Můj anděl, můj ďábel
Ať jsem na chodník dupal, jak jsem chtěl, kočičí hlavy stejně nechtěly zmlknout. Vřeštěly, jako kdybych jim šlapal na ocas a ne na čumáky. Aby toho nebylo dost, můj anděl stráţný se nepřestával přít s ďáblem pokušitelem, do kterého z království jsem v této chvíli zralý. To bylo naposledy, co jsem si hrál s invokací, přísahám Luciferovi. Ţádal jsem mocnosti pekelné, aby mi přihrály holku, ne třetí oko. „Pokud podělíme pomoc kamarádům jeho sobeckou motivací a způsobem, jakým toho dosáhl podle Hedonistického pravidla číslo 7, paragraf b, a přidáme to k celkovému součtu jeho chování, tak se dostaneme na hodnotu minus 1,5, coţ ho jednoznačně staví na moji stranu barikády,“ argumentoval zrovna ďábel. „Aţ na to, ţe celý Hedonistický článek byl upraven konferencí o vývoji lidského druhu v 21. století a jeho koeficienty byly zmenšeny na polovinu, čímţ se dostáváme na hodnotu 2,1, a to znamená, ţe je náš,“ nesouhlasil anděl. „Zatracený novoty,“ začal se vztekat ďábel. „Nesnáším všechny ty moderní konference. Vţdyť se to měnilo před chvílí!“ „Myslíš ten velký sjezd v 18. století?“ „Kurňa, to byly zlatý časy. Ještě teď si pamatuju orgie, co mívali v Klubu pekelného ohně.“ „Nemohli byste chvilku drţet hubu?“ obořil jsem se na ně. Spoluţáci na mě vyvalili oči. Podobně čuměli, kdyţ jsem před pár týdny poslal učitelku chemie do prdele. „Tak sorry,“ utrhl se jeden, a druhý dodal: „Co ti je, Adame?“ Byly ze mě docela paf. Moc nerozuměli ani tomu, kdyţ jsem začal skákat po dlaţdicích, ale spokojili se s tím, ţe nacvičuji jednu scénku do dramaťáku. „Divadlo, kurva, to nebylo na vás, šulini,“ utrhl jsem se na ně. „Tenhle styl konverzace zdá se mi být poněkud redundantním,“ anděl si na oči nasadil brýle se skly velikosti olympijských kruhů, mával pravítkem a školometným hlasem přednášel: „To znamená, ţe se vyznačuje omezenou slovní zásobou a vysokou mírou predikovatelnosti toho, co subjekt řekne.“ Ďábel mu kontroval tím, ţe odkudsi vyštrachal lavici, na hlavu si posadil rádiovku, do pusy vrazil předkus, aţ připomínal bobra. Kdybych měl po ruce brokovnici, přísahám satanovi, ţe bych zachránil strom. „Studenti, kdo ví, jak se říká sociální skupině, která tohoto způsobu komunikace obvykle vyuţívá?“ rozhlédnul se anděl po neexistující třídě.
„Já, já!“ ďábel začal nadskakovat na ţidličce jako ţokej na parkurovém koni. „Ano, studente Parcifale?“ „Idioti.“ „Správně, studente.“ Pokusil jsem se kopnout ďábla do hlavy, ale samozřejmě jsem zasáhl jen vzduch. Zato jsem zvládnul podtrhnout nohu sám sobě a kecnout si na zadek. Kluci se rozřechtali. „A jakouţe grotesku to nacvičuješ?“ smál se mi Michal. „Laurel a Hardy?“ „Nebuďte redundantní, kreténi,“ odsekl jsem. Nejvíc ze všeho mě štvalo, ţe všichni svítili jak vánoční stromečky. Vidět auru je dost na prd; zjistíte jenom to, ţe všichni jsou stejní. Nenarazíte na nikoho s černou nebo zlatou, všechny aury balancují na rozhraní zelené a šedé a přelévají se a houpou jako ţloutek v rozpůleném vajíčku. Dělalo se mi z toho blbě. Navíc jsem byl podráţděný a unavený z toho, jak všechno bylo jiné, neţ by mělo. Kdo mohl tušit, ţe skutečně chodíme po hlavách všech koček, které kdy ve městě zajelo auto? Nadával jsem všem okolo a navíc se choval fakt divně. Naštěstí mě kluci docela brali; jednak jsem u nich měl za svá dlouhá buřičská léta dobrou reputaci, takţe je několik špatných dní nemohlo rozházet, jednak jsem jim nedávno zachránil kejhák, kdyţ se v nočním baru pustili do rvačky s partou vysokoškoláků. Pravda, vydal jsem se jim na pomoc jenom proto, ţe se kolem zrovna motala Monika, a já doufal, ţe ji tím ohromím. A pravda, úspěch slavila hlavně cikánská technika: nás bylo pět, oni dva a já dovnitř propašoval boxer. Do toho baru uţ nesmíme. „Hele, není to Monika?“ Michal ukázal na keř v parčíku před školou. Byla to Monika. Ocucmávala se s nějakým punkerem – skoro holohlavý, zato namakaný jako Schwarzeneger, na sobě košili s takovou rozhalenkou, ţe mu bylo vidět málem aţ na ptáka, s velkým tetováním smrtky přes celé břicho. No to mě poser. Třídní šprtka se zrovna olizovala s někým, kdo vypadal jako uprchlík z mexického vězení. „Kdo to je?“ podivil jsem se. „Ty to nevíš? To je Max,“ vysvětlil mi Michal. „Maxipes Fík?“ „Tomuhle by Maxipes Fík mohl leda dělat děvku. Ne, tohle je prostě Max. Nikdy jsi o něm neslyšel? Díluje drogy za garáţemi, prej je nějak scuklej s Rusákama.“ „Do prdele a jak se dal dohromady s naší pannou Monikou?“
„Prej mu jednou zabránila zlámat nějakýmu klukovi nohy. No a Maxe to nějak vzalo, tak se rozhodl, ţe ju dostane. Lozil za ní dva týdny, nosil jí květiny a kdovíco všecko, aţ ju konečně přesvědčil.“ „Jeţiši a ta nána mu na to skočila? Dyk jí chce jen vojet!“ „Kaţdej ju chce jen vojet. Protoţe ty její kecy se nedaj vydrţet.“ Musel jsem přiznat, ţe na tom něco bylo. „Jak tohle všechno vlastně víte?“ zeptal jsem se. „Facebook vole. Uţ by sis ho měl taky zaloţit.“ „Jaký to krásný moderní svět,“ uculil se anděl. „Dřív jsi musel sloţitě obíhat všechny kamarádky své vyvolené, dnes ti stačí podívat se na net a zjistit, jestli není zadaná.“ „Já je radši rovnou przním, o nějaký zjišťování se nestarám,“ naznal ďábel. „No to já vlastně taky,“ přitakal anděl a přiťukli si klouby. Ne poprvé mě napadlo, jestli jim tam nahoře nedocházej zásoby, proč jinak by mi poslali anděla stráţného z polepšovny? Maxova aura byla výrazně šedá a nepříjemně mi připomínala plesnivý chleba. To Moničina byla mnohem zajímavější. Hlavně v ní převládala růţová a rudá. „V tý to pěkně vře,“ naznal ďábel, kdyţ ji uviděl poprvé. „Musí bejt vlhká, uţ kdyţ vidí šoustající veverky.“ Vlhká moţná byla, ale vychována v striktně křesťanské rodině, byla známá tím, ţe před svatbou nic nebude, coţ provokovalo mě, stejně jako všechny kluky ze třídy, ročníku a dost moţná i školy. „Dem,“ mávl jsem na kluky. Tohle jsem nechtěl pozorovat. Vstup do školy byl pro mě takovou malou exkurzí do Boschova pekla – a to nejen proto, ţe jsem se uvnitř musel učit. Mé třetí oko mi odhalovalo věci nevídané a neslýchané, aţ jsem si připadal jako ten klučina z šestého smyslu. Před dvaceti lety tu jeden kluk vylítnul z třetího patra a v poslední době si navyknul mávat mi na pozdrav. Trošku mi vadilo, ţe mi mával pravou rukou, kterou si při pádu usekl o hroty plotu; drţel jí v levičce a hrozně se tomu tlemil. V přízemí si zase navykla pobíhat šílená tělocvikářka, kterou před deseti lety znásilnili maturanti, a v prvním patře zase naše bývalá ředitelka, kterou před dvěma lety skolila rakovina. Měla školu tak ráda, ţe se po smrti vrátila zpátky, aby strašila současného ředitele, protoţe to tu nevedl tak docela podle jejích představ. Uţ mu z ní, chudákovi, zešedivěly vlasy, a to mu bylo sotva pětatřicet let. Školní katedry měly zase ve zvyku plakat – čím více studentek se u nich v minulosti rozbrečelo, tím silněji. Tabule se přepisovaly starými křídovými nápisy, zálusk měly hlavně na sprosťárny, které na ně napsaly a namalovaly minulé generace. Staré učebnice na mě
křičely svoje moudra a navzájem se usvědčovaly ze lţi – nejvíc se dohadovala literatura s dějepisem. Pravda byla, ţe letopočty se v obou knihách poněkud rozcházely. Největší sranda ale byla s našimi současnými učiteli: kupříkladu ten starý kostlivec potaţený ukradenou lidskou kůţí, co se vydával za učitelku matematiky, byl ve skutečnosti starý kostlivec potaţený ukradenou lidskou kůţí vydávající se za učitelku matematiky. Kdyţ jsem na to přišel, vydal jsem se za ním do kabinetu a poţadoval jedničku z matematiky, jinak o tom povím řediteli. Odpověděl, ţe mě nechá propadnout, a ať si to řediteli klidně povím, ţe uţ mu dlouho ţádného studenta neodvezli do blázince. Já na to, ţe si do školy přinesu knězem posvěcenou hostii. On nato, ţe mi dá jedničku z matematiky. Anděl s ďáblem se nemohli dohodnout, jestli mám za vydírání nemrtvého monstra plusové nebo minusové body. Kdyţ nám teď kostlivec u tabule vysvětloval logaritmy, s gustem jsem ho ignoroval a sepisoval pro Moniku neumětelé básničky. Ne ţe bych to povaţoval za nejlepší strategii, ale bylo to poslední eso v rukávu: uţ jsem na ní zkoušel machry, hrdinství i okázaly nezájem, nic nezabralo. To poslední bylo dobré jenom k tomu, ţe o mě přede všemi přestala prohlašovat, jakej jsem dolejzavej idiot. Chtěl jsem se tedy zkusit předvýst jako jemnocitná duše. Průser byl, kdyţ jsem pak papírek zmačkal do kuličky, hodil ho po ní a netrefil se. Teda spíš trefil – na stolek třídní tlusťoušky Veroniky. Nadšeně papír rozbalila, přečetla ho, a teprve poté se rozhlédla, kdo ho po ní vlastně hodil. Sotva mě spatřila, upřela na mě velká, zamilovaná kukadla. Málem jsem si začal rvát vlasy. Místo toho jsem jí rychle naznačil, ţe to má přeposlat Monice. Odfrkla si, ale po chvilce papír Monice podala. Ta na mě vrhla otrávený pohled, ale papírek si přečetla. Po zbytek hodiny se na mě uţ nepodívala. Kdyţ jsem za ní o přestávce vyrazil, schovala se ve skupině kamarádek, o další na záchodě, o další jsme měli tělocvik, takţe jsme byli separé, pak zase vyrazila do kabinetu pro učebnice, a pak se zase utekla do klubka bab. Nějakým zázrakem se mi zvládla vyhýbat po celý zbytek dne. Ale kdyţ jsme vyrazili ze školy domů, sledoval jsem jí aţ ke křiţovatce, kde se rozloučila s Radkou a šla svou cestou. Tehdy jsem jí doběhl. „Moniko!“ křikl jsem na ni. „Jeţiši, Adame, ty mě sleduješ, nebo co?“ utrhla se. „No… tak trochu,“ pokrčil jsem rameny a připadal si jako úchylný stalker. „Ty se mi zase vyhýbáš. Chtěl jsem se zeptat, jestli jsi četla moji básničku.“ „Četla,“ odsekla. „A?“ „Co a? Četla jsem ji.“ „No… a? Líbila se ti?“ „Je mizerná,“ zadupala mého tvůrčího ducha do bláta. „Aha,“ hlesl jsem.
„Hele, Adame, uţ jsem ti to uţ řekla několikrát. Nebudu s tebou chodit.“ „Proč?“ „Protoţe jsi z mé třídy a pokud se náhodou rozejdeme, bude z toho zlá krev. A já tím nechci v maturitním ročníku poštvat celou třídu proti sobě.“ „To je blbost. Copak to nestojí aspoň za pokus?“ Vytáhl jsem z kapsy krabičku a vyklepl si do ruky cigaretu. „Taky s tebou nebudu chodit, protoţe se chováš jako pitomec.“ „Pitomec? Já ţe se chovám jako pitomec?“ „Jo. Kouříš, opíjíš se a neřekneš jedinou větu bez sprostýho slova.“ „Kurva, teď jsem nic sprostýho neřekl.“ A zarazil jsem se. Pak mě ale popadl vztek, který společně se zraněnou pýchou převzal kontrolu nad zbytkem mozku: „Tak jdi do háje,“ afektovaně jsem mávnul rukou a otočil se na podpadku. Teď uţ bych to měl kratší, kdybych šel s ní a pak přeběhl přes les, ale radši jsem se otočil zpátky do města. Uţ jsem s ní nechtěl jít ani centimetr. „Maestro, vy jste hotový Don Juan,“ zakřenil se anděl. „Úplný James Bond,“ přisadil si ďábel. Poslal bych je do prdele, ale pro jednou jsem jim musel dát za pravdu. Tohle jsem fakt posral. Vzedmula se ve mně vlna lítosti, chtěl jsem se otočit a omluvit se jí, ale v tom mě napadlo něco jiného: „A ten tvůj takovej není?“ zakřičel jsem za ní. Otočila se, jako by seděla na kolotoči, který si Ronaldinu spletl s míčem na penaltu. Chvíli se zdálo, ţe se mi pokusí vyškrábat oči, chvíli, ţe se otočí a uteče. „A ten tvůj takovej není?“ zakřičel jsem znovu. „Ššššš,“ dala si prst před pusu, rychle ke mně doběhla a celou dobu se rozhlíţela kolem. Na protější ulici se zrovna belhala nějaká babička o berlích a celou dobu si něco brmlala pod fousy. „Buď ticho, nekřič tu tak,“ vynadala mi Monika. „Proč? Co sem řekl?“ nechápal jsem. „Prostě o tom nemluv, ano?“ „Proč?“ „Naši o tom neví,“ kdyby nešeptala, řekl bych, ţe na mě křičí. Padla mi čelist, ale pak mi secvakly obvody a všechno začalo dávat smysl. No jasně, kdyby se její katoličtí rodiče dozvěděli, ţe jejich svatouškovská dcerka chodí s místním dealerem
drog, asi by si přivolali exorcistu, aby jí navrtal čelo a vyhnal z ní ďábla. Teda hned potom, co by ji nechali vyšetřit, jestli je ještě panna. „Ok. Promiň,“ omluvil jsem se. „A – promiň, co jsem ti řekl. Nějak jsem se – nechal unést.“ „Ty jsi pěknej debil, Adame, víš to?“ „Jo,“ podrbal jsem se za uchem, „občas se to o mě říká. A jak teda? On takovej není?“ „Nech to být.“ „No tak. Řekni mi to. Nebo mám zase začít křičet?“ ušklíbl jsem se. „To bys neudělal.“ „Pokud mi to řekneš, tak nebudu muset.“ Monika si povzdechla. „Jo, on je taky pěkněj idiot.“ „Tak proč jsi s ním a ne se mnou?“ „Protoţe on je v srdci dobrák. Ty ho neznáš. Jenom se dělá před klukama, ale ve skutečnosti je citlivej a něţnej a – slíbil mi, ţe přestane kouřít a ţe přestane s dealováním a ţe… ţe…“ „A ty mu to ţereš?“ „Jo, já mu to ţeru,“ utrhla se na mě. „Ale no tak, Moni, nebuď…“ málem jsem řekl ‚nebuď blbá‘, ale včas jsem se zarazil. „Nebuď naivní. Prostě přišel na to, jak to na tebe zahrát, ale jediný, o co mu jde, je dostat se ti do kalhotek. Je to stejnej parchant, jako všichni ostatní.“ Její facka mě překvapila. „Takhle o něm mluvit nebudeš,“ utrhla se na mě a v očích měla plameny. „Oukej. Tak promiň,“ odtušil jsem a o krok ustoupil, dlaň přitisknutou k rozpálené tváři. „Měj si, co chceš, však uvidíš. Tak v pondělí,“ rozpačitě jsem se s ní rozloučil. Uţ mi z tý nány začínalo hrabat, jak někdo můţe bejt tak blbej? Ale neodpusťte jí to, kdyţ má tak výstavní tělo. Měl bych konečně začít chodit do posilky, abych jí taky měl co nabídnout. Zapálil jsem si cigaretu, ale nedokázal si ji vychutnat. Klopýtal jsem přes v barvách rozpité město a přál si být slepý. Pak bych třeba neměl z normální procházky LSD trip. Města k vám mluví. Domy se ohýbají, kroutí, sténají i radují podle toho, jestli je majitelé zrovna přestavují, rozšiřují či bourají. Domy se rodí mrtvé, ale s časem oţívají, s kaţdou nohou, která kdy projde po jejich základech, s kaţdou rukou, která se dotkne jejich stěn. Aţ tisíce prstů vyhladí jejich těla do hladka, zrodí se doopravdy. „Chlape, neměl bys desetikačku?“ ozvalo se pode mnou.
Shlédl jsem na fousatého, zanedbaného bezdomovce; klečel na kolenou, před sebou plastový kelímek od Coca Coly, uţ se v něm válelo pár drobných. „Pro tebe ne,“ odsekl jsem a chtěl kráčet dál, jenomţe bezdomovec na mě vybafnul: „Proč?“ „A co je ti po tom?“ odtušil jsem. „To seš tak hrozně na výši, ţe nemůţeš ušetřit desetikačku pro potřebnýho?“ blábolil. „Doma si řekneš mamince.“ Asi byl opilý. Snad to bylo kvůli Monice, snad kvůli těm omalovánkám, co jsem měl na kaţdém kroku před očima, ale hrozně jsem se naštval. „Ty buzíku,“ vykročil jsem k němu, „co si sakra myslíš? Ţe mi tady tohle někdo koupil?“ Vytáhnul jsem z kapsy smartfone. „Tři měsíce práce.“ Poklepal jsem na bundu: „Měsíc práce.“ Kalhoty. „Jeden a půl měsíce práce. Sice ještě studuji, ale kdyţ něco chci, tak si na to musím vydělat! A co děláš ty? Sedíš na prdeli a čekáš, aţ ti prachy někdo přinese, jak nějakej posranej faraon! Do prdele máš ruce? Máš. Máš nohy? Máš! Seš snad nějak postiţenej? Nejsi! Tak co kurva nepracuješ!“ Z nečekaného popudu jsem mu kopl do kelímku, aţ se drobáky rozkutálely po cestě. „Tohle bude tvá první skutečná práce!“ zakřičel jsem. „Aspoň si ty prachy skutečně vyděláš.“ Bezdomovec se nejdřív vrhl po penězích, pak se zarazil a rudý vzteky se mi postavil. Sevřel jsem v kapse boxer – ale bezdomovec stejně zaváhal. Nepřemýšlel jsem nad tím proč, prostě jsem ho nespouštěl z očí, jako kdybych byl kobra a on moje kořist, kterou se chystá uštknout. Sklonil pohled, a pak padnul na kolena a začal sbírat drobáky po okolí. Teprve tehdy jsem se ušklíbnul a otočil se odchodu. Konečně jsem pochopil, proč bezdomovec nezaútočil. Kolem byly desítky čumilů. Ţe se někdo pustí do bezdomovce takovým způsobe, aby s ním všichni souhlasili, to se kaţdý den nestává. Zapálil jsem si další cigaretu. „Hmmm… takţe to máme takových 5 plusových bodů, ne?“ naznal anděl. Překvapeně jsem se k němu otočil. „Plusových bodů za co?“ „Nesmíš to zapomenout podělit jeho motivy,“ ozval se ďábel. „Pravda, tak ale stejně, 2 a půl?“ „To trochu přeháníš ne? Co říkají příručky?“ „Hele vy dva tatrmani, nechcete mi říct, o čem to mluvíte? Teď bych měl bejt v jasným mínusu, ne? Právě sem seřval nějakýho houmlesáka a ještě mu kopl do – do – prostě do tý pičoviny. Kelímku na drobáky.“ „To sice ano,“ souhlasil anděl, „ale hlavně jsi projevil odvahu postavit se mu – “ „Dva body,“ doplnil ďábel.
„ – upozornit ho na jeho hrubost a ukázat mu, kde dělá chybu. Zasadil ses o jeho osobní vývoj, i kdyţ se bojím, ţe v tomto případě tvá slova nedopadla na úrodnou půdu.“ „Ale stejně by sis tak vydělal tři body navíc,“ sekundoval ďábel, „kdyby – “ „ – kdybys měl čisté motivy,“ dokončoval anděl. Byli jak dvě hrdličky. „Jenomţe ty jsi mluvil z čirého vzteku, prostě sis na někom potřeboval vybít zlost,“ pokračoval ďábel. „Na druhou stranu jsi mluvil od srdce a říkal jsi to, co sis skutečně myslel.“ „A právě proto se nám bude tak blbě určovat koeficient jmenovatele,“ zahudroval ďábel a uţ tahal z kapsy příruční kníţečku. „Vy jste si ještě nepořídili PDAčka?“ zasmál se anděl a ťukl nehtem do svého kapesního počítače. „Vy svině máte vţdycky ňáký bonusový serepetičky,“ durdil se ďábel, a pak uţ smutněji dodal: „Zmenšili nám rozpočet. Takţe teď pouţíváme tyhle Gutenbergovy krámy. Všechno je to psaný ve starořečtině a to je maglajz, ţe se to nedá číst.“ „Tak prrr, vy kašpaři,“ vloţil jsem se do toho. „Ty,“ zabodl jsem prst doprostřed andělova srdce. Podíval se na mě trochu otráveně: „Tohle je poněkud nezdvořilé,“ řekl mi. „Říká někdo, kdo chodí šmírovat holky do sprch,“ umlčel jsem ho. „No nekoukej tak, myslíš, ţe jsem si nevšim´, jak jsi po tělocviku zmizel?“ „On tam byl taky,“ anděl provinile sklonil hlavu a ukázal na ďábla. „Ten má nárok, to ty máš bejt ten svatej.“ Ďábel posměšně zavlnil jazykem. „Tak povídej: nestojí v tý vaší bibli –“ „Ty jsi četl Bibli?“ podivil se anděl. „Pořád to zkouším, je to kníţka dost na hovno,“ přikývl jsem. „Ale má i dobrý pasáţe. Nejradši mám tu, jak Lotovy dcery znásilňují svého otce.“ „Jo, Genesis 19, tu mám taky rád,“ chytl se anděl, a pak se zarazil. „Sodoma a Gomora?“ s úšklebkem jsem nadzvedl obočí. „Nic jste neslyšeli,“ vyštěkl anděl a snaţil se to uhrát do autu: „Na co ses to chtěl zeptat?“ „Jestli v Bibli náhodou nestojí něco o tom, ţe chudákům se má pomáhat?“ dostal jsem se k jádru pudla. „Almuţna, půlka pláště a podobný kokotiny?“
„Vidíš a to je problém s vámi lidmi,“ anděl zalomil rukama nad hlavou, „všechno berete moc doslova. Celá Bible je napsaná v podobenstvích, nemůţeš si to vykládat tak – “ Ďábel si významně odkašlal: „Já myslel, ţe problém je v tom, ţe půlka Bible je přepsaná,“ řekl. „Co tím myslíš, přepsaná?“ nechápal jsem. „No tak chápej, kdo napsal Bibli,“ rozhodil ďábel ruce. „Kdosi mi říkal, ţe lidé, jejichţ ruce vedl prst andělův,“ vzpomínal jsem. Anděl pokrčil rameny. „Rafael se o to tenkrát snaţil, ale ty kreténi ho nechtěli poslouchat.“ „A navíc ho přitom pořád rozptyloval výstřih naší malý Lilith,“ zasnil se ďábel. „Prostě kdyţ došlo na sestavení Bible, tak uţ křesťanství nebylo tak docela tím, čím původně mělo být,“ dokončil anděl. „Lidi to hrozně pomotali.“ „Místy docela záměrně,“ poznamenal ďábel. „Jde o to, ţe všechno musí být vykládáno v kontextu,“ vrátil se anděl k původní myšlence. „V kontextu doby i v širších souvislostech. Svatý Martin daroval ţebrákovi půlku pláště, aby neumrzl, ale nikdy by mu nedal deset korun, aby si za ně mohl jít koupit krabicové víno. V Bibli nikde není řečeno ‚pomáhej flákačům, aby se mohli ještě více flákat‘. V Bibli stojí ‚pomáhej trpícím a potřebným. Nezavírej oči, ale starej se.‘ To platilo tehdy, stejně jako teď. Pokud bys tomu chlapovi věnoval deset korun, mohl by to být i hřích.“ „Coţe?“ „No jasně. Samozřejmě ne, pokud bys mu dal peníze v dobré vůli, ze soucitu a nevědomosti, co s nimi udělá. Kdybys mu je ale dal s vědomím, ţe se za ně půjde opít… anebo ještě hůř, kdybys mu je dal ze zbabělosti – jen proto, aby tě nechal na pokoji! Jenom, aby ses ho zbavil! Nechtěl bys pomoci jemu. Chtěl bys pomoci sobě. Lhostejnost je strašný hřích.“ „Minus pět aţ padesát bodů,“ usmál se ďábel. „Ve výjimečných případech i víc.“ „Zníš jak Bulgakov, ten taky mluvil o odvaze,“ odtušil jsem. Ďábel naklonil hlavu jako pes. „Kterej z vás dvou je Markétka? Já budu samozřejmě Wolland.“ „Tak od týhle Markétky bych si ani vykouřit nenechal,“ kývl jsem hlavou k andělovi a vytáhl další cigáro. „Nemáš oheň?“ zeptal jsem se ďábla. „Nemůţu najít zap…“ Anděl mi připálil. Poděkoval jsem mu kývnutím hlavy, ale dál jsem si ho dobíral: „Já myslel, ţe tohle bys neměl dělat? Myslím, podporovat mě v prostopášnostech.“ „Jakých prostopášnostech?“
„Cigarety.“ „A kdo řek, ţe je to špatné?“ „No… všichni.“ „Takţe společnost,“ vloţil se do diskuze ďábel. „Ale Bohu je to zvysoka u prdele,“ dodal anděl. S nemalou potěchou jsem se dal do rozvíjení vlastní myšlenky. „Kdybych měl být fundamentalista, řekl bych, ţe cigarety mě zabíjejí. Páchám tak vlastně samovraţdu a to je přece hřích.“ Anděl nad tím mávnul rukou. „Sebevraţda je hříchem proto, ţe je sobecká, zbabělá a působí bolest druhým. Některé sebevraţdy jsou ve skutečnosti vysoce ceněny. Smrt pro druhé, pro ideály a tak. No, kouření cigare nespadá ani do jedné z těchto kategorií. Pravda, není to pro tebe dobrý, hlavně proto, ţe závislost oslabuje vůli – ale s tím uţ se musíš vyrovnat sám. Hele, nemůţu si jednu vzít?“ Kdyţ jsem se ale vrátil domů, uţ zase jsem myslel na Moniku. Na blbou krávu Moniku s výstavním tělem a naivními názory. Myslel jsem na bigotní svět a na převrácenou povahu reality. Na to, ţe co je morální, je špatné, a ţe být satanistou ještě neznamená nebýt dobrým člověkem. Ale hodné kluky nikdo nechce a svět miluje parchanty. K vlastnímu štěstí jsem se to dozvěděl uţ před mnoha lety. A tak jsem přestal být hodný kluk. Satanistická Bible tvrdí, ţe kaţdý, kdo v ţivotě něčeho dosáhl, byl ze své podstaty satanista. Modla egoismu. Sobec. Musíte milovat sami sebe. A kdyţ něco chcete, musíte za to bojovat, ne jenom čekat, aţ to někdo udělá za nás. Já chci Moniku. Chci ji, protoţe je tak strašně sexy – a protoţe mě odmítá. Chci ji, protoţe mě urazila. Chci jí dokázat, jak se mýlí. Chci, aby viděla, jak je strašně hloupá. Moţná proto budu muset porušit některé své zásady – ale pokud tu není jiná moţnost… Zapnul jsem počítač a najel na Facebook.com. Za tohle se budu nesnášet… Fiktivní jméno a datum narození je samozřejmostí. Fotka? No tak počkat, mám tu nějakou… vytáhl jsem z archivu jednu, kdy jsem nalíčený jako ďábel. Moji přátelé tu fotku znají a já jsem na ní k nepoznání. To mi vyhovuje. Našel jsem si Moničiny stránky a začal je prohlíţet. No samozřejmě: ve vztahu s Luboš Kanon Havelka. Max. Na chvíli mě překvapilo, ţe to světu tak veřejně oznámila, ale pak mi došlo, ţe její rodiče Facebook mít nebudou. Najel jsem na Lubošovy stránky. Na profilové fotce byl samozřejmě nahý do půli těla – chlubil se svými svaly. Zvláštní, znám spoustu holek, které říkají, ţe jim takové svaly připadají nechutné – a stejně na podobné chlapy letí… Projel jsem si Maxovy statusy: rádoby vtipné obrázky, historky ze ţivota, nadávky… Samé voloviny.
Pak jsem si našel známé, poslal jim ţádosti o přátelství a rovnou jim napsal několik dopisů. Potřeboval jsem něco zjistit. Ještě neţ se setmělo, měl jsem plán. Byl pátek, a tak rodičům nepřipadalo divné, kdyţ jsem večer vyrazil do města. Bydlel jsem pouhých 5 minut od Konečňáku. Seběhl jsem na 12ku a zamířil směrem k Technologickému parku. Vystoupil jsem zastávku od něj a propletl se uličkami aţ na Antálkovu 17. V tomhle paneláku bydlel Max. „Mám pocit, ţe pro podobný lidi je jméno,“ nechal se slyšet ďábel. „Soukromý detektiv?“ navrhl jsem. „Stalker.“ „Doufám, ţe mluvíš o tý ruský kníţce.“ „To by sis moc fandil.“ „To je pro mě normální.“ Jak vlastně Michal věděl, ţe Max prodává? No prostě proto, ţe od něj sám bral a měl to s Maxem dobrý. Na oji ţádost Maxovi zavolal o další matroš, jenomţe Maxovi zrovna vyschly zdroje. Řekl ale Michalovi, ať na něj v 10 hodin počká v jedné hospodě. To se stalo v sedm, teď bylo půl osmé. Sedl jsem si do parku před domem, nasadil si mp3ku, zapálil cigáro a čekal. Asi o hodinu později vyšel Max ven. Rychle jsem se skrčil za stromem. „Ne, tady tě definitivně neuvidí,“ vysmál se mi anděl, ale Max mě skutečně nezahlédl. „Co jsi říkal?“ usmál jsem se na anděla, típnul čtvrtou, sotva z půlky dokouřenou cigaretu, a počkal, aţ se Max dostane do zatáčky. Pak jsem se vydal za ním. Došel na Nerudovu, kde nasednul do šaliny. Sednul jsem do druhého vagónu. Šalina byla poloprázdná, díky okénku ve vagónech jsem měl Maxe pořád na očích. „Co si od toho vlastně slibuješ?“ zajímal se ďábel. „Bestiální šoustačku s Monikou,“ odvětil jsem. „Co chlap neudělá kvůli roztaţenejm nohám,“ povzdechl si pekelník. „Taky máš pocit, ţe něco nevyjde?“ usmál se anděl, jako by něco věděl. „Máš na mysli něco konkrétního?“ obořil jsem se na něj. „Krom toho, ţe ti zmizí dřív, neţ se naděješ, ani ne,“ usmál se anděl. Max zrovna vystupoval ze šaliny. Na zastávce nikdo nebyl. Kruci! Počkal jsem, aţ se dá šalina znovu do pohybu, a kdyţ ujela asi padesát metrů, začal jsem zuřivě mačkat tlačítko na
otvírání dveří – tak se řidiči symbolizuje nehoda. Šalina se skřípěním brzd zastavila, dveře se otevřely, a já vyskočil ven dřív, neţ mě průvodčí stačil zahlédnout. Rozeběhl jsem se za Maxem nahoru do kopce. Dostihl jsem ho, zrovna kdyţ kráčel kolem VUT. Mířil pořád nahoru, aţ k blízkému lesíku. Uţ se stačilo docela setmět a kolem nebylo moc lamp. Stejně jsem sešel z cesty, skryl se v úplné tmě a doufal, ţe je oslepený okolními světly. Max kráčel pořád dál a dál, donutil mě zvětšit rozestupy a plíţit se podél domků jako nějaká kočka. Nakonec dosáhl malého lesíka na vrcholku kopce. Nebyla tam světla a vlastně ani cesta, lesík vystupoval z prostoru jako Tolkienovský prsten zla. Zastavil jsem se skoro sto metrů od něj a rozhlíţel se. Musel jsem se k němu dostat blíţ! Určitě tam na někoho čekal a já chtěl vědět, co se bude dít. Usilovně jsem vzpomínal, jak to v této oblasti vypadá. Kdyţ se vrátím o kus dolů, zahnu doprava a tam to vezmu přes plot, dostanu se ke druhé straně lesíka. Tam nahoře bejvala cesta, třeba se k Maxovi dostanu potichu. Uţ jsem se rozhodl. Rychle jsem to obrátil dolů, a kdyţ jsem si byl jistý, ţe uţ mě nemůţe vidět, rozeběhl jsem se. Doprava, tady přes ploty. „Kurva drát, odkdy to má hroty?“ začal jsem se přes ně sloţitě škrabat. Nahoře se mi smekla noha, dolů jsem ţuchl jako pytel brambor a ještě si o plot roztrhl kalhoty. Mí supernaturální společníci se na mě usmáli a spokojeně plotem prošli. „Svině,“ odtušil jsem a rozeběhl se přes zahrady. Ještě dva ploty a stál jsem u cesty na druhé straně lesíka. Tam jsem zpomalil. Deset pomalých nádechů a výdechů, abych uklidnil svůj tep. Pak jsem se pomalu vydal po cestě dolů. Našlapoval jsem opatrně, abych nedělal moc hluku, ale byla to zbytečná starost – kdesi v dáli zaburácela motorka a já skrz stromy zahlédl světla. Sledoval jsem jejich dráhu; zastavila se v místech, kde jsem tušil Maxe. Pak světla zhasla. Musím si pospíšit! došlo mi. Chtěl jsem ty dva vidět a slyšet. To přání se mi splnilo víc, neţ jsem čekal. Sundal jsem si boty a jenom v ponoţkách se rozeběhl kupředu. Hlavně ať nešlápnu na nějakej klacek! Hlavně ať nekopnu do kamene! Hlavně ať sebou nelísknu na zem! Pak jsem uslyšel rupou ránu, jako kdyţ něco do něčeho narazí. „Ne, to teda kruva nekončíš!“ křikl vzdálený hlas, ale odpověď ke mně uţ nedolehla. Jak jsem se blíţil, útrţky byly čím dál zřetelnější. „… právo… zamilov… blbý fízly…“ „… nárok… ani omylem… zabiju tě.“ To poslední slovo mě zamrazilo. Nebylo to obvyklé kamarádské zvolání, dokonce ani nasrané zvolání při barové rvačce. Znělo přesně tak, jak by podobná slova měla znít. Málem jsem se obrátil na útěk, ale něco – zvědavost? – mě zarazilo. V zádech mě mrazilo; lesem se hnal chladný noční vítr, jehličí šumělo jako zmuchlaný toaletní papír. Po špičkách jsem se plíţil kupředu jako malý sparťan kradoucí se pro kousek chleba k večeři. Vykoukl jsem za roh…
„Nedělej to. Nestřílej!“ Max leţel na zemi. Skoro šeptal. Nad ním se skláněl holohlavý muţ v motorkářské bundě a v ruce drţel pistoli. V hrdle mi vyschlo. Kolena mi změkla. Tohle se nemůže dít, říkala má hlava. Tohle se děje jenom ve filmech. Realita bývá absurdnější neţ Narrenturm, kdyţ stojíte uprostřed lesíka kousek za Brnem a před vámi se schyluje k vraţdě. A v zádech máte anděla s ďáblem, kteří se tiše chechtají.. Je to jakýsi zvrácený instinkt, který nás nutí dokumentovat násilí. Rád bych tvrdil, ţe jsem jen potřeboval důkaz. Ale byla to touha. Chtěl jsem to mít zaznamenané. Sáhnul jsem do obou kapes a z té pravé vytáhnul mobil. Zapnul jsem kameru. Pokud si teď myslíte, ţe jsem debil, máte absolutní pravdu. Baterka na mobilu se rozzářila a oba muţi – byli sotva deset metrů ode mě – se ke mně otočili. „A teď jsi v prdeli,“ zašeptal mi anděl do ucha. Holohlavec na mě obrátil zbraň a já si na okamţik pomyslel, ţe jsem mrtvý. Tak mi někdo pomožte, napadlo mě, a pak jsem si pomohl sám. Kdyţ zazněl výstřel, vrhnul jsem se na stranu. Zem se pode mnou zhoupla, mobil mi vypadnul z rukou, zahrabal jsem rukama ve hlíně jako pes, odrazil se, klopýtal, vyrovnal zaškobrtnutí a sprintem se vrhnul do zatáčky. Útěk byl smyslem a odpovědí. Neměl jsem tušení, co se děje za mnou, chtěl jsem být rychle pryč z toho lesa. Nasrat na Maxe. Nasrat na Moniku. Nikdo z nich mi za můj ţivot nestojí. Kdesi za sebou jsem uslyšel motor. Kruci! Seběhl jsem z cesty do lesa; mezi příkopy a kopečky a kořeny se motorka neproplete. Poslepu jsem se hnal vpřed, orientoval se podle šedých skvrn mezi černými pavučinami stromů, větví, kořenů, mlčky přijímal dřevěné kopance a zakazoval si křičet bolestí. Vyrovnat se s panikou. To se snadno řekne. A pak se přede mnou vynořil Max. Zajíkl jsem se a dostal ránu do hlavy… Celý svět se se mnou třásl. Hlava mi třeštila. Uvědomil jsem si, ţe leţím na zemi a zmateně šátrám kolem sebe. Někdo mi zkroutil ruku za zády. Bolestivě jsem vykřikl a dostal další ránu. „Drţ hubu,“ uslyšel jsem.
„Maxi, nech mě,“ zaprosil jsem. „Kdo jsi?“ „Nikdo.“ „Kdo jsi? Jak znáš moje jméno?“ Zvuk motoru. Zhasnul. „Kdo to je?“ řekl příchozí. „Nevím. Neznám ho.“ „Ptám se tě, kdo to je!“ „Říkám, ţe ho neznám!“ Chci spolykat hrst ibáčů. Hrozně mě bolí hlava. Jeden z těch dvou mě popadne za vlasy a někam mě táhne, přes bolest si ani neuvědomuji kam. Pustí mě. Uvědomím si, ţe jsem opřený o strom a do tváře mi míří pistole. „Kdo jsi?“ „Prosím, nechte mě,“ skučím. „Nevím, co se děje. Jenom jsem šel kolem!“ „Nehraj si se mnou.“ „Já si nehraju. Proč bych vám lhal?“ „Jsi od policie?“ houkne Max. „Blbče,“ okřikne ho holohlavý muţ, „podívej se na něj. Je moc mladej, aby byl u policajtů.“ Rychle mě začne osahávat. Nezmůţu se na odpor. Z náprsní kapsy mi vytáhne peněţenku a začne z ní všechno vyhazovat. Peníze jsou mu ukradené, karta taky. Vytáhne občanku. „Adam Zelený,“ přečte moje jméno. „Co jsi zač?“ Napadne mě, ţe největší šanci na přeţití mám, kdyţ mu řeknu pravdu. „Jsem spoluţák jeho holky,“ kývnu k Maxovi. „Slyšel jsem, ţe je to dealer. Jenom jsem chtěl zjistit, co je na tom pravdy.“ Oba na mě chvíli čumí, a pak se Holohlavec začne tlemit. „Děláš si ze mě prdel? Ne, neděláš co? Chlapče, ty máš dneska ale blbej den.“ Pak se ke mně zase skloní. „Kde máš mobil?“ „Ztratil jsem ho.“ „Nekecej!“ „Nekecám. Vypadnul mi tam, jak jste po mě vystřelil.“ Vykání. Přecházíme k němu automaticky, kdyţ máme před někým respekt.
Holohlavec si povzdechne. „Maxi, počkej tady s tím debilem. Já se skočím podívat po tom mobilu. A ať tě ani nenapadne dělat kraviny. Jinak si vás najdu. Víš, ţe si vás oba snadno najdu.“ „Karle, vyser se na to. Je to jenom blbec, co šel okolo,“ zastane se mě Max. „Přece ho nemusíš hned – “ „Drţ hubu!“ okřikne ho Karel. „Jsi moc blbej na to, abys o tomhle rozhodoval. Prostě tu počkej a nevyváděj pičoviny.“ Karel odběhne a já se zahledím na Maxe. Je mi trochu líp, ale chce se mi zvracet. „Přece mě nemusí hned co?“ zašeptám. Zbaběle mi přeskakuje hlas, ale je mi to jedno. Mám strach! Co to bylo za blbej nápad, pronásledovat Maxe?! Max mlčí. „Nemusí mě hned co?“ „Buď zticha,“ okřikne mě Max. „Zabít? To je to, co se mnou hodlá udělat.“ Max se na mě podívá a tvář se mu na chvilku zkroutí v záchvěvu – čeho? Soucitu? „Jo. Karel se tě chystá zabít.“ „Ale proč?“ vydechnu. „Nic jsem neviděl. Neznám ho. Nevím, o co jde! Je to kvůli tomu, ţe tě chtěl…!“ Pak mi prosby odumřou na rtech. „On tě chtěl zabít,“ vydechnu. „Chtěl tě zabít. Tak proč mu pomáháš?“ Max mlčí. „Utečme, Maxi. Utečme oba dva.“ „Drţ hubu,“ řekne. „Před ním neutečeme. Ani ty, ani já.“ „Ale no tak. Tohle je velké město.“ „Celá Evropa by nebyla dost velká,“ zasyčí na mě. „Ten chlap patří k Ruský mafii. Našli by nás, naše kamarády, naše rodiny. Ani mě s tím nenechají přestat,“ vzlyknul. „Chtěl jsem – ale oni mě nenechají. Je mi to líto, Adame. Musím tě tu nechat.“ Párkrát jsem naprázdno polknul, a pak zaslechl praskot z lesa a jakýsi kovový zvuk. Karel se vracel. „Do prdele,“ zazněl za mnou andělův hlas. „Kolik má bodů.“ „Nevim,“ odvětil mu stejně vyděšený ďábel. Unisono sáhli do kapes, vytáhli z ní bloky a začali v nich listovat. Tak mi pomožte, vyslal jsem k nim zoufalou myšlenku.
„Neruš,“ okřikl mě ďábel, „tohle je důleţitý!“ Co může být důležitějšího, než že se mě chystají zabít? „To, jestli půjdeš do pekla, nebo do nebe,“ odpověděl anděl. Když mě zachráníte, tak můžu zůstat na zemi! „Buď zticha kruci. Minus pět bodů za tu jízdu na černo, minus dvacet za zbabělost, a dá se to, jak nás ruší při počítání, povaţovat za přebujelý egoismus?“ optal se ďábel anděla. „Na nelidi se to nevztahuje,“ vysvětlí anděl. „No jo. Ale momentální rozpoloţení se počítá, ne?“ „Jo, ale musíš ho podělit Aureliovým číslem.“ „Zatracená násobilka.“ „O čem to mluvíte! Mě tady chcou zabít!“ zařval jsem na ně a vzápětí schytal ránu. Pak mi na rtech přistála velká dlaň. „Buď – ticho,“ zavrčel na mě Max. Za Maxem stál ďábel. Smutně se na mě usmíval. „No a co, ţe tě chcou zabít,“ řekl mi. „Na tom přece nezáleţí. Jednou bys stejně zemřel. Země je jen přestupná stanice. To, co bude potom, je mnohem důleţitější.“ Mě je přece jedno, co se stane potom. Pro mě je důležitější, co se děje teď! „Tak si pomoţ. Přece tak hlasitě řveš, jaký jsi satanista. Dokaţ to. Pomoţ si a my ti pomůţeme.“ Dvakrát jsem zamrkal. „Jedna celá čtyři v plusu,“ oznámí anděl. „Je náš.“ Nade mnou cvakne uzávěr; Karel na si hraje s pistolí a tlumičem. Spolu s tím secvakne něco i v mé hlavě. Podívám se Maxovi do očí a vizualizuji si ho jako kobru. Pak si představím sám sebe jako hada ještě desetkrát většího neţ on. Vnutím mu tu vizi. Max sebou trhne a odskočí ode mě. Vrhnu se kupředu, ale tělo mě zradí. Zavrávorám, zařvu a hlavou mu narazím do břicha. „Kurva,“ zakřičí Karel. Snaţím se drţet Maxe mezi sebou jím. „In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi!“ vykřiknu, a pak dám Maxovi ránu do brady. Ten velký hromotluk zavrávorá a upadne. Ještě neţ dopadne na zem, prosmýknu se kolem něho a řítím se ke Karlovi.
Řvu. Pistole jednou plivne a netrefí mě. Skočím po něm. Je moţná o deset kilo těţší, ale srazím ho pouhou kinetickou energií. Ten pád mnou otřásla. Teď se ale nesmím zastavit! Vrhnu se po ruce s pistolí a kousnu ji od zápěstí jako křeček. Karel vykřikne a pistolu upustí. Chci se po ní natáhnout, ale on mě zahákuje nohama kolem těla a nedovolí mi se zvednout. Popadne mě za krk a začne mě škrtit. Mlátím kolem sebe a za sebe a cítím, jak se mozku nedostává kyslíku. Je to strašný tlak! Uţ začínám ochabovat. A pak mě pustí a já se rychle nadechnu. Pálí to! Přede mnou stojí Max. V ruce má pistoli. „Tak dělej,“ slyším Karla, který se uţ zvedá ze země a oprašuje se. „Dělej, zastřel ho.“ I kdyţ jsem na kolenou, upřu na Maxe pohled plný nenávisti. Jsem kobra. Pak se ozve tiché plivnutí. Kdyţ se podívám na zastřeleného Karla, necítím vůbec nic, jenom apatii. Právě jsem zaţil tolik šoků, ţe moje emoce prostě vypnuly. Tupě zírám na Maxe, který upustí pistoli a padne na kolena. „Ach, kruci,“ zašeptá a rozbrečí se. Pomalu se zvednu a dojdu k němu – ne proto, ţe bych chtěl, prostě mám pocit, ţe bych měl. Poloţím mu ruku na ramena. „Děkuji,“ řeknu. „Já jsem ho nechtěl zabít,“ Max se otřásá jako malé dítě. „Nechtěl.“ „To je dobrý,“ řeknu. „Teď posbíráme naše věci, otřeme tu pistoli od otisků a odejdeme, ano? Půjdeme domů, ano?“ „Jo. Jo, jasně,“ Max si začne otírat oči. Šok přešel, uţ se vzpamatovává. Zvedne se, rozhlédne se kolem, po chvíli najde baterku. Postupně posbírá všechny moje věci včetně peněz a kreditky. Vezme Karlovi moji peněţenku a podá mi ji, a po chvíli hledání u něj objeví i můj mobil. Podá mi ho. „Tady,“ řekne. „Teď běţ. Já to tady všechno uklidím.“ Chvíli na něj koukám, pak přikývnu. „Maxi? Co bude teď?“ „Teď? Uklidím to tady. Pak půjdu domů. Přestanu dealovat. A najdu si práci.“ „Aha. Tak jo.“ Pak se otočím a odejdu. Jdu dolů lesem, přes louku na nejbliţší cestu, a kdyţ jsem uţ na pět set metrů od lesíka, tak se zastavím, vytáhnu mobil a zmáčknu 158.
„Pomooooc!“ zakřičím do telefonu dřív, neţ dispečer stačí promluvit. „Snaţí se mě zabít. Chtějí mě zabít dva chlapi! V lese za technologickým parkem, honí mě tu dva šílenci. Jsou ozbrojení! Chtějí mě zabít!“ Znovu vykřiknu a hovor ukončím. Pak rozeberu telefon, vytáhnu z něj simku a zlomím ji. Anděl se na mě zamračí. „Ty jsi váţně parchant,“ řekne mi. „Jestli se tě někdo pokusí zabít znovu, uţ ti nepomůţu,“ varuje mě ďábel. „Tímhle činem sis oficiálně vyslouţil místo v pekelných gardách.“ „Nepomohl jsi mi ani předtím,“ ohradím se. „Myslíš?“ řekne ďábel a s úsměvem nakloní hlavu na stranu. Bůh je mrtev, řekl Nietzsche a měl na mysli, nespoléhej se na pomoc shůry. Satanisti zase věří, ţe všechno záleţí jenom na vás a na vaší vůli bojovat. Pokud se rvete, síly, které vzýváte, vám pomůţou. A křesťani? Pomoţ si a bůh ti pomůţe, říkají ti, co v sobě mají alespoň trošku cynismu. Já myslím, ţe nezáleţí na tom, jestli nám někdo nahoře – či dole – pomáhá nebo ne. Záleţí na tom, ţe my sami jsme se rozhodli rvát. Ţe se neschováváme za alibistickou víru v predestinaci, ţe si neříkáme „mělo to tak být“. Má smysl rvát se aţ do posledního okamţiku. Ti, co se rvou, mají právo dělat cokoliv, co chtějí. A jestli potom budou souzeni… Ţiju tady a teď. Na ničem jiném nezáleţí.
