Možnosti a limity korekce tìlesných proporcí

��

��

��

��

��

��

OBSAH

Obsah Nìkolik slov o autorce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 1/ Sebepojetí . . . . . Lidské tìlo a duše . Význam sebepojetí . Vývoj sebepojetí . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. 9 10 12 15

2/ Tìlesné sebepojetí . . . . . . . . . . . . . . . Význam tìla pro celkové sebepojetí . . . . . Výsledky výzkumù tìlesného sebepojetí . . Tìlesné sebepojetí ženy . . . . . . . . . . . . Tìlesné sebepojetí muže . . . . . . . . . . . . Vývoj tìlesného ideálu . . . . . . . . . . . . . Test osobní spokojenosti s vlastním tìlem .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

20 21 24 25 27 28 29

3/ Tìlo a média . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Masová komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . Psychologický vliv médií . . . . . . . . . . . . . . . Masmédia a tìlesné sebepojetí . . . . . . . . . . . Nabídka prostøedkù péèe o tìlo v èeském tisku . Internetové informace. . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

33 34 38 40 43 47

4/ Možnosti a limity korekce tìlesných proporcí . Geny a postava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . BMI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Procento tuku v tìle . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozdíly v odbourávání tuku u mužù a žen . . . . Životní styl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kalendáøní a biologický vìk . . . . . . . . . . . . . . Jak si uchovat zdraví . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

49 51 51 52 52 53 58 63

5

JAK DOSÁHNOUT POSTAVY SNÙ

5/ Pohyb a postava . . . . . . . . . . . . . Zmìny spojené s pohybem . . . . . . . Fyzické zmìny spojené s pohybem . . Psychické zmìny spojené s pohybem Doporuèený pohybový režim . . . . . Formování postavy . . . . . . . . . . . . . Spalování tuku . . . . . . . . . . . . . . Aerobní èinnost . . . . . . . . . . . . . Rozdíly mezi ženami a muži . . . . . . Sestavení pohybového programu . . . Kurzy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vhodné pohybové aktivity . . . . . . . . Chùze. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chùze naboso . . . . . . . . . . . . . . Aerobik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Streèink . . . . . . . . . . . . . . . . . . Cyklistika . . . . . . . . . . . . . . . . . Spinning . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jóga . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tanec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vodní gymnastika . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

6/ Výživa a udržení hmotnosti . . . Nadváha a zdraví . . . . . . . . . . . Podíl výživy na udržení hmotnosti Metabolický syndrom . . . . . . . . Poruchy pøíjmu potravy . . . . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

100 100 102 106 107

7/ Lékaøské zákroky . . . . . . . Estetická chirurgie . . . . . . . Chirurgie reliéfu tìla . . . . . Chirurgie projevù stárnutí . Další farmakologické postupy Sebepoškozování . . . . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

114 115 116 117 119 120

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

66 69 69 70 71 73 74 75 77 78 81 85 87 88 89 90 92 94 94 96 97

8/ Kosmetická péèe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Historie kosmetické péèe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Péèe o tìlo dnes . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 6

OBSAH

Volnì prodávané pøípravky a pomùcky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 9/ Závìry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Ostatní zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Pøíloha

7


Nìkolik slov o autorce Docentka Ludmila Fialová vystudovala dva obory na Fakultì tìlesné výchovy a sportu a na Filosofické fakultì Karlovy univerzity v Praze. Od roku 1989 pùsobí na katedøe pedagogiky, psychologie a didaktiky na UK FTVS, kde vyuèuje Didaktiku a Tìlesné sebepojetí. Výzkumu postojù k vlastnímu tìlu a k vlastní osobì se vìnuje déle než 15 let. Byla zapojena také do mezinárodního výzkumu „Tìlesné sebepojetí, zdraví a sport ve støední, východní a západní Evropì“. V posledních letech spolupracuje i s mimoevropskými univerzitami. Rozdíly v péèi o tìlo mezi kulturami pøinášejí cenné informace o kvalitì života a podmínkách pro osobní spokojenost jednotlivcù. Problematika postoje k sobì a ke svému tìlu je v souèasné dobì velmi dùležitá pro každého z nás, a proto se stala i pøedmìtem mnoha výzkumù. V roce 2003 byla autorka této knihy ocenìna jako „žena mìsíce“ a zaøazena mezi nejúspìšnìjší èeské ženy v oblasti vìdy. Je uznávanou odbornicí nejen na domácí pùdì, ale i v zahranièí. Publikuje v odborných i populárnì-nauèných èasopisech, aktivnì se úèastní kongresù a stáží doma i v zahranièí. V roce 2006 byla zaøazena do encyklopedií „Who is who in the world“ a „2000 outstanding intellectuals in the 21. century“, byla ocenìna také jako „International educator of the year 2006”.

8

SEBEPOJETÍ

1/ Sebepojetí Existuje jen jediný zpùsob, jak si poradit s životem, a to najít onen soubor hodnot, které nepodléhají módním trendùm, které se nikdy nemìní a budou neustále rodit ovoce v tom smyslu, že nám i uprostøed velice nejistého svìta pøinesou klid, zdraví a jistotu. (J. Hora)

Každý èlovìk si vytváøí urèitý obraz o sobì, svých schopnostech, vlastnostech, vìdomostech, své inteligenci, i o svém tìle, zdraví, vzhledu… Tento obraz a souèasnì i postoj k sobì nazýváme sebepojetím. Sebepojetí má dvì základní úlohy a funguje jako:

4 Nástroj orientace v osobním životì – pomáhá orientovat se ve vztazích spoleèenských, citových, èasových… Jím øídíme svá oèekávání i chování. Jednání èlovìka záleží na tom, jak spolehlivý obraz o sobì má. Duševnì zdravý èlovìk zná své síly, rozumí svým motivùm… Psychotik má nereálná oèekávání, nepøimìøené reakce a následné neúspìchy ho vedou k dezorientaci. 4 Stabilizátor èinnosti – sebepojetí je relativnì stálé, má tendenci k jednotì a odmítání zmìn. Vjemy a pøedstavy vztažené k sobì (tìlesnému vzhledu, zdraví, citovosti…) jsou relativnì nemìnné. Své sebepojetí bráníme proti vnìjším vlivùm, èasto neuvìdomìle zkreslujeme vnímanou skuteènost, a to má pak povahu sebeklamu. Taková obrana zbavuje èlovìka nutnosti vyrovnat se s konfliktní situací, která ohrožuje jednotu sebepojetí, souèasnì poskytuje èas a klid pro vhodnìjší realistický zpùsob øešení. Ale je tøeba dávat pozor, aby se únik od reality nestal trvalým sklonem.

9


Lidské tìlo a duše Vadou tìla se duše nezohaví, ale krásou duše se zdobí i tìlo. (Seneca) Vztah tìla a duše, øešili filozofové po celá staletí. Mnoho pozoruhodného k filozofickému pojetí èlovìka pøinesli již nìkteøí antiètí filozofové (Sokrates, Platon, Aristoteles). Duše èlovìka se v nejstarších pøedstavách ztotožòovala s dechem, vzduchem nebo jinou blíže neurèenou látkou. Od Platona pokládali idealistiètí filozofové duši za nehmotný princip pohybu, poznání a života. Nacházíme zde uèení o nesmrtelnosti duše, které støedovìká scholastika obohatila o „dùkazy“ vyvozené ze samé podstaty duše, jejíž existence je nezávislá na existenci tìla. V souladu s vírou v nesmrtelnost a s náboženskými pøedstavami o stvoøení duše Bohem (tìlo od rodièù, duše od Boha) øešili pozdìji køesťanští teologové (Sv. Augustin, Tomáš Akvinský) vztah mezi duší a tìlem dualisticky. V jejich koncepcích se však spíše prosadilo Aristotelovo pojetí duše, která tìlo formuje. Neexistuje však jinak než ve spojení s tìlem. Bez ní je tìlo jen pasivní látkou a nikoliv živou bytostí. Dualista a zakladatel novodobé filozofie René Descartes vyhrotil protiklad mezi duší a tìlem jako dvou na sobì nezávislých substancí. Velký dùraz byl kladen na rozdíl duše – jako myslící bytosti – a tìla, bytosti prostorové. V 19. a 20. století se ve filozofických dílech objevují nové pohledy i pøístupy ve zkoumání èlovìka. Mezi novými pøístupy ke èlovìku, ke vztahu tìla a duše, ale zejména k lidskému tìlu, mají významné místo fenomenologie, personalismus a existencialismus… Jejich spoleèným rysem je, že za pøedmìt filozofie se již neprohlašuje bytí samo o sobì, ani zákony jeho faktické existence, ale odhalování smyslu bytí. Tìlo tedy není pouhou biologickou entitou, ale má v nìm podíl naše „já“, prostøednictvím kterého své tìlo prožíváme. Tìlo je tudíž nositelem, ale zároveò i tvùrcem vztahù k okolnímu svìtu a nabývá spoleèenský a kulturní rozmìr (Rýdl, 1993; Aleksandrova, Bychovskaja, 1996). Prostøednictvím vlastního tìla vstupuje èlovìk do sociálních kontaktù, vyjadøuje sebe, sdìluje o sobì. Proto se v dnešní dobì snažíme pochopit èlovìka, jeho tìlo i duši jako jednotu. Smìøujeme k jeho celistvému pojetí. Funkèním základem a výchozím bodem každého projevu èlovìka je jeho tìlo. Tìlo však èasto zùstává cizí, neznámé a málo poznané právì pro svou blízkost. Vlastní tìlesnost èlovìka je zcela samozøejmá a jsme na ni zvyklí. A snad právì proto by

10

SEBEPOJETÍ

mìlo být vlastní tìlo objektem uvìdomìlé pozornosti a výkladu. Èasto se jím však vìdomì zaèneme zabývat až pøi aktuálních funkèních poruchách zpùsobených zranìním èi onemocnìním, kdy tìlo pøestává být samozøejmostí a zaèíná být považováno za významné. Èlovìk manipuluje svým tìlem a zároveò sám sebe chápe ve vztahu k tìlu. Možnost vejít do vztahu „mít tìlo“ má pouze èlovìk (zvíøe je pouze tìlem). Èlovìk však zároveò ví, že je ve své tìlesnosti vydán pohledu a hodnocení druhých lidí. Obleèení není jen zahalováním tìla, ale mùže vytváøet nový a lepší pocit tìla, a ovlivòovat tak i sebevìdomí èlovìka. Proto je pøikládán takový význam módì. I zde však vidíme rozdíl mezi „být tìlo“ a „mít tìlo“. Na jedné stranì jsme svým tìlem a pøedstupujeme pøed zrak druhého èlovìka, na druhé stranì máme tìlo a upravujeme svùj zjev tím, že se urèitým zpùsobem oblékáme, èešeme, líèíme, parfémujeme… Když upravujeme svùj vnìjší zjev, vyjadøujeme vždycky nìjakou stránku své niternosti. Èlovìk mùže dokonce prezentovat nìco, co si vùbec nemyslí, èím vùbec není. Jednání s tìlem jako s vìcí mùže poškodit nejen fyzické, ale i duševní zdraví èlovìka. Starost o tìlesný vzhled je èasto doprovázena obavami z tìla a jeho funkcí, mùže odvádìt energii jedince od dùležitých vìcí pro život a naopak jej orientovat na boj s èasto jen domnìlou nadváhou, vráskami, šedinami… Pohled na tìlo jako centrum života èlovìka se v posledních desetiletích spojuje stále více i s terapeutickými možnostmi, jak ovlivnit tìlo správnou životosprávou (pøedevším pohybovou èinností a výživou), jak nauèit èlovìka o své tìlo peèovat ve smyslu zdravotní prevence, ale i kultivovaného a zdravého vzhledu. Mluvit o kráse èlovìka je znaènì složitìjší než u krásy zvíøat a vìcí. Èlovìk mùže být i vnitønì krásný, prostøednictvím vlastností, které vypovídají o jeho duši. Tìlesno od duševna èlovìka nelze oddìlovat. Vzájemnì se podmiòují a ovlivòují, a není je proto možné dualisticky rozdìlit na dvì nezávislé látky, které mohou být formovány, utváøeny a vychovávány oddìlenì. Druhého èlovìka obvykle vnímáme bez vìtších problémù, v pohledu na sebe míváme ale èasto zkreslené pøedstavy a problémy s pravdivostí sebepøijímání. Je to ovlivnìno dvojím vnímáním vlastní osoby. Je tøeba rozlišit „já“ jako subjekt (já jsem ten, kdo vnímá) a „mì“ jako objekt vnímání (vytváøím si obraz o jiných i o sobì samém). Naše vìdomí má svùj pøedmìt (vìdomí nìèeho, napø. vlastního tìla). Já jsem v tomto pøípadì obrazem sebe – vnímaného a hodnoceného. Zároveò má vìdomí svùj podmìt (èí vìdomí). Já jsem v tomto pøípadì

11


ten, kdo vnímá, hodnotí, rozhoduje a koná. V tìchto dvou podobách je nám dán prožitek vlastní osoby. Jeho prostøednictvím získáváme informace z okolí a z nitra vlastní osoby, ze souèasnosti a minulosti, ze skuteèna i ze snìní (Balcar, 1983). Proto je naše vnímání subjektivní, èasto komplikované a nedá se nijak pøesnì zmìøit nebo urèit. Tímto dvojím vztahem k sobì se také èlovìk liší od vìtšiny živých tvorù. Za nejdùležitìjší zdroj poznání jsou pokládány pøedevším údaje o vnìjší skuteènosti nebo i pøíznaky neuvìdomovaných dìjù, ménì pak podoba, ve které si èlovìk své bytí uvìdomuje. Tento osobní, subjektivní prožitek je nosnou silou v duševním životì a jeho nedostatek bývá zdrojem poruchy. Ztráta kontaktu se sebou samým znemožòuje pøimìøené uspokojení pudových motivù i vytvoøení uspokojivých vztahù s druhými lidmi. Spokojenost èlovìka se sebou samotným ovlivòuje do znaèné míry i jeho chování. Míru aktivity jedince ovlivòuje i pocit vysoké hodnoty „já“, pocity dùležitosti, kompetence, výkonnosti, pøitažlivosti a podobnì. Dùležité je, jak jedinec vnímá a pociťuje sám sebe, jak o sobì smýšlí a jak se domnívá, že o nìm smýšlí jiní (to se týká jeho fyzického zevnìjšku, psychických vlastností a chování, ale i toho, co mu patøí jako majiteli – napø. vìci, partner…). Pro dobré fungování èlovìka ve spoleènosti má význam jeho sebepercepce a sebehodnocení, které zohledòují jeho duševní i tìlesné pøedpoklady a znaky.

Význam sebepojetí Krása je život snímající závoj ze své tváøe. Avšak vy jste život a vy jste závoj. Krásné vìci poznávají a vyhledávají, kdo jsou k tomu nadáni. (Demokritos) Sebepojetí chápeme jako celkový postoj k vlastní osobì, který má prvky kognitivní (sebepoznání, sebedefinování…), emocionální (sebehodnocení, sebeúcta…) a èinnostnì regulativní (sebeprosazování, sebeuplatnìní, sebekontrola…). Sebepojetí se opírá o vlastní zkušenost i o mínìní druhých lidí. Hodnocení okolí jedincem závisí na vztahu tohoto okolí k jeho osobì. Úroveò sebevìdomí jedince je dána pomìrem obrazu jeho reálného a ideálního já, tedy toho, za

12

SEBEPOJETÍ

koho se považuje, a toho, kým by chtìl být. Èím menší je rozdíl, tím je jeho sebevìdomí vìtší. Jedinec s nepøimìøeným a nepravdivým sebepojetím je lehce zranitelný, protože musí stále poèítat s možností, že bude konfrontován s neoèekávanými reakcemi druhých lidí. Výsledkem toho je pak úzkost a obranná reakce. Základní prvky sebepojetí ukazuje následující obrázek. Já

Inteligence

Tìlo

Charakter

Tìlesný vzhled

Zdraví

Tìlesná výkonnost

Pocity…

Obr. 1.1 Prvky sebepojetí Nìkteré znaky jsou neoddìlitelnou výbavou naší identity, nevybíráme si je, ani je nijak neovlivníme (pohlaví, barva kùže, datum narození…). Nìkteré složky své identity mùže èlovìk ovlivnit, protože má k dispozici urèitý výbìr. Jde o volbu partnera nebo kariéry, ale i o náboženskou, politickou … pøíslušnost… Tìlesné sebepojetí (tìlesný vzhled, zdraví a výkonnost) je velmi dùležitou souèástí celkového sebepojetí. Obraz vlastní osoby, èi pojetí sebe sama zahrnuje vlastní vzhled a tìlesné vlastnosti, vlastní schopnosti (umím, mohu), vlastní postoje (cítím se špatnì, když…), vlastní role a povinnosti druhých vùèi jedinci (lidé jsou povinni prokazovat mi…). Tento obraz vlastní osoby je strukturou o mnoha vrstvách a vystupuje také jako motivaèní èinitel. Vysoko se oceòují lidé, kteøí vìdí, že mají ve své èinnosti dobré výsledky, že jsou uznáváni, mají dobrou spoleèenskou pozici a vypadají atraktivnì. Sebeocenìní má znaèný vliv na citovou rovnováhu a na sociální fungování jedince. Následující obrázek ukazuje, na základì jakých informací si èlovìk vytváøí obraz o své osobì.

13


Pøedstava o tom, jak mì druzí hodnotí Oèekávání druhých

Vnímání a interpretace chování druhých vùèi mì

Oèekávání od sebe

Chování druhých ve smyslu pøedchozího hodnocení

Moje chování ve smyslu pøedchozích oèekávání

Hodnocení mé osoby druhými lidmi

Vnímání druhými, interpretace mého chování

Obr. 1.2 Interakèní kruh sebedefinování V zásadì mùžeme rozlišit nìkolik základních významù sebepojetí.

4 Obraz „já“ V nìèem se realitì podobá, ale v nìèem se od ní vzdaluje. Je to výpovìï o mnì samotném – o tom, jaký jsem, jak se vnímám jako individualita. Obraz o sobì je ale ovlivnìn také mínìním druhých lidí.

4 Hodnocení „mám být“ Já zaujímám k vlastnímu obrazu citový, hodnotící vztah (láska, pocit viny, odpor…). Jde èasto o rozpor mezi ideálním já a skuteèným já. Závisí to na pøijatých nárocích na sebe. Toto sebehodnocení bývá znaènì odolné vùèi zmìnì.

4 Smìøování „chci být“ Obraz o sobì je i výzvou, zdrojem budoucí motivace. Kromì hodnocení tu je i èinné smìøování (nìkdy i v podobì volního úsilí). Napøíklad rozhodnutí „mìl bych vypadat jinak, proto zmìním svùj životní styl“.

4 Možnost ovlivnìní Jde o pøijetí vnìjší kontroly (výsledky závisí na náhodì, vùli jiných) èi o vnitøní kontrolu (výsledky jsou dùsledkem mých vlastních èinù). V situacích, k jejichž

14

SEBEPOJETÍ

zmìnì jsme motivováni, se projevuje náš postoj jako míra sebedùvìry a výraznì ovlivòuje naše prožívání a chování. V extrémních pøípadech je jedinec buï pøesvìdèen, že on s danou situací nemùže nic dìlat, nebo naopak, že vše závisí jen na nìm. Pravda ale bývá nìkde mezi.

4 Role (mám být) Spoleèenská role je èinitel, který mìní chování i prožívání prostøednictvím sebepojetí. Spoleènost má urèitá oèekávání, která se liší napøíklad pro osobu ženy, studenta, øeditele… A na základì tohoto zaøazení je oèekáváno urèité chování, oblékání, vzhled, znalosti…

Vývoj sebepojetí Sebeúcta je povìst, jakou máš sám u sebe. (B. Tracy) Rodinné prostøedí ovlivòuje èlovìka nejdøíve a nejvíce. Pozdìji pomáhají sebepojetí utváøet zkušenosti s dalšími lidmi, kteøí zaujímají k jedinci hodnotící postoj (pohled rodièù, sourozencù, vrstevníkù, autority v podobì uèitele, trenéra, šéfa…). Spoleèenské stereotypy ovlivòují èlovìka a jeho chování podle toho, zaè je pokládán, co je od nìho oèekáváno vzhledem k pøíslušnosti k pohlaví, národnosti, vrstvì, povolání, vìku, zevnìjšku… Nové zkušenosti pøinášejí další informace o tom, jak druzí èlovìka vidí, a pøestože obraz o sobì je znaènì stálý, mùže být na jejich základì urèitá èást sebepojetí pozmìnìna. Sebepojetí se tedy vyvíjí na základì zkušenosti samotného èlovìka s vlastní osobou, ale i na základì poznatkù z okolního svìta. Podle Balcara (1991) vzniká základ sebepojetí ve tøetím roce života, kdy dítì zaène odlišovat „já–ty“, tedy osoby a pøedmìty. Nejprve se vyvíjí „tìlesné já“, pak teprve „sociální já“. Ve vývoji jedince lze jednotlivé fáze vývoje sebepojetí charakterizovat následovnì.

15


Tab. 1.1 Vývoj sebepojetí (Balcar, 1983) Vìk batolecí:

jsem to, co mohu svobodnì dìlat

Vìk pøedškolní:

jsem to, co uèiním

Vìk školní:

jsem to, co dovedu

Období dospívání:

jsem to, èemu vìøím

Vìk mladé dospìlosti:

jsem to, co miluji

Støední vìk:

jsem to, co poskytuji

Období zralosti:

jsem to, co po mnì zùstane

Do sebepojetí èlovìka postupnì vstupují i prvky sebehodnocení, které se na poèátku školní docházky vìtšinou øídí názory, postoji a hodnoceními dospìlých (uèitelù, rodièù). Postupnì se ale stále èastìji uplatòují i hodnocení vrstevnická. Vìtšina èinností mladších školákù je zamìøená navenek, o vlastní nitro se dìti v tomto vìku pøíliš nestarají. Pøestože jejich sebepojetí je ještì obecné, jejich „já“ je už nositelem citù, snah a pøání. Hodnocení žákovy osobnosti však mùže obsahovat nìkteré výrazové krajnosti nebo postihovat èasto se opakující situace významné pro prožívání vlastní úspìšnosti èi neúspìšnosti, které se mohou promítnout do nepøimìøeného sebehodnocení. Je-li žák stále hodnocen negativnì a posuzován v mnoha oblastech jako horší než ostatní, ztrácí dùvìru ve vlastní síly. Na druhé stranì i nadhodnocování a pøílišné zdùrazòování úspìchù mùže vyvolávat nadmìrnou a nerealistickou sebedùvìru a sebejistotu. Puberta a dospívání znamenají v sebepojímání velký kvalitativní pøedìl. Pozornost dospívajícího zprvu upoutává jeho vzrùstající fyzická síla, mìnící se vzhled, tvary a vlastnosti jeho tìla. Tyto nové kvality se stávají pøedmìtem srovnávání a ohodnocování. Vyšší úroveò poznávacích procesù umožòuje i studium sebe sama. Vlastní osoba, která byla døíve pojímána pøevážnì jako pøedmìt èinnosti, se stává postupnì i objektem sebeuvìdomìní. Vzniká, postupnì se mìní a prohlubuje obraz sebe zahrnující nejen vlastní zevnìjšek, ale i schopnosti, myšlenky, názory, pøání a touhy, mravní a volní kvality. Tak se rozvíjí nadmìrný zájem o vlastní já, který souvisí s urèitou sebestøedností v tomto vìku a ovlivòuje usuzování i prožívání. Je projevem postupného osamostatòování, hledání sebe sama, úsilí o vlastní identifikaci. Pøevážnì extrovertní (navenek obrácená) orientace dítìte je vystøídána doèasnou a vývojovì podmínìnou in-

16

SEBEPOJETÍ

troverzí (obrácením se do sebe) doprovázenou sebezpytováním a sebezdùrazòováním, kdy donedávna ještì nejisté já se stává mìøítkem všech vìcí. Nadmìrný zájem o sebe, vlastní osobu umožòuje na jedné stranì hlubší poznávání sebe sama, na druhé stranì je však i výsledkem nedostateènì vyvinutého sebevìdomí a sebehodnocení. Sebepojetí se stále více formuje jako celkový postoj a vztah k vlastní osobì. Èasto se hovoøí o rozdílu mezi takzvaným reálným a ideálním já (jaký èlovìk skuteènì je, jaký se domnívá, že je, a jakým by chtìl být). Rozpornost tìchto pøedstav vytváøí v jedinci neklid a napìtí. Psychoanalytici vidí v tomto rozporu jeden ze základních zdrojù vnitøních konfliktù. Jestliže sebepojetí dospívajícího obsahuje pøíliš mnoho negativních hodnocení, nebo èastìji nespokojenost s nìjakou vlastností (vzhledovou, výkonovou èi charakterovou), kterou jedinec považuje za velmi významnou (má za to, že je ošklivý, nemotorný, neschopný…), kompenzuje tyto nedostatky èasto denním snìním, které se mùže týkat pøítomnosti i budoucnosti (je krásný, úspìšný, bude obdivován, dosáhne vynikajících výkonù…). Støet s realitou u nìho navozuje pocity nespokojenosti a malomyslnosti. V kladném smyslu však ideální pøedstavy o sobì pùsobí motivaènì, jsou zdrojem aktivity pøi sebezdokonalování, podnìcují k práci na sobì. Sebehodnocení vychází v dospívání z vlastního já. Hodnotit sebe znamená posuzovat se podle urèitých kritérií, oceòovat své vlastnosti, projevy a výkony vzhledem k tìmto kritériím. V prùbìhu zapojování se do spoleèenských vztahù pøejímá a zobecòuje èlovìk urèité normy a zpracovává je ve svùj hodnotící systém. Sebehodnocení tedy odráží i objektivnì existující vztahy a spoleèensky uznávané hodnoty, ale tak, jak jsou pøetváøeny a prožívány. Relativnì samostatné a do jisté míry objektivní kritérium pro hodnocení i sebehodnocení jedince pøedstavují jeho výkony, které jsou mìøitelné a srovnatelné. Tìlesná i duševní výkonnost se v dospívání prudce rozvíjí, ale i odlišuje. Sebehodnocení dospívajícího neodráží školní hodnocení tak bezprostøednì, jak tomu bylo v døívìjším vývoji. Støedoškolák se napøíklad mùže považovat za dobrého v urèitém pøedmìtu, i když má v tomto pøedmìtu horší známku. Do sebehodnocení se zaøazují nejen konkrétní úspìchy a neúspìchy, jsou zvažovány i vlastní schopnosti, neoprávnìnost rùzných požadavkù a uplatnìní v mimoškolních èinnostech. Vlastní výkonnost není tedy posuzována jen podle aktuálních výsledkù, ale i podle dalších okolností, které formují a ovlivòují sebehodnocení. Stejnì jako se do sebeuvìdomování a sebepojetí celkovì promítají mezilidské vztahy, tak i v sebehodnocení hrají dùležitou úlohu druzí. Proto bý-

17


vají dospívající nejcitlivìjší na dojem, jímž pùsobí na druhé lidi. Zaznamenávají všechno, co se k jejich osobì nìjak vztahuje, nejen slovnì vyjádøené hodnotící soudy, ale i neverbální projevy: je-li jim vìnována pozornost, èi jsou-li pøehlíženi, soustøeïují-li na sebe pohledy obdivné, kritické, posmìšné…, jaká intonace hlasu v komunikaci s nimi pøevládá… Zvláštì ty projevy a výroky, které skuteènì nebo jen podle mínìní dospívajících pøedstavují negativní posouzení, bývají intenzivnì prožívány a pùsobí zmatky a výkyvy v sebehodnocení. V dobì dospívání se vyhraòují urèité sociální potøeby, mezi nìž patøí také potøeba respektování vlastní osoby a její pozitivní oceòování. Do chování a prožívání se tak promítá touha po uznání. Potøeba pozitivního souhlasu nevede ale pouze k opakování uznávané èinnosti, vyvolává i chování vedené snahou ukázat se v lepším svìtle, zastøít nedostatky. Osobnost mladistvého se stylizuje do role, která je od nìho oèekávána nebo o níž se domnívá, že je oèekávána. Vzory a ideály vedou mladého èlovìka svými žádoucími a cenìnými vlastnostmi k napodobování a ke ztotožnìní se s nimi. Pøedstavují ale i soubor srovnávacích kritérií pro sebehodnocení. Proces sociálního srovnávání probíhá každodennì a velmi intenzivnì ve vrstevnických skupinách. Tam se dále utváøí sociální zkušenost jedince se sebou samým i s tím, jak je pøijímán èi odmítán a proè. Sebehodnocení je tak obohacováno o další rozmìry, vrstevníci se stávají navzájem tolerantnìjšími a kritiètìjšími. Názory vrstevníkù mohou korigovat nìkteré výkyvy sebehodnocení (namyšlenost, nadmìrné sebevìdomí, ale i podceòování se). Pøílišná závislost na mínìní skupiny ale mùže vést také k nežádoucí konformitì, snižuje-li schopnost samostatnì hodnotit sebe i dosažené výsledky. Rozkolísané a nevyhranìné sebehodnocení dìtí v pubertì se v dobì dospívání postupnì stabilizuje. Vždy se ale týká hlavnì vzhledu, pøitažlivosti, úspìchù a neúspìchù, vìdomostí, dovedností i schopností, sociálního postavení, jednotlivých charakterových vlastností, zásad a principù jednání. Hodnocení se vyvíjí od oceòování pøevážnì vnìjších znakù a projevù k hodnocení vlastností vnitøních, mravních a charakterových. Sebehodnocení i souèasné a budoucí sebeuplatnìní je úzce spojeno s vývojem autoregulaèních vlastností osobnosti. Stoupá míra sebekontroly a zodpovìdnosti za vlastní jednání.

18

SEBEPOJETÍ

Tím, že je èlovìk pøijímán druhými a pøijímá i sám sebe, je možné pravé sebepoznání a plné fungování jedince. Hlavním znakem zralé a dobøe fungující osobnosti je otevøenost vùèi zážitkùm a novým poznatkùm, která je podmínìna jistotou o vlastní hodnotì ve všech ohledech a dùvìrou ve vlastní schopnosti. Èlovìk se zdravým sebepojetím se stává aktivním a uvìdomìlým spolutvùrcem svého života.

19


2/ Tìlesné sebepojetí Krása èlovìka ještì více zdùrazòuje jeho mravní hodnoty, avšak nemá-li jich, je pak krása jen podívaná pro oèi, nikoliv potìšením pro srdce. (V. G. Bìlinskij)

Postoj k vlastnímu tìlu, který zaujímáme na základì obrazu utvoøeného o tìle, jeho vzhledu, funkènosti…, nazýváme tìlesným sebepojetím. To je velmi dùležitou souèástí celkového sebepojetí, v nìkterých fázích vývoje dokonce nejdùležitìjší. Tìlo je pøedmìtem sociálního a kulturního vývoje. Mìnící se normy a hodnoty v rùzných kulturách, epochách nebo prostøedích ovlivòují naše sebepojetí. V souèasné dobì se dokonce zaèíná pìstovat kult, který na naše tìlo klade nároèné požadavky (aby bylo zdatné, opálené, štíhlé a bez tuku, zdravì vypadající…). Tìlo se stává designérským produktem a objektem, do nìhož musí být investováno. Bývá èasto veøejnì prezentováno i jako symbol úspìchu… Z tìchto dùvodù je považováno za jednu z nejdùležitìjších komponent celkového sebepojetí. Tìlesné sebepojetí proto sehrává v životì dnešního èlovìka výraznou roli.

20

Možnosti a limity korekce tìlesných proporcí

Recommend Documents