Mexický román na přelomu tisíciletí

Mexický román na přelomu tisíciletí Andrea Alon

Román je žánr, který se v dnešním Mexiku těší zdaleka největší přízni. Zájem o něj je patrný jak u spisovatelů, tak nakladatelů a čtenářů. Dnešní jednoznačná románová převaha na literární scéně přicházela postupně v průběhu celého 20. století. Cílem této práce je představit současnou mexickou románovou tvorbu, její směřování, hlavní představitele a díla v kulturně-literárním kontextu. Proto je poněkud obsáhlá část věnována vývoji románu během 20. století, v níž jsou objasněny cesty, které dovedly mexický román do podoby, v jaké se nám představuje na přelomu tisíciletí. Jednotlivé kapitoly představí klíčové události a literární počiny, které jsou z hlediska vývoje mexického románu zásadní, a umož­ ní tak nahlédnout do dnešního mexického romanopisectví v literárněhistorickém kontextu. V  druhé části práce je podán stručný nástin současné románové produkce, který poukáže na autory, jevy a tendence, jež se nám zdají neopominutelné. Jsme si ovšem vědomi toho, že současná tvorba se svou kvantitou i rozmanitostí vzpírá jakékoli snaze ob­sáhnout ji a zpřehlednit.

303

Andrea Alon

1. Počátky mexické románové tvorby

První „mexické“ romány vznikají v 19. století. Mezi nejznámější patří pikareskně laděný Prašivý papoušek (El Periquillo Sarniento, 1816), jehož autorem je José Joaquín Fernández de Lizardi (1776–1827), který bývá označován za vůbec prvního mexického romanopisce. V 19. století se rozvíjí podobně jako v jiných státech Hispánské Ameriky román kos­ tumbristický, realistický a sentimentální. K významným autorům té doby patří například Ignacio Manuel Altamirano (1834–1893) nebo Rafael Delgado (1853–1914). Největšího věhlasu pak dosáhlo románové dílo Světice (Santa, 1903) od Federika Gamboy (1864–1939). V té době však román není ještě zdaleka hlavním žánrem, převažují spíše básnická a ese­ jistická díla, která mají mimo jiné přispět k vytváření mexické identity. Ke konci století pak zažívá rozkvět také povídková tvorba a novinářská kronika. I přes snahu vytvořit osobité národní písemnictví proniká do románové, ale i obecně literární tvorby silný evropský, především pak francouzský vliv, a to hlavně realistického a naturalistického románu.

2. Cesta k modernitě 2.1 Román mexické revoluce

Ve 20. století se román podobně jako v jiných zemích i v Mexiku po­ stupně stává dominantním žánrem. Přispěje k tomu klíčová historic­ ká událost v dějinách země, mexická revoluce, která výrazně zasáhne do vývoje mladého mexického státu a ovlivní tak i literární dění. Téma me­xické revoluce se velmi brzy stává oblíbeným a vyhledávaným literárním námětem, jemuž z žánrového hlediska nejlépe vyhovuje právě ro­mán. Tento výhradně mexický románový typ, který do národní literatury vstu­puje v roce 1915 románem Ti zdola (Los de abajo) Mariana Azuely (1873–1952), je v různých podobách v literatuře zastoupen téměř po celé dvacáté století. Tradiční mexický román se vyznačoval tendencí  Česky vyšel román pod názvy Demetrio (1935) a Vojáci bídy (1964). 304

Mexický román na přelomu tisíciletí

k  schematickému, černobílému vidění. Ostře vyhraněné protiklady se však počínaje románem mexické revoluce začínají postupně stírat. Romány z pera Mariana Azuely, Martína Luise Guzmána (1887–1976), Rafaela Felipe Muñoze (1899–1972) a dalších vnášejí i přes možné tech­ nické nedostatky a dokumentární zátěž do hispanoamerického románu nový rys, kterým je dvojznačnost, a právem se tak stávají prvním předchůdcem tzv. moderního mexického románu, za jehož otce je považován Juan Rulfo. Jak uvádí Carlos Fuentes, v revolučním hemžení se totiž „hrdinové mohou stát hanebníky a hanebníci hrdiny“. (Fuentes 1969, 15) Jde tedy o první krok k modernitě, i když tu ještě nenajdeme originální narativní techniky a stále je patrný silný dokumentárně-realistický as­ pekt díla. V mexickém revolučním románu navíc autoři nacházejí nové, výhradně mexické téma, které výrazně obohatí myšlenkovou teorii me­ xičanství, jež je v různých podobách pro mexickou prózu 20. století stěžejní a velmi charakteristická. Do jisté míry lze tvrdit, že mexičanství je ve své nejširší definici jakýmsi pojítkem mexických románů uplynulého století a cílený odklon od něj začíná být zřetelný a vyhledávaný až na jeho konci, tedy v devadesátých letech 20. století, jak ukáže příslušná kapitola. 2.2 Předchůdci a zakladatelé moderního mexického románu: Revueltas, Yáñez, Rulfo, Fuentes

Bránu k modernímu románu pootevřou o něco víc ve čtyřicátých letech další dva spisovatelé Agustín Yáñez (1904–1980) a José Revueltas (1914– 1976), v jejichž dílech se realistická rovina začíná posouvat k rovině mytické. Jde především o pesimisticky laděný román Lidský smutek (El luto humano, 1943) José Revueltase a román Déšť na spadnutí (Al filo del agua, 1947) Agustína Yáñeze. V Lidském smutku se venkované žijící v zemi bez vody nakonec paradoxně stávají oběťmi povodně. Revueltas opouští přímočarou historicko-politickou realistickou linii a dodává dílu univerzální mytickou di­ menzi v duchu apokalypsy. „Ráj se mění v peklo a venkovská povodeň v povodeň světa, realismus mexické revoluce v apokalyptický scénář.“  Obecně rozšířená snaha mexických intelektuálů najít a definovat osobité charakteristiky mexického národa. 305

Andrea Alon

(Christopher Michael 1989, 1014) Yáñezův román vystavěný na principu simultaneity je zase svou vyspělou technickou stránkou jakýmsi předstupněm Fuentesova totálního románu. Zároveň bohatými vnitřními mo­nology román interiorizuje. Yáñezovo dílo tak pomyslně uzavírá první románový cyklus mexické revoluce, ve kterém dominovalo vylíčení událostí. V roce 1955 vychází Pedro Páramo (Pedro Páramo) Juana Rulfa (1918– 1986), který představuje v dějinách mexické i hispanoamerické literatury zásadní mezník. Podobně jako Lidský smutek či Déšť na spadnutí je i Rulfův román další reakcí na realismus románu mexické revoluce. U Rulfa vrcholí mytické vidění světa už zcela osvobozené od dokumentárního nánosu. Jde o román s propracovaným narativním diskurzem, ve kterém se hádankovitě střídají vypravěči, což ještě víc podtrhuje tajemnou atmosféru díla. Čtenář se mění v aktivního rekonstruktéra příběhu. Dě­ jištěm je vyprahlé a už téměř vymřelé městečko Comala plné hlasů, ozvěn a smíchů. Hluboký mytický rozměr se stává jakýmsi protipólem k tradiční rovině realistické, kdy je popis nahrazen obrazem a atmosférou. Původní domorodá mytologie o duších hledajících odpuštění se tu mísí s antickou a křesťanskou symbolikou. I přes univerzální rozměr jde o dílo autenticky mexické, ve kterém se střetávají dva kulturní světy, z nichž vzešel mexický národ. Bez ostré hranice, kterou napomáhá stírat chvílemi až nepřehledný narativ, se tu prolíná vyprávění živých s mrtvými a tyto dva světy se vzájemně prostupují tak, jak je to vnímání a duši me­ xického člověka vlastní. „Rulfo je jediným romanopiscem, který nám předložil obraz a nikoli popis naší krajiny.“ (Domínguez Michael 1989, 1034–1035)

3. Šedesátá léta 3.1 Nejprůzračnější kraj: totální román a město Mexiko

Šedesátá léta jsou v hispanoamerickém písemnictví v první řadě spojena s kulturním jevem slavného boomu, který přinesl tzv. nový hispanoame­ rický román. Není sporu o tom, že hospodářsko-politické fakto­ry a na­ kladatelský marketing výrazně přispěly k této hispanoamerické literární slávě. V Mexiku je jejím nejvýraznějším představitelem Carlos Fuentes 306

Mexický román na přelomu tisíciletí

(1928), který v té době vydává dva přelomové romány: Nejprůzračnější kraj (La región más transparente, 1958) a Smrt Artemia Cruze (La muerte de Artemio Cruz, 1962). Fuentes navazuje na Rulfovu mytickou linii. V ro­ mánu Nejprůzračnější kraj však dochází k dalšímu významnému posunu, tentokrát geografickému. Zjednodušeně řečeno se tímto dílem mexický román stěhuje z tradičního venkovského rámce do mexického hlavního města, které se od té chvíle až do současnosti stane nevysychající studnou romanopisecké inspirace. Fuentes personifikuje město a staví ho do čela románu. Skrz historicko-mytické vidění města, různorodý jazykový rejstřík a složitou literární výstavbu se formou tzv. totálního ro­ mánu snaží představit čtenáři mexický národ v jeho celistvosti. Mnozí autoři současné generace také situují své romány do hlavního mexického města (Enrique Serna, Fabrizio Mejía Madrid, Guadalupe Nettel), za půl století se však mexická metropole rozrostla tolik, že jejich pohled je nutně fragmentární a Fuentesovo celistvé uchopení je dnes už nemožné. 3.2 Opomenutý směr Onda

Vedle kritikou i čtenáři opěvovaných a zároveň komerčně úspěšných děl v Mexiku paralelně vzniká i jiný druh nové výpravné prózy, který však na dlouhou dobu zůstane ve stínu oficiálně uznávaných autorů nového hispanoamerického románu (Juan Rulfo, Carlos Fuentes, Fernando del Paso…). V roce 1964 vydává José Agustín (1944) svou prvotinu, román Hrob (La tumba). V té době je mu pouhých dvacet let a v Mexiku představuje nový typ prózy o adolescentech, kteří jsou literárně ztvárněni svými vrstevníky. Rok po Agustínově prvotině vychází román Zajíček (Gazapo) Gustava Sainze (1940), druhé mexické dílo z oblasti literatury o adolescentním světě. Následuje řada dalších děl těchto i jiných auto­ rů s náměty ze světa dospívajících, ve kterém dominuje hledání lásky, nabývání sexuálních zkušeností a rocková hudba. Nechybí ani proble V tomto textu uvádíme množství mexických spisovatelek, jejich jména jsou ponechána v původním tvaru bez přechýlení.  Pro lepší přehlednost užíváme termín Onda (Vlna) s velkým písmenem, mluvíme-li o literárním směru, a onda s malým písmenem, je-li řeč o myšlenkovém hnutí mladých lidí v 60. letech.  Celým jménem José Agustín Ramírez, svá díla však podepisuje pouze křest­ ními jmény José Agustín. 307

Andrea Alon

matické formování vlastní identity, tápavé hledání smyslu, konfliktní konfrontace s rodiči či odmítání pokryteckého a moralistického světa dospělých a společnosti vůbec. Objevují se experimenty s alkoholem a drogami. Díla se většinou odehrávají v hlavním městě Mexiku. Narvarte, čtvrť střední třídy v městském obvodu Benito Juárez, se stala pro tuto generaci téměř kultovní. Vyrůstali zde José Agustín a Parménides García Saldaña (1944–1982), pohybují se tu i mnohé z postav spisovatelů hnutí nazvaného Vlna (Onda). Podstatným rysem je používání hovo­ rového, nespisovného až vulgárního jazyka (lenguaje de la onda), výrazná monologičnost, dialogičnost a anekdotičnost na úkor popisu, úvah či rozsáhlejšího rozvinutí hlavního epického příběhu. Díla mívají autobio­ grafické rysy a jsou často vyprávěna v ich-formě. Důležitou roli hraje převyprávění událostí, auditivní zkušenost, proto některé kapitoly ro­ mánu tvoří přepsané magnetofonové nahrávky. 3.3 Stále živá polemika. Margo Glantz: Onda versus Escritura

Sporné a dodnes diskutované označení Literatura Vlny (Literatura de la Onda) pochází z antologie spisovatelky a přední literární kritičky Margo Glantz (1930) Mladá mexická próza (Narrativa joven de México) z roku 1969. Rozšířené vydání z roku 1970 nese název Onda a Escritura, mladí od 20 do 33 let (Onda y escritura, jóvenes de 20 a 33). V předmluvě k oběma vydáním Margo Glantz rozdělila tehdejší mexickou románovou produkci do dvou základních směrů, jež označila jako Vlna (Onda) a Psaní (Escritura), čímž podle Agustína vystavila mexické juvenilní literatuře úmrtní list (Agus­tín 2004, 12). Zdá se, že hledání něčeho hlubšího u této marihuanové generace chybí, píše mimo jiné autorka (Glantz 2006, 13). Od počátku byli spisovatelé, které Glantz zařadila k Vlně, rozhořčeni. Klasifikace se jim jevila jako zjednodušující a degradující. Termín onda se v té době používal k pojmenování společenského kontrakulturního jevu šedesátých let, jakéhosi hnutí mladých lidí, jehož vrcholnou manifestací se stal festival v Avándaru (mexický Woodstock) v roce 1971. Hnutí onda (movi­ miento de la onda) byl v podstatě amalgám, mexické propojení hippies

 Nadále budou uváděny názvy literárních hnutí Onda a Escritura v českém překladu: Vlna a Psaní. 308

Mexický román na přelomu tisíciletí

(jipis, v Mexiku často jipitecas /= jipis aztecas/toltecas/) a jeho psychedelické kultury na straně jedné a protestujících studentů na straně druhé. Oficiálně bylo toto hnutí pronásledováno a haněno a bylo na ně na­ hlíženo s despektem. A s despektem se tedy nahlíželo i na literaturu tak­ to pojmenovanou. Označení pochází z jazyka tehdejší mládeže, která slovo onda hojně užívala v nejrůznějších kontextech a frazeologických spojeních (lenguaje de la onda). Literatura mladých spisovatelů píšících o adolescentním světě však zdaleka nebyla výrazovým prostředkem hnutí onda, o myšlení a způsobu života jipitecas (hippies) pojednávala spíše ojediněle. Spisovatelé reagovali pobouřeně, jejich tvorba s hnutím onda výrazně nesouvisela, i přesto, že lze vidět určitou spojitost s rostoucím vlivem hlasu mladých lidí ve společnosti šedesátých let. Navíc byla jejich tvorba velmi různorodá a často neodpovídala charakteristikám, které jí Margo Glantz přiřkla. Tito autoři nikdy netvořili ani nechtěli tvořit skupinu či hnutí. Bylo pro ně nepřijatelné, že Glantz prezentovala literaturu Vlny svým způsobem jako nízkou, mimetickou, povrchní, konverzační, pomíjivou a v protikladu k ní literaturu Psaní jako nadčasovou, metafyzickou, mytickou a transcendentální. Rozdělení se ujalo u většiny intelektuálů a literárních kritiků a přispělo k celkově negativnímu nahlížení na literaturu Vlny. Agustín ke svému dílu dodává, že až některé jeho pozdější knihy ze 70. let splňují uvedené charakteristiky, např. Začíná se smrákat (Se está haciendo tarde, 1973), ale ne ty, o kterých Margo Glantz v eseji mluví. Rozhodně však odmítá zařazení Gustava Sainze, který bývá vedle Agustína považován za druhého nejvýznamnějšího představitele Vlny. Sainz byl vždy především intelektuál-akademik a velký inovátor narativního diskurzu v mexické próze, který nemá a neměl s kontrakulturou, drogami a hnutím hippies vůbec nic společného. Sainz mistrně pracuje a experimentuje nejenom s jazykem, ale i celkovou narativní vý­ stavbou textu. Sainzovy knihy, jak dokazuje již jeho druhý román Obse­ sivní dny v kruhu (Obsesivos días circulares, 1969), spíše oscilují mezi Vlnou a Psaním, což ostatně přiznala i Margo Glantz ve svém prologu (Glantz 2006, 14). Otázka termínu literární Vlny a jejích představitelů je tedy velmi polemická a dodnes nedořešená. I přes veškeré výtky se ale termín literatura Vlny (literatura de la Onda) zažil a literárními kritiky a historiky je dnes běžně a téměř bezvýhradně používán pro trojici spisovatelů

 Česky aztéčtí/toltéčtí hippies. 309

Andrea Alon

Agustín – Sainz – Parménides. Sám Agustín ale dodnes trvá na tom, že literatura Vlny nikdy neexistovala (Agustín 2004, 17). Jakou roli sehrála literatura Vlny v dějinách mexické literatury a jaký byl její přínos? Mnozí kritici považovali romány o adolescentním světě za pomíjivou, módní záležitost doby a předpovídali jim jen velmi krátkou existenci. Od napsání Hrobu zanedlouho uplyne půl století, a knihy těchto autorů se zdají být stále živé, promlouvají k novým čtenářským i spisovatelským generacím. Pro mnohé současné spisovatele znamenala literatura Vlny odrazový můstek (Juan Villoro, Xavier Velasco, Enrique Serna, L. H. Crosthwaite…). Naopak čas ukázal jisté limity druhého prou­ du – Psaní. Jeho přední představitel Salvador Elizondo (1932–2006), autor hermetického, metafyzického románového díla Farabeuf neboli kro­ nika jednoho okamžiku (Farabeuf o la crónica de un instante, 1965), považovaného za jedno z klíčových děl mexické prózy, dílo Psaní par excellence, se ve své pozdější tvorbě vrací k realistické linii, jak dokládá v románu Elsinora (Elsinore, 1988), jenž je do jisté míry protikladem autorovy dřívější tvorby. Je též na místě zdůraznit, že literatura Vlny je próza ryze městská a v kontextu mexické narativní tvorby udělala jako první definitivní teč­ ku za mexickou revolucí, která byla jinak v šedesátých letech tématem stále živým. K revoluci se stále vracela většina velkých děl onoho desetiletí (Fuentesova Smrt Artemia Cruze, Vzpomínky na budoucnost Eleny Garro, Srpnové blesky Jorge Ibargüengoitiy, Na neshledanou, můj Ježíši Eleny Poniatowské) a stala se dokonce námětem i nejúspěšnějších románů z let osmdesátých (Starý gringo Carlose Fuentese, Vytrhni ze mě život Ángeles Mastretty, Koření vášně Laury Esquivel).10 Dnes je tedy zcela zřejmé, že bez ohledu na její opěvování či zatracování se Vlna stala z hlediska li­ terárního vývoje podstatnou, neboť otevřela nové možnosti a položila základy pro další směřování mexické románové i kinematografické tvor­ by, jak o tom svědčí přelom tisíciletí. Obecně se dnes soudí, že tato literatura měla vliv do jisté míry i politický. Nesla v sobě zárodek událostí,

 Jorge Ibarguëngoitia (1928–1983): Los relámpagos de agosto (1964). Česky vyšlo pod názvem Blýskání na časy.  Gringo viejo (1985). 10 Není-li u děl uveden v poznámce španělský název s rokem vydání, znamená to, že je uveden jinde v textu. 310

Mexický román na přelomu tisíciletí

které vyvrcholily 2. října 1968 tlatelolckou tragédií11 a které jasně ukázaly, že mladí lidé se mohou stát protagonisty literatury, společenského a politického života. „Ať už to připustíme nebo ne, v základě šlo o první projevy velké změny, kulturní revoluce a začátek celé demytizace a revitalizace kultury v Mexiku. (…) Nikdo dnes nepochybuje o tom, že tato adolescentní literatura ohlásila, připravila a zformovala studentské hnutí roku 1968, mezník v dějinách země.“ (Agustín 2004, 9–10) 3.4 Nástup spisovatelek

Marginální situace spisovatelů Vlny je v jistém smyslu srovnatelná s osu­ dem mexických spisovatelek téhož období, jejichž vstup do mexické prózy rovněž spadá do šedesátých let (tzv. boom femenino – Rosario Castellanos, Elena Garro, Josefina Vicens, Ámparo Dávila, Elena Poniatowska a dal­ ší), celosvětově ale zůstávají až na výjimky ještě dnes v relativním ústraní. Tak například dílo Vzpomínky na budoucnost (Los recuerdos del porvenir, 1963) Eleny Garro (1917–1998) by si svými kvalitami rozhodně za­slou­ žilo důstojné místo po boku Rulfa či Fuentese. Ale jak poznamenává Donald Shaw, pro boom bylo příznačné, že zahrnoval výlučně spisovatele, nikoli spisovatelky (Shaw 1999, 260). V té době píše i další výrazná autorka, Rosario Castellanos (1925–1974), ta je ale na rozdíl od Eleny Garro formou i obsahem spisovatelům boomu poněkud vzdálená. Své romány zaměřila na indiány v Chiapasu, odkud sama pocházela. Na roz­ díl od autorů indigenistického proudu Castellanos indiány neidealizuje, objektivně nahlíží jejich nedostatky, zároveň se jim však snaží proniknout do nitra a pochopit jejich mentalitu, vnímání a chování. Třetí cíp hvězdného trojúhelníku patří Eleně Poniatowské (1933), jež v roce 1969 vydává román Na neshledanou, můj Ježíši (Hasta no verte, Jesús mío), který námětově navazuje na mexický revoluční román, přičemž staví do po­ předí svéráznou vojačku Jesusu Palancares. Román vznikl na podkladě svědeckých výpovědí a do Mexika tak uvádí žánr svědectví (testimonio) kombinující novinářskou práci s literaturou. Z dnešních autorů inves­ tigativní žurnalistiku a literaturu propojuje Sergio González Rodríguez 11 Násilné potlačení studentského povstání na náměstí Tří kultur známém též jako Tlatelolco vládním vojskem. Masakr si vyžádal desítky, možná stovky obětí. 311

Andrea Alon

(1950). V odvážném díle Kosti v poušti (Huesos en el desierto, 2002) se snažil dopátrat a objasnit případ stovek zavražděných žen v pohraničním měs­ tě Ciudad Juárez. I když v mexické próze najdeme spisovatelky už v 19. století, lze tvrdit, že trojice Castellanos – Garro – Poniatowska položila základní kámen boomu spisovatelek, jejichž počet od sedmdesátých let lavinovitě narůstá. I přesto, že je Mexiko tradičně machistickou společností, je v zemi, kde nejvyšší příčka v básnictví patří sestře Juaně Inés de la Cruz (1648/51–1965) a kde je za největší ikonu malířství považována Frida Kahlo (1907–1954), relativně opožděný a zároveň opomínaný nástup spisovatelek zarážející. V souvislosti s narůstajícím počtem autorek roste i počet románů, kde je hlavní postavou žena. Zajímavé je, že v devadesátých letech napočítáme také velké množství románů s ženskou protagonistkou z pera spisovatelů: poprvé se hlavní hrdinka-žena objevuje v sedmdesátých letech v románu Gustava Sainze Princezna z Železného paláce (La Princesa del Palacio de Hierro, 1974), na něj pak navazují v devade­ sátých letech další (Guillermo Fadanelli, Enrique Serna, Xavier Velasco, Luis Zapata). Irma López shrnuje některé charakteristiky ženské tvorby. Navzdory veliké rozmanitosti ve formě i obsahu je zejména v počáteční fázi zřetelné návratné téma identity a hledání sebe sama. Častá je forma biografie či zpovědi. Hlavní hrdinka je obvykle ze střední třídy a bývá zasazena do městské scenerie, která umocňuje prožívaný pocit osamění. Díla se jeví čtenářsky přístupnější, centrální příběh nejednou tříští opakované anekdoty z každodenního života. Celkově jde o tvorbu za­ měřenou na širší vrstvy, vědomě není tak elitářská jako díla boomu. Pocity osamělosti, nepochopení a hledání úniku (například motiv útěku z domova) najdeme v nejednom románu. Mnohá díla tzv. ženského boomu (boom femenino) se některými návratnými motivy, městským rámcem, na­ rativním diskurzem či formou přibližují dílům Vlny (López 2005, 2–8). Vedle již zmíněných jmen připomeňme ještě některá další z následujících období: Silvia Molina (1946), Ángeles Mastretta (1949), Sara Sefchovich (1949), Laura Esquivel (1950), Carmen Boullosa (1954), Ethel Krauze (1954), Sabina Berman (1955) ad.

312

Mexický román na přelomu tisíciletí

4. První kroky k osvobození od tzv. národní literatury (70.–80. léta)

Jak už bylo naznačeno v předchozí kapitole, s nástupem sedmdesátých let se pomalu začíná vyrovnávat tradiční převaha spisovatelů. V následujících desetiletích se na literární scéně objevuje stále více žen, a tak není divu, že k nejznámějším dílům tohoto období se řadí Vytrhni ze mě život (Arráncame la vida, 1985) Ángeles Mastretty nebo Koření vášně (Como agua para chocolate, 1989) Laury Esquivel. Tato díla navíc ukazují, že po narativních experimentech boomu má próza tendenci vracet se k jednoduchosti. Čtivost románu je opět důležitým měřítkem, s čímž souvisí návrat k lineárnímu vyprávění, humoru, pronikání popkultury do literatury. Donald Shaw dělí hispanoamerickou literaturu tohoto období na postboomovou a postmoderní (Shaw 1999, 365–367). S větším odstupem by se toto dělení mohlo vnímat i jako jisté pokračování oněch dvou zmíněných trendů, Vlny a Psaní. Jde sice o poněkud zjednodušující klasifikaci, jejíž hranice jsou samozřejmě velmi vágní, přesto lze tyto dvě základní literární orientace obecně vypozorovat i v Mexiku. Díla postboomu mají realističtější podobu, nejednou mohou působit angažovaně, důraz je kladen na příběh a zápletku. Postmoderní díla mají komplikovanější výstavbu, nahlížejí do nejhlubšího nitra člověka, odkrývají mnohá tabu, velkou roli tu často hraje erotika. Sem by do jisté míry spadala i skupina spisovatelů, kteří v padesátých a šedesátých letech tvořili tzv. Generaci poloviny století (Generación del Medio Siglo) neboli Generaci Domu u jezera (Generación de la Casa del Lago).12 Spisovatelé tohoto volného seskupení, mezi něž se řadili především Juan García Ponce (1932–2003), José Emilio Pacheco (1939), Inés Arredondo (1928–1989), někdy i Sergio Pitol (1933) a mnoho dalších, šli po jeho rozpadu v ro­ ce 1967 každý svou cestou a svá vyzrálá díla vytvořili v následujících desetiletích (70.–90. léta). Z dnešního pohledu je tvorba této genera­ ce zásadní. Jmenovaní spisovatelé se totiž poprvé pokusili osvobodit mexickou literaturu od povinnosti psát tzv. literaturu národní. Mexičtí spisovatelé se tradičně cítili své rodné zemi zavázáni a psali literaturu, která musela nějak souviset s Mexikem či mexičanstvím. Proto se většina děl odehrává v Mexiku, postavami jsou zpravidla Mexičané a téma se také více či méně dotýká rodné země. Výše uvedení spisovatelé přicházejí 12 Generace je pojmenována podle místa, kde se spisovatelé setkávali. 313

Andrea Alon

s prvními pokusy o literaturu univerzální, která tematicky s Mexikem souvisí jen málo, nebo dokonce vůbec. Jedním z příkladů jsou romány odehrávající se v období nacismu Zemřeš daleko (Morirás lejos, 1967) J. E. Pacheca či Přehlídka lásky (El desfile del amor, 1985) Sergia Pitola, který se pro svou kosmopolitní literaturu, život plný cest a mistrovsky napsané texty stal vzorem dnešní generace autorů.

5. Přelom tisíciletí

Jak už jsme naznačili v předchozí kapitole, dnešní literární generaci cha­ rakterizuje především osvobození. Mexický spisovatel už necítí povinnost psát o své zemi, jak se od něj donedávna očekávalo. Autoři zažívají uvolněný pocit, že si mohou psát, co chtějí a jak chtějí. Otevírají se jim tak nové možnosti, z kterých si každý z nich vybírá po svém. A to je jeden z hlavních důvodů, proč se dnešní mexická próza vyznačuje tak obrovskou rozmanitostí, která se vymyká přehledům, seřazování a us­ kupování. Různorodost se však netýká jen literární tvorby obecně, ale i jednotlivých děl stejného autora, která se od sebe často velmi liší. 5.1 Literární osvobození

V devadesátých letech se objevila skupina mladých autorů, v jejímž čele stál Jorge Volpi (1968). Nazvala se příznačně Generace Crack a v roce 1996 programově vystoupila s radikálním manifestem. V kontextu hispanoamerické literatury byla jakýmsi protějškem chilské skupiny McOndo ve­ dené spisovatelem Albertem Fuguetem, nicméně program obou skupin se dost odlišoval. Obě skupiny vyhlásily rozchod s literární minulostí. Jestliže se ale autoři McOnda obecně distancovali od období boomu, spisovatelé hnutí Crack přišli především s odmítnutím laciné nápodoby magického realismu, a chtěli se tak vymanit z klišé a obecného očekávání provázejícího hispanoamerickou literaturu. Ve snaze nepodlehnout psaní národní literatury přenesli svá díla do jiných zemí a dějin, mezi postavami nebyli skoro žádní Mexičané a nebylo nijak patrné, že knihu napsal Mexičan. Největšího mezinárodního úspěchu dosáhly romány Hledání Klingsora (En busca de Klingsor, 1999) Jorge Volpiho – jde o první 314

Mexický román na přelomu tisíciletí

díl jeho tzv. trilogie 20. století – a Amfytrion (Amphytrion, 2000) Ignacia Padilly (1968). Obě díla se odehrávají v Evropě v období nacismu a v tom­ to smyslu navazují na Pacheca s Pitolem. Odklon od mexické kultury je radikální i u těžko zařaditelného spiso­ vatele Maria Bellatina (1960), který jinak s Crackem nemá nic společného. Jeho inspirace japonskou, židovskou či arabskou kulturou se promítá v originálním fikčním světě, který autor ve svých prózách vytváří. Bellatin nakládá s reáliemi podle svého, ve fikčním světě mají často jiného referenta než v tom našem aktuálním, rozehrává se čtenářem hru a zá­ měrně ho dezorientuje. Je to autor s nezaměnitelným rukopisem, kterého charakterizuje maximální jazyková úspornost a emoční neutralita. Dalším rekurentním prvkem jeho díla je fyzická nedokonalost, jež má auto­biografické pozadí. Bellatin se narodil bez pravé ruky, a odtud vy­ plývá jeho obsese vadami a nemocemi, jež je v jeho díle všudypřítomná, a to bez jakýchkoli emocí. Bellatin je v Mexiku už považován za kultovního autora. Uznává ho i sám jeho vzor a konzultant Sergio Pitol a navazují na něj mladí nadějní autoři, mezi nimi například spisovatelka Guada­lupe Nettel (1973). Ta s ním sdílí zájem o jiné kultury a především té­ma nedokonalosti. Jestliže Bellatina zajímá především tělo, Nettel k tělu přidává i nedokonalou duši a toto téma zpracovává citlivým, poetickým způsobem. 5.2 Decentralizace: literární sever a pohraniční literatura

Nepřehlédnutelným jevem posledních dvou desetiletí je velké množství spisovatelů pocházejících z mexického severu. Ještě donedávna se mexic­ ký literární život sdružoval v hlavním městě. Nemalá skupina dnešních autorů však žije na severu či píše o severu nebo obojí. V tomto smyslu se často mluví o severní literatuře (literatura del norte). Dokonce už existují i pravidelná literární setkání spisovatelů ze severu. Autorů je celá řada a jejich tvorba není vzájemně nijak koherentní. V žádném případě tedy nelze mluvit o hnutí, ale spíš o kulturním fenoménu decentralizace. Daniel Sada (1953) vyrůstal na severu ve vyprahlé poušti, která v něm probouzela fantazii, neboť kde nic nebylo, musel si vše vymyslet. A ta­ kové jsou i jeho romány, hutné, hemžící se postavami a příběhy napsaný­ mi velmi košatým jazykem, který prozrazuje, že Sada začínal jako básník. Téma pouště je blízké i Davidu Toscanovi (1961), jehož dílo se jinak rozvíjí spíš v borgesovské linii. Řeka Río Grande je zase působivě 315

Andrea Alon

ztvárněna v díle Eduarda Antonia Parry (1965), jde ale spíš o tvor­bu povídkovou. Zeměpisně do severní literatury spadá i tzv. literatura pohra­ niční (literatura fronteriza), která je úzce spojena s problematickou hranicí mezi Mexikem a USA. Pojednává o ilegální emigraci, násilí a obchodu s narkotiky, v případě některých děl se zmiňuje jako odnož pohraniční literatury tzv. narkoliteratura (narcoliteratura nebo literatura del narco). Ač­ koli je spisovatelů mnoho, téma hranice dosud zřejmě nejosobitěji zpra­ coval rodák z Tijuany Luis Humberto Crosthwaite (1962). 5.3 Detektivní žánr jako výraz mexické každodenní reality

V posledním desetiletí se podmínky každodenního života v Mexiku ne­ únosně zhoršily. Důvodem je závratný nárůst násilí, kriminality a korup­ ce, který souvisí s přesunem drogových kartelů z Kolumbie do Mexika a válkou drogových gangů. Ale i krutá realita je často plodnou literární inspirací. Víc než kdy jindy se v posledních letech rozvíjí detektivní žánr, který v Mexiku obnovil Paco Ignacio Taibo II (1949). V jeho knihách čtenáře doprovází fiktivní postava detektiva Héctora Belascoarána Shayna, který se stal nejznámějším mexickým detektivem bojujícím proti ná­silí a korupci. V roce 2005 vydal Taibo II román Nepohodlní mrtví (Muertes incómodos), jehož spoluautorem je subcomandante Marcos (zástupce velitele Marcos), velitel povstání v Chiapasu v roce 1994. Podle Taiba si drsná mexická realita sama říká o detektivní žánr, který se v současnos­ti jeví jako nejpatřičnější. Z dalších autorů vynikl Martín Solares (1970), rodák ze severomexického města Tampico. 5.4 Nový historický román

Na začátku studie jsme uvedli, že mexický moderní román má své ko­ře­ny v románu mexické revoluce, což je v podstatě typ románu historického. Historický román má v Hispánské Americe osobité ztvárnění například v některých dílech spisovatelů boomu a je tu považován za žánr s letitou tradicí. Koncem osmdesátých let vychází obsáhlý román Zprá­ vy z císařství (Noticias del Imperio, 1987) Fernanda del Pasa (1935) z doby vlády císaře Maxmiliána. Po něm přichází nová vlna tohoto druhu literatury, která se dnes označuje jako nový historický román (nueva novela histórica). Pro některé spisovatele představuje historický román řešení, 316

Mexický román na přelomu tisíciletí

jak se vyhnout neradostné mexické současnosti (Enrique Serna, 1959), jiní ho vnímají jako suplování kvalitních historiků, kterých má Mexiko nedostatek (Álvaro Uribe, 1953). Pravdou je, že románům často předchá­ zí důsledná a pečlivá práce v archivech. Většina z nich čerpá z novodobé mexické historie, tedy 19. nebo začátku 20. století. Kromě jmenovaných autorů si zmínku zaslouží i některé autorky: Rosa Beltrán (1960), Ana García Bergua (1960) či Cristina Rivera Garza (1964). 5.5 Špinavý realismus

O dnešní literatuře lze v zásadě tvrdit, že vše může být předmětem psaní a že případné hranice mezi jednotlivými literárními tendencemi se značně prolínají. Špinavý realismus (realismo sucio) je poněkud zavádějící termín, který může ze současné literární produkce zahrnovat leccos. Většinou se o něm mluví v souvislosti s Guillermem Fadanellim (1963). Tento autor v Mexiku představuje jakýsi alternativní proud, v němž má pevné místo destrukce a sociální marginalita. Na svém spisovatelském kontě má několik úspěšných románů a povídkových souborů. V jeho subverzivním díle plném vulgárností a zvráceností se nápaditě snoubí akademická erudice s popkulturou. Mohli bychom do této kapitoly zařadit i autora scénáře k filmu Amores Perros Guillerma Arriagu (1958), který ve svých příbězích z ulice poukazuje na mizerii hlavního města, surové násilí a život, kde už není místo pro soucit a jde jen o to přežít. S jistým odstupem zde můžeme zmínit i Xaviera Velasca (1958), spisovatele, hu­ debního kritika, textaře a autora úspěšného románu Ďábel strážný (Diab­ lo guardián, 2003). Na pozadí příběhu cynické prostitutky a narkomanky Violetty, která v patnácti letech utíká z domova do New Yorku, Velasco vtipným způsobem zpracovává tradiční téma mexičanství, a to především v rovině komplexu méněcennosti založeného na ambivalentním vztahu Mexičanů k sousedním USA. I přes silný národní akcent je ro­ mán svým vyzněním univerzální, neboť nenápadně nastoluje obecnou otázku hodnotového žebříčku v dnešní přehnaně spotřební společnosti a neohlíží se přitom na morální ani žádné jiné vyšší zásady. Obsáhlý román navíc vyniká originálním narativním diskurzem a jazykem. Violettinu pouliční mluvu, která je neustále prokládána angličtinou, autor obohacuje o trefné neologismy a slovní hříčky. Velascově tvorbě dominuje originálně zpracované téma hyperkonzumního světa. Zároveň ho od dětství fascinuje mýtus vlkodlaka, učarovala mu noc, jež dává prostor 317

Andrea Alon

opravdovému životu, a jediným hříchem noci je ji prospat. Velasca přitahují postavy, jejichž život začíná soumrakem a končí nad ránem. S tím souvisí i jeho literární zájem o marginální typy, především prostitutky.

6. ZÁVĚR

Současný mexický román má mnoho podob. Jeho základním rysem je uvolnění, osvobození od povinnosti psát národní literaturu. I když je sou­ časná próza v mnohých aspektech originální, v podstatě je stále hluboce zakořeněná v tradici a je především logickým vyústěním postupného vývoje mexického románu a mexických dějin. V kontextu hispanoamerické literatury se dá říct, že mexická próza vždy více tíhla k realismu než například tvorba laplatská. Arreola, Rulfo, Fuentes byli spíše výjimka­ mi, byť klíčovými a reprezentativními, které toto pravidlo potvrzovaly. A zdá se, že tato tendence je i nadále většinová. Ať už mluvíme o no­ vém historickém románu, pohraniční literatuře, narkoliteratuře, špinavém realismu, detektivním žánru nebo generaci Crack, stále se pohybujeme ve světě, kde je reflektována mexická (či evropská, americká) realita. A i přes programové odvrácení od Mexika, které bylo patrné v devadesátých letech, je čím dál více spisovatelů, které nutí stále se zhoršující situace v zemi, aby ji prostřednictvím literatury ji reflektovat. A svým způsobem se tak opět vrací k národní literatuře.

BIBLIOGRAFIE

AGUSTÍN, J. 2001: La contracultura en México. La historia y el significado de los rebeldes sin causa, los jipitecas, los punks y las bandas. México, D. F.: Grijalbo Mondadori. AGUSTÍN, J. 2004: La Onda que nunca existió. Revista de crítica literaria latinoamericana. 2004, vol. XXX, issue. 59, 9–18. ALON, A. 2008: Fikční svět Maria Bellatina – současná mexická próza. Cit. [2008-06-15], .

318

Mexický román na přelomu tisíciletí

ALON, A. 2009: Paříž poctila mexické spisovatele – panorama současné mexické literatury. Cit. [2009-04-19], . CASTILLEJOS, S.: José Agustín. El Buscón 2, 37–48. Cit. [2009-11-11], . DOMÍNGUEZ MICHAEL, CH. 1989: Antología de la narrativa mexicana del siglo XX. México: FCE. FOSTER, D. W. 1996: Mexican Literature. A history. Austin: University of Texas Press. FUENTES, C. 1969: La nueva novela hispanoamericana. México: Mortiz. Glantz, M. 2006: Onda y escritura: jóvenes de 20 a 33 años. Biblioteca Virtual Miguel de Cervantes. Cit. [2009-10-10], . Gyurko, L. A. 2006: Realidad y fantasía en Gazapo. Cit. [2006-10-01], . HOUSKOVÁ, A. 1998: Imaginace Hispánské Ameriky. Praha: Torst. KOL. AUT. 1996: Slovník spisovatelů Latinské Ameriky. Praha: Libri. López, I. M. 2005: El boom de la narrativa femenina de México: su aporte social y sus rasgos literarios. Cit. [2005-12-30], . RAMOS, S. 1963: El perfil del hombre y la cultura en México. México: UNAM. SHAW, D. L. 1999: Nueva narrativa hispanoamericana. Boom. Posboom. Posmodernismo. Madrid: Cátedra.

Andrea Alon (nar. 1977) absolvovala francouzskou a hispánskou filologii na FF UK, kde dokončuje doktorandské studium v oboru ro­mánských literatur. Věnuje se současné mexické próze, píše odborné články a studie na toto téma a snaží se představit dnešní mexickou tvorbu českému čtenáři i formou překladu (Guadalupe Nettelová: Okvětní plátky a další nepříjemné povídky).

319

Andrea Alon

The ways to contemporary Mexican novels. A Mexican novel at the turn of the millenium

The article focuses on the Mexican novel at the turn of the millenium. However, the intention of the paper is also to analyse the contemporary novel in the context of the evolution of the Mexican novel during the 20th century. The aim of the study is to demonstrate and to explain the main features, inspiration, authors and texts of the current novelistic production. In conclusion, we try to evaluate its innovation and contribution to the Mexican narrative. Key words:

Mexican novel, 20th century, modernism, La Onda, Escritura, female writers

320