Místo islámu ve vědecké produkci prof. Aloise Musila

Místo islámu ve vědecké produkci prof. Aloise Musila Diplomová bakalářská práce Zpracoval: Pavel Střelec

Masarykova univerzita – Fakulta filozofická Ústav religionistiky

Studijní kombinace filozofie – religionistika Rok zpracování: 2005

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Miloš Mendel. CSc

I. Úvod

Světově proslulý arabista a islamista, šejk, spolunáčelník kmene Rwala1 a Beni Sachr, ale také profesor Vídeňské a Karlovy univerzity, kněz, teolog, papežský prelát, geograf a etnograf se pojí se jménem Aloise Musila. Nejen tyto, ale mnoho dalších titulů a ocenění, která se mu za života i po něm dostala, honorují Aloise Musila a staví ho tak mezi výjimečné lidí, kteří svým životním dílem obohatili kulturní, politické a geografické poznání Blízkého východu a islámského světa vůbec. Alois Musil patří mezi vědce, kteří před první světovou válkou zkoumali Arábii a přilehlé kraje. V jeho osobě se soustřeďovala neutuchající aktivita a touha po poznání, stejně tak jako cit pro vše lidské. Tento pozoruhodný muž se pohyboval se stejnou samozřejmostí v tradičních rakouských a později i českých akademických kruzích, na nejvyšších místech habsburského dvora ve Vídni jako i mezi svými beduínskými přáteli kmene Rwalů a Beni Sachr v arabské poušti. Jeho zájem sahal od biblických studií, zeměpisu a etnografie až po politické a hospodářské dění složitého současného života. Stal se řádným profesorem Karlovy univerzity, děkanem Vídeňské univerzity, dostalo se mu prestižního ocenění od Americké zeměpisné společnosti a podílel se na otevření Orientálního ústavu Akademie věd v Praze. Jeho celoživotní dílo je neopominutelnou součástí religionistického a etnologického bádání v oblasti Orientu a islámských studií. Ve své práci bych se proto rád zaměřil na některé podstatné aspekty jeho života a badatelské práce. Musilova unikátní práce měla široké pole uplatnění. Jeho oborem činnosti se stalo mnoho vědních odvětví, z nichž ne jednoho byl průkopníkem a Neexistuje ustálená jednotná transkripce, proto se v různých publikacích názvy jednotlivých jmen liší. (např. Ruválů, Rvalů apod.)

1

2

zakladatelem. Předmětem této práce by měl být běh životních událostí v Musilově životě, které významně ovlivnily jeho činnost a které vedly k důležitým objevům stejně tak jako k jeho plodné vědecké práci. I když je v dnešní době Musilova památka téměř zcela zpracována, stále existuje mnoho míst, kterým by měla být věnována pozornost, protože přináší nové inspirace a podněty v oblastech vědeckých bádáních o Blízkém východu, krajině a životu tamních lidí. Navíc Musilův odkaz není uceleným corpusem jeho veškeré činnosti a produkce, neboť mnoho děl je českému čtenáři neznámých, stejně jako je nepřístupna spousta prací napsaná v češtině světovým vědcům. Jak bylo předesláno, práce by se měla věnovat životu Aloise Musila, jeho objevům, ale také životu beduínských kočovných Arabů, se zaměřením na jejich zvyklosti, rituály a sociální poměry, které jsou součástí mnoha Musilových prací, jež se tak staly zakládajícími v oborech kulturní antropologie a religionistika. Společenské fenomény kulturního života arabských kočovníků věrně zachycují autobiografická vyprávění Musilových cestopisů, které jsou jejich nejbohatším a především autentickým zdrojem.

3

II. Život a dílo Aloise Musila Alois Musil se narodil 30. července 1868 v chudé rolnické rodině v Rychtářově blízko okresního města Vyškov na Moravě. Od svého mládí si musel Alois Musil vydělávat na své živobytí. Již na gymnáziu v Brně se věnoval studiu jazyků a po maturitě se rozhodl pro studium na teologické fakultě v Olomouci. V této době se v něm naplno probudil mocný zápal pro hebrejštinu a orientalistiku. Původně chtěl studovat náboženský život v českých zemích v letech 1650 – 1750. I když měl k tomu povolení, studium v ústředním archívu v Brně nenastoupil a šel směrem zcela jiným. Jeho zájem se ubíral směrem biblických studií, jež později rozšířil o topografii, kartografii a etnografii. Nejvyšší místa katolické církve byla tehdy vědeckým snahám nakloněna příznivě. Papež Lev XIII. ve snaze uvést tradiční učení církve v soulad s moderním vědeckým poznáním vydal 18. listopadu 1893 encykliku Providentissimus Deus, jež se zabývala studiem písma v intencích současné doby. Biblické studium mělo spočinout na moderním základě, aniž se přitom ovšem podkopávala věrohodnost bible. V Jeruzalémě v duchu těchto směrnic otevřeli francouzští dominikáni roku 1890 školu pro biblická studia a orientální jazyky (Ecole biblique), kde Musil začal studovat. V roce 1895 odchází Musil coby doktor teologie studovat do Jeruzaléma biblickou vědu na zmíněné univerzitě Ecole biblique, aby se zdokonalil ve východních jazycích, poznal lid a lépe pochopil tamní světské a svaté dějiny 2, které mu měly pomoci při studiu starozákonní doby. Zde se také u místního rabína zdokonaluje v hebrejštině, arabštině a francouzštině a zároveň již začíná podnikat první výpravy do blízkého i vzdálenějšího okolí, aby se seznámil s krajinou a poměry obyvatel. Jak sám Musil uvádí, nebyl pobyt v Jeruzalémě nijak prospěšný z hlediska studia. Přednášky probíhaly v evropském duchu a vše, co se dozvěděl, prý mohl studovat i v Evropě za 2

Rypka, Jan: „Alois Musil, June 30th , 1868 – June 30th, 1938“, in: Archiv orientální, r. 15, č. 1-2, str. 10, Praha 1938. 4

mnohem menší finanční výdaje. V této době se proto začíná vydávat s biblí v ruce na výpravy do okolní krajiny, aby zkoumal památky a odkazy z doby Starého Zákona. Z cest do roklí Edomských a kolem mrtvého moře vznikají jeho první cestopisné knihy a národopisné publikace, které se věnují všemu ze života obyvatel pouště, rázu krajiny i jejím dějinám. Zdejší pobyt se stal Musilovi odrazovým bodem pro výzkumy celého Blízkého orientu. Začal podnikat další výpravy do blízkého a později i vzdálenějšího okolí a seznamovat se s místními poměry, zvyky a životem lidí, ve kterých spatřoval původní obyvatelstvo biblických dějin, které si zachovalo duchovní klima oné doby. Právě s tímto záměrem se uskutečňovaly Musilovy výpravy do oblasti okolo Jeruzaléma, které byly dosud Evropanům málo známé a spoře probádané. Protože však Palestina byla poměrně známá, zaměřil se na území označované jako Arabia Petraea3, kterou později celou zmapoval a poznatky o ní vydal ve velmi ceněné stejnojmenné publikaci Arabia Petraea v roce 1906. Tato čtyřsvazková monografie napsaná v němčině, byla postupně vydávaná v letech 1906-1908. Jak autor uvádí ve svých spisech, výchozí bod jeho cest do okolí byla Mádaba, nevelké město na jihozápad od Ammánu. Na tomto místě se setkávali usedlíci s beduíny, protože zde docházelo k čilému obchodnímu ruchu. Tento způsob kontaktu byl naprosto běžnou součástí obou sociálních skupin, protože tyto skupiny byly na sobě ekonomicko-vojensky závislé. Nejčastějším směným artiklem byly zbraně, oděvy a potraviny, které v poušti nebyly jinak běžně obstaratelné. Alois Musil patří k velkým zakladatelským postavám české orientalistiky, arabistiky a studií o Blízkém východě vůbec. Byl k tomu přiveden studiem života beduínů, arabských kočovníků, který se v řadě svých rysů nelišil od způsobu života biblických Židů doby patriarchů, v němž hledal prazáklad semitského monoteizmu. K islámu zastával Musil osobitý postoj. Svým jednáním se snažil přispívat k přátelštějšímu soužití křesťanů s muslimy na Blízkém východě i v mezinárodních

3

V překladu znamená Skalnatá Arábie.

5

vztazích. Při výkladu a zdůvodňování svých názorů poukázal zejména na společné rysy obou náboženství a dlouhodobé tradice jejich soužití jak ve městech, tak i na poušti. Musil byl na svých cestách denně konfrontován s islámskou vírou, setkával se s ní při svých výzkumech i při běžných kontaktech s tamními lidmi, příslušníky arabských kočovných kmenů. Islámské náboženství zasahovalo do všech oblastí jeho činnosti. Za svou mnohaletou badatelskou dráhu podnikal desítky cest po celém Arabském poloostrově, a to od 90. let devatenáctého století do 20. let století dvacátého. Procestoval Egypt, Jordánsko, Palestinu, Sýrii, Severní Arábii, Mezopotámii. Na hřbetě velbloudů a koní najel pouští přes 30 tisíc kilometrů. Během svých cest se Musil mimo jiné naučil kartografickému a topografickému umění a všechny své objevy tak mohl pečlivě zaznamenávat a zanášet do map. Podařilo se mu lokalizovat na stovky pouštních sídel, oáz a architektonických památek, které nebyly nikdy žádným Evropanem navštíveny, natož pak zaneseny do map. Tato badatelská činnost vynesla Musilovi prestižní ocenění Americké kartografické společnosti. Někdy dokonce bývá nejvíce ceněn za přínos, který vykonal na poli kartografie a topografie, protože do té doby bylo známo pouze okolo třiceti místních jmen v oblasti zvané Arabia Petraea. Musilův seznam zmapovaných míst čítá na tisíc jmen a názvů. Pro utvoření představy o Musilově komplexnějším záběru v mnoha oblastech a oborech lidské činnosti a zasazení do širšího společenského kontextu jeho doby bych zmínil i přínos a úlohu, kterou sehrál v politické sféře. Poslední léta před válkou se věnoval Alois Musil akademické činnosti ve Vídni. Počátek války mu však přinesl příležitost, aby sehrál v Arabském světe politickou roli. Tento fakt již svědčí o Musilově vlivu na tehdejší Arabský svět, jeho postavení v diplomatických a politických sférách. Šlo o obnovení důvěry arabských kmenů k Turecku, urovnání jejich sporů a snahu vyzvat je k spoluúčasti na bojích proti Britům. Jeho cílem bylo především usmířit severoarabské kmeny a šejky bojující mezi sebou navzájem nebo proti turecké vládě, aby se postavili společnými silami proti Angličanům a jejich spojencům. V této souvislosti 6

bývá Musil často spojován s britským T. E. Lawrencem, který měl podobný úkol, jenže stál na straně Britů. Během válečných let Musil podnikl ještě dvě cesty do Orientu, jež však měly spíše úřední ráz nežli badatelský. Od 20. let dvacátého století pobýval ve Spojených státech Amerických, Londýně, Rakousku a v Československu, kde se věnoval publikační činnosti. Snažil se utřídit a postupně vydat všechen bohatý materiál, který za dlouhá léta nastřádal. Psal cestopisy i literaturu pro děti a mládež, komentoval hospodářský a politický život Blízkého orientu ale i Evropy. Do roku 1939 vydával knihy v edici „Dnešní Orient“, které vycházely každoročně a v kterých popisoval jednotlivé země Blízkého a Středního východu, jež za svého života navštívil. Ministerstvo zahraničí, zvláště na počátku jeho pobytu v Praze, využívalo hojně jeho znalostí. Mimo akademickou činnost byly ještě další dva obory, kterým Musil tehdy věnoval pozornost. Referoval prezidentu Masarykovi o hospodářských vyhlídkách Československa v Orientě a navrhoval zřídit Orientální ústav, jež nakonec po dlouhých diskusích zahájil svoji činnost v roce 1926 jako instituce vědecká. V roce 1939 odchází do důchodu, aby se usadil na statku v Otrybech u Českého Šternberka, kde se věnoval zemědělství a publikační činnosti, zejména pokračování v ediční řadě „Dnešní Orient“ a psaní dalších knih pro mládež. Dne 12. dubna 1944 na svém statku umírá po krátké nemoci. Pochován byl na hřbitově u Českého Šternberku. Náhrobek nese známý nápis, který sám sestavil: „Hledal pravdu v širé poušti arabské, bádal o ní v knihovnách a museích, objasňoval ji v četných knihách, zaséval ji do srdcí posluchačů a zde odpočívá spoléhaje na Milosrdenství Jediné Pravdy“ 7

Politický vývoj po druhé světové válce změnil poměry v Evropě i na Blízkém východě. Komunistický režim nastolený v Československu v roce 1948 byl nepřátelský dílu i památce tohoto orientalisty, který jako kněz a nadto „buržoástní“ vědec, který slouží rakouskému imperialismu a podporuje pronikání československého kapitálu na Blízký východ, byl spolu se svým dílem odsouzen k zapomenutí. Změny po listopadu roku 1989 umožnily znovu prozkoumat jeho odkaz a dílo v celé jeho velkoleposti. V současnosti se Musil dostává do širšího povědomí národa a je opět předmětem zájmu orientalistů u nás i v zahraničí. Nesporně velký význam pro českou, ale i světovou vědu v oblasti orientálních studií, má Musilova iniciativa a energie, s níž prosazoval po první světové válce založení Orientálního ústavu a školy orientálních jazyků v tehdejší Československé republice. Vzorem mu byla Vídeňská orientalistická škola, jejíž kulturní části byl Musil sám předsedou. Prohlašoval, že je třeba založit orientalistickou společnost, jejímž účelem bude prohloubit styky s Orientem v oboru kultury, národního hospodářství apod.4 Musil zainteresoval prezidenta T. G. Masaryka, který neměl k orientalistice daleko. V roce 1919 předložil prezidentovi svůj návrh a poté byl vyzván, aby sepsal své názory a zkušenosti a využil je pro stanovy navrhovaného Orientálního ústavu. Roku 1922 byl vydán zákon o založení Orientálního ústavu společně se Slovanským ústavem. Organizace ústavu byla zrealizována podle předloh Aloise Musila. Nicméně na otevření se muselo čekat dalších několik let než byla v roce 1926 zahájena výuka.

4

Musil, Alois: „Naše úkoly v orientalistice a v Orientě“, Praha 1920. 8

III. Objevy Aloise Musila Kusejr Amra Mezi první a nejzajímavější badatelovy úspěchy světového významu na poli islámu bezesporu patří objev pouštního letohrádku Kusejr Amra. Jedná se o malý pouštní zámeček, který leží v dnešním Jordánsku, vzdálený asi 108 kilometrů na východ od Ammánu. Na základě informací beduínů z kmene Beni Sachr5 začal Musil podnikat nebezpečné výpravy do zřícenin pouštních zámečků at-Tůba a Kusejr Amra. Zprvu se zdálo, že se do Amry nedostane, neboť toto sídlo tvořilo hranici mezi znepřátelenými kmeny Rwalů a Beni Sachr. Kromě toho se pověrčiví beduíni domnívali, že je zámek osídlen „pozemskými duchy“ a nechtěli mu poskytnout nutný doprovod a ochranu. Roku 1898 podnikl Musil se svými průvodci úspěšnou výpravu, která je dovedla k zámečkům at-Tůba a Kusejr Amra, kde v druhém z nich objevil na stěnách malby s figurálními motivy, což byla ojedinělá rarita, neboť zobrazování lidského těla bylo Muhammadem a sunnou striktně zakázáno. Mimo lovecké scény je v budově vyobrazeno několik lidských postav, mj. král perský, císař byzantský a španělský král vizigótský. Tato stavba bývá datována do období raného islámu vlády Umajjovského chalífy al-Walída II. (zemř. 744) z první poloviny osmého století. Úplná shoda však mezi odborníky nepanuje, někdy se klade vznik Amry až do desátého století.6 Pojednání o Amře se nachází v prvním svazku publikace Arabia Petraea, kde autor téměř přesně datoval počátek stavby, tedy dobu Umajjovskou, což bylo v rozporu s odhady tehdejších odborníků na islámské země a kulturu.

5 6

Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932. Myriam Rosen-Ayalon: „Return to Quasayr Amra“, in: Studie o A. Musilovi, Archív orientální 63, 1995. 9

Objev unikátních figurálních motivů v zámečku však vzbuzoval v tehdejších vědeckých kruzích značnou skepsi a Musil se tak nejprve setkal s opovržením a výsměchem. Proto v roce 1900 musel podniknout druhou výpravu, ze které pořídil na sto dvacet fotografií, což mu zajistilo akademickou prestiž a nový přísun peněz na další výzkum v přilehlých oblastech. Vídeňská Akademie věd ustanovila zvláštní komisi, jež ho vyzvala, aby v práci pokračoval. Roku 1901 byl v Amře potřetí. Tentokrát ho doprovázel rakouský malíř Alfons Leopold Mielich, který měl za úkol malby omalovat. Za čtrnáct dní si odnesli hojné malby, fotografie a kresby. Monument Kusejr Amra je téměř celý pokryt freskami, které zobrazují lovecké scény, figury nacházející se na sloupech, zvířecí motivy představující zodiakální systém, symboly, ale i obnažené figury, řemeslníky, muzikanty a tanečníky. Vedle těchto maleb se v zámečku také nachází zobrazení historických postav. Jedná se o šest králů, jejichž přesná identifikace je stále předmětem debat. Jak se však ukazuje, Kusejr Amra není pouze izolovaným případem dokladu Umajjovského freskového umění, nýbrž se jedná o širší fenomén, který dokládá, že Umajjovská dynastie běžně zobrazovala lidské bytosti. Například figurální motivy se hojně vyskytovaly na používaných svitcích nebo jako na dekorace na archách. Další místa s nálezy figurálních motivů se nacházejí například v Haram al-Sharíf v Jeruzalémě nebo v oblastech syrské pouště. Jak se dnes soudí, existuje blízká podobnost mezi uměním používajícím mozaiky a figurálními malbami islámského světa doby Umajjovské, protože obě umělecká odvětví mají stejný původ, který pochází z dob před islamizací. V současné době se fresky nacházejí ve značně poničeném stavu, za který mohou dlouhá léta výzkumu a také fakt, že tyto nástěnné malby nebyly nikdy řádně zrekonstruovány. Podíl na zkáze mají i kočovníci z okolních kmenů, kterým stavba slouží jako tábořiště nebo úkryt před nepřítelem. Mnohé z obrazů jsou natolik vybledlé působením světla z tábořišť, že je lze jen s těží

10

identifikovat. Některé se již nacházejí pouze na fotografiích a malbách, které pořídil Alois Musil a jeho kolegové.

Zeměpisné objevy Méně známy jsou práce, které vykonal při svých starozákonních výzkumech. Několikrát se snažil o přesnou lokalizaci hory Sinaj, jejíž přesnou polohu vícekrát během let měnil. Například byl přesvědčen, že skutečná poloha hory Sinaj je někde na východ od Akaby a že je to sopečný vrchol, který nijak nesouvisí s horou s dnešním názvem. Během těchto topografických výzkumů identifikoval místa, jež mají souvislosti s památkami biblických postav a která mají význam nejen

pro studium islámu. Islámské náboženství má úctu k týmž osobnostem, myšleno prorokům starozákonní doby, jež se označují za proroky v dějinném pojetí. Nejzajímavější Musilovy objevy použitelné bezprostředně při výkladu Koránu souvisejí s jeho podrobným popisem přírodního prostředí západně od Akabského zálivu, což bylo sídlem starozákonních Midjánců. V súrách z mekkánského období je několikrát uváděn lid nazývaný asháb al-ajka tj. lidé houštin. Musil popsal zbytky hustého porostu v jižní části údolí Wádí al-Abjad. Jeho bohatý výskyt v této krajině, kontrastující s převládající pouští v přilehlých končinách, umožňuje předpokládat, že šlo o týž lid Midjánců a asháb al-ajka.7

7

Kropáček, Luboš: „Alois Musil a islám“ in: Studie o A. Musilovi, Archív orientální 63, 1995, str. 8. 11

IV. ISLÁM Musil odešel do vnitřní Arábie, kde hodlal zkoumat počátky tří monoteistických náboženství, která se tam zrodila: Judaismu, Křesťanství a Islámu. Jak sám Musil udává, odhodlal se pro studium arabského světa kvůli zodpovězení otázky po původu víry v jediného boha, výše zmiňovaných tří náboženských útvarů: „Ale i při bádání o vzniku islámu, při studování starých památek babylónských a asyrských mně mohlo býti seznání psychické činnosti pravých Semitů v jejich vlasti velice prospěšné, neboť mně muselo ukázati příčiny, proč právě Semité darovali světu tři náboženství monoteistická“8 Tento původní záměr studia mu vydržel po celý život a na jeho sklonku se k němu vrátil s intenzivnějším zájmem, což dalo vzniknout práci Ze světa islámu. Musilův obdiv k semitům a k jejich kulturnímu dědictví ho vedl do ,vnitřní pouště arabské´, kde prý jedině tam mohl dostat odpovědi na otázky, které se týkaly původu náboženského života, jenž je nedílnou součástí Západní kultury dodnes a který se uchoval po tisíce let. Musil postupně během svého badatelského vývoje přešel od výzkumů Arabské země jako kolébky semitské starozákonní tradice k bližšímu studiu obyvatel této země a akcentoval jejich způsob života jako zdroj nezměněného původního monoteistického přístupu v oblasti náboženského a duchovního života. Monoteismus byl určujícím a hnacím teologickým tématem po celý badatelův život. Podobně jako W. Schmidt se i Musil snažil dokázat, respektive nábožensky deklarovat, nárok monoteismu na původní formu náboženství semitské společnosti. Musil však zůstal více při zemi narozdíl od Schmidta, který prosazoval teorii monoteismu jako zdroje veškeré původní religiozity lidstva. Zřejmě se u obou badatelů prosazovala tendence k evolučnímu pojetí vzniku náboženství, která byla typická pro přelom 19. a 20. století. Záměr sudovat a pochopit Starý Zákon přivedl tohoto vědce k nutnosti zabývat se beduínskou společností v její světské i náboženské rovině, tzn. islámu v jeho širší podobě, 8

Rypka, J.: „Alois Musil, June 30th , 1868 – June 30th, 1938“, in: Archiv orientální, r. 15, č. 1-2, str. 18, Praha 1938. 12

s důrazem na žitý prvek tohoto náboženství. Tato skutečnost měla za následek vznik celoživotního díla, kterému se nedá vzít prvenství v oblasti výzkumu, která byla téměř neznámá vědecké komunitě, potažmo celé euroatlantické kultuře oné doby. Jak je patrné z dějin Arabského poloostrova před vystoupením proroka Muhamada, neexistovala zde jednotící náboženská idea, ale již se zde projevovaly vlivy monoteistických náboženství. Jižní Arábii ovládalo židovství, které vytlačilo četné původní náboženské kulty s mnoha rituály a početnými božstvy. Na severu zakotvilo křesťanství v říši Gassánovců a Lachmovců, judaismus se uchytil v oblasti Hidžázu, kde měl početné obce v Jathribu, Chajbaru a Tajmá. U ostatních Arabů nebyly náboženské představy základem morálky, jež spočívala na pokrevenství a zvykovém právu, vyplývaly jen z pověrečného vědomí závislosti na přírodě.9 Badatelova práce byla unikátní, neboť v jeho době nebyly známé téměř žádné informace o zeměpisu, dějinách ani současných poměrech vnitřní Arábie. Právě naprostá neznalost zeměpisu Arábie, bez které nemohly být psány její dějiny, byla důvodem Musilova intenzivního studia beduínských kmenů žijících uvnitř pouště spolu se snahou o jejich zmapování. Rozsah tehdejšího materiálu týkajícího se oblasti Blízkého východu byl mizivý. Musil navštěvoval Evropská muzea a hledal zdroje pro své studijní potřeby, ale jak několikrát uvedl, informace byly kusé, a díky pozdější konfrontaci s terénním výzkumem, který prováděl, byly mnohdy velmi nepřesné. Musilovy styky s místními obyvateli vedly k vypracování detailního etnografického materiálu, který zaznamenával každodenní činnost těchto obyvatel. Jeho bibliografie čítá na desítky historickopolitických prací, čtyři desítky cestopisů a knížek pro děti a mládež, dále práce biblické a mnoho rukopisů, rozhlasových přednášek a článků v odborných časopisech. Existuje také doklad čilé korespondence Aloise Musila s předními světovými badateli všech možných profesí jakož i polických špiček tehdejšího světa. K celkové bibliografii Aloise Musila patří více jak dva tisíce položek.10

Tauer, Felix: „Svět islámu“, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1984. Blechová, Anna: „Alois Musil, Seznam děl, statí a článků vlastních i životopisných“, in: Katalog výstavy ke 100. výročí narození Aloise Musila, Československá zeměpisná společnost při ČSAV, str. 57-115. 13 9

10

Musil se na každou svou výpravu důsledně připravoval, prohluboval své znalosti o místních zvycích a historii, kterou si vždy pozorně zapisoval a tak již od počátku byly výsledky jeho cesty vždy novým přínosem vědě. Pokaždé se naučil novému jazyku nebo dialektu, kterým se v dané oblasti mluvilo. Ovládal 8 jazyků včetně hebrejštiny a 26 arabských dialektů a nářečí. Materiál, který sesbíral, byl většinou doposud naprosto neznámý a týkal se především biblických, archeologických, geografických a etnografických poznatků. Předmětem jeho přesného popisu a zkoumání byly také historické a archeologické památky, stavby, rozvaliny, hroby a nápisy, dějiny měst a krajů. Charakteristickým rysem jeho metody jsou četné exkurzy do historie, které dávají poučení o politických a náboženských dějinách jednotlivých zemí. Musil sesbíral a poskytl údaje o dějinách Izraele, o Židech a křesťanech v Arábii, o historii Arábie od středověku až po Wahhábismus, o náboženské situaci před islamizací Arabského poloostrova atd. Islámská kultura ovlivňovala Musila po celou dobu jeho práce. Jak píše: „Se světem islámu se stýkám od konce roku 1895. Po léta jsem bydlil a kočoval s muslimy, navštěvoval jejich posvátná místa a hovoříval o jejich vyznání. Hleděl jsem poznati jeho vznik i vzrůst. Sbíraje látku pro současné dějiny Orientu, seznamoval jsem se s nynější náboženskou obrodou“.11 Musilovy názory na islám sepsal ve své knize Ze světa islámu, která bohužel nebyla nikdy publikována kvůli cenzurním předpisům za protektorátu Čechy a Morava. Nachází se údajně v rukopise ve dvou kopiích. Text tohoto díla odpovídá desetileté autorovy práce na poli islámu. V díle podává historický vývoj islámského náboženství, mystiky, tradice a rituálu. Velkou pozornost pak věnuje současnému vývoji a šíření islámu v jednotlivých zemích. Ve srovnání s dosavadní literaturou zabývající se islámskou společností a jejím náboženstvím, autor klade velký důraz na religiozitu beduínů. Pokud si ale uvědomíme tehdejší znalost náboženských a sociálních poměrů Arábie, která byla velmi omezená, neboť akademické studium náboženství (religionistika) a etnologie byly teprve začínajícími vědeckými obory, 14

vyvstane Musilův přínos, který jeho práce pro tyto společenskovědní disciplíny znamenala. Zmíněná religiozita beduínů byla Musilem považována za zdroj čisté víry. To se projevuje například ve výkladu pojmu džáhilíja (tímto termínem Arabové označovali dobu před islámem, spíše ale jako dobu pokleslou, dobu nevědomosti). Beduíni tímto pojmem označují dospívajícího mladíka, jak upozorňuje Musil, který již není dítětem, ale není ještě dospělým mužem: chyby a nepravosti, jež přísní muslimové přičítají Arabům v džahilíji, mají bezmála všichni nynější kočovníci, a přece nejsou ani barbaři, ani pohané. Žijí prý jako jejich pradávní předkové a nedbají přikázání svého prorockého krajana Muhamada. Přírodní životní podmínky jejich prostředí jsou silnější než jeho učení. Neinstitucionalizovaná podoba víry dává možnost nezprostředkovaného vztahu k bohu, která je považována za ,čistou´. Musil viděl také čistotu víry u beduínů v jejich spontánní přirozené teologii, kdy rozpoznávají boží přítomnost v přírodním prostředí. Monoteismus nepřijali kočovní pastevci systematickou islamizací, jak tvrdí, ale bylo to dáno jejich duchem a způsobem života. Proto se spíše ubíral výzkum směrem společenských vztahů a projevů, než hledáním počátku religiozity ve zjevení. Skutečnost přetrvávajícího životního stylu na poušti a nehostinné krajině vedla nadšeného vědce k přesvědčení, že právě poušť je zdrojem i důvodem přetrvávání monoteistického náboženství. Jedině na poušti je možné, že člověk začne chápat jedinečnost boží. Přijetí islámu jako víry v jediného boha je tak logickým pokračováním duchovního charakteru obyvatel žijících na poušti po tisíce let. Zde ležela Musilova odpověď na otázku, proč všechna tři světová monoteistická náboženství mají společný základ a původ. Na Musila velmi silně působila religiozita beduínů, kterou chápal jako původní formu prvotního monoteismu, vyvěrající spontánně z jejich života v poušti. V této souvislosti se používá také arabský pojem haníf, kterým se v koránu označují přírodní monoteisté. Za vzor hanífa se v koránu označuje Ibrahím, biblický Abrahám, jehož monoteismus je ale chápán jako odlišný od židovství a křesťanství. Nicméně představa hanífa, jako člověka představujícího víru v jediného 11

Musil, Alois: „Ze svět Islámu“, ukázka z nepublikovaného 15rukopisu.

boha, pochází z doby před vystoupením proroka Muhammada a jeho systematickou islamizací obyvatelstva. V tomto pojmu se ukazuje přesvědčení o původnosti všech lidí z jednoho společného zdroje, kterým je Alláh. Sklon k monoteismu je zde chápán jako lidská přirozenost, která pramení z hlubší pravdy, kterou je fakt, že vše vytvořil jediný bůh. Tato domněnka podporuje Musilovu teorii o vzniku monoteismu z přirozeného prostředí Arabského poloostrova. Podobné úvahy se například vyskytovaly v křesťanské recepci stoického pojmu logos panspermikos12, kde však měly daleko více filosoficko - teologické dopady.

Alláh v recepci beduínů Beduínské těsné sepětí s přírodou a zemí, ve které žijí, která je nehostinná a pustá, kde se jen těžko obstarává potrava a kde je člověk odkázán jen sám na sebe, mělo podle Musila značně velký vliv na utváření religiozity tamních kmenů. Jak uvádí v prologu své knihy Tajemná Amra: „Nikde není Alláh tak blízko, jako v nekonečné poušti. Člověk Ho potřebuje a potřebuje Ho stále. Mluví s Ním jako dítě s otcem, jako nekonečná poušť přechází do nekonečných nebes, tak se člověk stýká přímo s Alláhem. Jen od něho očekává pomoc, pouze Jeho se bojí.“ 13 Tato krátká citace je velmi výstižná, neboť téměř v každém rozhovoru, který Musil zaznamenával, se kočovní beduíni dovolávají Alláha. Ať už je to důraz na pravdivost svého tvrzení nebo přání zdaru člověk nikde neslyší slovo Alláh tak často: „Alláh a opět Alláh! Nikde se toto slovo nevyskytuje tak často jako na poušti, a právem...Bůh je na poušti člověku tak blízký, že člověk s ním mluví jako se svým dobrým otcem.“14 Alláh je v představách Arabských kočovníků považován za nejvyšší náboženskou bytost, která působí jako absolutní vztažný bod pro jejich jednání a chování. Mezi jeho atributy patří Šlo o přesvědčení, že každý člověk v sobě obsahuje vrozenou představu o jedinečnosti boží. Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932, prolog. 14 Musil, Alois: „Kusejr Amra“ Praha 1902. 16

12

13

dobrota, vševědoucnost, všemohoucnost apod. Tyto charakteristiky řídí víru a způsob života většiny beduínů a lze je najít téměř ve všech Musilových záznamech o beduínech. Hojně se slovo Alláh vyskytuje při přání zdaru akce nebo cesty, ochrany majetku nebo života, ale také velmi často se příslušníci beduínských kmenů dovolávají Alláha jako garanta svých výpovědí, přísah a tvrzení při nejrůznějších sporech:15 „[...]kéž ti Alláh dopřeje štěstí[...],[...]jen Alláh zná tvé kroky[...],[...]Alláh je mi svědkem[...]“ apod. V kapitole Náboženské představy knihy Ze světa islámu Alois Musil poznamenává, že všichni obyvatelé Arábie, usedlí i kočovníci, věří v jediného, osobního, neviditelného a všudypřítomného Alláha, jak říkají jedinému bohu. Tato víra a obřady, které ji u nomádů, zvláště chovatelů velbloudů doprovázejí, připomíná náboženství starozákonních patriarchů. Nemají svatyně, ani posvátné předměty, ani prostředníky mezi člověkem a Bohem, ani se nemodlí v pevně stanovených časech. Jsou muslimy pouze podle jména, zatímco ve skutečnosti se příliš o předpisy islámu nestarají. Rod nebo kmen je nejširší jednotkou, s níž se ztotožňují a vůči níž se cítí povinováni věrností. Usedlíci naopak mají své svatyně a uctívají své významné předky jako svaté postavy dějin. Jejich bezpečí nicméně závisí na dobré vůli nomádů, a proto mají pocit, že Bůh kočovníků je silnější než jejich. Tak mezi usedlým obyvatelstvem vyvstávají proudy usilující o zjednodušení a prohloubení náboženského života po vzoru kočovníků. Musilova práce při získávání informací o náboženských představách beduínů byla velmi nesnadná, protože kmenoví příslušníci o nich neradi vyprávěli. Spíše se proto zaměřil na výzkum a pozorování jejich chování a denních rituálů, které si pečlivě zaznamenával a které se snažil konfrontoval s jejich výpověďmi: „Neradi o něm hovoří. Dalo mě hodně práce, abych vyzvěděl, jak si Boha představují, jak ho uctívají a co od něho očekávají. Mnoho mě nepověděli ani moji nejlepší přátelé. I na těch jsem mohl vyzvídat jenom za vhodných okolností, které byly řídké.“16

Např. Musil, Alois: „Za mrtvým mořem“, Praha 1931, str. 133, 179. Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932, str. 135, 285, 312. Musil, Alois: Mezi Šamary, Praha 1931, str. 291 atd. 16 Musil, Alois: “Ze světa Islámu“, ukázka z nepublikovaného rukopisu. 17

15

Tyto materiály, jež se týkají života beduínského obyvatelstva, jsou ale spíše nesystematicky vyloženy v četných cestopisných publikacích, ve kterých je autor zasazuje do širšího společenského rámce. Šlo mu především o sběr co možná nejvíce faktografických údajů, které stručně a výstižně prezentuje ve svých dílech. Musil se tak zdržuje interpretace a soustřeďuje se na prostý popis. Systematická práce o islámském náboženství je, jak již bylo uvedeno, obsažena ve ztraceném rukopise Ze světa islámu. V jiných pracích cyklu o arabském světě je často věnována pozornost zevrubnému popisu vztahů mezi křesťany a muslimy a současným myšlenkovým proudům v islámském světě.

Rwalové Pro studium sociálních vztahů i náboženských představ beduínů zvolil Alois Musil kmen Rwalů, který považoval, za neporušeně zachovalou kmenovou jednotku, která věrně odráží poměry a zvyklosti lidí, žijících v těchto krajinách. Cesta, kterou podnikl v letech 1908 až 1909, náležela k jeho nejdůležitějším a nejplodnějším podnikům. Jak sám píše: „Seznav, že největším národem vnitřní Arabie jsou Aneze a mezi nimi že jsou Rualové [Rwalové] ode všech uznáváni za kmen ryze zachovalý, umínil jsem si, že se přidružím k tomuto kmeni a prozkoumám jak jeho život, tak i území, v němž táboří.“17 S tímto kmenem kočoval jako čestný člen beduínů nazvaný Músa ar Rweili nebo aš-šajch Músa. Arabové ho však stále častěji oslovovali jako Músa Čeke, což znamená Musil z Čech. Cesta měla mnohostranný úkol. Měla přispět k doplnění mapy Arábie Petrejské na jihovýchodě a východě. V doprovodu kmene Rwalů, který zajišťoval bezpečnost i na menších vyjížďkách z jejich tábora prozkoumal Musil území severní Arábie mezi Palestinou a Irákem. Rwalové jsou členy velké skupiny kmenů, konfederace Aneze v severozápadní Arábii, jímž v Musilově době vládl kníže Núrí eš-Ša´lan. Ten zprvu Musilovi nedůvěřovala kvůli předešlým 18

stykům se sousedním kmenem Beni Sachr, u kterých Musil pobýval během svých prvních výprav z posledních let 20. století.18 S příslušníky kmene Beni Sachr se Musil setkal již při prvních výpravách do pouště. Právě díky tomuto kmeni, který vedl často loupežné výpravy razie proti sousedním kmenům, Musil objevil pouštní zámeček Kusejr Amra, který ležel na hranici jejich teritoria. Vztah těchto dvou soupeřů se však postupně změnil a Rwalský kníže Núri si Musila oblíbil natolik, že ho nakonec považoval za svého pokrevního bratra. Stalo se tak díky badatelově schopnosti pomáhat a poskytovat diplomatické, ale i lékařské služby příslušníkům kmene. Nadto jeho pověst byla poměrně rozšířená a postupně se dostával do povědomí beduínských kmenů. Musil byl také prostředníkem mezi Núrim a tureckou vládou a dokonce mu zachránil život, když ho chtěl damašský guvernér nechat oběsit za krádež. Jeho přízeň, stejně jako přízeň mnoha beduínů, si Musil vysloužil ale především svými vědomostmi a nezlomnou osobností. To mu nakonec vyneslo spoluúčast na vládě zvláště v Núriho nepřítomnosti. Rwalové byli členy velké skupiny kmenů konfederace Aneze, jejichž počet se odhaduje na 7000 stanů. Kočovali po celé syrské poušti zhruba v místech od Hama na severu až po Damašek na jihu. Rwalové žili převážně jako nomádi, ale existovaly také skupiny, jež vytvořily usedlé nebo polousedlé oázy a města právě v těchto oblastech. Činností usedlíků bylo vést a ochraňovat karavany, ale také se zabývali širokým obchodem a stykem s okolními kmeny. Socio-politicky byli Rwalové rozděleni do různých frakcí, které žily pospolu a které spolu kooperovaly, ale lokálně byly od sebe separováni v různě větší či menší celky, jež spadaly pod jednotlivé náčelníky. Hlavní činností těchto nomádů bylo pastevectví svých stád a obstarávání potravy. Z jednotlivých frakcí však mělo hlavní postavení uskupení Šá´lan, které spadalo pod hlavního náčelníka Núriho, který byl proslavený jako vychytralý a mazaný mistr intrik, jež vždy

17 18

Rypka, Jan: „Alois Musil, June 30th , 1868 – June 30th, 1938“, in: Archiv orientální, r. 15, č. 1-2, str. 18, Praha 1938. Musil, Alois: „Pod ochranou Núriho“, 1929. 19

plánoval své aktivity velmi pečlivě19. Núri svrhl svého předchozího hlavního náčelníka a převzal správu kmen Rwala, ve kterém se začaly projevovat dva protichůdné směry. Území vyhrazené pro pastvu a kočování kmene Rwala se rozkládalo mezi severem a jihem Středního východu na jedné straně a mezi Palestinou a Mezopotámií na straně druhé. S ohledem na tento fakt se Núri snažil využít pozice k posílení přátelských vztahů s důležitými regionálními mocnostmi, aby si udržel svoji autonomii a suverenitu, kterou pracně vybudoval, a nepodlehl tak vlivu předchozího náčelníka, kterého svrhl 20. Núri měl nepřátelský vztah k Otomanům, kteří ho pozvali do Istanbulu a následně uvěznili, přesto s nimi udržoval obchodní styky. Měl zájem na připojení kmene Rwala do Arabského hnutí Sharifa Husajna a přijal též některé prvky vznikajícího wahábbismu. Ve srovnání s ostatními Saudsko arabskými kmeny byli Rwalové velmi silní, dodržovali starobylé tradice a měli značnou schopnost zmobilizovat vojenskou sílu ze skupin, které tvořili její členové. Navíc Núriho reputace byla tak velká, že byl považován za nejmocnějšího náčelníka nomádů během první světové války a po ní. Nicméně jeho ambice nebyly takové, aby vytvořil pevnější státní zřízení, které by jej přežilo. Studium Rwalského kmene poskytlo dostatek etnografického a religionistického materiálu, který tvořil základ pro mnoho odborných publikací v tomto směru, zvláště pak pro knihu The Manners and Customs of the Rwala Bedouin, vydanou v roce 1928. Dílo se stalo na dlouhou dobu nejlepším zdrojem informací o severoarabských kmenech, které byly hojně využívány dlouho po Musilově smrti.

Alois Musil, „The Manners and Customs of the Ruwalla Bedouins“ New York, American Geographical Society, 1928, str. 51nn. 20 Alois Musil, „Pod ochranou Núriho“ Praha 1929. 20

19

Společnost a její struktura Alois Musil charakterizoval a popsal muslimskou společnost jako kmenovou společnost. Uvádí, že slovo Arab je možný pojem, jenž označuje ty, kdo bydlí pod stanem, tj. kočovníky. Člověk kočuje, stěhuje se se svými stády za vodou a pastvou v zemi, ve které málo a nepravidelně pršívá. Člověk nachází obživu na jednom místě po celý rok, kdo nekočuje, tzn. není z Arabů, není Arabi, protože bydlí v pevném domě, je usedlík, který se označuje hadari. Arabská společnost nespočívá na rodině, nýbrž na příbuzenském vztahu. Do příbuzenstva náleží potomci společného praděda po vlastníky neboli druhé bratrance. Příbuzenstvo chrání své

členy a nese trest za jejich viny. Příbuzenstva se sdružují v čeledi, čeledi ve kmeny. Příbuzenstvo, čeleď, kmen vede náčelník obecným souhlasem a je vybíraný z určitého rodu, ve kterém je tato hodnost dědičná. Náčelník dbá rady stařešinů a řídí se veřejným míněním. Svrchovanou moc ve kmeni vykonává náčelník jako vrchní válečný velitel potud, pokud není mír obnoven. Nevyzná-li se ve válečných záležitostech, ustupuje osvědčenému hrdinovi, jenž nejednou zbavil neschopného válečníka jeho hodnosti a jeho kmen dostane nový vládnoucí rod. Kmeny náleží k příbuzným skupinám jež třeba bydlí a táboří daleko, přece se obecně věří, že jsou téže krve. Vědomí pospolitosti takových skupin se udržuje a brzdí tak pojem národa a vlasti. Kočující Arabové vždy žijí ve skupinách, protože drsné krajinné podmínky jim neumožňují jakoukoliv separaci od zbytku kmene po delší dobu. Takovouto jednotku vázanou k sobě na krevním příbuzenstvím je u Arabů kmen hajj, skupina rodin pocházející údajně od jednoho společného předka. Několik kmenů dohromady tvoří kmenový svazek, jakým je například kmenová konfederace Aneze. Vedení kmene má na starosti náčelník sajjid popř. šajch, který řídí kmen za všech okolností, určuje tažení za pastvou i válečné podniky. Arabští nomádi badaví žili v nitru Arábie po staletí a žijí dodnes skoro týmž způsobem, neboť podstatně pozměnit tento způsob života jim nedovoluje povaha jejich krajiny. Hlavní 21

prostředek, který jim umožňuje přežití je velbloud, který poskytuje jak jistý zdroj obživy, tak důležitý prostředek k jejímu obstarání. Velbloud je zvíře, bez něhož by arabský kočovník nemohl vůbec existovat. Jeho maso a mléko, kromě obilí a datlí, koupených v oázách, je jeho hlavní potravou, z jeho srsti si připravuje šaty i plachty pro stany. Jeho schopnost pohybovat se v pustých pouštích mu umožňuje cestovat na poměrně dlouhé vzdálenosti kvůli hledání pastvin, stejně tak jako podnikat loupežné nájezdy - razie. Velbloud je bohatství beduína, kterým se poměřuje jeho zámožnost, navíc slouží i jako platidlo místo peněz.21 Cestopisné práce Aloise Musila odráží věrně sociální poměry beduínů. Autor tematizuje jejich vztah k usedlým obyvatelům. Beduíni běžně obchodují s usedlíky, obstarávají si u nich jídlo, které se v poušti nedá sehnat a zbraně, jež jsou neodmyslitelnou součástí každého z nich. Vztahy mezi usedlíky a beduíny však Musil popisuje jako špatné a nepřátelské. Beduíni totiž usedlíky nepovažují za Araby: „Víš přece, že Alláh rozdělil lidstvo hned na začátku na usedlíky, či jak my říkáme, hadar, a kočovníky čili Araby. Již tehdy se usedlíkům zdálo, že je kočovníci či Arabové utiskují, proto se na ně obořili a jejich náčelníka Abela zabili. Od té doby se lidstvo štěpí na ony, kdož bydlí v pevných domech a na ony, kdož bydlí v pohyblivých stanech, tedy na usedlíky hadar, a kočovníky, arab. Arab je tudíž v naších krajích jen ten, kdo bydlí v černém pohyblivém stanu.“22 Usedlíci považují takovéto rozdělení společnosti jako dané, protože pochází od Alláha, což znamená, že má absolutní závaznost a nedá se změnit. Tento akt rozdělení byl vykonán na počátku stvoření lidstva. Z religionistického hlediska nabývají tyto výpovědi mýtického charakteru. Usedlíci dále rozdělují kočovníky na bedu23 a šuája. Šuájové nikdy nebydlí v šedých bavlněných stanech jako beduíni, ale používají jen černé stany z koz a ovcí. Zdrojem obživy jsou jen kozy a ovce a proto jsou odkázání na území s dostatkem vody a pastvy, což jim nedovoluje stěhování do vnitřní pouště. Nájezdů a válečných výprav se neúčastní z nedostatku velbloudů a koní, proto uznávají nadvládu beduínů, kterým odvádějí pravidelné poplatky. 21 22

Tauer, Felix: „Svět islámu“, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1984. Musil, Alois: „V biblickém ráji“, Praha 1930, str. 24-25. 22

V. Rituály Jak už bylo několikrát zmiňováno, Musilovy cestopisné práce a studie jsou nedocenitelnou sbírkou reálií jak života beduínů, tak obyvatelů celého Arabského poloostrova. Jeho zevrubný popis zahrnoval téměř celý životní cyklus tamních obyvatel. Důvody této pozornosti korespondovaly s badatelovou touhou po poznání života obyvatel, ve kterých spatřoval zakonzervovanou a nezměněnou formu původního obyvatelstva doby raného judaismu. Pozornost byla proto věnována jak denním rituálům, rituálům týkajících se životně důležitých momentů, tak i činnostem spjatých s běžnou životní praxí. Etnografický materiál obsahuje informace, které se týkají stylu oblékání, bydlení, stravování, pohřbu, obřízky, námluv a svatby, razií, způsobů získávání obživy apod. Veškeré tyto poznatky o životě Arabů jsou v dílech Aloise Musila popsány formou autobiografického vyprávění, takže bohužel chybí systematičtější výklad, který by usnadnil jejich studium. Výjimkou je zmiňovaná práce Ze světa islámu, která se snad dočká svého objevení a vydání pro širší badatelskou veřejnost. Nicméně Musilovy práce jsou psány velmi čtivou a poutavou formou, plnou autentických rozhovorů. Vždy se soustředil na kladení otázek svým druhům, které se týkaly všeho, co souviselo s jejich životem. Musil reprodukuje v dialozích vyjadřovací způsob arabských beduínů s charakteristickými slovními obraty, zdvořilostními frázemi, překlady a islámskými úslovími. Na mnoha místech dokazuje, že on sám ovládá kolorit beduínské řeči a důvěrně zná mentalitu a etiku obyvatelů pouště. Proto máme přehled o širokém spektru rituálů, denních i životních návyků.

23

Musil zásadně ve všech svých dílech užívá označení bdui místo slova beduín. 23

Životní cyklus beduínů Příslušníci beduínských kmenů věří, že byli stvořeni Alláhem, který jim dal život a který má jejich život ve své moci: „[...]Alláh! On dává, On bere. My, tvorové, se Jeho vůli protiviti nemůžeme“ 24. Z tohoto je také zřejmě, že Alláh je vševědoucí a zná každé rozhodnutí, které člověk udělá. Neznamená to ale, že člověk není svobodný. Neplatí zde přísná determinace, beduíni jen věří, že Alláh zná dopředu výsledek jejich jednání. Na druhou stranu však často hovoří o tom, že jejich kroky a činy jsou řízeny Alláhem, že je má ve své moci. Zřejmě mezi těmito obyvateli neexistuje hlubší filosofická reflexe jejich náboženských výpovědí, protože jen málo z nich má

vzdělání v oblasti normativního islámu nebo udržuje styky s učenci ´ulamá . Jak již bylo zmíněno, jedná se spíše o ryzí formu původního semitského kmenového obyvatelstva předislámské Arábie, kde se projevuje žitá forma před institucionalizovanou. Po narození každé dítě obdrží jméno. Děje se tak buď podle vnějších okolností nebo je jméno vybíráno náhodně. Časté je užívání jmen podle místa nebo událostí, za kterých se dítě narodilo. Nejsou proto výjimkou jména jako Liják, Hněv, Zrozen v bolestech apod. Podle obyvatelů pouště není zvíře ani byliny, po níž by nemohlo být dítě pojmenováno.25 Každý hoch a dívka, kteří dosáhli puberty, musejí podstoupit náboženský obřad obřezání. Obřízka se většinou provádí v pondělí a účastní se jí vždy nejbližší příbuzní. Obřízku provádí muž a žena, kteří jsou k tomu určeni. Před samotným aktem se provádí rituální očista, aby nedošlo k náboženskému pošpinění. Součástí celé obřízky je pak příslib majetku obřezaným dětem, zpravidla se jedná o velbloudy, koně a pro chlapce příslib konkrétní nevěsty, která je od té doby nazývána snoubenkou.26

Např. Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932, str. 296. Musil, Alois: „Za mrtvým mořem“, Praha 1931, str. 34, 328. 25 Musil, Alois: „Pod ochranou Núriho“, Praha 1929, str. 111. 26 Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932, str. 192-193. 24

24

Povinností každého muže a ženy je oženit se a zplodit potomky, aby posílili a zachovali svůj kmen. Svatební obřady se liší podle místa konání obřadu, jiné jsou obřady u pouštních nomádů a jiné u obyvatelů menších měst nebo oáz. Zpravidla bývá nevěsta ženichovi přislíbena již v dětství nebo během dospívání. V ostatních případech musí nápadník své nastávající zaručit dostatečné věno, které zůstane v jejím vlastnictví. Výši věna si stanoví většinou otec nevěsty a neprovdá ji, dokud ho ženich nenabude. Pro manželství platí určitá omezení a tabu. Nikdo si nesmí vzít ženu ze znepřáteleného nebo méně významného kmene, je zakázáno vzít si nevlastní sestru stejně tak oženit se se dvěma sestrami. V případě úmrtí manžela platí mezi beduíny levirátní manželství podobně jako v židovství. Vdovu si může vzít bratr zesnulého nebo jeho synovec27. Co se týká pohřbívání, tak probíhalo zpravidla na místě úmrtí dotyčného. Jen zřídkakdy se vyskytovala hromadná pohřebiště, protože to kočovný styl života nedovoloval 28. Zemřelý příslušník kmene se položil do vykopané jámy a byl pouze přikryt plochými kameny za zpěvu pohřebních písní a modliteb. Zvláště pak padlí bojovníci se vůbec nijak neupravovali, aby na nich zůstala jejich krev, kterou prolili při statečném boji. „Nemáme starých pohřebišť. Pochováváme své příbuzné, kde umrou a poněvadž se tam vracíme teprve po mnoha letech, nebudujeme jim náhrobků, které by mohli být za naší nepřítomnosti zničeny a naši mrtví potupeni. Svých předků, kteří se zasloužili o kmen, si vážíme. Chováme je ve vděčné paměti, přednášíme o jejich činech básně, klademe je za vzor svým dětem.“29 Naproti tomu příslušníci usedlíků mají stálé, společné pohřebiště a zřizují náhrobky tomu členu, který se za života nějakým zvláštním způsobem vyznamenal. Jeho hrob je pak navštěvován a zesnulému jsou přinášeny oběti v podobě ovce nebo velblouda. Obětní krví se potře náhrobek nebo kamenná deska postavená u hrobu, maso se pak uvaří. Správce modlitebny dostane kůži a kus masa. Stává se tak prostředníkem mezi osadníky a Bohem a bývá za svou službu

Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1931, str. 246-247. Musil, Alois: „Za mrtvým mořem“, Praha 1931, str. 380382. 28 Musil, Alois: Za mrtvým mořem, Praha 1931, str. 34, 35. Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932, str. 209, 210. 29 Musil, Alois: “Ze světa Islámu“, nepublikovaný rukopis. 25 27

odměňován.30 Smyslem takového rituálního jednání víra, že zemřelý má schopnost přimluvit se u Alláha a vyprosit obci ochranu nebo zdar nějaké akce. Jak Musil uvádí, některé osady mají několik takových patronů a slouží jim ochotněji než Bohu samému. Tím zastiňují samotného Alláha.31 Naproti tomu beduíni oběti přinášejí velmi málo: „Oběti přinášíme, ovšem zřídka. Obětníkem je obyčejně otec nebo náčelník, ale na jeho rozkaz může obětovat též jiný muž. Zvláštních obětníků nemáme.“32 Rwalové totiž věří, že si člověk nemůže vynutit přízeň Alláhovu žádnou obětí. Komunikaci s Bohem jim zaručují převážně modlitby. Nicméně u beduínů má modlitba salát, jejíž každodenní dodržování je hlavní kultovní povinnost muslima a která je společně s poutí hadždž jednou se závazných povinností islámské bohoslužby vůbec, jiný charakter než předepisuje zákon a tradice. Modlitba není u těchto lidí pravidelná, nemá požadovanou strukturu, jak ji přikazuje tradice. Nikde se Musil nezmiňuje, že by při vykonávání této bohoslužby byly dodržovány rituální podmínky šurút, za kterých jedině je modlitba proveditelná, tj. čistota tahár, směr modlitby k Mekce qibla, modlitební časy awqát. Pouze u usedlíků se zmiňuje o jistém svolávání, které provádí správce modlitby. Není však jasné zda se jedná o muezzina, který by věřící svolával k pravidelné modlitbě. Nomádi bydlí ve stanech, které jsou zpravidla tvořeny z velbloudích chlupů nebo kozí srsti. Dosahují délky až 28 metrů a bývají široké kolem 4 metrů. Vlastní stan tvoří pouze střecha, umístění plachet po stranách se přizpůsobuje povětrnostním a klimatickým podmínkám 33. Stany byly mobilní a daly se velmi rychle složit v případě napadení sousedními kmeny. Beduíni rozbíjeli tábory většinou podle potřeby pastvy dobytka. Na jednom místě zůstávali maximálně pár měsíců, většinou se stěhovali po několika týdnech, v závislosti na rozloze pastvin nebo hrozby nájezdů znepřátelených kmenů. Musil, Alois: “Ze světa Islámu“, nepublikovaný rukopis. tamtéž. 32 tamtéž. 33 Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932, str. 8. 26

30

31

Časté bylo Musilovo setkání s pověrami u místních obyvatel, hlavně pak se strachem ze zlých duchů. V beduínech byla hluboce zakořeněna víra v pozemské duchy, démony a džiny. Při hledání zámečku Kusejr Amra se nejednou setkal s nesnázemi vyvolanými tímto strachem. Příslušníci kmene Beni Sachr, kteří měli být jeho průvodci, zpočátku rezolutně odmítali se k němu přiblížit byť jen na dohled. V jejich tradici byl Kusejr Amra považován za sídlo zlých a velmi nebezpečných pozemských duchů.34 Tito duchové podle pověr dokázali člověka zabít nebo ne něj seslat šílenství či mu jinak hmotně uškodit.35 Beduíni považují pozemské i nebeské duchy za tvory Alláhovy. Nebeští duchové však dlí pouze na nebesích, pokud je Alláh nesešle na pomoc ,synům Adamovým´. Naproti tomu pozemští duchové prodlévají na zemi, usazují se v horách, roklích, jeskyních nebo starých zříceninách. Živí se stejně jako lidé, mají stejné potřeby, pouze netrpí bolestí a neumírají.36 S pověrami souvisí jistý druh magického myšlení. Jedná se o sympatetickou magii, jak ji podal Frazer ve svém díle Zlatá ratolest. Beduíni věří v kauzální řetěz vytvořený na základě podobnosti určitých jevů. S podobným chováním se lze setkat v mnoha situacích běžného života těchto kočovníků. Například když chytí ptáka, tak ho snědí, ale jeho srdce zahodí nebo spálí. Dělají to z přesvědčení o ptačí bázlivosti, která by se do jejich těla mohla dostat po jeho pozření. Srdce proto nedávají jíst ani svým psům z téhož důvodu.37 Z přesvědčení o existenci duchů a džinů džánnijjí vznikaly různé praktiky k jejich vymítání. Exorcismus se zpravidla prováděl zaříkávacími formulemi nebo jiným rituálním jednáním, například specifickým hudební projevem.38 Musil ve svých dílech často popisuje smělost a statečnost mladých bojovníků při loupežných nájezdech, která byla ve společnosti beduínů vždy vysoce ceněna. Naopak zbabělost či strach byly hodnoceny velmi negativně a měly i sociální dopady na jednotlivé kmenové příslušníky nebo celé Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932. Musil, Alois: „Za mrtvým mořem“, Praha 1929, str. 150, 151. 36 Musil, Alois: „Mezi Šamary“, Praha 1931, str. 325. 37 Musil, Alois: „V posvátném Hedžázu“, Praha 1929, str. 23.

34

35

27

rodiny: „Tento černý prapor jsme vztyčily pro toho a toho. Jeho obličej jsme počernily. Nemá cti, poněvadž se chová jako sketa. Kdyby se ještě zdráhal účastniti se nájezdu, byl by vyobcován. Skety nepotřebujeme a nechceme, aby plodil zbabělce jako je on sám.“39 Odvaha byla předmětem jejich slovesné poezie i prózy, díky níž si kočovní obyvatelé uchovávali zprávy o hrdinských činech svých druhů v kolektivním vědomí. Důležitým momentem byla i sociální role, kterou tato setkání představovala. Taková setkání udržovala dobré vztahy ve společenství a byla také určitým zdrojem identifikace s kmenovou jednotkou. K cenným složkám badatelových děl patří bezesporu bohatý fond beduínských básní a písní, které sesbíral a zaznamenal. Tyto texty spočívají na živé tradici lidové Arabské poezie a dokazují vrozené poetické nadání Arabů. Jsou to básně a písně rozličných žánrů a druhů jako například elegie40, které byly pronášeny při pohřbu nebo při vzpomínkách na statečné bojovníky, kteří padli v boji. Milostná poezie41 představovala častou složku jejich uměleckého projevu, stejně tak jako oslavné a hrdinské zpěvy, které popisují kmenové boje, nájezdy a válečné výpravy 42.

Sociální poměry Postavení ženy v rodině a manželství se liší podle jednotlivých kmenů. Například Rwalové mívají většinou jen jednu ženu, málokdy dvě a třetí žena je naprostá vzácnost. Muž pojme za manželku druhou ženu, pokud s první není spokojený a ona se nestará o jeho blahobyt. Jestliže je vše v pořádku, pak je jí věrný do konce života. Pokud muž vlastní dvě ženy, střídají se v péči o něj denně a muž na oplátku tráví celý den a noc s tou, která mu právě slouží. Pokud muž své povinnosti Musil, Alois: „Mezi Šamary“, Praha 1931, str. 326. Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932, str. 9. 40 Musil, Alois: „V biblickém ráji“, Praha 1930, str. 34-35, 191. Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1931, str. 210211. 41 Musil, Alois: „Mezi Šamary“, Praha 1931, str. 183. Musil, Alois: „Za mrtvým mořem“, Praha 1931, str. 71.

38

39

Např. Musil, Alois: „Pod ochranou Núriho“, Praha 1929, str. 123. Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1931, str. 267, 324. 28

42

zanedbává, zpravidla žena nic proti tomu nezmůže. Povinností manželky je starat se o stan, jídlo a ošacení svého manžela. V případě manželských neshod má muž právo ženu bít podle libosti, ale pouze v noci nebo ve stanu, aby ho nikdo neviděl. V opačném případě by mu hrozilo potupné vyhnání z kmene.43 Podle výpovědí kmene Rwalů je vdaná žena majetek muže, který s ní může nakládat jak uzná za vhodné. V případě nevěry hrozí trest smrti jí i jejímu milence. Jediná obrana ženy je utéci od manžela nebo se nechat „unést“ jiným mužem.44 V beduínských kmenech rovněž existovala instituce otroků, kteří tvořili součást jejich společenství. Zpravidla se získávali koupí nebo zajetím. Funkcí otroka bylo sloužit svému pánovi, který ho za jeho služby šatí, dává mu jídlo a bydlení. Otroci rovněž měli vlastní majetek, který byl tvořen válečnou kořistí z nájezdných výprav.45 Běžnou praxí u kočovných nomádů je odplata a krevní msta v případě zabití příbuzného. Musil popisuje různé případy, se kterými se setkal při svých výpravách do pouště. Odplata za smrt příbuzného je rodinná povinnost a je to věcí cti každého arabského beduína: „Alláh nepracuje za syny Adamovy, nýbrž pomáhá jim, když oni konají svoji povinnost. Mou povinností je, abych smyl krev svého bratra[...]Alláh mne nutká, abych se dal sám na cestu, vraha našel a tuto dýku v jeho srdci stopil.“46 Beduíni většinou své právní spory řeší mezi sebou, rozhodčím se sává kmenový náčelník nebo dědičný soudce árefa. Soudcovská hodnost zůstává v určitých rodech a přechází pravidelně z otce na syna. Každý náčelník také vynáší rozsudek, ale nemůže zamezit pravomoci dědičných soudců árefů a musí se jim rovněž podrobit. Soudní spor se rozhoduje pomocí přísahy nebo se povolávají dva očití svědci, kteří byli přítomni události, jež je předmětem sporu. Přísaha se vykonává, pokud není jedna strana sporu

Musil, Alois: „V zemi královny Zenobie“, Praha 1930, str. 175-178. Musil, Alois: „Za mrtvým mořem“, Praha 1931, str. 267-269. 45 Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932, str. 189-190. 46 Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932, str. 126. 29

43

44

dostatečně důvěryhodná a její výpovědi se nevěří. Přísaha má charakter rituálu a je závazná před Alláhem.47 Jen některé případy podstupují vyšší instanci např. sultánovy 48 nebo právním expertům muftí, kteří žijí ve větších městech a kteří se řídí podle zákonů šarí´y a koránu. Musil se ve svých pracích o problematice práva a právní vědy al-fikh, stejně tak jako tradici sunna nezmiňuje z jednoho prostého důvodu - beduíni se jimi neřídí a nemají jejich hlubší znalosti. Stejně tak nikde nehovoří rozsudcích podle práva Božího haqq Alláh a lidského haqq ádamí. Jen velmi malé procento těchto kočovníků totiž získá vyšší vzdělání v otázkách víry, tradice a práva. Většina z nich prožije celý svůj život kočováním po poušti a obstaráváním potravy pro svoje stáda. Jak Musil uvádí, praví beduínové vědí o islámu velmi málo nebo nic. Mnohokrát Musil zmiňuje vztah Arabů k osmanské vládě. Zvláště nepřátelsky se k vládě stavěl kmen Beni Sachr, který ji pomáhal při budování železnic, ochraně a dobývání nových území: „Nebýti mne a mých bojovníků, nebyla by se vláda zmocnila ani Keraku, ani Maánu. Nebýti mne a mého kmene, nebyli by inženýři tak snadno vystavěli železniční trať...Já pak, to jest Tálal, jejž vláda uznala za velkého náčelníka Beni Sachr a jemuž určila zvláštní roční služné, jsem tohoto služného nedostal.“49 S podobnými problémy se setkávali i příslušníci kmene Rwalů poměrně často, většinou šlo o majetkové spory, které se týkaly správy určitých pozemků a s nimi spojenými výnosy.50 Alois Musil nejednou řešil problémy mezi beduíny a vládou, býval také často osmanskou říší k těmto věcem najímán. Důležitou úlohu sehrál během první světové války, kde působil jako prostředník mezi těmito subjekty. Jeho úkolem bylo zajistit podporu turecké vlády ze strany kočovných kmenů proti Britským zájmům.51

Musil, Alois: „V posvátném Hedžázu“, Praha 1929, str. 218nn. Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932, str. 126. 49 Musil, Alois: „V zemi královny Zenobie“, Praha 1930, str. 34. 50 Musil, Alois: „Pod ochranou Núriho“, Praha 1929, kap. Beduové a politika. 51 Procházka, Theodor: „Velikán arabistiky – Alois Musil II“, in: Nový Orient 9/91, roč. 46, str. 257, Orientální ústav ČSAV. 30

47

48

Služba boží se vytváří jinak u kočovníků, jinak u usedlíků. Kočovníci nemají ani posvátná místa, ani obrazy, ani kněží, ani bohoslužebné obřady. Svým náboženstvím se velice podobají biblickým patriarchům. Rwalové nemají míst posvěcených službě Alláhově. Podle jejich slov je ani mít nemohou a nepotřebují je. Pravidelně totiž po pěti letech táboří v krajích jejich území a cyklicky se vrací na místa původní pastvy. Proto beduíni nevidí smysl ve stavbě chrámů či funerálních památek. Podle jejich slov a víry je Alláh přítomen na každém kroku a doprovází je všude. Doprovází je na nájezdech a válečných výpravách daleko od jejich území. Tyto názory popisují vztah kočovných beduínů k náboženské instituci mešit a modlitebních míst. Ve svých dílech Musil ani jednou nezmiňuje, že by se v poušti vyskytovala nějaká svatyně himá, haram nebo stavba sloužící k podobným účelům. Beduíni většinou ani nevykonávají pouť do Mekky čili hadždž, jež je jedním ze základních pilířů islámské víry. Podobně jako nemají svatyně, nemají ani jiné předměty, které by svou sakrální hodnotou nějakým způsobem reprezentovali Boha. Jsou přesvědčeni, že Alláh je neviditelný duch, který je doprovází na každém jejich kroku. Jeho manifestaci spatřují v kráse krajiny, ve které se celý život pohybují. Jak bylo zmíněno, Musilovy výzkumy v oblasti náboženství kmene Rwala ukazují, že příslušníci tohoto kmene nemají žádná speciální sakrální stavby ani božiště k úctě Alláha. Na rozdíl od usedlých obyvatelů měst a oáz, kteří budují určitá místa k službě boží: „Uzavrou je zídkou, aby nebylo znečištěno dobytkem a opatří je střechou, aby bylo uchráněno od deště a horkého slunce. To je jejich modlitebna. Čistí a upravuje ji, svolává sousedy ke službě boží a učí dítky předepsaným modlitbám.“52

52

Musil, Alois: “Ze světa Islámu“, ukázka z nepublikovaného rukopisu. 31

VI. Závěr Alois Musil byl vždy především nadšený výzkumník, vědec a objevitel. Kvůli novým poznatkům a objevům byl ochoten nejednou riskovat svůj život. I když plnil různá politická a hospodářská poslání, za své osobní poslání pokládal své výzkumy. Proto střežil své záznamy, spisky a nákresy s největší pozorností za jakoukoliv cenu. Jejich ztráta byla pro něj vždy tou nejtěžší ranou, kterou popisoval jako nejtrudnější chvíle jeho života. Tato nezištná oddanost výzkumné práci dává jeho dílům ten pravý smysl. Jak sám uvádí: „Nikdy jsem netoužil po cizím uznání, tím méně po vyznamenání a hodnostech. V poušti mi neprospěly ani tituly, ani řády. Byl

jsem odkázán sám na sebe a na Boha. Vědomí, že konám svou povinnost, je nejlepším uznáním a jedinou odměnou.“ S bezpříkladnou vůlí a vytrvalostí, sebekázní a přísností vůči sobě kráčel ustavičně za svým cílem, nespouštěl ho ze zraku ani na malou chvíli. Jen díky své nezlomné vůli zanechal za sebou dílo, jež nemá ve světě obdoby. Proto je nedocenitelná jeho vědecká práce, kterou vykonal na poli etnografie a výzkumů náboženského života, práce, jež zpřístupnila Západnímu světu islámskou kulturu ve všech jejich podobách. Nesmírně poučné je, co Musil píše o náboženském životě beduínů. Jeho díla se stala zakladatelskými na poli kulturní antropologie a otevírají stále nové aktuální vědecké otázky. Dodnes jsou jeho práce východisky a vzorem pro současná terénní i teoretická zkoumání. Patří mu primát bělocha, který opravdu důsledně a s vědeckou erudicí popsal život beduínů, jejich mentalitu, historii, kolorit. Musil zřejmě smýšlel o náboženství podobně, jako jeho přátelé z beduínských kmenů. Soudil, že mají přímější vztah k Bohu a morálce než ostatní příslušníci islámské víry. Jako katolický kněz, kterým se vždy cítil být, studoval a obdivoval beduíny. Jeho neskrývaný sympatie k těmto lidem byly často předmětem diskusí o jeho konfesi, nejednou byl nařčen z konverze

32

k islámu. Musil běžně používal slova Alláh i na půdě křesťanských zemí, když hovoříval o svém Bohu. Zřejmě neznalost významu slova u ostatních mu způsobovala takové strasti. Při bádání o náboženském životě obyvatelů vnitřní Arábie Musil dospěl k názoru, že beduíni jsou zdrojem pravdy, kterou celý život hledal, je to pravda vyvěrající z semitské tradice, jež dala vzniknout třem největším náboženstvím světa. Pravdu je třeba hledat v čistotě, jednoduchosti, monoteizmu a ta se objevuje na poušti. Dokonce života nepřestával obdivovat život na poušti a vracel se k němu ve svých publikacích, které hojně vydával až do své smrti. Stejně tak do své smrti byl katolickým knězem, kterému šlo jen o zprostředkování islámského náboženství Západní Evropě. Musil se mnohokrát za svého života setkal s opovržením a nepřátelstvím díky svým politickým aktivitám a vždy byl spíše ctěn ve světě než doma. 20. století mu nepřálo, byl zastáncem monarchie, pracoval v diplomatických službách Rakouska-Uherska a byl osobním zpovědníkem císařovny Zity. Když začal učit na Karlově univerzitě musel čelit útokům českých „pseudovlastenců“. Za druhé světové války a po ní již nebylo možné, aby se veřejně hovořilo o vědci a katolickém knězi, orientalistovi a biblistovi, to neodpovídalo komunistické propagandě o roli náboženství v životě společnosti. V dnešní době se Musil dostává opět do širšího povědomí veřejnosti a je stále předmětem výzkumů badatelů po celém světě. Jeho práci se po letech konečně dostalo uznání i doma. I když se zdá, že o Musilovi bylo již mnoho napsáno a že jeho dílo je zpracováno, přesto existují ještě materiály, které stále čekají na podrobné prostudování. Jsou to četné dopisy uložené v muzeu ve Vyškově a především je to celoživotní Musilova vědecká práce týkající se islámu, kniha Ze světa islámu.

33

Resumé Alois Musil se svým celoživotním dílem zařadil mezi velikány arabistiky. Není vůbec jednoduché zachytit jeho bohatý život a nesmírně obsáhlé dílo. Musil, jehož činnost nabývala i charakteru diplomatického, patřil k posledním encyklopedickým orientalistům, jejichž pole působnosti sahalo od biblických studií, etnografie a zeměpis až po politické dění současného období. Alois Musil se narodil 30. června v Rychtářově u Vyškova. Po studiu na gymnáziu se rozhodl pro dráhu kněze. V této době se v něm prohloubil zájem o starozákonní problematiku a hebrejštinu, což mělo za následek skutečnost, že odešel studovat do Jeruzaléma, kde počal pracovat na svém celoživotním vědeckém díle. Odtud začal podnikat první výpravy do okolí a postupně se seznamovat s životem původních kočovných obyvatel. Jeho zájem o poznání domorodých kmenů, v nichž spatřoval původní obyvatelstvo biblických semitů, ho zavedl do oblasti zvané Arabia Petraea, kde se počal zabývat výzkumem beduínských kmenů vnitřní Arábie. Během dlouhých let cestování zmapoval velkou část Arabského poloostrova, nashromáždil unikátní etnografický materiál a provedl několik převratných objevů. V raném období cest z konce devatenáctého století lze považovat za nejdůležitější výpravu, při které objevil letohrádek Kusejr Amra z doby umajjovské. V zámečku se na stěnách nacházelo mnoho figurálních vyobrazení, což bylo proti všem tehdejším představám o islámském náboženství. Zobrazování lidských postav, zvláště pak v rané době umajjovské, bylo naprosto nemyslitelné a proto se Musil nejednou setkal s výsměchem a opovržením. Nakonec si však tímto objevem vydobyl prestiž a celosvětové uznání. Alois Musil podnikal cesty do Orientu až do roku 1917. Na svých cestách prožil různá dobrodružství, která ho několikrát málem stála život. Přes všechna tato nebezpečí však dokázal vykonat nesmírnou práci zvláště v oblasti etnografie díky životu uvnitř beduínské komunity. Jeho dovednosti a znalosti mu vynesli takovou přízeň u kmenů Rwala a Beni Sachr, že se dokonce stal jejich spolunáčelníkem známým jako Musil ar-Rueli. Během pobytu v těchto kmenech sesbíral údaje o jejich náboženském životě, zvycích a tradicích, rituálech, zeměpisu a historii. Musil se tak stal průkopníkem kulturně antropologických studií v oblasti Orientu a dodnes jsou jeho práce předmětem studia u nás i ve světě. Během celého života čile psal a vydával stovky článků a publikací, čímž nesmazatelně obohatil poznání Blízkého východu. Za to se mu dostalo mnoha ocenění a vyznamenání po celém světě. Od dvacátých let 20. století se věnoval politické, hospodářské a především akademické činnosti. Podílel se na otevření Orientálního ústavu společně s prezidentem Masarykem, vydával ediční řadu Dnešní Orient a přednášel na Karlově a Vídeňské univerzitě. Roku 1944 umírá na svém statku v Otrybech.

34

Použitá literatura: Primární literatura:

Musil, Alois: „Tajemná Amra“, Praha 1932. Musil, Alois: „V zemi královny Zenobie“, Praha 1930. Musil, Alois: „Pod ochranou Núriho“, Praha 1929. Musil, Alois: „Za mrtvým mořem“, Praha 1931. Musil, Alois: „V posvátném Hedžázu“, Praha 1929. Musil, Alois: „Mezi Šamary“, Praha 1931. Musil, Alois: „V biblickém ráji“, Praha 1930. Musil, Alois: „V roklích edomských“, Praha 1932. Musil, Alois: „Kusejr Amra“, Praha 1902. Musil, Alois: „The Manners and Customs of the Ruwalla Bedouins“, New York, American Geographical Society, 1928. Musil, Alois: „Naše úkoly v orientalistice a v Orientě“, Praha 1920. Sekundární literatura:

A. Musil, Články o něm (1911-2001), Knihovna Karla Dvořáčka, Vyškov 2001. Studie o A. MUSILOVI: Archív orientální 63, 1995. Rypka, Jan, „Alois Musil, June 30th , 1868 – June 30th, 1938“, in: Archiv orientální, r. 15, č. 1-2, Praha 1938. Procházka, Theodor: „Velikán arabistiky – Alois Musil II“, in: Nový Orient 9/9,1roč. 46, Orientální ústav ČSAV. Tauer, Felix: „Svět islámu“, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1984. Blechová, Anna: „Alois Musil, Seznam děl, statí a článků vlastních i životopisných“, in: Katalog výstavy ke 100. výročí narození Aloise Musila, Československá zeměpisná společnost při ČSAV. Jiří Bečka, Miloš Mendel: „Islám a české země“, Votobia Praha, 1998. Kropáček, Luboš: „Duchovní cesty islámu“, Praha 1993. 35

Obsah:

I.

Úvod

II.

Život a dílo Aloise Musila

III.

Objevy Aloise Musila Kusejr Amra

Zeměpisné objevy

IV.

Islám Alláh v recepci beduínů Rwalové

Společnost a její struktura

V.

Rituály Životní cyklus beduínů Sociální poměry

VI.

Závěr

Resumé

Použitá literatura 36

37