Kóno Taeko – Železná ryba Referát
Tereza Břendová Japonská literatura (3. ročník) 2008/2009
Kóno Taeko Kóno Taeko, autorka povídky „Železná ryba“（鉄の魚 1 ), se narodila roku 1926 v Ósace jako čtvrté dítě z pěti do rodiny místního velkoobchodníka. Vystudovala zde střední dívčí školu, kde se seznámila s dílem Tanizaki Džuničiróa. Následně nastoupila roku 1944 na ósackou vyšší dívčí školu na obor ekonomie. Nepobyla zde ale příliš dlouho, protože byla v rámci válečných opatření odvolána na výpomoc v továrně. Zde poté až do konce války sešívala vojenské uniformy v prostředí neustálých náletů a ohrožení života. Válka ji zastihla asi v nejcitlivějším období lidského života a patří tedy mezi autory, kteří věnovali tomuto tématu velkou část své tvorby. Po válce pak dokončila studia a bez ohledu na to, že vystudovala ekonomický obor, se definitivně rozhodla věnovat literatuře. Roku 1952 se přestěhovala do Tokia poté, co ale již 2 roky byla zapojena do místní literární komunity. Až do roku 1957 pracovala ve státním úřadě, ale pak ji zasáhla tuberkulóza a celý rok a půl strávila převážně na lůžku. Po uzdravení se nakrátko vrátila ke své kancelářské práci, ale roku 1960 publikovala svou první povídku „Používání transvestitů“ （ 女 形 遣 い 2 ） a shledala, že není v jejích silách zároveň pracovat a tvořit. Od té doby se tedy věnuje plně pouze literatuře. Brzy následuje další povídka „Honění batolat“ ( 幼 児 狩 り 3 ). A roku 1963 pak její asi nejznámější povídka „Krabi“ （蟹 4 ） , za kterou získala Akutagawovu cenu. Tato povídka vypráví příběh ženy trpící dlouhodobou nemocí, která se rozhodne, že jediné, co jí může pomoci je změna prostředí. I přes silný odpor manžela, který jí vnucuje různá léčiva a terapie, tedy odjede na venkov. Ubytuje se v odlehlé přímořské vesnici v prefektuře Čiba, kam ji stále skeptický manžel doprovodí. Zde se pak den za dnem, spolu s přicházejícím jarem, její síly opravdu zázračně navracejí. Hned tři roky na to byla oceněna i její povídka „Nakonec“ (最後の時 5 ). A dva roky poté získala cenu Jomiuri za povídku „Náhlý hlas“(不意の声 6 ). Roku 1968 získala také Tanizakiho cenu za povídku „Rok dlouhá vesnická píseň“ (一年の牧歌 7 ). Mimo beletristickou tvorbu se zabývala také kritikou a psala studie svého oblíbeného autora Tanizaki Džuničiróa, kterým byla sama silně ovlivněna. Pravděpodobně nejzdařilejší studií
1
Tecu no uo Onnagatazukai 3 Jódžigari 4 Kani 5 Saigo no toki 6 Fui no koe 7 Ičinen no bokka 2
jeho díla vůbec je její „Tanizakiho literatura a touha po ujištění“ ( 谷崎文学と肯定の欲望 8 ) z roku 1976.
V jejím osobní životě je důležitý rok 1965, kdy se provdala za japonského malíře Jasuši Ičikawu, se kterým dodnes žije v Tokiu. Roku 1989 se pak stala členkou japonského uměleckého výboru (日本芸術院 9 ). Zde působila až do roku 2007.
Charakteristika děl Ve starší tvorbě Kóno Taeko je nejstěžejnějším tématem erotika a její různorodé deviace. Typickým příkladem je zmiňovaná povídka „Honění batolat“, jejíž hlavní hrdinka projevuje silný zájem o mladé chlapce a naopak nenávidí dívky tak, že se u ní projevují výrazné sklony k sadomasochismu. Tento sadomasochismu lze však vidět jako projev snahy o vymanění se z představy, že sex slouží pouze k rozmnožování, jako je tomu například i v dílech Julie Kristevy („Síly hrůzy“). Motiv sadomasochismu se objevuje ve velké části starší tvorby Kóno Taeko. Ve své pozdější tvorbě, s přibývajícími léty, Kóno ustupuje od těchto šokujících témat. Vypadá to, jako by se více než šokovat, snažila vysvětlovat ženský pohled na lidskost. Jejím novým centrálním motivem je svoboda a její probuzení. Vnímaní svobody je zásadně přehodnoceno v situaci, kdy je hlavní hrdinka fyzicky i psychicky nějakým způsobem uvězněna. Tento motiv je i osou povídky „Železná ryba“. Mimoto lze v celém díle Kóno Taeko nalézt stopu traumat druhé světové války a poválečného období. I když všechny povídky Kóno Taeko jsou fikcí, obzvlášť právě tento motiv jistě odráží autorčiny vlastní prožitky a vjemy. Například níže rozebraná povídka „Železná ryba“ je povídkou, která přímo a jasně odkazuje k japonské válečné zkušenosti a vyrovnává se s jejím vlivem. Další význačností tvorby Kóno Taeko je, že se naopak od většiny soudobých japonských autorek nesoustředí na detaily a nesnaží se jejich pomocí navodit pocit reality. Naopak své vyprávění staví do velice subjektivní roviny a jednotlivé detaily uvedené v příběhu tak nemusí nutně korespondovat. Předkládá nám tak podivný vztah mezi realitou a představivostí a ukazuje na subjektivitu osobního náhledu.
Železná ryba Tato povídka se odehrává dlouho po druhé světové válce, přestože se k ní přímo vztahuje. Hlavní hrdinkou je vdova po muži, který pilotoval sebevražedné torpédo. Tato torpéda byla 8 9
Tanizaki bungaku to kótei no jokubó Nihon geidžucuin
japonským námořnictvem používána ke konci druhé světové války jako zoufalý pokus o zvrácení jejího průběhu. Muži v nich natěsnaní věděli, že je čeká jistá smrt, protože jejich torpéda měla právě jen tolik paliva, aby byla schopna dorazit k nepřátelské lodi, kterou měli nárazem za úkol poškodit. Tato zoufalá strategie byla důsledkem fatálního nedostatku jak paliva, tak výrobního materiálu, který byl ale na druhé straně vyvážen nezlomným rozhodnutím nevzdat se a bojovat do posledních sil. Byly to veliké živé bomby, osudy jejichž pilotů se, stejně jako osudy jejich vzdušných paralel kamikaze, staly námětem nejedné povídky. Přestože vojenský vliv obou byl relativně malý, staly se smutným symbolem válečné tragédie druhé světové války. Vypravěčkou příběhu je však přítelkyně hlavní hrdinky, která nám nejprve podává svou vlastní výpověď o události. Až poté se dozvídáme, že příběh se vlastně odehrál již před čtyřmi lety a vypravěčka nám dodatečně zprostředkovává i vyprávění samotné hlavní hrdinky doplněné o vlastní postřehy.
Muzeum Příběh začíná v čtenáři zatím ještě zastřených kulisách. Do děje vstupují dvě ženy, vypravěčka a její společnice. Nachází se v jakémsi muzeu těsně před zavírací dobou. Líčení odcházejících návštěvníků a pracovníků sklízejících a chystajících se již k odchodu vyvolává poněkud ponurou a napjatou atmosféru. Vypravěčka záměrně zamlžuje a nechává čtenáře zpočátku tápat, kde se děj odehrává, avšak právě navozená atmosféra a střípečky informací o expozici předznamenávají, o jak tragické místo půjde. Vypravěčka pak zanechá svou společnici v muzeu jejímu rozjímání a vydá se ven napřed. To ještě ale netuší, co má její přítelkyně v plánu. Dojde jí to až ve chvíli, kdy je muzeum již pevně uzavřeno a její přítelkyně se stále neobjevuje. Marně se snaží dobýt dovnitř až zjistí, že dveře mají starý zámek s velkou klíčovou dírku a prostrčí jí vzkaz. Na druhém konci k ní promluví její přítelkyně, která však trvá na tom, aby odešla a nechala ji samotnou v muzeu. Ve vzduchu se vznáší atmosféra hrozby. Vypravěčka se zoufale snaží zjistit proč a co chce její přítelkyně udělat. Vzpomíná na vystavené exponáty mečů a v čtenáři se nutně vzmáhá úvaha o ženiných sebevražedných úmyslech. Nakonec ale vypravěčka usoudí, že nic nezmůže a naopak spěchá domů pro případ, že by se její kamarádka přeci jen rozmyslela a chtěla jí zavolat. Cestou se snaží v klidu si situaci probrat. Předkládá nám teď spíše legální stránku věci a uvažuje, že její přítelkyně vlastně neudělala nic trestného, což ji uklidní. I v případě, že by ale něco v muzeu ukradla, hodlá stát pevně za svou přítelkyní a nést i případný trest.
Minulost V tomto bodě nastává zlom. Dozvídáme se, že dříve popsaná událost se stala již před čtyřmi lety. Teprve teď vypravěčka překládá celý příběh své přítelkyně. Hned se dozvídáme, že její manžel byl pilotem podmořského sebevražedného torpéda a zemřel při útoku. Vypravěčka nám předkládá alegorii, které vstoupila i do názvu díla. Říká, že „Její první manžel se naposledy rozloučil se několika svými přáteli a vstoupil do žaludku železné ryby než ji spustili do moře. Jeho žena o tom nic nevěděla. Jeho železná ryba se roztříštila o jinou větší rybu – nebo to byl malý železný ostrov, jehož plochá horní polovina ležela na nějakém vzdáleném oceánu? Její manžel zemřel zničen se svou železnou rybou. Jeho tělo bylo roztrháno na kusy, které se snesly na dno oceánu, kde musely upoutat opravdovou rybu, která se zde krmila.“ Touto alegorií jsme vpraveni do pointy celého vyprávění. Drastická událost je zde zaobalena do poetického pojetí, což ji poněkud odlehčuje, nijak jí však neubírá na tragičnosti. Tento muž byl spolu s mnoha a mnoha ostatními po válce uctíván, ale jeho žena se na místo jeho uctívání odmítala dlouho vydat, přestože ji k tomu okolí neustále vybízelo. Čekala dlouho, až bude na něco takového opravdu připravena, až bude moci vnímat jeho smrt osobně, nikoli jako předmět neustálého zájmu celého národa. Ve chvíli, kdy upadl všeobecný zájem a jí se opravdu podařilo vnímat smrt manžela jako vlastní osobní věc, se však začala svatyně bát a její návštěvu pokládala za zbytečnou. Tím se čtenář dozvídá, že samotné vyprávění se tedy odehrává již dlouho po druhé světové válce, celých 25 let.
Návrat Zde se vyprávění dostává jakoby zpět na začátek, k návštěvě muzea. Tentokrát ale již známe celé pozadí příběhu a vnímání celé události je tedy naprosto jiné. Dvě dámy přicházejí ke svatyni. Hlavní hrdinka zjišťuje, že svatyně není tak hrozivé a temné místo, jak očekávala, což ji naplňuje štěstím. Naopak, celý prostor je prozářený a svěží a ona se cítí volná a svobodná. Uvažuje, že i jejímu manželovi by se toto místo líbilo. Krásné, prosluněné, s několika muzejními budovami. A právě do jedné z nich se hlavní hrdinka nechala zavřít. V tomto bodě autorka opět přerušuje linii příběhu a vynechává pasáž, kterou již vlastně předeslala na začátku povídky. Pokračuje pak tam, kde skončila, u zamčených dveří. Tentokrát ale líčí příběh z druhé strany, z pozice hlavní hrdinky. Dostáváme se tak k, dle mého názoru, centrální části povídky.
Hrdinka se vydává do hlavního sálu, kde se nachází ona železná ryba. Cítí k ní zvláštní pouto, objímá ji a zkoumá. Vciťuje se do pocitů svého muže, který nastoupil do této stísněné komory. Když se k torpédu vrátila sama, měla v úmyslu pobýt opravdu jen chvilku, jak slíbila. Chtěla jen zakusit ten pocit, být s touto železnou rybou sama. Pak ji ale přepadl náhlý pocit, že po zamčení muzea zde bude její manžel uvězněn a zatoužila nechat se chytit a zavřít do pasti jako on. Motiv stísněnosti a klaustrofobie pak provází celé zkoumání železné ryby. Připadá jí jako by se železná ryba teď ocitla opravdu na dně moře. Oblázky pod exponátem odrážející zbytky denního světla z oken jí připadají jako odlesky mořského světla. Hrdinka vzpomíná na svého muže. Vidí ho teď ve zcela jiném světle než tehdy. Dostává se do takového emocionálního zaujetí, že s ním až jakoby hovoří. Ale manžel jí nemůže odpovědět. V líčení hrdinčina pobytu u železné ryby se jasně objevuje nová rovina povídky, a to vztah tohoto mladého páru. Hrdinka se snaží se svým manželem marně navázat kontakt nejen v tuto chvíli, kdy to již opravdu není možné. Jedná se i o paralelu jejich manželského života, kdy nebyli schopni jeden druhého vnímat a opravdu spolu komunikovat. Hrdinka vzpomíná na puntičkářství svého manžela a náhle by chtěla vyplnit všechna jeho přání. Ale již nemůže. Z nějakého záhadného důvodu se cítí vinna tím, že jejich společný život byl tak krátký. Vyčítá si i to, že se podruhé vdala.
Závěr Povídka se věnuje velice častému japonskému poválečnému tématu, tedy hrůzám druhé světové války. Na toto téma bylo v Japonsku napsáno mnoho povídek, i románů. Od většiny děl s tou tématikou se však povídka Železná ryba v několika podstatných rysech liší. Především autorka zasadila svůj příběh do období dlouho po skončení války. I tím, že se většina děje odehrává v muzeu, získává odkaz na válku spíše historický rozměr. Nemůžeme se ubránit vnímání válečných událostí jako něčeho již dávno uplynulého a nezúčastněnými zapomenutého. Autorka také vynechává jakékoli historické detaily a datace. Povídka tedy nevypráví ani tak o válce jako takové, ale o životě dvou lidí. Mladého páru, který nedostal šanci se opravdu poznat. Teprve na obrazu této nešťastné dvojice se zrcadlí hrůznost války a zkáza, kterou přinesla. Myslím, že autorka se na válečné události snaží dívat niterně, osobně, bez rušivého vlivu senzacechtivého okolí. Což také vkládá do mysli hlavni hrdinky a vysvětluje tak její váhání s návštěvou svatyně, kde je uctíván její manžel. „Chtěla si prožít smrt svého manžela sama za
sebe, aby osobně cítila tuto ztrátu. Nezdálo se jí, že by to nyní mohla udělat. Částečně za její přístup mohl přehnaný zájem veřejnosti…“ Po strukturální stránce je povídka zajímavá vytržením centrální části příběhu a jejím předesláním na začátku. Celá povídka se tak skládá ze tří oddělených částí. Začíná hlavní dějovou pasáží, která je ale ve skutečnosti vytržena z prostředku části třetí. Třetí část po zapojení první části poskytuje jasné chronologické vyprávění. Obě tyto vyprávěcí pasáže jsou pak spojeny jakýmsi uvedením do děje a osvětlením okolností, které nám podává vypravěčka. Záměrné počáteční ponechání čtenáře bez jakýchkoli údajů a rámce, do kterého by popisovanou scénu mohl vložit vytváří napjatou a tajuplnou atmosféru, které se hodí k tématu povídky. Čtenář pak až postupně objevuje hlavní hrdinku a její příběh. Celou povídkou nás provází vypravěčka, která však je pouhým divákem a chvilkovým aktérem na začátku povídky, o ní samotné se nedozvídáme zhola nic. Celkově je povídka spíše vylíčením dojmů a pocitů jednotlivců, tedy hlavní hrdinky či vypravěčky, než nějakého děje. Je v ní relativně málo přímé řeči. V celé povídce se odehrává jen několik velice krátkých rozhovorů, přičemž jsou všechny v první části. Povídka tak vyvolává dojem obrazu vnitřního světa odehrávajícího se bez ohledu na čas a prostor.
Zdroje: • • •
Gessel, Van C. and Matsumoto, Tomone. The Showa Antology, Kodansha International 1989 Wikipedia – www.wikipedia.org Novák, M. a Winkelhoferová, V. Japonská literatura II., 2.vydání, Praha: SPN 1989
