Mexický paradox: obraz a realita v proměnách postavení domorodých obyvatel Mexika. Přemysl Mácha

Mexický paradox: obraz a realita v proměnách postavení domorodých obyvatel Mexika Přemysl Mácha

V souvislosti s postavením domorodých obyvatel Mexika se často uvá­ dí jistý paradox. Ačkoliv v žádné jiné zemi Severní a Jižní Ameriky ne­ žije tolik indiánů, jen v málokterých zemích jsou de iure, a zejména de facto zvláštní práva domorodých obyvatel tak malá jako právě v Mexiku. Například podle celokontinentální studie Meziamerické rozvojové banky (Banco Interamericano de Desarrollo, 2003) posuzující míru naplnění po­ žadavků Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 169 o domorodých a kmenových národech v nezávislých státech se Mexiko umístilo na tři­ nácté příčce z dvaceti posuzovaných latinskoamerických zemí. S výjim­ kou Guatemaly předstihly v této studii Mexiko všechny země s výz­ namnou populací domorodých obyvatel. Pro mexickou vládu takové studie nejsou tou nejlepší vizitkou a v posledních letech na federální i státní úrovni sílí snahy o zlepšení tohoto stavu. Přesto se postavení do­ morodých obyvatel Mexika mění jen velmi zvolna.  Termín „indián“ v článku používám víceméně synonymně s termínem „do­ morodý“ či „původní“. 113

Přemysl Mácha

Domnívám se, že klíč k pochopení uvedeného paradoxu lze nalézt zejména v obrazu domorodých obyvatel v myslích neindiánů, v hlubo­ kých proměnách domorodé a mexické národní identity a rovněž ve změ­ nách v postavení indiánů v mexické společnosti. K ilustraci těchto proměn srovnávám obraz a postavení domorodých obyvatel v období kolem roku 1810, 1910 a 2010. Nejedná se o podrobnou studii dobových před­ stav a situace, ale spíše o náčrt základních rysů jednotlivých období za účelem jejich konfrontace a zhodnocení.

1. Miguel Hidalgo a jeho indiáni

Nadešla chvíle naší emancipace; zvon oznámil hodinu naší svobody; a jestliže znáte její obrovskou hodnotu, pomůžete mi ji bránit před am­ biciózními spáry tyranů… Vyzývám vás, abyste splnili tuto povinnost. Protože bez vlasti a bez svobody budeme vždy vzdáleni skutečnému štěstí… Naše věc je svatá a Bůh ji bude ochraňovat. Ať žije Panna Marie Guadalupská! Ať žije Amerika, za kterou budeme bojovat! Miguel Hidalgo ke shromáždění v Dolores, 16. září 1810 (překl. autor) Tímto prohlášením a ve jménu Boha oznamuji všem obyvatelům této Ameriky zřízení nové vlády, která s výjimkou Evropanů nebude ostatní obyvatele nazývat indiány, mulaty ani dalšími kastovními termíny, ale všechny obecně Američany. José María Morelos, prohlášení v Aguacatillu, 17. listopadu 1810 (překl. autor)

V roce 1810 mělo území dnešního Mexika něco málo přes šest milionů obyvatel, z nichž přibližně dvě třetiny tvořili indiáni (Gonzalo Beltrán 1972, 240). Termín indián (indio) představoval ve španělském právním řádu zvláštní právní kategorii, která zaručovala domorodým obyvate­ lům vysokou míru autonomie de iure. Na počátku 19. století žila většina domorodých obyvatel stále ještě v samosprávních indiánských republi­ kách (repúblicas de indios), pod právní ochranou španělské Koruny, která ovšem byla při vymáhání práva na ochranu indiánů liknavá. Část indiánů byla povinna platit tribut, který představoval výraznou hospodářskou zátěž. V čele republik stálo několik pravidelně obměňovaných domoro­ dých představitelů z řad tradiční domorodé elity, kteří obyvatele repu­bliky zastupovali při styku s koloniální administrativou, řešili některé vnitřní spory a nesli zodpovědnost za plnění povinností ve vztahu k úřadům. 114

Mexický paradox

Formálně stáli indiáni stejně jako Španělé (españoles) mimo nechvalně známou kastovní hierarchii (sistema de castas), která přisuzovala jedincům práva a povinnosti v závislosti na míře jejich rasové čistoty. Ve skuteč­ nosti však indiáni zaujímali nejnižší příčku společnosti a povyšovali se nad ně příslušníci všech kast (viz např. Katzew 2004). Indiánská šlechta (caciques) si ovšem dokázala po celou dobu kolonie udržet výsady a pri­ vilegia mnohdy výrazně převyšující postavení běžných kreolů (criollos) a míšenců (mestizos) (viz např. Gibson 1964). Po invazi napoleonských vojsk na Iberský poloostrov v roce 1808 svou loajalitu vůči Koruně vyjádřila řada domorodých představitelů, ať už písemně, veřejnými přísahami věrnosti králi nebo osobní návštěvou místokrále. Po Hidalgově povstání se dokonce objevila snaha vytvořit dobrovolnické sbory indiánů, které měly chránit Korunu před „rebely“ (Guedea 1986). Hidalgovo povstání bylo motivované především snahou o reformu špatné vlády (mal gobierno), a proto by nás nemělo překvapit, že hlavními hesly jeho boje byla svoboda, Bůh a Panna Marie Guadalup­ ská. Hidalgův program zrušení indiánského tributu a otroctví černo­ chů (viz např. Hidalgo 1810) však přilákal do řad jeho improvizovaného vojska mnoho obyčejných indiánů (Guedea 2000, 119). Ochotu indiánů angažovat se na obou stranách konfliktu lze inter­ pretovat jako důkaz neexistence společné identity a shodných zájmů. Termín indio byl termínem vnuceným domorodým obyvatelům Španě­ ly, nikoliv termínem, s nímž by se sami ochotně identifikovali. Boj proti tributu lze tedy rovněž chápat jako boj za rovnoprávnost. Již Cádizská ústava z roku 1812 zrovnoprávnila indiány, udělila jim španělské občan­ ství a zavedla nový systém místní samosprávy. Tato reforma se však setkala s odporem nejen koloniální administrativy, ale rovněž ze stra­ ny indiánských představitelů (gobernadores, caciques apod.), kteří v ní vidě­ li oh­rožení svého výsadního postavení v indiánských vesnicích (Guedea 1986). Reforma měla sice krátké trvání (ústava byla zrušena již v roce 1814), ale předznamenala budoucí liberální charakter nezávislého Mexika, po­kusy o zrovnoprávnění indiánů, zrušení korporací (např. Ley Lerdo, Ley Juárez) a další projekty charakteristické pro devatenácté století zosobněné postavami jediných dvou mexických prezidentů s indiánskými kořeny, Benita Juáreze a Porfiria Díaze (viz např. Brading 1973).  O genezi a transformaci kultu Panny Marie Guadalupské a reinterpretaci toho­ to kultu v kontextu současného indiánského hnutí píše např. Hlúšek, 2009. 115

Přemysl Mácha

Kritici těchto liberálních reforem často poukazují na jejich devastující dopad na domorodé obyvatele, kteří reformami přišli o zvláštní práva, skupinovou ochranu a v mnoha případech rovněž o půdu. V této sou­ vislosti je však zajímavé, že největší indiánské protesty a boje se v Mexiku 19. století odehrály nikoliv v jádrových oblastech Mexika, ale v oblas­ tech okrajových, které byly liberálními reformami zasaženy nejméně, pokud vůbec – na Yucatánu (tzv. Guerra de Castas, 1847–1901) a v Chia­ pasu (tzv. Guerra de la Santa Rosa v Chamule, 1867–1870) (viz např. Bricker 1981). Tyto boje lze v jisté míře interpretovat jako protesty proti pokra­ čující kastovní diskriminaci indiánů, rozhodně však ne jako reakci na liberalizaci mexického právního řádu. V Hidalgově proklamaci v Dolores (tzv. Grito de Dolores) indiáni ne­ byli jmenovitě zmíněni a v  jednom z  prvních veřejných prohlášení Morelose (viz citaci v úvodu kapitoly) se objevují pouze jako nežádou­ cí koloniální kategorie, která by měla být překonána novou americ­kou identitou obyvatel Mexika. Termín „domorodý“ (indígena) měl tehdy mno­hem širší význam, než jaký má dnes, a zahrnoval všechny rodilé Američany, na rozdíl od osob narodivších se v Evropě (tzv. peninsulares či hanlivěji gachupines). Devatenácté století bylo pro obyvatele Mexika a dal­ ších nově vzniklých latinskoamerických zemí především dobou hledání vlastní identity. Ačkoliv Morelos nakonec skončil na popravišti a v Me­ xiku zvítězily konzervativní kruhy soustředěné kolem Iturbideho, před­ stavitelé státu pokračovali v kurzu nastaveném Hidalgem a Morelosem, ve  kterém dominovala idea domorodé Ameriky, zbavené zahraniční­ ho vlivu, nicméně utvářené podle evropského vzoru. V této domorodé Americe se nepočítalo s  indiány jako zvláštní kategorií a v  důsledku liberálních reforem indiáni postupně zcela zmizeli z právního řádu Me­ xika. Jak se však ukázalo během mexické revoluce na počátku 20. století, nezmizeli ze společnosti a tato skutečnost nakonec přinutila mexické úřady vypracovat odlišnou strategii integrace.

116

Mexický paradox

2. Emiliano Zapata a jeho indiáni

15a. Mexičané: uvědomte si, že lstivost a zlovůle jednoho muže prolévají krev skandálním způsobem, protože není schopen vládnout; uvědomte si, že jeho systém vlády rdousí vlast a bajonety pošlapávají naše instituce; a jako jsme pozvedli naše zbraně, abychom ho vynesli k moci, nyní je obracíme proti němu, protože nedodržel sliby, které dal mexickému lidu, a protože zradil revoluci, kterou začal: nejsme příznivci žádného jedince, straníme pouze principům a ne lidem. Plan de Ayala, 28. listopadu 1811 ( překl. autor )

V první polovině roku 1910 poznamenaly Mexiko oslavy stého výročí počátků bojů za nezávislost (Centenario). Skomírající porfiriát chtěl oslav využít k legitimizaci autority a modernizačních snah režimu. Oslavy se tedy konaly ve velkolepém duchu, a zejména hlavní město se stalo stře­ dem nevídané podívané. V té době mělo Mexiko zhruba 15 milionů obyvatel (INEGI 2010), z nichž indiáni tvořili stále velmi významný podíl (asi jednu třetinu). V Díazově vizi budoucnosti Mexika však pro indiány nebylo místo, což se odrazilo i na charakteru oslav. Indiáni se jako indiáni zúčastnili pouze průvodu Gran Desfile Histórico, a to při per­ sonifikaci historických událostí bezprostředně souvisejících s konkvis­ tou. Nutnost jejich plného začlenění do v té době již většinové mestické společnosti pouze potvrdil mezinárodní amerikanistický kongres a sou­ běžně probíhající indianistický kongres (Tenorio Trillo 1996). Jak víme, velkolepé oslavy porfiriát nezachránily a jen měsíc poté prchá Díaz do exilu. V následné občanské válce se konstituuje několik soupeřících prou­ dů, z nichž se ideově, nikoliv však mocensky, ukázal jako nejvlivnější proud Emiliana Zapaty. Program agrární reformy, byť byl ve své době jen jednou z mnoha diskutovaných otázek, měl zcela zásadní dopad na budoucnost Mexika, jeho hospodářskou a sociální strukturu, stranickou politiku a postavení domorodých obyvatel. Nelze si představit, že by Mexiko dnes vypadalo stejně, kdyby agrární reforma neproběhla. Bez váhání bych ji označil za nejdůležitější událost novodobé historie země. V důsledku liberálních reforem devatenáctého století značný počet domorodých i mestických rolníků přišel o půdu, ať už proto, že ji pro­ dali majetnějším sousedům, nebo proto, že z ní byli vyhnáni násilím ex­ panzivními majiteli velkostatků (haciend). Stavenhagen (1970, 227–228) uvádí, že v roce 1910 vlastnilo 1 % obyvatel 97 % veškerých pozemků, zatímco 96 % obyvatel vlastnilo pouhé 1 % půdy. Tyto statistiky považuji 117

Přemysl Mácha

na úrovni celého Mexika za značně přehnané, byť místně mohly být opodstatněné. Ve skutečnosti byla situace na mexickém venkově velmi komplexní a nalezli bychom tam pestrou paletu forem vlastnictví a hos­ podaření, která problematizuje zjednodušený obraz střetu občinového vlastnictví indiánů a soukromého vlastnictví majitelů haciend. Jako pří­ klad můžeme uvést purépečské vesnice středního Michoacánu, kde se konstituovala poměrně početná vrstva domorodých soukromých malo­ vlastníků půdy, kteří se proti radikalismu zapatistických bezzemků vel­ mi ostře bránili. Zatímco možná ve státě Morelos patřili zapatisté mezi hrdiny, v Michoacánu byli považováni spíše za bandity a tvořili jen men­ šinové hnutí (viz např. García Mora 1981). Jiným příkladem je Chiapas, kde se indiáni v revolučních bojích neangažovali téměř vůbec (Nash 2001, 48). Jako pozorovatel probíhající revoluce Manuel Gamio (1916, 315–319) považoval Zapatovo hnutí za projev hlubších problémů v postavení do­ morodých obyvatel. Část Zapatova vojska totiž tvořili indiáni. Domní­ vám se ale, že o Zapatově hnutí nelze hovořit jako o hnutí indiánském, protože to nebylo sdílené indiánství, nýbrž sdílené rolnictví, a zejména bezzemectví, které podnítilo účast některých indiánů v hnutí. Zapata formuloval agrární a politicko-administrativní požadavky, nikoliv poža­ davky indigenně-autonomistické. Právě v reakci na příliš radikální agrární a antiklerikální požadavky zapatistů se na řadě míst mexického venkova rozpoutaly malé občanské války. Ty ve 20. letech vyvrcholily hnutím cristeros, jehož se houfně účastnili mestičtí i indiánští obyvatelé venkova v oblasti Bajío a jinde. Ať už zaujmeme k Zapatovi jakýkoliv postoj, skutečností zůstává, že program agrární reformy realizovaný pozdějšími prezidenty zcela zásadně ovlivnil charakter indiánských vesnic. Reforma se nakonec prosa­ dila i proti vůli místních lidí, rekolektivizovaly se vesnice, vznikla družstva (ejidos) a později agrární komunity (comunidades agrarias) a konstituovaly se místní elity napojené na vládní stranu, které pak autokraticky vlád­  Podle Womacka (1968, 71) tvořili indiáni v době revoluce jen 10 % obyva­ tel státu Morelos. Dobová charakterizace zapatistů jako indiánů vycházela spíše ze skutečnosti, že termín „indio“ byl pro obyvatele měst ve značné míře synonymem pro venkovana.  V této souvislosti je nutné zdůraznit málo známou skutečnost, že zdaleka ne všechny indiánské obce mají družstva nebo agrární komunity a že zhru­ ba polovina družstev a agrárních komunit se nachází mimo indiánské obce 118

Mexický paradox

ly vesnicím po celá desetiletí. Rus (1994) či Zárate Hernández (1992) a další autoři ukázali, že to, co dřívější badatelé považovali za tradiční indiánské obce (viz např. Wolf 1957), bylo ve skutečnosti produktem hegemonistické politiky Institucionální revoluční strany (PRI – Partido Revolucionario Institucional). Rus proto pro tyto obce použil provokativní název comunidad revolucionaria institucional (Rus 1994). Mexická revoluce předznamenala nejen zásadní proměnu mexické politiky, ale také národní imaginace. Jako nosná myšlenka mexického nacionalismu se pod Díazovým vedením začalo jednoznačně prosazo­ vat míšenectví (mestizaje) a tuto ideu pozdější myslitelé a politici dále rozvíjeli. Mezi nejvlivnější texty, které koncept míšenectví obhajovaly, patří Budování vlasti (Forjando patria) antropologa Manuela Gamia (1916) a Kosmická rasa (La raza cósmica) spisovatele a politika Josého Vasconce­ lose (1925). Gamio, díky své antropologické průpravě, otevřeně hovoří o nutnosti indiánské obce znovu cíleně studovat, brání svébytnost jejich kultur a postuluje vizi Mexika sjednoceného a posíleného skrze smíšení existujících kultur: Spojení ras, konvergence a spojení kulturních projevů, jazyková unifika­ ce a ekonomická rovnováha společenských elementů, to vše jsou kon­ cepty, které vyjadřují hlavní myšlenky této knihy a označují podmínky, které by dle našeho názoru měly charakterizovat mexickou populaci, aby mohla vytvořit a ztělesnit mocnou Vlast a jasně vymezenou a jed­ notnou Národnost. Gamio 1916, 325 ( překl. autor )

Gamio přiznával domorodým kulturám jistou mravní hodnotu a po­va­ žoval je za cennou součást kulturního dědictví Mexika, mezi řádky však můžeme vyčíst, že evropská kultura by přece jen měla v budoucím Mexi­ ku zaujmout hlavní roli. Vasconcelos byl v tomto směru mno­hem ote­ vřenějším obhájcem nadřazenosti evropské kultury a jeho text výstižněji vyjadřuje skutečný přístup mexických úřadů k domorodým Mexičanům: Jen iberská část kontinentu vlastní duchovní předpoklady, rasu a terito­ rium, které jsou nezbytné pro velký podnik iniciace nové univerzální éry lidstva. Vasconcelos 1948 [1925], nestr. ( překl. autor ) (viz např. de Gortari 1997 ). Občinové či společné vlastnictví půdy tedy není výlučným znakem indiánských vesnic. 119

Přemysl Mácha

Uznání historického přínosu domorodé kultury k formování mo­ derního Mexika se stalo součástí oficiálního nacionalistického diskurzu a je známé jako nativismus, indigenismus či aztekismus. Budování muzeí, rekonstrukce zřícenin předkolumbovských měst, velké investice do ar­ che­o­logie a antropologie, využití domorodých symbolů a památek k po­ litickým účelům (vlajka, mince a bankovky, muralismus), to vše patří k Mexiku konce 19. a celého 20. století. Stejně markantní je ovšem i pa­ ralelní asimilační politika státních úřadů. Zatímco historičtí indiáni byli vyzdviženi jako jeden ze zdrojů mexické státnosti a nástroj legitimizace mexické svébytnosti, současní indiáni představovali překážku civilizač­ nímu projektu postulovanému Gamiem a Vasconselosem. Proto bylo nutné je plně asimilovat do mexické společnosti. Již na konci 19. století se termín indio začal v některých vládních do­ kumentech a návrzích zákonů nahrazovat termínem indígena (Pérez Ruiz 2005, 39–40). Ačkoliv tyto pokusy zpočátku nebyly příliš úspěšné a termín indio v běžné mluvě převládal po většinu 20. století, ukazuje to, nakolik se význam pojmu indígena změnil od dob Hidalga a Morelose – indiáni přestali být stejně „domorodí“ jako míšenci, nebyli už stejně rodilý­ mi Američany či Mexičany. Míšenci byli moderní, zatímco „domorodci“ zaostalí a nevzdělaní venkované, kteří zůstali uvězněni v minulosti. Úkolem povznést mexické „domorodce“ byl pověřen zejména Ná­ rod­ní indigenistický institut (INI – Instituto Nacional Indigenista), založený v roce 1948, jehož posláním bylo pomoci obyvatelům domorodých vesnic začlenit se plnohodnotně do mexické národní společnosti, a to nikoliv jako indios či nověji indígenas, nýbrž jako Mexičané. Ačkoliv bylo INI za svou asimilační politiku mnohdy ostře kritizováno, skutečností zůstává, že se přístup k veřejné infrastruktuře, zdravotní péči a vzdělání ve větši­ ně domorodých vesnic díky rozvojovým projektům INI výrazně zlepšil, i když téměř ve všech oblastech stále zaostává za národním průměrem (viz např. Navarrete Linares 2008, 100). Asimilační politiku INI sledoval až do 80. let, kdy se pozvolna začal utvářet diskurz militantního indiánství formulovaný vysokoškolsky vzdě­ lanými domorodými aktivisty a s nimi sympatizujícími intelektuály (viz např. Mácha 2009). Zřejmě nejvlivnější revizionistickou prací tohoto ob­ dobí byla kniha Guillerma Bonfila Batalli Hluboké Mexiko: popřená civilizace (México Profundo: una civilización negada, 1987). V souvislosti s vlnou kritických prací došlo rovněž k další, v pořadí již třetí proměně významu termínu indígena. Zatímco v době Hidalga označovala rodilého Američana a v době Zapaty zaostalého indiána, 120

Mexický paradox

dnešní význam se blíží anglickému ekvivalentu tohoto slova – indigenous, tedy přímý potomek lidí, kteří obývali dané území před příchodem ko­ lonizátorů. Je zbaven negativního mravního zabarvení, které měl na počátku 20. století, a v kontextu doby a s ohledem na platné meziná­ rodní úmluvy zakládá dosti významná práva jeho nositelům. Z vnuce­ ného ponižujícího termínu se nakonec stal termín odporu a emancipace. Obyčejní Mexičané však význam tohoto slova neznají, a v běžné mlu­ vě se tedy prosazuje jen velice pozvolna. Ačkoliv práce Bonfila Batalli byla nesmírně myšlenkově vlivná, skutečným katalyzátorem zásadnější proměny vládního paradigmatu a přístupu k domorodým populacím by­ lo až dramatické a mediálně nesmírně úspěšné povstání v mexickém Chiapasu v roce 1994.

3. Subcomandante Marcos a jeho indiáni

Mexickému lidu: My, muži a ženy, svobodní a čestní, jsme si vědomi toho, že válka, kterou jsme vyhlásili, je naší poslední, ale spravedlivou možností. Diktátoři páchají nevyhlášenou genocidní válku proti našim vesnicím již mnoho let, a proto tě vyzýváme, abys ses připojil a pod­pořil tento program, který bojuje za práci, půdu, jídlo, zdraví, vzdělání, nezávislost, svobodu, demokracii, spravedlnost a mír. Prohlašujeme, že nepřestaneme bojo­ vat, dokud nedosáhneme splnění těchto základních poža­davků našeho lidu vytvořením vlády v naší zemi, která bude svobodná a demokratická. První prohlášení z lakandonského pralesa, 1993 ( překl. autor )

Když v roce 1994 bouřlivě vstoupili na scénu členové Zapatistické ar­ mády národního osvobození (EZLN – Ejército Zapatista de Liberación Nacional), překvapena byla nejen federální vláda, ale také aktivisté růz­ ných indiánských organizací, kteří se dlouhá léta pokoušeli „cestou mír­ ného pokroku v mezích zákona“ (a občas i nad jeho rámec) vybudovat funkční vztahy se státními orgány a prosazovat tak své zájmy. EZLN nebyla původně ani primárně indiánskou organizací, byť značnou část její členské základny tvořili indiáni. V prvních prohlášeních EZLN se indiáni vůbec neobjevili, ale zřejmě v reakci na sympatie, které řadoví příslušníci povstaleckého vojska převážně indiánského původu vzbudili, se vůdci povstalců stylizovali do role ochránců práv domorodých oby­ vatel (více o proměnách EZLN viz Mácha 2003). EZLN byla někdy ryze 121

Přemysl Mácha

indiánská, jindy militantně mexická, zároveň také kosmopolitně revo­ luční, obracející se na západní aktivisty a tzv. revoluční turisty (viz např. Kuřík 2009). EZLN nelze upřít klíčový podíl na celkové demokratizaci země a zvi­ ditelnění nedůstojného postavení domorodých obyvatel. Zároveň ji nelze považovat ani za indiánskou, ani za jedinou či hlavní proindiánskou organizaci. Před vznikem EZLN v Mexiku existovaly stovky domoro­ dých organizací, převážně produkčního, agrárního či kulturně-osvětové­ ho charakteru. Tisíce indiánů pracovaly v různých státních institucích, kandidovaly do zákonodárných sborů a podílely se na organizaci roz­ vojových, kulturních a vzdělávacích projektů. Jednání mezi řadou indi­ ánských organizací a EZLN proto nebyla snadná a v mnoha případech skončila neúspěchem kvůli neshodám ohledně cílů, metod boje, způsobu vedení hnutí a postoje k politickým stranám a občanským iniciativám (viz např. Pérez Ruiz 2005 či Nash 2001). Již v roce 1992 schválil mexický federální kongres v reakci na ratifi­ kaci úmluvy č. 169 Mezinárodní organizace práce změnu ústavy, která poprvé v historii země uznala existenci domorodých obyvatel. Žádná vý­ znamná práva však z úpravy ústavy nevyplývala. Skutečný legislativní posun přišel až s ústavními změnami v roce 2001, zároveň podporova­ nými (ve fázi příprav) a zamítnutými (po svém schválení) EZLN a spří­ zněným Národním indiánským kongresem (CNI – Congreso Nacional Indígena). Zákonodárci přepsali 2. článek ústavy a celý jeho dlouhý text věnovali definování autonomie a zvláštních práv domorodých obyvatel. Text článku garantuje právo na autonomii, vzdělání v rodném jazyce, rozvíjení vlastní kultury, vzdělání v souladu s tradiční kulturou, ochra­ nu životního prostředí a řadu dalších oblastí. Tyto změny představují obrovský posun v přístupu federálních a státních orgánů k domorodým populacím a postupně se objevují dílčí legislativní úpravy na úrovni států (Oaxaca, Quintana Roo, Chiapas aj.) i federace (viz např. Všeobecný zákon o jazykových právech domorodých obyvatel / Ley General de Derechos Lingüísticos de los Pueblos Indígenas z roku 2003).

 Přes svůj název není CNI reprezentantem všech ani většiny domoro­ dých obyvatel Mexika. Jeho členy jsou prozapatističtí domorodí aktivisté. Neoza­patismus je ale jen jedním z  mnoha politických proudů v  rámci domorodých hnutí. 122

Mexický paradox

V souvislosti s těmito legislativními změnami se INI v roce 2003 transformovalo v Národní komisi pro rozvoj domorodých obcí (CDI – Comisión Nacional para el Desarrollo de los Pueblos Indígenas). CDI nava­ zuje na práci INI, v mnoha případech se na činnosti ani personálním obsazení nezměnilo vůbec nic. Nicméně v rovině deklaratorní by CDI měla nyní pomáhat rozvíjet nový vztah mezi domorodými skupinami a mexickým státem v souladu s textem ústavy a prováděcími zákony jednotlivých států federace. Ve své nedávné publikaci o domorodých obyvatelích Mexika tak CDI vyjadřuje novou politiku – indígenas, ne indios, Mexiko jako pluralita domorodých i mestických kultur, konec státního paternalismu a diskriminace, konec aztekismu, pozitivní hodnocení sou­ časné domorodé kultury (Navarette Linares 2008, 7–13). Je tady ale také širší kontext. Indiánská hnutí v Latinské Americe jsou relativně nedávného data a souvisejí s obecným demokratizačním procesem, kterým procházejí latinskoamerické společnosti. Otázka au­ tonomie je úzce spojena s komplexní diskusí o reformě státu a neměla by být diskutována odděleně (Assies – van der Haar – Hoekema 1999, 507–508). Zrod domorodých hnutí byl ve značné míře vyvolán frustrací z všeprostupující korupce, politicky motivovaného násilí a sociální dis­ kriminace. Mexiko není jedinou zemí, v níž se hledá nový model soužití v kulturně rozmanité společnosti. Mnoho zemí v LA přijalo ústavní změ­ ny různého rozsahu, což Assies, van de Haar a Hoekema (1999, 506) považují za „významný odklon od minulosti a možná to bude důleži­ tý prvek v procesu transformace, kterými tyto státy dnes procházejí“. Hnutí domorodých obyvatel i kultury, které v různé míře reprezentu­ jí, tak před­stavují potenciální zdroj hlubší demokratizace společnosti, spravedlivější pro všechny obyvatele státu, nikoliv jen pro některé vrstvy společnosti.

4. Indiáni, domorodci nebo jen lidé?

Když srovnáme obraz a postavení domorodých obyvatel v letech 1810, 1910 a 2010, nalezneme některé shody a některé zásadní odlišnosti. Hi­dal­ go, Zapata i Marcos byli vojenští vůdci, nikoliv vůdci civilní. Jako by vojenská akce byla vstupenkou do učebnic dějepisu. Co však tisíce dnes neznámých občanských aktivistů (jak bychom je dnes nazvali), kteří více 123

Přemysl Mácha

či méně úspěšně po celém Mexiku hájili svá práva a práva svých sou­ sedů a vesnic (jak ukazují archivní prameny z dob kolonie i samostatného Mexika)? Či lidé jako Benito Juárez či méně známý Próspero Cahuantzi, guvernér státu Tlaxcala na sklonku porfiriátu, a další indiáni, kterým se podařilo postoupit etnickou hierarchií na nejvyšší příčky. Jako by indián musel být z definice militantní, nevzdělaný a chudý disident. Další paralelou srovnávaných období je, že mesticové Hidalgo, Zapa­ ta i Marcos hovořili i jménem indiánů, jako by indiáni nebyli schopni hovořit sami za sebe. A nejenže hovořili za indiány, vize, které tito vůd­ ci postulovali, se kryly s tužbami běžných lidí jen zčásti, pokud vůbec. Všichni tři hovořili o radikální proměně celé mexické společnosti, potaž­ mo (v případě EZLN) světového řádu. Indiány potřebovali jako bojov­ níky, kterým výměnou za jejich podporu nabídli jisté výhody (zrušení tributu, agrární reformu, kolektivní práva). Ale žádný z nich nebral do­ morodé obyvatele jako skutečně rovnocenné partnery. Hidalgo nabízel rovnost, Zapata anarchistické agrární komunity a Marcos polovojenské revoluční autonomie. Se životem v tradičních domorodých obcích měly tyto tři modely jen málo společného. Stále tedy platí smutná pravda zmíněná Bonfilem Batallou: „… vědomí mexických indiánů, jejich posto­ je a představy jsou dále popírány a nahlíženy jako nepopsaný papír, na který si všichni přivlastňují právo a povinnost psát své vlastní vzkazy.“ (Bonfil Batalla 1987, 183) Třetí paralelou je roztříštěnost domorodých hnutí a nejednotnost postojů k přelomovým událostem mexických dějin. Indiáni bojovali po boku Hidalga, Zapaty a Marcose, ale také proti nim. Termín indio, stej­ ně tak jako indígena, je lidem, kteří jsou jím označováni, vesměs cizí a ani pro ně neexistuje žádný adekvátní překlad v domorodých jazycích. Do­ morodá identita je stále vázána především k vesnici původu a naprostá většina oněch „etnik“, o kterých se dočteme v různých publikacích (tj. Tzotzilové, Nahuové, Purépečové apod.), existuje pouze či především v myslích antropologů, muzejních kurátorů a vládních úředníků. Dlouho­ dobá nejednotnost postojů je tedy výrazem absence společné identity, která se neutvořila ani po pěti stech letech terminologického nátlaku. Při srovnání oněch třech období však narazíme také na některé vý­ razné odlišnosti. Především, podle statistik CDI dnes žije v Mexiku asi 10 milionů indiánů, což je zhruba 10 % všech obyvatel (CDI 2006). To je sice třikrát více než v době Hidalgova vystoupení v absolutních číslech, ale jejich podíl na mexické populaci je šestkrát nižší. Nízká relativní čet­ nost domorodých obyvatel však není, dle mého názoru, ten hlavní důvod, 124

Mexický paradox

proč jsou zvláštní práva indiánů v Mexiku zaváděna do právního řádu pomaleji než v mnoha jiných latinskoamerických zemích. Paradox, který jsem v úvodu tohoto textu zmínil, ve skutečnosti vůbec nemusí být chá­ pán jako paradox objektivního rázu, ale spíše jako produkt konfrontace očekávání a pozorované skutečnosti. Někteří z nás možná očekáváme, že by indiáni měli mít zvláštní práva, a to tím více, čím více jich je. Jako by národnostní či etnické skupiny obecně a indiánské skupiny konkrétně přirozeně práva měly. Nemají. CDI za indiána považuje toho, kdo hovoří domorodým jazykem. Protože řada lidí, kteří se považují za indiány, už rodným jazykem neho­ voří, praxi CDI lze v jisté míře chápat jako součást snahy vlády statis­ ticky snížit skutečný počet indiánů v zemi (někteří autoři o této praxi hovoří jako o „statistické genocidě“). Situace je však mnohem složitější, neboť řada lidí, kteří domorodým jazykem hovoří, se za indiány nepo­ važuje. Naopak indiánští aktivisté statistiky zkreslují opačným směrem, aby si vytvořili lepší vyjednávací pozici. Neexistuje však žádný politicky neutrální způsob, jak „zjistit“, kolik indiánů v Mexiku „skutečně“ žije. Identita je vždy situační a relační (viz např. Eriksen 2002). Nacionalisté by si přáli, abychom byli vždy a za všech okolností Čechy, Mexičany či indiány, ale tak to ve světě identit nefunguje. Spíše než jako výraz nějaké přirozené příslušnosti by skupinová iden­ tita měla být vnímána jako životní strategie (Brubaker 2004; Eriksen 2002). Skupinová příslušnost musí být schopna něco nabídnout. Pokud neu­ spokojuje aktuální poptávku, lidé skupinovou příslušnost mění. Postup­ ný relativní pokles počtu domorodých obyvatel ve vztahu k většinové společnosti za předpokladu stejné míry porodnosti indiánů i míšenců naznačuje, že „indiánství“ je méně atraktivní životní volbou než dostupné alternativy. Ačkoliv tato skutečnost rozhodně nezapadá do romantic­ kých očekávání západních aktivistů, musíme si přiznat, že na indiánství není nic primordiálního či esenciálního hodného zvláštní apriorní och­ra­ ny. Naopak, pro mnoho indiánů je indiánství překážkou při realizaci životních projektů. Jak zdůrazňuje Favre (1973, 389), „přijmout pojem ,indián‘ znamená ospravedlnit nadvládu, která ho vytvořila“. Sčítání lidu, které v roce 2010 v Mexiku proběhne, pravděpodobně odhalí další rela­ tivní pokles podílu domorodých obyvatel na celkové populaci země. Měli bychom takové zjištění slavit či neslavit? Toť otázka! Nehájím zde radikální postoj Kenana Malika (2000) „let them die“, který kritizuje umělé snahy o „záchranu“ mizejících jazyků. Spíše se klo­ ním k postoji, který bych pracovně nazval „let them prove their utility“, 125

Přemysl Mácha

tedy vytvoření rovnějších podmínek pro spontánní kulturní vývoj (za předpokladu ochrany základních lidských práv). Autonomie není všelék a uznání kolektivních práv doprovází řada velmi vážných politicko-fi­lo­ zo­fických, praktických politických a etických otázek (pro shrnutí hlav­ních dilemat viz např. Assies – van der Haar – Hoekema 1999). Amišové v USA populačně rostou, i když nepožívají žádné zvláštní právní ochrany, stát­ ních subvencí, stipendií apod. Amišská identita se zřejmě některým li­ dem jeví jako atraktivnější než jiné myslitelné alternativy. Tak to musí být i s domorodými kulturami, jazyky a identitami v Mexiku, jinak se bu­ dou utvářet skanzeny a ve jménu ochrany tradiční kultury (a za fi­nanční podpory státu) bude docházet k útlaku jedinců, kteří by chtěli žít jinak. Doslovný překlad názvů domorodých skupin většinou má jako svůj zá­ klad slovo člověk či lidé (viz např. tzotzilské bats’i vinik či yaquíjské yoeme). Zkusme přes zjevný etnocentrický základ těchto názvů vidět v indiá­ nech právě jen to: lidi. A dejme jim šanci, aby si své životy uspořádali v souladu se svými přáními a tužbami.

Bibliografie

AGUIRRE BELTRÁN, G. 1972: La población negra de México, 1519–1810. México: Fondo de Cultura Económica. ASSIES, W. – VAN DER HAAR, G. – HOEKEMA, A. 1999: La diversidad como desafío: una nota sobre los dilemas de la diversidad. In: Assies, W. – Van Der Haar, G. – Hoekema, A. (eds.). El reto de la diversidad. Pueblos indígenas y reforma del Estado en América Latina. Zamora: El Colegio de Michoacán, 505–542. BANCO INTERAMERICANO DE DESARROLLO. 2003: Calidad Legislativa Indígena en América Latina. Cit. [2010-06-30], BONFIL BATALLA, G. 1987: México profundo: una civilización negada. México: SEP /CIESAS.

 Nechvalně známým příkladem útlaku ve jménu zachování tradiční kultury jsou tzotzilsko-tzeltalské obce na chiapaské vysočině, z nichž byly vyhnány tradičními představiteli obcí desítky tisíc lidí, kteří se odmítli nadále podři­ zovat jejich diktátu. 126

Mexický paradox

BRADING, D. A. 1973: Creole Nationalism and Mexican Liberalism. Journal of Interamerican Studies and World Affairs. May 1973, vol. 15, no. 2, 139–190. BRICKER, V. R. 1981: The Indian Christ, the Indian King. The Historical Substrate of Maya Myth and Ritual. Austin: University of Texas Press. BRUBAKER, R. 2004: Ethnicity without groups. In: May, S. – Modood, T. – Squires, J. (eds.). Ethnicity, Nationalism and Minority Rights. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 50–77. COMISION NACIONAL PARA EL DESARROLLO DE LOS PUEBLOS INDIGENAS. 2006: Indicadores sociodemográficos de la población indígena 2000–2005. Cit. [2010-07-12], DE GORTARI, L. 1997: Comunidad como forma de tenencia de la tierra. Estudios Agrarios. Julio – septiembre 1997, vol. 8. Dostupné na ERIKSEN, T. H. 2002: Ethnicity and Nationalism. London, UK: Pluto Press. 2. vydání. FAVRE, H. 1984: Cambio y continuidad entre los mayas de Mexico. México: INI. GAMIO, M. 1916: Forjando patria (pro nacionalismo). México: Libería de Porrúa Hermanos. Dostupné na GARCÍA MORA, C. 1981: Tierra y movimiento agrarista en la sierra purépecha. In: Centro de Estudios de la Revolución Mexicana Lázaro Cárdenas. Jornadas de Historia de Occidente: movimientos populares en el occidente de México, siglos XIX y XX. Jiquilpan de Juárez, México: Centro de Estudios de la Revolución Mexicana Lázaro Cárdenas, 47–102. GIBSON, Ch. 1964: The Aztecs under Spanish Rule. A History of the Indians of the Valley of Mexico, 1519–1810. Stanford: Stanford University Press. GUEDEA, V. 1986: Los indios voluntarios de Fernando VII. Estudios de Historia Moderna y Contemporánea de México v. 10, 11–83. GUEDEA, V. 2000: The Process of Mexican Independence. The American Historical Review. February 2000, vol. 105, no. 1, 116–130. HLÚŠEK, R. 2009: Rebuilding the Pyramid: Our Lady of Guadalupe in the Process of Revitalization of Native Mexican Cultures. In: Mácha, P. (ed.). Lighting the Bonfire, Rebuilding the Pyramid. Case Studies in Identity, Ethnicity and Nationalism in Indigenous Communities in Mexico. Ostrava: Ostravská univerzita, 52–82. HIDALGO, M. 1810: Bando del Sr. Hidalgo declarando la libertad de los esclavos dentro del término de diez días, la abolicion del tributo, y otras providencias. Portal de la Independencia Mexicana. Cit. [2010-06-30], INSTITUTO NACIONAL DE ESTADISTICA Y GEOGRAFIA. 2010: Estadísticas históricas de México 2009. Cit. [2010-06-30], 127

Přemysl Mácha

KATZEW, I. 2004: Casta Painting. Images of Race in Eighteenth-Century Mexico. New Haven and London: Yale University Press. KUŘÍK, B. 2009: The Struggle for and in Public Spaces in the Zapatista’s Chiapas. In: Mácha, P. (ed.). Lighting the Bonfire, Rebuilding the Pyramid. Case Studies in Identity, Ethnicity and Nationalism in Indigenous Communities in Mexico. Ostrava: Ostravská univerzita, 124–159. MÁCHA, P. 2003: Plamínek v horách, požár v nížině. Indiánské povstání v mexickém Chiapasu. Brno: Doplněk. MÁCHA, P. 2009: From an Ethnie to a Nation: The Purhepechas on the Road to National Self-Determination. In: Mácha, P. (ed.). Lighting the Bonfire, Rebuilding the Pyramid. Case Studies in Identity, Ethnicity and Nationalism in Indigenous Communities in Mexico. Ostrava: Ostravská univerzita, 83–123. MALIK, K. 2000. Let them die. Prospect. November 2000, issue 57. Cit. [2010-07-12], NASH, J. 2001: Mayan Visions. The Quest for Autonomy in an Age of Globalization. New York and London: Routledge. NAVARRETE LINARES, F. 2008: Los pueblos indígenas de México. México: CDI. PEREZ RUIZ, M. L. 2005: ¡Todos somos zapatistas! Alianzas y rupturas entre el EZLN y las organizaciones indígenas de México. México: INAH. RUS, J. 1994: The ,Comunidad Revolucionaria Institucional‘: The Subversion of Native Government in highland Chiapas, 1936–1968. In: Joseph, G. M. – Nugent, D. (eds.). Everyday Forms of State Formation: Revolution and the Negotiation of Rule in Modern Mexico. Durham: Duke University Press, 265–300. STAVENHAGEN, R. 1970: Agrarian Problems & Peasant Movements in Latin America. New York: Anchor Books. TENORIO TRILLO, M. 1996: 1910 Mexico City: Space and Nation in the City of the Centenario. Journal of Latin American Studies. February 1996, vol. 28, no. 1, 75–104. VASCONCELOS, J. 1948 [1925]: La raza cósmica. Misión de la raza iberoamericana. Buenos Aires: Espasa-Calpe. Cit. [2010-06-30], WOLF, E. R. 1957: Closed Corporate Peasant Communities in Mesoamerica and Central Java. Southwestern Journal of Anthropology. 1957, vol. 13, no. 1, 1–18. ZARATE HERNANDEZ, J. E. 1993: Los señores de utopía. Zamora, México: El Colegio de Michoacán a CIESAS.

128

Mexický paradox

Přemysl Mácha (nar. 1975) je kulturní antropolog se zájmem o politiku identity, nacionalismus původních obyvatel, kulturní krajinu a náboženství. Terénní vý­zkum prováděl zejména v Mexiku a Novém Mexiku. Učí na kated­ ře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity.

The Mexican Paradox: Image and Reality in the Position of Indigenous People in Mexico

The starting point of this essay is a seeming paradox in the position of indigenous people in Mexico – no other Latin American country has such a large indigenous population, yet in Mexico, when compared to many Latin American countries with a smaller number of indigenous people, the native population enjoys only limited rights. This text attempts to find possible explanations for this paradox, drawing on theories of identity, ethnicity and nationalism. It examines the political, legal, economic and cultural transformations of indigenous communities, the participation of indigenous people in regional, state and federal politics, and the transformation of their self-understanding and representation in the process of the formation of Mexican nationalism. Key words:

indigenous peoples, Mexico, identity, nationalism

129