Březen-Duben 2013 - Číslo 2/57/ - Ročník 8
DVOUMĚSÍČNÍK FARNOSTÍ LAŠKOV, PŘEMYSLOVICE, ČECHY POD KOSÍŘEM
Milost, to jsou ruce sepnuté k modlitbě, v tichu, před tváří lásky.. milost , to je síla, která nás unáší k Bohu, dává světlo,tam kde my vidíme jen tmu.. dává radost tam, kde byl smutek, dává život, kde byla smrt… dívá se,co je před námi a vede náš pohled k nebi, zvedá nás, když upadáme, vzlétá s námi k oblakům, milost, to jsou ruce plné jasu, které smí lásku pohladit… to je náruč, ve které se můžeme skrýt… Milost, je zůstat v tichu, a slyšet jemný hlas… milost, to je Boží pohled v nás… A. K.
Malé křesťanské kalendárium… Březen
3. 3. Třetí neděle postní Evangelium dnešní neděle přináší zprávu o vyčištění chrámu. Ježíš zde zřetelně poukazuje na svou smrt a vzkříšení. (J 2, 13-15) 10. 3. Čtvrtá neděle postní Tato neděle se podle vstupního zpěvu nazývá také nedělí „Laetare“, tj. raduj se. Vstupní modlitbu a modlitbu nad dary proniká radost předcházející velikonočním svátkům. V evangeliu dnes nasloucháme rozhovoru Nikodéma s Ježíšem (J 3, 14-21). 17. 3. Pátá neděle postní Pátou nedělí postní začínala dříve doba umučení. Toto označení chtělo vyjádřit, že od této neděle v mešních textech vystupuje více do popředí Kristovo utrpení. Dříve se s touto první nedělí umučení pojil zvyk zahalovat v kostele kříže a obrazy. Důvodem k pozdějšímu zahalování oltáře byla možná sounáležitost věřících s veřejnými kajícníky, kteří byli na začátku postní doby v rámci kajícího rituálu vykázáni z chrámu. Protože si však i ostatní byli vědomi, že jsme hříšníky, jak ukazuje např. i rozšíření obřadu udělování popelce na všechny věřící, měla a chtěla si i celá obec věřících odepřít pohled na oltář, příležitostně se mluvilo i o postu očí. Později se na postní véla (plátna) kreslily obrazy Kristova umučení. Jedno takové postní plátno můžeme vidět i v našem farním kostele. 19. 3. Slavnost sv. Josefa 24. 3. Šestá neděle postní má v římském misále název: „KVĚTNÁ NEDĚLE O UTRPENÍ PÁNĚ“. Tímto názvem je naznačen hlavní motiv začátku Svatého týdne, daný dvěma částmi, které dohromady tvoří jedno velikonoční tajemství: vítězství a oslava Páně (symbol palmových ratolestí) i utrpení a smrt (četba pašijí). Obě témata jsou nerozlučně propojena v tom, co tento den charakterizuje: v památce Kristova slavného vjezdu do Jeruzaléma a v eucharistické slavnosti. Vyjadřuje se zde to, co je základem křesťanského života: Pán nikdy není jen trpící nebo jen oslavený. Je trpící, ukřižovaný, ale zároveň ten, který vstal z mrtvých. Oslava tzv. „Svatého týdne“, který začíná Květnou nedělí, vyžaduje slavnostní vstup, v němž se symbolicky naznačuje, že 2
následujeme Pána na jeho cestě utrpení a účastníme se jeho kříže, abychom měli též podíl na jeho vzkříšení a na jeho životě. Tato myšlenka se nejlépe vyjádří průvodem s požehnanými ratolestmi. Ty se žehnají s prosbou: „Požehnej také nás, ať s radostí jdeme za svým Králem Kristem.“ Když průvod (v mnoha farnostech jen požehnání ratolestí) skončí, začíná bohoslužbou slova druhá část liturgie Květné neděle. „...Když nám Pán přikázal, abychom ho následovali, nebylo to proto, že naši službu potřeboval, ale proto, aby nám dal spásu. Následovat Spasitele znamená mít účast na spáse, jako jít za světlem znamená mít účast na světle.“ (srv. Jan 8,12). 28. 3. Zelený čtvrtek Obsahem liturgie tohoto večera jsou dvě události: 1. Ježíšova večeře na rozloučenou při níž ustanovuje tajemství eucharistie a myje apoštolům nohy. 2. Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a zajetí... Při chvalozpěvu „Sláva na výsostech Bohu“ se mohou rozeznít zvony, jež utichnou až do „Sláva na výsostech Bohu“ velikonoční noci. Po přijímání se odnáší Eucharistie na vyzdobené místo v kostele („Getsemanská zahrada“, „Boží hrob“), kde se uloží. Alegorie v tom vidí Ježíšův odchod z večeřadla do Getseman. Po eucharistické slavnosti se podle prastarého zvyku z oltáře odnášejí plachty a kříž. Je to znázornění toho, že této noci byl Ježíš zrazen, opuštěn od svých přátel a nakonec byl zajat. Mší, která se slaví večer, si církev připomíná poslední večeři, při níž Pán Ježíš v noci, kdy byl zrazován, ukázal všechnu svou lásku. Obětoval Bohu Otci svoje tělo a svou krev pod způsobami chleba a vína a předal je apoštolům. Velikonoční večeře - pascha, při které Ježíš ustanovil památku na své utrpení a smrt, se slaví ve věřících židovských rodinách dodnes. Je připomínkou mocného Božího činu záchrany Izraele ze zajetí v Egyptě. My, křesťané, žijeme stále v plnosti Hospodinovy paschy (přejití) z mnohých otroctví, majících svůj vrchol ve smrti. Beránek, jehož krví jsme tak jako Izraelité v Egyptě chráněni před věčnou smrtí, je Beránek Boží, Ježíš. A ujištění o naší ochraně Beránkovou krví můžeme a máme prožívat v každé Eucharistii. Eucharistie má být večeří, kterou, obrazně řečeno, máme také jíst s přepásanými bedry a holí v ruce, tak jako Izraelité před vyjitím - paschou z otroctví Egypta. Máme ji jíst a být připraveni na cestu. Od této večeře je třeba se neprodleně vydávat na cestu za naším Pánem, protože on je cesta do naší zaslíbené země. Je to 3
ovšem také cesta přes poušť utrpení a smrti, ale též cesta přes vzkříšení, cesta se zaručeně dosažitelným koncem. Totiž se vstupem do „země“, ze které nebudeme vyhnáni, do „nového nebe a nové země“ nebeského království. 29. 3. Velký pátek Začátek novény k Božímu milosrdenství Obsahem velkopátečních obřadů je zpřítomnění spásonosného Kristova utrpení a smrti. Obřady nejsou pouhou památkou Kristovy smrti, ale jsou oslavou velikonočního tajemství, skrze které Kristova smrt dochází svého smyslu ve zmrtvýchvstání. Skrze toto tajemství Vykupitel zlomil moc hříchu, pekla a smrti. Podle prastaré tradice dnes církev neslaví eucharistickou oběť. Liturgické obřady začínají obvykle kolem třetí hodiny odpolední, kdy byl Kristus umučen. Mají tři části: 1. Bohoslužbu slova, zakončenou přímluvami za celý svět, 2. uctívání kříže, 3. přijímání. Kněz je oblečen do roucha červené barvy a na počátku obřadů zdraví oltář hlubokou úklonou nebo se vrhne na tvář (prostrace) a chvíli se tiše modlí. Oltář je zbaven plachet, svící a kříže. Velký pátek je postním dnem závazně zachovávaným v celé církvi, a to postem od masa a újmy v jídle. „Proč za nás musel Boží Syn trpět? Ze dvou důležitých příčin: za prvé, aby nám dal lék proti hříchům a za druhé, aby nám dal příklad, jak máme žít. Na kříži nechybí žádný příklad ctností, pokud hledáš příklad lásky: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život.‘ To udělal Kristus na kříži. Hledáš-li trpělivost, najdeš na kříži tu největší. Hledášli příklad pokory, pohleď na Ukřižovaného. Hledáš-li příklad poslušnosti, následuj příklad toho, který zůstal poslušným Otce až na smrt. Hledáš-li příklad, jak pohrdat pozemskými věcmi, následuj toho, který je Král králů a Pán pánů, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání, a jenž byl na kříži nahý, posmívaný, poplivaný, zbičovaný, trním korunovaný…“ (sv. Tomáš Akvinský) 30. 3. Bílá sobota Na Bílou sobotu setrvává církev na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smrti, a také o jeho sestoupení mezi mrtvé. V modlitbě a postu očekává vzkříšení. Bílá sobota je tzv. aliturgickým dnem, neboť se dnes zásadně neslaví mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a případně svátosti smíření. 4
31. 3. Slavnost Zmrtvýchvstání Páně Když Židé slaví Velkou noc, nejmladší z rodiny se musí zeptat: „Co to děláte?“ Otec má odpovědět: „Dnes nás Bůh vyvedl z Egypta.“ Kdyby se nás někdo o Velikonoční noci zeptal: „Co to děláte?“, odpověděli bychom: „Dnes nás Bůh vyvedl z moci viny a smrti.“ (P. V. Judák) Duben 7. 4. Druhá neděle velikonoční - Svátek Božího milosrdenství 8. 4. Slavnost Zvěstování Páně 23. 4. Svátek sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka 25. 4. Svátek sv. Marka, evangelisty 29. 4. Svátek sv. Kateřiny Sienské, panny a učitelky Církve, patronky Evropy
Víš, že … Záměry prozřetelnosti * Střípky ze života papeže Jana Pavla II. (17. pokračování) Doléčení tak vážného zranění při atentátu neprobíhalo ani zdaleka podle představ lékařského konzilia, ba ani Svatého otce. Odpoledne 18. května 1981 byl zotavující se papež přemístěn z jednotky intenzivní péče do svého apartmá v 10. poschodí nemocnice Gemelli. Vedle něj měl pokoj jeho sekretář Mons. Dziwisz a apartmá dotvářela i třetí místnost, sloužící ke konzultacím lékařů o pacientově zdravotním stavu. Účastníkům konzilia říkal Jan Pavel II. žertem „velerada“. Casaroli totiž doplnil tým lékařů o specialisty ze Západního Německa, USA, Francie, Švýcarska a Polska. Odtud přiletěl jeho dávný přítel, s nímž jezdíval na kajaku, nyní šéf transplantačního oddělení a imunolog na Koperníkově univerzitě v Krakově, profesor Gabriel Turowski. Pomáhal odborně a dělal společnost trpícímu. Dne 20. května dostal pacient poprvé vařený pokrm a skončilo nitrožilní 5
vyživování. Pokrok v léčbě zkazila záhadná horečka, jejíž příčinu si lékaři nedokázali vysvětlit. Papež jí nepřikládal téměř žádnou váhu a začal z lůžka v nemocnici plnit povinnosti papežství. Mezi jednu z těch smutných patřila poslední slova polskému primasovi kardinálu Wyszyńskiému, který umíral. Papežův tajemník jej navštívil v Polsku a dovezl odtud kardinálův list. Pro jejich poslední rozhovor 25. května – těsně po poledni – použil papež telefon. Rozloučení začal Svatý otec slovy: „Žehnám Tvoje ústa a ruce za to, co jsi v životě řekl a vykonal.“ Jeho úcta k polskému primasovi byla opravdová, i když kardinál nebyl jeho otcovskou osobností, jako například kardinál Sapieha. Polský primas zemřel za tři dny nato, tedy 28. května 1981. Ale ani papež na tom nebyl dobře. Den před Wyszyńskiego smrtí začal mít obtíže s dýcháním, pociťoval bolesti na prsou a měl zvýšenou teplotu. Jen co se stav opět normalizoval, papež si přál, aby byl propuštěn do domácího léčení. 6. a 7. června se chtěl totiž účastnit 1600. výročí prvního koncilu v Konstantinopoli a 1550. výročí koncilu v Efesu, který slavnostně schválil Mariin titul Theotokos, „Bohorodička“. Ale to chtěl Jan Pavel II. po svém těle toho mnoho. Vydržel pouhých pět minut, jen co 6. června dočetl z lodžie sv. Petra své poselství. Více nemohl, náhle zeslábl. Horečka stoupla na 39,5°C a začala pomalu klesat. Pravá plíce byla zasažena infekcí, ale ta neměla s horečkou co dělat. Nemohl dýchat. Papež se šedivým obličejem vypadal hrozně, oči vpadlé. Lékaři nevěděli, co s ním. Obávali se o jeho život. Proto byl opětovně převezen do nemocnice Gemelli a znovu byl nitrožilně vyživován. K jeho lůžku byl přivolán další odborník na virové infekce, a tak se přece jen nakonec podařilo zjistit příčinu a stanovit správnou diagnózu. Při „druhé agónii“ se léčba zaměřila na odstranění cytomegalovirózy, kterou byl papež napaden. Virus má čtyřiadvacetihodinový cyklus a dostal se do těla Svatého otce při operacích s množstvím darované čerstvé krve, když po výstřelech krvácel dovnitř. Znovu bylo nyní nutno vyměnit všechnu krev. Na onen virus není zatím žádný antibiotický lék, a tak papežovo tělo dostávalo k podpůrné léčbě nejen nitrožilní výživu, ale i glukózu, léky na utišení bolesti a léky na snížení teploty. Až 24. června bylo jasné, že se papež může uzdravit. Nesměl nic číst z úřadu, či jiná závažnější sdělení. Jan Pavel II. přežil. 6
Běžel červenec a papež se nadále zotavoval z následků zranění Agcovými výstřely. Ten, jak víme, byl ihned po atentátu na náměstí sv. Petra 13. května dopaden, umístěn a vyslýchán v Paláci spravedlnosti, tedy na italské půdě. Podle svých vlastních slov byl Mehmet Ali Agca mezinárodním teroristou, spolčeným s jinými, ale on sám nečinil rozdíl mezi politickou levicí a pravicí. Tvrdil, že byl sám a sám se rozhodl na papeže zaútočit, ale neměl v úmyslu ho zabít. Jinak by přece na cíl vystřílel všechny náboje z revolveru, který podle vlastního doznání koupil v Bulharsku. Soudce Severino Santiapichi upozornil šestičlennou porotu, že v jeho výpovědi je řada nepřesností a mezer. Hlavní otázkou bylo, zda střílel úmyslně, či nikoliv. Agcův přidělený obhájce zpochybnil oprávněnost italského soudu. Trval na tom, že atentát se stal na území svrchovaného státu Vatikánu a nikoliv Itálie. Soudce zpochybnění odmítl a citoval Lateránskou smlouvu mezi Itálií a Svatým stolcem, která s podobnou možností počítala. V tu chvíli Agca obhájce odmítl a začal se obhajovat sám. Vyzval Vatikán, aby se choval jako samostatný stát, řekl, že byl v italském vězení mučen vyšetřovateli a nakonec odmítl odpovídat na otázky soudu. Není jasné, proč tak učinil, a rovněž i to, proč nevyužil svého práva a neodvolal se 22. července proti rozsudku soudu, jímž byl odsouzen na doživotí. Nebyly vůbec odkryty motivy spiknutí, či teroristova samostatného jednání. Washington Post tvrdí, že Agca byl členem „Šedých vlků“, uskupení tureckých ultranacionalistů s fašistickými názory, kteří „nenávidí Západ a křesťanství“ (tamtéž str. 195-197). Pro mnohé Poláky pak byly Agcovy styky s Bulhary důkazem sovětské účasti na celé záležitosti. Uvnitř Vatikánu byl rozšířen podobný názor. Existují důkazy, že v Římě mělo dojít k atentátu již v lednu 1981, s Agcou jako s mužem na spoušti, a Lechem Walesou, vůdcem Solidarity, který přijel za papežem Janem Pavlem II. (Henze, The Plot to Kill the Pope – str. 170-172). Papež byl ovšem terčem vyššího řádu v okamžiku, kdy v Polsku umíral primas kardinál Wyszyński. „Polsku tak bude zasazena dvojí rána…“ Zajímavý je podle některých tzv. „canterburský scénář“, v němž do role Jindřicha II. dosadíme jistého tehdejšího politického představitele, který se ptá, zdali ho někdo nezbaví všetečného kněze. Tak mohlo být zorganizováno zavraždění Jana Pavla II. v roli Tomáše Becketa. To, že Agca jednal sám, není věrohodné, vždyť si ani 7
nepřipravil ústupovou cestu. A kdo mu ji měl zajistit? Plná pravda zřejmě nebude nikdy známa. Papež Jan Pavel II. podal osobní odpověď na to, jak on chápe své papežství a celý život. Po svém uzdravení navštívil 12. a 13. května 1982 – na první výročí pokusu o jeho vraždu – portugalskou svatyni Naší Paní Fatimské ve Fatimě. Dne 27. prosince 1983 pak navštívil „svého“ atentátníka přímo v jeho cele. Fotografie z vězení ukazují, že kromě mše, kterou zde celebroval, došlo mezi ním a Agcou ke smíření a odpuštění. Pro celý dramatický papežův boj o život, ba i zde v cele vězení, platila jeho slova z Fatimy: „V záměrech Prozřetelnosti neexistují žádné výhody“. A tak je tomu, jak byl přesvědčen Jan Pavel II., s každým z nás. (pokračování příště) R. D.
Úvaha k zamyšlení… Káva s Ježíšem Rozhovor Martina Jakimowicz se sestrou Halinou Madej
Halina Madej od 23 let se modlí v Misijním Shromáždění Služebnic Ducha Svatého. Od 10 let pracuje na Ukrajině. Dříve bydlela v Holandsku a Německu. Martin: Jak dnes chutnala káva s Pánem Ježíšem? 8
S. Halina: Pán Ježíš má rád stejnou jako já: s mléčkem a lžičkou cukru. Mohla bych udělat ne špatný reklamní spot: „Den bez kávy s Ježíšem – den ztracený“ – směje se Sestra. Odkud takový originální nápad? - Odhaluji, že pán Ježíš je plný jednoduchostí, úplně jiný než si představujeme. Touží po nás, chce nám být nablízku. Neslyšela Sestra námitek: to je přílišné důvěrné spřátelení se s Nejvyšším! - Občas bylo lehké udivení, ale většina osob „se chytila“. Konečně jim říkám, že stejně dobře může to být „čajíček s Panem Ježíšem“. Odkud ten nápad? Máme kamarády, rádi s nimi přebýváme, rádi si s nimi dáme dobré kafíčko. A Pán Ježíš je můj Nejokázalejší Přítel, tedy proč Ho nepozvat? Nemá Setra před Ním žádná tajemství? - Nemám. Opačně, chci, aby věděl o všem. Není třeba před Ním nic skrývat, neboť On se dobře vyzná a ví, jak může přijít s pomocí. Tak opravdu, nemusím nic dělat, a On se mnou stejně raduje… Otec Pelanowski, řekl kdysi v našem společenství: „Mám strach, že Ježíš řekne: „Augustine, neznám tě. Nikdy jsi mi neřekl, jaké fotbalové družstvo máš rád, jakou hudbu posloucháš… Vždycky jen seznam nářků a stížnosti“. A Sestra? O čem Mu Sestra vypráví? - O všem. Ježíš je tak nádherný, že… zapomínám na celý svět! Nikdo nemá pro Něj čas, proto se raduji, že Ho můžu pohostit. Kdy se Sestra s Ním spřátelila? - Ještě před mým nástupem do Shromáždění. Patřila jsem do Oázy a měla jsem ve společenství opravdu prima kamarádky. Jistého dne, pamatuji si, že to byla sobota, něco na mně „přišlo“ a velice jsem chtěla se setkat a pohovořit. Avšak se tak stálo, že žádná z nich nemohla mi věnovat ani chvíli na rozhovor. Jedna právě odjížděla, jiné byly zaměstnané. Bylo mi nějak těžko na srdci, přemýšlela jsem rozlítostněná: „No jo, když ony chtěly pohovořit, vždycky jsem našla pro ně čas…“ a šla jsem do kostela. Byl celý den otevřen, proto jsem vstoupila a posadila se před obrazem Milosrdného Ježíše. Pamatuji si, že mě obklopila výjimečná blízkost Ježíše, pocítila jsem, že On mi chce 9
říci, že vždycky má pro mě čas, že můžu k Němu přijít, kdykoliv budu chtít, a rozdělovat se s Ním o všechno, co mi leží na srdci. Uviděla jsem, že Pán Ježíš dopustil tuto událost, kdy kamarádky neměly pro mě čas, aby mi zjevil, jak On sám je výjimečný a neselhávající Přítel. Či je potřebné osobní přijetí Ježíše do srdce? Honzik se zeptá: „A co to, samotný křest už nepostačí?“ - Křest je podmínkou, aby člověk patřil Pánu Ježíši, smývá z nás dědičný hřích. Během různých slavností obnovujeme ve společenství Církve sliby svatého křtu. Avšak velice důležitou věcí je dobrovolné a plné důvěry odevzdání sebe, svého života - Ježíši. On nás má v tak velké úctě, že nechce činit nic násilně, klika na dveře do našeho srdce je pouze zevnitř, z naší strany. Pán Ježíš může pouze klepat a prosit o vstup. Když se Ježíš stává Tvým Pánem, nemusíš mít strach o sebe, o tvé blízké, o tvou budoucnost, a všechno, co Tě potká, vidíš v úplně jiném světle. Vypráví Sestra o osobní zkušenosti. Takové křehké, delikátní historie je velice snadné zesměšnit, podcenit. Kdy jsem se na ně zeptal o. Joachyma Badeního, pokýval smutně hlavou: „Kdo to nezakusil, nic z toho nepochopí. Nic a nic.“ - Řeknu o zvláštní události zde, na Ukrajině. To je důkaz, jak velice o každého z nás bojuje Boží milosrdenství. Jeden dědeček onemocněl rakovinou. Byl přivezen do nemocníce. Byla nutná amputace jazyka. Pacient už ležel na operačním sále a mladý nevěřící chirurg, chystal se k operaci. Chirurg chtěl něco málo rozveselit staříčka a žertovně se obrátil na něj: „Nuže dědečku, řekněte, nějaké poslední slovo, neboť později už nebudete moci mluvit.“ Tehdy vzrušený dědeček vyšeptal: „Pochválen buď Ježíš Kristus.“ Z očí chirurga vytryskly slzy… Po třech měsících našel kostel, požádal o křest, zpověď. Přijal Ježíše do srdce. Či nezačínala Sestra pochybovat během práce v Holandsku a Německu? Mezi rozesmátými „hledači svatého grálu?“ - Měla jsem příležitost uvidět, jak je smutný život lidí, pro které Bůh je zbytečný. Když jsou bohatí, žiji jakoby v „zlaté kleci“, dusí se ve svém egoismu, přicházejí o radost a smysl života. Samozřejmě, potkala jsem také spoustu nádherných lidí. Jedním z nich byl exorcista o. Amadeus /trapista/, plný pohody a jednoduchostí. Byl pro mě svědkem 10
přítomností živého Ježíše. Zavedl mne do domku – osamoceného místa, kde přicházeli lidé, nad kterými se modlil. Nad vstupními dveřmi byl nápis: „Ježíš je Pán!“, a bylo se potřeba hluboce sklonit, neboť dveře byly neobyčejně nízké. Bylo to záměrné, aby už při vstupu člověk vzdal úctu Ježíši. Otec Amadeus mi ukázal poškrábané zdí, zlomené židle a říkal: „On /Satan/ nemůže snést ztráty duše, mstí se za každého člověka, který je sebraný démonům.“ Slovo „spasitel“ znamená záchranáře. Zakusila Sestra „prokleté“ situace, ze které On sestru zachránil? Existují vůbec „prokleté“ situace? - Myslím, že pro lidi, kteří žijí Pánem Bohem, neexistují prokleté situace. Sekret štěstí svatých je v tom, že každou událost přijímali jako projev Boží lásky. Každá událost má skrytý, hluboký smysl. Čím těžší, nepochopitelnější – tím hlouběji Bůh touží se k nám přiblížit se svou milostí, chce už zde, na zemi, připravit nás na setkání s Ním v nebi. Chce být pro nás jedinou oporou a stará se o naší pokoru, neboť sami ze sebe nedokážeme být malí a poslední. Osobně jsem zakusila velkého boje před složením věčných slibů. Byl to velice těžký čas, který se později stál požehnáním. V takových okamžicích je důležité to, aby se šlo za Pánem Ježíšem. Není třeba nic mluvit, jen být, setrvávat s Ním. V tom těžkém čase, jsem den po dnu rozjímala Evangelium o tom, jak sv. Petr spatřil Ježíše, který kráčí po moři a zatoužil přijít k Němu. Při pohledu na silný vítr vyděsil se, a začal se potápět. Uviděla jsem, že je třeba upírat své oči na Ježíše, neodvracet svého pohledu ve chvílích, kdy naše láska, důvěra k Němu, prochází „zkouškou ohně“. Pán Ježíš ví, že potřebujeme ujištění, že On je opravdu. Chce nám být nablízku. Čeká na gesto pozvání z naší strany… Jak vyprávět o setkání Zmrtvýchvstalého? Raniero Cantalamessa napovídá: „Jestliže bych měl dát nějaké upozornění čtenářům, řekl bych: jestli chcete vyprávět o Ježíši, žádejte o dar radostí. Radost je to, co nejvíce přesvědčuje lidí.“ Podepisuji se pod tímto vyjádřením. Slyšela jsem z úst známého exorcisty, že duševní pohoda, taková jednoduchá radost – to jsou nejjednodušší exorcismy, ale velice účinné. Satan nenávidí radostné lidi, nenávidí děti. Proč? Protože jsou odleskem radostí Pána. Martin Jakimowicz
11
K zamyšlení…
To už je oficiálně Vznikne nejvíce šokující církev na světě!
Můžeme říci – stálo se. V Anglii vznikla první církev sdružující ateisty. Od teď je možné ateismus oficiálně nazývat náboženstvím. Ateismus, to je jednoduše řečeno názor podle kterého Bůh neexistuje. Je to postoj, se kterým je možné souhlasit nebo ne. Už delší dobu je však možné pozorovat, že ateisté nejen prostě nevěří, ale také projevují úsilí, aby přesvědčili jiné pro své hledisko. Tato svérázná indoktrinace, kterou vedou lidé, kteří sebe nazývají – ateisté, projevila se v četných evropských státech skrze boj s projevy náboženskostí nebo zkoušky vytlačení náboženství ze škol. Tyto činnosti se mnohdy setkaly s kritikou částí samotných ateistů, kterým záležitostí náboženství jsou lhostejné – prostě oni sami nevěří a tolik. Už dávno bylo možné slyšet námitky, že někteří ateisté tvoří něco na vzor církve. Překvapující systémová jednání, která se stávala podílem některých nevěřících, našla své překvapující finále, spočívající v povolání církve ateistů. První toho typu organizace je utvořeno v Londýně. Za jejím stanovením stojí Pippa Evans a Sanderson Jones. Oba tvrdí, že myšlenka vytvoření církve ateistů je udržená v satirickém tónu. Avšak je bez diskuse fakt, že ateisté už po několikáté sevřeli řady, aby jako skupina zdůraznit svou přítomnost. Autoři myšlenky udržují, že církev ateistů má být formou vtipu a nazývají ho komediálním. Má spojovat vlastnosti tradiční církve, a v jisté časti elementy show. Setkání členů tohoto společenství mají se konat jednou za měsíc. 12
„Pomysleli jsme, že bylo by hanebné nepřipojit k naší iniciativě ověřené věci, které jsou spojeny s náboženstvím, takové jako pocit společenství, jen kvůli tomu, že existuje teologický spor“ – řekl Sanderson Jones. Entusiasmus zakladatelů církve nesdílejí zástupci působící na Ostrovech křesťanských církvi, kteří si myslí, že myšlenka Evanse a Jonesa je přivedením žertu příliš daleko. Co je zajímavé, na koncepci zřízení církve ateistů nenechávají také suché nití četní ateisté. „To je absurdně hloupé, že ateisté chtějí mít své vlastní kostely“ – napsal na internetu Who BobJones. Avšak někteří si myšlenku pochvalují. „Do takového kostela“ – to půjdu – napsal někdo jiný. Možná si myslíme, že máme k tomu ještě daleko. Ale jsme na omylu. U nás už podobné sdružení dávno funguje. Už mají 4 místa, kde se setkávají: Olomouc, Brno, Praha a Plzeň. Další připravuji. Jak je vidět – v takových věcech jsme vždycky vpředu. Jen zda můžeme být na to hrdí – však jsou to naší bratři a sestry. Co bude s nimi za chvíli?
Z katolické historie… Krátká historie vývoje postní doby Pro kvalitnější přípravu věřících na slavení Velikonoc byly v 2. století přidány dva dny postu před tím Svátkem. Vzpomíná na to Tertulián (+ cca 240). Sv. Irenej (+ cca 202) píše, že v jeho době existoval tento zvyk také v Galii: ke cti 40-ti denního postu Pána Ježíše byl nařízený půst 40-ti hodinný (zavazoval tedy věřící na Velký Pátek a Bílou Sobotu). 13
V třetím století půst už platil skrze celý týden. Konečně na počátku IV. století byl zaveden půst 40-ti denní. Na Východě půst se konal 8. týdnů, kvůli tomu, že soboty a neděle byly osvobozené od postu. Šlo tedy o doplnění plných 40-ti dnů postu. V 6. století, v Římě půst začínal 6 týdnů před Velikonoci. Avšak po odpočítání neděl, ve kterých půst nebyl uchováván, postní doba trvala pouze 36 dnů. Proto v 7. století přidány scházející dny a počátek Postní doby byl označen Popeleční středou. Od sv. Řehoře I. Velikého (+604), papeže, datuje se vznik „předpostní doby“ – na 3. týdny před postní dobou Církev zavedla fialovou barvu liturgických rouch, z modliteb a zpěvů bylo odstraněno Aleluja, zase do roku 1248 zavazoval půst, i když ve zmírněné formě. Ve vzpomenutém roce 1248 papež Innocent IV. zkrátil postní dobu a stanovil ji od Popeleční středy. Byl to tedy druh předsíně, která uvádí do nálady postní doby. Liturgická reforma posledních let zrušila vůbec předpostní dobu. Takový půst (70-ti denní) v některých částech církve se uchovával ještě dokonce v 19. století. Je třeba zdůraznit, že v neděli půst nikdy nezavazoval a dodnes nezavazuje, neboť každá neděle má charakter svátku. Tak krátce je možné představit vývoj vzniku postní doby, jejímž cílem je příprava na Velikonoce. Nicméně nemůžeme zapomenout na to, že velikonoční cyklus není jen samotná příprava, ale jeho podstatou jsou Velikonoční svátky, kterým Církev skrze staletí dávala nejvyšší hodnost. Byly slaveny tři dny, později ještě k nim přidán oktáv, tedy osmidenní vzpomínka. Konečně jakoby ozvěnou svátků je tzv. velikonoční období, kdy skrze několik týdnu udržuje se v liturgii bílá barva kněžských rouch, zapaluje se paškál, zpívá se slavnostní Aleluja a velikonoční písně.Velikonoční svátky Církev vnímá jako hlavní celého liturgického roku, neboť rovněž tajemství Zmrtvýchvstání Krista je považováno nejen jako památka Kristova vítězství nad nepřáteli – peklem, satanem a smrtí, ale také jako apologie samotné Kristovy Církve. Zachytil to sv. Pavel Apoštol ve svém dopise: „Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, zbytečná je naše víra… Zatím Kristus vstal z mrtvých, jako první z těch, kteří zemřeli… A jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu všichni budou oživení.“ Můžeme tedy si být jistí, že ve zmrtvýchvstalém Kristu soustřeďují se všechny slavnosti Církve a z tohoto tajemství září na ostatní. 14
Pro zajímavost … Jak jsem informoval na počátku postní doby – farnost Čechy pod Kosířem a farnost Přemyslovice podobně jako farnost Laškov přispívají na jedno adoptivní dítě na Haiti. Poněvadž ty příspěvky u „Božího milosrdenství“ jsou menší, než v Laškově – zatím se starají o to dítě společně. Dítě, o které pečuje farnost Laškov, Tevenent Altillus, je nám známé, proto nyní par slov o dítěti, na které přispívají Čechy a Přemyslovice. Je to dívka – Cristela Basilme /bohužel zatím její fotky nemáme/. Narodila se v roce 1997; její zdravotní stav je dobrý; žije v rodině ve Verretes v oblasti Artibonite; chtěla by se stát socioložkou; je velmi pracovitá; oblíbený předmět ve škole – informatika. Rodina: Otec – Briny Basilme – velmi špatný zdravotní stav, trpí nádorem v oblasti obličeje, Matka – Marilla Docteur; zdravotní stav dobrý, pracuje v zemědělství, Sourozenci: - Olmy Basilme – 8 let - Moselene Basilme – 23 let - Watdala Basilme – 13 let - Jordany Basilme – 21 let - Esperadieu Basilme – 20 let - Paulnet Basilme – 18 let Rodina je velmi chudá 15
Co se chystá? … Tradičně už – jako v minulých letech také v tomto – během postní doby nás doprovázejí pobožnosti: 1/ křížové cesty – každý pátek /Laškov a Přemyslovice – v 17.15 hod., Čechy pod Kosířem – v 18.00 hod./ a každou neděli v Laškově ve 14.30 hod., 2/pašijní kázání – po křížové cestě v neděli v Laškově - cca 15.00 hod. a 3/setkání v klubovně. Nepochybně účast na těchto pobožnostech je namáhává a pohlcuje spoustu času, ale nezapomínejme, že „co nic nestojí, za nic nestojí“. Nečekejme tedy, že všechno nám snadno přijde. Hodnotné věci vyžadují oběť a odříkání. Dává nám toho jasné důkazy historie. Na tento zvláštní čas přejí všem a vyprošuji spoustu Božích milosti, abychom uměli spolupracovat s Bohem na posvěcení nás, našich blízkých, farnosti a celého světa. P. Janusz
Před námi Paschální Triduum a Velikonoce. Pobožnosti se budou konat: Zelený čtvrtek Velký Pátek Bílá Sobota Velik.Neděle Pon.Velikon.
Laškov
19.00
16.15
21.00
9.00
9.00
Přemyslovice
17.45
18.00
-
5.30
7.30
Čechy p.Kos.
16.30
19.30
19.00
10.30
10.30
Vydává Římskokatolický farní úřad v Laškově pod záštitou otce Janusze Łomzika Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře nebo animátorům farnosti. Náklady na 1 ks výtisku: 8,- Kč. Proto prosíme o dobrovolný příspěvek. Předem děkujeme za pochopení. www.farnost-laskov.cz email:
[email protected] tel. 739523415
16
