Resumé | Rozhovory | Pamuku, zapiš to vše!
Pamuku, zapiš to vše! V Paříži u příležitosti „Turecké sezony ve Francii“ jsem se setkal s Orhanem Pamukem. Byl čestným hostem literárního setkání v divadle Odéon, kde pokřtil svou sbírku esejů Jiné barvy. Při této příležitosti mu také pařížský primátor Bertrand Delanoë udělil nejvyšší vyznamenání pařížské radnice Grande Médiille de Vermeil de la Ville de Paris. Po slavnostním ceremoniálu jsem požádal romanopisce o rozhovor pro mezinárodní Festival spisovatelů Praha. Miro Procházka: Píšete o střetávání různých tradic civilizací. Jak vnímáte dnešní setkávání Západu s Orientem?
Orhan Pamuk: Nevnímám jej jako konflikt civilizací. Srážky mezi islámskými fundamentalisty a americkou armádou to není konflikt civilizací, to jsou dvě agresivní, navzájem se testující zbrojní síly.
A proč jste napsal politický román Sníh?
Všechny mé romány jsou pokusy pohlédnout na mou část světa z různých hledisek. V knize Jmenuji se Červená prostřednictvím malířství. V Muzeu nevinnosti jsem se díval skrze lásku, a ve Sněhu z perspektivy politiky. Ale nechtěl jsem kritizovat užívání síly stoupenci zesvětštění nebo to, že islámští fundamentalisté zabíjejí. Chtěl jsem vytvořit obraz prostředí kulturní země. Nepíši z etických pohnutek, jen líčím život v Turecku, takový, jaký je.
Jsem oddán liberálním hodnotám, dožaduji se omezení vlivu armády a náboženství na politiku. Měli bychom mít zaručenou svobodu kritizování všeho bez hrozby vězení. Žít otevřeně. Jsem pro vstup Turecka do Evropské Unie, neboť mi záleží na dodržování práv menšin, na tom, aby se občané neobávali vlastního státu. To jsou věci, jež nepotřebují výjimečné politické činy ani nejsou utopické. Jsou to prosté, etické otázky: svoboda slova, úcta k cizímu životu.
Cařihrad je pro vás jako New York pro Woodyho Allena - inspirací a součástí osobnosti?
Můj Istanbul 50. a 70. let, jenž jsem vylíčil v autobiografii Istanbul - vzpomínky na město, je město černobílých ulic, se stopami dávné velkoleposti otomanského impéria. Město na kraji Evropy viděné očima dítěte. Ten můj Istanbul byl třímilionovým městem. Dnes zde bydlí skoro 14 miliónů, většina migrantů z Anatolie. Část dění v tomto městě jsem již literárně ztvárnil.
Nedávno se mě někdo na Columbijské universitě zeptal, zda napíši knihu o New Yorku. Ne, nenapíši. Dál budu psát romány jen o Istanbulu.
Slovo „inspirace“ je pro mě příliš líbezné. Mé vztahy s tím městem jsou přízemnější. Nikdy jsem ho „nepulíroval“, ač jsem mírnil jeho smutek. Snažím se o něm mluvit tak, jako druzí mluví o svých dlaních. Neříkám: „Hle má ruka, je mimořádně hezká“. Já říkám: „Hle ruka. Žije se mi s ní dobře, neboť je má“.
Evropané považují Konstantinopol za jedno ze středisek starověkého a středověkého světa, a jeho pád za konec antické kultury. Čím je pro Turky Cařihrad a jeho minulost?
Já věřím v koncepci horkých a chladných dějin. Ty horké nás utvářely během posledních 200 let, zbytek je něčím jako dekorace. To, co se událo před 600 lety, je zajímavé, čteme o tom, ale to, co nás opravdu utvářelo, je posledních sto, ba dokonce padesát let. Pro mne nejsou natolik podstatné dějiny, jako kultura coby plynulost vývoje. Chudoba, náboženství, sekularizace, politika, národnostní problémy, kulturní bohatství, státní moc - to jsou otázky, jež mě zaměstnávají.
Můžete vysvětlit, co je to hüzün?
Jde o arabské slovo podobné evropské melancholii. V knize Istanbul - vzpomínky na město jsem tomuto jevu věnoval celou kapitolu. Melancholie je osobním pocitem, leč hüzün Istanbulu je vlastní celé společnosti. A je to také jistý životní styl. Jeho podstata spočívá v přesvědčení, že žijeme na kraji Evropy, poddáváme se západním vlivům, ale vedeme skromný, přímo bídný život. Známky velkoleposti osmanského impéria se postupem času měnily v trosky a změny, s nimiž jsme počítali, nenastaly tak rychle jako v Evropě. To způsobovalo frustraci. V 50. a 60. letech jsme si mysleli, že se nic nezmění a Evropa je tak blízko.
Položil jsem si kdysi otázku: jaké pocity ve mně vzbuzuje obraz Istanbulu? Je to pocit blízký melancholii, ale bližší tomu, co Arabové a Turci nazývají hüzün. A podle mne to je podstata tohoto města. Neboť hüzün lze přirovnat k japonské ušlechtilé slabosti, tomu, že je nemožné dosáhnout naprostého úspěchu, poněvadž žijete ve společenství, v němž každý na někom závisí a vzájemně se omezuje. V takové filozofii uzrávalo celé město v 50., 60. a 70. letech. Nyní lidé chtějí být bohatí a šťastní, nestydí se za ty touhy. Možná turecké hüzün již pominulo?
Globalizovaný svět nám nedovolí zachovat odlišné totožnosti?
Špatné na globalizaci je to, co vede ke stírání rozdílů a růstu mezinárodního kapitálu. Ale na druhé straně se otvírají společenství žijící stranou od světa. Globalizace zavádí hospodářský a politický liberalismus, svobodu slova, přibližuje nás sobě a umožňuje svobodnou výměnu myšlenek. Lidé a ideje by měli volně kroužit světem.
V románu Istanbul - vzpomínky na město píšete o velké rodině, která navzdory konfliktům žije pod jednou střechou.
Má rodina se krátce před mým zrozením přestěhovala z velkého domu v osmanském stylu do moderního činžáku. Ten dům působil stísněným dojmem, zejména při jídle, kdy celá rodina usedala ke stolu. Po nějakém čase, kdy se rodinné jmění ztenčilo, přestěhovali jsme se - já, můj bratr a rodiče - do jiného bytu. Později jsem se oženil, bydlel zvlášť, a pak jsem se rozvedl. Před 50 lety jsem bydlel s třiceti člennou rodinou, nyní žiji sám. To je dopad modernosti.
Zda je mi proto smutno? Ano. Ale v mé povaze tkví potřeba být sám. Skládám se z takových protikladů: teskním po velké rodině, ale zároveň chci být sám ve svém pokoji.
V Novém životě první věta zní: „Přečetl jsem jednou jistou knížku a celý život se změnil“. Je to možné?
Jestliže jsi nešťastný, svět tě tísní, pak přečtené prožíváš celou svou bytostí. Svět exploduje a ty odkrýváš nový život. Já jsem četl tak, jako bych očekával, že na mě najednou spočine světlo. Když mě nějaká knížka otravovala, okamžitě jsem sahal po další, jako po protijedu.
Jsem „bookish writer“, jak říkají Anglosasové, přiznávám. Tento spisovatel má omezenou životní zkušenost a čerpá ji ze zážitků druhých. Nechtěl jsem být někým takovým. Snad teď, ve věku 57 let, je ve mně čím dál méně z takového bookish writera, čím dál více chci komunikovat s lidmi. Ale když mi bylo 20 let, chtěl jsem psát jako Dostojevskij, Tolstoj nebo Čapek.
To oni jsou vašimi mistry?
Především je to Tolstoj, Dostojevskij, Proust a Mann. Pochopitelně jsou i jiní: Calvino, Borges, Nabokov nebo Poe - ti ve mně vzbudili chuť k experimentům. Pořád věřím v narativní přístup v literatuře.
Často se ve vašich knihách objevuje spisovatel Orhan - v Tichém domě, Sněhu nebo jako hoch v Jmenuji se Červená.
Dělám to trochu jako Hitchcock, jenž vystupoval ve vlastních filmech. Můj Orhan ve Sněhu nebo Muzeu nevinnosti spojuje děje, propojuje počátek s koncem, umožňuje završit román. Tím dávám čtenářům pocit jistého realismu, nepředstírám, že píši román jako Balzac nebo Stendhal. To já vymyslel ten svět a on je můj.
Poslední věta z knihy Jmenuji se Červená zní: „Aby vyprávěl opravdu úchvatný příběh, Orhan by necouvnul před žádnou lží“.
Já nikdy nelžu. Leda ve vyprávěních. Vždyť umění vyprávět spočívá v přetváření života tak, aby lidi
uhranulo.
V Tichém domě jste napsal: „Mužům nepřísluší klást příliš mnoho otázek. Zvědavost zanech kočkám“. Chválabohu za zvědavost. Jsem typem člověka, jenž se rád učí věcem samostatně. Studoval jsem architekturu, po třech letech toho nechal, později jsem skončil novinářství, ale musím přiznat, že ve školách jsem se příliš mnoho nenaučil. Mým zdrojem poznání byly knihy, chodil jsem do antikvariátů, knihkupectví, knihoven, abych mohl číst a dovídat se. Jsem šťasten, když potkám člověka nabitého zvědavostí jako kočka.
Kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová jednou řekla, že pro tureckého čtenáře vaše knížky jsou jako zkoumání pulsu. Patřím k tomuto národu, zde žiji. A je to země na konci Evropy, dílem izolovaná společnost. Pokud to přirovnáte k měření pulsu, tak měřím jedině svůj. Zachraňuje mně zvídavost a maniacká potřeba poznávání světa prostřednictvím knih. Z nich jsem se mohl dovědět, co je to postmodernismus, kdo to je Borges, Calvino nebo Kundera. Knížky rozšířily můj obzor, ale Turecko mi dalo celou galaxii nádherných, kouzelných detailů..
Do národních klecí rádi zavírají spisovatele kritici, novináři a vydavatelé. Když Proust psal o lásce, tak psal o lásce, ale když já píši o lásce, říkají: hle příklad lásky turecké.
Já píši způsobem, jenž mě zcela zaměstnává, pohlcuje můj vztek a pocity, s nimiž se ne vždy chci ztotožnit. Vyjadřuji sebe. Není mým cílem zastupovat Turecko, ale ježto celý svět o mně říká: „Pamuk, turecký spisovatel“, je to v pořádku. Nebojuji proti tomu, ač se tím stávám trochu tak exotickým. A náboženství? Je vám blízká postava Kaa z románu Sníh - chce být člověkem Západu a zároveň věří v Boha? Ka má hodně mých rozervaností. A hledá. Třeba ta jeho tužba po příslušnosti k pospolitosti, již se zoufale pokouší uskutečnit. V malém městečku se přidává k islámskému náboženskému společenství. Skličuje jej však způsob, jak zacházejí se ženami, podřizování se autoritám, zřeknutí se individualizmu. Já mám stejné pocity. A již vím, že mým náboženstvím je literatura. Ve vystoupení při přebírání Nobelovy ceny jste mluvil o obavách současného člověka, čili o ... Hladu, bídě a neklidu. Z nich vyplývají složitější problémy duchovní stránky člověčenství - ztráta totožnosti a důstojnosti, neúcta k vlastním kořenům, náboženství, minulosti. Literatura se těmito věcmi stále častěji zabývá a svět by tomu měl pozorně naslouchat. Drama spočívá v tom, že svět řídí západní elita, z bohatství těží nemnoho lidí, a zbytek bojuje o přežití. A já zčásti jsem výplodem západní civilizace, ale druhá část mne náleží k tomu druhému světu, jehož hlas není slyšet. Jaké bude podle vás místo Turecka v současném světě? Krize a odvěký spor mezi armádou a konzervativci to nejsou pouze turecké záležitosti. Když píši o Turecku, snažím se to dělat tak, aby se čtenář z Jižní Ameriky, Indie, Koreje nebo arabských zemí, kde jsou mé knížky populární, mohl ztotožnit s těmito problémy. Mám typickou rozervanost spisovatele, který chce být realistou, navíc čteným. Když jsem psal Sníh, jezdil jsem do Karsu a nahrával na magnetofon vyprávění lidí. Stěžovali si na vládu, armádu, na to, že jsou tací chudí a opakovali: „Pamuku, zapiš to všechno!“. A hned dodávali: „Ale nemluv nic špatného o našem
městě“. Jak lze napsat o tamním životním hororu a současně představit milý příběh? To je odvěký problém bytí spisovatelem v nespravedlivém světě. Ten problém můžeme vyřešit zkoušením nalézt rovnováhu. Snad ji sám nemám, ale budu dále dělat to, co dělám. V loni uveřejněném eseji Má turecká knihovna jste psal o zapojení se tureckých spisovatelů v 70. letech do budování nového, lepšího světa. Znáte hranice mezi uměleckou tvorbou a propagandou? Pokud píšeš něco, čemu nevěříš, je tvá knížka bezcenná. Mé pochyby se týkaly starších, levicových tureckých spisovatelů, jichž jsem si vážil a měl je rád, kteří ale znesvětili svůj talent, aby sloužili politice. Pro mě je největší hodnotou je literatura, teprve potom politika, etika, služba národu.
