky. A když se máma s tátou konečně rozvedli, jedl jsem připálené maso s gorgonzolovou omáčkou. Neměli jsme peníze. Vůbec žádné. Měli jsme dveře, ale ty jako by nikam nevedly. Dům na Andersově ulici v Ljungsbro jsme museli prodat. Přestěhovali jsme se na ulici Pallasvägen, do přízemního bytu, kte­rý jsem nenáviděl. Tady jsem jedl připálené, příliš drahé maso, hovězí svíčkovou. Večeřeli jsme s mámou u starého lakovaného stolu z borového dřeva, seděli jsme naproti sobě, östergötlandský soumrak za oknem byl nestydatě tmavý a my oba tehdy možná cítili: to se nějak vyřeší. Bylo mi čtrnáct a připadalo mi, že všechno bude v pořádku. Hamlet ještě nezavřel, takže všecko musí být v pořádku. Jedl jsem tagliatelle s nakládanými žampiony, crème fraîche a slaninou, to bylo na ulici Drottninggatan v centru Linköpingu, v pronajatém třípokojovém bytě zdobeném okázalými štukami. Ten byt jsem nám opatřil já. Část nájmu jsem platil z peněz, které jsem vydělal, když jsem učitelce biologie Inze Schoougové pomáhal na jejím statku. Nebo to bylo už předtím?

21

mons kallentoft U jedné mladé doktorky v Hjulsbro jsem jedl ratatouille a v obrovské vile mladého doktora ve Wimanshällu zase maso okořeněné růžovým pepřem. Jedl jsem a byl jsem jim vděčný a oni ke mně byli moc milí. Vzpomínám si, jak si otec toho doktora, muž uznávaný v celém městě, přečetl nějaký text, který jsme s jeho synem sepsali, a řekl: „Umíš psát. Jde ti to dobře.“ Jedl jsem jeho slova. Jedl jsem chválu, kterou mě zahrnul. A jím je i teď, mnoho let poté, co zemřel na rakovinu slinivky. Jedl jsem také kuřecí polévku s kari, bylo to v sociálním bytě, o nějž jsem se dělil se Sverkerem Claessonem. Toho po dopravní nehodě trápily bolesti krční páteře, a tak si na záchodě schovával kufr plný analgetik. Když jsem měl kocovinu, jedl jsem jeho tabletky. Potom jsem jednoho slunečného dne koncem června jedl dort na jeho pohřbu, protože se během oslav slunovratu zabil při auto­ havárii. Bylo mu sotva dvacet, Sverkerovi, a já na sluníčku před kostelem jedl slaný dort a přísahal si, že naplno využiju každou vteřinu svého života, protože jsem věděl, že v tom autě, v té márnici, v té osamělé bedně pod dvěma metry prvotřídní ornice jsem se stejně dobře mohl ocitnout i já. Onoho léta jsem také v šest hodin ráno v ulicích jakéhosi španěl­ ského města jedl bagetu s grilovanou uzenou kotletou. Spolu se dvěma dalšími kamarády, kteří byli dosud naživu. Jedl jsem a neskutečně opilý jsem se s nimi toulal ulicemi mokrými po dešti a potom jsme spali v autě a potom jsme to celé opakovali znovu a znovu. V jednom klubu v Barceloně jsem o pár týdnů později snědl nějaké jiné tabletky a všichni společně jsme vytryskli do noci. Byl jsem mladý a pocítil jsem svou smrtelnost. Ale co jsem o ní věděl? Jedl jsem chleba s fetou, snídal jsem u kuchyňského stolu tvých rodičů a oni mě tam nechtěli, chtěli někoho jiného, kohokoli, jenom ne kluka z dělnické rodiny s dlouhými vlasy a uměleckými ambicemi. Tvůj otec mě nechtěl.

22

food junkie Ale tys mě chtěla. Viděl jsem v tobě sám sebe. Mámu. Je to tak jednoduché a očividné, ale já byl úplně slepý. Spolu jsme jedli těstoviny se sardinkami v Berlíně a kuřecí čínu v restauraci Hannas krog na Skånské ulici ve Stockholmu, dávno předtím, než se čtvrť proměnila v módní SoFo. Tebe celou jsem jedl na podnájmu ve fredhällském bytě, který patřil jakési paní jménem Citrónová. Jedl jsem tebe. Před čím jsme utíkali, za čím se v té cizí posteli hnala naše k sobě se tisknoucí, zpocená těla, za neustálého houkání autoalarmu, který se odmítal smířit s tím, že listopadový déšť může být ve Stockholmu silný a úporný? Kam jsme mířili, miláčku? A potom jsme jednou večer, pár měsíců po mých třiadvacátých narozeninách, jedli krevety v restauraci Arzak. My a nikdo jiný jsme se ocitli právě tam, v té místnosti. A vraceli jsme se tam zas a zas. Jedl jsem krevety se špenátem, s nudličkami vepřové slaniny a vším tím ostatním. Jedl jsem a jedl a jedl a potom jsem přitulený k tobě usínal na prostěradle se skvrnami od spermatu, ve špinavém pokojíku s betonovými zdmi ve zdaleka nejlevnějším hostelu ve městě. Psal jsem o jídle. Will write for food! A jedl jsem bílé lanýže v La Morra, jedl jsem kaviár u stolu s vy­ hlíd­kou na Central Park, jedl jsem grilované sele marinované v chilli směsi podle tajné receptury v balijském Ubudu. Tam jsem jedl i kach­nu pečenou čtyřiadvacet hodin v zahloubené peci, což ji zbavilo zlých mořských duchů, kteří se mohli usídlit v jejím těle. V restauraci Paus na ulici Rörstrandsgatan jsem jedl holuba étouf­fé s hříbky. Znovu a znovu jsem si pochutnával na grilovaných kachních jatýrkách, která mi s mastnými fanfárami klouzala do úst a která jsem zapíjel doušky Château d’Yquem prvotřídních ročníků. Jedl jsem křupavé vepřové v Kuala Lumpuru, sušený koňský penis a spoustu žraločích ploutví v Hongkongu. Jedl jsem plátky zlata

23

mons kallentoft a ušně v Macau, vepřové ocásky v Errenterii, pakambalu v Getarii, biftek ze staré krávy v Axpe, vilejše v barcelonské restauraci Rías de Galicia. Možná jsem měl ochutnat taky vaginu v Bangkoku? Zkusil jsem to? Dobrá, změníme téma. Jedl jsem tam vepřová střeva. A kraba na kari. A letecky dováženou burratu a salát s medúzami. U bazénu hotelu Oriental jsem četl Tima O’Briena a jedl při tom pomelový salát. Jedl jsem a jedl. Jedl jsem langustu s mořským salátem u dnes už zesnulého Santiho Santamarii v Sant Celoni, jedl jsem makrelu u Carmeho Ruscalledy v San Pol de Mar. Biftek u Lugera v Brooklynu, fazole v Tolose, kaviár v Římě, v Miláně i u Jeana-Georgese nedaleko náměstí Columbus Circle. V Le Gavroche v Londýně jsem s nakladatelem Nickem Sayersem, který kromě mých vydává i knihy Stephena Kinga, jedl krvavé divoké ptáky. U rodiny Martelliových v Lari jsem jedl nejlepší semolinové těstoviny na světě, nejlepší chleba pod sluncem jsem našel u Appolonie Poilânové v Saint-Germainu a u šíleného Josého v Guijuelu jsem objevil šunkovou a salámovou nirvánu. Projedl jsem se k přátelství s některými nejlepšími kuchaři planety. Projedl jsem se k jejich respektu. Projedl jsem se do porot prestižních gastronomických soutěží, jedl jsem, psal jsem, dostával jsem za to, co jsem o jídle psal, ceny, a nikdy jsem neměl dost. Chtěl jsem víc a víc a víc. Ve společnosti jednoho kamaráda bankéře jsem v El Bulli snědl a potom skoro vyzvracel divokou ústřici obalenou v tučné šunce pata negra. V El Bulli jsem jedl sedmkrát a pokaždé jsem cítil, jak mi tepnami plnými endorfinů proudí vzpomínky na Arzakovy krevety. Na Lilla Nygatan na stockholmském Starém městě jsem u Björna s Danielem jedl humra severského, na Kungsholmenu u Johanova kuchyňského stolu kůzlečí nožičky. Jedl jsem v baru u Dahlgrena mezi miliardáři, jedl jsem na Jávě za brumlání dřímající sopky, v Kambodži jsem jedl rozbředlé kari a slyšel při tom doznívající křik mučených vězňů.

24

food junkie Cestoval jsem dál a dál. Projídal jsem se pryč od myšlenek na domov, ale dostal jsem se domů? Jaký domov jsem našel? Jedl jsem a psal, psal a jedl, z pralinek se stávala písmena a z nich pečení krocani a z nich texty, ze kterých jsem čerpal vzpomínky a útěchu. Nebo ne? Zamlčoval jsem sumy na účtech z restaurací, předstíral jsem, že hotelová apartmá byla daleko levnější než ve skutečnosti, že víno nikdy nestálo deset tisíc švédských korun nebo i víc. Když mi nechutnalo, byl jsem bez sebe, nadával jsem a ty, kteří za onu nehoráznost zodpovídali, děsil k smrti. V jednom sklepním txoko ve čtvrti Gros v San Sebastiánu jsem s Xabierem Astrainem jedl přesolenou masovou polévku. Jedl jsem další lanýže v Modeně, ještě další v Padově a celá kila v Paříži a v Londýně, kde jsem taky spořádal spoustu sluk a vysál desítky ústřic, stejně jako tehdy během předlouhého oběda na Man­ ly v Sydney, když jsme se ty a já celí šťastní smáli, že jsme se ocitli tak daleko od Švédska a některých lidí, že už to dál ani nejde. Děti si hrály na pláži. Malému se udělal puchýř na ruce a ještě jeden na rtu, ve slané vodě ho to štípalo, a přesto dováděl v příboji. Já jedl a oba jsme pili. Mluvili jsme o trestu. Jaký trest přijde za život, který vedeme? Mluvili jsme o útěku. Před čím jsme utíkali, kam jsme směřovali? Před jakou temnotou, k jakému světlu? Projídal jsem peníze, miliony a miliony korun vydělaných psaním se sypaly přímo do mého trávicího traktu, ať už proměněné v grilované jehně v Portenu v Sydney, ve vodový nanuk v nemocnici nebo v toast s ježovkami v newyorské restauraci Marea, v parmezánovou pěnu u Massima v Osteria Francescana nebo v něco severského u Reného Redzepiho v kodaňské Nomě, v lanýžový kaviár u Ferrana Adrii v El Bulli nebo v plátky zlata u Robuchona v Macau. Jedl jsem.

25

mons kallentoft Nechával jsem se unášet. Poddával se svému hladu. Choutkám. Osvobozujícím pocitům. Touze. Snům a nadějím. Slovům, která by unesla příběh, jejž bylo třeba vyprávět. Podíval jsem se do Tokia? Podívali jsme se tam, miláčku? Jedl jsem a cítil se dobře, jedl jsem a cítil se mizerně. Jedl jsem a usínal a budil se a bývalo mi špatně. Ty a já, my, my dva jsme jedli. Vstupovali jsme do prostoru, kde neexistuje čas, jen dobro a laskavost a krása. Neúnavně jsme se projídali dál. Hledali jsme další a další a další vzrušení. Byl jsem šťastný? Život dává a bere. To víme. Ale onoho večera u Arzaka, když ti bylo čerstvých dvacet, jsme rozhodně šťastní byli. Sním o tom, že by se nám tehdy podařilo zru­ šit čas. Že bychom tam našli okamžik, ve kterém bychom spočinuli. Cítili se na světě svobodně. Že bychom to mohli prožít znovu.

26

food junkie Teď mám na obličeji masku.

Spím? Jsem vzhůru? Umírám? Nebo už jsem mrtvý. Pokud ano, co si s sebou odnáším? Nejsem vzhůru. Není to ta bdělost, kterou znám. Ale jsem mrtvý? Jsem ve světě, kde se z otázek stávají tvrzení. Co je to za místnost. Je tmavá a světlá zároveň a jsi tu ty i děti a já chci ve snu natáhnout ruku a dotknout se vašich tváří, cítit, jak vám tenkými cévami pod ještě tenčí kůží proudí krev. Ruce na mém těle. Neznámé zvuky. Bolest vnímaná novými způsoby. Je tu i máma. Chce mi něco povědět a já se jí chci na něco zeptat, ale jak se takové otázky pokládají. Hamlet. Sedíme spolu v Hamletovi. A co jí to jenom chci říct, co chce říct ona mně? My dva, miláčku. Kde to jsme? V jakém prostoru? Mluvíme o tom, co se stalo. Ne. Nemluvíme. Co je to za hadičky? Dejte ty pitomé hadičky pryč. Ale zlobit se na sen není k ničemu. Bakterie. Zvracení. Byl jsem včera v Operním sklípku? Byla jsi tam ty, anebo jsme se ocitli někde jinde? Zase v Baskicku. Pověz mi to, miláčku. Kam nás náš neklid zavál tentokrát?

27

mons kallentoft Já, my oba jsme tolik dlouhých let nepokojně putovali po téhle planetě. Naše bloudící duše se až příliš dobře hodí do tohoto rozháraného světa. Proč nikdy nemůžeme dojít klidu. To teď umřu, aniž bych došel klidu? Nemůžu tobě a dětem umřít.

28

food junkie Jak vysvětlit anatomii neklidu?

Čím to, že lidé jako já se nikdy nikde necítí doma? Proč se neustále honí sem tam po světě v nebezpečném tanci? Proč některé zadky nedokážou zůstat sedět na jedné židli. A proč některé duše připomínají vločky dokonalého, čerstvě rozkrojeného zákusku z listového těsta, plátky vířící v protisvětle, zbloudilé drobky vznášející se ve vzduchu zdánlivě bez cíle nebo významu, hnané větrem daleko silnějším, než jsou ony samy. Vábí mě dál ozvěna křiku nomádů nad nekonečnou pouští? Zděděný pocit, že uprostřed písčité, horečnaté žluti se v pohybu samotném nachází něco, co má větší hodnotu než setrvávání na místě, zapouštění kořenů. Mají někteří z nás silnější gen pohybu? Hladu? Živil jsem v sobě naději, miláčku, že když se konečně vezmeme a narodí se nám děti, když si založíme sbírku umění, můj neklid se zmírní. Obrazy a sochy mě připoutají k bytu, krása a vyšší hodnoty mi dodají pocit „domova“, tak jsem si to představoval. Kam až může sahat lidská pošetilost? Závidím lidem, kteří jsou spokojení s tím, co mají, kteří se mohou bezstarostně opřít a upřímně říct: takhle se mi to líbí, tady a teď. Chci být na tomhle místě a nikde jinde. Pro mě to vždycky byla jen prázdná slova. Chci jít dál. Dál a dál, přímo do srdce hladu. Chci na místa, o kterých vím, že tam potlačím svůj neklid, vyhledávám geografické diamanty, kde na několik hodin, dní, možná i na měsíc či dva cítím, jak se ta část mého já, která se žene pořád dál, stahuje do ústraní, a kde si mohu vychutnat pocit, že moje zadnice na chvíli někde zakotvila. San Sebastiáne! Milované město, ty, které dáváš a bereš. Nikde na světě se nevaří líp. Možná v Tokiu, jenže tam jsme nebyli.

29

mons kallentoft Dostaneme se tam někdy? Vidím před sebou mrakodrapy, jak spoustou očí mrkají do noci, a drsné chlapy s dlouhými noži za nablýskanými barovými pulty z ušlechtilého dřeva. Chci do Tokia. Toužím po tom. San Sebastiáne! Takhle by mohlo znít moje vyprávění pro tebe, pomíchané vzpomínky, slova jako hvězdný třpyt v kokonu z vln, které se tříští o La Concha a už nikdy se nevrátí. Pláž, zátoka, moře. Mé tělo si tě pamatuje, pamatuje si tam všechno. San Sebastiáne! Spočinul jsem ve tvé náruči. Tohle město otevírá dveře do místností, které bychom raději nechali zavřené, a tím nás posunuje dál. Jsem mezi přáteli. Neděle odpoledne. Vítr zuřivě bičuje honosné secesní fasády a v horách, jež se jako příšery v zelených šatech strmě tyčí nad městem, údajně kroupy velikosti golfových míčků ničí karosérie aut. Sklepní sál ve čtvrti Gros se plní lidmi mluvícími jazykem euskera, baskicky. Je tu rušno, místností se šíří kouř a výpary z hrnců, v nichž se připravují tresčí líčka a masová polévka. Já už jsem po několika porcích vepřového se zkaramelizovaným mlékem a mastnou txistorrou plný. Okolo mě sedí mí baskičtí přátelé, zcela zaneprázdnění životem ve snad nejrozvinutější gastronomické kultuře téhle planety. Místnost obložená hnědými kachličkami je útočištěm jednoho z mnoha txokos, pánských kulinářských klubů, v San Sebastiánu. Ženy a děti tu mají o nedělích dveře otevřené, ale v žádném případě nesmějí vkročit do kuchyně. Přichází jeden můj baskický kamarád s velkým balíkem přikrytým hnědým papírem. Postaví ho na stůl, odstraní kus lepicí pásky a papír sklouzne stranou. A už se přede mnou v celé své kráse skví nejvelkolepější milhojas, co jsem kdy viděl: vrstva za vrstvou nadýchaného listového těsta,

30

food junkie mezi nimi zářivá meruňková marmeláda, leskle žlutý máslový krém a oslnivě bílá šlehačka. „Z cukrárny Pastelería Adarraga v Hernani,“ povídá. „Dnes jsem ho přivezl. Lepší milhojas nenajdeš na celém světě.“ Zubatým nožem ukrojí kousek zákusku pro mě, hosta ze severu. V místnosti zavíří neskutečně lákavé vločky listového těsta a já se dívám na zvláštní výraz v obličeji svého přítele, chci si tenhle okamžik uchovat v paměti. Jsem jednou z těch vloček. To já se vznáším v páře z tresčích líček, svobodný, a přesto připoutaný k tomuhle místu přátelstvím a tím, jak samozřejmě je s ním srostlý můj kamarád. Jiný okamžik, stejné město. Na čtvrtě Gros a Parte Vieja se snáší dopolední déšť. Z okna hotelu Maria Christina hledím na příbojem sužované vlno­lamy před Moneovým monolitickým kongresovým centrem. V klasickém luxusním lázeňském hotelu, postaveném před více než sto lety na počest královny, jsem skoro jediný host. Přijíždím do města na pobřeží bouřlivého Atlantiku rok co rok, stále znovu, už od doby, kdy jsem byl velmi mladý a velmi hloupý. Pro člověka posedlého jídlem je San Sebastián stejně neodolatelný jako místo s volně dostupným heroinem pro narkomana. Vlny se tříští o pobřeží, už statisíce let. Vtom se mi ozve prázdný žaludek. Zatáhnu těžké závěsy. O pár minut později stojím v jednom z barů v Parte Vieja před pestrou nabídkou pintxos. Gastronomická umělecká díla v miniaturním formátu. Ve kterém baru jsem? Co si mám vybrat? Toast s krabem a majonézou v Gandarias, sardinky s krabími jik­ rami v Txepetxa, čerstvé hříbky osmažené na olivovém oleji s čes­ nekem a podávané se syrovým žloutkem v Ganbaře nebo třeba obrovskou chuletu ze staré krávy v Baru Nestor, u jejich jediného stolu s číslem devatenáct?

31

mons kallentoft O rajčatech z Nestora se mi občas zdává. Pocházejí ze Zarauz. Mají elegantně nasládlou chuť, ne tak vtíravou jako neapolská rajčata. Ať jdu do kteréhokoli baru, potkávám tam Basky. S jejich typickýma velkýma ušima a dlouhými nosy. Baskická komunita byla odjakživa otevřená vlivům ze světa, ale uzavřená zbytku Španělska. Od pevniny ji dělí hory, zato se tu táhne dlouhé atlantické pobřeží. Baskové se mohou chlubit tradicí skvělých, nepokojných mořeplavců; na velkých lodích se plavili po oceá­ nu, na menších při pobřeží. Stejně odhodlaně si počínali, pokud šlo o obranu proti vetřelcům. Římané se o invazi do zelených kopců ani nepokusili. Během občanské války Baskové úporně vzdorovali Francovým fašistům, za což byli potrestáni mnoha temnými lety velice tvrdého režimu. ETA teprve přednedávnem ukončila násilné útoky proti vládě v Madridu. Život se s Basky po staletí rozhodně nemazlil. Možná jim nezbývalo než si ho zpříjemňovat dobrým jídlem. Kontakt s jinými kulturami Baskicko v minulosti navazovalo přes moře. Tak se sem dostala například sušená treska, bacalao, stejně jako zbožňované papriky a brambory, které v roce 1937 umožnily obyvatelům Bilbaa přežít dlouhé, trpké obléhání fašisty. Procházím úzkými uličkami ke Ganbaře. Tlustý majitel se chystá na polední nával, půlí za barem malé crois­ santy a plní je šunkou ibérico. V klidu si objednávám txipirones encebollados, pokrm komplexní chuti i struktury, kde zážitek ze zkaramelizované cibule utváří pozadí ke grilované chobotnici; každé sousto je zároveň tuhé i krémové, hořké i sladké. Chobotnice byla dřív považována za potravu chudých. Cibule nestála skoro nic. Ale jaká cibule! Jak asi voněla se slupkou? Když jsem se tu ocitl poprvé, bylo mi osmnáct a zrovna mi ukradli peníze a oblečení.

32

food junkie Ve špinavých hadrech jsem se potloukal po rozlehlém tržišti a pozoroval malé tlusté babky, jak ohmatávají a očichávají cibuli, zkoumají pohledem kvalitu masa a nadávají prodavačům ryb, kteří se pokoušejí prodat něco jiného než úplně čerstvé úlovky. Sledoval jsem ty ženské. Jejich posedlost. Viděl jsem, jak stojí doma u sporáků, celé dny, a naostřenými vařečkami míchají jídlo v hrncích. A co jsem viděl ještě? Viděl jsem přepych na barových pultech ve městě. Pivo tekoucí proudem, txakoli pozvedané ke stropu a ve věčném vodopádu po kapkách rozlévané do buclatých sklenic. Viděl jsem sám sebe shora, na místě daleko, daleko od Linkö­ pingu a přízemního bytu na Pallasvägen, shlížel jsem na svět, který byl můj. A jedl jsem. Jím. K chobotnici piju txakoli. Myslím, že v tomhle baru můžu chvíli postát, je to místo pro mě. Dnes mám ve městě přátele. Xabiho a Inmu Astrainovy, jejich syny Landera a Markela a celou Xabiho rozvětvenou rodinu. Vychutnáváme si dlouhé obědy nahoře v restauraci Asador Asti­ garraga, pečená selata se spoustou vína, a já zbožňuju, jak se Xabiho popáleným ústům daří vyjádřit radost z blížícího se dobrého jídla a jak on, jemuž chybí ušní boltce, dokáže lépe než kdo jiný naslouchat, lépe než kdo jiný umí odlišit zajímavé od nezajímavého. Když mu bylo sedm, spadl na něho gril. Vzplálo na něm oblečení. Následující roky si s rodinou protrpěl transplantace kůže a pocity viny a smutek z toho, co se přihodilo. S Xabim jsem se seznámil jednou pozdě v noci v Pamploně, když jsme při čekání na býky opilí tančili na Plaza Mayor. Byl jsem tehdy pře­svědčený, že jde o baskického teroristu, že si obličej popálil při ne­úspěšném bombovém útoku, a v náhlém záchvatu paniky jsem

33

mons kallentoft se pokusil vyskočit z auta, kterým jsme mířili do Burger Kingu na noční večeři. Ale nebyl to terorista. Ani náhodou. Zato se stal mým dobrým přítelem, a navíc je skoro tak posedlý jídlem jako já sám. Znovu jsme se sešli, když jsem měl několik let po našem seznámení poprvé recenzovat restaurace a psát za peníze časopisu Gourmet o gastronomické kultuře v San Sebastiánu. Inma. Tehdy se k nám připojila krásná Inma. Vzali se ve Valencii. Byli jsme při tom, my dva, miláčku, a Xabiho máma Marisa se radovala, že její syn navzdory téměř uhořelému obličeji našel lásku. Jsou to naši přátelé, Xabi a Inma. Nejlepší, jaké si jen člověk může přát. Takoví, co se nezaleknou, když se mě v Akelarre po obědě za deset tisíc hluboce dotkne vrchní, protože si chci dát třetí gin s tonikem, ale on už se chystá zavírat, a já na něho přes celý sál zakřičím: „HOMBRE“, až křišťál na stole zadrnčí, a potom mu vysvětluju, že restaurace je tu kvůli potěšení mému a ostatních hostů, ne kvůli jeho pitomé pauze na cigáro. Takoví přátelé. Co neuhýbají pohledem kvůli tomu, že je člověk takový, jaký je. Co si s ním ten třetí drink s radostí vypijí. Takže stačí sedět celé hodiny u oběda u jediného stolu v Baru Nestor nebo vyjet autem do restaurace Etxebarri nahoře v Axpe. Pít laciné červené víno a jíst bifteky ze starých krav, zatímco v tom druhém světě, za dveřmi restaurací a barů, po nebi pomalu pluje slunce. Právě Xabi mi v txoko krájel milhojas a jeho podivuhodný obličej halil kouř. Přesto nepatří ke zbloudilým vločkám těsta, neukotveným a nikam nepatřícím. On není jako já. Xabi je Bask, ze San Sebastiánu. Žije tam, kde se cítí doma, kam patří a kde chce zůstat. Narodil se na místě, kde se narodit měl, což se mně nejspíš nepoštěstilo.

34

food junkie Dovedly mě sem jednoduchost a přátelství. To přátelství a složitost mě sem dovedly. Chci v San Sebastiánu trávit každé léto, vždycky aspoň měsíc, klid­ně i víc. Najímám si byt ve čtvrti u pláže La Concha, píšu, jím, piju a píšu. Píšu o místě, kde jsem vyrůstal, ale ne proto, abych si jej zamiloval, ale abych zvětšil vzdálenost, která nás dělí, abych jej ovládl jako machiavellistický kníže, to vše za zvuků vln tříštících se o pobřeží. Pokud Xabi představuje první ze špendlíkových hlaviček na mapě města, další hlavička patří nepochybně Eleně Arzakové. Elena je dcera Juana Mariho Arzaka. Spolu s otcem provozuje Arzak, jednu z nejvyhledávanějších restaurací světa. Mnozí ji považují za nejlepší kuchařku vůbec, zrovna nedávno za své kulinářské umění získala cenu. Poprvé jsem o Eleně psal skoro před patnácti lety, pamatovala si na mě a na tebe, miláčku, od toho večera s krevetami, který všechno změnil. Byla stejně stará jako my, obsluhovala nás tehdy a možná v našich pohledech postřehla něco povědomého. Hlad. Touhu. Neklid. Jak léta běžela, spřátelili jsme se. Naše dcery a synové jsou stejně staří. V neděli nebo v pondělí večer, když Elena nechodí do práce, protože je restaurace zavřená, večeříme u ní v bytě nedaleko Arzaka a děti si spolu hrají, i když mluví různými jazyky. Děti si hrají, my pijeme a mluvíme a jíme, a když nám přeje po­ča­ sí, následujícího dne se scházíme na pláži. Touláme se po pobřeží, povídáme si. O čem? O dětech. O ekonomické krizi. A Elenin muž Manu, architekt, vypráví o nouzi o zakázky, která kvůli krizi nastala.

35

mons kallentoft A Elena mluví o restauraci, o tom, jak jí pracovní povinnosti a radosti zabírají všechen čas, jak ji poutají k jedinému místu, a že ona vlastně od života nechce nic jiného. Probíráme i tajemství baskické kuchyně: „Do všeho přidáváme trochu petrželky.“ A o La Concha se tříští vlny a děti výskají a loví kraby a já jsem hladový a hrdý, pyšním se naším přátelstvím jako vytetovanou medailí za statečnost, za vytrvalost ve službách jídla. Elenin otec Juan Mari, dnes sedmdesátiletý pán s bříškem a zářivýma očima, má tak blízko k bohu gastronomie, jak je to jen možné. Jeho pověst sahá daleko za hranice a ve světě kulinářství má obrovský respekt. Od roku 1989 patří jeho restauraci tři hvězdičky v průvodci Michelin. Už mnohokrát jsem s ním seděl v malém foyer restaurace a sedím tu i teď, po dalším z nesčetných obědů, v ruce jako obvykle whisky, hodiny odbíjejí druhou a já mu naslouchám, soustředěně, napjatě, jako by mi mohl objasnit samotný smysl existence. „Je to magie,“ povídá a pohodlně se opře v křesle. „Když se v kuchyni před pečením dotknu kusu masa, něco se s ním stane, přejde do něho nějaká část mě samotného a je pak lep­ ší. Opravdu. Neptej se mě jak to, ale funguje to.“ „Nech toho, tati,“ syčí Elena od vedlejšího stolu. „Lidi si budou myslet, že jsi blázen.“ Juan Mari svraští obočí: „Ale vždyť je to pravda. Sama to dobře víš.“ Příprava jídla jako magie. Neviditelné paprsky vášně a zaujetí vysílané rukou k rybě nebo masu nebo zelenině. Jídlo, které umí zprostředkovat pocit neznámého života, hmoty, ale i absolutního tady a teď; poezie, umění bezprostřednosti a pomíjivosti. Pocit zachyceného zázraku. Právě za takovými prožitky se honím po světě, hledám příležitosti přiblížit se magii, která vzniká v přítomnosti lidí jako Juan Mari a Elena.

36

food junkie Na kraji města, za plážemi La Concha a Playa de Ondarreta, pří­ mo na pobřeží Atlantiku, na konci větrem ošlehané promenády u paty Monte Igueldo, stojí dvě skulptury z matného, zrezavě­lé­ho železa. Zvláštní vrtulovité útvary se nazývají Hřebeny větrů. Jejich autorem je Eduardo Chillida, skutečně významný sochař minulého století a snad vůbec největší osobnost pocházející ze San Sebastiánu. I přes pověstné špatné baskické počasí zůstávají Hřebeny větrů stále na svém místě. Žádné svinstvo padající z nebe jim neuškodí. „Umění,“ říkával Chillida, „to je spojení poezie a technologie.“ V kuchyni u Arzaka je těsno. Četní kuchaři se tu pohybují, jako by šlo o důkladně promyšlený lidský mechanismus. Břichatý Juan Mari dohlíží na každý pohyb, Elena také. Oběd? Večeře? To není podstatné. Místo zůstává stejné. Dům na třídě Alcalde José Elósegui. Rodina Arzakových tu sídlí přes sto let. Chutě, cit, geografická poloha a čas se snoubí na talířích, které už brzy odnesou do jídelny a předloží lidem plným očekávání, zažívajícím pocit, že jsou vyvolení, uvědomujícím si, že život se žije tady a teď, že se dostali ve správný čas na správné místo, že se účastní něčeho neopakovatelného, co se může dít pouze tady. Že jsou doma, ačkoli většina z nich se od místa, které nazývají domov, nachází hodně daleko. Téměř všichni světoznámí kuchaři se dnes snaží díky svému jménu rýžovat peníze: vystupují v reklamách na produkty nadnárodních společností nebo otevírají restaurace jako na běžícím pásu, často jed­nu horší než druhou. A musí být těžké odolat, když z letadla vystoupí banda Japonců a ohání se kýbly jenů. Nebo když člověka na své zelené zlato láká majitel hotelu ve Vegas.

37

mons kallentoft Elenin a Manuův byt je pro rodinu malý. Vlastně by si přáli vilu, ale aby si ji mohli dovolit, museli by se odstěhovat aspoň o čtyřicet minut cesty autem dál od centra. „Chci do restaurace a zpátky chodit pěšky,“ svěřila se mi jednou Elena. „Arzak může existovat jen jeden,“ prohlásil zase Juan Mari. „A to tady. V tomhle domě.“ „Objevili jste se v nějaké reklamě?“ zeptal jsem se. „Ne,“ odpověděla Elena. Vzpomínám si na jednu z Arzakových historek. Při jednom dlouhém obědě v kuchyni vyprávěl o dvojici, která před mnoha lety pořádala v restauraci svatební hostinu a teď na stejném místě chtěla oslavit třicetileté výročí. Ale když starší pán a paní s minimální penzí uslyšeli, kolik stojí ochutnávkové menu, couvli. „To si nemůžeme dovolit.“ Tenhle pár své výročí u Arzaka oslavil i s příbuznými. Na účet rodiny Arzakových. Nahoře v horách, nedaleko San Sebastiánu, leží restaurace Mu­ga­ ritz, která se podle hodnocení britského časopisu Restaurant momentálně nachází na třetím místě v žebříčku nejlepších restaurací světa. Působí tam kuchař Andoni Aduriz. Jestliže je Ferran Adrià chemik, radikální experimentátor španělské gastronomie, Andoniho Adurize lze označit za apoštola přirozenosti, blízkého příbuzného Reného Redzepiho z kodaňské Nomy a jeho estetiky. Andoni se snaží najít to nejlepší na místních tržištích i v přírodě. Chemii používá, jen aby zvýšil požitek z přirozenosti. Je všestranný, pouští se i do filmových projektů a vydává komiksy, ve kterých se vysmívá natvrdlým recenzentům restaurací. Andoni si zaslouží obdiv všech kulinářských nadšenců z celého světa. Teď, po uzavření restaurace El Bulli, dává odvážněji průchod své fantazii a s přibývajícím věkem si méně zakládá na okázalosti, takže je jeho restaurace lepší než kdy jindy.

38

food junkie Elena Andoniho obdivuje a já si myslím, že uznání je vzájemné. Gastronomie, již v současnosti nabízí Arzak, je tak delikátní, že překračuje hranice poetiky, většina jídel se vyznačuje klasickou, nepopiratelnou krásou a intenzivní chutí s bohatstvím nuancí, které jako by se během historie rozmnožovaly až k tomuto okamžiku v San Sebastiánu. Rozličné chutě jako by navíc vyhlížely do světa, podobné dávným baskickým rybářům. Mořského ďasa u Arzaka posypávají práškem připomínajícím bronz, úprava zřetelně odkazuje na Chillidovy Hřebeny větrů. Sluka se podává na šikmém talíři a Juan Mari nalévá omáčku na jeho horní okraj, načež kapky stékají pod ptačí tělo servírované i s krásnou a delikátní hlavou, včetně dlouhého zobáku a mozku, jak to má být. „Slzící sluka,“ říkává Juan Mari. Název Vulcan de Aromas označuje sáček, který se u stolu rozstřihne a ochromí čichové buňky; uvnitř se v lázni z asijských bylin koupou macaté humří ocasy. Hlavy krevet se fritují a jedí vcelku. To všechno jsou preludia v podobě jídel, jednou a provždy nezapomenutelná. Nedělní oběd s rodinou Astrainových, v bytě táty Luise a mámy Ma­ risy u La Concha s nádherným výhledem na zátoku. Otevřené náruče. Marisa jídlo připravovala týden. Co nosí na stůl? Malé pintxos s ančovičkami a ovčím sýrem manchego, vepřové klobásky salchichón, txipirones encebollados, potom se podává marmitako, tradiční hustá tuňáková polévka s bramborami. Sešla se celá rodina, bratr a dvě sestry se svými partnery, a také Xabi s Inmou a dětmi. Panuje tu ruch, ale zároveň klid, veškerá pozornost se soustředí na nás, hosty a přátele ze severu. Luis, městský architekt v důchodu, otevírá speciální láhev Ribera del Duero a já si připadám přejedený, přespokojený a přešťastný a zákusek, pudink ze zkaramelizovaného mléka, mě přitlačí k podlaze a já chci spát, stáhnout se do bytu, který jsme si pronajali, snít, ale nakonec se

39

mons kallentoft ocitáme v baru, ty a já, a mluvíme o tom, co všechno pro nás tohle město znamená. Pijeme. Vzpomínám, jak jsem se jednou v zimě koupal na La Concha a chytil nějakou infekci, která skončila chronickým zánětem kloubů. Ale navzdory tomu, co předpovídali lékaři, se to zlepšilo. Vzpomínám si na všechno, co se ti tu jedné pekelné noci vybavilo. Jak jsi křičela a křičela a já tě musel držet, abys nevyskočila z balkonu na ulici San Bartholomé. Na všechna tajemství. Naše tajemství. Na procházky ruku v ruce po pláži, na zeleň Isla de Santa Clara uprostřed zátoky, na krásu, ošklivost, zlo, dobro a na vlny, které narážejí a narážejí a vyplivují šumící bílou pěnu na zářivě žlutý písek. Vzpomínám si na babičku, otcovu matku, v kuchyni. Vzpomínám si, jak můj otec, jeho pět sourozenců a patriarchální dědeček nadšeně výskali nad klasickou švédskou koprovou a křenovou polévkou v kuchyni ve Vreta Kloster a jak na ně babička hulákala, že se mají uklidnit, a děda řval: „Drž hubu, ty čarodějnice. Drž hubu!“ Vzpomínám si na druhou babičku mezi hrnci a na sebe u jejích nohou. Sedím na pohovce v bytě Luise a Marisy Astrainových. Je neděle. Pohodlně se opírám a přemýšlím, co se asi děje několik set metrů odtud, v Cocteleria Dickens, kde míchají nejlepší gin s tonikem na světě. Taková je anatomie neklidu: člověk se přibližuje, ale cíle nikdy ne­ dosáhne. Jídlo v restauraci Arzak. Rodinný oběd u kuchyňského stolu. Naše a jejich děti. Obvyklý polední shon. Na stole spousta vína Rioja a do skleniček chupitos teče ledově vychlazená pálenka orujo.

40

food junkie Juan Mari mluví a lesknou se mu oči. Zčervenaly mu tváře. Na srdci má přibližně tohle: Původ jídla a gastronomie lze najít v místní kultuře, v jejích tradicích, surovinách, historii, mýtech, vlivech zvenčí a tak dále a tak dále. Tyto kulturní zkušenosti se po staletí filtrují a vzniká lidová kuchyně, tradiční gastronomie a špičková gastronomie. Čím rozvinutější smysl pro kulinářství mají místní obyvatelé, tím víc se rozvíjí i gastronomie, protože lidé jsou otevření a ochotní zkoušet novinky, ke kterým se ty jako strávník zpočátku stavíš naprosto nedůvěřivě. Má pravdu, myslím si. V San Sebastiánu má vysoká gastronomie své publikum. Město je bohaté a na úrovni, mnozí z jeho obyvatel si cvičí a tříbí chuťové buňky už odmalička. Ale i „obyčejní“ lidé se o gastronomii zajímají. Leckdo šetří celý rok, aby mohl zajít do restaurace Arzak, Mugaritz, Zuberoa nebo Berasategui a podívat se, co je nového. Suroviny tu mají také naprosto jedinečné, ať už se jedná o maso, ryby nebo zeleninu. Juan Mari: „Mi casa es tu casa. I love you.“ Obědy s rodinou Arzakových u kuchyňského stolu v restauraci vnímám jako horečnatě krásný sen, který se stal realitou, a chci vždycky tyhle chvíle protáhnout, chci, aby trvaly věčně, a i proto to všechno vyprávím. Když o těch obědech napíšu, nikdy neskončí. Budou pokračovat napořád. Jím chobotnici ve vlastním inkoustu, čerstvé fazolové lusky na česneku, grilované hříbky, marmitako, chuletu ze staré krávy, čerst­ vé grilované pulpitos. Jím a jím a jím. Zmrzlinu z husích jater s paprikou. Zmrzlinu ze sušené tresky. Vzpomínám si, jak jsme spolu, ty a já, seděli na židlích s vysokými opěradly v jídelně, pouhých deset metrů odtud, a aniž bychom to tehdy chápali, zahájili jsme cestu za tím, čím jsme se stali. Právě tady bychom možná mohli začít hledat odpověď na otáz­ku proč.

41

mons kallentoft Jím a vzpomínám na tvůj křik. Teď jím s Juanem Marim a Elenou a s jejich rodinou a s tebou a s našimi dětmi a kuchyň je bíle obložená a mačkají se tu kuchaři vedení svou taneční choreografií. A v jiném světě, v jídelně deset metrů odtud, je v plném proudu roznášení obědů. „Přišli nějací Švédové,“ zmíní se Elena. „Znají tě. Ale neboj, neřekla jsem jim, že jsi tady.“ „Díky,“ šeptám a upíjím ještě trochu oruja. Čas běží. Povídáme si a jíme a pijeme. Elenina sestra, která sedí u sto­lu s námi, má na starosti vzdělávání v Guggenheimově muzeu v Bil­ bau, takže se řeč točí okolo umění a toho, proč může a zároveň nemůže člověka svázat s určitým místem. Aspoň myslím, že mluvíme o tomhle. Slova se nesou odpolednem a já, ty i naše šťastné děti, všichni se loučíme s rodinou Arzakových a Manu nás odváží do pronajatého bytu. Padnu do postele. Vlny na La Concha šplouchají. Vločky listového těsta v zakouřeném vzduchu. Ve svých alkoholových snech je slyším a vidím. Šeptají: tady jsi doma. Na tomto pobřeží tě nic nikam nežene. Probouzím se v jiném roce, v jiné době. Zbývá udělat jedinou věc. A tak nasedám do auta a vyrážím ze San Sebastiánu do hor, do okolních vesnic, kde domy stále ještě zdobí nedotčené nápisy orga­ nizace ETA. V jazyce euskera, baskičtině, požadují propuštění politických vězňů. Během téměř čtyřicetileté Francovy vlády byla baskičtina zakázaná. Za jedinou větu pronesenou ve vlastním jazyce tu hrozil těžký žalář. Odpor proti režimu byl silný především na vesnicích a v menších městech, například v Hernani, kam mám namířeno a kam už se blížím. Nacionalismus v Hernani zůstává stále živý.

42

food junkie Z oken visí baskické vlajky, vedle nich cedule s výzvami a požadavky. Projíždím městečkem a zastavuju v ošuntělé průmyslové zóně, nezdá se pravděpodobné, že by právě tady mohla vznikat jedna z největších specialit planety. Vystupuju. Graffiti na zdech. Politika. Žádná cedule nad vchodem, vede mě však vůně zkaramelizovaného cukru a pečeného těsta. Procházím dveřmi z rezavého plechu. A už stojím v miniaturní cukrárně Pastelería Adarraga. Zažloutlé stěny, vzduch mírně zhoustlý moučným prachem a hlasitě, ale unaveně rachotící stroj na výrobu listového těsta. Přichází jakýsi muž kolem čtyřicítky. Nápadné váčky pod očima svědčí o spoustě práce, mimo jiné. Představuje se jako Antton Adarraga, majitel cukrářství už v páté generaci. Pak se objevuje další muž. Jmenuje se Ignacio a pracuje tu už čtyřicet let, což je vidět. Má rovné, mléčně bílé vlasy a nikdy jsem neviděl člověka, jehož kůže by odstínem tak nápadně připomínala máslový krém. Na lavici spočívají řady nadýchaných milhojas podobných tomu, který Xabi Astrain krájel oné neděle v txoko ve čtvrti Gros. Ignacio ukazuje, jak se zákusek vyrábí, vrstva za vrstvou, krém, meruňková marmeláda, listové těsto, šlehačka: pečlivě, a přesto s jakousi domáckou, babičkovskou rázností. „Tajemství?“ ptám se Anttona. „Tvrdá práce,“ odpovídá. „A žádné kompromisy, pokud jde o kvalitu. Používáme jenom nejlepší máslo a nejlepší vajíčka.“ Antton vysvětluje, že skoro všechno, co vyrobí, prodávají lidem z Hernani a ze San Sebastiánu. Milhojas se nedají přepravovat na delší vzdálenosti. Zřejmě si všímá, jak neodolatelně mě lahůdka přitahuje, a podává mi proužek listového těsta namočený do máslového krému. O vteřinu později mám v ústech dokonalost a vibruje ve mně vzpomínka na ono odpoledne v txoko, ale jako bych měl na dosah i další tisíce zážitků z města.

43

mons kallentoft Na prchavý okamžik nacházím cosi jako spočinutí. Je to v mnoha směrech daleko lepší než sexuální extáze. Chystám se k odchodu a Antton mi tiskne do ruky samolepku s baskickým národním symbolem, červenou, organicky zaoblenou svastikou. Když mi obrázek podává, dme se pýchou. „To je dar pro tebe,“ povídá. Celá vaše kultura je pro mě dar, myslím si, usmívám se a říkám eskerrik asko, děkuju v jazyce euskera. Zavírám oči. Vidím nůž, potom vločky listového těsta vznášející se v neznámých, známých výparech. Vidím všechny ty tváře. Xabiho, Inmu, Elenu, Juana Mariho. Tebe, když se usmíváš, když křičíš bolestí. Máminy oči v Hamletovi. Vidím sám sebe. Ale nemůžu si pomoct. Pokračuju dál. Ať to stojí co to stojí.

44

food junkie Nevím, kde jsem.

Co je to za místnost. Světlá místnost, nebo temná díra, kde se ozývá jenom řev z pekla? Měl bych se bát. Otevírám a zavírám oči. Vidím oči, bílé masky, proudí kolem mě slova, tlačí mě na tvrdé lůžko, na kterém jako přibité leží tělo — já sám. Kap, kap. Už vím, kde jsem. Nechci tu být. Co se stalo? Kde se vzaly ty hadičky, které ze mě vedou? Tělo mi otéká. Cítím to. Ze všech těch tekutin a antibiotik, co do mě pumpují. Podchlazení. To proto jsem studený jako smrt? Smrdím. Stydím se, protože smrdím. Zavírám oči. Bořím nos do tvých vlasů, do vlasů dětí, neznám krásnější vůni. Pak všechno zbělá a úplně změkne. Svět je náhle úplně bez pachů.

45

mons kallentoft Jak smrdí peníze?

Sladce a slaně, zatuchle od potu a hamižnosti, kysele od bakterií a měňavek a parfémem všech těch možností, které bohatství poskytuje. Jaké peníze jsou? Báječné, ještě báječnější, nebezpečné, ještě nebezpečnější, pokud jich člověk má, jako jsem jich měl a stále mám já, stále víc a víc, protože se moje texty tisknou v milionových nákladech po celém světě. Což je štěstí. Protože krmit a konejšit hladový žaludek, jako je ten můj, a plnit rozmazlenou, vybíravou pusu, jako je ta moje, stojí peníze, moje lačnost dosahuje pornografických dimenzí a je drahá, drahá, drahá a já jí nedokážu vzdorovat. Vždycky je co slavit, z čeho se radovat, vždycky se najde příležitost, možnost, povinnost oslavovat nádheru života anebo je potřeba zapít nějaký smutek, odměnit se za přestálé útrapy, za odvedenou práci, zakončit den blbec. A to všecko něco stojí. Peníze. Spousty zeleně pableskujících peněz. Třicet sedm tisíc švédských korun za bílé lanýže k večeři v restauraci Frantzén/Lindeberg. Třicet pět tisíc za podobné jídlo v AG následující týden, kdy jsem bohužel, co naděláš, po barolském Le Rocche del Falletto 2004, burgundském Mugnier Musigny 2005 a šampaňském objednal ještě láhev Latour 1990. Speciální menu v Can Fabes. Sluka. Další bílé lanýže a pomalu pečená krkovička s kaviárem a grilovanými hřebenatkami. Pět tisíc na osobu. Za pár šupů, když se to tak vezme. Otravná propagační akce v Paříži? Zamířím ke Gagnairovi.

46

food junkie Pohodlně se usadím a dám si humra severského na pět způsobů a pak telecí maso na sedm. Humři? Sto sedmdesát čtyři eur, telecí sto osmdesát devět. Láhev burgundského? Tři sta dvacet eur. Účet za oběd pro jednoho se vyšplhá na osm set eur. A potom, následující večer, sám v L’Arpège, devět set eur, ale ta zeleninka! Ten telecí brzlík! Oběd v La Trainera v Madridu. Angulas, malincí delikátní úhoři, kteří se každý rok koncem září loví v noci v deltě řeky Ebro. Humr. Možná i pakambala. Šest set padesát eur. Večeře v La Terraza del Casino. Dvanáct set eur. A pak nedávná návštěva newyorského Per Se, která se poněkud zvrhla: čtyři tisíce dvě stě dolarů. Co to dělám? Jím a jím a proháním svého agenta. Vyšší zálohy, nové smlouvy, ještě víc zemí, teď hned, hned, hned. Další dávky totiž potřebuju okamžitě, ne až později, později už by mohlo být pozdě, co když mi do té doby praskne cévka nedaleko mozkové kůry a ochrnou dýchací svaly. Spisovatel je hladový, nenasytný, neurotický, protivný a nepříjemný, ale k čertu s tím: ví, jak si užívat života, jak z něj vymáčknout každičkou kapku rozkoše, to se tomu prevítovi nedá upřít. A musí přece jíst a pít, aby o tom mohl psát, aby mohl o jídle vyprávět příběhy. Sousta a loky jsou pro něho něco jako beton a sádrokarton pro dům, jako součástky motoru pro auto, nezbytné náklady, aby mohl celý systém fungovat. A jíst v Thajsku vychází levně. Jen se to zrovna netýká dováženého kaviáru a masa wagjú v restauraci Zuma a ani víno Casanova di Neri 1997 v Zanotti nebylo zvlášť laciné a v Sydney jsem se přece nemohl obejít bez ušní na másle v Rockpool Bar & Grill, to prostě nešlo, a z miliardářského vinného lístku v tomhle podniku jsem nemohl k bizarním měkkýšům objednat nic jiného než Montrachet. Fuck it, říkám. Když už jsme přijeli až sem.

47

mons kallentoft Do apartmá za osmdesát tisíc švédských korun s výhledem na Operu a Sydney Harbour Bridge. Zapijeme svá trápení, zasloužíme si to. Zaženeme bolest. S rozumným hospodařením běžte někam. Zasloužíme si oslavit mezinárodní úspěch, sebe navzájem, jsme spolu už třiadvacet let, a děti, naše překrásné děti, které se umějí chovat ve špičkových restauracích, ačkoli je jim teprve šest a osm let. Ale peníze? Důchod? Potřeba něco po sobě zanechat? Hladomory ve světě? Otázka změny klimatu? Zodpovědnost? K čertu s tím, fuck it, fuck it. Jdu za vůní peněz. U jejího zdroje se nezřídka nachází dobré jídlo. Jiskření a třpyt za oknem letadla, peníze čichám už dva kilometry nad městem a chci přistát, jíst, chovat se hloupě a nezodpovědně. Ty miliony a miliony světel dole na zemi mi dělají společnost při bloudění životem na téhle zbloudilé planetě. Nebe je navzdory husté temnotě snášející se noci ozářené pozemním hvězdným nebem Hongkongu. Touchdown. O půl hodiny později sedím ve vozítku, které si razí cestu tou nejnekonečnější ze všech letištních hal. „Sundejte si klobouk, pane,“ říká přátelská žena vedle mě. Cože? Nemůžu si nechat svou hedvábnou pokrývku hlavy? Jsou snad v téhle bývalé britské kolonii tropické klobouky zakázané? „To kvůli teplotě,“ dodává. „Měří se, když tudy projíždíme.“ Kowloon. Mong Kok. Čtvrti s největší hustotou obyvatel na světě. Tady se na člověka zřejmě poprvé přenesla ptačí chřipka. Hm.

48

food junkie Ale stejně si to kuře dám, krucinál. Cantonese Roast Chicken, lepší nenajdeš. Ať si v Bresse říkají, co chtějí. Několik cedulí a elektronické zařízení na stropě. V Hongkongu panují všeobecné obavy, že by epidemie mohla zno­vu propuknout. Horečka tak může člověku zkomplikovat vstup do země. Nejrychlejší zdravotní prohlídkou světa ale naštěstí projdu a brzy už v limuzíně mířím do Four Seasons. Obytné mrakodrapy za oknem blikají tisícem očí, jeřáby v přístavu tvoří ohromnou změť oceli a železa a kontejnery plují vzduchem jako právě zkonstruované zepelíny. Ach, velkoměsta se svým neodolatelným příslibem hodin překypujících životem. Mám hlad. Hlad, dokonce i na svá měřítka. A přijel jsem sem jíst, nacpat se nejdražšími lahůdkami, jaké budou k mání. „Welcome to the Four Seasons, sir.“ Vcházím do vestibulu hotelu, který je považován za nejlepší v Hong­kongu. Moje apartmá stojí deset tisíc hongkongských dolarů za noc, ale abych zvládl jíst, musím se dobře vyspat. A ve Four Seasons mají nejlepší postele. Stěny haly, která prochází skrz osm poschodí, pokrývají celé akry světlého mramoru. Za obřími okny se třpytí a mihotá hongkongský přístav a čtvrť Kowloon. I apartmá je vyzdobené norským, italským a španělským mramorem a hustě tkanými textiliemi. Musím přiznat, že pro příjemné kulisy mám slabost. Celé honoráře mohou padnout na týden nebo dva ve VIP pokojích města, které odjakživa uctívalo zlaťáky a své zvyky nezměnilo dodnes. Spekulanti. Realitní magnáti. Hazardní magnáti. Hajzlové a svině z hedgeových fondů. Čuráci z bank a derivátní degeneráti. V tomhle městě jsou jich celé hordy a předvádějí svoje zlato, protože k čemu by člověku byly peníze, kdyby se s nimi nemohl

49

mons kallentoft po­chlubit? V Hongkongu vás posuzují podle toho, jak vypadáte, a v neposlední řadě i podle toho, co jíte. Natáhnu se na postel, zadívám se k přístavu, zvednu sluchátko a zavolám službu donášky jídla na pokoj. „Můžete mi prosím poslat nahoru jídelní lístek restaurace Lung King Heen?“ „No problem, sir.“ Na pokoje tu roznášejí jídlo z nejlepší čínské restaurace na světě. Když poprvé vyšel průvodce Michelin pro Hongkong, kantonská hotelová restaurace Lung King Heen jako jediná získala tři hvězdičky a udržela si je dodnes. Zasloužené hvězdičky, pomyslím si, když se o chvíli později zakousnu do grilovaného holubího masa, které jsem namočil do worcesterové omáčky a potom do kořeněné soli. Když pak ochutnám selátko a cítím, jak mi do úst klouže křupavá kůžička, napadá mě: Zvládnu tentokrát opustit hotel? Je to vůbec potřeba? Ráj jsem našel tady. V pokoji se zlatými stěnami, tak trochu připomínajícím jeskyni. A tahle první noc, včetně holuba z Lung King Heen, mě přijde na nějakých třináct tisíc hongkongských dolarů. Jestli si zítra objednám ptačí hnízda, polévku ze žraločích ploutví a ušně, účet se snadno přehoupne přes dvacet tisíc. A co má být? Fuck it. Následujícího rána Kowloon halí hustá mlha a nejsou vidět ani vy­ so­ké kopce nad Centralem. Vzpomínka na večeři mě ne­opouš­tí, přes­to navzdory svému dokonalému kokonu toužím vyjít ven. Hongkong je epicentrum kantonské kuchyně. Špičkoví kuchaři tu připravují tradiční jídla z nejkvalitnějších surovin, ale působí zde i nejoriginálnější tvůrci, kteří mají odvahu tradice vyzývat a rozvíjejí nejmnohovrstevnatější a nejzajímavější, v některých případech taky nejdražší kuchyni světa. Vzrušeně tedy vyrážím přímo tam, kde mají hongkongské žaludky svou základnu: na tržiště ve čtvrti Sheung Wan v Centralu.

50

food junkie Podél svažitých uliček se tyčí vysoké, pestrobarevné budovy. Už brzy ráno se tu mačkají lidé a skoro agresivně se shá­ně­jí po potravinách. Ve vzduchu je cítit prazvláštní směs čerstvého a za­tuchlého, stánky s ovocem hýří barvami tak, že zdaleka předčí i neonové nápisy. Obchůdky se zeleninou dodávají omšelé omítce a špinavému betonu potřebný chlorofyl. Z vozíků s nudlemi stoupá kouř. Muži ve žlutých pracovních kombinézách přenášejí sudy se zahnívajícími zbytky, které páchnou smrtí. V obchodech s drůbeží se prodávají husy i s hlavami a u řezníků visí na hácích kusy tmavorůžového hovězího, játra, ledviny a střeva, vystavené zrakům lidí i hladovým mouchám a dalšímu hmyzu. V okysličovaných plastových akváriích se tísní nejrůznější plody moře a na smaltovaných tácech o velikosti čtverečního metru se zmítají živé, a přece už mrtvé kusy čerstvě rozporcova­ ných ryb. Čínské hospodyně a služky okolo mě ukazují na chňapaly a jiné ryby, staré babky přebírají kusy masa a v zakouřeném vzduchu se vznáší aura vážnosti. Jedná se tu o jídlo a k němu my tu přistupujeme nanejvýš seriózně. Ceny se pohybují od úrovně obyčejných sleďů až po kaviárové částky. Kdyby se někdo rozhodl koupit si ten nejdražší druh kanice, byl by to ten s malými, safírově modrými tečkami, anebo ten s růžovými? Ne, ten s oranžovými a modrými. Ten musí být nejušlechtilejší. A co takový ten vzácný druh písečné ryby, mají ho tady? No ano. Sedmdesát tisíc švédských za kilo. Ale proslýchá se, že se loví jen sto dvacet exemplářů ročně. Maso téhle ryby je lehké, jemné, a přesto pevné a chutná, jako by bylo utkané z nejhebčích hedvábných vláken, mírně navoněných růžovou vodou. Vím to od té doby, co jsem v jedné slabé chvilce v restauraci Imperial Treasure Super Peking Duck v Singapuru neodolal a objednal si stejnou rybu jako čínští rádoby frajeři ve značkových hadrech u vedlejšího stolu. Lehce omámený peklem tržiště se potácím městem, žene mě zvědavost a zběsilý hlad.

51

mons kallentoft Mezi delikatesy kantonské kuchyně patří hustá hnědá polévka ze žraločích ploutví uvařených v bujonu. Musím přiznat, že žraločí plout­ve zbožňuju. Jedná se bezpochyby o jednu z nejzajímavějších textur jídla na světě a jejich jemná chuť může mít úžasně překvapivé nuance, objímá, omračuje i hladí ty nejcitlivější chuťové pohárky; znalcům poskytuje zážitek plně srovnatelný s tím, co může konzervativnímu historikovi umění nabídnout pohled na některé ze zdařilejších děl Johna Constabla. Kvalita polévky ze žraločích ploutví se může lišit, ale pokud se snažíte zaimponovat a chcete, aby se s vámi mezi labužníky anebo mezi snoby počítalo, dost dobrá je pro vás jen nejlepší kategorie. Cena? Kolem pěti tisíc švédských za malou mističku. Většina lidí ze Západu považuje pojídání žraločích ploutví za zavrženíhodné. Cena, kterou za tuto pochoutku platí ohrožení žraloci, je vysoká. Buď jsou rovnou zabíjeni, nebo je lovci vhazují bez ploutví zpátky do moře, což živočichům podle některých biologů způsobuje velké utrpení. Centrem světového obchodu se žraločími ploutvemi je Wing Lok Street nedaleko čtvrti Sheung Wang. Roční obrat v tomto byznysu se odhaduje na tři miliardy švédských korun. Na ulici je to vidět. V přízemí vysokých, oprýskaných obytných domů leží vystavené sušené žraločí ploutve v červených obalech zdobených nesrozumitelnými zlatými znaky. V každém případě vypadají hodně draze. Jako šperky ve výloze u Tiffanyho v New Yorku nebo v klenotnictví Bvlgari v Miláně. Zkrátka jestli se potřebuješ ptát na cenu, táhni rovnou k čertu. Vcházím do jednoho z obchodů. Rozhlížím se. Zářivka na stropě poblikává. Ptám se na různé kategorie kvality a prodavač mi vše špatnou ang­ličtinou unaveně vysvětluje, ale o cenách se nezmiňuje. Očividně si přeje, abych odešel. Číňané, kteří si žraločí ploutve mohou dovolit, na žraloky pohlížejí jako na descartovské automaty poskytující zdraví a požitek. Vůbec jim nepřijde na mysl, že by se na jedny z nejkrásnějších mořských tvorů měly brát nějaké ohledy.

52

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.