MILOSRDNÁ LEŽ. Robert Kačeňák MILOSRDNÁ LEŽ

MILOSRDNÁ LEŽ

Robert Kačeňák

MILOSRDNÁ LEŽ

Robert Kačeňák (1975) se narodil v Košicích, kde vystudoval Lékařskou fakultu UPJŠ. Od roku 2004 žije v Praze a pracuje jako psychiatr a psychoterapeut. Pravidelně publikuje v časopisech Dotyky a Slovenské pohledy. Za povídky získal v uplynulých letech ocenění v celostátních literárních soutěžích pro mladé autory. Svojí tvorbou přispěl do sbírky povídek Dúšok Jedu (2000), vydal knížku Narkisos (2003) a jeho povídky byly zdramatizovány Slovenským rozhlasem. Následovaly knížky Vrstevnice (2005) a Bezvědomí (2006). Divadelní hra Zbitý do nemoty byla oceněna a inscenována v rámci Fabuly Rasy 2005. Jeho zatím poslední literární počin, román Milosrdná lež, získal v roce 2010 cenu v rámci Edice Tvůrčí literární stipendium ČNPS.

Kniha Milosrdná lež nabízí jazykem plným metafor pohled do zákulisí života jedné nemocnice. Psychiatr Mário Sant je vášnivým mladým svůdcem, neustále hledajícím věčnost lásky v její pomíjivosti. Ze Santova odstupu pozorujeme nejen bizarní a zároveň obyčejné osudy pacientů, ale i každodennost nemocničního života, především na chirurgii a gynekologickém oddělení. Beznadějná snaha postav románu uniknout svému osudu stírá hranice mezi šílenstvím a touhou. Pláč přechází ve smích a naopak. Boj zdravotních sester o vlastní nezávislost se střídá s láskou na první pohled. To vše je zasazeno do devadesátých let minulého století, plných porevoluční eufórie, bojů o moc a dělení společného koláče. Román nabízí pohled na člověka ve všech jeho podobách od narození přes krize jednotlivých životních období až po loučení se světem. Několik vzájemně se prolínajících příběhů, které jsou spojeny hlavními postavami, odhaluje vrstvu po vrstvě labyrint vztahů a propracovává se až k dramatickému závěru.

3

Tato kniha vychází za laskavé podpory firmy Sandoz.

© Robert Kačeňák, 2011 © Dauphin Strictly Commercial, 2011 Traduction © Justina Trlifajová a spol., 2011 ISBN 978-80-7272-246-4 ISBN 978-80-7272-272-3 Pdf ISBN 978-80-7272-273-0 epub

ROBERT K AČEŇÁK

MILOSRDNÁ LEŽ

2011

PROLOG Před mýma očima dopadla na bílý květ těžká kapka a pak ještě jedna. Lístek se chvěje. Prší. Hážu kytici do jámy. Je to zvláštní, začínat pohřbem. Ale moje kniha začíná, když už většina příběhů skončila. Lidé staví mezi sebe a déšť deštníky. Rozvírají se kolem jako rozkvetlé černé květy. Objevují se jim nad hlavami jako bubliny v komiksech. Černé myšlenky. Kdybych je tak opravdu dokázal číst. Dozvěděl bych se pravdu. „V psychiatrických léčebnách je pravda skutečně relativní. Nikde jinde na světě o ní nemůžete pochybovat víc, snad jen v Bílém domě nebo ve Vatikánu...“ řekl mi jednou Mário. Seděl naproti mně, popíjel kávu a kouřil neskutečně krásným způsobem cigaretu. Bylo to asi měsíc předtím, než jsme se z důvodů, o nichž se zde nechci rozepisovat, pohádali a pak se několik let nestýkali. Po naší krátké, ale o to bouřlivější roztržce jsem se na něj snažil nemyslet, ale znáte to... Najednou mi před spaním vyvstávaly v hlavě obrazy a veselé příhody, kterými často vyplňoval naše setkání. Nikdy jsem se však neodhodlal sednout za stůl a psát. A teď lidé stojí kolem vlhkého hrobu. Příběhy, které znám, je spojují navěky. Rozhodl jsem se je vypsat všechny na papír, snad abych se přeludů zcela zbavil, možná to však měla být cesta zpět k Máriu Santovi, k jeho myšlenkám a k lidem, které jsme znali.

7

ČÁST PRVNÍ SANT 1. „Kde to jsem, Haňo? Haňo! Nechali mě ležet jen tak na náměstí, když jsme byli nakupovat. Slunce pálí a je vedro. Nic nevidím. Všude je tma, světlo mě úplně oslepilo. Kde to jsem? Kolem mě je pevná pavučina jako mříže. Dlažba, na níž ležím, je měkká jako bahno, ale vysušená. Všechno z toho slunce. Zamotávám se do ní. Co jen bude s mými koníky na statku? Haňo!“

*** Psychiatrické oddělení se noří do šera. Jen nad dveřmi svítí malé zelené světélko EXIT. V pokoji číslo 5 je dusno. Prostor působí stísněně navzdory několika veselým obrázkům na stěnách. Ze všeho nejvíc se podobá dětskému pokoji, ve kterém se dítě probudí uprostřed noci, a v panoptiku temných stínů pokračují jeho noční můry. K vypínači, kterým se rozsvítí světlo, je nekonečně daleko. Vedle sebe stojí tři postele. U zamřížovaného okna chrápe Dežanero a tlusté břicho se mu zvedá jako obrovský měchýř. Uprostřed leží nehybně Stolár, kterému se vlasy stříbřitě lesknou v měsíčním svitu. Doširoka otevřené oči třeští do tmy, až vidí světelné kotouče jako slunce. Sleduje čtyřiasedmdesátiletého starce na vedlejším lůžku. Kalina je nahý, na hlavě má jen zelenou rádiovku. Motá se v síťovém lůžku jako noční motýl kolem lampy. Jeho ústa tiše ševelí jako křidélka. „Je mi divně, jsem slabý, jako kdybych měl umřít, hanba, teď ve čtyřicítce, takový mladý chlap. Nic kolem sebe nevidím. Zítra mám jít na družstvo, nestihnu se doma ani vykoupat. Do něčeho jsem se zamotal a teď mě ten prevít nepustí. Je mi vedro a oni takhle. Proč? Že jsem nechtěl vstoupit do strany? Musím se něčeho napít, jinak zdechnu. Haňo!“ Stolár podává Kalinovi láhev s vodou, ale ten jako by ji neviděl. Za oknem přibrzdí sanitka, tichá, jen s modrým majákem. Ozývají se tlumené hlasy a hřmot dveří. V několika pavilonech staré Nemocnice sv. Jiljí se tísní vedle sebe oddělení psychiatrie, traumatologie, interna, gynekologie, chirurgie, radiologie, patologie a onkologie. Všechny postavené na periferii města, ani daleko, ani blízko, tak v polovině cesty. Pozůstatek pětiletého plánování bývalého režimu. Kolem pole a rodinné domky, jedna hospoda a auta ztrácející se do noci. Je to hranice města. Za nemocnicí se z jedné strany táhnou už jen vysoké stromy hustého lesoparku. Obrovský komplex může fungovat pouze za podpory státu, církve, školství a městské nadace. Projekt primářky Holubičkové, který měl integrovat oddělení, je jako potápějící se loď, kterou se snaží námořníci rychle přebudovat na ponorku. Mnoha lidem je trnem v oku.

9

„Kde ta ženská zas vězí... Mám žízeň! Kdybych aspoň něco viděl, musím si pomoci rukama, kolem samý pavučiny. Aha, tady je nějaká hadice, napiju se. Ksakru, tak už mě pusťte, pusou na ni nedosáhnu. Musím si nastříkat do pusy. Táák, povolit... e... fuj, voda je teplá, ale musím pít, pít...“

2. Medici netrpělivě postávali před nemocničním bufetem. „No konečně, Adriano,“ zamručel chlapec s extravagantním moderním účesem, když poslední dívka vyšla z bufetu. Rychle strkala do tašky čokoládu a láhev s vodou. „Starej se o sebe, Gondo.“ Skupinka vešla do nemocniční budovy. Tři chlapci a tři dívky nastoupili do výtahu k přísné jeptišce. Zabodla do studentů ostrý pohled, až je opustila veškerá rozjívenost a ve vteřině zmlkli. V dalším patře nastoupil starší pár s nemocnou holčičkou. Jedno oko měla přelepené gázou. „Pochválen,“ řekla jeptiška. „Pozdrav,“ zašeptala babička malé vnučce. Holčička se ale schovávala za její kabát. Ani na chvíli nespustila vystrašený pohled z jeptišky, která tam stála vzpřímená jako hradní stráž. „Pozdrav,“ zopakovala žena a pohladila děvčátko po hlavě. Malá pacientka se jen dívala do země. „Když nepozdravíš, Ježíšek ti nepřinese dárky,“ naklonila se k ní řeholní sestra. „Já nevěřím na Ježíška,“ řekla holčička potichu. „A jakpak to, děvenko?“ Jednooké děvčátko se podívalo na babičku a pak na jeptišku. Pak odvážně oznámilo: „Ježíšek není.“ „Jak to, že ne, existuje přece,“ zasmála se jeptiška. „Pro koho by jinak stavěli kostely?“ „Promiňte, ale my jsme bez vyznání,“ promluvil pán vedle holčičky. Jeptiška se opět narovnala a zmlkla. V dalším patře prarodiče s holčičkou vystoupili. Dveře se zavřely a jeptiška přes zuby procedila: „Až budete umírat, začnete se modlit, komunisti!“ Jakub Gonda vyprsknul, ale Adriana mu stiskla ruku tak silně, že hned přešel do kašlání. Jeptiška vystoupila a oni pokračovali na psychiatrické oddělení.

*** Jakmile medici vstoupili, padla na ně zvláštní tíseň. Sestřička je vpustila skrz velké otlučené dveře. Vystrašení studenti se drželi při sobě. Všechno kolem jako by křičelo. Mysleli si, že se už dostanou na oddělení, ale zatím byli pouze ve velké předsíni s balkonem a společenskou místností. Gonda se pokoušel vtipkovat, ale ostatní byli spíše zaražení. Byla to jejich první praxe na psychiatrii.

10

„Zůstaňte tady, doktor Sant se vám bude hned věnovat,“ řekla sestra a zmizela za dalšími dveřmi, které na dvakrát zamkla. Zpoza nich se ozývaly tlumené výkřiky. Studenti se zvědavě rozhlíželi kolem sebe. Pokud se za zamčenými dveřmi před nimi nacházelo psychiatrické peklo, tak toto byl očistec. Byli ztraceni mezi pacienty v pyžamech jako v moři mezi žraloky. Byly tu zamčení, a i když se tomu rozum vzpíral, začínal ve studentech převládat pocit, že se už odtud nikdy nedostanou. Samotné místo působilo dojmem, že by mohli na chodbě zmizet navěky a nikdo by se nad tím nepozastavil. Za jedněmi z bílých dveří se ozval zvuk splachovadla. Po chvilce se vynořil usměvavý a rozcuchaný mužíček v bílém pomačkáním plášti. „Á studenti!“ rozběhl se k nim, „promiňte za zpoždění, vyučování může začít.“ Studenti si oddechli. „Napište mi na papír svá jména, kvůli prezenci.“ Doktor byl živý jako rtuť, nabitý energií přecházel sem a tam. V obličeji měl nervózní tik, jako by se neustále ohlížel, zda někdo nepřichází dveřmi na oddělení. Usmíval se a zároveň studenty zpod huňatého obočí přísně pozoroval. „Teď mi řekněte, co jste probírali na přednáškách.“ Studenti mlčeli. Přednášky z psychiatrie byly na medicíně vyhledávány jen proto, že se z nich bylo možno kdykoliv ulít. „Takže nic!“ Doktor si dal ruce do kapes bílého pláště a vážně si je přeměřil pohledem. Studenti nervózně klopili oči k podlaze jako zmoklé slepice. „Nevadí!“ tleskl doktor náhle dlaněmi o sebe. Hlas měl radostný, zdálo se, jako kdyby malinko poskočil. „Všechno vám vysvětlím.“ „Poslední přednáška byla o schizofrenii,“ osmělila se konečně tichá šprtka v brýlích. „Tak schizofrenie. Výborně. Teď vám něco vysvětlím, ale vy to NIKOMU neříkejte!“ pohrozil jim rozverně prstem a usmíval se. „Schizofrenie, to je velmi sporná věc. Vidíte věci, které jiní nevidí. To neznamená, že neexistují. Vidíte do dvou světů, vidíte za oponu. Lidé se schizofrenií jsou obdaření a vy jim jako lékaři svými vlastními postupy kradete duši. Rozumíte? Pokud chcete být dobrými psychiatry, musíte tohle pochopit. Rozumíte?“ zeptal se znovu a jednoho po druhém si přeměřil svým zapáleným pohledem. Studenti váhavě přikyvovali. Doktor zvyšoval hlas stále víc a víc. „Když to neuděláte, budou z vás jen zlí psychiatři, kteří vypalují lidem z hlavy mozek elektrošoky a...“ V zámku na dveřích se ozvalo řinčení klíčů. Těžký svazek narazil o kování a vyzváněl při odemykání jako rolničky na koňském postroji. Na oddělení pružně vklouzl vysoký černovlasý mladík. Ofina mu malinko padala přes levé oko, měl na sobě kvalitní oblek a v ruce koženou aktovku. Zamkl a vzápětí si všiml studentů. „Kaizere, vidím že jste se již studentům představil.“ Pán v bílém plášti náhle ztratil veškerou jiskru. „Dobrý den, pane doktore,“ pozdravil. „Doktor Sant, budu mít s vámi praktika,“ představil se štíhlý mladík. „Promiňte mi zpoždění, ale včera jsem se vrátil pozdě v noci z kongresu.“ Studenti na něj vytřeštili oči, neschopni slova. „Vidím, že jste začali s vyšetřováním prvního pacienta beze mě,“ smál se. „Všechny skupinky nejsou tak aktivní. Nebudu vás tedy vyrušovat. Dám vám ještě hodinku. Vyšetření

11

mi každý napíše na papír a pak si to společně probereme. Dejte si na tom záležet, počítá se to k zápočtu.“ Dívky ho hltaly očima. Jeden ze studentů se nervózně zasmál. Doktor Sant zamířil ke dveřím vedoucím dál na oddělení. Pacienti, kolem kterých prošel, ho zdravili. „Dobrý den, pane doktore.“ „Dobrý.“ Každého pozdravil malým úklonem hlavy, slůvkem nebo pokynutím. Znal všechny pacienty jménem. Gonda žárlivě sledoval něhu v tvářích svých spolužaček. Posměšně pronesl starý vtip: Rozdíl mezi pacientem a psychiatrem je v tom, že ten druhý má klíče. Sant to zaslechl, ale nijak nereagoval. S politováním si uvědomil, že většina lidí nikdy nepochopí, co takový nevinný žertík znamená. Studenti odvedli pana Kaizera do jídelny na vyšetření. Seděli nad ním jako komise a on jim vracel opovržlivý pohled dvojnásobně. Od chvíle, co se změnil z doktora na pacienta, se před ním měli na pozoru. Zdálo se však, že je neškodný. Seděl skoro bez pohybu, akorát mrkal na medičky. Půl hodiny poctivě odpovídal na jejich dotazy, které mu váhavě kladli. Skončili na otázkách ohledně dětských nemocí, které měl. Jelikož nechodili na přednášky, nevěděli, na co se mají ptát. Vyšetření se vleklo jako nepodařený výslech z Kafkova románu. Adriana už měla stokrát pocit, že přiskočí k pacientovi a bude si hrát raději na internistku. Poslechne ho fonendoskopem, prohmatá, poklepe. Ještě větší komplikace nastaly, když bylo třeba vyšetření zapsat do odborných pojmů a zjistit diagnózu. Poděkovali a pacient odešel. Za půlhodinu je však našel na stejném místě v jídelně, znuděné, vynervované s otevřenými učebnicemi psychiatrie před sebou. „Dovolíte?“ Nahlédl Gondovi přes rameno do papírů na vyšetření. Po chvilce znepokojeně potřásl hlavou. „Pokud chcete, mohu vám poradit.“ „Znova si z nás chcete vystřelit, co?“ podíval se Gonda do okna na druhou stranu. „Ne, ale ostatní studenti tam píšou tohle...“ vysypal ze sebe několik latinských názvů. Šprtka je rychle zapsala na papír. „Zmizte,“ zavrčela Adriana. „Ne, počkejte, zní to dobře,“ zastavila ho dívka v brýlích. „Je to jako z učebnice. Zopakujte to.“ Kaizer se pohodlně usadil na židli a důležitě jim diktoval svůj psychiatrický nález i s diagnózou. Teď už zapisovali všichni.

3. Mário Sant vklouzl na dlouhou chodbu s pokoji pacientů. Dveře byly otevřené a z podlahy bylo cítit dezinfekci. Probíhala ranní očista a většina pacientů se nacházela ve společenské

12

místnosti. Hned u vstupních dveří byla sesterna. Proti ní dveře jeho pracovny. Sestřičky zaslechly bouchnutí dveří a zvedly se od ranní kávy, jako by den na psychiatrii začal až teď. „Pan doktor se vrátil!“ vykřikla nahlas a afektovaně sestřička Kateřina. Přes bílý stejnokroj měla přehozený kašmírový svetřík s dřevěnými knoflíky. „Neříkejte, že jsem vám až tak chyběl.“ O rám dveří sesterny se opřela Božena a zvedla husté obočí, které se jí nad nosem srůstalo. Na všechno měla svůj komentář, byla to věčná reptalka. Není divu, že o sobě tvrdila, že pamatuje hnědé uhlí ještě jako kapradí. Na druhou stranu před ní měly dívky respekt, protože uměla věštit z kávové sedliny. „Jak bylo na kongresu?“ zeptala se Amálka. Za jejími zády se objevila vrchní sestra oddělení, která svým šestým smyslem vždycky vycítila, kde se něco děje. „Hodně doktorů a žádné sestřičky,“ ušklíbl se. Očima hledal Ivon. Hned na začátku si se sestřičkou dohodli, že navenek budou svůj milenecký vztah tajit. Sant se nechtěl vázat a ona měla vážnou známost. Doktor a sestřička, tolik nepřirozeného v přirozeném. Ivon najednou vyšla z pětky a v umyvadle si opláchla ruce. Dívky kolem něj ztichly a s úšklebkem do sebe štuchaly. Doktor Sant se sám sebe už po tisící ptal, zda o nich už vědí. Bylo by bláznovství si myslet, že tajemství zůstanou tajemstvími navždy. Sant ale nad tajemstvími rád vládl, krotil je a popouštěl jim uzdu jen ve chvíli, kdy se to hodilo jemu. Najednou cítil lehké mravenčení na šíji. Věděl, co to znamená. Nebezpečí ho snadno vzrušilo. V jedné vteřině oko hurikánu a v druhé na krk dýchá společenská smrt. Realita se hroutí jako domeček z karet. Nepotřeboval ani půl nádechu, aby se uklidnil. Byl připraven na všechno. Ivon si zatím pomalu utírala ruce do ručníku. Zamyšleně, jakoby ani nevnímala, ho pak složila a úhledně přehodila přes židli. Měl bych jí pomoci, aby to nevypadalo, že mi nadbíhá, myslel si doktor Sant. Chystal se ji zavolat, protože přílišný odstup ženy je vždy podezřelý. Než však stačil promluvit, vykročila k němu. Zarazil se. Nebyli od sebe daleko a ona udělala jen necelé tři kroky, ale byla to jiná chůze, než jakou si pamatoval. Změnu postřehl okamžitě, jako kdyby začala kulhat. Nebyla to však hmatatelná proměna, neměla s tělem nic společného (alespoň ne v prvním plánu). Doktor Sant se již dávno naučil vnímat dívčí nohy jako tajný jazyk vlastní pouze ženám. Řeč chůze pro něj zůstala po letech nejpochopitelnější ze všech věcí, které se něžného pohlaví týkaly. Tvrdil, že nohy říkají o ženě všechno, co potřeboval vědět. Pamatoval si na své první setkání s Ivon, bylo to několik dní poté, co hned po studiích nastoupila do nemocnice. Prošla prostředkem chodby, chladná a nepřístupná, v očích ironické plamínky ženy, která je odhodlána zamést s každým mužem. Sant se dívky dotkl pohledem, jako vítr jí rozčeřil očima vlasy a dýchl na krk, až se mladé sestřičce zježily blond chloupky na šíji. Usmál se a líně sklouzl očima k vyzývavým bokům. Tvářila se, jako by byl vzduch. Náhle se rytmus jejích kroků přetrhl jako šňůrka s korálky, jako by zakopla o něco neviditelné, a ztratil svou pravidelnost. Doktor Sant věděl, že mu v té chvíli podlehla. Ale dnes byla její chůze Sebevědomím, ze kterého vyprchala touha o něco se snažit. Nebyla to letargie poraženého, ale vítěze. Podlehl jí už nejeden římský cézar.

13

Přišel jsem, viděl jsem, zvítězila jsi... lidová moudrost „Dobrý den pane doktore,“ podala mu ruku, jako když někdo vytahuje dítě z jámy. Z výšky a pevně. Ruka, která vás sevře a rychle pustí, když už jste nahoře. „Víte, co je nového?“ pošeptala mu nahlas do ucha vrchní sestra. „Ivon se vdala.“ Na všechno tedy připravený nebyl. „Dáte si kávu?“ zeptala se drsným hlasem Božena. „Kdy jste to proboha stihla?“ podíval Ivon do očí. Směle mu pohled opětovala. Takhle na tebe, říkaly její duhovky. „Minulou sobotu,“ řekla triumfálně s marnou snahou, aby její slova zněla obyčejně. Bože, ten jeho hlas! Podlamují se mi z něj kolena, zaúpěla v duchu. „Gratuluji.“ Ve skutečnosti však řekl: Jen počkej! A ona mu rozuměla. „Škoda že jsem jako na potvoru odjel na psychiatrický kongres,“ podotkl ironicky. „Snědli jste mi všechny koláčky.“ „A vy, pane doktore, kdy se už konečně oženíte?“ popíchla ho se smíchem Felície. „Přece nechcete zůstat celý život starým mládencem?“ „Co je nového na oddělení?“ vykročil směrem ke své pracovně. Sestřičky ho doprovázely. „Dědovi Kalinů jsem znovu vyměnila prostěradlo a povlečení,“ promluvila s klidem hráče pokeru Ivon. „Jako vždy. Přes noc vykřikoval, celý se svlékl a snažil se dostat ze síťového lůžka.“ „Když jsem se na něj přišla ráno podívat,“ skočila jí do řeči sestřička Kateřina, která měla noční, „seděl v posteli a čural si do úst.“ „Propil si zdravý rozum,“ podotkla vrchní. „Čili všechno při starém?“ zeptal se doktor Sant oznamovací větou a byla by to řečnická otázka, kdyby při ní nebyl znovu probodl Ivon očima. Nic na to neřekla.

4. Inspekční pokoj lékařů byl nejoblíbenějším útočištěm doktora Valeckého. V plánku nemocnice byl označen jako místnost 69, což byl s výjimkou jedné polohy lásky i dosud největší počet dětí pocházejících z jedné ženy. Zralý gynekolog s břichem převislým přes bílé kalhoty se posadil do pohodlného křesla a zapálil si cigaretu. Před měsícem si na oslavách své padesátky potykal s primářem Spodkem, ale ten had mu od té doby škodil, kde se dalo. Pokoj lékařů, to bylo jeho poslední útočiště, byl rád, že alespoň na chvíli odpornému primáři unikl. Dnes byla místnost jen jeho. Služba sice začínala až po pracovní době, ale bylo nepsaným zvykem, že v den noční (zajímavé spojení) patřila službu konajícímu lékaři. Kolem půlnoci mi už půjdou ty čtyři nemocniční stěny na nervy, pomyslel si gynekolog. Do služby se netěšil, a to i přes její malé výhody, které se s jeho věkem stále scvrkávaly. Nějak vydržím, říkal si. Co je 32 hodin proti celému životu, který jsem strávil v téhle nemocnici? Poupravil si dlouhý plášť, který nosil, aby zakryl své mírně křivé satyrské nohy, a podvědomě se poškrábal na chlupaté hrudi, vykukující z rozepnuté košile.

14

Tehdy zarachotil klíč v zámku. Doktora Valeckého napadlo, že i po dvaceti pěti letech soužití s psychiatrickým oddělením nepřestal být vděčný za to, že se tady všechno zamyká. Překvapení in flagranti se tak snížila na minimum. Vešel doktor Sant. „Věděl jsem, že vás tady najdu,“ řekl místo pozdravu. „Musím jít přece příkladem, ať se mladá generace učí. Sedněte si,“ ukázal pohostinně na protější křeslo. Jeho hlas však zněl naštvaně. „Máte pravdu. Upracovat se k smrti je také jedna z forem sebevraždy.“ „A společností absolutně tolerovaná!“ Potáhl z cigarety jako potápěč, který se jen na chvíli vynořil na čerstvý vzduch a poté se znovu ponořil pod hladinu. Nebylo tajemstvím, že potápění je jeho tajným, neuskutečněným snem. „Znova vás nenapsali pro operační?“ Byla to spíše oznamovací věta než otázka. Oba věděli, že je to pravý důvod, proč si gynekolog krátí čas na inspekčním pokoji. „Primář má zase své dny.“ „Hm,“ přisvědčil Mário. Myšlenkami byl stále u Ivon a nedokázal se od ní odpoutat ani několika intenzivními vzpomínkami na těkavé erotické dobrodružství z kongresové noci. Byl na milenku naštvaný. „Hodilo by se nám v nemocnici více mladých sestřiček,“ řekl po chvíli. „Na to jsem právě taky myslel!“ Hněv z hlasu se již Valeckému vytratil. „Sním o tom, že jednou budeme my dva sedět ve výběrové komisi a při konkurzu do zaměstnání vybírat z uchazeček mladé krásné žákyně střední školy – podle nejpřísnějších kritérií!“ Mário se zasmál: „To by bylo úžasné.“ Oba se spřátelili před rokem a rozuměli si vytrvale, jako běžci na dlouhé trati. V jiném čase a prostoru, či spíše mimo čas a prostor, by byl jeden zralým Casanovou a druhý šviháckým donchuanem. Inspekční pokoj byl takovým azylem v rámci nemocnice, a to nejen proto, co se tu dělo během nočních služeb. Scházela se zde renesance s romantismem, Giacomo se Španělem. I když Valecký by s tím zcela nesouhlasil. „Dáte si kávu?“ zeptal se gynekolog. Byl už druhý, který mu dnes kávu vnucoval. Vypadám tak špatně? pomyslel si Mário. Nahlas ale řekl: „Je dost brzy, ale pokud děláte specialitu podle svého receptu, neodmítnu.“ Doktor Valecký (známý gurmán) se postavil a dal vařit vodu pro oba. „Není to úplně můj recept, ale jiná mi už nechutná. Zejména ne ta překapávaná brynda. Káva ztrácí vůni,“ říkal si sám pro sebe, když dokonalými pohyby vytíral ubrouskem dva šálky. Valecký si povšiml psychiatrovy neobyčejné vážnosti. Něco se děje… řekl si v duchu. Začal přes své duševní síto cedit vše, co o doktůrkovi věděl. Pokoušel se ze střípků skládanky sestavit celý obraz. Gynekologova skoro až detektivní povaha hraničila s profesionální deformací. Dlouhé roky v nemocnici pracovalo psychiatrické a gynekologicko-porodnické oddělení vedle sebe. Lékaři obou specializací sloužili pro zjednodušení v noci na obou odděleních, a když se vyskytl vážnější případ, přivolali si kolegu, který sloužil na telefonu doma. Gynekolog se stal po čase tak trochu psychiatrem a naopak. „Dávám kávu přímo do vroucí vody a třikrát nechám vychladnout a svařit. Na konec maličká lžička ledové vody a je to. Cukr?“ Obrátil se k Santovi. Ten ale neodpověděl.

15

Valecký postavil před psychiatra voňavou kávu. „Jste nějaký smutný.“ „Opravdu?“ Sant mírně naklonil hlavu stranou. Valecký z tónu jeho hlasu poznal, že svou kořist vyplašil. V psychiatrovi se rozezvonily poplašné zvonky a Mário ve vteřině ovládl i ten nejposlednější mimický sval na svém těle a profesionálně modulovaným hlasem dodal: „To víte, první den v práci po dlouho době.“ Smutek (pokud to byl opravdu on) se Valeckému ztratil přímo před očima. Jako stopa milenců v písku smytá vlnami. „A co kongres? Pobavili jste se?“ Valecký karnevalovou intonací svého hlasu jakoby kolegiálně mrknul. Oba porozuměli. „Co si to o mně myslíte?“ naoko pobouřeně odvětil Sant. „Že kudy chodím, tam ojíždím jednu za druhou?!“ Rozesmáli se sladkým smíchem porozumění. Jeden plný vzpomínek na vůně z předchozí noci, druhý ovanutý závanem žhavých představ. „Stalo se něco podstatnějšího,“ Sant zvážněl. Valecký se na něj podíval se zvednutým obočím přes šálek kávy, který měl těsně u úst. Že by přece jen v sítu něco uvízlo? Slastně se nadechl vůně pražených zrnek. „Premiérovo chování jsme prohlásili za chování podobné duševně nemocnému člověku. Všichni to podepsali,“ řekl Mário, jako kdyby mu najednou vyschlo v ústech. Ticho mezi oběma bylo výmluvné. „Myslíte, že by se lékaři měli míchat do politiky?“ zeptal se opatrně Valecký. „Máme mlčet?“ Usrkl si z kávy. „Spodek je taky z Hnutí.“ „No vidíte!“ řekl Mário. O primáři Spodkovi věděl své. Gynekologova exmanželka se s psychiatrem radila před rozvodem a v takových chvílích se kritikou nešetří. „A budou ti druzí lepší?“ zeptal se najednou starší kolega. Sant mlčel. Věděl, že Valecký se rád poslouchá, a tak vyčkával, až vychladne. On i káva. „S politiky je to jako se ženami,“ pokračoval Valecký, který se pohodlně rozvalil v křesle. „Pokud vás nemají pod pantoflem a svatební smlouvu pěkně na papíře, sekají dobrotu, starají se o vás a příliš nevyskakují. Kurvy se z nich stávají až pak. Jsem dvakrát rozvedený, tak o tom musím něco vědět.“ Gynekolog díval na Mária, ale ten neodpověděl. „Očekáváte v noci návštěvu?“ zeptal se Sant, který nechtěl v tomto tématu pokračovat (gynekolog to pochopil, psychiatr dnes opravdu nebyl ve své kůži), a mezi oběma jako kdyby na chvíli znovu pomrkávalo poťouchlé oko. Valecký se zasmál. „Víte, po určitém čase s manželkou začne člověk myslet více na jídlo, než na To...“ Zazvonil telefon. Vizita... pomysleli si oba jako na povel.

5. Ivon se spokojeně dívala na rozpis služeb na nejbližší měsíc. Ani jednou nesloužila společně se Santem.

16

Tak to bude lepší, pomyslela si. Plánovala vše do maličkostí jako stratég. Vyšlo jí sice několik služeb s Valeckým, ale ten nebyl až tak nebezpečný, i když i on občas vystrkovat růžky, seladon jeden! Vzala tác s plastovými mističkami a otevřela skříňku, kde byly podle abecedy řazeny krabičky s léky. Ráno se Sant nezdál překvapený, říkala si přitom, když dávkovala tabletky do lahviček pacientů. Třídila léky podobna Popelce. Poloprázdná platíčka odstřihávala chirurgickými nůžkami jako zahradník štěpující stromy. Řekl mu někdo o svatbě už předtím? Namísto uspokojení cítila nejistotu. Vendeta. To slovo poprvé slyšela v kině, kam ji pozval Mário. Toho večera byla unavená, měla všeho plné zuby, ale on ji fanaticky tahal na film, ve kterém hrála Anastázie Stella. To ona použila to slovo. Vendeta. Tehdy nabrala odvahu poslat Mária k vodě. Pomstít se mu za to, jak se s ní zahrává, jak se jí vysmívá, jak ji mileneckým vztahem ponižuje. Stejně jako filmová hrdinka, kterou hrála Stella, chtěla i ona založit rodinu, mít děti a manžela, který by ji vedl na ulici za ruku. Tomu se Mário jen smál. Dobře jsem se vdala a teď už jen vydržet. Biologické hodiny tikají neúprosně. Z prstů jí vypadla tabletka a zakutálela se pod stůl. Rychle se pro ni ohnula, aby si nikdo ničeho nevšiml. V zádech pocítila nepříjemné bodnutí. Koroze pevného ženského těla... o tom muži nic nevědí. Ani Sant. Už nikdy se ke mně nedostane, časem změním práci nebo půjdu na mateřskou. To by bylo nejlepší. Jen vydržet. Odložila připravené léky do skříně. Kdo mu to mohl říct? Chtěla ho srazit na kolena, K. O., a on se ani nezakymácel. Byla šťastná, ale byl to ten druh štěstí, který muži dobře znají a lékaři nazývají ejakulacio precox. V tu chvíli vešel do sesterny Sant. Sestřička ztuhla, připravena se bránit. Kolem nebyla živé duše. Co udělám, pokud se o něco pokusí? „Prosím, svolejte všechny na vizitu, sestro,“ řekl klidně, jakoby ji dokonce chtěl ochránit. Najednou nechápala, proč se Mária bojí, když má v hlase tolik sametu. Možná měla strach právě z něj. Vyšla ven a v půlce chodby se ohlédla. Sant se skláněl nad rozpisem služeb a zatínal zuby. Tehdy pocítila někde daleko svou vendetu. Být stále o krok před ostatními! To byl imperativ jejího života stejně jako princip její chůze. Skoro vrazila do starého Kaliny, který se štrachal po chodbě. Dnes si vzpomněl, že umí chodit. Včera nevěděl, ani jak se jmenuje, pomyslela si zlomyslně. Možná ho Sant nakonec vyléčí. Děda se stařecky třásl. Rukou si držel šev kalhot nemocničního pyžama. Už už chtěla odvrátit zrak, když si najednou všimla, jak z nohavice vytřásl obrovské čerstvé hovno, které potichounku spadlo na linoleum. Dědeček pokračoval ve své cestě „domů“, jako by se nic nestalo. Výkal se potichu rozkládal na podlaze v naději, že si ho nikdo nevšimne. Nelze říci, že by Ivon nenáviděla muže. Dobře si ale uvědomovala, že stejně jako všechny ženy i ona muži pohrdá, přesvědčena o tom, že jsou to prasata, která se vyžívají ve všem, co něžnější pohlaví považuje za nečisté, méněcenné a zvrhlé. Tedy své vagíny a konečně i samy sebe. Vyndala z kapsy rukavice, sehnula se a pustila se do úklidu.

17

6. První den v práci po dovolené za moc nestojí. I když si to Sant dobře uvědomoval, dneska se skutečně překonával. Jediný pohled na rozpis služeb mu stačil, aby pochopil, že Ivon spálila všechny mosty. Namísto Dudkové se teď jmenovala Řezníková. Ztráta Ivon jako takové ho moc netížila, prohra patřila ke svádění. Mnohem víc byla zraněna jeho ješitnost a kupodivu i jakýsi smysl pro fair play. Ještě si nezvykl, že ženy útočí tak, aby se muž nemohl za žádných okolností bránit. Vizita se vlekla z pokoje do pokoje jako karnevalový průvod. Mohli se chytit jeden druhého kolem pasu a tančit po oddělení. Byli přece v blázinci. Studenti, kteří už odevzdali Santovi své papíry, nervózně přešlapovali z nohy na nohu, čas se jim vlekl. Doktor zastavil u pacienta v síťovém lůžku, který byl celý roztřesený a měl nepřítomný pohled. Rozcupoval pěnovou matraci na malé kousky, ty pak vyházel přes oka sítě na podlahu. „Kdo mi poví, co to je?“ obrátil se Sant k studentům, ale žádný mu neodpověděl. „Pacient je v deliriu,“ vysvětloval. „Jelikož je zaměstnán jako kuchař, teď nám tu nasázel halušky.“ A jak mluvil, otevřel pacientovo lůžko a povoloval mu řemeny, kterými byl svázán. Pacient náhle vyskočil a začal křičet. Studenti vylekaně o krok ustoupili. Viděli, jak mu Sant tiše domlouvá, snaží se ho uklidnit. S pomocí dvou ošetřovatelů se mu povedlo pacienta znovu v lůžku uzavřít. Studenti vše pozorovali vylekanými pohledy. Někdo zatahal Adrianu za rukáv. Byl to starý Kalina, připoutaný do křesla u zdi. „Semhle sednou, paničko. Nepospíchají moc do rachoty. Omládnou,“ poplácal ji po stehně. Vylekaně ustoupila. Stařec ji držel za bílý plášť jako v pařátech. Všimla si ji Ivon. Něžně, ale nekompromisně vzala Kalinu za ruku, pohladila ho a bílý plášť mu ze sevření vytrhla. „Takhle je to tu pořád?“ zeptala se šeptem studentka. Ivon si vzdychla. „Nejobtížnější není pacienty do řemenů spoutat, ale naopak. Vypustit je.“ Vizita se posunula do dalšího pokoje. Adriana slyšela, jak doktor oslovuje nového pacienta. „Jak vám můžeme pomoci?“ „Chci nabrat trochu sil. Vyléčit se, abych mohl fungovat v tom blázinci za oknem.“ Zbytek rozhovoru jí unikl, protože na chvíli zděšeně pozorovala, co se děje v pokoji, který před chvílí opustili. Pacienti se jako zombie pomalu dovalili ke kuchaři v deliriu a začali ho za zády personálu osvobozovat z kazajky a kožených popruhů. Adriana polkla naprázdno. „Je to na sebevraždu,“ pomyslela si a rychle se vrátila k skupince. Tak jako se vážný pokus o sebevraždu nezdaří, může se povést pokus demonstrativní. Murphyho zákon sebevražd Doktor Sant naslouchal stížnostem pacientů jen na půl ucha. Proč právě Ivon? Stačilo kývnout prstem a mohl mít každou jednu. Posunul se s celou suitou k dalšímu pacientu.

18

„Jak se máte?“ „Pochválen Ježíš, Marie, Josef a o mně ani nemluvím,“ řekl Dežanero. „Mám se fajn, jsem plně zdráv a chtěl bych už jít domů.“ Sant si vzpomněl na statistiku. Mezi hospitalizovanými na oddělení byly ti, co chodili do kostela, na druhém místě hned za členy Hnutí. Ale bylo mu to jedno. Ivon mohla být z Hnutí nebo mluvit o Kristu u všeho, co spolu dělali, mohla být sestrou na jeho oddělení, a stejně by si s ní začal. Byla výjimka. Nejen že byla ze sester nejhezčí, ale měla navíc něco, co dělá každou ženu ještě žádoucí, ba přímo neodolatelnou pro všechny Santy světa. Měla přítele, vážnou známost, zaručující lékaři před stykem rafinovanější požitek ze svádění a po souloži spolehlivou diskrétnost. Vlastně teď už manžela, uvědomil si. „Ještě ne,“ odvětil Dežanerovi. „Tak mi alespoň povolte více cigaret, prosím.“ „Kouření škodí zdraví.“ „Když já jsem do cigaret blázen.“ „Sestro Ivon, pište si, sparty třikrát denně,“ řekl Sant. Kdosi za jeho zády vybuchl smíchy. „Lékárna vám vzkazuje, že tento lék nevedou,“ špitl anděl v modrobílém. „Jak to!?“ rozčílil se na oko Sant. „Tohle není stát, ale bordel! Když jsem byl naposled v bordelu, to byl stát! Všechno fungovalo tak, jak mělo, zdola až nahoru! (To se smál už i Dežanero.) A teď nejsou Sparty! Jak to?! Za chvíli už nebudeme mít ani jeden lék!“ „Zkoušeli jste už léčit láskou?“ zamumlala si pod nosem Ivon. Přísně si ji změřil pohledem. Bylo na ní ještě něco, co se mu líbilo. Nestihl to však zatím pojmenovat. „A nebyla by to jenom léčba placebem?“ zeptal se. V té chvíli oba hráli role ve věčné tragikomedii všech párů, kde řeč o čemkoliv skončí rozebíráním vztahu. Pacient zůstal pro dnešek na vedlejší koleji. Doktor Sant by zpupnou sestřičku znova dokázal dostat do postele, kdyby měl dostatek času. Jenže právě čas je to, o co tu jde. Ivon může každým dnem otěhotnět a po krátkém čase odejde na mateřskou dovolenou. I skrze hrozbu blížícího se konce Sant nikam nespěchal. Vždy uměl vyčkat na příležitost a stejně to chtěl udělat i nyní. Uvědomoval si, že pokud chce zvrátit náhlou změnu v bývalé milostné rovnováze, nesmí naléhat na uskutečnění věcí, které jsou klenoty, jen pokud jsou spontánní.

7. Do konce pracovní doby zbývalo ještě pět minut a lidé se už začali nenápadně trousit rychlým krokem přes vrátnici a mizeli v uličkách města. Třípatrové pavilony nemocnice stály v mírném kopci a domy pod nimi se leskly v paprscích zubatého slunce. Ivon, ukryta za záclonou u okna poblíž východu, napjatě sledovala nádvoří. Svět byl zvláštní. I když venku byl dostatek světla, obrazu jako kdyby chyběly stíny. Vydechla si, až když uviděla odcházejícího Santa, který zmizel za vrátnicí. Ještě chvíli počkala a až pak se vydala do bufetu. Několik stupňů nad nulou prozrazovalo blížící se jaro. Vzduch byl čerstvý a vlhký. Jako první odjel z nemocnice ve svém BMW primář gynekologie Spodek

19

a za ním všichni ostatní. Mezi různobarevnými obleky, sutanami jeptišek a kostýmy před budovou zářily postavy v zinkové bělobě zdravotnických „montérek“. Byla to skupinka znavených mediků. „Kousek vás doprovodím,“ ozval se Ivon za zády známý hlas. Doktor Valecký se k ní nekompromisně připojil a galantně nabídl jí rámě. „Vylekal jste mě, pane doktore!“ řekla koketně a zavěsila se do něj. Udělali první kroky a doktor se nečekaně odmlčel. Měla by se přece jenom bát? „Všichni odcházejí domů a my musíme zůstat,“ přerušila ticho. „Což o to, nejhorším utrpením pro mě zůstává náš bufet! Místo toho, abych si dopřál teplé lazaně v italské restauraci, budu mít k večeři sekanou. Nechtěla byste mi alespoň vy zpříjemnit menu?“ „Jsem nudný společník. Co byste si se mnou celou noc počal?“ prohodila nejnevinněji, jak mohla. „Vyprávěla byste mi o manželovi,“ nedal se. Oba byli kluzcí jak úhoři. Přemýšlel o tom, zdali si dovolí pozvání odmítnout. Každá mladá sestra chce doktora, to je nepsaný zákon. Vychovávají je k tomu čtyři roky na škole a pak po celý zbytek života. Pokud je manželství bojem o moc nad tím druhým, tak doktoři a sestry žijí v manželství na druhou. Ivon stejně jako další zdravotní sestry měla kdesi hluboko v sobě zakořeněnou touhu alespoň na chvíli zvrátit subordinaci na oddělení a byla ochotna pro to udělat cokoliv. „Myslíte, že jste s vaším manželem zažili lásku na první pohled?“ „A je možné milovat i jinak než na prvý pohled?“ Gynekologovi se zvedl jeden koutek úst. „Je to zajímavé, viďte? Určitě přijďte, musíme si o tom promluvit. Udělám vám kafe a už žádné výmluvy.“ Vykročil k bufetu, ruku jí už ale nenabídnul. „Co na to vaše manželka? Nebude žárlit?“ zeptala se Ivon ještě nevinněji než dřív, rozhodnutá trápit doktora do poslední chvíle. Valecký bezstarostně pokrčil ramenem. „Víte, co jsem zjistil po druhém rozvodu? Muž je od slova může. Žárlivost je stejný zlozvyk jako kouření. My muži můžeme dělat cokoliv a žena bude stejně žárlit. Tedy je to jedno. Nejlepší je věci nechat být.“ Ivon nesouhlasně mlčela. „A vy jste žárlivá?“ „Ani náhodou!“ „Ani trochu?“ zeptal se Valecký, vědom si skrze optiku svých prožitých bonvivánských let, že žárlivá žena dokáže být jen málokdy nevěrná. „Ivon!“ ozvalo se za nimi. Vteřina, kterou potřebovala na otočení hlavy, stačila na to, aby její srdce změnilo rytmus, stejně jako kdysi její kroky při prvním setkání se Santem. Přes hlavní vchod se k ní blížil rychlou chůzí elegantně oblečený muž s kyticí květů a novinami v ruce. Byla překvapená, že ji manžel přišel navštívit do práce, ale dech jí vyrazilo něco jiného. S manželem se vracel do nemocnice taky Mário Sant.

20

8. Krátce po poledni se Sant vysvlékl z bílého pláště a chystal se odejít domů. Zdržel se, protože nechtěl odejít dřív, než zkontroluje psychiatrické nálezy, které mu zanechali studenti. Popsané papíry ho příjemně překvapily. Zdálo se, že dnešní mladí lidé se o duši zajímají víc než v době, kdy studoval on. Psychiatrické nálezy měly hlavu i patu, dokonce se strefily i do diagnózy. Písmena se mu v jedné chvíli zamlžila před očima. Dolehla na něj únava, jako by z něj první den v práci dokázal vysát všechnu energii, kterou nasbíral na služební cestě. Přemýšlel, z čeho bude další dny žít. Na dnešek žádné plány neměl. Chtěl si jen zalézt do postele, pustit si vážnou hudbu a srovnat si to všechno v hlavě. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. „Dobrý den, pane doktore. Já jsem Kalina,“ řekl vysoký muž v černém obleku. Oči měl zarudlé jako opilec. Za mužovými zády se schovávaly dvě ženy, taky v černém. Tiše se na sebe chvíli koukali. Vypadalo to, že muž v duchu hledá ta správná slova. Sant hned poznal, že jeho pacient, starý Kalina, na Vánoce domů nepůjde. Natolik byl už s fenoménem příbuzných obeznámen. Příbuzní duševně nemocných jsou vždy postižení… E. Bleuler Nakonec promluvil muž v černém svrchníku rychle a jednoduše: „Přišel jsem za vámi… maminka zemřela.“ Čekal, že se začnou vymlouvat a chodit kolem horké kaše, ale dnešek byl od počátku ve všem jiný. Sant nevěděl, kdo tak rozhodl, ale neznámý se od rána asi dobře „bavil“. „Upřímnou soustrast.“ „Chtěl jsem se zeptat, zdali můžem otci říct, že zemřela.“ Sant na chvíli semkl rty, jak to dělal pokaždé, když musel rychle přemýšlet. „Můžete jít za ním, ale pochybuji, že projeví účast. Od doby, co jste za ním byli posledně, se jeho stav moc nezměnil. Jediné, co zatím můžeme dělat, je zpomalovat postup nemoci.“ „Jo, děkujeme. Promiňte, že jsme vás obtěžovali.“ Rozloučili se. Sant byl rád, že všechno proběhlo rychle a bez emocí. Když ale za chvíli vyšel v kabátu na chodbu, našel Kalinovi v hádce. „Měl jsi se zeptat i na lejstra. Zdali je schopen je podepsat.“ Příbuzní rychle zmlkli, když procházel kolem. Cestou z budovy myslel na manželku starého Kaliny. Naposled ji potkal asi před třemi týdny, když přišla za dementním mužíčkem na návštěvu. Milá babička, pomyslel si, když ji poprvé zahlédl a v duchu ženu litoval. Její dlouholetý druh se měl brzy odebrat na onen svět. Nakonec ho předběhla. Lékařské povolání naučilo Maria Santa ničemu se nedivit. Sestřička Amálka, která bydlela v sousední vesnici poblíž Kalinů, prozradila, že babička je (tedy byla) řádná semetrika. Doktor Sant prošel vrátnicí, na parkovišti před nemocnicí zaparkovalo nablýskané terénní auto s přední maskou tupou jako čenich buldoga. Z auta vystoupil muž, ve kterém poznal Frantu Řezníka, svého bývalého spolužáka ze střední školy. A v duchu

21

si řekl, že dnes hned tak spát nepůjde. Určitě s ním bude chtít oslavovat svou svatbu s Ivon. „Nazdar Sant!“ křičel mohutným hlasem. „Ahoj, dík za kytku, to nemuselo být,“ podotkl Sant a ukázal na kytici, kterou muž nesl v ruce. „Vůbec, ale vůbec jsi se nezměnil. Moje hérečka říkala, že tady děláš, ale neměl jsem čas tě navštívit,“ poplácal ho po zádech. „Vidím, že se ti vede.“ „Doba přeje odvážným,“ řekl a tahal ho k nedalekému novinovému stánku, kde si koupil Res Publiku. Sant si vzpomínal na svá školní léta už jen matně, ale na Řezníka nezapomněl, a to nejen kvůli Ivon. Franta svojí tupostí vynikal na gymnáziu jako pomník padlých vojínů uprostřed města. Na hodině ruštiny se ho jednou učitelka zeptala: Kak tebja zavut? A on pohotově odpověděl: U nás zavud Škódofka. V současnosti ale stát právě vycházel vstříc Řezníkům všeho druhu. Jako pozitivní vlastnost stačilo, že se jejich jméno podobalo jménu premiéra, anebo že nemluví rusky. Mohutný podnikatel ho chytl kolem ramen a pokračoval: „Nikdy jsem nebyl dobrý žák a přiznávám se, na škole jsem ti záviděl. Všímáš si, jak otevřeně mluvím o svých pocitech? Navštěvuji kurz asertivity pro manažery. Rozhodl jsem se, že se začnu vzdělávat. Chci se dostat do vyšší společnosti, když už jsem v balíku, ne? Nikdo si na mě teď nepřijde. Pokud nemáš peníze, nejsi člověkem. Nejdřív se ale musím trochu porozhlédnout (ztišil hlas). Zatím, pokud mám být upřímný, neznám ani žádnou honosnou restauraci, kam bych mohl zvát lidi z kšeftu. Něco, kde si můžeš objednat ústřice nebo kaviár, rozumíš. Možná bys mi mohl poradit?“ Zdálo se, že Řezník navazuje vztahy jenom s lidmi, ze kterých může mít prospěch. „Pozval bych tě a zavzpomínali bysme na staré časy.“ „Ne... anebo počkej, něco mně napadlo!“ Sant, který se do této chvíle ošíval a snažil se z náhodného setkání vyklouznout, se najednou otočil a šel s Řezníkem zpátky do nemocnice. „Mám skvělého kolegu. Je na tyhle věci expert. Musíš ho ale přemluvit, nevím, jestli s tebou půjde,“ dodal schválně. Sant věděl o Valeckého vášni pro dobré jídlo. Gurmánství ale nešlo moc dohromady s jeho neustále prázdnými kapsami. Gynekolog doposud platil alimenty na dcery z předešlých manželství. Doktora Valeckého potkali před bufetem po boku s Ivon. Překvapená sestřička se nezmohla na slovo. Přímo před očima se karta obracela. Už si myslela, že svoji hru na vendetu dotáhla do konce, a teď se ukazovalo, že to bylo jenom první dějství. Přímo před očima jejího manžela prováděl Sant ďábelskou rošádu. Hlavní roli v tom sehrávalo pozvání do restaurace. Valecký se na oko bránil, ale nakonec souhlasil. Sant se nabídl, že místo kolegy vezme službu. To se už gynekolog i podnikatel chopili nabízené šance jako ryba háčku s návnadou. Ivon stála jako politá studenou vodou. Před chvílí s ní Valecký flirtoval ve velkém a teď ji vyměnil za jídlo bez mrknutí oka! Obchodovali s ní jako s nějakým zbožím. Najednou měla službu se Santem a její manžel tomu nadšeně přikyvoval. „Zvu vás na penne, doktore,“ hulákal a smál se svému vtipu.

22

Ivon se v duchu zapřísáhávala, že jim všem ještě ukáže. „Počkejte, nejdříve musím zavolat do restaurace, ať nám připraví víno.“ Valecký se začal rozhlížet po telefonní budce. „Vemte si můj mobil,“ Řezník sáhnul k pasu jako pistolník. Valecký vyťukal číslo popaměti. „Françoise? Jak se máš? Qui, bon. Připrav nám prosím víno… Jaké?“ opakoval doktor dotaz a chvíli si tiše měřil podnikatele. „Médoc... ročník... 82, qui?“

9. Doktor Sant procházel oddělení, které se uložilo k spánku. Z pokoje sester vytékalo pod dveřma světlo jako med. Vešel dovnitř. Všechny seděly pohromadě kolem stolku se slanými tyčinkami. Pokojíček voněl dámskými parfémy. „Vítejte, pane doktore. Už jsme si mysleli, že jste na nás zapomněl,“ štěbetaly. „Udělám vám kafe?“ nabídla se znovu Felície. Rozhlédl se po místnosti. Jeho pátravému zraku neušlo, že v noční směně zůstaly dívky, které pracovaly i přes den. Jak to tak vypadalo, nebyl jediný, kdo dělá rošády. Bylo to proti předpisům, ale děvčata se měnila, když jim to vyhovovalo. „Zdá se, že se vám v nemocnici líbí,“ poznamenal. „Vy nás neprásknete, pane doktore?“ „Bude to lékařské tajemství.“ Na lenošce byly rozházené ženské časopisy. Všiml si, že mezi nimi leží bulvární plátek Jany Halpnerové. Minule si v něm přečetl zajímavý článek o moskevské psychiatrické léčebně. V noci vypukl na jednom oddělení požár a pacienti v uhořeli v postelích. Všichni tvrdě spali po prášcích a ti, které se povedlo probudit, víc překáželi, než aby utíkajícímu personálu pomohli. Připomnělo mu to situaci, když se ho pacienti vpředvečer Nového roku nevinně ptali, zda mohou sledovat půlnoční ohňostroj. Bezelstně odpověděl, že jo. Pak všichni pacienti v léčebně sv. Jiljí po večerní dávce léků zalehli a nevěděli o světě. Ivon, která seděla bokem na židli, se zvedla a ze šuplíku vytáhla škatuli. „Nabídněte si, něco ještě zůstalo z veselky.“ Nahlédl do krabice, kde mezi ztvrdlými drobky hnízdilo několik okoralých koláčků. Nastalo ticho, které protrhlo nit ženského vyprávění. Z pokoje číslo pět se tlumeně ozýval žalm stařečka Kalinů: Haňo? Haňo?! Haňóóóó! „To byl dnes ale den, co?“ vzdechla do prázdna jedna ze sester. Nikdo se nenamáhal jí odpovědět. Sant byl přesvědčen, že i skrze únavu budou klevetit celou noc. Ženy jsou pokaž­dé vyčerpány ze všeho, jen ne z kecání. „Proč jste tak zticha, pane doktore? Chcete už jít spát?“ mrkla Felície, když před něj stavěla kávu a dala mu nenápadně nahlédnout do výstřihu. „Já vím, že byste raděj dělal na ženském oddělení!“ „Jak bych vás mohl opustit?“ zasmál se Sant. O přestupu na ženské oddělení neuvažoval. Dělal se ženami před lety a byl rád, že odtamtud utekl. Ženské šílenství snášel mnohem hůř.

23

„Ale jste nějaký smutný.“ „Máte pravdu, zamyslel jsem se,“ přisvědčil vážně. „Kalinovi bude potřeba okamžitě odebrat krev a zanést zkumavky do laboratoře. Byl jsem se na něj podívat a nevypadá dobře.“ „Měl dneska návštěvu a pak před večeří brečel. Prý mu zemřela manželka. Je to pravda, nebo si zase vymýšlí?“ zeptala se Božena. „Volal její jméno celou minulou noc.“ „Našim pacientům se nedá věřit, ale pro tentokrát mám pocit, že je to pravda, sestřičko. Jde z toho mráz po zádech. Vždy se to zhorší, když jeden z partnerů zemře. Dnešní noc bude pro něj rozhodující. Možná to přežije. Ivono, vy máte nejmladší nohy. Jděte s krví do labáku a pak přineste ukázat výsledky,“ řekl Sant. Všiml si, že Ivon zatnula pěsti. Beze slova se ale oblékla do pláště a odešla. Před měsícem to bylo jejich domluvené znamení. Počítali s tím, že nikomu se z teplého pelechu nechce zvednout. Úkol jako pro popelku, kterým ji pokaždé pověřil, jim umožňoval spát všem přímo před nosem. Sestřičky byly rády, že se nemusí do noci potloukat k biochemii parkem mezi pavilony. Oslepené škodolibostí zapomínaly, že popelka vždy svého prince dostane. Ivon odešla a Sant se pustil do roztáčení kola konverzace. „Znáte Dusiče?“ zeptal se. „Ani ne,“ odvětila Felície. „Ale jo!“ šťouchla do ní Božena. „To je lékař z rentgenu.“ „Jo, ten hezoun!“ Vyprskly smíchy. Dusič byl ošklivý jako sluj. „Možná nevíte, ale dřív pracoval na áru. Slyšel jsem, že jednou po operaci probouzel pacientku s vyoperovaným žlučníkem. První, co uviděla, když otevřela oči, byla jeho tvář. Víte, co řekla? BOŽE, JÁ JSEM V PEKLE!“ Sestřičky se zasmály. Andělé v modrobílém. Doktor dál bavil sestry příběhy a anekdotami. Nakonec, když už pomluvili každého, koho jen mohli, od primáře Spodka až po uklízečky, nenápadně pohlédl na hodinky. Byl čas. S připravenou výmluvou se vytratil. Prošel chodbou blázince, která se topila v šeru, a vystoupal o patro výš na inspekční pokoj lékařů. Posadil se do křesla a čekal. Cigareta, kterou si zapálil, ve tmě lechtivě tlela a tkala jemný proužek dýmu, který stoupal k lampě. V půli cesty se tříštil a v stále menších vírech se rozpadal. Ztrácel uspořádanost a měnil se v chaos. Jako život sám. Hlava mu třeštila. Sant měl pocit, že člověk má jen to, co mu osud daruje do vínku, a postupem času už jen ztrácí. Co jednou odejde, už se nikdy nevrátí zpátky, a kdo cítí opak, žije v iluzi. Pokud člověk o něco usiluje, nikdy toho nedosáhne. Ozvalo se klepání na dveře. Ivon nezaťukala jejich domluveným signálem, ale věděl, že je to ona. Poznal ji podle kroků. Podpatky bot zněly rázně, jako když rozčilený občan vletí na obecní úřad rozhodnutý vyřídit všechno v jednom dni. Takový občan však ještě nikdy neuspěl. „Donesla jsem vám výsledky,“ řekla, když otevřel. „Dobře, děkuji. Můžete jít.“

24

10. Valecký si sedl s Řezníkem k rezervovanému stolu a podnikatel mu nabídl drahou značku cigaret. „Chci, abyste mě zasvětil do mystiky gurmánství, vždy jsem obdivoval lidi, jako jste vy,“ řekl čerstvý novomanžel, který si neuvědomoval, že kdyby se estetické vnímání dalo získat jen používáním určitých gest nebo slov, tak by ho prodávali v drogerii s návodem k použití. Valecký od počátku věděl, koho má před sebou, a neváhal situaci zneužít. „Nevím, zdali takhle... v průběhu jednoho večera.“ „Samozřejmě neočekávám, že budu hned všechno znát,“ skočil mu řeči podnikatel. Valecký nepokračoval. Dosáhnul toho, co chtěl. Pustil se tedy do výkladu: „Základem všeho je filozofie, příteli. Tady nejde jen o jídlo, neboť pokrm se naučíte dokonale vychutnat, až si budete umět užívat všeho kolem sebe. Zvuky, vůně... Hédonisti správně říkají, že příroda vybavila člověka smyslovými orgány na to, aby si užíval světa.“ Přišel číšník a podal jim jídelní lístky. Podnikatel menu rychle proběhl pohledem, ale už v aute se domluvili, že jídlo bude vybírat doktor. „Polévku z holubů pro mého přítele, Françoise, a pro mě... dnes vyzkouším bourride. Jako hlavní chod nám oběma připravte jehněčí stehno v rybízové omáčce s portským.“ „Skvělá volba, le doctoeur,“ poroučel se číšník. „Taky se mi líbí,“ Valecký se rád poslouchal. „Holubí maso vás svou chutí připomínající zvěřinu připraví na hlavní chod. Polévka je úplně dokonalá s jednou dvěma lžícemi skotské, ale jelikož je majitel Francouz, pochybuji, že ji tam přidají.“ Řezník nasával každé slovo. První, co se s doktorem Valeckým naučil, bylo tvářit se, že rozumí, i když opak byl pravdou. Nikdy předtím a ani pak se nechoval tak skromně. Školení v asertivitě a nedávná svatba se pod jeho umírněnost společně podepsaly stejnou mírou. „Proč jste volal z nemocnice číšníkovi, aby připravoval víno předem?“ zeptal se. „Objednal jsem nám jeden z výjimečných ročníků ušlechtilého červeného vína a to je potřeba před podáváním nejen vychladit, ale i odkalit...“ sledoval doktor pohledem elegantní čtyřicátnici u vedlejšího stolu. Muž, který ji doprovázel, jí gentlemansky odsunul stoličku, aby si mohla sednout. „Odkalit? O tom jsem nikdy neslyšel.“ „Dělá se to jenom u starých ročníků. Je to odstranění usazenin, moc důležitý a nebezpečný výkon. Víno se jím může úplně znehodnotit. Když se ale provzdušní správně, aroma jemně zesílí a víno je skutečně kouzelné. Dělá se to nejpozději hodinu před samotným pitím, proto jsem volal předem. K jehněčímu se dokonale hodí.“ Žena, kterou dál sledoval koutkem oka, ho obdarovala zářivým úsměvem. Ona by rozhodně odkalit nepotřebovala. „S vínem je to jak se ženami. Předtím než si začnete užívat, je hodinu zbavujete stresu, který je takovým nánosem z celého dne. I když pravda na rozdíl od vína se dlouhá předehra spíš užívá u ročníků mladších.“ „Do telefonu jste řekl takové směšné slovo, které znělo jako dok nebo doktor. Co je to za víno?“ „Myslíte Médoc? To je název oblasti. Považoval jsem za neslušné našeptat Françoisovi přímo samotný název. To by se ho dotklo. Předpokládám však, že nám přinese Chateau-La-

25

tife-Rothschild anebo Chateu Moulin-a-Vent Arsec. Kvalitní vína, které mají slušnou chuť a neztrácejí ji ani časem. Vždyť to znáte: Víno mění se na ocet stejně jako láska v manželství.“ Poslední větu řekl hlasitěji a doufal, že ji uslyší i dáma od vedle. „Vyprávíte samé zajímavé věci, ale ohledně žen jste pesimista.“ Valecký nadále pohledem sledoval neznámou krasavici. „Za vše mluví, že jsem dvakrát rozveden, ale ať vás to nemate.“ Večerní róba ženě u vedlejšího stolu padla jako druhá kůže. Obepínala bříško, které se ještě pokoušelo o plochost. Oblé boky prozrazovaly majitelčin divoký temperament. „Myslíte, že nám to s Ivon povede?“ zeptal se najednou podnikatel. „Jistě, jen nesmíte moc plánovat předem.“ Řezník se najednou zahloubal do sebe. Dosáhl všeho, co chtěl, bohatství, postavení a krásné ženy k tomu. Ona však chtěla, aby měli dítě co nejdříve. Váhal, potřeboval by ještě nějaký čas. Nerozuměl jejímu spěchu. „Jak jste poznal, že se bojím?“ zeptal se. „Nás doktory lidé nemají moc v lásce, neboť před námi nic neutají. Nejsme vševědoucí, jen vidíme víc do hloubky.“ Znechutilo ho, že žena u vedlejšího stolu se tak dobře baví. Smála se, jako by její společník, říkal nejbáječnější vtip za vtipem. Ve chvílích, kdy se smála, byla ještě vznešenější. Oba muži na chvíli zmlkli, protože přišel Francoise a servíroval jídlo. Postavil se po pravé straně stolu, malý, a přece vyrovnaný, pak přešel na opačnou stranu a zleva pokládal na stůl červené víno v karafě. Valecký zvedl sklenici a Řezník po něm opakoval každý pohyb. „Pijte malými doušky, nedržte ho zbytečně v ústech. Před pitím i po něm si ubrouskem otřete rty.“ Oba si diskrétně upili vína a pustili se do jídla. První promluvil podnikatel. „Asi bych vám to neměl tak otevřeně říkat, ale na kurzu nás učili...“ Mluvil s tvářemi vydutými na jednu stranu, jelikož si na rozdíl od Valeckého vložil do pusy veliký kus masa. „Zadržte! Budu hádat.“ Gynekolog konečně odvrátil pohled od ženy a upřeně se zahleděl na svého žáka. Nesnášel, když někdo mluvil s plnými ústy. „Vlastně vám řeknu jen jednu věc a vy se nad tím zamyslete. Ženy milují sex stejně jako muži, pokud ne víc. Musí si jenom svoji touhu uvědomit. Ivon není jiná. Ukažte jí její vlastní krásu.“ „Myslíte?“ přežvykoval podnikatel. „Těžko tomu uvěřit, ale já ženským nerozumím tak jako vy. Víte kolik peněz Ivon utratí za kosmetiku? Za jednu návštěvu v krámu zaplatím tolik, že by z toho jeden člověk mohl žít měsíc. Je posedlá šminkama! Kupuje výhradně značkový make-up, který používá herečka Stella. Když někam jdeme, maluje se minimálně hodinu.“ „Není se čemu divit. Možná tím, že použije stejný make-up, má pocit, že získává i její slavnou tvář.“ Žena u vedlejšího stolu se nakažlivě rozchechtala, jako by se smála tomu, co řekl. Zakláněla hlavu a spolu s ní se napínalo celé její tělo. Vlasy vlály po odhalených zádech. Prohýbala se jako luk. Najednou ženě z dekoltu vyskočilo něco bledě žlutého a pružně to dopadlo na stůl. Odrazilo se to od ubrusu a dopadlo na koberec. Valeckému stačil jediný pohled, aby pochopil, co se stalo. Žena měla amputovaný jeden prs a toto byla její silikonová protéza.

26

11. Ivon zůstala stát jako opařená. Mário zavřel dveře a poslal ji pryč bez jediného slova. Když před chvílí kráčela tmou pro výsledky rozboru krve, vířily jí v hlavě různé myšlenky. Očekávala, že na ni bude naléhat, toužila po tom, aby ji prosil. Ponížený a na kolenou. Počítala dokonce s tím, že se ji bude snažit získat násilím. Připravovala si výmluvy. Najednou stála před zavřenými dveřmi a on ji poslal pryč, stejně jako se posílá pryč pošťák nebo dítě, které přijde zpívat koledy k Vánocům. Takového ho vůbec neznala. Přitiskla ucho ke dveřím. Slyšela vodu puštěnou do umyvadla, pravděpodobně si myl ruce. Voda vzdáleně hučela jako na jezu za městem. Známý zvuk v ní náhle vyvolal vzpomínku na jedno z jejich předešlých setkání. Nejprve ucítila v nose slabou vůni březového šamponu. Jednu noc, poté, co se pomilovali, jí Sant začal mýt vlasy. Od jiného by ji možná neobvyklý návrh urazil, ale jemu věřila. Věděla, že je chce umýt jen tak, oběma pro radost. Klekla si u vany, sklonila hlavu přes okraj a on začal pomalu a příjemně promývat kadeřavé prameny. Dívala se, jak se odrážejí od bílého smaltu. Vlasy vodou ztmavly. Ivon uvnitř, někde kolem pupku, ještě hořela rozkoší. Mladý lékař se jí pomalu prohrabával kudrnami vlasů, konečky prstů masíroval pokožku. Pociťovala jeho doteky, jako kdyby se dotýkal přímo mozkových závitů. Nebyl jako jiní chlapi. Byl citlivým milencem, věnoval se jí celou svojí osobností. Mário byl jeden z těch mužů, kteří pokaždé přinesou ženě pugét, i když kytky rychle vadnou, protože vědí, že ženám nekonečný koloběh zániku vyhovuje. Vždy můžou přijímat stále nové a nové poklony v podobě růží. Představy Ivon proletěly hlavou v necelé vteřině a po ní následovala trpká vlna odporu. Měla se teď znovu přizpůsobit, podvolit situaci? Byl na ni milý, ale cítila se pokaždé jako otrok. Chtěla se rozhodovat sama. A zároveň cítila, že i kdyby chtěla, tak nemůže. Nebylo před tím úniku. Vnímala se „fatálně předurčena svobodou“, co byla degustátorská lahůdka protikladu, hodná i doktora Valeckého. Ivon byla přesvědčená, že Mário Sant je povinen mít ji rád! Jak se vůbec opovážil takto jí opovrhnout. Nevyspím se s ním za žádnou cenu, ale vyříkat si to s ním musím. Ve jménu všech žen. Pomyslela si. A někde v pozadí byla naděje, že konečně ucítí uspokojení z vendety, z toho, že se konečně vdala a bude moct otěhotnět. Naděje je jako cukr, ač je ho v čaji málo, osladí celý šálek. staré čínské přísloví Věděla, že by měla odejít, polknout urážku. Bylo by to správné a všechno by definitivně skončilo. Namísto toho ale znovu zaklepala.

12 . Když vstoupila, jako první Santa upoutaly vlasy. Vysílaly kolem sebe auru, které si nebylo možné nevšimnout. Jakoby celé zelektrizované něžnou vzpomínkou a rozhořčením mladé ženy beze slov křičely, zkroucené jako malé plamínky. Doktor Sant znal hodnotu ženských

27

vlasů. Nebyl ostatně sám. Příslušníci SS v koncentrácích stříhali vězeňkyním hlavy dohola, aby jediné, co po nich na světě zbude, byly vlasy. Prozradila mu to sympatická stará židovka před operací, když ještě cirkuloval na chirurgii u doktora Flašíka. Tento příklad, sice expresivní, se nejvíce blížil Santově filozofii. Vždy, když ho někdo napomínal, že marní svůj život jen pominutelným ženským tělem, pyšně odpovídal sarkastickou replikou, že vlasy jsou na ženě tím nejhezčím a zároveň tím nejtrvanlivějším, co vám po nich může zůstat. Neztrácejí svojí velkolepost ani jednatřicet let po smrti, což potvrdil nespočet exhumací, dodával škodolibě nakonec. Ze všeho nejvíc si na svých milenkách pamatoval vlasy. „Jsi jako malý kluk!“ řekla mu přímo do očí Ivon. „Neumíš se smířit s tím, že ti vzali hračku. Nikdy nedospěješ!“ Mlčel. Až teď si uvědomil, že klepání na dveře znělo podruhé jinak. Očekával podobný výbuch. Ivon měla temperamentní povahu, v posteli to nebylo na škodu. Teď stála s rukama v bok a prudkými gesty dramaticky doprovázela svá slova. „Říkají o tobě, že jsi dobrý psychiatr, ale mně nerozumíš!“ Výčitka zabolela, rozdávala rány pod pás. „Jsi namyšlený jako páv! Každému ukazuješ svoje krásné peří s očima a tvrdíš, že jsi vševědoucí. Ty oči jsou však slepé!“ Čekala, že se bude bránit. Potřebovala si vybít nahromaděné emoce, chtěla se hádat. Mário ale mlčel. Za otevřeným oknem bylo slyšet hlasy pacientů povykujících na křídlo budovy naproti, kde stejně jako oni bydlely ženy za mřížemi. Svůdné hlasy jim odpovídaly, domlouvaly se na schůzkách, které se neměly nikdy uskutečnit. Láska je všemocná, pomyslel si Sant. Nezabrání jí ani šílenství. Usmál se na bývalou milenku, jakoby čekal, že i ji přepadne veselá nálada. Ivon však komičnost situace svým sluchem nezachytila. „Musíš si už jednou a provždy uvědomit...“ začala. Slova jí zůstala v hrdle, jako dítě v porodních cestách. Sant si stáhl košili přes hlavu a vzápětí spustil na zem i bílé nohavice. Vystoupil z kruhu šatů, který vytvořily na koberci. Ivon se zhluboka nadechla, a než skončila, stál před ní úplně nahý. Jeho pružné, snědé tělo se bez studu vypjalo. Oba mlčeli. Ivon se neuměla škorpit s nahým člověkem. Proti své vůli hleděla na jeho pevný zadek a pružné boky. Chtěla se otočit k odchodu, ale Sant překonal vzdálenost mezi nimi jediným krokem a zadržel ji. Doufal, že se teď nezačne smát, neboť to jediné ji ještě mohlo v této chvíli zachránit. Když se dívky dotknul, cítil, že mu klade jen slabý odpor. Byla jako omámená. „Slova brání porozumění,“ řekl, aby umlčel její smích. „Pokud se se mnou teď vyspíš, tak mu o nás všechno řeknu,“ zapřísahala ho chladně. Mário nic nenamítal.

13. Po promilované noci ho nad ránem probudil telefon. „Zjistili jsme, že Kaizer utekl.“ „Jak?“

28

„Nikdo neví. Prostě na oddělení není.“ Mário koukl na hodinky, přispal si skoro hodinu. „Volali jste policii?“ „Jo.“ Položil. Do prdele, pomyslel si, to mi den ale začíná. Oblékl se a trošku uklidil. Ozvalo se klepání na dveře. Vstoupil policajt. Sant měl na chvíli pocit, že si jde pro něj. „Dobrý den, pane doktore.“ „Hm.“ „Bude to jako obvykle?“ „Jo, asi jo, není ozbrojen a ani nic neukradl,“ zavtipkoval. „Nejspíš se pustil lesem.“ Podal strážmistrovi krátký popis pacienta. „Tak dobře, mějte se. My jdeme vyvenčit psy.“ „Neubližujte mu.“ „Spolehněte se.“ Sant odešel na oddělení. Obcházel bloudící pacienty jako každý den, odpovídal na pozdravy. Někteří z pacientů měli potřebu se ho dotknout, jako by byl kominíkem nebo světcem. Možná se jenom chtěli přesvědčit, že tam s nimi ve skutečnosti je. Najednou na něho promluvil stařec Kalina. Měl hluboký, vyrovnaný hlas. Popřál mu dobrý den a pevně mu stiskl podanou ruku. Bylo to šokující, závoj promilované noci s Ivon se najednou docela rozplynul. Zdálo se, že chronickému pacientovi se poprvé za několik měsíců v hlavě rozjasnilo. Psychiatr s ním prohodil několik cílených dotazů, aby své tušení potvrdil. Nemoc ustoupila. Kalina se rozmluvil o svém smutku, o pohřbu ženy a o tom, jak si zařídí život po tom, co odešla. Sant nebyl jediný, kdo tvrdil, že duševně nemocní lidé, kteří končí v nemocnici, nejsou osamocenými ostrovy v jinak normálním okolí. Rodiny, v kterých žili Santovi klienti, vždy alespoň trochu pokulhávaly, měly své vnitřní tragédie. Člověk, který vypadl z kola ven a skončil na psychiatrickém oddělení, nemusel být zákonitě nejvíc duševně nemocným členem rodiny. Mnohokrát byl jen tím nejslabším. Od toho dne se v Kalinových dekurzech objevovaly už jen lakonické zápisy nočních sester: Spal. Sant se zavřel do pracovny a zapálil si první cigaretu. Po lese za nemocnicí pobíhalo několik psovodů v uniformách, další příslušníci kroužili v autě mezi stromy po lesní cestě. Přešel na druhou stranu pracovny. Právě včas, aby oknem uviděl Ivon vycházející z hlavního vchodu. Převlečená z bílé uniformy do cihlového kostýmu rychle směrovala k terénnímu autu svého muže. Po noční jí to sekne, pomyslel si. Sant věděl, že je rozhodnutá říct manželovi celou pravdu. Nebyl si ale jist, zdali mu ji ve skutečnosti poví. Sledoval její svůdný krok a vlající vlasy, kterými si sublimoval milenčinu ženskost na věčnost. Každý pohyb mladé sestřičky byl slabým odvarem či metaforou milování z uplynulé noci. Mário si destiloval její esenci a najednou uchopil podstatu milenčiny krásy. Líbila se mu esence, ale ne samotná Ivon, překvapivě. Jako by se jen podobala někomu, koho miluje. Ivon se blížila k autu a chvíle pravdy byla nezvratná. Jejich tajemství najednou rychle skončí, bez elektrizujícího striptýzu, bez dráždivé hravosti honu. Santovi to nebylo po chuti. Na ženu se musí jinak.

29

Většina mužů hledá při milování polohu, úhel nebo rytmus, který vyhovuje jim. Nedělají pohyby záměrně, spíš podvědomě, vedení touhou. Sant naopak přirážel pokaždé tak, aby působil rozkoš partnerce a sám vyhledával méně vzrušující figury. Neměl, na rozdíl od ostatních, problém s ejaculatio precox a ženy ho zbožňovaly, když oddaloval své vyvrcholení. Sant se otřásl. Jejich společné tajemství mělo být surově vysloveno v několika vteřinách. Pravda byla odporně hořká jako barbiturát, a jak jsme už řekli na začátku, tady v blázinci byla i velmi relativní. Pro Santa byl zatím jedinou snesitelnou formou pravdy sex. Ivon dokráčela k autu a vklouzla dovnitř.

14. František Řezník se domů vrátil nad ránem a hlava mu pukala od VELKÉHO vína doktora Valeckého. Teď sedí v autě plný dojmů, ale má mnohem víc výčitek svědomí vůči Ivon. Celou noc ho doktor učil, jak se život užívá všemi smysly. Svědomí kouše z pochopitelných příčin i jeho manželku. O to víc, že i skrze svoji úpornou snahu nic k Santovi necítit pocítila z milování rozkoš. Z perspektivy doktora Santa (který je oba sleduje přes okno v patře) vypadali z dálky jako dva obláčky svědomí, rozevírající k sobě náruč plnou citlivých míst, které je ten druhý povinen (!) zranit. Ivon se posadí, razantně práskne dveřmi a zapne si bezpečnostní pás. „Musím ti něco říct.“ „No?“ Auto nastartuje a kličkuje po parkovišti, které je náhle plné policajtů a psů. Z křoví vystoupili dva uniformovaní a vedou muže v pyžamu. Ivon na něm spočine pohledem. „Podvedla jsem tě...“ Žena napjatě čeká, co manžel řekne. Sama je překvapená, že se ta slova odhodlala vyslovit. Jenže člověk, který má výčitky svědomí, je často pravdomluvnější, než by se zdálo, a pokaždé toho pak lituje. „To sis vymyslela,“ Řezník věnuje své ženě jenom krátký pohled. „Ty bys toho nikdy nebyla schopná,“ odříkává hlasem plným šťastné naivity a dál se věnuje řízení. S výčitkami svědomí se nejenom spíš mluví pravda, ale i snadněji odpouští. Ivon je na setinu vteřiny manželovými slovy zaražená. Podobně jako když zahlédla nahého Santa. Mužova prostota ji dojme. Oči se jí zalesknou. Auto zastaví na křižovatce a Řezník vyhodí směrovku. Oranžová slzička na obou koncích vozu smutně bliká. „Proč jsi to řekla?“ Nakloněný mírně nad volant, vyhlíží do stran po přijíždějících autech. Ivon najednou ví, co mu má říkat. Do ucha jí slova šeptá odvěká ženská moudrost, na které v její jemnosti a rafinovanosti muži často končí. „Chtěla jsem tě jenom popíchnout. (Otevře okénko a pouští na sebe svěží vzduch vonící po jaru.) Cítím se zanedbávaná, kdybys žárlil, možná by ses mi věnoval více.“ „Moc tě miluji,“ říká muž.

30

Ivon hledí do zpětného zrcátka, v kterém mizí nemocnice. Ví, že ji to bude stát nadlidské úsilí, aby se vymanila ze Santova vlivu. V té chvíli je však pro to rozhodnutá udělat cokoliv. „Chci s tebou mít dítě,“ říká rozhodně. Pokračují dál v dialogu a navzájem se ujišťují, že se mají rádi. Vzdalují se pravdě stejně, jako se auto vzdaluje Santovu zraku a nenávratně mizí za obzorem.

31

ČÁST DRUHÁ VA LE C K Ý 1. Primář gynekologie Spodek nasedl do svého BMW a vyrazil do práce. Motor tichounce předl, když pomalu vyjížděl z příjezdové cesty na hlavní. Bylo osm hodin ráno a on si s pobavením všiml skupinky opilců, kteří seděli na obrubníku před ruinami výčepu. Po deseti letech někdo rozhodl, že jediná sídlištní putyka, která byla postavená ze stavařských buněk užívaných při jeho vzniku, bude zbourána. Chlapi, kteří celé dny vysedávali v jejím závětří, se ocitli na ulici. Každý den je však viděl vysedávat na tom místě, kde ta putyka stála. Popíjeli pivo z flašky a stávali se z nich bezdomovci. Doktor Spodek přeřadil rychle na trojku, hned na čtyřku a vzápětí na pětku. Nechal ty ztracené existence daleko za sebou. Vychutnával si sílu, co vezl pod kapotou, a zároveň neomezenou otrockou poslušnost svého stroje na čtyřech kolech. Byl však jedním z těch řidičů, kteří svému pirátu dálnic nikdy nedají jméno a jejich láska je vždy ohraničená vědomím, že auto je jen chladný a přesný mechanismus s kůží na sedadlech. Posunul si brýle na nos a předjel další astmatickou škodovku. To se mi líbí! Nejradši by byl, kdyby ho stejně jako jeho auto poslouchali i jeho podřízení v nemocnici. Když chtěl jet doprava, auto šlo doprava. Když přibrzdil, auto bez odmlouvání zastavilo. Na lidi musel křičet, nadávat jim, dokonce je krákat za vlasy, aby ho poslechli. Z křižovatky vypálil jako první, nikomu nedal nejmenší šanci. BMW bylo rychlé, silné a robustní. Spolu s ostatními muži, kterým to v posteli už tak nefunguje, si na vlastnostech vlastního vozu zakládal. Profrčel nemocniční vrátnicí asi šedesátkou, udělal kolem nádvoří pomalý kruh a zaparkoval před gynekologií honosně jako Titanic do doků. Vystoupil a jeho alarm pípl, jako když si odfoukne spokojené dítě. Majetnicky si pohledem přivlastnil budovu, v které se gynekologie musela tísnit (proti jeho vůli) spolu s psychiatrií a traumatologií. Za okny se už víc než hodinu pracovalo. Před vchodem do budovy stály tři Romky jako vědmy. Spokojeně pokuřovaly a vyhřívaly se na sluníčku. Těhotná břicha jim vykukovala z modrých rozevřených županů sahajícím do půlky stehen jejich neoholených nohou. Byly chlupatější než sám ďábel. Když vcházel do budovy, pokynul doktorovi Valeckému, který se na něj tajně díval z okna.

2. Valecký se pozdravil s primářem a obrátil se k sestřičce: „Zavolejte další.“ Jeptiška v bílé kutně s čepcem a křížkem na krku otevřela dveře a vystrčila hlavu do čekárny. Za chvíli vstoupila mladá maminka. Medička jí pomohla zavěsit kabát na věšák v koutě. Praktika na gynekologii se Adrianě Reinhartové líbila mnohem víc než na psychiatrii.

33

„Dobrý den,“ pozdravila těhotná žena doktora a potom už trochu tišeji směrem k řádové sestře Antonii: „Pochválen…“ „Až na věky, amen,“ odvětila jeptiška intonací, jaké dosáhnou jen ti, kteří slova pozdravu věřících opakují tisíckrát denně. Případ pro Santa, pomyslel si Valecký. Mladá maminka se nesměle rozhlédla po malé místnosti, kam se jen taktak vešli tři lidé. Ona tu jako čtvrtá byla navíc, její místo bylo nevyhnutelně na vyšetřovací koze. Sousedka z vesnice jí poradila doktora Valeckého jako na slovo vzatého odborníka přes ženské záležitosti. Nyní si nebyla jistá, co tím myslela. S návštěvou gynekologa dlouho váhala, vždyť její máma i babička rodily doma bez lékaře. Manžel, který byl sečtenější než ona (každý den si kupoval noviny), jí však řekl, že doba se změnila, a ona mu uvěřila. Celou cestu na ambulanci si opakovala slova své sousedky: bude to jen jako u zubaře… jako u zubaře. Sedla si na lůžko vedle kardiotokografu a diktovala osobní údaje praktikantce, která je pomalu vyťukávala do psacího stroje. Znělo to jako drkotání zubů. Doktor Valecký se díval oknem ven a vypadal skoro jako krejčí. Kolem krku měl pověšený ohebný proužek krejčovského metru a přes břicho si určitě neviděl na špičky bot. Tak jako Ivon intuitivně napodobovala herečku Stellu, tak on nevědomky imitoval svého přítele z dětství krejčího Leopolda. Imitace (navzdory své povrchní komičnosti) nám hned před očima zvýraznila v jejich podání elementární lidskou vlastnost, která byla vždy klíčem k magickému úspěchu lidského zvířete mezi ostatními šelmami. Gynekologovi pohled na přicházejícího primáře připomenul Spodkovu exmanželku Soňu, která pracovala jako lékařka na traumatologii. Viděl ji dnes ráno úplně jinak než předtím. Proč právě dnes? ptal se sám sebe. Možná vstupoval, a ani o tom sám nevěděl, do nového období. (Otočil se k sedící mamince a díval se na ni.) Pro Valeckého bylo typické, že všechno, lidi, a dokonce i období svého života, rozděloval podle žen, které tehdy poznal. Lucie (jeho první vážnější známost) navždy symbolizovala jeho dětství. Jako medik zažíval fázi jménem Anička, což byla vášeň a objevování prázdné neobjevitelnosti v jedné osobě. Začátky jeho gynekologické „kariéry“ spojoval se jménem Sofie, která ač ji jméno přisoudilo moudrost, měla spíš jiné přednosti, ale i ty ho po čase přestaly bavit a byl by spokojen pouze s moudrostí. První manželství s Klárou se vůbec nevydařilo, samozřejmě kromě jeho dcery. Klára se dozvěděla, že má milenku, a rozvedla se s ním. Za největší smůlu v životě pokládal to, že se podruhé oženil, s milenkou. Nikdy to nemohlo fungovat. Dáša byla jeho kardinálním omylem. Čím lepší milenka, tím je z ní horší manželka. Bigamie – jedná žena navíc. Monogamie – též. O. Wilde Nyní žil s Marií. Zatímco přemýšlel, měřil těhotné ženě krejčovským metrem obvod břicha a údaj pak nadiktoval stážistce Adrianě. Potom pokynul mladé mamince, aby se vysvlékla od pasu dolů a lehla si na kozu.

34

K psychiatrovi Santovi patřila Ivon a k primáři Spodkovi Soňa. Dokonalou ironií tohoto příběhu bylo, že dnes už k oběma stejně a čistě teoreticky. Doktorka Spodková byla s primářem gynekologie rozvedená více než rok. Když vystoupil doktor Valecký ráno z autobusu, šel do práce těsně za ní. Zkušeným okem sledoval doktorčinu chůzi. Byla to poezie a Valecký byl vášnivým čtenářem. Právě schopnost číst ženskou chůzi sblížila mladého psychiatra Mária a gynekologa, když se poprvé setkali. Valecký byl snad jediný doktor, který nepřijel vlastním autem. Přišel o něj při druhém rozvodu a další si kvůli dluhům ještě nekoupil. Dav lidí, který vystoupil z natřískaného autobusu, se před budovou nemocnice zhušťoval a pracovníci jeden po druhém procházeli úzkým vchodem vrátnice. Doktorka Spodková však kráčela přímo po cestě pro auta, k bráně se spuštěnou závorou, přes kterou o hodinu později profrčel její exmanžel. Valecký byl začtený do jambu klapajících podpatků, zastavil se a sledoval, jak rampa před Soňou vylétla prudce nahoru, až konec kovové tyče zavibroval. Traumatoložka prošla branou jako královna. Navzdory tomu, že už to byla žena v letech, se závora navždy stala symbolem stojících, ztopořených údů, které se plnily krví, když toho dne primářovu bývalou viděli. Valecký si v ordinaci sedl mezi roztáhnutá ženina stehna a položil jí ruku na břicho. „Uvolněte se,“ řekl a jeho hlas byl svou profesionalitou ne nepodobný hlasu jeptišky, která stála za ním a podávala mu gynekologická zrcátka. Sestra Antonie (jakožto ztělesněná úslužnost) pomáhala v gynekologické ambulanci už roky. Ve funkci hlavní sestry měla na starost také gynekologické oddělení. Spolu s ostatními řeholními sestrami se střídala ve službě o pacientky po porodech, potratech, císařských řezech či hysterektomiích. Smíšené služby zdravotních a řeholních sester symbolizovaly kompromis, který zvolilo vedení nemocnice, když bylo z finančních důvodů nuceno zaměstnat jeptišky a přijmout název Nemocnice sv. Jiljí. Jeptišky byly starostlivé, vždy připravené pomoci, pacientky si je pochvalovaly. Většina řeholních sester nikomu nevnucovala své představy o životě, které vycházely z jejich přesvědčení. Jenom fanatická starost o sošku Panny Marie s Ježíškem na rukách mluvila o jejich víře. Jinak jen tiše čekaly na pokyny a rozdělení úloh, snažily se být vzorem. V disciplíně, stoprocentní připravenosti pomoci a profesionalitě. Málokdy je bylo vidět sedět s ostatními a už vůbec ne smát či jen tak klevetit. Hlavní sestra Antonie vedla své podřízené pevnou rukou a svou práci plnila svědomitě. Někdy možná až příliš. Jako duch se zjevovala na místech, kde ji člověk nejméně očekával. Někdy to byla součást machiavelistických plánů, často však jen maskovala svou opakovanou potřebu odskočit si na malou stranu. Po chodbách se vždy nosila rovně, jako by v dětství spolkla krucifix. Ačkoli pociťovala lásku ke všem lidem, nemohla skrýt nevraživost k praktikantce Adrianě, která před týdnem nastoupila. Nesympatie byly oboustranné. Místnost s dvěma rozdílnými ženami byla neobyvatelná a jen to, že doktor byl tak hluboce zabraný do svých myšlenek, zabránilo propuknutí ostřejšího konfliktu. Antonie často večer ve své kobce v klášteře zpytovala svědomí, proč chladnou medičku tak neovladatelně a iracionálně nenávidí. Neměla moc v lásce ani doktory, to je pravda, ale v jejich případě se všechny výhrady míchaly s obdivem k jejich práci. Doktoři byli vždy bezbožníci a zbloudilé ovečky. Každou mši se modlila za doktora Valeckého, aby se jako hříšník nedostal do pekla. Odpor vůči praktikantce byl jiného druhu. Ztělesňovala všechno, co nemohla venku nikdy mít. Krásu a moudrost. Byla rozhoř-

35

čená, že má všechno a ještě chce přijít na její území, kde teď ona kralovala. Do ambulance doktora Valeckého. Před chvílí si znovu po několikáté odskočila na WC. Ráda chodila po chodbách, neslyšně při tom šustila hábitem – když chodila, lépe se jí přemýšlelo. Zároveň měla přehled o všem, co se v nemocnici děje. Mateřsky sklouzla po shrbeném gynekologovi pohledem. V posledních dnech vypadal trochu zpustle. Měl na tváři pichlavé strniště a byl cítit potem, který ona nemohla ocenit. Na límci doktorovy bílé nemocniční košile si všimla černého pruhu špíny. Byly to jen drobnosti, ale bystrému ženskému oku neunikly. Tak jako se slepcům zdokonalí sluch, tak se také jeptiškám zlepší ta část jejich ženskosti, jejíž projevy mají tolerované a povolené. Ze získaných indicií vyvodila sestra Antonie jediný závěr. Z nějakého důvodu se o Valeckého poslední týden nestarala ženská ruka, a jelikož byl doktor potřetí šťastně ženatý, vyplývalo z toho, že jeho žena není doma. Kam však odešla? A proč? Poznala Marii, doktorovu manželku, ještě za doby, kdy ležela na klinice se ženskými problémy. „Tonko, dejte prosím kolegyni rukavice,“ řekl doktor a zvedl se ze stoličky. Šel k umyvadlu a začal si umývat ruce. „Vyšetřete pacientku,“ řekl na adresu praktikantky. „Soustřeďte se a povězte mi, nakolik má otevřenou branku.“ Medička nezkušeně a nemotorně vsunula ruku do průhledné sterilní rukavice, kterou předtím jeptiška nafoukla jako mléčné vemeno, a nyní jí ji záměrně nepomáhala natáhnout. Chvíli se s ní trápila jako panic s prezervativem. Postavila se k pacientce mezi nohy a v duchu si sama pro sebe poznamenala, že kozačky, které měla vesničanka obuté na nohách trčících do vzduchu, už dávno vyšly z módy. Doktor si všiml jejího zaváhání. „Nebojte se, není to nic, co byste už nedělala,“ poznamenal. Nejisté děvče zaťalo zuby. Byla odhodlaná, že na sobě nedá za žádnou cenu nic znát. Přiblblá mniška ji štvala. Pořád ji říkala, co má dělat, kam se má postavit, aby nepřekážela. Vždy demonstrativně třídila kovové nástroje na stolku jako ztělesnění pořádkumilovnosti. Píča! ulevila si v duchu na adresu jeptišky a dívala se na jmenovaný orgán před sebou. Všechny jeho části dobře znala z anatomie. Navzdory tomu, že ona sama byla majitelem podobného ústrojí, hleděla na místo mezi nohama těhotné ženy se stejnou zvědavostí (ne-li větší) než kterýkoli chlap. Fyziologická nehybnost vlastního těla jí už v mládí nedovolovala podívat se na svůj „klenot“ jinak než jen prostřednictvím matčina zrcátka. A tady se jí naskytl přímý, nezprostředkovaný pohled. Nazvala by ho vrcholně neestetickým. Zatím ještě neměla zkušenosti starého gynekologa Valeckého s jedinečností každého příslušníka ženských pohlavních orgánů, navzdory jejich nepopiratelné funkční podobnosti. Ani to však nezabránilo tomu, že pro gynekologa ztratily vagíny svůj erotický rozměr. Adriana by se možná roztřásla nervozitou, kdyby jí vrozená posvátná úcta k mateřství nerozezvučela její duši jinou, o moc dojímavější písní. I ona jednou chtěla být matkou. Ale ne dřív, než dokončí školu, najde si dobré zaměstnání a nepostoupí perspektivně na žebříku své kariéry. Začala s vyšetřením. Teplý dotyk ženských pysků jí byl, na rozdíl od pohledu, důvěrně známý. Valecký u kozy pobaveně sledoval holčičí sousoší. Mladost obou dívek a hlavně štíhlá

36

elegance medičky v kontrastu s mateřskou těstovitostí pacientky mu vehnala krev do partií nejintimnějších, a to se stává v životě muže jeho věku už jen zřídka. Nenápadně pozoroval prsa budoucí doktorky, jejichž špičaté hroty napínaly bílé tričko. Najednou neodolatelně zatoužil po ženě. Z ruměnce na tváři a z odpovědi na pár vhodně zvolených otázek doktor poznal, že praktikantka je panna. To, jak nyní ponořila své prsty do vlhkosti maminky, bylo s kousíčkem lechtivé fantazie lesbickou láskou uprostřed krutého světa. Doktor měl fantazie tohoto druhu nazbyt a žádostivost se v něm vznítila jako flaška s rajským plynem. Mladá medička byla vypnutá, s hřbetem rovným jako modelka, nakláněla dopředu svůj štíhlý krk a na skloněné tváři měla citlivý výraz matky, která domlouvá plačícímu dítěti. Tvář s přivřenýma očima těsně před kýchnutím. Líce pod očima náhle jemně růžové. Valecký se vypjal a zatáhl břicho. Staleté zkušenosti ukazují, že panenství je nejmocnější afrodiziakum. Znovu zatoužil po největší svobodě na světě, ztělesněné v možnosti dotknout se v posteli uprostřed noci krásné ženy a pomilovat se s ní. „Máte už dnes program na odpoledne?“ zeptal se najednou praktikantky. „Proč?“ odpověděla studentka zabraná do prohlídky. „Mohla byste zůstat déle, mám službu. Některé věci se dají vidět jen v noci. Není nic dobrodružnějšího, než když vás vzbudí ve dvě ráno, že přivezli probíhající porod. Mimoto byste se mohla napít pod dohledem lékaře,“ dodal a sestra Antonie se zamračila. „Musím se učit,“ řekla jednoduše Adriana. „Učit, učit! Když jsem já studoval, taky se všichni učili. Jenže jak někdo řekl, nevím kdo: Vzdělání je to, co v člověku zůstane, když zapomene všechno, co se naučil!“ V jeho hlase bylo cítit uraženou ješitnost. Děvče řeklo jen, musím se učit, ale Valeckému to znělo jako ironická poznámka o tom, že je pro ni starý. Jako by se učili jen mladí! Odmítnutí však jeho touhu, jak už to tak bývá, neuhasilo, spíš naopak. Přišel k dívce blíže, aby pokračoval v tokání, a tehdy si toho všiml. „Kolegyně, vyšetřujeme dvěma prsty, nikoli jedním!“ řekl zhrozeně a chytil se za hlavu. „Ups…“ řekla provinile studentka a svou chybu se snažila rychle napravit. Mladá maminka zdvihla namáhavě hlavu ze stolu a na chvíli se ni podívala. Střetly se očima a ženě, která nebyla o moc víc starší než budoucí doktorka, proběhlo hlavou: Tak tohle nebude jako u zubaře…

3. „Mohu projít, krásná vílo?“ ozval se za zády uklízečky umývající podlahu nezaměnitelný mužský hlas. „Á, to jste vy, pane doktore! Mohla jsem si myslet, že to jenom vy jste takový šibal,“ smála se žena ve středních letech a pokračovala v práci. „Jaká já jsem víla? Jsem stará a mám tlustý zadek.“ „Jen velká prdel umí spoustu kouzel,“ zarecitoval Sant. Uklízečka se zasmála a pokračovala v práci. Podlaha psychiatrického oddělení se modře leskla. Doktor přešel kolem předkloněné uklízečky a odolal pokušení plácnout ji po zadku

37

hodném Věstonické Venuše. Vešel do ošetřovny provázený zbožňujícím pohledem. Uvnitř místnosti ho čekal pacient. „Co bys rád, Dežanero?“ zeptal se přívětivě. „Pusťte mě, prosím, ven!“ řekl tiše. Dežanero ležel na psychiatrii nejdéle ze všech pacientů. Přišel dávno předtím, než Mário Sant nastoupil. Pravděpodobně se na oddělení léčil od časů postavení nemocnice. Tučný jako hrouda vosku, s vytřeštěným pohledem psychotika, ze svých vidin celý zpocený. Sant ho mnohokrát viděl jít po chodbě, když nic nevnímal a jen si povídal s hlasy ve své hlavě. Jednou za čas si zvykl upadnout do katatonie a tehdy ztuhl i uprostřed věty a víc se ani nepohnul. Pomáhali mu elektrošoky, avšak vždy jen na určitý čas. V nemocnici ho každý dobře znal. Hlavně proto, že každé nové tváři na potkání tiskl do ruky papírek se zaručeně vyhrávajícími čísly sportky. Rozdával milionové výhry jako milodary. Nebyl lakomý, až na jednu věc. Sbíral a žárlivě si střežil stříbrné a zlaté stanioly od čokolády. Jednou je plánoval přetavit do cihliček vzácného kovu. Primářce psychiatrického oddělení doktorce Holubičkové tykal a při každé příležitostí se jí dvořil. Byl jako člen rodiny. „Budu o tom přemýšlet,“ řekl Mário vyhýbavě, jako už to mají psychiatři všeobecně ve zvyku. Vtom vběhla dovnitř sestřička Kateřina. „Pane doktore, vezou sem příjem. Prý řádná divočina,“ výdýchávala ze sebe. Vzápětí přišli dva ošetřovatelé s mohutným cikánem ve svěrací kazajce. Táhli ho mezi sebou jako velký balík. Na první pohled nevypadal dobře. „Je to blázen,“ řekla tiše sestřička Amálka, aby Rom nic neslyšel. „Nejsem si jist, zda má dost vysoké IQ na to, aby mohl být blázen,“ zašeptal odpověď. Na diagnózu bylo ale stejně brzy. Cikána posadili přímo proti Santovi. „Co vás k nám přivádí?“ zeptal se a díval se do jeho papírů. „Ti jebnu, gadžo? Sem Arnold Švarceneger,“ vykřikl cikán s nezaměnitelným přízvukem. Doktora ovanul silný alkoholový zápach. Všiml si, že z mužových rukou teče krev. „Co se vám stalo?“ „Pořezal jsem se.“ „Proč?“ „Dostal jsem nervák, chtěl jsem se zabít.“ „Byli jste už na chirurgii?“ zeptal se ošetřovatele a tázaný přikývl. „Má jizvy po celém těle,“ dodal druhý svalovec. „Zkoušel jste se říznout takhle…“ šmikl si Sant rukou přes hrdlo. „To bych umřel, ne?“ Byl opilý jak dělo, ale kontakt s realitou měl. „Dobře, pane Balogu,“ řekl psychiatr. „Trochu si u nás odpočinete, vyspíte se a potom uvidíme co dál. „Do cvokárny nejdu!“ „Ale pane Balogu…“ řekl Sant smířlivě. „Pusťte mě, jinak vás všechny sejmu. Svině! Pusťte mě!“ „Sestro, injekci,“ řekl doktor krátce a rozhodně. „Kurvy!“ Cikán se cukal a ošetřovatelé ho sotva udrželi. Kazajka začala praskat ve švech.

38

Cikán vyskočil a začal se s nadlidskou silou rvát. Uvolnil si jednu ruku, potom i druhou. Sant na nic nečekal a vrhl se na pomoc ošetřovatelům.

4. Bitka netrvala dlouho, injekce udělala své. Po patnácti minutách ležel muž spoutaný v síťové posteli. Stihl však Santovi zlomit levou ruku. Zatímco doktora vezli na rentgen, přemýšlel o tom, že nenávidí opilce jako takové. V duchu na ně nevybíravě nadával, aby si ulevil od bolesti. Alkoholismus je v našem státě nejrozšířenější duševní choroba, říkával s oblibou na psychiatrických konferencích a dnešní den mu znovu dával za pravdu. Jako filosofické post scriptum na svých přednáškách dodával, že vysoké procento lidí v populaci závislých na alkoholu je zapříčiněno především naším původem. Na to lidé často zapomínají. Pocházíme totiž nejen z Adama, ale počítáme-li od potopy svět, také od Noa, který byl vyhlášený biblický ožrala. Bolest v ruce pulzovala, když vozík nadskakoval po kamínkách a dlaždičkách na podlaze. Bouchnutí dveří výtahu cítil až v kořenech zubů. Sant nenáviděl, když musel být pacientem. Nejvíc ho žralo, že jeho slzy viděla i Ivon, která přiběhla na pomoc, hned jak uslyšela hluk zápasu. Světla na stropě se rychle pohybovala, tváře pacientů naopak pomalu. Nejraději by se stočil do klubíčka, kdyby mu to úzký sedák vozíku dovolil. Měl pocit, že stojí na místě. Traumatologická ambulance byla naštěstí ve stejné budově. Na místě byli za několik minut. Ošetřovatel netaktně odstrčil staršího čekajícího pána a zaklepal na dveře. Bez toho, aby čekal na odpověď, tlačil se s vozíkem okamžitě dovnitř. Sant by mu to v jiné situaci vyčítal, ale nyní mu byl vděčný. V ambulanci doktorka Spodková ťukala na starém psacím stroji rychle jako bezchybný automat. „Ahoj Soňo,“ procedil skrz zuby na pozdrav. Podívala se překvapeně na přicházející dvojici a odložila brýle. „Mário! To je překvapení.“ Spodkova exmanželka měla na bílém plášti několik čerstvých kapek od krve. „Zavedli jsme RVHP? Před chvílí jsem ti nahoru poslala pořezanou schízu.“ „Opravdu? Dej mi něco na bolest!“ Soňa kývla na sestřičku. Opotřebovaná malá žena v bílomodrém nepříjemně kontrastovala s chladnou krásou doktorky. Soňa Spodková měla plná, trochu povislá prsa, která jí svými rozměry při některých operacích překážela, avšak na poznámky kolegů ohledně této skutečnosti byla jako drak. Vlasy měla nabarvené na módní tmavě cyklamenovou. Vějířky vrásek kolem jejích modrých očí jí dávali tvrdý, pichlavý výraz. Sestřička zabodla hrot jehly do doktorova svalu. Po injekci bolest polevila a Mário se uklidnil. Medikamentem skutečně nešetřili, a tak se cítil mírně omámený. „Je to fraktura, naštěstí jen lehká,“ poznamenala, když se mrkla na snímek. „Objevila jsi teplou vodu,“ odvětil podrážděně. Oblbovák v injekci mu trochu rozvázal jazyk. „Měl by ses k starší dámě chovat slušněji,“ řekla. „Promiň, vypadáš velmi dobře. Neuvědomil jsem si to.“

39

„Ty si nikdy nedáš pokoj,“ zasmála se. „Pojďme do sádrovny.“ Dotlačila ho před sebou do vedlejší místnosti, která voněla bílým práškem, a pustila se do práce. „Jednou tě můžou zabít,“ řekla, zatímco namáčela pruh sádrového obvazu do lavoru s vodou. „Co z toho máš?“ „S lidskou hloupostí se střetneš na každém kroku, nejen u nás.“ „Víš, to je ironické. Zrovna včera jsem si říkala, že jsme se již dlouho neviděli.“ „Příště stačí zavolat. Pozvánku ve formě agresivního Schwarzeneggera nemusím vždycky pochopit,“ odvětil a Soňa se zasmála. „Máte nějaké problémy s bývalým?“ zeptal se už vážně. Před rokem se za ním přišla několikrát poradit ohledně svého manžela. „Ne, v tomto směru je to OK. Ani nevíš, jak jsem ráda, že už nemusím poslouchat jeho výlevy žárlivosti. Byl by mě naprosto zničil. Mám od něho teď pokoj. Díky tobě.“ „V čem je tedy problém?“ Trochu sykl, když mu na ruku položila horký obvaz. „Sem v poslední době nějaká divná. Vím, že bych to neměla říkat, ale někdy bych chtěla na dva tři dny umřít. Odpočnout si, jinak to neumím říct. Mám všeho plné zuby. K manželovi se vracet nechci, ale samota… Ne, tyhle šaty mi nepadnou. Někdy mám chuť se s někým divoce spustit. Vím, že mě někdo brzy dostane, a jsem proti tomu bezmocná (oči jí náhle zvlhly). Osamělost je největší spojenec vás mužů. I žena, která zná chlípné chlapské plemeno tak jako já, podlehne. Cítím se ošklivá.“ „Dokážu to pochopit. Myslím, že po rozchodu je to normální,“ odvětil. I když měla už nejlepší roky za sebou, stále to byl kus. Doktor Sant věděl, jak ocenit lahůdku, jakou je starší žena v posteli, a tím víc, pokud si zachovala skoro celý odlesk své krásy z mladosti. Po rozchodu s Ivon se však zapřísahal, že na pracovišti se jakýmkoli milostným avanturám vyhne. Otřela se o něj podprsenkou a přiložila další pás obvazu. Potom ho začal uhlazovat a formovat rukama sem a tam, jako by to nebyla jen sádra, ale umělecké dílo. Teplo příjemně sálalo stejně jako velevýznamné ticho. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. lidová moudrost „Víš, Mário,“ řekla najednou. „Žena je jako gyps – aby se dobře udělala, platí jen jedno: hladit, hladit a hladit…“ Usmáli se na sebe. Sádra byla hotova. Traumatologička si spolu s marodem udělala o desáté přestávku a čekající pacienty nechala před ordinací. Zavěšeni do sebe vyšli Soňa s Máriem ven z budovy. „Jedeš domů? Zavolám ti taxíka.“ „Měl bych?“ „Jak chceš,“ odvětila a její hlas znovu zazněl smutně. Doktor Sant se rozhodl, že ještě zůstane v práci. Pomalu kráčeli k bufetu, psychiatrovi se trochu podlamovali nohy od injekce a vyčerpání z bolesti. „Jak to snáší Světlana?“ zeptal se na doktorčinu dceru.

40

„Asi mě nenávidí, že jsem utekla od otce a nevzala ji s sebou.“ „Proto jsi smutná?“ Z opačného směru se k bufetu blížil Valecký. Zatím je neviděl. Sant si všiml, jak se gynekolog několikrát smutně ohlédl. Sledoval kamarádův pohled, který směřoval k líbajícímu se párku medičky a chlapce s extravagantním účesem. „Co se vám stalo, kolego? Snad se vám to nestalo při sexu?“ zakřičel na něho Valecký, když si ho všiml. Trojice se střetla těsně před vchodem. „Cože?“ zeptal se ještě trochu omámený Sant. „Ptám se, zda jste se náhodou nezjebl ze schodů,“ smál se pupkáč a doktorka se přidala. „Zdá se, že budete muset používat ochranu,“ dodal a oba se rozesmáli ještě víc. Trochu dotčený Sant mu vysvětlil, co se stalo. „Díky, že jste nám našeho benjamínka zachránila,“ poděkoval dramaticky Soně. „Kolega nás však zapomněl představil. Jmenuji se Valecký.“ Podal jí dva prsty na způsob gynekologického vyšetření, což byl jeho obvyklý trik. Ti, kteří ho ještě neznali (a doktorka mezi ně patřila), to vždy rozesmálo. „Gynekolog?“ Nakonec zněla trochu zklamaně. „Neměnil bych za nic na světě. Manželé a otcové nám vodí své poklady, abychom jim strkali prsty do nefritových brán, a ještě nám za to platí!“ „Vy jste ale hulvát!“ „A vás to překvapuje? Vždyť i váš…“ v té chvíli se zarazil, neboť doktorce přeletěl přes tvář stín. „To nic, sem v pořádku,“ řekla, když viděla, jak náhle umlkl. „Mám se bez něj výborně,“ dodala nepřesvědčivě. „Nechci být krutý, ale zdá se mi, že i on,“ podotkl Valecký nevybíravě. Svou pravdomluvností už si mnohé znepřátelil. Na rozdíl od lidí s přehnaným smyslem pro takt si nikdy nenechal nahrávku na ironickou poznámku ujít. „Myslíte?“ zeptala se koketně. Doktorka měla hroší kůži, konečně jako většina chirurgů. „Na loňském masopustním karnevalu mu přeci odevzdali plaketu pro občana, který se v uplynulém roce nejvíc postaral o rozvoj medicíny v našem městě. Nějak si ji musel zasloužit,“ dodal ironicky. „Kromě toho, od doby, co nejste spolu, si stihl nahrabat na nové BMW.“ Soňa se snažila tvářit, že se jí to netýká. „No jo. Pracuje jako čert.“ „Spíš jako andělíčkář.“ Sant se nezmohl na slovo. Jen zíral, jak si ti dva rozumějí. V jedné chvíli si skutečně myslel, že se Soňa urazí, ale teď po poslední poznámce musel konstatovat, že je to chladná bestie, tedy alespoň navenek. Přemýšlel nad tím, proč je najednou tak hovorná, když si ještě před malou chvílí smutně vylévala srdce. Ke všem jejím atributům musel ještě dodat nevyzpytatelnost. Nejdřív si myslel, že se před ním jen předvádí. Bylo mu jasné, že ho doktorka chce sbalit. Ale teď, když si dávala dvě a dvě dohromady, se přiklonil k možnosti, že bude chtít gynekologa. Oba Spodka nenáviděli, a to je sbližovalo. Věděl, že Valeckého manželka už před dvěma týdny odjela do lázní. Dva týdny pohlavní absence v případě jeho přítele tvořily téměř jistý předpoklad k tomu, že dnes, kdy má službu, skončí nezadržitelně v náručí nějaké ženy. V Sonině případě to však byla hra s ohněm. Rozhodl se, že přítele varuje.

41

„Slyšeli jste o tom, že na posledním grémiu Spodek přednášel o nepřípustnosti intimních kontaktů mezi personálem v pracovní době?“ Připomenul to, co všichni velmi dobře věděli. „Impotent,“ ulevila si škodolibě Soňa. „My o vlku…“ ukázal Valecký ke vchodu do nemocnice. Na parkoviště před budovou vyběhl primář v joggingové soupravě. Nahoře na schodech ho už vyhlížela jeptiška Antonie. „Naše absolutní jeptiška jde,“ řekl posměšně Sant. „Její máma i bába byly taky jeptišky!“ Jeho dva společníci jako by vtip přeslechli. Valecký začal vyprávět o tom, jak doktorku ráno sledoval při průchodu bránou a ona se nahlas polichoceně smála. „Tak já asi půjdu,“ řekl Sant. „Naschle... Gypsy!“ zamával mu Valecký. Přezdívku na druhý den znala celá nemocnice.

5. Primář vyběhl z lesa a lapal po dechu. Běhával pravidelně, aby odboural stres. Každý den přes oběd si obul tenisky a chodil do lesa za nemocnicí. Potom pracoval až do večera. Někdy běhával také ráno po nočních službách, aby se probral. Každým dnem na sobě pozoroval nárůst kondice. Proběhl vrátnicí a dal si záležet, aby svižně vyběhl po mramorových schodech až nahoru k hlavnímu vchodu, kde stála Antonie. Dnes jako by ho to stálo dvakrát tolik sil. Primáři Spodkovi neušlo, jak se jeho exmanželka před bufetem vedle vrátnice vesele vybavuje s Valeckým a Santem. Do srdce ho ostře škrábl pařát žárlivosti. Bolelo to o to víc, že doktor byl jeho podřízený. Ze zuřivosti zaťal zuby a hlasitě funěl. Doktorovu povahu dobře znal. Nestačilo, že mu úspěšně konkuroval na oddělení při operacích, nyní byl ještě jeho rivalem, co se týkalo bývalé manželky. Soňa opustila primáře před rokem, na Silvestra. Říká se, jak na Nový rok, tak po celý rok. Alespoň v tomto případě to byla pravda. Měl pocit, jako by ho opouštěla každý den. Nic nemohlo umlčet hlas majetnictví a žárlivosti v jeho nitru, ani nové auto. Teď, když ji viděl ve společnosti dvou atraktivních mužů, vzplanul rozhořčeným hněvem. Pěkně jsi klesla, Soňo. Kdyby sis alespoň vybrala lékaře, ale psychiatr!? pomyslel si s opovržením. Muž si totiž nevybírá ženu podle toho, že je to nejhezčí z žen v okolí, ale především podle toho, jak je obdivována jinými muži. Vybírá si tu nejžádanější. Proto šikovné ženy dbají nejen na svou krásu, ale také na to, aby měly stále mužskou společnost. Nejedna „ošklivka“ si touto fintou vyřešila vlastní finanční problémy a zabezpečila klidné stáří. Spodek byl odjakživa žárlivý. Věděl o tom a nedokázal to ovládnout. Jednou z virtuozit života je schopnost vyrovnat se s nejistotou. On na to talent neměl. Už na škole záviděl spolužákům jejich úspěchy a brzy se v zaměstnání snažil šplhat co nejvíc nahoru, hnán pocitem vlastní neschopnosti. Když dosáhl pozice primáře, najednou jako by nebylo, kam jít. Žárlivost se stále víc začala projevovat v manželství. Jednoho večera Soňu zmlátil, když nepřišla včas domů. Na druhou stranu ho sama mnohokrát provokovala. Ani jeden z nich na spící dítě nebral ohled. „Nemáš mě ráda,“ říkával jí skoro denně. Toto tvrzení je filosofickým skvostem, protože samo od sebe vytváří pravdu z ničeho. Pravdotvorné výroky tohoto typu lásku u Soni (která měla manžela na začátku vztahu ráda) automaticky hubily.

42

Primář si pamatoval jejich poslední hádku – jako by se odehrála včera. Znovu přišla domů po půlnoci a byl z ní cítit alkohol. Pohádali se jako vzteklí psi. Když se zklidnili a nastalo ticho, přišla k němu a položila mu smířlivě ruku na rameno. „Vidím, že se trápíš, jak ti můžu pomoct?“ řekla unavená křikem. „Přiznej se!“ rozkazoval a prosil zároveň. „Jak se mám přiznat k něčemu, co jsem neudělala?“ „Přísahej na bibli, že jsi s nikým nespala!“ „Přísahám,“ položila bez váhání ruku na knížku v černé vazbě. „Lžeš!“ vyštěkl na ni a hodil Nový zákon proti zdi. Začal ji fackovat, nutil ji, aby se přiznala. Moc Svatého písma už nebyla v posledních letech tím, čím bývala. Soňa ho i přes bolestivé facky prosila, aby přestal, a zapřísahávala se, že nic zlého neudělala, jen byla s kamarádkami. Navzdory tomu, že ji mlátil, se k němu snažila masochisticky přitulit a sevřít ho v něžném objetí. Chovala se jako věřící k inkvizitorovi. Obhajoba věrnosti zní vždy nevěrohodně. M. Plzák Po několika podobných žárlivých výstupech si milence nakonec skutečně našla. Řekla si, že když ji manžel mlátí, tak alespoň ať má proč. Po čase se dokonce sama přiznala. Sbalila si kufry a odešla. Primář Spodek se dodnes styděl za to, co se u nich toho večera stalo. Potom, když ji znovu zbil, prosil manželku na kolenou, aby neodcházela a neopouštěla ho. Kroutil se jí u nohou jako červ přeseknutý napolovic. Ani řeholní sestře Antonii neušlo, jak Valecký hovořil u bufetu s hezkou doktorkou. Chudinka Marie, pomyslela na jeho manželku. Cítila by se hrozně, kdyby to viděla. Spřátelily se před několika lety, když u nich ležela v nemocnici. Tehdy ji poznal i Valecký. Pokoušela se ji před záletníkem nenápadně varovat, ale nemohla mladé ženě všechno otevřeně povědět. Utěšovala se tím, že Pán má s každým své záměry a ona jako smrtelník je nikdy nemůže zpochybňovat. Jednou, když spolu s Marií vedly dlouhý rozhovor, se nejvíc přiblížila pravdě. Doktorova budoucí žena se jí zeptala: „Co myslíte, Antonie, je možné připoutat si k sobě muže napořád?“ „Nic moc o tom nevím.“ „Někdy mám pocit, že ne.“ „Znám jen jeden způsob,“ ukázala bradou na stěnu. Obě tehdy zamyšleně pohlédly nad postel, kde visel na kříži Kristus. Podařilo se ti to, Marie? ptala se sama sebe v duchu. Najednou se cítila jako jediný člověk, který ještě může zabránit blížící se katastrofě. Možná právě takto se před tisíciletími cítil Jidáš. Z bufetu se vrátil doktor Sant. Natěšeně ukázal primářovi a řeholní sestře svou novou sádru na ruce. Zpocený Spodek se při jeho vyprávění zuřivě drhl ručníkem. Všimla si, že primář mladého doktora Santa poslouchá jen na půl ucha. Neustále po očku sledoval manželku před bufetem. Mário jim zatím objasnil historii své zlomeniny. Začal vyprávět, aniž by se někoho ptal, a uniklo mu, v jakém je Spodek rozpoložení. Stávalo se mu to málokdy. Jeho příběh se však stával událostí číslo jedna.

43

Byli by si tam vyprávěli ještě dál, kdyby sestra Antonie primáři nepřipomenula, že další pacientka už čeká na sále. Nejraději by byla, kdyby zákrok zmeškali, ale vrozený smysl pro pořádek byl v ní silnější než cokoli jiného. Primáře čekal další potrat, a to se příčilo jejímu přesvědčení. Byla ráda, že doktor Spodek byl tak ohleduplný a nenutil ji, aby pracovala v místnosti, kde se interrupce provádí. Když vešli dovnitř, začal si za sklem umývat ruce a ona zůstala v předsíni a věnovala se dokumentaci. Podívala se do karty pacientky, která právě ležela na stole s roztaženýma nohama. Další nešťastnice, ohrnula v duchu nos bez toho, že by zpochybňovala, že všichni jsme boží děti. Sestra neviděla, jak jednoduše silná injekce ženu na malou chvíli zbavila bolesti a paměti (možná také zodpovědnosti a výčitek svědomí). Nevěděla či nechtěla vědět ani o tom, jak trýznivou žárlivostí posedlý primář cpe do krvavého otvoru mezi nohama postarší cikánky jeden lesklý, kovový nástroj za druhým a vyškrabává kousky sliznice do vědra na podlaze. Možná si proto si jako jediná všimla, že Romka, která byla negramotná, se podepisovala třemi křížky, které pro sestru byly jako kříže na hrobečcích třech potracených dětí za poslední dva roky.

6. Mário si třel bolavou kost. Navzdory tomu, že ho každý od ředitele po uklízečku nabádal, aby si šel domů oddechnout, byl Sant rozhodnutý zůstat do konce pracovní doby. Chtěl si svou dnešní popularitu vychutnat až do dna. Neměl kam spěchat. Při několikerých neopatrných pohybech ťukl sádrou o stůl a bolest jím vždy projela jako šlehnutí bičem. S námahou potlačoval zakvílení a nepomáhalo ani to, že ruka byla zavěšená v šátku kolem krku. Všechno ale ustupovalo do pozadí, když se mu každá ze sestřiček na oddělení chtěla na sádru podepsat a zraněnou ruku mu pofoukat. Všiml si, že se před chvílí doktor Valecký znova objevil před nemocnicí a zmizel v bufetu. Podruhé za den. Zanedlouho se kolega vracel rychlým krokem zpět a psychiatr zkušeným okem rozpoznal v igelitové tašce obrys flašky s vínem. Víno z bufetu! To se mu nepodobá. Znova sledoval jeho pohled, který směřoval k mladé studentce, která ve stínu stromu s chutí ukusovala čokoládu. Byla mu vzdáleně povědomá. Pravděpodobně byla mezi studentkami na praktiku z psychiatrie. Z druhého poschodí nemohl vidět to, čeho si před chvílí všimla sestra Antonie na oddělení. Gynekolog byl právě osprchovaný a šířil kolem sebe vůni vody po holení. Před chvílí řeholní sestřička „náhodou“ doktora Valeckého překvapila při zamilovaném telefonátu. Když si jí všiml, ztišil hlas a hovor rychle ukončil. Na tvářích mu však zůstal ruměnec. Hned si dala dvě a dvě dohromady. Bylo celkem jasné, že večer čeká společnost. Už jen to, jak se své chování snažil utajit, bylo podezřelé. Mohl oklamat každého, jen ne Tonku se Santem. Nejvíc se člověk prozradí, když se snaží něco skrýt. Po inkriminovaném telefonátu se sestřička definitivně rozhodla k jidášskému kroku. I když to znamenalo, že se možná bude smažit v pekle, ale nejspíš se to odbude třiceti zdrávasy od matky představené. Doktoru Santovi se od začátku něco na Valeckého chování nezdálo. Pokud šlo o ženy, neměli před sebou tajnosti. Jejich kamarádství se z větší části zakládalo právě na tom, že spolu sdíleli vítězství i prohry svých erotických dobrodružství. Za jeho hřbetem se objevila Antonie.

44

„Bolí?“ zeptala se. „Trochu.“ „Vezměte si to k srdci. Nepomyslel jste na to, že to může být trest boží?“ „Skutečně? Myslíte, že se pod svoje dílo i podepsal?“ ukázal na jména sestřiček fixou napsaná na sádře. „Doktore, neuražte se, ale vy se všemu jen vysmíváte. Bůh nám nedal desatero pro zábavu,“ pravila rozhořčeně. „Ne? Jeden papež dal do klatby chrousty, protože se necudně množí,“ smál se. „Nepřivedeš blázna k zdravému rozumu svému?“ „Nevěříte v Boha?“ „Ani v ďábla.“ Kdo nevěří v ďábla, je sám ďábel sám, pomyslela si Antonie a přežehnala se. „Není to ale tak docela pravda, sestro. V ďábla věřím,“ opravil se rychle. „Věděla jste, že jméno Lucifer bylo kdysi názvem planety Venuše? Přesně té, podle které potom pojmenovali bohyni lásky?“ Antonie se odmlčela. Váhala, zda byl dobrý nápad jít nejprve za Santem a zachraňovat kromě gynekologa ještě jednu duši. „Tak vás prosím ve jménu lásky, abyste rozmluvil doktoru Valeckému jeho záměr.“ „Ve jménu Lucifera?“ Sestřička Antonie se zamračila a otočila se na podpatku. Odešla beze slova a vzdala se jakýchkoli dalších pokusů přesvědčovat doktora, který všechno zaměňoval za výsměch. Sant neváhal a zdvihl telefon. Odvyprávěl Valeckému, co se mu přihodilo. „Co ti to mám rozmluvit?“ zeptal se nakonec. „Bůhví.“ „Antonie má štěstí, že její náboženská pravda není dokazatelná. Hned by se našel někdo, kdo by ji pohotově vyvrátil.“ Dnes přede mnou starý pardál něco tají, pomyslel si Sant. Rozhodl se však, že bude tajemství doktora Valeckého respektovat, tak jako vždy respektoval všechny lidi, i ty věřící. Ani se nenadál a byl konec pracovní doby. Zajuchal bolestí při oblékání a odebral se domů. U zamknutých dveří vedoucích z oddělení stál nalepený Dežanero. „Pusťte mě, pane doktore,“ zaprosil znova. „Běžte si lehnout, zítra si o tom promluvíme s primářkou.“ „Proboha živého, prosím vás, pusťte mě, chci odsud jít pryč!“ Upíral na něj svou zpocenou tvář, podkožní tuk se na ní třásl. Tehdy se v doktoru Santovi něco zlomilo (!) a on otevřel dveře. „Jděte…“ ukázal ven na chodbu. Nedávej hladovým rybu, ale nauč je rybařit. Ježíš Kristus Dežanero měl v ruce dvě igelitové tašky a v nich celý svůj majetek. Byly skoro prázdné a visely podél jeho těla jako šourek osmdesátiletého starce. Schizofrenik udělal několik pomalých kroků a vyšel na chodbu. Tam se zastavil a bezradně se díval kolem. Za chvíli se obrátil a vrátil se zpět na oddělení.

45

7. Bylo kolem půl dvanácté v noci, když v bytě primáře Spodka zazvonil drahý průsvitný tlačítkový telefon s faxem. Podrážděnost z toho, že ho někdo probudil, jen co usnul, rychle vystřídala čistá zuřivost. Sestřička Antonie (poznal ji po hlase, i když se ho pokoušela změnit) mu anonymně oznamovala, že doktor Valecký má ve službě dámskou návštěvu. „Zaslechla jsem klapot podpatků, někoho z personálu,“ řekla do telefonu, čímž se úplně prozradila. Bylo to zbytečné, nikdy lhát nedovedla. Primářovi bylo však v té chvíli všechno jedno. Narychlo se oblékl a sedl do BMW. Vystartoval z garáže, jako by šlo nějaké pacientce v nemocnici o život. Cestou volal z mobilu Soně na pevnou linku, ale exmanželka to nezvedala. „Já mu ukážu,“ mrmlal si pro sebe. A hned zase: „Já jí ukážu.“ Protože tady nešlo o obyčejné porušení nařízení, které vydal. Podstatné bylo, že v posteli s doktorem byla Soňa. Cestu, která mu v ranní špičce trvala skoro třičtvrtě hodiny, zvládl za patnáct minut. Kdyby ho té noci chytili policajti, vzali by mu, primář neprimář, nejen řidičský průkaz, ale také rodný list. Profrčel přes vrátnici, ale ukázkový okruh okolo nádvoří si odpustil. Zaparkoval šikmo na místě pro sanitky. Zuřivě třískl dveřmi, ani nevypnul světla. Horečně bral schody po dvou. Pravidelný jogging přinesl své ovoce. Měkkým krokem orientačního běžce profrčel vestibulem, pružně zahnul okolo rohu, a aniž nečekal na výtah, zase běžel nahoru po schodech. Netrvalo dlouho a hlasitě zabouchal na dveře lékařského pokoje. Chudák primář nevěděl, že pátrání tohoto druhu vždy končí fiaskem. Ať už člověk pátrá po nevěře vlastní ženy či po smyslu života. „OTEVŘETE, tady primář Spodek!“ křičel. Z konce chodby, zpoza telefonního automatu, se se zadostiučiněním dívala sestra Antonie. Dveře se trochu otevřely a škvírkou vyhlédl přistižený doktor Valecký. „Vysvětlím vám to…“ začal pokorně, ale primář nečekal. Jako ruský tank rozrazil dveře a gynekologa v negližé odstrčil bokem. V té chvíli se ozval ženský výkřik a dáma si přitáhla peřinu pod bradu. Ne však dost rychle na to, aby primář neuviděl dvě pevná prsa a kousek stehna. Až potom si všiml neotevřené flašky vína na stole. Slova mu uvázla v hrdle. V posteli ležela choť doktora Valeckého Marie. V ráji jsou ti, co mají z pekla štěstí. A. Bröstl

8. Sant se Soňou ještě dlouho potom spekulovali, zda Valecký překvapení in flagranti nenaaranžoval naschvál. O všem, tedy také to, že jeho nadřízený žárlí na svou exmanželku, mu-

46

sel dobře vědět. Podobalo se to jeho inteligentnímu humoru, ale nikdy se k tomu nahlas nepřiznal. Možná to byla skutečně náhoda. Jedno však bylo jisté, primářův zákaz intimních styků mezi personálem byl od té chvíle neformálně zrušen. Ne náhodou také u doktora Santa zazvonil té noci telefon. „Tak jak se má ruka, Gypsy?“ zeptal se známý hlas. „Pár skleniček whisky a jsem jako znovuzrozený,“ odpověděl vroucně. Netrvalo dlouho a Soňa zaklepala na psychiatrovy dveře. Spravila mu zlomenou ruku, teď bylo na řadě její zlomené srdce. Nikdo je nepodezříval. Navzdory svému předsevzetí nespat už s nikým z personálu nemocnice se doktor Sant řídil ještě jednou osvědčenou zásadou, a to že s některými bestiemi je lepe býti zadobře.

47

ČÁST TŘETÍ SPODEK 1. Mladá maminka s kočárkem vběhla primářovi gynekologie přímo pod kola auta. Se zaťatými zuby to na poslední chvíli ubrzdil. Nahýbal se nad volantem tu na jednu, tu na druhou stranu, protože mu zacláněla ve výhledu. Renault Twingo, který sledoval, se pomalu vzdaloval. Nakonec si všiml, že mladá žena ho zná a kyne mu na pozdrav. Její tvář si nepamatoval, až když neslyšně promluvila, pochopil. Rty se pohly a němě vyslovily: D-Ě-K-U-J-I. Rychle kývl bývalé pacientce na pozdrav a ona konečně poodešla dál. Přidal plyn a ani se neohlédl. Žluté twingo nikam nepospíchalo, po chvíli ho hravě dohonil. Auto, jako by si vesele hvízdalo, přejíždělo z ulice do ulice, zdánlivě bezcílně. Za ním se v bezpečné vzdálenosti sunula černá limuzína, v které primář ženského lékařství Spodek nervózně poklepával prsty na volant. Sledovat vlastní exmanželku mu nedělalo žádný problém, jeho BMW mohlo maličké žluté twingo dohnat v pár vteřinách. Stačilo šlápnout na plyn. Navzdory tomu, že tato možnost byla bezpochyby technicky uskutečnitelná, zůstávala vždy čistě teoretickou. Soňa by se i tak tvářila, že ho nevidí. Nenáviděla ho, byl pro ni absolutně existenčně neviditelný. Za poslední týdny primář znatelně seschl a zestárl. Od rozvodu už uteklo hodně času, ale Ivan Spodek se s prohrou ještě nedokázal smířit. Mohl si najít tisíce jiných žen, mnohé se mu podbízely, ale on myslel stále jen na Soňu. Podobný „zázrak“ dokáže u muže kromě lásky jen jedna věc… žárlivost. Dobře věděl o milenci, kterého si přednedávnem našla. V posledních dnech z ní vyzařovala spokojená ženskost jako v předchozích měsících málokdy. Dráždila ho k nepříčetnosti. Měl pocit, jako by si s ním zahrávala a dělala mu naschvály. Ani to, jak se ztrapnil před doktorem Valeckým, mu nezchladilo hlavu. Byl posedlý nenávistí, chtěl oba milence odhalit a toužil rozdrtit jejich vášnivá těla jako krovky odporných brouků. Soňa Spodková zpomalila a zaparkovala maličké auto u městského parku. Vystoupila a vešla mezi stromy. Primář se chvatně pokoušel zaparkovat své mohutné auto a nešlo mu to tak rychle, jak by si byl přál. Navzdory vyššímu věku tato stále nádherná žena zmizela za stromy, které v korunách zahušťovaly večer jako šlehačku. Nakonec se mu podařilo zabrat půlku chodníku, na vyhlášku se vykašlal, a vyběhl za exmanželkou. Nezašla kupodivu daleko, kráčela pomalu, zdálo se, že si vychutnává teplý večer blížícího se jara. Časem se skutečně zešeřilo a okolní ulice se rozsvítily křiklavými neony, které jako by městu bránily, aby se po hektickém dni uložilo k zaslouženému spánku. Lidé se dál hemžili v ulicích, ostré pouliční osvětlení nepřirozeně rozehnalo tmu, jako dávka kofeinu únavu v hlavě. Jen v parku byla nálada o něco příjemnější. Soňa kráčela lenivě, krok za krokem, a její exmanžel se nechal ukolébat hypnotickým zvukem těch kroků. Snil o tom, co jí řekne, až ji s někým chytí. Byl odhodlaný udělat cokoli. Podle něj si to zasloužila. Strávili jsme spolu tolik šťastných let a ona si potom najde milence, vykašle se na rodinu, myslel si. Přežili jsme spolu

49

všechno, i šedesátá léta, i šedesátý osmý, celá jejich mladost patřila socialismu. Co na tom, že jsme jeho myšlenkám vlastně i věřili, když krátce po pádu režimu se začalo rozpadat i naše manželství? Kolik měla od té doby milenců? Sledoval bývalou ženu, jak si spokojeně vykračuje a vůbec netušila, že dcera Světlana, kterou musel v posledních letech vychovávat celkem sám, se bude vdávat. I když byla Soňa doma, duchem se toulala s romantickým hejskem. Vůbec ji nezajímalo, co se stane s dcerou, co bude s ním. Často se ve svých slabých chvílích ptal sám sebe, proč právě on musí tak trpět. Nechápal, proč se to mezi nimi tak rozsypalo, ještě i dnes by jí byl ochotný snést modré z nebe. Ženy inspirují člověka k velkým věcem, ale znemožňují mu je dělat. A. Dumas ml. Soňa zatím přešla na opačný konec parku, kde znova začínaly městské ulice. Primář Spodek se nejdříve nechápavě zastavil. Začal lapat po vzduchu jako dítě, kterému na hokeji protihráč vyrazí dech. Žena došla k auta, které stálo na kraji chodníku. Bylo to žluté twingo, které nechala asi patnáct minut cestu odtud, na druhém konci parku.

2. Soňa nenápadně ve zpětném zrcátku sledovala, jak se primář překvapeně zastavil a potom se rozběhl směrem k ní. Vyčkávala do poslední chvíle, potom se svižně odlepila z místa a zmizela za rohem. Moulo, řekla si v duchu a na rtech se jí usadil škodolibý úsměv. Už dávno se rozhodla, že svého muže bude za všechna příkoří, která jí způsobil, trápit. Zapomínala přitom na svůj podíl. Nenechala si ujít ani jednu příležitost a byla v trápení důkladná, jak jen to ženy umějí. Nejzajímavější na tom bylo, že Sonin manžel se jejímu trápení nevyhýbal, jak by si každý rozumný člověk myslel, naopak – on ho vyhledával. Také si nenechal ujít ani jednu příležitost. Aspoň tak se to Soně navenek občas zdálo. Také proto od něho odešla. Nechtěla ho zabít, ale mučit. Podobně jako to dělali inkvizitoři heretikům, když se chtěli dozvědět pravdu. Mário Sant na ni čekal na dohodnutém místě o ulici dál. Po tom, co jí přeparkoval auto, si spokojeně vychutnával cigaretu. Oblečený s nedbalou elegancí se opíral o roh domu. Černé vlasy mu padaly do čela, vypadal plný energie a mládí. Sedla si vedle něj a oba se smáli, jak se jim povedlo primáře napálit. Mohli se scházet naprosto bez komplikací, mnohem víc nenápadně a rychleji, ale oba byli životem už tak „unudění“, že spolu sdíleli vášeň pro ozvláštňování si všedních dní. Mário vsunul do přehrávače disk a autem se rozezvučel Kashmir od Jimmiho Page a Roberta Planta. Soňa mu začala něco vyprávět a on se snažil doktorku poslouchat bez celého posuzujícího psychiatrického filtru nenormálnosti, který obvykle automaticky v rozhovorech používal. Uvědomoval si, že je profesionálně zdeformovaný. Její nadávky na manžela poslouchal jen na půl ucha. Věděl, že před milováním se dokáže nejlépe rozohnit „orálními perverzita-

50

mi“, na ničem jiném mu nezáleželo. Na primáře gynekologie Spodka měl svůj názor a ten se od doby jeho studia nezměnil. Jako medik byl na měsíční prázdninové praxi právě na oddělení, kde doktor Spodek pracoval, měl se záhy stát primářem. Dodnes si pamatoval, s jakým despektem se k němu choval a jak povýšenecky autoritativně rozkazoval personálu. Mladému Santovi se udělalo na první operaci špatně a Spodek se zmohl jen na výsměch. To už i sestřičky byly chápavější, když ho s úsměvem poklepávaly po rameni. Když bledý Mário gynekologovi prozradil, že se chce stát psychiatrem, tak budoucí primář pohrdavě poznamenal, že i takoví jsou potřeba. Když se po skončení zákroku vysvlékali v šatně ze zeleného prádla, statný lékař se ho zeptal: „Vaše první operace?“ Oba byli zpocení a toužili po sprše. „Ano, první, doteď jsem se jim vyhýbal. Tušil jsem, že mi bude zle.“ „Po první se vždy kupuje šampus.“ „Proč?“ zeptal se naivně. „Aby se vám DAŘILO, kolego.“ Od té doby se mu skutečně dařilo, nejen v medicíně, ale i s děvčaty. Primáře Spodka si však neoblíbil. Nebyl mu sympatický, ale nikdy by se mu nezdálo o tom, že bude spát s jeho ženou. Dnes i v jiných dnech souložil s doktorkou Spodkovou s nemalou dávkou škodolibosti. Soňa nebyla ideální milenka, ale všechny její nedostatky byly vyváženy vášní, která byla ve své intenzitě sebezničující. Dokázala před Máriem masturbovat flaškou šampusu do bezvědomí. Nechtíc potvrzovala starou pravdu, kterou psychiatr velmi dobře znal, že věci získané v čase manželství se dělí po rozvodu na stejné polovičky mezi oba partnery. Nezáleželo na tom, zda jde o gauč, skříně, nebo šílenství. Mário byl nyní s ní a moc nepřemýšlel nad tím, co bude dál. Bylo příjemné si po Ivon léčit zlomené srdce spolu s frakturou ruky u starší, mateřské ženy. Její vlasy byly hrubé a pevné, jako by v nich byla ukrytá životodárná síla. Toužil se do nich celý obléci jako do šatů (byly všude jako pavučina), v jistém smyslu mu připomínala strom plný syté mízy.

3. Na dveře spádové gynekologické ambulance nesměle zaklepala dívčí ruka. Sestřička posadila mladou ženu před sebe a ptala se jí na základní údaje. Otevřela kartotéku a založila jí novoučkou zdravotní kartu. Potom mladá žena vešla dovnitř. Doktor se podíval do papírů a zeptal se, co potřebuje. Potom odmítavě zakroutil hlavou. Žena se rezignovaně postavila a bez dalších slov opustila ordinaci. Překvapená sestřička nakoukla do doktorovy pracovny. Tak krátkou návštěvu ještě nezažila. Doktor právě trhal zdravotní kartu na malé kousky. Mladá žena venku na ulici vytáhla seznam a odškrtla si další jméno. Byla právě někde v polovině. Zoufale si vzdychla. V každé ambulanci, kterou navštívila, ji odmítli. Báli se jí dotknout.

51

*** Starý bělovlasý muž s čelem přecházejícím plynule do pěšinky, která mu dodávala na vážnosti, podřimoval v pohodlném křesle. Moudré rysy tváře měl rozpité spánkem a starobou vrásek. Ruce poseté hnědými stařeckými skvrnami, měl položené na kolenech. Na dveřích bytu stála jmenovka Jakub Jehud. Kdysi poměrně známé jméno, ale dnes by si už málokdo vzpomněl. Jeho největším bohatstvím byla už jen rodina. Dvě dcery a dva vnuci. Jedním z nich byl Mário Sant. Právě se probral a znovu spočinul na svém druhém největším pokladu, na obrovské knihovně s více než tisícem svazků knih. Konzervovaná moudrost věků. Jakub Jehud cítil, že se blíží KONEC, a chtěl se vypořádat se světem, který měl opustit. Od doby, co zemřela jeho manželka Ruth, věděl, že i jeho dny jsou spočteny. Závěť už měl skoro hotovou, veškerý majetek spravedlivě rozdělil mezi dva vnuky. Jen knihovna je ještě jeho. Jako by se zdráhal vzdát se svého pokladu. S krutou nevyhnutelností si však uvědomoval, že opustit musí všechno. Ani knihy si s sebou vzít nemohl. Proseděl před knihovnou celé hodiny a loučil se s nimi pohledem. Potom mu obvykle ztěžkla hlava a usnul. Celý život zasvětil svému povolání. Nejdříve byl učitelem na malé venkovské škole, brzy po vojně se propracoval až na ředitele gymnázia. Chtěl být lékařem, ale otec neměl peníze, aby mohl studovat. V Boha nikdy nevěřil a jen teď na stará kolena, když měl opustil svůj scvrklý svět, začal čím dál častěji mluvit o tajemství, kterým život je. Boha ale do svého srdce nevpustil. Říkal, že už je pozdě. Nesnášel vypočítavá rozhodnutí. Teď však právě jedno takové velké rozhodnutí musel udělat. Věděl, že musí knihovnu darovat jednomu z vnuků. Nebyla jiná možnost, kdyby to neudělal, poprali by se o ni. To by byla jeho prohra. Nechtěl opakovat příběh Kaina a Ábela. Chtěl spravedlivě rozdělit svůj majetek a tím dokázat, že je schopný dokonalých řešení, že nepotřebuje Boha. Nejlehčí by bylo všechny knihy prodat a peníze rozdělit napolovic, jak mu to radila nebožka žena. Jenže ta si hodnotu knih jako takových příliš nepřipouštěla. Na rozdíl od něho. Kdyby knihy prodal a dal vnukům peníze, bylo by to, jako by jim nedal nic. Koneckonců peníze nevyváží hodnotu knih, které jednu po druhé sbíral celý život. Mohl knihovnu rozdělit napůl, ale jedna polička bez druhé byla nepopiratelně nedokonalá. Kdosi mu navrhl, aby knihovnu nerozděloval, ale dal ji oběma společně. Nakonec i toto řešení zavrhl. Věděl, že je to jen vyhýbání se rozhodnutí. Vnuci by se po čase i tak začali hádat. Před půlrokem dlouho přemýšlel o dalším řešení. Chtěl roztít svůj gordický uzel tím, že by knihovnu daroval třetí straně. Dnes však věděl, že jak by knihovnu, kterou tak zoufale chtěl odevzdat nejpovolanějším rukám, dal někomu cizímu, oba vnuky by ošidil. Zůstávalo jen jediné. Dát ji celou jednomu z nich, tomu, který si ji více zaslouží. Proniknout knihovnou jako trojským koněm do jednoho lidského srdce. Ale který z nich je ten pravý? Starší Petr Šuster, nebo mladší Mario Sant?

52

4. Bar Soul Kitchen se v této hodině začal pomalu zaplňovat. Petr Šuster, Máriův bratranec, seděl nikým nepozorován vysoko na pavlači, která zvnitřku obkružovala celý podnik a poskytovala ideální pohled na malé pódium, kde tichoučce hrála exotická bluesová kapela. Klavír, kytara a trubka, na kterou hrál pravý nefalšovaný černoch. Nad hlavami, které seděly za malými stolky, se nesl nádherně zabarvený hlas vysoké štíhlé zpěvačky ve volných splývavých šatech. Petr, dobře stavěný blonďák s modrýma očima, z ní nespouštěl oči, dokonce ani tehdy, když dopíjel další sklenku. Před jejími pohledy se však skrýval, nechtěl, aby ho v takovém stavu zpěvačka uviděla. Znenadání se k jeho stoličce přimotal špinavý bezdomovec, který se do baru potají prosmýkl. Ťukal kolem sebe nešikovně slepeckou holí a nastavoval prázdný papírový kelímek od kokakoly. Vypadal jako ruský mužik z Burlaků na Volze. Jindy by Petr žebráka odehnal, ale dnes byl v rozjařené náladě. Chtěl se podělit o radost, vyprávět si, leč neměl s kým. Nikdo nemohl slyšet to, co měl na duši. Obyčejní lidé si za zpovědníky vybírají autority, ale Petr se cítil být něčím víc, než jsou obyčejní lidé. Pocit vlastní výjimečnosti mu znemožňoval zpovídat se autoritě, protože žádnou neuznával. Pocta „zpovědi“, kterou se rozhodl slepce obdařit, byla zároveň ponížením. Nebyl to pro něj člověk. Stáhl ničemu (doslova od slova nic) na stoličku a vtiskl mu do ruky půlku s drahým alkoholem, který byl nad jeho skromné učitelské poměry. Tak jako byly Santovou vášní ženy, on holdoval alkoholu. Když neměl peníze, šel za mámou a ona mu po krátké hádce vždy peníze na flašku dala, neboť se bála, aby něco neukradl a nedostal se do vězení. Byl jediným učitelem v ženském kolektivu základní školy a takovým mužům často nezbývá nic jiného než se ožírat. „Sedni si sem, ty chudáku!“ zasyčel na slepce. „Kdybych chtěl, udělám z tebe boháče,“ pravil, zatímco bezdomovec lačně chlemtal medovou whisky. „Dnes budeš se mnou pít, abys věděl, kdo je to Šuster!“ Ťukli si. „Byl už jsi někdy zamilovaný? Žena je krásné stvoření,“ pokračoval, aniž by čekal odpověď. „A hlavně když s ní vyženíš pořádný majetek.“ Posunul k bezdomovci další pohárek a sám si ťukl o jeho okraj. „Matka mě chce oženit, protože si myslí, že potom přestanu nasávat! Omyl! Konečně budu mít svobodu, v níž mi ta svině brání, ani její peníze už nebudu potřebovat. Nevěsta, kterou jsme společně vybrali, řekla včera ANO! Nevěříš, co?!“ Nakláněl se celkem blízko ke slepci, jako by zkoumal výraz jeho tváře. Zpocené vlasy mu padaly do čela. „Myslíš si, že v životě to nejde tak lehko. Hm, stačí peníze, ale pravda, ty jsi ty nikdy neměl.“ „Lásku si není možné koupit,“ odpověděl tulák. „Ano, láska. Tu je skutečně těžké koupit. Žena nemusí stále říkat ano, ale v jednom případě nemůže odmítnout (strčil mu před nevidomé oči vztyčený ukazováček) – když je těhotná,“ zasmál se radostným smíchem. „Jen slaboši se zastaví před nemožným. Ano, udělal jsem jí dítě. Každý správný muž se brání svazku manželskému a já se do něj hrnu. Svět je plný paradoxů. Připijme si na mého syna!“ Nalil z flašky další pohárek. „Bude z něho boháč, když se spojí naše majetky. Politika jako ve středověku, ale účinná. A to ještě nemluvím o dědictví. Už je rozdělené, abys věděl, nemusíš nic říkat, ano, vím, že ta potentovaná

53

knihovna je nedořešená. Proč ji jen staroch nechce prodat?“ řekl už víc pro sebe než pro společníka. „Všechno stárne, i knihy. Žije v tom, že ještě něco znamenají. Teď, ve věku internetu! Je to senilní blázen! Nevím, zda mu vůbec půjdu popřát k narozeninám, vždyť bych byl nejraději, aby se jich nedožil. Ale máma bude na nudné návštěvě z taktických důvodů trvat, nu co, když ji neprodá on, rozprodám ji já po antikvariátech a potom se za ty halíře spolu ožerem, co ty na to?“ Na chvíli ztichl. „Nevěříš mi ani slovo. Podívej se tam dolů, vlastně sorry, ty si ji můžeš jen poslechnout, ale o to víc oceníš její krásný hlas, nejsi jako její sprostá matka, slyšíš ji? To je moje nevěsta. Světlana.“

5. Jediná dcera primáře Spodka byla sama se sebou spokojená. Ve chvílích, kdy zpívala, se cítila skutečně svobodná. Kdesi pod srdcem měla TO. Neuměla ten zážitek popsat jinak. Hlas se jí zvedal a klesal jako mořské vlny. Doznívaly poslední takty Sinatrovy Under My Skin. Když tlačila hlas nahoru, zatínala štíhlé pevné břicho a kladla si ruku přesně na místo, kde cítila TO. Měla pocit, že v takové chvíli by byla schopná opustit svoje tělo a nikdy se už nevrátit. „Doble… výbolne!“ zatleskal jí černošský trumpetista Ajid. Šťastně se na něj podívala. Měla dojem, že on jediný ví, co se jejím nitru odehrává, a dokáže to i ocenit. Otec ji zpívání trpí a máma předtím, než odešla, si před spirituály zacpávala uši. Rodiče se jí prostě nevydařili. „A teďky dáme jednu z moja… Beton blues,“ řekl Ajid. „Laz, dva…“ na tři spustil na trubku první drásavé tóny. Spodkova dcera začala zpívat. Slova se rytmicky odlepovala z plných rtů, jako by se jim ani nechtělo přerušit vášnivý polibek, který jim byl na okamžik dopřán. Najednou trubka přestala hrát a hudba uvízla jako v močálu. „Ne, ne, opakovat… v druhá sloka to špatně. Zpívej, jak já minule vysvětlil,“ řekl Ajid. Děvče vědělo, že svůj part zazpívalo bezchybně, dokonce víc než to. Zazpívalo ho božsky. Bylo v její povaze, že nedokázala Ajidovi ani nikomu jinému odporovat. I když měla pravdu. Černoch byl výborný trumpetista a skladatel. Hudební sluch však měla lepší a samozřejmě taky hlas. Vycházel z místa, kde měla TO. Kdyby se s Ajidem pohádala, byl by to spor dvou věčných uměleckých druhů. Nesmrtelný konflikt mezi slavným, dokonalým imitátorem a skutečným tvůrcem v pozadí. Zatímco ten prvý jen opakuje, druhý vytváří něco nového, něco, co na světě předtím nebylo. První žne uznání a obdiv. Každému je však jasné, že skutečným tvůrcem je jen ten druhý. Světlana začala znovu zpívat, přesně jako to chtěl Ajid.

6. Bezdomovec a žebrák, který sám sebe nazýval Patrikem a v některých chvílích pomatení mysli také Svatý Patrik, se slepě vypotácel na ulici osvětlenou neony, které ani svým dotíravým světlem nedokázaly prorazit temnotu v jeho očích, jež před malou chvílí zaplavily slzy.

54

Vřískající muž s dechem smrdícím po pálence ho odehnal pryč, hned jak si pláče všiml. Slepec se na ulici zastavil, a když si utíral stékající krůpěje, rozmazal si špínu na lících. Začal plakat kvůli hlubokému hlasu budoucí nevěsty. Patrik není hloupý. Příběh křičícího muže se mu zdal zprvu hrozný a neuvěřitelný, dokud nepochopil jeho opravdovost ze zpěvu smutné ženy. V duchu si ji představuje jako černošku s velkými prsy a boky, která okolo sebe živě metá očima. Na nohách má řetězy a z hrdla se jí dere hlas otroctví. Vidí jí do duše svým vycizelovaným sluchem. Poznává podstatu Světlany, která, od malička vychovávána autoritativním otcem, má v sobě nevykořenitelnou poslušnost a pojistnou záklopku nevolnictví, kterou neustále zrazuje samu sebe. Někdy se zdá, že děvče některá rozhodnutí dělá schválně nelogicky, nesmyslně, „ulítle“, jen aby mohla být silou zvenčí zamítnuta a smýkána zpět do kolejí poroby. Tulák pláče, neboť opilý muž ji naprosto ovládl a bezmocná otrokyně to nikdy nezjistí. Dal se pěší zónou. Kráčel nejistým krokem, tvrdý alkohol udělal své. Tma, která ho obklopovala, už nebyla tak bezedná jako jindy. Předtím nevěděl, jak očima najít ve svém nitru opěrný bod, jen s bolestí vzpomínal na časy, kdy ještě viděl. O zrak přišel náhle, slepotu vůbec nečekal. Od těch dob vídal svět jen ve spánku, když se mu začaly zdát barevné sny. Procházel se v nich znovu po místech, která vídal ve dne, potkával lidi, viděl tváře. Vždy ráno, když vycházelo slunce a nad zemí se usadil ostrý chlad, ho čekala už jen tma. Žil v protikladu k ostatním lidem. Přes den neviděl nic, jen žebral a hovořil s Ježíšem. Tak dlouho, až došlo ke spojení. I nyní se domníval, že Pán přichází. Uviděl ve své tmě barevné skvrny, modré a červené, rotovaly mu před očima jako obrovská kola, poslouchal krásný zpěv černošské ženy, ještě stále mu zněl v uších. Na takový zpěv se nezapomíná. Kdysi by ho mohl i namalovat, kdyby ještě měl ateliér. Kráčel po ulici a ten hlas slábl, až skoro utichl, když tu znenadání začal sílit. Snažil se přehlušit vzdálený hukot aut a lidské žvatlání. „Ježíš tě miluje, Ježíš je tvůj pán…“ zpívaly ty hlasy. Patrik kráčel za chorálem. Šlo to pomalu, neboť neviděl na cestu. Nejraději by se byl rozběhl. „Ježíš pro nás připravil království nebeské, halelúja…“ Vrazil do nějakého člověka, ale ten se slepcovi omluvil. Výhodou invalidů je jejich beztrestnost. „…v nebi i zde na zemi…“ Hlas už byl docela blízko, Patrik se ho pokoušel dotknout. Zastavil se a poslouchal, aby ho lépe našel. „Ježíš přichází s poselstvím věčné lásky…“ Do andělského zpěvu zazněla kytara a připojily se další hlasy. Uprostřed náměstí před divadlem stál hlouček mladých lidí, u něhož se zastavovali kolemjdoucí. Zastavila se u nich řeholní sestřička Antonie a v duchu jim držela palce. „…zpívejte s námi a Ježíš vás obdaří Božskou milostí!“ zpívali mladí křesťané do mikrofonů. „Otevřte svá srdce a pokořte se Pánovi, hosana našemu pastýři na výsostech!“ Antonie se usmívala. Přece jen není svět až tak pustý a bezbožný, jak se jí v posledních dnech zdálo. Nesměle si vzápětí připustila myšlenku, že Bůh jí takto dává znamení blahosklonného odpuštění za malé nedorozumění, které způsobila mezi Valeckým a primářem. Hospodin je spravedlivý, všechno kolem jsou znaky jeho velikosti, pomyslela si.

55

„Ježíš tě miluje, Ježíš je tvůj Pán,“ začali mladí s kytarami znovu. „Díky ti, ó náš Pane.“ „DĚKUJI TI, PANE!“ vykřikl Patrik a vrhl se na kolena, a protože neviděl před sebe, povalil ve svém zbožném gestu zpěváka, který stál úplně na kraji. Píseň rázem přestala a byl slyšet jen tulákův hlas. Horlivostí přehlušil i ruch v pozadí, v ozvěně se odrážel od vysokých domů. „DĚKUJI TI, PANE!“ křičel na celou ulici. „DĚKUJI TI ZA TENTO KRÁSNÝ ŽIVOT, KTERÝ JSI MI DAL. JSEM ŠŤASTNÝ A DĚKUJI TI!!!“ Jeden z pohotových diváků přiskočil ke špinavému slepci a snažil se mu pomoci na nohy. Do dlaně mu vtiskl dvacetikorunu. Patrik se však bránil. „NECHCI VAŠE PENÍZE! SLYŠÍM PÁNŮV HLAS!“ Jeptiška na víc nečekala. Smradlavý ožrala v otrhaných šatech a děkuje za „krásný“ život. Vysmívá se mladým chudáčkům, kteří se, požehnaní Božskou milostí, snaží šířit evangelium. Hned jí bylo jasné, že je to provokatér nebo šílenec. Vešla do nedaleké telefonní budky a zavolala sanitku z psychiatrie. „DĚKUJI TI, PANE! TO JSEM JÁ, TVŮJ ODDANÝ SLUŽEBNÍK PATRIK. OCHRAŇUJI TVŮJ POKLAD DOBŘE, DÍKY ZA JEŽÍŠŮV ŽIVOT! DÍKY!!!“ Slepce nikdo nepřerušil, dokud nepřijela sanitka s houkačkou. Vyskočili dva zřízenci, kteří kývli Antonii na pozdrav a chopili se slepce. Když ho tahali do sanitky, začal sebou házet a rozkřičel se ještě víc: „POMOZ MI, JEŽÍŠI, CHTĚJÍ MĚ ZABÍT, LIDI, UDĚLAJÍ MI LOBOTOMII, VYŘEŽOU MI SRDCE A MOZEK! JÁ JSEM SVATÝ PATRIK A MÁM JEŽÍŠŮV MOZEK, CHTĚJÍ MI HO VZÍT, POMOC, LIDI, APAGE SATANAS! APAGE SATANAS!“ plival na lidi kolem sebe. Někde ztratil svou bílou hůlku, a tak si s ním lehce poradili. Dveře sanitky se zavřely a všichni tři zmizeli. Mládežníci se vzpamatovali a začali znovu hrát. „Ježíš tě miluje, Ježíš je tvůj Pán.“ Blázni otevírají cesty, po kterých potom přejdou moudří. B. Dossi Na rtech sestry Antonie se usadil spokojený úsměv ne nepodobný úsměvu, kterým se před chvílí ve svém twingu smála Soňa Spodková.

7. „Takže doktorka Spodková je vaše matka?“ zeptal se jí pro jistotu gynekolog Valecký. „Ano, ale nežije s námi,“ odvětila Světlana. Valecký se na ni nemohl vynadívat. Bylo to už dávno, co se naposledy potkali. Znal primářovu dcerku od malička a vždy to bylo pěkné děvče. Nic divného, máma byla v mládí vyhlášená krasavice. Jenže Světlana měla cosi navíc. To něco se bralo kdoví odkud, neboť primář Spodek toho neznámého mohl být původcem jen těžko. Světlana v mnohých ohledech předčila i svou krásnou matku. Hodila by se víc za domorodku na čarovný ostrov v Karibiku než na studentku medicíny. Dívčí tělo přímo dýchalo mládím. Doktor Valecký

56

však musel pořádně přemáhat svůj fajnšmejkrovský zrak, aby rozpoznal dívčiny vnady. Světlana se oblékala nejraději do volných splývavých šatů, které důkladně smazávaly každý sexuální náznak ženského povrchu, a bylo třeba přiznat, že v jejím případě to byla těžká práce. Příběh Světlaniných šatů znal snad jen Sant (byl do věci přece jen víc „zainteresován“ než ostatní). Zakrátko identifikoval potlačovaný odpor dcery vůči matce, která byla pro Světlanu do konce života symbolem sexuality a zvrácené neřesti. „Skutečně se neposadíte?“ zeptal se doktor. „Radši postojím.“ Gynekolog se pohodlně uvelebil na kraji stolu. „Čím vám můžeme pomoci?“ „Jsem těhotná a nechci si to dítě nechat.“ Gynekolog zdvihl obočí. Postavil se a začal přecházet. Magický klid se z jeho pohybů někam vytratil. „To jsou vážné věci. Co na to tatínek?“ „Chce si mě vzít. O dítěti ještě neví a chci, aby to tak i zůstalo,“ řekla upřímně Světlana a ani nevěděla, jak se mýlí. Bejbytest si udělala tajně a Petrovi nic neřekla. Hodila ho však do koše, kde si ho ale mezi odpadky brzy všiml. „Myslel jsem VAŠEHO otce,“ jen tak tak, že Valecký nezvýšil hlas. „Zabil by mě,“ její pokojný hlas ostře kontrastoval se skutečným významem slov. „Sám denně udělá potratů i pět a mě by roztrhl vejpůl, není to ironie?“ křečovitě se zasmála. „Víte, už od dětství mě stráží jako otrokyni,“ použila absolutně přiléhavé slovo. „Je patologicky žárlivý. Nedovolil mi jít k žádnému gynekologovi, vyšetřoval mě odjakživa sám. Ale nedivím se mu. Po tom, co mu vyvedla máma…“ Nic z toho, co o primářovi povídala, nebylo pro Valeckého novinkou. Vždyť právě proto, řekl si v duchu, jak se tě jen dotknu, zabije i mě. Navzdory všemu ho něco přitahovalo (snad jako každého jednou za čas), aby malé bláznovství udělal. Primářovo věčné vyvyšování, buzerace a nespravedlivé rozdělování práce mu už lezly na nervy. Od doby, co se mu na osudné noční službě podařilo zdiskreditovat svého nadřízeného, stoupla odvaha Valeckému z nohou do hlavy. Štvalo ho, že jeho šikovné ruce plastického chirurga musí jen vypisovat dekurzy. Nemínil se podřizovat tak jako ostatní. Spodek si zasloužil malou schválnost, přímo si o to svých chováním říkal. Mohl by jí TO udělat. „Promiňte mi moji zvědavost, ale nechápu dost dobře, mladá dámo, co vás k tomu vede. Jestli jsem to správně pochopil, máte dítě s mužem, kterého milujete, a chcete si ho zanedlouho vzít,“ snažil se dívku přemluvit. „Jde o kariéru,“ řekla a dívala se mu přímo do očí. „Kariéru? Říkala jste, že studujete poslední ročník medicíny, jaký je to problém? Vždyť i vaše máma vás měla přesně takhle.“ „Já nechci být jako má matka!“ Začervenala se, ale nedokázala projevit zlost. „Kromě toho nejde o medicínu, ale o zpívání,“ pokračovala. „Na školu jsem šla jen kvůli rodičům. Na přijímačky jsem se neučila, nechtěla jsem je dělat, ale otec to nějak zařídil. Potom jsem studovala poctivě. Byla by hloupost nechat školu, navíc když mi umožňovala zpívat. Vždy jsem měla na obojí dost času. Pochopte, jsem jen slabá žena. Skončím školu, vdám se, nemyslete si, že nejsem šťastná, ale dítě… Ne, to by pro mě bylo příliš. Jednou určitě, možná

57

to bude co nevidět, ale zatím tu pro něj není místo. Pomozte mi, nechci to zadarmo. Vím, kolik dostává táta.“ Valecký se zahryzl do rtu a na čele mu vystoupily kapičky potu. Když dnes ráno vstával z postele, myslel si, že dnešek bude stejně nudný jako předešlé dny. Mýlit se je lidské. Myslel na Marii, na jejich prázdný účet v bance a na to, že letos k žádnému moři nepojedou. Pokušení bylo velké. Přemýšlel na tím, jak by vykličkoval se zdravou kůží. Tehdy se dveře otevřely a po krátkém zaklepání vklouzla dovnitř Antonie v bílé kutně. „Pane doktore, venku čeká nějaký mladý pán a říká, že s vámi musí nutně mluvit. Je to snoubenec slečny Spodkové.“ „Petr?!“ Světlana upadla do rozpaků. Na tváři se jí usadil nešťastný, provinilý výraz otroka chyceného na útěku. „Ajid mi všechno řekl!!!“ zařval mladík škvírou ve dveřích. „Počkejte tu se sestřičkou, já si s ním promluvím,“ řekl rozhodně doktor a vyšel do čekárny.

8. Světlana si unaveně sedla a ramena jí poklesla. Dlouhé, přirozeně kučeravé černé vlasy jí padly do bezradné tváře. Snažila se nemyslet na dva muže, kteří venku diskutovali. Bylo nespravedlivé, že se nemohla rozhodnout sama za sebe, ani když se jednalo o dítě. „Budete mít svatbu v kostele?“ zeptala se jeptiška a tato otázka vytrhla Světlanu ze zamyšlení. „Jak bych mohla? Po tom všem.“ Ale jinak mlčenlivá Antonie měla po včerejším vydařeném zásahu ve městě dobrou náladu a chuť si povídat. Doufala, že než se Valecký vrátí, podaří se jí mladou ženu od zákroku odradit. „Nechcete si to rozmyslet?“ „Promiňte, ale ne.“ „Na odpouštění je tu jenom ON,“ řekla vedoucí řeholních sester vážně. Světlana by kohokoli jiného při takovém tónu podezřívala, že si dělá legraci. „Možná si myslíte, že jsem nevychovaná a hloupá… Nemusíte mi nic říkat, vím, že byste to neřekla nahlas, můj otec je přece váš šéf.“ Obě na chvíli zmlkly. „Víte, že jsem byla u prvního svatého přijímání a jsem biřmovaná?“ začala tentokrát Světlana. „Proto je mi divné, že se chystáte udělat, co se chystáte.“ „Snažím se být zodpovědná.“ „Vaši rodiče na vás mohou být pyšní,“ popíchla ji Antonie. „Máte pravdu, že za všechno můžou oni,“ vzpurně vztyčila hlavu. „Jen se vám snažili poskytnout dobrou výchovu,“ pokračovala jeptiška s pichlavým podtónem, neboť si ještě pamatovala Spodka jako stranického funkcionáře. „Tak to se měli podívat na to, jak sami žijí,“ řekla Světlana tiše víc pro sebe než pro sest-

58

řičku. Potom nahlas pokračovala: „Ale to jsem nechtěla říct. Abyste mi nerozuměla špatně, rodiče jsou tou příčinou, že jsem nevěřící.“ Antonie si rukou pohladila hábit a snažila se skrýt překvapení. „Takže vy jste ztratila víru?“ „O čem se to tu vlastně bavíme?“ Mlčely. Nakonec jeptiška prolomila mlčení. „Myslela jsem, že vás rodiče poslali na náboženství…“ „To ano, i když nevím proč, když za socialismu byli celou dobu nevěřící.“ „Všichni jsme museli držet pusu.“ Bůh vyčleňuje z obětí ďáblu jeho podíl. Leviticus XVI 1-28 „Zapsali mě na náboženství ještě jako malé děvče a víte, jaké jsou ženy v takovém věku. Byla jsem naivní a romantická. Neměla jsem v srdci víru, ale věřila jsem v dobro. Tak jsem si řekla, že pochopím Boha, že pochopím celé křesťanství. V dobrém úmyslu jsem po nocích studovala knihy, které nám předepisovali, hltala jsem při kázáních každé farářovo slovo. Ne proto, že bych věřila, ale proto, že jsem byla jedničkářka. V den závěrečných zkoušek jsem skutečně excelovala, ani jsem si neuvědomila, že spolužáci přípravu na hodiny náboženství odflákli. Stačila jim víra. Byli si vším jistí, nestudovali ani z polovičky tak poctivě jako já, která jsem měla věčné pochybnosti.“ Světlana se na chvilku zamyslela. „No a pak bylo po zkouškách. Když jsem vyšla z místnosti, uvědomila jsem si, že všechno bylo zbytečné. Studium mi nepomohlo, věřit jsem nezačala. Byla jsem trochu rozčarovaná. A potom přišel kněz a vyhlásil, že jsem prospěla jako nejlepší ze třídy, dodnes si pamatuji jeho slova: ,Podívejte se na Světlanku a vezměte si z ní všichni příklad. Je to největší křesťanka z vás všech, její víra je nejsilnější!´ Bylo mi na zvracení a do smíchu zároveň. Pochopte, tato slova řekl kněz-učitel, kterého jsem si vážila, a jeho slova kladla na jednu rovinu s Písmem svatým. Neumíte si představit to zklamání. Církev mě v té chvíli navždy ztratila.“ „Já si však myslím, že vás přece jen dobře odhadl,“ řekla Antonie. „Vy víru možná máte, jen o ní nevíte. Slyšela jsem vás zpívat.“ Světlana jí na to chtěla něco odpovědět, když tu se dveře znovu otevřely.

9. Petra bolela hlava po pitce a moc si z večera (naštěstí) nepamatoval. Jinak by se byl zhrozil toho všeho, co rozmarný jazýček namočený v kapce alkoholu prozradil špinavému tulákovi. Upravený a sebevědomý se vydal za Světlanou na zkoušku bluesové skupiny do Soul Kitchen. Ke svému překvapení však v baru našel jen zkoušející chlapce. Černošský trumpetista Ajid, který se Světlanou chodil do ročníku na lékařskou fakultu, mu prozradil všechno o dítěti a záměrech mladé ženy. Petr víc nepotřeboval vědět. Srdce se mu sevřelo v křeči

59

a chvilku si myslel, že umře. Potom se rozběhl, rozhodnutý zabránit krachu svého vysněného plánu za každou cenu. Vzal taxík, neboť sám si řidičák kvůli neustálému pití nikdy neudělal. Za chvíli běžel nahoru po schodech do nemocnice. Setinu sekundy se rozhodoval, zda má běžet napravo, nejdřív na psychiatrii za bratrancem, aby ho požádal o pomoc, ale potom se pustil nalevo, rozhodnutý vyřídit všechno sám, dokud není pozdě. Vrazil do ordinace k sestřičce, která vzápětí zavolala doktora. „Petr Šuster, myslím, že už jsme se kdysi viděli. Jsem bratranec doktora Santa.“ Chvíli trvalo, než se úplně vydýchal. „Doktor Valecký, také mám ten pocit.“ Podali si ruce. „Chci, aby si dítě nechala. Je to také můj syn!“ „Jak víte, že je to chlapec?“ usmíval se proti své vůli doktor. Muž stojící před ním podléhal věčnému omylu otců. „Prostě to vím. Bude se jmenovat Rudolf jako můj otec.“ „Hm,“ pokýval hlavou gynekolog. „Podívejte, nemusíte nic říkat. Vím, že vám chtěla dát peníze – tady máte jednou tolik,“ strčil mu šikovně do kapsy obálku, kterou si připravil v taxíku. „Ani jeden z nás by určitě nechtěl něco, co by se příčilo morálnímu zákonu či zákonu vůbec, nebo ne?“ Valecký měl co dělat, aby se ovládl. Taková drzost. Zatínal pěsti. Na druhé straně se všechno vyřešilo samo. Přepočítal v duchu obálku a myslel na šťastné oči svých dvou bývalých manželek, když jim po čase znovu zaplatí alimenty. Myslel na večeři s Máriem u Françoise, například takovou pečenou husu à Tokay-Pinot gris. Když to tak půjde dál, pomyslel si, tak se jednou budu potápět na Seychelách. Bylo to poprvé, co dostal úplatek za to, že potrat neudělal. „Vy ji asi skutečně milujete,“ řekl s neprůstřelnou tváří. „Je to nejlepší ženská na světě. Kdybyste ji slyšeli zpívat, možná byste začal věřit v Boha. Tak se smějí moji kamarádi.“ Viditelně se mu ulevilo. „Má obrovský talent, zpívá jako rodilý černošský bluesman. Ale nemyslíte si, že si ji beru jen kvůli tomu. Celá je úžasná.“ Doktor se otočil a vešel zpátky do ordinace k čekající pacientce. Světlana měla hlavu skloněnou, jako by čekala na bitku. „Je mi líto, nemůžu pro vás nic udělat,“ řekl sedící dívčině. „Tušila jsem to.“ Pokorně se svěšenou hlavou odešla za svým přítelem. Je to tak, jak vycítil blázen Patrik. V přítomnosti mužů, které milovala, se z ní stával poslušný otrok. Gynekolog se spokojeně uvelebil na stoličce a nohy si opřel o odpadkový koš. Citlivá ruka posunula jehlu na gramofonu, ta skočila zpět do melodické drážky na černé vinylové desce osudu a den odteď běžel tak, jak měl. Valeckému zůstal po dívčiných slovech v srdci malý gentlemanský smutek.

10. Psychiatr byl toho dne výborně naladěný. Po divoké noci strávené se Soňou byl plný životního elánu. Sestřičky mu ráno po zasedání uvařily kávu, která zaplašila sladkou únavu.

60

Ivon si hravě dobíral nebo ji většinu času ignoroval. Ve chvíli, kdy vstoupila do gynekologovy ordinace Světlana, vešel do Santovy pracovny pacient v pyžamu. „Jak se jmenujete?“ zeptal se, když se posadil naproti. „Svatý Patrik.“ Byl to slepý tulák, kterého přivezla po telefonátu řeholní sestřičky sanitka. Oholený a vykoupaný vypadal víc jako člověk. Sant se zaposlouchal do jeho životního příběhu. Po několika minutách se mu začala rýsovat diagnóza naroubované schizofrenie. Osobnost byla jednoznačně anomálně strukturovaná. Mário si na rozhovor s pacienty (na rozdíl od některých kolegů) rád nechával dostatek času. Když bylo třeba, rýpl do citlivých míst, aby se dozvěděl o jejich příběhu víc. I když si uvědomoval, že rozhovor někdy nikam nevede, umožňoval mu zamyslet se, podívat se na svět z jiné stránky. Stejně jako nyní se nechával volně unášet zajímavým vyprávěním pacienta s fanatickým výrazem v nevidoucích očích. „Vy si myslíte, že víte všechno,“ pravil Patrik. „Jenže knihy vám nepomohou. Jedině obrazy jsou opravdu schopné podělit se o pravdu. Byl jsem malíř, ale teď mám důležitější poslání. Běžně to nikomu neříkám, ale vy to už určitě víte, když jste mě sem zavřeli. Jsem nositelem Ježíšova nesmrtelného mozku. Kristus mě vyléčil ze slepoty.“ Mário zpozorněl. „Takže vy tvrdíte, že začínáte vidět?“ „Přesně tak.“ „Tak mi povězte, kolik vám teď ukazuji prstů,“ zeptal se Sant a nastrčil mu před oči ruku. „To nevím, ale vidím jiné věci. Něco, co vy nemůžete vidět, jsem vyvolený... (Vizuální halucinace, pomyslel si Mário.) Jsem strážce mozku a nedovolím vám, abyste mi ho vzali. Radši se zabiju.“ Mário mlčel a snažil se klidně zhluboka dýchat. „Pokoušel jste se někdy o sebevraždu?“ „Ne, ale když nebude jiné východisko.“ „Jako strážce Ježíšova mozku byste měl vědět, že sebevražda je hřích.“ Zavřel chorobopis. Muž se však rozohnil. „To praví zbloudilá církev, ale pochopte, já mám v hlavě Ježíšův mozek! Papež a ostatní jsou proti mě nic. Odsuzují sebevraždu stejně jako onanii. Vražda a samotný sex pro ně NEJSOU hříchem. Přestupek je jen to, když to člověk udělá sám?!“ Psychiatr nadzdvihl obočí. Pseudofilosofování bylo pro schizofrenii typické, ale pacientova slovní produkce byla na schizofrenika příliš pestrá. Maličko nadzdvihl roh chorobopisu a podíval se do přijímací zprávy. Byla tam zmínka o tom, že když slepce našli, byl opilý. „Kolik toho denně vypijete?“ zeptal se Sant, aby dostal rozhovor na pevnější půdu. „Co vy víte o pití! Pravdu znám jen já, a to je na tom to nejsmutnější. Já jsem jako PROMÉTHEUS! Když piju, beru Bohu oheň a dávám ho člověku. Jsem šťastný i když jsem prokletý, moje játra… požírá je orel, ale dorůstají, DORŮSTAJÍ!“ „Jste si vědom toho, že cirhóza vás pomalu zabije?“ „Vy!“ vyskočil ze stoličky. Mário byl proti tomu nehybnost sama. „Poslouchejte, nemáte v sobě ani kousek pokory. Ježíš se dožil jen 33 let. Chtěl byste být lepší než on? Kdo jste, že chcete žít déle než Kristus?!“

61

„Máte pravdu,“ řekl spokojeně Sant. „Proti Bohu jsem skutečně nikdo. Mám však jednu výhodu. Nikdo nepochybuje, že existuji.“

11. „Pojďte, připijeme si,“ vyzval všechny starý Jakub Jehud. Roztřesenou rukou nalil do skleniček a všichni kolem stolu je pozvedli k přípitku. „ŽIVIJÓ, ŽIVIJÓ, ŽIVIJÓÓÓ, MNOGA LETA, ZDRAVÍ BYLI, MNOGA LETA, ŽIVIJÓ…“ začali zpívat hosté. Chlapi odvážněji s fortelem pijáků, ženy tišeji, spíš symbolicky. Rodinka se sešla dědečkových na 80. narozeninách ve svém skromném kruhu. Byl tu Mário Sant s mámou, Petr Šuster s oběma rodiči a Světlanou. „STO LET, STO LET…“ Všichni zpívali oduševněle, Světlana nádherně a Petr nejhlasitěji ze všech. Mário si ho pozorně všímal. Od jejich dětských let se ani trochu nezměnil. Kdo ví, proč se mezi nimi dělaly velké rozdíly. Dokonce i dnes. Mário přišel s mámou na čas, seděli tiše u dědečka a čekali na druhou polovičku rodiny. Petr měl jako vždy zpoždění. Děda jim nenabídl vzácný koňak (ani když uběhla dobrá půlhodinka) s odůvodněním, že Mário je slušný a neholduje alkoholu jako Petr. To však neznamenalo, že by si skleničku nebyl rád dal. Ne, láhev se otevřela, až když přišel všemi zatracovaný, a přece milovaný Petr. Mário si uvědomil, že trochu žárlí. Bylo to zvláštní. Když dospíval, byl Petr jeho velkým vzorem, kopíroval bratrancovy způsoby, řeč i oblékání. Péťa byl jeho velký bratr, kterého nikdy neměl. Byli jako jeden muž. Starší chlapec dokázal poutavě vyprávět o svých neuvěřitelných zážitcích celé hodiny a malý Mário hltal každé slovo. Dnes už o mnoho dospělejší musel uznat, že Petr měl už tehdy velkou fantazii. Kdy se to všechno rozdělilo? Vždyť od něho dostal všechny rady do života. Živě si pamatoval, když jich jako dva malé chlapce poslali se džbánem pro pivo, jak to bylo za socialismu zvykem. Cestu zvládli bez problémů, do krčmy U Čerta trefili a překonali i svůj strach z mohutného páchnoucího výčepního. Na cestě zpátky domů ho Petr zatáhl do velké betonové roury, aby spolu ochutnali zlatavý mok, na který jejich rodiče tak netrpělivě čekali. Dal si první hlt, Mário ho následoval. Džbán koloval, jednou ho držel jeden a potom hned druhý – když byla půlka piva pryč, Mário se vzpamatoval. „Ty, poslouchej, a co řekneme, až se budou ptát, kde je pivo?“ „Na všechno se najde výmluva, jasný? Řekneme, že jsme ho vylili, a basta.“ Takto se dohodli. Jenže když přišli domů, nebylo třeba už nic vysvětlovat. Opitá očka jim oběma z dálky svítila. Možná tehdy se to spustilo. Začali je oddělovat a bránit jim ve styku. Dnes Santa napadlo, že rodiče se začali navzájem obviňovat, že ten druhý fakan jejich dobrého synečka kazí. Možná právě tak vznikl v rodině rozkol. Pravdou zůstává, že po příhodě s pivem se stýkali méně. Navíc zakrátko odletěl Petr s rodiči na několik roků do Venezuely. Máriovi zůstalo po kamarádovi v srdci prázdné místo. Pravidelně chodil s babičkou k nim do bytu uklízet a zalívat květiny. Zatímco babička utírala prach, on dělal „pořádek“ v Petrových věcech. Hrál si s každou jeho hračkou, přečetl každou knihu, obrátil každou stránku z jeho školních sešitů. Našel skrytý deník a s dojetím četl o jeho prví lásce. Celý absorboval bratran-

62

covu osobnost a dá se říct, že se stal Petrem. Toužil po všem, co měl on, a dnes by chtěl i Světlanu, kdyby už neměl její matku. V současnosti nemůže nikdo s určitostí říct, kde končí jeden a kde začíná druhý, pomyslel si Sant, zatímco si všichni pochutnávali na pohoštění. Petr si jako vždy vyžádal přídavek, který však nemohl sníst. Když se Šusterovi vrátili ze zahraničí, byli už celkem jiní. Možná nebyli tolik poznamenaní komunismem, možná to bylo tím, že měli najednou dostatek peněz. Společnost okolo stolu dojedla a začaly se dávat dárky. Jedna gratulace za druhou. Petr daroval dědečkovi voňavku, Mário knihu. Když utichl první nápor veselí, starý Jakub Jehud se posadil do kouta a sledoval své dva vnuky. Ještě stále se nerozhodl, kterému z nich svou knihovnu přenechá. Dárky, které dostal, by mu mohly pomoci v rozhodování. Na jedné straně voňavka jako symbol prchavé pomíjivosti. Hned se s ní navoněl a dcery ho okamžitě chválí. Po dlouhé době se cítí jako muž. Je to příjemný pocit, i když si možná uvědomuje, že trochu falešný. Přece jen na malé straně už tráví víc času než mladší muži a někdy jsou to bolestivé chvilky. Na druhé straně kniha, další přírůstek do knihovny, ztělesněná věčnost. Hodnotná publikace, která pojednává o tom, co vždy miloval. Jenže na rozdíl od voňavky v něm vyvolala i smutek, že ji už nikdy nepřečte do konce. Unavenýma očima se čte jen velmi pomalu a jeho čas je spočítaný. Odvážnější by možná řekl, že Mário Sant (pokud knihovna připadne jemu) daroval knihu sám sobě. Rozhodování mezi oběma vnuky je o to těžší, že pro starého pána jde o rozpor mezi snem a realitou. Vždyť lékař Mário je naplněním jeho dětského snu o medicíně, kterého prostřednictvím vnuka dosáhl. To není málo. Petr je zas učitel dějepisu, stejně jako byl on po celé ty roky. Jsou od jednoho fochu. Chápe, že učení je poslání, pracuje s mladými stejně jako kdysi Jakub Jehud. Těžko se rozhodnout. Mário se nestěžuje, že vyrůstal jen s matkou, na první pohled je šťastný. Petr má otce a stále se jen hádají. Jakubova dcera, Petrova matka, vždy, když přijde, tak na manžela nadává a nešťastná pláče. Je lepší nemít žádného otce než mít zlého? Ani toto asi Jakubu Jehudovi v rozhodování nepomůže. Mária považoval dědeček za ztělesnění ctností, nepoznal temnou stránku vnukovy povahy a Mário mu tu iluzi nebral. Psychiatr, který je jinak apoštolem upřímnosti, mu neupřímně lže do očí a často je v jeho chování jen snaha podobat se Petrovi. Je neupřímný jak k sobě, tak k němu. Zato mladý Šuster si s ničím neláme hlavu. Je věčně naložený v lihu, nadává a podvádí, kde se dá. Nenamáhá se to ani zakrýt, nepokouší se být jiný. Je svým způsobem upřímnější než Sant. Nezavítá ke starým rodičům, jak je rok dlouhý, skrývá své hluboké city i sám před sebou. Kdo z nich si knihovnu zaslouží? Vnuci jsou od sebe úplně odlišní (navíc i vzhledem, jeden je černý, druhý je blonďák), a přece jsou si podobní. Starý dědeček Jakub jen mlčky sedí a s hlavou v dlaních přemýšlí o životě. Mário byl vždy dobrý žák, chodil k němu a společně se po dobu celého studia připravovali. Dá se říct, že děda Jakub vystudoval medicínu zvláštním způsobem, prostřednictvím vnuka. Zato předtím, když starý Jehud chtěl, aby k němu chodil na hodiny doučování Petr, celé jeho pedagogické mistrovství selhalo. Když se Šusterovi vrátili z Venezuely, byly vědomosti toho dítěte v dezolátním stavu a nikdy se už nevzchopily. Tehdy chtěl penzionovaný profesor zachránit, co se dalo. Jenže Petr místo učení spal, oddaloval čas, kdy spolu zasedli za stůl a probrali učivo, kterému nerozuměl. Když si začal psát taháky už i na dědečkovo doučování, rodiče se vzdali. Navzdory tomuto pohrdnutí vědomostmi

63

a v neposlední řadě i starého snahou nemůže dát knihovnu Santovi, který by si ji určitě vážil. Dovedl si představit, jak mu vlastní dcera říká, že jejího syna Péťu ošidil, že se tehdy dávno věnoval jen Máriovi, že ho má raději než Petra, i když pravda je ve skutečnosti jiná. Ta však nikoho nezajímá. „PROSÍM O POZORNOST!“ zacinkal lžičkou o pohár už trochu připitý Petr. „Já a Sváťa bychom vás všechny chtěli pozvat 2. května na svatbu.“ Spustila se druhá vlna gratulací. „Dědo,“ objal Petr starého muže okolo ramen. „Budete mít PRAVNUKA!“

12 . Přípravy na svatbu vyvrcholily začátkem dubna a mezi matkou a dcerou nastalo příměří. Spodek se snažil, ale s výběrem šatů a dalšími podrobnostmi dceři pomoci nedokázal. Sama Světlana byla překvapená, jak máma klidně zareagovala, když jí po telefonu oznámila datum svatby. Nemohla tušit, že Mário už Soně o svatbě řekl. V polovině měsíce se vydaly vybírat šaty. Přidala se k nim i Petrova máma. Hubená, dokonale upravená blondýna. Šířila kolem sebe drahou vůni třešňových květů. Cestou do města, jen chvíli poté, co se se Soňou poprvé setkala, začala doktorku zasvěcovat do poměrů ve své rodině. „Světlaně to tak sluší.“ „Ano,“ souhlasila Soňa. „Péťa si vždycky dovedl dobře vybrat. Je šikovný. Škoda že musel nechat výšku.“ Mlčely. „Znáte mého synovce, doktora Santa?“ zeptala se rázně. „Od vidění…“ „Víte, v podstatě on může za to, že Péťa tu vysokou školu nedokončil.“ „Skutečně? To je hrozné.“ Soňa na sobě nedala nic znát. „Podívejte, tady je salon se šaty,“ ozvala se nevěsta. Obchod byl plný šatů a ony byly jedinými zákazníky. Světlana se cítila, jako by jí narostla křídla. Prodavačky byly samá ochota a úsměv, nekriticky opěvovaly nevěstinu postavu. V každých šatech vypadala jako modelka či samotná královna z pohádky. Obskakovaly ji na každém kroku a nedovolily jí se ani pohnout. Oblékaly, vysvlékaly, česaly, natáčely ji hned z jedné, hned z druhé strany. Sama na sebe se do zrcadla dívala s údivem, jako by se viděla poprvé v životě. To už nebyly šaty, které zakrývají všechno ženství. Smíření s matkou jako by v ní probudilo spící krasavici. Světlanina přirozeně snědá pokožka a černé vlasy příjemně kontrastovaly s bělobou šatů, která slavnostně bila do očí. V hrudi jí rostla hrdost na sebe samu, znásobovaná příjemnými myšlenkami na Petra. Měla v čerstvé paměti příhodu z oslavy narozenin jeho dědečka. Živě se zajímala o knihovnu starého pána a strávila s ním v družném rozhovoru víc než hodinu. Petr ji celý ten čas hladil pohledem. Myslela na snoubence a zkoušela si zástup svatebních šatů. Kdyby nebylo jeho, asi by tak lehko nepřežila povinnou prohlídku u otce, který s pýchou novopečeného dědečka vyšetřil přístrojem (ne nepodobným velkému kružítku) rozměry nevěstiny pánve a jal se

64

vypočítávat rozměry porodního kanálu. Ležela před otcem s roztaženýma nohama, obrněná lhostejností ke svému ženství dokonce i tehdy, když jí do konečníku strčil teploměr pro měření vnitřní teploty. „Musíš mít na sebe jednu věc novou, jednu vypůjčenou, jednou starou a jednu modrou,“ poučovala Světlanu budoucí tchyně. „Proč?“ „Proč? Aby se ti dařilo!“ osvětlila jí Soňa. „A nešetři,“ dodala, když viděla s jakou skromností její dcera šaty vybírá. „Zapamatuj si rady zkušenější. Co ušetříš na sobě, to dá tvůj muž milence.“ Petrova máma se zachmuřila. Objala vážnou Světlanu kolem ramen a podívala se na Soňu. „Má drahá! Jaká jste jen pesimistická!“ Světlana se usmívala. „Všechno dobře dopadne, mami.“ Náhle si Soňa bolestně uvědomila (navzdory svému erotickému uspokojení) svou dlouho zanedbávanou touhu po rodině. „Možná ano.“

13. Na rozdíl od nevěsty Svatý Patrik nemlčel. Pojmenovával otevřeně chování lékařů nahlas jako znásilňování. Od večera byl zavřený v síťové posteli, aby se před eletrokonvulzivní terapií ničeho nenajedl ani nenapil. On však věděl svoje. Ať už terapii nazývali jakkoli, byly to šoky. A od nich byl už jen krůček k popravě na elektrickém křesle. Každá nesvoboda je tím víc ponižující, čím dokonaleji je organizovaná. M. Kopecký „Tak jdeme,“ řekl Sant, když stál před sítí. Přišli dva ošetřovatelé a odemkli postel s pacientem. Když Patrika vedli dlouhou chodbou k místnosti, kde se prováděly terapie, snažil se zachovat klid. Nejhorší na zákroku bylo čekání, to ho zlomilo. Posadili ho na chodbě, kde byl mírný průvan, zpoza dveří vibrovalo děsivé ticho. Mohutní ošetřovatelé seděli po obou stranách vedle něj. Jako by se báli, že jim slepec uteče. Rukama se dotýkal měkkého čalounění s množstvím krátkých chloupků na povrchu. Bylo to, jako by hladil krátkou srst boxera. Nechápal, jakou ironií osudu se dostala na nemocniční chodbu šestice sedadel, které je možno vidět v kinech či divadlech. Dřevěná a čalouněná, co se automaticky sklopí pod zadkem. Cítil jejich neopakovatelnou vůni a rozpoznal známé vrzání. Pokládal ta sedadla za znamení. Potom se muži postavili a nechali ho čekat venku samotného, jako by se vyžívali v prodlužovaní slepcova utrpení. On se nehýbal, možná doufal, že se ztratí a oni ho nebudou moci najít, zapomenou na něj. Poslouchal, jak z místnosti vyvážejí pacienty na lehátkových vozících. Nehýbali se a Patrik se snažil zachytit, zda ještě dýchají. Občas se zpoza dveří ozval tlumený křik. Potom přišla řada na něj.

65

„NE, JÁ NECHCI!!! JÁ VÁM JEŽÍŠŮV MOZEK NEDÁM!!!“ Začal se bránit. Oba ošetřovatelé měli co dělat, aby psychotika zadrželi. Svalil se na zem a oni ho táhli po linoleu do místnosti. Ve zmatku ztratil pantofle. „PUSŤTE MĚ, VY KURVY!!! JÁ NECHCI LOBOTOMII! NECHCI ELEKTROŠOKY! KURVY!“ mlel sebou a kopal kolem sebe. Doktor se nenamáhal pomoci ošetřovatelům. Pěkně počkal, dokud ho nezdvihli a nepřimáčkli k posteli. Anesteziolog začal připravovat injekci s uspávací směsí. „PANE, ODPUSŤ JIM, NEBOŤ NEVĚDÍ, CO ČINÍ, MYSLÍ SI, ŽE MI MOHOU VZÍT MŮJ MOZEK, MODLÍM SE K TOBĚ, PANE. DOKTORE, ZASTAVTE TO, POSLOUCHEJTE!!! ŠÍLENSTVÍ JE PROJEV LIDSKOSTI. TAK JAK TO ŘÍKÁM, SLYŠÍTE? JENOM LIDÉ, NIKDO JINÝ, ANI ZVÍŘATA, ANI KVĚTINY. KDYŽ MI VEZMETE ŠÍLENSTVÍ, MOZEK STEJNĚ NEDOSTANETE! ANO, PANE… SLYŠÍM TĚ, PANE… POCHVÁLEN, ACH… MODLÍM SE K TOBĚ, PANE… MODLÍM SE K TOBĚ… PANE…“ Lékař mu šikovně píchl injekci a Patrik pomalu usnul. Celý se vpil do postele. „Odstupte od lůžka,“ řekl Sant ošetřovatelům a sestřička Božena odhrnula Patrikovi vlasy a navlhčila spánky vodicím roztokem. Mário chytil do ruky elektrody a přiložil je k hlavě. Chvilku šteloval ruce do správné polohy a potom se obrátil k sestře. „Můžeme.“ Sestra zapnula nabíjení a přístroj zabzučel. Po chvíli se ozvalo pískání a rozsvítilo se červené tlačítko. Sestra ho stiskla. „AAAAaaaaa….“ Uspaný Patrik se prudce nadýchl přes zaťaté zuby. Tělo se prohnulo do malého oblouku a začalo se na posteli třást. Sant odtáhl ruky s elektrodami a sledoval čas na hodinkách. Krátký záchvat podobný epileptickému, který vyvolal elektrický proud, po 30 vteřinách skončil. Záškuby postupně vyhasly, a to už měl pacient na tváři masku anesteziologického přístroje a dýchal kyslíkovou směs. „Přiveďte dalšího,“ řekl doktor.

14. „Nejste náhodou z Valašska?“ „Ne, proč?“ Oba muži oblečení do elegantních kváder čekali spolu s ostatními před obřadní síní, až skončí svatba, která byla na programu před nimi. „Jste mi povědomý, lidi z Valašska jsou jako kvalitní úroda hroznů.“ „Musím s vámi souhlasit, mám jednoho kamaráda, který z Valašska je. Je to úžasný člověk. Spisovatel.“ Gynekolog byl rád, že se k němu důchodce hlásil, neboť od té doby, co ho primář chytil v práci s manželkou, kolegové se mu vyhýbali. „Ano? A jak se jmenuje?“ „Leopold Havran?“ „Jak? Musíte mi to zopakovat, hůř slyším,“ natočil se k němu děda uchem a Valecký jméno zopakoval. „Havran, Havran…“ rozpomínal se stařec. „Jeden Havran bydlíval tam, jak se šlo na Radhošť.“

66

„Odkud pochází, nevím.“ „To nic, když ho potkáte, pozdravujte ho od Jehudy, tak se jmenuju.“ „Valecký,“ stiskli si ruce. Rozhlédli se po čekajících svatebčanech. „Víte, že můj vnuk také píše?“ zeptal se najednou starý pán. „A který?“ Děda se pyšně narovnal. „No přeci Mário!“ „Kdo by to do něj řekl! Je to můj kolega a dobrý přítel. Nikdy se nepochlubil,“ pokýval zamyšleně hlavou překvapený Valecký. Hned mu byl magický úspěch mladšího kolegy u žen jasnější. Mýlil se, když si myslel, že psychiatr ho nemůže ničím překvapit. Nervózně zašustil drahou kyticí pro novomanžele. Raději by se věnoval Soně Spodkové, která ve své honosné róbě ničím za nevěstou nezaostávala. Navenek se spolu s primářem usmívali, ale dobře si všiml, že si vzájemně povídají jen o nejnutnějších věcech. Vypadali jako rodinka zámožných kapitalistů a vůbec ne jako bývalí zanícení svazáci. Brzy, když je pozoroval při obřadu, postřehl, že primářovy rty šeptaly bokem k manželce: „Vrať se ke mně.“ Soně se v koutcích očí leskly slzy, ale její ústa jasně odvětila: „Ani náhodou.“ „Vy jste také psychiatr?“ zeptal se zvědavý děda, který byl rád, že si může s někým popovídat. Nahýbal se úplně blízko k doktorovi a otáčel hlavu na bok, aby lépe slyšel. „Nedejbože! Jsem gynekolog.“ „To tedy máte možnost vidět ženy každý den v celé jejich nádheře,“ zasmál se sípavě starý. „Pravda je taková, že drtivá většina žen je hezčích, když jsou oblečené.“ Starý Jehud pokýval na souhlas hlavou. Za chvíli se zničehonic vynořila Santova matka, přistoupila k oběma mužům a usmála se. Položila starému otci ruku na předloktí, krátce ho pohladila a zkontrolovala pohledem přicházející hosty. Všechno to trvalo jen několik vteřin, potom odběhla k další dvojici, aby jim pomohla s padající kyticí květů. Chvíli si doktora zkoumavě měřil pohledem, až se nakonec zeptal: „Vy vypadáte na moudrého člověka. Co myslíte, zhoršil se život proti tomu, jak jsme kdysi žili, anebo se to jen tak zdá?“ Z otevřených dveří síně vyšla nevěsta se ženichem a za nimi proud svatebčanů. Obřad skončil. Byli na řadě. V jedné chvíli stály na chodbě dvě nevěsty. Chvíli jako by se lidé z obou svateb dívali na sebe do zrcadla a viděli sami sebe zpátky v čase a naopak. Potom se promísili a protekli mezi sebou k východu. „Podle mě je život stále stejný, jen lékařská péče se zlepšila,“ odvětil doktor bonmotem. „Jste šibal,“ zasmál se děda Jehud. „Víte, pro mě zůstanou doktoři do konce života symbolem bývalého režimu. Vždy, když jdu ke svému praktickému lékaři, vzpomenu si na to. Tolik léků, choroba na chorobu, jsem už starý. Prosedím v čekárnách celé dny. Společnost je už převrácená naruby, jen v nemocnicích to ještě vypadá jako za komunistů.“ „Pro mě budou vždy symbolem komunismu černoši,“ řekl Valecký. „Ale?!“ „Vlastně jen díky komunistům a partnerské pomoci rozvojovým zemím jsem po příchodu na vysokou školu poprvé uviděl na vlastní oči černocha.“

67

„Zajímavé. Povím vám teda něco, co jsem ještě nikomu nepověděl,“ Jakub Jehud ho držel za paži a nakláněl se k němu. „Předtím jsem nemohl a nyní už na mém názoru nezáleží. Hluché už nikdo neposlouchá.“ Děda si jazykem posunul neposlušnou, tlačící protézu. „Komunismus se v mnohém podobal mému manželství. Navenek se tvářil jako demokracie, a přitom to byla totalita,“ mrkl starý muž na doktora tajnůstkářsky a oba se znovu rozesmáli. Objevila se znovu Santova máma a poprosila gynekologa, aby jí něco pomohl odnést do auta. Dvojice se rozloučila. Jakub Jehud se pomalu došoural k dalšímu nervózně přešlapujícímu svatebčanovi. „Nejste náhodou z Valašska?“ zeptal se.

15. Ceremonie byla krátká, ale Sant nemohl posedět na místě. Nenápadně pokukoval po Soně a bál se, aby se neprozradil. Měl už od rána nepříjemné tušení. Vždy, když se v poslední době bavil s primářem gynekologie, měl pocit, že je odhalil. Připravoval se na skandál. Městská úřednice přemlela povinné fráze a zazněla dojímavá houslová melodie. Matky zaplakaly. Potom zřízenec otevřel šampaňské a všichni si připili. Nevěsta do sebe obrátila pohár, jako by to byla voda, vzala si slova oddávající úřednice („Do dna!“) doslova. Zaklonila hlavu dozadu a hltavě pila. Málokdo tušil, na co myslela, když přijímala gratulace od celého zástupu lidí. Světlana se nikdy necítila více dospělá a zároveň se zasnila jako malé dítě. Vzpomínala na první máj. Den podobný tomu dnešnímu, a přece tak jiný. Vzpomněla si, že jako dítě ji rodiče brali do prvomájového průvodu a ona se s nechápavým údivem ptala, co to má všechno znamenat. Nepamatovala si, kdo s tím nápadem přišel jako první, ale oba rodiče se ho pohotově chytli. Začali malé slečně tvrdit, že všechna výzdoba a barevnost, hudba a lidé jsou tu na její počest, že má v tento den narozeniny. Smála se a tleskala ručičkama. Dlouhé roky nevinné lži věřila, těšila se každý rok na průvod, mávátka, obrazy státníků a tribuny. Rodiče ji hrdě nesli na rukách, alespoň jeden den neměli z StB strach. Když byla Světlana o něco starší a konečně pochopila pravdu, bylo to, jako by jí vzali jeden z největších pokladů dětství. A teď se v květnu vdávala, to mohlo starou křivdu smazat. Byla šťastná. Hosté se začali pomalu přesouvat do místnosti ve vedlejší budově, kde se měla konat veselka. Dědeček Jehud přednesl svou řeč zakončenou latinským citátem. Potom dlouze a méně obratně, avšak s větším úspěchem přivítal hosty Šuster senior. Pozdvihl pohár a svatebčané se napili. Po chvilce všichni zmlkli a bylo slyšet jen cinkot příborů. Sedí u stolu jako jedna velká rodina, kterou dal dohromady tragický osud. Jsou veselí, ještě o ničem nevědí, a tak je to dobře. Světlana jako věčný otrok touží vášnivě po svobodě, ale ve svém příběhu ji čím víc a víc ztrácí. Na začátku děvče, na konci matka s dítětem. Spodek, primář kliniky nového života a předčasného umírání, čím víc se snaží despoticky udržet pořádek, tím víc vytváří chaos. Jeho exmanželka Soňa prahne po lásce, rodině a zatím našla u Mária jen rozkoš. Sant jako lékař přísahal, že bude zbavovat lidi utrpení, jenže duševní zdraví někdy lidem

68

přináší víc bolesti, než pociťovali předtím. Jeho bratranec Petr chce být bohatý, jenže čím víc se mu to daří, tím víc peníze v jeho rukách devalvují (je Midásovým protikladem), ztrácejí pro něj hodnotu. Valecký zůstával jako jediný neměnný a věčný. Navenek. Zatím. Nikdo z nich však tuto pravdu o sobě nevěděl. Soňa a Sant se o samotě střetli až na chodbičce před toaletami, když už zábava a tanec byly v plném proudu. „Víš, co bych chtěla?“ „Um, um…“ zakroutil hlavou Mário potom, co ji krátce políbil. „Zažít dnes znovu svatební noc.“ „Se mnou?“ „Ty mi nevěříš?“ zamračila se lékařka. „Tak dooobřřře…“ přitiskla se k němu. Ze zkušeností věděla, že sex je nejlepší způsob, jak muži vyznat lásku. „Víš dooobře (napodobil její svůdné vrnění), že po tobě toužím, ale co když nás odhalí tvůj exmanžel?“ „Vždycky mě vzrušovalo, kdy jsem nevěděla, co bude následovat.“ „Nejsi trochu egoistická?“ zeptal se lišácky Sant. Soňa si lenivě přejížděla rukou po šatech. „Musíš být…“ vjela si rukou pod sukni do rozkroku, „…trochu egoistický, když chceš dosáhnout až na vrchol.“ Santovo mužství okamžitě zareagovalo. Vtáhl ji do záchodové kabinky pomalované neslušnými nápisy, telefonními čísly a zlomenými srdci.

16. Sant se ještě dnes, po několika měsících, červenal při pomyšlení na bláznivé milování na svatební hostině. Snad jen zázrak způsobil, že je nikdo neodhalil. Byl příjemný podzimní den a on listoval v dlouhém záznamu EEG Svatého Patrika. K  tomu, udělat speciální světelnou zkoušku u slepce ho inspirovala příhoda, která se stala předevčírem. Čekal jako každé ráno na Soňu, až půjde svým honosným krokem do práce. Zpoza okna sledoval dvůr před budovou a krátil si čas pozorováním pacientů, kteří byli na ranní vycházce. Potom si konečně všiml přijíždějící lékařky. Zaparkovala twingo před vrátnicí a vykročila do nemocnice. Celý svět jako by jí uhýbal z cesty. Tehdy si toho všiml. Přešla kolem lavičky, kde seděl slepý Patrik a i on se za ní otočil. Mohla to být náhoda či dokonalý sluch, ale doktor si slepotu pacienta rozhodl prověřit. Patrik se za poslední měsíce dostal z nejhoršího. Série elektrošoků àpravidelný přísun léků vykonaly své. Choroba ustoupila, i když Santovi na celkovém obrazu nemoci něco nesedělo. Byli by slepého muže už dávno propustili, ale když neměl kam jít, nechávali ho na oddělení, než se vyřeší všechny sociální otázky. Vyklubal se z něho celkem sympatický člověk. Rád ho předváděl studentům medicíny, kteří zavítali na praxi. Doktor si rozhovor s Patrikem nechal jako lahůdku na konec dne, a i když se cítil trochu utahaný, těšil se na něho a byl velmi zvědavý. Chtěl vědět, jak slepec zareaguje na jeho zjištění. Ozvalo se zaklepání na dveře.

69

„Dále,“ řekl a dovnitř vstoupil Patrik. Už neměl na tváři schvácený, psychotický výraz jako v první den hospitalizace. Choval se celkem normálně. „Dobrý den.“ „Pojďte, sedněte si.“ Muž s bílou paličkou hmatal kolem sebe, tahal ruku, pohladil stoličku a až potom se posadil. „Hodně práce, co?“ konstatoval slepec. „Ano. Jak to víte?“ „Cítím únavu ve vašem hlase, měl byste si dát voraz. Pánbůh nám nekázal, abychom šíleli.“ Sant se usmíval. To mi říká můj pacient, pomyslel si. „Slyšel jsem, že jste na pracovní terapii začal vyrábět zajímavé sochy,“ začal Mário. „Jsem rád, že se na to ptáte,“ rozzářila se slepci tvář úsměvem. „Tušil jsem, že jste si mě zavolal kvůli tomu. Nejsou to ale sochy. Jsou to obrazy, obrazy pro slepce. Zachytávám povrchem a tvarem barvu, vůni, a dokonce se pokouším i o zvuk. Možná se vám zdá zvláštní, když jsem pacientem psychiatrie, ale lidem se ,sochy‘ líbí a několik jsem již prodal. Mezi námi, nejsou to jen drobné na kávu a cigarety.“ Patrik se dále spokojeně a vyrovnaně usmíval. „Nebojte se, nemám nic proti vašim sochám. Naopak, jsme rádi, že jste se do něčeho pustil. Byl jste přece talentovaným malířem, ne?“ „To už je dávno…“ jeho úsměv pohasl. Mário přemýšlel, v čem spočívá tajemství šestého smyslu, reagujícího na odchylku od zdravého rozumu, kterého po čase každý šikovný psychiatr dosáhne. Nemohl to zatím popsat, ale zdálo se mu, že je to něco v nesouladu mezi očima a ústy. Mezi pohledy a vyprávěním. Teď jeho vnitřní alarm mlčel. „Na důkaz důvěry vám nechávají i vaše speciální nástroje,“ podotkl. „Ano,“ tvář pacienta se opět rozzářila, „podívejte se, tady jsou. Je to nádhera, ale pochopíte to, až když je vezmete do ruky.“ Něžně položil na stůl pouzdro z jemné kůže a rozevřel jeho záhyby. Dlátka a ostatní nástroje byly skutečně neuvěřitelně jemné, sloužily k mikrodetailnímu opracování povrchu dřeva. Sant vzal jeden kousíček mezi prsty. „Uctíváte je, jako by byly svaté,“ poznamenal. „Pro mě takříkajíc jsou. Umožňují mi tvořit.“ „Uhm.“ „Nevím, zda znáte Feidiovu sochu Dia, která byla celá ze zlata? Je to jeden z divů světa. Respektive byl. Už dávno neexistuje, roztavili ji. Chápu, že bohové čas od času umírají, když z nich celkem vyprchá čarovná esence, ale nemuseli ji hned zničit. Víte, co přežilo velikého Dia?“ „Ne.“ „Samotná sochařova dílna a jeho nástroje. Všechno objevili při vykopávkách v Olympii. Takové věci jsou skutečně věčné, ne sochy ze zlata.“ Na chvilku se rozhostilo ticho. „Řekněte mi, jak je to s Ježíšovým mozkem?“ začal Sant. „Pokaždé se mě na to ptáte, ale já nevím, o čem mluvíte. Jestli jsem něco takového říkal, tak to byla jen nějaká hloupost. Vždyť nikdo zatím nedokázal a ani nepotvrdil, zda Bůh je, či není.“

70

„A podle vás?“ „Nevím. Domnívám se, že určitě neexistuje ďábel. Toho si podle mě lidi vymysleli. Některé Boží skutky se jim zdáli moc zlé a nedokázali je přisoudit dobrému otci na nebesích. Podle lidí nemůže být dobrý a zlý zároveň.“ „Zajímavé a teď mi ještě jednou povězte, jak jste přišel o zrak.“ „Cítím se tu jako u výslechu, pane doktore,“ ohradil se Patrik. „Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo.“ „Všechny obrazy, které jsem viděl, se mi po terapii ztratili a už se nevrátili, pane doktore. Přísahám!“ rozrušil se. „V jistém smyslu jste mě oslepil vy, pane doktore, když jste mi halucinace odstranil.“ „Měl jsem na mysli, jak jste přestal vidět doopravdy.“ „Už jsem vám to řekl, nepamatuji se,“ řekl. „To je zvláštní, neboť ve vašich zdravotních záznamech jsem nenašel o vzniku slepoty ani zmínku. Od určité chvíle jste prostě ztratil zrak, a basta.“ „Zdravotní záznamy se asi někde ztratili. Pochopte mě, že bych vám to rád pověděl, ale mám pro tu chvíli anamnézii.“ „Amnézii,“ opravil ho doktor. „Prostě nevím, co se mi přihodilo.“ „Ale já vím. Mluvil jsem s vaší manželkou, pane Patriku.“ „Já mám manželku?“ přeskočil mu hlas nevěřícně o jednu oktávu. „Ano, je taková, jaká je, ale máte.“ „Nerozumím.“ „Budu vám tedy vyprávět jeden příběh, dobře?“ Slepec váhavě přikývl. „Byl jednou jeden slavný malíř, který nádherně maloval. Zavíral se do ateliéru na celé dny a nechával manželku doma samotnou. Když se jednou nečekaně vrátil domů, našel ji v posteli s jiným chlapem. Pro jeho citlivou duši to byl pravděpodobně velký šok, že doslova odmítl vidět její zradu a přišel o zrak. Říkáme tomu konverzní slepota. EEG mou domněnku potvrdilo, pane Patriku.“ Pacient byl však duchem najednou někde jinde. „…v prvních dnech jsem se cítil jako mistr Hanuš, který postavil pražský orloj. Zapřísahal jsem se, že už nenamaluju ani tečku,“ promluvil a hůlka se mu třásla. „Dá se to léčit, můžeme vám zrak vrátit.“ Sant čekal, že Patrik vyskočí, odhodí černé brýle a odejde bez hůlky, že ho zahrne množstvím nadšených otázek. Muž však zůstal potichu. Doktor ho nechal a vyčkával. Po několika minutách mlčení se pacient provinile zeptal: „Můžu odejít? Chci být nyní chvilku sám.“ Psychiatr se zhluboka nadechl a potom, jako by si byl něco rozmyslel, řekl: „Dobře, běžte.“ Sotva pacient zavřel dveře, zazvonil mu telefon. Byla to sestřička Kateřina. „Půjdete, pane doktore? Oslava už začala.“ „Hned jsem tam,“ řekl a složil spis. Ivon podala výpověď a dnes byl rozlučkový večírek. Věci v životě jdou jedna za druhou, pomyslel si a vykročil.

71

17. Světlana vešla do ordinace svého otce s napjatým očekáváním. V každém případě ji do nosu nepříjemně udeřil neopakovatelný zápach dezinfekčních prostředků a sterilní běloby. Sundala si činčilový kožich a sestřička Antonie jí ho hned pomohla zavěsit na věšák. Šibalsky na sebe mrkly. Měly svoje malé tajemství. Od rozhovoru, kdy šla doktora Valeckého prosit o potrat, uběhlo už skoro devět měsíců a ony se potkávaly na vyšetřovně častěji. Navzdory neshodám ve víře našly společnou řeč. Jako by se jeptiška po omylu s domnělou milenkou doktora Valeckého stala pokornou a uznala medičky za ženy hodné jejího respektu. Dobře si ještě pamatovala svou horlivou nenávist vůči praktikantce. Určitě pomohlo i to, Světlana byla dcerou nadřízeného, ale bylo tu i něco navíc. Sváťa se naladila na odvěkou vlnu těch všech žen-matek, kterou jeptiška vysílala už roky. Možná zapůsobilo prostředí v klášteře, kde vyrůstala, anebo dlouhá práce na porodní klinice, nikdo neví. Antonie byla k děvčeti laskavější než její vlastní matka. „Ahoj Světlanko, doufám, že jsi dost teple oblečená,“ přivítal ji primář Spodek. „Ano, tati.“ „Nezlob se, ale víš, že na sebe musíš dávat pozor,“ řekl, když si ji s trochu hranou důležitostí prohlédl od hlavy až k patě. „Vypadáš v pořádku, teď tě vyšetřím,“ ukázal jí místo na gynekologické koze. Světlana neochotně dala dolů nepotřebné části oděvu a vylezla na konstrukci. Její štíhlé tělo neztratila mnoho ze své pružnosti, velké bříško vpředu nosila jako nějaký batůžek. Prsa se však už dávno nalila a ztěžkla. Její čas měl přijít co nevidět. „Tak jak se má nás vnouček…“ přistoupil k ní otec a mluvil na bříško rozdělené napůl tmavou rýhou. Všichni už věděli, že to bude chlapec. Petr všude rozhlašoval své „proroctví“ a potvrdil to i ultrazvuk. Primář si natáhl tenkou gumovou rukavici a postavil se dcerce mezi nohy. Světlana mu velmi připomínala Soňu v mládí. Miloval ji od narození a vrozené dispozice k žárlivosti v něm vybičovaly jeho ochranitelský pud na maximum. Sváťa s kyselým úsměvem vzpomínala na chvíle mladosti, když od ní odháněl všechny nápadníky. Až Petr ho dokázal přesvědčit. Spodek miloval své děvčátko nade všechno a zakazoval si představy, v kterých by vystupovala jinak než jeho dcera. Po odchodu manželky byla „cenzura“ čím dál tím těžší. To, že občas po dceři neodolatelně vzplanul, bylo jen důkazem toho, jak moc Soňu kdysi miloval. Možná si uvědomoval, že jednou by se mohlo stát něco, co by si do konce života vyčítal. Vyřešil svůj „problém“ jako gentleman. Rozhodl se, že musí dceru vdát, a to se mu i podařilo. Vychoval Sváťu bez újmy na zdraví a zabezpečil ji do budoucnosti. Byl se sebou spokojený. Světlana pozorovala blížícího se otce a snažila se jako vždy nemyslet na to, že je to její vlastní rodič. Položil jí ruce na břicho a jemně jí přes břišní stěnu nahmatával jednotlivé části plodu. Zádíčka, nožička a hlavička v pánevních vchodu, všechno bylo na svém místě. Dítě, které se právě vzbudilo, koplo zevnitř mladou maminku. „Ach…“ „Vypadá zdravý jako buk,“ zářil budoucí děda štěstím, „…Tonko, podejte mi zrcátka.“ Sestřička odhrnula na stole sterilní roušku a podala mu zahnuté nástroje. S citem jich použil.

72

„Vidím mu vlásky, jsou černé, bude celý po tobě,“ říkal, zkoumaje dceřiny útroby. „Děložní hrdlo je už hodně otevřeno, budeš muset zůstat v nemocnici, Světko.“ „Už to bude?“ „V průběhu několika dnů.“ Světlana slezla z kozy a lehla si na divan přikrytý bílou plachtou. Bolelo ji v zádech. Otec jí na břicho připevnil snímač kardiotokografu. Místností se rozlehl tlukot srdce malého dítěte. Primář sledoval papír vycházející z přístroje a frekvenci kontrakcí. Světlana se zaposlouchala do toho zvuku a hned věděla, že to bylo TO, co vždy cítila při zpívání černošských spirituálů kdesi ve svém nitru. Sestřička ji začala připravovat. Nejprve ji pomohla převléci se do noční košile a potom ji začala holit. Štětkou namíchala v mističce bohatou pěnu a potom jí namazala na chloupky kolem ohanbí. Dělala tu práci s citem jako nejzručnější holič. Nabrousila břitvu na pásu kůže a kousek po kousku s jemným škrabáním stírala pěnu dolů spolu s černými, hustými chloupky. Břitvu utírala do ručníku pověšeného přes ruku. Po chvilce byla Světlana holá jako nemluvně.

18. Krátce po Vánocích se v lékařském pokoji sešli čtyři lidé. Světlanin manžel Petr, její otec Spodek, doktor Valecký a Mário Sant. Přítomnost prvních dvou pánů byla bez dlouhého vysvětlování pochopitelná. Světlana měla každou minutou rodit a oba otcové chtěli být při příchodu pokračovatele rodu na svět. Jak se do toho ale připletl psychiatr?

*** Ruka šla po stěně a zkoumala pomalu omítku jako brailové písmo. Dvě patra nad porodnicí se v šeru chodby při stěně kradla nejasná postava, okolo bylo slyšet bolavé stony psychiatrického oddělení. Na druhém konci na podlahu dopadlo světlo. Otevřely se dveře od pokoje sester a ozvaly se rychlé kroky. Postava vklouzla do dveří, které právě minula. Byla to zapáchající toaleta. Vrazila do sebe dvě těla. Tmavá postava však nečekaně rychle chytila druhý stín pod krkem, proto jen slabě zachrčel. Chvilku zápasily a potom už jen nehybně čekaly, než sestřička projde okolo.

*** „Nedovolte mému otci, aby mě odrodil. Prosím vás!“ To byla slova na lístečku, který Světlana nenápadně propašovala doktoru Valeckému. Ten ho četl znovu a znovu, obracel ho z každé strany a přemýšlel, co udělat. Když za ním přišla poprvé, skoro se namočil do pěkné kaše. Sebral peníze a myslel, že je všechno v pořádku. Určitý čas bylo. Teď, když lépe nahlédl do zákulisí, jevilo se už všechno v jiném světle. Podruhé ho žádala o pomoc. Pochopil, že za několika slovy se skrývá obrovský stud a ponížení bezmocného děvčete, které je beztrestně a legitimně tlačeno do něčeho, co ve skutečnosti nechce. Nepřála si

73

dítě, ale nedovolili jí si ho vzít. Manžel, který se zprvu jevil jako laskavý, sledoval jen své zájmy. V takovém případě znamenalo nucené těhotenství vlastně znásilnění. Všemocná příroda však všechno zařídila tak, aby se v mladé Světlaně probudil mateřský cit, který změnil zoufalství v radost jako bájný kámen mudrců olovo ve zlato. Teď však měla být „znásilněná“ podruhé, vlastním otcem, který ji odmalička poznamenal vyšetřováním v ordinaci, i když pravděpodobně s dobrým záměrem. Jako každý diktátor. Valecký měl výčitky svědomí. Jednou ji už nechal napospas světu. V nejintimnější chvíli měla být vystavena otcovu zraku a jeho rukám. Rozhodl se, že ponížení zabrání. Nevěděl ještě jak, ale pozval si na pomoc Mária, kterému všechno vysvětlil. Shodli se na tom, že nejjednodušší bude Spodka opít. „Jenže co povíme Antonii, ta do všeho strká nos,“ zasekl se najednou Valecký. „Něco si vymyslíme. Na všechno se najde výmluva,“ řekl Sant. „Jenom aby…“ „Nebojte se, kolego. Kdo jednou uvěřil neposkvrněnému početí, uvěří už lecčemu.“ S Bohy je třeba jednat lstivě. Odysseus

*** Na oddělení se znovu rozhostilo ticho. Ruka přidušeného pacienta sáhla násilníkovi na genitálie v milostném návrhu, ale ten ji prudce odstrčil kolenem. Ve tmě na toaletě se od sebe oddělily dvě postavy. Jedna se vyčerpaně u zdi sesunula na podlahu. Nově příchozí přišel k oknu a tiše ho otvíral. Ten, co seděl u zdi, ho sledoval prázdným pohledem, z koutku úst mu tekla slina. Otevřeným oknem zavanul chlad. Potom tmavá postava vyskočila. Pacient sedící na zemi jako by si toho ani nevšiml.

*** Seděli na lékařském pokoji a čekali na příhodnou chvíli. Nejprve nebylo nikomu příliš do řeči. Petr s Máriem vzpomínali na společně prožité dětství a brzy si psychiatr začal dobírat primáře, že teď jsou vlastně rodina a mají v nemocnici rodinný podnik. Vyvolalo to vlnu veselí, a tak Mário navrhl, aby si připili. Všichni pociťovali mírnou nervozitu, ochotně tedy souhlasili. Valecký pohotově vytáhl připravenou flašku a nalil do pohárků. „Na zdraví tvého syna,“ přiťukli si všichni s Petrem. „Na dokonalou ženu.“ „Nevím, jestli víte, pane Šustere,“ začal Valecký, „že jsem už dvakrát rozvedený a nyní potřetí šťastně ženatý, ale mohl byste mi něco prozradit? Mám už dost zkušeností se ženami, ale kdybych si nedejbože (!) musel hledat ještě čtvrtou, vaše rada by se mi mohla hodit. Vy jste si našel (jak jste sám řekl) dokonalou ženu. V čem je to tajemství?“ Sant postřehl v jeho hlase ironii. „Nemám žádné tajemství,“ zasmál se Petr. „Prostě jsem usilovně hledal.“ „Já si myslím,“ řekl Sant, „že představa hledané ženy by nikdy neměla být konkrétní.

74

Ne, naopak by měla být celkem mlhavá. Směju se hlupákům, kteří přesně vědí, že hledají ženu, která se podobá té nebo oné. Poznají ji podle barvy vlasů a stylu oblečení. Žena, to je překvapení, když nevíte, co hledáte, nemůžete být nikdy zklamaný.“ „Když nevíte, co hledáte, můžete hledat do konce života, kolego,“ podotkl Spodek. „Možná i proto jste ještě stále svobodný.“ „Tak co si o tom myslíte vy?“ opáčil psychiatr. „Já? O ženách toho moc nevím, a jestli mám říct pravdu, moc se jimi nezaobírám. Vyzní to paradoxně, co? Je to však tak, jsem už asi příliš starý.“ „Ale jděte!“ vykřikl primářův zeť. „Muži jako vy nikdy nezestárnou.“ Nálada stoupla a oni si ještě jednou ťukli. Valeckého flaška měla jedno překvapení. Sant do ní předtím vstříkl injekcí přes korkovou zátku jemný, ale zaručeně účinný uspávací prostředek. Valecký s Máriem snědli v „předpřípravně“ každý půlku másla, aby se obsah žaludku pomaleji vstřebával a nepozorovaně alkohol zvraceli, když si odskočili na záchod. „Dáte si ještě?“ pobízel všechny Mário. „Ne, děkuji, už stačilo, každou chvilku může začít rodit,“ odmítl primář. „Alkohol je lék, rozšiřuje cévy i nožičky,“ zapěl stále více opilý Petr a nastavil pohárek. Valecký mu opatrně nalil. Nezbylo než čekat, modlit se. Rozhostilo se ticho, které příjemně doplňoval padající sníh za oknem. Příroda se ponořila do sterilního nemocničního chladu. Najednou se rozezvučel bzučák a všichni vyskočili na nohy. „Už je to tu!“ vykřikl Petr. „Ne, počkejte,“ chytil Valecký primáře za rukáv. „To nebylo z oddělení.“ Bzučák se ozval znovu. „To je zvonek od hlavního vchodu budovy,“ konstatoval Spodek. „Kdo by to mohl tak pozdě večer být?“ „Všichni zaměstnanci mají klíče a vrátný by volal, kdyby přišel někdo zvenčí,“ shrnul fakta Sant. „To je divné,“ podotkl primář a posunul si brýle na nose. Bzučák se ozval ještě naléhavěji. „Co to má znamenat?“ zeptal se Petr. „Nevím, jdu se podívat,“ řekl Mário a rychle, aby nikdo nemohl protestovat, vyběhl na chodbu. Byl rád, že mohl na chvíli vypadnout. Z alkoholu se mu trochu motala hlava. Když scházel po schodech dolů, zpytoval svědomí, proč se nechal zatáhnout do tohoto bláznivého podniku. Asi proto, že mám rád bláznivé podniky, konstatoval v duchu. Už když se blížil ke dveřím, zpozoroval na zamrzlým oknem obrys tmavé postavy. Plošinku před dveřmi osvětlovala jen jedna slabá oranžová lampa, v jejímž světle viděl Sant pacienta v županu. „Co tady proboha děláte?!“ vykřikl a vpustil ho dovnitř. Byl to Patrik. Otřásl ze sebe sníh a drkotal zuby. Ruce a tvář měl plné červených škrábanců. Bílou hůlku a brýle u sebe neměl. „Vyskočil jsem z okna,“ řekl nepřítomným hlasem bláznů. Chybný odhad způsobil, že když skočil do tmy, dopadl na hustě zasněžený smrček, který

75

zpomalil jeho pád do závěje sněhu. Ostatní už bylo dílem logické úvahy. Jediné, co Sant nechápal, bylo to, proč pacient neutekl přes les za nemocnicí jako všichni ostatní. Patrik namísto toho zazvonil dole u dveří a nyní se rozhlížel kolem sebe. „Vám se vrátil zrak“ konstatoval doktor. Duševní choroba, to je převrat, revoluce… Unamuno „Ano, nyní vidím,“ potvrdil mu suše pacient. Sant litoval, že ho nemůže hned podrobněji prohlédnout. Na porodnici ho čekaly neodkladné povinnosti. Zavedl Patrika na oddělení a dal ho pro jistotu zavřít do síťového lůžka. V dalších dnech byl bývalý malíř normálnější než kdykoli předtím. Všechno bylo v pořádku, jenom svět přišel o geniální sochařská díla. Psychiatr se vrátil na lékařský pokoj, kde už vládla docela jiná nálada, než za jaké své kolegy opouštěl. Primář Spodek měl tvář červenou od alkoholu a sotva pletl jazykem. Petr měl košili rozepnutou, v podpaží propocenou a límeček nakřivo. Oba opilí muži mluvili jeden přes druhého. Valecký je se spokojeným úsměvem sledoval, i jemu červeně svítil nos. „Ne, nemáš pravdu!“ křičel Petr. „Největší smůla není to, že tě žena podvádí, ale že se ti k tomu přizná!“ „Nech toho! Mám svou dceru ještě raději než manželku,“ mrmlal si pod nosem primář a potom najednou tiše řekl: „Já ji miluju…“ „Ženy jsou hloupé!“ vykřikoval dále Petr, aniž dbal na přítomnost svého tchána. „Jsou jen tři základní finty, jak s nimi jednat, aby byli všichni spokojení. Lhát, lhát a lhát…“ pokusil se citovat doktora Plzáka. „Vidím, že jste pokročili,“ podotkl Sant bokem k doktoru Valeckému. „Hm…“ „Soňo, miluju tě,“ špitl si tichounce pro sebe Spodek a hlava mu klesla. „My muži jsme před ženami ve velké nevýhodě. Když manžel podvádí manželku, celá společnost ho odsoudí, poplive. Ale pokud to samé udělá žena? Tehdy je vše v pořádku. Nevěra se připíše znovu na účet muže, neboť takový muž je pro všechny OSEL!!!“ Sant se přimíchal do hovoru a vyprávěl jim příhodu s pacientem. Když skončil, Petr a Spodek spali. Mário uložil primáře co nejpohodlněji a ten ho při tom objímal a šeptal: „Soňo, miluji tě.“ Psychiatr měl co dělat, aby se nerozesmál. Tichounce si s Valeckým sedli vedle sebe. Po chvilce se doktor postavil a začal vařit svou speciální kávu, která je měla postavit na nohy. „Proč jste mi, kolego, neprozradil, že píšete?“ zeptal se znenadání gynekolog a vychutnával si překvapení v Santově tváři. Už dávno se mu tajnůstkářského Mária nepodařilo vyvést z rovnováhy. Jeho úžas mu byl sladkou odměnou. „Nikdy jste se o literaturu nezajímal. Neříkejte, že by vám to nějak učarovalo.“ „To netvrdím, ale je to zajímavé.“ „Nemyslím.“ „Váš dědeček vás proto miluje.“ „Mě ne. Jenom moje psaní. Všechno, co napíšu, se mu líbí, ale kdyby poznal styl života, který mě k mým povídkám dovedl, odsoudil by mě. Bylo by po mně i po umění. Věřte mi, znáte mě víc, než má vlastní rodina.“

76

„Myslím, že ne,“ řekl se stopou utajované hrdosti v hlase Valecký. „V každém případě vás musím seznámit s mým přítelem Leopoldem. O psaní by vám mohl vyprávět své.“ V té chvíli zadrnčel telefon. Oba muži v bílých pláštích ztuhli, ale dřív, než stačili něco udělat, se po sluchátku natáhl Petr, který ležel nejblíže, a přiložil si ho k uchu. „Tady MASH 4077, prosím?“ Chvíli poslouchal a potom to položil. Doktoři se ani nepohnuli. „Co chtěli?“ zeptal se Valecký a měl sucho v ústech. „Říkali něco o tom, že odtekla voda, dobrá blbost,“ ani nedopověděl a už znovu spal. Gynekolog se rychle postavil a odešel. Porod začal.

19. „To není možné,“ zašeptal Valecký, když uvidělo dítě poprvé světlo světa. Celý personál byl stejně tak šokovaný jako on. Nikdo se neodvážil říct ani slovo, všichni radši mlčky pracovali jako hodinky. Věděli, že primář za chvíli vybouchne a neušetří nikoho. Novorozeně bylo umyté, zvážené a ošetřené. Valeckého netrápila na prvním místě chuděra Světlana ani možnost infarktu dědy Spodka. Rozum mu stál na tím, zda Petr něco věděl. Jak jinak mohl vést dnes večer všechny ty řeči? „TO NENÍ MOŽNÉ!!!“ byla první reakce primáře Spodka, když ho po několika hodinách spánku nakonec probudili. Valecký sledoval tvář Petra Šustera, ale v té se nezračilo ani poznání, ale nevědomost. „Pokud nevěříte, pojďte se sám přesvědčit,“ řekl Valecký. Ve vzduchu byla cítit bouřka, a tak Sant jen nehybně stál bokem. Rozruch kolem malého byl štěstím v neštěstí. Primář v rozhořčení (nebo z hanby) pozapomněl na to, že se opil a zaspal. Jen mátožnému Petrovi to začalo vrtat v hlavě. „Proboha, kolik to má oktánů?“ přičuchl si k flašce a upřel na psychiatra zachmuřený, bolavý pohled. „Úplně normální koňak,“ odpověděl Sant a vyprázdnil pohár, jako by se nic nestalo. „Vůbec tě nebolí hlava?“ „Jen trochu, asi ti chybí trénink,“ tvářil se psychiatr suverénně. Petr nevěděl, co si má o tom všem myslet. Dosud žil v přesvědčení, že na alkohol je největší borec na světě. „Ach jo, vy doktoři, vás nikdo nepřekoná.“ Primář se rozběhl do porodnice a všichni mu ustupovali z cesty. Zpráva o „neobvyklosti“ narozeného dítěte už překročila nemocniční hradby. Petr se snažil, opřený o doktora Valeckého, držet krok s tchánem. Spodek se zastavil před sklem porodnice. „To je hloupý žert, kolego!“ zakřičel na adresu právě přicházející dvojice a podíval se do boxu na dítě. Novorozeňata okolo se rozplakala. „Víš o tom něco?“ obrátil se na bledého Petra, ten však jen mlčky kroutil hlavou. Protřel si oči slepené spánkem, potom najednou prudce natáhl ruku, jako by chtěl dítě uchopit, ale skončil s dlaní přilepenou na skle. Při pohledu na svého syna polkl naprázdno a zaťal zuby.

77

„Opili jste mě, přivedli jste na svět dítě mé jediné dcery. Moje dítě. Byl to můj porod rozumíte!!!“ křičel na Valeckého. „A teď mi ukazujete tady tohleto? Varuju vás, kolego, vy si už u mě neškrtnete. A ani jinde! Dám vám takový posudek, že si budete moct s diplomem vytřít prdel! TOHLE NENÍ MŮJ VNUK!!!“ „Promiňte, pane primáři, při vší úctě, ale je,“ řekl Valecký, též bílý jako stěna. „Nechápu to,“ kroutil hlavou Spodek. „Je to jednoduché,“ řekl najednou chraplavým hlasem Petr. „Vaše dcera se vyspala s NEGREM!“ Slova švihla jako bič. Zpoza skla se na nich z peřinky usmíval malý černoušek.

2 0. Antonie se přežehnala. Od narození vnuka Spodek pobíhal po nemocnici jako vzteklý a bral si i deset potratů denně. Neměl o ně nouzi hlavně poté, co se rozšířilo, že to začal dělat „zadarmo“. Primářova býčí šíje se den co den skláněla mezi nohami rozhozenými na koze a on mechanicky vysával vakuem embrya. Doktorův pohled byl prázdný. Neviděl pacientky, neviděl jejich jména, manžely ani příbuzné. Před sebou na stole viděl jen Světlanu a marně se pokoušel zvrátit nezvratitelné. Řeholní sestřička se na to všechno smutně dívala. Vraždění neviňátek jako za časů Herodesa, myslela si. Oproti tomu gynekologova exmanželka Soňa se najednou stáhla do sebe. Vzdálená ve svých myšlenkách kráčela do zaparkovaného twinga přes vrátnici do práce. Rampa závory před ní znovu vyletěla do vzduchu, avšak ona nereagovala. Její shrbená postava prošla stejně jako všichni bočním vchodem. Na pozdrav vrátného neodpověděla. Kdesi se ztratila i její divoká erotika a škodolibost. Nepovšimnutá závora pomalu klesala na své místo jako vadnoucí květ. Hodiny prostála za sklem v porodnici a sledovala malého, jak se má světu. Sant si všiml, že po rtech chladné doktorky občas proběhl tajemný, zasněný úsměv. Když spolu přestali spávat a neodpovídala na telefonáty, začal si dělat o milenku starost. „Trápí tě něco?“ zeptal se při nejbližší příležitosti. Pohladil ji po ruce, ale Soňa byla nepřístupná jako orákulum. Hryzla se do spodního rtu. Zahrávala si s pravdou, ochotná v jejím jménu i ubližovat. Doktorka i pravdomluvný Sant si uvědomovali relativitu pravdy. Ne z neopodstatněné vášně po zpochybnění čehokoli, jak lidem podobného smýšlení mnohokrát vyčítali služebníci církve. I dnes by je nařkli z postmoderny. Oba si uvědomovali nemožnost existence absolutní pravdy z jednoho prostého důvodu. Někdy, ve chvíli, kdy byla pravda rozpoznána a vyřknuta, přestávala platit. Jako když doktor měří pacientovi tlak a nesmí ho znepokojit při vysokých hodnotách, ale naopak použije milosrdnou lež, pravdotvorný výrok („Tlak je celkem v pořádku.“), který způsobí, že tlak klesne a klam sám se stanu pravdou. To samé platí i při otázce: Kolik je hodin? Svou odpovědí lidé vždy lžou! Mýlí se o setinu sekundy, či v nejlepším případě o dvě. Vždy jsou pozadu, když si naivně myslí, že říkají pravdu. Nevědí to, co Sant se Soňou. Někdy, abychom říkali pravdu, musíme lhát. „Trápí tě něco?“ zeptal se znova. „Ne,“ odpověděla Soňa.

78

Mezi děti vešly sestřičky, vyndaly je z postýlek a položily na dlouhý vozík vedle sebe, kde většina novorozenců spala dále. Někteří se už probouzeli a začínali plakat. „Už je čas.“ Děti rozdaly maminkám. Světlana seděla shrbená na posteli, ztracená ve velké noční košili. Začala kojit. Bílý prs se jí smutně odrážel na ebenové pokožce malého chlapečka. Rituál pokračoval den za dnem, spala málo a oči měla vyplakané. Byla jako bez života. I později doma seděla na posteli ve stejné poloze, jen v jiné košili. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ vybuchl Petr při první příležitosti. Byl z něj cítit alkohol. „Čím jsem ti ublížil? Proč mě tak nenávidíš? Nic neříkáš, nestojím ti ani za slovo!“ Světlana jen mlčela a ronila slzy. Nikdo z ní nedostal ani slovo. Vypadalo to, jako by se ze sebe úplně vytratila. Tvář dokázala vyjádřit jen výraz nejistoty. „Tak proto jsi chtěla ten potrat,“ řekl smutně Petr. „Proč jsi mi nic neřekla? Vodila jsi nás všechny za nos… Kdo… kdo je otec?“ ptal se váhavě. „Ajid, co?“ Světlana neodpověděla. „Určitě to byl ten zkurvysyn! On mi tehdy řekl, že jsi šla do nemocnice na potrat.“ Dívala se bokem jako vytesaná do skály. Manžel pro ni neexistoval. Stejně se chovala i k ostatním. Někdy se lidem stává, že se nedokážou odtrhnout od své bolesti. Petr po večerech sedával v Soul Kitchen na svém obvyklém „neviditelném“ místě a opíjel se. Na pódiu hrála kapela bez zpěvačky a černošský trumpetista Ajid smutně troubil na trombon. Z jeho zvuku stejně jako ze Světlanina zpěvu bylo cítit nekonečnou lásku ke všemu černošskému. Zhmotnila se právě tato Světlanina vášeň k barevné kultuře do dítěte? Stal se zázrak? V Petrovi se hromadila bolest. Z koutu nenávistně probodával Ajida pohledem. Nevěřil v zázraky, cítil se podvedený, ale nedokázal se Světlany zbavit, i když velmi chtěl. Byl obětí svých plánů stejnou měrou jako obětí své ješitnosti. Teď nekoukal na to, že si Světlanu bral jen kvůli penězům. Cítil, že je zraněná jeho hrdost. Prahl po pomstě. Neměl však odvahu seběhnout dolů na pódium a rozbít Ajidovi držku. Jediný, kdo se k Světlaně choval laskavě, byl děda Jehud, který se nejednou přišel podívat na svého pravnuka. Nedbal toho či nechápal, když mu lidé říkali, že malý Rudík vlastně není jeho potomek. Seděl na posteli u malé maminky a roztřesenou rukou ji hladil. Dlaň bloudila něžně po tváři, vlasech a těle tak odvážně, že být to někdo jiný, považovalo by se to za neslušné osahávání. V jeho dotycích však nebylo ani zbla vedlejších úmyslů. Světlana v jeho přítomnosti alespoň na chvilku nacházeli duševní rovnováhu. „Na světě je jen pár skutečně důležitých věcí a i ty se rychle vyřeší. Všechno ostatní jsou jen maličkosti,“ říkal jí. Když mlčela, pokračoval. „Já mám teď už jen jednu skutečně důležitou starost, rozhodnout, komu připadne moje knihovna,“ začal mluvit o sobě. „Ty bys mi mohla poradit. Komu ji mám dát, Petrovi, nebo Máriovi? Udělám to, co řekneš.“ „Petrovi…“ šeptlo najednou tiše děvče. Osud podruhé zapadl do vyježděných kolejí (když se z nich vychýlí, v první chvíli si toho nevšimneme) a všechno (i když se to na první pohled nezdá) začínalo být znova tak, jako to bylo dřív. Děda Jakub byl v této chvíli pevně rozhodnut, že knihovnu definitivně odkáže Petrovi. Poloslepýma očima vidí pravnuka a jeho srdce je dojaté z malého človíčka. Cítí,

79

že Petr si tu knihovnu zaslouží, už jen kvůli malému Rudíkovi, protože mu může pomoci v těžkých chvílích. Ne, říká si v duchu, Mário ví víc, ten už ji nebude potřebovat. Chce dát Petrovi šanci, aby se bratranci vyrovnal. Nechce dělat rozdíly. Sant jako vždy nebude odměněný, jako mnoho jiných lidí, kteří bez ohledu na své nitro nosí na tváři raději masku veselosti než tragiky. Jakub Jehud kráčel domů o něco živějším krokem, odlehčeným tím rozhodnutím. Přemýšlel o sněhu, který mu vrzal pod nohama, o osudu a o jeho věčné milence a protihráčce, náhodě. Petr v tom okamžiku, kdy jeho manželka poprvé po porodu mluvila se starcem a vyslovila manželovo jméno, kývl na černovlásku sedící opodál. Byl rozhodnutý zbavit se bolestivé urážky a žena si přesedla. „Ahoj, já jsem Petr.“ „Jana.“ „Bojíš se?“ Při těchto slovech mu na sebe každá něco prozradila. Byl to jeho klíč k nezávaznému rozhovoru. „Jsem novinářka a ty se ničeho nebojí,“ hleděla mu Jana odvážně do očí. „Nepovídej… jsi mi odněkud povědomá.“ „Předávám každý rok o masopustu plakety.“ „No jasně! Zbožňuji masopust.“ Povídali si, pili drahý alkohol a po chvilce se v boxu bláznivě pomilovali. Ajid na pódiu dál volně improvizoval na trubku. Novinářka jednou rukou chránila svůj fotoaparát Leica a divoce přirážela. Petr si v duchu opakoval jen jediné: Tak takhle to Světlana dělala? Byla divočejší, nebo střídmější? Nahoře, či dole? Sledoval pozorně ženu, která byla přisátá na jeho ústa. Cítila i Sváťa to samé vzrušení? Jak to bylo pro ni jednoduché! Snažil se zahnat bolest, marně jako Schizifos. Chtěl potrestat nevěrnou manželku. Zvláštní jí však vyměřil trest, neboť láska má vlastní pravidla, která jsou často absurdní. Zločin trestá opakováním zločinu. Tak jako mnoho jiných ani on nedošel pokoje.

21. Valecký našel Santa v pracovně zahrabaného v knihách. I když ještě nebylo moc hodin, lampa na psacím stole svítila, neboť venku za oknem vládla neproniknutelná tma, jak bývá večer v zimě zvykem. „Ani vám to nejde do hlavy?“ zeptal se ho. „Hledám ještě jinou možnost, je to takové zvláštní,“ odvětil Sant. „A co, našel jste?“ Sant jen mlčky zakroutil hlavou: „Náhoda je velmi nepravděpodobná.“ „Je těžké se smířit s nevěrou.“ „Pro jistotu jsem zařídil speciální krevní texty, které mohou spolehlivě potvrdit, nebo vyvrátit Petrovo otcovství. Za nějaké tři hodinky by už měly být hotové.“ „Počkám tu s vámi,“ posadil se Valecký a zapálil si cigaretu.

80

„Myslíte, že původcem černého dítěte může být manžel?“ zeptal se gynekolog za chvíli. „Když ji přinutí svým chováním k nevěře, tak je příčinou skutečně on.“ „Myslel jsem něco jiného. Vzpomínali jste, že váš bratranec byl jako dítě s rodiči ve Venezuele. Víte, že existuje francouzská nemoc, proč by nemohla existovat nemoc venezuelská…“ zdvihl velevýznamně obočí a nechal ve vzduchu viset nedokončený zbytek věty. „…a jejím následkem by se rodili bílým rodičům černoši? Pochybuju.“ „Já vím, je to absurdní nápad.“ Asi o hodinu později zavolal primář Spodek do pracovny svou dceru a zetě. Připravoval se na jejich příchod a snažil se nevybuchnout. Když však před ním tiše stáli se sklopenými hlavami, neovládl se. „Tak vysvětlíš nám to už konečně?!“ obořil se na dceru, ale Světlana zarytě mlčela. V noční nemocniční košili se ještě víc než obvykle podobala Soně. „Bože, proč mě tak trestáš! Není dost toho, že moje vlastní manželství se úplně rozpadlo, zničil jsi život i mé dceři. Ne. Světlano, ty sis ho zničila sama. Vydala ses na cestu své matky.“ Nakonec se obořil na Petra: „A ty tu stojíš jak pako! Jako bys snad ani nebyl muž! Moje žena byla všelijaká, ale tohle by si ke mně nikdy nedovolila. To by si jenom zkusila! Mlátil bych ji jak žito… takhle!“ A jal se fackovat Světlanu, která se při prvních úderech do tváře sesunula na koberec. Kdo ovládá své vášně, je otrokem rozumu. C. V. Connoly „Takhle… TAKHLE…“ údery létaly jeden za druhým, primář nepřestával, ani když se mladé mámě spustila z nosu krev. Petr stál nepohnutě jako zkamenělý a díval se na divadlo před ním jako ztroskotanec na vlastní plány. V duši měl jen lehký smutek z toho, že Světlanu včera podvedl. Chtěl vyženit peníze, ale najednou mu byly vlastní intriky lhostejné. Získal bohatství, ale i s parohy, kvůli kterým ztratil před sebou samým cenu. Nenáviděl sám sebe, že nezabránil primářovým úderům. Nedokázal se však pohnout. Kdesi v hloubce duše si kvůli bolesti, kterou cítil, přál, aby Světlana nářez dostala. Najednou si uvědomil, že bolest cítí jen proto, že Světlanu miluje. Právě tento poznatek mu však bránil, aby s ní nadále zůstával. Pocítil trpkou pachuť v ústech. Byl plný hnisu vypočítavosti. Nechtěl ženu s cizím dítětem, i když ji miloval. Spodek přestal a všichni v jeho pracovně zůstali na chvilku nehybní, Světlana tiše plakala a utírala si krev z tváře. „Půjdeme okamžitě požádat o rozvod. Myslím, že nám nikdo nebude dělat problémy,“ řekl nakonec Petr. Spodek ani Světlana neodpovídali, a tak se sebral a šel pryč. Chtěl odtud být co nejdále. O dvě poschodí výše se Sant netrpělivě podíval na hodinky. Neuběhlo ještě dost času, ale i tak se rozhodl, že pošlo do budovy biochemické a genetické laboratoře sestřičku, ať počká na výsledky. Zavolal na oddělení. „Čtvrté patro, muži,“ ozvala se na druhém konci sestřička Kateřina. „Lucko, poslouchej, skočte některá z vás do labky pro výsledky na mé jméno, dobře?“

81

„Můžeme poslat i nějakého pacienta, pane doktore?“ Sestřičky z prvního oddělení velmi nerady chodily v noci po areálu, bály se, a když odešla Ivon, nenašla se za ni ochotná náhrada. „Dobře, můžete poslat například Patrika,“ odvětil po chvilce přemýšlení Sant. Když položil sluchátko, zapálili s Valeckým další cigaretu. Poznání bylo na dosah. „Proč mi nechceš nic říct?“ zeptal se primář Světlany sedící na zemi. „Já jsem tvůj otec a ty budeš navždy moje dcera. Musíš poslouchat a já ti přikazuji, abys mi už konečně řekla pravdu!“ Hlava mu už trochu vychladla. „Stejně bys mi nevěřil,“ řekla najednou tlumeně mladá žena. „No konečně! To jsem tě skutečně musel mlátit jako malé dítě? Řekni, kdo je otcem!“ „Já nevím…“ „Jak to, že nevíš?!“ „Po tom všem si nejsem ničím jistá, tati, pochop mě. Nebyla jsem s nikým jiným než s Petrem. Nevěděla jsem, že moje dítě bude takové.“ „Nelži! A co ten potrat, no?! Moc dobře jsi věděla, co děláš, a teď máš, co sis usmyslela. Nejradši bych tě zabil.“ Světlana se znovu rozplakala. „Neřvi!“ Děvče se na koberci přisunulo k otci a zoufale mu objalo nohy. „Prosím tě, tati, já vím, že mě Petr s černým dítětem nechce, ale ty by sis s ním mohl ještě promluvit, aby se se mnou nerozcházel. Prosím tě, jdi za ním, prosím tě.“ „Proč ti na tom tak záleží?“ „Miluju ho.“ Primář nad ní stojí celý zmatený a nedaří se mu přemýšlet. Myšlenky stojí jako dlouhý nákladní vlak bez lokomotivy. „Nestůj tu jak TELE a běž za ním!!!“ vykřikne najednou Světlana. Poprvé se v ní objevila odvaha. Sama je překvapená. Odvaha jí na jazyku chutná jako broskev. Velká, zralá, šťavnatá. Je návyková jako droga. Odteď ji v sobě bude hledat co nejčastěji, tak jako všichni otroci, který ji jednou okusí. Ostrá slova konečně Ivana Spodka probudila a vlak v jeho hlavě se pohnul. Je odvěkou pravdou, že žárliví muži jsou ti nejobětavější, a zvláště co se týče jejich dcer. Rychle si v duchu spočítal, že pro jeho dceru bude skutečně nejlepší, když Petr zůstane. Vynadal si do oslů, že ho sám poslal pryč, popadl kabát a vyběhl na chodbu.

22. Patrik kráčel tmou po chodníku z laboratoře zpátky na psychiatrii. Noc byla tak temná, že se mu na chvíli zdálo, že znovu oslepl. Temnota kolem však byla jiná, děsila ho. Nebyla v ní žádná barevná kola, žádné obrazy, ale i tak se bál. Představivost vybičovaná dlouhou dobou falešné slepoty mu všude kreslila strašidelné stíny. Byl psychiatrovi vděčný za to, že ho vyléčil. Bolelo to, ale cítil se lépe, i když na první pohled nic nedávalo smysl. Cítil lehkost na předtím stísněné duši. Jako by se vyzpovídal. Ano, toto přirovnání se mu líbilo

82

nejvíc. Věděl, že předtím byl naprosto duševně nemocný a teď je vyléčený. Kdyby to měl někomu vysvětlit to, co se mu odehrávalo v duši, přirovnal by to ke zpovědi. Nejraději by však své vyléčení namaloval. Momentálně měl však prsty zkřehlé zimou a zdálo se, že cestu do nemocniční laboratoře spolu se sestřičkami podcenil. Oblečený jen nalehko, mírně omámený z večerní dávky léků se brodil čerstvě napadaným sněhem. Nikdo se nenamáhal uklidit málo frekventovanou cestičku mezi dvěma sousedními budovami. V jedné chvíli se mu nohy zamotaly a Patrik upadl do sněhu. Padání do závějí mi je souzené, pomyslel si. Chce mi tím život něco naznačit? Zůstal ležet. Potom si vzpomněl na papír, který nesl. Sestřičky říkaly, že je pro doktora Santa. Musel mu ho donést za každou cenu, i když se mu moc vstávat nechtělo. Cítil se mu zavázaný. Obrátil se na mokrém sněhu a začal papír hledat mezi zmrzlými hrudkami. Vtom se mu za zády ozval výkřik, jako by zařvalo štvané zvíře. Ve vteřině se přitiskl tváří k zemi. Před očima viděl do nejmenších podrobností pichlavou vločku, zvětšenou optickým klamem blízkosti. Vydržela o vteřinu déle, protože ze strachu téměř ani nedýchal. Neviděl tedy, jak z budovy vyběhl Petr a o kus dál se na okamžik poddal vnitřnímu tlaku a znovu bolestně vykřikl. Trvalo několik vteřin, než se Patrik osmělil a začal se plížit k nemocnici a myslel si, že nadešla jeho poslední hodinka. Papír s výsledky, který jako zázrakem našel, křečovitě tiskl ve zmrzlých prstech. Když vycházel zpoza budovy, náhle se na něj vyřítil obrovský hlučící stín. Zůstal stát ve sněhu jako přimražený. Obrovská tmavá hmota ve vteřině změnila směr, bleskurychle se smýkla po uježděném sněhu a narazila do budovy vrátnice. Vyšlehly plameny a Patrik v jejich záři zpozoroval, že to hoří auto. BMW. Primář, který se rozjel za zetěm, v rozrušení zapomněl rozsvítit světla, a tak si všiml Patrika až na poslední chvíli. Výbuch a náraz zdemolovaly boční stěnu vrátnice. Televize, na kterou se díval vrátný, vyletěla a rozbila se ochrankáři na hlavě. V malé místnosti to zajiskřilo, zakouřilo se a světlo zhaslo. Výbuch zastihl Soňu Spodkovou na novorozeneckém oddělení, u postýlky malého černého chlapečka. Když se celý polekaný rozplakal, vzala ho opatrně do náručí a snažila se ho ukonejšit. Poodešla při tom k oknu a sledovala, jak dole na bílém sněhu hoří auto a okolo něj skáče divný panáček. Hned přiběhne blíž a hned zase odběhne dál. Směšně rozhazuje rukama a snaží se házet na auto sníh. Potom si uvědomila, že je to BMW. Položila dítě zpět do postýlky a rozběhla se před budovu. Doběhla jako první, dokonce ještě před Santem a Valeckým. Bez rozmýšlení se vrhla k autu, otevřela dveře a vytáhla primáře Spodka ležícího v bezvědomí na airbagu. Přibíhající Sant ustrnul na chvíli v němém úžasu, když viděl, jak zachraňuje muže, kterého nenáviděla až za hrob a kterému poslední rok škodila, kde se dalo. Doběhli ostatní a nemotorně používali hasicí přístroje. Vrátného dosud nenašli. Sant chytil nedočkavě Patrika za větrovku a snažil se zjistit, kde jsou výsledky krevních testů. Patrik pokrčil rameny. Dva ošetřovatelé (shodou okolností ti samí, kteří vlekli Patrika na elektrošoky) odnesli primáře na pohotovost na improvizovaných nosítkách. Oba doktoři se pustili do hledání malého popsaného papírku, který skrýval pravdu. „Nejsou tady,“ řekl nakonec zkřehlý Valecký. „Zítra testy zopakujeme.“

83

„Za několik týdnů, kolego,“ opravil ho kysele Sant. „Příliš drahý špás.“ Smutně sleduje, jak rozcuchaná Soňa utíká za nosítkami. „Rozumíte tomu?“ „Ani trochu.“ „Vrhla se za ním do plamenů.“ „Chladnokrevně.“

23. Konečné rozhodnutí dozrávalo v Soně už delší čas (Sant na tom měl znovu nemalou zásluhu). Uzrálo ve chvíli, když uviděla na dvoře nemocnice hořící auto. Tehdy jako by si řekla: Tak už dost. Dost jsem ho už trápila, odpykal si svůj trest. Běžela k autu nejrychleji ze všech, protože jako jediná primáře kdysi milovala. A právě její nezměrná láska k Spodkovi je vinou toho, že se Světlaně narodilo černé dítě. Ráno přišlo, jako když černý samet sklouzne ze stříbrného nádobí zašlého patinou. Soňa již nevydržela déle mlčet. Navštívila Petra ve škole a řekla mu pravdu. „Láska má svoje vlastní pravidla, i když někdy absurdní,“ pravila. „Světlana není Spodkovo dítě.“ „Jak to?“ „Poznali jsme se uprostřed hlubokého socialismu. Oba jsme byli zanícení svazáci, kteří spolu studovali na škole. Oddaní jeden druhému stejně jako myšlence komunismu. Věřili jsme v sílu dělnické třídy. Dnes, s odstupem času, se mi zdá vše směšné. Dva mladí lidé s hlavami vymytými propagandou. Později jsem prohlédla, ale v té době jsem měla jediný cíl. Naplnit Leninův odkaz. V posledním ročníku medicíny jsme se rozhodli, že se vezmeme a založíme rodinu. Základní buňku státu. Zpočátku šlo všechno hladce. Rodiče nebyli proti a většinu sami zařídili. Jen dítě, které by rodinu stvrdilo, nepřicházelo.“ Petr začínal chápat. Světlana byla hříchem Soniny mladosti, ale hříchem spáchaným z lásky k podvedenému. „Začínám tušit, že zrada přišla zevnitř.“ řekl „Ano, Ivan je neplodný.“ „Hrozilo vám, že se rozejdete.“ „Nejen to. Milovala jsem ho, toužila po rodině jako po naplnění ideje komunismu.“ „Opravdu jste tomu tak věřili?“ „Nejen já, také on. Proto jsem ve jménu našich idejí jeden večer odešla do internátní místnosti plné spolužáků a opila se do bezvědomí. Vymluvila jsem se na svazácké školení. Ivan věděl, že s ním něco není v pořádku, a začínal být žárlivý. Dogmata komunismu byla mojí záchranou, štítem, a v jejich jménu jsem souložila se spolužáky.“ Podívala se pokradmu na Petra, ale ten mlčel. „Potom se narodila Světlana a dlouhá léta bylo všechno v pořádku. Režim padl, a když mé tajemství nevyšlo najevo, naivně jsem si myslela, že zůstane skryté na věky.“ „Kdo byl otec?“ „Až do teď jsem to nevěděla. Svůj omyl jsem pochopila až tehdy, když jsem poprvé uvi-

84

děla Rudíka. Oplodnil mě pravděpodobně Etiopan, který studoval v ročníku v rámci pomoci rozvojovým zemím. Jeho jméno mi už dávno vypadlo z paměti.“ Jméno neznala, ale vzpomněla si na jeho tvář, kterou spatřila v tváři malého dítěte. Proto se smála. Černošské geny se naplno projevily až v druhé generaci. Nevěřím v zázraky, viděl jsem jich už příliš mnoho. O. Wilde

24. „Jak se má váš primář?“ ptal se Mário, když se na inspekčním pokoji opět setkal s Valeckým. „Leží na popáleninách. Celý život byl svině a teď dostal jako transplantát kůži z prasete. Dobře mu tak,“ řekl trpce gynekolog. „Doufám, že se tak brzy do práce nevrátí.“ „Pověřili mě jeho zastupováním. Začínám zjišťovat, že na světě přece jen existuje spravedlnost.“ „A to je podle vás, kolego, spravedlivé, že jsem přišel hned o dvě skvělé milenky najednou?“ ohradil se Sant. „Nepochybuji, že byly výjimečné, ale vy si brzy najdete další. Nedokážete být sám.“ „Myslím, že až tak lehké to nebude.“ „Co byste řekl sázce?!“ Valecký v sobě nezapřel pokušitele. „To zní zajímavě.“ „Kdo přivede první ukázat krásnější babu, toho druhý zve na láhev k Françoisovi!“ „Platí!“

85

Č Á S T Č T V R TÁ S T E LL A 1. „Vím, že mě jako jediná má ráda.“ Muž seděl na okraji nemocniční postele. V rukou držel ohmatanou černobílou fotografii. Byla matná a ošuntělá, se zjevnou snahou o umělecký nádech a patos. Rohy měla ohnuté a na jedné straně byl papír seřízlý nakřivo, jak někdo odstřihl muže, který scházel po schodech dolů s krásnou ženou. Z neznámého zbylo jen rameno a kus límce. Měl na sobě bílý plášť. Žena na snímku je neobyčejně nádherná. Shrbený muž třesoucími se prsty hladil její tvář. Fotografie zachycuje obě postavy jen do poloviny hrudi, a tak zúženým pohledem opomíjí vše, čeho by se všiml zvědavý muž. Nohy, boky, pás i prsa. Jako by si optika fotoaparátu stříkla do žil svého skotomu opium zamilovanosti, které přehlíží erotickou symboliku postav. Na fotografii je slunečný den a objektiv hledí do tváře obou lidí, v nichž v milostném opojení hledá pravdu. Tentokrát ne jako inkvizitor, ale jako pes, který v kruhu honí za svým ocasem. Tvář krasavice v sobě ještě nese stopy všeho, co předcházelo záběru. Na světě je jen několik takových tváří a vždy jsou slavné. Tvář ženy na fotografii má příběh. „Vidím je,“ promluvil muž sedící na posteli ke společníkovi za jeho zády, „jak s mužem, lékařem (pravděpodobně stejně tak krásným) scházejí po schodech nemocnice před hlavním vchodem. Jsou zaujatí rozhovorem, ale žena si i tak vytříbeným instinktem zvířete štvaného fotografy všimne číhajícího objektivu. Nedlouho předtím, než vyletí ptáček, pohodí hlavou pohybem, který by měl smysl při odhazování neposlušných vlasů z čela tehdy, kdyby účes ženy nebyl profesionálně upravený bez jediné chybičky a se zlatým leskem pera rajky. A právě tento pohyb je zdrojem její krásy. Snímek zachycuje ženu z poloprofilu. Blond vlasy vlají okolo její hlavy v prudkém pohybu, který sám o sobě není vůbec krásný. Spíš se podobá křeči. „Mně připadá krásný! Je rychlý, příliš pevný, a přesto ke mně hovoří řečí tváře: Mám tě nejraději na světě.“ Otočí se ke společníkovi, s nímž se často dohaduje. „Skleróza mi vzala vše. Celé dny přemýšlím nad tím, kdo je ta žena, kde a kdy jsme se setkali. Nemohu si vzpomenout. Mám pocit, že jsem kdysi byl dost vzdělaný, možná nějaký profesor. Teď je to už jedno, vše je zmatené, zůstala mi již jen jediná radost. Hledat v černobílé fotografii náš příběh.“ Podíval se upřeně tam, kde čekal společníka. Byl to ale jen stín na stěně.

2. Do onkologické ambulance vstoupila sebevědomě a zároveň smutně žena, jejíž fotografie visely po celém městě. Před dvěma týdny jí lékař odebral krev a poslal na rentgen. Dnes jí měl oznámit výsledek.

87

„Lehněte si.“ Když jí lékař prohmatával břicho dlouhými prsty klavírního virtuóza, mihlo se jí hlavou, že se s ním možná vyspí, za odměnu. Vyhrnula si blůzu o něco výš, než bylo třeba, a dovolila vyklouznout spodní oblině prsu bez podprsenky. Křivka napnuté kůže byla dokonalejší než samo stvoření. Docent Malkovič si po několika návštěvách zvykl, že k němu na vyšetření chodí slavná herečka Anastázie Stella. Již první sezení se neobešlo bez trapných lichotek. Měla tvář, která jednou vydělá miliony, tvář, jejíž vyprávěcí talent ji už nyní zařadil mezi špičku. Jenže herečka Stella navzdory tomu, že touží po slávě a obdivu jako jiné ženy po dítěti, natočila jeden film a několik částí televizního seriálu. Její obličej umí vyprávět, ale ona je co do hereckého talentu tak trochu průměrná. Vše, čeho se jí podařilo dosáhnout, jí zaručily herecké výkony v posteli těch správných lidí. Zatím vystupuje především v divadle. Každý umělec má své vrtochy a ona není výjimkou. Zdravotní problémy ztěžovaly krásce každé natáčení. Jednou za čas se před ní otevíraly jako bezedná propast na cestě k věčnému obdivu diváků. Začalo to před několika měsíci. Byl to druhý den zkoušení nové divadelní hry na motivy slavného románu z nemocničního prostředí. Hrála jednu z hlavních postav, sestřičku Moiru. Stála před kulisami, v jedné ruce cigaretu, v druhé otevřený scénář. „Nedopadl právě nejlépe.“ „Co bys chtěla od sebevraha?“ „Kolik nám ještě zbývá času?“ „Takové otázky jsou nepřípustné.“ „To je absurdní, nedá se to zahrát!“ vybuchla mimo repliku. „STOP! Stello, ke mně!“ Nepohnula se, režisér ji probodával pohledem. „Pojďte sem.“ Nakonec poslušně vykročila a posadila se vedle něj. „Nemohla byste tu cigaretu uhasit?“ „Ano, pane režisére.“ Hlas měla klidný, cigaretu však uhasila tak prudce, že převrhla popelník. Režisér to ignoroval. „Hrajete to velmi pateticky, proč? Moira má hlas unavený, zkušený. Ví o životě něco, co my ostatní ne. Rozumíte?“ „Snažím se, pane režisére.“ „Opravdu ke svému projevu potřebujete ten hysterický podtón?“ Stella si ho jen beze slova přeměřila jako učitelka žáka v poslední lavici. „Tak znovu.“ Anastázie se vrátila na jeviště a spolu s hercem se pustila do repliky. Ve vzduchu bylo cítit napětí, zdálo se, že to znovu praskne, ale nakonec se jim to podařilo. Scéna byla hotová. Režisér se usmál. „Výborně, věděl jsem, že to zvládnete.“ Stella mu přikývla. Vtom ji z ničeho nic píchlo na hrudi. Náhle nemohla dýchat. Chytla se za srdce. „Nemohu dýchat!“

88

„VODU!“ „Nemohu dýchat!“ „Je vám špatně?“ Sesunula se podél kulis a sedla na zem. „Další den v prdeli!“ režisér nahněvaně odhodil scénář a znovu převrhl popelník, který už kdosi zvedl. „Lékaře, zavolejte lékaře!“ Přiběhl starší doktor, který měl na starost štáb. Klekl si k ní a změřil puls. Herečka sama otevřela oči. „Ne, infarkt to nebude.“ Na chvilku se uklidnila, ale potom ji u srdce píchlo znovu. „Jste v pořádku?“ „Ano, je to lepší.“ Útroby jí sevřela chladná, drsná ruka. „Můžeme pokračovat?“ zeptal se režisér. Přikývla. „To budou nervy, moje malá,“ řekl jí tiše a nahlas ke štábu: „deset minut pauza, potom pokračujeme!“ Toho dne dokončila zkoušku jen s vypětím všech sil. Potila se, jako by měla horečku. Cigarety hned zahodila, namísto toho s sebou všude nosila plastovou láhev s vodou Vitalis. Nervy, všechno to jsou jen nervy, říkala, ale bolesti se opakovali další a potom už každý den. Začala mít podezření, že má nádor. Malá nevinná myšlenka, kterou zahnala. Lehko na ni zapomněla. Zpočátku. Jenže s každou bolestí, s každým píchnutím se ta myšlenka vracela silnější a pokaždé ji bylo těžší odehnat. Začala si nosit na natáčení vlastní jídlo, odmítala jíst s celým štábem. Od kamarádky dostala několik druhů léků, které usilovně zkoušela. Přepadl ji strach ze smrti. Dosud se děsila jen stáří a v koutku duše počítala s tím, že život skončí právě tehdy, když další existence bude pro její image a kariéru jen na škodu. Byla si jistá, že má instinkt pro okamžik, kdy bude muset být mrtvá, aby zůstala nesmrtelná. Odmítala však umřít předčasně. Její slávě se nemělo nic postavit do cesty. Začala se stranit lidí, volný čas trávila jen se svou fenkou Axou. Užíral ji pocit, že nemoc je na ní vidět. Každé ráno se důkladně prohlížela v zrcadle. Nejednou v zoufalém hněvu vybuchla a zrcadlo rozbila. Pak si ale na místo něho pověsila jiné. Od doby, kdy si vzala do hlavy herectví, šla přes mrtvoly. Opustila rodiče, neváhala lézt producentům do postele. Obrnila se hrubou Maginotovou linií necitlivosti. Mohla si to dovolit, vždyť byla nádherná a měla tvář, která dokázala vyprávět příběhy. Podstoupila dokonce jednu delikátní operaci, která zlepšila její vzhled za hranice dokonalosti. Byla stvořena pro svádění a její stvořitel odvedl skvělou práci. Na zkouškách ji stále více svíralo na hrudi. Od rána se třásla strachem, kdy ji znovu zaplaví ten nepříjemný stav a hruď sevřou klepeta rakoviny. Celá se vždy znovu zpotila a úzkost, kterou nedovedla ovládnout, jí zacpávala ústa. Zapomínala text a spolu s ním jí mizela i vidina věčné slávy. Jednou ráno, když v zrcadle sledovala svoji tvář, tvrdou a ostrou jako střepina, se v ní něco zlomilo. V tom okamžiku se rozhodla, že bude se svou rakovinou bojovat.

89

Navštívila věhlasného onkologa docenta Malkoviče. Podstoupila všechna vyšetření, která jí doporučil. Už jen jeho přítomnost ji dokázala trochu uspokojit. Dnes před ním ležela bezmocně jako dítě. Věděla, že lékař si jejího odhaleného prsu všiml. Nadechl se hluboce, jako kdyby mu seděl slon na hrudi. Uplynula snad celá věčnost, než pomalu a smutně vydechl. „Můžete se obléci.“ Vyšetření skončilo. „Tak jak, pane doktore?“ Zkřížila s úsměvem nohu přes nohu. „Vaše domněnka se nepotvrdila. Můžete být docela klidná.“ Hlavu měl sklopenou a zíral celkem zbytečně do papírů, aby zakryl své rozpaky. Nevšiml si tak něčeho neobyčejného. Herečce rázem zmizel úsměv ze rtů a ona pohodila hlavou stejným způsobem, jako bylo zachyceno na fotografii starého muže. Navzdory tomu, že byla její tvář pohybem ozářená jako zábleskem novinářského blesku, nebylo pochyb, že dobrá zpráva ženu (kupodivu) nepotěšila. Křečovitý pohyb hlavy rázem získal svůj pravý význam plný vzdoru a trucovitého odmítnutí. Nebylo jasné, zda si žena tento svůj tik vůbec uvědomovala a zda znala jeho skutečný původ. Zdálo se, že ne. Navenek vypadala celkem spokojeně. „Děkuji,“ řekla mile, když doktor zvedl hlavu. Lékař přemýšlel, zda má k dobré zprávě ještě něco dodat. Něco, co by mohlo setsakramentsky zkomplikovat jeho manželství. Nakonec zůstal zticha s falešným pocitem uspokojení. Zklamání z nepřítomnosti nádoru vzalo herečce veškerou chuť po sladké odměně. Stella se postavila, podala doktorovi ruku. Ve dveřích se ještě jako by náhodou otočila: „Na viděnou.“ „To radši ne,“ vyklouzlo doktorovi profesionálně a netaktně, což si bude do konce života vyčítat. Anastázie Stella se sebevědomím aristokratky zanechala u sestřičky tašku s kávou, drahým koňakem a bonboniérou.

3. Starý muž hledící s láskou na ohmatanou fotografii se tiše usměje. Se šedinami na skráních vypadá jako Měsíčník z oblíbené dětské pohádky. „Ano, vždy byla tvrdohlavá. Už jako malé dítě si vymohla všechno. Kromě psa. Toho jí rodiče nikdy nekoupili. Jinak je dokázala dříve či později přesvědčit o všem. Čím byla starší, tím byla fikanější a bylo těžší jí odolávat. Rostla do krásy. Tvář se širokými ústy a s malým vyhrnutým nosíkem byla už od puberty ve všech snech jejích vrstevníků. Jeden jí dokonce pohrozil sebevraždou, pokud si ho nevezme. Bylo jí tehdy jenom třináct let. Čelo pod kučeravou blond ofinkou ustupovalo trochu do pozadí, a kdyby její osobnost nebyla prosvětlená bělobou, mohli bychom říct, že měla negroidní rysy domorodé ženy. Exotický dojem podtrhovali i mírně sešikmené mandlové oči s dlouhými řasami. Primitivnost v její tváři patřila k jejímu neodolatelnému kouzlu. V mužích vzbuzovala podvědomé divoké pudy. V první řadě si její tvář žádala zotročení, pokoření na milostném loži. Kombinace sobecké povahy a jednoduché tvářičky byla vražedná.“ Muž chápal, že jak-

90

mile by byla hnaná úzkostnou touhou po zbavení se strachu z rakoviny, nespokojila by se s jedním doktorem.

*** Anastázie Stella sebevědomě dokráčela do divadla. Včerejší rozhodnutí onkologa ji uklidnilo. Ráno zkoumala svoji tvář v zrcadle jen chvíli. Rakovina tam nebyla. Zkoušení plynule pokračovalo dále, režisér nervózně přecházel v tvořivém zápalu sem a tam. To byla známka, že je spokojený. Stella si upravila bílomodrý stejnokroj zdravotní sestry. „Dobrá práce.“ „Děkuji, pane doktore.“ „A ještě něco. Máte rozepnutou podprsenku.“ „Kde?“ Sestřička rychle zkontrolovala svůj vzhled. „Za hodinu v mé pracovně.“ STOOOP!!! Režisér „Dobře, výborně, pauza na oběd.“ Herci unaveně odešli do šatny. Navzdory tomu, že si potřebovali odpočinout, dávali úzkostlivě pozor, aby ani o přestávce nevypadli ze svých rolí. Naopak využívali každou minutu, aby prohloubili charaktery, které hráli. „Jdeš do kantýny?“ Co bys chtěla od sebevraha? Stella se zasmála. „Ne. Zapomněl jsi, že si nosím jídlo s sebou?“ „Aha, dělená strava.“ „No, teď mám něco lepšího. Stala se ze mě veganka.“ Kolik nám ještě zbývá času? „Měníš diety jako milence. Nakonec z toho zmagoříš.“ Takové otázky jsou nepřípustné. Stella se na kolegyni šíleně neupřímně usmála. Zabouchly se za ní dveře a úsměv zmizel. Vytáhla z tašky minerálku bez bublinek se zvýšeným obsahem magnézia a vitalinu. Sáhla pro salát, když ji znovu píchlo na hrudi. Hrdlo jí sevřel nepříjemný knedlík v krku, měla pocit, že vybuchne. Hlava se jí zatočila a klesla na kolena, nedbala, že si při tom zašpiní kostým. Shodila na zem všechny své věci. Na chvíli ztratila ponětí o tom, kde je, kdo je, rostl v ní jen ohromný strach. Připadala si ve svém těle cizí, svět kolem sebe najednou nepoznávala. Vše viděla jako v mlze. Dveře se otevřely a do šatny nahlédla mladá asistentka, přivolaná rachotem padajících věcí. „Doktora,“ zašeptala Stella. Asistentka zalistovala ve skriptech. „Odpočiňte si, tato scéna se zkouší až zítra.“ Dveře se zavřely. Stella praštila zaťatou pěstí do země. Mobilem zavolala sanitku.

*** 91

Herečka vyhledala v dalších měsících kvůli svému podezřením na nádor ještě několik odborníků. Závěry však byly vždy stejné, a čím jich bylo víc, tím méně jim věřila. Nakonec navštívila primáře onkologického oddělení. „Zatím jsme vyzkoušeli všechna dostupná vyšetření, ale na stoprocentní vyloučení nádorového onemocnění nám zbývá jen laparoskopie“ řekl doktor Ekker. „Co to je?“ „Drobný operační úkon, při kterém si prohlédneme vaše vnitřní orgány přímo zrakem. Zákrok je skoro bez komplikací, ale přece jen je to operace. Podrobila byste se mu?“ „Samozřejmě. Udělala bych vše, jen abych měla pocit, že jsem opravdu zdravá.“ Její slova byla poslední kapkou do poháru doktorova podezření. Past sklapla. „Dobře, ale předtím je nutné, abychom vyloučili jiný zdroj bolesti. Jinak si zákrok neobhájím. Pošlu vás nejprve k mému známému doktoru Santovi do psychiatrické léčebny. Berte to jako formalitu.“ Psychiatr je lékař, který vás uzdraví, když žádný jiný lékař nemůže najít nic, co by bylo nemocné. G. Reed

*** Muž sedící na nemocniční posteli si to představoval právě takto. Pobouřilo ji, že posílá ženu, jakou je ona, na vyšetření do blázince? Možná ano, ale co měla dělat. Zkoušky se pro nemoc hlavní postavy už docela zastavily. Všichni z divadla lamentovali a hrozili, že s ní zruší smlouvu. Sláva se ztrácela v nedohlednu na dně propasti. Neměla příliš na výběr. Starý muž neznatelně pokýval hlavou. Zrovna tak jako já, pomyslel si. Znovu si prohlédl fotografii a tvář ženy na ní. Ve vyprávění fotografie hrály hlavní roli tři postavy. Žena s neodolatelným pohozením hlavy, lékař, o kterém mnoho nevěděl, protože byl z fotografie odstřihnutý, a ještě jeden člověk. Muž-Měsíčník měl pocit, že neviditelná osoba sehrála v životě krasavice důležitější roli, než se zdálo. Na fotografii nebyla zachycená, ale přece byla přítomná. Možná ještě víc než ti dva v záběru. Někdo přece musel stisknout spoušť. Existence další osoby se dala jen předpokládat. Jinak byla úplně neviditelná. Jako černá díra. Ve vesmíru bylo vidět jen její gravitaci, nikdy ne hvězdu samotnou. Starý muž z úhlu pohledu objektivu vydedukoval, že fotograf stál dole pod schody a všichni protagonisté snímku se znali. Neviditelný člověk, který v záběru zvěčnil okamžik jeho vytržením z plynutí času, zmrazením, umrtvením a zakonzervováním. Měsíčník předpokládal, že neznámý nebyl muž. Musela to být žena právě proto, jaký pohled zvolila. Domníval se, že byla zamilovaná do odstřihnutého doktora. Znovu si v mysli přehrál krátkou scénu z fotografie. Herečka Stella schází dolů po schodech spolu s lékařem, který jí galantně nabídl rámě. Ženy s fotoaparátem si všimne mimovolně, snad proti své vůli, pohodí hlavou na protest. „Protest? Proti čemu a komu?“ Muž odpověď na tuto otázku neznal. Nevěděl ani, kdo mu ji klade. Jeho mozek zapomněl používat paměti.

92

4. Dvě nahá těla se propletla v přítmí hotelového pokoje. Jana trvala na tom, že světla zůstanou zhasnutá. Seděla obkročmo na muži a vlnila boky v pravidelném rytmu. Pomalu se blížila k orgasmu. Chlap pod ní byl dobře stavěný. Měl pevný zadek, úzké boky, a alespoň se pokoušel být něžný. Ani jednomu nevadilo, že se dnešní večer potkali poprvé. Oba byli novináři (Jana úspěšnější) a celostátní setkání boje proti rakovině bylo docela dobrou příležitostí, jak strávit společnou noc. Orgasmus byl už na dosah. Černovláska si muže vyhlédla již na tiskové konferenci. V sále obloženém drahým dřevem nejprve situaci zmapovala, když blýskala po celé místnosti svojí leikou. Novináři zvedali ruce, na vyzvání se postavili a položili několik otázek. Jana kladla delegátům otázky bez vyzvání. Lékaři odpovídali s obtížemi a během toho, jak namáhavě hledali slova, se rozhlížela po místnosti. V novinářské branži bylo její jméno pojmem a postrachem všude, kde se objevila. Články paní Halpnerové se objevovaly na předních stranách novin Res Publica a vždy měly palcové titulky. Dělala rozhovory se slavnými herci, na jejích fotografiích se objevoval i podnikatel Řezník s primátorem. Stejně tak jako primář gynekologie Spodek se svými pacientkami anebo s lidmi z Hnutí. Jana se rozvedla před dvěma lety a byla dostatečně krásná na to, aby pro ni nebyl problém dostat kteréhokoli muže do postele. Nesnášela stereotyp. Novinář dnes večer byl jednou z mnoha obětí. Dýchal pod ní jako kovářský měch a ona rovnoměrně bušila kladivem svého pohlaví do kovadliny jeho pánve. Janin klitoris byl méně citlivý než jiných žen. Když se o samotě hladí prsty, vždy nahmátne na jeho místě ztvrdlou bulku, ne nepodobnou metastázi nádoru. Na to, aby pocítila rozkoš, musela masturbovat s intenzitou, při jaké jiné skučí bolestí. Jana byla naopak během celého milování zticha. Začalo ji brnět v konečcích prstů. Před chvílí ještě myslela na vyvolání filmů. V duchu koncipovala zítřejší program. Potom ji napadlo, že své dny snad přece jen dostane. Snažila se v mysli vyvolat vzrušující vzpomínku. Odněkud se vynořila vůně čerstvě vyžehleného prádla. Vzápětí se přes ni přelila nepopsatelná vlna pocitů. Ještě chvíli si ji o samotě vychutnávala. Chtěla se sesunout ze ztvrdlého údu, ale neukojený muž jí v tom bránil jako hrubián. Neměla chuť to s ním protahovat. Začala hlasitě sténat a vzdychat. Netrvalo dlouho a muž dosáhl vrcholu. Svalila se konečně vedle něj a natáhla ztuhlé nohy. Chvíli jen tak leželi a muž ji hladil po tváři. Byl to přece jen jeden z těch lepších. Měl dojem, že Jana skrývá zklamání z nedosaženého orgasmu. Předpokládal, že milování bylo příliš rychlé a krátké Štěstí je životní cíl analfabetů. E. Canetti Začal ji znovu hladit na citlivých místech podléhající omylu mužského pokolení, který se opakuje znovu a znovu. Chtěl se se ženou opět (nyní a hned, bez otálení) milovat, aby jí dokázal své schopnosti a podruhé uspokojil. Jana se odtáhla a ještě víc se uzavřela do sebe. Na muži jí nezáleželo a byla by se s ním možná znovu milovala, ale její ženské Já na sex zapomnělo a zklamaně sledovalo těžké mužské tlapy, jak se dotýkají zpoceného těla. Jeho

93

mužský omyl byl stěží omluvitelný tím, že dělal jen to, co opravdu upřímně považoval za správné. Neodpustitelné však bylo mlčení, kterým se provinili oba. Ani jeden nepromluvil o tom, co se dělo v jeho nitru. Nakonec se Jana znovu podvolila. Chvíli se opájel vítězným pocitem, že se miluje s nejslavnější novinářkou bulváru, s Janou Halpnerovou. Diva však rázným pohybem odmítla novinářův bezeslovný pokus o změnu polohy (muž se chystal kleknout si za její zadek) a znovu vsedla do sedla. Byl jako ostatní. Namlouval si, že se mu podařilo sbalit díky svému šarmu pěknou babu, ale bylo to naopak. Novinářka Jana střídala muže jako robertky. Kdyby našla toho pravého, zůstala by mu nadosmrti věrná. Zdálo se však, že mezi muži hledá marně. Hned její první manžel byl omyl. Po několika měsících intenzivního manželského sexu se mu už vůbec nepostavil. Rozvedla se rozhodnutá najít se hřebce, který by uspokojil její nezkrotnou vášeň. Impotence mužů se ale stala jejím prokletím. Všichni po čase změkli. Zahazovala je tedy jako divoká kobyla a vydávala se na lov dalšího muže, pokoušejíc se uniknout vlastnímu osudu. Tragédií Jany Halpnerové nebyla touha po lásce, ale její aktivita, agresivita, tak nevlastní ženské povaze. Emancipace jí umožnila stát se úspěšnou novinářkou, ale vzala jí potěšení ze sexu. Čím cílevědoměji lovila svého „divocha“, tím rychleji muž v posteli selhával. Byly krátké chvilky, kdy si po masturbaci smutně uvědomovala svoji osamělost, kterou nemohly vyplnit ani všechny úspěchy světa. Odmítala stát doma u sporáku a rodit děti. Proto byla odkázaná jako král Midás na pomalý zánik. Tak, jako se legendárnímu vladaři všechno v rukou měnilo na zlato, jí se měnily mužské falusy na bláto. Silní muži ji po svém boku nesnesli a slabými pohrdala. Už dva roky hledala toho pravého a vždy to skončilo slabým kouskem tkaniva mezi mužovými stehny. Novinář dnešní noci nebyl výjimkou. Ačkoliv se snažil, erekce se už nedostavila. Hned zapomněl řešit Janinu frigiditu a litoval sám sebe. Byl tak zkroušený, že neměla problém vypoklonkovat ho ze dveří svého pokoje. Zapálila si cigaretu a svalila se na postel. Druhý den se již nepotkali a novinářka na jeho telefonáty neodpovídala. Gramofonová deska osudu příjemně přehrávala blues a Jana Halpnerová by nikdy nezkřížila cestu herečce Stelle a nevyfotila ji svým geniálním objektivem, kdyby se o několik týdnů později nedozvěděla, že navzdory užívání antikoncepce otěhotněla.

5. Sant si listoval v odborném časopise, vzpomínal na Soňu a škrábal si levou ruku, ještě stále citlivou po zlomenině. Na něco si vzpomněl a našel chorobopis Svatého Patrika. Vtom zazvonil telefon. „Prosím.“ „Dobrý den, pane doktore.“ „Kdo volá?“ „Anastázie Stella.“ „Hm, co potřebujete?“ Nevěřil hlasu v telefonu ani slovo. „Pomoc, potřebuji s vámi mluvit.“

94

„Chcete se objednat?“ „Ne, jsem před budovou.“ „Aha.“ Považoval to za nepodařený kanadský žertík. Nejprve zaslechl za dveřmi kroky. Naklonil hlavu na stranu a sešpulil rty. Někoho mu připomínaly. Byl přesvědčený, že řešení má přímo před nosem. Paměť ho ale neobvykle zradila. Snad si nemohl rychle vzpomenout proto, že blížící se kroky se od jeho vzpomínek lišily jako originál od svého falsifikátu. Pokoušel se dešifrovat, co kroky říkají, ale ony se jako naschvál zastavily. Ozvalo se klepání na dveře. Vešla do pracovny a její vlasy mu hned učarovaly. Byla to bezpochyby Anastázie Stella, i když měla tvář zakrytou velkými slunečními brýlemi. Posadila se do křesla naproti němu a zkřížila dlouhé nohy. V ruce nesla načatou láhev se zeleným čajem s příchutí kaktusu. S radostí si vzpomněl na sázku, kterou si před nedávnem dali s gynekologem Valeckým. Nebyl si jistý, zda na ni kolega nezapomněl, dlouho spolu nemluvili. Kamarád to na Santa narafičil velmi šikovně. Jako gynekolog a porodník měl větší výběr žen než jeho mladší kolega psychiatr. Sant byl ve velké nevýhodě, protože pracoval na mužském oddělení. Mário si však z veselé sázky nic nedělal. Rád si s Valeckým poseděl. Uvažoval, že použije jako žolíka svoji sestřičku Amálku, kterou by se Valecký možná zdráhal ze slušnosti odmítnout, ale byl to tenký led. Sant netoužil vyhrát za každou cenu. Příchodem Anastázie Stelly na vyšetření se však karta obrátila. Výhra byla rázem bez úsilí na dosah. Herečka se třásla, v tváři se jí zračila nervozita, ale její krása vše zakrývala jako dokonalý make-up. „Vítejte, co vás přivádí do nemocnice?“ zeptal se, zavíraje Patrikův chorobopis. „Mám pocit, že mám na plicích nádor. Lidi kolem mi nevěří.“ „To pro vás musí být těžké.“ Herečka se rozmluvila o svých zdravotních problémech. Byla mile překvapena, že jejím psychiatrem bude šarmantní mladý lékař. „Z celého vašeho vyprávění je cítit bezmoc. Jak popisujete své obtíže, tak ji pomalu začínám cítit i já.“ „Nevěřím, pane doktore.“ Sant nepotřeboval mnoho, aby na základě jejího vyprávění a hrubé dokumentace, kterou s sebou přinesla, stanovil diagnózu. Sláva jeho nové pacientky ho přitahovala a odstrašovala zároveň. To, co by u mnohých lidí bylo jen povrchním problémem, bylo u Anastázie propletené s hlubšími vrstvami duše. Nedokázal si zatím představit léčení tak složité osobnosti. Když nevíš, co dělati, podej kalii chlorati. Když nepomůže ani on, podej hydrocortison. tradiční lékařské přísloví „Léčí se už někdo z vaší rodiny anebo příbuzných s duševním onemocněním?“ Herečka s odpovědí zaváhala, což pozornému doktorovi neušlo. „Máma by potřebovala,“ chtěla říct, ale nakonec se zakousla do jazyka. Odmítavě zakroutila hlavou. Nechal to zatím být a pokračoval. „Připustila byste i takovou možnost,“ zeptal se opatrně, „že vaše problémy mají nejspíš psychickou příčinu?“ Herečka si ho přeměřila očima, ale on byl na takové pohledy zvyklý. „Myslíte, že mi přeskočilo?“

95

„Nazval bych to nejspíš cancerofóbií. Vaše kariéra je pro vás natolik důležitá, že se obáváte, aby ji něco nepřerušilo. Moji hypotézu by potvrzovalo i to, že i když vás nic nebolí, bojíte se, že brzy začne, a selháváte v divadle, což ještě více posiluje váš strach (kreslil na papír před Stellu malý diagram). Vaše obavy potom způsobují, že se víc kontrolujete, a po chvíli vás zákonitě někde píchne, už jen z toho napětí, my tomu říkáme anticipační úzkost. Co myslíte?“ „Nevím, přijde mi to takové neskutečné. Víte, já mám opravdu silný pocit, že tady... (sáhla si ukazováčkem na hruď) nějaký nádor roste. Cítím, jak pulzuje, jak mě požírá, a vy mi teď povíte, že si to vše jen nalhávám.“ Energicky pohodila hlavou. „Na druhé straně jste dobře popsal mé pocity. Mám dojem, že mi rozumíte. Udělala bych vše, jen abych se vyléčila. Jsem opravdu zoufalá.“ Potvrdila starou pravdu, že lidé, kteří okolo sebe staví obrovské Maginotovy linie, se nakonec vzdají bez boje. „Dám vám návrh,“ řekl. „ Pokusím se vám pomoci našimi prostředky, a když vám nebude lépe, anebo se vám terapie nebude líbit, můžete kdykoliv přestat. Co vy na to?“ „A laparoskopie?“ „Přeci byste do sebe nenechala řezat?“ řekl Sant co nejpřesvědčivějším hlasem. Žádná žena mu nedokázala odporovat. Tedy alespoň několik následujících vteřin. „Nasadím vám antidepresiva.“ „S léky na mě nechoďte.“ „Říkala jste, že jste ochotná vyzkoušet všechno.“ „Léky již nikdy!“ „V pořádku. Vyhovovalo by vám, kdybyste chodila za mnou na oddělení jednou týdně?“ „Nevím, nemohla bych chodit sem do pracovny. Víte, moje tvář (použila přesně to pravé slovo) je velice známá. Nerada bych se zkompromitovala.“ „Dobře. A když už jste tady, hned začneme. Řekněte, pocítila jste někdy během minulých měsíců ve své chorobě úlevu?“ „Jen několikrát.“ „Kdy?“ Herečka se zamyslela. „Ve chvíli, když doktor Ekker prohlédl mé čerstvé rentgenové snímky a řekl, že na nich není nádor. To se mi ulevilo. Mohla jsem se zase věnovat herectví. Po čase mě znovu přepadla úzkost, zda se nezmýlil, nebo zda nádor nebyl ještě tak malý, že ho nezpozoroval. Vím, že je to hloupé, ale cítím ho v sobě růst.“ „Hm, tak vyzkoušíme rentgen.“ „To by bylo fajn.“ „Pojďte se mnou.“ Kráčeli chodbou a pacienti se za nimi ohlíželi. Když jí dal galantně ve dveřích přednost, cítil se, jako by zdolal Mont Everest. „Byl by z vás dobrý herec.“ „Ano?“ „Myslím si, že každý lékař to má tak trochu v sobě, a pokud ne, tak se to časem naučí.“ Vtom ho napadlo, že ji odvede ke gynekologovi. Rozhodl se blafovat. „Před rentgenem je u nás nutné absolvovat gynekologické vyšetření, mimo jiné kvůli depistáži karcinomů.“

96

Prošli chodbou do druhého křídla budovy, kde sídlili ženští lékaři. Na chodbě minuli výklenek u vchodu na gynekologické oddělení. Mário zahlédl sošku Panny Marie s Ježíškem v náručí, ke které řeholní sestry kladly každý den čerstvé květiny. Překvapilo jej, že si doteď nevšiml, že děťátko má ulomené sádrové ruce nahrazené plastovými „protézami“ ručiček z dětské panenky. Tentokrát dala ve dveřích přednost ona jemu a on klíčem zaklepal na ordinaci doktora Valeckého. Otevřela řeholnice Antonie. „Á, doktor Sant,“ zvedla obočí. „Právě mi náš pan doktor přikázal, abych vám zatelefonovala, že s vámi chce něco konzultovat,“ řekla a z jejího hlasu bylo znát, že čenichá ve vzduchu něco nekalého, ale to dělala vždy. „Vzkažte, že mu vedu pacientku na vyšetření.“ „Dobře, počkejte prosím.“ Za chvíli dovnitř vstoupila herečka Stella. V předsíni se minula s vysokou černovláskou, která měla přes prsa pověšený fotoaparát Leica. Drahý fotoaparát bylo to první, čeho si Sant všimnul. Vzápětí na něj zapomněl. Černovláska byla krásná jako socha ze slonoviny. Máriova jistota z dnešní výhry pořádně zakolísala.

6. „Tento snímek ukázal něco z tebe, co rentgen neukázal,“ pomyslel si muž, hledící na fotografii. „Byli jsme tehdy znovu blízko sebe, a přeci jsme se nesetkali. Nevím proč, kde a ani kdy. Paměť mi už úplně zachvátila skleróza. Někdy jsem ležel na posteli a měl pocit, že cítím tvoji vůni anebo že slyším zvuk tvých kroků. To byly projevy mého šílenství.“

*** Anastázie vyšla po krátkém gynekologickém vyšetření do přízemí nemocnice, kde se dělaly snímky RTG. Následovala Santa, který otevřel dveře s nápisem NEVSTUPOVAT. Přivítal je nabručený, neupravený muž v bílém, ze kterého byl cítil alkohol a cigarety. Anastázie fascinovaně hleděla na jeho stříbrošedivě vlasy a ošklivý obličej. Psychiatr potichu prohodil několik slov se svým kolegou. Radiolog kývl na Stellu, aby šla do převlékárny. Stříbrnovlasý muž začal nastavovat přístroj. Tvář měl červenou, jako by zahřátou od neustálého působení paprsků RTG. Ve skutečnosti však byl notorický alkoholik. Pracoval na rentgenu dávno předtím, než nastoupil Sant. Povídalo se, že kdysi pracoval jako anesteziolog (z toho získal přezdívku Dušič). Při jedné operaci s tehdy ještě mladým, čerstvě jmenovaným primářem gynekologie Spodkem došlo k nezvyklé hádce. Nervózní a panovačný primář nadával na všechny kolem a buzeroval každého od sester až po spící pacientku. Nakonec přišla řada i na mladého anesteziologa. „Kolego, co spíte?!“ obořil se na něj. „Pacientka se pohnula, probírá se nám předčasně!“ Mladý „Dusič“, kterému lezl primář pořádně na nervy, se podíval na hodinky a tiše vypnul celý přístroj, který zabezpečoval dýchání a monitorování pacientky. Když kontrolky pohasly, posadil se bokem na stoličku a povídá:

97

„No, tak se tedy podívejme, zda se opravdu probere.“ Všechny na něj hleděli, jako by spadl z měsíce. Mladý anesteziolog nad sebou právě podepsal rozsudek smrti. Primář zčervenal v tváři a potom rychle zbělel. Pacientka ležela nehnutě na lesklém stole s rozpáraným břichem, nedýchala. Tvář jí začala modrat. Vteřiny ubíhaly a anesteziolog seděl se založenýma rukama, dokud Spodek nepřiznal svůj omyl: „Dobře, spí, můžeme pokračovat.“ Do konce operace už byli všichni zticha. Pokořený primář, který musel přiznat chybu, zatínal pod maskou zuby. Anesteziologovi to už nikdy nezapomněl. Nemohl ho z nemocnice vyhodit, protože se to stalo ještě v časech socialismu. Měl však své konexe. Pomstil se mu přeřazením na nejhorší místo v celé historii medicíny, na rentgen. Zařídil to krutě, ne nepodobně Čingischánovi, který dal své nepřátele kastrovat. Paprsky RTG způsobily v buňkách pracovníků po dlouhém čase mutace a Dusič se stal po několika letech v zaměstnání neplodným. Není známo, co bylo příčinou toho, že začal silně pít. Psychiatr se ho několikrát pokoušel přivést k abstinenci, ale nyní se soustředil na něco jiného. Anastázie vyšla z převlékárny a postavila se za rentgenový přístroj. Muži se nenápadně snažili zachytit alespoň kousek z jejího odhaleného těla. Mario Sant však neuviděl to, na co se tolik těšil. Nahota slavné krásky byla docela zakrytá tmou a fosforeskujícím skiaskopickým štítem, za kterým se objevil nejasný obraz. Na průsvitném obryse ženského těla dominovala velká a pevná poprsí s půlměsíci silikonových transplantátů, Santovi se nahrnula krev do rozkroku. Při intimním odhalení si uvědomil všeodkrývající sílu RTG, které se na okamžik stalo falickým symbolem pronikajícím do hloubky ženského těla.

*** „Doktoři navlečení v ochranných zástěrách s připnutými měřiči záření sledovali tvé nitro, má milovná, jak pomalu a mělce dýcháš, jak se ti přelévá jídlo od oběda v žaludku. Přikázali ti, abys zdvihla ruce nad hlavu a pomalu se otáčela, aby si tě mohli prohlédnout.“ Muž se díval na fotografii proti světlu, jako by chtěl uvidět kosti. Pomalu ji otáčel dokola.

*** Když herečka Stella odešla z gynekologické ambulance, Valecký si udělal krátkou přestávku. Věděl, že Sant doběhne hned, jak jen bude moci. Byl ještě plný mladické nedočkavosti. Valecký si sedl do křesla, v šálku našel kousek studené kávy, a tak si k ní zapálil cigaretu. Seděl nehybně, smířený s dobrým i zlým. Nezáleželo na tom, zda sázku vyhraje, nebo prohraje. Mohla za to návštěva Anastázie Stelly. Dráždivá podstata sázky se rázem rozplynula jako sen. Dvě slavné ženy v jeden den, to museli tak či tak s kolegou bezpodmínečně oslavit. Nakonec čekal déle, než předpokládal. „Tak co, je to kost, ne?!“ začal psychiatr hned u dveří. „Je…“ přisvědčil gynekolog. Máriovi se viditelně ulevilo. „Takže jsem vyhrál?“ Valecký si zamyšleně potáhl z cigarety a sledoval ho zpod přivřených víček.

98

„Víte, jak vznikla fráze: To je kost?“ „Ne,“ zakroutil Sant hlavou a sedl si do křesla proti němu. Už dávno neviděl gynekologa tak rozverného. „Píše se o tom v Bibli. Když Bůh stvořil Evu, první slova, které řekl Adam, když ji uviděl, byly: To je KOST z mých kostí.“ Mário Sant se usmíval. Byl rád, že jeho přítel vtipkuje. Od doby, co zastupoval nemocného primáře Spodka, měl starostí na hlavu. Potkávali se zřídkakdy. „Skoro jste však prohrál.“ „Opravdu? Potkal jsem nějakou zvláštní osobu ve vaší čekárně.“ Mario se snažil nasadit co nejvíce znechucený tón. „A?“ Mario to dlouho nevydržel a vyprskl smíchem. „Popravdě? Vypadala dobře – to je slabé slovo, vypadala výborně! Umím si představit, že je to ten typ, který se umí v posteli řádně rozohnit.“ Valecký pohodil rukou. „Každá žena je tak trochu jako oheň. Dobrý sluha, ale zlý pán.“ Santovi neušlo, že se směje s jemnou příchutí trpkosti. „Asi by bylo hloupé, kdybych se vás kolego zeptal, která z našich dívek je krásnější,“ promluvil spokojeně uvelebený gynekolog. „Řekl byste, že ta vaše, neboť je opravdu božská, a to nejen kvůli vidině trpkého cabernetu, na který vás dnes večer samozřejmě zvu.“ „Přetahujeme se o nejkrásnější ženu několik měsíců a vy se vzdáte takto bez boje?“ Valecký se tajemně usmál. „Víte, drahý kolego, moje prohra mě nemohla potěšit víc. Abyste mi dobře rozuměl, musíte vědět toto. Černovlasá kráska, ke které jsem vás zavolal, je nádherná přirozeně, z čehož vyplývá, že i nedokonale. Vy jste mi přivedl krásku dokonalou, ale vylepšenou umělým zásahem.“ Sant zdvihl obočí. „Dusič vám stihl zavolat, že má silikony?“ zvolal nepříjemně překvapený Sant, který si uvědomil, že může být v jejich sázce obratně diskvalifikován. „To bylo velmi jednoduché. Ne, nikdo mi nevolal. Před lety jsem její prsa sám vytvořil. Operoval jsem jako druhý operatér. Kamarád na plastice potřeboval někoho s vysokým uměleckým cítěním (na chvíli se zamyšleně zahleděl do prázdna). Je to krásná práce. Víte, jak jsem se cítil, když jsme skončili? Jako Pygmalion. Určitě tu starou řeckou báji znáte. Zamiloval se do vlastní sochy. Vytesal z kamene bohyni lásky Afroditu. Socha jednou v noci ožila a sestoupila z podstavce do jeho postele. Víte, co tím chci naznačit?“ Mário přikývl. „Samozřejmě. V narkóze jsem formoval Stelliny prsa podle svých bohatých zkušeností. Věnoval jsem jim spoustu času a stvořil jsem, jak sám uznáte, bohyni. Byl to zázrak, když se probrala. Jako všechno, co člověk vytvoří proti jednoduchosti přirozeného.“ „Proč mám pocit, že jsem nakonec prohrál já?“ „Ó ne, víno je vaše. Připouštím však, že si od vás zasloužím malou laskavost,“ potáhl gynekolog úlisně a s převahou. „Podle toho, co máte na mysli.“

99

„Na další měsíc mám už rozepsané služby a chtěl bych vás poprosit, abyste je vzal za mě. Samozřejmě peníze i vše ostatní (spiklenecky mrkl) je vaše.“ „Jedete pryč?“ Valecký se uvolněně zasmál. „Ano, beru si dovolenou. Vypadá to, že s Marií letos přece jen pojedeme k moři.“ „Ano?“ Dedukční kolečka v Santově analytickém mozku se rozběhla. Kde vzal věčně zadlužený gynekolog peníze na dovolenou? Nahlas však pokračoval: „A nebyl jste u moře i posledně? Co hory? Lidi vás začnou pomlouvat, že žijete v manželském stereotypu.“ Valecký mávl rukou. „Nedělejme z toho tragédii. Vždyť určitý stereotyp v manželství je přímo nevyhnutelný. Je to jako se srdcem. I jeho údery se stereotypně opakují v určitém rytmu. Když z toho vypadne, je zle.“ Sant příčinu kolegovy hořké veselosti odhalil až mnohem později. Nemohl vědět, že novinářka Jana Halpnerová přišla za gynekologem v pokročilém měsíci těhotenství a žádala od něj potrat načerno. Když se pokusil odmítnout, pohrozila mu, že napíše do novin takový článek, že se do konce svého života nevzpamatuje. Nebylo to poprvé v jejím životě, co použila na dosažení svého cíle vydírání, a docela jí to šlo. Když přihodila navrch tučnou sumičku peněz, doktor přimhouřil obě oči a objednal ji na druhý den.

8. „Pane Stolár!“ ozvalo se volání sestřičky na chodbě. „Pan Stolár!“ Muž však jen ležel s fotografií přitisknutou na hrudi a přemýšlel. „Když Jana Halpnerová vycházela s pocitem vítězství od gynekologa, bylo jí dovoleno v jediném okamžiku změnit život. Můžu si jen domýšlet, jak to vlastně bylo, když před sebou uviděla vejít moji ženu z fotografie. Díky Bohu, že ačkoliv jsem ztratil paměť, fantazie a představivost mi zůstaly. Novinářka už měla dost impotentních mužů a nechtěné dítě to vše zpečetilo. Ve chvíli, když uviděla moje děvčátko, si uvědomila, že už vůbec netouží po milování s mužem, který ji dokáže v nehlídané vteřině oplodnit a na kterého je třeba brát ohled, aby náhodou nezvadl právě v nejlepším. V tom okamžiku nad ní docela převzala vládu její mužská část a ona se rozhodla pro ženy, které ji nemohou zranit a kterým rozuměla. Nemohly ji oplodnit a nemohly selhat. Neuvědomovala si, že muži jsou právě díky impotenci v sexu upřímnější a že nikdy nemohou své orgasmy (na rozdíl od žen) předstírat. Vymýšlím si tu něco, co sama Jana nikdy nepocítila, jenže já do ní musím vidět, nic jiného mi nezbývá. První žena, kterou Jana potkala, byla odpuzující jeptiška Antonie a hned za ní jako v kontrapunktu následovala jediná žena, kterou kdy měla ráda. Své nejniternější slzy věnuji právě Janě, zamilované do ženy, která ji nemohla mít nikdy ráda, protože vždy milovala mě, MĚ!!! JENOM MĚ!“ Sestřička vešla do pokoje a zatřásla ležícím mužem. Jeho tělo bylo ztuhlé, jakoby v křeči. „Pane Stolár, pojďte. Je čas na vaší terapii.“

100

9. Lesbismus se v Janě probouzel pomalu, jako když rozkvétá lotos. Vlastně byl odpovědí na depresi, kterou začala cítit po interrupci. Smutek se objevil jako nezvaný host a ona ho neuměla vyhnat. Mnohem více jí vadilo, když se v jejím oku zaleskla slza, než to, že ztratila dítě. Nesnášela slabost. Nejprve si umínila, že se s Anastázií spřátelí. Příjemný pocit, který cítila v její blízkosti, když kolem sebe procházeli v předsálí u gynekologa, chtěla zažít znovu a zakrývala to nejasnou snahou o exkluzivní rozhovor. Zjistila si o umělkyni mnoho z jejího osobního života, což považovala za výbornou předběžnou přípravu. Věděla, že herci obvykle nemají novináře příliš v lásce, a tak se rozhodla, že jejich setkání bude vypadat jako náhoda. Několik dní se hrabala v získaných údajích, výstřižcích a poznámkách, až jí geniální rafinovanost nabídla výbornou příležitost. Herečka Anastázie Stella byla známá slabostí ke své fence, se kterou chodila každý den vyparáděná na procházku. Jana se už mnohokrát přesvědčila, jak mají k sobě pejskaři blízko. Řekla si, že si také opatří psa. Když už nic jiného, tak jí každodenní vyvenčení alespoň pomůže zotavit se po těžkém potratu. Prý to pomáhalo proti depresi. Když vyšla na první procházku, dělala jen malé krůčky. Celé tělo ji bolelo, jako kdyby jí svaly zmrazily a v tuhém stavu klepátkem na řízky rozlámaly všechny jejich vlákna na malé ostré střepiny. Její nálada kolísala – i když nerodila, byla nyní v šestinedělí. Nemyslela na TO jako na dítě. Byla ráda, že v sobě už nic „cizího“ nemá. Jana brala dítě ve své děloze jako nádor. Když kráčela se psem, měla dost času přemýšlet. Byla ráda, že už je venku. Jediné, co jí ještě připomínalo nechutné „znásilnění“ vlastním tělem, byla prsa. Janiny dvě odvěké přítelkyně, které ji nikdy nezradily, se nyní pravděpodobně v duchu přátelství rozhodly zůstat pravdomluvné. Rozběhnuté hormonální pochody v ženině těle způsobily, že se její prsa zatížila a vyplnila se tvořícím se kolostrem. Když ji mohutný pes neúprosně tahal na krátkém vodítku po trávě za sebou, poskakovala ze strany na stranu jako dva pytlíčky plné mléka. Obě ženy měly prsa zvětšené. Jedna přirozeně-nepřirozenými silikonovými implantáty a druhá přirozeně-nepřirozenými hormony. Zdálo by se, že je nakonec vše vysvětlitelné. Proč si však novinářka pořídila právě boxera s rodokmenem? Sant se domníval, že v tom byla její podvědomá touha po tvrdém výcviku všeho, co vlastní penis. Rozhodně neměla k Lordovi, jak se pes jmenoval, takový vztah jako Anastázie ke své Axe. Utrápená herečka sdílela s fenkou všechny tajemství svého života, byla její jedinou přítelkyní. Jako by němá tvář byla jedním z mála, co ji v životě nezklamalo. Neboť navzdory tomu, že herečka Stella díky své talentované tváři a tělu neměla s muži problém, nenašla si důvěrného přítele. Odstup od lidí a především od mužů, který vytvářela její vrozená úzkostná Maginotova linie, způsobil, že ji už dávno někteří považovali za lesbu. Jen muž s fotografiemi, kterého sestřička nazývala jménem Stolár, znal „pravdu“. Herečka byla věrná jen jemu. Lord a Axa se setkali jednoho slunečného dne po poledni a začali se hravě prohánět mezi stromy v parku. Jana se zastavila zpocená a červená ve tváři. Nezvládala utíkat za vitálním psem, prsa ještě při každém kroku bolela. Z dálky sledovala, jak zareaguje Stella. Herečka ani na minutu nespouštěla z Axy oči. Psi za sebou utíkali v protínajících se osmičkách.

101

Fenka se zdravou lesklou hnědou srstí se s pohledem vzbuzujícím naději občas podívala, zda ji pes dobíhá. Bílá náprsenka na hrudi jí zářila jako intimní kousek spodního prádla. „Zdá se, že si padli do oka.“ Jana se přiblížila k herečce potichu zezadu, a když promluvila, tak sebou napjatá Anastázie trhla. „Promiňte, nechtěla jsem vás vystrašit.“ „Nic se nestalo.“ „I tak se omlouvám, nestihla jsem Lorda zadržet, jsem nějaká unavená.“ „To je váš pes?“ „Když chce dát nažrat.“ Lord se opakovaně pokoušel vyskočit zezadu na fenku. Z nějakého důvodu se mu to ale nedařilo. Příroda do obdařila spíše silou než šikovností. Šibalské feně se vždy podařilo v poslední chvíli uniknout. Pejskařky zapředly zprvu povrchní (o vegetariánské stravě a úpravě sojového masa), později poměrně důvěrný rozhovor (o poměrech k mužům a o neduzích, které přinášejí ženám). Jana se projevila jako docela dobrý posluchač, či téměř vyšetřovatel, protože získané vědomosti o životě hvězdy jí umožnily obratně kormidlovat rozhovor do vod, které se vlnily iracionální hloubkou dvojsmyslů. Zjistily, že náhodou mají stejného gynekologa. Co dokáže ženy sblížit víc? „Na únavu jsou nejlepší ranní procházky,“ radila Stella. „Opravdu, jak dlouho to zkoušíte?“ „Vlastně skoro vůbec. Když nemusím, raději z bytu nevycházím.“ „Mně by se samotné také nechtělo. Ale jestli souhlasíte, můžeme se procházet spolu. Myslím, že ani psům to vadit nebude.“ „Tak jo.“ Axa a Lord přiběhli udýchaní ke dvojici a po pohlazení se vzápětí rozběhli mezi stromy. Druhý den se Jana probudila v posteli těsně před obědem, napůl ještě v příjemném snu. Saténové povlečení na peřinách se ji příjemně dotýkalo na šíji. Jeho karmínová barva ladila k béžovým stěnám s tmavomodrým vzorem. Vše v jejím bytě bylo dílem dokonalého designu. Vzbudilo ji lehké lechtání v rozkroku. Ospale a neochotně vylezla z postele a došla s přimhouřenýma očima na záchod. Pocítila ztuhnutí bradavek závanem chladnějšího vzduchu. Snad, řekla si, jestli bude chtít. Přiběhl Lord, který chtěl jít znovu ven, ale ona ho odehnala. S úlevou, s hlavou v dlaních močila na míse. Po zákroku v sobě cítila zvláštní necitlivost. Záda se jí zachvěla zimou. Věděla, že už nikdy nebude jako předtím, ale banálnost tohoto prohlášení se jí z mysli jaksi vytrácela. Zůstávala mírná obava: co když už nikdy? Z toalety se hned vrátila do teplé postele. Bradavky byly stále ještě pevné, prsa už tolik nebolela. Zkontrolovala je rukou a už ji neodtáhla. Lord k ní vyskočil na postel. Ponořila se do sebe a vzpomínala na první rozhovor s Anastázií. Intenzivní pocit vzrušení, který pociťovala v její přítomnosti, ji docela omámil. Nabýval takové síly, že jí nezbylo nic jiného než si s hrůzou přiznat, že se zamilovala do ženy! Poprvé po potratu masturbovala. Několik následujících dní bylo velmi těžkých a krásných zároveň. Bojovala sama se sebou, nechtěla slavné herečce okamžitě volat, aby ji hned nevyplašila. O to víc chodila venku s Lordem, který uběhaný večer uléhal spokojeně do pelechu a spal.

102

O týden později se někde Lord zaběhl. Začala volat na psa a procházela okolí. V duchu několik minut vulgárně nadávala. Mohl to být konec všech jejích plánů. Takto rozčilenou ji oslovil jeden mladík, který šel okolo a nabízel pomoc. Nervózně ho odbyla, takže rychle odešel. Začala volat Lordovo jméno po parku jako bláznivá. „Jaké to je?“ Překvapením sebou trhla, když se jí ozval za zády hlas. Ze rtů jí mezi zuby vyklouzla nadávka dříve, než se obrátila. „Zkurvený pes. Ztratil se.“ Za jejími zády stála Anastázie. „Nebojte se, jsou s Axou.“ Janu zaplavila úleva. Neovládla se a skoro herečku objala, vzápětí se však vzpamatovala, takže to vypadalo jen jakoby se zapotácela. „Na co jste se mě ptala?“ „Jaké to je? Myslela jsem strach.“ „Aha.“ „Já ho velmi dobře znám.“ Neřekla to však jako vítěz. Jako by Janě nechtěla nic dokázat. V držení těla i ve způsobu řeči bylo spíš něco dívčího. Jako by to vše povídala mámě. „Budeme si tykat,“ navrhla. Vydaly se směrem k hrajícím si psům. Jana začala Stázku (tak se herečka při potykání představila) pomalu omotávat svými řečmi a kupodivu se nedůvěřivá herečka nijak nebránila. Novinářka po chvíli pocítila svoji převahu, jakoby její pevná a tvrdá povaha byla pro Stellu něčím přitažlivá. Naslouchala pozorně každému jejímu slovu. V parku došly k umělému jezírku, nad kterým se klenul maličký most. Psi se před horkem schovali do stínu. Lord seděl na zadních a lízal si vlastní úd. Děvčata se při pohledu na něj rozesmála. „Má fantastický rodokmen.“ „Axa také.“ „Vypadá, že by ho chtěla.“ Herečka pohodila hlavou stejně jako na fotografii, která v té době ještě neexistovala. Jana jako fotograf-profesionál si zajímavého pohybu poprvé všimla. „Představ si milá štěňátka.“ Černovláska jako by ji zhypnotizovala a infikovala necudným voyerismem, zastřeným touhou po štěňátkách jako mateřským citem. „K noze!“ Hlasem zvyklým rozkazovat zavolala herečka na Axu. Fenka poslušně přišla a její tvář při tom vyprávěla stejně jako tvář její majitelky. Boxer má v tváři věčný smutek, melancholii jako trvalou pravdu o životě. Axa byla v tomto smyslu královnou mezi boxery. Smutně se podívala na obě ženy, jako by věděla, co ji čeká. Ženy, štíhlé jako proutky, se sehnuly a každá z jedné strany chytila fenku. Jana zapískala na psa, kterému už nebylo třeba nic vysvětlovat. Boxer s tmavěskvrnitou srstí byl dvakrát větší než Axa. Vyskočil na fenku a položil jí přední tlapy na záda, až se zapotácela. Zahleděl se do dálky jako kapitán u kormidla. Přirážel tak silně, až museli fenku pevně sevřít mezi sebou. Axa občas tiše zaskučela, ale

103

když po prvním neúspěšném pokusu vysvobodit se vytušila svou úlohu, už se jen statečně dívala nezúčastněně tu na jednu a tu na druhou ženu, kterým se v tvářích zračilo pro psa nepochopitelné nadšení, ne nepodobné nadšení vojáků utíkajících do útoku v první linii. Axiny vyčítavé oči se zastřely mlhou nechtěného vzrušení a pokory. Závoj pomalu houstnul jako prohlubující se narkóza znecitlivění. Oběma ženám hořela v tvářích červeň a na čelech jim námahou vystoupilo několik krůpějí potu. Jejich ruce na hladké srsti mimovolně sklouzly k sobě a položily se přes sebe – náhodně, a přece důvěrně. Znásilnění ženy je mýtus, protože děvče s vyhrnutou sukní utíká vždy rychleji než muž se spuštěnými kahotami. lidová moudrost

10. „Jak se dnes máte, pane Stolár?“ „Dobře. Můžete mě pustit domů.“ „A to je kam?“ „...“ „Nepamatujete si?“ „Ne.“ „Co kdybychom pokračovali v rozhovoru tam, kde jsme včera skočili?“ „Nevím, kde jsme včera skončili, dokonce si ani nejsem jistý, zda jsem mluvil s vámi.“ „A co fotka? Kdo vám dal fotku?“ „Nepamatuji se.“ „Hm, včera jsme hovořili o boxerech.“ Tvář muže se zkřivila bolestnými vzpomínkami. „Nejraději bych na to páření psů ani nemyslel,“ řekl Stolár. „Ale chtěl jsem se poradit s vámi, pane doktore. Co myslíte, mohla asistence při znásilnění fenky způsobit zhoršení zdravotního stavu ženy na fotografii? Myslím, že to dává smysl.“

*** Na jiném místě v jiný čas pokračovalo zkoušení nové divadelní hry. Stella se ráno probudila a vlezla do sprchy. Voda po ní stékala jako kousky rozpáleného kovu. Pod proudem tekoucí vody si prohmatávala prsa, zda nenarazí na nějakou bulku. Žlázy podrážděné kaž­ dodenním rituálem ji pobolívaly, takže nakonec nevěděla, zda ji bolí kvůli nádoru, nebo samy o sobě. V zrcadle si, zabalená do ručníku, prohlédla svoji tvář a rozčesávala vlasy, které naštěstí neztrácely krásu peří rajky. Nakonec pod blokem domů zatroubilo auto a ona rychle seběhla dolů. Jana ji doprovázela do divadla, tak jako jiné dny. Starala se o ni, byla jí vždy nápomocná. Hlavně v odhánění lidí, se kterými herečka nechtěla mluvit.

104

V maskérně se Anastázie posadila do křesla a dále zkoumala svoji tvář. „Takže dnes chcete dvakrát oběd?“ zeptala se asistentka procházející kolem. „Ano.“ „Co se děje? Nejste nemocná? Vždyť už několik týdnů s námi nejíte.“ „Změnila jsem názor.“ „Nebyla jste vegetariánka?“ „To nemá smysl. Nyní piji kombuchu a můžu jíst všechno.“ „A to je co?“ „Taková houba.“ Maskér pokračoval ve své práci. Čím déle na sebe hleděla do zrcadla, tím více byla napjatá. Zdálo se jí, že něco není v pořádku, jen nemohla přijít na to, co to je. Malinko se jí zatočila hlava. Musíš to vydržet, všechno bude dobré, řekla si v duchu. Při dalším pohledu do zrcadla však měla pocit, jako by se vzdalovala, ztrácela z reality. Všimla si své tváře, zdálo se jí, že byla bledší než obyčejně, že pohubla a lícní kosi na ní vystoupily o něco víc. Jana si všimla, že se Stella na křesle ošívá. Přišla blíž a chytila ji za ruku. Pomohlo jí to se ovládnout. Herec, se kterým dnes dělala obraz, byl odporný. V příběhu to teď byl její milenec. Leželi v posteli a ona se ho ptala: „Jak ses dnes měl?“ „Tak normálně.“ „Jak se můžeš mít normálně, když děláš na psychiatrii?“ „Měl jsem dnes jen jednoho pacienta.“ „A co ho trápilo?“ „Bože, ty tvé věčné otázky!“ „Jen mi řekni, co mu je. To tě nezabije.“ „Je na dně.“ „To jsme všichni.“ „Utopil se mu syn.“ „STOP!!!“ Anastázie se po skončení scény snažila co nejrychleji dostat pryč od lidí, pryč ze studia, někam na vzduch. Prostor okolo ní se jí zdál těsný, stěny na ni padaly ze všech stran. Kostymérka se jí na něco ptala, ale ona vůbec nevnímala. Prodrala se mezi kulisami. Každou vteřinu jí bylo hůř. Chytila se mezi prsy a hlas jí uvízl v hrdle, kde jako by v něm měla obrovský knedlík. Najednou měla pocit, že nádor v ní roste nekonečnou rychlostí, pohlcuje plíce – a začala se dusit. Snažila se volat o pomoc, ale nešlo to. Nakonec se jí slabostí podlomila kolena, jen tak tak, že neomdlela. Snažila se ovládnout. Rozumově chápala, že nádor nemůže růst tak rychle, ale v zápětí ji napadlo, že mohl nahlodat nějakou cévu a nyní její plíce zalévá krev. Celé divadlo se sběhlo kolem ní a přiběhla i Jana. Odháněla zvědavce od nemocné Stelly a zároveň vytahovala z kabelky prášky na uklidnění. Herečka jí je však v poslední chvíli prudce vyrazila z ruky. Tabletky se rozkutálely po zemi na všechny strany. Stella posunky naznačila, že má zavolat sanitku, a dala se odvézt k doktoru Santovi.

105

11. V Máriovi vyvolala Stolárova slova bolestné vzpomínky. Dobře si pamatoval na den, kdy k němu Stellu přivezli. Sanitka s pískáním zabrzdila před hlavním vchodem a omylem, naschvál nebo náhodou zapomněla vypnout sirénu. Lidi pobíhali, jako kdyby nastalo zemětřesení. Hned se rozkřiklo, že přivezli slavnou herečku. Vznikla mela a rozruch, snad jen to může ospravedlnit Santa, že ve snaze zabránit panice volil znovu nestandardní terapeutický postup. Uvědomoval si, že rentgenem hereččin problém nevyřeší a možná jen komplikuje. Poprvé se pro něj rozhodl, aby získal netrpělivou Stellu pro dlouhotrvající systematickou terapii, a tentokrát si situace znovu vyžadovala rychlé řešení. S odstupem času si uvědomil, že mohl trvat na léčbě pomocí léků a silně hypochondrickou ženu trochu na několik dní uklidnit. Měl ji zavřít na oddělení a napíchat injekcemi. Namísto toho ji dal hned odnést k rentgenu. Stella mu visela kolem ramen a on ji rychlým krokem táhl za sebou po chodbě. Nohy se jí čas od času podlomily, takže ji musel zachytit. Držet ji kolem pružného pasu ho nabíjelo zvláštní energií. Nakonec mu v rukou na chvíli omdlela. Vzal ji do náručí a ona se přitiskla tváří k jeho hrudi. „Uvolněte cestu těhotné ženě!“ zakřičel. Vždy to zabralo. Lidé ustupovali jako ovce. Otevřel dveře čekárny RTG. „Na řadě jsme my.“ „Toto je naléhavý případ.“ Vytáhl téměř zpod rentgenu polonahou paní. Dusič si rozhořčeně dal ruce v bok, ale dříve, než stihl cokoliv říct, přiskočil k němu Sant. „To je MOJE pacientka. Je to urgentní.“ V lékařských kruzích to automaticky znamenalo zvýšenou péči a též povinnou odměnu. V Dusičově případě stačil drahý alkohol. Muž jen zavrtěl hlavou a zapnul přístroj. Ozvalo se podprahové hučení. Stella nedbala přítomnosti mužů a strhla ze sebe blůzku. Když si rozepnula podprsenku, byl nápor vjemů tak silný, že cudně odvrátili hlavu. Anastázie se postavila za skiaskopický štít. Zelené světlo fosforeskujících močálů znovu osvětlilo dvě napnuté tváře. Stín srdce pravidelně tloukl mezi dvěma silikony. Kosti na sebe navazovaly jako na marionetě. Černé bubliny vzduchu ve střevech byly jako díry v kvalitním ementálu. Jestliže existovala duše, tak byla někde tam. Obraz byl děsivý a vzrušující zároveň. Netrvalo ani pět minut a lékař jako šaman prošel zářícím štítem nad tělem schvácené krásky. „Vše v pořádku,“ řekl lakonicky. Jako mávnutím kouzelného proutku se v následujících pěti minutách herečka upokojila a stydlivě se rychle oblékala. „Jsem nemožná.“ Stála provinile se skloněnou hlavou před oběma doktory a prohrabovala se v kabelce. „To je v pořádku, důležité je, že už se cítíte lépe.“ Santova slova byla jako něžné pohlazení. Herečka konečně našla, co hledala. Na oči si nasadila moderní sluneční brýle. Potom strčila rychlým pohybem ruky do Dusičovy náprsní kapsy bankovku. „Poděkování od dámy odmítají jen hulváti,“ řekla a ještě při tom podržela ruku na náprsní kapse. Potom se náhle rychle obrátila k Máriovi.

106

„Pojďme!“ Otevřela dveře a rázným krokem prošla čekárnou, kde seděli nic nechápající pacienti. Mário musel při pohledu na ni znovu uznat, že je opravdu půvabná. Byla skutečně jako oživlá Pygmalionova socha. Její srdce však zůstalo z kamene. „Kam byste se honila, Stello, musíte si odpočinout.“ Sant, který kráčel vedle ní, trochu zaostával. „Musím se vrátit do divadla.“ „Nežertujte, ať vás to ani nenapadne!“ Vynaložil všechen svůj šarm a terapeutické umění, aby ji přesvědčil. „Hned vás vlastním autem dovezu domů a neodmlouvejte mi.“ Anastázie Stella se nakonec podvolila. Patřila mezi ty ženy, které dokážou být neoblomné a pro muže nedobytné. Jak však jednomu podlehnou, podrobují se mu při každé další příležitosti znovu. Dokonce samy vyvolávají další malé hádky, ve kterých by mohly být poraženy, zejména když vítězem byl muž jako Sant. Nahoře nad schody se Anastázie najednou zastavila a složila brýle. Podívala se doktorovi hluboce do očí. „Myslíte, že docela zešílím?“ „Neblázněte.“ Nabídl ženě rámě a společně scházeli po schodech dolů. Vtom herečka pohodila hlavou svým výmluvným pohybem, který citlivý film zachytil na věky. Sant po svém boku cítil pevné ženské tělo, ze kterého měl pocit, že se mu nabízí, jen po něm sáhnout. Navzdory tomu, že to bylo nepravděpodobné, nedokázal se myšlenky zbavit. S každým stupínkem si znovu a znovu kladl otázku, jak situace využít. Otočil se ke Stelle, aby se jí zeptal na něco banálního. Ona náhle zvedla ruku a pokynula někomu pod schody. Sledoval její pohled a srdce se mu rozbušilo ještě víc. „To je náhoda,“ uniklo mu nahlas. Na herečku pod schody čekala novinářka, o které mluvil Valecký. Dvě nejkrásnější ženy z jejich sázky byly přítelkyně. Na parkovišti se objaly a políbily se na tváře. „Toto je můj doktor. Mário Sant.“ „Halpnerová.“ „Odvezte mě domů.“ „Fajn, uvařím ti oběd a pak...“ „Ne. Vrať se do divadla a řekni řejžovi, že končím.“ Nasedli do Santova auta a vystartovali. Jana zůstala rozhněvaně stát na parkovišti vedle nově opravené vrátnice. Psychiatr unášel její lásku a ona nemohla dělat nic. Sant si za volantem začal zpívat, ale po několika taktech se vzpamatoval. Hereččin půvab, její univerzální vábnička na všechny muže, mu jako by lstí pronikla do hlavy a on se rozhořel krátkodobým bláznovstvím milostného vzplanutí. Najednou si vzpomněl, koho mu Stella připomíná, anebo spíš kdo mu stále připomíná slavnou herečku. Byla to Ivon. V tu chvíli si uvědomil, že odjakživa toužil po Anastázii, ne po sestřičce. Ivon byla jen hereččinou kopií. „Budeme si tykat,“ navrhl po několika vteřinách jízdy. Anastázie si ho přeměřila pohledem. Z tváře jí mizely poslední stopy úzkosti. Cítila se

107

s doktorem uvolněně, v tom jí připomínal otce. Jako by se ho snažil trochu nešikovně napodobit. „Dobře.“ Vše na světě bylo jen o vztahu originálu a kopie. „Prozraď mi jedno, Mário, jak poznáš, jestli je někdo blázen, nebo ne?“ Sant se zasmál. „Platí zde jedno staré italské přísloví: první stupeň šílenství je, když si někdo myslí, že je moudrý, druhý, když to o sobě říká nahlas. Ty se ale neboj, budeš v pořádku.“ „Děkuji.“ „Mám i své špatné stránky.“ „Například?“ „Říkám pravdu, kdy se mi zachce.“ „To by se mohlo změnit...“ řekla tajemně. „Jak?“ „Půjdeš teď ke mně na víno. Nemůžeš odmítnout,“ použila podruhé v krátkém čase iracionální argument, o to však účinnější. „Ve víně je pravda.“ Zaparkoval v luxusní čtvrti před jejím domem. Nízká dvoupodlažní budova stála na upraveném trávníku. Měla tvar dvou na sobě nepravidelně postavených kostek. Celá jedna stěna byla prosklená francouzským oknem, které vedlo přímo do zahrady. Za ním byl vidět nábytek od Kartella. Když vešli dovnitř, zničená Axa jen letargicky zvedla ucho. „Zavolám do nemocnice, že se zdržím.“ Zatímco doktor telefonoval, Stella se stihla převléci a nalít víno do pohárů. Oblékla si jemné večerní šaty na ramínka z materiálu, který připomínal satén. Obepínal její pružnou postavu jako jemné lupínky květů. „Na zdraví.“ Sant ochutnal husté červené, a ačkoliv nebyl takový znalec jako Valecký, musel uznat, že je výborné. „Chutná?“ „Jako ambrózie,“ přisvědčil. Zdálo se, že Anastázii odpověď zcela neuspokojila. Beze slov si spustila ramínko šatů a z hlubokého výstřihu nechala vyklouznout jeden ze svých vysoko posazených prsů. Namočila si prsty do vína a nechala kapat krvavé kapky na růžovou bradavku. „Nebude takto lepší?“ Sant bez jediného slova odložil pohár na stůl a sklonil se k prsu. Rozepla mu košili a přetáhla přes hlavu. To samé udělal on s jejími šatami. Přecházel prsty po teplé pokožce a po zářezech, které zanechalo těsné spodní prádlo. Měla postavu jako bohyně. Netrvalo dlouho a božstvo se zcela oddalo svému služebníkovi. Po milování leželi zamotaní do sebe a Sant cítil, že po takovém zážitku už jeho život nikdy nemůže ztratit smysl. I kdyby v životě už nic nedokázal a následující roky až do své smrti zcela promrhal, jeho život již nikdy nebude zbytečný. Anastázii naopak zaplavil pocit viny. Myslela na Janu, na to, jak ji podvedla. Byla na sebe naštvaná za to, co udělala. Rozzlobená na sebe, že ji to vůbec štve. Neměl důvod cítit se provinile. Ledaže by Janu milovala. „Je ti něco?“

108

„Ne.“ Pohladil ji po zádech. „Cítím se provinile,“ přiznala. „Proč?“ „Tak.“ „Ve vině je pravda,“ řekl a dál už nenaléhal. Na stoličce byla přehozená jeho bílá nemocniční košile. Zůstal na ní otisk Stelliny uplakané tváře, když ji nesl na rukou k rentgenu. Šmouhy od make-upu vypadaly jako stíny na turínském plátnu.

12 . V té chvíli v Janině tmavé komoře osvětlené červeným světlem probíhal porod fotografie, která se dostala k panu Stolárovi. Pacientovi, který byl urputně přesvědčený, že žena na fotce má ráda jen a jen jeho. Zarytě na tomto faktu trval. Na tom a na ničem jiném. Trpěl těžkou roztroušenou sklerózou a celý svět se mu už před dlouhou dobou rozplynul v iluzi vyvratitelnosti, obojakosti, mnohovýznamovosti a nedokazatelnosti skutečnosti. Život v jeho hlavě někdy vypadal, jako když se pustí film od konce. Lidé komicky ustupovali dozadu, zvedali ze země odhozené nedopalky a nafukovali cigarety. Pohyb tak chaotický, a přece se v jednu chvíli zdá, že v něm je pořádek a skrytý význam. Sant a Stella se na schodech před nemocnicí na chvíli zastaví. „Myslíte, že docela zešílím?“ ptá se herečka, krásnější než kdy jindy. Potom pokračují po schodech dolů. Pohledy novinářky a herečky se na vteřinu mnohomluvně připoutají k sobě. Dvě dominantní autority se setkají a zakrouží kolem sebe jako větve zakleslé ve vodním víru. Lesby mají v očích sílu dávno upálených čarodějek. Janin všeříkající pohled táhne Anastázii do kobek nekonečně dokonalé lásky mezi dvěma ženami. Stella svým nadhledem prosí kamarádku, aby jí dala ještě chvíli. Pohled novinářky však ztvrdne. Neúprosně ji odtrhne od jejího rytíře vysvoboditele, muže posledního v řadě milenců, na kterého bude vzpomínat i proti své vůli. Janiny oči nepřestávají volat. Jako velikou výčitku a optický zesilovač zvedá k očím fotoaparát se ztopořeným teleobjektivem. Tehdy Stella vzdoruje bleskovou křečí krku a hodí hlavou na stranu, aby tak byla najednou v okamžiku zalitá jako motýl do jantaru. Proč herečka, vědoma si své budoucí slabosti vůči Janě, vzdoruje dětským pohybem, který ji hyzdí, a přitom krášlí? Pohybem je ukotvená pevně ve své minulosti. V odlesku pitvajícího skalpelu příběhu ji můžeme vidět jako šestiletou, v krátkých šatičkách se dvěma copy, jak stojí vedle vysokých nohou svého otce. Její máma ji z druhého konce místnosti volá k sobě. Obsah slov je laskavý, ale tón odhaluje pravou, rozkazovačnou povahu ženy proti ní. „Pojď mě obejmout, Stházi!“ volá se svým německo-francouzským přízvukem. „Ne, zůstaň u mě,“ otec ji klidně hladí po vlasech. „No tak, pojď sem!!!“ „Ne, zůstaň.“ „Sthááázii!!!“

109

Chce být u otce, tajně ho miluje, a žena naproti ní je chce rozdělit, vzít jí potěšení ze života. Tehdy děvčátku vzdorovitě trhne hlavou, jako kdyby odhazovala z čela pevné kudrliny.

13. Jsem zvědavý, kdy zapomenu, jak se jmenuji. A nejen to – zapomenu, že jsem to vůbec já. Maroš Stolár. Doktor sedí naproti mně a čeká, co ještě povím. Skleróza je zvláštní nemoc, ale kvůli ní jsme na sebe nezanevřeli. Zapomenutí je jen důsledek. Nevím, proč mě sem zavřeli. Nejspíš mě sem šoupla manželka, to by jí bylo podobné. Nepamatuji si nic a k tomu ještě ty zvláštní sny. Dnes jsem se znovu celý zpotil. Zdálo se mi, že s přeplněným žaludkem, celý nafouknutý zoufale bloudím městem plným lidí a nemám, kde vykonat svoji potřebu. Výkaly se mi skoro tlačily ušima ven a já jsem se stále nemohl vymotat z davu. Tiskl jsem k sobě stehna, občas jsem se musel dokonce zastavit a lidé do mě vráželi. Musel jsem se pohybovat sem a tam. V některých chvílích jsem měl pocit, že mě to roztrhne. Když už jsem si myslel, že se hovny zadusím, našel jsem konečně jedno tmavé místečko v koutě dvora. Stáhl jsem nohavice a začal urputně tlačit, ale kupodivu to najednou vůbec nešlo a lekl jsem se, že jsem stolici zadržoval příliš dlouho. Začal jsem se bát, že už se nikdy nevyprázdním a že za několik dní umřu. Tlačil jsem, až se mi krev nahrnula do hlavy. Vtom to pomalu povolilo a z konečníku mi začal vycházet hrubý, štípající klas. Bylo to nekonečné, až jsem se podíval mezi své roztáhnuté nohy a celý jsem se zhrozil, neboť místo výkalů jsem viděl, jak ze mně vychází dlouhý, tlustý penis. Vtom mě probudila sestřička na ranní léky. Stojím v řadě, možná stejně jako každý den, možná jinak. Dostávám pilulky a vůbec nevím, zda to jsou ty samé, anebo docela jiné, či zda jsou vůbec moje. Za mnou stojí Dežanero. Ptá se mě, kde jsem zakopal poklad. Jednou si snad vzpomenu. Pro mě jsou samotné vzpomínky pokladem. Přede mnou stojí chlapík, který naopak léta pil, jen aby zapomněl. Lidé jsou zvláštní. Hlavně když si je nepamatujete. Proč jsem se dostal do této nemocnice, o které nevím, ani jak se jmenuje, ani kde je? Pro muže mého věku je minulost jedinou jistotou, jediným útočištěm, kde je vše neměnné a kde je možné najít ponaučení. Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nás Bůh nemůže vyhodit Jan Pavel II. Jenže skleróza mi moje útočiště vzala. Dostal jsem proto do pekla? Trochu se mi rozjasnilo, tyto věty mi něco připomínají. „Můžu vám položit otázku, pane doktore?“ Mário Sant neodpověděl. Zamyšleně se pohrával s nůžkama. Zdálo se, že mi nevěnuje pozornost a přemítá o svých věcech. Ale nebyl jsem si jistý, nevěděl jsem, co bylo před pěti minutama. Na moji paměť se nedalo spolehnout. Přivedlo mě to k myšlence, že nejen já, ale i ostatní lidé si pletou příčinu s následkem. „Je Bůh následek, anebo příčina našeho utrpení?“ zeptal jsem se. „Kdyby nás tak slyšela některá z jeptišek!“ zasmál se doktor.

110

A víc nic. Jaký jen byl pan doktor lehkovážný! Zhltl jsem jeho lehkomyslnost spolu s tabletkami. Frankl, kterého právě čtu, abych si procvičoval mysl, má k tomu jednu krásnou větu: 2 x 2 jsou 4, i když to říká blázen.

14. Mohl se někdo divit Máriovi, že je lehkovážný? Prožíval zázrak, našel svůj ráj na zemi. Miloval se se slavnou herečkou Stellou a plánoval s ní společnou budoucnost. Kolemjdoucí muži se za dvojicí na ulici ohlíželi jako za zjevením. Z každého ráje však jednou budeme vyhnáni a v tomto případě se z ráje měl vyhnat on sám. Skutečný záměr mladé ženy neviděl. Použila veškerý svůj talent s jasným plánem domestikovat a zkrotit Mária tak jako mnohé předtím, a mladý donchuan jí to jen usnadnil. Ale na rozdíl od kolegy Valeckého nemohl být ženě lékařem a milencem zároveň. Jednoho dne po divokém milování, ve chvíli sladkého nicnedělání a vrnění spustila: „Že mi vždy pomůžeš?“ „Samozřejmě.“ „Je to úleva, když vím, že jakkoliv mi kdy bude zle, můžu za tebou přijít a ty mi uděláš kontrolu rentgenem.“ „Počkej, s ozařováním musíme přestat.“ „Proč, když to pomáhá?“ „Tomu nevěříš ani ty sama.“ „Musím si za každou cenu udržet tu roli v divadle.“ „Neblázni.“ „Ale vždyť to nechci pořád, jen párkrát.“ Sant zbystřil, takové vyjednávání velmi dobře znal od narkomanů. Byla závislá na záření RTG? Komická představa. „Proč mi odpíráš pomoc?! Když mi bude zle, necháš mě se trápit?“ „Neber si to tak.“ „Takže už mi kontrolní snímky nedovolíš?“ Sáhla mu rukou na genitálie, aby ho obměkčila (sic!), ale on její ruku nervózně odstrčil. „Jaký jsi náhle necitlivý!“ „Počkej...“ „Aha, už vím! Ty jsi se chtěl se mnou jen vyspat. Tak co, líbilo se ti to, dosáhl jsi svého?“ „Stazi...“ „Necháš mně na holičkách? Co když ten nádor opravdu mám?! To už si rovnou můžu podřezat žíly!“ „To ne.“ „Ale ano!“ „Anastázie, vzpamatuj se!“ „Když žíly, tak žíly, jak chceš.“

111

Vyskočila pružně z postele, přeběhla do vedlejší místnosti a zabouchla za sebou dveře. Otočila klíčkem v zámku. „Máš mě na svědomí, Sante!!!“ Čekala, že Mário vyskočí a bude s prosením bouchat na dveře a přemlouvat ji, aby se neřezala? Asi ano. „Už píši dopis, ve kterém o tobě všechno povím,“ křičela zpoza dveří. Věděl, že se nemusí bát. Dokázal si živě představit, jak herečka, vžitá do své role uražené ženy, namísto toho, aby hledala nůž, stojí před zrcadlem a zahání smutek zkoušením šatů ze skříně. Zavřel oči a představoval si ji, jak vysoká a nahá stojí před zrcadlem a na hlavě si rukama s vyholeným podpaždím upravuje velký barokní klobouk, který si nechala z divadelního kostýmu. Nebyl ani zklamaný, že se jeho láska hroutí, byl to od začátku spíše milostný sprint než maraton. Pociťoval lehký smutek. Láska padla na asfalt v dýchavičném záchvatu. Vycítil, že herečka nemůže být v posteli šťastná jen skrze něj. Anastázie Stella potřebovala k orgasmu zaručeně jen tři věci. První byl opojný sekt slávy, který omámí a lehce vyprchá, druhým se stal penetrující prostředník RTG a tu třetí ingredienci nikdo na světě neznal. Sant vzplanul touhou po Stelle, ale na to, aby si svoji touhu udržel, potřeboval cítit, že Stella je stejně tak přitahována k němu, že je schopný udělat ji nejšťastnější na světě. Nezoufal si však, nezatracoval své nešťastné lásky (i když jich bylo jen několik), umožňovaly mu více rozepnout křídla osobnosti v jeho konečném těle. Byl jimi docela vyplněný, pozoroval, že mu dávaly víc než malý erotický úspěch. Velká láska musí skončit brzy, aby neskončila špatně. M. Kopecký

15. „Umírám.“ Jana mlčela. Hlas v telefonu pokračoval. „Jsem na dně.“ Novinářka cítila velké zadostiučinění. „Už mi nikdo nepomůže!“ plakala Anastázie do sluchátka. „A co ten tvůj doktůrek?“ „Je to sviňák. Podvedl mě,“ rozplakala se ještě víc. „Přijď za mnou.“ Herečka okamžitě dorazila taxíkem a toho dne spolu poprvé spaly. Novinářka ji svými fikanými řečmi dokázala uklidnit a přefiknout. Když se oblékly, tak se nad kávou smály jako dvě odvěké spiklenkyně. „Rentgen tě jako jediný uklidní, že nádor nemáš, tak o čem ještě mluvit?!“ bouchla do stolu Jana. „Ale jak se k němu dostat?“ „Žádný muž námi nepohrdne.“

112

„Myslíš Dusiče?“ „Hm.“ „Není už trochu starý?“ „Nemyslím. Zítra to zařídíme. Zapamatuj si, moje drahá, že muž stárne až tehdy, když je jeho prostata větší než jeho mozek!“ Druhý den vyrazily na nákupy po butikách a celý den se prohrabávaly v luxusních šatech. Koupily několik kusů luxusního spodního prádla. S radostí malých dětí, které objeví klouzačku, vcházely spolu do kabinek a zkoušely jeden model za druhým. Potom koupily lahve alkoholu a těsně před koncem pracovní doby vyrazily do Dusičova království. Anastázie klepala podpatky po chodbě jako divoká kobyla na parkuru. V minulém životě musela tato žena inspirovat flamenko. Vstoupili na oddělení radiologie. Doktor se právě převlékal v šatně. Jana zaklepala na dveře zátkou od šampaňského. „Kdo je?“ „Svědkové Lahvovovy.“ Muž s brunátnou unavenou tváří neváhal svlažit svá věčně vyprahlá ústa kapkou drahého alkoholu. Popíjely a herečka se nervózně smála, neschopná uvolnění kvůli svírání na prsou. Myslela na ztracenou roli. Když už byly v dobré náladě, Jana navrhla: „Nechceš si nás nafotit?“ Ukázala velevýznamně na rentgen. Muž kývl blahosklonně rukou jako sám císař Nero. Stella, která úzkostlivě čekala jen na tuto chvíli, hned shodila své svršky. Vlezla do mezery přístroje a Dusič zhasl. Začalo focení všepronikajícím zářením, které má ve své podstatě odhalovat, ale nezachycovat. Na rozdíl od fotografií Jany Halpnerové. Na fosforeskujícím štítu se objevil rozmazaný obrys nahé ženy. Zakroužila boky a prudce dýchala vzrušením. Opilý lékař cvakal spínačem a prskal při tom na zažloutlou ochranou olověnou pogumovanou zástěru krůpěje drahého vína. Jana do něj lila skleničku za skleničkou. Svůdný pohled do vnitřností její milenky vyvolal explozi tělesných pocitů. Ztěžklá prsa se jí ještě stále drala ven. Vysvlékla se a vlezla si k Anastázii. Začaly se opilé lízat. Obraz na světélkujícím štítě se zavlnil. Údy se propletly. Probuzený radiolog sledoval, jak malé tenké kostičky na rukou žen vnikají do průhledných vnitřností. Jana opatrně položila Stellu omámenou štítkováním na rentgenový stůl. Stella tiše sténala. Netrpělivému Dusičovi se to asi zdálo dlouho, a tak vykřikl nestydatým tykáním: „Pohni kostrou!“ Dvě lebky se na něj zpoza štítu podívaly prázdnými jamkami a jedna kývla svou vyhublou paží. Jakoby pochopily nedokončenou ironii jeho výkřiku. Smrtky s očima šikmýma jako kosy roztáhly nohy a záření jim vnikalo do těl jako úd krále, který má právo první noci.

16. Anastázie Stella se s pomocí Jany natolik zotavila, že se mohla vrátit k nedokončené divadelní hře. S hercem stály na schodech do kostela. V poslední scéně se sestřička, kterou hrála, po všech peripetiích vdává za doktora, který o ni usiloval. Nejraději by kolegu herce kopla do rozkroku za to, jak ji pokaždé chytl za zadek.

113

„Miluješ mě?“ ptala se ho. „Ani smrt nás nerozdělí.“ „VYDRŽTE, Á STOP!“ křičel režisér. „Můžete jít od sebe.“ Anastázie herce ještě naposledy objala a potom mu vrazila koleno mezi nohy. Ženská část štábu zatleskala. Herec na zemi se schoulil do klubíčka. Stella pohodila vlasy. Cvaklo několik blesků. Jana tajně vpustila novináře do sálu. Anastázie Stella byla na vrcholu slávy, psaly o ní všechny noviny. Vyšla jako Večernice na stmívající se obloze.

*** O dva měsíce později se zablýskla další hvězdička v temnotě. Slza dopadla na černý satén a zůstala na něm jako krůpěj rosy na lupenu růže. Za ní další a další. Sant, neschopný slova, sledoval ve své pracovně plačící Janu, celou v černém. Hrdlo měl stáhnuté a v očích ho začalo řezat. Novinářka sáhla do kabelky a podala mu fotografii. Na snímku byl Mário s Anastázií, jak zavěšeni do sebe jdou po schodech dolů. Co mi tím chtěla naznačit? Sant nevěděl. Přemýšlel nad nimi dvěma víc, než bylo zdrávo. Sžíral se představou dvou krásných žen ve společném objetí. V jeho snech zářila herečka slabým zelenkavým světlem. Vyčítal si, že dopustil, aby mu Anastázie vyklouzla a pokračovala dál ve své vražedné terapii. Neboť teď už bylo jasné, že neustálé ozařování zhoubnými paprsky, které v ní jako jediné dokázalo zahnat strach z rakoviny, v herečce rakovinové bujení nakonec samo vyvolalo. Nejprve zešílela mysl, potom buňky. Čím byla Anastázie Stella blíže smrti, tím větší měla úspěch. Na rozdíl od ostatních lidí, kteří se těsně před smrtí křiví, hrbí a zapáchají, byla čím dál tím víc neodolatelná. Sant se sám sebe ptal, čím to je, že ženy smrtelně nemocné jsou tak krásné. Kdyby smrt neexistovala, bylo by ji potřeba vymyslet. Voltaire Anastázii Stelle nabídli hlavní roli ve filmu a druhý den objevili na rentgenu smrtelný stín. Na plicích měl tvar jako špičatá hvězda. Telefony začaly zvonit do všech stran jako umíráček. Bledá a vyhublá žena vamp se stala idolem století pro muže a po nocích se tulila k Janě, která ji provázela na každém kroku. Potom uveřejnila o Stelle svoji reportáž. Přinesla mu snad Jana fotografii proto, aby se zbavila části viny? Věřila do poslední chvíle, že tak jako se ona zbavila těhotenství, tak se Anastázie zbaví nádorové bulky? Prach si a v prach se obrátíš. Farář pokračoval ve své řeči. Na pohřbu byli všichni, chyběl jen Anastázin otec. Ve jménu otce i syna… Matka přijímala vyjádření soustrasti s hrdostí anglické královny. Amen. Za jejími zády se povídalo, že žárlila na Stelliny úspěchy, a proto nepřipustila, aby na náhrobku bylo umělecké jméno slavné dcery. Už mě obklíčily smrtelné steny úzkosti záhrobí. Trvala na jejím občanském jménu. Do mramoru nechala vyrýt:

114

Anastázie Stolárová Smrt nás nerozdělí. Vzpomínáme na věky. Sant v pracovně rozstřihl fotografii na dva kusy.

17. Stellin otec odložil fotografii na stolek, světlo na chodbě blázince zhaslo a on se uložil ke spánku. „Ta žena mě jako jediná měla ráda, mě a nikoho jiného. Možná se jednou setkáme, otevře se brána a já ucítím znovu její vůni a cupitavé kroky. Je jediné, co mě ještě drží při životě. Nevím, jak se jmenuje, ale v duchu ji nazývám mojí Anastázií, což řecky znamená Vzkříšení.“

115

Č Á S T P ÁTÁ B A RO N P R Á ŠI L 1. Zazvonil telefon a všichni v ordinaci strnuli. Valecký natáhl ruku a držel ji nad zvonícím sluchátkem. Nehybně čekal, dokud se ještě několikrát neozve. Antonie, která ho sledovala, zavrtěla nad jeho počínáním hlavou. Dělal to pořád z nějakého hloupého zvyku, jako kdyby se chtěl ujistit, že volají opravdu jemu. Dnes očekával, že mu zavolá některá z dcer, aby se domluvili na programu přes víkend, který teď připadl jemu. Nerad si to připouštěl, ale po dětech z předcházejícího manželství mu bylo občas smutno. Navzdory tomu, že bývalou manželku nenáviděl. Vždy se snažil na víkend vymyslet nějaký zajímavý program a nikdy neupřednostnil své milostné avantýry před potomky. Na tento víkend však ještě program vymyšlený neměl. Litoval, že nemá syna. Pro dvě mladé dcery se mu zábava na sobotu a neděli vymýšlela hůře. Byly to už velké slečny. Nejraději by s nimi odcestoval někam k moři. Na vteřinu, když zavřel oči, a ocitl se na vysoké skále ovívaný větříkem a pod ním dole, kde končila hustá zelená vegetace, vyčníval do azurového moře půlměsíc žluté písčité pláži, která se hemžila lidmi. Telefon opět zazvonil. Jeptiška nervózně přestoupila z nohy na nohu. Od té doby, co na primářském postě zastupoval Spodka, měl práce nad hlavu. Když byl Spodek v práci, Valecký stál odstavený na druhé koleji. I když byl lepší operatér než primář, šéf ho pouštěl jen k nepodstatným zákrokům. Žárlivě střežil své teritorium, nechtěl, aby mu talentovaný kolega přebral klientelu a zdokonalil svoji zručnost. Valecký v kapse potěžkal nově nabytý těžký svazek primátových klíčů, se kterým získal absolutní svobodu pohybu po nemocnici, byl na něm klíč od Spodkovy pracovny a také od místnosti s ultrazvukem. Primář před kolegy místnost s novou drahou technikou zamkl, aby k ní měl přístup jen on. Doktorům na oddělení nechával jen papírování. Teď se Valeckého (zdravotní) karta obrátila k lepšímu. Primář byl po havárii v autě dlouhodobě neschopný práce (podle Valeckého však byl práce neschopný odjakživa). Valecký nevěděl, kam skočit dřív. Telefon znovu zazvonil. Z ambulance asistované reprodukce běžel gynekolog hned na operační sál a potom až do večera vyšetřoval moderním přístrojem gravidní pacientky. V temné místnosti ševelila sonda ultrazvuku do noci jako netopýr a odhalovala zárodky nových lidí v mladých ženách. Marie si stěžovala, že je málo doma, ale byla šťastná. Mohl dohnat všechno, co v posledních letech zameškal. Nepřítomnost primáře měla i své nevýhody. Kompetence si musel rozdělit s hlavní sestrou Antonií, která se mu neustále pletla pod nohy. I před chvílí jeptiška vykročila k telefonu, aby ho zvedla dříve než gynekolog. Avšak on jako první natáhl ruku a sestřička zůstala na půl cesty. Namísto telefonu přistoupila ke Světlaně, která právě vešla na kontrolu, jednou rukou jí vzala svetřík a druhou ji usadila na kozu. Mlčky se pozdravily. „Jak se má maličký?“ zeptala se řeholní sestra. „Dobře, teď je u babičky.“

117

„Pssst!!!“ okřikl je doktor a zvedl sluchátko. Podívaly se na sebe a Světlana se dětsky zašklebila a obrátila oči v sloup. Antonie se s pochopením usmála. Měla primářovu dceru ráda. Světlana byla jednou z mála těch, kteří ji chápali. Mnoho lidí ji nedoceňovalo. Věděla, že ji někteří nenávidí. Jen proto, že chce pomoci, že prosazuje ve světě dobro. Vedlo to často k hádkám, především s doktorem Valeckým, kterého se snažila při každé příležitosti napravit a spasit. Považovala to za své poslání. Byla rozhodnuta použít k jeho nápravě každý prostředek. Cítila se jako misionář, který chce vysvobodit duše primitivních indiánů ze zatracení. Byla to těžká práce. Stačilo jí napravení i jednoho „primitiva“, aby měla misionářství občas plné zuby. Měla pocit, jako by ji dennodenní styk se zkaženým Valeckým měnil, neznatelně ovlivňoval a posouval směrem, kam v žádném případě nechtěla. Nemohla se však od něj vzdálit, pokud ho chtěla pro primářovy potřeby sledovat, pokud ho chtěla spasit. Každý den se před spaním modlila za jeho duši. „Prosím? Gynekologická ambulance,“ řekl do sluchátka doktor Valecký. „Spodek,“ představil se rozkazovačně hlas na druhém konci drátu, komicky zkreslený přenosem přes kilometry telefonních kabelů. Nikomu však do smíchu nebylo. Valecký čekal, že se ozve některé z jeho dětí, teď však jen výstražně zvedl ruku a podíval se na obě ženy v jeho ordinaci, aby se šramotem neprozradily. „Jak se máte, pane primáři?“ ptal se nahlas a snažil se, aby jeho slova nevyzněla výsměšně. „Čím dál tím líp. Nehledal mě někdo?“ „Ne, pokud vím. Koho máte na mysli?“ „To je jedno, dejte mi k telefonu Antonii!“ Valecký si sestřičku podezřívavě přeměřil pohledem. „Teď tady není,“ řekl s ledovým klidem. Antonie otevřela ústa, aby se ohradila, ale nevydala ani hlásku. Podívala se na Světlanu. Věděla, kvůli čemu Spodek volá, sama mu prozradila, na kolikátou hodinu je jeho dcera objednaná. Teď se však nemohla prozradit. Kdyby něco řekla, třeba jen slůvko, důvěra, kterou k ní Světlana měla, by se ztratila. Dcera se otci snažila vyhýbat, kde se dalo. Otec ustoupil z mnoha věcí, ale to, že si za gynekologa vybrala doktora Valeckého, jeho nenáviděného podřízeného, nemohl přenést přes srdce. „Tak mi dejte Světlanu!“ rozčiloval se do telefonu. „Co by tu dělala?“ Lež z jeho úst byla uvěřitelnější než pravda. Měl léta tréninku. Valecký lhal, i když nemusel. Zdálo se, že mu samotné lhaní způsobuje návykové potěšení. „Nezahrávejte si se mnou, kolego!“ vyštěkl hlas ze sluchátka. „Kdy se vrátíte do práce?“ „Včas, přijdu včas.“ „Nemůžu se dočkat.“ Tu již Valecký ironii v hlase neovládl. Spodek to však přešel bez povšimnutí. „Kdyby mě někdo hledal, tak řekněte, že jsem nyní indisponovaný, nevíte, kdy přijdu, ležím doma a nevycházím z postele.“ „V pořádku,“ řekl Valecký a v duchu uvažoval nad tím, zda primář nemluví z cesty. Snad se při autonehodě, když narazil do vrátnice, neudeřil do hlavy? Představil si ho, jak zesláblý

118

a vyhublý leží v pyžamu pod peřinou, vedle postele telefon. Neustále někam do nemocnice telefonuje, sem do ambulance, na oddělení, na operační sály, anesteziologii, snaží se řídit nemocnici na dálku. Lidé si z něj potajmu utahovali, všechno beztak musel zabezpečit Valecký, kterému by se teď hodily dvě ruce navíc. Proč se ale primář tolik zajímal, jestli ho někdo nehledal? „Teď mi dejte k telefonu Světlanu!“ zaskočil ho znovu primář. „Už jsem vám řekl, že Světlana tu není,“ zatloukal Valecký a Světlana, která seděla na koze, mu mlčky děkovala vřelým pohledem. Od té doby, kdy se viděli poprvé, se vůbec nezměnil. Měl stále šibalsky špičatá ouška jako faun a pod vyžilýma očima měl lehce naznačené tmavé kruhy. Plně doktorovi důvěřovala. Bez něj by si ten maličký kousek samostatnosti, který se jí podařilo vydobýt, neudržela. Na kontrolní vyšetření přišla tajně a myslela si, že pro ni přijde Petr, aby společně odešli k rodičům (jako by tu vůbec nebyla). Každou chvíli musela nakojit malého. „Zavoláte mi, když přijde?“ „Ano, spolehněte se.“ Valecký odložil telefon a Světlana se s ulehčením svalila na lůžko. Valecký se pokusil o úsměv. „Děkuji, že jste mě neprozradil.“ „Rádo se stalo.“ „Lhát jste však neměl, to je hřích,“ zavrčela za jeho zády Antonie. Viděla, jak jsou oba spiklenci spokojeni, naivně si mysleli, že primáře převezli. Mýlili se, pravidelně informovala primáře o všem, co se v nemocnici děje. „Hřích?“ ptal se Valecký, zatímco ležící Světlana roztáhla nohy a zasunula je do držadel na koze. Pohotový Valecký toho využil a otočil se k Antonii, ukázal zrcátky, která držel v ruce, na ležící ženu. „Tlučte a bude vám otevřeno.“ Nikdo se však nesmál.

2. Taxík přijel za vrátnici nemocnice a na tachometru zasvítila číslice 666. Petr začal hledat peněženku a peníze v ní. „Péťo, už by sis měl udělat řidičák,“ řekl kamarádsky řidič. Vybral bankovky a podal je taxikáři. „Někdy později,“ řekl Spodkův zeť a vystoupil. Taxík se pomalu otočil a zmizel za rohem. Vtom si Petr všiml, jak se na něj někdo dívá. Pod stromem, trochu opodál, z poloviny skrytý za budovou seděl na lavičce shrbený jeho bratranec Mário. Zamyšleně potahoval z cigarety, občas se smutně podíval na vchod do nemocnice, jako by čekal, že někdo přijde. Poodešel k němu. „Vidím, že pracuješ.“ „Stejně tak jako ty,“odpověděl mu Sant a potáhl z cigarety.

119

„Přišel jsem pro Světlanu. Jdeme k rodičům a ona chce, aby to vypadalo, že jsme byli celou dobu spolu. Nesnáším, když žena takto šidí muže. Někdy tchána lituji,“ řekl Petr a během řeči frajersky vytáhl chromovanou vyleštěnou placatku s monogramem a natáhl ruku k Máriovi. „Dáš si?“ „Ne, dík.“ Petr si lokl. „Proč tu vlastně sedíš?“ Sant se těžce povzdychl a zadíval se na stranu. „Čekám na dědu. Volal, že se na mě přijde podívat.“ „Aha, bojíš se, že ten dement zabloudí.“ „Z tvých slov je cítit předmětovou katexi saturovaného oidipovského komplexu,“ řekl Sant smrtelně vážným tónem. Volil naschvál těžko srozumitelná slova hraničící s nesmyslností. Na Petra měl už dávno vlastní názor. „Vím, že neděláš psychoanalýzu, tak nemachruj.“ Sant neodpověděl, jen se podíval do země. Petr se podíval na hodinky. „Ale i když nejsi analytik, mohl bys mi něco říct? Minule jsem tak přemýšlel v baru, víš v tom novém řeckém Kourdikas. Výborné chlazené uzo. Přemýšlel jsem nad tím, proč musí být každý, kdo chce být analytikem, sám analyzovaný.“ Mário pokrčil rameny. „To je jednoduché. Proto, aby se zbavil vlastních nevědomých konfliktů, které by později mohly být v jeho další psychoterapii brzdou, dokonce by mohly škodit.“ „Takže se to nedá nějak obejít, není nějaká výjimka? Nestačilo by, když by se budoucí psychoanalytik analyzoval sám?“ „Myslím, že ne. Copak, snad nechceš být psychoanalytikem a učení pověsit na hřebík?“ „Neblázni! Ale uvědomil sis někdy, že Freud se nikdy nepodrobil psychoanalýze u někoho jiného? To je neospravedlnitelná chyba v základech celého učení, celého systému, který potom stojí, víš za co.“ „Uhm,“ přikývl se shovívavým úsměvem Sant. „Vytvořil si nad uzem nový úzus.“ Nemínil se s Petrem hádat stejně tak jako s ostatními, kteří své názory stavěli na povrchních znalostech. „Aha, nejde tam děda?“ ukázal najednou na malou shrbenou postavičku, která se plahočila do kopce k nemocnici. „Kde? Nic nevidím,“ lhal Petr. „Nechceš na něj počkat?“ ptal se Sant a díval se do dálky znaa dědu, kterému se připletly do cesty střepiny na zemi. Smýkla se mu na nich hůl, zpomalil, skoro se až zastavil, bál se, že se pořeže. Do cesty mu také vešli sklenáři s velkou skleněnou tabulí, starý člověk o ně zavadil, když se snažili manévrovat. V noci kdosi rozbil velký skleněný výklad v drahém značkovém obchodě s obuví a nyní je honili, aby bylo okno do oběda zasklené stejně jako předtím. Kapitalisty nezajímalo, že místo činu policie prohlížela ještě před půlhodinou. „Když by to byl on, počkal bych s tebou, ale kdo ví, kdy opravdu přijde,“ řekl Máriův bratranec. „Jdeme. Světlana mě čeká.“

120

Sant mu, zahleděný do dálky, podal ruku a Petr vyběhl po schodech nahoru. Záleželo mu na tom, aby přišel včas, už i tak se dost zapovídal. Podíval se na hodinky a u vchodových dveřích se srazil s Dusičem. „Dávejte pozor!“ osopil se na něj. Rentgenolog jen flegmaticky zahučel a pokračoval dál ve zmuchlaném plášti, oblečeném stejně tak jako šaty, se síťovkou v ruce šel do samoobsluhy, která se nacházela nedaleko areálu nemocnice, koupit si láhev piva. Petr přiběhl k ambulanci právě ve chvíli, když za dveřmi zazvonil telefon. Rozhlédl se po čekárně. Světlanu nikde neviděl. Hlavou mu proběhly katastrofické představy. Vynořily se zpoza rohu jeho mysli jako gauneři na motorkách a s děsivým chechotem profrčely před jeho oči se zdviženým prostředníkem. Světlana určitě ležela někde v suterénu na chromovaném těle, bledá, bez kapky krve. Srdce se mu na chvíli sevřelo a vynechalo jednu dobu, jako by se zaseklo. Čekal, že se dveře na ambulanci každou chvíli otevřou a jemu se soucitným výrazem v tváře oznámí… Nadechl se a představy odehnal. Rozhlédl se kolem sebe. V čekárně seděl jen jeden vyplašený párek. Mohutný ramenatý muž, jemuž se ve tváři zračilo málo rozumu. Na lavici vedle muže ležela kniha. Za ruku ho držela štíhlá, elegantně oblečená žena s kvalitním make-upem. Petr měl pocit, že její tvář odněkud zná. Vypadala jako herečka. Náhle nevěděl, co si počít s rukama. „Neviděli jste moji ženu?“ ptal se. „Dlouhé kudrnaté vlasy, opálená…“ „Dceru pana primáře Spodka?“ ptala se štěbetavě žena. Petr přikývl. „Právě šla dovnitř,“ řekl vážně muž. „Děkuji,“ řekl Petr a sedl si naproti. Mohutný muž promluvil tak slabým hlasem, že i Petrovi, který nebyl bůhvíjaký znalec lidí, bylo hned jasné, že se oba něčeho bojí. Seděli docela tiše, když se najednou zpoza dveří v ordinaci ozvalo: „Už jsem vám řekl, že tu Světlana není!“ Petr se podezřívavě podíval na dvojici. Muž sedící naproti překvapeně pokrčil velkými rameny. „Určitě šla dovnitř,“ řekla omluvně žena. „Vy znáte moji manželku?“ ptal se Petr s nedůvěrou. „Od vidění,“ řekla žena, potom se podívala na svého partnera, jako kdyby žádala povolení, a pokračovala: „Pracovala jsem několik let tady v nemocnici, na psychiatrii.“ „Na psychiatrii? Tam dělá můj bratranec, doktor Sant,“ řekl Petr a nedovedl si vysvětlit, že na chvíli zavládlo trapné ticho, které přerušil ramenatý muž. „Vy tedy musíte být Petr.“ Nyní byl překvapen on. „Aha, kdo všechno mě nezná!“ „Jsem Máriův bývalý spolužák. Snad bychom se už mohli představit,“ řekl žoviálně muž. „Franta Řezník a to je má manželka Ivon.“ „Petr Šuster,“ podali si ruce. „Jak se má pan primář? Slyšela jsem, že měl nehodu.“ „Ano, nějaký slepý blázen z psychiatrie mu vběhl v noci do cesty.“ „Naštěstí se nikomu nic nestalo,“ vzdychla Ivon.

121

„Bláznům se nikdy nic nestane. Zato tchán má popálenou půlku těla.“ „Opravdu? To musí být hrozné. Jak to zvládá?“ „Jak by to zvládal!? Jak se můžeš ptát na takové samozřejmosti,“ vmísil se rozhovoru její manžel. „Stejně tak jako já je z Hnutí. Tam jsou jen silní správní chlapi. Nebo ne?“ „Jak říkáte,“ přisvědčil Petr, kterému byla politika docela ukradená. Z muže však cítil peníze. „Myslím, že už jsem vaše jméno někde zaslechl,“ řekl. „V souvislosti s nějakým dobrým obchodem.“ Řezník povyrostl. „Nepřehánějte.“ „Nejste to vy, kdo staví tu ohromnou přehradu za městem?“ V té chvíli se dveře na gynekologické ambulanci otevřely. Vyšla Světlana, živá a zdravá. Strach z něj opadl. Pocit, který úzkost nahradil, mu však vyrazil dech. Ve chvíli, když Světlanu uviděl, pocítil zklamání. „Ahoj,“ políbila se s manželem. Jemný ženský nos zachytil, že je znovu napitý. „Vidím, že se bavíš.“ „Dovol, abych ti představil své nové známé.“ Navzájem si potřásli rukama. Ivon v duchu žárlila. Od té doby, co si vzala Řezníka, nezadržitelně stoupala na společenském žebříčku. Byla ráda, že se seznámila s dcerou primáře Spodka. Když unikala před Santem, před jeho vášní, před sebou samou, tak se každá příčka na žebříčku společnosti stávala kilometrem, prodlužující se vzdáleností. Za sebou nechala své chudé rodiče, kamarádky i kolegyně z oddělení. Dnes už se jí dařilo být krok před ostatními i v útěku před milencem. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Utekla před Santovou láskou, která byla už dávno minulostí, a žila jen v ní. Neuvědomovala si, že právě její vendeta ji k němu poutá, že je tím posledním, co je spojuje. Společné dítě mělo být definitivní výhrou, pomstou milenci, na kterého chtěla jednou provždy zapomenout. Jenže potomek nepřicházel. Nemohla mít dítě, které by ji osvobodilo od Santa. Dohánělo ji to k zuřivosti. Zdálo se, že těsně před cílem prohraje. Když se dozvěděla o své neschopnosti zplodit dítě, neudržela se a vybuchla trpkým smíchem. Byla to ironie, kolik let zbytečně brala antikoncepční pilulky, aby neotěhotněla. Kolikrát probděla noci, když se obávala, že se Santem otěhotněla, v duchu už stokrát vysvětlovala svůj poklesek manželovi. Teď to měla jakoby za trest. Ode dne, kdy lékař stanovil diagnózu neplodnosti, se zamýšlela i nad věcmi, které se jí předtím zdály být samozřejmé. Měla na to mnoho času. Věčně seděla v čekárně u lékaře. Chodila k němu jako na klavír. Na začátku se cítila izolovaná, jako by byla jedinou ženou, která nemůže mít dítě. Před rodiči to tajila. Když na ulici uviděla svoji kamarádku s kočárkem, zdaleka se jí vyhnula, každá zmínka o dítěti ji rozčílila. Pociťovala zmatek, hněv. Toužila po dítěti a najednou neuměla najít východisko. Její sebevědomí kleslo na bod mrazu. Vzpamatovávala se jen velmi pomalu. Z ambulance se ozval hlas sestřičky, který ji volal dovnitř. „Musím už jít,“ řekla. „Ano, škoda, že je to tak narychlo,“ řekl Petr.

122

„Vždyť není všem dnům konec,“ řekl zamyšleně Řezník, který zaregistroval Ivonino nadšení a rozhodl se ho využít. „Víte co? Co byste řekl na společnou večeři? Zvu vás.“ „Fajn.“ Potřásli si rukama. Světlana s Petrem se rozloučili a odebrali pryč. Ivon vešla do ordinace a Řezník osaměl. V duchu si mnul ruce. Po dlouhé době znovu mohl vyrazit do společnosti. Ivon začala po svatbě čím dál tím víc žárlit. Zbystřila pozornost pokaždé, když se v jeho blízkosti ukázala nějaká žena. Manžela pouštěla z domu samotného málokdy. Chybělo mu to, chtěl ukázat schopnosti a vědomosti, které pochytil od doktora Valeckého. V gynekologovi nalezl ochotného učitele a vzor společenského chování. Pokaždé musel obětovat nemalé peníze, které doktorův gurmánský jazýček požadoval, ale nelitoval. Investice se někdy může vrátit ze strany, ze které to ani nečekáme. Rok po svatbě zjistili, že bez lékařské pomoci nemohou mít potomka. Pro jeho ego to byla velká rána. Odmítal se o tom bavit, ale Ivon chtěla mít dítě stůj co stůj, byla tím posedlá. Někdy měl pocit, že to přesahuje normální mateřské city. Nikdy by nebyl přistoupil na vyšetření, nikdy by nedovolil, aby jejich dítě vzniklo umělým zákrokem. Hnusila se mu představa, že cizí muž umístí plod dítěte do těla jeho ženy. Jako do krávy v maštali! Nakonec ho však Ivon zlomila. Když si jako gynekologa, který to měl provést, vybrala doktora Valeckého. Zalistoval v knize Založení Říma, kterou si přinesl ke čtení. Po chvíli se otevřely dveře a vyšla jeptiška v kutně. Podala mu umělohmotnou nádobku jako tubu od léků. Bylo zvláštní přijmout z jejích rukou kelímek, který měl naplnit svými spermiemi. „Nechejte to potom tam. Nemusíte mi to sem nosit,“ řekla ostrým hlasem kazatele. Mlčky přikývl a odebral se do masturbatoria. Místnost byla nevelká, ale pro jednoho člověka komfortně zařízená. Bylo tam pohodlné křeslo, malé umyvadlo s tekutým mýdlem a utěrkou. Věšák, zatemněné okno se stáhnutými žaluziemi, televizor s videem. V koutě byly na hromadě erotické časopisy a několik pornokazet. Snažil se v místnosti zabydlet, nechtěl hned přistoupit k věci, i když na druhou stranu se nechtěl příliš dlouho zdržet, aby si jeptiška nemyslela, že si užívá. Odložil knihu, odšrouboval uzávěr z plastové nádobky a připravil si ji na stranu. Vzal do rukou několik erotických časopisů, pomalu, bez zájmu jimi listoval, čekal, až ho něco upoutá. Většina obrázků mu najednou připomínala spíše fotografie z anatomického atlasu než něco vzrušujícího. Překvapilo ho, že pod vrchní vrstvou časopisu byly položeny nůžky, které tam někdo zapomněl, anebo je tam snad připravila nějaká slitovná duše. Podíval se na hodinky a najednou měl pocit, že se uvnitř zdržel příliš dlouho. Postavil se k umyvadlu a rozepl si poklopec. Listoval dál v časopisu, který ho nejvíce zaujal. Erekce se dostavila až po chvilce, cesta k cíli však trvala déle, než očekával. Snažil se myslet na něco vzrušujícího, ale nedařilo se mu to. Erekce mírně ochabla, neuměl se uvolnit, zbývaly už jen modelky z Playboye jako poslední záchrana. Usmíval se při pomyšlení na Ivon, která ve své touze po dítěti musí být, navzdory žárlivosti, vděčná množství cizích žen na erotických fotografiích, se kterými se teď miloval. Na chodbě se ozvaly kroky a hlasy. Znovu ho to vyrušilo. Počkal, až ztichnou, a začal znovu. Fotografie ho vzrušovaly, ale nebylo to úplně ono. Bylo to velmi umělé, technické.

123

Chtěl mít úkon co nejdřív za sebou. Vtom se na chodbě za dveřmi ozvala rychlá chůze ženy na podpatcích, která prošla kolem. Ani nevěděl jak a vzrušilo ho to natolik, že jen tak tak stihl mléčnému výronu nastavit plastikovou tubu. Vtom zazvonil jeho mobil. V duchu zaklel, že ho zapomněl vypnout, nejdřív ho nechtěl zvednout, vždyť měl v jedné ruce nádobku a v druhé svůj nástroj, byla to komická situace, ale zvonění mobilu se v malé místnosti ozývalo hlasitě, a tak, když se na vteřinu zastavil, odložil nádobku na stranu a přijal hovor. „Jak se máš?“ ozval se hlas jeho matky. „Dobře, ale teď nemůžu mluvit, jsem u lékaře,“ řekl přiškrceným hlasem. „Co říkáš? Nerozumím!“ „Jsem u lékaře,“ zopakoval hlasitěji. „Aha, a jak jste pokročili?“ „Teď nemůžu mluvit, musím končit,“ řekl podrážděně. „Aha, dobře, ještě se mi ozvi.“ „Ozvu se, měj se.“ „Ahoj.“ Naštvaně vypnul mobil, i když věděl, že už je pozdě. Zašrouboval nádobku a oblékl se, zkontroloval v zrcadle své oblečení a vyšel. Ivon už netrpělivě postávala v čekárně. Bála se, že by mohl přijít Sant. Tak jako v mnohých jiných případech i u ní bylo utajované přání pramenem jejího strachu. Řezník ukázal pyšně nádobku, snažil se tvářit jako hrdina. Zaklepal na ambulanci. „Říkala jsem vám, abyste mi to sem nenosil!“ osopila se na něj jeptiška, když jí podával nádobku s mléčným obsahem. „Mám to odnést zpátky?“ zeptal se Řezník hláskem malého chlapce. Chvíli se na sebe přes dveře dívali. „Dejte to sem,“ řeholní sestřička vzala rozhněvaně nádobku se spermiemi a zabouchla mu dveře před nosem. Obrátil se na Ivon. „A takto se nám narodí dítě!“ usmál se jako chlapeček. „Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptala se místo odpovědi.

3. V tu dobu byl Sant s dědou, který si v posledních týdnech zvykl stavit na kus řeči. Starý Jehuda se sice zbavil břemena knihovny, ale začalo ho trápit něco jiného. Vnukovi to neprozradil, ale dělal si o něj starost. Chtěl přijít na to, jak by mohl Máriovi pomoct. Když stařec odešel, Sant zkontroloval oddělení a odebral se na lékařský pokoj. Správně předpokládal, že se tam setká s doktorem Valeckým. „Kávu?“ zeptal se gynekolog. „Dnes ne, měl jsem už čtyři,“ řekl Mário. Unaveně se posadil do křesla a zapálil si cigaretu. „Kouřím jednu za druhou,“ okomentoval se. „Co se stalo, kolego?“ zeptal se Valecký, i když nečekal, že mu psychiatr odpoví. Neměl to ve zvyku.

124

„Trápím se kvůli Stelle,“ řekl tiše Sant. Upřímnost jeho slov vyrazila gynekologovi dech. Je to vážné, řekl si v duchu. Tajnůstkářský psychiatr promluvil. Musí být opravdu zoufalý. Věděl, že nyní bude nejlepší mlčet. Mladší kolega pokračoval: „Viděl jsi dnes policejní auto před rozbitým výkladem? Když přicházeli, měl jsem na vteřinu pocit, že jdou po mně.“ „Uklidni se. Nic jsi přece neudělal.“ „Možná právě proto. Měl jsem ji v terapii a ona umřela, neuhlídal jsem ji.“ „Pokud vím, tak umřela až půl roku poté, co ti odešla z terapie. Neneseš za to žádnou zodpovědnost,“ snažil se ho uchlácholit gynekolog. „Neporušil jsi žádný zákon.“ „Ale ano. Zamiloval jsem se do klientky. To terapeuti nesmí. Porušil jsem etický zákon.“ „Jen jsi se zamiloval, Mário, žádný zákon do toho nemíchej.“ „Přemýšlím nad tím… Stále hledám ospravedlnění, ale i když je najdu, neuspokojují mě, už se nad tím zamýšlím tak dlouho, že ztrácím jistotu o tom, jak to vlastně bylo.“ Znovu umlkl. Valecký si právě přisypával skořici do kávy. Vůně mladému psychiatrovi připomněla jeden z večerů, který strávil s Anastázií. Čekal na herečku před divadlem a pozval ji k sobě na kapučíno, které zbožňovala. Bylo to v té době, kdy Sant odmítl dále léčit svoji milenku a usmiřovali se po hádce. Čekal v autě, pršelo. Když vyšla ze dveří, vyběhl jí naproti s deštníkem. Sklonil se k ní a vtom se zablýsklo. Nebyl si jistý, zda i v dálce zahřmělo, nebo zda je z úkrytu znovu nevyfotografovala novinářka Halpnerová. Sledovala je jako stín, trochu mu to lezlo na nervy. Chtěl si to s ní vyjasnit, ale Stella byla proti. Vešli do bytu a Stella se rozvalila na pohovce, shodila ze sebe lodičky a rukou si rozcuchala vlhké vlasy, aby jí lépe proschly. Položil kávu na stůl, ale ona se jí ani nedotkla. Nasypal na pěnu trošku skořice, jak to měla ráda. Přisála se na jeho rty, projížděla mu dlaněmi po těle, sáhla mu zvenku na poklopec, který se vydul jako suk na kmeni. Když ho vydráždila k nepříčetnosti, odstrčila ho. Beze slova se na sebe dívali. Chtěl se k ní přivinout a ona ho znovu odstrčila. Usmívala se, byla to její hra. „Miluji tě,“ řekl. Beze slova od něj o krok odstoupila, on udělal krok za ní. Netrvalo dlouho a nechala se u stolku chytit. „Ne, pusť mě,“ řekla, ale on věděl, že to nemyslí vážně. Objal ji a ona ho náhle tím kapučínem polila. Nejprve se zalekl, ale nebylo už vroucí, jen příjemně teplé, vzduchem zavoněla skořice. Tehdy se mu oddala. Při milování byla vášnivá, hryzala ho do ramene, sténala. Vysedla si na něj. Ráda si při tom povídala. „Líbí se ti to?“ „Ano,“ řekl Mário, který byl docela v její moci. „Líbím se ti?“ „Nadevše.“ „Přísahej!“ „Přísahám.“ „Dobře tedy. Od nynějška jsme spojeni navždy. Varuji tě! Jestli mě podvedeš, budeš prokletý. U žádné jiné než u mě se ti nepostaví.“ Tehdy se tomu smál. „Nad čím přemýšlíte, kolego?“ vyrušil ho Valecký. „Myslím na Stellu. Bude se vám to zdát směšné, ale proklela mě, aby se mi u žádné jiné než u ní nepostavil. Nebral jsem to tehdy vážně, ale je to tak.“

125

„Opravdu?“ zasmál se v první chvíli gynekolog, ale potom se snažil o vážnost. „Nemusím vám snad vysvětlovat, že to je psychika.“ „Jasné, psychika.“ „To se spraví. Impotence není těžká nemoc, dá se z ní vylízat,“ odlehčoval situaci Valecký. Podařilo se mu na Santově tváři vykouzlit malý úsměv. Povzbuzený se rozhodl pokračovat. „Jestli tě to uklidní, kolego, i Řezník je prakticky impotent. Jeho spermie nestojí za moc,“ řekl, a když v Máriově tváři neviděl žádnou odezvu, dodal: „Řezník, znáš Ivonina manžela, nebo jsi na něj snad úplně zapomněl?“ „Uvědomil jsem si, že byla jen Stellinou napodobeninou. Co ale dělal u tebe? Vím, že se nemocnici vyhýbá jako čert kříži.“ „Hned ti to povím. Dnes jsem měl neskutečný den, samé významné návštěvy,“ zapálil si Valecký cigaretu. „Nejprve u mě byla Světlana a tvůj bratranec.“ „Jo, s ním jsem se potkal.“ „Potom přišla Ivon s manželem a nakonec...“ „Myslím, že už vím, proč přišla. Povídal jsi, že Řezníkovy spermie nestojí za moc. Musel jsi mu udělat spermiogram. Oni přišli kvůli dítěti?“ „Přesně tak,“ řekl Valecký lehce uraženě, že ho psychiatr nenechal vypointovat vyprávění a že ho vůbec nezajímá, kdo přišel nakonec. Odhalil příčinu Ivoniny návštěvy dříve, než stihl dovyprávět. Tak to bylo pokaždé. „Myslel jsem ji, že jsi odborník na plastické operace?“ připomenul mu Stellu. „Teď, když tu primář není, musím zvládat všechno, i toto. Proč život neplyne normálně, ale vždy jen od jednoho mantinelu k druhému? Předtím jsem se neuměl dostat k práci, a teď nevím, kam dřív skočit. Vždy jsem říkal, že je nás na oddělení málo, teď se to jen vystupňovalo.“ „Proč nikoho nepřijmeš?“ „Starý by mě zabil.“ „Hm, takže jsi primářem jen tak na oko.“ „Skoro, ale má to své výhody. Pracoval jsem s ultrazvukem a nerozbil jsem ho, tak jak se dědek obával,“ řekl posměšně na primářovu adresu. „Do některých věcí mi konečně nikdo nezasahuje a k tomu se snažím celou dobu dostat. Víš, kdo ke mně po Světlaně a Ivon kráčel na takhle (ukázal) vysokých podpatcích?“ Sant zakroutil hlavou. „Sexice Jana Halpnerová,“ řekl gynekolog a velevýznamně čekal na odpověď. „Přišla znovu na výškrab?“ poznamenal nevraživě psychiatr. Nechtěl o Janě ani slyšet. „Ne. Zprostředkovala mi bomba kšeft. Budu rodit nevěstu policejního náčelníka. Známosti se stále hodí, ne?“ „Hlavně nyní, když jsem kriminálník a osamělý impotent,“ poznamenal Sant kysele. „Však si nějakou najdeš.“ „Ale nikdy se už nezamiluji.“ „To říkají všichni.“ „Já to myslím vážně.“ „O tom nepochybuji. Na co by ti byla láska, na co štěstí? Vyber si ženu podle její krásy, nějakou pěknou, kozatou, nohatou, na ostatní kašli. Oprav mě, jestli se mýlím, ale pokud

126

vím, tak z pohledu psychiatrie patří štěstí jednotlivce stejně tak jako láska jen mezi nižší city.“ „Ohó, vidím, žes našel v noční službě čas na studium!“ řekl trochu výsměšně Sant a ukazoval přitom na poličku, kde se povalovalo několik starých učebnic psychiatrie. „Ano, bohužel, ale to teď není důležité. Píše se tak o tom, nebo ne? A které jsou ty vyšší city? Estetické. Co?“ „Jenže na to ti ženy kašlou,“ řekl Sant po chvíli. „Čím dál tím víc mám pocit, že mi nejvíc rozuměla Stella.“ „Jenže ta byla vyšinutá!“ Oba ztichli, kouřili a mlčeli. Sant uhasil nedopalek v popelníku. Postavil se a odebral se ke dveřím. „Víš, že jsi mi nasadil brouka do hlavy!?“ ozval se náhle Valecký. „Spodek mě už kurva sere. Telefonuje po nemocnici a všechny komanduje z postele. Myslím, že vyhlásím konkurz. Ať pukne zlostí.“ „Doufám, že si dáš záležet a vezmeš sem nějakou opravdu pěknou doktorku, která by mě chtěla.“ „Chceš se vsadit?“ „Raději už ne.“

4. Řádová sestřička Antonie na konci pracovního dne otevřela přihrádku, do které doručovatelka odkládala poštu pro nemocnici. Vybrala několik nezajímavých faktur a dvě obálky. Jedna z nich byla modrá a druhá úřední. Prohlédla si modrou obálku, zblízka si všimla ornamentu v tisku. Zdálo se, že obálka obsahuje něco zajímavého, a protože byla adresovaná jen všeobecně na gynekologické oddělení, rozhodla se, že ji může klidně otevřít. Byla přece ztělesněním gynekologického oddělení, abatyší a dobrým duchem, který dbá na pořádek a dodržování standardních postupů. Ostrým nehtem list rozřízla. Zůstala zklamaná. V obálce byla jen pozvánka na karneval. Znechucená, že se nechala zlákat reklamní obálkou, zastrčila pozvánku mezi ostatní papíry. Obrátila svoji pozornost k druhé, suchopárné úřední obálce, která byla adresovaná primáři oddělení. Neodvažovala se ji otevřít. Místo známky měla jen razítko Poštovné hrazeno. Prohmátla ji prsty jako narkoman cigaretu a podívala se na ni proti světlu. Nic víc však nezjistila. Nakonec si na obálce všimla hlavičky NKÚ. Národní kontrolní úřad. To nevěstilo nic dobrého. Chtěla obálku zařadit k ostatním, ale najedou si to rozmyslela a rychle ji strčila pod hábit. Nyní byl sice vedoucím oddělení doktor Valecký, ale nic jí přece nebránilo odnést dopis Spodkovi. „Buď pochválen!“ ozvalo se jí náhle za zády. Toto NESNÁŠÍM! Pomyslela si v duchu a polekaně se otočila. Stála před ní žena v letech, jejíž tvář jí byla velmi povědomá. „Až na věky amen,“ řekla. „Dlouho jsme se neviděly,“ řekla žena. „Jak se máte?“

127

„Jde to. Přišla jsem za manželem, ale nějak ho nemůžu najít.“ Žena byla skromně oblečená. Měla krátké rovné vlasy a hnědé oči. Nos měla trochu větší, zahnutý, ale její tváři s kulatými líčkami dával sympatický výraz. V uších jí chyběly náušnice, po kterých zůstaly jen dírky. Byla to Marie, manželka doktora Valeckého. „Bude asi v primářově pracovně. Teď si zvykl někdy sedávat tam. Pojďte, doprovodím vás,“ nabídla Antonie s úsměvem. Od té doby, co Spodek načapal gynekologa s manželkou na lékařském pokoji, se Marie styděla v nemocnici nějaký čas ukázat. „To by od vás bylo milé,“ souhlasila radostně Marie. Už dávno se chtěla pokochat novou manželovou kanceláří. „Vůbec jste se za ty roky nezměnila,“ lhala jeptiška. „Ani vy. Pamatuji si vás, jako bych tu byla včera. Vždy usměvavá, klidná, ochotná posloužit.“ „Jen se snažím být dobrou služebnicí Boží,“ sklonila sestřička klidně hlavu. Přišly ke dveřím pracovny primáře Spodka, kde teď sídlil Valecký. Zpoza dveří bylo slyšet jeho rázný hlas. „Myslíte, že ho můžeme vyrušit? Bere své povinnosti velmi odpovědně.“ „Chvilku počkáme, možná skončí,“ navrhla Antonie. „Nikdy nemluví zbytečně,“ řekla nepravdivě. „Tato pozice mu sedí.“ „Myslíte?“ zeptala se Marie. „Ano. Hodí se na primáře. Jestli to mohu posoudit, má určitý… šarm,“ snažila se nedat ve tváři poznat, co si doopravdy myslí. Viděla, že Marie se zájmem naslouchá. „Myslím,“ pokračovala Antonie a významně ztišila hlas, „že by se měl ucházet o místo primáře gynekologie natrvalo. Bůhví kdy, nebo zda vůbec se bývalý primář Spodek vrátí.“ „Slyšela jsem, že měl těžký úraz.“ „Ano, popáleniny na polovině těla.“ „Neštěstí. A jako obvykle nepřišlo samo. Četla jsem v Res Publice, že i smrt herečky Anastázie Stelly souvisí s vaší nemocnicí.“ „Opravdu, ale naštěstí s tím nemáme nic společného. Léčila se vedle na psychiatrii u doktora Santa. Je to strašné, jak to s ní skončilo. Slyšela jsem dokonce, že byli milenci!“ Marie ani nedýchala. Kombinace slova doktor a milenec v ní okamžitě probudila spící žárlivost na manžela. Jeptiška pokračovala. „Přišla s tím, že se bojí rakoviny, psychiatr jí řekl, že si vymýšlí, a nakonec na ni umřela,“ citovala bulvár. „Hrozné… Byla docela slavná,“ vzdychla Marie. „Jenže boží trest ho nemine, uvidíte,“ rozohnila se Antonie. Byla by pokračovala, ale v té chvíli se otevřely dveře a z primářovy pracovny vyšlo několik žen různého věku. Marie pokynula sestřičce rukou a chtěla vystoupit hned, jak vyšla poslední. Valecký, který vycházel na chodbu, ji však vytlačil nazpět. „Promiň, ale spěchám,“ řekl. S lehkým smutkem uviděla nad jeho ramenem malé kousky pracovny, kterou si pyšně toužila prohlédnout. Dveře se zavřely. „Tak, která z nich je tvá milenka?“ zeptala se s úsměvem ve tváři, položertem polovážně. Valecký k ní přistoupil a vášnivě ji objal. „Žádná. Vím, že kdybych měl milenku, tak bys mě zabila,“ řekl a políbil ji na rty. V duchu však věděl, že by to spíš zabilo ji.

128

Antonie je chvíli nehybně sledovala. V záležitostech manželství byla nezkušená, a proto celou situaci nechápala. Ze všech stran se dozvídala, že manželství po letech ztrácejí náboj, že zůstává stereotyp a odcizenost. Viděla to už tolikrát (vždyť ani Spodkovo manželství nebylo výjimkou) a stále si v duchu (!) děkovala, že se rozhodla pro trvalou lásku k Ježíši. Manžele Valecké však nechápala. Nezapadali do její představy. Byli výjimkou, která potvrzovala pravidlo. Objímali se jako sedmnáctiletí. Měla pravdu, vášeň manželů po letech opravdu slábne, nevěděla však, že vydatně k jejímu přežití pomáhá pocit viny. Antonie chtěla odejít, když ji zastavil Valeckého hlas. „Sestřičko, vidím, že máte poštu,“ řekl. „Můžu vás o něco poprosit? Pošlete i toto,“ podal jí složený papír. „Co to je?“ zeptala se zaskočená. „Inzerát do zdravotnických novin.“ Podíval se pyšně na manželku. „Vyhlašujeme konkurz na místo sekundárního lékaře. Maminky na gynekologii potřebují pomoc.“ Marie se k němu hrdě přitiskla. Antonie potřásla hlavou. Tolik novinek! Podívala se na hodinky. Do konce pracovní doby zbývalo už jen několik minut, mohla obejít za Spodkem. Potom se zastavila, nemohla k němu přijít dřív než o půl páté. V té době chodila jeho exmanželka Soňa s vnukem na procházku. Vrátila se na oddělení a kontrolovala ostatní řádové sestřičky, aby neodešly dřív.

5. Spodka našla ležet doma v posteli, obvazy měl už dole. Zpod límce pyžama mu vykukovala živě růžová transplantovaná kůže. Dveře nechal otevřené a ona vklouzla tiše jako myška. Pokynul jí slabým hlasem, ať přistoupí blíže k posteli. Pokorně si sedla hned vedle telefonu. Primář byl po operaci neupravený, zarostlý, kdyby měl delší vlasy, vypadal by jako prošedivělý Kristus. „Byla tam?“ zeptal se tiše na Světlanu. Antonie přikývla. Zatnul ruku do peřiny, ale nic neřekl. Jeptiška čekala, že vybuchne. Na chvíli zavřela oči, a když se nic nestalo, otevřela je. „Myslím, že si dovoluje příliš,“ řekla pochlebovačně. „Zatajil vám vaši vlastní dceru. Nemohla jsem nic udělat.“ „Netrap se, Tonko, všechno se počítá,“ řekl primář zádumčivě. „Kdo je bez viny, hoď kamenem.“ „Vyhlásil dokonce konkurz,“ dodala horlivě. „Co?!“ „Chce přijmout na oddělení nového doktora. Určitě si umíte domyslet, kam to směřuje,“ významně zvedla obočí. Primář pokýval hlavou: „To mu nedovolím.“ Sestřička měla pocit, že reaguje mnohem klidněji než v práci. Nebyla si jistá, zda není na sedativech. Potřebovala rozpoutat uragán a zatím vanul jen vánek. Chtěla kout železo, dokud je žhavé, neměla na návštěvu moc času. „Přinesla jsem zajímavou poštu,“ podala Spodkovi list z NKÚ.

129

Primář Spodek po něm pomalu natáhl ruce, ale potom si to rozmyslel. „Otevři ho ty, Tonko.“ Jeptiška lačně chňapla po listu, hned se ale ovládla a opatrně, aby nepoškodila obálku, ji pomalu rozlepila. Byla to její odměna. Nasadila si brýle, vybrala poskládané papíry a rychle je přelétla očima. „Přijde k nám komisař na hloubkovou kontrolu.“ S napětím očekávala, jak primář zareaguje, nikdy si u něj nebyla jistá. Teď ležel bledý, jako by nedýchal. „Je to adresované primáři.“ Natáhl se a zpod peřiny mu na jedné straně vyklouzla odkrytá noha v ponožce. Mozek mu v hlavě pracoval naplno. „Donesla jsem to vám, myslela jsem si, že byste to mohl nějak… využít,“ řekla nejistě jeptiška. „Dobře, že jsi přišla, jsi můj člověk,“ řekl primář a hluboce se jí zahleděl do očí. „Nemůžu se dočkat, až se už vrátíte.“ „Neboj se, bude to zanedlouho, dřív, než si myslíš, ale Valeckému to neříkej.“ „Dobře.“ „Připrav papíry, aby všechno sedělo.“ Antonie vycítila v jeho slovech sílu. Celou cestu do kláštera, kde bydlely řeholní sestry, přemýšlela o divném pocitu. Zdálo se jí, že se snaží vypadat více nemocný, než ve skutečnosti byl. Opravdu se nemýlila. Se sedativy ani se svým druhým postřehem. Spodek musel kvůli bolestem po operaci užívat tabletky, které ho trochu utlumovaly, zpomalovaly myšlení, ale měl naopak na přemýšlení více času. Už nějakou dobu se dělal víc nemocným a slabým, než se cítil. Znovu se vrátil k běhání. Několikrát byl sám venku, ale vždy až po setmění. Nechtěl, aby někdo viděl jeho znamení - transplantovanou část kůže. Navzdory tomu, co lidé zveličovali, popálená nebyla celá půlka těla. Jen část hrudníku a rameno. Když se dozvěděl, že mu mají zničený povrch těla nahradit kožním transplantátem, zabezpečil si nejlepšího chirurga, doktora Flašíka. Oba se dobře znali ze stranických schůzí Hnutí. Vzpomínal, jak se oslabený probudil po operaci na pokoji JIP. Okolo bzučely přístroje a chraptěli lidé. Myslel si, že je na nemocnici zvyklý, ale mýlil se. Cítil se jako v záhrobí. Na jipce, jako málokde v nemocnici, leželi na jednom pokoji nemocní muži i ženy pohromadě. Nebylo to zvykem a primář Spodek nyní pochopil proč. Bezvládná, zpocená těla, odhalená v celé své lidskosti, ležící v těsné blízkosti, mu připomínala manželské páry po dvaceti letech: vychrtlé, vyprahlé a zdechlé. Měl pocit, že se v něm něco změnilo. A nejen to, přetvořilo ho i opakované řezání. Lékaři napájeli do nové kůže hadičky, vypouštěli z něj krev a znovu mu ji vraceli. Dělal pod sebe malou potřebu i stolicí, opakovaně upadal do umělých, farmaky navozených snů. Měl pocit, že intimně splynul s nemocnicí. Jeho tělo se stalo její součástí a nemocnice orgánem jeho těla. I večer ho to na joggingu táhlo k nemocnici. Její rozsvícená okna si prohlédl jen z dálky, neodvažoval se vstoupit. Ne, dokud nová kůže ještě bolela. Rád chodil k nemocnici pěšky, zejména když staré BMW odvezli do šrotu a on neměl peníze na nové. Čekal na pojistku. Odmítal jezdit Soniným autem, ve kterém mu při tolika pronásledováních unikala. Procházel se k nemocnici a zpět, aby nabral ztracenou sílu.

130

Jak si všimla Antonie, snažil se znovu nabyté zdraví před okolím zatajit. Péče, kterou mu věnovala Soňa, mu po dlouhé době samoty padla velmi dobře a nemínil se jí jen tak lehce vzdát. Bývalá manželka se k němu po dvou letech vrátila a on už nepátral po tajemném milenci, se kterým si užívala v poslední době (podezříval Valeckého). Měl jiné starosti. Nejdřív těhotná dcera, potom operace popálenin a teď zastupující kolega, který se ho snažil vyhodit ze sedla. Vyčítal si, že s ním tvrději nezatočil dřív. Teď stál před dilematem. Mohl se se Soňou v posteli sblížit natolik, že by vzkřísil jejich rozbitý vztah, na druhé straně se toužil vrátit do nemocnice, potrestat nabubřeného sekundáře za to, že ho oklamal, odrodil jeho dceru a i teď mu ji dále kradl. Děsila ho představa, že zatímco on leží doma v posteli, šikovný gynekolog dělá práci, která patřila jen jemu, žne jeden úspěch za druhým, dělá si dobré jméno a upevňuje pozici na oddělení. Toužil ho zadupat do země a znovu získat své ztracené jméno. Vtom si ve skle výkladu, které minul, všiml svého odrazu. Zpod teplákové soupravy vykukovala popálenina krku. Vzkypěl v něm hněv, zvedl ze země kámen a hodil ho do výkladu. „Vrátím se!“ Potom jen utíkal plný strachu, jestli ho někdo neviděl. Doma se zavrtal do peřin a byl ještě nemocnější než před tím.

6. Doktor Valecký si umýval ruce po sekci a byl nadevšechno spokojený. Konkurz dopadl lépe, než očekával. Nyní už dokázal ocenit dobrou radu, jednu z mála, kterou dostal od podnikatele Řezníka. Tenkrát při večeři u Françoise vyprávěl o nějakém konkurzu a říkal, že základem úspěchu je zvolit hned na začátku správné výběrové kritérium. Tak to udělal i gynekolog a nelitoval. Přihlásilo se mu množství uchazečů a mezi nimi našel poklad, ve který ani nedoufal. Přihlášku poslala také jedna mladá absolventka, zrovna po škole. Jméno Adriana Reinhartová se mu zdálo být povědomé, ale až když vstoupila v kostýmu do místnosti, tak ji poznal. Stála před ním mladá medička, která kdysi chodila na praxi k němu do skupiny. Viděl, jako by to bylo včera. Štíhlá dívka, stojící na chodbě nemocnice, pokaždé jedla čokoládu, kterou milovala. Nezkušeně vyšetřovala pacientky jedním prstem. Dvojsmyslné návrhy, které jí tehdy šeptal, zůstaly bez odezvy. Vyšel z operačního sálu a pustil se na ambulanci. Na konkurzu však před ním Adriana stála zralejší, zkušenější a po ostýchavosti nebylo ani stopy. Podíval se na její ruce, zda neuvidí snubní prsten. Lokty měla stejně tak úzké jako prsa pod blůzkou. Když byla praktikantkou, odhadoval, že byla ještě panna, dnes by za to ruku do ohně nedal. Brzy mu prozradila, že její první milenec byl spolužák Jakub Gonda. Po skončení školy odešel pracovat do zahraničí a jejich vztah vyšuměl. Posadila se suverénně proti němu a usmála se. „Ještě stále platí nabídka napít se pod dohledem lékaře?“ zeptala se. Valecký se pokoušel o vážnost, ale mladá doktorka ho okouzlila. Toužil po ní tehdy a dnes ještě víc. Konkurz byl rychlý a pro oba s dopředu jasným výsledkem.

131

„Červený diplom, znalost dvou světových jazyků, praxe v oboru na naší klinice,“ předčítal Valecký z papírů a podíval se na ni. Přikývla. Zavřel fascikl a pohodlně se usadil do křesla. Přeměřil si ji pohledem, který spokojeně opětovala. „Jakou máte představu o platu?“ „Na penězích mi nezáleží,“ řekla. To jistě, pomyslel si Valecký, ale nahlas řekl: „Dobře, vaše přednosti už znám. Nyní bych rád přešel k vašim slabinám.“ Dodnes se usmíval při každé vzpomínce na konkurz. Byla to větší zábava, než předpokládal. Ještě jednou si v mysli vyvolal obraz doktorky, která včera nastoupila do práce. Byla to nádherně estetická pomsta primáři Spodkovi. Jeho pomsta se jmenovala doktorka Reinhartová. Navenek byla milá a usměvavá, ale Valecký ani na chvíli nepochyboval o tom, že je ve skrytu duše vypočítavá, připravená lézt druhým do zadku a nechat druhé, ať lezou do zadku jí. Vešli do ambulance a Antonie vzápětí přivedla první pacientku. „Paní Garbiarová.“ Skromně vyhlížející děvče se dívalo bázlivě zpod svraštěného obočí. „Lehněte si,“ vyzval ji, když se jako ostatní ženy sama nepoložila na vyšetřovací stůl. Až pod jeho dohledem si, celá červená, lehla a zaklesla nohy do stupátek. S roztáhnutýma nohama se jí udělala husí kůže. Slaboučce se třásla, jakoby jí byla zima. „Nebojte se,“ oslovil ji gynekolog. Jemně ji začal vyšetřovat. Na krku ženy si všiml zlatého křížku. „Jste na konci druhého trimestru, že?“ Žena, která vypadala jako malé zvířátko, beze slova přikývla. Valecký zkoumal její nitro prsty jako slepec, stranou se podíval na stěnu, jakoby by opravdu neviděl. Marie ho ponoukla k myšlence, že by se mohl stát ze zastupujícího primáře primářem, jaký má být. Rozhodl se, že udělá potřebné kroky. Mohlo to vyjít, teď, když mělo oddělení sekundáře navíc, technicky mu v tom nic nebránilo. Měl kvalifikaci i potřebný počet odpracovaných let. Předpokládal, že lidé ho mají raději než Spodka, postavili by se za něj. Při poslední myšlence se zasekl. Najednou si nebyl jistý. Od té doby, co se v nemocnici začalo šuškat, že bude novým primářem, všiml si, že se lidé změnili. Úplně to popsat neuměl, ale dívali se na něj jinak, s odstupem. Nesmáli se v jeho přítomnosti, kontrolovali se, vážili každé slovo. Nejvíce podezřelé mu přišlo, že jeho někdy nemístné poznámky mají najednou vždy úspěch u posluchačů. Co ho však překvapilo nejvíce, byla odpověď Santa, když se mu svěřil se svým pocitem. „Máš pravdu, i lidé si toho všimli,“ řekl Mário. „Jenže oni za mnou chodí a stěžují si, že ses změnil ty. Není to zajímavé?“ Nikdy by ho to nenapadlo, ale něco na tom bylo. On si však na sobě žádné změny nevšiml. Mohla být reakce lidí jen odpovědí na jeho vlastní chování? Nevěděl. Jak tak přemýšlel, přešel k psacímu stroji a zapisoval nález vyšetření. Vyrušilo ho nesmělé poklepání na rameno. Otočil se. Roztřesená pacientka mu něco podávala, až po chvíli si uvědomil, že je to neobratně zabalená láhev laciného koňaku. „Chtěla jsem vás o něco poprosit, pane doktore,“ řekla nesměle žena-děvče. „Vy umíte i mluvit?“ Usmála se. Stydlivě se podívala na jeptišku, která ji povzbudila pohledem. „Donesla jsem vám pozornost.“

132

„Pěkně si to láhev schovejte a řekněte, co potřebujete,“ řekl Valecký. Laciných koňaků měl plnou skříň. Mohl si s nimi umývat ruce před operací místo dezinfekčním roztokem, a po pravdě řečeno se mu nehodily ani na to. „Víte, pane doktore, já bych chtěla rodit.“ „Rodit?“ Teď byl překvapený doktor. „To určitě budete, bez ohledu na mě.“ „Myslím rodit přirozeně, chtěla bych to zažít. Chci být při tom. Nechci jít na císařský řez.“ Valecký se podíval do papírů. Nevěděl, co jí na to říct. Když člověk nenalézá správná slova, působí strašně pravdomluvně. G. Greene „Všechno je v pořádku. Nevidím důvod pro operační zásah. Jestli bude těhotenství pokračovat jako do teď, můžete se na mě spolehnout, že vás odrodím tak, jako rodila Marie v Betlémě.“ Viditelně se jí ulevilo. Vždy ho překvapilo, že on, jako zarytý nevěřící, používal někdy v komunikaci s pacientkami náboženské obraty. Všiml si toho už před lety, přicházely mu neodbytně na jazyk, hlavně když měl nějakou pacientku uchlácholit, utěšit. Snad to byl pozůstatek výuky náboženství, kterou před svatbou krátce navštěvoval. „Vezměte si aspoň láhev,“ nabídla mu ji znovu. „Ne, nedělejte si starosti. Všechno bude v pořádku, když Bůh dá.“ „Děkuji,“ řekla a dříve, než jí stačil zabránit, sklonila se a políbila mu ruku jako papeži. Zůstal beze slov. „Děkuji,“ vypoklonkovala se z místnosti. Gynekolog se podíval na jeptišku, která zadržovala šibalský smích. Chtěl se vyptat na vesnické děvče víc, ale Antonie už od dveří hlásila návštěvu. „Přišla nějaká paní Somorová.“ Valecký hned zapomněl na vystrašenou pacientku. „Ať jde dovnitř.“ „Venku před ní čekají čtyři ženy,“ lehce namítla Antonie. „Ať jde dovnitř,“ zopakoval Valecký a upravil si límec na košili. Do ambulance vstoupila vysoká žena s nakrátko ostříhanými zrzavými vlasy. Byla to Hanka Somorová. Za muže měla syna náčelníka policie. „Doktor Valecký. Vítejte,“ představil se (tentokrát beze svého obvyklého fíglu s prsty) a usadil ji do čalouněného křesla, které stálo v koutě. Sám se posadil naproti. Somorová si kritickým pohledem přeměřila malou ambulanci. „Vím, že vy lékaři nemáte zrzavé lidi zrovna v lásce. Prý jsou s nimi samé komplikace, že reagují jinak na léky a tak,“ začala zostra, jako dělají někteří lidé, kteří si nejsou jistí. „Říká se to,“ odpověděl neutrálně Valecký. „Kamarádka mého otce mi vás doporučila jako na slovo vzatého odborníka,“ slova zněla skoro jako výhružka. „Děkuji,“ odpověděl skromně. Tak tedy kamarádka náčelníka policie, pomyslel si v duchu. Určitě přes postel. Uvažoval, čím ho ještě Halpnerová překvapí. „Udělala jsem si těhotenský test. Čekám malé.“

133

Hlas se však citem nezachvěl ani v nejmenším. Zůstávala chladná jako chirurgický skalpel. „Gratuluji.“ „Má to jen jeden háček.“ „Jaký?“ zeptal se Valecký zvědavě, protože na tomto malém detailu záviselo všechno ostatní. Jana mu problém naznačila jen velmi mlhavě. „Těžko se to vysvětluje. Nejlepší by bylo, kdybyste mě vyšetřil a podíval se na to sám,“ odpověděla vyhýbavě Somorová. Valecký přikývl, pacientka si odložila a vylezla na kozu. Gynekolog si natáhl rukavici a chtěl se ponořit do jejích útrob. Namísto toho ji zamyšleně prohmatal a potom ruku vytáhl. Rukavici omyl v umyvadle a až potom ji dal dolů. „Myslím, že to nebude vážnější problém. To se někdy stává, není to až tak neobvyklé,“ usmál se. „To jsem ráda,“ řekla a oblékla se. Hlas měla jemnější, napětí z ní opadlo. „Vzkažte otci a také tchánovi (zdůraznil), že se vám narodí krásné děťátko. Beru za to plnou zodpovědnost.“ Antonie vyprovodila pacientku mezi nevraživé pohledy žen v čekárně, když se vrátila, nalezla Valeckého stojícího u okna. „Můžu zavolat další?“ zeptala se, ale on neodpověděl. Poodešla k němu a podívala se mu přes rameno na dvůr. Nic neviděla. „Čekáte někoho?“ „Tři krále, Tonko, tři krále!“ odpověděl náhle se smíchem. „Nerouhejte se, pane doktore,“ odstoupila od něj mniška. Doktor se však smál dál. „Tonko, zapamatujte si, že ateista se nemůže rouhat. Rozumíte? Paní Somorová je virgo intakta. Těhotná, ale ještě panna.“

7. Na to, že bude mít dnes v noci službu, začal Santův den velice rušně. Před velkou vizitou chtěl odskočit k Valeckému a okouknout novou kolegyni. Stěží se však stihl ráno zapsat do knihy docházky a už ho odvolali na onkologii. Na konzilia nechodil moc rád, byla to většinou zbytečná práce. Lékaři, kteří psychiatra volali na internu nebo na chirurgii, po doktorovi nechtěli nic jiného, než aby doporučil překlad na psychiatrii a oni se zbavili nepohodlného pacienta. Nejčastěji pacient „neplatič“ uvolnil místo pacientu „platiči“. Druhým typem konzilií bylo, když přivedli psychiatra na oddělení tajně, kdyby mohli tak se zavázanýma očima, a zapřísahali ho, aby v žádném případě neprozradil, že je psychiatr. Nejraději by byli, kdyby se Sant převlékl za uklízečku a vyšetřoval pacienta nenápadně přitom, když by mopem umýval linoleum v pokoji. Avšak konzilia na onkologii byla úplně z jiného soudku. Pacient začal hned z kraje povídat o smrti a sebevraždě. „Co s ním?“ zeptal se doktor Ekker, primář onkologie.

134

„Deprese, nasadím mu léky.“ „Popravdě řečeno, čekal jsem něco jiného,“ poznamenal onkolog. „Pokud máte na mysli překlad, myslím si, že to zvládnete i tady, sorry.“ „Ne, neplánoval jsem překlad. Vy jste Sant, že? Říká se o vás, že jste šikovný terapeut. Mám to z první ruky. Vyprávěla mi o vás Anastázie Stella.“ „Ano?“ Psychiatr se na něj překvapeně podíval. „Pokud mám říct pravdu, tak jsem ji k vám poslal. Myslel jsem si, že už se nevrátí. Ale vrátila se a já ji nakonec vypsal úmrtní list.“ Na chvíli se odmlčel. Sant se na něj zkoumavě podíval, nejprve si myslel, že si chce nějak rýpnout, ale lékař to myslel celkem upřímně. Nechtěl se však s ním o tom bavit. „Nevěřím tomu, co říkají lidé, že můžete za její smrt. Předtím, než zemřela, mi všechno vysvětlila. Snažil jste se jí pomoct a ona nebyla lehký ani spolupracující pacient.“ „Říkáte, že jste očekával něco jiného?“ „Ach, ano. Myslím, že našim umírajícím nijak nepomůžu. Nejsem odborník, ale viděl jsem jich na oddělení už mnoho, vzali si antidepresiva a umřeli. Potřebují si popovídat.“ „Nemohu sloužit, je mi líto.“ „Škoda.“ Mlčeli. Sant neodpověděl, zvažoval, k čemu onkologova poznámka asi patří. Ke Stelle, anebo jen tak všeobecně? „Nemyslete si, že s nimi necítím, ale nedokážu si pomoct. Umírají, a to je jejich největší problém. Nechápejte mě špatně, ale mám množství jiných pacientů, kteří neumírají, a ti také potřebují moji pomoc. Jsem jen člověk, nemůžu plýtvat silami někde, kde...“ Sant zmlkl. „…někde, kde to nemá smysl?“ dokončil za něj onkolog. „Ano, tak nějak, je to možná tvrdé, ale je to tak.“ „Chápu vás,“ tiše přisvědčil a dál si už neměli co říct. Rozloučili se. Psychiatr kráčel parkem z konzilia zpět na oddělení, myslel na onkologova slova a na to, co říkal o Anastázii. Věděl, že po doktorových slovech by měl cítit úlevu, ale ta nepřicházela. Rozhodl se, že se cestou zastaví u Anastáziina otce. Stolára našel ležet nehybně na posteli, na vousech měl zaschlý kousek snídaně, pyžamo pokapané bílou kávou a vlasy rozcuchané, řídké, uležené na stranu. Byl cítit močí. Od té doby, co mu umřela dcera, zpustl ještě víc, i když si Sant byl jistý, že o ní skoro nic neví. Minule mu dal jednu ze Stelliných fotografií a on se na ni jen dlouho mlčky zadíval. Psychiatr zkoumal mužovu tvář, ale nenašel nejmenší náznak, že by dceru poznal. Potom ho oslovil, představil se, dokonce mu řekl, kdo je na fotografii. Muž nereagoval. Sant pochyboval, že se v jeho hlavě vyskytuje třeba jen jedna rozumná myšlenka. Věděl, že Anastázin otec ho nesoudí, ale co ostatní? Selhal, něco pokazil a umřel člověk. Nedalo se to vrátit zpět. Bolelo to o to víc, že Anastázii miloval. S odstupem času si uvědomil, že Stellu svým způsobem miloval celý život. Miloval ji v Ivon, v Soně i v ženách před nimi. Avšak ani láska, kterou k ní cítil, mu ji nepomohla zachránit. Čím to je, že ve vztazích, ve kterých jsme osobně angažovaní, terapeuticky selháváme? Ptal se sám sebe. Není naše profesionalita i v jiných případech (když si myslíme, že profesionální jsme) jen iluzí? Opustil Stellina otce a vrátil se na oddělení. Když otvíral dveře, zaslechl za nimi křik. „CHYŤTE HO!!! Zprava, zprava, drž!!!“

135

Rychle zapomněl na těžké úvahy a opatrně odemkl. Překvapeně se zastavil. Čekal, že uvidí ošetřovatele, jak se snaží o „terapii“ neklidného pacienta, ale uviděl jen pacienta a hubené sestřičky, jak se ženou po chodbě za psem. Živý dobrman honění pochopil jako hru a šikovně jim unikal. „Kdo ho sem pustil?“ zeptal se Sant. „Je můj!“ zakřičela sestřička Amálka z houfu honičů. „Ebi! Ebi!“ volala za dobrmanem jménem. „Musíme ho chytit dříve, než přijde primářka, jinak letíme na dlažbu,“ řekl Mário. Po pěti minutách běhu byl zpocený jako myš. Naštval se, a tak se hanba nehanba vrhl na břicho a podařilo se mu zachytit koneček vodítka. Za chvíli byl pes jejich. „Děkuji, pane doktore,“ řekla Amálka. „Ať už jste pryč!“ Odebral se na pracovnu a zapálil si cigaretu. Při pohledu na hodinky zjistil, že má do velké vizity ještě hodinu. Uvažoval, zda skočit za Valeckým, tak jak to plánoval, anebo vzít pacienta do terapie. Rozhodl se pro pacienta. Zatelefonoval na oddělení a nechal si přivést pacienta Grúbera. Muž třikrát větší než Sant se zkroušeně posadil se svěšenými rameny proti psychiatrovi, zdálo se, že má slzy na krajíčku. „Jak jste se měl od naší poslední hodiny?“ zeptal se doktor na úvod. „Moc dobře ne,“ řekl Grúber a Mária čekal nekonečný výpočet věcí, které pacientovi na oddělení vadí. Trochu ho to štvalo, ale věděl, že tyto pocity vyvolává Grúber u každého. Muž trpěl obsedantně-kompulzivní poruchou. Den začínal nutkavým uklízením, dokázal gruntovat čtyřpokojový byt celý den, od rána, kdy se vzbudil, až do té doby, než večer vyčerpaný neodpadl do postele. Tak to šlo den po dni, ne týden, ne měsíc, ale roky. Duševní porucha absolutně znemožňovala normální život. „Ráno, hned jak vstanu, uklízím ložnici, začnu peřinami, polštář a přikrývku musím natřásat minimálně třikrát, potom narovnám prostěradlo, na mé i na manželčině straně, poskládám pyžamo, uložím polštáře tak, aby byly zarovnané přesně na milimetr. Mezitím vyvětrám, potom všechno přikryji ozdobným prostěradlem, musí být úplně hladké, následně se pustím do skříně, která stojí v ložnici u stěny, musím učesat střapce, aby byly všechny rovně. Na oknech máme červený závěs, i ten musí splývat naprosto rovně,“ popisoval začátek svého dne Grúber na prvních sezeních terapie. „Co by se stalo, kdybyste to neudělal anebo nemohl udělat?“ přerušil ho Sant. „Nevím, opravdu nevím, mám z toho jen takový nepříjemný pocit,“ řekl Grúber. „Prostě cítím, že to tak musí být, je to můj rituál. Neumím se ovládnout. Proč to je tak, pane doktore?“ „Trpíte kompulzivní poruchou, za vším je úzkost.“ „Myslíte strach?“ „Dá se to říct i tak.“ „Ale čeho se bojím?“ „To budeme muset společně zjistit při terapii,“ řekl tehdy Sant, ale dodnes se zdálo, že vytyčil nereálný cíl. Patnáct let trvající kompulze byly naplno integrované do osobnosti pana Grúbera a Sant s nimi neuměl pohnout. Někdy se domýšlel, že ho Stella neproklela impo-

136

tenci jen co se týče postele, ale i práce. Rozhodně to však byl velmi zajímavý případ, který měl znovu prověřit psychiatrovy schopnosti. Zajímavý byl už jen způsob, jak se Grúber dostal na oddělení. Vlastně to byla skoro náhoda. Poslali ho na kožní, kde hledal pomoc kvůli ekzému, který se mu objevil na rukou, protože si je obsedantně umýval stokrát denně. Děsil se špíny, že z ní dostane nějakou nevyléčitelnou chorobu. Zpočátku, než mu všechno vysvětlili, se pořádně divil, že se s ekzémem rukou ocitl na psychiatrii. Santovi to však jen potvrdilo jeho soukromé pozorování. Pacienti nepřicházeli na psychiatrii skoro nikdy kvůli problému, který byl potřeba léčit. Lidé, kteří přišli proto, že mají rakovinu, měli ve skutečnosti nejpravděpodobněji jen chřipku, a ti co přišli „jen“ s chřipkou, měli rakovinu. Lékařovu úlohou bylo především zbavit je sebeklamu. „Vůbec si s pacienty na oddělení nerozumím,“ pokračoval smutně Grúber. „Proč myslíte?“ „Nevím, oni jsou jiní než já, starají se jen o to, zda mají cigarety, hrají karty a mluví o tom, kdy vyprášili kožich.“ „Vyprášili kožich?“ „Měli sex, vždyť rozumíte,“ vysvětlil mentorsky Grúber. „Ale kvůli cvičením, které jsme si dohodli, se vám nesmějí?“ „Ne, teď mi spíše závidí.“ Sant se rozhodl léčit jeho úzkost postupnými expozicemi nepořádku. Teď byli ve fázi, kdy mu na každé vizitě na dokonale upravenou postel sedla jedna ze sestřiček, chvíli se tam vrtěla a potom se postavila. Grúber musel nechat takto neupravenou postel celý den. „Rád bych s vámi nyní probral to, o čem jste měl přemýšlet. Nezapomněl jste? Chtěl jsem znát výhody a nevýhody stereotypního chování,“ pokračoval Mário. „Přemýšlel jsem o tom, pane doktore. Vy moje chování nazýváte stereotypní, ale pořádek musí být. Jenom tehdy, když se člověk drží nějakého osvědčeného postupu, neudělá chybu. Dodržet postup, nesejít z cesty, jen tak člověk nezabloudí. Víte, když všechno udělám podle postupu, jak jsem zvyklý, nic zlého se nemůže stát.“ Sant si nebyl jistý, zda se opravdu nic zlého nemůže stát, ale zatím to nechal tak. „Dobře, to by byly výhody. Jaké by byly nevýhody?“ „Nevím, snad je to trochu únavné.“ „Uhm, co ještě?“ „Nudné, po pravdě řečeno, jak nad tím přemýšlím, je to nudné.“ „Uhm, výborně.“ „…“ „Napadá vás ještě něco?“ Grúber zavrtěl hlavou. „Co myslíte, je smyslem člověka v životě neudělat ani jednu chybu?“ „Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel. Ale víte, co když jednou nezkontroluji kohoutky na plynovém sporáku a vyletím do povětří s celým blokem?! To radši celý život nic neobjevím.“ Sant pokýval hlavou, čekala je ještě dlouhá cesta. „Slibte mi aspoň, že nad tím budete přemýšlet.“ „To můžu.“

137

„Teď si společně probereme, co budete zítra od rána na oddělení dělat, a co ne.“ „No tak to mám docela jasné. Zítra až vstanu, musím si určitě upravit postel, víte, nejprv plachtu…“ Sant ho přestal poslouchat, pořadí jeho ranního rituálu znal nazpaměť. Stereotypně se opakující úkony pana Grúbera mu ze všeho nejvíc připomínaly modlitbu, jakou se modlí fanaticky věřící člověk. Modlitbu, která se opakuje dennodenně, až slova ztrácela smysl. Nešlo už o rozhovor s Bohem, jen o modlitbu ze strachu. Ať už by psychiatři byli omylní nebo neomylní, tímto si byl stoprocentně jistý. Grúber se v podstatě příběhem celého dne modlil otčenáš, ze strachu, aby ho nezapomněl. Nakonec byl Mário rád, když ho osvobodilo zaklepání. „Vizita,“ zakřičela skrz dveře sestřička Božena. „Musíme končit, pane Grúber, sejdeme se za týden ve stejný čas, dobře?“ Muž přikývl a Sant vyšel na oddělení, kde začínala primářská vizita. Primářka Holubičková už čekala na chodbě, s klidným zájmem si prohlížela nástěnku kreseb, které pacienti vytvořili během arteterapie. Přivítala Santa se skromným úsměvem. Léta pracovala na psychiatrii. Smála se sama sobě, že si nechá na ruku vytetovat inventární popisné číslo. Pod vrásčitou tváří se ukrývaly bohaté zkušenosti. Do drobné ženy by nikdo neřekl, že je krajským odborníkem na psychiatrii. Sant ji často sledoval při práci a přemýšlel, zda na ni psychiatrie zanechala nějaké stopy. Vizita probíhala bez problémů, oddělení bylo čisté a do puntíku připravené. Sant si spokojeně v mysli probíral předcházející třičtvrtěhodinu terapie. Ani si nevšiml, že se propracovali až k Dežanerovi. Rozrušením se celý třásl, jazyk mu visel z úst. „Dorotko, nebuď na mě zlá, vezmi si mě,“ řekl primářce, s níž si potykal už před léty. „Cožpak nejsem člověk?“ chytil ji nesměle za ruku a chtěl ji políbit. „Joj,“ odstrčila ho jemně a naoko rozhněvaně doktorka. Odmítnutí bylo rázné, avšak začervenala se. Neodmítla ho jako blázna, odmítla ho jako muže. „Co je nového, Dežko?“ zeptala se obligátně. „Dnes jsem viděl psa,“ řekl tlustý, plešatý muž s divokýma očima. Celý personál ztuhl. „Ale, nevyprávěj hlouposti,“ řekla primářka. Dežanero nastoupil na psychiatrii spolu s ní. Znali se jako dva manželé. „Jaké hlouposti!“ rozčertil se pacient. „Skutečně jsem ho viděl.“ „Ale Dežko...“ obrátila se primářka na Santa, který měl tvář nehybnou jako masku. Mlčel. Prozradit, že byl na oddělení pes, znamenalo vystavit personál kárným opatřením. Přítomnost zvířete byla hrubým porušením režimu. Možná by se nic nebylo stalo, záviselo to na náladě paní primářky. Nebyl však ochotný riskovat. Primářka se podívala na sestřičky a potom se naklonila k Máriovi, který stál s dekurzemi pacientů vedle ní. „Dežanero se zhoršil,“ zašeptala na půl pusy tak, aby to slyšel jen doktor. „Předepište mu sérii elektrošoků.“ Mário si mlčky cosi poznamenal do dekurzu. Nikdo kromě Dežanera jí neodporoval.

138

8. Jakub Jehud stoupal pomalu ulicí k nemocnici, prošel vrátnicí a loudavě vyšel po schodech k hlavnímu vchodu. Nebyl už tak silný jako kdysi, hned se zadýchal. Úzkou chodbou zabočil doprava k výtahu na psychiatrické oddělení, kde pracoval jeho vnuk Mário Sant. Chybělo mu už jen jedno poschodí, ale byl už unavený. Jako vždy chtěl nahoru vyjet výtahem. Z chodby se vyrojilo množství mladých děvčat, ustoupil jim a čekal, až projdou kolem. Ještě dlouho je sledoval pohledem. Medičky mu připomněly jeho vlastní studenty, které kdysi míval. Z toho postávání ho rozbolely klouby, a tak se vydal dál po tmavé chodbě. Všiml si před výtahem muže snad o dvacet let mladšího než on sám, který si zachovával pevné držení těla. Stříbrné vlasy měl schované pod elegantním kloboukem s ocelovou stuhou. Postavil se vedle něho a čekal, až přijede výtah. „Jakube, jsi to ty?“ otočil se na něho najednou muž. „Prosím?“ podíval se Jehud svýma slabýma očima na muže lépe. Teď ho poznal. Tvář se mu rozjasnila. „Havran...? Z Valašska? Leopold, jestli si dobře vzpomínám.“ „Ano, jsem to já.“ Objali se. „Naposledy jsme se viděli v sedmdesátém, že?“ „Ano, máš pravdu, prvomájový průvod. Vidím to, jako by to bylo včera,“ řekl Jehud. „Je to div, že si to pamatuji, jsou to celé věky. Věci, co se staly před nedávnem, si člověk nezapamatuje, a co bylo před lety, se člověku samo vryje do mozku.“ „Je to tak.“ Jehud si společníka ještě jednou dobře prohlédl. Hladce oholený muž vypadal navzdory svým letům mužně a tvrdě. Stáří mu na rozdíl od Jehuda zatím dodalo jen zralost a nic si nevzalo. „Počkej, nech mě si vzpomenout. Po vojně se z tebe stal krejčí, nemám pravdu?“ „Jak říkáš, ale brát míry a šít jsem dávno přestal. Cítím se starý, od té doby, co jsme se neviděli, jsem měl už tři infarkty. Ty však vypadáš velmi dobře.“ Přemýšlel, zda mu říct, že se pokouší uživit jako spisovatel. „Ty si stěžuješ?“ zašklebil se bezzubými ústy Jehud. „Vždyť bych tě ještě mohl poslat pro cigarety.“ „Jako kdysi,“ přitakal Leopold. „Skoro jsem tě nepoznal. Vidím, že sis nechal narůst bradku.“ „Ano, bradku, aby mě lidi nepoznali. Sem už velmi slabý, neslyším, sotva chodím. Moc to ale nefunguje,“ smál se a cítil se se starým kamarádem dobře. Přijel výtah a oba nastoupili. „Zmáčkni mi tam jedničku, jedu za vnukem, je z něho lékař,“ pochválil se. „A ty?“ „Na dvojku, za gynekologem.“ „Gynekologem?“ zasmál se děda. „Ano, pracuje tady kamarád Valecký, ale toho nemůžeš znát, za války to byl ještě malý harant.“ „Jak bych ho neznal. Myslím, že jsme se jednou viděli na vnukově svatbě.“ „Svět je malý.“

139

Tehdy si Jehud všiml, že Leopold drží v rukách zvadlou květinu. „Na co s sebou taháš tu trávu?“ ukázal třesoucí se skvrnitou rukou na květ. Leopold se chlapecky, provinile usmál. „Dostal jsem na stará kolena nějaký fant. Občas si s sebou místo knížky nosím květiny. Ze čtení mě bolí oči. Krátím si tím čas, připomíná mi to, že všechno zvadne, zestárne, nejsem smutný sám ze sebe. Někdy, když musím někde čekat, tak se na ni podívám a představuji si, jak ten květ vypadal, když byl ještě poupětem,“ pokýval starý muž hlavou. „Vždyckys byl šibal,“ řekl Jehuda. „Kdysi jsi dělal s děvčaty to, co teď s květinami.“ Vystoupil z výtahu, jako by se nechtěl ani rozloučit. Havran nakonec vystoupil za ním. „Pamatuješ si, jak nás poslali zabezpečit jednotce proviant?“ pokračoval Jehud. „Ty jsi byl podporučík a já obyčejný voják,“ zahleděl se do dálky, když si vzpomněl na starou příhodu z vojny. „Ale jednou jsme měli namále. Přišli za mnou němečtí strážmistři a obvinili mě, že jsme jim ukradli maso. Hrozili mi, že mě zastřelí, když zjistí, že jsem ho sebral. Měli jsme štěstí. Nevím, co je nakonec přesvědčilo, že nás nechali být.“ „Asi to, že jsi jim přesvědčivě lhal.“ „Já jsem jim nelhal! Já jsem skutečně nevěděl, že jste toho býčka ukradli.“ „Přitom si měl naporcované maso celou dobu pod slamníkem.“ „Nevěděl jsem o tom, říkej si, co chceš.“ „Máš pravdu, po letech mi došlo, že jsi o tom skutečně nevěděl. Nedokázal bys lhát tak přesvědčivě.“ „Zato ty...“ pohrozil mu kamarádsky prstem. „Aspoň máme teď na co vzpomínat.“ „Potom se z nás stali osvoboditelé, hrdinové,“ pokračoval ve vzpomínání Jehud. „Metály mi nakonec zašantročili vnuci, když si hráli na vojáky.“ Leopold se už začal nervózně rozhlížet kolem sebe. Chtěl si co nejdříve vybavit to, kvůli čemu přišel. Zdržoval se jen z úcty ke staršímu muži, bývalému veliteli. „Zvadlý květ,“ řekl najednou sám pro sebe po chvíli Jehud. Myšlenky už mu chodily spíše v kruhu, než aby běžely kupředu. „Nikdy jsem neměl rád herbáře. Mám raději živé květy. Víš, že se ze mě nakonec stal profesor? Studoval jsem biologii, namísto trhání kytek jsem často ležel v trávě a sledoval, jak se kývají plné barev ve větru a voní, pozoroval jsem, jak je opylovávají včely.“ Leopold jen mlčky pokýval hlavou. Jakub, kterého si pamatoval, se nikdy nechválil. Teď byl jiný, změnila ho blížící se smrt. „No nic, krejčí“ řekl Jehud. „Už musím jít. Říkal jsem ti, že tu pracuje můj vnuk. Jako psychiatr (to cizí slovo vyslovil s úctou), je velmi šikovný.“ Staří přátelé se rozloučili a Leopold sledoval starce, jak pomalu kráčí po chodbě a opírá se o hůlku. „Takhle nesmím skončit,“ řekl si v duchu. „Ještě ne.“

140

9. Sant po vizitě vyšetřil dva pacienty, když tu mu na dveře zaklepal Jehud. „Dědo, vítám tě, posaď se,“ vyskočil úslužně. „Jak se máš?“ zeptal se Jehud. „Jde to. A ty?“ „Všechno při starém. Aha, abych nezapomněl, potkal jsem teď jednoho kamaráda z války. Připomenul mi staré časy.“ „Hm,“ přikývl psychiatr a pořádal papíry na stole. „Válka už je pryč, a teď je teď. Nevyrušuju tě?“ „Ne, dědo.“ „Měl jsi práci? Něco zajímavého?“ „Abych řekl pravdu, tak ano, rád si o tom s tebou promluvím.“ „Nějací schizofrenici?“ „Ani ne. Dělám teď takový specifický psychopatologický rozbor. Zkoumám úmrtí pacientů. Chci potvrdit jednu hypotézu,“ rozmluvil se Sant. „Myslím si, že zvýšení pudu sebezáchovy stejně jako jeho snížení vede k sebevraždě. Je to zajímavé, že dvě protichůdné tendence mají stejný výsledek.“ „Zajímavé, je to spíš filosofie než medicína.“ Vnuk pokračoval a děda tiše poslouchal. Sant si nebyl jistý, zda všemu rozumí, ale věděl, že si ho přišel poslechnout, chtěl ho vidět. Proto vyprávěl o práci, ne z pocitu samolibosti, ale aby udělal dědovi radost. „Hm, co je to však zvýšení pudu sebezáchovy?“ „Dobrá otázka,“ odmlčel se na chvíli Sant. „Může to být víc věcí, například strach. Obava o svůj vlastní život může vést k tomu, že budeme dělat věci, které nás zahubí.“ Děda pokýval hlavou. „Jako Anastázie?“ zeptal se děda celkem nevinně, ale v Santovi vyvolala jeho slova smutné vzpomínky. Ani to celkem nebyla otázka. Dědovi však nemohl nic vytknout. Hlavně poté, co si uvědomil, že má pravdu. Když vymýšlel svou teorii, na Stellu ani nepomyslel, ale teď mu bylo jasné, že byla celou dobu v pozadí. Když dlouho mlčel, položil mu děda další otázku. „Ještě se trápíš?“ „Jsem v pořádku,“ odpověděl Sant nepřesvědčivě. „Měl bys to ze sebe vypsat,“ ozval se děda učitel. „Píšeš ještě?“ „Už dávno ne,“ odvětil smutně Sant. Zdálo se, že impotence, kterou ho proklela Stella nepostihla jen jeho vztahy se ženami a práci v nemocnici, ale také jeho koníček. Měl na herečku trochu zlost. Proklela ho a potom si umřela! „Nemusíš psát umění,“ řekl děda. „Stejně závisí jen na mecenáších. Ale nechci ti radit, ty víš nejlíp, co máš dělat. Já ti to jen říkám a ty si vyber, co chceš, nic ti nenutím. Myslím si, že psaní by ti pomohlo.“ „Zatím nemám o čem,“ řekl Sant. „Piš o tom prvním, co ti přijde pod ruku.“ Sant se zamyslel. Občas nějakou knihu přečetl, ale většinu času byl celé dny v práci.

141

„Mohl bych například napsat o své představivosti,“ řekl nahlas. „Víš, dědo, někdo si jen tak ležím a čtu si. Na knížkách mě baví, že jsou rychlejší než film. Někde se například píše: Oslovila ho žena s jedním střevícem. Ve vteřině si ji představím. Nic o té ženě nevím a už ji vidím. Na dalším řádku se však píše, že měla na sobě modré šaty a že byla blondýna. I když předtím to byla pro mě černovláska, najednou se obraz změní, jako by se nic nestalo, čtu si dál a tam se píše, že měla v ruce mokrý složený deštník, z něhož odkapávala voda, a obraz se slovy se se musí vtěsnat mezi obrazy a slova, které už v hlavě mám. Představa se změní, jako by před chvílí ani nebyla úplně jiná.“ „Pěkné,“ povídá děda. „Určitě o tom napiš. Ještě dnes.“ „Zdá se, že nebudu mít čas. Dnes večer zůstávám v práci.“ „Tak o tom piš ve službě, nebo budeš jednou starý jako já a na všechno už bude pozdě.“ Sant se na něho s láskou podíval. Děda vytáhl z kapsy kousek papíru. „Podívej, tohle jsem ti přinesl.“ Sant si přečetl výstřižek z novin. „Vyhlašují literární soutěž. Mohl bys tam něco poslat.“ „Stejně bych nesplnil jejich podmínky.“ „Proč ne, zkus to.“ „Některé nedávají smysl. Podívej: žádná část textu nesmí být do vyhlášení výsledků uveřejněná. To se nedá splnit. Částí textu jsou taky slova a písmena vůbec a já už jsem nějaké to slovo přece jen uveřejnil.“ „Tak jim napiš i o tom.“

10. Operační sál se zasekl na rosném bodě zápachu dezinfekce. Jediné, co jednotvárný a nepříjemný smrad ozvláštňovalo, byl občasný závan drahé voňavky mladé doktorky. Zatímco si Sant vyprávěl v pohodlné pracovně se svým dědou, Valecký se už hodinu potil nad otevřeným břichem pacientky, které dělal totální hysterektomii. K náročné operaci si vybral za asistentku Adrianu. Napoprvé nebyla nejhorší. Operace se však natahovala mimo plán, většina personálu operačního sálu si spokojeně odešla na oběd. Přes polední pauzu zůstali na operačním sále jen čtyři lidé, Valecký s asistentkou, anesteziolog a instrumentářka. Uspanou pacientku nepočítaje. „Podrž to pořádně,“ opravil pozici háčku mladé doktorce Valecký, kterému od námahy stékal z čela pot. Chytil ji při tom za ruku, dělily je latexové rukavice jako kondomy. Maska ho šimrala na nose. Podíval se na mladou kolegyni. Dlouhé, špinavě blonďaté vlasy měla všechny vzorně sepnuté pod čapkou s gumičkou, zpod masky jí viděl jen dvě oči, které se mu zdály o to temnější. Pracovali vedle sebe na oddělení už několik týdnů a on se jí znovu neodbytně dvořil. Jako zastupující primář mohl zařídit, aby byli v práci stále spolu, a to se mu nesmírně líbilo. Udělal ještě jeden uzlík a podal Adrianě nůžky. „Ustřihni to,“ řekl. Hlas mu zpod chirurgické roušky zněl trochu tlumeně a unaveně. „Můžu?“ zeptala se potěšeně. Valecký přikývl. Spodek by něco takového nikdy neudělal. Nedovolil mladým kolegům růst, všechny vědomosti žárlivě střežil jen pro sebe.

142

Novopečená doktorka vzala nůžky do ruky v zakrvácené rukavici a soustředila se. Všechna únava z poslední hodiny byla pryč. Pevnou rukou udělala poslední střih operace a vytáhla z břicha zakrvavený kus tkaniva. Valecký zkontroloval operační ránu. „Dobře, zavíráme.“ Adriana rychle dýchala vzrušením, splnily se jí její sny. Konečně dělala velkou doktorku. Dařilo se jí. Spolužačky, které skončily ročník spolu s ní, zatím jen vypisovaly propouštěcí zprávy a byly buzerované na vizitách. Ona dělala skutečnou medicínu, operovala. Napětí opadlo i z Valeckého, to nejtěžší už měli za sebou, všiml si, jak se asistentka probrala. „Líbilo se ti to?“ „Jasně.“ „Myslím, že se už dostatečně dlouho setkáváme zamaskovaní chirurgickými rouškami. Co kdybychom to trochu změnili a setkali se pod rouškou tmy?“ Adriana se usmála, hodila očkem na anesteziologa, kterému hlava klimbala po noční službě, a potom na sestru, která nezúčastněně počítala krvavé plachty rozložené na zemi. „To má být pozvání na rande?“ „Myslím, že rande už máme za sebou. Je na čase pokročit dále.“ „Nejsi náhodou ženatý?“ „To nepopírám, jsem vzorný manžel a usilovný kurevník.“ „Ohó!“ Valecký nezklamal, skutečně byl ve všem kromě věrnosti vzorným manželem. Byl to zajímavý paradox. Překvapivější je pravdivá zkušenost mladé doktorky, která se snad intuitivně hned ptá na manželku. Uvědomuje si, že na ní jako na ženě záleží. Zkušené milenky, kterou se v tuto chvíli jeví být i ona, totiž vědí, že když je doma všechno v pořádku, přijde i milenec včas a dobře naladěný. Není potom nouze o dárečky. Když má doma peklo, nepřijde, nebo i když přijde, jen si stěžuje. Milenčin osud je nevyhnutelně závislý na manželce. Přestože si to mnohé manželky neuvědomují, mají milenky, s kterými je jejich manželé podvádějí, plně ve své moci. „Vůbec ti nevadí, že bys ji mohl ranit?“ „Když to nevadí tobě...“ „Že se nestydíš!“ „Kdo se hanbí, má prázdné ohanbí!“ parafrázoval vesele doktor a zašíval jako krejčí řez na těle pacientky bez dělohy. „Jsi ty ale dnes vtipný,“ smála se mladá doktorka. „Ano,“ přikývl pyšně doktor. „Myslíš jen rozkrokem. Asi jsi přesvědčený, že je bůhví jaké hrdinství oklamat nevinné děvče.“ „Souhlasím, až na to, že děvčata nejsou nevinná,“ zašklebil se. „Ty pokrytče!“ Její hlas zněl vážně. Nadávka však doktora Valecké ještě víc vyhecovala. „Velké pokrytectví je znakem vysoké morálky.“ „To už je na mě příliš vážné, já se chci bavit!“ řekla poslední slovo tak afektovaně, že jí instrumentářka věnovala jeden krátký opovržlivý pohled. Ani jeden z nich dvou si toho však nevšiml. Byli už zakoukaní jen do sebe.

143

„Bavit se? Co kdybychom spolu šli na maškarní ples?“ vzpomněl si Valecký na pozvánku. „Tady to odstřihni,“ nastavil jí nitku. „Skutečně bys se mnou šel? Co manželka?“ „O manželku se postarám.“ Mladá doktorka cvakla nůžkami. Zbystřila pozornost, tohle už začínalo být vážné. Velmi dobře si uvědomovala, že Valeckého si musí udržet, aby jí zůstalo tohle pěkné místečko. Zaslechla, že by se bývalý primář Spodek měl co nejdříve vrátit, a jediný, kdo ji tu mohl zatím podpořit, byl gynekolog, s nímž teď operovala. „Tak, je to hotové, rozvaž mě,“ postavil se k ní zády. Rozvázala mu šňůrky na dlouhém zeleném plášti, potom to samé udělal on jí. Anesteziolog začal pacientku probouzet k životu. Rozloučili se s ním a unaveně odešli do šatny. Tváře měli otlačené od masek, vlasy jim trčely zpod čepic. Adriana se cítila unavená, zpocená, ale šťastná. Když se domotala do odpočívárny, Valecký si už u umyvadla umýval z rukou bílý pudr z rukavic. „Byla to moje první operace. Mám jít pro flašku?“ zeptala se. „Ukaž,“ pokynul jí bez odpovědi a vzal ji za ruku. Nemohla se bránit, strčil jí obě ruce pod teplou vodu a šetrně je umýval voňavým mýdlem. Bylo to příjemné. „Jsi nádherná,“ řekl po chvíli tiše. „Myslím, že mými slabinami jsou rty a úsměv vůbec,“ řekla škádlivě. „Všechny nedostatky je třeba změnit na výhody a slabiny využít.“ Adriana byla chápavá lékařka. Nastavila za odměnu svá ústa.

11. Leopold Havran se po rozlučce s Jehudem vyvezl ještě jedno poschodí a bez problémů dorazil do čekárny gynekologické ambulance, kde na přítele nečekal poprvé. Dnes bylo v chodbičce i navzdory pokročilé odpolední hodině celkem plno. Maminky seděly jedna vedle druhé a listovaly v časopisech. Byl to typický rys gynekologické čekárny. Při první návštěvě ho překvapilo, že si mezi sebou nepovídají, ale za chvíli pochopil proč. Když dvě ženy začaly rozhovor, rychle uvízl, neboť ostatní ženy napínaly uši, aby si všechno poslechly. Vešel do chodbičky, a přestože byl před množstvím žen sedících při stěnách trochu nejistý, potěšilo ho, že všechny na něho upřely nedočkavé oči. Pohledy žen pro něho znamenaly to, co pro květ slunce. Těšil se z toho, jak jistě ocenily jeho elegantní a zachovalý vzhled. Potom se otočily. Čekaly na někoho jiného. Doktor ještě nepřišel. Leo ze zkušenosti věděl, že bude následovat dlouhé čekání, a tak se ponořil do myšlenek. Myslel na Jehuda. Měl dojem, že se nad něj starý přítel vyvyšoval. Nebyl si vůbec jistý. Možná to byla stará křivda z války, kdy měl vyšší šarži. Možná to bylo v tom, že se Jehud, bývalý profesor, o něm vyjádřil jako o krejčím. Kdyby ten starý chudák věděl, jak si on ještě užívá života. Neměl pokaždé v ruce zvadlý květ. Ale vyprávění o včelách a květech ho zaujalo. I on často sledoval život na louce. Viděl však v trávě něco jiného než profesor. Leo sledoval včely létající z květu na květ, sající nek-

144

tar a zároveň při tom nevědomky oplodňující všechny květy, na které si sedly. Připomněl si znova myšlenku ze své mladosti, která způsobila, že se nikdy neoženil. Dávno říkal, že lidé a včely toho mají spoustu společného, stejně jako ony také lidé se oplodňovali nevědomky. Omámení láskou se stýkali, souložili ne za účelem rozmnožování, ale hnaní rozkoší a iluzí. A když se nad rozmnožováním museli zamyslet, skončili v ambulanci přítele gynekologa. Už dávno se toho hrozil. Když se chce člověk množit, zanechávat na světě své potomky a vůbec oproti jiným přežít, nutně se musí vzdávat volby a svobody. Leopold se rozhodl proti tomu vzbouřit. Viděl toho tolik při pohledu na květiny a včely také Jakub Jehud? Leo o tom pochyboval. Zatímco přemýšlel, gynekolog se vrátil. Přešel okolo něj rychlým krokem, vůbec si kamaráda nevšiml a zabouchl za sebou dveře ordinace dříve, než se stačil Leopold vzpamatovat. Nezůstávalo mu nic jiného než čekat dál. Pohledem sledoval všechny nastávající maminky, jak vcházejí do dveří, a v duchu je svlékal. Několik jich pustil před sebe, dokud ho to neznudilo a on vstoupil do ordinace. „Jste objednán?“ vyštěkla na něj Antonie. „Ne,“ odpověděl klidně. „Tak co tu pohledáváte?“ „Chci, abyste ohlásila doktorovi starého přítele.“ „Posaďte se.“ Za chvilku se vrátila. „Můžete jít dovnitř, ale ten květ nechte tady, nebo ho rovnou zahoďte.“ Leopold ji neochotně poslechl. „Ty máš ale ostrou sestřičku. Je to jezuitka, nebo co?“ řekl hned, jak vstoupil. Valecký si s ním potřásl rukou. „Tentokrát jí to musíš odpustit, v tom novém klobouku jsem tě nepoznal ani já. Mysleli jsme si, že k nám jde jeden nezvaný host. Můžu ti nalít?“ Leopoldovi se zablýsklo v očích, polkl naprázdno, ale nakonec to odmítl. Valecký nalil na dva prsty hennessy jen pro sebe. „Jaký nezvaný host?“ „Ale, minule se tu objevili takoví dva pánové s nabídkou. Asi se k nim doneslo, že se ucházím o post primáře. Začali tím že jsem šikovný a na slovo vzatý odborník a že takové je třeba podporovat, blablabla, vždyť to znáš.“ „Hnutí?“ „Trefa.“ „Co jsi jim řekl?“ „Ptáš se, jako bys mě neznal.“ „Ssss ajaj!“ „Ano, a teď, když mě z nemocnice úplně náhodou vyženou, budu alespoň vědět, odkud vítr vane.“ „Víš dobře, že v našem státě lékaře z práce nevyhazují. Nezlob se, ale jste potvory, jedna velká bílá mafie, anebo už jsi slyšel o tom, že by někoho vyhodili?“ Valecký se na chvíli zamyslel. „Ne, kromě dvou narkomanů a jedné akutní psychózy.“

145

„Vidíš, vás lékaře není možné vyhodit. Nešikovné systém spíš kryje, závist vyvolávají jen schopní.“ „To jsi mě teda uklidnil,“ řekl Valecký ironicky. „Jak jde psaní?“ „Vyhlásili novou literární soutěž. Možná do ní napíšu o tvé jeptišce. Jak se jmenuje?“ „Antonie.“ „Připomněla mi naši školní doktorku a její sestřičku. Možná byla ve škole, když jsi tam chodil ještě i ty. Nepamatuješ si na to? Tak ta sestřička si permanentně dělala z mladých nevinných osmáků srandu při každoroční preventivní prohlídce, na té, co se povinně dává moč a prověřuje zrak a sluch. A tak přitom zkoušení sluchu se postavila asi tři metry od nás a šeptala slova, my jsme je museli opakovat. Nejraději měla, když přišla ke slovu Bytča. Šeptala to skutečně důsledně. Byt-ča, Byt-ča. Měl jsi nás vidět, jak jsme se červenali, když jsme to slovo museli před ní opakovat! Nemusím ti snad vysvětlovat, co jsme slyšeli. Vždyť kdo neprošel preventivní prohlídkou, neměl šanci nastoupit ve fotbalovém mužstvu.“ Valecký se s chutí zasmál. Leopold uznal, že teď je asi vhodná chvíle. „Určitě víš, proč jsem přišel.“ „Jasně, poukaz na lázně se pro starého kamaráda vždycky najde. Někdy ti závidím, trávíš přece v lázních skoro celý rok.“ „Chceš si to vyměnit? Rád se vzdám svých třech infarktů.“ „Ani za svět, i když bůhví, kolik mě jich čeká.“ Valecký vytáhl ze zásuvky orazítkované papíry. Leopold chvilku tiše poseděl a s napětím čekal, kdy dostane od gynekologa poukaz na tříměsíční pobyt v lázních, co mu sehnal. Třásl se skoro jako narkoman na svou drogu. Uklidnil se, až když měl poukaz bezpečně složený v kapse. Přemýšlel, jak se co nejdříve vytratit. „Máš hodně práce?“ zeptal se. „Dost, ale nemusíš ještě odcházet, rád s tebou chvíli posedím. Skoro dvě hodiny jsem operoval a potom se mi konečně podařilo zamluvit si jednu naši mladou doktorku. Ještě chvíli a den mám úspěšně za sebou,“ pochválil se Valecký. „Když ji řešíš, není co milovat,“ parafrázoval známou reklamu. „Jsi už skoro lepší než já,“ řekl uznale Leopold. „Čekárnu máš pořád narvanou, nebo se mýlím?“ „Ne, máš pravdu. Přebral jsem zatím klientelu po Spodkovi. Dělám kromě jiného i asistovanou reprodukci. Je to pro mě něco nového. Někdy nevím, jak s nimi dál, nejraději bych je oplodnil sám.“ „Poraď jim, ať jedou do lázní, tam si člověk alespoň odpočine.“ „Lázně... aha, rozumím...“ „I tak se ti divím, že se plahočíš v nemocnici. Víš, kolik by sis vydělal v soukromé ordinaci?“ „Mám teď dobré místo. Vydělávám jako senátor.“ „Jen si to představ. Nový nábytek, květiny v čekárně, které na okně opylovávají včely.“ Leopold na chvíli zavřel oči a snil. „Jenže tam bych neměl sestřičky ani mladé kolegyně,“ řekl Valecký. „To je něco, co nevyváží žádné peníze.“

146

12 . Petru Šusterovi chvíli trvalo, než našel restauraci, kterou vybral podnikatel Řezník. Ležela stranou hlavní ulice s McDonaldem a KFC. Přešlapoval ve tmě na chodníku a netrpělivě kouřil. Přišel pět minut po dohodnutém čase, ale Řezník na místě setkání ještě nebyl. Restaurace už zvenku vypadala elegantně a učiteli se sbíhaly sliny. Z tlumeně osvětlené místnosti za vyleštěným sklem byl slyšet tichý klavír a sem tam i cinkot příborů. Až za hodnou chvíli přifrčelo velké terénní auto, které ho oslepilo svými reflektory. Dalších pět minut trvalo, než podnikatel s autem zaparkoval, podařilo se mu to až napočtvrté. Petr si nevšiml dvou přitulených postav, které vratkým krokem kráčely po ulici jeho směrem, reflektory je osvětlily jen na malou chvíli a dvojice se vzápětí se smíchem ukryla do tmavého podchodu. Valecký zavěšený do Adriany následoval volání základní lidské potřeby. Plánoval romantickou večeři u Françoise, která by jeho milenku oblékla do té správné nálady. V poslední chvíli si naštěstí všiml Petra a podařilo se mu ukrýt před zvědavýma očima. Řezník vystoupil z auta a se širokým úsměvem se omlouval. „Nechal jsem vás čekat.“ „To je v pořádku,“ odvětil servilně Peter. „Také jsem se opozdil.“ Vstoupili do restaurace a Řezník se hnal rovnou k vrchnímu, aby je usadil. Distingvovaný prošedivělý pán ve smokingu si ho měřil pohledem. „Následujte mě,“ řekl. Oba vedl ke stolu uprostřed místnosti pod barokním lustrem. Zatím venku na chodníku se Valecký rozhodl stáhnout raději do soukromého „salonku“, jak prezentoval jednolůžkový pokojík v hotelu mladé lékařce. Adriana se k němu tulila natolik, že se rozhodl „předkrm“ přeskočit a přejít k hlavnímu chodu. „Miluje tuhle restauraci,“ řekl Řezník a zapálil si cigaretu. „Chodívám sem tak dvakrát třikrát do týdne.“ „Je vidět, že jste gurmán.“ Řezník s falešnou skromností sklopil hlavu, pokrčil rameny a mírně zdvihl ruce. „Vážím si lidí, kteří se vyznají,“ řekl Petr. „Možná to považujete za maličkost, ale i drobnost řekne o člověku mnoho. Co si budeme namlouvat? Svět vznikl velkým třeskem a tehdy nám byly rozdány karty. Všechno je už předem dáno. Někdy se domnívám, že budoucnost lze rozpoznat právě v maličkostech.“ „Zajímavé. Když jsem tu byl poprvé, ženě u vedlejšího stolu vyskočil z dekoltu umělý prs!“ „Opravdu?“ Číšník přinesl jídelní lístky. „Manželka musí být nadšená, že nemusí vařit,“ řekl Petr, když otevřel jídelní lístek. „Většinou sem chodím na obchodní jednání,“ opravil ho podnikatel. Petr se konečně dozvěděl, co chtěl slyšet. Adriana se cestou do hotelu náhle zastavila a strhla stranou i doktora Valeckého. Opět se zapotáceli. „Podívej, ty jsou hezké!“ ukazovala do výlohy na pár náušnic. Valecký sešpulil rty a přimhouřil jedno oko.

147

„Líbí se ti?“ „Ani ne,“ řekla lhostejně. „Jsou velmi masivní, starosvětské. Ale na tvojí ženě by se vyjímaly skvěle.“ Valecký si nebyl jistý, jestli ho chce urazit, anebo to myslí upřímně. „Měl bys jí jedny takové koupit,“ řekla náhle. „Proč?“ „Aby byla spokojená a my se mohli nerušeně milovat.“ Přisála se mu na ústa v dlouhém polibku. „Jsi ty ale mrška.“ „Bylo by to jako oběť bohům. Nic by se nám pak nemohlo stát.“ Valecký se podíval na její nadržené oči a potom se pomalu zahleděl do výkladu. „Takže toto je obchodní jednání?“ zeptal se Petr. „O ne, přátelské posezení,“ pokýval hlavou Řezník. Petr zklamaně opět sklonil hlavu k jídelnímu lístku. Valecký s Adrianou vešli do pokoje, gynekolog zamkl, ale nerozsvítil. Znal místnost nazpaměť. Dívčina zůstala chvíli dezorientovaná, oči si zvykaly na tmu. Pocítila na těle doktorovy dotyky. Rozepínal jí knoflík na džínech. „Pomůžu ti,“ zašeptal. Petr si koutkem oka všiml, že se podnikatel svého jídelního lístku ani nedotkl. O lidech z Hnutí, mezi které patřil i podnikatel, se vykládalo, že dokážou udeřit na své nepřátele zezadu, zákeřně ze zálohy, odkud útok nebohá oběť nečeká. Muž před ním však vypadal docela neschopně. Podobal se víc sedlákovi než diplomatovi. Ke stolu přistoupil vrchní ve smokingu. Petra překvapilo, že v ruce nedrží obligátní bloček a pero, ačkoliv menu bylo opravdu rozsáhlé. Snad nechce vrchní tvrdit, že si všechno pamatuje? Chtěl se na to zeptat, ale než stihl otevřít pusu, ozval se Řezník. „Dovolíte, abych objednal za vás?“ Položil mu přitom zlehka svou těžkou ruku na předloktí, až se jídelní lístek v jeho rukou zaklapl. Gynekolog právě hladil rozpálené vlhké lůno mladé lékařky, která oplývala víc touhou než zkušeností. Tulil se k ní a ostrá bradavka ho píchala do hrudi, jako by chtěla proniknout až k srdci. Mladá žena celkem samozřejmě položila ruku na doktorovu a vedla ji níž. „Pomůžu ti,“ zašeptala s nesmělým úsměvem stejně jako on před chvílí. Ocenil její smysl pro humor. „Françoisi, prosím vás, silvú plé, polívčičku jako lusk!“ Pouze překvapení Petrovi zabránilo v úsměvu. Podíval se na vrchního, ten měl tvář nehybnou jako skála. „Doneste nám oběma polévku, jmenuje se jako ten slavný spisovatel... aha! Pasternakova polévka. Nezapomeňte tam prosím ten opečený chléb, dobře?“ „Qui, vždy ji podáváme s cruatons.“ „Zbožňuju kombinaci sýra a ostrého zeleného koření,“ naklonil se k Petrovi nad stůl. „NIKDE jinde ji takhle nedělají,“ dodal. „Už se nemůžu dočkat,“ řekl Petr, který cítil z hladu křeče v žaludku. U ženiných rodičů schválně nevečeřel. „A teď druhý chod,“ zahlaholil Řezník.

148

Valecký se sklonil a olízl doktorce obnažené lůno. Adriana se pohnula a zasténala. V rychlém sledu ji políbil a potom znovu olízl, vždycky jen kousek, aby děvče rozpálil, a potom couvl. Styděla se prosit, aby pokračoval, a tak jen tiše vzdychala. Po chvíli potmě dotápal zpět k jejím rtům. Vášnivě ji políbil a ona mu strčila teplý jazyk do hrdla. „Jak si chutnáš?“ zeptal se. „Jako ryba,“ řekla tvrdě. „Já mám ryby rád.“ Cvrnkl do zlatého přívěsku, který měla na krku. „Hlavně ty zlaté, co mi plní přání.“ Žena se převalila na něj. „Jako druhý chod si, Françoisi, objednáme lososový steak, ten v té bílé omáčce. Doneste nám k tomu nejlepší ročník Cabernetu Sauvignon.“ Petr s údivem sledoval, jak se podnikatel přebírá v jídlech. Takhle si mazaného nového zbohatlíka a intrikána z Hnutí nepředstavoval. Na zlého člověka byl příliš kultivovaný. Zdálo se, že jediný, kdo vnímal barbarství, jakým je červené víno objednané k rybě, je vrchní François, ale ten radši rychle odešel. „Vrchní je kanon, je zároveň majitelem toho všeho.“ Řezník se chvíli díval za odcházejícím vzpřímeným mužem a pak opsal rukou neurčitý kruh. „Máte rád cabernet?“ zeptal se Petra, poprvé a jedenkrát se zájmem, na co má jeho host vlastně chuť. „Ve vínech se moc nevyznám,“ odvětil podle pravdy učitel. „Nejvíc mi chutná Vlčí krev, je velmi vzácné. Váže se k němu i taková bajka, že prý vzniklo z mléka, kterým krmila vlčice Romula a Réma, když je našla u řeky.“ „Zajímavé,“ odvětil skromně vyhladovělý Petr. „Znáte je? Jsou to ti dva, co založili Řím.“ „To se jen tak říká. Řím ve skutečnosti vznikl postupně. Splynutím menších latinských vesnic.“ „Ale ne, podle mě je Řím natolik neobyčejné město, že ho museli založit právě oni.“ „Podle pověsti ho prý založil jen jeden z nich,“ namítl jemně Petr. Přinesli jim polévku a učitel dějepisu se do ní lačně pustil, naopak Řezník dál vyprávěl. Petrovi polévka chutnala, po těle se rozlévalo příjemné teplo a spolu se živinami už bez odporu přijímal i slova svého hostitele. „Byl to Romulus, že? Proč právě on? Trochu jsem to studoval. Bratři si proskákali cestu rozvodněnou řekou, nástrahy osudu přežili oba. Já jsem jedináček, nevím, jaké to je, mít sourozence, vy to možná chápete lépe. Máte bratránka, ne? Celkem šikovného. Chodil přede mnou s mou ženou, ale to není podstatné. Nikdy vás nenapadlo, že Řím se mohl jmenovat i Rém, anebo jinak? Není to nespravedlivé vůči jeho bratrovi? Co povíte?“ „Je,“ přisvědčil s plnými ústy Petr. Bylo mu teď jedno, že se ho snaží ohromit svými nastudovanými vědomostmi. „Proč měl jeden z nich štěstí? Asi víte, že mezi nimi rozhodli ptáci. Rémus nejdříve uviděl šest supů a běžel k radě starších, aby rozhodla, a po něm doběhl Romulus, který viděl dvakrát víc ptáků, ale přišel až druhý. Neměli rozhodnout ve prospěch jednoho z nich.“ Adriana se nahnula až těsně k doktorovi a zašeptala: „Máš krásnýho ptáka!“

149

„Oho, jde ti to, jen tak dál,“ povzbuzoval ji Valecký. „To, co jsem spolkla, chutnalo jako puding,“ smála se. „Máš prsa jako...“ naklonil se a pošeptl jí to do ucha. Adriana otevřela pusu v tichém afektovaném překvapení. Vzrušovalo ji, když se oplzle vyjadřoval k její nahotě. Petr sledoval, jak Řezník jen vidličkou odloupl jednu vrstvu z jemného lososa a vložil si ji do široce otevřených úst. Nenápadně se ho snažil napodobit. „Ne, není mezi nimi lehké rozhodnout. Jeden měl prvenství, druhý množství. A porota ani nerozhodla. Romulus zabil Réma, a bylo po spravedlnosti!“ Petr mlčky přikývl, hlad polevil a v žilách se mu rozlévalo příjemné blaho. Řezník byl celkem příjemný společník. Stejně jako lehká opilost z cabernetu. „Chutnalo vám?“ zeptal se s bodrým úsměvem. „Byl to pro mě vrcholný zážitek. Myslím, že na to hned tak nezapomenu,“ zakončil Petr frází a v duchu přitom přemýšlel, jak to zaonačit, aby pumpl Řezníka o peníze i podruhé. Číšník posbíral talíře a sklenice s rubínovým zbytkem vína na dně. Když odešel, ke stolu se postavil François. „Nabídnu vám kávu?“ Řezník s gestem římského patricije přikývl. „Chtěl bych s tebou cestovat,“ prohodil Valecký. Obě těla ve tmě po milování unaveně ležela jako po dobré večeři. Rád po milování mluvil do větru. Zaháněl tak smutek, který se vždy objevil. „Jela bych s tebou do Říma,“ řekla Adriana tónem, jako by to myslela vážně. Valecký ji namísto odpovědi pohladil po celé délce těla. Překvapovalo ho, že oči si na tmu zvykly jen docela maličko, jindy viděl skoro do posledního detailu. Teď se mu ztrácela ve stínech v prostěradle. Nesnesl představu, že by ji nakonec neviděl. Natáhl ruku a zapnul stolní lampičku s béžovým stínidlem. Podíval se na ni pohledem gurmána a pomalu z ní stáhl prostěradlo. Medové bohaté lokny měla rozsypané po polštáři. Sklouzl pohledem k lůnu. Ohanbí bylo hnědé jako kávové zrnko. Řezník s Petrem Šustrem nasedli do džípu, podnikatel se nabídl, že ho odveze. Učitel se pohodlně uvelebil v křesle a nechal se unášet městem, kolem se míhala světla jako jikry v tmavozelené vodě. Cítil se úžasně. Kde jsi, bratranče? Ptal se sám sebe. Hřálo ho přesvědčení, že ať je kdekoliv, on je na tom teď lépe. V nemocnici se právě rozdávaly večerní dávky léků. Pacienti si přicházeli pro tabletky, když vedle sestřičky Amálky zazvonil telefon. „Prosím?“ „Amálko,“ ozval se tiše Sant. „Dej jim všem tabletky na spaní. Až usnou, přijdu za tebou.“ Zavěsil. Sestřička nebyla překvapená. Byla však jediná, kdo si nemyslel, že se s ní spouští.

13. Valecký se probudil ze spánku, jako by dopadl z výšky na postel. Za oknem byla ještě tma a měsíc v úplňku mu ostře zasvítil přímo do očí jako lampa při výslechu. Chtělo se mu čů-

150

rat a úd mu v kalhotách od pyžama nepříjemně stál. V hlavě ho pálily vzpomínky na večer s Adrianou, který proběhl před dvěma dny. Snažil se to znovu zaspat. Chvíli to vypadalo, že se mu to i podaří, ale nakonec to vzdal. Bylo tu ještě něco. Podle jeho výpočtů měla dnes z ředitelství přijít odpověď na jeho žádost o primariát. Jmenování přímo od ředitele. Zaposlouchal se do dechu manželky, která ležela vedle něho. Hned si všiml, že i ona je vzhůru. Byla velmi citlivá na každé šustnutí. Včera večer spolu vypili trošku vína, když předčasně oslavovali manželčiny narozeniny. „Trápí tě něco?“ zeptala se. „Proč?“ „Že nemůžeš spát?“ „Ani ne, dnes má přijít mé jmenování.“ „Ničeho se neboj, připravila jsem ti novou kravatu.“ Valecký Marii za ten její lehkovážný klid zbožňoval, z ničeho nedělala vědu. Podíval se na hodinky, měl ještě dvě hodiny čas. „Myslím, že už nemá smysl ležet,“ řekl. „Jdu si udělat kafe.“ „Udělej mi ho taky,“ řekla žena. „Klidně si ještě pospi.“ „Ani já bych už neusnula.“ Valecký vešel do koupelny a opláchl si tvář vodou. Posadil se unaveně na mísu a napětí v měchýři po chvilce soustředění povolilo. Nešlo už to tak lehko jako za mladých let. „V mládí erotik, ve stáří prostatik,“ říkávali doktoři ve škole. Dal vodu do hrnce, a když začala vřít, přisypal do ní kávu, nechal ji převařit a potom ji nalil do dvou malých šálků. Žena v noční košili už čekala za stolem a jen tak si pohrávala se sametovou krabičkou z klenotnictví. Postavil před ní voňavý šálek. Mlčeli, neměli si ještě co říct, možná byli jen unavení. Valecký si zapálil cigaretu. Nejraději by byl nyní sám se svými myšlenkami. Díval se přímo na manželku, ale zároveň jaksi skrze ni a za ni, jako by tam nebyla. Napadlo ho, že mu stále vyčítá, že se jí nevěnuje, že na sebe nemají čas. Vadilo jí, že se věnuje jen práci (což byla ve skutečnosti pravda jen zčásti). Trochu se ženě vyhýbal, hlavně teď, aby nic neprozradil. Měl ji rád jako svou mlčenlivou součást, jako vědomí o někom, o kom věděl, že tu stále je, byla pro něho jistotou. Mrzelo ho, že i ten krátký čas, který spolu trávili, někdy pokazila výčitky na jeho adresu. Vážil si času, který se mu podařilo před sebou samým pro ni zachránit. Nyní v chladném ránu měli na sebe spoustu času, nikam nespěchali. Mohli si povídat, ale mlčeli. Najednou neměli o čem mluvit. Zdálo se, že trávit čas společně byla jen iluze. Pro gynekologa to bylo ještě horší, než kdyby spolu nebyli. „Neboj se, dobře to dopadne,“ řekla Marie, která si jeho mlčení vysvětlila po svém. „Ty si ten primariát zasloužíš. Měl jsi ho mít už dávno.“ „To se lehko řekne.“ „Na Spodka zapomeň, je to kretén,“ řekla ostře. Valecký si až nyní uvědomil, jak dobře člověku sedí, když se jeho vlastní žena hněvá. Muselo to být ale na někoho jiného. „Měl by mít tolik rozumu, aby uvolnil místo mladšímu a schopnějšímu.“ „Není zas o tolik starší.“ Znovu mlčeli. Valecký dokouřil druhou cigaretu. Venku začalo svítat.

151

Marie se podívala na hodinky. „Mám ti udělat něco k jídlu?“ „Nemám hlad.“ „Jdu teda do sprchy.“ Valecký si zapálil třetí cigaretu. Když dokouřil, přistoupil ke dveřím koupelny, bylo za nimi slyšet šumění sprchy. „Obleču se a půjdu. Aspoň dnes přijdu včas. Víš, že ta bláznivá jeptiška kontroluje docházku, jako kdybychom chodili na bohoslužby,“ zakřičel, Marie mu odpověděla nejasným zamrmláním. Rychle, aby se s ní už nepotkal, se oblékl a vyběhl z bytu. Novou kravatu zapomněl přehozenou přes křeslo. Nasedl do auta a celkem klidně se proplétal poloprázdnými ulicemi směrem k nemocnici. Šel jako by v zamyšlení, ale v hlavně měl prázdno. Otevřel okénko a zapálil si další cigaretu. Snažil se nespěchat, i když už se nemohl dočkat, kdy přiběhne v nemocnici ke schránce, kde na něj už možná čekal dopis. Cesta mu rychle ubíhala. Vystihl náhodou dobrou chvíli. Jakoby zázrakem provoz před ním řídl, auta se rozestupovala a na místech, kterými projel, provoz zase houstl. Bral to jako dobré znamení. Když ho vrátný viděl přicházet, šibalsky se podíval na hodinky, aby naznačil své překvapení. Valecký vždycky chodil trochu pozdě a od té doby, co dělal primářovi zástupce, se to jen zhoršilo. Doktor si odpíchl příchod. Do začátku pracovní doby zůstávalo ještě dvacet minut. Vyběhl nahoru po schodech a uviděl přes okno v dálce po ulici se blížící jeptišku Antonii. Jinak bylo všude prázdno, ale on se i navzdory tomu rozhlížel, zda ho nikdo nesleduje. Okolo nebylo ani živé duše. Poté otevřel poštovní schránku. Také ta byla prázdná. Vlastně ani nic jiného nečekal. Chtěl se jen přesvědčit, který z klíčů na svazku k zámku patří. Cestou k pracovně si ho přehodil na samostatný kroužek, aby ho měl lehce po ruce. V pracovně se pomalu oblékal. Posadil se do primářova měkkého, čalouněného křesla, odkašlal si a potom si znovu zapálil. Pohledem majetnicky přejel po nábytku. Čas se nepříjemně vlekl. Stejné to bylo celé dopoledne. Nikdy předtím se pracovní doba netáhla tak pomalu. Valecký se snažil ještě více se zaměstnat, ale nepomáhalo to. V kostech cítil, že dneska se to provalí. Po ranním sezení, které strávil v živé diskusi se sekundáři, byl ve schránce třikrát a pokaždé nic. To dlouhé čekání nebylo podle něj spravedlivé. Pokoušel se krátit si čas s Adrianou. „Zařídil jsi to už s tím plesem?“ ptala se. „Samozřejmě,“ lhal. Měl už připravenou výmluvu, ale Marii jí ještě neřekl. „Jak?“ „Nech se překvapit.“ „Nebojíš se, že nás tam někdo spolu uvidí?“ „Budeme mít na sobě přeci masky.“ „Jsi génius.“ Políbili se. Zjistil však, že napětí v něm zůstává.

152

„Je tvá žena hezká?“ zeptala se najednou. „Proč?“ „Tamhle jde nějaká pěkná paní,“ ukázala za něj. Otočil se a ztuhl. Byla to Marie.

*** Kráčela k nemocnici a vychutnávala si svěží větřík. Ani ona se nemohla dočkat. Dnes už věděla, kde má manžela hledat, doufala, že konečně uvidí jeho novou pracovnu. V duchu si představovala, jak ji spolu zařídí novým nábytkem. Pohroužená do svých myšlenek si nevšimla dvojice bílých plášťů. Muž odskočil od mladé ženy, jako by se popálil. Suverénně prošla chodbou a zaklepala na čalouněné dveře ještě se jmenovkou primáře Spodka. Nikdo se neozýval. Zaklepala ještě jednou. Smůla, pomyslela si. Přemýšlela, kde by asi manžela našla. Mohl by být na operačním sále nebo na ambulanci. Musela ho najít, měla důležité poslání. Rozhodla se pro ambulanci. V čekárně našla jeptišku Antonii, jak organizuje čekající maminky. Začala s ní mluvit, aby si ostatní nemyslely, že předbíhá. Hlavně jedna vychrtlá ryšavá pacientka ji probodávala pohledem. „Pochválen.“ „Až na věky, amen,“ obrátila se na ni Antonie s úsměvem. „Á, to jste vy? V poslední době vás tu vídám nějak často.“ „Zapomněl si doma kravatu,“ odvětila Marie. „Aha,“ přisvědčila Antonie a tvářila se, že pochopila. Potom jí náhle padl zrak na Mariiny uši. „Proboha!“ vyhrkla. „Ty jsou nádherné.“ Přiložila ruku na ústa. Marie se začervenala. „Ano,“ přikývla, „každý si jich hned všimne.“ „Můžu si sáhnout?“ zeptala se jeptiška. Marie přikývla a žena v kutně se s lehkou závistí, která ji na chvíli ovládla, a s posvátnou úctou dotkla briliantových náušnic. „Dědictví?“ „Ne, dar od manžela... k narozeninám. Neptejte se k jakým,“ pochlubila se Marie. „Všechno nejlepší,“ natáhla jeptiška ruku. „Nemusíte mi gratulovat, narozeniny mám až za několik dní. Manžel mi je dal v předstihu, protože na moje narozeniny musí sloužit.“ Nataženou ruku však slabě stiskla, byla šťastná. Až za chvíli si Marie všimla, že jeptiška záhadně zmlkla. „Stalo se něco?“ „Ne, ne...“ Nemohla jí ještě říci o svém podezření, jen zapsala si do paměti, že musí zkontrolovat služby. „Všechno v pořádku.“ „Manžel ordinuje?“ „Ano.“ „Myslíte, že bych mohla jít s vámi dovnitř?“ „Určitě, máme tam jen jednu pacientku.“ Obě ženy vešly do ordinace, kde doktor Valecký předstíral neodkladnou práci. Zastihly ho s rouškou na ústech, jak se dívá zblízka lupou ženě na genitálie. V místnosti se vznášel nezaměnitelný rómský odér. „Přinesla jsem ti kravatu,“ řekla Marie.

153

„Dík, jsi zlatá.“ Nezdál se jí příliš překvapený. „Ukážeš mi dneska svoji pracovnu?“ zeptala se a chtěla vyzvědět i to, zda dopis přišel. „Ještě nevím.“ Tiše pokračoval v práci. Položila jeho kravatu dozadu k jeho věcem na kardiotograf. „Vždycky je takový?“ zeptala se šeptem jeptišky. „Někdy, ale jindy moc rád vtipkuje. Minule z okna vyhlížel Tři krále.“ „Tři krále?“ „Všimla jste si tamté zrzavé venku? Je to těhotná panna.“ „Odkdy jsi věřící?“ obrátila se s tichým smíchem k manželovi. Valecký právě soustředěně vyšetřoval. Cikánka nezaujatě ležela, snad ani neposlouchala, dívala se na svět pohledem prázdným jako kráva, kterou právě dojí. „Jiné téma nemáte?“ odpověděl mrzutě. „Je to hrozně zajímavé téma. Víra, to je celý člověk. (Valecký vzal gynekologická zrcátka a americkými kleštěmi sevřel děložní hrdlo.) Jak se člověk stane věřícím? Hlavně člověk jako ty?“ Marie nečekala na odpověď a pokračovala. „Já jsem například nevěřila hned odmalička. S Bohem jsem se setkala až později. Myslím, že je to tak hezčí. Nechtěla bych přijít o ten magický zážitek, když jsem se obrátila na víru. Je to spravedlivé, člověk se může rozhodnout. Co myslíte vy?“ Antonie nejdřív váhala s odpovědí, ale Valecký už začal psát na stroji, a tak z nedostatku jiné činnosti promluvila: „Já jsem věřila už od nejútlejšího věku, kam až si pamatuju. Vždycky jsem věřila v Ježíše. Naše rodina má lásku k Bohu v genech. Nepřekvapuje mě, že jsem ji zdědila. Nemyslím, že by mi obrácení na víru chybělo. Někteří lidé, kteří se jako děti formují bez víry, jsou už do dalšího života poznamenaní. Většina z nich se celý život trápí pochybnostmi.“ Zatímco jeptiška vyprávěla, Marie prodchnutá náboženských duchem pomohla nemotorné Romce posadit se na koze a nakonec i s oblékáním, protože jí její velké břicho v malé místnosti neskutečně překáželo. Potom pacientka pomalu odešla. Marie se obrátila k manželovi. „Tak už řekni, co si o tom myslíš?“ Dveře za Romkou se zavřely a Valecký promluvil. „Okamžitě si umyj ruce, měla syfilis.“ Jsme to, co jsme zdědili, i to, čím jsme se v životě nakazili, ale nic víc. J. Zrzavý Než Marie odešla a Valecký vyšetřil všechny pacientky, byl už čas na oběd. Běžel do laboratoře asistované reprodukce, a tak se do schránky dostal až po obědě. Když ji otevřel, našel v ní vytoužený dopis. Nebyla to ale odpověď z ředitelství. Dopis si vzal s sebou na ordinaci, která teď byla poměrně prázdná. Na kardiotografu ležela zapomenutá kravata. Roztrhl pomačkanou obálku. Bylo v ní oznámení o příchodu komisaře NKÚ, který měl provést v celé nemocnici, tedy i na gynekologii, hloubkovou kontrolu. Polil ho pot a v duchu zaklel. V hlavě si rychle promítl, jestli má v pořádku všechny doklady za období svého zastupování primáře, za to, co udělal Spodek, když to tu vedl,

154

nemohl a naštěstí ani nemusel odpovídat. Bylo by dobré, kdyby na bývalého primáře něco našli. Dávalo by mu to morální právo zaujmout jeho místo. Valecký se NKÚ podvědomě děsil, neměl iluze o jejich spravedlnosti. Na každém dokázali najít chybičku. Do očí ho uhodilo datum. Komisař měl přijít už za několik dní. Kde se ten dopis tak dlouho toulal! K čertu! Valecký si nebyl jistý, jestli to zvládne. Najednou uslyšel, jak někdo bez zaklepání vešel. Když zvednul hlavu, uviděl Spodka. Primář rázně vešel dovnitř, vyzařovalo z něj jako za starých časů silné sebevědomí. Popáleninu nebylo skoro vidět. Rozhlížel se nezaujatě kolem, ukázal ke stěně a řekl: „Za stolem máte zapadlé nějaké papíry, pane kolego. Měl byste tady uklidit, je tu hrozná špína.“ Valecký se překvapeně zmohl jen na nevinný úsměv. Věděl ale, že je zle. První, za co nadřízení kritizují lékaře, je nedodržování hygieny. Ani jeden z nich nebyl takový blázen, aby se pouštěl do otevřené kritiky v odborných věcech. Ničení kolegů začínalo sterilitou a dodržováním asepse. „Jak se máte?“ zeptal se Valecký, když popadl dech. „Fajn, zítra se vracím do práce. Přišel jsem si pro nějaké dokumenty. Vy jste tu kouřil?“ zavětřil nosem. Zdřevěnělého Valeckého nepustil ke slovu. „Co to tam máte,“ ukázal na dopis. „Jmenování primářem?“ zeptal se škodolibě. Nečekal, až mu gynekolog podá dopis, a sám mu ho vytáhl z ochablých prstů. V rychlosti ho zběžně přelétl očima. „NKÚ, to bude v pohodě.“ Zastrčil list do kapsy a jakoby náhodou otevřel skříňku s nástroji a prohlížel jejich čistotu. Když se otočil bokem, schoval Valecký nenápadně kravatu do kapsy.

14. Od nástupu Spodka zpátky do funkce uběhlo několik dní a všechno se vrátilo do starých kolejí, jako kdyby ani nebyl pryč. Ranní sezení byla znovu tichá a vážná. Valecký seděl shrbený mezi ostatními kolegy, celý se v křesle ztrácel, jako by tam ani nebyl. V posledních dnech by se byl nejradši propadl do země. Postrach gynekologie Spodek se vrátil a všichni ho přivítali nadšeně jako spasitele. Někteří dokonce nahlas vyjadřovali lítost nad tím, co se mu stalo, byl pro ně mučedníkem. Valeckého najednou viděli jen jako dravého uzurpátora, který mu chtěl sebrat jeho židli. V duchu si nadával. Jak ho mohla napadnout taková hloupost, aby se pokoušel o funkci primáře?! Úplně se tím znemožnil. Měl vztek i na Marii za to, že ho k tomu pobízela. Lidé ho začali za zády pomlouvat. Pamatovali si už jen na to, jak se změnil, když se začalo říkat, že bude novým primářem. Sláva mu prý stoupla do hlavy. Stačila dvě tři Antoniina slova ve správnou chvíli a rozeštvala ho s celým personálem, nikdo mu už nedůvěřoval. Jeho docházku do práce sledovali obzvlášť ostražitě. Byl v neustálém napětí, a to nezůstalo bez následků. Začal dělat drobné chyby, které by jinému shovívavě prominuli, jeho ale usvědčovaly z neschopnosti. Dnes to už vypadalo, že měl před časem příliš vysoké a nereálné ambice. Jako by všeho nebylo dost, přilil Spodek trochu oleje do ohně tím, že hned po svém příchodu udělil ko-

155

legovi za zastupování mimořádné prémie. Lidé nenáviděli Valeckého kvůli penězům ještě víc a primář si zachoval lidskou tvář. Nejhorší na tom bylo, že i sám Valecký se tomu poddal. Nic proti intrikám nepodnikl, jako by si neuvědomoval vážnost situace. Najednou se cítil neschopný, pochyboval o tom, jestli jednal správně. Rád se stáhl zpátky na svoje místo sekundáře. Velkopanský návrat Spodka, který ho zachránil před blížící se hrozbou kontroly z NKÚ, v něm zanechal pocit nekompetentnosti. I Adriana k němu ochladla. Bála se, že teď, když se Spodek vrátil, přijde o teplé místečko. „Jaká byla služba?“ zeptal se Spodek na ranním hlášení. Hlavu nezvedl a dál podepisoval s brýlemi na očích papíry, které mu podávala Antonie. „Nic zvláštního, jen jedna sekce. Operovali jsme paní Garbiarovou,“ referoval unaveně kolega. Spodek mlčky pokýval hlavou. Valeckému to došlo až za chvíli. Garbiarovou? Tak se jmenovala ta chudinka, kterou protežovala jeptiška. „Jak to, že šla na sekci?“ Vyhrklo z něj najednou. „Nález se zhoršil,“ řekl primář. „Vždyť jsem ji odpoledne kontroloval,“ argumentoval Valecký. „Nebyla na sekci.“ „Vyšetřoval jsem Garbiarovou později večer a nález se zhoršil, doporučil jsem sekci. Je v tom nějaký problém?“ Spodek konečně zvedl hlavu a zadíval se na doktora. Ve Valeckém začala vřít krev. Nevzal si od chudinky, která chtěla přežít porod svého dítěte láhev, a teď si jistě myslela, že lehkovážně porušil slovo. Byl si jistý, že primář to udělal naschvál, ale věděl, že mu nic nedokáže. Nad tím, jak dokázal hazardovat se zdravím pacientky, jen aby nepohodlného doktora zničil, mu zůstával rozum stát. „Ne...“ odpověděl tiše. S vypětím všech sil se ovládl, zmocnila se ho slabost. Byl bezmocný. „Měli jsme nějaký příjem?“ „Taky jenom jeden. Prý někdo od policie. Paní Somorová,“ přečetl kolega z poznámek. „Ta zrzavá?“ zeptal se Spodek. Kolega gynekolog, který měl službu, poslušně přikývl. „Budou s ní problémy,“ konstatoval primář jakoby pro sebe. Kolega dále přikyvoval. O tom Valecký nepochyboval. Po probrání operačního programu chtěl primář sezení rozpustit, když se ozvala řeholní sestřička. „Myslím si, pane primáři, že bychom ještě měli pokárat doktora Valeckého za pozdní příchody do práce.“ připomněla snaživě, což dělala alespoň jednou týdně. Na stůl hodila výpis z vrátnice. Primář, který měl snad už pocit, že pro dnešek svoje teritorium obhájil dostatečně, jen mávl rukou. „Jak tě můžu zjebat, když už máš i tu pleš?“ Surově mu tykal. Několik lidí se zasmálo. „Máte pravdu, pane primáři, já už mám všecko,“ řekl pokorně Valecký. Spodek se obrátil k Adrianě. „Víte, o co vás poprosím, milá kolegyně? Zjebejte pana doktora za mě.“ Všem to od něho přišlo jako báječné gesto. Jediní dva, kteří se nesmáli, byli milenci. Valeckému začalo vrtat

156

hlavou, jestli o nich neví. Bylo by to hrozné, celý jeho svět se bortil. Nedokázal odhadnout, z jaké strany přijde další úder pod pás. Odcházející primář se zastavil u rozpisu služeb a přeškrtl několik jmen a napsal se na jejich místo. „Musíme si zvyknout, že se nám nedostane tolik peněz jako předtím, je nás teď na oddělení víc,“ řekl. Konkurz mu stále ještě ležel v žaludku. Antonie studovala seznam přes jeho rameno. Pochlebovačům úsměv trochu zamrzl na rtech, ale našli se i tací, co se služeb vzdali ochotně. Věděli, že Spodek si potřebuje přivydělat. Chtěl si co nejdřív koupit náhradu za zničené BMW. Rádi obětovali jednu noční službu, jen aby s ním byli zadobře. Valeckému škrtl tři.

*** Doktor se jako unavený satyr vlekl po chodbě k ambulanci. Když odcházeli z ranního hlášení, nevěnovala mu Adriana ani jeden pohled. Zato v plné čekárně před ambulancí se na něho upřelo ženských pohledů asi padesát, až mu to bylo nepříjemné. Dnes ho čekala desítka inseminací. Na začátku bral protekční pacientky. Úplně první šla Ivon. Valecký pracoval zcela mechanicky. Ještě nikdy, když vstřikoval do ženy spermie, nebyl smutnější. Stejně jako Valecký se shodou okolností tento den zamýšlel nad tím, jestli existuje spravedlnost, i Sant. Ale z jiných z důvodů. Dával právě pacientům elektrošoky. Přivedli i Dežanera, který je dostal za psa. „Já jsem ho fakt viděl,“ šeptal tiše, když si lehal v šokovací místnosti na postel. „Já vím,“ řekl Sant a potom mu přiložil na spánky elektrody. Provést Dežanerovi šoky bylo jedno z těch zamotaných rozhodnutí, které člověk musí v životě udělat. Sant se už dávno naučil, že málokdy jsou věci jasně černé, nebo bílé. Mohl Dežanera před šoky zachránit, ale tím by potopil Amálku, kterou by možná vyhodili z práce. Na druhou stranu, Dežanero byl chronik. Nebylo na něm co pokazit a ještě smutnější bylo, že ani co vyléčit. Sant si byl jistý, že to v dané situaci bylo zcela rozumné rozhodnutí. Výčitky svědomí měl především proto, že jejich konspiraci využil a dostal Amálku snadno do postele. Taková milostná vítězství ho neuspokojovala. Měl špatné období. Znova se zapletl se sestřičkou a teď už věděl, před čím ho Valecký varoval. Mělo to mnohem víc nevýhod než předností. Věděl, že to udělal hlavně proto, aby se přesvědčil, jestli se z něho opravdu nestal impotent. V tomto směru mu Amálka pomohla. Zapomněl na Stellu, aspoň na několik minut. Sex ho trochu vzpružil, ale zaplatil za to vysokou cenu. Zapletl se s podřízenou, která chtěla vztah se svobodným lékařem stůj co stůj legalizovat. Nebyl si jistý, jestli už o nich neví polovina nemocnice. Přivezli další pacientku. Jen unaveně kývnul, ať si lehne na postel. Měl pocit, že se na něho sestřičky divně dívají. Dobře ti tak, říkal si v duchu. Najednou pochopil, že se s ní spustil proto, aby se potrestal za to, co se stalo Stelle. Od té doby, co pracoval jako lékař, mu smrt zevšedněla. Naopak od Stelliny smrti začínal mít za každého zemřelého pacienta zvláštní pocit zodpovědnosti. I z úmrtí dnes v noci. Zavolali ho k pacientce, a když přišel, nedalo se už nic dělat. Naordinoval jí ještě nějaké infuze, ale jinak byl bezmocný. Mohl jen tlumit bolest. Vrátil se nahoru na lékařský pokoj,

157

kde ho ve vyhřáté posteli čekala nahá Amálka. Jindy by byl rád, že se může zbavit napětí. Dnes se však cítil provinile. Zatímco pacientka dole umírala, on se miloval s mladou holkou. Vrátil se z úvah do přítomnosti. Odšokoval poslední pacientku. Čekal, až se probudí. Byl po službě hladový, chtěl si jít něco koupit do bufetu. Pacientce se moc nechtělo, po narkóze zůstávala v etargickém polospánku. Doktorka z ára ji tahala za uši, tlačila na hrudník, ale paní jako by bolest necítila. „Pusťte,“ chytil ji Sant za ruku a doktorka se nebránila. „Bude mít modřiny. Znám jeden osvědčený způsob.“ „To jsem zvědavá,“ řekla pochybovačně doktorka a psychiatra si přeměřila. Sant se naklonil nad pospávající paní a zatřásl s ní. „Vstávejte, máte krásného syna!“ Paní okamžitě otevřela oči a podívala se překvapeně na lidi kolem, potom se ospale snažila posadit. Anestezioložka se zasmála a Sant na ni velevýznamně mrkl. „Nashle,“ rozloučil se a vydal se do bufetu. Bylo příjemné (po dvaceti čtyřech hodinách strávených uvnitř zdí nemocnice) vyjít na čerstvý vzduch. Po promilované noci ho bolelo celé tělo. Scházel dolů po schodech, když potkal Řezníka s Ivon. Řezník mu neutrálně podal ruku, Ivon mechanicky pozdravila. Bylo to vlastně poprvé, co se potkali po jejich posledním milování takhle z očí do očí. Mário čekal, že mu manžel, kterému nasadil parohy, hned na místě jednu vrazí, Ivon slibovala, že mu všechno řekne. Dodržela slovo? Vlastně to bylo jedno, vůbec už ho to nezajímalo. Měl pocit, že jejich vztah skončil před sto lety. I na těch schodech byla víc podobnější Stelle než sama sobě. Myslel na to setkání, ještě když šel z bufetu, když lačně doplňoval síly ze salátu z tresky. „Už to dál nejde, musím se z toho opravdu vypsat,“ řekl si najednou. Dojedl a posadil se v pracovně k čistému papíru, nic ho však nenapadlo. Po chvíli, kdy už se zdálo, že se přece jen něco objeví, ho vyrušilo zaklepání na dveře. Do pracovny se mu vecpal Tibor Kaizer. Neměl sílu ho odmítnout. Jeho pacient byl i přesto, že kdysi pracoval jako instalatér, velmi vzdělaný. To mu taky umožňovalo tak dvakrát třikrát za rok z psychiatrie utéct. Sant ho s policií už několikrát honil po lesích. Na rozdíl od většiny duševně chorých ovládal plynule čtyři světové jazyky. Ironií bylo, že někdy schizofrenici promluvili jazykem, který nikdo na světe neznal. Hodiny v něm pronášeli celé litanie. V minulosti je často označovali jako proroky osvícené duchem svatým nebo posedlé ďáblem. Hranice mezi tímto protikladem nebyly až tak ostré, jak by člověk předpokládal. I v současnosti se častokrát lidé dopouštěli omylu, když schizofreniky pokládali za rozdvojené osobnosti. Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. S Kaizerem, velkým jazykovým talentem, pracoval na bludech, mylných přesvědčeních a závěrech. Pokoušet se o kognitivní terapii bludů bylo Máriovým koníčkem i v soukromém životě. Sant si ještě dobře pamatoval na jejich první rozhovor, při němž se snažil stanovit dia-

158

gnózu pana Kaizera, který k nim přišel na „výzkum“. Přijali ho do nemocnice na psychiatrii na vlastní žádost. Nápadná aktivita muže ve středních letech byla podezřelá. Tvrdil, že chce zkoumat nedoceňované nápady psychicky nemocných. V den, kdy ho přijímali, bylo dusno. Před malou chvílí odešla z pracovny Ivon. Mário byl uvolněný, nikam nespěchal. Vyšetření probíhalo hladce a bez problémů. Zbývalo už jen stanovit diagnózu. Na chvíli ztichl, díval se do záznamů o pacientovi, který seděl před ním, a přemýšlel. Tehdy najednou pan Kaizer řekl: „Vy tam o mně máte určitě napsáno, že jsem paranoidní.“ Mário zvedl oči a zabodl je do pacienta. Psychiatra nepřekvapilo, že použil cizí slovo, na které právě myslel, ale to, co zdánlivě jednoduchá věta ve svém důsledku způsobila. Zničila jeho diagnostickou jistotu. Věta byla na první pohled paranoidní jako řemen, odrážela skutečnost, že pacient je podezřívavý, vztahovačný. Byla poslední kapkou a Mário mohl do psychiatrického nálezu napsat, že pacient skutečně paranoidní je. Jenže jakmile by tam Mário cizí slovo napsal, věta by přestala být paranoidní a jen by konstatovala holou skutečnost, která se tím stávala nepravdivou, protože popisovala jako paranoidní něco, co paranoidním nebylo. Kdyby Mário nebyl zvyklý brát život s rezervou, určitě by se byl do toho zamotal. Pacient Kaizer chodil do Máriovy pracovny skoro každý den, posadil se, někdy se jen díval, jindy si chtěl povídat. Santovi však už lezl na nervy, na svůj „výzkum“ jako kdyby zapomněl. Po čase měl už jen jedno téma. Mluvil o Bohu. Jako většina psychicky nemocných lidí. I dnes mu proklouznul šikovně do pracovny a posadil se ke dveřím. Oba mlčeli. „Co děláte, pane doktore?“ zeptal se za chvíli. Sant se mu rozhodl říct pravdu. Měl ale pocit, že povídat si o psaní je lepší než o Ježíšovi. „Zkouším něco napsat.“ Pacient se na stoličce nahnul, aby nahlédl do papíru. „Nic,“ konstatoval. „Inspirace nepřichází.“ Sant se neuměl rozhodnout, jestli v jeho hlase zaznívá naivita, nebo ironie. „Dnes asi nemám dobrý den, nic jsem nevymyslel.“ „Nic si z toho nedělejte, pane doktore. Člověk nikdy nic nevymyslí sám. Ve skutečnosti jsme jen tlumočníci.“ „Tlumočníci?“ „Tlumočíme, co chce Bůh. Znáte Bibli? Na začátku bylo slovo. Bůh promlouvá prostřednictvím inspirace, na jejímž základě si můžete něco vymyslet.“ Santa myšlenka i přes nechuť filozofovat zaujala. Nabízela možnost chytit Kaizera za jeho vlastní slova, takovou šanci si nikdy nenechal ujít. Byl rád, že aspoň chvíli nemusí myslet na svoji smůlu. „Takže vy říkáte, že já i ostatní umělci si vymýšlíme na základě inspirace od Boha?“ Pacient přikývl. „Jenže to, co je vymyšlené, je lež? Podle toho, co říkáš, je to lež pocházející vlastně přímo od Boha, ale vždyť to je fenomenální objev!“ Pacient mu neodporoval, měl radost, cenil na něho zuby. Byl to blázen. Santův zájem při pohledu na kývajícího se idiota ochladl. Pokusil se ho vyhodit. „Teď už mám práci. Nashledanou na Lži Boží!“ postavil se, ale pacient zůstal sedět. „No, vstávejte. Bůh stejně neexistuje,“ řekl vážně.

159

„Ale existuje!“ oponoval mu najednou pacient. „Všechno je dopředu předurčené, všechno má smysl.“ „Neexistuje a nemá, to by Bůh nejdřív musel vzniknout. Jak je ale možné stvořit stvořitele? Stvořitel je věčný, ne?“ „Ne, není. Já vím, jak vzniknul.“ „No, tak mi to řekni!“ popíchl ho Sant, který si takhle krátil čas do vizity. „Vím, jak vzniknul,“ opakoval se pacient. „No, jak?“ „Náhodou,“ zatleskal radostí rukama nad svým objevem. Sant zakroutil hlavou. Co jiného jsem mohl čekat? pomyslel si. „Víš ty vůbec, kdo je to Bůh?“ zeptal se Kaizera. „Jo,“ řekl pacient suverénně. „JÁ!“ Kdyby nezazvonil telefon, mohli pokračovat donekonečna. „Pane kolego, pojďte na kafe,“ řekl smutný Valeckého hlas. Sant věděl, že je zle.

*** Zvědavý, co se děje, svižně vyběhl do lékařského pokoje. Vážný rozhovor se však nekonal, přišel těsně po Valeckém, ale oba našli na lékařském pokoji sedět dvě primářky z psychiatrie, které přišly před nimi. Jedna se ptala druhé: „Vyléčilas už v životě někoho?“ Ženy zmlkly. Doktoři je vyrušili uprostřed rozhovoru. Bylo neslušné otočit se a odejít, a tak si přisedli. „Vítejte, pane primáři,“ popíchla ho v dobrém primářka Holubičková. „Ještě i vy,“ máchl rukou Valecký. „Já vím, je to ode mě hnusné, ale nemohla jsem si pomoct. I tak si ale myslím, že byste byl lepší primář, než je teď.“ „To jste asi jediná.“ „To není, taky si to myslím,“ zapojila se druhá, což Valeckého velmi potěšilo. „Ozvalo by se víc lidí, ale bojí se. My na psychiatrii si můžem říkat, co chcem. Byl byste ale vážně lepší než ten popálenec, sotva se vrátil a už si začal dělat nároky na jedno naše patro.“ Primář Spodek byl známý svými expanzivními plány na rozšíření gynekologického oddělení, v jeho zájmu chtěl anektovat a okleštit psychiatrii, kterou nepovažoval za součást medicíny. „Uvidíte, je jen otázkou času, kdy psychiatrii z těchhle budov úplně vyštve.“ „Děkujeme vám, dámy, vy víte, jak muže potěšit.“ „Vy jste nenapravitelný donchuan, pane kolego.“ „Aspoň jsem pořád zamilovaný.“ „Pochybuju, že se donchuani dokážou zamilovat,“ řekla primářka. „Přijďte se podívat na maškarní ples a uvidíte, kolik jich to dokáže.“ „Jenže to nebudou opravdoví donchuani, ale jenom masky,“ smály se primářky. „Proč jste takový tichý, pane kolego?“ obrátily se na Santa.

160

„Jsem už po službě asi unavený. Ale jinak souhlasím s panem doktorem,“ lichotil. „Něco vážného?“ zeptala se Holubičková na službu. „Běžné věci, až na jedno úmrtí, doufám, že jsem nic nezanedbal.“ „To záleží na příbuzných,“ odvětila mrazivě. „Nebojte se, pane kolego, psychiatrie snese všechno,“ řekla druhá primářka. „Kolik let bylo pacientce?“ zeptala se šéfka. „Byla to taková stará babka na umření, kolem šedesáti,“ řekl Sant. Primářka se zhrozila. „Na umření?! Vždyť byla o dva roky mladší než já, pane kolego!“

16. Řezník manželku obskakoval a lezl jí tím na nervy. Když se dneska vrátili ze své první inseminace, uložil Ivon do postele, přikryl ji dekou a nedovolil jí vylézt. Nohy na posteli podložil vrstvou polštářů, aby je měla nahoře, jako při zákroku. Ze začátku ji dělalo celkem dobře, když jí věnoval tolik pozornosti, viděla, jak se změnil. Zněžněl, když se dotýkal jejího plochého břicha, chránil si ji. I teď vešel asi po pětiminutové přestávce do ložnice. „Nepotřebuješ něco, maminko?“ Zakroutila odmítavě hlavou. Maminko! Odporné slovo, kdyby ho tak neřekl, ale takhle udělalo z věty výsměch. Výsměch její ženské neschopnosti. Maminko! Pche! Dodával to pokaždé a myslel si, že je bůhvíjak milý. Ji však každé slovo zabolelo, rozežíralo zevnitř jako kapka kyseliny. Věděla, že na zplození dítěte mají jen patnáctiprocentní šanci. Nechtěla se radovat předem. Oslovoval ji maminko, jako kdyby už všechno bylo jisté, ale ona nepochybovala o tom, že se to nepodaří. Byla trochu pověrčivá, nikdy se neradovala předem ze strachu, že se její přání nevyplní. Na světě to však chodí tak, že máme větší radost, když jen sníme, po splnění snu radost trvá už jen krátce. Ivonino štěstí rozkvetlo kvůli jejímu pověrčivému strachu jen na malou chvilku. Věděla, že přichází o krásné chvíle, ale nemohla jinak. Myslela si, že se její myšlení po zákroku změní, ale když už bylo po všem, pocit úzkosti jen stoupl, byla přesvědčena, že se oplodnění nepodaří, že manžela zklame. Jako by jí každým slovem „maminko“ říkal: „Vidíš, jak jsi neschopná. Neschopná porodit mi dítě. Neschopná dotáhnout do konce svoji vendetu, neschopná uniknout Santovi.“ I přes to, že si průběh zákroku podrobně nastudovala, čekala na příchod doktora Valeckého s obavami. Bylo zvláštní být najednou místo sestřičky pacientkou. I když se dohodli, že půjde mezi prvními, čekala víc než hodinu, než přišel. Když se objevil, celá se rozzářila, srdce se jí rozbušilo, jako by viděla svého prvního milence. Jenže potom všechno proběhlo strašně rychle. Posadil se jí mezi nohy, nic neviděla, protože ležela hlavou dole víc než jindy. S námahou se zdvihla jen o několik centimetrů, potom jí ukázal nádobku s manželovým materiálem. Byla to jednoduchá plastová tuba s nalepeným jménem, na to, aby si ji prohlédla, měla jen vteřinu. Nemohla si být jistá, že opravdu pocházejí od jejího manžela. Teď už nešlo couvnout. I tak si moc dobře nedovedla představit, jak by se jinak mohla přesvědčit, jestli jde opravdu o manželovy spermie. Jisté to bylo jenom v ložnici. Doktor Valecký nabral

161

mléčnou tekutinu do tenké pipety a zavedl ji do vagíny. Ivon stále ještě přemýšlela, jestli jsou spermie manželovy. Věděla, že gynekolog a psychiatr jsou dobří kamarádi. Sant byl schopný vpašovat do ambulance asistované reprodukce svoje spermie, jen aby ji znovu získal. Bylo to hrozné, ale od mužů se to dalo čekat. Pokusila se ještě jednou podívat na doktora Valeckého. Jeho tvář byla zahalená rouškou, nedalo se z ní nic vyčíst. Narazila na hranici, která existuje ve všech oblastech lidského bytí, na hranici, kterou neustále pomalu posouváme, hranici, při níž si člověk uvědomí, že všechno si nedokážeme rozumně vysvětlit. A i kdyby, všechnu energii bychom vyplýtvali na argumentaci. Život by byl plný dokazování, a tak se žít nedá. Za hranicí poznání leželo něco, bez čeho se nedalo existovat. Nacházela se tam oblast iracionálna, horizont víry. Dřív než se Ivon s krví nahrnutou do tváře ve vteřině rozhodla věřit čestnosti, věřit schopnostem doktora Valeckého, bylo po všem. Oplodnění proběhlo technicky, sterilně, beze všech emocí. Lékař odešel bez jediného slova. Celé to v ní vzbuzovalo úzkost, jako by nevěřila, že dítě se může narodit i takhle. „Maminko, nechybí ti něco?“ nakoukl znova do ložnice manžel. Natáhla k němu ruce. „Jo, ty mi chybíš.“ Přitulil se k ní. Objímal ji a hladil s něžností, která u Řezníka překvapovala. Tvářil se velmi zodpovědně. Cítila, že ji velmi miluje. Nikdy se jí však nesvěřil se svými obavami, které jsou zdrojem každé zodpovědnosti. S napětím jako každý muž očekával příchod nového člověka, fascinovaný mystériem zrodu, oddělením dvou těl, vystoupením drobného dítěte ze ženina těla. Poslední dobou se tím často zaobíral. Když se rozhodl mít s Ivon dítě, bylo všechno ještě velmi vzdálené, věděl, že budou muset absolvovat množství vyšetření, hodně návštěv u gynekologa. Oplodnění však najednou bylo tady, žena měla v břiše kousek jeho těla, který se s ní měl spojit, splynout s ní a přetavit se jako ve žhavém tyglíku na nového jedince. Líbal ji, jako by v ní už dítě bylo, v jistém smyslu to tak cítil, že už je tam vevnitř, uvědomoval si, že potrvá ještě devět měsíců, než vstoupí na tento svět, ale odmítal podlehnout uspokojující iluzi, že má ještě dost času. Vnitřním zrakem viděl všechno, co narození a výchova dítěte přinesou. Zodpovědný podnikatel předpovídal na rozdíl od Ivon své budoucnosti jenom starosti. Děsil se jich. Vzbuzovaly v něm obavy natolik, že si někdy přál, aby žádné dítě neměli, aby si užívali jen sami dva. Bylo mu s ní dobře i bez dítěte. Ivon opětovala manželovy něžné doteky. Cítila, jak se mezi nimi s jejím blížícím se mateřstvím rozprostřel nový rozměr intimity. Nepřipadalo jí těžké splnit gynekologův pokyn, aby se dnes milovali ještě jednou, a zvýšili tak šanci na početí, když bylo její tělo hormonálně připravené. Svlékla pomalu manžela a potom i sebe a převzala všechnu iniciativu. Dnes bylo všechno jiné, dotyky, vůně, hlas, všechno cítila jinak. Nebyla si jistá, jestli si to jen nenamlouvá, nebo jestli ji už manžel úplně nepobláznil, ale i ona měla pocit, že se její tělo mění. Obávala se, že se za několik měsíců, až přibere pár kil, zaoblí se, přestane manželovi líbit, že pomine jeho péče, na kterou se snadno zvykalo. Bála se, že si najde jinou, znala muže. Ona si ho však mínila udržet za každou cenu, chtěla, aby se o dítě starali společně. Opřela si nahého manžela zády o stěnu, ten ji neochotně poslechl. Posadila se proti němu tak, aby na sebe viděli, a přijala ho do sebe. Jemně manžela dráždila na chodidlech, i on se ji snažil neobratně hladit. Několikrát se pokusil vrátit do klasické polohy, ale pokaždé ho

162

zadržela. Zůstávali v téměř nehybné poloze, zavlnila pánví, až když manželův penis znovu ochabl. Asi po patnácti minutách to však Řezník už nevydržel. „Co to má znamenat, Ivon? Chci se s tebou milovat.“ Zašeptal roztouženě. „Vždyť se milujeme, klidně lež.“ „To není milování, ale mučení,“ řekl. Nedokázal si vychutnat všechny jemné fasety tantrického umění. „Mně je to příjemné.“ „A normálně ti to není příjemné?“ Ivon mlčela, ale i mlčení říkalo Řezníkovi dost. Poprvé v životě začínal tušit, že Ivon v posteli neuspokojuje. Konfrontace s touhle pravdou byla pro něj pohromou. Manželé se už od sebe úplně odtáhli, úd vyklouzl z pochvy. Najednou jim přišel pohled na odhalené genitálie nepříjemný. Ivon sklopila nohy k sobě. „Pojď, budeme se ještě milovat,“ řekl po chvíli Řezník. „Proč?“ zeptala se Ivon, ze které vyprchala všechna chuť po spojení. „Nechci, aby sis někoho našla jen proto, že tě neuspokojuju.“ V životě je někdy velmi zvláštní, jak si s námi naše mysl zahrává, když věci, které se staly v minulosti, situuje do budoucnosti a má pocit, že si pamatuje věci, které se teprve stanou. „Nikoho si hledat nechci!“ řekla rozhořčeně. Ve skutečnosti opravdu zaváděla novoty do jejich sexu proto, aby žádného milence hledat nemusela. Pochopila svůj omyl se Santem. Plýtvala svoji energii na dva muže, vyčerpávala se skrýváním, lží. Mnohem jednodušší bylo zlepšit, změnit trvalý vztah s manželem tak, aby ji uspokojoval. Předtím, než opustila milence, dosáhla vrcholu málokdy. Po milování se Santem se jí sex s manželem zdál velmi jednoduchý, obyčejný a fádní. Skoro nikdy nedosáhla orgasmu. Když manželovi zahýbala s psychiatrem, ani jí to příliš nevadilo. Chtěla si doma odbýt povinnosti co nejrychleji. Nevyčítala mu, že ji neuspokojuje. Ona mu nedokázala dát dítě. Bylo to jedna jedna. Když neměla orgasmus, mohla ještě pořád mít milence. Představa mít jednoho muže na sex, jednoho na dlouhé rozhovory a jednoho na peníze, se jí vůbec nepříčila. Teď však byla situace jiná. Jako by dospěla. Záleželo jí na tom, aby ji manžel neopustil, stejně jako na tom, aby neuspokojená nemusela vyhledávat rozkoš jinde. Řezník se ji snažil uspokojit drsným chlapácký způsobem. Přivinul si ji k sobě a začal manželku znova hladit. Nebýt doporučení gynekologa, byla by ho odmítla tak jako jindy. Teď se mu však podvolila. Položili se do misionářské polohy a Řezník přirážel. Byla velmi chladná. Někde četla, že orgasmus pomáhá otěhotnění, a tak se ho snažila dobře zahrát, aspoň kvůli dítěti. Zavři oči a mysli na Anglii! rada viktoriánských matek dcerám. Když skončili, zaplavily Ivon kromě spermií i výčitky. Za to, že manžela podváděla, za to, že mu nedokáže dát dítě, i za to, že teď předstírala orgasmus. Položila mu hlavu na hruď a poslouchala, jak dýchá. Zdálo se jí, že v těžkém proudění vzduchu cítí smutek. Chtěla si ho udržet, chtěla se ze všech sil snažit být dobrou manželkou. „Co mám udělat, abys byl šťastný?“

163

„Nic, nemusíš dělat vůbec nic.“ Odvětil muž, který znova myslel na přicházející dítě. Měl ruku položenou na manželčině břichu, cítil, jak se mění a s ní i jeho život. „Zůstaň jen taková, jaká jsi.“ Vyslovil nesplnitelné přání.

17. Valecký se doma snažil tvářit co nejvíc přirozeně. Věděl, že je podstatné potlačit všechnu radost, aby manželka nic nevycítila. Když se vracel do práce, aby nastoupil do večerní služby, měl to být obyčejný den. Po večeři nasedl do auta, zapnul světla a vystartoval k nemocnici. Setmělo se dřív, než čekal. Bylo dusno a těžce se mu dýchalo. Stáhnul okénko a nechal se ovívat proudícím vzduchem. Schylovalo se k dešti. Ještě jednou si v hlavě probral ze všech stran svůj plán. Byl dokonalý. Zařídil to tak, aby stihl před maškarním plesem vyzvednout připravenou masku, kterou měl schovanou v pracovně. Usmál se nad příhodnou symbolikou. Návštěva v práci měla být zároveň jeho maskováním. V duchu se škodolibě těšil, když si vzpomněl na primářovu vítězoslavnou tvář, který ho z dnešního dne vyškrtl a sám se na službu zapsal místo něho. Netušil, že Valecký si chtěl službu tak jako tak s někým vyměnit. Bylo to za poslední období jediné malé vítězství gynekologa, který upadl do nemilosti. Po prohře v zaměstnání se celý vrhl na donchuanství. To byla parketa, kde vyhrával, což zahojilo všechny jeho rány. Věděl, že jakmile dnes večer zase uloví mladou doktorku, jeho pošramocené sebevědomí se zahojí.

*** Antonie si schválně přeložila noční službu na tenhle den. Dnes měla Marie narozeniny, a přesto co manželce gynekolog řekl, tušila, že se Valecký v práci neobjeví. Počkala, až se setmí, a když nepřišel, rozhodla se anonymně zatelefonovat k nim domů. Ať si ho Marie hledá! U srdce jí příjemně hřála škodolibost. Těšila se, jak záletníka konečně nachytá při lži. Musí být potrestán a napraven. Jako chuligán. Minule to nevyšlo. Tentokrát si byla jistá, že se záměr podaří. Chtěla zkaženého doktora zničit, zasáhnout na nejcitlivějším místě. V klášterech se od matek představených naučila, že nenapravitelné hříšníky, jakým Valecký v jejích očích nepochybně byl, lze vrátit na správnou cestu jen bolestí a absolutním ponížením. Plánovala nezkrotného muže srazit na samé dno. Zvedla sluchátko a vytočila číslo. Na druhém konci linky se ozvalo zvonění. Čekala. V té chvíli se z oddělení ozval srdcervoucí výkřik.

*** Spodek seděl v pracovně nad rozečteným odborným časopisem a v duchu počítal, kolik peněz mu chybí na nové auto. Uvažoval nad novým modelem BMW, ale lákaly ho i offroady. Na chodbě se ozvaly rychlé kroky. Někdo prudce zaklepal na dveře, až primář leknutím nadskočil. „Somorová rodí!“ ozval se napjatý Antoniin hlas.

164

Vyběhl na chodbu, jeptiška však už běžela na porodní sál, co jí hábit dovoloval. Vydal se rychlým krokem za ní, měla velký náskok, doběhl ji až u dveří. Chtěl jí něco říct, ale ze sálu se ozval výkřik rodící ženy. Antonie zapomněla na primáře i na telefon. Na rozhovor nebyl čas. Spodek vešel na sál a začal si automaticky mýt ruce. Přivedli sténající Hanu Somorovou, podpíranou dvěma jeptiškami v hábitech. „Kdy vám odtekla voda?“ zeptala se jí Antonie. Vyzáblá žena se skleněným pohledem jen mlčky pokývala hlavou, bolestí zatínala zuby. Ještě než primář přistoupil k rodičce, věděl, že se něco děje. Sestřičky pobíhaly okolo, jako by najednou nevěděly, co mají dělat, narážely do sebe, zakopávaly o stolky. Křičící a vzdychající pacientku se pokoušely položit na porodní stůl. Dlouhou noční košili jí vyhrnuly až k bokům, pod ní byla nahá. Na gynekologii se kalhotky nenosí. Zpocené zrzavé vlasy měla přilepené na čele, odulé břicho s vypouklým knoflíkem pupíku ji skoro celou zakrývalo. V tu chvíli si toho všiml. Z neoholeného lůna jí trčely dvě dětské nožičky. Dítě už chtělo na svět. Položil ženě ruku na břicho a zkušeně ji prohmatal. Hned mu bylo jasné, že dítě se v porodních cestách vzpříčilo. Na sekci už bylo pozdě. „Kde jste doteď byla!“ osopil se na ni. „Infuzi!“ řekl směrem k sestřičkám. Položil jí jednu ruku na břicho a vyšetřil ji zdola. Pacientka zavyla a její tělo se vzepjalo. Dělohou projel stah. Dítě se ani nepohnulo. „TLAČTE POŘÁDNĚ!“ křikl na ni. Snažil se pod dítě strčit ruku, aby pomohl hlavičce. Dvě bledé jeptišky stály jako zkamenělé v koutě, nehybně se na něj dívaly a modlily se. „Vypadněte!“ Zakřičel a ukázal rukou ke dveřím. Pacientka rychle dýchala, potom znovu vykřikla, krev se jí nahrnula do tmavě červené tváře, bradu přitiskla k hrudi. Dítě bylo vevnitř ještě pořád zaseklé hlavičkou. Trvalo to už příliš dlouho. Vzal nůžky a nastřihl hrázi. „Do píči! Tlačte, nebo vás profackuju!“ zařval primář na ženu a ta znovu zatlačila. Dítě se posunulo jen o kousek, zato však prvorodičce z vytlačeného konečníku vytryskla stolice. „Do prdele!“ zaklel primář. Ze stolku na straně strhl roušku a hodil ji na výkaly, aby mu neinfikovali ránu. „Tlačte,“ řekl primář vyčerpaně, při každém nádechu se mu rouška lepila na tvář. Cítil v nose pach svých nevyčištěných zubů. „Tlačte...“ Infuze už stekla skoro do půlky. „Tohle nikam nevede. Tonko, pomožte jí, zatlačte na břicho.“ Jeptiška zaváhala jen na chvilku. Byl to riskantní manévr, který mohl ublížit ženě i dítěti. Přistoupila k Somorové a celým tělem zatlačila na břicho. Pacientka vykřikla a hlas, po němž zalehlo v uších, pomalu slábnul, pomalu do ztracena utichal, až jí v ochraptělém hrdle odumřel úplně. Potom omdlela. Jeptiška ji popleskala po tváři, aby se probudila. „Nechte toho,“ řekl primář. „Takhle to bude lepší.“

165

V rukou držel dítě, kterému z bříška trčel konec přestřihnuté pupeční šňůry. Bylo celé sinavé, špinavé od krve, stolice a bílého mazu. „Nedýchá.“ Položil ho rychle na stůl a začal resuscitovat. Dítě však nejevilo známky života. „Krvácí, pane primáři,“ ozval se hlas za jeho zády. Nechal novorozence novorozencem a otočil se k matce. Po těle se mu lil pot, hrozilo, že je ztratí oba. Sestřička vytáhla krvavou placentu, kterou měla žena mezi nohama, potom si jí mezi ně sedl primář. Pomocí zrcátek se snažil najít zdroj krvácení. Nic ale neviděl, doufal, že nepraskla děloha. „Šijeme,“ řekl a nastavil ruku. V další vteřině mu instrumentářka do ruky pohotově podala jehelník s jehlou a navléknutou nití. Udělal první steh. Jeptišky za jeho zády zabalily nehybné dítě do zelené plachty.

*** Valecký zaparkoval se zhasnutými světly. Všude bylo ticho, jen z balkonu psychiatrie bylo slyšet nějaké hlasy pokuřujících pacientů. Vyběhl nahoru do pracovny, kde se rychle převlékl do bílého. Na postel si připravil masku. Potom se vydal na oddělení. Měl půl hodinky čas. Vešel k sestřičkám a zcela samozřejmě začal kontrolovat něco v papírech. „Jaká je služba?“ zeptal se. „Docela to ujde,“ řekla sestřička, která jen na chvíli zvedla oči od křížovky. Měl to vymyšlené šikovně. Kdyby náhodou došlo ke konfrontaci s manželkou, měl alibi. Chtěl, aby ho v nemocnici vidělo několik lidí. I kdyby manželka přišla na to, že oficiálně službu neměl, mohl se vymluvit na to, že byl rodit nevěstu policejního náčelníka. Marie věděla, že je to jeho protekční pacientka. „Jak se má paní Somorová?“ zeptal se. Sestřička se podívala na hodinky. „Před necelou hodinou ji odvezli na sál. Předčasný porod.“ Valecký si povzdychl. Zase ho Spodek obral o práci. Na druhou stranu mu to docela hrálo do karet. Bylo dobře, že rodila právě dnes. Bylo to úplně logické, když se chtěl vymluvit na její porod. Měl pocit, že mu pomáhá sama příroda. Vydal se na porodní sál, aby zjistil, jak se Somorové vedlo. Na chodbě si všiml telefonu, viselo z něj na šňůře sluchátko. Přiložil ho k uchu. „Haló?“ zeptal se.

*** Sant se pomalu procházel se skleničkou mezi lidmi v kostýmech. Panoptikum nestvůr ho fascinovalo. Masopust byl v plném proudu. Alkohol mu lehce stoupl do hlavy, doufal, že znova nevyvede nějaký trapas jako minule s primářkou. Masky měly jednu nevýhodu, nikoho nepoznával. Někde v davu se mihla Jana Halpnerová, ale jinak se každý schovával za škraboškou. Poznali se jen ti, co přišli spolu. Byla to součást zábavy, tváře si měli odhalit o půlnoci.

166

Očima hledal kolegu Valeckého. Snažil se uhodnout, v jaké masce přijde, protože si navzájem svoje typy do poslední chvíle tajili. Sám si zvolil podle svého názoru velmi originální převlek. Přišel převlečený za doktora. V duchu si užíval všechny možné významové roviny a interpretace svojí masky. Byl v celém svém životě posedlý významy. Obyčejným jménem by nepojmenoval ani svého psa. Ve svém hledání Valeckého mezi hosty byl neúspěšný, zbývalo jen čekat, že ho gynekolog najde sám, Mário totiž neměl na tváří škrabošku, naschvál. Mělo to další význam. Najednou jej upoutala maska Dona Juana, který právě vešel. Chvíli si myslel, že je to jeho kamarád. Byla by to maska pro něj. Potom však za Donem Juanem vešel do foyer pružný panter. Podle chůze i přes masku Sant poznal, že je to Ivon. Nedalo se už utéct, museli i s manželem projít v tlačenici kolem něho. Těsně před Santem se Řezník oddělil. „Co si dáš k pití?“ zaslechl psychiatr. „Jenom džus,“ řekla Ivon a manželé si vyměnili významné pohledy. Don Juan se ztratil v davu. Ivon k němu velmi sebevědomě přistoupila. „Ahoj,“ řekla. „Ahoj,“ odvětil. „Není to ironie. Tvůj manžel, a v masce Dona Juana?“ popíchl ji. „No a? Je trošku na peníze, ale není hloupý.“ Santův příjemný, níže posazený hlas v ní rozezněl dávné vzpomínky. Přemýšlela, jestli mu má říct, že je těhotná. „Žena přizná o svém manželovi cokoliv, jen ne, že je hloupý,“ vyprskl. „Jsi zatrpklý!“ výsměšně se afektovaně zasmála. „Nejsem,“ obrana však byla zbytečná. „Nemusíš být smutný,“ položila mu ruku na předloktí. „Nevzpomínám na tebe ve zlém.“ Potom odešla, kroutila při tom zadkem. Sledoval ji lhostejně, bez zájmu. Změnila se. Byla ještě sebevědomější a odvážnější, než jakou ji pamatoval z posledního setkání. Pořád však byla stejně omylná. Myslela si, že se ještě nevzpamatoval z jejich rozchodu, on před sebou ale viděl jen nepodařený falzifikát Anastázie.

*** „Haló?“ zopakoval Valecký. Telefon byl hluchý. Když nikdo neodpovídal, vrátil sluchátko na svoje místo, pokrčil rameny a pokračoval dál. Na sále však nikoho nezastihl. Když tiše vešel, bylo všude zhasnuto, jen z jedněch otevřených dveří se linulo ostré neonové světlo, nakoukl dovniř. Instrumentářka otočená zády k němu myla lékařské nástroje před sterilizací. Byla do práce natolik zabraná, že si návštěvníka nevšimla. V té chvíli mu došlo, že pláče. Po špičkách se vzdálil, neměl dnes náladu řešit ženské srdeční záležitosti. Čekal ho ples a Adriana. Chtěl se bavit. Dovlekl se na sál k otevřenému oknu, ze kterého vanul příjemný noční vlhký vzduch. Všiml si, že venku se už rozpršelo. Měl ještě chvíli čas. Vytáhl z krabičky cigaretu a zapálil si.

167

V té době Spodek vyšel ze sprchy. Osvěžila ho. Po prožitém stresu na něho padla únava. Potřeboval se probrat. Posadil se za psací stroj a chvíli se jen tak díval do prázdna. V duchu si probíral, jestli všechno udělal správně, trvalo to jen chvilku. Neměl výčitky. Patřil mezi lidi, kteří své úspěchy připisují svým dokonalým schopnostem, ale neúspěchy okolnostem. Dítě bylo mrtvé. Smrt ho trochu děsila. Vždy ho fascinoval ten krátký přechod na druhou stranu. Přes stěnu slyšel, jak Somorová na oddělení pláče. Stačila vteřina, a člověk byl pryč. Uložil si do paměti, že je třeba píchnout jí něco na uklidnění. Zběžně s uspokojením konstatoval, že se obejde i bez psychiatra. Sáhnul do šuplíku a vytáhl kopíráky. Černá byla smuteční prapor. Neděsila ho ale smrt samotná, na její podoby si už zvykl, děsila ho absence jakýchkoli pocitů ve vlastním nitru při pohledu na ni. Čekal, že bude cítit smutek, byl ale prázdný. Vložil do stroje pět kopií úmrtního listu. Nerad nechával umírat pacientky, o něž se staral. Dělal všechno pro to, aby přežily. Nesnášel vypisování papírů pro patologii, byla to hrozná byrokracie. Valecký tiše kouřil u okna. Nějaké dítě na novorozeneckém oddělení hladově zaplakalo. Najednou se za jeho zády jako odpověď na dětský křik ozval šramot. Otočil se, ale nikoho neviděl. Ozvalo se to znova. Pátral po zdroji neznámého zvuku. Poodešel k chromované výlevce. Podíval se dovnitř, ve tmě neviděl dobře, byly tam položené plachty. Sáhl na ně a našel v nich zabalené dítě. „CO TU SAKRA DĚLÁ?!“ zašeptal zděšeně sám pro sebe. Vypadalo jako mrtvé. Bylo celé pokrčené, pomačkané, na deformované hlavičce mělo velkou červenou podlitinu, jako papežskou čepičku. Najednou sebou tělíčko trhlo, jako kdyby zakašlalo. „Proboha!“ Začal rychle resuscitovat. Spodek právě dopsal papíry a chystal se je orazítkovat, když zazvonil telefon. Přiškrcený hlas řeholní setry mu krátce řekl: „Přijďte na sál, pane primáři, tohle musíte vidět.“ Povzdychl si, byl to zákon schválnosti. Vrátil se z marodky a hned takováhle služba. Sotva dokončil jednu věc, už ho volají k další. Vešel na porodní sál a nechápavě zůstal stát. V předsíni na posteli ležela paní Somorová a s úsměvem k sobě tiskla plačící dítě. U stolu se nad dekurzem skláněl doktor Valecký a se zadostiučiněním v papírech škrtal primářův předcházející záznam o exitu. „Co tu děláte?“ „Šel jsem jen tak kolem,“ řekl Valecký. Dítě přežilo. Spodkovi to právě došlo. Všiml si, že v ruce pořád drží teď už nepotřebný úmrtní list. Vešel do porodního sálu se zhasnutými světly, bezmyšlenkovitě přistoupil k oknu, za kterým šuměl déšť. Ucítil cigaretový kouř. Jak jen mohlo přežít? Pomyslel na Valeckého. Rukama zlostně roztrhl na dva kusy úmrtní listy. Z vedlejší místnosti zaslechl Antoniin hlas. „Zázrak,“ řekla.

168

Zázrak je jenom synonymum pro úplnou absenci jakéhokoliv vysvětlení. R. Dawkins Valecký, oblečený v masce, nasedl do auta a se zhasnutými světly projel vrátnicí. Cestou si na tvář nasadil škrabošku. Cítil se úžasně, jako Zorro mstitel. Sešlápl plyn, jeho brzdy pištěly v zatáčkách na vlhké vozovce nadšením. Světla města na něho svůdně mrkala a polokoule kopule domu umění, kde se konal ples, trčela v dálce mezi domy jako odhalený prs. Kopulovat pod kopulí, opakoval si hravě v duchu. Kopulovat pod kopulí. Sledoval, jak kapky deště na skle rychle jedoucího auta najednou tečou nahoru a ne dolů, jako by se obrátil běh věcí, obrátil tok času. Měl pocit, že mládne.

18. Mário pohledem provázel Ivon a jejího manžela v masce Don Juana. „Tomu říkám svůdce,“ ozval se Máriovi u ucha známý hlas. Otočil se. Kdyby Valecký nepromluvil, vůbec by ho nepoznal. Před ním stál voják z minulého století. Na ramenou mu visely střapce epolet, bílou paruku měl zapletenou do vrkoče. Valecký vypnul hruď a jednou rukou si nakroutil fousy. Potom sundal z hlavy třírohý klobouk a vystřihl hlubokou poklonu. „Baron Prášil. K vašim službám.“ Psychiatr se zasmál, pochopil slovní hříčku. Gynekolog se dnes znovu chystal vyprášit kožich hezké holce. „Ty mi něco říkej o Donu Juanovi. Nejdřív jsem si myslel, že jsi to ty.“ „Já? No dovol!“ „No, jen ze sebe nedělej svatouška.“ „Vždyť ani nedělám. Nepleť si mě s Donem Juanem, já jsem úplně jiný typ svůdce a bral bych, kdybys takový byl i ty.“ „Já jsem svůdcem sám od sebe.“ „Don Juan je typ záletníka, který ženy nemiluje. Je jimi posedlý. Je to kurevník, který má rád jen sám sebe. Se ženami nechce ukojit ani tak svoji vášeň jako svoji pýchu, chápeš?“ „Snad. Jenže mně se na něm líbí ten vědecký přístup, dokonalá rafinovanost, obratnost při svádění. Vždycky vyhrává,“ odporoval Sant. „Ne, nevyhrává, jen neumí prohrávat.“ „Takže ty nejsi Don Juan?“ „Ne, ten nikdy nenajde uspokojení.“ „Tak kdo potom jsi? Casanova?“ „Ne, Baron Prášil!“ Oba se znovu zasmáli. „Asi si budu opravdu muset vzít vaše rady doopravdy k srdci, barone.“ „Neúspěch?“ „Ale ne, jen znechucení ze sebe samotného. Poslední dobou spím znovu ze sestrou z oddělení. Je to nechutné,“ přiznal se Mário.

169

„Ale kolego, milovat se se sedmdesátiletou ženou, TO je zvrácené a nechutné!“ Mário pokrčil rameny. Valecký pokračoval. „Ale chápu vás. Hloupá žena je pro skutečného svůdce porážka. Nedokáže ocenit jeho umění. Nic si z toho ale nedělejte. Nebudete věřit, co se mi dneska stalo.“ Pustil se do barvitého líčení příhody z práce. „Není na zmrtvýchvstání trochu brzy?“ zeptal se Sant. „Půst přece teprve začíná.“ „Aha!“ ukázal najednou do davu. „Tam je vaše nová doktorka.“ „Jaks ji poznal?“ zeptal se překvapeně Valecký, který Adrianu předtím, než se potkal s kolegou, marně hledal. „Podle chůze.“ „Vy psychiatři!“ povzdychl si Valecký, teď už ji poznával i on. „Omluv mě.“ Gynekolog se spěchal pochlubit mladé doktorce se svým zážitkem. „Smím prosit?“ vyzval ji k tanci. Dívka pod maskou se usmála. „Jaks mě poznal?“ „Ještě ti to pořád není jasné? Něco nás vzájemně přitahuje. Bráním se tomu, ale je to silnější než já.“ Přitulila se k němu. Ucítil příjemnou vůni jejího těla, rozechvěla všechny jeho smysly, vášeň se u něho jako obvykle projevila tak, že dostal hlad. Při tanci známého valčíku jí začal vyprávět o příhodě v práci. S vykulenýma očima poslouchala, byl hrdina. Když skončil, cítil, že odstup z posledních dní se mezi nimi zmenšil. Přiznala se mu k tomu. „Bojím se, že mě Spodek vyhodí,“ řekla. Pro Valeckého to nebyla žádná novinka, všiml si, jak mu v posledních dnech nadbíhala, jen aby se zalíbila. Nechtěla přijít o místo. „Neboj, já tě nedám. Budeme to všechno řídit z postele jako on. Mám známosti.“ Lhal jenom trochu. Přitiskla se k němu a políbila ho. Byl to nezvyk před tolika lidmi. Nejlépe ženu svedeme tak, když budeme postupovat v souladu s jejím vlastním sebeklamem. M. Kundera Sant je z nedostatku jiné činnosti z dálky sledoval. Byl jediný, kdo je pod maskami poznal. Překvapilo ho, když se políbili. Tak takhle to teda je, pomyslel si. Upil ze skleničky. Na pódiu zpívala Spodkova dcera Světlana a její bluesová kapela ze Soul Kitchen. Pohledem se vrátil k tančící dvojici. Valecký bavil doktorku, která se chichotala každému doktorovu vtipu. Sant tuto osvědčenou taktiku znal. Žena, která se chichotá, se nedokáže bránit, ani kdybyste ji znásilňovali. Pobaveně sledoval, jak Valecký trpělivě vyčkává, až ostražitost mladé ženy povolí. Ze zkušenosti věděl, že jsou k tomu dobré situace vyhrocené na maximum. Ve chvílích extrémní radosti, smutku, úspěchů nebo ztroskotání je žena vyvedena z rovnováhy, stává se snadnou kořistí. Jako psychiatr se taky domníval, že v takových chvílích snadněji najdou podvědomě pro svou touhu podlehnout omluvu. Rozhlédl se po maskách, po chvíli našel vhodnou oběť pro své rozptýlení. Přiblížil se k ní velmi nenápadně. Naklonil se k jejímu uchu. „Proč ses mi už neozvala?“ zasyčel. Žena sebou trhla, bleskově ji však chytil okolo pasu.

170

„Už mi neutečeš, víš, jak jsem se tě nahledal!“ Pod ženinou maskou bylo možné objevit překvapení, a dokonce určité znechucení. Sant předstíral, že si ničeho nevšimnul. Otevřela pusu, ale on ji nemínil pustit ke slovu, táhnul ji stranou. „Kdes celou dobu byla? Kdys přišla? Pojď, musíme si spolu dát skleničku.“ Žena se konečně vzpamatovala a ostře se ohradila. „Počkejte, to musí být omyl.“ „Jaký omyl?!“ rozhodil Sant rukama. „Nedělej si ze mě srandu, Anastázie!“ Jméno zvolil naschvál. „Ale já nejsem Anastázie, s někým si mě pletete,“ řekla chladně. Mário na krátký okamžik zahrál překvapení, přitom si ji důkladně prohlédl. „Nevěřím.“ Žena zvedla o kousek škrabošku, aby mu dokázala, že mluví pravdu. Nebyla vůbec ošklivá. „Oh, velice se omlouvám, ta podoba. Víte, Anastázie mi hrozně chybí, asi už mi přeskakuje.“ Lež je vždy uvěřitelnější, když je okořeněna kouskem pravdy. „Asi potřebujete doktora,“ řekla žena vážně se snahou pomoct, ale v zápětí se oba spontánně rozesmáli, když si uvědomili, jakou má Mário masku. „Jste velmi přesvědčivý herec, je to však dost otřepaný pokus o seznámení.“ „Ale zabírá. Seznámili jsme se.“ Valecký měl při příchodu Světlany na jeviště pocit, že se tu sešel celý jeho svět, dnešní večer mu šla karta. „Je to opravdu Spodkova dcera?“ ptala se nevěřícně Adriana. „Ano.“ „Není mu vůbec podobná.“ Valecký jí začal vyprávět, jak jí pomohl. Chtěl se před mladou doktorkou vytáhnout ještě víc. „Teď už chápu, proč tě má primář v žaludku.“ „Pojďme se napít.“ Cestou k baru se jí svěřil se svým pocitem. „Je příjemné podívat se okolo sebe a vidět lidi, kterým jsem ovlivnil život, a oni mi za to byli vděční.“ „Myslela jsem, že jako doktoři si na to musíme zvyknout.“ „Já jsem si nezvykl.“ Posadili se k baru a objednali si láhev červeného. Na značce dnes večer gynekologovi nezáleželo. Zapálil si cigaretu. Byl rád, že si může na chvíli sednout, mladistvý elán jeho milenky, který ho vzrušoval, jej stejnou měrou vyčerpával. Se sladkobolným smutkem zjišťoval, že Adrianu dnes získal příliš lehce, byla pro něj jen slabou odměnou. Potáhl z cigarety, měl odsud dobrý výhled. Viděl Santa, svého nejšikovnějšího pokračovatele. Potom zahlédl Dona Juana po boku s panterem. I Řezník mu dělal radost, ačkoli to byl nenapravitelný vesničan. Nakonec dosáhnul, čeho chtěl. Zvali ho mezi smetánku. Barmanka přinesla víno a dvě skleničky. „Můžu ti nalít?“

171

„Kapku.“ Se zručností lva salonů naklonil láhev a odlil ji do skleničky malou kapku. Adriana se zasmála. „Ještě,“ šeptla. Naklonil láhev a odlil do skleničky další kapky. „Ještě.“ Valecký znova dosáhl, čeho chtěl. Něžných vzrušujících slov, která chtěl slyšet z úst mladé ženy. Dílo bylo dokonáno. „Ještě,“ nechala se natahovat. Valecký dál pomalu s rovnováhou nakláněl láhev, vychutnával si moc, kterou nad ní měl. Najednou přestala hrát hudba. Na pódium vystoupila Jana Halpnerová. Dokonalou postavou hned přitáhla zvědavé pohledy. Valecký se už ani nenamáhal Adrianě říct, že i moderátorka patří mezi lidi, kteří mu dluží službu. „Dovolte, abych vás dnes večer pozdravila a přivítala na karnevalu. Čeká nás půst, tak se dnes doufám všichni odvážeme!“ Zavlnila boky a lidé stojící na parketu zajásali. „Tak jako každý rok mi připadl vzácný úkol předat ocenění města jednomu z jeho občanů. Tomu, který se nejvíc přičinil o obecné blaho. Jeho jméno je v této obálce.“ Zamávala ve vzduchu zalepenou obálkou. „Nechci vás dlouho napínat. Zábava musí pokračovat, že?“ „Ano!“ ozvalo se sborově. „Přečtu teď jméno a poprosím pána nebo paní, ať přijde sem ke mně na pódium.“ Sál ztichl, jen ze vzdálených koutů domu umění se ozýval lidský ruch bavících se, k nimž nedolehla Janina slova. Novinářka otevřela obálku. „Vážené dámy a pánové. Letošní cenu čestného občana našeho města získává... za nejvyšší procento objasněných trestných činů v minulém roce pan podplukovník Valentin Somora, náčelník našeho policejního sboru, prosím potlesk!“ Valecký se překvapeně přidal. Na pódium vystoupil maličký hranatý pán, tvářil se důstojně. Jako by se o ocenění dozvěděl právě teď na plese. Jana Halpnerová mu podala plaketu, potom se objali a políbili. Najednou mu do ticha zazvonil mobil. Automaticky ho zvednul a přiložil k uchu. Tvář se mu hned změnila. Valeckému se zdála lidštější. Obrátil se k maskám na parketu. „Právě se mi narodil první vnuk!“ zakřičel šťastně. „Ještě jednou prosím potlesk!“ řekla do mikrofonu pohotově novinářka. Potom oba nahradila kapela, která spustila rázný lidový tanec. Valeckému neušlo, že jako první skočil na parket Don Juan alias podnikatel Řezník, rozkurážený alkoholem, s košilí trčící z kalhot, s kloboukem nakřivo, se začal nakrucovat jako správný „synek“. Gynekolog si povzdychl, nános kulturnosti z něj opadal stejně rychle jako bláto z bot. „Pojďme taky tancovat!“ Chytila ho za ruku Adriana. „Běž napřed, musím si ještě odskočit,“ řekl. Na regeneraci sil potřeboval mnohem víc času. Když na jeviště vystoupila Jana, přejížděl Sant neznáme ženě, se kterou se seznámil, prstem po kraji živůtku. Celou ceremonii sledoval bez emocí, zato jeho maskovaná společ-

172

nice se těšila jako malé děvčátko. Když Jana zmizela za pódium, bez vysvětlení se s dívkou rozloučil. Novinářku našel sedět u baru. Smutný z nešikovné Ivoniny imitace Stelly, z prázdného flirtu s maskovanou ženou i z celého života si přisedl. Intuitivně cítil, že v Janině přítomnosti bude Anastázii nejblíž. „Jak se má Lord?“ pokusil se navázat rozhovor. „Dala jsem ho utratit,“ řekla chladně. Oba se vyrovnávali se ztrátou milovaného člověka po svém. „Zvládáš to?“ „Přestaň na mě zkoušet ty psychologický kecy! My dva si nemáme co říct,“ řekla nenávistně. Seděli mlčky vedle sebe a otáčeli skleničkami. „Pomohlas jí do hrobu, kdyžs ji štvala proti mně. Obdivuju tě, jak s tím dokážeš žít.“ „Jen se nerozbreč! A nekoukej na mě tak! Myslíš si, že máš rentgenové oči! Chceš se zbavit zodpovědnosti? Tys ji měl léčit. Ale ty nejsi žádný doktor, akorát na karnevalu!“ vmetla mu pichlavě do očí. Vypili další skleničku a Sant si zapálil cigaretu. Kvůli vypitému alkoholu stál na nohách už jenom velmi nejistě. „Vlastně jsem přišel, abych se s tebou usmířil.“ „Jde ti to, kovboji,“ podotkla ironicky. „Někdy se mi po Stelle hrozně stýská a nemám si o tom s kým povykládat.“ Alkohol ho rozcitlivěl. „Měl bys vyzkoušet nějakého svého kolegu,“ řekla stále ještě cize, ale už bez odporu. „Oni ji neznali. Měli jsme ji rádi jenom my dva.“ Podívali se na sebe. Potom mu Jana položila hlavu na rameno a rozplakala se.

*** Valecký si na záchodě dal ještě jednu cigaretku, cítil se jako za starých studentských let. Když se vrátil, lidé na parketu se drželi v řadě za sebou okolo pasu a dělali velkého hada, který se klikatil jako tenké střevo. Proplétali se mezi sloupy a stoly, mezi ostatními lidmi, které strhávali mezi sebe. Hledal svoji milenku. Adriana byla nepřehlédnutelná. Stála na začátku obrovského lidského řetězu, výskala s rukama nad hlavou a tahala všechny za sebou. I ona si ho všimla a zakormidlovala k němu. Pronikl jím strach, že ho v táhne do taneční vřavy. Když se však přiblížila, odtrhla se od řetězu, který pokračoval dál. Valecký měl při pohledu na ni pocit, jako by mu had podal šťavnaté jablko hříchu. „To je zábava!“ Na čele se jí perlily kapky potu. „A horko...“ Ovívala se. „Pojďme se projít.“ Vyšli před budovu, kde pokuřovalo několik lidí. Vítr jí na chvíli zvedl sukni a odhalil štíhlé nohy. Přitáhl si jí k sobě a políbil. Ochotně mu nastavila svoje šťavnaté rty. Opřela se o něj celým tělem i přes uniformu cítil na hrudi její ostré bradavky a rozehřátá zpocená záda. „Toužím po tobě.“

173

„No co už s tebou,“ řekla na oko vážně. „Asi se s tebou budu muset vyspat, když mi to přikázal i primář,“ pokrčila nevinně a opile rameny jako malá holka. Nasedli do auta a doktor ji odvezl do svého „salonku“, hnízdečka lásky. Milovali se stejně jako poprvé, až na to, že na Valeckém se projevila únava a stres. „Co je taťko?“ ptala se Adriana, když mu to nešlo. Valecký neodpovídal, jen dýchavičně pokračoval a jí se to líbilo. Vzal si před chvílí viagru. Nástroj byl bezchybný, ale milování bylo bez požitku, bez uvolnění. Krátké a sobecké. Po chvilkovém spojení se svalil vedle Adriany a cítil se hrozně. Sex bez lásky byl na hovno. Vždycky potřeboval při sexu i milovat. Někoho jiného samozřejmě. Opilá Adriana mu usnula na rameni. Myslel na Marii. Přese všechno, co udělal, ji měl rád. Sám si to nedokázal vysvětlit.

19. Sant se cítil mizerně. Probudil se nad ránem ve špinavé putyce. V hlavě mu praštělo. Události minulého večera si pamatoval jen špatně. Ani si nijak zvlášť vzpomenout nechtěl. Vypotácel se z podniku na čerstvý vzduch. V puse cítil pachuť cigaret, roztřesený žaludek odmítal cokoliv přijmout. Bylo na čase jít do práce. Mário ale nespěchal, věděl, že procházka mu udělá dobře. Šel mezi domy, potom dlouhou alejí stromů. Oči červené od kouře si pomalu zvykaly na denní světlo. Po nočním dešti byly všude louže, pod roztátým sněhem zůstaly na trávníku větvičky a suché listí, někde odpadky a špačky. Tráva se ještě nezazelenala, aby všechno přikryla, nebylo už ale nijak chladno. Rychle se unavil, už jen tím, jak se díval na lidi spěchající do zaměstnání. Rozhlížel se kolem, kde by si mohl sednout. Široko daleko byla jen jedna nerozbitá lavička. Seděl na ní baculatý čtyřicátník v klobouku. Opodál pobíhal malý hnědý pes. „Máte tu volno?“ zeptal se Mário chraptivým hlasem. Muž k němu vzhlédl a přikývl. „Prosím.“ Mário si sednul. Zapálil si, ale po dvou potáhnutích cigaretu zahodil. Nechutnala mu. Pes našel něco v zemi, začal zuřivě hrabat a potom štěkat. Štěkot se hlasitě odrážel od betonových stěn sídliště. „Broku, fuj! Necháš to!“ zakřičel na něho muž. Pes poslechl až napotřetí, když se muž postavil. Jako by se nic nebylo stalo, začal pobíhat okolo stromků, potom našel na zemi větvičku a začal ji okusovat. Jeho vitalita byla opakem toho, co cítil Sant. „Dost neposedný,“ poznamenal Mário jen tak do prázdna. „Poslední dobou i neposlušný,“ řekl muž hledící taky jen tak před sebe. „Někdy celý den apaticky leží a pak se najednou strhne, jako by něco ucítil nebo uslyšel, a je k nezastavení. Štěká o sto šest, teď je to ještě dobré.“ „Osobnost,“ prohodil Sant. „Oproti jednomu boxerovi, co se sem chodí venčit, je ale úplné neviňátko. A kdybyste viděl jeho paničku, určitě to nemá v hlavě v pořádku. Jak je pěkná, tak je krutá. Zbila ho minule holí do krve. Od té doby jsem toho psa neviděl.“

174

Sant věděl, o kom mluví. Nepochyboval o tom, že muž narazil na Janu Halpnerovou. Připomnělo mu to včerejší večer. Vypadalo to, že se nakonec udobří. Napili se spolu a opilého Santa najednou napadlo, že by nejlépe uctili Stellinu památku, kdyby se spolu vyspali. „Náhodou ji znám,“ řekl. „Opravdu?“ podivil se muž. „Ano. Včera, když jsem se jí pokusil políbit, mi vrazila facku.“ Jedna facka obletí celý svět. M. L. King „Proč?“ Zajímal se živě muž. „To je dlouhá historie.“ „Hm,“ muž nenaléhal. Santovi bylo divné vyprávět někomu o tom, co zažil se Stellou, někomu, koho znal sotva deset minut. Muž sedící vedle něho však vypadal zcela bezvýznamně a neškodně. Před očima se mu znovu objevil sex s Anastázií. Bylo zajímavé, že s odstupem času si nevzpomínal na perverzní slůvka, která ho vzrušovala, když mu je šeptala, ale na jednoduchá slova, která z ní vyklouzla samovolně. Slyšel její „Bože!“, jako kdyby spolu naposledy spali jen před chvilkou. „Oba jsme měli rádi jednu ženu, která potom zemřela. Navzájem si to dáváme za vinu.“ „Zajímavé,“ muž rýpal větvičkou do mokré země. „Hlavně je to komplikované. S největší pravděpodobností jsme za její smrt mohli, i když nepřímo, oba.“ „Snad každý z nás způsobí nepřímo nějakou smrt, některé věci se nedají předpokládat.“ Jako by se byli oba muži dohodli, jejich pohledy se na chvíli střetly. Muž začínal Santa zajímat. „Mám pocit, že přece jen větší kus viny nesu já. Jsem lékař a ona byla moje pacientka. Vyčítám si, že jsem ty věci nepředpokládal. Udělal jsem několik chyb. Není to tak jednoduché, nemyslete si. Vždycky jsem si myslel, že je možné poznat sám sebe přes introspekci. Najednou se pozoruju v různých situacích, sleduju, jak se zachovám, a jednám úplně jinak, než jsem si představoval. Někdy jsem příjemně překvapený, ale většinou zklamaný.“ Malý Brok radostně zaštěkal. Okolo lavičky nasupeně prošla panička, která na vodítku tahala krysaříka. Pejsek se zapíral nožkama, které mu však na sněhu prokluzovaly. Nedalo se poznat, jestli se vzteká, nebo jenom hraje. Sant je sledoval pohledem, a když zmizeli z dohledu, pokračoval: „Vnitřní svět člověka je velmi proměnlivý, přizpůsobujeme si ho tak, jak se nám hodí. Vzpomínám na to, co se stalo, probírám si schůzky s Anastázií pořád od začátku, přemýšlím, kde a kdy jsem mohl postupovat jinak. Čím dýl to trvá, tím víc mám pocit, že pravdu o tom, jak to skutečně bylo, nikdy nezjistím. Chtěl bych se z toho poučit, protože co když budu znova opakovat tu samou chybu? Co když zase někdo umře?“ Hlas měl unavený, monotónní, vlekl se v monologu jako v zápřahu, zdálo se, že Sant zapomněl, že vůbec něco říká, slova z něj sama plynula.

175

„Jsem jako posedlý, chtěl bych to, co se stalo, poznat nejen ze svého pohledu, ale chtěl bych postihnout celou skutečnost té tragédie, která se odehrála.“ Dramatizoval. Hlas, kterým sváděl ženy, náhle odumřel. Muž sedící vedle něho ještě jednou rýpl větévkou do země. „Asi vás nepotěším,“ řekl muž najednou. „Přišel jsem na to, že nemůžeme naráz poznat celou pravdu. Buď detailně poznáme pravdu o něčem konkrétním, ta ale neplatí všeobecně, nebo poznáme pravdu o všem, ale všeobecná pravda platí v konkrétních případech jen částečně.“ Sant si muže znova pozorně prohlédl. „Mluvíte jako nějaký kazatel.“ „Ne, jsem jen knihomol.“ „Škoda že vaše přesvědčení asi nebude sdílet kontrolní komise, která má přijít do nemocnice. Každý se ptá, proč naráz náhlá hloubková kontrola. Tuším, že je poslala právě ta žena, kterou jste viděl bít psa. Chce se mi pomstít.“ „Hned, jak jste si přisedl, jsem viděl, že vás něco trápí.“ „Bojím se, aby nepřišli na to, o čem jsme si teď povídali. Mám svoji práci rád.“ „Rozumím vám. I já mám svou práci rád.“ Sant si zapálil cigaretu, tentokrát ji už neodhodil, její chuť se dala snést. Bylo mu už líp. Muž pokřikoval na Broka. „Co jste říkal, že děláte?“ „Moje zaměstnání není podstatné,“ řekl muž. „Dělám ho tak řečeno na poloviční úvazek. Mojí skutečnou prací je něco jiného. Ve volném čase studuju fyziku.“ „Fyziku? Po tom, co jste říkal, jsem tipoval filosofii.“ „Moderní fyzika má k filosofii velmi blízko. Pokouším se formulovat teorii všeho. Moc se mi to ale nedaří. Proto se zamýšlím nad poznáním, jestli je ve skutečnosti možné poznat pravdu. Zatím jsem přišel jen na to, co jsem vám řekl,“ muž skromně pokrčil rameny. „Co si teda myslíte o mně? O mém příběhu? Podaří se mi postihnout celou skutečnost, pravdu o tom, jak to vlastně bylo?“ Muž si tiše odkašlal. „Nevím, opravdu nevím. Někdy mám pocit, že jediná pravda, kterou jsme schopni poznat, je naše vlastní lež.“ Sant se na něj překvapeně podíval. „Kdo vlastně jste?“ Muž si jen těžce vzdechl.

2 0. Petr cestoval ráno do práce nacpaný do přeplněného autobusu. Nejradši by jel taxíkem, ale od té doby, co se narodil malý, neměli peněz nazbyt. Musel se ve svých avanturách krotit a šlo mu to těžce. Naštěstí je manželčiny rodiče štědře podporovali, což jim Světlanin otec nezapomněl při každé příležitosti připomenout. Myslel na podnikatele Řezníka a jeho džíp. To byl život pro něho. Zatím se jen ve dvanáctce sunul od zastávky k zastávce a při

176

každém pohybu někdo narazil do něj nebo on nalehl na šťastnější, pohodlně sedící spolucestující. Nenáviděl školu, kde pracoval. Už jen kvůli těmhle ránům. Přijali ho před třemi lety jako nekvalifikovaného učitele dějepisu a občanské výchovy, slíbil, že zkoušky si doplní, doteď se k tomu neměl. Nechtěl na škole zůstat. Konečně vystoupil a spolu s ním několik dětí s taškami na zádech. Bezstarostně běžely ke škole. Jak měl být autoritou, když viděly, jak stojí v autobuse na jedné noze a že při své výšce sotva dosáhne na tyč nad hlavou. Vždy ho štvalo, že je malý, chtěl něčeho dosáhnout, jenže nevěděl jak. Neměl žádné zvláštní schopnosti. Snil o změně, sám se k ní však neuměl dopracovat. Přemýšlel, jak by zpeněžil knihovnu po dědovi. Zatím nepřišel na žádný lukrativní způsob. Kdyby neměl knihovnu a kdyby se nebyl dobře oženil, byl by úplně bez naděje na posun v životě. Knihovna byla jeho malá výhra nad Santem, bláznivým bratrancem, který měl pořád štěstí. Mário byl vážený doktor a on jen učitel s ubohým platem. Poslední dobou vkládal hodně nadějí do tchána, primáře Spodka. Čekal, že mu nějak pomůže, dohodí dobrou práci, kde by si mohl vydělat. Nejednou mu naznačoval, že je to v zájmu jeho vnuka Rudka. Tchán měl však svých starostí zatím dost, když se netrápil žárlivostí na manželku, bojoval o místo v práci. Petra měl za nic. Frustrovaný učitel chtěl otci Světlany dokázat, že v něm něco je. Na začátku manželství sekal dobrotu, snažil se být vzorným otcem, ale nikdo si ničeho nevšiml. Spodek na něho názor nezměnil. Na Petrův vkus působilo konání dobra na veřejné mínění příliš pomalu. Cestou do práce si pod jednou bránou všiml kolegyně Emy, jak tajně kouří, aby ji děti neviděly. Byla směšná. Na rozdíl od Petra ji však práce bavila, rozdala by dětem i to poslední. Petrovi však celý školský systém připadal absurdní, učili je děti vychovávat pochvalami a tresty. Už několikrát řekl řediteli, že to nikam nevede. Tahle slepá ulička končila katastrofou. Učitelka chválící při hodině pracující děti za to, že jsou zticha, sama svojí pochvalou tohle ticho narušovala. Nebylo divné, že děti měly v hlavách jeden velký zmatek. Zdálo se ale, že kromě Petra to každý odmítá přiznat. Když o tom diskutovali ve sborovně, právě Ema se postavilo proti němu. Řekla něco o pochopení a lásce k dětem. Oháněla se náboženskými frázemi, které Petr nenáviděl. Co mohla ta přezrálá hruška vědět o životě? Jenže si ještě moc dobře pamatoval, jak slavili svatého Mikuláše v prosinci. Ve škole byla tradice, že zástupce a ředitel stáli jako Mikuláš a čert u vchodu. Vítali přicházející děti a štědře jim rozdávali ovoce, na které se poskládali rodiče na třídních schůzkách. O tom, kdo půjde za anděla, se dlouho diskutovalo. Ve škole mezi dětmi vznikaly všelijaké módy. Jednou to byly kartičky hokejistů, jednou pogy. A koho letos zvolily děti za anděla? Emu! Trvaly na tom, aby stála se zástupcem a ředitelem u vchodu. Petrovi zůstávalo už jen místo druhého čerta, stejně jako v životě. Zamyšleně došel do kabinetu. Shodil ze sebe věci a hned zvonilo. Musel spěchat do třídy. Jak rád by dal okamžitě výpověď, nebavil ho už tenhle život v poklusu. Kdyby neměl dítě, byl by to už dávno udělal. I když mu malý Rudko po peripetiích spojených s jeho narozením přirostl k srdci, teď mu svazoval ruce. Cestou do třídy usilovně přemýšlel nad tím, jak by přesvědčil Světlanina otce, aby mu pomohl najít nové místo. Radil se o tom s Řezníkem, o němž si myslel, že v tom umí chodit. Radil mu něco za něco. Jenže Petr nevěděl, jakou službu by jeho tchán potřeboval. Jak to řekl Řezník? Základem úspěšné nabídky je znalost poptávky. Ale tchán měl všechno, nač jen pomyslel. Mohl mu on, obyčejný učitýlek se

177

základní znalostí dějin, v něčem pomoct? Petr věděl, že teď touží po BMW. To bylo mimo jeho finanční možnosti. Zatím se ukazovalo, že i nad finanční možnosti samotného primáře, protože dokud neměl kontrolu z NKÚ za sebou, nechtěl se pouštět do žádných riskantnějších podniků. Najednou Petr někde na okraji mysli zachytil nejasný nápad. Všiml si, jak se suverénní Spodek začal po Třech králích kontroly obávat. Mohl mu s tím Petr pomoct? Byl to dobrý nápad, ale nevěděl, jak na to. Na podplacení komisaře neměl. Mohl ho však zaměstnat, usměrnit pátrání komise směrem od Spodka. Mário se v rodinném kruhu svěřil, jak to se smrtí herečky Anastázie Stelly opravdu bylo. Co kdyby to pošeptal tchánovi? Byl to úžasný nápad! Nálada se mu hned zlepšila. Konečně se mohl vlastním přičiněním vyšvihnout. Nechtěl dopadnout jako Remus. Svobodná vůle je klam, kterým nás vybavila evoluce. Ch. Darwin

21. „Svorku,“ řekl primář a dál se vrtal pacientce v prsu. Instrumentářka natáhla ruku s nástrojem, ale když několik minut nereagoval a dál zkoumal široký řez pod ženiným prsem, stáhla ruku zpátky. „Tampon,“ řekl potom Valecký, který mu asistoval. Odstranil tamponem prosakující krev. „Svorku! Kde je ta svorka!“ rozkřičel se primář, když ji neměl do vteřiny v ruce. „Probuďte se milá paní. nebo vás pošlu na ušní!“ Instrumentářka mu vrazila požadovaný nástroj přímo do ruky, lesklý kov plesknul o gumovou rukavici. Primář se na ní zostra podíval, ale nikdo z nich už nic dalšího neřekl. Spodek se dál věnoval pacientce. Pravidelně dýchala napojená na přístroj, který tiše monotónně pípal. Instrumentářka se radši kousla do jazyka. Valecký spiklenecky mrkl na anestezioložku, která seděla pacientce u hlavy. Jít na ušní znamenalo nejen mít problémy se sluchem, ale sestry tam měly prý ještě horší podmínky než u Spodka. Bylo však těžké si to představit. Díval se na Spodkovy ruce používající nástroje. Nešlo mu to nejhůř, ale on by to zvládl líp. Všiml si, že primář není ve své kůži. Tenhle slovní obrat se mu zalíbil. Chtěl se na to popáleného nadřízeného nahlas zeptat, ale potom si to rozmyslel. Momentálně měl jiné starosti. Přemýšlel, jak dát Adrianě elegantně sbohem. Spodek opravdu nebyl ve své kůži, a to nejen obrazně. Dopoledne přišel komisař z NKÚ a přivedl i pomocníky. Teď se přehrabovali v dokumentaci a chodili po budově. Měl starostí plnou hlavu, s nejistotou čekal, co bude dál. Bál se, že na něho něco najdou. Nemuseli ani příliš hledat. Dobře věděl, že by ho kvůli nešťastnému porodu, při kterém mu skoro umřelo dítě, mohli obvinit z odborné nekompetentnosti. To by znamenalo konec jeho primariátu. Pravda, nakonec se nic nestalo. Dítě přežilo, i když bylo velmi pravděpodobné, že kvůli dlouhodobému nedostatku kyslíku v mozku bude mentálně retardované. Spodek spoléhal na přírodu, která zařídila, že si ženy pamatují porod jen velmi špatně. Jinak by žádná nechtěla další dítě. Naštěstí si Somorová celý příběh porodu opravdu pamatovala nejasně. Od ní nebezpečí nehrozilo, myslela si, že u ní byl kolega Valecký. Zůstávaly

178

už jen záznamy v dokumentaci. Antonie mu svatosvatě slíbila, že je všechno zabezpečené. Nemohl pro to udělat už nic víc, zbývalo jen věřit. Valecký, který stál naproti němu, vypadal šťastný a bezstarostný. Bez studu nakukoval anestezioložce za výstřih. Pod nemocniční košilí neměla podprsenku. I přes to všechno, jak se mu v posledních týdnech snažil znepříjemnit život, byl slavný. Vzkřísil mrtvé dítě. Na něco takového se dali lidé nachytat už odpradávna. Práce na plastice prsu šla Valeckému líp než jemu. Dva gynekologové se stejnou specializací si na oddělení překáželi. Valecký mu bral kšefty, hlavně když si lidi uvědomili, že je šikovnější. Musel ho z nemocnice konečně vystrnadit. Podrýval jeho autoritu, sápal se po primářské stoličce. Nejlepší by bylo zarazit ho hned. Jenomže teď byl nedotknutelný, věděl, co se primáři náhodou přihodilo v průběhu fašankové noci. Primáře překvapilo, že ho neprozradil. Oddychl si, ale na druhou stranu se cítil ponížený. Sekundární lékař ho teď držel pod krkem. Sprostá náhoda! Kdyby se Spodek jednou rozhodoval, v co věřit, nevěřil by v Krista, ani v Kršnu, ani v Alláha. Věřil by v náhodu. Ta byla příčinou úspěchu všech jeho protivníků a jeho vlastních neúspěchů. Dokud tu byla komise, nemohl na kolegu otevřeně zaútočit, musel čekat. Zatímco Spodek plánoval, jak vyhodit z gynekologie nepohodlného kolegu, Valecký pořád ještě přemýšlel, jak se zbavit Adriany. Vzpomněl si na ni při prvním řezu skalpelem a uvažoval, jestli by jejich rozchod neměl vypadat právě takhle. Ostrý řez, trochu bolesti, trochu slz, byl to účinný způsob. Měl tu výhodu, že od postižené ženy nehrozily v budoucnosti žádné komplikace ve formě dolézání a dalších milostných návrhů. Nebo to byla nevýhoda? Valecký tenhle způsob rozchodu používal jen v nejnutnějších případech. Považoval ho za neelegantní a vůči ženě hrubý. Takovým způsobem se se ženou rozcházel Don Juan, ne Baron Prášil! Umění dobře ze rozejít bylo stejně složité jako umění svádět. Málokdo ho ovládal, ani Valecký si nedělal iluze, že je v něm přeborník. Rozešel se hezky s mnoha ženami a tím si v nemocnici vybudoval určitou pověst. Během let přišel na jedno tajemství. Měl pocit, že fámu o jeho loučení, které zanechává příjemné vzpomínky, si ženy předávaly mezi sebou. Jakmile se jednou rozšířila, ulehčovala mu další svádění. To bylo jedno z tajemství jeho úspěchu. Dal si záležet i na rozchodu. V případě mladé doktorky nepředpokládal vážnější problémy. Chtěla se jen bavit. Nepochyboval o tom, že je vypočítavá, cynická a že má ráda sex. Padesátník pro ni nebyl výhodná partie. Řekl si, že to musí udělat co nejdřív. Na bitevním poli lásky vyhrává ten, kdo uteče. italské přísloví „Slyšel jsem, že dnes přišel pan Nekompromisní?“ řekl najednou Valecký, kterému se zdálo, že nad pacientkou mlčí už příliš dlouho. „Přifrčel si v kabrioletu, musí být úplatný jako svině!“ procedil pod rouškou Spodek. Kabriolet, ale ne ledajaký, BMW. Spodek, kterému volali z vrátnice, ho se závistí sledoval z okna. Auto stříbrné jako kapka deště vjelo na parkoviště. Z auta vystoupil elegantní muž velmi příjemného zjevu. Potom si všiml, že zaparkoval na místě pro invalidy. Primář s překvapením sledoval, jak se muž k autu vrátil a přeparkoval ho na méně výhodné místo. Kráčel potom pomalu přes dvůr, prohlížel si nemocnici, zvedl hlavu a primáři se zdálo, že se dívá přímo do okna, ze kterého ho sledoval. Couvl. Čekal nekonečné minuty s bušícím

179

srdcem, než mu konečně zaklepal na dveře. Zblízka byl dojem elegance ještě výraznější. Na první pohled bylo jasné, že úředník je tak bohatý, že ani nemá smysl pokoušet se o úplatek. Podali si ruce a představili se. „Kávu, nebo něco k pití? Mám pravou čínskou vodku s kořenem ženšenu,“ nabídl mu primář. „Ne, děkuju, jsem tu autem.“ „Takže jak bych vám mohl být nápomocný?“ zeptal se úzkostlivě a podezřívavě primář. Kdyby ho viděl někdo z jeho podřízených, asi by ho nepoznal. „Za chvíli přijedou moji spolupracovníci. Potřebujeme jednu volnou místnost a přístup k záznamům. Potom jednoho člověka, aby provázel našeho experta po oddělení, kde zkontrolují technický stav.“ řekl stručně komisař. „Všechno jsem už připravil.“ „Výborně, aspoň budeme moct okamžitě začít. Na některých odděleních nám hážou klacky pod nohy a potom brzdí naši práci.“ „Proč to dělají? Je to nelogické. Čím dřív začnete, tím dřív skončíte, ne?“ „Strach je málokdy racionální. Lidi se nás bojí, ani nevím proč,“ rozhovořil se komisař a ve Spodkovi by se krve nedořezal. Červená barva transplantátu se odrážela od bílé barvy tváře. „Nechceme nikomu ublížit, děláme jen svoji práci. Každému měříme stejným metrem. Ztotožňuju se s tím, co máme napsané nahoře na razítku. Zákon je naším zákonem.“ Komisař tuhle řeč pronášel už tisíckrát. „Doufám, že si budeme rozumět, jde nám přece o to samé. Pomoc pacientům,“ budoval si pomaličku svoje dobré renomé Spodek. Něco málo si o komisařovi přece jen zjistil. „A víte, že máte pravdu!? Vy pracujete, my poukazujeme na nedostatky. Jako primář určitě i podle svých podřízených víte, že v lékařské profesi přispívají chyby k odbornému růstu víc než úspěchy.“ Spodkovi vyschlo v krku, a tak jen přikývl. „Chtěl jsem se zeptat, jen tak ze zvědavosti,“ ozval se po chvíli Spodek. „Kontroly, které děláte, jsou dopředu nějak naplánované, rozumíte, jestli už na úřadě existuje rozvrh, že tehdy a tehdy půjdete tam a tam, nebo musí přijít nějaký podnět z venku?“ „Funguje to tak i tak,“ odvětil komisař. „A v našem případě?“ Komisař se poprvé usmál. Byl to úsměv převahy. Spodek se už teď před ním plazil jako červ. „Přišli jsme na základě několika podnětů.“ „No,“ vzdychl primář, který se ovládal jen z posledních sil. „Spravedlnosti nikdy není dost. A víte co? Příště vás zavolám preventivně sám. Oddělení musí šlapat jako hodinky.“ Přemýšlel, kdo ty podněty psal. Ze zkušenosti věděl, že za stížnostmi na lékaře jsou vždy jen lékaři. Málokdy to bylo jinak. Před vrátnicí zatroubilo auto. „To budou naši,“ řekl komisař. Primář přikývl a stiskl skrytý bzučák, bočními dveřmi vstoupila jeptiška. Jak mu to jen naznačit? Přemýšlel v duchu, celou dobu čekal na vhodnou chvíli a teď se zdálo, že to nestihne.

180

„To bude vaše pravá ruka, pane komisaři. Seznamte se, řeholní sestra Antonie.“ „Pochválen Pan Ježíš Kristus,“ řekla žena. „Těší mě,“ podal jí ruku komisař a představil se. „Kdybyste něco potřeboval, můžete se na ni kdykoli s čímkoli obrátit.“ „Mohl bych vás hned poprosit, abyste mé lidi zavedla do místnosti, kterou připravil pan primář?“ zeptal se bodře komisař. „Samozřejmě,“ řekla jeptiška a šustíc slabě hábitem odplavala. Spodek s komisařem si ještě jednou podali ruce na rozloučenou mezi dveřmi. Komisař kolem prolétl pohledem. „Máte to tu pěkné.“ „Děláme všechno, co je v našich silách,“ řekl primář. „Jsme dokonce i trochu populární. Věděl jste, že herečka Anastázie Stella se léčila v naší nemocnici? Je to tragédie, že musela zemřít. Začínala být už poměrně slavná.“ „Zajímavé, to jsem nevěděl,“ řekl komisař a primář netušil, jestli se to vztahuje k popularitě nemocnice, smrti Stelly, nebo k její „poměrné“ slávě. Rozloučili se a Spodek ho sledoval, jak odchází po chodbě tichým, nehlučným krokem. Zbývalo mu už jen doufat, že Petrův tip zabere, jinak byl ztracený. Kdo jen na nás mohl podat stížnost? Přemýšlel nad tím celou operaci. Teď se pokoušel zformovat plastiku prsu do požadovaného tvaru, nedařilo se mu přiblížit k sobě okraje operační rány. „Uvolněte ji pořádně!“ osopil se na anestezioložku, která vypadala, že nakonec skočí doktorovi Valeckému na lep. Lékařka uraženě nadzvedla nepřipoutanou ruku pacientky do vzduchu a potom ji pustila. Ruka spadla zcela volně. Pacientka byla jako bláto. „Máte ještě pocit, že vám tuhne, pane primáři?“ zeptala se chladně. Dvojsmyslu se zasmál zase jen Valecký.

22. Sant se zamyšleně posadil na sesterský inspekční pokoj. Sestřička Amálka seděla a kontrolovala léky. Posadil se naproti za stůl a mlčel. Ani ona nic neříkala. Byla poslední věcí, kterou musel napravit. Komise NKÚ byla v nemocnici už dva týdny a všude byl klid. To Santovi prozrazovalo, že nepřišli kvůli němu. Potřeboval dořešit románek se sestřičkou na oddělení a znova bude tam, kde byl předtím. Bude se mu o samotě stýskat po Anastázii, teď už bez opíjení, sebelítosti a spouštění se s každou ženou, která přijde pod ruku. Podíval se na sestřičku, která třídila tabletky, tobolky, čípky a dražé do jednotlivých lahviček. Chvíli přemýšlel nad tím, jestli jí začít vysvětlovat všechno od začátku, ale potom si to rozmyslel. Rozhodnul se, že vztah nechá pomalu odeznít. Nějakou dobu se jí už neozýval, ať si myslí, že byla holka na jednu noc. I tak by jí to nedokázal vysvětlit. Slova muže z parku nescházela psychiatrovi z mysli. Vrozeným instinktem cítil platnost, která se v nich skrývala. Byl zvědavý, kdo byl ten pán. Když se ho zeptal na jméno, převedl hovor jinam. Od té doby se už nepotkali.

181

Přišli pacienti a postavili se do řady na svoji dávku léků. Přítomnost doktora sedícího za stolem společně se sestřičkou dodávala celé situaci na vážnosti a oni poslušně po jednom vcházeli dovnitř. Nesli si skleničky s vodou a přímo před sestřičkou si nasypali léky do pusy a zapili. Potom vyplazovali na Amálku jazyk. Kontrolovala, jestli léky doopravdy spolkli. Opakovalo se to pořád dokola jako na běžícím pásu. Pacient přistoupil ke stolu, vzal léky, vypláznul jazyk. Santovi to v tu chvíli přišlo komické. Jeden z čekajících vystoupil z řady a prodíral se dopředu. „Nepředbíhej,“ pokoušeli se ho pacienti zastavit. Šťouchali do něj lokty a chytali ho za ruku. „Jdu za panem doktorem,“ bránil se, a tak ho pustili. Byl to Kaizer. „Můžu se vás na něco zeptat, pane doktore?“ „No.“ „Řekněte mi, jste vzdělaný člověk, čím to je, že od té doby, co jsem na psychiatrii, tak jsem pořád duševně nemocný?“ Mário se pousmál. „Nemůže to být i naopak?“ řekl. „Jak naopak?“ „Že jsi na psychiatrii proto, že jsi duševně nemocný.“ Kaizer se zamyslel. Nešlo mu to moc do hlavy. „Předtím, než jsem sem přišel, jsem se cítil dobře,“ řekl. „Mohl jsi to tak cítit, ale bylo to opravdu tak? Jak si můžeš být jistý, že si pamatuješ věci tak, jak se ve skutečnosti staly?“ „Určitě si to pamatuju správně.“ „Když myslíš,“ pokrčil rameny Sant. „Vím to určitě. Vy nevěříte, že Bůh je všemocný, ale odpouštím vám, protože to on vás takhle stvořil. Nikdy vás nenapadlo, že není pravda, co nás učili ve škole, víte, to o tom, že jsme vznikli z opice.“ Pacient na něj vytřeštil oči a vzrušeně gestikuloval. „Žádný neandrtálci! Poznal jsem, že je to lež, když jsem si uvědomil, že si všechno ze svého života pamatuju. Ptal jsem se sám sebe, jak je to možné?“ „Ten pocit máš proto, protože to, co si nepamatuješ, ani nevíš, že si máš pamatovat.“ „Ehhhh,“ zasmál se Kaizer s roztaženou pusou. „Je to jinak. Bůh nás nemusel stvořit kdysi dávno. Podle mě nás stvořil jen včera. Včera večer. Stvořil naráz celý svět se všemi vzpomínkami a dokonalou iluzí prožitého času.“ Duševně nemocní pacienti stáli tiše kolem diskutující dvojice, jako kdyby byl Kaizer jejich mluvčí. „Ale vždyť si pamatuju, jak jsme si před časem povídali o inspiraci při psaní. Určitě jsme tou dobou existovali,“ ohradil se Sant. „Já si to taky pamatuju, moc dobře. Ale je to jen naše společná vzpomínka, kterou nám včera večer stvořitel vložil do hlavy.“ „Nevymýšlej si, oba jsme tam byli.“ „Ve skutečnosti se to však nestalo.“ Sant nad ním mávl rukou. Zůstal v něm však nepříjemný pocit nejistoty. Bylo by zajímavé poslechnout si dialog tajemného pána z parku s Kaizerem.

182

Mezi pacienty se k Santovi prodrala kolegyně psychiatrička. „Pojď, uděláme rychlé kontrolní vyšetření, Dvořák chce domů.“ „Ale?“ odvětil překvapeně. Dvořák u nich spokojeně vegetoval už několik měsíců. Postavil se a odešel do pracovny. Na Amálku se ani nepodíval. Posadil se i s kolegyní naproti hladce oholenému a na ježka ostříhanému pacientovi, který v průběhu pobytu přibral, vrásky na tváři se mu vyhladily. Jedině špína zažraná v pórech na tvářích nezmizela ani po opakovaném mytí. Dvořák k nim přišel bez dokladů, s hustými vousy, strašně mastnými vlasy plnými nerozčesatelných chumáčů a vší. Policie ho přivezla přímo z ulice. „Jak se cítíte?“ zeptala se doktorka. „Dobře, chtěl bych už jít domů.“ „Jak se díváte na problémy, kvůli kterým jste přišel?“ „Jak? Už je nemám.“ Psychiatrička nahlédla do papírů. „V záznamech se píše, že jste rozbil výkladní skříň, protože jste si myslel, že je tam alkohol.“ „Jo, to je pravda, potřeboval jsem se napít.“ „Takže teď chcete jít domů a abstinovat.“ „Jasně,“ zubil se Dvořák. V dokumentaci bylo taky napsáno, že je bezdomovec. „Očekáváte nějaké problémy?“ „Ani ne, když mě nebudou otravovat kočky.“ „Kočky? Vždyť jsou to taková milá zvířátka,“ řekla psychiatrička. „Já se jich bojím.“ „Zvířátek se nemusíte bát.“ Sotva dokončila větu a už vykřikla: „PROBOHA DEJTE HO PRYČ!!! DEJTE HO PRYČ!!!!!“ Odskočila od stolu ke dveřím a ukazovala na papíry. V očích měla strach. Lezl po nich pavouk. „Ukažte,“ pacient se natáhl, vzal pavouka do ruky a vyhodil ho z okna ven. Psychiatrička se na něho nevěřícně podívala a otřásla se. „Jdu na oddělení,“ řekla vyčerpaně. Sant s pacientem osaměli. Chvíli se na sebe dívali a potom Mário promluvil. „Co to bylo za výklad?“ Psychiatr sledoval jeho oči. „Tady vedle nemocnice.“ „Jo, to si pamatuju. Hm, nevypadáte tak hloupě, že byste si spletl značkový obchod s botama a potraviny.“ „Byl jsem opilý.“ „Lžete,“ řekl najednou Sant. Chvíli mlčeli. Psychiatr si velevýznamně hrál s klíči. „Dobře, tak já vám to teda řeknu, ale potom mě pustíte domů. Jo? „Uvidíme.“ „Nebylo to tak, jak jsem říkal. Když si tak dobře pamatujete, tak víte, že se tenkrát ochladilo. Mrznul jsem v kanále, když za mnou přišli policajti. Prej je posílá náčelník, že uděláme dohodu. Já se přiznám k výkladu a oni mi zajistí přezimování na psychiatrii.“ Sant pokýval hlavou. Tak takhle to teda bylo se spravedlností.

183

„Proč jste to neodmítnul?“ „Odmítnout? To mě ani nenapadlo. Pane doktore, na rovinu, sám jsem několikrát v jiných letech něco rozbil, jen abych se dostal do tepla.“ Zazvonil telefon. „Přijďte, prosím, na příjmovou ambulanci, policie přivezla agresivní ženu,“ ozval se hlas. „Dobře, už jdu.“ „Pustíte mě?“ zeptal se Dvořák. „Podmínečně, dokud se zase neochladí.“ Kráčel na ambulanci a srdce mu prudce bušilo. Nebyl vůbec rád, když musel použít násilí vůči ženám. Uviděl ji už z dálky. Bylo to spíš děvče než žena. V ruce držela velkou tašku s věcmi a z dálky se na něj šťastně usmívala. Byla to pro Santa diagnóza „ode dveří“. Jak se na něho nějaká žena takhle usmívala, hned věděl, že to nemá v hlavě v pořádku. „Pojďte, posaďte se a vy,“ ukázal na policisty autoritativně, „počkejte venku.“ Osaměli v místnosti. „Doktor Sant,“ představil se. „Anna Píšťalová.“ Asi čtyřicetiletá žena měla trochu neklidný hlas. „Řekněte mi, proč vás přivezli,“ vyzval ji. „Zastavila jsem vlak.“ „Hm.“ „Možná se vám to zdá divné, ale dovolte, abych vám to vysvětlila. Pak mi řeknete, jestli jsem normální, nebo jestli mě sem dovezli správně. Vidíte, zavolali na mě i policii, mysleli si, že budu bůhvíjak vyvádět.“ „Jak se to stalo?“ „Víte, všechno začalo narozením dítěte. Od porodu jsem se změnila, jsem podrážděná, i citlivější, emocionálnější, abyste mi rozuměl. Mám přítele, který s námi ale nebydlí, protože jsem u rodičů.“ „Hm,“ přikývl Sant. Když poslouchal, pozoroval její reakce a chování. V duchu si z malých střípků skládal celkový obraz. „No a ten přítel byl dneska u nás na návštěvě se svými rodiči. Já je nemám moc ráda, a tak jsem je ignorovala. On se pochopitelně naštval, že má svoji hrdost, a nasedl s nima do prvního vlaku, kterým jel domů.“ „Rozumím,“ Sant už začínal tušit konec. „Víte, pane doktore... Jak jste říkal, že se jmenujete?“ „Sant.“ „A křestním?“ „Mário.“ „Teda víte, pane doktore, když do toho vlaku nastoupil, udělalo se mi smutno. Potom, když už se měli rozjet, jsem najednou pocítila, že by neměl odejít. Rozběhla jsem se přes pole, znám takovou zkratku. Postavila jsem se do kolejí, abych ho zastavila, aby se ke mně vrátil.“ „Vlak vás mohl srazit.“ „Nemohl, viděl mě už z dálky.“ „Co bylo pak?“

184

„Mávala jsem rukama a vlak to v pohodě ubrzdil. Z okýnka se vyklonil strojvůdce a říká mi: ,Hráblo ti?!!!‘ (napodobila jeho hrubý hlas) a já na to: ,Ne, ve vašem vlaku jede někdo, kdo v něm nemá jet.‘“ „A přítel vystoupil?“ „Ne, jel dál,“ řekla smutně. Mlčeli. „Myslíte si, že jsem nemocná? Bylo mi po něm hrozně smutno, protože ho mám ráda. Rozumíte? Proto jsem ten vlak zastavila.“ Sant mlčky přikývl. Byl přesvědčený, že znakem dospělosti a duševního zdraví je schopnost unést smutek. Platilo to pro pacientku i pro něho. Ozvalo se zaklepání na dveře. „Dále,“ řekl Sant. Dveře se trochu pootevřely a dovnitř se na půl těla vsunul elegantní muž, kterého si pacientka se zájmem prohlížela. „Omlouvám se, že ruším, vy jste pan doktor Sant?“ „Ano, jak vám můžu pomoct?“ „NKÚ,“ mávnul komisař průkazem. „Potřeboval bych s vámi mluvit.“

23. Marie Valecká postála před výkladem s luxusní obuví a potom se vydala směrem k nemocnici. V posledních dnech začala mít díky svému ženskému radaru pocit, že ji manžel podvádí. Neměla pro to konkrétní důkaz, byl to jen pocit. Neuměla se ho zbavit. Pociťovala strach, že manžela ztratí. Ta obava ji k němu poutala snad ještě víc než láska. Musela na manžela pořád myslet, nikdy si jím nebyla jistá. V jeho blízkosti se ale tyhle pocity jako zázrakem měnily na pocity velmi příjemné, v tom byla jeho neodolatelná přitažlivost. Proto znala jen jeden způsob, jak se zbavit úzkosti. Jednou za čas ho nečekaně navštívit v práci, tak jako se to rozhodla udělat i dnes. Věděla, že bude mít práci, ale stačila jí i minuta.

*** „Máš minutku?“ zavolal Valecký na Adrianu. „Pro tebe i dvě,“ odvětila ochotně. „Pojďme ke mně do pracovny.“ „Uhm.“ Doktorka směle kráčela vedle něho, s chutí ukusovala z tabulky čokolády. Ženy, které potkali cestou, se za ní závistivě otáčely. Valecký věděl, že to dělá naschvál. Mohla sníst tunu jídla a nepřibrala ani kilo. „Sedni si,“ řekl stroze. Připomínal si, že je to jen cynická mladá štika, které na něm vůbec nezáleží. „Kdy si znova vyrazíme?“ vycenila zuby. „Nemůžeme se už dál vídat.“

185

Doktorčina tvář zůstala bez pohybu. „Pochop, mám tě pořád stejně rád, ale uvědomil jsem si, že děláme chybu.“ „Chápu, nechceš si zkazit manželství.“ „Přišel jsem už o dvě, třetí ztratit nechci. Zůstaňme přátelé. Když budeš potřebovat pomoct, můžeš se na mě kdykoliv obrátit.“ Lžeme sami sobě, abychom mohli lépe lhát druhým. R. Wright „Takže takhle rychle to chodí,“ hlas se jí na konci zlomil a ona sklonila hlavu. Překvapila ho. Nečekal slzy. Nečekal vůbec žádné city. Stalo se mu jen několikrát, že ženu ve svém odhadu podcenil. Taková milenka se celou dobu tvářila chladně, nepřístupně, nad věcí a potom, když se s ní rozcházel, nešlo najednou jen o sex. Přirovnával je v duchu ke vzácným cukrovinkám Roscher. Čokoládová kulička měla na povrchu tvrdou krustičku s ostrými úlomky oříšků, ale vevnitř byl lahodný nugátový krém. Ženy tohohle druhu mu poskytovaly stejné potěšení jako drahá sladkost. Ovládl se a nic neříkal. „Rychlá smrt,“ řekla nakonec. „Dovolíš mi ještě poslední přání?“ „Samozřejmě.“ „Polib mě, na rozloučenou.“ Valecký popošel ke křeslu a ona se postavila. Odhrnul doktorce vlasy z tváře, položil dlaň na šíji a zahleděl se na ni. Na malou chvíli jako by se tvrdá skála rozestoupila a on uviděl v její hloubce žhavou lávu. Dotkl se jí rty. Myslel si, že to bude krátký polibek, ale vymklo se mu to zpod kontroly. Začali se vášnivě objímat. Adriana ho bezhlavě líbala na tvář, na víčka, na krk. Nechal se strhnout a vklouzl jí rukou pod košili.

*** Marie šla nemocniční chodbou. „Pochválen Pan Ježíš Kristus,“ ozvalo se jí najednou za zády. „Panebože, Antonie!“ chytila se za srdce Marie. „Vy jste mě ale vylekala! Chodíte jako duch.“ „Nechtěla jsem,“ lhala jeptiška. „Poslední dobou máme na sebe štěstí.“ Valeckého manželka se snažila najít ztracenou rovnováhu. „To ano. Přišla jste za manželem? Vy se o něj asi opravdu bojíte.“ „Snažím si ho udržet, jak jste mi kdysi radila.“ „Vždycky ráda pomůžu.“ „Ano, jste obdivuhodný člověk,“ řekla Marie upřímně. „Nedovedu si jenom vysvětlit, proč o vás můj manžel tak ošklivě mluví.“ „Víte, že si rád vymýšlí.“ „Kde bych ho teď našla?“

186

„Bůhví, s doktory si člověk nikdy nemůže být jistý. Zkusíme to nejdřív v pracovně jako minule.“ „Nemusíte si dělat starosti.“ Řeholní sestra se však nedala odbýt.

*** Popravdě řečeno neměla jeptiška na Marii vůbec čas. Situace v nemocnici se znovu dostávala na ostří nože a ona pociťovala naléhavou potřebu něco udělat. Nevěděla ale co. Bezradně se vložila do Božích rukou a nechala se unášet. Před chvílí potkala utíkajícího Spodka. Nikdy v životě neviděla primáře víc vyplašeného. V rychlosti si na chodbě vyměnili několik vět. „Je zle, Tonko, je zle, komisař svolává závěrečné hodnocení do mojí pracovny.“ „Všechny papíry byly určitě v pořádku.“ „Přišla prý stížnost od policejního náčelníka.“ „Vždyť jsme mu před Velikonocemi odrodili vnuka.“ „Právě proto. Musíte něco vymyslet, jinak jsem ztracený,“ prosil. „A co herečka?“ bylo to první co ji napadlo. „Zatím ani zmínka. Já posháním doktory a vy se modlete za zázrak.“

*** Jeptiška kráčela vedle Marie, bylo jí jedno, kam jdou. Přebírala v prstech korálky růžence. Při chůzi se jí dobře přemýšlelo, modlila se k Bohu, aby ji něčím osvítil. Bůh však měl právě asi jiné starosti. Valecký se chystal s mladou doktorkou znovu zhřešit. Ruka, která vklouzla pod bílou košili, skončila na prsou. Ostrá bradavka se zabodla do dlaně a přibila gynekologa k jeho kříži. Jedna doktorova část horečně přemýšlela, jak se dostat ven ze zamotávající se situace, a druhá jí v tom bránila. Adriana nevypadala, že by chtěla přestat, a on už teď nemohl couvnout. Šlo o mužskou čest. Jestli bude takhle vypadat každý náš rozchod, pomyslel si. Ozvalo se rychlé zaklepání na dveře, které se v zápětí otevřely.

*** Marie s jeptiškou procházely okolo dveří primářovy kanceláře. „Dá-li Bůh, bude tu jednou sedět můj manžel,“ prohodila Marie ke společnici, kterou považovala za plně důvěryhodnou osobu. To určitě, pomyslela si Antonie posměšně. „Vždycky jsem ji chtěla vidět,“ dodala smutně Marie. V tu chvíli dostala řeholní sestra nápad. Všechno kolem vnímala jako ve zpomaleném filmu. V hlavě jí však myšlenky běžely rychlostí blesku. Sevřela křížek na růženci pevně do pěsti. „Kdybyste chtěla, můžeme nakouknout. Nikdo tam teď není.“

187

„Dobře,“ spontánně odpověděla Marie. Díky Bohu! oddychla si Antonie. Střípky informací, klevet a vlastních dedukcí v její mysli do sebe najednou zapadly a stvořily jasný plán.

*** Dveře do Valeckého pracovny se otevřely. Dvojice od sebe rychle odskočila. Valecký se tvářil profesionálně nevinně. Doktorka dopadla do křesla, ve kterém předtím seděla. Ve dveřích stál primář Spodek. „Pojďte rychle, kolegové,“ řekl přiškrceným hlasem. „Komisař nás svolává na vyhodnocení kontroly.“ Valecký v jeho hlase nezachytil ani náznak podezření. Viděl nás? ptal se sám sebe. Podíval se na Adrianu, jestli nezná odpověď. Její tvář však byla chladná a nezaujatá. Stačil okamžik a puklina ve skále se zavřela. Skrývané city opět zmizely v hloubce. Vykročili za primářem. Antonie otevřela dveře primářovy pracovny vlastním klíčem. Marie vstoupila s příjemně lechtivým pocitem, že dělají něco zakázaného. Kolikrát sem toužila vejít za manželem, představovala si ho, jak sedí za masivním stolem pod oknem. V době, kdy zastupoval primáře, se její sen nesplnil. Místnost byla prostorná, ale nábytek ji zklamal. Čekala něco reprezentativnějšího. Jeptiška ji pozorně sledovala. Pod sutanou tiskla v ruce křížek a modlila se za dobré načasování. Její plán byl zoufalý, ale natolik jednoduchý, že mohl vyjít. „Pěkné, ale strohé,“ poznamenala Marie, právě když si prohlížela Spodkovy diplomy zarámované na stěně. Jeptiška zaslechla na chodbě kroky a cinkající klíče. „Je tu ještě jedna malá boční místnost, ta je příjemnější,“ odvětila a otevřela boční dveře. Obě vešly dovnitř. V tu chvíli se za jejich zády ozval zvuk hlasů a do místnosti vešel primář s komisařem následovaný lékaři z oddělení v čele s Valeckým. Nahrnuli se do místnosti, zablokovali východ a zabránili tomu, aby se Marie nepozorovaně vytratila. Antonie nevěděla, co by dělala, kdyby se žena pokusila odejít. Zoufale potřebovala, aby zůstala, jedině tak se její intrika mohla uskutečnit. Naštěstí Marie na odchod ani nepomyslela. Potěšená, že konečně potkala manžela, se mu z boční místnosti snažila zamávat. Nevšiml si jí. „Vítám vás,“ začal komisař. „Pan primář mi laskavě půjčil svou pracovnu, abych vás mohl krátce seznámit s výsledky kontroly NKÚ.“ Marie odvážně vykoukla zpoza dveří a šibalsky mrkla na manžela. Konečně si jí všiml a nepozorovaně zamával. V místnosti vládla dusná atmosféra. „Bylo by dobré, kdyby přišla i vrchní sestra a zástupce středního zdravotnického personálu,“ obrátil se komisař k primářovi. Ale dřív, než stačil cokoliv udělat, vystoupila Antonie z boční místnosti. „Tady jsem,“ řekla a pohledem se snažila primáři něco naznačit. „Dobře, můžeme tedy začít.“ Komisař udělal dramatickou pauzu. „Naše kontrola neodhalila žádné závažné nedostatky ve fungování oddělení, až na jeden případ, kterému se budu věnovat nakonec, a proto bych vám všem chtěl vyjádřit pochvalu za skutečně obětavou práci na vysoké úrovni.“

188

V místnosti to zašumělo a napětí povolilo. Jen primář si nervózně hrál na stole s psacím perem. „Přezkoumali jsme i případ úmrtí herečky Anastázie Stelly, ale nenašli jsme žádný důkaz jeho zavinění ze strany nemocnice a jejích pracovníků. Na závěr mi zůstává jedna nepříjemná povinnost. Na úřad nám přišla stížnost od náčelníka policie a my jsme povinni ji prošetřit. Z dopisu vyplývá, že u vás rodila paní Somorová, jejíž porod probíhal s podivnými komplikacemi. Jak jsem zjistil, dítě bylo nejdřív prohlášeno za mrtvé, ale potom se zjistilo, že žije. K dopisu bylo přiloženo i lékařské vyjádření o trvalých následcích, které to na dítěti zanechalo. Klasifikovali jsme to jako hrubé porušení zdravotní péče.“ Spodek a Valecký ztuhli. Teď to přijde, ty antikriste! zaťala jeptiška pod kutnou pěst s křížkem. Ostatní čekali, co bude dál. „V záznamech jsem nenašel protokol o žádném disciplinárním řízení, a co mě nejvíc zaskočilo, nepodařilo se mi ani zjistit, kdo měl vlastně ten den pohotovost. Policejní náčelník však důrazně žádá, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Já s ním souhlasím, viník musí být v každém případě potrestán.“ Marie se zájmem poslouchala, když mluvili o dítěti, které vstalo z mrtvých. Bylo to v den jejích narozenin. S hrůzou si uvědomila, že ten den měl službu její muž. „Prohlédl jsem důkladně všechny dostupné záznamy,“ pokračoval komisař. Spodek věnoval jeptišce krátký pohled. „Ale je v nich tolik škrtů a změn, že jsem se radši rozhodl zeptat se vás osobně. Vím, že je to nepříjemné, ale zákon je naším zákonem.“ Lidé mlčeli. Někteří se dívali na Valeckého, věděli, že dítě vzkřísil on. Donesly se jim k uším útržky příběhu, který byl ústním podáním trochu zkomolený. Mysleli si, že opravdu sloužil. Komisař si jejich pohledů všiml. Podíval se na plešatého doktora, kterému z pomačkané košile lezlo břicho. Musel to být on. Byl bledý a díval se na Spodka, jako by ho primář mohl zachránit. Spodek se zase díval na podřízeného, který ho měl zcela ve své moci. Stačilo slůvko, aby primáře potopil. Věděl, že by si měl zachovat důstojnost a přiznat se. Nedokázal to a třásl se uvnitř jako vystrašené dítě. Zavřel oči, byl konec. Na počátku bylo slovo... Jan 1,1-3. Nikdo by neuhádl, že Valecký se v té chvíli modlil, aby se Spodek sám nepřiznal. Už při prvních komisařových slovech o vzkříšeném dítěti začal s hrůzou tušit, jak konfrontace skončí. Velmi dobře si pamatoval, jak ho druhý den po fašankovém karnevalu každý zastavoval a ptal se, co se vlastně stalo. Tvrdil, že Somorovou odrodil, od začátku do konce. Nebál se, příběh měl dobrý konec. Kromě toho nechtěl potopit primáře, který mu tím, že mlčel, poskytoval neprůstřelné alibi. Hrozně se to zamotalo. Hlavně příchodem komisaře z NKÚ. Sám Valecký přispěl k tomu, že historka kolovala ve zkreslené formě. Vylepšoval si pokaženou reputaci. Dokonce i sama Somorová si myslela, že ji odrodil on. Otec přece strčil Valeckému do kapsy tučný úplatek. Byla si jistá, že pod rouškou zakrývající doktorovi tvář se té noci skrýval jeho obličej. Najednou všichni považovali Valeckého za člověka, který hodně ztratil, trpěl, a přesto se dokáže vžít do lidského trápení a pomáhat. Už nebyl kariéristická dravá svině. Řekli mu, že udělal záslužný čin. I když byl rád, že získává zpět

189

ztracené dobré jméno, nemyslel si, že udělal dobrý skutek. Nevěřil, že je kdokoliv na světě schopný skutečného dobra. Považoval dobro konané na základě soucitu a empatie za sobecké, protože v pomáhajícím vyvolávalo příjemné pocity a zbavovalo ho těch nepříjemných. O trochu lepší bylo dobro konané na základě chladného kalkulu. Bylo méně sobecké než dobro ze soucitu, protože nevyvolávalo žádné pocity. Bylo jen vypočítavé. Za jediné skutečné dobro považoval Valecký dobro konané náhodně, ale to už byla vlastně náhoda sama. Adriana se ho pokusila nenápadně chytnout za ruku, ale on ji setřás. Říkali mu, že udělal dobrý skutek, ale mýlili se. Byl to jen skutek, za který teď měl být potrestán. Antonie se snažila v gynekologově tváři vyčíst, jestli ho odhadla správně. Byla na sebe pyšná. Zahnala hříšníka do kouta. Ať se rozhodne jakkoliv, byl ztracený. „Sloužil jsem já,“ řekl. Valecký se podíval na svoji manželku, která se ocitla v jeho blízkosti právě v nejnevhodnější chvíli. Bylo to jeho slabé místo. Nemohl riskovat, že Spodek promluví a přizná se. Kdyby Marie zjistila, že jí lhal, navždy by ji ztratil. Zpocený Spodek sklopil oči. Chtěl protestovat, ale rychle se ovládl. Čekal, že ho Valecký prozradí. Jediným slovem by mohl definitivně získat primářskou židli. Nechápal, proč to neudělal. „Děkuju,“ řekl komisař. Byl rád, že tipoval správně. „Poprosím vás, pane doktore,“ obrátil se k Valeckému, „tady dole mi to podepište.“ Podal mu zápis s průběhem inkriminovaného porodu. Gynekolog bez přečtení podepsal. Antonie pocítila, jak se jí po těle rozlila vlna uspokojení. Ruka tisknoucí křížek pod sutanou povolila. „To je všechno,“ zavřel komisař před sebou dokumenty. „Přeju vám příjemný den a pana primáře bych ještě rád poprosil, aby tuhle malou nepříjemnost dotáhl do konce. Nashledanou.“

24. Valecký kouřil na lékařském pokoji jednu cigaretu za druhou. Kdybych byl odsouzený k smrti, měl bych aspoň právo na poslední přání, pomyslel si. Dveře se otevřely a dovnitř vklouzla Adriana. „Proč se schováváš?“ „Já se neschovávám, nemocnice se schovává přede mnou,“ odvětil sarkasticky. „Přestaň.“ „Spodek mi navrhl, abych podal výpověď. Tak se mu to prý podaří líp ututlat. Jinak hrozí, že mi komora odebere diplom.“ „Pochybuju, maximálně ti na několik let zakážou vykonávat profesi.“ „Ty umíš člověka potěšit.“ Pohladila ho po ruce. „Cos mu řekl?!“ „Odcházím.“ „Kvůli tomu zrzavému dítěti? Vždyť oba víme, že to bylo jinak!“

190

„Pravda je jako jídlo. Dá se udělat na tisíc způsobů.“ Zabušila do něho pěstmi. „Nepochopím, pročs to vzal na sebe.“ „Máš pravdu, to nepochopíš.“ Mlčeli, potom doktor uhasil cigaretu. Snažil se ovládat, ale bylo vidět, že ani jemu to není jedno. Zazvonil telefon. „Prosím,“ zvednul ho Valecký. „Ano, je tady,“ podal telefon doktorce. Chvilku poslouchala. „Dobře, Ivánku,“ řekla příjemně, „už běžím.“ Položila. „Primář řekl, abych s ním šla dělat plastiku.“ „Hm,“ řekl zamyšleně Valecký. „Co budeš teď dělat?“ zeptala se u dveří. „To tě nemusí trápit.“ „Slyšela jsem, že se dole ve městě uvolnila soukromá gynekologická ambulance. Doktor dostal infarkt. Je to náš soused, mohla bych se přimluvit.“ Díval se na ni. Nechápal, proč se mu snaží pomoct, potvůrka. Plnila mu poslední přání a ani ho nemusel vyslovit.

25. Sant slyšel, jak na dvoře nastartoval kabriolet komisaře NKÚ a ztratil se v hluku města. Nezatkli ho, neperzekvovali, nikdo mu Anastáziinu smrt nevyčítal. Seděl už asi půl hodiny v pracovně a nehybně se díval na telefon. Nedopalky se v popelníku nakupily jako vystřílené náboje. Nakonec zvedl sluchátko a vytočil čtyřciferné číslo. Boží trest prorokovaný Antonií měl úplně jinou podobu, než si představovala. „Prosím, onkologie,“ ozval se doktor Ekker, se kterým mluvil v průběhu konzilia. „Tady doktor Sant, psychiatrické oddělení. Nevím, jestli si na mě ještě vzpomínáte?“ „Ano, vzpomínám. Chytáte padající hvězdy a ony vám potom plní přání.“ Sant se trpce zasmál. „Tak nějak.“ „Co potřebujete?“ „Přemýšlel jsem. Chtěl bych vás poprosit, jestli byste mi neposlali nějakého pacienta na terapii.“ „Dobře, kdy může přijít první?“ „Co nejdřív.“

191

Č Á S T Š E S TÁ K R AVATA 1. „... a ráno bylo nádherné a čisté,“ řekl Leo. Janella dětsky našpulila rty, ale neřekla nic. Asi proto, že ve skutečnosti byl příjemný podvečer. „Můj oblíbený konec jedné knihy,“ dodal na vysvětlení. Kráčeli městem, drželi se za ruce a ten dotyk byl ve své cizotě příjemně neobvyklý. Spávali spolu už tři roky, ale za ruce se drželi zřídka. Vztah museli tajit z různých důvodů. Nijak se tím ani netrápili. Možná se domnívali, že je na to ještě čas, nebo proto, že už je pozdě. V každém případě to byla jejich volba. „Sofiina volba,“ řekla najednou Janella. „Prosím...?“ „Kniha, která končím nádherným a čistým ránem.“ „Aha, líbila se ti?“ Místo odpovědi se mu vytrhla a sklonila se k psovi, který stál uvázaný na vodítku před lékárnou. „Můj maličký,“ hladila ho za ušima. „Miluju briárdy,“ řekla na vysvětlení a ani neotočila hlavu. Sledoval ji, jak se mazlí s cizím psem na chodníku. I když nebyla spisovatelka jako Leopold Havran, byla velmi sečtělá. Hlavně co se týká Francouzů. Rád by se s ní pochlubil na zítřejším setkání spisovatelů. Když však viděl Janellu, jak noří svoji tvář do černých psích chlupů, rozhodl se, že ji nechá v hotelu. Bál se, že by mu ji vzali, oklamali a přebrali. Takhle tady byla jenom pro něj. Aspoň doteď. K neznámému psu však najednou projevovala (aspoň z Leova pohledu) mnohem vřelejší city než k němu. Žárlil.

2. Později, když ležel po milování nahý v posteli, sledoval její krásné, štíhlé tělo. Kvůli její bělostné pleti Janelle v duchu říkal Sněhulička. Hladil ji po konci zad, který přecházel v pevný zadeček, a rukou pátral mezi zlatitými kadeřemi, které zakrývaly tvář se šibalským pohledem. Nechtělo se mu pohnout, hýbat se v čase, umírat ani žít. V té chvíli by je byl nechal odlít za sousoší. Přemýšlel nad tím, jestli spolu dosáhli jen plató, nebo i platonické lásky. Vtom Leopoldova ruka zavadila na jejím stehně o něco tvrdého. Nahmatal rukou malé uzlíky, jako by vedle sebe leželo několik hrášků. „Necháš to!“ „Co to je?“

193

„Nic.“ Naklonil se blíž, aby prozkoumal novinku na jejím těle. Hrbolky na kůži se ze všeho nejvíc podobaly jizvám. „Jak se ti to stalo?“ „Neřeknu.“ Mlčel. Byla krásná jako nikdy v životě. Dívala se na něj naoko zlostným pohledem. Věděl, že by nejradši mluvila o tom, jak se vídat častěji, jak by spolu mohli začít bydlet. Jenže Leo mlčel. „Odskočím si,“ zavlnila boky a zmizela v koupelně. Když za ní vešel na toaletu, překvapeně vzhlédla, seděla na záchodové míse, nohy u sebe. Natáhl ruku a postavil ji. Navzájem se hypnotizovali pohledy. Leo hodil ručník na dlaždičky a potom napůl jemně, napůl nátlakem položil vedle mísy i ji. Políbil ji za ucho, to na Janellu vždycky platilo. „Co to děláš?“ zašeptala. „Udělej to.“ Při těchhle slovech do ní vnikl. „Co?“ „Ty víš co?“ Teď mlčela ona. „Udělej to,“ zopakoval. Mysl rozkáže tělu, ale nikdy ne sobě. A naopak. sv. Augustin „Ne,“ zasténala. Vlnili pánvemi a při tom ze sebe nespouštěli kruté pohledy. Leopolda vzrušovala její ostýchavost. Lidé jsou zvláštní. Dokážou s čistým svědomím dělat nečisté věci jen na nečistých místech. „Já jsem v tomhle puritánka,“ řekla. „Nemiluješ mě.“ „Ani ty mě,“ odvětila bez váhání. Leopold rád sledoval Janellu při sexu a přemýšlel. Se sexem je to jako se psaním, jakmile nehledáte nové věci, jste ztracení. Zachovával si nadhled, pyšnil se tím, jak dokáže číst v lidské duši. I to bylo vzrušující, přestože jiným způsobem. Paradoxně erekce zmizela. Věkový rozdíl mezi nimi se nedal utajit tak snadno jako jejich milenecký vztah. „Pojďme do postele.“ „Dobře, běž napřed,“ řekla lstivě. Trvala na tom, aby odešel, ale dveře do koupelny nezamkla. Přicupitala za chvíli po špičkách a schovala se zimomřivě pod peřinu ke starému muži jako koťátko. Zaklonil jí hlavu dozadu a dlouho ji líbal. Položil si její ruku na svoje tělo tam dole. Byl to dost jasný signál i pro takové puritánské děvčátko, jako bylo ona. „Promluvme si o nás,“ zaprosila. „I tak to už nezvládneš, odpočiň si,“ dodala, ale ruku se odtáhnout neodvážila. Dal jí nohy od sebe. Jako by rozlomil čerstvě upečenou bagetu. „Přestaň,“ řekl. „Lidé čtou radši o sexu...“

194

3. Druhý den nechal Janellu vyspávat v posteli a vypravil se na vyhlášení výsledků literární soutěže. „Á, starý pes Leopold Havran,“ přivítal ho Mário Sant. Valecký je seznámil před půlrokem. Bylo příjemné potkat psychiatra jinde než v blázinci. Na podnět svého dědečka se zúčastnil literární soutěže, neúspěšně. Leo si k němu přisedl s pivem. Bylo krátce po začátku programu. Dlouhé nudné diskuse o literatuře se vlekly do pozdního odpoledne. Sám sebe se ptal, proč na setkání vlastně chodí. Podstatné bylo, že platili ubytování plus cestu i Janelle. Sněhuličku s sebou bral hlavně proto, aby spisovatelská setkání nějak přežil. Nedalo se říct, co bylo první – slepice, nebo vejce. „Taky tě rád vidím.“ „Mohl sis aspoň vzít kravatu,“ zavrčel tiše mladý doktor. Náladu mu to teda nezlepšilo. Leopold zvažoval, že odejde, i když dorazil jen před chvilkou. Šlo ale o peníze a popularitu. Trochu komedie, image, divoký nespoutaný bohém Havran. Všechno, co pomáhalo prodávat knihy, bylo pro něj svaté. Božská komedie, která skončí dnes večer, když zhasnou světla. Zítra se vrátí k psaní, které bylo jeho jedinou manželkou. Akorát že do té doby musí vysedávat s tupými hlavami ze všelijakých časopisů, spolků a nakladatelství. Všichni se pokoušeli přiživit na jeho myšlenkách, jen několik z nich mělo duši. Předtím nesnášel, když ho přehlíželi, teď nenáviděl, když mu pochlebovali. Nebyl si jistý, jestli to druhé není ještě horší. Předtím si pomáhal alkoholem, ale teď musel brát ohled na Janellu. Neprocestovala půlku světa proto, aby zvadl po prvním čísle. Jenže na druhou stranu byla puritánka. „Doneste mi další,“ kývnul na číšníka. Měl v životě hodně žen, ale ani jednu se mu nepodařilo změnit. Možná proto, že ani jedna nezměnila jeho. Upil z piva, které se mu příjemně usazovalo v pupku. Myslel na to, co na něm kuřátko Janella vidí. Jako by se všichni lidi najednou zbláznili. Seděl v klubu spisovatelů na čestném místě a někdo četl úryvek z jeho románu. Potom vystoupil vedoucí spolku spisovatelů s projevem, kde Leopolda Havrana vyzdvihoval jako znalce hlubin lidské duše, pekla i očistce. Nadějného autora, který se pomalu zbavuje patosu sexuality a směřuje k národnímu kulturnímu dědictví. Leopold se znova napil, ale hlt piva mu nějak nesedl. Ozval se potlesk a on se s úsměvem postavil. Zabolelo ho při tom v kříži. „Mistře, neřekl byste přítomným několik vět?“ Blahosklonně kývnul hlavou v důkladně hrané skromnosti. Všechno bylo předem připravené. Žádná překvapení. Oznámení o tom, že vyhraje první cenu, mu poslali domů před měsícem. Celou cestu do toho přiblblého města si v duchu chystal několik obratných slov zakončených bonmotem, které druhý den budou citovat všechny deníky. Prodral se k mikrofonu. „Dámy a pánové...“ jazyk se mu opile pletl. Vtom mu v kapse zazvonil mobil. S provinilým úsměvem umělce, který má svoje manýry, ho přiložil k uchu. „Ahoj.“ Byla to Janella. Přikryl na chvíli telefon dlaní. „... děkuju,“ řekl směrem k obecenstvu a odešel z pódia. Provázel ho rozpačitý potlesk.

195

„Co se děje?“ zeptal se. „Neruším?“ Dívčí hlas byl lepší než aplaus. „Ani ne.“ Všechno už mu bylo jedno. Byl příliš opilý na jakýkoliv smysluplný odkaz lidstvu, stejně jako na sex s Janellou. „Chybíš mi,“ zašeptala. „Ty mně taky, Sněhuličko.“ Ramenem držel telefon u ucha a po kapsách hledal cigarety. „Koupila jsem ti dáreček,“ řekla nevinně. „Co je to?“ „Překvapení,“ cítil, jak se do telefonu usmívá. „Napovíš mi aspoň trochu?“ „Um, um.“ V duchu ji viděl, jak odmítavě kroutí hlavou jako malé děvčátko. „Prosím, já to nevydržím,“ řekl taky dětsky. Janella byla v tomhle geniální, hned dokázala přivést Lea na jiné myšlenky. Všechny spisovatele měl teď na háku. „Až se uvidíme.“ „Dobře, přijď pro mě v pět.“ Na rozloučenou si poslali pusu. Leopold chvíli jen tak stál a usmíval se. Úplně ho dostala. Marně přemýšlel nad tím, co za dárek koupila. Nasadila mu brouka do hlavy.

4. Když skončila oficiální část předávání cen, posadil se k Santovi do kavárny a snažil se vystřízlivět. Psychiatrovy nepříjemné otázky mu k tomu dobře pomáhaly. Chvíli se dohadovali na tím, jak si sednou. Leopold trval na tom, že si sedne čelem k náměstí a zády ke stěně. „Mám rád o všem přehled.“ Pravdou bylo, že z té strany měla přijít Janella. „Proč se všem vyhýbáš?“ zeptal se Mário. „Ty mi to dáváš za vinu?“ Slunce bodalo do očí. Vždycky, když střízlivěl, rozbolela ho hlava. „Ne, to ne.“ V podstatě měl ale Sant pravdu jako vždycky. Byl jedním z mála lidí, kterým Leopold ještě důvěřoval. „Není to moje chyba, že jsou takoví mamlasové. Jsme sice krajani, ale z knihy peruánského spisovatele se dozvím o svém životě víc než od spisovatelů, co žijou ve stejném městě. Nic ti to nepřipomíná?“ „Takže podle tebe jsme všichni břídilové?“ „No, génius by mi takovou otázku nikdy nepoložil.“ Chvíli mlčeli. Káva byla černá jako modřina pod nehtem, plavala na ní divná duhová oka jako v oleji. Leopold myslel jen na Janellu. Zkoušel uhodnout, co mu koupila. Fascinovala ho představa, že by uhodl, o jaký dáreček jde, dřív, než mu ho ukáže. Chtěl obrátit poměr sil a překvapit naopak ji samotnou. Byl by to skvělý gambit večera.

196

Okolo páté uviděl Sněhuličku, jak kráčí přes náměstí ke kavárně. „Už si pro mě jde.“ „Zubatá?“ zeptal se Sant. „Ne, Janella.“ „Tvoje slavná Janella! Která to je?“ Nadzvedl se ze stoličky rukama a ohlížel se. Leopold nenápadně ukázal na blížící se dívku. „Hm,“ Sant uznale pokýval hlavou. „Není na tebe příliš mladá?“ Nebyl první, kdo se na to ptal. Něco na tom bylo. Janella ještě pořád na prahu ženství jen stála. „Víš,“ řekl Leo a upil z kávy, „muži si vždycky hledají milenky ve věku svých dcer.“ Zasmál se. „Nepředstavíš nás?“ „Ne, jsem unavený. Chci se co nejdřív dostat do postele.“ Společnému posezení se chtěl za každou cenu vyhnout. „Ty teda chodíš spát se slepicema?!“ „Jo,“ přisvědčil Leo nevrle. „Před Janellou to ale neříkej.“ Spiklenecky na Santa mrknul. Psychiatr se znova zasmál. „Dávej si pozor na srdce.“ Leopold si nebyl jistý, jestli myslí lásku, nebo infarkt. Oboje však bylo smrtelné. Byl už na odchodu, když za ním doktor zakřičel. „Zapomněl jsem ti říct novinku.“ „Ano?“ „Koupil jsem si psa... briárda.“

5. Starý spisovatel byl rád, když Janellu odvedl od kavárny co nejdál. Příjemně unavení večerem seděli v schované uličce nad sklenkou červeného vína. Janella byla zvědavá. „Kdo byl ten milý chlapík?“ „Jeden bezvýznamný spisovatel, doktor.“ Na chvíli se zamyslel nad svým vztahem s Máriem. Stávali se z nich kamarádi? Čím byl starší, tím víc byl přesvědčený, že jediné skutečné vztahy existují jen mezi mužem a ženou. Všechno ostatní byl jen slabý odlesk. Kýčovitá náhražka. „Ten cvokař, co jsi o něm mluvil?“ „Jo, ten. Jaký jsi mi koupila dáreček?“ „Neřeknu.“ S převahou se rozvalila v křesle. Měla pravdu, tři roky byly dost na to, aby se Leo na další noc s puritánkou těšil pořád míň a míň. Ale dárkem příjemně dráždila jeho sebevědomí. Smál se sám sobě, jaký je jednoduchý. Těšil se, že ho po letech jedna žena doběhla, a nebránil se. „Budu hádat,“ řekl. „Jak chceš.“ Podíval se jí hluboko do očí. Snažil se vypadat soustředěně, ale pravdou bylo, že celý

197

den strávil přemýšlením nad různými možnostmi. Chtěl na ni zapůsobit. Věděl jsem, že mu určitě koupila něco, o čem si myslí, že by ho potěšilo. „Takže, už vím, co to je,“ řekl sebejistě. „Revue světové literatury. Je tam recenze mojí nejnovější knihy.“ Vyprskla smíchy: „Ne!“ Zachmuřil se a přemýšlel dál. Tak tohle nevyšlo. „Je to nový sešit na deník?“ Zakroutila hlavou. „Láhev vína?“ zkusil poslední možnost, ale ani ta nebyla správná. Škodolibě se mu smála do obličeje. „No, prosím,“ řekla teatrálně. „Sám velký Leopold Havran, velký znalec lidských duší!“ parafrázovala slova z dnešního proslovu, o kterém jí vykládal. „Tak co to je?“ „Uvidíš, mám to na pokoji.“ „Tak pojďme.“ Zaplatili a Leo vyběhl po hotelových schodech jako mladík. Když vešli do pokoje, začal se nedočkavě rozhlížet jako pes z protidrogové jednotky. Sněhulička se tvářila tajemně. Zahrabala v taškách a vytáhla barevný balíček. Opravdu, nevypadalo to na knihu, deník, a už vůbec na láhev vína. Leopold z něj jedním pohybem strhl barevný papír a krabičku rozbalil. Byla to nová kravata. Nevěděl, co má říct. Byla exkluzivní a drahá, italské hedvábí. Bylo to ale něco, co vůbec nečekal. Najednou se cítil na svůj skutečný věk. „Líbí se ti?“ ptala se hryzajíc se do rtu. Přikývl a modlil se, aby to stačilo. Všechno napětí, vzrušení z očekávání bylo pryč. Zůstávala jen únava a představa společného večera. „Uvaž si ji,“ řekla hlasem, který nesnesl odpor. I ty, Brute? pomyslel si, ale nijak se nevzpíral. Nakonec musel při pohledu do velkého zrcadla na stěně uznat, že mu sluší. Potom ji však dal dolů a pověsil na skříň. Oblečený si lehl na postel a v hlavě si pozvolna jako papírové draky na podzim pouštěl myšlenky. Janella se ztratila v koupelně. Dnes měl chuť na rozhovor, sex ho nelákal. Najednou na dlaždicích zaklapaly podpatky. Zvedl unaveně hlavu. Z koupelny vyšla nahá Janella s rozpuštěnými blond vlasy, které se jí vlnily na ramenou, obutá ve vysokých ebenových botách na úzkých jehlách. Štíhlé nohy zahalené v černých samodržících punčochách kladla vlníc boky před sebe. Mlaďoučké lůno bylo hladké a šťavnaté jako broskvička. Šibalsky se usmívala. Na krku měla jeho novou kravatu, která vypadala mezi jejími nadzdvihujícími se ňadry podivně přirozeně. Všechno jako by zůstalo stát. „Tohle je celý dáreček,“ zašeptala mu do ucha. Lea na chvíli ovanula její nezaměnitelná vůně. Strhla z postele přikrývku a hodila ji spolu s polštářem na zem před zrcadlo. Dřepla si s koleny od sebe a pomalu mu svlékla kalhoty. V obětí se nazí postavili před zrcadlo, starý muž přitulený k jejím nahým zádům ji pomalu hladil. Jemná pavučina punčošek dráždivě jezdila po stehnech. Když rozkročila nohy ještě víc a vystrčila na Lea zadeček, nebylo třeba více slov. V zrcadle se odrážela v celé svojí kráse. Miloval ji opravdu s přehledem.

198

Hýbali se pomalu, jako by jim patřil všechen čas světa. Leopoldovo tmavé tělo příjemně kontrastovalo s její bělobou. Myslel na spisovatelské páprdy, kteří ho dnes kritizovali, že píše jen o sexu. Nechápali, že milování je králem mezi všemi pohyby. Elegancí jednoduchosti. Když se měl člověk někam skutečně dostat, pak jedině milostnými pohyby. Někteří vědci tvrdí, že centra myšlení se u člověka vyvinula z center pohybu. U Lea byl každý pohyb s Janellou jeho stylem myšlení. Filozofováním nad životem. Po dvouhodinovém sexu usnuli v objetí přímo na podlaze.

6. Když otevřel oči, viděl, jak ho Janella šťastně pozoruje vyčkávajíc svítání. „... a ráno bylo nádherné a čisté,“ řekla s úsměvem. Políbil ji na čelo. Ano, bylo. „Ty moje puritánko!“ Bylo mu líto, že se už dnes musí rozloučit. Vlak odjížděl za tři hodiny. Přemýšlel nad tím, jestli se ještě jednou rychle s Janellou vyspat. Za chvíli byl už v myšlenkách na cestě, v kupé, daleko od tohohle hotelového pokoje. Nechtěl si kazit úžasnou vzpomínku z večera. Pomalu se oblékali. Myslel na to, že se přece jen kvůli němu změnila, že dokázal prolomit v Janelle ostych a stydlivost. Ona dovolila své fantazii vzletět. Už nebyla puritánka a jednou z ní možná bude dobrá umělkyně. „Od čeho máš ty jizvy?“ zeptal se znova. Zapnula si s námahou podprsenku a usmála se. „Kousnul mě můj pes.“ Dojatě ji k sobě přivinul. „Bolelo?“ „Ani ne.“ „Jak se to stalo?“ „Byla to náhoda, hráli jsme si a on to nějak neodhadnul.“ Něco v jejím hlase ho přimělo, aby se zeptal: „Nestalo se to poprvé, že jo?“ Překvapeně se na Lea podívala. Měl pravdu. „Jak to víš?“ „Většina lidí by dala takového psa utratit.“ „Já vím, ale já to nedokážu.“ Pokračovali v oblékání. Sledoval, jak si rozčesává střapaté vlasy. „Nedívej se na mě tak,“ zakryla mu oči. Musel jí to říct. „Se mnou je to stejné. Jsem jako tvůj pes.“ Nic mu neodpověděla, byl tomu celkem rád. Dlouho se líbali. Znova byl na chvíli znalec duší. Osvobodil její tvořivost, ukázal, jak i láska může škodit. Lidé takové věci většinou nevidí a nechtějí vidět. Když jim je Leo ukazoval, měnili se.

199

Opouštěli hotelový pokoj a Leopold ho ještě jednou přelétl pohledem. Na zrcadle si všiml obtisku Janelliny zpocené dlaně.

7. Kráčeli spolu městem k nádraží a nebylo jim moc do řeči. Rozloučení ani jeden z nich nesnášel. Bylo fajn být spolu nebo úplně bez sebe, to mezi tím byl skutečný život. Najednou se odněkud vynořil Mário Sant a na vodítku okolo pobíhal černý briárd, kterého viděli přivázaného před lékárnou. Janella se k němu hned sklonila a začala si se psem štěbetat. „Máš pěknou kravatu,“ poznamenal Mário Sant. „Tu sem mu dala já,“ Janella se hrdě postavila. „Hodná,“ přimhouřil oči Mário Sant. Chvilku bylo trapné ticho, které prolomila Janella. „Podobného mám doma,“ ukázala na psa. „Opravdu?“ Leopold Havran stál bokem. Těšil se už na lázeňský pobyt, která ho čekal za několik týdnů. Sledoval psa, kterého si nikdo nevšímal, jak namáhavě sere do trávy. Hovno, které po sobě zanechal, bylo tak nelidsky veliké, až vypadalo jako lidské.

200

ČÁST SEDMÁ E M A M Á M Á MU 1. „Bude tady ticho!!!“ vykřikla učitelka a práskla třídní knihou o lavici. Žáci strnuli. Slyšeli ji křičet poprvé v životě. Ema si nervózně odhrnula neposlušné vlasy, které jí z upraveného účesu vyklouzly do čela. Zachovej si nadhled, opakovala si v duchu, ale nebyla schopná sama sebe poslechnout. Máma má Emu, Ema má mámu. Nenáviděla svoje jméno. Člověka se často zmocní pocit, že něco není v pořádku. Hledá všude možně, ale nenachází nic, co by mohlo být příčinnou. Ti, co přestávají hledat, si udrží štěstí, ale ne moudrost, u těch, co pokračují v hledání, začíná šílenství. Poznání vždy přichází zezadu. Ve třídě zůstávali všichni nezvykle nehybní. Zdálo se jí, že nikdo nedýchá. I po jejím nezvykle silném výkřiku by se už měl hodinový strojek rozběhnout dál. Proč se nikdo nepohne, nekouše aspoň konec tužky? V lavici, na kterou při úderu dopadla třídní kniha, seděl malý Marek Fajta. Před necelými dvaceti minutami, těsně před velkou přestávkou, mu Ema dala na konci hodiny matematiky poznámku. Neúspěšně se ho snažila vychovávat a vzdělávat zároveň. Na hodinách vždycky vyrušoval. Ema vysvětlovala příklady z domácího úkolu ještě několik vteřin po zvonění a hlučení žáků se stávalo neudržitelným. Magická autorita ženy se se zvoněním rozplynula jako v pohádce. Přestávka platila i pro ni. Napětí vyvrcholilo poznámkou do Fajtovy žákovské knížky. Nejradši by ho byla uškrtila. Marek jí dnes svojí cynickou tvářičkou pil krev jako komár uprostřed spánku. Po hodině matematiky kráčela ostrým krokem dlouhou chodbou ke sborovně a vystrašené děti ustupovaly z cesty. Najednou matematikářku nepoznávali. Jindy příjemná učitelka, se kterou si mohly pokecat, když měla na chodbě dozor, teď rozrážela dětská tělíčka jako ledoborec. Ve sborovně se Ema stáhla do svého koutku u okna a začala srkat studenou kávu, všelék všech učitelek. Ve třídě s Markem Fajtou ji čekala i následující hodina. Suplovala místo nemocné kolegyně výtvarnou výchovu. Suplování nesnášela, nejradši by pokračovala v počítání příkladů jako na svých hodinách. Podívala se na rušnou ulici a zvažovala, jestli pokračovat s unavenými žáky v matematice, nebo se na všechno vykašlat a dát jim volnou hodinu, když k ní přistoupila kolegyně, se kterou se za ty roky spřátelila. Tak jako se sblíží dvě kobyly v sousedících stájových boxech. „Osmá dé znova excelovala, co?“ zeptala se, zatímco si obě zapálily cigarety. Ema ji začala vyprávět, co se stalo. „Víš, můžeš zaplavit celé město, můžou padat atomové bomby, ale já mám pocit, že tohle nic nezmění,“ dodala nakonec. „Ať se děje, co se děje, pořád se musím dohadovat s těma dětma.“ „Možná vím, proč tě tak vytáčejí.“

201

„Proč?“ „Řeknu ti to, ale nesmíš se kvůli tomu urazit.“ „Hm, mluv.“ „Pouštíš si je moc blízko k tělu.“ „Prostě mě jen štve, že rodiče u některých nefungujou.“ „Takhle tě děti úplně rozeberou.“ „Dneska určitě,“ upila z hrnečku. Kávu pila vždy neslazenou, ale její horkou chuť teď necítila. Všechno přehlušoval odpor vrátit se do 8. D ještě jednou, po přestávce. Zazvonilo a ona kráčela tichou chodbou jako na popravu. (Máš druhou šanci, říkala si) Už z dálky slyšela hluk z osmičky. Ve chvíli, kdy znova vešla do třídy, se její obavy potvrdily. Bouchla do lavice a žáci ztichli. Jenže mlčeli moc dlouho. Marek Fajta a spolu s ním většina třídy němě sledovali, jak po učitelčině úderu spadly z Markovy lavice drahé vodové barvy dovezené až z Rakouska. Některá barevná kolečka vypadla ze svých plastových lůžek a rozkutálela se po linoleu mezi školní aktovky a obaly s přezůvkami. Zakutálely se do kapek vody pod umyvadlem. Služba o přestávce smazala tabuli a postříkala podlahu. Potopa. Poslední stopy po příkladech z matematiky z minulé hodiny zůstaly jen na učitelčiných rukávech zaprášených doběla. Při pohledu na nešťastnou náhodou rozbité barvy se snažila tvářit normálně, nedat na sobě nic znát. Stačí ukázat jen náznak slabosti a už nikdy nezískám takovou autoritu jako předtím, pomyslela si. „Mrzí mě to,“ řekla na hlas. Potom zadala žákům kreslení na volné téma a sedla si za katedru. Všichni si myslí, že jsem to udělala naschvál, přemýšlela. Nejhorší na tom je, že si ani sama nejsem jistá... Největší překvapení si dokážeme připravit sami. Omílala v hlavě donekonečna, co se přihodilo, zatímco žáci kreslili. Před očima měla pořád rozsypané vodové barvy, rozpouštějící se v několika kapkách vody. Její přípravy na vyučování byly vždy úhledné, přesné a celou hodinu se jich do posledního puntíku držela. Právě proto matematiku protahovala i po zvonění, aby řekla všechno, co říct chtěla. Nikdo nikdy však neřekl všechno a už vůbec ne ona. Bylo jí 38, byla šťastně vdaná, ale bezdětná. „Neobyčejná“ bohabojná doktorka přírodních věd. Teď si jen nebyla jistá, jestli Markovy barvy shodila schválně, nebo ne. Jasně si uvědomovala, že rukou jejich směrem záměrně nepohnula. Na druhou stranu věděla, že něco v člověku je schopné přinutit ho konat i bez toho, aby si to uvědomoval. Tohle vědomí ji však nedokázalo zbavit nepříjemného pocitu zodpovědnosti. Jako by s těmi barvami něco vyteklo i z ní. O přestávce na záchodě zjistila, že přišly její dny. Najednou z ní napětí opadlo, uvolnila se jako pneumatika s defektem. Na konci vyučování se už cítila klidnější. V duchu si promítala, jak hodina suplované výtvarky pokračovala. Začala se procházet mezi lavicemi a sledovala kreslící děti. Na výkresech se nejčastěji objevovala loňská povodeň. Zkusila si o tom s dětmi povídat a holky se po chvilce osmělily a štěbetaly s ní stejně přirozeně jako předtím. Na konci hodiny se jedno děvčátko dokonce vyjádřilo, že by s nimi výtvarku místo matematiky mohla mít pořád, protože výtvarka s ní je zajímavější. „Proč?“ zeptala se překvapená Ema.

202

„Nevím, asi proto, že vaše hodiny vypadají, jako kdyby to byly básničky nazpaměť.“ Asi máš pravdu, ale v matematice to jinak nejde, řekla si Ema v duchu. Doufala, že ji budou mít i přes neatraktivní předmět rádi. Dobrá nálada jí potom vydržela až do konce pracovní doby. Odcházela ze školy s příjemným pocitem. Popovídala si s každým, zbýval už jen Marek, který v průběhu kreslení zarytě mlčel. Oblečená v kabátě, připravená k odchodu stála dole ve vestibulu a povídala si s uklízečkou. Jako by se jí nechtělo odejít. Necítila bolest nohou tak jako jiné dny i přes to, že měla dozor v jídelně. Právě na obědě tajně vyslechla dva žáky, jak se dohadovali, že prcka Marka Fajta dnes po škole zkopou do kuličky kvůli něčemu strašně důležitému. Usmála se, když ten školácký rozhovor uslyšela. Teď čekala na Marka i ona. V duchu viděla, jak ho budou fakani mlátit do jeho povýšeneckého ksichtu. Rychle příjemnou představu zahnala. Na chodbě se objevil Marek a houpal v ruce školní taškou. Musel projít okolo ní. Venku, nedaleko vchodu viděla dva chuligány, kteří se na něho chystali. „Zlobíš se ještě kvůli těm barvám?“ začala s Markem rozhovor a vyšla s ním ven z budovy. Oběma přišlo vhod, že mají hodný kus cesty domů společný.

2. Ema si všechno, co se ten den přihodilo, zrekapitulovala vlastně až na druhý den, když šla ráno znova sama do práce. Bydleli s manželem nedaleko, a tak měla chvilku na procházku s cigaretou. V mládí kouřila jen příležitostně. Pořádně začala až potom, co si před třemi lety s manželem pořídili psa a ona ho chodila venčit. Brok ale před rokem umřel. Pohyb na čerstvém vzduchu, který psovi moc neprospěl, začal učitelce chybět. Kouření jí zůstalo taky. I dnes si v chladném ránu slastně vychutnávala nikotin kráčejíc alejí stromů, kde její podpatky chřestily po štěrkových kamíncích. Včera to na hodině asi přehnala. Bála se, že ji děti budou nenávidět. Byla na hodině jako fúrie. Za celý rok nezvýšila na děti ani jednou hlas. Nikoho neuhodila, neponížila a zdálo se, že ji děti opravdu milovaly. Včera jako by to ani nebyla ona. Vždycky se totiž snažila být jako med, protože děti se jí kdovíproč odjakživa bály. Když se dala do řeči s nějakým drobečkem svých kamarádek nebo ho vzala do náručí, tak brečel a nebyl k utišení. Postupně se i sama mazlení s dětmi začala vyhýbat. Když si to uvědomila, začala se víc kontrolovat. Nutila se k úsměvu a k milému chování k žákům. Neustálá snaha o tuhle milou přetvářku ji stála hodně sil. Kvůli stresu hodně kouřila a přejídala se sladkostmi. Díky tomu se jí ve škole úspěšně dařilo. Méně to už šlo s cizími dětmi na hřištích, které projevily zájem, jen když byla na odpolední procházce s Brokem. V nekonečných vteřinách mezi dvěma tahy z lehké cigarety, když člověka nic nenapadá, se sama sebe ptala, co způsobila tím, že vybuchla. Chtěla to vědět stůj co stůj, už jen proto, aby se toho v budoucnu vyvarovala. S nikým jsem se nepohádala, doma i v práci to ujde, říkala si v duchu. S rodiči si jakžtakž rozumím. Jsem zdravá, s penězi vystačíme. Proč mě přepadají deprese, jako kdyby můj život neměl smysl? Jsem přepracovaná? Někdy bych opravdu dělala něco jiného,

203

úplně jinou práci, která by se ani v nejmenším nepodobala učení. Jenže nevydržela bych to. Vím to, měla jsem možnost se rozhodnout, i přes lukrativní nabídku jsem si vybrala učitelství. Jak jsem byla hloupá, tak jsem hloupá zůstala doteď. Vtom si uvědomila, že jí chybí něco, o čem si myslela, že už pro ni zůstane navždy bezpředmětné. Ema znovu zatoužila po rodičovství. Vtíravá představa těhotenství a kojení ji znervózňovala. Nebyla si jistá, jestli už na dítě není příliš stará. Biologické hodiny sice netikají přesněji než ty klasické, ale o to nemilosrdněji. Bylo jí přece třicet osm. Věděla ale, že některé ženy se staly matkami i v takhle pokročilém věku. Oba s manželem se kdysi, mohlo to být už deset let, dlouhou dobu o dítě pokoušeli. Neúspěšně. Mělo to jediný následek. Mnohem zřetelněji viděla kolem sebe své vrstevnice, kterým rostla břicha, a vůbec se nemusely snažit. Mnohé z nich si toho, že otěhotněly pár měsíců po svatbě, vůbec nevážily. Čím víc jí osud dítě odpíral, tím víc po něm toužila. Podobala se rozmazlenému dítěti, jako by ho aspoň tímto způsobem, jako součást svojí osobnosti, přiváděla k životu. Teď se vyhaslá touha zničehonic vrátila. Mohl za to včerejší zážitek, nevysvětlitelným způsobem v ní něco změnil. Touha po dítěti v Emě rostla tichounce, nepovšimnuta jako rakovina. Kdyby víc namáhala paměť, byla by si vzpomněla, jak kolegyni vyprávěla o návštěvě supermarketu, kde kolem sebe v davu jakoby zázrakem viděla jen samé těhotné ženy s bříšky. Možná někdy v té době na ni někde v podvědomí dolehlo, že na dítě vlastně rezignovala. Konečným důsledkem prohry bylo, že si opatřila psa. Někomu to mohlo být k smíchu, ale zoufale potřebovala zaplnit místo v duši, které nemohl zaplnit žádný svetřík ani žádný chlap. Muselo to být něco malého, zlatého, němého a nevinného. Ani pes nebyl ideální, ale zčásti svůj účel plnil. Milovala ho. Rozhodla se pro Broka, tak trochu kvůli pověře. Měla sousedku, která dlouhá léta žila jen s psíkem a potom se na „stará kolena“ (bylo jí něco přes čtyřicet) vdala a porodila dvě děti. Při vzpomínce na korpulentní sousedku se usmála. Máš teda ještě čas Emo, řekla si. Obstarala si psa po sousedce – Broka – a doufala, že i jí to přinese stejné štěstí. Sousedka se psa zbavila a místo něj se na podlaze v obýváku motaly dvě děti, upatlané a zdivočelé. Po třech letech umřel Brok na leukémii. Od jeho smrti uplynulo už dvanáct měsíců a možná i to způsobilo, že Ema opětovně zatoužila po dítěti. Musela o znovuzrozené touze nějak říct manželovi, nedokázala si však představit, jak zareaguje, bála se jeho odpovědi. Uvědomovala si, že bude respektovat jeho verdikt, i kdyby byl negativní. Na druhé straně však cítila, že touha by v ní zůstala nezměněná. Bylo jí těžko posuzovat se nebo se srovnávat s jinými ženami, ale nemohla se zbavit pocitu, že po dítěti touží mnohem více než ostatní. Někdy měla ve slabých chvilkách pocit, že potomka nemá právě proto, že po něm tolik touží. Možná to tak bylo, možná ne, těžko soudit. Proč však hodiny, dny, měsíce nemyslela na nic jiného než jen na dítě? Ema neměla příliš šťastné dětství. Matka byla chladná, nikdy si nenechala ujít příležitost dát jí najevo, jak je nemožná. Děti sousedů byly vždy lepší. Když Ema něco pokazila, řekla jí, že se to dalo čekat. Když se Emě něco povedlo, stalo se to jen jakoby náhodou. Bolelo ji to. Někdy v té době se s pláčem pod peřinou zapřísahala, že bude mnohem lepší matkou než její frustrovaná máma a že vychová dítě s láskou a nikdy ho neponíží tak, jako to dělala ona. Jenže se ukázalo, že děti mít nemůže. Bylo to, jako by matka měla celý život pravdu v tom, že je nemožná, že jako žena nestojí za nic.

204

Ema má mámu, máma má Emu. Dcera s matkou se milovaly a nenáviděly zároveň. Nemohly být spolu ani bez sebe. „Víš, kolik jsem toho musela vytrpět, než jsem tě vychovala?“ To byla odpověď její mámy, když už to Ema nevydržela a postěžovala si jí se svými starostmi. „Nemáš pravdu, tys mě nevychovala.“ „Tak mi to ukaž, ukaž! Jak jsem tě měla jinak vychovat?“ „Asis k tomu, proč jsem ti nestála za to, abys mě měla ráda, měla důvod.“ „Nevymýšlej si.“ Opakovalo se to pořád znova a znova. Ema musela mít dítě stůj co stůj. I když si rozumově uvědomovala, že je to hloupost, její srdce tvrdilo, že to vyřeší všechny její problémy. Potřebovala rozdávat lásku, a když to nedělala, měla pocit, že nestojí za nic. Její mohutný mateřský instinkt stál i v pozadí volby učitelského povolání, které svědomitě vykonávala celé roky za almužnu. Tam, kde jiné kolegyně už celou práci flákaly, dřela jako kůň. Byla proto okolí často k smíchu. Jenže Ema žáky potřebovala. Bez dítěte byla prázdnota v srdci nekonečná jako polární noc. Ani několik tříd nedokázalo uhasit její žízeň na delší čas. Košatý mateřský instinkt se nejvíc projevoval v jejích představách. Některé ženy, když touží po dítěti, si samy sebe představují, jak k sobě dítě přivíjí, koupou ho, češou nebo učí chodit. Některé ho vidí, jak jim přináší vlastní vnoučata, pracuje na zahrádce nebo studuje na vysoké škole na doktora. Ema si však samu sebe představovala s dítětem, jak ho kojí. V tom byl ztělesněn, zobrazen celý její sen. Přiložit si dítě k prsu a dát mu pít, živit ho z vlastního těla, dávat mu štěstí. Když se připravovala na to, že jednou bude matkou, studovala množství knih. Fascinovalo ji, jak se složení mateřského mléka den ze dne mění podle potřeb dítěte. Považovala to za dokonalé propojení. Často, když se zapomněla, nahlas mlaskla, což její kolegové považovali za určitý tik. Jen jejím uším to znělo jako rajská hudba. V duchu už byla několik desetiletí těhotná, myslela jen na dítě, nic jiného pro ní nemělo smysl. Celá její mysl byla nastavená na mateřský program. Jsou velmi dobře známy případy žen, které za války, když okolo padaly bomby a zněly výstřely, vyčerpaně spaly, ale hned se vzbudily, když jejich hladové dítě jen tiše zaplakalo. Selektivně vnímaly skutečnost ne takovou, jaká je, ale takovou, jaká byla potřebná pro přežití jejich dítěte. A taková byla i Ema. V duchu byla už dávno matkou, jen nikdy neměla dítě, alespoň to svoje. Kdyby ho měla, kojila by ho tak dlouho, jak by se jen dalo. Dávno už by mu začaly růst první zoubky, nic by nedbala, že ji do krve kouše, hlavně že papá. Nevím, jestli to není příliš dlouhý pokec o Emě. Leo Havran Vešla do školy a v kabinetě se svlékla. Na konci chodby byl kuřácký koutek a prosklená stěna. Zamyšlená k ní došla a dívala se ven, v rukou otáčela cigaretu. Na stěně vedle visela černobílá fotka z poválečné republiky, na níž byl nynější ředitel školy jako mladé ucho v gymnastickém trikotu. Rozpažený visel v závěsu na kruzích, ruce měl samý sval.

205

Nedaleko od ní škrtla kolegyně zapalovačem a gestem jí naznačila, ať si připálí. Ema však zničehonic zakroutila hlavou a zlomenou cigaretu odhodila do popelníku. „Končím, chci mít dítě.“

3. Emin manžel začínal být znepokojený, když ho za poslední dva týdny už skoro desetkrát tahala do postele ve svůdném prádle. Probouzel se v něm pud sebezáchovy. Toužil znova jen tak sedět v parku na lavičce. Okolo by pobíhal Brok a on by přemýšlel o vesmíru, pravdě a poznání. Najednou se v mužovi zhmotnilo přesvědčení, že manželka dosáhla (na rozdíl od něj) vrcholu křivky své životní sexuální apetence. Obával se, že bude muset Emičce naznačit, že jaksi nestačí se silami. Byl jen o pět let starší, ale odjakživa méně „tělesně založený“ než jeho milovaná žena. Ema však věděla, jak na něj, a netrvalo dlouho a muže i dnes večer přemohlo živočišné vzrušení. Stačila vteřina a oba překročili hranici, zpoza níž už nebylo návratu. Po milování se zeptal, nejněžnějším hlasem, jakým dokázal: „Emi, řekni, trápí tě něco?“ Tehdy se žena najednou rozplakala. Spíš z náhlého záchvatu bezmocnosti než ze skutečného neštěstí. O co víc tuhle otázku očekávala, o to víc se jí bála. Neměla odvahu znova mužovi navrhnout, aby spolu měli dítě. Děsila se odmítnutí. I když na druhou stranu někde v koutku duše jí něco šeptalo, že nemá právo ji odmítnout. Poslední dny byly pro ni tak trochu zklamáním. Všechno bylo jiné. Jiné než se pokoušet otěhotnět, když jí bylo dvacet pět. Dokonce i její nejlepší přítelkyně a zároveň kolegyně ve škole ji od toho zrazovala. Snad proto, že jí samotné to v životě moc nevyšlo. Vyzkoušela všechny argumenty, a když nic nesundalo z Eminých očí růžové brýle, řekla větu, která se (i přes ironii, se kterou ji vyslovila) velmi podobala slovům její matky. „Dítě přichází jen k těm, kteří jsou na něj připraveni.“ Jako by ji matka zezadu podřízla. Ema jí na to tehdy nic neodpověděla, ale pouto mezi nimi ochladlo. Nepozorovaně, ale přece. Možná si toho ale ani jedna z nich nevšimla. Přátelství mezi ženami nikdy nebývají tak blízká jako mezi muži. O penězích nepřemýšlela, zatím na podporu otěhotnění pila jen černý čaj. „Jsem v depresi,“ řekla manželovi a ještě víc se k němu pod peřinou přitiskla, jako by nahé tělo byla jediná zbraň, kterou měla. Začal manželce klást otázky, racionální, mířící k podstatě. Tak jako vždy, přestože vyjadřovaly jeho upřímnou snahu pomoct, musela vytrpět celý jejich kolotoč, než konečně oklikou pochopil, co mu chtěla na začátku zcela jemně naznačit. Přitom by stačilo, kdyby s ní trochu víc soucítil a necítil se takový napjatý. (Cítila, jak jsou jeho nohy a dlaně studené, svaly na šíji měl tuhé jako struny.) „Možná jsem v depresi proto, že nemáme dítě,“ řekla nakonec a manžel zmlknul. „Možná,“ napodobil muž po chvíli mlčení opatrný tón jejího hlasu, „bysme to mohli znova zkusit.“ Byla mu za ta slova vděčná.

206

„Myslíš, že bysme to zvládli? Vždyť doktoři už vyzkoušeli všechno možné.“ Rafinovaná ženskost jejích let ji vnukla slova, která odrážela její vlastní pochybnosti a zároveň nejslabší místa jejího plánu. Sama je na sebe prozrazovala, a tím je zbavovala účinnosti. „Samozřejmě že to zvládneme!“ odvětila popíchnutá mužská ješitnost z manžela. „Lékařská věda za těch deset let pořádně pokročila.“ „Můžeme si to dovolit?“ pokračovala Ema. „Co jiné by pro nás mělo být důležitější? Hlavně, abys nebyla smutná.“ Svoje obavy si nechal pro sebe. Nakonec ani nevěděl, jak to říct. Manželka zapomněla, že před lety jí v umělém oplodnění zabránila její víra. Ema se k němu měkce přitiskla. Neměla dítě, ale měla něco, co většině jiných žen chybělo. Manžela, který jako jeden z mála svoji manželku miloval i po letech manželství. Někdo řekne, že miluje ženu pro krásu, jiný, že pro chytrost. Další upřímně tvrdí, že pro peníze. V lásce se odrazí žebříček lidských hodnot. Důvod, proč daný člověk miluje, nám o něm poví všechno. V důvodu pro lásku je celý člověk, ale ne láska. Jen ten, kdo by pro lásku neměl žádný důvod, by ve skutečnosti miloval. A Emin manžel by upřímně a bezelstně odpověděl, že Emu miluje proto, že k sobě navzájem cítí úctu, že jsou pro sebe předurčení jako dva géniové. (Pravdou je, že cítil hlavně ženin obdiv ke své osobě.) Bylo mu 43 let a jeho ambice se už neměly nikdy naplnit. Jediný, kdo ho považoval za něco víc, byla jeho žena. S ní se cítil velký jako Hanibal nebo César, protože její obdiv byl opravdu upřímný. Byla vzornou manželkou, dělala pro něj všechno, co mu viděla na očích. Podřizovala se jeho rozhodnutím týkajícím se místa dovolené nebo barvy koberečku v předsíni, beze slova uklízela, vařila, prala a nezatěžovala ho povinnostmi v domácnosti. Doslova se obětovala, aby on mohl mít volný čas na přemýšlení. Pravda, někdy jí doma pomohl, ale bylo to předem nepředvídatelné jako bingo. Rozmazlovala ho, jako kdyby byl dítě (!), jako by byl jejím vytouženým synem. Z dobré stravy byl celý baculatý a trochu se dítěti podobal. Dokonce měl někdy dětské myšlenky. Ne naivní nebo jednoduché, ale taky sebestředné, všetečné a hravě kruté, jaké mají opravdu jen děti. Jestliže dosud neměla svoje dítě, udělala si ho ze svého manžela. V průběhu let zcela nepozorovaně. A on, i když s pocitem dominance, jí nemohl nic odepřít a v ničem odporovat. Snažil se jí vycházet vstříc, jako kdyby četl manželčiny myšlenky. Tak jako splní všechna přání svým matkám 43leté děti. Ema hned druhý den telefonovala do známé soukromé ambulance asistované reprodukce a objednala se k doktoru Valeckému.

*** Přivítala ji sestřička, a zatímco čekala, až vyjde pacientka, která byla v ordinaci, zapředly rozhovor. Sestřička se snažila Emě vysvětlit všechno to počítání plodných a neplodných dní, ovulace, nidace a menstruace. To byla pro Emu jiná matematika, jednoduchá, a přece složitá. Roztržitě naslouchala sestře, zatímco zpoza dveří zaznívaly tak trochu teatrální výkřiky doktora, který mladé mamince prováděl ultrazvuk děťátka. „Aha, tady je hlavička, tady ručička... podívejte, jak mu bije srdíčko!“ křičel gynekolog nadšeně, jako kdyby byl ultrazvuk největší vynález na světě. „Bude to chlapeček, nebo holčička?“ zeptala se tichounce žena za dveřmi.

207

Máma má Emu, Ema má mámu. Učitelku při každém slově bodlo u srdce. Zatím si nevšimla žádného pokroku lékařské vědy. Nedokážu pochopit, proč se tolik žen stydí svléci před lékařem, vždyť je to muž jako každý jiný. B. Bardotová Energický muž v bílém plášti, pod kterým měl košili s dokonale uvázanou kravatou (byla to shodou okolností ta, kterou mu koupila Marie, když se měl stát primářem), začal hned vypočítávat: oplodnění in vitro, hormonální modelování početí nebo genetický screening vrozených vad. Udělal na ni dojem. Byl sebejistý, jako kdyby každá žena, která se léčila v jeho ambulanci, zakrátko otěhotněla. „Začneme však... jak bych to řekl... od píky. Váš manžel by měl odevzdat vzorek spermatu, abychom mohli nejdřív vyšetřit jeho plodnost. Přijde?“ „Přijde,“ odvětila Ema jistě a bez přemýšlení, jako kdyby s manželem už o téhle eventualitě mluvila. „Dobře, to by bylo pro dnešek všechno. Se sestřičkou se dohodněte na termínu a dá vám i účet za dnešek. Nashledanou, Emo.“ „Nashledanou, pane doktore.“

*** Manžel se beze slova podvolil. Když šel za týden do nemocnice na urologii, probíral se vlastními myšlenkami. O práci a o dítěti. Vzít si na dopoledne v práci volno pro něho nebyl problém. Pracoval jako archivář na patentovém úřadě a tam se nikdy s ničím nespěchalo. Tak jako všichni úzce specializovaní lidé i on znal některé odvrácené stránky společnosti, které jiným unikaly. Například muž, co přišel včera a přinesl s sebou dokumentaci o lepším využití sluneční energie. Zlepšoval současné sluneční kolektory asi o 130 procent a chtěl si dát svůj nápad patentovat. Eminu manželovi se chtělo při styku s nákresy jeho vynálezu plakat. Kolik věcí mohl tento vynález lidstvu ušetřit, ale měl zůstat zapomenutý. Stejně jako tisíce ostatních. Jestli někdo nahoře neměl vyslovený zájem, nic co vzniklo, nespatřilo nikdy světlo světa. O některých skutečně geniálních vynálezech, výkvětu lidského ducha, vědělo jen pár lidí na patentovém úřadě. Byly to nikdy nenarozené děti. Doufal, že v tom je nějaký vyšší záměr. Možná to tak bylo lepší. Bůhví, jak by lidé vynálezy zneužili. Stejně jako jeho dítě. Možná ani ono se nemělo narodit. Přemýšlel nad tím ještě i ve chvíli, kdy ho sestřička zavedla do úzké místnosti s toaletou a podala mu malou baňku ne nepodobnou panákové skleničce. Všiml si její jmenovky na vyvinuté hrudi. Jmenovala se Líza Randallová, tak jako jedna světově uznávaná teoretická fyzička. Jestli ho paměť neklamala, rozvíjela ve své práci bránovou teorii vesmíru. Sestřička byla příliš obyčejná na to, aby se zaobírala kvantovou fyzikou. Ironie... relativita. Považoval to za znamení nevyhnutelnosti. Masturboval nad mísou, tak jako už jednou před několika lety. Nikdy by si nebyl pomyslel, že si to tady zopakuje. Tehdy dítě ve skutečnosti nechtěl a byl v koutku duše rád,

208

že se nenarodilo, přesvědčený, že je to tak lepší. Jako zaměstnanec patentového úřadu se v hloubi svého srdce ztotožňoval se svým vzorem Albertem Einsteinem. Čekal, že stejně jako on přijde najednou na něco geniálního. Obdiv k Einsteinovi byl mimochodem jednou ze silných společných vášní, která ho spojovala s manželkou. Po nocích se pomocí chabého matematického aparátu snažil vytvořit teorii všeho. Zatím však neměl štěstí. Považoval sám sebe za neodhaleného génia. Jakkoli se s Einsteinem identifikoval, příliš dobře si uvědomoval, jak krutě se velký fyzik choval ke svým dětem a k houslím. Proto nehrál na žádný hudební nástroj a proto mu nechyběly děti. Druhým důvodem bylo to, že géniové měli obvykle narušené potomky. Byl to zákon přírody, nepochopitelný, neměnný. Bylo to zvláštní, že genům, které nesly pro lidstvo tak vzácné informace, příroda nedovolila pokračovat. Byl přesvědčený, že géniové by vůbec neměli mít děti. V těch embriích bylo něco zvráceného. Nebál se, že se to tentokrát povede. On už v Boha nevěřil, ale jeho žena ještě stále ano. Ejakulace se po delší době konečně dostavila a on naplnil baňku několika kapkami. Nezdálo se mu to však dost. Na parapetu, kam mu sestřička přikázala baňku odložit, stálo několik naplněných nádobek. Neodolal pokušení a srovnal množství spermií, které v nich bylo. Všechno bylo relativní. Množství spermií ho trápilo asi jen půl minuty. Zhruba půl života ho trápilo, že s dítětem by neměl dost času na svoje přemýšlení. Ve skutečnosti ho zajímalo jen jedno. Sjednocující teorie Všeho. A popularita s tím spojená. Dobře si však pamatoval, jak se mu moc hodilo, že jeho jméno je zcela neznámé, když ho sestřička hlasitě na celou chodbu zavolala příjmením a kývla k WC se všeříkající baňkou v rukách.

4. Ema vešla do kostela, když šla domů ze školy z odpoledky. Pokropila se u vchodu svěcenou vodou a na náznak kajícnosti lehce podklesla v kolenou. Přišla si pro odpověď. Gynekolog jí oznámil, že nejlepší způsob, jak otěhotnět, je oplodnění IVF. Moc tomu nerozuměla, ale pochopila, když řekl: „Ve zkumavce.“ Měli odebrat její vajíčko a mužovu spermii, v laboratoři je spojit a potom po několika dnech bujení měli Emě semínko nového člověka vrátit zpět do těla jako do postýlky, kde se mělo vzbudit. Něco podobného jí navrhovali už před lety, ale tenkrát byla tahle metoda ještě v plenkách, a tak se ani příliš nerozmýšlela, než odmítla. Dnes byla starší a zoufalejší. Její víra v Boha však byla stejná. Něco uvnitř jí našeptávalo, že oplodnění ve zkumavce není správné, že je nepřirozené a zvrácené. Kostel byl až na tři důchodkyně prázdný, aspoň co se týká lidí. Sedla si do jedné z chladných lavic a sklonila hlavu. Modlila se k Panně Marii, patronce všech matek. Byla jí dokonce bližší než mnoho jiných žen. Někde na dně srdce si myslela, že je jako ona. Nebyla v tom pýcha ani touha zradit poloboha. I Panna Marie nemohla dlouho otěhotnět a jen víra ji „oplodnila“, když počala Ježíše. Ema chtěla věřit právě takhle silně. Chtěla si pro sebe vymodlit anděla, který by učinil zázrak a požehnal jí. I když už nebyla panna. Zvedla hlavu a podívala se do prosvítajících mozaikových oken. V očích se jí zračila úpěnlivá prosba. Měla teď novou šanci na dítě, po kterém dlouho toužila. Dítě však nemělo vznik-

209

nout v ní, ale v Petriho misce. Pod dohledem mikroskopu. Začínala tušit, co jí na tom vadí. Doktoři si hráli s něčím, co není jejich, jako by překročili hranice, hráli si na bohy. Věděla, že z odebraných vajíček vzniknou ve zkumavce i další embrya. Na její oplodnění použijí tři. Když se jí narodí dítě, co se stane s těmi zmraženými? Nechtěla slyšet odpověď. Nezabiješ! Bylo to jedno z přikázání, které odmítala porušit. Bylo přece nesmyslné věřit v Boha jen tehdy, když se jí to hodilo. Tak to cítila před lety. Jenže dnes bylo pokušení mnohem větší, možná příliš veliké. Dítě pro ni bylo vším. Prosila Pannu Marii, aby jí požehnala. Přála si aspoň na chvilku mít dítě a potom jít klidně i do pekla. Byly to odvážné myšlenky zoufalé učitelky. Jak její zrak klesal, uviděla obraz Mariina ukřižovaného dítěte a proti své vůli se slaboučce usmála. Najednou jako by na obraze uviděl tvář ředitele školy zamlada, kdy cvičil gymnastiku na kruzích. Znala ji z fotky, která visela na místě vyhrazeném kuřákům. To v ní automaticky vyvolalo chuť zapálit si. Brala to jako zkoušku. Řekla si, že jakmile si zakouří, jen jednou, dítě mít nikdy nebude. Trpěla, ale řekla si, že děti se rodí právě jen v bolestech. Vlastně si poprvé uvědomila, že všechno na světě se rodí z utrpení. Celý vesmír ve velkém třesku explodoval ze singularity – nekonečně malého bodu veškeré hmoty, stlačené nějakou Boží depresí. I Ježíš trpěl. To znova přitáhlo její oči k obrazu. Neměla pocit rouhání, když o něm takhle přemýšlela. Byl to jen obraz, metafora. Vždyť samotná její víra stála spíš na racionálních než na iracionálních základech. V Boha uvěřila poměrně pozdě, až když získala dostatečně hluboké znalosti z fyziky. Někdy ke konci vysoké školy si uvědomila, že žijeme v jednom z nejnepravděpodobnějších vesmírů vůbec. To nemohla být náhoda. Prostě nás muselo stvořit něco většího. Od té doby věřila. To jí však nezabránilo, aby kritickým ženským okem neprozkoumala barokní malbu Krista. Svatozář, leskle zlatou nad příjemným obličejem plným bolesti, doplňovalo poraněné tělo. Najednou si uvědomila, že jeho údy jsou vybarveny nepřirozenou růžovou barvou, a přestože byl Ježíš ukřižován už jako zralý muž, nerašilo nikde na jeho těle, hrudi, předloktích a nohách (i přes hustou bradku) žádné ochlupení. Jeho tělo bylo růžovým tělem dítěte. Vstala z lavice a vydala se k východu, za kterým jasně svítilo slunce. Věděla, že stejně jako před lety ani dnes nebude schopná souhlasit s oplodněním ve zkumavce. Nebyla z toho nešťastná. Zaplavil ji nevysvětlitelný pocit jistoty, že dítě již zanedlouho mít bude.

5. „Tak potom je tu ještě jedna možnost,“ řekl gynekolog. Ema mu před chvílí oznámila, že s IVF nesouhlasí. Lékař v hlase těžko skrýval rozčarování. Zdálo se, jako by jeho zájem o pacientku trochu ochladnul. Zničehonic si vzpomněl na Leopolda. „Pokud si přejete jít přirozenější cestou, můžeme tomu stále trochu dopomoct. Nasadím vám hormonální tabletky, které budou stimulovat vaši šanci otěhotnět. Samozřejmě jestli budete souhlasit. Potom necháme manžela tři týdny odpočinout, aby nasbíral síly. Podle toho, co jste mi řekla, Emo, jste ho v posledních dnech opravdu vyčerpávala. A když už jsme přitom, i vy si potřebujete pauzu. Diagnóza učitelka, rozumíte. Stres se může podílet na vaší neplodnosti. Tomu se dá však snadno pomoct, pošlu vás na tři týdny do lázní, kde se specializují právě na ženské problémy.“

210

Ema byla ráda, že to tak lehce prošlo. Když odmítla oplodnění ve zkumavce naposledy, lékař se s ní už neměl o čem bavit. Poděkovala doktoru Valeckému a spěchala zpět do práce. Nerada za sebe nechávala suplovat kolegyně, aby jim nepřidělávala práci. Doktor se opřel do křesla a zapisoval poslední poznámky ze sezení do karty. V duchu si mnul ruce. „Lázně“ byly jeho soukromým receptem na neplodnost, který vyzkoušel na radu přítele spisovatele a který měl velmi dobré úspěchy. Věděl, že každá žena potřebuje něco jiného. Ema cestou do školy stihla vybrat v lékárně barevné hormonální pilulky a přišla do školy, právě když zvonilo na konec hodiny. Žáci vybíhající z tříd ji zaplavili jako moře. Pokládala to za dobré znamení. „Tak jaks pochodila?“ zeptala se kolegyně kouřící u fotky gymnasty. „Doktor mi dal naději a prášky,“ odvětila položertem. Potom přítelkyni začala vyprávět svoji verzi vyšetření. Většina pacientů si jen špatně pamatuje, co jim lékaři říkají. Chyba je na obou stranách. Lékaři málo mluví a pacienti málo poslouchají. Ema však podstatu pochopila. Tabletky a lázně. Držela se toho plánu jako písma svatého. Zazvonilo a ona spěchala k žákům na hodinu. Dnes vysvětlovala látku obzvlášť zajímavě. Představovala si, že jednou bude takhle v lavici sedět i její dítě a učitelka ho bude seznamovat se světem. Měla jako většina učitelů určitý hrdý pocit společenské důležitosti. Nic jiného jim ani při nízkých platech nezůstalo. Z vlastních zkušeností věděla, kolik může vzdělání na dětech napravit a kolik pokazit. Vzdělání, to slovo bylo v její mysli jako čarovné zaklínadlo, které dokázalo měnit děti recidivistů v anděly a naopak. Nepřeceňovala váhu toho, co člověk dostává do vínku. Cítila, že na svých bedrech nese zodpovědnost, kterou si málokdo uvědomoval. Před ní seděli lidé, kteří měli jednou vykonávat různá povolání, obsazovat důležitá místa ve společenské struktuře. Teď se formovalo, jak se budou chovat k sobě samým i k sobě navzájem, jak budou schopní sebe i svět pochopit. Pomalu procházela mezi lavicemi a nahlížela do sešitů. Zastavila se nad malým Markem. Předem tušila, že vymyslí zase něco jiného než ostatní. Trochu ji to znervózňovalo a těšilo zároveň. Musela bojovat sama se sebou. Narušoval jí koncepci hodiny, a přitom si uvědomovala, že je velmi inteligentní. Konečně, kdyby ho měla soudit podle prospěchu, měl samé jedničky. Jenže vždycky, když chtěla vysvětlit nové učivo, napadal postuláty a matematické věty, které na začátku stanovila jako všeobecně platné a na nichž chtěla postavit svůj výklad. Všechno si chtěl odvodit sám. Děti se mu smály. Říkali mu Profesor. Jen s vypětím všech sil udržovala v takových chvílích ve třídě pořádek. I teď, když jim zadala konstrukci trojúhelníku, nakreslil ho Marek úplně jiný než ostatní děti. Miniaturní, nepřehledný a bizarní. Vsadila by se však sama se sebou, že co se výpočtů týká, dokonale přesný. „Ach, Marku,“ ozvala se. „Proč jsi narýsoval takový malý trojúhelník? Vždyť se v tom vůbec nemůžeš vyznat.“ „Jasně, všechno malé je špatné!“ zamumlal si pod nos smutně. Ta odpověď ji překvapila. Zároveň jasně pochopila, že chlapec naráží na svůj malý vzrůst. „Podívej, vždyť i já jsem maličká. Chceš říct, že i já jsem špatná?“ „Ne, to ne,“ Marek se trochu usmál. Pohladila ho mateřsky po hlavě. Věděla, že udělala všechno, co pro něj v té chvíli mohla udělat. Doufala, že to bude stačit.

211

6. Děti, kolem byly samé děti. A všechny někam cestovaly. Ema našla podle místenky svoje sedadlo a malý kufr s oblečením vyhodila na polici nad ním. Utřela si pot z čela. Začínaly prázdniny. Vyšlo jí to velmi dobře. V průběhu školního roku by se do lázní uvolnit nemohla. Nesnesla pocit, že by na někoho na dva měsíce navalila svoji práci. Manžel se snažil na peroně vypadat smutně, ale věděla, že se už nemůže dočkat, až doma zasedne za psací stůl ke svým spletitým rovnicím o nekonečnu. Ema mu mávala z okna. Nedovedla pochopit, proč to muži dělají. Proč se před ní snaží zatajit, že je rád, když na několik dní odjíždí. Asi si myslel, že by se mohla urazit. Nechtěl se jí dotknout. Jenže v jejím případě nemohlo být o něčem takovém ani řeči. Jednak svého muže zbožňovala, jednak si byla jistá, že už zítra na něj dolehne nekonečný smutek a ona mu bude chybět. Šla vstříc svému osudu, znovu o krok blíž k vytouženému dítěti. Vlak se pohnul a manžel zůstal nadobro v jiné vztažné soustavě. Najednou měla pocit, že celý svět se zastavil a ona jediná se dokáže hýbat, užívat si planetu ze všech stran. Celou cestu se dívala z okna a představovala si, jak to asi v lázních vypadá. (Doktor je vychválil, ale kolik stojí jeden léčebný den, jí prozradil až nakonec!) Skutečná scenerie jí vyrazila dech. Vyhřáté chodníky v zelených parcích se prudce zvedaly k zamlženým kopcům se zelenými lesy. Najednou si uvědomila, že sama na opravdové dovolené nebyla od té doby, co se vdala. Byl to omamující pocit. Jako by se vrátila do dívčích let. Tíha jejího věku ji spadla ze zad, cítila se jako školačka. Bláznivá učitelka! smála se sama sobě v duchu.

*** Ubytovala se a začal kolotoč procedur, masáží, koupelí a pití léčivých pramenů. První dny, než si zvykla na nabitý režim, padala do postele jako opilá. Chtěla však poctivě dodržet všechny postupy a k tomu po celou dobu svědomitě brala hormony, které jí předepsal pan doktor. I přes to, že ženy kolem nemluvily o ničem jiném než o večerní zábavě, ona se rozptýlení vyhýbala. Nedala na řeči a chodila jen na procedury a „domů“ na pokoj, kde si po večerech četla, zatímco její spolubydlící si dole v jídelně užívaly na společenském večírku. Pro pobavení hostí se konal skoro každý večer. Dva týdny uběhly jako voda. Každý den si telefonovala s manželem a modlila se v místní kapličce, aby otěhotněla. Jenže to všechno se mělo zanedlouho změnit.

7. Leopold bojoval se svojí závislostí už dlouhé roky. Období, kdy se opíjel do bezvědomí, se střídala s měsíci abstinence. Oslabené tělo si dával dohromady v malém lázeňském městečku, kam přijížděl s pravidelností stěhovavých ptáků. Spisovatel v důchodu už nevzpomínal na obleky, které ušil, ale na ženy, které v těchto lázních svedl. „Jsem nemocný na srdce,“ říkával se škádlivou dvojsmyslností na prvním rande.

212

Za vydatné pomoci doktora Valeckého trávil na nemocenské poukazy v lázních většinu roku. Tehdy žil oslnivým životem. Ženy přicházely a odcházely, on jen dával pozor a vybíral si. Sbíral a odhazoval. Měl na to svůj systém, který mu vnukl snad sám čert. Když odešel do důchodu, ještě jako dobře vypadající zralý muž, dlouhé noci přemýšlel, co si teď jako svobodný mládenec počne. Nechtěl se hned upít k smrti. Vymyslel si svůj rafinovaný plán s lázněmi, i když to byla tak trochu vymodlená smlouva s ďáblem. Bral viagru a věděl, že to škodí jeho srdečnímu svalstvu, že si zkracuje život. Chtěl však radši žít ještě chvilku šťastný oslnivý život než zahnívat někde ve starobinci u televize. Jenže od té doby, co ho opustila Janella, neměl v lásce štěstí. Jednoho letního rána se v lázních objevila žena, která ho zaujala. Bez větších problémů díky svým kontaktům zjistil její jméno. Sledoval ji a v duchu sestavoval něco jako její psychologický profil. Z náznaků si skládal ženin vnitřní svět, aby uměl později volit vhodná slova, která by tak chtěla slyšet. Poznat ženu lépe, než se znala sama, v tom bylo tajemství jeho úspěchu. Tak poznal Emu. Věděl o ní, až na pár drobností, všechno, co potřeboval vědět. Nedokázal si vysvětlit jen její občasné nenápadné mlasknutí, které se ze všeho nejvíc podobalo tiku. Hned na první pohled viděl, že to bude tvrdý oříšek, ale právě to ho lákalo. Každý den, když kouřil na balkoně, ji pozoroval, jak odchází na korzo.

*** Po dvou týdnech sledování se hodil do gala a vydal se na kolonádu. Přišla přesně jako každý den. „Mohla byste mi, prosím, pomoct? Nemůžu přečíst, jestli to je kyselka, nebo hořečnatá?“ Oslovil ji a nadzdvihl si brýle. Zvedla k němu zrak a uviděla urostlého, prošedivělého pána (kupodivu zachovalého), jak mžourá skrz brýle na názvy minerálních vod. Leopold už dávno nebyl švihákem ani mužem v nejlepších letech. Dnes vypadal ze všeho nejvíc jako pohádkový dědeček, a tak ho viděla i Ema. Pomohla mu natočit bublinkovatou vodu do porcelánového džbánečku. „Máte na obočí smítko,“ upozornil ji, když k němu byla nahnutá. „Opravdu? Jdu právě z bahenních zábalů.“ Prstem se snažila seškrábat neexistující nečistotu. „Mě zase čeká výřivka,“ řekl Leopold. „Já tam jdu taky.“ „Z bláta do louže.“ Ema se zasmála. „Můžeme jít kousek spolu.“ A už se do ní zavěsil a kráčeli po kolonádě. Její mateřské instinkty se znovu aktivovaly a ona se bez mrknutí oka rozhodla, že se o dědečka postará. Leopold si v duchu odfajfkoval první bod svého plánu. „Ani se mi nechce věřit, že jste tu jako pacientka,“ podotkl po chvilce Leo. „Proč?“ „Nevypadáte tak.“ „A jak vypadám?“

213

„Jako profesorka.“ „Tak přísně?“ snažila se zakrýt překvapení nad tím, jak to uhodl. „Ne, je ve vás něco hloubavého, jako byste hodně přemýšlela.“ „To je špatné?“ „Špatné ne, ale zbytečné. Už jenom proto, že ve škole je to podobné jako v lázních. Děti si ve třídě hledají partnery a až potom vzdělání.“ Emě nebylo zatěžko setkat se na kolonádě se starším příjemným pánem i v následujících dnech. Byl to opravdu příjemný společník. Udivovalo ji, kolik mají společného. Nejenže pocházeli ze stejného města, ale Leopold sršel znalostmi z biologie jako učitel. Vyprávěl o květinách a včelách jako o lidech. Člověk takového člověka potká jen několikrát za život. Tak jako mnohé jiné, chytla se do jeho osidel, na jeho med. Byl to svým způsobem génius. Ženy ho považovaly za neškodného, ukazovaly se s ním svobodně na veřejnosti a nikdo je za to neodsuzoval.

*** Leo se nenápadně postavil k telefonnímu automatu ve vestibulu lázeňského domu. V ruce si pohrával s malou květinou. Emu zatím nikde neviděl. Dobu čekání si krátil telefonátem s Valeckým. „Neruším?“ „Ne, mluv, právě dělám kolposkopii. Je tu se mnou jedna maminka.“ „Dneska se to rozhodne.“ „Neblázni, znáte se zatím jenom tři dny.“ „Je to poslední šance, pozítří odjíždí. Kromě toho,“ ztišil hlas, „si o to sama koleduje. Srší láskou k lidstvu, Bohu a vůbec.“ „A tebe po těch letech ještě zaráží, jak tomu může někdo věřit?“ „Jo.“ „Náboženské lži ale vedou lidi k těm nejvznešenějším věcem.“ „Právě proto nemám výčitky, že jí lžu.“ „Nevím, jestli má tahle debata s tebou smysl.“ „Chceš snad říct, že náboženství není lež?“ „Přesně tak.“ Valecký mluvil úsečně. V pozadí bylo slyšet cinkání lékařských nástrojů. „Poslouchej, kdy tys měl naposledy v posteli ženskou?“ „Najednou popichuješ, už tě nebaví filosofovat?“ „Ne s věřícím.“ „Ale proboha, já nejsem věřící. Jen si mě nenechal dokončit myšlenku.“ „Tak proč podle tebe není náboženství lež?“ „Je to jednoduché. Nemůže existovat lež o něčem, o čem neexistuje pravda. Došlo ti to? Jak se vlastně jmenuje?“ „Už musím končit. Jde sem.“ Rychle položil sluchátko.

214

*** „Chci vám ukázat jedno krásné místo, tady nedaleko v parku,“ doběhl Emu. „Musíte mi ale slíbit, že půjdeme pomalu, moje srdce už nevydrží tolik jako dřív,“ hrál nadále roli bezmocného dítěte. „Co máte se srdíčkem?“ ptala se, když tak kráčeli parkem. „Infarkt. Už za sebou mám tři. Doktoři řekli, že další bude poslední.“ „To je hrozné.“ Přišli na místo, které bylo opravdu malebné. Klenba stromů vytvářela přirozený baldachýn, cesta posypaná štěrkem, jako by na tom místě končila. Byla to však jen šikovná (a znova to vtíravé slovíčko) iluze. Na jednom místě pokračovala cestička přímo mezi dolů visící větve. Leopold pokynul právě tam. Učitelka odhrnula rukou větvičky a uviděla starobylou fontánku uprostřed malého náměstí, vydlážděného kameny. „To je překrásné místo!“ zvolala Ema. Na chvíli zapomněla na svého společníka a prohlížela si fontánku. V duchu se divila, že ruiny v parku neobjevila sama. Fontánku tvořilo malé jezírko na podstavci, v jehož středu stál čůrající chlapeček, ze kterého tryskal obloukem pramínek křišťálové vody. „Vypadá přesně jako...“ „Ano, jenže tohle je originál,“ vyslovil Leopold bez mrknutí oka další lež. Všechny se na to daly nachytat. „Když jste se mi svěřila, že nemůžete mít se svým manželem děti, hned jsem si vzpomenul na tohohle amorka. Je opředen pověstí o zázračném vlivu na bezdětné ženy.“ Pokračoval Leo v pohádce. Nad Eminým čelem se mihla vráska jako delfín nad hladinou. „Je to jen pověra,“ zasmála se. „Možná,“ přisvědčil. „Budete riskovat?“ Ema přistoupila k zurčící vodě a chvíli váhala s nataženou rukou. Nahý chlapeček se stydlivě díval bokem. Potom se ohlédla po svém společníkovi, jako by jí měl dát souhlas a šibalsky pohladila bronzového chlapečka po drobném penisu. Voda jí přitom postříkala dlaň a ona si ji přiložila na čelo. Najednou byla celá rozpálená. Leopold si v duchu odfajfkoval druhý bod. „Je horko,“ řekla. Vypadá přesně jako... Ema však nemyslela jinou fontánku. Slova, co zazněla před chvílí, se ztratila v zapomnění. Zarazila ji zvláštní podobnost mezi andělíčkem a jejím žákem Markem. Leo Havran se taky nahnul k fontáně a dopřál si několik doušků vody. „Máte pravdu a já jsem už taky trochu unavený. Půjdeme si odpočinout do hotelu, ale předtím, než se rozloučíme, pozvu vás ještě na dvě deci bílého. Vyměníme vodu za víno, co vy na to?“ Ema souhlasila. Neuvědomovala si, že je už několik dní ve společnosti cizího muže a jak si ji omotává kolem prstu. Mateřská touha po dítěti jí podrážela nohy. Věděla, že je tu malé nebezpečí nějakého sblížení, ale příroda jí na druhou stranu šeptala svůdně do ucha, že dítě může přijít na svět různými cestami. Věřila si však a byla rozhodnutá i v tom nejnepravděpodobnějším teoretickém případě (vzpomeňme na vesmír!) každému muži odolat.

215

Snad právě proto, že už začala něco tušit, se jejich rozhovor po cestě do hotelu nevyvíjel tak, jak si to Leopold přál. Ema nereagovala na jeho jemné narážky, jako by jim vůbec nerozuměla, a to spisovatele dráždilo. „Můžu se vás zeptat na něco osobního?“ „Když mě nebudete nutit odpovědět,“ Ema si za chůze bezmyšlenkovitě obtáčela pramen vlasů kolem ukazováku. „Přemýšlela jste i nad tím, co byste dělala... v případě... však víte.“ „Myslíte, kdyby to opravdu byla jen pověra?“ „Ano.“ „Nevím.“ „Možná není chyba ve vás, Emo.“ Upřeně se jí zahleděl do očí. Celá znejistěla. Sedli si do kavárny v přízemí hotelu a objednali si bílé víno. Bylo v tom vedru opravdu lahodné. Po druhé skleničce se nenápadně (jakoby náhodou) dotknul její ruky. Odtáhla ji. Kolik žen před ní už reagovalo zcela opačně! Leopoldovi ale už před několika minutami došlo, že svůj poslední bod s Emou prohrál. Nemohl postupovat tak jako obvykle. Napětí a netrpělivost v něm neúměrně rychle rostly. Kamarád měl pravdu. Byla mnohem tvrdším oříškem, než předpokládal. Před necelou hodinou, když byli u fontány, zapil nenápadně vodou modrou kosočtvercovou tabletku viagry. Chtěl být připravený, až přijdou do hotelu. Unáhlil se. Vycítil to trochu pozdě, ale byl ochotný změnit taktiku. V tom spočívala podstata umění velkých svůdců. Ne v řečičkách nebo kráse, ne... Umět dopředu odhadnout své šance. A změnit pravidla hry. „Nějak se mi z toho vína zatočila hlava. Asi to byl v tom horku bláznivý nápad. Půjdu si už lehnout,“ řekla Ema a jazyk jí těžkl. „Dobře, půjdeme, byl to krásný den,“ zatrylkoval Leopold. „Cítím se, jako bych o pár let omládl.“ „Ach, to jsem ráda.“ Dopila svoji skleničku a zvedla se ze židle. „Dovolte, Emo, abych vás kousek cesty doprovodil. Budu mít pocit, že jsem tak trochu gentleman a ne jen ubohý stařec.“ Neodolatelně se zasmál falešně dokonalým chrupem. „Samozřejmě, bude mi potěšením.“ Ema se do něj zavěsila a oba skoro spadli na zem. Leopold zmobilizoval všechny síly. Byl čas dokázat svoji mužnost. Vezli se výtahem a Ema se čím dál tím déle smála jednoduchým vtipům, které jí říkal. Na chodbě před výtahem se rozloučili a ona udělala s klíčem v ruce několik nejistých kroků ke dveřím. Ještě jeden krok a svezla se podél zdi bezvládně na zem. Leopold nepanikařil. Věděl, co s člověkem udělají dvě ampulky rohypnolu ve skleničce vína.

8. Když se Ema probudila, mohly být tak tři hodiny ráno. Venku byla všude ještě úplná tma. Bolelo ji celé tělo. Nohy měla široce rozhozené jako kolejnice a šaty vyhrnuté až k bradě. Poznání ji praštilo do hlavy jako sekera. Bála se na to jen pomyslet. Pomalu se dovlekla

216

k zrcadlu a prohlížela si své tělo. Cítila se, jako kdyby měla pořádnou opici. Kdo, kdy, jak? Omílala lepkavě v duchu tři slova. Vlezla do sprchy a dlouho na sebe pouštěla teplou vodu. Mokré vlasy měla jako závoj přilepené ke tváři. Plakala. Drkotajíc zuby přešla bosá do postele. Schoulila se okolo polštáře do klubíčka. Nejasně si pamatovala, že naposledy byla se starým pohádkovým dědečkem. Jak jsi mohla být tak naivní?! Mohl to být jedině on. Máš, co si chtěla. Celou noc až do rána zpytovala svědomí. Ráno byla rozhodnutá, že ho udá policii. Za znásilnění. Když sešla dolů na snídani, potkala stařečka hned u vchodu do jídelny, jako by na ni čekal. „Dobré ráno, Emo, jak jste se vyspala?“ Zaťala pěsti. „Spala jsem jako zabitá!“ řekla jedovatě. Kde bere tu drzost! Muž se ještě víc schoulil do sebe. Nahrbil se a přivřel oči. Byl to stařec. Při pohledu na jeho popelavou tvář z ní hněv začal vyprchávat. Dnes jako by měl ve tváři o deset let víc. Poprvé vypadal na svůj skutečný věk. Zároveň se choval úplně nevinně. Pomalu si začínala uvědomovat zoufalost svého postavení. Nikdo by jí nevěřil. A když to nebyl on, tak kdo? Jen by se zesměšnila a zůstal by jí hromada hanby. „Jsem rád, že jsem vás potkal. Dnes odjíždím,“ řekl. „Jak jsem vám říkal už včera, můj pobyt končí o něco dřív než ten váš. Dala byste mi adresu, abych vám mohl někdy napsat?“ V jeho hlase bylo tolik bezelstnosti. Díval se jí dlouze a zkoumavě do očí. Mlčky ho nechala bez odpovědi. „Pojďte se aspoň nasnídat,“ pozval ji gestem ruky do jídelny. „Děkuju, přešla mě chuť,“ otočila se na podpatku. Vrátila se na pokoj, kde se znova rozplakala. Cítila se hrozně. Rozbolela ji hlava i břicho. Nejradši by nebyla. Nakonec si vzala prášek a znova usnula. Probudila se celá zmatená, a tak se rozhodla, že se půjde provětrat. Její první kroky směřovaly do kostela, kde se asi dvě hodiny modlila. Pokorně klečela v šeru hned zkraje pod obrazem Panny Marie a prosila patronku všech matek, aby z vynuceného styku neotěhotněla (!). Hnusila se sama sobě. Její tělo bylo nesmazatelným způsobem zneuctěno, ale neměla čas bát se o sebe. Celou její duši zachvátilo zděšení. Všechno se spiklo proti ní. Počítala. Byla dvanáct dní po menstruaci. Nastavená tabletkami na maximální plodnost se připletla do cesty zvrhlému krejčímu. A k tomu se ještě dotkla Amorova penisu na fontáně.

*** Manžel ji doma přivítal opravdu nádherně. Uvařil večeři, připravil svíčky a oslovoval ji s lehkým nádechem něhy: „Emičko sem, Emičko tam.“ Ironie celé situace jí přišla nesnesitelná. Seděla za stolem strnulá jako krejčovská panna. Kousky jídla hořkly v ústech, ale podařilo se jí své pocity dokonale skrýt. Hned první večer se milovali. Usínali v objetí a z ní spadlo obrovské břemeno. Zároveň cítila smutné zklamání. Manžel si ničeho nevšiml. Odpočatá nastoupila do práce. Řekla si, že na chvíli hodí všechno za hlavu. Přestala brát

217

tabletky a ke gynekologovi už nešla, jen se modlila. A ON znovu odpověděl. Všechno se zdánlivě vrátilo do normálních kolejí. Jednoho rána, měsíc po návratu z lázní, vystřelila z postele na záchod. Udělalo se jí špatně od žaludku. Hned věděla, co to znamená. Roztřesenýma rukama vytáhla z taštičky těhotenský test a pustila na tenkou tyčinku první kapku ranní moči jako smutnou jantarovou slzu. Čekala nejdelších pět minut ve svém životě a toužila po cigaretě. Potom začala znova zvracet. Test byl pozitivní. Kajícně klečela u studené bílé mísy. Tak ji objevil střapatý manžel v pomačkaném pyžamu. „Jsem těhotná,“ řekla utírajíc si pusu od zvratků. Lapala po dechu a druhou rukou se držela za břicho. Její hlas zněl smutně. „Ale to je skvělé!“ objal ji. „Nemusíš se přetvařovat, že tě to těší!“ odtáhla se od něj. Manžel zůstal zaražený, jako by ho bodla nožem. Zlostná žluč nahromaděná za několik posledních týdnů vzkypěla (jak to bývá) právě směrem k tomu nejnevinnějšímu. Už asi týden na sobě pozorovala změny. Její tělo se stávalo tělem těhotné ženy. Nedostala menzes, přibrala a narostlo jí bříško. Trochu se jí zvětšila prsa a teď to zvracení. Najednou se jí za podivných okolností splnila dlouholetá touha. Čekala dítě. Úzkost z ní najednou spadla. Teď, když byla postavená ze svého pohledu před hotovou věc, neměl strach své opodstatnění. Nemohla se bát toho, co už bylo. „Bůh to tak asi chtěl,“ řekla si v duchu a pomalu, pomaličku začínala svoje dítě milovat. Stáhla se víc do sebe. Byla jen se svojí radostí a těhotenstvím. Přešel další měsíc a ona ještě víc přibrala a ještě o milimetřík se jí nalila prsa. Po práci chodili s mužem nakupovat výbavičku, tisíc a jednu drobnost pro nového člověka. Doma vyhradili jeden pokoj pro dítě a vršili tam všechny nakoupené maličkosti. Ema měla největší radost z chrastítka, které mělo velmi neobvyklý zpěvavý zvuk, jako zurčící voda. Byla přesvědčená, že dítěti se bude ohromě líbit.

9. „Včera mi jedna moje žačka prozradila velké tajemství,“ řekla kolegyně odfukujíc cigaretový dým koutkem úst. Potkaly se na zastávce cestou do školy. Kamarádka vedla za ruku synka do nedaleké školky. Ema šla vedle něj kolébavou chůzí matek. Podle výpočtů byla skoro ve třetím měsíci. Měla by se už hlásit u svého gynekologa, ale kvůli práci to odkládala. „Už mě nenapínej.“ „Marek jí prozradil, že je do tebe zamilovaný.“ Obě se na sebe usmály. Bylo to milé. Občas se to stávalo. Málokdy se o tom ale dozvěděly. Příjemně to zahřálo na srdci. Ema unaveně sledovala malého syna své kolegyně. Těhotenství jí už úplně popletlo hlavu. Jak po téhle chvíli toužila! Prsa se zvětšila minimálně dvakrát a kůže na jejich povrchu ztuhla. Z nalitých bradavek začala vytékat bělavá tekutina. Měla mléko a dítě nikde. „Mami, bolí mě nohy,“ natáhl k pláči syn kolegyně. Litovala ho.

218

„Nevymýšlej si, je to jen kousek,“ odsekla. Kolegyně jako svobodná matka životem trochu zhrubla. „Bolí mě nohy. Potřebuju kosmodisk, koupíš mi ho?“ Vlekl se krok za krokem, máma ho za sebou skoro táhla. „Ne!“ řekla a otočila se k Emě. „Vidíš a tohle mají z těch blbejch reklam. Už takovejhle fakan si myslí, že ho potřebuje, co potom ženská v letech jako my dvě!“ „Možná jen vtipkoval,“ chlácholila ji Ema. Bylo to směšné. „Vtipkoval? To určitě! Mělas ho vidět, jak mě minule prosil, aby si mohl oholit nohy. Tomu klukovi fakt chybí otcovská ruka.“ Ema jí na to chtěla něco říct, ale zničehonic jí v paměti vytanul obraz Krista, který viděla v kostele. Socha Krista s nohama bez ochlupení. „Máma má Emu, Ema má mámu,“ vysmíval se jim kluk a učitelky si ho nevšímaly. Ema si vzpomněla na včerejší návštěvu u rodičů. Zastihla mámu v přestávce mezi nákupy. Přinesla dvě plné tašky z Hypernovy a spěchala do Teska. „Jsem úplně zničená,“ řekla máma. „Celý den se jen trápím, jak se máš, jak to zvládáš, jestli nepotřebuješ pomoc. Už ani nespím.“ „Haló, mami, tady jsem. To já budu mít rizikové těhotenství, ne ty.“ „Snad zase nejsi v depresi?“ „A co když jo?“ „Vždyť už máš dítě, po kterým si tak toužila. Z čeho si zase smutná?“ Najednou si Ema uvědomila, jak se mýlila. Myslela si, že když otěhotní, že se pak všechno změní. Že získá respekt, že ji budou mít rodiče víc rádi. Byla jako motýl letící za světlem svíčky, v němž si znova a znova pálí křídla. „Ema má mámu, máma má Emu,“ syn její kolegyně na ní pořád strouhal mrkvičku. Toho dne se poprvé ozvaly bolesti. Nejdřív si vzala jeden ibalgin, potom další a další. Bolest se do ní zaryla houževnatými klepety. Ema nakonec sebrala odvahu a zašla k Valeckému. Ani ne o den se minula s Leopoldem, který byl kamaráda poprosit, aby mu přes své konexe zařídil další poukaz do lázní. „Víš, co za slovo jsem řekl první jako dítě?“ zeptal se Leo. „Určitě něco, co se bude vyjímat v tvojí autobiografii.“ „Řekl jsem máma.“ „No a?“ „Ty bys to měl vědět nejlíp. Latinsky to znamená prso.“ Valecký zakroutil hlavou na jeho vtípkem. „Dej si pozor. Víš, že další infarkt...“ řekl a položil s pocitem moci na stůl vyřízený papír. „Možná jednou s lázněmi seknu a ty přijdeš o dobré výsledky při léčbě neplodnosti,“ popíchl ho Leo. „To určitě,“ poznamenal suše doktor. „Kromě toho, s tím infarktem to nebude úplně tak.“ „Jak to?“ „Říkal jsem ti, že jsem uzavřel smlouvu s ďáblem,“ smál se spisovatel. „Vzpomínám si. Něco krátkozrakého o tom, že radši dřív umřít, jen aby sis mohl na chvíli pořádně užít.“

219

„Přesně tak. Víš, co se mi stalo minule? Pořád mě podezříváš, že si svoje úspěchy jen vymýšlím, tak teď ti řeknu o jednom svém neúspěchu. I když to byl nakonec vlastně zázrak.“ Leopold začal vyprávět o tom, jak potkal Emu a jak ji svedl. (Nikoho nejmenoval.) Na chvíli se příběh vrací na chodbu před výtahem. Ema po dvou krocích spadla. Hlava tupě zaduněla o měkký koberec. Leopold vtahuje Emu do jejího pokoje a zamyká, s vypětím všech sil ji pokládá na postel a vyhrnuje jí šaty. Ema je sťatá jako poleno. Svléká se i on a kleká si jí mezi roztažené nohy. (Doktor při jeho vyprávění ani nedýchal, Leo byl vždy geniální vypravěč.) Penis by té noci Leovi ztvrdnul i bez tabletky. Ema je opravdu krásná svojí nevinností, navíc je pro něj ještě poměrně mladá. Dotknul se jejích pevných prsou a ona něco v polospánku zvrhle zamumlala. Drží se postele a nepatrně pohybuje pánví. Leo měl tehdy podle svého vyprávění pocit, že vystřílí všechny kulky bez čekání, a v tom to přišlo. Známá bolest na hrudi ho zmáčkla jako kovadlina. Zalapal po dechu a ve vteřině si byl jistý, že umírá. Před očima mu začal probíhat celý život. Pocítil strach, který už nechtěl nikdy v životě zažít. Sáhl po saku, kde měl tabletku nitroglycerinu. Do očí se mu vedraly slzy a on začal plakat jako největší kajícník. Zapíral se nemohoucně rukama o postel a slané kapky slz padaly Emě přímo do rozevřeného ochlupeného klína. Po několika minutách začala bolest ustupovat. Byl to zázrak. Oblékl se a maličkými kroky se sunul do svého pokoje. Těžkost, která mu stiskla srdce, zmizela až při svítání. Ráno, které nadešlo, bylo jedním z nejšťastnějších rán v jeho životě. Píchání na hrudi vystřídala bolest hlavy jako vždycky po tabletce, kterou si rozpouštěl pod jazykem. Byla to sladká bolest života. Znovu byl plný optimismu, na kajícné myšlenky zapomněl. Jako všichni hédonisti byl neschopný se déle kát. Ráno se vzchopil a zcela klidně zahrál před jídelnou Emě malé divadlo, aby ji ještě více zmátl. Ozval se doktorův pomalý potlesk. „Opravdu máš smlouvu s ďáblem!“ Druhý den na stejné stoličce seděla Ema.

10. Několik vyšetření a bylo jasné, že Ema těhotná není a nikdy ani nebyla. Jenom pokud u zrodu gravidity, umění a všeho ostatního opravdu stálo utrpení. Její dítě by se zrodilo z Leopoldových slz, které byly koncentrovaným trápením. Břicho, zvracení, ztráta menstruace, všechno bylo jen dílem její mysli, výčitek a silné víry. (Dílem silné víry je vždy iluze.) Doktor Valecký seděl nad výsledky a tiše kroutil hlavou. Vyšetření odhalila v obou Eminých prsech zhoubný nádor, jehož buňky produkovaly látky podobné hormonům, a imitovaly tak příznaky těhotenství. Z tohoto důvodu byl pozitivní i těhotenský test. „Může vás zachránit jen rychlá mastektomie,“ řekl doktor. „Co to znamená?“ zeptala se Ema, celá ztuhlá. Máma má Emu, Ema má mámu. Ema není máma. „Budou vám muset část prsou s nádorem chirurgicky odstranit.“ Zůstala nehybně beze slova sedět. Její tvář byla jako porcelánová maska. Nevěřila mu ani

220

slovo. Nevěděla, co má za lubem, ale drze jí lhal do očí. Od té doby, co byla těhotná, se proti ní všichni muži spikli, aby jí dítě vzali a zbavili ji radosti z kojení. Musela se bránit. „Tak já už půjdu,“ postavila se. „Počkejte...“ Ema napadla doktora v ordinaci, ale muž útok s pomocí sestry lehce odvrátil. Zoufalou ženu odvezli z ambulance rovnou na psychiatrické oddělení k doktoru Santovi, kde zůstala hospitalizovaná až do operace. Podařilo se jí zvládnout jen za cenu vysokých dávek léků. Manžel ji chodil každý den navštěvovat. Hluboce s ní soucítil, ale najít správnou rovnici všeho se mu ještě pořád nepodařilo. Když Emu připravovali před výkonem na operačním sále, přivázali jí rozpažené ruce k okrajům operačního stolu, aby jí mohli vyoperovat i lymfatické uzliny v podpaží, kam se tyto nádory rády šíří. Vypadala zahalená v prostěradle s rozpaženýma rukama jako Kristus (měla i oholené nohy). Máma má Emu, Ema nemá mámu. V téhle poloze jí odřezali oba prsy až na kost.

221

ČÁST OSMÁ S A N TŮ V PÁ D 1. Černé auto sklouzlo po serpentině kopce jako rychlá slza přibarvená stínem na tváři japonské gejši. Žena na sedadle spolujezdce přemýšlela, kolik času je třeba na to, aby vznikl kvalitní vztah, láska, která vydrží všechno. Jestli je nějaká přímá, nebo nepřímá úměra mezi trvanlivostí a časem, který vložíme mezi první polibek a první sex. Auto zaparkovalo na malém místě mezi stromy u hráze. Žena vystoupila a vydala se k vodě. Sant se na chvíli zastavil u ocelové tabulky se jménem firmy, která spravovala malou přehradu. Byl to Eleoidip, s. r. o., podnikatele Řezníka. Kim se přikláněla spíš k přímé úměře. Polibek, randění, sex, společná dovolená, představení rodičům, všechno mělo svůj čas. Pořadí činností by snad na jiném místě mělo svůj význam, ale tentokrát bylo úplně zbytečné. Sant měl jen 45 minut. Aspoň na první tři činnosti určitě. Psychiatr využil obědovou pauzu v nemocnici a vyvezl svoji novou známou Kim na piknik. Seznámili se minulý týden a dnes se to chystal „uzavřít“. Krátké mahagonové vlasy mladé studentce šibalsky trčely od hlavy. Santovi se líbila její svěží exotická voňavka. Poměrně pěkná tvář s výraznými lícními kostmi byla trochu nevhodně doplněná brýlemi s výraznými černými obroučkami v retrostylu. Chvíli mlčky stáli a dívali se do vody. Po loňské povodni ztratily břehy ostré kontury. Naproti byly šedé skály a pod nimi podemletý svah, země nikoho. Hladina řeky Pád uvězněná kovovou přehradu byla rovná jako zrcadlo. „Trochu děsivé...“ řekl Mário. „Mně se tady líbí. Je to moje oblíbený, tajný místo. V zimě sem chodím bruslit. Je tady málo lidí a výborný led,“ zaštěbetala. Objal ji kolem útlých ramen. Nebránila se, naopak. Vděčně se k němu přitiskla a po chvilce se k němu sama obrátila, podívali se na sebe. Potom to přišlo. Stačil nějaký nepatrný náznak, neznatelný pohyb, jako zachvění víček, a všechny to udělaly. Přivřela oči, potom je maličko otevřela sledujíc jeho rty a nastavila pusu k polibku. Sant se stále snažil přijít na to, co to spouští. Zatímco se líbali, podíval se potají na hodinky. Uběhlo sedm minut. Přemýšlel nad tím, jak ho příjemně dráždí, když Leopold pochybuje o jeho schopnostech. Podobal se Valeckému a nejen v tom. Mário ho měl rád. Po polibku mlčeli, nebylo třeba slov. Procházeli se po písečném břehu s naplavenými větvemi. Uběhlo dvanáct minut. „Udělal bys pro lásku všechno?“ zeptala se najednou. „Ano, úplně všechno. Přešel bych pěšky i přes vodní hladinu,“ dodal poeticky. Věděl, že nenápadný odkaz na bibli v ní zanechá dojem. „A nebojíš se?“

223

„Čeho?“ Sant znervózněl, ale snažil se nedát na sobě nic znát. Na hodinky teď neviděl, ale odhadoval, že uběhlo okolo dvaceti minut. „Že bys potom tu lásku ztratil?“ Ne, toho se nebál, vždyť ani dnes mu nezůstávalo moc času. „A ty?“ zeptal se doktor. Pokrčila rameny. Po chvíli se však nenápadně zeptala: „Máš nějaké pacienty se strachem?“ Přikývl. „Jak je léčíte?“ „To je různé. Nejrychleji účinkuje flooding, zaplavení.“ „Zajímavý. A co když se bojím lásky?“ „Tak tě jí hned zaplavím.“ Začali se vášnivě líbat. V náznaku tanečních kroků odtáhl Kim zpátky k autu. Přestože si Sant uvědomoval, jak působí na ženy, čekal, že se bude bránit víc. Podlehla mu navzdory všem svým předsevzetím jako myš zhypnotizovaná hadem. Ale na rozdíl od plaza ho do sebe celého vzala ona. Pípl alarm a centrální zamykání je na dvacet minut schovalo za černými skly.

*** Posledních pět minut obědové pauzy si nechal na cigaretu. Stál opřený o kapotu auta, zatímco Kim kontrolovala svůj zevnějšek ve zpětném zrcátku. Špulila na sebe rty, čechrala a uhlazovala si střapaté vlasy, střídavě na levé a na pravé straně. „Pojďme ještě ke mně,“ řekla bez ostychu. „Nemůžu, čekají mě pacienti.“ Měl svoje zásady, klienty kvůli ženám nikdy nezanedbával. „Dá se z lásky zbláznit?“ zeptala se, ale nečekala na odpověď. „Dala bych se zavřít k tobě na oddělení, abych mohla být pořád s tebou,“ slastně se protáhla na sedadle. Sant mlčel. Cestou zpátky do nemocnice přemýšlel, kolik času je potřeba na to, aby vznikl vztah. Valecký ho opakovaně varoval, že si zahrává s ohněm, ale Sant byl skeptik. Čtyřicet pět minut bylo přiměřené riziko. Přehrada se jim zmenšovala za zády, asfaltka klesala k městu v příjemných zatáčkách. Vypnul motor a tichounce svištěl na volnoběh. Bylo to riskantní, ale příjemné. Měl v takových chvílích pocit, že létá. Jako by na volnoběh nejelo auto, ale celý jeho život. Na rychlovkách bylo dobré to, že na ně člověk už za pár dní nemyslel. Po sexu byl příjemně uvolněný, připravený zachraňovat lidské životy. Kim vysadil na náměstí před kinem Capitulation a rozloučil se s tím, že jí zavolá. Až před nemocnicí zjistil, že Kim v autě zapomněla kalhotky. Strčil je do kapsy. Suvenýr pro Leopolda. Dívčí věci zapomenuté v autě i tak nikdy nevracel. Co když je tam zapomněla schválně. Obědovou pauzu protáhl o deset minut. Byl frajer, ale ne až takový.

224

2. Když Berenice vstoupila do Santovy ordinace, vpustila na chvíli do tiché pracovny bzukot plné čekárny jako ze včelína. Psychiatr byl zavalen onkologickými pacienty, která mu posílal doktor Ekker. Avšak dívka, co vstoupila, byla okouzlující. Santovi pocity byly tak laciné, až byly čisté. Všechno bylo skutečné, jak mohl být jen kýč. Posadila se do křesla a přehodila nohu přes nohu. Černé pouzdro s houslemi položila na stoličku vedle. „Jsem neschopná,“ řekla po chvíli. „Vždycky si vybírám ty nesprávné muže.“ Tedy žádná rakovina. Uvolnil se. Sledoval křivku jejích rtů. Horní se pokaždé malinko nadzvedl, když se provinile usmála. Dodávalo jí to na křehkosti. Oproti tomu upravené obočí působilo přísným dojmem. Dlouhé černé vlasy jí padaly až na ramena, jakoby pořád znova a znova rozfoukávané větrem. Na levé ruce neměla žádný prsten. „Někdy si myslím, že nemám na vybranou, ať dělám, co dělám,“ hlas měla hluboký jako ozvěna. Myslel na to, že ráno zapomněl na parfém, že na sobě nemá právě tu nejlepší košili. Šťoural se v oku, aby nenápadně odstranil zaschlé ospalky. Vypadám hrozně, zhodnotil nakonec sám sebe. „Slyšela jsem, že jste nejlepší,“ upřela na něj svoje jasné modré oči sibiřského huskyho. Lichocení ho na chvíli zmátlo. I přes to, že měl chuť pozvat ji na kávu a potom svést, na vteřinu zvažoval, jestli ji přece jen nepřijmout na terapii. Srdce mu zabušilo na hrudní koš jako gestapo, v ústech měl sucho. To neskončí dobře, vzpomněl si na Stellu. „Je mi líto,“ řekl. Potom začal dlouze a nepřesvědčivě jmenovat důvody, proč ji nemůže přijmout. Sledoval v panoptiku hrůzy, jak před jeho očima tvrdne, chladne a měří si ho povýšeneckým pohledem. Strachem slov přibývalo, ale po chvíli měl pocit, že všechno je špatně. Jak jí mohl říct, že skutečným důvodem je to, že se do ní na první pohled zamiloval? Absurdní, opakoval si v duchu. Sám tomu nemohl uvěřit. Bylo to, jako když poslepu píšeme na stroji a když stránku po sobě nakonec přečteme, nacházíme smysluplný text. Nejvíc ho děsilo, že vůbec nepřipomíná jeho matku. Nepřipomínala ani Anastázii, ale i tak nechtěl riskovat, že udělá stejnou chybu dvakrát. „Škoda,“ postavila se. Doprovodil ji ke dveřím. „Ne... uh,“ hlas se mu zadrhnul v hrdle. „Nešla byste potom se mnou na kávu? Myslím po práci,“ dodal. Opovržlivě si ho přeměřila pohledem. Elegantním pohybem si přitiskla pouzdro s houslemi blíž k tělu, jako by je měla chránit. Byla to královna. „Je mi líto,“ řekla.

225

3. Ještě za sebou ani pořádně nezavřela dveře, když se dovnitř začala tlačit obézní chronička Šustová. „Konečně, pane doktore,“ spínala ruce. „Počkejte minutku,“ Sant se jí postavil do cesty. Rukou naznačoval, ať se posadí zpátky do čekárny. „Pane doktore, ale já se cítím HROZNĚ!!!“ „Budu se vám věnovat za chvíli.“ „Přišla jsem, protože jsem si myslela, že mi pomůžete,“ zafňukala. „Já už to dýl nevydržím.“ „VEN!!!“ Zařval. Čekárna ztichla. Sestřička překvapeně nakoukla za pootevřené dveře. A je to tady, řekla si v duchu. U každého psychiatra je to jen otázka času. Zbláznil se. Potom rychle přistoupila k ztuhlé paní Šustové a za loket ji odvedla stranou. Ani ne proto, aby pomohla Santovi, ale aby robustní ženu ochránila před tím, co mohlo následovat. Mário práskl dveřmi. Zapálil si cigaretu a zamyšleně pohladil dřevěnou sochu od svého bývalého pacienta Svatého Patrika. Zvednul sluchátko a zatelefonoval Leovi. „Právě jsem to posral,“ řekl. Čekal, že Leopold řekne svojí oblíbenou průpovídku o tom, že jako děti se posíráme a potom v životě to už jen posíráme, jenže spisovatel řekl jen lakonické: „No...“ A byl zticha. Leopold Havran zavítal k mladému psychiatrovi společně s Valeckým před více než půlrokem na pohotovost. Gynekolog ho přivedl s prosbou o pomoc. Leo byl napůl v deliriu. Sant ho neodeslal na záchytku jenom proto, že to byl starý přítel jeho dědečka. Když vystřízlivěl, hned si padli do oka. Když nebyl opilý, vystupoval kultivovaně a byl příjemným společníkem. Stačilo však, když se starý muž trochu napil, a měnil se ve zvíře, které psalo úžasné knihy. Skrze literaturu a společnou vášeň k ženám se rychle spřátelili. Bylo to těsně potom, co Valecký odešel do vlastní ambulance. A i když ho starý opilec nedokázal úplně nahradit, Máriovi se s ním stesk po příteli snášel trochu líp. Když gynekolog odešel, neměl s kým sdílet svá erotická dobrodružství. Stávala se z nich tak trochu nuda. Někdy naopak sdíleli svoje ženy až přespříliš. Janellu by Valeckému nikdy nepřebral. Nakonec malé faux pas překonali, ale Janellu od té doby ani jeden z nich ve společných rozhovorech nezmínil. Dnes Sant Leovi znovu důvěrně vykládal celou příhodu s Berenice. „Co mám dělat? Absolutně nezabrala,“ zeptal se nakonec. „Každou i tak nedostaneš,“ odpověděl spisovatel bez zájmu. Hlas zněl mdle, jako by se při telefonování díval na televizi, jedl a k tomu ještě luštil křížovku. Nebyl ale opilý, a to bylo divné. Možná masturboval. „Takže nevíš?“ naléhal Sant. „... ehm, co by dělal Valecký?“ vyhnul se odpovědi starý lišák. „Pozval by jí místo na kafe na večeři.“ „Na tom něco bude,“ připustil Leopold. „Hodně žen jsem sbalil na nevinnou otázku,

226

jestli nechtějí něco na zub. Myslím, že je to v nás zakódované.“ Na chvíli jako by zaváhal a potom pokračoval: „Věděls o tom, že existuje jeden druh dravých much, kde nosí sameček samičce před milováním něco k snědku?“ „Opravdu?“ Mário byl rád, že se mu konečně podařilo upoutat starcovu pozornost. „Zatímco se cpou, tak se s nima vyspí.“ „Šikovný, i když to někdy leze do peněz,“ usmál se Sant do telefonu. „Když samička té mouchy nemá co jíst, sní samečka,“ řekl stařec smrtelně vážně. Na chvíli bylo ve sluchátko ticho. Sant přistoupil k oknu a bezmyšlenkovitě se díval do prázdna. „Poslouchej, co teď děláš? Mluvíš, jako by ses právě díval na nějaký film na Discovery,“ vyzvídal psychiatr. „Ne, televize je vypnutá.“ Hlas v telefonu byl bezbarvý, neproniknutelný. „Tak se pojďme někam najíst, sejdeme se a rozeberem to.“ „Nemůžu.“ „Nemůžeš? Nevěřím, že odoláš příležitosti se zadarmo napít,“ Mário žoviálně mlasknul. „Ne, nejdu, píšu povídku.“ „No to mě podrž. A o čem?“ „O jednom mladíkovi, co se snažil sbalit ženu bohyni.“ „Nedělej si srandu.“ „Ne, ani tak nejdu.“ Sant si opřel rozpálené čelo o chladné sklo na okně. Chvilková rozjařenost se ztratila jako nepodařená retuš. Ve sluchátku bylo ticho. Mlčení je někdy silná přesvědčovací metoda, ale tentokrát nezabrala. „Takže když ji chci dostat do postele, mám ji pozvat na večeři?“ „Zkus to, možná se ti to povede.“ Tón spisovatelova hlasu se neměnil, bylo pořád stejně lhostejně vzdálený. „Jestli to chceš mít rychlejší, zkus fast food.“ „CHA CHA. Dneska s tebou není žádná řeč.“ „Se mnou, že není řeč?!“ rozčertil se na chvíli. „A potom, že nehážu perly sviním!“ dodal netrpělivě. Když zavěsili, Leopold se obrátil k obrazovce počítače a neobratně naťukal: Se sexem je to jako s jídlem. Rychlovka není špatná. Je však nutné pamatovat na jeden paradox. Čím hladovější jsme, tím pomaleji se musíme ve fast foodu najíst.

4. Kelímek od pepsi se zahnutým brčkem, balení středně velkých hranolků a nedojedený kuřecí hamburger z KFC se tísnily v rohu primářčina stolu na rozházených chorobopisech. Santova nadřízená, šedesátiletá Holubičková, seděla shrbená za stolem a vypisovala recept. Mário, který vešel do pracovny, se postavil vedle pacienta sedícího v hubertusu a tiše čekal, až šéfka skončí. Když Berenice odešla z ordinace, poslouchal duševně nemocné jen na půl ucha. Nepřekvapilo ho, když si ho jeho šéfka za několik dní zavolala na kobereček. Toho dne na-

227

ordinoval schizofrenikovi sledování filmu Fantomas s dvojrolí Jeana Maraise a nevěrným manželům elektrošoky. Všechno bylo naopak, všechno bylo špatně. „Kdy už dostanete rozum?“ zeptala se ho se skloněnou hlavou a nepřestávala psát. Řídké šedivé vlasy jí částečně zakrývaly tvář. Celá vypadala tak trochu průhledně. Sant si u ní nikdy nebyl jistý, jestli vtipkuje, nebo mluví úplně vážně. „Snad po těch lécích, paní doktorko,“ odpovídal jí postarší pacient. Ukazováček a prostředníček na pravé ruce měl zahnědlé od cigaret jako namořené dřevo. Nepěstěné nehty vypadaly, že by jako nic udělaly rýhu do skla. Primářka zakroutila odmítavě svojí velkou hlavou. „Ptám se tohohle mladíka,“ ukázala perem na Mária. „Pardon,“ omluvil se schizofrenik. Sant nevěděl, co má říct. Jindy by snad byl zakontroval nějakou vtipnou odpovědí, ale teď byl mimo. Pořád myslel na Berenici. „Minule jsem na chodbě potkala paní Šustovou, zdála se mi rozrušená. Řekla jsem si, že se vás zeptám, co se stalo,“ pokračovala, jako by si mluvila sama pro sebe. Pravdou však bylo, že jí „novinky“ donesla sestra ze Santovy ambulance. „Poprosil jsem ji jenom, ať chvilku počká,“ hájil se psychiatr. „Tak jako tak, poslední dobou se mi nezdáte ve své kůži.“ Při řeči se natáhla pro razítko a obtiskla ho na recept. „Nechutná vám prý ani jíst, v jídelně vás neviděli od té doby, co jste se vrátil z dovolené. Na obědovou pauzu vždycky někam zmizíte.“ „Já...“ „Můžou se objevit problémy s potencí,“ pokračovala primářka, jako by ho neslyšela. „No, občas...“ koktal zaskočený Sant. Primářka se na něj přísně podívala přes brýle. Podala potom pacientovy vypsaný recept. „Takže můžou se objevit problémy s potencí,“ podívala se ještě jednou na sedícího muže. „Ale na to ostatní vám perfenazin určitě pomůže.“ „Děkuju, paní primářko, pánbůh vám to zaplať,“ pozdravil muž a nepřirozeně pomalu odešel. Když se za ním zavřely dveře, primářka Holubičková se natáhla pro hamburger a kolu. S chutí si ukousla. „Proč si nesednete?“ Řekla s plnou pusou. Sant ji poslouchal jako automat. Primářka brčkem usrkla z pepsi. „Miluju KFC, je mnohem lepší než McDonald. Maso je šťavnatější, pikantnější a dělají i lepší hranolky.“ Potom si všimla, jak ji Sant sleduje. „Víte, za našich mladých let nic takového nebylo,“ dodala, jako by se omlouvala. Sant se díval do prázdna, jeho pohled skončil na akváriu na stěně. Voda jemně zurčela přes filtr, bublinky stoupaly na hladinu. Najednou se cítil jako utopený mezi rybičkami, uvězněný na světě a zároveň od něj oddělený tučným sklem. Zaplavený pocity, které v něm byly dlouho zmražené, schované pod chladnou přikrývkou cynismu. „Chodíte někdy do KFC?“ zeptala se primářka. Dojedla a utřela si kapesníčkem pusu. „Občas.“ „Přes obědovou pauzu?“ zeptala se pohotově. Sant mlčel.

228

„Chlapče, nemyslete si, že nevím o vašich sexuálních výstřelcích,“ řekla s nadhledem. „Ale do toho mi, pravda, nic... Jenže začínáte dělat chyby. Odráží se to ve vaší práci. A to se mě už začíná týkat.“ Hlas pomalu získal u ní neobvyklý výhružný tón. Možná jsem měl radši říct, že chodím do KFC, pomyslel si. „Jaké chyby?“ zeptal se. „Jmenovat je konkrétně snad ani nemá smysl. Myslím, že základní chybou je vaše namyšlenost. Ne, ne, vím, že byste mi odporoval. Mlčte. Namyšlenost a tečka. TEČKA!“ umlčela Santa, který už otvíral pusu. „Vy muži jste asi tím namyšlenější, čím víc žen dostanete do postele. Podle mě je to záležitost hormonů. Vy, kolego, se například nikdy nepřijdete poradit, nikdy se neptáte, co máte dělat. Nedáváte najevo slabost a bezradnost. To je vaše chyba, dobře vám radím, lidi to může dráždit. Ale to není to nejhorší,“ významně se odmlčela. „Jestli si nedáte pozor, skončíte jako pacient. Nepřiznaná bezmoc vás rozežere zevnitř.“ Zazvonil telefon, primářka se ho nenamáhala zvednout a nechala ho chvíli zvonit (nahrnula zatím zbytek jídla z KFC do šuplíku). Potom telefon ztichl. „Proč mlčíte?“ zeptala se. „Já... v posledních dne se necítím nejlíp,“ řekl bledý Sant. Primářka pokývala hlavou. „Je to na vás vidět. Měl byste se mi svěřit, Mário. Co vás trápí?“ Sant ponořený do svého vlastního světa začal mluvit, jako kdyby nechápal souvislosti. „Měla jste pravdu. Opravdu mi moc nechutná jíst, v noci nespím.“ „Hm...“ primářka pomalu kývla hlavou seshora dolů jako rozbitá hračka. „Nic mě nebaví, nedokážu se soustředit, jsem bezradný, bezmocný, pořád musím dokola myslet na to samé,“ popisoval dále Sant příznaky svojí zamilovanosti. „A myšlenky na sebevraždu?“ Sant přikývl. „Myslela jsem si to!“ Na tváři jako by se jí mohl stín úlevy. „Bude to bipolárka. Nebojte se kolego, je to léčitelné, ale to určitě víte. Naštěstí, jinak bych vás musela propustit.“ Sant ztuhl jako by k němu do mozku pronikla až poslední slova. Nevěděl, co je horší, jestli to, že ho označila za maniodepresivního, nebo to, že mu vyhrožuje vyhazovem, jestli ze sebe nenechá udělat blázna a nepodrobí se její léčbě. Bylo to šílené. „Napíšu vám perfenazin, mám s ním výborné zkušenosti,“ vytáhla ze šuplíku zprostřed obalů od KFC recepty. „Používám ho snad už tisíc let.“ Poprvé za celé sezení se usmála. Sant vyšel z primářské pracovny, jako by ho někdo polil studenou vodou. Sekretářka sedící za stolem v předsíni na něj zkoumavě hleděla. Nakonec se rozhodla pro spojenectví. „Tak co? Perfen?“ Sant se malinko usmál a podíval se na recept v ruce. „Jo,“ vzdychnul. Napětí trochu opadlo. „Používám ho snad už tisíc let,“ napodobila primářku. Oba se zase usmáli. „Kdoví, jestli ho neužívá i sama?“ Sant myslel na to, že jestli nevyužije primářčinu pomocnou ruku, může přijít o práci a možná i o zdravý rozum. Byla fikaná. Naznačovala mu, aby si dal chvíli se ženskýma

229

pokoj. Proč právě teď, když se objevila Berenice?! A co když si nedělala srandu? Psychiatr přistoupil ke stolu. „Tady máte, nechte si to,“ podal sekretářce recept na perfenazin. „Jak myslíte,“ vzala si ho a strčila do speciálního obalu. Sant si všimnul, že jich tam má plno. „Vidím, že nejsem sám.“ „To teda ne.“ „Co s nima děláte?“ „Dávám je jedné ženě, je to věštkyně. Nemusím pak platit. Nic ve zlém, pane doktore, ale někdy je lepší než psychiatr.“

5. Mário pochodoval sněhem vyšlapanou cestičkou a nevšímal si mrazu lezoucího za nehty. Větrovkou měl rozepnutou, ale rozpálený touhou zimu nevnímal. Stopy, které ve sněhu zanechal, připomínaly velký otazník. V téhle chvíli znal odpověď jenom na jednu otázku. Kolik žen je potřeba, aby vás sex přestal bavit? Stačila jedna a nepřestal ho bavit jenom sex, ale celý život. Zamyšleně kráčel sněhem. Kdyby potkal sám sebe z doby před půlrokem, nebyl by se poznal. Pokračování stop bylo jakoby zrcadlovým obrazem toho, co se nejdřív zdálo jako otazník. Odpověď na otázku, kterou v sobě skrýval, ho vracela k původní otázce. Mohla za to Berenice. Člověk nacházející smysl svého života se chová jako smyslů zbavený. Sant se dosud nesetkal se zajímavější ženou. Ani Stella se jí nemohla vyrovnat. Na chvilku se zastavil a zamyšleně pozoroval zapadající slunce oslepené pouličními lampami, které ztratilo okrouhlý tvar a změnilo se v impresionistickou šmouhu nad obzorem. V tu chvíli si na zemi všiml hromádky nedopalků napůl vykouřených cigaret. Bylo to místo, kde před půl hodinou nervózně postával a kouřil při čekání na to, až se Berenice objeví v okně. Začátek jeho cesty, ze kterého před chvílí nervózně vykročil. Tápal v kruhu, zabloudil na malé sněhové pláni mezi domy jako polární badatel ve vichřici. Cestička, kterou vyšlapal ve sněhu pod okny Berenice, se uzavřela. Dva otazníky, postavené proti sobě, získaly tvar obrovského srdce.

6. Napětí před koncertem viselo ve vzduchu. Mário postával ve vestibulu a nedočkavě přešlapoval z nohy na nohu, Leopold čekal u stolu s rautem na skleničku šampaňského. Psychiatr vytáhnul kamaráda, aby mu ukázal Berenice, která vystupovala v komorní úpravě Mozarta pro cello, housle a klavír v koncertním sále v zámečku nedaleko za městem. Spisovatel se však na Santův vkus nalíval alkoholem příliš rychle.

230

Doktor si v rukou nervózně pohrával s kyticí růží. Najednou si všiml, jak se k němu blíží povědomý páreček. Byla to Ivon s manželem. Poslední půlrok na sebe neměli štěstí. Mohl předpokládat, že přijdou, v zámečku se sešla celá smetánka. Ivon měla na sobě černé plesové šaty decentně ozdobené lesklými flitry. Ani kvalitní střih nezakryl, že po porodu trochu přibrala, byla jako mírně rozmazaný obraz sama sebe, ne nepodobná obrazům, které Sant viděl několik dní po povodni v zaplavené galerii. Ivon, nerestaurovatelné dílo vysoké hodnoty. Její manžel skrýval pod tenkou slupkou smokingu velké napětí a vyčerpání. Jeho pohyby byly pro pozorné psychiatrovo oko nepřirozené, tělo měl ztuhlé. Navenek však působil nevýrazně klidně, jako kdyby bral uklidňující léky. „Pamatuju si, že jsme se už jednou někdy takhle potkali, vzpomínáš si?“ poznamenal Máriův bývalý spolužák Řezník, když se prokousali přes povinné fráze. „Myslím, že ano,“ opatrně přisvědčil Sant. Bylo to před několika lety. V den, kdy definitivně ukončil svůj milenecký vztah s Ivon. Poslední souloží. „Není to zvláštní? Jak se všecko opakuje,“ tvářil se chytře podnikatel. „Liší se jen detaily, tenkrát jsem kytici nesl já. Ivon ji má usušenou doma ve váze. Viď?“ Ivon přisvědčila. „A vlastně, pro koho jsou? zeptala se zvědavě. „Au!“ nervózní Sant se v té chvíli píchl o trn jedné z růží. Naštěstí se přivalil Leopold. „Představíš nás?“ upíral chlípná očka na Ivon. „Můj bývalý spolužák, Vlado Řezník, toho času úspěšný podnikatel, a jeho manželka, Ivon. Před časem pracovala u nás na psychiatrii jako sestřička. Leo Havran, spisovatel.“ Potřásli si rukama. „Hodně jsem o vás slyšela,“ řekla Ivon. „I když sama jsem nic nečetla.“ „Nic si z toho nedělejte, nejste sama.“ „Prý jsou vaše díla dost krutá. Říká se, že v nich někdy ubližujete dětem? Nechápu, co můžete mít ze sadismu?“ Mário při téhle otázce ztuhnul. Děsil se, co Leo odpoví. Spisovatel netušil, jaké problémy si Ivon vytrpěla s dítětem. Leopold se usmíval od ucha k uchu. „Co z nich mám? To je jednoduché... sadisfakci,“ odvětil. Mário se musel zasmát. Leopold začal balit Ivon. Nebylo to však tak okaté. Jak ho Sant znal, věděl, že se bude nejdřív snažit zesměšnit jejího manžela, a celkem to Řezníkovi přál. V další chvíli se Leopold opravdu otočil k podnikateli a předstíral zájem. „V čem to vlastně podnikáte?“ „Jsem majitel firmy Eleoidip,“ ramenatý muž vytáhl vizitku. „To mi nic neříká,“ řekl spisovatel. „Děláme věci pro lidi.“ „Takže rejžujete na státních dotacích,“ uzavřel. „Ve které jste straně?“ vyzvídal. „Nejsem v žádné straně, ale v Hnutí,“ ohradil se Řezník. „A nevím, čemu říkáte rejžování? Postavili jsme například přehradu za městem, loňské povodně by se neměly opakovat.“ „Byla to opravdu katastrofa,“ poznamenal smířlivě Sant v naději, že je od sebe odtrhne. „Myslíš, že by se to opravdu mohlo opakovat?“ zeptala se ho Ivon a v jejím hlase zazněl strach. Mário přestal očima hledat ve vestibulu Berenici a podíval se na bývalou milenku.

231

Manželství a hlavně mateřství ji změnily. Teď se zdálo, že se opravdu bojí, aby se řeka znovu nekontrolovatelně nevylila. Že by Řezník postavil přehradu jen kvůli Ivon? S něčím takovým se opravdu nemohl srovnávat. Utěšovalo ho aspoň to, že mu tam chodí přetahovat jiné krasavice. „Jestli je přehrada taková jako vy,“ píchnul Leopold prstem do podnikatele, „tání ledu stejně nevydrží.“ Řezník ve tváři zčervenal a vystartoval po o hlavu menším pupkatém spisovateli. Leopold se postavil do boxerského postoje. Bitku zastavila Ivon, která Řezníka chytla za ruku a zasyčela: „Ještě i tady mi musíš dělat ostudu!“ Řezník ji nejdřív odstrčil, ale potom jako by si uvědomil, co udělal, a zkrotl. „Promiň,“ řekl Sant. To překvapilo Ivon asi nejvíc. Hned se však vzpamatovala a odtáhla manžela bokem, až se nakonec ztratili v davu. „Nikdo neví, co se stane, až roztajou ledy!“ křičel za nimi opilý Leopold. Byl zpocený a oči mu divoce planuly. Ozval se gong, který třemi údery ohlásil začátek koncertu. Leopold, nasměrovaný Santem, se usadil do poslední řady židlí. Když se šum v sále utišil, vešli na pódium hudebníci, vedeni prvním houslistou. Byl to místní komorní orchestr, ozval se potlesk. Sant je napjatě sledoval, i když věděl, že skladba Berenice je na programu až jako druhá. Sonáta začala razantně zvuky hobojů s doprovodem úderů na činely. Potom melodie přešla do mírnější části, kde kontrovaly housle a violoncella, tempo se zrychlovalo. Bylo to fascinující. Ale hudebníci, kteří právě nehráli svůj part, se navzájem s výrazem nudy kontaktovali pohledy nebo jimi bloudili po divačkách v hledišti. Sant si všiml, že jedině soustředěný hráč prvních houslí podvědomě klade prsty na struny nástroje, který měl položený v klíně. Srdce psychiatrovi jemně ševelilo, na hrudi se mu rozlévalo příjemné teplo, šíje naproti tomu jemně mrazila. Rozechvělý touhou, vnímal hudbu se vším, co k ní patřilo. Skladba skončila v razantním allegru a sálem zaburácel potlesk. Hudebníci se důstojně poklonili a odešli. Leopold se nepokojně ošil na stoličce. Na podium vyběhli zřízenci a začali upravovat partitury. Přestože tvořili jen obsluhu, byli i oni oblečeni v elegantních fracích s bílými motýlky. Zvedaly židle jednu na druhou vzhůru nohama, přesouvali stojany s notami na stranu. Dělali místo pro klavír, který měl spolu s violoncellem a Berenice hrající na housle pokračovat v Mozartových melodiích. Leopold se znovu ošil, potom se postavil a shrbený se okolo Santa prodíral ven. Psychiatr ho chytil za sako. „Počkej, za chvíli to začne,“ zašeptal. Byl zvědavý, co mu řekne na Berenici. Snad čekal, že odhalí trhlinu v jejím odmítání. Spisovatel se na něj ale podíval nepřítomným pohledem. „Hned jsem zpátky, potřebuju se napít.“ „Nebuď jak malej.“ „Dej mi pokoj, radši půjdu. Když v hospodě zvedají židle, je čas odejít.“ Santovi bylo jasné, že je tak trochu mimo, vypil toho moc. Možná by ho byl ještě přemlouval, ale hudebníci se už začali trousit na podium. Nejdřív přišel klavírní virtuóz, dlouhán v brýlích a s vlajícími vlasy. Lidé mu tleskali a on

232

se klaněl. Leopold se ztratil za dveřmi. Potom přišla Berenice. V dlouhých černých šatech na hrudi rozdělených sytě zeleným pásem látky až na zem. Vypadala étericky jako samotná múza. Potlesk byl ještě hlasitější, přestože hvězdou večera měl být klavírista. Santa dívka zaujala natolik, že si příchodu violoncellisty ani nevšiml. Trojice se usadila a spustila první takty známé melodie. Berenice kontrovala všeobjímající melodii klavíru medovým a jedinečným hlasem houslí, který se vznášel nad posluchači. Sant se ani nehýbal, bál se, že zašustí kyticí a prolomí kouzlo, které vzniklo. Klavírista, který hrál bez not, jen tak zpaměti, se sotva vešel za klavírní křídlo, nakláněl se z boku na bok, jako by nedosáhl na černé klapky, na krku se mu napínaly svaly ve vrcholném nasazení. V obzvlášť rychlých pasážích jako by mu klávesy nestačily a on rukama vyběhl do stran, a¨zatímco zvuk klavíru nahradily smyčce, pokračovaly jeho prsty vteřinu setrvačností ve hře na klaviatuře visící ve vzduchu (a zvedající se v jeho představách obloukem k obloze). Najednou se do znějících tónů přimísily vysoké elektronické zvuky. Zněly hlasitě, až hudebníky přehlušily. Byla to stejná melodie, ale jakoby v rychlejším tempu. Santovi až za chvíli došlo, že je to mobilní telefon, který shodou okolností právě hraje karikaturu skladby v koncertní síni. Lidé se po sobě nenápadně ohlíželi, hudebníci profesionálně hráli dál. Mário přemýšlel, jestli to není něčí záměr. Podezříval Havrana, ale nakonec se vztyčila širokoplecí postava podnikatele Řezníka. Šel uličkou se zvonícím telefonem v ruce, a přestože z jeho strany nešlo o záměrnou provokaci, přikryl mobil dlaní, ale nevypnul ho. Nedalo se říct, jestli z arogance, nebo hlouposti. Naštěstí hudebníci představení ukončili a do ticha zněly už jen vzdalující se tóny vyzvánění, jako by tahle tónina souboj melodií vyhrála. Za chvíli skončila uprostřed motivu i ona, zakončená mužovým razantním: „Prosím?!“ Ozval se potlesk, který všechno přehlušil a vrátil pozornost do koncertní síně. Sant si vzpomněl na květiny a vydal se doprostřed lidí stojících na pódiu. Většina gratulantů směřovala ke klavíristovi, a tak se dostal na řadu u Berenice poměrně brzo. Podal ji květiny a oba se políbili na tvář. Všechno šlo, jak plánoval. Věděl, že ženy jsou nejzranitelnější v takových mezních situacích, vyvedené z míry mu vždy podlehly nejsnadněji. Chtěl říct připravená slova, ta mu ale na chvíli uvízla v krku. Polibek s Berenicí byl jako kus ledu. Jeho zkušené oko nezachytilo v jejích očích a v pohybu ani náznak zájmu. „Můžu vás pozvat na večeři?“ „Je mi líto, teď nemám čas. Možná někdy jindy,“ její úsměv byl jen zdvořilý. „Můžem si skočit do KFC? Nezdržím vás.“ pokusil se zoufale, ale hleděla na něj stejně nechápavě jako on na ni. Na tohle mu už ani neodpověděla. Nebyl už jako figurína bez tváře. Vypotácel se ven. Leopold na něj mával od baru. „Tak co?“ Začal mu vykládat všechno, co se událo. „Kamaráde, je to jasný,“ krknul si. „Je úplně frigidní,“ ukončil jeho vyprávění Leopold. Mário si nebyl jistý, jestli v tom hlase nezazněla škodolibost. „I tak ji dostanu,“ Sant rozzuřeně zatínal pěsti. „Pojďme!“ Nedbaje spisovatelových protestů, vypochodoval s ním na parkoviště k autu. Leopold zahodil na zem prázdnou skleničku od šampaňského, kterou jaksi zapomněl v ruce, a nasedl.

233

Kola zahrabala, štěrk odletoval na všechny strany a zanechával škrábance na metalízách okolo stojících limuzín. Vyrazili na prázdnou silnici vedoucí k městu. „Já té ledové královně ukážu!“ opakoval se zaťatými zuby Sant. „To nebude tak jednoduchý,“ odpověděl Leopold, který se pohodlně rozvaloval na sedadle a hlava mu padala na prsa, i když se ji snažil přidržovat rukou. Jazyk se mu pletl. „Nikdo neví, co se stane, když roztajou ledy,“ řekl a definitivně usnul. Sant s plynem na podlaze spřádal v duchu nové plány a vrčení motoru po hodinovém koncertně znělo jeho uším jako vážná hudba.

7. Čas byl najednou jako vysoký chorál kleštěnců v chrámě. Mário sledoval nad skleničkou v přímém přenosu, jak se maškara šera zaťala do města. Jazyk měl ještě těžší než hlavu. Neoholené strniště na bradě ho svíralo kolem krku jako černá ruka. „Jdu se vychcat,“ řekl Leopold a vstal z křesla naproti. Sant ho nevnímal. Opilý muž se na křivých nohách potácivě vydal na záchod. Uběhly dva měsíce a psychiatr byl na dně. Nejdřív ho spalovala jen touha, později beznaděj. Pomalu se měnil. Myslel, že je to kvůli Berenice, pravdou však bylo, že toho na něj už bylo moc. Pohár přetekl. Zašel za dívkou několikrát po koncertě, snažil se s ní sblížit, použil všechny čestné i nečestné triky. Pánbůh mu byl svědkem, že uměl skloňovat svádění v osmi pádech jako nikdo jiný a ten poslední byl jeho specialitou. Byl to Santův pád. Jenže tentokrát nezabral. Toužil, aby se před ním slastně natáhla a podívala se mu do očí zasněným pohledem. V tu chvíli by už věděl, že je jeho. Hodiny a hodiny sledoval skrz okno z ulice, jak Berenice ve svém domě cvičí aerobik, jak se její ladná postava ohebně poddává jeho pokynům. Když prošel peklem svůdcovských triků, odhodil masku a ke všemu se jí přiznal, vyznal se z celého života, lží, šibalství, ale hlavně se přiznal k lásce, kterou k ní cítí. Nestál jí ani za to, aby ho ponížila, ani aby ho zneužila. Pragmaticky ho přehlížela. Růže, které jí posílal, nosila na hřbitov ke hrobu svojí babičky. Bolest v duši dokázala přežít i dvě láhve whisky. Marně hledal způsob, jak ji přehlušit. Slyšel, jak Leopold přerušovaně močí do záchodové mísy. Naposledy potáhl z cigarety a uhasil ji v dlani. Bolelo to jako lobotomie, snesl by cokoliv, jen aby se smutek z duše ztratil. Pomohlo to však jenom na chvíli. Leopold se vrátil a posadil se naproti němu. Břicho mu volně viselo přes kalhoty. Od té doby, co mu rakovina přebrala Emu, zpustl. Kdysi elegantní bonviván se prochlastal do poslední buňky těla. I za to mohl. Sant sledoval jeho ohyzdnou tvář, měl chuť se poprat. „Určitě si teď říkáš, jak jsem ošklivej,“ Leopold upil z piva. Nahnul se dopředu, až Santa ovanul jeho opilý dech. „To ze mě udělaly ženský,“ zašklebil se na něj zažloutlými zuby. „Ani nevím, jestli spíš ty, který mě opustily, nebo ty, který zůstaly.“ Napil se z láhve a hlasitě si krknul. Bože, jak hluboko jsem klesl. Ožírám se s jedním ze svých pacientů, pomyslel si Sant.

234

Na obytném bloku naproti viděl rozsvícená okna jako obrácené kartičky pexesa. Měl pocit, že oba s Berenicí už ukázali svoje karty, které se ale neshodovaly. „Co mám dělat?“ zeptal se po chvíli. Touha poprat se ztratila, položil si tvář do dlaně. Popálenina od cigarety pekelně bolela. „Kašli na ni,“ odvětil spisovatel bez zaváhání. „Nemůžu,“ vzdychl Mário po chvíli. „To ty nepochopíš,“ slova byla těžká jako relativita. Miluju ji... dodal v duchu, a to bylo zatím relativně těžké. „Měl by ses vypsat.“ Leopold naznačil ve vzduchu obscénní gesto onanie. „Proč?“ Mário si zapálil miliontou cigaretu. „Psaní je přece psychiatr psychiatrů. Tos nevěděl?“ popíchl ho opilec cynicky. Mlčeli. Po chvíli Mário v polovině cigaretu uhasil. I když nekouřil, měl pocit, že z jeho plic vychází při každém výdechu stopa kouře nebo popela. Pomalu budu jako prašivka, pomyslel si. „Tys mi nikdy neodpustil, že jsem ti přebral Janellu,“ konstatoval nahlas. Leopold se jen suše zasmál. „Co mám dělat?“ zeptal se Sant ještě jednou. Leopold namísto odpovědi popošel ke knihám v rohu a několik jich hodil na stůl. Sant viděl na všech jméno Leopold Havran. „Čti a uč se.“

8. Psychiatr zaparkoval auto na náměstí a zamyšleně se procházel městem po břehu zamrzlé řeky Pád. Na některých místech bylo vidět otevřenou hladinu jako zranění, věčné plynutí pod povrchem. Nabral do popálené dlaně kousek chladného sněhu. Byl rád, že zatáhnul za ruční brzdu a podařilo se mu na chvíli odpoutat od Berenice, teda aspoň fyzicky. Kdyby nebylo Lea, byl by znova stál na stráži před jejím domem jako každý den. Jenže ani Leopold nic nezmohl proti osudu. Proti němu kráčela po chodníku Kim. Jsou místa, kde se lidé potkávají nějak víc. Nikdy byste se nepotkali s takovým množstvím lidí, jako když se stáhnete do samoty na procházku k řece nebo s milenkou do kavárny, kam „nikdo“ nechodí. Na druhou stranu nikoho nepotkáte na chodbě domu, když si zabouchnete klíče od bytu nebo když se na výpadovce za cizím městem potřebujete zeptat na cestu. Kim měla přes rameno přehozené brusle a vesele na něj z dálky mávala. Polovinu obličeje jí zakrývala čepice a šála, zbytek brýle. I tak ji měla mrazem zbarvenou zdravě do červena. „Věděla jsem, že tě tady potkám!“ řekla sebejistě. Lehce se políbili. Nikdo z nich nekomentoval, že ji za poslední dva měsíce jaksi nestihl zavolat. „Jsem nějaká hladová. Dala bych si něco na zub.“ Sant narážku ignoroval, nemohla o mouchách nic vědět. Nebo ano? „Co ty tady?“ zeptal se nezávazně. Za jejími zády zářila nedaleko reklama na KFC, doufal, že se neotočí. „Nedělej, víš, že tudy chodím každý den bruslit ke hrázi.“ „To vím,“ zamlouval to Sant. „Myslel jsem, žes odjela na lyže.“

235

Rozběhl se nezávazný rozhovor. Věděl, že Kim (která si jistě myslela, že ji šel naproti) každou chvíli pochopí, že už je dávno odstavená na vedlejší kolej. Počítal minuty, i když netušil, kolik je na to třeba času, od náhodného setkání po totální krach. Nedokázal a ani nechtěl tomu zabránit. „Co je s tebou?“ zeptala se najednou. „Jsi nějaký divný.“ Otevřel pusu, chystal si v duchu nějakou milosrdnou lež. V tu chvíli zpozoroval Berenici s černým pouzdrem od houslí, jak nedaleko kráčí směrem do centra, oddělovala je jen řeka. Mário dlouho nepřemýšlel, zapomněl na všechna svoje předsevzetí. Považoval jejich náhodné setkání za znamení. Most byl v nedohlednu. Sklouznul se po břehu na led. Rozběhl se po řece na druhou stranu. Kim tlumeně vykřikla. Nohy se mu smýkaly do stran, rukama udržoval rovnováhu, ozývalo se zlověstné praskání. Na některých místech byl led tenký natolik, že pod ním bylo vidět tmavou řeku. Zaskočená dívka nebyla schopna pohybu. Najednou si vzpomněla na Santova půl roku stará slova: „Přejdu i po hladině vody.“ Svíravý pocit v žaludku, který měla od chvíle, kdy ho zase uviděla a který považovala za hlad, se změnil v nesnesitelné křeče.

9. Berenice objímala v podpaždí černé pouzdro na housle jako dětskou rakvičku. Nenápadně ji sledoval uličkami, vzdálený jen několik kroků, hltal každý její pohyb. Vracela se pravděpodobně ze zkoušky na konzervatoři. Doběhl ji těsně předtím, než se ztratila za rohem. Vlastně až teď mu došlo, že se v řece mohl utopit, kdyby ztratil led pod nohama. Schovaný za padajícími vločkami sledoval, jak kupuje v obchodě potraviny, ovesné vločky a zdravou vodu Vitalis. Potom si vedle v butiku vybírala spodní prádlo nejlepší kvality. Překvapilo ho, jak se ledová odměřenost z její tváře ztratila a ona vášnivě projíždí dlouhými prsty po krajkách, zkouší pružnost kalhotek a podvazků jako virtuóz natažení strun violoncella. Pro koho se parádí? Žárlivost byla to poslední, co v téhle chvíli potřeboval. Vyšla z obchodu a on ji tajně špehoval zpoza rohu. Prošli spolu celou hlavní ulici, sníh mu hlasitě chroupal pod nohama. Nahlížel do stejných výkladů jako ona, a zatímco si prohlížela nové partitury (nakonec koupila jen kalafonii), odskočil koupit náušnice, na které se dívala ve výkladu klenotnictví. Byly to jednoduché obloučky matného stříbra. Stačila vteřina a v představách viděl, jak jí dokonale padnou. I on by ji chtěl takhle padnout. Došli v tandemu na náměstí (pohledem zkontroloval svoje auto, jestli je v pořádku) a ona zamířila do kina. Koupil si sám rychle poslední lístek a vběhl do sálu ponořeného do tmy. Jeho sedadlo bylo v první řadě, tiše se posadil, tušil Berenice někde za sebou a pozorně sledoval romantický film. Tvář měl ozářenou nadějí a blikajícím plátnem, které bylo přímo před ním. Postavy byly obrovské a zároveň ploché, tyčily se nad ním jako božstva v pohanském chrámu. Dokonce i titulky byly větší než jeho hlava, přeplněná myšlenkami. Nenápadně se podíval za svá záda do hlediště a hledal Berenici. Z nehybných diváků šla hrůza, hypnoticky hleděli do prázdna. Měl pocit, že kdyby se postavil a mával rukama, dívali by se dál skrze něj. Otočil se zpátky k filmu, který si Berenice vybrala. Pozorně naslouchal

236

prázdným replikám postav v naději, že odhalí slůvko, které mu odemkne její srdce. Svíral v dlani náušnice, prsty přejížděl po sametovém víčku krabičky. Na plátně řekl muž ženě: „Nemáme to lehké.“ Potom se políbili, nic víc. Cítil se podvedený, ale i tak ta slova opakoval jako mantru. Plný zoufalství si předsevzal, že jí je zkusí v příhodné chvíli říct. Z kina se mu podařilo vyjít až mezi posledními. Byla už daleko vepředu, a tak se rozběhl. Prodíral se mezi spokojenými tvářemi diváků, kteří si myslí, že film končí happy endem a ne závěrečnými titulky.

10. Přiblížil se, až když na ulici osaměli. Berenice se zastavila na přechodu pro chodce, a to mu poskytlo výhodu. Dělilo je jen pár metrů. Při běhu skočil do vozovky, aby si zkrátil cestu. Za jeho zády zakvílely brzdy. V první chvíli se jeho svět jen náhle trhnul stranou, jako když při natáčení filmu nekontrolovaně švenkne kamera, potom se obraz před očima roztočil, rozmazal do chaotických skvrn, ale to nejděsivější teprve přišlo, protože najednou se prudce zastavil. Berenice viděla, jak auto snažíc se vyhnout srážce s chodcem přibrzdilo, dostalo však smyk a vyletělo na chodník. Santa srazilo k zemi rotujícím kufrem. Narazilo do něj z boku tak, že vyletěl do vzduchu. Na tváři měl nepopsatelný výraz odhodlání a zároveň překvapení, ale i určitého odevzdání, smíření. Při letu vzduchem rozhazoval nohama a rukama, otočil se okolo své osy a dopadl do závěje. Hned byl na nohách a oprašoval ze sebe sníh. Auto se zastavilo o pouliční lampu. Berenici nikde neviděl. V momentě byl u řidiče, který v šoku seděl nehybně bez zranění na sněhu vedle auta a mlčky se díval před sebe. Na chodník srazil mladou dívku. Sant popošel k postavě na sněhu. Naštěstí to nebyla Berenice, úleva z tohohle zjištění mu dodala síly, aby reagoval chladně a racionálně. Sklonil se k dívce, i když nebyla při vědomí, tep měla pravidelný, pod zkrvavenými džíny nahmatal ošklivě zlomenou kost. Někdo si k němu přidřepnul. „Chudinka,“ pohladila Berenice dívenku po čele. Dívka na zemi, jako by vycítila její jemný dotyk, a otevřela uslzené oči. „Jsem doktor, neboj se,“ řekl Sant. „Kde tě to bolí?“ „Noha...“ vzlykala. „Ještě něco?“ Zakroutila hlavou. Sant ji pro jistotu zběžně prohmatal. „Nechtěl jsem...“ řekl směrem k Berenici. „Jste blázen,“ zašeptala. „Nemůžu ji nechat ležet na zemi, nebo se nachladí,“ řekl. „Musí do nemocnice, pomůžete mi?“ Kráska přikývla. Společně odnesli zraněnou dívku do Santova auta. Cestou si nepovídali. Černé auto hlasitě klokotalo, hluboce jako termální pramen. Berenice konejšila děvče, které se po cestě rozsténalo bolestí, Sant telefonoval na centrální

237

příjem, že přiveze pacientku. Když ji před nemocnicí vynášeli z auta, jejich ruce se na chvíli dotkly. Objevili se lidi z pohotovosti v pláštích jako vojáci v zimním vzoru bílých maskáčů, naložili dítě na vozíček a oni dva zůstali sami. Cítili se, jako by jim něco z nákladu zůstalo na ramenou. Bolely ho záda od nárazu auta. „Nemáme to lehké,“ poznamenal Sant. „Přestaňte!“ zasyčela. „Něco jsem ti koupil,“ vytáhl z kapsy náušnice. „Zmiz!“ vykřikla a lidé se začali ohlížet.

11. Sant se vzbudil v Havranově bytě s tváří ve zvratcích. Doufal, že jsou aspoň jeho. Nebyly. Hlava ho bolela, jako by mu přímo u ucha zahoukala siréna a sanitka se prodírala do středu jeho mozku. Záda, do kterých mu včera narazilo auto, na tom nebyla o nic líp. Na hodinkách bylo půl jedenácté, do práce se už nevyplatilo chodit. Kam se podíval, byly jen láhve a plné popelníky. Postavil se a kulhavě se vydal do koupelny, cestou zakopl o ležícího kumpána. Starý Havran jen něco zamumlal a převrátil panděro na druhý bok. Studená voda byla jako resekce kostní dřeně. Opláchnul si tvář a podíval se do zrcadla. Někoho mu připomínala. Potom na to přišel. Byl to Leopold. Když se vrátil, Leo v kuchyňce připravoval svoji snídani šampionů: uzenou klobásu s chlebem, a v konvici bublala voda na čaj. „Magorák pro magory,“ řehtal se se zaťatými zuby a podal mu horký hrneček. Potom víc než hodinu mlčky seděli naproti sobě a bolestně srkali horkou břečku. Na léčbu v blázinci už každopádně bylo pozdě. „Takhle to dál nejde,“ řekl Leopold. „Jdem k věštkyni,“ zavelel. Sbalil do kapsy nedojedenou snídani a šlo se. Mário ho následoval jako loutka. Probral se, až když nasedli do auta. „A tohle je kurva co?“ Leopold vytáhnul zpod zadku láhev, kterou přisednul. Byla to Vitalis, kterou tam včera zapomněla Berenice. Chtěl se hned napít. „Dej to sem!“ vytrhnul mu ji Sant z ruky a strčil do kapsy. Auto se rozjelo na druhý konec města. Mário řídil jako orangutan s hlavou v implozi. Bylo to ještě složitější než řídit ožralý. Leopold celou cestu nadával, auta za nimi troubila. Zastavili před domem, kde bydlela věštkyně. Byla to betonová kostka z prefabrikovaných panelů. „Který je to zvonek?“ zeptal se Mário, na očích měl tmavé brýle, které si odmítal sundat, i když přes ně ne úplně dobře viděl. „Píšťalová Anna,“ odvětil Leopold. „To jméno jsem už někde slyšel,“ poškrábal se Sant na hlavě. „Je to tvoje bývalá pacientka.“ „CO?! I ona?... Ne, já tam nejdu, ona to nemá v hlavě v pořádku,“ bránil se Mário. Od té doby, co to s ním začalo jít z kopce, se okolo něj bývalí pacienti shromáždili jako žraloci, co ucítí krev. „Jen běž,“ strčil ho Leopold do dveří. „Stejněs jí to do papírů napsal jenom ty.“

238

12 . Otevřela mu malá vyhublá čtyřicátnice s rysy lasičky. Trpěla formou štíhlosti, která z postavy vysaje všechnu ženskost. Nervózně si shrnovala pravý rukáv, Mário si na žilách všimnul stop po vpichách (a ještě něčeho, nenosila podprsenku). Sledovala jeho pohled. „To víte, cukrovka... inzulín,“ pokrčila rameny. Lhala dost nepřesvědčivě. Mohla to být výhoda, ale nemusela. Ještě jednou si ji dobře prohlédl, ale neuměl ji nikam zařadit. Vůbec si ji nepamatoval. Možná vůbec nebyla psychiatrickým pacientem a on jí nikdy neléčil. Zvažoval, jestli jí to říct. Potom si to rozmyslel. I to mohla být výhoda, ale nemusela. „Paní Píšťalková?“ „Píšťalová...“ pokynula mu, aby vstoupil. Její pokoj byl tmavý. Na malém stolečku byly krabičky od léků a mezi nimi rozsypané tabletky. Zapnutá televize běžela bez zvuku. „Bude to za pět set,“ řekla vychrtlá Anna. Zatímco vytahoval peněženku, měl čas prohlédnout si pokoj pozorněji. Vzadu byla postel, starý budík hlasitě tikal do ticha. Na posteli byl položený velký nafouklý gumový člun, a až v něm bylo místo na spaní s peřinami. „Kvůli povodni,“ řekla na vysvětlenou. „Kromě toho mi to dělá dobře na bolavá záda.“ Na zemi byl postavený porcelánový hrníček s trochou nerozpuštěné kávy na dně. Čekal nějakou kýčovitou orientální výzdobu, ale vypadalo to na obyčejný byt ze sedmdesátých let. Zaprášená soška troubícího jelena vypadala v jeho kontextu celkem originálně. Věštkyně si vzala peníze a začala otvírat okna. „Vyvětrám. Máte nečistou auru,“ řekla. „Auru?“ „Jo, a kromě toho smrdíte jako poslední ožrala, pane doktore.“ Takže přece jen pacientka, pomyslel si zoufale. Nebylo však cesty zpět. „Věštíte z kávové sedliny?“ ukázal na hrníček. „Ne, z tabletek,“ řekla a zapálila si cigaretu. Dál se už radši neptal. Mlčky se posadili naproti sobě a ona shrnula tabletky rozsypané po stole na jednu hromádku a přisypala k nim z lahviček další. Barvy a velikost se střídaly. Psychiatr několik „lentilek“ poznal. Minimálně polovinu tvořily léky z jeho oboru, které pravděpodobně paní Píšťalové sám předepsal. Byl tam i perfenazin. Začala je míchat se zavřenýma očima a něco si přitom mumlala. Jak mohl sledovat, doktory doporučené léky používala opravdu poctivě pro svoji potřebu, i když vlastně ani jeden z těch léků neužívala pravidelně. Asi po deseti minutách míchání a zaklínání rozprostřela tabletky v souvislé vrstvě po stole. Čočka a hrách. Podobná slepici vyzobla několik pilulek podle chaotického vzorce. Sant už něco podobného viděl u pacientů těžce závislých na rohypnolu, kteří uměli ve vteřině najít svoji malou zelenou tabletku mezi tisícovkou podobných. Věštkyně zapila prášky zbytkem kávy, kterou vycedila z usazeniny skrz zuby, a sklonila hlavu na prsa. Potom se nedělo nic. Santovi se zdálo, že usnula. Z dlouhé chvíle se díval na kupu farmak na desce stolu před sebou. Upoutalo ho hypnotické blikání němého televizoru. Právě ukazovali záběry z loňské povodně, kterou způsobilo jarní tání. Mnohé z nich poznával, podařené obrázky katastrofy opakovali stále dokola. Ukazovali zaplavené metro, lidi na loďkách a střechách domů. Zaplavenou čtyřpatrovou elektrickou rozvodnu, z které

239

stoupala pára, protože se změnila v obrovskou varnou konvici. Tuleně ze zoo plavajícího po proudu několik kilometrů za městem. Reportáž o občanovi, který potom, co voda opadla, našel v garáži bez střechy sudy s toxickým odpadem, ke kterým se nikdo nehlásil. Šedivé mrtvoly utopenců naskládané vedle vodou nasátých pytlů s pískem. Zničehonic žena začala mluvit. Kdoví, proč ho vůbec nepřekvapilo, že v hrubých rysech vypověděla přesně to, co se mu stalo s Berenicí a vůbec. Mohl jí to všechno klidně vyzvonit Leopold, ale i tak neodolal. „Co mám dělat?“ zeptal se.

*** Musela být opravdu nafetovaná, protože mu v další chvíli navrhla elixír lásky. Bylo na čase odejít. „To myslíte fakt nějaký kouzelný nápoj?“ Nervózně si na stoličce poposedl, nohy měl neklidné, jen se postavit a odejít. „Úplně vážně. Kdo ho vypije, zamiluje se do prvního, koho uvidí, i panna by vám dala svůj věnec,“ odvětila s nadšením, po němž ho přešla všechna trpělivost. V průběhu sezení se dočkal jediného, vyčistila se mu bolavá hlava, začal opět přemýšlet. Tak jako všichni velikáni filosofie začínal skepsí. „Takže takhle vy taháte z lidí peníze?“ Místo odpovědi strčila ruku do krabice od bot pod postelí a vytáhla malou lahvičku. „Na, čuchněte si.“ Sant přivoněl k bezbarvé tekutině. Nic necítil. Mohla to být obyčejná voda. Napadlo ho, že je to všechno jeden velký podvod, tak jak předpokládal. Proč by se však žena jako Anna uchylovala k něčemu podlému? Vzdáleně si uvědomoval, že najednou o ní začíná přemýšlet jako o velmi sympatické a přitažlivé ženě. Která by byla možná ještě lepší než Berenice. S leknutím odstrčil věštkyni ruku. „Jak jí ho mám dát vypít? zeptal se rozhodně. „Začněte přemýšlet, čáry nejsou všechno!“ Znova to byla odporná babizna. „Chcete přijít do ráje zadarmo?“ Natáhl ruku po lahvičce. „Že jste to vy, pane doktore, dám vám slevu,“ odtáhla ruku Anna. „Bude to za pět set.“ „Vždyť jsem vám už zaplatil!“ „To bylo za rozhovor. Léky se platí zvlášť.“ S nápojem lásky vtisknutým ve dlani a plný hněvu a naděje zároveň vyběhl z bytu. „Spal si s ní?“ zeptal se Havrana, když nasedal do auta. Když spisovatel přikývl, znechuceně se otočil.

13. Když skočila zelená, auto se prudce rozjelo. Oba zatlačilo na malou chvíli do sedadel. Havranovi vyběhnul do pusy poslední hlt piva. S fortelem dlouholetého pijáka ho poslal zpátky, kam patřil.

240

„Kam jedem?“ zeptal se nezvykle filosoficky. „Za Berenicí,“ odvětil Mário a zařadil další rychlostní stupeň. „Dobře, kámo, mně zavez do nejbližší hospody, mám žízeň,“ řekl Leopold. „Ne, teď mě už ve štychu nenecháš,“ odvětil. V tu chvíli si vzpomněl na Vitalis. Když zastavili nedaleko domu, kde bydlela, vytáhl láhev zdravé vody bez kalorií a nalil do ní elixír. Leopold ho nedůvěřivě sledoval. „Dobře,“ řekl, když byl hotový. „Podíváme se, co dělá.“ Psychiatr odvedl Havrana na místo, odkud si zvykl Berenici sledovat. Srdce vyšlapané ve sněhu se kvůli včerejší oblevě zdeformovalo, rozmazalo a na několika místech ho pokrývaly malinké kaluže. Berenice za oknem opět cvičila spoře oděná aerobik. „Chvíli počkej,“ přikázal kamarádovi z mokré čtvrti a odešel zpátky k domu. Leopold neodpověděl, jen beze slova zíral do okna. Mário zazvonil u vchodových dveří. Když otevřela, měla na sobě černé elasťáky, přes ně tmavě červená tanga. Na vrchu měla oblečené přiléhavé tričko, mezi prsama propocené, vlasy sepnuté na bocích hlavy do dvou culíků. Od pusy jí šla pára. „Tohle ti včera vypadlo,“ podal jí flašku zdravé vody. Mlčky si ji vzala. „Ta holka, co jsme ji odvezli do nemocnice, je už doma, má se dobře,“ řekl. Neznatelně přikývla. „Ještě něco?“ zeptala se potom. „Ne... to je všecko. Promiň, že jsem otravoval,“ hluboce ji hleděl do očí. Nic neříkala. Přemýšlel nad tím, že nejvíc náš život změní právě banální dialogy. „Sbohem,“ zavřela dveře a zamkla.

14. Mário se vrátil k Havranovi a společně ji sledovali, jak pokračuje ve cvičení. Slabě k nim doléhala rytmická hudba, viděli, jak se jí potem leskne obličej a tváře rudě hoří. Napij se, napij se, modlil se Sant. „Je fakt kus,“ olízl si Leopold rty. I když možná až příliš symetrická, pomyslel si ještě, ale nahlas už to neřekl. Dodávalo to Bereničině tváři trochu umělý výraz. „Má výdrž,“ poznamenal Mário, jako by chválil vlastní dceru. „Jo, je to kobylka nevycválaná. Ta na večeře nechodí, pořád drží dietu, kamaráde. Ale my, my bysme se měli jít něčeho najíst, nebo aspoň napít,“ vedl si pořád svoji. „Takhle může cvičit do rána.“ „Bude to chvilka,“ odvětil Sant. Leopold zklamaně nahmatal v kapse klobásu, kterou vzal z domu. Slunce svítilo, bylo příjemné jen tak stát a vyhřívat se v jeho paprscích. Naštěstí nebyla velká zima, kapky vody padaly ze střech pokrytých sněhem. „Jaké to je, být slavným spisovatelem?“ zeptal se Mário, aby si nějak zkrátili čas. „Vznešené,“ řekl starý muž nepřesvědčivě. Smrděl jako poslední bezdomovec. „Dokud jsem nepoznal Berenici, chtěl jsem bejt tak slavnej jako ty.“

241

Od pusy jim už nestoupala pára, některé pupeny na keřících dokonce předčasně rozkvetly, blížilo se jaro. „Výmluvy. Nic ti nebránilo.“ „Ale jo, na tebe nemám, nejsem dost prohnilej.“ Vytáhl cigarety a mlčky společníka pobídl posunkem. „Jenže to je omyl, chlapče.“ Leopold odmítl cigaretu a místo toho vytáhl z kapsy svoji svačinu. „Nejsem zkaženej proto, že jsem umělec, ale snažím se být umělec, abych mohl být zkaženej.“ Na chvíli se odmlčeli, spisovatel se s chutí zakousl do uzené klobásy. „Takže umění je vlastně být sám sebou?“ „Tak nějak,“ přisvědčil s plnou pusou. Santovi se v hlavě znova opakoval film jeho života. Od prvního setkání s Berenicí až po dnešek. Znova se viděl tisíckrát ponížený, v duchu počítal, co všechno udělal pro to, aby ji získal. Miloval ji jako nikoho v životě, možná až moc. Kvůli ní byl ochotný se změnit, ale ona ho zavrhla. Snažil se být někým jiným, takhle nikdy nemohl být umělcem. „Dívej,“ drcnul do něj Leopold. „Vypila ji.“ Oba sledovali, jak zpocená, v tangách zaklonila hlavu a vysála najednou celou láhev Vitalis jako poušť dešťovou kapku. Byl čas. Sant vykročil ke dveřím, všechno jako by se zpomalilo, každý krok byl namáhavější než ten předešlý. V hlavě se mu však jakoby naráz vyjasnilo. Uvědomoval si, že jakmile Berenice elixír vypije, bude nadosmrti jeho, ale on navždy ztratí šanci, aby se do něho zamilovala sama od sebe. Cítil se najednou místo výhry podvedený, touha se v něm změnila v hněv. Kdesi uvnitř najednou odmítal zaplatit za lásku... láskou? V půlce cesty se zastavil. Když pro lásku uděláme všechno, může se opravdu ztratit. Kim měla pravdu. Vydal se zpátky k Leopoldovi, který s nedojedenou klobásou a chlebem v jedné ruce močil mezi keře. Pohyboval pánví jako tanečník samby. Zpěněným proudem moči se snažil kostrbatě napsat do sněhu svoje jméno. „Zkus zazvonit nejdřív ty,“ řekl Sant. „Já?“ Sant dosud nikdy nezažil proklatě velkou lásku, lásku tak velkou, až se změní v nenávist. Oklamal každého, dokonce i sám sebe. Ve skutečnosti byla jeho zamilovanost jen ješitnost. „Ukaž se!“ Místo toho, aby přiznal pravdu, provokoval. „Zatím jsem o tobě četl, o tvých kouskách, ale nikdy jsem tě v akci neviděl, a kromě toho, víš, mám výčitky... za Janellu,“ lhal Sant. Leopold byl najednou nesmělý a ošíval se. Drsná maska na chvíli zmizela. „Ale...“ Sant ho postrčil směrem ke dveřím. Spisovatel si jednou rukou neobratně zapínal poklopec. Přede dveřmi ze zastavil, zdálo se, že by se nejradši vrátil, ale něco ho nakonec zadrželo. Vytáhl cigaretu a na druhý pokus ji zapálil, vyfoukl kouř a nakonec krátce zazvonil. Santovi se na tváři usadil sardonický úsměv. Nenáviděl ji. Když Berenice láskou opovrhuje, ať má proč, řekl si.

242

Otevřela polonahá, tak jak cvičila, štíhlá silueta byla v osvětleném obdélníku dveří jako vyřezaná. „Nedáte si něco na zub?“ zeptal se Leopold. Světlo zpoza jejích zad ho oslepovalo. „Pojď dál,“ viděl, jak jí chladem, který zavanul skrz dveře, ztuhly pod tričkem bradavky. „Abych se představil...“ řekl. „Leopold Havran, ten spisovatel,“ přerušila ho. Havranovi, který zapomněl cigaretu v ruce, odpadl kus popela na koberec. Hlas měla hluboce jemný a sladký, jako bývá lehká opilost.

15. Kim chodila bruslit každý den. S walkmanem na uších dokázala aspoň na chvíli zapomenout na Santa. I když si namlouvala, že je nad to povznesená, chodila kolem řeky Pád pokryté ledem svojí cestičkou k přehradě a tajně doufala, že psychiatra znova potká. I přes to, jak ji odkopnul, ho nedokázala nenávidět. Z tajícího sněhu na stromech odpadávaly maličké kousky vloček. Obleva zněla jako cupitání drobných zvířátek. Hledala chybu v sobě. Cítila se neschopná a bezmocná. Bílé brusle s vyleštěným ostřím se jí na rameně houpaly jako závaží kyvadlových hodin. U přehrady se posadila na opuštěnou lavičku a přezula se do baletních bot podbitých obrovskými žiletkami a s okopanými špičkami. Z dálky se ozývalo nejasné skřípání a praskání, jinak bylo všude ticho. Nasadila si na uši sluchátka a pustila Mozarta. Elegantně docupitala na led a vbruslila mezi stěny nádrže. V duchu si opakovala: Nemyslet na Santa, poslouchat hudbu, těšit se z pohybu. Kašlat na muže i na lásku. Cítila na tomhle místě povznášející pocit, jako by měla obejmout celé město, celý svět. Vykrajovala ostrými čepelemi na botách v ledě obloučky ve tvaru malých otazníků, které se protínaly při troše fantazie do množství malých srdcí.

16. Sant skrz okno sledoval, jak vešli do pokoje a začali se líbat. Mělo by to bolet, ale nebolelo. Potom ji Leopold přilehl. Sant cítil zvláštní uspokojení, lehkost jako při volném pádu. Berenice před ním ponižujícím způsobem souložila s ohavným satyrem. Nohy měla nahoru jako obrácená stolička v koncertním sále, a zatímco břichatý muž přirážel, ona se živočišně (dieta nedieta) cpala uzenou klobásou, kterou pevně svírala v ruce. Zvrácené potěšení z pomsty Santa pohltilo natolik, že pozapomněl, jak jí ještě před chvilkou nadevšechno miloval. Po bezuzdném milování zůstala Berenice ležet jako plastová panenka s končetinami vykroucenými na všechny strany. Přestože měla okolo úst rozmazanou růž a uzenou mastnotu, vypadala šťastně vyčerpaná, jako by právě porodila. Mário Sant se otočil a pokojně odcházel.

243

17. Mozart ve sluchátkách se dostal do vášnivého tempa a Kim se ze všech sil snažila pohyby následovat hudbu. Dělalo jí to dobře. Ostré brusle se zarývaly do ledu, jako kdyby ho měly rozřezat na malinké kousky. Nechtěla myslet na to, že ji Mário pustil k vodě. Zabraná do pohybu, se sluchátky na uších, neslyšela přibližující se hukot a praskot. Spící příroda se probouzela ze svého frigidního spánku připravená začít na jaře rodit. Neviděla, jak se ledová přikrývka za jejími zády najednou zvlnila, vyskočila do výšky, jako by řece Pád naskočila husí kůže. Řeka se naježila ostrými ledovými krami. Voda přehrazená ledem zavyla bolestí jako prostatik a v další chvíli neodolala stoupajícímu tlaku přílivové vlny. Najednou byla překročena kritická hranice, led oslabený oblevou nevydržel pnutí a celá hladina přehrady se rozsypala jako rozbité zrcadlo, kusy ledu vyletěly do vzduchu. Kim podklouzly nohy a padala na záda, v očekávání tvrdého nárazu zavřela oči. Místo toho ji však objala měkká, mokrá náruč ledové vody, okolo uší jí zahučely bublinky. Pohla se, ale šaty jí hned ztěžkly, do útrob jí pronikl chlad. Vynořila se mezi ledovou tříští, brusle na nohách byly jako okovy. Máchala rukama, aby se vysvobodila z chladného sevření. Křeč byla tak silná, že se nemohla nadechnout. Bojovala z posledních sil. Takhle to přece neskončí, říkala si v duchu. Plavala ke břehu hrozně pomalu. Voda se jí znova přelila přes hlavu, pokusila se jí přemoct, ale neměla dost sil. Znova se potopila. Zadržovala dech v mrazivé tmě. Najednou se její nohy dotkly něčeho pevného. Bylo to dno a znova se jí podařilo odrazit směrem ke břehu. Voda byla stále mělčí. Najednou se už plazila na břehu po sněhu. Po několika metrech zůstala ležet a třásla se. Vtom se přihnala nekonečná vlna ledových ker a velké stoleté vody. Přehrada rezignovala a voda zaplavila město v údolí.

18. Nikdo neviděl, jak se Leopold (v nahotě celý chlupatý) vyprahle dopotácel k ledničce, aby konečně zahnal svůj hlad. Zklamaný ji však zavřel. Byla celá přeplněná plastovými láhvemi Vitalis. Neúspěšně potom otevřel ještě několik skříněk. Samá voda... pomyslel si.

244

Č Á S T D E V ÁTÁ M I L O S R D NÁ LE Ž 1. Spodek vešel na oddělení jako na vojenskou přehlídku. Do detailů upravený, narovnaný, v úsměvu cenil zuby jako chladné kachličky v koupelně. Všichni, co ho znali, však věděli, že jen čeká, kde by vybuchl. Mladé studentky medicíny nebezpečí nezaregistrovaly, opřené o stěnu pokojně štěbetaly až do chvíle, než se zastavil u nich. „Pojďte...“ pokynul a ani nezpomalil. Šoupajíce nohama se vydaly za primářem. Mrkaly jedna na druhou, že je to celkem fešák. (Kožní transplantát po popálení nebylo pod šaty vidět.) Spodek se po několika debaklech trochu vzpamatoval. Stejně jako město po povodni. Žil znova s exmanželkou a získával zpět ztracené sebevědomí. Mezi kolegy říkával: „Já jsem ji taky zahýbal, jenže šikovněji, tak, že o tom nevěděla.“ „Tak, že o tom nikdo nevěděl,“ dodával Sant. Teď měl s medičkami dvouhodinovku cvičení z gynekologie. Jeho krok byl rychlý a energický, z každého pohybu vyzařovala jistota vrcholného manažera. Prošel na chodbě okolo dvou babiček se šátky na hlavách a s růženci v rukou. „Čest práci,“ pozdravil je automaticky a zmizel za dveřmi do operační části. Babky se na něj nechápavě podívaly a potom se přežehnaly křížem. Medičky vešly za primářem do přípravného sálu, kde se maminky připravovaly na porod. Na lůžku ležela žena s obrovským břichem. Primář přistoupil k posteli a gestem přivolal medičky. Vytáhl fonendoskop a přiložil ho na nataženou polokouli. Zahleděl se do prázdna a potom ruku odtáhl. „A teď vy, poslechněte si zvuk srdce plodu.“ Děvčata začala neobratně vytahovat z obalů fonendoskopy a odhrnujíce dlouhé vlasy si je strkala do uší. Potlačovala smích. Komicky nemotorná maminka se na posteli nepokojně ošila. „Je to slyšet jen slabě, musíte najít to správné místo,“ vysvětloval zatím Spodek. Studentky jedna po druhé tiskly chladivé membrány jednoho z nejstarších lékařských nástrojů na teplou pokožku. Překládaly citlivé zakončení z místa na místo jako starci s naslouchacími zařízeními. Hledaly nejlepší polohu a nejistě na sebe pokukovaly. „Tak co, slyšely jste?“ zeptal se netrpělivě primář. Děvčata mlčela. „Tak pohyb, trochu života do toho umírání!“ Jedna nebo dvě snaživky mu konečně přikývly. „Pojďme,“ pokynul opět primář a chtěl se přesunout se studentkami k další pacientce, když se najednou mladá maminka ozvala: „Pane primáři.“ Spodek se otráveně otočil a zamračil se.

245

„Promiňte, že vás vyrušuju, ale jsem zmatená,“ maminka měla slzy na krajíčku. „Slyšel jste srdíčko? Mně řekli, že dítě, teda ten plod, je týden mrtvý. Podali mi už léky, aby mi ho vzali. Teď už čekám jen...“ Zaražený primář mlčky odešel a ona se rozplakala. Na lidech není překvapující zloba, ale občasné konání dobra! M. Ridley

2. Slunečný den sváděl k malému posezení pod modrou oblohou. Sant a Valecký se dohodli, že aspoň na chvíli spolu zajdou na kávu. „Ptal se na tebe Leo, prý se mu vyhýbáš.“ „Nechci o tom mluvit.“ Rozhovor na chvíli uvízl na mrtvé bodě. Valeckému se na čele prohloubila vráska, klikatá jako čára života. „Chvíle jako dneska jsou to jediné, co mi z nemocnice chybí,“ vrtěl se na stoličce gynekolog, který už rok pracoval v soukromé praxi. „Jenže tohle samo o sobě není nemocnice, ale veget,“ opravil ho Sant. „Pořád hůř a hůř se dokážu uvolnit a udělat si přes den přestávku. V ambulanci se musíte umět otáčet, kolego,“ bilancoval Valecký. „Máte víc peněz a zbavil jste se odpornýho šéfa,“ Mário si zapálil cigaretu. „Jo, mám se fajn,“ uznal Valecký. „Nikdo přede mnou nezamyká ultrazvuk.“ „Sestru ale máte jen jednu.“ Valecký se zasmál, musel přiznat, že to je velká nevýhoda. „Co teď děláte?“ zeptal se kamaráda psychiatra. „Teď? Právě něco vyřizuju v pojišťovně, proč?“ odvětil Mário. „Nemyslel jsem právě teď,“ smál se Valecký, který opravdu nepotřeboval znát výmluvu, s jakou se Mário vypařil z oddělení. „Myslel jsem to tak, všeobecně.“ „Zamýšlel jste se už někdy na tím, jak je těžké rozlišit, co člověk říká konkrétně a co všeobecně?“ položil řečnickou otázku Mário. Nečekal na odpověď a pokračoval: „Pracuju ještě pořád s Emou. Věděl jsem, že se ptáš na ni, ale chtěl jsem tě trochu napínat.“ „Jak se má?“ Mário se na chvilku zamyslel a vyvolal si v duchu obraz učitelky, se kterou si osud tak nepěkně zahrál. Nejdřív předstírala neúspěšné těhotenství a potom jí odřezali kvůli rakovině obě prsa. Nebylo divu, že ji to zlomilo a mozek v hlavě úplně pomátlo. Ironií osudu bylo, že Mário jí podával na psychiatrii neuroleptika. Léky, kterými jí léčil, dávaly při biochemických testech falešně pozitivní výsledky na těhotenství. Vypadalo to, že medikamenty bude Ema užívat až do konce života, a bude tak navždycky (falešně) těhotná. Podobalo se to spíš nějaké řecké tragédii než reálnému životu. „Dobře...“ odpověděl Mário. „Myslím, že se traumatem už propracovala.“ „V jednom vás obdivuju, kolego,“ řekl Valecký ohlížející se za vysokoškolačkou, která procházela okolo. „Pracujete s pacienty, kteří vám umírají pod rukama.“

246

Valecký trochu upil z kávy, na chvilku se znechuceně nad její kvalitou zašklebil a potom se přes vršek šálku podíval do Máriovy ztrhané tváře. Únava jako maska překrývala jeho mladost, hluboko vsazené oči vypadaly o dvacet let starší. Investoval do smrtelně nemocných pacientů všechen čas a energii. „Všichni umíráme.“ „A vy jim v tom pomáháte...“ „Jestli se na to chcete dívat takhle, tak ano. Pomáhám umírat. Smířit se se smrtí a zemřít beze smutku.“ „Jde to vůbec?“ „Chce to čas.“ Valeckému se směřování rozhovoru nelíbilo. „Čas?! Vy psychoanalytici při terapii šest let odpočíváte a sedmý rok přetvoříte pacienta k obrazu svému,“ pokusil se odlehčit téma malým výsměchem. Mário však dnes neměl náladu na žerty. „Co byste dělal vy, kdybyste umíral na rakovinu?“ zeptal se Sant, velkoryse přehlížející omyl, že ho označil za psychoanalytika. „Ohó, jaký jste dnes vážný!“ Valecký při výkřiku poskočil na židli. „Představuju si to úplně jednoduše. Nikomu bych nic neřekl. Lidi, které máme rádi, nebudeme zatěžovat vlastním trápením. Žil bych jako doteď. Vždyť si to konečně přiznejme. Donchuanství, dovolím si říct naše donchuanství, je jen strachem ze smrti, v takovém estetickém obalu. Svádím ženy, abych na smrtelné posteli nelitoval promarněného života.“ „Hm, ženy... Jste už potřetí ženatý, měl byste se chovat rozumněji, vést bezpečný život.“ „Žít bezpečně je nebezpečné. Zabíjí to duši. To jsou vaše slova. Ale víte co?! Přestaňme už s vážnými myšlenkami. Dneska se potřebujeme naladit úplně jinak.“ Velevýznamně zdvihnul obočí. „Opravdu?“ „Řeknu vám to, ale nejdřív musím rozehnat vaše chmury. Řekněte, co by vás rozveselilo?“ „Žena...“ řekl po chvilce Mário a souhlasně kýval hlavou. Už jen při vyslovení jednoduché myšlenky se mu tvář uvolnila. „Jenže kde sehnat vhodnou ženu? Tady a teď,“ rozhlížel se kolem sebe. „Máte pravdu, tolik času nemáme, ale...!“ Velevýznamně zvednul prst. „Já stařec shrbený věkem vím, kde vždycky najdu ženu poslušnou mých choutek... ve vzpomínkách. Tak teda Mário, ukojte moji zvědavost, jaká byla vaše první milenka?“ Mário rád přistoupil na pikantně škádlivou hru, i když o svých milenkách vyprávěl všeobecně málo a už vůbec ne proto, aby ukojil zvědavost starého seladona. Najednou si uvědomil, že na svoji první erotickou partnerku v posledních letech skoro nepomyslel. Zapadla pod ostatními nahými těly jako Židovka v masovém hrobě. Byla však stále tam, nezmizela. Sestřička Gabika (o dva roky starší než Mário), která později odešla z nemocnice a dělala sekretářku. Pracoval první rok, sotva se v nemocnici rozkoukával. Dnes si uvědomoval, že byl mladý a hloupý, ale tehdy si myslel opak. Čekala ho atestace, byl bezstarostně veselý jako student na vysoké škole. Gabika byla první, která ho vyvedla z omylu. Vyprávěl Valeckému všechno od začátku.

247

„Jak vás tak poslouchám, tak ona sbalila vás a ne vy ji.“ „Možná. Dodnes si pamatuju, jak jsme leželi po prvním sexu zkroucení v ordinaci na pogumovaném lůžku. Bílé nemocniční hadry rozházené na linu. Stírala si moje spermie z břicha. Nevěděl jsem, co mám říct. Gabika mě předběhla. Řekla mi tenkrát jenom: Tak a teď je z tebe konečně doktor.“ Rozhostilo se ticho. Valecký si v duchu probíral každé slovo mladého kolegy. Mělo to znamenat, že se s někým vyspal poprvé až po vysoké škole? „Pěkný příběh, každý z nás si ho zažil.“ „Myslíte, že všichni doktoři jsou záletníci?“ zeptal se najednou Mário. „Ale ne, to je jenom mýtus,“ nepřemýšlel nad odpovědí dlouho. „Tak potom jsme mýtus i my dva,“ řekl zádumčivě psychiatr. „Co se s ní potom stalo?“ vyzvídal gynekolog, aby nedovolil mladému muži klesnout znova do nádrže plné smutku. „Spletl jsem se.“ Na chvíli zmlkl. „Proč krása nestačí?“ Valecký pokrčil rameny. „O té doby vím, že krásné ženy jsou jako pávi. Mají nádherné oči, ale ječivý hlas. Později se chtěla jen hádat,“ dokončil vyprávění Sant. „Mýlit se je freudovské,“ rozhodil rukama v přirozeně plavném gestu, jako kdyby přejel po oblých křivkách ženské postavy. „Vy dnes ale sršíte vtipem!“ podotkl ironicky Mário. „Pojďte s pravdou ven. Dnešní dopoledne jste si neukradl jen pro mě.“ Valecký zvedl na obranu ruce: „K čertu s vámi psychiatry! Ale dřív než vám všechno prozradím, připravil jsem si pro vás svůj první erotický zážitek. Nemůžete si ho neposlechnout, to by bylo netaktní.“ Sant blahosklonně přikývl. „Proč na tom trvám? Víte, jeden můj starý přítel, kterého nemáte moc rád, a proto ho nebudu jmenovat, teda můj přítel krejčí, má teorii, že první erotické zkušenosti mají v sobě nádech vzrušení, jaký později marně hledáme po celý život. Poslední dobou nad tím hodně přemýšlím. Jako dítě jsem poslušně chodil do kostela, i když dneska by tomu už nikdo nevěřil. Představte si Antonii, kdyby to věděla! Ale na náboženské výchově jsem se seznámil se svojí první holkou. Lucii ani mně ještě nebylo ani patnáct. Úplně náhodou jsme se zapomněli v šatně, tulili jsme se k sobě a zanořili se mezi visící kabáty. Bylo to překvapivě vášnivé. Několik kabátů jsme shodili a potom přistáli na nich. Hladil jsem ji po zádech, nezkušeně jsem jí pod sukní nahmatal zadeček. Bylo to poprvé, co jsem držel v náručí ženu. V puse měla sladkou žvýkačkovou příchuť. Prstama jsem se jí zabořil mezi půlky a našel dírku, do které jsem vnikl. Až po dlouhé chvíli jsem si uvědomil, že to není ta správná!“ „Klasické trauma z dětství. Jak vás to poznamenalo?“ „Nevím, pane kolego, dodnes takhle vyšetřuju panny, co za mnou přijdou do ambulance, a vždycky mi ji připomenou. Takový omyl! Tvářil jsem se před ní jako ověnčený vavříny zkušenosti a potom takovéhle faux pas. Styděl jsem se jako pes. Samozřejmě že k ničemu dalšímu jsme se nedostali. Až po letech jsem si uvědomil, že ona vůbec neprotestovala. Chápete? Ani nemukla. To ve vyšším věku už jsou vybíravější.“ Oba se uvolněně smáli. Zdálo se, že gynekologův plán vyšel. Sant vypadal uvolněnější. Valecký měl pocit, že právě teď je vhodná chvíle vyjít s pravdou na světlo.

248

„Dobře, nebudu to už dál tajit, mám nový objev!“ „Jsem jedno velký ucho.“ Psychiatr se pohodlně opřel a přehodil si nohu přes nohu. Popel z cigarety odklepával přímo do větru. „Sestřička z urologie.“ „Takže urologie!“ konstatoval vesele a velevýznamně Sant. „Věděl jsem, že se vám to bude líbit, ironie, ne?! Dneska mají sestry nahoře u nemocnice mítink, máme se tam sejít.“ „A co Marie?“ připomněl mu Sant manželku. „Mám ji pořád rád (jestli se ptáš na tohle), ale... snad nechceš, abych ti to po pokaždé vysvětloval? Nikdy bych si nemyslel, že se budeš ptát právě ty. Sdílíme společně vášeň pro erotické dobrodružství, nebo ne?“ Valecký si zakládal na tom, že plynule přecházel v dialozích z tykání do vykání a naopak. Říkal, že rozhovory jsou tak vznešenější. „Já nejsem ženatý.“ „Mário, vy mě překvapujete! Najedou mluvíte jako rytíř bez bázně a samohany!“ Smál se Valecký. „Po tom, co se stalo Anastázii a Emě, si už nejsem tak jistý jako předtím.“ Sant najednou zkoumal něco důležitého v dálce. „Leo mi tvrdil něco jiného. Prý se máte celkem k světu.“ „Je to starej ožrala.“ „Vy máte na krejčího ještě pořád zlost, ale oba dobře víme, že to nebyla jeho vina. Nemůže přece za její rakovinu!“ „Máte pravdu,“ Mário svěsil hlavu. „Co je to nevěra? Měl bych to vědět ze všech nejlíp, ale nevím. Věrní poctivci poznají lásku jen povrchně, zato nevěrní v celé její hloubce, ale to je empirie. Nechci se vymlouvat. Mário, uvědomil jsem si, že nevím, co to vlastně nevěra je. Když se s někým vyspíte? Když se s někým líbáte, nebo stačí, když na někoho pomyslíte? Co je to nevěra, Mário?“ „Nevím, ale jak se zdá, manželství je její nevyhnutelnou podmínkou.“ „Manželství, to je zvláštní instituce. Jednou mi ještě přijdete poděkovat, že jsem ji před vámi prozkoumal.“ „Jak můžete podvádět ženu, kterou milujete?“ „Manželství má hodně nepsaných zákonů. Jeden považuju za svůj objev. Proto ho nazývám Valeckého zákonem manželství číslo jedna. Nesmějte se Mário, je to zákon přežití v manželství. Zní jednoduše: Když je vám špatně, musíte se navenek tvářit, že je vám dobře. A když je vám dobře, musíte se tvářit, že je vám zle. V prvním případě proto, že manželství je kompromis, a v druhém proto, aby vám partner chvilku štěstí nepokazil.“ Podíval se, co na to psychiatr. Sant však mávl na číšníka. „Zaplatíme.“ Když se zvedli z ratanových křesel, rozcuchal jim vítr vlasy. Svět byl dnes příjemný, jako by existoval jen pro ně. Šli vedle sebe do kopce směrem k nemocnici. Mlčeli. „Musím si odskočit.“ Valecký zmizel v keřích. Mário ho následoval. Postavil se vedle něj a močil. Byla to zvláštní chvíle mužské sounáležitosti. „Jak se jmenuje?“ „Líza.“

249

„Snad ne Randallová?“ „Přesně ta.“ „Tu nedostanete.“ Valecký prudce zapnul poklopec, překvapený rychlým, ale pevným psychiatrovým soudem. „Počkejte,“ volal za Máriem, který už dál stoupal neměnným tempem do kopce. „Proč?“ „Prostě je to nepravděpodobné,“ řekl Mário přes rameno, ale nezastavil se. „Víte něco, co já nevím?“ „Ne, je to jen instinkt lovce. Vím, na co bych neměl. Je až moc pěkná, okolo se točí hodně chlapů, a jestli si dobře pamatuju, tak je věřící. Až moc.“ Valecký kráčel do kopce už o poznání méně svižně.

3. Antonie věděla, že primář je od ranního setkání se studentkami pořádně rozčilený, a tak dala všechno na porodních sálech do absolutního pořádku. Řádové sestry, které podléhaly jejímu velení, kmitaly jako kuličky na bábině růženci v průběhu nedělní mše. Od té doby, co se jeptišce podařilo vyštvat zvrhlíka Valeckého, měla v duši klid. Primář nebyl ideální, někdy nadával jako pohan, ale byl to člověk, který vyžadoval poslušnost a pořádek. To jí imponovalo. Spokojeně se rozhlížela kolem sebe, kam dohlédla, viděla nablýskané a vydezinfikované nástroje, zelené roušky poskládané puk na puk. Všechno bylo na svém místě. Spodek hřmotně vešel a jeptiška se podvědomě shrbila. Primář si jí v první chvíli nevšimnul, zamyšleně si projížděl prsty pod košilí na hrudi po skrčeném zjizveném prasečím implantátu přilepeném na popálenině. Rána se hojila. „Zavolejte uklízečku!“ řekl najednou. „Ano, pane primáři.“ Sama rychle vyběhla a přivlekla malou tlusťoučkou paní, která sotva stihla uhasit cigaretu ve svém malém přístěnku se smetáky. „Kdy jste naposled myla okna?“ zeptal se klepaje perem o stůl. Všichni přítomní a také romská pacientka, která se právě chystala rodit, se podívali k oknům v hliníkových rámech. Okna nebyla umytá od té doby, co postavili nemocnici. Aspoň tak vypadala. Všichni ale mlčeli. „Tady se nedá žít!“ „Pane primáři, ale ty okna se nemejou, vždyť se nedaj otevřít,“ řekla uklízečka. „Kromě toho tam hnízděj vlaštovky, bylo by to zbytečný, hned je ušpiněj.“ Primář zčervenal. „Až budete primářem vy, nechte si tady klidně všechno zasraný, ale zatím tady šéfuju já!“ (Za neustávajícího křiku došel k oknu a s vrznutím, napínaje svaly, ho otevřel. To ho trochu uklidnilo.) „AHA! A vy to do večera všechno umyjete a dáte pryč i ty hnízda...“ Uklízečka zbledla. Porodní sály byly v pátém patře. „... jinak letíte!“

250

Když viděl Ivan Spodek v očích podřízených strach, nadobro se uklidnil a obrátil se k umyvadlu, aby si umyl ruce. Personál zatím tiše přemístil sténající Romku na kozu. Uklízečka odešla pro kýbl s vodou. Neznámo, jestli zastrašená primářovým křikem, nebo od přírody (jak to už cikánky živočišně umí), porodila žena bez jediného výkřiku, jen jednou zatlačila. Pysky ohanbí měla pigmentem černé, jako by ji před porodem neholili. Děcko z nich vyšplouchlo do kaluže krve a řídké stolice. Vylouplo se z roztažených stehen jako pecka z třešně. Primář šikovnými prsty převázal pupeční šňůru, střihnul nůžkami, zabalil dítě do plachty a podal ho sestřičce. Potom zavěsil úzké kleštičky na druhý konec pupeční šňůry a čekal, než vyklouzne placenta. Nakonec zkontroloval krvavý koláč, jestli není prasklý. Byl profesionál, který „nikdy“ nedělá chyby. Umyté a zvážené dítě odnesli zpět, ukázat ho mamince. „Tak jak se bude jmenovat?“ zeptal se najednou bodře primář umývající si zakrvácené rukavice předtím, než je odhodí. Po předcházejícím prudkém hněvu nebylo ani stopy, teď by nikdo neřekl, že dokáže vybuchnout jako supernova. „Nevím,“ pokrčila trochu rameny vyčerpaná Romka. „Dežo?“ V primářově hlase bylo cítit, že vnímá svoji nadřazenost. Stranou nenápadně mrknul na sestřičku, která přinesla umyté dítě. „Deža už mám,“ odvětila cikánka. „Tak teda Gejza?“ „Aj Gézu už mám,“ odvětila cikánka a její odpověď zastavila primáře na odchodu mezi dveřmi. „Šaniho máte taky?“ Hlas zněl trochu naštvaně. Snažil se přizpůsobit její řeči, myslel si, že to vypadá komicky. „Tiež. Je to už moj cedmy kluk,“ přikývla cikánka. Primář se rezignovaně otočil k odchodu, věnoval letmý (!) pohled uklízečce balancující na otevřeném okně, která krouživými pohyby rozmazávala bílé vlaštovčí výkaly. „Pán doktor, a ako vy sa volátě?“ zakřičela za ním Romka. „Spodek,“ zavrčel. „To nech sa volá Spodek,“ dodala jednoduše.

4. Santovi přišel před prací, která ho dneska čekala, šálek kávy k duhu. Čekaly ho nejméně tři důležité terapie. Dnes měl k němu přijít na první pohovor známý chirurg. Začátky byly vždycky důležité. Odpoledne neodcházel domů, měl noční a zítra pokračoval v práci hned od rána. Posadil se do křesla. Myslel na Emu, kterou potkal zamlklou na chodbě, tisknoucí vedle sebe na stojanu infúzi s chemoterapií. Tvář měla vyhublou se zeleným nádechem. Věděl, že v takových chvílích jí je na zvracení. „Je normální pociťovat bolest a zároveň je normální se jí vyhýbat. Co je teda normální?“ ptal se sám sebe. „Jsem psychiatr a nevím to,“ zahnal smutné myšlenky.

251

Valecký měl pravdu. Nezapomněl ani v Janellině náruči, ani na procházkách s Pierem, svým psem. Berenice tomu všemu nasadila korunu. Ještě stále si vyčítal Anastáziinu smrt. Uvědomoval si, že měl na její smrti svůj podíl. Proto chtěl dělat terapie a dělal je dobře. Nedokážete si představit, kolegové, jak vás smrt vašich pacientů profesionálně posune. profesor patologie – přednáška Předtím se onkologickým pacientům vyhýbal a teď je vyhledával. I v tom měl Valecký pravdu. Jestli jim měl pomoct, musel si někdy oddychnout. Věděl, že když je odpočatý, na terapii se těší a víc do ní i přináší. Chtělo to celého člověka, protože pacienti kladli závažné otázky. Každá diagnóza měla pro sebe typickou otázku. Pacienti v mánii se ho neustále ptali, proč je nevěřící, ať už věřili čemukoli. Alkoholici se ho vyčítavě ptali: „Vy jste se nikdy tak trochu neožral?“ Pacienti v depresi říkali: „Jste bezmocný, proč dál pokračovat?“ Dědečkové ve sladkém zapomnění demence, přivázaní na nemocniční chodbě k vozíku, ho chytali a tahali za plášť s otázkou: „Kdy jede ten autobus do družstva?“ Narkomani, kterým dávali místo morfia metadon, ho zastavovali na chodbě: „Nebylo by žít s drogou jednodušší?“ Muži se sexuální úchylkou se k němu důvěrně nakláněli a šeptali: „Nikdy jste po tom nezatoužil?“ Ani na jednu z otázek se neodpovídalo lehce, ale právě hledání odpovědí bylo pro Santa odměnou za vynaloženou energii. Chápal, že by měl v první řadě pomáhat a ne se zaobírat odpověďmi. Pacient, kterého čekal, byl na otázky expert. Santovi připomínal Svatého Patrika. Od té doby, co ho vyléčil a on odešel z nemocnice, o něm nic neslyšel. Sant si uvědomil, že pro lékaře jsou často zdraví lidé, jako by byli mrtví. Nikde se s nimi nesetkají. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a pacient vešel. „Pojďte dále, pane Kaizer,“ vyzval ho klidně Sant. Prošedivělý padesátník si opatrně sedl na židli naproti, vrhl trochu delší pohled do zrcadla nad umyvadlem. Ne jako člověk, který zjišťuje, jestli nemá na bradě zbytky od snídaně, ale jako kdyby chtěl ve vteřině prozkoumat svoji tvář, jestli je to opravdu on. „Jak se vám daří?“ „Výzkum pokračuje nad očekávání dobře,“ pacient v erárním pyžamu se spokojně usmál. Spustil (jako už tolikrát předtím) o tom, že se pohybuje po oddělení v přestrojení, aby zkoumal kreativní myšlenky, které společnost odmítá pro jejich bizarnost, a zavírá za ně lidi za mříže. „Takže vy tu nejste proto, že máte nějaké psychické problémy?“ „O tom jsme už přece mluvili, pane doktore.“ „Takže máte pocit, že jste úplně normální?“ nepouštěl ho psychiatr z kleští. Chtěl využít čas, který měli určený na terapii co nejintenzivněji. „Co je to normální?“ opověděl pacient protiotázkou a nečekal na odpověď. „Podívejte se například na pana Stolára. Zítra ho máte propustit jako vyléčeného. (Jestli není vyléčený, proč ho propouštíte?) Ztuhle se prochází po chodbě, kapesníkem si utírá sliny, kde může, usne a nic ho nezajímá. Nechce v životě dosáhnout ani lidské úrovně, chce jen vegetovat. Bylo mi to divné, a tak jsem se ho na to detailněji vyptával. Přiznal se, že jediné, co by ještě chtěl, je mít vztah se ženou z fotky. Po vaší léčbě se z něj stal, bez urážky, pane doktore, impotent. Takhle si představujete duševní zdraví?“

252

Mário si uvědomil, že otázka s velkým „O“ je znova tady. Kaizer ho dostal. Dařilo se mu to už od první chvíle pobytu. Ten prokletý chlap celé dny nedělal nic jiného, jen se připravoval na rozhovory s psychoterapeutem. Psychiatr se však dnes rozhodl pro odvetu. „Kdyby byl pan Stolár a jemu podobní jediný duševně zdravý, potom my všichni ostatní, JÁ i VY, jsme šílení,“ kontroval. To se panu Kaizerovi nelíbilo. Zakroutil hlavou. „Máte pravdu, tak to asi nebude.“ „Nebude. Psychické zdraví stejně jako psychická nemoc má mnoho podob. Pan Stolár není prototypem psychického zdraví, jen se mu blíží víc než předtím.“ Kaizer nesměle přikyvoval. Mário měl pocit, že dnes vyklouzl celkem lacině. „A na co jste přišel při svém výzkumu?“ Kaizer vytáhl notes a zalistoval chaotickými, nečitelnými poznámkami. Sant si sám pro sebe v duchu tipoval, že to bude zase něco z náboženství. Psychotičtí pacienti se rádi zaobírali Ježíšem a evangelii. Mysteriózní myšlenky je přitahovaly jako magnet. „Zjistil jsem něco důležitého,“ upřeně se muž podíval na doktora. „Zatím si to však nechte pro sebe. Chtěl bych to v budoucnu publikovat.“ Sant přikývl a napjatě očekával. „Víte, co to je antropomorfizace Boha?“ zeptal se badatel. „Ano,“ řekl Sant trochu rozmrzelý, že ho bývalý instalatér zkouší jako profesor. „Dochází k ní tehdy, když si lidé naivně představují Boha jako prošedivělého moudrého starce s dlouhým bílým vousem,“ řekl doktor, jako by mluvil na tříleté dítě. „Tak nějak, doplním vás, jestli se nebudete zlobit. Mluvíme o ní i tehdy, když lidé promítají do Boha svoje lidská kritéria a vlastnosti,“ muž se zatvářil důležitě. „Tohle jste objevil?“ „Ne, něco mnohem důležitějšího! Zašel jsem ve svých úvahách dál, než se odvážil kdokoliv jiný. Proto jsem tady, však víte, jde to jen v blázinci.“ Významně gestikuloval, jako by přebíral přinejmenším Nobelovu cenu. Vehementně mračil ježaté obočí s hustými dlouhými chlupy. „Ještě pořád ale nechápu...“ „Zamyslel jste se někdy nad tím, jaká je nejzákladnější vlastnost lidské bytosti?“ „Omylnost?“ „Ne, jdete na to z nesprávného konce,“ pacient dvojsmyslný vtip nepochopil. „Mám na mysli něco, co máme opravdu všichni společného. My lidé to dokonce sdílíme i s neživou přírodou. Je to samotná EXISTENCE! I tuhle vlastnost promítáme do Boha. Když si myslíme, že existuje, podléháme klamu antropomorfizace!“ ztichl muž v pyžamu a prudce oddychoval, jako by udělal salto mortale on a ne jeho myšlenky. Sant se na něj zamyšleně díval. Uvědomoval si, že na tomto místě je jeho blud ještě pořád stabilní a příliš silný. Musel dál hledat jiné slabší místo, kde by mohl poruchu myšlení nalomit. Mohlo to trvat celou věčnost. „Kdo vás vlastně tímhle výzkumem pověřil?“ Mário si myslel, že položil jen další obyčejnou otázku, ale pacient na židli skoro poskočil a předešlé rozrušení se ukázalo jen jako lehký prolog k tomu, co následovalo teď. „Pssst!“ zasyčel pacient a rozhlížel se kolem sebe. Vyhlédl z okna a nenápadně pohlédl

253

do rohů pod stropem. Všechno ve zlomku vteřiny. Sant čekal, až se Kaizer trochu uklidní. Pronikl ho pocit, který se mu pořád vracel, když se jako psychiatr sešel v jedné místnosti s bláznícím pacientem. Na chvíli sám o sobě zapochyboval, jestli není jen halucinací. „Co se děje?“ „Doufal jsem, že se mě na to zeptáte, ale teď se bojím,“ zašeptal Kaizer. „Čeho se bojíte?“ „Pravdy...“ „Pravdy?“ „Ano, když vám řeknu pravdu, proč jsem tady, odstraní mě. Zmizím beze stopy.“ „Tady jste v bezpečí,“ řekl Mário. Vždycky ho překvapilo, že většina pacientů se na obyčejné lékařovo ujištění uklidnila. Nebyli normální. „Nemusíte mi to říkat, jestli nechcete.“ „Teď už musím, jakmile jste se zeptal, tak musím, musím.“ „Jen v klidu.“ „Víte, pane doktore, vám věřím. Nebudete se smát. Je to zvláštní pocit, který mám už delší dobu. Chci vám vysvětlil, kdo mě sem poslal.“ Na chvíli ztichl. „Vlastně to nevím.“ „Nevíte... uhm.“ „Ano, nevím, protože moje jednání je řízené. Nevím, jakým způsobem, ale musím se hýbat tak, jak mi rozkážou, říkat slova, které jsou mi vkládána do hlavy.“ Schizofrenie jako vyšitá, pomyslel si Sant. „Víte, vkládají mi do hlavy i myšlenky, možná mě za tyhle slova zavřete doživotně na oddělení, ale tohle nejsou moje slova, tohle nejsou moje myšlenky, jsem ovládaný na dálku. I tyhle slova mě nutí říkat. Pane doktore, pochopte mě, mám neodbytný pocit, ne – jistotu, že jsem jen postavou v knize. Neumím to dokázat, ale je to tak, věřte mi...“ Pokud se vám při psaní stane, že se postava zmocní vaší zápletky, měli byste zajít k psychiatrovi. N. Watts

5. Valecký se rozloučil se Santem, který na mítink za lepší platy sester momentálně neměl čas. Ne proto, že by jim to nepřál, ale žil jen pro svoji práci, což gynekolog moc nechápal. On si požitky odepřít nedokázal. Rozvážně kráčel k hlavní budově, před kterou už houstl dav. Na tribuně řečnila šéfka odborů. Doktor se začal proplétat mezi lidmi a hledal Lízu. Místo bylo ideální pro nenápadné setkání. Ani gynekologa politika příliš nezajímala, i když se před sestrou z ambulance (jinak dobrou kamarádkou jeho ženy) tvářil, že mu na osudu zdravotnického personálu záleží. Měl s Hnutím svoje zkušenosti. On sám byl mučedníkem, vždyť ho vyhodili z nemocnice. S dobrou výmluvou odešel a nechal sestru hlídat čekárnu, kdyby přišel nějaký naléhavý případ.

254

„Sestry musí být za svou práci náležitě odměněny,“ křičela řečnice do mikrofonu a Valecký s ní mohl jen souhlasit. Chtěl odměnit Lízu hodinami rozkoše, vzdát hold jejímu mládí. Kolem bylo množství sester, ale Líza mezi nimi vynikala, jako kdyby byla o hlavu vyšší. I přesto ji dnes nějak nedokázal najít. Před nemocnicí se sešlo obrovské množství lidí. Nejradši by byl vyběhl na tribunu a dal milenku vyvolat. Byla to komická představa. Nejvíc ho na tom všem překvapovalo, že jemu, a dokonce i Santovi černovlasá krasavice pracující na urologii dlouhé roky unikala. Možná to bylo tím, že byla donedávna šťastně vdaná a teď šťastně rozvedená. Najednou řečnice vyzvala přítomné, aby hlasovali. Valecký nevěděl o čem, ale zvednul ruku. Nechtěl být nápadný. Jako rozený svůdce baron Prášil se bál odhalení, ale zároveň po něm někde ve skrytu duše toužil. Postavil se stranou, smířený s tím, že jestli chce svoji novou lásku najít, bude muset počkat, až mítink rozpustí. Opřel se o strom a přemýšlel o tom, co jeho mladý kolega říkal. Byla znova rozhodnutý s klidným svědomím podvést svoji třetí manželku. Vlastně jen měnil jednu milenku za druhou. Ani románek s Adrianou ho nepoučil. Poslední milenky se zbavil sotva před týdnem. O tom se Santovi nezmínil, považoval to za nepodstatný detail. Cítil po ní lehkou nostalgii, nebyla to obyčejná kurtizána. Když ji dostal do postele, byla jako smrt. Ne tak zlá, jak si ji představoval, ale byl to konec. Definitivní. Následovalo sedm dní čistého, spořádaného manželského života, kdy nic netajil, vůbec nelhal, ani chvíli se nebál přeřeknutí a hned pociťoval abstinenční příznaky. Je to tak. Gynekolog závislý na ženách nahrazoval jednu milenku druhou tak, jako Sant měnil pacientům morfium za metadon. Vždy s nadějí, že tentokrát bude návyk vyléčen, že aktuální milenka bude poslední. Valeckého zničehonic napadlo, že nikdy nemůže vědět, jestli právě ta, kterou před týdnem opustil, nebyla ve skutečnosti jeho poslední. Na mysl mu vyplavala Santova slova o tom, jak je nepravděpodobné, že by Lízu dostal do postele. Mário, ještě se musíš hodně učit, oponoval mu v duchu. Kdyby to bylo pravděpodobné, podlehla by mi Líza v jakýkoli, i ten nejobyčejnější den. To by nebylo ono. Stačí ale, aby mi podlehla jen jednou, dneska, a pak už nikdy. Bude to jeden k dalším třem miliardám neuskutečněných pokusů. Dostatečně nepravděpodobné, aby se sex uskutečnil. Usmál se pod fousy. Uvědomoval si, že taková malá pravděpodobnost hraničí s náhodou. Jenže některé věci nenazýváme náhodné proto, že nevíme, kdy, kde a jak se uskuteční, ale proto, že nevíme, jak dopadnou. Z toho, že Lízu nikde neviděl, byl pořád nervóznější. Že by si to rozmyslela? vkrádaly se mu do duše pochybnosti. Něco jí do toho náhodou přišlo? Náhoda, náhoda, všude jen samá náhoda, všechno kolem řídí náhoda. Valecký se ohlédl za svým životem a za životy lidí, které znal. Sant potkal Ivon, Soňu a po ní Stellu, která zemřela. Spodek Valeckého nenáviděl, protože odrodil černouška jeho dcery. On sám léčil v ambulanci Emu, kterou skoro oplodnil jeho kamarád. Janella a Berenice byly v Leově životě jako piraně, které si odhryzly kousek masíčka. Všechno, co se jim přihodilo, se dalo popsat jedině jako náhoda nebo osud. Najednou mezi nimi nebyl rozdíl. Chaos a proti němu absolutní determinismus jako principy popisující chování světa vedly v pojetí doktora Valeckého k nemožnosti morální a etické odpovědnosti člověka.

255

Náhoda je svině... Patrik (pacient) Jakoby na potvrzení jeho slov se vedle něj tiše vynořila ženská postava. Nebyla to Líza, i když by si to hrozně přál. Byla to Antonie. Divil se, že ji ještě nikdo nezavraždil. Jeptiška byla poslední člověk, kterého chtěl na mítinku před nemocnicí potkat. Bonzovala na něj už tolikrát, že ho automaticky popadl strach z odhalení. „Co vy tady, pane doktore?“ zeptala se sladkým, lichotivým hlasem. „Divím se, že máte tu odvahu se ke mně hlásit. Po tom všem, co jste mi způsobila,“ Valecký se pomalu přestával kontrolovat. Měl chuť rychle utéct, nebo babiznu vyhnat. Tady neměla co dělat. „Nevypadáte, že byste se měl hůř,“ přeměřila si ho pohledem. Valecký nevěděl, jestli naráží na to, že v ambulanci vydělá víc než v nemocnici, nebo na to, že je pořád pod dozorem své manželky. Byl uvězněn mimo dosah pokušení velkého sesterského sboru. Valecký se po nahněvané větě odmlčel. Možná čekal, že jeptiška zmizí, vydá se dál svojí cestou, ale ona se na něj přilepila jako nakřivo nalepená známka. Po chvilce mlčení, zatímco se na sebe mile usmívali, mu bylo jasné, že se jí nezbaví. Odešel by, ale pak by riskoval, že se mine s Lízou. „Přišla jste podpořit sestry? Myslel jsem, že řádovým sestrám, jeptiškám, jako jste vy, na zvýšení platu nezáleží?“ doktor se rozhodl změnit taktiku. „Ne, šla jsem jen náhodou kolem,“ podívala se k tribuně. „Podle mě tím stejně ničeho nedosáhnou. Všichni jsme jen služebníci boží. A co vy? Vás trápí osud sester?“ Valecký ignoroval její otázku a pokračoval v popichování. Řekl si, že si o to stará koleduje. Rozhodl se jí vyložit všechno, co se za ty roky nahromadilo. Teď, když odešel z nemocnice, mu to už mohlo být jedno. „Služebníci boží? Z toho, co říkáte, mám dojem, že křesťanství jako náboženství otroků začalo a doteď jím taky zůstalo!“ Viděl, jak Antonie ztuhla. „Měl byste mít větší úctu před lidmi, kteří jsou věřící. Jste příliš arogantní. Nemáte právo soudit.“ „Arogantní?! Vždyť já taky věřím. Věřím, že neexistuje! Na co nějaké logické argumenty pro nebo proti. Vždycky, když jsem mluvil s lidmi, jako jste vy, skončili namísto argumentů u víry. O té se nediskutuje. Dobře, nemám nic proti. Žádné argumenty. Já VĚŘÍM, že neexistuje,“ usmíval se, ale byl to zlověstný úsměv. Křičel na Antonii tak silně, že skoro přehlušil řečnici na tribuně: „Proč by měly být rozdíly mezi zaměstnanci a managementem?! Jsme všichni na jedné lodi! Je to nespravedlivé! My v závodní kuchyni musíme jíst hliníkovým příborem, zatímco oni si jedí aluminiovým!!!“ „Bůh existuje,“ zašeptala Antonie. „To je jen vaše zbožné přání,“ řekl klidně Valecký. Zničehonic zjistil, že se mu ulevilo. Znova získal svůj předešlý klid. „Jste zkažený,“ zasyčela jako stará čarodějnice. „Zkažený?!“ zasmál se doktor. „Jako gurmán vám povím, že hodně velkých věcí vzniklo tak, že se pokazilo. Například plesnivý sýr. Cesta k novým a vznešeným věcem vede přes zkaženost. Nevyčítejte mi proto, že jsem zkažený, jestli mi ovšem nechcete lichotit!“

256

Jeptiška se otočila a odešla. Konečně, řekl si v duchu Valecký. Čekal, že ji zapudí dřív, ale měla výdrž. Bál se, že neodejde, a ještě víc toho, že se s ním pohádá. Jako zkušený záletník věděl, že žena, která vyprovokovaná chováním donchuana neodejde a ze všech sil se hádá o pravdu, chce ve skutečnosti svůdci podlehnout. Z toho mu šel mráz po zádech. Skutečným problémem donchuana není doběhnout ženy, které chce, ale utéct ženám, které by ho mohly zničit. Valecký se spokojeně rozhlédl po shromáždění. Lízu ještě pořád nikde neviděl. Najednou ho upoutaly čísi nohy. Zamíchané mezi ostatní, lišily se jen maličkostí. Nohy byly Valeckého slabostí. Pozorně si je prohlédl. Černé silonky končily v černých vysokých lodičkách, které byly zezadu jemně postříkané kapkami hnědého bláta. Představil si, jak ženě se štíhlýma nohama klade jazyk na stisknuté rty a ona zkaženě vykopává zašpiněné boty do výšky. Stoupal pohledem po divokých křivkách, přes zadeček a štíhlý pas. Dav se okolo bot na chvilku rozestoupil a on uviděl, že nohy patří Líze. Vykročil. „Musíme se umět otáčet, kolegyně!“ řval hlas z amplionu. „Zdravotní sestra je nejstarší ženské řemeslo!“ Valecký mohl opět jen souhlasit.

6. Když skončilo sezení s Kaizerem, vydal se Mário Sant naobědvat do závodní jídelny. Vidličku měl hliníkovou, nůž aluminiový. Když se vracel, zavolala na něj Lucka, nová sestřička. „Pane doktore, pojďte na chviličku, zapomněl jste ráno na odběr.“ Sant změnil směr svých kroků a vešel do inspekčního pokoje. „Dneska sloužíte sama?“ „Ne, jen mě tady nechaly. Všechny sestry jsou na mítinku.“ „Aha,“ vzdychl si Mário. Zapomněl na preventivní odběr krve i na mítink. Posadil se a mladá sestřička mu stáhla ruku pružným škrtidlem. Když si k němu dřepla a zapichovala mu ostrý konec jehly do žíly, nezaujatě ji pozoroval. Nebyla ošklivá, nastoupila hned po škole. Stříkačka se pomalu naplňovala teplou, tmavě červenou krví. „Ještě jednu,“ řekla sestřička a vyměnila zkumavku. Když z něho odtékala krev, podívala se mu do očí. Mlčeli. Věděl, že by mohl něco říkat, ale nějak se mu nechtělo. Sestřička hladce vytáhla jehlu. Natáhla se pro tampon, ale než ho stihla přiložit na místo vpichu, začala stékat po Santově kůži malá červená kapka krve. Natáhla ruku a otřela kapku prstem. Potom na zraněné místo přiložila tampon s dezinfekčním roztokem. Sant si všiml jejího jemně upraveného nehtu na prstu, který mohl klidně patřit hudební virtuózce. Než se stačil vzpamatovat, strčila si prst do pusy a krev olízla. Beze slova na ni hleděl. Věděl, že by měl zase něco říct. „Sladká,“ řekla nakonec sestřička. Naoko nevinně hravě, ale v očích měla touhu. Sant jen něco nesrozumitelně zamumlal a vydal se do pracovny. Přede dveřmi už čekala elegantní dvojice. Odbarvená blondýnka a ramenatý muž, který

257

byl kdysi pohledným fešákem. Teď byl vyhublý na kost. Tvář vypadala jako lebka potažená kůží. Psychiatr otevřel dveře do pracovny. „Pojďte dál, pane doktore.“ Všichni tři se posadili. Dvojice měla ztrhaný výraz. Nepomohl ani make-up. „Jsem rád, že jste přišli.“ „Magda, teda manželka, si to nedala vymluvit. Ještě na vás začnu žárlit,“ řekl muž a suše se zasmál. Nikdo se nepřidal. „Jak se dnes máte?“ zeptal se Sant, aby se atmosféra uklidnila. „Žiju,“ řekl muž, žena ho úpěnlivě sledovala pohledem. „Na tuhle otázku dávám už jen jednoduché odpovědi. Buď žiju a mám se dobře, nebo ne.“ Žena se rozplakala. Sant pokýval hlavou. Seděl před ním přednosta chirurgického oddělení Flašík, kterému před půlrokem zjistili rychle progredující leukémii. Nedlouho potom ho potkal plačícího na chodbě v zapadlém koutě nemocnice, kam se vydal kouřit. Nabídl mu svoji pomoc, ale chirurg odmítl. Sant se tehdy cítil příliš mladý a neschopný. Dnes seděl chirurg před ním. Zlomený muž, o dvacet kilo lehčí, kterému zůstávaly asi dva měsíce života. „Nevím, jak byste mi mohl pomoct. Slyšel jste už o psychiatrovi, který by vyléčil rakovinu, kolego?“ řekl s despektem. Sant mlčel. Vzpomněl si na Emu, ale kousl se do jazyka. Muž pokračoval: „Nechápu, proč bych měl polovinu času, který mi zůstává, trávit sezením u psychiatra!“ Žena ho chytila za ruku. „Cítím váš hněv,“ řekl Sant. „Zlobíte se na mě, nebo na tu nemoc?“ Chirurg nejdřív zlostně vytrhl ženě ruku, ale potom najednou řekl: „Promiň.“ Potom se rozplakal jako malé dítě. Žena ho k sobě přivinula. Sant je klidně nechal, na začátek to nebylo špatné. Uvolnit potlačovaný vztek. Pamatoval si doktora Flašíka ještě ze školy. Poprvé se s ním setkal na přednáškách z chirurgie, kde sedával v zadních lavicích, protože „řezničina“ ho nezajímala. Pod lavicí si četl Freuda. Pokaždé se však ulejvat nedalo. Občas si do poslední řady sedla přednostova sekretářka. Byla jeho pravou rukou. Flašík se uměl šikovně zorientovat v rozřezaném břichu plném střev, ale papírování všedního dne mu unikalo. Sekretářka Hilda v poslední lavici klidně rozbalila ubrousek se svačinou, a zatímco se přednosta oduševňoval nad nedozírnými možnostmi invazivní endoskopické kardiochirurgie, ona monotónně přežvykovala. Chirurg se v organizačních záležitostech spoléhal na Hildu natolik, až mezi studenty začaly kolovat vtipy, že jednou z operace zavolá Hildě, ať studenty u státnice vyzkouší místo něho. Nikdy se to nestalo. Doktor Flašík zkoušel před lety u státnic i Santa, ale na to si už ani jeden moc nepamatovali. Mário vzpomínal spíš na to, jak se s přednostou setkal po letech v životě podruhé, když cirkuloval na chirurgii před atestací z psychiatrie. Hned první den, kdy přišel, se na ranním sezení otvíraly láhve šampaňského, protože přednosta něco oslavoval. Šampaňského bylo hodně a našlo se i pro mladého doktora. S každým si ťuknul a upil ze skleničky. Bylo to laciné, kyselé šampaňské. Podíval se po ostatních, ale ti se tvářili celkem normálně. Nebylo možné nepít na ex. Už tehdy, ten první den mladý Sant pochopil, že během své cirkulace na chirurgii toho bude muset hodně polknout. Trpící dvojice před ním si utírala červené oči.

258

„Máte pravdu, Mário, mám na nemoc vztek. Nejhorší na tom je, že není koho obvinit. Je to náhoda, krutá, ale pořád náhoda. Jedna buňka zblbla a už se to nedá zastavit,“ rozhovořil se muž. „Vidíte? Rozumem všechno chápu, ale i tak rakovinu nedokážu přijmout. Je to už samozřejmě lepší než na začátku,“ znova se suše zasmál. „Jestli se to dá tak říct.“ Muž, který seděl před ním, měl v sobě už jen zbytky bývalého přednosty Flašíka, jehož si pamatoval. Sant věděl, že chirurg celý život považoval psychiatry za šarlatány, kteří si nezaslouží titul. Prozradila mu to jeho manželka, bývalá zdravotní sestra. (Poznali se s manželem v nemocnici.) Tenhle názor měl v podstatě doteď. Nebyl by nikdy šel za psychiatrem, kdyby nešli za ním, za Máriem Santem. Manželka vzpomněla událost, kterou si jejího manžela získal. Sant na ni zapomněl, připomněla mu ji přednedávnem. Najednou se mu situace vynořila v mysli, jako by se stala včera. Tím, že na společnou příhodu předtím nikdy nemyslel, nebyla opotřebovaná, vyčpělá. Odehrála se mu před očima v plných barvách. Vzpomínka začala stařenkou, která mladého Santa předtím, než ji uspali a operovali, držela za ruku. Víc než to, co budou řezat, ho zajímalo, co cítí, snažil se ji uklidnit. I přes to, že dodat sílu příliš nepotřebovala. Stařenka měla na ruce vytetované atramentové číslo, skryté v záhybech vrásčité kůže. Bylo to číslo vězně z koncentráku. Vyprávěla, jak ji spolu s ostatními děvčaty ostříhali krásné dlouhé vlasy. Pamatovala ještě doktora Mengele a se smíchem ho srovnávala s dnešními doktory. Byla šťastná, že přežila. Říkala, že ji to změnilo. Bavila celý operační sál vypočítáváním, kolik a jakých mužů měla. Santa mrzelo, že ji nakonec museli uspat. Předtím, než usnula, humorně poznamenala: „Tak to v životě chodí, chlapče. Dřív nebo pozdějc musíš vdechnout plyn. Nikdo se tomu nevyhne.“ Přestala mluvit, až když ji anesteziolog přiložil na tvář černou gumovou masku. V životě neviděl vtipnější babku. Potom operovali a on se u stolu motal jako třetí operatér. Držel nemotorně háky a odsával krev. Operace byla krátká, vyndali uzliny z obou podpaždí a poslali řezy na histologii. V přestávce před další operací strčil Flašík Santovi do ruky tiskopis a posadil ho za psací stroj, ať vypíše průvodní lístek k odesílanému materiálu staré Židovky. Přednosta nevynechal jedinou příležitost, aby nenápadně zdůraznil, kdo je tu chirurg a kdo psychiatr. Mário se s tiskopisem chvíli nešikovně trápil, potom to vzdal. Několikrát ťukl do stroje, když se najednou za jeho zády zeptal Flašíkův ostrý hlas: „Co to tam píšete, kolego?“ „Jako všichni psychiatři, bludy,“ opověděl rozčilený Sant, kterému bylo všechno jedno. Po celodenním držení háků neměl na těle místo, které by ho nebolelo. „Bludy?! Ano, přesně to jsem si myslel, jen jsem vám to nechtěl říkat,“ odvětil škodolibě Flašík. „To nic. K povolání psychiatra patří hlavně vědět, co si druzí myslí,“ odsekl Sant. Flašík zůstal chvíli tiše stát a potom se zasmál. Poplácal ho po zádech. Mário se v duchu pokáral, že se na tak dlouho zapomněl v myšlenkách a zanedbal situaci tady a teď. „Dobře, jsem ochotný chodit na oddělení sem k vám, Mário, i když si přitom připadám jako cvok.“ Znova se suše zasmál a pokračoval ve zpovědi. „Neberte si to osobně, Mário, ale jak mi chcete pomoct? Jestli vám jde o utěšování, tak to se vám nepodaří. Vědomosti,“ poklepal si přednosta na spánek. „Vím, že už nemám žádnou šanci, vím o leukémii víc než kdokoli

259

jiný. Poslední měsíce jsem strávil studiem. Myslel jsem, že něco odhalím, že natrefím na něco, co mě zachrání. Nepomohlo to, jen jsem ztratil drahocenný čas. Měl jsem tolik plánů. Leukémie mi všechno vzala a já už nikdy nestihnu udělat, co jsem chtěl.“ „Budu vám pomáhat s tím, co budete potřebovat,“ promluvil Mário. V chirurgově vyprávění se objevila slova, na která čekal, a ta mu zazvonila v uších. „Pokusím se vám vrátit, co vám nemoc vzala. Pomůžu vám co nejlíp využít čas, který vám zůstal.“ Podíval se chirurgovi přímo do očí a ten po chvilce souhlasně přikývl.

7. Valecký zavřel za Lízou hotelové dveře. V salonku bylo uklizeno a všechno na svém místě. Za oknem příjemně svítilo odpolední podzimní slunce. Líza se zastavila uprostřed cizí místnosti jako bez duše. Jakoby nevěděla, proč sem přišli. Valecký si svoji touhu uvědomoval až příliš jasně. Dvě deci červeného dole v kavárně ho rozpálily, jako by před sebou viděl muletu. Ještě jednou si Lízu důkladně prohlédl. Černé vlasy měla sepnuté do culíku, vypadala jako náctiletá. Nikdo by neřekl, že má za sebou dvě děti a rozvod s nevěrným manželem. Čím víc se žena stává ženou, tím víc touží být děvčetem, pomyslel si. Jakoby na potvrzení jeho myšlenek přistoupila k oknu a vykoukla za záclonu. Na kopci bylo v dálce vidět nemocnici. Některá okna byla pootvíraná. „Jako studentka jsem neměla gynekologii v lásce,“ promluvila zpěvavým hlasem. „Čím to je, že všechno si člověk musí prožít sám za sebe? Když jsme se s kamarádkama učily na zkoušky z té vaší gyndy, měly jsme pocit, že jsme všechny těhotné.“ Valecký se k ní tiše zezadu přitiskl a políbil ji na krk. „Nikdy se jí nezbavíme, vždycky nás má v merku,“ vzdychla si a pohledem zavadila o budovu nad městem. „Vždycky existuje nějaké riziko,“ řekl Valecký (Žít bezpečně je nebezpečné.) Nepřestával ji líbat. „Proč je tolik nevěr? Riziko ztráty je přitom veliké a zranění bolí.“ „Jednoduše proto, že sex je pak lepší,“ řekl doktor do sepnutých vlasů za uchem. Okem zachytil ve výstřihu záblesk. Visel tam zlatý křížek. Veškerá logika říkala, že tahle žena by se měla řídit morálními zásadami a kopnout ho mezi nohy. Vybít si na něm zlost za to, že ji manžel opustil. To, co se teď dělo, bylo nepravděpodobné. Vláčněla mu pod rukama, které byly pořád odvážnější. Život nebyl logický ani pravděpodobný. Sjel rukama po blůzce a začal rozepínat knoflíčky. „Jsme jako zvířata,“ řekla tiše. „Čím míň věcí máš, tím víc jsi člověkem,“ parafrázoval Valecký a Líza neodporovala. Přetáhl jí přes hlavu blůzku a rozepnutou sukni spustil ke kotníkům. Měla na sobě jen podvazkový pás, jinak nic. Tak, jak byli, do ní zezadu vnikl a přirážel. Po chvíli klesla vysílená na kolena. Malá štětka vlasů stažených sponou jí při každém nárazu poskakovala jako huňatý ocásek utíkajícího zajíce. Muž na chvíli zpomalil, ale ona si ho zespoda přitáhla za pytlík.

260

„Ještě, miláčku, silněji...“ Valecký pokračoval a sledoval tenké zacákané špičaté podpatky rozhozené stranou. Potom najednou přestala, jako když utne. „Počkej,“ řekla, „natáhni si gumičku.“ Promluvila nevinně, jako kdyby jí bylo opravdu šestnáct. „Ty nebereš žádný prášky?“ zeptal se gynekolog nevěřícně. „Antikoncepce je hřích,“ řekla mladá katechetka. Zatímco Valecký hledal prezervativ, přesunula se do pohodlnější polohy na postel. Křížek na krku se jí ani nepohnul, přilepený ke zpocené kůži. Valecký si lehl vedle ní a pokračovali v souložení, ale až potom, co si nasadil kondom a vzal ten hřích na sebe. Po milování leželi zamotaní jako gordický uzel. Post coitum omne animal triste est, myslel si Valecký. Po styku jsou všechna zvířata smutná. Starý baron Prášil nezapomínal, že to platí, jen když od ženy očekáváme něco víc než tělesné uspokojení. Doktor tuhle chybu ještě nikdy neudělal. Na chvíli ho přemohla zvědavost. Nechtěl uvěřit, že je až tak bigotně založená, a přesto leží tady s ním v posteli. Do který dělaj přes tejden gynekologové? Do druhý. A přes víkend? Do vlastní. klasický vtip Dvojí morálka papeženců ho vždycky šokovala. Dostal chuť vyvádět. Pohladil ji na klíně po malém ostrůvku chloupků. „Máš kožíšek jako ovečka.“ Nadýchl se. „Beránku boží, ty snímáš hříchy světa...“ zazpíval poměrně věrohodně. „Přestaň.“ „Myslel jsem, že si to bude líbit.“ „Jen mi připomínáš, že jsem měla jít na mši a místo toho jsem s tebou tady.“ „Můžem si mši udělat,“ nahý vyskočil a postavil se nad ní jako farář. „Dnes jsme se tu sešli na oslavu dne a božích darů,“ přednesl charakteristickou monotónní dikcí s procítěným výrazem ve tváři. „Chvááálme, chváááálme, chvalme tělo páááně.“ Místo sladké lichotky jako by do ní vletělo sto čertů. „PŘESTAŇ!“ „CHVÁÁÁLME...“ zpíval chorál od začátku. Začala ho honit po pokoji. „Zmlkni! Jak se opovažuješ!“ Žena, která s ním před chvílí smilnila, ho teď pobouřeně mlátila polštářem. „... CHVALME TĚLO PÁÁÁNĚ.“ Doběhla ho a svalila na postel. Přitiskl jí ruce k tělu, kopala nohama a křičela, aby ji pustil. Když ji už nezvládal držet a náruč otevřel, neměla už dost sil na další boj. Oba červení ve tváři trhaně dýchali. Leželi vedle sebe a zpocení se dívali do stropu. „Věřím a nežiju podle toho,“ řekla hlasem rozechvělým vzrušením. „Jsem z toho smutná.“

261

„Vidíš, já nevěřím a žiju podle toho. Co je lepší?“ Přitulil si ji k sobě, aby ji utišil. Byla dnes už druhý člověk, se kterým mluvil o svojí víře. Pokaždé tvrdil dvě protichůdné věci. Zdálo se, že na tomhle světě je bez problémů možné věřit i nevěřit zároveň. „Kdy se znova uvidíme?“ zeptala se. „Co nejdřív,“ odvětil neutrálně Valecký. „Zavoláš mi?“ Valecký se na ni podíval úkosem. Nechtěl si od ní brát číslo. Milenka si může dovolit všechno kromě jediného. Být manželkou. „Chápu,“ řekla najednou. Mlčela, jenže mrazivé ticho jako kdyby se zničehonic zlomilo. „Když budeš mít chuť se někdy zamilovat, přijď za mnou,“ řekla a tím jejich společný osud, který naplánoval Valecký, úplně změnila.

8. Mário si sbalil věci a přestěhoval se o patro výš do inspekčního pokoje, kde mu začínala noční služba. Zapálil si cigaretu a poslouchal, jak ruch v nemocnici pomalu utichá. Za oknem se na parkoviště trousili lidé. Všiml si primáře Spodka, jak se rozkřikuje u svého nového BMW a snaží se papírovým kapesníčkem z lesklé kapoty auta setřít popadaná vlaštovčí hnízda, rozbitá i s malými tělíčky na kusy. Nakonec odešel i on a na město padla tma. Ozýval se jen štěkot psů u vrátnice, který na rozdíl od zamčených dveří oddělení neměl bránit odchodu, ale příchodu nechtěných pacientů. V nemocnici jich přibývalo. Na psychiatrii se stahovaly zkrachovalé existence, důchodci a bezdomovci, pro které byl svět za zdmi blázince příliš krutý. Znova začínala zima. Mário vyhodil cigaretu z okna a sledoval její balistickou dráhu až do té doby, než se rozbila na jiskry o střechu pod ním. Okna na pokojích pacientů dýchala zpoza mříží klidným, žlutým světlem. Zvedl pohled k rozsvícenému městu, neuvědomoval si, že za jednou z jiskřiček jsou i dva tajní milenci. Město doutnalo jako obrovská vrstva uhasínajícího popela, tvářilo se, že se možná někde najde uhlík, který je ještě možné rozfoukat k životu. Sant si sedl do křesla a začetl se do knihy. Myšlenky mu ale všude možně poletovaly. Vzpomínal na ranní rozhovor s kamarádem gynekologem. „Co je to nevěra?“ ptal se ho doktor a on neuměl odpovědět. Po chvilce zazvonil telefon. Měl příjem. Mário vzal papíry a vydal se na oddělení. Odemkl dveře a už z dálky viděl, že něco není v pořádku. Policie a záchranka jako vždycky složily pacienta a spěchaly jinam. Příslušníci pouta samozřejmě vzali s sebou. Vynervovaný pacient pobíhal po ošetřovně, byl tam sám, veškerý personál se shlukl venku a čekal na doktora, co dál. Sant se připojil k hloučku. „Co to tady máme?“ zeptal se. „Ten je jasně náš, pane doktore,“ řekla Lucka, která z denní pokračovala odpolední službou. Sestry si znova začínaly tajně měnit služby. To nevěstilo nic dobrého. „Zavolejte i chlapy z jiných oddělení,“ řekl Sant nedaleko stojící sanitářce, vysoké, mateřsky silné ženě v brýlích s nalitými prsy. Hodila by se spíš jako dojička do kravína než do nemocnice. Stejné bylo i její IQ. Prostá žena odešla telefonovat a Mário vešel do inspekč-

262

ního pokoje. Pacient zatím vypadal na všechno možné, jen ne na to, že si chce v blázinci klidně lehnout do postele. „Dobrý večer. Doktor Sant,“ představil se. „Do prdele! Okamžitě mě pusťte!“ osopil se něj pacient. „Posaďte se a popovídáme si,“ řekl Sant. V zahojené zlomenině ruky ho začalo maličko pobolívat. „Neposadím, nechci tady zůstat!“ „Proč vás přivezli?“ „Kokoti, co já vím?! Nasadili je na mě, protože mě chtěli zlikvidovat!“ Muž bouchnul pěstí do skříně, až v ní zařinčelo. Byl o dvě hlavy vyšší než Mário, rameny sotva prošel dveřmi. „Koukám, že jste dost silný,“ poznamenal Sant. „Taky že jo, jsem bejvalej hokejista.“ „Doufám, že se dohodneme jako rozumní lidé, posaďte se.“ „Chci jít pryč, co mi uděláte? Já se těch vašich svalovců nebojím.“ Za průhledným oknem bylo vidět, jak ze sousedních oddělení přišli dva muži v bílém. Jindy vypadali jako vazby, teď ale ne. S Máriem byli na chlapa čtyři. „No, jen pojďte dovnitř!“ křičel skrz okno výhružně muž. „Já se nebojím, kdo půjde první? Nemusíte chodit po jednom, rozdrtím vás na kaši, rozsekám ti ksicht, no tobě, ty s tou náušnicí v uchu!“ ukázal na nejmladšího. „Jen pojď, frajere.“ „Proč bysme se hned prali, určitě se dohodneme i jinak,“ řekl Sant. „Já se těch vašich goril nebojím,“ otočil se k Máriovi, ruce zatínal do opěradla židle. Mário se snažil zachovat klid, pozvolna se postavil a vyšel ven. „Všechno vám tady roztřískám, do píči!“ uslyšel za sebou. Přistoupil ke třem ošetřovatelům. „Pojďte, dáme ho do sítě,“ řekl. Muži se ani nepohnuli. Mladý frajer se na něj díval, jako by spadl z měsíce. „Za ty peníze?“ prohodil nezaujatě koutkem úst. Všichni tři vypadali jako psi se staženými ocasy. Mário se otočil a vrátil se zpátky. „Musíme se nějak dohodnout,“ řekl mužovi. Tělo měl napjaté jako pružinu. Chlap se k němu otočil a v té chvíli měl pocit, že mu v následující minutě srazí hlavu z krku. „Pusťte mě!!!“ „Dobře, přece si vás tu nenecháme,“ řekl Mário, a ještě pořád čekal, že přijde rána. „Jen tolik nekřičte, nevidíte, že se vás bojí.“ „Jen ať se bojej, kurvy, všecky je rozsekám!“ „Vidím, že jste pořádně nervózní,“ řekl Sant. „Jsem nasranej jak svině.“ „Když se budete rozčilovat, dostanete infarkt,“ řekl Mário. „Určitě teď máte i vysoký tlak, nechte si ho aspoň od sestřičky změřit tlakoměrem, než vás to porazí.“ Muž neodporoval, a tak Mário pokynul pěkné Lucce. Místo ní přišla tlustá sanitářka. „Změřte mu tlak,“ řekl Mário a v duchu přemýšlel nad nejlepší kombinací léků pro psychotického hokejistu. „Jen pojď,“ řekla uvolněným hlasem sanitářka. „Cože? Snad se mě nebojíš?“

263

Muž se usmál a v klidu si nechal změřit tlak. „Táhne z tebe jak z pivního sudu, cos to pil?“ ptala se, zatímco rozkládala tlakoměr. „Mám v puse celý pohárový výběr,“ zazubil se bývalý sportovec. „Vysoký, pane doktore, 220 na 180,“ řekla sanitářka a mrkla nenápadně na Mária, pochopila jeho hru. „Pane, musíme vám píchnout injekci, nebo vás to fakt porazí!“ řekl Mário vážně. „Žádná injekce nebude!“ postavil se prudce muž odhodlaný bojovat. „Ale ale, co si tady vyskakuješ?“ přistoupila k němu zcela těsně sanitářka, jako kdyby to bylo čtyřleté dítě. Břichem a obrovskými prsy se dotýkala jeho těla. „Ještě tě trefí šlak. Sedni si, jen klid,“ řekla flegmaticky. Muž zůstal v rozpacích, nevěděl, co má dělat. Sanitářka mu položila obří ruku na rameno. „No, sedni si.“ Muž se poslušně posadil. V tu chvíli se Mário rozhýbal. Sáhl do skříňky mezi popadané ampulky, čtyři vytáhl, šikovně je jednu po druhé zlomil a natáhl do stříkačky. „Píchněte mu to do svalu, a až se uklidní, můžete jít,“ podal injekci sanitářce. Sanitářka muži přikázala, ať si stáhne kalhoty, a píchla mu jehlu do zadku. Muž zasyčel, ale nevykřikl, vydržel. Sant se posadil naproti němu a sanitářka se opřela o zárubeň. „Hodný kluk. Uvidíš, bude dobře.“ A bylo. Po pěti minutách spal „hokejista“ jako ovečka. Uložili ho do postele tak, jak byl, a ošetřovatelé se v klidu rozešli. Mário se pustil do vypisování papírů. Musel však pořád myslet na sanitářku. Pracoval na psychiatrii už dlouhou dobu, ale tohle nezažil. Cítil se, jako kdyby vystoupil na Sinaj. Hlavně proto, že měl zuby pořád na svém místě. „Máme mu hned udělat odběry?“ přišla se zeptat Lucka, když osaměli. Nepočkala na odpověď a hned pokračovala. „Mohla bych je hned odnést na biochemii a potom na vás nahoře zaklepat s výsledky, abyste se nemusel namáhat.“ Sant se na ni zkoumavě podíval. Najednou už věděl, co je to nevěra. Milosrdná lež, nemilosrdná soulož. Nahlas však řekl jenom: „Počká to do zítra.“

9. Byl to zvláštní konec dne. Spodek si rozmazal vlaštovčí trus po metalíze auta, na které si znova poctivě nahrabal. Valecký se vrátil domů k manželce, jako by se nebylo nic stalo, a Mário usnul při čtení knihy v křesle. Prospal celou noc. Telefon ho vzbudil jen jednou, kolem půl druhé. Mluvila s ním sestřička, ale on po prvních slovech na několik vteřin usnul se sluchátkem v ruce a probudila ho až její další otázka. Ráno si nedokázal vzpomenout na podrobnosti. Někoho vyslechl, naordinoval léky, víc si nepamatoval. Nevěděl, kdo mu telefonoval ani co komu podal. Jako by se uložil k zimnímu spánku.

*** 264

Začínající zima uspala a zakonzervovala celý život, dny ubíhali jeden za druhým, Mário počítal měsíce jen podle výplatních pásek. Život se zhustil na staccato probouzení nepříjemným budíkem a na bezesné noci. V průběhu těch týdnů se úspěšně bránil svádění žen a pokračoval v terapii se svými onkologickými pacienty. Chirurg Flašík k němu pravidelně docházel na terapeutické hodiny, šlo jim to překvapivě velmi dobře. Naopak, nepodařilo se mu zvládnout pana Kaizera s jeho bludy. Nakonec způsoboval na oddělení svými „výzkumy“ tolik konfliktů, že ho museli propustit. Primářku přestaly bavit Kaizerovi opakující se útěky. Vyloučili ho jako fotbalistu, který udělal faul. Byl to paradox. Stalo se přesně to, co předpovídal. Odstranili ho. Ne ze života, ale z oddělení. „Společnost je prožraná rakovinou!“ křičel, když odcházel. Sant přemýšlel nad tím, co si může takový pacient jako Kaizer myslet, když ho vyhodí z blázince. Má si myslet, že je normální? Mário už pro něj nenacházel odpovědi. Všechny jeho myšlenky se odehrávaly jakoby ve snu. Probudilo ho bouchání na dveře. Mário se probral a zjistil, že je znova ve službě. Podíval se na hodinky. Bylo půl šesté ráno a za oknem začínalo léto. Bouchání se ozvalo ještě jednou a přešlo v táhlé nervózní klepání. Mario opatrně pootevřel dveře, byl si jistý, že je za nimi nažhavená sestřička. Byl tam však rozjařený Valecký. Neviděli se celou věčnost. Vešel pomalu, tanečním krokem, na sobě měl havajskou košili. Ve výstřihu se mu houpaly sluneční brýle. „Máš minutku?“ smál se. „Hm,“ Mário se cítil, jako by prospal vlastní smrt. Ulehl ke spánku na začátku zimy a teď, když se probudil, byl začátek léta. Půl roku se mu rozsypalo v prstech jako spálený milostný dopis. „Jak se má Flašík?“ Valecký se svalil do křesla a vytáhl cigarety francouzské značky, která se dala jen těžko sehnat. V zemi se nedaly vůbec koupit, byly pro opravdové fajnšmekry. Otáčel krabičku v ruce, přivoněl k ní, jako by se taková věc vůbec nezapalovala. Sant se napil studené kávy, která zůstala v hrnku od večera. Chutnala jako nepříjemná hořká medicína. „Navzdory všem předpokladům ještě žije.“ Mário měl hluboce posazený rozespalý hlas, který ženy tak zbožňovaly. „Pokračuju v terapii, celkem to jde.“ Valecký mu skočil do řeči. „Slyšels už, jak deflorovali Tonku?“ „Nekecej!“ „Fakt, ale nikomu to neříkej.“ „Bude to lékařské tajemství.“ „Šla s bolavým uchem na ORL a tam jí jeden šikovný doktor propíchnul ušní bubínek.“ Usmíval se. „Kdy bude svatba?“ Nezadržitelně se oba rozesmáli. Valecký zvážněl první a konečně si cigaretu zapálil. „Musíš mě krýt, jestli se tě náhodou Marie zeptá, kde jsem byl celou noc. Kdyby něco, řekni, že tady, že jsme měli těžký případ, operaci nebo co.“ Vyfoukl spokojeně kouř. „Dobře?“ „Ty to s tou Lízou pořád ještě táhneš?“ „Dobré ráno! Ty mě vůbec neposloucháš.“

265

„Přišel jsem na to, co je to nevěra,“ začal Sant. „Já taky.“ Muž se opřel slastně dozadu do křesla a zavřel oči. Odpověď ho nezajímala, a tak Mário nepokračoval. „Líza je boží, něco takovýho jsem hledal celý život.“ „To neskončí dobře,“ poznamenal Sant. V tu chvíli se rozezvonil budík, který ho měl vzbudit. Otráveně ho umlčel. „V čem je lepší než ostatní ženský?“ snažil se zchladit nechtěného vetřelce. „Nebudeš mi věřit, když ti to řeknu,“ napínal ho gynekolog. „No, to teda nebudu.“ „Dlouho jsem přemýšlel, proč je tak kouzelná, a pak jsem na to přišel. Nedosahuje orgasmu, chápeš? Touha v ní nikdy nevyhasne, protože jakkoli se snaží, a ona se snažit umí, nikdy nedosáhne toho, po čem touží. Víš, kolego, jaký je pocit milovat se sedmkrát za noc?“ Valecký se potřeboval vypovídat. Přišel přímo od Lízy. Starý doktor na chvíli zavřel oči a vzpomínal na uplynulou noc. Neschopnost orgasmu nebyla její jedinou předností. Před očima se mu střídaly rychlé scény jako z erotické show. Nikdy by si nebyl pomyslel, že se v salonku sejdou i podruhé, a už vůbec ne, že jim to vydrží několik měsíců. Když budeš mít někdy chuť se znova zamilovat, přijď za mnou, řekla, když dosouložili, a on se po čase vrátil. Vracel se k Líze pořád častěji. Pokaždé, když chtěl rozptýlit šeď rodinného zázemí, do kterého se ubíral unavený odpočívat. Líza se časem osmělila a povolila uzdu svým nejnižším pudům. Jen jedno nechtěla, aby znova zpíval Beránek boží. Zničehonic se sám pro sebe rozesmál. „Co je ti k smíchu?“ zeptal se Sant. „Neměl bych, ale řeknu ti to. Nech si to pro sebe. Musíš vědět, že Líza udělá všechno kromě antikoncepce. To je JEDINÉ tabu, které jsme spolu neporušili. Nechám to na tvé fantazii, kolego. Víš, na co se mě zeptala, když přede mnou klečela? Udělal bys tohle svojí ženě?“ Valecký napodobil její hlas. „Počkej, počkej...“ nenechal se Santem přerušit. „Já na to: Kdybych to mohl a chtěl dělat svojí manželce, nepotřeboval bych milenku.“ Valecký zdvihl obočí. „Nechápu,“ řekl Mário. „Škoda že jsem to nevěděl před lety. Ušetřil bych si kupu výčitek svědomí. Co je na tom nepochopitelného? Je to i odpověď na otázku, kterous mi často sám pokládal. Prostě manželku mám rád, miluju ji, zbožňuju, je pro mě posvátná, nedokážu ji ponížit, pokořit jako kurvu. Vzrušuje mě něha, ale i pohlavní styk, proto potřebuju milenky.“ „Tos přehnal.“ „Kolego, dneska v noci jsem šukal, jako kdyby šlo o život. Nikdy jsem se necítil líp. Nemyslete si, miluju i chvíle, když jen tak ležíme mezi milováním a vyprávíme si svoje erotické fantazie, tulíme se k sobě pod dekou a naše rozehřátá a zpocená těla sálají živočišnou silou. Vždycky si říkám, že to může být naposledy.“ „Myslím, že můžeme konstatovat další moje selhání. V odhadu pravděpodobnosti jsem se spletl,“ skočil mu do řeči zamyšlený Sant. „To teda jo. Teda tulíme se k sobě a tiše se smějem, na hotelovém pokoji máme oba svůj druhý, přechodný domov,“ dokončil Valecký. Mário přikývl a na minutku se omluvil. Šel se osprchovat po únavné noci. Gynekolog se zaposlouchal do šumu padající vody.

266

Vzpomínky na prožitou noc se hlásily o slovo stále naléhavěji. Nemusel ani zavírat oči, aby viděl, jak rozhovor s milenkou pokračoval. Líza mu vyprávěla o tom, jak masturbuje a při hlazení si představuje, že ji sleduje cizí muž, který se pak najednou mění na jejího bývalého manžela. Vidí ji rozpálenou, ale nemůže se jí dotknout. Přiznala se, že se cítí provinile. Potom si Líza sedla do křesla, onanovala a při tom ho sledovala nepřátelským pohledem zpod přivřených očí. Valecký kouřil gurmánské cigarilos. Myslel na Gertrudu Steinovou. Rozhodl se, že dnes koupí manželce cestou z práce kytici růží. Po chvilce už souloži nemohli odolat. Sedla si na něho a kalhotkami ho švihala jako bičíkem. Bytí je bytí je bytí... Mário se vrátil z koupelny a utíral si ručníkem ramena. „Tak co, už ses probral?“ zeptal se Valecký. Mário se nechápavě díval na muže zářícího štěstím a snažil se ho nesoudit. „Nemyslím jen teď, kolego, celkově. Od té doby, co umřela herečka, to nejsi ty. Chodíš jako ve snu, prospal si půl roku, jako by to byla hodina. Kdys měl naposled ženskou?“ „Neměj obavy, já to nějak dohoním,“ odbyl ho Mário. „Prostě jsem měl jen pocit, že by bylo lepší se na chvíli zastavit a nad vším popřemýšlet. Je to tak těžké pochopit?“ „Ne, já to chápu. Ale svět funguje jinak, jde dál, ať chcem nebo nechcem. Něco jsem už dávno pochopil. Jsi doktor stejně jako já. Dobře teda víš, že dýchání funguje líp, když nad ním nepřemýšlíme, a dýchání, to je život.“ „Něco na těch slovech asi bude,“ připustil Mário. Valecký se zvedl k odchodu. „Musím běžet, pacientky na ambulanci už čekají.“ „Kdy se (mě) znova přijdete probudit?“ ironizoval Mário. „Příští týden ne,“ smál se gynekolog. „Jedeme s Marií na romantickou dovolenou k moři. Potom jako jindy.“ „Konečně jste zase našetřili?“ „Manželka vede naši domácnost přísnou rukou,“ zasmál se sám svým slovům a poroučel se. Mário se oblékl do bílého a začal uklízet lékařský pokoj, aby zahladil stopy prospané noci. Uvažoval nad tím, co říkal gynekolog. Jeho slova se nedala brát na lehkou váhu. Vypadal příliš šťastně, příliš spokojeně, jako kdyby opravdu odhalil přinejmenším jakýsi smysl života, a jestli ne ten, tak aspoň způsob, jak přežít. Dlouho jsem už neměl žádnou ženskou, řekl si v duchu. Vzpomněl si na Lucku. Nebylo to v tom, že by nenašel příležitost. Od určitého období po žádné nezatoužil. Hlavu měl plnou pacientů a jejich rakoviny. Půlrok na něj najednou dolehl jako sněhová peřina, pod kterou prospal svůj zimní spánek. Otřásl se. Valecký ho dnes opravdu probudil. Cestou dolů na oddělení se pokoušel zhodnotit uplynulé období a neuměl dospět k uspokojivému závěru. Unaveně bilancoval ještě i v průběhu ranní komunity, kde se představovali noví pacienti a loučili se ti, kteří odjížděli domů. Pohledem propouštěl muže, se kterými strávil několik hodin v rozhovorech, znal je líp než oni sami sebe. Některým i pomohl. Jeden z pacientů se přihlásil, že chce přečíst zprávy. Medicína a život nejsou matematika, to mu už objasnil Emin manžel. Věděl, že by mohl být rád, kdyby součet všech plusů a minusů byl nula. Protože i nula byla někdy kladné číslo. Jaká byla bilance teď?

267

„Na úvod několik výsledků ze sportu,“ začal pacient, „1:1, 2:1, 4:3.“ Byl to nesmysl, ale nikdo neprotestoval. Stejně jako v životě. Pacient pokračoval. „Zprávy z domova: Moskva...“ žil v jiném čase a prostoru. Mário byl znova doma... v blázinci.

10. Letadlo klesalo k modré rovné hladině a nebýt gravitace, nedokázali by manželé Valečtí odlišit, kde je nebe a kde voda. Vibrující stroj zakroužil a sluníčko proniklo jako laser do kabiny s cestujícími. Marie zatáhla záclonku na okně u ramene. Nejdřív se objevily mraky a potom korálové souostroví. Gynekolog ve volné béžové košili dopil sklenku s měděnou whisky. Za chvíli se ozval pokyn, aby se připoutali. Přistávali v hlavním městě Seychel, Victorii. Ostrov v indickém oceánu je úplně šokoval. Uprostřed sezony se podobal malému ráji. Manželé Valečtí společně sdíleli vášeň letních dovolených u moře. Nevynechali dovolenou ani jeden rok. Pravda, vzhledem ke skromným finančním prostředkům navštěvovali především Bulharsko a Itálii. Gynekolog však dostal v soukromé ambulanci chuť na úplně jiné nabídky cestovních kanceláří. Naspořit na dovolenou v Tanzanii nebyl pro něj problém. Hlavně když trochu pomohla spolupráce s farmaceutickou firmou. S vrozenou intuicí dobrodruha se zorientoval v novém prostředí během několika následujících hodin. Blankytné moře plné korálových mělčin plynule přecházelo na prosluněné písečné pláže, které bez varování končili strmými kopci s bujnou tropickou vegetací. „Vidět a zemřít,“ Valecký nadšeně opakoval úderný slogan z prospektu cestovní kanceláře. Po krátké úvodní procházce se svalili v hotelu na obrovskou postel a odpočívali. Oba se potřebovali aklimatizovat. Seychely byly jen malý kousek na jih od rovníku. Když se vzbudili, šli se navečeřet dolů na honosnou hotelovou terasu a potom se znova uložili ke spánku. První den měli za sebou. Ráno je probudila prudká bouřka. Dusno bylo těžké jako po vypití láhve jamajského rumu. Od moře vanul vítr, ohýbal kokosové palmy až k mokrému písku. Vlny se vzdouvaly, jako by se ve tmě pod nimi hemžil milion hadů. Obloha byla zatažená, světla venku nesvítila, jen hodinky doktorovi napovídaly, že není půlnoc. Mezi tmavými mračny probleskovaly jazyky elektřiny, ozývalo se vzdálené hřmění. Bouřka se od moře přibližovala neobvykle rychle. Obrovský výboj zničehonic udeřil do vodní hladiny. Vzduch zapraštěl, jako by se prostor zlomil vedví. „Monzun?“ zeptala se z postele Marie. „Asi ne...“ odvětil muž. Nebyl si však jistý. Svět za oknem vypadal opravdu hrozivě. Bylo by možné, že po jednom dni v tropickém ráji mohli náhodou zahynout při tajfunu? „Přitul se ke mně, bojím se,“ řekla jeho manželka. Cítil se stejně. Objali se pod peřinou jako dvě vystrašené děti. Blesky bily přímo nad jejich hlavami. Netrvalo dlouho a začali se milovat. Vášnivě jako zamlada. Bylo to nádherné. Marie křičela rozkoší do bouřky, osvětlovaná blesky jako modelka z Playboye při fotografování. Záclona na okně se vzdouvala dechem větru, osvěžujícím zpocená těla.

268

Když se vyčerpaní svalili na postel, bouřka se pomalu ztrácela, až se rozplynula v dálce. Za malou chvíli už všechno okolo sušilo oranžové slunce. Vyhladovělí sešli dolů na snídani. Od ebenové číšnice mluvící kreolsky, místním dialektem francouzštiny, se dozvěděli, že ranní bouřky jsou u moře běžné. Komunikovala s ní především Marie, Valecký nerozuměl ani slovo. Po snídani neváhali a vydali se na písčitou pláž. Vyhřívali se na lehátku nebo společně dováděli v moři. V době odpolední siesty se znova milovali. Večer si sedli do baru se stříškou z palmových listů a popíjeli opojné koktejly. Společně plánovali, kam se vydají v dalších dnech. Nikdy se nenudili a o zábavu měli postaráno. Valeckého to překvapovalo. Trpká příchuť společného soužití manželů, kterou považoval za neoddělitelnou součást této zvláštní instituce, zničehonic vymizela. Vybral honosnou dovolenou na Seychelách i proto, že Marie mu v průběhu celého roku, když rozjížděl práci v ambulanci, vyčítala, že ji zanedbává. Marně se hájil, že musí pracovat třikrát víc než předtím, nestačilo jen nosit peníze. Čekal, že i tady, když si najednou sednou naproti sobě, aby se konečně věnovali jeden druhému, budou jen mlčet jako doma, když si vydobyla chvilku jeho času. Ze začátku to tak i bylo, ale potom se Marie rozpovídala. Doktor poslouchal a nakonec se přidal i on. Předtím by se určitě hádali, jestli jít na ryby, nebo na exkurzi do manufaktury na zpracování kopry. Rozhodování pod tropickým sluncem probíhalo snadno. Všechno bylo možné. Často se procházeli u zřícenin chrámu na předměstí, který už z jedné části pohlcovaly novostavby a z druhé dálnice s billboardy. Drželi se za ruce, jako kdyby jim bylo osmnáct. Valecký si uvědomoval efekt každoroční dovolené. Mezi lidmi bylo všeobecně známé, že manželé se na nich dokážou opětovně po letech odcizení sblížit. Objevovala se dávno zapomenutá harmonie. Po návratu domů však manželství upadala do vyježděných kolejí. Na některé nemoci neexistoval všelék. Sledoval, jak i v něm roste pocit spokojenosti. Díval se na rozbořený chrám v zapadajícím slunci a neuměl se rozhodnout, jestli to je jen běžná iluze, nebo jestli je opravdu šťastný. Pochybnosti v něm živilo už jen to, že nad svým štěstím přemýšlel. Měl představu, že když je člověk opravdu šťastný, přemýšlet nad tím nemusí. On ale přemýšlel rád. Zpoza rohu se ozývalo usilovné bušení kladivem. Přešli s manželkou za zvukem. Několik maličkých kreolů přibíjelo na zeď chrámu další velkou reklamu. Marie se nad nimi slitovala a rozdávala jim sladkosti, které nosila pro každý případ v kabelce. Doktor srovnával z půlky rozpadlou zeď s nedokončeným billboardem. Staří bohové umírají, ale my si vymýšlíme pořád nové. Kam to povede? ptal se sám sebe v duchu. Marie se k němu vrátila a objala ho vesele kolem pasu. Vrátili se do hotelu do svého milostného ležení. Druhý den Valecký navrhl, aby si prohlédli unikátní zelené želvy z jižnějšího ostrova Aldabra. Manželka nadšeně souhlasila. V objetí hned ráno po bouřce nastoupili na loďku a za stálého rozrážení vln sledovali, jak se od nich vzdaluje ostrov Mahé, jejich nynější domov. Dívali se do průhledné vody, pod kterou rozmazaně viděli stopy života. Najednou se rozhodli změnit plán a po příjezdu na sousední ostrov se vydali hledat někoho, kdo by je naučil potápět se s akvalungem. Byl to Valeckého dětský sen. Za malý poplatek dostali instruktora i s potřebnou výstrojí. Vyvezli se na mělčinu a kreol jim cestou vykládal něco o základech potápění. Nevypadalo to složitě. Když instruktor plivl

269

do potápěčských brýlí, aby se nerosili, nedokázali zadržet smích. Potom ho s rozmarem vesele napodobovali. Slunce už vystoupilo vysoko nad moře. Oba se nemohli dočkat, až se ponoří pod chladivou hladinu. Potápět se začali ve vodě po kolena. Nemotorně do sebe naráželi v mělké, půl metru hluboké vodě. Marie se fascinovaně dívala před sebe vytřeštěnýma očima, jako by nemohla uvěřit, že pod vodou může dýchat. Tělo se instinktivně bránilo. Valecký měl stejný pocit, ale rychle si na něj zvykl. Se závažími okolo pasu klesl úplně na dno jako rybička v akváriu. Vyhřátý písek viděl do posledního jemného krystalku, voda na něj vrhala mihotavé odlesky. Potom neudržel rovnováhu, bomba se vzduchem ho převážila a on se nemotorně svalil na záda. Dokud k němu nepřiplavala pomoc, nedokázal se otočit. Díval se na oblohu rozmazanou vrstvou vody a vydechoval bublinky k hladině nad sebou. Když se instruktor přesvědčil, že ovládají aspoň elementární základy pobytu pod vodou, mlčky jim posunkem naznačil, že se přesunou do větší hloubky. Následovali ho mávajíce pomalu ploutvemi. Dno pomalu klesalo obrovskými schody jako visuté zahrady. Semiramidiny. Přibývalo živočichů i podmořské vegetace. Na chvíli jim zalehlo v uších. Když dopřetlakovali, potápěli se metr po metru dál. Svět pod hladinou byl nepopsatelný. Nejvíc fascinující bylo ticho. Všechny zvuky zmizely, na tělo dolehla obrovská vrstva vody, která ho svojí tíží objímala ze všech stran. Vznášeli se jako v želatině. Charakterizovat se to dalo snad jediným slovem. Klid. Nekonečný prostor kolem až děsil. Mlčení moře přerušovaly jen bublinky, které v pravidelných intervalech výdechů bublaly kolem uší. Syčivý nádech přes hadici, potom bublání kolem uší. Syčivý nádech, bublání. Hluboký nádech, výdech. Ohraničovaly, vyměřovaly každý pohyb. Valecký zabral ploutvemi, aby dohonil manželku s instruktorem, kteří se mu už skoro ztráceli v korálovém bludišti mezi řasami. Zastavili se u houfu pestrobarevných ryb a krmili je masem z mušlí, které rozbíjeli potápěčským nožíkem. Ryby po jedné ujídaly sousta přímo z dlaní. Doktor sledoval houf, který plaval kolem nich. Točil se v zatáčkách a rybičky měnily směr jako jedna velká ryba. Lesklá tělíčka se ve vteřině zableskla odrazem slunce. Nijak se nedorozumívaly, nikdo jim neradil, aspoň na první pohled. Nenašla se mezi nimi jediná, která by vybočila ze společného šiku. Pohybovat se v houfu jim bylo vrozené. Když je krmení přestalo bavit, kreolský instruktor manželům pokynul, aby plavali za ním dál. Zmizel jim mezi řasami a oni beze strachu pokračovali určeným směrem. Najednou se před nimi rozestoupilo prázdné písečné dno, rovina jako poušť. V dálce viděli instruktora, jak šlape na místě vodu a mává na ně. Chytili se za ruce a společně plavali k němu. Už z dálky viděli, že instruktor se zastavil u z poloviny zasypané obrovské kotvy, poslední zachovalé části ze ztroskotaného vraku. Když k němu plavali, nebyli nepodobní novomanželům, které se na posvátném místě chystá oddat Poseidonův žrec. Zasněně vzpomínali na potápění ještě několik dalších hodin na pláži. Hejno rybiček nescházelo Valeckému z mysli. Opékal se líně na slunci a v duchu si je znova představoval. Měl pocit, že jejich pohyb v sobě skrývá tajemství, vzorec vysvětlující i chování lidí. Pozval Marii na smaženého žraloka, večeře měla být příjemným zakončením předposledního dne na ostrově. Oba byli tmaví skoro jako místní, spálená doktorova záda (vydatně

270

natřená voňavým krémem) diskrétně pálila. Cestou do restaurace procházeli přeplněným bulvárem a zavládlo mezi nimi napětí. Oba mlčeli, jako by neuměli nebo nechtěli začít mluvit. Valecký se nenápadně ohlížel kolem. Marii to štvalo. Viděla, jak se to snaží zamaskovat, ale přitom to bylo tak zjevné. Neudržel se ani teď a díval se po ostatních ženách. Přeskakoval pohledem z jedné na druhou, jako by se nemohl nabažit. Byla zklamaná. Mohl se ovládat aspoň teď. Valecký byl naopak vyděšený z jejího mlčení. Neuvědomoval si, že mu manželka vidí do karet. Marie ale nevěděla, že manžel nehraje sedmu, tak jak si myslela, ale lízaný mariáš. Bylo mu s Marií dobře až tolik, že se polekal, že ji ztratí. Na rušné ulici mezi lidmi ho přepadl strach, že by mohl náhodou potkat některou ze svých bývalých milenek. Všechno by se tím zkazilo. Očima ostřil kolem, aby nebezpečí mohl včas zpozorovat a vyhnout se mu. Snažil se zachovat krásu okamžiku a byl zmatený z toho, že čím víc se snaží, tím víc se nálada jejich večera mění. Naštěstí se příchodem do restaurace uklidnil. Usadili je na místo daleko od lidí. Bylo velmi nepravděpodobné, že by je tam našla nějaká slečna. Ve chvíli, kdy přišel číšník s jídelním lístkem, se už gynekolog dostal oběma nohama na zem a suverénně objednal. Potom se snažil přelomit napjaté mlčení. „Jak se ti dneska líbilo potápění?“ „Líbilo, a tobě?“ „Splnil se mi zase jeden sen.“ „Netušila jsem, že jsi takový podvodník.“ „Pamatuješ si to velké hejno ryb?“ „Na bulváru?“ Všechny její narážky ignoroval. „Proč se mezi nima nenašla jediná rybka individualistka?“ Přinesli žraloka a on při vykládání odřezal ploutve. „Evoluce tuhle vlastnost u rybek eliminovala. Jak? Představ si jednoduchou situaci. Žralok napadne hejno ryb z jedné strany, například zleva. Rybky se můžou rozhodnout, kterým směrem budou utíkat. Zjednodušil jsem to na dvě možnosti. Doprava, nebo doleva. Na první pohled je jasné, která z možností je výhodnější. Každá z rybek, která se vydá doprava, má větší šanci uniknout. Rybka individualistka (kterou můžeme rozlišit jen tak, že udělá opak toho co hejno), která poplave doleva, zahyne mezi čelistmi predátora. Za krátký život nestihne mít žádné potomky, kteří by zdědili její individualitu. Jedinou útěchou jí může být fakt, že možná zachránila hejno svých konformních kamarádů.“ „Nebyls v minulém životě žralokem?“ „Počkej, to není všechno,“ pokračoval Valecký. „Hejno ryb se může rozhodnout i pro druhou možnost, plavat doleva. Rybičky nepřemýšlejí. Predátor zavře pusu a některá z rybiček v ní určitě zůstane. Rybička individualistka plavající doprava přežije bez námahy. Předá svoje geny dál a má deset potomků individualistů. Jenže v té době mají už konformní rybičky, které přežily (I v případě nesprávného rozhodnutí je šance na přežití jednotlivce v hejnu větší. Pořád může být snězen i někdo jiný!) desetitisíce konformních potomků. Poměr mezi konformními rybičkami a rybičkami individualistkami v hejnu se nemění.“ „Ještě, že nejsi narozený ve znamení ryby,“ popíchla ho Marie.

271

Valecký dojedl žraločí ploutev. „V tomhle se lidi od ryb moc neliší,“ řekl vážně. Číšník posbíral talíře, v rohu začala hrát kapela místní písně. „Na tebe!“ pozvedla manželka skleničku s alkoholem. Ťukli si. Valecký se cítil dobře jako málokdy v životě. „Na nás, jsi úžasná.“ Marie upila a kapku, která jí zůstala na rtech, si smyslně olízla. „A přesto mě podvádíš.“ Valecký překvapeně mlčel. „Nevadí mi to, mám tě ráda takového, jaký jsi,“ pokračovala manželka klidným hlasem. Pátral po nějakém potlačovaném napětí, ale nic takového v jejích očích neviděl. „Klidně mě podváděj, ale ať o tom nevím,“ dodala jemně.

11. Po návratu z dovolené se Líza Valeckému neozvala, a gynekologovi to vyhovovalo. Dnes by byl nejradši, kdyby nikdy neexistovala. Jenže kdyby neexistovala, nebyl by ani on takový jako dnes. Byli by spolu spojení. Domníval se, že sestřička trucuje kvůli romantickým týdnům, které strávil s manželkou. Mohla si říkat, co chtěla. I když se navenek tvářila, že jí manželství nevadí, věděl, že ji to zevnitř rozežírá. Měl chuť už nikdy nezavolat a doufat, že sama pochopí, že je konec. Nechal ji týden škvařit (cigarilos mu za tu dobu přestala chutnat), ale potom v něm zvítězil gentleman. Musel se s ní naposledy sejít. Dlužil jí vysvětlení, oddala se mu celým svým tělem. Jindy v minulosti, s jinou milenkou, by se byl obával, že opět podlehne svůdnému kouzlu záletů. Po rozchodu s Adrianou Reinhartovou už nebyl sebejistý jako předtím. Dnes se však cítil opálený, šaramantní a neodolatelný. Chtěl si s Lízou jen sednout na kávu a všechno prodiskutovat. Nechtěl s ní spát. Z části i proto, že krásné tělo, se kterým byl po dovolené nadmíru spokojený, kazil vřed na rameni, který se mu udělal ze slunce. Schoval ho pod nové tričko ze zájezdu a zvednul telefon. Líza měla hlas ve sluchátku bezbarvý, ochlazený přechodem skrz stratosféru, filtrovaný satelity a rušený praskáním na ústředně. Mluvila úsečně, jako kdyby něco tušila. Pozvání na kávu ale přijala. Sešli se dopoledne v kavárně, kde sedávali se Santem. Cítil se tak bezpečněji, jako kdyby mu kolega mohl pomoct. Přišel trošku dřív a nad ginem přemýšlel, jak se s milenkou rozejde. Chystal si vhodná slova. Svým předsevzetím věrnosti však jako kdyby zahodil všechny znalosti ženské psychiky, která za léta záletů získal. Nepředpokládal, že se prozradí i beze slov. Líza přišla, doktor se postavil. V tu chvíli se k němu naklonila, aby ho políbila, a on na chvíli zaváhal. Všechna slova, která si připravoval, byla zbytečná. „Věděla jsem, že to přijde,“ řekla Líza ještě dřív, než si sedla. „Oba jsme to věděli... od začátku.“

272

„Stejně ale nemůžu uvěřit, že je konec. Vždycky jsem si myslela, že naše láska je nekonečná, že se nedá ukončit.“ Když chtěla, uměla být patetická. Jako poezie... Báseň se nedokončuje, ale opouští. Apollinaire Rozhostilo se ticho, oba mlčky kouřili. Valecký sledoval její tvář, která se mu zdála hezčí než kdykoliv předtím. Byl to jiný konec, než si Líza myslela. Vyspal by se s ní, ale věděl, že by to už nebylo ono. Ztratil vnitřní nastavení svůdce. „Potřebuju, aby ses se mnou ještě jednou miloval,“ řekla. Valecký věděl, že ho nepokouší záměrně. Vypadala bezmocná a neškodná. Žádala po něm maličkost, kterou by jindy, v jiné době a na jiném místě a s milenkami před ní kdykoliv splnil. Dobře si však pamatoval, jak předtím Adrianě neodolal. Nechtěl to dělat těžší, než to bylo. „Nevím, jestli je to dobrý nápad.“ „Jak můžeš být najednou takový?!“ Neuměl jí vysvětlit prudkost svého vnitřního zápasu. Nedokázal slovy popsat, jak odolává z posledních sil, pohybuje se na hraně. „Mám tě ještě pořád rád.“ „Tak proč mě pak opouštíš?“ „Nevím. Najednou chci být věrný.“ „Vždycky jsem si myslela, že věříš tomu, co tvrdíš. Vám mužům je vrozené hlásat věrnost a ve skutečnosti podvádět.“ „Možná je to jen přechodné, ale teď to tak cítím.“ „A já se cítím jako špinavá kurva.“ „Přestaň. To, že spolu nebudeme spát, nemění nic na tom, co jsme prožili. Bylo to krásné. Já toho nelituju. Ty jo?“ Neodpověděla. Na vteřinu se na něj podívala šibalským a zároveň nevěřícným pohledem, který snad říkal: Opravdu? Chvíli mlčeli, Líza upila z kávy a zeptala se tichým rozhodným hlasem: „Kde jsem udělala chybu? Chtěla jsem po tobě někdy něco?“ „Ne, bylas vždycky úžasná.“ „Tak proč mě opouštíš?“ „Neumím ti to vysvětlit.“ „Lžeš,“ obvinila ho. Valecký ale říkal pravdu. „Podívej se na sebe, jsi krásná a mladá a já starý, tučný a plešatý padesátník. Budeš mít ještě hromadu nápadníků.“ „Asi začnu nenávidět všechny muže.“ „Poperou se o tebe.“ Usmála se, ale to, co řekla, bylo kruté. „Nenamáhej se. Chceš se mě za každou cenu zbavit?“ Znělo to napůl jako otázka, napůl jako konstatování a byla to tak napůl pravda a napůl lež. „Nechci. Představuju si, že zůstaneme přátelé, vždycky ti pomůžu, když budeš potřebovat.“

273

„Pomož mi teď.“ „S čím?“ „Nenávidím se.“ Nevěděl, co na to má říct. Čekala od něj slova, která neříkal, a to jí ještě víc ponižovalo. Proto znova přerušila odporné ticho. Položila na stůl peníze. „Nech to tak,“ řekl. „Já to zaplatím. Nedělej ze mě ještě větší kurvu, než jsem,“ řekla zlostně. „Nemusíme ještě jít.“ „Nejlepší bude, když se už nebudeme setkávat vůbec, už mi nevolej.“ Valecký věděl, že by měl pociťovat radost. Co lepšího si mohl přát, splnil si gentlemanskou povinnost, je konec, nemusí o Líze už nikdy nic slyšet. Neměl ale pocit, že je všechno tak, jak má být. Líza se postavila a několik chlapů v kavárně zvedlo svůj znuděný pohled. „Ještě dřív, než odejdu, chci, abys něco věděl. Nejdřív jsem ti to nechtěla vůbec říct,“ začala tyčíc se nad ním jako modla, seděl na židli a rezignovaně ji zdola poslouchal. Najednou pochopil, že se spletl. Líza nebyla uražená. Neozývala se z úplně jiného důvodu.

12 . I Sant se v průběhu dvou týdnů, zatímco byl Valecký na dovolené, změnil. Mnohem víc se už zase podobal starému dobrému veselému klukovi. Jestliže byly předtím jeho měsíce zredukovány jen na sled nočních služeb a jestliže po „probuzení“ kamarádem pokročil k ranní komunitě, dnes věděl, že jeho život se dostal do stadia vizity. Vešel na oddělení jako král Slunce. „Vizita!“ zakřičela mladá sestřička, když ho uviděla (zalehlo mu v uších), a horlivě zaháněla pacienty do pokojů. „Vypnout televizi!“ Sant s kolegyní psychiatričkou počkal na Lucku na inspekčním pokoji. Když se vrátila, dekurzy už drželi v rukou. Vizita začínala na pokoji číslo tři. „Pojď s náma do trojky,“ vyzval Lucku, až se celá zapýřila. Potom vyšli na chodbu. Sant vešel a ani se nemusel dívat do papírů, které držel v rukou. Pacienty znal nazpaměť. Kde bylo třeba, prohodil slůvko dvě, u těch, kteří se trápili, postál déle a pozorně vyslechl jejich stížnosti. Vizita probíhala tak jako na jiných odděleních z pokoje na pokoj jako velký bílý had, Sant s kolegyní a Luckou tvořili hlavu, ostatní ošetřující personál trup a chvost. Všichni se ani do pokojů nevešli. Sestřičky si tiše šuškaly klevety na chodbě, zatímco vevnitř se pracovalo. Vepředu se hlava tvářila moudře a vážně, chvost měl hlavu na háku. Život znova běžel tak, jak měl. Sant vešel na pokoj a nemocné babky se šátky na hlavách se hned přestaly modlit. Jedna, která klečela na kolenou, se škrábala na nohy, aby se postavila jako voják k posteli. „Gospodin pomiluj každú gospodinku!“ řekl na úvod Mário a babkám zahrály na tváři děravé úsměvy. Byl rád, že i když že byly v blázinci, neztrácely staré ženy vůbec kontakt s realitou. Ať byly jakkoli nemocné, uvědomovaly si, že jim doktor pomůže víc než modlení. Bůh mohl počkat.

274

„Joj, jsem tak ráda, pane doktore, že jste zase veselý. Smutek vám vůbec neslušel, chodil jste takový vážný, jako byste se na nás hněval,“ rozpovídala se jedna pacientka. „Už jsem si myslela, že od nás chcete odejít. Co bysme si bez vás počaly?“ „Pravděpodobně nic,“ přikývl s dvojsmyslným úsměvem Sant a vydal se do dalšího pokoje. Lucka se zachichotala, protože pochopila doktorovu slovní hříčku. Byla dobrým publikem, to Máriovi vyhovovalo. Když přišli na mužskou část, komentoval pacienty před vstupem na pokoj jako nějaký průvodce na exkurzi. „Teď nás čeká dobrý člověk,“ pošeptal Lucce. Vešli do pokoje a hned se k nim nahrnul vysoký muž. „Tak jak?“ zeptal se Sant. „Dobře, dobří lidé se mají dobře a já jsem dobrý člověk, i vy jste dobrý člověk, dobrý člověk, jsem dobrý člověk.“ Lucka se zachichotala. Na vedlejší posteli četl za sítí děda Stolár roztrhané salátové vydání telefonního seznamu, který měl stránky ohmatané od neustálého otáčení. Vizitu ignoroval. „Dobrý den, jak se máte?“ Hubený človíček neodpovídal a dál zaujatě četl. Byl úplně nahý, nedbale přikrytý dekou, jenom na hlavě měl zelenou rádiovku. „To je náš zelený baret,“ otočil se Sant s vážnou tváří k Lucce, která znova jen s námahou potlačovala smích. „Proč nic neříká?“ zeptala se. „Intelektuál,“ řekl tiše doktor. Nahlas, jako když mluvíme k nahluchlému člověku, řekl mužovi v síti. „Netvařte se, že mě neslyšíte. Vždyť čtete jen telefonní seznam. Nemůže být až tak zajímavý. Nemá žádný napínavý děj.“ Muž se na něj rychle zkoumavě podíval a potom zničehonic zvednul palec. „Ale ty osoby a obsazení!“ řekl vážně a znova se pustil do čtení. Lucka už neměla sílu se nesmát. Vizita se přesunula do dalšího pokoje. „Á, Lucie, dovol, abych ti představil pana Mandeľa. Ten má tak zvláštní druh vidin, že tvoří samostatný druh, nazývám si je sám pro sebe ne halucinace, ale mandeľace.“ „Pane doktore, a co to je?“ ptal se s vážnou tváří. „Už dvacet let slyším vesnickej rozhlas, jak svolává stranický schůze a na družstvo, já vím, všecko se změnilo, jak je to možný, že to furt slyšio?“ „To ta nemoc, pane Mandeľe.“ „Určitě?“ Nevěřícně se takhle divil dvacet let, den co den. Podstrčil doktorovi papírek. „Tady mi prosím potvrďte, že už maj přestat, ztichnout, nic jsem jim neudělal. Jen to napište a dejte na to i razítko.“ Sant se naklonil k sestřičce a ukázal jí jeden ze záznamů přilepených v dekurzu. Byla to zpráva od ušního lékaře, který vyšetřoval pana Mandeľa na ambulanci. Zatímco doktor psal šamanské potvrzení na zahánění psychotických příznaků, sestřička četla:

275

„Subjektivně pacient uvádí, že slyší ze stěny hlasy policistů, signály a rozhlas. Závěr vyšetření sluchu: slyší dobře.“ „Síla, co?“ řekl Mário. Každý z lékařů viděl jen svůj píseček. Vrátil popsaný papír Mandeľovi a ten si ho v klidu schoval do kapsy a už si Mária nevšímal. Sant skončil vizitu a přistoupil k sanitářkám bavícím se na chodbě, které si celou dobu něco zaníceně šuškaly. „Co je tak zajímavýho?“ vyzvídal. „Ale, řešíme jeden problém,“ začala z nich největší klevetnice. „Jaký?“ vyzvídal Mário. „No, jestli má sestřička, která v práci otěhotní, nahlásit svoji graviditu jako pracovní úraz, nebo jako nozokominální nákazu?“ Všichni okolo vybuchli hlasitým smíchem.

13. „Jsem těhotná,“ řekla Líza a vyběhla z kavárny. Valecký v duchu zaklel. Peklo je pravda rozpoznaná příliš pozdě. T. Hobbes Vyběhl za ní ven. Dohnal bývalou milenku po několika krocích a chytil ji za loket. „Počkej, musíme si o tom promluvit.“ „Najednou se ti můj dotek neprotiví?! Pusť mě!“ Líza se změnila v rozčilenou ženu. Neozývala se proto, že hrála o čas. Proniklo ho strašné podezření, že už je v pokročilém stadiu těhotenství a nebude se s tím dát nic dělat. Měla ho ve své moci. Život si s ním krutě zahrával. Právě teď, když chtěl se záletnictvím jednou provždy přestat. Líza si na Valeckém zchladila žáhu za svého bývalého manžela, který ji opustil. Život (jako žárlivá milenka) se mu mstil za totéž. Za zradu. „Odkdy to víš?“ „Od té doby, cos odjel na dovolenou.“ Valecký si oddychl, ještě nebylo pozdě. Všechno se ještě dalo nějak zaonačit. Marie se nemusela vůbec nic dozvědět, mohl vést klidný život. Teď už se cítil připravený. „Pojďme se projít do parku,“ navrhl a Líza souhlasila. Opájela se mocí, kterou nad ním měla. Najednou byl už ochotný ukazovat se na veřejnosti, být pozorný, věnovat se jí. Cítila se silná. Věděla, že se nikdy dítěte nevzdá, i kdyby říkal cokoliv. „Co chceš teď dělat?“ „JÁ? Ne MY? „Pochop, dohodli jsme se, že se nikdy nerozvedu. Nenáviděl bych tě pak za to.“ „Budeš mít syna,“ ťala do živého. „Máš dvě děti stejně jako já,“ řekl po chvilce ticha a znělo to příliš prosebně. „Uživím i třetí, nemusíš se starat.“

276

„Tak jsem to nemyslel.“ „Víš, že se mi to dítě dobře hodí. Vypadnu na dva roky ze špitálu, oddychnu si, kolegyně mi všechno jen závidí. Vždycky jsem chtěla mít ještě jedno dítě.“ „Bude vyrůstat bez otce. To tě vůbec netrápí?“ „Nepokoušej se ve mně o výčitky svědomí. Ty jsi otec, ale nic od tebe nečekám. Máš děti a ani o ty se nestaráš,“ bodala hlava nehlava. Valecký byl v situaci, kdy musel všechno snést. Zaskočila ho nepřipraveného a zranitelného. Celý život se mu hroutil v troskách, namáhavě získaná rovnováha se narušila. Chtělo to jen několik minut, aby se otřásl a šel dál. Pomalu si na tu myšlenku začínal zvykat. V konečném důsledku to pro něho nebyla katastrofa, bylo mu jen nostalgicky líto, že život poběží dál tak jako dosud. „Jedny alimenty sem, jedny alimenty tam,“ řekl klidně. Líza se polekala jeho lehkovážnosti. Unikal jí, a proto tvrdě poznamenala. „To si piš, že budeš platit, tatínku.“ Valecký ji probodl pohledem. Ty kurvo, pomyslel si. Čím dál tím víc mu bylo zřejmé, že jejich vztah nebyl až taková náhoda, až taková nepravděpodobnost. Sestřička bažila po penězích, po společenském statusu. Jako rozvedená a opuštěná žena neznamenala nic. Jako milenka a matka jeho dítěte by získala hodně. Nebylo tajemstvím, že v soukromé ambulanci vydělává několikrát víc než ostatní. Kurva! ulevil si ještě jednou. Celou dobu si s ním zahrávala. Možná nevědomky, ale žensky rafinovaně. Rozčilovalo ho to tím víc, že on se do ní opravdu zamiloval. Sice nakrátko, ale vášnivě. Teď mu jeho náhrada morfia měla zničit celý život. Zlost v něm vystoupala do té míry, že se neovládl. „Chci, aby sis to dala vzít!“ „Kdybych to udělala, zůstal bys se mnou?“ zeptala se znenadání.

14. Bývalý přednosta chirurgie se posadil naproti Santovi do křesla. Začínalo jejich další psychoterapeutické sezení. „Jak jste se měl?“ zeptal se psychiatr. „Žiju,“ odpověděl Flašík. Byl to jejich obligátní začátek. Opakoval se od prvního setkání. Byli jako dva šachisté, kteří rozehrávají své duely stále stejným gambitem. „Kdybych měl za vás hodnotit,“ začal Mário, „zdáte se mi v obličeji klidnější, uvolněnější.“ „Máte pravdu, smrt už není, co bývala,“ zasmál se chirurg svým charakteristickým suchým smíchem. „Na čem byste chtěl pracovat dnes?“ „Víte, po posledním sezení jsem pochopil, že se neděsím ani tak smrti samotné jako úplné banality. Asi na vás psychiatrech přece jenom něco bude. Nakecáte toho kolem tolik, že se člověk nasere a radši na všechno přijde sám. Bez vás bych se správně nenasral.“ Sant se usmál, byla to jediná forma komplimentu, kterou mu byl přednosta schopen poskytnout. „Vlastně to není až taková banalita. Pro vás možná bude, ale pro mě ne. Pane kolego, každé období v životě člověka má něco svého. Nikdy předtím jsem tak složitě neuvažoval,

277

tak teď promiňte, jestli to přeháním. Teda člověk musí v každém životním období něco mít a něčeho dosáhnout. Něco, čeho v tom období dosáhne většina nebo jen ti nejlepší. Zpravidla nejde o trvalé hodnoty, ale o věci prchavé, charakteristické jen pro dané období. Když toho nedosáhne, zůstává v něm nenaplněnost, zůstává fixovaný. Snaží se toho dosáhnout později, ale už je jinde, není s tím ztotožněný, žene se za iluzí. Napadá mně tedy: co je vlastně člověku vlastní?“ „Teď se zdá, že kladete otázky, na které neumím odpovědět,“ konstatoval Sant. „Nemám už čas hnát se za iluzema. Jednu otázku se mi podařilo zodpovědět. Pochopil jsem, že nejvíc se děsím toho, že kvůli rakovině nestihnu udělat, co jsem si v životě naplánoval.“ „Hm,“ přikývl chápavě Sant. „Nevím, jestli si to uvědomujete, já už vlastně žiju nad čas, jako bych tu ani nebyl. Možná se za mě modlí všichni pacienti, kterým jsem zachránil život, možná se stane zázrak. Nejhorší na tom je, že jsem přesvědčený ateista. Dá se přežít i tak, je to těžší, ale jde to. Nikdy jsem nevyhledával pohodlnější cesty.“ „Cítím z vašeho hlasu bezmoc.“ „Ano, jsem bezmocný. Tolika lidem jsem pomohl a sám sobě nedokážu. Ptám se často sám sebe: jaký má takový život smysl!? Vaši pacienti s rakovinou se tím zaobírají asi často?“ „Ani ne.“ „Odpověď mi teda asi nesdělíte.“ „Ne proto, že bych ji neznal.“ „Jaký jste ješitný! Až jednou budete mít rakovinu, poznáte, že na to nebudete mít čas. Ne, kecám, některé věci ani rakovina nezmění, i já sám jsem toho (víceméně) živým příkladem,“ znova se zasmál. Máriovi přecházel z jeho humoru mráz po zádech. Na povrchu byl jednolitý, nebyl si však jistý, co se skrývá v hloubi jeho duše. Smích to určitě nebyl. „Vraťme se k tomu, co byste chtěl ještě v životě stihnout.“ Chirurg uvedl (jako zpočátku každý) dlouhý seznam věcí, některé i zcela neuskutečnitelné. Sant vsadil všechno na jednu kartu. Další půlhodinku strávil tím, že všechno prosívali, postupně nechávali jen nejpodstatnější věci, které by mohl eventuelně stihnout. Jak to už bývá, přestože mluvil o nemoci s nadhledem, loučil se nejhůř s nejméně reálnými plány. „Jste potvora, vzal jste mi skoro všechno,“ řekl, když skončili. „Kdyby se vám podařilo splnit to, co zůstalo, jak byste se cítil?“ „Sakra!“ řekl chirurg po chvilce přemýšlení. „Máte pravdu, bylo by to fajn, ale stejně to asi nikdy nedokážu.“ „Co vám brání?“ „Neserte mě. Leukémie, nedělejte blbýho, kolego, umírám. V žilách mi koluje víc chemie než krve.“ „Nechtěl jsem dělat blbýho. Myslel jsem spíš na věci, které můžete změnit. Sám uznáváte, že nemoc asi nezměníte. Popřemýšlejte, co změnit můžete.“ Přednosta Flašík se zamyslel. V pracovně se rozhostilo ticho. „Nic mě nenapadá,“ řekl po chvíli. „Jen přemýšlejte.“

278

„To budem za mý těžký perachy mlčet?“ „Možná,“ řekl rozhodně Sant. Chirurg udělal grimasu, jakou většinu dělal, když komentoval práci psychiatrů, a znova se zamyslel. Najednou se usmál a nebyl to suchý smích. „Nevím, jestli to ode mě nebude znít krutě, cítím se blbě, když se k tomu mám přiznat.“ „Klidně pokračujte.“ „Nejvíc mě asi štve Magda. Mám z toho výčitky svědomí, protože se o mně opravdu stará, je to super ženská. Jenže mě nenechá odpočinout. Pořád mě žene od doktora k doktorovi, jednou k vám, jednou na ozařování. Vláčí mě po léčitelích, všelijakých šarlatánech, je to dojímavé, jak se mně snaží zachránit. Byl jsem i u té vaší věštkyně. Nemám chvilku volného času. Když mi právě není na zvracení z chemoterapie, cpe mě bylinkama. Už mám všeho plné zuby. Chci si před smrtí uspořádat život, dokončit něco z toho, o čem jsme se bavili. Moje tragédie je to, že jí to nikdy neřeknu, nepřežila by to. I když vím, že první, kdo to tady nepřežije, jsem já,“ znova se zazubil. „Měl byste jí to říct.“ „Opravdu? Myslel jsem si, že to řeknete.“ „Hm.“ Zavládlo mlčení. „Já to nedokážu.“ „Když budete chtít, pomůžu vám, abyste to dokázal.“ „Do prdele, zase mě serete. Mluvíte, jako by to šlo udělat levou zadní. Pro mě to bude nejtěžší věc na světě. To bych jí nikdy neměl udělat.“ „Určitě se to dá udělat tak, aby to pochopila.“ Na chirurgovi bylo vidět, že i když se naoko zlobí, tenhle nápad ho zaujal. Slova dosáhla kritického množství, spustila se řetězová reakce. Na vyhublém muži bylo vidět, že přemýšlí. Teď bylo důležité mlčet. Sant věděl, že ještě několik minut a bude tímhle nápadem úplně posedlý. Tenhle stav znal od několika svých předchozích pacientů. Terapie se chýlila ke svému závěru. Flašík s rakovinou smířený natolik, že byl připraven nebránit si v životě jejím léčením. Malé se odráželo ve velkém a velké v malém. Noční, komunity, vizity, terapie. Byly sou­ ostrovím paměti mladého psychiatra, vším, co zůstalo z uplynulého půlroku. Symbolizovaly životní období. Stejně jako jejich dnešní hodina. „Do příštího sezení si promyslete, jak by se to dalo zařídit,“ řekl Sant. „Už je konec?“ „Mám pocit, že nám zůstalo ještě několik minut. Řekněte mi, jak se po dnešku cítíte?“ „Nerad to přiznávám, ale dobře. Když od vás odcházím, jsem nabitý energií. Sálá z vás, jste vždycky veselý. Předtím jsem si toho nevšimnul. Nemyslete si, že vás chválím. Prostě časem jsem se i já sám změnil. Vidím teď věci jinak než na začátku. Víte, kdy jsem si to uvědomil? Zažil jsem takovou zvláštní příhodu, ještě jsem se vám o ní nezmiňoval. Před týdnem, když jsem čekal na chemoterapii, vyšel ze dveří onkologické ambulance takový dobře živený pán (měl jsem pocit, že ho odněkud znám), hned jsem poznal, co mu řekli. Jako bych

279

viděl sám sebe před půl rokem. Byl jsem zlomený, rozčilený, totálně zaskočený, stejně jako on. Dneska se cítím vyrovnanější, i když to úplně samozřejmě asi nejde. Ale je to zajímavá příhoda, už jen kvůli té ironii. Včera jsem ho operoval. Jedna rakovina se snaží zahubit druhou. Neumíte si představit, s jakým potěšením jsem mu vyřízl kousek melanomu z kůže, ale asi mu to moc nepomůže. Histologie potvrdila vysokou malignitu, pravděpodobně má malé metastáze po celém těle. Přišel jsem pozdě. Napadlo mě ale, že byste mu mohl pomoct, tak jako jste pomohl mně. Vím, že máte slabost pro beznadějné pacienty s rakovinou.“ Sant přemýšlel o tom, že je to zajímavý posun v terapii. „Jak se jmenuje?“ „Doktor Valecký.“ Sant se nezmohl ani na slovo. Zůstal sedět na židli, jako kdyby ho praštili po hlavě. Chirurg si ničeho nevšiml. Postavil se a ještě se s klikou od dveří v ruce obrátil: „Víte, potom, co jste mě dneska zase nasral s tím, že to mám říct manželce, mě napadla další blbost.“ „Ano,“ Mário byl myšlenkami někde jinde. „Pamatujete si, jak jsme se bavili o smyslu života, jak ho neumíme najít?“ „Hm.“ „Napadlo mě, že život nemá smysl kontinuálně. Prostě ho na chvilku má a na chvilku zase nemá. Dobrá ptákovina, co? Herodese na mě!“ zasmál se, až to zapraskalo jako led.

15. „Kdybych to udělala, zůstal bys se mnou?“ zeptala se Líza v parku doktora Valeckého. Kdyby zůstal, nemohl by sám sebe zradit víc. Věděl, že nový život se mu nabízí jen jednou. Další šanci by už neměl. Mohl lhát a později ji opustit. Věděl ale, že by to nemělo smysl. „Stejně bych to neudělala, byl by to přece hřích.“ V očích se jí bigotně zablýsklo a Valecký jasně pocítil, že je tvrdá jako skála. Tvrdá jako postel, na které právě ležel. Nemohl spát, čekal na svítání. Krátil si čas po operaci melanomu vzpomínkami. Utíkal před tělesnou bolestí. Mohl otočit hlavu právě natolik, aby zahlédl za oknem kousek slunce, které vycházelo nad obzor jako výbuch atomové bomby. Místnost byla jako exponovaný film ve fotoaparátu. Lidé mizeli, zůstávaly jen stíny. Po rozhovoru s Lízou spěchal zpátky na ambulanci. Mdle pozdravil zdravotní sestru v předsíni a vešel do pracovny. Nadurděně se na něj podívala. Valecký v době rozhovoru s milenkou vypnul mobil, teď byla čekárna plná jako močový měchýř. Doktor si oblékl bílý plášť a ženy začaly proudit dovnitř. Chovaly se jako modelky na castingu. Sebevědomě, bez ostychu. Vyzývavě a výsměšně si lehaly na kozu s roztaženým nohama, odhalovaly slehlou kožešinku, kterou musel před vyšetřením pohladit stejně jako papež hlavy ministrantů v davu. Štítil se jich. Nikdy se nemohly lišit víc od něžné, hladké milenky, kterou právě opustil. Pociťoval zoufalství. Snažil se nemyslet a pracovat automaticky. V jednom momentě vstoupila do ordinace těhotná žena, břicho pod oblečením naznačovalo blížící se termín. Na Valeckého toho však už bylo příliš.

280

„Ven,“ řekl tiše. „VEN!!!“ zopakoval, když se žena nehýbala. Mladá maminka vycouvala o on za ní zavřel dveře. Strnule se usadil za stůl a díval se do prázdna. Na stole se rozdrnčel telefon. Nechal ho zvonit. Myšlenky se mu najednou zasekly. Znova byl pod hladinou u Seychelských ostrovů, pohyboval se jako ve zpomaleném filmu. Silně dýchal přes gumový náhubek a bublinky mu dráždivě hučely kolem uší do ohlušujícího ticha. Telefon zmlknul. Zůstal sedět a nehýbal se. Zuřivost si vybil na vřídku pod tričkem, který si rozškrábal do krve. Červená skvrna se na šatech rozpila jako střelná rána. Když přišel po práci domů, byl jako bez duše. Díval se na Marii, jak tiše čte u televize knihu. On celé jejich manželství zničil. Tak jako ta dvě předešlá. V ničem se nepoučil. Přepínal z jednoho televizního kanálu na druhý a v jedné vteřině zauvažoval nad sebevraždou. Každá sebevražda je vlastně něčí utajená vražda. S. Freud Vřídek stále krvácel. Zašel k doktorovi. Za několik dní se ocitl na onkologii. Ležel v nemocniční posteli a myslel na období, které se přes něj tak najednou převalilo. Všechno se na něj sesypalo jako ve špatné knize. Výpověď z práce, bláznivá nevěra, nechtěné dítě, rakovina. Věděl, že má ještě chvíli čas, ale po operaci ho bolelo celé tělo, jako by umíral už právě teď. Do zítřejšího večera se musel sebrat. Marii řekl, že cestuje na kongres a že operace je jen banální zákrok kvůli mateřskému znaménku. Všechna síla ho opustila. Snad to bylo štěstí, protože veškerou schopnost panikařit si vyčerpal při rozhovoru s Lízou. Rakovina. Metastáze. Nejdřív tomu nechtěl uvěřit. Trvalo to však jen chvíli. Na rozdíl od výroků v bibli musí nakonec výrokům onkologů uvěřit každý. Nádor samotný ho už moc nepřekvapil. Stejně jako tušil Lízino dítě, tušil též nejasně celý život, že jednou dostane rakovinu. V posteli si s hrůzou uvědomoval, že až teď se mu život poskládal do smysluplné skládanky. Všechno, co doteď dělal, mělo význam. Byl spokojený, že si život užil. Smál se sám sobě, jaký by byl blázen, kdyby si celý život odpíral slasti a skončil by v téhle posteli, v tomhle pokoji, na tomhle oddělení se šílenými buňkami kolujícími v krvi. Člověk nemá na výběr. Buď šílí tělo, nebo duše. Co by metastázím řekla Antonie? Měl tělo prožrané stejně jako duši? Určitě by chtěla, aby si promluvil s Bohem a hledal u něj útěchu. Jenže oni dva si nikdy vzájemně nerozuměli. Zatím. Valecký už chápal proč. Bůh byl celá tisíciletí zvyklý mluvit jen s mrtvými. Gynekolog byl příliš živý, to se ale měnilo. Říkal si, že by se měl krotit, neležel sice na smrtelné posteli, ale člověk nikdy neví. Neměl by se už rouhat, ale moc mu to nešlo. Ve skutečnosti nechtěl mluvit s nikým jiným než s Lízou. Neřekl o melanomu manželce ani Santovi. O to víc byl překvapený, když mladý kolega vstoupil do pokoje. „Ahoj.“ „Já tady nejsem, máš halucinace,“ řekl gynekolog. „Na ty jsem zvyklý, někdy si nima i vykládám.“ „Vy psychiatři jste schopnější než StB. Sedni si.“ Mário si přisunul židli. Snažil se vyhnout pátravému pohledu, věděl, že na změny je ještě brzo. Stejně nepřišel zkoumat tělo, ale duši.

281

„Teď vážně, jaks mě tady našel?“ „Mít o všem přehled patří k mojí práci. Víš dobře, že my psychiatři víme všechno.“ „Nebo si to aspoň myslíte.“ „Tak nějak.“ „Ironie, ne?“ „Já ti řeknu, co je ironie. Dostat rakovinu na dovolené, na které se rozhodneš pro manželské štěstí a chceš změnit svůj život. Tomu říkám změna.“ „Kdys to zjistil?“ Valecký mu začal vyprávět, všechno od té doby, kdy se sešel s Lízou. Upozornil ho, že manželce o nemoci nic neřekl. „Má právo vědět pravdu,“ řekl Sant. „Možná z tvého pohledu, ale já ji chci ušetřit trápení. Není se mnou ještě konec, čeká nás několik krásných chvil, než zdechnu jako pes. Nikdy jsem jí pravdu neříkal a můj život stál za to.“ „Chtěl jsi se změnit.“ „Už je pozdě.“ „Nikdy není pozdě.“ „Tak to mám ještě čas,“ odsekl. Znova nastalo ticho. Máriovi se v mysli vynořila vzpomínka na to, jak ho poprvé učil vařit svoji speciální kávu. S hrůzou se přistihl, že na něho myslí, jako kdyby byl mrtvý. „Možná si myslíš, že je to s tím časem jen taková sranda, ale jak tu tak ležím a sleduju pacienty, zjišťuju, že neplatí, co nás kdysi učili na škole, že člověk může dostat jen jeden druh rakoviny a potom už žádnou jinou. Rakovina je v současnosti už pomalu chronická nemoc. Jsou lidi, kteří docházejí na chemoterapii celé roky. Rozumíš kolego, ROKY. Odstraní jim jednu rakovinu, potom dostanou další, úplně jinou, z medicínského hlediska je to pozoruhodné.“ „To mi teda nezbývá nic jiného než ti popřát, aby ses dožil i té další,“ pokusil se Sant o černý flašíkovský humor, který je možný jen mezi dobrými přáteli. Oba se slabě usmáli. Nakonec Valecký, který se bál, že se rozpláče, řekl: „Radši už běž, jsem unavený.“ Když psychiatr odešel, chvíli jen tak ležel a přemýšlel. „Umřu,“ řekl si. „Nejde se tomu vyhnout.“ Samotného ho překvapilo, že to bere s takovým klidem. V minulosti si to představoval mnohem dramatičtější. Potvrdilo se to, v co celý život doufal. Že když člověk žije naplno, je pro něho smrt hračkou. Uvědomil si ale, že na to teď kašle. Jediné, na čem mu záleželo, bylo, aby až umře, neupadl v zapomnění. Chtěl, aby si na něj někdo vzpomněl a aby jeho krev pokračovala dál. Sáhnul po mobilu a zavolal Líze. Vystrašeně přiběhla oblečená v sesterské uniformě. „Nechci z toho dělat tragédii,“ řekl, když viděl, jak má slzy na krajíčku. „Změnil jsem svůj názor,“ řekl vážně. „Chci, aby sis to dítě nechala.“

282

16. Pracovní doba se chýlila ke konci a Mário nerozuměl životu o nic víc než předtím. Jeho kamarád Valecký umíral a on s tím nedokázal nic dělat. Nabídl mu terapii u kolegů, ale gynekolog zdvořile odmítl. Potkal ho včera ve městě na procházce s manželkou, nikdy neviděl šťastnější párek. Oba rozkvétali a štěbetali si jako dva ptáčci. Valecký manželce nic neprozradil. Podíval se ještě jednou na dopis, který držel v ruce. Dostal ho asi před dvěma týdny, asi měsíc nebo dva po tom, co se to všechno sesypalo. V dopise stálo: Už dlouho vás tajně miluju, jsem ochotná udělat cokoliv, jen abych získala vaši lásku. I další slova byla stejně patetická, laciná a naivní. Santa však mile potěšila. Čekal, že na konci bude podepsaná Lucka. Mýlil se. Podepsaná byla Líza Randallová. Na dopis neopověděl. Sestřička z urologie nevěděla, že psychiatr je o jejich poměru s doktorem Valeckým (a tedy i o dítěti) do detailů informovaný. Její „milostný“ dopis byl snad posledním zoufalým pokusem, jak zachránit svůj život před zapomněním. Sant však mlčel, hrál o čas. Líza čekat nemohla. Když si uvědomila, že Valecký zemře, že nebudou alimenty ani velké dědictví, muselo náboženské přesvědčení ustoupit reálnému životu. Včera ji Sant zahlédl, jak vchází k primáři Spodkovi na potrat. Primář, kterého neuspokojilo, že vyhodil Valeckého z nemocnice, protože mu tím nepřímo dopomohl k velkým penězům, se mu teď pomstil mnohem krutějším způsobem, i když o tom nevěděl. Byl jen jedním z mnoha mužů, které Líza využila. Sant si ještě jednou dopis přečetl a potom ho pomalu, pomaličku roztrhal na malé kousky. O dopisu ani o potratu doktorovi Valeckému nic neřekl.

*** Antonie na chodbě opravila umělohmotné ručičky narychlo přidělané k soše Jezulátka v náručí Panny Marie. Všechno na oddělení bylo v pořádku, na její řádové sestry bylo spolehnutí. Byly to její ovečky. Jediné, před čím je ještě musela uchránit, byl doktor Sant. Dobře si všimla, jak se na něj některé usmívají. Výtah se zastavil v patře a jeptiška nastoupila dovnitř ke shrbené blondýnce. Měla by o sebe víc dbát, pomyslela si jeptiška. Najednou se výtah rozjel a žena za jejími zády se dala do štkaní a štkaní přešlo v pláč. Žena se sesunula podél stěny výtahu a dřepla si. Antonie se na ní soucitně podívala a podala jí kapesník. „Co se vám stalo, moje milá?“ Žena se pokusila něco říct, ale pláč jí to nedovolil. Jeptiška nastavila ženě druhou tvář, teda naklonila se k ní pravou stranou obličeje, po návštěvě ORL slyšela na levé ucho hůř. Položila jí ruku na rameno. „Jen si poplačte.“ Po chvíli už žena jen tiše sténala. „Co se vám stalo?“ zeptala se znova Antonie. „Opustil mě manžel,“ řekla tiše.

283

„Zapomeňte na něj, muži jsou svině.“ Žena se zarazila, přestala zničehonic plakat a utřela si slzy. „Počkejte, vy mi nerozumíte. On zemřel.“

*** Ozvalo se klepání na dveře. „Dále,“ řekl Sant. Vstoupila blondýnka oblečená už do smutečního. Byla to Magda Flašíková. Už neplakala, černým očím se už nedostávaly slzy. Nebylo třeba slov. „Upřímnou soustrast,“ řekl Mário a podal jí ruku. Zdvihla si černý závoj a políbili se na tvář. „Děkuju. Pohřeb bude ve čtvrtek, manžel by si přál, abyste přišel.“ „Přijdu.“ „Prosil mě, abych vám poděkovala.“ Nevěděl, co na to říct. Odsunul ji galantně židli a ona se posadila. „Jak se cítíte?“ zeptal se. „Hrozně se mi po něm stýská a...“ pláč ji přemohl. Položil jí ruku na rameno. „... jsem ráda, že umřel. Nikomu bych se k tomu nepřiznala. Jsem ale strašně vyčerpaná, pane doktore. Vyčerpaná jako nikdy v životě. I po porodech jsem na tom byla líp.“ „To je přirozené, všichni lidi se takhle cítí.“ „Jenže já se za to nenávidím. Mám pocit, že je to moje vina, všechno... Děsím se všeho, co mě čeká. Budu se muset starat o rodinu sama.“ „Ano. Pokud mohu pro vás něco udělat?“ Utřela si oči bílým kapesníkem. „Mému manželovi jste hrozně pomohl. Měla jsem pocit, že umřel šťastný. Chtěla jsem vás poprosit, jestli byste teď nevzal do terapie mě?“ Psychiatr přikývl a i přes své zvyklosti se v přítomnosti klientky otočil a dlouho se díval z okna. Nebylo to poprvé, co Sant pacientovi pomohl, ale tentokrát slzy, které mu z očí vyhrkly, nedokázal zastavit. Terapie se podařila, pacient zemřel.

284

EPILOG Samá voda... Prší, jako by nikdy nemělo přestat. Nohy nám čvachtají v bahně a zebou. Je to takový nepříjemný pocit, jako bychom už byli mrtvoly. Na bílé kaly místo kapek deště dopadají hroudy hlíny. Jakub Jehud stojí pod velkým černým deštníkem, který sotva udrží v ruce a z nosu mu kape vlhkost. Oči má podlité, tvář bledou, až na žilky ve tvářích. Nakonec se rozhodl dobře. Knihovna splnila svůj účel. Nikdo z nás by to nebyl předpokládal, a nejméně já. Jednou za čas se stane, že se lidé od základů změní, a vždycky je to zázrak. Přihodilo se to i mně. Stojíme mlčky na pohřbu doktora Valeckého. Fouká ostrý podzimní vítr a lidé po jednom přistupují k jámě a hážou na rakev hlínu. Čekám v řadě, vře ve mně vztek a bezmoc. Uvědomil jsem si, jak snadno každý z nás může umřít. Nedaleko mě stojí tchán s Antonií. „Byl to nemocný, zvrácený člověk,“ řekla koutkem úst řeholní sestra. „Žil zkaženě, a proto dostal rakovinu.“ „Přestaňte!“ zasyčel Spodek. „Nechápu, proč jste plná nenávisti ještě i teď!“ Sklonil jsem hlavu. Tak tohle je smrt, řekl jsem si. Tohle po nás zůstane. Podíval jsem se na Marii, doktorovu manželku. Nejdřív se důstojně snažila přijímat kytice a podané ruce, po chvíli se však zlomila a zavěšená do žen v černém usedavě plakala. „Nechápete? Co vám budu vysvětlovat. Vidíte sám, že nemá církevní pohřeb. Tak jako tak půjde rovnou do pekla,“ pokračovala jeptiška šeptem. Stál jsem jim těsně za zády, všechno jsem dobře slyšel. „Aha, teď to už chápu, nepodařilo se vám ho obrátit. Podívejte se na mě. Najednou ho nedokážu nenávidět.“ „Byl protivný takovým milým způsobem,“ Antonie sklonila hlavu. Hodila do hrobu maličký růženec. Zlé jazyky potom tvrdily, že se bála, aby gynekolog nevstal z mrtvých. „Kdybych věděl, že tak brzo umřu, žil bych právě tak jako on,“ pokračoval Spodek. „Možná rakovinu nedostal proto, jak žil, ale žil tak proto, protože si nebyl jistý, že ji jednou nedostane. Dělal všechno správně. Teď už ho chápu,“ dodal primář a hodil do hrobu hrst hlíny. Potom pomalu odcházejí. Kdoví proč vzal nakonec tchán Valeckého na milost. Možná má výčitky svědomí. Pomocí Hnutí se mu podařilo vystrnadit psychiatrické oddělení z budovy. Psychiatři se musí do půl roku odstěhovat do nemocnice Jaroslava Heyrovského na druhém konci města. Spodek může zabrat chodby psychiatrického oddělení pro gynekologii. Leopold Havran skončil svoji smuteční řeč. Byla dojímavá, ale mluvil v ní především o sobě. Lidé mlčí, nevědí, co mohou čekat. Jsem na řadě. Možná mám něco říct. Překvapený tchánovými slovy jsem chvíli stál nad jamou a pohledem našel nejlepšího přítele doktora Valeckého, svého bratrance Mária. Ve tváři se mu zračil zádumčivý smutek. Tehdy jsem se rozhodl, že o nich napíšu knihu. Zasloužili si to. Neskrývám, že byla východiskem hledání sebe sama, že doufám, že si její pomocí udobřím bratrance a budeme znova jedna velká rodina. Teď je kniha hotová, odešel jsem ze školy a věnoval se jen psaní. Na rozdíl od Mária, který se ke psaní už nikdy nevrátil. Jeho povolání ho úplně pohltilo.

285

Největší radost měl nakonec děda. Jakub Jehud teď může klidně umřít. A lidé budou číst moji knihu a nikomu nebude vadit, že ji psal Petr Šuster.

*** Spodek vydechoval ostrý raní vzduch. Mezi stromy se převalovaly ostré chuchvalce mlhy, zvuk kamínků na lesní cestě pod jeho nohama se v ní dutě ozýval. Po noční službě strávené na porodním sále mu vždycky dělalo dobře se ráno proběhnout v erárních teplákách. Rozhýbat si ztuhlé svaly a krev, vyplavit z těla toxiny. Byl by hřích nevyužít příhodnou lokalitu lesíka za nemocnicí. Ostatní doktoři byli na rozdíl o něj líní povaleči. Není divu, že to nikam nedotáhli. Přemýšlel nad tím, co bude dál. Upevnil si pozici na oddělení a zakrátko zvýší počet lůžek, která se uvolní po psychiatrii. Potrvá to tak rok, než se všechno srovná. A potom...? Potom přidá několik nadstandardních pokojů, budou se platit samozřejmě zvlášť. Systém jako v Americe. Postaví si rodinný dům, kde s ním bude bydlet Světlana s manželem. Potom zkusí ředitelování v nemocnici. Nakonec by ji mohl změnit na soukromé sanatorium. Je tady přece les. Z mlhy za jeho zády se pomalu vynořilo auto. Rozhodl se, že si s ním zazávodí. Změří s ním síly. Utíkal a vyžíval se v běhu. Najednou auto zapnulo policejní maják, který mlze dodal magický nádech. Siréna ho ohlušila a paralyzovala. Zastavil se a lapal po dechu. Auto zabrzdilo a jeho obstoupili čtyři policisté v zelených uniformách. Motor nechali běžet. „Dobré ráno.“ „Dobré,“ pozdravili. Všichni se zeširoka usmívali. Chtěl se pohnout dál, ale policisté mu zastoupili cestu. „Co chcete?!“ „Jen klid. Jsem strážmistr Somora.“ „Víte, kdo jsem? Primář Spodek,“ řekl. Policisté se na sebe podívali a mrkli. „Ano, samozřejmě,“ chytili ho za lokty. „Co si to dovolujete!!!“ Pokusil se vytrhnout, ale oni nepustili. „Pojďte jen pěkně s námi, už nemusíte utíkat.“ „Ale já neutíkám.“ „Ne?“ „Teda utíkám, běhávám pravidelně...“ Hlas se mu začínal třást a na čele mu vyskočili kapky potu. „JÁ NEJSEM BLÁZEN!!!“ „Jen klid, samozřejmě, že nejste.“ Strčili ho mezi sebe na zadní sedadlo. Auto se pohnulo směrem k nemocnici a zmizelo v mlze.

286

OBSAH

PROLOG 5 ČÁST PRVNÍ

SANT7

ČÁST DRUHÁ

VALECKÝ31

ČÁST TŘETÍ

SPODEK47

ČÁST ČTVRTÁ STELLA85 ČÁST PÁTÁ

BARON PRÁŠIL115

ČÁST ŠESTÁ

KRAVATA191

ČÁST SEDMÁ

EMA MÁ MÁMU199

ČÁST OSMÁ

SANTŮV PÁD221

ČÁST DEVÁTÁ MILOSRDNÁ LEŽ243 EPILOG 283

ROBERT KAČEŇÁK

MILOSRDNÁ LEŽ Ze slovenského originálu Milosrdná lož přeložila Justina Trlifajová a spol. Na obálce výřez z obrazu Maxe Ernsta Oblékání nevěsty Redakce Josef Pidlikáč Typo Dauphin Sazba Dauphin Vytiskla tiskárna VS tisk Dauphin Strictly Commercial 2011 ISBN 978-80-7272-246-4 ISBN 978-80-7272-272-3 Pdf ISBN 978-80-7272-273-0 epub