Michal Tesař PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO HRDINSTVÍ - ROLF

1

Michal Tesař

PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO HRDINSTVÍ

ROLF

2

Copyright Autor: Michal Tesař Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2014 ISBN: 978-80-87976-06-7 (epub) 978-80-87976-07-4 (mobi) 978-80-87976-08-1 (pdf)

3

ROLF Rolfův srub byl prázdný. V ohništi žhnulo ještě pár uhlíků, které nestačily uhasnout. Rozbitým oknem vedle dveří pronikal dovnitř ostrý ledový vítr. Kalné měsíční světlo jen matně osvětlovalo vnitřek obydlí skrz vyvrácené dveře. Na protější stěně byla zavěšena sekera a dvě kopí. Meč zmizel, stejně jako obě dvoubřité dýky. Srub byl postaven na pokraji temné, hluboké propasti na straně jedné, a na hraně lesa na straně druhé. Dál už byl jen Skålder, poslední pevnost Normanů, a divoké severské lesy, plné trollů, elfů, zlých stryg a hlavně Rheků, divokého kmene, k nimž Normané cítili krvavou nenávist od počátku věků. Když se Rhekové odvážili až do Morderu, sídelního města normanského krále, aby panovníka zabili a vyvolali chaos v řadách normanských bojovníků, vzrostla touha po krvi Rheků ještě více. Vlna násilí zaplavila hraniční hvozdy severské oblasti Staré říše. Na kopích a sekerách ulpívala krev divochů, ale ani Rhekové se nevzdávali. Normanská krev se vsakovala do mechu a nejeden skalp visel v jejich příbytcích. V mezidobí, kdy obě strany sbíraly síly k boji, byl ve Staré říši podivný klid. Nikdo si nemohl být jist svým životem, neboť rozehnané tlupy Rheků pustošily krajinu a braly vše, co jim přišlo pod meče. Ženy, děti, dívky, chlapce, starce i muže. Nocí se nesly kvílivé steny mrtvých duší, divoši tančili kolem ohňů a pekli maso, ne vždy však zvířecí…

Rolf utíkal temnou nocí. Slaný pot mu stékal po obličeji a krku až na svalnatou hruď. Běžel už téměř hodinu a stále nemohl dostihnout čtyři Rheky. Viděl před sebou jejich pomalované tváře, v uších mu zněl jejich jízlivý smích. Ale všechno to přebíjel nářek jeho milované ženy a křik malého syna…

Vracel se navečer ke srubu. Slunce se klonilo za lesy, když nesl ve vaku maso z losa. Byl to mladý kus a oštěp, vržený jistou rukou, mířil přesně. Chybělo mu několik kroků k okraji lesa. Jeho srub stál v paprscích zapadajícího slunce, všude byl klid. Až příliš velký na to, aby Rolf přestal být ostražitý. Hodil vak s masem na zem a plížil se travou k domu. Dveře byly pootevřené, okenice také, z komína stoupal jen tenký proužek dýmu. Vytáhl dýku, stiskl ji mezi zuby a pevně sevřel kopí. Opatrně se připlížil pod okno a nahlédl dovnitř. Zpřeházený nábytek, rozbité nádobí a strhané kožešiny dávaly tušit boj. Jeho bystré smysly zachytily prasknutí větvičky za domem. Vběhl dovnitř a strhl ze zdi meč. Poté se vrhl k oknu a vyhlédl ven. Na hraně lesa uviděl čtyři Rheky, jak vlečou jeho ženu a malého syna pryč. Z hrdla mu vylétl ječivý výkřik,

4

kterým upozornil čtveřici divochů, že je odhodlán je pronásledovat. Zahodil kopí, proskočil oknem a vyřítil se přes palouk do lesa, po stopách únosců jeho milované ženy Verny a malého Rolfa.

Rhekové utíkali, co jim síly stačily. Věděli, že je pronásleduje Rolf Hraničář, Seveřan, muž v boji silnější a houževnatější než lední medvěd a prudší než polární bouře. Střídali se v nesení břemene, malého Rolfova syna. Jeho ženu popoháněli ostřím dýky. Ale Rolfova žena byla ženou bojovníka a byla si jistá, že je oba Rolf osvobodí, i když se dostanou do vesnice Rheků. Skrze křoví již problikávala světla srubů a byl cítit kouř. Rhekové se zastavili a snažili se přes prudké oddychování naslouchat. Neslyšeli však nic, co by nasvědčovalo tomu, že je skrz lesní porost pronásleduje velký muž. Bylo ticho. „Skvěle, bratři! Seveřan se jistě motá po lese. Kéž ho běsové roztrhají a strygy odnesou! Ale ona je krásná. A ten malý bastard se jistě vyplatí! Tak tedy kupředu!“ Celá skupina došla chvatně do vesnice. Zde byli přivítáni s halasným jásotem, vždyť žena Rolfa Hraničáře a jeho syn byli výtečnou kořistí. O malý kousek dál v lese paprsek měsíce osvítil tvář zkřivenou vztekem. Rolf drtil ve vousech sprosté nadávky. Když Rhekové odešli se svou kořistí do vesnice, zdvihl své mohutné tělo ze země a potichu se blížil k osadě. Věděl, že Rhekové nejsou obezřetní bojovníci. Když ucítil kouř a zahlédl světla ze srubů, přimáčkl se k zemi a potichu vyčkával. Prudce oddychoval do kožešinové kazajky. Nyní se plížil k osadě divochů. Jejich skučení se ozývalo do temné noci. Z hloubi lesů jim odpovídali vlci. Rolf se zachvěl. Večerní chlad mu vrazil do zpoceného těla ledovou pěst. Zamručel a odplivl si chuchvalec hlenů. Meč, kterým si klestil cestu hustým lesem, zastrčil do opasku a neslyšně se doplazil vlhkou travou k prvnímu srubu. Pak jako stín přebíhal od jednoho obydlí ke druhému, až se ocitl za stěnou domu, který stál uprostřed vesnice. Byl větší než ostatní a z Rolfových zkušeností Rhekové vždy stavěli srub náčelníka ve středu své osady. Přilepil se ke stěně a naslouchal zvukům zevnitř. „Bratři, provedli jste statečný čin! Hraničářova kurva a ten bastard budou prvotřídním zbožím pro Husseina, až zítra připluje. Jistě přiveze zbraně a my je budeme mít čím zaplatit! Zatím je zavřete, kdyby snad ten zkurvysyn zkoušel přijít! Postavte stráže kolem vesnice, jistě tu brousí někde kolem!“ Rolfovi odkápla pěna z vousů. Vzteky zaryl prsty do kypré půdy, až mu prasklo v kloubech. Ale poslední slova náčelníka Rheků ho donutila jednat. Rychle se stáhl na okraj lesa, kde se rozhodl vyčkat do rána. Musel se spolehnout sám na sebe, neboť by se nestačil vrátit pro pomoc až do Skålderu. To by jeho nejbližší byli pryč. Pokud by se rozhodl pro boj, jistě by vybil jeden či dva sruby, ale přesile by i ve svém běsnění podlehl a jeho skalp by visel na stěně náčelníkova obydlí. Jeho vousatá tvář se náhle roztáhla do širokého úsměvu.

5

První paprsky slunce se prodraly skrze hustou mlhu a zahřály Seveřana na tváři. Když Rolf otevřel oči, posadil se a odhrnul ze sebe větve, které mu sloužily za přikrývku. V potoce si omyl tvář, zchladil vysušené hrdlo a pojedl hrst lesních jahod a brusinek. Poté se vypravil k pobřeží.

Vesnice Rheků ožila po noci plné piva, medoviny, halasného vychloubání a křiku bezbranných žen, když k nim vešli opilí bojovníci. Náčelník divochů se vypotácel ze svého srubu a křikl na hlídku: „Přiveďte tu děvku ze Skålderu! Hussein připluje, až se slunce dostane na vrchol, tak ať je schystaná. A ten malý bastard s ní!“ „Spolehni se, bratře!“ odvětili strážní a odešli pro Vernu a malého Rolfa. Po chvíli se vrátili s oběma zajatci do náčelníkova srubu. Rhek si je s opovržením prohlédl. Odplivl si a udeřil ženu do tváře. Verna na sobě nedala znát bolest, jen ze rtu jí počal téci pramínek krve. Rolf se rozplakal a přitiskl se k matce. Vůdce Rheků ho chytil pod krkem a zdvihl si dítě před obličej. „Nebudu tě bít! Hussein by nechtěl poškozené zboží!“ řekl hrubě a nechal Rolfa vyklouznout z prstů. Hoch se po pádu na zem udeřil do spánku a zůstal nehybně ležet. V tu chvíli se Verna vrhla na Rheka a vší silou ho udeřila svázanýma rukama do zátylku. Náčelník upadl a žena ho ještě několikrát kopla do žeber. Pak ji stráže, překvapené náhlým útokem, teprve odtáhly. „Taková jsi bojovnice? To tě naučil ten tvůj Seveřan?!“ křikl Rhek vztekle, když vstal. Odplivl si a zavolal: „Jdeme k pobřeží. Svažte té couře nohy a naložte ji na nosítka, ať neuteče. Parchanta přivažte matce ke krku!“ Po chvíli se skupina deseti Rheků vydala k pobřeží moře. Ani jeden neměl potuchy, že je sleduje Rolf Hraničář, vzteklý Seveřan, kterému ukradli rodinu. Setkání s rozzuřeným vlkem by pro divochy dopadlo lépe. Příchodem na pobřeží se situace Verny a Rolfa nezměnila. Rhekové je obezřetně hlídali a jejich oči těkaly ze zajatců na křoviny a pak na zátoku, odkud netrpělivě vyhlíželi pomoc.

6

Rolf co možná nejtišeji doběhl k pásu pobřežních křovin. Jeho bystrý zrak přelétl zátoku, blýskající se slunečními odlesky. Pak se nenávistně zahleděl na Rheky. „Ó Nejvyšší, dej, ať ty skřeti zhynou!“ Vzteky si hryzal vousy. Náhle za sebou vycítil pohyb. Vytáhl dýku a přitiskl se k zemi. Bál se pohnout, neboť kolem něj probíhal asi tucet dobře vyzbrojených Rheků. Doběhli na pobřeží a vzrušeně gestikulovali k náčelníkovi a poté hned směrem, kterým ležel ukrytý Rolf. Podle chování bylo zřejmé, že očekávají nepříjemnost. Rolf byl z jejich zmatenosti překvapený. Nemohli ho přece vidět! Uprostřed podivného chování jeden z bojovníků vykřikl a ukázal na zátoku. Oči všech se stočily udaným směrem. Do zátoky vplouvala loď, arabská plachetnice. „Hussein, ten sráč!“ zašeptal Rolf. Během chvíle se plachetnice přiblížila na dostřel šípu ke břehu. Ploché dno lodi umožnilo připlout téměř k hranici vody. Z boku spustila posádka žebřík a po něm vystoupili na písečné pobřeží tři muži ve skvostné arabské zbroji a kožešinovým pláštěm na ramenou. Odlesky slunce tančily na přilbicích a prsních štítech. Náčelník Rheků postoupil mužům v ústrety. „Bratře Husseine! Mé srdce plesá, když tě vidím! Ó, Nejvyšší, dej nám dojednat dobrý obchod! Mám pro tebe prvotřídní zboží. Pohleď! To je žena Rolfa Hraničáře, nejudatnějšího a nejsilnějšího bojovníka Severních plání. Mí věrní se nezalekli jeho barbarské síly a ocele a pod rouškou tmy mu oba odvedli!“ Kývl na bojovníky a ti předvedli Vernu a Rolfa Husseinovi před oči, ve kterých se objevil záblesk chtíče. „Výborně. Opravdu krásné zboží! Překrásná tvář, plná prsa, útlý pas, malé nožky!“ Hussein pohlédl na své pobočníky. Ti porozuměli a vrátili se na loď. „Bude se u nás výborně prodávat. Plavá tygřice ze Severních plání, to bude několik tisíc drachem! Bratře, abys´ mohl lovit pro harémy našich pánů, vybavím tebe a tvé věrné zbraněmi. Přineste dvakrát deset mečů, třikrát deset seker a pětkrát deset dýk. Stejně tolik kopí a štítů; to všechno za ženu. Za toho parchanta o polovinu míň. Platí?“ Rhekovy oči zasvítily uspokojením nad obchodem. „Jistě, Husseine, platí!“ Arab křikl ke svým mužům: „Vyneste zbraně!“ Po chvilce na břehu vyrostla pyramida ze zbraní.

7

Veškeré toto jednání sledoval Rolf s krajním zaujetím. Tak takhle Rhekové získávají zbraně! A kolující pověsti o jejich kanibalismu jsou také nepravdivé. Jsou to obyčejní obchodníci s lidmi. Rolfovi se začala vařit krev v žilách. Náhle se někde za ním ozvalo prasknutí větvičky a současně s tím zadrnčela tětiva. Zasvištěl šíp a jeden z divochů padl k zemi. Ranou na krku mu vylétl karmínový proud. Hrot trefil tepnu. V té chvíli Hussein pochopil, že je jeho obchod ohrožen. Uchopil hrubě Vernu za ruku a smýkal ji po pobřeží k lodi. Jeho pomocník si hodil malého Rolfa přes rameno a následoval svého velitele. Rhekové se rozprchli do skalisek na břehu. Než si Rolf uvědomil, cože se to stalo, zadrnčela tětiva podruhé a další divoch padl naznak s šípem v hrudi. V příštím okamžiku se na pobřeží vyřítila jako ohnivá bouře skupina deseti Normanů. Meče obnažené, oči podlité krví, vousy zježené vztekem. Jejich velitel dal znamení, bojovníci se roztáhli po celé šíři břehu a postupovali v řadě k pobřežním skaliskům. Táhlé zaječení za Rolfovými zády účinkovalo na Normany jako bodnutí kopím. Skupina dobře ukrytých a ozbrojených Rheků, kteří předstírali útěk před normanskými vojáky a přilákali je na pobřeží, jim vpadla do zad. Normané se jako mávnutím kouzelného proutku srazili zády k sobě a očekávali útok v kruhovém obranném tvaru. Rhekové, hnáni bezbřehou záští, se rozběhli proti ostří mečů a fanaticky se vrhli na Normany. Pobřežní písek se zbarvil do ruda a začala krutá řež. Husseinova loď se houpala na mírných vlnách. Nikdo z bojujících si jí nevšímal. Jen Rolf. Plížil se jako had travinami, až se dostal ke stezce, kterou přiběhl normanský oddíl. Pustil se po ní, v ruce třímaje meč. Bojová vřava doléhala stále blíž jeho uším. Už, už se chystal proběhnout kolem bojujících mužů, když ho instinkt válečníka zastavil. Jeho reflexy byly tentokráte rychlejší než rozum. Ostří meče se zahryzlo do krku divocha, který vkleče natahoval tětivu luku, aby vypustil šíp do normanských zad. Jeho chroptění nikdo neslyšel a zem vsála teplou krev. Rolf už přestal mít zábrany. Jeho krev, zpěněná blízkostí boje, ho hnala kupředu. Když vyběhl na písek k moři, Rhekové zle dotírali na normanské bojovníky. Hraničář vtrhl do víru mečů a kopí jako povodeň. Povolil stavidla vzteku a v okamžiku se několik divochů svalilo v tratolišti krve. Rolf drtil svým mečem nepřátelská žebra, lebky, prosekával břicha a propichoval hrudníky. Normané ucítili pomoc a přešli do útoku. Skupina Rheků počala umdlévat, což nabudilo normanské válečníky. Po chvíli lítého boje zůstalo na pobřežním písku, nasáklém krví, stát deset Normanů a Rolf.. Hraničář se otočil k moři. Jaké však bylo jeho zděšení, když uviděl Husseinovu loď vyplouvat za zátoky na otevřené moře! Vzteky mrštil přílbicí o rudý písek a odplivl si. Jeden z Normanů si otřel meč, zastrčil ho do pochvy a s prázdnýma rukama na znamení dobrých úmyslů popošel k Rolfovi. „Díky za pomoc, Seveřane! Nebýt tebe, tak…“ „Nebýt vás, mohl jsem mít svoji ženu a malého synka doma a ne u toho bastarda na lodi!“ zavrčel vztekle Rolf. „Jsme jen oddíl, vyslaný ze Skålderu. Cestou jsme narazili na Rheky a sledovali je až sem. Neměli jsme potuchy, že je také sleduješ.“

8

„Díky za uznání. Ale zdejší zvyklosti těch zmetků asi neznáte, co? Vždycky tě dostane Rhek, kterého jsi neviděl. Jsou zákeřní a napadají zezadu. Pokaždé!“ „Jsme rádi, že jsi nám pomohl. Jmenuji se Harald, a velím posádce Vlků. Takže ty zbraně jsou jejich, oni prodávají své zajatce výměnou za zboží!“ „Ty zbraně byly jejich!“ odtušil Rolf a ukázal na zohavená, zakrvácená těla. „V Orinu kotví galéra. Jsem její velitel. Pomohu ti, Seveřane, najít a zachránit ženu se synem!“ Rolf pohlédl na Haralda. Sebral z písku přilbici a nasadil si ji na hlavu. Beze slova podal Normanovi ruku. Zbytek Vlků toto gesto přijal s nadšením. Tloukli meči o prsní pláty a plácali se po ramenou. „Vlci, odchod do Orinu!“ zavelel Harald. Celý oddíl společně s Rolfem Hraničářem se vydal na cestu do velkého přístavu Severní říše.

Na Husseinově lodi seděla v podpalubí Verna a v rukou svírala svého syna. Světlo, padající průlezem paluby vystřídal stín. Žena zvedla hlavu a uviděla Husseina. Slézal k ní po žebříku. Když stanul proti Verně, chvíli si jí bez hnutí prohlížel. Pak náhle vytrhl Rolfa z matčina náručí a odhodil ho stranou. Chlapec narazil hlavou do bednění a bez hlesu se zhroutil. Verna vykřikla hrůzou, vrhla se na Araba a zaryla mu prsty do otylého krku. Cítíla pach mužova dechu, v dlaních cítila tep jeho srdce. Pak jí projela prudká bolest podbřiškem, když Husseinovo koleno zasáhlo cíl. Zaťala zuby a nehty drápala muže v obličeji. Objevila se teplá krev, barvící Arabovo oblečení. Druhý tvrdý zásah kolenem donutil Vernu klesnout na kolena. Stočila se do klubíčka a tiše vzlykala. Surové prsty jí servaly oblečení z těla, uchopily za krk a donutily ji vstát. Hussein s uspokojením hleděl na krásné, štíhlé tělo.

9

Rolf spěchal s oddílem Normanů do Orinu, kde podle Haralda kotvila válečná veslice. Když prošli pásem lesů kolem Skålderu, ocitli se po chvíli v blízkosti Rolfova srubu. Pak se vypořádali s několika Rheky, které potkali cestou. Rolf toužil pomstít své blízké a mech severských lesů zbarvila rudá krev divochů. Po několika hodinách rychlé chůze se konečně zastavili na okraji Orinu, velkého přístavu. „Seveřane, za dvě délky slunce se sejdeme u naší lodi. Poznáš ji snadno. Má na přídi namalovaného vlka. Domluveno? Obejdu krčmy a seženu dohromady posádku!“ křikl Harald na Rolfa. Ten kývl hlavou na znamení souhlasu. Pak zašel do nejbližší krčmy, aby uspokojil hladový žaludek. Po několika korbelech piva a vepřové kýtě se cítil lépe. S sebou si ještě odnesl láhev pálenky a vřelé ujištění úlisného krčmáře, že ho zase rád uvidí, i když není příliš štědrý při placení. Ale Seveřan věděl, že ostří dýky je výborný tlumočník a sjednavatel obchodů.

10

Po smluvené době se vskutku Rolf spolu s Normany nalodil na válečnou galéru. Vlk, namalovaný na přídi vypadal opravdu hrozivě, stejně tak i mužstvo, obývající loď. „Hej, Vlci! Tohle je Rolf Hraničář, nejudatnější bojovník Severní říše. Banda lstivých Rheků mu ukradla ženu a dítě. Pomohl nám v boji s přesilou, ale smrdutý Arab Hussein odvlekl jeho blízké na svou loď. Už jsme nedokázali zabránit tomu psovi v odplutí, nabídl jsem tedy naši veslici jako pomoc při záchraně. Nevím, kam nás osud a bohové zavedou, ale slibuji za sebe, a doufám, že i za vás, že Seveřanovi pomůžeme. Je tomu tak, Vlci?!“ zakřičel Harald na své mužstvo. Odpovědí mu bylo táhlé vlčí zavytí. „Jestli jste vlci i uvnitř, nebojím se, že bychom Vernu a Rolfa nezachránili. Díky za pomoc!“ poděkoval Rolf. Pak se postavil na příď a netrpělivým zrakem těkal sem a tam. Kéž by měl schopnost vidět až tam, kde vlny Severního moře rozráží Husseinova dhau. Sevřel své mozolnaté dlaně na jílci meče a drtil ve vousech nadávky. Dny na veslici ubíhaly velmi pomalu. Rolf, unavený neustálým pozorováním moře, po třech dnech konečně usnul. Zdálo se mu, že spí velmi krátce, když ho ze snu vytrhl hrubý Haraldův hlas. „Rolfe, vstávej! Seveřane, budeme potřebovat tvoji pomoc!“ Naléhavost hlasu projela Rolfem jako šíp. V malé chvíli byl na nohou, ruku na meči. „Co se děje?!“ zeptal se chraplavým hlasem. „Již delší dobu pozorujeme loď na levoboku. Až před chvílí jsme zjistili, že jde o římskou galéru. A musím říci, že legionáři nejsou zrovna našimi obdivovateli. Plují naším směrem, a jistě dojde k boji. Tak abys´ nezaspal!“ usmál se Harald. „Legie?!“ opáčil Rolf a hlavou se mu rozběhl příběh. Stalo se to u Agery. Římská vojska tehdy rozšiřovala impérium až k hranicím Severní říše. Seveřané nebyli zvyklí na cizozemské přistěhovalce s krátkými meči, a popravdě, ani o ně nestáli. Rozpínavost Říma však byla k nezastavení. Na cestě k srdci Severní říše tehdy byl most přes řeku Ageru. Na jednom konci legie, na druhém oddíly Hraničářů. Po mnoha výpadech, desítkách mrtvých a zraněných a podlomeném zdraví zbylých Římanů, se velitelé rozhodli pro neobvyklý tah. Za bezměsíčné noci se pokusili přeplavat přes ledové vody na prámech a napadnout Hraničáře v jejich táboře. Celé to bylo skvěle promyšlené, dokonce se legiím podařilo velmi chytře maskovat stavbu plavidel. Ten plán ovšem nepočítal s jedním mužem. S Rolfem. Seveřan, zvyklý útrapám mrazivého počasí ve skålderském kraji, neváhal a vklouzl do vody nahý, natřený pouze medvědím tukem. Agera byla kupodivu klidná, a tak Rolf plaval za pleskáním vody. To legionáři pádlovali k jejich táboru. Tmavá noc a tmavá řeka skryly Rolfovo tělo. Ostrý nůž vykonal na provazech, kterými byly

11

prámy svázané, své dílo. Římští vojáci náhle s překvapením zjistili, že jim klády pod nohama bere proud. Oblečení do teplých kožešinových plášťů a ve zbroji bezmocně klesali do ledové vody. Chlad a nasáklé oblečení vykonaly své. Polovina mužů se tenkrát utopila nebo umrzla. Prokřehlý Rolf jako mrštný had vyklouzl z vody a zabalil se do kožešin. Teplá medovina ho po chvilce zahřála a mohl jít s ostatními čekat na břeh. Někteří legionáři přeplavali na druhý břeh. Tam je však čekaly jen meče a kopí Hraničářů. Rolf potřásl hlavou a zhluboka se nadechl, aby zahnal vzpomínky. Pak stočil pohled na moře. Na levoboku opravdu uviděl římskou loď. V rychlém a pravidelném rytmu veslování bylo znát, že se chtějí utkat s normanskou veslicí. Vlk, namalovaný na přídi měl Římany varovat, stejně jako přilba Seveřana, která se svým leskem odlišovala od přileb normanských. Ale zdálo se, že tato znamení Římané nevidí. Již bylo slyšet pravidelné bubnování. Rolf se pousmál. Hledají kořist a bojové zkušenosti. Mají mít obojí. „Haralde, Římané rádi lámou vesla!“ křikl na Normana. „Vím, Rolfe. Díky za radu!“ odvětil velitel. Veslice byla na dohled. Bylo možné rozeznat obličeje vojáků. „Připravte luky a praky! Teď!“ velel Harald a mrak šípů pokryl římskou palubu. Několik vojáků padlo. Ve stejný moment vylétly šípy i z římské strany. Všechny mířily jedním směrem. Rolf postřehl záměr a rozběhl se ke kormidelnímu veslu. Šípy neminuly cíl a normanský kormidelník padl mrtev k podlaze. V okamžiku se římská galéra stočila přídním taranem k levé řadě vesel. „Vytáhněte vesla!“ zařval Rolf a prudce se opřel do kormidelního vesla. Podařilo se mu loď stočit okovanou přídí proti nekrytému boku veslice. Římský velitel byl však také zkušený muž na svém místě. Vyštěkl prudce rozkaz a obě lodi k sobě přirazily bokem s hlasitým praskáním. Do pažení se okamžitě zaryly zuby několika útočných lavic, přes které začaly proudit na normanskou galéru zástupy legionářů. Normané byli připraveni. Začal boj, krátké meče Římanů dorážely na štíty obránců, dlouhá normanská ostří drtila kosti a svaly protivníků. Rolf se vrhl se zběsilou zuřivostí do největší vřavy. Jednu část těla si chránil štítem z vepřovice, druhou ostrým mečem. Po palubě se rozlévala karmínová krev, boty klouzaly po vyhřezlých vnitřnostech. Vír krytí a výpadů pohltil všechny muže na palubě. Vlci se rvali jako šelmy, po kterých právem nosili jméno, Římané se pomalu hroutili do zkázy. Pak několik legionářů zahlédlo Seveřanovu lesklou helmu. Mezi třeskotem oceli se ozvaly se výkřiky strachu. Římané zjistili, že tato loď nebude snadná kořist a chtěli ustoupit z boje. Rozlícení Normané se však hnali za nimi. Rolfovi kapala pěna z vousů, když utíkal přes lávku za legionáři. Společně dobili hrstku posledních vojáků, Rolf přeťal téměř vedví jejich velitele. Meč, vedený hroznou silou, se zastavil až o Římanovu páteř. Boj byl u konce. Normané vyrabovali porobenou loď, přenesli zásoby a zbraně na svoji veslici a pak zapálili nepřátelskou galéru jako pohřební hranici. Rolf byl Haraldem navržen a poté i Vlky schválen jako

12

nový kormidelník. Veslice se odpoutala od místa krvavého střetnutí a zamířila přídí do teplých vod, mezi Herkulovy sloupy do Velkého moře. Husseinova dhau plula za příznivého větru po poklidné hladině. Arabský obchodník byl spokojený. Ta žena ze Severu byla vskutku jako šelma. Ale Hussein ji dokázal zkrotit. Aby mu byla po vůli, stačilo syna zavěsit na lano za kotníky a chvilku ho nechat viset na ráhně. Malý okamžik byl přesvědčený, že si Vernu ponechá ve svém harému. Avšak obchodní duch a cinkot peněz byl Husseinovi bližší, než divoká milenka. Pomodlil se k Alláhovi, požádal o dobrý vítr a spokojen po všech stránkách ulehl na palubě. Probudil ho až křik posádky. Vstal, omyl si tvář a pohlédl na pravobok. Jeho oči zajiskřily. V dáli se objevilo město Benajrut, důležité obchodní místo Arábie. Hussein v duchu děkoval za klidnou plavbu a postavil se na příď své plachetnice. Netušil, že v zádech má smečku divokých Vlků…

Normanská veslice doslova letěla vlnami, které se líně převalovaly za jasného počasí. Rolf stál jako mramorová socha u kormidelního vesla. Harald několikrát Seveřana oslovil, ale sevřené rty nevydaly ani hlásku. Rolf ovládal jistou rukou směr plavby, jakoby viděl stopu arabské plachetnice. „Vlci! Až slunce přejde oblohu a znovu se ukáže, budeme v zemi, kde nikdo z nás ještě nebyl. Mějte na paměti, že Arabové jsou podlí a zákeřní! Držte se při sobě, nedejte na sobě znát strach! Jednejte instinktivně, jako ostražitý vlk na lovu a …“ „Haralde, to je ten bastard!“ zařval náhle Rolf od kormidelního vesla. „Hej, Vlci! Zaberte!“ zavelel Harald a mimoděk vytasil meč. Rychle doběhl k Rolfovi a pohlédl naznačeným směrem. Uviděl malý, světlý bod, jak se odráží od hladiny klidného moře. A nedaleko za ním se vypínalo pobřeží Arábie. Galéra připomínala nabroušený klín, který bude vší silou zaražen do arabského srdce. Zježené vousy a vyceněné zuby, skrze které Normané cedili sprosté nadávky, dávaly tušit, jaké úsilí do honu dávají. Náhle celou lodí projel mohutný otřes. Mnoho mužů bylo sraženo z veslařských lavic, zbylí se zmateně rozhlíželi kolem. Zlověstné zapraskání paluby vyděsilo tvrdé bojovníky. „Vlci, připravte se k boji!“ křikl Harald a snažil se zformovat své muže. Rolf si doběhl pro sekeru. „Co to bylo?“ zeptal se jeden z Vlků. „Jedna stará stryga kdysi mé bábě vyprávěla o obrovské příšeře, která žije ve Velkém moři. Je prý schopná převrátit loď a pozřít najednou třicet mužů! Myslím, že máme tu čest se setkat osobně!“ šeptal vzrušeně Rolf a ukázal na záď lodi, kam jako mrštní hadi vklouzla čtyři obří chapadla.

13

„Ó, Nejvyšší, to je zrůda! Ale na cestě za Vernou a Rolfem mě nezastaví!“ šeptal si pro sebe a palcem zkusil ostří dvoubřité sekery. Veslice Vlků se zahoupala pod náporem těžkého těla. Dřevo sténalo, lavice praskaly, a několik vesel se zlomilo vedví. Na palubu se nasunulo něco nevídaného. Obrovská chobotnice s osmi chapadly a dvěma páry silných, špalkovitých nohou s drápy, kterými se posouvala pomalu vpřed. Pod chapadly se střídavě otevírala a zavírala široká tlama plná ostrých zubů. Čtvero žlučovitých očí si se zájmem prohlíželo možnou kořist. Zelené, slizké šupiny pokrývaly to ohromné tělo od hlavy až po trojklaný ocas. „Vlci, zabte tu zrůdu! Do pekel s ní!“ zařval Harald a mrštil kopím po obludě. Hrot oštěpu se zabořil do měkké tkáně. To byl signál k útoku. Muži se rozestoupili do půlkruhu a plni vzteku se vrhli na chobotnici. Útok byl prudký a vedený z mnoha stran, několik oštěpů zůstalo v těle obludy, dvě chapadla se Vlkům podařilo odetnout. Mlaskání přísavek byl jediný zvuk, který tento netvor vydával. Ani odseknutá chapadla jí ale nebránila v dalším posunu směrem k bojovníkům. Za hlavou se jí střídavě nadouval a splaskával masitý vak, skrývající zřejmě srdce. Rolfa to upoutalo a upozornil na to ostatní. Jeden z Vlků opatrně vklouzl do podpalubí, aby se posléze vynořil za netvorovým tělem. Potěžkal svůj oštěp a vší silou vrhl. Chobotnice se vzepjala na křivých nohách a bleskurychle se otočila. Než stačil Norman zareagovat, obtočila ho chapadly a roztrhla na dva kusy. Karmínová krev se rozstříkla a obnažené vnitřnosti pleskly o palubu. „Ty bestie!“ řval nepříčetně Harald a jako smyslů zbavený se vrhl proti ohromnému tělu netvora. Rolf už neudržel svůj hněv, a stejně jako ostatní Normané se řítil vpřed. Všichni napnuli své síly, vzduchem se ozýval svist ostří mečů a seker, jež se zasekávaly do měkkýšova těla. Chobotnice během okamžiku přišla o další čtyři chapadla a jeden pár očí. Rolf jí rozťal zádový vak, ale až k srdci se nedostal. Haraldův meč se poté ponořil do rozšklebené rány po Seveřanově sekyře a zasáhl cíl. Příšera sebou zmítala ve smrtelných křečích, zbylými chapadly tloukla do paluby, vypouštěla tmavě fialové barvivo, všude cákala zelenožlutá krev, ocas štípal palubu na třísky. Pak jeden z Vlků zabořil oštěp skrze oko hluboko do netvorovy hlavy a to byl konec. Muži stáli okolo, připraveni k dalšímu lítému boji. Ale ten nepřišel. Masitý vak se přestal pravidelně vzdouvat. Řež byla u konce. Nad lodí se stahovali mrchožraví ptáci a s křikem se dožadovali potravy. Vlci proto se značnou námahou odklidili tělo z paluby a spláchli krev do moře. Během chvíle se objevili i obrovští hlubinní predátoři s tlamou zabírající třetinu jejich pružného rybího těla. Okamžitě se vrhli na mrtvolu a během chvilky ji rozcupovali na malé kousky. Normané s Rolfem hleděli na zpřerážená vesla, vytrhanou palubu, poničené zábradlí a rozštípané lavice pro veslaře. „A Hussein prchne!“ řekl tiše Rolf. „Neboj se, Seveřane, chytíme ho!“ řekl přesvědčivě Harald.

14

Pak rozkázal vyspravit palubu, jak jen to půjde a celá vesla vsadit do úchytů tak, aby na každé straně byl stejný počet. Z rozlámaných lavic pak opravili zábradlí a zbytek lavic přesunuli k neponičeným veslům. Po chvíli nejnutnějších oprav se galéra pohnula z místa krvavého střetnutí. Rozvinuli plachtu a čerstvý vítr napomáhal veslařům v jejich těžké práci. Rolf u vesla držel směr, kterým tušil zemi. Lehký mlžný opar snad nebyl jen zrakový klam a příď galéry mířila k přístavu Benajrut, kde kotvila Husseinova dhau.

Na tržišti bylo rušno. Vojáci správce Al-kalifa procházeli netečně davem trhovců a s nezájmem v očích sledovali všechno to hašteření, překřikování, smlouvání a hádky. Neustálé brebentění trhovkyň se mísilo s mečením koz, hýkáním oslů a bečením ovcí. Nad vším tím ruchem se vznášela smíšená vůně medoviny, koření, vína, ale také zápach trusu a potu velbloudů i lidí. V davu to náhle zašumělo. Ozvaly se výkřiky a řinčení zbroje. Kdo včas neuhnul, ten byl smeten postupujícími vojáky z Husseinovy lodě. Když byla cesta dosti široká, prošel tudy obchodník s lidmi a na řemenu vedl, či spíše vlekl, Vernu a malého Rolfa. Dav se za nimi zase zavřel jako vodní hladina. Hussein spěchal přes

15

přístavní tržiště do vnitřního města, do klidu a bezpečí pevných hradebních zdí. Cítil, že Rolf a Vlci jsou mu v patách. Proto táhl ženu na řemenu, jak nejrychleji mohl, k paláci mocného Rašida el Mahediho, jednoho z nejbohatších mužů Benajrutu, aby mu prodal svůj úlovek a aby zmizel do pouště. Družina se zastavila se před výstavním palácem z mramoru a pískovce. Trojí mocné zabušení klepadlem ve tvaru lví hlavy probralo z nečinnosti vojáky, dlící za branou. Malé okénko ve vratech se otevřelo. „Kdo je?“ ozval se nepříliš přívětivý hlas. „Řekni svému pánovi, že tu čeká Hussein. Pán bude vědět. A pospěš si!“ „Počkejte si!“ Okénko se zavřelo a chvíli bylo ticho. Pak se vrata se zaskřípěním otevřela. Voják stál vzpřímeně a kývl hlavou. „Náš mocný pán tě očekává, pane!“ vypravil ze sebe a bylo vidět, že mu strach svírá hrdlo. Hussein po něm šlehl pohledem, který jasně říkal: „Necháš nás čekat na ulici jako zloděje!“ Verně a jejímu synovi se otevřel pohled do nádherné zahrady, plné svěží zelené trávy, stromů s větvemi obtěžkanými neznámými plody a květin omamných vůní a barev. „Vítej, Husseine!“ zaslechl Arab chraptivý hlas Rašida el Mahediho. S úsměvem na tváři stanul naproti mocnému muži z Benajrutu. „Vypadáš mocně, pane!“ zalichotil Hussein, i když ve skrytu duše se obával, aby ho Rašid neprohlédl. Obchodník s lidmi měl před sebou otylého, zpoceného muže s šedými vlasy, ukrytými pod bílým turbanem. Kdysi černý knír rámoval tlusté, brunátné tváře se spoustou červených žilek. Jiskrné, černé oči působily trochu nepatřičně k obličeji. Rašid byl oblečen ve volný, bílý šat, opásaný zlatem protkanou látkou, na nohou měl obuty kožené sandály. Z celé postavy bylo možné vidět jen obličej a ruce se zlatými prsteny. Ozbrojen byl pouze dýkou s vykládanou rukojetí. „Husseine, ty pouštní liško! Již dávno nejsem tím, čím jsem kdysi býval. Ale když mi dodáš něco pěkného, cítím se být mladší!“ „Myslím, že z tebe bude mladík, až uzříš, co jsem ti přivezl. Pohleď! Seveřanka, žena Rolfa Svenssona, Hraničáře, jednoho z nejdivočejších mužů, plavá tygřice ze Severních plání! A nádavkem ještě její syn. Bude z něj krásný eunuch pro tvůj harém, pane!“ lichotil Hussein budoucímu kupci. Pak příkrým gestem poručil svým mužům a ti před Rašida el Mahediho přivedli Vernu a malého Rolfa. Rašid vše se zájmem sledoval. Uznale pokýval hlavou a pak poručil, aby Vernu svlékli. Sotva však ženě uvolnili pouta, vrhla se

16

na Rašida, uštědřila mu kopanec do rozkroku a z opasku vytrhla dýku, kterou si přiložila na hrdlo. Pak ukázala prstem na malého Rolfa. Stráže pochopili a pustili chlapce k matce. Rašid se s námahou zvedl z podlahy. „Měls´ pravdu, je jako oheň! A na oheň patří voda. Ty děvko ze Severu!“, křikl na ženu, „ty budeš mojí favoritkou, ale nejdříve je nutné tě zkrotit!“ Verna, stojící zády ke dveřím, nepostřehla stráž s koženou smyčkou. V příštím okamžiku se již válela na podlaze i s muži ze stráže. „Uteč, Rolfe, máma si tě najde!“ křičela na syna. Malý Rolf neváhal a vyběhl do zahrad Rašidova paláce. Ke své hrůze narazil na černě oděného válečníka s bílým turbanem! Vernu zatím odvedli na dvůr uprostřed paláce. Přivázali ji ke kůlu za zápěstí a strhli z ní zbytky šatů. Kožený bič započal své dílo…

Do přístavu města Benajrut pomalu vplula normanská galéra. Okamžitě se stala středem pozornosti trhovců, povalečů, ale i vojáků Al-kalifa, kteří s nevolí pozorovali, jak vousatí bojovníci vysokých postav a širokých, dlouhých mečů, vystupují z poničené lodi. Harald zanechal na palubě pět mužů jako stráž a

17

rozkázal jim sehnat dřevo k opravě. Rolf a zbytek Vlků se vydali hledat Husseina. Oddíl však neušel po pevné zemi ani dvacet kroků, když se ocitl tváří v tvář vojákům Al-kalifa. Muži ve volných pláštích a se zakřivenými šavlemi u boků zastoupili Normanům cestu do města. Mezi vojáky se krčil malý, plešatý mužík bílé kůže a černého plnovousu. „Kdo jste a co zde hledáte?“ zeptal se mužík nepříjemným, pisklavým hláskem, avšak srozumitelným jazykem. Harald postoupil o krok vpřed a pohlédl na tazatele. „Jsme Vlci, oddíl normanských vojsk ze Skålderu. Hledáme muže jménem Hussein!“ „Ale ten, co stojí vzadu, to není Norman, pokud se nepletu?“ ukázal mužík hubeným prstem na Rolfa. „Ne, nejsem Norman. Jsem Seveřan, Rolf a patřím k Hraničářům. A ty jsi kdo?“ Malý vousáč se zachvěl při tónu Rolfova hlasu. Věděl, že Hraničáři jsou nejtvrdší bojovníci, vytrvalí jako vlci a krutí jako lední medvědi. „Jsem Roland, cestovatel a příležitostný spisovatel, toho času ve službách vzácného pána Al-kalifa jako jeho poradce. Pocházím z Når při Seddinu. Co mám říci vojákům? Když jim povím to, co jste mi svěřili, tak se na vás vrhnou. Hussein je všem známé jméno, a hlavně, drží nad ním ochrannou ruku Rašid el Mahedi, zdejší boháč. Nemusím vám říkat, že Al-kalif a Rašid si jdou na ruku. Zboží, které připluje po moři či přijde s karavanou z pouště, podléhá Alkalifovi. Ne vždy je všechno zboží tak, jak má být – rozumějte, ne vždy je koupené – ale Al-kalifovy oči se zavírají při cinkotu Rašidových mincí a zboží je prodáváno dál. Rašidovi patří veškerý bazar v Benajrutu a polovina toho, za kolik se prodá, příjde Rašidovi do kapsy.“ „A ty máš z toho taky prospěch, nemám pravdu?“ zazubil se Harald. „Nebudu vám lhát. Jistě, jinak bych tu nebyl. Ale každá mince má dvě strany. Vidím až příliš do obchodů Al-kalifa, takže mi bylo pánem naznačeno, že jsem docestoval. Prý se mohu topit ve zlatě, když budu mlčet a spolupracovat, anebo se mohu topit ve vodě s kamenem u krku, když bych chtěl odjet. Jsem tedy uvězněn ve zlaté kleci.“ „A když bychom ti tu zlatou klec otevřeli, šel bys´ s námi?“ zeptal se Rolf. „Rád bych, ale to asi nepůjde! Vidíte, že mne hlídají. Jsem tu sice jako překladatel, ale…“ nedokončil Roland větu a hlavou kývl na vojáky. „Řekni těm mužům v ženském prádle, že hledáme Husseina. Nic víc, ani míň!“ řekl Harald.

18

Malý muž přeložil vojákům Haraldovu větu. Ti se zarazili a hleděli na urostlého Araba, zřejmě velitele. Ten chvíli cosi drmolil k Haraldovi, pak vytáhl meč a ukázal na Vlky. „Jste prý zatčeni a dobrovolně se máte odebrat k Al-kalifovi. A také máte odevzdat své zbraně!“ „Vlci!“, zahřměl Haraldův hlas přístavem, „přijeli jsme pro ženu a syna Rolfa Hraničáře! Nejsem zvyklý poslouchat muže, kteří nosí sukně! Bijte je!“

V mžiku se přístav změnil na bojiště. Vlci obnažili široké čepele svých mečů a Rolf vší silou ťal po muži, který stál nejblíže. Kovaná ostří se do sebe zakousla a zazvonění bylo signálem k boji. Arabové a Normané se na sebe vrhli jako líté šelmy. Do výkřiků vítězství se ozývalo bolestné chroptění, nadávky a prudké oddychování. Víření bílých hábitů prosvítily odlesky kroužkové zbroje, řinčení mečů a tupý svist seker naplnil vzduch. Po chvíli urputného boje bylo o vítězi

19

rozhodnuto. Arabové do jednoho padli, Vlci odnesli na palubu dvě mrtvá těla a pět zraněných. Harald zuřil a zpřevracel několik stánků se zbožím. Až poté se uklidnil. „Až budu držet Husseina pod krkem, vytrhnu mu játra a hodím je žralokům. Při Nejvyšším, životy dvou mých Vlků ho přijdou draho!“ „Haralde, ale musíme ho nejdříve dostat na loď!“ křikl Rolf. „A co mám dělat já? Vždyť jste mne odsoudili ke smrti!“ ozval se Roland. „Půjdeš s námi. My tě ochráníme a ty nám budeš dělat průvodce!“ Harldův tón byl přesvědčivý a malý mužík se neodvážil odporovat. Kývl hlavou na znamení souhlasu. „Jen počítejte s odvetou. Al-kalif si nenechá vraždit vojáky. Vězte, že bude vždy ve výhodě oproti vám. Je doma a vojáků má mnohem více, než je vás! Má první rada je zmizet do Allehu, pokud možno rychle, než se trhovci vzpamatují!“ „Do Allehu? Co je to za sprosté slovo?“ zeptal se Rolf. „Alleh je tábor na kraji pouště. Je obrovský. Nocují v něm karavany, ale kromě toho se tam schází největší sběř z Benajrutu. A když se přizpůsobíte alespoň oblečením místním zvyklostem, nemuseli by nás vypátrat. V noci vás dovedu k Rašidově paláci, neboť předpokládám, že Hussein bude tam. Ale proč ho vlastně hledáte?“ „Ukradl mi ženu a syna, bastard!“ odplivl si Rolf. Roland si zakroutil vousem. Jeho bystrá očka střídavě hleděla na Rolfa a Haralda. „Je vidět, že vás hodně rozdráždil. Pokud mne má paměť neklame, tak Hraničáři jsou…“ Rolfův pohled zastavil mužíkovu lamentaci. „Kudy do Allehu?!“ zavrčel Rolf. Roland pochopil, že tito muži mnoho řečí nenadělají. Opatrně se rozhlédl kolem a pak se jeho krátké nohy rozkmitaly v neuvěřitelném tempu. Vlci měli co dělat, aby mu stačili. Proběhli úzkými uličkami, kde pochopitelně budili pozornost všech. Vousatí, vlasatí, urostlí Normané a v jejich čele ještě rozložitější Seveřan se řítili mezi kamennými domky, zanechávajíc za sebou mračno zvířeného prachu. Divoké výrazy bojovníků zastavily všechny, kteří měli chuť jim zkřížit cestu. Jejich dunivé kroky zamířily kolem minaretu na úzké schodiště, které končilo malou brankou. Normané se nezdržovali s přelézáním. Rolf branku vyrazil ramenem a náhle se celý oddíl ocitl na kraji města Benajrut, tam, kde začínala poušť. Rolf i ostatní bojovníci se zastavili. „Ó Nejvyšší, kde to jsme?! Copak je možné, aby někde bylo tolik písku a kamení pohromadě?“ ptali se Vlci.

20

Harald udiveně zíral. „To je poušť. Místo, kde kromě oáz nenajdete vodu. Je to smrtící území a jen pár vyvolených zná cestu přes tuto pustinu. Támhle je Alleh!“ řekl Roland a ukázal do dáli, kde se rýsovalo velké tábořiště. Muži se dali znovu do běhu. Žhnoucí slunce se počalo sklánět k obzoru, když Rolf a Vlci přibyli do tábora. Zpocení a rozpálení došli k napajedlu a ponořili do něj střapaté hlavy. Roland slíbil opatřit oblečení a zmizel. Harald, osvěžen chladivou vodou, která jako zázrakem vyvěrala u napajedla a byla vedena korytem, se postavil a odhodil dlouhé vlasy z očí. Pozorně si prohlédl nocležiště. Všude pobíhali drobní Arabové, sháněli velbloudy a lamy do ohrad, které byly vyhrazeny vždy zvířatům jedné karavany, křičeli, šlapali ve velbloudím trusu a v jednom kuse žvýkali cosi hnědého. Opodál celý ten neuvěřitelný mumraj sledovala skupina asi dvaceti černě oděných mužů s bílými turbany na hlavách. Kouřili vodní dýmku a polohlasem se bavili. Haraldův pátravý pohled zachytil jeden z černooděnců. Pomalu vstal a rukou pokynul Normanovi, aby šel k němu. Harald udělal odmítavé gesto a jedním skřekem upozornil Vlky na neobvyklou situaci. V mžiku se všichni bojovníci přestali těšit z chladné vody a postavili se za svého velitele. Rolf si uhladil vousy a vykročil k Haraldovi. Vtom ucítil na předloktí dotek. Roland přinášel oděvy. Muž v černém ukázal na Haralda a cosi zakřičel. „Co říká?“ otázal se Rolanda. „Že voda je jeho a vy musíte zaplatit.“ „Ať táhne k čertu, zkurvysyn! Voda je pro všechny!“ „Ale to mu nemohu říct. To jsou Trégové, pouštní válečníci, zabijí vás!“ „Tak mu to řeknu sám, ty strašpytle!“ křikl Harald, odstrčil Rolanda a vykročil proti Trégovi. „Voda je pro všechny, a ani hovno mi nesejde na tom, kdo jsi! Jestli mi chceš upírat právo na vodu, rozsekám tě na kusy!“ řval Norman přes celý tábor. Pak vytasil meč a udeřil se do prsního štítu. Muž na druhém koci tábora se pousmál. Ale jeho oči propalovaly Normana pohledem. Pak obezřetně vytáhl svoji zahnutou šavli a šel k Haraldovi. Muži začali nervózně cinkat zbrojí, ale velitelské gesto je zastavilo. „Vlci, je to jen náš boj! Pokud padnu, ustavuji velitelem Svena Rozbíječe! Rozumíte?!“ Zamručení bylo souhlasem a cinkot zbraní ustal. Mezitím Trég došel na pět kroků k Haraldovi. Byl to vysoký, štíhlý muž snědé pleti a chladných očí. Hladce oholená tvář dotvářela jeho ostré vzezření. Něco vykřikl.

21

„Chce, abyste před ním padl na kolena a čelem se dotkl písku. To je symbol oddanosti.“ přeložil Roland Trégova slova. „A náš symbol oddanosti je useknutá hlava! Přelož mu to!“ řekl temně Harald. Roland, ukrytý z poloviny za Rolfem, řekl pouštnímu válečníkovi Haraldovu odpověď. V tu chvíli viděli všichni jen Trégův vláčný a rychlý pohyb s šavlí, mířící na Normanovu nechráněnou hlavu. Ale Harald byl stejně rychlý a zastavil útok. Pak tvrdě udeřil do protivníkovy zbraně. Pohledy obou mužů se střetly. Na malou chvilku si hleděli do očí a pak je pohltil vír boje. Na Trégovy ladné pohyby reagoval Harald mocnými údery, až jiskry vyletovaly v počínajícím šeru. Bojovník z pouště byl šikovný a velmi vytrvalý, ale ani Norman, přes svou velkou postavu a váhu, nebyl neobratný. Posbíral mnoho lehkých seknutí přes zápěstí, které naštěstí chránily silné kožené pásky. Přesto byl zraněn a krev, stékající do dlaně, činila jílec jeho meče kluzkým. Uchopil ho tedy oběma rukama a dál vracel těžké údery. Ostří Trégovy šavle bylo pokryto zuby po zásazích Haraldova meče. Oba supící muži bojovali s nezměrnou houževnatostí. Pak náhle, jako malý pramen nabírající na síle, rozlila se ve svalech Tréga únava. Poznal, že má proti sobě těžkého soka. Paže se zbraní už nebyla tak jistá a pohyby lehké a ladné. Když dostal poslední úder do šavle, ruka se zbraní mu klesla až k písku. Harald využil této slabosti a tvrdým sekem přerazil Trégovu zbraň. V tu chvíli muž padl na písek a prudce oddychujíc, sklonil hlavu k zemi. Harald ho popadl za paži a trhnutím postavil na nohy. Trég stál a mlčel. Norman schoval meč do pochvy a napřáhl ke svému protivníkovi ruku. Náhle se stalo něco hrozného. Trég se otočil zády, udělal dva kroky a padl mrtev na znak. Z hrudníku mu trčela dýka. „Co to udělal?“ ptal se Rolf se zájmem. „Pro Trégy je neúnosná prohra. Myslí si, že jsou nejlepší válečníci. Když je ale někdo porazí, stanou se jeho oddanými sluhy. Harald mu však dal najevo, že ho nechce do svých služeb!“ „To je podivný svět, Rolande!“ „Ano, Rolfe! Snad se dočkám a s pomocí Nejvyššího budu moci odcestovat zase domů!“ „Neskuč jako baba a dej nám ty hadry!“ ozval se Harald, otírajíc si meč. V nastávající tmě pak nebylo už možné poznat, že do Allehu přibyla skupinka cizích bojovníků. Všude byli jen muži a ženy v oblecích benajrutského střihu…

Hussein si potěžkal váček s odměnou za Vernu a Rolfa. Mohl být spokojený, vždyť Rašid zaplatil o mnoho víc, než Hussein očekával. Ale při pohledu na bičované krásné tělo jeho zboží mu naskočily vrásky na čele. Tohle se nemělo

22

stát. Vždyť jí rozseká záda a navždy ji zohaví! Vykročil k dobře se bavícímu Rašidovi. „Pane,“ oslovil Rašida el Mahediho, „není škoda hyzdit tak krásné tělo?“ Ale ve chvíli, kdy tato slova vypustil, věděl, že je to špatně. „Dostal jsi zaplaceno?! Tak vypadni! Já si tu děvku koupil, já si ji zkrotím!“ Hussein se poklonil a pozadu odešel ze dvora. Zavřel se ve svém pokoji a přemýšlel. Jeho tvář se pozvolna vyjasňovala. Ano, to udělá. Verna je příliš krásná pro toho tlustého chamtivce! Jistě ji prodá velmi lehce i jinde. Anebo si ji nechá. Hussein lehce hvízdl. Zpoza závěsu vyšli jeho vojáci a postavili se před svého pána. Byli oblečeni do černých, volných hábitů a na hlavách měli bílé turbany. Hussein patřil k pouštní Trégům. Nyní je seznámil se svým plánem. Muži jeden po druhém kývli na znamení souhlasu a postupně vyběhli do černé, husté tmy, která svým závojem překryla Alleh, Rašidův palác i celý Benajrut…

23

Rolf si nedočkavě odplivl. Roland slíbil, že je povede nočním městem k paláci Rašida el Mahediho. Posadil se a naslouchal zvukům, přicházejícím z pouště. Vedle sebe ucítil pohyb. Harald byl také ve střehu. „Kde je ten skrček?!“ hučel si do vousů Seveřan. V tu chvíli se rozhrnul stanový závěs a vešel Roland. Postavil se před Rolfa s rozžatou svící a zavrtěl hlavou. Rolf vytáhl meč a přiložil ho mužíkovi na hrdlo. „Dnes ne, Rolfe! Poslouchejte! Samum!“ „Co je to samum?“ „Hněv pouštních bohů! Smrtící vítr. To je trest za Tréga!“ „A jak se dá proti tomu bojovat? Nebo to nejde zabít?!“ křikl Harald. „Schovejte se tak, aby vám vítr vanul do zad a před obličej ať se vám nedostane písek! Slyšíte, je tu!“ šeptal Roland. Pak se bleskurychlým pohybem svalil na podlahu stanu, omotal se prošívanou přikrývkou a turban si strčil před obličej. „Vlci, vstávejte! Všichni uděláte to, co Roland! Jinak tady v tom zasraným kraji všichni zdechneme! “ hřměl Haraldův hlas stanem, kde se bojovníci uložili k odpočinku. Jeho řev probudil všechny. Normané se balili do přikrývek a choulili se do klubek, aby je neudusil písečný příval. Byl nejvyšší čas. Samum byl tu! Kdesi v poušti se daly do pohybu miliardy zrnek písku. Suchý, horký vzduch je hnal po hladkém povrchu směrem k pobřeží, na Benajrut. Písečná lavina hrubou silou udeřila do všeho, co jí stálo v cestě. Alleh nebyl výjimkou. Samum rval stany, dorážel na ležící zvířata, dusil lidi, kteří leželi schovaní za velbloudími těly, přetvářel povrch pouště. Rolf se snažil klidně dýchat. Mezi zuby mu vrzal jemný písečný prach, do zad ho šlehal ostrý vítr. Přes hukot samumu se Seveřanovi zdálo, že slyší cosi jako dusot kopyt. Opatrně vyhlédl zpod turbanu do ječící pouštní bouře a strnul. Jako přízraky viděl míhat se na koních Trégy! Projížděli samumem jako svým přirozeným živlem. Náhle uviděl něco hrozného. Na předposledním koni viselo napříč ženské a dětské tělo. Verna a Rolf! Seveřan vyskočil na nohy, vytrhl meč z pochvy a rozběhl se za přízrakem, který se rozplynul v temnotě a zvířeném písku. Ale jeho plíce naplnil prach. Uběhl ještě asi deset kroků, pak se rozkašlal a svalil na zem. Samum odezníval. Lidé i zvířata pomalu vstávali a setřásali ze sebe navátý písek. Harald došel k Rolfovi. „Hej, Seveřane, vstávej! Musíme jít do Rašidova paláce, odvést Vernu a Rolfa a vypadnout z toho podivného kraje, kde prší písek! Zasraný Benajrut, zasraní Trégové, Husseinové a Rašidové!“

24

Rolf se s kašláním zvedl. Naklonil se k Haraldovi a cosi mu zašeptal. „To není pravda! Měl jsi přeludy! V té bouři nikdo nemohl přežít! Myslíš na svoji rodinu a vidíš ji všude! Ne, jsou u Rašida v paláci! Tam je najdeme a pak konečně odplujeme! Vlci, jdeme do Rašidova paláce! Rolande, vstávej a veď nás!“ pokřikoval Harald a špičkou boty kopal do mužíka. „Když chcete, tak tedy za mnou, ale opatrně! Rašid má mnoho stráží a poteče mnoho krve, než se vám podaří a jestli vůbec…“ Roland přestal mluvit. Na hrudi cítil špičku meče. Pohlédl nahoru. Rolfův pohled byl zlý. „Nežvaň a veď nás! O stráže si nedělej strach! Už teď jsou mrtvé!“ Mužík se přikrčil a rozhodil rukama. Poté si prohlédl muže, kteří jako Normané přijeli, a kteří jako Benajruťané přepadnou palác mocného Rašida el Mahediho. „Já jsem vás varoval. Ale jak chcete! Za mnou tedy! Využijeme doznívající samum k neslyšnému přesunu a potom…“ „Jdi a nežvaň!“ uslyšel za sebou temné zavrčení. Rád poslechl. Skupina bojovníků se přesunula v pomalu uléhajícím prachu k bráně paláce Rašida el Mahediho. Harald rozdělil své muže na dvě skupiny. Jedna ze svých těl vytvořila živý žebřík, po kterém obratně vyšplhal Rolf a posadil se obkročmo na obvodovou zeď. Pomohl pak dalším bojovníkům, aby se dostali k němu. Mezitím Roland s Haraldem, který se zahalil celý do pláště a turbanu, zabušili na vrata. Malé okénko se otevřelo. „Co se děje?!“ ozval se nakvašený hlas. „Neradi rušíme, ale potřebujeme jen radu. Samum nás připravil o celou karavanu. Rádi bychom zboží dopravili do přístavu a nabídli ho vašemu pánovi. Jantar, zlato, drahé kameny, látky, to všechno je půl dne cesty před Benajrutem. Velbloudi pošli. Nemáme jak se vrátit, zpátky to nezvládneme. Snad by nám mocný Rašid mohl pronajmout své koně a velbloudy!“ lhal Roland. Okénko v bráně se zase zavřelo a bylo slyšet vzdalující se kroky. To byl signál pro Rolfovu skupinu. Seskočili do zahrady a tiše běželi po měkkém trávníku. Během několika okamžiků dostihli vojáky a bez slitování jim podřezali hrdla. Jeden z Vlků zatím vpustil Haralda a ostatní nyní už nestráženými vraty. Jako živá lavina se Normané převalili zahradou a v mžiku stáli před otevřenými dveřmi do paláce. Všude panovalo chmurné ticho, rušené jen občasným cinknutím zbroje. Bledý měsíc svým studeným světlem zalil zahradu Rašidova paláce a po zdech roztančil stíny Vlků a Rolfa. Harald vytáhl meč a mávl jím nad hlavou. Skupina bojovníků jako tichá smrt pronikla do nitra obydlí Rašida el Mahediho. Tak, jak Rolf slíbil Rolandovi, se stalo. Během chvíle Normané vyvraždili vojáky benajrutského boháče a sami stanuli tváří v tvář tomuto tělnatému muži, když otevřeli dveře do jeho harému.

25

Malá karavana putovala pouští od města Benajrut. Když se na východě zatřpytily první paprsky nového dne, objevila se před zraky jezdců oáza. Hussein pobídl koně do cvalu a během chvíle se všichni zastavili před stájemi. Trégové sundali dvě nehybná těla a odnesli je do Husseinova stanu. Verna a Rolf se stali zajatci pouště, vydáni napospas chtíči divokých pouštních válečníků…

„Ty tvrdíš, že zde ta žena a její syn nejsou!“ křičel Rolf na Rašida, usazeného v křesle a s mečem na hrudi. Rašid nechápavě hleděl na Rolanda. Ten mu přeložil Seveřanovu hněvivou větu. Bezmocně zavrtěl hlavou a řekl dvě slova. „Hussein! Poušť!“ Roland to pověděl Normanům a Rolfovi. Seveřan si rval vousy vztekem a udeřil mečem do mahagonového stolu. „Ten bastard! Byli to oni, Haralde! Zasranci! Já ho zabiju! Kde jsou?! Kde v poušti?! Tam mluv, ty haldo sádla! Slyšíš?!“ Chytil Rašida pod krkem a smýkl s ním na podlahu. Rašid zasténal, když ho Seveřanova pěst zasáhla do obličeje. Pak se pomočil. „Dost, Rolfe! Takhle se od něj nic nedozvíme! Rolande, řekni tomu tlusťochovi, že když nám neřekne, kde máme hledat Rolfa a Vernu, stáhneme mu kůži z těla!“ snažil se Harald zachránit situaci. Malý mužík řekl Rašidovi, co od něj ti zarostlí muži chtějí, ten kývl hlavou a sedě na podlaze začal vyprávět a Roland překládat: „Žena toho divocha na mne zaútočila, když jsem ji od Husseina koupil. Málem mne podřezala jako podsvinče! Učiněná lvice! Ale kožený bič jí srovnal záda, aby je uměla ohnout před svým pánem…Ne, nechte mne!“ křičel náhle a bránil se Rolfovým úderům, které mu rvaly tváře a vyrážely vědomí z hlavy. Dva Vlci s námahou odtrhli Seveřana od Araba. Když byl Rolf dostatečně daleko, Rašid pokračoval: „Ale byl jsem hloupý! Hussein umně nastražil léčku na moji stráž a za pomoci svých vojáků mne připravil o nové zboží! A já mu zaplatil pětkrát tolik, než žádal! Když přilétl samum, odvlekl tu ženu i s jejím synem do pouště. Ale kde je, to netuším. Trégové mají několik oáz v poušti a nedobytnou pevnost u moře. Jediné, co vám mohu říci je, abyste se ptali vůdců karavan na Šebek! To je ta pevnost, kam jistě ten čubčí syn zamíří i s mojí favoritkou!“

26

Sotva tohle Rašid dořekl, dopadla znovu jako kyj na jeho čelist Rolfova pěst. Druhý úder zasáhl spánek a otylý Arab se skácel v bezvědomí k zemi. „Verna je moje žena, ty hroudo sádla!“ zavrčel Seveřan. „Rolfe, cos´ to udělal? Vždyť jsi ho zabil! Co s námi teď bude? Až nás chytí…“ hořekoval Roland. Vzteklý Hraničář se otočil na uplakaného mužíka. „A ty dopadneš stejně, jestli nepřestaneš skučet jako stará bába! Byl tlustý a nepotřebný! A co se týče toho, kam se vydáme, je to celkem jasné! Šebek!“ Harald se rozesmál. „Říkal nedobytná pevnost? Vlci, těším se, až ten prokletý Šebek vyrabujeme a zapálíme! Je to tak?!“ Souhlasné zavytí bylo více než jasnou odpovědí. Ve chvíli, kdy chladnoucí tělo Rašida el Mahediho vyděsilo k smrti jednu z harémových žen, opouštělo dvacet temných stínů zahrady paláce a směřovalo k Allehu. Toho dne ráno Alkalif konstatoval smrt mocného muže Benajrutu a vedl oslavnou řeč na jeho život. V duchu se však viděl, jak vybírá krásné zboží a spousty peněz pro sebe od těch, kteří by rádi v přístavním městě něco prodali… „Ale já opravdu nevím, kde je Šebek! Když mne zabijete, bude to stejné jako teď. Nevím!“ Zpocený hostinský se křečovitě držel lavice. Na hrdlo mu mířila čepel normanského meče. „Říká, že neví, kde je ta pevnost! Myslím, že mu můžeme věřit. Tady v Allehu si každý svého života váží. No tak, Haralde, Rolfe, všichni Arabové nejsou zlí a zákeřní!“ Roland se snažil zachránit život krčmáři, který je pohostil. „Stejně jako všichni, kdo přichází ze Severu, nejsou jen vrazi a tupé ovce!“ zaduněl hospodou sytý bas. Rolf se otočil po hlase, který mu byl povědomý. V rohu místnosti seděl u džbánu s vínem snědý muž ostře řezané, hladce vyholené tváře. Černé, kučeravé vlasy stažené koženým řemínkem mu padaly na ramena. Pronikavě modré oči hleděly chladně na své okolí. Úzké rty a špičatá brada dotvářely zvláštní obličej. Oblečen do tmavého pláště, působil neznámý velmi tajemně. A pak si Rolf vzpomněl. Ano, u Agery byla hotová jatka. I Rolf čekal na legionáře s obnaženým mečem. Když však pozoroval vyděšené, topící se římské vojáky, uťal dlouhý, pružný kmínek stromku a snažil se pomoci tonoucím. Jediný, kdo se zachytil v ledovém proudu nabízené pomoci, byl centurion. Rolf ho vytáhl, zbavil meče a ukázal mu směr, kterým se dalo prchnout skrze linie Hraničářů. A nyní ten muž seděl v Allehu v hostinci.

27

„Znám tě, muži! Od Agery! Pamatuješ!? Vytáhl jsem tě na břeh a tys´ mi tenkrát dal tohle!“ řekl Rolf a sáhl si ke krku. Ze záňadří vytáhl stříbrný šperk, hlavu orla. „Symbol naší legie! Ale to už není pravda!“ povzdechl si muž. „Jsi tedy Říman? A co děláš tady, v tom prokletém horku a smradu?“ podivil se Rolf. „Ty jsi Rolf Hraničář. Díky za život! Já jsem Baruk, centurion z desáté legie Orlů. Tedy byl jsem!“ Rolf se posadil naproti Římanovi. „A co se stalo, Baruku, že jsi tady? Tebe vyhodili z legií? A já myslel, že odchod je možný jen stářím anebo nohama napřed!“ „Když jsem po mnoha útrapách došel zpět do našeho tábora u Agery, zjistil jsem, že kromě mne nikdo tu řež nepřežil. Celá legie padla! Už nikdy potom se Řím nedostal tak daleko na Sever. Zbyl jsem úplně sám! Vsedl jsem tedy na koně a odjel na jih. Trvalo mi měsíce, než jsem se dokázal živý dostat k moři. Vlci, medvědi, Rhekové, strygy, třeskutý mráz, to vše jsem si protrpěl. Jak tam můžete žít! Řekl jsem si, že už nikdy nechci cítit zimu v kostech. Po návratu jsem podal zprávu o bitvě na Severu a požádal o odchod z legií. Kupodivu mi vyhověli. Bylo to podivné, raději jsem spal s dýkou a byl připravený na cokoliv. A odhadl jsem Řím dobře. Jednou ráno jsem objevil na stěně svého domu nápis, že jsem zrádce legií a zasluhuji smrt. Večer mi u prahu ležela podřezaná kočka a v noci jsem málem přišel o život. Byl jsem schovaný a v posteli ležel můj otrok. Po půlnoci mne probudil bolestivý jekot. Vyhlédl jsem ze skrýše a ve svitu skomírající pochodně jsem viděl dva stíny, jak střídavě napřahují meče. Strachem jsem ani nedýchal, když kolem mne prošli dva pretoriáni z císařovy osobní gardy. Prostěradlo s rozsekaným otrokovým tělem jsem nechal být a před svítáním jsem odjel do Valeriana, přístavu na spodku římské říše. Odtud lodí do Benajrutu, kde nyní žiji a kde také obchoduji. Ale ten darebák Al-kalif a tlustý děvkař Rašid el Mahedi kontrolují všechen obchod v Benajrutu. Chceš prodat? Zaplať! Nemáš? Tak táhni, odkud jsi přišel!“ „Mám pro tebe dobrou zprávu. Rašid je mrtvý!“ řekl prostě Rolf. „No tak sláva. Obchody půjdou jako dřív!“ usmál se Baruk. „Ach tak, ty radši budeš obchodovat s těmi v bílých hábitech?“ „A co jiného dělat v téhle díře? Ne, na Sever mne nikdo nedostane! Na to zapomeňte!“ „A co loď směr Šebek? Nedal by sis říct?“ řekl úlisně Harald. „Prý je tam ohromné bohatství!“ pokračoval velitel Vlků. „A hlavně má žena a můj syn! Ten zkurvysyn Hussein je Rašidovi vyfoukl pod nosem, když mu ten tlustý otrapa zaplatil! Ó, Nejvyšší, má žena jako harémová děvka! Já ho rozsekám na kousíčky a jeho játra hodím zvěři!“ křičel Rolf a

28

v návalu bezmezného vzteku přerazil pěstí desku stolu. Vyděšení hosté začali vstávat a někteří nespokojeně reptali. Rolf se otočil do místnosti a zařval: „Tak pojďte, ať si vás podám, nebo vypadněte!“ kroužil mečem nad hlavou vzteklý Seveřan. Tato slova kupodivu nepotřebovala přeložit. Všichni rychle pochopili, zaplatili hostinskému a odešli pryč. „Jsi prchlivý, Rolfe!“ řekl Harald. „Do Šebeku, Haralde, nebo to tady rozbiju na třísky! Nemůžu už déle vydržet na místě! Smrad, špína, prach a horko, zasraný to svět!“ Baruk vstal, položil dlaň Rolfovi na rameno a pohlédl mu do očí. „Jdu s tebou, Seveřane! Jsem tvým dlužníkem!“ Vlci po těchto slovech propukli v chechtot smíšený s vytím. Po chvíli zůstal v prázdné hospodě jen vyděšený hospodský, který smutně hleděl na přeražený stůl.

Verna ucítila bolestivou ránu v boku. S výkřikem se probudila. Rolf už měl oči otevřené a viděl Husseina, jak kopl matku do žeber. Pomalu vstal. Pohledy muže a chlapce se střetly v jediném možném okamžiku. A pak Hussein vykřikl. Malý Seveřan mu hodil písek do očí a poté ho vší silou kopl do rozkroku. Hussein klesl na kolena a nastavil chlapci slzavou tvář. Rolf napřáhl drobnou pěst a vší silou udeřil Tréga do obličeje. Arab jen hekal, když se k synovi přidala Verna a silnými údery ho zasypala od hlavy až po rozkrok. Bezvládné tělo obchodníka s lidmi leželo na písku. Ukrytí pod stanem, přemýšleli Seveřané, co dál. Byli hlídáni na každém kroku vojáky v černém. Vernin obličej zazářil. „Dýka!“ řekla krátce a ukázala k Husseinově opasku. Malý Rolf na nic nečekal, vytrhl zbraň z pouzdra a přiložil ho na Arabovo hrdlo. Poté pronikavě zaječel. Během okamžiku se odhrnul závěs a dovnitř nahlédl strážný. Verna ho vší silou uchopila za týl, překvapenému Trégovi sehnula hlavu k zemi, kde se obličej muže setkal s ženiným kolenem. Krátké a suché prasknutí krčních obratlů a voják padl s přelomeným vazem do prachu. Verna získala meč a udeřila jeho plochou stranou Husseina přes záda. Arab se probral a zařval. Nejdříve bolestí, svírající jeho rozkrok, a poté vztekem, když na své hrudi ucítil ostří meče. „Vstaň, ty bastarde! Řekni vojákům, ať nás nechají jít, nebo ti useknu hlavu! Chci koně pro mne, syna a taky pro tebe!“ zavrčela temně Verna.

29

„Ale já ti nerozumím, nevím, co chceš?!“ bránil se Hussein a po očku sledoval situaci kolem stanu. Když zahlédl několik temných stínů, zakýval hlavou a pronesl hrubým, lámaným jazykem Seveřanů: „Ty chtít koně pro tebe a syn od Hussein. Dobrá. Vyjít ven a ke stáji. Tam vybrat kůň!“ „Ty zkurvenče! Celou dobu víš, o čem si povídám se synem! Ale zapomeň, že mne prodáš, nebo mne budeš mít sám! To se radši zabiju! Nezkoušej žádný podraz! Vstaň a jdi přede mnou!“ poručila Verna. Arab s námahou vstal. Rolf mu svázal jeho vlastním opaskem ruce za zády a konec podal Verně. Ta si přitiskla syna k sobě, opřela špičku meče o Husseinův týl a všichni vyšli do horkého vzduchu pouště. Sotva se objevili před stanem, obklopili je Trégové s obnaženými zbraněmi. „Ne, muži, nechte nás projít! Ona mne jinak zabije!“ křikl Hussein na bojovníky a ti okamžitě schovali meče. Trojice došla ke stáji. Hussein vylezl na jednoho koně a Verna s Rolfem ho přivázali k sedlu. Nohy mu sepnuli řemenem pod břichem zvířete. Verna se pak vyšvihla na elegantního hnědáka, vzala si opět řemen od Husseinových rukou a pobídla koně do chůze. Malý Rolf seděl pohodlně na grošákovi a dojížděl k matce. Už byl jen několik stop od Verny, když se ozvalo zasvištění a Verna s výkřikem a bolestivou grimasou spadla z koně. V rameni jí vězel šíp. Hussein okamžitě pobodl koně do cvalu a vyjel ze stájí. „Chci je živé! Ale ať si pamatují, že mé muže nikdo zabíjet nebude!“ křičel na vojáky, kteří se jako černý příval blížili ke stáji. Po chvíli se chlapcův pláč smísil s matčiným bolestným křikem. Hussein si sundal pouta z rukou, sesedl z koně a se sebevědomým úšklebkem se vrátil ke stáji. Prošel skrze hradbu těl svých mužů a pohlédl na zem. Tam ležela dvě zakrvácená těla. Sklonil se k Verně a surově ji chytil za vlasy. „Dýchá! Odneste je do mého stanu a sežeňte doktora. Chci, aby byli oba zase zdrávi!“

30

Veslice s vlkem na přídi plula pod příznivým větrem kolem pobřeží. Za nimi zůstal Benajrut, mrtvý Rašid el Mahedi i vojáci Al-kalifa, kteří je chtěli při odjezdu zdržet a předvést před svého velitele. Na palubě si chladil obličej Roland, jenž se chtěl pokusit vyjednávat s vojáky správce Benajrutu. Rolf ho za to zfackoval téměř do bezvědomí. Baruk se smál, až se za břicho popadal, když poléval omdlelého mužíka chladnou mořskou vodou. Na palubě také vykonali pohřeb zemřelých Vlků. Po modlitbě jejich těla, zatížená kameny, svěřili mořským hlubinám. Rolf stál u kormidelního vesla jako vytesaný z žuly. V obličeji se mu nepohnul jediný sval a jeho bystré oči vyhlížely jakýkoliv bod na pobřeží, který by se byť jen zdánlivé podobal lidské stavbě. Šebek. To jméno mu nedalo spát. Toužil tam být a sevřít v náručí milovanou Vernu a Rolfa. Nevěděl však, jak těžké to bude…

První pocit byl loď. Houpavé pohyby probudily Vernu z těžkého a bolestivého spánku. Ležela na zádech velblouda, přivázána k jeho sedlu. Ruce svázané za zády jí způsobovaly palčivou bolest v ramenou. Přesto s nesmírným úsilím

31

zdvihla hlavu a očima hledala své dítě. Rolf seděl na velbloudu před ní. Obě zvířata byla spojena koženým lanem a tvořila střed karavany, která se zvolna ubírala pouští k pevnosti pouštních bojovníků, k Šebeku. Hučení v hlavě, bolest v celém těle a palčivá žízeň trápily ženu i dítě. Verna si olízla suché rty a zavolala: „Vodu! Vodu!“ Vedle ní se objevil Hussein. Podlitiny v jeho obličeji ještě připomínaly Vernino napadení. „Ty chceš pít?“ zeptal se Hussein Verniným jazykem Seveřanů. „Prosím!“ hlesla žena, „alespoň pro syna, mě stačí to, co nevypije!“ Hussein se ušklíbl. „Budeš moje oddaná žena! Poušť tě naučí pokoře a úctě ke svému muži!“ „Hej!“ křikl na jednoho ze svých mužů, jedoucích na velbloudech, „Seveřanova žena a její syn se potřebují napít! Dones jim měch s vodou!“ udílel Hussein rozkazy a v duchu si mnul ruce, jak vše skvěle vychází. On, Trég, bude mít ženu ze Severní oblasti!

Rolfovým tělem projel otřes. S námahou otevřel napuchlá víčka a odlepil jazyk od patra. Nad jeho hlavou se mísil dusot chodidel a křik Vlků. Seveřan se natáhl pro kbelík s vodou. Osvěžil vyprahlé rty a protřel zastřený zrak. Zdáli slyšel řinčení mečů, kletby, nadávky a steny. Zvuk boje, došlo mu. Nával energie jím projel od kořínků vlasů až po prsty u nohou. Důvěrně známé chvění prostoupilo celou jeho osobou. Vytrhl meč z pochvy a s výkřikem se vyřítil na palubu. Vpadl do prudké řeže, jeho meč se nořil do měkkých těl, slizkých a studených, ze kterých tekla olejnatá, žlutá tekutina. Rolf slyšel pouze hlasy Vlků, jejich protivníci byli zjevně němí! Po chvíli lítého boje zůstali Normané, Seveřan a Říman na lodi sami. Teprve teď si mohli pořádně prohlédnout své soky. Zelená, válcovitá těla, místo nohou masité špalky zakončené chodidly s blánami mezi prsty, dva páry horních končetin, jeden se čtyřmi prsty, druhý s ploutvemi. Krk ta stvoření neměla, na trupu jim seděla kulatá hlava s párem žlučovitých očí, drobnýma ušima, za kterými byly zřetelné skřele a s ústy plnými ostrých zubů. V koutcích úst pak rostly dva páry vousů. „Ó Nejvyšší, to jsou zrůdy!“ ulevil si Harald. „Veliteli!“, ozval se naléhavý hlas z řad Vlků, „Roland zmizel! Našel jsem jeho kabátec, ale muž je pryč!“ „Prohledejte celou loď, ten hrdina se jistě někam schoval!“ zvolal Harald a jal se také spolu s ostatními prohledávat veslici.

32

„Haralde, podívej!“ zatáhl ho náhle Rolf za rameno a ukázal na jedno místo, vzdálené asi na deset vesel od lodi. Velitel Vlků sledoval udanou pozici. Ve vodě plaval malý mužík. Za ním se v dáli objevila velká trojúhelníková ploutev. „To je darogon, obrovský dravec jižních moří! Roland má čas se jenom pomodlit!“ konstatoval Harald, opřel se o palubní zábradlí a odplivl si. „Rolande, plav! Honem sem!“ křičel Rolf. Roland se přizvedl ve vodě, zakýval, že rozumí a vydal se pomalu k lodi. Obrovská paryba zatím zkracovala vzdálenost ke své kořisti. „Plav rychleji! Nejvyšší, dej mu šanci, ještě ho potřebujeme!“ zařval Rolf, shodil ze sebe košili a skočil do moře. Jako výborný plavec se rychle přiblížil k Rolandovi a pak ho neustále strkal před sebou. K lodi jim zbývala sotva délka vesla, když se z vody vynořila obrovská tlama plná ostrých zubů. Šedivé čelisti však napoprvé sklaply naprázdno. Mohutný Rolf nadlidskou silou vyzvedl mužíka z vody a přirazil ho na veslo galéry, kde se Roland křečovitě držel, až byl vytažen průvlakem na palubu. „Vlci, lano do vody! Rolfe, chyť se!“ křičel Harald „Táhněte, Vlci! Teď!“ Lano s Rolfem bylo vytaženo na palubu v okamžiku, kdy darogon podruhé zaútočil. Rozběsněné zvíře se pokusilo dostat na palubu. Veslice se houpala jako v bouři, když se o ni opíralo obrovské tělo žravého netvora. Baruk cosi pošeptal Rolfovi a oba se ztratili v podpalubí. Po chvilce se znovu objevili s pevným lanem a smyčkou na konci. Lano upevnili k patě stěžně a čekali na další vzteklý výpad velké paryby. Darogon udělal ve vodě obrat a potřetí se vrhl na galéru. Tentokráte jeho mohutné, bradavičnaté tělo vylétlo z vody celé na palubu. Netvor rozmačkal dva Vlky, kteří mu stáli v cestě. Ostatní se na bestii vrhli a zasypávali ji ranami mečů a kopí. Baruk s Rolfem díky šťastné chvilce stáhli darogonovi smyčku kolem ocasu a pak křikli: „Hej, Vlci, hoďte toho bastarda do vody! Potáhne nás k Šebeku!“ Normané pochopili a s pomocí vesel vystrkali divé zvíře z poničené paluby. Darogon okamžitě napjal lano obrovskou silou. V patce stožáru zapraštělo a celá loď se dala pomalu do pohybu. „Myslím, že do Šebeku dorazíme odpočatí a připravení na ty pouštní krysy!“ řekl Harald a poplácal Rolfa po zádech. „Výborný nápad, Baruku!“ pochválil také Římana. Veslice nyní plula zvolna kolem pobřeží. Muži viděli rozeklané skály i písečné přesypy, živořící trsy trávy i zelená oka oáz. Jen po pevnosti Trégů jakoby se slehla zem.

33

Po několika dnech pomalé plavby se loď zastavila úplně. Darogon se objevil na hladině břichem vzhůru. Normané přesekli provaz, poutající obludu k veslici a dál se vydali jen za pomoci větru a vesel. Nebyli ještě příliš daleko od zvířete, když se objevili první ptáci a po chvíli se mrtvola ztratila pod opeřenými těly mrchožroutů…

„Ti bastardi zabili mého miláčka! Ještě jim sloužil jako tažné zvíře! Husseine, nevím, jak je mám zastavit. Jsou to odhodlaní muži, plni síly, odvahy a víry ve vítězství! Pobili armádu mořských děsů, zabili darogona! Vypadá to, že je nic nezastaví!“ „Tak si vzpomeň! Nestojím ani o dvacet Normanů, ani o zuřivého Seveřana! Šebek je mocný, jeho zdi pevné a vojáci bdělí, ale oni, oni jsou jak láva! Musíš je zastavit! Je to rozkaz! Nepůjde-li to vodou, půjde to vzduchem, ale ta loď nesmí

34

připlout k naší pevnosti!“ rozkázal Hussein a odešel z podzemní kobky, kterou obývala jeho služebnice Kahlí, mocná vědma a šamanka Trégů. Sotva se dveře zavřely a ozvěna Husseinových kroků utichla, posadila se Kahlí před zrcadlo a pohlédla na svou starou, vrásčitou tvář. Zakývala hlavou. Jistě, měla ještě jednu možnost, jak Vlky a Rolfa s Barukem zastavit. I když si byla vědoma své moci, bála se však onu poslední možnost použít. Věděla, že by přestal existovat Šebek, přilehlá oáza i značný kus pouště a pobřeží kolem pevnosti. Náhle se jí v očích zjasnilo. Už věděla, co udělá. Otevřela dveře a zamířila k pokojům, kde byla zavřená Verna a její syn…

„Myslím, že jsme u cíle! Pohleďte!“ zvolal jeden z Vlků, který byl na hlídce. Sluneční kotouč se zvolna nořil do vln a osvětloval oranžovým svitem pobřeží. Oči všech, kteří byli na palubě, se stočily udávaným směrem. V posledních denních paprscích se před pravobokem zjevila oáza a z ní se tyčily čtyři věže, každá v jednom rohu stavby z rudého pískovce. Mezi věžemi se táhl kolem dokola ochoz a pod ním se tvářily nedobytně zdi pevnosti. To byl Šebek! „Vlci, přirazit k pobřeží. Vyčkáme do tmy a pak navštívíme Husseina v jeho doupěti!“ zvolal Harald a s jiskrnýma očima sledoval své muže. Ještě jich zbylo dost, aby Trégové poznali, jak chutná ocel Severu. Velitel si vůbec nepřipouštěl, že by je mohli Trégové porazit. Pevně věřil v sílu svých mužů, Rolfa i Baruka. Jen Roland mu dělal starosti. Pořád se snažil ostatním vysvětlovat, že by se mohli s Husseinem domluvit a případně vyplatit Vernu a Rolfa penězi, které odnesli z paláce Rašida el Mahediho. Rolf byl velmi blízko tomu, aby Rolandovi zakroutil krkem. Ale Barukovy přímluvy a Haraldovo vysvětlování prozatím držely Seveřanovy mocné paže v bezpečné vzdálenosti od mužíkova hrdla. Když veslice s vlkem na přídi nalehla břichem na písek, vyskákali všichni až na Rolanda na břeh a loď pomocí lan povytáhli ještě kus nad čáru přílivu. Takto zabezpečená, nemohla veslice sama odplout. „Hej, Rolande, ty nejdeš?“ křikl Rolf na mužíka. „Budu hlídat loď! Nestojím o setkání s Husseinem a jeho vojáky!“ odvětil Roland. Rolf si odplivl, zabručel cosi o zbabělcích a přidal se ke skupině Vlků a Barukovi. Jejich cíl byl více než jasný. Šebek. Jeho poslední obrysy hasly s odchodem slunce. Harald vyslal dva muže na průzkum. Ostatní se zatím posadili na písečné pobřeží. Rolf nervózně tloukl prsty o jílec meče. Po rychlém setmění se konečně objevili zvědové. A nepřinesli vůbec dobré zprávy. Pevnost je dokonale uzavřena padacím mostem, obehnána vysokou zdí a navíc je pod hradbami příkop, plný pohyblivého písku. Rolf se neudržel a bil pěstmi o zem, rval si vousy a řval jako raněné zvíře. V návalu prudkého vzteku náhle vstal,

35

vytasil meč a chystal se rozběhnout k Šebeku. Teprve až Harald dokázal zoufalého Seveřana uklidnit. „Vlci, hlídka nám oznámila, že příkop je široký jako pět ležících mužů. Svážeme vesla z lodi a uděláme z nich most. Vesla pak zvedneme a vyšplháme na tu prokletou zeď. Kdo přeleze jako první, otevře padací most. Další pak nechávám na vašich mečích, dýkách a kopích!“

Vrznutí dveří probudilo Vernu z horečnatého spánku. Oči oslepené pískem a sluncem ještě nepřivykly světlu olejových lamp, rozestavených po jejich pokoji. Cítila, že se k ní kdosi blíží. Pak ucítila tlak na podbřišku a vše se propadlo do bolestivé tmy. Kahlí odcházela spokojená. Získala krev z lůna ženy. Jako vzácnou relikvii si nesla malou misku, ve které se přelévala temně rudá tekutina. Když šamanka došla do své kobky, připravila si koupel a vlila do ní Verninu krev. Svlékla se

36

do naha a ponořila do lázně své seschlé, vrásčité tělo. Po chvíli z kádě vyšla mladá žena, k nerozeznání podobná Rolfově ženě. Oblékla si prosté šaty a odešla za Husseinem, kde mu vyložila svůj plán.

„Hej, Rolfe, něco se děje!“ šťouchl Baruk do Seveřana. Rolf okamžitě procitl a pohlédl směrem, kterým ukazoval Říman. Vskutku, na zdech pevnosti pobíhali vojáci a křičeli nesrozumitelná slova. Pak se náhle s rachotem otevřel padací most a v záři loučí uviděli bojovníci běžet mladou ženu. Rolfovi přeběhl mráz po zádech. Verna. Vyskočil a běžel jí naproti. „Verno, jsme tady! K nám, lásko! Kde je Rolf?“ „Nečekej na něj, je mrtvý, ten bastard ho zabil!“ Seveřan se náhle prudce zastavil, vytáhl meč a čekal. Verna k němu doběhla a objala ho. Vlci viděli jen siluety. Náhle Seveřan svou ženu odstrčil a proklál ji mečem. Verna však nepadla mrtvá k zemi. Prsty sevřela Rolfův meč a vytáhla si ho z těla. Nad plání před pevností se rozlehl nelidský výkřik a hluboké zachroptění. Ženino tělo dostávalo náhle jiné tvary, paže se prodloužily, prsty se měnily v dlouhé drápy, a celý trup zmohutněl. Nohy se zvětšily, a ze zad té stvůry vyrostla kožovitá křídla. Rolf, celý ztuhlý, sledoval tu proměnu. Když mu však netvor zasekl drápy do prsního štítu a smýknul jím prudce o písek, pochopili všichni, že tohle bude smrtící boj. Rolf se zvedl a připravil se k obraně. Nikoho však nespatřil. „Rolfe! Za tebou!“ ozval se Haraldův mocný hlas. Než však mohl Seveřan cokoliv udělat, za kabátec ho popadly silné drápy a vynesly jej nad Šebek. „Ty zplozenče pekla! Zasranej hajzle, takhle bojujeme na severních pláních!“ řval vztekle Rolf a píchal mečem nad sebe, až ucítil, jak mu kape na obličej cosi lepkavého z netvorova těla. Pohlédl dolů pod sebe a uviděl dvůr pevnosti Trégů. Uprostřed stála obrovská nádrž s vodou; napajedlo pro zvířata. Rolfův mozek vše vyřešil v jednom okamžiku. Zaťal prudce ostří zbraně do drápů, které mu svíraly ramena. Táhlý skřek z démonova hrdla jej ujistil, že to dělá správně. Znovu píchal nad sebe a zasekával meč do končetin nestvůry, až ucítil, že sevření povoluje. Dalšími mocnými údery odsekl jednu a poté i druhou nohu nepříteli s kožovitými křídly. Padal přímo do nádrže s vodou, koutkem oka zahlédl, jak Normané sráží Trégy z mostu do pohyblivého písku v příkopu a jak vbíhají na dvůr. Když se jeho tělo ponořilo do chladné tekutiny, propukla v pevnosti Šebek krutá řež. Trégů bylo o mnoho více, než Vlků, avšak zuřivost severských bojovníků vyděsila pouštní obyvatele. Trégové se rvali jako ranění dravci, brzy však pochopili, že proti těmto tvrdým, houževnatým mužům ze Severu nemají žádnou naději. Boj se přeléval nádvořím jako prudké vlnobití, které ze svého středu vyvrhovalo mrtvé muže. Rolf se vydrápal z napajedla a vrhnul se do bojové vřavy. Jeho příchod vzpružil trochu umdlévající Vlky a Trégové pomalu vyklízeli pole. Náhle se něco změnilo.

37

„Vy bastardi ze Severu, pohleďte!“ zaduněl nádvořím mocný hlas. Řinčení mečů a seker utichlo a krví podlité oči Normanů se stočily za hlasem. Na ochozu nad dvorem stál Hussein a před sebou držel Vernu. Na ženině krku se leskla čepel dýky. „Když neodejdete, ta děvka zemře!“ „Ty písečný červe, nedostává se ti odvahy bojovat jako muž?!“ křikl Rolf, zatímco po očku sledoval Trégy, jak se stahují z nádvoří do pevnosti. Harald jeho pohled zachytil, stejně jako Baruk. Věděli, co to znamená. Někde ve skladišti jsou luky a šípy, které teď pouštní bojovníci vybírají a vracejí se zpátky, zatímco jejich vůdce jim dopřává čas, potřebný k tomuto úskoku. Harald vyštěkl rozkaz na své muže a Normané, Říman i Seveřan s obnaženými meči a v obranném postavení couvali zpět k padacímu mostu. Bylo slyšet prudké oddychování bojem vzrušených mužů. Ale byla slyšet i šeptaná slova mezi Haraldem, Barukem a Rolfem. „Vlci, ústup!“ zavelel Harald a skupina bojovníků vyklidila nádvoří pevnosti. „Zbabělci! Vidíš, děvko ze Severu?! Tvůj muž je zbabělý bastard, utíká jako pouštní krysa, když na ni zařve lev! Jsi moje!“ křičel vítězoslavně Hussein. Nikdo z Trégů neměl tušení, že s padacím mostem, který vytáhli, zároveň zdvihli i tři ozbrojené stíny, které bleskurychle zmizely v ochozu pevnosti Šebek, a že ustupující Vlci jsou schováni za písečnou dunou, sotva třicet kroků od svých druhů. Rolf si z Barukem a Haraldem pohledy a gesty určili postup. Rolf vytáhl dýku a vydal se ochozem vpravo, Baruk vlevo a Harald čekal na smluvené znamení, aby otevřel padací most. Plán měli tito smělí mužové jednoduchý. Co nejtišeji se zbavit stráží na ambitu, počkat, až se vše v pevnosti uklidní, otevřít přístupovou cestu a osvobodit Vernu a Rolfa. Vskutku, oba bojovníci měli štěstí. Všechny Trégy, které potkali na stráži, se jim podařilo umlčet velmi rychle a velmi potichu. Smrtelné výkřiky zanikly v bublání krve a těla se sesouvala k zemi jako žoky s vlnou. Po chvíli netrpělivého čekání uviděl Harald konečně smluvené znamení. Mávající pochodeň ho vyzývala k akci. Pomalu se spustil k zemi po laně, které ovládalo most. Na písečné zemi ho však čekalo nepříjemné překvapení. Všichni strážní ještě nebyli unaveni a Harald musel použít všechnu sílu svých paží, aby jednoho muže potichu a navždy umlčel. S odporem zahodil Arabův vytržený ohryzek a otřel si ruce do kabátce. Nechtěl, aby celý plán zhatilo jediné zařinčení meče. Pak opatrně začal povolovat vratidlo a otevírat tím cestu pro své muže. Most se téměř bez hluku opřel o pevnou půdu za příkopem s pohyblivým pískem a Harald, mávajíc pochodní, dal znamení Vlkům, aby se vrátili. Když vtom ucítil prudký náraz do zad a ohromnou sílu těla, které ho srazilo k zemi. Ostré zuby mu rvaly vlasy a hryzaly ho do zátylku. Harald supěl a snažil se vytrhnout dýku z opasku. Cítil krev, která mu stékala po krku. Prsty konečně našel zbraň a bodal kolem sebe. Cítil horký dech svého protivníka a uvědomoval si, cože to má na sobě. Kahlí, proměněná ve stvůru, chtěla pomoci

38

Husseinovi a vrátila se, když nabrala síly poté, co jí Rolf odsekl obě nohy. Teď se snažila roztrhat alespoň velitele Vlků. Ale brzy poznala, že její slova jsou pravdivá. Vlci byli odhodlaní, silní a věřili ve svoji sílu. Pocítila bolest na zádech, pažích i zbytku dolních končetin a pochopila, že je konec. Normanští bojovníci přiběhli na most právě včas, aby zachránili svého velitele. V posledním vzepětí zdvihla hlavu a svým ozubeným zobanem chtěla zasadit Haraldovi poslední ránu. Místo toho však pocítila chladné ostří, jak prochází jejím hrdlem, drtí svalovinu a s prasknutím přesekává páteř. Kahlí padla mrtvá na most, který se rozhodla bránit. Vlci její nestvůrné tělo shodili do příkopu, kde ji začal pohlcovat pohyblivý písek. Harald, otřesený ze zákeřného útoku, ztěžka vstal, setřel si krev z tváře a posunkem vyslal své muže do pevnosti. Pak společně potichu vytáhli padací most zpět. Organismus pevnosti Šebek napadla choroba ze Severu, choroba plná bojového chtíče! Hussein vláčel Vernu chodbami pevnosti do svých komnat. Netušil, že se právě do ložnice mužstva neslyšně vplížilo dvacet ozbrojených stínů, netušil, že tyto stíny jsou rychlé a vražedné jako samum, netušil, že tyto stíny právě přemohly zbývající obránce pevnosti Šebek a že na hradbách už nechodí jediný Trég! Vlci jako příboj zaplavili vnitřek pevnosti a hledali spolu s Rolfem a Barukem Seveřanovu ženu a syna. Po několika marných pokusech konečně našli malého Rolfa, který sevřel otce v pevném objetí. „Kde je Verna? Kde je tvoje matka, Rolfe?“ ptal se trochu stísněným hlasem Seveřan. „Nevím, otče. Ten Arab ji odvlekl, když slyšel boj na nádvoří!“ „Ano, vysmál se nám, ale za to zaplatí! Zbývá nám poslední strana pevnosti. Musíme opatrně jako doposud, jinak ji ten bastard zabije! Ó, Nejvyšší, dej mi sílu, abych vydržel! Už nikdy…“ Rolfova modlitba byla přerušena. Harald padl bezvládně na podlahu. Baruk se k němu rychle sklonil. Velitel Vlků přerývaně dýchal, rty fialové, oči podlité krví. Tělem mu projížděly silné záškuby. „Rolfe!“ zvolal těžce, „ta stvůra mne otrávila. Cítím mrazení, blíží se konec! Ustavuji tě velitelem Vlků! Jsou to skvělí muži! Buď jim dobrým velitelem!“ Harald se v předsmrtné křeči vzepjal a vztáhl ruce k Rolfovi. Pak se sesunul k zemi, na rtech úsměv, který zůstává po spokojeném odchodu. „Je mrtev! Ty pouštní zkurvysynu, vytrhnu ti játra z tvého práchnivého těla, všechno je jenom tvoje vina!“ vztyčil Seveřan ruku sevřenou v pěst. Baruk chytil vzteklého Rolfa za kabátec. „Rolfe, klid! Haraldovi už nikdo nepomůže, musíme se soustředit na Vernu a dopadení Husseina!“ „Máš pravdu! Vlci!“otočil se k Normanům, kteří stáli v kruhu kolem Haraldova těla, meče opřené špičkami o podlahu.

39

„Harald mne ustavil vaším velitelem! Já však toto nepřijímám a předávám tuto hodnost Barukovi! Jistě bude lepší než já, navíc nechci být vojákem! Chci zpět svou ženu! Platí váš slib, že mi pomůžete?“ Lehké zavytí mu bylo víc než dostatečnou odpovědí. „Tak tedy vzhůru!“ Muži se rozběhli prohledat poslední stranu šebecké pevnosti. Malý Rolf dostal svou osobní stráž, která ho odvedla k padacímu mostu, kde se měli všichni setkat. Rolf se potichu přiblížil k prvním dveřím. Posunky se dorozuměl s Barukem a všichni Vlci se rozptýlili k dalším zavřeným místnostem. „Vpřed!“ zařval Baruk a všichni naráz rozrazili dveře. Pak se ozval naléhavý hlas jednoho z Vlků. „Rolfe, našel jsem Vernu, rychle sem!“ Seveřan ve zlé předtuše vyběhl za hlasem. Když se postavil do dveří, odkud se ozval výkřik, uviděl něco hrozného. Na divanu ležela jeho žena Verna, kolem krku utažený provaz, končící ovázaný na kotnících pokrčených nohou. Vytřeštěné oči a promodralé rty nevěštily vůbec nic dobrého. Rolf se jedním skokem přenesl k ženě a opatrně jí odřízl smyčku z hrdla. Dlaněmi jí hladil tváře, horkými polibky pokrýval čelo a rty. „Ó, Nejvyšší, dej jí sílu žít! Nechci nic, jen ať se vrátí zpátky! Miluji Vernu a Rolfa, nevím, proč mi ji teď bereš! Prosím, prosím!“ poslední slova Seveřan šeptal do plavých vlasů své ženy. Po chvíli, která byla dlouhá jako věčnost, se Vernina prsa zdvihla v křečovitém nádechu. Rolf ten pohyb ucítil a v duchu poděkoval svému bohu. „Verno, lásko! Jsi živá!“ Žena se rozhlížela zmateně kolem sebe. Pak se zastavila pohledem na Rolfovi. Z očí se jí vykoulely dvě obrovské slzy a poté s obrovskou úlevou objala svého muže. „Rolf?“ zaptala se po té chvíli štěstí stísněně na své dítě. „Čeká u východu z pevnosti se dvěma Vlky. Kde je Hussein?!“ „Než jsem upadla do tmy, zahlédla jsem, jak otevírá nějaké dveře támhle v tom obložení a utíká.“ Rolf se otočil k Barukovi. „Rolfe, máš svoji ženu i syna, my se postaráme o toho bastarda. Běžte a počkejte na lodi, ať se něco zlého nepřihodí Rolandovi!“ „Díky, Baruku!“ stiskl Seveřan Římanovu ruku. „Je to jen oplátka. I já jsem mohl u Agery zahynout!“ usmál se Baruk.

40

Pak zavelel Vlkům. „Najdeme toho bastarda a stáhneme mu kůži z těla! Mrchožrouti se postarají o jeho játra! Vlci, vpřed!“ Normané nervózně zařinčeli výzbrojí. První z Vlků rozkopl Vernou udané tajné dveře. „Pochodně!“ Rozkaz byl splněn a všichni Normané se ponořili do tmavé chodby. Rolf na nic nečekal, chytil Vernu do náruče a odešel k bráně pevnosti Šebek. Tam se všichni tři na malou chvíli radovali ze společného setkání. Verna objala malého Rolfa a štěstím se rozplakala. Rolf a dva Vlci je po chvilce donutili odejít směrem k lodi. Neušli však ani sto kroků, když z pevnosti k nebi, zbarvenému nachovou červení svítání, vyrazil namodralý plamenný sloup a zároveň se ozval nelidský řev. Rolf i ostatní užasle zírali na barevné divadlo. Fosforeskující světlo jakoby tryskalo ze středu pevnosti a stále se rozšiřovalo na všechny strany. Náhle to již nebyl jen tryskající sloup, nýbrž vlnovitě se rozlévající světelné moře. S hrůzou v očích všichni pozorovali, jak mizí vše, čeho se ten modrý příliv dotknul. „Utíkejte k moři, rychle!“ řval Rolf, popadl syna do náruče, a co nejrychleji všichni prchali k pobřeží. Cítili za sebou ohromné sálající teplo. Písek se jim těsně za zády tavil ve sklo, vedro bylo nesnesitelné. Všichni doběhli k místu, kde měla být jejich galéra. Ale místo lodě je čekalo jen prázdné pobřeží. Modrý plamen se přiblížil obrovskou rychlostí. Stravoval vše, co mu stálo v cestě. Rolf odhodil šaty a ponechav si jen dýku, vrhl se do moře i se svým synem. Verna a dva Vlci je následovali. Po chvíli nezbylo z pevnosti Šebek, z pobřeží a ani z moře nic, jen spálené cosi. Pak se plamen, zbavený síly a ničím již neživený, sám strávil a zanikl v sobě. Vypálenou krajinu počalo zaplavovat ustoupivší moře. Poslední prostředek obrany šamanky Kahlí byl použit. Hussein se příliš bál severské síly a udatnosti a tak zvolil dobrovolnou smrt. Doufal, že tím zničí i ty nenáviděné divochy ze Severu. Na hladině moře se houpala normanská galéra s vlkem na přídi. Roland, poskakující po palubě, nevěděl, co má dělat. Loď odplula s odlivem na volné moře a teď ji proud táhl zpět k Šebeku. Mužík pátral očima po spáleném pobřeží, hleděl na klidně se vracející vodní hladinu. Jeho oči, zalité slzami, spatřily náhle na vodě pět černých teček. „Hej, haló, pomoc, jsem tady! Tady na lodi! Já, Roland! Pomozte mi!“ křičel a snažil se velkou loď nasměrovat k oněm bodům, ze kterých cítil šanci na svoji záchranu.

41

Během chvilky mu bylo ale jasné, že se pomoci od těchto černých předmětů nedočká. Poznal, že na hladině plavalo pět zuhelnatělých těl. Dvě mrtvoly mužů pluly odděleně, tři těla – velké mužské, drobné ženské a malé dětské – byla přitisknuta k sobě. Rolandovi bylo špatně. Pochopil, koho mu moře ukázalo. Vyzvracel se a těžce dosedl na lavici veslařů. Byl poslední, kdo zůstal. Uvažoval. S touto lodí se sám nikdy nikam nedostane, na souši nemá šanci přejít poušť. A i kdyby se mu to podařilo, je všude známo, kdo je a jaký měl podíl na zabití Rašída, mocného pána Benajrutu! Roland si vzdychl. Věděl, co musí udělat. Pomalu vytáhl dýku z opasku a poté si ji jediným rychlým pohybem vrazil až po rukojeť do prsou. Jeho srdce, které dostihl chlad oceli, dotlouklo. Poslední pohled Rolandových umírajících očí upřeně pozoroval slunce, které vycházelo za dunami v poušti. Pak se mužova duše odpoutala od těla a stoupala, těšíc se, až zaklepe na dveře Valhally, kde se jistě setká s Rolfem, Vernou, jejich synem Rolfem, Haraldem, Barukem a všemi Vlky. Ano, tak mu to stará stryga vyvěštila, a tak to musí být.

42