Bohemia centralis, Praha, 17: 139 - 144, 1988
Měkkýši chráněného území Drbákov – Albertovy skály Weichtiere des Naturschutzgebietes Drbákov - Albertovy skály
Vojen LOŽEK Albertovy skály, ležící ve státní přírodní rezervaci Drbákov-Albertovy skály, se tyčí na pravém břehu Vltavy zhruba v polovině vzdálenosti mezi Kamýkem a Štěchovicemi a představují jednu z význačných xerotermních lokalit středního Povltaví. V současné době jsou spolu se sousedním Drbákovem částí státní přírodní rezervace Drbákov - Albertovy skály. Přestože údolí střední Vltavy hostí pozoruhodnou měkkýší faunu /LOŽEK 1974/, která je mnohem pestřejší a druhově bohatší než přilehlá území na pravém i levém břehu, nebyla dosud tomuto území věnována přiměřená pozornost po stránce malakozoologické. Třeba rovněž zdůraznit, že údolí střední Vltavy je vynikající ukázkou tzv. říčního fenoménu /JENÍK et SLAVÍKOVÁ 1964, LOŽEK 1974/, tj. složitého souboru pestře členěných, často protikladných stanovišť vázaných na hluboký údolní zářez řeky, tedy prostředí, které umožňuje existenci prvků velmi rozmanitých nároků i přežívání různých reliktů. Proto jsem koncem října 1984 provedl podrobnější výzkum Albertových skal, jehož výsledky shrnuje tato práce. Podobně jako mnoho dalších skalních partií na střední Vltavě pozůstávají i Albertovy skály z odolných vyvřelin Jílovského pásma, především z metabazitů. Ty tvoří strmé skalní výchozy v podobě skalních stěn a svahových hřebenů oddělených roklemi, prudce spadajícími žlaby a roklemi s četnými skalními stupni. Skály leží v nárazovém svahu vltavského údolí a jsou obrácené proti západu až jihozápadu, kdežto svahy sousedního Drbákova, který navazuje na Albertovy skály z jihu, směřují převážně k severozápadu. Tímto postavením je dán i xerotermní ráz Albertových skal /srv. též BOSWARTOVÁ 1984/.
139
Z malakozoologického hlediska je podstatné, že uvedené horniny zvětrávají poměrně obtížně a následkem toho jen zvolna uvolňují živiny. To se nápadně projevuje i ve složení skalní vegetace. Na skalních stěnách je rozšířeno společenstvo kostřavy Festuca pallens a tařice Aurinia saxatilis, která hojně roste i na puklinách. Na drobných výstupcích a stupních je běžné i Sedum album společně s Allium montanum. Popsaná vegetace osidluje průměrně zásobené úseky, ale tam, kde převládá vyluhování, zejména ve vrcholových partiích a na exponovaných hřebenech, se podklad jeví jako kyselý, což dokládají porosty vřesu a některých jeho průvodců. Na těchto místech se plži nevyskytují. Naopak jsou zde i místa s obsahem CaCO3, který zřejmě vyhojuje některé pukliny, jak dosvědčuje výskyt Asplenium ruta-muraria na takových místech. Tam, kde je skála silněji rozpukána, vznikají i vápnomilné formace, doložené zejména výskytem pěchavy Sesleria albicans, a prosakuje-li voda ze skal, popřípadě stéká skalními žlaby, vylučuje se druhotný CaCO3 v podobě pěnovco-vých inkrustací, které se mohou místy i hromadit. Tento stav je význačný pro bazičtější úseky celého jílovského pásma, jak dosvědčují obdobné jevy v kaňonu Svatojanských proudů /Slapčiny/ i v údolí Sázavy proti Medníku. Vápnem obohacená místa jsou ovšem velmi příznivé pro rozvoj měkkýší fauny, která se zde soustředí. V prostoru Albertových skal ovšem dnes můžeme sledovat jen poměry ve střední a vrcholové části, neboť úpatní úsek srázu, kde byl vliv obohacených roztoků nejvýraznější a kde nepochybně žily druhy náročnější na vlhko a stín, je dnes potopen vodami Slapské přehrady. Proto jsem při výzkumu malakofauny, který jsem provedl 31. října 1984, sebral dva hrabankové vzorky, z nichž jeden byl odebrán ve společenstvu Festuca pallens-Aurinia saxatilis na skalní stěně, druhý pak v oblasti skalního stupně v sousedním žlabu v porostech pěchavy na půdě s hojnými inkrustacemi CaCO3, které na úpatí stupně tvoří ve žlabu menší pěnovcové ložisko smíšené se sutí. Zde počíná i suťový les, v němž roste Salvia glutinosa. Rozdíl mezi oběma stanovišti je nápadně patrný z tabulky hrabankových snímků /tab. 5/. Tytéž druhy byly ve zkoumaném prostoru získány i přímým sběrem. V suťovém kuželu ve žlabu s pěnovcem byla sebrána i jedna ulita říčního druhu Val-vata piscinalis (MÜLLER), která nepochybně pochází z Vltavy a je významná tím, že jde o daleko nejjižnější nález v Čechách, neboť tento druh byl zatím doložen proti proudu Vltavy nejdále na Zbraslavi /Malá řeka/. 3 - počet dospělých jedinců, n - nedospělí jedinci, j - mladí jedinci 140
Přehled hrabankových snímků Stanoviště
Seznam druhů
A
B
Acanthinula aculeate (MULLER)
-
10,35n
Cochlodina laminata (MONTAGU)
-
1j
Druhy lesní
Daudebardia rufa (DRAPARNAUD)
2
1,17j
/v užším smyslu/
Monachoides incarnata (MÜLLER)
-
1n,11j
Trichia unidentata (DRAPARNAUD)
-
1,5n,5j
Vitrea diaphana (STUDER)
-
2,3j
3,29n,43j
12,70n,112j
Discus rotundatus (MÜLLER)
1
6,12j
Oxychilus glaber (RÖSSMASSLER)
-
2,29j
Aegopinella minor (STABILE)
-
2j
14,15n,22j
1,1j
-
3j
31,10n
122,72n
2,3n
81,107n
-
1j?
Vertigo pygmaea(DRAPARNAUD)
16,1n
18,5n
Druhy sušších lesních i
Cochlicopa lubricella (PORRO)
2,1n,2j
5,14n
otevřených stano-višt
Euomphalia strigella (DRAPARNAUD)
-
4n, 6j
Druhy středně vlhkých nebo
Euconulus fulvus (MÜLLER)
2,2j
6,3j
různých lesních i otevřených
Punctum pygmaeum (DRAPARNAUD)
-
18
5,4n
-
3,3n,10j
89,277n,1262j
-
1n,3j
Druhy převážně lesní pronikající Alinda biplicata (MONTAGU) na různá polootevřená až otevřená stanoviště
Druhy stepí a xerotermních skal Pupilla triplicata (STUDER) Cepaea vindoboneneis (FÉRUSSAC) Truncatellina cylindrica (FÉR.) Druhy otevřených stanovišť
Vallonia pulchella (MÜLLER)
různého rázu
Vallonia costata (MÜLLER)
stanovišť
Vitrina pellucida (MÜLLER) Clausilia parvula FÉRUSSAC Helicigona lapicida (LINNÉ)
Vysvětlivky: 3- počet dospělých jedinců, n – nedospělí jedinci, j – mladí jedinci
141
Rozdíl obou snímků je dán jednak vápnitostí, jednak vlhkostí obou stanovišť. Snímek A pochází ze skalní stěny s kostřavou a tařicí, tedy ze suché polohy jen slabě zásobené vápníkem. Proto se zde setkáváme jen s druhy schopnými žít na otevřených stanovištích a poměrně nízkým počtem jedinců. Jedině výrazně xerotermní Pupilla triplicata má zde své místní optimum. Snímek B je naopak mnohem bohatší, nejen počtem jedinců, ale i počtem druhů, což souvisí s vysokým obsahem karbonátového vápníku a v průměru mnohem vlhčím prostředím žlabu. Jeví se to především zastoupením řady lesních druhů i velmi silnou populací mezofilního druhu Clausilia parvula, který se suchým slunným stanovištím vyhýbá, popřípadě se zde soustředí v rozsedlinách a podobných krytých místech. Dá se předpokládat, že původně byla malakofauna Albertových skal bohatší o druhy zalesněných sutí na úpatí svahů, které jsou dnes ponořené vzdutými vodami. Na sousedním Drbákově byla zjištěna v sutích Ruthenica filograna (RSSM.), Helicodonta obvoluta (MÜLL.), a výše v lese i Macrogastra plicatula (DRAP.). Jinak společenstva Albertových skal svým složením plně zapadají do rámce středního Povltaví. Lze říci, že patří k výrazně xerotermním úživnějším lokalitám, jako je třeba blízký Dubový vrch u Křepenic nebo stěny pod Altánkem u Zduchovic, kde rovněž byla zjištěna Pupilla triplicata. Ve Svatojanských proudech je více obdobných míst /Kobylí dráha, Vosiny, Mařenka, Bílá skála, Třeblová/. Nelze vyloučit, že velmi podrobný výzkum by zde mohl přinést ještě další nálezy, neboť ve středním Povltaví se kromě společenstev, jaká jsme zde popsali z Albertových skal, jednotlivě vyskytují i zcela izolované výskyty druhů, jejichž areál leží ve značných vzdálenostech a které zde představují jakýsi cizorodý, i když nepochybně původní prvek. Je to submediteranní Truncatellina claustralis (GRD.) na drolinách Bílé skály u Třebenic ve Svatojanských proudech a zejména alpská Cochlodina commutata (RSSM.), která hojně žije na střední stěně pod Altánkem u Zduchovic a nejbližší stejně izolované stanoviště má až na opukách východních Čech nebo ve Francké Juře. Z dalších druhů, jejichž výskyt by se zde mohl očekávat, je alpský Aegopis verticil-lus (LAM.), jehož případné výskyty však pravděpodobně vzaly
za své vzdmutím vltavských
vod. Za
zmínku dála
stojí i výskyt
subkontinentálního stepního druhu Chondrula tridens (MÜLLER) zjištěného na ostepněných pastvinách u Vestce, tedy v oblasti osídlené již během bronzové doby, což nesporně přispělo k šíření suchomilných prvků otevřené krajiny.
142
Ze středního Povltaví jsou známé i jiné biogeograficky pozoruhodné výsky-ty, které často vzbudily polemiku co do své původnosti. Z fauny je to zejména štír kýlnatý, z flóry klokoč a rovněž kandík v nejdolejším údolí Sázavy. Rovněž Salvia glutinosa se v Čechách váže na vltavské údolí. Svrchu uvedené izolované výskyty některých plžů jsou rovněž biogeograficky cizorodé, avšak o jejich původnosti lze sotva pochybovat, což by se mělo brát v úvahu i při hodnoceni nálezů z jiných skupin. Z ochranářského hlediska lze říci, že celá oblast rezervace Drbákov - Albertovy skály představuje uzavřený zachovalý celek, který je pro střední Povltaví charakteristický a dnes není bezprostředně ohrožený, nehledě ovšem k narušení spodních úseků svahů vzdutím Vltavy. V této souvislosti by bylo vhodné provést daleko podrobnější výzkum celého komplexu a sledovat i případné změny v delším časovém úseku. Zusammenfassung Das Naturschutzgebiet Drbákov - Albertovy skály befindet sich am rechten Vltava-Ufer zwischen Kamýk nad Vltavou und Štěchovice in Südmittelböhmen. Im vorliegenden Aufsatz wird die Weichtierfauna des nördlichen felsigen Abschnittes behandelt, der Albertovy skály /Albertfelsen/ heißt und aus proterozoischen Metabasiten besteht, die west- bis südwestschauende mächtige Felspartien über dem Stausee der Slapy-Talsperre bilden. Das gesamte Gebiet ist xerotherm geprägt. Auf den Felsen dehnen sich Felssteppen mit Festuca pallens, Aurinia saxatilis, Sedum album, Allium mon-tanum und anderen Felsarten aus, die in Gipfel- und exponierten Kammpartien in azide Calluna-Bestande übergehen, wahrend an einigen Stellen kalziphile Blaugrasfluren /Sesleria albicans/ vorhanden sind. Es handelt sich um zerklüftete Felspartien mit zahlreichen CaCO3 - Ausscheidungen in den Klüften und Felsrissen, die auch an anderen Stellen im Bereiche der Jílové-Zone auftreten. Trockene Hangabschnitte bedecken verkrippelte Eichen- und zum Teil auch reliktische Waldkieferbestande, die auf Schutthalden bzw. in tieferen Hangrinnen in Schutt- und Schluchtwälder mit Ahorn, Linde, Ulme sowie Hainbuche übergehen. An
Felswänden
mit
Festuca
pallens-Aurinia
saxatilis-Beständen
lebt
eine
charakteristische Schneckengemeinschaft mit der Leitart Pupilla triplicata /Aufnahme A im tschechischen Text/, wahrend die kalkreichen Blaugrasbestande, die im Durchschnitt auch feuchter sind von viel artenund individuenreicheren Schneckengesellschaften bewohnt werden /Aufnahme B im tschechischen Text/. Es ist anzunehmen, dass im untersten
143
Abschnitt der Hange noch reichere Schuttwaldgemeinschaften lebten, die jedoch der gestauten Vltava-Wassern zum Opfer fielen. Die Weichtierfauna von Albertovy skály bietet ein typisches Beispiel xerothermer Schneckengemeinschaften im mittleren Vltava-Tal, die punkt-weise auch biogeographisch sehr überraschende Funde lieferten, so z.B. Truncatellina claustralis (GRD.) auf Bílá skála bei Štěchovice und vor allem Cochlodina commutata (RSSM.) auf den Felsen bei Altánek unweit von Zduchovice. Malakozoologisch stellt das mittlere Vltava-Tal eine selbstständige Provinz dar, die sich von der beiderseits anliegenden monotonen Rumpfebene durch ihren Artenreichtum und Vielfältigkeit auffällig abhebt und ein Beispiel von vollkommen ausgebildetem Flusstal-Phänomen bietet.
Literatura BOSWARTOVÁ J. /1984/: Příspěvek ke květeně středního Povltaví. - Bohemia Centralis, 13: 83-133, 1 mapa. Praha. JENÍK J. et SLAVÍKOVÁ J. /1964/: Střední Vltava a její přehrady z hlediska geobotanickáho. - Vegetační problémy při budování vodních děl, str. 67-100. ČSAV, Praha. LOŽEK V. /1958/: Malakozoologické novinky z ČSR. IV. - Časopis Národního muzea, oddíl přírodovědný, 127, 2: 120-131. Praha. LOŽEK V. /1974/: Říční fenomén Vltavy a Sázavy. - Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 15: 7-15, 1 mapka. Benešov. Adresa autora: RNDr. Vojen Ložek,DrSc, Kořenského 1, 150 00 Praha 5
144
