MEZE SVOBODY Free2Choose-Create
Metodika práce s klipy Peter Gabaľ, Dana Gabaľová, Marie Zahradníková
Úvod V rámci projektu Meze svobody žáci a studenti vytvořili v průběhu školního roku 2014/15 jedenáct videí, které se zabývají některými aspekty lidských práv. Některé klipy vytvořili maturanti, ale tvůrci jsou i výrazně mladší. Nejmladší skupinu tvořili žáci šesté a sedmé třídy ZŠ a rozhodně se zahanbit nenechali. V této příručce vám chceme poskytnout několik námětů k tomu, jak rozvíjet myšlenky, které zpracovávají jednotlivá videa. K jednotlivým tématům jsme sestavili sérii otázek, které pomohou žákům najít hlubší vhled do problematiky, podívat se na ni z vícerých pohledů a ujasnit si své postoje. Úvodní otázky v bloku se vztahují přímo ke klipu, další pak téma rozvíjejí a ptají se na širší souvislosti – věcné nebo historické, a také osobní a etické pohledy na vybrané téma. Následují odborné texty, které se pokoušejí na malém prostoru objasnit hlavní pojmy, které se vztahují k položeným otázkám. Pokoušeli jsme se být co nejvíce objektivní, ale v některých případech jsme se nevyhnuli tomu, aby pozornému čitateli nebyl náš postoj k tématu zřejmý. Přejeme vám hodně zajímavé práce s filmovými klipy, které účastníci projektu vytvořili.
Měly by být na českých školách zavedeny školní uniformy? https://www.youtube.com/watch?v=4QCmBmmtDcU
Jaká práva stojí v případě dilematu, zda by měly být zavedeny na českých školách školní uniformy, proti sobě? Vyjmenujte důvody, proč zavést uniformy na školách. Můžete je znázornit pomocí myšlenkové mapy. Vyjmenujte důvody proti zavedení školních uniforem. Můžete je znázornit pomocí myšlenkové mapy. Podívejte se na dvě videa k tomuto tématu – české zpracování ze základní školy v Plaňanech, kde se školní uniformy nenosí, a zpracování kostarických studentů, kde jsou školní uniformy povinné. Vyberte si dva momenty/ postřehy/ názory, které vám v obou klipech přijdou zajímavé, a popište, proč. Zejména soukromé školy v České republice začaly zavádět školní uniformy. Jaké důvody uvádějí? Využijte internet. Několik státních škol v České republice také školní uniformy zavedlo. Jaké důvody uvedly? Využijte internet. Liší se nějak názory žáků a studentů, kteří uniformy nosí/nosili od těch, co uniformy nenosili? Představte si, že by byla školní uniforma zavedena na vaší škole. Co všechno by to obnášelo pro vás? Jako jeden z hlavních argumentů pro zavádění školních uniforem je uváděno potírání ekonomické šikany. Jaké jiné prostředky je podle vás, jakožto žáků/studentů, možné použít, aby se na škole ekonomická šikana nerozvíjela? Co pro to můžete udělat sami?
Jste pro zavedení školních uniforem na českých školách? Jsou země, kde je nošení školních uniforem tradiční a samozřejmé. V jiných zemích je zaváděno povinně a v některých chudých zemích některé děti nechodí do školy třeba i proto, že si jejich rodiče nemohou dovolit zaplatit školní uniformu. Také rozsah povinné části školní uniformy se stát od státu, a někdy i škola od školy, liší. Někdy je to jen pokrývka hlavy a šátek na krk nebo vesta či tričko, jinde, třeba na Kostarice, školní pravidla kromě oblečení určují, jaký mohou mít žáci účes, nebo jaké smí nosit doplňky (viz F2C-c video https://www.youtube.com/watch?v=ulBa1tKCH2E ).
Článek 4 Listiny základních práv a svobod,1 (dále jen „Listina“), která je součástí ústavního pořádku České republiky, praví „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod“. Plošné zavedení školních uniforem na všech školách ČR by tedy bylo možné pouze na základě zákona, který by byl velmi pravděpodobně zpochybněn u Ústavního soudu ČR s ohledem na ústavní záruky lidské svobody (článek 4 Listiny), svobody myšlení (článek 15 Listiny) nebo svobody projevu (článek 17 Listiny). To znamená, že za platného právního stavu je v České republice možné zavádění školních uniforem pouze na jednotlivých školách, ovšem za splnění určitých podmínek. Buď že to bude výsledkem dohody (případně většinového rozhodnutí) žáků/studentů (nebo jejich zákonných zástupců, obvykle rodičů), nebo na soukromých či obdobně „výběrových“ školách, kde žák/student (nebo jeho zákonní zástupci) přihláškou stvrzují vůli řídit se předem danými, jim známými a jasnými pravidly, mezi něž může patřit třeba povinnost nosit školní uniformu v průběhu školních aktivit. Svobodné rozhodnutí těch, kdo mají právo ovlivňovat chod veřejné školy, anebo svobodné rozhodnutí přijmout pravidla školy soukromé, se mohou při prosazování povinných školních uniforem také opírat o určité formulace Listiny, podle níž lidé jsou nejen svobodní ale také „rovní v důstojnosti i v právech“ (článek 1 Listiny), nebo právo každého, „aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“ (článek 10 Listiny). Otázkou také zůstává, jak zavedení uniforem zohledňuje finanční zázemí žáků. Nicméně bez dobrovolného rozhodnutí přijmout na konkrétních školách školní uniformu jako princip jednotnosti,2 třeba z důvodu, aby byla zajištěna rovná důstojnost všech žáků, zřejmě není v ČR z hlediska ústavou zaručených práv plošně obhajitelný. Proto zavedení školních uniforem v ČR pravděpodobně zůstane záležitostí jednotlivých škol a prezentována bude spíš jednotlivými symboly, jako například jednotné školní trička, kterými se žáci sami hlásí k příslušnosti ke konkrétní škole.
1
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. - Listina základních práv a svobod, online dostupné na www.psp.cz/docs/laws/listina.html. 2 Pojem uniformita, Slovník cizích slov, online dostupné na slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/uniformita Uniforma, Wikipedia, online dostupné na http://cs.wikipedia.org/wiki/Uniforma.
Mělo by být úplně zakázáno kouření v restauračních zařízeních? https://www.youtube.com/watch?v=e7aby5GkDr4&feature=youtu.be
Jaká práva stojí v případě dilematu, zda by mělo být úplně zakázáno kouření v restauracích, proti sobě? Co má podle vás hlavní vliv na rozhodování zákonodárců při rozhodování o zákazu kouření? Jak jinak je možné zajistit práva nekuřáků, aniž by bylo nutno přistoupit k úplnému zákazu kouření v restauračních zařízeních? Jmenujte důvody pro a proti úplnému zákazu, např. formou myšlenkové mapy. V jaké situaci se při aplikaci úplného zákazu kouření v restauračních zařízeních ocitnou kuřáci? Měl by se zákaz kouření vztahovat i na elektronické cigarety a vodní dýmky? Zákaz kouření vyvolává na obou stranách – u kuřáků i nekuřáků, vášnivé diskuse. Existuje rčení „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Dokážete toto rčení aplikovat na případ úplného zákazu kouření v restauračních zařízeních? Zkuste se zamyslet nad důsledky úplného zákazu kouření (zkuste zhodnotit z pohledu kuřáka i nekuřáka, z pohledu ekonomiky nebo zdravotnictví). Je možné na příkladech z jiných zemí ověřit, jaké předpokládané důsledky s sebou plošný zákaz přinesl, a které se naopak nepotvrdily? Kde všude by podle vás mělo být kouření zakázané? Kde je možné kouření tolerovat, aniž by obtěžovalo nekuřáky?
Mělo by být úplně zakázáno kouření v restauračních zařízeních? Konflikt práv a svobod, ukrytý v této otázce, je zdánlivě jednoduchý. Kuřáci mají bezpochyby právo nakládat se svým životem a zdravím stejně svobodně, jako ti, kdo svůj život a zdraví ohrožují nezdravými jídly, stresujícím způsobem života, odmítáním pohybu nebo naopak extrémními aktivitami a sporty. Toto právo kuřáků na svobodné rozhodování o svém životě je omezeno právy těch, kdo kouření odmítají jako obtěžující a z důvodu škodlivosti pasivního kouření škodlivé i pro ně. (Kromě základních práv a svobod mimo jiné „každý má právo na příznivé životní prostředí“ - článek 35 Listiny). Tím lze poměrně lehce obhájit zákaz kouření v určitých veřejných prostorech, jako jsou úřady, zdravotnická zařízení, školy, prostředky veřejné hromadné dopravy. Specifikem restauračních zařízení, které jsou téměř bez výjimky v soukromém vlastnictví, je kromě svobody majitele rozhodovat o svém předmětu podnikání také tradice, kde k hospodě patří cigaretový kouř. Zdánlivě je otázka, jestli zakázat kouření v restauračních zařízeních, snadno řešitelná svobodou volby mezi kuřáckými a nekuřáckými podniky. Přesto věc není tak jednoduchá, jak se může na první pohled jevit. Úvahy o plošném zákazu kouření v restauračních zařízeních mimo jiné bere ohled na jejich zaměstnance, kteří sice svobodně mohou tuto práci opustit, což ovšem může být vykoupeno nezaměstnaností a ekonomickým propadem. Pokud jde o hosty, jejich svoboda volby nekuřáckého zařízení může být opravdová ve větších městech, kde je nabídka bohatá, ovšem v některých menších sídlech se mohou cítit znevýhodněni faktickou neexistencí nekuřáckých restauračních zařízení. Když ale vykážeme kuřáky z restaurací na ulici, budou kouřem obtěžovat nejen zaměstnance, ale všechny kolemjdoucí. Můžeme zakázat kouření na ulicích. Pak budou kuřáci kouřit třeba pouze v soukromí bytu. Čímž ale mohou obtěžovat sousedy, přinejmenším v bytových domech. Když shrneme předchozí, vidíme tři hlavní možností jak řešit kouření v restauracích. Zachovat stávající stav, kdy majitel rozhoduje o tom, jestli je restaurace kuřácká nebo nekuřácká. S ohledem na zdraví a komfort nekuřáků zavést povinnost, že v případě kuřáckých prostor v restauraci, tyto budou dobře odvětrané a stavebně oddělené. Nebo zakázat kouření v restauracích úplně a kuřáky vykázat mimo uzavřené prostory restauračních zařízení.
Mají být pacienti se schizofrenií preventivně uzavíráni v ústavech? https://www.youtube.com/watch?v=m9oGTDnDkaM
Proč jsou dávány v textu do souvislosti případy Barbory O., Vlastislava A. a Zdeňka K.? Komentujte následující dva výroky/ Co si myslíte o následujících dvou výrocích (max. 100 slov o každém): „Jako kdybychom pak měřili přísnějším metrem případy těch, kdo sami nebo pod tlakem okolí, nejčastěji rodiny, vyhledali lékařskou psychiatrickou pomoc, a byli jsme více smířeni s tím, že kdo takovou pomoc nevyhledá, může dostat „zkrat“ nebo „náhle přijít o rozum“ a spáchat stejně hrozný, ne-li horší skutek.“ „Systém psychiatrické péče se pak stává jakýmsi fackovacím panákem za to, že nás nedokázal ochránit před činy nepředvídatelných lidí, které již někdy měl v péči, byť tyto činy nejsou zdaleka největší hrozbou společnosti. Spíše je lze považovat dokonce za staticky za méně významné.„ Jakou roli při formulaci odpovědí sehrály informace, které čerpáte z médií? Podle jakého klíče bychom při preventivním uzavírání pacientů se schizofrenií do léčeben mohli postupovat? Zkuste s pomocí internetu přijít na jiná možná řešení, která sníží potenciální nebezpečí trpících schizofrenií, aniž bychom je museli preventivně uzavírat v ústavech. Proč je text nadepsán „presumpce viny“? Ve Všeobecné deklaraci lidských práv je jedno ze základních práv označováno jako „presumpce neviny“. Které to je a co konkrétně znamená?
Presumpce viny? „Mají být pacienti se schizofrenií preventivně uzavíráni v ústavech?“ tuto otázku položili svým respondentům žáci Základní školy Přibyslav ve videoklipu3, natočeném v rámci mezi-národního projektu Free2ChooseCreate, který v ČR realizuje zapsaný spolek Asi-milovaní. Podnětem ke zpracování tohoto tématu byla smrt 16letého mladíka, kterého v říjnu 2014 ve škole ve Žďáru nad Sázavou pobodala 26letá Barbora O., trpící paranoidní schizofrenií. O sedm měsíců později se bohužel obdobná událost zopakovala v Horní Bříze, kde 27letou knihovnici na jejím pracovišti nožem usmrtil 29letý Vlastislav A., který byl několik měsíců předtím propuštěn z psychiatrické léčebny. Po několik dní po tomto jeho činu ovšem veřejnost nebyla obeznámena s jeho diagnózou, pouze se spekulacemi o ní. Časově téměř uprostřed mezi oběma tragickými událostmi ale došlo k tragédii mnohem větší: v únoru 2015 třiašedesátiletý Zdeněk K. v Uherském Brodě zastřelil osm lidí a sám spáchal sebevraždu4. Nejenže není známo, že by byl někdy psychiatricky léčen, ale zdá se to dokonce málo pravděpodobné, protože byl držitelem platného zbrojního průkazu, byť jeho ošetřující lékař údajně uvažoval o vyšetření Zdeňka K. právě kvůli jeho oprávnění držet zbraň. Je pak paradoxní, že v případech obou psychiatricky léčených vrahů veřejnost, včetně médií a politiků, velmi pohoršeně (a přitom bez znalosti věci) reagovala na rozhodnutí léčeben propustit Barboru O. a Vlastislava A., dokonce došlo na odvolávání vedoucích představitelů a lékařů dotčených léčeben. Naproti tomu v případě pachatele druhé největší masové vraždy v novodobých dějinách ČR jakoby nebylo koho kritizovat, protože psychiatricky léčen nebyl, ač ho jeho okolí zpětně popisovalo jako podivína, stejně jako jeho manželku. Úřady však „nepotvrdili nepříčetnost, nebo jakékoliv problémy tohoto manželského páru s policií“5. Jako kdybychom pak měřili přísnějším metrem případy těch, kdo sami nebo pod tlakem okolí, nejčastěji rodiny, vyhledali lékařskou psychiatrickou pomoc, a byli jsme více smířeni s tím, že kdo takovou pomoc nevyhledá, může dostat „zkrat“ nebo „náhle přijít o rozum“ a spáchat stejně hrozný, ne-li horší skutek. Systém psychiatrické péče se pak stává jakýmsi fackovacím panákem za to, že nás nedokázal ochránit před činy nepředvídatelných lidí, které již někdy měl v péči, byť tyto činy nejsou zdaleka největší hrozbou společnosti. Spíše je lze považovat dokonce za staticky za méně významné. Statistiky, které máme k dispozici, bohužel nejsou pro naši potřebu dost podrobné, nicméně při pohledu na ně je více než zřejmé, že z hlediska hrozby vraždy je pro člověka daleko nejvíce nebezpečným místem okruh rodiny a přátel. Obvykle nejméně polovinu, někdy až dvě třetiny vražd (například podle statistik za roky 2010-2014)6 tvoří ty, které byly motivovány osobními vztahy. (Jde o dlouhodobý jev, potvrzovaný i údaji za předešlá léta). Zhruba každá šestá až sedmá vražda v ČR za předešlých deset let má loupežný nebo sexuální motiv- tři procenta vražd v roce 2013 - v tomto ohledu nejhorším za deset let - představovaly nájemné vraždy.
3
Should schizophrenic patients be preventively detained in asylums?, YouTube, kanál Free2chooseCreate, online dostupné na youtu.be/m9oGTDnDkaM 4 Střelba v Uherském Brodě, Wikipedia, cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99elba_v_Uhersk%C3%A9m_Brod%C4%9B 5 Střelba v Uherském Brodě, Wikipedia, cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99elba_v_Uhersk%C3%A9m_Brod%C4%9B 6 Vraždy v České republice, Wikipedia, cs.wikiversity.org/wiki/Vra%C5%BEdy_v_%C4%8Cesk%C3%A9_republice Policie ČR, Statistiky kriminality, www.policie.cz/statistiky-kriminalita.aspx
Necelou třetinu až třetinu vražd v ČR pak až na výjimky dlouhodobě představují ty, které policejní statistiky uvádějí v rubrice „ostatní“. Lze se jen domnívat, že údaj zahrnuje jak vraždy, jejichž motiv se nepodařilo spolehlivě určit, a mohly by patřit to některé z výše uvedených kategorií, tak důsledky zejména alkoholem podnícených hádek a rvaček. Kolik přesně z nich lze připsat duševním nemocem, je pak nezodpovězenou otázkou, nicméně je zřejmé, že duševně nemocní pachatelé nás na životě ohrožují méně, než naši „normální“ příbuzní a přátelé, s nimiž máme napjaté nebo narušené vztahy. A to i pokud uvažujeme jen o domnělých psychických poruchách, nikoli o těch lékařsky diagnostikovaných a léčených. Protože o vraždě spáchané bývalým pacientem psychiatrické léčebny budeme bezpochyby podrobně informování médii, stejně jako o oněch dvou případech let 2014 a 2015, na rozdíl od 150-200 vražd, spáchaných každý rok kvůli osobním sporům, motivovaným zraněnými city, žárlivostí, nevěrou, citovým ubližováním a ponižováním či jiným typem domácího násilí, nesnášenlivostí partnerů, dlouhodobými hádkami, financemi, dělbou rodinného dědictví, alkoholem a jinými důvody z pestré palety motivů, které mohou k tak hrůznému činu vést. Při pohledu na původní otázku preventivního uzavírání schizofreniků v ústavech se pak nabízí několik rovin vnímání problému. • Praktická rovina Ve společenské debatě se problém redukuje na nebezpečí hrozící od pacientů, u nichž byla diagnostikována schizofrenie7. Navíc i média, obecně nepovažovaná za bulvární, používají slovní spojení jako „množící se excesy pacientů léčeben budí strach,“ 8 přestože takové tvrzení nelze statisticky prokázat, jakkoliv opakování dvou takřka stejných tragédií v rozmezí sedmi měsíců je pro společnost bezpochyby frustrující. V tomto ohledu debata naprosto opomíjí fakt, že schizofrenie je jen jednou ze škály psychických poruch či nemocí, které mohou člověka vést k nebezpečnému jednání. Dále pak, že systém psychiatrické péče může odpovídat jen za své pacienty, což je ale jen část, možná dokonce jen zlomek lidí, u nichž se některá z forem pro okolí nebezpečné psychické poruchy již rozvinula, nebo potenciálně může rychle rozvinout, ať už z vnitřních duševních příčin nebo v důsledku alkoholismu nebo toxikomanie. Podle psychiatra Ivana Davida je v ČR až 80 tisíc lidí nemocných psychózami, z nichž asi desetina (tedy 8000 lidí) je nebezpečná, a z nich je desetina (800 lidí) dokonce velmi nebezpečná 9. Zde tedy vyvstává otázka, kolik lidí s diagnózou schizofrenie či jiné rizikové psychózy bychom chtěli preventivně držet v ústavech: těch osm set velmi nebezpečných nebo všech osm tisíc nějak nebezpečných? Nebo všech osmdesát tisíc, u nichž by teoreticky mohla jejich psychóza přerůst v nebezpečnou formu? A neměli bychom preventivně psychiatricky testovat všechny občany a obyvatele země pro případ, že sice netrpí žádnou formou psychózy, nicméně, dlouhodobá frustrace či pocit bezmoci, způsobené nezaměstnaností, finančními neúspěchy, zklamanou láskou, citovou deprivací nebo narušenými rodinnými vztahy u nich může vést k náhlému zkratu či zatemnění mysli s tragickými důsledky? Z položených otázek je snad zřejmé, že není v lidských silách ani postihnout všechna rizika, plynoucí z různých hnutí lidské mysli, natož pak odborně a finančně zajistit jejich případnou (dokonce snad nucenou) hospitalizaci a detenci, i kdybychom pominuli mnohem zásadnější otázku lidských práv.
7
Schizofrenie, Wikipedia, cs.wikipedia.org/wiki/Schizofrenie Ježek, P., Karásková I.: Trvalé riziko: 800 těžkých psychotiků, MF DNES, 27.5.2015 9 Karásková I.: Systém se rozpadl, pacienty nehlídáme, MF DNES, 27.5.2015 8
• Lidskoprávní rovina Nikdo z nás jistě nepřeje ten nezměrný smutek rodinám, které přišly o své blízké kvůli útoku psychotika, a už vůbec bychom ho nechtěli zažít my sami nebo ve svém blízkém okolí, což je nezpochybnitelný projev přirozené lidské touhy po bezpečí. Preventivní ochranu před hrozícími riziky však lze uplatnit jen tam, kde je podezření na takové riziko důvodné. Obrazně řečeno, nemůžeme odebrat ze všech domácností kuchyňské nože, které se přece mohou stát nebezpečnou zbraní, a sotva zlikvidujeme všechny automobily v zemi, abychom zabránili případným nehodám se smrtelnými následky. Na českých silnicích se každý rok stane obětí dopravní nehody kolem šesti set lidí, což je troj- až čtyřnásobek všech vražd, spáchaných v ČR za stejné období, z nichž jen část, pravděpodobně jen zlomek mají na svědomí psychotici. Čistě hypoteticky by tedy naprostý zákaz automobilismu v ČR mohl zachránit mnohonásobně víc lidských životů, než preventivní zadržování psychotiků. Právo užívat automobily by ale veřejnost jistě bránila s odkazem na své svobody a lidská práva. Dopravní nehody přitom zpravidla nejsou důsledkem nepředvídatelné shody okolností, ale vyústěním celkem vypočitatelně nevhodného chování, jakým je alkohol, nepřiměřená rychlost, riskantní způsob jízdy, nevyhovující technický stav vozidla, nerespektování dopravního značení atd. přesto si veřejnost klade otázku, zda by neměli být preventivně zbaveni osobní svobody lidé, u nichž se přes dosavadní dobrý vývoj léčení a příznivou prognózu může hypoteticky přihodit, že se třeba při kombinaci nedostatečného ambulantního dohledu, vysazení léků a nějakého vnějšího podnětu dopustí nebezpečného jednání. Psychiatr Radkin Honzák na svém blogu vyslovuje názor, že pouze jednu vraždu ročně spáchá šílenec (což by bylo statisticky přesně tolik, kolik je podle statistik posledních deseti let každý rok novorozenců usmrcených matkou) 10. Tento odhad doktor Honzák srovnává se součtem obětí všech ostatních vražd a smrtelných dopravních nehod, což je kolem osmi set vyhaslých lidských životů ročně, a konstatuje: „Opticky pak jeden psychiatrický pacient dostane víc prostoru, než něco kolem osmi stovek dalších zabijáků. (...) Konzumentům těchto senzačních zpráv, reportáží a vskutku hlubokomyslných úvah to dodává falešnou jistotu: my jsme normální, my bychom to nikdy neudělali. V čem je ta jistota falešná? V tom, že je tu 800x větší pravděpodobnost, že v případě násilné smrti je odrovná nikoliv šílenec, ale někdo „normální“, stejný jako oni. Jak nejsme ochotni vidět nebezpečí, tam kde skutečně je! Nejen, co se týká vražd…“11 • Závěr Při posuzování nastoleného tématu je vidět, že ve veřejné diskusi je opomíjena nejen otázka lidských práv, ale také úplně obyčejná racionalita, při níž v zápalu posuzování věci bez její znalosti může docházet k rizikům mnohem větším, než ty, kterým se snažíme bránit. Rozhodnutí ministra zdravotnictví odvolat ředitele Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, z níž byl dříve propuštěn pachatel vražd v Horní Bříze, jistě u širší veřejnosti uspělo jako rázné gesto vyvození odpovědnosti. Vše přitom podle prvních zjištění nasvědčovalo, že právně ani lékařsky léčebna nepochybila. A podle starosty Dobřan i zaměstnanců léčebny může odvolání ředitele ohrozit provoz nemocnice i péči o stávající
10
Vraždy v České republice, Wikipedia, cs.wikiversity.org/wiki/Vra%C5%BEdy_v_%C4%8Cesk%C3%A9_republice Policie ČR, Statistiky kriminality, www.policie.cz/statistiky-kriminalita.aspx 11 Honzák, R.: Cimr a Jurenský, online dostupné na blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=25301
pacienty12, což by jen sotva prospělo bezpečí těch, kdo se o svou bezpečnost kvůli psychicky nemocným obávají.
12
Petříková, P.: Stovky zaměstnanců dobřanské léčebny protestují proti odvolání ředitele, iDnes.cz, 28.5.2015, online dostupné na plzen.idnes.cz/lecebna-psychiatricka-nemocnice-dobrany-petice-odvolani-reditele-p9z/plzen-zpravy.aspx?c=A150528_164034_plzen-zpravy_pp
Měla by být snížena hranice trestní odpovědnosti na 14 let? http://youtu.be/7ba7aR9GKrQ
Jaká práva stojí v případě dilematu, zda by měla být v ČR snížená hranice věku trestní odpovědnosti na 14 let? Co všechno je potřeba zohlednit při posuzování trestního činu osoby mladší 14 let? Jaké by byly důvody pro snížení hranice trestní odpovědnosti? Jaké jsou důvody pro zachování současné hranice trestní odpovědnosti? Při úvahách o snížení hranice trestní odpovědnosti je zajímavé podívat se i na širší souvislosti. Co by se snížením hranice trestní odpovědnosti změnilo? Je podle vás důležité, aby byl věk, kdy smí člověk začít pohlavně žít a věk kdy je trestně odpovědný stejný? Proč? Jaká je praxe v jiných zemích? Je pro vás zákon důvodem, že některé věci neděláte? Je pro vás důležitější státem nastavený řád, jednání (ne)akceptované společností nebo vnitřní řád? Respektujete školní řád ?
Měla by být snížena hranice trestní odpovědnosti na 14 let? Vždy, když dítě mladší 15 let spáchá nějaký brutální čin, kterému média věnují zvýšenou pozornost, ozývá se z řad veřejnosti volání po snížení věku trestní odpovědnosti mládeže. Když se na to podíváme z hlediska lidských práv, jedna strana se dovolává práva na bezpečnost a ochranu společnosti před nebezpečnými jedinci (čl. 5, odst. 1 ELP Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost), druzí se odvolávají na práva dítěte, a s tím související spravedlivý proces, který zohledňuje rozumovou a morální vyspělost jednotlivce. Abychom mohli problematice lépe porozumět, podívejme se blíže na pojmy, kterých se otázka na snížení věku trestní odpovědnosti mládeže týká. Trestní odpovědnost je zákonem dovolená možnost uložit trest tomu, kdo se dopustil společensky škodlivého jednání, definovaného zákonodárstvím dané země jako trestný čin. Pachatelem je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, vymezeného příslušným zákonem, ať už tento dokonal, nebo jeho páchání pouze započal, nebo dokonce jen jeho spáchání připravoval. V ČR je v tomto ohledu rozhodující právní normou Trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.). Trestně odpovědný není ten, kdo jednal v nutné obraně, čili svým jednáním odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem (zejména chránil zdraví a život nevinné oběti trestného činu). Trestně odpovědný rovněž není ten, kdo neuměl či nemohl posoudit důsledky svého jednání z důvodu duševní poruchy, dočasné nepříčetnosti nebo z důvodu věku. Věková hranice trestní odpovědnosti je v ČR stanovena věkem patnácti let, dosažených v době spáchání činu. Do dne svých patnáctých narozenin je tedy člověk „nezletilý“ a není trestně odpovědný za případné spáchání skutku, zákonem definovaného jako trestný čin. Dětem ve věku 1215 let je v ČR možné za výjimečných okolností pouze uložit ochrannou výchovu, o níž ovšem nerozhoduje trestní senát, ale projednává se v občanskoprávním řízení. Ochranná výchova je (vedle ochranného léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty) jedním z ochranných opatření ukládaných soudem. Jejich účelem je kladně ovlivnit duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého a chránit společnost před pácháním provinění mladistvými. Ochranná výchova může být uložena též dítěti mladšímu patnácti let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy. Ochranná výchova potrvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení osmnáctého roku věku mladistvého; vyžaduje-li to zájem mladistvého, může soud pro mládež ochrannou výchovu prodloužit do dovršení jeho devatenáctého roku. Jestliže převýchova mladistvého pokročila do té míry, že lze očekávat, že i bez omezení, kterým je podroben během výkonu ochranné výchovy, se bude řádně chovat a pracovat, avšak dosud nepominuly všechny okolnosti, pro něž byla ochranná výchova uložena, může soud ochrannou výchovu přeměnit v ústavní výchovu, nebo může rozhodnout o podmíněném umístění mladistvého mimo takové výchovné zařízení. Přitom může mladistvému uložit dohled probačního úředníka nebo jiné výchovné opatření. O propuštění z ochranné výchovy rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud pro mládež, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává, a to na návrh státního zástupce, příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, probačního úředníka, mladistvého, nebo výchovného zařízení, anebo i bez takového návrhu. Ochranná výchova se vykonává ve výchovných zařízeních; vyžaduje-li to však zdravotní stav mladistvého, má jeho umístění do zdravotnického zařízení přednost před výkonem ochranné výchovy. http://www.vuvm.cz/slovnicek-pojmu/ochranna-vychova
Mladistvý je v českém pojetí člověk, který dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. S pojmem „mladistvý“ pracuje jak např. pracovní právo, tak zejména trestní právo. Přestože mladiství jsou podle českých zákonů trestně odpovědní, považuje se v jejich případě trest odnětí svobody, byť i jen podmíněně uložený, až za nejzazší krajní řešení v případech hodných
zvláštního zřetele. Mnohem větší důraz je kladen na ochranná opatření (dohled probačního úředníka, probační program, výchovné povinnosti, výchovná omezení atd.), a na alternativní tresty (obecně prospěšné práce, peněžité opatření, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zákaz činnosti, domácí vězení, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce apod.). I v případě zvolení krajního prostředku, jakým je trest odnětí svobody, se trestní sazby stanovené v Trestním zákoníku u mladistvých snižují na polovinu. Maximální trestní sazba pro mladistvé je 5 let, pouze v případě, že se jedná o čin, který by byl trestán výjimečným trestem, je trestní sazba 10 let. Zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy přesto umožňuje hledět na mladistvého obdobně, jako na nezletilého, a to na základě ustanovení, podle něhož „mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný“. Věková hranice trestní odpovědnosti je v ČR ohraničena věkem patnácti let velmi tradičně, již po mnoho desítek let trvání předešlých režimů a státních útvarů. V roce 2009 byla v novém Trestním zákoníku snížena na čtrnáct let, což ovšem nikdy nebylo uvedeno do praxe a ještě před nabytím účinnosti zákoníku byla věková hranice trestní odpovědnosti rozhodnutím Parlamentu ČR po dlouhých diskusích opět vrácena na věk patnácti let. Přes mediální obraz stoupající zločinnosti nezletilých a mladistvých statistiky svědčí, že po několika letech růstu začátkem devadesátých let 20. století již dvacet let tato trestná činnost mírně klesá. Otázka, zda se v důsledku společenského vývoje u nezletilých a mladistvých mění úroveň „rozumové a mravní vyspělosti“, zřejmě nemá jednoznačnou odpověď. Na jednu stranu děti a mladiství bezpochyby disponují stále větší mírou informací a znalostí, které jsou zejména díky elektronickým a novým médiím dostupnější. Na straně druhé tendence rodin k ochranářské výchově svých dětí, a také prodlužování věku školní docházky a studia, kdy je mladý člověk často závislý na rodičích, nedávají záruku urychlení rozumové a mravní vyspělosti, a tedy i vyšší míry osobní odpovědnosti mládeže. Přestože nemalá část veřejnosti, nepochybně pod dojmem mediálně zdůrazněných ojedinělých brutálních činů, spáchaných mladými lidmi, podporuje snížení věkové hranice trestní odpovědnosti, odborníci z oblasti ochranné výchovy a soudnictví jsou proti. Konec konců i samotný zákonodárce v již zmiňovaném zákoně o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy připouští, že dokonce ani osoba starší patnácti let nemusí mít takovou úroveň „rozumové a mravní vyspělosti, aby mohla rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání“. Dokonce i u osob starších osmnácti let může soud přihlížet i k věku blízkému věku nedospělosti jako k polehčující okolnosti. Ve smyslu tohoto přístupu by se tedy společnost snižováním věkové hranice trestní odpovědnosti pouze zbavovala zodpovědnosti za vlastní selhání v podobě rodiny, nebo do jisté míry školy, a právě proto místo trestu předpokládá zapojení podle okolností rodiny, školy a také už orgánů sociálněprávní ochrany dětí, do uplatnění spíš výchovných opatření, než trestu, jehož význam přece nemůže chápat ten, kdo nemá takovou úroveň „rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání“. V případě, že je u dítěte nebo mladistvého objevena duševní porucha, která znemožňuje jeho bezpečné zařazení do společnosti, může mu být nařízená ochranná léčba v uzavřeném psychiatrickém zařízení. Protože pokud bychom rozumovou a mravní vyspělost přiměřenou věku nebrali do úvahy, mohli bychom dospět k tak extrémním řešením, které mimochodem zákony některých vyspělých zemí umožňují, kdy by mohlo skončit ve vězení šestileté dítě, které jeho rodiče navádějí a zneužívají k drobným krádežím.
Měl by být obnoven trest smrti? http://youtu.be/FmoJ7AqtQ4A
Jaká práva stojí v případě dilematu, zda by měl být v ČR obnoven trest smrti? Co je nejčastější příčinou volání po zavedení trestu smrti? Uveďte argumenty proti trestu smrti. Pokud mluvíme o trestu smrti, musíme se také podívat, jak byl tento trest v minulosti na českém území využíván. V jakých případech se v minulosti trest smrti využíval? Jaké zločiny jsou trestány smrtí v některých státech v současnosti? Umíte uvést příklady, kdy byl trest smrti v české historii zneužit? Jak může být trest smrti zneužit? Jaké k tomu mohou být příčiny? Vzpomenete si na nějaký případ justičního omylu? Existují podle vás nějaké nezpochybnitelné důkazy? Pokud si myslíte, že ano, jaké? Zdůvodněte. Zhodnoťte využití trestu smrti z právního, morálního a ekonomického hlediska.
Trest smrti Trest smrti je soudem nařízené, plánované usmrcení (poprava) člověka, odsouzeného za trestný čin, který je podle platného trestního práva dané země možné takto potrestat. Nazývá se také nejvyšším nebo absolutním trestem.
Historie • Ukládání trestu smrti O uplatňování trestu smrti lze mluvit od nepaměti, a to v podobě osobní msty, kterou někdo z pozůstalých po oběti vraždy vykonal jako odplatu usmrcením pachatele, pokud se ho povedlo zjistit a dopadnout. To se v dávných dobách mohlo chápat jako projev přirozeného práva na odplatu a na ochranu rodu a jeho cti. Nicméně nešlo o univerzální pravidlo, některé dávné společnosti neuplatňovaly mstu usmrcením pachatele, ale ochranu společnosti jeho vypuzením ze svého středu. S vývojem organizace lidské společnosti tuto roli převzal stát nebo jemu tehdy podobné autority, které uplatňovaly svou moc nad nějakým územím nebo skupinou, a to prostřednictvím svých pravidel, v dnešním pojetí zákonů. S nahrazením osobní msty autoritou státní moci je ale také spojena změna využití trestu smrti, který zdaleka nemusí být odplatou a ochranou společnosti před pachateli násilných útoků proti životu a zdraví, ale také proti těm, kdo ohrožují státní moc, a to dokonce i činy nenásilnými, například ekonomické povahy nebo projevem názoru. Toho bylo v historii mnohokrát zneužito v tzv. autoritářských a totalitních státech. Zajímavé je, že dnes neumíme určit, která autorita si jako první nebo jedna z prvních uzurpovala právo ukládat a provádět trest smrti, ale známe dávné případy zrušení či zákazu trestu smrti. Prvním je antický Řím, který trest smrti na krátkou dobu zrušil již v 1. století před naším letopočtem, v Číně byl trest smrti zrušen po určitou dobu v 8. století našeho letopočtu. Podobné snahy se ve větším rozsahu vrátily do uvažování lidí s osvícenstvím v 18. století. V Evropě tak poprvé v novodobé historii zrušilo trest smrti Toskánsko v roce 1786. V habsburské monarchii (včetně území dnešní ČR) po reformách císaře Josefa II. bylo možné v letech 1787–1795 uložit trest smrti pouze v době vyhlášení stanného práva, což se považuje za jeho faktické zrušení, po roce 1795 byl ukládán pouze za velezradu nebo pokus o ni. Mimo Evropu zrušil trest smrti už v roce 1846 americký stát Michigan (platí dodnes), v roce 1853 jihoamerická Venezuela, v Evropě pak v roce 1867 Portugalsko. Habsburská (rakousko-uherská) monarchie ponechala v platnosti trest smrti pro omezený okruh trestných činů, buď proti bezpečnosti země a za doby jejího ohrožení, nebo pro násilné trestné činy spáchané opakovaně i po předešlém odsouzení téhož druhu. Československo po svém vzniku převzalo dříve platný rakousko-uherský trestní zákoník, v době tzv. 1. republiky však trest smrti uplatňovalo v praxi velmi výjimečně, a řada přesto odsouzených byla prezidentem omilostněna a trest smrti jim byl nahrazen doživotním vězením. Z více než 400 odsouzených tak bylo za dvacet let trvání první Československé republiky popraveno 20 lidí. K prudké změně došlo po okupaci českých zemí, kdy pouze na území Protektorátu Čechy a Morava bylo za šest let popraveno více než 1000 lidí, zejména za stanného práva v období tzv. heydrichiády a ve jménu ochrany zájmů Německé říše.
I po druhé světové válce byl v obnoveném Československu trest smrti hojně využíván, nyní k potrestání nacistických zločinců a jejich kolaborantů. Rozsudky smrti byly vykonávány bez odvolání a často okamžitě. „V období let 1945 až 1948 bylo vyneseno na 730 rozsudků smrti.“ 13 Po nástupu komunistického režimu v únoru 1948 byl trest smrti ukládán i pro tzv. politické trestné činy. Za ně bylo v průběhu dvanácti let od roku 1948 do 1960 popraveno 230 lidí. To je o deset procent víc, než v letech 1945–1989 za vraždy a obdobné násilné trestné činy. Po roce 1960 byl trest smrti vykonáván už pouze za násilné trestné činy. S jedinou výjimkou se jednalo o vraždy. Po obnovení demokracie byl v Československu v roce 1990 zrušen, od roku 1991 zakázán také ústavou. Tuto úpravu převzala Česká republika. • Výkon trestu smrti Výkon trestu smrti, jak jej známe z nedávné minulosti, či v některých zemích i dnes, je důsledkem jeho zhruba dvě a půl století trvající „humanizace“, jakkoli použití tohoto slova může znít nenáležitě. Ve starověkých kulturách totiž bylo usmrcování odsouzených spojeno s jejich ponížením a týráním, v některých kulturách za účasti publika. Utýrání odsouzených k smrti přežilo až do středověku a novověku. Teprve v 18. a 19. století se začalo zejména v Evropě prosazovat prosté stětí, které popraveného ušetřilo útrap. V 19. století pak bylo stětí stále více nahrazováno nekrvavým oběšením, které se rovněž postupně „technologicky humanizovalo“ tak, aby popravenému způsobilo co nejmenší a nejkratší utrpení. V mnoha zemích (včetně Československa) tento způsob popravy přežil takřka do konce 20. století. Zastřelení odsouzeného mnoho zemí vyhrazuje pro dobu války nebo výjimečného stavu a s výjimkou několika asijských států se už desítky let jako poprava téměř nikde neuplatňuje. Technologický vývoj se do vykonávání trestu smrti promítal od konce 19. století zejména ve Spojených státech amerických, kde se vyvinuly do dnešní doby uplatňované popravy na elektrickém křesle, použitím smrtící injekce nebo plynové komory. Vedle zpochybňování trestu smrti jako takového jsou i tyto způsoby odpůrci napadány jako nehumánní. Příkladem účinného odporu může být odmítání evropských chemických společností dodávat do USA složky do smrtících injekcí. Firmy tak činí v obavách z poškození své pověsti v očích veřejnosti. Náhradní chemikálie z americké produkce nejsou natolik účinné, což popravovaným způsobuje větší útrapy, trvající někdy až desítky minut. Takový způsob popravy ale odmítají dokonce i někteří zastánci trestu smrti ve Spojených státech. Důsledkem této aktuální situace je pozastavování nařízených poprav a úvahy o návratu k dřívějším způsobům poprav, jakými jsou elektrické křeslo nebo zastřelení, což ovšem rovněž naráží na odpor jako návrat k méně humánním metodám.
Současnost Statistiky k tomuto tématu se připravují složitě a se zpožděním, vzhledem k neustále se měnícímu vývoji ve zhruba dvou stech státech světa, kde je někdy navíc složitý vztah mezi zákonnou teorií a praxí. S určitostí lze říci, že jedinou evropskou zemí, která k začátku roku 2015 umožňovala a vykovávala trest smrti, je Bělorusko. Ve většině zemí Evropy trest smrti není v zákonech obsažen, mnohdy je přímo ústavou zakázán. V Rusku, kde je trest smrti teoreticky možný, se už mnoho let v praxi neuplatňuje. Podobný stav praktického neuplatňování nebo přímo vyloučení trestu smrti platí asi v polovině afrických zemí. I v zemích středí a jižní Ameriky je des trest smrti výjimečný, jen několik málo zemí ho připouští ve stavu míru, několik dalších ve válečné době. Na opačném pólu je Asie, kde jsou výjimkou země neumožňující trest smrti.
Mapa trestu smrti ve světě, www.lidskaprava.cz, www.lidskaprava.cz/student/vsechnatemata/interaktivni-mapy/mapa-trestu-smrti-ve-svete 13
Specifickou kategorii představují Spojené státy americké. Jde o Unii padesáti států s různými vlastními trestními systémy. Více než třetina z nich trest smrti vylučuje, včetně Michiganu, který tak lze po téměř 170 letech považovat za jednoho ze světových průkopníků. V další čtvrtině států USA je sice trest smrti podle zákona přípustný, nicméně už několik desítek let nebyl nikdy uplatněn. V několika dalších státech je zase drtivé většině odsouzených po letech odvolání a žádostí o milost změněn trest smrti na doživotní vězení a popravy se vykonávají jen velmi vzácně. Opravdu často je trest smrti využíván jen v čtyřech až pěti státech USA, z nich nesrovnatelně nejvíc v Texasu.
Dilemata Argumenty pro trest smrti • ochrana společnosti před dalšími zločiny nenapravitelných pachatelů • odstrašení případných dalších pachatelů • spravedlivá odplata za spáchaný čin • finanční náročnost dlouholetého / doživotního věznění • hrozba ze strany doživotně odsouzených vězňů, kteří již nemají co ztratit, pro ostrahu věznice, a v případě útěku pro společnost • hrozba ze strany podporovatelů vězně v podobě útoku na vězení, teroristického aktu, výměnou za případná rukojmí apod.
Argumenty proti trestu smrti • nemorálnost úmyslného usmrcení člověka, ke kterému nedojde při nutné obraně • nefunkčnost odstrašení – nikdy nebyl prokázán jeho účinek na další pachatele • finanční náročnost dlouholetých odvolacích procesů, nezbytných v demokracii pro potvrzení konečného rozsudku • hrozba nenapravitelného justičního omylu • hrozba zneužití – justiční vraždy • hrozba pro příslušníky vyloučených a diskriminovaných skupin, kteří mohou být bez kvalitní obhajoby trestáni přísněji
V České republice převažuje nadpoloviční podpora veřejnosti pro trest smrti – podle různých průzkumů veřejného mínění posledních deseti let se pro něj vyslovilo 58-67 procent dotázaných. Dlouhodobě a celosvětově se ale prosazuje ústup od trestu smrti pod tíhou argumentů jeho odpůrců. Nejzásadnějším argumentem přitom zůstává otázka humanity a lidských práv, ani ne tak s ohledem na pachatele, ale s ohledem na společnost a princip, že nelze vzít život člověku, který neútočí a nemůže se bránit, protože se pak společnost prostřednictvím státu a jeho represivních složek rovněž stává vrahem. Navzdory častému přesvědčení mnoha lidí o odstrašujícím účinku trestu smrti nikdy nebyla nikým taková souvislost doložena. Za prvé proto, že chladnokrevné a pečlivě naplánované, případně nájemné vraždy jsou častým a vděčným námětem mediálního nebo filmového ztvárnění, nicméně jsou velice řídké ve srovnání s neplánovanými vraždami v afektu, momentálním hlubokém rozrušení, a navíc častějšími pachateli, než náhodní cizí lidé, lupiči nebo násilníci, jsou osoby blízké, rodinní příslušníci a přátelé, a vražda je vyústěním dlouhodobých, často velmi osobních sporů. Naproti tomu existují statistiky prokazující opak, negativní vliv trestu smrti na společnost: „Více než jedno století výzkumu ve Spojených státech a v jiných zemích neprokázalo, že by trest smrti snižoval počet vražd nebo jiných násilných činů. Ve skutečnosti se zdá, že popravy mají opačný účinek. Když W. J. Bowers analyzoval četnost vražd ve státě New York od r. 1907 do r. 1963, shledal, že počet vražd vždy měsíc následující po popravě stouplo něco víc než 2x. Vysvětluje si to celkovou "brutalizací společnosti".“14 Stejný zdroj zpochybňuje důvod ochrany společnosti před recidivou vrahů:
14
Höschl, C.: K problematice trestu smrti v USA, www.hoschl.cz/files/422_cz_TR-SMRTI.pdf
„Poprava samozřejmě brání vrahovi znovu zabíjet. Tato úloha trestu smrti je však veřejností přeceňována díky značné publicitě těch případů, kdy vrah opakoval svůj trestný čin poté, co byl propuštěn z věznice. Tím vzniká nesprávný dojem, že takové případy jsou časté. Ve skutečnosti vrazi mají nejnižší recidivitu ze všech ostatních skupin zločinců. Z 2646 vrahů propuštěných ve 12 státech od r. 1900 do r. 1976 pouze 16 bylo usvědčeno z recidivy. Ti, kdo si odpykali trest za jiné přestupky a zločiny, byli později usvědčení z vraždy v mnohem větším procentu.“ 15 A v neposlední řadě zůstává důležitým argumentem hrozba justičního omylu. V ČR jako vhodný příklad může posloužit z roku 2015 případ Lukáše Nečesaného, kterého dříve krajský i vrchní soud odsoudily pro pokus o vraždu k dlouholetému vězení, z něhož byl mladík propuštěn Nejvyšším soudem ČR, jehož soudci shledali, že důkazní skutečnosti mladíka jako pachatele vylučují. Přes otevřenost a nejasnost celého případu nelze nevidět, jak různě mohou stejnou důkazní situaci hodnotit různé soudy, které konec konců tvoří jen a jen lidé.
15
Höschl, C.: K problematice trestu smrti v USA, www.hoschl.cz/files/422_cz_TR-SMRTI.pdf
Měla by být eutanázie povolena? http://youtu.be/hmZXWkpciHw
Jaká práva stojí v případě dilematu, zda by měla být eutanazie povolena, proti sobě? Jaké jsou právní aspekty tohoto dilematu? Jaké jsou morální aspekty tohoto dilematu? Co je eutanázie a co eutanázie není? V případě, že připustíme možnost povolení eutanázie, zamyslete se nad následujícími aspekty: Kdo je „osobou oprávněnou“ požádat o to, aby bylo někomu pomoženo při spáchání sebevraždy? Může to být osoba nedospělá? Nebo k tomu potřebuje rovněž souhlas svých zákonných zástupců (zpravidla rodičů)? Nebo mohou o dítěti svévolně rozhodnout jeho rodiče? Musí to být osoba nemocná? Jaké nemoci mohou být považovány za důvod k provedení eutanazie? Je rozhodujícím momentem důstojnost, o kterou může člověk přijít právě v důsledku nemoci? Je rozhodující ztráta mentálních a fyzických schopností v důsledku bolesti nebo užívání velkých dávek léků utišujících bolest? Kdo rozhodne o tom, zda má život ještě smysl? Vyberte ze seznamu argumentů pro a proti eutanazii vždy dva, které považujete za zásadní a zdůvodněte, proč:
Měla by být eutanázie povolena? Studenti Gymnázia Jiřího Ortena v Kutné Hoře si v rámci projektu Free2ChooseCreate, který v ČR realizuje zapsaný spolek Asi-milovaní, položili jednu z vůbec nejtěžších otázek. Otázka se totiž týká samotného lidského života, jeho hodnoty a ochrany. Ve svém videoklipu16 studenti v duchu projektu a ve smyslu hledání proti sobě stojících práv zmínili konflikt práva na život s právem na zachování lidské důstojnosti. Z více důvodů však tento rozpor zdaleka nepokrývá hloubku a šíři tématu, které je zdaleka nejen právní otázkou, ale také – mnohem víc – filosofickým a etickým tématem (včetně náboženských postojů a tradic převažujících v dané kultuře). Další důvod složitosti tkví v tom, že samotný pojem eutanázie nemá žádnou jednoznačnou definici. Na Wikipedii se dočteme, že „Eutanazie (z řec. ευ - eu, dobrá, θάνατος - thanatos, smrt; doslova "dobrá smrt"), je obvykle definována jako usmrcení na žádost. Usmrcení na žádost, tedy se svolením poškozeného (…)“17.
• Definice pojmu Bez jasné definice pojmu eutánazie pak nejen nelze vést diskusi o její přípustnosti či nepřípustnosti, ale dokonce ani přinášet správné informace o tom, kde případně eutanázie je nebo není legálně možná. Kvůli tomu, jak se pojem eutanázie používá v médiích, si totiž lidé představují různé situace – kromě usmrcení na žádost pacienta, také upuštění od léčby nebo například asistovanou sebevraždu, které by ve smyslu výše uvedené definice neměla být považována za eutanázii, byť se v uvažování a dokonce snahách o definici tyto pojmy pletou. Za asistovanou sebevraždu považujeme situaci, kdy „lékař poskytne pacientovi pouze prostředky a znalosti k provedení eutanazie samotným pacientem“18. Napomáhání něčí sebevraždě některé právní systémy neřeší, v některých bývá výslovně trestné, některé země zase asistovanou sebevraždu výslovně legalizují, ale za různých, někdy i protichůdných podmínek: že ji například smějí provádět pouze lékaři, nebo naopak právě lékaři nikoliv, či lékaři rovněž ano, ale za specifických podmínek, odlišných od jiných osob. Tím se mimo jiné nabourává i citovaný pokus o definici pojmu asistovaná sebevražda, která zdaleka není jen rolí lékařů, ale v praxi ji provádějí (ať už v dané zemi mimo zákon, protizákonně nebo v souladu se zákonem) nejenom lékaři, ale i jiné osoby, zpravidla příbuzní či osoby jinak blízké. Problém v definici eutanázie vzniká již v samotné definici osob, které jsou do procesu eutanázie zapojeny. V závislosti od toho, jestli označíme člověka, který podstoupil eutanázii za poškozeného, za pacienta, oběť nebo žadatele, dáváme diskusi o eutanázii zbarvení od čistě právního, odosobněného až po citově zbarvené a hodnotící. Jde o zásadní otázku, kdo je – pokud si jednorázově obrazně pomůžeme právním jazykem – osobou oprávněnou požádat o to, aby ji někdo na její vlastní žádost usmrtil, anebo aby ji bylo pomoženo při spáchání sebevraždy. Z toho vyplývají další otázky: Musí to být osoba nemocná? Musí její nemoc být nevyléčitelná? Nebo postačují nesnesitelné a léky neutišitelné bolesti? Nebo je rozhodujícím momentem ona zmíněná důstojnost, o kterou může člověk přijít právě v důsledku užívání velkých dávek léků utišujících bolest? Musí jít o nemoc fyzickou nebo se může jednat i o nemoc psychickou? Může to být osoba nedospělá? Nebo k tomu potřebuje rovněž souhlas svých zákonných zástupců
16
Should euthanasia be allowed?, YouTube, kanál Free2chooseCreate, online dostupné na youtu.be/hmZXWkpciHw 17 Eutanazie, Wikipedia, cs.wikipedia.org/wiki/Eutanazie 18 Eutanazie, Aleš Beran - Evangelická akademie Praha, www.eapraha.cz/beran/docs/kr4s/eutanazie.pdf
(zpravidla rodičů)? Nebo mohou o dítěti svévolně rozhodnout jeho rodiče? A když to přeženeme, může o „dobrou smrt“ požádat nešťastně zamilovaný mladík, jehož milá si našla jiného, a on má pocit, že jeho život už nemá smysl, protože jestli ona navždy odešla, tak jeho duši už nikdy nic nevyléčí? Skutečně přitom nejde o zlehčování tématu, ale o snahu upozornit na hranice, nikoliv jenom etické, ale už právní, které by při úvahách o povolení eutanázie musely být zákonem velmi jasně definovány i na straně toho, koho ona „dobrá smrt“ postihne. A to jsme přitom ještě nepřekonali ani první úskalí definice. Velký lékařský slovník definuje eutanázii jako aktivní usmrcení pacienta lékařem z důvodu zkrácení jeho utrpení, na jeho vlastní žádost19: „eutanázie – usmrcení pacienta s nevyléčitelnou nemocí pro zkrácení jeho utrpení. V ČR a ve většině zemí je zakázána. Samozřejmou součástí lékařské péče o takové pacienty je však energické tlumení bolesti a odstranění či alespoň zmírnění dalších obtíží, které umírání doprovázejí, aby nemocný prožil co možno nejdůstojněji poslední okamžiky života. Kromě aktivní eutanazie - podání smrtícího prostředku na žádost nemocného, existuje ještě tzv. pasivní eutanazie spočívající v přerušení léčby, která udržovala pacienta naživu“. Podle Marty Munzarové je jako eutanázie označováno úmyslné ukončení života člověka jinou osobou na jeho vlastní přání. Odlišuje eutanázii, kdy život pacienta ukončí lékař, od asistované sebevraždy, při které pacient ukončí svůj život sám za asistence lékaře. Nezbytnou součástí je projev vůle zemřít, proto nemůžeme o eutanázii hovořit v případě ukončení života novorozence, kojence či jedince v kómatu. 20 Světová lékařská asociace (WHA) eutanázii definuje jako „vědomé a úmyslné provedení činu s jasným záměrem ukončit život jiného člověka za následujících podmínek: - subjektem je kompetentní informovaná osoba s nevyléčitelnou chorobou, která dobrovolně požádala, aby její život byl ukončen, - jednající ví o stavu této osoby a o jejím přání zemřít a činí tento skutek s prvořadým úmyslem ukončit život této osoby, - skutek je proveden se soucitem a bez osobního zisku.“21 Pokud tedy eutanázií není asistovaná sebevražda, ale vědomé a úmyslné usmrcení jiného člověka, ať už s jakoukoliv motivací a za libovolných podmínek, podle podle většiny současných právních systémů je takový skutek nazýván vraždou a podle toho trestán. Aby tedy eutanázie, pokud bychom ji eticky vůbec shledali přípustnou, mohla být z definice vraždy vyňata, musela by v právním systému dané země zakotvena, zřejmě vycházeje z výše uvedených definic lékařů, ale s ještě jasnější definicí užitých pojmů.
• Užší definice Pokud zúžíme definici pojmu eutanázie na úmyslné usmrcení nevyléčitelně nemocného člověka lékařem, nadále zahrnuje širší škálu jednání, které ilustruje následující, jen jedno z více možných dělení typů lékařsky provedené eutanázie: - aktivní – zpravidla lékař aktivně usmrtí pacienta podáním (většinou injekčně) nějakého medikamentu, který způsobí smrt, - pasivní – ustoupení od další léčby, ustoupení od dalšího umělého udržování pacienta při životě 19
Martin Vokurka; Jan Hugo: Velký lékařský slovník -- 41 000 hesel, Maxdorf 2010, ISBN: 978-80-7345-202-5, online dostupné na lekarske.slovniky.cz/pojem/eutanazie 20 Marta Munzarová: Proč NE eutanázii aneb Být, či nebýt?, Karmelitánské nakladatelství 2008, ISBN: 978-807195-304-3 21 Ester Kopecká: Eutanázie v kontextu lidských práv, web Sestra +, online dostupné na zdravi.e15.cz/clanek/sestra/eutanazie-v-kontextu-lidskych-prav-467086
-
přímá – aktivní podání jedu, nepřímá – ulehčení smrti podáním takové dávky narkotik a sedativ, která má za následek výrazné zkrácení života, - vyžádaná – na přímou žádost pacienta (případně není-li pacient při vědomí na žádost příbuzných, kteří prokáží vysokou pravděpodobnost takového přání pacienta, byl-li by při smyslech – považovat tuto variantu za vyžádanou eutanazii je však sporné), - nevyžádaná – eutanazie provedené bez jasné žádosti pacienta, příp. jeho příbuzných. 22 Tentýž zdroj zmiňuje další specifický pojem, který s možnou eutanázií úzce souvisí, ač jí samotnou není, a to „žádost neresuscitovat v případě zástavy životních funkcí“. A pro úplnost je nutné zmínit také definiční protipól eutanázie, kterým je „dystanázie – umělé prodlužování života, odepření přirozené smrti“.23
• Historická zátěž S ohledem na závažnost a citlivost tématu je vedle definice pojmu a jeho vlastní historie nutno jako vsuvku zmínit jednu zvláštní historickou okolnost, díky které je pro mnoho lidí nepřípustná nejenom eutanázie jako taková, ale i použití samotného slova. V určité historické etapě totiž pojem eutanázie označoval dění, které je vnímáno jako významný krok na cestě k holocaustu: „Pojem eutanázie označuje systematické vraždění duševně nemocných a jinak postižených pacientů v německých ústavech. Eutanázie probíhala v utajení, dokonce i bez opory v nacistickém právu. Od srpna 1939 probíhala registrace duševně a tělesně postižených dětí, z nichž bylo do roku 1945 - většinou smrtící injekcí - zavražděno zhruba 5 až 10 tisíc. Bezprostředně po útoku na Polsko bylo na obsazených územích a v Pomořansku povražděno zhruba 10 tisíc pacientů. V říjnu 1939 vydal Hitler tajný výnos (datovaný k 1. září 1939) opravňující jeho tělesného lékaře Karla Brandta a Philipa Bouhlera z vůdcova kancléřství k rozšíření eutanázie na pacienty v ústavech na území Říše. Program eutanázie byl přísně tajný a byl označován jako T4 (podle berlínské adresy své centrály: Tiergartenstraße 4). Celkem existovalo v Německu šest středisek, v nichž byli pacienti vražděni v plynových komorách vydávaných za sprchy. Do září 1941 bylo takto usmrceno zhruba 70 - 90 tisíc lidí, které speciálně vybraní lékaři označili jako "lebensunwerte" - tedy nehodné života. Z psychicky nemocných byli systematicky vražděni Židé a údajní nevyléčitelní zločinci, dále pak většinou slabomyslní, epileptici a schizofrenici. Informace o vraždění v takovém rozsahu nebylo možné utajit. Příbuzní obětí často nevěřili vymyšleným důvodům smrti, které jim byly sdělovány. Po protestech veřejnosti a především ze strany církví Hitler v září 1941 akci T4 oficiálně zastavil. Specialisté na vraždění plynem byli nyní z velké části nasazeni na východě, kde se m. j. podíleli na masovém zabíjení Židů.“ 24
Nejčastější argumenty pro a proti Argumenty pro eutanázii -
22
Argumenty proti eutanázii *jsou označené náboženské argumenty Motivace zastánců eutanazie je soucit a - Člověk v situaci krajní nouze neprovádí lítost; svobodnou volbu s jasnou hlavou; je nesmyslné nechat člověka, který chce - Žádost o eutanazii je možné považovat zemřít, aby se trápil v nesnesitelných za volání o účinnější pomoc;
Eutanazie, Aleš Beran - Evangelická akademie Praha, www.eapraha.cz/beran/docs/kr4s/eutanazie.pdf tamtéž 24 Eutanázie (1939 - 1941), Holocaust.cz, www2.holocaust.cz/cz2/history/events/eutanazie 23
-
bolestech bez naděje jen kvůli morálním skrupulím; člověk má právo na důstojný odchod ze života; člověk má právo na rozhodnutí o svém bytí a nebytí;
-
-
-
-
Připuštění eutanazie by mohlo vést k jejímu zneužití na osobách, které společnost nebo příbuzní považují za přítěž; Lékař provádějící eutanazii ničí důvěru mezi lékařem a pacientem (porušuje Hippokratovu přísahu) „svobodný“ souhlas pacienta může být vyvolán tlakem okolí; *výlučně Bůh disponuje životem a smrtí; *odpovědná láska k sobě eutanazii vylučuje; *žádost o eutanazii by byl poslední projev beznaděje a nevíry v Boha a v tomto stavu člověk umírá; *protiví se tím vůli boží.
