Michaela Košťálová RODOKMEN A SOUKROMÍ T. G. MASARYKA
Tato publikace ani žádná její část nemůže být reprodukována nebo přenášena jakýmkoli způsobem včetně mechanického, fotografického či jiného záznamu bez předchozího souhlasu autora a nakladatelství. Práva autorů jsou vyhrazená.
Michaela Košťálová Rodokmen a soukromí T. G. Masaryka Vydalo nakladatelství Petrklíč s.r.o., jako svou 469. publikaci v roce 2013. Redakční spolupráce: Grafická úprava a sazba: Fotografie: Ilustrace: Tvorba e-knihy:
Hana Vavrinčíková Jiří Himal jirihimal.cz Archiv autorky a nakladatelství Michaela Košťálová Martin Koumal grafik-koumal.cz
© Michaela Košťálová 2013 © Nakladatelství Petrklíč s.r.o. 2013
Nakladatelství Petrklíč s.r.o. Pod Jarovem 18 Praha 3 130 00 tel.: 604608127 tel.: 603182483 mail:
[email protected] web: www.petrklic.info Distributoři našich knih: Pemic Ostrava Euromedia Praha Pavel Dobrovský Praha NS Středokluky Krameriova K. D. Kosmas Horoměřice ISBN (tištěná): 978-80-7229-369-8 ISBN (ebook-ePub): 978-80-7229-467-1 ISBN (ebook-mobi): 978-80-7229-468-8
Úvod Náš první prezident, prezident osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk, je bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností našich dějin. Ve své době byl (a jeho odkaz dodnes je) především ztělesněním výjimečné hlavy státu, dokonalého státníka, brilantního intelektuála, celoživotně přesvědčeného bojovníka za pravdu, rozeného humanisty, pravého prvorepublikového gentlemana, ale i na rozumu si zakládajícího muže současně obdařeného výjimečně bohatou fantazií a uměleckým cítěním. Knih, které doposud o našem prvním prezidentovi vyšly, je nepočítaně, neboť natolik významná osobnost se právem těší velkému zájmu vědců, badatelů, spisovatelů a publicistů. Ústředním tématem mnoha z nich je samozřejmě téma nejčastější – osobní vliv T. G. Masaryka na veškeré dění, které právě probíhalo, pohled na něj jako na zakladatele československého státu či zevrubný monografický profil, přičemž řada publikací se také specializuje na Masarykovo dílo přímo. Přijít proto nyní s nápadem sepsat monografickou knihu věnovanou našemu prezidentovi se může oprávněně jevit jako příslovečné nošení dříví do lesa. A jistě by tomu tak bylo, kdyby se ústředním a jediným námětem této knihy nestala úloha T. G. Masaryka jako muže, jehož denním chlebem byla politická a státnická činnost v tom nejširším slova smyslu. Jeho soukromí bylo často diametrálně odlišné od vážné tváře s racionální, elektrizující, ale současně zdánlivě chladnou noblesou, již si řada mladších a mladých lidí s TGM většinou spojila nejvíce. Tak vznikla kniha, která tím vším, co bylo uvedeno, nemůže překvapit, ale přece jen překvapí. Překvapí nejen svou koncepcí, ve které byla (snad vůbec poprvé) zcela opomenuta běžně zažitá „monografická“ souslednost jednotlivých etap Masarykova života, a čtenář tedy rovnou (bez zdlouhavého pročítání všeobecně známých faktů) vstupuje v rámci jednotlivých kapitol do plného dějství té či oné problematiky, ale i svou detailností, s níž vykresluje ve vybraných momentech soukromý život T. G. Masaryka jako uměnímilovného muže s bezbřehou fantazií, citlivého romantika, vášnivého jezdce na koni a milovníka přírody, zapřisáhlého abstinenta i přísného udržovatele pořádku, a to nejen na desce vlastního pracovního stolu… Jednotlivé kapitoly přibližují jak prezidentovy záliby, tak i to, co ho zlobilo a co on označoval za „nepěkné“. Čtenář se například dozví, že prezidentovou nejoblíbenější barvou byla bílá, ročním obdobím jaro a léto, že desku jeho pracovního stolu v Lánech zdobila reprodukce obrazu Sběračky klasů od předního francouzského realistického malíře Françoise Milleta. Přečte si i to, jak v Lánech zachránil pařez před vykácením a nechal jej přetvořit na originální „živé“ sedátko. Ale dozví se také, že mu ze všeho alkoholu nejvíce nechutnalo pivo a nepotrpěl si příliš ani na maso, zato naopak mezi jeho nejoblíbenější jídla patřily třeba tradiční české lívanečky, nejrůznější kaše a ovoce všeho druhu, nebo že například obdivoval kovbojské filmy, podle jejichž vzoru pak často zkoušel jezdit na svém koni Hektorovi… V knize samozřejmě nechybí ani pohled na prezidentovy vůbec největší slabůstky (např. slavné historky s kávou, kvůli níž ho jeho lékaři tak často – a tak marně – napomínali), ale i na osobní lásky. Ve vybraných kapitolách je věnován prostor jeho vztahu k ženám a úvahám, pro jaký typ žen měl
slabost. V této souvislosti je soustředěna pozornost i na zajímavosti ze života naší první dámy – paní Charlotty Garrigue Masarykové – a její dcery Alice. Jistým překvapením knihy je monograficky, zevrubněji provedený profil spisovatelky paní Oldry Sedlmayerové, pozdější umělecké múzy T. G. Masaryka, s níž kdysi prezident zvažoval sepsat velkolepé literární dílo. Kniha ovšem současně představuje významný moment i v rámci mé vlastní tvorby, v níž jsem až doposud publikovala výhradně monografie zabývající se osudy významných žen, přičemž jakékoliv monografii, jejíž ústřední postavou měl být muž, jsem se důsledně vyhýbala. Proto, že bohužel právě mezi pány jen těžko nacházím takovou osobnost, pro niž by byly synonymem nejen velké historické zásluhy v našich dějinách, ale rovněž takové vzácné charakterové vlastnosti, jako jsou dokonalé gentlemanství, nebývalé charisma a očividná duševní i fyzická krása. Rozhodla jsem se proto, že pokud někdy vůbec ze svého stylu vybočím a napíši knihu či monografii o nějakém pánovi, pak jedině o muži, který je v mých očích skutečný ideál. Tak vznikl první a zcela jasný krok k realizaci knihy pojednávající o životě T. G. Masaryka, muže, kterého jsem již v dětství považovala za příklad osobnostní krásy a elegance, a teprve s odstupem let a přibývajícími znalostmi jsem ho také mohla pochopit a docenit především jako jednu z nejvýznamnějších osobností našich dějin, kterou je a navždy bude… Jsem-li tázána, kdo je pro mne ztělesněním ideálního muže, dodnes odpovídám bez váhání, že náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ne však pro jeho pozdější společenské postavení, ale zejména pro výjimečnou a skutečně geniální osobnost, jakou byl. Michaela Košťálová
Tajemný rodokmen T. G. Masaryka
„Někteří historikové nemohli přenést přes srdce, že by tak brilantní intelektuál jako profesor Masaryk byl synem pologramotného kočího ze slovenského Záhoří, a udělali z něho levobočka majitele hodonínského panství Redlicha.“ (Jan Bauer)
Původ našeho prvního československého prezidenta Tomáše Masaryka nelze v současné době označit jinak než jako do jisté míry přitažlivě tajemný, plný otázek a až magicky působících okamžiků. Alespoň tak vidí jeho rodokmen a příslušníky rozsáhlé Masarykovy rodiny řada badatelů, vědeckých pracovníků a nakonec i spisovatelů a novinářů. Ať otevřeme prakticky kteroukoliv monografickou knihu o TGM, každá nás v první řadě upozorní především na až výjimečnou složitost linie rodu Masarykových. A to téměř pokaždé v kontrastu s tím i s přihlédnutím k „věčné otázce“, jak jen mohl tak výjimečný, ba přímo brilantní intelektuál vzejít ze zcela obyčejné rodiny, z níž dnes faktograficky nejvíce známe a dovedeme si představit především matku a otce T. G. Masaryka. Všechny tyto publikace mají samozřejmě víceméně pravdu. Avšak složitost Masarykova rodokmenu a jednotlivých osudů jeho příslušníků (starších i těch mladších) je jedna záležitost, zatímco synovo geniální nadání je záležitost druhá, sama pro sebe. Na onu „věčnou otázku“ však není podle mého soudu vůbec složitá odpověď, přestože se s ní dodnes mnozí na slovo vzatí odborníci trápí. V minulosti dokonce některé badatele přivedla na tenký led mezi prokazatelnou skutečností a pouhou subjektivní domněnkou. Poměrně zajímavou tezi uvedl nedávno v jedné z posledních knih o T. G. Masarykovi publicista a známý autor literatury faktu Jan Bauer, který k tomuto problému podotkl: „Někteří historikové nemohli přenést přes srdce, že by tak brilantní intelektuál jako profesor Masaryk byl synem pologramotného kočího ze slovenského Záhoří, a udělali z něho levobočka majitele hodonínského panství Redlicha. Potvrzením této domněnky měla být skutečnost, že právoplatný syn majitele panství, který se stal později profesorem právnické fakulty vídeňské univerzity, býval Masarykovým důvěrným přítelem a rádcem.“ Jan Bauer zde zároveň charakterizuje názory nejrůznějších historiků a publicistů na ono „nevysvětlitelné“ nadání Tomáše Garrigua Masaryka, které může vést k jistým domněnkám a subjektivním otázkám o tom, zda je rodokmen TGM, jímž se dodnes zabýváme, vlastně z jedné své části skutečně ten pravý. Dříve než přistoupíme k jednotlivým členům rodu TGM, zkusme si tedy v novém a trochu odlišném světle vyjasnit výše uvedený fakt. „Já si musel rovnováhy teprv hodně těžko dobývat. Správný směr jsem měl, ale cesta k cíli byla sotva rovná – jako bych šel tady kolem stolu, abych se dostal do kouta.“ (TGM)
Není totiž nijak nadpřirozeným jevem, narodí-li se v obyčejné, prosté a nijak zvlášť studované rodině jedinec zájmově, citově, prioritně i intelektuálně zcela odlišný. Je to bez debaty skutečně výjimečné,
ojedinělé a raritní, ale rozhodně nikoliv nevysvětlitelné. V podstatě jde o podobný, či spíše dokonce totožný jev, jako když se naopak v rodině vysoce intelektuální, úspěšné a významné, řekněme například umělecké, narodí potomek umělecky naprosto nenadaný, takříkajíc „levý“. A buďme upřímní, i takových případů je v historii lidstva mnoho, jen se o nich mnohem méně hovoří či píše, spíše pokud možno vůbec ne. Jako ostrůvky nevysvětlitelného zázraku nám potom v takovém kontrastu vyvstanou samozřejmě právě osobnosti s osudem opačným, které na nás pochopitelně působí mnohdy až mysterijně přitažlivě, tajemně. Zkrátka a jednoduše, ve většině případů jsou sice děti pokračovateli, jakýmsi zrcadlem, dokonce někdy přímo přesnou kopií svých rodičů a prarodičů či nejbližších příbuzných, ale někdy může dojít k výjimkám. V případě takto výjimečných dětí, tedy samozřejmě těch z řady extrémně nadaných, jde pak většinou buď o genetické dědictví přes tzv. „x-té“ koleno, anebo, a to by k osobnosti T. G. Masaryka sedělo zřejmě za každých okolností, o nebývalou vnitřní sílu a osobnostní sebezapření, výjimečnou schopnost povznést se nad relativní malost a nicotnost, nad prostotu poměrů, které jej stvořily, a jít si stůj co stůj přese všechny životní, materiální i jiné překážky za svým vytčeným, diametrálně odlišným, duchovně vyšším cílem… A kdo zná alespoň některé Masarykovy myšlenky, úvahy a vzpomínky, dá jistě druhé variantě za pravdu. Vrozený talent T. G. Masaryk jistě měl, o tom není žádných pochyb, ale teprve ona vůle, jedinečné charisma osobnosti mu dalo sílu být tím, kým se stal, tím, kým chtěl doopravdy být, tím, kým byl... Genetický talent, na první pohled viditelně zděděný po rodičích, je sice věc všeobecně krásná a u mnoha lidí skutečně významně usnadňující životní cestu, ale i tak tvoří bohužel z výslednice životních úspěchů nakonec vždy jen několik málo procent. Pokud nemá člověk dostatek sebezapření, bojovnosti, píle, chuti stále se něčemu novému učit a vytrvalosti dosáhnout svého, a to za každou cenu, padne. A padají nejen ti, co začali na příslovečné nule, ale i ti, které popostrkuje kupředu rodinná tradice i vlastní geny. T. G. Masaryk byl nejen nadaný muž, ale především ohromný bojovník s pevnou vůlí, která mu pomohla dosáhnout všeho, o čem dnes zatím víme. I když sám hovořil o své životní cestě hodně často v žertu jako o chůzi kolem dokola kulatého stolu, nikdy nepodceňoval žádnou aktivitu či maličkost. „Já si musel rovnováhy teprv hodně těžko dobývat. Správný směr jsem měl, ale cesta k cíli byla sotva rovná – jako bych šel tady kolem stolu, abych se dostal do kouta,“ říkával. Profesor Tomáš Garrigue Masaryk byl obdivuhodná, jedinečná osobnost, rozený individualista individualismus podporující, obdařený navíc nebývalou fyzickou krásou. Avšak tajemství jeho geniality netkvělo ani tak v dědictví rodu jako především v jeho odhodlání, s nímž docílil opravdových zázraků, a potvrdil tak vlastně sám sebou svou významnou tezi, že každý z nás může být v jistém ohledu více či méně výjimečný, ovšem jedině tehdy, pokud je plně sám sebou a s pevnou vůlí jde poctivou cestou za svým snem, za pravdou a vytčenými cíli. Možná že podobný závěr zní někomu jako klišé či jako ona příslovečná objevená Amerika, ale ruku na srdce, není to nic jiného než jen obyčejná a docela logická pravda. Tolik tedy na vysvětlenou k otázce, jak se mohl objevit natolik výjimečný a odlišně se profilující potomek v rodině nijak výjimečné. Přistupme nyní k samotnému rodokmenu T. G. Masaryka, neboť
„objevování“ mládí a zrání našeho prvního prezidenta dál by bylo, jak uvedl ve své knize Tomáš G. Masaryk vynikající historik Milan Machovec, zbytečné, neboť „již bylo tolikrát vylíčeno a promyšleno z různých hledisek a zejména rozsáhlé dílo Zdeňka Nejedlého, věnované takřka výlučně Masarykovu mládí, je do té míry vyčerpávající – a přitom patří zejména po stránce psychologické k tomu nejlepšímu, co kdy Nejedlý napsal…“ Přímá linie, jež mladého T. G. Masaryka a jeho čtyři sourozence (Jana Masaryka st., Ludvíka Masaryka, Martina Masaryka a Františku Masarykovou) utvářela, byla linie rodů ze strany otcovy, tj. Maszárikovi či Masarikovi – Masarykovi, a matky, tj. Kropáčkovi.
Rodiče Tomáše Garrigua Masaryka Terezie Masaryková a Josef Masaryk v kresbách vynikajícího malíře Hanuše Schwaigera
Matkou Tomáše Garrigua Masaryka byla Terezie Kropáčková, provdaná Masaryková (1813-1887). Pocházela z Hustopečí, ale dodnes se píše, že platila spíše za Hanačku s poloviční německou národností. (Jako poloviční Němku ji ve své knize uvádí například Jan Bauer.) Její rodiče pocházeli z okolí Prostějova, odkud se po několika letech působení přemístili do Hustopečí. Její tak trochu smíšená národnost se později stala předmětem bádání mnoha historiků, vědců a spisovatelů. V každém případě ovládala paní Masaryková jak jazyk český, tak německý. Za Jozefa Mazsárika/Masari(y)ka, o deset let staršího kočího, se provdala v roce 1849 a měla s ním celkem pět dětí, z nichž historicky suverénně nejvýznamnější osobností se stal syn Tomáš. V některých publikacích a internetových portálech však figurují i informace o jejím údajném prvním dítěti, které měla mít již ve svých dvaceti letech, ale bohužel přežilo jen pár měsíců… Z Hustopečí, jak už jsme se zmínili, pocházela a nakonec v nich i zemřela. „Matka byla zbožná. Ráda chodila do kostela, ale neměla k tomu mnoho kdy, musela se dřít na rodinu. Byla chytrá a moudrá, znala kus světa, žila déle v ‚nejlepší společnosti´, třebaže jen ve službě –
bývala kuchařkou u pánů v Hodoníně; ale měli ji rádi. Z té panské společnosti jí zůstala touha, abychom se my děti dostaly trochu výš na té společenské stupnici. Tož chtěla mít z nás dětí pány – to byla její zásluha, že jsem se dostal na školy. Matka měla na mne větší vliv než otec; otec byl nadaný, ale prostý, kápo v domě byla maminka. Byla Hanačka rodem, ale vyrostla mezi Němci v Hustopečích; a tož jí čeština dělala ze začátku potíže. Nás tři hasačerty měla ohromně ráda; snad jsem byl jejím miláčkem, ale spíš by toho zasluhoval bratr Martin, z nás tří nejhodnější, nejčistší, anima kandida, jak se říká,“ pronesl o své matce T. G. Masaryk pro Hovory Karla Čapka a obdobně se zmínil také o otci. Již jsme uvedli, že otcem T. G. Masaryka byl Jozef Mazsárik /Masari(y)k (1823-1907), o kterém se píše, že byl pologramotný a naučil jej psát až jeho nejvzdělanější syn Tomáš. Pan Masaryk pocházel z Kopčan a byl národností Slovák. „Otec byl Slovák, narodil se jako nevolník a nevolníkem zůstal. Vedle matky měl na mne mnoho pozitivního vlivu. Byl nadaný od přírody, ale do školy nechodil; v Kopčanech se naučil jen taktak číst, a to se učil u staré ženy, vdovy po vojákovi. Žil stále v přírodě, zvláště když se dostal k hospodářství; přírodu znal, pozoroval, a dobře pozoroval – měl takový zvláštní smysl pro jednotliviny přírody a života. Sám byl neučený, ale schvaloval, abych se učil, a nestyděl se učit se se mnou. Zbožný nebyl, ale pekla se bál a občas chodil v neděli do kostela. Ve všech věcech rozhodovala matka, on se podroboval, i když jí odporoval,“ vzpomínal Tomáš Garrigue Masaryk po mnoha letech na svého otce. Výjimečnost osobnosti T. G. Masaryka ovšem umocňoval i kontrast jeho charakteru a charakterů jeho sourozenců, od kterých se skutečně výrazně odlišoval, nejen tedy výhradně od rodičů, kde je to spíše normální, vcelku běžné a pochopitelné. „My bratři jsme se měli velmi rádi; ale můj poměr ke každému byl jiný. Martina, stářím prostředního – byli jsme všichni od sebe dvěma roky – jsem neměl jenom rád, ale ctil jsem ho jaksi. Nejmladšího Ludvíka jsem dost komandoval a užíval jako poslíčka a tak. Na Martina dosud vzpomínám jako na ideálního hocha. Bratři mně nebyli kamarády – šli jsme každý po svém. Kamarády jsem měl z hochů starších; býval jsem rád ve společnosti starších a poslouchal je,“ psal ve svých vzpomínkách T. G. Masaryk, čímž vlastně jen znovu potvrdil svou výjimečnost a odlišnost, neboť z psychologického hlediska je velmi častým jevem, že lidé, kteří chtějí v životě opravdu něco velkého dokázat a změnit, se nejčastěji upínají a inspirují nikoliv odkazy dobovými, natož díly svých vrstevníků, nýbrž se snaží jakési univerzum pochopit napřed v širším celku, a to od starších a nejstarších generací.
Terezie Kropáčková, provdaná Masaryková. Matka prvního československého prezidenta v dobách, kdy o velké budoucnosti svého syna neměla ani tušení… Ludvík a Tomáš Masaryk 1868 „Tož podle toho v žilách mých dětí proudí královská krev; pokud to byli mužové výborní, je to dobře, ale stěží byli výbornými lidmi všichni.“ (TGM)
Ovšem zcela zásadní osobností, která zasáhla do další linie Masarykova rodu, byla samozřejmě paní Charlotta Garrigue Masaryková (1850-1923), dcera Rudolpha a Charlotty Garrigueových, která náležela k obrovské rodině, neboť pocházela z celkem 11 dětí, a která jako by byla pro mladého filozofa Tomáše Masaryka zrozená. Pozoruhodný intelekt i mnoho společných zájmů předurčilo jejich harmonické manželství, které trvalo až do Charlottiny smrti. Kromě intelektu a ušlechtilých vlastností byl to i genetický rodokmen paní Charlotty, který T. G. Masaryka vždy fascinoval a přitahoval. Snad nejvíce a
nejpodrobněji o něm pohovořil ve svých pamětech: „Dozvěděl jsem se, že Garriguové pocházejí ze starého rodu hugenotského; Mr. Garrigue, rozený v Kodani, vystěhoval se do Ameriky, jeho žena, matka Charlottina, rozená Whitting, byla z amerického Západu a taktéž ze starého rodu. Otec tedy potomek hugenotů, matka z rodu těch pionýrů na Západě v Americe – jaká v tom je tradice životní a mravní energie! Charlottina rodina byla po otci dánská; matka byla Američanka a podle genealogů byly obě rodiny neobyčejně staré; Garriguové pocházejí z jižní Francie – je tam dosud pohoří La Garrigue – a prý byli potomky Kapetovců, dokonce Ludvíka IX. Svatého; také po přeslici je to rod starý, řekli bychom aristokratický. Jsou z „otců poutníků“, kteří opustili Anglii pro náboženské přesvědčení v XVII. století. Tož podle toho v žilách mých dětí proudí královská krev; pokud to byli mužové výborní, je to dobře, ale stěží byli výbornými lidmi všichni. Mr. Garrigue byl agnostik – tenkrát říkali agnostikům často ateisti – ale člověk mravně výborný, dobrý manžel a otec – pravý Američan, vychovávající děti k práci a pravdě. Charlotta byla unitářka,“ uvedl TGM o rodu své manželky Charlotty ve vzpomínkách pro Hovory Karla Čapka. Paní Charlotta Garrigue Masaryková se vedle role manželky významného intelektuála a později prezidenta Československé republiky výrazně angažovala především v ženské otázce. Mimo mnohé jiné se zasadila například o to, aby v první ústavě Československa z roku 1920 byla žena postavena ve všech oblastech na úroveň muže…
Masaryk při závratném vzestupu své kariéry nikdy nezapomínal na staré známé a přátele. Na snímku se svými bývalými spolužáky z Hodonína, 1924
Prvním potomkem Tomáše Garrigua Masaryka a paní Charlotty Garrigue Masarykové byla dcera Alice Garrigue Masaryková (1879-1966). Z poměrně rozdílných talentů a charakterů Masarykových potomků byla patrně právě prvorozená Alice nejvíce intelektuálně založená, čemuž odpovídal i profil jejího života. Toužila po akademické dráze. Ovšem… Stejně jako se doba konce devatenáctého století jen velmi těžko smiřovala s ženami umělkyněmi, malířkami, sochařkami či spisovatelkami a ženami samostatně pracujícími, tolerovala jen obtížně taktéž intelektuálky, které se rozhodly jít cestou vysokých studií a působit v oborech, které doposud patřily výhradně mužům. Není vůbec nic divného, že si Alice brala za životní vzor svého otce, kterému se cítila být nejblíže, a proto musela při svých studiích doslova procházet příslovečným křtem ohněm. Jako jedna z mála žen se rozhodla studovat, což ji hned zkraje, po absolvování vyhlášené střední školy spolku Minerva, dostalo roku 1898 na chlapecké Akademické gymnázium, kde složila maturitní zkoušku. I to byla na svou dobu rarita, ovšem Alice toužila po řádném vzdělání vysokoškolském, na které tehdy jako žena neměla příliš šancí, ale přesto šla
do boje a svou ideu neopouštěla. Zřejmě nejvíce, což potvrzují zpětně i její pozdější aktivity, toužila po medicíně, na kterou se také přihlásila, přestože na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy vydržela nakonec jen jediný rok. V nejrůznějších periodikách se dnes sice dočteme různé úvahy, proč studia opustila, ale pravý důvod není úplně jasný. K nejkurióznějším úvahám patří bezesporu teorie o její po otci zděděné krátkozrakosti, v důsledku které by musela na přednášky a nejrůznější pokusy nosit brýle, které prý však nosit nechtěla a nenosila, protože se bála posměchu okolí… Těžko si sice představit, že by taková bojovnice za vzdělání, která logicky musela s kritikou a opovržlivými pohledy okolí bojovat dnes a denně, nakonec své studium vzdala jen kvůli módnímu handicapu, ale i tak nemůžeme tuto variantu zcela zamítnout. Neboť to byl právě její fyzický zjev a intelekt, o kterém se dnes často píše, že stál paradoxně v cestě jejímu životu běžné ženy a ji samou na jednu stranu těšil, na druhou velmi psychicky vyčerpával. Alice, která nakonec vystudovala bez problémů filozofii a stala se stejně jako její otec doktorkou filozofie (PhDr.), navíc čtvrtou promovanou doktorkou v historii vůbec, byla zkrátka pro tehdejší svět mužů nejen velká neznámá, ale zároveň i velká výzva. Samozřejmě že se od drtivé většiny tehdejších žen výrazně lišila, a tak pro ni nebylo lehké nalézt ideální a jejím kvalitám odpovídající vztah… Dnes se možná nad takovýmto „problémem“ pousmějeme, ale ve své době působil nejen paní Alici, ale i mnoha jiným emancipovaným ženám mnohdy veliké svízele. Ať čistě jen proto, anebo i pro důvodů více vybírala si paní Alice svůj případný protějšek zkrátka velice opatrně a rozumně. A přestože zůstala až do konce života svobodná a bezdětná, nelze říci, že by se s muži úplně míjela. Parně nejbližší duši pro ni představoval brilantní slovinský architekt Josip Plečnik (1872 – 1957), jemný intelektuál, jehož si TGM vybral k provedení architektonických úprav Pražského hradu a zámku v Lánech, na nichž se pak paní Alice společně s ním a otcem podílela. Plečnik, názory i uhlazeným chováním velmi podobný jejímu otci, jí učaroval a panovalo mezi nimi velké přátelství. Ve svém pracovním životě založila doktorka Alice Masaryková například Československý červený kříž (1919) či v témže roce Vyšší sociální školu v ČSSR. Roku 1921 usilovala o vznik českých odnoží britského hnutí křesťanské mládeže YWCA a YMCA. V Čechách žila až do převratu roku 1948 a po smrti bratra Jana Masaryka přesídlila do USA, kde také v Chicagu dne 29. listopadu 1966 zemřela. Její urna byla do rodinné hrobky v Lánech převezena až v roce 1994, kdy se již po několik let probouzel zájem o historii před rokem 1948 a samozřejmě o osobnost Tomáše Garrigua Masaryka i jeho rodiny. Přestože mnohá periodika dnes uvádí, že paní Alice kvalit svého otce nikdy nedosáhla, což ji prý velice trápilo, není to úplná pravda. Tomáš Garrigue Masaryk byl zkrátka jen jeden a nikdo jiný nemůže být samozřejmě takový jako on, protože každý je originál. Ovšem pokud by někomu přišlo málo to, co všechno paní Alice obětovala – navíc ze své tehdy nezáviděníhodné pozice ženy – na oltář vědy a pracovního nasazení, pak už by opravdu muselo jít o člověka slepého a hluchého. I kdyby totiž nic jiného, titul historicky čtvrté doktorky v dějinách Univerzity Karlovy je úspěch nejen hodný dcery brilantního intelektuála, ale možná i dokonce v něčem lepší… To proto, že její otec měl při studiích tu výhodu, že byl muž. Osobně se ale domnívám, že nějaké srovnávání dcery s otcem v tomto směru je nejen obtížné, ale především zbytečné, protože oba, každý po svém a v rámci svých možností, dokázali naplnit vytčené poslání, k čemuž nelze než gratulovat.
Výjimečný snímek zachycující paní Frances Craneovou, provdanou Masarykovou (na snímku vedle TGM). Zleva Jan Masaryk, Alice Masaryková, Olga Revilliod-Masaryková a Herbert Revilliod
Druhým potomkem manželů Masarykových byl Herbert Garrigue Masaryk (1880-1915). Syn Herbert podobně jako jeho sestra Alice zřetelně odrážel jemné a intelektuální založení svých rodičů, ovšem ve vlastním životě se rozhodl vykročit cestou poněkud jinou, a to ani vědeckou či politickou, ani hudební. Již v raném věku ho lákalo umění, především výtvarné, a to i navzdory faktu, že u Masaryků byla v rodinném kruhu pečlivě pěstována především hudba. Živý zájem především o malbu ho neopouštěl ani ve zralejším věku, a proto se rozhodl studovat malířství, v čemž ho rodina podpořila. Protože TGM měl vřelý vztah především k umění antickému a menší k nově vznikajícím impresionistickým a expresionistickým experimentům, snažil se syna podpořit především ve vztahu k antice, což je tak jako tak historický základ, tradice každého umění. Mladý Herbert proto studoval malbu nejen v Praze, ale také v Antverpách a ve Florencii, kolébce italské renesance. Velkým vzorem a inspirací mu ale bylo i dílo vrstevníka a dobrého přítele jeho otce – Hanuše Schwaigera. Při svých četných schůzkách s umělci se seznámil například s mladým budoucím velikánem dějin českého umění – profesorem Antonínem Matějčkem (pozdějším pedagogem své dcery) a s malířem Antonínem Slavíčkem, s jehož manželkou Bohumilou Slavíčkovou se po jeho smrti oženil. Bohužel, krutý osud postihl i druhého manžela paní Slavíčkové – Herbert zemřel záhy, a to roku 1915 na tyfus. Na rozdíl od některých svých sourozenců
však stačil Herbert Masaryk i navzdory svému mládí založit rodinu a spolu se svou ženou přivedli na svět dvě dcery. Starší Annu Masarykovou (1911-1996), významnou historičku umění, jednu z předních specialistek na problematiku výtvarného umění přelomu 19. a 20. století, známou, přítelkyni a kolegyni mnoha výtečných osobností českých výtvarných dějin (spadalo sem například přátelství se Sidonií Nádhernou, sběratelkou umění spjatou se zámkem ve Vrchotových Janovicích). Ani mladší dcera Herberta Masaryková (1915-1996) se linii svých rodičů nevzdálila – jejím manželem byl přední český historik umění a znalec umění užitého Emanuel Poche. Obě dámy tak zůstaly výtvarnému dědictví, činnostem a uměleckému prostředí svého otce doživotně věrny. Třetího potomka Tomáše Garrigue Masaryka a paní Charlotty představoval syn Jan Garrigue Masaryk (1886-1948), který vstoupil do našeho povědomí patrně nejvíce jako vynikající československý diplomat. Nejen po smrti bratra Herberta představoval právě Jan svému otci T. G. Masarykovi oporu, byl synem, jehož údělem víceméně bylo pokračovat v cestě svého otce. Přestože o podobný úděl stála zřejmě dobrovolně a nejvíce z celé rodiny Janova sestra Alice, byl zkrátka Jan vyvolený muž, syn prvního československého prezidenta, od něhož se angažovanost ve věcech otce očekávala vlastně úplně automaticky a samozřejmě. Jan Masaryk bývá v nejrůznějších periodikách označován za poněkud bohémsky založeného gentlemana, který k antické sošnosti svého otce měl sice daleko, avšak nikoliv intelektuálně či na poli šikovnosti. Mnohem více se mu dařilo v profesním nežli soukromém životě. Poprvé se oženil v roce 1925. Jeho vyvolenou se stala na svou dobu enormně vysoká, štíhlá, tmavovlasá dcera známého zastánce československé samostatnosti Charlese Cranea, slečna Frances Craneová. Poněkud nevyvážený vztah však sužovaly potíže, které nakonec vyvrcholily po pěti letech společného života rozvodem. Pár naštěstí neměl žádné potomstvo, a tak byla situace kolem rozchodu o něco lehčí a snesitelnější. T. G. Masaryka rozvod samozřejmě netěšil. Neviděl rozvody rád, ale nikdy proti nim neprotestoval, protože si přál, aby spolu lidé byli z lásky, a nikoliv z donucení či rozumu. Neharmonické manželství synovo proto přijímal stejně rozumně jako pozdější nelehké životní začátky dcery Olgy. Jan Masaryk na svůj rodinný život ani poté nerezignoval, ale pravá láska se mu prostě vyhýbala. Až po několika letech do jeho života vstoupila pohledná Američanka slečna Marcia Davenportová. Teprve nyní se zdálo, že se na Jana Masaryka usmálo štěstí. Byla naplánována svatba, která se měla uskutečnit roku 1948 v Londýně. Jak však dnes všichni vědí, historické okolnosti chtěly jinak a v důsledku nevyjasněné Janovy smrti skončila i jeho poslední naděje na vlastní rodinný život. V životě pracovním se Jan Masaryk prosadil jako velmi obratný diplomat. V mládí studoval na Akademickém gymnáziu, kde složil roku 1906 maturitní zkoušku. Po válce získal mnoho zkušeností nejen od svého otce, ale především i jako tajemník profesora Edvarda Beneše, který tou dobou zastával funkci ministra zahraničních věcí. Od roku 1925 působil jako vyslanec ve Velké Británii – v Londýně, od roku 1940 pak jako ministr zahraničních věcí exilové vlády Edvarda Beneše, což byla funkce, v níž působil nejdéle a posbíral v ní také nejvíce zkušeností. Současně si rozšiřoval i vzdělání; například v roce 1942 získal doktorát v oboru práva na americké Bates College v Lewistonu. Později získal i čestný doktorát (Dr.h.c.). Ve vládě zůstal Jan Masaryk jako ministr zahraničí nejen po smrti svého otce, ale i po konci druhé světové války. Ministrem byl i za vlády nového ministerského předsedy Klementa Gottwalda. Usiloval vždy především o co možná nejlepší průběh věcí, ale se vším, co se tehdy dělo, nemohl souhlasit. Krátce
po únoru 10. března 1948 zemřel za dodnes nevyjasněných okolností. Jako jedna z možných příčin smrti se uvádí pád z okna Černínského paláce – budovy ministerstva zahraničních věcí… Velkým tajemstvím a otazníkem Masarykovy rodiny, které však nebylo, nemohlo být a ani už nemůže být odhaleno, se stala také jejich druhá dcera Eleanor Garrigue Masaryková narozená v roce 1890, která se však dožila pouhých čtyř měsíců. Manželé Masarykovi ji měli ve svých čtyřiceti letech, což je i z dnešního moderního lékařského hlediska poměrně pozdě, a samozřejmě nelze v takto pozdním věku vyloučit potíže, které v případě Masarykových skutečně nastaly a vyvrcholily bohužel v nejhorší možný konec. Je však i dnes velice zajímavé představovat si, jak by asi mohla tahle tehdy malá slečna později vypadat, v jakou osobnost se mohla vyvinout, kdyby býval osud nezasáhl tak krutě. Z hlediska genetické podoby byly totiž až na syna Herberta všechny děti Masarykových výrazně podobnější postavou drobné a obličejovými rysy výrazné paní Charlottě, přestože právě nápadné rysy (včetně výšky) T. G. Masaryka měly velkou šanci hrát roli významnější. A už jen z tohoto důvodu by bylo docela pravděpodobné, že se Masarykovým mohla klidně narodit třeba i dívka jdoucí naopak do podoby otci, tedy na svou dobu vysoká, štíhlá – v podstatě mladá dáma splňující některé limity krásy současného jedenadvacátého století. Neboť fyziognomicky zajímavé osobnosti nějak vystupující ze standardu své doby bývají velmi často historiky oblíbené, zejména jde-li o osobnosti z rodu nějak historicky významného. Ovšem takováto teorie je dnes samozřejmě už jen čisté fantazírování. Neméně riskantním počinem, ale o to šťastnějším bylo rovněž povití dcery Olgy Garrigue Masarykové, kterou manželé Masarykovi přivedli na svět o rok později – v roce 1891 – jako jedenačtyřicetiletí rodiče.
TGM s částí své rodiny po abdikaci. Zleva syn Jan Masaryk, vnučka Anna Masaryková, profesí historička umění, dcery Alice Masaryková a Olga Revilliod– Masaryková
Pokud jde o fyziognomickou podobu, byla nejmladší dcera Masarykových stejně jako její sestra Alice spíš po matce, ale zaměřením se od sestry, která byla intelektuálně nesmírně blízko otci, výrazně lišila. Neprosazovala se výrazně ani akademickými ambicemi, ani touhou být po smrti matky „stínem“ a dobrým rádcem svému otci, ale v pozdějších letech se zaměřila spíše na vlastní rodinný život, který se pro ni s příchodem dvou synů stal primárním posláním. Vcelku zřejmě působila jako na první pohled nejvyrovnanější a nejspokojenější z Masarykových dětí. Její život ovšem zase až tak harmonicky šťastný nebyl. Jak uvádí internetové zdroje, byla za svůj život provdána hned dvakrát. Jejím prvním manželem, kterého si vzala jako velmi mladá v roce 1913, byl advokátní koncipient Vendelín Halík, s nímž však trval svazek jen velmi krátce – záhy došlo k rozvodu. Druhé, dnes již známé manželství se
švýcarským lékařem Henrim Revilliodem přišlo až po několika rocích, kdy v exilu, znovu pod svým rodným jménem „Masaryková“, pomáhala otci jako úřednice a tajemnice. Rodinné štěstí nastalo až v roce 1920, kdy se za doktora Revillioda rozhodla provdat. Společně přivedli na svět dva syny, Herberta Revillioda (1921-1945) a mladšího Leonarda Revillioda (1922–1944). Jejich fotografie i kamerové záznamy jako malých chlapečků rozverně si hrajících s obětavým a na svůj věk velmi čilým, elegantním a svěžím dědečkem na zahradě v Lánech a Topoĺčiankách jsou v současné době považovány za nejroztomilejší rodinné snímky ze soukromí TGM vůbec. Podobně harmonické bylo pro Olgu i celé další období, kdy se jako paní Revilliod-Masaryková spolu s rodinou navracela pravidelně za otcem a sourozenci především o svátcích, nejrůznějších volných dnech a v letních měsících. Rodinnou idylu, již zachycují mnohé snímky a jež na nás dnes působí snad až záviděníhodně, však krutě přerušila nejen smrt dědečka T. G. Masaryka, ale především příchod druhé světové války a následně období po roce 1948, kdy se rodina Masarykových nuceně a definitivně rozpadla a nikdo z nich tehdy netušil, co vůbec bude dál. Paní Olga zůstala trvale v Británii, kde měla druhý domov, již na počátku války. Doživotní ránu jí však zasadila smrt obou synů, kteří skonali za dodnes ne zcela jasných okolností ve velmi mladém věku. Starší syn Herbert zemřel prý v důsledku postřelení do dutiny břišní, mladší syn Leonard při nešťastném cvičném letu nad ostrovem Tirre. Manželé Revilliodovi nesli ztrátu dvou velmi mladých synů těžce a situaci neulehčilo ani období poválečné, v němž jejich rodinu postihovala jedna tragédie za druhou… Za nevyjasněných okolností zemřel Jan Masaryk, nástupce T. G. Masaryka Edvard Beneš, již velmi nemocný, jen těžko zvládal současnou složitou situaci a celé Československo se řítilo do „nového pořádku“, který zpřetrhal kontinuitu naší historie a postavil veškerá společenská i kulturní měřítka na hlavu. Aby zapomněla, cestovala Olga po Francii a Švýcarsku. Docela logicky. Avšak nic již nepomáhalo a idylka jejích mladých let se proměnila vinou okolních nepokojů v noční můru. Na vše krásné zbyla už jen nehmotná vzpomínka. Zemřela ve Velké Británii dne 12. září roku 1978. Tragické osudy členů rodiny T. G. Masaryka jako by byly jakýmsi rodinným prokletím, které se nevyhnulo takřka nikomu z nich… Na celé věci je dodnes zvláštní, leč smutné pouze to, že sám T. G. Masaryk se vlastně jako jediný (s výjimkou své manželky Charlotty a syna Herberta) všech těchto konců, tragických osudů nejen členů své rodiny, ale i řady kolegů a přátel, další války a jejího zdrcujícího dopadu nedožil, a zemřel tak vlastně s pevnou vírou, že k žádné další válce již přece nedojde… Bohužel, mýlil se. Podle slov mnoha jeho pamětníků i některých vědců to byla jediná věc, ve které se kdy v životě spletl. Co k tomuto dodat? Snad jen vyslovit lítost nad tehdejší budoucností, dnes už naší minulostí. Je možná nakonec v mnoha ohledech dobře, že se jí jemný a spravedlivý TGM, kterému by v té době bylo již přes devadesát let, přece jen nedožil, a neviděl tak na vlastní oči to, co všechno se v jím vybudovaném státě v polovině dvacátého století stalo a co jako ohromné stigma ovlivnilo navždy naši tehdy budoucnost, dnes už minulost, historii.
Druhá tvář T. G. Masaryka: byly v tom vášně i láska...
„Žil jsem dost dlouho, abych to tak řekl: důvěřuju v budoucnost, ve vývoj a pokrok. Chtěl bych vidět, jak bude vypadat život za sto let.“ (Tomáš Garrigue Masaryk po roce 1930)
Co celkově určovalo osobnost našeho prvního československého prezidenta, profesora Tomáše Garrigua Masaryka (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937) v jeho soukromém osobním životě? Za dokonalou tváří, vyzařující obrovské racio, noblesu, zdánlivě chladivý, ale tolik přitažlivý šarm a celoživotní empirii, jako by se jeho vnitřní, soukromé já ukrývalo, avšak termín „ukrývalo“ není vhodné vyjádření. Nikdy se neukrývalo, pouze často dostávalo příležitost k seberealizaci jinde, tedy převážně mimo řečnické stoly, posluchačské sály i (bohužel) mimo umělecká literární díla, k jejichž tvorbě měl však T. G. Masaryk po celý život sklony. Zejména v momentech, kdy ještě nikdo netušil, že právě on bude jednoho dne naším historicky prvním prezidentem samostatného demokratického státu, bývala hloubka Masarykovy osobnosti včetně jeho dalších osobních kvalit mnohdy značně nedoceněna. A takové zdánlivě docela prosté záležitosti, jakými byly záliby, koníčky, vášně a lásky tohoto výjimečného muže, které přitom tvořily neodlučný pandán k jeho geniálnímu duchu vědeckému, proto důvěrně poznali vcelku logicky pouze jeho rodina a nejbližší kolegové. Výrazněji odlišná situace tak nastala až v období, kdy se s příchodem T. G. Masaryka do prezidentské funkce začala o jeho osobnost, a to nejen jako prezidenta, ale i jako muže, podrobněji zajímat také veřejnost. Čím blíže tehdy řada lidí Masarykovi byla, tím zřetelněji a jasněji viděla, nakolik jemnou, umělecky laděnou a zejména duševně bohatou osobností je. Že za vážnou tváří se skrývá něžný romantik, člověk obdařený velkou fantazií, jež mu umožňovala ustavičně přemýšlet o daleké budoucnosti „za sto let“ – tedy vlastně o době dnes už současné, naší (!), že za elegantním oděvem se skrývá osobnost, která nikdy nepodporovala falešnou okázalost a žila v duchu ušlechtilé jednoduchosti. Že za důstojným prezidentem na koni se naopak objevuje vášnivý jezdec, který se v soukromí měnil s usednutím do sedla v chlapecky neposlušného „kovboje--dobrodruha“, kterému nebyla žádná překážka dost velkou. Že stejně jako elegantní, trochu stroze působící muž se dovedl veřejnosti i hledáčkům kamer představit také jako milující dědeček svých vnuků či do půli těla svlečený muž pěkné, urostlé postavy, který si právě jde v krátkých bílých kalhotách a s čepicí na hlavě zaplavat…
Jízda na koni neznamenala pro TGM jen obyčejný symbol. Byla to jeho vášeň, každodenní činnost. Rozhodně se nebál jezdit rychle, často dokonce i neopatrně. Platil za velmi dobrého jezdce. Na snímku TGM na své poslední veřejné vyjížďce v sedle roku 1933
T. G. Masaryk dovedl překvapit, a to často i své nejbližší. Měl smysl pro humor, miloval přírodu a měl rád děti, ke kterým přistupoval na muže velmi citlivě. A jeho laskavost, která byla skutečná, a nikoliv jen póza pro média, nezůstávala neopětována. Bylo mnoho dětí, které se bez obav k zvláštnímu pánovi s bílým vousem přibližovaly a beze studu komunikovaly, zatímco mnozí dospělí naopak často padali trémou málem do mdlob, když jim bylo jen oznámeno osobní setkání s hlavou státu… Snad do posledního shodli se ale všichni pamětníci této doby a tohoto jedinečného prezidenta na výjimečnosti a velikosti Masarykovy osobnosti, jenž plně žil na veřejnosti i v soukromí vším tím, oč usiloval a co pronášel, v co věřil.
Přesto se objevily zejména v řadách pozdějších „nepamětníků“ T. G. Masaryka také skupinky lidí, kteří v něm stále viděli „jen prezidenta“. A když se při druhé světové válce i léta po ní na něj začalo postupně účelově zapomínat, byla zřejmě právě velikost Masarykovy osobnosti jedním z podivných nápadů, jak veřejnosti pohled na jeho odkaz alespoň trochu pozměnit. Vrozená noblesa, která ho charakterizovala, se postupně obracela proti němu a nové generace již neznaly obraz Masarykův čistý. Soudy o jeho osobnosti šly dokonce tak daleko, že se začalo mezi lidmi tradovat, že byl povýšený, nepřístupný a odtažitý, v nitru chladný, zkrátka člověk bez jakýchkoliv vášní… O to víc pak musel být každý z takto „dobře informované“ mladé generace překvapen, dočetl-li se o TGM naopak charakteristiky mnohdy diametrálně odlišné a začal najednou zjišťovat, jak lidský náš první prezident naopak ve skutečnosti byl. Ba co více, že se jeho vysoce kultivované vystupování se soukromým intenzivním životem nikterak nevylučovalo. Že měl stejně tak jako každý z nás i své milé drobné neřesti – jako třeba vášnivou lásku ke kávě, kvůli které marně lamentovalo několik prezidentových lékařů, ale i obdivuhodné umělecké sklony. Uměl hrát na housle, uměl i pěkně malovat, miloval Beethovenovu Appassionatu, v soukromí své ložnice četl básně a toužil po velké, skutečné životní lásce – již nalezl ve své choti. Že byl na svůj věk nesmírně moderní, dokazoval nejen svými názory ohledně rovnosti žen a mužů, ale třeba i tehdy, když na sklonku jeho života, avšak v plné síle zkřížila jeho cesty temperamentní spisovatelka s monumentálním nápadem a on, inspirován její vitalitou, neváhal začít na rozsáhlém uměleckém díle s historickou i romanticky milostnou tematikou spolupracovat… I to vše byl prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
T. G. Masaryk byl považován za pohledného muže. V jeho případě dokonce platilo, že vrcholu své zralé krásy dosáhl v letech, kdy mnozí již naopak fyzicky i duševně „uvadají“
Pojďme si tedy nyní představit onu „druhou tvář“ T. G. Masaryka, tu, kterou (více či méně detailně) znalo jeho okolí, jeho doba, avšak s přibývajícími léty se začala postupně z lidských myslí a povědomí vytrácet… Nahlédněme do soukromí našeho prvního prezidenta. Nejprve skrze polohu elegantního gentlemana stavícího se za rovnocenné postavení žen přes šarmantního muže, kterého obdivovala početná řada dam, z nichž některé se staly pro jeho život významnými, až po polohu T. G. Masaryka jako milovníka umění, přísného abstinenta, hlavního velitele společenského ruchu na zámku v Lánech, ale i na Pražském hradě, módní ikony i neskutečně vitálního bojovníka se stářím, který do svých osmdesáti působil stále dojmem o dvacet let mladším. Nahlédněme do soukromí muže, jehož silné charisma neponechalo nikoho chladným…
