michal krejčík
báječná fakta MAKING OF… aneb o zákulisí vzniku knihy Báječní muži v národních krojích
f iasko
distribook
báječná fakta
Báječná fakta MAKING OF… Aneb o zákulisí vzniku knihy Báječní muži v národních krojích Michal Krejčík © 2003 vydáno nakladatelstvím FIASKO DISTRIBOOK, Praha, prosinec 2003, fotografie: z internetových stránek uvedených u jednotlivých statí realizace: leden 2003 až listopad 2003
2
báječná fakta
Úvod Motto: „Byl jsem velmi překvapen, jak málo jsem si musel vymýšlet!“ Milí čtenáři, vítám Vás na stránkách svazku nazvaného Báječná fakta, který volně navazuje na román Báječní muži v národních krojích. Důvod vzniku tohoto faktografického dílka byl jednoduchý. Při tvorbě románu jsem byl nucen postupně prostudovat takové množství pramenů a materiálů, že mi nakonec přišlo líto uvedené poznatky prostě zahodit a nepodělit se s nimi s jak širokou tak dlouhou čtenářskou veřejností. Protože však objem historických, zeměpisných, právních ale i přírodovědných dat dosáhl nakonec úctyhodných rozměrů a počet stran by tak přinejmenším vyrovnal dílo původní, musel jsem druhý svazek pojmout spíše jako informativní osvěžující dílko, v němž zanechám těm zvídavějším prameny, z nichž mohou čerpat. Jestliže jsem nyní osvětlil důvod vzniku Báječných faktů, bylo by asi moudré osvětlit i pohnutky, které mě vedly k sepsání (doufám že opravdu humoristického) románu Báječní muži v národních krojích. Již dlouhou dobu jsem uvažoval o tom, že napíši jakousi parodii odehrávající se v neznámé zemi, jejíž historie a místní poměry by se ovšem až podezřele nápadně podobaly poměrům a historii české. Prostě vytvořit takové „Obrazy z dějin českého Kocourkova“. Zhruba v době, kdy jsem dopisoval Právnický gulášek (duben 2002), jsem si načrtl základní dějovou linku. V květnu 2002 jsem pak začal psát samotný text povídky, jejíž rozsah v mých původních představách neměl překročit 50 stran. „Kde bych na to taky sebral materiál?!“ říkal jsem si tenkrát. Ovšem hned na první straně jsem narazil na problém. Kam fiktivní Kocourkov umístit? Nabízely se dvě možnosti: vymyslet si celý fiktivní svět a ohledně přesného místa děje vytrvale mlžit anebo zasadit děj do přesných reálií. Brzy jsem pochopil, že možnost prvá by znamenala obšírné vysvětlování, znesnadňovala by používání zkratkovitých narážek a nakonec by dílo zavedla do temných blat nesrozumitelnosti a vágnosti. Kocourkov měl být zrcadlem či parafrází tisícileté historie českého národa odehrávající se na malé přehledné ploše. Při hledání ideálního místa nakonec zasáhla náhoda. Jednoho květnového dne 2002 jsem si na chalupě prohlížel starý německý Dierckův atlas z roku 1941, kde jsem kromě mapy Protektorátu a „dalších říšských“ území nalezl i podrobné mapy bývalých německých kolonií. V bývalé Německé jihozápadní Africe jsem pak narazil na městečko se zajímavým názvem: „Schuckmannsburg“. Jméno Schuckmann mi v tu chvíli připomnělo Josefa Jungmanna, Ignáta Hermanna, Karla Klostermanna a další „Čechy jak poleno (samozřejmě soudě jen dle jména)“, kteří však pro národ udělali víc než pánové s mnohem češtějšími jmény, například jako vyhlášení kolaboranti Moravec (zvláště po roce 1942), Jakeš (zvláště po roce 1968) či další, kteří zřejmě mají ambice patolízaly se teprve stát. Mám tím na mysli kupříkladu nejmenované české senátory, kteří se nestyděli účastnit se na jaře 2003 slavnostního otevření pražské kanceláře Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Zní to jako špatný vtip. Ústavní činitelé se účastní akce pořádané spolkem, jehož postoje a požadavky jsou naprosto neslučitelné s českou státností. Spolkem, který se neustále pokouší bagatelizovat cokoli, co se stalo před rokem 1945 a uměle nafukovat události po tomto datu, jen aby dosáhl jakéhosi „změkčení“ Postupimských dohod, Benešových dekretů a postupného a nenápadného nastolení stavu před Mnichovem, ne-li pak dokonce stavu z let 1938 až 1945; protože - soudě
3
báječná fakta podle vývoje událostí ve 30. letech v československém pohraničí - společné soužití v demokratickém státě bylo sudetským Němcům krajně proti srsti. To je ale už úplně jiná kapitola. Nicméně rovněž osvětluje okolnosti, za nichž jsem dospěl k závěru, že knihu, jejíž zápletka by se mi ještě před pěti lety zdála krajně neaktuální, musím napsat. Fiktivní postava Karla Schuckmanna mi umožnila parafrázovat české národovecké hnutí s určitým (doufám) humorným nadhledem a jistým satirickým ostnem. Nestydím se na tomto místě říci, že české politikaření a handrkování v průběhu 19. století začasté zavánělo provincionalismem a upachtěností. A určitě mnohdy vyznívalo až směšně a naivně. Ve srovnání s (tehdejší) germánskou drzostí a zpupností se však nelze zbavit dojmu, že tihle „Báječní mužové“, z nichž si tu a tam laskavě střílím, se dokázali nadchnout pro věc v dobách, kdy v její úspěch nevěřil téměř nikdo. Oni nakonec doslova vydupali národ ze zapomnění, obnovili jeho kulturu a nakonec dali vzniknout jedinému stabilnímu demokratickému státu ve střední Evropě. Občas jim čouhala sláma z bot, ale nekapala jim z rukou krev. Možná byli občas směšní, ale byli to hrdinové. Jejich dnešní kritikové, ti kteří nad národním obrozením, prvním a druhým odbojem i květnovými událostmi ohrnují nos, jim nesahají ani po paty. Pro naši svobodu totiž tenkrát nepohnuli ani prstem. Někoho možná napadne, zda tu neexistuje nějaká paralela mezi Karlem Schuckmannem a Járou Cimrmanem. Tuto domněnku musím ale (s trochou lítosti i špetkou hrdosti) odmítnout. Podoba mezi českým univerzálním všeumělem a mým otcem českého kolonialismu končí u nečesky znějícího jména a ve fiktivnosti jejich životopisu. Píšu to proto, že považuji Járu Cimrmana za vskutku nepřehlédnutelný fenomén české kultury. A každý, kdo se v české literatuře pustí v budoucnosti do humoristické fikce, bude s ním chtě nechtě srovnáván. Karel Schuckmann ovšem narozdíl od velkého myslitele nikdy nic nevynalezl, nijak nezasáhl do kultury, techniky ani evropské politiky. Na druhou stranu by mi lichotilo, kdyby čtenáři shledali humor v Báječných mužích stejně chytrým jako humor cimrmanovský. Doufám, že Vás kniha donutí k smíchu i k zamyšlení. Sám za sebe musím konstatovat, že jsem během psaní dospěl ke strašnému zjištění, že se z humoristické fikce stává čím dál více velmi realistický román. Příznačná byla například pasáž, kde se „neznámý agent“ vyznává Arnoštovi ze svého údivu z toho, že Češi ještě za republiky postavili pomník jistému habsburskému císaři. Původně jsem se domníval, jaký že to absurdní vtip jsem nevymyslel. Pomník Franz Josefovi v Praze, takový nesmysl! Chyba lávky! Na podzim roku 2003 na vltavském nábřeží radnice Prahy 1 z nepochopitelných pohnutek znovuosadila pomník Františka I. císaře v mnohém ještě horšího než „starého Procházku“. Inu, co bychom pro rakouské turisty neudělali, že? Stačilo tedy v románu jen vyměnit jméno. Věřte mi, kroutil jsem nad tím hlavou velmi dlouho. Prostudoval jsem tisíce odkazů týkající se české, německé i africké kultury i historie. Pokud tedy některá postava v knize hlásá nějakou myšlenku, buďte ujištěni, že jejím autorem skutečně nejsem já. Zvláště pokud se Vám bude zdát nějaký názor obzvláště zvrácený, nevymyslel jsem si ho proto, aby zloduch působil v očích čtenářů správně padoušsky. Všechno jsou pouze parafrázované názory občanů této země. Řečeno jednoduše: „Byl jsem velmi překvapen, jak málo jsem si musel vymýšlet!“ Například jistý čtenář (jehož jméno si z obav o jeho zdraví radši nechám pro sebe) je schopen napsat do pražského deníku Metro v červenci tohoto roku dopis, v němž uvádí, že: „za vyhlazení Lidic může vyslání parašutistů Gabčíka a Kubiše z Anglie…což mělo za následek vlnu zatýkání a potom následovaly Lidice a Ležáky. Odpradávna platilo, že násilí plodí násilí…To, že byl Beneš zločinec, ví každý historie znalý člověk. Po válce v době míru, nechal vyhnat statisíce Němců z pohraničí...Tímto barbarským činem lze Beneše přirovnat ke Stalinovi…takovému jednání se říká krevní msta a nepatří do srdce Evropy.“ 4
báječná fakta Po pečlivém studiu jeho dopisu nelze než s plnou odpovědností označit onoho pána za čiré hovado. Takového kripla bych nechal prožít si pár týdnů v protektorátu Böhmen a Mähren pod laskavou péčí ubohého zavražděného zastupujícího říšského protektora, jistě opravdového humanisty, který si rozhodně nepřál „plodit násilí“. Jak prosté! Němci za nic nemůžou, to my jsme se zpěčovali přijmout jejich hrůzovládu. Jestliže však na jedné straně uvádí, že „násilí plodí jen násilí“, pak je naprosto zřejmé, že onen pán (a bohužel nejen on) se o dějiny nezajímá tak hluboce, jak se snaží předstírat. Násilí totiž vyšlo právě z lůna německého národa, jeho část žijící v Československu nevyjímaje. Stačí si přečíst jen útržky výhrůžek, jimiž sudetští Němci zastrašovali Čechy v pohraničí v roce 1938. Stačí se jen podívat na plány, které s námi mírumilovný německý národ měl a na následky okupace našich zemí, z níž sudetští Němci zcela nepokrytě těžili. Kastovní systém dělící obyvatele Protektorátu na říšské občany (Němci) a občany Protektorátu (Češi) s různými právy a povinnostmi hovoří za vše. A to nehovořím o kastě třetí – židovské - která žádná práva neměla. Dnes, v době, kdy ve střední Evropě vládne již téměř šedesát let mír, by samozřejmě vyhnání velké části národnostní menšiny způsobilo celosvětové pozdvižení. Dnes by takové vyhnání bylo odsouzeníhodné. Nesmíme si ovšem plést Evropu roku 1945 plést s Evropou dnešní. Evropa roku 1945 měla s Němci ty nejhorší zkušenosti. Dnes možná každého rozčílí, že v hypermarketu nemají jeho oblíbenou zmrzlinu a musí čekat frontu na pokladnu déle jak deset minut. Tenkrát se lidi třásli, aby si pro ně nepřišlo gestapo. Vyhnání (chcete-li) přišlo jako logická reakce na deset let (1935 – 1945) německého zastrašování, zpupnosti a (nakonec úspěšných) snah o likvidaci demokratického státu a (nakonec neúspěšných) snah o likvidaci samotného českého národa. Byl vyhnán národ, který se sám o své vůli (a tenkrát vskutku kolektivně, nebojme se toho slova) přihlásil k národnostní nenávisti, který sám zavedl praktiky etnických čistek a vyhánění. Nacistické hnutí přece netvořil jen Hitler a pár jeho nejbližších poskoků. Byl to snad Hitler, kdo si nadšeně hajloval v Sudetech a osobně vyháněl české občany na podzim 1938? Oslavoval se snad on sám v Berlíně v létě 1940? Byl to snad sám Hitler, kdo vraždil civilisty v Lidicích, na Ukrajině, v Osvětimi? Dnes, v době, kdy Německo tvoří základní kámen Evropské unie, by samozřejmě vyhnání Němců nemělo ani své opodstatnění ani jakoukoli podporu u českého národa. V roce 1945 o vyhnání (tehdy odsunu) svých německých menšin rozhodli nejen v Československu ale i v Polsku, Maďarsku a Jugoslávii. Vítězné mocnosti naše rozhodnutí schválili i na Postupimské konferenci. Nelze ani přehlédnout skutečnost, že Němci byli odsunuti jako občané cizího státu, neboť se nejpozději v roce 1939 stali všichni do jednoho říšskými (tedy německými) občany. Příběh Báječných mužů z velké části stojí na zápletce, kdy se kruhy snažící o revizi dějin, ujmou vlády. Zpočátku jsem si myslel, jak těžké bude vyfabulovat nějakou konsistentní ideologii takové skupinky. Při četbě pramenů jsem však s hrůzou zjistil, že názor onoho tajemného čtenáře není dnes vůbec ojedinělý! Ačkoli se tedy původně mělo jednat o nezávaznou legrácku, nevědomky jsem dokončil dílo velmi angažované a bohužel aktuální. Musím říci, že jako autor bych byl samozřejmě rád, kdyby se mé předpovědi ukázaly jako pravdivé, abych mohl poukázat na svou prozíravost. Jako občan této země ovšem pevně doufám, že můj román zůstane neškodnou literární blbůstkou. Klidně oželím svůj úspěch v oblasti prognostiky. Dosti už patetických slov. Na závěr však přeci jen považuji za vhodné uvést slova druhého prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše. Slova, při jejichž četbě čtenáře žijícího na počátku 21. století zamrazí, když si uvědomí, že pan
5
báječná fakta prezident je vyslovil v souvislosti se svými poválečnými dekrety dne 14.12.1945, tedy téměř před šedesáti lety. „Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými očišťovat z toho, co v těchto letech spáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet. Říkal jsem při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste nám a všem řekli o svém trápení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s tou svou očišťovací kampaní … Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodnou národní a lidskou.“ Je k tomu třeba něco dodávat? Proto mi na tomto místě dovolte, abych oba svazky své „Báječné“ edice věnoval zvláště: Panu Dr. Edvardu Benešovi – prezidentu Československé republiky v letech 1935 až 1948 Československým legionářům z I. světové války, jejichž odvaha projevená v letech 1914 až 1920 dnes zůstává poněkud pozapomenuta Československým vojákům bojujícím v rámci odboje na Východě i Západě v letech 1939 – 1945 i všem členům odboje domácího a vůbec všem báječným mužům, kteří se podíleli na založení a osvobození Československa. Čest jejich památce! V Praze dne 1. prosince 2003
S úctou Váš Michal Krejčík
6
báječná fakta
O Namibii
Oficiální název: Namibijská republika Hlavní město: Windhoek Rozloha: 823 144,0 km2 Počet obyvatel: 1 590 000 Hustota zalidnění: 2 lidí na km2 Státní zřízení: pluralitní republika s dvoukomorovým parlamentem Měna: Namibijský rand Popis státní vlajky: velký modrý trojúhelník se žlutým sluncem vyplňuje horní levou sekci a stejný zelený trojúhelník vyplňuje pravou dolní sekci; trojúhelníky jsou odděleny červeným pruhem, který kontrastuje s dvěma úzkými bílými lemy. I těm čtenářům, kteří jsou v zeměpisu méně zdatní, asi nakonec neušlo, že děj románu se z velké části odehrává v Jihozápadní Africe, přesněji v té části, která se dnes nazývá Namibie. Historie tohoto území sahá až 27 tisíc let před náš letopočet, kdy zde vznikaly první jeskynní kresby Sanů, kmene pravěkých lovců a sběračů. Nedá se sice říci, že se v Namibii desetitisíce let nic nedělo, ale ten pravý spád začínají mít dějiny až koncem 15. století, kdy roku 1486 portugalský mořeplavec Diego Cao vztyčil kamenný kříž na pobřežním výběžku Cape Cross ležícím 130 kilometrů severně od dnešního přístavu Swakopmundu. Protože však Portugalce mnohem víc než nehostinná Namibie lákala Indie, do níž nakonec roku 1498 doplul Vasco de Gama, ke kolonizaci v pravém smyslu slova v té době nedošlo. Prvním Evropanem, který do Namibie dorazil pěšky, se stal lovec slonů Jacobus Coetsé, jenž v roce 1750 od jihu překročil řeku Oranje, která dnes tvoří hranici mezi Jihoafrickou republikou a Namibií. Přestože začátkem 19. století začíná mezi evropskými mocnostmi zuřit boj o africké a asijské kolonie, namibijské území zůstává stále stranou zájmu hlavních rivalů, tedy Anglie, Francie, Portugalska i Nizozemí. Upřímně řečeno, nelze se divit, že se až do objevu nalezišť diamantů nikomu do osídlování země, na jejímž území se rozkládají hned dvě pouště, dvakrát nechtělo. Přes jihovýchod Namibie podél hranic s Botswanou a Jihoafrickou republikou se táhne písečná poušť Kalahari protkaná sítí vysychavých slaných pánví. Poušť druhá, Namibská, která dala zemi jméno, dokonce představuje nejstarší suchou oblast na světě, jejíž stáří se odhaduje na 80
7
báječná fakta milionů let. A protože se táhne podél pobřeží Atlantského pobřeží jistě pochopíme, že Evropané vcelku logicky tuto oblast míjeli velkým obloukem. Výjimkou byli pouze lovci tuleňů a velryb v zátoce Lüderitz. Až koncem 19. století, kdy začínají být nejatraktivnější africká území zabrána, se o své místo na slunci začíná hlásit nová evropská koloniální velmoc – Německo, znovusjednocené roku 1871. Záhy Němci zjišťují, že na černém kontinentu už toho skutečně příliš nezbylo, a tak musí vzít zavděk i na první pohled nevlídnou krajinou Jihozápadní Afriky. Osídlování jim usnadnilo dlouholeté působení německých misionářů a obchodníků. Jedním z nejznámějších byl právě Alfred Lüderitz, který od zdejších kmenových vládců zakoupil kus půdy podél pobřeží a během následujících let tu vyrostlo malé městečko. Aniž to tenkrát tušil, usídlil se zrovna v těsné blízkosti bohatých nalezišť diamantů a rozsáhlých ložisek zemního plynu. Namibijské pobřeží je poměrně málo členité bez zálivů vhodných k založení přístavu. V tomto směru váhavé Němce převezli Britové, když roku 1878 zabrali nejlepší přírodní přístav v zemi – Velrybí zátoku (Walvis Bay), čímž na jihozápadním pobřeží Afriky na příštích 116 let vytvořili územní enklávu, která oficiálně náležela ke Kapské kolonii, následně k Jihoafrické unii a do roku 1994 k Jihoafrické republice. Německé císařství vyhlásilo svůj protektorát nad Namibií roku 1884. Tenkrát se uzemí nazývalo prozaicky Deutsche Sűdwest Afrika. Formálně však nebylo kolonií, nýbrž takzvaným chráněným územím („Deutsche Schutzgebiete“ se rozkládala i v dnešním Kamerunu, Togu, Tanzanii či Papui-Nové Guineji.). Nutno ovšem říci, že Němcům se v podstatě nikdy v historii nepodařilo vzít pod svou ochranu nějaký národ, aniž by se jej vzápětí nepokusili vyhladit. Těžko tedy říci, koho vlastně v Jihozápadní Africe chránili, když domorodé obyvatelstvo na jejich brutální vyhlazovací nadvládu vzpomíná dodnes diametrálně odlišně než německé sentimentální krajanské spolky. Z původních 80.000 domorodých Ovahererů (.zhruba v 70. letech 19. století) jich totiž v roce 1910 zůstalo pouhých 15.130. Abychom ovšem nekřivdili jenom Němcům, podobně se činili i například Belgičané v Kongu. A i obě tradiční kolébky demokracie - Francie a Velká Británie – při správě svých kolonií nejednaly zrovna v bílých rukavičkách, přestože tento módní doplněk tvořil často součást výstroje koloniálních důstojníků. Němci chtěli samozřejmě proniknout až do úrodnějšího vnitrozemí. Pozůstatkem těchto snah se stal jazyk země táhnoucí se až k břehům veletoku Zambezi. Tento nezvykle protáhlý pruh území se již tehdy nazýval Caprivi (též Caprivi Strip) a po celou dobu existence Německé Jihozápadní Afriky byl trnem v oku Portugalcům, kteří na sever od Caprivi drželi severně ležící Angolu, i Britům, jejichž dvě kolonie či protektoráty s výběžkem sousedily na jihu severu i východě. Aby si Němci udrželi svůj vliv ve výběžku, jak proti domorodým povstalcům tak vůči oběma koloniálním sokyním, založil tehdejší guvernér Bruno Helmut Erich von Schuckmann roku 1909 město dosti neskromně nazvané Schuckmannsburg. Musím přiznat, že při jeho popisu jsem toto místo značně zidealizoval. Ve skutečnosti leží v oblasti močálů, kterou čas od času zaplavuje veletok Zambezi a jíž téměř neustále zamořují miliardy moskytů. Pročež město dnes rozhodně neobývá 30.000 občanů, jak jsem psal v Báječných mužích, nýbrž jen pár desítek zoufalců. Město si sice dodnes podrželo svůj název, ale jeho význam rapidně poklesl poté, co Britové v roce 1935 založili osadu Katima Mulilo o pár desítek kilometrů severozápadněji. Dnes v Schuckamnnsburgu můžete údajně nalézt pár domů, policejní stanici a malou nemocnici pro blízké okolí. V srpnu 1914 vypuká válka mezi Británií, Francií a Ruskem na straně jedné a Německem, Rakousko-Uherskem a Tureckem na straně druhé. Do bojů se samozřejmě zapojují po boku mateřských zemí i jejich kolonie a dominia. A nutno
8
báječná fakta říci, že vývoj války v koloniích byl začasté zajímavější než nudná zákopová jatka v západní Evropě. V září 1914 se výjimečně dařilo Jihoafričanům a Britům, kteří dne 21. září skutečně okupovali výběžek Caprivi i jeho metropoli Schuckmannsburg. Nutno říci, že pro Spojence toto vítězství znamenalo menší psychologickou vzpruhu, neboť invaze do Jihozápadní Afriky se stala prvním vítězstvím západních mocností nad Německem. Touž dobou totiž vrcholí bleskový útok na Francii, která se brání jen pár kilometrů před Paříží. Německá koloniální armáda (Schutztruppe) se nakonec v Jihozápadní Africe vzdává 9. července 1915 poblíž osady Khorab asi 500 kilometrů od Swakopmundu. Proti několikanásobné přesile neměla od počátku příliš mnoho šancí. Po Versailleské konferenci je roku 1920 Jihozápadní afrika přiřčena jako takzvané mandátní území Společnosti národů do správy Jihoafrické unii. Jihoafričané si novou roli správce tak oblíbili, že se jí nechtěli vzdát ani po skončení II. světové války, kdy Společnost národů oficiálně zanikla, a odmítali předat území pod přímou správu Organizace spojených národů. Mezitím v samotné Jižní Africe vítězí politické strany propagující tvrdý apartheid, který uplatňují i na namibijském území. Organizace spojených národů vydává během šedesátých let několik rezolucí, jmenuje postupně hned několik svých komisařů, kteří však správu nad svěřeným územím vykonávají maximálně na papíře. Koná se dokonce i soudní spor u Mezinárodní dvora v Haagu a proti Jihoafrické republice platí hospodářské sankce, což ovšem západním státům nebrání, aby s ní čile neobchodovaly. To připomínám jen na okraj, abychom si pořád nesypali popel na hlavu, že jsme obchodovali s Irákem, Íránem a jinými zmetky. Ostatní to dělali taky a ještě na tom zbohatli. OSN dokonce roku 1968 dává oficiálně zemi nové jméno – Namibie. Její nezávislost je však prázdnou formalitou. Správu v zemi fakticky vykonává jeden z nejhorších rasistických režimů v dějinách a hojně využívá místní diamantové doly. Teprve na sklonku 80. let, kdy i v samotné JAR dochází ke změkčování apartheidu, dostává se Namibii nejprve omezené autonomie a po volbách konaných v listopadu 1989 získává jedna z nejchudších a nejsušších zemí Afriky dne 21. března 1990 plnou nezávislost. Roku 1994 jí dokonce jihoafrická vláda po volbě Nelsona Mandely prezidentem předává přístav ve Velrybí zátoce. Od počátku 90. let se nezávislá Namibie snaží vydobýt si své místo na slunci a do země všemožně láká turisty na svou skutečně čarokrásnou krajinu. Nutno ovšem podotknout, že návštěvu nelze doporučit tomu, kdo má po stavbě svého rodinného domku alergii na hromady písku. Končím své vyprávění o této exotické zemi s tím, že další zajímavé informace a fotografie naleznete například na stránkách: http://www.caprivistrip-itenge.org/itengese_history.html http://www.innamibia.com/travel/cities/katima_mulilo.htm http://www.jizniafrika.cz/index.php3?disp=fotogalerie&shw=124 http://www.botswana.co.za/africa_katima mulilo.html www.lib.utexas.edu (podrobné mapy Namibie) http://czech.wunderground.com (aktuální počasí v Namibii) www.rulers.org (přehled oficiálních představitelů Namibie v historii) www.jaduland.de/kolonien (zajímavé čtení o historii (nejen) německých kolonií) www.deutsche-schutzgebiete.de (rovněž stránka pojednávající o koloniální éře) www.klausdierks.com/Geschichte (velmi podrobná historie země v němčině) www.klausdierks.com/Chronology (totéž v angličtině) Článek za použití informací z výše uvedených internetových stránek sepsal Michal Krejčík.
9
báječná fakta
O První československé známce aneb příběh Mistra Muchy a vrchního poštovního oficiála Jaroslava Lešetického Když památného říjnového pondělí roku 1918 vznikla Československá republika, „mužové 28. října“ (Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla, Vavro Šrobár) ve vedení Národního výboru, nemohli samozřejmě vyřešit veškeré problémy spojené s vyhlášením nového státu ze dne na den a ještě k tomu sami. Řešení problematiky poštovnictví proto přenesli na bedra pražského vrchního poštovního oficiála a známého filatelistického funkcionáře Jaroslava Lešetického. Lešetický původně předložil návrh, aby československé úřady nechaly na zásoby rakouských známek uskladněné v Praze a jejích předměstích vyrazit přetisk, který by zakrýval původní název rakousko-uherského mocnářství. Tím chtěl zajistit první emisi známek československých. Staré známky sice obíhaly bez problémů dál, ale od oficiálního přetisku ve znění „Zatímní vláda 28.10.1918“ bylo záhy upuštěno, protože nejvyšší představitelé zřejmě usoudili, že zbrusu nová známka je přeci jenom důstojnější oslavou samostatnosti než pouhé razítko přes obličej rakouského císaře. Bezejmenní vlastenci a poštovní nadšenci se však mezitím věci ujali sami a tak během podzimu 1918 vznikl bezpočet tzv. soukromých revolučních přetisků. Je zajímavé, že myšlenkou podoby nové emise známek se od podzimu roku 1918 nezávisle na Lešetickém zaobíral i předseda Klubu českých filatelistů Jaroslav Šula. Vyhledal proto akademického malíře Alfonse Muchu, se kterým se znal již z dřívější doby, a bez okolků, aniž ho tím kdokoli pověřil, ho vyzval, aby začal pracovat na návrhu poštovních známek pro nový československý stát. Hned 30. října Muchu k práci na návrhu nových známek oficiálně vyzval i Jaroslav Lešetický. Alfons Mucha, význačný představitel evropské secese a pařížský módní malíř, který se nedlouho předtím vrátil do vlasti, se s nadšením pustil do práce. Z několika Muchových návrhů nakonec Lešetický vybral bez velkého zvažování motiv Hradčan jako odvěký symbol české státnosti. Motiv byl na známce ještě dále rozvinut a doplněn o symbolické slunce národní svobody vycházející za svatovítskými věžemi. A tak 18. prosince 1918 spatřila světlo světa první československá poštovní známka, dodnes známá pod názvem „Hradčany“. Přestože již zákon Národního výboru československého ze dne 28.10.1918 hovořil o státu „československém“ na prvních verzích známky se objevil název „POŠTA ČESKO-SLOVENSKÁ“. Hle, a tu jsme možná u prazárodku pozdějších urputných bojů o pomlčku! Snad pro Muchovu všeobecnou oblíbenost a jeho uměleckého génia mu veřejnost odpustila, že se při kresbě Hradčan příliš nezabýval detaily. Upřímně řečeno, kompozice je to geniální, byť samotný Hrad je zobrazen pouze jako neurčitá změť stínování a Malou Stranu poznáváme jen podle kopule chrámu sv. Mikuláše. Tato známka se v oněch týdnech plných radosti ze znovunabyté svobody a míru stala skutečným symbolem nového československého státu a filatelisté ji dodnes obdivují. Z počátku skutečně nikoho nepřekvapoval ani podivuhodný přírodní úkaz, tedy že slunce vychází na pozadí Hradčan čili na severu, přinejlepším na severoseverozápadě. Na této světové straně se u nás slunce nikdy neobjevuje. Postupem času se ale vynořily hlasy některých hnidopichů a puntičkářů, kteří plně nepochopili symbolismus panoramatu s vycházejícím sluncem a trvali na otrockém zobrazení reality. Proto byl v následujících měsících sluneční kotouč z matrice citlivě vymazán a na dalších vydáních známky zůstaly Hradčany obklopeny pouze jakousi neurčitou aureolou. V této podobě pak známka vycházela v různých hodnotách až do
10
báječná fakta ukončení platnosti 30. dubna 1921. Podle oficiálních údajů kolovalo po světě 1.060.816.000 výtisků Hradčan! Výrobou první hradčanské emise byla pověřena tiskárna České grafické unie v Praze, která ovšem s tiskem cenin neměla pražádné zkušenosti, protože známky se až dosud tiskly výhradně ve Vídni. Byla to ale jediná tiskárna, v jejíchž možnostech bylo denně vytisknout pět až šest miliónů kusů známek knihtiskem. Knihtisk představuje ze všech tiskových technik tu nejjednodušší, rovněž velmi rychlou a lacinou, ale neumožňuje odstupňovat světlo a stín a protože je i nepřesný, jsou pro něj typické tiskové vady a odchylky. Stroje v tiskárně byly zastaralé a známky se zde tiskly poprvé. Tyto nepříznivé okolnosti doprovázející výrobu prvních známek učinily z celé emise Hradčany pro specializovaného sběratele skutečnou pokladnici barevných odstínů, typů, retuší, deskových vad, chybotisků, vad zoubkování a dalších vyhledávaných nedostatků. Jaroslav Lešetický, který dozíral na výrobu známek přímo v tiskárně, odsud osobně vynesl mnoho nepodařených archů a navíc pro Klub českých filatelistů zajistil tři metráky makulatury. Všechny tyto nedotisky, obtisky, zdvojené a ztrojené tisky a další zmetky patřící do odpadu, které vznikaly v důsledku poruch a nesprávného chodu tiskárenských strojů i selhání tiskařů, byly rozděleny do balíčků a se souhlasem Lešetického rozprodávány po stokorunách. Šéf dozoru kontrolu neprováděl a místo toho roznášel materiál, který tiskárnu legálně nikdy neměl opustit. Byly to časy filatelistické hojnosti, na něž dnešní filatelisté vzpomínají se slzou v oku. Navíc v roce 1919 prosadil vášnivý filatelista a horlivý poštovní oficiál Lešetický i přetisky starých rakousko-uherských známek, přestože sám stál u zrodu známky nové. Říká se, že jako filatelistovi mu bylo jasné, že přetisky budou v budoucnosti ceněny jako mnohem vzácnější. Jak vidno, filatelisté jsou prostě prazvláštní sortička lidí a jsou schopni prodat i svou vlastní matku, jen aby získali raritní, většinou zkažený, tisk nějaké známky, která se vlastně vůbec neměla ocitnout v oběhu. Pro sběratele má ovšem nedozírnou hodnotu, protože na ní prezidentovi trčí chlupy z nosu anebo děvečka držící snop má obě ruce levé. Na samotném prosazení přetisků by ještě nebylo nic až tak špatného. Jenže se záhy rozneslo, že si do tiskárny nosil i vlastní archy starých známek, aby si je dal přerazit na československé. Taková záměrná pokoutní tvorba raritních tisků je ovšem zcela nepřijatelná, neboť právě tím se zničí jejich vzácnost. Důvěryhodnost pana Lešetického ve filatelistických kruzích tak během několika málo let padla na nulu a když se později snažil prosadit jako soudní znalec v oboru filatelie, naprosto propadl. Mnoha svými nesprávnými výroky, zejména o pravosti přetisku Pošta československá 1919 se totiž nakonec naprosto znemožnil. Alfons Mucha byl kromě mnoha svých obrazů, plakátů a nezapomenutelné Slovanské epopeje rovněž autorem I. emise československých platidel. Bez nadsázky se tedy dá říci, že jeho dílo znal každý občan naší země. Alfons Mucha zemřel v požehnaném věku nedožitých 79 let v červenci 1939. Jaroslav Lešetický zemřel téměř zapomenut v roce 1936. Prameny: www.infofila.cz/new/cteni.php „Dva tucty glos k dějinám filatelie XI. – Hradčany první československé známky“ www.phstamps.com/experts_historic_cs.htm www.filatelie-klim.com.virt.servery.cz/aukce/20_pis_aukce/index.php3?layout=n#Hradčany
Článek s využitím článků Mgr. Františka Hrbka a Petera Hoffmanna z výše uvedených internetových stránek sepsal Michal Krejčík.
11
báječná fakta
Skica a návrh první československé poštovní známky s podpisem a rukopisem Alfonse Muchy (1918)
Čtyřblok Hradčan (Pof. 9N) je dnes mezi filatelisty skutečnou vzácností. Běžný smrtelník ovšem těžko chápe, proč jsou vlastně tak unešeni z rozmazaného tisku a zjevně nerovnoměrné barevnosti.
12
báječná fakta
Z dějin jihoafrické hymny The Call of South Africa a další písně Když se v kapitole páté Báječných mužů rozhoduje velitel Národní gardy, kterak se vykroutit z hrozícího útoku jihoafrických jednotek, napadne jej secvičit s pochodovou kapelou jihoafrickou hymnu a nepřátele slavnostně uvítat. Prostě hezky po česku. Když jsem tvořil tuto část knihy, netušil jsem ovšem, že to s hymnou nebude tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Obratem jsem si vyhledal název jihoafrické hymny a vložil ho do textu, samozřejmě patřičně hrdý na tento drobný historický „špíček“. Záhy poté jsem ale zjistil, že v září 1914 ji gardisté na uvítanou prostě hrát nemohli z jednoho prostého důvodu. Tato hymna vznikla až v roce 1921, kdy hudbu složil reverend M.L. de Villiers na slova básně C.J..Langenhovena napsaná v květnu 1918. A za skutečnou hymnu byla tato píseň uznána až o mnoho let později. Jihoafrické rádio ji totiž ve třicátých letech hrálo společně s britskou God Save the King a tak zdomácněla v srdcích (a uších) jihoafrických osadníků. Teprve roku 1959 pretorijský parlament zvláštním zákonem stanovil píseň oficiální hymnou celé Jihoafrické unie. Měl jsem tedy hymnu, která ale vznikla později než se odehrála okupace Schuckmannsburgu. Po dalším pátrání jsem nakonec dospěl ke zjištění, že čtyři roky po oficiálním vzniku Jihoafrické unie, toto britské dominium žádnou společnou hymnu nemělo. Proto se v bývalých britských provinciích (Kapsko a Natal) hrála hymna britská, v bývalých svobodných búrských republikách, které Impérium spolklo po búrských válkách v letech 1899–1902 (Oranžsko a Transvaal.), převládalo užívání jejich starých státních hymen ve spojení s britskou. A tak mi nezbývalo než se vrhnout do pátrání po hymnách starých více jak jedno století. Nakonec se mi podařilo zjistit pouze tolik, že transvaalskou hymnu složili dva Holanďané: Richard Hol a Catharina F. van Reesová již v roce 1875. Její název „Kent gij dat volk“ by se dal volně přeložit jako „Znáte ten národ?“. Pokud jsem dobře porozuměl anglickému přepisu, píseň opěvuje statečnost búrského lidu a krásy jeho jihoafrické vlasti. I pro účely této publikace jsem nakonec zvolil právě přepis do angličtiny, neboť se domnívám, že tímto jazykem vládne přeci jen více lidí než starou afrikánštinou. Žel zvukový ani notový záznam se mi sehnat nepodařilo. A tak po téměř devadesáti letech máte možnost alespoň si přečíst slova dojímavé písně, kterou čeští osadníci uvítali jihoafrická vojska. Anebo vlastně neuvítali? Už v tom mám zmatek… Do you know the nation
Literal translation Carsten Linke 1. Do you know the nation full of heroism, Where our nation held out, And yet so long oppressed? Where we are firing our salutes, It sacrified property and blood There is our native land! For freedom and for justice. The wonderful land, Come on, burghers, let's wave the flags, The wonderful land Our suffering is over; That is, that is our native land! Praise the victories of our braves: 3. Do you know the state, still a child We are the free nation! In the rank of the world's states, The free nation, But by the mighty Britain The free nation, Once declared free? We are the free, free nation! Transvaalers! Noble was your strive, 2. Do you know the land, so rarely visited And painful our shame, And yet so wonderful; But God was our salvatation, Where the nature creates its wonders, Praise Hom for our own state! And displays them luxuriantly? Praise our God! Transvaalers, let's ring out our anthem! Praise our God! Praise our God for land and state!
13
báječná fakta
O doktoru Emilu Holubovi Je smutným faktem, že většina českého národa zná cestovatele Dr. Emila Holuba pouze prostřednictvím krátké scénky z filmu Jára Cimrman, ležící spící. Na Cimrmanův dotaz, jestli letos pojede zase do Afriky, odpovídá za doktora Holuba jeho lehce semetrikózní choť dnes již legendární větou: „Doma bude! Už se narajzoval dost!“ Načež českému cestovateli nezbývá než rezignovaně přitakat. Divák tak může snadno nabýt dojmu, že paní Holubová, byla nějaká fúrie, která držela manžela zkrátka. Opak je ovšem pravdou! Holubova tehdy osmnáctiletá žena Růžena (rozená Hofová) se totiž na podzim roku 1883 vydává po boku svého manžela na výpravu s cílem uskutečnit odvážný průchod přes celý africký kontinent - z Kapského města až do Egypta. Výprava nakonec trvala 4 roky a přestože jejího cíle není dosaženo, jednalo se na svou dobu o nesmírně odvážný počin. Růženu Holubovou tak můžeme směle označit za jednu z prvních velkých českých (budiž česko-rakouských) cestovatelek, ne-li cestovatelek světových. Emil Holub (původním jménem Emilián) se narodil v Holicích 7. října 1847 v rodině Anny Holubové a Františka Holuba - městského lékaře. Již jako žák staroholické trojtřídky projevoval nebývalý zájem o zeměpis, přírodopis i archeologii. Lačně hltal cestopisy, které vznikaly v době, kdy na mapě Afriky zůstávala velká část plochy bílá. Přestože tajně touží vydat se ve stopách Livingstonových, po absolvování německého žateckého gymnázia studuje na otcovo přání lékařství. Avšak již pouhé 4 měsíce po promoci v roce 1872 díky finanční pomoci přítele Vojty Náprstka poprvé odjíždí do Jižní Afriky. Zde využívá svého vzdělání a pracuje nejprve jako lékař v diamantových polích v Kimberley, aby získal prostředky k cestě do neznámého afrického vnitrozemí i na cestu zpět do Evropy. Po osmi měsících se vydává na první informativní výpravu do Transvaalu a Kapska, aby si vyzkoušel svou výstroj a formy komunikace s domorodci. Získanou přírodovědnou sbírku ihned zasílá do Prahy. Také z druhé výpravy (1873 – 1874) přiváží rozsáhlý etnografický materiál. Právě při této výpravě jsem ho nechal mihnout se i českými osadami u Zambezi. Do Evropy se Holub vrátil v roce 1879 a přivezl s sebou řadu zajímavých sbírkových předmětů Uspořádal řadu přednášek nejen na území Čech ale i v dalších částech Rakouska-Uherska. Napsal řadu článků líčících jeho africký pobyt. V roce 1880-1881 vyšel v knižní podobě jeho první cestopis nazvaný „Sedm let v jižní Africe”. Ve Vídni se seznámil s Růženou Hofovou a 2. listopadu 1883 se s ní oženil. Intenzivně připravoval další, tentokráte daleko lépe zabezpečenou a promyšlenou cestu do jižní Afriky, odkud chtěl pokračovat napříč celým africkým kontinentem, až do Káhiry. Podařilo se mu získat podporu veřejnosti a císařského dvora. Připravil trasu budoucí výpravy a získal další společníky, celkem šest mužů, bývalých vojáků. Pro novomanžele se cesta stává i cestou svatební, neboť již 22. listopadu 1883 (!) vyplouvají z Evropy do Kapského Města. Postupně získávali cenné sběry přírodovědné, etnografické, včetně vzácných křováckých rytin. Na začátku roku 1886 se ovšem situace nečekaně komplikuje, neboť dva členové výpravy umírají na malárii. Třetího Holubova společníka donutily zdravotních důvody vrátit se do Evropy. Problémy, které pronásledovaly výpravu (uhynutí tažných zvířat, nemoci, úmrtí, potíže se získáním potřebného počtu nosičů), se stupňovaly a vyvrcholily střetem s bojovným kmenem Mašukulumbů. Při přepadení tábora zahynul další člen výpravy. Zbytku skupiny se podařilo uprchnout. Po zotavení a získání další podpory z vlasti, se výprava vydala na zpáteční cestu do Evropy. V září roku 1887 se Emil Holub vrátil domů. Většina přístrojů, zásob a sbírek ze třetí výpravy je však nenávratně ztracena.
14
báječná fakta Holub pokračoval ve zpracování zbylých sbírek, psal články a připravoval k vydání cestopis : “Druhá cesta do jižní Afriky. Z Kapského Města do země Mašukulumbů”. Znovu se vydal na přednáškové turné a tentokrát uspořádal stovky přednášek nejen u nás, ale i v Německu, v Anglii a Francii. Holubovy výzkumy budily respekt ve vědeckých i společenských kruzích. Získal četná ocenění a vyznamenaní za svá pozorování, sběry a popis jihoafrické přírody i života místních domorodců od představitelů států, vědeckých společností a institucí. Mezi cestovateli své doby platil za uznávaného všestranného odborníka, schopného lékaře, zaníceného zoologa a botanika, náruživého lovce, pečlivého kartografa, obratného diplomata, citlivého umělce, dychtivého sběratele a bystrého pozorovatele, ale i za humanistu, neboť se k místním obyvatelům odmítal chovat s brutální nadřazeností „bílého muže“ a několikrát kritizoval poměry vládnoucí v některých afrických koloniích. Přesto se mu nepodařilo získat prostor pro umístění svých rozsáhlých sbírek ani v Praze, ani ve Vídni. Roztrpčený cestovatel začal sbírky postupně prodávat a hlavně rozdávat muzeím, vědeckým institucím a školám. Ale například 13.000 jeho exponátů, které nabídl zdarma Národnímu muzeu, bylo odmítnuto! Bohatý národopisný, zoologický, botanický materiál je dnes rozptýlen po 586 muzeích a školách po celém světě. Třetí výprava, kterou plánoval na rok 1889, se ze zdravotních důvodů neustále odkládala a k jejímu uskutečnění nikdy nedošlo. Emil Holub již neměl sil na návrat do milované Afriky. Sužovaly ho neutěšené finanční podmínky, neboť velkolepé výstavy z let 1891 ve Vídni a 1892 v Praze byly prodělečné. V roce 1894 byl pozván do USA na dvouleté přednáškové turné. Zklamání a nemoci provázely poslední léta jeho života. Zemřel 21. února 1902 ve Vídni, kde byl také pohřben. Jeho odkaz postupně objevovaly až následující generace a jeho knihy vycházely ještě ve 40. letech minulého století, než se jejich důstojnými nástupci staly publikace z pera Zikmunda a Hanzelky. Jistou formou čestného uznání se pak stává i vydání pamětní stříbrné dvousetkoruny Českou národní bankou dne 27. prosince 2001 ke stému výročí úmrtí Emila Holuba. Ve vyhlášce ČNB č. 34/2002 Sb. je pak vyobrazen i rub a líc pamětní mince. Těmito obrázky také končím vyprávění o dalším „Báječném muži“, jemuž jsem chtěl svou knihou vzdát malý hold. S využitím článků z internetových stánek: http://holub.route.cz/ http://www.nkp.cz/PublicRel/Vystavy/holub/emil_holub.htm sepsal Michal Krejčík.
15
báječná fakta
Stručné pojednání o československé kolonii na Tahiti a českém kolonialismu vůbec Český stát v historii promarnil dvě velké vlny kolonizace. První dobyvatelský boom konce 15. a počátku 16. století zastihl Čechy zabředlé do vzájemných půtek a se slabými Jagellonci na trůnu. Po nástupu Habsburků se zase stávalo stále více zřejmé, že české samostatnosti zvoní pomalu ale jistě hrana a stává se spíše formální kulisou. Tento trend nakonec stvrdila i Bílá Hora. Žádného českého cestovatele z dob baroka a pozdějších tedy ani nenapadlo, aby nenáviděnému rakouskému eráru cpal do chřtánu nějaká zámořská území. Když už tedy od 17. století odcházeli Češi z vlasti na dlouhé výpravy za moře s úmyslem usadit se v neznámých končinách, činili tak s vědomím, že zemi opouštějí nadobro. Rozhodně se nechystali prohlásit nově osazená území za majetek habsburské koruny. Jedinou významnější výjimku snad můžeme spatřovat v osobě Augustina Herrmana, českého exulanta, který si za své skvělé služby v oblasti kartografie, vysloužil roku 1661 přidělení půdy o konečném rozsahu 16.000 akrů na území dnešního Marylandu, které se dodnes nazývá Bohemia Manor (tzv. „manství“). Své manství (či libozvučněji panství) tehdy nazval Nova Bohemia a při tvorbě místopisu pojmenoval přívlastkem Bohemian snad všechno, co se dalo. Sám o sobě prohlašoval, že pochází „ze země prince Rupperta“, což byla zjevná narážka na syna Fridricha Falckého, kterého jeho královští rodiče zapomněli (!!!) při svém úprku z Čech dne 9. listopadu 1620 na Pražském hradu. Nakonec byl princ vychováván v Londýně, ale to uvádím jen na dokreslení jeho dalšího osudu. Za povšimnutí spíše stojí Herrmanova zmínka, neboť z ní by bylo možné usoudit, že za legitimního vládce Čech považoval Fridricha (✝ 1632), potažmo jeho syna. Neuznával tedy habsburskou vládu a možná, že v případě vítězství protihabsburských sil mínil své osady připojit k české zemi. Jak ovšem tušíte, k ničemu takovému nedošlo. Nezávislost osad na okolních koloniích nemohl vydobýt ani udržet bez podpory z vlasti. Navíc se Augustin Herrman stává hned roku 1661 naturalizovaným občanem Marylandu, takže nakonec v něm zvítězila loajalita nad sny o nezávislosti. Druhá vlna kolonizace počíná v druhé polovině 19. století, kdy se evropské mocnosti v rychlém tempu zmocňují afrických a asijských území, podrobují si místní vádce a vznikají různé kolonie, dominia, kondominia a protektoráty. I tato epocha nastává v době, kdy Češi měli plné ruce práce s udržením vlastní svébytnosti a o kolonie v Africe se zajímal málokdo. Pouze cestovatel Emil Holub cestoval do Afriky i kvůli hledání možností pro usídlení českých krajanů. Na problematiku se však rozhodně nedíval ze státoprávního pohledu (tedy zda by se africké osady staly součástí Českého království anebo rakouskou kolonií). K praktické realizaci jeho myšlenek stejně vůbec nedošlo. A tak poslední příležitost urvat něco z koloniálního koláče přichází po I. světové válce. Československo se tenkrát řadí mezi vítězné mocnosti a proto někteří snílci pošilhávali po bývalých německých koloniích. Nejslibnějším kandidátem se zdálo být Togo v rovníkové Africe. Jenže po vzniku Společnosti národů a Versailleské mírové smlouvě si veškerá území zbylá po Německu a Turecku, rozebraly jako tzv. mandátní území pod správu Francie, Anglie či její dominia (to byl i případ Namibie.) anebo Japonsko, jakožto vítězný člen Dohody v Tichomoří. Za této situace se odehrává dramatický příběh kolonie československých osadníků na Tahiti. Tyto překrásné ostrovy již před první světovou válkou navštívil Milan Rastislav Štefánik a i on zde mínil vybudovat slovenskou (později zřejmě česko-
16
báječná fakta slovenskou kolonii). Jenže Štefánik se zabil při letecké havárii krátce po vzniku Československa a žádný významnější politik se do hledání kolonií nijak zvlášť nehrnul. Roku 1924 obdržel český cestovatel A. V. Novák i redakce Lidových novin dopisy, v nichž jejich pisatel (podepsaný sice pod dvěma jmény, ale zjevně tentýž) tvrdil, že koupil na ostrově 14.000 hektarů nejlepší půdy, na níž by našla obživu nejméně stovka českých osadníků. Vyhlídky budoucích kolonistů líčil v růžových barvách, básnil o pěstování vanilky, bavlny, kávy, kakaa, cukrové třtiny a dalších voňavých plodin, ve své fantazii vyprojektoval mlýny, pily, cihelnu, vápenku, cukrovar, olejárnu i mydlárnu a vše korunoval tvrzením, že „místní vláda by nic nenamítala proti založení českých škol a politické samostatnosti nových emigrantů“. Generálnímu konzulátu Československé republiky v Sydney pak dokonce adresoval dopis, v němž jej žádal o pomoc při organizaci kolonie, který zakončil slovy: „Přijeďte, jste každý vítán.“ Autorem všech dopisů byl Miloš Řivnáč, bývalý legionář, který po návratu z ruské anabáze a opětovném útěku z vlasti pro zpronevěru zakotvil právě v Tichomoří. V Rusku údajně přestoupil k pravoslaví a přijal „otčestvo“ Ivanovič, proto se někdy podepisoval jako Řivnáč Ivanovič. Dnes lze jen stěží odhadnout, kolik Čechoslováků se nechalo zmámit jeho lákavým líčením. Podle oficiálního odhadu čs. ministerstva sociální péče pobývalo ve Francouzské Oceánii celkem 61 osob. Spolek Čechoslováků ve Francouzské Oceánii napočítal roku 1927 celkem 75 krajanů a to ještě vyjma malých dětí. Nejvyšší údaj pak udává jeden z osadníků, pan Václavík, v dopise ze dne 24.6.1927, a to 82 Čechů. Jejich potomky lze v Tichomoří nalézt dodnes. Většina z krajanů obětovala velmi podstatnou část svých úspor a majetku, ne-li majetek celý, aby se na ostrov vzdálený desetitisíce kilometrů vůbec dopravili. Velmi záhy po příjezdu prvních desítek osadníků ovšem začala na povrch vyplývat trpká pravda. Miloš Řivnáč žádné pozemky nevlastnil, měl k nim pouze právo opce, které mu jako cizinci bylo prakticky k ničemu. Vlastnictví získat nemohl. Namísto budování ideální kolonie, proto začíná boj o holé přežití. Řivnáč se narychlo snaží zajistit pro krajany jiné pozemky i jinou práci, což se mu daří jen částečně. Jako nájemci plantáží se prosadili jen nemnozí. Většina z Čechů se proto živila jako řemeslníci, hudebníci, restauratéři, obchodníci anebo v nouzi nejvyšší jako nádeníci, používaní ovšem k těm nejhorším pracím například ve fosfátových dolech. Díky některým obchodníkům si jablonecká bižuterie, karlovarské sklo, plzeňské pivo, textilní výrobky či boty od Bati nakonec našli cestu i do Oceánie, byť v omezeném množství. Krajané hledali práci i útočiště i na dalších ostrovech. Za velké pozornosti místních obyvatel se například na ostrově Makatea dne 28. října 1926 uskutečnila oslava státního svátku ČSR. Sám Řivnáč se ve třicátých letech etabloval jako úspěšný hoteliér a jeho hotel „Rivnac“ s tehdy novátorským systémem ubytováním hostí v bungalovech mimo hlavní budovu je pod jeho jménem v provozu dodnes (!). Část lidí odplula na vzdálenou Novou Kaledonii. Někteří osadníci se však ocitli přímo v bezvýchodné situaci, když veškerý svůj majetek utratili za cestu „do ráje“ a v nuzných podmínkách neměli šanci vydělat si ani na lodní lístek do Evropy. Dojímavé dopisy posílané do vlasti pak nutně vzbudili pozornost i domácích politických špiček. Mladá republika však na problémy s vystěhovalectvím nebyla vůbec připravena. Jako vždy vypukly kompetenční spory, do působnosti jakého úřadu agenda náleží. Úřady zareagovaly bohužel v době, kdy zájem o vystěhovalectví opadl, stačily tedy jen varovat další před odjezdem do neznáma, nicméně problém, jak pomoci opuštěným osadníkům v zámoří, zůstal nevyřešen. Možná měl pravdu A.V. Novák, když jej osočovali, že vahou své autority nezasáhl proti šílenému plánu v samém zárodku. Odmítl jakoukoli osobní
17
báječná fakta odpovědnost za to, že „ se nějaká babička zblázní, vzdor všemu varování odjede na ostrovy a pak naříká, že se jí nevede tak dobře, jak si představovala.“ Ministerstvo sociální péče, zahraničí i školství a národní osvěty sice vypracovaly některé plány podpory, ale vzhledem k nesmírné vzdálenosti se ukázalo, že osadníci jsou odkázáni především sami na sebe. Tvrdé podmínky se staly i zkušebním kamenem národní soudržnosti a nutno říci, že čeští kolonisté v tomto testu příliš neobstáli. Přestože jejich celková populace nikdy nepřesáhla stovku, v důsledku vzájemných nesvárů (jejichž kořeny tkvěly mimo jiné v kladném či záporném vztahu k Řivnáčovi) založili hned dva konkurenční krajanské spolky: „Spolek Čechoslováků v Oceánii“ a „Svaz Čechoslováků v Oceánii“. Prvý z nich se utvořil právě kolem Řivnáče, druhý z nich se rozhodl jít vlastní cestou a připravoval kolonizaci ostrova Nuka Hiva v souostroví Markézy. Ta však nakonec rovněž ztroskotala díky úpornému bodavému hmyzu a ničivému cyklónu. Ti schopnější z krajanů tedy nakonec v Tichomoří zůstali. Většina z těch, pro něž znamenalo Tahiti hořkou životní zkušenost, nakonec ostrov opustili a vrátili se do vlasti. U některých stopy mizí. Do roku 1931 počet Čechoslováků na samotném Tahiti klesl na 42 osob. „Kolonie“ se do konce 30. let postupně rozmělnila a zanikla. Celá tichomořská aféra významně přispěla k založení Československého ústavu zahraničního, který se měl zabývat styky se zahraničními krajany. Do současnosti působí jako nestátní a nepolitické občanské sdružení. Zároveň však tato kauza učinila rázný konec veškerým úvahám o možných zámořských výbojích naší republiky. Když se v roce 1929 objevil projekt české kolonizace Korsiky, předseda národních socialistů Václav Klofáč jej odmítl slovy: „Nikdy! Žádné nové československé Tahiti!“ Od doby, kdy jsem začal psát Báječné muže (a vlastně již dlouho předtím) mě však pronásleduje myšlenka: „Co kdyby?“ Co kdyby tenkrát generální konzul v Sydney poskytl Řivnáčovi podporu a on by plantáže získal? A pokud by Francie obětovala pár kilometrů svého koloniálního území pro malou spřátelenou republiku? Byl by sen o bílé uniformě důstojníka koloniálního vojska tak vzdálený? A co vlastní káva a kakao? Nezní to snad lákavě a voňavě? A jak by se vyvíjela situace za druhé světové války? Československu by přece zůstala sice malá zato Němci neokupovaná část území. Neměl by prezident Beneš lepší vyjednávací pozici v otázce kontinuity československé státní moci? Anebo horší? A co po únoru 1948? Nestala by se z československé osady v Oceánii enkláva protikomunistického odporu? Takový malý český Taiwan? Kdo ví. Kupte si v samoobsluze třtinový rum s vůní vanilky a oddejte se na chvíli bláhovému snění. Děkuji Vám za pozornost a loučím se s Vámi. Jdu pro rum. S úctou Váš Michal Krejčík Významným informačním zdrojem k tomuto článku byla stať Jiřího Křesťana: Osudy české kolonie na Tahiti (1924-1938) [Die Schicksale der tschechischen Kolonie auf Tahiti (1924-1938)]. - In: Paginae historiae. - Roč. 8, (2000), s. 123-153. - resumé německy. Autorovi tímto skládám poklonu za výjimečný vědecký počin. Vřele doporučuji všem, kdo mají průkazku do Městské knihovny v Praze. Dále Vaší pozornosti doporučuji články vyšlé v č. 27, 28 a 29, ročníku 2003 časopisu Týden: Sen o koloniích I. a II. a Sen o státě pro 40 milionů lidí a dále zejména návštěvu těchto internetových stránek: www.mzeleny.cz/herrman.php http://www.loc.gov/rr/european/imcz/ndl.html http://klaudyan.psomart.cz/clanky/roz7.asp http://stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200021/SO21a27A.asp 18
báječná fakta www.mnichov.kgb.cz/goebbels.htm http://www.mvcr.cz/archivy/sua/vystavy/chodovec/kap4.pdf
Poděkování autora: Na tomto místě bych chtěl poděkovat především své přítelkyni Jarce za bezmeznou trpělivost a shovívavost, kterou projevila, zatímco já jsem se donekonečna nimral s tvorbou obou svazků. Děkuji též Tomákovi, Paulusovi a ostatním „nazdárkům“ za inspiraci a za to, že jsou. Rovněž děkuji všem kamarádům - členům KPPA.
Báječná fakta MAKING OF… Aneb o zákulisí vzniku knihy Báječní muži v národních krojích © Michal Krejčík 2003 vydalo nakladatelství FIASKO DISTRIBOOK, Praha, prosinec 2003 fotografie : z internetových stránek uvedených u jednotlivých statí grafická úprava : Michal Krejčík technická spolupráce : COONA ENTERTAINMENT GROUP s laskavou podporou PAULUS TECHNOLOGIES AND LOGISTICS realizace : leden 2003 až prosinec 2003 Počet stran 20, z toho 4 částečně ilustrované Údaje se vztahují k předobrazům hrdinů, skutků a k místům zmíněným v knize Báječní muži v národních krojích. Tato publikace je přílohou k této knize a doporučuje se číst ji až následně po přečtení samotného románu. ISBN 80-1978-007-C Všechna práva vyhrazena.
19
