Momenty právě uplynulého roku

Informační bulletin Občanské demokratické strany

Momenty právě uplynulého roku

9 / 2011

OBSAH

Z obsahu

Vážení čtenáři,

S nadějí do nového roku Petr Nečas Sváteční zamyšlení předsedy Občanské demokratické strany nad naší současností, našimi osobními pocity a výzvami i směřováním do budoucna. Předseda ODS v textu zdůrazňuje, že naše reformní změny jsou renomovanými zahraničními institucemi oceňovány. strana 4

Ideová konference v Ústí nad Labem ODS představila na své ideové konferenci program pro sociálně vyloučené lokality. Přináší věrohodné a vyvážené řešení na straně prevence a solidarity i na straně práva a dodržování pravidel. strana 5–7

2012: Ekonomická jistota nejistoty David Havlíček Tajemník Národní ekonomické rady vlády se zamýšlí nad zhoršující se ekonomikou Unie a předkládá čtyři varianty řešení situace. O tom, která varianta se nakonec uskuteční, se bude ve velké míře bohužel rozhodovat o nás a bez nás. strana 13

Vánoční tradice Vánoce se staly jedním z nejvyznávanějších svátků v celém civilizovaném světě. Symboly a pranostiky. strana 19–21

Tipy na dárky a kultura Michala Komrsková Nejen tipy na dárky, které potěší pod stromečkem, ale i divadelní představení, výstavy a koncerty jsou události, kterými si lze vánoční svátky zpříjemnit. strana 24–25

Historie místo kompasu Jindřich Marek Ani z nebe nepřichází svoboda zadarmo... Připomínka 70. výročí od vysazení dvojice parašutistů z operace Anthropoid, který byl vojenskou operací proti jednomu z největších nacistických zločinců R. Heydrichovi. strana 26–28

9/2011 informační bulletin Občanské demokratické strany Vydává ODS Publishing, s.r.o. Adresa vydavatelství a redakce: Jánský vršek 13, 118 00 Praha 1 Tel.: 234 707 160, 161, 164 E-mail: [email protected], http: www.ods.cz Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková Redaktorka: Ivana Vajnerová Grafika a foto: Ingrid Valentinová, Luděk Krušinský Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů Registrace u MK ČR E 12908 Redakční uzávěrka: 6. 12. 2011 Inzerci přijímá: e-mail: [email protected]

ocitáme se v období, kdy každý den přináší nové události, zvraty a výzvy. Zároveň ovšem většina z nás prochází hektickými přípravami Vánoc, byť se snad schyluje k poklidnému svátečnímu spočinutí. Po něm vesměs přichází hodnocení uplynulého roku společně s plány, cíli a očekáváním vývoje v roce následujícím. Takže dovolte, abychom se nad těmito otázkami stručně zamysleli i my. V první řadě bychom vám rádi popřáli zdařilou přípravu vánočních svátků a poté jejich příjemné, harmonické prožití, hlavně s blízkými, kteří při vás stojí a váš život obohacují. V této souvislosti chceme se vší upřímností zmínit, že pravděpodobně stejně jako vy nacházíme obohacující a blízké osobnosti i v rámci práce pro ODS. Zejména těm, kteří se lidsky ani politicky nevzdávají principiálních zásad slušnosti, pracovitosti a neústupné ideové konzistence, patří náš mimořádný dík za příklad a spolupráci. Dlužno dodat, že by politika nebyla politikou, kdyby v jakékoli straně čas od času nevyvstala nepříjemná aféra, neobjevili se lidé, kteří na její tvář vrhají poněkud pochybné světlo. Nepříjemné okamžiky se nevyhýbají ani ODS. O to víc je třeba si vážit těch, kteří – mnozí i mimo mediální výsluní – poctivě hájí ideje, z nichž Občanská demokratická strana vzešla a po dvacet let se jimi snaží řídit. Pokud se dostáváme ke zmíněné reminiscenci uplynulého roku, mimo jiné právě dvacetileté výročí založení strany patřilo k význačným mezníkům nabízejícím zamyslet se a shrnout si – společně i osobně vnitřně – vše podstatné, čím občanští demokraté prošli a jakou cestou dál jít. Nikdy to nebylo zcela snadné a ani poslední politický vývoj se neobešel a zřejmě v budoucnosti neobejde bez komplikací. Udržme si sílu takové momenty zvládnout se vší důstojností. K povzbuzením posledního období patří úspěšné setkání starostů s odborníky a vrcholnými představiteli ODS. Zdařilý byl i podzimní kongres a nedávná ideová konference věnovaná řešení situace v sociálně vyloučených lokalitách. Doufejme, že taková setkání budou i v následujícím roce přínosná pro budoucnost strany, její soudržnost a úspěšné vládnutí. Ještě jednou vám přejeme krásné Vánoce, úspěšný nový rok a doufáme, že Listy ODS přispějí k vaší informovanosti a také poskytnou příjemné počtení například z oblasti historie, kultury… Nechť se vám co nejlépe daří v osobním i politickém životě. To vše vám přeje vaše redakce

3

SLOVO PŘEDSEDY

S nadějí do nového roku

nešní text spadající do adventní doby bych rád pojal trochu jinak. Advent je časem radostného očekávání, těšení se na splnění našich niterních přání. Je to doba přicházení, nikoli odcházení. Advent je i dnes cosi jako rodičovská náruč – spolehlivá i v současné turbulentní době. Dobře víme, že reálný život a stav české a nejen české společnosti je na hony vzdálen idyle. Závist, strach a svár zdaleka nepominuly. Lidé příliš často mají pocit, že pouhým právem narození jim vzniká nárok na blahobyt, na hojnost, na bezpracné osobní štěstí. Mají pocit, že svět jim něco dluží a jsou podrážděni z toho, že se jim toho všeho nedostává v plné míře. Žijeme v době, kdy je módní vidět svět kolem sebe negativisticky. Kdy se z televizních obrazovek nebo tisku valí jedna špatná zpráva za druhou, protože dobrá zpráva není žádná zpráva. Žijeme tedy v době většinou špatných zpráv, které se stávají jakousi společenskou normou a spoluutvářejí veřejné povědomí. Samozřejmě nikdo nemůže nikomu upírat jeho pocity, špatné nálady, obavy z neznámé budoucnosti nebo bagatelizovat vážné problémy, protože svět se mění. Mění se vše zažité, mění se tradiční jistoty, což ovšem zdaleka není úděl jen naší země. Přesto musím tento přílišný nihilismus a šíření pomyslné „blbé nálady“ odmítnout.

D

4

Nejsme na tom tak špatně, jak by se mohlo zdát z některých komentářů, reportáží nebo proklamací některých politiků. Nelakujeme naši současnost narůžovo, ale zároveň ji odmítáme lakovat načerno. Nemůžeme lidem slibovat trvalé jistoty jako různí populisté, ale šanci a naději, že naše země propluje složitým obdobím relativně bezbolestně a důstojně. Právě současná vláda pod vedením ODS si dnešní i budoucí rizika uvědomuje a bere velmi vážně odpovědnost, kterou dostala od občanů. Právě proto se upsala někdy bolestivým, a ne vždy populárním reformám, neboť chce lépe připravit českou společnost na nadcházející období. Je paradoxní, že větší pochopení pro své úsilí zatím častěji nacházíme v zahraničí než doma, kde nikdo není prorokem. Naše reformní změny jsou renomovanými zahraničními institucemi oceňovány, v některých případech dokonce dávány za vzor ostatním. Na rozdíl od těch špatných zpráv však tato hodnocení do našeho veřejného prostoru téměř neproniknou. Zvýšení ratingu České republiky, zcela výjimečné v současných evropských podmínkách, nebo nedávné pozitivní hodnocení reforem od generálního tajemníka OECD Angela Gurríi, to nejsou témata, která se v našich médiích objevují na titulních stranách nebo v hlavních televizních zprávách – pokud se objevují vůbec.

Nemá smysl si však stěžovat. Musíme sami pracovat na tom, aby se veřejnost dostala k co nejobjektivnějším informacím, a to je práce pro nás pro všechny. Nutné společenské reformy jsou úkolem odpovědných politiků. Proto je naší prvořadou povinností potřebné změny nejen provádět, ale vysvětlovat veřejnosti. Přesvědčovat ji, že tato cesta vede správným směrem, abychom se v budoucnu neměli hůře jako v některých jiných zemích. Žijeme zároveň v době, kterou lze nazvat trochu s nadsázkou protikorupční „hysterií“. Tím zdaleka nechci zlehčovat problémy, které v naší zemi, stejně jako v řadě jiných zemí, existují. Problém korupce je velmi závažný a v žádném případě před ním nestrkáme hlavu do písku. Je však s podivem, když se do čela těchto antikorupčních hnutí staví i iniciativy, jejichž představitelé sami za vlád sociální demokracie spoluvytvářeli klientelistické prostředí, které dnes kritizují. Někteří jsou dokonce vyšetřováni protikorupční policií kvůli neprůhledným privatizacím. Za zcela nepravdivé a účelové potom považuji jejich tvrzení, že vláda v boji proti korupci neudělala vůbec nic. Řada exekutivních i legislativních kroků z posledních měsíců svědčí o pravém opaku. Nikdy předtím neměla žádná z vlád takovou ambici pohnout s tímto negativním fenoménem jako vláda současná. Řadu protikorupčních kroků jsme už prosadili (rušení pochybných tendrů, prostředníků na obraně, zprůhlednění veřejných zakázek, zpřísnění trestů za korupci, elektronické aukce atd.), hodně práce je ještě před námi. Dokonce to vypadá tak, že čím více v boji proti korupci děláme, tím hlasitěji se tyto iniciativy ozývají – a je možná na zamyšlení, minimálně u některých, proč tomu tak ve skutečnosti je. Chci však opět končit adventem. Adventní doba je nabitá nadějí. Adventní naděje má smysl, kvalitu a cíl. Není to naděje, která „umírá poslední“. Je naší výzvou a nasměrováním i do budoucna. Přeji vám všem klidné vánoční svátky a šťastný nový rok.

Petr Nečas předseda ODS a předseda vlády ČR

IDEOVÁ KONFERENCE

ODS představila program pro sociálně vyloučené lokality Sociálně vyloučené lokality se staly tématem ideové konference „Právo a solidarita“ k řešení situace v sociálně vyloučených lokalitách. Ta se uskutečnila v sobotu 3. prosince v Ústí nad Labem. Předseda ODS a premiér Petr Nečas ve svém projevu upozornil, že na eskalaci situace v některých těchto lokalitách bylo zaděláváno desítky let a žádná z předchozích vlád tento problém výraznějším způsobem neposunula. Proto ODS představila program, který přináší věrohodné a vyvážené řešení na straně prevence a solidarity i na straně práva a dodržování pravidel.

Jaká jsou konkrétní navrhovaná opatření Prevence a solidarita Podpora vzdělání dětí • Jedním z klíčových úkolů v rámci prevence je podpora vzdělávání (už od předškolních zařízení) a programů pro doučování sociokulturně znevýhodněných dětí. S tím souvisí i podpora školských poradenských zařízení a volnočasových aktivit dětí. Naším cílem je posílit integraci žáků z praktických škol do hlavního vzdělávacího proudu. K tomu lze využívat speciálně vyškolené asistenty pedagogů. Systém prostupného zaměstnávání • Lidé ze sociálně vyloučených lokalit musí být motivováni získat pracovní návyky. Proto podporujeme zavádění systému prostupného zaměstnávání. Uchazeč projde několika stupni pracovní činnosti (veřejná služba, veřejně prospěšné práce, společensky účelná pracovní místa ve spolupráci s úřady práce) s návazností na možnost uplatnění na pracovním trhu. V této souvislosti lze využívat prostředků z evropských fondů. Sociální bydlení • Podporujeme možnost zavedení prostupnosti dostupného bydlení pro sociálně slabé spoluobčany. Chceme vytvořit systém, ve kterém bude možné spolupracovat nejenom s obcemi, ale i se soukromými vlastníky. Vedle sociál-

ních bytů je možné rozvíjet alternativní formy bydlení za přesně definovaných podmínek pro uživatele (jejich podíl na údržbě a provozu). Patří sem krizové bydlení (ubytovny, azylové domy), tréninkové bydlení (krátkodobé nájemní bydlení) nebo garantované bydlení u soukromých pronajímatelů. Posílení terénní sociální práce • V sociálně vyloučených lokalitách posílíme sociální terénní práci. Sociální terénní pracovníci musí mít vazbu na pro svoji práci potřebné instituce, policii, školu a neziskové organizace, které problematiku v místě řeší. Jejich pravomoci musí být posíleny o možnost odnětí dávek. Rozvoj sociálních služeb • Prosazujeme, aby obce vytvářely střednědobé plány sociálních služeb. Tyto plány by měly kopírovat jejich skutečnou potřebnost na základě struktury obyvatel dané obce. Stejně tak je nutné stanovit cenu za jednotlivé služby a parametry dlouhodobé péče o ohrožené skupiny obyvatel. Pomoc obětem trestných činů • Oběti trestné činnosti musí požívat vyšší ochrany před pachateli kriminálních deliktů. Těchto změn lze dosáhnout novelou trestního řádu. Pro nemajetné oběti trestných činů zajistíme bezplatnou právní pomoc.

Právo a dodržování pravidel Nulová tolerance ke kriminalitě všech forem • Musí dojít k přehodnocení práce policie, která by měla důsledněji postihovat všechny formy trestné činnosti, včetně drobné majetkové kriminality nezletilých. Nulová tolerance k těmto činům je alfou a omegou zlepšení vzájemného soužití především v sociálně vyloučených lokalitách. Centrální registr přestupků • Smyslem zavedení centrálního registru přestupků je postih recidivního jednání pachatelů. Jeho vytvoření umožní důslednou kontrolu těch osob, které se přestěhují do jiné obce, jestli ve svém předchozím bydlišti nepáchaly přestupky. Mohou se tak mj. vyhýbat placení dluhů v režimu správní agendy. Registr povede Ministerstvo spravedlnosti. Evidovat se budou pouze některé přestupky, a to ty, které jsou společností negativně vnímány (proti veřejnému pořádku, občanskému soužití a majetku). Díky tomu bude možné překvalifikovat opakované přestupky na trestný čin. Opakované přestupky trestným činem • Navrhujeme, aby soustavně opakované přestupky (proti majetku, osobní

5

IDEOVÁ KONFERENCE integritě) byly posuzovány jako trestný čin. Tresty by v těchto případech měly být peněžité, ale i alternativní, například v podobě veřejně prospěšných prací. Zákaz pobytu • Prosazujeme zavedení nové sankce do přestupkového zákona, která spočívá v zákazu „zdržovat se“ pachateli v místě, kde se určitých typů přestupku dopustil. Zákaz pobytu reaguje na nedostatečné sankce za přestupky, neboť pokuta je v řadě případů neúčinná. Cílem je dosáhnout zlepšení bezpečnosti v problémových lokalitách. Definování podlahových a hygienických standardů nájemního bydlení • V budovách, kde dochází k sestěhování lidí do nájemního bydlení vázaných na příjem ze sociálních dávek (příspěvky a doplatky na bydlení), vzniká právo veřejné správy zkontrolovat, zda je za tyto veřejné prostředky poskytována náležitá služba. Chceme definovat standardy z hlediska podlahové plochy a hygienických nebo požárních podmínek. Tato opatření by se neměla promítat do norem soukromého práva (občanský zákoník), ale například do roviny posílení pravomocí hygieniků v těchto typech ubytování. Redukce doplatku na bydlení • Doplatek na bydlení je příkladem často zneužívané dávky pomoci v hmotné nouzi. U doplatku na bydlení stát hradí zbylé skutečné nároky na bydlení žadatele, který je spolu se společně posuzovanými osobami v hmotné nouzi.

Toho využívají majitelé některých ubytoven a dalších objektů, kteří nastavují několikanásobně vyšší nájemné, neodpovídající kvalitě a velikosti bydlení. Budeme prosazovat, aby byl doplatek na bydlení v těchto typech ubytování nastaven tak, aby jeho výše odpovídala ceně nájemného obvyklého v daném místě. Tvrdší postihy za skryté záškoláctví • Chceme zamezit skrytému záškoláctví, kdy některé rodiny neposílají děti do školy a vystavují neopodstatněné omluvenky. Proto navrhujeme povinnost rodičů pobírajících dávky v hmotné nouzi zajistit pro své dítě omluvenku od lékaře. V případě, že by taková omluvenka nebyla předložena, jednalo by se o neomluvenou absenci. Školy dávají v takových případech po 25 neomluvených hodinách podněty přestupkové komisi a nově by měly povinnost informovat o tomto řízení i úřad práce. Exekuce životního minima • Dávky životního minima budou chronickým neplatičům exekuovány. Dnes dochází k tomu, že se mnozí schovávají za sociální dávky a nepodléhají exekucím ve správních sankcích. V takových případech jim zůstane jen existenční minimum. Je možné uvažovat o exekuovatelnosti dalších sociálních dávek. Zřízení pozic specialistů pro řešení případů lichvy • V rámci Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu budou určeni specialisté pro oblast lichvy, kteří by měli

přispět ke zvýšení objasněnosti této trestné činnosti. Anonymní obyvatelé • Prosazujeme, aby nadále nebylo možné přihlašovat se k trvalému bydlišti na radnici v libovolně zvolené obci. Na radnici nikdo nebydlí, radnice ubytování nezajišťuje. Není tedy nadále možné, aby lidé hlášeni na radnici byli evidováni v systému hmotné nouze. Zároveň tak zamezíme účelovému přihlašování na radnici pro účely ovlivnění výsledku komunálních voleb. Přísnější pravidla pro výkup barevných kovů a zastavárny • Přísnější pravidla zavedeme pro organizaci výkupu barevných kovů, abychom omezili značné škody na veřejném i soukromém majetku. Zároveň omezíme provoz zastaváren, kde často dochází k legalizaci drobné majetkové trestné činnosti. Důsledná kontrola výplaty dávek pěstounské péče • Častým problémem je zneužívání dávek vyplácených v rámci pěstounské péče. Některé rodiny, které žijí z dávek státní sociální podpory a dávek pomoci v hmotné nouzi, našly způsob, jak si těmito dávkami rozšířit své příjmy. Prarodiče požádají, aby jim byla dána do pěstounské péče jejich vlastní vnoučata, ačkoliv fakticky o děti dál pečují rodiče nebo všechny tři generace žijí ve společné domácnosti. Proto navrhujeme, aby se výrazně zpřísnilo prověření žádostí o svěření dítěte do pěstounské péče u podobných případů.

Výňatky z projevu předsedy ODS Petra Nečase • Problematika sociálně vyloučených lokalit se netýká jen medializovaného Šluknovska. Při pohledu na mapu České republiky zjistíme, že potenciální ohniska podobných konfliktů jsou v mnoha okresech naší země. Šluknovsko se stalo mediálním symbolem, ale zároveň vážným varováním, kam situace může dospět i v jiných lokalitách či regionech. • Občanští demokraté si uvědomují důležitost tohoto celospolečenského problému. Věnujeme mu a budeme mu věnovat mimořádnou pozornost, protože stav v těchto lokalitách hrozí přerůst i ve větší sociální konflikty, což si rozhodně nepřejeme. • Nebudeme se přitom tvářit, že známe jednoduché recepty, protože to zvláště v dnešní ekonomické situaci není možné. • Rád bych na tomto místě zdůraznil, že jako představitelé Občanské demokratické strany, tedy strany založené na občanském principu, bychom neměli problém sociálně vyloučených lokalit vnímat jako problém etnický. Odmítáme etnické principy, prosazujeme principy občanské. • V těchto lokalitách žijí celé generace těch, kteří dlouhodobě nepracovali a jsou zvyklí žít ze sociálních dávek nebo z nelegálních příjmů. Příliš štědrý sociální systém, nastavený za socialistických vlád, byl jednou z příčin tohoto negativního stavu. • Děti v těchto rodinách velmi často nepoznaly, že jejich rodiče pracují a získávají obživu legitimním způsobem. Tyto návyky či spíše zlozvyky se přenášejí i na nové generace. To je vážný problém, který se ovšem nedá vyřešit okamžitě. • Stát pomůže jen skutečně potřebným a aktivním, nikoli flákačům a delikventům, kteří zneužívají sociální dávky a trpělivost ostatních spoluobčanů. • Rozhodně nevyjdeme vstříc těm, kteří tuto podanou ruku budou považovat pouze za povinnost státu, tedy všech daňových poplatníků, nebudeme podporovat všechny bez rozdílu, tedy i ty, kteří zneužívají sociální dávky nebo opakovaně obtěžují spoluobčany přestupkovou nebo kriminální činností. Těmto lidem pomocnou ruku podávat nebudeme.

6

Ohlasy některých představitelů strany Alexandr Vondra, ministr obrany: Ministr zdůraznil, že není možné řešit problémy v sociálně vyloučených lokalitách izolovaně a odděleně. „Primárním problémem, které trápí obyvatele postižených lokalit, je bezpečnost. Vyšší bezpečnosti ovšem nedosáhneme bez dodržování zákonů a vymáhání práva. Faktického omezení kriminality ale nedosáhneme bez kvalitního vzdělání a dostatku pracovních míst. A pracovní místa nevytvoříme bez zajištění pružného pracovního trhu a podpory exportu zboží a služeb. Abychom probudili v občanech zájem o vzdělání a hledání práce, musíme mít odpovídající sociální systém,“ vysvětlil.

Lenka Kohoutová, poslankyně: Členka vedení poslaneckého klubu ODS Lenka Kohoutová představila konkrétní změny v sociální politice, které vstoupí v platnost v lednu 2012. „Naším cílem je prosazovat adresný sociální systém, který pomáhá těm, kteří to skutečně potřebují. Důraz klademe především na pomoc sociálně znevýhodněným skupinám – zdravotně postiženým, starším spoluobčanům nebo rodičům s malými dětmi.“ Zároveň však upozornila, že sociální systém nesmí být zneužíván, protože pak je zneužívána i naše solidarita. „Kdo je aktivní nebo prokazuje maximální snahu aktivity, toho máme podpořit. Kdo se neobejde bez pomoci státu, tomu máme umět zacílit svoji podporu. Ze systému sociálních podpor však musíme vyčlenit černé pasažéry, kteří na úkor skutečně sociálně potřebných parazitují na sociálním systému,“ obhajovala chystané změny.

Jiří Pospíšil, ministr spravedlnosti: Ministr spravedlnosti a místopředseda strany Jiří Pospíšil představil projekt centrálního registru přestupků, který umožní evidovat, kdo a kdy spáchal přestupek či správní delikt. Centrální registr pomůže řešit problém drobné kriminality. „Chceme-li zavést alespoň u některých správních deliktů trestní odpovědnost za recidivu, musíme mít nejdříve spuštěný rejstřík. Soud může těžko někoho postihnout za opakovaný přestupek, když nemá informaci o tom, že ten dotyčný už v minulosti přestupek spáchal,“ upozornil. Zároveň zdůraznil, že je nezbytné recidivu také efektivně trestat. „Primární mají být peněžité tresty. A je třeba zajistit, aby tyto tresty byly naplněné. I drobná majetková trestná činnost musí pachatele bolet.“

Jan Kubata, poslanec: Předseda regionálního sdružení Ústeckého kraje a poslanec Jan Kubata upozornil, že ČSSD hodlá citlivé téma problémových lokalit zneužít. „Já musím k situaci na Šluknovsku říci, že je pro mne nepochopitelná, když na jedné straně stojí hejtmanka kraje a na druhé straně její radní, který si zaplatí provokatéra, jede do těch oblastí a vyžene a použije velmi nespokojenou většinu k tomu, aby eskaloval národnostní nenávist.“ Dodal, že opět vidíme totéž, co se odehrávalo v roce 1998 v kauze Matiční ulice, tedy jednoznačnou snahu zneužít sociálně citlivé téma pro svůj vlastní politický prospěch.

Ivana Řápková, poslankyně: „I když se města věnují sociální problematice pečlivě, přesto to mnohdy nestačí. Je důležitá tvrdá vymahatelnost trestu. To se osvědčilo například ve městě Chomutov, kde jsme začali tresty a sankce tvrdě vymáhat,“ nastínila recept na existující problém poslankyně a členka odborných komisí ODS pro spravedlnost a vnitro a pro sociální systémy Ivana Řápková. Zároveň poukázala na to, že bohužel roste agresivita i dětí pachatelů. „Děti vidí u svých rodičů, že potrestáni za daný styl života nikdy nebyli,“ upozornila.

7

POSLANECKÁ SNĚMOVNA

Obstrukcemi ukázala ČSSD svou ideovou a programovou vyprahlost Zbyněk Stanjura

Účelové průtahy, kterými ČSSD sedmdesát hodin paralyzovala chod sněmovny, jsou srovnávány s taktikou ODS před Sněmovními volbami v roce 2010. Tato analogie však kulhá na obě nohy. Loni ODS cílenou obstrukcí zabránila přijetí pouze šesti poslaneckých návrhů ČSSD, které by s podporou komunistů destabilizovaly schválený rozpočet státu na rok 2010. Tento postup znemožnil další zadlužení státní kasy o 23 miliard.

V případě listopadových obstrukcí tuto sílu ČSSD a KSČM neměly. Zašpuntováním Sněmovny dali sociální demokraté najevo vůli zcela ochromit zákonodárný proces až na několik měsíců. To je projev krajní politické nezodpovědnosti v době, kdy v celé Evropě, i u nás, hrozí další hospodářská recese. ODS nikdy neobstruovala návrhy vlády, která měla důvěru Sněmovny. Naproti tomu se ČSSD rozhodla blokovat kompletní balík reforem, se kterými spojil kabinet Petra Nečase smysl svého vládnutí, a nikoli jen vybrané návrhy zákonů. Je logické, že koaliční většina zareagovala a nelegitimní a nepřiměřené kroky ČSSD zastavila. Využili jsme při tom obranné mechanismy, které jednací řád dává většině: sloučení rozpravy a stanovení limitu 20 minut pro vystoupení jednotlivého poslance. Poslanci ČSSD v předchozích 42 rozpravách vystupovali neomezeně. Obstrukcemi dali socialisté nepřehlédnutelný příklad toho, že nejsou schopni přijít s vlastní propracovanou alternativou vůči politice koaliční vlády a uchylují se

V čem se liší obstrukce ODS a ČSSD? ODS v roce 2010 legitimně blokovala přijetí čtyř legislativních návrhů, které sociální demokraté prosazovali v rozporu s názorem vlády, kterou společně s ODS a Stranou zelených podpořili a umožnili její vznik. Obstrukce tehdy vedly k nepřijetí návrhů ČSSD a KSČM. ODS tak zabránila zrušení zdravotnických poplatků (10 mld. Kč), zavedení tzv. „13. důchodů“ (6,9 mld. Kč), zvýšení mateřské (1,5 mld. Kč) a proplácení prvních tří dnů nemoci (3,5 mld. Kč). Celkově by návrhy koalice sociálních demokratů a komunistů stály daňové poplatníky 22,9 miliardy korun. Každého občana, včetně dětí a důchodců, by tedy stál levicový populismus dva tisíce korun. Tyto předvolební balíčky by navíc byly financovány na dluh, což by za 20 let jen na úrocích přišlo na dalších 40 miliard korun.

8

ODS zvolila legitimní postup, který neohrožoval schvalování ostatních návrhů, zejména vládních. O jeho přiměřenosti svědčí to, že se týkal jen zlomku projednávané legislativy. Tehdejší obstrukce měly smysl, protože občanští demokraté disponovali dostatečnou silou, aby přijetí socialistických návrhů zabránili.

pouze k technokratickému zaplevelování parlamentní debaty. Snahou paralyzovat vládní reformy nekonečným představením živých „čtecích zařízení“ však ukázala ČSSD především svou ideovou vyprahlost a programovou neschopnost. Sociální demokraté upřednostnili své krátkodobé stranické cíle před zájmy naší země. ■

Obstrukce v čase a prostoru Starý Řím Obstrukce byly známy již v dobách římské republiky. Proslul jimi zejména Cato mladší v souboji s nastupující mocí Gaia Julia Caesara. Cato dokázal řečnit dlouhé hodiny až do setmění, po kterém měl senát již zapovězeno hlasovat.

Mladočeši v říšské radě V roce 1900 se jali mladočeši praktikovat obstrukce v předlitavské říšské radě opravdu důkladně. Obstruovali obdobně jako ČSSD na směny a své projevy obohatili i o demolici vnitřního vybavení parlamentu. Demolice dosáhla takových rozměrů, že musela být uzavřena budova.

24 hodin, 18 minut Obstrukce jsou taktikou nezřídka užívanou i v americkém Senátu, kde je velmi populární čtení Bible. Rekordmanem je senátor Strom Thurmond, který v roce 1957 dokázal při projednávání zákona o občanských právech hovořit bez přestání 24 hodin a 18 minut. Thurmond tak překonal dosavadní rekord 22 hodin a 26 minut držený senátorem Waynem Morsem o téměř 2 hodiny.

Odpad v Poslanecké sněmovně V Česku patří k legendám obstrukčních projevů výstup poslance za Sládkovu SPR-RSČ z roku 1997. Josef Krejsa tehdy dokázal hovořit 6 hodin, přičemž většinu projevu tvořil výčet pozměňovacích návrhů a různých kategorií odpadu.

autor je předseda poslaneckého klubu ODS

ZEMĚDĚLSTVÍ

V centru zájmu je agrární diplomacie Petr Bendl Zajištění srovnatelných podmínek pro naše zemědělce je klíčovou prioritou jednání s Evropskou unií, která nás v příštích týdnech a měsících čekají. Protože usilujeme o jednodušší, spravedlivější, transparentnější a více tržně orientovanou evropskou politiku, budu vystupovat proti všem opatřením omezujícím tržní chování zemědělců. Jedním příkladem za všechny je návrh na povinné vyčleňování sedmi procent obhospodařovaných pozemků do klidu. Pro české zemědělce by to znamenalo odstavení 250 tisíc hektarů půdy a ztrátu tržeb čtyř až pěti miliard korun. ení lepšího důkazu, že vláda Petra Nečase usiluje o to, aby se neprohluboval rozdíl mezi českými zemědělci a jejich konkurenty ze zemí původní evropské patnáctky, než nalezení 1,3 miliardy korun na výplatu národních doplňkových plateb (Top-Up). I přes původní nejasnosti se podařilo tyto prostředky ve státním rozpočtu uvolnit, takže můžeme doplnit tzv. přímé platby z evropských zdrojů v citlivých sektorech. Dalším ohniskem zájmu naší agrární diplomacie je efektivita a správné nasměrování podpory z Programu rozvoje venkova pro léta 2014 až 2020. I tady usilujeme o maximální zohlednění potřeb České republiky a jako jádro všech aktivit, jako cíl programu, vidíme občana, který na venkově pracuje, zároveň tam žije a tráví volný čas. K tomu pochopitelně potřebuje odpovídající zázemí, občanskou vybavenost, služby. Proto je tak důležité, aby nastavení dotací pokrylo potřeby venkova, obcí a zemědělců v celé jejich šíři. Zmínit v této souvislosti musím ještě jeden důležitý úkol, a to podporu mladých zemědělců. Ministerstvo využívá programů, které ve spolupráci s EU zjednodušují podnikání hospodářů do 40 let a těm, kdo začnou podnikat v zemědělství, nabízejí až jednomilionovou dotaci na počáteční investice. To je trend, kterým chceme jít, protože venkov nemá budoucnost, neudržíme-li v něm lidi.

N

I menší úkoly jsou důležité V Programu rozvoje venkova mají své místo i bioplynové stanice. Nedávno jsem rozhodl obnovit příjem žádostí o podporu na jejich výstavbu, protože chápu zájem zemědělců o biomasu jako o vítaný zdroj doplňkových příjmů. Kladu ovšem důraz na slovo doplňkových – primárním cílem zemědělství je a do budoucna musí být výroba potravin k zajištění potravinové bezpečnosti naší země. Jako menší, nicméně důležitý úkol těchto dnů chci zmínit riziko vyplývající z evropské směrnice, která od ledna 2012 nařizuje chov nosnic v takzvaných obohacených klecích. Čeští drůbežáři se na směrnici platnou ve všech členských státech Unie připravili a zastaralé klece vyměnili za moderní, kde je pohoda zvířat na vyšší úrovni. To samozřejmě nebylo zadarmo. V dodržování směrnice ale nebyly všechny členské země stejně důsledné, a tak mnozí producenti do nových technologií neinvestovali. V prodejní ceně jejich vajec se tak nepromítnou příslušné náklady, takže budou schopni nabízet na evropském trhu vejce levněji. Proto se vší razancí žádáme, aby Evropská komise trvala na dodržení směrnice a sankcionovala státy, které ji nesplňují. Důležitou „drobností“ v běžném denním chodu ministerstva jsou samozřejmě peníze. Aby bylo pro rok 2012 zabezpečeno maximum prostředků pro dotační politiku, snížili jsme provozní výdaje rezortu proti letošku o téměř 400 milionů korun, tedy o 10,5 %. Oproti roku 2010 to znamená pokles o 1,1 miliardy korun, tedy o téměř 25 %.

Zpět k programu – dokončeme restituce V programu ODS a následně i vlády je jako jeden ze závazků uvedeno dokončení zemědělských restitucí. Více než 50 tisíc případů, v nichž oprávnění dosud nedostali náhrady za majetek, který nelze přímo vrátit, jasně naznačuje, kolik práce ještě musí být uděláno, i když od přijetí restitučního zákona letos uplynulo už 20 let! I po dokončení restitucí však budeme čelit vážné nefunkčnosti vztahu

vlastníků k půdě, vlastníků s nájemci, nedostupnosti pozemků uvnitř scelených lánů a podobně. Proto se chystám nastartovat proces urychlení pozemkových úprav, které řadu naznačených problémů řeší. Pro 3,5 milionu vlastníků půdy v ČR pak připravíme manuál, který jim pomůže zorientovat se v jejich právech a povinnostech, aby nebyli – jako dosud v mnoha případech jsou – vydáni na pospas nájemcům (nebo kupujícím, rozhodnou-li se půdu prodat). Ve všech těchto opatřeních nejde o nic méně než navrácení prestiže zemědělské půdě coby neobnovitelné hodnoty, navrácení vážnosti vlastníkům půdy a obnovení jejich práva svobodně nakládat a řádně hospodařit s vlastním majetkem. autor je ministr zemědělství

9

PŘIJATÉ REFORMY

Nové možnosti penzijního spoření osvobodí lidi od závislosti na státu Vladislav Vilímec Zřejmě nejsložitější reformou, kterou se podařilo vládní koalici v čele s ODS prosadit, je nový penzijní systém. Jeho přijetí představuje vítězství racionální politiky nad nezodpovědným populismem, který trvale razí opoziční ČSSD. Její představitelé přitom kromě bezhlavé kritiky vládních kroků nepředložili žádný návrh ve výborech ani na plénu Sněmovny, kterým by alespoň částečně hodlali vnímat ekonomickou a demografickou realitu. Blokováním jakýchkoliv změn chtěli konzervovat stávající, stále zadluženější průběžný systém. Zatímco dnes připadá na jednoho seniora 1,8 ekonomicky aktivních lidí – plátců sociálního pojištění, vlivem prodlužování délky života a snižující se porodnosti to bude v roce 2050 již pouze 1,2 osob v aktivním věku. ODS proto vždy odmítala řešit rostoucí důchodový schodek zvyšováním už tak vysokých odvodů na sociální pojištění. Naopak vyzývala k rázné reformě, která rozšíří možnosti lidí spořit si na svůj vlastní důchod a osvobodí je tak od naprosté závislosti na státu, který by beze změn nemohl v budoucnu výši důchodů garantovat.

Zcela zásadním bodem penzijní reformy je proto pro ODS zřízení tzv. fondového pilíře, do něhož si budou moci lidé vyvádět tři procenta ze svého sociálního pojištění a přispívat dalšími dvěma procenty. Vedle průběžného systému a již existujícího soukromého spoření tak vznikne nový pilíř, který bude už dnešním třicátníkům či čtyřicátníkům zhodnocovat vložené prostředky v investičních fondech. Do příslušných zákonů se nám podařilo prosadit maximálně výhodné podmínky, zároveň jsme ale stanovili přísná pravidla pro fungování penzijních společností, díky kterým bude spoření ve fondovém pilíři bezpečné. Penzijní společnosti budou například ze zákona povinny nabízet hned čtyři různé investiční strategie, budou regulovány a dohled nad nimi zajistí Česká národní banka. Ukládané peníze budou odděleny od majetku jejich správce, takže v praxi bude veškeré operace provádět na pokyn penzijní společnosti banka, která bude mít majetek klientů v úschově a bude za něj také ručit. Byla to ODS, která prosadila, aby takové spoření bylo dobrovolné. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že i přes jeho

dobrovolnost se do systému fondového spoření zapojila většina obyvatel. Důležitá je také variabilita. Každý se bude moci svobodně rozhodnout, jak konkrétně bude chtít své prostředky zhodnocovat. Bude například možné přesouvat je z jednoho fondu do druhého. A každý se také rozhodne, jak si nechá naspořené prostředky v důchodu vyplácet. Plejádu změn v penzijním systému doplňují ještě tzv. změny parametrické, které upravily věk odchodu do důchodu nebo způsob výpočtu penzí. Penze budou nově valorizovány automaticky v závislosti na průměrném růstu cen a reálných mezd, aniž by o jejich výši rozhodovala vláda. Průběžný systém zůstává i nadále dominantní a dočasný výpadek jeho příjmů bude kompenzován sjednocováním DPH. Změny se v žádném případě nedotknou současných seniorů, protože jejich důchody budou i nadále financovány z tohoto systému. ■

autor je poslanec PS PČR

Nový občanský zákoník je po letech příprav konečně realitou Marek Benda Nový občanský zákoník spolu se zákonem o obchodních korporacích udělal definitivní tečku za totalitním právem, podle kterého se občanskoprávní vztahy v České republice řídily doposud. Přináší lidem větší svobodu v rozhodování a zakotvuje nová pravidla odpovídající standardům evropské právní kultury i naší demokratické právní tradice. Léta práce věnovaná jeho přípravě byla zhodnocena důkladným zapojením odborné veřejnosti.

10

Občanský zákoník upravuje vztahy mezi jednotlivými osobami v osobním životě a jejich fungování. Na rozdíl od do-

savadní úpravy, která stavěla na tzv. rovnosti stran, výrazně posiluje autonomii jejich vůle, včetně odpovědnosti za své jednání. Důležitá do budoucna bude skutečná vůle stran (smlouvy se mají plnit) a odpadne časté rušení smluv kvůli formálním nedostatkům. Současně ovšem zákoník chrání slabší stranu smlouvy před zneužíváním práva. Zákoník sjednotil celý rámec občanského práva – do budoucna už například nebudou odlišné smlouvy v obchodním a občanském styku. Zahrnul také celou rodinnou problematiku a spotřebitelské právo. Mimo občanské právo zůstalo pouze právo pracovní, a to především v důsledku odporu levice a odborů. I díky

rozhodnutí Ústavního soudu a nedávným úpravám se ale pracovní právo nové koncepci občanského práva alespoň výrazně přiblížilo. Vrací se mnoho osvědčených institutů, které známe už jen z filmů – pacht, věcná břemena či služebnosti. Zákoník zavedl velkou volnost do dědického práva, kde bude rozhodovat vůle zůstavitele. Vracíme se také k zásadě římského práva, podle něhož tvoří pozemek a nemovitost na něm postavená jeden celek. I když náprava současného nepořádku, kdy nemovitost a pozemek pod ní mají různé majitele, bude trvat mnoho let. V průběhu projednání ve Sněmovně byla ještě posílena osobnostní práva a jejich ochrana

před neoprávněnými zásahy a také vnitřní autonomie rodinného života. Změnilo se právní pojetí zvířete, které respektuje jeho povahu živého tvora. Občanský zákoník představuje největší právní revoluci od počátku 90. let. Obavy z právní nejistoty ale nejsou namístě. Samozřejmě bude nový zákon klást zvýšené nároky na soudce, kteří ho budou aplikovat v praxi. Dnešní stav, kdy se soudci opírají o mnohdy rozporné judikáty a kdy se platné právo jen záplatuje dílčími novelami, vyhovuje ale snad jen právníkům, mnohem méně

občanům. Schválený občanský zákoník je psaný tak, aby byl čitelný i pro babičku ze zapadlé šumavské vísky. V delším časovém horizontu proto naopak povede ke zvýšení právní jistoty a snad i k zlepšení vymahatelnosti práva. Unikátní je i z procesního hlediska. Ačkoliv jde o tak rozsáhlou normu, podařilo se proces jejího schvalování v Poslanecké sněmovně „ukočírovat“ a také díky dobré spolupráci mezi ústavněprávním výborem a Ministerstvem spravedlnosti proběhlo hlasování o něm hladce, aniž by se strhla lavina nahodilých pozměňovacích

návrhů. Zůstal tedy logický a vnitřně provázaný. Jen mě udivuje, že až na dvě výjimky nenašli odvahu pro něj hlasovat sociální demokraté, jejichž vláda v roce 2001 práce na jeho novém znění zahájila. Občanský zákoník by si státotvorný přístup opozice jednoznačně zasloužil. To bychom ale od našich sociálních demokratů chtěli příliš. ■

autor je poslanec PS PČR

Daňová reforma odpovídá dlouhodobým prioritám občanských demokratů Vladislav Vilímec Schválená daňová reforma zrcadlí priority, které ODS dlouhodobě prosazuje. Mírně snižuje přímé daně a významně zjednodušuje daňový systém. Nic na tom nemění ani nepovedené hlasování v Poslanecké sněmovně o stravenkách a loterijním průmyslu. Daňová reforma především zakládá Jednotné inkasní místo (JIM), na němž bude v budoucnu možné platit na jednom formuláři všechny odvody najednou. Účinnost zákona o finanční a celní správě je posunuta na rok 2013, aby bylo možné na tuto změnu ve výběru daní připravit síť finančních úřadů a další orgány veřejné správy. Kromě pravidel pro vznik JIM reforma počítá se zrušením mnohých daňových výjimek, zjednodušuje systém a snižuje přímé daně. Změny odpovídají trendu posilování nepřímých daní oproti daním přímým, který je ODS jako pravicové straně blízký. Ruší se tzv. superhrubá mzda, kterou nahradí pro poplatníka srozumitelnější hrubá mzda. Sazba daně z příjmu fyzických osob se sice zvyšuje na 19 %, ale vzhledem k nižšímu základu daně bude znamenat fakticky snížení daňového zatížení ze mzdy. Odvody se sníží i osobám samostatně výdělečným, protože dochází ke sjednocení sazby 6,5% na sociální zabezpečení i na veřejné zdravotní pojištění. Na sociální pojištění budou živnostníci platit 6,5 % z hrubého zisku místo současných 29,2 % z poloviny hrubého zisku. Stávající pojistná placení zaměstnavatelem nahradí odvod z úhrnu mezd na veřejná

pojištění se stropem, který je stanoven součinem 48násobku průměrné mzdy a počtu zaměstnanců. Zaměstnavatelé budou platit odvod z úhrnu mezd všech zaměstnanců maximálně ve výši 32,4 %, což zahrne i úrazové pojištění, místo nynějších 34 %, které se platí za každého zaměstnance zvlášť. V oblasti zdaňování příjmů právnických osob dochází k osvobození dividendových příjmů za účelem odstranění dvojího ekonomického zdanění zisku a znevýhodnění kapitálového financování. Aktivita poslanců ODS ohledně zkrácení navrhovaného prodloužení tzv. časového testu pro osvobození příjmů z prodeje cenných papírů v rozpočtovém výboru nakonec vyústila k odsouhlasení zjevně výhodnější úpravy především pro drobné držitele cenných papírů. Poslanci ODS také prosazovali ustanovení o tzv. mezigenerační solidaritě, které mělo lidem umožnit posílat jedno procento z příjmu na penze rodičů. Jeho přijetí nakonec zablokovala TOP 09. ODS se proto bude chtít k tomuto tématu v koalici ještě vrátit. Zákon o JIM se dotknul změn 72 stávajících zákonů a padaly často protichůdné pozměňovací návrhy ze strany některých klubů. V důsledku této nestandardní situace poslanci odhlasovali také dva body, které se vylučují – zákon zachoval zvýhodněné stravenky, zároveň ale poslanci schválili třítisícový daňový bonus, který měl kompenzovat jejich zrušení. Na tento nesoulad ODS upozornila a vyzvala k jeho bezodkladnému odstranění. Vyhrocená debata se vedla o zdanění loterijního průmyslu a způsobu rozdělení

odvodů z loterijního výtěžku. Část poslanců ODS vyslyšela argumenty sportovních svazů a neziskových organizací a podpořila návrh na zachování části odvodů těmto organizacím. Nebylo to zcela v souladu s návrhem, který nakonec podpořilo Ministerstvo financí. Pokud to však ministr financí posléze interpretoval jako hlasování v neprospěch obcí, je třeba uvést, že původní návrh z dílny ministerstva obcím z výtěžku loterijního průmyslu nezajišťoval pro příští rok vůbec nic. Lepší komunikace ministra financí se členy rozpočtového výboru především z řad koalice by mohla těmto drobným, leč mediálně frekventovaným nehodám napříště předejít. Věřím, že konečný kompromis nalezne ve Sněmovně podporu. Jako zpravodaj novely zákona o místních poplatcích jsem také učinil vše potřebné, aby nenastal legislativou zaviněný výpadek příjmů pro obce z loterijního průmyslu v příštím roce. Úprava zdaňování loterijního průmyslu každopádně netvoří jádro daňové reformy a Sněmovna se jí zabývala pouze proto, že ji spolu se změnami v daňovém systému předložilo Ministerstvo financí, a to bohužel v nedokonalé podobě. Daňový systém musí odpovídat reálným ekonomickým podmínkám v zemi. Proto lze očekávat, že v příštím roce dojde v návaznosti na ekonomický vývoj v Evropě i ve světě k jeho dalším korekcím. Přijetí daňových změn v rámci aktuální reformy ale považuji za jednoznačný úspěch, který v souladu s prioritami ODS posunuje český daňový systém správným směrem. ■

11

VOLBY V ZAHRANIČÍ

Volby hýbou světem – listopad 2011 Jakub Kajzler Prezidentské volby v Libérii

V nejstarší africké republice se 8. listopadu konalo druhé kolo prezidentských voleb. Jednalo se o teprve druhé prezidentské volby od ukončení čtrnáctileté občanské války, která zemi sužovala až do roku 2003. V roce 2005 byla za prezidentku (a zároveň první ženu v čele afrického státu) zvolena Ellen Johnson Sirleaf (laureátka Nobelovy ceny míru 2011), která v letošním roce svůj mandát obhajovala. Libérie je jednou z nejchudších zemí světa, kde 8 z 10 lidí přežívá za méně než 1,25 dolarů na den a půlka populace nemá přístup k nezávadné pitné vodě či elektrické energii. V posledních letech však zažívá růst HDP přes 5 % ročně. Ačkoli byly volby mezinárodními pozorovateli prohlášeny za férové, zejména mezi prvním a druhým kolem došlo k několika incidentům. Prezidentka byla obviněna z potlačování opozice a omezování možnosti jejich prezentace. Na protest proti průběhu prvního kola voleb odstoupil z kandidatury hlavní oponent Ellen Sirleaf pan Winston Tubman, bývalý ministr spravedlnosti a diplomat s harvardským vzděláním. Zároveň vyzval své stoupence, aby se voleb na protest neúčastnili. Volby byly následně poznamenány velmi nízkou volební účastí dosahující 37 %. Za vítěze voleb byla prohlášena dosavadní prezidentka Ellen Johnson Sirleaf.

Parlamentní volby ve Španělsku

12

Velmi výrazná změna proběhla na konci listopadu ve Španělsku, kdy vládnoucí socialisté (PSOE) po sedmi letech opouštějí vládu. Stalo se tak po vítězství konzervativní Strany lidové (Partido Popular, PP) a jejího lídra Mariana Rajoye, kterému se na třetí pokus povedlo vyhrát volby a stát se premiérem.

Španělsko je členská země EU s největší nezaměstnaností dosahující 22 %, která postihuje zejména mladé obyvatele. Zároveň čelí dluhové krizi a z ní vyplývající nedůvěře trhů. Hlavním tématem kampaně byla tudíž ekonomika, vytváření pracovních míst, omezování veřejného dluhu a další související věci. PSOE nepomohlo ani oznámení současného premiéra Zapatera, že se voleb již nebude účastnit. Hlavním lídrem PSOE byl dlouholetý politik, bývalý ministr školství a naposledy vnitra Alfredo Pérez

Rubalcaba. Po sečtení všech okrsků bylo jasné, že novým premiérem bude Mariano Rajoy a jeho Partido Popular získá absolutní většinu křesel v dolní sněmovně. Mariano Rajoy tak navazuje na José María Aznara, který premiérský post opustil po teroristických útocích na příměstské vlaky v Madridu a následných prohraných volbách v roce 2004. V prvním povolebním projevu varoval Mariano Rajoy před přílišným optimismem. Oznámil, že zemi čekají těžké časy a spousta práce pro Španělsko a jeho obyvatele.

Parlamentní volby na Novém Zélandu Konzervativní National Party (Národní strana) s Johnem Keyem v čele vstupovala do předvolební kampaně a následně do voleb v úplně jiné pozici než lidovci ve Španělsku. John Key stál od roku 2008

v čele novozélandské vlády a svůj mandát se rozhodl obhajovat. Nový Zéland s 4,2 miliony obyvateli je součástí britského Commonwealthu, v jeho čele tudíž formálně stojí britská královna Alžběta II. v zemi zastupována generálním guvernérem. Právě generální guvernér jmenuje předsedu a místopředsedu vlády dle výsledků voleb. Parlament má v současnosti 122 členů. Ačkoli nebyl Nový Zéland světovou hospodářskou krizí výrazněji zasažen, hlavním tématem voleb byla stejně jako v ostatních státech ekonomika. Součástí voleb bylo i referendum o změně volebního systému. Výsledky voleb potvrdily posílení Národní strany, která získala téměř 48 % a 60 mandátů. Druhá Labour Party (socialisté) si pohoršila a musí se spokojit se ziskem 27 % a 34 mandáty. Nyní se dá očekávat koaliční vyjednávání s dosavadními členy koalice – stranou United Future, Act a se stranou Maorů.

Parlamentní volby v Maroku

Jednou ze severoafrických zemí, kterou postihlo tzv. arabské jaro, bylo Maroko. Po protestech slíbil král Mohammed VI. změnit ústavu s cílem přesunutí některých pravomocí na vládu. Po této změně se 25. listopadu konaly parlamentní volby. Král je dle nové ústavy nucen jmenovat lídra vítězné strany za premiéra. Volební účast byla poměrně nízká (45 %). Volby vyhrála islámská strana PJD (Strana práva a rozvoje) se ziskem 107 mandátů z 395. Druhou skončila centristická Istiqlal Party (60 mandátů) a třetí monarchistická National Rally of Independents (52). Nově jmenovaný premiér Abdelilah Benkirane nyní vyjednává o sestavení koaliční vlády. autor je vedoucí zahraniční sekce ODS

KOMENTÁŘ

2012: Ekonomická jistota nejistoty David Havlíček vropský ekonomický stroj se pomalu zastavuje. Zhoršující se ekonomické prognózy potvrzují vyhlídky, které nemůžeme nazvat optimistickými. Stejně tak Evropská komise předpokládá pro příští rok hospodářský růst Unie pouze 0,5 procenta. Pro českou ekonomiku jen o málo lepších 0,7 procenta. Současné ekonomické ochlazení tak bývá připodobňováno k roku 2008. Tehdy na začátku podzimu pád Lehman Brothers spustil, nebo spíše urychlil, přelití finanční krize do reálné ekonomiky. Banky přestaly půjčovat firmám, firmy přestaly investovat, lidé přestali spotřebovávat a jedině státy se snažily dolívat do ekonomického stroje trochu paliva. To je ale zásadní rozdíl oproti dnešku. Dnes není na začátku finanční sektor, ale nezodpovědné vlády. Pokud připustíme, že vládní stimuly mají pozitivní efekt na ekonomiku v recesi, pak to platí jen, pokud je jinak země finančně stabilní a dostatečně velká. U malých otevřených ekonomik nemají tyto stimuly – v podobě zvyšování výdajů nebo snižování daní – příliš smyslu. Vládní kroky pak vedou často pouze k růstu importu, a tedy prohloubení deficitu platební bilance. Jinými slovy, český daňový poplatník pošle v podstatě dotaci například čínskému exportérovi.

E

Ohrožení finančního sektoru To je ale ještě ta lepší varianta. V horší variantě to stát se stimuly přežene, a ohrozí tak finanční stabilitu země. Neboli dluhy přerostou kritickou mez. A to se stalo právě nyní. Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko (neboli země PIIGS) jsou toho jasnou ukázkou. Problémy těchto zemí začaly zpětně ovlivňovat finanční sektor, protože velké evropské banky mají ve svých bilancích větší než malé množství dluhopisů těchto států. Gard je tedy oproti roku 2008 obrácený – tehdy finanční sektor ovlivnil veřejný, nyní je tomu naopak. Jenže banky zprostředkovávají krevní oběh ekonomiky. Pomoc ostatních zemí v Unii je tedy v podstatě defibri-

lací evropských bank. Zpočátku pod zástěrkou pomoci jednotlivým státům, nyní se již otevřeně mluví o kapitálových injekcích bankám. Dostáváme se tedy o krok dále – veřejný sektor ovlivnil finanční sektor a ten teď opět ovlivňuje veřejný. Z krize PIIGS se tak stala krize EEG („Everyone except Germany“ – všech kromě Německa).

Varianty řešení situace Nyní existují prakticky 4 scénáře, jak vzniklé problémy řešit. První varianta je takzvaně „nulová“ – tedy nedělat prakticky nic. To si může dovolit několik málo států, které mají relativně v pořádku veřejné finance a nehrozí jim žádné šoky do finančního sektoru či reálné ekonomiky. Mezi takovými zeměmi je například Česká republika. Pokud opravdu nedojde na krizové scénáře, tak je pro nás lepší nedělat prudké pohyby a zachovat stabilní podnikatelské prostředí. Na evropské úrovni tomu je ale přesně opačně. Trend zhoršování dluhové krize je v podstatě nastaven výnosy italských a španělských dluhopisů. A ty se pohybují již nyní na hranici udržitelnosti. Trhy (investoři), ale i ekonomiky (firmy a spotřebitelé) očekávají nějaké razantní kroky. Nejistota je luxus, který si nyní nemůže Evropa dovolit. Nejistota podlamuje ochotu investovat i spotřebovávat. Nejistota totiž není riziko, u kterého známe pravděpodobnosti vývoje. Podnikatelé i občané jsou zvyklí zacházet s rizikem. Firmy si dokáží spočítat návratnost investice do nového podniku v různě rizikových variantách. Stejně tak se lidé rozhodují mezi investicí do akcií nebo do termínovaného vkladu tím, že porovnávají výnos a riziko. Pokud je ale vývoj nejistý, tak se nerozhodují optimálně, nebo se raději nerozhodují vůbec. Druhá varianta vývoje, podle mého názoru nejlepší, je koordinované úsilí o reformy. Když pomineme Řecko, které se již nevyhne odpisu většiny svého dluhu, tak u ostatních států je tato varianta možná. Pokud by zejména noví premiéři Itálie a Španělska představili skutečně ambiciózní reformní

program, tak by se trhy dokázaly zklidnit. Míra ambicióznosti přitom musí odpovídat době jejich odkladu. Jinými slovy, jejich ambice musí být mnohem větší než malé. Nestačí udělat pouze parametrické změny. Svým občanům musí sdělit, že Evropa si už nemůže dovolit být sociálně nejštědřejším regionem světa. Třetí variantou je nakročení k federalizaci Evropské unie. Dluhy problémových států budou germanizovány, stejně jako další atributy suverénních zemí. Cestou k této variantě jsou například společné eurodluhopisy nebo evropská daň z finančních transakcí. Ekonomicky má tato varianta smysl, ale politicky by se jednalo o jednu z nejzásadnějších změn v historii kontinentu. Osobně si nemyslím, že je to v současné době vůbec politicky průchozí. Jednotlivé státy mají příliš odlišností – historii, kulturu, jazyk a další. Poslední možností je rozpad eurozóny. Tím není myšlen odchod Řecka z eurozóny, protože to by bylo pouze drobnou úpravou stávajícího stavu. Rozpad eurozóny znamená přechod členských států k národním měnám, nebo spíše přechod k „nordickému euru“ čili elitnímu klubu rozpočtově odpovědných a konkurenceschopných zemí propojených s Německem. Tato varianta je nicméně stejně pravděpodobná jako varianta federalizace EU. Evropští politici již investovali do projektu „velkého eura“ příliš mnoho politického kapitálu. O tom, která varianta se nakonec uskuteční, se bohužel bude ve velké míře rozhodovat o nás bez nás. Na domácí úrovni se tedy musíme zaměřit zejména na domácí úkoly – zvyšovat konkurenceschopnost naší země, odstraňovat byrokratické překážky, zefektivnit fungování státu a podporovat inovativní přístupy v podnikání. Pak z jakékoliv možné varianty vystoupí Česká republika silnější. ■ autor je vedoucí oddělení ekonomických analýz Úřadu vlády ČR a tajemník NERV

13

ZAHRANIČÍ

Konference Aliance evropských konzervativců a reformistů (AECR) Za ODS se konference zúčastnil předseda Aliance Jan Zahradil, místopředseda ODS Alexandr Vondra, předseda klubu ODS v EP Miroslav Ouzký a předseda senátního výboru pro EU Luděk Sefzig. První den konference byl otevřen i nečlenským stranám, kdy se podařilo přilákat řadu stran, které se o AECR stále intenzivněji zajímají. Hlavním tématem konference byla současná finanční krize EU a její dopady. Hlavními řečníky byli ministr zahraničních věcí Velké Británie William Hague a ministr obrany ČR Alexandr Vondra, který se ve svém příspěvku věnoval bezpečnostním aspektům finanční krize.

Přijetí islandské Nezávislé strany

Ve dnech 11.–12. listopadu se v Londýně konala historicky první konference Aliance evropských konzervativců a reformistů. Konference se dle stanov koná pravidelně každé tři roky a toto zasedání bylo prvním po založení této významné organizace sdružující podobně smýšlející strany z Evropy.

Během druhého dne konference, který byl otevřen pouze členským stranám, byla jednomyslně za dalšího člena AECR přijata islandská Independence Party, která je největší středopravou politickou stranou na Islandu. Členstvím takto významné politické strany, která je zároveň členem Mezinárodní demokratické unie (IDU), dochází k dalšímu posílení AECR. ■ –jak–

„AECR je uznána a částečně financována Evropským parlamentem. Názory vyjádřené v tomto článku nemusí být v souladu s názory Evropského parlamentu.“

Petr Nečas zvolen místopředsedou IDU demokratů v Mezinárodní demokratické unii. Je to také projev důvěry zahraničních partnerů v ODS jako stabilní a programově ukotvenou konzervativní stranu,“ komentoval předseda ODS Petr Nečas výsledek volby. ■ –jak–

Únorové zasedání IDU v Praze

14

Předseda ODS a premiér ČR Petr Nečas byl zvolen místopředsedou Mezinárodní demokratické unie (IDU). Stalo se tak na setkání předsedů stran této významné organizace sdružující středopravé strany z celého světa, které se uskutečnilo v Londýně 11. listopadu.

Petr Nečas tak navázal na bývalé předsedy ODS Václava Klause a Mirka Topolánka, kteří tento významný post v minulosti rovněž zastávali. Podpora, kterou ODS při volbě dostala, ukazuje na renomé, které má ODS v zahraničí. „Své zvolení považuji za ocenění dlouhodobé aktivity občanských

Mezinárodní demokratická unie je sdružením více než 80 konzervativních, křesťanskodemokratických a dalších stran sdílejících stejné politické přesvědčení. Byla založena v roce 1983 v Londýně Margaret Thatcherovou, Helmutem Kohlem, Jacquesem Chiracem a dalšími předními evropskými a světovými politiky. IDU je platformou, která členským stranám umožňuje výměnu názorů na politická témata a organizační záležitosti stran a zároveň podporuje prosazování demokracie a středopravé politiky po celém světě.

VÝROČÍ

100 let od dobytí jižního pólu Mnozí Češi si možná v souvislosti se světovými vynálezy, objevy a průkopnickými zeměpisnými výpravami včetně prvních stop na jižním nebo severním pólu vybaví v první řadě bájného českého velikána Járu Cimrmana. Ale ve vší úctě k této imaginární postavě je třeba si připomínat i skutečné osobnosti, které za objevy rozšiřující naše poznání světa stojí. Patří k nim i Roald Amundsen. 14. prosince uplyne 100. výročí od okamžiku, kdy v roce 1911 jako první člověk vstoupil na jižní pól. Jak ale bylo v jeho životě zvykem, nic se neobešlo bez složitostí a komplikací. Vstoupil do dějin jako světově proslulý norský polární badatel. Méně se ví o tom, jak si s jeho příběhem zahrávaly karty osudu a jakou životní cestou si prošel. Jeho rodina sice patřila k významným majitelům lodí a lodním kapitánům, ale jeho matka, se již v počátcích výchovy svého čtvrtého syna zařekla, že alespoň on by se měl od této riskantní profese držet stranou a vysnila si pro něj roli lékaře. Dlouho to vypadalo, že se jí tento záměr splní. Ale zemřela, když mu bylo jednadvacet let. A co do té doby tak poslušný synek neudělal? Vrhl se na dráhu námořníka a polárního badatele. Začínal takzvaně od píky. Nejprve se plavil jako kormidelník a od roku 1898 se začal podílet na řadě polárních výprav. V těchto aktivitách se mu stal velkým vzorem norský rodák Fridtjov Nansen, který probádal Grónsko. Osobně se s ním Amundsen sblížil během rozsáhlé cesty na lodi Belgica, kde sloužil jako první důstojník. Další inspirací bylo zmizení a marné pátrání po takzvané Franklinově expedici. Pravděpodobněprávě ta Amundsena přivedla k téměř posedlé vášni pátrat a zachraňovat kolegy, které postihla nějaká katastrofa. Například byl mezi prvními, kdo později začali se záchranou ztracené posádky Umberta Nobila.

Studium, vlastní expedice a okouzlení létáním Jakkoli je zřejmé, že ochota a schopnost podstupovat i „veleriskantní“ akce, cílevědomost a instinkt pro nebezpečné taje divoké a neprobádané přírody byly

velkou Amundsenovou devízou, patřil zároveň k lidem, kteří dbali i na racionální východiska a snažili se získat i patřičné teoretické zázemí. Příkladem může být jeho studium mořeplavectví v Hamburku. Ale ani během studia ho neopouštěly sny o dalších výpravách a hlavně vlastní expedici. Záhy ji uskutečnil, ovšem svým specificky odvážným způsobem, ze kterého by se jeho starostlivé matce jistě ježily vlasy na hlavě. V rámci svých nepříliš hojných finančních prostředků koupil starou plachetnici s názvem Gjøa, na níž v roce 1903 vyplul se svou posádkou z Osla do severoamerické Antarktidy, kde mapoval systém arktických průlivů. Podstatné je, že zvolil náročnou, takzvanou severozápadní cestu plnou ker, o níž po staletí mnozí námořníci snili, ale do té doby ji nikdo nezvládl. Amundsen zpátky domů přivezl množství průlomových poznatků. Část se týkala magnetismu země včetně určení přesné polohy magnetického severního pólu, neméně přínosné byly etnografické materiály o tamní populaci Eskymáků.

Za zmínku také stojí, že dobrodružná povaha vedla Roalda Amundsena k využívání kdejakých nových objevů a cestovatelských prostředků, takže podnikl řadu expedic na vzducholodích, hydroplánech a letadlech. Vidět a zkoumat arktickou přírodu i z ptačí perspektivy se mu stalo posedlostí, ačkoli tím sebe i ostatní členy posádek vystavoval nemalému nebezpečí – vzácností nebyly poruchy vyvíjejících se strojů, nouzová přistání na ledě a mezi smrtícími krami daleko od civilizace.

Dobytí jižního pólu, posléze tragická smrt Právě tím proslul Amundsen nejvýznamněji, i když ani tato akce se neobešla bez nečekaných zvratů. Dobytí jižního pólu totiž bylo cílem konkurenčního badatele Roberta Scotta, který v roce 1911 oficiálně svůj cíl oznámil a posléze vyrazil. Amundsen v této souvislosti nejprve působil gentlemansky, jako by kolegovi nechtěl konkurovat a vydal se k severnímu pólu. O to větší pak bylo pro veřejnost, ostatní badatele a hlavně samotné členy expedice překvapení, když se během cesty dozvěděli, že skutečným cílem je rovněž jižní pól. S sebou vzal Amundsen čtyři dobrodruhy, čtvery sáně a 52 psů a zvolil o poznání méně bezpečnou cestu než Scott, která spočívala v přechodu ledovce Heibergu a následného horského pásma. Přesto dorazil na jižní pól jako první. Vše se zdařilo. Každopádně když Robert Scott a jeho zcela vyčerpaná expedice dorazila k jižnímu pólu, našli tam slavnostně vztyčenou norskou vlajku. Výsledkem celé akce sice byla sláva pro Amundsena, ale neobešlo se to i bez kritických hlasů hlavně proto, že během výpravy nechával utrácet valnou většinu psů, kteří pak sloužili jako potrava pro ty zbývající. Nicméně následovaly další úspěšné cesty. Osudná se Amundsenovi stala až výprava v roce 1928, jejímž cílem bylo najít a zachránit ztracenou expedici kolegy a přítele Umberta Nobila. Došlo k havárii, kterou slavný cestovatel nepřežil. Nobila s posádkou později našla živého jiná expedice. –red–

15

Proměny a sláva pražského hlavního nádraží, vzácného secesního skvostu Hlavní nádraží je největší českou secesní památkou, byť původní projekt byl čistě novorenesanční. Nejen samo nádraží během své 140leté historie prošlo změnami, zaznamenalo mimořádné architektonické počiny, ale do jeho podoby se promítal i celkový rozvoj města. Nemluvě o významných tuzemských i zahraničních osobnostech, které ho obdivovaly. Zkrátka nemluvíme o nějakém, s prominutím zaplivaném, nádraží, jakých mnozí z nás znají spoustu, ale o významné kulturní památce. Slavnostně bylo otevřeno 14. prosince 1871.

16

Zahájení provozu vstoupilo do dějin pod názvem Dráhy císaře Františka Josefa, jehož jméno zůstává dodnes s nádražím spojováno, i když v období nacistické okupace a potom v dobách socialismu byly pochopitelně tendence ho navždy potlačit. Ale k tomu se dostaneme, začněme od počátku. V roce 1871 odtud vyrážely (a sem dojížděly) vlaky pouze směrem na Benešov, Tábor a Vídeň. Záhy se ale začalo nádraží rozrůstat, nejprve splynutím se vznikajícími dalšími trasami a pražskými nádražími. Konkrétně se jednalo například o směr na sever, protože byla dokončena Turnovsko-kralupsko-pražská dráha a vzápětí Česká západní dráha a Severozápadní dráha.

Na výstavbě se podíleli uznávaní umělci Původní budova byla dílem renomovaných architektů Ignáce Ullmanna a Antonína Barvitia v novorenesančním slohu. Dnes z těchto základů nic nezbylo – nádraží kapacitně nestačilo, byla nutná modernizace, na níž se ale opět podepsali významní tvůrci. Nejvíce je nádraží dodnes spjato se jménem jednoho z předních architektů 1. poloviny 20. století Josefem Fantou. Méně už se ví o jeho dalších rozmanitých aktivitách, které rovněž stojí za zmínku. Navrhoval například Hlávkovu kolej, budovu ministerstva obchodu a průmyslu a mnoho dalších. Jeho věhlas se ovšem netýkal pouze čisté architektury. Kromě například četných úprav kostelů po celé zemi se věnoval

také navrhování nábytku, dále předložil třeba návrh roucha pro arcibiskupa a mezi zajímavosti patří také jeho projekt skříněk na korunovační klenoty. Není divu, že svůj všestranný um a nápaditost pak vložil i do koncepce hlavního nádraží, kde zejména proslulá Fantova kavárna dodnes patří k celonárodním architektonickým skvostům. Do svého díla tu rovněž včlenil vlastenecké aspekty i respekt k rozvoji a modernizaci železničních drah. Dodnes tu mimo jiné stojí sochy symbolizující česká města a jejich znaky podle toho, kudy se tehdy železnice ubírala. I když později prošlo nádraží dobou úpadku, kdy bylo ve všeobecném povědomí spojováno se špínou, nepořádkem, nepříliš důstojnou atmosférou a přítomností podivných existencí, původní

140. VÝROČÍ

projekt na důstojnosti v mnoha ohledech stavěl a naštěstí úpravy poslední doby ji alespoň do značné míry navrátily. Již od svého vzniku tu měly významné návštěvy k dispozici vládní salonky, kde byl po ukončení 1. světové války po návratu z Ameriky hoštěn prezident T. G. Masaryk a později takové celebrity jako třeba Thomas Alva Edison či pařížský architekt Le Corbusier, jehož jméno zná každý, kdo se kdy seznámil se základy moderní architektury. Velkou atraktivitu měla mimo jiné návštěva Charlieho Chaplina, kterou světoznámý komik navíc osvěžil tím, že tu představitelům města věnoval svoji pověstnou filmovou buřinku a neméně pověstné sešmajdané boty. Nicméně dlužno dodat, že nešlo o úmyslně vyzdvihované snobské prostředí pro celebrity – svá místa, útočiště a možnosti odpočinku včetně občerstvení tu měli i prostí lidé, kteří dojížděli za prací. V souvislosti s těmito reminiscencemi vyznívá o to děsivěji, že když se v dobách normalizace schylovalo k dalším přestavbám a úpravám hodných socialistických úspěchů, jednou z vážně míněných variant bylo strhnout většinu původního objektu a nahradit ho jakýmsi účelovým dělnickým patvarem. Naštěstí se našlo dost odvážlivců, kteří takové zhůvěřilosti vyhlásili nekompromisní boj. Nejenže zvítězili nad akutním nátlakem, ale jako ochranu i do budoucna prosadili pro cenné dílo ve středu české metropole statut národní kulturní památky.

Hlavní nádraží nese jméno i prezidenta USA Wilsona Název Praha hlavní nádraží platil oficiálně od 15. února 1940 a potom od

ledna 1953. V roce 1990 se opět vrátil jaho jakýsi „dovětek“ – ve výsledku sice máme pražské hlavní nádraží, to je ale zároveň nositelem čestného titulu „nádraží prezidenta Wilsona“. Ovšem, jak jsme zmínili již v úvodu, jak bolševikům, tak předtím nacistickým okupantům jména těchto dvou noblesních

Češi, kdybychom si i s takovou situací neuměli svým leckdy švejkovským stylem poradit. Takže výsledek byl veskrze šalamounský, zkrátka vlk se nažral a koza zůstala celá: Hlavní nádraží zůstalo hlavním nádražím, zároveň byl velkoryse odkýván doplněk „nádraží prezidenta Wilsona“.

Hlavní nádraží se nejen modernizovalo, ale také rozrůstalo i svojí plochou. Dnes dokonce zasahuje do několika městských částí: • Kolejiště a Fantova odbavovací budova leží na Vinohradech v Praze 2. • Nová odbavovací budova je na území Nového Města, tedy v Praze 1. • Severní část nádraží zasahuje na Žižkov, tedy na Prahu 3. • Součástí nádraží se již v roce 1876 staly Vrchlického sady, dodnes nedílná součást celé scenérie. Původně byly rozsáhlejší – o část svého území přišly v roce 1974, kdy bylo na hlavní nádraží zavedeno metro a vznikla nová odbavovací hala, nad níž nyní vede Severojižní magistrála.

pánů nebyla příliš pochuti. Mimochodem to byli právě Němci, kdo přišli s dnes nejrozšířenějším názvem hlavní nádraží. Návrat ke spojitosti s prezidentem Wilsonem se dostal se vší vážností do hry až po revoluci v roce 1989. Tato záležitost měla, jak už to u všeho, do čeho zasahuje byrokracie, svůj poněkud absurdní podtext: Nejprve to vypadalo na mimořádnou událost, která se dokonce měla odehrát během návštěvy tehdejšího amerického prezidenta George Bushe. Záhy se ale ukázalo, že ani přítomnost šéfa světové velmoci nic nezmůže s českými zvyklostmi, předpisy, obstrukcemi. Zkrátka zpětné přejmenování vyžadovalo nejen náročnou trnitou cestu od schválení po schválení a od razítka k razítku, ale zjistilo se, že i finančně to nebude za hubičku. Ale na druhé straně bychom nebyli typičtí

Postupné rozrůstání a dnešní podoba Velký rozmach zaznamenalo hlavní (Wilsonovo) nádraží po 2. světové válce. Postupně přibývaly nové tunely, které dnes považujeme za samozřejmost, nová spojení. Zcela novodobá rekonstrukce se datuje od roku 2006 a potrvá až do příštího roku. Tuto novodobou přestavbu dostala na starost podle výsledku výběrového řízení italská společnost, která má v této oblasti prestižní postavení. Takže jsme svědky úpravy nástupišť, informačních systémů, zdokonalování a zvětšování rozsahu služeb, vznikají tu stále nové obchody a místa, kde se člověk může cítit jako respektovaný klient, a nechybějí tu ani značkové prodejny s luxusním zbožím. –red–

17

ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ

Radecký: Čech s praporem mocnářství Matěj Trávníček

Proti Napoleonovi

Pomník Josefa Václava Radeckého na náměstí Maršála Radeckého (dnešní Malostranské náměstí)

Jeden z celosvětově nejznámějších Čechů. Vojenský génius 19. století. Šampion třetí epochy hrdinů důstojně navazující odkazů prince Evžena, generála Laudona či arcivévody Karla. Jeden ze strůjců Napoleonova pádu. A hlavně zachránce monarchie v těžkých hodinách roku 1848. Jak to, že dnes není součástí našeho národního Pantheonu velikánů?

Ale pěkně popořádku

18

Radecký se narodil 2. listopadu 1766 na zámku Třebnici jako toužebně očekávaný syn a dědic hraběte Petra Eusebia, příslušníka starého českého šlechtického rodu. Z křestních jmen Jan, Josef, Václav, Antonín, František a Karel se nejpoužívanějšími staly Josef Václav. Matka zemřela Radeckému nedlouho po jeho narození. Otec skonal, když byl ve věku 10 let. Od svých 6 let však Radecký žil u svého dědečka v Praze, který ale zemřel dříve, než Radecký stihl dosáhnout věku 15 let. Novým poručníkem se stal Radeckému strýc z otcovy strany, který dokázal promrhat rodinný majetek včetně dědictví mladého hraběte. Od mládí tíhl Radecký k armádě. Do řad vojska byl však pro svůj menší vzrůst

Radeckého skutky v koaličních válkách s revoluční a posléze napoleonskou Francií mu vysloužily rychlý služební postup. Měl i značné štěstí, několikrát pod ním padl kůň, přičemž jednou v důsledku přímého zásahu dělovou koulí. V roce 1809 byl Radecký po neúspěchu císařských vojsk v bitvě u Wagramu jmenován náčelníkem rakouského generálního štábu. Ve své funkci se soustředil na zachování bojeschopnosti armády mocnářství v těžkých časech po prohrané válce s Francií. Jím prosazovaná reorganizace armády však narážela na odpor zejména vysokých důstojníků. Radecký neschopen prosadit zcela své představy v roce 1812 rezignoval. Již o rok později si jej však vybral za náčelníka svého štábu nově jmenovaný vrchní velitel spojeneckých armád kníže Karel Filip Schwarzenberg. Na Radeckého bedrech spočinula největší tíha tažení i proto, že kníže Schwarzenberg byl nucen trávit většinu času vyjednáváním o dalším postupu s korunovanými hlavami a politiky protinapoleonské koalice. Radecký se tak stal hlavním autorem spojeneckých plánů bitvy národů u Lipska. Do boje se zapojilo v součtu na půl milionu mužů a přesvědčivé vítězství koalice předznamenalo Napoleonův pád. V následných letech Radecký sloužil u různých posádek, v letech 1829 až 1831 působil například ve funkci velitele olomoucké pevnosti, aby se následně stal velitelem rakouské armády v severní Itálii. V roce 1836 jej císař Ferdinand povýšil na polního maršála. Největší Radeckého zkouška však měla teprve přijít.

výjimkou. Svou šanci vycítil sardinský král Karel Albert, který zatoužil pod vlajkou italského sjednocení uchvátit pod svou vládu rakouské državy. Radecký se úspěšně stáhl z revolucí zachváceného Milána do čtverce tvořeného pevnostmi Mantova, Legnano, Peschiera a Verona. Obratně manévroval a znemožnil početnějším oddílům sardinských získat strategickou výhodu. Morálka Italů postupně upadala a Radecký se dočkal i tolik potřebných posil. V následném tažení, přestože disponoval „jen“ přibližně 55 tis. muži oproti 75 tis. nepřítele, nejprve rozdrtil sardinské síly u Custozy a vítězství završil v následujícím roce navzdory opětovné přesile nepřítele u Novary. Radecký tak pomohl monarchii přečkat revoluční rok 1848, zachoval ji italské panství a pozvedl národní sebevědomí. Právě oslavou záchrany monarchie v Itálii je slavný Radeckého pochod složený na vojevůdcovu počest Richardem Straussem starším. Stařičký maršál – v době italského tažení překonal Radecký již 83 let věku – byl jmenován v roce 1850 generálním guvernérem Lombardsko-benátského království, kteroužto funkci vykonával do roku 1856. Zemřel o dva roky později ve věku 92 let v Miláně. V armádě strávil 72 let a sloužil pěti císařům.

Symbol zapomenuté doby

Italské tažení

Radecký je dnes vnímán jako symbol doby. Jako zosobnění posledních dnů slávy podunajské monarchie. To, co dnes, s dějinným odstupem více než 150 let, vypadá jako činy posledního praporečníka slávy mocnářství, bylo ve své době vnímáno jako příslib budoucích vítězství impéria. Jak napsal na adresu Radeckého básník Franz Grillparzer: „Smýšlení doby zahladí doba; co ale veškeré doby vyhlásily velikým, tím žádná doba neotřese.“ Letošních 245 let od Radeckého narození je dobrou příležitostí dokázat, že se Grillparzer nemýlil. Žádný národ totiž není dostatečně veliký, aby si mohl dovolit ignorovat své hrdiny.

Požár revoluce zachvátil roku 1848 celou Evropu a severní Itálie nebyla

autor je člen politické sekce HK ODS

(text je redakčně krácen)

Foto: Wikimedia.Commons

a údajnou tělesnou slabost přijat až na třetí pokus. V roce 1784 nastoupil jako kadet ke kyrysníkům bez nároku na plat. Radeckého hvězda v armádě rychle stoupala, projevoval se jako schopný a odvážný voják i velitel. V průběhu rakousko-osmanské války z let 1788 až 1790 si jej pro jeho schopnosti vybral za svého pobočníka legendární generalissimus Laudon.

TRADICE

Vánoční tradice – zakořeněné zvyky procházejí novodobými obměnami Vánoce se staly jedním z nejvyznávanějších svátků v celém civilizovaném světě, ba dokonce se staly respektovanými i v zemích s jinou kulturou a jiným náboženstvím. Mají totiž spojitost a podobnost s jinými civilizacemi. Křesťané sice nejsou v celosvětovém měřítku určující doktrínou, nicméně Vánoce, nebo přinejmenším některé jejich symboly, se staly akceptovanou a leckdy i sdílenou součástí vzájemného respektu. Například řada muslimů, kteří si i v evropských zemích udržují vlastní náboženské tradice, se nebrání – často kvůli svým dětem – kupovat si v prosinci dárky, zapálit svíčku, dopřát si vánočního cukroví. Zkrátka je řada symbolů Vánoc, které sbližují, a Vánoce zůstávají každopádně tradicí, jejíž symboly se už po staletí přenášejí z generace na generaci. tromek, betlém, leckdy dokonce návštěva kostela na půlnoční mši nebo během vánočního období nemusí být projevem hluboké křesťanské víry – tyto zvyky sdílejí i lidé, kteří se distancují od katolictví i evangelictví, jsou součástí života i zatvrzelých ateistů (ateismus rozhodně nespočívá v tom, že by v dané rodině nebyl nastrojený stromeček, natož aby scházela slavnostní večeře a cukroví).

S

Betlémy Betlémy se staly symbolickým ztvárněním událostí Ježíšova narození, připomenutím místa, kde se narodil, a okolností, které jeho příchod provázely. I když existují zmínky o založení tradice betlémů Svatým Františkem z Assisi v italské Umbrii roku 1223, jistější počátky betlémů nacházíme až v polovině 16. století, kdy se členové Tovaryšstva Ježíšova snažili o rekatolizaci českého lidu. Aby lidé chodili do kostela, přistavovali k jeslím oděné figury v životní velikosti. Různě je přeskupovali podle každého dne z legendy o narození Ježíše Krista – od Zvěstování Panny Marie přes narození až po příchod Tří králů. První takový betlém v zemích na sever od Alp byl postaven roku 1562 v Praze a česká města jej rychle začala napodobovat. Z církevního prostředí se pak dostával počátkem 18. století do prostředí světského, pak do měšťanského a koncem

18. století i do prostředí lidového, přestože (nebo protože) je osvícenský císař Josef II. spolu s vánočními hrami zakázal. Venkované si začali stavět vlastní jesličky, ve kterých se objevovali kromě tradičních biblických postav (Ježíšek, Marie, Josef, vůl, pastýři se stády a tři mudrci) i další postavy z jejich okolí. Betlémy se zhotovovaly z nejrozmanitějších materiálů – ze dřeva, keramiky, kukuřičného šustí, těsta, vosku, sádry, byly i ručně malované na deskách dřeva či na papíru a od poloviny 19. století také tištěné. Ty největší vyřezávané betlémy zabraly skoro celou světnici, kde stály od počátku adventu až do Hromnic. Tento symbol Vánoc však časem nahradily vánoční stromky.

Vánoční stromeček Podle jednoho z legendárních vyprávění byl irský opat Kolumbán z Luxeuilu a Bobba v 6. století vyslán do Burgundska, aby zdejšímu pohanskému obyvatelstvu přiblížil svátek narození Krista. Kolumbán tedy 24. prosince zapálil pochodně do tvaru kříže na jejich starobylém jehličnanu, který uctívali o zimním slunovratu, a zář ohně přilákala zástupy lidí, k nimž pak mohl Kolumbán pronést kázání o narození malého Ježíška v dalekém městě Betlémě. To bychom mohli považovat za počátky vánočního stromečku.

Další zmínka pochází z roku 1570 z brémské kroniky, kdy stál pro děti ozdobený stromeček v cechovní budově. Pak se začal šířit po německých zemích a počátkem 19. století se dostal i do zemí českých. Režisér Stavovského divadla Jan K. Liebich, bavorský rodák, ho v Praze poprvé vystrojil ve své vile jako překvapení pro hosty roku 1812. A lidé si tento zvyk oblíbili. Roku 1843 již bylo nakupování vánočního stromku bráno za běžnou věc, lidé jej nazývali Kristovým strůmkem. Zdobený stromeček se v 60. letech 19. století ujal i na českém venkově, koncem 19. století i na zbytku Moravy a vytlačil ze světnic betlémy. Až do poloviny 20. století se zdobily především nádherné jedle – dnes je však pro svou vzácnost nahradily levnější voňavé smrčky a málo opadavé borovice. Po 1. světové válce se ujal zvyk stavět rozsvícené vánoční stromky i na veřejných prostranstvích, čehož u nás poprvé využila Plzeň roku 1925.

Symbolické svíčky Lidé zdobili své stromky různě. Především se je ale snažili osvětlit, jelikož plamen o Vánocích symbolizuje příchod světla (a to ve smyslu příchodu křesťanského Mesiáše nebo pohanského slunovratu). První svíčky se objevily na stromcích bohatých rodin na počátku 18. století, rozšíření však přinesl až vynález parafínu

19

TRADICE roku 1830, který způsobil výrazné zlevnění svíček. Koncem 19. století se čeští skláři proslavili v cizině ozdobičkami skleněnými, objevily se také první prskavky, elektrické svíčky či lamety nastříhané z cínové fólie, později se začaly používat i napodobeniny sněhu. Nejspíše ryze českým zvykem je zdobení čokoládovými figurkami.

Vánoční jmelí

20

Stálezelené jmelí roste vysoko v korunách zejména listnatých stromů (hrušní, jabloní i javorů) a jeho plody (bílé bobule) dozrávající v prosinci se podobají perlám. Lidem přišlo velmi tajemné, a tak mělo i kouzelné účinky: Ochraňovalo před ohněm, čarodějnicemi a zlými duchy a také přinášelo štěstí (stejně jako čtyřlístek či podkova) – ovšem přinášelo ho jen tomu, kdo jej dostal darem od někoho jiného. Čím více bílých bobulek na větvičce, tím větší štěstí v novém roce. Jmelí prý také díky svým lepivým bobulím dokázalo svázat dvě osoby opačného pohlaví. V Anglii jmelí pojali za vánoční symbol – a tento zvyk odtamtud přišel i k nám. Podle jedné legendy kdysi bylo jmelí stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška a po 33 letech jej Římané porazili, aby z něj pro Ježíše zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl do malých keříků a přeměnil se v rostlinu zahrnující lidi kolem sebe dobrem. A stejně jako věřící jsou částečně živi z Kristova těla, tak i jmelí žije zčásti ze živin jiných stromů. Jmelí není na svém hostiteli zcela závislé – jelikož živiny si fotosyntézou vytvářet umí, potřebuje od něj pouze vodu a minerály. Je to rostlina téměř nezničitelná, umírá až se svým hostitelem, takže třeba na cedrech můžeme najít jmelí staré i čtyři století. Jmelí má přes tisíc odrůd a není snadné ho v přírodě nalézt. Rozmnožuje se za pomoci ptáků, kteří roznášejí jeho bobule, z nichž po zakořenění vyrazí listy. Odrůdy s drobnějšími bobulemi rostou i na jehličnatých stromech. Je to také rostlina, která má prokázané léčivé účinky. Už dávné bylinkářky a kořenářky věděly, že snižuje krevní tlak a rozšiřuje cévy, což je u řady nemocí nenahraditelná pomoc.

Koledy Žáci začali v kostelech předvádět scénky o narození Ježíše Krista v jeslích chléva poblíž města Betléma. Hry se pak ale kvůli četným satirám přesunuly na náměstí a ještě později s nimi žáci obcházeli domy – proto museli hry hodně zkracovat až zůstala jen řada scén s texty a písněmi. A odtud tedy pocházejí lidové koledy, jak je známe z českých zemí 19. stol.

Adventní věnec Počátky tradice strojení věnce sahají do první poloviny 19. století, kdy začátkem adventu 1838 pověsil hamburský teolog Johann Heinrich Wichlern nad dveře svého sirotčince vyřezávaný dřevěný věnec a každý den na něj dal jednu zapálenou svíci. Do pokladničky pod věncem mohli lidé házet peníze pro děti na Vánoce. Tento zvyk se pak rozšířil do dalších krajů Německa a v 30. letech i za německé hranice. Zelené adventní věnce se začaly vyrábět i z větviček jehličnatých stromů. Dnes se na něj místo 24 svíček pro každý adventní den připevňují 4 veliké svíce pro každý adventní týden, přičemž adventní čas začíná čtvrtou nedělí před Vánocemi. Každou neděli se zapaluje o svíci více – Slunce narůstá a světla tím přibývá. Svíce na věnci jsou totiž symbolem Slunce – života, naděje, tepla, vitality a světla v temnotách. V křesťanství plamen svíček symbolizuje Krista jako světlo ozařující plamenem lásky každého člověka. Živý věnec pak znamená věčný život přislíbený věřícím od Ježíše Krista a kruh jednotu společenství lidí a Boha.

Adventní kalendář Také počátky adventního kalendáře můžeme hledat v 19. století. Jeho první druhy pocházejí z protestantských míst. Náboženské rodiny kreslily v prosinci každý den křídou čárku až do Štědrého dne. První známý ručně vyrobený adventní kalendář je z roku 1851. Jinak také ve věřících rodinách věsili v prosinci na zeď 24 malých obrázků – jeden na každý den až do Štědrého dne. První tištěný kalendář byl vyroben německým farníkem Gerhardem Langem

(1881–1974) z Maulbronnu. Když byl Gerhard ještě dítě, matka mu vyrobila adventní kalendář s 24 malými svíčkami, které byly připevněny na lepence. Později se stal Lang spolumajitelem tiskárny Reichhold & Lang v Mnichově, ve které vyráběl malé barevné obrázky přilepené na lepence v každém dni prosince. Toto byl první tištěný adventní kalendář, ačkoli bez otevírajících okének, vydaný roku 1908. Byl pojmenován „Vánočním kalendářem“ nebo „Mnichovským vánočním kalendářem“. A na počátku 20. století Lang vydal první adventní kalendář s malými otevíracími dvířky. Stejně dobře začala v té době produkovat Tiskařská společnost Sankt Johannis náboženský adventní kalendář s biblickými verši za okýnky namísto obrázků. Adventní kalendář se vydal na vítězoslavnou cestu po celém světě. Avšak ve třicátých letech Lang zavřel svou společnost. Do té doby vyrobil kolem třiceti různých designů kalendářů. Úspěch této německé tradice přerušila druhá světová válka. Lepenka totiž byla dávána na příděly a bylo zakázáno vyrábět kalendáře s obrázky. První tištěný kalendář po válce pak byl vytisknut Richardem Sellmerem v roce 1946. Kalendáře se znovu zmocnily téměř celé Evropy a každá země si vytvořila svou vlastní variantu. Kromě Čech, bohužel.

Dárky Na Štědrý den si lidé vždy dávali dárky – tovaryšové svým mistrům, hospodáři své čeládce, příbuzní mezi sebou, ale hlavně se dárečky dávaly dětem. Těm dříve nosil dárky sv. Mikuláš, avšak v 16. století se rozmohlo obdarovávání dětí na Štědrý den – a to přičiněním protestantského reformátora M. Luthera, který nechtěl dávat svým dětem dárky na katolický svátek sv. Mikuláše, a tak jim je dával až na Štědrý den. Dnes se u nás naštěstí udržují obě tradice. Dárky měly původně symbolický význam, lidé věřili v magickou moc dárků. Proto byly dárky mnohdy každý rok stejné. Děti a mladí lidé dostávali červená jablíčka (zdraví, síla a dlouhověkost), ořechy (moudrost a zralost) a sladké perníky (radost a slast mládí). Mládenec nebo panna dostávali obvykle nějakou

ozdobu (štěstí a bohatství). Dítě starší dvanácti let dostávalo každý rok stříbrnou či zlatou minci, jež se o půlnoci uschovala. V chudých rodinách se pak darovala znovu a v těch majetnějších se peníze rok co rok střádaly a před svatbou se použily na nějakou užitečnou věc. Dospělí si nadělovali lahve s vínem, sladkosti a kandované ovoce (sladký život), magickým dárkem byla purpurová látka se zlatou či stříbrnou nití (vitalita, dostatek lásky i rodinného tepla), vonná mast či voňavka (sláva, štěstí a mnoho krásných chvil).

Vánočka Tradičním symbolem českých Vánoc je vánočka. I ona má svou zajímavou symboliku. Vánočka se správně plete z devíti pruhů a každý z nich má svůj význam. Ve spodu jsou čtyři pruhy, které připomínají čtyři živly: slunce nebo oheň, vodu, zemi a vzduch. Prostřední tři spletené pruhy symbolizovaly to lidské v člověku – rozum, vůli a cit. Dva spletené pruhy navrchu znamenají to, co člověka vede nejvýš – vědění a lásku. Měly by být na koncích podhrnuty pod celou vánočku tak, aby směřovaly do čtyř světových stran.

Purpura Purpura patřila neoddělitelně do staročeských Vánoc. Podle některých zdrojů pochází pálení purpury ze starého keltského zvyku, kdy Keltové o slavnostech zimního slunovratu pálili na otevřeném ohni voňavé jehličí. Purpura je směs kadidla a vonných rozdrcených dřev, které po zapálení voní.

Zlaté prasátko Pokud vydržíte během Štědrého večera o hladu, uvidíte zlaté prasátko. A proč zrovna zlaté prasátko? Malé selátko bylo pro naše předky symbolem návratu slunce a bylo nově se rodícímu slunci také zasvěceno. Takové prasátko znamenalo pro naše předky učiněné požehnání, bylo zrodem nového života na Zemi, předzvěstí dobré úrody, zdraví, štěstí a plodnosti. Pokud dáme někomu zlaté prasátko, znamená to, že obdarovávané osobě přejeme pevné zdraví, životodárnou sílu, energii a také štěstí. –red–

Vánoční pranostiky • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Když v první adventní neděli nastane daleko široko krutá zima, potrvá čtyři neděle. Zelené Vánoce, bílé Velikonoce. Je-li v první týden adventní mrazivo, bude zima osmnáct neděl trvati. Když v prosinci mrzne a sněží, úrodný rok nato běží. Prosinec se sněhem na pěšině, žito je v každé vysočině. Studený prosinec – brzké jaro. Kateřina (25.11.) na blátě, Vánoce na ledě. Jsou-li v zimě po cestách ledy, podaří se výborně zelí. Svítí-li na Štědrý den od deváté hodiny jasně slunce, bude krásné počasí na žně obilné, senné i otavové. Je-li na Štědrý večer nebe hvězdnaté, bude rok úrodný. Na Štědrý večer hvězdičky – ponesou vajíčka slepičky. Jestliže večer před Narozením Páně jasno jest, bez větru a deště, a ráno slunce jasné vychází, bude úrodný rok na víno. Je-li na Štědrý den vítr, bude úroda malá. Padá-li na Štědrý den večer v noci sníh, urodí se mnoho chmele. Padá-li na Štědrý den v noci sníh, urodí se hojně vína. Když čas před Vánoci až do Tří králů mlhavý a tmavý jest, následují na to nemoci. Když Vánoce obílí stromy sněhem, tak je posype jaro květem. Zelené Vánoce – bílé Velikonoce. Jsou-li vrby o Vánocích plny rampouchů, bývají o Velikonocích plny kočiček. Jestli vítr o Vánocích věje, jest v hojnosti dobrá naděje. Na Boží hod vánoční vítr od západu přinese mor, od východu válku, od půlnoci hlad, od poledne dobrý rok. Připadne-li Boží narození na čtvrtek, bude rok velmi úrodný, jenom vína bude prostředně. V pátek Božího narození – tuhá zima bez prodlení. Je-li Božího narození v sobotu, bude málo ovoce, ale vydaří se žito. V neděli Božího narození – teplá zima bez prodlení. Chodí-li Kateřina po ledě, chodí svatý Štěpán po blátě. Když je Barborka ucouraná, chodí svatý Štěpán po ledě. Svítí-li na koledu v noci měsíc, bude ve stodole hojně obilí. Svítí-li na den svatého Štěpána slunce, bude drahé ovoce. Na svatého Štěpána když vítr prudce zavěje, víno před zkázou jistou se chvěje. Když na Štěpána silný vítr bouří, vinař smutně oči mhouří.

28. prosinec, svátek Mláďátek (označení dětí, které podle evangelního vyprávění nechal v Betlémě zavraždit král Héródés Veliký po narození Ježíšově) • Na Mláďátka když prší, osýpají se děti. • Prší-li na Mláďátka, budou děti mříti. • Když se na Mláďátka chumelí ráno, mrou toho roku děti, když v poledne, mrou lidé středních let, a když večer, mrou starci. • Je-li na Mláďátka mlha na Lysé hoře, kobzole (brambory) se neurodí a mladí lidé budou mřít. 31. prosinec • Na Silvestra-li větry a ráno slunce svítí, nelze nám dobrého vína se nadíti. • Když na Silvestra ráno sluní, v noci prudký vítr zavěje, není na vína hrubé naděje.

21

KOŘENY KŘESŤANSTVÍ

Kde to všechno začalo

O vánočních svátcích toho bylo napsáno již mnoho, přesto není na škodu si je opět připomenout a podívat se na ně alespoň trochu z jiného světla. Jak všichni dobře víme, vánoční svátky jsou oslavou narození Ježíše Nazaretského. Proroka a mesiáše, který stál u zrodu křesťanství, dnešního nejrozšířenějšího náboženství. Ke křesťanství se v současnosti hlásí více než dvě miliardy lidí po celém světě. Od svého zrodu před více než dvěma tisíci lety se křesťanství stalo jedním ze základních kamenů euroatlantické civilizace. Jeho kořeny leží v oblasti starověké Palestiny, konkrétně v někdejší provincii Římské říše v Judsku a Samaří. Připomeňme si proto společně tuto událost a podívejme se blíže na nejvýznamnější místa křesťanství v tomto regionu – Nazaret, Betlém a Jeruzalém, spojená s narozením, životem a smrtí Ježíše Krista.

22

Prvním významným místem, o kterém si povíme něco blíže, je Nazaret. Podle jedné z částí novozákonních spisů pocházel z města Nazaretu tesař Josef a jeho manželka Marie, které archanděl Gabriel zvěstoval, že porodí Syna Božího Ježíše Krista. Nazaret měl být později také místem, ve kterém Ježíš prožil své dětství a rané mládí. V té době byl Nazaret ma-

lým provinčním městečkem bez většího významu. Naopak v současné době se jedná o správní středisko jedné ze šesti administrativních oblastí Izraele, a to Severní oblasti (historický region Dolní Galilea). Počet obyvatel Nazaretu se pohybuje okolo sedmdesáti tisíc, většinu z toho tvoří izraelští Arabové. Nalezneme zde hned několik historických pamětihodností a poutních míst, která jsou současně i křesťanskými poutními místy. Mezi ta hlavní patří místních dvacet tři kostelů a klášterů. Nejvýznačnějším z nich je bazilika Zvěstování stojící na místě, kde archanděl Gabriel sdělil Panně Marii, že porodí Ježíše. Dále se zde nachází řeckokatolický kostel stojící na místě bývalé židovské synagogy, v níž se Ježíš modlil, či Kána Galilejská, tj. místo prvního zázraku, kde Ježíš při svatební hostině proměnil vodu ve víno, když víno zajištěné ženichem došlo. Dnešní Nazaret je rozvinutým moderním městem a zároveň jedním z nejvýznamnějších center izraelských Arabů, v němž naleznete kromě křivolakých uliček starého města, arabského trhu a mnoha dalších památek také na dvě desítky „high-tech“ firem, které mu přisoudily přezdívku místního arabského „Silicon Valley“. Pro zajímavost ještě zmiňme, že v blízkosti města leží také biblická hora Tábor. Datum narození Ježíše Nazaretského nelze s přesností určit, přesto se často ja-

Jakub Čermák ko rok jeho narození uvádí čtvrtý rok před naším letopočtem. Podobně ani místo této události nelze jednoznačně historicky doložit, avšak z biblických textů víme, že jako místo jeho narození se traduje město Betlém. Betlém ovšem není rodištěm pouze Ježíše Krista, nýbrž také izraelského krále Davida, po němž je Betlém nazýván městem Davidovým. K svátkům vánočním a k narození Ježíše se úzce váže nám všem dobře známý příběh o Betlémské hvězdě, jež přivedla k novorozenému Ježíšovi tři mudrce (krále) z východu – Kašpara, Melichara a Baltazara, kteří mu přinesli dary v podobě zlata, kadidla a myrhy. Dalším celosvětově známým křesťanským zvykem, který má své kořeny právě v Betlémě je i tradiční zpodobnění scény narození Ježíše Krista v jesličkách v podobě tzv. betlémů. Tuto krásnou tradici založil a předal svým následovníkům svatý František z Assisi již v roce 1223. Dnešní Betlém se nachází na území palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a je jeho hlavním kulturním a turistickým centrem. Nejvýznačnější památkou starého města je bazilika Zrození Páně, kde se pořádají každoroční vánoční oslavy. Ve městě žije třicet tisíc obyvatel, dnes již většinou muslimského původu. Křesťané tvoří již pouze třetinu jeho obyvatel a jejich počet se vzhledem ke špatné ekonomické a bezpečnostní situaci stále snižuje. Po násilných střetech a zhoršení situace v roce 2002 došlo k výraznému útlumu turistického ruchu. Přesto palestinská samospráva usiluje o zařazení Betléma na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO, což se jí po říjnovém vstupu do této organizace může bezesporu podařit. Zároveň to však způsobilo nemalé pozdvižení v mezinárodních vztazích, zejména pak v USA, Kanadě a Izraeli.

Plamínek věčného světla V souvislosti s Betlémem bych rád připomněl ještě jednu vánoční tradici, a to tradici Betlémského světla. Jeho historie se začala psát v průběhu jedenáctého století, kdy papež Urban II. vyzval evropské rytíře k osvobození křesťanských svatých měst Jeruzaléma a Betléma od jejich tehdejších muslimských vládců. Evropští rytíři, kteří se vydali na výpravu do Svaté země, začali být nazýváni „křižáky“

podle svého oděvu, na nějž si malovali symbol křesťanství – červený kříž. Podle legendy jeden z křižáků před svým odjezdem na výpravu přísahal, že pokud přežije, doveze do svého rodného města nazpět plamínek z věčného světla, které hoří v betlémské bazilice Zrození Páně, která je považována za jeden z nejstarších křesťanských svatostánků. Pod bazilikou Zrození Páně lze spatřit Grotto, tj. místo, kde stříbrné hvězdy označují domnělé místo narození Ježíše Krista. Ale zpět k legendě, po několika letech se rytíř údajně skutečně vrátil domů do Evropy a přinesl s sebou první světlo z Betléma. Tím založil novodobou tradici Betlémského světla, jež byla obnovena v roce 1986 v Rakousku jako poděkování těm, kteří nějakým způsobem přispěli či pomohli postiženým dětem.

Evropský unikát V neposlední řadě má město Betlém také spojitost s Českou republikou, konkrétně s malým královéhradeckým městečkem Třebechovice pod Orebem. Toto městečko se stalo světově proslulým zejména díky svému Třebechovickému muzeu betlémů. Třebechovické muzeum betlémů je unikátním odborným pracovištěm specializujícím se na dokumentaci statických a mechanických betlémů. Muzeum založil v roce 1926 třebechovický rodák Vilém Koleš, který získával exponáty pro nové muzeum darem od spoluobčanů. V průběhu dvacátého století se muzeum stalo ojedinělým nejen v České republice, ale i v celé Evropě. V současné době spravuje muzeum městské sbírky a sbírkový fond betlémů, jenž čítá více než 300 betlémů zhotovených z nejrůznějších materiálů a pocházejících z různorodých oblastí. Nejcennějším exponátem muzea je Proboštův mechanický betlém, který je zároveň jediným betlémem v České republice prohlášeným za národní kulturní památku. Muzeum se v současné době rekonstruuje a pro veřejnost bude opět zpřístupněno v polovině roku 2013.

Město tří náboženství Po krátké odbočce do České republiky se vraťme zpět do Izraele. Posledním z výše zmíněných význačných křesťanských poutních míst, spojených s narozením Ježíše Krista a s vánočními svátky, je Jeruzalém. Izraelci považují Jeruzalém za své hlavní město již od dob krále Davida, avšak jeho historie sahá ještě hlouběji –

až do čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem, a řadí se tak mezi jedno z nejstarších souvisle osídlených míst na světě. Postupem času prošel Jeruzalém rukama biblických Kenaanců, Izraelitů, Babyloňanů, Makedonců, Egypťanů, Římanů, Byzantinců, Muslimů, křižáků, Turků, Britů, až se opět ve dvacátém století vrátil do rukou židovského národa, který byl nucen hned od počátku hájit své právo na jeho vlastnictví v několika válkách proti okolním arabským státům. Nakonec byl Jeruzalém 7. listopadu 1949 prohlášen za hlavní město Izraele jeho prvním premiérem Davidem Ben Gurionem. Jeruzalém měl v té době podobný osud rozděleného města jako Berlín či hlavní město Kypru Nikósie, neboť byl rozdělen mezi židovské a arabské etnikum. Po další izraelsko-arabské válce, tzv. šestidenní, se v roce 1967 dostal celý Jeruzalém pod kontrolu Izraele, který anektoval jeho východní část. Dodnes tento krok budí vášně na obou stranách konfliktu. Současný Jeruzalém čítá více než tři čtvrtě miliónu obyvatel a je tak největším izraelským městem. Zároveň je také kulturním a duchovním centrem celého židovského národa a státu. Rozkládá se na kopcích Judských hor nedaleko Mrtvého moře, přičemž je ze severu, jihu a východu ohraničen palestinským autonomním územím. Předchozí výčet národů, které město ovládaly, jasně ukazuje, kolik různorodých vlivů a náboženství utvářelo toto jedinečné místo. Není tedy náhoda, že Jeruzalém je právem součástí světového kulturního dědictví UNESCO. Administrativně se Jeruzalém dělí do tří historických částí: centrálního Starého města, Západního Jeruzaléma a Východního Jeruzaléma. Jeho nejznámější částí je Chrámová hora, na níž nalezneme Skalní dóm a mešitu al-Aksá. Jedná se o muslimské svatyně, díky nimž je Jeruzalém pro muslimy třetím nejvýznačnějším poutním místem hned po městech Mekce a Medíně v Saudské Arábii. Dále zde nalezneme Zeď nářků, což je pozůstatek původního židovského jeruzalémského chrámu, který je zase nejposvátnějším místem judaismu. V přilehlém okolí Chrámové hory nalezneme křesťanskou čtvrť, která společně s arménskou, muslimskou a židovskou čtvrtí tvoří Staré město a historické centrum Jeruzaléma, nejvýznamnějšího města tří zjevených náboženství (křesťanství, judaismu a islámu). Srdcem křesťanské čtvrti je bazilika Božího hrobu ležící na místě,

kde byl podle Nového zákona ukřižován, pohřben a vstal z mrtvých Ježíš Kristus. Místo jeho hrobu je také jinak označováno jako Golgota či Kalvárie, tj. místo, kam si Ježíš nesl svůj kříž a na němž byl Římany umučen. Dnes drží klíče k bazilice doslova v rukou prominentní palestinská muslimská rodina. Dveře od baziliky Božího hrobu se otvírají každé ráno v sedm hodin a opět se zavírají v osm. Tento ceremoniál se odehrává za přítomnosti duchovních řecké ortodoxní a arménské církve a kněze římskokatolické církve. Zástupci těchto církví, ale i dalších křesťanských církví (např. koptské, etiopské a syrské atd.) mají stejná práva při užívání této baziliky. Tato práva, tzv. „statu quo“, byla ustanovena za nadvlády osmanských Turků před více než 200 lety. Dohoda vymezuje individuální části uvnitř baziliky pro jednotlivé křesťanské církve. Neustálé střídání duchovních a věřících křesťanských církví vytváří v bazilice trvalý

koloběh liturgických obřadů a modliteb. Bazilika Božího hrobu je v celém křesťanském světě považována za nejvýznamnější poutní místo. V samotném Jeruzalémě nalezneme mnoho dalších význačných a zajímavých pamětihodností, které se vážou k některému ze tří zjevených náboženství, avšak jejich popsání by vydalo na celou samostatnou knihu. Všechna zmíněná města a pamětihodnosti jsou jedinečnými architektonickými, historickými a kulturními místy, která si jistě zaslouží naši pozornost. Zároveň jsou to však místa, která jsou spojena s křesťanskými hodnotami a tradicemi, které formovaly, a doufejme, že i nadále budou formovat chod naší civilizace. Právě proto bychom neměli zapomínat na skutečný význam Vánoc. ■

autor je analytik politické sekce ODS

23

VÁNOČNÍ TIPY

Kde najdete něco zajímavého? Michala Komrsková

Kosmetický set Diamonds

Naoko, Kare Design, Slovart

I kosmetický set do koupelny může být skvělým dárkem, pokud jeho výběru věnujete patřičnou pozornost. Glamour styl celého setu pyšnícího se hrdým názvem Diamonds je tvořen hrou miniaturních zrcadel vyskládaných do dokonalé mozaiky, která pohádkově odráží paprsky světla. Čtyřdílný set, který rozzáří každou koupelnu, tvoří tácek, dávkovač na tekuté mýdlo a box na papírové kapesníčky. prodává Kare Design

Ars Sacra Kniha umění Mimořádná kniha mimořádného formátu 288 x 438 milimetrů na neuvěřitelných 800 stranách a více než 1000 fotografií dokumentuje dějiny křesťanského umění. Od pozdní římské a byzantské říše přes středověk až po dobu současnou vysvětlují přední světoví odborníci kontext umění, architektury, malířství i uměleckých řemesel. vydává Slovart

Nerezový fondue set SAGAFORM

24

Set na oblíbené fondue je klasikou, která rozhodně potěší každého gurmána. Set pro šest osob pochází ze švédské designérské dílny Sagaform, který pracuje výhradně se zdravotně nezávadnými a ekologicky zpracovanými materiály. prodává Naoko

Váza Belly Purple 24 Hliněná, ručně tvarovaná váza Belly Purple je osázena kameny a zdobena smaltem ve čtyřech odstínech. Ty jsou voleny tak, aby daly vyniknout květinám v kterékoli roční době. Slušet bude bílým liliím stejně jako žlutým tulipánům. prodává Kare Design

Mísa na ovoce FRUIT LOOP Mísa na ovoce od britsko-švýcarských designérů Black + Bloom nabízí svěží a lehounký design, který bude vypadat skvěle v moderní sklochromové kuchyni stejně jako v kontrastu na klasickém dřevěném stole. Je vyrobena ze silných, horkem ohýbaných ocelových vláken a v prodeji je v rozměrech 14 x 26 centimetrů. prodává Naoko autorka je spolupracovnicí redakce

KULTURA

Kam za kulturou v prosinci? Michala Komrsková

René Magritte, Albertina, Vídeň do 26. února 2012

La Traviata, Státní opera Praha

Kdo je tady ředitel? Švandovo divadlo

29. prosince 2011

7. prosince 2011

Pokud budete po vánočním a před silvestrovským šílenstvím hledat něco, co potěší vaši duši, zajděte si na La Traviatu do Státní opery. Klasický kousek Giuseppe Verdiho je přesně tím, co spolehlivě funguje. Příběh na motivy románu Alexandra Dumase Dáma s kaméliemi, jenž vypráví o slavné kurtizáně Marii Duplessis a pařížské společnosti 40. let 19. století, byl zpočátku silně skandalizován, odmítán a haněn, dnes však působí spíše úsměvně, snad až romanticky. Jeden z největších hitů domácího operního domu uvidíte ve vynikajícím a ceněném nastudování v režii Arnauda Bernarda, který představí domácí i hostující hvězdy, kterými bezpochyby jsou Marie Fajtová, Peter Berger, Miguelangelo Cavalcanti nebo Roman Vocel.

Jonas Kaufmann, Obecní dům 8. ledna 2012 Přesně po roce se do Prahy vrací nejrespektovanější tenorista současnosti, Jonas Kaufmann, který se po loňském koncertě ve Smetanově síni dočkal čtyřnásobných ovací vstoje. Rodák z německého Mnichova během svého koncertu představí program, za který jej velebili například v newyorské Metropolitní opeře, londýnské Covent Garden, milánské La Scale nebo vídeňské Státní opeře. Jonase Kaufmanna, držitele mnoha prestižních ocenění, doprovodí Symfonický orchestr hlavního města Prahy v čele s dirigentem Jochenem Riederem, a ač zkraje ledna, rozhodně půjde o jeden z nejsilnějších zážitků roku 2012.

Michal Dlouhý, Kristýna Frejová, Robert Jašków nebo Petra Jungmanová v divadelní hře bouřliváka Larse von Triera Kdo je tady ředitel?, která je oproti jeho filmům hlavně vynikající komedií, to už je dobrý důvod pro návštěvu Švandova divadla. Příběh konverzačky, která dávno překonala stovku vyprodaných repríz, vypráví o Ravnovi, který je majitelem a zároveň ředitelem firmy, který všechna nemilá rozhodnutí shazuje na neexistujícího ředitele. Po deseti letech skrývání se rozhodne svou firmu prodat, a tím se připraví o možnost schovávat se za imaginárního otravu. Proto najde v týmu osobu, která mu tuhle roli výtečně sehraje.

Foto: Albertina, Rudolfinum, Jonas Kaufmann, Švandovo divadlo, Státní opera Praha

Vídeňská výstavní síň Albertina nikdy nezklame. Letos v listopadu například uvedla unikátní výstavu obrazů Reného Magritta, jednoho z nejproslulejších a nejoblíbenějších výtvarníků 20. století. Výstava, kterou Albertina připravila ve spolupráci s londýnskou Tate Gallery, kromě slavných děl představí i díla, která pozornosti dosud unikala. Typický pohádkový rukopis svého autora ovšem nezapře. Výstava nabízí na stovku obrazů, z nichž většina je zapůjčena ze soukromých sbírek, její součástí jsou i filmy či fotografie, které Magrittův život i umělecký styl dokreslují. Nezapomeňte navštívit obchod v přízemí Albertiny, můžete si tam k výstavě pořídit mimořádnou publikaci.

Tak pravil LaChapelle, Rudolfinum Probuzený/Awakened

od 7. prosince 2011 do 26. února 2012 Asi bychom nenašli ikoničtějšího amerického fotografa, než je David LaChapelle. Fotografovy umělecké začátky jsou spojeny s portrétováním osobností pro magazín Interview, jehož zakladatelem byl Andy Warhol, v současné době snad nenajdeme významnějšího fotografa celebrit, mezi něž patří Angelina Jolie, Madonna, Uma Thurman nebo David Beckham. Ač jsou jmenovaní portrétováni více než hojně, jen na LaChapellových fotografiích máte pocit, že se jim skutečně díváte do duše. Autorskou výstavu, kterou připravilo pražské Rudolfinum, přijede osobně otevřít sám David LaChapelle. autorka je spolupracovnicí redakce

25

HISTORIE MÍSTO KOMPASU

Halifax A Mk.I sériového čísla L 9613 (NF-V), z něhož bylo v noci z 28. na 29. prosince 1941 vysazeno v nacisty okupovaných českých zemích sedm parašutistů. Dva z nich měli za úkol provést atentát na Reinharda Heydricha...

Ani z nebe nepřichází svoboda zadarmo... Jindřich Marek Parašutisté na území obsazeném nacisty vedli nerovný zápas v podmínkách, jež jiná vojenská jednotka neznala. Síť gestapáckých policejních služeben a konfidentů, síť volavčích odbojových vábnic, teror, strach, odmítání podpory obyvatelstvem – to šokovalo a sráželo často na kolena i ty nejodvážnější vojáky. Jak lze tento druh boje vlastně zařadit do kódu vojenských řádů? Proti gigantu moci a hrůzy stál parašutista – prostý voják vlastenec, který neváhal nastupovat znovu a znovu do akcí, v nichž mu nekynulo nic než maximální životnost šesti měsíců. Tito stateční synové národa si přáli jedno – aby nebyli zapomenuti. Dejme jim, co jejich je!

A je to i v našem psychickém zájmu připomínat si hrdiny a mít je alespoň trochu za vzor. Hrdina umírá jen jednou, zbabělec tisíckrát...

Cesta na poštovní známku Kapitán britské vojenské zpravodajské služby Francis Eduard Keary ze středoevropské sekce sabotážní a zpravodajské organizace Special Operations Executive (SOE) pozoroval 17. července 1941 z vlaku ubíhající krajinu skotské vysočiny, když jej náhle vyrušil smích jednoho ze spolucestujících a živý hovor v češtině, do kterého se Keary se zájmem zaposlouchal, protože tento květnatý středo-

válečný výsadkář z operace SILICA generál Rudolf Krzák (1914–2004)

26

V těchto dnech si můžeme připomenout již sedmdesát let, které uplynuly od vysazení dvojice parašutistů z operace ANTHROPOID, jejichž čin – atentát na Reinharda Heydricha – byl vojenskou operací proti jednomu z největších nacistických zločinců a také katů elit českého národa. Byl to útok na lidskou bestii, která chladnokrevně pomáhala nejen plánovat smrt milionů Židů, ale zcela konkrétně chystala i postupnou likvidaci českého národa. Odpusťme si proto dnes čecháčkovské mudrování, zda měl tento atentát smysl a zda nestál příliš mnoho obětí, a věnujme místo toho alespoň několik drobných vzpomínek československým válečným parašutistům. Zaslouží si to!

evropský jazyk dobře ovládal. Před válkou v Československu několik let žil a po Mnichovu jej bylo možno dokonce zahlédnout i na pražském Hradě v době odletu abdikujícího prezidenta dr. Edvarda Beneše do exilu. Dnes má doprovodit prvních osm vybraných československých vojáků kamsi do horoucích pekel skotské vysočiny, aby se zde podrobili náročnému kursu útočného boje, který by je měl spolu s následujícím parašutistickým výcvikem prověřit, zda jsou schopni plnit zpravodajské i sabotážní úkoly ve své okupované vlasti. Keary se díval na osmičku mladých mužů, aniž by tušil, že z nich bude k akci nakonec vybráno šest mužů a z nich se čtyři konce války nedožijou. A už vůbec nemůže tušit, že ten malý rozesmátý Slovák v uniformě rotmistra čs. armády se stane ještě do konce války legendou jedné z nejkrvavějších kapitol českých dějin a že jej proto na základě vládní objednávky zvěční ještě během války podle fotografie rytec londýnské firmy De Larue na československou poštovní známku. Ten muž se jmenuje Josef Gabčík...

Svatební sako

Reinhard Heydrich (1904–1942) – cíl operace ANTHROPOID

Pan Leopold Musil se usmál a na stůl svého holešovického bytu s pomocí své milé a starostlivé manželky položil přede mne jednoho slunečného dne roku 1987 několik starých fotografií: „Ano, tady je nás všech osm účastníků prvního československého kursu útočného boje u skotského jezera Loch Morar. Vidíte, tady

70. VÝROČÍ stojím v battledressu vedle Josefa Gabčíka, který má parádní důstojnické sako. To mi po čase prodal za 5 liber a já se v něm dokonce ženil! Jeli jsme tam vlakem pod velením poručíka Lopauera. Já jsem z celé party měl tehdy jako jediný za sebou již pět seskoků padákem v Ringway. U jezera Loch Morar jsme prodělali velice náročný výcvik, při kterém nám nezbývala chvilička volna. Bylo to tvrdé, ale my jsme měli obrovskou kázeň. Bydleli jsme všichni pohromadě na farmě Camusdarrach. Jídlo zde nebylo nijak valné a bylo ho poměrně málo, ani na skleničku whisky nezbýval čas. Prováděli jsme o hladu výšlapy do kopců. Nikde jste široko daleko v této divoké krajině nepotkali člověka. Klima zde bylo drsnější a počasí na červenec dost mizerné. Oblečení jsme měli často zmáčené. To víte, Skotsko. Cvičila tam tehdy jen naše osma, nikdo jiný. Nálože bouchaly ze všech stran, cvičili jsme hodně s výbušninami, lezli jsme „domů“ oknem. Co chvíli vám bouchla rozbuška pod zadkem. Cvičili jsme i u moře, skákali do studené vody, běhali v písku, skákali a sjížděli po zadku ze srázu apod. Šest z nás bylo později skutečně vysazeno v okupované vlasti. Čtyři zahynuli – Pavelka, Lukaštík, Zapletal a Gabčík. Přežili jsme jen my dva s Gemrotem, který byl stejně jako já policistou. Byl vynikajícím střelcem a své zkušenosti z takovýchto kursů uplatnil po válce v policejní škole při tvorbě obdobné střelnice s pohyblivými terči, jaké byly ve Skotsku. Objevil se tehdy i ve filmovém týdeníku, jehož úryvek se občas objevuje v různých dokumentárních filmech.“

Ve Velké Británii si v letech 1941–1945 mohlo přišít na svůj battledress nášivku bílého padáku se světlemodrými křidélky na 450 československých vojáků. Vybraní dobrovolníci se potom stali součástí programu Zvláštní skupiny D, v jehož rámci bylo vysazeno do okupovaných českých zemí 88 parašutistů. Další tři byli vysazeni na Slovensku, dva do Jugoslávie, dva do Francie a tři byli vysláni do Itálie. Při plnění svých úkolů v týlu nepřítele položilo život 48 mužů. Dalších devět bylo zajato, ale dožilo se konce války v německých lág-

Legenda britského letectva Ronald L. Hockey, který vysadil v prosinci 1941 u Nehvizd u Prahy atentátníky na Heydricha, v roce 1991 při návštěvě krypty v kostele Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici

Před vysazením prošli parašutisté bojovým výcvikem ve skotských horách a parašutistickým výcvikem na letišti Ringway u Manchesteru

funkcionáře. Na straně druhé prosazoval politiku cukru a biče – především sociální výhody pro české dělníky, protože byl přesvědčen, že když se jim dá „nažrat“, budou ochotně vyrábět pro nacisty tanky, děla a letadla. Proto se také mohl již za pár týdnů v Rastenburgu pochlubit Hitlerovi, že „čeští dělníci přijali likvidaci spiklenců klidně. Pro ně je nejdůležitější, že mají práci a chléb. Obecné jsou jen stížnosti o malém přídělu tuků...“ Své aktivity však tehdy Heydrich neomezoval jen na protektorát, v lednu 1942 předsedal konferenci ve Wannsee, na které bylo dohodnuto usmrcení miliónů lidí židovské národnosti ve vyvražďovacích táborech smrti. Československá vojenská zpravodajská služba v Londýně začala již 3. října 1941 plánovat na tohoto

rech a věznicích. Šanci na přežití měli v podstatě hlavně ti, kteří byli vysazeni, podobně jako Leopold Musil, až v poslední vlně na přelomu let 1944–1945. Z 27 parašutistů, kteří byli vysazeni před atentátem na Heydricha jich válku přežilo pouze pět, z toho dva (Čurda a Gerik) protože se rozhodli pro cestu zrady...

Kdo zastaví smrtihlava? Reinhard Heydrich se stal zastupujícím říšským protektorem pro protektorát Čechy a Morava 27. září 1941, usadil se na zámku v Panenských Břežanech asi 20 kilometrů severně od Prahy a ihned rozpoutal teror proti českým elitám. Začal v rámci vyhlášeného stanného práva popravovat české generály, politiky, univerzitní profesory, umělce, sokolské

Leopold Musil se ženil v Gabčíkově saku...

➤

27

HISTORIE MÍSTO KOMPASU Post scriptum po česku V českých zemích však panuje snad již od nepaměti zlozvyk nevážit si příliš vlastních hrdinů. To se samozřejmě nevyhnulo ani těm, kteří byli nějakým způsobem spojeni s atentátem na Heydricha. Někteří se museli napít z kalichu hořkosti, podanému z vlastních řad, již za války... Velitel československé zpravodajské služby v Londýně plukovník František Moravec byl zajímavá, ale také rozporuplná osobnost. Na straně jedné se sám například zřetelně bál bombardování, na straně druhé občas neoplýval přílišnou taktností ke svým podřízeným. Štábnímu

Dnes se často a rádo žvaní o občanské společnosti. Naši hrdinové v ní však před válkou žili – v Sokole, Junáku, ochotnických divadelních souborech, hasičských jednotách, vzdělávacích spolcích apod. (sokolský průkaz parašutisty Josefa Cikána z operace GLUCINIUM)

28

nacistického zločince útok. První vize, že atentát bude proveden k československému státnímu svátku 28. října, však byla nereálná. Jeden z vybraných parašutistů (Karel Svoboda) se zranil a musel být nahrazen Janem Kubišem, Londýn v té době navíc ztratil radiospojení s domácím odbojem, špatné počasí nad Evropou zhatilo dva lety s parašutisty, a tak se vše zdrželo a k samotnému atentátu došlo až 27. května 1942 – shodou okolností v den, kdy se v ruském Buzuluku pokoušel československé vojáky z jednotky pro východní frontu ovlivnit svým levicovým populismem jistý předválečný komunistický poslanec jménem Klement Gottwald... Atentát vyvolal zběsilou reakci nacistů a bohužel již záhy celý svět v hrůze vyslovoval jméno malé české vísky LIDICE. Nacistické soudy poslaly na smrt 1585 českých vlastenců. Ohlas atentátu a nacistické represe s ním spojené však přinesly i své velké pozitivní politické výsledky. 5. srpna 1942 pod jejich vlivem vláda Velké Británie konečně oduznala ostudnou mnichovskou dohodu. O necelé dva měsíce později – 29. září 1942 – francouzský Národní výbor generála Charlese de Gaulla potvrdil mnichovskou dohodu neplatnou od samotného počátku. Ukázalo se, že svoboda nepřijde nikdy z nebe zadarmo. Přinést ji „seshora“ mohou jen zcela konkrétní letci a parašutisté a za cenu velkých obětí.

Poslední žijící parašutista – brigádní generál v. v. Jaroslav Klemeš z operace PLATINUM na snímku z roku 1945 krátce po skončení Pražského povstání, kde obsluhoval jedinou radiostanici povstalců

kapitánovi generálního štábu Jaroslavu Šustrovi, který absolvoval v Anglii parašutistický výcvik a osobně doprovázel na

palubách letounů do vlasti první parašutisty a sdílel s nimi riziko přeletu, koncem roku 1941 řekl: „Myslíte si, že je to nějaké hrdinství? Sedíte v letadle a čekáte, zda se poserete, nebo ne – to je toho.“ Zatrpklý Šustr, kterému mimochodem nacisté v době heydrichiády vyvraždili rodinu, později odešel ze Zvláštní skupiny D, která připravovala výsadky do okupovaného Československa, a válku skončil v Číně ve štábu generála Čankajška jako československý a vojenský atašé. To však byl jen drobný projev neúcty nadřízeného k podřízenému. To nejhorší přišlo až po válce – zběsilá mstivost komunistů vůči našim letcům, parašutistům i všem vlastencům, kteří nehodlali holdovat leninskému náboženství. Záminkou k útokům proti nim se stal i atentát na Heydricha. V tomto směru se u nás leccos nezměnilo ani dnes, protože z úst komunistů, sudetoněmeckých politikářů, některých postmodernistických historiků, kavárenských intelektuálů i čecháčkovské lůzy z restaurací IV. cenové skupiny můžeme stále slýchat na adresu historie našeho odboje názory, při kterých zůstává soudnému člověku rozum stát. Malověrnost a přízemní sobectví jsou opět v módě jako v dobách pomnichovské „druhé republiky“ či v letech nástupu husákovské normalizace v 70. letech. Na pokřik obklíčených parašutistů v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje: „Slyší-te, my se nevzdáme, my jsme Češi…“, si dnes již vzpomene málokdo a ještě méně lidí by dokázal zmobilizovat k větší nesobecké společenské aktivitě... autor je historik a publicista

Důstojným symbolem hrdinství našich válečných parašutistů se stal 18. června 1942 sedmihodinový boj do posledního náboje sedmi z nich s přesilou 400 nacistických vojáků v pražském pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici

VÁNOCE

Tradice štědrovečerní večeře V popisu tradic je třeba odlišit Vánoce ve městě a na venkově. Platí přitom, že čím blíže přírodě, tím více pohanských zvyků. Jejich podstatou bylo magické propojení starého a nového zemědělského cyklu jako symbolu návaznosti života. V domácnosti se obřadně uchovával poslední snop z letní úrody, případně se z něj vyráběly pletence ze stébel pro zdar příští žně, které se zachovaly v podobě slaměných vánočních ozdob.

Selská vánoční tabule

30

Vánoce a zejména Štědrý den našich předků byly spojeny se zvláštní tabulí a zvyky kolem jídla. I přes postní omezení se štědrost posvátného večera projevovala v bohatém a pestrém jídelníčku, jehož skladba byla rozmanitá a odrážela krajové zvláštnosti. Selské štědrovečerní menu se vždy skládalo z devíti jídel, neboť devítka byla považována za magické číslo. Ne všichni tento počet chodů dodržovali, ale jisté je, že se na Štědrý večer muselo objevit na stole vše, co se v hospodářství urodilo. Na Moravě bývaly prvním chodem oplatky s medem (někdy s česnekem, šípky či jinými plody, s různými bylinami). Potom se podávala zasmažená polévka s houbami. Česká slavnostní večeře začínala hubníkem, z něhož dostal každý kousek jako předkrm. Při jeho pečení prý domácnost získá neopakovatelnou atmosféru a vůni. Byly v něm povařené rozkrájené houby, jako koření česnek, cibule, majoránka a trocha pepře. K tomu přimícháte rozmočenou housku, dvě tři vejce a hmotu nalijete do vymazaného pekáče. Hubníkem se člověk zasytil a pak následovala čočková polévka. Oblíbeným vánočním jídlem v Čechách byl černý kuba z trhaných krupek. Kromě toho v něm byly houby, hlavně modráky, aby byl náležitě černý, a česnek. Nezapomínalo se na proso, čočku a hrách. Ty již svým vzhledem připomínaly hojnost peněz a zajišťovaly dobrou úrodu luštěnin, kvůli níž musel rolník sníst před večeří lžíci hrachu. Vařila se polévka s dlouhými nudlemi, aby mělo žito dlouhé klasy. Nechyběly moučné pokrmy (vařené i pečené)

a samozřejmě ovoce – sušené, rozvařené (muzika) i čerstvé. Ryba se objevuje pouze v rybnikářských krajích, zatímco krkonošské hospodyňky spíš kleply ušáka, aby rodina dostala kus masa. Jiným oblíbeným krajovým jídlem byly drobné buchtičky zvané kutélky nebo též peciválky. Když se nesly na štědrovečerní stůl, spařily se mlékem a polily medem, který byl dalším důležitým prostředkem k udržení pevného kořínku. Jako nápoj nechybělo červené víno, symbol krve obětovaného Krista. Na Boží hod, který již nebyl postním dnem, se jedla zvěřina či drůbež. Samozřejmě i příprava a požívání pokrmů o Štědrém večeru mělo obřadní charakter. Nejlépe to dokládá nezbytná přítomnost chleba či vánočního pečiva (zejména vánočky – štědrovky, štědrovice). I když ležely celý večer na stole a nikdo je nekrájel, nesměly tam chybět. Chléb a pečivo je „boží dar“, symbol těla Kristova. Vánočky pak svým tvarem upomínaly na malého Ježíška zabaleného v povijanu. Peklo se jich obvykle podle počtu členů rodiny, obdarována byla i čeládka. Vánočka má prastarý rodokmen. Už v 15. století Petr Chelčický píše, že lidé propadají obžerství a během adventu si přilepšují tím, že nejedí nic jiného než kynuté pletené pečivo caltu, což je středověká předchůdkyně dnešní vánočky. Potom ji ustanovili jen jako vánoční pečivo, začalo se mu říkat húska a teprve v 19. století vznikla naše vánočka. Na štědrovečerním stole nesměly chybět kmín a česnek, což jsou typické pohanské ingredience. Především česnek zahání zlé mocnosti, které v době slunovratu, tmy a zimy číhají na každém kroku.

Měšťanská hostina Ryby byste na vánočních stolech našich předků většinou hledali marně. Teprve v 19. století je začali jíst bohatí měšťané na Štědrý večer jako zvláštnost, nejprve pečené, později smažené. Na štědrovečerní tabuli se dostává kapr a minci pod talířem či ubrusem coby symbol bohatství nahrazuje šupina. S vlivy měšťanské kultury se měnila i skladba štědrovečerních pokrmů.

Prosazují se ryby, rybí polévka, kapr načerno, kapr nebo štika namodro či úhoř pečený na másle. Součástí večeře mohli být i šneci, ústřice a mušle. Následoval jablkový závin, amolety s tvarohem, lívance, vánoční cukroví a samozřejmě vánočka a ovoce. Pilo se pivo, likéry, punč a víno, tedy alespoň v majetnějších rodinách. Koncem 19. století již dobyl kapr české vánoční stoly docela. Ovšem nikoli kapr smažený s bramborovým salátem, jak ho známe dnes, nýbrž kapr vařený načerno. S omáčkou ze strouhaného perníku, černého piva a – s knedlíkem. Až počátkem minulého století začal u nás ovládat vánoční stoly kapr smažený, což s nelibostí nesli pamětníci kapra načerno. Ovšem pro počestné pražské hospodyňky byla smažená ryba jednodušší a hlavně rychlejší na přípravu. Když se milovník tradic Ignát Herrmann vyptával pražských paní a dívek, proč upustily od jeho oblíbeného vánočního jídla, vymlouvaly se prý: „Prosím vás, když sní muž dva talíře rybí polévky, potom dvanáct hlemýžďů a po těch dva kousky smaženého kapra – no a potom kousek jablkového závinu, kam by dal černou rybu?“ –Laj–

Co jíme o Vánočních svátcích dnes? Aktuální průzkumy potvrzují, že v českých kuchyních vévodí Štědrému dni tradiční kapr. Připravuje ho 79 procent dotázaných, bramborový salát k němu přidá 65 procent lidí. Téměř třetina Čechů doplňuje slavnostní štědrovečerní tabuli rybí polévkou. Pracné vánoční cukroví pečou hospodyňky v polovině domácností.