MICHAEL ASHER
Oko boha Rea
TALPRESS
Cypyright © Michael Asher, 1999 Translation © 2007 by Dana Krejčová Cover © 2007 by Milan Dubnický Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.
ISBN 978-80-7197-317-1
Věnuji památce svého tchána generála Pasquala Perua, vojáka a cestovatele, a také Mariantoniettě a Burtonovi
PODĚKOVÁNÍ
Jsem nesmírně vděčný svému agentovi Anthonymu Goffovi z David Higham Associates, pravděpodobně nejlepšímu literárnímu agentovi, jaký dnes působí v Londýně. Bez jeho neúnavné práce by tato kniha nejspíš nikdy nespatřila světlo světa. Jsem také velice zavázán Susan Wattové z HarperCollins za její víru a nesmírné nadšení, které pro mě velice znamenaly. Pochopitelně by ani tato kniha nebyla napsána bez pomoci a rad mé choti Mariantonietty Peru a syna Burtona, jimž tímto upřímně děkuji. Velice si vážím pomoci tchyně profesorky Italie Peru a zesnulého generála Pasquala Perua, jimž tuto knihu také věnuji. Michael Asher Nairobi a Frazione Agnata, Sardinie
PODĚKOVÁNÍ PŘEKLADAT ELE
Chtěla bych poděkovat Walídovi Afifimu za to, že ač je to velice zaneprázdněný, pracující muž, je přesto ochoten odpovídat na mé všetečné dotazy ohledně egyptských reálií, jazyka, vlastně dvou jazyků – současného i toho starověkého. Dana Krejčová
Předehra
Údolí králů, Egypt louho po oné události mi přítel poslal výstřižek, který našel, když se prohrabával čerstvě zveřejněnými materiály od Reuters. Vypadalo to jako část zprávy Waltera Morrisona, jehož v roce 1923 poslali do Luxoru jako korespondenta píšícího o Tutanchamonovi. Exkluzivní práva na otevírání pohřební komory sice dostaly Timesy, ale Morrison, zkušený literární nádeník, se prostě rozhodl, že toho sólokapra dostanou Reuters. Dokonce kvůli tomu zakoupil fordku Model-T a najal si feluku a spřežení oslů, aby zprávu dostal na nejbližší telegrafní stanici. Zůstával už jedině problém, jak se dostat do hrobky. Povídalo se, že uplatil jednoho egyptského pašu a vydával se za hosta. Nicméně se zdá, že byl opravdu mezi diváky, když Howard Carter hrobku otevíral. Nikdy se nedozvíme, zda následující text zamýšlel jako začátek knihy nebo pokračování článku, protože Morrison v létě 1923 zemřel za nevysvětlených okolností ve svém londýnském klubu. Mimochodem, úryvek v nejmenším nepřipomíná zprávu, která toho dne skutečně vyšla pod jeho jménem:
D
Údolí králů, Egypt, 16. února 1923 V hrobce bylo dusno a vzduch ještě zhoršovala tlačenice diváků a žár ze dvou obřích obloukových lamp, jež sem přinesli, aby osvětlily konečný průnik. Howard Carter, svlečený do pečlivě vyprané košile, si vyhrnul rukávy, potěžkal krumpáč a vyzkoušel jeho váhu na dlani levé ruky. Lord Carnarvon klidně přihlížel, nedával na sobě znát žádné nepohodlí, které musel ve tvídové uniformě britské aristokracie jistě pociRovat. Carter se 9
zkusmo rozpřáhl a vzápětí se mu na čele zaperlil pot. Mohl práci klidně nechat na jednom ze svých guftiů, jenomže toto byl vrcholný okamžik po letech vykopávek v údolí Nilu, a pocit, že tato čest náleží jen jemu, byl zajisté omluvitelný. V hrobce zavládlo vyčkávavé ticho. Někdo nervózně zakašlal. Musel jsem potlačit zneklidňující pocit, že tady v hrobce ztraceného krále jsme všichni vetřelci. Carter se podíval na Carnarvona. Na tuto chvíli čekali. Jeho lordstvo kývlo a Carter se krumpáčem rozpřáhl doopravdy a udělal díru do zdi, jež svá tajemství strážila téměř tři a půl tisíciletí. Jsou tomu čtyři měsíce, co Carterův předák Raís Ahmad přiběhl do archeologova domu v Luxoru se zprávou, že guftiové pod pozůstatky chýše starověkého dělníka v Údolí králů objevili tři kamenné schody. Carter spěchal do nekropole, schody prohlédl a rozkázal guftiům, aby kopali hlouběji. Předpokládal, že narazili na začátek podzemní chodby. Dělníci honem vyhazovali hlínu a po hodině a půl odkryli dalších deset schodů. Po další hodině a půl narazili na zapečetěné dveře, na nichž Carter nalezl pečetě královské nekropole: šakalího boha Anupa – starověký egyptský symbol pro mrtvé – a kartuši s okem boha Rea. Ke svému úžasu zjistil, že pečetě jsou neporušené, a poprvé se odvážil doufat, že objevil nedotčenou hrobku faraona – jedinečné okno do srdce starověkého Egypta. Dělníci místo pojmenovali „Ptačí hrobka“ po Carterově zlatém kanárkovi, jenž mu podle nich přinesl štěstí. Carter mohl svou zvědavost na místě ukojit a dveře vyrazit, avšak po třiceti letech naděje a zklamání nikam nespěchal. Nechal dělníky průchod opět zasypat a postavil k němu stráž. Klidně se vrátil do Luxoru a poslal telegram svému sponzorovi lordu Carnarvonovi do Anglie: „Uzasny objev v Udoli kralu,“ psal. „Hrobka s neporusenymi pecetemi. Vse zakryto do vaseho prijezdu. Blahopreji.“ Teprve když Carnarvon koncem listopadu dorazil, našel Carter pod hromadou trosek ukrytou Tutanchamonovu pečeR a uvědomil si, že našel hrobku jednoho ze dvou hlavních ztracených faraonů 18. dynastie. První den jeho dělníci otevřeli zapečetěné dveře a pronikli do dvacet stop dlouhé chodby naplněné sutí a střepy z cihel a alabastrových nádob. Na konci chodby byly druhé dveře se dvěma pečetěmi. 25. listopadu prorazil Carter 10
dveře železným bodcem a prostrčil dovnitř svíčku. Nahlížeje do temnoty zahlédl zvláštní předměty: zvířata, sochy, košíky, bojové vozy a lisované květiny. „Vidíte něco?“ ptal se ho Carnarvon. „Ano,“ odpověděl mu Carter, „úžasné věci!“ Z Tutanchamonovy hrobky se vyklubal nejsenzačnější objev v dějinách archeologie – poklady přesáhly i nejdivočejší sny jejích objevitelů. Prvních deset týdnů pracovali Carter se svými lidmi na předmětech, které nalezli v předsíni, neuvěřitelně krásných a řemeslně dokonale zpracovaných artefaktech – kreslili, měřili, fotografovali a odnášeli jeden kus po druhém. James Henry Breasted, odborník na hieroglyfy z University of Chicago, přeložil pečetě na stěnách a potvrdil, že je to skutečně hrobka ztraceného faraona Tutanchamona. Zbývalo jen objevit mumii samotnou. Našli tajné dveře v předsíni, dobře strážené dvěma dřevěnými sochami v životní velikosti, a usoudili, že Tutanchamonův sarkofág leží za nimi. Vše bylo připraveno pro konečný triumf – otevření pohřební komory, připravené na 16. února. Carter bušil krumpáčem a rány rozechvívaly stěny malé komory. Během deseti minut měl košili úplně propocenou. Otloukl zbývající omítku a otevřel dveře natolik, aby se tudy protáhl. Posvítil si dovnitř baterkou a diváci zalapali po dechu, jak se paprsek odrazil od stěny ze zlata. Carter zaváhal. Chystal se vstoupit do hrobky krále, který byl mrtvý třicet pět století, první lidská bytost, jež od časů faraonů překročí práh. Jestli snad pomyslel na svatokrádež, rychle toto pomyšlení zahnal. Nakonec se na tuto chvíli připravoval tři desetiletí, a nyní bylo příliš pozdě, aby couvl. Prošel dveřmi a zmizel z dohledu. Byl pryč pět minut, pak deset, patnáct, dvacet. Lord Carnarvon se nepohnul a po čele mu stékal jediný čůrek potu. Přihlížející se netrpělivě ošívali. V záři reflektorů se náhle objevila Carterova tvář, umazaná od prachu a smrtelně bledá. „Co jste viděl?“ vyptával se Carnarvon vzrušeně. Carter se neovladatelně třásl. „Panebože!“ mumlal slabým hlasem, spíš pro sebe. „Lorde Carnarvone, měl byste se na to podívat sám…“ Než jsem ten úryvek našel, už jsem pochopitelně věděl o Morrisonovi a o tom, jak se do hrobky propašoval. Často si říkám, 11
jestli by to znamenalo nějaký rozdíl, kdybych na něj narazil předtím, než mě Julian Cranwell požádal o pomoc. Možná bych byl uhádl, co je v sázce – ale možná taky ne…
12
Část I
Londýn a Káhira 1995
Kapitola 1
Londýn eštivá březnová noc za okny autobusu. Ulice byly rozmazané, jen skvrny bílých a oranžových světel za zamlženými okýnky. Otřel jsem si kousek, vyhlížel do jednotvárné noci ve městě a tiše klel. Vracel jsem se ze své přednášky „Původ a stavba pyramid v Gíze“, pořádané pro Spolek archeologů, a večer to nebyl právě úspěšný. Vlastně to byla naprostá katastrofa. Od okamžiku, kdy jsem se postavil za řečnický pult, jsem věděl, že sem přišli kvůli lidské oběti – totiž kvůli mně. Přítomni byli ti nejctihodnější a nejjedovatější egyptologové z celé Británie i odjinud. Pochopitelně věděli, že mě předloni vyhodili z Egyptské památkové správy údajně kvůli „iracionálním“ názorům na původ egyptské civilizace. Zpráva se rozšířila. Pro nejvyšší kněžstvo vědy znamená „iracionální“ totéž, co pro středověké křesRany znamenalo „kacířské“ – že se vaše názory liší od momentálně uznávaného kánonu. Taky vás můžou exkomunikovat, stejně jako to udělali s Heyerdahlem a Velikovským. Ironií je, že jsem se vždycky považoval za logicky uvažujícího člověka, a te\ mě označili za obyvatele ztřeštěné periférie. Abych řekl pravdu, nejsem právě nejlepší řečník ani za těch nejlepších okolností. V soukromí dokážu svoje názory vyjádřit jasně, ale z davů mívám trému. A dnešní zlověstné pohledy a mrazivé ticho by znervóznily i zkušeného pedagoga. Když jsem vstal a přelétl pohledem řady ctihodných hlav, zpola jsem čekal, že mě ani nenechají začít. To se mi v posledních dvou letech nejednou stalo. Abych byl k archeologům spravedlivý, první půl hodiny mě poslouchali. Mumlat začali, teprve když jsem nanesl, že Velkou pyramidu nenechal postavit faraon Chufu ze 4. dynastie, nýbrž rasa neznámých přistěhovalců o několik set let dříve. Zvedl se muž s obličejem tak rudým, až se zdálo, že se celý večer namáčí do brandy, s mrožími kníry a rozcuchanými stříbrnými vlasy, a hro-
D
15
zivě si odkašlal. Byl to Giles Garstang, profesor egyptologie na Cambridgi, autor důležité knihy o datování starověkého Egypta. Lord vrchní popravčí, říkal jsem si. „OdpusRte, že vás přerušuji, pane Rossi,“ začal Garstang přívětivě, jako by chtěl vyjasnit nějakou drobnost, která ho mate. Hlas měl snad stejně napuštěný kořalkou jako obličej. „Jestli mě paměR neklame, a pochopitelně už není, co bývala.“ Obrátil se a usmál se na diváky – bodré, erudované pochechtávání z obou stran. „Jestli se správně pamatuju, nalezl plukovník Howard Vyse v roce 1837 na jistých kamenných kvádrech uvnitř několika komor Velké pyramidy řadu polohieratických symbolů, ve skutečnosti značek z lomu, zmiňujících jméno faraona Chufua. Myslím, že to jsou, a opravte mě, jestli se mýlím, jediné nápisy, které kdy byly uvnitř této stavby nalezeny.“ Přívětivý výraz ztvrdl a já si všiml, že upírá oči na maličkou stříbrnou náušnici, kterou nosím v horní části pravého ucha. Pochopitelně jsem ji dnes večer mít neměl, ale má pro mě zvláštní význam, o jakém Garstang nemá ani tušení. „To mně, pane Rossi,“ pokračoval, „a určitě i většině členů společnosti říká, že Chufu – faraon 4. dynastie – byl spojený se stavbou Velké pyramidy…“ Velice vzdělaný mumlaný souhlas diváků nabíral na hlasitosti. „Rozhodně,“ ujal se opět slova Garstang, „neexistují žádné záznamy o ‚neznámé rase‘, která podle vás pyramidu postavila tisíce let před Chufuem – kdy, jak bych měl dodat, starověcí EgypRané stále ještě běhali nazí po poušti a lovili divoké pratury.“ Další hihňání mezi diváky. „Moje otázky jsou jednoduché: Kdo byla ta záhadná rasa? Proč o ní nejsou žádné záznamy? A nejdůležitější ze všeho, odkud pocházela?“ „Z Chingfordu*!“ ozval se zezadu mocný bas. „Ne! Ne!“ zahihňal se jiný chytrák. „Z Elephant and Castle**!“ Výbuchy smíchu ve shromáždění. Snažil jsem se ten randál překřičet. „Pravděpodobně vzešla z nějaké starší civilizace, která zmizela kvůli nějaké přírodní katastrofě.“ „Myslíte jako Atlantidu?“ zeptal se Garstang a nevěřícně přimhouřil oči do úzkých škvírek. Hulákání zesílilo. „Sundejte toho blba ze scény!“ zaječel někdo. Garstang se snažil zachovat vážnou tvář. Levou rukou jsem po* Pozn.: Předměstí Velkého Londýna ** Pozn.: Lidový název Newingtonu ve Velkém Londýně
16
