Moje velká tlustá zombí ryba Zpackaný pokus

Moje velká tlustá zombí ryba – Zpackaný pokus Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Mo O’Harová Moje velká tlustá zombí ryba – Zpackaný pokus – e-kniha Copyright © Fragment, 2015

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bbez písemného souhlasu majitelů práv.

ZPACKANY´ POKUS Mo O’Harová vyrůstala v  americké Pensylvánii a nyní žije v jihový­chod­ ním Londýně. Hereckou a spisovatel­ skou dráhu zahájila jako vypravěčka, objížděla divadla a  školy ve Spoje­ ném království a v Irsku. Vedle knih pro děti psala také komické skeče pro Radio 4 a  předváděla své příběhy v Londýně a Edinburghu. Mo a její­mu staršímu bratrovi se ještě jako malým dětem jednou podařilo oživit oblíbe­ nou akvarijní rybičku, která už měla namále.

ZPACKANY´ POKUS

MO O‘HAROVÁ Ilustroval Marek Jagucki

Mé rodině, která mě neúnavně podporuje – Guyovi, Danielovi, Charlottě, mámě a tátovi, JoAnne a samozřejmě mému velkému bráchovi, který si zvolil to nejméně zlotřilé povolání, jaké si vůbec dovedu představit – stal se knihkupcem.

SKUTEČNĚ PŘÍŠERNÝ PŘÍBĚH

1. Kapitola

Zlotřilý vědec

Včera se můj velký brácha Mark proměnil v opravdického ZLOTŘILÉHO VĚDCE. Teda abys­ te ro­zu­měli, on byl stej­ně vždycky do  značné mí­r y zlotřilý – pořád mě odněkud shazoval a vrá­ žel do mě, někde mě zamykal, abych nemohl ven nebo naopak dovnitř, snažil se mě pod něčím nebo me­zi něčím rozmačkat a tak podobně, prostě samé takové kousky, které byly do značné míry zlotřilé. Ale teď se na žebříčku zlotřilosti vyšplhal z hod­ noty „do značné míry zlotřilý“ na hodnotu „skoro úplně zlotřilý“. Začínalo to už tím, jak mluvil. „Hej! Tome!“ zařval. „Ovladač! Dělej!“ Vyjadřoval se jednoslovnými větami, jako by se mu scvrkl mozek nebo tak něco.

Drapl ovladač a kopl mě do nohy. „Kreténe,“ zamumlal. Můj nejlepší kamarád Pradeep, který bydlí hned vedle nás, tvrdí, že „kretén“ je označení vel­ kých bráchů pro malé bráchy. Jeho brácha Sanj, který je taky do  značné míry zlotřilý, mu totiž říká stejně. Sanj je naštěstí v  internátní škole, takže na Pradeepa může být do značné míry zlot­ řilý jen o prázdninách. Řekl jsem mámě, že je Mark čím dál zlotřilejší, a ona odpověděla, že si prý neví rady s „Hormóny“. 4

To asi budou nějací indiáni, jako Huróni. Myslím, že proto teď tak často musím poslouchat jeho hurónský řev. Máma povídala, že si Mark nemů­ že pomoct, že se prostě musí chovat zlotřile (teda ona neřekla doslo­va zlotřile, ale měla to říct). Říkala, že za  to můžou ti „Hormóni“, kteří mu znepříjemňujou život. Zrovna když jsem si myslel, že už Mark zlotři­ lejší být nemůže, dostal od babičky s dědou k na­ rozeninám chemickou laboratoř. Přišla v obrovské krabici, na které byl velký nápis: POZOR! Pro děti od dvanácti let. Používejte pouze pod dohledem dospělé osoby. Zatímco jsem louskal, co je napsané na krabici, praštil mě Mark zezadu do hlavy. „Nešahej na to – jasný?“ řekl. Dal jsem se na  ústup a  přitom si třel hlavu. Hlavně proto, že to bolelo, ale taky abych se mu klidil z cesty, kdyby se rozhodl mě znovu praštit.

Mark vytáhl dlouhý bílý plášť, jaký nosí vědci v  laboratoři, a  prohlížel si obsah krabice. Byly tam lahvičky, zkumavky, odměrky a něco malého na  míchání a  všechno to bylo skleněné. Bylo to z  opravdického skla, které může člověk rozbít! Máma se na laboratoř podívala a naklonila se ke mně. Jo, ještě mám před tím, než se to stane a někdo na to doplatí, pár minut času. Počkám.

„Myslím, že bys na to raději neměl sahat, zla­ to. Je jen otázka času, než se něco stane,“ pozna­ menala. 6

Mark si oblékl bílý plášť a  otočil se k  nám. Zvedl si límec, vrazil ruce do kapes a na tváři se mu rozhostil zlověstný úsměv. Znáte takový ten pocit, jako když vám leze po ruce stonožka? Lechtá to a škrábe. Tak přesně takový pocit jsem měl, jenže v žaludku. Z Marka se stal ZLOTŘILÝ VĚDEC. Ovšem jak strašně zlotřilý umí být, jsem zjistil až další den, když přišel domů se zlatou rybkou.

2. Kapitola

Rybka v pytlíku

No, zlaté rybky už jsme měli. Vyhráli jsme je na kostelní slavnosti, když jsme házeli pingpon­ gové míčky do malých lavorů, ve kterých plavaly. Ale moc dlouho nám nevydržely. Máma říkala, že lekly, protože měly otřes mozku z toho, jak do­ staly pingpongovým míčkem do hlavy. Já jsem měl taky jednou otřes mozku, to mi byly čtyři. Náhodou jsem vrazil do domovních dveří, které Mark náhodou přibouchl, když před­ tím náhodou zavolal: „Honem, Tome, poběž!“ Tenkrát byl ještě jenom do značné míry zlotřilý. Vzpomínám si, že mi paní doktorka svítila ta­ kovou baterčičkou do  očí a  pak se mě zeptala, jestli umím vyjmenovat všechny Teletubbies. Řekl 8

jsem jí, že Teletubbies jsou trapný, a pak jsem se jí vyzvracel na boty. Ale ne proto, že bych byl zlotři­ lý, prostě jsem to jen nemohl zadržet, chápete. Řekla, že mám otřes mozku a musím zůstat přes noc v nemoc­nici, aby mě měli pod dohledem. Takže den nato, co dostal tu chemickou la­bo­ ratoř, přišel Mark po ško­le domů s malým igelitovým sáčkem a  v  něm plavala zlatá rybka. Hned si to zamířil po schodech nahoru a  já s  mámou jsme šli za ním. „Tys byl na slavnosti?“ zeptal jsem se. „Kreténe.“ Vytáhl si sluchátka z  uší a  střelil po  mně pohledem. „Je z  chovatelských potřeb. Do školy. Týden vědy.“ „Na co, prosím tě, potřebuješ…?“ začala se vy­ ptávat máma, když jí do ruky vrazil dopis, který vytáhl z batohu.

Máma četla nahlas: „Třída 7. M bude zkoumat dopad znečištění na mořské živočichy. Zítra žáci představí fotografie svých experimentů spolužá­ kům.“ Máma se podívala na Marka. „Tak dobře. Když je to domácí úkol,“ řekla a zamířila ke scho­ dům. „Aspoň děláš něco pro ekologii.“ Mark si navlíkl dlouhý bílý plášť a vytáhl che­ mickou laboratoř. Když ji rozbalil, zase jsem měl pocit, jako by mi v břiše běhala stonožka. Teď se měl Mark zachechtat strašlivým smíchem: „Cha­ chachá.“ ZLOTŘILÝ VĚDEC by se v tuhle chvíli určitě zachechtal, ale Mark se v tom nejspíš te­ prve učil chodit. Máma zdola zavolala: „Marku, jdu nakoupit, dej zatím pozor na  Toma. Vrátím se za  chvíli.“ Slyšel jsem, jak se zavřely dveře, a podíval jsem se na Marka. Vždycky když máma odešla, začal se ke  mně Mark chovat do značné míry zlotřile. Jako třeba když mě přistihl, jak si čtu jeho úplně neohma­ taný komiks Obživlý nebožtík znovu útočí. Zamo­ tal mě do osušek a nacpal do dvířek pro psa; když 10

si sousedi začali stěžovat, že strašně vřískám, musela přijít z práce máma, aby mě vyprostila. Ach jo, staré zlaté časy, kdy byl Mark jen do značné míry zlotřilý. Teď však, když byl skutečný ZLOTŘILÝ VĚDEC, neměl čas vymýšlet, kam by mě vmáčkl nebo pod čím by mě uvěznil. V každém případě to znamenalo míň týrání, ale o to víc řvaní. „Na nic nesahej, kreténe,“ zavrčel na mě, když zamířil ke skříni na chodbě. Vrátil se se starým kulatým akváriem, v kou­ pelně ho napustil vodou a vyklopil do něj tu zla­ tou rybku. Přitiskl jsem nos na sklo. Tahle rybič­ ka byla tlustší než ty, co jsme si přinesli ze slavnosti. Valila na mě obrovská kukadla a měla dlouhý zvlněný ocásek se třemi ploutvičkami. Když jsem hodně přimhouřil oči, připomínala

tak trochu šerednou mořskou pannu s vyboule­ nýma očima. Mark byl zabraný do čtení návodu na nějaké nádobce z laboratoře a mě si nevšímal. Rybička připlavala až ke sklu, zírala na mě a při­ tom otvírala a zavírala tlamičku. Vím, že to zní šíleně, ale přísahám, že to vypadalo, jako kdyby mě ta ryba prosila o pomoc. Mark odšrouboval víčko. Stonožka mi v břiše začala řádit jako pominutá. Vytáhl pár zkumavek a v láhvi namíchal jakousi opravdu zlověstně vy­ padající zelenou směs. „Co to děláš?“ zeptal jsem se. „Zamořuju,“ zavrčel a  nalil trochu toho zele­ ného hnusu do vody k rybičce. „Přestaň! Vždyť jí to může ublížit!“ vykřikl jsem a zkusil mu láhev vytrhnout. Mark mě jednou rukou odstrčil, až jsem spadl na  koberec, a  druhou nasypal do  akvária jakýsi hnědý prášek a šedé vločky. Snažil jsem se vstát, ale stoupl si mi na prsa a přimáčkl mě k zemi svou teniskou číslo 7. Pak vzal mobil a vyfotil rybičku, jak plave v té špinavé vodě. 12

„Co… to… té rybce… udělá?“ zasípal jsem téměř bez dechu. „Netuším,“ odpo­věděl. „To je právě ten expe­ri­ ment.“ Zachechtal se naprosto doko­ nalým smíchem à la ZLOTŘILÝ VĚDEC. Páni, ten se učí rychle. Potom zastrčil mobil zpát­ ky do kapsy. „Za chvíli se vrátím a zase ji vyfotím, pak ji můžu spláchnout.“ Konečně zvedl nohu z mého trička a já jsem se zhluboka nadechl. „Co spláchnout?“ zabreptal jsem. „Přece tu rybu.“ Znovu si vrazil sluchátka do uší a zamířil do přízemí. Přes rameno na mě ještě křikl: „A  nezapomeň, kreténe, na  nic ne­sahat, jasný?“ „Jasný,“ řekl jsem. Ale vůbec mi to jasný ne­ bylo. Vstal jsem a  zkoušel si z  trička oprášit otisk Markovy podrážky. Potom jsem pohledem

sklouzl k rybce. Vůbec nevypadala dobře. Kroutila se a po vel­kých doušcích polyka­la zane­ řáděnou vodu. Potom znovu při­plavala ke sklu. Skrz zelený kal jsem jí upřeně hle­ děl do vyboulených očí a pak jsem udě­ lal tu nejodvážnější věc ve svém krátkém životě. Sáhl jsem na ni.

14

3. Kapitola

Ryba 999

Nejenže jsem na ni sáhl, ale vylovil jsem ji z akvá­ ria a uháněl s ní do koupelny. „No tak, rybičko. Vydrž. Už budeš v pořádku,“ mumlal jsem k ní cestou. Rybka, celá pokrytá zeleným blátíčkem, se mi mrskala v dlaních. Takže se ještě hýbe, ale moc dlouho nebude, jestli zůstane obalená tímhle sajrajtem. Snažil jsem se ji udržet v  jedné ruce a druhou jsem otočil kohoutkem a zkusil ji umýt, cítil jsem však, jak mi prokluzuje mezi prsty. A pak plesk! Vysmekla se mi z ruky a přistála v záchodové míse. Šplouch! Dřepl jsem si vedle mísy. Rybka se ve  vodě

chvilku pohupovala a mrskala ocáskem, ale pak znehybněla a převrátila se na bok. Všechny naše rybičky se nejdřív taky převrátily na  bok, pak plavaly břichem nahoru a nakonec pošly. Vyřítil jsem se do svého pokoje pro vysílačku Walkie Talkie. „Tom volá Pradeepa. Přijď sem, Pradeepe. Přepínám,“ vykřikl jsem. „Roger,“ odpověděl Pradeep. „Vlastně Roger, Tome – nebo ahoj Tome, Roger. Ale to je jedno, slyším. Přepínám.“ „Pradeepe, Červený kód!“ vykřikl jsem. „Přepí­ nám. Dělej!“ Na tomhle šifrování závažných událostí jsme se domluvili, když jsme chodili do první třídy. Žlutá znamená třeba: holky na obzoru. Modrá něco jako: jakýsi pes vyhrabává naši hnusnou svačinu, kterou jsme zakopali. Oranžová: blíží se učitel/máma/táta. Červená označuje to vůbec nejzávažnější, jako například: na  město zaútočili mimozemšťani nebo: ze zoo utekli sloni a  chystají se rozdupat dětské hřiště. Anebo: někdo vraždí zlatou rybku! 16

Pokud byste chtěli do  našeho kódování pro­ niknout, tak vás musím upozornit, že to není jako barvy na  semaforu nebo něco podobného. Jsou to barvy ovocných bonbónů, od těch nejmíň oblíbených po ty nejlepší. „Hned jsem tam,“ odpověděl Pradeep a vypnul vysílačku. Nejlepší kamarádi!

Hned jsem tam!

Pradeep už vybíhal po schodech, a já ještě po­ řád zíral na  rybičku v  záchodě, převrácenou na bok. „Sem,“ zavolal jsem na něho. „Co se děje?“ zeptal se. Ukázal jsem na rybku. Pradeep se předklonil a důkladně si ji prohlídl. „Tys byl na slavnosti?“ zeptal se. „Ne, je Markova,“ řekl jsem. „Je součástí jeho zlo­třilého plánu zamordovat nějakou rybku jakým­ si zeleným svinstvem, jaké používají ZLOTŘILÍ VĚDCI.“ Znovu jsme se naklonili nad mísu a zahleděli se na rybku. „Když jste se ve  skautu učili, jak dávat první pomoc, neřekli vám něco, co by jí mohlo pomoct?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. „Akvarijní rybičky jsme neprobírali,“ odpo­věděl. Rybka se překlopila na  jednu stranu, pak na druhou a nakonec hřbetem dolů. „To ne, už se točí břichem nahoru!“ vykřikl jsem. Sáhl jsem do mísy a rybičku otočil, ale když jsem ji pustil, znovu se přetočila hřbetem dolů. 18

„Pradeepe, něco musíme udělat! Ale rychle! Slíbil jsem jí, že bude v pořádku. Spoléhá na mě.“ „Potřebuje KPR,“* prohlásil Pradeep. „U člověka bys stlačoval hrudník a přitom počítal, nebo bys mu dal elektrický šok takovou tou sadou baterií napojenou na  elektrody, které mají v  nemocni­ cích. Viděl jsem to v televizi.“ „My máme baterky,“ zajásal jsem, běžel jsem k sobě do pokoje a vytáhl baterii z budíku. Uhá­

*  Později mi to Pradeep ukázal na internetu, je to zkratka pro výraz kardio-pulmonální resuscitace. Nevím, jestli si ten výraz zapamatuju, ale teď vím, že tahle technika může druhému zachránit život.

něl jsem zpátky do koupelny, kde už Pradeep po­ kládal rybičku na poličku vedle umyvadla. Přilo­ žil jsem na ni odkrytější konec baterie a CVAK! Rybička sebou škubla. Podíval jsem se na Pradee­ pa a znovu jsem na rybku namířil baterií. CVAK­ -CVAK! Tentokrát se rybička začala mrskat, jako když jsem ji vylovil z akvária. Rychle jsme napus­ tili umyvadlo a hodili rybku do vody. A ona začala plavat! 20

„Dokázali jsme to!“ zajásal jsem. Pak jsme si s  Pradeepem plácli na  znamení vítězství, ale po našem. Plácli jsme dvakrát nahoře, dvakrát dole, pak loktem, koleny, pěstí, levá, pravá, le­ vá, pravá a nakonec, když jsme o sebe bouchli pěstmi uprostřed, jsme oba zároveň řekli: „Jsme třída!“ „Tys ji tím šokem oživil,“ řekl Pradeep. „Jako Frankenstein v tom filmu. Hele, co kdybychom jí říkali Frenký – podle té zrůdy.“ „Ahoj, Frenký,“ oslovil jsem rybku a zaťukal na stěnu umyvadla. Rybička se zastavila a  pomalu se otočila. Přísahám, že v tu chvíli se mi podívala do očí a mrkla na mě.

4. Kapitola

Frankenryba

„Viděls to?“ otočil jsem se na Pradeepa. „Co?“ Pradeep si utíral ruce do ručníku vedle umyvadla. „Jak se na  mě podívala? Ona na  mě mrkla!“ Zíral jsem na rybku v umyvadle, ale ta se teď dí­ vala tak, jak se rybičky obyčejně dívají. Znáte to, jedno jejich oko čučí na stěnu, zatímco to druhé na vaši levou nosní dírku. „Ale to je jedno,“ zavrtěl jsem hlavou. „Musíme Frenkýho vrátit do  akvárka dřív, než si Mark všimne, že zmizel. Jinak…“ „Si tě namaže na chleba,“ dořekl za mě Pradeep. Utíkali jsme zpátky do  pokoje a  tam jsme po­ padli akvárium s odpornou zelenou břečkou. 22

„Tam ho vrátit nemůžeš. Ten sajrajt by ho zabil,“ pro­ hlásil Pradeep. „Ale do  čisté vody taky ne. Mark by si toho všiml, a pak by zabil on mě,“ řekl jsem. „A pak zabije i Fren­ kýho!“ Vrátili jsme se zpátky do koupelny, sedli jsme si na ra­ diátor a  hleděli na  Frenkýho, který si plaval v umyvadle. Pak mě něco napadlo. „Hej, co když tu vodu obarvím něčím neškodným. Vzpomínáš si na to zelené potravinářské barvivo, které tvoje máma dávala do  jídla na  svátek svatého Patrika? Chci tím říct – jestli to nic nedělá lidem, když to sní, nemůže to udělat nic ani rybě, když v tom plave, chápeš?“ Pradeep se na chvilku zamyslel. „To asi nemůže.“ Pradeepova máma není Irka, jen je strašně nadšená pro svátky. Klidně můžete jmenovat,

jaký svátek chcete, a můžete se vsadit, že Pradee­ pova máma uspořádá nějakou oslavu. Na  den svatého Patrika nás pozvala k nim domů na sva­ činu a  předtím všechno obarvila nazeleno. Do­ konce jsme měli i  zelené rybí prsty, což, jak se ukázalo, vůbec nejsou prsty nějakých velkých ryb. Tak tomu ří­kám klama­ vá reklama. A byly tam zelené ko­ktej­ ly a zelené muf­ finy posypané zeleným cukrem. Bylo to super, až na to, že když sníte sedmnáct ze­ lených muffinů, znamená to, že blinkáte ze­leně. „Musíme k vám do kuchyně a sehnat nějaké to zelené barvivo,“ rozhodl jsem. „Já domů jít nemůžu,“ podotkl Pradeep. „Má­ma by mě už nikam nepustila, protože je dnes sva­ tého Jiří a ona pořádá pyžamovou párty.“ 24

Vrhl jsem na  Pradeepa pohled, který jako by říkal Raději se ani neptám, proč zrovna tohle. Ale Pradeep stejně odpověděl. „Aby to bylo fér. Svatý Jiří je patron skautů a máma si myslí, že kdyby měli mít hosti skaut­ ský kroj, nikdo by na párty nedorazil, ale pyžamo nebo noční košili má prý úplně každý.“ Odmlčel se. „Já jsem jí říkal, že to nikdo nepochopí.“ „Na  to se teď vykašli. Tak teda pro tu barvu půjdu já.“ Zamířil jsem ke schodům a uslyšel tuc tuc tuc z  Markových sluchátek. Mark musí být na gauči hned u schodů. Určitě se mi kolem něj nepodaří proklouznout. „Tak jo, mizím Únikovou cestou číslo 5.“ Spolu s  Pradepeem jsme z  na­ šeho a jejich domu naplánovali celkem šestnáct různých únikových cest, kdyby náhodou došlo na Červený kód. Číslo 5 vedlo oknem koupelny. „Ty, Pradeepe, teď musíš zabránit Markovi, aby šel nahoru dřív, než se vrátím.“ „Na  mě se můžeš spolehnout,“ odpověděl Pradeep. „Přijdu na něco, čím ho zabavím.“ Ukázal mi zvednutý palec, jako že to bude OK,

K Ř U PK Y

zhluboka se nadechl a vyrazil dolů do obýváku, kde se na gauči rozvaloval Mark. „Máš fakt pěkný kabát, to ti teda povím,“ spustil Pradeep. Slyšel jsem, jak Markovi začíná vykládat o  jakémsi pořadu na  programu o  pří­ rodě, kde vám ukážou, co má vlastně krokodýl v žaludku. 26

Nastal čas pro Únikovou cestu číslo 5. Otevřel jsem okno v koupelně, postavil se na záchodový poklop a chystal se vylézt na střechu garáže. Na­ jednou to však na střechu pode mnou bylo mno­ hem dál, než jak to vypadalo na obrázku, který jsme nakreslili do Pradeepova sešitu. Ale teď už se nemůžu vrátit. Pomalu jsem se sunul z okna, a najednou šplích a plesk. Ještě jsem se nestihl ani otočit, a už jsem věděl, co to bylo. Jako když se­ bou mokrá ryba pleskne na dlaždičky.

5. Kapitola

Žádná obyčejná rybička

„Ne, Frenký!“ řekl jsem, když jsem seskočil ze zá­ chodové mísy a sebral ho z podlahy. Když jsem ho vypouštěl do umyvadla, mrskal se mi v dlaních. Obkroužil dvě kolečka a pak za­ mířil k hladině, odkud na mě zíral a oči mu tak trochu zeleně planuly. „Počkej tady. Já se hned vrátím.“ Znovu jsem vylezl na záchodový poklop, otočil jsem se a za­ tlačil do okna, abych se protáhl ven. V tu chvíli jsem znovu uslyšel šplouch a pak fííí. Kolem pravého ucha mi profičelo něco zlatoze­ leného a  Frenký byl venku. Vystrčil jsem hlavu ještě včas, abych ho viděl přistát v kaluži dešťové vody na střeše garáže. Seskočil jsem a rychle jsem 28

z  odpadkového koše vyhrabal igelitový pytlík, ve kterém ho Mark přinesl. To je strašně divné. Frenký chce opravdu ven. Pingpongové rybičky tohle rozhodně nedělaly. Napustil jsem do  pytlíku vodu a  sesmekl se na střechu. „Jak to tak vypadá, jdeš asi se mnou,“ řekl jsem, když jsem Frenkýho vylovil z kaluže a ho­ dil ho do sáčku, na kterém jsem pak udělal uzel. Se sáčkem v  zubech jsem se spouštěl z  garáže na  zem. Nohama jsem nahmátl víko popelnice. Dokázal jsem to! Odtud jsem seskočil na trávu. Úniková cesta číslo 5 fun­govala (dokonce i  s  rybou v  puse). Hurá! Doběhl jsem před náš dům a  nakoukl oknem dovnitř. Viděl jsem Pradeepova záda. Seděl na  židli a  před ním stál

Mark a  ukazoval mu svoji chemickou labo­ratoř. Kdyby se tak Pradeepovi podařilo udržet Marka v obýváku ještě i chvíli potom, co se s Frenkým vrá­ tíme… Za několik vteřin jsem byl u zadního vcho­ du Pradeepova domu a opatrně jsem je otevřel. Uvnitř byla jeho máma a smažila popkorn. Ani neslyšela, že se otevřely dveře, jak kukuřice hla­ sitě praskala a vystřelovala. Pár zrníček ponořila do bílé čokolády a pár jich namočila do jahodo­vé marmelády. Potom je narovnala na  talíř, aby vypadaly jako vlaječky s  červenobílým křížem svatého Jiří. „Samino!“ zavolala. „Můžeš sem jít a  pomoct mamince odnést talíře s popkornem?“ Sami v pyžámku s obrázkem malé mořské víly a vlajícím modrozeleným ocáskem vrazila do ku­ chyně. Protože si ocásek přibouchla mezi dveř­ mi, škublo to s ní, a ona s žuchnutím dopadla na podlahu. Dal jsem si ruku přes pusu, aby neslyšela, jak se směju. Dřív než něco namítnete, tak abyste věděli – smát se malým ségrám, když se jim povede nějaká 30