Metody výcviku mladých koní zaměřené na korekci přirozené křivosti Bakalářská práce

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Metody výcviku mladých koní zaměřené na korekci přirozené křivosti Bakalářská práce

Vedoucí práce: Ing. Dagmar Pospíšilová Brno 2011

Vypracovala: Jana Lacková

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Metody výcviku mladých koní zaměřené na korekci přirozené křivosti“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

dne ……………………………………….

podpis .……………….……………….….

ABSTRAKT Ve své bakalářské práci se zabývám metodami výcviku mladých koní, při nichž se lze zaměřit na korekci přirozené křivosti a prevenci možných negativních vlivů na výkonnost a především na zdravotní stav zvířete. V první části práce se věnuji popsání hlavních složek pohybového aparátu koně, jejich funkce a rychlosti reakce na cílený trénink a přizpůsobení se sportovní či pracovní zátěži, a v krátkosti i obecně problematice laterality u koní. V další části již popisuji konkrétní složky výcviku remonty, při nichž lze vrozenou křivost nejvýrazněji ovlivnit, kterými jsou příprava ze země, lonžování a práce pod sedlem. Pozornost věnuji i popisu správního provedení některých základních drezurních cviků, hrajících významnou roli v tréninku mladého koně.

Klíčová slova: kůň, pohybový aparát, remonta, lateralita, lonžování, drezura

ABSTRACT My bachelor's thesis pursues the training of young horses. It is mostly focused on correcting natural crookedness and preventing a possible negative impact on the horse's performance and most importantly it's health. The first part will be mainly dedicated to describing the key components of the musculoskeletal system of the horse, their function and adaptation to training, sports or other work. I will also briefly touch on the laterality problem in horses. The next section describes specific parts of green horse training and ways to affect natural crookedness most efficiently, e.g. ground work, lunging and riding. I also focus on describing the correct performance of some basic dressage exercises, which play an important role in the training of young horses.

Key words: horse, musculoskeletal system, young horse, laterality, lunging, dressage

OBSAH 1. ÚVOD

7

2. POHYBOVÝ APARÁT KONĚ A JEHO OVLIVNĚNÍ TRÉNINKEM

9

2.1. Svalová soustava

9

2.1.1. Vliv tréninku na svalovou soustavu

9

2.1.2. Funkce specifických svalových skupin

10

2.1.3. Svaly zajišťující správné klenutí páteře

11

2.1.4. Asymetrické osvalení hřbetu a jeho důsledky

13

2.2. Kosterní soustava

14

2.2.1. Vliv tréninku na kosterní soustavu

14

2.2.2. Korekce vad postoje končetin

14

2.3. Podpůrní tkáně

15

2.4. Kopytní aparát

15

3. PŘIROZENÁ KŘIVOST KONĚ

17

4. MOŽNOSTI KOREKCE PŘIROZENÉ KŘIVOSTI

18

4.1. Vliv prostředí

18

4.2. Práce ze země

19

4.2.1. Gymnastická příprava

20

4.2.1.1.

Zastavení a přechody

20

4.2.1.2.

Couvání, ustupování zádí, práce na dvou stopách

21

4.2.2. Pomůcky otěží na ruce

23

4.2.2.1.

Odžvýknutí z ruky a uvolnění

23

4.2.2.2.

Ohnutí za otěží

24

4.3. Lonžování

25

4.3.1. Pohyb na kruhu

25

4.3.2. Práce na dvou lonžích

26

4.3.3. Vyvazování na lonži

26

4.3.3.1.

Chambon

27

4.3.3.2.

Další pomocné otěže

27

4.3.3.3.

Lonžovací postroje

28

4.3.4. Korekce laterality na lonži

29

4.4. Práce pod sedlem 4.4.1. Obsednutí, rovnováha a uvolnění

30 30

4.4.2. Obraty v pohybu a ježdění kruhů

31

4.4.3. Práce na dvou stopách a stranové pohyby

32

4.4.4. Další cviky zaměřené na korekci přirozené křivosti

35

5. ZÁVĚR

36

POUŽITÉ ZDROJE INFORMACÍ

37

SEZNAM OBRÁZKŮ

39

1

ÚVOD

„Kůň zná svého jezdce lépe, než jezdec svého koně.“ < arabské přísloví >

Během posledního století ztratili koně v důsledku mechanizace svůj původní hospodářský význam, ale do popředí se dostalo jejich sportovní využití. Popularita jezdectví prudce stoupá, ať už hovoříme o profesionálním nebo jen rekreačním ježdění, a ve snaze dosahovat u koní vyšší výkonnosti a sportovní dlouhověkosti se objevuje řada nových poznatků ve všech oblastech, počínaje veterinární medicínou, přes výrobu jezdeckého vybavení a postrojů až po filosofii tréninku. Sama jsem aktivní jezdkyní, a proto si moji pozornost získalo několik nově publikovaných studií, zkoumajících lateralitu u koní. Zatím nebylo prokázáno, zda má na lateralitu vliv poloha hříběte v děloze, dědičnost, nebo zda souvisí s pohlavím či povahovými vlastnostmi zvířete, ani se dosud nepodařilo s jistotou objasnit, proč zvířata jednu stranu těla preferují. Jezdci a cvičitelé koní však již odedávna vědí, že většina koní je snáze ohebná na levou stranu, či chcete-li lépe jezditelná na levou ruku; existují však i „koně praváci“, kteří se naopak nalevo ohýbají podstatně hůř, a zvířata ambilaterální, u nichž se lateralita neprojevuje takřka vůbec. Cílem výcviku je získat koně ve fyzické a psychické kondici odpovídající požadovaným výkonům, ovladatelného a ochotného s jezdcem spolupracovat. Tohoto cíle ale nelze dosáhnout, pokud kůň odmítá požadované sestavení a ohnutí, není schopen dosáhnout správného podsazení a vyhýbá se plnění požadavků jezdce. Všechny tyto problémy bývají často způsobeny právě přirozenou křivostí koně, která nebyla včas rozpoznána a korigována. Také velké množství zdravotních problémů (zejména se jedná o poruchy pohybového aparátu) může být zapříčiněno nevyvážeností koně a přetěžováním jedné strany těla. Ve své bakalářské práci popisuji funkci pohybového aparátu koně a vliv tréninku na jeho jednotlivé složky, zejména tzv. „dynamický oblouk“, tedy vyklenutí páteře potřebné pro nesení hmotnosti jezdce, úzce související se shromážděním a podsazením zádi. Cílem práce je následně popsat jednotlivé metody výcviku, při kterých se lze u

7

remonty během přípravy k obsednutí a základního přiježdění zaměřit na korekci přirozené křivosti a zamezit tak případným budoucím problémům. S důrazem na nejčastější chyby při práci s mladým koněm popisuji i některé konkrétní cviky prováděné ze země a později i pod sedlem, které by měl zvládnout každý kůň bez ohledu na sportovní či pracovní zaměření.

8

2

POHYBOVÝ APARÁT KONĚ A JEHO OVLIVĚNÍ TRÉNINKEM Kvalita pohybového aparátu koně spolu s kardiovaskulární soustavou jsou klíčové

prvky pro výkonnost a sportovní či pracovní dlouhověkost. Oběhová soustava reaguje na kondiční trénink velmi rychle a do značné míry je ovlivnitelná například síla stahů srdečního svalu a zefektivnění funkce srdce, počet erytrocytů v krevním řečišti a jejich zásoba ve slezině a také obsah hemoglobinu v krvi. Pohybový aparát a zvláště některé jeho složky jsou naproti tomu tréninkem ovlivnitelné méně a v dlouhodobějším časovém horizontu, přičemž je třeba mít na zřeteli vzájemnou provázanost jednotlivých soustav a různou intenzitu a rychlost jejich přizpůsobení tréninkovým požadavkům, a je nutné zabránit přetrénování koně (Loving, 2004). Největší pozornost bude v této kapitole věnována svalové soustavě, neboť vykazuje poměrně rychlou reakci na trénink a následně výrazně ovlivňuje i postavení kostí, síly působící na šlachy, vazy, klouby a kopytní aparát. Bývá také velmi často primárním zdrojem problémů souvisejících s křivostí koně a především cestou k nápravě těchto potíží.

2.1 Svalová soustava Svalstvo je aktivní složkou pohybového aparátu koně, obaluje kostru a z velké části se podílí na utváření exteriéru. Sval jako základní funkční jednotka se skládá ze svalového bříška tvořeného svalovými vlákny uspořádanými do snopců, a ze šlach, zajišťujících spojení s kostrou (Marvan a kol., 2007). Samotná svalová vlákna jsou dvojího typu: červená nebo také tzv. pomalá vlákna jsou hojně zásobena krví a tedy i kyslíkem, proto pracují aerobně (produktem oxidace jsou molekuly ATP, CO2 a vody) a únavě podléhají jen pomalu. Bílá nebo také tzv. rychlá svalová vlákna uvolňují energii cestou anaerobní glykolýzy, přičemž vzniká kyselina mléčná, která se ve svalech hromadí a působí toxicky (Loving, 2004). 2.1.1 Vliv tréninku na svalovou soustavu Počet svalových vláken je podmíněn geneticky a během života zvířete se nezvyšuje (výjimkou je regenerace svalu po poškození, při níž mohou vznikat nové svalové buňky diferenciací myoblastů), prostředím a tréninkem lze ovlivnit pouze jejich tloušťku a schopnost využití kyslíku (Marvan a kol., 2007). Svaly dosahují zlepšení funkce již po dvou až třech měsících tréninku, ale výraznější zbytnění svalových vláken

9

a také nutný rozvoj sítě krevních vlásečnic pro přívod dostatečného množství kyslíku a živin a odvod metabolitů a tepla trvá přibližně šest měsíců (Švehlová, 2008). Základní trénink svalové soustavy společný všem koním bez ohledu na jejich budoucí využití je zaměřen na oddálení nástupu svalové únavy. K tomu vede pomalá distanční práce, při které by měly svaly pracovat především aerobně. V dalších fázích tréninku se přidávají rychlejší cvalové úseky, kdy již svalstvo pracuje anaerobně a zlepšuje se tak enzymatické odbourávání kyseliny mléčné (Loving, 2004). Zařazení posilování se již při různém sportovním nebo pracovním zaměření koně kvantitativně liší v závislosti na požadovaném podílu práce vykonávané aerobně a anaerobně. Silový trénink by měl být započat až v době, kdy se všechny složky pohybového aparátu mohly dostatečně přizpůsobit postupně zvyšované tréninkové zátěži. K posilování slouží obvykle práce v kopcovitém terénu, sprinty, skokové řady a drezurní cviky prováděné ve vysokém shromáždění (Švehlová, 2011). Výhodou drezury je, že jezdci umožňuje nejlépe se zaměřit na korekci nevyváženosti koně a tedy zamezení potenciálního vzniku disharmonického osvalení. 2.1.2 Funkce specifických svalových skupin Rozvoj konkrétních skupin svalů u koně ovlivňuje jeho výkonnost a především z dlouhodobého hlediska i zdravotní stav. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o korektním nasvalení hřbetu, neboť základním požadavkem kladeným na koně je právě schopnost nést na hřbetě hmotnost jezdce, a pokud není takto zatěžovaná páteř dostatečně podporována svalstvem, dříve či později se to projeví. Mezi první varovné příznaky bolestivosti hřbetu a potažmo páteře patří změna temperamentu koně, projevy diskomfortu při sedlání, nasedání jezdce a při práci pod sedlem, neochota vykonávat některé pohyby, bolestivé reakce při prohmatávání hřbetu apod. Jsou-li tyto varovné příznaky přehlíženy, může dojít i k nevratnému poškození pohybového aparátu (Švehlová, 2010). Zatímco svalstvo hřbetu zajišťuje především nesení hmotnosti jezdce, aktivní pohyb je zprostředkováván svaly končetin, přičemž u správně ježděného koně fungují pánevní končetiny jako motor, zatímco hrudní končetiny tlumí nárazy a drží hmotnost těla při posunu vpřed (Švehlová, 2010).

10

2.1.3 Svaly zajišťující správné klenutí páteře Nejen svalstvo hřbetu, ale také svaly krku, pánevních končetin a břišní svaly se významně podílejí na stabilizaci páteře, která při pohybu nese nejen váhu jezdce, ale také hmotnost vlastních vnitřností koně (Švehlová, 2008). K posilování břišních svalů dochází zcela přirozeně, pokud je koni umožněn dostatek pohybu ve výběhu, nebo jej lze dosáhnout vytrvalou klusovou prací, při které se střídavě aktivují svaly hřbetu (konkrétně nejdelší sval hřbetní po obou stranách páteře, zabraňující tak jejímu nadměrnému vyklenutí ve fázi vznosu) a přímé břišní svaly, jejichž úkolem je zachytit hmotnost vnitřností ve fázi podpěru končetin (Švehlová, 2008). Za vyklenutí páteře, které je nezbytné pro správné a účinné nesení hmotnosti jezdce, jsou zodpovědné svaly horní linie krku a kohoutku, které klenou především hrudní páteř, a dále svaly oblasti beder, zádě a stehenní svaly. Polotrnový hlavový sval odstupuje na příčných výběžcích 1. - 8. hrudního obratle a upíná se na šupinu týlní kosti (Marvan a kol., 2007). Tvoří silnou svalovou plotnu a stejně jako slabší mnohoklanný sval působí na páteř tahovou silou směřovanou vzhůru a dopředu. Trnové výběžky v oblasti kohoutku jsou při snížení hlavy podobně taženy prostřednictvím šíjového vazu (Sandin, 2005). Tyto svalové skupiny jsou posilovány nejen při ježdění nebo lonžování s dosažením nízkého nesení hlavy, ale i přirozeně během pasení. Proto není vhodné zakládat krmnou dávku ve stájích do vysoko umístěných sítí na seno nebo žebřinek, protože kůň musí zvedat vysoko hlavu, prohýbá krk a hřbet a vzniká tlak v bederní oblasti, což může časem vést k bolestivosti svalů, snižování výkonnosti a zdravotním problémům (Paalman, 2006).

Obr. 1 Polotrnový hlavový a mnohoklanný sval, klenoucí především hrudní páteř (Švehlová)

11

Zadní část páteře je při správném podsazení pánve klenuta svalovou skupinou bedrovců (malý a velký bedrovec, kyčelní sval a čtyřhranný bederní sval) za podpory břišního svalstva. Na samotném podsazení se velkou měrou podílí velký hýžďovec, který prostřednictvím velké šlašité povázky také táhne hřbet požadovaným směrem vzhůru a dozadu (Sandin, 2005).

Obr. 2 Bedrovce, velký hýžďovec a svaly stehna zajišťující klenutí bederní páteře (Švehlová) Svou úlohu při stabilizaci páteře a nesení hmotnosti jezdce sehrává i společný mezižeberní sval a především nejdelší hřbetní sval, který také přenáší pohybové impulzy hýžďových svalů ve fázi kmitu pánevních končetin (Švehlová, 2008).

12

2.1.4 Asymetrické osvalení hřbetu a jeho důsledky Párové svaly oblasti krku a hřbetu zajišťují při svém jednostranném stažení lateroflexi, tedy stranové ohnutí těla koně. Existuje řada cviků zaměřených právě na dosahování korektního ohnutí na obě strany, které je nezbytné pro zajištění optimální výkonnosti. Většina koní ale přirozeně preferuje jednu stranu těla, což se při tréninku projevuje neochotou provádět určité cviky, jako je zaskočení do cvalu nebo doskok za překážkou na danou nohu, překroky a drezurní cviky vyžadující po koni zapojení méně ohebné strany těla atd. (Švehlová, 2006). Pokud jezdec nedokáže křivost koně dostatečně účinně korigovat, může postupem času dojít k vývinu asymetrického osvalení. To nejen dále podporuje výraznou lateralitu a ztěžuje případnou nápravu stavu, ale také vede k poruchám pohybového aparátu jako celku.

Obr. 3 Asymetrické osvalení zádi vlevo, vpravo případ asymetrického utváření svalstva plecí (Buff)

13

2.2 Kosterní soustava Kostra je pasivní složkou pohybového aparátu koně, do pohybu je uváděna kontrakcí svalů (Marvan a kol., 2007). Z jezdeckého hlediska je pozornost věnována zejména páteři a kostře končetin, podobně jako tomu bylo u svalové soustavy. Samotná kost je pokryta okosticí (zajišťuje zásobení krví a inervaci) a tvořena kostní tkání a dření. Lamelární kostní tkáň vytváří uvnitř kosti kompaktní kostní tkáň a spongiózu (Marvan a kol., 2007). 2.2.1 Vliv tréninku na kosterní soustavu Navzdory velmi omezenému krevnímu zásobení jsou kosti schopné přetvořit se podle zátěže, které jsou vystavovány. Tréninkem se postupně zvyšuje hustota tkáně a tím i odolnost proti vzniku mikrofraktur a prasklin, které mohou být bolestivé a způsobovat nepravidelnosti chodů nebo být predispozicí pro vznik závažných fraktur (Loving, 2004). První pozitivní reakce na trénink se dostavuje přibližně po čtyřech měsících pravidelného vystavování kostí vyšší zátěži (práce ve cvalu, sprinty, skoky apod.), dosažení maximální pevnosti ale trvá minimálně rok až dva (Švehlová, 2011). 2.2.2 Korekce vad postoje končetin Vrozené vady postoje hrudních a pánevních končetin jsou podmíněny především stavbou kostry, i když v některých případech mohou vznikat sekundárně v důsledku chybné nebo zanedbávané úpravy tvaru kopyt apod.

Obr. 4 Korekce nepravidelného postoje hrudních končetin bosým trimem (Smith) 14

Není-li nepravidelnému postoji věnována náležitá pozornost, nezřídka může zhoršovat

výkonnost

koně,

způsobovat

zdravotní

komplikace

nebo

vést

k nevyužitelnosti koně pro ježdění a v extrémních případech i k nutnosti zvíře utratit. Přitom pravidelné odborně prováděné korektury kopyt spolu s přiměřenou tréninkovou zátěží jsou v mnoha případech cestou alespoň k částečné nápravě vadného postoje končetin (Ende a Isenbügel, 2006).

2.3 Podpůrné struktury Podpůrné struktury, jako jsou šlachy, vazy, kloubní pouzdra a kopytní aparát (tomu je věnována samostatná kapitola níže) vykazují v důsledku omezeného zásobení krví pomalejší reakci na trénink, než svalová soustava (Loving, 2004). K jejich zesílení a zvýšení pružnosti a odolnosti dochází velmi pozvolna přibližně od šestého měsíce tréninku, ale některé zdroje také uvádějí, že šlachy u dospělých koní již na zátěž zlepšením své kvality nijak nereagují (Švehlová, 2011). Příčina natržení nebo přetržení šlachy tkví ve svalu, který při nástupu únavy nedokáže udržovat stálé napětí šlachových vláken a místo toho je zatěžuje trhnutím při každém dopadu končetiny na zem (Ende a Isenbügel, 2006). S nepravidelností pohybu a křivostí koně více souvisí nemoci kloubů, především nálevky (zvýšená náplň kloubního pouzdra synoviální tekutinou), které mohou, není-li včas zahájena léčba a především odstraněna příčina jejich vzniku, vést až k vyřazení koně z tréninku (Ende a Isenbügel, 2006).

2.4 Kopytní aparát Rohové pouzdro kopyta dorůstá rychlostí přibližně 1 cm za měsíc v závislosti na vnějších faktorech, jako je výživa, míra opotřebovávání atd. (Švehlová, 2011). Díky tomu lze na rohovině, ale u okovaných kopyt i na podkově pozorovat známky nerovnoměrného opotřebení nejčastěji v důsledku špatného postoje jedné nebo více končetin, ale také kvůli přetěžování jednoho diagonálního páru končetin způsobenému výraznou lateralitou. Úhel a tvar kopyta a délka jeho špičky mají následně vliv na funkci celé končetiny, neboť v okamžiku překlopení kopyta přes přední nosný okraj určují distribuci tahových a tlakových sil působících prostřednictvím šlachy hlubokého ohýbače na tihový váček a střelkovou kost (Švehlová, 2008).

15

Přestože lze nepravidelné opotřebení rohového pouzdra snadno napravit pravidelnými korekturami a podkováním, neřeší to samo o sobě problém s nerovnoměrným zatěžováním jedné či více končetin.

Obr. 5 Nerovnoměrné opotřebení rohového pouzdra kopyta (horseshoes.com)

16

3

PŘIROZENÁ KŘIVOST KONĚ Přirozená křivost je u koní často používané označení pro lateralitu, tedy preferenci

orgánů jedné strany těla při určitých činnostech (např. zaskakování do cvalu na určitou nohu nebo zkoumání neznámých předmětů častěji jednou z nozder). Ačkoliv byla na toto téma provedena řada výzkumů a experimentů, ve výsledcích nepanuje shoda, která by umožňovala vyslovit konkrétní závěry; zůstává tedy otázkou, zda je mezi koňmi častější sinistralita (leváctví) či dextralita (praváctví), nebo jsou-li zvířata ambilaterální a preference jedné strany těla se vyvíjí až působením vnějších vlivů. Z hlediska výcviku a využití ve sportu je však rozhodující znalost laterality konkrétního zvířete a vhodné přizpůsobení tréninku tak, aby se kůň naučil pohybovat v rovnováze a stejně obratně na obě strany a zamezilo se tak negativním vlivům na zdravotní stav a také na výkonnost. Asymetrii lze zjistit a korigovat již před započetím tréninku koně pod sedlem. Již u hříbat je možné pozorovat častější předsunutí jedné přední končetiny při pasení, preferování jedné strany těla při uléhání apod., stejně jako u dospělých koní. Zkoumána byla i souvislost mezi lateralitou a polohou hříběte v děloze, a také určování křivosti podle směru chlupových vírů (Švehlová, 2009). Bohužel většina jezdců (či trenérů) problém křivého koně řeší teprve ve chvíli, kdy jim toto komplikuje výcvik nebo sportovní využití. Čím déle však kůň nosí hmotnost jezdce, aniž by byl „rovnán“, tím silněji se zafixuje nevyváženost pohybu, nerovnoměrné zatěžování svalstva a dalších složek pohybového aparátu i naučený zvyk preferovat jednu stranu těla a o to usilovnější a dlouhodobější musí být poté trénink, směřující k odstranění nebo spíše omezení projevů křivosti. Proto je vhodné se již během výcviku před obsedáním a u remont při základním přiježdění zaměřit na pěstování vyvážené ohebnosti a ochoty pracovat či provádět požadované úkony a pohyby na obě strany.

17

4

MOŽNOSTI KOREKCE PŘIROZENÉ KŘIVOSTI Mnoho cvičitelů, trenérů a jezdců se soustředí především na to, jak narovnat

křivého koně při práci pod sedlem poté, co se vrozená lateralita projevila tak výrazně, že se stala překážkou v dosahování požadované výkonnosti. Níže zmíněné tréninkové metody si ale kladou za cíl takové situaci předejít již v prvních fázích výcviku, ačkoliv i u starších již ježděných koní je lze při korekci přirozené křivosti zdárně využít. Kromě práce ze země, lonžování a práce pod sedlem, zejména základního přiježdění, je možné eliminovat některé vlivy prostředí, které lateralitu zvýrazňují a podmiňují špatné držení těla, které dále komplikuje dosažení harmonického osvalení. V neposlední řadě se v dnešní době těší velké popularitě i fyzioterapie, masáže, chiropraxe, akupunktura a další často až diskutabilní metody, usnadňující dosažení tréninkových cílů.

4.1 Vliv prostředí Jedna z teorií vysvětlujících vznik křivosti u koní tento fenomén přikládá lidskému faktoru. Říká, že během domestikace a šlechtění byla vybírána do chovu přednostně zvířata pro člověka snáze ovladatelná z levé strany, ze které se dnes již tradičně s koňmi manipuluje. (Švehlová, 2009). Tato teorie má však povážlivé trhliny, neboť se předpokládá, že v době před vynalezením třmenů bylo běžnější nasedat zprava (v lidské populaci převládali již tehdy praváci a pro takového člověka bylo snazší při nasedání uchopit hřívu a přitáhnout se pravou rukou), stejně tak i po vynálezu třmenu arabští jezdci, především bojovníci s krátkými šavlemi, nasedali z pravé strany a tuto tendenci rozšířili přes Severní Afriku do Španělska, odkud se spolu s conquistadory dostala až do Nového Světa; severoameričtí indiáni tedy také nasedali na koně zprava. Toto nepsané pravidlo se změnilo v křesťanské Evropě kvůli rytířům s dlouhými rovnými meči, nošenými po levém boku, se kterými nebylo možné pohodlně nasednout z pravé strany koně, aniž by riskovali poranění zvířete (Seaman, 2004). Zdá se tedy, že koně nemají lateralitu zafixovanou v genech kvůli selekčnímu vlivu člověka. Přesto však veškerá manipulace prováděná s koněm již od hříběcího věku převážně z levé strany může vrozenou křivost prohlubovat. I z praktických důvodů je ale vhodné, když je kůň stejně dobře ovladatelný z obou stran. Nezanedbatelný vliv na rozvoj rovnováhy, obratnosti a ohebnosti má i prostředí a technologie chovu. Jako ideální pro mladé koně je v poslední době propagováno pastevní ustájení, při němž dostatek pohybu podporuje nejen rovnováhu a další výše zmíněné kvality, ale také podmiňuje dobrou fyzickou kondici (pohybový aparát se 18

zátěži nejlépe přizpůsobí v mladém věku zvířete) a psychické zdraví. Koně ve stájích bez možnosti výběhu se často naučí zlozvykům, jako je tkalcování či klkání, které mohou z dlouhodobého hlediska velmi nepříznivě ovlivňovat i jejich zdravotní stav (Paalman, 2006). I nevhodně koncipovaná stáj může koně nutit k nepřirozenému držení těla a poškozovat pohybový aparát (v souvislosti se svalstvem hřbetu byl již zmíněn nepříznivý vliv vysoko umístěných žebřin či sítě na seno) (Paalman, 2006). Názory na zásahy člověka do života mladého koně (cca do dvou let věku) se značně liší. Někteří chovatelé a cvičitelé propagují umístění koně do stáda složeného z vrstevníků stejného věku tak, aby první roky života probíhala pouze socializace ve stádě a zcela samostatný vývin se zásahy člověka omezenými na minimum potřebné k zajištění základní péče. Kůň je poté z pastvy převeden postupně do základního výcviku. Takto odchovaná zvířata bývají obvykle vnímavější a zároveň často psychicky vyrovnanější, než koně odchovaní ve stájích (Penquitt, 2003). Na druhé straně stojí názor, že kůň by měl být již od hříběte navykán na nošení ohlávky, vodění, zvedání nohou atd. (Paalman, 2006). V konečném výsledku ale většina chovatelů volí způsob chovu na základě svých možností a potřeb (výcvik již v raném věku probíhá často v hřebčínech s velkým počtem narozených hříbat a potřebou koně již v mladém věku obsednout nebo zařadit do výkonnostních zkoušek, zatímco vyrůstání na pastvinách se stádem volí nejčastěji majitelé jedné klisny či menšího počtu koní bez potřeby ekonomického zisku, kteří také často koně obsedají ve vyšším věku).

4.2 Práce ze země Práce ze země představuje ideální způsob tréninku mladého koně, jehož pohybový aparát ještě není dostatečně silný pro pravidelné nošení hmotnosti jezdce. Budoucí remontu lze takto naučit adekvátní reakci na pomůcky otěžemi a na tlak v místech, kde bude v budoucnu působit holeň jezdce. Pro koně je také snazší soustředit se na vlastní pohyb, když není rušen vahou jezdce, která je pro něj na počátku výcviku nezvyklá; může se tak naučit základní drezurní prvky, jako jsou vyvážené přechody, ohýbání, ustupování kolem zádi nebo předku a ustupování na holeň ještě dříve, než na něj jezdec poprvé nasedne. O to jednodušší je potom pro zvíře tyto naučené pohyby zopakovat pod sedlem (Penquitt, 2003). Kavalety a skokové řady jsou rovněž podstatnou složkou přípravy neobsednutého koně nebo remonty, sloužící ale především k rozvoji rovnováhy, dobrého klenutí a následně i osvalení hřbetu. 19

4.2.1 Gymnastická příprava Cílem v této fázi výcviku je především naučit koně klidné a ochotné reakci na pobídky, ať už se jedná o hlasové povely, které budou později hrát významnou roli při lonžování, nebo o simulaci působení holeně použitím tušírky (Penquitt, 2003). Také má podstatný vliv na rozvoj rovnováhy a tedy i podsazení, a její zvládnutí značnou měrou podmiňuje úspěšnost a rychlost postupu při dalším výcviku (Paalman, 2006). 4.2.1.1 Zastavení a přechody Základem pro veškerou práci na ruce je správně naučené vodění koně. Pokud má zvíře tendenci cvičitele předbíhat a ten je musí brzdit tahem vodítka (nebo otěže, pakliže používá při výcviku uzdečku), je takové působení rušivé a způsobuje nežádoucí ohnutí do strany. Taktéž vykročení ze zastavení, změna chodu nebo ruchu a změny směru by se měly obejít bez tahání za vodítko, které vede ke zvednutí hlavy a prohnutí hřbetu (Penquitt, 2003). Klidné a rovné zastavení, stejně jako následování vodiče, by měl zvládnout každý mladý kůň připravovaný k obsednutí. Pokud tomu tak není, existuje několik jednoduchých cviků, pomocí nichž si zvíře tyto základy vštípí. K nácviku korektního zastavení lze využít vedení koně podél hrazení jízdárny (vodič se přitom pohybuje v úrovni hlavy koně), kdy po hlasovém povelu vodič sám zastaví, a koni zabrání v předběhnutí tušírkou nataženou před plecemi. Méně citlivého koně je možné zprvu tušírkou i opatrně klepnout přes nos, aby se naučil ji respektovat (Penquitt, 2003).

Obr. 6 Nácvik zastavení - kůň je ohraničen stěnou jízdárny a tušírkou (Penquitt) 20

Přechod ze zastavení do kroku a případně z kroku do klusu je vhodné spojit s hlasovým povelem a při neochotě pobídnout koně tušírkou v místě, kde bude v budoucnu pobízet holeň jezdce, a to aniž by cvičitel zastavoval a ke koni se otáčel. 4.2.1.2 Couvání, ustupování zádí, práce na dvou stopách Delší couvání na rovné linii je pro koně nepřirozený a poměrně náročný pohyb. Na ruce jej lze procvičovat již před obsednutím a podpořit tak uvolněnost svalstva především v oblasti beder a rovnováhu při posunu diagonálního páru končetin. Při nácviku couvání je třeba se vyvarovat působení na koňskou hubu nebo jiných podnětů, způsobujících zvednutí hlavy a prohnutí hřbetu znemožňující vyvážený pohyb. S koněm postaveným u stěny jízdárny pracuje cvičitel pomocí tušírky, kterou poklepem na korunku předkročené přední nohy podmiňuje krok vzad. Důležité je postupovat pomalu a trpělivě, aby kůň dělal dlouhé a vyvážené kroky a naučil se používat diagonální pár končetin a podsazovat záď (Paalman, 2006). I při couvání lze pro usnadnění pozdější práce pod sedlem použít určitý hlasový povel. Aby kůň couval rovně a vyváženě, lze využít pro vytyčení dráhy pohybu nejen stěnu jízdárny, ale také rovnoběžné kavalety, mezi nimiž se kůň pohybuje. Couvání jako cvik lze zařadit i v pozdějších fázích tréninku, kdy je svalstvo hřbetu a beder do jisté míry posíleno a kůň již získal dostatečnou rovnováhu při jiných pohybech, například ustupování a práci na dvou stopách.

Obr. 7 Správně provedené couvání se snížením zádě (Paalman)

21

Základem pro práci na dvou stopách je zvládnuté ustupování zádí. To lze nacvičit buď rytmickým tlakem směřovaným na záď (především využívané v systému přirozené komunikace s koněm podle Pata Parelliho), kterému kůň ustupuje, přičemž cvičitel mu může stát u hlavy a nezávisle ovlivňovat pohyb hrudních končetin, nebo jako tzv. první cvičení na ruce popisované A. Paalmanem, kdy cvičitel stojící u plece pomocí tušírky opatrně ťukne na hleznový kloub vnitřní pánevní končetiny a tím podmíní vyšší akci a především podsunutí vpřed a do strany. Přitom by kůň zprvu neměl být rušen otěžemi (nevyžaduje se tedy korektní obrat kolem předku, ale pouze stranový pohyb). Probíhá tedy ustupování zádí a pohyb vpřed v podélném ohnutí. Jakmile zvíře cvik pochopí, přesune se pobídka tušírkou postupně od hleznového kloubu až do místa, kde bude později působit holeň jezdce, tedy přibližně na šířku dlaně za podbřišník (Paalman, 2006).

Obr. 8 První cvičení na ruce (Paalman) Právě při ustupování zádí se může poprvé výrazně projevit lateralita koně tak, že na jednu stranu ustupuje ochotně a vyváženě, zatímco na druhou jde ztuhle, kratšími a méně prostornými kroky, může i zakopávat o povrch nebo o stojící končetinu (proto je vhodné používat při tomto cvičení chrániče), případně ustupování zcela odmítá. V takové situaci je třeba si problém včas uvědomit a více se soustředit na procvičování „méně šikovné“ strany. Práce na dvou stopách spočívá v pohybu v podélném ohnutí, kdy je však již kůň nucen k provedení překroku nejen pánevními, ale i hrudními končetinami, neboť přímému pohybu vpřed brání stěna jízdárny. Cvičitel je opět v postavení u plece koně zády ke stěně, tušírkou v pravé ruce pobízí k ustoupení zádí a s otěžemi (nebo vodítkem) v ruce levé plynule následuje pohyb koně, aniž by ho rušil v hubě (Paalman, 2006). Tento základní cvik je přípravou pro veškeré další stranové pohyby požadované při drezurním výcviku (ve westernových disciplínách jsou podobné požadavky 22

například pro reining), ale je také potřebný pro správné vyjíždění rohů a obratů v parkuru a celkově patří k základním dovednostem pro bezpečné ovládání koně.

Obr. 9 Druhé cvičení na ruce - práce na dvou stopách (Paalman) 4.2.2 Pomůcky otěží na ruce Udidlo je v koňské hubě nepřirozeným podnětem, takže mladé zvíře by se nejprve mělo naučit jej v klidu akceptovat bez snahy do udidla kousat, vyplivovat ho, přehazovat přes ně jazyk apod. Toho lze nejsnáze dosáhnout nošením uzdečky při běžných činnostech, jako jsou procházky s koněm na ruce nebo práce ze země a lonžování, kdy však cvičitel na udidlo nijak nepůsobí a pro vedení a ovládání koně používá ohlávku. Aby se kůň dokázal po obsednutí pod jezdcem pohybovat v rovnováze a s dobře vyklenutým hřbetem, nesmí si udidlo spojovat s nepohodlím či dokonce bolestí - to by vedlo k obranné reakci zvednutím hlavy, celkovou ztuhlostí, neochotou pohybovat se pružně vpřed nebo naopak prcháním. 4.2.2.1 Odžvýknutí z ruky a uvolnění Uvolnění huby (čelisti a jazyka) následované snížením hlavy takzvaně „dopředu a dolů“, které podporuje vyklenutí hřbetu, lze koně dobře naučit již během přípravy na obsednutí. A. Paalman tento cvik označuje jako první pomůcku otěží - na zahozené otěži. Cvičitel se při něm postaví vedle plece koně, uchopí otěže tak, aby simuloval působení ze sedla (vnější otěž drží rukou nataženou přes krk koně), a střídavě otěžemi pohybuje stranou od krku a zpět. Přitom je třeba se vyvarovat tahání za otěže dozadu. Mladý kůň na pohyb udidla na jazyku reaguje přežvýknutím a jsou-li v tom okamžiku otěže povoleny, následuje uvolněné snížení hlavy, které je cílem tohoto cvičení. Pokud je cvik prováděn správně, kůň si velmi rychle spojí působení otěže s uvolněním a naučí se důvěřovat udidlu i ruce, která na ně působí (Paalman, 2006).

23

Obr. 10 První pomůcka otěží ze země a stejné působení pod sedlem (Paalman) 4.2.2.2 Ohnutí za otěží Jakmile kůň ochotně přijal udidlo, je možné začít mu vštěpovat další reakce na jeho působení, které po něm bude jezdec v budoucnu požadovat. V první řadě se jedná o laterální ohnutí za jemným tahem otěže, při kterém cvičitel stojí po boku koně (Penquitt, 2003). Jakmile se kůň ohne, cvičitel otěže povolí, aby mu umožnil již naučené natažení dopředu a dolů a odžvýknutí. Tento cvik je nutné provádět se stejným počtem opakování na obě strany, případně se více soustředit na méně ohebnou stranu koně, stejně jako tomu bylo u ustupování zádí a základní práce na dvou stopách; vede nejen k naučení správné reakce na pomůcku otěží, ale také protahuje a posiluje krční svalstvo (Paalman, 2006).

Obr. 11 Ohnutí za otěží (Penquitt)

24

4.3 Lonžování Lonžování by se dalo zařadit jako součást přípravy ze země, bude mu ale věnována samostatná kapitola vzhledem k možnostem, které ve výcviku koně poskytuje, a rizikům s ním spojeným. Podobně jako práce na kavaletách by mělo lonžování vést ke správnému držení těla a především klenutí hřbetu a také ke zlepšení kondice zejména kardiovaskulárního aparátu (Loving, 2004). Často jsou přitom používány různé druhy vyvazovacích otěží či postrojů, které mohou zejména v rukou nezkušeného trenéra napáchat na koni mnoho škody, zhoršit jeho jezditelnost nebo i poškodit pohybový aparát (Ritter, 2009). Naproti tomu se v poslední době rozmáhá tzv. přirozené lonžování, při němž je požadovaného snížení hlavy a klenutí hřbetu dosahováno pohybem v nerovném terénu nebo využitím překážek, které musí kůň při pohybu na kruhu překonat. 4.3.1 Pohyb na kruhu Aby se mohlo lonžování stát funkční součástí tréninkového plánu koně, musí k němu být nejprve správně připraven. Postupně se musí naučit pohybovat ve větší vzdálenosti od vodiče a následně i kolem něj, reagovat na hlasové povely a postoj lonžujícího tak, aby dokázal bez ztráty rovnováhy a kmihu změnit chod a tempo, zastavit, nechat se přivolat do středu kruhu a znovu vyslat na jeho obvod a na příslušný povel kruh zvětšit. Jinak se smysluplná práce může změnit v pouhé nesmyslné a nebezpečné honění koně dokola, které postrádá význam a je ve výcviku koně jedině kontraproduktivní (Švehlová, 2008). Jedním ze cviků, které lonžování předcházejí, je tzv. vodění na distanc. Schopnost vést koně ve větší vzdálenosti od vodiče je užitečná nejen jako příprava k lonžování.

Obr. 12 Vodění na distanc (Penquitt) 25

Cvičitel se při něm pohybuje souběžně s koněm a pomocí tušírky namířené na plec ho učí ustoupit při pohybu do strany a pohybovat se na delším prověšeném vodítku. Pokud vodič zastaví, omezí tak vodítkem přímý pohyb koně vpřed a přitom pobídkou zajistí, aby zvíře nezastavilo, kůň se ohne a začne se pohybovat kolem cvičitele na kruhu (Penquitt, 2003). Ideální pro mladé koně je také práce v lonžovacím kruhu (kruhové ohradě), kde se mohou snáze správně ohnout, aniž by byli rušeni tahem lonže. Bujnému koni také umožňuje vybít přebytečnou energii, aniž by mu byla způsobována bolest v hubě nebo na nose lonžovacím obnoskem (Paalman, 2006). Hrazení také koni pomůže pohybovat se na skutečně kulatém kruhu a držet správnou stopu, a do značené míry omezí snahu o obrácené ohnutí nebo vypadávání zádě z kruhu (Švehlová, 2008). 4.3.2 Práce na dvou lonžích Práce na dvou lonžích, někdy také nazývaná prací na dlouhých otěžích, je především nedílnou součástí výcviku koně připravovaného pro zápřež. V základním rozsahu je ale vhodnou součástí tréninku jakéhokoliv koně, neboť jej učí jít samostatně vpřed (tedy aniž by měl neustále cvičitele ve svém zorném poli) a správně reagovat na pomůcky otěžemi a hlasové povely. Oproti klasickému lonžování umožňuje práce na dvou lonžích provádět cviky, jako je zastavení, couvání a pohyb na rovné linii, změny směru z kruhu nebo uvnitř kruhu či renvers. Přitom působení vnější lonže účinně podporuje pravidelné ohnutí podobně, jako to bude později činit vnější holeň jezdce, a učí koně korektní sestavení při pohybu na kruhu, kdy na rozdíl od jednoduchého lonžování nedochází k vypadnutí zádě ven a přetěžování hrudních končetin (Pape, 2008). 4.3.3 Vyvazování na lonži Pomocné (někdy též „vyvazovací“) otěže slouží k nápravě koní, kteří nedokážou na kruhu dosáhnout správného ohnutí, pohybují se ztuhle s vysoko nesenou hlavou a prohnutým hřbetem. K tomu dochází nejčastěji následkem zanedbání pozvolného seznámení s lonžováním. Dalším důvodem, který může vést k použití vyvazovacích otěží nebo lonžovacích postrojů, je potřeba koně nasvalit a naučit korektnímu nesení těla, aniž by přitom jeho hřbet zatěžovala hmotnost jezdce, například během rekonvalescence. V neposlední řadě správně prováděná práce na lonži vede ke zlepšení

26

celkové rovnováhy a vede k vyššímu stupni shromáždění, požadovanému u drezurních koní (Švehlová, 2008). 4.3.3.1 Chambon Chambon patří k nejpoužívanějším typům pomocných otěží, ale stejně jako u ostatních druhů i na jeho působení existují odlišné názory. Účinek chambonu tkví ve stimulaci snížení nesení hlavy a krku (již zmiňované natažení „dopředu a dolů“), čímž dojde k vyklenutí hřbetu a výraznějšímu podsunování vnitřní zadní nohy (Paalman, 2006). Na rozdíl od většiny ostatních vyvazovacích otěží působení chambonu zcela ustane, jakmile kůň dosáhne požadovaného snížení hlavy a krku (Sandin, 2005).

Obr. 13 Působení chambonu (Sandin) 4.3.3.2 Další pomocné otěže Existuje široká škála pomocných otěží a postrojů, které mají za úkol koně přivést k požadovanému nesení těla. Celá problematika jejich používání je složitá a v jezdeckých kruzích živě diskutovaná. Pomocným otěžím s výjimkou chambonu se nejčastěji dostává kritiky kvůli tomu, že koni neumožní vyklenutí hřbetu se snížením hlavy, ale nutí ho se zarolovat za kolmici, opřít se do otěží a přenést hmotnost na hrudní končetiny, v důsledku čehož jsou pánevní končetiny bez výrazné akce a podsunutí pod tělo. Jedná se tedy o zcela kontraproduktivní řetězec reakcí (Sandin, 2005).

27

Další škody mohou pevné vyvazovací otěže napáchat, jsou-li při lonžování zapojeny obě stejně dlouhé. Zvířeti je tím znemožněno správné ohnutí. Naopak zkrácení vnitřní otěže oproti vnější o cca 10 cm může podpořit podélné ohnutí např. u koní, kteří se vinou špatného výcviku naučili na lonži ohýbat obráceně, přetěžovat vnitřní hrudní končetinu a následně hledat rovnováhu obrácením hlavy ven z kruhu (Paalman, 2006).

Obr. 14 Působení pevných vyvazovacích otěží (Sandin) 4.3.3.3 Lonžovací postroje Mezi lonžovacími postroji je v dnešní době velmi populární postroj Pessoa, který by měl (podobně jako ostatní podobné pomůcky) nejen ovlivnit držení hlavy, ale také svým přímým působením zaktivovat záď. V praxi však opět omezuje natažení dopředu a dolů, nutí koně se zarolovat a „spadnout na předek“. Přes obřišník je přitom spojena huba koně se zádí (stehny) a kůň si tedy při každém odrazu škubne udidlem (Sandin, 2005). Přesto existují i kladné ohlasy na používání lonžovacího postroje Pessoa a dalších podobných, nelze je tedy jednoznačně odsoudit.

Obr. 15 Lonžovací postroj Pessoa (Sandin)

28

Šetrně působící lonžovací postroj lze získat kombinací chambonu a nezávisle připojené pružné bandáže, vedoucí od obřišníku kolem zadní strany stehen (Sandin, 2005). Používání bandáží nejen pro aktivaci zádě jak při lonžování, tak během práce ze země i pod sedlem je také jednou za základních myšlenek výcvikového systému Lindy Tellington-Jonesové.

Obr. 16 Bandáže stimulující lepší držení těla a podsazení (de.tellington-ttouch.org) 4.3.4 Korekce laterality na lonži Mnoho autorů uvádí, že většina koní se na levou ruku ohýbá lépe. Vždy je proto vhodné u takových koní začít s lonžováním na levou ruku, po pěti minutách změnit směr k uvolnění méně ohebné strany těla, takto pracovat deset minut a opět změnit směr. Čas strávený prací zaměřenou na procvičování a posilování hůře ohebné strany těla je tedy dvojnásobný, než čas práce s preferovanou stranou koně. Je nutné dosáhnout podélného ohnutí na kruhu a zabránit přenášení nadměrné zátěže na vnitřní hrudní končetinu, které vede k ohnutí hlavy a krku ven z kruhu a celkové ztrátě rovnováhy (Paalman, 2006). Většina mladých koní, pokud byli dobře připraveni základními cviky ze země, dokáže na lonži během několika lekcí najít správné rovnovážné držení těla v ohnutí s hlavou sníženou, nosem vystrčeným vpřed a tedy i vyklenutým hřbetem (Penquitt, 2003).

29

4.4 Práce pod sedlem Základní přiježďění koně, jak lze také označit nižší drezuru, je nezbytnou součástí výcviku. Právě drezura si klade za cíl dosáhnout u koně dokonalé rovnováhy a schopnosti předvést požadovaný pohyb vyrovnaně, ať už na rovné linii, nebo v ohnutí na jednu i druhou stranu. Základní drezurní výcvik by měli absolvovat i koně připravovaní pro jinou disciplínu jezdeckého sportu (Paalman, 2006). U mladého koně je třeba věnovat pozornost způsobu, jakým jeho pohyb ovlivní dosud nezvyklá zátěž v podobě jezdce (Dušek, 1999). Budou popsány i některé základní drezurní cviky a jejich působení na pohybový aparát koně, obecně by však měla drezura vést jak k rozvoji rovnováhy a pravidelnosti pohybu a ohnutí, tak i ke tvorbě správného a u špičkových drezurních koní i poměrně výrazného osvalení, které zajišťuje optimální klenutí a lateroflexi páteře v celé délce hřbetu a krku, výrazné podsunování pánevních končetin pod tělo i dobrou akci ve všech chodech atd. (Paalman, 2006). 4.4.1 Obsednutí, rovnováha a uvolnění Navykání na sedlo a uzdečku, resp. seznámení s působením udidla, by měl mít mladý kůň již za sebou díky práci ze země a lonžování s obřišníkem a později i se sedlem (Paalman, 2006). První nasednutí jezdce pak může proběhnout u většiny koní bez větších problémů, obvykle s pomocníkem, který koně drží u hlavy, zatímco jezdec nejprve zatíží svojí vahou opakovaně třmen, poté se položí přes sedlo a kůň je s touto zátěží prováděn, a pokud neprojevuje zvíře neklid, jezdec nakonec nasedá. Existují samozřejmě i jiné způsoby seznámení s výstrojí a hmotností člověka na hřbetě, často jsou však pro koně stresující nebo dokonce nebezpečné a zpomalují další tréninkové pokroky, protože pouze práce s uvolněným a klidným zvířetem může vést k požadovaným výsledkům (Penquitt, 2003). V okamžiku nasednutí jezdce se pohyb koně z fyzikálního hlediska podstatně mění, zejména dochází ke změně polohy těžiště. Aby se mladý kůň s tímto mohl vyrovnat a došlo k uvolnění zpočátku ztuhlých svalů hřbetu, nesmí být jezdcem rušen. V klusu i cvalu se pracuje v lehkém sedu a působení otěží je omezeno tak, aby se kůň neučil opírat do udidla (Dušek, 1999). Pobídnutí koně ze zastavení do kroku a opětovné zastavení je krátce po obsednutí založeno na základech, získaných při přípravě ze země, kdy pobízející holeň podpoří koni již dobře známý hlasový povel a dotek tušírky za holení, a stejně tak při zastavení 30

je dán slovní povel zároveň s působením sedem (Penquitt, 2003). Po důkladném tréninku ze země je kůň také schopen adekvátně reagovat na pohyb udidla v hubě odžvýknutím a při zahozených otěžích snížením hlavy (Paalman, 2006). Ovladatelnost koně vychází z uvolnění a následného shromáždění. Nejprve je tedy třeba zajistit dokonalé uvolnění a ochotu spolupracovat ze strany koně, a teprve poté může jezdec požadovat shromáždění a korektní provedení požadovaného cviku (Knopfhart, 2003). První fáze výcviku pod sedlem směřuje právě k uvolňování koně prostřednictvím jednoduchých přechodů a obratů. 4.4.2 Obraty v pohybu a ježdění kruhů Všeobecně se termínem „obrat v pohybu“ označuje jakákoliv změna směru, zejména na liniích tvořících pravý úhel (projíždění rohů jízdárny), a ježdění na obloucích. Tvoří základ pro ježdění kruhů, na kterém je postavena takřka veškerá drezurní práce a z velké části i uvolnění a shromáždění koně (Knopfhart, 2003). Na velkém kruhu se kůň učí sestavení dovnitř, aniž by kvůli požadovanému ohnutí měl problémy s rovnováhou (Penquitt, 2003). Jelikož je pro koně zpočátku složité pohybovat se vyváženě s jezdcem na hřbetě, je u mladých koní využívána jako podpora stěna jízdárny, a právě proto bývá v praxi prvním prováděným obratem právě vyjíždění rohu jízdárny, tedy ohnutí odpovídající čtvrtině kruhu. To je základem pro ježdění na větších obloucích a kruzích, pro stranové chody a cviky v podélném ohnutí. Cvikem, při němž musí pokročilý jezdec a dobře přiježděný kůň prokázat svoje kvality, přestože se na soutěžích běžně v rámci drezurních úloh nejezdí, je kvadratický kruh; kůň se pohybuje po obvodu čtverce s délkou strany 10 m, a jednotlivé rohy musí projít v podélném ohnutí tak precizně, aby se na zbývajícím přibližně čtyřmetrovém úseku stěny dokázal zcela narovnat a připravit k ohnutí v dalším rohu (Knopfhart, 2003). U remont je časté vypadávání plecí z kruhu nebo dovnitř, zejména je-li ohnutí vynucováno působením otěží. Ideálního ohnutí lze postupně dosáhnout působením vnitřní holeně na podbřišníku a vnější lehce za ním (tzv. ohýbací sed; omezuje vypadnutí zádě z kruhu a podporuje podsazení), při stálém kontaktu vnější otěží a působení vnitřní otěže stranou, nikoliv tahem vzad (Paalman, 2006).

31

Obr. 17 Pomůcky otěží pro obrat - vlevo špatné provedení (tah vnitřní otěží vzad), vpravo správně (Paalman) Lateralita koně se projevuje právě neochotou ohnout se na „méně šikovnou stranu“. Požadavkům jezdce se kůň dokáže vyhnout mnoha způsoby, například vybočením zádí, ukročením vnitřní zadní nohy, ohnutím krku bez celkové lateroflexe nebo změnami tempa. Všechny tyto problémy je třeba včas a pečlivě korigovat (Knopfhart, 2003). Dobré ohnutí v obratech při udržení stálého kmihu a tempa je nezbytné pro parkurového koně (Paalman, 2006), stejně jako je nutnost správného ohnutí základem i pro koně v zápřeži (Pape, 2008) a esenciální schopností pro veškerou vyšší drezuru (Knopfhart, 2003). 4.4.3 Práce na dvou stopách a stranové pohyby První stranový pohyb, který by měl být zařazen do výcviku mladého koně pod sedlem, je zvětšení kruhu, při kterém je zachováno stálé podélné ohnutí. Tento cvik je také základem pro lekci dovnitř plec. Kůň by měl být schopen díky předchozí přípravě ze země ustupovat v ohnutí na jemnou pobídku holení, případně podpořenou tušírkou a hlasovým povelem (Penquitt, 2003).

32

Obr. 18 Vlevo zvětšení kruhu ve stálém podélném ohnutí, vpravo nesprávné provedení s pouhým ohnutím krku (Penquitt) Dobrou přípravou pro všechny pohyby do strany je i ustupování na holeň, při kterém je kůň vpředu omezen stěnou jízdárny a pohybuje se v sestavení při výraznějším posunu vnitřní zadní končetiny pod těžiště. Správné provedení tohoto cviku, kdy není kůň příliš odstaven od stěny a tlačen proti ní, nebo po něm není požadováno nadměrné ohnutí, vede k celkovému uvolnění a podsazení zádě. Jestliže má kůň problémy s ustupováním a překračováním vnitřní zadní končetinou, je vhodné využít jednodušší cvik, totiž obrat kolem předku. Při něm je sice většina hmotnosti přenesena na hrudní končetiny a nedochází tak k žádnému podsazení, ale kůň má možnost volněji pohybovat odlehčenou zádí a na počátku výcviku se tak seznámit s působením vnitřní pomůcky holení. Při obratu je nezbytné lehce koně sestavit dovnitř a nejčastěji při postavení proti stěně dosáhnout překračování vnitřní zadní končetiny před vnější (Knopfhart, 2003).

Obr. 19 Obrat kolem předku (Knopfhart)

33

Častým zlozvykem mladých koní je snaha udržet vnější kyčel a vnější rameno ve stejné vzdálenosti od stěny; jelikož je ale šířka zvířete v kyčlích větší, než šířka v ramenou, kůň se tlačí ven plecí a pánevní končetiny nedošlapují do stop končetin hrudních, jak by tomu mělo při pohybu na rovné linii být (Švehlová, 2006). K tomu, aby se kůň naučil pohybovat nezávisle na stěně jízdárny, slouží cvik dovnitř plec. Jeho provedení spočívá v sestavení a ohnutí koně dovnitř, zatímco záď se pohybuje na původní stopě (nejčastěji po obvodu jízdárny). Toho jezdec dosáhne použitím ohýbacího sedu, kdy vnější holeň zabraňuje vypadnutí zádě ze stopy, zatímco vnitřní holeň pobízí do strany a otěže zajišťují správné sestavení (Knopfhart, 2003). Za korektní provedení v nižším stupni drezury se považuje, když vnitřní pánevní končetina došlapuje do stopy vnější hrudní končetiny (Švehlová, 2006).

Obr. 20 a - správný pohyb na rovné linii, b - kůň se tlačí plecí ke stěně (Švehlová)

Obr. 21 Dovnitř plec (Švehlová)

34

4.4.4 Další cviky zaměřené na korekci přirozené křivosti Je-li mladý kůň na začátku každé lekce dobře uvolněný a protažený na obě strany tak, aby se zamezilo ztuhnutí v hubě, týlu, krku či hřbetu, bývá pro pomůcky dostatečně prostupný, aby ke korekci stačila pouze opakovaná pečlivá práce se soustředěním na méně ohebnou stranu těla (Knopfhart, 2003). Pokud se ale kůň naučí kvůli zanedbání problému vyhýbat se požadovanému provedení cviku, vede neustálé opakování pouze k prohlubování chyb. V takovém případě je třeba sáhnout po složitějších cvicích, jako je například pohyb na kruhu v kontrasestavení, kdy se kůň pohybuje v oblouku na „pohodlnější“ stranu, ale je přitom lehce ohnutý opačně na tužší stranu, díky čemuž dochází opět k výraznějšímu podsazení zádě, aniž by kůň vypadl po pleci do kruhu (jako se tomu může dít při pohybu na kruhu v obvyklém sestavení dovnitř). Při stranových pohybech v podélném ohnutí je vhodným řešením nejprve koně dostat do požadované pozice (k tomu je ideální zmíněné projíždění oblouků v kontrasestavení) a až poté vyžadovat samotný pohyb stranou (Švehlová, 2008).

35

5

ZÁVĚR Jezdectví, ať již v podobě profesionálního sportu či jen jako rekreační aktivita, si

v posledních letech získává stále větší oblibu. S tím přímo souvisí zvýšení zájmu o výzkum, nové techniky a metody ve výcviku koní a jezdců, veterinární péči o koně atd. Experimentálně jsou tak zkoumány i všeobecně známé jezdecké „mýty a pravdy“, mezi které patří i to, že každý kůň je do určité míry křivý a na jednu stranu tedy chodí lépe snáze zaskakuje do cvalu, méně často vyhne nebo odmítne skok po projetí obratu, předvádí plynulejší a ochotnější ohnutí a stranové pohyby. Zato na druhou stranu často ohnutí odmítá a vyhýbá se mu, na parkuru pak chybuje apod. Příčinou toho je vrozená lateralita, tedy tendence preferovat při vykonávaných pohybech a činnostech orgány jedné strany těla (nebo dominantní diagonální pár končetin). Při zpracovávání své bakalářské práce jsem prohledala zdroje, zabývající se výcvikem koní (především se zaměřením na drezuru a parkur, tedy ježdění v anglickém stylu), a jednotlivé metody či cviky používané u mladých koní a patřící do základního výcviku jsem zhodnotila vzhledem k tomu, nakolik je při nich možné soustředit se na zmenšení vlivu vrozené křivosti na koně a jeho pohyb. Mezi výsledné metody patří především lonžování a základní drezurní přiježdění, pro jejichž úspěšnost je vhodné s koněm nejprve absolvovat výcvik ze země. Každý jezdec a trenér by si měl uvědomovat, co může způsobit ignorování problému laterality a jak se to může podepsat na stavu pohybového aparátu zvířete. Optimální výkonnost a co nejdelší možné aktivní využívání jezdeckého koně závisí kromě jiných faktorů i na způsobu budování kondice a osvalení potřebného pro sportovní či pracovní výkony a na eliminaci negativního působení. Zvíře, které se pohybuje nevyváženě a „křivě“, tím některé struktury pohybového aparátu přetěžuje, což vede k jejich často nevratnému poškození, postupnému snížení výkonnosti a nakonec i k nutnosti vyřadit koně z tréninku. Problémy mohou být tak vážné, že vedou až k utracení koně. Ačkoliv je náprava možná i u dospělých již ježděných koní, je mnohem snazší svědomitě mladého koně „rovnat“ již od začátku výcviku, a to ještě předtím, než na něj poprvé nasedne jezdec, a nadále během základního výcviku pod sedlem. Jen tak lze dosáhnout nejvyššího cíle jezdeckého výcviku, kterým je harmonicky se pohybující uvolněný kůň v dobré kondici a s pevným zdravím, který ochotně plní požadavky jezdce.

36

POUŽITÉ ZDROJE INFORMACÍ

PAALMAN, A., 2006: Skokové ježdění. Nakladatelství Brázda, Praha, 360 s. ISBN 80-209-0277-5. DURUTTYA, M., 2005: Velká etologie koní. HIPO-DUR, Košice, 583 s. ISBN 80-239-5088-6. DUŠEK, J., 1999: Chov koní. Nakladatelství Brázda, Praha, 404 s. ISBN 80-209-0352-6. PENQUITT, N., 2003: První kroky pod sedlem. Nakladatelství Brázda, Praha, 92 s. ISBN 80-209-0316-X. MICKLEM, W., 2004: Příručka jízdy na koni. Euromedia Group k. s., Praha, 400 s. ISBN 80-242-1226-9. KNOPFHART, A., 2003: Drezura od stupně Z do stupně T. Nakladatelství Brázda, Praha, 156 s. ISBN 80-209-0322-4. LOVING, N., 2004: Na vytrvalostní trati. Vydavatelství Montanex, Ostrava, 233 s. ISBN 80-7225-136-8. ENDE, H. a ISENBÜGEL, E., 2006: Péče o zdraví koně. Nakladatelství Brázda, Praha, 280 s. ISBN 80-209-0340-2. MARVAN, F. a kol., 2007: Morfologie hospodářských zvířat. Nakladatelství Brázda, Praha, 304 s. ISBN 978-80-213-1658-4. PAPE, M., 2008: Umění jízdy se spřežením. Nakladatelství Brázda, Praha, 264 s. ISBN 978-80-209-0366-2. ŠVEHLOVÁ, D., 2008: Jak funguje kůň. Databáze online [cit. 2011-3-20]. Dostupné na http://ifauna.cz/archiv/rocnik/18 a http://ifauna.cz/archiv/rocnik/19. ŠVEHLOVÁ, D., 2010: Veterinární příručka. Databáze online [cit. 2011-3-20]. Dostupné na http://www.dominika-svehlova.cz/prirucka.asp. SANDIN, T., 2005: Gadgets. Databáze online [cit. 2011-4-10]. Dostupné na http://www.sustainabledressage.net/tack/gadgets.php. ŠVEHLOVÁ, D., 2006: Už nebudu zetkařem. Databáze online [cit. 2011-4-10]. Dostupné na http://www.dominika-svehlova.cz/zetkar.asp

37

ŠVEHLOVÁ, D., 2011: Příprava na sezónu: Kdy, kde, proč, jak... trénovat. Databáze online [cit. 2011-3-22]. Dostupné na http://www.equichannel.cz/priprava-na-sezonu-kdy-kde-proc-jak. ŠVEHLOVÁ, D., 2011: Zima a kopyta koní. Databáze online [cit. 2011-4-12]. Dostupné na http://www.equichannel.cz/zima-a-kopyta-koni. ŠVEHLOVÁ, D., 2009: Koně praváci, koně leváci. Databáze online [cit. 2011-2-12]. Dostupné na http://www.equichannel.cz/kone-pravaci-kone-levaci. SEAMAN, J., 2004: Which hand do horses write with?. Databáze online [cit. 2011-212]. Dostupné na http://people.bath.ac.uk/ensab/Csp/horse.html. RITTER, T., 2009: Úvahy o klasickém ježdění. Databáze online [cit. 2011-3-25]. Dostupné na http://www.equichannel.cz/classical-dressage. ŠVEHLOVÁ, D., 2008: Kůň na lonži. Databáze online [cit. 2011-4-11]. Dostupné na http://www.dominika-svehlova.cz/lonzovani.asp. ŠVEHLOVÁ, D., 2008: Škola lehkosti Philippe Karla. Databáze online [cit. 2011-411]. Dostupné na http://www.equichannel.cz/skola-lehkosti-philippe-karla.

38

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obr. 1

Polotrnový hlavový a mnohoklanný sval, klenoucí především hrudní páteř (Švehlová)

Obr. 2

Bedrovce, velký hýžďovec a svaly stehna zajišťující klenutí bederní páteře (Švehlová)

Obr. 3

Asymetrické osvalení zádi vlevo, vpravo případ asymetrického utváření svalstva plecí (Buff)

Obr. 4

Korekce nepravidelného postoje hrudních končetin bosým trimem (Smith)

Obr. 5

Nerovnoměrné opotřebení rohového pouzdra kopyta v levé části nosného okraje (horseshoes.com)

Obr. 6

Nácvik zastavení - kůň je ohraničen stěnou jízdárny a tušírkou (Penquitt)

Obr. 7

Správně provedené couvání se snížením zádě (Paalman)

Obr. 8

První cvičení na ruce (Paalman)

Obr. 9

Druhé cvičení na ruce - práce na dvou stopách (Paalman)

Obr. 10

První pomůcka otěží ze země a stejné působení pod sedlem (Paalman)

Obr. 11

Ohnutí za otěží (Penquitt)

Obr. 12

Vodění na distanc (Penquitt)

Obr. 13

Působení chambonu (Sandin)

Obr. 14

Působení pevných vyvazovacích otěží (Sandin)

Obr. 15

Lonžovací postroj Pessoa (Sandin)

Obr. 16

Bandáže stimulující lepší držení těla a podsazení (de.tellington-ttouch.org)

Obr. 17

Pomůcky otěží pro obrat - vlevo špatné provedení (tah vnitřní otěží vzad), vpravo správně (Paalman)

Obr. 18

Vlevo zvětšení kruhu ve stálém podélném ohnutí, vpravo nesprávné provedení s pouhým ohnutím krku (Penquitt)

Obr. 19

Obrat kolem předku (Knopfhart)

Obr. 20

a - správný pohyb na rovné linii, b - kůň se tlačí plecí ke stěně (Švehlová)

Obr. 21

Dovnitř plec (Švehlová)

39