Merlin – archetyp naší duchovní podstaty Kdo by neznal kouzelníka Merlina z Artušovských legend. Jako všechny legendy, i tyto mají reálný základ, který je ovšem natolik mytologizován, že jakékoli pokusy dopátrat se toho pravdivého jádra, selhávají. Ponoříme-li se opravdu hluboko do těchto legend, začnou k hladině vyplouvat určité skutečnosti, které pouze v náznaku vytvoří jemné kruhy souvislostí. Budeme-li sledovat ty vlnky informací, dovedou nás do oblastí šerého dávnověku naší historie – až tam, kde nelze legendám přiřadit skutečné události. Ty cestičky vedou až do kolébky lidstva – do bájné Atlantidy a vinou se časem a místy, kudy procházeli potomci této civilizace po jejím zániku a vytvářeli civilizaci novou. To nové lidstvo bylo jiné. Roztříštěné a rozházené do pouhých fragmentů pomíjivé slávy předků, která vyprchávala, až se zdálo, že se ztratila. Bylo však vždy ve středu těch fragmentů pár jedinců, kteří nesli drahocenné dědictví. Nebylo v knihách, nesli ho v sobě – ve svém vědomí a ve své krvi. Na své pouti světem po sobě zanechávali zvláštní znamení – v kamenech, stavbách a v legendách. Pojďme se tedy vydat v jejich stopách a odhalit jejich pohyb a sdělení v příbězích a místech, na kterých se zdržovali. Existence naší planety a všeho, co se nachází v její sféře evoluce, podléhá inteligentnímu Vesmírnému řádu, který, podobně jako hodinový strojek, otáčí galaxiemi a hvězdnými soustavami v ucelených cyklech určitého časového a prostorového komplexu. Vesmír je rozdělen do více sektorů takových časoprostorových celků a pohybem se jednotlivá kolečka celého komplexu dostávají do předem spočitatelných pozic. Jednotlivé úseky jsou nevyhnutelnými schůdky na evoluční cestě. Z naší realitní perspektivy jsou ty úseky limitovány precesním posunem našeho planetárního postavení vůči hvězdám a jejich polohám uvnitř holografického přediva Vesmírné struktury. Je to známý Platónský rok, který má cca 26000 let – rozdělený na 12 ér po 2160 letech. Každá éra je v duchu a ve znamení souhvězdí zodiaku a rovněž pod vládou a vlivem tzv. mocností andělských, které zosobňují síly, které ten Vesmírný řád realizují. Cyklus Platónského roku není fixním, stále dokola se opakujícím pohybem. Galaxie jsou součástí vyšších seskupení a ta zase vyššího celku uvnitř Vesmíru. Vše to cirkuluje okolo Centrálního slunce a tak postavení naší soustavy uvnitř naší galaxie v současné době vchází do pozice, která je vyšším stupněm podobné pozice před 260ti miliony lety. Ten úsek je částí většího časového cyklu a souvisí s fraktálovou rezonancí – kaskádou časové posloupnosti, která nyní spěje ke konci. Ta problematika není zdaleka jen astronomického, či astrofyzikálního charakteru. Přímo se totiž dotýká takových metafyzických fenoménů, jako je osud lidstva a posun vědomí, jehož jsme součástí, dimenzemi života a evolučními systémy existence. Doba, do které se musíme vrátit, je pod znamením Lva – v závěru této éry. Z Atlantidy zbyly jen trosky po několika kataklyzmatech a většina jejího obyvatelstva byla již delší dobou na pevninách kontinentů. Do tohoto období spadá například legenda o řeckém hrdinovi Héraklovi, který plní 12 úkolů. Je to báje – prolíná se zde archetyp se skutečností. Symbolika mytologie je čitelná jen pomocí tzv. Jazyka ptáků. Nejde ani tak o věcný charakter příběhu – jde o asociace, které vyvolává a na které mysl odpovídá skládáním vzorů analogií a proměny
v souvislosti. Je to vnímání mimo logiku a nerespektuje jazykové systémy ani hranice reality. Jedním z Héraklových úkolů je zabití Nemejského lva – každá éra končí smrtí či zkázou v symbolice. Éra Býka končí tím, že Théseus zabíjí Mínótaura, éra Ryb začíná obětováním beránka – Skopce. Héraklés bojoval také s obry. Zdá se však, že tito obři byli Atlanťané, kteří postupem času osídlili Evropu a v dílech řeckých historiků jsou zmiňováni jako Ligurové. Jsou to stavitelé megalitů. Ty lokality se nacházejí po celé Evropě a v Héraklově době Ligurové prokazatelně obývali i Českou kotlinu. Byli proslulí lovem pomocí praku, Řekové je charakterizovali jako odvážné, svobodné, nezávislé, se silným kultem k rodné zemi a půdě. Byli i mořeplavci, ale především kameníci. Je pravděpodobné, že Driudové byli původní Ligurové atlantské krve. Keltové, kteří přišli ze severu, s nimi splynuli a převzali jejich kulturu, tradice i boha Luga. Sami Keltové byli původně Atlanťané, kteří v dávných dobách našli azyl na dálném severu, protože vlnou globálního oteplení byl obyvatelný. Později, jak se začal opět zaledňovat, ustupovali na jih do Evropy, ale také přes Sibiř do Indie a Kavkazské oblasti. Proudy migrujících kmenů se rozdělovaly a spojovaly, měnily se jména a názvy osídlení – chaos té roztříštěnosti a fragmentace je důvodem nejednotnosti lidské historie. Na našem území po sobě Ligurové zanechali místa s „luh“, „luč“ a „luž“ v názvech. Ta místa mají svůj Genius Loci – jsou to např. lokality s léčivými prameny, místa opletená legendami o bájných bytostech apod. Ve Francii lze z takových míst (kořen slova „lug“, „lus“, „luc“…) poskládat velkou spirálu. Samotné jméno boha Luga znamená stavitel, kouzelník, léčitel. Jeho vlastnosti jsou totožné s těmi, které jsou připisovány druidům. Křísí mrtvé, je alchymistou, tvůrcem – ve Skandinávii je znám jako Loki a jeho průvodcem je havran. To až křesťanství z něj učinilo symbol temných sil. Jeho podobnost s Merkurem nás směruje do analogie s Hermem, Henochem a egyptským Thovthem. Lug měl družku Lugine (Meluzínu), která je legendárně spojena s rodem Lusignanů. Oba představují duální princip – Lug je oheň a vzduch, Lugine je voda (víla studánek) a země, je rovněž stavitelka, staví pomocí hudby. Oblasti zasvěcené Lugovi mají magický vliv. Není náhoda, že tato místa proslula hony na čarodějnice. Jsou to proudy zemské energie, která je v nich soustředěna - slabé posedne a silné povznáší. Spirály ty proudy zesilují a jednotlivé body na těch spirálách jsou umístěny v souladu se vzorem struktury těla planety. Ti jedinci, nesoucí odkaz původu, jsou známi po celém světě pod různými jmény – následovníci Hórovi, Ríšiové, Bráhmani. Mágové Atlantidy měli schopnost vytvořit „egregor“, který byl součtem kvality jednotlivců. Tento egregor je pak silou, která je schopna vtělení. Obrazce trojúhelníků, složených do kruhu (merkaby), vytváří místa s kořenem slova „isor“ – podle bájného obra. Je zde analogie s egyptským Osirisem, který měl ve znaku husu. Dnes už málo známá hra Husy je spirála, složená z políček, kterými hráč postupuje a kde se zastaví, tam na něj čeká nějaký úkol. Do té hry je zakomponovaná znalost posvátné geometrie a místa na francouzské geografické spirále korespondují s políčky této hry. Ostatně Lug měl také ve znaku husu. Analogií hry Husy je posvátný Labyrint, který obsahuje hlavní hieroglyfy Kamene mudrců. Sám Labyrint patří již mezi vyšší archetypy – mezi zasvěcovací. Hra Husy je iniciační nástroj na cestě k rozvinutí egregoru Osiris-Lug. Tato tradice pochopitelně souvisí s Linií Grálu a nás jistě nepřekvapí, že jak hra Husy, tak posvátný Labyrint mají 64 bodů. Cesta husí spirálou jak ve hře, tak na Zemi, obsahuje archetypální
vzory v podobě symboliky zvířat. Lev a kůň – zvířata s hřívou, zvířata Světla. Alchymickým koněm je Pegas a posvátný Jednorožec – keltský název pro Šumavu je Gabréta – pohoří Jednorožců. Kentaur Chirón byl Héraklovým vychovatelem a učitelem a latinsky je kůň Cabalus = Kabala. Bílý kůň – Hiram, je stavitelem Šalamounova chrámu. Šalamounův diagram znaků používají tovaryšské cechy a bratrstva dodnes. Najdeme je např. na kamenech Hlízové věže na Zvíkově. Na jeho místě stávalo keltské oppidum a hrad Zvíkov býval natolik bezpečný, že ho do postavení Karlštejna Přemyslovci používali k úschově královské koruny. Ty značky jsou nacházeny v různých lokalitách a archeologové je nazývají Iberskou abecedou, nebo Šalamounovým kyvadlem. Jsou to znaky stavitelů megalitů – vědců z Atlantidy, civilizátorů plujících časem a prostorem, cestou naší lidské historie. Ze jmen bájných obrů jsou odvozena jména Jean, Jan, Georg, Jiří, Jakub, Kuba, Jacques, Jack. Odráží hierarchické struktury – Jean = aristokracie, Jack = prostý lid. Mýtus hloupého Honzy, který je předurčen vládnout lidu. Naproti tomu stavební tovaryšstva si říkala Děti Mistra Jakuba a kameníci hovoří slangem – analogií Jazyka ptáků. S Kelty přichází éra Skopce. Luga a Lugine nahradili Belen s Belisamou, avšak učení zasvěcenci je stále doprovází – jako Druidi. Dnes se již ví, že nebyli keltského, nýbrž ligurského původu. Keltové jsou Árijové, z dalekého severu (Hyperborei) se rozptýlili různými směry. Do Evropy jako Galové a Dórové, do Bílé Rusi jako pozdější Germáni a Slované, jako Ráma do Indie, do Íránu – Mágové. Postupně splynuli se svými nalezenými předky Ligury, z jejichž řad se rekrutovali Druidi. Tehdy ještě lidé měli povědomí o společném původu. Tak se Ligurové stali duchovními vůdci Keltů. Podle vyprávění římských historiků byli Druidi kněží – učitelé, mudrci – mágové. Dokázali vyvolávat iluze, zvedat vítr a vichřici, pokrýt krajinu mlhou, byli mistry v umění tělesných proměn, viděli na dálku, vyráběli elixíry zapomnění a věštili, léčili a ovlivňovali počasí. V symbolice Pána prstenů to jsou Elfové. Nepoužívali zbraně – nepotřebovali je, nezabíjeli. Římané je zle pronásledovali, takže v době okolo přelomu letopočtu se mnoho Druidů uchýlilo do bezpečí Irska, severního Skotska, ale i střední Evropy – do České kotliny. Končil věk Skopce, začala éra Ryb. Druidský zasvěcenec – beránek boží – byl obětován v symbolice i doopravdy. Díky sv.Kolumbanovi, sv.Benediktovi a později sv.Bernardovi, byla druidská tradice zakomponována do křesťanství. Tradici cechů udrželi Benediktýni v řeholi Magistra a později ji převzali Templáři s Cisteriáky. Ozvěny Druidské moci jsou zastřenější, ale zřejmé. Driud měl vyšší autoritu než král, měl první a poslední slovo. Zemi řídilo kolegium Druidů a tento princip byl přenesen do pozdějších mnišských a rytířských řádů. Hlava takového kolegia nesla titul a tím byl Merlin – předával se skrze předurčenost následnictví, vázanou na genetickou linii a geometrický obraz Matrice Vesmíru, promítnutý do sféry života. Aby se egregor vtělil, musely mu být vytvořeny podmínky. Aby ožil v kolektivu jedinců, musel se tento kolektiv skládat z určitého vzorce geneticky vhodných jedinců. Vyšší síly, nežli hmotné lidské, tyto podmínky kódují do krajek osudu národa, dávnější než Atlantské a bližší naší duchovní podstatě než bychom čekali.
Historická fakta o osídlení České kotliny se dají vystopovat až od 3. století našeho letopočtu. Z dřívějších časů jsou jen zprostředkované náznaky z římských záznamů. Obecně jsou uznáváni až moravští Mojmírovci – kníže Bořivoj z této dynastie a Ludmila (svatá) jsou zakladateli Přemyslovské dynastie. Mojmírovci odvozovali svůj původ od Slovanů, kteří patřili pod kmenový svaz vytvořený franckým kupcem Sámo – možná od Sáma přímo. Svatá Ludmila pocházela z Pšovského rodu a je vlastně pramáti českých králů a královen. Z politických a náboženských důvodů tato fakta pozměnil a zaonačil Kristián koncem 10. století a později i Kosmas na počátku 12. století. Je ale nepochybné, že minimálně Kristián to udělal cíleně a úmyslně a i Kosmas měl určitou povědomost o skutečné pravdě o původu Přemyslovců. Od 5. století před n. l. žili v České kotlině Keltové, kteří migrovali z území dnešní Francie – z Galie. Historik Titus Livius se zmiňuje o východo-keltském králi Ambigatovi, jehož synové opustili rodnou zemi a vydali se na nová území. Bellovesius překročil Alpy a usadil se v dolním Rakousku – říše Norriko. Jeho bratr Segovesius (Zářivý vojevůdce) šel přes Hercinský les a podle řeky Ogary (Ohře) přišel k hoře Rif (Říp). Stejnou cestou šla později mnohá vojska. Kosmas nazývá Segovesia Boemusem – původ tohoto jména však vychází od Bójů – galských Keltů. Tato osidlovací vlna, kterou Livius popisuje, je archeologicky doložena. Bójové se smísili s domácím keltským obyvatelstvem a na přelomu letopočtu se posunuli pod tlakem Germánů a Markomanů do Panonie ( Bratislavsko, část Moravy, Maďarska a Rakouska). Někdy ve 3. – 5. století n.l. přicházejí slovanské kmeny z Ukrajiny a Běloruska – ustupují před Huny. Jsou to původní Árjové – Nýsané a kmeny Čichů, Charvátů, Slezanů a dalších. Ty pak začátkem 7. století sjednocuje Sámo ve velký kmenový svaz proti Avarům. Postava kupce Sáma je záhadou. Existují domněnky, že nebyl jen tak obyčejným obchodníkem, který se rozhodl bránit Jantarovou stezku. Ve Fredegarově kronice (vznikla v Burgundsku ve Francké říši), je popsán Sámo z kraje Senonského (severně od Paříže), který s karavanou kupců odešel na Slovanské území, aby podpořil jejich povstání proti Avarům. Musel to být člověk z významného rodu a byl do země Slovanů zřejmě vyslán z rozhodnutí Franckého krále Dagoberta (Merovejská dynastie), aby pomohl Slovany sjednotit a vytvořil nárazníkové pásmo – byla to také Francká říše, kdo byl Avary ohrožen. Je pravděpodobné, že Sámo přišel stejnou cestou jako Segovesius. Stalo se ovšem, že věci se vyvinuly jinak, než očekával Dagobert. Sámo sice sjednotil Slovany a zastavil Avary, ale neudělal žádné kroky, aby byla Slovanská území začleněna pod Franckou správu – naopak vytvořil mohutnou a silnou říši Slovanů, která byla větším nebezpečím než Avaři. Dagobert se tedy rozhodl vytáhnout a silou Sáma donutit splnit původní poslání. Vojsko táhlo zaběhlou a historicky prověřenou cestou, Sámo to očekával a na Dagoberta čekal. Z historických pramenů víme, že se jednalo o bitvu u Wogastisburgu roku 631. Přesná lokalizace tohoto místa však není známa, ale pravděpodobně se jednalo o vrch Úhošť u Kadaně. Od Sámovy smrti roku 661 do nástupu knížete Mojmíra do čela Velké Moravy roku 833 a křtu 14 českých knížat v bavorském Řezně roku 845 nejsou o dění v České kotlině žádné záznamy. Existuje možnost, že Sámo zde zanechal potomky a že rod Pšovců byl v době sv. Ludmily z jeho krve a zřejmě i kmene Markomanů a Lužických Srbů. V tom prázdném informačním období získává převahu rod Lučanů, kteří se vyskytovali právě v oblasti Úhoště, vrchu Rubínu a nedalekého hradiště
Pšova. Název Lučané rovněž zapadá do vzorce keltského dědictví po Ligurech a ta oblast je známá nálezy starobylých menhirů. Ludmila byla dcerou pšovského vojvody Slavibora, jehož území historici uvádějí v okolí Mělníka. Z toho rodu pocházel i jistý Hrabiš, který je zakladatelem rodu Pánů s erbem hrábí. Hrabiš byl družiníkem knížete Bořivoje a tuto tradici drželi jeho potomci na dvoře všech dalších Přemyslovců až do 13. století. Symbolika hrábí je analogií spojení s Lučany – louky. Lech z rodu Lučanů byl roku 806 poražen vojsky Karla Velikého. Zdá se, že až tehdy bylo sídlo rodu přesunuto ze Pšova u Podbořan na soutok Labe s Vltavou. Tou dobou také dochází k přijetí křesťanství – jak v Čechách, tak na Moravě. Je to období mise Konstantina a Metoděje. Celá éra vlády Přemyslovců je velmi zajímavá a současně tajemná. Od počátku, kdy vlastně úmyslně přijímají Kristiánem nabídnuté jméno, opředené legendou o Oráči a zastírají tak svoje moravské vazby, až po Karla IV., který pochází z rodu Lucemburků – po otci Janu Lucemburském. Tento rod odvozuje svůj původ od víly Meluzíny a rodu Lusignanů, keltských potomků Ligurů v Galii. Je to sice mytologie, účelově sepsaná roku 1393 Janem z Arasu na objednávku vévody Jana z Berry, vévodkyně Marie de Bar a moravského markraběte Jošta Lucemburského, avšak postavy a dějové události jsou postaveny (i když pomíchány) na skutečnostech, tak jak byly zprávy o nich uchovány v archivech rodů Grálu a jeho linie. Do stejné kategorie spadají i slavné Artušovské legendy. Podtext vší té mytologie nás informuje i o našem národním původu. O provázanosti starobylých genetických linií s dynastií Merovejskou, s tradicí pendragonů na britských ostrovech, rodem Avalonských pannen – královen z Jezera (Aqc’s), z něhož vzešel Lancelot a v neposlední řadě společný původ všech jmenovaných. V pozadí toho všeho je soustavná a cílená snaha katolického Říma tlumit a vymazávat ozvěny této minulosti. Legendy jsou proto vhodnou formou uchování historických fakt v povědomí národů. Merlinovská tradice je tedy tradicí Druidů, odkaz dávných Atlanťanů. Byla nesena věky uvnitř národů a Český národ nejen že k ní patří – dokonce zaujímá významné místo v této tradici – nese poslání, jehož vyvrcholení je otázkou naší velmi blízké budoucnosti. K legendám se podrobněji ještě vrátíme v některém následujícím pojednání. Prozatím vězme, že duch národa není jen prázdným pojmem. Je to součet mystických sil, manifestovaných do jedinců, kteří si zvolili za svůj cíl doprovodit lidstvo na klikaté cestě evolučním plánem Zdroje a rozsahem je tato jejich činnost mnohem obsáhlejší – překračuje hranice času i prostoru. 17. 9. 2010 Tissa
Použité zdroje: Louis Charpentier – Tajemný pravěk Evropy Encyklopedie Wikipedia Jan Filip – Keltská civilizace a její dědictví Fulcanelli – Tajemství katedrál Petr Sýkora – Zapomenuté dějiny českého středověku
Laurence Gardner – Svatý grál Radek Míka – Počátky naší státnosti
