Petr Stančík Mrkev ho vcucla pod zem
věnuji s láskou a podle abecedy Anežce a Elišce
MEANDER
2
KAPITOLA 1 Čas tlu uče na bu uben n a n nikd do nevíí prroč.. Kd dyž sko onč čí povo ode eň, za ačín ná povono oč.
Kniiha vych házíí s laska avým m přřisp pěníím Min niste erstvva kulttury Čes ské repu ubliiky Kniiha vych házíí ja ako 577. svvaze ek umělec cké edic ce Modrrý sllon Veš škerá á prráva a vyyhraz zena a © Mean nderr, 20 013 © Petr Stan nčík k, 2013 Illu ustra ation ns © Jiřří Sttach h, 20 013 Pro ologu ue © Iva an Wern nisc ch, 2013 3 ISB BN 9778-8 80-87759 96-23--4 www.m mean nderr.cz z
Ctibor s maminkou a tatínkem bydleli na samotě ve starém domě u řeky. Žili tam dlouho šťastně a spokojeně, až jednou na jaře po řece připlula veliká voda. Všichni tři vylezli na střechu a pevně se chytili komínu, tatínek se ještě na poslední chvíli vrátil a vynesl na střechu taky peřiny a už tu byly divoké vlny, které domeček podemlely a přenesly ho o něco dál. Když voda konečně opadla, museli všechno usušit (samozřejmě kromě peřin) a zase se v domečku zabydleli. Bylo to jako předtím, jenom za oknem stála jiná krajina, ale i na ni si brzo zvykli. Jenže příští rok přišla další povodeň a znovu domeček pošoupla kus po proudu. Třetí rok zase. To už tatínek nevydržel, a protože právě jedli polévku, praštil lžící do stolu: „Tak a dost. Kdyby to takhle šlo dál, jednoho krásného dne by nás ta řeka poodstrkala až do moře. Musíme se přestěhovat někam na kopec, kam žádná povodeň nedosáhne.“ Mamince se ale stěhovat nechtělo. Měla totiž hned vedle domečku krásnou zahrádku, kde pro celou rodinu pěstovala ohromně zdravou zeleninu a bylinky, a to od každého písmene právě jeden druh.
5
A tak tu v řádcích postupně rostly pěkně podle abecedy: Artyčok, Áloe, Brokolice, Cibule, Česnek, Dýně, Ďáblík, Estragon, Fazole, Garcinie, Hrách, Chřest, Ibišek, Jahoda, Kedlubna, Lilek, Mrkev, Netřesk, Okurka, Paprika, Qěták, Rajče, Ředkvička, Salát, Špenát, Tuřín, Upolín, Úrazník, Vodnice, Wasabi, Xanthoxalis, Yzop, Zelí a úplně vzadu Žežulník. Stěhovat se nechtělo ani Ctiborovi, protože tady měl svoje kamarády a taky veliký starý strom s dutinou, do které mohl celý vlézt, což také každý den dělal a vyzdobil si ji uvnitř fotkami svých oblíbených robotů a dinosaurů. Jenže s tatínkem, když už si jednou něco umínil, nikdo nepohnul ani párem traktorů. Slíbil mamince, že zahrádku budou mít i na nové adrese, a slíbil Ctiborovi, že si najde jiné kamarády, a tak bylo vymalováno, basta fidli, a vlak přes to nejel. Tatínek pak jejich starý domeček prodal jednomu pánovi, který se chtěl na stará kolena přestěhovat k moři, a koupil za to domeček jiný. Byl sice trochu menší, ale zato stál pěkně na vršku ve velikém městě a voda se do něj mohla dostat jedině vodovodem nebo v láhvi. Dál už šlo všechno ráz na ráz: přijelo velké stěhovací auto, naložili do něj všechny věci, maminka se rozloučila se zahrádkou a Ctibor se svými kamarády. Zatímco auto odjíždělo, kámoši zůstali stát na chodníku a smutně za ním koukali. Ctibor se vyklonil z okénka a začal jim mávat. To ale netušil, jakou pohromu tím způsobí! Z jeho mávání se kluci začali zmenšovat, drobnit, mrňavět, scvrkávat se, trpasličit, až úplně připrcatěli, zakrněli, smrskli se a byli
6
Arty yčo ok,, Álo oe, Brroko olice, Cib bule, Česne ek, Dýn ně, Ďáblíík, Es stra agon,, Faz zolle, Garc cin nie e, Hrrách,, Chřřest, Ibiš šek, Jaho oda, Ked dlubn na, Lilek,, Mrrkev, Netřřes sk,, Oku urk ka, Pap prika a, Qě ěták,, Rajjče, Ředk kvičk ka, Salátt, Šp penát, Tuřín,, Upo olíín, Úrazn ník k, Vodn nice e, Wa asabii, Xa antho oxallis s, Yzop,, Zelíí a ú úplně ě vz zadu Žežu uln ník k.
ti tam. Naštěstí si toho nikdo jiný nevšiml, protože tatínek s maminkou se dívali dopředu. „Páni,“ řekl si Ctibor v duchu, „tenhle zmenšomávací trik si musím zapamatovat, protože by se jednou mohl náramně hodit.“ Na konci každé kapitoly tě čeká hádanka. Když ji vyluštíš, dostaneš několik hvězdiček. Čím je hádanka těžší, tím víc hvězdiček ti přinese. Hvězdičky si zapisuj na zvláštní papír a schovávej si je na konec knížky. Tam se dozvíš, co si za ně můžeš pořídit.
PRVNÍ CTIBOROVA HÁDANKA NA DOBROU NOC
Česk ká abe ece eda a je pěk kně dllouh há: a, á, b, c, č, d, ď, e, é, ě, f, g, h, ch h, i, í, j, k, l, m, n,, ň, o, ó, p,, q, r, ř, s, š, t, ť, u,, ú, ů, v, w, x, y,, ý, z, ž. Má celý ých 42 pís sme ene ek, tak kže kam m se na ni hrabe e třřeba a abec ced da anglic cká s p pouhý ými 26 písm men nky y. Cttibo oro ova mamiink ka chtě ěla a míít na zah hrá ádce e od d každ dého písm men na jed dnu u rostllinu u. Ale i kd dyb by se ro ozk krájjela a, js sou u dv vě písm men na, kte erý ými žád dná á ro osttlina a za ačíínat nem může e. Když je uhodneš, za každé dostaneš 6 hvězdiček.
8
KAPITOLA 2 Měs sto z lid dí těs sto,, kyn ne až je těsn no, nikd do nen ní šťťas stno o. Ve velikém městě, kam se Ctibor s rodiči právě přistěhovali, stála hromada domů a mezi nimi jezdila spousta aut. I když všichni pořád někam spěchali, nikdo neměl na nic čas. Ramenatí páni stěhováci vynosili po schodech všechen nábytek, tatínek pověsil lustr a mamince se v posteli vyklubaly peřiny, předtím svázané do prostěradel jako ohromná měkká vejce. Ctibor si ani nevybalil hračky, a hned se rozběhl do města, aby si našel nějaké nové přátele. Běhal po městě sem a tam, viděl krávu jet v autě, holuba kachnit se v kaluži, pána z kamene, jemuž rostla za uchem tráva, čepice mu spadla do kašny a pak zase uschla, ale kamaráda nepotkal ani jednoho. Smutně se vrátil domů, právě včas, aby mamince pomohl založit novou zahrádku. Tatínek, jak slíbil, zryl rýčem veliký čtverec trávníku hned vedle domečku a Ctibor s maminkou do čerstvé lesklé hlíny vysadili zeleninu a bylinky přesně podle abecedy. Nad zahrádkou vesele svítilo jarní sluníčko, maminka si utřela špinavé ruce o trávu a všichni se těšili na úrodu. Jenže vtom se ozvalo zlověstné skřípání a na chodníku hned vedle zahrádky zastavil vozík plný rezavých rour od kamen. Stařenka, která ten vozík táhla, zarachtala o plot ojem, aby si jí všimli, a povídá:
9
„Tady bych zahrádku nezakládala, tady určitě ne.“ Zuby v puse měla tak různobarevné a rostly tak nakřivo, že připomínaly penál plný rozházených pastelek. Ctibor a jeho rodiče podivnou paní slušně pozdravili. Ona si toho ale vůbec nevšimla a dál hudrala: „A když už bych tady něco pěstovala, tak jedině to, co roste pěkně vysoko nahoře. Rozhodně nic podzemního, kdepak.“ Jistě jste si už všimli, že ta stařenka mluvila k jiným jako k sobě. Dělají to hlavně lidé, kteří si myslí, že všichni jsou jako oni. Anebo lidé, kteří už zapomněli, že je na světě taky někdo jiný. Tatínek se jí trochu naštvaně zeptal, co je na jejich zahrádce špatného. Stařenka chvíli na vozíku mlčky přerovnávala roury a pak, když už si mysleli, že na ně zapomněla, najednou zaskřehotala, až v nich hrklo: „Protože právě tady je země nejtenčí. Jako to místečko na skořápce vajíčka, kde začne klovat kuře, když se líhne.“ Nato zatáhla za oj, vozík se rozjel, roury zarachtaly a z jedné se na rozloučenou vyvalil černý oblak mouru.
10 0
Ctibor si všiml, že na místě, kde předtím zastavil vozík, něco leží. Běžel tam a zvedl z chodníku malou minci. V rozsypaném mouru nechala kulatou světlou stopu, podobnou měsíci na nočním nebi. Mince vypadala jako obyčejná koruna, až na to, že měla z jedné strany znak lva a z druhé orla. Rozběhnul se za roh, kam před chvílí stařenka i s vozíkem zajela, ale ulice byla prázdná, a dokonce i ta černá klikatá čára od mouru po pár metrech končila. Jako kdyby se stařenka i vozík do sebe vcucly. Ctibor pokrčil rameny, minci uložil do kapsy a vrátil se domů. „Nejtenčí země, nejtenčí země, co je to za nesmysl,“ bručel tatínek. Ale pak mu to přece nedalo, půjčil si od maminky tu nejdelší pletací jehlici na světě a celou zahrádku do hloubky prošťouchal. Jenže se ničeho nedošťouchal, a tak šli spát.
DRUHÁ CTIBOROVA HÁDANKA NA DOBROU NOC za 2 hvězdičky
Je sou udeč ček k bez obrrouček k, dvojjí vííno o v n něm m šo olíc chá á, přec ce se nikd dy nes smíc chá á. Co je e to o?
111
KAPITOLA 3 Kdo o se e mrrkn ne do mrk kve e, brkn ne, ani ne efrk kne e. Sluníčko se na ně každý den chodilo dívat, takže netrvalo dlouho a zahrádka se zazelenala. Všichni tři ji pilně okopávali, pleli a Ctibor navíc kolem ní postavil příkop vysypaný popelem proti slimákům, těm mlsným potvorám. Tatínek zase v hospodě U Kulaté báby na jednom starém námořníkovi vyhrál v kartách starý dřevěný sud od rumu. Námořník už ten sud nepotřeboval, protože z něj všechen rum vypil. Zato tatínkovi se hodil náramně: Postavil ho pod okap, na který pověsil železný řetěz. Když pršelo, voda tekla z okapu po řetězu pěkně rovnou do sudu, takže ani kapka nepadla vedle. A když nepršelo, zalévali zahrádku tou sudovou vodou, která ještě maličko voněla rumem. Prostě to nemělo chybu. Jednou odpoledne se maminka chystala vařit večeři, ale nenapadalo ji žádné vhodné jídlo. Chleba s máslem? To je moc obyčejné. Svíčková na smetaně? Zase moc sváteční. Míchaná vajíčka? Z těch by se jim mohla zatočit hlava. Palačinky? Ty jsme přece měli včera. Nakonec se zeptala: „Na co máš chuť, Ctiborku?“ „Na houbovou polévku,“ odpověděl a hned mu ta představa zavoněla nosem, až se mlsně olíznul. „Výborný nápad,“ zaradovala se, „ale chybí mi do ní jedna chuť. Dojdi mi prosím na zahrádku pro mrkev,“ požádala ho maminka. Ctibor bez odmlouvání vyběhl ven a zastavil se až na záhonku pod písmenem M. Vybrat si bylo úplně jednoduché,
13 3
