„Mexiko na mě působí jako země, na kterou si nejméně troufám.“ Rozhovor s profesorkou hispanoamerické literatury Annou Houskovou
Co znamená pro Mexičany dvousté výročí nezávislosti? Toto výročí je v Mexiku spojeno samozřejmě s chystanými oficiálními oslavami; pokud ke mně dolehly názory mexických spisovatelů, jsou dosti kritické. Carlos Monsiváis, který předevčírem (19. 6. 2010) bohužel zemřel, kritizoval tuto příležitost jako ztracenou možnost zamyslet se hlouběji nad stavem Mexika a nad tím, co oněch dvě stě let znamená, a nikoli pojmout ji jako oficiální oslavu s ohňostroji a desetihodinovým průvodem, který snad má překonat oslavy v roce 1910. Podobně se vyjádřil i Carlos Fuentes, který odmítl participovat na oficiálních oslavách. To nic nemění na tom, že i v oblasti literatury proběhla řada akcí, různých diskusních fór, kterých se Carlos Fuentes zúčastnil. Již několik let předem vznikaly publikace, které byly kritizované za to, že vycházejí příliš brzo; jiné, objevující se nyní, jsou naopak kritizované, že už je pozdě – ale toto výročí je určitě příležitosti k diskusi. Myslíte, že ty oslavy, respektive hlubší význam tohoto výročí, se dotýkají Mexičanů samotných, že to běžného občana vede k nějakému zamyšlení nebo k reflexi své identity? 231
Rozhovor s Annou Houskovou
Možná spíš může aktualizovat právě vědomí určité kritiky. Já jsem se teď ptala mexických studentů na letní škole na FF UK a ti řekli, že to je věc, která se jich moc netýká. Myslím si, že se projevuje vědomí toho, co Mexičany spíše rozděluje, než stmeluje. Pokus modernizovat Mexiko, nastolit liberalizaci, vytěsnil všechny, kdo nemají podnikavého ducha nebo nemají příležitost využít oné „svobody zbohatnout“. A v Mexiku je to vidět možná více než kdekoliv jinde – týká se to nejchudších indiánských oblastí. Vzpomínám si, že před časem měli Indiáni z Chiapasu heslo „I my jsme Mexičané“. Teď jsem měla možnost vidět na internetu vystoupení Jorge Volpiho, který je z mladší generace spisovatelů a esejistů, a ten byl nesmírně kritický. Šel procházkou po Paseo de la Reforma a komentoval oficiální symboly Mexika, které cestou viděl. Řekl, že je to simulación, simulace, a že tyto oficiální symboly země, kde má 80 % bohatství v rukou 20 % lidí, Mexičany víc rozdělují, než stmelují. Z tohoto nepříliš obsáhlého pohledu mám dojem, že Mexiko je spíše ve fázi určité rozklíženosti než ve fázi vzestupu. Ostatně to neplatí pou ze o Mexiku. Vystudovala jste španělštinu v 60. letech na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity. V té době asi nebylo obvyklé studovat španělskou filologii. Chtěla jsem studovat českou literaturu a studium bylo dvouoborové. Jak to tak bývá, paradoxně převážil můj zájem o původně doplňkový obor. Silně na mě zapůsobil peruánský spisovatel Arguedas, od začátku se zajímám spíše o oblast andskou nebo chilskou. Mexiko se pro mě dostalo na přední místo ve chvíli, kdy jsem se začala zabývat nejen literaturou, ale i esejistikou a filozofickým myšlením. Podle mého názoru je toto téma pro české prostředí atraktivní. Nejvýznamnější osobnosti na tomto poli jsou právě v Mexiku, patří k nim Alfonso Reyes v první polovině 20. století a Octavio Paz, Carlos Fuentes a Carlos Monsiváis v jeho druhé polovině. Jejich úvahy jsou pozoruhodné také tím, že jimi byly zahájeny diskuse o Mexiku, o mexické kulturní specifičnosti, a zá roveň od samého počátku jedním dechem mluví o celé Latinské Americe. Čili téma Mexika je spojeno s celou Latinskou, resp. Hispánskou Amerikou – nejen z naší vzdálené perspektivy. Jistě by se dali jmenovat další spisovatelé, například nejlepší mexický romanopisec uctívaný všemi, Juan Rulfo, ale i umělci z jiných oborů: dalo by se mluvit o muralistech, o Fridě Kahlo (kterou osobně nevyznávám), z malířů mám ráda Juana Soriana nebo José Luise Cuevase. Pozoruhodné na oblasti Mexika a celé Hispanoameriky je to, že umění je 232
„Mexiko na mě působí jako země, na kterou si nejméně troufám.“
vždy zapuštěné v kultuře. A Mexiko je z tohoto důvodu nejzáhadnější, nejtěžší k porozumění, protože má obrovskou indiánskou tradici, tradici kultur, které přestože zanikly, zůstaly součástí přítomnosti. To mě právě naučil Octavio Paz: minulost je součástí přítomnosti, a Mexiko zůstává podle mého názoru hůře srozumitelné než třeba Chile, kde žádná velká indiánská kultura nebyla, a dokonce i hůře srozumitelné než Peru, kde zůstala do značné míry oddělena evropská tradice na pobřeží a indiánská v horách. V Mexiku je to směs, pestré míšenectví nebo, jak říká Octavio Paz, navrstvení. Mexiko na mě působí jako země, na kterou si nejméně troufám. U nás převládá představa, že když člověk zajede do Mexika na Yucatán, hned všemu rozumí. Připomínám si Josefa Čapka, který v Umění přírodních národů říká, že právě tyto zaniklé americké kultury jsou nám cizejší a nesrozumitelnější než jiné odlehlé kultury: jejich památky „mají temný ráz, podivně těžký a obludný“. Já bych samozřejmě o přítomném Mexiku toto neřekla, ale myslím si, že je to země mimořádně vnitřně rozmanitá a že je namyšlené myslet si, že jí porozumíme. Kdy jste navštívila Mexiko? Za studií jsem do Mexika cestovat nemohla, ale mám přátele Mexičany, kteří v Praze studovali divadlo nebo film. Marta Luna, která se pak stala režisérkou v mexickém divadle a v televizi, její bratr Alejandro Luna je skvělý scénograf (jeho syn Diego je ostatně u nás známý z mexických filmů). Juan Mora tu vystudoval FAMU, v Mexiku pak byl režisérem, například filmu v náhuatlu Návrat do Aztlánu. Takže k Mexiku jsem měla dobré vztahy přes přátele, sama jsem se tam dostala až opožděně v de vadesátých letech. S kterými osobnosti jste se setkala a čím vás oslovili? Když o tom uvažuji, tak mě docela fascinuje, že jsem měla možnost se potkat s velmi slavnými a pro mě respektovanými lidmi. První byl filozof Leopoldo Zea, dále znalec indiánských kultur Miguel León-Portilla a jeho žena Asunción Hernández (její článek o prvních gramatikách in diánských jazyků jsme později otiskli ve Světě literatury), antropolog Néstor García Canclini, který je původem z Argentiny, ale žije v Mexiku, Carlos Fuentes. Všechna ta setkání jsou pozoruhodná, jednak tím, že tito lidé jsou nesmírně kultivovaní díky obrovské tradici vzdělanosti, o které si nejsem jistá, zda u nás existuje, a zadruhé, jsou to lidé naprosto skromní. Ti nejslavnější působili na různých kongresech nejskromněji. Ráda bych zdůraznila i jméno Čechomexičanky Ludmily Holkové; 233
Rozhovor s Annou Houskovou
s obdivuhodnou energií k nám uvádí díla staré indiánské literatury, jednak překladem Nezahualcoyótlovy poezie, jednak knihou Huehuetlahtolli, svědectví starého slova (vydané v Brně 2002), jejíž překlad u nás neprávem dost unikl pozornosti. Z kolegů, se kterými osobně spolupracuji, bych zmínila Horacia Ceruttiho Guldberga, který je argentinského původu, ale žije v Mexiku (Mexiko přijalo početnou emigrační vlnu z Argentiny a z Chile v sedmdesátých letech 20. století). Jako filozof se věnuje téma tu utopie, a to je mi blízké. Druhý je Roberto Sánchez Benítez, který krátce pobýval i v Praze a který připravil společnou publikaci o hispano americké literatuře – polovinu knihy napsali Češi, polovinu Mexičané. Publikace se jmenuje Literatura Latinoamericana. Historia, imaginación y fan tasía a vydalo ji mexické nakladatelství v roce 2007. Chtěla jsem, aby přijel na zdejší prezentaci této knížky, ale nakonec to nevyšlo. Myslíte si, jako znalkyně hispanoamerické literatury, že je možné prostřednictvím četby proniknout k mentalitě lidí (národa)? Dá se literatura číst z antropologického pohledu? Určitě. Literatura je součástí kultury a zároveň je jejím výrazem. Tady bych asi rozlišila v literatuře tradiční žánry (román, poezii, drama) a ese jistiku. Z románu rozhodně poznáme, že nebyl napsán u nás. Když čteme Rulfův román Pedro Páramo, cítíme v něm něco cizího. Čím více onu kulturu studujeme, tím lépe známe kontext a tím více to vnímáme. Rulfovu knihu můžeme číst na pozadí odysseovského mýtu, podobenství o hledání otce, později se dozvíme, že s tím rovněž souvisí mýtus o Quet zalcoatlovi. Druhou oblastí je esejistika, která je jednak přímou reflexí kultury a zároveň jsou eseje literárními díly. Myšlení Mexika se neodehrá vá v oblasti filozofie akademického typu, ale v oblasti eseje: skutečnost, že myslitelé tu mají potřebu vyjadřovat intepretaci dějin nejen pojmy, ale i obrazy, o nich a o jejich kultuře už určitým způsobem vypovídá. Jste zapojena do celosvětové sítě odborníků, spolupracujete široce s Latinskou Ame rikou a asi i se Španělskem a ostatní Evropou. Myslíte si, že český odborník má šanci prosadit se v oboru, který je de facto geograficky a do nedávné doby i politicky nebo prostě organizačně celkem vzdálený? Nebo spočívá role českého specialisty spíše v přiblížení latinskoamerické kultury a reálií české veřejnosti? Obojí. Sama jsem začínala spíše orientací na španělské a hispanoamerické prostředí – není zase tak nemožné proniknout do tohoto prostředí právě proto, že tam velkou roli hrají přátelské kontakty. Od nás můžeme nabízet, myslím si, dvě věci: první jsou otázky česko-hispánských vztahů 234
„Mexiko na mě působí jako země, na kterou si nejméně troufám.“
a druhou možností je určitý trochu jiný pohled na jejich literaturu. Nicméně když jsem napsala článek španělsky, byl to jen jeden z tisíců příspěvků, kdežto v české kultuře zůstávala Latinská Amerika vlastně nevstřebaná. Z hispanoamerické literatury bylo poměrně hojně překládáno, zejména romány; ve chvíli, když tady bylo 200–250 přeložených děl hispanoame rické literatury, takřka neexistovaly její komentáře, nebyla zapojována do našeho kontextu a nenabízela se tak určitá interpretace. Začala mě proto zajímat spíše tato stránka – v našem prostředí chybí povědomí o tom, že Mexiko a Latinská Amerika není jen třetí svět, není to jen turistická destinace, ale že je to oblast s vlastní historií, ale i filozofií dějin, svojí vlastní reflexí. Hispanoamerické, a zvláště mexické myšlení je skutečně pozoruhodné. A to je důvod, proč jsem se začala zabývat esejistikou a proč jsem se spíše orientovala na publikace v češtině. Snažíte se toto vidění zprostředkovat studentům například společnými projekty? Studenty zejména doktorského studia upozorňuji na možnosti grantů, ale domnívám se, že literární věda je oborem individuální práce. Já vím, že studenti touží po tom, aby tu byl nějaký tým, aby participovali na skutečné vědecké práci, a chápu to, ale už z povahy tohoto oboru to není úplně jednoduché. Literární věda vlastně nemá moc příležitostí týmových prací, jaké má historie či lingvistika. V podstatě jsou to úkoly typu vytvořit slovník spisovatelů nebo nějaké společné dějiny. Pracovala jsem sedmnáct let v Akademii věd a v oblasti literatury se neustále hledalo společné téma. I v zahraničí jsou kolektivní publikace z mého pohledu méně zajímavé než ty individuální. V tom je podle mého názoru literární věda příbuzná s filozofií, není to typ týmové práce. Ale přesto mě a zvláště pak studenty zajímalo, jak něco společného podniknout. Vydali jsme například společně španělsky psanou publikaci věnovanou peruánskému spisovateli nazvanou José María Arguedas en el corazón de Europa, která měla v Peru docela ohlas. Druhou publikací byla antologie třiceti latinskoamerických esejů Druhý břeh Západu, do které byly studentky zapojené jako překladatelky, ačkoliv to znamená větší práci než spolupráce se zralými překladateli. Bylo to pro ně někdy dost těžké, ale myslím, že je práce bavila (Anna Tkáčová, která překládala esej Carlose Fuentese, se pustila do překladu celé jeho knihy Pohřbené zrcadlo a dnes je uznávanou překladatelkou esejistické literatury). Z podnětu jedné ab solventky, která nabídla sponzorování asistentské práce studentů, jsme letos se studentkou Petrou Šoubovou připravily informativní publikaci Hispanistika na českých univerzitách, určenou pro zahraniční akademickou 235
Rozhovor s Annou Houskovou
obec. Spolupráce se studenty je vždy náročnější, než kdyby člověk pracoval sám, výhodou však je, že je přitom pracovně pozná. Jaké perspektivy má student hispanistiky? Když absolvent hispánské filologie přebírá diplom, ptá se, k čemu mu bude. Nejčastější uplatnění je ve školství, včetně škol vysokých – i my, kdo působíme na filozofické fakultě, jsme jejími absolventy. Míst je bo hužel velmi málo, ale protože se hispanistika rozvíjí i na dalších českých univerzitách, je tam pro naše absolventy určitý prostor, který zatím ku podivu nevzbudil větší zájem. Druhou oblastí je překlad, kde působí absolventi hispánské filologie dokonce častěji než absolventi oboru pře kladatelství, kteří tíhnou více k tlumočení. Jsou to překladatelé jako Anež ka Charvátová, která je i editorkou latinskoamerické edice, už zmíněná Anna Tkáčová, Petr Zavadil, jenž překládá poezii, Lada Hazaiová, Dora Poláková, Mariana Machová a další. Další oblastí je televize a rozhlas, zmiňme Petra Zavadila nebo Filipa Kandu; ze starší generace je v rozhlase výraznou osobností překladatelka Blanka Stárková. Studium na filozofických fakultách není jen přípravou na dané povolání, ale učí ur čitému způsobu myšlení a vnímání světa; v případě hispanistiky také přibližuje myšlení hispánské části světa. Mexický esejista Alonso Reyes říkal: estar abierto a los cuatro vientos – být otevřen do všech světových stran, do různých kultur. Tato otevřenost je myslím smyslem studia hispanistiky a studia na filozofické fakultě vůbec; studentům se nabízí, aby využili toho, že tady působí řada osobností i na jiných oborech. A otevřenost je namístě i v uplatnění absolventa, například v oblasti obchodní, v tu ristickém ruchu, v diplomacii. Naši absolventi působí např. v Instituto Cervantes či v kulturním středisku v Madridu. Být absolventem univerzi ty není žádná úzká specializace, humanitní obor nemůže být uzavřený. My, kdo se zabýváme iberoamerikanistikou, máme kulturní otevřenost přímo v popisu práce. Jaké metodologické a teoretické směry se v poslední době profilují? Jaká je situace právě v literatuře? V současné době je všude trend k interdisciplinárnosti. Opravdu v ob lasti na švu kultur a švu oborů se dějí nejzajímavější věci, ale zároveň musí být podle mého názoru studium zakotvené v určitém konkrétním oboru, zážitku profesionality, aby se student mohl vydávat na tato mezi oborová pole – jinak z toho vznikne jen interdisciplinární konverzace. Tento trend mezioborovosti vedl v naší oblasti k módě tzv. kulturních 236
„Mexiko na mě působí jako země, na kterou si nejméně troufám.“
studií. Zdá se, jako by se filologie nebo literární věda trochu ztrácely v kulturních studiích, feminismu nebo postkolonialismu. Vytrácí se litera tura a umění a začínají převažovat sociologické a politologické přístupy. Tímto směrem jde iberoamerikanistika, historie, politologie, etnologie, a druhým směrem zůstává pohled na literaturu jako umění. Dá se tu komentovat několik aspektů. Jedním je zájem o nové trendy v oboru. Za sebe musím říci, že na nové školy a nové trendy nevěřím, vznikají spíše z určité módy, ale v podstatě jsou to dosti staré věci. Myslím si, že v přístupu k literatuře a k umění obecně existují asi tři základní možnosti, z nichž mě zajímá hermeneutika. Probíhá tu zajímavá diskuse Hispanoameričanů o kulturních studiích právě v oblasti literatury. Carlos Monsiváis publikoval v rámci této několik let trvající diskuse článek De cómo vinieron los estudios culturales y a lo mejor se quedan, kde poukazuje na zahlcování literatury pohledy neliterárními, sociologickými; ten článek končí slovy: „Ale nemusíme se bát, že by literatura byla v ohrožení, jsou tu pádné důkazy. Ten hlavní – spousta nových spisovatelů.“ Druhý, kdo mě v diskusi zaujal, je Raúl Bueno, jehož článek vyšel v mexickém časopise Metropolitní univerzity Signos. Raúl Bueno upozornil na to, co mi připadá opomíjené i v našem prostředí, že totiž Mexičané a Latinoameričané mají svá kulturní studia už dvě stě let a nepotřebují čekat, až přijde móda z Anglie či ze Spojených států. Specifičnost iberoamerických kulturních studií je v tom, že se nevydávají směrem sociologickým (marginalizované skupiny, gender, masová literatura), ale spíše směrem etnologickým. Reflexe hispanoamerické literatury se odehrává skutečně v kontextu kultury, proto zde má takový význam esejistika. Potřeba číst literaturu nejen jako univerzální, ale zapuštěnou do kulturní tradice, souvisí s povahou hispanoamerické kultury, s otázkou, kterou si Latinoameričané kladou přinejmenším od dob Bolívara: kdo vlastně jsme – nejsme ani Indiáni, ani Evropané. Lze studovat mexickou literaturu jako mexickou nebo pouze v rámci literatury latinskoamerické? Trochu mi na našem studijním programu vadí, že studujeme literaturu jenom jako hispanoamerickou – není například prostor pro kurz peruánské nebo chilské literatury, i když mezi jednotlivými oblastmi jsou určité rozdíly. Samozřejmě záleží i na tom, zda v dané oblasti existují staré indiánské tradice. Na druhou stranu je třeba říci, že hispanoameric ká literatura má velmi mnoho společného, což si sami Hispanoameričané uvědomují. V 19. století byly v jednotlivých zemích zakládány národní 237
Rozhovor s Annou Houskovou
společnosti a vlastenecké spolky, které „vynalézaly“ svoje národní li teratury, podobně jako tomu bylo u nás v době národního obrození. Dosti dlouho se sledovaly pouze národní dějiny literatur; první dějiny hispanoamerické literatury napsal ve čtyřicátých letech 20. století Pedro Henríquez Ureña (Las corrientes literarias en la América Hispánica). Ale od padesátých let začali sami Hispanoameričané zjišťovat, že mají více spo lečného. Otázka různosti a jednoty Hispanoameriky je poněkud jiná než otázka různosti a jednoty Evropy. Hispánská oblast má nepochybně mnohem více společného, počínaje samotnou španělštinou. Octavio Paz dokonce tvrdil, že je nesmysl mluvit o samostatné literatuře venezuelské, kolumbijské, neřku-li panamské – pro něj jako spisovatele je to jedna literatura. Vraťme se k esejistice. Jedním z hlavních témat a zároveň cílů tohoto žánru je glo sování politického života. Jak se autoři esejisté zapojují nebo nezapojují do politic kého života a jak funguje tato symbióza? Esej je žánr, který chápou jako součást literatury sami esejisté. Octavio Paz, nejznámější z nich a zároveň básník, nositel Nobelovy ceny, byl nejvíc pyšný na to, že je básníkem, a jeho eseje přecházejí do poezie. Na jedné straně je esej úvahou, zapojenou do bezprostředního kontextu, která reaguje na aktuální situaci a díky zveřejňování v denním tisku ji často i ovlivňuje. Zároveň však najdeme v eseji další rovinu, která přesahuje danou chvíli; čímž esejisté někdy vzbuzují nelibost. Například Octavio Paz zareagoval na zmasakrování studentské demonstrace v ro ce 1968 tím, že poukazoval na to, jak jsou indiánské tradice přítomny v kultuře současného Mexika, a mnohé rozladil tím, že mytizuje a odvádí pozornost. Ale esejisté se právě tímto literárním rozměrem dotýkají věcí, které nepodléhají jenom dané chvíli. Jsou veřejně uznávanými kulturními osobnostmi, jakou byl v Evropě naposledy snad Sartre. Carlos Monsiváis byl označen jako el último escritor público (poslední veřejný spisova tel) – ačkoliv Monsiváis nebyl úplně poslední, dalším je Carlos Fuentes. Hovořily jsme o indiánských národech a jejich dědictví, jakou roli hrají indiánské jazyky v literatuře a společnosti? To je samozřejmě téma, které mě také zajímá. Zmínila jsem Arguedase, který psal původně kečujsky, i když není Indián. Uvažovala jsem, že bych se věnovala indiánským literaturám, avšak poté, co jsem navštívila Peru, jsem od této myšlenky do značné míry upustila, protože jsem pochopila, že této tradici neporozumím. Při setkání s jinou kulturou nesmíme 238
„Mexiko na mě působí jako země, na kterou si nejméně troufám.“
podlehnout iluzi a musíme respektovat fakt, že něčemu zkrátka nerozu míme. Můžeme číst Nezahualcoyotla trochu jako Máchu – ta pomíjivost času, křehkost –, ale zároveň člověk musí tušit, že je v pozadí úplně jiný kontext, odlišná kultura. Méně nápadně je jí prodchnut například Rulfo, jeho dílo je plné neevropské obraznosti, aniž si to čtenář uvědomí, a právě tím je Rulfo do určité míry nepřeložitelný. Není to trošku neoptimistický závěr, že díky oné neproniknutelnosti může být his panoamerická kultura pro Středoevropana téměř nepřístupná? Člověk v doteku s jinou kulturou musí tuto odlišnost respektovat. Nebýt jako conquistadoři, „akulturovat“, ale naopak si při četbě jiné literatu ry, třeba Rulfa, uvědomovat, že když jeho díla čteme pouze na pozadí evropské literatury, zůstává v něm něco, co přesahuje. Tím se vlastně dostanete k jinému pohledu na sebe nebo na svoji zemi, svůj kontinent a získáte od sebe určitou distanci. Jak jsem říkala, nedá se podléhat iluzi, že hned všemu rozumíme. Zároveň ale ve střední Evropě máme i určitou blízkost k Latinské Americe, kde koexistují různé jazyky a různé tradice; podobně je střední Evropa také, byť ne tak výrazně, mnoho kulturní směsí. Přes všechny rozdíly existuje mezi námi určitá afinita: Milan Kundera ji nazval „stříbrný vzdušný most mezi malou střední Evropou a nesmírnou Latinskou Amerikou“. Rozhovor připravila Vendula Hingarová
239
