MITCHELL ZUCKOFF ZTRACENI V SHANGRI-LA skutečný příběh o přežití a neuvěřitelné záchranné misi
Copyright © Mitchell Zuckoff, 2011 Translation © Jan Krist, 2012 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7462-150-5 ISBN 978-80-7462-262-5 ePub ISBN 978-80-7462-283-0 mobi
Věnováno Gerry
OBSAH Poznámka ke čtenáři 1 NEZVĚSTNÝ V AKCI 2 HOLLANDIA 3 SHANGRI-LA 4 GREMLIN SPECIAL 5 HEURÉKA! 6 BONBONY 7 TARZAN 8 BADATEL DŽENTLMEN 9 POCIT VINY A GANGRÉNA 10 EARL WALTER, JUNIOR A SENIOR 11 UWAMBO 12 WIMAYUK WANDIK, ČILI „ŠÉF PETE“ 13 AŤ SE STANE COKOLIV 14 PĚT Z PĚTI 15 ŽÁDNÉ DÍKŮVZDÁNÍ 16 RAMMY A DOC 17 CUSTER A SPOL. 18 KOUPÁNÍ YUGWE 19 „ŠŠŠ, ŠŠŠ, BEJBY!“ 20 „HEJ, MARTO!“ 21 ZASLÍBENÁ ZEMĚ 22 HOLLYWOOD 23 KLUZÁKY? 24 DVĚ KRÁLOVNY 25 VYZDVIŽENÍ EPILOG – PO SHANGRI-LA Osoby Poděkování Poznámky ke zdrojům a metodě Poznámky Vybraná bibliografie
POZNÁMKA KE ČTENÁŘI se na ostrově Nová Guinea do nezmapované oblasti, obývané prehistorickým domorodým kmenem, zřítil americký vojenský letoun. V následujících týdnech soutěžili novináři o to, kdo lépe popíše celou historii přežití, ztrát, odvahy, přátelství a téměř neuskutečnitelné záchranné mise. A kromě toho i příběh plný antropologických pozoruhodností a objevů. Vyprávění líčila krásnou a nezlomnou desátnici a statného a odhodlaného výsadkáře, kteří uvázli mezi domorodci s prasečími kly v nose, majícími pověst lovců hlav a kanibalů. Články vyprávěly o statečném nadporučíkovi, plném žalu ze smrti bratra-dvojčete, o sarkasmus milujícím seržantovi s hrozným poraněním hlavy a o skupině filipínsko-amerických vojáků, již se dobrovolně přihlásili, aby se postavili domorodcům, přestože dobře věděli, že budou přečísleni v poměru více než tisíc ku jedné. A toho všeho se účastnili dále jeden filmař s bolavými zády, jehož jako usvědčeného zloděje klenotů vyrazili z Hollywoodu, válkou ošlehaný pilot, který tvrdil, že nejlépe létá, když jeho letadlo nemá motor, a plukovník-kovboj, jenž přišel se záchranným plánem, na první pohled koncipovaným z jediného důvodu – aby se počet obětí ještě o pár zvýšil. Titulní stránky novin zaplavily zprávy o havárii a jejích následcích. Rozhlasoví reportéři spoustou vzletných slov popisovali každý krok cesty, ústící v závěr, jenž všechny naplnil úžasem. Avšak svět stál na prahu atomového věku a příběh života a smrti v době kamenné brzy zatlačily do pozadí jiné – aby byl nakonec úplně zapomenut. Já jsem na článek o této havárii narazil o celé roky později, když jsem pátral po něčem úplně jiném v novinových archivech. Odložil jsem jej stranou a našel to, co jsem vlastně hledal původně. Příběh ve mně ale pořád hlodal. Začal jsem s tím, čemu novináři říkají „sběr materiálu“ – shromažďoval jsem střípky informací, kde se dalo, a zkoumal, jestli a jak k sobě sedí. Novinové zprávy a oficiální dokumenty minulost sice popisují, nejsou ale v žádném případě dialogem s minulostí. Snil jsem proto o tom, že se mi podaří najít někoho, kdo tam byl, někoho, kdo by mohl popsat lidi, prostředí i události z první ruky. A pak se to povedlo. Více než šest desítek let po havárii jsem objevil jediného zbývajícího amerického svědka, tiše žijícího na oregonském pobřeží a dobře si vzpomínajícího na celý výjimečný příběh. Tento objev a následné rozhovory vedly doslova k explozi střípků, které se nakonec poskládaly do celé mozaiky. Mezi nejcennější materiály patřily deníkové záznamy, jež si pamětník vedl od okamžiku zřícení až po pokusy o záchranu. Na světlo světa se vynořil rozsáhlý deník a spolu s ním i hromádka fotografií neocenitelné hodnoty. A hned pak se objevila další fotografická a výstřižková alba a s nimi i krabice odtajněných vojenských dokumentů, map, osobních záznamů, vojenských bulletinů, dopisů a přepisů komunikace vzduch–země. Příbuzní více než desítky zainteresovaných mi poskytli další dokumenty, fotografie, dopisy a podrobnosti. Snad úplně nejcennějším byl konečně objev tisíců stop originálního filmového pásu, který události zaznamenal. Poté jsem se vypravil přímo na Novou Guineu, abych zjistil, co se mezitím stalo s příslušnými místy a s domorodci. Potkal jsem staré muže a ženy, kteří havárii zažili jako děti, a vyšplhal jsem se na vrchol hory, kde pořád leží trosky letadla i kosti a věci těch, již tam při zřícení stroje zahynuli. Když to teď píši, na psacím stole mi odpočívá spečený kousek kovu z letadla, svým tvarem připomínající odřenou lidskou figurku. Je pro mě důkazem toho, že jakkoli se tento příběh zdá neuvěřitelný, každé slovo z něj je pravdivé. KE KONCI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
—MITCHELL ZUCKOFF
1 NEZVĚSTNÝ V AKCI rána1 v květnu 1945 poslíček společnosti Western Union obcházel tichou vesnici Owego, ležící v severní části státu New York. Když vyrazil z centra, zamířil na ulici McMaster Street, tvořenou řadou skromných a dobře udržovaných domů, stojících ve stínu statných jilmů. Pak zpomalil a zastavil před zeleně natřeným domem ve farmářském stylu2, s malou verandou a prázdnotou zívajícími JEDNOHO DEŠTIVÉHO
květinovými truhlíky. Když kráčel ke vchodu domu, připravoval se poslíček v duchu na nejtěžší povinnost, vyplývající z jeho práce – na doručení telegramu z ministerstva války Spojených států amerických. Přímo před ním v jednom okně3 visela hrdě vystavená červeně olemovaná vlaječka s modrou hvězdou uprostřed. Stejné vlaječky bylo možno vidět v mnoha oknech po celé vesnici, každá z nich na počest mladého muže – a v některých případech i ženy –, který odešel do války. Druhá světová válka už probíhala čtvrtým rokem a některé modré hvězdy vystřídaly zlaté, což znamenalo nejvyšší možnou zaplacenou cenu a už navždy prázdné místo u rodinného stolu. V domě s vlaječkou, před kterým se poslíček zastavil, žil osmašedesátiletý vdovec Patrick Hastings. S brýlemi s drátěnými obroučkami, na krátko přistřiženými vlasy a pevně sevřenými rty Patrick Hastings pozoruhodně připomínal Harryho S. Trumana, který před měsícem po smrti Franklina Delanoa Roosevelta převzal osiřelý prezidentský úřad. Patrick Hastings, syn irských přistěhovalců, vyrůstal jako farmářský synek 4 těsně za hranicemi v sousední Pensylvánii. Po dlouhých zásnubách si vzal dívku svého srdce, Julii Hickeyovou. Přestěhovali se do Owega, aby si tam našli práci a založili rodinu. Jak roky míjely, Patrick stoupal ve funkcích v údržbářském oddělení místní továrny, vlastněné společností Endicott-Johnson Shoe Company, vyrábějící slavnostní a polní boty pro důstojníky americké armády. Spolu s Julií vychovali tři dívky – velmi temperamentní dívky. Teď už žil Patrick Hastings sám. Před šesti lety zasáhla totiž Juliino srdce smrtelná infekce. Prázdné květinové truhlíky v oknech5 byly viditelným znakem nepřítomnosti ženské ruky v domě a Patrickova osamělého života.
DESÁTNICE MARGARET HASTINGSOVÁ Z WOMEN’S ARMY CORPS NA SNÍMKU Z ROKU 1945. (SBÍRKA C. EARLA WALTERA, JR.)
Dvě dcery, Catherine a Rita, se už vdaly a odstěhovaly. I jim v oknech visely vlaječky s modrou hvězdičkou, každá za jejich manžele, sloužící v armádě. Ale hvězdička v okně Patricka Hastingse nebyla na počest zeťů, manželů jeho dcer. Svítila zde za jeho tvrdohlavou a podnikavou nejstarší dceru, desátnici Margaret Hastingsovou, sloužící u Women’s Army Corps (WAC). 6* Před šestnácti měsíci, v lednu 1944, napochodovala Margaret Hastingsová do náborového střediska7 v nedalekém městě Binghampton. Zde se upsala ozbrojeným silám a zaujala místo v první generaci žen, které
se rozhodly sloužit v americké armádě. Tisíce příslušnic WAC byly vysílány do oblastí bojů na celém světě, kde většinou vykonávaly – daleko za frontovými liniemi – kancelářské práce. I tak ale trpěl Patrick Hastings obavami, protože věděl, že se dcera nachází na nehostinném a vzdáleném místě, na divokém ostrově Nová Guinea ležícím severně od Austrálie. Margaret pracovala na americké vojenské základně ležící v západní polovině ostrova, známé tehdy pod jménem Nizozemská Nová Guinea. 8* Do poloviny roku 1945 musela armáda oznámit mnoho špatných zpráv a její poslové měli plné ruce práce. Počet mrtvých Američanů, kteří zahynuli z bojových příčin9, se už blížil třem stovkám tisíc. Více než dalších sto tisíc jich zemřelo z příčin nebojových. A zapomenout nemůžeme ani na více než šest stovek tisíc amerických vojáků, kteří utrpěli zranění. Rodiny s vlaječkami s modrými hvězdami tudíž měly dobré důvody k tomu, aby poslíčka Western Union mířícího k jejich dveřím nepovažovaly za dobré znamení. Toho dne nebyl Patrick Hastings zdaleka sám, koho něco takového potkalo. Když poslíček stiskl zvonek na jeho dveřích, bylo s téměř stejnými telegramy na cestě k rodinám, jejichž drazí sloužili v Nizozemské Nové Guineji, dalších třiadvacet jeho kolegů. Zazvonili u dveří po celé zemi. Počínaje farmářskými oblastmi v místech jako Trenton v Missouri, Shippenville v Pensylvánii a Kelso ve Washingtonu, až po velké městské aglomerace, jako byly New York, Filadelfie a Los Angeles.10 Každý z telegramů vyjadřoval účast, vyjádřenou však úřednickým tónem vojenských komuniké. Byl podepsán generálmajorem Jamesem A. Ulioem, hlavním administrativním důstojníkem americké armády, a Patrick Hastings v něm četl: MINISTR VÁLKY MĚ POŽÁDAL, ABYCH VÁM VYJÁDŘIL JEHO HLUBOKOU LÍTOST NAD TÍM, ŽE VAŠE DCERA, DESÁTNICE HASTINGSOVÁ, MARGARET J., JE OD TŘINÁCTÉHO KVĚTNA 1945 POHŘEŠOVÁNA V NIZOZEMSKÉ NOVÉ GUINEJI. JAKMILE OBDRŽÍME DALŠÍ PODROBNOSTI NEBO INFORMACE, NEPRODLENĚ BUDETE INFORMOVÁN. POTVRZUJÍCÍ DOPIS NÁSLEDUJE.11 Když se o telegramu dozvěděly místní noviny, Patrick Hastings řekl reportérovi o posledním Margaretině dopisu domů.12 Popisovala v něm let na dovolenku na pobřeží Nové Guineje a psala také, že doufá, že bude moci zanedlouho vyrazit na další výlet. Když dopis Patrick Hastings zmínil, bylo jasné, co tím chtěl naznačit. Obával se, že se Margaret zřítila při letecké havárii. Novinový článek jeho obavy zmiňoval, ale současně nabízel i optimističtější perspektivu. „Na základě slov ze včerejšího (telegramu),“ psal reportér, „se rodina domnívá, že mohla letět třeba jiným letadlem a vše se později vysvětlí.“ Když Patrick Hastings posílal telegramy dvěma mladším dcerám, nesnažil se skutečnost obcházet či vzbuzovat nějaké falešné naděje. Překonal dokonce armádní úsečnou strohost a do telegramu napsal pouhá tři slova: MARGARET JE NEZVĚSTNÁ.13
