Mojmír Vlašín. Ekologický institut Veronica, Panská 9, Brno,

Geobiocenologie a její aplikace v lesnictví a krajinářství

BEZZÁSAHOVÉ ZÓNY V NP ŠUMAVA Z POHLEDU VEGETAČNÍ STUPŇOVITOSTI NON-INTERVENTION ZONES IN ŠUMAVA NP FROM THE PERSPECTIVE OF VEGETATION ZONES Mojmír Vlašín Ekologický institut Veronica, Panská 9, 60200 Brno, [email protected] ABSTRACT Šumava National Park has got the wrong zoning, which the first (core) zone divides to the 135 individual small islets and thus fixed zone accounts for only 13 % of the park area. The first zone is for many practical reasons, and also in terms of the theory of island geography wrong. Paper shows that by vegetation zoning and also by many other reasons, it is desirable to have a natural zone in Šumava NP preferably compact, consisting of 5 to 10 parts, and which is formed from 30 to 40 % of the area of this special protected area. Not in the distant future, but now. Key words: Šumava National Park, zoning, core zone, island geography ABSTRAKT Národní park Šumava dostal chybnou zonaci, která první (přírodní) zónu rozděluje do 135 jednotlivých malých ostrůvků a takto stanovená zóna tvoří pouze 13 % rozlohy parku. První zóna je z mnoha praktických důvodů, a také z hlediska teorie tzv. ostrovní geografie špatná. Referát dokládá, že podle vegetační stupňovitosti i z mnoha jiných důvodů je vhodné, aby NP Šumava měl přírodní zónu pokud možno celistvou, skládající se z 5–10 částí a tvořící 30–40 % rozlohy tohoto zvláště chráněného území, a to ne v jakkoli vzdálené budoucnosti, ale hned. ÚVOD Šumava patří mezi nejcennější části našeho přírodního dědictví. Rašeliniště, pralesní porosty horských smrčin i ledovcová jezera tvoří pestrou směs unikátních přírodních biotopů. Vyskytují se zde desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů. Proto zde byl v roce 1991 vyhlášen náš největší národní park. Ihned po vyhlášení byl zařazen do kategorie II. IUCN. Je to kategorie, která zahrnuje tzv. pravé národní parky, tj. chráněná území udržovaná především pro ochranu ekosystémů a rekreaci (KOLEKTIV 2001). Posláním parku je chránit přírodu a přirozený vývoj ekosystémů, umožnit poznání přírody lidmi formou šetrné turistiky a zajistit vědecký výzkum. V kapitole Cíle managementu citované publikace se píše: „Rekreace v těchto oblastech je založena v prvé řadě a především na prožívání setkání s nedotčenou přírodou. (…) Podpora environmentální výchovy a chápání přírody se proto zdůrazňuje jako jeden z cílů managementu.“ V kapitole „Poznámky k aplikaci kategorie II. v Evropě“ (v uvedeném zdroji) se píše: „Přírodní oblasti mohou zahrnovat území, využívaná v omezeném období v minulosti a v omezeném rozsahu, aniž by přitom byla významně pozměněna přírodní rozmanitost stanovišť a druhů, a dále taková, která byla opět ponechána přírodní sukcesi (obnovní ekologie) s vyloučením jakéhokoli využívání přírodních zdrojů, neslučitelného s posláním oblasti.“ Z tohoto textu jasně vyplývá možnost (a vlastně nutnost) ponechat značnou část území přirozeným procesům, a to bez ohledu na to, zda toto území bylo v minulosti pod přímým, či nepřímým vlivem člověka. HISTORIE ZONACE Původně (v roce 1963) byla vyhlášena větší část Šumavy jako CHKO o výměře 99 600 ha. Zde ještě nebyla provedena zonace v dnešním slova smyslu a vlastní ochrana přírody byla


pouze deklarativní. Na části území probíhalo běžné hospodaření, další část byla vymezena pro cvičení armády a další byla striktně hlídaná jako pohraniční pásmo. Teprve po roce 1989 se ochrana přírody na Šumavě začala myslet vážně. Území Šumavy bylo nejprve vyhlášeno za Biosférickou rezervaci (27. března 1990) ve výměře 167 000 ha. Biosférické rezervace jsou (podle definice UNESCO) oblasti se suchozemskými nebo přímořskými ekosystémy nebo s jejich kombinací, které jsou mezinárodně uznány v rámci programu UNESCO Člověk a biosféra (MAB) v souhlase s dalšími články rámcových stanov. Tady byla provedena první smysluplná zonace, která do první zóny zahrnovala více než 40 % uzení dnešního NP Šumava. Samotný NP Šumava byl vyhlášen 20. 3. 1991 nařízením vlády České republiky na rozloze 68 064 ha. Podle § 2 tohoto nařízení je posláním národního parku uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů, přísná ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, zachování typického vzhledu krajiny, naplňování vědeckých a výchovných cílů, jakož i využití území národního parku k turistice a rekreaci nezhoršující přírodní prostředí. Hospodářské a jiné využití národního parku musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů. Plošná ochrana se v NP má provádět především prostřednictvím zonace, kdy je území rozděleno do jednotlivých zón, ve kterých jsou pak následně uplatňovány rozdílné ochranné postupy. Národní park je rozdělen do 3 zón. Nejvyšší ochranářská opatření jsou uplatňována v I. zónách, které zahrnují nejvzácnější území (rašeliniště, jezera, původní horské smrčiny, aj.), nejnižší opatření jsou v III. zónách. V nejcennějších územích, v I. zónách ochrany přírody, je volný pohyb návštěvníků výrazně omezen na turistické značené trasy. Návštěvníkům je zde přisouzena role pozorovatele, není zde povoleno sbírat lesní plody a houby, protože jejich sběr s sebou přináší poškozování přírodního prostředí, ať již přímo nebo druhotně rušením živočichů. I. zóna musí být v terénu označena tabulkou s nápisem "I. zóna národního parku". Hranice je také vyznačena dvěma červenými pruhy namalovanými na hraničních sloupcích nebo hraničních stromech. Spodní pruh je otevřený směrem do zóny. První zonace byla sice horší než zonace pro účely biosférické rezervace, ale ještě přijatelná, první zóna byla rozdrobená do 50 jednotlivých částí. Z hlediska lesního hospodářství byla II. zóna podrobněji rozdělena do tří subzón (A, B, C), II.A zóna má velice přísná pravidla hospodaření, protože se počítá v blízké budoucnosti s jejím převodem do I. zóny. V roce 1999 došlo ke změně zonace, její vinou byla první zóna rozdrobena do 135 malých ostrůvků (obr. 1) a tvořila 13 procent rozlohy parku.


Obr. 1: Zonace NP Šumava a NP Bayerischer Wald.

V roce 2002 navštívila NP Šumava na pozvání vlády ČR mise IUCN. Mimo jiné měla posoudit, zda NP Šumava je zařazen správně podle kriterií IUCN do kategorie II a zároveň posoudit, zda tomu odpovídá i způsob managementu. Mise potvrdila (IUCN 2003), že národní park Šumava (stejně jako sousední NP Bayerischer Wald) je zařazen oprávněně do kategorie II, ale konstatovala, že je chybně provedená zonace. Mise doporučila České republice přeřadit do první zóny 30–40 % území NP, a to nejpozději do roku 2008. ČR se tedy zavázala doporučení IUCN akceptovat a provést, což se nastalo (KOLEKTIV 2003). KRITÉRIA ZONACE V posledních několika letech přitahuje pozornost veřejnosti spor o zásahy proti kůrovci. Malý, nenápadný brouček, odborně lýkožrout smrkový, se stal příčinou rozsáhlých změn v koncepci národního parku, příčinou konfliktu mezi správou parku, politiky, občanskými sdruženími a vědci. Spor je veden především o management II. zón. V současné době totiž část lesů druhých zón tvoří nepůvodní smrkové monokultury vysázené před desítkami let. Přirozené mechanismy zajišťující stabilitu ekosystému jsou zde oslabené a les rychleji podléhá hmyzu či extrémnímu počasí, především v horách velmi častým vichřicím. Proto je v určitých místech nezbytné proti kůrovci zasahovat. Asanace by měla důsledně likvidovat vznikající ohniska včetně jednotlivých stromů i další zdroje kalamity, například polomy, a to v těch místech, kde hrozí, že se kůrovec rozšíří i do hospodářských lesů mimo park. Vyhnout by se však měla některým místům, kde kvůli mimořádným klimatickým podmínkám situaci pouze zhorší. Tedy první kriterium je zasahovat tam, kde hrozí reálné nebezpečí, že kůrovec v kritické početnosti bude z parku vyletovat do hospodářského lesa. Tady by měla být zásahová území vybrána podle blízkosti k hranicím parku (směrem do vnitrozemí), a to do vzdálenosti 500 až 1000 m dle situace.


Druhé kriterium může být vegetační stupňovitost. V tabulce 1 je plošné zastoupení jednotlivých vegetačních stupňů na území NP Šumava. Lesní veget. stupně

Podíl % NPŠ

Nadmořská výška (m)

Průměrná teplota (°C)

Roční srážky (mm)

Vegetační doba (dny)

5. jedlobukový

0,64

450–700

5,5–6,5

800–980

130–140

6. smrkobukový

39.10

650–900

4,5–5,5

900–1 050

115–130

7. bukosmrkový

38,07

900–1050

4,0–4,5

1 050–1 200

100–115

8. smrkový

19,32

1050–1350

2,5–4,0

1 200–1 400

60–100

9. klečový

1,3

více n. 1350

měně n. 2,5

více n. 1 300

méně n. 70

Tab. 1: Lesní vegetační stupně v NP Šumava (údaje UHÚL Brandýs nad Labem).

Tabulka 1 ukazuje, že 8. a 9. vegetační stupeň zahrnuje přes 20 % rozlohy národního parku. Minimálně v těchto polohách je zasahování proti lýkožroutu smrkovém holý nesmysl, už proto, že kůrovec je a vždycky byl jejich nedílnou součástí. Přesto národní park má v současnosti pouze 13 % svého území zařazeno do první – to jest principiálně bezzásahové zóny. Pokud jde o 8. vegetační stupeň, tak mluvit o smrkových monokulturách je poněkud nonsens, protože zde je smrk přirozeně dominantní a nejedná se tedy o kulturu, a tím pádem ani o monokulturu. V místech odpovídajících 9. vegetačnímu stupni je to ještě výraznější, neboť zde je většinou neporušená druhová, věková i prostorová skladba a lesní porosty zde mozaikovitě přechází v bezlesí a naopak. V takovém případě je jednoznačně výhodnější provést razantní zásah v nižších vegetačních stupních, méně náročných podmínkách, kde je regenerace lesa snadnější. Tam se vskutku vyskytují smrkové monokultury a citlivými lesnickými metodami je možno je postupně převádět na přirozenou lesní skladbu. Sama Správa NP Šumava na svých webových stranách uvádí, že zde je 16 827 ha horských smrčin, což tvoří 24,74 % rozlohy NP. A dále je zde (dle stejného zdroje) 4 600 ha rašelinišť, což tvoří 6,76 % rozlohy NP. Dohromady se jedná o rozlohu 21 427 ha, což je 31,51 % rozlohy NP Šumava. Pokud k tomu přiřadíme i rozlohu jezer a vodních toků (1 100 ha), tvoří celková rozloha těchto ekosystémů 22 527 ha, což je 33,12 % rozlohy území. Správa NPŠ na svých webových stránkách (15. 12. 2011) uvedla, že za posledních 20 let zde vzniklo 9 000 ha holin. Tuto rozlohu můžeme přiřadit klidně také do prvních zón, neboť v těchto místech nemůže kůrovec vůbec působit, zde jsou managementové protikůrovcové zásahy protismyslné. V takovém případě se rozsah 1. zón muže rozšířit na 54 054 ha a 1. zóny mohou tvořit 46,32 % rozlohy parku. Pokud použijme obě zmíněná kriteria, tak se zdá, že zásahy proti lýkožroutu smrkovému by se měly dělat na méně než polovině území parku, takže okamžitému vyhlášení bezzásahovosti na 30–40 % rozlohy NP Šumava, tak jak to požaduje studie IUCN (KOLEKTIV 2003) nic nebrání (viz níže). PLÁN PÉČE V plánu péče o NP Šumava schváleném v roce 1999 (ZELENKOVÁ 1999) se počítalo s rozšiřování 1. zón. To mělo proběhnout v etapách uvedených v tab. 2.


Etapy

Roky

I. etapa II. etapa III. etapa IV. etapa

2000–2002 2009–2010 2018–2020 2028–2030

Předpokládaný přesun do 1. zóny (ha) do 3000 3000–5000 10000 25000

Procent z rozlohy NPŠ 19,41 až 26,75 41,45 78,18

Tab. 2: Rozšiřování prvních zón dle plánu péče (ZELENKOVÁ 1999).

Pokud by se v roce 2002 přesunuly 3 000 ha a použila se horní hranice pro přesun do roku 2010, tj. 5000 ha, tedy celkem 8 000 ha do první zóny, tak by tato tvořila již nyní 26,75 % rozlohy NP Šumava. Plán péče však nebyl dodržen, a první zóna tvoří stále pouze 13 % rozlohy NP Šumava. Z právního hlediska je zajímavé také to, že platnost plánu péče, který byl schválen na deset let, skončila v roce 2010. Teprve v roce 2011, tj. ve chvíli, kdy se jednalo o neplatný dokument, byla jeho „platnost“ prodloužena, ale neplatně. Dodatečně nelze prodloužením zhojit neplatný dokument. Takže správa parku prodloužila nezákonně platnost prošlého dokumentu, ale stejně se dle něj zjevně nehodlá řídit. ZKUŠENOSTI OD NÁS V rezervaci Černé a Čertovo jezero, která leží v chráněné krajinné oblasti Šumava nedaleko hranice národního parku, byla úspěšnost zásahů podrobně sledována. Výzkumníci v místě, které charakterem a polohou odpovídá prvním zónám, využili mimořádné příležitosti ke srovnání obou postupů: zatímco v části rezervace se proti kůrovci nezasahovalo, na jiných místech s ním lesníci sváděli tuhý boj (P ŮLPÁN , H UBENÝ 2008). Pečlivý monitoring přinesl překvapivé výsledky: ani důsledná asanace každého napadeného stromu v zásahové části zde nezabránila postupu kůrovcové kalamity v roce 1996. Účinnost kácení byla o pouhé jedno procento vyšší, než efekt přirozené regulace v následujících letech v bezzásahovém pásmu. Pokles početnosti kůrovce v bezzásahové části rezervace byl téměř shodný s plochami, kde se kácelo. Celkový počet smrků, jež padly za oběť asanaci, je ale daleko vyšší: v roce 1998 totiž vichřice vyvrátila a polámala množství stromů, z toho přes 88 % v místech masivních zásahů a necelých 12 % na bezzásahových plochách. Pokud sečteme kácení a polomy, které v jeho důsledku vznikly, padlo asanaci za oběť o 40 % více smrků, než kolik jich zničil kůrovec při bezzásahovém režimu. „Dosavadní realizací obraných opatření byl zřetelně urychlen rozpad lesního porostu“, upozorňuje studie. Je tedy zřejmé, že zasahování proti kůrovci má smysl jen v okrajových částech parku. ZKUŠENOSTI Z BAVORSKA V Plánu péče o NP Bavorský les je definována zonace a zároveň jsou popsána managementová opatření přípustná v každé zóně. V přírodní zóně (odpovídá naší první zóně) mají přírodní procesy prioritu, nejsou zde přípustné žádné aktivní managementové zásahy. Tato zóna aktuálně (rok 2012) tvoří 55 % z celkové výměry NP. Rozvojová zóna (odpovídá naší druhé zóně) je rozdělena do tří částí (2a, 2b, 2c). Lesy jsou postupně ponechávány přirozenému vývoji. Aktuálně tvoří 21 % z celkové výměry NP. Okrajové pufrační pásmo (neodpovídá ničemu u nás) tvoří 22 % z celkové výměry NP. V tomto pásmu jsou uplatňována účinná opatření zajišťující ochranu lesů v sousedství NP, především opatření proti kůrovci (KOLEKTIV 2009). DISKUSE Jak již bylo uvedeno shora, posláním NP Šumava je obnova samořídících funkcí přírodních systémů. Jakkoliv se to může zdát podivné (zejména provozním lesníkům a zájemcům o dřevo) lýkožrout smrkový k těmto samořídící funkcím zcela nezbytně patří.


Lýkožrout smrkový je (a to bez nadsázky) nejen hrobařem smrků straších 100 let, ale zároveň i porodníkem nové generace. Hustý zápoj horního smrkového patra je naopak záhubce své vlastní mladé generace, neumožňuje její nástup pro vysoké zastínění. Generační výměna v přirozených i částečně pozměněných horských smrčinách probíhá, ať se nám to líbí nebo ne, mj. přes kůrovce, který je součástí těchto ekosystémů. Pokud bychom připustili, že kůrovec tenduje k vyhubení horských smrčin (jak se někdy alarmisticky sděluje veřejnosti), jak potom vysvětlit, že dle analýzy šumavských rašelinišť zde existují horské smrčiny i kůrovec vedle sebe minimálně 8000 let, aniž by se vzájemně vyhubili (ŠANTRŮČKOVÁ, VRBA 2010). Ukazuje se také, že vegetační stupně tvoří na území dnešního NP Šumava smysluplné celky (obr. 2) a nikoli mozaiku vzájemně oddělených ostrůvků (obr. 1). Jestli je tedy smyslem národního parku chránit především ucelené přírodní ekosystémy 7., 8., a 9. vegetačního stupně spolu s azonálními společenstvy šumavských rašelinišť, jezer a řek, pak je smysluplná zonace taková, která první zónu stanoví nelepé jako jeden celek, případně ji z praktických důvodů rozdělí do max. 5–10 samostatných částí.

Obr. 2: Vegetační stupně na Šumavě dle UHÚL Brandýs nad Labem.

Z hlediska ostrovní geografie se druhová bohatost dá vztáhnout k řadě faktorů. Jedním z nich je izolace či ostrůvkovitost (BEGON a kol. 1997). Z tohoto pohledu je smysluplná ochrana přírody pouze taková, která chrání velké územní celky. Rozdrobení do malých zón


jde tedy proti světovým trendům v ochraně přírody. Tak například BUČEK a kol. (1996) uvádějí: „Hlavním postulátem biogeografické ostrovní teorie je, že čím jsou ostrovy menší a čím jsou vzdálenější od sebe, tím menší je počet druhů, které zde mohou nelézt podmínky pro život.“ Z tohoto pohledu se jeví zonace, která jádrové území parku (1. zónu) rozdrobuje do 135 jednotlivých ostrůvků, které jsou často i mnoho kilometrů od sebe, jako naprosto nesmyslná a nesloužící k ochraně přírody. LITERATURA BEGON, M., HARPER, J. L., TOWNSEND, C. R. (1997): Ekologie: jedinci, populace a společenstva. Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc. BUČEK, A., LACINA, J., MÍCHAL, I. (1996): An ecological network in the Czech republic. Veronica, Brno. 44 pp. KOLEKTIV (2001): Zásady pro kategorizaci chráněných území na základě managementu. Druhé upravené vydání. Edice Planeta. Praha. 20 pp. KOLEKTIV (2003): Péče o Národní park Šumava: mise IUCN. Praha. 131 pp. KOLEKTIV (2009): Plán péče Národního parku Bavorský les. Vize a cíle. PŮLPÁN, L., HUBENÝ, P. (2008): Změny ve smrkových porostech v NPR Černé a Čertovo jezero, http://www.silvarium.cz/lesnicka-prace-c-12-11/zmeny-ve-smrkovychporostech-v-npr-cerne-a-certovo-jezero ŠANTRŮČKOVÁ, H., VRBA, J. (2010): Co vyprávějí šumavské smrčiny. Průvodce horskými ekosystémy Šumavy. 1. vydání. Správa NP a CHKO Šumava. 157 pp. ZELENKOVÁ, E. (1999): Plán péče o národní park Šumava (manuskript).

Mojmír Vlašín. Ekologický institut Veronica, Panská 9, Brno,

Recommend Documents