MOJE TENÍ „tu, protože chci. A dokonce m to hodn baví...“ To je pravda, lidé zlatí, p esn tohle o mn platí! Baví m íst odmalinka, uila m to maminka. Knihy já mám totiž rád, knížka je mj kamarád. Jen co p ijdu ze školy, napíšu si úkoly, zavrtám se do pelíšku, honem sáhnu pro svou knížku. Veer tu si potají, rodie však reptají. To už zas mj hrdina nep átele protíná. Knihy já mám totiž rád, knížka je mj kamarád. Ve dne, v noci, o plnoci, íst knihy je zábava, vbec žádná otrava. Když jsem smutný nebo sám, do knížky se rychle dám. Kamarádi napsaní, vždy m dob e naladí. A to, že jsou vymyšlení, to mi vbec nevadí. Knihy já mám totiž rád, knížka je mj kamarád. Když tu sci-fi, detektivku, na padouchy mívám „pifku“. Sherlock Holmes si housle ladí a knihy m k sob svádí. Robinson se marn snaží, lidojedi Pátka smaží. tení, to m baví p ece, ježibaba leze z pece. Knihy já mám totiž rád, knížka je mj kamarád. Už jsem velký na pohádky, umím íst i mezi ádky. Pod polštá si knížku dám, a k vám, lidi, prosbu mám: Bute na své knížky hodní. Na starší, i na ty módní. Knihy mjte všichni rádi, jsou to dob í kamarádi. Lukáš HLEDÁNÍ... Probudím se. Hlavou se mi míhají rzné myšlenky. Co je vlastn dneska za den? Jó, sobota. Rozsvítím lampi ku na stole a za nu si íst. íst? Pro radji jako spousta dalších lidí nesednu hned ráno k po íta i a nevydržím u nj celý den? Dvod je hned nkolik. Za prvé m to nebaví. Kvli tomu nepat ím ve škole zrovna k tm oblíbeným. Za druhé mi to nejde, a hraju na po íta i jakoukoliv hru, vždycky prohraju, což je dost skli ující. Za t etí nerad prohrávám, tento dvod je úzce spojen s tím p edchozím. A za tvrté tení
je mnohem lepší. Pro ? K tomu mám taky hodn rozumných dvod. tení vám dá mnohem víc, než
když vraždíte zombíky v podzemí, rozvíjí vaši fantazii. Nkdo mže íct, že hraní na po íta i také rozvíjí vaši fantazii, ale není to pravda, protože když nco hrajete, tak p itom koukáte do monitoru, vidíte obraz té hry, kdežto p i tení žádný obraz nemáte. A super bonus je ur it to, že získáte pomocí tení pomrn velkou slovní zásobu, což oceníte nejen ve škole. Další mé myšlení ovšem p eruší p íchod matky, která m nutí se obléct a jít se nasnídat. Je pondlí. tvrtá vyu ovací hodina, máme matematiku. Pod lavicí mám otev enou svojí oblíbenou knihu. A tu si místo toho, abych po ítal. Ani jsem si nevšiml, že se za mými zády vyno il u itel, který neodolal a také si chvíli etl. V p íštím okamžiku už moje kniha leží na kated e, a aby toho nebylo málo, bylo mi sdleno, že už ji víckrát neuvidím. P i tchto slovech mi hlava vylétla vzhru a za al jsem smlouvat, p esto mi ji u itel nedal, prý že si ji chce také p e íst. Problém je v tom, že je v angli tin a nedá se u nás koupit,
nikdo ji u nás nemá. Dostal jsem ji od babi ky z Anglie, ale ta už um ela a nikdo známý tam od té doby nežije, takže v podstat neexistuje zpsob, jak bych ji mohl získat zpt. Te je mi sedmdesát. Co? Ano, as hrozn letí, za tu dobu jsem p e etl spousty knih, z nichž mnoho mám schovaných. Bohužel ale musím p iznat, že se mi žádná nelíbila tak jako ta, kterou mi zabavil tehdejší u itel na matematiku. Hledal jsem ji všude avšak neúspšn. Jaký mla asi konec? Jediná knížka, kterou jsem kdy nedo etl… Po njaké dob jsem své úsilí vzdal. Te jsem dda dvou chytrých, roztomilých a hodných dtí. Naposledy tady byly v era. Byla to velmi p íjemná a veselá návštva, íkaly mi, že taky tou tak moc jako já. To m hrozn potšilo, protože jsem za celý život nepotkal nikoho, kdo by byl takový jako já. Vtom si všimnu na stole njaké knihy. Moje to být nemže, všechny mám úhledn vyskládané v knihovn. Tžce se zvednu a jdu ke stolu, šáhnu po brýlích a podívám se na obal knihy, p e tu název. Ten název mi nco íká. Lovím ve staré pamti, a p esto mi to rychle dojde. Práv držím v ruce knihu, kterou celý život hledám. Tu, kterou mi p ed tolika lety sebral u itel matematiky. Sednu si a za nu íst. Tam, kde jsem p ed lety skon il. Hned jsem si vzpomnl, i když to je tak dávno. tení jde pomalu, mnoho z angli tiny jsem zapomnl. Nejím, nepiju, nespím, jenom tu. Nic m nezajímá, jsem naprosto lhostejný v i všemu, co se dje okolo m. Tak to trvá asi dva dny. Druhý den ve er si jdu lehnout naprosto vy erpaný, unavený, ale neskute n š astný brzo usnu. Ráno se už ale neprobudím. Tomáš
KNIHA ŽIVOTA Už dlouhou dobu ta žena hltala ádky jedné z obrovských knih, které se nacházely v její knihovn. Tahle byla ale n ím jiná. Svým zpsobem byla jedine ná. Když tu knihu etla, cítila, jak se jí otevírá srdce. Jako by do ní vcházelo nco zázra ného, kouzelného, tajemného, tak moc p ekrásného, ale p itom tak špatn popsatelného. Bylo to poprvé, co nco takového zažila. Cítila, jak se do ní zarývají všechna slova, a už ji ranila nebo potšila. Malá hvzda se stávala velkou, z ni eho se stávalo nco, z malého bylo velké a z konce bylo nekone no.Ta slova do ní putovala. P ímo do jejího nitra, kde se pevn udržovala. A pokaždé se v ní probouzela, když na danou knihu pomyslela. Když etla, proudilo v ní štstí, na za átku bylo malé, ale pak se postupn zvtšovalo. A pomalu procházelo celým jejím tlem. Její koutky se nadzvedly a ona se zasmála. Díky tm slovm se v ní vyno ily i ty nejhlubší vzpomínky. Do etla už p edposlední kapitolu a uvnit jejího nitra se rozzá il oh ostroj, jehož paprsky padaly i na opa nou stranu tla. Byla š astná. A to sta ilo. Sta ilo to k tomu, aby mohla zav ít své o i, naposledy vydechnout, naposledy pohledt na p ekrásnou knihu, položit se pohodln do mkkého k esla a usnout. Navždy. Práv do etla knihu svého života. Práv v tu chvíli, kdy vydechla naposledy se do ní zapsala poslední kapitola s velkým íslem. Ta kniha byla obrovská a z vtší ásti plná štstí. Byla naplnna všemi sny, které žena dokázala, bylo v ní zapsáno i to nejvíce oby ejné odpoledne. Její život byl dlouhý, ale na tom nezáleželo. Záleželo na tom, že byl podle jejích p edstav. Nádherný a magický. Každý má svou knihu. A záleží jen na nm, jaká bude. Tereza
PODIVÍNSKÁ Vysoko v horách, tam, kde se pohybují spíše zví ata než lidé, vytryskávají ze zem malé pramínky vody a stékají p es skály do údolí. Pod pahorky se za ínají vlévat do dalších pramínk, které je šumním vítají jako staré známé. Postupn se za ínají stávat potokem a v tu dobu se ocitají v malé vesni ce zapadlé v poho í, ze kterého pocházejí. K tomu pot ku chodívá každé ráno, ješt p ed svítáním, starý zarostlý muž. Samotá . Ve vesnici se ukazuje jen z ídka, ale ví, že ho lidé znají. Ví, že si o nm šuškají rzné báchorky. Ví, že kvli nmu nechodí do ur ité ásti lesa. Neví ale, pro se tak chovají. Pro se mu vyhýbají a pro , když ho potkají, s vystrašeným výrazem ve tvá i prchají pry . Myje si ruce a obli ej a hlavou mu probíhají nerudné myšlenky. I p es jeho odlišnost od ostatních lidí a ur itou nenávist, kterou k nim chová, ho jejich chování mrzí. Když tak sedí a pozoruje vesnici, ke které chová záš , ptá se sám sebe na nemnné otázky. Pro ho mrzí, co si o nm myslí lidé, kterým na n m nezáleží? Pro se tmi myšlenkami zaobírá? Pro ? Vždy ho vlastn vbec neznají? Vždy nemají ani pontí, jaký doopravdy je. Nerad si tyhle myšlenky pouští na mysl. A tak odvrátil o i od vesnice a vydal se k lesu. P ežíval uprost ed houští, kam se lidé zatoulali jen z ídka, on však tušil, že nyní se tam neobjevují cílen. P ebýval v malém srubu porostlém mechem, uvnit nhož se nacházelo jen pár nezbytných vcí: postel a vedle ní kniha. Popadl knihu a vydal se ven z lesa smrem na nejvyšší pahorek, ze kterého ml výhled na les i celou vesnici. Posadil se, chvíli pozoroval vycházející slunce, a když se dost nabažil nádherného pohledu, otev el knihu a ocitl se v mysli nkoho jiného. A to doslova. Byl nkým jiným. Procházel se po dláždné cest a cítil pach msta. Cítil odpad a nemytá tla. Vidl ztrápené a ustarané obli eje kolemjdoucích. Už to nemohl vydržet. Nadechl se a knihu zaklapl. Miloval tení, z velké ásti možná proto, že kniha dokázala zhodnotit jeho náladu a nalistovat pot ebnou kapitolu. Dostával se s ní tam, kam nikdy jindy. Dnes, netušil pro , se mu ale otev ela tam, kde nechtl být. Bylo to zvláštní pocit. D íve se vždy našla ást, která p esn sedla jeho myšlenkám. P esn odhadla to, kde chtl být. Netušil, pro tomu tak je. D íve si myslel, že pocity, které prožívá p i tení, jsou jen v jeho hlav. Ale po dlouhém život s touto knihou vdl, že normální lidé necítí p esn to, co cítí postava v knize. Vdl, že není normální cítit na kži studené kapky dešt, když tam, kde se práv doopravdy ocitá, je azurové nebe, ze kterého celý den nespadla ani kapi ka. Zdálo se mu to zvláštní, ale neml nikoho, s kým by se o tom mohl poradit. Zkoušel knihu ne íst, vždy si ale vzpomnl na to, co prožíval p i jejím posledním otev ení a znovu neodolal. Jednou knihu dokonce zakopal, aby už se k ní nemohl dostat, jenže touha zažít další dobrodružství ho uprost ed noci donutila popadnout rý a za íst se znovu. Jednoho dne, kdy se jako obvykle vydal na kopec nad malou vískou, otev el knihu a zjistil, že je prázdná. Neobsahovala jediné slovo. Nemohl tomu uv it. Rozbhl se do lesa ke svému srubu a prohledal veškerý svj majetek. Byl p esvd ený, že z knihy vypadaly listy, a proto je prázdná. V šílenství pobíhal po chalup a hledal ztracená slova. P edstava, že už se do ní nikdy neza te, ho ubíjela. Po delší dob, kdy už z nj zármutek vyprchal, se z ni eho nic zvedl, popadl prázdnou knihu a utíkal do vesnice. Knihu položil do jejího st edu. Pak se zvedl a svj tehdejší život navždy opustil. Když lidé z vesnice knihu našli, mysleli si, že je to prázdný deník. Co s ní udlali, nikdo neví. Stejn jako nikdo neví, kam se ten podivín z lesa podl. Do nynjška o nm v té vesnici kolují smyšlené báchorky. Já ale nev ím ani jedné z nich. Myslím a doufám, že odešel prožít, to co do té chvíle prožíval jen v knize. V ím, že šel svj život žít doopravdy, a ne jen ve svých i cizích myšlenkách. Tereza
TANEC SLOV Na za átek jemná slova, jenom p átelé a známí. Stále skrytá nmá mluva uvnit vázaných dlaní. Markéta
Pak se dá p íbh do víru, tan í svj tanec smlý a na ten parket z papíru Mé o i byst e hledí.
A v uších zní mi t eskot me , žár té bitvy líté, boj dvou o trn uchaze , v té bitv o ím skryté.
KNIHA JE LEPŠÍ NEŽ ŠPATNÝ KAMARÁD Ráno se vzbudím, umyji se, obléknu se, sbalím si vci do školy a odcházím z domu. Ve škole trávím vtšinu dne. Po návratu dom se p evléknu, najím, udlám vci do školy a mžu jít zase spát. Takhle je to pt dní v týdnu a o víkendu jsem ráda, že mám chvíli asu sama pro sebe. Ale jak to má všechno lovk stíhat? U it se, být spole enský a vnovat se rodin, trávit as s p áteli a zárove mít as na sebe... Zdá se to velice obtížné. Však na tení si najdu as vždy. Když cítím, že mám tžkou hlavu, položím ji do knihy. Když mám chu padnou vy erpáním, tak padám do dje knihy. Když pot ebuju chytit nový dech, nadechnu se z ádk knihy. Když se cítím sama, najdu si v knize nové p átele. Kdybych to mla po ítat, tak mám více fiktivních p átel z knížek a komiks, než v reálném život. Když nkdo lovka zradí, nebo mu ublíží, tak to bolí. Tžko hledat znovu dvru v nkom, komu se nemžete podívat ani do o í. Spoustu stráveného asu dohromady. A když si vzpomenu, je mi do plá e. A mám opt chu padnout. Už ne vy erpáním, ale smutkem. Padám, dokud m nechytí hrdina z roze tené knihy. Oni mi nikdy neublíží. Udlám si aj, sednu si a p ikryji se dekou. Otev u knížku a p átelé, jakoby m objímali a táhli zpt do dje. „ Poj , tady se budeš cítit dob e". A taky že jo. tu ráda, protože je to mj únik. Únik ze svta lidí. Tedy lidí skute ných. Pokud m kniha opravdu baví, tak se od ní nedovedu odtrhnout a jediné, na co celý den myslím je to, jak to bude dál, co se stane s hlavním hrdinou a jak to všechno dopadne. Pokud m však nebaví dj, nebo zpracování, tak se nedovedu soust edit a vnímám zas jen to, co je okolo. A vracím se do stresu každodenního života. Neužívám si dje, ani pravidelnosti ádk, odstavc a stránek upravených tak, aby byla každá jako všechny ostatní. Temná zákoutí mých myšlenek, plány sp ádané pod tíhou špatné nálady, stresu a nedocenní. Všechno to, co vidím jen já a o em nikdo jiný neví. To všechno jako by zmizelo. Zmizelo, když tu. Nemyslet na nic jiného. A proto vybírám knížky, o kterých vím, že m budou bavit a že se nebudu soust edit na nic jiného. V dnešní dob jako by byl každý ve stresu, byl v depresi a ml špatnou náladu. ím to mže být? Málo tete... Když jdu po m st s knihou v ruce, tak si nevšimnu jiných lidí, co tou. Nemají knihu, noviny a už ani asopisy. Jako by nemli duši. Všichni vypadají stejn, každý má p ed ostatními obranný systém. Ale tihle lidi jakoby o nj p išli. Když nechci vidt okolí, dám si tmavé brýle na o i, na hlavu kapuci, otev u knihu ke tení a nkdy si i potichu pustím hudbu do sluchátek. To je mj obranný systém. Pak mám pocit, jako bych zastavila as, nic nemusela vnímat. tu, protože chci. Protože chci utéct a upustit od asu a povinností. Každý lovk má svoji osobnost. No ne každý ji umí najít ve svt lidí. Já ji našla ve svt knih a nedovedu si p edstavit život bez toho, aniž bych etla. A už t eba sms od maminky, lánek na internetu nebo v novinách, nebo zase tu oblíbenou knihu. Svt je plný zlých, nedocenných, chudých a nemocných lidí. Špatných vzpomínek a neprávem nebo špatn souzených lidí. Svt je temné místo, které nikdo po ádn nezná. Svtlé místo na temné map, je mj pokoj, s hromadou knih. Knihovna v centru msta nebo obchod s komiksy. Když si mžu nasadit tmavé brýle na o i, kapuci na hlavu, otev ít knihu a t eba si i potichou ku pustit hudbu do sluchátek, tak vím, že do tohoto svta nezasahuji, nep ispívám a neší ím tu špatnost. Nakonec být sám a mít knihu, je kolikrát lepší, než mít sto kamarád, kte í si vás neváží. Viktorie
SEBEKRITIKA Já vtšinou knihy ne tu proto, že by m to bavilo, ale proto, abych ml co napsat do tená ského deníku. Sice si tu rád rzné lánky v asopisech, ale to proto, že m zajímá jejich obsah. Jediné knížky, které m bavily, byly komiksy, nej astji staré komiksy Ka era Donalda. Ale co skute n miluji, je innost, když mi nkdo knihu p ed ítá. Ovšem musí ji umt dob e p e íst bez zadrhávání, drmolení a koktání. Já se holt neumím do knihy za íst tak, aby m to bavilo. Myslím, že teme všichni, a to každý den, p e teme si nco na elektronických za ízeních, v rámci sociálních sítí, e-mailové pošty, anebo jen v rámci mnoha lánk na rzných serverech... Vlastn i SMS zpráva se musí íst, jakkoli psaní esemesek v sou asné dob upadá do zkratek a infinitiv. P e teme si ale též rozvrh hodin i co bude k obdu, jízdní ád, jmenovky na zvoncích, ale dokonce i název u ebnice, abychom zjistili, jak se jmenuje její autor nebo vydavatel, o nichž už p edem víme, že nebudou spadat do okruhu našich nejbližších p átel. I p esto si však myslím, že tení je dležitá a bohumilá innost. Ale nkte í z nás k ní musíme ješt vyzrát. Vojtch
VIDÍM, ALE PESTO SI PIPADÁM SLEPÁ… Podle toho, co jsem za tch pár let, které jsem mla možnost strávit s mými spolužáky, zjistila, vtšina mých vrstevník vnímá knihy a tení jako takové jako vyplnní volného asu, útk z reality nebo p íjemný odpo inek. Samoz ejm se najdou i takoví, pro které je vrcholem se tlosti p elouskat etiketu z lahve od Coca - Coly. Ano, i to je možný p ístup, který je podle m trochu ochuzující, ale tihle lidé si pouze vybrali jiný zpsob zabavení. Pamatuji si, že nap íklad u m se vztah ke tení vyvinul z naprostého nezájmu, p es pro ítání ú tenek, které nkdo zahodil, SPZ i graffiti, po naprostou posedlost hloupými jednoduchými p íbhy pro teenagery, až po dnešek. Nejsem si jistá, zda bych byla schopna pojmenovat stav, ve kterém se s ohledem na toto téma nacházím dnes. Nejd íve se mi zdálo, že jsem prost jen vstoupila do období, kdy mj zájem o prožívání cizích p íbh a schovávání se p ed svými vlastními trápeními, ustoupil na chvíli do pozadí. Tehdy jsem nemla tušení, jak moc jsem se mýlila. Už nevím, kdy a jak to p esn za alo, ale rozdíl byl každým dnem znatelnjší. Je to pocit, jako byste celý život chodili s prsvitným šátkem p es o i, který vám celý svt ukazoval pouze zast ený v mlze s vybledlými barvami a rozmazanými rysy, a najednou se jeho uzel uvolní a spadne vám z o í. Jako kdybych dote byla vzhru jen napl. Poprvé, kdy si to skute n pamatuji, vím, že bylo ráno. Sedla jsem sama v kuchyni u stolu a… a to je práv to, nevím, jak nazvat, co jsem dlala, jen vím, že to bylo úžasné. Slune ní paprsky se vší silou opíraly do okenních tabulí a stíny kvtin, s nimiž si pohrával vítr, odrážely na zdi podivné exotické tance. Kone ky prst jsem zlehka p ejela po sklenici s vodou a citrónem, jenže v tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli se jí dotýkám já, nebo ona m. Myslím, že nás ten chladivý pocit zasáhl ob. Cítila jsem drobné rýhy v dekoru, jenž byl na ní vybroušený. Po chvíli za al být dotek tak mrazivý, až jsem musela ruku odtáhnout. Ta se však samovoln p esunula na další objekt. Miska s ovocem m nehybn pozorovala a ekala na projev pozornosti. Pomalu jsem delší nehet ukazová ku zabo ila do temn rudého jablka. Vypadá to, že jsem se zbláznila, když píšu, že m sleduje miska? Mé prsty se posunovaly níž a níž, až narazily na sí ku, jež pevn obepínala mn neznámý druh cizokrajného ovoce. Byla hrubá a ezala m do p ecitlivlé kže. Radji jsem toho nechala a p esunula svou soust ednost na jiný smysl -sluch. Byla jsem sama, takže bych za normálních okolností komukoliv ekla, že bylo ticho, ale dnes vím, že bych lhala. Lednice vr ela, rychlovarná konvice hlasit šeptala a celá kuchy se najednou zdála mnohem živjší, p estože bylo skute n ticho. Sedla jsem tam tedy nehnut už njakou dobu a naslouchala dávno zapomenutým jazykm. Cítila jsem, že poslouchat takto ješt chvíli, by znamenalo propadnout se do irého šílenství. P esto to bylo svým zpsobem o iš ující. V tomto duchu jsem tedy pokra ovala ješt njakou chvíli, než m n í hlas zavolal do pokoje… P ipadá vám, že to, co jsem vám te ve zkratce p evyprávla, p íliš nesouvisí s daným tématem? Také mi trvalo, než jsem nalezla p í inu. Doby strávené v knihách mi totiž nedaly pouze užite né informace nebo možnost vytvo it si vlastní imaginární svt, z jehož spár se mi nepoda ilo vymanit dodnes, ale také šanci vnímat svt jinak. Všimli jste si nkdy, jak spisovatelé vždy tak dokonale popisují detaily, kterých byste si v normálním život ani nevšimli? Pohyb listí, dotek prachu na klávesnici nebo šumící vítr jsou pro nás slepé nepodstatné. Myslím si, že tyto vci jsem se nau ila vnímat díky tení a jsem za to velmi vd ná. Je krásné zapojovat své smysly naplno i v bžném dni v naprosto oby ejných situacích. Vidt na tom nudném i dokonce ošklivém a nep íjemném nco úžasného. Ráda chodím ven, protože tam na m úto í tolik rzných vjem, že není as ani místo na zbyte né starosti. Možná to je ten dvod, pro momentáln p íliš ne tu – mj p íbh se píše sám. Petra MJ VZTAH KE KNIHÁM Únava. Doléhá na m únava. Lehla jsem si do postele a vzala do ruky mobil. Vlastn, když se tak zamyslím, tento ob ad u m probíhá po ád dokola. Zmocnil se m pocit zhnusení nad tímto p ístrojem a odhodila jsem ho co nejdál od sebe na matraci. Pro nás tato bezmocná vc tak ovládá? Najednou se po pokoji rozlétlo jako divoký pták bílé tlumené svtlo. Šla jsem k poli ce s knížkami, odkud svtlo sálalo a náhle jsem spat ila knihu, kterou jsem do své police ješt nikdy neuložila. Byla potažena hndou kží a uprost ed na deskách vynikal vtla ený znak. Podobal se jednoduchému obrysu draka, který se prohýbal kolem irého blýskajícího se oranžového kamene vtla eného do desek. Otev ela jsem ji a p ekvapením ve mn až hrklo. Stránky byly prázdné, jen na první sídlil drak, ten stejný jako na obalu. „ Co to má znamenat?“ ekla jsem zdšen. Stejn moje zvdavost nevymizela. Zalistovala jsem knížkou. Stránky byly hrubé a šustily pod mými prsty. Neodolala jsem a p i ichla jsem si k nim. Klasika. Ucítila jsem charismatickou výraznou a štiplavou vni papírových stránek, kterou u knih tak moc miluji. Jako bych u knihy vždy zklidnila tlo i duši, jako by tyto dva odlišné svty splynuly v jeden a nastala rovnováha.
P eto ila jsem stránky na obrázek erného inkoustového draka na první stránce knihy. V tu chvíli mi v ruce kniha ztžkla, ale než jsem to mohla zaregistrovat, oto il na mne erný drak své velké dsivé o i. Z toho pohledu m zamrazilo. Najednou jsem doslova do hlubokých o í vpadla. Náhle jsem stála na kvtinové louce a nade mnou se ty il obrovský erný drak z obalu knihy. „ Kdo jsi?“ zeptala jsem se ho a on v mysli odpovdl: „ Jsem tvoje fantazie.“ Podívala jsem se mu do o í. Už mi nep ipadaly dsivé. Ne. Byly klidné a plné moudrosti. „ Piš svj p íbh,“ pronesl dunivým hlasem. Pak už si pamatuji jen to, že jsem se probudila v posteli. Rukou jsem objímala Tu knihu. Otev ela jsem ji. Bylo tam napsáno vše, co se doposud odehrálo. Pochopila jsem to. Neztrácejte smysl života. Každý má svj vzácný a jedine ný p íbh skrytý v knize, je jen na tom, jak se ho rozhodnete prožít. Chra te svou fantazii, bez fantazie by p ece nebyly knihy. Karolína
