Ukázky | Próza | Michela Murgiová: Accabadora /ukázka/
Michela Murgiová: Accabadora /ukázka/ Podmanivý román italské prozaičky ověnčený hned několika literárními cenami vypráví příběh dvou žen zasazený do prostředí Sardinie padesátých let minulého století.
Michela Murgiová: Accabadora
Paseka 2014 Překlad: Marina Feltlová 160 stran
Kapitola první
Fillus de anima. Dítě duše.
Takhle jim říkají, dětem, které se zrodily dvakrát, z chudoby jedné ženy a neplodnosti druhé. A právě tímto druhým porodem se stala dcerou Maria Listruová, pozdní plod duše Bonarie Urraiové.
Když se stařena zastavila pod citroníkem, aby si promluvila s její matkou Annou Teresou Listruovou, Marii bylo šest let a byla omylem po třech správných výsledcích. Z jejích sester už byly slečny, zatímco ona si hrála sama na zemi a plácala bábovičku z bláta a živých mravenců s pečlivostí malé ženy. Mravenci v té hmotě hýbali narudlýma nožičkama a pomaličku umírali pod ozdobami z polních květů a písečného cukru. V ostrém červencovém slunci jí ten moučník rostl pod rukama, krásný, jak někdy špatné věci umějí být. Když holčička zvedla hlavu od bláta, spatřila vedle sebe v protisvětle tetu Bonarii Urraiovou, jak se usmívá s rukama složenýma na hubeném břiše, sytá něčím, co jí Anna Teresa Listruová právě darovala. Co přesně to bylo, Maria pochopila až po čase.
Odešla s tetou Bonarií ještě téhož dne, v jedné ruce bábovku z bláta, v druhé tašku plnou čerstvých vajec a petržele, ubohý balíček na cestu místo poděkování.
Maria se usmívala a někde v skrytu tušila, že by měla mít důvod k pláči, ale nedokázala na něj přijít. Dokonce, jak se vzdalovala, si už nevybavovala ani tvář své matky, skoro jako by ji byla zapomněla už dávno, v tom záhadném okamžiku, kdy se dcery samy rozhodnou, co bude nejlepší zamíchat do bábovky z bláta. Zato si dlouhá léta vybavovala hřejivé nebe a nohy tety Bonarie v sandálech, jak jedna vykukuje a druhá se schovává pod lem černé sukně, v tichém tanci, jehož rytmus její nožky jen stěží zvládaly.
Teta Bonaria jí dala postel, celou jenom pro ni, a pokoj plný svatých, a všichni byli zlí. Tam Maria pochopila, že ráj není místo pro děti. Dvě noci probděla s očima upřenýma do tmy, aby spatřila krvavé slzy nebo odlesky ze svatozáří. Třetí noc ji přemohl strach z nejsvětějšího srdce s namířeným prstem, jehož hrozba byla očividně zesílena tíhou tří růženců na krvácející hrudi. Už to nevydržela a vykřikla.
Ani ne za minutu teta Bonaria otevřela dveře a našla Marii, jak stojí u stěny a svírá polštář z ježaté vlny, který si vybrala jako plyšáka ochránce. Pak se podívala na krvácející sochu, jež byla posteli mnohem blíž, než se kdy zdálo. Strčila sochu pod paži a beze slova ji odnesla; následujícího dne zmizela z kredence i kropenka, na které byla namalovaná svatá Rita, a alegorický beránek ze sádry, chundelatý jako toulavý pes a divoký jako lev. Maria začala znovu odříkávat Ave až po nějakém čase, ale jen potichu, aby ji Panenka Maria neslyšela a nevzala vážně: v hodině smrti naší amen.
Kolik bylo tehdy tetě Bonarii, nebylo snadné uhodnout, ale byla to léta, která nadlouho znehybněla, jako kdyby zestárla naráz, z vlastního rozhodnutí, a nyní trpělivě čekala, až ji ten zpožděný čas dožene. Naproti tomu Maria dorazila příliš pozdě i do lůna své matky a od samého začátku byla zvyklá na to, že je tou poslední starostí v rodině, která jich má už beztak dost. Kdežto v domě té ženy zažívala nezvyklý pocit být důležitá. Když ráno odcházela z domu, v podpaží svírala učebnici a mířila ke škole, byla si jistá, že kdyby se otočila, našla by ji tam, jak se na ni dívá, opřená o zárubeň dveří, jako by podpírala panty.
Maria to netušila, ale bylo to především v noci, kdy s ní stařena byla, za těch obyčejných nocí bez jediného hříchu, kterému bychom mohli klást za vinu, že nemůžeme spát. Tiše vstoupila do pokoje, sedla si k posteli, kde Maria spala, a ve tmě se na ni dívala. Za těch nocí holčička, která věřila, že ze všech starostí Bonarie Urraiové je ona tou největší, spala, aniž ještě tušila, jak těžké je být starostí jedinou.
Proč dala Anna Teresa Listruová stařeně svoji nejmladší dceru, to chápali v Soreni až příliš dobře. Nedala na rady svých blízkých, manželství se jí nevydařilo a následujících patnáct let si na svého chlapa, který uměl dělat pořádně jenom jednu věc, v jednom kuse stěžovala. Anna Teresa Listruová si ráda naříkala před sousedkami, jak jí manžel nedokázal být užitečný ani svou smrtí, protože neměl ani tolik slušnosti, aby natáhl brka ve válce a zanechal jí po sobě penzi. Pro nezpůsobilost osvobozený od vojenské služby, skončil Sisinnio Listru tak hloupě, jak žil, rozmačkaný jako bobule hroznu v lisu, pod koly traktoru Boreddua Arresiho, u něhož si občas propachtoval půdu. Když Anna Teresa Listruová se čtyřmi dcerami na krku ovdověla, z chudé se stala žebračkou a naučila se vařit, jak říkala, i ze stínu zvonice. Teď, když si od ní kmotra Bonaria vzala Marii za vlastní, nedokázala uvěřit tomu, že může každý den přidat do polívky i dvě brambory z pozemků Urraiových. A že za to musela zaplatit dítětem, žádná škoda: však měla ještě další tři.
Zato proč si teta Bonaria Urraiová ve svém věku vzala do domu cizí dítě, to vážně nechápal nikdo. Ticho se táhlo jako stín, když stařena s holčičkou společně kráčely ulicí, a na štokrlích v sousedství to vyvolávalo nekonečné polohlasné diskuse. Trafikant Bainzu s gustem vysvětloval, že i boháč ke stáru potřebuje dvě ruce, které by mu utřely zadek. Ale Luciana Lodinová, starší dcera instalatéra, nechápala, proč by si někdo pořizoval dědice jen proto, aby si zajistil to, co zvládne kterákoli dobře placená služka. Ausonia Frauová, která toho o zadcích věděla víc než kdejaká zdravotní sestra, s oblibou uzavírala debatu moudrem, že ani liška nechce umřít sama, a na to už nikdo nic neříkal.
Jistě, kdyby se Bonaria Urraiová nebyla narodila bohatá, skončila by jako všechny ty, co zůstaly bez chlapa, a nějaké dítě duše by si těžko pořídila. Vdova po muži, který se s ní nikdy neoženil, by se za jiných okolností stala šlapkou, případně jeptiškou, domácí či klášterní, měla by věčně zavřené okenice a chodila by pořád v černém, dokud by nevydechla naposledy. O svatební šaty ji připravila válka, i když někteří ve vesnici tvrdili, že není pravda, že Raffaele Zincu tam na Piavě padl: při jeho mazanosti bylo mnohem pravděpodobnější, že si tam našel jinou ženu a chtěl si ušetřit cestu a vysvětlování. Možná to byl důvod, proč byla Bonaria Urraiová stará už odmlada a žádná noc nepřipadala Marii tak černá jako Bonariina sukně. Ale vesnice byla plná vdov po živých manželích, věděly to ženské, které pomlouvaly, stejně jako to věděla i Bonaria Urraiová. Proto když chodila každé ráno do pekárny pro čerstvý chléb, kráčela s hlavou vztyčenou a nikdy se s nikým nedala do řeči, vracela se domů pěkně rovnou za nosem.
Když se Bonaria rozhodla vzít si dítě duše, tím nejtěžším pro ni nebyla ani tak zvědavost lidí jako spíš prvotní reakce samotného děvčátka, které si domů přivedla. Po šesti letech, kdy se noc co noc dělila o vzduch jediného pokoje se svými třemi sestrami, bylo zřejmé, že prostor, který Maria považovala za svůj vlastní, nepřesahoval délku její paže. Příchod do domu Bonarie Urraiové touto vnitřní geografií otřásl; prostory mezi stěnami vyhrazené pouze jí byly najednou tak rozsáhlé, že holčičce trvalo několik týdnů, než se přesvědčila, že z uzavřených dveří mnoha pokojů nikdo nevyjde se slovy: „Na to nesahej, to je moje.“ Bonaria Urraiová se nikdy nedopustila té chyby, aby jí řekla, ať se cítí jako doma, ani nedodala žádnou z těch banalit, které se používají, když chceme dát hostům najevo, že doma nejsou ani náhodou. Jednoduše čekala, až se prostory, které po léta zůstaly prázdné, samy děvčátku postupně přizpůsobí, a když byly po měsíci všechny dveře pokojů otevřené, a tak už i zůstaly, nabyla pocitu, že se nemýlila, když nechala na domě, ať se s tím vypořádá sám. Když si Maria konečně začala připadat jistější díky důvěrnému vztahu, který získala ke stěnám, jež ji obklopovaly, začala svoji zvědavost čím dál víc obracet na ženu, která ji sem přivedla.
„Čí vy jste dcera, teto?“ zeptala se jednoho dne, s pusou plnou polévky.
„Můj otec se jmenoval Taniei Urrai, byl to támhleten pán...“
Bonaria ukázala na starou, vybledlou fotografii visící nad krbem, na níž Daniele Urrai s vypjatou hrudí v sametové vestičce vypadal asi tak na třicet a holčičce mohl připomínat všechno možné, jenom ne otce stařeny, kterou měla před sebou. Bonaria vyčetla z její růžové tváře pochyby.
„Tam je mladý, tehdy jsem ještě nebyla na světě,“ upřesnila.
„A maminku jste neměla?“ dotírala Maria, v níž myšlenka, že by někdo mohl být dítětem nějakého otce, evidentně nevzbuzovala mnoho důvěry.
„Jistěže jsem ji měla, jmenovala se Anna. Ale i ona umřela před mnoha lety.“
„Jako můj otec,“ dodala vážně Maria. „Občas to dělají.“ Bonarii překvapil ten dovětek.
„Co?“
„Dělají to. Umřou dřív, než se narodíme.“ Maria na ni pohlédla se shovívavým výrazem. Pak nerada dodala: „Řekla mi to Rita, dcera Angely Muntoniové. I jí táta umřel dřív.“
Během výkladu její lžíce kmitala ve vzduchu jako smyčec v orchestru.
„Ano, někteří to dělají. Ale ne všichni,“ prohlásila Bonaria a prohlížela si ji s neurčitým úsměvem na tváři.
„Jistě ne všichni,“ souhlasila Maria, „aspoň jeden musí zůstat. Pro děti. Proto jsou rodiče vždycky dva.“
Bonaria přikývla a rovněž ponořila lžíci do polévky v přesvědčení, že tím byl rozhovor ukončen.
„Vy jste byli dva?“
Bonaria konečně pochopila, a aniž přestala jíst, pokračovala téměř lhostejným tónem, jakým mluvila až dosud.
„Ano, byli jsme dva. I můj snoubenec umřel.“
„Ach. Umřel...“ opakovala Maria po chvíli jako ozvěna a nevěděla, zda se jí ulevilo, nebo jí to je spíš líto.
„Ano,“ pronesla Bonaria rovněž vážným hlasem, „občas to dělají.“
Povzbuzena tou soukromou statistikou, holčička opět začala foukat do talíře s polévkou. Chvílemi, když zvedla oči od kouřící lžíce, se její pohled zkřížil s pohledem tety Bonarie a bylo jí najednou do smíchu.
Od té chvíle, vždy když šla Bonaria ráno koupit chleba, čekala na ni Maria za kuchyňským stolem, klátila nohama a tiše počítala údery gumové boty o židli, dokud znala názvy čísel. Poté co napočítala potřetí do sta, se teta Bonaria vrátila, a ještě než Maria odešla do školy, společně posnídaly teplý chléb a pečené fíky.
„Jez, Marie, vyrostou ti prsa!“ říkala teta a plácala se rukou do toho, co zbylo z jejích ňader.
Maria se smíchem jedla ovoce po dvou kusech naráz, pak ještě se semínky fíků mezi zuby utíkala do pokoje, aby to zkontrolovala, protože všechno, co říkala teta Bonaria, byl boží zákon na zemi. A přesto za těch třináct let, co s ní žila, jí ani jednou neřekla mami, protože matky jsou něco úplně jiného.
