Moc bezmocných Památce Jana Pato ky (1) Východní Evropou obchází stra idlo, kterému na Západ íkají „disidentství“. Toto stra idlo nespadlo z nebe. Je p irozeným projevem a nevyhnutelným d sledkem sou asné historické fáze systému, jím obchází. Zrodila ho toti situace, kdy tento systém u dávno není a z tisícerých d vod u nem e být zalo en na isté a brutální mocenské svévoli, vylu ující jakýkoliv nekonformní projev, kdy je ale na druhé stran u do té míry politicky statický, e tém znemo uje, aby se takový projev natrvalo uplat oval v prost edí jeho oficiálních struktur. Kdo vlastn tito takzvaní „disidenti“ jsou? Z eho jejich postoj vyr stá a jaký má smysl? V em je smysl on ch „nezávislých iniciativ“, v nich se „disidenti“ spojují, a jaké mají tyto iniciativy reálné ance? Je na míst u ívat v souvislosti s jejich p sobením pojmu „opozice“? Pokud ano, ím taková „opozice“ – v rámci tohoto systému – vlastn je, jak p sobí, jakou roli ve spole nosti sehrává, v co doufá a v co m e doufat? Je v bec v silách a mo nostech „disident “ – jako lidí, kte í jsou vn v ech mocenských struktur a v postavení jakýchsi „podob an “ – n jak na spole nost a spole enský systém p sobit? Mohou v bec n co zm nit? Myslím, e úvaha o t chto otázkách – jako úvaha o mo nostech „bez-mocných“ – nem e dost dob e za ít jinak ne úvahou o povaze moci v pom rech, kde tito „bezmocní“ p sobí. (2) Ná systém bývá nej ast ji charakterizován jako diktatura, toti diktatura politické byrokracie nad nivelizovanou spole ností. Obávám se, e u samo toto ozna ení – by jinak jakkoli pochopitelné – skute nou povahu moci v tomto systému spí zatem uje ne osv tluje. Co se nám toti pod tímto pojmem vybavuje? ekl bych, e je v na em pov domí tradi n spojen s p edstavou ur ité pom rn malé skupiny osob, která se v n jaké zemi násilím zmocní vlády nad v t inou spole nosti; která opírá svou moc odkryt o p ímé mocenské nástroje, jimi disponuje; a kterou lze pom rn snadno sociáln odd lit od ovládané v t iny. K této „tradi ní“ i „klasické“ p edstav diktatury jaksi bytostn pat í p edpoklad její do asnosti, historické efemérnosti a nezakotvenosti; její existence se nám zdá být t sn svázána s ivotem osob, které ji nastolily; bývá to zále itost spí lokálního rozsahu a významu, a a u se taková diktatura legitimuje tou i onou ideologií, svou moc p eci jen odvozuje p edev ím od po tu a výzbroje svých voják a policist . Jako své hlavní nebezpe í p itom chápe mo nost, e se objeví n kdo, kdo bude po této stránce vybaven lépe a kdo vládnoucí skupinu svrhne. Myslím, e u docela vn j kový pohled musí napovídat, e systém, v n m ijeme, má s takovouto „klasickou“ diktaturou pramálo spole ného: 1) Není lokáln omezený, ale panuje naopak v celém ohromném mocenském bloku, ovládaném jednou ze dvou sou asných supervelmocí. A i kdy má p irozen své rozmanité dobové a místní zvlá tnosti, jejich rozsah je zásadn ohrani en rámcem toho, co ho na celé plo e mocenského bloku spojuje: nejen e je v ude na tých principech a tým zp sobem strukturován (tj. zp sobem vyvinutým vládnoucí supervelmocí), ale
navíc je ve v ech zemích skrz naskrz prorostlý sítí manipula ních nástroj velmocenského centra a totáln pod ízen jeho zájm m. Tato okolnost – v „patovém“ sv t nukleární rovnováhy supervelmocí – mu dává ov em ve srovnání s „klasickými“ diktaturami nebývalou vn j í stabilitu: mnohé lokální krize, které by v izolovaném stát vedly ke zm n systému, mohou zde být e eny mocenskými zásahy zbývající ásti bloku. 2) Jestli ke „klasickým“ diktaturám pat í jejich historická nezakotvenost – mnohdy se jeví jen jako jakési výst elky d jin, nahodilé výsledky nahodilých sociálních proces i lidských a davových sklon –, pak o na em systému n co takového zdaleka tvrdit nelze: i kdy se v em p vodním spole enským hnutím, z jejich sociálního a my lenkového zázemí vyr stal, u dávno celým svým vývojem odcizil, p esto autenticita t chto hnutí (myslím tím d lnická a socialistická hnutí 19. století) mu dává nepopiratelné historické zakotvení; je to ur itá pevná p da, o ni se mohl opírat, ne ho jeho vývoj postupn konstituoval v onu zcela novou sociální a politickou realitu, kterou dnes je a jako která u pevn vrostl do struktury sv ta a moderní doby. K tomuto historickému zakotvení pat ilo i dobré pochopení sociálních rozpor doby, z n ho p vodní hnutí vycházelo; e u v samém jád e tohoto „dobrého pochopení“ byla geneticky p ítomna dispozice k tomu obludnému zcizení, je p inesl dal í vývoj, není p itom podstatné; ostatn i tento prvek organicky vyr stal z dobového klimatu, a i on m l tedy cosi jako své „zakotvení“. 3) Jakýmsi d dictvím onoho p vodního „dobrého pochopení“ je dal í zvlá tnost, kterou se ná systém li í od r zných jiných moderních diktatur: disponuje nepom rn koncizn j í, logicky strukturovanou, obecn srozumitelnou a ze své podstaty velice pru nou ideologií, která p i své komplexnosti a uzav enosti nabývá a povahy jakéhosi sekularizovaného nábo enství: nabízí lov ku hotovou odpov na jakoukoli otázku, nelze ji dost dob e p ijmout jen áste n a její p ijetí zasahuje hluboko do lidské existence. V epo e krize metafyzických a existenciálních jistot, v epo e lidského vyko en ní, odcizení a ztráty smyslu sv ta, musí mít nutn tato ideologie zvlá tní hypnotickou p ita livost: bloudícímu lov ku nabízí snadno dostupný „domov“: sta í ji p ijmout, a rázem je v e op t jasné, ivot dostává smysl a z jeho horizontu mizí tajemství, otázky, neklid a osam lost. Za tento levný „domov“ platí ov em lov k draho: abdikací na vlastní rozum, sv domí a odpov dnost: v dy integrální sou ástí p evzaté ideologie je delegování rozumu a sv domí do rukou nad ízených, toti princip identifikace centra moci s centrem pravdy (v na em p ípad jde o bezprost ední navázání na byzantský césaropapismus, v n m nejvy í instance sv tská je i nejvy í instancí duchovní). Je pravda, e navzdory tomu v emu tato ideologie – aspo na plo e na eho bloku – p íli velký vliv na lov ka u nemá (snad mimo Rusko, kde stále je t asi p evládá nevolnické v domí s jeho slep osudovou úctou k vrchnosti a automatickou identifikací se v ím, co vrchnost tvrdí, kombinované s velmocenským patriotismem, pro n j jsou zájmy í e tradi n vy í ne zájmy lov ka). To v ak není d le ité, proto e tu úlohu, kterou ideologie v na em systému má (bude o ní e ), plní práv tato ideologie – práv proto, e je taková, jaká je – neoby ejn dob e. 4) K tradi ní p edstav diktatury pat í – pokud jde o samu techniku moci – nutn prvek ur ité improvizace; mocenské mechanismy nejsou v t inou p íli fixovány; je tu hodn prostoru pro náhodnou a neregulovanou svévoli; objevují se tu je t sociáln mentální i faktické podmínky pro n které formy mocenského odporu; je tu zkrátka hodn povrchních v , které mohou praskat d ív, ne se celá mocenská struktura sta í stabilizovat. edesátiletý vývoj na eho systému v SSSR a jeho zhruba t icetiletý vývoj ve východoevropských zemích (opírající se navíc o n které dávno hotové strukturální modely ruského samod r aví) vytvo il naopak – pokud jde o „fyzickou“ stránku moci –
tak dokonalé a propracované mechanismy p ímé i nep ímé manipulace celé spole nosti, e jako „fyzický“ základ moci p edstavují dnes u radikáln novou kvalitu. Jejich ú innost je p itom – nezapomínejme – je t významn zesilována státním vlastnictvím a centráln direktivním ízením v ech výrobních prost edk , co dává mocenské struktu e nebývalé a nekontrolovatelné mo nosti investovat do sebe samé (nap íklad v oblasti byrokracie a policie) a usnad uje jí – jako jedinému zam stnavateli – existen ní manipulaci v ech ob an . 5) Jestli pro „klasickou“ diktaturu bývá charakteristická atmosféra revolu ního vzru ení, heroismu, ob tavosti a nad eného násilí na v ech stranách, pak poslední zbytky takovéto atmosféry ze ivota v sov tském bloku vyprchaly. Tento blok toti u dávno netvo í n jakou enklávu, izolovanou od ostatního civiliza n vysp lého sv ta a imunní k proces m, jimi prochází; je naopak jeho integrální sou ástí, která sdílí i spolutvo í jeho globální osud. Konkrétn to znamená, e se v na í spole nosti nevyhnuteln prosazuje (a dlouhodobá koexistence se západním sv tem tento vývoj jen urychluje) v podstat tatá hierarchie ivotních hodnot jako ve vysp lých západních zemích, ili e tu jde de facto jen o jinou podobu konzumní a industriální spole nosti se v emi sociálními a duchovními d sledky, které to p iná í. Bez z etele k této dimenzi nelze dob e porozum t ani povaze moci v na em systému. Hluboká odli nost na eho systému – co do povahy moci – od toho, co si tradi n p edstavujeme pod pojmem diktatura, odli nost patrná, jak doufám, i z tohoto zcela vn j kového srovnání, mne provokuje k tomu, abych pro n j zvolil – ist pro pot ebu t chto úvah – n jaké zvlá tní ozna ení. Budu-li ho dále nazývat systémem posttotalitním, pak ov em s plným v domím, e nejde asi o pojem nejvýsti n j í; lep í mne v ak nenapadá. Oním „post-“ p itom nechci íci, e by lo o systém, který u totalitní není; chci naopak íci, e je totalitní zásadn jinak, ne jak jsou totalitní „klasické“ diktatury, s nimi je v na em pov domí pojem totality obvykle spjat. Okolnosti, o nich jsem hovo il, tvo í ov em jen okruh podmi ujících faktor a jakýsi jevový rámec vlastní mocenské konstituce post-totalitního systému. Pokusím se nyní ukázat na n které stránky této konstituce. (3) Vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo „Proletá i v ech zemí, spojte se!“. Pro to ud lal? Co tím cht l sd lit sv tu? Je skute n osobn zapálen pro my lenku spojení proletá v ech zemí? Jde jeho zapálení tak daleko, e cítí neodolatelnou pot ebu se svým ideálem seznámit ve ejnost? Uva oval opravdu n kdy aspo chvilku o tom, jak by se takové spojení m lo uskute nit a co by znamenalo? Myslím, e u drtivé v t iny zeliná lze právem p edpokládat, e o textu hesel ve svých výkladech celkem nep emý lejí, nato aby jimi vyslovovali n co ze svého názoru na sv t. To heslo p ivezli na emu zeliná i z podniku spolu s cibulí a mrkví a on je dal do výkladu prost proto, e se to tak u léta d lá, e to d lají v ichni, e to tak musí být. Kdyby to neud lal, mohl by mít potí e; mohli by mu vy íst, e nemá „výzdobu“; n kdo by ho mohl dokonce na knout z toho, e není loajální. Ud lal to proto, e to pat í k v ci, chce-li lov k v ivot obstát; e je to jedna z tisíce „mali kostí“, které mu zaji ují relativn klidný ivot „v souladu se spole ností“. Jak vid t, sémantický obsah vystaveného hesla je zeliná i lhostejný, a dává-li své heslo do výkladu, nedává ho tam proto, e by osobn tou il práv s jeho my lenkou
seznámit ve ejnost. To ov em neznamená, e jeho po in nemá ádný motiv a smysl a e se svým heslem nikomu nic nesd luje. To heslo má funkci znaku a jako takové obsahuje sice skryté, ale zcela ur ité sd lení. Verbáln by je bylo mo né vyjád it takto: já, zeliná XY, jsem zde a vím, co mám d lat; chovám se tak, jak je ode mne o ekáváno; je na mne spolehnutí a nelze mi nic vytknout; jsem poslu ný, a mám proto právo na klidný ivot. Toto sd lení má p irozen svého adresáta: je namí eno „nahoru“, k zeliná ovým nad ízeným, a je zárove títem, kterým se zeliná kryje p ed p ípadnými udava i. Svým skute ným významem je tedy heslo zakotveno p ímo v zeliná ov lidské existenci: zrcadlí jeho ivotní zájem. Jaký to je v ak zájem? V imn me si: kdyby na ídili zeliná i dát do výkladu heslo „Bojím se, a proto jsem bezvýhradn poslu ný“, nechoval by se k jeho sémantickému obsahu zdaleka tak laxn , p esto, e by se tento obsah tentokrát zcela kryl se skrytým významem hesla. Zeliná by se pravd podobn zdráhal umístit do své výkladní sk ín takto nedvojsmyslnou zprávu o svém poní ení, bylo by mu to trapné, styd l by se. Pochopiteln : je p ece lov kem, a má tudí pocit lidské d stojnosti. Aby byla tato komplikace p ekonána, musí mít jeho vyznání loajality formu znaku, poukazujícího aspo svým textovým povrchem k jakýmsi vy ím polohám nezi tného p esv d ení. Zeliná i se musí dát mo nost, aby si ekl: V dy pro by se koneckonc proletá i v ech zemí nemohli spojit? Znak pomáhá tedy skrýt p ed lov kem „nízké“ základy jeho poslu nosti a tím i „nízké“ základy moci. Skrývá je za fasádou ehosi „vysokého“. Tím „vysokým“ je ideologie. Ideologie jako zdánlivý zp sob vztahování se ke sv tu, nabízející lov ku iluzi, e je identickou, d stojnou a mravní osobností, a usnad ující mu tak jí nebýt; jako atrapa ehosi „nadosobního“ a neú elového, umo ující mu obelhat své sv domí a zamaskovat p ed sv tem a p ed sebou samým své pravé postavení a sv j neslavný „modus vivendi“. Je to produktivní – ale zárove jakoby d stojná – legitimace sm rem „nahoru“, „dol “ i „do stran“, sm rem k lidem i k Bohu. Je to závoj, do n ho m e lov k zahalit své „propadnutí jsoucnu“, své zvn j n ní a svou adaptaci na daný stav. Je to alibi, pou itelné pro v echny: od zeliná e, který m e sv j strach o místo zahalit rou kou svého údajného zájmu o spojení proletá v ech zemí, a po nejvy ího funkcioná e, který sv j zájem udr et se u moci m e odít do slov o slu b d lnické t íd . Výchozí – onou „alibistickou“ – funkcí ideologie je tedy dávat lov ku jako ob ti i jako opo e post-totalitního systému iluzi, e je v souladu s lidským ádem a s ádem univerza. ím men í má n jaká diktatura pole p sobnosti a ím mén je v n m spole nost civiliza n stratifikována, tím se m e diktátorova v le uskute ovat bezprost edn ji: toti pomocí vícemén „nahé“ disciplíny, tedy bez slo itého „vztahování se ke sv tu“ a „sebezd vod ování“. ím jsou v ak mocenské mechanismy slo it j í, ím v t í a stratifikovan j í spole enství obepínají a ím déle historicky p sobí, tím více jedinc „zven í“ musí do sebe zapojovat a tím v t í význam dostává v prostoru jejich p sobnosti ideologické „alibi“ jako jakýsi „most“ mezi mocí a lov kem, po n m moc p istupuje k lov ku a lov k p ichází k moci. U proto hraje ideologie v post-totalitním systému tak významnou roli: to slo ité soustrojí slo ek, stup , p evodových pák a nep ímých manipula ních nástroj , neponechávající nic náhod a mnohonásobn jistící integritu moci, je bez ní – jako svého univerzálního „alibi“ a jako „alibi“ ka dého svého lánku – prost nemyslitelné.
(4) Mezi intencemi post-totalitního systému a intencemi ivota zeje propast: zatímco ivot sm uje ze své podstaty k pluralit , k pestrobarevnosti, k nezávislé sebekonstituci a sebeorganizaci, prost k napln ní své svobody, post-totalitní systém vy aduje naopak monoliti nost, uniformitu, disciplínu: zatímco ivot chce vytvá et stále nové „nepravd podobné“ struktury, post-totalitní systém mu vnucuje naopak „nejpravd podobn j í stavy“. Tyto intence systému prozrazují, e jeho nejvlastn j í podstatou je orientace k sob samému; k tomu, aby byl stále d kladn ji a bezvýhradn ji „sám sebou“, tím, ím je; a aby tudí stále roz i oval sv j ak ní rádius. lov ku slou í tento systém jen do té míry, do jaké to je nezbytné k tomu, aby lov k slou il jemu; cokoli „navíc“, tedy cokoli, ím lov k p esahuje své p edem vymezené postavení, reflektuje systém jako útok na sebe sama. A má pravdu: ka dá taková transcendence ho skute n – jako princip – popírá. Lze tedy íci, e vnit ním cílem post-totalitního systému není, jak se to obvykle p i prvním pohledu jeví, pouhé zachování moci v rukách vládnoucí skupiny; tato sebezáchovná snaha jako sociální fenomén je pod ízena emusi „vy ímu“: jakémusi slepému samopohybu systému. lov k – a u má jakékoli místo v mocenské hierarchii – není pro tento systém n ím „o sob “, ale jen tím, kdo má tento „samopohyb“ nést a kdo mu má slou it: proto i jeho touha po moci se m e trvale uplat ovat jen potud, pokud je její sm ování identické se „samopohybem“. Ideologie – jako onen „alibistický“ most mezi systémem a lov kem – zakrývá propast mezi intencemi systému a intencemi ivota; p edstírá, e nároky systému vyplývají z pot eb ivota; je to jakýsi sv t „zdání“, který je vydáván za skute nost. Post-totalitní systém se dotýká svými nároky lov ka tém na ka dém kroku. Dotýká se ho ov em v ideologických rukavicích. Proto je ivot v n m skrz naskrz prorostlý tkání p etvá ky a l i: vláda byrokracie se nazývá vládou lidu; jménem d lnické t ídy je zotro ena d lnická t ída; v estranné poní ení lov ka se vydává za jeho definitivní osvobození; izolace od informací se nazývá jejich zp ístupn ním; mocenská manipulace ve ejnou kontrolou moci a mocenská svévole dodr ováním právního ádu; potla ování kultury jejím rozvojem; roz i ování imperiálního vlivu je vydáváno za podporu utla ovaným; nesvoboda projevu za nejvy í formu svobody; volební fra ka za nejvy í formu demokracie; zákaz nezávislého my lení za nejv de t j í sv tový názor; okupace za bratrskou pomoc. Moc je v zajetí vlastních l í, proto musí fal ovat. Fal uje minulost. Fal uje p ítomnost a fal uje budoucnost. Fal uje statistické údaje. P edstírá, e nemá v emocný a v eho schopný policejní aparát. P edstírá, e respektuje lidská práva. P edstírá, e nikoho nepronásleduje. P edstírá, e se nebojí. P edstírá, e nic nep edstírá. lov k nemusí v em t mto mystifikacím v it. Musí se v ak chovat tak, jako by jim v il, anebo je musí aspo ml ky tolerovat, anebo musí aspo vycházet dob e s t mi, kte í jimi operují. U proto v ak musí ít ve l i. Nemusí p ijmout le . Sta í, e p ijal ivot s ní a v ní. U tím toti stvrzuje systém, napl uje ho, d lá ho, je jím. (5) Vid li jsme, e skute ný význam zeliná ova hesla nijak nesouvisí s tím, co text hesla íká. P esto je tento skute ný význam zcela jasný a obecn srozumitelný. Vyplývá to z obecné známosti daného kódu: zeliná deklaroval svou loajalitu – a nic jiného mu
nezbývalo, m lo-li být jeho vyhlá ení p ijato – jediným zp sobem, na který spole enská moc sly í: toti tak, e p ijal p edepsaný rituál, e p ijal „zdání“ jako skute nost, e p istoupil na daná „pravidla hry“. Tím ov em, e na n p istoupil, sám vstoupil do hry, stal se jejím hrá em, umo nil, aby se hra dál hrála, aby v bec pokra ovala, aby prost byla. Je-li ideologie p vodn „mostem“ mezi systémem a lov kem „jako to lov kem“, pak ve chvíli, kdy lov k na tento most vstoupí, stává se zárove mostem mezi systémem a lov kem jako to jeho sou ástí. Pomáhá-li tedy ideologie p vodn – svým p sobením „ven“ – konstituovat moc jako její psychologické „alibi“, pak od okam iku, kdy je p ijata, ji konstituuje zárove i „dovnit “ jako její p ímá slo ka: za íná fungovat jako hlavní nástroj rituální vnitromocenské komunikace. Celá mocenská struktura, o její „fyzické“ lenitosti byla u e , by toti nemohla existovat, kdyby tu nebyl ur itý „meta-fyzický“ ád, který v echny její lánky vá e dohromady, propojuje a pod izuje jednotnému zp sobu „sebevykazování“; který dává jejich chodu „pravidla hry“, toti ur ité regule, limity a zákonitosti. Je to základní a celé mocenské struktu e spole ný a ji integrující komunika ní systém, umo ující jí vnit ní dorozumívání a p enos informací a instrukcí; je to jakýsi soubor „dopravních p edpis “ a „orienta ních tabulí“, zaji ujících jejímu chodu formu a rámec. Tento „meta-fyzický“ ád je zárukou vnit ní soudr nosti totalitní mocenské struktury; je to její „tmel“, vazebný princip, nástroj její disciplíny; bez tohoto tmelu by musela – jako struktura totalitní – zaniknout: rozpadla by se do t í t svých jednotlivých atom , chaoticky se navzájem srá ejících svými neregulovanými partikulárními zájmy a tendencemi; celá totalitní pyramida moci – zbavena svého tmelu – by se musela tak íkajíc „zhroutit sama do sebe“ v jakémsi hmotném kolapsu. Ideologie jako to mocenská interpretace skute nosti je nakonec v dycky pod ízena mocenskému zájmu; proto má bytostnou tendenci emancipovat se od skute nosti, vytvá et sv t „zdání“, ritualizovat se. Tam, kde existuje ve ejná sout o moc, a tedy i ve ejná kontrola moci, existuje p irozen i ve ejná kontrola toho, ím se moc ideologicky legitimuje. V takových pom rech tedy v dycky plodí ur ité korektivy, zabra ující ideologii, aby se od skute nosti úpln emancipovala. V podmínkách totality ov em tyto korektivy mizí, a nic tudí nestojí v cest tomu, aby se ideologie stále víc vzdalovala skute nosti a aby se postupn m nila v to, ím je v post-totalitním systému: ve sv t „zdání“, v pouhý rituál, ve zformalizovaný jazyk, zbavený sémantického kontaktu se skute ností a prom n ný v systém rituálních znak , nahrazujících skute nost pseudoskute ností. Ideologie se ov em zárove stává, jak jsme vid li, stále d le it j í slo kou a oporou moci – jako její „alibistická“ legitimace i jako její vnit ní vazebný princip. S r stem tohoto významu a s postupující emancipací od skute nosti získává zvlá tní reálnou sílu, sama se stává skute ností, by skute ností svého druhu, která má na ur itých rovinách (a p edev ím „uvnit “ moci) nakonec v t í váhu ne skute nost jako taková: stále víc zále í na bravu e rituálu ne na reálné skute nosti, která se za ním skrývá; význam jev nevyplývá z nich samých, ale z jejich pojmového za len ní do ideologického kontextu; skute nost nep sobí na teze, ale teze na skute nost. Moc se tak posléze vztahuje víc k ideologii ne ke skute nosti; z teze erpá svou sílu; na tezi je zcela závislá. To ov em vede nevyhnuteln k tomu, e teze, respektive ideologie, nakonec p estává – paradoxn – slou it moci, ale moc za íná slou it jí; ideologie jako by moci „vyvlast ovala moc“; jako by se sama stávala diktátorem. Zdá se pak, e teze sama, rituál sám, ideologie sama rozhoduje o lidech, nikoli tedy lidé o ní. Je-li ideologie hlavní zárukou vnit ní konzistence moci, stává se zárove i stále
významn j í zárukou její kontinuity: zatímco v „klasické“ diktatu e je nástupnictví v dycky pon kud problematickou v cí – p ípadní adepti se vlastn nemají ím srozumiteln legitimovat a jsou v dy znovu odkázáni na „nahou“ mocenskou konfrontaci –, v post-totalitním systému se moc p ená í z osoby na osobu, z garnitury na garnituru a z generace na generaci podstatn hlad ím zp sobem: na výb ru nástupc se toti podílí nový „king-maker“: rituální legitimace; schopnost op ít se o rituál, naplnit ho, vyu ít, nechat se jím tak íkajíc „nést vzh ru“. Samoz ejm : i v post-totalitním systému existuje boj o moc, v t inou dokonce daleko brutáln j í ne v otev ené spole nosti (není to toti boj ve ejný, regulovaný demokratickými pravidly a podléhající ve ejné kontrole, ale boj skrytý, zákulisní: st í si lze vzpomenout na p ípad, e by se st ídal v n jaké vládnoucí komunistické stran vedoucí tajemník, ani by r zné branné a bezpe nostní slo ky m ly p inejmen ím pohotovost). Tento boj v ak p eci jen nikdy nem e – na rozdíl od pom r v „klasické“ diktatu e – ohrozit samu podstatu systému a jeho kontinuitu. Maximáln zp sobí ot es mocenské struktury, která se v ak rychle vzpamatuje – práv proto, e její základní vazivo, ideologie, z stane neporu eno: a toti st ídá kdokoliv kohokoliv, v dy to je mo né jen na pozadí a v rámci spole ného rituálu: nikdy se to nem e dít jeho pop ením. Tento „diktát rituálu“ vede ov em k tomu, e moc se z eteln anonymizuje; lov k se tém rozpou tí v rituálu, nechává se jím uná et a mnohdy se zdá, jako by to byl rituál sám, co vyná í lidi z p ítmí na sv tlo moci: anebo není snad pro post-totalitní systém charakteristické, e na v ech úrovních mocenské hierarchie jsou individuality stále víc vyt s ovány lidmi bez tvá e, loutkami, uniformovanými sluhy rituálu a mocenské rutiny? Samo inný pohyb takto odlid ované a anonymizované moci je jednou z dimenzí onoho základního „samopohybu“ systému; jako by si diktát tohoto „samopohybu“ sám vybíral do mocenské struktury lidi bez individuální v le; jako by tento „diktát fráze“ sám zval k moci „frázovité lidi“ jako nejlep í garanty „samopohybu“ post-totalitního systému. Západní „sov tologové“ asto p ece ují roli jedinc v post-totalitním systému a p ehlí ejí, e vedoucí osoby – navzdory nesmírné moci, kterou jim centralistická struktura moci dává – nejsou mnohdy ni ím víc ne jen slepou funkcí zákonitostí systému, zákonitostí, které navíc ani sami nereflektují a nemohou reflektovat. Ostatn zku enost nás p ece dostate n pou uje, o siln j í ne v le jedince se v dy znovu ukazuje být „samopohyb“ systému; pokud n jaký jedinec ur itou individuální v li má, musí ji dlouho skrývat za rituáln anonymní maskou, aby m l v bec v mocenské hierarchii anci, a kdy se pak v této hierarchii prosadí a svou v li se pokusí uplatnit, d íve nebo pozd ji ho „samopohyb“ svou ohromnou setrva nou silou p em e a on je bu z mocenské struktury vypuzen jako cizorodé t lísko, anebo postupn donucen na svou individualitu rezignovat, splynout op t se „samopohybem“ a stát se jeho slu ebníkem tém nerozeznatelným od t ch, co byli p ed ním, i od t ch, co p ijdou po n m. (Vzpome me nap íklad na vývoj Husák v i Gomu k v.) Nutnost neustále se krýt rituálem a vztahovat k n mu zp sobuje, e asto i osvícen j í p íslu níci mocenské struktury jsou tak íkajíc „propadlí ideologii“: nedoká ou nikdy dohlédnout a na dno „nahé“ skute nosti a v dy ji zam ní – by t ebas a v poslední chvíli – za ideologickou pseudoskute nost. (Jednou z p í in, pro Dub ekovo vedení v roce 1968 nedokázalo být na vý i situace, je podle mého názoru práv to, e se v mezních situacích a v „posledních otázkách“ nedokázalo nikdy úpln vyprostit ze sv ta „zdání“.) Lze tedy íct, e ideologie – jako nástroj vnitromocenské komunikace, zaji ující mocenské struktu e vnit ní soudr nost – je v post-totalitním systému n ím, co p esahuje „fyzickou“ stránku moci, co si ji do zna né míry podma uje, a co tudí zaji uje
i její kontinuitu. Je to jeden z pilí vn j í stability tohoto systému. Tento pilí v ak stojí na vratkém základ : toti na l i. Osv d uje se proto jen potud, pokud je lov k ochoten ít ve l i. (6) Pro musel vlastn ná zeliná postavit své vyznání loajality a do výkladní sk ín ? Co neprokázal svou poslu nost u dostate n r znými interními nebo polove ejnými zp soby? Na odborových sch zích hlasoval p ece v dycky tak, jak m l; do r zných sout í se zapojil; voleb se spo ádan ú astnil; ba i „antichartu“ podepsal. Pro se musí deklarovat je t ve ejn ? V dy lidé, kte í míjejí jeho výklad, se tam rozhodn nezastavují proto, aby si p e etli, e proletá i v ech zemí by se m li podle zeliná ova názoru spojit. To heslo prost ne tou, ba lze p edpokládat, e je ani nevidí: zeptáte-li se paní, která se p ed výkladem zastavila, co tam bylo, ur it vám ekne, jestli dnes mají raj ata, ale s nejv t í pravd podobností si v bec neuv domí, e tam bylo i heslo, nato aby si vzpomn la, které to bylo. Po adavek, aby se zeliná vyjád il ve ejn , se zdá být nesmyslný. Nesmyslný ale není. Lidé jeho heslo sice nevnímají, nevnímají ho v ak jen proto, e taková hesla jsou i v jiných výkladech, na oknech, na st echách, na elektrických sloupech, prost v ude; e tedy tvo í cosi jako panoráma jejich ka dodennosti. Toto panoráma – jako celek – si ov em uv domují velmi dob e. A ím jiným je zeliná ovo heslo ne malou sou ástkou tohoto velkého panorámatu? D vodem, pro zeliná musel dát heslo do výkladu, není tedy nad je, e je n kdo bude íst nebo e n koho o n em p esv d í, ale n co jiného: aby spolu s tisíci jiných hesel tvo ilo práv ono panoráma, o n m v ichni dob e v dí. Panoráma, které má ov em také sv j skrytý význam: p ipomíná lov ku, kde ije a co je od n ho o ekáváno; sd luje mu, co d lají v ichni ostatní, a nazna uje mu, co má d lat i on, nechce-li se vy adit, upadnout do izolace, „vyd lit se ze spole nosti“, poru it „pravidla hry“ a riskovat tím ztrátu svého „klidu“ a svého „bezpe í“. Paní, která se tak lhostejn zachovala k zeliná ovu heslu, mo ná je t p ed hodinou vyv ovala na chodb ú adu, kde pracuje, podobné heslo. D lala to vícemén automaticky, tak jako ná zeliná , a mohla to tak d lat práv proto, e to d lala na pozadí celkového panorámatu a s ohledem na n , tedy na pozadí toho panorámatu, které spolutvo í i výklad na eho zeliná e. A p ijde zeliná na její ú ad, nebude její heslo vnímat, tak jako ona nevnímá jeho heslo. P esto se ale jejich hesla navzájem podmi ují: ob byla vyv ena s ohledem na obecné panoráma a tak íkajíc pod jeho diktátem, ob v ak zárove toto panoráma tvo í, a uskute ují tedy i jeho diktát. Zeliná i ú ednice se adaptují na pom ry, oba ale – práv tím – ty pom ry konstituují. D lají to, co se d lá, co se má d lat, co se musí d lat, p itom ale – tím, e to d lají – potvrzují, e se to skute n má a musí d lat. Spl ují ur itý nárok a tím ho sami dál vzná ejí. Metaforicky e eno: bez zeliná ova hesla by nebylo hesla ú ednice a naopak, jeden druhému cosi navrhuje k opakování a jeden od druhého tento návrh p ijímá. Jejich vzájemná lhostejnost ke svým hesl m je jen klamem: ve skute nosti jeden druhého nutí svým heslem p ijímat danou hru a stvrzovat tím i danou moc, jeden druhého prost pomáhá udr et v poslu nosti. Oba jsou objektem ovládání, ale zárove i jeho subjektem; jsou ob tí systému i jeho nástrojem. Je-li celé okresní m sto polepeno hesly, která nikdo ne te, je to tedy jednak ur ité osobní sd lení okresního tajemníka krajskému tajemníkovi, zárove je to v ak i cosi víc:
malý p íklad principu spole enské „samo-totality“: pat í k podstat post-totalitního systému, e vtahuje do mocenské struktury ka dého lov ka, nikoli ov em proto, aby v ní realizoval svou lidskou identitu, ale proto, aby se jí z ekl ve prosp ch „identity systému“, toti aby byl spolunositelem jeho celkového „samopohybu“, sluhou jeho samoú elu, aby participoval na odpov dnosti za n j a byl do n j zavle en a s ním zapleten jako Faust s Mefistofelem. Ale nejen to: aby touto svou zapleteností spolutvo il obecnou normu a vykonával nátlak na své spoluob any. Ale nejen to: aby se v této své zapletenosti zabydlil, aby se s ní identifikoval jako s n ím samoz ejmým a nezbytným a aby mohl posléze – sám za sebe – eventuální nezapletení reflektovat jako abnormalitu, jako drzost, jako útok na sebe sama, jako ono „vyd lení ze spole nosti“. Zavlékaje takto v echny do své mocenské struktury, d lá z nich post-totalitní systém nástroje vzájemné totality, oné „samo-totality“ spole nosti. Zapleteni a zotro eni jsou ale opravdu v ichni: nejen zeliná i, ale i p edsedové vlád. R zné postavení v mocenské hierarchii zakládá jen r znost této zapletenosti; zeliná je zapleten málo, ale také málo m e; p edseda vlády m e p irozen víc, ale zato je zase daleko zapleten j í. Nesvobodní jsou ov em oba, jen ka dý trochu jinak. Nejvlastn j ím partnerem této zapletenosti lov ka není tedy druhý lov k, ale systém jako samoú elná struktura. Postavení v mocenské hierarchii diferencuje lidi co do míry odpov dnosti a viny, nikomu v ak nedává odpov dnost a vinu bezvýhradnou a nikoho na druhé stran z odpov dnosti a viny úpln nevyvazuje. Konflikt mezi intencemi ivota a intencemi systému se tedy nepromítá do konfliktu dvou sociáln od sebe ohrani ených komunit a jen zb ný pohled dovoluje – a to je t jen p ibli n – d lit spole nost na vládce a ovládané. V tom je ostatn jeden z nejd le it j ích rozdíl mezi post-totalitním systémem a „klasickou“ diktaturou, v ní stále je t lze linii tohoto konfliktu sociáln lokalizovat. V post-totalitním systému vede tato linie de facto ka dým lov kem, nebo ka dý je svým zp sobem jeho ob tí i oporou. To, co rozumíme systémem, není tedy po ádek, který by jedni vnucovali druhým, ale je to n co, co prostupuje celou spole ností a co celá spole nost spolutvo í, n co, co se sice zdá být nezachytitelné, nebo to má povahu pouhého principu, co je v ak ve skute nosti „zachyceno“ celou spole ností jako d le itý aspekt jejího ivota. e lov k vytvo il a denn vytvá í samoú elný systém, kterým sám sebe zbavuje své nejvlastn j í identity, není tedy n jaké nepochopitelné nedorozum ní d jin, n jaké jejich iracionální vykolejení i d sledek n jaké diabolické vy í v le, která se z neznámých d vod rozhodla ást lidstva tímto zp sobem trápit. Mohlo se to stát a m e se to dít jen proto, e v moderním lov ku jsou z ejm ur ité dispozice k tomu, aby takový systém vytvá el nebo aspo sná el; je v n m z ejm cosi, na co tento systém navazuje, co zrcadlí a emu vyhovuje; n co, co v n m paralyzuje ka dý pokus jeho „lep ího já“ se vzbou it. lov k je nucen ít ve l i, ale m e k tomu být nucen jen proto, e je takového ivota schopen. Nejen tedy, e systém odcizuje lov ka, ale odcizený lov k zárove podpírá tento systém jako sv j bezd ný projekt. Jako pokleslý obraz své vlastní pokleslosti. Jako dokument svého selhání. V ka dém lov ku je samoz ejm p ítomen ivot ve svých bytostných intencích: v ka dém je kus touhy po vlastní lidské d stojnosti, mravní integrit , svobodné zku enosti bytí, transcendenci „sv ta jsoucen“; ka dý ale zárove ve v t í i men í mí e je schopen smí it se s „ ivotem ve l i“, ka dý se n jak propadá do profánního zv cn ní a ú elovosti, v ka dém je kousek ochoty rozpustit se v anonymním davu a pohodln s ním téct e i t m pseudo ivota. Dávno tu tedy nejde o konflikt dvou identit. Jde o cosi hor ího: o krizi identity samé.
Velmi zjednodu en by se dalo íci, e post-totalitní systém vyrostl na p d historického setkání diktatury s konzumní spole ností: i nesouvisí snad tak obsáhlá adaptace na „ ivot ve l i“ a tak snadné roz í ení spole enské „samo-totality“ s obecnou nechutí konzumního lov ka ob tovat n co ze svých materiálních jistot své vlastní duchovní a mravní integrit ? S jeho ochotou rezignovat na „vy í smysl“ tvá í v tvá zvn j ujícím lákadl m moderní civilizace? S jeho otev eností svod m stádní bezstarostnosti? A není nakonec e a pustota ivota v post-totalitním systému vlastn jen karikaturn vyhroceným obrazem moderního ivota v bec a nejsme vlastn – by vn j ími civiliza ními parametry tak hluboko za ním – ve skute nosti jakýmsi mementem Západu, odkrývajícím mu jeho latentní sm ování? (7) P edstavme si nyní, e se v na em zeliná i jednoho dne cosi vzbou í a on p estane vyv ovat hesla jen proto, aby se zalíbil; p estane chodit k volbám, o nich ví, e ádnými volbami nejsou; na sch zích za ne íkat, co si opravdu myslí, a nalezne v sob dokonce sílu solidarizovat se s t mi, s nimi mu jeho sv domí velí se solidarizovat. Touto svou vzpourou zeliná vystoupí ze „ ivota ve l i“; odmítne rituál a poru í „pravidla hry“; znovu nalezne svou potla enou identitu a d stojnost; naplní svou svobodu. Jeho vzpoura bude pokusem o ivot v pravd Ú et p ijde brzy: bude zbaven místa vedoucího a p elo en k závozník m; jeho plat se sní í; nad je na prázdninovou cestu do Bulharska se rozplyne; bude ohro eno dal í studium jeho d tí. Nad ízení ho budou ikanovat a jeho spolupracovníci se mu budou divit. V t ina vykonavatel t chto sankcí nebude ov em jednat ze svého autentického nutkání, ale prost pod tlakem „pom r “, tých pom r , pod jich tlakem zeliná d íve vystavoval svá hesla. Zeliná e budou pronásledovat bu proto, e to je od nich o ekáváno, nebo proto, aby vykázali svou loajalitu, anebo prost „jen“ na pozadí obecného panorámatu, k n mu pat í i v domí, e takto se takové situace e ívají, e takto se musí e it, e tak to zkrátka chodí, – kdyby to lov k neud lal, mohl by se sám stát podez elý. Vykonavatelé sankcí se tedy zachovají v podstat jen tak, jak se – v té i oné mí e – chovají v ichni: jako sou ástky post-totalitního systému, jako nositelé jeho „samopohybu“, jako drobné nástroje spole enské „samo-totality“. Bude to tedy sama mocenská struktura, která prost ednictvím vykonavatel sankcí – jako svých anonymizovaných lánk – zeliná e ze sebe vyvrhne; bude to sám systém, který ho skrze svou odcizující p ítomnost v lidech za jeho vzpouru ztrestá. Musí to ud lat z logiky svého „samopohybu“ a jeho sebeobrany: zeliná se toti nedopustil jen n jakého individuálního poklesku, uzav eného do své jedine nosti, ale ud lal n co nepom rn záva n j ího: tím, e poru il „pravidla hry“, zru í hru jako takovou. Odhalil ji jako pouhou hru. Rozbil sv t „zdání“, tuto základní oporu systému; naru il mocenskou strukturu tím, e protrhl její vazivo; ukázal, e „ ivot ve l i“ je ivotem ve l i; prolomil fasádu „vysokého“ a odkryl skute né, toti „nízké“ základy moci. ekl, e král je nahý. A jeliko král je skute n nahý, stalo se n co nesmírn nebezpe ného: svým inem oslovil zeliná sv t; ka dému umo nil nahlédnout za oponu; ka dému ukázal, e lze ít v pravd . „ ivot ve l i“ m e fungovat jako konstitutivní opora systému jen za p edpokladu vlastní univerzality; musí obepínat v echno a prostupovat v ím; nesnese jakoukoli koexistenci s „ ivotem v pravd “: ka dé vystoupení z n j ho popírá jako princip a ohro uje jako celek. Je to pochopitelné: dokud není „zdání“ konfrontováno se skute ností, nejeví se jako
zdání; dokud není „ ivot ve l i“ konfrontován s „ ivotem v pravd “, není tu perspektiva, která by odkrývala jeho l ivost. Jakmile se k nim v ak objeví alternativa, bytostn je ohro uje v tom, ím jsou, v jejich podstat a celistvosti. A v bec p itom nezále í na tom, jak velký prostor tato alternativa obsazuje: její síla není v bec v její „fyzické“ stránce, ale ve „sv tle“, kterým oza uje ony opory systému a které vrhá na jejich vratký základ: zeliná neohro oval p ece mocenskou strukturu svým „fyzickým“ významem, svou faktickou mocí, ale tím, ím jeho in p esahoval sám sebe, ím vyza oval do svého okolí, – a ov em nevypo itatelnými d sledky tohoto vyza ování. „ ivot v pravd “ nemá tedy v post-totalitním systému jen dimenzi existenciální (vrací lov ka k sob samému), noetickou (odhaluje skute nost, jaká je) a mravní (je p íkladem). Má navíc i z etelnou dimenzi politickou. Je-li základní oporou systému „ ivot ve l i“, pak není divu, e jeho základní hrozbou se stává „ ivot v pravd “. Proto ho musí stíhat tvrd ji ne cokoliv jiného. Pravda – v nej ir ím slova smyslu – má v post-totalitním systému zvlá tní a v jiném kontextu neznámý dosah: daleko víc a hlavn jinak v n m hraje roli mocenského faktoru i p ímo politické síly. Jak tato síla p sobí? Jakým zp sobem se pravda jako mocenský faktor uplat uje? Jak se její moc – jako to moc – m e uskute nit? (8) lov k je a m e být odcizován sám sob jen proto, e je v n m co odcizovat; terénem jeho znásil ování je jeho autentická existence; „ ivot v pravd “ je tedy vetkán p ímo do struktury „ ivota ve l i“ jako jeho potla ená alternativa, jako ta autentická intence, na kterou dává „ ivot ve l i“ neautentickou odpov . Jedin na tomto pozadí má „ ivot ve l i“ smysl, existuje p ece kv li n mu: svým „alibistickým“ quasizakotvením v „lidském ádu“ neodpovídá p ece na nic jiného ne na lidské sm ování k pravd . Pod spo ádaným povrchem „ ivota ve l i“ d íme tedy skrytá sféra skute ných intencí ivota, jeho „skryté otev enosti“ pravd . Zvlá tní, explozivní a nevypo itatelná politická moc „ ivota v pravd “ tkví v tom, e otev ený „ ivot v pravd “ má svého sice neviditelného, ale p itom v udyp ítomného spojence: tuto „skrytou sféru“. Z ní toti vyr stá, ji oslovuje, v ní nalézá porozum ní. Tam je prostor jeho potenciálního sdílení. Tento prostor je ov em skrytý, a proto z mocenského hlediska velmi nebezpe ný: slo ité pohyby, které v n m probíhají, probíhají v p ítmí – a v okam iku, kdy se dostávají ve své záv re né fázi nebo svými d sledky „na sv tlo“ v podob r zných p ekvapivých ot es , bývá u pozd na to, aby je bylo mo no obvyklým zp sobem utajit – a vyvolávají situace, p ed nimi spole enská moc stojí v dy znovu bezradná, které v ní v dy znovu vyvolávají paniku a nutí ji k neadekvátním reakcím. Zdá se, e nejp vodn j ím zázemím a východiskem toho, co by se dalo v nej ir ím slova smyslu chápat jako „opozice“, je v post-totalitním systému „ ivot v pravd “. Konfrontace této „opozi ní síly“ s danou mocí má ov em, jak patrno, zásadn jinou podobu ne v otev ené spole nosti nebo „klasické“ diktatu e: není to p vodn v bec konfrontace na rovin faktické, institucionalizované a kvalifikovatelné moci, op ené o ty i ony p ímé mocenské nástroje, ale na rovin docela jiné: na rovin lidského v domí a sv domí, na rovin existenciální. Ak ní rádius této zvlá tní moci nelze evidovat po tem stoupenc , voli i voják , proto e se rozprostírá v „páté kolon “ spole enského v domí, skrytých intencí ivota, potla ené touhy lov ka po vlastní d stojnosti a napln ní elementárních práv, jeho skute ných sociálních a politických zájm . Jde tedy o
moc, která netkví v síle tak i onak ohrani itelné sociální i politické skupiny, ale p edev ím v síle potenciálu ukrytého v celé spole nosti, v etn v ech jejích mocenských struktur. Tato moc se tedy neopírá o ádné vlastní vojáky, ale tak íkajíc o „vojáky svého nep ítele“, toti o v echny, kdo ijí ve l i a kdykoli mohou – aspo teoreticky – být zasa eni silou pravdy (anebo se aspo z pudu mocenské sebezáchovy na tuto sílu adaptovat). Je to jakási bakteriologická zbra , kterou m e – kdy k tomu dozrají podmínky – jediný civilista odzbrojit celou divizi. Tato moc se neú astní ádné p ímé sout e o moc, ale p sobí v mocensky nejasném prostoru lidské existence. Skryté pohyby, které tam vyvolává, mohou v ak – a t ko p edem odhadnout kdy, kde, jak a v jakém rozsahu – vyústit v n co viditelného: v reálný politický in i událost, ve spole enské hnutí, v náhlý výbuch ob anské nespokojenosti, v ostrý konflikt uvnit dosud zdánliv monolitní mocenské struktury i prost v nezadr itelnou zm nu spole enského a duchovního klimatu. A jeliko v echny skute né problémy a krizové jevy jsou ukryty pod tlustým p íkrovem l i, není nikdy zcela jasné, kdy dopadne ona pov stná kapka, kterou p ete e pohár, a co touto kapkou bude: i proto spole enská moc preventivn a tém reflexivn stíhá ka dý i sebeskromn j í pokus o „ ivot v pravd “. Pro byl ze své vlasti vyhnán Sol enicyn? Rozhodn nikoli jako jednotka faktické moci, tedy proto, e by se n který p edstavitel re imu snad cítil ohro en nebezpe ím, e Sol enicyn dosedne na jeho místo; jeho vyhnání bylo n ím jiným: zoufalým pokusem ucpat tento stra ný pramen pravdy, pravdy, u ní nemohl nikdo p edem odhadnout, jaké zm ny ve v domí spole nosti m e vyvolat a k jakým politickým ot es m mohou tyto zm ny jednou vést. Post-totalitní systém jednal zp sobem sob vlastním: chránil integritu sv ta „zdání“, aby chránil sebe. P íkrov „ ivota ve l i“ je z podivné materie: dokud neprody n pokrývá celou spole nost, zdá se být z kamene; av ak v okam iku, kdy ho n kdo na jediném míst prorazí, kdy jediný lov k zvolá „Král je nahý!“, kdy jediný hrá poru í pravidla hry a odhalí ji tím jako hru, v echno se náhle jeví v jiném sv tle a celý p íkrov p sobí dojmem, e je z papíru a e se za ne nezadr iteln trhat a rozpadat. Mluvím-li o „ ivot v pravd “, nemyslím tím p irozen pouze pojmovou reflexi, nap íklad n jaký protest nebo dopis, který napí e skupina intelektuál . M e to být cokoliv, ím se lov k nebo skupina lidí vzbou í proti své manipulaci: od dopisu intelektuál a po d lnickou stávku, od rockového koncertu a po studentskou demonstraci, od odep ení ú asti na volební komedii p es otev ený projev na n jakém oficiálním sjezdu a t ebas po hladovku. Jestli post-totalitní systém potla uje intence ivota komplexn a na komplexní manipulaci v ech ivotních projev je zalo en, pak je zárove ka dým svobodným ivotním projevem nep ímo politicky ohro en, tedy i takovým projevem, kterému by v jiných spole enských pom rech nikomu nenapadlo p isuzovat n jaký potenciální, nato explozivní politický význam. Pra ské jaro bývá interpretováno jako st etnutí dvou skupin na rovin faktické moci: t ch, kte í cht li systém zachovat takový, jaký byl, a t ch, kte í ho cht li zreformovat. P itom se ale asto zapomíná, e toto st etnutí bylo jen záv re ným d jstvím a vn j ím výsledkem dlouhého dramatu, odehrávajícího se p edev ím a p vodn v oblasti ducha a sv domí spole nosti. A e kdesi na po átku tohoto dramatu byli jednotlivci, kte í dokázali i v nejhor í dob ít v pravd . Tito lidé nedisponovali faktickou mocí a neaspirovali na ni; prostorem jejich „ ivota v pravd “ dokonce ani nemusela být politická reflexe; mohli to být i básníci, malí i, hudebníci; a nemuseli to být v bec ani lidé tvo ící, ale oby ejní ob ané, kte í si dokázali uchovat svou lidskou d stojnost. T ko lze p irozen dnes pátrat po tom, kdy a jakými skrytými a klikatými stezkami ten který pravdivý in i postoj p sobil na které prost edí a jak se postupn
virus pravdy í il v tkáni „ ivota ve l i“ a nahlodával ji. Jedno se v ak zdá být z ejmé: pokus o politickou reformu nebyl p í inou probuzení spole nosti, ale jeho kone ným d sledkem. Myslím, e ve sv tle této zku enosti lze lépe chápat i sou asnost: konfrontace jednoho tisíce chartist s post-totalitním systémem vypadá po politické stránce beznad jn . Pokud se na ni ov em díváme tradi ní optikou otev eného politického systému, v n m se docela p irozen vykazuje ka dá politická síla p edev ím svými pozicemi na rovin faktické moci. V této perspektiv by v ru taková ministrana nem la ádné ance. Nazíráme-li v ak tuto konfrontaci na pozadí toho, co víme o povaze moci v post-totalitním systému, jeví se podstatn jinak: nikdo zatím nem e p esn v d t, co vystoupení Charty 77, její existence a její práce vyvolávají ve „skryté sfé e“ a jakým zp sobem se v ní zhodnocuje pokus Charty rekonstituovat v eskoslovensku op t ob anské sebev domí. Tím mén je mo no p edvídat, zda, kdy a jakým zp sobem se tento vklad n kdy promítne do n jakých faktických politických prom n. To ov em u pat í k „ ivotu v pravd “: jako existenciální e ení vrací lov ka na pevnou p du vlastní identity, jako politikum ho uvrhuje do „hry vabank“. Rozhodují se pro n j také proto jen ti, kterým to první stojí za to, aby podstupovali to druhé, anebo kte í dosp li k názoru, e jinou alternativu, jak d lat skute nou politiku, v dne ním eskoslovensku nemají. Co je ostatn toté : dosp t k tomu názoru m e toti jen ten, kdo není ochoten ob tovat politice svou vlastní lidskou identitu, respektive kdo nev í ve smysl politiky, která takovou ob vy aduje. ím d kladn ji post-totalitní systém znemo uje na rovin faktické moci jakoukoli alternativní a na zákonitostech jeho „samopohybu“ nezávislou politiku, tím z eteln ji se t i t jeho potenciálního politického ohro ení p esouvá do oblasti existenciální a „p ed-politické“: „ ivot v pravd “ – ani o to v t inou p ímo usiluje – se stává jediným p irozeným zázemím a východiskem v ech aktivit, které p sobí proti sm ru „samopohybu“ systému. A i kdy posléze takové aktivity p erostou rámec charakterizovatelný jako pouhý „ ivot v pravd “, prom ní se v r zné paralelní struktury, hnutí, instituce, za nou samy sebe reflektovat jako politikum, vykonávají reálný tlak na oficiální struktury a za ínají de facto p sobit do jisté míry na rovin faktické moci, – v dycky v sob nesou specifickou pe e svého p vodu. Proto se mi zdá, e ani takzvaným „disidentským hnutím“, zp sobu jejich p sobení a jejich perspektivám nem e dob e porozum t ten, kdo nemá neustále na z eteli zvlá tní zázemí, z n ho vyr stají, a kdo se nesna í tuto zvlá tnost v celém rozsahu pochopit. (9) Hluboká krize lidské identity, zp sobovaná „ ivotem ve l i“ a tento ivot zp tn umo ující, má nepochybn svou mravní dimenzi: projevuje se – mimo jiné – jako hluboká mravní krize spole nosti. lov k propadlý konzumní stupnici hodnot, „rozpu t ný“ v amalgámu civiliza ní stádnosti a nezakotvený v ádu bytí pocitem vy í odpov dnosti, ne je odpov dnost k vlastnímu p e ití, je lov kem demoralizovaným; o tuto jeho demoralizaci se systém opírá, ji prohlubuje, jejím je spole enským pr m tem. „ ivot v pravd “ jako vzpoura lov ka proti jeho vnucenému postavení je naopak pokusem znovu se chopit své vlastní odpov dnosti; je to tedy akt z eteln mravní. Nejen proto, e za n j lov k musí tak tvrd platit, ale p edev ím proto, e není ú elový: takzvan „vyplatit se“ v podob obecné nápravy pom r se m e a nemusí; po této stránce jde – jak jsem u ekl – o „hru vabank“ a st í si lze p edstavit, e by do ní soudný lov k mohl vstupovat z pouhé kalkulace, e se mu dne ní ob bude zítra
rentovat – by jen formou obecné vd nosti. (Je ostatn zcela zákonité, e p edstavitelé moci se s „ ivotem v pravd “ tradi n nedoká ou vyrovnat jinak, ne e mu v dy znovu podsouvají ú elovou motivaci – touhu po moci nebo po sláv nebo po pen zích – a sna í se ho aspo takto zaintegrovat do svého sv ta, tj. do sv ta obecné demoralizace.) Stává-li se „ ivot v pravd “ v post-totalitním systému hlavním zázemím jakékoliv nezávislé a alternativní politiky, pak v echny úvahy o povaze a perspektivách této politiky musí nutn reflektovat i tuto jeho mravní dimenzi jako to fenomén politický. (A pokud n komu z p átel jeho revolu n marxistické p esv d ení o „nadstavbové“ odvozenosti morálky zabra uje význam tohoto aspektu v celém rozsahu naz ít a tak i onak zakomponovat do svého obrazu sv ta, je to k jeho vlastní kod : úzkostlivá v rnost jeho postulát m mu toti zabra uje rozum t dob e mechanism m svého vlastního politického p sobení, ím se sám paradoxn stává tím, z eho jako marxista tak asto podezírá jiné, toti ob tí „fale ného v domí“.) Skute n : onen zvlá tní politický význam mravnosti v post-totalitním systému je úkazem v moderních politických d jinách p inejmen ím neobvyklým, úkazem, který by mohl mít – jak se je t pokusím nazna it – dalekosáhlé d sledky. (10) Nejd le it j í politickou událostí v eskoslovensku od nástupu Husákova vedení v roce 1969 bylo nepochybn vystoupení Charty 77. Duchovní klima pro toto vystoupení v ak nep ipravila ádná bezprost edn politická událost: p ipravil ji soudní proces s mladými hudebníky kolem skupiny The Plastic People. Proces, v n m proti sob nestály dv politické síly nebo koncepce, ale dvojí pojetí ivota: na jedné stran sterilní puritanismus post-totalitního establishmentu, na druhé stran neznámí mladí lidé, kte í necht li nic jiného ne ít v pravd : hrát hudbu, jakou mají rádi, zpívat o tom, ím skute n ijí, ít svobodn , d stojn a v bratrství. Byli to lidé bez politické minulosti, ádní uv dom lí politi tí opozi níci s n jakými politickými ambicemi, ádní bývalí politici, vylou ení z mocenských struktur. Tito lidé m li v echny mo nosti adaptovat se na daný stav, p ijmout „ ivot ve l i“ a ít si v klidu a v bezpe í. Rozhodli se v ak jinak. P esto – nebo p esn ji: práv proto – m l jejich p ípad zvlá tní odezvu: dotýkal se vlastn ka dého, kdo je t nerezignoval. Navíc p i el jejich p ípad do doby, kdy po létech ekání, apatie a skepse k r zným formám vzdoru se za al objevovat nový úkaz: jakási „únava z únavy“, kdy u lidé za ínali mít dost toho neplodného vy kávání a pasivního p e ívání v nad ji, e se snad pom ry p eci jen obrátí k lep ímu. V ur itém smyslu to byla ona poslední kapka, kterou p etekl pohár. A mnoho skupin a proud , do té doby izolovaných, zdr enlivých anebo anga ujících se t ko navzájem slu itelnými zp soby, pocítilo náhle siln a spole n ned litelnost svobody: v ichni pochopili, e útok proti eskému hudebnímu undergroundu je útokem proti tomu elementárnímu a nejd le it j ímu, proti tomu, co vlastn spojovalo v echny: proti „ ivotu v pravd “, proti skute ným intencím ivota. Svoboda rockové hudby byla pochopena jako svoboda lov ka, tedy i jako svoboda filozofické a politické reflexe, jako svoboda literatury, jako svoboda vyjad ovat a bránit nejr zn j í sociální a politické zájmy spole nosti. V lidech se probudil skute ný pocit solidarity a uv domili se, e nezastat se svobody druhých – by by jim byli svou tvorbou a svým ivotním pocitem sebevzdálen j í – znamená z íci se dobrovoln i své vlastní svobody. (Není svobody bez rovnoprávnosti a není rovnoprávnosti bez svobody; tento starý poznatek dokládá Charta 77 je t jedním pro ni charakteristickým a pro moderní eskoslovenské d jiny nesmírn d le itým prvkem: to, co autor knihy Osma edesátý tak dob e analyzuje jako to „vylu ovací princip“, tento
základ v í na í novodobé moráln -politické bídy, který se zrodil koncem druhé sv tové války v onom podivném spiknutí demokrat s komunisty a rozvíjel se pak dál a dál „a k ho kému konci“, tento princip byl tedy Chartou 77 poprvé po desítiletích p ekonán: v solidárním vzájemném ru ení za svou svobodu se v ní poprvé zase stali v ichni rovnoprávnými partnery; nejde tedy jen o „koalici“ komunist s n kterými nekomunisty – to by nebylo nic tak historicky nového a z moráln -politického hlediska p evratného –, ale jde o spole enství, které se p ed nikým a priori neuzavírá a nikomu a priori nep isuzuje mén cenné postavení.) Z tohoto klimatu tedy vznikla Charta 77. Kdo by byl o ekával, e stíhání jedné nebo dvou málo známých rockových skupin m e mít tak dalekosáhlé politické d sledky? Myslím, e p íb h vzniku Charty 77 dob e ilustruje to, co jsem u nazna il v p edchozích úvahách: e nejvlastn j ím zázemím a východiskem pohyb a hnutí, která postupn nabývají politický význam, nebývají v post-totalitním systému události bezprost edn politické nebo konfrontace r zných z eteln politických sil a koncept , ale e tyto pohyby v t inou vznikají n kde docela jinde: v daleko ir í oblasti „p edpolitické“, kde se konfrontuje „ ivot ve l i“ s „ ivotem v pravd “, tj. nároky posttotalitního systému se skute nými intencemi ivota. Ty skute né ivotní intence mohou mít p irozen nejr zn j í podobu: jednou to mohou být elementární zájmy materiální, sociální i stavovské, jindy ur ité zájmy duchovní, jindy nejzákladn j í po adavky existenciální, jako je prostá touha lov ka ít po svém a d stojn . Politický charakter dostává taková konfrontace tedy nikoli dík p vodní „politi nosti“ prosazujících se intencí, ale prost proto, e je-li post-totalitní systém zalo en na komplexní manipulaci lov ka a na ni také – jako takový – odkázán, ka dý svobodný lidský in i projev, ka dý pokus o „ ivot v pravd “ se nutn jeví jako jeho ohro ení, a tedy jako politikum par excellence. Eventuální politická sebe-artikulace pohyb a hnutí, z tohoto „p edpolitického“ zázemí vyr stajících, je p itom n co, co se rodí a zraje a sekundárn , spí jako následek konfrontací, k nim dochází; nikoli tedy e by práv to stálo na jejich za átku jako n jaký jejich program, projekt i impuls. Op t je to potvrzováno rokem 1968 v eskoslovensku: komunisti tí politikové, kte í se tehdy pokou eli o reformu systému, se svým programem nep i li a tím, ím se stali, se nestali proto, e by se k tomu byli – z jakéhosi mystického osvícení – náhle rozhodli, ale proto, e je k tomu dovedl dlouhodobý a sílící tlak z oblastí, které s politikou v tradi ním slova smyslu nem ly nic spole ného; oni se vlastn pokusili politicky e it spole enské rozpory (jako to konfrontace intencí systému s intencemi ivota), které po léta na svých ivotech ka dodenn zakou ely a stále otev en ji reflektovaly nejr zn j í sociální vrstvy a které po léta – op eni o ivou rezonanci celé spole nosti – nejr zn j ími zp soby pojmenovávali v dci a um lci a jejich e ení ádali studenti. Vznik Charty 77 ilustruje i onu zvlá tní politickou váhu mravního aspektu, o ní jsem hovo il. V dy bez tohoto silného pocitu solidarity nejrozmanit j ích seskupení si nelze vznik Charty 77 v bec p edstavit, stejn jako bez toho náhlého pocitu, e u nelze dál vy kávat a e je t eba spole n a nahlas íci pravdu – bez ohledu na v echny sankce, které to p inese, a na neur itost nad je, e se takový in v dohledné dob prom ní v n jaký hmatatelný výsledek. „…Existují v ci, pro které stojí za to trp t…,“ napsal Jan Pato ka krátce p ed svou smrtí. Myslím, e chartisté to p ijímají nejen jako jeho odkaz, ale i jako nejp esn j í vyjád ení d vodu, pro d lají to, co d lají. P i pohledu zven í – a p edev ím z hlediska systému a jeho mocenské struktury – p sobilo vystoupení Charty 77 jako p ekvapení; zdálo se, e spadla z nebe. Z nebe samoz ejm nespadla, ale ten dojem byl pochopitelný: pohyby, které k ní vedly, probíhaly p ece ve „skryté sfé e“, v onom p ítmí, kde je tak t ko cokoliv mapovat a
analyzovat. e toto hnutí vznikne, se dalo p edvídat stejn málo, jako se dá dnes p edvídat, k emu povede. Op t tedy onen ok, p ízna ný pro okam iky, kdy n co ze „skryté sféry“ náhle prorazí mrtvolný povrch „ ivota ve l i“! ím je n kdo propadlej í sv tu „zdání“, tím p ekvapen j í p irozen bývá, kdy se n co takového stane. (11) Ve spole nostech post-totalitního systému je vyhuben v echen politický ivot v tradi ním slova smyslu; lidé nemají mo nost se ve ejn politicky projevovat, nato se politicky organizovat; mezeru, která takto vzniká, zcela zapl uje ideologický rituál. Zájem lidí o politické v ci p irozen za této situace klesá a nezávislé politické my lení a politická práce – pokud v bec n co takového v n jaké podob existuje – se v t in lidí zdají být ímsi nereálným, odta itým, jakousi samoú elnou hrou, beznad jn vzdálenou jejich tvrdým ka dodenním starostem; ímsi snad sympatickým, ale zcela zbyte ným, proto e na jedné stran úpln utopickým a na stran druhé neoby ejn nebezpe ným vzhledem k obzvlá tní tvrdosti, s ní jakýkoli náb h v tomto sm ru je spole enskou mocí stíhán. P esto i v t chto spole nostech samoz ejm ijí jednotlivci a skupiny lidí, kte í se politiky jako svého ivotního poslání nevzdávají a tak i onak se pokou ejí nezávisle politicky myslet, projevovat a p ípadn i organizovat, nebo práv to pat í k jejich „ ivotu v pravd “. e tito lidé jsou a pracují, je samo o sob nesmírn d le ité a dobré: udr ují i v nejhor í dob kontinuitu politické reflexe, a jestli n jaký reálný politický pohyb, vze lý z té i oné „p ed-politické“ konfrontace, za ne brzy a dob e sám sebe politicky reflektovat a tím zvy ovat své ance na relativní úsp ch, m e to být – a mnohdy to bývá – práv dík t mto osam lým „generál m bez vojska“, kte í udr eli navzdory v em t kým ob tem kontinuitu politického my lení a kte í iniciativu i hnutí, které pozd ji vzniklo, obohatili v pravou chvíli práv o onen prvek politické sebereflexe. (V eskoslovenských pom rech k tomu op t máme názorný doklad: tém v ichni politi tí v z ové z po átku sedmdesátých let, kte í tehdy trp li zdánliv zbyte n – zdálo se toti , e jejich pokusy o politickou práci uprost ed totáln apatické a zdecimované spole nosti jsou zcela donkichotské –, pat í dnes – zákonit – mezi aktivní chartisty; v Chart 77 se zhodnocuje mravní vklad jejich d ív j ích ob tí a oni toto hnutí obohacují o své zku enosti a o onen prvek politické reflexe.) P esto se mi zdá, e my lení a p sobení t chto p átel – jako t ch, kte í se nikdy nevzdávají bezprost edn politické práce a kte í jsou kdykoli p ipraveni p evzít i bezprost ední politickou odpov dnost – dost asto trpí jednou chronickou chorobou: toti malým pochopením celé historické zvlá tnosti post-totalitního systému jako sociáln -politické reality; malým pochopením specifické povahy moci, pro tento systém p ízna né; a tudí p ece ováním významu bezprost edn politické práce v tradi ním slova smyslu a nedoce ováním politického významu práv on ch „p edpolitických“ událostí a proces , z jejich ivné p dy se skute né politické posuny situace p edev ím rodí. Jako politici – respektive lidé s politickými ambicemi – toti asto (a je to koneckonc pochopitelné) navazují na to, ím kdysi p irozený politický ivot skon il, p idr ují se model chování, normáln j ím politickým pom r m adekvátních, a bezd ky tak p ená ejí do zcela nových podmínek ur ité zp soby my lení, zvyklosti, koncepce, kategorie a pojmy z pom r radikáln jiných, ani by se p itom nejprve dostate n zamý leli o tom, jaký vlastn mají nebo mohou mít v nových podmínkách obsah a smysl, ím v nich vlastn je sama politika jako taková, co a jak v nich politicky p sobí a co v nich
má politické ance. Vyvr enost ze v ech mocenských struktur a nemo nost na tyto struktury p ímo p sobit, zkombinovaná s onou v rností tradi ním p edstavám o politice, jak se utvá ely ve více nebo mén demokratických spole nostech (anebo v „klasických“ diktaturách), vede asto k tomu, e se jaksi emancipují od skute nosti (na d lat kompromisy se skute ností, kdy beztak ádný námi navr ený kompromis nebude p ijat?) a ocitají se ve sv t úvah skute n utopických. Jenom e, jak jsem se u pokusil nazna it, v post-totalitním systému se skute n d sa n j í politické události rodí z n eho jiného a jinak ne v demokratickém systému, a jestli ke koncipování alternativních politických model a program a privátnímu zakládání opozi ních stran má velká ást spole nosti tak lhostejný, ne-li p ímo ned v ivý pom r, není to jen dík obecné rezignaci na spole enské v ci a ztrát oné „vy í odpov dnosti“ – t mto d sledk m obecné demoralizace –, ale je v tom i kus zdravého spole enského instinktu: jako by lidé cítili, e opravdu u je „v echno jinak“ a e opravdu u se musí také v echno jinak d lat. Jestli n které nejd le it j í politické impulsy posledních let v r zných zemích sov tského bloku vycházely – aspo v prvních fázích, ne se eventuáln promítly do n jakých konsekvencí na rovin faktické moci – víc od matematik , filozof , fyzik , spisovatel , historik , prostých d lník atd. ne od politik , a jestli motorem r zných „disidentských hnutí“ je tolik osob t chto „nepolitických“ povolání, není to proto, e v ichni tito lidé by byli chyt ej í ne ti, kte í se cítí být p edev ím politiky, ale je to – mimo jiné – také tím, e nejsou tolik zatí eni a spoutáni politickým my lením a politickými zvyklostmi – to znamená tradi ním politickým my lením a tradi ními politickými zvyklostmi –, a jsou tudí – paradoxn – otev en j í politické skute nosti takové, jaká opravdu je, a mají v t í cit pro to, co v ní lze a co je v ní t eba d lat. Nic naplat: vize n jakého alternativního politického modelu, by by byl sebekrásn j í, skute n dnes asi není tím, co by bylo s to opravdu iv oslovit onu „skrytou sféru“, zapálit lidi a spole nost, vyvolat reálný politický pohyb. Skute ným polem potenciální politiky je v post-totalitním systému n co jiného: trvalé a kruté nap tí mezi komplexními nároky tohoto systému a intencemi ivota, toti elementární pot ebou lov ka ít aspo do jisté míry v souladu sám se sebou, ít prost snesiteln , nebýt poni ován nad ízenými a ú ady, nebýt neustále kontrolován policií, moci se svobodn ji projevovat, moci uplatnit svou p irozenou tvo ivost, mít právní jistotu atd. atd. Cokoli se tak i onak – konkrétn – dotýká tohoto pole, cokoli se vztahuje k tomuto základnímu, v udyp ítomnému a ivoucímu nap tí, nevyhnuteln lidi oslovuje; abstraktní projekty ideálního politického i hospodá ského uspo ádání je zdaleka – a právem – tolik nezajímají; nejen proto, e ka dý ví, jak nepatrnou mají anci se prosadit, ale i proto, e lidé dnes stále naléhav ji cítí, e ím mén n jaká politika vychází z konkrétního lidského „tady a te “ a ím víc se upíná k n jakému abstraktnímu „tam“ a „jednou“, tím snadn ji se m e stát jen novou variantou lidského zotro ení. Lidé ijící v post-totalitním systému si uv domují a p íli dob e, o d le it j í, ne zda je u moci jedna strana nebo více stran a jak se ty strany jmenují, je prost to, zda lze i nelze lidsky ít. Oprostit se od zát e tradi ních politických kategorií a zvyklostí, pln se otev ít sv tu lidské existence a z jeho analýzy pak teprve vyvozovat politické záv ry není ov em pouze jen politicky realisti t j í, ale je to zárove i – z hlediska „ideálního stavu“ – politicky perspektivn j í: skute ná, hluboká a trvalá prom na pom r k lep ímu – jak se je t pokusím v jiné souvislosti nazna it – nem e toti dnes asi opravdu u vzejít z toho, e se prosadí – i kdyby to lo – ten i onen o tradi ní politické p edstavy op ený a koneckonc jen vn j kový (tj. strukturální, systémový) politický koncept, ale bude
muset vycházet – víc ne kdy jindy a víc ne kde jinde – od lov ka, od lidské existence, ze základní rekonstituce jeho postavení ve sv t , jeho vztahu k sob samému, k druhým lidem, k univerzu. Vznik lep ího hospodá ského a politického modelu musí dnes asi – víc ne kdy jindy – vyr stat z n jaké hlub í existenciální a mravní prom ny spole nosti; není to n co o sob , co sta í vymyslet a zavést jako nový automobil; je to n co, co se m e utvá et – nemá-li jít jen o n jakou novou variantu starého marazmu – jen jako projev prom ujícího se ivota. Nikoli tedy, e by zavedením lep ího systému byl automaticky zaru ován lep í ivot, ale spí naopak: jedin lep ím ivotem lze asi budovat i lep í systém. Znovu opakuji, e nepodce uji význam politické reflexe a koncep ní politické práce. Naopak: myslím si, e skute ná politická reflexe a skute ná koncep ní politická práce je p esn to, eho se nám stále nedostává. íkám-li ov em „skute ná“, mám tím na mysli takovou reflexi a takovou koncep ní práci, je se osvobodí od v ech tradi ních politických schémat, p ená ených do na ich pom r ze sv ta, který se u nikdy nevrátí (a jeho návratem by se beztak to nejd le it j í natrvalo nevy e ilo). Druhá i tvrtá internacionála, tak jako spousta jiných politických sil a organizací, mohou p irozen r zná na e sna ení významn politicky podpo it, ádná z nich v ak na e problémy nevy e í za nás: p sobí v jiném sv t , jsou derivátem jiných pom r , jejich teoretické koncepty mohou být pro nás zajímavé a pou né, rozhodn v ak tím, e se s nimi prost identifikujeme, sv j problém nevy e íme. A pokou íme-li se u nás navazovat na n které diskuse, které hýbou politickým ivotem v demokratické spole nosti, zdá se mi to být v mnoha p ípadech docela po etilé: copak lze nap íklad s vá nou tvá í diskutovat o tom, zda chceme systém zm nit nebo jen zreformovat? N co takového je p ece v na ich pom rech typický pseudoproblém: nemáme zatím mo nost systém ani zreformovat, ani zm nit; nemáme v bec jasno, kde kon í reforma a kde za íná zm na; víme z ady drsných zku eností, e ani „reforma“, ani „zm na“ samy o sob v bec nic nezaru ují; a je nám p ece v posledku jedno, zda se z hlediska té i oné doktríny jeví systém, v n m ijeme, jako „zm n ný“ i „zreformovaný“; jde nám o to, aby se dalo d stojn ít, aby systém slou il lov ku, a nikoli lov k systému, a bojujeme o to t mi prost edky, kterými o to bojovat m eme a kterými o to bojovat má smysl; zda je n jaký západní urnalista – utopený v politické ka dodennosti systému, v n m sám ije – nazve p íli legalistickými i p íli hazardérskými, revizionistickými, kontrarevolu ními i revolu ními, bur oazními nebo komunistickými, pravicovými i levicovými, to je p ece to poslední, co nás m e zajímat! (12) Jedním z pojm , který je trvalým zdrojem rozmanitých nejasností p edev ím proto, e je do na ich pom r p ená en z pom r docela jiných, je pojem opozice. Co to je ale v bec „opozice“ v post-totalitním systému? V demokratické spole nosti tradi ního parlamentního typu se politickou opozicí rozumí taková politická síla na rovin faktické moci (nej ast ji strana nebo seskupení stran), která není u vlády, která nabízí n jaký alternativní politický program, chce se k vlád dostat a vládou je respektována jako p irozená sou ást politického ivota zem , politicky p sobící a o moc sout ící v rámci dohodnutých zákonných regulí. Krom této opozice pak existuje je t fenomén „mimoparlamentní opozice“, co jsou op t síly organizující se vícemén na rovin faktické moci, p sobící v ak vn on ch regulí, systémem vytvo ených, a jinými prost edky, ne je v jejich rámci b né. V „klasické“ diktatu e se opozicí rozum jí politické síly vykazující se také
alternativním politickým programem a p sobící bu legáln , nebo na pomezí legality, nicmén bez mo nosti sout it v rámci n jakých dohodnutých regulí o moc, nebo síly p ipravující se na násilnou mocenskou konfrontaci s vládnoucí mocí ( i se v této konfrontaci p ímo ocitající) jako r zné guerillové skupiny nebo povstalecká hnutí. Opozice v ádném z t chto význam v post-totalitním systému neexistuje. V jakém smyslu se tedy v souvislosti s ním tohoto pojmu pou ívá? 1) Ob as pod n j bývají zahrnovány (hlavn západní urnalistikou) osoby nebo skupiny osob uvnit mocenské struktury, které se ocitají v n jaké skryté mocenské konfrontaci s t mi nejvy ími; motivem této jejich konfrontace p itom mohou být ur ité (pochopiteln ne p íli výrazné) odli nosti koncep ní, ast ji jím v ak bývá docela nekomplikovaná touha po moci nebo osobní odpor k jejím jiným p edstavitel m. 2) „Opozicí“ tu lze také rozum t v echno, co má nebo m e mít nep ímý politický dosah v tom smyslu, jak o tom byla e , tedy v echno, ím se cítí být post-totalitní systém – jako to takový, z hlediska istých zájm svého „samopohybu“ – ohro en a ím je – jako to takový – skute n ohro ován. Z tohoto hlediska je opozicí vlastn ka dý pokus o „ ivot v pravd “, od zeliná ova odmítnutí dát do výkladu p edepsané heslo a po svobodn napsanou báse , tedy v echno, ím skute né intence ivota p ekra ují hranice vymezené jim intencemi systému. 3) ast ji ov em ne „ ivot v pravd “ v eobecn bývají opozicí rozum ny (p edev ím op t západními pozorovateli) takové skupiny, které své nekonformní postoje a kritické názory vyjevují trvale a ve ejn , které se netají svým nezávislým politickým my lením nebo které samy sebe v té i oné mí e u p ímo jako ur ité politické síly chápou. Pojem „opozice“ se v tomto pojetí vícemén kryje s pojmem „disidentství“, p i em mezi t mi, kte í jsou takto ozna ováni, jsou p irozen velké diference v tom, nakolik toto ozna ení p ijímají i odmítají: odvisí to nejen od toho, zda a jak moc sami sebe jako bezprost edn politickou sílu chápou a zda mají i ur ité ambice na rovin faktické moci, ale i od toho, co který z nich pojmem „opozice“ sám rozumí. Uvedu op t p íklad: Charta 77 ve svém úvodním prohlá ení výslovn zd raz uje, e není opozicí, proto e nehodlá p edkládat alternativní politické programy. Její poslání je skute n jiné, takové programy skute n nep edkládá, a pakli e jejich p edkládání vymezuje opozici v post-totalitním systému, opravdu ji za opozici pova ovat nelze. Vláda ov em od první chvíle Chartu pojímá jako spole enství výrazn opozi ní a jako k takové se k ní také chová. To znamená, e vláda – a je to jen p irozené – chápe „opozici“ vícemén v tom smyslu, jak jsem ji vymezil v bod 2), toti vidí ji v podstat ve v em, co se vymyká totální manipulaci, a co tudí popírá princip absolutního nároku systému na lov ka. P ijmeme-li toto vymezení „opozice“, pak ov em musíme souhlasn s vládou Chartu opravdu za opozici pova ovat: integritu post-totalitní moci, zalo enou na univerzalit „ ivota ve l i“, toti skute n vá n naru uje. N co jiného ov em je, nakolik ten který signatá Charty sám sebe jako opozici chápe. Domnívám se, e v t ina signatá vychází z tradi ního významu tohoto pojmu, jak se ustálil v demokratické spole nosti (nebo v „klasické“ diktatu e), a chápe tudí „opozici“ i u nás jako politicky vyhran nou sílu, která sice v na em p ípad nep sobí na rovin faktické moci, tím mén v rámci n jakých regulí, respektovaných vládou, která ale – mít tu mo nost – by to neodmítala, proto e má ur itý alternativní politický program, jeho zastánci jsou p ipraveni p evzít i p ímou politickou odpov dnost. P ijímajíce tuto p edstavu o opozici, jedni – velká v t ina – se jí být necítí; jiní – men ina – se jí být cítí, i kdy pln respektují, e k „opozi ní“ innosti v tomto smyslu jim Charta prostor nedává. P itom si ale zárove asi v ichni chartisté do té míry uv domují specifi nost pom r v post-totalitním systému, aby chápali, e nejen boj za lidská práva, ale i nepom rn
„nevinn j í“ v ci mají v t chto pom rech svou zvlá tní politickou moc, a lze je tudí chápat jako element „opozi ní“. Proti své „opozi nosti“ v tomto významu se ádný chartista nem e dost dob e ohra ovat. Celou v c ov em komplikuje je t jedna okolnost: spole enská moc v sov tském bloku u ívá u po mnoho desítiletí pojmu „opozice“ jako toho v bec nejhor ího myslitelného obvin ní: je to synonymum slova „nep ítel“; ozna it n koho za „opozici“ znamená toté jako o n m íct, e chce svrhnout vládu a odstranit socialismus (samoz ejm v oldu imperialist ); a byly doby, kdy toto ozna ení vedlo p ímo na popravi t . Tato okolnost p irozen nijak zvlá neposiluje chu lidí sami sebe tímto slovem ozna ovat, tím spí , e to je jen slovo a e d le it j í je, co se opravdu d lá, ne jak se to ozna uje. Poslední d vod, pro se mnozí tomuto ozna ení vzpírají, tkví v tom, e pojem „opozice“ má v sob cosi negativního; kdo se tak vymezuje, vymezuje se tak vzhledem k n jaké „pozici“; vztahuje se tedy výslovn ke spole enské moci, skrze ni sám sebe definuje, od jejího postavení odvozuje teprve postavení své. Lidem, kte í se prost rozhodli ít v pravd , íkat nahlas, co si myslí, solidarizovat se se spoluob any, tvo it tak, jak cht jí, a chovat se prost v souladu se svým „lep ím já“, je pochopiteln nep íjemné, e by tuto svou vlastní p vodní a pozitivní „pozici“ m li definovat negativn , zprost edkovan , a e by m li sami sebe p edev ím chápat jako ty, kte í jsou proti tomu a tomu, a nikoli prost jako ty, kte í jsou tím a tím. Jak patrno, vyhnout se r zným nejasnostem lze jedin tak, e se v dy znovu d ív, ne se pojmu „opozice“ u ije a ne se za ne „opozi nost“ posuzovat, jasn ekne, v jakém smyslu je tohoto pojmu pou íváno a co se jím vlastn v na ich pom rech rozumí. (13) Je-li pojem „opozice“ p enesen z demokratické spole nosti do post-totalitního systému, ani byl nejprve domy len a ujednocen význam, v jakém bude v t chto tak odli ných pom rech u íván, pak pojem „disident“ byl naopak západní urnalistikou vyvolen a obecn p ijat jako ozna ení fenoménu pro post-totalitní systém specifického a v demokratické spole nosti se tém – aspo v takové podob – nevyskytujícího. Kdo to vlastn je „disident“? Zdá se, e tento titul si vyslou ili p edev ím ti ob ané sov tského bloku, kte í se rozhodli ít v pravd a kte í navíc vyhovují t mto podmínkám: 1) e své nekonformní postoje a kritické názory vyjevují v rámci svých omezených mo ností ve ejn , e je vyjevují soustavn a e jsou dík tomu na Západ známí. 2) e si t mito postoji posléze – navzdory tomu, e doma publikovat nemohou a e je vláda v emo n perzekvuje – vydobyli i ve svých zemích ur ité v t í i men í vá nosti u ve ejnosti i u vlády, a e tedy jakousi – by velmi omezenou a velmi podivnou – mírou nep ímé faktické moci p eci jen i ve svém prost edí disponují; tato moc je, pokud jde o perzekuce, bu chrání od nejhor ího, anebo jim aspo zaji uje, e jejich pronásledování se neobejde bez ur itých politických komplikací pro jejich vládu. 3) e obzor jejich kritické pozornosti a jejich anga má p esahuje n jaký úzký rámec jejich bezprost edního okolí i specializovaného zájmu, obepíná tudí v ci obecn j í, a nabývá tak p eci jen do jisté míry politický charakter, by stupe , v jakém sami sebe jako bezprost edn politickou sílu reflektují, m e být dosti r zný. 4) e to jsou lidé spí intelektuáln zalo ení, tedy lidé „psaví“, nebo písemný projev je hlavním – a mnohdy jediným – politickým prost edkem, kterým disponují a který jim m e zjednávat – zvlá za hranicemi – pozornost; jiné zp soby „ ivota v pravd “ se
toti z hlediska zahrani ního pozorovatele bu ztrácejí v t ko sledovatelném rámci ur itého lokálního prost edí, anebo – p ekra ují-li tento rámec – zdají se být jen n jakým mén viditelným dopl kem písemného vyjad ování. 5) e to jsou lidé, o nich se – a u mají jakékoli povolání – na Západ hovo í ast ji v souvislosti s jejich ob anskou anga ovaností nebo s politickokritickým aspektem jejich práce ne s jejich prací v jejich vlastním oboru jako takovou; z vlastní zku enosti vím, e existuje jakási neviditelná hranice, kterou lov k musel – ani tomu cht l a ani v d l, kdy a jak to u inil – p ekro it, aby o n m p estali psát jako o spisovateli, který se tak i onak ob ansky projevuje, a za li o n m hovo it jako o „disidentovi“, který (jakoby mimochodem – snad ve volném ase?) pí e také je t n jaké divadelní hry. e existují lidé, kte í spl ují v echny tyto podmínky, je nesporné. Zda je dobré u ívat práv pro takto – v podstat velmi náhodn – ohrani enou skupinu n jaké zvlá tní ozna ení, a speciáln zda to má být ozna ení „disident“, je ov em velmi sporné. D je se to v ak a nic na tom z ejm nezm níme; ob as dokonce sami – by s nechutí, jen pro rychlej í domluvu, spí ironicky a rozhodn v dy v uvozovkách – toto ozna ení p ejímáme. Snad je tedy aspo na míst vylo it n které d vody, pro „disidenti“ nemají v t inou rádi, kdy jsou takto nazýváni. P edev ím je to ozna ení problematické u z etymologického hlediska: „disident“ toti znamená, jak známo, „odpadlík“ – „disidenti“ se v ak necítí být odpadlíky, proto e prost od ni eho neodpadli. Spí naopak: p ichýlili se k sob samým – a pokud snad n kte í p eci jen od n eho odpadli, pak pouze od toho, co bylo v jejich ivot fale né a zcizující, od „ ivota ve l i“. To ov em není to hlavní. Ozna ení „disident“ nutn vyvolává dojem, jako by lo o n jakou speciální profesi; jako by tu vedle r zných normáln j ích zp sob ob ivy byl je t jeden zvlá tní zp sob, toti „disidentské“ reptání na pom ry; jako by „disident“ nebyl prost fyzikem, sociologem, d lníkem i básníkem, který pouze jedná tak, jak cítí, e jednat musí, a kterého pouze vnit ní logika jeho my lení, chování a práce (konfrontována asto s vícemén nahodilými vn j ími okolnostmi) p ivedla nakonec – ani o to n jak cílev dom usiloval nebo se na to dokonce t il – k onomu otev enému st etnutí s mocí, ale jako by to byl naopak n kdo, kdo se prost rozhodl pro povolání profesionálního nespokojence asi tak, jako se lov k rozhoduje, zda bude evcem nebo ková em. Ve skute nosti tomu je p irozen jinak: e je lov k „disidentem“, se obvykle dozvídá a uv domuje si to, a kdy u jím dávno je; toto postavení je d sledkem jeho konkrétních ivotních postoj , vedených úpln jinými motivy ne získat takový i onaký titul, nikoli tedy, e by jeho konkrétní ivotní postoje a konkrétní práce byly d sledkem n jakého p edcházejícího úmyslu být „disidentem“. „Disidentství“ prost není profese, by se mu lov k v noval ty iadvacet hodin denn , ale je to p vodn a p edev ím ur itý existenciální postoj, který je t ke v emu v bec není výhradním majetkem t ch, kte í – spl ujíce náhodou ony náhodné vn j í podmínky, o nich byla e – si vyslou ili titul „disidenta“. Je-li z t ch v ech tisíc bezejmenných lidí, kte í se pokou ejí ít v pravd , a z t ch milion , kte í by v pravd ít cht li, ale nemohou (t eba jen proto, e dík náhodné vn j í souh e okolností by to v jejich p ípad p edpokládalo desateronásobek odvahy ne u leckterých, kte í tento krok u inili), je-li tedy z tohoto mno ství vybráno – a je t ke v emu tak náhodn – n kolik desítek osob a je-li z nich u in na zvlá tní spole enská kategorie, pak takový postup vytvá í nutn úpln zkreslený obraz celkové situace: bu navozuje dojem, e „disidenti“ jsou jakási prominence, jakási exkluzivní skupina
„chrán ných zví at“, kterým je dovoleno to, co je ostatním zakázáno, a které si vláda dokonce snad p stuje jako ivoucí doklad své velkorysosti, anebo podporuje naopak iluzi, e kdy je jen tak málo t ch, co jsou trvale nespokojeni, a kdy se jim ani tak moc ned je, znamená to, e v ichni ostatní jsou vlastn spokojeni: kdyby nebyli spokojeni, byli by p ece také „disidenty“! Ale to není v e: touhle kategorizací je bezd n podporován i dojem, jako by „disident m“ lo p edev ím o n jaký jejich skupinový zájem a jako by celý jejich spor s vládou byl jen n jakým odta itým sporem dvou proti sob stojících skupin, sporem jdoucím mimo spole nost a spole nosti se v podstat snad ani netýkajícím. V jak hlubokém rozporu je ov em taková p edstava se skute ným smyslem „disidentského“ postoje: v dy tento postoj p ece stojí a padá se zájmem o druhé, o to, ím trpí spole nost jako celek, tedy v ichni ti „ostatní“, kte í se neozývají. Mají-li „disidenti“ jakous takous autoritu a nejsou-li u dávno vyhubeni jako n jaký exotický hmyz, který se zatoulal n kam, kam nepat í, není to p ece proto, e by vláda m la v takové úct práv tuto exkluzivní skupinku a její exkluzivní my lenky, ale proto, e správn cítí onu potenciální politickou moc, kterou je „ ivot v pravd “ zako en n ve „skryté sfé e“, e správn cítí, z jakého sv ta to, co tato skupinka d lá, vyr stá a do jakého sv ta se to vrací: do sv ta lidské ka dodennosti, ka dodenního nap tí mezi intencemi ivota a intencemi systému. (M e být o tom lep í doklad ne to, co podnikla vláda po vystoupení Charty 77, kdy za la vymáhat na celém národ prohlá ení, e Charta nemá pravdu? Mimo jiné: ty miliony vynucených podpis dosv d ily pravý opak: e pravdu má.) Ohromná pozornost, které se ze strany politických orgán a policie „disidenti“ t í a která m e snad v n kom probouzet pocit, e se vláda „disident “ bojí jako n jaké alternativní mocenské garnitury, nepramení p ece z toho, e by n ím takovým byli, n ím v emocným, co se vzná í – tak jako sama vláda – nad spole ností, ale práv naopak z toho, e jsou „oby ejnými lidmi“, ijícími „oby ejnými“ starostmi a li ícími se od ostatních jen tím, e íkají nahlas to, co ostatní íkat nemohou nebo se neodvá í. Hovo il jsem p ece o politické síle Sol enicynov : ta není v n jaké jeho exkluzivní politické moci jako jedince, ale ve zku enosti milion ob tí Gulagu, kterou on prost nahlas vyk i el a kterou oslovil dal í miliony lidí dobré v le. Institucionalizovat jakousi výb rovou kategorii známých i prominentních „disident “ znamená skute n popírat nejvlastn j í mravní východiska jejich po ínání: vid li jsme, e to je naopak princip rovnoprávnosti, zalo ený na ned litelnosti lidských práv a svobod, z n ho „disidentská hnutí“ vyr stají: i se snad nespojili „známí disidenti“ v KORu proto, aby se zastali neznámých d lník , – a nestali se snad práv skrze to on mi „známými disidenty“? i nespojili se snad „známí disidenti“ v Chart 77 poté, co je spojila solidarita s neznámými hudebníky, nespojili se v ní snad s nimi – a nestali se snad práv skrze to on mi „známými disidenty“? Je to v ru krutý paradox, e ím víc se n kte í ob ané zastávají jiných ob an , tím ast ji jsou ozna ováni slovem, které je od t chto „jiných ob an “ odd luje! Uvozovky, do nich v celé této úvaze d sledn slovo „disident“ kladu, dostávají, doufám, touto explikací jasný smysl. (14) V dob , kdy echy i Slovensko byly pevnou sou ástí rakousko-uherské í e a kdy neexistovaly ani faktické, ani politické, ani psychologicko-sociální p edpoklady pro to, aby na e národy hledaly svou identitu mimo rámec této í e, zalo il T. G. Masaryk eský národní program na my lence „drobné práce“, tj. poctivé a odpov dné práce v rámci
existujícího uspo ádání v nejr zn j ích oblastech ivota, sm ující k povznesení národní tvo ivosti a národního sebev domí. Zvlá tní d raz tu padal p irozen na prvek osv tový, výchovný, vzd lávací, mravní, humanitní. Jediné mo né východisko k d stojn j ímu národnímu osudu spat oval Masaryk v lov ku, v tom, aby si vytvá el p edpoklady p edev ím k vlastnímu d stojn j ímu osudu lidskému; východiskem prom ny postavení národa mu byla prom na lov ka. Toto pojetí „práce pro národ“ se v na í spole nosti ujalo, bylo v mnoha ohledech úsp né a je dodnes ivé: vedle t ch, kdo za ním – jako kultivovan j ím typem „alibi“ – skrývají svou kolaboraci, je i dnes mnoho t ch, kte í se ho skute n dr í a mohou se v tomto sm ru i vykázat – aspo v n kterých oblastech – nespornými úsp chy: t ko odhadnout, o je t hor í by byly pom ry, kdyby se znovu a znovu spousta pracovitých lidí, kterým to prost nedá, nesna ilo d lat to nejlep í, co d lat lze, a odevzdávat nevyhnutelné minimum „ ivotu ve l i“, aby mohli odevzdávat dosa itelné maximum autentickým pot ebám spole nosti. Tito lidé vycházejí ze správného p edpokladu, e ka dá drobná práce je nep ímou kritikou patné politiky, a e jsou situace, kdy stojí za to zvolit práv tu cestu, by by to znamenalo z íci se svého p irozeného práva na p ímou kritiku. P esto má tento postoj dnes – dokonce ve srovnání je t s pom ry v edesátých letech – své jasné meze: stále ast ji se stává, e „drobná práce“ narazí na strop posttotalitního systému a ocitá se p ed dilematem: bu ustoupit, slevit z oné poctivosti, odpov dnosti a d slednosti, na nich je zalo ena, a prost se p izp sobit (v t inový p ístup), anebo pokra ovat po na até cest a vstoupit tak nevyhnuteln do otev ené konfrontace se spole enskou mocí (p ístup men inový). Jestli koncepce „drobné práce“ nikdy nem la znamenat imperativ za jakoukoli cenu se udr et v existující struktu e (z toho hlediska by se ka dý, kdo dopustí, aby z ní byl vypuzen, musel jevit jako ten, kdo rezignoval na „práci pro národ“), pak tím mén m e mít tento smysl dnes. Neexistuje p irozen ádný obecný model chování, toti jakýkoli obecn platný a do jakékoli situace p enosný klí k ur ení bodu, kdy „drobná práce“ p estává být „prací pro národ“ a stává se „prací proti národu“; e se v ak nebezpe í takového zvratu vzná í nad „drobnou prací“ stále ní a e stále snadn ji m e „drobná práce“ narazit na onen strop, kdy vyhnout se st etnutí znamená pro ni zpronev it se svému vlastnímu smyslu, je víc ne jasné. Kdy jsem byl v roce 1974 zam stnán v pivova e, byl mým éfem jistý .: lov k, který pivovarnictví rozum l, m l v sob cosi jako pocit stavovské hrdosti a zále elo mu na tom, abychom v na em pivova e vyráb li dobré pivo. Skoro v echen sv j as trávil v pivova e, neustále vymý lel n jaká zlep ení, trápil nás p edpokladem, e v ichni milujeme pivovarnictví jako on, st í si lze prost uprost ed socialistického lendriánu p edstavit konstruktivn j ího pracovníka. Vedení pivovaru, v n m byli lidé sice mén rozum jící svému oboru a mén do n ho zamilovaní, ale zato politicky vlivn j í, nejen e pivovar dál vedlo od deseti k p ti, nejen e na podn ty . v bec nereagovalo, ale navíc se proti . stále víc zatvrzovalo a v emo n mu ma ilo jeho vlastní práci. Situace do la tak daleko, e -ovi nezbylo ne napsat obsáhlý dopis nad ízenému editelství, v n m se pokusil rozebrat v echny nepo ádky v pivova e, vysv tlit po pravd , pro je nejhor í v kraji, a ukázat na skute né viníky. Jeho hlas mohl být vysly en: politicky mocný, ale pivu nerozum jící, intrika ící a d lníky pohrdající editel mohl být vym n n, pom ry v pivova e se mohly na základ iniciativy . zm nit k lep ímu. Kdyby se to bývalo stalo, byl by to zajisté p íklad úsp ného dovr ení „drobné práce“. Bohu el se v ak stal pravý opak: editel pivovaru – jako len okresního výboru strany – m l své dobré známé naho e a postaral se o takový výsledek, jaký pot eboval: -ova analýza byla nazvána
„hanopisem“, . byl ozna en za politického k dce, byl z na eho pivovaru vyhozen a p e azen do jiného, na nekvalifikovanou práci. „Drobná práce“ narazila na strop: na post-totalitní systém. . se vymkl, poru il hru, „vyd lil se“ tím, e íkal pravdu, a skon il jako „podob an“ s cejchem nep ítele, který u m e íkat cokoliv a nikdy nem e být – z principu – vysly en. Stal se „disidentem“ Východo eských pivovar . Myslím, e jde o modelový p íb h, z jiného hlediska ilustrující to, co jsem ekl u v p edchozí kapitolce: „disidentem“ se lov k nestává tak, e se jednoho dne rozhodne pro tuto svéráznou kariéru, ale proto, e vnit ní odpov dnost, kombinovaná s celým komplexem vn j ích okolností, ho prost do tohoto postavení uvrhne: je vyhozen z existujících struktur a postaven do konfrontace s nimi. Na za átku nebylo nic víc a nic mí ne úmysl d lat dob e svou práci – a na konci je cejch nep ítele. Dobrá práce je toti skute n kritikou patné politiky. N kdy jí to tak íkajíc projde a n kdy nikoli. Prochází jí to v ak stále mí . Nikoli její vinou. Není u doba Rakouska-Uherska, kdy m l eský národ (v nejhor í dob Bachova absolutismu) jediného skute ného „disidenta“: toho, co byl odvezen do Brixenu. Nebudeme-li slovo „disident“ chápat snobsky, pak musíme konstatovat, e dnes najdeme „disidenta“ na ka dém rohu. Vy ítat t mto „disident m“, e rezignovali na „drobnou práci“, je prost absurdní. „Disidentství“ toti není alternativou masarykovské koncepce „drobné práce“, ale mnohdy naopak jejím jediným mo ným výsledkem. íkám „mnohdy“ a chci tím zd raznit, e nikoli v dy: jsem dalek p edstav , e jediní poctiví a odpov dní lidé jsou ti, kte í se ocitli vn existujících struktur a v konfrontaci s nimi. Pivovarník . mohl p ece svou bitvu vyhrát. Odsuzovat ty, kte í se udr eli, jen za to, e se udr eli, a e tudí nejsou „disidenty“, by bylo stejn nesmyslné jako dávat je jen proto „disident m“ za p íklad. Ostatn s celým „disidentským“ postojem – jako pokusem ít v pravd – by bylo v rozporu, kdyby lidské chování nebylo posuzováno podle toho, jaké je, nakolik je i není – jako takové – dobré, ale podle vn j ího chlívku, do kterého lov ka p ivedlo. (15) Pokus na eho zeliná e o „ ivot v pravd “ se m e omezit na to, e zeliná ur ité v ci prost ned lá: nedává za okna vlajky jen proto, aby ho domovník neudal; nechodí k volbám, které nepova uje za volby; neskrývá p ed svými nad ízenými své názory. Jeho pokus tedy m e z stat u „pouhého“ odep ení vyhov t n kterým nárok m systému (co není ov em málo!). M e v ak p er st v n co víc: zeliná m e za ít n co konkrétního d lat, n co, co p esahuje bezprost ední osobní ochranu proti manipulaci a v em se objektivizuje jeho znovunalezená „vy í odpov dnost“: m e nap íklad organizovat své spolupracovníky ke spole ným vystoupením na obranu jejich zájm ; psát r zným institucím a upozor ovat je na bezpráví a nepo ádky ve svém okolí; shán t si neoficiální literaturu, opisovat ji a p j ovat dal ím p átel m. Je-li to, co jsem nazval „ ivotem v pravd “, základním existenciálním (a ov em potenciáln politickým) východiskem v ech on ch „nezávislých ob anských iniciativ“ a „disidentských“ i „opozi ních“ hnutí, o n v t chto úvahách jde, pak to samoz ejm neznamená, e ka dý pokus o „ ivot v pravd “ automaticky u n ím takovým je. Naopak: „ ivot v pravd “ v p vodním a nej ir ím slova smyslu p edstavuje velmi rozsáhlé, nejasn ohrani ené a velmi t ko zmapovatelné území drobných lidských projev , které z stanou v drtivé v t in asi nav dy pono eny do své anonymity a jejich politický dosah nebude asi nikdy nikým zachycen a popsán konkrétn ji ne prost v
rámci n jakého globálního popisu spole enského klimatu i nálady. V t ina t chto pokus z stává ve fázi elementární vzpoury proti manipulaci: lov k se prost nap ímí a d stojn ji – jako jedinec – ije. Jen tu a tam – dík povaze, p edpoklad m a profesi n kterých lidí, ale i dík ad docela nahodilých okolností (jako je nap íklad specifika lokálního prost edí, p átelské kontakty apod.) – vyroste z tohoto nej ir ího a anonymního zázemí n jaká souvislej í a viditeln j í iniciativa, p ekra ující hranice „pouhé“ individuální vzpoury a prom ující se v ur itou uv dom lej í, strukturovan j í a cílev dom j í práci. Tato hranice, na ní „ ivot v pravd “ p estává být „jen“ negací „ ivota ve l i“ a za íná ur itým zp sobem sám sebe tvo iv artikulovat, je místem, kde se za íná rodit n co, co by se dalo nazvat „nezávislým duchovním, sociálním a politickým ivotem spole nosti“. Tento „nezávislý ivot“ není p irozen odd len od ostatního („závislého“) ivota n jakou ostrou hranicí; mnohdy s ním dokonce v lidech koexistuje; nicmén jeho nejd le it j í ohniska se vyzna ují pom rn vysokým stupn m vnit ní emancipace: plují oceánem zmanipulovaného ivota jako jakési lo ky, zmítané sice vlnobitím, ale v dy znovu se vyno ující z vln jako viditelní poslové „ ivota v pravd “, „artikulovan “ vypovídající o potla ených intencích ivota. Co tvo í tento „nezávislý ivot spole nosti“? Spektrum jeho projev je p irozen iroké: od nezávislého sebevzd lání a reflexe sv ta, p es svobodnou kulturní tvorbu a její sdílení a k nejrozmanit j ím svobodným ob anským postoj m, v etn nezávislé spole enské sebe-organizace. Je to zkrátka prostor, v n m „ ivot v pravd “ za íná sám sebe artikulovat a opravdu viditeln se materializovat. To, co bude pozd ji nazváno „ob anskou iniciativou“, „disidentským hnutím“ nebo dokonce „opozicí“, se pak vyno uje – jako ta pov stná desetina ledovce, která je nad hladinou – a z tohoto prostoru, z „nezávislého ivota spole nosti“. ili: tak jako „nezávislý ivot spole nosti“ vyr stá z nez etelného zázemí „ ivota v pravd “ v nej ir ím slova smyslu jako jeho z etelný – „artikulovaný“ – výraz, vyr stá z tohoto „nezávislého ivota“ posléze i ono pov stné „disidentství“. Je tu ov em výrazný rozdíl: lze-li „nezávislý ivot spole nosti“ – aspo z vn j ího hlediska – chápat jako „vy í formu“ „ ivota v pravd “, nelze u zdaleka tak jednozna n íct, e „disidentské hnutí“ je nutn „vy í formou“ „nezávislého ivota spole nosti“. Je to prost jen jeden z jeho projev , a i kdy je to snad jeho projev nejviditeln j í, p i prvním pohledu nejpoliti t j í a ve své politi nosti nejz eteln ji artikulovaný, zdaleka to je t neznamená, e to musí být nutn jeho projev nejvyzrálej í a nejd le it j í – a to nejen v obecn spole enském smyslu, ale dokonce i co do svého nep ímého politického dosahu. V dy jde koneckonc , jak jsme vid li, o jev um le ze svého mate ského prost edí vytr ený (tím, e je obda en speciálním názvem). Ve skute nosti je v ak nemyslitelný bez pozadí celku, z n ho vyr stá, jeho je integrální sou ástí a z n ho erpá i v echnu svou ivotní sílu. Ostatn z toho, co u bylo o zvlá tnostech post-totalitního systému e eno, vyplývá, e to, co se jeví v ur itém okam iku jako síla nejpoliti t j í a co samo sebe tak reflektuje, nemusí nutn – v pom rech, kde ka dá nezávislá politická moc je p edev ím mocí potenciální – skute n takovou silou být. A pokud jí to opravdu je, pak jen a jen dík svému „p ed-politickému“ kontextu. Co z tohoto popisu plyne? Nic mí a nic víc, ne e nelze v bec hovo it o tom, co „disidenti“ vlastn d lají a jak jejich práce p sobí, ani by byla nejprve e o práci v ech, kte í se tak i onak ú astní „nezávislého ivota spole nosti“ a kte í v bec nemusí být za „disidenty“ pova ováni: o spisovatelích, kte í pí í tak, jak cht jí, bez ohledu na cenzuru a oficiální nároky, a kte í
svá díla – pokud jim je necht jí oficiální nakladatelství vydat – í í v „samizdatu“; o filozofech, historicích, sociolozích a v ech dal ích v dcích, kte í jdou cestou nezávislého v deckého bádání, a není-li to mo né v prost edí oficiálních struktur nebo na jejich okraji, í í svá díla rovn v „samizdatu“ nebo po ádají soukromé diskuse, p edná ky a seminá e; o u itelích, kte í soukrom vyu ují mladé lidi v cem, je normální kola p ed nimi tají; o duchovních, kte í se sna í ve svém ú adu, a jsou-li ho zbaveni, tak mimo n j, vést svobodný nábo enský ivot; o malí ích, hudebnících a zp vácích, kte í tvo í nezávisle na tom, co si o jejich tvorb myslí oficiální instituce; o v ech lidech, kte í tuto nezávislou kulturu sdílejí a dál í í; o lidech, kte í se r znými dostupnými zp soby sna í vyjad ovat a hájit skute né sociální zájmy pracujících, vracet odbor m jejich pravý smysl i zakládat nezávislé odbory; o lidech, kte í se nebojí vytrvale upozor ovat ú ady na bezpráví a zasazují se o dodr ování zákon ; o r zných spole enstvích mladých lidí, kte í se sna í vymanit z manipulace a ít po svém, v duchu vlastní hierarchie ivotních hodnot; atd. atd. Málokoho by asi napadlo v echny tyto lidi nazývat „disidenty“. A p ece: co nejsou ti „známí disidenti“ jen jedni z nich? A co to v echno, o em byla e , není vlastn stále to hlavní, co d lají i „disidenti“? Nepí í snad „disidenti“ v decké práce a nevydávají je v „samizdatu“? Nepí í beletrii? Nep edná ejí student m na soukromých univerzitách? Nebojují proti nejr zn j ímu bezpráví a nesna í se zkoumat a vyjad ovat skute né sociální zájmy r zných skupin obyvatelstva? Po pokusu stopovat zdroje, vnit ní strukturu a n které aspekty „disidentského“ postoje jako takového jsem nyní p e el, jak patrno, k pokusu pohlédnout na celou v c jaksi „zven í“ a zkoumat, co vlastn „disidenti“ d lají, jak se objektivn jejich iniciativy projevují a k emu konkrétn vedou. Prvním zji t ním v tomto sm ru tedy je, e výchozí, nejd le it j í a v e ostatní p edur ující sférou jejich sna ení je prost snaha vytvá et a podporovat „nezávislý ivot spole nosti“ jako „artikulovaný“ výraz „ ivota v pravd “, tedy souvisle a cílev dom – „artikulovan “ – slou it pravd a tuto slu bu organizovat. Je to ostatn p irozené: je-li „ ivot v pravd “ elementárním východiskem ka dé snahy lov ka elit odcizujícímu tlaku systému, je-li to jediný smysluplný základ ka dého nezávislého politického p sobení a je-li to posléze i nejvlastn j í existenciální zdroj „disidentského“ postoje, pak si lze st í p edstavit, e by se i objektivizovaná „disidentská“ práce mohla opírat o jinou základnu, ne je slu ba pravd a pravdivému ivotu a snaha otevírat prostor skute ným intencím ivota. (16) Post-totalitní systém podniká globální útok na lov ka, který proti n mu stojí sám, opu t ný, izolovaný. Je proto docela p irozené, e v echna „disidentská hnutí“ mají výrazn obranný charakter; brání lov ka a skute né intence ivota proti intencím systému. Polský KOR se dnes jmenuje Výbor spole enské sebeobrany, slovo obrana je i v názvu dal ích podobných skupin v Polsku, ale i sov tské helsinské skupiny a na e Charta 77 mají zcela z eteln obranný ráz. Z hlediska tradi ní politiky se tato obrana m e jevit jako program sice pochopitelný, ale p eci jen minimalistický, nouzový a koneckonc jen negativní: proti jedné koncepci, modelu i ideologii se tu nestaví jiná koncepce, jiný model i jiná ideologie, tak e tu vlastn ani nejde o „politiku“ v pravém slova smyslu: ta p ece p edpokládá v dycky n jaký „pozitivní“ program a st í se m e omezovat jen na to, e
n koho proti n emu brání. Myslím, e takový názor prozrazuje omezenost tradi ní politické optiky: tento systém p ece není n jakou konkrétní politickou linií n jaké konkrétní vlády, ale n ím podstatn jiným: komplexním, hlubokým a dlouhodobým znásiln ním, respektive sebeznásiln ním spole nosti. elit mu tím, e se proti jeho domn lé linii postaví linie jiná a pak se bude usilovat o zm nu vlády, by bylo tedy nejen zcela nereálné, ale p edev ím nedostate né: ko ene v ci by se takové e ení beztak nedotýkalo. Dávno tu toti nejde o problém n jaké politické linie i programu: jde tu o problém ivota. Obrana jeho intencí, obrana lov ka je tedy cestou nejen reáln j í – m e za ít zde a ihned a m e získat daleko spí podporu lidí (dotýká se p ece jejich ka dodennosti) –, ale zárove (a mo ná práv proto) cestou nepom rn d sledn j í: sm uje k nejvlastn j í podstat v ci. N kdy musíme klesnout a na dno bídy, abychom pochopili pravdu, – tak jako musíme sestoupit na dno studny, abychom spat ili hv zdy. Zdá se mi, e tenhle „nouzový“, „minimální“ a „negativní“ program – „oby ejná“ obrana lov ka – je v ur itém smyslu (a to nejen v na ich podmínkách) dnes programem maximálním a nejpozitivn j ím: vrací politiku kone n zase k tomu bodu, z n ho jedin m e vyjít, máli se uvarovat v ech starých chyb: toti ke konkrétnímu lov ku. V demokratických spole nostech, kde lov k není zdaleka tak zjevn a krut znásil ován, tento principiální obrat politiku z ejm teprve eká a leccos se tam bude muset je t asi zhor it, ne politika objeví jeho naléhavost; v na em sv t , práv dík bíd , v ní se ocitáme, jako by politika u tento obrat prod lávala: z centra její pozornosti a p ízn za íná mizet abstraktní vize n jakého samospasitelného „pozitivního“ modelu (a ov em oportunní politická praxe, tato druhá strana té e mince) a ocitá se tam kone n ten, kdo byl t mi modely i tou praxí zatím jen více nebo mén zotro ován. Samoz ejm : ka dá spole nost musí být n jak organizována. Má-li ov em její organizace slou it lidem, a nikoli naopak, je t eba lidi p edev ím osvobozovat a tím jim otevírat prostor k tomu, aby se smyslupln organizovali; zvrácenost opa ného postupu, kdy jsou nejprve tak i onak zorganizováni (n kým, kdo ví v dycky nejlépe, co „lid pot ebuje“), aby se tím pak údajn osvobodili, jsme poznali na své k i a p íli dob e. Celkov tedy: v tom, v em asi leckdo, kdo je p íli v zajetí tradi ní politické optiky, spat uje minus „disidentských hnutí“ – toti v jejich obranném charakteru –, vidím naopak jejich nejv t í plus. Je to podle mého názoru n co, ím p ekonávají p esn tu politiku, z jejího hlediska se m e zdát jejich program tak nedostate ný. (17) Obrana lov ka má u „disidentských hnutí“ sov tského bloku p edev ím podobu obrany lidských a ob anských práv, jak jsou zakotvena v r zných oficiálních dokumentech (V eobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakty o lidských právech, Záv re ný akt helsinské konference, ústavy jednotlivých stát ). Tato hnutí brání v echny, kdo jsou za napl ování t chto práv stíháni, sama je svou prací napl ují, znovu a znovu se do adují, aby byla státní mocí respektována, a poukazují na v echny sféry ivota, kde jsou poru ována. Jejich práce je tedy zalo ena na principu legality: vystupují ve ejn , otev en , a nejen e trvají na tom, e jejich p sobení je v souladu se zákonem, ale dodr ování zákon si dokonce p ed sebe kladou jako jeden z hlavních cíl svého úsilí. Tento princip legality – jako základní východisko a rámec jejich práce – je jim p itom na celé plo e sov tského bloku spole ný (jednotlivé skupiny se na tom nemusely vzájemn domlouvat).
Tato okolnost nás staví p ed d le itou otázku: pro v pom rech vyzna ujících se tak rozsáhlou mocenskou svévolí je tak spontánn a univerzáln p ijímán práv princip legality? V prvním plánu tu jde zajisté o celkem p irozený výraz specifi nosti pom r v posttotalitním systému a d sledek elementárního porozum ní této specifi nosti: má-li boj za svobodu spole nosti obecn jen dv základní alternativy, toti princip legality a odboj (a u ozbrojený, nebo neozbrojený), pak bytostná nep im enost druhé z t chto alternativ pom r m v post-totalitním systému je na první pohled z ejmá: je to postup adekvátní pom r m, které jsou jednozna n a otev en v pohybu, nap íklad vále né situaci, situaci vrcholících a p ímých sociálních i politických konflikt ; pom r m v etablující se i hroutící se „klasické“ diktatu e; tedy pom r m, kdy proti sob stojí v otev ené konfrontaci na rovin faktické moci n jaké aspo trochu soum itelné spole enské síly (nap íklad okupa ní vláda a národ bojující za svobodu) nebo kdy existuje jasná hranice mezi uzurpátory moci a uja menou spole ností nebo kdy se spole nost ocitá ve fázi otev ené krize. Pom ry v post-totalitním systému – pokud nejde o ur ité mezní výbu né situace (Ma arsko 1956) – se ov em vyzna ují v ím jiným ne t mito rysy: jsou statické a stabilní; spole enská krize je v nich v t inou jen latentní (i kdy o to hlub í); spole nost není nijak ost e polarizována na rovin faktické moci, ale její základní konflikty probíhají – jak jsme vid li – p edev ím v lov ku. Za této situace by jakákoli snaha o odboj nem la nad ji na minimální sociální rezonanci: „ospalá“ spole nost, pono ená do své shá ky za konzumními hodnotami a s post-totalitním systémem jako celek „zapletená“ (tj. na n m participující a jeho „samopohyb“ nesoucí), by n co takového prost nemohla p ijmout, cítila by v tom útok proti sob samé a spí by asi reagovala zesíleným p íklonem k systému (jako garantu ur ité aspo quasilegality) ne naopak. P i teme-li k tomu okolnost, e post-totalitní systém disponuje tak dokonalým mechanismem komplexního p ímého i nep ímého dozoru nad spole ností, jaký nemá z historického hlediska obdoby, je jasné, e ka dý pokus o n jaký odboj by byl nejen politicky bezperspektivní, ale navíc i technicky tém nemo ný: asi by byl zlikvidován je t d ív, ne by se sta il prom nit v n jaký konkrétní in. Ale i kdyby se to poda ilo, z stalo by u osam lého gesta n kolika izolovaných jedinc , proti nim by stála nejen gigantická státní (a nadstátní) moc, ale v podstat i ta spole nost, v její prosp ch by byl takový pokus u in n. (Proto se ostatn také sna í státní moc a její propaganda podsouvat „disidentským hnutím“ teroristické cíle a obvi ovat je z ilegálních a konspirativních metod.) To v echno není ov em hlavním d vodem, pro „disidentská hnutí“ volí princip legality. Ten tkví samoz ejm hloub ji, toti v nejvlastn j ím vnit ním ustrojení „disidentského“ postoje: princip násilné zm ny systému (a ka dý odboj v podstat k takové zm n mí í) mu je a musí být bytostn cizí prost jako takový, proto, e vsází na násilí. (Obecn ho m e p ijmout jedin jako nutné zlo v extrémních situacích, kdy nelze p ímému násilí elit jinak ne násiln a kdy by opak znamenal násilí podporovat: vzpome me nap íklad na slepotu evropského pacifismu jako jednoho z faktor , který p ipravil p du pro vznik druhé sv tové války.) Vyplývá to z ji zmín né skepse k tomu zp sobu my lení, který je zalo en na ví e, e skute n d sa né spole enské zm ny lze dosáhnout jedin tak, e bude prosazena (jakýmkoliv zp sobem) zm na systému i zm na vlády, a e tato zm na – jako takzvan „zásadní“ – oprav uje k tomu, aby jí bylo ob továno i to „mén zásadní“, toti lidské ivoty. Úcta k vlastnímu teoretickému konceptu tu p eva uje nad úctou ke konkrétnímu lidskému ivotu; práv v tom je v ak potenciální nebezpe í nového zotro ení lov ka. „Disidentským hnutím“ je vlastní, jak jsem se u pokusil nazna it, práv opa ný náhled, chápající systémovou zm nu jen jako
cosi vn j kového, sekundárního, co samo o sob nic nezaru uje. Obrat od abstraktní politické vize budoucnosti ke konkrétnímu lov ku a k jeho ú inné obran „zde a te “ je tedy docela p irozen provázen i zesíleným odporem ke ka dému násilí „ve jménu lep í budoucnosti“ a hlubokou ned v rou v to, e násiln vydobytá budoucnost by mohla být skute n lep í, toti e by nebyla osudov poznamenána prost edky, jimi byla vydobyta. Nejde tu p itom o n jaký konzervativismus i takzvanou politickou „umírn nost“: k my lence násilného politického p evratu se „disidentská hnutí“ neupínají nikoli proto, e by jim takové e ení bylo p íli radikální, ale naopak proto, e je jim radikální málo. Problém, o který jde, spat ují toti hloub ji ne v oblasti, kde lze v ci e it n jakými vládními i technicko-systémovými zm nami. (N kte í lidé, v rní klasickým marxistickým schémat m 19. století, chápou ná systém jako nadvládu vyko is ovatelské t ídy nad t ídou vyko is ovanou a vycházejíce z postulátu, e dobrovoln se vyko is ovatelé své moci nevzdají, vidí jediné e ení v revoluci, která vládnoucí t ídu smete. T mto lidem se ov em takové v ci, jako je boj za lidská práva, jeví nutn jako cosi beznad jn legalistického, iluzorního, oportunistického a posléze spole nost mystifikujícího pochybným p edpokladem, e lze s vyko is ovateli jednat po dobrém, na bázi jejich l ivé zákonnosti. Nenalézajíce v ak iroko daleko nikoho, kdo by hodlal revoluci provést, upadají do zatrpklosti, skepse, pasivity a posléze apatie – tedy p esn tam, kde tento systém chce lov ka mít. Jde o p íklad, k jakému scestí m e vést mechanická aplikace ideologických ablon z jiného sv ta a z jiné doby do post-totalitních pom r .) lov k ov em nemusí být stoupencem názoru, e pom ry lze zm nit jedin násilným p evratem, aby se neubránil otázce: má skute n n jaký smysl dovolávat se zákon , kdy zákony – a zvlá t ty v eobecné, týkající se lidských práv – jsou beztak jen fasádou, sou ástí sv ta „zdání“, pouhou hrou, za ní se skrývá jen totální manipulace? „Ratifikovat m ou cokoliv, proto e si stejn budou d lat, co budou chtít“ – to je názor, s ním se asto setkáváme. Není tedy to v né „braní za slovo“ a dovolávání se zákon , o nich ka dé dít ví, e platí jen natolik, nakolik se vládnoucí moci zachce, nakonec jen pokrytectvím, vejkovským kverulantstvím a posléze jen jiným zp sobem p ijetí nabízené hry a jinou formou sebeobelhávání? ili: slu uje se tento postup v bec s principem „ ivota v pravd “ jako to východiskem „disidentského“ postoje? Odpov d t na tuto otázku lze jen na pozadí ir í úvahy o funkci právního ádu v post-totalitním systému. Na rozdíl od „klasické“ diktatury, v ní se mocenská v le realizuje v daleko v t í mí e p ímo a neregulovan , je nemá d vod se s tímto svým zalo ením tajit a výkon moci skrývat, a která se tudí nemusí n jakým právním ádem p íli zat ovat, je posttotalitní systém naopak p ímo posedlý pot ebou spoutat v echno ádem: ivot je v n m skrz naskrz protkán sítí p edpis , vyhlá ek, sm rnic, norem, na ízení a pravidel. (Ne nadarmo se o n m hovo í jako o systému byrokratickém.) Velká ást v ech t chto norem je bezprost edním nástrojem oné komplexní manipulace ivota, která je posttotalitnímu systému vlastní: lov k je tu p ece jen nepatrným roubkem jakéhosi gigantického soustrojí; jeho význam je omezen na jeho funkci v tomto soustrojí; zam stnání, bydlení, pohyby, spole enské a kulturní projevy, prost v echno musí být co nejpevn ji se n rováno, stanoveno a kontrolováno; ka dá výchylka z p edepsaného chodu ivota je nazírána jako chyba, libov le a anarchie. Od kucha e v restauraci, který nem e bez obtí n získatelného souhlasu byrokratického aparátu uva it pro hosty n jakou specialitu odchylující se od státních norem, a po zp váka, který nem e bez souhlasu byrokratického aparátu zazpívat na koncertu svou novou písni ku, jsou v ichni lidé ve v ech ivotních projevech spoutáni touto byrokratickou p ízí p edpis , které jsou
ve svém souhrnu zákonitým produktem post-totalitního systému, stále d kladn ji spoutávajícího v echny intence ivota v duchu vlastní intence: zájm svého hladkého „samopohybu“. Právní ád v u ím slova smyslu slou í post-totalitnímu systému také tímto p ímým zp sobem; v tom se neli í od v ech ostatních oblastí „sv ta p edpis a zákaz “. Zárove v ak – na n kterých svých rovinách s men í a na n kterých s v t í z etelností – vykazuje je t jiný – nep ímý – zp sob této slu by. Zp sob, který jeho funkci nápadn p ibli uje funkci ideologie, ned lá-li z n ho její p ímou sou ást: 1) I právní ád má toti funkci „alibi“: „nízký“ výkon moci halí do vzne eného hávu své „litery“; buduje líbivou iluzi spravedlnosti, „ochrany spole nosti“ a objektivní regulace výkonu moci, aby zakryl skute nou podstatu právní praxe: post-totalitní manipulaci spole nosti. Kdyby n jaký lov k nev d l nic o ivot v na í zemi a znal jen její zákony, nemohl by v bec pochopit, na co si st ujeme: ve kerá skrytá politická manipulace soud a prokuratur, omezování mo ností advokát , faktická neve ejnost soudních lí ení, svévole bezpe nostních orgán a jejich nad azenost justici, nesmysln iroká aplikace n kterých zám rn mlhavých paragraf trestního zákona, atd. atd., a samoz ejm naprostá lhostejnost k pozitivním klauzulím právního ádu (práva ob ana), to v e by takovému pozorovateli z stalo samoz ejm utajeno; jediné, co by si odná el, by byl dojem, e ná právní ád není o moc hor í ne právní ády jiných civilizovaných stát , ba e se od nich ani vlastn moc neli í (snad mimo n které kuriozity, jako je ústavn zakotvená v nost vlády jedné politické strany a láska státu k sousední supervelmoci). Ale nejen to: kdyby takový pozorovatel m l mo nost zkoumat formální („papírovou“) stránku bezpe nostní a justi ní praxe, zji oval by, e v t ina b ných ustanovení je celkem dodr ována: obvin ní je vzneseno v p edepsaném termínu po zadr ení, usnesení o vazb rovn , ob aloba je ádn doru ena, ob alovaný má advokáta atd. apod. ili: v ichni mají alibi: dodr eli zákon. e ve skute nosti krut a zcela nesmysln zni ili ivot mladému lov ku – t eba jen za to, e si opsal román zakázaného spisovatele, nebo jen proto, e se policisté smluvili na k ivém obvin ní (co od soudce a po obvin ného v ichni dob e v dí) –, to z stává jaksi v pozadí: k ivost obvin ní nemusí ze spis v bec vyplývat a paragraf o pobu ování formáln nevylu uje, aby byl aplikován na opsání románu. Jinými slovy: právní ád – aspo v n kterých svých oblastech – je skute n jen fasádou, jen sou ástí sv ta „zdání“. Pro tu tedy v bec je? P esn z tých d vod , pro tu je ideologie: buduje onen „alibistický“ most mezi systémem a lov kem, který usnad uje lov ku vstup do mocenské struktury a slu bu mocenské svévoli: „alibi“ mu toti umo uje obelhat se iluzí, e ned lá nic jiného ne dodr uje zákony a chrání spole nost p ed zlo inci. (O tí by se bez tohoto „alibi“ verbovaly nové a nové generace soudc , prokurátor a vy et ovatel !) Jako sou ást sv ta „zdání“ neobelhává ov em právní ád jen sv domí prokurátor – obelhává ve ejnost, cizinu i historii. 2) Podobn jako ideologie je i právní ád nepostradatelným nástrojem vnitromocenské rituální komunikace. i snad není p esn tím, co dává výkonu moci formu, rámec, regule, co umo uje v em jejím lánk m dorozum ní, sebevykazování, legitimování, co dává celé té h e „pravidla“ a strojník m technologii? Co si lze v bec výkon post-totalitní moci p edstavit bez tohoto univerzálního rituálu, který ho v bec umo uje a který p íslu né mocenské slo ky vá e dohromady jako jejich spole ný jazyk? ím d le it j í postavení ve struktu e moci má represivní aparát, tím d le it j í p ece je, aby jeho fungování m lo n jaký formální ád! Jak by vlastn mohli být lidé tak hladce, nepozorovan a bez komplikací zavíráni za opisování knih, kdyby tu nebyli soudci, prokuráto i, vy et ovatelé, obhájci, soudní zapisovatelky a tlusté spisy, a kdyby to v echno nevázal k sob n jaký pevný ád? A hlavn : kdyby tu nebyl tak nevinn
vypadající paragraf 100 o pobu ování? Jist by to lo i bez t chto v ech nále itostí, – ale nanejvý v n jaké efemérní diktatu e n jakého ugandského bandity; v systému, který obepíná tak velkou ást civilizovaného lidstva a který dnes p edstavuje integrální, stabilní a respektovanou sou ást moderního sv ta, to je v ak nemyslitelné, prost to technicky nejde. Bez právního ádu s jeho rituáln vazebnou funkcí by tento systém nemohl existovat. Celá role rituálu, fasády a „alibi“ se samoz ejm nejvýmluvn ji vyjevuje nikoli v té ásti právního ádu, která íká, co ob an nesmí, a která je oporou jeho stíhání, ale v té ásti, která vyhla uje, co smí a na co má právo. To jsou skute n jen „slova, slova, slova“. Nicmén i tato ást je z hlediska systému nesmírn d le itá: systém se tím legitimuje jako celek p ed ob any, p ed d tmi ve kolách, p ed mezinárodní ve ejností, p ed d jinami. Nem e tuto legitimaci nep ijmout, proto e nem e zpochybnit základní postuláty své ideologie, existen n pro n j tak d le ité (vid li jsme, jak mocenská struktura je p ímo zotro ena vlastní ideologií a ideologickou presti í), pop ít tím v echno, ím se vykazuje, a sám si tak podrazit jeden ze svých hlavních pilí : integritu sv ta „zdání“. Proudí-li výkon moci celou mocenskou strukturou jako krev v ilách, pak právní ád je jakýmsi „ost ním“ t chto il, bez n ho by nemohla krev moci organizovan proudit a rozlila by se náhodn po t le spole nosti: ád by se zhroutil. Myslím, e vytrvalé a nikdy nekon ící dovolávání se zákona – a to nejen zákon o lidských právech, ale v ech zákon – neznamená v bec, e by ti, kte í se k tomu uchylují, podléhali iluzi, e zákon je v na em systému n ím jiným, ne ím je. V dí dob e, jakou má funkci. Av ak práv proto, e to v dí, a e dob e v dí, jak naléhav – a to v jeho „vzne eném“ zn ní! – ho systém pot ebuje, v dí také, jak velký má toto dovolávání smysl: nemoha se zákona nikdy vzdát a beznad jn spoután nutností p edstírat jeho platnost (kv li „alibi“ i kv li komunikaci), je nucen na „braní za slovo“ p eci jen n jak reagovat; dovolávání se zákona je toti p esn tím aktem „ ivota v pravd “, který potenciáln ohro uje celou prolhanou stavbu práv v její prolhanosti: znovu a znovu odkrývá p ed spole ností v etn v ech mocenských struktur rituálnost zákona, znovu a znovu upozor uje na jeho skute ný v cný obsah, a tím nep ímo nutí v echny, kdo se za ním ukrývají, aby toto své „alibi“, tuto svou komunikaci, toto „ost ní“, bez n ho nem e proudit jejich mocenská v le, zpev ovali a zv rohod ovali – a u kv li svému sv domí a kv li dojmu navenek, z pudu mocenské sebezáchovy (jako sebezáchovy systému a jeho vazebného principu), i prost jen ze strachu, aby jim nebyla vytknuta „neobratnost“ v u ití rituálu. Jinou cestu toti nemají: nemohouce zbavit svou hru pravidel, nezbývá jim ne si t chto pravidel víc v ímat. Nereagovat na to by p ece znamenalo podrá et nohy svému vlastnímu „alibi“ a ztrácet kontrolu nad vzájemnou komunikací. Vycházet z toho, e zákony jsou jen fasádou, e beztak neplatí, a e tudí nemá smysl se jich dovolávat, neznamenalo by nic jiného ne jen dál posilovat jejich „fasádovitost“, jejich „rituálnost“, stvrzovat je jako sou ást sv ta „zdání“ a umo ovat t m, kdo jich u ívají, to nejlevn j í spo inutí v podu ce té nejlevn j í (a tedy nejprolhan j í) podoby jejich „alibi“. Mnohokrát jsem se na vlastní o i p esv d il, jak policista, prokurátor i soudce – má-li co do in ní se zku en j ím chartistou, odvá n j ím advokátem a je-li dokonce (jako jedinec s jménem, vytr ený z anonymity aparátu) vystaven pozornosti ve ejnosti – úzkostliv najednou za íná dbát toho, aby rituál nem l trhlinku; na tom, e se za rituálem skrývá mocenská zv le, to sice nic nem ní, av ak u sám fakt této úzkostlivosti p ece jen tu zv li nevyhnuteln reguluje, omezuje, brzdí. Je to samoz ejm málo. Ale pat í p ece k podstat „disidentského“ postoje, e
vychází z reality lidského „zde a te “ a e v í spí na tisíckrát a d sledn prosazené konkrétní „málo“, by by jen nepatrn uleh ovalo trápení jedinému nepatrnému ob anovi, ne na n jaké abstraktní a v nedohlednu se vzná ející „zásadní e ení“. Ostatn není to vlastn jen jiná podoba oné masarykovské „drobné práce“, k ní se p i prvním pohledu zdál být „disidentský“ postoj v tak ostré kontrapozici? Tato pasá by ov em nebyla úplná, kdybych tu nezd raznil ur ité vnit ní meze postupu „braní za slovo“. Jde o toto: zákon je – i v tom nejideáln j ím p ípad – v dycky jen jedním z nedokonalých a vícemén vn j kových zp sob ochrany toho lep ího v ivot p ed tím hor ím; nikdy v ak to lep í sám ze sebe netvo í. Jeho úkol je slu ebný; jeho smysl není v n m samém; prosazením respektu k n mu není je t automaticky zaji t n lep í ivot; ten je p ece dílem lidí, a ne zákon nebo institucí. Lze si p edstavit spole nost, která má dobré zákony, v ní jsou zákony pln respektovány a v ní se p itom nedá ít. A lze si naopak p edstavit docela snesitelný ivot i s nedokonalými a nedokonale aplikovanými zákony. Nakonec tedy v dycky jde hlavn o to, jaký je ivot a zda mu zákony slou í nebo zda ho potla ují; nikoli tedy pouze o to, zda jsou i nejsou dodr ovány (ostatn mnohdy jejich striktní dodr ování by mohlo být pro d stojný ivot tou nejv t í pohromou). Klí k lidskému, d stojnému, bohatému a astnému ivotu není v ústav nebo v trestním zákon : ty pouze ur ují, co se smí a co nesmí, ivot tedy usnad ují nebo zt ují, omezují nebo neomezují, trestají, tolerují i chrání: nikdy ho v ak nenapl ují obsahem a smyslem. Boj za takzvanou „zákonnost“ musí tuto „zákonnost“ tedy vid t neustále na pozadí ivota, jaký opravdu je, a v souvislosti s ním; bez otev ených o í pro skute né dimenze jeho krásy i bídy a bez mravního vztahu k n mu by musel tento boj d íve nebo pozd ji ztroskotat na m l in n jaké samoú elné scholastiky. lov k by se bezd ky p iblí il onomu pozorovateli, který by na i situaci posuzoval jen podle soudních spis a podle toho, zda byly spln ny v echny p edepsané nále itosti. (18) Je-li základní rovinou práce „disidentských hnutí“ slu ba pravd , tj. skute ným intencím ivota, p er stá-li tato slu ba nutn v obranu lov ka a jeho práva na svobodný a pravdivý ivot (v obranu lidských práv a v boj za respektování zákon ), pak dal í – a zatím, zdá se, nejvyzrálej í – fází této cesty je to, co Václav Benda formuloval jako rozvoj „paralelních struktur“. V situaci, kdy je t m, kte í se rozhodli pro „ ivot v pravd “, znemo n n jakýkoliv p ímý vliv na existující spole enské struktury, nato uplatn ní v jejich rámci, a kdy tito lidé za ínají vytvá et to, co jsem nazval „nezávislým ivotem spole nosti“, za íná se nutn tento „druhý“, nezávislý ivot sám ze sebe ur itým zp sobem strukturovat. N kde se lze setkat jen se zcela zárode nými motivy takové strukturace, n kde dosahují tyto nezávislé struktury u dosti rozvinutých forem. Jejich vznik a rozvoj je neodmyslitelný od fenoménu „disidentství“, i kdy samoz ejm iroce p esahuje onen tak náhodn vyd lený úsek, který bývá tímto pojmem ozna ován. O jaké struktury jde? Ivan Jirous u nás poprvé rozvinul a prakticky uplatnil koncepci „druhé kultury“, a i kdy m l p vodn na mysli p edev ím oblast nekonformní rockové hudby a jen n které literární, výtvarné i „ak ní“ projevy, nekonformním hudebním skupinám blízké, roz í ilo se u ití tohoto pojmu záhy na celou oblast nezávislé a potla ené kultury, tedy nejen na um ní a jeho rozmanité proudy, ale i na humanitní v dy a filozofickou reflexi. Tato „druhá kultura“ si docela p irozen vytvá í své elementární organiza ní formy: „samizdatové“ edice a asopisy, soukromá p edstavení a koncerty, seminá e, výstavy
apod. (V Polsku je toto v echno nepom rn rozvinut j í: existuje nezávislé nakladatelství, daleko víc asopis , v etn politických, „tisk“ není odkázán na pouhý strojopis atd. atd.; v Sov tském svazu má zase „samizdat“ del í tradici a z ejm docela jiné formy.) Kultura je tedy sférou, kde lze „paralelní strukturu“ zatím sledovat v nejrozvinut j í podob . Benda se ov em zamý lí o perspektivách nebo zárode ných podobách takových struktur i v jiných sférách: od paralelní informa ní sít , p es paralelní vzd lání (soukromé univerzity), paralelní odborové hnutí, paralelní zahrani ní styky a po jakousi hypotézu „paralelní ekonomiky“. Z p dy t chto „paralelních struktur“ pak odvíjí p edstavu „paralelní polis“; respektive v nich vidí organiza ní výraz zárodk takové polis. Na ur itém stupni svého rozvoje se „nezávislý ivot spole nosti“ a „disidentská hnutí“ p irozen neobejdou bez ur itých prvk organizace a institucionalizace. e jde vývoj tímto sm rem, je p irozené, a pokud nebude „nezávislý ivot spole nosti“ n jak radikáln potla en a mocensky zlikvidován, bude tato tendence sílit. Ruku v ruce s tímto vývojem se bude nutn rozr stat – a áste n u vlastn i u nás existuje – paralelní politický ivot: r zná politi t ji orientovaná seskupení budou se dál politicky vymezovat, p sobit, navzájem konfrontovat. Lze íct, e „paralelní struktury“ p edstavují zatím nejartikulovan j í projev „ ivota v pravd “ a e jejich podpora a rozvoj je zárove jedním z d le itých úkol , je si dnes „disidentská hnutí“ p ed sebe kladou. Znovu to potvrzuje, e nejvlastn j ím a výchozím prostorem v ech snah spole nosti elit tlaku systému je oblast „p ed-politického“. Nebo ím jiným jsou „paralelní struktury“ ne prostorem jiného ivota, takového ivota, který je v souladu se svými vlastními intencemi a který sám sebe v souladu s nimi strukturuje? ím jiným jsou tyto náb hy ke spole enské „samo-organizaci“ ne pokusem ur ité ásti spole nosti ít – jako spole nost – v pravd , zbavit se „samototality“ a radikáln se tak vyprostit ze své „zapletenosti“ s post-totalitním systémem? ím jiným to je ne nenásilným pokusem lidí negovat tento systém v sob samých a zalo it sv j ivot na nové bázi: na vlastní identit ? A nepotvrzuje snad tato tendence op t onen principiální obrat ke konkrétnímu lov ku? V dy „paralelní struktury“ nevyr stají z n jaké apriorní teoretické vize systémové zm ny (nejde o politické sekty), ale z intencí ivota a autentických pot eb konkrétních lidí; v dy v echny eventuální systémové zm ny, jejich zárodky tu m eme pozorovat, vznikly tak íkajíc de facto a „zdola“, tím, e si je zm n ný ivot vynutil, nikoli tedy, e by ivotu p edcházely, p edem ho n jak orientovaly nebo n jakou zm nu mu vnucovaly. Historická zku enost nás u í, e skute n smysluplné ivotní východisko pro lov ka je obvykle to, které má v sob prvek ur ité univerzality, které tedy není východiskem jen parciálním, p ístupným jen tak i onak ohrani ené komunit a nep enosným na jiné, ale které je naopak zp sobilé být východiskem pro kohokoliv, p edobrazem obecného e ení, a které tedy není výrazem jen do sebe uzav ené odpov dnosti lov ka k sob a za sebe, ale kterému je tato odpov dnost v dycky ze své podstaty odpov dností ke sv tu a za sv t. Proto by bylo velmi scestné, kdyby n kdo chápal „paralelní struktury“ a „paralelní polis“ jako n jaký únik do ghetta a akt izolace, e ící výlu n ivotní rovnici t ch, kte í se k n mu rozhodli, a lhostejný k ostatním; kdyby to zkrátka bylo jen východisko bytostn skupinové, rezignující na vztah k obecné situaci. Takové pojetí by hned v zárodku odcizovalo „ ivot v pravd “ jeho východisku – toti práv starosti o „druhé“ –, a prom ovalo by ho tedy nakonec jen v n jakou kultivovan j í podobu „ ivota ve l i“, ím by ov em p estávalo být i skute ným východiskem individuálním a skupinovým (takové e ení by nápadn p ipomínalo onu
fale nou p edstavu o „disidentech“ jako exkluzivní skupin , vycházející ze zvlá tnosti svého postavení a vedoucí si sv j zvlá tní dialog s mocí). Ostatn i ten nejrozvinut j í ivot v „paralelních strukturách“, i ta nejvyzrálej í podoba „paralelní polis“ m e existovat – aspo v post-totalitních pom rech – jedin tak, e lov k je zárove tisícerými vztahy vklín n do oné „první“, oficiální struktury, by t ebas jen tím, e nakupuje v jejích obchodech, u ívá jejích pen z, dodr uje jako ob an její zákony. Lze si zajisté p edstavit ivot svými „ni ími“ aspekty zaintegrovaný do oficiální struktury a svými „vy ími“ aspekty kvetoucí v „paralelní polis“: nebyl by v ak takový ivot – jako program – jen jinou podobou schizofrenního „ ivota ve l i“, v n m tak i onak musí ít v ichni ostatní? Nebyl by tedy op t jen dokladem, e nep enosné a „nemodelové“ východisko nem e být ani smysluplným východiskem individuálním? Pato ka íkával, e na odpov dnosti je nejzajímav j í to, e ji s sebou nosíme v ude. To znamená, e ji máme a musíme p ijmout a pochopit tady, te , v tomto míst prostoru a asu, na n nás Pánb h postavil, a nem eme se z ní vylhat jakýmkoliv p esunem jinam, a u do indického klá tera, nebo do „paralelní polis“. Jestli únik do indického klá tera jako individuální nebo skupinové východisko u západní mláde e tak asto selhává, pak je to z ejm jen a jen proto, e takovému východisku chybí práv onen prvek univerzality (v ichni lidé se nemohou odebrat do indického klá tera). P íkladem opa ného východiska je k es anství: je východiskem pro mne te a zde, – ale jen proto, e je východiskem pro kohokoliv kdekoliv a kdykoliv. ili: „paralelní polis“ ukazuje dál a má smysl jedin jako akt prohloubení odpov dnosti k celku a za celek, jako nalezení nejp íhodn j ího stanovi t tohoto prohlubování, nikoli tedy jako únik od ní a z ní. (19) Hovo il jsem u o potencialit politického p sobení „ ivota v pravd “ a z ní vyplývající omezené mo nosti odhadovat, zda, kdy a jak m e ten i onen jeho projev vést k n jaké faktické zm n ; byla u e i o irelevanci jakýchkoli kalkulací v tomto ohledu; pat í k bytostné podstat „nezávislých iniciativ“, e jsou – aspo p vodn – v dycky vstupem do oné „hry vabank“. P esto si myslím, e by tento ná rt n kterých aspekt práce „disidentských hnutí“ nebyl úplný, kdyby nevyústil v pokus zamyslet se – by jen velmi v eobecn – o n kterých alternativách jeho mo ného faktického spole enského dosahu; toti o tom, jakými zp soby se m e (ani samoz ejm musí) prakticky realizovat ta p ed chvilkou zmín ná „odpov dnost k celku a za celek“. P edev ím je t eba zd raznit, e celá sféra „nezávislého ivota spole nosti“ – a tím spí „disidentské hnutí“ jako takové – zdaleka samoz ejm není jediným faktorem, který má nebo m e mít vliv na d jiny zemí ijících v post-totalitním systému. Latentní spole enská krize m e kdykoli – nezávisle na nich– vyvolat nejrozmanit j í politické zm ny: ot ást mocenskou strukturou, indukovat v ní nebo katalyticky urychlit r zné skryté konfrontace, ústící pak do personálních, koncep ních i aspo „klimatických“ zm n; významn p sobit na celkovou atmosféru ivota; vyvolávat nenadálé a nep edvídatelné sociální pohyby a výbuchy. Mocenské zm ny v centru bloku mohou nejr zn ji ovliv ovat pom ry v jeho jiných zemích. Významný vliv mají samoz ejm r zné ekonomické faktory a ir í trendy globálního civiliza ního vývoje. Neoby ejn d le itou oblastí, z ní mohou p icházet impulsy k velmi d sa ným výkyv m a politickým obrat m, je mezinárodní politika; politika druhé supervelmoci a v ech dal ích zemí; prom ující se struktura zahrani ních zájm a pozic na eho bloku. Bez
významu není ani to, které osoby vyplují do nejvy ích míst (i kdy – jak jsem se u zmínil – význam vedoucích osobností v post-totalitním systému by nem l být p ece ován). Takových vliv a jejich více i mén náhodných kombinací je bezpo et a eventuální politický dosah „disidentského hnutí“ je samoz ejm myslitelný jen na tomto celkovém pozadí a v souvislosti s ním, jako jeden z mnoha faktor (a zdaleka ne ten nejd le it j í), politický vývoj ovliv ujících, od jiných se li ící snad jen tím, e je bytostn orientován k reflexi tohoto vývoje z hlediska obrany lov ka a k bezprost ední aplikaci výsledk této reflexe. Výchozím bodem p sobení t chto hnutí sm rem „ven“ je, jak jsme vid li, v dycky a p edev ím p sobení na spole nost (nikoli tedy p ímo a ihned na mocenskou strukturu jako takovou): nezávislé iniciativy oslovují „skrytou sféru“; demonstrují „ ivot v pravd “ jako lidskou a spole enskou alternativu a probojovávají mu prostor; pomáhají – by p irozen nep ímo – povzná et ob anské sebev domí; rozbíjejí sv t „zdání“ a demaskují pravou povahu moci. Neberou na sebe mesiá skou roli n jaké spole enské „avantgardy“ i „elity“, která ví jediná a nejlépe, jak se v ci mají, a jejím úkolem je uv domovat „neuv dom lé“ masy (tato zpupná sebeprojekce je op t vlastní bytostn jinému zp sobu my lení, tomu, které se domnívá vlastnit „ideální projekt“, a tudí i právo ho vnucovat spole nosti); necht jí také nikoho vést: nechávají na ka dém, co si z jejich zku eností a jejich práce vezme i nevezme. (Jestli byl na í oficiální propagandou zaveden pro chartisty termín „samozvanci“, pak nikoli jako zd razn ní jejich skute ných „avantgardistických“ ambicí, ale jako p irozený produkt mocenského my lení, zalo eného na principu „podle sebe soudím jiné“, které v jakémkoli kritickém vystoupení automaticky spat uje výraz touhy vyhodit mocné z jejich k esel a dosednout do nich tím zp sobem, jakým do nich po léta usedají oni: „jménem lidu“.) Na mocenskou strukturu jako takovou p sobí tedy tato hnutí v dy jen nep ímo, jako na sou ást spole nosti, oslovujíce p edev ím „skrytou sféru“ jejích lánk (nejde p ece o konfrontaci na rovin faktické moci). Jeden ze zp sob takového p sobení jsem p ed chvílí nazna il: nep ímé posilování právního v domí a právní odpov dnosti. To je ov em jen speciální p ípad n eho nepom rn ir ího – nep ímého tlaku „ ivota v pravd “: svobodného my lení, alternativních hodnot a „alternativního chování“, nezávislé spole enské seberealizace. Na tento tlak mocenská struktura – a chce, nebo nechce – musí v dycky do jisté míry reagovat. Její odpov má v dycky ov em dv dimenze: represi a adaptaci; jednou se víc vyjevuje ta, podruhé ona. (P íklad: polská „létající univerzita“ vede k zesílenému pronásledování: dvoudenní policejní zadr ování „létajících u itel “; zárove ale vede k tomu, e profeso i oficiálních univerzit pod tlakem její existence se sna í obohacovat výuku o n která tabuizovaná témata.) Motivy této adaptace mohou být rozmanité: od „ideálních“ (je oslovena „skrytá sféra“, probouzí se sv domí, v le k pravd ) a po ist ú elové: pud mocenské sebezáchovy nutí vnímat prom ující se my lení a duchovní a spole enskou atmosféru a pru n na tyto zm ny reagovat. Který z t chto motiv v kterém okam iku p evládá, není z hlediska výsledného efektu podstatné. Tato adaptace – jako „pozitivní dimenze“ odpov di – mívá a m e mít p irozen celé spektrum rozmanitých faktických podob a fází. M e se projevovat jako snaha n kterých kruh zaintegrovat do oficiálních struktur ur ité hodnoty i osoby p icházející z „paralelního sv ta“, p isvojit si je, trochu se jim p ipodobnit, ale zárove je trochu p ipodobnit sob , a jaksi tím poopravit neúnosný stav p íli okaté nerovnováhy, vybalancovat situaci. (Vzpome me, jak v edesátých letech za ly být u nás n kterými progresivními komunisty „objevovány“ ur ité dosud neuznávané kulturní hodnoty a zjevy, co byl p irozen pozitivní pohyb, nepostrádající ov em ur itá nebezpe í:
nap íklad e takto „zaintegrované“ i „p isvojené“ hodnoty ztratily cosi ze své nezávislosti a originality, e se jaksi potáhly povlakem oficiality a konformity, oslabujícím jejich d v ryhodnost.) V dal í fázi m e tento adapta ní pohyb vést k rozmanitým pokus m oficiálních struktur samy sebe (co do svého poslání i p ímo strukturáln ) reformovat. Takové reformy bývají p irozen polovi até (kombinují a „realisticky“ sla ují slu bu ivotu se slu bou post-totalitnímu „samopohybu“), nemohou ani být jiné; znejas ují dotud jasnou hranici mezi „ ivotem v pravd “ a „ ivotem ve l i“; zaml ují situaci, mystifikují spole nost a zt ují správnou orientaci. To samoz ejm nic nem ní na tom, e je v dy a zásadn dobré, kdy se to d je: otevírá to nové prostory. Pouze to klade vy í nároky, pokud jde o rozpoznání a ur ení hranic mezi „p ípustnými“ a „nep ípustnými“ kompromisy. Jiným – vy ím – stadiem je vnit ní diferenciace oficiálních struktur: tyto struktury se otevírají ur itým více i mén institucionalizovaným formám plurality jako p irozeného nároku skute ných intencí ivota. (P íklad: ani je zm n n centráln státní charakter institucionální báze kulturního ivota, vznikají – pod tlakem „zdola“ – na této bázi nová nakladatelství, skupinové asopisy, um lecké skupiny, paralelní badatelská st ediska a pracovi t apod.; nebo jiný p íklad: jednotná a státem – jako typicky posttotalitní „p evodová páka“ – ízená organizace mláde e se pod tlakem reálných pot eb dezintegruje do ady vícemén samostatných organizací, jako je svaz vysoko kolák , svaz st edo kolák , organizace d lnické mláde e apod.) Na tuto diferenciaci, umo ující iniciativy „zdola“, bezprost edn navazuje p ímý vznik a konstituce nových struktur, které jsou u z eteln paralelní, respektive nezávislé, které jsou ale oficiálními institucemi p itom v r zném stupni respektovány nebo aspo tolerovány; takové organismy u p esahují rámec adaptace liberalizujících se oficiálních struktur na autentické pot eby ivota, ale jsou p ímým výrazem t chto pot eb, vynucujícím si p im ené postavení v kontextu toho, co tu je; jde tedy u o skute ný projev „samoorganizace“ spole nosti. (U nás v roce 1968 byly nejznám j ími organismy tohoto typu KAN a K 231.) Jakousi nejzaz í fází celého tohoto procesu je situace, kdy oficiální struktury – jako údy post-totalitního systému, stojící a padající s úkolem slou it jeho „samopohybu“ a v duchu tohoto úkolu vnit n konstruované – jako celek prost odumírají, rozpadají se a zanikají, aby je v oblasti jejich n kdej ího p sobení beze zbytku nahradily struktury nové, „zdola“ vyrostlé a zásadn jinak konstruované. Lze si zajisté p edstavit celou adu je t jiných zp sob , jak prosazující se intence ivota prom ují politicky (tj. koncep n , strukturáln i „klimaticky“) obecné uspo ádání a oslabují na v ech rovinách manipulaci spole nosti. Zde jsem se zmínil jen o t ch faktických zp sobech prom ny obecného uspo ádání, které jsme za ili na vlastní k i v eskoslovensku kolem roku 1968. Je k tomu t eba dodat, e v echny tyto konkrétní formy byly projevem a sou ástí ur itého specifického historického procesu, který v bec nemusí p edstavovat jedinou alternativu a který se dokonce zdá být – jako takový, ve své specifice – st í u n kde (a tím mén u nás) opakovatelný (co p irozen neubírá nic na významu n kterých obecných pou ení, která jsou v n m dodnes hledána a nalézána). Z hlediska na eho tématu je snad – kdy u mluvíme o roku 1968 v eskoslovensku – na míst poukázat na n které charakteristické aspekty tehdej ího vývoje: v echny nejprve „klimatické“, pak koncep ní a posléze strukturální prom ny neprobíhaly pod tlakem „paralelních struktur“ v tom smyslu, jak se za ínají dnes formovat jako fenomén ekvivalentní nejen dne ním pom r m v eskoslovensku, ale z ejm v bec sou asné
vývojové fázi post-totalitního systému jako celku. Takové struktury – tento vyhrocený protipól struktur oficiálních – tehdy prost neexistovaly (a tím mén by bylo mo né najít tehdy u nás n jaké „disidenty“ v dne ním významu toho pojmu). lo tehdy prost o výsledek tlaku nejrozmanit j ích – tu d sledn j ích, tu jen polovi atých – „spontánních“ pokus o svobodn j í my lení, nezávislou tvorbu a politickou reflexi; o dlouhodobé, „spontánní“ a nenápadné vr stání „nezávislého ivota spole nosti“ do existujících struktur (za ínající obvykle jeho tichým institucionálním etablováním na okrajích t chto struktur a v jejich tolerovaném okolí); tedy o proces pozvolného „probouzení spole nosti“ jako jakéhosi „plí ivého“ otevírání „skryté sféry“. (Má cosi do sebe, kdy oficiální propaganda, nazývající intence ivota „kontrarevolucí“, hovo í v eskoslovenském p ípad o takzvané „plí ivé kontrarevoluci“.) Impulsy k tomuto probouzení nemusely p itom p icházet výhradn z „nezávislého ivota spole nosti“ jako n jak ur it ji ohrani itelného sociálního prost edí (i kdy odtud samoz ejm p icházely a tento jejich p vod je dodnes nedoce ován), ale jejich zdrojem mohla být prost konfrontace lidí z oficiálních struktur, identifikujících se více i mén s oficiální ideologií, se skute ností, jaká opravdu byla a jak se jim postupn vyjevovala v podob prohlubujících se latentních spole enských krizí a vlastní ho ké zku enosti s pravou povahou moci a jejího fungování (v tomto bod mám na mysli p edev ím po etnou vrstvu „antidogmatických“ reformních komunist , jak se b hem let uvnit oficiálních struktur vytvá ela). K oné vyhran né „samostrukturaci“ nezávislých iniciativ, stojících tak ost e vn v ech oficiálních struktur a en bloc jimi uznávaných, jak je známe z éry „disidentských hnutí“, nebyly podmínky a nebyly ani d vody: post-totalitní systém nebyl tehdy v eskoslovensku je t fixován do tak statických, neprody ných a stabilních forem, jak je tomu dnes, aby si alternativní „samostrukturaci“ p ímo vynucoval; byl (z mnoha historicko-sociálních p í in) p eci jen otev en j í; mocenská struktura, unavená zku eností stalinské despocie a bezradn tápající ve své snaze o její bezbolestnou revizi, nezadr iteln zevnit vyhnívala a prost u nebyla s to n jak inteligentn elit prom ujícímu se klimatu, procesu prozírání svých mlad ích p íslu ník a tisícerým autentickým ivotním projev m na „p ed-politické“ rovin , zabydlujícím se v onom politicky nep ehledném pomezí oficiálního a neoficiálního. Z obecn j ího hlediska se zdá být d le itá je t jedna charakteristická okolnost: celý spole enský pohyb, jeho vyvrcholením byl rok 1968, nedosp l – co do faktických strukturálních zm n – dál ne k reform , diferenciaci i vým n struktur z hlediska faktické moci p eci jen subalterních ( ím není nijak umen ován skute ný politický význam t chto zm n), nedotkl se v ak nejvlastn j ího jádra mocenské struktury posttotalitního systému, toti jeho politického modelu jako takového, základních princip celkového spole enského uspo ádání, ani jim odpovídajícího modelu hospodá ského, delegujícího ve kerou hospodá skou moc do rukou moci politické; strukturáln se nic podstatného nezm nilo ani ve sfé e p ímých mocenských nástroj (armáda, bezpe nost, justice atd.). Na této úrovni ne lo nikdy o víc ne o zm nu atmosféry, personální zm ny, zm nu politické linie a p edev ím zm nu v mocenské praxi. Cokoli nad to z stalo ve fázi diskusí a projekt (co do reálného politického významu do ly v tomto ohledu nejdál asi dva oficiáln p ijaté projekty: Ak ní program KS z dubna 1968, program – jinak tomu být nemohlo – polovi atý, rozporuplný a „fyzickou stránku“ spole enské moci v její podstat nem nící, a návrh ekonomické reformy, který sice vycházel dalekosáhle vst íc intencím ivota v hospodá ské sfé e – pluralita zájm a iniciativ, dynamické stimuly, omezení direktivních forem ízení atd. –, který se v ak základního pilí e hospodá ské moci v post-totalitním systému, toti principu státního, nikoli opravdu spole enského vlastnictví výrobních prost edk nedotýkal). Jde tu o mez, kterou zatím ádný pohyb v
prostoru post-totalitního systému nep ekro il (snad mimo n kolika dn v dob ma arského povstání). Jaké jiné vývojové alternativy mohou v budoucnosti nastat? Odpovídat na tuto otázku by znamenalo vstupovat na plochu irých spekulací: latentní spole enská krize dosud vyús ovala – a není d vod p edpokládat, e i nadále nebude vyús ovat – v dy znovu do rozmanitých v t ích i men ích politických a sociálních ot es (N mecko 1953, Ma arsko, SSSR a Polsko 1956, eskoslovensko a Polsko 1968, Polsko 1970 a 1976), velmi se navzájem li ících svým pozadím, pr b hem a kone nými d sledky. P ihlédneme-li k onomu ohromnému komplexu r zných faktor , jimi byly takové ot esy vyvolávány, a k nep edvídatelnosti náhodné kumulace událostí, jimi pohyby ve „skryté sfé e“ prorá ejí „na sv tlo“ (problém „poslední kapky“); p ihlédneme-li posléze k naprosté neodhadnutelnosti budoucího postupu konfrontace tak protich dných trend , jako je na jedné stran stále hlub í „bloková“ integrace a mocenská expanze a na stran druhé perspektiva dezintegra ního pohybu SSSR pod tlakem probouzejícího se národního v domí v neruských oblastech (v tom ohledu se globální proces osvobozeneckého boje národ nem e Sov tskému svazu natrvalo vyhnout), pak musíme nahlédnout beznad jnost v ech pokus o dlouhodobé prognózy. Ostatn nemyslím si, e by z hlediska „disidentských hnutí“ m ly spekulace tohoto druhu n jaký bezprost ední význam: tato hnutí p ece nevyr stají z tohoto typu kalkulací a stav t na nich by pro n znamenalo odcizovat se své nejvlastn j í identit . Pokud jde o perspektivu „disidentských hnutí“ jako takových, zdá se mi být nejmén pravd podobné, e by budoucí vývoj mohl vést k trvalé koexistenci dvou od sebe izolovaných, navzájem na sebe nep sobících a k sob lhostejných „polis“ – té hlavní a té „paralelní“. „ ivot v pravd “, pokud z stane sám sebou, nem e neohro ovat systém; jeho trvalé a dramatického nap tí zbavené sou ití s „ ivotem ve l i“ je prost nemyslitelné. Vztah post-totalitního systému – pokud z stane sám sebou – a „nezávislého ivota spole nosti“ – pokud z stane sám sebou (toti stanovi t m obnovené odpov dnosti k celku a za celek) – bude v dycky skryt nebo otev en konfliktní. Za této situace jsou jen dv mo nosti: bu bude systém dál a dál rozvíjet (toti : bude moci rozvíjet) své „post-totalitní prvky“, za ne se nezadr iteln p ibli ovat n jaké orwellovsky úd sné vidin sv ta absolutní manipulace a v echny artikulovan j í projevy „ ivota v pravd “ definitivn udusí; anebo se bude „nezávislý ivot spole nosti“ („paralelní polis“), v etn „disidentského hnutí“, pomalu, ale jist prom ovat ve stále d le it j í spole enský fenomén, stále z eteln ji zrcadlící reálná spole enská nap tí a stále d razn ji vstupující do ivota spole nosti jako její reálná sou ást, ovliv ující – a u tak, i onak – obecnou situaci. Samoz ejm v dycky jen jako jeden z faktor , p sobící na pozadí v ech faktor ostatních, v souvislosti s nimi a zp sobem tomuto pozadí adekvátním. Zda se má orientovat na reformy oficiálních struktur, na jejich diferenciaci, na jejich vým nu strukturami novými; zda míní systém takzvan zlep ovat, i naopak bo it, – takové a podobné otázky (pokud nejde o iré pseudoproblémy) si m e podle mého názoru „disidentské hnutí“ klást v dy jen na pozadí té které konkrétní situace, v okam iku, kdy stane p ed n jakým konkrétním úkolem, tedy tak íkajíc ad hor, z konkrétní reflexe autentických pot eb ivota. Abstraktn na n odpovídat a z hlediska hypotetické budoucnosti formovat n jaké aktuální politické linie by podle mého mín ní znamenalo – v duchu návratu k metodám tradi ní politiky – jen omezovat a zcizovat jejich práci v její bytostné a skute né perspektivní orientaci. U jsem v n kolika souvislostech zd raznil, e východisko t chto hnutí a j ejich potenciální politické síly
není v konstrukci systémových zm n, ale v reálném a ka dodenním boji o lep í ivot „tady a te “. Politické a systémov strukturální vyjád ení, které si bude ivot nalézat, bude z ejm v dycky – anebo je t velmi dlouho – omezené, polovi até, neuspokojivé a marazmem taktiky zne i t né; jinak tomu prost být nem e; je t eba s tím po ítat a tomu nepropadat. Skute n d le ité je, aby to hlavní, toti ka dodenní, nevd ný a nikdy nekon ící zápas o to, aby lov k mohl ít d stojn , svobodn a pravdiv , nekladlo nikdy samo sob ádná omezení, nebylo nikdy polovi até, ned sledné, aby to nepodléhalo nástrahám politického taktizování, spekulování a fantazírování. istota tohoto zápasu je nejlep í zárukou i optimálních výsledk na rovin faktické interakce s post-totalitními strukturami. (20) Specifika post-totalitních pom r , s jejich absencí „normální“ politiky a nedohledností jakékoli ance na d sa n j í politickou zm nu, má jeden pozitivní aspekt: nutí nás zkoumat na i situaci na pozadí jejích hlub ích souvislostí a uva ovat o na í budoucnosti v kontextu dlouhodob j ích a globáln j ích vyhlídek sv ta, jeho jsme sou ástí. Nutnost trvale zakou et, e nejvlastn j í konfrontace lov ka a systému probíhá nepom rn hloub ji ne na rovin n jaké bezprost ední politiky, p edur uje p itom – zdá se – i sm r takového uva ování. Na e pozornost se tak nevyhnuteln obrací k tomu nejpodstatn j ímu: ke krizi soudobé technické civilizace jako celku, k té krizi, kterou Heidegger popisuje jako bezradnost lov ka tvá í v tvá planetární moci techniky. Technika – toto dít moderní v dy jako to dít te novov ké metafyziky – se vymkla lov ku z rukou, p estala mu slou it, zotro ila ho a donutila, aby jí asistoval u p ípravy své vlastní zkázy. A lov k nezná východisko: nedisponuje my lenkou, vírou a tím mén n jakým politickým konceptem, který by mu vrátil situaci do jeho rukou; bezmocn p ihlí í, jak onen chladn fungující stroj, který vytvo il, ho nezadr iteln pohlcuje a vytrhuje ze v ech jeho p irozených vazeb (nap íklad z jeho „domova“ v nejr zn j ím slova smyslu, v etn jeho domova v biosfé e), jak ho vzdaluje zku enosti bytí a uvrhuje do „sv ta jsoucen“. Z mnoha r zných pohled byla tato situace u popsána, mnoho lidí a celých spole enských skupin ji bolestn zakou í a hledá z ní východisko (nap íklad p íklon n kterých skupin západní mláde e k orientálnímu my lení, k zakládání komun apod.). Jediným sociálním, respektive politickým pokusem „n co s tím d lat“, který má v sob onen nezbytný prvek univerzality (odpov dnost k celku a za celek) – pokusem ov em omezeným jen na ur itou p edstavu, jak diktátu techniky technicky elit –, je dnes zoufalý a ve v av sv ta se ztrácející hlas ekologického hnutí. „U jenom n jaký B h nás m e zachránit,“ íká Heidegger, a zd raz uje nutnost „jiného my lení“ – tj. rozchodu s filozofií v tom, ím po staletí byla – a radikální zm ny celého zp sobu, jím lov k chápe sebe, sv t a své postavení v n m. Východisko nezná a jediné, co je schopen doporu it, je „p íprava o ekávání“. Zdá se, e perspektivu, v jejím sm ru r zní myslitelé a r zná hnutí cítí ono neznámé východisko, by bylo mo no nejobecn ji charakterizovat jako perspektivu n jaké obsáhlé „existenciální revoluce“. Sdílím tuto orientaci a sdílím i názor, e východisko nelze hledat v n jakém „technickém grifu“, tj. vn j kovém projektu té i oné zm ny nebo revoluce pouze filozofické, pouze sociální, pouze technologické, i dokonce jen politické. To v echno jsou oblasti, kam ona „existenciální revoluce“ m e a musí svými konsekvencemi dolehnout; jejím nejvlastn j ím prostorem v ak m e být jedin lidská existence v nejhlub ím slova smyslu. Teprve odtud m e p er stat v n jakou
celkovou mravní – a nakonec ov em i politickou – rekonstrukci spole nosti. To, co nazýváme konzumní a industriální ( i postindustriální) spole ností, co Ortega y Gasset rozum l kdysi svou „vzpourou dav “, v echna my lenková, mravní, politická a sociální bída dne ního sv ta jsou asi jen r zné aspekty hlubinné krize, v ní se ocitá dne ní lov k, vle ený globálním „samopohybem“ technické civilizace. Post-totalitní systém je jen jednou – obzvlá drastickou a o to jasn ji sv j pravý p vod dosv d ující – tvá í této celkové neschopnosti moderního lov ka být „pánem své vlastní situace“; „samopohyb“ tohoto systému je ur itou speciální a extrémní verzí globálního „samopohybu“ technické civilizace; lidské selhání, které zrcadlí, je jen jednou z variant celkového selhání moderního lov ka. Planetární krize lidského postavení prostupuje ov em západní sv t stejn jako sv t ná , pouze v n m nabývá jiných spole enských a politických podob. Heidegger výslovn mluví o krizi demokracie. Nic skute n nenasv d uje tomu, e by západní demokracie – tj. demokracie tradi ního parlamentního typu – otevírala n jaké hlub í východisko. Dalo by se dokonce íct, e o více je v ní ve srovnání s na ím sv tem prostoru pro skute né intence ivota, o to lépe jen p ed lov kem krizovou situaci skrývá a o to hloub ji ho do ní pono uje. Skute n : nezdá se, e by tradi ní parlamentní demokracie nabízely zp sob, jak zásadn elit „samopohybu“ technické civilizace i industriální a konzumní spole nosti; i ony jsou v jeho vleku a p ed ním bezradné; jen zp sob, jím manipulují lov ka, je nekone n jemn j í a rafinovan j í ne brutální zp sob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex ztuchlých, koncep n rozb edlých a politicky tak ú elov jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících ob ana z jakékoli konkrétní osobní odpov dnosti; celé ty slo ité struktury skryt manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten v udyp ítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povode informací, to v echno – tolikrát u rozebráno a popsáno – opravdu lze asi t ko pova ovat za n jakou perspektivní cestu k tomu, aby lov k znovu nalezl sám sebe. Sol enicyn ve své Harvardské p edná ce popisuje iluzornost svobod, nezalo ených na odpov dnosti, a z toho pramenící chronickou neschopnost tradi ních demokracií elit násilí a totalit . lov k je tu sice vybaven mnoha nám neznámými osobními svobodami a jistotami, tyto svobody a jistoty mu v ak nakonec nejsou k ni emu: i on je posléze jen ob tí „samopohybu“, neschopnou uhájit si svou identitu a ubránit se svému zvn j n ní, p ekro it rámec své starosti o soukromé p e ití a stát se hrdým a odpov dným lenem „polis“, participujícím reáln na tvorb jejího osudu. Myslím, e dlouhodobost v ech na ich vyhlídek na n jakou výrazn j í zm nu k lep ímu nás p ímo zavazuje vnímat i tento hlub í – krizový – aspekt tradi ní demokracie. Zajisté: kdyby se k tomu v n které zemi sov tského bloku vytvo ily podmínky, jako e to je stále mí pravd podobné, mohl by být tradi ní parlamentarismus s obvyklým spektrem velkých politických stran jakýmsi vhodným p echodným e ením, které by pomohlo rekonstituovat zdecimované ob anské sebev domí, obnovit smysl pro demokratickou diskusi, otev ít prostor ke krystalizaci elementární politické plurality jako bytostné intence ivota. Upínat se v ak k tradi ní parlamentní demokracii jako k politickému ideálu a podléhat iluzi, e jen tato „osv d ená“ forma m e natrvalo zaru ovat lov ku d stojné a svéprávné postavení, bylo by podle mého názoru p inejmen ím krátkozraké. Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu lov ku vidím jako cosi podstatn hlub ího ne jen obrat k obvyklým mechanism m západní (anebo chcete-li bur oazní) demokracie. A jestli jsem si je t v roce 1968 myslel, e se ná problém vy e í zalo ením
n jaké opozi ní strany, které bude umo n no ve ejn sout it o moc se stranou dosud vládnoucí, pak u dávno vím, e tak snadno to vskutku nep jde a e ádná opozi ní strana sama o sob – tak jako ádný nový volební zákon sám o sob – nem e garantovat spole nosti, e se nestane brzy ob tí n jakého nového znásiln ní. Taková garance vskutku asi není zále itostí n jakých „suchých“ organiza ních opat ení; v nich opravdu lze asi st í hledat toho Boha, který nás u jedin m e zachránit. (21) Právem mi nyní m e být polo ena otázka: co tedy? Skepse k pouhé apriorní konstrukci alternativních politických model a k slepé d v e ve spásnost systémových reforem i zm n není samoz ejm skepsí k politické reflexi v bec – a akcent na onen obrat politiky ke konkrétnímu lov ku mne nikterak nezbavuje práva uva ovat o jeho mo ných strukturálních konsekvencích. Spí naopak: bylo-li e eno A, m lo by být e eno i B. P esto se tu neodvá ím ni eho víc ne jen n kolika velmi v eobecných poznámek: Perspektiva „existenciální revoluce“ je – co do svých d sledk – p edev ím perspektivou mravní rekonstituce spole nosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu lov ka k tomu, co jsem nazval „lidským ádem“ (a co nem e být suplováno ádným ádem politickým). Nová zku enost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nov uchopená „vy í odpov dnost“; znovu nalezený vnit ní vztah k druhému lov ku a k lidské pospolitosti – to je z ejm sm r, o který p jde. A politické d sledky? Nejspí by asi mohly být v konstituci takových struktur, které víc ne z té i oné formalizace politických vztah a záruk budou vycházet z jejich nového „ducha“, to znamená p edev ím z jejich lidského obsahu. Jde tedy o rehabilitaci takových hodnot, jako je d v ra, otev enost, odpov dnost, solidarita, láska. V ím ve struktury neorientované k „technické“ stránce výkonu moci, ale ke smyslu tohoto výkonu; ve struktury tmelené víc spole n sdíleným pocitem smysluplnosti ur itých komunit ne spole n sdílenými ambicemi sm rem „ven“. Mohou a musí to být struktury otev ené, dynamické a malé; nad jistou hranicí nemohou u ony „lidské vazby“, jako je osobní d v ra a osobní odpov dnost, fungovat (poukazuje na to Goldsmith). Musí to být struktury, které ze své podstaty neomezují vznikání struktur jiných; jakákoli kumulace moci (jeden z projev „samopohybu“) by jim m la být bytostn cizí. Struktury nikoli jako orgány i instituce, ale jako spole enství. Rozhodn to nemohou být struktury zakládající svou autoritu na dávno vyprázdn né tradici (jako tradi ní masové politické strany), ale na svém konkrétním vstupu do situace. Ne statický soubor zformalizovaných organizací jsou lep í organizace vznikající ad hoc, prodchnuté zápalem pro konkrétní cíl a zanikající s jeho dosa ením. Autorita v dc by m la vyr stat z jejich osobnosti, osobn jejich okolím zakou ené, a nikoli z jejich nomenklaturního postavení; m li by být vybaveni velkou osobní d v rou a na ní zalo enou i velkou pravomocí; jedin tudy vede z ejm cesta z klasické bezmocnosti tradi ních demokratických organizací, které se mnohdy zdají být zalo eny spí na vzájemné ned v e ne na d v e, a spí na kolektivní neodpov dnosti ne odpov dnosti; jedin zde – v plném existenciálním ru ení ka dého lena komunity – lze asi zalo it trvalou hráz proti „plí ivé totalizaci“. Tyto struktury by m ly vznikat samoz ejm „zdola“, jako výsledky autentické spole enské „samoorganizace“, m ly by ít ze ivoucího dialogu se skute nými pot ebami, z nich vznikly, a s jejich zánikem by m ly i samy zanikat. M ly by mít velmi rozmanité a zven í minimáln regulované principy vnit ní výstavby; rozhodujícím kritériem této „sebe-konstituce“ by
m l být její aktuální smysl, nikoli tedy pouhá norma. Na pestré a prom nlivé spolupráci takovýchto dynamicky vznikajících a zanikajících, a p edev ím ze své aktuální smysluplnosti ijících a lidskými vazbami tmelených organism by m l být zalo en politický ivot – ale i ivot hospodá ský: pokud jde o n j, v ím tu na samosprávný princip, který jedin asi m e poskytovat to, o em snili v ichni teoretici socialismu, toti skute nou (tj. neformální) ú ast pracujících na hospodá ském rozhodování, a pocit skute né odpov dnosti za výsledky spole né práce. Princip kontroly a disciplíny by m l být vyt s ován spontánní lidskou sebekontrolou a sebekázní. Takováto p edstava systémových konsekvencí „existenciální revoluce“ výrazn p esahuje – jak je snad i z takto pov echného ná rtu patrné – rámec klasické parlamentní demokracie, jak se ve vysp lých západních zemích ustálila a jak v nich v dy znovu tak i onak selhává. Kdy jsem si pro pot ebu t chto úvah zavedl pojem „posttotalitního systému“, snad bych mohl práv na rtnutou p edstavu ozna it – ist pro tuto chvíli – jako perspektivu systému „post-demokratického“. Nepochybn by bylo mo né rozvád t tuto p edstavu dál, zdá se mi v ak, e by to bylo podnikání p inejmen ím po etilé, nebo by pomalu, ale jist za lo odcizovat celou v c sob samé: pat í p ece k podstat takovéto „post-demokracie“, e m e vyr stat jen via facti, pr b n , ze ivota, z jeho nové atmosféry a nového „ducha“ (by p irozen za ú asti politické reflexe – ov em jako pr vodce ivota, nikoli jeho dirigenta). Konkretizovat v ak strukturální výrazy tohoto nového „ducha“, ani je tu tento „duch“ p ítomen a ani lov k zná u jeho konkrétní fyziognomii, znamenalo by p eci jen asi p edbíhat událostem. (22) Celou p edchozí pasá bych si asi byl ponechal jen jako téma privátních meditací, nevracet se mi znovu a znovu jeden pocit, který m e p sobit dost domý liv , a který proto rad ji vyslovím jen formou otázek: Nep ipomíná vize „post-demokratické“ struktury n kterými svými prvky strukturu „disidentských“ skupin i n kterých nezávislých ob anských iniciativ, jak je ze svého okolí známe? Nevznikají snad v t chto malých spole enstvích – stmelovaných tisícerými spole n sdílenými útrapami – n které z on ch zvlá tních „lidsky obsa ných“ politických vztah a vazeb, o nich byla v p edchozím ná rtu e ? Nespojuje tato spole enství (a skute n jde víc o spole enství ne o organizace) – p sobící bez ancí na vn j í a p ímý úsp ch, a ijící tedy p edev ím ze spole ného pocitu hlub í smysluplnosti vlastní práce – p esn ta atmosféra, v ní mohou být zformalizované a zritualizované vazby nahrazovány ivým pocitem solidárnosti a bratrství? Nevznikají na pozadí v ech spole n sdílených p eká ek p esn ty „post-demokratické“ vztahy bezprost ední osobní d v ry a na ní zalo ené neformální pravomoci jedinc ? Nevznikají snad, ne ijí a nezanikají tyto skupiny pod tlakem konkrétních a autentických pot eb, ani by byly zatí eny balastem vyprázdn né tradice? Není jejich pokus o artikulovaný „ ivot v pravd “ a obnovený pocit „vy í odpov dnosti“ uprost ed zlhostejn lé spole nosti opravdu známkou jakési po ínající mravní rekonstituce? Jinými slovy: nejsou tato neformální, nebyrokratická, dynamická a otev ená spole enství – celá tato „paralelní polis“ – jakýmsi zárode ným p edobrazem i symbolickým mikromodelem on ch smyslupln j ích „post-demokratických“ politických struktur, které by mohly zakládat lep í uspo ádání spole nosti? Vím z tisíceré osobní zku enosti, jak pouhá okolnost spole ného signatá ství Charty
77 doká e mezi lidmi, kte í se dosud neznali nebo kte í se znali jen povrchn , okam it zalo it hlub í a otev en j í vztah a vyvolat náhlý a silný pocit smysluplné pospolitosti, tedy n co, co by jim jen vzácn mohla umo nit t ebas i dlouhodobá spolupráce v n jaké apatické oficiální struktu e. Jako by samo v domí spole n p ijatého úkolu a spole n sdílené zku enosti prom ovalo lidi a klima jejich sou ití a jako by i jejich ve ejné práci dávalo jakousi jinde vzácnou lid t j í dimenzi. Mo ná to jsou v echno jen d sledky spole ného ohro ení a mo ná e v okam iku, kdy toto ohro ení skon í nebo poleví, za ne vyprchávat i atmosféra, které dalo vzniknout. (Cíl ohro ovatel je ov em práv opa ný; lov k je v dy znovu okován zji t ním, co energie jsou ochotni investovat do toho, aby r znými podlými prost edky zkalili v echny lidské vztahy uvnit ohro ované komunity.) I kdyby tomu tak bylo, nem nilo by to nic na otázkách, které jsem polo il. Východisko z marazmu sv ta neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pýchy, kdybychom se domnívali v tom málu, co d láme, n jaké zásadní východisko spat ovat a kdybychom dokonce sami sebe, svá spole enství a svá ivotní e ení nabízeli komukoliv jako p íklad toho, co jedin má smysl d lat. P esto si myslím, e na pozadí v ech p edchozích úvah o post-totalitních pom rech a o postavení a vnit ní konstituci rozvíjejících se pokus bránit v t chto pom rech lov ka a jeho identitu byly na míst otázky, které jsem polo il. Jako nic víc a nic mí ne impuls k v cné reflexi vlastní zku enosti a k zamy lení, zda n které prvky této zku enosti – ani si to sami uv domujeme – nepoukazují skute n kamsi dál, za její hranice, a zda tedy p ímo zde, v na em ka dodenním ivot , nejsou zakódovány ur ité výzvy, ti e o ekávající okam ik, kdy budou p e teny a pochopeny. Je toti v bec otázka, zda „sv tlej í budoucnost“ je opravdu a v dy jen zále itostí n jakého vzdáleného „tam“. Co kdy je to naopak n co, co je u dávno zde, – a jenom na e slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sob vid t a rozvíjet? HRÁDE EK, ÍJEN 1978
