Mezinárodní kupní smlouva

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Mezinárodní kupní smlouva Bakalářská práce

Autor:

Hanušová Hana Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Petr Dobiáš, Ph.D.

Červen, 2015

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Sokolově dne 1. 6. 2015

Hanušová Hana

Poděkování Chtěla bych poděkovat JUDr. Petru Dobiášovi, Ph.D. za efektivní spolupráci a vedení při zpracování této práce, za veškeré podněty, rady a připomínky, které mi byly poskytnuty.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá velmi významným dokumentem v oblasti práva mezinárodního obchodu, tím je Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží (dále jen Vídeňská úmluva) Hlavním cílem práce je představit mezinárodní kupní smlouvu, její právní úpravu a to především přímou a kolizní metodu. Další část bakalářské práce je věnována Vídeňské úmluvě, kde je hlavním cílem uvést práva a povinnosti prodávajícího, kupujícího a jejich společná práva a povinnosti. V menším měřítku se také zabývám Úmluvou o promlčení při mezinárodní koupi zboží. Dále se věnuji obchodnímu termínu INCOTERMS, kde uvádím pravidla INCOTERMS 2010. Poslední část se zabývá řešením sporů mezi smluvními stranami, kde se po krátkém představení všech způsobů, věnuji podrobněji rozhodčímu řízení, který patří k nejčastějšímu způsobu řešení sporů vzniklých z mezinárodního obchodu. V závěru je zhodnocen význam Vídeňské úmluvy z hlediska její vhodnosti.

Klíčové pojmy: Mezinárodní kupní smlouva, přímá metoda, kolizní metoda, hraniční ukazatelé, Úmluva OSN o mezinárodní kupní smlouvě, prodávající, kupující, Úmluva o promlčení při mezinárodní koupi zboží, INCOTERMS 2010, rozhodčí řízení

Annotation The topic of this bachelor thesis is a very important document in terms of international trade rights, which is the United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods (Vienna Convention)

The main aim of this work is to present international purchase contracts and the legislation that covers them, particularly the direct and collision method. The next part of this thesis is devoted to the Vienna Convention, with the main aim being to present the rights and obligations of the seller and the purchaser, as well as their joint rights and obligations. To a lesser extent I also look at the Convention on the Limitation Period in the International Sale of Goods, as well as the INCOTERMS commercial terms, where I specify the INCOTERMS 2010 rules.

The last part deals with resolving disputes between contracting parties, where I briefly present all the different methods and then provide a detailed description of arbitration proceedings, which are one of the most common ways of resolving international trade disputes.

The conclusion gives an evaluation of the importance of the Vienna Convention in terms of its suitability.

Key words International purchase contract, direct method, collision method, boundary indicators, United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods, seller, purchaser, UN Convention on the Limitation Period in the International Sale of Goods, INCOTERMS 2010, arbitration proceedings

OBSAH ÚVOD ......................................................................................................................... 8 1. HISTORIE KUPNÍ SMLOUVY ...................................................................... 9 1.1. Historie ................................................................................................................ 9 1.2. Vznik Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží ................................................ 9 2. DEFINICE MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY ....................................... 11 2.1. Náležitosti kupní smlouvy podle Vídeňské úmluvy ......................................... 13 2.1.1. Uzavírání kupní smlouvy ............................................................................... 14 3. PRÁVNÍ ÚPRAVY MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY ............................... 15 3.1. Přímá metoda .................................................................................................... 15 3.2. Kolizní metoda .................................................................................................. 16 3.2.1. Hraniční ukazatele .......................................................................................... 18 4. ÚMLUVA OSN O MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ ......................................... 19 4.1. Práva a povinnosti prodávajícího ....................................................................... 19 4.1.1. Dodání a předání zboží.................................................................................... 20 4.1.2. Zboží bez vad a nároky třetích osob .............................................................. 21 4.1.3. Práva kupujícího při porušení smlouvy prodávajícím ................................... 22 4.2. Práva a povinnosti kupujícího........................................................................... 24 4.2.1. Placení kupní ceny .......................................................................................... 24 4.2.2. Převzetí dodávky ............................................................................................ 25 4.2.3. Práva prodávajícího při porušení smlouvy kupujícím ................................... 25 4.3. Společná ustanovení o povinnostech prodávajícího a kupujícího ................... 26 4.3.1. Ohrožení plnění smlouvy a smlouvy s dílčím plněním .................................. 26 4.3.2. Náhrada škody................................................................................................ 27 4.3.3. Úroky ........................................................................................................... 27 4.3.4. Vyloučení odpovědnosti ................................................................................ 27 4.3.5. Účinky odstoupení od smlouvy...................................................................... 28 4.3.6. Zachování zboží ............................................................................................. 29 5. ÚMLUVA O PROMLČENÍ PŘI MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ ............ 30 5.1. Věcná ustanovení .............................................................................................. 30 5.1.1. Předmět úpravy ............................................................................................... 30 5.1.2. Začátek a trvání promlčecí lhůty.................................................................... 30 5.1.3. Stavení a prodloužení promlčecí lhůty .......................................................... 31 5.1.4. Změna promlčecí lhůty stranami.................................................................... 32 5.1.5. Obecné omezení promlčecí lhůty................................................................... 32 5.1.6. Účinky uplynutí promlčecí lhůty ................................................................... 32 5.1.7. Počítání promlčecí lhůty ................................................................................ 33 5.1.8. Mezinárodní účinky ....................................................................................... 33 5.2. Provádění úmluvy ............................................................................................. 33 5.3. Prohlášení výhrady ........................................................................................... 34 5.4. Závěrečná ustanovení ....................................................................................... 34 5.5. Dodatkový protokol .......................................................................................... 35 6. INCOTERMS (International Commercial Terms) ........................................ 36

6.1. Pravidla INCOTERMS 2010 ............................................................................ 37 6.1.1. EXW – ze závodu............................................................................................ 37 6.1.2. FCA – vyplaceně dopravci ............................................................................. 37 6.1.3. CPT – přeprava placena do ............................................................................ 38 6.1.4. DAT – s dodáním do překladiště ................................................................... 38 6.1.5. DAP – s dodáním v místě určení ................................................................... 39 6.1.6. DDP – s dodáním clo placeno ........................................................................ 39 6.1.7. FAS – vyplaceně k boku lodi ......................................................................... 40 6.1.8. FOB – vyplaceně loď ..................................................................................... 40 6.1.9. CIF – náklady a přepravné ............................................................................. 40 6.1.10.CFR – náklady, pojištění a přepravné ............................................................ 41 7. ŘEŠENÍ SPORŮ Z MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY .......................... 42 7.1. Vztah mezi soudním řízením a rozhodčím řízením .......................................... 42 7.1.2. Řešení sporů v rozhodčím řízení .................................................................... 43 7.1.3. Právní úprava rozhodčího řízení v České republice ...................................... 44 7.1.4. Rozhodčí smlouva .......................................................................................... 45 7.1.5. Rozhodčí nález ............................................................................................... 46 ZÁVĚR...................................................................................................................... 48 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ...................................................................... 50 SEZNAM ZKRATEK ............................................................................................... 52 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................... 53 PŘÍLOHY.................................................................................................................... 1

ÚVOD Současný mezinárodní obchod je uskutečňován prostřednictvím velmi složitých operací, kde součástí těchto operací je již dlouhou dobu transakce koupě – prodej. Ta je uskutečňována mezinárodní kupní smlouvou. Mezinárodní kupní smlouva je nejčastější způsob, kterým vzniká závazkový vztah v mezinárodním obchodě. Vzhledem k tomu, že mezinárodní obchod se neustále rozvíjí a obchody mezi sebou mohou uzavírat strany z různých kontinentů, bylo potřeba vytvořit právní úpravu v oblasti mezinárodní kupní smlouvy. Mezinárodní organizace se snažily o sjednocení kupní smlouvy. Nejvýznamnějším úspěchem bylo přijetí Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží (dále jen Vídeňská úmluva) a to v roce 1980. O významu a kvalitě této Vídeňské úmluvy svědčí fakt, že na rozdíl od předchozích úmluv sjednaných v oblasti mezinárodní koupě zboží ji ratifikovalo nejvíce států. Vznikem Vídeňské úmluvy je v mezinárodních obchodních vztazích alespoň nějaká právní jistota, která stanoví pravidla pro uzavírání mezinárodní kupní smlouvy. V úvodu své bakalářské práce popisuji historický vývoj mezinárodního obchodu a důvody jeho vzniku. Plynule přecházím k vysvětlení nutnosti vzniku Vídeňské úmluvy a procesem jejího přijetí, kde signatářem je i Česká republika. Pro pochopení tématu detailněji, se věnuji rozboru institutu mezinárodní kupní smlouvy, zde zmiňuji její náležitosti a způsobu jejího uzavírání. Další část bakalářské práce pojednává o právní úpravě mezinárodní kupní smlouvy, zejména se zaměřuje na přímou a kolizní normu, včetně hraničních ukazatelů. Nedílnou součástí bakalářské práce, kterou považuji za nejdůležitější je popis Vídeňské úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží, kde se zabývám otázkami práv a povinností prodávajícího, kupujícího a jejich společnými právy a povinnostmi. Považuji za nezbytné k této Úmluvě informovat o existenci Úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží a jejím obsahu. Před samotným závěrem se zabývám pravidly INCOTERMS 2010 a popisuji charakteristiky dílčích pravidel, v rámci kterých je uveden přechod rizik, nákladů a povinností na druhou smluvní stranu. Práci zakončuji řešením sporů, které vznikají na základě uzavření mezinárodní kupní smlouvy, kde se po obecném vymezení řešení sporů zabývám nejčastějším způsobem, čímž je rozhodčí řízení. 8

1. HISTORIE KUPNÍ SMLOUVY 1.1. Historie Kupní smlouva je jedním z nejstarších smluvních typů v soukromoprávním vztahu. Již od pravěku, kdy muselo docházet k výměně zboží, jelikož nikdo nebyl schopen vyprodukovat vše, co bylo potřeba a bylo tedy třeba směnit něco vlastního za potřebné cizí. Postupem času se místo směny za cizí zboží začala objevovat směna za nějaké předměty, které měli funkci prvních platidel. Ať už se jednalo o kamínky, či drahé kovy. První peníze ve formě platidla se objevily poprvé ve Starověkém Řecku a Římě. Jelikož se i v hospodářství ve státech vyvíjelo jinak, začala směna zboží mezi státy. Výhody byly především v tom, že se státům dostane zboží, které například nemohou vyrobit či vypěstovat a smění tedy zboží se státem, který má pro výrobu či pěstování určitého zboží lepší podmínky. V římském právu se začala také poprvé objevovat kupní smlouva, a ta od té doby prošla velkým rozvojem.

1.2. Vznik Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží Unifikace je výsledek záměrného sjednocování práva, kde je účel, aby unifikující subjekty (státy) vytvořily jednotný text právních norem, ty budou obvykle vytvořeny sjednáním mezinárodní smlouvy.1 Instituce, které se zabývají unifikaci práva v oblasti mezinárodního obchodu, jsou Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní (UNCITRAL) a také Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva v Římě (UNIDROIT). První vážnější snahu o sjednocení kupní smlouvy lze spojovat s Mezinárodním institutem pro sjednocení soukromého práva se sídlem v Římě, kdy jedním z prvních úkolů

tohoto

institutu

bylo

sjednocení

práva

regulujícího

kupní

smlouvy

v mezinárodním obchodě. I přes obrovský význam tohoto projektu, se návrh nestal platnou mezinárodní smlouvou. Snaha o větší iniciativu na unifikaci práva se začíná objevovat pro 2. Světové válce. V roce 1951 bylo Haagskou konferencí mezinárodního práva soukromého doporučeno zabývat se problematikou, která se týká uzavírání mezinárodní kupní smlouvy. Byl tedy odstartován vývoj unifikačních prací, kde byla oddělena fáze uzavírání smlouvy od fáze účinků, neboli od regulace obsahu smlouvy. 1

KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ a Květoslav RŮŽIČKA. Mezinárodní právo soukromé. 8.

vydání. Plzeň: Aleš Čeněk 2015, 430 stran. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7239-321-3

9

Práce na unifikaci práva probíhaly jak na unifikaci přístupu k právu, tak i na úrovni hmotného práva.2 V průběhu 50. let byly přijaty úmluvy, které se zabývaly problematikou kupních smluv. První úmluva byla Úmluva o právu rozhodném pro mezinárodní koupi hmotných věcí movitých. Druhou úmluvou byla Úmluva o právu rozhodném pro přechod vlastnického práv při mezinárodní koupi hmotných věcí. Avšak ani jedna ze smluv nevstoupila z důvodu nízkého počtu smluvních stran v platnost. V roce 1964 byly v Haagu na mezinárodní diplomatické konferenci projednány návrhy dvou mezinárodních úmluv, které ale vstoupily v platnost až na počátku 70. let 20. Století.3 1. Jednotný zákon o mezinárodní koupi zboží 2. Jednotný zákon o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží To, že budou úmluvy neúspěšné, se předpokládalo už při jejich vzniku. Výhrady k úmluvám měly jak USA, tak skupina socialistických států. V roce 1976 vznikl tzv. Ženevský návrh. Ten byl s určitými změnami přijat jako podklad pro další jednání na zasedání UNCITRALu, kde dále proběhly změny, např. v předpisech atd. Tento návrh, tzv. Newyorský návrh, pak sloužil jako podklad pro jednání na Diplomatické konferenci ve Vídni v roce 1980. Nejvýznamnější úmluvou je úmluva podepsaná v roce 1980, a to Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, která byla podepsána ve Vídni a je ratifikována více než 60 státy. Tato smlouva, jejíž vytváření probíhalo v rámci Komise pro mezinárodní právo obchodní (UNCITRAL) vstoupila v platnost až po přístupu deseti smluvních států a to v roce 1988.4Přijetí této úmluvy je považováno za velmi důležitý zlom na cestě k postupné unifikaci práva v mezinárodním obchodním styku.

2

ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, a.s., 2010.

ISBN 978-80-7357-562-5, str. 251- 252 3

Tamtéž, str. 252 -253

4

Tamtéž, str. 253

10

2. DEFINICE MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY Přes velký rozvoj nových, netradičních způsobů a forem obchodování, si zachovává kupní smlouva zásadní význam, ať už ve styku vnitrostátním či mezinárodním, kdy je hlavním účelem koupě nebo prodej zboží. Kupní smlouva je velice důležitým právním nástrojem v mezinárodním obchodním styku. Mezinárodní kupní smlouva se aplikuje, mají-li strany místo podnikání v různých státech, nebo se zboží bude odesílat z jednoho státu do druhého. Kupní smlouva uzavírána v mezinárodním obchodním styku by měla mít zvláštní hmotně právní úpravu. Mezinárodní kupní smlouvy pro koupi zboží jsou upraveny Vídeňskou úmluvou. Tyto obchody neboli transakce, mohou probíhat jako přímý nebo nepřímý obchod. Přímým obchodem je situace, kdy výrobce či dovozce jedná sám přímo se zahraničním partnerem a kupní smlouva je uzavírána přímo mezi nimi. Nepřímý obchod je situace, kdy do smluvního vztahu vstupuje třetí osoba. Tato osoba pak plní funkci zprostředkovatele při uzavírání smlouvy až po konečné podepsání konkrétní smlouvy, jejichž předmětem je koupě. Posláním třetí osoby je též podílení se na splnění smlouvy. Také existují různé pohledy na transakci koupě - prodej. První je z pohledu realizace. V tento moment se jedná o samostatnou transakci nebo o transakci s vazbou na další, jinou transakci. Pokud se na transakci podíváme z pohledu časového, můžeme hovořit o jednorázovém nebo opakujícím se plnění. Časový pohled je z hlediska realizace transakce důležitým hlediskem. Forma úpravy smlouvy o koupi může být uzavřena rámcově, kde jsou zohledněny jednotlivé dílčí kupní smlouvy. Na mezinárodní kupní smlouvu musíme tedy nahlížet ze dvou hledisek Z hlediska subjektivního a z hlediska objektivního. Z hlediska subjektivního je mezinárodní kupní smlouvou ta smlouva, kdy smluvní strany, které uzavírají kupní smlouvu, nemají bydliště, sídlo, popř. místo podnikání na území téhož státu. Z tohoto hlediska tedy nezáleží na tom, jakou státní strany mají občanství. Subjektivní hledisko se prosadilo ve všech normách, které upravují mezinárodní koupi zboží i tedy v kolizních normách, kde

11

je navazování na místo závodu nebo bydliště jedné ze stran kupní strany běžné.5 (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, Řím I). Se subjektivním hlediskem jsou spojeny obtíže, například při určení, kdy je místo podnikání, bydliště nebo sídlo rozhodující nebo když má některá strana místo, bydliště nebo sídlo podnikání na více místech, z toho jedno na stejném území, jako má druhá strana. To, že má být zboží odeslané z jednoho státu do druhého je z hlediska objektivního. Významnou částí obsahu je předmět plnění kupní smlouvy. Za mezinárodní kupní smlouvy se tak budou považovat i takové kupní smlouvy, které byly uzavřeny mezi osobami, majícími sídlo nebo bydliště, popřípadě místo podnikání, na území téhož státu, ale zboží které je předmětem takové smlouvy, má být odesláno z místa, kde se nacházelo v době uzavírání smlouvy, do jiného místa, ležícího na území jiného státu.6 Podle Vídeňské Úmluvy u kupní smlouvy nezáleží na státních občanstvích smluvních stran.7 Dále je zde uvedeno, že by mohla být kupní smlouva smlouvou mezinárodní, nekupuje-li kupující zboží za účelem jeho spotřebování, ale za účelem dalšího využití.8 Za kupní smlouvu se považují i smlouvy, kde je předmětem smlouvy dodávka i takového zboží, které ještě nebylo vyrobeno.9 Podle Antonína Kandy lze tedy mezinárodní kupní smlouvu definovat tak, ,,že jde o kupní smlouvu uzavíranou mezi stranami, které nemají sídlo (bydliště), resp. místo podnikání, na území téhož státu, anebo zboží, které je předmětem této smlouvy, má být

5

KANDA, Antonín. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: (úmluva OSN o smlouvách

o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, 307 s. ISBN 8072011839, str. 14 6

Tamtéž, str. 14

7

Článek 1 Vídeňské úmluvy ,, Při určování použitelnosti této Úmluvy se nepřihlíží k státní příslušnosti

stran a ani k tomu, zda strany nebo smlouva mají občanskoprávní nebo obchodní povahu.“ 8

Článek 2 Vídeňské úmluvy a. ,, zboží kupovaného pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti,

ledaže prodávající před uzavřením smlouvy nebo při jejím uzavření nevěděl a ani neměl vědět, že zboží je kupováno k takovému účelu“ 9

Článek 3 Vídeňské úmluvy ,, Smlouvy o dodávce zboží, které má být vyrobeno nebo vyhotoveno, se

považují za smlouvy o koupi zboží, ledaže strana, která zboží objednává, se zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro jejich výrobu nebo zhotovení.“

12

odesláno z jednoho státu do jiného, přičemž strany věděly nebo zřejmě vědět musely, že zboží má být dále prodáno, popř. kupujícím využito k obchodím účelům“.10 Kanda Antonín ve své knize cituje článek od Ph. Kahny, který uvádí, že dále stačí, aby se zboží, které je předmětem smlouvy nacházelo v době uzavření smlouvy v jiné zemi, než ze které bude odesláno, i v takovém případě se dá označit kupní smlouva jako kupní smlouva mezinárodní. Zboží, které je předmětem kupní smlouvy, jsou věci movité, kupní smlouvy se tedy nevztahuje na nemovitosti. Úmluva se nepoužije ani při koupi zboží, které je pro vlastní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti, ledaže prodávající před uzavřením smlouvy nebo při jejím uzavření nevěděl a ani vědět neměl, že zboží je kupováno k takovému účelu, dále se nepoužije na dražbách, při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu, při koupi cenných papírů nebo peněz, člunů, vznášedel, letadel a elektrické energie.11 Dle Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží není stanoveno, zda musí mít kupní smlouva písemnou formu, nestanovuje ani žádné formální náležitosti, lze ji tedy prokazovat jakýmikoli prostředky, včetně svědků.12 Ovšem článek 12 Úmluvy OSN toto vylučuje v situacích, kdy alespoň jedna ze smluvních stran učinila prohlášení podle článku 96 Úmluvy, jelikož tyto státy považují za velmi významnou součást veřejného pořádku to, že uzavření, veškeré změny a zrušení smlouvy musí být provedeny písemně.13

2.1. Náležitosti kupní smlouvy podle Vídeňské úmluvy Z Vídeňské úmluvy přímo nevyplývají podstatné náležitosti, které by měla kupní smlouva mít, ale je možné je nepřímo odvodit z článku 14 Úmluvy, který stanoví náležitosti, které jsou nutné k tomu, aby návrh na uzavření smlouvy byl dostatečně určitý.14 Je potřeba, aby v návrhu bylo označeno zboží, které je předmětem kupní

10



Článek 2 Vídeňské úmluvy

12


13


o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, 307 s. ISBN 8072011839 14

KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ a Květoslav RŮŽIČKA. Mezinárodní právo soukromé.

8. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk 2015, 430 stran. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7239-3213, str. 218

13

smlouvy a byla nepřímo nebo výslovně stanovena cena, množství, nebo aby návrh obsahoval ustanovení, podle kterého se dá cena určit. Podle článku 55 Úmluvy se vychází z možnosti, že pokud cena není určena nebo nebyla stanovena nepřímo, odpovídá výše kupní ceny kupní ceně, která se všeobecně účtovala v době uzavření smlouvy.

2.1.1. Uzavírání kupní smlouvy Ustanovení o uzavírání kupní smlouvy jsou obsažena v občanských a obchodních zákonících a v ustanovení o závazkových vztazích. Návrh na uzavření mezinárodní kupní smlouvy musí mít podle Vídeňské úmluvy tyto náležitosti: 1. Musí být určen jedné nebo několika osobám 2. Musí být dostatečně určitý – musí být označeno zboží, nepřímo nebo výslovně označená kupní cena a množství, nebo musí obsahovat ustanovení, které umožní jejich určení 3. Musí projevovat vůli navrhovatele, aby byl zavázán v případě, že návrh bude přijat.15 Pokud jsou v návrhu všechny tyto náležitosti, je označen za nabídku. K uzavření kupní smlouvy dojde v momentě, kde se přijetí nabídky stane účinné. Přijetí nabídky znamená, že druhá strana s návrhem souhlasí a oznámí tuto skutečnost navrhovateli. Souhlas může být vyjádřen i jiným způsobem než je odeslání projevu o přijetí. Například v případě, že z praxe, kterou mají mezi sebou strany, je možné, že strana může souhlas vyjádřit provedením nějakého úkonu, jako je třeba odeslání zboží nebo zaplacení kupní ceny. Je ovšem důležité vědět, že mlčení neznamená přijetí.

15



14

3. PRÁVNÍ ÚPRAVY MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY Právní úprava mezinárodní kupní smlouvy se řídí mezinárodním právem soukromým. Mezinárodní právo soukromé upravuje soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Existují dva způsoby úpravy. Prvním způsobem je metoda přímá a druhým metoda kolizní. Metoda přímá má předost před metodou kolizní, ta se použije jen tehdy, nelze-li použít hmotněprávní přímé metody.

16

To znamená, jsou-li strany, které

uzavírají kupní smlouvu ve smluvním státě Úmluvy, použije se metoda přímá. Pokud nejsou, musí se podle čl. 3 nebo 4 nařízení Řím I., popřípadě čl. 3, nebo 4 nařízení Řím II. určit rozhodné právo.17

3.1. Přímá metoda Přímá metoda upravuje soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem. Prostředkem přímé metody jsou přímé normy. Přímá norma upravuje přímo práva a povinnosti účastníků. ,,Jejich funkcí je tak bezprostřední hmotněprávní úprava vymezených druhů soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem.“18 Tyto normy obvykle mezi sebou sjednávají státy a stávají se tak součástí právních řádů smluvních států nejčastěji na základě mezinárodní smlouvy způsobem, které předepisují jejich ústavní předpisy.19 Aby odpadla problematika, která je spojená s používáním zahraničního práva, jsou přímé normy aplikovány jako normy tuzemského práva, ty se stanou na základě postupu

16


8. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk 2015, 430 stran. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7239-3213, str. 137 17

18

Tamtéž, str. 206 ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 5. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství

a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, 491 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3805067 19



15

předepsaného ústavními předpisy zúčastněných států součástí právních řádů jednotlivých států Hlavními znaky přímé normy jsou: 1. bezprostřednost úpravy – samy obsahují hmotně právní úpravu obsahu právních vztahů, a tedy neodkazují na jiné hmotněprávní normy 2. bezprostřednost použití – jejich použití nepředchází použití kolizní normy 3. upravují pouze soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem20 ,,V současném právním vývoji jsou zřídka obsaženy v právních normách vnitrostátního původu, pravidlem jsou přímé normy sjednané zainteresovanými státy formou mezinárodních smluv.“21 Přímé normy jsou obvykle mezinárodního původu, ale občas se vyskytnou i přímé normy, které jsou původu vnitrostátního, které vydává stát svými vlastními předpisy, upravují otázky, na kterých je zvláštní zájem.22

3.2. Kolizní metoda Kolizní norma je zvláštní případ právní normy v soukromém právu, pomocí které stát upravuje problematiku soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem. Kolizní metodou se vybírá právní řád, kterým se bude právní poměr, který vzniká na základě kupní smlouvy řídit. Slouží tedy k výběru rozhodného práva. Je založena na kolizních normách. Kolizní norma nestanovuje práva a povinnosti účastníků právního poměru, ale určuje, kterými věcnými normami se vztah bude řídit. Nezjistíme tedy obsah práv a povinností účastníků právního vztahu např., které nároky a v jakých lhůtách může uplatňovat kupující, anebo jaká práva má vlastník věci. Dále kolizní norma přikazuje použití jiných norem a odkazuje na ně 20

23

(,,odkazující normy jsou např. v občanském zákoníku,

Wikipedia: přímá norma. 2001-. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):

Wikimedia Foundation [cit. 2015-05-08]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%ADm%C3%A1_norma 21



Tamtéž, str. 200

23



16

obchodním zákoníku apod., příklad § 731, občanského zákoníku ,,pro zánik příkazní smlouvy se použijí přiměřené ustanovení o zániku plné moci“)24 a ohraničuje oblast použití jiných norem25. Podle článku 3 a 4 nařízení Řím I. se bude kupní smlouva řídit právem státu prodávajícího. Z kolizní normy musí být patrné, na které právní vztahy či otázky se kolizní norma vztahuje a jaký právní řád se určí pro jejich úpravu. Kolizní normy mají specifickou strukturu, která se skládá: 1. z rozsahu – vymezuje okruh právních poměrů, na které se použije daná kolizní norma, někdy se mluví o právních poměrech.26 Jak uvádí Zdeněk Kučera, tato formulace není zcela přesná, u některých kolizních norem jako je například kolizní norma o věcných právech, kupní smlouva atd. tomu tak skutečně je, ale některé kolizní normy zahrnují svým rozsahem jen určité složky právního poměru. Proto je přesnější používat pojem ,,právní otázka“.27 2. z navázání – tím se určuje právní řád, který se použije pro úpravu právního poměru a to s pomocí tzv. hraničního určovatele (hraničního ukazatele). U kolizní normy jde především o zachování tzv. kolizní spravedlnosti, vybírá se tedy pro zachování zákonitosti a právní jistoty účastníků. Pro tento výběr je charakteristické, že při něm nezáleží na obsahu hmotně právních norem, které budou použity. Kolizní normy můžeme dělit na jednostranné a kolizní normy dvoustranné (oboustranné). Kolizní normy jednostranné jsou starší. Odkazují vždy na jeden právní řád a to tuzemský. Kolizní metoda, která je jednostranná je obrácena jen vůči jednomu právu, jedná se tedy vlastně o neúplnou kolizní normu. I přesto, že vymezuje použití jediného tuzemského práva, musí i ona plnit základní funkci kolizní normy a to, že provádí výběr mezi právními řády.28 Dvoustranné naopak obsahují navázání na 24



Tamtéž, str. 102

26

Tamtéž, str. 106

27

Tamtéž, str. 106

28



17

kterýkoliv právní řád, je tedy obrácena do tuzemska i do ciziny. K určení rozhodného práva používají kolizní normy dvoustranné hraniční ukazatele.

3.2.1. Hraniční ukazatele Jak

bylo

uvedeno

v předchozím

odstavci,

hraniční

ukazatele

se

používají

u dvoustranných kolizních norem k určení rozhodného práva. Hraničním určovatelem je ,,určitá skutečnost, významná pro daný druh právních úkonů nebo otázek označených k rozsahu kolizní normy, která rozhoduje o určení práva, jehož se má použít pro jejich úpravu.“29 Jde tedy o to, aby stanovením této skutečnosti bylo použito právo, ke kterému má příslušný právní poměr nebo otázka vztah.30 Skutečnost, která bude použita jako hraniční ukazatel by měla být stanovena pevně. Je to dáno z důvodu právní jistoty, měla by být tedy stanovená bez možnosti nahrazení. Ve výjimečných případech jsou ovšem možné odchylky od již stanoveného ukazatele. Hraniční ukazatele můžeme rozlišovat podle toho: 1. Zda souvisí s některým prvkem soukromoprávního poměru s mezinárodním prvkem a to v souvislosti s prvky: a. právního poměru b. se skutečností, kterou vznikl právní poměr c. s chováním účastníků, jež je předmětem právního poměru d. s věcí nebo hodnotou, jež je předmětem právního poměru e. s obsahem právního poměru, k němuž se přidružují další otázky téhož poměru 2. skutečnost, která byla použitá ke konstrukci, může být jinak významná pro právní poměr – například shodný projev vůle účastníků o volbě práva.31

29



Tamtéž, str. 119

31

Tamtéž, str. 118

18

4. ÚMLUVA OSN O MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ Úmluva z roku 1980, č. 160/1991 sb. byla, jak je uvedeno v první kapitole podepsána ve Vídni a ratifikována více než 60 - ti státy. K dnešnímu dni již tuto Úmluvu ratifikovalo 83 států. Z důvodu výhrady, kterou učinila Česká republika podle článku 95 Vídeňské úmluvy, není vázána, aby použila Vídeňskou úmluvu v případě, který uveden pod písmenem b.32 Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží (dále jen Vídeňská úmluva nebo Úmluva) je tvořena 101 články a rozdělena do čtyř částí. První část, článek 1 až 13 vymezuje předmět úpravy a obecná ustanovení, společná pro celou Vídeňskou úmluvu. Druhá část, článek 14 až 24 se zabývá problematikou, která vzniká při uzavírání mezinárodní kupní smlouvy. Část třetí, která je zřejmě nejdůležitější částí Vídeňské úmluvy, tvoří ustanovení o právech a povinnostech prodávajícího, právech a povinnostech kupujícího, která vznikají na základě vzniku mezinárodní kupní smlouvy a na základě jejího porušení33 a společná ustanovení o povinnostech prodávajícího a kupujícího. Poslední čtvrtá část, článek 89 až 101 obsahuje závěrečná ustanovení, kde nejdůležitějším je ustanovení, které umožňuje vyslovit různé výhrady při podpisu Vídeňské úmluvy, aby se zajistil co největší počet smluvních států.34

4.1. Práva a povinnosti prodávajícího Povinností prodávajícího je dodat zboží, předat veškeré doklady, které se zboží týkají a převést vlastnické právo, za podmínek stanovených smlouvou nebo Úmluvou.35 Toto je hlavní a základní povinnost. Předání zboží, doprava a doba dodání se budou dále odvíjet od ustanovení, které se tímto zabývá.

32

Článek 95 Vídeňské úmluvy - ,,Kterýkoli stát může prohlásit při uložení svých listin o ratifikaci, přijetí,

schválení nebo přístupu, že nebude vázán ustanovením článku 1 odst. 1 písm. b) této Úmluvy.“ 33



Tamtéž, str. 6

35


19

4.1.1. Dodání a předání zboží Jak už bylo řečeno, povinností prodávajícího je předat zboží. Pokud není přesně stanoveno místo předání, existují dva případy předání zboží. Buďto se předpokládá použití dopravních prostředků nebo existují jiné způsoby dodání zboží. V prvním případě, kdy se předpokládá použití dopravních prostředků, se má za to, že místem splnění předání zboží je místo, kde se zboží předá prvním dopravci. V druhém případě závisí místo předání na místě, kde předá prodávající zboží, to může být, buď výrobní závod, nebo sklad. Podle článku 32 Úmluvy musí prodávající, který odeslané zboží, které předá dopravci, neoznačil značkami, dopravními doklady nebo jinak, musí kupujícím zaslat oznámení o tom, že zboží odeslal a zboží specifikovat. Pokud je prodávající podle kupní smlouvy povinen obstarat přepravu zboží, musí uzavřít smlouvy, které jsou potřebné pro takovou přepravu. Pokud není dopravní prostředek pro přepravu zboží určen přímo ve smlouvě, je na prodávajícím, aby vybral ten nejlepší a nejbezpečnější s ohledem na zboží a délku přepravy. Tyto povinnosti nemusí vyplývat jen ze smlouvy nebo z ustanovení Úmluvy, ale i z obchodních zvyklostí, které jsou zejména v doložkách INCOTERMS.36 Pokud podle smlouvy není prodávající povinen pojistit dopravu zboží, musí poskytnout kupujícím všechny údaje, které jsou dostupné a jsou potřebné k uzavření pojištění. Povinnost pojistit zboží se může sjednat i v dodacích podmínkách. U termínu dodání zboží jsou tři možnosti. Termín je přímo stanovený ve smlouvě, nebo je ve smlouvě stanovená dodací lhůta (je tedy možné zaslat zboží kdykoliv během této lhůty, pokud z okolností nevyplývá, že dodací lhůtu určuje kupující)37, anebo v přiměřené lhůtě po uzavření smlouvy.38 Pokud ovšem bude zboží dodané předčasně, kupující nemá povinnost ho převzít. Článek 34 Úmluvy stanovuje, že pokud je povinností prodávajícího předat kupujícím doklady, které se vztahují ke zboží, je prodávající povinen předat je v době, místě a takovým způsobem jak je uvedené v kupní smlouvě. Pokud tyto údaje nejsou ve smlouvě stanoveny, bude se místo, doba a způsob odvozovat od místa, doby a způsobu předání zboží. Tato povinnost nemusí vyplývat jen ze smlouvy, ale i z obchodních zvyklostí či z praxe. Těmito doklady se myslí především zbožové listiny, jako jsou např. konosamenty, skladové listiny, daňová 36



Tamtéž, str. 39

38


20

potvrzení, doklady o pojištění, potvrzení o původu zboží, doklady o váze a kvalitě zboží, atd.39

4.1.2. Zboží bez vad a nároky třetích osob Článek 35 Úmluvy stanovuje povinnost prodávajícím dodat zboží v množství, jakosti a provedení, tak, jak určuje smlouva a musí být podle smlouvy i zabaleno. Zboží musí tedy splňovat všechny vlastnosti, které jsou určeny ve smlouvě. Pokud ve smlouvě není ustanovení o vlastnostech zboží, bere se pak v úvahu Úmluva odst. 2 čl. 35 a podle ní se stanoví zboží, které se považuje za zboží bez vad. Tento článek Úmluvy také stanovuje pomocná kritéria, podle kterých lze určit, kdy se zboží za takové zboží považuje. Například, pod písmenem a) se uvádí, ,,že zboží se nepovažuje za vadné, pokud pro účely pro něž se používá zpravidla zboží téhož provedení, se hodí.“40 Článek 35 Vídeňské úmluvy byl aplikován v rámci řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, konkrétně v judikátu číslo 32 Odo 725/2004. Tímto rozhodnutím lze deklarovat, že pokud je v kupní smlouvě přesně specifikovaný typ a název zboží, nelze se odvolávat v rámci reklamace na vady zboží způsobené tím, že zboží není určeno k danému použití. Dovolila bych si vyslovit výhrady vůči této právní normě, pokud na tuto problematiku budu dívat z pohledu zákazníka, který nemá předpoklady znát požadavky pro dané zboží. Očekávala bych upozornění prodávajícím, jakožto odborníka, že uvedená specifikace a typ zboží nejsou v souladu. Zároveň se domnívám, že by v právní úpravě mohla zakotvena povinnost prodávajícího o nevyhovující poptávce informovat laického kupujícího, jelikož ne všichni mohou být zkušenosti s mezinárodním obchodem. Prodávající dále odpovídá za všechny vady, které má zboží v době, kdy přechází nebezpečí vzniku odpovědnosti za škodu na kupujícího, i když bude vada viditelná až po té době. Odpovídá také za škody nebo vadu zboží, která vznikne na základě porušením povinností prodávajícího, a to včetně nedodržení záruky za zboží. Záruční lhůta musí být mezi prodávajícím a kupujícím sjednána ve smlouvě. Pokud prodávající dodal zboží před dobou, která byla stanovena jako doba dodání, může do té doby dodat náhradní zboží nebo odstranit vady na již dodaném zboží, pokud ovšem toto nezpůsobí nějakou újmu nebo potíže kupujícímu. Kupujícímu je nadále zachován nárok na 39



Článek 35 ustanovení 2 a. Vídeňské úmluvy

21

náhradu škody podle této Úmluvy.41 Povinností kupujícího je, si zboží prohlédnout, anebo zajistit v nejbližší době prohlídku. Tu může provést i pověřená třetí osoba. Pokud je ve smlouvě přeprava zboží, může být prohlídka provedena od doby, než zboží bude na určeném místě dodání. V odst. 3, článku 38 jsou dále zohledněny dva případy kontroly zboží. Zabývá se situací, kdy je kupující oprávněn zboží odeslat z místa plnění do místa, které je určeno ve smlouvě a druhý případ je situace, kde kupující prodává zboží dalšímu kupujícímu, aniž by sám zboží přijal, popřípadě ho ihned po přijetí rovnou prodává ze skladu dál.42 Pokud kupující neoznámí vadu včas, jeho právo z vad zboží zaniká. Dále zaniká vždy, pokud prodávajícímu neoznámí vady nejpozději do dvou let a to od doby, kdy bylo zboží předáno kupujícímu, jedině, že tato lhůta není sjednána jako záruční lhůta. Právem z vad se myslí právo na náhradu škody, právo na náhradní plnění, právo na opravu věci nebo právo na snížení ceny zboží. Pokud prodávající zamlčel kupujícím vady zboží, nemůže se v tomto případě dovolávat na povinnost kupujícího si zboží v co nejkratší době prohlédnout nebo odeslat včas oznámení o vadách, které jsou stanoveny v čl. 39 Úmluvy. Jednou hlavních povinností je převést na kupujícího vlastnické právo na dodávané zboží. To upravuje čl. 41 Úmluvy. Prodávající je tedy povinen převést vlastnické právo, které nebude zatíženou žádným právem třetí osoby, např. právem zástavním nebo právem nájmu. Výjimkou jsou ovšem situace, kde kupující souhlasí s převzetím takového zboží. S tímto článkem úzce souvisí článek 42 Úmluvy, který upravuje práva a nároky osob, kteří jsou jako třetí osoby ve věcech, které se týkají průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, který podléhá tomuto článku v Úmluvě.

4.1.3. Práva kupujícího při porušení smlouvy prodávajícím Na rozdíl od Jednotného haagského zákona o mezinárodní koupi zboží, vychází Úmluva z jednotného pojmu o porušení smlouvy. Tzn., že podle Úmluvy dojde k porušení smlouvy pokaždé, pokud některá ze smluvních stran nesplní své povinnosti, které jí udává smlouva. Článek 45 se zabývá tím, jaká práva mají kupující v případě, že by prodávající porušil smlouvu. Práva kupujícího tedy jsou: právo na splnění smluvní povinnosti, právo na odstranění porušení povinnosti, právo na odstoupení od smlouvy, právo na slevu z ceny a nárok na náhradu škody. V odstavci 3 tohoto článku je dále 41 42

Článek 37 Vídeňské úmluvy KANDA, Antonín. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: (úmluva OSN o smlouvách

o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, 307 s. ISBN 8072011839, str. 42-43

22

vyloučenou, aby soud nebo rozhodčí soud umožnil prodávajícím dodatečně splnit jeho povinnosti. Právy kujícího se podrobněji zabývají další články úmluvy, např. článek 46 se zabývá již zmíněným právem na splnění smluvní povinnosti. To lze uplatnit tehdy, pokud se kupující již nedomáhá jiných nároků, například odpovědnost za vady, které jsou neslučitelné s požadavkem na splnění. Odstavec 2 čl. 46 upravuje podmínky, podle kterých může kupující požadovat náhradní plnění, tj. dodání náhradního zboží.43 Existují dvě možnosti. První z nich je, že vada zboží je takové charakteru, které se vyznačuje jako podstatné porušení smlouvy, podle článku 25 Úmluvy. Nebo kupující tento požadavek uplatní podle článku 39 Úmluvy a to přímo v oznámení o vadách zboží nebo v přiměřené lhůtě po tomto oznámení. Kupující má i možnost požadovat po prodávajícím opravu daného zboží. To je možné za předpokladu, že je to přiměřené daným okolnostem. V takové situaci bude potřeba posoudit technické možnosti opravy, výši nákladů na opravu, atd. Aby kupující uplatnil možnost na opravu zboží, je nutné jako u náhradního plnění uplatnit tento nárok v oznámení o vadách zboží nebo v přiměřené lhůtě poté. Článek 47 Úmluvy navazuje na čl. 46, kde umožňuje Úmluva kupujícímu, aby požadoval po prodávajícím reálné splnění. Může tedy prodávajícímu určit přiměřenou lhůtu, aby splnil své povinnosti. Kupující však v této době pak nemůže uplatit nárok z porušení smlouvy, pouze v případě, pokud mu prodávající oznámí, že v dané stanové lhůtě svou povinnost nesplní. Článek 48 Úmluvy se zabývá dodatečným splněním prodávajícího. Prodávající má právo na dodatečné splnění na své náklady a za podmínek, že tím nezpůsobí kupujícímu nepřiměřené potíže, musí tak učinit bez odkladu a nevyvolá v kupujícím pochybnost, že náklady nebudou uhrazeny. K tomu, zda bude možné, aby prodávající splnil dodatečně závazek, se musí kupující vyjádřit v přiměřené lhůtě. Kupujícímu nadále zůstává nárok na náhradu škody a možnost od smlouvy odstoupit. Od smlouvy tak může odstoupit v případě, že prodávající nesplnil povinnosti ze smlouvy nebo Úmluvy a tím podstatným způsobem porušil smlouvu, nebo nedodal zboží ve lhůtě, kterou určil kupující či prohlásil, že zboží v této lhůtě dodáno nebude. Pokud ovšem prodávající zboží dodá, zaniká právo kupujícího od smlouvy odstoupit, ledaže tak učiní při jiném porušení povinností než je pozdní dodávka zboží a musí tak učinit v přiměřené době. Článek 50 Úmluvy se věnuje možnosti slevy z ceny. Ta je možná v případech, pokud není zboží v souladu se

43

KANDA, Antonín. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: (s komentářem). 2. Aktualiz.

vyd. Praha: PP Agency, 1995, str. 47

23

smlouvou. Pokud ovšem prodávající odstraní neplnění svých povinností (v článku 37 nebo 48) nebo kupující odmítne přijmout plnění poskytnuté v souladu s těmito články, nemůže potom kupující snížit kupní cenu.44 Pokud prodávající dodá pouze část zboží nebo část zboží není v souladu s kupní smlouvou, použijí se ustanovení článků 46 až 50. Odstoupit může kupující jen tehdy, pokud je částečné nesplnění či splnění pokládáno za podstatné porušení smlouvy. Předčasně dodané zboží má možnost kupující přijmout nebo odmítnout. Kupující může zboží odmítnout i v případě, dodá-li prodávající zboží, které je větší, než je stanoveno ve smlouvě. Pokud ale kupující zboží přijme, je povinen za něj zaplatit kupní cenu stanovenou smlouvou.

4.2. Práva a povinnosti kupujícího Hlavní povinností kupujícího je zaplatit za zboží kupní cenu a převzít dodávku zboží, která je v souladu s kupní smlouvou nebo úmluvou.45 4.2.1. Placení kupní ceny Kupní cena musí být zaplacena takovým způsobem a za podmínek, které budou stanoveny ve smlouvě. Může být např. uhrazena na splátky či akreditivem. Pokud je kupní smlouva uzavřena tak, že je v ní určena výslovně částka, která je kupní cenou a ani neobsahuje ustanovení, jakým způsobem cenu určit, určily strany nepřímo kupní cenu tak, že bude stejná jako kupní cena, která se účtovala za takové zboží v době uzavření smlouvy za stejných či srovnatelných okolností. Pokud je kupní cena určena váhou zboží a vyskytnou se nějaké pohybnosti, je v takovém případě rozhodující čistá váha zboží. Článek 57 Úmluvy se zabývá situací, kdy kupující není povinen zaplatit prodávajícímu kupní cenu na určitém jiném místě. V tomto případě je povinen zaplatit v místě podnikání prodávajícího nebo na místě při předání zboží. Pokud po podpisu smlouvy prodávající změní místo podnikání, musí uhradit náklady kupujícímu, kterému vznikly při placení kupní ceny tím, že si změnil místo podnikání. Pokud není ve smlouvě nebo v Úmluvě stanovena doba plnění, platí zásada, že kupující je povinen zaplatit kupní cenu, kdy mu je umožněno nakládat se zbožím nebo s doklady. Pokud je zboží dopravováno, je možné podle odst. 2 článku 58 umožněno 44


45


24

prodávajícímu, aby zboží nebo příslušné doklady odevzdal kupujícímu až po zaplacení kupní ceny a kupující má zase možnost, aby dobu úhrady kupní ceny posunul do doby, kdy bude mít možnost si zboží prohlédnout, s výjimkou situace, kdy není možný takový způsob z důvodu neslučitelnosti s ustanovením smlouvy. Kupující je povinen zaplatit kupní cenu bez vyzvání. Je tedy povinen ji zaplatit v době, která je stanovená ve smlouvě nebo je určitelná podle smlouvy nebo Úmluvy.

4.2.2. Převzetí dodávky Kupující je povinen při převzetí dodávky provést všechny úkony, které se od něho očekávají (například odeslání dopravních dispozic, opatření licencí, aj.), aby mu mohl prodávající zboží dodat a převzít zboží.

4.2.3. Práva prodávajícího při porušení smlouvy kupujícím Pokud kupující nesplní některou ze svých povinností, které mu stanovuje smlouva nebo Úmluva, může prodávající: a. uplatnit práva, která jsou stanovená v článku 62 až 65 b. požadovat náhradu škody podle článku 74 až 77.46 Prodávajícímu zůstává právo na náhradu škody v případě, že uplatní své právo na jiné nároky. Pokud uplatní prodávající některý z nároků z porušení smlouvy, nemůže být kupujícímu v soudním nebo rozhodčím řízení povolen žádný odklad pro splnění jeho povinností.47 Prodávající má právo požadovat, aby kupující zaplatil kupní cenu, převzal zboží nebo splnil jiné povinnosti, výjimkou je případ, kdy uplatil nárok z porušení smlouvy, které je neslučitelné s takovým požadavkem.48 Prodávající může poskytnout kupujícímu dodatečnou lhůtu, ve které může splnit své povinnosti. V tomto případě nesmí před uplynutím této lhůty uplatňovat své nároky z porušení smlouvy kupujícím. Uplatnit tyto nároky může v situaci, kdy obdrží od kupujícího oznámení, že svůj závazek v stanovené lhůtě nesplní. Podle článku 64 Úmluvy může prodávající od smlouvy odstoupit v případech: a. pokud kupující nesplní některé své povinnosti, které má ve smlouvě, nebo které vyplývají z Úmluvy a tím poruší smlouvu podstatným způsobem 46


47


48


25

b. jestliže kupující nezaplatil kupní cenu, nebo nepřevzal zboží v dodatečné lhůtě, která byla stanovena prodávajícím podle článku 63 odst. 1 nebo pokud prohlásí, že tyto povinnosti nesplní ve stanovené lhůtě.49 Odstavec 2 článku 64 upravuje případy, kdy zaniká prodávajícímu jeho právo na odstoupení. Je-li ve smlouvě stanovené, že má kupující určit formu, velikost nebo jiné vlastnosti zboží a neučiní tak ve smluvené nebo přiměřené lhůtě v době, kdy mu dojde žádost od prodávajícího, může tyto vlastnosti prodávající sám určit kupujícímu podle jeho potřeb, které mu mohou být známy, bez toho, že by byla dotčena jiná práva, která může mít.

4.3. Společná ustanovení o povinnostech prodávajícího a kupujícího 4.3.1. Ohrožení plnění smlouvy a smlouvy s dílčím plněním Článek 71 Úmluvy se zabývá pozastavením plnění. Kterákoliv ze smluvních stran může pozastavit své plnění povinností v případě, že vyjde najevo, že druhá strana nebude schopna splnit podstatnou část svých povinností a to vzhledem ke své úvěruschopnosti či ke své nezpůsobilosti poskytnou plnění nebo vzhledem ke svému chování při plnění smlouvy. Strana, která pozastavila plnění má povinnost to okamžitě oznámit druhé straně a v případě, že druhá strana zajistí, že bude pokračovat v plnění svých povinností, musí strana pokračovat v plnění. Strany mají možnost od smlouvy odstoupit, pokud je zřejmé, že druhá ze stran podstatným způsobem poruší smlouvu. Pokud je to časově možné má strana, která chce od smlouvy odstoupit povinnost tuto skutečnost oznámit druhé straně a umožnit jí, aby zajistila řádné plnění. Ze smlouvy, kde je povinnost k dílčím dodávkám se může odstoupit v případě podstatného nesplnění povinností, která se týká dílčího plnění. Jestliže strana, která nesplnila povinnosti ohledně dílčího plnění, vyvolá tímto nesplněním obavy u druhé strany, že by mohlo dojít k porušení smlouvy i u budoucích plnění, může pak strana od těchto budoucích plnění odstoupit, musí tak učinit v přiměřené lhůtě.

49


26

4.3.2. Náhrada škody Náhrada škody, která vznikla při porušení smlouvy, zahrnuje částku, která odpovídá ztrátě a to včetně ušlého zisku. Strana, které byla způsobena újma, má možnost uplatnit nárok na náhradu škody. Jelikož přichází v úvahu pouze peněžitá náhrada, je potřeba ji vyčíslit v peněžité hodnotě. Článek 75 Úmluvy se zabývá situací, kdy po odstoupení od smlouvy koupil náhradní zboží nebo prodávající prodal zboží. V tomto případě má strana, která požaduje náhradu škody, žádat i úhradu rozdílu ceny. Toto ustanovení stanovuje pravidla pro výpočet výše pro náhradu škody. Pokud strana odstoupí od smlouvy až po převzetí zboží, je pro náhradu rozhodující běžná cena zboží, která je platná v době převzetí. Strana, která uplatňuje nárok na náhradu škody z důvodu porušení smlouvy má povinnost, učinit opatřená, která by vedla ke zmenšení výše škody způsobené porušením smlouvy.50 Pokud tyto povinnosti nesplní, hrozí této straně sankce. Sankcí je, že se druhá strana může domáhat snížení výše náhrady škody.

4.3.3. Úroky V případě, že se kupující opozdí s placením kupní ceny nebo jiné peněžité částky, má prodávající nárok na úroky z prodlení.

4.3.4. Vyloučení odpovědnosti Jestliže strana prokáže, že nesplnění povinnosti vzniklo z důvodu překážky, která vznikla nezávisle na její vůli (,,impediment beyond his contorol“) a nebylo možné jí očekávat nebo tyto překážky odvrátit či překonat, není tato strana za nesplnění povinností odpovědná. Pokud strana pověřila k plnění smluvního závazku třetí osobu, je vyloučena její odpovědnost v případě, že: Strana není odpovědna za porušení povinností podle odst. 1 v článku 79 Úmluvy Osoba, kterou strana pověřila na plnění smluvního závazku, by nebyla odpovědna, kdyby se odst. 1 článku 79 Úmluvy vztahoval na ni.51

50

KANDA, Antonín. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: (s komentářem). 2. aktualiz.

vyd. Praha: PP Agency, 1995, str. 68 51

Článek79 Vídeňské úmluvy

27

Vyloučení odpovědnosti trvá po celou dobu, po kterou trvá i překážka. Strana, která neplní své smluvní povinnosti, má povinnost o tom informovat druhou stranu, a to v přiměřené lhůtě, jinak odpovídá za škodu, která bude způsobena pozdním oznámením. Článek 80 Úmluvy se věnuje spoluzpůsobením nesplnění povinností. Upravuje tedy případy, kdy k nesplnění povinností jednou stranou, bylo spoluzpůsobeno druhou smluvní stranou.52 Oprávněná strana nemůže uplatňovat nároky z nesplnění smluvních povinností druhou stranou, a to v rozsahu, ve kterém spoluzpůsobila nesplnění, a to buď svým jednáním, nebo opomenutím.53

4.3.5. Účinky odstoupení od smlouvy Tím, že jedna ze stran od smlouvy odstoupí, dochází k tomu, že strany už nemají povinnosti splnit smlouvu. Prodávající tedy už není povinen dodat zboží a kupující nemá povinnost zboží převzít a zaplatit za něj kupní cenu. Odstoupení od smlouvy se netýká ustanovení smlouvy ohledně řešení sporů nebo ustanovení, která upravují práva a povinnosti stran při odstoupení od smlouvy. Strana, která splnila smlouvu, může požadovat zpět od druhé strany, co dodala nebo zaplatila. Pokud obě strany splnily smlouvy, musí tak uskutečnit současně. Jestliže kupující nemůže vrátit zboží nebo vrátit zboží ve stavu, v jakém ho obdržel, jeho právo na odstoupení od smlouvy nebo dodání náhradního zboží zaniká. Toto ustanovení ovšem neplatí v případě, že: a. nemožnost vrátit zboží nebo vrátit zboží ve stavu, v jakém ho obdržel, není způsobeno jeho jednáním nebo opomenutím b. zboží bylo zničeno v důsledku prohlídky, která je stanovená v článku 8 Úmluvy c. kupující prodal, spotřeboval nebo pozměnil zboží dříve, než byly nebo měly být objeveny vady Zánikem práva na odstoupení od smlouvy nebo požadování dodání náhradního práva, nezaniká ostatní práva z porušení smlouvy, např. snížení kupní ceny nebo na opravu zboží. Má-li prodávající povinnost zaplatit kupní cenu, je zároveň povinen zaplatit z ní úroky, a to od doby, kdy byla kupní cena zaplacena. Kupující má povinnost vyrovnat

52

KANDA, Antonín. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: (s komentářem). 2. aktualiz.

vyd. Praha: PP Agency, 1995, str. 71 53

Tamtéž, str. 71

28

prodávajícímu všechen prospěch, který získal tím, že používal zboží, a to nezávisle na tom, zda může zboží vrátit či nemůže.

4.3.6. Zachování zboží Pokud se kupující opozdí s převzetím dodávky zboží nebo se zaplacením kupní ceny a prodávající má zboží u sebe nebo s ním může jinak nakládat, má prodávající povinnost učinit veškerá opatření přiměřená okolnostem případu k zachování zboží. Prodávající může zboží zadržovat do doby, než mu kupující uhradí přiměřené náklady. Stejně jako prodávající, má zadržovací právo i kupující. A to v případě, kdy kupující zboží obdržel a zamýšlí ho odmítnout. Je taktéž povinen učinit opatření přiměřená okolnostem případu k jeho zachování. Má právo zadržovat zboží do doby, než mu prodávající uhradí přiměřené náklady. Pokud kupující chce zboží odmítnout a zboží se nachází v místě určení a kupující s ním může nakládat, má povinnost zboží převzít na účet prodávajícího, za předpokladu, že tak může učinit bez zaplacení kupní ceny a bez přiměřených obtíží a výloh.54 Tato povinnost odpadá, pokud je v místě určení prodávající nebo osoba, kterou prodávající zmocnil k převzetí zboží. Prodávající i kupující mají možnost při opatření k zachování zboží, zboží uložit ve skladu třetí osoby na účet druhé strany. Ovšem za předpokladu, že náklady vzniklé z uložení jsou přiměřené. V článku 88 Úmluvy se předpokládají práva strany, která zboží zachovává. Ta může zboží prodat, a to v případě, že je druhá strana v nepřiměřeném prodlení s převzetím zboží, se zpětným převzetím zboží, které má být vráceno či s placením kupní ceny nebo s placením nákladů spojených se zachováním zboží. Musí to být ovšem za předpokladu, že druhá strana byla přiměřeným způsobem vyrozuměna o úmyslu prodat zboží. Strana, která zboží zachovává, ho musí prodat, pokud se rychle kazí nebo by se zachováváním zboží vznikly nepřiměřené náklady. Pokud je to možné, musí druhou stranu informovat i úmyslu zboží prodat. Strana, která zboží prodala, si může nechat z prodeje částku, která odpovídá přiměřeným nákladům, které byly spojeny se zachováním zboží a prodejem zboží. Zbytek je povinna vyrovnat druhé straně.

54

KANDA, Antonín. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: (s komentářem). 2. Aktualiz.

vyd. Praha: PP Agency, 1995, str. 75

29

5. ÚMLUVA O PROMLČENÍ PŘI MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ Smluvní státy Úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží (dále jen Úmluvy o promlčení) jsou přesvědčeni, že přijetím jednotné úpravy o promlčení při mezinárodní koupi zboží usnadní rozvoj světového obchodu. Úmluva o promlčení o mezinárodní koupi zboží byla sjednána v New Yorku v roce 1974 a doplněná Dodatkovým protokolem k Úmluvě o mezinárodní koupi zboží, sjednaným ve Vídni 11. 4. 1980. Tato Úmluva o promlčení je rozdělena na čtyři části. První část se zabývá věcným ustanovením, jako je předmět úpravy, začátek a trvání promlčení lhůty, stavení a prodloužení promlčení lhůty, změna promlčecí lhůty stranami, obecné omezení promlčecí lhůty, účinky uplynutí promlčecí lhůty, počítání promlčecí lhůty a mezinárodní účinky. Druhá část se věnuje provádění Úmluv, třetí část se zabývá prohlášením a výhrad a poslední, čtvrtá část jsou závěrečná ustanovení.

5.1. Věcná ustanovení 5.1.1. Předmět úpravy Podle této Úmluvy o promlčení se stanoví, kdy nemohou být vykonávána vzájemná práva prodávajícího a kupujícího, která vyplývají ze smlouvy o mezinárodní koupi zboží, jejího porušení, ukončení její platnosti nebo neplatnosti, vzhledem k uplynutí doby, neboli ,,promlčecí lhůty“.55 V předmětu úpravy se dále Úmluva o promlčení věnuje důležitému označení pojmů ve smlouvě, a to, kdo je prodávající a kdo kupující, věřitel, dlužník, co znamená porušení smlouvy, co zahrnuje právní řízení, kdo je osoba, co vše zahrnuje písemná forma a jak podle čeho je určen rok.

5.1.2. Začátek a trvání promlčecí lhůty Podle článku 8 Úmluvy o promlčení trvá promlčecí lhůta čtyři roky56 a začíná podle článku 19 Úmluvy o promlčení běžet dnem, kdy lze uplatnit právo v právním řízení. Uplatnit právo v právním řízení je možné v den, kdy byla porušena smlouva, nebo při zjištění vady v době, kdy bylo zboží předáno kupujícímu nebo bylo kupujícím 55

Článek 1 Úmluvy o promlčení

56

Podle § 629 zákona č. 89/2012 Sb., Nového občanského zákoníku trvá promlčecí lhůta tři roky

30

odmítnuto, či v době, kdy byl odhalen podvod.

Začátek promlčecí lhůty nelze

posunout. Pokud byla prodávajícím poskytnuta záruka na prodávané zboží, promlčecí lhůta, která se týká práva vzniklého z takové záruky, začíná běžet dnem, kdy kupující vyrozumí prodávajícího o skutečnosti, ze které právo vzniklo. Nejpozději dnem, kdy končí záruka na dodané zboží. V případě, že jedna ze stran má právo odstoupit od smlouvy před plněním a toho práva využije, začíná běžet promlčecí lhůta, která se týká tohoto práva, které vzniklo z takové skutečnosti dnem, kdy strana oznámila druhé straně odstoupení.57 Jestliže smlouva stanoví dílčí dodávky zboží nebo dílčí placení kupní ceny, počítá se pak promlčecí lhůta týkající se práva, které vzniklo z porušení takovéto smlouvy zvlášť pro každé porušení povinnosti. Má-li možno jedna ze stran odstoupit od smlouvy z důvodu takového porušení, promlčecí lhůta začíná běžet dnem, kdy strana sdělila druhé straně, že od smlouvy odstupuje.

5.1.3. Stavení a prodloužení promlčecí lhůty Jakmile věřitel učiní právní úkon, který se může považovat se zahájení soudního řízení proti dlužníkovi, přestává běžet promlčecí lhůta. Pokud je mezi stranami uzavřena rozhodčí smlouva a kterákoliv ze stran zahájí rozhodní řízením způsobem, který je stanovený v rozhodčí smlouvě, přestane běžet promlčecí lhůta. Nepůjde-li určit začátek, kdy strana zahájila rozhodčí řízení, považuje se řízení zahájené dnem, kdy byla doručena druhé straně do jejího sídla nebo místa podnikání. Jestliže je zahájené jiné právní řízení, než je rozhodčí nebo soudní, přestává běžet promlčecí lhůta, jakmile věřitel uplatní v tomto řízené své právo za účelem jeho uspokojení nebo uznání. Vztahuje se to zejména na právní řízení, které jsou zahájené v souvislosti smrtí nebo nezpůsobilostí dlužníka, nebo v souvislosti s úpadkem nebo platební nezpůsobilostí vztahující se na všechen majetek dlužníka, nebo v souvislosti se zrušením nebo likvidací společnosti, sdružení nebo jiné právnické osoby, která je dlužníkem.58 Promlčecí lhůta nepřestala běžet v případech, kdy bylo sice uplatněno právo v právním řízení, ale toto řízení skončilo bez rozhodnutí ve věci samé. Pokud v době skončení 57


58


31

takového právního řízení uplynula promlčecí lhůta nebo zbývá méně než rok, aby skončila, prodlužuje se promlčecí lhůta a to na dobu, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo právní řízení. Učiní-li věřitel před uplynutím promlčecí lhůty jiný právní úkon než je uvedený v článcích 13, 14, 15 a 16 a učiní-li to na území státu, kde má dlužník místo podnikání, má se za to, že pokud tento právní úkon má za následek, že promlčecí lhůta začne probíhat znovu, je nová promlčecí lhůta čtyři roky a začíná běžet od doby určené tímto právem. Čtyřletá promlčecí lhůta běží i v případě, že dlužník uzná před uplynutím původní promlčecí lhůty svůj závazek. Nová lhůta začíná běžet ode dne takového uznání. Tato lhůta se týká i placení úroků nebo částečné plnění závazku dlužníkem. Prodloužení promlčecí lhůty o jeden rok je možné v případě, kdy věřitel nemůže dosáhnout zastavení běhu promlčecí lhůty z důvodu okolností, které nemohl on sám odvrátit, ani překonat, a které mu nelze přičítat.

5.1.4. Změna promlčecí lhůty stranami Promlčecí lhůtu může prodloužit jen dlužník a to kdykoliv v jejím průběhu písemným prohlášením věřiteli. V jiném případě se promlčecí lhůta a její účinky měnit nemůžou. 5.1.5. Obecné omezení promlčecí lhůty Pokud začala promlčecí lhůta běžet podle článků 9, 10, 11 a 12 úmluvy, skončí bez ohledu na jiná ustanovení nejpozději do deseti let.

5.1.6. Účinky uplynutí promlčecí lhůty K době kdy promlčecí lhůta uplynula, se v právním řízení přihlíží jen tehdy, dovolává-li se toho strana, která se řízení účastní. Je-li právní řízení zahájeno až po ukončení promlčecí lhůty, nemůže být právo přiznáno nebo uznáno. Strana se může dovolávat svého práva bez ohledu na promlčecí lhůtu v případě, jedná-li při obraně nebo při započetí proti právu uplatněnému druhou stranou, jestliže: a. Obě práva se vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným v průběhu téhož obchodu, nebo b. Právo mohlo být použito k započetí kdykoli před uplynutím promlčecí lhůty.59 59


32

Splní-li dlužník svůj závazek až po uplynutí promlčecí lhůty, nemá právo požadovat vrácení toho, co plnil, a to ani v případě, kdy nevěděl, že promlčecí lhůta už uplynula. Účinky, které se týkají hlavního závazku a uplynutí lhůty se vztahují i na úroky.

5.1.7. Počítání promlčecí lhůty Den, který označením odpovídá dni, kdy začala běžet promlčecí lhůta, je dnem který označuje i uplynutí promlčecí lhůty. Pokud takový den nelze označit, končí promlčecí lhůta koncem posledního dne posledního měsíce promlčecí lhůty. Podle místa zahájení řízení se počítá promlčecí lhůta. Stane-li se, že je posledním dnem promlčecí lhůty státní svátek nebo jiný den pracovního klidu, prodlužuje se promlčecí lhůta a to tak, že končí první den následujícím po státním svátku nebo po dni pracovního klidu.

5.1.8. Mezinárodní účinky ,,Pro účely této úmluvy právní úkony a okolnosti, na něž se vztahují články 13 až 19, jež se uskutečnily na území některého smluvního státu, mají přímé právní účinky v jiném smluvním státu, jestliže věřitel učinil všechna rozumná opatření, aby byl dlužník o nich co nejdříve vyrozuměn.“60

5.2. Provádění úmluvy Zahrnuje-li smluvní stát více územních jednotek, ve kterých platí různé právní řády, které jsou upravovány touto Úmluvou o promlčení, může tento stát při podpisu nebo ratifikaci prohlásit, že se tato Úmluva o promlčení vztahuje na všechny územní jednotky, nebo pouze na některé části. Toto prohlášení může kdykoliv změnit nebo doplnit. Dále prohlášení musí sdělit generálnímu tajemníku Organizace spojených národů a uvést v něm, na které územní jednotky se Úmluva o promlčení bude vztahovat. Pokud smluvní stát při ratifikaci nebo podpisu neudělá žádné prohlášení, má se za to, že se Úmluva o promlčení vztahuje na celé území státu. Každý smluvní stát se musí řídit touto Úmluvou o promlčení ohledně smluv ode dne, kdy Úmluva o promlčení vstoupila v platnost.

60


33

5.3. Prohlášení výhrady Smluvní státy mohou kdykoliv prohlásit, že smlouvy, které jsou uzavřeny mezi prodávajícím a kupujícím, kteří mají místo podnikání na území jiných států se nebudou řídit Úmluvou o promlčení, jelikož používají stejné nebo podobné předpisy. Při ukládání ratifikační listiny nebo při přístupu může každý smluvní stát prohlásit, že se tato Úmluva o promlčení nebude vztahovat na žaloby o neplatnosti smlouvy. Dále může prohlásit, že není vázán článkem 24 úmluvy.61 Může také prohlásit, že bude vázán Úmluvou o promlčení jen tehdy, jedná-li se o smlouvy o mezinárodní koupi zboží, která je pojmově vymezená takovou platnou mezinárodní smlouvou. Toto prohlášení ovšem pozbude platnosti prvním dnem prvního měsíce po uplynutí dvanácti měsíců do nabytí platnosti nové úmluvy o mezinárodní koupi zboží, která je uzavřená pod záštitou Organizace spojených národů.62 Jiné výhrady, než ty které jsou uvedeny v článcích 34, 35, 36 a 38 této úmluvy nejsou přípustná. Všechna prohlášení musí být oznámena generálnímu tajemníkovou Organizace spojených národů a platné budou ode dne, kdy se stane Úmluva o promlčení platná pro stát, který činí prohlášení. Všechna prohlášení, která budou učiněná později, budou platná první den prvního měsíce po uplynutí šesti měsíců, kdy bylo prohlášení doručené generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů. Každá prohlášení, která učiní na základě této úmluvy stát, můžou být kdykoliv zrušena. Zrušení se musí opět oznámit generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů a bude platné první dne prvního měsíců po uplynutí šesti měsíců ode dne oznámení.

5.4. Závěrečná ustanovení Tuto Úmluvu o promlčení může podepsat kterýkoliv stát, který má sídlo v Organizaci spojených národů do 31. Prosince 1975. Úmluva o promlčení podléhá ratifikaci a ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů, může přistoupit kterýkoliv stát a listiny o přístupu budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

61

K uplynutí promlčecí lhůty se přihlíží v právním řízení, jen když se jej dovolává strana, jež se tohoto

řízení účastní. 62


34

Tato Úmluva o promlčení nabude platnosti první den prvého měsíce po uplynutí šesti měsíců ode dne, kdy se uloží desátá listina o ratifikaci nebo přístupu.63 Do této doby vstoupí Úmluva o promlčení v platnost i pro každý stát, který ji ratifikuje nebo k ní přistoupí po uložení desáté listiny o ratifikaci nebo přistoupení. Vypovědět Úmluvu o promlčení může každý stát, vyrozumí-li o tom generálního tajemníka Organizace spojených národů. Až bude výpověď doručena generálnímu tajemníku OSN, začíná běžet výpověď, ta má účinnost prvního dne prvého měsíce po uplynutí dvanácti měsíců od doručení.

5.5. Dodatkový protokol Dne 11. Dubna 1980 ve Vídni sjednán dodatkový protokol k Úmluvě o promlčení o mezinárodní koupi zboží. Tímto protokolem byl vysloven souhlas Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky. Listina o přístupu České a Slovenské Federativní Republiky byla uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře Dodatkového protokolu, dne 5. března 1990 s prohlášením, že Česká a Slovenská Federativní Republika nebude vázána ustanovením v článku 1 tohoto dodatkového protokolu.64 Dodatkový protokol vstoupil v platnost 1. srpna 1988. Pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vstoupil v platnost 1. září 1990. Jedním z hlavní účelů dodatkového protokolu bylo rozšířit použití Úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží i na právní vztahy, které jsou upravovány Úmluvou OSN o mezinárodní koupi zboží a to takovým způsobem, aby ustanovení obou úmluv byla věcně totožná.65

63


64

Zákon č. 161/1991 Sb.

65

Poslanecká

sněmovna

parlamentu

České

republiky:

FEDERÁLNÍ

SHROMÁŽDĚNÍ

ČESKOSLOVENSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY 1989 [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-06-23]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1986fs/tisky/t0170_00.htm

35

6. INCOTERMS (International Commercial Terms) Vzhledem k tomu, že dodací podmínky jsou podstatnou náležitostí mezinárodní kupní smlouvy, aby nedošlo mezi smluvními stranami k možným sporům ohledně dodání zboží, rizik a nákladů, rozhodla jsem se do své práce zahrnout pravidla ICOTERMS, a to především poslední aktualizované INCOTERMS 2010. ,,Globální ekonomika přinesla obchodu podstatně více než kdykoli před tím širším přístupem na trhy po celém světě. Zboží je prodáváno v mnohem více zemích, ve větších množstvích a ve větších rozmanitostech. Ale jak roste objem a složitost mezinárodních prodejů, narůstají i možnosti vzniku nedorozumění a nákladných sporům pokud kupní smlouvy nejsou náležitě sestaveny.“66

,,INCOTERMS

představují

oficiální

pravidla pro výklad doložek

vydaných

Mezinárodní komorou, usnadňují provádění mezinárodního obchodu.“67 První vydání INCOTERMS bylo již v roce 1946. Od té doby byla pravidla upravována tak, aby odpovídala současnému vývoji mezinárodního obchodu. Poslední aktualizací se snížil celkový počet pravidel, a to ze 13 na 11. Dochází k častým novelizacím nebo k přijetí nových úprav – 1953, 1963, 1976, 1980, 1990, 2000 a poslední v roce 2010. ICOTERMS 2010 upravuje platby za dopravu, rizika a povinnosti mezi prodávajícím a kupujícím a dopravcem. Pokud se pravidla využijí, nahradí Vídeňskou úmluvu v bodech: 1. Místo dodání 2. Balení 3. Kontrola zboží 4. Povinností týkající se zajištění dovozních či vývozních formalit a úředních povolení 66

Incoterms 2010 by the International chamber of commerce (ICC): Pravidla ICC pro použití dodacích

položek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě : platnost od 1. ledna 2011. Praha: Národní výbor Mezinárodní obchodní komory v ČR, 2010, 184 s. ISBN 9789284200801., str. 6 67

Tamtéž, str. 6

36

5. Povinností týkající se uzavření přepravní smlouvy 6. Okamžik přechodu nebezpečí 7. Okamžik či místa přechodu nákladů 8. V některých případech i povinnostech pojištění přepravy Doložky se dělí do čtyř skupin: E – EXW (ex works) F – FCA (free carrier), FAS (free alongside ship), FOB (free on board) C – CFR (cost and freight), CIF (cost, insurance and freight), CPT (carriage paid to), CIP (carriage, insurance paid to) D - DAT (delivered at frontier, DDP (delivered duty paid), DAP (delivered at place)

6.1. Pravidla INCOTERMS 2010 Pravidla jsou rozděleny na dvě rozdílně skupiny: 1. Pravidla vhodná pro jakýkoliv způsob přepravy – EXP, FCA, CPT, CIP, DAT, DAP, DDP 2. Pravidla pro námořní a vnitrozemskou přepravu – FAS, FOB, CFR, CIF

6.1.1. EXW – ze závodu Pravidlo je vhodnější pro vnitrostátní obchod a může být použito pro jakýkoliv způsob zvolené dopravy, i v případě, že je využito více druhů dopravy. Toto pravidlo znamená, že prodávající splní své dodání v okamžiku, kdy dá zboží kupujícímu k dispozici. Může to uskutečnit v objektu prodávajícího nebo v jiném místě. Prodávající nemá povinnost zboží naložit na přejímací prostředek a ani zboží odbavit pro vývoz. Jelikož jdou náklady a riziko spojené s dodáním zboží na prodávající, doporučuje se, aby si smluvní strany určily co nejpřesněji bod na místo dodání. Po převzetí zboží ze sjednaného bodu pak přechází veškeré náklady a rizika na kupujícího. Pravidlo ,,ze závodu“ je výhodnější pro prodávajícího, jelikož má prodávající minimální povinnosti.

6.1.2. FCA – vyplaceně dopravci Stejně tak jako pravidlo EXW, může být i toto použito pro jakýkoliv způsob dopravy, a i v případě, kde je využito více druhů dopravy. Toto pravidlo znamená, že prodávající dodá zboží dopravci nebo jiné osobě, kterou jmenoval kupující a to v objektu prodávajícího nebo na jiném určeném místě. Opět se stranám doporučuje, aby místo

37

určily co nejpřesněji, jelikož v tomto bodě pak přechází riziko z prodávajícího na kupujícího. Mají-li strany v úmyslu, aby zboží bylo dodáno v objektu prodávajícího, musí toto místo být určeno jako místo dodání, jinak musí přesně určit jiné místo. V případě, že to přichází v úvahu, požaduje pravidlo FCA, aby prodávající celně odbavil zboží pro vývoz, netýká se to ovšem zboží v dovozu. Prodávající nemá ani povinnost, pokud se jedná o úhradu dovozního cla nebo provedení jakékoliv celní formality v dovozu.68

6.1.3. CPT – přeprava placena do Pravidlo CPT je možné použít při jakémkoliv způsobu dopravy, i v případě, že je využito více dopravních prostředků. V případě, že je tak sjednáno, předá se zboží na určeném místě a povinností prodávajícího je sjednat přepravu, která zboží dopraví do místa určení a hradit všechny náklady s ní spojené. Prodávající splní svůj závazek v momentě, kdy předá zboží dopravci. U tohoto pravidla se vyskytuje problém, jelikož riziko a náklady přecházejí v jiných místech. Je tedy stranám doporučováno, aby ve smlouvě co nejpřesněji určily místo dodání a místo určení, kam se bude sjednávat přeprava. Pokud je použito více dopravců a strany chtějí, aby riziko přešlo v pozdější fázi, např. na letišti, musí to uvést ve smlouvě. Jinak přechází riziko v tomto případě v momentě, kdy se zboží předá dopravci. Dále je stranám doporučeno, aby co nejpřesněji určily bod místa určení, jelikož do tohoto bodu je odpovědný za náklady prodávající. Pokud je to možné, vyžaduje pravidlo CPT, aby prodávající celně odbavil zboží pro vývoz, výjimku tvoří zboží pro dovoz a nemusí hradit dovozní clo nebo provést celní formality v dovozu.

6.1.4. DAT – s dodáním do překladiště DAT lze použít při jakémkoliv způsobu dopravy i v případě, že je využito více dopravních prostředků. U tohoto pravidla splní prodávající dodání v momentě, kdy je zboží vyloženo z dopravního prostředku ve jmenovaném přístavu nebo v místě určení. Prodávající má povinnost nést veškerá rizika, která jsou spojená s dodáním zboží a jeho vykládáním. Stranám je doporučeno, aby co nejpřesněji určily překladiště a nejlépe i konkrétní bod v tomto překladišti. Riziko do tohoto bodu nese prodávající. Doporučuje 68

Incoterms 2010 by the International chamber of commerce (ICC): Pravidla ICC pro použití

dodacích položek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě : platnost od 1. ledna 2011. Praha: Národní výbor Mezinárodní obchodní komory v ČR, 2010, 184 s. ISBN 9789284200801., str. 40

38

se mu, aby sjednal přepravní smlouvu. Pravidlo DAT požaduje, pokud je to možné, aby zboží pro vývoz bylo odbavené prodávajícím. Prodávající není povinen celně odbavit zboží pro dovoz, ani uhradit dovozní clo nebo provést proclení zboží.

6.1.5. DAP – s dodáním v místě určení DAP lze použít při jakémkoliv způsobu dopravy i v případě, že je využito více dopravních prostředků. Prodávající splní dodání, když je zboží k dispozici kupujícím na příchozím dopravním prostředku, který je připravený k vykládce v místě určení. Všechna rizika, která jsou spojená s dodáním zboží, nese až do místa určení prodávající. Doporučuje se, aby strany co nejvíce zpřesnily bod v dohodnutém místě určení, jelikož riziko nese do toho bodu prodávající, a tomu je doporučené, aby sjednal přepravní smlouvu. V případě, že jsou v přepravní smlouvě zahrnuty náklady spojené s vykládkou zboží v určeném místě, nemá prodávající možnost požadovat tuto úhradu od kupující, jedině, že by se tak domluvily v kupní smlouvě. Toto pravidlo požaduje po prodávajícím, aby proclil zboží z vývozu. Ale není povinen proclít zboží z dovozu, hradit poplatky ani celně odbavit zboží z dovozu.

6.1.6. DDP – s dodáním clo placeno Pravidlo DDP se může využít bez ohledu na způsob dopravy a i v případě, že bude využito více dopravních prostředků. Prodávající splní dodání v momentě, kdy předá zboží k dispozici kupujícímu, které bude celně odbavené pro dovoz a bude na příchozím dopravním prostředku připravené k vyložení v místě určení. Prodávající nese všechny náklady a všechna rizika, která jsou spojená s dodáním zboží do místa určení a je povinen zboží celně odbavit jak pro vývoz, tak i pro dovoz a musí uhradit clo pro vývoz i dovoz a zboží celně odbavit. U tohoto pravidla je pro prodávajícího maximální povinnost. Doporučuje se stranám, aby co nejpřesněji určily bod, který bude místem určení. Jelikož nese prodávající všechny náklady a rizika, doporučuje se mu obstarat přepravní smlouvu. Pokud má podle této smlouvy povinnost nést náklady za vykládku zboží, nemůže chtít po kupujícím, aby uhradil tyto náklady, jen v případě, že se na tom s kupujícím dohodl. Pokud prodávající nemá možnost obstarat celní odbavení dovozu, nedoporučuje se stranám, aby použily pravidlo DDP. V případě, že se strany nedohodly jinak, jde daň z přidané hodnoty a další daně, které jsou splatné při dovozu na účet prodávajícího.

39

6.1.7. FAS – vyplaceně k boku lodi Toto pravidlo je možné použít je v případě, je-li sjednána námořní nebo vnitrozemská vodní doprava. Prodávající splní povinnost dodání v momentě, kdy zboží dodá k boku lodi, buďto na nábřeží nebo odlehčovacím člunem kupujícímu v sjednaném přístavu. Jakmile je zboží dodáno k boku lodi, přechází riziko za ztrátu nebo poškození zboží na kupujícího a nese od toho okamžiku veškeré náklady. Strany by si měly co nejpřesněji určit nakládací bod, jelikož do tohoto bodu nese náklady a rizika prodávající. Náklady pak mohou být rozdílné z důvodu manipulační poplatků v přístavech. Prodávající je tedy povinen zboží dodat k boku lodi, anebo zajistit takto dodané zboží pro odeslání do místa určení, které je sjednané v kupní smlouvě.69 V případě, kdy je zboří dodáno v kontejnerech, předá prodávající zboží dopravci v překladišti místo u boku lodi. V takových případech se ale doporučuje použít spíše pravidlo FCA. Pravidlo FAS vyžaduje, aby bylo od prodávajícího zboží celně odbaveno pro vývoz. Ale odpadá mu povinnost odbavit zboží z dovozu, hradit clo nebo provést celní formality.

6.1.8. FOB – vyplaceně loď Pravidlo může být použito pouze, pokud se využije v námořní nebo ve vnitrozemské vodní dopravě. Povinností prodávajícího je zboží dodat na palubu lodi, která je vybrána kupujícím ve sjednaném přístavu nalodění, nebo zboží takto dodané obstarat. Prodávající nese riziko za ztrátu nebo poškození do doby, než je zboží dodáno na palubu, v tomto okamžiku přechází všechna rizika a náklady na kupujícího. V tomto pravidle se požaduje, aby prodávající celně odbavil zboží ve vývozu, není však povinen celního odbavení u zboží z dovozu, ani hradit náklady dovozní clo nebo provádět celní formality v dovozu.

6.1.9. CIF – náklady a přepravné Pravidlo je možné použít pouze při použití námořní nebo vnitrozemské vodní dopravy. Povinností prodávajícího je dodat zboží na palubu lodi nebo zajistit takto dodané zboží. Jakmile je zboží na palubě lodi, přechází riziko ztráty nebo poškození zboží na kupujícího. Prodávající má povinnost sjednat přepravní smlouvu a hradit náklady spojené s přepravou zboží do přístavu, kam má být zboží přepraveno. Dále je povinností 69

Incoterms 2010 by the International chamber of commerce (ICC): Pravidla ICC pro použití dodacích

položek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě : platnost od 1. ledna 2011. Praha: Národní výbor Mezinárodní obchodní komory v ČR, 2010, 184 s. ISBN 9789284200801., str. 138

40

prodávající, aby sjednal pojištění, které pokryje riziko pro kupujícího za ztrátu nebo poškození zboží během přepravy. Toto pojištění může být ovšem sjednáno jen na minimální krytí, pokud bude chtít kupující širší krytí, musí si to dohodnout s prodávajícím nebo si zajistit vlastní pojištění. Při tomto pravidle splní prodávající svojí povinnost tím, že zboží předá do péče dopravce, nikoliv až zboží dorazí do místa určení. Problém v tomto pravidle je v tom, že riziko a náklady přecházejí na druhou stranu v různých bodech. V přepravní smlouvě bude uveden přístav určení, ovšem nemusí určovat přístav nalodění, které je místem, kde přechází riziko na kupujícího. Doporučuje se stranám, aby ve smlouvě určily co nejpřesněji bod dodání v přístavu určení, jelikož do tohoto bodu jdou náklady na účet prodávajícího. V případě, že prodávající podle sjednané přepravní smlouvy nese náklady za vykládku zboží, nemá možnost požadovat tuto náhradu od kupujícího, jedině, že by se dohodly jinak.

6.1.10.

CFR – náklady, pojištění a přepravné

Pravidlo je možné použít pouze při použití námořní nebo vnitrozemské vodní dopravy. Prodávající splní svou povinnost dodání tím, že naloží zboží na palubu lodi, anebo obstará zboží, které bude takto dodané. V momentě, kdy je zboží dodáno na palubu lodi, přechází rizika za ztrátu zboží a poškození zboží na kupujícího. Prodávající má povinnost, aby sjednal přepravní smlouvu a zaplatil náklady a přepravné, které souvisí s dodáním zboží do jmenovaného přístavu. Stejně jako u pravidel CPT, CIP, CIF, splní prodávající svou povinnost plnění tím, že dodá zboží dopravci způsobem, které odpovídá tomuto pravidlu a nikoliv až momentě až dorazí zboží do místa určení. U tohoto pravidla se také vyskytuje problém v tom, že riziko a náklady přecházejí na kupujícího v jiných místech. V kupní smlouvě bude vždy přístav určení, ale už není povinné uvádět v ní přístav nalodění a to je místo, kde přechází rizika z prodávajícího na kupujícího. Prodávajícímu je doporučeno obstarání přepravní smlouvy, podle které nese odpovědnost za náklady, které jsou spojené s vykládkou zboží v určitém bodě v přístavu určení, a nemůže tedy žádat kupujícího, aby tyto náklady uhradil, jedině, že by se strany na tom dohodly. Prodávající by měl odbavit zboží pro vývoz, ale nemá povinnost odbavit zboží pro dovoz nebo platit clo či provést celní formality v dovozu.

41

7. ŘEŠENÍ SPORŮ Z MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY Spory vzniklé z mezinárodní kupní smlouvy nebo v mezinárodním obchodím styku je možné řešit několika způsoby. Způsob, který strany preferují je bez zásahu třetích stran a to z důvodu časových i finančních. Ovšem řešení sporů bez zásahu třetích osob není vždy možné. Z časových, finančních důvodů a z důvodu možné budoucí spolupráce mezi stranami, si strany mohou zvolit si třetí osobu, která má ovšem omezené pravomoce. Tato třetí osoba se označuje jako prostředník a nejčastějším typem procesu pro hledání třetí strany bývá mediace nebo konciliace. Třetí osoba může stranám jen poskytovat rady nebo doporučit řešení, nemůže ovšem za jednu ze stran závazně rozhodnout. Dalším způsobem je potom soudní nebo rozhodčí řízení. Toto řešení je také za účastni třetí osoby, ovšem tato třetí strana má už oprávnění a zároveň povinnost rozhodnout daný spor. Využívání soudního či rozhodčího řízení je mezinárodním obchodním styku častější, i když počet sporů, který jsou řešeny mediací v posledních letech, stoupá. A to z důvodu, že v současném prostředí, kde je mnoho, konkurence si nemůžou strany dovolit čekat dlouho na výsledek sporu nebo platit vysoké náklady se sporem spojené.

7.1. Vztah mezi soudním řízením a rozhodčím řízením I přesto, že většina sporů, které vznikly ze vztahů v mezinárodním obchodě, se projednává v rozhodčím řízení, to platí i pro Českou republiku, je zde možnost řešení takových sporů před soudy. Spory vzniklé z mezinárodních obchodů budou před soudem řešeny v případě, že účastníci ve smluvním ujednání nebo v rozhodčí smlouvě nedohodli, že spor, který by měl rozhodovat soud, bude rozhodován v rozhodčím řízení.70 Vztah mezi soudním a rozhodčím řízení je upravován § 106 občanského soudního řádu, kde je v prvním odstavci stanoveno, že ,,jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na 70

KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ a Květoslav RŮŽIČKA. Právo mezinárodního obchodu.

Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 407 s. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3801-083, str. 335

42

smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.“71

7.1.2. Řešení sporů v rozhodčím řízení Rozhodování sporů v mezinárodních obchodních vztazích, ať před rozhodci nebo stálými rozhodčími řízení má značný význam. Rozhodčí řízení má oproti řízení soudnímu řadu výhod. Vnitrostátní právní předpisy příslušného státu nebo mezinárodní smlouva stanoví okruh otázek, kterými se místo soudu budou zabývat rozhodci. Výhodami rozhodčího řízení jsou: 1. rychlost a tím pádem i nižší finanční náročnost pro strany 2. strany mohou zvolit za rozhodce osobu, která je odborně způsobilá pro posouzení otázek z oblasti mezinárodního obchodního styku 3. jelikož rozhodci jsou soukromé osoby nebo nestátní instituce, nenahlíží se na prováděné úkony jako na projevy stání svrchovanosti, je proto možné doručovat písemnosti, které souvisí s rozhodčím řízením adresátům do ciziny přímo poštou 4. neexistuje žádný opravný prostředek, sporné strany se ale mohou dohodnout, že může být rozhodčí nález přezkoumán 5. otázka vykonavatelnosti je v mezinárodním měřítku již dlouhou dobu vyřešena. Přesto, že má rozhodčí řízení velmi dlouhou tradici, teprve v druhé polovině 20. století se pro své výhody stává nejvíce využívanou formou řešení sporů, které vznikly v mezinárodním obchodním styku.72 I proto je v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975 doporučeno, aby se spory, které se vznikly z mezinárodních obchodních transakcí, řešily v rozhodčím řízení.

71

72

§ 106 odst. 1 zákon č. 99/1993 Sb., občanského soudního řádu KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ a Květoslav RŮŽIČKA. Právo mezinárodního

obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 407 s. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3801-083, str. 347

43

Pro řešení sporů, které vznikly v mezinárodních obchodních vztazích, existují dvě základní formy rozhodčího řízení. Prvním z nich je rozhodčí řízení ad hoc a druhým je rozhodčí řízení institucionální, kdy spor rozhoduje stálý rozhodčí soud. Rozhodčí řízení ad hoc – strany si ujednají způsob, kterým budou jmenovat rozhodce, rozhodčí senát a způsob, jakým bude rozhodovat a jeho působnosti. Z těchto důvodů musí být smlouva velmi podrobná, klade se tedy velký důraz na její přesnost. Rozhodčí řízení ad hoc je obvykle vhodné pro strany se sídlem nebo bydlištěm ve státech, kde v jejich zemích nemají stálé rozhodčí soudy nebo strany nechtějí, aby jejich spor řešily mezinárodní rozhodčí instituce. Po vynesení rozhodčího nálezu ad hoc ustanovený rozhodčí soud zaniká. Druhý typ rozhodčího řízení, který se nazývá institucionální, má oproti tomu stálý rozhodčí soud. Díky stálosti má rozhodčí soud možnost vyvíjet rozhodovací činnost na základě vlastního jednacího řádu. K tomu má stálý soud k dispozici rozhodčí senát, který je složený z rozhodců, které si vyberou strany ze zvláštního seznamu rozhodců. Výhodu stálého rozhodčího soudu je, že má pevně stanovený sazebník poplatků a má vlastní administrativní aparát zajišťující jeho činnost.73

7.1.3. Právní úprava rozhodčího řízení v České republice Rozhodčí řízení je v českém právu upraveno v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení

a

o

výkonu

rozhodčích

nálezů

(dále

jen

ZRŘ)

a

v ustanoveních

§ 117 - § 122 v zákoně č. 91/2012 Sb., Zákon o mezinárodním právu soukromém. ZZŘ upravuje náležitosti, které musí obsahovat žaloba, postup, který se bude využívat při projednávání a rozhodování sporu, náležitosti, které musí mít rozhodčí nález, způsob ustanovení rozhodčího soudu ad hoc, atd.74 Ustanovení ZZŘ se využijí jen v případě, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána nestanoví něco jiného. Mezinárodními smlouvami bývají v případě úpravy rozhodčího řízení zejména Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži z roku 1961 (č. 176/1964 Sb.), Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 (č. 74/1959 Sb.), Ženevská úmluva o vykonavatelnosti cizích rozhodčích výroků z roku

73


Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 407 s. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3801-083, str. 348 74

Tamtéž, str. 348

44

1927 (č. 192/1931 Sb.) a Ženevský protokol o doložkách o rozsudím z roku 1923 (č. 191/1931 Sb.).75

7.1.4. Rozhodčí smlouva Nejčastějším důvodem vzniku rozhodčího řízení bývá obvykle na základě rozhodčí smlouvy. V té si strany určí, že majetkové spory mezi nimi, který by měl řešit státní soud, bude rozhodovat jeden nebo několik rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Rozhodčí smlouva existuje ve třech základních podobách: a. Smlouva o rozhodci – ta se uzavírá, když už existuje mezi stranami spor a strany se dohodli, že předloží spor k projednání a rozhodnutí rozhodci nebo rozhodcům, kteří jsou jmenováni ve smlouvě. b. Rozhodčí doložka – zde žádný spor ještě nevznikl, ale strany se zajišťují do budoucna. Uzavírá se v okamžiku, kdy se strany ve smlouvě dohodou, že všechny spory, které mezi nimi mohou vzniknout, budou projednány v rozhodčím řízení ad hoc nebo stálým rozhodčím soudem. c. Neomezený kompromis – strany se dohodnou, že pokud by vznikl spor, bude projednán v rozhodčím řízení. Zde se jedná o strany, které spolu pravidelně obchodují.76 Rozhodčí smlouva musí mít bez ohledu na podobu vždy písemnou formu. To je stanoveno nejen v českém právu, ale i v právních předpisech většiny států. Strany se mohou rozhodnout, zda se rozhodčí smlouva bude jako jedno z ustanovení hlavní smlouvy nebo bude jako samostatná smlouva, v případě, že hlavní smlouva nemá písemnou formu. V případě, že by některá ze smluvních stran předložila spor k projednání státnímu soudu, může strana vznést námitku na nedostatek pravomoci soudu z důvodu existence platné rozhodčí smlouvy a tím dochází k derogaci jurisdikce státního soudu. V případě, že zákon nebo mezinárodní smlouva stanoví, aby byla určitá věc přímo podrobena rozhodčímu soudu, není potřeba, aby byla mezi stranami sjednána platná

75


Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 407 s. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3801-083, str. 348 - 349 76

Tamtéž, str. 349 - 350

45

rozhodčí smlouva77, takové řízení se nazývá obligatorním (povinným) rozhodčím řízením.78 V České republice je stálým rozhodčím soudem Rozhodčí soud při Hospodářské Komoře České Republiky a Agrární Komoře České republiky v Praze. Pravomoc tomuto soudu je dána, pokud vyplývá: z mezinárodní smlouvy, která je pro Českou republiku závazná, z platné rozhodčí smlouvy, která je uzavřená mezi spornými stranami nebo písemných projevů stan v zahájeném rozhodčím řízení, ze kterých je patrná nepochybná vůle podřídit se pravomoci rozhodčího soudu79 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mezi nejznámější instituce, které rozhodují spory z mezinárodního styku, se řadí Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži, Rozhodčí soud při obchodní komoře v Zürichu, Rozhodčí soud Obchodní komory ve Stockoholmu, Mezinárodní rozhodčí soud Rakouské spolkové hospodářské komory ve Vídni, American

Arbitration

Association

a

Inter-American

Commercal

Arbitration

Commssion.

7.1.5. Rozhodčí nález Rozhodčím nálezem většinou končí rozhodčí řízení. Podle ustanovení ZZŘ musí mít rozhodčí nález tyto náležitosti: a. musí být vyhotoven písemně, b. musí být podepsán alespoň většinou rozhodců, c. výrok v rozhodčím nálezu musí být určitý, d. rozhodčí nález musí obsahovat odůvodnění, pokud strany nestanovily jinak.80 Rozhodčí nález se stane pravomocným soudním rozhodnutím a soudně vykonavatelný v momentě, kdy má tyto náležitosti a je stranám nebo jejich zástupcům předán osobně

77

§ 15 odstavec 1 zákon č. 216/1994 Sb., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů

,,Rozhodci jsou oprávněni zkoumat svou pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením.“ 78

KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ a Květoslav RŮŽIČKA. Právo mezinárodního

obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 407 s. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3801-083, str. 350 79

Tamtéž, str. 355

80

§ 25 odst. 1, 2 zákon č. 216/1994 Sb., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů

46

nebo doručen doporučeně poštou. Pokud se strany nedomluvily jinak, bývá rozhodčí nález konečný a nemůže být přezkoumán. V případě ujednání stran, může být na žádost jedné z nich nebo obou rozhodčí nález přezkoumán jinými rozhodci. I přesto, že je rozhodčí řízení jednoinstanční, mají strany právo, navrhnout po jeho skončení o jeho zrušení v případě, že by v průběhu rozhodčího řízení došlo k porušení právních předpisů. To je stranám umožněno podle § 31 zákon č. 216/1994 Sb. ZZŘ, a to v případech, jestliže: ,,a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, h) rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v § 3 odst. 5, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé, nebo i) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení“.81 Pro zrušení rozhodčího nálezu musí být návrh podán do tří měsíců ode dne doručení rozhodčího nálezu straně, která chce rozhodčí nález zrušit.

81

§ 31 zákon č. 216/1994 Sb., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů

47

ZÁVĚR Smyslem této práce bylo především seznámit čtenáře s problematikou právním úpravy smluv v mezinárodním obchodě do té míry, aby byli schopni uzavřít kupní smlouvu na poli mezinárodního obchodu a seznámit je s jejich právy a povinnostmi. Uplatnit poznatky by jistě mohli i advokáti zabývající se mezinárodním obchodem či advokáti, kteří již řeší spor vycházející z oblasti mezinárodního práva. Kupní smlouva je bezpochyby nejdůležitější a nejběžnější smluvní typ používaný v mezinárodním obchodě, která vychází z právních úprav zmíněných v obsahu této práce. Z práce lze zároveň získat ucelený přehled o právní úpravě týkající se mezinárodní kupní smlouvy. Mezinárodní koupě je neustále se rozvíjející odvětví, jehož součástí je i Česká republika, proto je důležité, aby hospodářské subjekty měly povědomí o postupu při setkání se s nutností uzavřít obchod se zahraničním subjektem nebo fyzickou či právnickou osobu a možných důsledcích plynoucích z nesprávného postupu. Za častou chybu lze považovat, že podnikatelské subjekty v rámci úspory času a financí používají vzory mezinárodních kupních smluv od svých obchodních partnerů. Ačkoliv lepším řešením by nepochybně bylo využití služeb advokátů specializujících se na mezinárodní obchodní styk, což vedlo k eliminaci negativních dopadů v rámci uzavírání mezinárodní kupní smlouvy. Důvodem obezřetnosti při použití takovýchto kupních smluv je jejich odlišnost v podmínkách a struktuře s ohledem na předmět smlouvy. Před konečným rozhodnutím uskutečnit mezinárodní obchod se zahraničním partnerem je vhodné prověřit jeho bonitu, platební morálku a důvěryhodnost, i tento krok by měl být součástí běžného postupu podnikatelského subjektu, což je dalším aspektem eliminaci rizik. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží je bezesporu jedním z nejúspěšnějších výsledků snahy Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo. Důkazem je i to, že ji k dnešnímu dni ratifikovalo 83 států. Účelem této smlouvy bylo poskytnout jednotný a spravedlivý režim pro smlouvy o mezinárodní koupi zboží. Vídeňská úmluva je významná pro malé nebo střední podniky, jelikož ty většinou nemají přístup k právním poradenstvím při uzavírání mezinárodních kupních smluv a mají díky Vídeňské úmluvě alespoň nějakou právní jistotu. Úmluva vznikla na základě spojení znalostí expertů z mnoha států, jejímž cílem byla snaha o překonání rozdílů v národních právních úpravách jednotlivých států, což 48

považuji za krok, který významně, pozitivně ovlivnil a usnadnil obchodování mezi zahraničními subjekty. Ačkoliv existuje snaha o sjednocení vnitrostátních úprav, stále zde převládá jejich rozmanitost a nemožnost plně implementovat mezinárodní úpravu do vnitrostátní legislativy. Podstatný přínos spočívá v tom, že Vídeňská úmluva je vydána v několika jazycích. S ohledem na to, že se mezinárodní obchod stal běžnou součástí spolupráce se zahraničím, vyvstal zde požadavek stanovit konkrétní pravidla týkající se nákladů a rizik, která souvisí s dodáním a přepravou zboží. Tento požadavek byl naplněn vydáním oficiálních pravidel INCOTERMS, které mohou zahraniční subjekty v rámci smlouvy využít. Nad rámec informací, které poskytla tato práce, bych v případě rozšiřování povědomí k tomuto tématu připojila problematiku mezinárodního e-obchodu a to z důvodu stále narůstajícího způsobu tohoto obchodování.

49

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Tištěné knihy: 1. Incoterms 2010 by the International chamber of commerce (ICC): Pravidla ICC pro použití dodacích položek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě : platnost od 1. ledna 2011. Praha: Národní výbor Mezinárodní obchodní komory v ČR, 2010, 184 s. ISBN 9789284200801. 2. KANDA, Antonín. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: (úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, 307 s. ISBN 8072011839 3. KANDA, Antonín. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: (s komentářem). 2. aktualiz. vyd. Praha: PP Agency, 1995 4. KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ a Květoslav RŮŽIČKA. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, 430 stran. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7239-3215. KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ a Květoslav RŮŽIČKA. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 407 s. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3801083 6. ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 5. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, 491 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3805-067 7. ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, a.s., 2010. ISBN 978-80-7357-562-5 Internetové zdroje 1. http://www.zakonyprolidi.cz/ 2. http://www.uncitral.org/ 3. http://www.unidroit.org/ 4. http://www.psp.cz/

50

5. http://cs.wikipedia.org

Právní předpisy 1. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb. o Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží 2. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 123/1988 Sb. o Úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboží 3. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 161/1991 Sb. o sjednání Dodatkového protokolu k Úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboží 4. Zákon č. 216/1994 Sb., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů 5. Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník Judikatura 1. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006 sp. zn. 32 Odo 725/2004

51

SEZNAM ZKRATEK UNICITRAL - United Nations Commission on International Trade Law UNIDROIT - The International Institute for the Unification of Private Law INCOTERMS – International Commercial Terms OSN – Organizace spojených národů Vídeňská úmluva – Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží Úmluva o promlčení – Úmluva o promlčení při mezinárodní koupi zboží EXW - ex works FCA - free carrier FAS - free alongside ship FOB - free on board CFR - cost and freight CIF - cost, insurance and freight CPT - carriage paid to CIP - carriage, insurance paid to DAT - delivered at frontier DDP - delivered duty paid DAP - delivered at place

52

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1 – Seznam smluvních stran Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží

53

PŘÍLOHY Příloha č. 1 List č. 1

Seznam smluvních stran Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží82

Stát

Pozn.

Podpis

Albania

Ratifikace přistoupení(*), schválení(†), přijetí(‡) nebo odstoupení(§)

Vstup v platnosti

13/05/2009(*)

01/06/2010

Argentina

(a)

19/07/1983(*)

01/01/1988

Armenia

(a), (b)

02/12/2008(*)

01/01/2010

17/03/1988(*)

01/04/1989

29/12/1987

01/01/1989

25/09/2013(*)

01/10/2014

09/10/1989(*)

01/11/1990

Belgium

31/10/1996(*)

01/11/1997

Benin

29/07/2011(*)

01/08/2012

Bosnia and Herzegovina

12/01/1994(§)

06/03/1992

Brazil

04/03/2013(*)

01/04/2014

Bulgaria

09/07/1990(*)

01/08/1991

Burundi

04/09/1998(*)

01/10/1999

23/04/1991(*)

01/05/1992

Australia Austria

11/04/1980

Bahrain Belarus

(a)

Canada

(c)

Chile

(a)

11/04/1980

07/02/1990

01/03/1991

China

(b)

30/09/1981

11/12/1986(†)

01/01/1988

Colombia

10/07/2001(*)

01/08/2002

Congo

11/06/2014(*)

01/07/2015

Croatia

08/06/1998(§)

08/10/1991

Cuba

02/11/1994(*)

01/12/1995

82

Unictral: United Nations Commission on International Trade Law [online]. 2015 [cit. 2015-06-23].

Dostupné z: http://www.uncitral.org/uncitral/en /uncitral_texts/sale_goods/1980CISG _status.html

1

Cyprus

07/03/2005(*)

01/04/2006

30/09/1993(§)

01/01/1993

14/02/1989

01/03/1990

Dominican Republic

07/06/2010(*)

01/07/2011

Ecuador

27/01/1992(*)

01/02/1993

Egypt

06/12/1982(*)

01/01/1988

El Salvador

27/11/2006(*)

01/12/2007

Estonia

20/09/1993(*)

01/10/1994

26/05/1981

15/12/1987

01/01/1989

27/08/1981

06/08/1982(†)

01/01/1988

Gabon

15/12/2004(*)

01/01/2006

Georgia

16/08/1994(*)

01/09/1995

21/12/1989

01/01/1991

Greece

12/01/1998(*)

01/02/1999

Guinea

23/01/1991(*)

01/02/1992

Guyana

25/09/2014(*)

01/10/2015

Honduras

10/10/2002(*)

01/11/2003

16/06/1983

01/01/1988

10/05/2001(*)

01/06/2002

Iraq

05/03/1990(*)

01/04/1991

Israel

22/01/2002(*)

01/02/2003

11/12/1986

01/01/1988

Japan

01/07/2008(*)

01/08/2009

Kyrgyzstan

11/05/1999(*)

01/06/2000

Latvia

31/07/1997(*)

01/08/1998

Lebanon

21/11/2008(*)

01/12/2009

18/06/1981

01/01/1988

Liberia

16/09/2005(*)

01/10/2006

Lithuania

18/01/1995(*)

01/02/1996

Luxembourg

30/01/1997(*)

01/02/1998

Madagascar

24/09/2014(*)

01/10/2015

Mauritania

20/08/1999(*)

01/09/2000

Mexico

29/12/1987(*)

01/01/1989

Czech Republic

(b)

Denmark

(d)

Finland

(d)

France

Germany

(e)

Ghana

(a), (f)

Iceland

(d)

Lesotho

26/05/1981 11/04/1980

Hungary

Italy

26/05/1981

11/04/1980

30/09/1981

18/06/1981

2

Mongolia

31/12/1997(*)

01/01/1999

Montenegro

23/10/2006(§)

03/06/2006

13/12/1990(‡)

01/01/1992

22/09/1994(*)

01/10/1995

20/07/1988

01/08/1989

13/01/2006(*)

01/02/2007

25/03/1999(*)

01/04/2000

19/05/1995

01/06/1996

Republic of Korea

17/02/2004(*)

01/03/2005

Republic of Moldova

13/10/1994(*)

01/11/1995

Romania

22/05/1991(*)

01/06/1992

Netherlands

29/05/1981

New Zealand Norway

(d)

Paraguay

(a)

26/05/1981

Peru Poland

28/09/1981

Russian Federation

(a)

16/08/1990(*)

01/09/1991

Saint Vincent and the Grenadines

(b)

12/09/2000(*)

01/10/2001

San Marino

22/02/2012(*)

01/03/2013

Serbia

12/03/2001(§)

27/04/1992

16/02/1995

01/03/1996

28/05/1993(§)

01/01/1993

Slovenia

07/01/1994(§)

25/06/1991

Spain

24/07/1990(*)

01/08/1991

15/12/1987

01/01/1989

Switzerland

21/02/1990(*)

01/03/1991

Syrian Arab Republic

19/10/1982(*)

01/01/1988

The former Yugoslav Republic of Macedonia

22/11/2006(§)

17/11/1991

Turkey

07/07/2010(*)

01/08/2011

Uganda

12/02/1992(*)

01/03/1993

03/01/1990(*)

01/02/1991

11/12/1986

01/01/1988

Uruguay

25/01/1999(*)

01/02/2000

Uzbekistan

27/11/1996(*)

01/12/1997

06/06/1986(*)

01/01/1988

Singapore

(b)

Slovakia

(b)

Sweden

(d)

Ukraine

(a)

United States of America

(b)

Venezuela (Bolivarian Republic of)

11/04/1980

26/05/1981

31/08/1981

28/09/1981

Zambia

3

Mezinárodní kupní smlouva

Recommend Documents