Modul 4: Komunikační dovednosti a směrnice pro správnou pomoc obětem násilí

1

Modul 4: Komunikační dovednosti a směrnice pro správnou pomoc obětem násilí

Časový plán: 3 – 4 hodiny Obsah: Téma č. 1: Komunikační dovednosti Téma č. 2: Směrnice pro správnou pomoc obětem násilí Obecné cíle: Obecným cílem modulu č. 4 je procvičit si základních dovednosti komunikace s obětí násilí a osvojit si důležité prvky správné pomoci obětem.

PRO TRAIN: Zdokonalování multi profesionální a zdravotnické péče v Evropě – postavené na správných postupech při prevenci násilí

2

Základní informace pro lektory Téma č. 1: Komunikační dovednosti Pro oběti násilí je často velmi těžké požádat o pomoc. Všeobecná studie o násilí na ženách v Německu ukázala, že pouhých 11% obětí požádalo o profesionální pomoc (Federální ministerstvo pro rodinu, seniory, ženy a mládež 2004). Proto je velmi důležité umět tyto oběti odhalit a poskytnout jim potřebnou pomoc. Tato část školení je zaměřená na rozvinutí základních komunikačních dovedností u účastníků, mezi něž patří: umění aktivně naslouchat, zdržet se během komunikace subjektivních soudů a použití tzv. otevřených otázek. Cílem je vytvořit pozitivní postoj k lidem v těžké životní situaci, aby nedocházelo k nevhodným reakcím účastníků, které by oběti ještě více stresovali. Mezi komunikační dovednosti patří: mluvení o násilí, pojmenování rizik a bezpečnostní plánování. Tyto vlastnosti jsou nezbytným předpokladem pro poskytnutí správné pomoci ženám a dětem, které se staly oběťmi násilí. Nacházíme-li se v přítomnosti lidí v tísni, máme tendenci sami znervóznět, což může vést k odmítavému postoji a tendenci chránit sami sebe. Takových reakcí se musíme vyvarovat, i když jsou celkem přirozené. Musíme se snažit je překonat, aby neovládly naše jednání s lidmi, kteří potřebují naši pomoc. Další základní informace jsou v Materiálech o komunikačních dovednostech.

Téma 2: Směrnice pro správnou pomoc obětem násilí Mezilidské či domácí násilí je složitý problém. Ženy a děti, které se stanou oběťmi násilí potřebují speciální péči a pomoc v krizových situacích. Je jim třeba pomoci z hlediska dlouhodobé perspektivy, absolvovat veškeré procesy a koordinovat následná řešení jejich problémů. Azylové domy, centra pro ženy, zásahová centra a jiné organizace poskytují obětem odbornou péči a v každé zemi by měla standardně fungovat celá síť těchto specializovaných agentur (viz Rada Evropy 2007; Logar 2008). Avšak, jak odhalila německá studie, oběti násilí nevyhledávají vždy odbornou péči a obracejí se často na zdravotnická zařízení, sociální služby nebo jiné instituce. Důvody jsou různé, včetně toho, že ženy často o specializovaných službách nevědí nebo nechtějí násilí odhalit a přiznat si tak, že se staly jeho oběťmi. Z tohoto důvodu mají všeobecné instituce, především zdravotnická zařízení, velkou šanci takové problémy odhalit. Všechny instituce, které by mohly oběti násilí vyhledat, by si měly umět s těmito problémy poradit a poskytnout obětem adekvátní péči a pomoc. Dále by měly úzce spolupracovat se specializovanými institucemi pro ženy a běžně oběti na tyto instituce odkazovat.


3

Základní principy pomoci obětem násilí Ochrana a bezpečnost Bezpečnost by měla být nevyšší prioritou ve všech institucích, které poskytují obětem domácího násilí pomoc. Zvládnutí rizik a bezpečnostní plánování by měly být standardními procedurami při pomoci obětem násilí a jejich dětem. Umění naslouchat a důvěřovat Umět obětem násilí pozorně naslouchat je velmi důležité. Mluvit o traumatickém zážitku je velmi těžké a bolestivé. S oběťmi by se mělo zacházet velmi citlivě a s velkým porozuměním. Měla by být navozena uvolněná atmosféra, v místnosti by nemělo rušit zvonění telefonu či kolemjdoucí osoby. Cílem aktivního naslouchání je porozumět problémům oběti, jejím pocitům a pomoci jí, aby si uvědomila vlastní potřeby. Neměli byste se bát klást otázky, které vám pomohou pochopit celou situaci oběti. Zároveň je nutné vyhnout se vyčítavým či zkoumavým otázkám typu: “Proč jste ho neopustila?”. Aby mezi vámi a obětí vznikl vztah důvěry, je důležité jejím zážitkům uvěřit. Vyjádření podpory a pomoc bez subjektivních soudů Stát se obětí násilí znamená projít si traumatizujícími zážitky, kdy se oběť cítí bezmocná a plně pod nadvládou násilníka. Proto byste měli ženám pomoci překonat pocit bezmoci a dodat jim sebedůvěry, aby byly schopny rozhodovat o svém životě samy. Slabost je většinou důsledkem otevřeného násilí. Oběti násilí by neměli být označovány jako “nemocné” či “lidé v nouzi”. To by jim mohlo navodit ještě větší pocit slabosti. Právo rozhodovat o sobě a souhlasit Musíme respektovat to, že ženy mají právo rozhodovat o svém životě samy. Stává se často, že příbuzní, přátelé a dokonce i profesionálové ženě radí, co má dělat. Poté jsou zklamaní nebo rozhořčení, když se oběť jejich radami neřídí. Rady typu “měla byste se s ním okamžitě rozvést” vyvíjejí na ženu spíše ještě větší tlak a ničemu nepomáhají. Musíme si uvědomit, že cílem prevence je ukončit násilí, ne vztah. Musíme respektovat rozhodnutí oběti. Ta by měla se vším co se stane souhlasit. Výjimka z tohoto pravidla může nastat pouze v situacích, kdy oběti a/nebo jejím dětem hrozí akutní nebezpečí (viz odstavec o důvěrnosti). V takovém případě mají před souhlasem oběti přednost bezpečí a ochrana. Například, když se pachatel objeví v nemocnici a dožaduje se setkání s ženou, která je zde na ošetření. Žena má strach, ale nechce přivolat policii. V takovém případě musí nemocnice zavolat policii i bez souhlasu oběti. Je důležité, aby všechny instituce, které se zabývají násilím, měly jasné směrnice a bezpečnostní plány (viz Modul 3). Pomožte oběti udělat poučené rozhodnutí Ženy, které jsou oběťmi násilí, musí být informovány o svých právech a možnostech. Měli bychom jim pomoci dospět k rozhodnutí po zralé úvaze. Důvěrnost Při ochraně ženiných práv a její bezúhonnosti je nezbytné, aby se sama rozhodla, které informace o ní budou poskytnuty dál. Proto nesmí být bez ženina souhlasu žádná informace předána z jedné instituce do druhé. Výjimky by měly a musí nastat pouze PRO TRAIN: Zdokonalování multi profesionální a zdravotnické péče v Evropě – postavené na správných postupech při prevenci násilí

4

tehdy, pokud je v sázce její život či život jejích dětí (tj. pokusy o sebevraždu, hrozba akutního násilí ze strany násilníka nebo týrání dětí ženou). Oběti násilí mají taktéž právo přijmout pomoc, aniž by odhalily pravou totožnost. Literatura Rada Evropy (2007): Protecting women against violence. Analytical study on the effective implementation of Recommendations Rec(2002)5 on the protection of women against violence in Council of Europe member States, prepared by Carol Hagemann-White and Sabine Bohne/University Osnabrück, on behalf of the Gender Equality, and Anti-Trafficking Division/Directorate General of Human Rights and Legal Affairs, Strasbourg Federální ministerstvo pro rodinu, seniory, ženy a mládež (BMFSF, 2004): Health, Well-Being and Personal Safety of Women in Germany. A Representative Study of Violence against Women in GermanySummary of the central research results, Berlin Logar, R. (2008): Good Practices and Challenges in Legislation on Violence against Women, paper presented at the UN Expert Group Meeting on good practices in legislation on violence against women, 26-28 May 2008, http://www.un.org/womenwatch/daw/, 31 July 2008 WAVE-Network (Women against Violence Europe) (2006): Bridging Gaps - From good intention to good cooperation, Manual, DAPHNE project Bridging Gaps, Vienna http://www.wave-network.org/start.asp?b=6&sub=14 December 18, 2006


5

Téma aktivity č. 1:

Komunikační dovednosti

Časový plán: Přibližně 100 minut celkem 45 minut hraní rolí v malých skupinách, včetně připomínek 60 minut prezentace výsledků, diskuze a úvodní informace lektora Cíle: Cílem této aktivity je rozvinout specifické komunikační dovednosti účastníků, mezi něž patří: umění naslouchat, zdržet se subjektivních soudů během komunikace a použití tzv. otevřených otázek. Záměrem je, aby byli účastníci po této aktivitě schopni zvládnout osoby v nouzi podpořit a umět s nimi vést podpůrný rozhovor. Metody: Vyzkoušet si role v malých skupinách, vznést připomínky, prezentovat výsledky v celé skupině, úvodní informace asistenta Materiál: Materiál k tématu č. 1, Komunikační dovednosti Popis aktivity: Účastníci si udělají malé skupiny čtyř lidí. Role: účastník, který vypráví příběh naslouchající účastník dva přihlížející, jedna osoba pro každého (vypravěče a posluchače) Varianta č. 1: Osoba, která vypráví svůj příběh si vybaví situaci, kdy se necítila dobře, protože se jí stalo něco nepříjemného. Před začátkem vyprávění by si měl(a) uvědomit, zda se v daném prostředí cítí bezpečně a nevyprávět, pokud tomu tak není. V takovém případě by si měl účastník vybrat jiný příběh. Vyprávění by mělo trvat 15 až 20 minut. Posluchač by se měl ujistit, že vyprávění skončí tak, jak vypravěč chtěl a ne proto, že uběhl stanovený čas. Reflexe: Po skončení vyprávění by měly obě osoby, které hrají role, reagovat na příběh vypravěče. V tom jim pomohou přihlížející, kteří kladou citlivě otázky. Nejprve k osobě, která hraje vypravěče a poté k naslouchající osobě. Následující otázky mohou pomoci správně reagovat: K vypravěči: Jaká byla vaše očekávání, obavy, myšlenky předtím, než začal rozhovor? Jak jste se cítil(a), když jste vše vyprávěl(a) druhému člověku? Jak jste poznal(a), že druhá osoba skutečně poslouchá? Co zapříčinilo, že jste se cítila příjemně? Tázali se vás na něco? Jak jste na otázky reagoval(a)? Co vám připadalo těžké? Co dalšího byste ještě potřeboval(a)? Co se vám nejvíc líbilo? Co vám pomohlo a povzbudilo vás? K posluchači: Jaký byl váš záměr a cíl? Jak jste se cítil(a), když jste poslouchal příběh druhého člověka? Co jste udělal(a) proto, aby se druhý cítil příjemně? Co jste řekl(a) a proč? PRO TRAIN: Zdokonalování multi profesionální a zdravotnické péče v Evropě – postavené na správných postupech při prevenci násilí

6

Co mělo vliv na vaše jednání? Co jsou vaše silné a slabé stránky při komunikaci? Co byste udělal(a)/řekl(a) příště jinak? Co se vám nejvíc líbilo na hraní rolí? Poznámky pro lektora: Pokud bude na cvičení dost času, účastníci by si měli vyměnit role. Varianta č. 2: Pracujte v párech. Jedna osoba si s pomocí druhé vybaví situaci, kdy cítila, že jí opravdu někdo naslouchá a pomáhá jí a bude zamyslí se nad tím, proč se cítila příjemně. Můžete použít podobné otázky jako ve Variantě 1 u vypravěče. Poté si vyměňte role. Na konci každé varianty se účastníci malé skupiny pokusí shrnout, co patří mezi základní prvky podpůrné komunikace a prezentovat je celé skupině. Poznámky pro lektora: Asistent zaznamená výsledky na tabuli a doplní je úvodními informacemi z Materiálů o komunikačních dovednostech.


7

Téma aktivity č. 2: Zásady správné pomoci Časový plán: 90 minut, včetně úvodních informací o komunikačních dovednostech Cíle: Cílem této aktivity je získat k oběti kladný postoj a naučit se základní principy správné pomoci. Metody: V malých skupinkách (4 účastníci) si rozdělte role, následuje odezva, diskuze, úvodní informace Pomůcky: Záznam rozboru problému a otázky na skupinu Materiál k tématu č. 2 – Směrnice pro správnou pomoc obětem Materiál k tématu č. 2 – Jak se zachovat při podezření na páchaní násilí Popis aktivity: Lektor seznámí účastníky s obsahem aktivity a rozdělí je po čtyřech do skupin. Účastníci stejné profese by měli pracovat v jedné skupině. V každé skupině bude jeden z účastníků hrát roli Lízy, jeden bude zaměstnanec příslušné instituce – kvalifikovaní pracovníci by měli hrát stejnou pozici, jakou zastávají ve své instituci – dva účastníci budou hrát pozorovatele (jeden bude sledovat klienta, druhý zaměstnance). Časový plán aktivity ve skupinách: Přibližně pět minut na přípravu, 15 minut na hraní rolí (jedna role by se neměla hrát déle než pět minut, účastníci by si měli role jednou prohodit), 15 minut na připomínky a diskuzi v malé skupině, přibližně 45 minut na připomínky a diskuzi v celé skupině, včetně úvodních informací lektora. Připomínky v malých skupinách: Účastník v roli pozorovatele by měl vést připomínky a dotazy: Otázky pro klienta: Jak jsem se v dané situaci cítil? Byl jsem s poskytnutou pomocí spokojen? Co mi pomohlo? Co mi pomohlo méně? Co dalšího bych ještě potřeboval? Otázky pro kvalifikované pracovníky: Jak jsem se cítil? Jaký jsem měl cíl a záměr? Co se mi povedlo? Co bylo obtížné? Co jsem měl udělat jinak? Jaké dotazy zde padly? Připomínky vznesené v celé skupině: Lektor se ptá každého zúčastněného na následující otázky: Klient: Co vám v situaci pomohlo a co vám přišlo obtížné? Kvalifikovaný pracovník: Měl jste s něčím problémy? Co vám přišlo obtížné? Pozorovatel: Jak byste reagoval na to, co už účastníci řekli? Co si myslíte o hraní rolí? Jaké vás napadají otázky? Asistent odpovídá na otázky, stručně shrne své poznatky a připojí úvodní informace založené na přiložených materiálech. PRO TRAIN: Zdokonalování multi profesionální a zdravotnické péče v Evropě – postavené na správných postupech při prevenci násilí

8

Rozbor problému: 35-tiletá žena v domácnosti Líza sedí na pohovce v obývacím pokoji se svými dvěma malými dětmi. Bolí ji rameno a zápěstí, ale nemá na sobě žádné známky zranění. Cítí, že ji začíná po úderu čím dál tím víc bolet hlava. Policie přivolaná sousedem přijíždí rychle na místo. Jedni policisté nakládají jejího manžela do policejního auta, zatímco druzí vyplňují na verandě dokumenty. Její manžel už byl několik týdnů nervózní. Minulý týden se u oběda přestal úplně ovládat, když mladší dítě nechtělo sníst všechno jídlo na talíři. Manžel se vztekal a křičel. Když se Líza dítěte zastala, uhodil ji tak silně do obočí, že začala okamžitě z toho místa krvácet. Manžel taktéž hrozil pěstí dětem a křičel, že “je jejich matka rozmazluje”. Situace se uklidnila, když si manžel všiml, že žena krvácí. Večer dále Lízu obviňoval, že děti rozmazluje. Taktéž řekl, že Líza děti vůbec netrestá. Před dvěma lety nastala v rodině podobná situace a manžel Lízu zbil. Tenkrát také přivolali sousedé policii. K ničemu to nevedlo. Když policie přijela na místo, situace byla opět klidná. Líza se začala manžela bát a nedokázala pochopit, co se děje. Každý týden od něj dostávala omezené množství peněz, protože byl přesvědčen, že Líza nedokáže hospodařit s rodinnými financemi. Když se jednalo o peníze, byl manžel velmi nekompromisní a Líza mu musela hlásit všechny útraty. Líza přestala po narození druhého dítěte pracovat v zaměstnání. Líza se domnívá, že se situace možná zlepší, až budou děti trochu starší a budou chodit do školy. Starší potomek již začal chodit do školy, mladší je stále doma s Lízou. Alternativní aktivita č. 2 Stejný postup jako v Aktivitě č. 1, ale jiná situace Situace: Žena přichází do sociální agentury a žádá finanční podporu. Říká, že s mužem dluží tříměsíční nájem bytovému družstvu, protože její manžel přišel o práci. Na očích má sluneční brýle, které nemohou zakrýt obrovský monokl. Zaměstnanec si s ženou dlouho povídá a má podezření, že se za jejím příběhem skrývá něco víc než jen finanční potíže. Dále se řiďte pokyny jako v aktivitě č. 1. Poznámky pro lektora: Lektoři přizpůsobí zadání rolí konkrétnímu složení účastníků. Například, když účastníci pracují v sociální agentuře, role by měly být situovány do tohoto sektoru. Materiály a zpětná vazba lektora se musí přizpůsobit danému zadání.


9

Materiály k tématu č. 1: Komunikační dovednosti Základní komunikační dovednosti jsou: •

Aktivní naslouchání: Při aktivním naslouchání posloucháme s velkou pozorností a soustředíme se na vypravěče. To také znamená, že musíme bedlivě sledovat výrazy, které vypravěč používá: slova, jejich význam i možný skrytý význam sdělení. Dále je třeba sledovat neverbální způsob komunikace vypravěče, jakým způsobem se vyjadřuje například držením těla a gestikulací. Jakým způsobem vyjadřuje své emoce, např. pláčem či křikem, mlčením, smíchem či jinak. Při aktivním naslouchání se musíme plně soustředit. Je velmi důležité, abychom byli odpočatí a uvolnění a otevření potřebám druhé osoby. Naše vlastní zájmy a starosti musíme odsunout stranou, abychom měli dostatek prostoru pro osobu, která u nás hledá pomoc. Řeč našeho těla by měla vyjadřovat empatii. K osobě, ke které hovoříme, bychom měli být otočení čelem, udržovat s ní oční kontakt a vyhnout se odmítavým postojům, jakými jsou zkřížené paže nebo ruce či okázalá gesta (např. když si položíme ruce v bok). Náš hlas by měl být měkký a uklidňující.

•

Bariéry při aktivním naslouchání: Pokud se při aktivním naslouchání vyskytnou nějaké překážky, které poslechu brání, měly by být odstraněny nebo bychom jim měli zabránit, pokud je to možné. Mohou se vyskytnout následující překážky: hluk, přerušování, nepříjemná místnost nebo sedačka, nedostatek soukromí, jazyková bariéra nebo nedostatek pochopení pro kulturu a zvyklosti druhé osoby.

•

Porozumění a empatie: Díky aktivnímu naslouchání bychom měli porozumět situaci, ve které se osoba hledající pomoc nachází. Zároveň bychom jí měli pomoci, aby začala přemýšlet a porozuměla vlastní situaci. Je velmi důležité sledovat, co druhá osoba říká a nepřerušovat ji nebo nevstupovat s vlastním vyprávěním typu: “také jsem včera zažil něco špatného...”. Svěřovat se s vlastními zkušenostmi může být přínosné v pozdější fázi rozhovoru, musíme při tom však vyjadřovat solidaritu a empatii. Měli bychom tedy např. říci: “Chápu, že máte strach. Také jsem měl(a) strach, když jsem...”. Měli bychom se vyhnout reakcím typu “něco takového by se mi nikdy nemohlo stát; já bych...”. Osobě, která u vás hledá pomoc, tím nedodáte sebedůvěry, ale spíš jí dáte najevo, že je neschopná.

•

Nastavení zrcadla: je technika, jíž pomůžete druhé osobě uvědomit si vlastní pocity. Nastavení zrcadla znamená, že posluchač říká to, co vycítí speciálně z neverbální komunikace vypravěče. Např. “Mám pocit, že jste smutná z toho, co se stalo”.

•

Kladení otevřených otázek: Když klademe druhé osobě otázky, ujišťujeme ji tím, že jí skutečně rozumíme a nezaobíráme se vlastními domněnkami. Otázky musíme klást opatrně a měli bychom si dát pozor na to, aby se druhá osoba “necítila jako u výslechu”. Pokud si chceme některé okamžiky z jejího vyprávění ujasnit, řekneme např. “promiňte, nerozuměl jsem tomu, co...”. Když chceme druhou osobu povzbudit, aby se nám plně otevřela, klademe otevřené otázky a vyhýbáme se uzavřeným. Uzavřené otázky jsou takové, na které se dá jednoznačně odpovědět “ano-ne”. Např.


10

“Bil vás váš manžel?”. Uzavřené otázky brání komunikaci, zatímco otevřené jí pomáhají rozvíjet. Měli bychom se tedy raději ptát: “Viděl(a) jsem, že jste zraněná. Nechcete mi říct, co se stalo?” •

Potvrzení zážitků, budování důvěry a nevynášení subjektivních soudů: Je velmi důležité, abychom osobě, jež u nás hledá pomoc, uvěřili její příběh. To znamená, že bychom ji neměli kritizovat a vynášet na její adresu subjektivní soudy typu “Proč jste šla v noci ven úplně sama?” nebo “Proč jste nezavolala policii?”. Takové reakce ničemu nepomohou. Nejenže oběti nedodáte sebedůvěru, navíc se bude cítit provinile, nesebevědomě a jako slaboch.

•

Informujte, neraďte: Když budete oběť informovat, dodáte jí pocit, že má na výběr z několika možností a že jí můžete pomoci. Kdybyste jí dávali rady, mohla by se cítit ještě více frustrovaná a měla by pocit, že musí naplnit očekávání radícího. Příklad poskytnutí rady: “Myslím, že by jste ho měla opustit a jít do útulku pro ženy...”, kdežto poskytnutí informace je: “Vždycky můžete přijít za mnou. Znám také množství ženských útulků, mohu vám dát seznam...”.

•

Zaujměte stanovisko proti násilí: Ačkoliv bychom se celkově měli vyvarovat výroků vlastních domněnek, k násilí bychom měli zaujmout jasné stanovisko. Měli bychom ozřejmit, že pro páchání násilí neexistuje žádná omluva, že žádná forma násilí, ať fyzického, psychického nebo emocionálního není v pořádku a že násilník je vždy za své chování zodpovědný. Pokud tedy oběť říká věty typu “Byla to moje chyba, neměla jsem ho provokovat...”, měli bychom na to reagovat slovy typu “Ne, není to vaše chyba, za žádných okolností neměl právo s vámi takto zacházet...”. Nikdy bychom neměli zkušenosti s násilím bagatelizovat či podceňovat.

•

Pomozte jim získat kontrolu, ujasnit si své silné stránky a věřit si: Člověk v těžké životní situaci má často pocit, že žije v chaotickém světě a že nemá kontrolu nad svým okolím. Proto je důležité pomoci takovému člověku získat opět kontrolu nad svým životem, v rámci čehož bychom neměli podnikat žádné kroky bez jeho souhlasu (výjimkou jsou případy, kdy není daná osoba schopna se o sebe fyzicky či psychicky postarat). Dále je důležité zaměřit se na její silné stránky a způsob, jakým se s danou situací vyrovnává, spíše než na její slabiny. Např. byste mohli říci “je úžasné, že jste našla sílu přijít a říct mi to; díky za vyjádřenou důvěru...”. Měli bychom se tedy zdržet subjektivních soudů jako “Proč jste nepřišla dřív...?”. Tím, že se zaměříme na její silné stránky, pomůžeme jí uvědomit si, jaké má možnosti a pomůžeme jí vytvořit podpůrnou síť lidí, kteří jí mohou pomoci. Díky tomu začne věřit, že dokáže současnou krizi překonat, že může mít lepší vyhlídky do budoucnosti a vést spokojený život.


11

Materiály k tématu č. 2: Směrnice pro správnou pomoc obětem násilí Pokud ve vaší agentuře hledá oběť násilí pomoc, vaším úkolem je nabídnout jí pomoc na základě jejích potřeb (k obětem musíme přistupovat empaticky a povzbuzovat je). Nevyvíjejte na ni nátlak. Dejte jí jasně najevo, že se sama rozhodla, co chce udělat a že její rozhodnutí respektujete. Níže jsou uvedeny další doporučení, jak zacházet s oběťmi násilí: • • • • • •

• •

•

•

•

• • •

Nejdůležitější je vybudovat si s obětí vztah založený na důvěře. Rozhovor s ní by se měl konat na klidném místě; udělejte si na svou klientku čas a zabraňte jakémukoliv vyrušování. Je důležité, aby se žena cítila bezpečně. Například, pokud na ni venku čeká její partner, nejspíš se nebude cítit dostatečně v bezpečí, aby mluvila o prožitém násilí. Představte se osobě, která u vás hledá pomoc; vysvětlete jí, kdo jste a co jí může vaše instituce nabídnout. Poděkujte jí, že přišla a projevila vaší instituci důvěru. Nezapomínejte, jak obtížné je mluvit s cizími lidmi o osobních problémech. Nedivte se, pokud žena nebude chtít o násilí, které utrpěla, mluvit otevřeně; podělit se o takovou zkušenost chce velkou odvahu. Měli byste jí povzbudit již na začátku rozhovoru, např. větou typu “Je dobře, že jste za námi přišla; uděláme, co je v našich silách, abychom vám pomohli”. Dejte jí najevo, že jste připraveni jí pomoci a že vás její problémy zajímají. Vyvarujte se jakýchkoli subjektivních soudů. Dejte jí najevo, že o problému víte a že vás nešokuje, když žena mluví o tom, že na ní někdo páchá násilí; taková reakce by totiž mohla způsobit, že se žena stáhne a cítí se odloučená. Měli byste svou klientku povzbudit, aby mluvila. Vyjádřením podpory např. větami “Je mi líto, že jste musela strpět násilí; je moc dobře, že o tom nyní mluvíte”; “Nejste sama; hodně žen se nachází v podobné situaci”; “Je dobře, že jste našla odvahu o tom mluvit”. Je dobré klást ženě otevřené otázky, díky nimž pro ni bude snazší mluvit o tom, co si prožila. Otevřenými otázkami mohou být např. “Chcete mi povědět, co se stalo?” nebo “Jak jste přišla k tomu zranění?” (viz Materiály k tématu č.1 – Komunikační dovednosti) Za žádných okolností nesmíte ženu z ničeho obviňovat. Důsledkem toho by mohla začít své činy obhajovat a cítila by se ještě hůře. Proto byste se jí neměli nikdy ptát na otázky typu “Stalo se to několikrát po sobě?”; “Proč byl na vás tak hrubý?”; “Proč jste s ním zůstávala tak dlouho?” nebo “Proč jste ho neopustila?”. Vždycky mějte na mysli, že ze vztahu, kde se děje násilí, není cesta ven vůbec jednoduchá. Opustit násilnického partnera vyžaduje velkou odvahu a sílu. Dejte jí jasně najevo, že násilné činy jsou trestné a neomluvitelné a že násilník je za své činy zodpovědný. Cílem pomoci ženám, které se staly oběťmi násilí, je dodat jim sebedůvěru. Následky násilí nejsou jen fyzické, ale také psychické. Ženy se podceňují a ztrácí sebevědomí. Žena se může v důsledku páchaného násilí cítit bezvýznamná a neschopná. Proto je důležité vrátit jim ztracenou sebedůvěru.


12

Informace a zdroje • Poskytujte důležité informace o problému domácího násilí (dynamika a formy násilí, frekvence výskytu, nebezpečné situace...) • Ujistěte se, že vaše klientka získá informace o legálních krocích, které může podniknout, pokud se bude chtít před násilím chránit. • Pokud bude mít klientka zranění či dojde k jiným trestným činům, u kterých nemáte povinnost zavolat policii, přesvědčte klientku, aby podala oznámení za asistence specializované služby pro ženy. Informujte klientku, kdy máte povinnost podat oznámení na policii. Bezpečnostní plánování • Vždy zdůrazněte otázku bezpečí. • Pokud se vaše klientka bojí vrátit domů, pomozte jí najít ubytování; pokud je to nezbytné, kontaktujte společně ženský útulek. • I když vaše klientka nebude vypadat, že se o sebe bojí, zeptejte se jí explicitně, zda se doma cítí bezpečně. Pokud tomu tak nebude, navrhněte jí, aby si našla bezpečné místo a pomozte jí ho najít. • Prodiskutujte s ní bezpečnostní plán (viz Modul č. 3, Materiál k tématu č. 2) • Přesvědčte svou klientku, aby brala své obavy z násilí vážně. Nikdy její strach nepodceňujte, jinak si bude myslet, že je její strach přehnaný a následkem toho, nemusí dbát o svou bezpečnost. Doporučení pro vedení • Poskytněte svým zaměstnancům jasné směrnice a informujte je, jak tyto problémy v instituci řešit. • Mějte připravený bezpečnostní plán, jak řešit nebezpečné situace a jak chránit své klienty a zaměstnance (viz Modul č. 3, Téma č. 3) • Zapojte se do spolupráce s jinými institucemi a propojte s nimi strategie spolupráce (viz Modul č. 5 – Spolupráce mezi různými institucemi).


13

Materiál k tématu č. 2: Co dělat, když máte podezření na páchání násilí Řešit podezření na páchání násilí může být obtížné. Například, klientka vám udá důvody svých zranění, které nevypadají věrohodně. V takovém případě nesmíte mít pocit, že vám klientka lže do očí a následně reagovat negativně. Ženy, které trpí násilím, si často vymýšlejí, aby ochránili sebe a svou rodinu. Často také proto, že se bojí. •

POZOR: Nezaměřujte se na odhalení násilí, dokud není vytvořená kvalitní podpůrná síť a vy nejste schopni oběti nabídnout okamžitou pomoc. Jinak riskujete, že zůstane sama a bude se cítit v ještě větším nebezpečí než předtím. Nezapomeňte, že když žena něco skrývá, určitým způsobem se tím chrání. Nesmíte ji ohrozit, dokud jí nebudete moci nabídnout konkrétní pomoc.

•

Pokud máte podezření na páchání násilí, měli byste k ženě přistupovat citlivě. Např. jí říci: “Hodně našich klientek jejich partneři týrali. Víme, jak je pro ně těžké o tom mluvit. Mají velký strach, ale my děláme, co je v našich silách, abychom takovým ženám pomohli. Možná se nacházíte v podobné situaci?”. Toto by mohlo vaší klientce pomoci se otevřít a říci vám o prožitém násilí. Dáte jí tak najevo, že její strach a potřebu chránit se berete vážně.

•

Pokud žena odmítá připustit, že její zranění byla způsobena násilím, neobviňujte ji ze lži. Snažte se jí dál opatrně projevovat svůj zájem. Můžete říci něco jako “Někdy mám pocit, že se vám to stalo jinak a že něco skrýváte. Věřte mi, chápu, že se mi bojíte říci, co se vám stalo. Snažím se vás jen povzbudit k tomu, abyste se mnou mluvila otevřeně, protože jedině tak vám budeme moci efektivně pomoci.”

•

POZOR: Dejte jasně najevo, že respektujete ženino rozhodnutí nezabíhat do detailů. Pokud není žena připravená odhalit více, ani poté, co jste ji k tomu jemně vybídli, je velmi důležité, abyste jí vyjádřili, že to respektujete. Mohli byste např. říci “Chápu, že mi o tom nechcete říct víc. To je v pořádku. Neváhejte však prosím přijít opět za námi, kdykoliv budete potřebovat pomoc. Rád(a) bych vám také poskytl(a) informace o tom, kde vám poskytnou pomoc, kdyby vám hrozilo nebezpečí – tady je číslo na linku důvěry pro ženy. Vezměte si ho prosím, i kdybyste ho nyní nepotřebovala.”

•

Pokud oběť odhalí násilí, aktivně ji informujte a pomozte jí. Zapojte také bezpečnostní plánování pro současnou situaci a odkažte ji na specializované agentury (viz Materiály ke Komunikačním dovednostem při pomoci ženám, které se staly oběťmi násilí)


14

Přiložený materiál: RESPEKT Ženy, které trpí domácím násilím, mají častou zkušenost s tím, že okolí jejich stížnosti na násilnického partnera ignoruje nebo je nebere vážně. Okolní svět často reaguje naprostým nepochopením a nutí ženu, aby se smířila se svým osudem (podle principu “ona si to zaslouží” nebo “není tak nevinná, když on ztrácí rozvahu”) nebo aby okamžitě opustila násilnického partnera (podle principu “kdyby mi to udělal můj manžel, okamžitě bych se s ním rozvedla”). Se ženami, které trpí domácím násilím, se zřídkakdy zachází s náležitým respektem. Proto je důležité, aby poradci vzali na vědomí existující zdroje a zacházeli s každou ženou zdvořile. Následující body by měly být vzaty v úvahu při poradenském rozhovoru: • • • • • • •

• •

•

Prosím, zeptejte se ženy na možná řešení, o kterým uvažuje a berte je vážně. Prosím, zeptejte se ženy, jak by ohodnotila riziko, které by mohlo hrozit jí a jejím dětem. Prosím, zeptejte se ženy, jak na celou situaci reagují její děti. Prosím, zeptejte se ženy jaký typ pomoci by ocenila, kdyby se rozhodla zůstat s násilnickým partnerem. Prosím, respektujte její rozhodnutí, i když s ním nebudete souhlasit. Prosím, nesnažte se ji přesvědčit o lepším nebo jiném řešení. Prosím, nenuťte ženy, které trpí domácím násilím, aby se se svým násilnickým partnerem rozvedly, ale pomozte jim najít řešení, která by zabránila dalším násilnostem. Prosím, ujistěte ji, že domácí násilí je páchané bezpráví a v žádném případě pro něj neexistuje omluva. Vždycky je lepší způsob než použití násilí. Prosím, zdůrazněte, že někoho bít, fackovat, nutit ho k sexu, urážet, odpírat mu nebo brát peníze, zakazovat mu nebo kontrolovat, s kým se stýká, to všechno jsou násilné činy. Prosím, podejte ženě konkrétní informace o podpůrných organizacích a institucích.

Prosím, vezměte v úvahu, že důvodů proč zůstat je stejně jako těch proč jít.


Modul 4: Komunikační dovednosti a směrnice pro správnou pomoc obětem násilí

Recommend Documents