Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Sandra Synková
MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽ A ÚČAST NÁRODNÍCH SOUDŮ Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Monika Pauknerová, CSc. Katedra: Katedra obchodního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 25.2.2009
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.
Děkuji Prof. JUDr. Monice Pauknerové, Csc. za poskytnutí řady cenných připomínek.
OBSAH 1.ÚVOD.............................................................................................................................................. 1 2.OBECNÁ ČÁST ............................................................................................................................ 1 2.1 Mezinárodní obchodní arbitráž ................................................................................................ 1 2.2 Prameny ................................................................................................................................... 2 2.3 Rozhodné právo ....................................................................................................................... 3 2.4 Rozhodčí smlouva.................................................................................................................... 6 2.4.1 Definice rozhodčí smlouvy ........................................................................................... 7 2.4.2 Obsah rozhodčí smlouvy ............................................................................................... 8 2.4.3 Forma rozhodčí smlouvy............................................................................................... 8 2.5 Doktrína separace..................................................................................................................... 9 2.6 Princip Competence-Competence a přezkum rozhodčí smlouvy .......................................... 11 2.7 Arbitrabilita............................................................................................................................ 12 3.ZVLÁŠTNÍ ČÁST – ÚČAST NÁRODNÍCH SOUDŮ............................................................. 13 3.1 Účast národních soudů – mezinárodní srovnání .................................................................... 13 3.1.1 Přezkoumání pravomoci rozhodčího soudu ................................................................ 16 3.1.2 Zásahy při konstituování rozhodčího senátu ............................................................... 21 3.1.3 Pomoc při dokazování ................................................................................................. 24 3.1.4 Nařizování předběžných opatření................................................................................ 24 3.1.4.1 Druhy předběžných opatření ................................................................................ 27 3.1.5 Kontrola rozhodčího nálezu ........................................................................................ 30 3.1.5.1 Uznání a výkon rozhodčího nálezu, jež byl zrušen ve státě ve kterém byl vydán 34 3.2 Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži (Model Law) .................... 35 3.2.1 Obecné pojednání o Model Law.................................................................................. 36 3.2.2 Struktura Model Law................................................................................................... 38 3.2.3 Charakteristické rysy Model Law ............................................................................... 39 3.2.3.1 Věcný rozsah aplikace .......................................................................................... 39 3.2.3.2 Územní rozsah aplikace........................................................................................ 39 3.2.3.3 Účast soudu........................................................................................................... 40 3.3 Účast národních soudů – české právo .................................................................................... 48 3.3.1 Rozhodování o pravomoci rozhodčího soudu (§ 15 RozŘ a § 106 OSŘ)................... 50 3.3.2 Jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, jmenování rozhodce na uprázdněné místo (§ 9 RozŘ) ................................................................................................ 53 3.3.3 Zproštění rozhodce povinnosti mlčenlivosti (§ 6 odst. 2 RozŘ) ................................. 55 3.3.4 Vyloučení rozhodce (§ 12 odst. 2 RozŘ) .................................................................... 55 3.3.5 Provedení procesních úkonů, které nemohou rozhodci sami provést (§ 20 odst. 2 RozŘ)..................................................................................................................................... 56 3.3.6 Nařízení předběžných opatření (§ 22 RozŘ) ............................................................... 58 3.3.7 Úschova rozhodčích nálezů (§ 29 RozŘ) .................................................................... 60 3.3.8 Zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 RozŘ)...................................................................... 60 3.3.9 Nařízení výkonu rozhodčího nálezu (§ 28 RozŘ a § 251 n OSŘ)............................... 63
3.3.10 Odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu (§ 32 odst. 2 RozŘ)............................. 63 3.3.11 Zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (§ 35 RozŘ)............................................. 63 3.3.12 Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů (§ 38-40 RozŘ)....................................... 64 4.ROZHODČÍ ŘÍZENÍ A EVROPSKÉ KOMUNITÁRNÍ PRÁVO......................................... 65 5.ZÁVĚR ......................................................................................................................................... 70 Seznam literatury ............................................................................................................................... 71 Přehled použitých zkratek.................................................................................................................. 77 Summary............................................................................................................................................ 78
MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽ A ÚČAST NÁRODNÍCH SOUDŮ 1.
ÚVOD
Samotná podstata rozhodčího řízení spočívá ve vůli stran, svěřit rozhodování o vymezených otázkách soukromé instituci (rozhodčímu soudu) a tímto rozhodutím (přijatým ve formě rozhodčí smlouvy) vyloučit z rozhodování sporu mezi nimi soudy státní. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že „účast národních soudů v rozhodčím řízení“ stojí v přímém protikladu s touto výchozí tezí. V následujícím pojednání se ovšem pokusím objasnit podstatu a funkci těchto zásahů, jejich přínosy, ale i možná rizika pro efektivní a rychlé vyřešení sporu mezi stranami. Tato práce je strukturována tak, že nejprve je pozornost věnována obecným otázkám rozhodčího řízení, se zvláštním zaměřením na otázky podstatné pro vymezení rámce, ve kterém se pravomoc národních soudů v rozhodčím řízení uplatňuje, a který se spolupodílí na určení intenzity zásahů národních soudů do těchto řízení. Následující část pak blíže rozvádí konkrétní formy soudní ingerence do rozhodčího řízení, a to tak, že na prvním místě práce v obecnější rovině pojednává o účasti národních soudů v mezinárodním srovnání. Na tuto část bezprostředně navazuje pasáž věnovaná podrobnému rozboru Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži (Model Law), přijatém v roce 1985 Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo, který v rozvoji mezinárodního rozhodčího řízení sehrál zásadní úlohu. Následující část práce pojednává o české úpravě problematiky zásahů soudu do mezinárodního rozhodčího řízení. Závěrečná kapitola je pak věnována stručnému popisu vztahu evropského komunitárního práva a mezinárodního obchodního rozhodčího řízení. 2.
OBECNÁ ČÁST
2.1
MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽ
Mezinárodní obchodní arbitráž se stala oblíbenou formou řešení sporů z mezinárodního obchodu. Jako soukromoprávní metoda, zvolená stranami samotnými, je efektivním, rychlým a méně formálním způsobem vyřešení sporu mezi nimi, bez nutnosti obracet se na národní soudy, zaštítěné státní suverenitou. Na druhou stranu je ovšem nutno si uvědomit, že mezinárodní obchodní arbitráž funguje především díky rozsáhlému systému národních předpisů a mezinárodních úmluv1. I relativně jednoduché případy mohou vyžadovat odkaz na minimálně čtyři rozdílné právní řády. Především je to právní řád rozhodný pro rozhodčí smlouvu, průběh a vedení rozhodčího řízení, hmotné právo pro rozhodnutí merita sporu a dále právní řád místa uznání a výkonu rozhodčího nálezu2. Rozhodčí řízení je definováno jako „řízení k projednání a rozhodnutí soukromoprávních sporů, k 1 Blíže Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 1-01, s. 1. 2 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration 1-01, s. 1. Blíže v kapitole 2.3 věnované rozhodnému právu.
němuž strany přistupují na základě společné dohody, soukromými osobami nebo stálými rozhodčími institucemi.“3 Pojem „mezinárodní“ bývá nejčastěji používán k rozlišení mezi ryze domácím rozhodčím řízením a rozhodčím řízením, které v některém svém prvku překračuje hranice jednoho státu. Toto odlišování má svůj význam. Ten spočívá především v tom, že mezinárodní obchodní arbitráž nebude mít obvykle žádný (významnější) vztah ke státu jejího konání. Dále ve skutečnosti, že jejími účastníky budou ve velké většině případů obchodní společnosti (nikoliv tedy jednotlivci). Stát, na jehož území rozhodčí řízení probíhá, si tedy „může dovolit uvolněnější přístup k takovému rozhodčímu řízení.“4 Příkladem může být Model Law, které bylo koncipováno speciálně pro potřeby mezinárodní obchodní arbitráže, a které stanoví přísné limity, ve kterých se mohou uplatňovat soudní zásahy do rozhodčího řízení. Řada států také přijala zvláštní úpravu pro mezinárodní obchodní arbitráž5. Nepřehlédnutelnou je dále skutečnost, že při řešení mezinárodních obchodních sporů, půjde ve většině případů o interakci různých právních řádů a principů, a jejími stranami budou často osoby z různých států. Důležité proto je, aby takové spory byly rozhodovány zkušenými rozhodci, kteří všechny výše uvedené rozdílnosti náležitě zohlední. Dvěma nejčastěji používanými kritérii pro vymezení obchodního rozhodčího řízení jako mezinárodního je kritérium povahy sporu, kdy o rozhodčím řízení můžeme hovořit jako o mezinárodním dotýká-li se „zájmů mezinárodního obchodu“6. Druhé kritérium se soustředí na strany rozhodčí smlouvy – jejich státní příslušnost, místo pobytu, sídlo atd.7 Tato kritéria se (např. pod vlivem Model Law) uplatňují i ve smíšené podobě8. V českém právním řádu je dělení založeno na kritériu smíšeném. Hovoříme-li tedy o mezinárodní obchodní arbitráži, máme na mysli rozhodčí řízení, v němž je obsažen mezinárodní prvek, kterým je v první řadě sídlo případně bydliště stran na území různých států, jehož předmět se dotýká mezinárodního obchodu. Mezinárodní obchodní arbitráž pak lze následně definovat jako „řízení k projednání a rozhodnutí soukromoprávního sporu s mezinárodním prvkem, vzešlého z mezinárodního obchodního styku, ke kterému strany z různých států přistupují na základě rozhodčí smlouvy, uzavřené mezi nimi, a které se uskutečňuje před rozhodcem (rozhodci) nebo stálými rozhodčími institucemi (rozhodčími soudy), kterého nebo které si strany zvolí, resp. kteří nebo které jsou oprávněnou osobou jmenováni“9. Z výše uvedeného tedy plyne dělení rozhodčího řízení na řízení tuzemské a ve věcech s mezinárodním prvkem. 2.2
PRAMENY
V České republice je rozhodčí řízení s mezinárodním prvkem upraveno v zákoně č. 216/1994 Sb., o 3 Růžička, Květoslav in Klíma, Karel; Jirásek, Jiří (eds.) : Pocta Jánu Grónskému: Úloha českých soudů v rozhodčím řízení, s. 579. 4 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 1-21, s. 12. 5 Např. Belgie, Francie z mimoevropských států např. Brazílie. 6 Jako příklad lze uvést francouzský civilní procesní řád (Nouveau Code de procédure civile) čl. 1492. Blíže též viz. Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration s. 14 a následující a Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 267. 7 Na tomto kritériu je založena např. Evropská úmluva. Z národních právních úprav je používáno např. ve Švýcarsku. 8 Zajímavé je, že např. Německo, které v roce 1998 přejalo Model Law do svého právního řádu (v rámci Civilního procesního řádu), nerozlišuje mezi obchodní a jinou (”neobchodní”) arbitráží. Blíže Semler, Franz-Jörg : German Arbitration Law The 1998 Reform and Recent Case Law s. 579. 9 Růžička, Květoslav : Mezinárodní obchodní arbitráž s.16.
rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, a to především v jeho části páté, která je nazvána "Ustanovení o poměru k cizině". Ustanovení zákona o rozhodčím řízení se ovšem použije pouze pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů (§47 RozŘ a čl. 10 Ústavy), nestanoví něco jiného. Dalšími důležitými prameny upravujícími mezinárodní rozhodčí řízení jsou: − −
− −
zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění, Ženevský protokol o doložkách o rozsudím z 24.9.1923 (č. 191/1931 Sb.) a na něj navazující Ženevská úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků z 26. 9. 1927 (č. 192/1931 Sb.), Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z 10.6.1958 (uveřejněná vyhláškou ministra zahmraničních věcí pod č. 74/1959 Sb.), Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži z Ženevy 1961 (uveřejněná vyhláškou ministra zahraničních věcí pod č. 176/1964 Sb.).
Pro případ institucionálního rozhodčího řízení nelze opomenout ani Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře české republiky10. Z mezinárodního hlediska je pak především nutné zmínit Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži11. A dále Rozhodčí řád UNCITRALu12 a rozhodčí řády významných mezinárodních rozhodčích institucí jako je Mezinárodní rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře v Paříži (ICC)13, Mezinárodní rozhodčí soud při Hospodářské komoře Rakouska14 či Mezinárodní rozhodčí soud v Londýně (LCIA)15. 2.3
ROZHODNÉ PRÁVO
Mezinárodní obchodní arbitráž „neexistuje v právním vákuu.“16 V první řadě je regulována procesními pravidly dohodnutými nebo přijatými stranami. Moderní úpravy rozhodčího řízení ponechávají z velké části úpravu průběhu řízení na stranách a na rozhodcích, ovšem za předpokladu, že je v takovém řízení zachováno rovné zacházení se stranami. Rozhodčí řízení vedle toho podléhá právnímu řádu místa konání rozhodčího řízení17, nazývaného nejčastěji “lex arbitri”18. Mezinárodní rozhodčí řízení obvykle zapojuje řadu různých právních řádů. Rozlišit lze minimálně tyto: 1. právo rozhodné pro způsobilost stran uzavřít rozhodčí smlouvu 2. právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu a její plnění 3. právo, kterým se řídí existence a řízení rozhodčího soudu – lex arbitri 10 11 12 13 14 15 16 17
Úplné znění ke dni 1.2.2007. UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration z 21. června 1985. UNCITRAL Arbitration Rules přijatá 28.4.1976 jako rezoluce Valného shromáždění 31/98. International Chamber of Commerce Rules of Arbitration účinné od 1.1.1998. Rules of Arbitration and Conciliation (Vienna Rules) z 3.5.2006, účinné od 1.7.2006. LCIA Arbitration Rules, účinné od 1.1.1998. Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 2-02. V této otázce nejsou zahraniční autoři zcela jednotní. Blíže např. Samuel, Adam : Místo arbitráže a rozhodné právo s. 76 a následující, dle kterého by “rozhodce byl velice nezodpovědný, kdyby přistoupil na proces, který odporuje právu místa arbitráže”. 18 Viz např. Ženevský protokol o doložkách o rozsudím čl. 2.
4. právo nebo relevantní právní pravidla rozhodné pro meritum sporu 5. právo rozhodné pro uznání a výkon rozhodčího nálezu (může se jednat i o víc právních řádů, je-li o uznání a výkon žádáno ve více státech)19. Strany si obvykle jako místo konání rozhodčího řízení volí neutrální půdu, tedy stát, ve kterém ani jedna z nich nemá bydliště či místo podnikání a které zpravidla ani nijak nesouvisí s jejich smluvním vztahem20. Spolu s volbou místa konání rozhodčího řízení strany současně řízení podrobují (byť někdy i nevědomky) právnímu řádu tohoto místa. To má za důsledek m.j. i to, že právo rozhodné pro rozhodčí řízení (právní řád místa konání rozhodčího řízení) bude ve většině případů odlišné od rozhodného hmotného práva21. V případě, nezvolí-li si strany místo konání rozhodčího řízení, bude pro ně toto místo určeno, a to buď rozhodci samotnými nebo pověřenou rozhodčí institucí22. Podmínky konání rozhodčího řízení stanoví každý právní řád23 a takové podmínky jsou závazné pro rozhodčí řízení konaná na území daného státu případně pro nálezy vydané na jeho území. Tyto podmínky jsou obvykle velmi rámcové a na jejich interpretaci mají značný vliv mezinárodní tradice a zvyklosti. Velký vliv pro formování legislativy řady států sehrál Vzorový zákon UNCITRAL pro mezinárodní obchodní arbitráž (Model Law), o kterém bude blíže pojednáno níže. Lex arbitri obvykle zasahuje do následujících oblastí: 1. 2. 3. 4.
definice a forma rozhodčí smlouvy otázky arbitrability konstituování rozhodčího senátu a důvody pro odmítnutí rozhodců oprávnění rozhodčího soudu rozhodovat o své pravomoci
19 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 2-04. Obdobně též Samuel, Adam : Místo arbitráže a rozhodné právo s. 76 a následující. V české literatuře se objevuje obdobné členění. Např. Pauknerová, Monika : Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí – otázky rozhodného práva s. 587 při určování rozhodného práva vychází z těchto odlišných oblastí: 1. právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu : a) právo použitelné na ujednání o rozhodčím řízení (rozhodčí doložku), b) právo rozhodné pro formu rozhodčí smlouvy, c) právo rozhodné pro způsobilost stran uzavřít rozhodčí smlouvu a d) právo rozhodné pro plnou moc k uzavření rozhodčí smlouvy; 2. právo, kterým se řídí rozhodčí řízení; 3. právo rozhodné pro meritum projednávaného sporu. Obdobné členění např. Raban, Přemysl: Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí s. 54, který rozlišuje mezi:1. právem hmotněprávního vztahu, jež je předmětem sporu (hlavní smlouvy), 2. právo, jímž se řídí rozhodčí smlouva (jímž je hmotné soukromé právo obsažené v občanském nebo obchodním zákoníku, pokud se nepříčí ustanovením zákona o rozhodčím řízení), 3. právo, jímž se řídí vztahy v průběhu rozhodčího řízení (kterým je procesní právo založené především rozhodčí smlouvou, včetně rozhodčího řádu, zákonem, popř. obecným procesním právem) a 4. právo, jímž se řídí vztah mezi rozhodci a stranami (rozhodcovská smlouva) v případě ad hoc řízení, popř. mezi stranami a institucionalizovaným rozhodčím soudem (administrativní smlouva).Otázce rozhodného práva se věnuje dále též např. Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 207 a následující. 20 Např. dle Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 207-208 se na volbě místa konání rozhodčího řízení podílí jednak faktory právní, mimoprávní. Mezi faktory mimoprávní patří dle Rozehnalové např. neutralita státu, geografická dostupnost či ekonomické důvody. 21 Viz tamtéž. 22 Např. čl. 16 odst. 1 Rozhodčího řádu UNCITRALu, podle kterého “Jestliže se strany nedohodnou na místě rozhodčího řízení, určí toto místo rozhodčí senát s přihlédnutím k okolnostem, za kterých se rozhodčí řízení koná.”. Dále viz čl. 14 odts. 1 Rozhodčího řádu ICC. 23 Podstatný rozdíl pak panuje mezi tzv. institucionalizovaným rozhodčím řízením, které probíhá podle předem stanovených pravidel rozhodčí instituce, a rozhodčího řízení ad hoc, kdy pravidla pramení z dohody stran.
5. rovné zacházení se stranami 6. volnost stran sjednat si podrobnější procesní pravidla 7. předběžná opatření 8. otázky týkající se žaloby, vyjádření k ní, jednání rozhodčího soudu 9. pomocná činnost státních soudů 10. pravomoci rozhodčího soudu 11. forma a platnost rozhodčího nálezu, účinky nálezu a právo na podání návrhu na zrušení nálezu24. Právní režim přípustnosti rozhodčí smlouvy, arbitrabilita sporu, tedy takový okruh potencionálních sporů, o kterém je možné uzavřít rozhodčí smlouvu, má zásadní vliv na platnost rozhodčí smlouvy a popřípadě následně i na vymahatelnost konečného rozhodčího nálezu. Jak bylo uvedeno výše, je jen v rukou státu, jaký okruh sporů vymezí ve svém právním řádu jako spory způsobilé být projednávány a rozhodnuty v rozhodčím řízení. Může se tak stát, že určitá otázka bude arbitrabilní podle právního řádu rozhodného pro rozhodčí smlouvu i podle lex arbitri, ale již ne podle právního řádu místa výkonu nálezu. Dále je důležité upozornit na to, že efektivní vyřešení sporu může do značné míře záviset na lex arbitri. To je patrné především právě v otázkách pomocné (podpůrné) činnosti státních soudů státu místa konání rozhodčího řízení. Zejména ve francouzské právní vědě se vyvinula tzv. teorie delokalizace, jež je založena na oproštění mezinárodní obchodní arbitráže od vlivu a především kontroly místa jejího konání. Podle této teorie by se veškerá kontrola měla koncentrovat až v místě výkonu rozhodčího nálezu, což by mezinárodní obchodní arbitráži umožnilo stát se vskutku “mezinárodní”25. Přestože uvedená teorie zní lákavě a vzbudila velkou pozornost, v skutečnosti je její uplatnění možné jen v případě, připouští-li ji lex arbitri26. Uplatnění této teorie může mít ovšem závažné důsledky i v oblast uznání a výkonu rozhodčích nálezů, jež byly zrušeny v zemi, ve které byly vydány27. V závěru několik málo slov o české právní úpravě28. § 36 odst. 1 RozŘ stanoví, že přípustnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle RozŘ. Toto ustanovení nelze obejít volbou práva29 a bude-li o přípustnosti rozhodčí smlouvy rozhodovat český soud (popř. jiný orgán nebo instituce) podle českého práva, bude přípustnost rozhodčí smlouvy posuzovat dle ustanovení § 2 odst.3 RozŘ. Pro otázky rozhodování o existenci nebo platnosti rozhodčí smlouvy sehrává zásadní roli Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži, kterou je Česká republika vázána a která má přednost před vnitrostátní právní úpravou. Tato úmluva vychází ze zásady přednosti volby práva rozhodčí smlouvou samotnou. Pro případ, že volba práva nebude provedena, rozhoduje se podle práva místa, kde má být rozhodčí nález vydán, a jen v případě, kdy by nemohlo být určeno toto místo, by mohlo být použito právo určené podle kolizních pravidel soudu, jež o otázce rozhoduje (čl. VI ods. 2 24 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration 2-10. 25 Ještě dále pak jde tzv. denacionalizace, jež je založena na popření spojení s “jakýmkoliv národním právním systémem.” Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 213, O delokalizaci a denacionalizaci dále např. Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration s. 218. 26 Blíže Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration 2-28. 27 Blíže v kapitole 3.1.5.1. 28 Blíže v kapitole 3.3 věnované české právní úpravě. 29 Např. Mothejzíková, Jitka; Steiner, Vilém a kolektiv : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, komentář s. 119, Raban, Přemysl: Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí s. 58.
Evropské úmluvy). Česká republika je dále vázána Newyorskou úmluvou. Čl. V odst. 1 a) této úmluvy dává při posouzení platnosti smouvy přednost právu, jež si pro režim rozhodčí smlouvy strany dojednaly a není-li tomu tak, právo země, kde byl nález vydán. Vedle toho ovšem čl. V odst. 2 písm. a) stanoví, že výkon rozhodčího nálezu může být odmítnut (i v případě platnosti smlouvy), pokud příslušný předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení práva země, kde se žádá o výkon nálezu. Právní režim, podle něhož se řídí posuzování ostatních náležitostí RozŘ výslovně nestanoví. § 36 odst. 1 RozŘ obsahuje pouze jednostranné pravidlo, podle kterého se tyto náležitosti řídí podle RozŘ, má-li být rozhodčí nález vydán v tuzemsku. Z tohoto ustanovení vyplývá „obecné pravidlo, podle něhož pro náležitosti rozhodčí smlouvy s vyjímkou otázky její příslušnosti je rozhodným právo státu, v němž má být rozhodčí nález vydán.“30 Takové řešení by odpovídalo rozumnému uspořádání vztahu31. Mezi tyto náležitosti patří např. kvalifikace rozhodců, relevance projevů vůle, okolnosti uzavření smlouvy, výklad právních úkonů, posouzení otázek, zda je smlouva nezpůsobilá k použití (čl. II odst. 3 New Yorské úmluvy) např. pro nedostatečné nebo nejasné vymezení rozhodující instituce. Zvlášť ŘozŘ vyčleňuje otázku formy. Zde se uplatňuje obecná zásada § 4 ZMPS, podle které je posouzení třeba učinit podle práva, jímž se řídí úkon samotný (tedy i ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy), postačí je-li zachováno právo místa, kde byl úkon učiněn (lex loci actus), tedy kde došlo k projevu vůle. Vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy dochází dvěma úkony (oferta a akceptace), je možné použití dvou různých právních řádů32. Pokud jde o otázku způsobilosti stran k uzavření rozhodčí smlouvy, bude tato posuzována dle obecného pravidla podle jejich osobního statutu33. V otázkách procesních, je stranám v českém právním řádu ponechána široká volnost k formulaci vlastních pravidel či odchylek od procesních pravidel stálých rozhodčích institucí (§ 13 odst. 3 RozŘ). „ Limity je třeba spatřovat v kogentních ustanoveních příslušných procesních předpisů, tedy v zákoně o rozhodčím řízení a v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním.“ 34 V případě neupraví-li si strany procesní otázky samy, uplatní se zákon o rozhodčím řízení (lex fori). § 30 RozŘ navíc počítá s přiměřenou aplikací ustanovení občanského soudního řádu35. Konečně, v otázkách rozhodného hmotného práva má přednost volba stran. Nezvolí-li si strany hmotné právo, užijí rozhodci dle § 37 odst. 2 RozŘ právo státu určené podle tuzemských kolizně právních předpisů. 2.4
30 31 32 33 34 35
ROZHODČÍ SMLOUVA
Pauknerová, Monika : Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí – otázky rozhodného práva s. 588. Raban, Přemysl: Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí s. 59. Blíže v kapitole o rozhodném právu dle českého právního řádu v kapitole 3.3.1. Pauknerová, Monika : Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí – otázky rozhodného práva s. 589. Tamtéž s. 589. Ovšem vzhledem k formální a nepružné úpravě OSŘ není tato úprava v praxi příliš často využívána a její význam spočívá spíše v existenci určitého “záchytného bodu”. Blíže Mothejzíková, Jitka : Úloha národních soudů – podpora nebo dohled s. 51.
Rozhodčí smlouva je „základním kamenem moderní obchodní arbitráže.“36 Je dokladem souhlasu stran s projednáním a rozhodnutím jejich sporu prostřednictvím rozhodčího řízení. Je-li jednou tento souhlas udělen, není jej možno jednostranně odvolat a i v případě, je-li rozhodčí doložka součástí jiné smlouvy (tzv. hlavní) smlouvy, přetrvá i zánik této hlavní smlouvy. Nerespektování rozhodčí smlouvy spočívající v zahájení řízení ve věci samé před státním soudem je „sankcionováno“ tím, že takové soudní řízení bude na žádost jedné ze stran přerušeno. Tím je strana, která porušila rozhodčí smlouvu, donucena dostát svému závazku z rozhodčí smlouvy. Díky mezinárodním smlouvám37 je pak rozhodčí smlouva uznána nejen ve státě, kde došlo k jejímu uzavření, ale i v zahraničí38. Rozhodčí smlouva je vedle toho zdrojem pravomocí rozhodčího soudu. Zjednodušeně lze říci, že „rozhodci mohou vykonávat jen tolik pravomocí, kolik jim strany mohou rozhodčí smlouvou svěřit a kolik jim skutečně svěřily, ať již výslovně či implicitně“ a kolik jim bylo případně navíc svěřeno právem ovládajícím rozhodčí řízení.“39 Konečně rozhodčí smlouva je základem pravomoci rozhodčího soudu, která nemůže být založena jinak než právě dohodou stran40. 2.4.1
DEFINICE ROZHODČÍ SMLOUVY
Newyorská úmluva obsahuje ustanovení, které lze bezpochyby přijmout jako definici rozhodčí smlouvy. Tento článek stanoví: „Každý smluvní stát uzná písemnou dohodu, podle níž se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení všechny nebo některé spory, které mezi nimi vznikly nebo mohou vzniknout z určitého právního vztahu či mimosmluvního, týkající se věci, jež může být vyřízena rozhodčím řízením.”41 Tato definice se promítla i do vymezení rozhodčí smlouvy v Model Law. Čl. 7 odst. 1 Model Law stanoví : “Rozhodčí smlouva je ujednání stran, veškeré nebo určité spory, které mezi nimi s ohledem na určitý právní vztah, smluvního nebo nesmluvního druhu, vyvstaly nebo do budoucna vyvstanou, podrobit rozhodčímu řízení.” Model Law tedy na rozdíl od Newyorské úmluvy neobsahuje omezení na „věc jež může být vyřízena v rozhodčím řízení“42 Požadavek, aby věc bylo možno rozhodnout v rozhodčím řízení je obsažen v čl. 1 odst. 5 Model Law, který ponechává v platnosti ta ustanovení národního práva, která vylučují určité druhy sporů z rozhodování v rozhodčím řízení nebo je připuštějí jen za určitých podmínek. Oproti tomu české právo obsahuje odlišně pojatou definici, podle které je pojmovým znakem rozhodčí smlouvy okruh sporů, jež mohou být předmětem rozhodování, a dále subjekty povolané k provedení rozhodčího řízení. § 2 RozŘ zní „ Strany se mohou dohodnout, že o majetkových 36 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration s. 5. 37 První v řadě je třeba uvést Ženevský protokol o doložkách o rozsudím z roku 1923, který byl předchůdcem pozdější Ženevské úmluvy. 38 Blíže Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration s. 8 a kapitola 2.5 o doktríně separace. 39 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration, odst. 1-13, s. 8. 40 Jedná se tedy o arbitráž dobrovolnou, kterou je třeba odlišovat od případů tzv. obligatorní arbitráže. 41 Čl. II odst. 1 Newyorské úmluvy. 42 “A subject matter capable of settlement by arbitration”.
sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud." Podobně jako v České republice je rozhodčí smlouva definována v německé úpravě, která ovšem pojem rozhodčího řízení nahrazuje přáním stran podrobit spory k rozhodnutí rozhodčímu soudu43. 2.4.2
OBSAH ROZHODČÍ SMLOUVY
Jak bylo uvedeno výše, rozhodčí smlouva je dohoda mezi stranami, že o určitých sporech mezi nimi má rozhodovat jeden popř. více rozhodců. Tato v sobě pojmově zahrnuje jednak aspekt veřejnoprávní, který je představován dopadem rozhodčího řízení vůči řízení soudnímu, a dále aspekt hmotněprávní, tedy založení vzájemných povinností stran, podle nichž se budou chovat po dobu řešení sporu a po jeho skončení. Uzavřením rozhodčí smlouvy strany – pokud se nedohodnou jinak - zároveň mlčky akceptují, dispozitivní ustanovení zákona, například o způsobu ustanovení rozhodce (rozhodců) a průběhu rozhodčího řízení. Pokud má být spor mezi stranami, dle jejich dohody, řešen stálým rozhodčím soudem, stává se obsahem závazku i příslušný řád dané rozhodčí instituce44. Právní předpis obvykle ponechává některé otázky pro strany, aby si je, s ohledem na své preference, upravily samy. Mezi tyto, někdy označované jako fakultativní náležitosti rozhodčí smlouvy, patří např. určení místa řízení ( např. čl. 20 Model Law, § 17 RozŘ), aplikovatelné hmotné právo (čl. 28 Model Law, § 25 odst.3 RozŘ) a jazyk řízení (čl. 22 Model Law), určení počtu rozhodců a způsobu jejich ustanovení (čl. 10 Model law, § 7 RozŘ), stanovení postupu řízení ( čl. 19 Model Law, § 19 RozŘ). 2.4.3
FORMA ROZHODČÍ SMLOUVY
Rozhodčí smlouva může být uzavřena buď „pro spory mezi stranami již vzniklé, pak hovoříme o tzv. smlouvě o rozhodci (acte de compromis) nebo pro spory, které by měly eventuálně vzniknout až v budoucnu“45, takovou smlouvu nazýváme rozhodčí doložkou popř. rozhodčím ujednáním (clause compromissoire)46. Hodlají-li strany řešit již existující spor, projeví se tato skutečnost i ve formulaci rozhodčí smlouvy, především v přesné identifikaci sporu a stran. Smlouva bude obvykle vedle ostatních náležitostí obsahovat jména konkrétních rozhodců a zásady, jimiž se má řízení před rozhodci řídit. Některé právní řády v této souvislosti vyžadují přísnější formu k uzavření smlouvy o rozhodci. Český právní řád pokud jde o náležitosti formy a obsahu nečiní mezi smlouvou o rozhodci a rozhodčí doložkou rozdíly.
43 Viz § 1029 odst. 1 ZPO : “Schiedsvereinbarung ist eine Vereinbarung der Parteien, alle oder einzelne Streitigkeiten, die zwischen ihnen in Bezug auf ein bestimmtes Rechtsverhältnis vertraglicher oder nichtvertraglicher Art entstanden sind oder künftig entstehen, der Entscheidung durch ein Schiedsgericht zu unterwerfen.” 44 České právo tuto otázku výslovně řeší v § 13 odst. 3 RozŘ. Model Law obdobné ustanovení neobsahuje. 45 Raban, Přemysl: Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí, s. 60. 46 Obdobně čl. 7 odst. 1 Model Law nebo § 2 odst. 3 RozŘ. Růžička, Květoslav : Mezinárodní obchodní arbitráž s. 24. hovoří o “smlouvě o rozhodci” a “ neomezeném kompromisu”.
Zákon o rozhodčím řízení vyžaduje uzavření rozhodčí smlouvy v písemné formě47. Nedostatek písemné formy však lze následně „zhojit“, vzhledem k tomu, že dle § 15 odst. 2 RozŘ musí být námitka neexistence nebo neplatnosti rozhodčí smlouvy vznesena nejpozději při prvém úkonu v řízení týkajícím se věci hlavní. Newyorská úmluva i Model Law vyžadují rozhodčí smlouvu v písemné formě. V návaznosti na to čl. II odst. 2 Newyorské Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Model Law obsahují vymezení, kdy je dohodu možné podle těchto dokumentů považovat za písemnou48. Newyorská úmluva nepřipouští přijetí rozhodčí smlouvy mlčky, tedy tak, že smlouva je jednou stranou tvrzena a druhá strana její existenci nepopírá. Přísné formální požadavky New Yorské úmluvy se však vztahují jen na základní náležitosti. Věšina národních právních řádů předepisuje pro rozhodčí smlouvu písemnou formu. Ovšem i přes založení úpravy na Model Law, zůstává výklad pojmu písemný v různých právních řádech rozdílný. Obecně lze říci, že právní řády definují písemnou formu co nejšířeji. Jako příklad lze uvést anglickou úpravu, která pod pojem „písemný“ zahrnuje i rozhodčí smlouvu uzavřenou ústně49. 2.5
DOKTRÍNA SEPARACE
Doktrína separace (separability, autonomy of the arbitration agreement50) vychází z fikce, že právní vztah ze smlouvy hlavní a vztah založený rozhodčí smlouvou existují samostatně vedle sebe. „Rozhodčí doložka je tak považována za ujednání samostatné a nezávislé na smlouvě, v níž je obsažena“51 (tzv. hlavní smlouva). Důsledkem této fikce je, vedle jiného, to, že zánik hlavní smlouvy nemá bez dalšího vliv na trvání rozhodčí doložky. Význam této doktríny vystupuje do popředí v situacích, kdy jedna ze stran má v úmyslu vyhnout se rozhodčímu řízení. Namítá-li totiž taková strana neplatnost smlouvy hlavní, nemá taková námitka bez dalšího vliv na platnost rozhodčí doložky. Pravomoc rozhodců tedy není takovou námitkou narušena a rozhodcům je umožněno pokračovat ve svém řízení aby otázku platnosti či neplatnosti smlouvy hlavní rozhodli sami52. Praktický důvod pro uplatnění této fikce je zřejmý. Zacházení s rozhodčí doložkou a hlavní smlouvou jako dvěma samostatnými dohodami má ovšem základ i v odlišném předmětu úpravy těchto ujednání. Zatímco předmětem smlouvy hlavní je úprava vzájemných práv a povinností stran vyplývajících z jejich obchodního vztahu, je předmět rozhodčí doložky zcela odlišný. Je jím totiž „závazek vyřešit vymezené obchodní spory mezi stranami prostřednictvím rozhodčího řízení.“53 Nevznikne-li mezi stranami v budoucnu spor, k uplatnění tohoto druhého závazku nemusí ani dojít. 47 Splnění písemné formy se pak posuzuje podle hmotněprávních ustanovení ( §40 ObčZ ). Spory panují ohledně možnosti ústního uzavření a písemného potvrzení do protokolu vedeném rozhodci, který strany podepsaly. 48 Značný posun pod vlivem rozvoje elektronické komunikace obsahuje revidované znění článku 7 Model Law z roku 2006. 49 English Arbitration Act (1996) čl. 5 odst. 3, stanovící, že pokud se strany dohodnou jinak než písemně s odkazem na písemné podmínky, činí tímto “písemnou dohodu”. Blíže viz. Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration s. 7. 50 Termín “autonomie” rozhodčí smlouvy je využíván především ve francouzské právní vědě. Blíže Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration s. 198. 51 Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration s.197. 52 K otázce rozhodování o pravomoci viz. níže. Kapitola 3.1.1. 53 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 3-61.
V mezinárodních vztazích má uplatnění této doktríny za následek především to, že každý z těchto právních vztahů – samostatných smluv – se může řídit jiným právním řádem54. Doktrína nachází své vyjádření jak v národních právních úpravách, tak v mezinárodních smlouvách a rozhodčích řádech rozhodčích institucí a judikatuře. Tak např. čl.16 Model Law stanoví: „Při rozhodování o své pravomoci má být rozhodčí doložka, která tvoří součást smlouvy, posuzována jako smlouva nezávislá na jiných podmínkách (částech) smlouvy. Rozhodnutí rozhodčího senátu o tom, že smlouva je nulitní a neplatná, nemá vliv ipso iure na platnost rozhodčí doložky." Obdobné ustanovení lze nálezt v právní úpravě italské55, švýcarské56, německé57, švédské, francouzské a dalších právních řádech, jež založily svá národní práva na Model Law ( např. Kanada (Quebec), Rusko, Ukrajina, Austrálie, Alžír, Egypt, Tunisko jakož i většina latinskoamerických zemí a některé státy USA (Kalifornie, Connecticut, Oregon, Texas) a další58. V některých státech se tato doktrína dovozuje judikaturou (například ve Velké Británii rozhodnutím ve věci Harbor Assurance Co. v Kansas General International Insurance Co.59, ve Spojených Státech rozhdodnutím Prima Paint Co. v. Flood and Conklin Mgf. Co.60). Z mezinárodních smluv můžeme jmenovat například čl. V odst. 3 Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráži61 nebo čl. 81 odst. 1 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží62. V České republice není tato zásada obsažena v zákoně o rozhodčím řízení, nýbrž v § 267 odst. 3 ObchZ, který zní : "Je-li součástí jinak neplatné smlouvy dohoda o volbě práva nebo tohoto zákona (§ 262) nebo dohoda o řešení sporu mezi smluvními stranami, jsou tyto dohody neplatné pouze v případě, že se na ně vztahuje důvod neplatnosti. Neplatnost těchto dohod se naopak netýká neplatnosti smlouvy, jejíž jsou součástí." Zatímco se uplatnění doktríny separace v případech namítané neplatnosti hlavní smlouvy setkalo s mezinárodním přijetím, poněkud spornou zůstává případ, tvrdí-li jedna ze stran, že smlouva mezi stranami nikdy neexistovala63. 54 Lew, Julian D.M ; Mistelis, Loukas A.; Kröll, Stefan M. : Comparative International Commercial Arbitration 6-23, Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration s. 212, ale též Raban, Přemysl: Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí s. 55 odst. 142. 55 Čl. 808 odst. 4 zákona o civilním řízení. 56 Čl. 178 odst. 3 zákona o mezinárodním právu soukromém. 57 § 1040 odst. 1 ZPO. 58 Aktuální seznam států jejichž legislativa je založená na Model Law je k dispozici na: http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/arbitration/1985Model_arbitration_status.html. 59 Převzato z Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 112. 60 Rozhodnutí 388 U.S. 395 at 402 (1967), ve kterém soud prohlásil : „S vyjímkou případu, že by strany zamýšlely jinak, je arbitrážní doložka pokud je posuzována podle federálního práva oddělitelná od smlouvy, ve které je obsažena." 61 Vyhlášena pod č. 176/1964 Sb., její ustanovení se použije jen pro vztahy z mezinárodního obchodu mezi stranami mající sídlo v signatářských státech. 62 Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb. 63 Blíže viz. např. Svernlöv, Carl : What Isn ct, Ain ct, The Current Status of the Doctrine of Separability s. 47.
Neexistovala-li totiž mezi stranami hlavní smlouva (např. v důsledku nedostatečného konsensu stran), lze si jen těžko představit samostatně existující rozhodčí doložku64. Na druhou stranu bezvýhradné odmítnutí aplikace dokríny separace v případě, namítá-li jedna ze stran neexistenci smlouvy hlavní, by bylo až příliš snadným způsobem „vyvázání“ se ze závazku z rozhodčí smlouvy, pro stranu, která se tomuto řízení snaží vyhnout. V praxi bude ovšem často obtížné rozlišit mezi případy neplatnosti a neexistence. Povolanými k rozhodnutí o neexistenci hlavní smlouvy jsou rozhodci a v případě, shledají-li důvody zakládající neexistenci hlavní smlouvy, musí se toto promítnout do jejich rozhodnutí ve věci samé. Stejný přístup musí ovšem uplatnit vzhledem k rozhodčí doložce. „Zjistí-li rozhodci, že se důvody neplatnosti smlouvy hlavní vztahují i na rozhodčí doložku – ovšem nejen proto, že hlavní smlouva nikdy neexistovala, ale proto, že důvod neexistence smlouvy hlavní rovněž postihuje rozhodčí doložku- musí obdobně uplatnit důsledky takového zjištění rozhodnutím o nedostatku své pravomoci.“65 Lze tedy shrnout, že uplatění doktríny separace i na případy tvrzené neexistence smlouvy hlavní, bude v první řadě záležet na konkrétní právní úpravě rozhodčího řízení66, řádu rozhodčí instituce67 i znění sjednané rozhodčí doložky68, které často s obdobným rozlišováním vůbec nepočítají. Za povšimnutí v této souvislosti stojí i výrok bermudského odvolacího soudu ve věci JOC Oil 69. Společnost Joc Oil se v tomto případě bránila výkonu rozhodčího nálezu moskevského rozhodčího soudu podle Newyorské Úmluvy s poukazem, že konstatoval-li rozhodčí soud neexistenci základní smlouvy, jež obsahovala rozhodčí doložku, nemohl tedy o věci rozhodovat. Bermudský soud ve svém výroku uvedl, že jestliže (hlavní) smlouva nikdy nevstoupila v existenci70, nemohlo ani vstoupit v existenci arbitrážní ujednání. Z uvedeného rozhodnutí pak vyplývá rozlišování mezi situacemi, kdy rozhodčí smlouva „nikdy neexistovala a kdy přestala existovat.“71 2.6 PRINCIP COMPETENCE-COMPETENCE72 A PŘEZKUM ROZHODČÍ SMLOUVY Další důležitou zásadou mezinárodní obchodní arbitráže související s doktrínou separace je princip či zásada Competence-Competence73, nebo-li „pravomoc rozhodců sami rozhodnout v konkrétním 64 V tomto smyslu např. rozhodnutí v Pollux Marine Agencies Inc. v. Louis Dreyfus Corp., U.S.Dist.Ct. (S.D.N.Y.). Z literatury např. Rubino-Sammartano, Mauro : International Arbitration, Law and Practice odst. 10-6, van den Berg, Albert Jan : The New York Arbitration Convention of 1958 s. 145. 65 Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration s. 211. 66 Např. čl. 7 English Arbitration Act (1996), který stanoví, že platnost, existence a účinnost rozhodčí doložky není dotčena v případech “neplatnosti, neexistence či neúčinnosti” hlavní smlouvy. 67 Např. čl. 21 odst. 2 Rozhodčího řádu UNCITRALu, čl. 6 odst. 4 Řádu ICC. 68 Jako příklad případu, kdy soud při rozhodování o rozsahu uplatnění doktríny separace vycházel především z vůle stran vyjádřeného v rozhodčí doložce, lze uvést rozhodnutí Pollux Marine Agencies Inc. v louis Dreyfus Corp., US District Court, SD of New York, 455 F. Supp. 211 (1978). 69 Bermuda Ct. App. 7.7.1989 – Sojuznefttexport v. JOC Oil Ltd, ICCA Yearbook 1990, 354, 378-385. 70 Důvodem neexistence byl v tomto případě nesplněný požadavek dvou podpisů dle ruské právní úpravy na hlavní smlouvě. 71 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration 5-43. 72 Česká literatura používá termín “pravomoc-pravomoc”. 73 Blíže se problematice Competence-Competence věnuje např. Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration odst. 650 a následující, Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 5-39, Weigand, Frank-Bernd : Practitoner Es
případu o své pravomoci rozhodnout spor.“74 Požadavek aby strany rozhodčí smlouvy předložily všechny spory mezi nimi, na něž se vztahuje rozhodčí smlouva, v sobě zahrnuje zároveň to, že soudy v dané zemi nesmí tyto spory projednávat. Pokud je jim tedy předložena k rozhodnutí otázka, pokrytá rozhodčí smlouvou, budou soudy obvykle národními právními řády vyzvány k tomu, aby strany odkázaly na rozhodčí řízení. Tato zásada byla uznána ve většině moderních národních úpravách75 (a především v čl. 8 Model Law) i mezinárodních smlouvách (především v čl. II odst. 3 Newyorské úmluvy76). Ovšem před tím, než soudy strany na rozhodčí řízení odkáží, budou zkoumat, zda mezi stranami opravdu existuje platná rozhodčí smlouva a zda je „účinná a způsobilá k použití“. Výše uvedené nevzbuzuje větší problémy. Diskutovanou otázkou je, do jaké hloubky bude soud uvedené skutečnosti zkoumat77. Tedy zda takový přezkum bude úplný (full review), či zda soudu naopak postačí jen prima facie důkaz o existenci rozhodčí smlouvy a úplný přezkum provede až ve fázi rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu. Princip Competence-Competence opravňuje rozhodce rozhodnout o své vlastní pravomoci (založené rozhodčí smlouvou). To má za následek to, že námitka neexistence či neplatnosti rozhodčí smlouvy jednou ze stran neznemožní rozhodcům pokračovat v řízení. Oprávnění rozhodců rozhodovat o své vlastní pravomoci (i přestože se jedná o jejich „inherentní“78 oprávnění) je obvykle explicitně v jednotlivých právních úpravách a řádech rozhodčích institucí uvedeno79. Účinky této zásady lze rozdělit na tzv. pozitivní a negativní efekt. Pozitivní účinek CompetenceCompetence je založen na „inherentní pravomoci rozhodců rozhodovat o své vlastní pravomoci a má za následek, že národní soudy by neměly paralelně a ve stejném rozsahu rozhodovat o stejné otázce jako rozhodci, a to alespoň v počátku rozhodčího řízení. Jinými slovy, pravomoc soudu by se v tomto stádiu rozhodčího řízení měla omezit na prima facie určení, že rozhodčí smlouva není neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití.“80 Jenom to zaručí plnou realizaci oprávnění rozhodců rozhodovat o své pravomoci. Soudy samozřejmě nejsou z přezkoumávání rozhodčí smlouvy vyloučeny úplně, ale na řadu přichází až po vydání rozhodčího nálezu. Negativní účinek Competence-Competence znamená, že rozhodci „musí být první (tedy nikoliv jediní), kdo o otázce své pravomoci rozhodují.“81Soudy musí s rozhodováním o pravomoci rozhodčího soudu vyčkat až do okamžiku, kdy rozhodci měli příležitost toto učinit jako první V tomto smyslu je negativní efekt Competence-Competence úzce spojen s požadavkem, aby národní soudy provedly jen povrchní přezkum existence a platnosti rozhodčí smlouvy.
74 75 76 77 78 79 80 81
Handbook on International Arbitration s.1222, odst.4 či Dimolitsa, Antonias : Separability and KompetenzKompetenz, s. 217. Z české literatury např. Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 198-199. Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 198. Blíže Gaillard, Emmanuel : Prima Facie Review of Existence, Validity of Arbitration Agreement s. 6. Ten stanoví: “ Soud smluvního státu, u nějž byla podána žaloba v záležitosti, o níž strany uzavřely dohodu ve smyslu tohoto článku, odkáže strany na rozhodčí řízení k žádosti jedné z nich, ledaže zjistí, že zmíněná dohoda je neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití.” Např. Bachand, Frédéric : Does Article 8 of the Model Law Call for Full or Prima Facie Review of the Arbitral Tribunal cs Jurisdiction. Gaillard, Emmanuel : Prima Facie Review of Existence, Validity of Arbitration Agreement s. 6. Čl. 16 odst. 1 Model Law, čl. 21 Rozhodčího řádu UNCITRALu. Gaillard, Emmanuel : Prima Facie Review of Existence, Validity of Arbitration Agreement s.6. Uvedené vymezení doktríny Competence-Competence ovšem není bez výhrad mezinárodně přijímáno. Gaillard, Emmanuel : Prima Facie Review of Existence, Validity of Arbitration Agreement s.6.
Existuje-li tedy díky fikci dokríny separace rozhodčí doložka samostatně bez ohledu na platnost smlouvy hlavní, umožňuje toto rozhodcům v rozhodčím řízení rozhodnout spor po věcné stránce, tedy především otázku platnosti, či neplatnosti smlouvy hlavní a nároků z této smlouvy vyplývajících. Díky principu Competence-Competence pak mohou rozhodci (alespoň) z počátku nezávisle na státních soudech rozhodnout o existenci a platnosti rozhodčí smlouvy. Samotná námitka nedostatku pravomoci rozhodčího soudu, neznamená automaticky „přesun“ rozhodování sporu mezi stranami na státní soudy a rozhodcům je umožněno, aby o této otázce učinili první rozhodnutí. 2.7
ARBITRABILITA
Ne všechny spory jsou způsobilé k tomu, aby byly řešeny v rozhodčím řízení. Je tomu tak především z důvodů veřejného pořádku, kvůli kterým právní řády svěřují rozhodování o určitých otázkách výlučně do pravomoci státních soudů. Arbitrabilita bývá někdy rozlišována na arbitrabilitu objektivní, tj. mnnožinu vztahů, v nichž je možno rozhodnutím stran pověřit rozhodce k rozhodnutí a arbitrabilitu subjektivní, která představuje okruh sporů, které strany v rozhodčí smlouvě určily. Subjektivní arbitrabilita tedy může odpovídat právu jednoho státu, zatímco bude překračovat hranice dané právem státu jiného. RozŘ vymezuje okruh sporů tak, že se může jednat jen o ty spory, o kterých může rozhodovat soud, dále jen o majetkové spory a jen o spory, ve kterých lze uzavřít smír. Arbitrablita je dále vymezena negativně tak, že předmětem rozhodčího řízení nemohou být spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenční spory (§ 2 odst. 1 RozŘ). Německá právní úprava (§ 1030 ZPO) stanoví, že předmětem rozhodčí smlouvy může být každý majetkový nárok, pokud se jedná o nemajetkový nárok, pak může být předmětem této smlouvy jen pokud jsou o něm strany oprávněny uzavřít narovnání. Francouzská právní úprava (čl. 2059 a 2060 Code Civil) je založena na disponovatelnosti s předmětem řízení a možnosti v této věci uzavřít narovnání. Anglický Arbitration Act z roku 1996 výslovně o otázkách arbitrability nepojednává. Úprava rozhodčího řízení ve Spojených státech amerických je založena na široké podpoře rozhodčího řízení. 3.
ZVLÁŠTNÍ ČÁST – ÚČAST NÁRODNÍCH SOUDŮ
3.1
ÚČAST NÁRODNÍCH SOUDŮ – MEZINÁRODNÍ SROVNÁNÍ
Rozhodčí soudy nedisponují svrchovanými pravomocemi srovnatelnými s pravomocemi jimiž jsou nadány soudy státní. Rozhodci mohou po stranách, popřípadě třetích osobách požadovat provedení úkonů, pokud tyto úkony provedou dobrovolně. Zásadně nedisponují donucovací pravomocí a svými rozhodnutími nemohou zavazovat třetí osoby, t.j. osoby jež nejsou stranami rozhodčí smlouvy. Z výše uvedeného je zřejmé, že za takové situace může některá ze stran nebo třetí osoba významně zbrzdit či dokonce zmařit celé rozhodčí řízení82. Účinnost rozhodčího řízení je tedy do jisté míry závislá na efektivní a především rychlé spolupráci se soudy státními. I přes značnou autonomii stran je rozhodčí řízení přece jen v určitých situacích závislé na pomoci státních soudů, 82 Taková situace by mohla vzhledem k funkcím rozhodčího řízení hraničit až s odpíráním spravedlnosti. Blíže viz. Gonsorčíková, Miluše : Vliv Bruselského nařízení na rozhodčí řízení s. 11.
které jako jediné „mohou rozhodčí řízení zachránit v případech, snaží-li se jej jedna ze stran sabotovat:“83 V české literatuře je tato spolupráce často zastřešena pod pojmy „pomocná (podpůrná) a kontrolní funkce soudu“84. Zahraniční autoři někdy hovoří o „partnerství“85. Toto partnerství není ovšem vztahem dvou rovných subjektů. Rozhodčí řízení je založeno na dohodě stran, podřídit tomuto způsobu rozhodnutí sporu mezi nimi. Je ovšem „vybudováno na právu a o toto právo opírá své vnitrostátní i mezinárodní účinky. Národní soudy se bez existence rozhodčích soudů obejdou, to samé ovšem nelze říci o soudech obecných.“86 Strany uzavřením rozhodčí smlouvy povolávají k rozhodnutí sporu mezi nimi rozhodčí soud a tímto současně z rozhodování vylučují soudy státní. Autonomie stran ovšem nejde tak daleko, že by účast soudu vyloučila úplně. Strany samy zásadně nemohou ovlivnit množství zásahů (především smluvně rozšiřovat množství opravných prostředků proti rozhodčímu nálezu, učiní-li tak, je taková dohoda neplatná). Sporné je, zda se mohou strany dopředu vzdát zásahů soudu. Pokud jde o kontrolní činnost soudu, je taková dohoda nepřípustná. Obecně je i uznáváno, že „strany se nemohou dopředu, tedy před skončením rozhodčího řízení, vzdát důvodů pro napadení (cizího) rozhodčího nálezu v souvislosti s jeho uznáním a výkonem.“87 „Autonomie stran má tedy naopak právním řádem stanovené hranice a národní soudy pak kontrolují dodržování těchto hranic.“88 Ne vždy se ale jedná jen o kontrolu, řada ustanovení národních právních řádů upravuje poskytování pomoci ze strany státních soudů (jako např. při jmenování či vyloučení rozhodců) a některé soudní zásahy lze těžko podřadit do jedné z kategorií. Národní právní úpravy se spíše snaží o nalezení funkční rovnováhy mezi autonomií stran a zajištěním minimálních procesních požadavků89. V této souvislosti se někdy uplatňuje pojetí, že i kontrolní funkce je ve své podstatě variantou funkce pomocné90. Pojmy pomocná a kontrolní funkce jsou tedy v následujícím textu použity s vědomím jejich ne vždy výstižného obsahu91. O tom, jakým způsobem bude tato spolupráce v právním řádu upravena, rozhoduje výlučně národní zákonodárce státu místa konání rozhodčího řízení, případně uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Stát tedy ve svém právním řádu stanoví podmínky samotného konání rozhodčího řízení, ale i podmínky a formy zásahů státu.
83 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration , Fourth Edition odst. 701. 84 Např. Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 291, Steiner, Vilém : O vzorovém zákonu pro mezinárodní obchodní arbitráž s. 734 hovoří o “společenství”. 85 Hunter, Martin : Předběžná opatření : vlastní pravomoci arbitráže a rozhodců s. 55. 86 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration , Fourth Edition odst. 702. 87 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 25. 88 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s.20. 89 Jak ostatně vyplývá z pojetí, že prostřednictvím rozhodčího řízení dochází v podstatě k realizaci ústavního práva na soudní ochranu, v tomto případě nikoliv vůči státu, ale rozhodcům jako nestátnímu orgánu. Obdobnými úvahami se zabývá např. Mothejzíková, Jitka : Úloha národních soudů – podpora nebo dohled s. 45. 90 Jako příklad lze uvést zrušení rozhodčího nálezu soudem nebo pozastavení jeho výkonu, ke kterému může dojít jen k návrhu jedné ze stran, tedy nikoliv z vlastní iniciativy soudu, blíže viz. Mothejzíková, Jitka : Úloha národních soudů – podpora nebo dohled s. 52. 91 Problematice tohoto rozlišování v evropském komunitárním právu se věnuje závěrečná kapitola.
Hovoříme-li o obecně o zásazích státu, můžeme tyto zásahy v mezinárodním měřítku zásadně rozdělit do pěti skupin92: 1. 2. 3. 4. 5.
Přezkoumávání pravomoci rozhodčího soudu Zásahy v souvislosti s konstituováním rozhodčího senátu Pomoc při dokazování Nařizování předběžných opatření Kontrola rozhodčího nálezu.
Obecně lze v historickém vývoji vysledovat tendenci od přísné kontroly ke zdrženlivějším zásahům a uznávání většího a většího prostoru pro vůli stran. „Soudy přešly od silného skepticismu majícího za důsledek extenzivní intervence soudů do rozhodčího řízení a neuznávání rozhodčích smluv do pozice ve které dávají přednost autonomii stran a intervence omezují.“93 Soudní zásahy v sobě ovšem vedle svých patrných přínosů pro rozhodčí řízení nesou i značná rizika, kterými mohou být negativně zasaženy hlavní výhody rozhodčího řízení, především jeho rychlost a důvěrnost. Tyto zásahy mohou být totiž zneužity jednou ze stran k narušení a protahování rozhodčího řízení (což platí zejména pro kontrolní zásahy státních soudů). Čím rozsáhlejší pravomoci vůči rozhodčímu řízení jsou soudům svěřeny, tím je toto riziko větší. To, do jaké míry dojde k naplnění těchto rizik, závisí ve značné míře na efektivitě spolupráce mezi soudy státními a rozhodčími. Tato rizika se různé právní úpravy snaží odstranit různým způsobem. Jedním z možných způsobů je zakotvení taxativního výčtu soudních zásahů, které sice samo o sobě nebezpečí jejich zneužití neodstraňuje, ale alespoň tyto zásahy činí transparentní v tom smyslu, že stanoví pevné hranice, v nichž se soudní zásahy pohybují. To má nepochybně pozitivní přínos pro strany mezinárodního rozhodčího řízení, které ve velké většině případů nemusí být podrobně seznámeny s národními procesními předpisy. Toto řešení v první řadě přijímá Model Law94 a ve svých národních řádech ho uplatňují i státy, které Model Law své legislativy nepřevzaly95. Vedle omezení situací, ve kterých je soud do rozhodčího řízení oprávněn zasáhnout, se státy různými úpravami snaží především o minimalizaci negativních dopadů těchto zásahů na rozhodčí řízení. Takovou úpravou může být například omezená možnost využití opravných prostředků proti rozhodnutí soudu ve věcech rozhodčího řízení, či dokonce jejich úplné vyloučení96. Taková omezení brání tomu, aby se „řízení před soudem za účelem podpory rozhodčího řízení stalo řízením samo o sobě.“97 Dalším možným způsobem omezení soudních zásahů, a tím i rizik s nimi spojených, je úprava samotného soudního řízení, především věcné a funkční příslušnosti98, např. svěření rozhodování o věcech rozhodčímu řízení soudu vyššího stupně. V některých státech se pro otázky rozhodčího řízení uplatňuje zásada koncentrace 99. Jinde je věcná příslušnost soudu určována podle stejných 92 Obdobně Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s.20. 93 Blíže např. Lew, Julian D.M ; Mistelis, Loukas A.; Kröll, Stefan M. : Comparative International Commercial Arbitration s. 356. 94 Čl. 5 Model Law. 95 Např. čl. 7 švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém. Anglický zákon o rozhodčím řízení čl. 1 písmeno c). 96 Např. dle Model Law. 97 Lew, Julian D.M ; Mistelis, Loukas A.; Kröll, Stefan M. : Comparative International Commercial Arbitration s. 359. 98 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 22. 99 Například v Německu je pro otázky rozhodčího řízení s vyjímkou pomoci při dokazování podle obecného
pravidel, podle kterých by byla určena, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy a proti soudnímu rozhodnutí lze uplatnit běžné opravné prostředky100. Důležitou úlohu (vedle pravidel pro určení věcné a funkční příslušnosti) hraje i samotná procesní úprava soudního řízení. Formální a zdlouhavé řízení před státními soudy totiž často stojí v protikladu k řízení, založeném na „jednoduchosti vedení řízení, rychlosti, co nejmenší formálnosti atd. S cílem dosáhnout kvalitního rozhodnutí v co nejkratší době.“101 Další pojistkou může být zakotvení pravidla, umožňujícího paralelní rozhodčí řízení. Tedy např. výslovné úpravy, že rozhodčí řízení může pokračovat i v případě probíhajícího řízení soudního102. Takové řešení může být bezesporu přínosné v případě, kdy se jedna ze stran snaží o zapojení soudu za účelem oddálení či protahování rozhodčího řízení. Přináší však s sebou i rizika jiná (např. vzniku protichůdných rozhodnutí) a proto by tento postup měl být využit vždy až po důkladném uvážení. V národních právních řádech je využití soudní intervence obvykle vázáno na určité spojení mezi rozhodčím řízením a státem, ve kterém je o tuto intervenci žádáno. Takovým spojením bude obvykle místo konání rozhodčího řízení103, ale může být založeno i na jiných kritériích, zejména v případě, není-li místo konání rozhodčího řízení dosud určeno. 3.1.1
PŘEZKOUMÁNÍ PRAVOMOCI ROZHODČÍHO SOUDU
Základním a nezbytným přepokladem rozhodčího řízení je existence platné a účinné rozhodčí smlouvy, způsobilé k použití s ohledem na projednávanou věc. Vzhledem k tomu, že uzavřením rozhodčí smlouvy dochází k vynětí projednávání daných otázek z civilní jurisdikce, podléhá pravomoc rozhodčího soudu jisté kontrole ze strany státních soudů. Hloubka a četnost výskytu této kontroly, či výstižněji přezkoumání rozhodčí smlouvy, se odlišuje v jednotlivých právních řádech. Rozdíly panují zejména v otázce, do jaké míry je umožněno přezkoumání pravomoci rozhodčího soudu ve fázi před vydáním rozhodčího nálezu. Nejomezenější je tento přezkum ve francouzském právu, kde je kontrola soutředěna výlučně do fáze po vydání rozhodčího nálezu104. Většina právních úprav nejde tak daleko, a v období před vydáním rozhodčího nálezu připouští alespoň prima facie ověření existence (či v některých případech i úplný přezkum) rozhodčí smlouvy. Přesunutí kontroly až do fáze po vydání rozhodčího nálezu105 může mít pro strany určité nevýhody. ustanovení povolán Vrchní zemský soud (Oberlandesgericht, viz § 1062 ZPO). Jeho rozhodnutí je v zásadě konečné. Pouze v souvislosti se zrušením prohlášení vykonatelnosti je přípustný opravný prostředek ke Spolkovému soudu (§ 1065 odst. 1 ve spojení s 1062 odst. 1 bod 4 ZPO). Blíže Semler, Franz-Jörg : German Arbitration Law The 1998 Reform and Recent Case Law s. 586. 100 Což je příklad České republiky (viz § 41 RozŘ). 101 Mothejzíková, Jitka : Úloha národních soudů – podpora nebo dohled s. 51. 102 Viz. např. čl. 13 odst. 3 Model Law. 103 Viz. např. § 1025 odst. 1 ZPO či čl 176 odst.1 švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém. 104 Blíže Lew, Julian D.M ; Mistelis, Loukas A.; Kröll, Stefan M. : Comparative International Commercial Arbitration s. 362. 105 Spočívající např. ve zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí smlouvy (čl. 34 odst. 2 písm a) Model Law) či odbobně přezkoumávání pravomoci v případě uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (čl. 36 odst. 1 písm. a) Model Law).
Tou hlavní může být, že strany mohou být nuceny projít „zdlouhavým a nákladným rozhodčím řízením než se mohou obrátit na státní soud“106, který teprve v tomto okamžiku může rozhodnout o tom, že rozhodčí soud neměl k projednávání dané věci pravomoc a celé rozhodčí řízení tak padne vniveč. Této nevýhodě se některé právní řády snaží předejít připuštěním speciální žaloby směřující výlučně k rozhodnutí o pravomoci rozhodčího soudu k rozhodnutí sporu107. Tento přínos tak umožňuje do jisté míry vyvážit negativní důsledky spojené se zásahem do rozhodčího řízení108. Lze identifikovat několik rozdílných situací, ve kterých bude soud o pravomoci rozhodčího soudu (před, případně i v průběhu rozhodčího řízení) rozhodovat. Prvním (I.) případem je situace, kdy je již v zahájeném soudním řízení vznesena námitka existence rozhodčí smlouvy a soud se musí s takovou námitkou vypořádat. V takovém případě může totiž soud odkázat strany na rozhodčí řízení, až přesvědčí-li se, že rozhodčí smlouva není „neplatná, neúčinná či nezpůsobilá k použití.“109 Druhým (II.) případem je rozhodování soudu v případě, rozhoduje-li soud o této otázce jako o otázce hlavní, tedy především v rámci řízení o speciální určovací žalobě o určení platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy. Třetí (III.) situací je, umožňuje-li takovou možnost právní řád místa konání rozhodčího řízení, přezkoumání rozhodnutí rozhodčího soudu o pravomoci soudem státním. O problémech souvisejících se soudními příkazy v souvislosti s rozhodčím řízením je pojednáno níže v rámci kapitoly věnované předběžným opatřením. I. Námitka existence rozhodčí smlouvy V praxi se lze setkat s případy, kdy i přes to, že mezi stranami byla uzavřena rozhodčí smlouva, jedna z nich o věci, jež je touto smlouvou pokryta, zahájí řízení před státním soudem. V právních řádech je obvykle pro tento případ stanovena povinnost soudu odkázat strany na rozhodčí řízení (ovšem jen je-li vznesena námitka existence rozhodčí smlouvy jednou ze stran). Tímto postupem se vlastně soud podílí na vynucení žádoucího chování stran, dostát svým závazkům z rozhodčí smlouvy110. Soud ovšem strany na rozhodčí řízení neodkáže, zjistí-li, že rozhodčí smlouva je „neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití111“. Je-li tedy v soudním řízení vznesena námitka existence rozhodčí smlouvy112, musí se soud nejprve jako s předběžnou otázkou vypořádat s otázkou pravomoci rozhodčího soudu. Soud musí v takovém případě zjišťovat, zda existuje platná a účinná rozhodčí smlouva, popřípadě zda není dán zvláštní důvod bránící jejímu použití.
106 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentral Europa s. 26. 107 Např. English Arbitration Act (1996) čl. 32 či § 1032 odst. 2 ZPO v Německu. 108 Blíže Lew, Julian D.M ; Mistelis, Loukas A.; Kröll, Stefan M. : Comparative International Commercial Arbitration s. 362. 109 Newyorská úmluva čl. II odst. 3. 110 Neboli jak je uváděno v zahraniční literatuře “enforce the agreement to arbitrate”. Blíže např. Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration 7-07. 111 Newyorská úmluva čl. II odst. 3. 112 Uplatnění takové námitky je obvykle časově ohraničeno.
Z tohoto modelu vychází především čl. 8 odst. 1 Model Law, který v opoře o čl. II odst. 3 Newyorské úmluvy stanoví, že soud k žádosti jedné ze stran odkáže strany na rozhodčí řízení, ledaže zjistí, že zmíněná dohoda je “neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití.“113 Způsob „odkázání“ (tj. zda vlastní řízení zastaví, či zamítne podanou žalobu ve věci samé) již záleží na národní právní úpravě. II. Speciální určovací žaloba Různé právní právní řády připuštějí do různé míry tzv. určovací žalobu na určení přípustnosti rozhodčího řízení. Typickým příkladem je německé právo (§ 1032 odst. 2 ZPO)114, které115 umožňuje podání návrhu na určení přípustnosti nebo nepřípustnosti rozhodčího řízení. Důvodem stojícím za přijetím této úpravy byla především procesní ekonomie. „Strany by měly mít příležitost včas získat konečné rozhodnutí soudu o pravomoci rozhodčího soudu, a tím předejít finančně nákladné a především přebytečné řízení před rozhodci.“116 Hlavní nevýhodou takové úpravy, která umožňuje dualismus soudního a rozhodčího řízení, je riziko zneužití soudní intervence jednou ze stran k protahování nebo dokonce i k zmaření celého rozhodčího řízení, jež je založeno na efektivitě a rychlosti. Výše tohoto rizika závisí na tom, zda v okamžiku zahájení soudního řízení bylo či nebylo rozhodčí řízení zahájeno. Okamžik uplatnění takové žaloby je rovněž rozhodující pro otázku, do jaké míry je v daném právním řádu respektována zásada Competece-Competence. Pokud je taková určovací žaloba podána v okamžiku, kdy rozhodčí řízení nebylo ještě zahájeno (či jak je uvedeno v německé úpravě, rozhodčí senát ještě nebyl konstituován), je riziko zneužití soudní intervence nesrovnatelně menší. Právní řády obvykle strany v této fázi v podání určovací žaloby výrazněji neomezují a soud má obvykle neomezenou pravomoc k přezkoumání pravomoci rozhodčího soudu, tzn. provádí tzv. plné přezkoumání (full review, vollumfängliche Prüfung) rozhodčí smlouvy117. Otázkou je, jaký vliv má zahájení soudního řízení ve věci samé nebo podání určovací žaloby na (později) probíhající rozhodčí řízení. Řada právních řádů pod vlivem Model Law řeší tuto problematiku tím způsobem, že žaloba ve věci samé nebrání zahájení rozhodčího řízení. Model Law vychází ze zásady, že soudní a rozhodčí řízení vedle sebe probíhají paralelně a vzájemně se neovlivňují118. Čl. 8 odst. 2 Model Law stanoví, že rozhodčí řízení může být zahájeno a rozhodčí nález vydán i přes probíhající řízení soudní119. Po zahájení rozhodčího řízení jsou rizika zneužití soudní intervence podstatně vyšší. Právní řády obvykle soudní přezkoumávání v této fázi omezují, aby zabránily nežádoucímu narušování 113 “Null and void, inoperative or incapable of being performed”. 114 Dalším příkladem může být právní úprava v Anglii. Nutno podotknout, že samotné Model Law obdobnou možnost neupravuje. Blíže Berger, Peter : Implementace právního modelu arbitrážního řízení UNCITRAL v Německu s. 32. 115 Ovšem jen do okamžiku utvoření rozhodčího senátu (“Bildung des Schiedgerichts”). Blíže Lachmann, Jens-Peter : Handbuch für die Schiedsgerichtspraxis s. 184. 116 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerictsbarkeit in Zentraleuropa s. 29. 117 Blíže viz Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 30. 118 Blíže viz. Roth in Weigand, Frank-Bernd : Practitoner cs Handbook on International Arbitration část 5, 1196. 119 České právo přijímá úpravu odlišnou. Vzhledem k přiměřené aplikaci civilních norem brání zahájení řízení ve věci samé následujícímu rozhodčímu řízení. Do ukončení soudního řízení může být rozhodčí soud vytvořen, ale řízení musí být přerušeno. Obdobně ve švýcarském právu – BGE 127 III, 278, 288. Blíže viz. Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 30.
rozhodčího řízení. Mezi způsoby jakými se toto děje, panují značné rozdíly. Podle českého právního řádu, je-li u soudu podána žaloba (ve věci samé nebo určovací) po zahájení rozhodčího řízení, přeruší soud řízení až do okamžiku, kdy rozhodčí soud rozhodne o své pravomoci nebo ve věci samé (§ 106 odst. 3 OSŘ). Náš právní řád sice neumožňuje napadení (pozitivního) rozhodnutí rozhodců o jejich pravomoci, ale tímto způsobem může být sama pravomoc zkoumána v řízení před soudem v postarbitrální fázi120. Odlišnou úpravu obsahuje právo německé, podle ní může soud i během rozhodčího řízení incidenčně i přímo zkoumat (už ne podle určovací žaloby dle § 1032 odst. 2 ZPO, protože tato může být podána jen do okamžiku utvoření rozhodčího senátu) v případě jej-li vydán mezitimní nález konstatující pravomoc rozhodčího soudu, tento nález napadnout dle § 1040 odst. 3 ZPO. Mimoto se může jedna ze stran i po zahájení rozhodčího řízení domáhat rozhodnutí ve věci samé soudem a soud se pak k námitce jedné ze stran bude zabývat pravomocí rozhodčího soudu. Chorvatský právní řád obsahuje obdobnou úpravu, ovšem s tím rozdílem, že je-li žaloba u soudu podána až po zahájení rozhodčího řízení, zkoumá soud pravomoc rozhodců k námitce strany jen povrchově (prima facie). „Podstatou této úpravy je, do rozhodnutí rozhodčího soudu o jeho pravomoci, zasahovat do průběhu rozhodčího řízení co nejméně. Rozhodne-li rozhodčí soud o své pravomoci mezitimním nálezem, mohou strany takový nález dle chorvatského práva napadnout a tím s konečnou platností vyjasnit otázku pravomoci.“121 Podle právní úpravy obsažené v Model law stojí soudní a rozhodčí řízení paralelně a nezávisle vedle sebe. Dle čl. 16 odst. 3 Model Law nebrání napadení rozhodnutí rozhodčího soudu konstatujícího jeho pravomoc pokračování rozhodčího řízení a vydání konečného rozhodčího nálezu (stejně jako v případě soudního řízení ve věci samé). Další problémy mohou vyvstat v souvislosti s uplatňováním kontroly jak ve fázi před zahájením rozhodčího řízení, tak po jeho skončení. Tento dualismus totiž potenciálně otevírá dveře pro uplatění nežádoucích taktik jednou ze stran, směřujících především k protahování řízení. Řešení odvisí především od toho, zda se strana neobrátila na soud již před zahájením řízení vůbec či zda její námitky uplatněné před soudem byly neúspěšné. Model Law obsahuje článek 4122, který stanoví, že v případě, že strana, která si je vědoma porušení dispoztivního ustanovení Model Law nebo jakéholiv požadavku stanoveného rozhodčí smlouvou a pokračuje řízení aniž by ohledně porušení vznesla bez zbytečného odkladu (nebo v případě je-li stanovena lhůta, pak v této lhůtě) námitku, uplatní se domněnka, že se tato strana vzdala svého práva toto porušení namítat. Tato zásada slouží především ke koncentraci řízení a má zaručit jeho nerušený průběh a „vyloučit soudní zásahy v případě, kdy jsou tyto zásahy v rozporu s dobrou vírou.“123 Uplatnění čl. 4 Model Law přichází v úvahu zejména v případě, nevyužije-li strana možnosti napadení mezitimního nálezu o pravomoci rozhodčího soudu. Pokud ovšem strana možnost soudního zásahu před zahájením rozhodčího řízení využila, musí toto mít následky v kontrole uplatňované po skončení rozhodčího řízení. Model Law tuto problematiku výslovně neřeší.
120 121 122
123
Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 31. Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 32. Nazvaný “Waiver of the right to object”. Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 33.
V Německu je zastáván názor, že zabýval-li se soud pravomocí rozhodčího soudu v souvislosti s napadením mezitimního nálezu, je takovýmto závěrem vázán i v řízení o zrušení konečného nálezu (případně v řízení o vykonatelnosti rozhodčího nálezu). Zrušení rozhodčího nálezu už v tomto případě nemůže být založeno na neplatnosti rozhodčí smlouvy. Totéž platí pro případ, kdy soud v řízení o věci samé na základě námitky žalobu ve věci samé zamítne, v postarbitrální fázi pak již rozhodování o pravomoci rozhodčího soudu nepřichází v úvahu124. Obdobné řešení je však možné jen ve státech, jejichž právní řády počítají s úplnou kontrolou pravomoci v případě námitky jedné ze stran (full review). Zkoumá-li soud otázku pravomoci rozhodčí smlouvy jen povrchně125, nemá zamítnutí žaloby ve věci samé na postarbitrální fázi naopak žádný vliv. III. Přezkoumání rozhodnutí o pravomoci rozhodčího soudu Rozhodnutí rozhodčího soudu o pravomoci se dle mnoha úprav děje mezitimním nálezem. Taková úprava zcela jistě příspívá k právní jistotě stran. Pozitivní rozhodnutí rozhodčího soudu o pravomoci je možné dle čl. 16 odst. 3 Model Law napadnout 126. Právní úpravy ponechávají zásadně poslední slovo o pravomoci rozhodčího soudu soudu státnímu. Rozhodne-li tedy soud o pravomoci rozhodců negativně (ať už v případě námitky při řízení ve věci samé, určovací žaloby nebo zrušení konečného rozhodčího nálezu), jsou rozhodci takovýmto rozhodnutím vázáni127. Pokračují-li rozhodci i přes negativní rozhodnutí soudu v řízení, nemá jimi vydaný nález žádný podklad a je tedy dán důvod pro zrušení nálezu případně automatickou nicotnost128. Z pravidla, že o pravomoci rozhodčího soudu rozhoduje s konečnou platností soud, existují ovšem vyjímky. Tou první je možnost stran dohodou omezit rozsah soudního přezkumu. Z doktríny CompetenceCompetence129 vyplývá mimo jiné oprávnění rozhodců, spočívající v příležitosti, rozhodovat o své pravomoci jako první v řadě (tedy především dříve než soud). Z tohoto pojetí zároveň plyne, že omezení soudního rozhodování o pravomoci rozhodců je jen dočasné povahy. Německá judikatura až donedávna130 zastávala názor, že oprávnění soudu zkoumat pravomoc rozhodčího soudu je možné dohodou omezit nejen časově, ale i věcně co do obsahu. To mělo za následek, že strany mohly rozhodčí soud zmocnit k tomu, aby o účinnnosti a rozsahu rozhodčí smlouvy rozhodl konečně a s vyloučením státních soudů. Strany tedy v podstatě uzavíraly jakousi „druhou“ rozhodčí smlouvu (tzv. Kompetenz-Kompetenz-Klausel), která odebrala soudu kompetenci zkoumat „hlavní“ rozhodčí smlouvu. Soud byl tedy omezen jen na zkoumání platnosti této druhé rozhodčí
124 Blíže viz. Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s.34. 125 Např. v Maďarsku. 126 Takovou úpravu můžeme nalézt např. v Maďarsku nebo Chorvatsku, viz. Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 28. Naopak české právo napadení takového mezitimního nálezu u soudu nepřipuští. Pauknerová, Monika; Růžička, Květoslav in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 265 a 266. 127 Např. Musielak, Hans Joachim: Kommentar zur Zivilprozessordnung § 1032 odstavec 9 komentáře. 128 Tento názor zastává např. Musielak, Hans Joachim: Kommentar zur Zivilprozessordnung § 1032 odst. 9 a 13 komentáře. 129 Viz. výše v kapitole 2.6. 130 Do přijetí nové úpravy rozhodčího řízení v roce 1998.
smlouvy131. Situace se změnila s přijetím nové úpravy rozhodčího řízení, podle které již konečné rozhodnutí ve věci pravomoci rozhodčímu soudu náleží soudu a sjednání obdobné doložky již není možné. Druhý případ je situace, kdy sám rozhodčí soud rozhodne negativně o své pravomoci. Model Law je založeno na konstrukci, že takové nálezy soudní kontrole nepodléhají a jsou tedy konečné a závazné. Tato interpretace vyplývá z ustanovení § 16 odst. 3 Model Law132. Z tohoto znění vyplývá, že rozhodnutí, kterým rozhodčí soud rozhodne o své pravomoci negativně, by mělo mít formu mezitimního nálezu. Článek 16 odst. 3 Model Law zmiňuje jen možnost napadení pozitivního rozhodnutí předběžné otázky. Nálezu, kterým konstatuje nedostatek pravomoci, neposkytuje žádnou soudní ochranu133. Přijaté řešení vyplývá zcela jasně ze skutečnosti, že rozhodčímu soudu nelze jeho pravomoc vnucovat (a konečné rozhodnutí o odmítnutí pravomoci tedy náleží rozhodčímu soudu). Na závěr této kapitoly je vhodné stručně zmínit problematiku lis pendens a res iudicata v souvislosti s paralelně probíhajícím (či ukončeném) soudním či rozhodčím řízení134. Je-li před rozhodčím soudem vznesena taková námitka lis pendens resp. res iudicata, způsob jakým se s ní rozhodčí soud vypořádá, bude záviset na tom, zda se bude jednat o námitku probíhajícího soudního řízení (resp. řízení ve kterém již padlo rozhodnutí) nebo probíhající rozhodčí řízení (resp. rozhodčí řízení, ve kterém již byl vydán rozhodčí nález). V případě probíhajícího soudního řízení bude řešení spočívat v rozhodnutnutí o pravomoci. „ V takovém případě je rozhodčí soud oprávněnba dokonce má povinnost -autonomně o otázce rozhodnout. V tomto rozhodování není rozhodčí soud v žádném ohledu vázán závěry soudu (s vyjímkou soudu vykonávajícím dohled) a v důsledku toho nemá povinost zastavit řízení z toho důvodu, že státní soud (jiný než soud vykonávající dohled) zvažuje či vydává rozhodnutí o své vlastní pravomoci s ohledem na stejný spor.“135 Nutno dodat, že dle § 16 odst. 3 nebudou mít rozhodci takovou povinnost ani vůči státu místa konání rozhodčího řízení. Odlišná bude situace v případě předchozího rozhodčího řízení či vydaného rozhodčího nálezu. Takový nález totiž úplně „zastíní následnou pravomoc rozhodčího soudu“136 a to bez ohledu na jakékoliv vady (tedy i takové, které by odůvodňovaly zrušení takového nálezu), které by prvním nálezu rozhodci vytýkali. V tomto je patrná odlišnost mezi soudním a rozhodčím řízením, ve kterém neexistuje žádná vyšší autorita, která by protiřečícísi rozhodnutí sladila137.
131 Blíže Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 35 a 36 a rozhodnutí Německého spolkového soudu III ZR 265/03 z 13.1.2005, ve kterém spolkový soud shledal, že “stranami sjednaná doložka nemůže omezit pravomoc soudu rozhodnout o pravomoci rozhodců” (s. 8 rozhodnutí). Pokud by ovšem rozhodčí smlouva takovou doložku obsahovala, nebude mít tato skutečnost vliv na platnost rozhodčí smlouvy jako celku. 132 Čl. 16 odst. 3 Model Law zní: “The arbitral tribunal may rule on a plea referred to in paragraph (2) of this article either as a preliminary question or in an award on the merits. If the arbitral tribunal rules as a preliminary question that it has jurisdiction, any party may request, within thirty days after having received notice of that ruling, the court specified in article 6 to decide the matter , ...“ 133 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s.36. 134 Zatímco v předchozím textu jsme se výlučně zabývali ingerencí soudu v místě konání rozhodčího řízení. Nyní přeneseme pozornost i na soudy jiné. 135 Söderlund, Christer : Lis Pendens, Res Judicata and the Issue of Parallel Judicial Proceedings s. 322. 136 Söderlund, Christer : Lis Pendens, Res Judicata and the Issue of Parallel Judicial Proceedings s. 322. 137 O této problematice blíže Söderlund s. 301 a následující.
3.1.2
ZÁSAHY PŘI KONSTITUOVÁNÍ ROZHODČÍHO SENÁTU
Pro řádný průběh rozhodčího řízení má nepřehlédnutelný význam řádné obsazení rozhodčího soudu 138 . Nedostatečná úprava způsobu jmenování rozhodců může být nejen příležitostí pro jednu ze stran k protahování rozhodčího řízení, ale může vést i k jeho úplnému zmaření. Z těchto důvodů právní úpravy obsahují ustanovení o možnostech soudních zásahů, jejichž cílem je zajištění řádného konstituování rozhodčího soudu respektive, v případě uprázdnění místa rozhodce, jeho řádného doobsazení. Ve většině právních řádů mají strany možnost sjednat si vlastní pravidla pro jmenování, vyloučení a náhradní jmenování rozhodců, s tím, že soudní zásahy se uplatní až po „vyčerpání“ stranami dohodnutého postupu. Obvykle je též připuštěno svěření jmenování rozhodců třetí osobě, především stálé rozhodčí instituci. Na řadu tedy přichází řády rozhodčích institucí. Tyto řády ovšem uplatnění pomoci státních soudů nevylučují, pouze ji odkládají na pozdější dobu pro případ, že i tento způsob jmenování rozhodce selže. Stejně jako při účasti soudu při rozhodování o pravomoci rozhodčího soudu je třeba mít na paměti, že i zásahy související s vytvořením a obsazením rozhodčího senátu mohou být jednou ze stran využity k protahování a narušování rozhodčího řízení. Právní řády proto obsahují především poměrně krátké lhůty k napadení rozhodnutí rozhodčího soudu o vyloučení rozhodce. Proti rozhodnutí soudu ve věcech jmenování, vyloučení a jmenování rozhodce nejsou například podle Model Law připuštěny opravné prostředky139. V národních právních úpravách (včetně těch vycházejících z Model Law) se lze setkat s těmito třemi základními formami zásahů140: I. Zásahy při prvotním konstituování rozhodčího soudu II. Vyloučení rozhodce ze senátu III. Pomoc při novém obsazení uvolněného místa. I. Zásahy při prvotním konstituování rozhodčího soudu V mnoha případech jedna ze stran, zpravidla žalovaná, klade překážky postupu rozhodčího řízení. Takové překážky může klást i rozhodce ať již z důvodu jeho zaujatosti nebo jiných důvodů. Možnou variantou je ovšem také pouhé pasivní chování strany, jejíž součinnost je ke konstituování rozhodčího senátu nutná. Taková nečinnost by mohla blokovat celé rozhodčí řízení a zabránit tak projednání a rozhodnutí vzniklého sporu. Soudní zásahy mohou být v tomto případě efektivní pomocí, která zabrání rozhodčímu řízení ztroskotat na mrtvém bodě.
138 Newyorská úmluva například uvádí mezi důvody pro odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu skutečnost, že složení rozhodčího soudu nebylo v souladu s ujednáním stran, nebo nebylo-li takového ujednání, že nebylo v souladu se zákony země, kde se rozhodčí řízení konalo (V odst. 1 písm. d). 139 Navíc v případě soudního řízení o vyloučení rozhodce je výslovně upraveno, že rozhodčí řízení (za účasti rozhodce o jehož vyloučení je rozhodováno) může pokračovat a rozhodci mohou dokonce vydat konečný nález (čl. 13 odts. 3 Model Law). 140 Obdobně též Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 38.
Úprava složení rozhodčího senátu a zvolení postupu jmenování jednotlivých rozhodců je ve většině právních řádů ponechána v rukou stran141. Strany obvykle volí takový postup, že každá z nich jmenuje jednoho rozhodce a tito pak určí osobu rozhodce předsedajícího. V případě neúspěšnosti tohoto postupu (např. z důvodu nekonání jedné ze stran), nastupuje náhradní způsob jmenování. Právní úpravy se odlišují především v délce lhůt, které jsou poskytnuty stranám (či třetím osobám) k určení rozhodce. Model law a následně řada dalších právních řádů stanoví lhůtu 30 dní od doručení výzvy ke jmenování rozhodce142. Je důležité si uvědomit, že vyhledání soudní pomoci k náhradnímu jmenování rozhodce (rozhodců) nemá vliv na platnost nebo účinnost rozhodčí smlouvy. Zvláštní situace panuje ve Slovinsku, kde je sice připuštěna možnost obrátit se na soud s žádostí o jmenování rozhodce, ale zároveň může jedna strana navrhnout soudu, prohlášení rozhodčí smlouvy za „zaniklou“, pokud její provedení není bez zásahu státního soudu možné143. Za povšimnutí stojí i švýcarská právní úprava144, která zakládá pravomoc soudu k rozhodnutí ve věci samé v případě, nemůže-li být rozhodčí soud konstituován z důvodů, za které je očividně odpovědný žalovaný v rozhodčím řízení. Německá právní úprava145 stanoví, že na způsobu jmenování jednoho nebo více rozhodců se mohou strany dohodnout. Jestliže dohoda stran chybí, platí že má rozhodovat rozhodce jediný146. Pokud se na jmenování tohoto rozhodce strany neshodnou, pak jej na žádost kterékoliv ze stran ustanoví soud. Je-li dojednáno rozhodování třemi rozhodci, pak je postup obdobný jako v Model Law147. Lhůta pro jmenování rozhodce resp. pro dohodu rozhodců na osobě rozhodce předsedajícího, je dle německého práva 1 měsíc (viz § 1035 odst. 3 ZPO). Nedojde-li v této lhůtě k určení rozhodce, přichází v úvahu návrh na jeho jmenování soudem. V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že německá úprava explicitně počítá se „subsidiární“ úlohou soudu v případě konstutuování rozhodčího senátu . § 1035 ZPO odst. 4 totiž stanoví, že byl-li mezi stranami dohodnut postup pro jmenování rozhodců, zásah soudu přichází “na řadu” až v okamžiku, kdy dohoda stran nepředpokládá k zajištění jmenování rozhodců jiný postup, než je jmenování rozhodců soudem. Zajímavé je v tom ohledu anglické právo. Vychází sice (stejně jako jiné právní řády) z úpravy, že na počtu rozhodců se mají strany dohodnout, s tím, že neučiní-li takovou dohodu, bude spor rozhodovat rozhodce jediný. Anglické právo ovšem počítá i s určitými „sankcemi“ v případě nejmenování rozhodce. Pokud mají být jmenováni rozhodci dva a jedna ze stran rozhodce odmítne jmenovat nebo tak neučiní v určité lhůtě, může druhá strana, která již svou povinnost jmenovat rozhodce splnila, písemně informovat stranu v prodlení o tom, že navrhuje působení jí již jmenovaného rozhodce jako rozhodce jediného. Nejmenuje-li strana v prodlení „svého“ rozhodce do 7 dnů od doručení takového návrhu, může druhá strana jí jmenovaného rozhodce jmenovat jako rozhodce jediného. Rozhodnutí takto jmenovaného rozhodce je pro strany stejně závazné jako rozhodnutí rozhodců jmenovaných oběma stranami148. Anglické právo ovšem počítá s možností, aby strana jež byla se jmenováním rozhodce v prodlení v případě, že je jediný rozhodce jmenován
141 Např dle vzoru čl.11 Model Law. 142 Ale např. polské právo počítá jen s týdenní lhůtou. Blíže Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s.39. 143 Blíže viz. Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 39. 144 Čl. 7 písm. c) zákona o mezinárodním právu soukromém. 145 § 1035 ZPO. 146 Odlišně např. od české úpravy v § 7 odst. 2 RozŘ, ale i od samotné dispozitivní úpravy Model Law, která vychází z rozhodčího senátu tříčlenného. 147 Viz kapitola o Model Law. 148 English Arbitration Act (1996) čl. 17 odst. 1 a 2.
výše uvedeným způsobem, požádat soud o zrušení tohoto jmenování149. Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži, použitelná pro spory v souvislosti s prováděním mezinárodního obchodu mezi stranami, které měly při uzavírání smlouvy svůj obvyklý pobyt nebo své sídlo v různých smluvních státech úmluvy150 dává ve svém čl. IV pokud jde o postup jmenování rozhodců přednost dohodě stran. V případě chybějící dohody počítá se jmenováním rozhodce předsedou příslušné obchodní komory v zemi, v níž má strana, která je v prodlení v okamžiku podání arbitrážní žádosti svůj obvyklý pobyt nebo svoje sídlo. V případě institucionální arbitráže odkazuje Evropská úmluva především na řád této instituce. II. Vyloučení rozhodce ze senátu Úprava obsažená v čl. 13 odst. 2 Model Law je založena na „dvojinstančnosti“ rozhodování. Není-li mezi stranami dohodnuto něco jiného, informuje strana nejprve písemně rozhodčí soud o důvodech vyloučení rozhodce. Nevzdá-li se rozhodce sám funkce nebo nedá-li s jeho vyloučením souhlas druhá strana, rozhodne o vyloučení rozhodce rozhodčí soud. Nevyhoví-li rozhodčí soud návrhu na vyloučení rozhodce, může se strana do 30-ti dnů od doručení takového zamítavého rozhodnutí, obrátit se svou žádostí na soud (případně jinou autoritu vymezenou v čl. 6 Model Law). Z výše uvedeného vyplývá, že zkoumání důvodů vyloučení rozhodce není omezeno pouze na fázi po vydání rozhodčího nálezu151. V některých státech není odmítavé rozhodnutí rozhodčího soudu samostatně soudně napadnutelné. V případě, že se rozhodce funkce sám nevzdá, lze jeho vyloučení navrhnout soudu152. Vedle toho může soud důvody vyloučení zkoumat v postarbitrální fázi. Podle jiných právních úprav nenáleží rozhodování o vyloučení rozhodce rozhodčímu soudu153. III. Pomoc při novém obsazení uvolněného místa Způsob jmenování náhradního rozhodce (substitute arbitrator, Ersatzrichter) se obvykle, nedohodlyli se strany na jiném postupu, řídí pravidly upravujícími jmenování rozhodce, jehož místo se uvolnilo154. 3.1.3
POMOC PŘI DOKAZOVÁNÍ
Vzhledem k tomu, že oprávnění rozhodčích soudů v této oblasti značně pozůstává za oprávněním soudů, poskytuje většina úprav rozhodcům při dokazování pomoc soudů155. Příkladem může být článek 27 Model Law. Soud v takovém případě postupuje podle vlastních procesních předpisů. 3.1.4
NAŘIZOVÁNÍ PŘEDBĚŽNÝCH OPATŘENÍ
Soudy sehrávají v souvislosti s vydáváním předběžných opatření různé role. Mezi ty nejpodstatnějsí 149 150 151 152 153 154 155
Čl. 17 odst. 3 English Arbitration Act (1996). Čl. 1 odst. 1 písm. a) Evropské Úmluvy. Obdobně v Německu, viz § 1037 ZPO. Např. § 12 odst. 2 RozŘ. Např. podle polské právní úpravy. Např. čl. 15 Model Law. Blíže k této problematice v kapitole 3.1.4 věnované předběžným opatřením.
lze zařadit samostatnou pravomoc soudu k vydání předběžných opatření a výkon předběžných opatření nařízených rozhodčími soudy. Pod vlivem Model Law se objevují národní úpravy, které pravomoc nařídit předběžné opatření (případně alespoň oprávnění navrhnout vydání takového opatření soudu) přiznávají samotným rozhodcům. „Z mezinárodního hlediska však není otázka předběžného opatření zdaleka jednoznačná. Ba naopak již po desetiletí se vede velmi živá diskuse o tom, zda má být i rozhodcům svěřena pravomoc k vydávání předběžných opatření.“156 Tradiční postoj vychází z pojetí, že rozhodčí soudy, přestože mohou rozhodovat ve věci samé, nejsou oprávněny nařídit předběžné opatření. Oprávnění nařídit předběžné opatření nemají např. rozhodci v Řecku157, Itálii158 a není možné a tuto možnost nemají ani podle českého právního řádu. Pokud rozhodci i přesto, takové předběžné nařízení vydají, „nelze je pro jejich dočasný charakter považovat za rozhodčí nálezy159 a nejsou jako takové vykonatelné.“160 Rozhodcům není ani možné tuto pravomoc svěřit dohodou stran. V praxi bývají taková opatření i přesto rozhodčími soudy vydávána, a to ve formě mezitimních nebo částečných nálezů161. I. Předběžná opatření nařízená rozhodčím soudem Jak bylo uvedeno výše, některé právní úpravy rozhodcům samotným pravomoc vydávat předběžná či ochranná opatření svěřují. Jistým průkopníkem byl v tomto ohledu Čl. 17 Model Law, který vychází z předpokladu, že z nedostatku donucovacích prostředků k výkonu předběžného opatření nelze vyvodit nedostatek pravomoci takové opatření vydat. Možnost vydání předběžných opatření a jiných rozhodnutí majících povahu rozhodnutí, kterými se předběžně upravují poměry účastníků nebo prozatimně upravují právní režim některých vztahů, rozhodčím soudem, předvídá celá řada řádů rozhodčích institucí. Jako příklad je možné uvést Rozhodčí řád UNCITRAL (čl. 26162), ICC (čl. 23), AAA (čl. 21), LCIA (čl. 22.1) a WIPO (čl. 46). Pokud jde o úpravu v jednotlivých národních právních řádech, německá právní úprava dává rozhodcům oprávnění k vydání zajišťujících opatření ve vztahu k předmětu řízení nebo ve vztahu k účastníkům řízení163. Např. na Slovensku disponují rozhodci širokými oprávněními k nařízení předběžných opatření164. Problematickou vzhledem k pravomoci rozhodčího soudu se jeví především účinnost takových opatření. Rozhodci totiž svými rozhodnutími mohou zavazovat jen strany řízení. Vydají-li tedy rozhodci například příkaz k ochraně nebo zadržení předmětu sporu, může být takové opatření 156 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 175. 157 Řecký civilní procesní řád čl. 889. 158 Italský civilní procensí řád čl. 818. 159 Ve smyslu konečného rozhodnutí rozhodčího soudu. 160 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 44. 161 Blíže Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 45. 162 Článek 26 odst. 1 stanoví, že na návrh kterékoliv ze stran může samotný rozhodčí senát učinit předběžná opatření, která považuje za “nutná ohledně předmětu sporu, zejména opatření k zajištění zboží, jež je předmětem sporu”. 163 § 1041 ZPO odst. 1. Blíže také Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 176. 164 § 22 odst. 1 zákona o rozhodcovskom konání stanoví: “predbežné opatrenie, ktoré považuje za nevyhnutné s ohľadom na predmet sporu”.Toto široké oprávnění rozhodčího soudu je omezeno na dobu po zahájení rozhodčího řízení.
účinné, jen je-li tento předmět v držení (resp. pod kontrolou) jedné ze stran. „Když ale majetek, jehož ochrana se požaduje, není v držení nebo pod kontrolou jedné ze strany sporu, je obvykle arbitrážní tribunál bezmocný. V takových případech musí být jakákoliv skutečná náprava uplatňována soudem.“165 Pokud jde o výkon předběžných opatření, rozhodci sami nedisponují pravomocí k jejich výkonu. Jedinou možností je tedy výkon prostřednictvím státních soudů. Diskutovanou otázkou bylo, jsou-li předběžná opatření vůbec vykonatelná, vzhledem k jejich dočasné povaze, tedy vzhledem k tomu, že se nejedná o konečné rozhodnutí rozhodců ve věci samé. Původní znění Model Law z roku 1985 tuto otázku neřeší. Až doplněné znění z roku 2006 čl. 17H stanovil, že taková opatření mají být uznána a, není-li jinak stanoveno rozhodčím soudem, na žádost jedné ze stran, způsobilá k soudnímu výkonu bez ohledu na stát, v jakém bylo předběžné opatření vydáno166. Švýcarský zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním167 výslovně uvádí, že v případě nesplní-li strana ochranné opatření dobrovolně, může požádat o asistenci soud. Kromě předběžných opatření mohou rozhodci obvykle vydávat i tzv. dočasné rozhodčí nálezy, což jsou nálezy prozatimně upravující vztahy mezi účastníky168. Vzhledem k tomu, že jak Newyorská tak Evropská Úmluva upravují jen uznávání a výkon konečných rozhodnutí ve věci samé, nebude takové nálezy bez dalšího možné v zahraničí vykonat. II. Předběžná opatření nařízená soudem Jak bylo uvedeno výše, zdaleka ne ve všech právních řádech jsou rozhodci oprávněni k nařízení předběžného opatření. I v případě, mají-li rozhodci tuto pravomoc, mohou se vyskytnout situace, kdy tuto svou pravomoc nemohou realizovat. Jedná se zejména o případy nutnosti vydat takové opatření před vytvořením rozhodčího senátu169. O problémech souvisejících s okruhem adresátů takových opatření a jejich vynutitelností bylo pojednáno výše. Strany jsou mimoto většinou oprávněny k omezení či úplnému vyloučení pravomoci rozhodců k vydávání předběžných opatření170. Z těchto důvodů zůstávají vedle rozhodčích soudů k vydávání předběžných opatření tradičně povolány soudy státní. Čl. 9 Model Law výslovně stanoví, že žádost o vydání předběžného opatření soudu a to před nebo i během rozhodčího řízení není považována za neslučitelnou s rozhodčí smlouvou171. 165 Hunter, Martin : Předběžná opatření : vlastní pravomoci arbitráže a rozhodců s. 55. 166 Čl. 17 I následně (taxativně) stanoví důvody, pro které může být uznání a výkon předběžného opatření odepřeno. Úprava uznání a výkonu předběžných opatření do značné míry kopíruje úpravu uznání a výkonu rozhodčích nálezů (s odchylkami plynoucími z povahy předběžného opatření). V podrobnostech viz. kapitola 3.2 věnovaná Model Law. 167 Kapitola 12, čl. 183. 168 Nelze je však s předběžnými opatřeními ztotožňovat. 169 Některé řády rozhodčích institucí ovšem i v této fázi předpokládají vydání předběžných opatření rozhodci. Tak např. čl. 42 Rozhodčího řádu Nizozemského rozhodčího institutu počítá se jmenováním rozhodce tímto istitutem, výlučně za účelem vydání předběžného opatření. Blíže o této problematice Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 7-14. 170 Tak např. čl. 38 English Arbitration Act (1996), či čl. 17 Model Law. 171 V roce 2006 byl do Model Law přidán nový článek 17 J podrobněji upravující předběžná opatření vydávaná soudem. V zásadě však v této oblasti nepřinesl nic nového. V podbrobnostech viz. kapitola 3.2 věnovaná Model Law.
I přes výslovnou úpravu slučitelnosti takových opatření, nelze vyloučit, že návrhu na vydání předběžného opatření nebude soudem vyhověno z toho důvodu, že by takové opatření mohlo „ovlivnit výsledek rozhodčího řízení172“. Model law tedy předpokládá konkurující si pravomoc soudu a rozhodčího soudu k vydávání předběžných opatření. Podle Model law tedy mezi předběžnými opatřeními nařízenými soudem a rozhodci neexistuje žádný vztah subsidiarity. Strany mají tedy na výběr, na koho se se svou žádostí o vydání předběžného opatření obrátí173. „Sporné ovšem je, zda se strany mohou s ohledem na konkrétní spor na subsidiaritě soudních předběžných opatření či na jejich úplném vyloučení dohodnout.“174 Stejně jako Model Law, umožňuje legislativa v zemích, kde je národní soud výslovně zmocněn k vydávání předběžných opatření, zachování statutu rozhodčího řízení stanovením, že takový zásah soudu je považován za slučitelný s rozhodčí smlouvou175. Nizozemský rozhodčí zákon176 umožňuje straně požádat o vydání předběžného opatření soud. Dle anglické právní úpravy177 jsou pravomoci soudu nařídit inspekci či zajištění majetku stejné ve vztahu k řízení soudnímu i rozhodčímu. 3.1.4.1
DRUHY PŘEDBĚŽNÝCH OPATŘENÍ
Předběžná opatření, ať již nařízená soudem či rozhodci samotnými, lze rozdělit do těchto kategorií178: I. Opatření k zajištění účasti svědků a zachování důkazů II. Opatření k zachování status quo III. Opatření k zajištění nákladů řízení IV. Příkazy a jiné formy předběžné nápravy179. I. Opatření k zajištění účasti svědků a zachování důkazů Z omezení rozhodčího soudu zavazovat svými opatřeními jen strany rozhodčí smlouvy vyplývá nutnost obrátit se s žádostí o předvolání svědků (v případě, že jejich účast nejsou strany schopny zajistit dobrovolně) na státní soudy180. Takový postup bude nutný i v řadě dalších případů, kdy 172 Blíže Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 720. Obdobně uvažoval soud například v případu Channel Tunnel Group Ltd. V Balfour Beatty Construction Ltd. 173 Ve Velké Británii je to například případ nařízení inspekce majetku. Viz Hunter, Martin : Předběžná opatření : vlastní pravomoci arbitráže a rozhodců s.55. 174 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 46. 175 Blíže Hunter, Martin : Předběžná opatření : vlastní pravomoci arbitráže a rozhodců s.55. Diskutovaná byla tato otázka v USA v souvislosti s Newyorskou úmluvou, která vyžaduje, aby veškeré otázky byly předloženy rozhodčímu soudu, není-li rozhodčí smlouva shledána neplatnou, neúčinnou nebo nezpůsobilá k použití (čl. II odst 3 Newyorkské úmluvy). 176 Netherlands Arbitration Act (1986) čl. 1022 odst.2. 177 English Arbitration Act (1996), čl. 44 odst. 1 a 2. 178 Z obdobného členění vychází např. Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 7-23. 179 Anglický originál Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 7-23 hovoří o “Injunctions and other forms of interim relief”. 180 Viz např. Model Law čl. 27 či švýcarský zákon o mezinárodním právu soukromém čl. 184 odst. 2.
určité důkazy nebude možno získat dobrovolně. Předběžná opatření k zachování důkazů (resp. majetku) jsou často v rozhodčích řádech stálých rozhodčích institucí zmíněna explicitně jako jeden z druhů předběžných opatření181. Řada úprav ovšem omezuje taková opatření vydávaná rozhodčím soudem na opatření nutná „ohledně předmětu sporu182“ či k „zajištění zboží jež je předmětem sporu“. Otázkou je, jaká opatření lze pod toto vymezení zahrnout. Zcela jistě lze mezi ně zařadit opatření k (fyzickému) zachování důkazů případně k bezpečnému uschování cenných předmětů, ohledně nichž je mezi stranami veden spor. Těžko je ovšem možné pod ně podřadit opatření k zabránění úniku majetku183. O taková opatření bude ve většině případů nutno požádat soud. II. Opatření k zachování status quo Jak bylo uvedeno výše, pravomoce rozhodců k nařízení předběžných opatření bývají často omezeny jen na opatření nutná ohledně předmětu sporu. V případě, připouští-li příslušná pravidla vydání takového opatření184, je jeho využití třeba důkladně uvážit. III. Opatření k zajištění nákladů řízení Vedle předběžných opatření sloužících především k prozatimnímu zajištění předmětu sporů nebo majetku účastníků, hovoří různé mezinárodní dokumenty i o tzv. jiných opatřeních jako jsou např. „opatření k zajištění prostředků ke krytí nákladů rozhodčího řízení tam, kde tyto nejsou v plném rozsahu pokryty zálohou skládanou k rukám rozhodců (příp. Stálého rozhodčího soudu) při zahájení řízení185.“ Opatření k zajištění nákladů řízení ovšem nejsou rozhodčími soudy příliš často nařizovány. Důvodem je jednak často nedostatečná pravomoc rozhodců k nařízení takového opatření, ale ještě častěji obava, že by takové opatření mohlo negativně ovlivnit rozhodování rozhodců ve věci samé. IV. Příkazy a jiné formy předběžné nápravy a) Zákazy pokračování či zahájení rozhodčího řízení vydané soudy (Anti-suit injunctions) Pod pojmem anti-suit injunctions obvykle rozumíme příkazy vydávané soudy, nejčastěji v zemích common law systému, “namířené k ochraně pravomoci rozhodčího soudu či naopak bránící rozhodčímu soudu v ujmutí se pravomoci.“186 Takovým příkazem může být například jedné ze stran rozhodčí smlouvy nařízeno nepokračovat v soudním řízení, jehož zahájením došlo k porušení rozhodčí smlouvy. Obdobně však může být ovšem jedné ze stran nařízeno nepokračovat v zahájeném rozhodčím řízení z důvodu, že rozhodčí 181 Např. čl. 26 odst. 1 Rozhodčího řádu UNCITRALu, dle kterého může rozhodčí senát učinit předběžná opatření, “která považuje za nutná ohledně předmětu sporu, zejména opatření k zajištění zboží, jež je předmětem sporu”. 182 Např. čl. 17 Model Law, či výše zmíněný Rozhodčí řád UNCITRALu. 183 Blíže Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 726 a 7-27. 184 Například dle Čl. 23 Řádu ICC. 185 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 176. 186 Lew, Julian D.M ; Mistelis, Loukas A.; Kröll, Stefan M. : Comparative International Commercial Arbitration s. 363.
smlouva je soudem shledána neplatnou či neúčinnou. Účel první kategorie příkazů bývá obvykle spatřován v “donucení” strany rozhodčí smlouvy (či dohody o výlučném fóru) k dodržení svých smluvních závazků. Vydávání takových příkazů má svou dlouholetou tradici v Anglii187. V této souvislosti se objevují úvahy zejména v souvislosti se slučitelností takových zákazů s Bruselskou Úmluvou188. V Austrálii zůstává otázka přípustnosti vydávání obdobných zákazů pokračování či zahájení soudního řízení v zahraničí v zájmu ochrany integrity rozhodčího řízení zatím nevyřešena189. V souvislosti s druhou kategorií příkazů se objevuje řada úvah o slučitelnosti takových zákazů s mezinárodním smluvním a zvykovým právem, mezinárodním veřejným pořádkem ale i uznávanými principy mezinárodní obchodní arbitráže190 Zásadní výhrada vyvstává v souvislosti s čl. II Newyorské úmluvy, jejímž účelem je mezinárodní uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů a státy se v jejím čl. II odst. 3 zavazují respektovat uzavřené rozhodčí smlouvy a za stanovených podmínek uznat a vykonat rozhodčí nálezy (čl. III). Objevují se proto názory, že vydání zákazu pokračování v rozhodčím řízení na základě platně sjednané rozhodčí doložky, je “očividně v rozporu s duchem Úmluvy.“191 V případech, reaguje-li takový zákaz na námitku neplatnosti smlouvy, v níž je rozhodčí doložka obsažena, nelze v takovém postupu přehlédnout porušení pricipu separace a v úvahu často přichází i narušení doktríny Competence-Competence. Využití takových opatření by tedy mělo být omezeno na případy, kdy je neexistence či neplatnost rozhodčí smlouvy nepochybná. ad b) Extrémní případy Vztah soudů a rozhodčích soudů nemusí být vždy vztahem spolupráce a partnerství. V mezinárodní rozhodčí praxi se vyskytují případy napjatých vztahů mezi rozhodci a soudy místa konání rozhodčího řízení či výkonu rozhodčího nálezu. Děje se tak především ve sporech mezi zahraniční stranou a státem či státem vlastněným subjektem. Tento státní subjekt mnohdy usiluje o odvrácení rozhodčího řízení podáním žádosti státnímu soudu o vydání příkazu k zastavení rozhodčího řízení (tzv. anti-arbitration injunction) spojeného s peněžitou sankcí v případě neuposlechnutí takového příkazu. Zatím nevyřešenou zůstává otázka, zda by rozhodci měli takovému příkazu vyhovět i v případě, je-li takový příkaz očivididně snahou vyhnout se rozhodčímu řízení. Z mezinárodní rozhodčí praxe lze uvést případ Himpura Callifornia Energy Ltd. vs. Republic of Indonesia192. V uvedeném případě rozhodci na příkaz indonéského soudu k zastavení rozhodčího řízení reagovali přenesením rozhodčího řízení do Haagu. Indonésie se pokusila proti tomuto 187 Za předpokladu, že taková strana podléhá britské jurisdikci a dále, že místo konání rozhodčího řízení či fórum určené dohodou stran se nachází na území Anglie. Blíže Seriki, Hakeem : Anti-Suit Injunctions and Arbitration: A Final Nail in the Coffin s. 26 a následující a Main, Haydn A. : Court Ordered Interim Relief: Developments in English Arbitration Law s. 505 a následující. 188 Úmluva o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z 27.9. 1968. Blíže v kapitole 4. věnované evropskému komunitárnímu právu. 189 Pravomoc k vydání obdobného zákazu byla zatím potvrzena jen pro ochranu řízení soudního v klíčovém případu CSR Ltd. v Cigna Insurance Australia Ltd & Ors, High Court of Australia, (1997) 189 CLR. Blíže viz. Arkins, Jonathan R.C. : Borderline Legal: Anti-Suit Injunctions in Common Law Jurisdictions a Vuong, Elizabeth : Anti- Suit injunctions – A Development of Principles in CSR Limited v. Cigna Insurance Australia Limited & Ors. 190 Schwebel, Stephen M. : Anti-Suit Injunctions in International Arbitration – An Overview s. 1. 191 Schwebel, Stephen M. : Anti-Suit Injunctions in International Arbitration – An Overview s. 4. 192 Blíže Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 733.
postupu zasáhnout vyžádáním si vydání obdobného příkazu nizozemským soudem. Ten ovšem takové žádosti nevyhověl. Existují ovšem i případy, v nichž obdobné příkazy byly vydány národními soudy, jež vůči rozhodčímu řízení nedisponovaly kontrolní pravomocí. Jako příklad lze uvést SGS Société Générale de Surveillance S.A. v Islamic Republic of Pakistan193 ve kterém pakistánský soud vydal příkaz proti SGS zakazující ji pokračování v rozhodčím řízením, jež zahájila podle pravidel ICSID na základě dvoustranné investiční smlouvy. Přestože jsou uvedené případy v mezinárodní rozhodčí praxi ojedinělé, nelze je přehlížet. a) Zákazy pokračování či zahájení řízení vydané rozhodci V mezinárodní obchodní arbitráži se mohou vyskytnout případy, kdy o stejné věci současně probíhá více rozhodčích řízení či rozhodčí i soudní řízení zároveň. V posledních letech se ne zcela ojediněle objevují případy zvláštních příkazů vydávaných samotnými rozhodci zakazující jedné ze stran zahájit jiné rozhodčí či soudní řízení nebo přikazují požádat o zastavení již probíhající řízení, případně přikazující zpětvzetí již podané žaloby či alespoň informování o postupu v tomto jiném řízení194. V souvislosti s vydáváním uvedených opatření vyvstávají dvě zásadní otázky. Tou první je otázka pravomoci a příslušnosti rozhodců takový zákaz vydat a dále, je-li jeho vydání v rozhodčím řízení vůbec žádoucí. Jak bylo mnohokrát zmíněno, rozhodci jsou na rozdíl od státních soudů soukromými osobami a při své činnosti nereprezentují státní moc, proto nemohou rozhodnout o pravomoci (příslušnosti) soudu bez narušení státní suverenity. Při svém rozhodování tedy rozhodci musí vycházet z následujících principů. Tím prvním je skutečnost, že rozhodci jsou oprávněni (v souladu s principem Competence-Competence) rozhodovat jen o své vlastní pravomoci. Prohlášení rozhodců o jejich příslušnosti k rozhodnutí sporu v sobě neobsahuje oprávnění k vyloučení příslušnosti ostatních, i když tímto rozhodnutím rozhodci “implicitně deklarují, že se všechny ostatní soudy i rozhodčí soudy mají zdržet rozhodování o stejné otázce 195”. Nelze opomenout skutečnost, že konečné rozhodnutí o pravomoci rozhodčího soudu bude ve většině případů náležet soudům místa konání rozhodčího řízení a „rozhodci sami nemohou stranám nařídit obdobnou povinnost, jaká je založena rozhodčí smlouvou“196 (tedy předložit veškeré spory z takové dohody rozhodcům). Vydávání takových příkazů soudy197 je obvykle zdůvodňováno tím, že se vlastně jedná “o zvláštní příkaz ke splnění závazku z rozhodčí smlouvy.”198 Takové zdůvodnění však nelze bez výhrady příjmout pro příkazy vydávané rozhodci. Z uvedeného vyplývá, že rozhodci nemohou bránit straně v podání žaloby u soudu nebo jiných 193 ICSID Case No.ARB/02/6. Blíže Kerameus, Konstantinos D. : Anti-suit injunctions in :ICSID Arbitration. 194 Viz např. ICC Case No. 8307, ve kterém bylo straně zakázáno pokračovat v soudním řízení zahájeném proti dvěma ostatním účastníkům řízení, či ICC Case No. 8887. 195 Lévy, Laurent : Anti-suit injunctions Issued by Arbitrators s.2. 196 Lévy, Laurent : Anti-suit injunctions Issued by Arbitrators s.2. 197 Tradičně např. ve Velké Británii v případě porušení rozhodčí doložky či výlučné volby fóra. 198 Lévy, Laurent : Anti-suit injunctions Issued by Arbitrators s. 3.
rozhodců jen z toho důvodu, že jsou příslušní k rozhodnutí sporu, zatímco soud či jiní rozhodci, nejsou. Druhou otázkou je, zda jsou rozhodci k nařízení takových příkazů vybaveni dostatečnými pravomocemi. Odpověď na tuto otázku, zda jsou rozhodci vůbec oprávněni nařizovat předběžná opatření , bude spočívat v lex arbitri. Jaké druhy předběžných opatření pak bude záviset především na příslušných procesních pravidlech či právu, jímž se bude řídit hlavní smlouva. Taková opatření mohou být v každém případě adresována jen stranám rozhodčí smlouvy. I v případě, shledají-li rozhodci, že disponují dostatečnými pravomocemi, musí být jejich využití pečlivě zvážené. Takový příkaz nesmí narušit základní právo strany na soudní ochranu, všechny podmínky pro jeho vydání musí být splněny a opatření musí být proporcionální. Vydání příkazu musí být “urgentní, namířené k předejití nenapravitelné újmy a nutné k umožnění výkonu rozhodčího nálezu.“199 Rozhodci by se vzhledem k absenci jasného základu pro vydávání takových opatření měli omezit na vydávání těchto příkazů na “případy podvodu a obdobného zneužívajícího chování za účelem vyhnout se rozhodčí smlouvě nebo poškození zájmů druhé strany.”200 V ostatních případech existuje nepřehlédnutelné riziko negativního dopadu vydání takového opatření na uznání a výkon konečného rozhodčího soudu, kdy takový nález může být považován za odporující veřejnému pořádku, či nasvědčovat podjatosti rozhodců201. Nelze zapomenout ani na možnost “retaliace” ze strany národního soudu spočívající ve vydání obdobného zákazu namířeného vůči rozhodčímu řízení202. 3.1.5
KONTROLA ROZHODČÍHO NÁLEZU
Účast soudu ve fázi rozhodčího řízení následující po vydání rozhodčího nálezu má převážně kontrolní charakter a slouží k zajištění minimálních procesních standardů v rozhodčím soudnictví. Právní řády ve svých úpravách rozlišují především mezi nálezy tuzemskými a cizími (především vydanými na území jiného než domácího státu). Jelikož i nález vydaný v tuzemsku může být výsledkem rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem, věnuji se ve stručnosti i kontrole uplatňované vůči takovým nálezům. I. Tuzemské rozhodčí nálezy V případě nálezů vydaných v tuzemsku se v zásadě uplatňují dvě úpravy. Veškerá kontrola je buď koncentrována do řízení o zrušení rozhodčího nálezu, anebo mimo možnost zrušení rozhodčího nálezu dochází ke kontrole ještě v tzv. exequaturním řízení. Jaký model se v daném právním řádě uplatňuje, závisí především na účincích, které právní řád, přiznává rozhodčímu nálezu. V případě, že rozhodčí nález má v daném právním řádu stejné účinky jako rozsudek státního soudu, přichází v zásadě v úvahu kontrola jen v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu. V ostatních případech, kdy rozhodčí nález získává tyto účinky až zvláštním soudním rozhodnutím, připadá kontrola dodržení minimálních požadavků v úvahu i v rámci tohoto procesu. 199 Lévy, Laurent : Anti-suit injunctions Issued by Arbitrators s. 5. 200 Viz. tamtéž. 201 Lévy, Laurent : Anti-suit injunctions Issued by Arbitrators 6. 202 Blíže Kerameus, Konstantinos D. : Anti-suit injunctions in :ICSID Arbitration. Uvedený autor na straně 3 hovoří dokonce o “soudní válce vedené prostřednictvím vzájemných zákazů.”
Jak bylo uvedeno výše, přiznává-li národní právní řád rozhodčímu nálezu stejné účinky jako pravomocnému a vykonatelnému rozsudku, je stranám dána možnost, obrátit se s návrhem na zrušení tohoto nálezu na soud. Takový návrh ovšem nelze v žádném případě považovat za obdobu odvolání v civilním procesu a státní soudy tak stavět do pozice jakési druhé instance. Návrhem na zrušení rozhodčího nálezu lze totiž zpětně odstranit jen ty nejzávažnější nedostatky. Výsledkem tohoto procesu, jak ostatně vyplývá ze samotného názvu, je úplné zrušení původního nálezu. Dále je nutné mít na paměti, že soud zásadně nezkoumá rozhodčí nález po stránce jeho věcné správnosti (zákaz tzv. révision au fond). To vše vyplývá z nutnosti sladit vůli stran, vyloučit z rozhodování sporu mezi nimi státní soudy, a nutnosti zajistit dodržení určitých minimálních standardů rozhodčích nálezů. Je zřejmé, že „čím rozsáhlejší kontrolu rozhodčího nálezu soud v této fázi uplatňuje, tím více hrozí ztráta výhod rozhodčího řízení.“203 Většina právních řádů řeší tento problém tak, že stanoví výčet důvodů, pro které je možné rozhodčí nález zrušit vyčerpávajícím způsobem a tyto důvody jsou následně soudy vykládány spíše restriktivně204. K nejdůležitějším důvodům patří výhrada veřejného pořádku (ordre public)205. „Tato výhrada má jak své procesněprávní, tak materiální součásti. S jejím uplatněním všem narůstá nebezpečí rozsáhlého věcného posuzování rozhodčího nálezu. Do ordre public náleží především vedle mandatorních norem a ústavně zakotvených práv i politické, hospodářské, společenské a morální hodnoty státu. Zásadně bývá tento pojem vykládán úzce.“206 V některých právních řádech musí být nejdřív rozhodčí nález pro získání charakteru vykonatelného titulu prohlášen za vykonatelný ve zvláštním tzv. exequaturním řízení207. Koncentrace kontroly do postarbitrální fáze má za následek, že nakonec jen na iniciativě stran závisí, zda kontrola bude provedena. Některé právní řády208, stejně jako Model Law, rozlišují mezi kontrolou omezenou jen na důvody vznesené stranou a kontrolou zahrnující i důvody ke zrušení rozhodčího nálezu z moci úřední. Mezi důvody, jež je možno zkoumat i bez návrhu stran, tradičně patří objektivní nezpůsobilost být předmětem rozhodčího řízení (tzv. objektivní nearbitrabilita) a výhrada veřejného pořádku. K zajištění co nejmenších zásahů do autonomie stran, stanoví právní řády obvykle prekluzivní lhůty k napadení nálezu ve zrušovacím řízení209. Aby však bylo zabráněno vzniku situace, ve které nálezy postižené velmi závažnou vadou budou následně státní mocí vykonány, umožňují právní řády v různé míře zkoumání existence těchto důvodů pro zrušení (resp. důvodů obdobných) v řízení o výkonu rozhodčího nálezu.
203 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 48. 204 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 48. 205 I když ne vždy je jako důvod zrušení tuzemských rozhodčích nálezů výslovně uvedena, viz např. v ČR důvod uvedený v § 31 písm. g : ”rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému“ . 206 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 49. Především chybná aplikace právních norem nebo porušení procesních předpisů nezakládá porušení ordre public. 207 Např. v Německu (§1060 odst. 1ZPO: „Die Zwangsvollstreckung findet statt, wenn der Schiedsspruch für vollstreckbar erklärt ist.“) nebo Polsku. 208 Ovšem ne právní řád český. 209 Např. Model Law článek 34 odst.3 stanoví tuto lhůtu 3 měsíce od doručení konečného rozhodčího nálezu (resp. doručení rozhodnutí rozhodců o přezkoumání nálezu, bylo-li takové přezkoumání sjednáno).
Rubem této úpravy může být situace, kdy o jednom a tomtéž rozhodčím nálezu probíhá jednak řízení o jeho zrušení a současně je žádáno o jeho výkon, vzhledem k tomu, že žaloba na zrušení rozhodčího nálezu nemá obvykle v právních řádech suspenzivní efekt. Právní řády obsahují různé úpravy k předejití tohoto nebezpečí. Německý a polský právní řád přijímají řešení spočívající v tom, že rozhodčí nález může být zrušen jak v řízení o jeho zrušení, tak v řízení o prohlášení vykonatelnosti. Zjistí-li tedy soud v řízení o prohlášení vykonatelnosti přítomnost důvodu ke zrušení rozhodčího nálezu, nejenže návrh na prohlášení vykonatelnosti zamítne, ale rozhodčí nález z moci úřední zruší210. V Německu se navíc uplatňuje i vázanost rozhodnutím o prohlášení vykonatelnosti i pro následující řízení o zrušení rozhodčího nálezu211. Jiným možným řešením je prosté přerušení řízení o výkonu rozhodčího nálezu do vydání rozhodnutí v řízení o jeho zrušení. České právo připouští na žádost dlužníka vykonávací řízení na dobu 30 dnů zastavit a dát tímto dlužníkovi příležitost k zahájení řízení o zrušení nálezu. V právních řádech, v nichž jsou důvody pro zrušení zkoumány z moci úřední mimo řízení o zrušení nálezu jen incidenčně, má neuznání nálezu důsledky jen pro konkrétní řízení. To může mít pro věřitele značné nevýhody, protože tím není vyloučeno další a další přezkoumávání nálezu212. V důsledku zrušení rozhodčího nálezu obvykle znovu vyvstává potřeba nového rozhodnutí sporu mezi stranami. Byl-li rozhodčí nález zrušen pro neexistenci nebo neplatnost rozhodčí smlouvy, mohou být bez dalšího (např. nové dohody stran, která ale vzhledem k pokročilému stádiu sporu mezi stranami není příliš pravděpodobná) k novému řízení příslušné jen soudy státní. Došlo-li ovšem ke zrušení rozhodčího nálezu z jiného důvodu, přicházejí v úvahu dvě možnosti. První z nich je, že vydáním rozhodčího nálezu byla rozhodčí smlouva jednou pro vždy konzumována. Tou druhou, že rozhodčí smlouva zrušení nálezu přetrvá. „Převládající názor je takový, že v takovém případě není rozhodčí řízení skončeno a tím rozhodčí smlouva zůstává nadále v platnosti.“213 S tím souvisí další otázky, především zda soud při zrušení rozhodčího nálezu odkáže zpět na konkrétní rozhodčí soud nebo zda je věci třeba podat novou žalobu. Na první pohled se jeví výhodnější „vrácení věci zpět“ neboť tím státní soud dává do jisté míry rozhodčímu soudu příležitost napravit své chyby. Pochybný je tento postup v případě, byla-li důvodem zrušení výhrada veřejného pořádku nebo porušení práva být slyšen. Haas tuto situaci výstižně charakterizuje rčením, že takový postup soudu by byl „jako udělat kozla zahradníkem.“214 Soudům tak bývá obvykle ponecháno na uváženou, zda strany odkáží zpět na rozhodčí řízení či nikoliv. II. Zahraniční rozhodčí nálezy 210 Blíže Semler, Franz-Jörg : German Arbitration Law The 1998 Reform and Recent Case Law s. 584. 211 To samé ovšem neplatí pro polskou právní úpravu, kde prohlášení vykonatelnosti nebrání pozdějšímu zahájení řízení o zrušení rozhodčího nálezu, existuje ovšem možnost exequaturní řízení do doby rozhodnutí o návrhu na zrušení přerušit. Blíže viz. Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 53. 212 To platí zejména pro případy, kdy dlužník zrušení nálezu nenavrhne a soud tak o důvodech pro zrušení pravomocně nerozhodne, věřitel tak nemá žádnou příležitost získat pravomocné soudní rozhodnutí, které by potvrdilo neexistenci důvodů pro zrušení nálezu. Tuto “nerovnost zbraní” řeší některé právní řády připuštěním speciální určovací žaloby, kterou by bylo závazně o neexistenci zrušovacích důvodů rozhodnuto. Blíže viz Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 54. 213 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s.55. 214 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s.55.
Proti zahraničním rozhodčím nálezům nebývá žaloba na zrušení připuštěna. Této žaloby totiž ani není prakticky potřeba. To odvisí především od konstrukce, že právní účinky propůjčují rozhodčímu nálezu nikoliv rozhodci nebo rozhodčí soud sám, nýbrž právní řád státu, v němž byl rozhodčí nález vydán215. Tyto účinky ovšem nenastupují automaticky v právním řádu jiného státu. Aby měl rozhodčí nález účinky i mimo teritorium svého domácího státu, musí být v právním řádu tohoto jiného státu určitým způsobem „začleněn“, tj. musí dojít nejprve k jeho uznání. Pro uznání nálezu často není předvídáno zvláštní řízení, ale obvykle k němu dochází incidenčně v řízení jiném216. V některých právních řádech ovšem uznání nálezu probíhá v samostatném řízení217. Jakým způsobem bude cizí rozhodčí nález přezkoumán stanoví především mezinárodní dokumenty. Klíčovou úlohu v oblasti uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů sehrává Newyorská úmluva, která se dle jejího čl. I odst 1. vztahuje na rozhodčí nálezy, vyplývající ze sporů mezi fyzickými nebo právnickými osobami, vydané na území jiného státu než toho, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon. Úmluva se ovšem vztahuje i na nálezy, které nejsou pokládány za nálezy místní ve státě, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon. Příkladem takového nálezu může být nález, který byl vydán v určitém státě podle cizích procesních norem218. Tato úmluva mezi smluvními stranami nahrazuje Ženevský protokol219 a Ženevskou úmluvu220. V některých státech i přesto panují odlišnosti mezi národním a mezinárodním měřítkem zkoumání nálezů, a to především ve vztahu k výhradě ordre public221. Tradičně je úprava uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů upravena i v národních právních řádech. Model Law – stanoví pro domácí i zahraniční nálezy přibližně stejné měřítko. Důvody pro zrušení domácího (čl. 34 odst. 2 Model law) a odepření uznání nebo výkonu zahraničního nálezu (čl. 36 Model Law) si do značné míry odpovídají222. Důvodem této úpravy je snaha předejít relativní účinnosti rozhodčího nálezu, tedy vyloučit, že by „rozhodčí nález mohl být uznán v tuzemsku, ale nikoliv v zahraničí či naopak.“223 3.1.5.1 UZNÁNÍ A VÝKON ROZHODČÍHO NÁLEZU, JEŽ BYL ZRUŠEN VE STÁTĚ VE KTERÉM BYL VYDÁN Určitá rizika existují v souvislosti s uplatňováním dvojí kontroly, a to jednak v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu v zemi vydání nálezu a dále v řízení o uznání nálezu v zahraničí. Proto je na závěr této kapitoly vhodné pojednat o možnosti uznání a výkonu rozhodčího, jež byl zrušen ve státě, ve kterém byl vydán. Tato možnost začala být široce diskutována zejména po vydání 215 Odlišný přístup se uplatňuje především ve francouzském právu. Viz. níže. 216 Např. v České republice jsou tzv. zapovídací důvody bránící uznání nálezu zkoumány v rámci řízení o výkonu, nikoliv v samostatném řízení. K uznání dochází tak, že se k nálezu přihlédne. Viz § 40 RozŘ. 217 Např. ve Slovinsku či Polsku. 218 Blíže Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 219. 219 Protokol o doložkách o rozsudím z 24.9.1923 (č. 191/1931 Sb.). 220 Ženevská úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků z 26. 9. 1927 (č. 192/1931 Sb.). Blíže o Newyorské úmluvě např. Růžička, Květoslav : Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů s. 13. 221 Ordre public je v mezinárodních případech často posuzováno úžeji než v ryze domácích případech (přísnější národní ordre public). Takto je ordre public pojímáno např. v Maďarsku či Slovinsku. Blížejí viz Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 58. 222 S vyjímkou čl. 36 odst. 1 (v). 223 Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 55 a 56.
rozhodnutí ve věci Hilmarton224 a Chromalloy225. Čl.V odst. 1 Newyorské úmluvy stanoví, že pokud byl byl nález zrušen příslušným orgánem země, v níž nebo podle jejíhož právního řádu byl vydán, uznání a výkon rozhodčího nálezu mohou být odepřeny226. Toto řešení se zdá být logické, neboť v případě zrušení rozhodčího nálezu již neexistuje nic, co by mohlo být uznáno. Naprosto odlišný přístup se ovšem uplatňuje ve Francii a některých dalších zemích, které pojímají rozhodčí nález jako „odpoutaný“ od národních států (především státu místa vydání nálezu). Zrušení nálezu tak dle této teorie nemůže mít vliv na jeho mezinárodní účinky a je tedy pro jeho uznání v cizině irrelevantní. Podklad pro vyjímky z tohoto ustanovení je založen především v čl. VII odst. 1 Newyorské úmluvy, který stanoví, že „ustanovení této Úmluvy se nedotýkají platnosti mnohostranných nebo dvoustranných dohod uzavřených Smluvními státy o uznání a výkon rozhodčích nálezu, ani nemohou zbavit žádnou zúčastněnou stranu případného práva použití rozhodčího nálezu způsobem a v rozsahu stanoveném zákonodárstvím nebo smlouvami země, v níž je nález uplatňován.“ Newyorská úmluva tedy umožňuje uznání a výkon rozhodčího nálezu podle příznivějšího „místního“ práva, které z Úmluvy nevychází. Tuto možnost využily francouzské soudy ve výše zmíněném případu Hilmarton a rozhodly o výkonu rozhodčího nálezu, který byl zrušen ve Švýcarsku. Spor vznikl mezi britskou společností Hilmarton a francouzkou společností OTV o zaplacení provize. I přes potvrzení zrušení rozhodčího nálezu ve Švýcarsku, potvrdil nejdříve pařížský Cour d'appel a následně i Cour de cassation rozhodnutí o výkonu rozhodčího nálezu ve Francii. Francouzské soudy aplikovaly v souladu s Newyorskou úmluvou francouzské právo, které zrušení cizího rozhodčího nálezu ve státě jeho vydání nepovažuje za důvod odmítnutí jeho uznání a výkonu. Rozhodnutí kasačního soudu šlo ještě o něco dále, když soud uvedl, že „rozhodnutí švýcarského arbitra bylo mezinárodním nálezem, který nelze zařadit do působnosti švýcarského právního řádu, takže tento nález existuje i poté, co došlo k jeho zrušení.“227 Případ Chromalloy228 byl sporem mezi Egyptem a společností z USA ohledně dodávky a údržby helikoptér. Místem konání rozhodčího řízení byla Káhira a rozhodným právem bylo egyptské právo. Po vydání rozhodčího nálezu však došlo k jeho zrušení egytpským soudem, a to z důvodu, že ve sporu mělo být aplikováno „spíše egyptské administrativní právo než egyptské civilní právo.“229 I přes to byl uvedený nález ve Spojených státech vykonán, přičemž odůvodnění soudu se opíralo jednak o aplikaci čl. V a VII. Newyorské úmluvy ale i (poměrně nesystematicky) o „US public
224 Hilmarton v Omnium de Traitement et de Valorisation, Rev. Arb. 300 (2/1993). 225 Chromalloy v. Egypt, 939 F. Supp. 907 (D.D.C., 1996). Výše uvedené případy bývají v literatuře citovány nejčastěji. Dále lze uvést např. případ Société Nationale pour la Recherche, le transport et le Commercialisme des Hydrocarbures (Sonatrach) v. F. Bacon and Davis Inc., Tribunal de Première Instance v Bruselu z 6.9.1988. 226 V této souvislosti je třeba upozornit na určité výkladové nesrovnalosti, resp. odlišné jazykové verze znění článku V New Yorské úmluvy. Anglická verze (a tři další oficiální verze) totiž hovoří o tom, že uznání a výkon nálezu „may be refused“ (tedy mohou být odepřeny), zatímco francouzská verze se ve své formulaci zdá být přísnější. Převažující názory se ovšem přiklánějí k takové intrepretaci francouzské verze, která soudu rovněž dává možnost volby. Blíže Střelec, Karel : K možnosti uznání a výkonu zrušeného rozhodčího nálezu s. 38. 227 Střelec, Karel : K možnosti uznání a výkonu zrušeného rozhodčího nálezu s. 37. 228 Blíže Wahl, Phillip : Enforcement of Foreign Arbitral Awards Set Aside in their Country of Origin – The Chromalloy Case Revisited a Freyer, Dana H. : United States Recognition and Enforcement of Annuled Foreign Arbitral Awards – The Aftermath of the Chromalloy Case. 229 Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 309.
policy ve prospěch konečného a závazného rozhodnutí obchodního sporu230“ a soud argumentoval i souladem nálezu s americkým právním řádem231. V uvedeném případu však nelze nepřehlédnout silný státní zájem. I přes obdobná rozhodnutí je uvedený postup kontroverzní a není příliš pravděpodobné, že by národní soudy učinily z obdobných ojedinělých případů precedent232. Čl.IX odst. 2 Evropské úmluvy stanoví, že ve vztazích mezi smluvními státy, které jsou zároveň účastníky Newyorské úmluvy, omezuje odstavec 1 tohoto článku použití článku V odst. 1 e) Newyorské úmluvy pouze na zrušovací důvody, které tento odstavec výslovně uvádí. Odst. 1 čl. IX stanoví, že zrušení rozhodčího nálezu, který se řídí touto Úmluvou v některém smluvním státě nezakládá důvod k odmítnutí uznání nebo vykonatelnosti v jiném smluvním státě, ledaže by zrušení bylo vysloveno pro některý z uvedených důvodů (výčet neuvádí především výhradu ordre public). Oproti tomu přístup Model Law je odlišný, dle tohoto vzorového zákona zrušení rozhodčího nálezu z jakéhokoliv důvodu brání jeho pozdějšímu uznání a výkonu. Opačně toto ovšem neplatí. Je-li žaloba na zrušení rozhodčího nálezu v domácím státě zamítnuta, nebrání toto dalšímu přezkoumání nálezu v zahraničí, stejně tak není-li žaloba vůbec podána, není oprávnění druhé strany navrhovat důvody pro neuznání prekludováno, tzn. jestli a do jaké míry uplatnila doma, je pro řízení o uznání a výkonu irrelevantní. V Německu se uplatňuje úprava, která výkon zrušeného rozhodčího nálezu v podstatě vylučuje. „Je-li cizí rozhodčí nález v Německu prohlášen za vykonatelný a následně dojde k jeho zrušení v zahraničí, prohlášení vykonatelnosti bude v zemi původu233 k návrhu jedné ze stran zrušeno.“234 3.2 VZOROVÝ ZÁKON UNCITRAL O MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽI (MODEL LAW)
3.2.1
OBECNÉ POJEDNÁNÍ O MODEL LAW
Rozhodčí řízení je v právních řádech jednotlivých států upraveno různým způsobem. Úprava je v zásadě obsažena buď v občanskoprávních kodexech (např. v Německu či Francii), ve zvláštních zákonech (ČR, Švédsko, Rusko) nebo popř. spolu s úpravou mezinárodního práva soukromého a procesního (Švýcarsko). Na právní úpravu mnoha států měla značný vliv úprava Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži235. Model Law byl jako doporučení přijat Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL – United Nations Commission on International Trade Law)236 v závěru jejího 18. zasedání 21. 6. 230 Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 309. 231 Blíže Střelec, Karel : K možnosti uznání a výkonu zrušeného rozhodčího nálezu s. 37. 232 Blíže Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 10-47. Z české literatury také Střelec, Karel : K možnosti uznání a výkonu zrušeného rozhodčího nálezu s. 34. 233 Myšleno v zemi původu prohlášení vykonatelnosti, t.j. v Německu. 234 § 1061 odst.3 ZPO. Blíže Semler, Franz-Jörg : German Arbitration Law The 1998 Reform and Recent Case Law s. 585. 235 UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration (1985). 236 UNCITRAL je přidružený orgán Valného shromáždění OSN. Byl založen Valným shromážděním v roce 1966 k podpoře unifikace a harmonizace práva mezinárodního obchodu. Připravuje jednak texty legislativní,
1985. Jeho přijetí následovala rezoluce Valného shromáždění OSN č. 40/72 z 11. 12. 1985 obsahující doporučení státům „ věnovat tomuto vzorovému zákonu náležitou pozornost s ohledem na žádoucnost jednotnosti rozhodčích řízení a specifických potřeb praxe mezinárodní obchodní arbitráže.“237 Model Law přitom navazuje na starší Rozhodčí řád UNCITRALU, doporučený Valným shromážděním v roce 1976238. Po čtyřleté legislativivní práci tak byl vytvořen soubor pravidel, vhodný pro přímé přijetí do jednotlivých právních řádů států celého světa239. Podnětem k vypracování Model Law bylo především zjištění, že „národní právní úpravy jsou často nedostatečné pro potřeby řešení sporů s mezinárodním prvkem a že mezi těmito úpravami panují značné rozdíly.“240 Úprava v Model Law zahrnuje všechny fáze rozhodčího řízení a odráží „celosvětový konsensus na principech a důležitých otázkách mezinárodní rozhodčí praxe.“241 Cílem Model Law bylo vytvořit „příznivý a rozumný základ pro žádoucí harmonizaci a zlepšení národních právních řádů.“242 Forma vzorového zákona byla zvolena proto, že je pro státy dostatečně flexibilní pro přípravu jejich vlastních rozhodčích zákonů. Model Law tak slouží jako vzor pro jednotlivé národní zákonodárce a je ponecháno jen na jejich uvážení zda Model Law, a pokud ano, v jakém rozsahu, do svého zákonodárství přijmou. Sekretariát UNCITRAL však doporučil „následovat model tak věrně, jak to jen možné, neboť jen takové promítnutí Model Law do národního právního řádu představuje největší přínost k žádoucí harmonizaci a je zároveň v nejlepším zájmu účastníků mezinárodní arbitráže.“243 Přestože Sekretariát nikdy nevymezil, co přesně se rozumí takovou plnou implementací, z legislativy států, které Model Law přijaly, lze určitý výčet základních ustanovení dovodit244. Vedle toho, žádné z přijatých modifikací nemohou jít proti „duchu a základním principům, na kterých je Model Law postaveno.“245 Model Law vychází ze dvou stěžejních principů. Tím prvním je svoboda stran uzpůsobit si pravidla rozhodčího řízení podle svých preferencí. Tím druhým prostor pro široké uvážení rozhodčího soudu v procesních otázkách, v případě, neupraví-li si je strany dohodou246. K harmonizaci přispívá, vedle přijetí samotného textu Model Law, i interpretace jeho ustanovení v
sloužící k použití v národních právních řádech, a vedle toho i texty nelegislativní povahy určené pro soukromoprávní subjekty v jejich mezinárodních obchodních stycích. Blíže Binder, Peter : International commercial arbitration in UNCITRAL model law jurisdictions : an international comparison of the UNCITRAL model law on international commercial arbitration s. 8 a www.uncitral.org. 237 Explanatory note by UNCITRAL secretariat on the Model Law on International Commercial Arbitration (1985) – tato zpráva Sekretariátu UNCITRAL není oficiálním komentářem Model Law, v praxi je však často citována a používána k interpretaci ustanovení Vzorového zákona. 238 Steiner, Vilém : O vzorovém zákonu pro mezinárodní obchodní arbitráž s. 730. 239 Blíže Binder, Peter : International commercial arbitration in UNCITRAL model law jurisdictions : an international comparison of the UNCITRAL model law on international commercial arbitration s. 8. a Explanatory note (1985) s. 15. Model Law bylo koncipováno tak, aby bylo přijatelné pro všechny, tedy nejen vyspělé, státy světa. 240 Explanatory note (1985) s. 15. 241 Viz tamtéž. 242 Explanatory note (1985) s. 15. 243 Explanatory note (1985) s. 15. 244 Jedná se např. o články 16, 18, 34-36. Blíže Binder, Peter : International commercial arbitration in UNCITRAL model law jurisdictions : an international comparison of the UNCITRAL model law on international commercial arbitration s. 12. 245 Tamtéž. O této otázce dále např. Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration s. 633. 246 Blíže Herrmman in Lew, Julian D.M. (editor) : Contemporary Problems in International Arbitration s.166-167.
souladu s travaux préparatoires247 a komentáře vypracovaného samotným sektretariátem spolu s návrhem Model Law248. V procesu formulace ustanovení Model Law bylo zvažováno, zda do tohoto textu včlenit taxativní ustanovení, zakotvující, která z ustanovení Model Law jsou kogentní povahy a která umožňují odlišnou dohodu stran249. Taková úprava byla nakonec odmítnuta a dispozitivní ustanovení byla v textu doplněna dovětkem „nedohodnou-li se strany jinak“. Je třeba podotknout, že uvedený dovětek lze považovat jen za určité vodítko pro určení povahy daných ustanovení a jeho použití nelze s taxativním výčtem ztotožňovat250. Je-li Model Law jednou národním zákonodárcem přijato, použije se jako lex specialis před, do té doby existující, národní legislativou251. Na tomto místě je ovšem nutné zdůraznit, že Model Law nebude takto působit vůči mezinárodním smlouvám závazným pro daný stát. Legislativa založená na Model Law byla přijata v těchto státech a územích: Arménie (2006), Austrálie (1991), Rakousko (2005), Ázerbájdžán (1999), Bahrajn (1994), Bangladéš (2001), Bělorusko (1999), Bulharsko (2002), Kambodža (2006), Kanada (1986), Chile (2004), Hong Kong (1996), Macao (1998); Chorvatsko (2001), Kypr, Dánsko (2005), Egypt (1996), Estonsko (2006), Německo (1998), Řecko (1999), Guatemala (1995), Maďarsko (1994), Indie (1996), Írán (1997), Irsko (1998), Japonsko (2003), Jordánsko (2001), Keňa (1995), Litva (1996), Makedonie (2006), Madagaskar (1998), Malta (1995), Mexiko (2005), Nový Zéland (1996), Nikaragua (2005), Nigérie (1990), Norsko (2004), Omán (1997), Paraguay (2002), Filipíny (2004), Polsko (2005), Korejská republika (1999), Ruská federace (1993), Srbsko (2006), Singapur (2001), Španělsko (2003), Srí Lanka (1995), Thajsko(2002), Tunis (1993), Turecko (2001), Ukrajina (1994), Skotsko (1990)252, Bermudy, Kalifornie (1996), Connecticut (2000), Illinois (1998), Louisiana, Oregon a Texas; Uganda (2000), Venezuela (1998), Zambie (2000) a Zimbabwe (1996)253. Model Law byl doplněn na 39. zasedání UNCITRALu v roce 2006. Stejně jako původní verze bylo přijetí revidované verze následováno rezolucí Valného shromáždění OSN, obsahující doporučení adresované státům, aby při novelizaci nebo přijímání předpisů upravujících rozhodčí řízení zvážili promítnutí revidovaného znění Model Law do svého právního řádu. Revidovaná verze Model Law obsahuje čl. 2A, který má sloužit k interpretaci ustanovení Vzorového zákona s odkazem na mezinárodně uznávané principy a „má za cíl podpořit jednotné porozumění Model Law.“254 Ostatní dodatky se týkají úpravy rozhodčí smlouvy a předběžných opatření. Originální verze ustanovení o formě rozhodčí smlouvy byla založena na znění Newyorské úmluvy. Nová úprava především zohledňuje novou praxi mezinárodního obchodu a technologický 247 Jak ostatně zní doporučení Valného shromáždění OSN. Blíže Binder, Peter : International commercial arbitration in UNCITRAL model law jurisdictions : an international comparison of the UNCITRAL model law on international commercial arbitration s. 11. 248 Analytical commentary on draft text of a model law on international commercial arbitration: report of the Secretary-General (A/CN.9/264). 249 Viz zpráva druhé pracovní skupiny publikovaná pod č. UN-Doc. A/CN.9/232 odst. 77 a 181. Blíže též také Roth in Weigand, Frank-Bernd : Practitoner cs Handbook on International Arbitration část 5, s. 1163. 250 Povaha ustanovení v jednotlivých právních řádech se může nadto v detailech lišit. 251 Analytical commentary s. 106, dále viz. Roth in Weigand, Frank-Bernd : Practitoner cs Handbook on International Arbitration část 5,1162. 252 O podobnostech a odlišnostech Model Law a Anglického zákona o rozhdodčím řízení (English Arbitration Act) blíže v Reid, Alan S. : The UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration and the English Arbitration Act: Are the Two Systems Poles Apart? s. 227 a následující. 253 UN Status of conventions and model laws (A/CN.9/651). 254 Explanatory note (2006) s. 24.
vývoj (především pokud jde o formy komunikace255). Revize úpravy předběžných opatření se snaží reflektovat frekventované využití těchto opatření v rozhodčí praxi. Nová ustanovení obsahují rovněž podbrobnou úpravu výkonu těchto opatření se zdůrazněním toho, že „efektivita celého rozhodčího řízení často spočívá na režimu výkonu předběžných opatření.“256 Legislativu založenou na revidované verzi Model Law přijaly zatím tyto státy: Irsko (2008), Mauricius (2008), Nový Zéland (2007), Peru (2008) and Slovinsko (2008)257. Způsoby implementace Model Law se v různých státech vzhledem k odlišným právním systémům, tradicím a způsobům úpravy, samozřejmě odlišují. Přesto lze vysledovat dva základní typy implementace Model Law do národního právního řádu258. Prvním způsobem je zakotvení obecné inkorporační klausule, která inkorporuje Model Law jako celek. Ve své čisté podobě je tento způsob implementace vyjímečný259. Mnohem častěji je doplněn různými odchylkami. Druhým způsobem začlenění Model Law do národního právního řádu je přímá adopce textu Model Law, ať již do existujícího právního předpisu či samostatně. Případné dodatky či změny jsou pak včleněny přímo do takového textu. 3.2.2
STRUKTURA MODEL LAW
Model Law je rozdělen do osmi kapitol. První z nich je věnována obecným ustanovením. Otázky zde upravené jsou zásadního významu pro celý text Vzorového zákona. Patří mezi ně rozsah aplikace, definice a interpretační pravidla, doručování a v neposlední řadě základní pravidla pro soudní intervenci do rozhodčího řízení. Druhá kapitola je věnována rozhodčí smlouvě. Za ní následují kapitoly o složení rozhodčího soudu a jeho pravomoci, postupu v rozhodčím řízení a vydání rozhodčího nálezu. Poslední dvě kapitoly upravují problematiku zrušení rozhodčího nálezu a uznání a výkonu rozhodčích nálezů. 3.2.3
CHARAKTERISTICKÉ RYSY MODEL LAW
3.2.3.1
VĚCNÝ ROZSAH APLIKACE
Základní pravidla vymezující věcný rozsah Model Law jsou vymezena v čl. 1 odst. 1 ve spojení s odst. 3 Model Law, podle kterého se ustanovení Model Law aplikují na „mezinárodní obchodní arbitráž260“. Odst. 3 následně vymezuje, kdy je arbitráž povážována za mezinárodní. Jedná se o případy, kdy:
255 Tato úprava byla inspirována především UNCITRAL Model Law in Electronic Commerce (1996) a United Nations Convention on the Use of Electronic Communications in International Contracts (2005). 256 Explanatory note (2006) s. 24. 257 Viz http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/arbitration/1985Model_arbitration_status.html. 258 Binder, Peter : International commercial arbitration in UNCITRAL model law jurisdictions : an international comparison of the UNCITRAL model law on international commercial arbitration s. 16. 259 Objevuje se např. v Bahrajnu. 260 Vzorový zákon sám (obdobně jako mezinárodní smlouvy upravující rozhodčí řízení) nevymezuje, co se rozumí pod pojmem arbitráž. Pouze z čl. 7 odst. 1 Model Law vyplývá, že se tohoto vzorového zákona použije jak na rozhodčí řízení institucionální, tak řízení ad hoc. Blíže viz Analytical commentary s. 107.
a) strany mají v době uzavření rozhodčí smlouvy sídlo (místo podnikání)261 v různých státech. Do této kategorie bude v praxi spadat převážná většina případů. Nebo b) jedno z níže uvedených míst se nachází mimo území státu, ve kterém mají strany místo podnikání (i) místo konání rozhodčího řízení dle rozhodčí smlouvy, (ii) místo, kde má dojít ke splnění podstatné části závazku nebo místo, se kterým předmět sporu nejúžeji souvisí, c) strany si výslovně ujednaly, že předmět rozhodčí smlouvy souvisí s více než jedním státem. Vedle pojmu „mezinárodní“ je třeba vymezit, co Model Law rozumí pod pojmem „obchodní“. Toto vymezení je důležité, jelikož „odlišuje předmět úpravu Model Law od jiných forem mezinárodního rozhodčího řízení, které může mít povahu ne-obchodní či se týkat rozhodování sporů mezi státy.“262 Vodítko k interpretaci pojmu obchodní263 je obsaženo v poznámce pod čarou. Tento pojem má být interpretován „široce, a to tak, aby zahrnoval všechny obchodní vztahy, smluvní i nesmluvní povahy.“ Následuje příkladný výčet vztahů spadajících mezi smluvní obchodní vztahy, které zahrnují mimo jiné obchodní transakce spočívající v dodání nebo směně zboží nebo služeb, distribuční dohody, obchodní zastoupení, factoring, leasing, stavební práce, consulting, inženýrské služby, licencování, investiční a finanční služby, bankovnictví, pojišťovnictví, dohody o těžební činnosti, joint venture a ostatní formy průmyslové nebo obchodní spolupráce, letecká, vodní, železniční a silniční přeprava zboží a osob. Obsah slova obchodní je tedy široký a nelze mu přikládat stejný (úzký) význam jako v národním právním řádu. Některé státy přijaly Model Law i s uvedou poznámkou pod čarou. Ovšem i státům, které tak neučinily, bylo doporučeno při aplikaci Model Law toto vymezení následovat264. 3.2.3.2
ÚZEMNÍ ROZSAH APLIKACE
Další důležitou otázkou je územní rozsah aplikace. Podle čl. 1 odst. 2 se ustanovení Model Law s vyjímkou čl. 8, 9, 35 a 36265 aplikují jen v případě, je-li místo rozhodčího řízení na území státu (tj. v tuzemsku). Tato významná výjimka (tedy aplikace článků týkajících se respektování rozhodčích smluv, včetně jejich slučitelnosti s předběžnými opatřeními nařízenými soudem, a ustanovení o uznání a výkonu rozhodčího nálezu) umožňuje aplikaci výše zmíněných ustanovení i za situace, nachází-li se místo rozhodčího řízení v jiném státě, případně není-li (pokud jde o články 8 a 9) místo konání rozhodčího řízení dosud určeno. Jak vyplývá z Explanatory note, bylo toto omezení územní aplikace přijato z důvodu právní jistoty a také z důvodu, že „místo konání rozhodčího řízení je důležitým kritériem používaným právními řády mnoha států a umožňuje-li národní právní řád volbu procesního práva jiného státu než státu
261 Model Law hovoří o “place of business”. 262 Binder, Peter : International commercial arbitration in UNCITRAL model law jurisdictions : an international comparison of the UNCITRAL model law on international commercial arbitration s. 18. 263 Dle Analytical commentary se ovšem nejedná o definici. 264 Binder, Peter : International commercial arbitration in UNCITRAL model law jurisdictions : an international comparison of the UNCITRAL model law on international commercial arbitration s. 20. 265 A v nové verzi Model Law i čl. 17 H, 17 I a 17 J.
místa konání rozhodčího řízení, je tato možnost využívána velmi zřídka.“266 Model Law svým liberálním přístupem dále redukuje potřebu volby cizího procesního práva, například proto, že stranám ponechává širokou svobodu pokud jde o tvorbu jejich vlastních procesních pravidel (například možnost inkorporace procesních pravidel „cizího“ práva do rozhodčí smlouvy – pokud ovšem taková pravidla nejsou v rozporu s několika málo kogentními pravidly Model Law samotného). Toto přísné pravidlo územní aplikace je významné především v souvislosti s články 11, 13, 14, 16, 27 a 34, která svěřují soudům důležité pomocné a kontrolní funkce s ohledem na rozhodčí řízení. 3.2.3.3
ÚČAST SOUDU
V národních předpisech věnujících se mezinárodní obchodní arbitráži byl před přijetím Model Law patrný trend omezovat intervence soudu do mezinárodního rozhodčího řízení . To je podloženo tím, že „strany rozhodčího řízení činí uvědomělé rozhodnutí vyloučit soudy, a především v obchodních sporech dávají přednost pohotovosti a konečnosti proti zdlouhavým soudním bitvám.“267 V tomto duchu zakotvuje Model Law obecnou zásadu zákazu soudních zásahů do rozhodčího řízení mimo případy uvedené Model Law268. V době přijetí Model Law se jednalo o pokrokovou zásadu, která sama o sobě neříká, jaká je přiměřená a vhodná role soudu v rozhodčím řízení, ale zaručuje, že výčet soudních zásahů do rozhodčího řízení, v rozsahu jakém je v Model Law upraveno, je taxativní269. Rozsah aplikace čl. 5 bude tedy užší než věcný rozsah aplikace Model Law (mezinárodní obchodní arbitráž), a vztahuje se „jen na otázky explicitně či implicitně upravené Model Law.“270 I přes kategorickou formulaci článku 5 tedy Model Law nepovažuje soudní zásahy za negativní a tedy něco, co by mělo být v co nejširší míře omezeno, snaží se pouze o nalození „žádoucí rovnováhu mezi nezávislostí rozhodčího řízení a zásahy soudu“271 s cílem zaručit jistotu jak pro strany samotné, tak pro rozhodce. Model Law počítá se zapojením soudu ve dvou následujících okruzích případů272: I. Jmenování, odmítnutí rozhodce a ukončení jeho mandátu (čl. 11, 13 a 14), pravomoc rozhodčího soudu (čl. 16) a zrušení rozhodčího nálezu (čl. 34) Tyto případy jsou uvedeny v čl. 6 Model Law jako funkce, které mají být v zájmu centralizace, specializace a rychlosti svěřeny speciálně povolanému soudu, v případě článků 11, 13 a 14 i jiné autoritě (například rozhodčí instituci, obchodní komoře). II. Soudní pomoc při dokazování (čl. 27), respektování rozhodčí smlouvy (čl. 8), předběžná opatření nařízená soudem (čl. 9) a uznání a výkon rozhodčích nálezů (čl. 35 a 36). Dle nové verze Model Law i předběžná opatření (čl. 17 J) a uznání a výkon předběžných opatření (čl. 17 H a 17 I). 266 Explanatory note s. 17. 267 Explanatory note s. 18. 268 Čl. 5 Model Law. 269 Mimo zůstávají např. otázky spojení řízení, smluvní vztahy mezi rozhodci a stranami řízení nebo rozhodčími institucemi nebo otázky zajištění poplatků a nákladů řízení. Blíže Analytical commentary s. 112. 270 Analytical commentary s. 112. 271 Viz. tamtéž. 272 Uvedené členěnní vychází z Explanatory note (1985).
Jako příklad aplikace článku 5 Model Law lze uvést případ, jež byl slyšen kanadským soudem v roce 1994273. Soud byl v tomto případě jednou ze stran vyzván k rektifikaci ustanovení rozhodčí smlouvy a alternativně k prohlášení uvedeného ustanovení za neplatné. Druhá strana následně požadovala zastavení soudního řízení s tím, že daná otázka má být řešena v řízení před rozhodci. Soud v dané záležitosti shledal, že otázka zda má rozhdčí soud právo rektifikovat písemnou dohodu stran je otázkou interpretace rozhodčí smlouvy. Vzhledem k široké formulaci rozhodčí doložky274, soud usoudil, že zahrnuje i otázky rektifikace. Soud dále rozhodl, že v případě pochybností má být rozhodčí doložka „interpretována způsobem napomáhajícím rozhodčímu řízení.“275 Pokud je tedy rozhodčí doložka neplatná či neúčinná, musí soud strany odkázat na rozhodčí řízení. Sporná otázka tedy musí být v první řadě vyřešena rozhodčím soudem. Úloha soudu příjde na řadu až později v souvislosti s rozhodováním o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že se rozhodčí doložka na danou otázku nevztahuje276. Vzhledem k tomu, že o některých otázkách bylo již pojednáno v předchozí kapitole, omezím se v následujícím textu jen na zásadní otázky, případně podrobnosti, pro které nebyl v předchozím pojednání prostor. I. Jmenování, odmítnutí rozhodce a ukončení jeho mandátu (čl. 11, 13 a 14), pravomoc rozhodčího soudu (čl. 16), zrušení rozhodčího nálezu (setting aside of the arbitral award) (čl. 34) a) Jmenování, odmítnutí a ukončení mandátu rozhodce (čl. 11, 13 a 14 Model Law) V otázkách týkajících se složení rozhodčího soudu vychází Model Law z autonomie stran určit si, odkazem na existující procesní pravidla nebo ad hoc dohodu, postup v řízení, „je-li takový v souladu se základními požadavky spravedlnosti.“277 Pokud ovšem strany nevyužily oprávnění určit si vlastní procesní pravidla nebo daná otázka není těmito pravidly pokryta, stanoví Model Law pomocná pravidla zaručující zahájení a následně efektivní postup v řízení k vyřešení sporu. Úprava Model Law vychází z tříčlenného senátu, kdy každá ze stran je povolána k jmenování jednoho rozhodce a takto jmenovaní rozhodci společně určí osobu rozhodce třetího. V případě, že by si strany zvolily rozhodování jediným rozhodcem, musí se na jeho osobě shodnout. Strany mají svobodbou vůli posoudit zda jsou u osoby rozhodce dány důvody pro jeho vyloučení. Je-li rozhodce odmítnut jednou stranou (v případě důvodných pochybností o jeho nepodjatosti) a nevzdá-li se takový rozhodce své funkce dobrovolně, záleží na postoji druhé strany. Jestliže druhá strana s odmítnutím rozhodce nesouhlasí, o odmítnutí rozhodne rozhodčí senát. Zamítne-li senát návrh na odmítnutí rozhodce, rozhodne o jeho odmítnutí soud nebo dojednaná autorita. Do doby než o odmítnutí rozhodne soud, může rozhodce pokračovat v řízení a dokonce i vydat rozhodčí nález.
273 Ontario Court of Justice, Genral Division, 14.1.1994 ve věci Onex Corp. v. Ball Corp. (CLOUT Case 113) Blíže viz. Beraudo, Jean-Paul : Case Law on Articles 5, 8, and 16 of the UNCITRAL Model Arbitration Law s. 102. 274 Která obsahovala ustanovení jako “under the construction agreement” nebo “in relation to the construction agreement”. 275 Beraudo, Jean-Paul : Case Law on Articles 5, 8, and 16 of the UNCITRAL Model Arbitration Law s. 103. 276 Viz. čl. 34 odst. 2 (iii) Model Law. 277 Explanatory note (1985) s. 19.
Vyskytnou-li se v procesu jmenování, odmítnutí, nebo ukončení mandátu rozhodce dle sjednaných pravidel nebo dle ustanovení Model Law problémy, do hry nastupují ustanovení Model Law čl. 11, 13 a 14 upravující asistenci soudu event. jiné instituce. „S ohledem na naléhavost řešení těchto problémů a s cílem snížit riziko oddalovacích taktik, je o intervenci možné požádat jen v krátké lhůtě a rozhodnutí (soudu popř. jiné instituce)je konečné.“278 b) Pravomoc rozhodčího soudu (čl. 16) Článek 16 odst. 1 Model Law je založen na dvou důležitých zásadách, a to principu CompetenceCompetence a doktríně separace. Rozhodčí soud je oprávněn rozhodovat o své pravomoci), včetně námitek týkajících se existence nebo platnosti rozhodčí smlouvy. Pro tento účel je třeba s rozhodčí doložkou zacházet jako s dohodou nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy. Rozhodnutí rozhodčího senátu, že smlouva je neplatná, nezpůsobuje bez dalšího neplatost rozhodčí doložky. Ustanovení odst. 2 potom směřují k tomu, aby veškeré námitky zpochybňující pravomoc rozhodčího soudu byly vzneseny v co nejrannější fázi řízení. Právo rozhodčího soudu rozhodovat o své pravomoci podléhá soudní kontrole. Pokud rozhodčí soud rozhodl jako o předběžné otázce o tom, že má v dané věci pravomoc, stanoví čl. 16 odst. 3 možnost okamžitého soudního přezkumu takového rozhodnutí. Účelem tohoto ustanovení je především snaha o předejití zbytečných nákladů a ztrátě času. Proti zneužití tohoto ustanovení jednou ze stran k oddálení či protahování rozhodčího řízení obsahuje Model Law tři pojistky. Za prvé je to krátká prekluzivní lhůta pro napadení uvedeného rozhodnutí soudem, za druhé stanovení, že proti rozhodnutí soudu nepřísluší opravný prostředek (odvolání) a za třetí diskreční pravomoc rozhodčího soudu zvážit, zda v řízení bude – i přes probíhající řízení soudní – pokračovat. V prakticky vyjímečných případech, kdy rozhodčí soud rozhodne o otázce své pravomoci až současně s konečným rozhodnutím ve věci samé, se nabízí napadení takového rozhodnutí spolu s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu (dle čl. 34 Model Law), případně ve vykonávacím řízení (čl. 36 Model Law). Rozhodci budou o své pravomoci rozhodovat jednak je-li jejich pravomoc zpochybněna jednou ze stran a dále v situaci, došlo-li k zastavení soudního řízení ve věci samé, z důvodu úspěšného uplatnění námitky existence rozhodčí smlouvy jednou ze stran279. Rozhodl-li soud o zastavení řízení a o odkázání stran na rozhodčí řízení dle čl. 8 odst. 1 Model Law, po zkoumání platosti a účinnosti rozhodčí smlouvy, lze podle názoru některých autorů považovat rozhodnutí soudu ve věci platnosti rozhodčí smlouvy za res iudicata280. Ustanovení článku 16 tedy úzce souvisí s čl. 8 Model Law. Jeho znění jistým způsobem doplňuje a slouží i jako významná interpretační pomůcka k jeho výkladu281.
278 Explanatory note (1985) s. 19. O nemožnosti opravných prostředků pojednává čl. 11 odst.5, čl. 13 odst.3 a čl. 14 odst.1 Model Law. 279 Blíže Beraudo, Jean-Paul : Case Law on Articles 5, 8, and 16 of the UNCITRAL Model Arbitration Law s. 108. 280 Tak např. Beraudo, Jean-Paul : Case Law on Articles 5, 8, and 16 of the UNCITRAL Model Arbitration Law s. 108. Otázka je komplikovanějí v případě, zabývalo-li se soudní rozhodnutí spíše problematikou rozsahu rozhodčí doložky – tedy především otázkou, zda se rozhodčí doložka vztahuje na určitý spor či subjekty, a ne tedy výslovně otázkou platnosti rozhodčí doložky. Blíže viz. Bachand, Frédéric : Does Article 8 of the Model Law Call for Full or Prima Facie Review of the Arbitral Tribunal cs Jurisdiction a kapitola věnovaná čl. 8 Model Law. 281 Zde je vhodné upozornit na rozdílný územní rozsah aplikace těchto stanovení. Čl. 16 narozdíl od čl. 8, jež má univerzální dosah, aplikují jen soudy státu místa konání rozhodřčího řízení.
Jako příklad lze uvést rozhodnutí kanadského soudu v případu Harper282. Uvedený případ se týkal sporu mezi kanadskou a norskou společností ohledně lodní dopravy. Žalobce považoval smlouvu mezi stranami za ukončenou a zahájil soudní řízení proti žalovanému pro porušení smlouvy a bezdůvodné obohacení. Soud shledal, že čl. 16 kanadského zákona283 „uznává pricip separace a ukončení smlouvy mezi stranami nemá vliv na platnost rozhodčí doložky.“284 Soud mohl stejně tak, poté, co by neshledal rozhodčí doložku neplatnou či neúčinnou, řízení zastavit na základě čl. 8 Model Law. Odkaz na čl. 16 Model Law je pozoruhodný z mnoha důvodů. Tento odkaz nebyl zaprvé vůbec nutný vzhledem k tomu, že samotná existence rozhodčí doložky nebyla stranami zpochybňována. Vedle toho nebyl čl. 16 v uvedeném případě vůbec aplikovatelný neboť rozhodčí doložka označila za místo konání rozhodčího řízení Londýn. Soud tak použil ustanovení čl. 16 jen k podpoře svého rozhodnutí o tom, že i v případě zániku hlavní smluvy, je rozhodčí soud subjektem oprávněným k rozhodnutí sporu. Se zajímavým případem aplikace čl.16 Model Law se lze setkat v rozhodnutí Nejvyššího soudu Bermud285. Případ se týkal sporu mezi pojišťovací společnosti se sídlem v Kuwaitu a jejím zajistitelem se sídlem na Bermudách ohledně aplikace vyloučení válečného rizika na škody utrpěné kuwaitským pojistitelem. Pojišťovna žalovala zajišťovnu před soudem v Kuwaitu. Ta ovšem zahájila soudní řízení na Bermudách, kde zažádala o vydání zákazu, adresovanému pojišťovně, pokračování v řízení v Kuwaitu, a to z důvodu rozhodčí doložky vyžadující rozhodčí řízení na Bermudách. Pojišťovna se bránila tím, že rozhodčí doložka nebyla platně inkorporována do pojistné smlouvy. Nejvyšší soud v daném případě shledal, že je „prima facie prokázána existence rozhodčí doložky a jsou splněny požadavky čl. 7 odst. 1 Model Law i čl. II Newyorské úmluvy.“286 Soud dále uvedl, že k inkorporaci rozhodčí doložky postačuje obecný odkaz a že v každém případě „námitky proti existenci, platnosti a rozsahu rozhodčí doložky musí být v první řadě rozhodnuty rozhodčím soudem dle čl. 16 odst. 3 Model Law.“287 Následně soud žádosti o vydání zákazu pokračování v soudním řízení vyhověl. Rozhodci jsou tedy dle čl. 16 Model Law povoláni k rozhodnutí o rozsahu rozhodčí doložky, jejíž existence byla prima facie zjištěna soudem. Druhá fáze rozhodování náleží již soudům státním. c) Zrušení rozhodčího nálezu (čl. 34) Národní právní řády často stanoví značné množství důvodů pro zrušení rozhodčích nálezů a různé způsoby, jakými lze nález vydaný v rozhodčím řízení napadnout288. Jednotlivé právní řády se mezi sebou liší nejen těmito způsoby a důvody, ale i značně odlišnými lhůtami pro jejich uplatnění. Model Law se snaží tuto nežádoucí situaci zlepšit tím, že stanoví jediný způsob, jakým je možný rozhodčí nález napadnout. Tímto způsobem je dle článku 34 Model Law zrušení rozhodčího nálezu. Tato úprava samozřejmě nevylučuje možnost strany požadovat opravu či interpretaci rozhodčího nálezu dle ustanovení čl. 33 Model Law, neboť taková žádost je určena rozhodcům a nikoliv soudu. 282 Harper v. Kvaerner Fjellstrand Shipping A.S., British Columbia Supreme Court 13.9.1991 (CLOUT Case No. 349). 283 Odpovídající znění článu 16 Model Law. 284 Beraudo, Jean-Paul : Case Law on Articles 5, 8, and 16 of the UNCITRAL Model Arbitration Law s. 109. 285 Skandia International Insurance Company and Mercantile & General Reinsurance Company and various others, The Supreme Court of Bermuda, 21.1.1994 (CLOUT Case No. 127). 286 Beraudo, Jean-Paul : Case Law on Articles 5, 8, and 16 of the UNCITRAL Model Arbitration Law s. 112. 287 Viz. tamtéž. 288 Blíže Analytical commentary s. 137.
Model Law blíže nespecifukuje, co se rozumí pod pojmem „rozhodčí nález“. V procesu tvorby Model Law došla pracovní skupina k závěru, že by taková definice byla žádoucí, ale z časových údajů nakonec nebyla do návrhu Model Law zahrnuta289. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu musí být podán do tří měsíců od doručení nálezu. Předpokládá se tedy aktivní zpochybnění nálezu jednou ze stran. Ta se ovšem samozřejmě může rozhodčímu nálezu bránit až ve vykonávacím řízení (čl. 36 Model Law). Možnost obrátit se s návrhem na zrušení rozhodčího návrhu na soud také nebrání možnosti nechat rozhodčí nález přezkoumat v „druhé instanci“ rozhodci, bylo-li toto mezi stranami sjednáno. Model Law dále obsahuje taxativní výčet důvodů, pro které je možno rozhodčí nález zrušit. Tento výčet v podstatě kopíruje výčet důvodů pro odepření uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu dle článku V Newyorské úmluvy290. Důvody pro zrušení rozhodčího nálezu a důvody pro odepření jeho uznání a výkonu jsou velmi obdobné. Tento přístup byl přijat zejména ve „snaze omezit dopad místa konání rozhodčího řízení.“291 Vychází též z toho, že obě ustanovení slouží s určitými rozdíly obdobnému účelu, a to sice obraně proti rozhodčímu nálezu. Mezi těmito ustanoveními však existují dva zásadní rozdíly. Tím prvním je především skutečnost, že důvody související s veřejným pořádkem, včetně nearbitrability (nezpůsobilosti být předmětem rozhodčí smlouvy), se mohou v různých státech lišit (v závislosti na tom, o jaký stát se jedná, tj. stát kde dochází ke zrušení rozhodčího nálezu nebo stát výkonu nálezu). Za druhé, důvody pro odepření uznání a výkonu rozhodnutí jsou použitelné a účinné jen ve státě, kde je o uznání a výkon rozhodnutí žádáno. Naproti tomu důvody pro zrušení rozhodčího nálezu mají důsledky pro uznání a výkon rozhodčího nálezu v jiné zemi, a to v důsledku článku V odst.1 písm. e) Newyorské úmluvy a článku 36 odst.1 písm. a bod (v) Model Law, podle kterých může být uznání a výkon rozhodčího nálezu odepřeny, byl-li tento nález zrušen příslušným orgánem země, v níž nebo podle jejíhož právního řádu byl vydán. II. Soudní pomoc při dokazování (čl. 27), respektování (recognition) rozhodčí smlouvy (čl. 8), předběžná opatření nařízená soudem (čl. 9) a uznání a výkon rozhodčích nálezů (čl. 35 a 36) a) Soudní pomoc při dokazování (čl. 27) Článek 27 Model Law upravuje způsob poskytování soudní pomoci při dokazování. Takovou pomoc je možno poskytnout buď na žádost rozhodčího soudu, či na žádost kterékoliv ze stran, podmínkou je ovšem souhlas rozhodčího soudu. Ustanovení dále zakotvuje zásadu, že soud při dokazování postupuje podle svých procesních pravidel. b) Respektování (Recognition) rozhodčí smlouvy (čl. 8) Článek 8 a 9 se zabývá důležitým aspektem složitého vztahu mezi soudy a rozhodčími soudy, resp. vztahem mezi rozhodčí smlouvou a soudním řízením ve věci, jež je touto smlouvou pokryta. V situacích, ve kterých vzniká pochybnost o interpretaci tohoho ustanovení, by vodítkem měl být Čl. 5 Model Law. Ne vždy tomu tak v praxi skutečně je.
289 290 291
Blíže Analytical commentary s. 137. Obdobný výčet se objevuje např. I v Evropské Úmluvě – čl. IX. Analytical commentary s. 137.
Znění článku 8 odst. 1 je založeno na znění článku II odst. 3 New Yorské úmluvy292. Zavazuje tedy národní soud k tomu, aby, v případě je-li u něj podán návrh k rozhodnutí otázky týkající se předmětu sporu o kterém byla uzavřena rozhodčí smlouva, odkázal strany na rozhodčí řízení, s vyjímkou případů, kdy zjistí, že uvedená rozhodčí smlouva je „neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití.“ Podmínkou takového postupu je ovšem žádost jedné ze stran, vznesená nejpozději při podání prvního vyjádření ve věci samé. Článek 8 odst. 1 tak zakotvuje tzv. negativní efekt rozhodčí smlouvy293. Toto ustanovení je logicky závazné jen pro stát, který se rozhodl přijmout Model Law do svého národního zákonodárství. Ovšem vzhledem k tomu, že článek 8 je aplikovatelný nejen ve státě, ve kterém se nachází místo konání rozhodčího řízení, podporuje toto ustanovení „univerzální uznání a účinky mezinárodních obchodních rozhodčích smluv.“294 Předmětné soudní řízení musí být řízení o meritu sporu, nikoliv o žalobě na určení platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy či v jiné otázce rozhodčího řízení295. Rozhodování soudu je pak v rámci řízení o meritu sporu omezeno jen na otázky platnosti či účinnosti rozhodčí smlouvy296 a interpretace rozhodčí smlouvy a rozhodnutí ve věci samé musí být dle tohoto ustanovení Model Law ponecháno rozhodčímu soudu. V praxi se ovšem lze setkat s případy, kdy toto pravidlo není vždy plně respektováno. Ve sporu mezi dvěma hong-kongskými společnostmi o zaplacení odměny předloženém místnímu soudu297 požadovala žalovaná společnost zastavení soudního řízení z důvodu neaplikability ustanovení Model Law, vzhledem ke skutečnosti, že smlouva obsahující rozhodčí doložku je ryze domácí. Soud v tomto případě shledal, že jelikož se smlouva mezi stranami týkala návrhu budovy na území Číny, je mezinárodní prvek v daném sporu dán a své řízení zastavil. Soud tedy místo aby se pouze přesvědčil o platnosti a účinnosti rozhodčí smlouvy a následně své řízení zastavil, zabýval se interpretací smlouvy a rozhodoval o existenci mezinárodního prvku. Na článek 8 Model Law je nutno pohlížet ve spojení s článkem 9, který uděluje soudům pravomoc vydávat předběžná ochranná opatření před zahájením nebo i v průběhu rozhodčího řízení. V důsledku toho se povinnost zastavit soudní řízení nebude logicky vztahovat na případy, kdy předmětem soudního řízení je právě vydání předběžného opatření. Proto je důležité rozlišovat mezi předběžným opatřením dle čl. 9 Model Law a jinými rozhodnutími soudu předběžné povahy298. V souvislosti s aplikací článku 8 ovšem vyvstává další zásadní otázka, a to sice do jaké hloubky se bude soud při rozhodování dle tohoto článku „platností, účinností a použitelností“ rozhodčí smlouvy zabývat. Tedy především, zda soud provede úplný přezkum (full review) a strany odkáže na rozhodčí řízení až po zjištění porušení závazku z rozhodčí smlouvy žalobcem, či zda se spokojí se zjištěním, že existuje „přiměřená pravděpodobnost existence platné, účinné a použitelné rozhodčí
292 Blíže Roth in Weigand, Frank-Bernd : Practitoner cs Handbook on International Arbitration, část 5, s. 1193. 293 Blíže viz. Analytical commentary s. 114. 294 Anylytical commentary s. 114. 295 Blíže Beraudo, Jean-Paul : Case Law on Articles 5, 8, and 16 of the UNCITRAL Model Arbitration Law s. 103. 296 Toto pojetí bylo přijato i státy, které nepřevzaly Model Law do své národní legislativy. 297 High Court of Hong Kong, 4.5.1995 D. Heung & Associates, Architects & Engineers v. Pacific Enterprises (Holdings) Company Limited (CLOUT Case 113). 298 Blíže se této otázce věnuje Beraudo, Jean-Paul : Case Law on Articles 5, 8, and 16 of the UNCITRAL Model Arbitration Law s. 106.
smlouvy.“299 V některých státech, jež přijaly Model Law do své národní legislativy, se setkáváme s úplným přezkumem300 rozhodčí smlouvy. K takové úrovni přezkumu se přiklání i řada autorů301, ale v hojné míře se lze setkat i s opačnými názory302 (a samotná legislativní historie, struktura a principy, na kterých je Model Law založen, svědčí spíše této interpretaci303). Úplný přezkum rozhodčí smlouvy soudem má nepochybně tu výhodu, že otázku platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy řeší okamžitě a s touto úrovní přezkumu pak nejsou spojena rizika zbytečně vynaložených nákladů v následujícím rozhodčím řízení. Pro prima facie přezkum hovoří naopak zajištění efektivnosti rozhodčího řízení předejitím nežádoucích taktik s cílem prodloužit či oddálit rozhodčí řízení jednou ze stran. Úroveň přezkumu se ovšem může odlišovat i v závislosti na míře účasti žalovaného v řízení304 či na fázi v jaké se rozhodčí řízení nachází305. c) Předběžná opatření nařízená soudem (čl. 9) Článek 9 vyjadřuje zásadu, podle které předběžná opatření vydaná národními soudy dle jejich procesních pravidel nejsou neslučitelná s rozhodčí smlouvou. Toto ustanovení je určeno pro soudy všech států (tedy nejen státu ve kterém se nachází místo konání rozhodčího řízení). Žádost o vydání takového opatření tedy nelze považovat za vzdání se práva namítat neexistenci nebo neúčinnost rozhodčí smlouvy. ad c) Předběžná opatření nařízená rozhodčím soudem (čl. 17 Model Law) Na rozdíl od některých právních řádů (např. českého) , svěřuje, pokud se strany nedohodly jinak, Model Law pravomoc k vydávání předběžných opatření k ochraně předmětu řízení306 přímo rozhodčímu soudu (čl. 17 Model Law). Vzorový zákon sám (alespoň původní verze z roku 1985) neupravuje výkon takových předběžných opatření a ponechává tak úpravu (včetně způsobu soudní intervence) na jednotlivých státech, které se rozhodly začlenit Model Law do své legislativy. Soudní výkon předběžných opatření byl tak v mnoha státech zajištěn již na základě staré verze Model Law, neboť některé státy pokládaly taková opatření za účelem jejich výkonu za rozhodčí nálezy307 nebo straně umožnily podání návrhu na výkon takového opatření308. 299 Bachand, Frédéric : Does Article 8 of the Model Law Call for Full or Prima Facie Review of the Arbitral Tribunal cs Jurisdiction s. 463. 300 Např. v Kanadě, Hong Kongu, Novém Zélandu či Austrálii. 301 Např. Lew, Julian D.M ; Mistelis, Loukas A.; Kröll, Stefan M. : Comparative International Commercial Arbitration s. 349, Dimolitsa, Antonias : Separability and Kompetenz-Kompetenz a řada dalších. 302 Např. Gaillard, Emmanuel : Prima Facie Review of Existence, Validity of Arbitration Agreement. 303 Blíže viz. Bachand, Frédéric : Does Article 8 of the Model Law Call for Full or Prima Facie Review of the Arbitral Tribunal cs Jurisdiction s. 465. 304 Tak např. ve Velké Británii. Blíže viz Bachand, Frédéric : Does Article 8 of the Model Law Call for Full or Prima Facie Review of the Arbitral Tribunal cs Jurisdiction s. 467-469. 305 Což je případ Německa, ve kterém soud ve fázi před konstituováním rozhodčího soudu provádí úplný přezkum. Viz § 1032 odst. 2 ZPO a rozhodnutí Bavorského nejvyššího zemského soudu (Bayerisches Oberstes Landesgericht) z 9.9.1999, 4Z SchH 3/99. 306 “In respect of the subject matter of the dispute”. 307 Např. Bermudy, Nový Zéland, Ontario (Kanada) či Austrálie. 308 Např. Hong Kong, ale I Německo (§ 1041 ZPO). Blíže Roth in Weigand, Frank-Bernd : Practitoner cs Handbook on International Arbitration část 5, 1127.
Nová úprava Model Law z roku 2006 vložila do textu Vzorového zákona kapitolu IV. A nazvanou „ Předběžná opatření a předběžné příkazy“309 nahrazující původní čl. 17. Za nejvýznamnější posun lze považovat výslovnou úpravu uznání a výkonu předběžných opatření nařízených soudem, jež do značné míry vychází z úpravy uznání a výkonu konečného rozhodčího nálezu310. Ustanovení Model Law se věnují úpravě návrhu a podmínkám pro vydání předběžných příkazů. Tyto příkazy umožňují zajištění status quo dokud rozhodčí spoud nevydá předběžné opatření obsahující nebo měnící tento příkaz. Článek 17 B odst. 1 stanoví, že strana, která žádá o vydání předběžného opatření, může současně požádat o vydání předběžného příkazu, přikazujícího druhé straně nemařit účel předběžného opatření. Čl 17 B odst. 2 umožňuje rozhodčímu soudu vydat předběžný příkaz, předpokládá-li riziko maření účinnosti předběžného opatření druhou stranou. Platí ovšem, že předběžný příkaz lze vydat jen na období maximálně 20 dnů. Takový příkaz není soudně vykonatelný a není vydáván formou rozhodčího nálezu. Článek 17 J upravuje předběžná opatření vydaná soudem na podporu rozhodčího řízení. Stanoví, že pravomoc soudu k vydání předběžných opatření má být stejná, bez ohledu na skutečnost, zda se rozhodčí řízení koná ve státě kde je o vydání předběžného opatření žádáno, jako v případě předběžných opatření vydávaných v rámci soudního řízení. Tento článek byl nově doplněn s cílem „zdůraznit, že existence rozhodčí smlouvy v žádném směru nenarušuje pravomoc soudu k vydání předběžných opatření a že strana rozhodčího řízení má právo obrátit se s žádostí o vydání předběžného opatření na soud.“311 d) Uznání a výkon rozhodčích nálezů (čl. 35 a 36) Úprava uznání a výkonu rozhodčích nálezů vychází ze zásady, že stejná pravidla se uplatňují pro rozhodčí nálezy vydané v zemi, kde je navrhován výkon rozhodnutí, a v zahraničí. Tradiční rozdíl mezi tuzemskými a cizími rozhodčími nálezy je tím setřen a rozlišováno je tak spíše mezi nálezy mezinárodními a nálezy bez mezinárodního prvku. Tento přístup reflektuje omezený význam místa konání rozhodčího řízení v mezinárodních sporech.“ Místo konání rozhodčího řízení je často zvoleno z praktických důvodů a spor má malou nebo dokonce vůbec žádnou vazbu na stát konání rozhodčího řízení.“312 Základní pravidlo pro uznání a výkon rozhodčích nálezů je obsaženo v článku 35 odst. 1 Model Law, který stanoví, že rozhodčí nález, bez ohledu na stát ve kterém byl vydán, bude, s výhradou ustanovení čl. 35 odst. 2 a 36 Model Law, uznán jako závazný a vykonatelný. Požadavek vzájemnosti není „s ohledem na omezený význam místa konání rozhodčího řízení a žádoucnosti překonání teritoriálních omezení zaveden.“313 Model Law stanoví pouze obecné požadavky nezbytné pro uznání a výkon rozhodnutí (písemný návrh spolu s originálem rozhodčího nálezu a rozhodčí smlouvy314). Důvody pro odepření uznání a výkonu vycházejí z prověřené315 úpravy v Newyorské úmluvě 309 “Interim measures and preliminary orders”. 310 V podrobnostech Explanatory note (2006) s. 31. 311 Explanatory note (2006) s. 31. 312 Explanatory note (1985) s. 24. 313 Viz tamtéž. 314 Ovšem s tím, že tyto požadavky je možno v národní legislativě zmírnit – viz poznámka pod čarou k článku 35 odst. 2 Model Law. 315 Newyorská úmluva v současné době čítá 144 signatářů.
(článek V). Jen v rámci Model Law jsou důvody relevantní nejen pro cizí rozhodčí nálezy, ale pro všechny nálezy vydané v mezinárodním obchodním rozhodčím řízení. „Obecně bylo považováno za vhodné za účelem jednotnosti, příjmout stejný přístup a stejné formulace jako byly použity v Newyorské úmluvě.“316 3.3
ÚČAST NÁRODNÍCH SOUDŮ – ČESKÉ PRÁVO
Jak bylo uvedeno výše, rozhodčí řízení je obvykle pojímáno jako rozhodčí smlouvou delegovaný výkon části civilní pravomoci na rozhodčí soudy, kdy ve sporech, ve kterých by jinak byla dána pravomoc obecných soudů, tuto část moci soudní vykonávají soukromé osoby, povolané k rozhodování sporu mezi nimi, stranami317. Účast soudů na rozhodčím řízení lze členit dle mnoha kritérií. Jedním z nich, jak bylo zmíněno výše, je členění funkcí soudu na funkce pomocné (podpůrné) a kontrolní. Dalším možným členěním je rozdělení zásahů soudu dle stádia rozhodčího řízení, ve kterém se tyto zásahy uplatňují, resp. v nichž jejich uplatnění přichází v úvahu318. V souladu s teritoriální působností státního soudnictví přichází kontrolní pravomoc soudu do úvahy jen v případě rozhodčích nálezů, vydaných v rozhodčích řízeních konaných na území České republiky. To vyplývá m.j. i z toho, že cizí rozhodčí nález může na území České republiky působit až po jeho uznání v uznávacím řízení (resp. přesněji jeho uznání v rámci řízení vykonávacího)319. Formy a podmínky účast národních soudů v rozhodčím řízení jsou upraveny především v zákoně č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích zákonů, s účinností od 1.1.1995320. Úprava ve vztahu k mezinárodnímu rozhodčímu řízení je obsažena především v páté části zákona: "Ustanovení o poměru k cizině". Tato úprava se použije pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů (§47 RozŘ a čl. 10 Ústavy), nestanoví něco jiného. Ustanovení části páté RozŘ se použije pro rozhodčí řízení ve věcech s mezinárodním prvkem. Tímto může být např. bydliště, obvyklý pobyt, sídlo či místo podnikání na území jiného státu než druhý (případně ostatní) účastník (účastníci). Výsledkem takového řízení je pak vydání tzv. mezinárodního rozhodčího nálezu. Česká právní úprava nachází mezinárodní prvek obvykle také tam, kde jsou strany "svým statusem svázány s jinými útvary"321, ale může se jednat o jiný dostatečně silný mezinárodní prvek. Ustanovení části páté se tedy použije na spory s mezinárodním prvkem (pak hovoříme o tzv. mezinárodním rozhodčím řízení) nebo na rozhodčí nálezy vydané v Viz. http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/arbitration/NYConvention_status.html. 316 Explanatory note (1985) s. 25. 317 O problematice uvedeného vymezení blíže Růžička, Květoslav : Úloha českých soudů v rozhodčím řízení s. 587. 318 S tím, že k uplatnění kontrolních funkcí dochází v našich podmínkách zásadně až ve stádiu po vydání konečného rozhodčího nálezu. 319 Jiný mezinárodně uplatňovaný přístup je úprava, kdy se národní soudy vzdávají své kontrolní pravomoci vůči tzv. mezinárodním rozhodčím nálezům (t.j. takovým, které sice byly vydány na území státu soudu, ale nemají žádný vztah k danému území). Tento příspup se uplatňuje např. ve Švýcarsku či Belgii. Např. Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 298 v této souvislosti hovoří o "vymknutí se mezinárodní obchodní arbitráže z dosahu národních soudů, a tím i vlivu jednoho státu." 320 Dříve byla problematika rozhodčího řízení upravena v zákoně č. 98/1963, o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, který, jak je patrné z jeho názvu, upravoval rozhodčí řízení jen o sporech z mezinárodního obchodního styku nebo s ním souvisejících. 321 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 267.
cizině322. Dalšími důležitými prameny upravujícími nebo dotýkajícími se rozhodčího řízení jsou: − − −
zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z 10.6.1958 (uveřejněná vyhláškou ministra zahraničních věcí pod č. 74/1959 Sb.) Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži z Ženevy 1961(uveřejněná vyhláškou ministra zahraničních věcí pod č. 176/1964 Sb.)
Neopomenutelný význam (i když samozřejmě ne závazný) má v našich právních poměrech rozhodovací praxe Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře České republiky (a okrajově i Burzovního rozhodčího soudu při Burze cenných papírů Praha, a.s. a Rozhodčího soudu při Českomoravské komoditní burze Kladno). Pro potřeby následujícího textu budu vycházet z členění rozhočího řízení na jeho jednotlivé fáze. Těmi jsou: I. Období před zahájením řízení resp. před zahájením jednání ve věci samé V této fázi je myslitelné zejména spolupůsobení soudu při konstituování rozhodčího senátu resp. jmenování rozhodce, vyloučení rozhodce, zproštění mlčenlivosti již jmenovaného rozhodce, a konečně nařízení předběžného opatření. Vedle toho před zahájením rozhodčího řízení přichází v úvahu i projednání návrhu na určení platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy soudem. II. Průběh rozhodčího řízení (tedy od zahájení rozhodčího řízení do vydání konečného rozhodčího nálezu nebo usnesení o zastavení rozhodčího řízení) V průběhu rozhodčího řízení přichází v úvahu především pomoc při provedení důkazů, nařízení předběžného opatření nebo zproštění rozhodce mlčenlivosti. III. Období po vydání rozhodčího nálezu323 V této fázi se uplatňuje zejména archivace rozhodčího nálezu soudem, nařízení výkonu rozhodčího nálezu, který nebyl dobrovolně splněn, zrušení rozhodčího nálezu soudem, odepření výkonu rozhodčího nálezu (resp. odepření uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu), případně zproštění rozhodce mlčenlivosti. Dále se budeme zabývat jednotlivými možnými způsoby soudní účasti do rozhodčího řízení, a to v tomto pořadí:324 1. Rozhodování o pravomoci rozhodčího soudu (§ 15 RozŘ a § 106 OSŘ) 322 § 36 a 37 RozŘ se navíc použijí v případech, kdy se rozhodčí řízení má konat v tuzemsku nebo rozhodčí nález má být vydán na území České republiky, viz tamtéž. 323 Rozhodčí řízení může také skončit vydáním usnesení o zastavení řízení. Vůči takovému usnesení nemá ovšem soud žádnou pravomoc. 324 Až na bod 1 vychází členení z výčtu v Pauknerová, Monika; Růžička, Květoslav in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 262.
2. Jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, jmenování rozhodce na uprázdněné místo (§ 9 RozŘ) 3. Zproštění rozhodce povinnosti mlčenlivosti (§ 6 odst. 2 RozŘ) 4. Vyloučení rozhodce (§ 12 odst. 2 RozŘ) 5. Provedení procesních úkonů, které nemohou rozhodci sami provést (§ 20 odst. 2 RozŘ) 6. Nařízení předběžných opatření (§ 22 RozŘ) 7. Úschova rozhodčích nálezů (§ 29 RozŘ) 8. Zrušení rozhodčího nálezu (§ 31RozŘ) 9. Nařízení výkonu rozhodčího nálezu (§ 28 RozŘ a § 251 n OSŘ) 10. Odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu (§ 32 odst. 2 RozŘ) 11. Zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (§ 35 RozŘ) 12. Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů (§ 38-40 RozŘ). Výčet soudních zásahů je koncipován jako taxativní. „Nicméně skutečnost, že soud může na žádost rozhodců provést procesní úkony, které nemohou rozhodci provés sami, otevírá příležitosti k dalším výslovně neupraveným zásahům.“325 3.3.1 ROZHODOVÁNÍ O PRAVOMOCI ROZHODČÍHO SOUDU (§ 15 ROZŘ A § 106 OSŘ) a) Otázky rozhodného práva Dle ustanovení § 36 odst. 1 RozŘ se přípustnost rozhodčí smlouvy posuzuje podle ustanovení RozŘ. Ostatní náležitosti se posuzují podle RozŘ jen v případě, má-li být rozhodčí nález vydán v tuzemsku. Pro formu rozhodčí smlouvy platí právo rozhodné pro ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy. Stačí ovšem, bylo-li učiněno zadost právnímu řádu místa nebo míst, kde došlo k projevu vůle. Z uvedeného vyplývá, že v otázkách arbitrability volba práva připuštěna není a pro tuto otázku se, na základě zásady legis fori , použije vždy právo české326. Stejně tak při uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu dle Newyorské úmluvy (čl. V odst. 2), bude český soud posuzovat arbitrabilitu dle českého práva327. Výklad pojmu „ostatní náležitosti“ není zcela jasný. Jedná se o otázky hmotněprávní platnosti rozhodčí smlouvy (vyjma otázek formy jež mají svou zvláštní úpravu), jako např. způsobilost rozhodců, jejich nezávislost či nepodjatost, přípustnost rozhodčí smlouvy pro spory, které by mohly být podle cizího práva rozhodovány jinými orgány než soudy, přípustnost rozhodčích smluv v otázkách manželských a dědických smluv, nebo ve věcech na pomezí práv majetkových či osobních, nebo např. i okolnosti týkající se uzavření smlouvy328. Pod pojem ostatní náležitosti smlouvy lze ovšem „podřadit i otázky, do nichž může v místě konání rozhodčího řízení zasahovat soud (např. pomoc při jmenování rozhodců či konstituování senátu, v některých zemích i rozhodování o platnosti rozhodčí smlouvy apod.) a především i pomoc soudu 325 Pauknerová, Monika; Růžička, Květoslav in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 263. 326 Blíže např. Pauknerová, Monika : Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí – otázky rozhodného práva s. 587. 327 Blíže tamtéž s. 588. 328 Viz např. Mothejzíková, Jitka; Steiner, Vilém a kolektiv : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, komentář s. 119-120, dále též Pauknerová, Monika : Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí – otázky rozhodného práva s. 588.
jako orgánu veřejné moci při provádění důkazů, které nemohou provést sami rozhodci a jejichž provedení je nezbytné pro řádné posouzení a následně rozhodnutí sporu.“329 Přednostně před ustanovením RozŘ se, jsou-li splněny podmínky její aplikace330, uplatní Evropská Úmluva. Dle čl. VI odst. 2 Evropské úmluvy se pro otázky existence nebo platnosti použije právo jež si strany zvolily a v případě, nezvolí-li si strany rozhodné právo pak podle práva státu, ve kterém má být rozhodčí nález vydán331. Nemůže-li být v době, kdy je tato otázka posuzována, takové místo předvídáno, pak podle práva použitelného podle kolizních norem legis fori. Tato úprava bude tedy mít přednost před pravidlem zakotveným v § 36 RozŘ, který stanoví, že ostatní náležitosti se posuzují podle RozŘ, má-li být nález vydán v tuzemsku. V některých případech je nutné určit statut rozhodčí smlouvy ještě před určením místa řízení. Nelze-li nalézt úzký vztah k některému právnímu řádu, je možné použít obdobná kritéria jako pro určení rozhodného práva smlouvy hlavní. Takové určení má přechodný charakter do doby, než bude rozhodci stanoveno místo řízení dle § 17 RozŘ332. Určení práva rozhodného pro statut rozhodčí smlouvy není závazné pro rozhodce při rozhodování o postupu v řízení (§ 19 RozŘ). V tomto případě má totiž přednost dohoda stran, která je omezena jen procesními zásadami legis fori. Otázka rozhodného práva je posuzována i v řízení o výkonu rozhodčího nálezu, neboť čl. V odst. 1 písm a) Newyorské úmluvy stanoví, že uznání a výkon rozhodčího nálezu může být odepřen je-li rozhodčí smlouva podle práva, jemuž strany rozhodčí smlouvu podrobily, nebo v nedostatku odkazu v tomto směru, podle práva země, kde nález byl vydán. Newyorská úmluva vychází z podpůrné aplikace předpisů legis fori resp. vazby statutu rozhodčí smlouvy na místo řízení. b) Rozhodování o pravomoci Platná rozhodčí smlouva je nezbytným předpokladem pravomoci rozhodců k rozhodnutí sporu, kterým strany vyjímají svůj spor z pravomoci obecných soudů. Dle ustanovení § 15 odst. 1 RozŘ jsou rozhodci oprávněni rozhodovat o své pravomoci, t.j. především o tom, zda mezi stranami existuje platná rozhodčí smlouva. Ve stádiu, kdy žádný z rozhodců nebyl jmenován, a logicky tedy není kdo by o otázce rozhodl, je rozhodování o platnosti, neplatnosti či zániku rozhodčí smlouvy v rukou obecného soudu333. Rozhodnutí o pravomoci přísluší od momentu zahájení rozhodčího řízení (t.j. ode dne podání žaloby dle § 14 RozŘ334) a “zejména od momentu konstituování fóra335” výlučně rozhodcům. V případě institucionální arbitráže bývá rozhodčími řády rozhodování o pravomoci svěřeno orgánu této instituce. Pravomoc (resp. příslušnost) je důležitá podmínka řízení, jíž se rozhodci zabývají v celém jeho 329 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 269. 330 Viz. čl. I Evropské úmluvy. 331 Blíže Růžička, Květoslav : Mezinárodní obchodní arbitráž s. 26. 332 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 270. 333 Jak vyplývá z § 106 odst.3. Blíže o této otázce Růžička, Květoslav : Úloha českých soudů v rozhodčím řízení s. 581. 334 Tedy od okamžiku jejího doručení stálému rozhodčímu soudu resp. v případě ad hoc arbitráže předsedajícímu rozhodci nebo jinému rozhodci, nebyl-li předsedající rozhodce ještě jmenován. 335 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 121.
průběhu, zejména vždy při změně procesních okolností. Zvláštní rozhodnutí se vydává pouze k námitce účastníka formou usnesení. Povinnost vydat usnesení v případě zjištění, že pravomoc není dána vyplývá z ustanovní § 23 písm. b) RozŘ. Vydáním takového usnesení rozhodčí řízení končí336. Uvedené usnesení nelze samostatně napadnout u soudu337. Zákon o rozhodčím řízení pouze umožňuje straně podání žaloby u soudu s tím, že pokud tak učiní ve stanovené 30-ti denní lhůtě, zůstanou účinky dříve podané žaloby zachovány338 (§ 16 RozŘ). V případě kladného rozhodnutí právní řád neupravuje žádný ochranný prostředek. Tím může být až návrh na zrušení konečného rozhodčího nálezu (především dle § 31 b) RozŘ) podaný do 3 měsíců od jeho doručení, případně návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (§ 35 RozŘ). Pokud jde o cizí rozhodčí nálezy, uznání nebo výkon takového nálezu bude odepřen, jestliže je rozhodčí nález stižen vadou uvedenou v §31 RozŘ339. Základním ustanovením upravujícím vztah obecných soudů a soudů rozhodčích v otázkách existence, platnosti či zániku rozhodčí smlouvy, tedy v otázce, zda je v dané věci dána pravomoc rozhodčího soudu, je § 106 OSŘ. Toto ustanovení340 je v podstatě obdobou čl. II odst. 3 Newyorské úmluvy341. Podle této úpravy jestliže soud k námitce žalovaného, uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé, zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a své řízení zastaví. Postup soudu bude spočívat především ve zjištění existence rozhodčí smlouvy, soud vezme také v úvahu, zda k uzavření rozhodčí smlouvy došlo v souladu s právem.342 Soud se tedy předtím než strany odkáže na rozhodčí řízení bude zabývat tímto okruhem otázek: 1. zda věc může být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě (t.j. otázkou arbitrability) 2. platností a existencí rozhodčí smlouvy 3. zda okruh otázek vymezených v rozhodčí smlouvě nepřesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou a za 4. zda se rozhodčí soud neodmítl věcí se zabývat. Rozsah přezkoumání závisí plně na soudu. „Pravděpodobně se soud těmito otázkami bude zabývat pouze prima facie. Pokud ovšem žalobce zpochybňuje existenci rozhodčí smlouvy, soud provede úplný přezkum.“343
336 Důležité je ovšem podotknout, že ke zjištění nedostaku pravomoci může dojít i ve vztahu jen k některým účastníkům nebo jen části žalobního návrhu. To se pak promítne do konečného rozhodnutí ve věci (pokud nebyl nedostatek pravomoci zjištěn již v průběhu řízení). 337 Viz. např. Pauknerová, Monika; Růžička, Květoslav in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 265. 338 Obdobně v případě zastavení soudního řízení (z důvodu existence rozhodčí smlouvy) dle § 106 odst.2 OSŘ. 339 Dle ustanovení § 39 písm. b) RozŘ. 340 Občanský soudní řád nestanoví pro rozhodčí řízení s mezinárodním prvkem odlišnou právní úpravu než pro řízení “ryze tuzemské”. Úprava v něm obsažená se použije, nestanoví-li mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána něco jiného. 341 Čl. II odst 3 Newyorské úmluvy zní: “Soud Smluvního státu, u něhož byla podána žaloba v záležitosti, o níž strany uzavřely dohodu ve smyslu tohoto článku, odkáže strany na rozhodčí řízení k žádosti jedné z nich, ledaže zjistí, že zmíněná dohoda je neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití.” 342 Soud se tedy bude zabývat i otázkami platnosti a formy rozhodčí smlouvy. 343 Pauknerová, Monika; Růžička, Květoslav in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 268.
Pokud soud zjistí některou z výše uvedených skutečností, řízení nezastaví a bude se věcí zabývat sám. Ovšem i v případě, je-li ve věci mezi stranami uzavřena platná rozhodčí smlouva, může být spor projednán a rozhodnut obecným soudem, ale pouze v případě, je-li ve věci zahájeno řízení ve věci samé a některá ze stran neuplatní včas námitku, že věc má být projednána v rozhodčím řízení. Bylo-li však řízení před rozhodci zahájeno dříve, než došlo k řízení soudnímu, přeruší soud řízení o neexistenci, neplatnosti nebo zániku smlouvy až do doby, než bude v rozhodčím řízení rozhodnuto o pravomoci nebo ve věci samé. Česká právní úprava tak v plném rozsahu respektuje jednu z vedoucích zásad mezinárodní arbitráže, a to sice zásadu Competence- Competence.344 Na druhé straně, dle ustanovení § 15 odst. 2 lze námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé345. V případě, že rozhodci dospějí k závěru, že jejich pravomoc ve věci není dána, rozhodnou o tom dle § 15 odst.2 RozŘ usnesením. „Takové usnesení rozhodců o vlastní pravomoci vydané v rozhodčím řízení má přednost před usnesením o téže věci vydaným obecným soudem. Nejen to: obecný soud je vázán usnesením rozhodců o jejich pravomoci.“346 Vzhledem k přiměřené aplikaci ustanovení občanského soudního řádu i na rozhodčí řízení (§ 30 RozŘ), zjistí-li rozhodci, že stejná věc je mezi stranami projednávána před soudem, přeruší své řízení dokud soud nerozhodne347. Vedle ustanovení § 106 OSŘ umožňuje český právní řád podání tzv. určovací žaloby k určení platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy. K podání takové žaloby je aktivně legitimována kterákoliv ze stran sporu. Příslušným v prvním stupni je dle § 41 RozŘ soud, který by byl příslušný k řízení ve věci, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy. Rozhodne-li soud o neplatnosti rozhodčí smlouvy, rozhodčí řízení nelze zahájit348 a nález vydaný v takovém řízení by byl postižen vadou zakládající důvod pro jeho zrušení. Bylo-li však řízení před rozhodci zahájeno dříve, přeruší soud obdobně dle § 106 odst. 3 své řízení do doby, než rozhodčí soud rozhodne o své pravomoci nebo ve věci samé. 3.3.2 JMENOVÁNÍ ROZHODCE NEBO PŘEDSEDAJÍCÍHO ROZHODCE, JMENOVÁNÍ ROZHODCE NA UPRÁZDNĚNÉ MÍSTO (§ 9 ROZŘ) § 7 RozŘ stanoví, že rozhodčí smlouva má určit počet i osoby rozhodců nebo stanovit způsob, jak 344 Blíže v kapitole 2.6 věnované doktríně separace a zásadě Competence-Competence. 345 Blíže Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 200. Obdobnou úpravu jako český právní řád obsahuje např. Rozhodčí řád UNCITRAL čl. 21 odst. 3. 346 Mothejzíková, Jitka : Úloha národních soudů – podpora nebo dohled s. 48. 347 Viz. Pauknerová, Monika; Růžička, Květoslav in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 269. 348 Viz např. Růžička, Květoslav : Úloha českých soudů v rozhodčím řízení in Klíma, Karel; Jirásek, Jiří (eds.) : Pocta Jánu Grónskému s. 582.
počet i osoby rozhodců mají být určeny. Stanoví však také pravidlo, že konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Nedohodnou-li se strany na výše uvedeném, stanoví § 7 odst. 2 RozŘ dispozitivně, že každá ze stran jmenuje jednoho rozhodce a takto jmenovaní rozhodci volí rozhodce předsedajícího. RozŘ tedy (obdobně jako Model Law) předpokládá tříčlenný rozhodčí senát. Jak bylo uvedeno výše, nečinnost či nespolupráce stran (resp. rozhodčí instituce, je-li rozhodčím řádem nadána pravomocí podílet se na konstituování rozhodčího senátu) by mohla zbrzdit či úplně zmařit celé rozhodčí řízení. Pokud tedy strana, popř jiná osoba, rozhodce ve stanovené lhůtě nejmenuje, obsahuje RozŘ zákonné zmocnění ke jmenování rozhodce náhradním způsobem349. Tímto náhradním způsobem je, nedohodly-li se strany jinak, dle § 9 odst. 1 RozŘ, soud. Soud pak rozhodce jmenuje na návrh některé ze stran nebo rozhodce již jmenovaného. 30- denní lhůta350 ke jmenování rozhodce uvedená v § 9 odst. 1 má vytvořit jednak dostatečný prostor k uvážení pro stranu, jež má určit rozhodce, a nadruhou stranu má též zabránit nežádoucímu blokování projednávání sporu v rozhodčím řízení. Uvedené obdobně platí pro dohodu ostatních rozhodců v případě tří- a vícečleného senátu na osobě předsedajícího rozhodce. Tato lhůta je pouze pořádková a dohodou stran ji lze zkrátit či prodloužit351. Náhradní jmenování rozhodce soudem tedy přichází v úvahu, nestanoví-li dohoda stran jinak, tedy nepověří-li strany v rozhodčí smlouvě pro případ nejmenování rozhodce či neshodě a osobě rozhodce jiný subjekt. Přednost má tedy vždy ujednání stran obsažené v rozhodčí smlouvě.352 Rozhodčí řády rozhodčích institucí pravidelně obsahují úpravu o ustavení senátu. Tato úprava obvykle dává rozhodčí instituci (respektive jejímu předsedovi) určité pravomoci.353 Z tohoto důvodu přichází aplikace ustanovení o jmenování rozhodce soudem v úvahu především v ad hoc rozhodčím řízení. Jak bylo uvedeno výše, soud rozhodce jmenuje na návrh kterékoliv ze stran nebo rozhodce již jmenovaného. Návrh tedy může tedy podat i strana oprávněná ke jmenování rozhodce dle rozhodčí smlouvy a která volbu z jakéhokoliv důvodu neprovede, resp. není schopna provést354. Ke jmenování rozhodce soudem může tedy dojít jen na návrh. Bez návrhu nemůže soud rozhodce jmenovat a to ani v případě, rozhodl-li předtím o jeho vyloučení dle § 12 odst. 2 RozŘ355. Soudu je pak při jmenování rozhodce poskytnuto vodítko v § 10 odst. 1 RozŘ, spočívající v tom, že 349 Viz. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 88 a 89, o vyloučení rozhodce dále pojednává např. Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 189. 350 Běžící od doručení výzvy ke jmenování rozhodce druhé straně nebo od doručení návrhu na předsedajícího rozhodce druhému rozhodci. Blíže Mothejzíková, Jitka; Steiner, Vilém a kolektiv : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, komentář s. 42. 351 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 90. 352 Taková dohoda může být ovšem učiněna i dodatečně. Viz Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 89. 353 Např. § 21 odst.2 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, podle kterého: “Jestliže strany nejmenují rozhodce ve stanovené lhůtě, nebo jestliže rozhodci nezvolí předsedu rozhodčího senátu do 14 dnů ode dne oznámení o jmenování rozhodce, určí rozhodce nebo předsedu rozhodčího senátu předseda Rozhodčího soudu.” 354 Blíže viz. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář strana 89. 355 Je však možné aby oba návrhy, t.j. na vyloučení rozhodce a na jmenování byly spojeny. To je vhodné zejména v případech vyloučení rozhodce, který již byl jmenován. Jinak je ponecháno na stranách aby jmenovaly rozhodce jiného (náhradního), pokud již tak neučinily současně se jmenováním rozhodce původního.
soud při tomto jmenování “přihlíží k předpokladům pro jeho nezávislé a nestranné rozhodování." Při výběru rozhodce soud vybírá ze zvláštního rejstříku rozhodců vedeného u soudu356. § 9 odst. 2 upravuje náhradní jmenování rozhodce pro případ, kdy se již jmenovaný rozhodce vzdá své funkce nebo nemůže činnost rozhodce vykonávat. Obdobně jako v případě odst. 1 tento postup vstupuje do hry jen pokud mezi stranami nebyl dohodnut postup jiný (nebo případně nedohodly-li se strany na jiném postupu v průběhu řízení). Tak např. byla-li konkrétní osoba rozhodce určena již v rozhodčí smlouvě a následně došlo k vyloučení rozhodce postupem dle § 12 odst.2 RozŘ nebo nemůže-li se takto jmenovaný rozhodce své funkce ujmout, ale rozhodčí smlouva je stále platná nebo má-li být věc znovu projednána a rozhodnuta v tomtéž řízení po zrušení rozhodčího nálezu podle § 34 odst. 2 RozŘ357. V uvedených otázkách je věcně příslušný soud, který by byl věcně příslušný podle OSŘ (§ 84 až 89) k rozhodnutí ve věci, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy. Místně příslušný je dle § 43 RozŘ soud, v jehož obvodu se koná nebo konalo rozhodčí řízení, pokud je toto místo v tuzemsku. Není-li toto místo v tuzemsku nebo nekonalo-li se ještě řízení, pak je místně příslušný soud, který by byl místně příslušný, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy. Nelze-li místní příslušnost takto určit, pak je to věcně příslušný soud, v jehož obvodu má sídlo nebo bydliště navrhovatele nebo odpůrce. Přes značný přínos pro rozhodčí řízení může mít ovšem jmenování rozhodců soudem i svá nepřehlédnutelná rizika. Soudy totiž zpravidla nejmenují rozhodce okamžitě, ale takové jmenování se může protáhnout až na dva roky358. Jaké taková prodleva může mít následky na rozhodčí řízení, které strany před řízením soudním upřednostňují pro jeho rychlost a efektivitu, není třeba rozvádět. Naopak při postupu dle rozhodčích řádů stálých rozhodčích institucí je chybějící rozhodce jmenován v krátké lhůtě v souladu s tímto řádem, a to zpravidla předsedou rozhodčího soudu. 3.3.3 ROZŘ)
ZPROŠTĚNÍ ROZHODCE POVINNOSTI MLČENLIVOSTI (§ 6 ODST. 2
§ 6 odst.2 RozŘ obsahuje úpravu pro případ, nezprostí-li rozhodce mlčenlivosti strany. V takovém případě rozhoduje o zproštění mlčenlivosti z vážných důvodů předseda okresního soudu, v jehož obvodu má rozhodce bydliště359. Tyto vážné důvody nejsou zákonem nijak blíže specifikovány a takové vymezení není ani dost dobře možné. Rozhodování je svěřeno předsedovi příslušného obecného soudu zejména z důvodu ochrany účastníků rozhodčího řízení před porušením jejich práva „na utajení skutečností tvořících Viz. oddíl V. Bod 19 přílohy č. 1 (Návod k vedení evidenčních pomůcek) k Instrukci Ministerstva 356 spravedlnosti č. 1/2002 z 3. prosince 2001 č.j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, v platném znění (Instrukce Ministerstva spraveldnosti ze dne 23. 8. 2006, č.j. 268/2006Org). 357 Blíže viz. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 90. 358 Růžička, Květoslav : Úloha českých soudů v rozhodčím řízení in Klíma, Karel; Jirásek, Jiří (eds.) : Pocta Jánu Grónskému s. 582. 359 S tím, že nemá-li rozhodce bydliště na území České republiky, přísluší rozhodnutí předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 1.
předmět rozhodčího řízení nebo s ním souvisejících.“360 3.3.4
VYLOUČENÍ ROZHODCE (§ 12 ODST. 2 ROZŘ)
Další příležitost pro zásah soudu je předvídána v § 12 odst. 2 RozŘ pro případ, nevzdá-li se rozhodce v případě, že u něj vyšly najevo okolnosti k jeho vyloučení z projednávání věci, funkce. V takovém případě o vyloučení rozhodce rozhodne na návrh kterékoliv ze stran soud361. Stejně jako v případě jmenování náhradního rozhodce se i zde strany mohou dohodnout na jiném postupu pro vyloučení rozhodců. Zde je však nepravděpodobné, že by takovou dohody uzavřely strany až po zahájení rozhodčího řízení, neboť zájmy stran budou v tomto okamžiku v zásadě protichůdné. Zákon tedy zcela logicky předpokládá podání návrhu na vyloučení rozhodce jen jednou ze stran. V případě institucionální arbitráže, budou řády rozhodčích institucí obvykle obsahovat vedle úpravy jmenování, i úpravu rozhodování o vyloučení rozhodce362. K vyloučení rozhodce z projednání věci by mělo dojít zejména v případech důvodných pochybností o jeho nepodjatosti (§ 8 RozŘ). Nepodjatostí se rozumí především nezávislost na předmětu sporu a na stranách sporu. Důvodem vyloučení mohou být ale i jiné důvody. Jako příklad lze uvést chybějící předpoklady pro nezávislé a nestranné rozhodování (§ 10 odst. 1 RozŘ), ztráta způsobilosti k právním úkonům či jmenování rozhodce soudcem363. K vyloučení může dojít „i v případě, kdy rozhodce neodůvodněně protahuje rozhodčí řízení (nenařizuje ústí jednání, nepřipravuje rozhodčí nález), je dlouhodobě nemocný nebo na zahraničním pobytu apod.364“ K vyloučení rozhodce může dojít již před zahájením rozhodčího řízení. Nepřípustné je však po skončení rozhodčího řízení. Zde nastupuje výhradně postup dle § 31 RozŘ respektive §35 RozŘ (zrušení rozhodčího nálezu soudem a případně zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí). Návrh na vyloučení musí vycházet ze "zcela konkrétních důvodů, z nichž je možno dovodit a pomocí nichž je navrhovatel schopen prokázat zainteresovanost rozhodce na průběhu a výsledku sporu.“365 Řízení před soudem je řízením sporným a návrh na jeho zahájení má charakter zvláštní určovací žaloby podle ustanovení § 80 OSŘ366.Rozhodnutí soudu pak nahrazuje rozhodnutí rozhodce samého 360 Mothejzíková, Jitka; Steiner, Vilém a kolektiv : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, komentář s. 34. 361 Blíže také Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 189. 362 Například § 22 odst. 2 Řádu HK AK ČR stanoví, že “O odmítnutí rozhodce rozhodují zbývající členové rozhodčího senátu. Jestliže mezi nimi nedojde k dohodě nebo jestliže odmítnutí směřuje proti dvěma nebo všem rozhodcům, rozhoduje o odmítnutí výlučně předsednictvo, které také rozhoduje o odmítnutí jediného rozhodce.” Proti takovému rozhodnutí rozhodců resp. předsednictva není předvídán zvláštní opravný prostředek. Viz např. Pauknerová, Monika; Růžička, Květoslav in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 270. 363 Mothejzíková, Jitka; Steiner, Vilém a kolektiv : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích s. 47 uvádí I další důvody. 364 Růžička, Květoslav : Úloha českých soudů v rozhodčím řízení s. 583. 365 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 97. 366 Zde se však nevyžaduje prokázání naléhavého právního zájmu. Viz. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 98.
o vzdání se funkce a je závazné pro účastníky soudního řízení. Těmito účastníky jsou účastníci řízení před rozhodci (§ 159a odst. 1 OSŘ). Rozhodci sami nejsou nadáni věcnou pasivní legitimací367. 3.3.5 PROVEDENÍ PROCESNÍCH ÚKONŮ, KTERÉ NEMOHOU ROZHODCI SAMI PROVÉST (§ 20 ODST. 2 ROZŘ) Rozhodnutí rozhodčího soudu přijatá v rozhodčím řízení jsou závazná a vynutitelná jen vůči stranám řízení (s vyjímkou rozhodčího nálezu, který je závazný též pro orgány státní moci). Uvedené platí i pro rozhodnutí procesní povahy. Zvláště významná je tato otázka v případě zajišťování a provádění důkazů, které rozhodci mohou činit jen na základě dobrovolnosti (to platí jak vůči třetím osobám, tak i vůči stranám samotným). Rozhodci sami, jak ostatně vyplývá ze soukromoprávní povahy rozhodčího řízení, nedisponují donucovací pravomocí k vynucení takových opatření a nejsou-li jim uvedené důkazy poskytnuty dobrovolně, jsou bez pomoci soudu v podstatě bezmocní. V praxi rozhodci nedostatek této pravomoci řeší tak, že „rozhodci uloží straně, která svědeckou výpověď navrhuje, aby zajistila účast svědka na ústním jednání.“368 Nedostaví-li se ovšem takovýto svědek dobrovolně, nemohou rozhodci vzhledem k chybějící donucovací pravomoci, takového svědka předvolat. V tomto okamžiku nastupuje institut dožádání soudu dle § 20 odst. 2 RozŘ. Soud je povinen vyhovět, aniž by posuzoval účelnost takového důkazu. Odmítnout provedení důkazu může pouze v případě, není-li takový úkon dle zákona přípustný. Institut dožádání dle § 20 odst. 2 nepředstavuje samostatné pararelní řízení před obecným soudem. Soud v tomto případě nečiní rozhodnutí o meritu sporu ani o pravomoci rozhodců. Rozhodci jsou nicméně k žádosti soudu povinni doložit svou pravomoc (např. opisem rozhodčí smlouvy). Otázka do jaké míry je dožádaný soud oprávněn zkoumat platnost rozhodčí smlouvy zatím nebyla judikaturou vyřešena.369 Například dle německé právní praxe je soud „oprávněn součinnost (v německé terminologii označován jako "Aushilfe"370) odmítnout pouze tehdy, je-li zjevné, že rozhodčí smlouva je neplatná."371 Pro český soud bude v zásadě postačující, bude-li mu „osvědčena existence rozhodčí smlouvy“372, neboť rozhodnutí o platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy náleží totiž v této fázi řízení
367 Viz. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 – 10 C 263/2003 z 20. října 2003 (potvrzeno rozsudkem Městkého soudu v Praze sp.zn. 18 Co 18/2004 z 2. dubna 2004), podle kterého účastníkem řízení před soudem jako strana žalovaná musí být druhý účastník rozhodčího řízení, nikoliv (všichni) rozhodci. Je tomu tak z důvodu rozsahu závaznosti soudního rozhodnutí. Okruh účastníků soudního řízení musí tedy být shodný s okruhem účastníků rozhodčího řízení a jelikož rozhoci nejsou účastníky rozhodčího řízení, nejsou v soudním řízení pasivně legitimováni. Okruh účastníků je tedy dán § 90 OSŘ a ne ze zákona dle ustanovení § 94 OSŘ. 368 369 370 371 372
Mothejzíková, Jitka : Úloha národních soudů – podpora nebo dohled s. 50. Viz. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 166. Tedy “výpomoc”. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 166. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 166.
rozhodcům.373 Soud v případě dožádání postupuje analogicky podle § 39 OSŘ. O tom kdy a jakým způsobem bude provádět důkazy je povinen informovat rozhodce, kteří o tomto následně informují účastníky. Účastníci (i rozhodci) řízení mají totiž právo být při provádění důkazů před soudem přítomni374. Rozhodci mohou též požádat soud, aby si vyžádal od orgánů státní správy nebo samosprávy sdělení rozhodných skutečností, které nebyly rozhodcům sděleny (dle § 128 OSŘ). Při provádění důkazů soud postupuje podle § 122 až 131 OSŘ. Může zohlednit i dohodu stran o způsobu vedení řízení podle § 19 odst. 1 RozŘ. Důležitá odchylka od obecného občanského soudního řízení se projevuje v tom, že provádění důkazů před soudem je neveřejné, a to vzhledem k tomu, že i samotné rozhodčí řízení je neveřejné (§19 odst. 3 RozŘ). Právo vyjádřit se k důkazům bude uplatněno až v průběhu rozhodčího řízení. Vedle důkazů, jejichž provedení navrhly během rozhodčího řízení strany, mohou rozhodci požádat i o provedení důkazů, které strany sami nenavrhnou, považují-li provední takového důkazu za nezbytné375. Příslušný k provedení dožádání je okresní soud v jehož obvodě má být dožádaný úkon proveden (§42 odst. 1 RozŘ). Je-li takových míst více, závisí výběr na rozhodcích samotných376. Výše uvedenou součinnost mohou soudy poskytnout jen „rozhodčímu řízení konanému na území České republiky377 a provést úkony jen na území České republiky.“378 Pomoc je poskytována nejen řízením ryze tuzemským, ale i řízením s mezinárodním prvkem. Rozdíl spočívá především v podpůrné aplikaci ustanovení ZMPS, případně přednostní aplikaci některých mezinárodních smluv.379 Právní pomoc v souvislosti s rozhodčím řízením s mezinárodním prvkem upravují vedle §55-60 ZMPS (Právní pomoc ve styku s cizinou) i různé mezinárodní smlouvy380. Má-li být procesní úkon proveden v zahraničí, děje se tak prostřednictvím dožádání zahraničnímu soudu, které podává soud381 příslušný dle místa konání rozhodčího řízení (42 odst. 2 RozŘ). Postupuje podle mnohostranných popř. dvoustranných úmluv, práva EU/ES a neexistují-li podle norem vnitrostátních382. Dožádání není omezeno jen na dokazování, ale obecně na procesní úkony, které rozhodci nemohou 373 Viz § 106 odst. 3 OSŘ a kapitola 3.3.1 o rozhodování o pravomoci rozhodčího soudu. 374 Blíže např. Mothejzíková, Jitka; Steiner, Vilém a kolektiv : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, komentář s. 79. 375 Blíže např. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 167. 376 Soud ovšem může vyhodnotit jinak a žádost postoupit. Stejně bude postupovat v případě, je-li provedení v jeho obvodu nemožné. 377 Odlišně např. § 1025 odst. 2 ZPO. Blíže viz. Semler, Franz-Jörg : German Arbitration Law The 1998 Reform and Recent Case Law s. 582. 378 Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 295. 379 Blíže např. Pauknerová, Monika; Růžička, Květoslav in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 271. 380 Např. Haagská úmluva z 18.března 1970 o zajišťování důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních či řada bilaterálních smluv. 381 Tedy nikoliv sami rozhodci. 382 Blíže např. Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 295.
sami provést383. Může jimi být např. výslech svědků, ustanovení znalců, vyjímečně doručování, ve sporech s mezinárodním prvkem pak především zjišťování obsahu cizího právního předpisu. 3.3.6
NAŘÍZENÍ PŘEDBĚŽNÝCH OPATŘENÍ (§ 22 ROZŘ)
Předběžná opatření jsou upravena v jediném ustanovení zákona rozhodčím řízení. § 22 RozŘ stanoví, že ukáže-li se v průběhu rozhodčího řízení nebo i před jeho zahájením, že by mohl být ohrožen výkon rozhodčího nálezu, může soud na návrh kterékoli strany nařídit předběžné opatření. RozŘ tedy pod pojmem předběžného opatření rozumí „opatření konzervující stav či provizorně provádějící opatření napomáhající tomu, aby rozhodčí nález vydaný v budoucnu byl vykonatelný a aktuální, nebo důkazy, které mají být v budoucnu provedeny, byly zachovány a bylo možné je provést.“384 Nařízení takového opatření přichází v úvahu nejen v průběhu rozhodčího řízení, ale i před jeho zahájením. Z uvedeného ustanovení rovněž vyplývá, že rozhodci nemají pravomoc předběžné nařízení nařídit sami385. Nařizování předběžných opatření je dle české právní úpravy výlučně v rukou soudu, který při jejich nařizování postupuje podle svých procesních norem (zejména § 74-77 OSŘ). Soudní pravomoc k vydávání předběžných opatření nelze vyloučit ani dohodou stran386. Soud ovšem postupuje jen na návrh strany rozhodčího řízení. Vydal-li by rozhodčí soud předběžné opatření, bylo by takové opatření neúčinné387. České právo tak v tomto ohledu zastává tradiční přístup a nesleduje modernější trend založený především Model Law spočívající ve svěření vydávání těchto opatření do rukou rozhodců. Slučitelnost předběžných opatření vydaných soudem s rozhodčí smlouvou české právo výslovně neupravuje. Explicitně je tato slučitelnost zmíněna v čl. VI odst. 4 Evropské Úmluvy. Oprávnění navrhnout vydání předběžného opatření mají pouze strany sporu (nikoliv tedy rozhodci388). Předběžné opatření může spočívat zejména v tom, že „soud nařídí aby peněžitá částka nebo věci, jež jsou předmětem sporu byly uloženy do úschovy soudu nebo aby odpůrce s nenakládal určitými věcmi nebo právy, anebo aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel.“389 Soud (předseda senátu) může dokonce navrhovateli též uložit, aby v určité době podal návrh na zahájení rozhodčího řízení. Může též účinky předběžného opatření omezit na určitou dobu (§ 76 odst.3 OSŘ ve spojení s § 44 RozŘ)390. 383 Negativně bývá zatím hodnocena možnost podání předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství rozhodci. Blíže v kapitole 4. o evropském komunitárním právu. 384 Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 293. 385 Blíže např. Mothejzíková, Jitka : Úloha národních soudů – podpora nebo dohled s. 50. 386 Viz. Pauknerová, Monika; Růžička, Květoslav in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 272. 387 Pauknerová, Monika; Růžička, Květoslav in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 272. 388 Ač by taková úprava byla jistě vhodná. 389 Mothejzíková, Jitka; Steiner, Vilém a kolektiv : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, komentář s. 83. 390 Blíže např. Mothejzíková, Jitka; Steiner, Vilém a kolektiv : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, komentář s. 83.
Při nařizování předběžného opatření postupuje soud dle ustanovení § 74 a následujících OSŘ. Ustanovení § 22 se použije pokud jde o důvody vydání předběžného opatření. V tomto případě má povahu lex specialis ve vztahu k § 74 odst. 1 OSŘ. Důvodem pro vydání předběžného opatření může tedy být, tak jak stanoví § 22 RozŘ, jen ohrožení výkonu rozhodčího nálezu391. Věcně příslušný k nařízení předběžného opatření je soud příslušný pro rozhodování sporu, kdyby neexistovala rozhodčí smlouva. Místní příslušnost je dána dle § 43, tedy podle místa, kde probíhá nebo kde by proběhlo rozhodčí řízení. Ustanovení RozŘ je tedy v tomto případě lex specialis vůči úpravě v § 74 odst. 3 OSŘ392. Je-li návrh na vydání předběžného opatření podán ještě před zahájením rozhodčího řízení, aniž by rozhodčí smlouva stanovila místo konání řízení, posoudí otázku příslušnosti sám soud jako otázku prejudiciální393. Při rozhodování o nařízení předběžného opatření vyhodnotí soud i to, zda skutečnost, že rozhodčí řízení probíhá na území ČR je dostatečným důvodem zakládajícím pravomoc českých soudů.V případě, kdy by ani jedna ze stran neměla sídlo, bydliště, místo podnikání, obvyklý pobyt nebo majetek na území České republiky a spor by se ani jinak České republiky nedotýkal není vyloučeno, že by český soud vydání předběžného opatření odmítl, vzhledem k tomu, že by v takovém případě nemohl být zaručen výkon takového opatření394. Na závěr pojednání o předběžných opatřeních je vhodné se zmínit o tzv. mezitimním nálezu, což je nález, který upravuje vztah mezi stranami co do důvodu nároku, a dále o tzv. nálezu částečném. Svým charakterem se nejedná o předběžná opatření a lze je vydat až po náležitém objasnění skutkového stavu. Mezitimní rozhodčí nález tedy „nemůže plnit v plném rozsahu tytéž funkce jako předběžné opatření a v žádném případě jej nesmí nahrazovat.“395 3.3.7
ÚSCHOVA ROZHODČÍCH NÁLEZŮ (§ 29 ROZŘ)
Dle ustanovení § 29 jsou rozhodci povinni do 30 dnů po nabytí právní moci rozhodčího nálezu předat rozhodčí nález a další listiny prokazující průběh rozhodčího řízení do úschovy soudu. Tato povinnost se týká jen rozhodčích nálezů vydaných v rozhodčím řízení ad hoc (stálé rozhodčí soudy archivují uvedené listiny dle § 29 odst 1 samy). Ustanovení je dále omezeno jen na rozhodčí nálezy vydané na území ČR, nedopadá na nálezy vydané v zahraničí. 391 Nestačí tedy jen, aby bylo třeba zatimně upravit poměry účastníků, tak jak důvod pro vydání předběžného opatření vymezuje OSŘ. Blíže viz. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 175. 392 Blíže viz. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 177. 393 Přičemž by měl stejně jako rozhodce dle §17 zohlednit oprávněné zájmy stran. Viz Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 175. 394 Obdobně jako v případě Bank Mellat v. Helliniki Techniki SA ve Velké Británii, kdy britský soud odmítl návrh na stanovení povinnosti složit zálohu na náklady řízení s ohledem na to, že ani jedna ze stran není domicilovaná ve Spojeném království a ani předmět sporu není spojen s územím Spojeného království, nebyl dán "dostatečně silný poměr mezi jeho pravomocí vyplývající z tuzemského práva a stranami, popřípadě předmětem sporu tak, aby mohl této pravomoci vyhovět." Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s 176-177. 395 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 178.
3.3.8
ZRUŠENÍ ROZHODČÍHO NÁLEZU (§ 31 ROZŘ)396
Konečný rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27 RozŘ, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání, nabývá dle § 28 odst. 2 RozŘ dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Takový rozhodčí nález je tedy závazný a to jak po stránce materiální (je závazný jak pro strany, tak pro státní orgány), ale i formální (tzn. nemůže být napaden odvoláním). Výčet důvodů, pro které může soud takový nález (na návrh kterékoliv ze stran) zrušit, je uveden v kogentním ustanovení § 31. Tento výčet je taxativní a dohodou stran jej nelze rozšířit ani omezit. Taková dohoda by byla neplatná. Práva na přezkum dle § 31 RozŘ se nelze (ani v rozhodčí smlouvě) na rozdíl od některých zahraničních právních úprav397 vzdát. V této fázi rozhodčího řízení se tak jedná především o uplatnění kontrolní funkce398 soudu vůči rozhodčímu řízení resp. jeho výsledku. Zákon uvádí tyto důvody pro zrušení rozhodčího nálezu399 : a) rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Z výše uvedeného výčtu je patrné, že zákon uvádí spíše důvody procesního charakteru. To mimo jiné vyplývá z toho, že zrušení rozhodčího nálezu soudem nelze v žádném případě považovat za opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu, a to ani řádný ani mimořádný. Opravným prostředkem se žaloba na zrušení nestává ani za situace, kdy je rozhodčí nález zrušen soudem z důvodu, že ve věci nebylo možné uzavřít rozhodčí smlouvy nebo uzavřená smlouva je neplatná (příp. nikdy neexistovala, zanikla nebo je sice platná, ale na danou věc se nevztahuje) a soud (k návrhu některé ze stran) sám pokračuje v řízení400. Jedinou možností přezkumu rozhodčího nálezu je pouze přezkum rozhodčího nálezu rozhodci 396 Tato kapitola je věnována rozhodčím nálezům vydaným na území České republiky, postup při (odepření) uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů je upraven v § 39 RozŘ a je popsán níže. 397 Tak například v mezinárodních věcech to připouští čl. 192 I švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém. 398 O nepřesnostech dělení fukcí soudu na pomocnou(podpůrnou) a kontrolní viz. výše. 399 Problematikou zrušení rozhodčího nálezu se zabývá např. též Růžička, Květoslav : Mezinárodní obchodní arbitráž s. 38 a 51, Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 302 a následující. 400 Je-li rozhodčí smlouva zrušena z jiných než výše uvedených důvodů, zůstávává rozhodčí smlouva dle § 34 odst. 2 RozŘ nadále v platnosti.
samými401 (dle § 27 RozŘ), ovšem jen v případě, byla-li tato možnost stranami sjednána v rozhodčí smlouvě. Takový přezkum je pak zaměřen nejen na otázky procesní, ale i na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Účelem zrušení rozhodčího nálezu soudem je (vedle řízení o výkonu rozhodnutí) umožnit “soudní přezkum toho, zda byly splněny základní podmínky pro projednání a rozhodnutí věci před rozhodci a tedy základní podmínky pro to, aby bylo suspendováno ústavní právo domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 LPS, na které navazuje m.j. též ústavní právo dle čl. 38 odst. 2 poslední věta LPS.“402 Pro podání návrhu dle § 31 RozŘ musí být splněny především dvě podmínky. První z nich je, že musí být vydán konečný rozhodčí nález ve smyslu § 23 písm a) RozŘ, popřípadě uzavřen smír403 ve formě rozhodčího nálezu dle § 24 odst.2 RozŘ. Druhou nezbytnou podmínkou je, že tento nález musí nabýt právní moci404. Podmínkou pro přezkum není uschování rozhodčího nálezu a listin prokazujících průběh řízení u okresního soudu, v jehož obvodu byl rozhodčí nález vydán dle § 29 odst. 2 RozŘ. Z uvedeného vyplývá, že přezkum splnění podmínek řízení, které skončilo vydáním usnesení podle § 23 písm. b) (t.j. nikoliv rozhodčím nálezem), tímto způsobem možný není. Vzhledem k tomu, že konečný rozhodčí nález je vykonatelným titulem dle § 274 písm. c) OSŘ, a to bez předchozího samostatného výroku, je stranám umožněno podat soudu návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (§ 35 RozŘ)405. Výše popsaný postup se uplatní jen pro rozhodčí nálezy vydané na území České republiky (včetně rozhodčích nálezů s mezinárodním prvkem). I v případě má-li být rozhodčí nález vykonán v cizině, může se povinná strana „bránit“ podáním návrhu na zrušení nálezu v tuzemsku. Dle Newyorské úmluvy může být totiž (a zpravidla je) výkon rozhodčího nálezu zrušeného v zemi, ve které byl vydán, odepřen406. Důvody pro zrušení rozhodčího nálezu mohou být jak důvody existující v původním řízení před rozhodci, ale i v řízení o přezkumu (byl-li stranami takový přezkum sjednán). Neuplatnění některého důvodu již v řízení při přezkumu může být pro soud jedním z hledisek posouzení “důvodnosti návrhu”407, ale není samo o sobě důvodem zamítnutí návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudem, nejde-li o případy uvedené v § 33RozŘ. Návrh na zrušení může směřovat proti konečnému, částečnému i mezitimnímu rozhodčímu nálezu. Je-li však mezitimní nebo částečný nález zrušen ještě před rozhodnutím o zbývajích otázkách z důvodu nemožnosti v dané věci uzavřít rozhodčí smlouvu nebo neexistence, neplatnosti, zrušení rozhodčí smlouvy nebo z důvodu, že se rozhodčí smlouva na danou věc nevztahuje ( t.j. z důvodů uvedených v § 31 písm. a) a b)), jsou rozhodci takovýmto rozhodnutím vázáni a musí probíhající 401 Blíže např. Bělohlávek, Alexander: Druhá instance v rozhodčím řízení s. 5 a následující. 402 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 231 403 V tomto přpadě ovšem není možné uplatnit všechny důvody pro zrušení nálezu. 404 O právní moci viz. výše. 405 Tento návrh není vázán na splnění podmínky spočívající v předchozím podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. 406 Newyorská úmluva článek V odst. 1 písm. e). K tomu viz. níža a dále kapitola 3.1.5 o kontrole rozhodčích nálezů. 407 Viz. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 234.
řízení zastavit usnesením dle § 15 odst. 1 RozŘ. Spor bude následně na návrh některé ze stran rozhodnut v navazujícím soudním řízení dle § 34 odst. 1 RozŘ408. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu může podat kterákoliv ze stran (účastníků řízení)409. České právo nezná možnost zrušení rozhodčího nálezu z moci úřední. Navrhovatel rovněž nese důkazní břemeno. Účastníky řízení jsou strany, které byly účastníky řízení před rozhodci (t.j. nikoliv rozhodci)410. Pro strany mající obvyklý pobyt nebo sídlo v různých smluvních státech Evropské úmluvy přichází v úvahu rovněz důvody pro zrušení podle č. IX této úmluvy. Výčet důvodů je víceméně shodný s důvody uvedenými v RozŘ. Evropská úmluva navíc obsahuje jako důvod zrušení skutečnost, že strana nebyla řádně vyrozumněna o ustanovení rozhodce, rozhodčí řízení nebylo v souladu s ujednáním stran nebo nebylo v souladu s čl. IV. Úmluvy (t.j. v případě procesních pochybení). Podle § 33 RozŘ zamítne soud návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c)411, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději než začala jednat ve věci samé. Soud v takovém případě zamítne návrh z úřední povinnosti412. O návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhoduje soud rozsudkem. Proti tomuto rozsudku je přípustný opravný prostředek. Další postup došlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu soudem závisí na důvodech, pro které k tomuto zrušení došlo, tedy zda z důvodu nedostatku arbitrablity nebo z důvodu neplatnosti, zrušení nebo neexistence rozhodčí smlouvy. V takovém případě soud dle § 34 odst. 1 pokračuje v jednání ve věci samé a věc rozhodne. Předpokladem nového projednání věci před soudem je návrh kterékoliv ze stran. Soud při projednání věci vychází z původní žaloby. V jednání může vycházet i z výsledků zjištění skutkového stavu dosažených v rozhodčím řízení413. Došlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu soudem z jiného důvodu, zůstává platnost rozhodčí smlouvy zachována a nově jmenovaní rozhodci (ti, kteří rozhodovali v původním řízení jsou z nového projednání věci ze zákona vyloučeni) jsou povinni věc znovu projednat. V úvahu připadá i postup podle § 9 RozŘ. V případě institucionalizovaného rozhodčího řízení stálý rozhodčí soud strany obvykle ke jmenování rozhodců vyzve.
408 Je-li mezitimní nebo částečný nález zrušen z jiných důvodů, bude věc znovu projednána jinými rozhodci dle § 34 odst. 2 RozŘ. 409 Blíže např. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 235. Mothejzíková, Jitka; Steiner, Vilém a kolektiv : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, komentář s. 111 uvádí, že se musí jednat o účastníka, který alespoň částečně podlehl. 410 Viz. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 233. 411 Tedy v případě neplatnosti, zániku či nepoužitelnosti rozhodčí smlouvy na daný případ nebo účasti nepovolaného či nezpůsobilého rozhodce. 412 Blíže viz Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 252 n. 413 Viz. Mothejzíková, Jitka; Steiner, Vilém a kolektiv : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, komentář s. 112.
3.3.9
NAŘÍZENÍ VÝKONU ROZHODČÍHO NÁLEZU (§ 28 ROZŘ A § 251 N OSŘ)
V případě, je-li rozhodčí nález konečný a nebyl soudem zrušen dle § 31 RozŘ, ale i přesto nedošlo k dobrovolnému splnění, může oprávněná strana podat návrh na výkon rozhodčího nálezu soudem. Výkon rozhodčího nálezu pak probíhá podle ustanovení části VI. OSŘ. 3.3.10 ROZŘ)
ODLOŽENÍ VYKONATELNOSTI ROZHODČÍHO NÁLEZU (§ 32 ODST. 2
Dle § 32 odst. 2 RozŘ nemá podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu odkladný účinek na vykonatelnost rozhodčího nálezu. Na žádost povinného může soud vykonatelnost rozhodčího nálezu odložit, jestliže by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma414. 3.3.11
ZASTAVENÍ NAŘÍZENÉHO VÝKONU ROZHODNUTÍ (§ 35 ROZŘ)
Strana proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, může dle § 35 RozŘ podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí. Uvedený postup přichází v úvahu v násldeujících případech: a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f), b) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno, c) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno. Podá-li strana výše uvedený návrh, přeruší soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkonu rozhodnutí a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkonu rozhodčího nálezu415. 3.3.12
UZNÁNÍ A VÝKON CIZÍCH ROZHODČÍCH NÁLEZŮ (§ 38-40 ROZŘ)
V případě rozhodčích nálezů vydaných mimo území české republiky416 se uplatní ustanovení § 3840 RozŘ. Ovšem pouze v případě, nestanoví-li mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů (resp. Sbírce mezinárodních smluv) něco jiného (§ 47 RozŘ). Z mezinárodních smluv je na prvním místě třeba uvést Newyorskou úmluvu. Pro její aplikaci je rozhodující místo vydání rozhodčího nálezu (na území jiného státu než toho, v němž je žádáno o jeho uznání a výkon – čl. I odst. 1 Úmluvy417) bez ohledu na domicil stran řízení (t.j. na rozdíl od 414 Blíže např. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 250. 415 Blíže o této otázce např. Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 310 a následující. 416 Tzv. “cizí” rozhodčí nálezy. Blíže viz. Růžička, Květoslav : Mezinárodní obchodní arbitráž s. 39. 417 Jejímu režimu podléhají ovšem i “ rozhodčí nálezy, které nejsou pokládány za nálezy místní (národní) ve
úpravy Evropské úmluvy). Pokud jde o různé bilaterální úmluvy (především dohody o právní pomoci), uplatní se přednostně před Newyorskou úmluvou (podle jejího čl. VII odst. 1418) . § 39 RozŘ se tedy uplatní jen ve vztahu k zemím, vůči kterým nelze aplikovat jiný mezinárodní závazek České republiky419. Český právní řád nevychází z institutu prohlášení vykonatelnosti (exequatur). Rozhodčí nálezy vydané v cizím státě budou v tuzemsku uznány a vykonány jako tuzemské rozhodčí nálezy, je-li zaručena vzájemnost420. K uznání cizího rozhodčího nálezu dochází tak, že se k nálezu při zachování podmínek stanovených v § 39 (důvody pro odepření uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu) přihlédne (§ 40 RozŘ). Tuzemský soud není při nařizování výkonu zahraničního rozhodčího nálezu oprávněn provádět jeho věcný přezkum, ale jen ověřit, že se jedná o (pravomocný) rozhodčí nález a že nejsou dány důvody pro odepření výkonu dle § 39 RozŘ. Jak bylo uvedeno výše, uznání rozhodčího nálezu se nevyslovuje zvláštním výrokem ve zvláštním řízení. K uznání rozhodčího nálezu dochází tím, že k němu soud v rámci vykonávacího řízení přihlédne. § 39 RozŘ uvádí tři důvody, pro které bude uznání a výkon rozhodčího nálezu odepřen421: a) rozhodčí nález není podle práva státu, v němž byl vydán, pravomocný nebo vykonatelný, b) rozhodčí nález je stižen vadou uvedenou v § 31, c) rozhodčí nález odporuje veřejnému pořádku. Dále k jednotlivům důvodům: a) Chybějící právní moc či vykonatelnost rozhodčího nálezu Tento důvod zahrnuje i případ zrušení rozhodčího nálezu v zemi, ve které byl vydán. Tento důvod není zcela jednoznačný a „odporuje převažující mezinárodní praxi.“422 Bohužel ne zcela jednoznačná je i úprava v mezinárodních úmluvách (Newyorská i Evropská), které budou aplikovány přednostně. Především v čl. V Newyorské úmluvy, který stanoví, že výkon rozhodčího nálezu "může" být odepřen423, tedy nikoliv musí. čl. IX Evropské úmluvy pak obsahuje výčet důvodů širší než je výčet uvedený v RozŘ. b) Rozhodčí nález je stižen vadou podle § 31 RozŘ státě, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon.” 418 Uplatní se tedy postup podle principu výhodnosti, t.j. podle úpravy, která “navrhovateli poskytuje vyšší standard práv a záruk.” Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 293. 419 Ovšem vzhledem k počtu signatářů Newyorské úmluvy to bude jen vyjímečně. 420 Sám zákon o rozhodčím řízení neobsahuje žádné bližší vymezení toho, kdo je oprávněn potvrdit vzájemnost. Je tedy nutné aplikovat ustanovení § 54 MPSaP, podle kterého o vzájemnosti rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Newyorská úmluva reciprocitu nevyžaduje. 421 Možné je i odmítnutí výkonu rozhodnutí jen z části. 422 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 292. 423 Blíže v kapitole o kontrole rozhodčích nálezů.
Ohledně tohoto důvodu platí, co bylo uvedeno k § 31 RozŘ, s tím že, soud není zásadně oprávěn přezkoumávat rozhodčí nález co do jeho věcné správnosti. c) Rozhodčí nález odporuje veřejnému pořádku V podstatě pouze tento důvod lze aplikovat bezvýhradně. Přichází v úvahu v případě, způsobil-li by rozhodčí nález v případě jeho uznání a výkonu na území České republiky "nežádoucí účinek, který je v rozporu se zásadami společenského a státního zřízení, na nichž je nutno bezvýhradně trvat.“424. Podle převažující mezinárodní praxe se za nálezy odporující veřejnému pořádku považují nálezy, které by ukládaly povinnosti, jejichž splnění je v rozporu s kogentním právem místa navrhovaného uznání nebo výkonu nebo by bylo stíháno uložením veřejnoprávní sankce či spojeno s obdobnými následky425. Ordre public se ovšem v žádném případě nerozumí kogentní právní úprava. V zásadě představuje výhrada veřejného pořádku „vyjímečné opatření, použitelné až po pečlivém zvážení všech okolností případu.“426 4.
ROZHODČÍ ŘÍZENÍ A EVROPSKÉ KOMUNITÁRNÍ PRÁVO
Na závěr této práce je ponechána otázka vztahu rozhodčího řízení a evropského komunitárního práva. Přestože evropské komunitární právo rozhodčí řízení výslovně neupravuje, existuje několik oblastí, které s rozhodčím řízením úzce souvisí. Jedná se především (nikoliv výlučně) o: I. otázku, zda je rozhodčí soud oprávněn zahájit řízení o předběžné otázce před Evropským soudním dvorem (ESD) dle čl. 234 (bývalý článek 177) Smlouvy o založení Evropského společenství (SES), II. postavení národních soudů při přezkumu rozhodčího nálezu, III. vliv Nařízení Rady ES 44/2001 na rozhodčí řízení. Těmto otázkám je věnována poměrně bohatá judikatura Evropského soudního dvora. I. Zahájení řízení o předběžné otázce Významně otázka vztahu rozhodčího řízení a komunitárního práva vyvstává v souvislosti s výkladem čl. 234 SES, dle kterého „soud členského státu“ může požádat Evropský soudní dvůr (ESD) o rozhodnutí o předběžné otázce. Samotná smlouva neobsahuje bližší vodítko k výkladu pojmu „soud členského státu“. Otázkou je, zda toto oprávnění náleží jen soudům státním, či zda je možno jej vztáhnout i na soudy rozhodčí. Jedno z prvních rozhodnutí o této otázce padlo ve věci Vaassen-Göbbles427. ESD v tomto rozhodnutí uvedl pojmové znaky, které musí orgán splňovat, aby jej bylo možno považovat za „soud členského státu“. Musí se jednat o „stálý orgán, vytvořený na základě práva, s obligatorní 424 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 295 a především § 36 ZMPS. 425 Viz. Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s. 295. 426 Pauknerová, Monika; Růžička, Květoslav in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s. 279. 427 C-61/65 Vaassen-Göbbles v. Management of the Beambtenfonds voor het Mijnbedrijf .
jurisdikcí, který prostřednictvím aplikace práva rozhoduje spory.“428 V rozhodnutí ve věci Regina Greis429, ESD uvedl, že se musí jednat o orgán soudní povahy a později doplnil, že musí jít o orgán nezávislý430. Aplikace těchto kritérií není ovšem vždy jednoznačná. O otázce, zda jsou rozhodci, jejichž pravomoc je založena jen dohodou stran (nejedná se tedy o rozhodčí soud s obligatorní jurisdikcí), oprávněni k předložení předběžné otázky, rozhodoval ESD ve věci Nordsee431. V této věci předložil rozhodce ESD k rozhodnutí otázky výkladu evropského komunitárního práva. Před tím, než mohl ESD o otázkách rozhodnout, musel se nejprve zabývat otázkou, zda jsou rozhodci vůbec oprávněni (případně v určitých případech povinni) se na ESD s předběžnou otázkou dle čl. 234 (dřívější čl. 177) SES obrátit. ESD na tuto otázku odpověděl negativně. „ Rozhodce, resp. rozhodčí soud jako soukromoprávní subjekt není povinen a ani oprávněn požádat Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí ohledně slučitelnosti s evropským právem.“432 Rozhodčí orgány s fakultativní jurisdikcí tedy není možné zahrnout pod pojem „orgán členského státu“. Zdůvodnění ESD bylo založeno na tom, že strany svým dobrovolným rozhodnutím vyloučily z rozhodování sporu mezi nimi státní soudy, které jsou jako jediné oprávněny se na ESD s předběžnou otázkou obrátit. Uvedl ovšem také, že uvedené rozhodnutí nevylučuje, aby členské státy do dozorových a pomocných funkcí soudů obecných zařadily i možnost rozhodčích soudů obrátit se na soudy státní, které by pak předběžnou otázku předložily ESD samy433. II. Postavení národních soudů při přezkumu rozhodčích nálezů Jaksi nepřímo se rozhodci s komunitárním právním řádem setkávají při aplikaci jednotlivých národních právních úprav členských států ES, jelikož komunitární právo je jejich nedílnou součástí. Povinnost rozhodců aplikovat komunitární právo byla explicitně zmíněna ESD například v rozhodnutí Nordsee434. O postavení národních soudů při přezkumu rozhodčích nálezů hovoří např. rozhodnutí ESD ve věci Almelo435, týkající se sporu ohledně vyrovnávacího příspěvku za distribuci elektrické energie. Dle tohoto rozhodnutí musí soud členského státu (i v případě, rozhoduje-li na základě obecných principů spravedlnosti) respektovat komunitární právo, jak vyplývá z požadavku jednotné aplikace komunitárního práva436. III. Vliv Nařízení Rady ES 44/2001 Nařízení Rady ES 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a
428 Stehlík, Václav : Vybrané otázky rozhodčího řízení v komunitárním právu s. 3. Z rozsudku ESD: “permanent body charged with the settlement of disputes defined in generak terms in Article 89 of the RBFM, and it is bound by rules of adversary procedure similar to those used by the ordinary courts of law”. 429 C-318/85 Criminal proceedings against Regina Greis Unterweger. 430 Rozhodnutí C-54/96 Dorsch Consult Ingenieurgesellschaft mbH v. Bundesbaugeselschaft Berlin GmbH. 431 102/81 Nordsee Deutsche Hochseefischerei ca Reederei Mond Hochseefischerei a další. 432 Bělohlávek, Alexander : Rozhodčí řízení a komunitární právo s. 9. 433 Bělohlávek, Alexander : Rozhodčí řízení a komunitární právo s. 9 dále uvádí, že v českém právním řádu za takovou úpravu nelze považovat § 20 odst. 2 RozŘ, který hovoří o procesních úkonech, které rozhodci nemohou provést sami. Autor v této souvislosti uvádí, že “dožádání je zvláštním institutem důkazního řízení a nikoliv pomocným nástrojem pro rozhodování rozhodců.” 434 Viz. výše. 435 Municipality of Almelo and others v. NV Energiebdrijf Ijsselmij C-392/92. 436 Blíže viz. Stehlík, Václav : Vybrané otázky rozhodčího řízení v komunitárním právu s. 7. K této otázce dále například rozhodnutí C-126/97 Eco Swiss China Time Ltd v. Benetton International.
obchodních věcech, které navazuje na dřívější Bruselskou437 a Luganskou úmluvu438, v článku 1 odst. 2 písm. d) výslovně vylučuje oblast rozhodčího řízení z rozsahu aplikace tohoho nařízení. Pokud jde o tzv. kontrolní zásahy soudu (tedy především otázky zrušení rozhodčího nálezu nebo odepření jeho uznání nebo výkonu) nevyvolává rozsah vynětí žádné závažnější otázky. Je tomu tak především vzhledem k tomu, že tyto otázky jsou podrobně upraveny mezinárodními smlouvami (především Evropskou a Newyorskou úmluvou)439. Určité interpretační problémy vyvstaly v souvislosti s tzv. pomocnými zásahy soudů. Článek 2 tohoto nařízení stanoví základní pravidlo, podle kterého osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mají být, bez ohledu na svou státní příslušnost, žalovány u soudů tohoto členského státu. Komplikace mohou nastat v okamžiku, je-li žaloba podána v jednom členském státě a v tomto řízení je vznesena námitka existence rozhodčí smlouvy, která stanoví, že spor má být řešen v rozhodčím řízení konaném v jiném členském státě. Strana, která se chce vyhnout rozhodčímu řízení může namítat neexistenci rozhodčí smlouvy a že pravomoc k projednání sporu má soud ve státě jejího bydliště a nikoliv soud ve státě místa konání rozhodčího řízení. Druhá strana může odpovědět, že otázka platnosti rozhodčí smlouvy je vyňata z aplikace nařízení, vzhledem k tomu, že souvisí s rozhodčím řízením.440 Obdobná byla situace ve věci Marc Rich441. V uvedeném případu vznikl spor mezi společností Marc Rich & Co. AG se sídlem ve Švýcarsku a italskou společností Italiana Impianti PA ohledně dodávky ropy442. Společnost Impianti vyzvala Marc Rich k účasti v řízení před soudem v Itálii (jehož pravomoc by, neexistovala-li by rozhodčí smlouva, byla dána v souladu s Nařízením 44/2001). Marc Rich ovšem na základě rozhodčí doložky obsažené v hlavní smlouvě zahájila rozhodčí řízení v Londýně. Vzhledem k tomu, že se společnost Impianti odmítla uvedeného rozhodčího řízení zúčastnit, obrátila se společnost Marc Rich na anglický soud s žádostí o jmenování rozhodce. Anglický soud se ovšem před jmenováním rozhodce musel nejprve zabývat otázkou platnosti rozhodčí doložky. Impianti následně požádala anglický soud o zrušení jeho rozhodnutí o ustanovení rozhodce s odůvodněním, že spor mezi stranami je ohledně otázky platnosti rozhodčí doložky, a vzhledem k tomu, že tato otázka není vyňata z působnosti Bruselské úmluvy, má být projednávána soudem v Itálii. Anglický soud rozhodl tak, že na otázku platnosti rozhodčí doložky se Úmluva nevztahuje. V rámci odvolacího řízení však byla otázka předložena k rozhodnutí ESD. V roce 1991 rozhodl Evropský soudní dvůr o tom, že vynětí rozhodčího řízení z aplikace Bruselské úmluvy (Nařízení 44/2001) se vztahuje na řízení před národním soudem o jmenování rozhodce. V 437 Úmluva o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z 27.9. 1968, jejímiž stranami jsou státy ES . 438 Úmluva o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z 16. 9. 1988, která je otevřena pro přístup vedle států ES i státům ESVO. 439 Což bylo m.j. jedním z hlavních důvodů pro vynětí této oblasti z dosahu Nařízení. Což může být i určitým vodítkem pro posouzení, zda určitá otázka spadá do předmětné vyjímky. Blíže viz. Gonsorčíková, Miluše : Vliv Bruselského nařízení na rozhodčí řízení s. 13. 440 Blíže např. Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 5-62. 441 Marc Rich & Co AG vs Societa Italiana Impianti pA. 442 O skutkových okolnostech blíže Gonsorčíková, Miluše : Vliv Bruselského nařízení na rozhodčí řízení s. 14.
důsledku toho byly tedy anglické soudy oprávněny k jmenování rozhodce i přesto, že žalovaná společnost měla sídlo v Itálii. Vynětí rozhodčího řízení z aplikace Nařízení by „pozbylo veškerého významu, uplatnilo-li by se nařízení na žádosti o podporu rozhodčího řízení.“443 Posouzení zda daný případ spadá do působnosti rozhodčího řízení dle tohoto rozhodnutí závisí na předmětu sporu, nikoliv na tom, jaké předběžné otázky musí soud před svým rozhodnutím vyřešit. Spor zabývající se otázkou náhradního jmenování rozhodce nelze zařadit do působnosti Nařízení jen kvůli tomu, že soud musí nejprve posoudit platnost rozhodčí smlouvy444. ESD se však v uvedeném rozhodnutí nevyjádřil k tomu, zda rozhodování o platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy spadá do působnosti Nařízení. S rozhodováním o platnosti rozhodčí smlouvy se národní soud může setkat nejen v případě, je-li tato otázka hlavním předmětem sporu (např. v rámci speciální určovací žaloby, je-li daným právním řádem připuštěna), ale i v případě, je-li již v probíhajícím sporu vznesena námitka, že daná záležitost má být rozhodována v rozhodčím řízení. Dle Schlosserovy zprávy445 k interpretaci Bruselské úmluvy je „rozhodnutí soudu o platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy považováno za tzv. pomocný zásah soudu do rozhodčího řízení, a proto toto rozhodnutí nemůže být zařazováno do působnosti Bruselské úmluvy.“446 Další významné rozhodnutí Evropského soudního dvora padlo ve věci Van Uden447. Žalobcem byla v tomto případě nizozemská společnost Van Uden Maritime, která v Nizozemí zahájila rozhodčí řízení proti německému žalovanému společnosti Deco-Line ohledně zaplacení charterového nájmu448. Deco-Line na zahájení rozhodčího řízení nereagovala a proto se Van Uden Maritime v souladu s nizozemským zákonem o rozhodčím řízení obrátila na nizozemský soud s žádostí o nařízení předběžné platby. Deco-Line však v řízení namítala nepříslušnost nizozemského soudu. Podle jejího názoru byly k uvedenému rozhodnutí příslušné soudy německé, neboť v Německu se nacházelo sídlo žalované. Soud tuto námitku zamítl s odkazem na čl. 24 Bruselské úmluvy (čl. 31 Nařízení 44/2001449). Odvolací soud však jeho rozhodnutí zrušil vzhledem ke skutečnosti, že jím vydané předběžné opatření by v Nizozemí nebylo možno vykonat. V následujícím řízení se, ale odvolací soud již obrátil na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou, zda má v souladu s článkem 24 Bruselské úmluvy pravomoc k nařízení předběžného opatření v průběhu konání rozhodčího řízení. Evropský soudní dvůr k otázce uvedl, že „Předběžná opatření nejsou v zásadě opatření nápomocná rozhodčímu řízení, ale jsou nařízena paralelně k takovému řízení a jsou míněna jako opatření k podpoře. Zabývají se ne rozhodčím řízením samotným, ale ochranou velké palety práv.“450 Bruselská úmluva se tedy pro nařízení předběžných opatření použije, budou-li se taková opatření 443 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 5-63. 444 Blíže Gonsorčíková, Miluše : Vliv Bruselského nařízení na rozhodčí řízení s. 14. 445 Publikována v Úředním věstníku Evropských společenství v roce 1979 pod číslem OJ C 59/79, odst. 64. 446 Gonsorčíková, Miluše : Vliv Bruselského nařízení na rozhodčí řízení s. 14. Oproti tomu pozdější Kramerova zpráva vychází z rozlišování mezi rozhodováním o platnosti rozhodčí smlouvy jako otázky hlavní, která do úpravy Bruselské úmluvy nespadá, a otázky vedlejší, na které Bruselská úmluva dopadá. Uvedená interpretace se ovšem shledala s kritikou. Nicméně je nutno upozornit, že Newyorská úmluva upravuje postup soudů jen v případech, je-li v řízení již zahájeném vznesena námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy (čl. II odst. 3 Newyorské úmluvy). Blíže viz. tamtéž. 447 C-391/95 Van Uden Maritime BV v Kommandigesellschaft in Firma Deco-Line. 448 V podrobnostech Gonsorčíková, Miluše : Vliv Bruselského nařízení na rozhodčí řízení s. 15. 449 Čl. 31 zní: “Předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho členského státu, je možné u soudů tohoto státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný na základě tohoto nařízení soud jiného členského státu.” 450 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 5-63.
týkat věcí občanských a obchodních a bude-li takové opatření možno vydat dle právního řádu členského státu, ve kterém je o toto opatření žádáno. Takové žádosti tedy požívají výhod ochrany Nařízení a nemohou být předmětem souběžného řízení. Navíc předběžné opatření vydané soudem členského státu EU k podpoře rozhodčího řízení může být v režimu Nařízení 44/2001 vykonáno soudem jakéholiv jiného členského státu451. V rozhodnutí Van Uden tedy ESD zavádí rozlišování mezi tzv. „paralelními“ a „pomocnými“ činnostmi soudu, s tím, že předběžná a ochranná opatření budou vždy spadat do kategorie paralelních činností a určení soudní příslušnosti (budou-li se týkat věcí občanských či obchodních) se tedy při jejich nařizování bude řídit Bruselskou úmluvou (resp. Nařízením 44/2001). Schlosserova zpráva hovoří o tom, že Úmluva „nezahrnuje ta soudní řízení, jež jsou pomocná rozhodčímu řízení, jako např. jmenování nebo vyloučení rozhodce, určení místa konání rozhodčího řízení, prodloužení lhůty pro vydání nálezu či předběžného rozhodnutí o základu sporu.“452 Z výše uvedeného je zřejmé, že klasické rozlišování na činnost soudu pomocnou a kontrolní není pro určení, zda je daná otázka vyňata z působnosti Úmluvy (resp. Nařízení), dostatečné. V závěru je žádoucí zmínit se alespoň ve stručnosti o slučitelnosti zákazů zahájení či pokračování v soudním řízení v zahraničí, jež bylo zahájeno v rozporu s existující rozhodčí smlouvou (či dohodou o výlučné volbě fóra), s Bruselskou úmluvou. Uvedená otázka je významná zejména v Anglii, kde byla taková opatření po dlouhá léta na denním pořádku. Klíčovými byla pro tuto otázku rozhodnutí ESD ve věci Turner v Grovit453 a Eric Gasser GmbH v MISAT Srl454. První zmíněné rozhodnutí bylo zásadní v tom smyslu, že potvrdilo neslučitelnost zákazu pokračování v soudním řízení v případě porušení výlučné volby fóra, je-li toto řízení zahájeno v jiném členském státu Evropského společenství. Otázka slučitelnosti takového postupu v případě rozhodčí smlouvy nebyla zatím ESD rozhodnuta a takové oprávnění anglických soudů zůstává zatím nedotčeno455. 5.
ZÁVĚR
Problematika účasti národních soudů v mezinárodní obchodní arbitráži je problematikou velmi rozsáhlou a komplexní. Mezinárodní obchodní arbitráž překračuje hranice států a v některých případech se od nich i zcela oprošťuje, přesto ale vazba na stát místa jejího konání zůstává ve většině případů silná. I přes širokou mezinárodní spolupráci, zejména v oblasti uznání a výkonu rozhodčích nálezů a přes průkopnickou práci Model Law, přetrvávají mezi jednotlivými právními řády značné rozdíly, a to právě zejména v oblasti pravomocí národních soudů vůči mezinárodní obchodní arbitráži. Důvody těchto odlišností jsou různorodé. Valná většina těchto rozdílů ovšem plyne z odlišného pojetí postavení rozhodčích soudů v národních systémech. Cílem této práce bylo objasnit podstatu zásahů států do rozhodčího řízení prostřednictvím jejich orgánů moci soudní. Především důvod a smysl takových opatření, jejich přínosy, ale i případné 451 Na rozdíl od Newyorské úmluvy. Blíže viz. Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 5-63. 452 Schlosserova zpráva odst. 64, Blíže viz. Van Haersolte-Van Hof, Jacomijn J. : The Arbitration Exception in the Brussels Convention : Further Comment s. 28. 453 C-159/02. 454 C-116/02. 455 Blíže Seriki, Hakeem : Anti-Suit Injunctions and Arbitration: A Final Nail in the Coffin? s. 36 a dále rozhodnutí ve věci Through Transport Mutual Insurance Ltd. V New India Assurance Co. Ltd., The Court of Appeal, (2004) EWCA Civ. 1598, 2. 12. 2004.
problémy a rizika spojená s jejich uplatňováním. Obecně lze v mezinárodní obchodní arbitráži vysledovat tendenci k restrikci takových zásahů a k postupné transformaci pojímání těchto zásahů jako zásahů ryze kontrolní povahy směrem k opatřením směřujícím k podpoře a pomoci činnosti rozhodčích soudů.
SEZNAM LITERATURY Alvaréz, Henri, C.; Kaplan, Neil; Rivkin, David W. : Model Law decisions : cases applying the UNCITRAL Model Law on International commercial arbitration (1985-2001) The Hague : Kluwer Law International, 2003 Analytical commentary on draft text of a model law on international commercial arbitration: report of the Secretary-General (A/CN.9/264) Dostupné na: http://documents-ddsny.un.org/doc/UNDOC/GEN/NL8/500/14/pdf/NL850014.pdf?OpenElement Arkins, Jonathan R.C. : Borderline Legal: Anti-Suit Injunctions in Common Law Jurisdictions Journal of International Arbitration, 2001, Vol. 18, No. 6, s. 603-616 Bachand, Frédéric : Does Article 8 of the Model Law Call for Full or Prima Facie Review of the Arbitral Tribunal cs Jurisdiction Arbitration International 2006, s. 463-476 The Hague : Kluwer Law International, 2006 Barceló, John J. : Anti-Foreign-Suit Injunctions to Enforce Arbitration Agreements Cornell Law School Legal Studies Research Paper Series, 87/2007, s.1-18 Bělohlávek, Alexander : Alternativní způsoby řešení civilních a obchodních sporů Právní rozhledy, 2003, č. 6, příloha Evropské právo, s. 8 Bělohlávek, Alexander: Druhá instance v rozhodčím řízení Právní zpravodaj, 2003, č. 6, s. 5-7 Bělohlávek, Alexander : Rozhodčí řízení a komunitární právo Právní rozhledy, 2002, č. 10, příloha Evropské právo, s.7 Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář 1. vydání Praha : C.H. Beck, 2004 Beraudo, Jean-Paul : The Arbitration Exception of the Brussels and Lugano Conventions: Jurisdiction, Recognition and Enforcement of Judgments Journal of International Arbitration, 2003, Vol. 18, No. 1, s. 13-26 Beraudo, Jean-Paul : Case Law on Articles 5, 8, and 16 of the UNCITRAL Model Arbitration Law Journal of International Arbitration, 2006, Vol. 23, No. 1, s. 101-114 Beraudo, Jean–Paul : Recognition and Enforcement of Interim Measures of Protection Ordered by Arbitral Tribunals Journal of International Arbitration, 2005, Vol. 22, No. 3, s. 245-254 Berger, Peter : Implementace právního modelu arbitrážního řízení UNCITRAL v Německu Evropské a mezinárodní právo, 1998, č. 1-2, s. 25-34
Binder, Peter : International commercial arbitration in UNCITRAL model law jurisdictions : an international comparison of the UNCITRAL model law on international commercial arbitration 1st edition London : Sweet and Maxwell, 2000 Born, Gary B. : International Commercial Arbitration: Commentary and Materials Second Edition New York : Ardsley, 2001 Branson, Cecil O.D. : The Enforcement of Interim Measures of Protection “Awards” ICCA Congress Series No.11, s. 163-178 The Hague : Kluwer Law International, 2003 Brown, Neil : Arbitration : anti-suit injunctions to restrain foreign court proceedings in breach of an arbitration agreement Dostupné na: www.neilbrownqc.com Bureš, Jaroslav : Občanský soudní řád : komentář, Díl I. (§1 až 200aa) Praha : C.H. Beck, 2003 Dimolitsa, Antonias : Separability and Kompetenz-Kompetenz ICCA Congress Series No.9, s. 217 – 256 The Hague : Kluwer Law International, 1999 Explanatory note by the UNCITRAL secretariat on the Model Law on International Arbitration Dostupné na: http://www.uncitral.org/pdf/english/texts/arbitration/ml-arb/06-54671_Ebook.pdf Explanatory Note by the UNCITRAL Secretariat on the 1985 Model Law on International Commercial Arbitration as amended in 2006 Dostupné na: http://www.uncitral.org/pdf/english/texts/arbitration/ml-arb/07-86998_Ebook.pdf Freyer, Dana H. : United States Recognition and Enforcement of Annuled Foreign Arbitral Awards – The Aftermath of the Chromalloy Case Journal of International Arbitration, 2000, Vol. 17, No. 2, s. 1-9 Gaillard, Emmanuel : Prima Facie Review of Existence, Validity of Arbitration Agreement New York Law Journal, Volume 225 – (105), 1 December 2005 New York : ALM, 2005 Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration The Hague : Kluwer Law International, 1999 Gonsorčíková, Miluše : Vliv Bruselského nařízení na rozhodčí řízení Jurisprudence, 2005, číslo 1/2005, s. 10 - 16 Hunter, Martin : Předběžná opatření : vlastní pravomoci arbitráže a rozhodců Evropské a mezinárodní právo, 1998, č. 1-2, s. 55-59 Kerameus, Konstantinos D. : Anti-suit injunctions in :ICSID Arbitration
Anti-suit Injunctions in International Arbitration: IAI Seminar, Paris, 21 November 2003, s. 131144 New York : Juris Publishing, 2005 Kučera, Zdeněk : Mezinárodní právo soukromé 6. vydání Brno : Doplněk, 2004 Kučera, Zdeněk; Pauknerová, Monika; Růžička, Květoslav : Právo mezinárodního obchodu Plzeň : Aleš Čeněk, 2008 Lachmann, Jens-Peter : Handbuch für die Schiedsgerichtspraxis 3. Auflage Cologne : Verlag Dr. Otto Schmidt, 2008 Lévy, Laurent : Anti-suit injunctions Issued by Arbitrators Anti-suit Injunctions in International Arbitration: IAI Seminar, Paris, 21 November 2003, s. 115130 New York: Juris Publishing, 2005 Lew, Julian D.M. (editor) : Contemporary Problems in International Arbitration London: Brill Archive, 1987 Lew, Julian D.M. : The Law Applicable to the Form and Substance of the Arbitration Clause ICCA Congress Series No.9, s. 114-145 The Hague : Kluwer Law International, 1999 Lew, Julian D.M ; Mistelis, Loukas A.; Kröll, Stefan M. : Comparative International Commercial Arbitration The Hague : Kluwer Law International, 2003 Main, Haydn A. : Court Ordered Interim Relief: Developments in English Arbitration Law Journal of International Arbitration, 2005, Vol. 22, No. 6, s. 505-510 Mothejzíková, Jitka : Úloha národních soudů – podpora nebo dohled Evropské a mezinárodní právo, 1998, č. 1-2, s. 43-54 Mothejzíková, Jitka; Steiner, Vilém a kolektiv : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, komentář 1. vydání Praha : C.H. Beck, 2006 Musielak, Hans Joachim: Kommentar zur Zivilprozessordnung 5. Auflage Munich : C.H. Beck, 2007 Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa Wien : Graz: NWV, Neur. Wiss. Verlag, 2005 Pauknerová, Monika : Evropské mezinárodní právo soukromé
1. vydání Praha : C.H. Beck, 2008 Pauknerová, Monika : Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí – otázky rozhodného práva Právní rozhledy, 2003, číslo 12/2003, s. 587-594 Paulsson, Jan : International Handbook on Commercial Arbitration The Hague : Kluwer Law International, 1984 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration , Fourth Edition Sweet & Maxwell, London (2004) Reid, Alan S. : The UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration and the English Arbitration Act: Are the Two Systems Poles Apart? Journal of International Arbitration, 2004, Vol. 21, No. 3, s. 227-238 Report of the UNCITRAL Report of the Working Group on Arbitration and Working Group Conciliation on the work of its forty-third session (Vienna 3-7 October 2005) (A/CN.9/589). Dostupné na : http://daccess-ods.un.org/access.nsf./Get?Open&JN=V0589478 Resolution No. 1/2006 : International Commercial Arbitration The 72th Conference of the International Law Association Toronto, Canada, 4-8 June 2006 Raban, Přemysl: Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí 1. vydání Praha : C.H. Beck, 2004 Reichert, Klaus : Judicial Assistance in the Taking and Obtaining of Evidence Abroad in Aid of Arbitration An Irish Perspective Journal of International Arbitration, 2001, Vol. 18, No. 3, s. 381-384 Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku 2 vydání: ASPI, Wolters Kluwer, 2008 Rubino-Sammartano, Mauro : International Arbitration, Law and Practice Second Edition The Hague : Kluwer Law International, 2001 Růžička, Květoslav : Institucionální rozhodčí řízení v mezinárodním obchodním styku Právní praxe v podnikání, 1997, 9/1997, s. 14 Růžička, Květoslav : Mezinárodní obchodní arbitráž Praha : Prospektum, 1997 Růžička, Květoslav : Úloha českých soudů v rozhodčím řízení Klíma, Karel; Jirásek, Jiří (eds.) : Pocta Jánu Grónskému Plzeň: Aleš Čeněk, 2008
Růžička, Květoslav : Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů Právo a podnikání, 1993, 8/1993, s. 10-13 Samuel, Adam : Místo arbitráže a rozhodné právo Evropské a mezinárodní právo, 1998, č. 1-2, s. 76-83 Seriki, Hakeem : Anti-Suit Injunctions and Arbitration: A Final Nail in the Coffin? Journal of International Arbitration, 2006, Vol. 23, No. 1., s. 25-38 Semler, Franz-Jörg : German Arbitration Law The 1998 Reform and Recent Case Law Journal of International Arbitration, 2001, Vol. 18, No. 5, s. 579-586 Schelle, Karel; Schelleová, Ilona : Alternativní způsoby řešení obchodních sporů Ostrava : Key Publishing, 2006 Schlosser, Peter: Report on the Convention on the Association of the Kingdom of Denmark , Ireland and the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland to the Convention on jurisdiction and the enforcement of judgments in civil and commercial matters and to the Protocol on its interpretation by the Court of Justice Úřední věstník Evropských společenství OJ C 59/79, 1979 Schwebel, Stephen M. : Anti-Suit Injunctions in International Arbitration – An Overview Anti-suit Injunctions in International Arbitration: IAI Seminar, Paris, 21 November 2003, s. 5-15 New York : Juris Publishing, 2005 Söderlund, Christer : Lis Pendens, Res Judicata and the Issue of Parallel Judicial Proceedings Journal of International Arbitration, 2005, Vol. 22, No. 4, s. 301-322 Sorieul, Ranauld : UNCITRAL's Current Work in the Field of International Commercial Arbitration Journal of International Arbitration, 2005, Vol. 22, No. 6, s. 543-568 Sundaresh, Menon, Chao, Elaine : Reforming the Model Law Provisions on Interim Measures of Protection Asian International Arbitration Journal, Vol. 2 No.1 (2006), s. 1-31 The Hague : Kluwer Law International, 2006 Stehlík, Václav : Vybrané otázky rozhodčího řízení v komunitárním právu Jurisprudence, 2005, číslo 1/2005, s. 3-7 Steiner, Vilém : O vzorovém zákonu pro mezinárodní obchodní arbitráž Právník, 1992, 131/8, s. 730-750 Střelec, Karel : K možnosti uznání a výkonu zrušeného rozhodčího nálezu Bulletin advokacie, 2004, č. 3, s. 34-44 Svernlöv, Carl : What Isn ct, Ain ct, The Current Status of the Doctrine of Separability Journal of International Arbitration, Vol. 8 No. 4, s. 37-50 The Hague : Kluwer Law International, 1991 United Nations Commission on International Trade Law , Forty-first session , New York, 16 June-3
July 2008 : Status of conventions and model laws ( A/CN.9/651 ) Dostupné na: http://daccess-ods.un.org/access.nsf/Get?OpenAgent&DS=A/CN.9/651&Lang=E Traveaux préparatoires Traveaux préparatoires of the Model Law on International Commercial Arbitration, 316th Meeting (Monday, 10 June 1985) Dostupné na : http://www.uncitral.org/pdf/english/travaux/ arbitration/ml-arb/316meeting-e.pdf van den Berg, Albert Jan : The New York Arbitration Convention of 1958 The Hague : T.C.M Asser Institute, 1981 Van Haersolte-Van Hof, Jacomijn J. : The Arbitration Exception in the Brussels Convention : Further Comment Journal of International Arbitration, Vol. 18 No.1, s. 27-39 The Hague : Kluwer Law International, 2001 Vuong, Elizabeth : Anti- Suit injunctions – A Development of Principles in CSR Limited v. Cigna Insurance Australia Limited & Ors Sydney Law Review, 1998, No. 8 Wahl, Phillip : Enforcement of Foreign Arbitral Awards Set Aside in their Country of Origin – The Chromalloy Case Revisited Journal of International Arbitration, 1999, Vol. 16, No. 4, s. 131-140 Weigand, Frank-Bernd : Practitoner cs Handbook on International Arbitration Munich, Copenhagen : C.H. Beck, DJØF Copenhagen, 2002 Zöller, Richard : Zivilprozessordnung. Kommentar 26. Auslage Cologne : Verlag Dr. Otto Schmidt, 2007
PŘEHLED POUŽITÝCH ZKRATEK EC AAA ESD Evropská úmluva ICC LCIA Model Law Nařízení Newyorská úmluva ObchZ OSŘ RozŘ SES UNCITRAL WIPO ZMPS ZPO
European Community (Evropské společenství) American Arbitration Association (Americká arbitrážní asociace) Evropský soudní dvůr Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži z roku 1961 (uveřejněná vyhláškou ministra zahraničních věcí pod č. 176/1964 Sb.) International Chamber of Commerce (Mezinárodní obchodní komora) London Court of International Arbitration (Mezinárodní rozhodčí soud v Londýně) UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration z 21. června 1985 (Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži) Nařízení Rady ES 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z 10.6.1958 (uveřejněná vyhláškou ministra zahmraničních věcí pod č. 74/1959 Sb.) Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 216/1994 Sb, o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů Smlouva o založení Evropského společenství United Nations Commission on International Trade Law (Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo) World Intellectual Property Organization (Světová organizace duševního vlastnictví) Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů Zivilprozessordnung (Civilní procesní řád )
INTERNATIONAL COMMERCIAL ARBITRATION AND THE ROLE OF NATIONAL COURTS
SUMMARY
International Commercial Arbitration as a form of alternative dispute resolution has flourished over the past decades. Parties to an arbitration agreement choose to have their dispute settled by means of arbitration and thereby exclude national courts from deciding on matters covered by their agreement. Arbitration thus allows each of the parties to avoid the home courts of the other party and allows the parties to adopt their own rules of procedure. However, parties' autonomy is not unlimited. It's limits are set down by the rules of the law of the seat of arbitration (lex arbitri) and also by the rules of the state in which enforcement of the final award is sought. Moreover, the arbitral process is subject to certain supervisory powers entertained by the the court of the seat of arbitration. The international trend is to limit these supervisory powers. The relationship between national courts and arbitral tribunals is said to be one of partnership. This partnership is not a partnership between equals. Arbitrators are dependent on the underlying support of the courts. As the arbitral awards are made by private individuals (or private arbitral institutions) their binding force must be sanctioned by national legal orders. Furthermore, national courts play an important role in ensuring that international arbitration agreements are honored and enforced and thereby give force to the principal goal of the New York Convention. The court's intervention is of an utmost importance in situations, where one party is trying to revoke the arbitration agreement or obstruct and delay the arbitral process. International commercial arbitration is to an large extend governed by different international instruments. For instance the 1985 UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration, which has had a major influence on national arbitration laws all around the world. However, several major differences between national laws still remain. For instance the scope of the principle of Competence-Competence, the procedure of appointment of arbitrators by the courts in case of one party´s default, available interim measures issued by arbitrators and the grounds available to challenge an award before the courts. The aim of this thesis is to provide a general overview of the role of national courts in international commercial arbitration. It is divided into three major parts. The first one (General part) deals with general problems of international commercial arbitration. The following chapter (Role of the National Courts) focuses on different account of courts' intervention in the arbitral proceedings. First, in an international comparison, which is followed by detailed analysis of courts' intervention opportunities under the 1985 UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration and a description of the situation under the Czech Law. The emphasis is put on rationale of national courts' interventions, its benefits and disadvantages. Finally, the last chapter (Arbitration and European Community Law) is dedicated to the relationship between EC Law and international commercial arbitration.
Key words: commercial - arbitration - courts Klíčová slova: obchodní - rozhodčí řízení - soudy
