Mia Patrino

Český esperantský svaz, Svitavy (Muzeum esperanta), a Společnost Otokara Březiny, Jaroměřice nad Rokytnou, (Muzeum Otokara Březiny), Česká republika. Ceha Esperanto-Asocio, Svitavy (Esperanto-Muzeo), kaj Societo Otokar Březina, Jaroměřice nad Roky tnou (Muzeo de Otokar Březina), Ceha Respubliko

Otokar Březina Moje matka / Mia Patrino ve čtrnácti jazycích / en dek kvar lingvoj

uspořádali / preparis Viktor Dvořák, Miroslav Malovec

Svitavy,] aroměřice nad Rokytnou, Česká republika / Ceha Respubliko 2013

5

Obsah / Enhavo Úvod Enkonduko Preface Prefazione

8 10 11

česky / cehe Moje matka, 1895 Moje matka, 1933

12 13

esperantsky / esperante Stanislav Schulhof, 1920 Jiří Kořínek, 1970 Jaroslav Krolupper, 2012

14 15 16

anglicky / angle R. A. Ginsburg, 1932 Paul Selver, 1922

17 18

9

bulharsky / bulgare A CTOjJ:HOB (L. Stojanov), 1946

19

francouzsky / france HanušJelínek, 1932

20

italsky / itale Luigí Salvini, 1942

21

latinsky / latine Jan Šprincl, 1983

22

lotyšsky / latve Marta Grimma, 1932

23

maďarsky / hungare István Včros, 2010

24

německy / germane Otto František Babler, 1958 Emil Saudek, 1908

26 27

rusky / ruse BHKTOpHjJ: AAeKcaHApoBHaKaMeHcKM (V. A. Kamenskaja), 2012

28

Aop0eli Aop0eeBH'I Boxaa

(D. D. Bochan), 2012

29

slovensky / slovake Ján Zambor, 2012

30

srbsky / serbe JOBaHKpnma, (Jovan Kršin), 1930

31

španělském / hispane Helena Voldanová, 2013

32

Ediční poznámka / Editora rimarko Poděkování / Dankoj Literatura / Literaturo

7

34, 35 36, 37 38, 39

Úvod

N

a třináctého září roku 2013 případá 145. výročí narození českého básníka, spisovatele a myslitele Otokara Březiny, vlastním jménem Václava Ignáce Jebavého. K tomuto výročí byly sebrány do této drobné knížky překlady jeho nejznámější básně Moje matka. Mnohé z nich již nejsou vázány autorským právem, avšak některé, k naší lítosti, ještě vázané jsou a jestliže se nám nepodařilo překladatele ani dědice autorských práv najít, nebo není zřejmé, kdo se jako překladatel pod uvedeným jménem skrývá, pak uvádíme jen ukázku z překladu této básně. Je to jistě škoda, ale taková je skutečnost. Na díle Otokara Březiny lze demonstrovat obtížnost, se kterou proniká literatura jazyka nevelkého národa do povědomí nejen jiných národů, ale i osobností, které rozhodují o udělení Nobelovy ceny za literaturu. Dlužno poznamenat, že Březina o žádné ceny nestál, jak napsal Anně Pamrnrové: W •• Nechci, aby mé jméno bylo vůbec spojováno s takovými věcmi. Tam není mé místo." Vzdor tomu Otokar Březina byl v letech 1916 až 1928 několikráte mezi kandidáty na Nobelovu cenu, ale až po sedmé, v roce 1929, ji měl pravděpodobně dostat, kdyby... Kdyby po kruté zimě roku devětadvacátého, v měsíci březnu, neodešel z tohoto světa ke své matce. Jeho hrob je na hřbitově vJaroměřících nad Rokytnou. Čeština, jazyk slovanského národa, svou výrazovou bohatostí vytváří pro mnohé překladatele těžko zdolatelnou překážku, naplněnou jemností a mnohotvárností jazyka českého. Prvé básně Otokara Březiny byly přeloženy do němčiny autory, kteří žili v zemi České a Moravské tehdejší Rakousko-Uherské monarchie. Jedním z nich byl překladatel Dr. Emil Saudek, který v blahopřání k Březinovým čtyřicátým narozeninám vyjádřil svůj obdiv těmito slovy: n- ••Drahý mistře, děkuji Vám dnes za vše, co jste mi dal, za radost z barev Umění, za doprovod na hranici říše Tajemství ..." Ano, to všechno je vyjádřeno v básních Otokara Březiny. Zde není nutno ptát se }}cotím chtěl básník říci...", jak často se ve školách pátrá; jeho básně jsou paleta barev, světla i stínů, něžnosti i skromnosti, tužby i naděje v mnohotvárné bohatosti jazyka českého, je to hudba slov; vždyť pří poslechu hudby se také neptáme, co tím chtěl skladatel říci, a necháme hudbu na své nitro působit. Stejně tak nechme rozeznít naše nitro slovyv básních Mistra Březiny. Doufejme, že tato knížka potěší milovníky poezie a některé z nich zaujme také porovnáváním překladů básně Moje matka z pera básníků různých národností, mnohdy i generačně vzdálených. Snad potom čtenář porozumí možná neskromnému přání autorů tohoto souboru, aby esperantské překlady básně Moje matka umožnily nové překlady do dalších jazyků a tím bylo dopřáno všem, i neevropským národům, naslouchat Otokaru Březinovi. Také k tomu by měla příspět tato knížka. C\v

8

MOJE MATKA Šla žitím matka má, jak kajicnice smutná, den její neměl vůně, barev, květů, jasu, plod žití suchý jen, jenž. jako popel chutná, bez osvěžení trhala se stromu času. Prach ostrý chudoby jí v tváří krásu šlehal a řezal do očí a v slzách zánět hasil, jak samum v závějích se v její cesty sléhal a ve svých vlnách umdlené ji sklenul asyl. Pod tiží tmavých let svou naklonila šiji, žeh práce žíravý ji z nervů svěžesť leptal, smrť svojí líbala a v těžké agonii ret její s úsměvem jen slova díků šeptal. Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění v hrobových vůních voskovic a před oltáři, a vonných útěch dešť i visi vykoupení v své duše kalich chytala jak rosnou záři. Ó matko má, dnes v světlo proměněná, ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka! Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal, chuť trpkou života svým vlíbalas mi retem a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal. A půlnoc zelená když svíti nočním tiším, ty z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš, v svém dechu známý rythmus tvého dechu slyším a vlnou mého hlasu oživená kvílíš. V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla, tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil, žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla, v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil. A jako tvoje kdys i moje cesta smutná: bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu, plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, tvým stínem ovíván se stromu trhám času. Otokar

Březina,

1895

12

MOJE MATKA Šla žitím matka má jak kajícnice smutná, den její neměl vůně, barev, květů, jasu: plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala se stromu času. Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal a řezal do očí a v slzách zánět hasil, jak samum v závějích se v její cesty sléhal a ve svých vlnách umdlené jí sklenul asyl. Pod tíži tmavých let svou nakláněla šíji, žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal, smrt svoji líbala, a v těžké agonii ret její s úsměvem jen slova díků šeptal. Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění v hrobových vůních voskovic a před oltáři, a vonných útěch déšť i visi vykoupení v své duše kalich chytala jak rosnou záři. Ó matko má, dnes v světlo proměněná, ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka! Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem, jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal: chuť trpkou života svým vlíbala ' s mi retem a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal. A půlnoc zelená když svítí nočním tiším, ty z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš: v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyším a vlnou mého hlasu oživená kvílíš. V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla, tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil, žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla, v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil. A jako tvoje kdys, i moje cesta smutná: bez vůně den je můj, bez barev, květů jasu, plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, tvým stínem ovíván se stromu trhám času. Otokar Březina, 1933

13