Mezinárodní právo soukromé a otázky práva obchodních společností Trusty

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra obchodního práva

Mezinárodní právo soukromé a otázky práva obchodních společností Trusty

Diplomová práce

Luboš Koucký

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Bc. Jan Brodec, LL.M., Ph.D.

Březen 2013, Praha

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 23. 3. 2013 Luboš Koucký

Poděkování Děkuji vedoucímu mé diplomové práce JUDr. Bc. Janu Brodci, LL.M., Ph.D. za cenné rady, trpělivost a podnětné připomínky při jejím zpracování.

Obsah Úvod........................................................................................................................................ 1  1.  Mezinárodní právo soukromé .......................................................................................... 4  1.1.  Mezinárodní právo společností ..................................................................................... 5  2.  Společnost ........................................................................................................................ 6  2.1.  Osobní statut společnosti ............................................................................................... 8  2.2.  Inkorporační teorie ........................................................................................................ 9  2.3.  Teorie sídla .................................................................................................................. 12  2.4.  Teorie kontroly ............................................................................................................ 14  2.5.  Uznávání společností a mezinárodní právo ................................................................. 14  3.  Společnosti a svoboda usazování v Evropské unii ........................................................ 16  3.1.  Judikatura Soudního dvora Evropské unie .................................................................. 17  3.1.1. 

Primární svoboda usazování ................................................................................... 17 

3.1.2. 

Sekundární svoboda usazování ............................................................................... 19 

3.1.3. 

Shrnutí judikatury ................................................................................................... 26 

3.2.  Sekundární právo Evropské Unie ................................................................................ 27  3.2.1. 

Nadnárodní formy společností................................................................................ 28 

3.2.2. 

Přeshraniční fúze .................................................................................................... 29 

3.2.3. 

Směrnice o přeshraničním přemístění sídla ............................................................ 30 

4.  Přemístění sídla v právním řádu České republiky ......................................................... 32 

5.  Ekvita a trust .................................................................................................................. 37  5.1.  Ekvita........................................................................................................................... 37  5.2.  Historický vývoj trustu ................................................................................................ 38  5.3.  Institut trustu................................................................................................................ 40  5.3.1. 

Zřízení trustu........................................................................................................... 41 

5.3.2. 

Trusty vzniklé na základě zákona ........................................................................... 43 

5.3.3. 

Další běžné typy trustů ........................................................................................... 45 

5.3.4. 

Práva a povinnosti správců ..................................................................................... 46 

5.3.5. 

Práva vůči třetím osobám ....................................................................................... 49 

6.  Trusty v mezinárodním právním prostředí .................................................................... 53  6.1.  Trusty v mezinárodních právních dokumentech ......................................................... 54  6.2.  Trusty v právu Evropské unie ..................................................................................... 55  6.3.  Přeshraniční působení trustů ....................................................................................... 58  6.4.  Hraniční určovatel a rozhodné právo trustu ................................................................ 61  6.5.  Volba rozhodného práva při založení trustu................................................................ 62  6.6.  Uznání cizích soudních rozhodnutí ............................................................................. 63  7.  Trusty v právním řádu České republiky ........................................................................ 66  7.1.  Nadace ......................................................................................................................... 67  7.2.  Trusty v mezinárodních smlouvách ............................................................................ 68  7.2.1. 

Dvoustranné smlouvy ............................................................................................. 69 

7.3.  České kolizní normy .................................................................................................... 70  7.4.  Historie fideikomisu na českém území ....................................................................... 71  7.5.  Trust a nový občanský zákoník ................................................................................... 72  7.5.1. 

Správa cizího majetku a základní charakteristika trustu......................................... 73 

7.5.2. 

Komparace institutu svěřenství a trustu.................................................................. 73 

7.5.3. 

Vznik svěřenského fondu ....................................................................................... 74 

7.5.4. 

Účel svěřenského fondu.......................................................................................... 76 

7.5.5. 

Práva a povinnosti správce svěřenského fondu ...................................................... 78 

7.6.  Trust a nový zákon o mezinárodním právu soukromém ............................................. 79  7.7.  Zhodnocení nové právní úpravy .................................................................................. 80  Závěr ..................................................................................................................................... 82 

Seznam použitých zkratek Brusel 1

Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

DCFR

Společný referenční rámec v oblasti evropského smluvního práva

EDS

evropská družstevní společnost

EHZS

evropské hospodářské zájmové sdružení

ES

evropská společnost

EU

Evropská unie

NOZ

nový občanský zákoník

NZMPS

nový zákon o mezinárodním právu soukromém

ObchZ

obchodní zákoník

Řím 1

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy

Řím 2

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II)

SDEU

Soudní dvůr Evropské unie

SFEU

Smlouva o fungování Evropské unie

Spojené království

Spojené království Velké Británie a Severního Irska

ZMPS

zákon o mezinárodním právu soukromém

Úvod Hlavním faktorem vzniku a vývoje práva je rozvoj hospodářské činnosti. Ekonomická a obchodní aktivita, stejně jako potřeba správy a rozmnožování již dosaženého bohatství stála u zrodu mnoha právních institutů, jež ve svém důsledku usnadňují jak obchod samotný, tak správu dosaženého majetku. Narůstáním rozsahu činností společně s globalizací obchodu se zvyšuje význam a komplexnost navazujících právních vztahů. Potřeba spolupráce více než jedné fyzické osoby a zvyšující se riziko plynoucí z komplikovaných smluvních vztahů přináší poptávku po instrumentech, jež umožňují řízení potenciálních rizik, oddělení určitých částí podnikání, případně i anonymizaci vlastnictví. Tato potřeba vedla ke vzniku různých forem právních konstrukcí usnadňujících nakládání s majetkem. Jedním z institutů, jenž umožňuje omezení rizika plynoucího z obchodní aktivity a tím i ochranu soukromého jmění vlastníka, strukturalizaci podniků a spojení více osob za účelem společného uskutečňování ekonomické činnosti, je institut společnosti jakožto právním řádem uměle vytvořené osoby. Z počátku určený pro nejbohatší vládnoucí vrstvy k financování natolik rizikových a nákladných projektů, na něž nestačí prostředky jen jedné fyzické osoby. Později všeobecný nástroj organizace obchodu jak na lokální tak globální úrovni. Umožňuje správu majetku s vidinou jeho dalšího rozmnožení, tedy dosažení zisku, případně za účelem naplnění stanoveného cíle. Přestože obchodní společnosti již od počátku své existence působily v celosvětovém měřítku, je mnoho oblastí, kde jejich působení v různých zemích a tím i v odlišných právních systémech stále vyvolává komplikované otázky, se kterými se potýká obor mezinárodního práva soukromého. Již samotný pojem obchodní společnosti a fakt, že v různých právních systémech je mnoho obdobných, ale i rozdílných institutů sloužících nejen k vytváření ekonomické činnosti, ale i ke správě majetku obecně, vyvolává problematické situace. Jedním z takových institutů, jenž může být využit k obdobným cílům, jsou trusty. Jako institut anglosaských právních systémů dosáhly trusty díky Společenství národů rozšíření po celém světě. Nepronikly však zcela do kontinentálních 1

právních systémů a takové systémy si s nimi často nedokáží poradit, natožpak plně využít jejich potenciál pro organizaci právních vztahů a nakládání s majetkem obecně. Ve své originální podobě je totiž možné trusty využít k optimálnímu rozdělení majetku k různorodým účelům od jeho ochrany po daňovou optimalizaci. Lze jím mnohem přesněji určit způsob nakládání s majetkem, postup při jeho rozmnožování prostřednictvím investování do stanovených obchodních aktivit, případně jej užít jako nástroj pro mezigenerační předání podniků, což by mohlo být vzhledem ke struktuře obchodních společností v Evropě velmi přínosné za účelem zvýšení počtu úspěšných přechodů středních a malých podniků z jejich zakladatele na další generace. Tuto funkci v kontinentálním systému částečně přebírá institut nadací, avšak ve své původní podobě trust jako institut práva ekvity tvoří mnohem flexibilnější nástroj pro dispozice s majetkem. Oblast mezinárodního práva soukromého ve vztahu k různorodým právnickým osobám a vztahům, do kterých vstupují, je nejen v českém právu středem pozornosti a předmětem výrazných proměn. Česká legislativa odráží vývoj na evropské úrovni, současně jej v určitých aspektech úspěšně překonává. Obdobně je problematika trustů oblastí vysoce aktuální, vzhledem k blížící se účinnosti nové soukromoprávní kodifikace občanského práva a zákona o mezinárodním právu soukromém. Z těchto důvodů a vzhledem ke svým současným znalostem anglického práva ekvity jsem zvolil téma této práce zabývající se nejnovějšími změnami v oblasti mezinárodního práva soukromého a možnostmi použití trustů v českém právním prostředí. Cílem této práce je analyzovat nejzásadnější problémy, kterými se v současnosti zabývá české a evropské mezinárodní právo soukromé v oblasti práva obchodních společností. Příkladem lze uvést problematiku osobního statutu společností z pohledu českého obchodního práva a českého mezinárodního práva soukromého a úpravu přemístění sídla obchodních společností v rámci svobody volného pohybu právnických osob v právu Evropské unie. Pro úplné pochopení této problematiky výklad zahrnuje jak prameny primárního a sekundárního práva Evropské unie, tak obsáhlou judikaturu Soudního dvora Evropské unie v této oblasti.

2

Další fundamentální částí mé práce je vedle problematiky obchodních společností i analýza trustu, potažmo svěřenství jakožto méně známých institutů sloužících ke správě majetku. V této části jsou posouzeny podmínky pro působení trustů podléhajících cizím právním řádům v českém právním prostředí, dále též možnost založení trustů českými státními příslušníky podle cizího právního řádu, jejich následnou činnost, regulaci a vymahatelnost

souvisejících

práv

před

českými

soudy.

Předmětem

výkladu

je též kvalitativní hodnocení platné úpravy institutu svěřenství v českém právním prostředí a její potenciál pro budoucnost soukromoprávních vztahů. Jako zdroj informací a poznatků k vypracování této práce slouží české a zahraniční odborné publikace, české, zahraniční i mezinárodní právní předpisy, jakožto i rozsáhlá judikatura.

3

1.

Mezinárodní právo soukromé Předmětem soukromoprávní úpravy jsou zpravidla společenské vztahy, jejichž

jednotlivé prvky mají vazbu pouze k jednomu státu. Ty podléhají výlučné regulaci jednoho právního řádu. Může však nastat situace, kdy soukromoprávní poměry překračují hranice jednoho státu a některý z jejich prvků se váže ke státu jinému. Právě tyto vztahy jsou upraveny mezinárodním právem soukromým a označují se jako soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem.1 Právě v důsledku velkého rozmachu přeshraničních právních vztahů se vyvinulo mezinárodní právo soukromé jako samostatné právní odvětví, jehož cílem je určení rozhodného práva, tedy stanovení právního řádu, jímž se bude konkrétní vztah s mezinárodním prvkem řídit.2 Mezinárodní právo soukromé tak řeší konflikt různých právních řádů u jednoho právního vztahu, jak přesněji vystihuje anglický název3 tohoto právního odvětví. Významnou oblastí soukromého práva, kde dochází k četným interakcím příslušníků rozdílných států, případně jsou právní vztahy dotčeny jiným zahraničním prvkem, je obchodní právo. Právě prostřednictvím obchodního práva má mezinárodní právo soukromé zcela zásadní reálný vliv na ekonomickou aktivitu států a jejich obyvatel. Mezinárodní právo soukromé tím nepřímo ovlivňuje hospodářskou úroveň jednotlivých států, dynamiku jejich rozvoje a míru zapojení do mezinárodního obchodu. Státy, které interakci a cizí prvky v právních vztazích neumožňují, pak pochopitelně zaostávají za celkovým ekonomicko-společenským vývojem.

1 2

3

KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 7., opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2009, 462 s. ISBN 9788072392315. S. 18. Při použití kolizní metody kolizní normy pouze určí právní řád, kterým se daný vztah řídí. Vedle kolizních norem existují i normy mezinárodního práva soukromého, které obsahují přímou hmotněprávní úpravu. Srov. KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 7., opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2009, 462 s. ISBN 9788072392315. S. 22-24. Tzv. „conflict of Laws“. Srov. DICEY, Albert Venn, John Humphrey Carlile MORRIS a Lawrence COLLINS. Dicey and Morris on the conflict of laws. 13th ed. London: Sweet and Maxwell, 2000, ccxxx, 648, LXXI s. ISBN 0421661402. S. 3.

4

1.1.

Mezinárodní právo společností Institut obchodní společnosti posloužil jako jeden z nejpoužívanějších nástrojů

pro globalizaci trhů. Ve velké míře podpořil spolupráci mezi osobami rozdílných právních řádů a tím i potřebu úpravy takových vztahů. Představuje způsob, jak strukturovat ekonomické aktivity a regulovat riziko z nich plynoucí, a možnost vytvářet nezávislé entity, jejichž činnost překračuje hranice států. Jednotlivé trhy pak přestávají být národními, ale stávají se globálními. Důsledkem tohoto procesu je vzájemné působení různých státních příslušníků v rámci jednoho státu, přičemž vyvstává potřeba regulace jejich vztahů. Právo obchodních společností umožnilo příslušníkům jednoho státu skrze entitu podléhající právnímu řádu druhého státu působit ve státě třetím. Rozhodnutí, zda se taková entita bude řídit právem státu, kde vykonává svou obchodní činnost, nebo právem zcela jiným, je z velké části závislá na přání zakladatele této osoby a odvíjí se především od daňových a právních podmínek příslušného právního řádu. Je samozřejmé, že při takovém uspořádání dochází k masivní expanzi počtu vztahů s mezinárodním prvkem, ať už se jedná o vztahy mezi subjekty z rozdílných států, nebo o ty, u kterých má jiný jejich prvek mezinárodní charakter. Mezinárodní právo společností stanoví, jakým právním řádem se budou řídit otázky související se vznikem, existencí a zánikem společnosti, zejména veškeré vztahy uvnitř společnosti samotné, které však mají účinky vůči třetím osobám.4 Zjistíme tak tzv. osobní statut, jenž nám určuje rozhodný právní řád pro vztahy související s konkrétní společností.5

4 5

DĚDIČ, Jan a Petr ČECH. Evropské právo společností včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. 1. vyd. Praha: Polygon, 2004, 531 s. ISBN 8072731106. S. 31. PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981. S. 28.

5

2.

Společnost Univerzální a zároveň exaktní vymezení pojmu společnost, potažmo pojmu

obchodní společnost v rámci oblasti mezinárodního práva soukromého představuje takřka nesplnitelný úkol, přesto je pro stanovení samotného předmětu této práce nezbytné se o to přinejmenším pokusit. Definuji zde pojem společnost takovým způsobem, aby respektoval odlišnosti vyplývající z různorodých národních právních řádů. Společností můžeme nazvat entitu, která není přirozenou, hmotnou osobou, tedy nejedná se o fyzickou osobu, nýbrž svůj vznik pouze odvozuje od právně kvalifikovaného jednání jiných osob nadaných právní subjektivitou, tzn. takového jednání, se kterými daný řád spojuje právní následky6. Pokud je existence této entity odvozena od právního jednání více osob, můžeme ji označit jako soukromoprávní „sdružení osob vzniklé na základě smlouvy“7. Takto vzniklá entita pak nabývá různé míry nezávislosti na osobách, které její vznik inicializovaly, můžeme ji proto na jedné straně pomyslné stupnice vymezit lingvisticky

blízkým

pojmem

societas8,

na

druhé

straně

pojmem

korporace9,

jež reprezentuje její osobní substrát a nezávislost takové entity jako subjektu práva na existenci jejích zakladatelů. Jak již napovídá tato složitá definice, nelze spojovat pojem společnosti pouze s právnickými osobami nadanými právní subjektivitou, ale je nutné pamatovat také na jiné útvary, jež právní subjektivitu nemají vůbec, nebo ji mají omezenu.10 S výjimkou jednočlenných společností tak lze uvést, že rozsah pojmu

6 7 8

9 10

Tzv. právní úkon. Viz BOGUSZAK, Jiří, Jiří ČAPEK a Aleš GERLOCH. Teorie práva. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, 323 s. ISBN 8086432130. S. 115. PELIKÁNOVÁ, Irena a Stanislava ČERNÁ. Obchodní právo. 2, Společnosti obchodního práva a družstva. 1. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2006, 545 s. ISBN 8073571498. S. 37-38. Ve smyslu římskoprávním, tedy entity závazkového práva bez právní subjektivity. Srov. KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 3. dotisk prvního vydání. Praha: Beck, 1995, XXII, 386 s. ISBN 80-7179-031-1. S. 80 BOGUSZAK, Jiří, Jiří ČAPEK a Aleš GERLOCH. Teorie práva. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, 323 s. ISBN 8086432130. S. 124. Jako příklad společností s omezenou právní subjektivitou lze uvést německou a rakouskou obdobu veřejné obchodní a komanditní společnosti. V německém obchodním zákoníku (Handelsgesetzbuch) upravenou tzv. Offene Handelsgesellschaft (GmbH & Co. OHG) a Kommanditgesellschaft (KG). V rakouském obchodním zákoníku (Unternehmensgesetzbuch) upravenou Offene Gesellschaft (OG) a Kommanditgesellschaft (KG). Srov. KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ a Květoslav

6

společnosti zahrnuje „veškerá sdružení osob a majetku bez ohledu na jejich právní formu a účel“11. Často skloňovaný je též pojem „obchodní společnost“. Pokud odhlédneme od české úpravy, lze uvést, že v různých podobách bude často označovat účel, za kterým byla společnost založena. Pro označení společnosti jako obchodní bude proto třeba, aby účel založení sledoval lukrativní, případně podnikatelský cíl tak, aby se taková společnost aktivně účastnila hospodářského života.12 Jak napovídá podtitul této práce, bude do pojednání zahrnuta také problematika trustů13, jakožto entit sloužících k rozličným dispozicím a správě majetku. Podrobné vymezení trustů budiž ponecháno do příslušných kapitol. Zde postačí, definujeme-li si trust jako soukromoprávní institut známý v common law jurisdikcích14, jehož evoluci lze najít v systému práva ekvity15. Podstata tohoto institutu spočívá ve správě cizího majetku ve prospěch někoho jiného.16 Jako příhodné označení by se jevilo použití českého pojmu „účelové sdružení majetku“, jenž je vyhrazen institutu velmi blízkému, a to nadacím17, nicméně s tím rozdílem, že trustům se tradičně nepřiznává právní subjektivita.

11 12 13

14

15 16 17

RŮŽIČKA. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 407 s. ISBN 978-80-7380-108-3. S. 54-55. PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981. S. 20. PELIKÁNOVÁ, Irena a Stanislava ČERNÁ. Obchodní právo. 2, Společnosti obchodního práva a družstva. 1. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2006, 545 s. ISBN 8073571498. S. 38. V této práci budu dále používat pojem trust obecně pro označení jakéhokoliv institutu s obdobnými charakteristikami, jaké nabývá na základě právního řádu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „Spojené království“). Pojmem svěřenství pak budu označovat trust v podobě, v jaké ho upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Pojmem „common law“ budu v této práci označovat část anglického práva tvořeného převážně psanými zákony v protikladu k právu ekvity, jehož obsah je vysvětlen v jiné části práce. Za „common law jurisdikce“ budu v této práci označovat státy a jejich právní řády, které jako součásti Britského impéria převzaly právní systém Království Velké Británie, v současnosti tvoří Společenství národů a jsou i nadále pod závazným i nezávazným vlivem právních precedentů Spojeného království. Bližší výklad v kapitole 5. Viz § 1400 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“). Viz § 1 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a § 18 NOZ.

7

2.1.

Osobní statut společnosti Lex personalis, nebo také lex societatis18, jak se označuje osobní status společnosti,

je chápán jako souhrn právních norem, jimiž se řídí klíčové otázky vzniku, existence a zániku společnosti.19 Jde především o samotnou právní subjektivitu společnosti a také o podmínky vzniku, jednání jménem společnosti, vnitřní organizaci, vztahy mezi společníky a společností, členská práva a povinnosti, otázky základního kapitálu, ručení společníků a samozřejmě i problematiku zrušení, likvidace a zániku společnosti.20 Obecně lze uvést, že jde o „právní řád, rozhodný pro posouzení právních otázek spojených s určitou osobou“21. Při určování osobního statutu dochází ke střetu různých právních řádů v případě, že společnost má vztah ke dvěma či více různým právním řádům, které používají pro volbu rozhodného práva různé hraniční určovatele. Ve sporu o tyto hraniční určovatele lze sledovat dva základní názorové proudy. Dle inkorporační teorie je pro společnost rozhodným právem právní řád státu originárního založení společnosti. Oproti tomu na základě teorie sídla je jím právní řád státu, kde má společnost své skutečné sídlo.22 V současné praxi lze pozorovat, že obě teorie prochází částečnými modifikacemi, které využívají pozitivních aspektů obou teorií. Stále jsou nicméně v zásadním rozporu, jenž 18

19 20

21 22

Vedle pojmu osobní statut (tzv. „lex personalis“) je používán také pojem společenský statut (tzv. „lex societatis“). V této práci budu dále používat pouze český termín “osobní statut”, jako souhrnné označení pro výše uvedené termíny. Je však třeba vymezit oba termíny vůči pojmu národní statut (tzv. „nationalité“), který lze považovat za pojem cizineckého práva. Vyhneme se tím problémům s výrazem „státní příslušnost“, který můžeme chápat jak ve smyslu kolizněprávním, tak v kontextu cizineckého práva. Srov. PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981. S. 28. DĚDIČ, Jan a Petr ČECH. Evropské právo společností včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. 1. vyd. Praha: Polygon, 2004, 531 s. ISBN 8072731106. S. 31. DĚDIČ, Jan a Petr ČECH. Evropské právo společností včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. 1. vyd. Praha: Polygon, 2004, 531 s. ISBN 8072731106. S. 31. KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 7., opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2009, 462 s. ISBN 978-80-7239-231-5. S. 263. PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981. S. 28. DĚDIČ, Jan a Petr ČECH. Evropské právo společností včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. 1. vyd. Praha: Polygon, 2004, 531 s. ISBN 8072731106. S. 32-33. PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981. S. 28. Ibid., s. 30.

8

má za následek velmi odlišné praktické dopady v rozdílných zemích. Tento konflikt reflektuje kontrast mezi smluvním a institucionálním pohledem na společnost, a současně také přístup státu k ochranářskému účelu právního řádu.

2.2.

Inkorporační teorie Inkorporační teorii můžeme historicky považovat za exportní artikl Spojeného

království, odkud byl rozšířen do většiny zemí Společenství národů. Ve své podstatě inkorporační teorie stanoví, že řešení otázek existence právního základu a charakteru konkrétní entity musíme hledat v právním řádu státu, dle kterého byla originárně založena. Jako příklad si uveďme citaci anglické právní nauky: „Whether an entity exists as a matter of law must, in principle, depend upon the law of the country under which it was formed. That law will determine whether the entity has a separate legal existence. The law of that country will determine the legal nature of entity so created, e.g. whether the entity is a corporation or partnership, and, if the latter, the legal incidents which attach to it. It is well established that a corporation duly created in a foreign country is to be recognised as a corporation in England, and accordingly foreign corporations can both sue and be sued in their corporate capacity in the courts. Whether a corporation has been dissolved must be determined by the law of its place of incorporation for ‘the will of the sovereign authority which created it can also destroy it.’“23 Vzhledem k vlivu práva Spojeného království je inkorporační princip rozšířen v USA24, v Evropě pak na Slovensku, Dánsku, Itálii, Nizozemí, Švýcarsku25, Bulharsku, Maďarsku, Rusku a Slovinsku s určitými modifikacemi.26

23

24

DICEY, Albert Venn, John Humphrey Carlile MORRIS a Lawrence COLLINS. Dicey and Morris on the conflict of laws. 13th ed. London: Sweet and Maxwell, 2000, xiii, 651-1622, LXXI s. ISBN 0-421661-402. S. 1105. Ve Spojených státech amerických je převážně uznáván inkorporační princip. Je však nutné počítat s tím, že v případech tzv. pseudo-zahraničních společností, kdy by použití práva státu inkorporace znamenalo porušení zájmů státu, kde se soud koná, případně jeho občanů, je pravděpodobné, že takový soud vynutí použití místní právní úpravy například i na vztahy uvnitř společnosti. Srovnej DRURY, Robert R.

9

Určení státu, dle kterého byla entita založena, je snadné v případě společností zapisovaných do veřejných rejstříků dané země, kdy je takovým hraničním určovatelem nejčastěji její první registrované sídlo. U subjektů, jež nepodléhají registraci, je pak nutné řídit se jejich zakladatelskými dokumenty.27 Princip inkorporace plně respektuje smluvní volnost a autonomii vůle zakladatelů, kteří si mohou pro konstituci své společnosti svobodně zvolit ten nejvýhodnější právní řád. Významnou devizou tohoto přístupu je snadné a jednoznačné určení rozhodného právního řádu a jeho vysoká stabilita. Pokud je entita platně založena v jednom státě, může se pohybovat a přemisťovat spolu se svým osobním statutem, přičemž přemístění sídla nemá vliv na její existenci a zachovává si tak svou právní subjektivitu.28 Jedním z hlavních pozitiv inkorporační teorie je dosažení vysoké míry právní jistoty, proto jsou státy upřednostňující tuto teorii, za podmínky stabilního hmotného práva, častěji vyhledávány investory pro usídlení svých společností, jež poté operují na globálním trhu. Inkorporační teorie tak liberalizuje trh právních řádů a umožňuje vybrat pro zakladatele ten nejvhodnější. Kritici inkorporační teorie nachází své argumenty zejména právě v liberalizaci trhu právních řádů, který způsobuje. Státy, pro něž představuje umístění sídla společností daňový či poplatkový příjem do státní pokladny, soutěží o přízeň potenciálních zakladatelů. Kritika

25 26 27 28

29

této

teorie

uvádí29,

že

následkem

této

liberalizace

dochází

Regulation and Recognition of Foreign Corporations: Responses to the Delaware Syndrome [online]. 57 Cambridge Law Journal 166, 1998 [cit. 17.11.2012]. a LATTY, Elvin R. Pseudo-Foreign Corporations [online]. 65 Yale Law Journal 137, 1955 [cit. 17.11.2012]. Vše dostupné z: http://www.heinonline.org/. Jednoznačný příklon k inkorporačnímu principu až přijetím Bundesgesetz über das Internationale Privatrecht v roce 1987. Dostupný z: http://www.admin.ch/ch/d/sr/291/index.html. PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981. S. 72. DĚDIČ, Jan a Petr ČECH. Evropské právo společností včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. 1. vyd. Praha: Polygon, 2004, 531 s. ISBN 8072731106. S. 33. Srov. PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981. S. 72-73. DĚDIČ, Jan a Petr ČECH. Evropské právo společností včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. 1. vyd. Praha: Polygon, 2004, 531 s. ISBN 8072731106. S. 34-35. GROßFELD, Bernhard. Internationales und Europäisches Unternehmensrecht: das Organisationsrecht transnationaler Unternehmen. 2., neubearbeitete und erw. Aufl. Heidelberg: Müller, 1995, XXXI, 347 s. ISBN 3-8114-4395-x.

10

k tzv. „race to the bottom“30, tedy k preferování takové jurisdikce, jež je v regulaci a požadavcích na zakladatele nejméně náročná. Příkladem lze uvést velmi flexibilní úpravu státu Delaware, jež vedla k tomu, že velké množství subjektů zakládá firmy právě zde, aniž by jejich skutečná činnost nějak souvisela s tímto státem.31 Kritika přichází samozřejmě ze zemí, které mají ve svých právních řádech zakotven princip sídla, především pak z některých států evropského prostoru. Dle mého názoru není tento názor zcela správný a nedojde k využívání práv států s nejmírnějšími právními předpisy. Zakladatelé budou vyhledávat takový právní řád, jenž jim sice přinese nejpružnější, nejlevnější a nejrychlejší možnost založení a správy společností, nicméně zároveň ten nejstabilnější a poskytující nejvyšší míru právní jistoty a solidní ochranu podílníků, členů, či akcionářů z toho důvodu, aby při prodeji podniku nebyla snižována jeho cena pro jeho případné nabyvatele. Soutěž právních řádů se tak může proměnit spíše v „race to the top“ než-li „race to the bottom“.32 Kritika inkorporačního principu může spočívat v tom, že zakládání společnosti nikdo nekonzultuje s jejich budoucími věřiteli či vlastníky. Osobně s tímto názorem nesouhlasím, jelikož nikdo nenutí potenciální osoby vstoupit do právního vztahu s entitou, jež díky aplikaci inkorporačního principu snížila běžně platné standardy. Hospodářské podmínky tedy nedovolí danému subjektu užití naprosto laxních právních řádů. Pokud by tomu tak bylo, využívaly by zakladatelé státy třetího světa s nerozvinutou regulací firemního práva pro inkorporaci svých společností. V praxi samozřejmě není ideální, pokud dochází k navazování osobních statutů

30 31

32

33

na

právní

řády

s nízkými

standardy33,

nebo

dokonce

ke

vzniku

ROMANO, Roberta. The State Competition Debate in Corporate Law [online]. Cardozo Law Review, 8:1987 [cit. 18.2.2013]. S. 711. Dostupné z www.heinonline.org. Pro hlubší ekonomicko-právní analýzu soutěže právních řádů s důrazem na stát Delaware srov. ROMANO, Roberta. The State Competition Debate in Corporate Law [online]. Cardozo Law Review, 8:1987 [cit. 18.2.2013]. S. 709. Dostupné z www.heinonline.org. Historické pozadí vývoje Delaware efektu viz DEAKIN, Simon. Two Types of Regulatory Competition: Competitive Federalism versus Reflexive Harmonisation. A Law and Economics Perspective on Centros. Cambridge Yearbook of European Legal Studies 2. S. 231. 1999 [cit. 15.2.2013]. Dostupné z: http://cms1.runtime.com/null/Deakin++Fall+03+BS?exclusive=filemgr.download&file_id=87313.  PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981. S. 74.

11

tzv. pseudo-zahraničních společností34. Nicméně, působí-li na národním trhu zahraniční osoby, jež skrze správný výběr státu inkorporace podléhají nižším požadavkům na jejich založení a činnost a zároveň se těší vyššímu stupni ochrany svých investic, není spravedlivé odsuzovat ostatní subjekty za to, že využijí stejných možností. Pokud by si totiž tuto možnosti nezvolily, ocitly by se na trhu v konkurenční nevýhodě. V tomto ohledu lze problém spatřovat spíše v neuváženém uzavírání velkorysých a jednostranně výhodných smluv o ochraně investic, než v jejich následném využívání.

2.3.

Teorie sídla Dle teorie sídla je hraničním určovatelem rozhodného právního řádu společnosti její

skutečné sídlo, které je však v různých státech vnímáno odlišně. Většinou je chápáno jako sídlo hlavní správy nebo vedení, tedy místo, odkud je společnost reálně řízena. Nemusí se však jednat o řízení na té nejvyšší úrovni, tzn. místo, kde jsou manažerská rozhodnutí tvořena, může jít také o místo jejich následného efektivního výkonu dalšími složkami managementu, nebo přímo místo hlavní činnosti. Valné hromady konané v exotických destinacích mohou být proto zcela zbytečné.35 Hlavním cílem teorie sídla je ochranářská, resp. obranná funkce, jež dovoluje účinně kontrolovat a regulovat subjekty vykonávající činnost na území daného státu. Důraz se klade též na ochranu společníků, věřitelů a třetích osob. Pozitivem principu sídla je vedle jeho ochranné funkce i skutečnost, že rozhodný právní řád bude vždy ten, k němuž má společnost fakticky nejblíže. Oproti inkorporační teorii nedochází ve státech aplikujících teorii sídla k výše zmíněnému „race to the bottom“. Pokud však přijmeme fakt, že jde spíše o „race to the top“, můžeme tento jev zařadit zároveň i mezi negativa této teorie, jelikož nedochází v důsledku soutěže k pozitivnímu ovlivňování daného práva a dochází k částečné izolaci jeho vývoje. Princip sídla se uplatňuje v Belgii, Francii,

34 35

Tzv. „pseudo-foreign company“ je společnost založená příslušníkem jednoho státu ve státě druhém, přesto v tomto státě nevykonává žádnou činnost, tu vykonává ve státě prvním, jehož je zakladatel příslušníkem. DĚDIČ, Jan a Petr ČECH. Evropské právo společností včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. 1. vyd. Praha: Polygon, 2004, 531 s. ISBN 8072731106. S. 34-35.

12

Lucembursku, Německu, Portugalsku, Rakousku, Řecku, Španělsku, Litvě, Polsku a Rumunsku.36 Velmi zásadním negativem tohoto přístupu je obtížnost a nedostatečná právní jistota při stanovení skutečného sídla společností.37 Příkladem uveďme situaci, kdy taková nejistota může mít fatální důsledky pro společníky dotčené entity. Pokud německý státní občan založí společnost dle práva státu respektujícího inkorporační princip, například v Irsku, a bude vyvíjet veškerou svou činnost v Německu, tak v případném soudním sporu může německý soudce na tuto společnost nahlížet jako na faktickou německou společnost, jež však nesplnila inkorporační náležitosti vyžadované německým právem pro její vznik a tedy i pro aplikaci omezeného ručení za její závazky. Za uzavřené smlouvy pak budou ručit společníci solidárně v plné výši.38 Kritici teorie sídla zároveň uvádějí, že nevyhovuje potřebám dnešního globalizovaného světa, neboť neumožňuje přemístění sídla společnosti do jiného státu, bez ztráty její subjektivity. Veškerá práva a povinnosti tedy přestanou existovat, společnost je třeba zrušit a zlikvidovat v původním státě a znovu inkorporovat ve státě určení.39 Mezi jednotlivými zeměmi samozřejmě existují rozdíly v míře striktnosti, s jakou se k dané teorii přistupuje. V některých státech tak dochází k částečnému prolínání obou teorií a jejich pozitivních i negativních vlastností.

36

37

38

39

PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981. S. 83. Podrobnější rozbor právních řádů Německa a Rakouska viz GROßFELD, Bernhard. Internationales und Europäisches Unternehmensrecht: das Organisationsrecht transnationaler Unternehmen. 2., neubearbeitete und erw. Aufl. Heidelberg: Müller, 1995, XXXI, 347 s. ISBN 3-8114-4395-x. S. 39-43. PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981. S. 86. SYLLA, Michal. Vývoj judikatury ESD v oblasti mezinárodního práva společností [online]. Právní rozhledy 21/2008, s. 784 [cit. 10. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz. BAELZ, Kilian a Teresa Baldwin. The End of the Real Seat Theory (Sitztheorie): the European Court of Justice Decision in Ueberseering of 5 November 2002 and its Impact on German and European Company Law [online]. 3 German Law Journal, 2002 [cit. 18.2.2013]. Odst. 12. Dostupné z http://www.germanlawjournal.com/index.php?pageID=11&artID=214; a LOWRY, John. Eliminating Obstacles to Freedom of Establishment: The Competitive Edge of UK Company Law [online]. Cambridge L.J., 63(2), 7/2004 [cit. 5.3.2010], s. 332. Dostupný z: http://www.heinonline.org. PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981. S. 87.

13

2.4.

Teorie kontroly Jedním z dalších metod určení hraničního určovatele je teorie kontroly. Tato teorie

se v současnosti uplatňuje především v souvislosti s válečnými konflikty, ekonomickými sankcemi proti státům, případně v souvislosti s bojem proti terorismu. Teorie kontroly svou funkcí připomíná doktrínu „piercing the veil“40, jež se často aplikuje v případech zneužívání společností k nelegálním činnostem. Osobní statut takové entity se určí dle práva země, jejímž příslušníkem je osoba, která má na společnost rozhodný vliv, ať už je to její společník, statutární orgán nebo jakákoliv jiná třetí osoba.

2.5.

Uznávání společností a mezinárodní právo Snaha o zakotvení jasného multinárodního právního rámce, který by usnadnil

uznávání společností v mezinárodním měřítku, se datuje již do 50. let minulého století. První takový pokus proběhl v roce 1956 na půdě Haagské konference mezinárodního práva soukromého. Úmluva41 však nebyla příliš úspěšná, když byla do dnešního dne ratifikována pouze třemi státy42, pro které z jejich členství v Evropské unii43 stejně vyplývá mnohem vyšší úroveň vzájemných povinností. Je tomu tak především proto, že zmiňovaná úmluva, patrně následkem snahy vyhovět co nejvíce signatářům, byla i po ratifikaci takřka bez jakýchkoli právních následků. Úmluva v souladu s inkorporačním principem44 stanoví, že společnost založená v souladu s formálními požadavky ve státě svého registrovaného sídla, bude plně uznána jiným kontraktantem.45 V dalším článku však konvence velmi

40

41

42 43 44 45

Především v prostředí práva Spojeného království a Spojených států amerických. Podrobně například OTTOLENGHI, Smadar. From Peeping Behind the Corporate Veil, to Ignoring it Completely [online]. The Modern Law Review 53:3. s. 338. 1990 [cit. 30.10.2009]. Dostupné z www.heinonline.org. Convention concerning the recognition of the legal personality of foreign companies, associations and institutions, 1 June 1956 (dále jen „Haagská úmluva o uznávání společností“). [cit. 18.2.2013]. Dostupné z: http://www.hcch.net/index_en.php?act=conventions.text&cid=36. Nizozemí, Belgie a Francie. Dále také „EU“. Tzv. “le siège statutaire”. Článek 1 odst. 1 Haagské úmluvy o uznávání společností. Článek 1 odst. 1 Haagské úmluvy o uznávání společností: Společnost bude uznána za podmínky, „že ve státě registrace má kromě práva žalovat a být žalována, alespoň právo vlastnit majetek, právo uzavírat smlouvy a činit jiné právní úkony“ (překlad autora).

14

rozsáhle formuluje výjimky pro státy uplatňující princip sídla46, které nemusí uznat takovou společnost, pokud je její skutečné sídlo na území tohoto státu, nebo jiného, jehož právní řád se také řídí principem sídla.47 Za skutečné sídlo, „le siège réel“, je pak považováno místo centrální správy této společnosti.48 I v dalších otázkách úmluva v podstatě odkazuje na národní právní řády a nečiní tedy výrazný pokrok na poli mezinárodního uznávání společností. Entita si při přesunu sídla zachová subjektivitu, pokud ji přiznávají národní právní řády dotčených států.49 Haagská úmluva o uznávání společností coby bezzubý dokument tak neznamenala výrazný pokrok na tomto poli. Úprava uznání cizích společností tak zůstala na národních ustanoveních mezinárodního práva soukromého. Další dokument, jenž je v našem evropském prostředí vhodné zmínit, představuje Úmluva o vzájemném uznávání společností a právnických osob50, sepsaná na půdě Evropských společenství na základě článku 220 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství. Nikdy se však nedočkala své účinnosti. Ačkoli byly členské státy povinny uznat společnosti, jež mají registrované sídlo na území smluvních států. Opět může smluvní stát prohlásit, že bude aplikovat ustanovení svého právního řádu, má-li na jeho území společnost své skutečné sídlo. Pro státy evropského kontinentu nalezneme v prostředí mnohostranných dokumentů mezinárodního práva jen málo pramenů týkajících se uznávání společností. U většiny států tuto otázku řeší především národní mezinárodní právo soukromé. Zvláštní pozornost si však zaslouží právo EU, z něhož plynou pro členské země závazky týkající se uznávání společností.

46 47

48 49 50

Originální text: „La personnalité juridique, acquise par une société, une association ou une fondation en vertu de la loi de l'Etat contractant où les formalités d'enregistrement ou de publicité ont été remplies et où se trouve le siège statutaire, sera reconnue de plein droit dans les autres Etats contractants, pourvu qu'elle comporte, outre la capacité d'ester en justice, au moins la capacité de posséder des biens et de passer des contrats et d'autres actes juridiques.“ Tzv. “le siège reel”. Článek 2 odst. 2 Haagské úmluvy o uznávání společností. Haagská úmluva o uznávání společností, článek 2, odst. 1. Originální text: „…ne pas être reconnue dans un autre Etat contractant dont la loi prend en considération le siège réel, si ce siège y est considéré comme se trouvant sur son territoire.“ Tzv. “administration centrale”. Článek 2 odst. 3 Haagské úmluvy o uznávání společností. Článek 2 odst. 1 Haagské úmluvy o uznávání společností. Convention on the mutual recognition of companies and bodies corporate ze dne 29. 2. 1968. Bulletin supplement number 2-1969 [cit. 5.3.2013] P. 7-14. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/.

15

3.

Společnosti a svoboda usazování v Evropské unii Evropská unie si již od svého založení klade za svůj hlavní cíl vytvoření vnitřního

trhu.51 „Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu“52. Volný pohyb osob je zajišťován realizací dvou svobod, volného pohybu pracovníků53 a svobody usazování54. Je to právě svoboda usazování, na niž se budu ve své diplomové práci soustředit. Ze znění příslušného ustanovení SFEU lze dovodit, že svoboda usazování se dělí na dvě složky. Primární svobodou usazování se rozumí právo státního příslušníka jednoho členského státu usadit se na území státu jiného.55 Stěžejní pojem pro toto ustanovení představuje výraz „usadit se“56, jenž je judikaturou SDEU vykládán jako „skutečný výkon ekonomické aktivity prostřednictvím trvalého umístění v jiném státě na dobu neurčitou“57. V české literatuře najdeme také například označení jako „přemístit ... těžiště výkonu své podnikatelské činnosti, své místo podnikání“58. Sekundární svobodu usazování můžeme spatřovat v právu „zřizovat zastoupení, pobočky nebo dceřiné společnosti státními příslušníky členského státu usazenými na území jiného členského státu“59. Svobodu usazování je třeba vykládat ve světle článku 54 SFEU, podle něhož má být se společnostmi zacházeno stejně jako s fyzickými osobami. Definice společnosti je pak poměrně široká, neboť zahrnuje „společnosti založené podle občanského nebo obchodního práva včetně družstev a jiných právnických osob veřejného nebo soukromého

51 52 53 54 55 56 57

58 59

Článek 26 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Ibid., článek 26 odst. 2. Ibid., články 45 až 48. Ibid., články 49 až 55. Ibid., článek 49 odst. 1 věta první. Tzv. „establishment“ v anglické verzi SFEU. Překlad autora. Originální text: „the concept of establishment … involves the actual pursuit of an economic activity through a fixed establishment in another Member State for an indefinite period”. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 25.7.1991, věc C-221/89, The Queen v Secretary of State for Transport, ex parte Factortame, odst. 20 [cit. 10.12.2012]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/. DĚDIČ, Jan a Petr ČECH. Evropské právo společností včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. 1. vyd. Praha: Polygon, 2004, 531 s. ISBN 8072731106. S. 30-31. Článek 49 odst. 1 věta druhá SFEU.

16

práva“, jež „mají své sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní provozovnu uvnitř Unie“, s výjimkou neziskových organizací, které pod pojem společnosti nespadají.60

3.1.

Judikatura Soudního dvora Evropské unie Všechna ustanovení o volném pohybu pracovníků a služeb a o svobodě usazování

stojí na podobných základních principech jako je zákaz diskriminace a rovné zacházení.61 Není proto překvapením, že u všech těchto svobod měla podstatný vliv na reálný účinek příslušných ustanovení rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie62. V některých oblastech byly přijaty příslušné předpisy sekundárního práva a tím byl význam judikatury částečně upozaděn, nicméně v oblasti práva usazování společností je role soudních rozhodnutí SDEU vzhledem k absenci některých sekundárních právních předpisů zcela zásadní.63 3.1.1. Primární svoboda usazování Základním krokem SDEU bylo přiznání přímého účinku článku 49 SFEU. Jednotlivci se tedy mohou dovolávat ustanovení tohoto článku přímo, třebaže konkrétní smlouvou předvídaná sekundární úprava nebyla dosud přijata.64 Zároveň v judikatuře nalezneme snahu o co nejširší dopad tohoto článku, proto je i výjimka v článku 51 SFEU ve prospěch výkonu veřejné moci vykládána co nejúžeji.65 Jak již bylo uvedeno výše, definici pojmu společnost můžeme považovat za poměrně širokou. Navazujícími rozsudky SDEU dále rozšířil dosah ustanovení o svobodě usazování tím, že umožnil dovolávat se jí i společnostem, jež nevykonávají 60 61

62 63 64 65

Článek 54 SFEU. Stanovisko Generálního advokáta H. Mayrase v Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 3.12.1974, věc: 33/74, Van Binsbergen v Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor de Metaalnijverheid [cit. 10.12.2012]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. Dále jen „SDEU“. Více o předpisech sekundárního práva v oblasti svobody usazování pojednáno v následující kapitole. Rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 21.6.1974, věc: 2/74, Jean Reyners v Belgian State, odst. 32 [cit. 23.9.2012]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. „involve a direct and specific connection with the exercise of official authority”. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.12.1989, věc: C-3/88, Commission of the European Communities v Italian Republic, odst. 13 [cit. 13.10.2012]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/.

17

žádnou činnost ve státě registrace, nýbrž podnikají jen prostřednictvím poboček v jiných členských státech.66 Proto musí členský stát povolit založení pobočky i společnostem, které mají statutární sídlo v jiném státě, nicméně zde nevykonávají žádnou činnost.67 Současně nesmí členský stát diskriminovat jen na základě toho, že zapsané sídlo leží v jiném členském státě.68 Na jedné straně všechna zmíněná rozhodnutí SDEU uznávají subjekty, jež byly právoplatně založeny na základě právního řádu jednoho státu aplikujícího inkorporační teorii, to však nemusí nutně znamenat podporu této teorie.69 Z judikatury je očividné, že pokud byla společnost založena podle právního řádu jednoho členského státu, musí být uznána ve státech ostatních. Na straně druhé tento způsob aplikace článku 49 SFEU brání použití ustanovení národního práva, jež navazují osobní statut společnosti dle teorie sídla, na cizí společnosti. Konkrétní stát je nucen uznat subjektivitu i v případech, ve kterých statutární sídlo leží v jiném státě než sídlo skutečné. Z judikatury SDEU můžeme vyvodit výraznou podporu liberalizace trhu právních řádů v EU, jež by ve svém důsledku měla vést k jejich harmonizaci. Ačkoli je nutné přistupovat ke společnostem v souladu s článkem 54 SFEU stejným způsobem jako k fyzickým osobám, nemohou společnosti přímého účinku ustanovení SFEU o svobodě usazování plně využít. Důvodem je fakt, že právnické osoby jsou umělé výtvory konkrétního národního právního řádu, jenž rozhoduje o jejich dalším fungovaní i zániku.70

66

67 68 69

70

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 10.7.1986, věc: 79/85, D. H. M. Segers v Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor Bank- en Verzekeringswezen, Groothandel en Vrije Beroepen [cit. 14.10.2012]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9.3.1999, věc: 212/97, Centros Ltd v Erhvervs- og Selskabsstyrelsen [cit. 13.10.2012]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 28.1.1986, věc: 270/83, Commission of the European Communities v French Republic [cit. 14.10.2012]. V odborné literatuře se často vyskytuje názor, že rozsudky SDEU znamenaly porážku teorie sídla. Srov. SALAČ, Jaroslav a Tomáš DOLEŽIL. Evropský soudní dvůr dotváří svobodu usazování (podnikání) obchodních společností – k rozsudku Inspire Art. Právní rozhledy 4/2004. S. 147. „unlike natural persons, companies are creatures of the law and, in the present state of Community law, creatures of national law. They exist only by virtue of the varying national legislation which determines their incorporation and functioning.“ Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27.9.1988, věc: 81/87, The Queen v H. M. Treasury and Commissioners of Inland Revenue, ex parte Daily Mail and General Trust plc., odst. 19 [cit. 18.2.2013]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/.

18

Rozhodnutím v případě Daily Mail71 se SDEU vyhnul volbě mezi základními teoriemi pro určování osobního statutu a ponechal Evropu v této otázce nadále rozpolcenou. Společnostem tedy nebylo přiznáno primární právo usazování, jež zůstává vyhrazeno fyzickým osobám. Svoboda usazování je pak společnostmi realizována výhradně prostřednictvím sekundárního práva usazování, tzn. zakládáním zastoupení, poboček a dceřiných společností.72 Z rozhodnutí Daily Mail vyplývá, že příslušná ustanovení SFEU respektují rozdílný přístup jednotlivých členských států a článek 49 tak nepřiznává společnostem právo přemístit svou ústřední správu do jiného členského státu.73 Lze tak dospět k závěru, že právo EU nebrání státům ve stanovení podmínek pro přesun entit založených na základě jejich právního řádu a se skutečným sídlem na jejich území do jiného členského státu. 3.1.2. Sekundární svoboda usazování Předmětem dalších soudních rozhodnutí byla především krystalizace rozsahu působnosti sekundární svobody usazování. V případě Daily Mail se jednalo o odstranění překážek, jež stanovila země, v níž měla dotčená společnost své primární sídlo. O zhruba 10 let později, byl v případě Centros74 princip svobody usazování podroben opačnému testu, kdy překážky stanovil členský stát, ve kterém se společnost pokusila využít sekundární svobody usazování. V dané situaci šlo o společnost založenou příslušníkem jednoho státu ve státě druhém, v němž nevykonávala a ani nezamýšlela vykonávat jakoukoli činnost. Tato společnost požádala o zápis pobočky ve státě prvním a vyhnula se tak některým regulativním ustanovením druhého státu, v tomto případě Dánska. Dánský registr75 odmítl společnost zapsat s tím, že obchází národní právo a ve skutečnosti nechce zapsat pobočku, nýbrž faktické sídlo. Rozhodnutí Centros bylo ve své době považováno

71

72 73 74 75

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27.9.1988, věc: 81/87, The Queen v H. M. Treasury and Commissioners of Inland Revenue, ex parte Daily Mail and General Trust plc. [cit. 18.2.2013]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. Ibid., odst. 17. Ibid., odst. 25. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9.3.1999, věc: C-212/97, Centros Ltd v Erhvervs- og Selskabsstyrelsen [cit. 1.12.2012]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. Tzv. „centrale virksomhedsregister“.

19

za překvapivé.76 Domnívám se však, že je v souladu s předchozími rozhodnutími SDEU, konkrétně s případem Segers77, podle něhož fakt, že zapsaný subjekt nevykonává v místě zápisu žádnou činnost, nehraje sebemenší roli při uplatnění svobody usazování. SDEU proto konstatoval, že založení společnosti podle právního řádu jiného členského státu, byť i výhradně za účelem využití větší volnosti tohoto práva, samo o sobě neznamená zneužití práva, ba naopak, přesně takový postup svoboda usazování předpokládá. Právě tento závěr, tedy odmítnutí národního argumentu vystavěného na zneužití práva a podvodném jednání, vzbudil ve své době největší údiv.78 Rozporuplné komentáře se objevily i v názorech na dopad rozhodnutí Centros.79 Rozsudek Centros ve své podstatě však nepředstavuje porážku teorie sídla. Současně je nutné podotknout, že se závěry týkaly stále jenom sekundární svobody usazování, třebaže důsledkem bylo reálně dosaženo svobody primární. SDEU současně nevyloučil ochranná opatření členských států namířená proti podvodnému jednání, pouze na základě faktů usoudil, že posuzovaná opatření80 ve své podstatě negují možnost „statut shopping“

mezi

členskými

státy

EU,

a

tím

svobodu

usazování

zakotvenou

v článku 49 SFEU. Dalo se předpokládat, že se jednou objeví situace, kdy bude muset SDEU rozhodnout spor právních řádů mezi členským státem, jenž zastává teorii inkorporace

76 77

78 79

80

CRAIG, P a G DE BURCA. EU law: text, cases, and materials. 4rd ed. Oxford: Oxford University Press, c2008, cliii, 1148 s. ISBN 9780199273898. S. 809. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 10.7.1986, věc: 79/85, D. H. M. Segers v Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor Bank- en Verzekeringswezen, Groothandel en Vrije Beroepen [cit. 14.10.2012]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9.3.1999, věc: 212/97, Centros Ltd v Erhvervs- og Selskabsstyrelsen [cit. 13.10.2012], odst. 27. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/ (dále jen „Centros“). Srov. ROTH, Wulf-Henning. 'Case C-212/97, Centros Ltdv Erhvervs- og Selskabsstyrelsen, Judgment of 9 March 1999. Full Court [online]. Common Market Law Review. 37. S. 143–151. 2000 [cit. 23.2.2013]. Dostupné z http://www.kluwerlawonline.com/; a DEAKIN, Simon. Two Types of Regulatory Competition: Competitive Federalism versus Reflexive Harmonisation. A Law and Economics Perspective on Centros. Cambridge Yearbook of European Legal Studies 2. S. 231. 1999 [cit. 15.2.2013]. Dostupné z: http://cms1.runtime.com/null/Deakin++Fall+03+BS?exclusive=filemgr.download&file_id=87313.  Například minimální kapitál.

20

a tím aplikujícím princip sídla. Tento konflikt nastal v případě Überseering81. Má se za to, že základním podkladem pro odůvodnění SDEU se stala doktrína vzájemného uznávání.82 Je-li konkrétní společnost založena dle právního řádu jednoho členského státu, platí, že její legální osobnost jí může odebrat jen tento stát, nikoli jiný. Ostatní státy pak mají povinnost akceptovat osoby uznané na základě práva jiného státu. Z toho důvodu nemůže členský stát, zastávající teorii sídla odmítnout rekognici takové společnosti proto, že nemá ve státě statutárního sídla i své skutečné sídlo nebo nesplnila formální požadavky pro svůj vznik ve státě skutečného sídla.83 Podrobíme-li odůvodnění rozhodnutí zevrubnějšímu zkoumání, dospějeme k následujícímu závěru. K uplatnění ustanovení SFEU o svobodě usazování, musí mít společnost v členském státě své registrované sídlo, ústřední správu nebo místo podnikání, přičemž není podmínkou, aby se jednalo o tentýž členský stát. Po splnění tohoto požadavku se společnost může domáhat ochrany článku 49 SFEU proti národnímu právu a být tak uznána jako právnická osoba.84 SDEU se zároveň musel vypořádat s námitkami členských států a odlišit toto rozhodnutí od případu Daily Mail a General Trust. SDEU jednoduše uzavřel, že společnost je umělým výtvorem konkrétního národního právního řádu a tento právní řád stanoví podmínky pro její zánik, případně pro přemístění jejího skutečného sídla.85 Proto bylo v případě Daily Mail v souladu s právem EU, aby stát, kde byla společnost inkorporována, dokonce zamezil přesunutí jejího skutečného sídla mimo tento stát. Neuznání právní osobnosti Überseering v Německu naplňuje překážku svobody usazování. SDEU navíc judikoval, že takové omezení svobody nelze použít ani v případě, že by jeho zrušení způsobilo diskriminaci. Ačkoli uznal, že veřejný účel jako je ochrana věřitelů, minoritních akcionářů, zaměstnanců, nebo i daňových povinností, může za určitých podmínek oprávnit omezení svobody usazování společností, nesmí 81

82 83 84

85

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.11.2002, věc: C-208/00, Überseering BV v Nordic Construction Company Baumanagement GmbH (NCC) [cit. 19.2.2013]. Dostupné z http://eurlex.europa.eu/. Tzv. „mutual recognition“. Srov. CRAIG, P a G DE BURCA. EU law: text, cases, and materials. 4rd ed. Oxford: Oxford University Press, c2008, cliii, 1148 s. ISBN 9780199273898. S. 811. V případě Überseering došlo k tomu, že společnost měla skutečné sídlo na území Německa, nicméně nesplnila formální požadavky na založení společnosti dle německého práva. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.11.2002, věc: C-208/00, Überseering BV v Nordic Construction Company Baumanagement GmbH (NCC) [cit. 19.2.2013], odst. 75-76. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. Ibid., odst. 67.

21

být následkem takového národního opatření to, že ve své podstatě dojde k odstranění rozdílu a tím i důvodu výběru cizího práva, nebo dokonce neuznání právní subjektivity takové entity. Vedlo by to totiž k flagrantnímu omezení svobody usazování, které není v souladu s primárním právem EU.86 I po rozsudku ve věci Überseering zůstala nezodpovězena otázka, zda může členský stát použít restriktivní opatření, která nezakládají úplné omezení87 svobody usazování. V rozhodnutí Inspire Act88 SDEU znovu, výslovně však vzhledem k sekundární svobodě usazování vyjádřil, že členské státy samozřejmě mají právo zamezit jednání jejich příslušníků, jež by pod ochranou práva EU podvodně obcházeli národní právo. Nicméně základní smysl ustanovení o svobodě usazování je právě využití právního řádu jiného státu k založení společnosti, a to i přesto, že půjde o pseudo-zahraniční společnost, jež využije sekundární svobodu usazování k založení pobočky na území členského státu, jehož příslušníkem je zakladatel. Takovéto chování nebude považováno za obcházení národního právního řádu. Rozsudek tak potvrdil, že členský stát nesmí ani diskriminovat, ani jakkoli bránit ve využívání sekundární svobody usazování společnostmi z jiných členských států. SDEU tím upřednostnil ochranu svobody usazování před principem zákazu diskriminace, neboť umožnil stav, kdy jsou naopak znevýhodněny společnosti založené dle domácího práva.89 Článek 49 SFEU o svobodě usazování se dočkal dalšího rozvedení v rozsudku Sevic90, ve kterém SDEU rozšířil dosah ustanovené sekundární svobody usazování o přeshraniční fúze. Z dnešního pohledu, se tento rozsudek stává vzhledem k účinnosti

86

87 88 89 90

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.11.2002, věc: C-208/00, Überseering BV v Nordic Construction Company Baumanagement GmbH (NCC) [cit. 19.2.2013], odst. 92. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. V originálním textu „outright denial“. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30.9.2003, věc: C-167/01, Kamer van Koophandel en Fabrieken voor Amsterdam v Inspire Art Ltd [cit. 19.2.2013]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. DĚDIČ, Jan a Petr ČECH. Evropské právo společností včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. 1. vyd. Praha: Polygon, 2004, 531 s. ISBN 8072731106. S. 48. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13.12.2005, věc: C-411/03, SEVIC Systems AG. [cit. 19.2.2013]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/.

22

směrnice o přeshraničních fúzích91 obsoletním92, stále však obsahuje zajímavé a argumenty použitelné v praxi. SDEU uvedl, že přeshraniční fúze, jakož i přeměny společnosti jsou jednou z metod výkonu svobody usazování. Výčet práv sekundární svobody usazování93 je dispozitivní.94 Velmi zajímavý, nicméně soudem nepotvrzený názor zazněl ve vyjádření Generálního advokáta. V bodě 45 svého stanoviska uvádí, že článek 49 SFEU zakazuje překážky svobody usazování jak na výstupu, tak na vstupu, což je dle jeho mínění evidentní z dostupné judikatury. Konečný rozsudek tuto pasáž nepřevzal, naopak sleduje linii naznačenou v Daily Mail. Pro úplnost je třeba dodat, že čistě v rovině sekundární svobody usazování má Generální advokát ve svých závěrech víceméně pravdu. Rozdílný přístup je však evidentní v případě, kdy soud řeší skutečné sídlo společnosti, tedy přímo konflikt hraničních určovatelů jednotlivých národních řádů. Zde se judikatura SDEU soustředí na pohyb směrem do členského státu, ovšem vždy ze státu uplatňující inkorporační teorii. Stejně tak lze ale říci, že se SDEU omezuje ve svých rozhodnutích na doktrínu vzájemného uznávání společností. Z řady rozhodnutí je patrné, že ačkoli SDEU stále odmítal přesně definovat podmínky, za nichž může členský stát omezit svobodu usazování, výskyt takového případu předpokládal. Příležitost se naskytla v případě Cadbury Schwepps95 v oblasti zdanění. SDEU nenarušil dosavadní směr rozhodování, když uvedl, že pouhé využití sekundárního práva usazování nemůže samo o sobě znamenat obcházení práva. Proto uzavřel, že členský stát nesmí zahrnout zisky dceřiných společností do základu daně mateřské společnosti u něj usazené. Výjimku představuje situace, kdy jsou konstrukce společností a transakce mezi nimi uměle a účelově vytvořeny, nereflektují ekonomickou realitu a dceřiné 91

92 93 94

95

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES ze dne 26. října 2005 o přeshraničních fúzích kapitálových společností, transponována do českého práva zákonem č. 125/2008 Sb. o přeměnách obchodních společností a družstev. (dále také jako „10. směrnice“). SDEU stanovil, že není slučitelná s právem EU situace, kdy fúze dvou společností se sídlem ve stejném státě možná je, ale pokud má jedna ze společností sídlo ve státě jiném, dovolena není. Článek 49 SFEU: „zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností”. Tento názor však nebyl výslovně potvrzen soudem. Srovnej bod 39 stanoviska generálního advokáta A. Tizzana ze 7.7.2005 [cit. 7.12.2013] k rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 13.12.2005, věc: C-411/03, SEVIC Systems AG. Dostupné z: http://curia.europa.eu/. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12.9.2006,věc: C-196/04, Cadbury Schweppes plc and Cadbury Schweppes Overseas Ltd v Commissioners of Inland Rev. [cit. 19.2.2013]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/.

23

společnosti nevyvíjí ve státě svého zřízení skutečnou hospodářskou aktivitu. SDEU tím podpořil spravedlivé zdanění koncernů společností ve státech EU v situacích, kde přesouvání zisků z jedné společnosti do druhé nemá reálný ekonomický základ. S právním názorem vysloveným v předchozí judikatuře SDEU96, který ponechává na národním právu členského státu určení hraničního určovatele pro navázání osobního statutu, se soud ztotožnil i v případě Cartesio97. Členský stát je oprávněn zabránit společnosti inkorporované dle národního právního řádu v přemístění sídla do zahraničí při současném zachování jejího osobního statutu.98 Obiter dictum však SDEU vyjádřil zásadní myšlenku, podle níž je třeba odlišit situaci, kdy se společnost s přesunem sídla zároveň přemění na společnost, která se bude řídit právem přijímacího státu.99 Stát původního založení pak nesmí bránit takové přeměně společnosti, tedy tím i přesunu sídla, a to v rozsahu, v jakém to právo přijímacího státu připouští. Jakkoli má národní řád oprávnění určit osud společnosti, nemůže bránit její přeměně dle ustanovení právního řádu přijímajícího státu.100 Tento svůj názor SDEU dále upřesnil v rozsudku VALE101, přestože dle mého názoru stylisticky poměrně nešikovně. Je třeba vyjádření soudu chápat následujícím způsobem. Pokud společnost využije národního práva jí cizího členského státu a inkorporuje se dle tohoto národního práva tím způsobem, že se přemění z cizí společnosti na národní formu dle tohoto cizího členského státu společně s přesunem svého sídla, nesmí domácí stát takovému přesunu sídla a přeměně společnosti bránit. Důvodem pro takový výklad není jen možnost podřazení takového chování pod sekundární svobodu usazování zabezpečenou SFEU, ale především znovu respektování národního práva a uznávání společností na jeho základě založených. Původní domácí stát společnosti tak musí respektovat nový osobní statut přeměněné společnosti. Přes poměrně nešťastný způsob formulace se však domnívám, že zdůvodnění SDEU je ve výsledku poměrně jednoznačné 96 97 98 99 100 101

Daily Mail, General Trust. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16.12.2008,věc: C-210/06, CARTESIO Oktató és Szolgáltató bt. [cit. 19.2.2013]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. Ibid., odst. 104 a 110. Ibid., odst. 111. Ibid., odst. 112 a 113. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12.7.2012,věc: C-378/10, VALE Építési kft, odst. 32 [cit. 19.2.2013]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/.

24

a přestože může být pro některé autory problematické navazovat realizaci svobody usazování na právní řád přijímajícího státu, nedomnívám se, že by soud ponechal v této otázce příliš velký prostor ke spekulacím.102 V případě Cartesio soud udržel linii rozhodnutí, kdy se zdá rozlišuje mezi příchodem společnosti do státu (Centros, Überseering, Inspire Act) a odchodu (Daily Mail, Cartesio). Takovéto rozlišení je zdá se být ojedinělé, a svoboda usazování je jediná ze základních svobod, která toto rozlišení aplikuje. Alternativním pohledem však může být pouze výše zmíněný fakt, že soud striktně respektuje jakékoliv navázání společnosti na hraničního určovatele toho kterého členského státu, a jelikož je společnost výtvorem národního právního řádu, je jen a jen na tomto právním řádu, kdy ukončí existenci takové společnosti. Nejnovějším přírůstkem do rodiny evropských rozhodnutí týkajících se přemístění sídla společností se stal rozsudek ve věci VALE103. SDEU se nejdříve pochopitelně přihlásil k dosavadní rozhodovací praxi, konkrétně k rozsudkům Daily Mail a General Trust.104 Přesněji potvrdil, že společnost je výtvorem národního práva, které stanoví podmínky jejího vzniku a existence. Toto národní právo má jako jediné pravomoc určit, jaký hraniční určovatel je rozhodný pro platný vznik společnosti, a tím i pro možnost požívat svobody usazování garantované SFEU. Dále soud zopakoval své závěry z rozhodnutí Cartesio105 ohledně přeměn společností. Členský stát musí dovolit přeměnu z cizí společnosti, pokud to připouští u domácí. Dále se soud zabýval otázkou, zda stát může při takovéto přeměně požadovat po společnosti splnění dodatečných náležitostí, čímž se vyjádřil také k principu ekvivalence a efektivity. Princip ekvivalence v tomto případě znamená, že členský stát musí zajistit zahraničním společnostem stejná práva jako

102

103 104 105

VALK, Olivier. Cartesio. Increasing corporate mobility through outbound establishment [online]. Utrecht law review. 2010 [cit. 16.2.2013], Vol. 6, Issue 1, s. 157. Dostupné z: http://www.utrechtlawreview.org/index.php/ulr/article/view/120. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12.7.2012,věc: C-378/10, VALE Építési kft [cit. 19.2.2013]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. Ibid., odst. 27-31. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16.12.2008,věc: C-210/06, CARTESIO Oktató és Szolgáltató bt., odst. 112 [cit. 19.2.2013]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/.

25

těm domácím.106 K principu efektivity, národní úřady musí umožnit zahraniční společnosti splnění podmínek stanovených pro danou přeměnu, nemůže proto odmítnout podklady vystavené autoritami jiného státu, jež splnění podmínek dokazují. Členský stát tak nesmí bránit v přeměně zahraničního subjektu v ten domácí, pokud by podobným způsobem mohl vzniknout ze společnosti domácí. Na druhou stranu je však oprávněn aplikovat na takovou entitu národní právo a požadovat splnění veškerých náležitostí, kterým je podrobena společnost domácí. 3.1.3. Shrnutí judikatury SDEU přispěl výraznou měrou k liberalizaci trhu právních řádů v oblasti evropského práva společností. V řadě výše uvedených rozhodnutí nelze přehlédnout jednak vliv základních myšlenek, jež se prolínají právem všech základních svobod, ale také souboj mezi snahou o prosazení svobody usazování společností na jedné straně a snahu o respektování teorie sídla aplikované v nejvlivnějších evropských státech na straně druhé. V základech rozsudků se odráží principy jako zákaz diskriminace a rovné zacházení se subjekty z jednotlivých členských států, které se jich mohou dovolávat přímo u národních soudů. Již od počátku můžeme dle mého názoru sledovat jednoznačné a přísné respektování myšlenky, že společnost je umělým výtvorem právního řádu státu. Právě kvůli tomuto navázání na právní řád konkrétního státu nebyla společnostem přiznána primární svoboda usazování, neboť by to znamenalo jejich oddělení od právního řádu, z něhož odvozují svou existenci. Alternativně by musela jejich subjektivita vyplývat z práva EU, jako je tomu v současné době pouze u nadnárodních forem společností, jimž je primární svoboda garantována přímo sekundárním právem. Národním subjektům tak byla přiznána jen sekundární svoboda usazování.107 Tato svoboda pak ovšem byla SDEU nekompromisně hájena v rozhodnutích Centros, Inspire Act, Sevic i Cadbury Schweppes. Pokud byla společnost platně inkorporována v jednom členském státě, na bázi vzájemného uznávání 106 107

V tomto případě společnost VALE žádala o zápis svého předchůdce do rejstříku, Maďarské právo takový zápis umožnuje. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27.9.1988, věc: 81/87, The Queen v H. M. Treasury and Commissioners of Inland Revenue, ex parte Daily Mail and General Trust plc. [cit. 18.2.2013]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/.

26

národních právních řádů nemůže žádný jiný členský stát neuznat její subjektivitu ani jí odepřít sekundární právo usazování. Poté, co toto právo bylo rozšířeno také o přeshraniční fúze i přeměny společností, stal se z něj mocný nástroj pro liberalizaci trhu právních řádů napříč celou Evropskou unii. Domnívám se, že paralelně s touto linií případů máme rozsudky, které se značně přiblížily otázkám primárního práva usazování, jelikož se v nich vždy jednalo o přemístění skutečného, nebo statutárního sídla. SDEU nepřipustil primární svobodu usazování právě z toho důvodu, že odvozuje subjektivitu společností od právního řádu jednotlivých států. Společnost, jež by své sídlo přesunula mimo tento stát, by přestala existovat, neboť teritoriální působnost právního řádu je omezena pouze na dané území. Pokud tedy předmětem rozhodnutí byla primární svoboda usazování, byl osud společnosti vždy závislý na právu státu, kterým se společnost řídila. Jestliže tento stát nestanovil překážky pro využití svobody usazování, tehdy zasáhl SDEU a donutil přijímací stát tuto její subjektivitu a právo respektovat. Proto si nemyslím, že SDEU posílil inkorporační teorii jako takovou, pouze v daných případech podpořil národní řády členských zemí preferujících inkorporační zásadu. Bylo by nepochybně zajímavé sledovat rozhodnutí ve věci Cartesio, Vale a Überseering za předpokladu, že předmětná entita byla založena dle práva země aplikující teorii sídla. S ohledem na obsah jejich odůvodnění jsem přesvědčen, že by rozsudky vyzněly opačně.

3.2.

Sekundární právo Evropské Unie Evropské právo společností je přirozeně ovlivněno i sekundárním právem EU. Akty

sekundárního práva se rozumí předpisy vydávané orgány EU, které jsou k tomu zmocněny primárním právem. V oblasti práva usazování nalezneme takové oprávnění v ustanovení článku 50108 a článku 114109 SFEU.

108 109

Pro přijímání směrnic. Pro přijímání nařízení.

27

3.2.1. Nadnárodní formy společností Stejně tak, jako jsou národní společnosti umělým výtvorem právního řádu daného státu, umožnily akty sekundárního práva EU zakládání společností, jejichž existence vyplývá ze samotného práva EU. Nejsou tedy spjaty s konkrétním národním právním řádem a mohou se bez překážek přesouvat mezi členskými státy EU. Představují proto jediné umělé produkty práva, jimž fakticky přísluší primární svoboda usazování. Právní úpravu těchto nadnárodních forem společností tvoří nařízení, která jsou ale dále konkretizována v jednotlivých národních právních řádech. Nemůžeme tak hovořit o plně unifikované úpravě. Z toho vyplývá i fakt, že při každém přesunutí sídla do jiného státu změní právo, jímž se řídí. Taková společnost sice odvozuje svou existenci z unijního právního řádu, některé vztahy s ní související se však řídí národním právním řádem. Nejstarším subjektem upraveným v právu EU je Evropské hospodářské zájmové sdružení110. Jde o daňově transparentní entitu, jejíž členové musí být společnosti, případně osoby s registrovaným či skutečným sídlem v různých členských státech EU, přičemž tito jsou plně odpovědni za její závazky. Chronologicky další unijním právem představenou entitou byla Evropská společnost111. Na rozdíl od EHZS se dočkala opravdu reálného využití v praxi a stala se tak skutečným přínosem pro vnitřní trh. Jednou z výhod ES je několik možných způsobů jejího vzniku. Lze volit mezi fúzí akciových společností z různých členských států, založením holdingové či dceřiné společnosti a přeměnou. Statut ES také poprvé upravil přeshraniční fúzi akciových společností. Posledním přírůstkem do řady zahraničních společností je Evropská družstevní společnost112.

110

111

112

Dle zákona č. 360/2004 sb., o evropském hospodářském zájmovém sdružení (dále jen „EHZS“). V angl. znění European Economic Interest Grouping (EEIG) dle nařízení Rady Evropských společenství č. 2137/85 ze dne 25. července 1985 o evropském hospodářském zájmovém sdružení. Dle zákona č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti (dále jen „ES“). V angl. znění Societas Europaea (SE) dle nařízení Rady Evropských společenství č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti (dále jen „statut ES“). Dle zákona č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnost (dále jen „EDS“). V angl. znění European Cooperative Society (SCE) dle nařízení Rady (ES) č. 1435/2003 ze dne 22.7.2003, o statutu Evropské družstevní společnosti.

28

3.2.2. Přeshraniční fúze Významným krokem na poli liberalizace pohybu společností byl již Statut ES, který počítá s několika variantami jejího vzniku. Jednu z nich představují právě přeshraniční fúze dvou akciových společností, například společnosti a její dcery. Nově vzniklá ES sice musí mít registrované i skutečné sídlo v jednom státě, smí ho však libovolně přemisťovat mezi členskými státy a měnit tím své rozhodné právo. To by nemělo působit větší potíže ani v teoretické rovině vzhledem k tomu, že ES odvozuje svou subjektivitu od evropské nadnárodní úpravy, přestože od její konkretizované národní podoby. Zajímavou příležitostí ke zhodnocení postavení inkorporační teorie a práva EU by mohl být pokus o přemístění ES mimo území členských států. V takovém případě by bylo nutné přihlášení EU k jedné ze zmiňovaných teorií, aby takový přesun umožnila, či nikoliv. Otázkou je, jakou roli by hrálo konkrétní národní právo, jež je v daném okamžiku pro tuto společnost rozhodné. Dalších změn se úprava přeshraničních fúzí dočkala přijetím tzv. 10. směrnice o přeshraničních fúzích kapitálových společností113. Dle této směrnice mohou fúzovat společnosti založené dle právního řádu členského státu a se sídlem, ústřední správou, nebo hlavní provozovnou v Evropském hospodářském prostoru.114 Vnitrostátní transpozici bychom nalezli v zákoně o přeměnách115. Dle tohoto zákona v podobě účinné do 31. 12. 2011 se přeshraniční fúzí rozuměla fúze jedné či více českých společností s jednou či více zahraničních, nebo také fúze zahraničních společností, pokud má ta nástupnická sídlit v ČR. Současně pak zákon upravoval i formy subjektů, na které se vztahoval, tzn. u nás všechny obchodní společnosti i družstva. V čistě praktické rovině tak tato směrnice umožnila přemístění sídla, ovšem s vynaložením větších nákladů, než by obnášela pouhá přeregistrace sídla. Společnost jednoduše založí dceřinou společnost v jiném státě a poté s ní zfúzuje. Za významnou výhodu tohoto postupu lze považovat

113 114 115

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES ze dne 26. října 2005 o přeshraničních fúzích kapitálových společností. Ibid., článek 1. Zákon č. 125/2008, o přeměnách obchodních společností a družstev.

29

i to, že nástupnická společnost může následně umístit své sídlo do kteréhokoliv jiného členského státu.116 3.2.3. Směrnice o přeshraničním přemístění sídla Zdá se, že vzhledem k výše uvedenému faktickému umožnění přemístění sídla by mělo být přijetí sekundární evropské legislativy upravující tuto oblast snadné. Opak je pravdou, když i po opětovných urgencích ze strany Evropského parlamentu117 nedošlo k přijetí plánované tzv. 14. směrnice, ačkoli její přijetí bylo dokonce i v legislativním programu Komise.118 Přestože byly vypracovány návrhy této směrnice, Komise práce na jejím přijetí odložila.119 Přemístění sídla je tak dle legislativy EU možné pouze za použití ES, přeshraniční fúze nebo prostřednictvím sekundární svobody usazování. Ryzí přesunutí sídla připadá v úvahu pouze v případě, že to daný stát připouští, a to především právní řád, ze kterého se tato společnost přemisťuje. Podmínky na vstupu do jiného státu pak spočívat jen v tom, co se požaduje od národních společností. Přestože přeshraniční fúze jsou pro společnosti nákladnější než prosté přemístění sídla, má aplikace ustanovení o fúzi pro státy četné výhody. Při použití procesu fúze jsou lépe zohledněny zájmy věřitelů i třetích stran. Prosté přemístění sídla by jejich zájmy nemuselo zcela chránit, například pokud by se společnost podřídila právu jiného státu, které by omezovalo ručení společníků. Přijetí této směrnice by sice mohlo usnadnit ekonomickou aktivitu v rámci EU, přesto se domnívám, že by tak jako tak muselo obsahovat procesy obdobné fúzi nebo zániku a opětovnému vytvoření, jež by vypořádaly vztahy věřitelů společnosti způsobem, který by jejich zájmy dostatečně ochránil. Jsem proto přesvědčen, že by reálně nepřinesla 116 117

118 119

Viz § 185 zákona číslo 125/2008, o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění účinném do 31.12.2011. K poslední urgenci evropského parlamentu došlo přijetím Usnesení Evropského parlamentu ze dne 2. února 2012 o 14. směrnici v oblasti práva společností o přemísťování sídel společností do jiného členského státu doplněný o doporučení Komisi [cit. 9.2.2013]. Dostupné z http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+TA+P7-TA-20120019+0+DOC+XML+V0//CS#BKMD-3. Pracovní program Komise na rok 2007 [cit. 9.2.2013], s. 18. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2006/com2006_0629en01.pdf. Srov. RAMMELOO, S: Case notes. Case C-378/10, VALE Építési Kft., pending, lodged on July 28, 2010, Freedom of establishment: cross-border transfer of company "seat" [online]. Maastricht Journal of European and Comparative Law 2011 [cit. 10.2.2013], Vol. 18, No. 3, s. 357. Dostupné z: http://www.maastrichtjournal.eu/pdf_file/intersentia/MJ_19_04_0563.pdf.

30

příliš ekonomicky pozitivních efektů, poněvadž strukturalizace koncernů za použití sekundární svobody usazování se zdá býti variantou jednak ulehčující ekonomickou expanzi do jiného státu, a jednak více transparentní, se kterou si dnešní právo zaměřené na konkrétní jednotlivé subjekty, případně koncerny a spřízněné osoby dokáže mnohem snadněji poradit.

31

4.

Přemístění sídla v právním řádu České republiky Při hledání kolizních norem upravujících osobní statut společností s cizím prvkem

je samozřejmě třeba nahlédnout do zákona o mezinárodním právu soukromém120. Na prvním místě nás pochopitelně zajímá, zda můžeme použít ustanovení ZMPS pro určení osobního statutu, resp. právního řádu, jímž se budou řídit vztahy související s danou entitou. Jedním z ustanovení, jejichž výklad provází již delší dobu diskuse je § 3 ZMPS, podle něhož se „způsobilost osoby k právům a povinnostem řídí právním řádem státu, jehož je příslušníkem”. Toto ustanovení nám stanoví, zda má osoba způsobilost k právům a povinnostem, nejdříve je však nutné určit příslušnost takové osoby, tedy pracovat s pojmem cizineckého práva. Někteří autoři však pochybují, zda lze toto ustanovení vztáhnout i na právnické osoby s tím, že jeho použití je omezené pouze na osoby fyzické.121 Dalším relevantním ustanovením ZMPS je garance stejného zacházení v majetkových vztazích.122 Úpravu ZMPS můžeme přinejmenším u podnikatelských subjektů ponechat stranou vzhledem k jednoznačnému a speciálnímu ustanovení § 22 Obchodního zákoníku123, jež váže právní způsobilost, stejně jako vnitřní právní poměry a ručení členů subjektu na právní řád založení. Ustanovení § 22 ObchZ je tedy kolizní normou pro určení osobního statutu právnické osoby, nicméně samo termín právnické osoby neobsahuje, ale pojem „jiné než fyzická zahraniční osoba“. Lze říci, že použití tohoto termínu umožnilo rozeznat způsobilost útvarů, jež sice nejsou právnickými osobami dle cizího právního řádu, přesto je jim určitá právní způsobilost přiznána. Výklad § 22 ObchZ, zejména pak ve spojení s § 21 odst. 2 ObchZ a § 26 ObchZ provází již delší dobu rozpory v odborných kruzích. Jedním z problematických bodů se stalo posouzení, jaké sídlo se uvedenými ustanoveními rozumí, zda sídlo registrované, nebo skutečné. Dalším bodem sporu je pak charakter ustanovení § 21, zda se jedná o normu cizineckého práva, nebo ve spojení s § 22 o normu kolizní. Neméně komplikovaným se jeví výklad pojmu zahraniční osoba v kontextu výše zmíněných ustanovení.

120 121 122 123

Zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále jen „ZMPS“). TICHÝ, Luboš a Zdeněk KUČERA. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním: komentář. 1. vyd. Praha: Panorama, 1989, 362 s. ISBN 80-7038-020-9. S. 65 a 67. Viz § 32 odst. 1 a § 32 odst. 3 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“).

32

K charakteru § 21 lze uvést, že hlavní názorový proud mu přiznává na rozdíl od § 22 cizinecký význam, neboť rozlišuje mezi českou a zahraniční právnickou osobou, aby dále mohl pro zahraniční osoby stanovit v některých případech odlišný režim.124 Alternativním názorem je interpretace tohoto ustanovení v souvislosti s §22, který pojem zahraniční osoby také používá, tím by získal jakýsi zprostředkovaný kolizněprávní rozměr.125 Rozpory však vyvolává nejen charakter této normy, ale i výklad pojmu sídla v ní obsažený, tedy zda se jedná o sídlo skutečné sídlo, nebo statutární.126 Celou situaci komplikuje i fakt, že úprava sídla byla dotčena několika novelizacemi127, při kterých byla dokonce vyňata z ObchZ. Přestože česká právní úprava stanoví možnost dovolat se skutečného sídla společnosti vedle sídla statutárního128, je dle mého názoru po poslední novelizaci § 19c Občanského zákoníku přinejmenším v kolizněprávním rozměru nutné nahlížet na pojem sídla v ObchZ jako na sídlo určené při založení společnosti a zapsané v obchodním rejstříku, bez ohledu na umístění skutečného sídla.129 Co se týče problematiky sídla v souvislosti s § 21 a § 26, domnívám se, že jde o ustanovení v této otázce zcela neutrální. Pokud tedy hovoříme o sídle v kontextu České republiky130, má se na mysli sídlo statutární, zapsané v obchodním rejstříku. Hovoříme-li o sídle v zahraničí131, je dle mého názoru nezbytné připustit jakékoliv sídlo, jak statutární, tak skutečné, jež je dle právního řádu, jímž se tato osoba řídí, relevantní. Obdobně se domnívám, že v rámci euro-konformního výkladu je třeba podřadit pod legální 124

125

126

127 128 129 130 131

Shodně KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 7., opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2009, 462 s. ISBN 978-80-7239-231-5. S. 261.; CHOBOLA, Tomáš. Svoboda usazování zahraničních společností v právu ČR [online]. Právní rozhledy 16/2004 [cit. 10.2.2013]. S. 599. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/; PAUKNEROVÁ, Monika. Kolizněprávní úprava obchodních společností [online]. Právní rozhledy 7/2005 [cit. 10.2.2013]. S. 244. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/. DĚDIČ, Jan a Petr ČECH. Nový pohled na kolizní normy a reflexe kolizně relevantní judikatury Evropského soudního dvora v českém právu společností [online]. Soudní rozhledy. 10102004361-367 [cit. 10.2.2013], s. 361-367. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/. Srovnej PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku: (s přihlédnutím k evropskému právu). 4. aktualiz. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2004, 607 s. ISBN 80-7357-009-2. S. 236. CHOBOLA, Tomáš. Svoboda usazování zahraničních společností v právu ČR [online]. Právní rozhledy 16/2004 [cit. 10.2.2013]. S. 599. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/; PAUKNEROVÁ, Monika. Kolizněprávní úprava obchodních společností [online]. Právní rozhledy 7/2005 [cit. 10.2.2013]. S. 244. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/. Zákon č. 370/2000 Sb., zákon č. 501/2001 Sb. a zákon č. 285/2009 Sb. Ustanovení § 19c odst. 3 zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ibid., § 19c odst. 1. Ustanovení § 21 odst. 2 věta druhá a § 26 odst. 1 věta druhá ObchZ. Další text předpokládá, že půjde o entitu řídící se právem a se sídlem v členském státě EU. U třetích zemí je samozřejmě otázkou, nakolik se obdobný výklad bude dát analogicky použít. Osobně se domnívám, že již dle samotných zásad inkorporační teorie by měl být tento výklad použitelný i na takové státy.

33

definici zahraniční osoby v § 21 odst. 2 také jiné subjekty, než jsou právnické osoby a považovat tento výčet pouze za dispozitivní vzhledem k tomu, že i jiné osoby požívají ochranu článku 54 SFEU. Je pravdou, že tímto odstraníme hlavní rozpor v použití § 21 odst. 2 společně s § 22, čímž se otevírá cesta vykládat § 22 ve spojení s § 21 odst. 2, jenž nám nabízí jakési vodítko, jaké útvary máme za zahraniční osoby považovat. To však nemění nic na tom, že hlavní kolizní normou pro určení osobního statutu entit, jež nemají registrované sídlo v České republice, je ustanovení § 22 ObchZ. V ostatních oblastech, ať již neobchodních, nebo u subjektů se sídlem mimo EU musíme připustit analogické použití ustanovení § 22. Stejným pravidlem se poté budou řídit i jiné než právnické osoby, které tím získají stejnou způsobilost, jako jim přiznává právní řád země jejich založení. To vše také s ohledem na ustanovení § 3 ZMPS, jež hovoří o osobách obecně. Nevidím důvod, proč na takové osoby aplikovat restriktivnější výklad a způsobilost jim nepřiznat.

Dotčená právní oblast, zejména pak problematika přemístění sídla společností se v poslední době stává středem zájmu. Dochází k jejím častým novelizacím jak na základě zákonodárství českých orgánů, tak pod vlivem evropské legislativy. Vzhledem k zásadnímu aktuálnímu vývoji považuji za žádoucí zahrnout do výkladu vedle účinné úpravy také právní předpisy, jež v nejbližší době v účinnost teprve vstoupí. Česká legislativa, snad i ovlivněna rozhodnutím Cartesio132, částečně předběhla evropský vývoj přeshraničního přemístění sídla, když v zákoně o přeměnách obchodních společností a družstev133 upravila možnost přemístění sídla z a do České republiky, tedy v podstatě oblast, o jejíž úpravu se prostřednictvím přijetí 14. směrnice snaží EU již mnoho let. Zákonodárce dle mého osobního názoru poměrně elegantně odstranil většinu negativ, jež mohou vyplynout pro všechny věřitele společnosti v souvislosti s případným přemisťováním společností. Připodobnil přemístění sídla k ostatním přeshraničním přeměnám134 a tím jej podřadil obdobným podmínkám pro ochranu třetích osob. Zahraniční

132 133 134

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16.12.2008, věc: C-210/06, CARTESIO Oktató és Szolgáltató bt. [cit. 19.2.2013]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. Zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev ve znění účinné od 1.1.2012. Dle ustanovení § 59a odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev se přeshraniční přeměnou rozumí jak přeshraniční fúze, tak i rozdělení, převod mění i přemístění sídla.

34

právnická osoba135 tak může přemístit své sídlo do České republiky, nezakazují-li to právní předpisy státu, ve kterém má sídlo, ani předpisy státu, jimž se řídí její vnitřní poměry. Respektuje tím ustanovení práva, jež takové právnické osobě propůjčuje subjektivitu i kontrolu nad jejím dalším osudem. Při přemístění je tato zahraniční právnická osoba povinna změnit svou právní formu na českou společnost, nebo družstvo. Dále však musí subjekt podřídit své vnitřní právní poměry českému právu.136 Pro přemístění je třeba notářské osvědčení, jež v podstatě potvrzuje existenci společnosti dle cizího právního řádu.137 K přemístění sídla do České republiky nemůže dojít, pokud u daného subjektu probíhá insolvenční řízení.138 Zákon dále výslovně stanoví, že česká společnost nebo družstvo může přemístit své sídlo do jiného státu, aniž by zanikla, s tím, že se dále osobní statut a právní forma této osoby řídí českým právním řádem, pokud právní řád státu, do kterého tato osoba přemisťuje své sídlo, nestanoví něco jiného. Jak jsem již zmínil, na přemístění sídla se vztahují obdobná pravidla jako na změnu právní formy a analogicky i zákaz jejího přemístění při probíhající insolvenci, nebo likvidaci.139 Od 1. 1. 2014 pravděpodobně nabude účinnosti nová úprava soukromého práva, včetně mezinárodního práva soukromého. Zákon o mezinárodním právu soukromém140 tradičně uznává procesní způsobilost zahraničních osob v rozsahu, v jakém ji uznává právo státu, dle kterého vznikly, alternativně postačí, uznává-li obdobnou osobu právo české. Výslovně bude také přiznána subjektivita právnické osobě, stejně tak i jiné než fyzické osobě, dle práva státu, dle něhož vznikla, tedy můžeme zde vidět jednoznačný příklon k inkorporační teorii. Právem vzniku se pak řídí i ostatní související právní poměry, zahrnující ručení a závazků jednajícího orgánu.141 Vedle jiných než fyzických osob NZMPS současně reaguje na novou úpravu svěřenství. Obsahuje ustanovení, jež v důsledku

135 136 137 138 139 140 141

Otázkou je, zda by obdobné oprávnění měla mít i jiná než právnická a fyzická osoba. Ustanovení § 384a zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. Ibid., § 384d. Ibid., § 384c. Ibid., § 384i. Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „NZMPS“). Ibid., § 30 odst. 1.

35

uznávají trusty řídící se cizím právem, ať již jsou zřízené v zahraničí, nebo u nás. Jde o výrazný pokrok v jistotě právních vztahů v otázkách trustů, ke kterému se budu dále věnovat v příslušné kapitole.

36

5.

Ekvita a trust Pro plnohodnotný výklad pojmu trust považuji za nezbytné přiblížit oblast práva,

ze které tento institut vznikl, tedy ekvitu142.

5.1.

Ekvita Již od velmi dávných dob se filozofové zabývali podstatou ekvity. Ta je úzce

spojena se spravedlností. Zákonodárce vytváří zákony formulované obecně, aby postihly co nejvíce reálných situací, jež dokáže domyslet. Ekvita je tu pak proto, aby v konkrétním případě, na nějž zákonodárce nepomyslel, nebo se doposud nikdy nestala, byla zajištěna korekce a bylo tak dosaženo spravedlivého výsledku.143 V mé práci nás bude zajímat ekvita jako systém práva, který se vyvinul v právním systému na území Anglie.144 Při pátrání po definici tohoto odvětví práva je nejvhodnější nahlédnout přímo do anglických soudních rozhodnutí, tedy zjistit, jak ekvitu chápou samotní soudci. Účelem ekvity je napravit svědomí člověka a obměkčit některé extrémy práva.145 Ekvita není považována za součást práva, ale za „morální korektiv, jenž kvalifikuje, moderuje a upravuje přísnost, tvrdost a rigiditu práva a představuje univerzální pravdu. ... Ekvita tak nevytváří právo ani ho neruší, ale je tu, aby mu asistovala“146. Jinými slovy lze říci, že se jedná o určité přirozené právo prosazující morálku. Dnes již nemáme dva nezávislé právní systémy 142 143 144

145 146

V anglickém originále „equity“ jako části systému anglického práva. ARISTOTLE. The Nicomachean Ethics. Přel. W. D. Ross. Vznik cca 360 př. n. l. Kniha V, kapitola 10. Dostupné z http://classics.mit.edu/Aristotle/nicomachaen.5.v.html. Ekvita jako odvětví práva původně aplikovaného Kancléřským soudem („Court of Chancery“). Ten byl vytvořen, obdobně jako Královský soud („King’s bench“) pro common law, v tomto případě pro odlehčení soudní zátěže Lorda Kancléře („Lord Chancellor“). Lord Kancléř prvotně získal své soudní pravomoci na základě účasti na Královském soudě, poté co Edward I. založil Královský soud, aby oficiálně nemusel řešit jednotlivé soudní případy sám. Důležité případy měly být předávány Lordu Kancléři, který je bude řešit na základě svého svědomí, namísto krále. V současnosti, po spojení obou systémů soudů v roce 1873 přijetím „Judicial Act“ jde spíše o intelektuální rozdělení založené na zmíněném historickém vývoji. V současnosti proto hájíte svá práva u jednoho soudu, ať už jde o nároky vznesené dle práva common law nebo ekvity. Lord Ellesmere v Earl of Oxford (1615) 1 Ch Rep 1. „ ...moral virtue, which qualifies, moderates, and reforms the rigour, hardness, and edge of the law, and is an universal truth. ... Equity, therefore, does not destroy the law, nor create it, but assists it.”. Lord Cowper v Lord Dudley v Lady Dudley (1705) Prec Ch 241, s. 244.

37

s nejvyššími

orgány

zasedajícími

na

opačných

stranách

Londýna,

ale

máme

zde dva intelektuálně oddělené právní zdroje, jež se vzájemně ovlivňují před jediným soudem. Pokud snad dojde ke střetu těchto systémů, ekvita vždy vyhrává. Z uvedeného by se mohlo zdát, že soudy při aplikaci ekvity rozhodují dle své libovůle za účelem prosazení spravedlnosti. Tak tomu však ani vzdáleně není, právo ekvity je v mnoha oblastech velmi technickým a exaktním právem, které umožní přístup k soudu jen na základě striktních pravidel. Podle novějších rozhodnutí nestačí pouze naše domněnka, že spravedlnost to v tomto případě vyžaduje, abychom vytvořili nové pravidlo ekvity.147 Anglické soudy jednoduše nejsou soudy svědomí, ale soudy práva.148 Soudci nerozhodují náhodně na základě svých pocitů149, ale v souladu s přesným systémem pravidel určujících co je dobré a co špatné. Přístup k ekvitě je proto dovolen výhradně na základě dobře známých a ustálených principů.150 Po obsahové stránce pravidla ekvity nejsou jen věcněprávní normy, nýbrž většina procesněprávních opatření vychází z ekvity.151

5.2.

Historický vývoj trustu Krátký historický exkurs nám umožní snáze pochopit význam trustu a jeho

uplatnění. Jak už to bývá, ke vzniku tohoto institutu vedly ryze praktické důvody. Jednou z teorií zrodu trustů v anglickém právu je spojitost s křižáckými výpravami. Tažení trvala obvykle několik let a jejich účastníci patřili v Anglii mezi velké vlastníky půdy. Po dobu jejich nepřítomnosti bylo třeba tuto půdu spravovat a činit související právní úkony namísto vlastníka. Převedli proto svůj majetek důvěryhodné osobě152, jež měla povinnost jej pro ně spravovat a poté převést zpět. Lord Kancléř po návratu křižáků zajistil návrat 147 148 149

150 151

152

Re Diplock (1948) Ch 465, s. 482. Jessel v Re National Funds Assurance Co (1878) 10 Ch D 118, s. 128. Srov. „as though the Chancellor still had only the length of his own foot to measure when coming to a conclusion.“. Campbell Discount Co Ltd v Bridge (1961) 1 QB 445, s. 459. Dále také „palm-tree justice”. Muscat v Smith (2003) 1 WLR 2853, s. 2865. Campbell Discount Co Ltd v Bridge (1961) 1 QB 445, s. 459. Kompenzace, sledování dle ekvity, soudní příkaz a uložení povinnosti spočívající v konání či nekonání, rozhodnutí o neplatnosti, reformace soukromoprávních vztahů, vytvoření trustu, sukcese, započtení. V anglickém originále: „compensation, equitable tracing, specific performance, injunction, rescission, rectification, imposition of constructive or resulting trust, subrogation, account”. Tzv. „trustee“ (dále jen „správce“).

38

majetku do jejich rukou, jestliže správce nedostál svému slibu. V této souvislosti je třeba zmínit, že můžeme vysledovat jistou podobnost s institutem islámského práva „waqf ahli“153. Pravděpodobně se tak touto právní konstrukcí inspirovali právě při svých křižáckých výpravách. Další teorie tvrdí, že trusty vznikly v prostředí františkánských mnichů, kteří kvůli svému kázání museli žít v chudobě, a proto nemohli vlastnit majetek. Jelikož však mnoho lidí těmto mnichům majetek přesto odkazovalo, bylo třeba vynalézt způsob, jak s ním naložit. Mniši si najali správce, kteří byli před zákonem legálními vlastníky tohoto majetku, ve skutečnosti ho, dle ekvity, ovšem jen spravovali ve prospěch jejich skutečných vlastníků, mnichů, jimž tak zůstal právní titul dle práva ekvity. Další důvod, proč se tento institut, respektive jeho předchůdce v podobě tzv. „use“154, stal velmi používaným právním nástrojem, je ekonomické povahy. Lenní systém anglické společnosti znamenal, že při přechodu půdy na další generaci musela být zaplacena nemalá daň. Jedním ze způsobů, jak se této dani vyhnout, bylo převedení majetku na osobu155 nebo lépe skupinu osob, jež majetek spravovala ve prospěch ekvitního majitele156, a po jeho smrti pro jeho potomky. Panovník, donucen klesajícími příjmy státní pokladny, prosadil zákon157, jenž z ekvitního vlastníka udělal vlastníka zákonného, který je povinen platit daně. Zákon však obsahoval výjimku vztahující se na případy, v nichž měl zákonný vlastník dostatečně aktivní povinnosti ohledně spravovaného majetku. Velmi rychle se ovšem našly způsoby využití tohoto zákonného ustanovení.158 Obratní právníci nakonec vymysleli cestu, jak zákon obejít i v případě ryzí, čistě pasivní „use“159. Soudy potvrdily, že jednou z možností je vytvoření „use“ tím způsobem, že na osobu A bude převeden zákonný titul, tato osoba jej drží ve prospěch osoby B, jež tento ekvitní titul vlastní ve prospěch osoby C.160 Zákonné ustanovení se vyčerpá již prvním uvedeným 153 154 155 156 157 158 159 160

Není obsažen v koránu, ale jeho právní kořeny se odvozují z některých „hadísů“, tedy tradicí, výpovědí o činech proroka Mohammeda. Označení odvozené z obratu používaného při nakládání s majetkem: „give property to A to the use of B“. Tzv. „feoffee to use“. Tzv. „cestui que use“, volně přeloženo do angličtiny „the one who trusts“. The Statute of Uses (1535). Například pokud byl na feoffee převeden jen nájem a ne úplné vlastnictví, jelikož Lord Kancléř rozhodl, že za aktivitu dostatečně intenzity je vybírat nájem a výnosy platit další osobě. Pojem předcházející pojmu trust, z počátku se trustem nazývala pouze druhá „use” (mezi osobou B a C). V anglickém originále „land limited to A to the use of B to the use of C“.

39

vztahem, první beneficient (B) se stane zákonným majitelem, vůči kterému bude na základě druhé „use“ ekvitním vlastníkem osoba C. Takto popsaný vztah se pak nazývá trust.161 Vzhledem k ústupu lenních vztahů byly faktické dopady Statute of Uses eliminovány již rokem 1660. K derogaci celého zákona došlo roku 1925 přijetím Law of Property Act a od té doby již není třeba používat uvedených několik nadbytečných slov.162

5.3.

Institut trustu Pro lepší pochopení si vysvětleme vytvoření a fungování základního druhu trustu.163

Zřizovatel164 trustu převede zákonný vlastnický titul165 k určitému majetku na správce166, a současně ekvitní vlastnický titul167 na osobu odlišnou, beneficienta. Správci tím vzniká osobní závazek vůči beneficientovi a tomu svědčí vedle relativních práv také věcná práva k předmětu trustu. Existuje mnoho dalších variant trustů, jimiž se budou zabývat následující kapitoly, nicméně postih veškerých existujících podob trustu překračuje vzhledem k zaměření této práce její rozsah. Pokud se pokusíme trust v obecné rovině definovat, jde o právní vztah v právu ekvity, jenž ukládá zákonnému vlastníkovi majetkové hodnoty povinnost nakládat s ní v dobré víře, dle svého nejlepšího svědomí, ve prospěch osob, jež mají k tomuto majetku ekvitní právní titul.168 Užití trustů je velmi univerzální, a to už z důvodu samotné podstaty trustu, neboť před zákonem se majitelem určitého majetku jeví osoba odlišná od skutečné. O jejich aplikaci lze proto uvažovat v každé situaci, kdy nechceme, aby byl dohledatelný majitel konkrétního majetku, což tento institut předurčuje k širokému uplatnění pro daňovou

161 162 163 164 165 166 167 168

Často za použití zkráceného obratu „upon” a „to”. „to the use of T’ in trust for B“. Tzv. „express trust“. Tzv. „settlor“. Tzv. „legal title“. Tzv. „trustee“. Tzv. „equitable title“. THOMAS, Geraint; HUDSON, Alastair. The Law of Trusts. Second Edition. New York: Oxford University Press Inc., 2010. 1681 s. ISBN 978-0-19-955028-9. S. 11.

40

optimalizaci.169 Nejčastěji je však používán k odkazům, vždy v případech, kdy je třeba zajistit účelové nakládání s majetkem. Neopomenutelné výhody skýtají trusty v závětech, ve kterých může zůstavitel specificky určit budoucí osud zanechaného majetku. Moderní využití nalezl trust také v oblasti finančního práva jako zajišťovací prostředek při bankovních půjčkách, nebo jako forma kolektivního investování.170 5.3.1. Zřízení trustu Pro vznik trustu171 je nezbytný projev vůle a současně se správce musí stát zákonným vlastníkem majetku.172 Ekvita samotná neklade na zřízení trustu žádné formální požadavky, je však nutné vyhovět zákonným podmínkám pro související převod majetku.173 Platný projev vůle zakladatele obsahuje tzv. tři jistoty, a to jistotu vůle, předmětu a objektu.174 Na prvním místě je nutné splnit jistotu vůle, tedy úmyslu zřizovatele. Vzhledem k tomu, že není nezbytné použít přímo slovo trust, je třeba, aby projev vůle ukládal bezpodmínečnou povinnost a ne pouze morální závazek.175 Tuto povinnost

169

170 171

172

173 174 175

Vzhledem k rozvinuté veřejné regulaci v této oblasti jen za použití nepoměrně složitějších struktur. Dalším příkladem může být oblast investic a použití pro penzijní fondy a investiční společnosti („unit trusts“). Penzijní fondy mohou mít podobu trustů, kdy správci fondů jsou v postavení jejich správců. V této kapitole budeme uvažovat pojem trust jako tzv. „express trust“ nebo „implied trust“. Vzhledem k rozsahu práce nebereme plně v potaz jiné typy ostatní typy trustů jako „resulting“, „constructive“ a „statutory“. Turner LJ v Milroy v Lord (1862) 4 De G F & J 264: „there is no equity to complete an imperfect gift“. Existuje však autorita, dle které stačí udělat vše, co je nutné pro převedení titulu, přestože k převodu nedojde. Viz Re Rose (1952) Ch 499. Nedokonalé dary dokončí ekvita jen výjimečně na základě dobrých mravů („unconscionability“), ale tyto případy jsou velmi diskutabilní. Viz Pennington v Waine (2002) 1 WLR 2075. Srov. Wills Act 1837 a Law of Property Act 1925. S písemnou formou někdy souvisí povinnost zaplatit daň, pokud současně přejde ekvitní titul. Proto je tento požadavek častých předmětem sporů. Tzv. „the three certainties: certainty of intention, certainty of subject matter, certainty of objects“. Viz Knight v Knight (1840) 3 Beav 148 a Wright v Atkyns (1823) Turn & R 143. Re Adams and the Kensington Vestry (1884) 27 Ch D 394 a Cf. Comiskeyv Bowring-Hanbury (1905) AC 84 (HL): „konkrétní slova musí ukládat povinnost“; Re Steele (1948) Ch 603: „slova již použitá v precedentech“; Re Hamilton (1895) 2 Ch 370: „konstrukce celé závěti a jejího celkového významu“.

41

lze odvodit i z jednání zřizovatele.176 V každém případě musí být jisté, že zřizovatel od počátku chtěl vytvořit trust a nikoli poskytnout dar, nebo půjčku. V okamžiku zřízení trustu musí být jednoznačně určitelné, jakého majetku se týká. Trust nebude platně založen při promíchání majetku s jiným, kdy nelze přesně určit, které z konkrétních věcí jsou jeho předmětem.177 Můžeme však rozeznat linii soudních rozhodnutí naznačující existenci odlišného pravidla u nehmotných zastupitelných věcí, jako jsou akcie.178 Osobně se domnívám, že rozsudek ve věci Hunter v Moss se dá snadno vysvětlit i za pomoci argumentu dobrých mravů.179 Je evidentní, že v rozsudcích, které se týkají majetku v insolvenčním řízení, se soudy drží striktního výkladu požadavku jistoty. V prostředí obchodních vztahů se strany dříve snažily dovolávat vzniku trustů v případech námořní přepravy nákladu, tyto problémy však vyřešila novela Sale of Goods Act z roku 1995, dle které se osoba vlastnící konkrétní množství neodděleného zboží stává jednoduše jeho spoluvlastníkem.180 Jak jsem vyzdvihl v alternativním výkladu rozhodnutí Hunter v Moss, může do popředí vystoupit požadavek souladu s ekvitou, spravedlností a svědomím. Tento argument je zde natolik zásadní, že není možné striktně lpět na nutnosti jistoty předmětu trustu, zejména pokud je nezbytné potrestat podvod, či úplatek.181 Třetí podmínkou je jistota objektu, tedy beneficientů trustu. Potřeba existence beneficientů a jejich určení je důležitá zejména pro schopnost soudu dohlížet na výkon 176

Tzv. „implied trusts“. Srov. Re Kayford Ltd (1975) 1 WLR 279: zřízení účtu pro zákazníky, peníze vždy odebírány z účtu až po odeslání zboží, trust konstituován, věřitelé společnosti se na tyto peníze nedostali; Paul v Constance (1977) 1 WLR 527: bankovní účet založený na milenku, ale manžel a milenka dohromady používají tento účet, i když nechtěli přímo založit trust, měli v úmyslu založit stav, de facto odpovídající trustu. 177 Re London Wine Co. (Shippers) Ltd. (1986) PCC 121: konkrétní lahve vína z vinného sklepa; Re Goldcorp (1995) 1 AC 74: konkrétní zlaté cihly a mince z trezoru. 178 Hunterv Moss (1994) 1 WLR 452 a Re Harvard Securities (1997) 2 BCLC 369. Nicméně, pokud si podrobně přečteme dané rozsudky zjistíme, že v Hunter v Moss si soudce dává velký pozor, aby nevyslovil právě rozdíl mezi hmotným a nehmotným majetkem. Přesto z tohoto rozsudku soudce v Re Harvard Securities vyvozuje závěr, že takové rozdělení existuje. Srov. dřívější protikladné rozhodnutí týkající se peněz na bankovním účtu v MacJordan Construction Ltd v Brookmount Erostin Ltd (1992) BCLC 350. 179 V anglickém originále „unconscionability”. 180 Sekce 20A Sales of Goods Act 1979. Dostupné z http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1979/54. Srov. Re Wait (1987) 1 Ch 606, Carlos Federspiel & Co SA v Charles Twigg & Co Ltd (1957) 1 Lloyd's Rep 240 a Re Stapylton v Fletcher Ltd (1995) WLR 1181. 181 Attorney-General for Hong Kong v Reid (1994) 1 AC 324, (1993) 3 WLR 1143.

42

povinností správců. U trustů odkazujících podíl na určitém majetku182 musíme být schopni již od začátku sestavit kompletní seznam všech beneficientů. Pokud to nedokážeme, bude takový trust neplatný.183 V situaci, kdy mají správci diskreci v rozdělení majetku184, postačí možnost stanovit u každé osoby, zda do skupiny beneficientů patří či nikoli.185 Předcházející věty zachází do poměrně teoretické roviny, výsledky tohoto sporu, v němž často ani samotní Lordi nevědí, co vlastně jejich kolegové chtěli ve své řeči sdělit, jsou ryze pragmatické. Ve svém důsledku znamenají rozdíl mezi platným a neplatným zřízením trustu v případech, v nichž zřizovatel použil v definici beneficientů velmi vágní slovní spojení jako „přátelé“186, či „příbuzní“187. S jistotou beneficientů souvisí i pravidlo, že každý trust musí mít alespoň jednoho beneficienta188, nebo osobu, jež má z trustu přímý či nepřímý benefit. Taková osoba je tak oprávněnou osobou pro podání návrhu k soudu a tím i jediným, kdo zajistí soudní kontrolu činnosti trustu.189 5.3.2. Trusty vzniklé na základě zákona Ne všechny typy trustů vznikají na základě projevu vůle určité osoby. Trusty označené jako „constructive trusts“ vznikají na základě zákona, resp. ekvity, přičemž jsou následně deklarovány rozhodnutím soudu. Impulzem pro vytvoření takových trustů je v převážné většině chování, jež vede k získání nespravedlivého prospěchu, a vědomí

182 183 184 185

186 187 188

189

Tzv. „fixed trusts“. I.R.C. v Broadway Cottages Trust (1955) Ch 20: tzv. „complete list test“. Tzv. „discretionary trusts“. McPhail v Doulton (1971) AC 424: Tzv. „is or is not test“. Srovnej také Re Baden’s Deed Trusts (No 2) (1973) Ch 9, Blausten v IRC (1972) Ch 256 a R. v District Auditor (1986) 26 RVR 24. Viz Re Barlow (1979) 1 WLR 278. Viz Re Baden’s Deed Trusts (No 2) (1973) Ch 9. Soud musí být schopný zajistit fungování trustu, což není možné pokud není žádný beneficient, který by podal k soudu žalobu. Srovnej Moricev Bishop of Durham (1804) 9 Ves. 399; (1805) 10 Ves 522, Leahy v Att.-Gen. for New South Wales (1959) AC 457 a Re Grant’s WT (1979) 3 All ER 359. Volnější pravidlo posuzování v Re Denley’s Trust Deed (1969) l Ch 373 a Re Lipinski’s W. (1976) Ch 235, ale opačná tendenci v Re Horley Town Football Club (2006) WTLR 1817. Další výjimky lze pozorovat v případě náhrobků (Musset v Bingle (1876) WN 170), zejména pak v případech zvířat v podobě tzv. „non-charitable purpose trusts“, které by nemělo být možné platně vytvořit. Srovnej však platné trusty: Re Dean (1889) 41 Ch D 552: péče o dům a koně; Re Howard (1908) The Times: péče o papouška; Re Haines (1952) The Times: péče o kočku; Re Thompson (1934) Ch 342: podpora honu na lišku.

43

příslušné osoby.190 Tento institut proto snadno umožní nabýt zpět nejen neoprávněně nabytý majetek, ale i cokoli co jeho pomocí bylo získáno191 v případě vhodné investice192. Nejčastější soudní spory souvisejí s insolvencí, při níž prostředky trustu nelze použít k úhradě závazků věřitelům.193 Obvykle

dojde

k vytvoření

trustu

v souvislosti

s fiduciárním

vztahem.

Ten nalézáme především v právu společností mezi jednateli a společnostmi. Povinnosti z něj vyplývající jsou velice přísné a fiduciář v pozici správce se musí zodpovídat za jakýkoliv konflikt zájmů.194 Navíc platí, že kdo vědomě pomáhá v nekalém jednání, je odpovědný stejně jako fiduciář sám.195 Jediná obrana proti této možnosti konfliktu je jeho schválení beneficienty.196 Dále nalezneme využití tohoto typu trustu u některých smluvních vztahů, kde dochází k převodu ekvitního vlastnictví na základě uzavření smlouvy.197 Pro nás neméně zajímavé může být aplikace této doktríny na problematiku úplatků.198

190 191

192 193

194

195 196

197 198

Pojem „nespravedlivý“ je zde použito jako překlad slova „unconscionable“, tedy takové jednání, jenž je v rozporu se svědomím a proto i s ekvitou. Jako příklad lze uvést špatně vrácené peníze v obchodě. Je proto možné žádat vrácení chybně zaplacené částky včetně složeného úroku. Srovnej Westdeutsche Landesbank v Islington (1996) AC 669: neúspěšné z důvodu nevědomosti o platbě z nulitní smlouvy, navíc zde došlo k přečerpání účtu, tedy by nebylo možné majetek úspěšně sledovat. Att-Gen for Hong Kong v Reid (1994) 1 All ER 1. V případě Chase Manhattan Bank N.A.v Israel-British Bank (London) Ltd. (1981) Ch 105, LJ Goulding prohlásil chybně provedenou platbu za trust, nicméně toto rozhodnutí se spíše odchyluje od linie případů, jelikož trust vyhlásil i bez důkazu vědomosti o chybné platbě, resp. přenesl důkazní břemeno na nevinného příjemce. V případě Boardman v Phipps (1967) 2 AC 46 použil advokát (správce) osobní peníze (trustu jich neměl dostatek), aby získal kontrolu nad společností, v níž vlastnil trust menšinový podíl. Advokát díky svým osobním schopnostem vytvořil společnosti zisk a tím vydělal peníze pro sebe i trust. Nicméně byl nucen zisk vrátit, jelikož využil informaci (majetek trustu) o potenciálu společnosti, tu se dozvěděl při zastupování trustu na valné hromadě. Obdobně v Industrial Development Consultants v Cooley (1972) 2 All ER 162. Viz Royal Brunei Airlines v Tan (1995) 3 WLR 64. Představenstvo rozhodlo o nevyužití obchodní příležitosti v Queensland Mines v Hudson (1978) 18 ALR 1; (1979) 42 MLR 771. Členové představenstva si nemohou schválit jednání porušující fiduciární povinnosti, musí valná hromada, srovnej Regal v Gulliver (1942) 1 All ER 378 a Tesco Stores v Pook (2003) EWHC 823. Jerome v Kelly (2004) 2 All ER 835. V Australském případě Att-Gen for Hong Kongv Reid (1994) 1 All ER 1, jenž skončil až u Privy Council byl generálnímu prokurátorovi zabrán majetek pocházející z úplatků. Ten získané peníze úspěšně investoval do nemovitostí. Rozhodnutí bylo jistě ovlivněno takřka nevraživostí lordů vůči úplatkům (“bribe is an evil practice”) spíše než ryzí právní argumentací, přesto jde o precedent v této oblasti. Základní argumentační linie plynula z toho, že prokurátor zastává fiduciární vztah, zřejmě ke státu,

44

5.3.3. Další běžné typy trustů V případě založení trustu, kdy není zřejmý vlastník

majetku, vzniká

tzv. „resulting trust“. Pokud se někdo neúspěšně pokusí převést majetek, drží jej neúspěšný nabyvatel zákonného titulu jako správce ve prospěch posledního známého vlastníka.199 Jak jsem již uvedl, trusty jsou velmi užívaným nástrojem pro ochranu majetku před insolvencí, v souvislosti s tím dochází k častým převodům mezi rodinnými příslušníky. V kontextu těchto vztahů je nutné mít pro vznik trustu důkazy, a to především vzhledem k existenci zákonných fikcí pro tyto převody.200 Trusty našly své uplatnění i ve vlastnictví nemovitostí mezi nesezdanými páry. Snaží se spravedlivě řešit rozdělení nemovitosti přesto, že je v zákonném vlastnictví jen jednoho z nich, ačkoliv na ní přispěli oba.201 Přes nekonzistentní judikaturu se dá říci, že podíl získá osoba buď v případě prokazatelné shody vůle, podílení se na kupní ceně nebo na splátce hypotéky.202 Nalezneme však i případy, ve kterých soud shodnou vůli párům supluje, řeší komplexně přínos obou do společného života a snaží se tak nalézt spravedlivé řešení.203 Závěrem k jednotlivým druhům trustů bych rád zmínil doktrínu poměrně blízkou výše popsaným „constructive trustům“, jež je v některých soudních rozhodnutích s nimi dokonce spojována204. Je jí institut tzv. „estoppelu“205. Lze vysledovat obdobný účel, a to zamezení nespravedlnosti. V novějších rozhodnutích můžeme pozorovat mírnou

199 200 201 202 203

204 205

a tak měl úplatek přinejmenším odevzdat. Za použití maximy “equity looks upon is done as ought to be done” se tak nahlíží na jeho majetek jako na odevzdaný, tudíž veškeré dále provedené investice již proběhly v rámci trustu. Viz Vandervell v I.R.C. (1967) 2 AC 291. Převod majetku mezi ženou a mužem, případně mezi otcem a synem bude při nedostatku důkazů dar, nikoli trust. Srov. Lloyds Bank v Rosset (1990) 1 All ER 1111, Huntingford v Hobbs (1993) 1 FLR 936 a Cox v Jones (2004) 3 FCR 693. Viz Lloyds Bank v Rosset (1990) 1 All ER 1111. V Midland Bank v Cooke (1995) 4 All ER 562 soud zkoumal kompletní historii manželství, vzhledem k dlouhodobému vztahu, a tomu, že ekvita znamená rovnost, rozdělil vlastnictví nemovitosti rovnoměrně. Pro alternativní přístupy srovnej Cox v Jones (2004) 3 FCR 693 a Oxley v Hiscock (2004) 2 FLR 669. Viz Lloyds Bank v Rosset (1990) 1 All ER 1111. Existuje více druhů “estoppelu”, jako příklad ze smluvního práva lze uvést „promissory estoppel“, z práva nemovitostí „proprietary estoppel“, „estoppel by representation“ a doktrína „nemo dat“.

45

tendenci ke splývání obou doktrín. Dle mého názoru je to však příliš velký skok, neboť „constructive trust“ vzniká retrospektivně, ex tunc v okamžiku nespravedlivého chování. Estoppel je na druhé straně založen pouze prospektivně, ex nunc, konstitutivně soudním rozhodnutí, jde tak o prostředek k nápravě. Tento institut pak poskytuje nápravu v případech, kdy jedinec na základě chování jiné osoby jedná ke své újmě ve vyvolaném oprávněném očekávání.206 To může být v ideálním u výslovně řečeného slibu, ale také při déletrvajícím jednání povinného.207 Přesto lze říci, že hlavní principy, jež spojují doktríny „constructive trust“ a „estoppel“, jsou shodné, a to otázky nespravedlnosti, nečestnosti, či nemorálnosti. Ať už je důvod a způsob založení jakýkoliv, pro úspěšný vznik trustu je třeba vždy respektovat princip, že ten, kdo se obrací k právu ekvity, nesmí tak činit z nelegálních důvodů.208 Trusty založené s cílem obcházet zákon proto zásadně skončí neplatností. 5.3.4. Práva a povinnosti správců Pro určení práv a povinností správců čerpáme z rozsáhlé judikatury. Dříve než tak učiníme, je třeba si uvědomit prioritu samotného zřizovacího instrumentu a zároveň speciální common law legislativy, která ekvitu doplňuje a v některých oblastech i nahrazuje.209 Jednou ze základních povinností správce vycházející z judikatury je obecná povinnost jednat v dobré víře210 s péčí a obezřetností obvyklého podnikatele.211 V platném 206 207

208

209 210 211

Pro vznik takové situace je třeba jednání, spolehnutí se na toto jednání a způsobená újma. Viz Re Basham (1987) 1 All ER 405, (1986) 1 WLR 1498. Pro případy takového jednání srovnej Gillett v Holt (2000) 2 All ER 289: farmář a kluk zdarma starající se o jeho farmu v domnění, že po smrti část získá; Jennings v Ric (2002) EWCA Civ 159, (2003) 1 P&CR 100: muž pečuje o starou paní a získá část pozůstalosti. Ne vše je relevantní, viz Lissimore v Downing (2003) 2 FLR 308. V Anglii jde o jednu z nejdůležitějších maxim ekvity: „who he comes to equity must come with clean hands”. Viz Gascoigne v Gascoigne (1918) 1 KB 223. Srov. Tinsley v Milligan (1993) 3 All ER 65: převod nemovitosti za účelem dosažení dávek sociální pomoci, nicméně, trust uznán, jelikož nabytí nemovitosti nebylo z ilegálních důvodů; Tribe v Tribe (1995) 4 All ER 236: domněnka daru vyvrácena úmyslem krátit věřitele, nicméně trust založen, jelikož k insolvenci nakonec nedošlo; Midland Bankv Wyatt (1995) 1 FLR 696: předstíraný trust, po převodu dále využíval dům sám jako zástavu. Zejména Trustee Act 2000, v dalších oblastech Pension Funds Act 1995, resp. 2004 a FSMA 2000. Vše dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/. Viz Westdeutsche Landesbank Girozentrale v Islington London Borough Council (1996) AC 669. Jedná se o obezřetnou péči obvyklého profesionála, v angl. orig. „duty of standard of business person“.

46

právu musíme brát zřetel zejména na standard zakotvený v Trustee Act. Správce je povinen postupovat s takovou péčí a dovedností, jaké jsou rozumné za daných okolností s ohledem na zvláštní vědomosti či zkušenosti, jež má, nebo které prezentoval, že má. Pokud vystupuje jako správce v rámci své profesní činnosti, tak i s ohledem na jakékoliv znalosti, jenž lze u takové profesionální osoby rozumně očekávat.212 Povinnosti vyplývající z judikatury a zákona lze však ve zřizovací listině výslovně vyloučit, pokud to zvláštní právní předpis nezakazuje.213 Zkušený právník dokáže vypracovat takový instrument, jenž eliminuje takřka veškeré povinnosti správce. Správce pak nemusí být odpovědný ani za hrubou nedbalost. Jedinou povinností, kterou není možné vyloučit, je požadavek jednání v dobré víře.214 Často hovoříme o závazcích správců v souvislosti s investováním prostředků trustu. Vyjma již zmíněné náležité péči je správce povinen investovat prostředky tak, jak je nejlepší v dané situaci a vhodně investice diverzifikovat.215 Je současně nucen využít rady odborníků, stejně jako investici pravidelně sledovat a vyhodnocovat.216 Správce by měl vyhledávat co nejvyšší výnos, bez ohledu na jiná morální hlediska217, nicméně pokud dosahuje trust zisku obvyklého v daném sektoru, může to být dostačující, přestože je správce profesionál.218 V případě porušení povinností u diskreční pravomoci správce, je možné takové rozhodnutí nechat zrušit a donutit ho rozhodnout znovu.219 Takto postupovat lze, pokud správce nezvážil relevantní okolnosti, případně vzal v uvážení informace irelevantní.220

212 213 214 215 216 217 218 219 220

Část 1, sekce 1, odst. 1 písmeno a) a b) Trustee Act 2000. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/. Zákaz vyloučení povinností obsažen v Pension Funds Act 2004. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk. Což je nevylučitelným základem jeho povinností. Úroveň schopností a péče vyloučit lze. Viz Armitage v Nurse (1998) Ch 241 Část 2, sekce 4 Trustee Act 2000. Viz Nestle v National Westminster Bank plc (No 2) (1993) 1 WLR 1260. Viz Cowan v Scargill (1985) 2 Ch. 270. Viz Nestle v National Westminster Bank plc (1993) 1 W.L.R. 1260. Jedná se o velmi užitečný nástroj v případě, kdy správce svým rozhodnutím zapříčiní daňovou povinnost. Vzhledem ke komplexnosti daňového práva, kde snadno dojde k chybě, se jedná o mocný nástroj. Viz Re Hastings-Bass (1975) Ch 25, 40.

47

Další judikatura však tento mocný nástroj částečně zúžila, je proto nutné dokázat nejen porušení povinností správce221, ale i související ovlivnění jeho rozhodnutí222. V situaci, kdy dojde k porušení povinností správce a v příčinné souvislosti s tím ke vzniku ztráty, mají správci osobní závazek tuto ztrátu nahradit. Lze požadovat, aby správci zajistili jednak specifickou restituci, a pokud není možná, doplnili prostředky trustu ze svých osobních financí a nahradili veškerou tím způsobenou škodu.223 Složitější je otázka u osob odlišných od správců trustu, dále je v zájmu přehlednosti označme za třetí osoby. Třetí osoba se může dostat v podstatě do stejné pozice jako správce, pokud nečestně pomáhá při porušení trustu, tato osoba má pak povinnosti srovnatelné se správcem.224 Klíčový je v této situaci test, dle něhož nepoctivou osobu určujeme. Jedná se o ryze objektivní měřítko, zda se osoba chová způsobem, jakým by se v dané situaci choval čestný člověk, což může v konkrétní situaci znamenat i povinnost zjišťovat původ finančních prostředků.225 Některá judikatura však do tohoto testu zařazuje i subjektivní aspekt, tedy zda si daná osoba uvědomuje nečestnost svého konání.226 K zajímavým výsledkům se lze dopracovat při posouzení nepoctivé pomoci ve finančním sektoru, kdy bankéř radí trustu, investováním na základě těchto rad však povede k porušení povinností správce. Přestože investování vždy nese určitou míru rizika a neuváženost jistě nelze bez dalšího označit za nečestnost, bude-li taková rada bankéře přímo lehkomyslná, radikálně to zvyšuje šance na označení za nečestného pomocníka a jeho následnou odpovědnost za způsobenou škodu.227

221

222 223 224 225 226

227

Viz Abacus Trust Company (Isle of Man) v Barr (2003) 2 WLR 1362. Srov. Stannard v Fisons Pension Trust Ltd (1991) PLR 224: porušení povinnosti aktuálně ocenit aktiva penzijního fondu před jejich převodem do jiného; Green v Cobham (2002) STC 820: pouhé porušení povinnosti vzít v úvahu daňové dopady rozhodnutí. Mettoy Pensions Trustees v Evans (1990) 1 WLR 1587, potvrzeno v Burrell v Burrell (2005) EWHC 245. Viz Target Holdings v Redferns (1996) 1 AC 421, (1995) 3 All ER 785 HL. Royal Brunei Airlines v Tan (1995) 3 WLR 64; (1995) 3 All ER 97. Srov. Dubai Aluminium v Salaam (2002) 3 WLR 1913 a Barlow Clowes v Eurotrust (2005) PC. Subjektivní přístup nalezneme v Twinsectra Ltdv Yardley (2002) 2 All ER 377; potvrzen v Manolakaki v Constantinides (2004) EWHC 749. Nicméně srovnej Abou-Rahmah v Abacha (2007) Bus LR, kde je explicitně použit objektivní test, nicméně poté se soudce řídí i subjektivním. Evropská judikatura proti praní špinavých peněz ukládá povinnost bankéře zjišťovat původ peněz. Nesplnění této povinnosti může pomoci beneficientům. Odlišnou otázkou by bylo špatné zařazení klienta při jeho kategorizaci a následnému nabídnutí nesprávných investičních služeb. Srov. Příloha II., Směrnice

48

Druhou možností postihnutí třetí osoby je vědomé porušení povinností správcem. Od širokého pětibodového testu ve starších rozhodnutích228 pozorujeme částečnou restrikci229, zejména pak v oblasti bankovnictví, kdy bankéř pravidelně provádí operace s vysokými částkami230, přičemž nelze požadovat, aby se stavěl do pozice detektiva a ověřoval každou jednotlivou transakci231. Postupně lze vysledovat i flexibilnější a méně striktní přístup založený na posuzování svědomí třetí osoby.232 5.3.5. Práva vůči třetím osobám Osobní odpovědnost správců a třetích osob samozřejmě nemusí vést k uspokojení beneficientů trustu. Ti však mají k dispozici prostředek, jenž jim umožňuje při získávání zpronevěřeného aktiva trustu usilovat přímo o konkrétní věc, bez ohledu na jejího vlastníka. Tímto způsobem může nabýt věcná práva k původnímu majetku, případně k čemukoli co bylo za tento získáno. Nejjednodušší varianta sledování233 majetku je dostupná v common law. Dosáhneme toho, že nemusíme žádat jen původní věc234, ale pokud došlo k přímé směně za jinou, lze tímto procesem požadovat přímý substitut.235 Nicméně ve výše uvedeném případě by zřejmě stačila i jen jedna libra na bankovním účtu, na který byly peníze vloženy, a sledování by nepřipadalo v úvahu. Evropského parlamentu a Rady č. 2004/39/EC ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů. Pro bankéře obdobně rizikové může být případ, kdy transakce kterou poradil má i jiná účel, například když banka prodá klientovi cenné papíry, které již vlastnila. 228 V Baden v Societe Generale (1993) 1 WLR 509, soudce Peter Gibson uvedl pět typů vědomého porušení: 1. skutečná znalost; 2. vědomé přivření očí před očividným; 3. vědomé lehkomyslné nekladení otázek, které by si čestná osoba kladla; 4. vědomí o okolnostech, které by naznačily fakty rozumné osobě; 5. vědomí o okolnostech, které by přiměly čestnou a rozumnou osobu klást otázky. 229 Srov. Re Montagu’s Settlements (1987) Ch 264: potvrzení jen prvních tří kategorií viz výše. Nicméně v tomto případě existovala skutečná znalost, jen ji zapomněl, rozhodnutí patrně následkem toho, že se jednalo o vévodu. 230 Viz Polly Peck v Nadir (1992) 4 All ER 769, (1993) BCLC 187. 231 Viz Macmillan Inc.v Bishopsgate Investment Trust (1995) 1 WLR 978, 1000, 1014; (1995) 3 All ER. V protikladu k judikatuře stojí evropské právo, které přikazuje zjistit původ peněz, srovnej New Conduct of Business Sourcebook, Financial Services Authority. Dostupný z http://www.fsa.gov.uk/pubs/hb-releases/rel71/rel71cobs.pdf. 232 Test svědomí v Criterion Properties plc v Stratford UK Properties LLC (2003) 2 BCLC 129 a BCCI v Akindele (2000) 4 All ER 221. 233 V anglickém originále „tracing“. 234 Standardní vindikační žaloba, při které nepotřebujeme sledování, ale stačí nám tzv. „following“. 235 Srov. Agip Africav Jackson (1992) 4 All ER 451: lze sledovat jen čisté substituty; FC Jones & Sonsv Jones (1996) 4 All ER 721: lze žádat cenné papíry, v mezidobí vydělaly 39 tisíc liber.

49

Pokud však existuje podklad pro podání žaloby na základě ekvity236, je možné využít příslušná ustanovení ekvity. Ta nám dává mnohem rozsáhlejší možnosti v kontextu smíchání majetku s jiným, zejména s tím, který náleží správci. V nejstarších sporech nalezneme řešení, jež při utrácení peněz z bankovního účtu obsahujícího prostředky trustu i správce presumuje jeho čestné jednání. Má se za to, že prostředky trustu jsou proto vynakládány na smysluplné investiční hodnoty a jeho osobní prostředky slouží ke koupi spotřebních věcí.237 V pozdějších případech se však právo ještě více přiklání na stranu beneficientů, kteří si mohou jednoduše zvolit, co z pořízeného majetku budou požadovat.238 Odlišné posouzení můžeme nalézt v situaci, kdy byl majetek trustu smíchán s majetkem nevinné třetí strany239, případně by byl výsledek k tíži nevinné osoby. Oproti nejstarším rozhodnutím240 lze rozeznat příklon k poměrným podílům241. Dochází tak k diferenciaci původní fikce dle Clayton‘s Case242, jelikož by vyprodukovala nespravedlivý výsledek.243 Poté co výše uvedeným postupem dohledáme majetek, můžeme se rozhodnout, jaký prostředek k nápravě využijeme. Ekvita nám nabízí širokou paletu nástrojů: zajištění peněžní částky zatížením nemovitosti věcným břemenem244, zřízení držby věci až do plného uhrazení částky245, zřízení „constructive trustu“ a tím i vznik vlastnického

236

Je nutné mít existující nárok dle ekvity, srovnej Re Diplock (1948) Ch 465. Srov. Re Hallett’s Estate (1880) 13 ChD 695. 238 Viz Re Oatway (1903) 2 Ch 356. 239 Srov. Foskettv McKeown (2000) 3 All ER 97: děti v pozici tzv. „innocent volunteer“ obdržely pojistku. 240 Role původního zemědělského významu – první dovnitř, první ven, viz Clayton’s Case (1816) 1 Mer 572. 241 Vyjma staršího případu Re Diplock (1948) Ch 465 převládá v Australské a Novozélandské jurisprudenci viz Re Ontario Securities Commission (1985) 30 DLR a Re Registered Securities (1991) 1 NZLR 545. 242 Clayton’s Case (1816) 1 Mer 572. 243 Viz Barlow Clowes Internationalv Vaughan (1992) 4 All ER 22 a Commerzbank AG v IMB Morgan plc (2004) EWHC 2771. 244 Tzv. „equitable charge“. 245 Tzv. „equitable lien“. 237

50

práva dle ekvity246 nebo také vstoupení do práv věřitele jiného závazku povinného247. Sledování však nelze použít, pokud peníze prostě z účtu odejdou.248 Proti takto rozsáhlým nástrojům existují odpovídající obrany. Nevinná třetí strana se může hájit například argumentem, že po obdržení financí změnila své chování a proto je utratila.249 Další možností takové nevinné osoby je dokázat, že strana usilující o vydání prostředků tak nemůže učinit kvůli svému předchozímu jednání.250 Obdobně je chráněn kompletně proti sledování prostředků kupující, jenž koupil věc v dobré víře za úplatu.251 Za velmi zajímavé a prakticky použitelné považuji tzv. „Quistclose trust“. Jedná se ve své podstatě o způsob ochrany věřitelů před insolvencí dlužníka tím, že si při půjčení sumy ve smlouvě o půjčce vymíní použití prostředků jen ke konkrétním účelům a nikoli na úhradu závazků věřitelů. Tento institut není vždy vykládán jako trust, protože jeho praktické následky se rovnají výhradě vlastnictví. V každém případě je to výborný nástroj, který můžeme použít k zabezpečení obchodů. Proto také v Barclays Bank v. Quistclose252 se nemohla Barclays Bank hojit na financích poskytnutých třetí stranou, jelikož tyto prostředky byly vypůjčeny s konkrétním stanovením jejich účelu. Vznikl nad nimi proto trust, jenž zajistil přechod ekvitního titulu zpět na věřitele. Jako výhrada vlastnictví v právu ekvity byla jiná smlouva posouzena v případě Twinsectra253, v dalším sporu byl dlužník zase označen za správce trustu.254 Ekvitní vlastnický titul měl vždy věřitel, což je velmi 246

Viz Re Diplock (1948) Ch 465. Tzv. „subrogation“ viz Boscawen v Bajwa (1995) 4 All ER 769. 248 Roscoe v Winder (1915) 1 Ch. 62: ztráta práva na sledování, lze jen nejnižší zůstatek na účtu. Lze samozřejmě použít tzv. „following“, ten však nemusí být úspěšný, pokud peníze odejdou do nespolupracující jurisdikce. 249 Lipkin Gorman v Karpnale Ltd (1988) UKHL 12: křivda způsobená tím, že by peníze vracel, bude větší než zamítnutí nároku; Philip Collins Ltd v Davis (2000) 3 All ER 808: muzikant, změnil styl života, vše rozhýřil; Scottish Equitable plc v Derby (2001) 3 All ER 818: spravil střechu za peníze z penzijního fondu; Ale srovnej případ, kde chybí dobrá víra Niru Battery Manufacturing Co v Milestone Trading Ltd (2003) EWCA Civ 1446. 250 National Westminster Bank plc v Somer International (2002) QB 1286, CA: informace telefonicky, že peníze jsou na cestě, druhá strana odeslala zboží, nebyla tak nucena vrátit veškeré peníze, ale mínus odeslané zboží. 251 Tzv. „bona fide purchaser for value without notice“, Westdeutsche Landesbank v Islington (1996) AC 669. 252 Viz Barclays Bank v Quistclose (1970) AC 567; (1968) 3 All ER 651; (1968) 3 WLR 1097. 253 Viz Twinsectra Ltd v Yardley (1999) Lloyd’s Rep Bank 438. 254 Dlužník označen za správce trustu v Re Elizabethan Theatre Trust (1991) 102 ALR 681. 247

51

praktické pro použití sledování. Každopádně je třeba vycházet ze smlouvy samotné, a co nejlépe specifikovat tížené výsledky, jelikož standardní bankovní obchod nebude mít za následek automatický vznik trustu.255

255

Srov. Foley v Hill (1848) 2 HLC 28.

52

6.

Trusty v mezinárodním právním prostředí Jak je patrné z dosavadního výkladu, trusty, ať již vzniklé na základě vůle jejich

zakladatelů, nebo ty, které na majetek uvalí soud, mnohdy překonávají právní rámec jednoho státu a často nacházejí své uplatnění v mezinárodním prostředí. Rozhodujícím faktorem pro práva a povinnosti s nimi spojené je určení rozhodného práva. Odpověď by nám samozřejmě mělo poskytnout mezinárodní právo soukromé toho kterého státu, kde o uznání usilujeme. Pokud mezinárodní právo soukromé daného státu připouští existenci trustu, umožní nám to obrátit se na soud tohoto státu a vymáhat práva s ním spojená. Snadnější práci budeme mít ve státech common law jurisdikcích z důvodu jejich společného anglického právního základu. Přestože bude institut modifikován místní jurisdikcí a legislativou, stále existuje Privy Council256 sjednocující zásadní judikaturu. Ustanovení mezinárodního práva soukromého těchto států obvykle rozeznávají struktury trustu a uznávají nejen platnost trustů založených dle jejich národního právního řádu, ale i těch řídících se cizím právem. V kontinentálních právních systémech však podobné „trust-friendly“ mezinárodní právo soukromé nenalezneme a pozice takové entity bude značně problematická a nejistá. Nemožnost uznání trustu v daném státě nemusí zcela zabránit použití tohoto institutu. Pokud je trust založen dle práva cizího státu a stát, v němž působí právní následky, akceptuje soudní rozhodnutí prvního státu, lze samozřejmě veškeré spory vést před soudy a dle práva prvního státu, a teprve poté docílit uznání takového rozsudku. Pokusím se v dalším textu v obecné rovině věnovat i těmto případům, nicméně je nutné přiznat, že lze tuto problematiku analyzovat pouze ve vztahu ke konkrétním státům, jelikož bude vždy záležet na konkrétních ustanoveních mezinárodního práva soukromého a jiných oblastí práva, které mohou získat přednost před cizím právem.

256

Resp. její soudní komise, tzv. „The Judicial Committee of The Privy Council“. Dostupné z: http://www.jcpc.gov.uk/.

53

6.1.

Trusty v mezinárodních právních dokumentech Vzhledem k významu institutu trustu v common law jurisdikcích, především

v členských státech Společenství národů, byla snaha o to, aby úprava nepodléhala tendencím národních právních úprav. Na půdě Haagské konference o mezinárodním právu soukromém byl proto vypracován dokument Konvence o právu uplatnitelném na trusty a jejich uznávání257. Haagskou konvenci přijaly vedle zemí anglosaské právní kultury258 i některé státy kontinentálního právního systému259. Existují však i významné signatářské státy260, které doposud konvenci neratifikovaly, což můžeme považovat za určitý znak selhání této úmluvy. Haagská konvence nám v úvodu podává definici trustu jakožto právního vztahu261 vytvořeného mezi živými nebo v případě smrti, kdy majetek je převeden pod kontrolu správce ve prospěch beneficienta, resp. konkrétního účelu. Explicitně dále uvádí některé základní charakteristické rysy trustu: majetek představuje oddělený fond, jenž není součástí majetku správce, vlastnický titul svědčí osobě správce, ten má právo i povinnost spravovat a distribuovat majetek na základě podmínek trustu.262 Jedno ze zásadních omezení Haagské konvence je jeho výlučná aplikovatelnost na trusty založené v písemné podobě na základě vůle zakladatele.263 Haagská konvence předně řeší zásadní otázku týkající se právního řádu, jímž se trust řídí, následovně. Zakladatel může výslovně nebo implicitně zvolit rozhodné právo.264 V případě neprovedení volby se bude trust řídit právem státu, ke kterému má nejužší vtah, přičemž se posuzuje zejména místo správy trustu, lokace prostředků trustu, bydliště či místo podnikání správců, a také to, kde má být

257

258 259 260 261 262 263

264

Překlad autora. V anglickém originále Convention of 1 July 1985 on the Law Applicable to Trusts and on their Recognition (dále jen „Haagská konvence“). Dostupné z http://www.hcch.net/upload/conventions/txt30en.pdf . Austrálie (1991), Kanada (1992), Malta (1994) a Spojené království (1989). Itálie (1990), Lucembursko (2003), Lichtenštejnsko (2004), Monako (2007), Nizozemí (1995), San Marino (2005) a Švýcarsko (2007). Francie a Spojené státy americké. Článek 2 Haagské konvence. Ibid., článek 2. Ibid., článek 3. Nicméně na základě článku 20 rozšířily následující státy platnost této konvence i na trusty založené soudním rozhodnutím: Kanada (od roku 2006 všechny provincie vyjma Ontaria a Québecu), Čína (pouze Hon Kong), Lucembursko, Monako a Velká Británie. Tedy pět států ze třinácti států, ve kterých byla ratifikována. Panama ratifikovala jako třináctý stát dne 18. Srpna 2012. Ibid., článek 6.

54

realizován jeho účel.265 Takto vybraným právním řádem se pak budou řídit zejména otázky platnosti založení trustu, jeho struktury, účinků a také povinnosti vznikající z jeho správy.266 Pokud je takový trust dle rozhodného práva platně založený, bude uznán v ostatních signatářských státech267 s výjimkou případů, kdy zvolený právní řád nemá vlastní úpravu tohoto institutu.268 V konvenci je také vložena pojistka pro ochranu kogentních národních norem v konkrétních oblastech, jako majetkové vztahy mezi manžely, dědická řízení, manželství, ochrana věřitelů při insolvenci a nabytí práv třetí stranou v dobré víře.269 Stejně tak je v konvenci obsažena výhrada veřejného pořádku270, rozšířená o oblast daňového práva271. Přes tyto nedokonalosti, kterými se signatářské státy snaží zabránit zneužívání trustů k obcházení národních zákonů, lze říci, že Haagská konvence přispěla k právní jistotě při mezinárodním využití trustů. Vzhledem k poměrně nízkému počtu signatářských států se v těch ostatních stále musíme spoléhat na rozličná ustanovení mezinárodního práva soukromého.

6.2.

Trusty v právu Evropské unie Na úrovni EU k harmonizaci problematiky trustů prozatím nedošlo. Jediným

platným mezinárodním dokumentem je tak výše zmíněná Konvence a uznávání trustů je svěřeno čistě národních právním řádům. V evropském právu ovšem nalezneme alespoň nezávazné

dokumenty

věnující

se

této

otázce

trustů,

konkrétně

se

jedná

o knihu X. předlohy společného referenčního rámce272. Dokument byl vytvořen na základě akčního plánu pro dosažení více koherentního obligačního práva v rámci Evropské unie.273 Vznikl tak materiál, jenž má ambice stát se jakýmsi průsečíkem národních právních řádů, 265 266 267 268 269 270 271 272

273

Článek 7 Haagské konvence, v anglickém originále „most closely connected“. Ibid., článek 8. Ibid., článek 11. Ibid., článek 13. Ibid., článek 15. Ibid., článek 17. Ibid., článek 18. Vypracovaný na základě Rozhodnutí Komise č. 2010/233/EU ze dne 26. dubna 2010, kterým se zřizuje Skupina odborníků pro společný referenční rámec v oblasti evropského smluvního práva (dále jen „DCFR“). Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/. European Commission, Communication to the European Parliament and the Council – A more coherent European Contract Law: An Action Plan, COM(2003) 68 final, OJ 2003 C 63/1.

55

předobrazem budoucí úpravy evropského práva vytvářející jakousi harmonizační předlohu pro jednotlivé členské státy. Kniha X. je na rozdíl od ostatních částí spíše návrhem vlastního

konceptu

trustu,

vysoce

inspirovaného

jeho

anglickou

podobou,

než komparativním dílem. Vzhledem k nízkému zastoupení států, které mají ve svých právních

řádech

institut

trustu

upraven, jde v tomto

případě

spíše

o

návrh

na zakomponování trustů do kontinentálního právního prostředí, jemuž je tento institut prozatím zcela cizí. Systematické zařazení knihy na konec za majetková práva by napovídalo tomu, že je o nich uvažováno jako o součásti majetkového práva. Na druhé straně definice hovoří o trustu jako o právním vztahu274, tedy naznačuje jeho zařazení do práva obligací, přes jeho účinky vůči třetím stranám. Obdobnou definici trustu jako právního vztahu však nalezneme i v Haagské konvenci.275 Trust lze založit inter vivos, ale i mortis causa. DCFR kromě vytvoření trustu převodem majetku od zakladatele rozeznává také prohlášení za správce trustu, kde samozřejmě není převod nutný.276 Pokud analyzujeme oprávnění jednotlivých zúčastněných, zjistíme, že správce nemá žádné povinnosti vůči zakladateli, ale jen vůči beneficientům. Stejně tak správci nesvědčí žádná oprávnění, ať již na odměnu či náhradu nákladů vůči zakladateli. Nelze proto bez dalšího říct, že by se jednalo o obligační vztah mezi těmito subjekty, ale opravdu spíše o jednostranný instrument, nikoli nepodobný britskému modelu trustu, kdy správce získává vlastnické právo k majetku trustu.277 Zakladatel má při zřizování široké diskreční právo a může ve velké míře ovlivnit podobu a rozsah práv a povinností správce. Na rozdíl od britského práva, kde je ovšem možné obdobné funkce dosáhnout správným draftováním práv a povinností jednotlivých správců, DCFR obsahuje vedle zakladatele, správce a beneficientů explicitně i pozici tzv. „trust-auxiliary“, který disponuje oprávněními ke jmenování a odvolávání správců. V protikladu s některými „off-shore“ jurisdikcemi však nedosahuje ani zdaleka pozice známé z jejich legislativy jako „protector“278.

274 275 276 277 278

Kniha X. – 1:201 DCFR. Článek 2 Haagské konvence. Kniha X. – 2:103 DCFR. Ibid. 1:203. HUDSON, Alastair. Equity and Trusts. 7th Ed. Oxon, 2013. 1346 s. ISBN: 978-0-415-68233-6. S. 1052.

56

Možnost existence trustu na podporu specifického privátního účelu rozvířila v anglickém právu nespočet diskusí. Tento typ tradičně nelze ve Spojeném království vytvořit, jelikož by zde nebyla žádná osoba, beneficient, jenž by mohl výkon vynucovat.279 Uznávají jej ale některé „off-shore“ jurisdikce, stejně tak jej rozeznává i Haagská konvence. DCFR se s tímto problémem vypořádal tak, že v těchto případech povolává jako beneficienta samotného zakladatele trustu, který je schopen vynutit jeho fungování a trust je proto platný.280 V situacích, kdy trust beneficienty má, navrhuje DCFR test jistoty obdobný pro common law. Jde v podstatě o „is or is not“ test, s tou výjimkou, že postačuje určení alespoň nějakého beneficianta.281 Předmět trustu mohou tvořit jakékoliv majetkové hodnoty i jiná převoditelná práva. Objevíme zde i požadavek korespondující s jistotou majetku, jak jsem o něm hovořil v kontextu britského práva. Předpokladem vzniku je proto možnost přesně identifikovat takový majetek, tedy jeho segregace od ostatních věcí stejného typu.282 Zajímavým způsobem se DCFR vypořádal s jedním dlouhotrvajícím problémem common law, jímž je vytvoření trustu ze smíchaného majetku. Taková deklarace se má považovat za úmysl vytvořit trust nad celou skupinou věcí, přičemž jednou z povinností správce je pak oddělit potřebnou část.283 V situaci nedokonalého převodu majetku na správce dochází stejně jako v anglickém právu k převodu ekvitního titulu zpět na zakladatele.284 Ochranu beneficientů zajišťuje již definice trustu, tedy že majetek není součást majetku správce. Tato základní charakteristika chrání beneficienty v případě insolvence, manželství, nebo smrti.285 Správce má dle DCFR poměrně rozsáhlé a specifické povinnosti v konkrétních případech, obecně má pak povinnost jednat s péčí a dovedností obezřetného

279 280 281 282 283 284 285

Článek 2 Haagské konvence a Morice v Bishop of Durham (1804) 9 Ves. Jr. 399, (1805) 10 Ves. Jr. 522. Kniha X. – 4:203 DCFR. Ibid., 4:103 odst. 2. Ibid., 3:103 odst. 1. Ibid., 3:103 odst. 2. Ibid., 4:102. Ibid., 1:202.

57

správce cizích záležitostí286. Tato ustanovení by našla svou předlohu v britském Trustees Act 1925.287 Při porušení povinností má beneficient širokou paletu nástrojů na svou obranu.288 Obdobně disponuje ochranou vůči třetí straně disponující s majetkem trustu289, výjimku logicky představuje kupující v dobré víře. Rád bych zmínil několik rozdílů oproti anglické úpravě. Lze k nim přiřadit možnost neomezené doby trvání, přičemž beneficienti jsou nadáni právem na ukončení trustu. Dále DCFR neobsahuje čistě objektivní odpovědnost správců za škodu. Ve vztahu k odpovědnosti osob při porušení povinností správce DCFR také opomíná řešit povinnosti příjemců nelegálního prospěchu. Neméně důležitá je chybějící definice veřejně prospěšného účelu a řešení dohledu takových trustů. Otázkou, na kterou zatím neznáme odpověď, je budoucí aplikace DCFR. Pokud by byl přijat v podobě nezávazného dokumentu, nebylo by reálné jej použít v praxi z důvodu nemožnosti zvolit takový instrument jako rozhodné právo dle nařízení Řím I. I po takové volbě bude konečná podoba trustu velmi odlišná v závislosti na kogentních ustanoveních toho kterého právního řádu. Přijetí DCFR jako závazného instrumentu se jeví nereálně z důvodu potřeby harmonizace navazujících národních právních předpisů. Budiž tento draft prozatím pouze jakousi pomůckou pro eventuální implementaci trustů do civilních jurisdikcí.

6.3.

Přeshraniční působení trustů Pro určení rozhodného práva v common law jurisdikcích je nutné řídit

se příslušnými pravidly národního práva. Obecně lze říci, že většina jurisdikcí bude respektovat jak výslovnou, tak mlčky provedenou volbu rozhodného práva při založení trustu až na výjimky, jež budou vždy spojeny s výhradami veřejného pořádku, fiskálních záležitostí a obdobně. Pokud při založení trustu nedojde k volbě práva, použije se právní 286 287 288 289

Kniha X. – 6:101 a 102 Haagské konvence. Trustee Act 1925. Dostupný z http://www.legislation.gov.uk/ukpga/Geo5/15-16/19. Kniha X kapitola 7 DCFR. Ibid., kapitola 10.

58

systém s nejbližším vztahem k nově vzniklému trustu.290 Většina hlavních common law jurisdikcí se tímto drží znění Haagské konvence, a to včetně zemí, které signatáři nejsou.291 Patrně nejzásadnější bude aplikace Haagské konvence ve Spojeném království prostřednictvím The Recognition of Trusts Act 1987. Působnost konvence byla navíc rozšířena i na většinu teritorií i výsostných území, ve kterých ji můžeme považovat za hlavní zdroj právních pravidel mezinárodního práva soukromého. Přesto obsahuje právní řád těchto území často i konkrétnější úpravu, vzhledem k jejich postavení jako daňových rájů.292 Stejnou homogennost pravidel a jejich korelaci s ustanoveními Haagské konvence nalezneme v definici faktorů určujících nejužší vztah. Bude jím především místo správy, umístění prostředků, bydliště správců, případně místo dosahování cílů trustu.293 Některé common law jurisdikce mohou brát v potaz i jiné okolnosti, jako použitou terminologii a jazyk, čímž dochází k implicitní volbě práva.294 Vedle toho se zde vyskytují důležité země jako Spojené státy americké, které nepodepsali Haagskou konvenci. Přestože je aktuální podoba práva stát od státu rozdílná, v obecné rovině často není daleko od ustanovení Haagské konvence.295 Zejména bude respektována volba práva, pokud existuje alespoň nějaké spojení mezi trustem a právem zvoleného státu.296 V případě trustů týkajících se půdy je situace o něco složitější, rozhodné právo se určuje dle umístění nemovitosti, což není příliš vzdálené od pravidel Haagské 290

291

292 293 294

295

296

V anglickém originále „most closely connected“. Srovnej článek 7 Haagské konvence; Spojené království, The Recognition of Trusts Act 1987, dostupný z: http://www.legislation.gov.uk/uksi/1987/1177/introduction/made; a Britská Kolumbie, článek 3 odst. 2 Conflict of Laws Rules for Trusts Act (RSBC 1996), dostupný z: http://www.bclaws.ca/EPLibraries/bclaws_new/document/ID/freeside/00_96065_01. V případě Singapuru je směrodatné: „closest and most significant connection“. Society of Trust & Estate Practitioners. Singapur: Stepjournal, 2013. Dostupné z: http://www.stepjournal.org/jurisdictions/jurisdictional_summaries_2012/singapore/3_trusts.aspx. British Virgin Islands. The Trustee Act 1993 sekce 83 a The Trustee (Amendment) Act, 2003 – sekce 83. Dostupné z http://www.bvifsc.vg/Portals/2/Trustee%20(Amendment)%20Act,%202003.pdf. Článek 7 odst. 2 písm. a) – d) Haagské konvence. Singapur. Society of Trust & Estate Practitioners [online]. Singapur: Stepjournal, 2013 [cit. 3.3.2013]. Překlad autora: „zakladatel použil jazyk a terminologii unikátní pro jeho domácí právo“. V anglickém originále: „settlor has used language and terminology unique to the law of the settlor's domicile“. Dostupné z: www.stepjournal.org/jurisdictions/jurisdictional_summaries_2012/singapore/3_trusts.aspx. GALLIGAN, Michael W. United States Trust Law and the Hague Convention [online]. NYSBA - Trusts and Estates Law Section Newsletter, 2000 [cit. 2.3.2013], sv. 33, č. 3, s. 39. Dostupné z: http://www.phillipsnizer.com/pdf/Article-USTrustLawHagueConven-Fall00.pdf. Viz § 270a American Law Institute. Restatement of the law, second: conflict of laws. Washington, D.C.: American Law Institute Publishers, 1969. ISBN: 03140958456.

59

konvence, dle které bude na základě umístění nemovitosti řešena platnost převodu majetku.297 Lze shrnout, že v common law jurisdikcích se setkáme s pravidly analogickými Haagské konvenci, bez výhrad pochopitelně u států, které ji ratifikovaly. V ostatních zemích je vždy třeba najít relevantní ustanovení mezinárodního práva soukromého. Většina států pak respektuje volbu práva zakladatelem. V případě její absence je právo často určeno dle sídla či bydliště správce trustu. Velmi obezřetně je nutné postupovat, pokud je předmětem trustu nemovitost. Zde je třeba důkladně studovat jak relevantní ustanovení týkající se nemovitostí. Jednoznačnou a stabilní právní úpravu pak nalezneme zejména na územích označovaných za daňové ráje, která jsou hojně využívána pro administraci trustů. Taková teritoria mají velmi podrobná pravidla mezinárodního práva soukromého pro volbu rozhodného práva, která budou obvykle svědčit právě volbě místního práva jako práva rozhodného. Samozřejmě je třeba řešit aplikovatelnost rozhodnutí tamních soudů ve státech, kde bude trust působit. Z toho důvodu se jeví volba britských kolonií jako ideální, vzhledem k jejich postavení jako členů Evropské unie a rozhodnutí tamních soudů jsou proto uznávána v rámci nařízení Brusel I.298 V mnohem složitější situaci se ocitneme u zemí, jež tento institut vůbec neznají. V tomto případě trust s největší pravděpodobností ani nevznikne. Soudy ostatních států může být velmi komplikované přesvědčit k rozeznání cizí entity a vyvození příslušných implikací, jako odpovědnost správce za porušení konfliktu zájmů či vydání bezdůvodného obohacení. Soud takového státu podřídí trust místnímu právnímu řádu a výsledná související práva a povinnosti budou pravděpodobně posuzovány velmi odlišně. Druhou možností je podřízení entity cizímu právu. Tuto možnost se pokusíme eliminovat provedením volby práva při založení trustu, ani tak se však ne vyhneme nepříjemnostem. Výběr práva nemusí být dle národních pravidel mezinárodního práva soukromého vůbec platný a i přes něj může být jako právo rozhodné zvolen národní právní řád. Vymáhání práv spojených s takovými strukturami se stane velmi problematické, z části také vinou absence místní judikatury v této oblasti. 297 298

Viz § 277 odst. 1 a § 278 American Law Institute. Restatement of the law, second: conflict of laws. Washington, D.C.: American Law Institute Publishers, 1969. ISBN: 03140958456. Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel 1“).

60

Z mého pohledu mnohem více jistoty přináší cesta, jež vede skrze založení a provedení volby práva v souladu s právem státu rozeznávající trust. Následné využití procesních prostředků v rámci justice daného státu a poté uznání soudního rozhodnutí ve státě, kde potřebujeme jeho aplikaci vynutit. Tento postup samozřejmě předpokládá obezřetnou volbu konkrétního právního řádu a země, jejíž rozsudky lze uznat a vykonat. Jediné omezení bude plynout z možností uznání či neuznání rozhodnutí daného státu, nicméně tato otázka již nebude komplikována tím, že konkrétní stát institut trustu nezná.

6.4.

Hraniční určovatel a rozhodné právo trustu V obecné rovině lze analyzovat jednotlivé prvky trustu, jež mohou vystupovat jako

hraniční určovatelé. Na předním místě je volba práva projevená výslovně v zakládacím úkonu, nebo implicitně, použitím pro některý právní řád specifických termínů. Pokud však nebylo využito této možnosti, je správné zabývat se otázkou, se kterým právním řádem má trust nejbližší vztah. Odpověď na ni leží v analýze jednotlivých faktorů, která může být velmi prostá, pokud se v trustu nevyskytuje cizí prvek a všechny souvislosti se váží k právu jednoho státu. Lze si však představit až absurdní případ, kdy občan jednoho státu, s bydlištěm v druhém státě, při návštěvě třetího státu založí trust, který bude spravovat správce s bydlištěm či občanstvím jiného státu, pro beneficienta pocházejícího z dalšího státu a půjde o majetek nacházející se na území opět zcela jiného státu. Takovou situaci je třeba podrobně rozebrat a objevit ten nejužší vztah k některému z daných států, s důrazem na respektování vůle zakladatele. Tímto způsobem by nemělo dojít ke zvolení právního řádu, jenž institut trustu vůbec nezná, takový postup jistě nebude v souladu s vůlí zakladatele. Při hledání hraničního určovatele lze uvažovat jednak osobu zakladatele trustu, jeho bydlišti, sídlo, případně i její občanství. Volba práva by měla korespondovat alespoň s některým dalším prvkem, například s lokací majetku. Na zcela opačné straně pomyslné stupnice stojí beneficienti. Přes všechna jejich typická oprávnění bych jim nepřiznal významnou roli hraničního určovatele vzhledem k faktu, že příjemci často nemusí mít žádný vliv na jeho fungování a současně dokonce být i z rozdílných států. Poslední osobou významnou pro fungování trustu, a v případech volnější specifikace hospodaření 61

trustu osobou mající zcela zásadní roli při jeho fungování, je správce trustu. Volbu správce trustu jako nejdůležitějšího aspektu pro určení nejbližšího vztahu považuji za správnou. Jednak umožnuje správci obhospodařovat trust dle právního rámce, který důvěrně zná, jelikož se v něm pohybuje, jednak také proto, že volba správce trustu závisí na důvěře zakladatele v takovou osobu. Je jeho věrnou rukou, tedy jistě věnoval tomuto výběru pozornost, možná i větší než volbě beneficientů samotných. Tímto směrem se vydaly jak výše zmíněné mezinárodní dokumenty, tak národní úpravy mnoha států. Majetek trustu představuje poslední výrazný prvek, bez něhož by zanikl. Snadno převoditelný majetek, jehož umístění lze během několika vteřin změnit, jen stěží bude představovat významný vztah k některému státu. U nemovitostí je situace zcela odlišná, proto často mají speciální právní úpravu. Domnívám se, že přístup zvolený Haagskou konvencí je správný. Význam právního řádu, jímž se majetek řídí, se omezuje na samotné jeho nabytí s účinky pouze pro vznik trustu. Neovlivní právo rozhodné pro fungování trustu, jeho správu, práva zakladatele, správce i beneficientů. Odlišný pohled však nalezneme právě v případě nemovitostí v některých státech Spojených států amerických.299

6.5.

Volba rozhodného práva při založení trustu Britská judikatura nebyla před přistoupením k Haagské konvenci300 zcela

konzistentní.301 Od jejího přijetí je možné vyjádřit obecné mezinárodní právo soukromé v otázce trustů následujícím pravidlem: „Platnost, struktura, účinky a správa trustu se řídí právem zvoleným zakladatelem, v případě, že zvoleno nebylo, právem, se kterým má trust

299

300 301

GALLIGAN, Michael W. United States Trust Law and the Hague Convention [online]. NYSBA - Trusts and Estates Law Section Newsletter, 2000 [cit. 2.3.2013], sv. 33, č. 3, s. 38. Dostupné z: http://www.phillipsnizer.com/pdf/Article-USTrustLawHagueConven-Fall00.pdf. Spojené království. Recognition of Trusts Act 1987. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1987/14. DICEY, Albert Venn, John Humphrey Carlile MORRIS a Lawrence COLLINS. Dicey and Morris on the conflict of laws. 13th ed. London: Sweet and Maxwell, 2000, 648, LXXI s. ISBN 0421661402. S. 1087.

62

nejbližší vztah.“302 Ratifikací konvence došlo k zpřehlednění práva v oblasti právního režimu trustů, nicméně, common law si zachovalo svou významnou roli, a to zejména proto, že Haagská konvence se vtahuje jen na trusty založené písemnou formou na základě vůle zakladatele. Z předchozího výkladu víme, že existuje velká skupina trustů vznikajících odlišným způsobem, ať již ústně, nebo přímo ze zákona. Nicméně Spojené království využilo možnosti a rozšířilo pravidla Haagské konvence i na trusty ústní a ty založené soudním rozhodnutím.303 Přesto však mají common law precedenty stále svůj význam, jako příklad lze uvést trusty založené ústní formou v Irsku. V common law může zakladatel trustu zvolit právo, kterým se má trust řídit. Zakladatel s trvalým bydlištěm ve Spojeném království má volnost ve výběru cizího práva, obdobně osobě s bydlištěm v cizině nic nebrání volbě anglického práva. Pokud zakladatel neprovede volbu, případně určí právo neupravující trusty, hledá se právo, k němuž má trust nejužší vztah.304 Také v common law se uplatňuje ochranářský přístup, který neumožní volbu práva pro její rozpor s veřejným zájmem.305 Stojí za zamyšlení, zda se různé části trustu mohou řídit odlišným právem. Soudy v common law jsou nakloněny tomu, považovat trust za jeden celek s jediným rozhodným právním řádem. Odlišný explicitní projev zakladatele však bude respektován. Haagská konvence výslovně připouští rozdílnost aplikovatelného práva na jednotlivé prvky trustu.306

6.6.

Uznání cizích soudních rozhodnutí V evropském právu budeme kolizněprávní regulaci trustů hledat marně. V ideálním

případě bychom nahlédli do textu Římské úmluvy307, nařízení Řím 1308 nebo nařízení 302

303 304 305 306 307

Ibid., s. 1087. „Rule 151: The validity, construction, effects and administration of a trust are governed by the law chosen by the settlor or, in the absence of any such choice, by the law with which the trust is most closely connected.“ Viz http://www.hcch.net/index_en.php?act=status.comment&csid=710&disp=resdn. DICEY, Albert Venn, John Humphrey Carlile MORRIS a Lawrence COLLINS. Dicey and Morris on the conflict of laws. 13th ed. London: Sweet and Maxwell, 2000, 648, LXXI s. ISBN 0421661402. S. 1089. Ibid., s. 1090. Článek 9 Haagské konvence. Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (dále jen „Římská úmluva“). Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/.

63

Řím 2309, a nalezli úpravu jednoznačně řešící rozhodné právo. Bohužel tomu tak není, a jak vyplývá z ustanovení o působnosti výše uvedených předpisů, na otázky související s trusty se nevztahují.310 Vyjma hmotněprávního návrhu v podobě DCFR zhodnoceného výše je tedy evropské právo na tuto oblast velmi skoupé. Právo rozhodné pro fungování trustu je určeno národními ustanoveními mezinárodního práva soukromého. Pro uplatnění práv a povinností vyplývající z trustu v zemích, které neuznávají existenci obdobných cizích entit, přichází do úvahy ještě jedna cesta. Tou je vydání soudního rozhodnutí ve státě, jehož právem se trust řídí, a jeho následným uznáním a výkonem v jiném státě. V rámci členských států EU311 lze využít nařízení Brusel 1. Ustanovení o zvláštní příslušnosti článku 5 odst. 6 nám umožňuje žalovat zakladatele, správce, či beneficienta trustu u soudu členského státu, kde má trust sídlo, a to i v případě, že zde tato osoba nemá bydliště. Sídlo trustu přitom určíme velmi snadno dle práva konkrétního členského státu.312 Navíc přímo v zakládací listině může být výlučná soudní příslušnost určena313, pak nemusíme konzultovat ani mezinárodní právo soukromé daného státu. Bylo by však vhodné, aby takto určená příslušnost určila právní řád, jenž institut trustu zná. Nicméně veškeré tyto snahy budou marné v případě, že předmětem takového sporu tvoří věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, kdy je vždy příslušný soud dle lokace nemovitosti.314 Vyvstává otázka, zda nám tato ustanovení tímto kladou nepřekonatelnou překážku. Jedno z možných řešení směřuje na předmět řízení. Vhodnou formulací žaloby můžeme docílit toho, že nemovitost bude reálně objektem žaloby a jejím předmětem bude samo napadané rozhodnutí správce trustu. Soud tak může shledat právní úkon správce neplatným, je však diskutabilní, zda na tomto základě může posléze vynést rozsudek měnící vlastnictví, nebo budeme muset na základě tohoto 308

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (dále jen „nařízení Řím 1“). Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/. 309 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) (dále jen „nařízení Řím 2”). Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/. 310 Článek 1 odst. 2 písm. g) Římské úmluvy, článek 1 odst. 2 písm. h) nařízení Řím 1, resp. článek 1 odst. 2 písm. e) nařízení Řím 2. Vše dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/. 311 Viz článek 1 odst. 3 nařízení Brusel 1. S výjimkou Dánska 312 Ibid., článek 60 odst. 3. 313 Ibid., článek 23 odst. 4. 314 Ibid., článek 22 odst. 1 ve spojení s článkem 23 odst. 5.

64

rozsudku žádat vydání rozhodnutí po soudu státu, kde se nemovitost nachází. Alternativním řešením nemovitostních trustů je strukturovat je tím způsobem, aby nemovitost vlastnila právnická osoba se sídlem ve státě, kde požadujeme rozhodnutí. Obdobně jako u trustu bychom pak napadali platnost usnesení orgánů této společnosti. Je ovšem nutné podotknout, že většina vztahů jako odpovědnost správce, spory o správu trustu a o plnění z trustu budou rozhodovány soudem v místě sídla trustu dle příslušného ustanovení315 a nedotknou se jich omezení výlučné příslušnosti článku 22 nařízení. Mohou však existovat žaloby týkající se přímo konkrétní věci, například rozhodnutí o jejím vlastnictví, která podřadíme pod ustanovení článku 22. Takové případy však budou často blokovány právy třetích osob, jež tyto věci získaly v dobré víře.

315

Článek 23 odst. 4 nařízení Brusel 1.

65

7.

Trusty v právním řádu České republiky Právní řád České republiky institut trustu v současnosti nezná. Je sice možné

uvažovat o sepsání smlouvy soukromého práva, jež by teoreticky zahrnovala základní pravidla platící pro trust a byla tak jakousi nepojmenovanou dohodou s prvky mandátní či zprostředkovatelské smlouvy, případně smlouvy o obhospodařování majetku316. Zdaleka se však nepřiblížíme ke všem možnostem a výhodám trustu, tak jak jej známe z anglosaského prostředí, například v rovině pružnosti jeho zakládání, povinností správce a ochrany beneficientů. Ti by v této situaci tvořili třetí stranu smlouvy a mohli se tak domáhat plnění společně s původním kontrahentem. Tomuto kontrahentovi by svědčilo vlastnické právo, což je s ohledem na riziko insolvence nechtěný následek. Základním nedostatkem tohoto uspořádání představuje nezávaznost dané smlouvy pro třetí osoby, což zamezí využití práv na ochranu trustu před třetí stranou. Ze samotné povahy trustu vyplývá i další aspekt, který bych rád zmínil. Správce trustu standardně vystupuje jako oprávněný vlastník majetku. Pokud bude vstupovat do právních vztahů svým jménem na účet trustu, dostane se do postavení komisionáře. Úprava vztahů takto vzniklých pak již není našemu právu cizí. Případná třetí strana by však nemohla vymáhat splnění povinností po trustu, ale jen po jeho správci.317 Otázkou pak samozřejmě je, zda by eventuální postih jeho majetku byl efektivní vzhledem k faktu, že již předáním movité věci by její vlastnictví přešlo na trust v postavení komitenta.318 Opustíme-li otázku založení analogického institutu v českém právu, posuďme případy obsahující cizí prvek, tedy vystupování trustu založeného dle cizího práva v právních vztazích v České republice. Nejprve se zaměřím na založení trustu. Zřízení lze považovat za právní úkon, a to spíše úkon jednostranný, přijetí správy trustu není obvykle podmínkou jeho vzniku. V tomto směru se jeví problematicky užití ustanovení ZMPS dovolujícího provést volbu práva, potažmo určující rozumné uspořádání právního 316 317 318

Se subsidiárním použitím ustanovení o smlouvě o obhospodařování cenných papírů dle zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Viz § 581 ObchZ. Ibid., § 583 odst. 1.

66

vztahu.319 Můžeme pouze konstatovat, že dle § 4 ZMPS bude právní úkon zakládající trust uznán za podmínky jeho platnosti v místě, kde má založit své účinky.

7.1.

Nadace Nadace představuje subjekt blízký kontinentální tradici, jenž svou charakteristikou

stojí na pomyslné spojnici mezi společnostmi a trusty. Nutnost registrace do veřejných seznamů, podmínka písemnosti listin, formy notářského zápisu a obecně stupeň ingerence veřejné moci do vzniku i fungování nadací reflektuje jejich příbuznost ke společnostem. Účel jejich existence je často nejen obecně prospěšný, ale i cíl ryze soukromé povahy svědčící konkrétní osobě, případně skupině osob. Jednotlivé země evropského kontinentu zvolily odlišné prostředky k úpravě institutů umožňujících dosažené výše zmíněných záměrů. Nadační fondy, ač původně zamýšlené jako obecně prospěšné subjekty se v některých zemích dočkaly svého zakotvení pro úpravu ryze soukromých vlastnických vztahů. Zmínit můžeme především Lichtenštejnskou nadaci320 hojně využívanou německými státními příslušníky, jejíž úprava se stala vzorem pro tu rakouskou321. Obdobnému úspěchu se dostalo právě tamním soukromým nadacím.322 Od jejich zakotvení v roce 1993 jich vzniklo více než 3200323 dohromady obhospodařující majetek v hodnotě cca. 50 - 100 miliard eur.324 Velkému úspěchu vděčí rakouské nadace zejména počátečnímu výhodnému daňovému režimu, stejně tak jejich značné flexibilitě. Oproti trustům

319 320

321

322

323

324

Ustanovení § 9 a 10 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Poprvé představena v roce 1926 zákonem Personen- und Gesellschaftsrecht (PGR) z 20. 1. 1926. Vydaný v Liechtensteinisches Landesgesetzblatt, č. 4/1926 částka 216.0, 19.2.1926 [cit. 14.3.2013], článek 106. Dostupný z: http://www.wipo.int/wipolex/en/text.jsp?file_id=241190. Rakousko v roce 1993 rozšířilo možný účel nadace z ryze obecně prospěšného i na soukromý. Viz Privatstiftungsgesetz (PSG) 1993. Dostupný z: http://www.jusline.at/Privatstiftungsgesetz_(PSG).html. Tzv. „Privatstiftungen“. Úspěch nadací popsal SCHAUER, Martin v projevu předneseném na mezinárodní konferenci o trustech, fiducii a věrné ruce v Evropě a České republice pořádanou Centrem právní komparatistiky dne 29.1.2013 v Praze. JÄKLE, Thomas. Über eine Stiftung kann man Kapital auf lange Frist erhalten. Wirtschaftsblatt.at [online]. WirtschaftsBlatt Digital GmbH, 2009 [cit. 22.3.2013]. Dostupné z: http://wirtschaftsblatt.at/archiv/1122855/. Dle jiných zdrojů okolo 70 miliard. Viz Verband Österreichischer Privatstiftungen. Facts & Figures [online]. Verband österreichischer Privatstiftungen, 2011 [cit. 22.3.2013]. Dostupné z: http://www.stiftungsverband.at/facts-figures.html.

67

lze za jejich negativum označit povinnost zveřejnit některé zakládající dokumenty a značné provozní náklady.325 V České republice prozatím nalezneme úpravu nadací pro dosahování obecně prospěšných cílů.326 Společně s účinností NOZ se regulace nadací sloužících soukromému účelu dostane i do našeho právního řádu.327

7.2.

Trusty v mezinárodních smlouvách Krátkou pozornost bych rád věnoval možnosti rozeznávání trustů v rámci jiného

pramene české kolizní úpravy, a to v ustanoveních mezinárodního práva soukromého obsažených v bilaterálních smlouvách uzavíraných Českou republikou v ekonomické oblasti, zejména pak v mezinárodních dohodách o ochraně investic a o zamezení dvojího zdanění. Pro trusty ideální je situace, kdy se definice investora v jednotlivých smlouvách podobá formulaci navržené v části II. článku 1. odst. ii) v textu Mezinárodní úmluvy o ochraně investic.328 Tato dohoda se však nedočkala většího uplatnění, přestože jistě sloužila jako inspirace pro ostatní dohody. Ze znění většiny bilaterálních smluv zjistíme, že mnoho států při jejich uzavírání nepřikládá trustům patřičný význam a v definici investorů jsou opomíjeny. V některých případech lze jen s velkými obtížemi určit, zda by pod danou definici investora trust spadal. Pokud zůstaneme u mezinárodních dokumentů, v určitých formulacích, jako „společnost nebo jiná organizace zřízená v souladu s platným právem“329 si můžeme při trochu dobré vůle představit entitu trustu. Na druhé straně lze zmínit Washingtonskou úmluvu330, kde je v podstatě použit termín právnické osoby331. Zdá se, že součástí konceptu právnické osoby je zároveň i její právní 325 326 327 328

329 330 331

Přestože zákonem stanovený minimální kapitál je 70.000 eur. Viz § 1 odst. 1 zákona č. 227/1997 Sb. o nadacích a nadačních fondech. Viz § 306 odst. 1 NOZ. V anglickém originále: „Investor means: a legal person or any other entity constituted or organised under the applicable law of a Contracting Party, whether or not for profit, and whether private or government owned or controlled, and includes a corporation, trust, partnership, sole proprietorship, joint venture, association or organisation.“ The Multilateral Agreement on Investment. Dostupné z: http://www1.oecd.org/daf/mai/pdf/ng/ng987r1e.pdf. Článek 7 odst. 1 bod ii) Smlouvy o energetické chartě. Vyhlášená sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 372/1999 Sb. o sjednání Dohody k Energetické chartě. Convention on the Settlement of Investment Disputes between States and Nationals of Other States. Dostupné z: https://icsid.worldbank.org/ICSID/StaticFiles/basicdoc_en-archive/9.htmICSID smlouva. Ibid., článek 25 odst. 2 písm. b).

68

subjektivita. Zkoumání příslušnosti trustu a tím i jeho přístup k ustanovením smlouvy, by mohlo vyvolat řadu problémů. Bohužel, přesnější definice nalezneme v mezinárodním měřítku spíše až v dohodách datovaných v pozdější době.332 7.2.1. Dvoustranné smlouvy S ohledem na omezený rozsah práce je prakticky nemyslitelné analyzovat veškeré dvoustranné mezinárodní smlouvy uzavřené Českou republikou. V obecné rovině bych rád poukázal na požadavek právnické osoby v definici investora ve smlouvách o ochraně investic. To s sebou pochopitelně nese nezbytnost subjektivity, jíž institut trustu neoplývá.333 Existují ale i dohody, v nichž cesta k rozeznání trustů není tak nereálná, jako je tomu v případě Velké Británie334 nebo USA335. V neposlední řadě jsou ty, jež na institut trustu výslovně pamatují, zejména smlouvy s Austrálií336 a Kanadou337. Zařazení trustu pod pojem investora je v nich nepochybné. Situace v oblasti mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění je pak taková, že většina se vztahuje na entity, jež jsou dle práva konkrétního státu považovány za subjekty. Trusty často subjektem nebudou, a to zejména ty, kde má beneficient přímé právo na majetek trustu či příjem z něho, jelikož se zpravidla považují za daňově transparentní a nebudou proto subjektem daně.338

332

Srov. čl. 1.4 Free Trade Agreement between the United States of America and the Republic of Korea. V anglickém originále: „any entity constituted or organized under applicable law, ... including any corporation, trust, partnership, sole proprietorship, joint venture, association, or similar organization“. Dostupné z: http://www.ustr.gov/sites/default/files/uploads/agreements/fta/korus/asset_upload_file816_12698.pdf. 333 Často nalezneme definici jako například: „Pojem "právnická osoba" znamená s ohledem na obě smluvní strany jakoukoli společnost zaregistrovanou nebo zřízenou v souladu s jejím právním řádem a uznanou podle jejího práva za právnickou osobu, která má trvalé sídlo na území některé ze smluvních stran.“ Dohoda mezi Českou republikou a Albánskou republikou o podpoře a vzájemné ochraně investic, sdělení č. 183/1995. Sb.m.s. Obdobně Dohoda mezi Českou republikou a Jemenskou republikou o podpoře a vzájemné ochraně investic, sdělení č. 65/2009 Sb.m.s. a Sdělení č. 569/1992 Sb.m.s. o Dohodě mezi ČSFR a Nizozemským královstvím o podpoře a vzájemné ochraně investic. 334 Sdělení č. 646/1992 Sb.m.s. o Dohodě mezi vládou ČSFR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o podpoře a ochraně investic Velká Británie a Severního Irsko. 335 Sdělení č. 187/1993 Sb.m.s. o podepsání Dohody mezi Spojenými státy americkými a ČSFR o vzájemné podpoře a ochraně investic Spojené státy americké. 336 Sdělení č. 162/1994 Sb.m.s. o Dohodě mezi Českou republikou a Austrálií o vzájemné podpoře a ochraně investic. 337 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Dohody mezi Českou republikou a Kanadou o podpoře a ochraně investic vyhlášení ve Sbírce mezinárodních smluv č. 8/2012. 338 Srov. tzv. „bare-express trusts“ v daňovém systému Spojeného království. Dostupné z:

69

V ostatních případech správce trustu klasicky zodpovídá za podání daňového přiznání a trust je subjektem daně z příjmu. Jak můžeme zjistit z mezinárodní smlouvy s Velkou Británií339, bude subjektem i trust, jenž je pro účely zdanění považován za právnickou osobu.

7.3.

České kolizní normy Nyní bych se rád zaměřil na kolizní normy obsažené v ObchZ a jejich možné použití

na trusty. Na základě ustanovení § 22 obchodního zákoníku340 by měla být trustu přiznána právní způsobilost, a tím i schopnost vlastními právními úkony nabývat práva a povinnosti. Její subjektivita se odvozuje od právního řádu státu, ve kterém byl založen v souladu s inkorporační teorií. Obdobně se řídí i vnitřní vztahy osoby tímto cizím právním řádem. Korespondující ustanovení nalezneme také v § 3 odst. 1 ZMPS, kde je však způsobilost takové osoby vázána na její příslušnost. Je nutné si položit otázku, jaké další implikace má přiznání právní způsobilosti pro jiná ustanovení ObchZ. Osobně se domnívám, že se nelze držet striktní definice zahraniční osoby dle ustanovení § 21 odst. 2. Je nezbytné analogicky za ni považovat vyjma osob fyzických a právnických také jinou entitu, tedy například trust nebo společnost bez právní subjektivity, jak ji známe z německého či rakouského práva. V opačném případě by ustanovení § 22 bylo pouze obdobou ustanovení §3 odst. 1 ZMPS, tedy ve své podstatě nadbytečné. Jestliže má osoba na našem území podnik341, měla by mít možnost získat oprávnění podnikat zapsáním do obchodního rejstříku dle § 21 odst. 4 ve spojení s § 34 odst. 1 písm. b). Opačný postup by znamenal, že by taková osoba zde mohla činit právní úkony, nicméně by nebyla dle ObchZ zahraniční osobou. Její činnost by tak nikdy

339

340 341

http://www.hmrc.gov.uk/trusts/types/bare.htm. „Výraz ‘společnost’ označuje právnické osoby nebo nositele práv, považované pro účely zdanění za právnické osoby.“ Sdělení č. 89/1992 Sb. o podepsání Smlouvy mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a zisků z majetku. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“). Tedy například vybavenou pronajatou kancelář, kde mohou osoby vykonávat činnost, na rozdíl od cizinců, kteří by ze zahraničí vyráželi na naše území jen za zákazníky a vraceli se opět zpět. Pokud zde budou mít obdobné zázemí, bude se to považovat za podnik, resp. provozovnu.

70

nenaplnila charakter podnikání, jelikož by nebyla ani zahraniční osobou, ani podnikatelem. Současně by se nejednalo o neoprávněné podnikání, přestože by zde prováděla soustavnou ekonomickou činnost za účelem dosažení zisku.

7.4.

Historie fideikomisu na českém území U zrodu institutu fideikomisu v antickém Římě stála snaha o nalezení způsobu,

jak ovlivnit osud majetku po své smrti, především pak zanechat majetek osobám, jež civilní právo za dědice neuznávalo.342 Postupem času se z morálního závazku pro „věrnou ruku“ stala vymahatelná povinnost. Tato změna je evidentní z kodifikace císaře Justiniána, kdy oproti předešlým obdobím bylo k možným použitelným výrazům pro zřízení fideikomisu přidáno slovo „přikazuji“.343 Za základ fideikomisu v Čechách můžeme považovat tehdejší rodinný nedíl, jenž však zcela nezabezpečoval zachování celistvosti majetku. Na přelomu 15. a 16. století344 pozorujeme v rámci snahy o řešení tohoto nedostatku rozvoj statutů jednotlivých šlechtických rodů, ve kterých se jediný správce určoval na základě zásad primogenitury. Jejich závaznost byla zajištěna potvrzením krále a zápisem do zemských desek. Přestože mohl být v českých zemích zřizován rodinný fideikomis jen se souhlasem krále, do konce 17. století došlo u šlechtických rodů k jeho masivnímu rozšíření. Vliv římského fideikomisu je znatelný především v městském právu.345 Kompletní úpravu dostal fideikomis v AGBG roku 1811.346 Až do jeho zrušení roku 1924347 představoval jeden z hlavních nástrojů správy rodinného majetku.

342 343 344 345 346

347

BEDNAŘÍKOVÁ, Barbora. Svěřenské fondy. Institut pro uchování a převody rodinného majetku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. 196 s. S. 3-5. Corpus Juris Civilis [online]. Roman Law Library. Tit. 24 kniha II Instituce [cit. 9.3.2013]. Dostupné z: http://webu2.upmf-grenoble.fr/DroitRomain/. Jedním z prvních rodový statut Rožmberků vložený do zemských desek 28.2.1493. KRISTIÁN, Pavel z Koldína. Práva městská království českého. 1579. Viz § 604 a následující zákona č. 946/1811 Soud. Obecný občanský zákoník včetně uvozovacího patentu ze dne 1.června 1811 ve znění platném k 31.prosinci 1934. Dostupné z : http://www.kakanien.info/(X(1)S(d5wq5hjstygk203j4v4fzejq))/Show.aspx?ID=3417. Zákonu č. 179/1924 Sb. z. a n., o zrušení svěřenství.

71

7.5.

Trust a nový občanský zákoník Rozvoj soukromého práva byl na našem území značně poznamenán jeho totalitní

rekodifikací. Význam tohoto zásahu do přirozené evoluce, která by zde jinak probíhala v rámci naší geografické tradice, je neoddiskutovatelný. Rád bych na tomto místě citoval z důvodové zprávy k NOZ: „V důsledku toho občanské právo ztratilo svůj tradiční charakter; ze soukromoprávní discipliny, kterou zčista jasna přestalo být, se změnilo v jednu z kategorií ‚státního práva‘, jak to otevřeně vyjádřil Zd. Fierlinger vysvětlením, že ‚základem socialistického občanského práva musí býti zásada veřejnoprávní, musí jím býti dána možnost státu zasahovat do soukromých smluv a podříditi je zájmům celku.‘ Občanské právo bylo pojato jako aktivní zbraň plánovací a finanční discipliny, která pomáhá upevňovat a rozvíjet hospodářské a na nich založené politické vztahy a pomáhá rozvoji aktivního rozmachu socialistické výstavby. Proto o občanském zákoníku z r. 1950, který se otevřeně přihlásil k inspiraci tehdejším sovětským právem stalinské diktatury, tehdejší ministr spravedlnosti Štefan Rais v Národním shromáždění důvodně prohlásil, že se co do principů ‚liší od principů starého buržoazního občanského zákoníku stejně zásadně jako náš lidový stát se liší od staré předmnichovské buržoazní republiky.‘ Nejdůležitějšími institucemi nového občanského práva byly socialistické vlastnictví a hospodářský plán.“348 Nový občanský zákoník tak představuje návrat k historické tradici našeho území a snahu o vytlačení vlivu sovětského právního řádu. S tím spojena je i obnova institutů, jež na našem území vznikaly přirozeným vývojem po desítky generací a jež znají právní systémy nejen západoevropské, ale i angloamerické právní kultury.

348

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., s. 3 (dále jen „NOZ“, či „nový občanský zákoník“).

72

7.5.1. Správa cizího majetku a základní charakteristika trustu Jedním z takových institutů je i správa cizího majetku a svěřenský fond, jehož podoba nikoli náhodou připomíná institut britského trustu349, jak o něm pojednává tato diplomová práce. Podklad pro tuto implementaci nalezneme v právním systému kanadské provincie Québec, jenž je jakýmsi modelovým právním řádem pro začlenění institutů angloamerické právní kultury do kontinentální tradice. V dílu 6 NOZ nalezneme v oddílech 1 až 3 nejdříve obecná ustanovení pro případ svěření majetku správci, jemuž nepatří, ale pouze jej spravuje ve prospěch někoho jiného, beneficienta.350 Úprava, která se nejvíce podobá trustu, se nalézá v oddíle 4. Svěřenský fond vzniká „vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele“351, čímž vniká oddělené a nezávislé vlastnictví352, ke kterému „vykonává vlastním jménem na účet tohoto fondu“353 vlastnická práva svěřenský správce. Ustanovení o správě cizího majetku upravuje povinnosti, jež má i správce svěřenského fondu, nicméně zde nevzniká oddělené vlastnictví. Svěřenský fond, který tuto výhodu poskytuje, je však oproti tomu stižen formálními náležitostmi jeho založení. Mezi takové požadavky se řadí forma veřejné listiny pro statut fondu a základní parametry tohoto statutu.354 7.5.2. Komparace institutu svěřenství a trustu Podobnost s institutem trustu získává svěřenský fond především svou konstrukcí vlastnictví. Nelze ji sice přímo nazvat děleným vlastnictvím jako v systému common law355, nicméně stojí za povšimnutí, že majetek svěřenského fondu tvoří jakousi nezávislou majetkovou podstatu, která není ve vlastnictví zakladatele, správce, ale ani beneficienta. Osobě správce však náleží plná správa majetku a zapisuje se jako jeho vlastník, přestože 349

350 351 352 353 354 355

Pokud v této části uvedu termín „trust“, je tím myšlen institut v podobě, v jaké je upraven právem platným na území Spojeného království. Oproti tomu pojem „svěřenství“ použiji pro označení institutu upraveného v NOZ. Viz § 1400 odst. 1 NOZ. Ibid., § 1448 odst. 1. Ibid., § 1448 odst. 2. Ibid., § 1448 odst. 3. Ibid., § 1452. Tzv. „legal owner“ a „equitable owner“.

73

s dodatkem, že jde o svěřenského správce.356 Požadavek formy veřejné listiny statutu svěřenského fondu můžeme považovat za jeden z hlavních rozdílů od trustů. Tento fakt brání v zakládání svěřenských fondů čistě neformálním způsobem, ústně, případně mlčky, obdobně zamezuje vzniku rozlišných forem vznikajících soudním rozhodnutím. Nová úprava umožňuje zřízení výlučně na základě projevu vůle zakladatele, a to jak inter vivos, tak mortis causa. 7.5.3. Vznik svěřenského fondu Nový občanský zákoník stanoví několik podmínek, jež musí být naplněny pro vznik fondu. Vytvoření svěřenského fondu se děje vyčleněním z majetku zakladatele, což se realizuje svěřením majetku správci smlouvou nebo pořízením pro případ smrti. Současně se svěřenský správce zaváže tento majetek držet a spravovat. Z gramatického výkladu vyplývá, že pro obě varianty je třeba závazek správce.357 Vzhledem k tomu, že pořízení pro případ smrti je ve své podstatě jednostranný úkon zůstavitele, zdá se být požadavek na závazek správce nesmyslný. Ostatně z kontextu ustanovení § 1451 NOZ nevyplývá jakákoli nutnost úkonu ze strany správce a svěřenský fond vzniká přímo smrtí zůstavitele. Určení správce takového majetku lze poté snadno vyřešit za použití ustanovení § 1455 odst. 2 NOZ, kdy jej na návrh jmenuje soud. Tímto se však dostáváme k terminologické rozpolcenosti zákona358, jenž rozlišuje mezi vytvořením a vznikem, stejně tak mezi závazkem svěřenského správce a přijetím pověření ke správě. Je otázkou, nakolik je tato terminologická odlišnost záměrem a tyto právní skutečnosti lze od sebe oddělit. S ohledem na separaci vytvoření a vzniku si lze představit, že dojde k uzavření smlouvy mezi zakladatelem a správcem, ale ještě nebude existovat statut svěřenského fondu, jenž je podmínkou jeho zřízení, proto teprve jeho sepsáním fond vznikne. V tomto ohledu lze předpokládat, že při rozumném jednání stran bude odložena účinnost smlouvy právě do chvíle sepsání statutu a okamžik vytvoření a vzniku poté splývá. Pokud však uvažujeme o odlišnosti závazku držet a spravovat 356 357 358

Viz § 1456 NOZ. Ibid., § 1448. Ibid., § 1448 až § 1452.

74

majetek od přijetí pověření ke správě, neposkytuje nám NOZ, ani jeho důvodová správa mnoho vodítek. V ideálním případě bude smlouva o svěření majetku obsahovat ujednání, že správce přijímá pověření k jeho správě. V ostatních situacích se domnívám, že by bylo problematické připustit situaci, kdy se správce smlouvou zaváže majetek držet a spravovat a posléze formálně odmítne přijmout pověření k jeho správě. Tím totiž zamezí vzniku svěřenského fondu, ať již formulace přijetí pověření ke správě znamená ve skutečnosti cokoliv. Osobně bych se přimlouval za takový soudní výklad smluv uzavřených dle ustanovení § 1448, jenž bude považovat co nejširší spektrum ujednání představujících závazek tento majetek držet a spravovat zároveň za přijetí pověření k jeho správě, a to vždy, kdy to neodporuje výslovně textu smlouvy.359 Pro připomenutí a srovnání, k vytvoření trustu je třeba projevit dostatečnou určitost vůle, beneficientů a majetku, spolu s tím, že je nutné převést vlastnictví na správce trustu. Pokud kriticky posoudíme úpravu v NOZ, dojdeme k tomu, že pro vznik svěřenského fondu převod vlastnictví k majetku na správce není nezbytné. Postačí pouhé jeho vyčlenění smlouvou. Otázkou tak může být, jak bude toto vyčlenění probíhat v souvislosti se zápisem do veřejné evidence, který je konstitutivní. Ustanovení § 1456 nám stanoví, jak rozeznáme v takové evidenci majetek trustu, nicméně nám již neodpovídá na otázku, ke kterému okamžiku k vyčlenění dojde. Bude snad smlouva dle ustanovení § 1448 neúčinná do provedení zápisu, nebo naopak zápis bude proveden k datu účinnosti této smlouvy. Bude zajímavé sledovat, jak se s takto komplikovanými případy vypořádají soudci v situacích, kdy nastane prodej majetku správcem v době do provedení zápisu a zakladatel, či beneficient napadnou platnost tohoto jednání. Svěřenský fond je v NOZ poměrně výrazně formalizován, proto odložení jeho vzniku na okamžik provedení konstitutivního zápisu připadá jistě v úvahu.

359

Pokud sepíšeme smlouvu tak, že výslovně podmíníme vznik svěřenského fondu přijetím pověření správcem. To by se mohlo stát až po okamžiku sepsání statutu a bylo by stanoveno, že takové přijetí bude provedeno notářsky ověřenou listinou, která bude uložena u daného notáře spolu s původní smlouvou.

75

7.5.4. Účel svěřenského fondu Velmi důležitou charakteristikou je účel fondu, který může být jak soukromý, tak veřejně prospěšný.360 Je určen především jeho statutem. Za soukromý účel se považuje obecně prospěch určité osoby, stejně tak jím může být památka určité osoby. V prvním případě je beneficient oprávněn vykonávat dohled nad správou svěřenského fondu.361 Obdobně jako u trustů zde vyvstane otázka, co se svěřenskými fondy, jež nemají nikoho pověřeného výkonem dohledu. U trustů je odpověď taková, že na ty veřejně prospěšné, charitativní trusty dohlíží orgán veřejné moci, u soukromých účelů jsou zde rozsudky uznávající platnost trustů pro správu hrobů, případně takové, které se mají starat o domácí mazlíčky po zesnulých majitelích. Vždy však budou takové trusty na samé hraně platnosti právě proto, že nemají beneficienta, jenž by je po správci vymohl. Úprava NOZ podle všeho neobsahuje obdobnou podmínku existence beneficienta pro vznik trustu zřízeného na památku určité osoby. Nová úprava se tímto typem trustu dále nezabývá a ostatní ustanovení počítají implicitně s existencí určeného obmyšleného, ať už zakladatelem nebo správcem. V případě trustu na památku osoby bude zřejmě volba jednotlivých obmyšlených velmi závislá na konkrétním účelu a volbě správce. Nebude proto často žádný obmyšlený, jenž by mohl dohled vykonávat, dokud ho správce neurčí. Účelem takového trustu patrně může být právě starost o hrob, případně i o domácí mazlíčky, ale také propagace určitého autorova díla, kde se bude tento typ trustu překrývat s tím obecně prospěšným. I u takového fondu bude omezena doba trvání dle ustanovení § 1460, který určuje nejpozdější dobu, kdy vznikne obmyšlenému právo na plnění. Jistým řešením by bylo ustanovení § 1465, kdy osobu, která má na fond dohlížet, jmenuje soud, může však tak učinit pouze na návrh. Veškeré úvahy budou podléhat budoucí soudní rozhodovací praxi při posuzování, jaké osoby mají právní zájem na plnění povinností správce. Například při domáhání se zrušení fondu oprávněným jistě nebude případný dědic v situaci, kdy by fond nevznikl. Tato osoba totiž bude potřebovat dokázat, že svěřenský fond vůbec nevznikl, kdyby totiž došlo jen k jeho následnému zrušení,

360 361

Viz § 1449 odst. 1 NOZ. Ibid., § 1463 NOZ.

76

při absenci obmyšleného i zakladatele se majetek nevrátí do pozůstalosti jako v případě britského trustu, ale připadne přímo státu. Znamená to však, že je stát osobou s právním zájmem? Lze očekávat mnoho sporů dědiců o platnost zřízení fondu z důvodu nedostatečného vymezení účelu. V našem právním prostředí zcela jistě dříve nebo později proběhne debata obdobná té britské u trustů svědčící určité osobě. Pravidlo vystihuje ustanovení § 1457. U fondu založeného k soukromému účelu, kde není zakladatelem určen obmyšlený, může správce jmenovat beneficienta pouze v případě, že zakladatel určil okruh relevantních osob. Způsob a podmínky výkonu tohoto oprávnění budou odvislé od další rozhodovací praxe. Těžko odpovědět na to, jak si naše soudnictví poradí s termíny jako „těm mým příbuzným, kteří milují koně“, „přátelům“, či „těm, kteří přijdou na můj pohřeb“. Pokud však nebude stanoven okruh beneficientů a správce je nebude moci jmenovat, dosažení účelu svěřenského fondu se stane nemožné a soud na návrh oprávněné osoby svěřenský fond zruší.362 Od soukromého svěřenského fondu se v leckterých ohledech odlišuje fond s veřejně prospěšným účelem. Opět bude podrobná charakteristika, závislá na činnosti judikatury. Snad se nechají české soudy inspirovat právě judikaturou common law v návaznosti na Charities Act363, kde jsou jednotlivé veřejně prospěšné účely důkladně rozvedeny a posléze upřesněny judikaturou. Veřejný fond nemůže mít jako svůj hlavní účel dosahování zisku, nebo provozování závodu.364 Na druhé straně na něj neplatí omezení doby trvání. Současně lze předpokládat přijetí úpravy regulující dohled orgánu veřejné moci nad veřejně prospěšnými fondy.365 Navíc, pokud nastane nemožnost dosažení účelu fondu, může soud účel upravit366, alternativně po jeho zrušení majetek převést na fond s co možná nejbližším účelem367.

362 363 364 365 366 367

Viz § 1469 odst. 1 NOZ. Spojené království. Charities Act 2011. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2011/25/contents. Viz § 1449 odst. 3 NOZ. Ibid., § 1463 odst. 2. Ibid., § 1469 odst. 1. Ibid., § 1473 odst. 1.

77

7.5.5. Práva a povinnosti správce svěřenského fondu Svěřenským správcem může být každý svéprávný člověk368, u právnických osob NOZ předpokládá navazující zákonnou úpravu.369 Ustanovení § 1454 upravuje případy, kdy bude správcem sám zakladatel nebo obmyšlený. Je otázkou, jestli se druhá věta tohoto odstavce vztahuje na obě zmíněné situace. Gramatickým výkladem musíme zřejmě připustit, že ano. Zakladatel tedy nemůže být současně i jediným správcem. Co vedlo zákonodárce k tomuto opatření, není zcela jasné. Jedním z důvodů mohla být snaha o zamezení fingovaných, případně antidatovaných vzniků trustu. Tomu by však měla zabránit podmínka statutu jako veřejné listiny, pokud by si však nenechal zakladatel tento dokument vytvořit předem a až posléze nevyčlenil majetek do fondu pod svou správou v případě naléhavé potřeby, jakou je insolvence. Povinnosti a práva správce jsou podrobně rozvedeny v ustanoveních § 1401 až § 1447. Jistě zajímavým aspektem je rozdělení správy majetku na správu prostou a plnou. Jejich odlišnost spočívá v nutnosti rozmnožování majetku u správy plné370, která náleží právě správci svěřenského fondu.371 Pro praxi velmi důležitým tématem je úprava případů konfliktu zájmů. Dle § 1413 má správce povinnost střet zájmů osobních a trustu bez zbytečného odkladu oznámit beneficientovi a osobě, jež na fond dohlíží. Pokud vznikne škoda, bude povinen jí nahradit, stejně tak je vyvozena jeho osobní odpovědnost pro jednání učiněná vlastním jménem a nikoli jménem fondu. Překročení pravomoci správce je také řešeno jeho osobním závazkem. Pro ochranu dobré víry je zakotvena společná a nerozdílná odpovědnost beneficienta i správce, po beneficientovi lze však požadovat plnění jen ze spravovaného majetku.372

NOZ

zcela

rezignuje

na

regulaci

neoprávněného

zisku

správce

v případě konfliktu zájmů, když svěřenskému fondu nevznikla škoda. Na rozdíl od common law v NOZ není zakotvena povinnosti vydat takto získané prostředky 368 369 370 371 372

Viz § 1453 odst. 1 NOZ. Ibid., § 1453 odst. 2. Ibid., § 1409. Ibid., § 1456 odst. 1. Ibid., § 1420.

78

svěřenskému fondu, současně zde chybí jakákoli sankce za porušení ohlašovací povinnosti. Bez úpravy zůstává i situace, kdy správce nedodrží ustanovení § 1414 a nepovede spolehlivé záznamy o spravovaném majetku, případně jej smísí s vlastním. V otázce nespolehlivé evidence lze spravedlivě předpokládat, že by měl správce nahradit neprokázanou část fondu na základě obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení. Výsledek je nejistý v situaci, kdy dojde ke smísení majetku a nelze rozeznat, který majetek je ten ve svěřenském fondu a který ten v osobním vlastnictví správce postižitelný v insolvenčním řízení. Jde o tolik známé případy uložení prostředků fondu na osobní bankovní účet a jejich následné odčerpávání k osobním účelům. Bude si moci beneficient vybrat, které transakce byly uskutečněny za fond, nebo budou veškeré výběry považovány za osobní, neprokáže-li se opak? Co případy směny těchto prostředků za jiné hodnoty? Nezbývá než čekat na příslušnou judikaturu. Osobně se obávám, že dojde k uznání pouhého osobního závazku k náhradě vzniklé škody. V situaci nesolventního správce tak budou aktiva trustu ztraceny. Dohled nad správou mohou vyjma zakladatele a obmyšleného vykonávat také další osoby, jež určí statut. Zákon mu dává poměrně velkou pružnost k vytvoření silné pozice blížící se zmíněné funkci protektora. Ten posléze může jmenovat a odvolávat správce, kontrolovat doklady a vyúčtování. Mohl by zřejmě mít i pravomoci jako osoba mající právní zájem.

7.6.

Trust a nový zákon o mezinárodním právu soukromém V souladu s mezinárodními tendencemi nový ZMPS zaručuje uznávání cizích

svěřenských fondů. Rozhodným hraničním určovatelem je volba zakladatele. Při absenci této volby pak alternativně právo státu, s nímž nejúžeji souvisí. Při určení se přihlédne k místu správy, umístění majetku, lokaci správce a k účelům cílů trustu.373 Úprava viditelně kopíruje Haagskou konvenci, z těchto důvodů ji lze považovat za nadmíru povedenou a konformní s moderním právním vývojem. Fond zřízený v zahraničí se uzná 373

Viz § 73 odst. 1 a 2 NZMPS.

79

v České republice, splňuje-li základní znaky pro něj požadované českým právem.374 Toto ustanovení je pro budoucnost trustů u nás zcela zásadní. Výčet zmíněných charakteristik nemusí být ovšem zcela jednoznačný a je pravděpodobné, že bude předmětem dalších sporů. Vzhledem k podobnosti ustanovení NZMPS s Haagskou konvencí se při určení těchto znaků lze tímto mezinárodním dokumentem inspirovat. Obsažená definice spočívá zejména ve správě majetku jako odděleného fondu, jenž není součástí jmění správce, za účelem prospěchu konkrétní osoby nebo podpory specifického cíle.375 Příbuznou definici nalezneme v základní charakteristice svěřenství v NOZ. Za zmíněné znaky, jež musí cizí entita splňovat pro jeho uznání v České republice, lze považovat oddělený majetek spravovaný správcem vlastním jménem376 s veřejně prospěšným či soukromým účelem sloužícím ku prospěchu určité osoby nebo na její památku.377 Je evidentní, že většina nejpoužívanějších zahraničních trustů nebude mít s takovým vymezením větší problémy. Otázkou zůstává problematika svěřenských fondů podporujících soukromý účel bez stanovení beneficienta. U nás zákon dává možnost vytvořit fond na památku konkrétní osoby. Jak je uvedeno v předchozím výkladu, britský trust není možné založit čistě pro soukromý účel bez existence beneficienta. Existují však země, jejichž legislativa založení takových trustů umožňuje. Bez dostatečné judikatury nelze přesně určit, nakolik bude české právo otevřené uznání takových typů trustu. Natožpak zda bude patřit mezi nezbytné znaky trustu i jeho účel. Bez judikatury není jednoznačný ani výklad obratu „na památku určité osoby“ v českém právu, což může být eventuálně rozhodující i pro uznání některých cizích trustů.

7.7.

Zhodnocení nové právní úpravy Úprava svěřenského fondu v NOZ je zřetelně poznamenána neduhy plynoucími

z nutnosti začlenit do našeho kontinentálního právního řádu institut zcela cizí, založený na jiných morálních a společenských základech. Nepochybným pozitivem zařazení zcela 374 375 376 377

Viz § 73 odst. 4 NZMPS. Viz článek 2 Haagské konvence. Viz § 1448 NOZ. Ibid., § 1449.

80

nového právního instrumentu je možnost docílit výsledků do této doby nemožných. Zřejmě nezbytným kompromisem je jistá institucionalizace pro jeho použití v našem právním řádu. Tím bohužel ztrácí velkou část variability své aplikace a atraktivnosti, jaké se těšil v systému common law. V obecné rovině považuji za krok správným směrem ponechání mnoha otázek na následné soudní praxi, jenž bude mít možnost zásadním způsobem ovlivnit jeho budoucí využití. Jen čas ukáže, zda je náš soudní systém dostatečně připraven na potřebu inspirace dostupnými zahraničními prameny při tomto rozhodování. Pokud budou soudy zasahovat do tohoto nově založeného institut citlivě, můžeme se dočkat poměrně příjemné a v reálném životě využitelné právní úpravy. Přesto se domnívám, že pro sofistikovanější správu záležitostí bude přirozenější volba trustu fungujícího dle pravidel cizího právního řádu, kde byla řada otázek již vyřešena a poskytuje tak nesrovnatelnou výhodu právní jistoty oproti nové úpravě dle NOZ. Ta položila celkem kvalitní základy, nicméně v některých komplikovaných otázkách si musíme na odpovědi prozatím počkat. Bude jistě zajímavé porovnávat vývoj s cizí právní úpravou. Významnějším aspektem pro další vývoj na tomto poli v České republice bude dle mého osobního názoru nová úprava mezinárodního práva soukromého, jenž umožní využití cizích právních úprav dle svobodné volby zakladatele. Budoucí vývoj tak může do jisté míry kopírovat země nemající vlastní úpravu trustů, jež však ratifikovaly Haagskou konvenci. V těchto zemích často došlo k rozšíření používání tohoto institutu. Jistě zásadním předpokladem pro rozvoj svěřenství budou výhodné daňové předpisy pro převody majetku do svěřenských fondů a následné výplaty beneficientů. Na konečnou podobu relevantních daňových zákonů však prozatím musíme čekat. Aktuální návrhy počítají s úpravou, která stanoví fondům obdobné podmínky jako institutům ostatním.378

378

Návrh obecně počítá se zrušením dvojího zdanění tím, že vyjme podíl na zisku společností, ale i svěřenských fondů z předmětu daně z příjmu. Osvobození najdeme také v transakcích skrze fondy, které odpovídají převodům dle dědického práva. Nakolik je pravděpodobné, že návrh bude přijat v předloženém znění, je otázkou. Viz Platné znění částí zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, s vyznačením navrhovaných změn a doplnění k 1. lednu 2014. Dostupný z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/dc2_legis_a_metod_76236.html.

81

Závěr Cílem mé diplomové práce je podání uceleného výkladu problematiky mezinárodního práva soukromého v oblasti přeshraničního působení ekonomických subjektů používaných pro správu a rozmnožování kapitálu. S ohledem na omezený rozsah práce se soustředím především na oblast evropského kontinentu, včetně právního řádu České republiky. Centrálním předmětem mého zájmu se staly společnosti a trusty, instituty zdánlivě vzdálené, přesto však vzájemně zastupitelné a s obdobným účelem použití. Impulsem pro tuto volbu se stal nejnovější vývoj v oblasti českého práva, zejména pak zásadní novelizace mezinárodního práva soukromého. Ve struktuře práce se promítá odlišná pozornost věnovaná trustům v kontinentálních systémech oproti angloamerické kulturní tradici. Z těchto důvodů bylo nutné soustředit podstatnou část výkladu na trust, jenž je institutem cizím našim zvyklostem. Zásadním podnětem pro toto zaměření se stalo obsažení svěřenství do nového občanského zákoníku. Pro pochopení role, již má hrát v moderních soukromých vztazích se domnívám, že je osvětlení jeho původu a základních principů zcela nezbytné. Kontrast charakteru společností a trustů je zřejmý z pojednání o společnostech a pravidlech jejich mezinárodního uznávání. Stěžejní část výkladu tvoří postavení společností v mezinárodním právu soukromém. Důvodem pro komplikovanost a rozpornost pasáží zaměřených na právo Evropské unie je zásadní spor o podstatu existence společností jako umělých výtvorů práva. Svou roli hraje i odlišný pohled členských států na ochranářskou úlohu národního práva. Národní právo je ovlivněno nejen judikaturou Soudního dvora Evropské unie, se kterou se musí ustanovení našich předpisů konformně vypořádat, ale i domácím právním vývojem. Nová možnost přemístění sídla v zákoně o přeměnách zařadila naší úpravu mezi jednu z nejpokrokovějších, současně bez pochyby zajistila její soulad s nejnovějšími tendencemi evropského práva.

82

Nový občanský zákoník přinese institut, jenž měl historicky v českém právním řádu svou pozici. Pokud však uvažujeme jeho novodobou podobu vytvořenou v anglosaské kultuře, je české právní tradici zcela cizí. Důvodem pro tuto nekompatibilitu je nejen dichotomie konceptu vlastnictví, ale i existence dvou paralelních systémů v rámci anglického práva. Z těchto důvodů je výsledná úprava svěřenství trustu poměrně vzdálená. Umožní sice dispozice s majetkem do té doby problematicky uskutečnitelné, na druhé straně ale neposkytne takovou míru ochrany vlastnictví beneficientů, flexibilitu použití a dalších výhod jako jeho anglická alternativa. Značná institucionalizace jej navíc staví do redundantní pozice vzhledem k budoucímu použití a zaměření soukromých nadací. Bude jistě zajímavé sledovat, nakolik se česká judikatura vyrovná s tímto doposud neznámým prvkem a jaká bude jeho finální podoba. Především lze očekávat zásadní posun v zakládání trustů řídících se cizími právními řády a jejich následné působení v České republice. Vzhledem k nové úpravě občanského práva, zákon o mezinárodním právu soukromém nevyjímaje, se nabízí historická příležitost k pevnému zakotvení trustů a svěřenských fondů v českém právním prostředí.

83

Seznam použité literatury Monografie BEDNAŘÍKOVÁ, Barbora. Svěřenské fondy. Institut pro uchování a převody rodinného majetku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. 196 s BOGUSZAK, Jiří, Jiří ČAPEK a Aleš GERLOCH. Teorie práva. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, 323 s. ISBN 8086432130. CRAIG, P a G DE BURCA. EU law: text, cases, and materials. 4rd ed. Oxford: Oxford University Press, c2008, cliii, 1148 s. ISBN 9780199273898. DĚDIČ, Jan a Petr ČECH. Evropské právo společností včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. 1. vyd. Praha: Polygon, 2004, 531 s. ISBN 8072731106. DICEY, Albert Venn, John Humphrey Carlile MORRIS a Lawrence COLLINS. Dicey and Morris on the conflict of laws. 13th ed. London: Sweet and Maxwell, 2000, ccxxx, 648, LXXI s. ISBN 0421661402. GROßFELD,

Bernhard.

Internationales

und

Europäisches

Unternehmensrecht:

das Organisationsrecht transnationaler Unternehmen. 2., neubearbeitete und erw. Aufl. Heidelberg: Müller, 1995, XXXI, 347 s. ISBN 3-8114-4395-x. HUDSON, Alastair. Equity and Trusts. 7th Edition. Oxon, 2013. 1346 s. ISBN: 978-0-41568233-6. KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 3. dotisk prvního vydání. Praha: Beck, 1995, XXII, 386 s. ISBN 80-7179-031-1. KUČERA,

Zdeněk,

Monika

PAUKNEROVÁ

a

Květoslav

RŮŽIČKA.

Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 407 s. ISBN 978-80-7380-108-3. KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 7., opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2009, 462 s. ISBN 9788072392315.

84

PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981. PELIKÁNOVÁ, Irena a Stanislava ČERNÁ. Obchodní právo. 2, Společnosti obchodního práva a družstva. 1. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2006, 545 s. ISBN 8073571498. THOMAS, Geraint; HUDSON, Alastair. The Law of Trusts. Second Edition. New York: Oxford University Press Inc., 2010. 1681 s. ISBN 978-0-19-955028-9. TICHÝ, Luboš a Zdeněk KUČERA. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním: komentář. 1. vyd. Praha: Panorama, 1989, 362 s. ISBN 80-7038-020-9.

Články DRURY, The Robert R. Regulation and Recognition of Foreign Corporations: Responses to the Delaware Syndrome [online]. 57 Cambridge Law Journal 166, 1998 [cit. 17.11.2012]. Dostupné z: http://www.heinonline.org/. BAELZ, Kilian a Teresa Baldwin. The End of the Real Seat Theory (Sitztheorie): the European Court of Justice Decision in Ueberseering of 5 November 2002 and its Impact on German and European Company Law [online]. 3 German Law Journal, 2002 [cit. 18.2.2013]. Odst. 12. Dostupné z: http://www.germanlawjournal.com/index.php?pageID=11&artID=214. DEAKIN, Simon. Two Types of Regulatory Competition: Competitive Federalism versus Reflexive Harmonisation. A Law and Economics Perspective on Centros. Cambridg Yearbook of European Legal Studies 2. S. 231. 1999 [cit. 15.2.2013]. Dostupné z: http://cms1.runtime.com/null/Deakin++Fall+03+BS?exclusive=filemgr.download&file_id= 87313. DĚDIČ, Jan a Petr ČECH. Nový pohled na kolizní normy a reflexe kolizně relevantní judikatury Evropského soudního dvora v českém právu společností [online]. Soudní rozhledy. 10102004 [cit. 10.2.2013], s. 361-367. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/.

85

GALLIGAN, Michael W. United States Trust Law and the Hague Convention [online]. NYSBA - Trusts and Estates Law Section Newsletter, 2000 [cit. 2.3.2013], sv. 33, č. 3, s. 39.

Dostupné

z:

http://www.phillipsnizer.com/pdf/Article-USTrustLawHagueConven-

Fall00.pdf. CHOBOLA, Tomáš. Svoboda usazování zahraničních společností v právu ČR [online]. Právní rozhledy 16/2004 [cit. 10.2.2013]. S. 599. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ LATTY, Elvin R. Pseudo-Foreign Corporations [online]. 65 Yale Law Journal 137, 1955 [cit. 17.11.2012]. Dostupné z: http://www.heinonline.org/. LOWRY, John. Eliminating Obstacles to Freedom of Establishment: The Competitive Edge of UK Company Law [online]. Cambridge L.J., 63(2), 7/2004 [cit. 5.3.2010], s. 332. Dostupný z: http://www.heinonline.org. OTTOLENGHI, Smadar. From Peeping Behind the Corporate Veil, to Ignoring it Completely [online]. The Modern Law Review 53:3. s. 338. 1990 [cit. 30.10.2009]. Dostupné z: www.heinonline.org. PAUKNEROVÁ, Monika. Kolizněprávní úprava obchodních společností [online]. Právní rozhledy 7/2005 [cit. 10.2.2013]. S. 244. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/. PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku: (s přihlédnutím k evropskému právu). 4. aktualiz. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2004, 607 s. ISBN 80-7357-009-2. S. 236. RAMMELOO, S: Case notes. Case C-378/10, VALE Építési Kft., pending, lodged on July 28, 2010, Freedom of establishment: cross-border transfer of company "seat" [online]. Maastricht Journal of European and Comparative Law 2011 [cit. 10.2.2013], Vol. 18, No. 3, s. 357. Dostupné z: http://www.maastrichtjournal.eu/pdf_file/intersentia/MJ_19_04_0563.pdf. ROMANO, Roberta. The State Competition Debate in Corporate Law [online]. Cardozo Law Review, 8:1987 [cit. 18.2.2013]. S. 711. Dostupné z www.heinonline.org.

86

ROTH, Wulf-Henning. 'Case C-212/97, Centros Ltdv Erhvervs- og Selskabsstyrelsen, Judgment of 9 March 1999. Full Court [online]. Common Market Law Review. 37. S. 143– 151. 2000 [cit. 23.2.2013]. Dostupné z: http://www.kluwerlawonline.com. SALAČ, Jaroslav a Tomáš DOLEŽIL. Evropský soudní dvůr dotváří svobodu usazování (podnikání) obchodních společností – k rozsudku Inspire Art. Právní rozhledy 4/2004. Society of Trust & Estate Practitioners [online]. Singapur: Stepjournal, 2013 [cit. 3.3.2013] Dostupné z: http://www.stepjournal.org/jurisdictions/jurisdictional_summaries_2012/singa pore/3_trusts.aspx. SYLLA, Michal. Vývoj judikatury ESD v oblasti mezinárodního práva společností [online]. Právní rozhledy 21/2008, s. 784 [cit. 10. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.beckonline.cz. VALK, Olivier. Cartesio. Increasing corporate mobility through outbound establishment [online]. Utrecht law review. 2010 [cit. 16.2.2013], Vol. 6, Issue 1, s. 157. Dostupné z: http://www.utrechtlawreview.org/index.php/ulr/article/view/120.

Další zdroje Usnesení Evropského parlamentu ze dne 2. února 2012 o 14. směrnici v oblasti práva společností o přemísťování sídel společností do jiného členského státu doplněný o doporučení Komisi [cit. 9.2.2013]. Dostupné z http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+TA+P7TA-2012-0019+0+DOC+XML+V0//CS#BKMD-3. ARISTOTLE. The Nicomachean Ethics. Přel. W. D. Ross. Vznik cca 360 př. n. l. Dostupné z: http://classics.mit.edu/Aristotle/nicomachaen.5.v.html. Corpus Juris Civilis [online]. Roman Law Library [cit. 9.3.2013]. Dostupné z: http://webu2.upmf-grenoble.fr/DroitRomain/. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb.

87

European Commission, Communication to the EP and the Council – A more coherent European Contract Law: An Action Plan, COM(2003) 68 final, OJ 2003 C 63/1 Pracovní program Komise na rok 2007 [cit. 9.2.2013]. Dostupné z: http://eur‑lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2006/com2006_0629en01.pdf. Spojené státy americké. American Law Institute. Restatement of the law, second: conflict of laws. Washington, D.C.: American Law Institute Publishers, 1969. ISBN: 03140958456. Zákon č. 946/1811 Soud. Obecný občanský zákoník včetně uvozovacího patentu ze dne 1.června 1811 ve znění platném k 31.prosinci 1934. Dostupné z : http://www.kakanien.info/(X(1)S(d5wq5hjstygk203j4v4fzejq))/Show.aspx?ID=3417.

Seznam použitých právních předpisů a judikatury Právní předpisy Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech Zákon č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnosti Zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti Zákon č. 360/2004 sb., o evropském hospodářském zájmovém sdružení Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník Zákon č. 125/2008, o přeměnách obchodních společností a družstev Zákon č. 179/1924 Sb. z. a n., o zrušení svěřenství Smlouva o fungování Evropské unie

88

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES ze dne 26. října 2005 o přeshraničních fúzích kapitálových společností Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES ze dne 26. října 2005 o přeshraničních fúzích kapitálových společností Sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 372/1999 Sb. o sjednání Dohody k Energetické chartě Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Dohody mezi Českou republikou a Kanadou o podpoře a ochraně investic vyhlášení ve Sbírce mezinárodních smluv č. 8/2012 Sdělení č. 89/1992 Sb. o podepsání Smlouvy mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a zisků z majetku Sdělení č. 65/2009 Sb.m.s. o Dohodě mezi Českou republikou a Jemenskou republikou o podpoře a vzájemné ochraně investic Sdělení č. 646/1992 Sb.m.s. o Dohodě mezi vládou ČSFR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o podpoře a ochraně investic Sdělení č. 569/1992 Sb.m.s. o Dohodě mezi ČSFR a Nizozemským královstvím o podpoře a vzájemné ochraně investic Sdělení č. 187/1993 Sb.m.s. o podepsání Dohody mezi Spojenými státy americkými a ČSFR o vzájemné podpoře a ochraně investic Spojené státy americké. Sdělení č. 183/1995. Sb.m.s. o Dohodě mezi Českou republikou a Albánskou republikou o podpoře a vzájemné ochraně investic Sdělení č. 162/1994 Sb.m.s. o Dohodě mezi Českou republikou a Austrálií o vzájemné podpoře a ochraně investic Rozhodnutí Komise č. 2010/233/EU ze dne 26. dubna 2010, kterým se zřizuje Skupina odborníků pro společný referenční rámec v oblasti evropského smluvního práva

89

Nařízení Rady Evropských společenství č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti Nařízení Rady Evropských společenství č. 2137/85 ze dne 25. července 1985 o evropském hospodářském zájmovém sdružení Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Nařízení Rady (ES) č. 1435/2003 ze dne 22.7.2003, o statutu Evropské družstevní společnosti Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) Convention

on

the

mutual

recognition

of

companies

and

bodies

corporate

ze dne 29. 2. 1968. Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980 Britské Panenské ostrovy. The Trustee Act 1993, 2003. Haagská

konference

mezinárodního

práva

soukromého.

Convention

concerning

the recognition of the legal personality of foreign companies, associations and institutions, 1 June 1956. Haagská konference mezinárodního práva soukromého. Convention of 1 July 1985 on the Law Applicable to Trusts and on their Recognition. Kanada, Bristká Kolumbie. Conflict of Laws Rules for Trusts Act (RSBC 1996). Knížectví Lichtenštejnsko. Personen- und Gesellschaftsrecht (PGR) z 20. 1. 1926. OECD. The Multilateral Agreement on Investment. Rakousko. Privatstiftungsgesetz (PSG) 1993. 90

Skupina Světové banky. Convention on the Settlement of Investment Disputes between States and Nationals of Other States. Spojené království. FSMA 2000 Spojené království. Charities Act 2011. Spojené království. Law of Property Act 1925 Spojené království. New Conduct of Business Sourcebook, Financial Services Authority. Spojené království. Pension Funds Act 1995, 2004 Spojené království. Recognition of Trusts Act 1987. Spojené království. Sales of Goods Act 1979. Spojené království. The Statute of Uses (1535) Spojené království. Trustee Act 1925. Spojené království. Trustee Act 2000, Spojené království. Wills Act 1837 Spojené státy americké. Free Trade Agreement between the United States of America and the Rep. of Korea Švýcarsko. Bundesgesetz über das Internationale Privatrecht, 1987.

Judikatura Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 10.7.1986, věc: 79/85, D. H. M. Segers v Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor Bank- en Verzekeringswezen, Groothandel en Vrije Beroepen Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12.7.2012,věc: C-378/10, VALE Építési kft Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12.9.2006,věc: C-196/04, Cadbury Schweppes plc and Cadbury Schweppes Overseas Ltd v Commissioners of Inland Rev.

91

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13.12.2005, věc: C-411/03, SEVIC Systems AG. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16.12.2008,věc: C-210/06, CARTESIO Oktató és Szolgáltató bt. Rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 21.6.1974, věc: 2/74, Jean Reyners v Belgian State Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 25.7.1991, věc C-221/89, The Queen v Secretary of State for Transport, ex parte Factortame Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27.9.1988, věc: 81/87, The Queen v H. M. Treasury and Commissioners of Inland Revenue, ex parte Daily Mail and General Trust plc Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 28.1.1986, věc: 270/83, Commission of the European Communities v French Republic Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30.9.2003, věc: C-167/01, Kamer van Koophandel en Fabrieken voor Amsterdam v Inspire Art Ltd Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.11.2002, věc: C-208/00, Überseering BV v Nordic Construction Company Baumanagement GmbH (NCC) Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.12.1989, věc: C-3/88, Commission of the European Communities v Italian Republic Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9.3.1999, věc: C-212/97, Centros Ltd v Erhvervs- og Selskabsstyrelsen Stanoviska generálního advokáta A. Tizzana ze 7.7.2005 [cit. 7.12.2013] k rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 13.12.2005, věc: C-411/03, SEVIC Systems AG Stanovisko Generálního advokáta H. Mayrase v Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 3.12.1974, věc: 33/74, Van Binsbergen v Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor de Metaalnijverheid Abacus Trust Company (Isle of Man) v Barr (2003) 2 WLR 1362 Abou-Rahmah v Abacha (2007) Bus LR Agip Africav Jackson (1992) 4 All ER 451 Armitage v. Nurse (1998) Ch 241 Attorney-General for Hong Kong v Reid (1994) 1 AC 324, (1993) 3 WLR 1143 Baden v Societe Generale (1993) 1 WLR 509 92

Barclays Bank v Quistclose (1970) AC 567; (1968) 3 All ER 651; (1968) 3 WLR 1097 Barlow Clowes Internationalv Vaughan (1992) 4 All ER 22 Barlow Clowes v Eurotrust (2005) PC BCCI v Akindele (2000) 4 All ER 221 Blausten v IRC (1972) Ch 256 Boardman v Phipps (1967) 2 AC 46 Boscawen v Bajwa (1995) 4 All ER 769 Burrell v Burrell (2005) EWHC 245 Campbell Discount Co Ltd v Bridge (1961) 1 QB 445 Carlos Federspiel & Co SA v Charles Twigg & Co Ltd (1957) 1 Lloyd's Rep 240 Cf. Comiskey v Bowring-Hanbury (1905) AC 84 (HL) Clayton’s Case (1816) 1 Mer 572 Commerzbank AG v IMB Morgan plc (2004) EWHC 2771 Cowan v Scargill (1985) 2 Ch. 270 Cox v Jones (2004) 3 FCR 693 Criterion Properties plc v Stratford UK Properties LLC (2003) 2 BCLC 129 Dubai Aluminium v Salaam (2002) 3 WLR 1913 Earl of Oxford (1615) 1 Ch Rep 1 FC Jones & Sonsv Jones (1996) 4 All ER 721 Foley v Hill (1848) 2 HLC 28 Foskettv McKeown (2000) 3 All ER 97 Gascoigne v Gascoigne (1918) 1 KB 223 Gillett v Holt (2000) 2 All ER 289 Green v Cobham (2002) STC 820 Hunterv Moss (1994) 1 WLR 452 Huntingford v Hobbs (1993) 1 FLR 936 Chase Manhattan Bank N.A.v Israel-British Bank (London) Ltd. (1981) Ch 105 I.R.C. v Broadway Cottages Trust (1955) Ch 20 Industrial Development Consultants v Cooley (1972) 2 All ER 162 Jennings v Ric (2002) EWCA Civ 159, (2003) 1 P&CR 100 93

Jerome v Kelly (2004) 2 All ER 835 Knight v Knight (1840) 3 Beav 148 Leahy v Att.-Gen. for New South Wales (1959) AC 457 Lipkin Gorman v Karpnale Ltd (1988) UKHL 12 Lissimore v Downing (2003) 2 FLR 308 Lloyds Bank v Rosset (1990) 1 All ER 1111 Lord Dudley v Lady Dudley (1705) Prec Ch 241 MacJordan Construction Ltd v Brookmount Erostin Ltd (1992) BCLC 350 Macmillan Inc. v Bishopsgate Inv. Trust (1995) 1 WLR 978, 1000, 1014; (1995) 3 All ER Manolakaki v Constantinides (2004) EWHC 749 McPhail v Doulton (1971) AC 424 Mettoy Pensions Trustees v Evans (1990) 1 WLR 1587 Midland Bank v Cooke (1995) 4 All ER 562 Midland Bank v Wyatt (1995) 1 FLR 696 Milroy v Lord (1862) 4 De G F & J 264 Morice v Bishop of Durham (1804) 9 Ves. Jr. 399, (1805) 10 Ves. Jr. 522 Muscat v Smith (2003) 1 WLR 2853 Musset v Bingle (1876) WN 170 National Westminster Bank plc v Somer International (2002) QB 1286 Nestle v National Westminster Bank plc (No 2) (1993) 1 WLR 1260 Niru Battery Manufacturing Co v Milestone Trading Ltd (2003) EWCA Civ 1446 Oxley v Hiscock (2004) 2 FLR 669 Paul v Constance (1977) 1 WLR 527 Pennington v Waine (2002) 1 WLR 2075 Philip Collins Ltd v Davis (2000) 3 All ER 808 Polly Peck v Nadir (1992) 4 All ER 769, (1993) BCLC 187 Queensland Mines v Hudson (1978) 18 ALR 1; (1979) 42 MLR 771 R. v District Auditor (1986) 26 RVR 24 Re Adams and the Kensington Vestry (1884) 27 Ch D 394 Re Baden’s Deed Trusts (No 2) (1973) Ch 9 94

Re Barlow (1979) 1 WLR 278 Re Basham (1987) 1 All ER 405, (1986) 1 WLR 1498 Re Dean (1889) 41 Ch D 552 Re Denley’s Trust Deed (1969) l Ch 373 Re Diplock (1948) Ch 465 Re Elizabethan Theatre Trust (1991) 102 ALR 681 Re Grant’s WT (1979) 3 All ER 359 Re Haines (1952) The Times Re Hallett’s Estate (1880) 13 ChD 695 Re Hamilton (1895) 2 Ch 370 Re Harvard Securities (1997) 2 BCLC 369 Re Hastings-Bass (1975) Ch 25 Re Horley Town Football Club (2006) WTLR 1817 Re Howard (1908) The Times Re Kayford Ltd (1975) 1 WLR 279 Re Lipinski’s W. (1976) Ch 235 Re London Wine Co. (Shippers) Ltd. (1986) PCC 121 Re Montagu’s Settlements (1987) Ch 264 Re Oatway (1903) 2 Ch 356 Re Ontario Securities Commission (1985) 30 DLR Re Registered Securities (1991) 1 NZLR 545 Re Rose (1952) Ch 499 Re Stapylton v Fletcher Ltd (1995) WLR 1181 Re Steele (1948) Ch 603 Re Thompson (1934) Ch 342 Re Wait (1987) 1 Ch 606 Regal v Gulliver (1942) 1 All ER 378 Roscoe v Winder (1915) 1 Ch. 62 Royal Brunei Airlines v Tan (1995) 3 WLR 64; (1995) 3 All ER 97 Scottish Equitable plc v Derby (2001) 3 All ER 818 95

Stannard v Fisons Pension Trust Ltd (1991) PLR 224 Target Holdings v Redferns (1996) 1 AC 421, (1995) 3 All ER 785 HL Tesco Stores v Pook (2003) EWHC 823 Tinsley v Milligan (1993) 3 All ER 65 Tribe v Tribe (1995) 4 All ER 236 Twinsectra Ltd v Yardley (1999) Lloyd’s Rep Bank 438, (2002) 2 All ER 377 Vandervell v I.R.C. (1967) 2 AC 291 Westdeutsche Landesbank Girozentrale v Islington London Borough C. (1996) AC 669 Wright v Atkyns (1823) Turn & R 143

96

Abstrakt Záměrem předkládané diplomové práce je ucelený výklad problematiky postavení společností a trustů v mezinárodním právu soukromém se zaměřením na novodobý právní vývoj v České republice. Zmíněné instituty jsou zvoleny pro jejich frekventované použití v rámci správy soukromého majetku. Stěžejní část práce se věnuje postavení společností v právu Evropské unie a rozporu ve způsobu stanovení hraničních určovatelů mezi jednotlivými členskými státy. Současně s vymezením pojmu společnosti a charakteristikou hlavních teorií definujících její osobní statut autor předkládá historický exkurz do judikatury Soudního dvora Evropské unie při utváření podoby svobody usazování právnických osob. Tématiku obchodních společností uzavírá pasáž o fúzích a přeměnách, jakožto nástrojů pro přeshraniční přemístění sídla. V systematice práce se promítá značná závislost podoby trustu a svěřenství na konkrétní národní úpravě. Na obecnou pasáž představující ekvitu a zásadní vlastnosti britského trustu navazují kapitoly analyzující postavení tohoto institutu v mezinárodních právních dokumentech. V závěru práce je poté podrobně rozebráno svěřenství upravené v novém občanském zákoníku, současně s možným použitím cizích trustů v souvislosti s přijetím nového zákona o mezinárodním právu soukromém.

97

Abstract The presented thesis seeks to provide a comprehensive commentary on the status of companies and trusts in the area of private international law with special emphasis on the modern development of Czech law. Aforementioned instruments were chosen especially with respect to their frequented use for asset management purposes. The essential part deals with status of companies in the European Union along with the main discrepancy between member states in determining the connecting factors. Aside from defining a nature of company and the fundamental theories setting its personal status, the author puts forward a historical excursus into the jurisprudence of Court of Justice of the European Union in shaping the freedom of establishment for legal persons. The section concludes with the topic on mergers and conversions as vehicles enabling the cross-border transfer of company seats. The structure of the subsequent part reflects a high dependency of shape of trusts and trusteeships on national legislation. The chapter opens with introducing the term equity and goes on to basic attributes of British trust. These introductory parts are followed by the analysis of this instrument with respect to international treaties. The conclusion scrutinizes trusteeship as embedded in new Czech civil code, together with possible future use of foreign trusts given the adoption of new conflict of laws rules in the Czech Republic.

98

Klíčová slova / Keywords Společnosti v mezinárodním právu soukromém / Companies in private international law Přeshraniční přemístění sídla / Cross-border transfer of seat Trusty v mezinárodním právu soukromém / Trusts in private international law Svěřenství v novém občanském zákoníku / Trusteeship in the new Czech civil code

Název / Title Mezinárodní právo soukromé a otázky práva obchodních společností. Trusty. / International private law and questions of company law. Trusts.

99