Milí čtenáři, vítáme vás u prvního čísla výukového časopisu Perfect World, jazykovky se srdcem. Tento časopis jsme se rozhodli vytvořit proto, aby Vám pomohl se orientovat v cizím jazyce, odpověděl na otázky, které Vás možná dlouhodobě trápí a celkově zapříčinil, že se ohledně cizího jazyka budete cítit příjemně, budete rozumět jeho struktuře a vnímat jeho osvojení jako dosažitelnou metu. Pokud během jeho čtení narazíte na jakékoli další otázky, které by Vás zajímaly, či Vás napadnou podněty pro další články, které by Vám mohly objasnit oblasti, ve kterých se necítíte dobře, dejte nám prosím vědět na jakýkoli z našich kontaktů, velmi rádi toto téma zahrneme do našeho dalšího čísla. Přejeme Vám krásné dny a mnoho radosti ze života! Srdečně za Perfect World, jazykovku se srdcem Dominika Pašková manažerka
A na co se můžete těšit: 1.) NEFUNGUJE NÁM (protože v tom děláme něco špatně): Proč přepínáme BBC po dvou minutách na českou stanici? 2.) PTÁME SE NA (protože se to říká): Můžu se naučit cizí jazyk, když nevycestuji do dané země? 3.) ZAJÍMÁ NÁS (protože se s tím často setkáváme): Kolik má vlastně angličtina časů? 4.) NEMÁME RÁDI (protože v tom máme nepořádek):Členy v angličtině: Co to je a proč nám dělají takový problém?
NEFUNGUJE NÁM (protože v tom děláme něco špatně): Proč přepínáme BBC po dvou minutách na českou stanici? Často slýcháme, že někdo se naučil anglicky tak, že se díval na filmy v originále, pouštěl si zprávy v angličtině a místo českého rádia poslouchal BBC. A tak se rychle nadchneme, řekneme si, že je to skvělé, když je to tak jednoduché, a ladíme cizojazyčnou stanici. Po pár minutách ale rádio otráveně vypínáme nebo usínáme u televizních zpráv. Jak je tedy možné, že někomu to funguje a jinému ani za mák? V čem tkví „jádro pudla“ Odpověď není vůbec složitá. To, na čem především záleží, je úroveň jazyka, na které se nacházíte, když se pro tuto aktivitu rozhodnete. Filmy v originálním znění, televizní vysílání z dané země nebo rádiové pořady v jazyce, který se chceme naučit, jsou totiž mluvené slovem rodilých mluvčí. Úroveň jejich jazyka je ta nejvyšší možná, tedy tzv. C2, což je úroveň, na kterou se student cizího jazyka dostává velmi dlouhou dobu. Když se začínáme cizí jazyk učit, jsme většinou úplně na začátku. Naše úroveň je tzv. A1. Jak jde čas, dostáváme se díky své píli a energii, kterou do studia vkládáme, dál a dál, postupujeme přes úroveň A2 do B1, třeba i na B2, a ti lepší dosahují i úrovně C1 či v nejlepším možném případě C2. Úrovní jakéhokoli jazyka dle světového referenčního rámce je tedy 6 – A1, A2, B1, B2, C1, C2. Projít a opravdu zvládnout každou z nich však není nic jednoduchého – vyžaduje to spoustu soustředěnosti, pozorného studia, procvičování a času. „Problém“ s tím, proč přepínáme ono BBC po chvilce zase na český Impuls je povětšinou to, že naše úroveň ještě zdaleka není tak vysoká, abychom byli schopni rozumět někomu, kdo hovoří jazykem na C2. Často to zkoušíme tehdy, když máme zvládnutou A2 nebo třeba B1 a jsme rádi, že už tak trochu umíme a rozumíme. Je to určitě skvělý výsledek, že jsme se byli schopni někam posunout a nejsme stále na samém začátku, avšak bohužel ještě nejsme tak daleko, aby nám poslech jazyka na nejvyšší možné úrovni něco přinesl, ba naopak, spíše nás odradí. Jak poznat svoje limity a dostat se tam, kam chceme! Proto je důležité předtím, než vypnete české titulky, zapřemýšlet, zda jste již na takové úrovni, aby pro Vás film v originále nebyl jen trápením. Pokud zjistíte, že Vaše úroveň ještě nedosahuje minimálně na B2 nebo C1, raději ještě chvilku počkejte a pracujte na svém zlepšení. Vždy si můžete sehnat zjednodušené audioknihy, poslechy na nižších úrovních nebo poslouchat písničky třeba na internetu, kde si je můžete pozastavit, přečíst si text nebo si cokoli potřebného přeložit. A věřte, že když budete tvrdě pracovat, v budoucnosti BBC už na Impuls přepínat nebudete!
PTÁME SE NA (protože se to říká): Můžu se naučit cizí jazyk, když nevycestuji do dané země?
Velmi častá otázka. Přiznejte se, napadla Vás někdy nebo jste se na ni někdy svého učitele zeptali? Je velmi pravděpodobné, že ano, protože jde skutečně o otázku, která zajímá velké množství studentů cizích jazyků. A je to pochopitelné, neboť toužíme vědět, zda úsilí, které cizímu jazyku věnujeme studiem u nás v Čechách bude nějak zúročeno a ponese ovoce. Jaká myslíte, že je na tuto otázku správná odpověď? Kupodivu se odpovědi mnohých dosti různí – často můžete slýchat, že to rozhodně nejde, jindy zase že je zkrátka dobré se do zahraničí vydat, a pak zas že to jde, ale je to těžké. Najít mezi všemi těmi názory a tipy ten správný není zas však tak těžké, když se jenom trošku zamyslíme. Příklad malého dítěte Vezměme si, že máme holčičku, která se narodila mamince Češce a tatínkovi Němci. Holčička žije spolu s rodiči v Čechách a do Německa se ještě nikdy nepodívala. Mohli bychom se zeptat – je možné, aby se tato holčička naučila mluvit jak česky tak německy? Odpověď by Vám v tomto případě byla asi více než jasná: „Samozřejmě, že to možné je!“ odvětili byste nejspíše. A měli byste pravdu. Za předpokladu, že tatínek na holčičku bude mluvit německy a maminka česky, bude dítě za pár let mít takzvaně dva rodné jazyky – češtinu i němčinu. Oba dva bude plynně ovládat a nebudou mu dělat žádný problém. Do Německa však nestrčilo asi nos. Možná byste mohli namítnout, že to je ale docela jiná situace než při učení se cizího jazyka v případě lidí v pokročilejším věku, než je ona naše malá holčička. Mohli byste říci, že na ní tatínek mluví dennodenně a učí ji vlastně od úplných základů. A měli byste určitě pravdu. Kdo však říká, že není možné se takto učit i déle, když už jsme starší nebo dospělí?
Kde je zakopaný pes Problém v tom, proč nám cizí jazyky v Čechách někdy nejdou, není fakt, že angličtina se dá naučit pouze v Anglii a němčina pouze v Německu. Onen základní problém tkví v něčem zcela jiném, a to něco je systém výuky. Nezřídka se můžete setkat s tím, že základy, na kterých stavíme náš další rozvoj, jsou dosti chatrné. Přítomný čas, předložky a členy jsme přece ve škole dělali už tolikrát, že je zkrátka už musíme umět, ne? Tak co bychom se k nim vraceli, že? Nevidíme však už, že právě zde je zakopaný pes, protože toto jsme si ještě plně neosvojili, nepochopili a nezažili. Nikdo nám neřekne, že by bylo třeba se k tomu vrátit a procvičovat si to tak dlouho, dokud nám to nebude tak příjemné, že bychom to mohli učit ostatní. Každý to v rychlosti zkoukne, vidí, že to „jakž takž“ jde, a jede se dál! No jo, jenže pak končíme u složitějších časů, slovíček nebo gramatiky, u které tvrdíme, že my na jazyky nejsme, nám to do hlavy neleze a tohle už je na nás moc složité. Příčinu našeho problému vidíme v něčem, kde není, protože problém není to, kde jsme se ve výsledku zasekli, ale to, co jsme předtím přeskočili a nebylo nám to úplně jasné nebo jsme tomu nevěnovali dostatečný čas. Oblíbíme si tedy frázi, že v Čechách se cizí jazyk prostě nenaučíš a za rok vycestujeme na Maltu, kde si zaplatíme jazykový kurz. Když se vrátíme, sice jsme o něco schopnější komunikovat, ale že bychom struktuře jazyka více rozuměli, to se říci nedá. Co je třeba v jazyce ovládat a bez čeho se neobejdete? Určitě se nabízí otázka, zda je nutné rozumět jazyku takzvaně zevnitř, tedy vědět, jak se co za čím skládá, proč tomu tak je a jak to rozhodně být nemůže. Někoho to možná nezajímá a obejde se bez toho, avšak pro celkový přehled o tom, co umím a využívám ve svůj prospěch, je to rozhodně lepší. Stejně tak bychom se mohli ptát, proč mají školáci jako předmět „češtinu“ - učí se totiž rozumět skladbě věty a vnitřnostem jazyka, aby s ním mohli efektivněji pracovat a nebyli závislí jen na svém vlastním pocitu a na tom, jak jim připadá, že by to mohlo být správně. Odpověď na otázku, zda je tedy možné naučit se cizí jazyk bez toho, aniž bychom do dané země vycestovali, je rozhodně ano. Samozřejmě, že nám návštěva nebo pobyt v tamní zemi pomůže, nicméně není nezbytný k osvojení schopnosti mluvit onou řečí. Místo bědování nad tím, že tady v Čechách to nejde, se zkuste podívat na systém výuky, kterým se učíte, a také na to, zda jsou Vaše základy dostatečně pevné a nezhroutí se při prvním otřesu. Držíme palce!
ZAJÍMÁ NÁS (protože se s tím často setkáváme): Kolik má vlastně angličtina časů?
Přítomný, budoucí, minulý, předpřítomný, předminulý, průběhový, prostý… Jeden aby se z toho zbláznil! Studenti angličtiny si opravdu často stěžují na to, že to, co je v tomto jazyce nejvíce trápí, jsou právě časy. Naprosto tomu rozumím – anglické časy působí opravdu zmatečným dojmem. Mohu Vás však uklidnit, neboť v anglických časech existuje naprosto jednoduchý systém, který když jednou pochopíte, nebudou se Vám již plést všechny dohromady. Pojďme si jej tedy představit! Angličtina má ve skutečnosti tři základní časy: - present … přítomný - past … minulý - future … budoucí Na tom není nic složitého - určitě je většina z vás dokáže poznat a přiřadit k nim následující věty: „I am happy.“ (Jsem šťastný.) je přítomný čas. „I was happy.“ (Byl jsem šťastný.) je minulý čas. „I will be happy.“ (Budu šťastný.) je budoucí čas. A každý z těchto časů má tři základní formy: - simple … prostou - continuous … průběhovou - perfect … dokonanou (hotovou) Neděste se poslední formy, i když zní trošku neznámě, brzy si jí vysvětlíme a naučíme se s ní pracovat. Již nyní však můžete vidět, že každý ze tří časů má tři formy – 3x3 je 9, a tedy prozatím se bavíme o devíti časech. Pojďme se podívat na to, co každá forma říká:
Present tense = přítomný čas I cook every day. = Vařím každý den. I am cooking. = (Právě) vařím. I have just cooked. = Zrovna jsem uvařil.
… … …
present simple = přítomný prostý čas present continuous = přítomný průběhový čas present perfect = předpřítomný čas
V přítomném čase používáme prostou formu tehdy, chceme-li vyjádřit pravidelnost nebo obecnou pravdu, tedy něco, co se neděje pouze nyní, ale celkově. Průběhová forma se pak používá tehdy, když se něco děje právě nyní, tedy teď, a může se to za chviličku změnit na něco dalšího (Například „On právě stojí“, „Petr si čte“ atd.). A předpřítomnou (hotovou/dokonanou) formu je třeba použít tehdy, pokud jste něco udělali v minulosti a v současnosti je do hotové/dokonané („Zrovna jsem uvařil“ - vaření začalo v minulosti, tedy takzvaně před přítomností, a nyní je hotovo). Past tense = minulý čas I cooked when I was younger. = Když jsem byl mladší, vařil jsem. … past simple = minulý prostý čas I was cooking the whole afternoon. = Vařil jsem celé odpoledne. … past continuous = minulý průběhový čas I had cooked before the visit arrived. = Uvařil jsem předtím, než návštěva dorazila. … past perfect = předminulý čas V minulém čase je třeba použít prostou formu tehdy, pokud chceme říci, že se zkrátka něco stalo (např. „She came late“ - „Přišla pozdě“ nebo „He fell down a horse“ - „Spadl z koně“ atd.) a nedáváme žádnou váhu na to, jak dlouho činnost trvala. Na rozdíl od toho minulý čas průběhový používáme, pokud je pro nás důležité vyjádření délky aktivity a chceme-li trvání zdůraznit (např. „She was writing the homework for two hours.“ „Psala ten úkol dvě hodiny“ nebo „They were waiting for you“ - „Čekali na vás“ - věta sama vyjadřuje, že čekali docela dlouho). Předminulou formu (dokonanou/hotovou) používáme tehdy, pokud se něco stalo a byly dokonáno před nějakou jinou aktivitou (např. „She had called the police before I came“ - „Zavolala policii předtím, než jsem dorazil“ atd.).
Future tense = budoucí čas I will cook. = Uvařím. … future simple = budoucí prostý čas I will be cooking the whole weekend. = Budu vařit celý víkend. … future continuous = budoucí průběhový čas I will have cooked before you finish your work. = Než dokončíš svoji práci, budu mít vařeno. … future perfect = předbudoucí čas V budoucím čase používáme prostou formu, pokud chceme vyjádřit, že se zkrátka něco stane, a nezáleží nám na tom, jak to bude dlouho trvat nebo to nechceme vyjadřovat (např. „I will come“ - „Přijdu“). Průběhovou formu používáme tehdy, pokud je pro nás délka akce naopak důležitá a chceme ji vyjádřit (např. „Peter will be spending there a week“ - „Petr tam stráví týden“ atd.). A předbudoucí (dokonanou/hotovou) formu je třeba použít tehdy, pokud před nějakou jinou akcí v budoucnosti (ne)bude hotova nějaká akce jiná (např. „Mary will not have shopped when you come home“ - „Mary ještě nebude mít nakoupeno, když přijdeš“). Toto je představení oněch základních devíti anglických časů, které tvoří páteřní strukturu anglické gramatiky. Nejsou sice ještě všechny, ale neděste se, žádný výčet na dalších deset stran vás nečeká. To jediné, co je třeba k těmto devíti ještě přidat, jsou dvě možné formy „před“ forem, tedy oněch „perfect“ dokonaných či hotových forem. Každá anglická „perfect“ forma, kterou najdeme u každého času jednou (present perfect, past perfect a future perfect), umí totiž tvořit jak „simple“ - prostou, tak „continuous“ - průběhovou variantu. Všechny „perfect“formy, které máme uvedené ve výše uvedených příkladech, jsou prosté, tedy „simple“. K těmto tedy musíme připočítat ještě jejich druhé možnosti, a to průběhové, tedy „continuous“ formy: The neighbour has been listening to us for several minutes already. - Ten soused už nás poslouchá několik minut. … present perfect continuous – předpřítomný průběhový čas The neighbour had been listening to us before we started whispering. - Ten soused nás poslouchal předtím, než jsme začali šeptat. … past perfect continuous – předminulý průběhový čas The neighbour will have been listening to us for an hour already. - Ten soused už nás za chvilku bude poslouchat hodinu. … future perfect continuous – předbudoucí průběhový čas Tyto průběhové formy se v každém z časů používají trošku jinak. Předpřítomný průběhový čas používáme tehdy, pokud něco začalo v minulosti a doposud to trvá (např. „She has been looking at him for 5 minutes“ - „Už se na něj kouká 5 minut“) nebo to před chvilkou skončilo a my můžeme vidět následky (např. „He has been running.“ - „Běhal“, tedy nejspíše právě přiběhl a kape z něj pot). Předminulý průběhový čas se používá tedy, pokud v minulosti před nějakou akcí něco jiného trvalo delší dobu a my chceme zdůraznit, že se to pouze nestalo, ale že to trvalo (např. „He had been sleeping when you called“ - „Předtím, než jsi zavolal, spal (a to nějakou dobu, jelikož to zdůrazňujeme)“). A předbudoucí průběhový čas používáme tehdy, pokud chceme vyjádřit, že někdo už bude nějakou aktivitu dělat po určitou dobu (např. „At noon she will have been travelling already for 24 hours“ - „V poledne to bude už 24 hodin, co cestuje“). Celkový počet anglických časů Přičteme-li k oněm již zmíněným devíti základním anglickým časům tyto tři další možné formy „perfect“ časů, dostaneme se na číslo 12, které je konečným ve výčtu počtu anglických časů celkově. Anglických časů je tedy pouze 12, jejich struktura je logická a nijak zákeřná a tudíž není důvod, abyste se v nich zbytečně ztráceli, báli se jich nebo si nebyli jisti jejich použitím. Existují sice ještě i jiné formy jako například budoucí čas vyjádřený vazbou „going to“ nebo minulý čas vyjádřený vazbou „used to“, avšak všechny z těchto jsou pouhými odvozeninami od oněch 12 základních anglických časů, jejichž princip a použití jsme si vysvětlili výše. Držím Vám palce, ať anglické časy přestanou být Vaší noční můrou, a budu se na Vás těšit u některého z našich dalších článků!
NEMÁME RÁDI (protože v tom máme nepořádek): Členy v angličtině: Co to je a proč nám dělají takový problém?
Když se řekne „člen“, nejednomu z vás naskočí husí kůže. Další možná netuší, co to přesně znamená, a ostatní raději dělají, že neslyší. Ano, takto na anglické členy většina studentů skutečně reaguje. Co to ty proklaté členy tedy jsou a proč je nemáme rádi? Kdy se členy používají Angličtina, jako většina řečí (s výjimkou češtiny) má členy dva – neurčitý a určitý. Člen je krátké slůvko, které existuje kvůli podstatnému jménu, váže se k němu a blíže určuje, jaké to dané podstatné jméno je. Dáme si nejprve několik příkladů. Podstatná jména jsou věci, zvířata nebo lidi, a tudíž například slova „pes“, „podlaha“ nebo „muž“ jsou podstatnými jmény. Čeština, jak jsme již zmínili, členy nepoužívá. Angličtina ale ano – a co je „horší“, jejich používání není dobrovolné. Pravidla pro členy jsou nekompromisní a podstatná jména (až na výjimečné případy) se bez nich vyskytovat nemohou. Pojďme si tedy ukázat, jaká pravidla pro členy platí. Pravidla pro neurčitý člen Když čeština řekne „pes“, angličtina nemůže říci pouze „dog“, což je přesný překlad slova „pes“. Protože „pes“ je podstatné jméno v jednotném čísle, musíte v angličtině jednat v souladu s nejdůležitějším pravidlem pro členy, které zní: neurčitý člen stojí před každým počitatelným podstatným jménem v jednotném čísle - a tedy pes … a dog Máme psa. … We have a dog. podlaha … a floor To je podlaha. … It is a floor. Bylo by nesprávné slovo „podlaha“ překládat jako „floor“ a větu „To je podlaha“ jako „It is floor.“. Neurčitý člen slovo nijak blíže neurčuje. Říká o něm konkrétně dvě věci, a tudíž že daná věc je jedna (je v jednotném čísle) a že je nějaká (tedy nekonkrétní). Řekneme-li větu „We have a car.“, znamená to, že máme auto. Aut je na světě ale obrovské množství. My máme jen jedno z nich. Jedno a nějaké. V této větě jej nechceme blíže určovat. A to je celá záhada neurčitého členu. Používá se tedy před každým podstatným jménem, které se vyskytuje v jednotném čísle.
Druhá varianta neurčitého členu Neurčitý člen „a“ má však ještě jednu variantu, která se za účelem lepší výslovnosti používá, pokud podstatné jméno začíná na samohlásku. Například slovo „jablko“ se anglicky řekne „apple“. Respektive nikoli „apple“, ani „a apple“, ale „an apple“. „A apple“ se totiž nečte úplně příjemně. „An“ je pouze varianta neurčitého členu „a“, platí pro něj vše, co jsme zmiňovali výše, a používá se tedy tehdy, pokud slovo za ním stojící začíná na samohlásku (a, e, i, o, u). Důležité je zdůraznit, že na samohlásku skutečně musí začínat slovo za ním stojící – angličtina totiž neurčitý člen používá i tehdy, když se před podstatným jménem vyskytuje jméno přídavné. Například: „zelené jablko“ se do angličtiny přeloží jako „a green apple“. Jelikož jde o výslovnost, nezáleží na tom, že slovo „apple“ začíná na „a“, což je samohláska. Bezprostředně za členem se totiž vyskytuje slovo „green“, které na samohlásku nezačíná, a proto bude člen obvyklé „a“. Nebo naopak například „zajímavá kniha“ se přeloží jako „an interesting book“, přestože „book“ začíná na souhlásku. Slovem, které ovlivňuje člen, je totiž slovo„interesting“. Proto „an interesting book“. Toto je to nejdůležitější ke členu neurčitému. Člen určitý Druhým anglickým členem po neurčitém "a" a "an" je člen určitý - "the". Člen určitý má jedno jediné pravidlo, a to že dané podstatné jméno určuje. Zpravidla (téměř vždy) se tedy také překládá, a to jako ten, ta, to, ti či ty. Daná slova totiž určuje, a proto je nutné jej přeložit. Podívejte se na následující příklady: It is a cat. The cat has four legs. Finally, I bought the car. The clerk was angry.
... ... ...
To je kočka. Ta kočka má čtyři nohy. Nakonec jsem si to auto koupil. Ten úředník byl naštvaný.
Rozdíl mezi neurčitým a určitým členem Ta kočka, to auto, ten úředník. Všichni jsou konkrétní, neboť jsou součástí nějaké specifické situace, v níž se jednalo pouze o ně a ne o žádné jiné kočky, auta nebo úředníky. Toto je velmi důležité a je to hlavní rozdíl mezi členem neurčitým a určitým. Podívejme se na příklady: Finally, I bought a car.
...
Nakonec jsem si koupil auto.
Tato věta nás informuje o tom, že si mluvčí koupil auto. Netušíme jaké, vůbec nic o něm nevíme. Víme pouze, že to bylo auto. To je vše. Finally, I bought the car.
...
Nakonec jsem si to auto koupil.
V této větě naopak již víme, o které auto se jedná. Mluvčí může takovou větu říci pouze tehdy, když ví, že nám o daném autě již říkal nebo jsme se na něj s ním byli například podívat. Druhý den se jej tedy ptáme "Tak co?" a on odpovídá "No nakonec jsem to auto koupil!". Jak si můžete všimnout, jediné, co je v těchto větách odlišné, je právě onen člen. Taková maličkost, řekli byste si. Ano, je to opravdu malé slovíčko. Ale má obrovskou sílu. Má sílu změnit význam věty tak, že v určitém kontextu je použitelná pouze ta správná varianta a ta druhá nedává smysl. Použití určitého členu O členu neurčitém jsme si říkali, že říká, že daná věc je 1) nějaká a za 2) jedna. U členu určitého je to tedy tak, že říká, že věc je 1) konkrétní. A za 2)? Toto je právě to, co je na členu určitém skvělé - k množství se totiž nevyjadřuje. Člen určitý vůbec nezajímá, kolik daných věcí je. Jediné, co dělá, je, že je blíže určuje. Můžete jej tedy klidně používat i u množného čísla či u jiných druhů podstatných jmen (nepočitatelná a pomnožná slova). Pojďme si dát pár příkladů:
The trousers are dirty. Have you found the keys? Where is the money?
... ... ...
Ty kalhoty jsou špinavé. Našel jsi ty klíče? Kde jsou ty peníze?
(pomnožné) (množné) (nepočitatelné)
Toto jsou tedy ty nejdůležitější pravidla pro neurčitý i určitý člen - shrňme si je ještě jednou: "a", "an"
...
1) nějaké slovo 2) jednotné číslo příklady:
"the"
...
a man a house a cat
... ... ...
muž dům kočka
1) konkrétní slovo 2) jakýkoli tvar (jednotné, množné, pomnožné, nepočitatelné) příklady:
the cars the glasses the milk
... ... ...
ta auta ty brýle to mléko
Na závěr si pojďme vyzkoušet přeložit pár vět: Bydlíme ve městě. Co říkal ten prodavač? Jsme přátelé. Ti lidé mluvili o psech.
(We live in a town.) (What did the shop assistant say?) (We are friends.) (The people spoke about dogs.)
Věříme, že nyní je Vám problematika členů jasnější, jste si v ní jistější a dokážete je samostatně používat! :-)
