MELITÓN ZE SARD, PERI PASCHA (O PASŠE)

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV RELIGIONISTIKY

MELITÓN ZE SARD, PERI PASCHA (O PASŠE) (úvodní studie, překlad a komentář) Rigorózní práce Mgr. Monika Recinová

Datum odevzdání práce: ZS 2010/2011 1

Prohlašuji, že jsem rigorózní práci vypracovala samostatně, za použití literatury uvedené v závěru práce.

V Praze, 20. 9. 2010

Mgr. Monika Recinová

2

OBSAH

Úvod. Význam Melitónova spisu Peri Pascha a náčrt hlavních linií melitónovského bádání....................................................................................4 1. Melitón ze Sard v kontextu doby…...........................................................9 1.1 Melitónův věhlas v patristické literatuře…................................................9 1.2 Datace Melitónova ţivota........................................................................10 1.3 Melitónovo rétorické vzdělání.................................................................11 1.4 Melitónovo postavení v sardské obci.......................................................13 1.4.1 Zaloţení biskupského úřadu a janovské křesťanství v Sardech..........13 1.4.2 Biskupský úřad v Sardech a mlčení Ignatia z Antiochie.....................14 1.4.3 Nepřímé svědectví pro Melitónův biskupský úřad v Polykratově listu Viktorovi...................................................................................15

1.5 Melitónův moţný ţidovský původ...........................................................16 1.6 Melitónův asketický celibát.....................................................................17 1.7 Melitón a montanismus............................................................................19 1.8 Melitón mezi církevními a necírkevními autory 2. století.......................20 1.8.1 Melitón mezi řeckými apologety………….........................................20 1.8.2 Melitón a heterodoxní literatura..........................................................22

1.9 Melitónova cesta do Jeruzaléma..............................................................24 1.9.1 Melitónův kánon Starého zákona........................................................26 1.9.2 Melitónova protimarkiónovská polemika............................................26

1.10 Eusebiův seznam Melitónových děl.......................................................27

2. Melitón jako autor Peri Pascha................................................................29 2.1 Argumenty pro Melitónovo autorství spisu Peri Pascha.........................29 2.1.1 Dvě knihy Peri Pascha?.............................................................30 2.1.2 Spor v Láodikeii..................................................................................31

2.2 Melitón jako kvartodecimán.....................................................................34 1

2.2.1 Paschální kontroverze a Melitón.........................................................34 2.2.2 Chronologie Kristovy smrti a Melitónův spis.....................................37 2.2.3 Ţidovský svátek Pesach před a po pádu chrámu.................................39 2.2.4 Podoba kvartodecimánské Paschy a Melitónův spis...........................41 2.2.5 Otázka křtu během Paschy kvartodecimánů……................................43

3. Melitónův spis Peri Pascha.......................................................................45 3.1 Myšlenkový svět spisu……………………………………….................45 3.1.1 Typologický výklad Exodu..................................................................45 3.1.2 Melitónova protignostická theologie a christologie............................46 3.1.3 Melitón a monarchiánský modalismus................................................48 3.1.4 Antropologie a soteriologie Melitónova spisu.....................................50

3.2 Antijudaismus v Melitónově spisu................…………...........................51 3.2.1. Stav bádání..........................................................................................51 3.2.2 Antijudaismus pašijních zpráv kanonických a nekanonických spisů..52 3.2.3 Melitónova polemika vůči Izraeli a obvinění Ţidů z bohovraţdy.......53 3.2.4 Sociologické teorie Melitónova antijudaismu.....................................55 3.2.5 Theologické příčiny Melitónova antijudaismu....................................57

4. Literární prostředky Melitónova spisu...................................................60 4.1 Melitónův styl a řecká druhá sofistika.....................................................61 4.2 Struktura spisu Peri Pascha.....................................................................62 4.3 Hledání literárního druhu Peri Pascha....................................................63 4.3.1 Peri Pascha jako homilie.....................................................................63 4.3.2 Peri Pascha jako křesťanská hagada...................................................64 4.3.3 Peri Pascha jako liturgický text………………..................................68

5. Vliv Melitónova spisu v další liturgické tradici..................................... 70 5.1 Peri Pascha a byzantská liturgie..............................................................70 5.2 Peri Pascha a latinská Improperia...........................................................70

2

6. Kritické edice Peri Pascha a nový český překlad...................................74 Melitón ze Sard: O Pasše..............................................................................75 Ediční poznámka.....................................................................................................116 Zkratky periodik a knižních řad……......................................................................117 Seznam použité literatury........................................................................................119 Edice a překlady Melitónova spisu Peri Pascha....................................................119 Ostatní prameny………………….........................................................................120 Sekundární literatura……………..........................................................................123

3

ÚVOD Význam

Melitónova

spisu

Peri

Pascha

a

náčrt hlavních

linií

melitónovského bádání Spis Peri Pascha (O Pasše), který napsal Melitón ze Sard pravděpodobně kolem r. 170 po Kr., dlouho sdílel osud většiny antických rukopisů, podobně jako mnoho jiných děl raně křesťanské literatury, kdy byl znám jen podle jména na základě několika zmínek o něm v Církevních dějinách od biskupa Eusebia z Kaisareie († 339).1 Eusebiovo dílo sice představovalo – jakoţto v podstatě první historiografický spis staré církve – velmi cenný a po dlouhou dobu také jediný pramen k dějinám druhé poloviny 2. století, které tvoří kontext Melitónova působení, k jejich obsahu pokud jde o Melitóna je však třeba přistupovat kriticky. S jistotou se z nich ovšem dozvídáme to, ţe Melitónův spis Peri Pascha (= PP) představoval jedno z důleţitých a vlivných děl církevní literatury poslední třetiny 2. století, které se vztahuje k rané podobě ústředního křesťanského svátku, kterým byla Pascha maloasijských kvartodecimánů. Aţ donedávna byl z celého spisu k dispozici pouze jediný volný citát u opata Anastasia ze Sinaje (ze 7. století), který zároveň shrnuje nejprovokativnější tezi spisu: „Bůh trpěl rukou Izraelitů“.2 Kromě tohoto zlomku bylo známo ještě několik syrských fragmentů nalezených v 19. století.3 Ty sice ve své době vyvolaly diskusi o moţném syrském původu díla,4 na základě několika šťastných nálezů ve 20. století, díky nimţ byly objeveny dva téměř úplné řecké papyrové rukopisy, a na základě jejich následných rozborů5 však bylo definitivně prokázáno, ţe tento spis, jehoţ rétorický styl a čistou řečtinu

1

Srv. zejména: Eusebios, Historia ecclesiastica (= Hist. eccl.) IV 26, 1–14 (SC 31, 207–211).

2

Srv. Anastasios Sinaita, Viae dux 97 (PG 89, 197 A); viz téţ: S. G. Hall, Melito of Sardis, On Pascha and Fragments, Oxford 1979, zl. 7, str. 70. K obvinění Ţidů z bohovraţdy viz PP 96, 715 n. 3

Přehled starších i novějších edic syrských zlomků srv. O. Perler, Méliton de Sardes, Sur la Pâque et fragments (introduction, texte critique, traduction et notes), SC 123, Paris 1966, str. 46. 4

Hypotézu o moţném původu díla v syrštině a některé argumenty na její podporu předloţil P. Kahle, „Was Melito´s Homily on the Passion Originally Written in Syriac?“, JTS 44 (1943) 52–56. Stejnou tezi hájil také A. Wifstrand, „The Homily of Melito on the Passion“, VC 2 (1948) 201–223. 5

Srv. např. řeckou etymologii slova Pascha v Peri Pascha (= PP) 46, 305, která je jen velmi těţko představitelná v syrštině.

4

je moţné srovnávat s klasickými díly řecké literatury,6 patří k tradici řecky mluvící církve.7 Na základě myšlenkového rozboru spisu je moţné dílo začlenit do hellénizované ţidokřesťanské tradice janovského křesťanství. Editio princeps spisu vydal r. 1940 na základě jediného tehdy známého kodexového rukopisu ze 4. století (A), který shromáţdil ze dvou různých sbírek (Beatty-Michigan), C. Bonner.8 Později byl nalezen ještě druhý, úplnější rukopis (B), vydaný M. Testuzem,9 jehoţ kolofón dokládá Melitónovo autorství a který umoţnil další doplnění do té doby lakunovitého textu. Objev dalších zlomků spisu v různých starých jazycích: koptštině,10 gruzínštině11 a latině,12 které dokládají velké rozšíření spisu v pozdní antice,13 umoţnil sestavení prakticky úplného řeckého textu, který je k dispozici ve dvou kritických vydáních: ve starší edici O. Perlera14 a v nejnovější edici z pera S. G. Halla.15 Objev tohoto textu z raných 70. let 2. století označil F.-L. Cross16 a po něm mezi jinými např. R. Cantalamessa,17 přední melitónovský badatel, který se zaslouţil o bliţší

6

Srv. B. G. Tsakonas, „The Usage of the Scriptures in the Homily of Melito of Sardis On the Passion“, Theologia 38 (1967) 609–620, str. 609. 7

Syrský původ díla přesvědčivě vyvrátil v reakci na článek P. Kahleho především G. Zuntz, „Melito – Syriac?“, VC 6/4 (1952) 193–201. 8

Srv. C. Bonner, The Homily on the Passion by Melito Bishop of Sardis with Some Fragments of the Apocryphal Ezekiel, London 1940. 9

Srv. M. Testuz, Papyrus Bodmer XIII. Méliton de Sardes, Homélie sur la Pâque, Cologny – Genève 1960. 10

Koptský text byl publikován aţ v r. 1990, srv. J. E. Goehring (ed.), The Crosby-Schøyen Collection, Louvain 1990, str. 1–79. 11

Srv. J. N. Birdsall, „Melito of Sardis Peri. tou/ Pa,sca in a Georgian version“, Le Muséon 80 (1967) 121–138. 12

Srv. H. Chadwick, „A Latin Epitome of Melito´s Homily on the Pascha“, JTS 11/1 (1960) 76–82.

13

Srv. P. Gavrilyuk, „Melito´s Influence Upon the Aanaphora of Apostolic Constitutions 8. 12“, VC 59/4 (2005) 355–376, str. 356. 14

Srv. O. Perler, Méliton de Sardes, Sur la Pâque et fragments (introduction, texte critique, traduction et notes), SC 123, Paris 1966. 15

Srv. S. G. Hall, Melito of Sardis, On Pascha and Fragments, Oxford 1979.

16

Srv. F. L. Cross, The Early Christian Fathers, London 1960, str. 104.

17

Srv. R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique du IIe siècle“, RevSR 37 (1963) 1–26, str. 1; stejně tento nález hodnotí např. také B. Lohse, „Meliton von Sardes und der Brief des Ptolemäus an Flora“, in: E. Lohse et al. (eds.), Der Ruf Jesu und die Antwort der Gemeinde: exegetische Untersuchungen; Joachim Jeremias zum 70. Geburtstag gewidmet von seinen Schülern, Göttingen 1970, str. 179–188, str. 179.

5

zkoumání raných podob křesťanských Velikonoc,18 právem za jednu z nejskvělejších událostí novodobého patristického bádání. Spis totiţ ve své době vrhl zcela nové světlo na řadu otázek týkajících se antického křesťanství. Zatímco zejména protestantská strana počínaje Lutherem dlouho zastávala názor, ţe vývoj státní církve a zavedení rétoriky do jejího kázání předznamenaly úpadek církve na začátku 4. století, Melitónův spis je příkladem vybroušené rétoriky jiţ ke konci 2. století.19 Otázkami, které text vyvolal, byla především nová diskuse o rané podobě křesťanské velikonoční homiletiky a liturgie, o jejich souvislosti s ţidovskou pesachovou liturgií, o podobě a vlivu janovského křesťanství, o rané patristické theologii, o starokřesťanské typologické exegesi a řadě dalších. Od prvního vydání C. Bonnera, který označil rétoricky vybroušený spis za „velkopáteční homilii“,20 se mezi badateli vede ţivá diskuse o literárním druhu tohoto textu. Zatímco část badatelů se i nadále přiklání k původnímu názoru melitónovského bádání, ţe se jedná o homilii, a sice na text o východu Izraele z Egypta (Ex 12), badatel F. L. Cross byl jedním z prvních, kdo upozornil na souvislost tohoto Melitónova textu s ţidovskou pesachovou hagadou,21 která ve svých pozdějších podobách dodnes tvoří součást ţidovského pesachového sederu. S. G. Hall tuto tezi modifikoval v tom smyslu, ţe zatímco první část spisu (PP 1–45) patrně představuje liturgickou homilii, křesťanskou verzi ţidovské pesachové hagady představuje především druhá část (PP 46–105).22 Konečně v nedávné době vyslovil badatel A. Stewart-Sykes zcela nově tezi, podle které druhá část spisu plní ve své podstatě funkci starobylého liturgického textu svého druhu.23 Se stanovením literárního druhu Melitónova textu Peri Pascha je spojeno hledání náleţitého Sitz im Leben tohoto spisu.24 Obecně přijímaným faktem je dnes to, ţe tento text byl přednesen v rámci svátku Paschy maloasijských kvartodecimánů, který byl slaven o 18

Srv. např.: R. Cantalamessa, La Pasqua nella Chiesa antica, Torino 1978; týţ, Lómelia „In S. Pascha“ dello pseudo-Ippolito di Roma. Ricerche sulla theologia dellÁsia minore nella sekonda metà del II secole, Milano 1967. 19

Srv . H. R. Drobner, Lehrbuch der Patrologie, Frankfurt am Mein 2004, str. 130.

20

Srv. C. Bonner, The Homily on the Passion, str. 19.

21

Srv. F. L Cross, The Early Christian Fathers, str. 104–109.

22

Srv. S. G. Hall, „Melito in the Light of the Passover Haggadah“, JTS 22 (1971) 29–46.

23

Toto je teze jedné z nejmodernějších studií k Melitónovi: srv. A. Stewart-Sykes, The Lamb´s High Feast. Melito, Peri Pascha and the Quartodeciman Paschal Liturgy at Sardis, Leiden – Boston – Köln 1998. 24

Mezi prvními badateli srv. A. Hansen, The „Sitz im Leben“ of the Pascal Homily of Melito of Sardis with Special Reference to the Paschal Festival in Early Christianity, Thesis, Northwest University, Evanston (Illinois) 1968.

6

stejném datu jako ţidovský svátek Pesach, tj. ze 14./15. nisanu, na památku Kristovy smrti a z ní plynoucí spásy, spolu s christologickou reinterpretací pesachového beránka a starozákonních událostí. Zatímco se první generace melitónovských badatelů od vydání editio princeps v r. 1940 rekrutovala především z řad theologů obou velkých křesťanských denominací, kteří se soustředili zejména na vnitřní theologické problémy a souvislosti textu,25 asi od 70. let 20. století se začaly více objevovat také religionistické studie, které zasazují Melitónův text do širší mozaiky vzájemných vztahů s antickým hellénistickým světem, s jeho kulturou a religiozitou, v jejichţ majoritním rámci text vznikl, se starověkým ţidovstvím, z něhoţ Melitónův text čerpá a vůči kterému se vymezuje, a s křesťanskými orthodoxními i heterodoxními proudy 2. století, které se v různých podobách v Melitónově textu otisky. Pozdější bádání o Melitónovi, o němţ se ještě na začátku 20. století nevědělo prakticky o mnoho více, neţ kolik obsahují Eusebiovy referáty v Církevních dějinách, se tak v současné době rozrostlo rozsahem i tematicky do pozoruhodných rozměrů. Ke vztahu Melitónova spisu a hellénistické antiky patří takové otázky, jako je vyuţití rétoriky asijského stylu v sakrálním kontextu antických maloasijských chrámů, které Melitón napodobuje, nebo vliv antických mystérií na uţívání mysterijní terminologie v křesťanských textech 2. století jako je Melitónův.26 Hlavním dějinně náboţenským polem výzkumu je ovšem vztah kvartodecimánského janovského křesťanství po polovině 2. století, které Melitón reprezentuje, a ţidovské tradice, zejména vztah mezi ţidovským svátkem Pesach a Paschou kvartodecimánů, spolu se zkoumáním vztahu ţidovské a křesťanské theologie těchto svátků. K tomu patří také diskuse o moţném ţidovském původu křesťanských velikonočních Improperií z ţidovského pesachového hymnu Dayenu prostředníctvím Melitónova spisu a v nikoli v neposlední řadě také problém antijudaismu přítomného v Melitónově textu. K tématu Melitón a křesťanské heterodoxní proudy náleţí především pojednání o Melitónově implicitní polemice s Marikónem a valentínovskými gnostiky nebo jeho vztah k montanismu a pozdějšímu monarchiánskému modalismu.

25

Srv. H. R. Drobner, „15 Jahre Forschung zu Melito von Sardes (1965–1980): Eine kritische Bibliographie“, VC 36 (1982) 313–333. 26

Melitón uţívá pojem musth,rion v PP celkem patnáctkrát, srv. zejména PP 15, 89: „dovršil tajemství“, PP 16, 94: „dovršuje se tajemství“, PP 16, 97: „nezasvěcený do tajemství“. Vrcholem „mystagogického postupu“ textu je zvolání v PP 65, 448 n: „tajemství Paschy, kterým je Kristus“.

7

Melitónův text Peri Pascha byl jiţ jednou do češtiny přeloţen J. J. Novákem v r. 1981,27 ovšem tento dnes prakticky nedostupný časopisecký překlad, který vycházel z Perlerova kritického vydání, je jiţ překonán především na základě skutečnosti, ţe mezi tím byla vydána novější edice S. G. Halla, kterou J. J. Novák neměl pro nepřízeň doby k dispozici. V češtině také dosud není dostupná, pokud je nám známo, ţádná rozsáhlejší studie k Melitónovi ze Sard. Proto je smyslem předkládaného překladu Melitónova spisu s úvodní studií a původním komentářem, které představují hlavní výsledky současného melitónovského bádání, umoţnit českému čtenáři hlubší studium tohoto textu, důleţitého pro poznání dějin a myšlení křesťanství 2. století.

27

Viz J. J. Novák, „K Melitonově Velikonoční homilii“, Duchovní pastýř 30/2 (1981) 19–25.

8

1. MELITÓN ZE SARD V KONTEXTU DOBY 1.1 Melitónův věhlas v patristické literatuře Melitón ze Sard byl jednou z významných postav se silným vlivem na maloasijské křesťanství druhé poloviny 2. století. Svědčí pro to zmínky o něm u řady starokřesťanských autorů 2. – 4. století, geograficky napříč celým starokřesťanským světem: u Tertulliana z Kartága,28 u Eirénaia z Lyonu, u Klémenta a Órigena z Alexandrie, u Hippolyta Římského, Methodia z Olympu nebo Alexandra z Alexandrie. Mezi autory, kteří z Melitónovo díla dále čerpali, uvádí C. Bonner ještě také Apollinaria z Hierapole, Prokla z Konstantinopole nebo Efréma Syrského.29 Inspiroval také autory falz připisovaného Cyprianovi30 nebo Augustinovi31 a jeho vliv je patrný také v 5. století u Paulina z Noly.32 O jeho ţivotě však z těchto pramenů není známo prakticky nic, třebaţe jeho početné spisy, které mu zajistily věhlas, byly ve staré době slavné – jak plyne z citace neznámého autora 3. století, dochované u Eusebia: „Kdo by neznal knihy Eirénaia, Melitóna a ostatních, kteří prohlašují Krista za Boha a člověka?“33 Tato zmínka je kromě svědectví o Melitónově významu jedním z nejstarších doloţených odvolání na patristickou tradici34 jako na nositelku orthodoxie – v souvislosti s christologickou otázkou dvou Kristových přirozeností – a Melitón je zde chápán jako její raný představitel.35 Melitón ze Sard skutečně působil v rámci hlavního proudu církevního 28

Ke znalosti Melitóna na Západě u latinsky píšících autorů srv. R. Cantalamessa, „Questioni melitoniane. Melitone e i latini; Melitone e i quartodecimani“, RSLR 6 (1970) 245–267. 29

Srv. C. Bonner, The Homily on the Passion, str. 56–72.

30

Jedná s o Cyprianovi připisovaný spis Adversus Iudaeos (PL 4, 919–925). K závislosti tohoto textu na Melitónovi srv: H. Jordan, „Melito und Novatian“, ALLG 13/1 (1902) 59–68; E. Peterson, „Ps. Cyprian, Adversus Iudaeos und Melito von Sardes“, VC 6/1 (1952) 33–43. 31

Srv. J. Lemarié, „Un sermon occidental pseudo-augustinien témoin du traité sur la Pâque de Méliton de Sardes“, VetChr 17 (1980) 301–311. 32

Srv. S. Leanza, „Una pagina di Melitone di Sardi in Paolino di Nola“, Orpheus 5 (1984) 444–451; E. Cattaneo, „Il Christus patiens nel giusto perseguitato. Reminiscenze melitoniane in s. Paolino di Nola“, Koinonia 9 (1985) 141–152. 33

Neznámý autor u Eusebia, Hist. eccl. V 28, 5 (SC 41, 75), srv. téţ: S. G. Hall, Melito of Sardis, zl.

8a, str. 70. 34

Srv. G. Bardy (ed.), Eusèbe de Césarée, Histoire ecclésiastique. Livres V-VIII, SC 41, Paris 1955 str. 75, pozn. č. 4. 35

Srv. zejména PP 8, 53.

9

křesťanství 2. století a v řadě svých formulací z hlediska pozdější orthodoxie dogmaticky předešel svou dobu.36 Představuje tak jeden z mostů mezi zanikajícím světem apoštolských otců, s nimiţ ho pojí některé společné tradice,37 a myšlením raných řeckých apologetů, ke kterým bývá na základě své Apologie, adresované císaři Marcu Aureliovi, někdy řazen. Hlavním zdrojem informací o Melitónovi ze staré doby tedy zůstávají zmínky o něm v Eusebiových Církevních dějinách.38 V průběhu této práce představíme Eusebiovo podání o Melitónovi a odbornou diskusi, která se k němu mezi melitónovskými badatali rozvinula.

1.2 Datace Melitónova života Přesné datum Melitónova narození zůstává nejisté, uvaţuje se však o první třetině 2. století. Pravděpodobně se narodil přímo v maloasijských Sardech, kde také podle všeho po celý svůj ţivot působil, snad kromě studijní cesty na Východ do Palestiny, o které nás zpravuje Eusebios.39 Z Eusebiova referátu dále vyplývá, ţe věhlasu dosáhl v době vlády římského císaře Antonina Pia (138–161 n. l.) a hlavní období jeho literární činnosti spadalo přibliţně do období vlády císaře Marca Aurelia (161–180 n. l.), kterému adresoval – patrně mezi r. 169 a 177 – jiţ zmíněnou Apologii.40 Melitónův spis Peri Pascha datuje přední komentátor Melitónova spisu O. Perler mezi r. 160–17041 a velká většina dalších badatelů se s ním shoduje. Pokud jde o druhý mezník Melitónova ţivota, nejstarší zmínku o jeho smrti činí kolem r. 190 efeský biskup Polykratés ve svém listu římskému papeţi Viktorovi, který se zachoval u Eusebia.42 Z tohoto listu zřejmě plyne, ţe Melitón zemřel jen poměrně nedávno před sepsáním listu, tedy patrně kolem r. 180 po Kr.

36

Srv. O. Perler, Méliton de Sardes, str. 23.

37

Srv. např. G. Jossa, „Melitone e lÁ Diogneto“, AIIS 2 (1969–1970) 89–109.

38

Srv. především Eusebios, Hist. eccl. IV 26, 1–14 (SC 31, 207–211).

39

Srv. Eusebios, Hist. eccl. IV 26, 14 (SC 31, 211).

40

Srv. Eusebios, Hist. eccl. IV 13, 8; IV 26, 1, 5–11 (SC 31, 179; 207 n.; 209–211); viz téţ: S. G. Hall, Melito of Sardis, zl. 1, str. 62–64. 41


42

Srv. Eusebios, Hist. eccl. V 24, 2–7 (SC 31, 67–69).

10

Anonymní autor rozsáhlého kronikářského díla Chronicon paschale z první poloviny 7. století, které věnuje velkou pozornost výpočtu data Velikonoc, uvádí v souvislosti s Melitónem, ţe měl zemřít mučednickou smrtí.43 Ovšem v Polykratově listu ani jinde u Eusebia nebo u patristických autorů se o tom ţádná další zmínka nedochovala. Jako pravděpodobné se tedy zdá to, ţe autor této kroniky uvedl zprávu o Melitónově mučednictví v závislosti na podobných zprávách o jiných významných postavách církve 2. století, s nimiţ mohl být Melitón spojován, jako je apoštolský otec Polykarpos ze Smyrny nebo Melitónův součastník Justin Filosof. Kromě těchto rámcových informací jsou další souvislosti Melitónova ţivota a působení předmětem obsáhlých diskusí.

1.3 Melitónovo rétorické vzdělání Na základě studia přímých i nepřímých pramenů se badatelé pokusili sestavit Melitónů intelektuální portrét. Jedním z nápadných rysů jeho postavy je vynikající rétorické vzdělání. Bylo známé jiţ ve staré době. Tertullianus, sám přední rétor a spisovatel latinské křesťanské literatury, který znal podle všeho Melitónovy spisy z první ruky, označil kolem r. 200 jeho styl jako elegans et declaratorium ingenium.44 Vysokou literární úroveň Melitónova díla je moţné posoudit také z dochovaného spisu Peri Pascha i zlomků dalších jeho děl, které se mu připisují.45 Z nich je zřejmé, ţe se mu dostalo skvělého rétorického vzdělání asijského stylu, který svou bohatostí kontrastoval se střízlivějším atticismem. Jeho veskrze orientální styl46 dokládá také přízvisko Asianus, které dal Melitónovi v medailonu o něm ve svém spise O slavných mužích Jeroným.47 Jeronýmovo podání o Melitónovi je ovšem jinak zcela závislé na Eusebiovi.

43

Srv. Chronicon paschale 259 (PG 92, 631).

44

Srv. Tertullianus u Jeronýma, De viris illustribus 24 (PL 23, 643). Tertullianus je kromě toho prvním dokladem znalosti Melitóna v latinsky mluvící církvi. 45

Edice zlomků povaţovaných za prvé obsahují obě kritická vydání: O. Perler, Méliton de Sardes, str. 218–244; a S. G. Hall, Melito of Sardis, str. 62–96. 46

Srv. E. J. Wellesz, „Melito´s Homily on the Passion: An Investigation into the Sources of Byzantine Hymnography“, JTS 44 (1943) 41–52, str. 50. 47

Srv. Jeroným, De viris illustribus 24 (PL 23, 643).

11

Melitóna lze zařadit do intelektuálního proudu soudobé rétoriky, označovaného jako tzv. druhá sofistika.48 K Melitónovu stylu je moţné nalézt paralely u řeckých autorů tohoto hnutí, jako je Maximos z Tyru, Favorínos, Lúkiános ze Samosat nebo Polemón z Láodikeie.49 Podle M. Testuze Melitónovo dochované dílo Peri Pascha bezprostředně navazuje na hellénistické declamatio.50 Rétorické vzdělání takové úrovně, jakého se dostalo Melitónovi, bylo ovšem vysoce ceněno ve společnosti jeho doby. F. W. Norris upozornil na skutečnost, ţe toto vzdělání Melitóna předurčovalo k politické dráze. Je tedy pravděpodobné, ţe jeho rodina pocházela z aristokratických nebo vysoce postavených kruhů města.51 Je moţné, ţe toto vzdělání získat přímo v Sardech, neboť archeologické průzkumy zde odkryly gymnasion s komplexem lázní z jeho doby.52 Méně pravděpodobná je podle všeho druhá hypotéza, kterou F. W. Norris také zvaţuje, totiţ ţe by Melitón toto vzdělání získal pouze jako otrok v cizích sluţbách, z nichţ by byl později propuštěn.53 Proti této verzi hovoří především fakt, ţe Melitón měl dostatek finančních prostředků, aby mohl uskutečnit cestu do Jeruzaléma, a také disponoval hojností volného času do té míry, ţe mu umoţnila věnovat se rozsáhlé literární činnosti – Eusebios ve své době vypočítává kolem dvaceti Melitónových spisů.54 Melitón však místo politické dráhy zaujal přední místo v sardské křesťanské obci. Eusebios je prvním z církevních spisovatelů, který ho označil přímo za biskupa města,55 ovšem zdaleka ne všichni moderní badatelé se kloní ke stejnému závěru.

48

Pojem razi Filostratos o rétorech 2. století n. l., kteří se lišili od svých předchůdců počínaje Gorgiou tím, ţe traktovali spíše historická neţ filosofická témata. K tomuto hnutí srv. např. B. Borg (ed.), Paideia: the World of the Second Sophistic, Berlin 2004; k rétorickým prostředkům druhé sofistiky srv. L. Broadhurst, „The Rhetoric of the Second Sophistic“, in: W. Braun (ed.), Rhetoric and Reality in Early Christianities, Waterloo (Ont.) 2005, str. 56–59. 49

Srv. J. I. H. McDonald, „Some Comments on the Form of Melito´s Paschal Homily“, StPatr XII, Berlin 1975, str. 104. 50

Srv. M. Testuz, Papyrus Bodmer XIII, str. 21. K Melitónovu rétorickému stylu viz také: L. Broadhurst, „Melito´s Rhetoric“, in: W. Braun (ed.), Rhetoric and Reality, str. 59–64. 51

Srv. F. W. Norris, „Melito´s Motivation“, ATR 68 (1986) 16–24, str. 18.

52

Tento komplex byl vybudován někdy po r. 17 n. l., kdy město zničino zemětřesení, při obnově města z finanční dotace císaře Tiberia, srv. R. L. Wilken, „Melito, the Jewish Community at Sardis and the Sacrifice of Isaac“, TS 37 (1976) 53–69, str. 53. 53

Srv. F. W. Norris, „Melito´s Motivation“, str. 18 n.

54

Srv. Eusebios, Hist. eccl. IV 26, 2 (SC 31, 208 n.).

55

Srv. Eusebios, Hist. eccl. IV 13, 8; IV 26, 1 (SC 31, 179; 207).

12

1.4 Melitónovo postavení v sardské obci V diskusi kolem Melitónova postavení v sardské obci se vynořila řada zajímavých souvislostí pro pochopení kontextu jeho působení a díla. Uvedeme některé argumenty pro a proti jeho biskupskému úřadu, které umoţní další dokreslení kontextu působení této významné postavy. Proti Eusebiovu tvrzení o Melitónově biskupství svědčí především fakt, ţe před Eusebiem Melitóna nepovaţoval za biskupa ţádný z církevních spisovatelů 2. – 4. století. Proto S. G. Hall označil toto Eusebiovo trvzení za jeho vlastní domněnku,56 na základě známé skutečnosti, ţe Eusebios do svých výkladů v Církevních dějinách častěji vnášel hlediska, která byla běţná aţ v jeho době vzmáhající se říšské církve s pevnou organizací biskupství.57

1.4.1 Zaloţení biskupského úřadu a janovské křesťanství v Sardech Naopak pro Melitónův biskupský úřad by mohla svědčit skutečnost, ţe existence biskupství je v Sardech doloţena poměrně brzy, a to jiţ v novozákonním spise Zjevení svatého Jana (před r. 100). Zde je „andělu“ této církevní obce, čímţ exegeze tradičně rozuměla místního biskupa, adresován jeden ze sedmi listů maloasijským církevním obcím.58 Na tomto místě je obec napomínána pro svoji vlaţnost, protoţe podle jména je „ţivá“, ale aţ na několik jmen je ve skutečnosti „mrtvá“. Pro bliţší objasnění tohoto enigmatického místa chybějí historické souvislosti, z textu je však zřejmé, ţe církevní obec musela v Sardech před sepsáním této novozákonní apokalypsy janovského okruhu jiţ po určitou dobu existovat. R. L. Wilken předloţil hypotézu, podle které křesťanství v Sardech zaloţil při svých misijních cestách po Malé Asii apoštol Pavel z Tarsu.59 Pro toto tvrzení však chybí jakákoli opora v novozákonních textech. A. Hansen sice připouští, ţe Pavel mohl na své 56

Srv. S. G. Hall, Melito of Sardis, str. xii.

57

Srv. Ch. Mohrmann, „Le conflit pascal au IIe siècle. Note philologique“, VC 16 (1962) 154–171, str.

58

Srv. Zj 3,1–6.

59

Srv. R. L. Wilken, „Melito, the Jewish Community at Sardis and the Sacrifice of Isaac“, str. 55.

165.

13

druhé nebo třetí misijní cestě Sardy navštívit,60 protoţe se jednalo o hlavní město provincie Lýdie, které leţelo na křiţovatce obchodních cest mezi Efesem, Pergamem, Smyrnou a centrem Malé Asie, v tomto případě zde však patrně nekázal, protoţe jak víme na základě výše zmíněného textu Janovy apokalypsy a v neposlední řadě také z Melitónova díla, které vzniklo v Sardech asi o sedmdesát let později, křesťanství, které se zde rozvíjelo, nebylo pavlovské křesťanství, ale křesťanství janovského typu, jehoţ byl Melitón sám význačným představitelem.61

1.4.2 Biskupský úřad v Sardech a mlčení Ignatia z Antiochie Existence biskupství v této rané době ovšem nemusí znamenat, ţe biskupský úřad existoval také v Sardech Melitónovy doby, protoţe o jeho existenci ve 2. století se jinak nedochovaly ţádné zprávy. Proti mluví také skutečnosti, ţe „biskup Sýrie“ a apoštolský otec Ignatios z Antiochie sice adresoval na své mučednické cestě do Říma za císaře Hadriana (117–138 n. l.) listy církevním obcím ve Smyrně a Filadelfii, které leţely v sousedství Sard, do sarsdské obce však ţádný list – nakolik je nám známo – neposlal a ani se o této obci v ţádném ze svých dochovaných listů nezmínil. Ovšem tento fakt je moţné z druhé strany interpretovat také tak, ţe starobylá sardská obec biskupský úřad měla i v Ignatiově době, ovšem Ignatios této obci list neadresoval záměrně, neboť se jednalo o ţidokřesťanskou obec s tradicí janovského křesťanství, proti níţ Ignatios ve své theologii polemizoval.62

60

Srv. A. Hansen, The „Sitz im Leben“, str. 82–85.

61

Srv. např. R. M. Grant, Greek Apologists of the Second Century, Philadelphia 1988, str. 96.

62

Srv. S. E. Johnson, „Christianity in Sardis“, in: A. Wikgren (ed.), Early Christian Origins: Studies in Honor of Harold R. Willoughby, Chicago 1961, str. 81–89, str. 83.

14

1.4.3 Nepřímé svědectví pro Melitónův biskupský úřad v Polykratově listu Viktorovi Hlavního obránce Melitónova biskupského úřadu mezi moderními badateli představuje A. Stewart-Sykes.63 Za klíčový text pro otázku Melitónova postavení v sardské obci pokládá jiţ zmíněný Polykratův list římskému biskupu Viktorovi, který se dochoval u Eusebia.64 Tento list se zmínkou o Melitónovi byl napsán v souvislosti s tzv. paschální kontroverzí, tj. starokřesťanským sporem o datum slavení Velikonoc, vedeným mezi západními církvemi v čele s Římem a maloasijskými kvartodecimány. Protoţe se jedná o jeden z klíčových textů pro interpretaci Melitónovy postavy, uvedeme zde Eusebiův citát z Polykratova listu Viktorovi téměr v plném znění. Polykratés píše Viktorovi: (2) My tedy slavíme den bez klamu, ani nic nepřidáváme, ani nic neubíráme. Vţdyť právě v Asii odpočívají velká světla, která vstanou v den příchodu Pána, aţ přijde ve slávě z nebes a vyhledá všechny svaté: totiţ Filip, jeden ze dvanácti apoštolů, který odpočívá v Hierapoli, a dvě jeho dcery, které zestárly jako panny, a další jeho dcera, která vedla ţivot v Duchu svatém a odpočívá v Efesu; (3) a dále Jan, který spočinul na hrudi Pána, který byl knězem se zlatou čelenkou, svědkem víry a učitelem. Ten spí v Efesu. (4) Dále Polykarpos ve Smyrně, biskup a mučedník, a Thraseas, rovněţ biskup a mučedník z Eumeneie, který odpočívá ve Smyrně. (5) Mám dále uvádět biskupa a mučedníka Sagarise, který spí v Láodikeii, a blaţeného Papiriuse a eunucha Melitóna, který všechny věci spravoval v Duchu svatém, který odpočívá v Sardech a očekává navštívení (evpisko,ph) z nebes, při kterém vstane z mrtvých? (6) Tito všichni zachovávali Paschu vţdy čtrnáctého dne podle evangelia. Neodchýlili se od toho a vţdy se řídili pravidlem víry. Ale i já, Polykratés, nejmenší z vás ze všech, (to budu zachovávat) podle tradice svých příbuzných, jeţ některé jsem i já následoval. Vţdyť sedm mých příbuzných bylo biskupy, já jsem osmý, a moji příbuzní vţdy slavili den, kdy lid odstranil kvas.65

Pokud jde o otázku Melitónova postavení v Sardské obci, A. Stewart-Sykes se domnívá, ţe Polykratés, píšící jen krátce po Melitónově smrti a dobře obeznámený se situací maloasijské církve, Melitóna za biskupa skutečně povaţoval. Za prvé na základě své 63

Srv. A. Stewart-Sykes, The Lamb´s High Feast, str. 4 n.

64

Srv. Eusebios, Hist. eccl. V 24, 2–7 (SC 31, 67–69).

65

Upravený překlad J. J. Nováka, in: Eusebius Pamphili, Církevní dějiny, Praha 1988, str. 101.

15

formulace,

ţe

Melitón

„spravoval

všechny

věci

v Duchu

svatém“

(pa,nta

politeusa,menon evn Pneu,mati a`giw/). To je podle tohoto badatele nikoli poukazem na působení charismatického vůdce, ale na vykonávání hierarchického úřadu.66 Za další důkaz Melitónova biskupského úřadu pokládá Stewart-Sykes to, ţe Polykratés nejprve jmenuje sedm svědků kvartodecimánské praxe včetně Melitóna a krátce nato se znovu odvolává na stejný počet „sedmi svých příbuzných, kteří byli biskupy“, coţ je podle tohoto badatele zřejmou naráţkou na předchozí seznam s Melitónovým jménem.67 Ovšem i tak zůstává otázkou, proč Polykratés ve svém výčtu „světel“ kvartodecimánské praxe Melitóna na rozdíl od jiných za biskupa neoznačil výslovně, ačkoli by to mohlo podpořit jeho věrohodnost jako svědka a nositele apoštolské tradice. Na základě dochovaných pramenů tedy pravděpodobně nebude moţné s jistotou dospět

k jednoznačnému závěru ohledně Melitónova

postavení

v sardské

obci.

Monoepiskopání církevní struktura se sice začala postupně formovat jiţ od konce 1. století, jak o tom svědčí dochované spisy apoštolských otců, jako např. církevní řád Didaché nebo listy Ignatia z Antiochie,68 v Melitónově době je však stále ještě moţné představit si církevní obec, které při liturgii předsedá někdo jiný neţ biskup, i to, ţe v této době mohla tak významná a literárně činná osobnost, jakou Melitón bezesporu byl, dosáhnout odpovídajícího věhlasu a vlivu díky svému charismatu i bez biskupského úřadu. Moţné je však i to, ţe Melitónovi byl svěřen biskupský úřad, a to právě na základě jeho mimořádného charismatu.69 Polykraova zmínka o „příbuzenství“ mezi maloasijskými biskupy vedla StewartaSykese dále k úvahám o Melitónově moţném ţidovském původu.

1.5 Melitónův možný židovský původ Zmíněné „příbuzenství“ mezi maloasijskými biskupy v Polykratově seznamu podle A. Steawarta-Sykese jiště nemohlo znamenat pokrevní příbuzenství, které si lze v takovém 66

Srv. A. Stewart-Sykes, The Lamb´s High Feast, str. 5.

67

Srv. téţ R. Bauckham, „Papias and Polycrates on the Origin of the Fourth Gospel“, JTS n. s. 44 (1993) 24–69 , str. 28. 68

Srv. Spisy apoštolských otců, překl. L. Varcl, D. Drápal, J. Sokol, Praha 1986, str. 7–24 a 135–176.

69

Srv. A. Stewart-Sykes, The Lamb´s High Feast, str. 202.

16

rozsahu jen obtíţně představit. Podle tohoto badatele však představuje naráţku na společnou příslušnost k ţidovskému národu.70 Je velmi pravděpodobné, ţe první křesťané v Sardech byli – podobně jako v okolních městech – z velké části ke křesťanství obrácení hellénizovaní Ţidé,71 ke kterým křesťanská misie směřovala nejprve. Melitón sám mohl pocházet z tohoto prostředí, coţ by kromě jiného vysvětlovalo jeho dokonalou znalost ţidovské tradice, kterou osvědčil ve svém nalezeném paschálním spise. V tomto případě by se ovšem jednalo o plně hellénizovanou ţidovskou rodinu, jejímţ mateřským jazykem byla řečtina, jak dokládá vysoký rétorický styl a čistá řečtina Melitónova spisu. To, ţe ţidovský původ v ţádném případě nemusel být v rozporu s řeckým vzděláním, doloţil mimo jiné M. Hengel.72

1.6 Melitónův asketický celibát Jak plyne z výše uvedené citace Polykratova listu, tento efeský biskup zvolil ve svém listu papeţi Viktorovi pro Melitóna nezvyklé označení „eunuch“. P. Nautin vycházel z doslovné interpretace této pasáţe a na základě toho dovozoval také on, ţe Melitón nemohl být biskupem své obce, protoţe jakoţto eunuch nemohl ve staré církvi zastávat ţádný hierarchický úřad, jak je to známé z o něco pozdější kauzy týkající se kněţského svěcení mladého Órigena.73 Polykratova slova o „navštívení z nebe“ (evpiskoph,), které Melitón očekává, tento badatel vyloţil v tom smyslu, ţe Melitón teprve očekává zaslouţené eschatologické udělení biskupského úřadu (evpiskoph,), kterého se mu dostane při vzkříšení z mrtvých.74 Tuto interpretaci však zásadně odmítla badatelka Ch. Mohrmannová, podle níţ je Polykratova zmínka o „navštívení z nebe“ pouze poukazem na Kristův opětovný příchod na konci věků, při kterém Melitón vstane z mrtvých, a nikoli výpovědí o eschatologickém

70

Srv. A. Stewart-Sykes, „Melito´s Anti-Judaism“, JECS 5 (1997) 271–283, str. 275–279.

71


72

Srv. M. Hengel, Judaism and Hellenism: Studies in their Encounter in Palestine during the Early Hellenistic Period, London 1974, str. 68. 73

Srv. Eusebios, Hist. eccl. VI 8, 1–7 (SC 41, 95–97).

74

Srv. P. Nautin, Lettres et écrivains chrétiens des IIe et IIIe siècles, Paris 1961, str. 71.

17

udělení jakkoli zaslouţeného biskupského úřadu.75 Ve stejném významu ostatně rozuměl tomuto místu jiţ i Jeroným ve svém překladu Polykratova listu z Eusebia: Melito ...exspectat in adventu eius resurrectionem.76 Jiný překvapivý výklad tohoto zvláštního Polykratova označení Melitóna předloţil A. Hansen. Podle tohoto badatele můţe Polykratova zmínka naznačovat – v souvislosti s Melitónovým častým uţíváním mysterijní terminologie v Peri Pascha –77 ţe Melitón byl obráceným zasvěcencem mysterijního kultu frýţské matky bohů Kybelé, s nímţ se pojil akt kastrace.78 C. J. Hemer sice doloţil, ţe tento kult byl v hellénizované podobě (KybeléArtemis) ţivý v Sardech Melitónovy doby,79 ovšem z novějších badatelů pokládá především A. Stewart-Sykes, v souladu se svou hypotézou o Melitónově ţidovském původu, za velice nepravděpodobné, ţe by se Melitón jakkoli účastnil pohanských mystérií.80 Uţívání mysterijní terminologie mohl čerpat také z dobových hellénistických pramenů sakrálního charakteru, kde byla běţně uţívána. Ovšem to, ţe Melitón patrně znal tradici mysterijních kultů, ale kriticky se vůči ní vymezil pomocí své typologické exegese paschálního mystéria, nedávno doloţil na základě textu Peri Pascha D.-A. Giulea.81 Označení Melitóna slovem „eunuch“ je tedy třeba číst – ve zřejmé závislosti na Mt 19,12 a v duchu dobových patristických výkladů82 – nikoli doslovně, ale jako zřejmou naráţku na Melitónův asketický celibát, kterým se vyznačovala jeho osoba. To potvrzuje také Rufinus z Aquileie († 410), který přeloţil příslušnou pasáţ ve své latinské verzi Eusebiových Církevních dějin ve smyslu Melitónovy „zdrţenlivosti pro nebeské království“: propter dei regnum eunuchus.83 Na potvrzení toho dokládá O. Perler, ţe tato 75

Srv. Ch. Mohrmann, „Le conflit pascal“, str. 157 n.

76


77

K tomuto tématu viz D.-A. Giulea, „Seeing Christ through Scriptures at the Paschal Celebration: Exegesis as Mystery Performance in the Paschal Writings of Melito, Pseudo-Hippolytus, and Origen“, OCP 74 (2008) 27–47, zejména str. 32–36. 78

Srv. A. Hansen, The „Sitz im Leben“, str. 121.

79

Srv. C. J. Hemer, The Letters to the Seven Churches of Asia in their Local Setting, JSNT Supplement 11, Sheffield 1989, str. 138–140. 80

Srv. A. Stewart-Sykes, The Lamb´s High Feast, str. 10 n.

81

Srv. D.-A. Giulea, „Seeing Christ through Scriptures at the Paschal Celebration: Exegesis as Mystery Performance“, str. 27. 82

Srv. např. Justin, 1 Apologia 15, 4 (SC 507, 166); Athénagoras, Legatio 33, 1, in: M. Marcovich (ed.), Athenagoras, Legatio pro Christianis, Berlin – New York 1990, str. 104 n.; Eusebios, Hist. eccl. VI 8, 2 (SC 41, 95 n.) (Órigenův příliš přímočarý výklad evangelia). 83

Srv. G. Bardy (ed.), Eusèbe de Césarée, SC 41, str. 68, pozn. č. 9.

18

„zdrţenlivost pro boţí království“ měla v pojetí staré církve eschatologický rozměr,84 coţ vysvětluje Polykratovu formulaci. Protoţe v Melitónově době celibát ještě nebyl podmínkou biskupského svěcení,85 je moţné, ţe Polykratés úmyslně zdůraznil tento rys Melitónovy osoby jako pro něho charakteristický.

1.7 Melitón a montanismus V souvislosti s otázkou Melitónova postavení v sardské církevní obci je třeba také zváţit Tertullianovo svědectví, podle něhoţ byl Melitón mnohými církevními autory své doby povaţován za „proroka“.86 Badatelé v této souvislosti zvaţovali Melitónův vztah k montanismu, který se přibliţně v této době začal šířit ze sousední Frýgie.87 Tento směr nadřazoval v eschatologickém očekávání blízkého příchodu Krista charismatické vedení nad hierarchickým, kladl důraz na působení Ducha a na přísnou askesi.88 Melitón byl vůdcem své komunity s charismatickými prorockými dary, asketou a Polykratés s ním spojoval eschatologické očekávání, podle O. Perlera však na základě toho nelze usuzovat na ţádnou přímou souvislost mezi ním a tímto tzv. „novým proroctvím“, jak byl také rigoristický montanismus označován.89 Melitóna nelze povaţovat za montanistu především proto, ţe ve svých spisech vystupoval jako představitel hlavního proudu církevního křesťanství a v neposlední řadě i na základě toho, ţe Melitóna ve svých montanistických spisech zlehčil právě Tertullianus, který na konci 2. století představoval nejvýznamnější postavu tohoto směru.90 Ovšem jak montanismus, tak kvartodecimánské křesťanství, které Melitón reprezentuje, čerpali ze společné půdy, kterou představuje maloasijské janovského

84

Srv. O. Perler, Méliton de Sardes, str. 8, pozn. č. 1.

85

Srv. G. Denzler, Dějiny celibátu, Brno 2000, zejména str. 19–28.

86

Srv. A. Stewart-Sykes, „The Asian Context of the New Prophecy and of Epistula Apostolorum“, VC 51 (1997) 416–438. 87

Srv. T. D. Barnes, „The Chronology of Montanism“, JTS 21 (1970) 403–408.

88

Srv. W. Schepelern, Der Montanismus und die phrygischen Kulte. Eine Religionsgeschichtliche Untersuchung, Tübingen 1929, zejména kap. IX. „Organisation und Klerus“, str. 33–41. 89


90


19

křesťanství, coţ podle A. Stewart-Sykese dokresluje celou sloţitost theologických vlivů a prostředí, z něhoţ Melitón vycházel.91

1.8 Melitón mezi církevními a necírkevními autory 2. století J. Daniélou zařazuje Melitónovo působení na pomyslnou linii mezi apoštolským ţákem Barnabášem a apologetou Justinem na jedné straně,92 a Eirénaiem a Órigenem na straně druhé.93 Toto zařazení odpovídá dataci Melitónovy akmé do doby kolem r. 170 po Kr. Lze předpokládat, ţe Melitón se jakoţto významná postava maloasijského křesťanství druhé poloviny 2. století stýkal i s jeho dalšími protagonisty, z nichţ někteří ještě byli ţáky ţáků Páně. Mezi nimi patrně především s biskupem Polykarpem ze Smyrny († 155/160), který také patřil k janovskému okruhu a který je v Polykratově listu Viktorovi jmenován vedle Melitóna. Melitón sám však svou dobou a theologií jiţ ke skupině apoštolských otců nepatří. Skutečným kontextem jeho působení jsou díla raných řeckých apologetů 2. století, k nimţ bývá někdy řazen na záladě své Apologie adresované císaři Marcu Aureliovi.

1.8.1 Melitón mezi řeckými apologety Marcus Aurelius navštívil východní části Římské říše v rozmezí let 169–176 a jeho moţná návštěva Sard je dokumentována nápisem na místní synagoze.94 Kromě Melitóna se na císaře během jeho východní cesty obrátili se svými obranami křesťanství ještě dva další apologeti: biskup Apollinarios z Hierapole a filosof a rétor Athénagoras z Athén,95 přičemţ

91

Srv. A. Stewart-Sykes, „The Asian Context of the New Prophecy and of Epistula Apostolorum“, str. 416–438. 92

Melitónem prokazatelně četl díla svého staršího současníka a apologety Justina Filosofa († okolo r. 165), srv. R. Weijenborg, „Méliton de Sardes lecteur de la Première apologie et du Dialogue de saint Justin“, Antonianum 49 (1974) 362–366. 93

Srv. J. Daniélou, „Figure et événement chez Méliton se Sardes“, in: A. N. Wilder (ed.), Neotestamentica et patristica: Eine Freundesgabe, Herrn Professor Dr. Oscar Cullmann zu seinem 60. Geburtstag überreicht, Leiden 1962, str. 282–292. 94

Srv. P. R. Trebilco, Jewish Communities in Asia Minor, Society for New Testament Studies monograph series 69, Cambridge 1991, str. 44. 95

Srv. R. M. Grant, „Melito of Sardis“, in: Greek Apologists of the Second Century, str. 92–99.

20

C. Bonner pokládá za pravděpdobné, ţe Melitón a Apollinarios z Hierapole se také osobně znali.96 Ve své zprávě o Melitónovi cituje Eusebios z jeho Apologie, která se jako celek jinde nedochovala, několik podstatných pasáţí.97 V souladu s rétorickým topos své doby, jak je představuje Menandrova učenice rétoriky,98 kterou měl Melitón zřejmě k dispozici, a podobně jako Apollinarios a Athénagoras, vyjádřil i Melitón loajalitu vůči císaři a jeho nástupcům. Tvrzením, ţe říše vděčí za svůj úspěch křesťanství, které vyrostlo od Augusta spolu s ní, Melitón modifikoval běţný římský názor, podle kterého říše vděčila za svůj úspěch římským bohům:99 (7) Vţdyť naše filosofie100 sice rozkvetla nejprve u barbarů,101 kdyţ však později začala kvést mezi tvými národy za mocné vlády tvého předchůdce Augusta, stala se zejména pro tvou říši příznivým dobrem. Vţdyť od té doby se moc Římanů rozrostla do velikosti a lesku, ty ses v ní stal vytouţeným nástupcem a budeš jím se svým synem tím, ţe budeš chránit filosofii, která vyrostla spolu s říší a která začala s Augustem, kterou ctili i tvoji předkové vedle jiných náboţenství. (8) A největším důkazem její prospěšnosti je to, ţe naše víra vykvetla současně se šťastným počátkem říše a ţe ji od Augustovy vlády nepotkalo nic zlého, ale naopak všechno přispělo k její skvělosti a slávě, podle modliteb 102

všech.

Je příznačné, ţe tento Melitónův zlomek uchoval právě Eusebios z Kaisareie, který byl po konstantinovském obratu (313) stoupencem stejné sakrální ideje Římské říše, kterou v začátcích představuje ve své Apologii jiţ Melitón.

96

Srv.C. Bonner, The Homily on the Passion, str. 56.

97

Srv. Eusebios, Hist. eccl. IV 13, 8; 26, 1, 5–11 (SC 31, 179; 207 n; 209–211); viz téţ: S. G. Hall, Melito of Sardis On Pascha and Fragments, zl. 1, str. 62–64. 98

Srv. D. A. Russell – N. G. Wilson (eds.), Menander Rhetor, Oxford 1981, str. 94.

99

Srv. R. M. Grant, „Five Apologists and Marcus Aurelius“, VC 42 (1988) 1–17, str. 7.

100

K dobovému označení křesťanství jako filosofie v apologetickém kontextu srv. např. Athénagoras, Legatio 2, 4 (Marcovich, 25). 101

Tj. mezi Ţidy.

102

Srv. Eusebios, Hist. eccl. IV 26, 7–8 (SC 31, 210); upravený překl. J. J. Nováka, in: Eusebius Pamphili, Církevní dějiny, str. 80.

21

Příčinou, proč Melitón napsal svou obranu křesťanství, měly být nové edikty proti křesťanům uplatňované v Asii,103 moţná dokonce přímo v Sardech. Ačkoli o existenci těchto ediktů nemáme ţádné přímé historické doklady, je všeobecně známo, ţe za vlády Marca Aurelia zemřeli mučednickou smrtí např. Sagaris z Láodikeie, uváděný v Polykratově listu vedle Melitóna, nebo Thraseas z Eumeneie. Pravděpodobně se tedy jednalo o jednotlivá maloasijská pronásledování na základě rozhodnutí místních autorit.104 Melitón ve své Apologii hovoří v souvislosti s edikty také o tom, ţe na jejich zákadě vystupují proto křesťanům udavači, kteří se podílejí na jejich persekuci.105 A. M. Manis vyslovil spekulativní hypotézu, podle které mohli být mezi těmito osobami, podílejícími se na místních pronásledováních maloasijských křesťanů, také sardští Ţidé. Vycházel z paralelního případu, zachyceného v Umučení Polykarpa, kde se podle hagiografa v této době Ţidé podíleli na persekuci tohoto apoštolského otce.106 Tato skutečnost by mohla podle tohoto badatele představovat jedno z dílčích vysvělení míry ostrosti Melitónova antijudaismu, přítomného v jeho spise Peri Pascha, který v křesťanské literatuře jeho doby nemá paralelu.107

1.8.2 Melitón a heterodoxní literatura Melitónovo působení je třeba studovat jak v kontextu církevní literatury 2. století, tak také v souvislosti s heterodoxní literaturou, která dokresluje kontext jeho myšlení. Tu představují především mimokanonické novozákonní apokryfy, vznikající v této době, a další heterodoxní, zejména gnostická literatura. Jedním z dokumentů, které je třeba srovnávat s Melitónovým textem, je apokryf Skutky Janovy.108 Melitónovo netradiční označení Krista pojmy „Milost“ a „Otec“ v textu

103

Srv. Eusebios, Hist. eccl. IV, 26, 5 (SC 31, 209).

104

Srv. J. Zeiller, „A propos dún passage énigmatique de Méliton de Sardes relatif à la persécution contre les chrétiens“, REAug 2 (1956) 257–263. 105


106

Srv. Umučení Polykarpa 12, 2; 13, 1, in: P. Kitzler (ed.), Příběhy raně křesťanských mučedníků, Praha 2009, str. 69. 107

Srv. A. M. Manis, „Melito of Sardis: Hermeneutic and Context“, GOTR 32/1–4 (1987) 387–401,

str. 399 n. 108

Srv. J. A. Dus (ed.), Příběhy apoštolů, Novozákonní apokryfy, II, Praha 2003, str. 290–335 .

22

Peri Pascha109 má paralely právě v tomto spise z druhé poloviny 2. století. Spíše neţ o přímé literární závislosti mezi oběma texty je však moţné uvaţovat o příslušnosti ke společné theologické tradici. Také tento dokument náleţel ke spisům janovského okruhu a pro Melitóna, který sledoval linii janovského křesťanství, měly tyto spisy zvláštní důleţitost.110 Jiným nekanonickým textem 2. století se silným vlivem na Melitóna je apokryfní Petrovo evangelium,111 které patřilo spolu se svým antijudaismem k jednomu z Melitónových přímých pramenů, jak doloţil O. Perler.112 Melitónovo dílo vznikalo v situaci, kdy se církevní křesťanství 2. století vyrovnávalo s tzv. gnostickou krizí. Melitónovu myšlení je tedy moţné porozumět jako orthodoxní reakci na některé gnostické proudy, a to především na spisy valentínovské provenience. Jedním z prvních, kdo upozornil na protignostický ráz Melitónovy theologie a christologie, byl R. Cantalamessa.113 V návaznosti na něho doloţil T. Halton konkrétně přímou literární závislost mezi Melitónovým spisem Peri Pascha 48114 a Klémentovým spisem gnostických výpisek Excerpta ex Theodoto.115 Tyto výpisky sice pořídil Kléméns z Alexandrie aţ přibliţně třicet let po napsání Melitónova spisu, Melitón tedy nečerpal z Klémentova díla (jejich vzájemná závislost je opačná), ale je známo, ţe gnostik Theodotos působil v Malé Asii přibliţně v Melitónově době (mezi r. 170 a 180). Melitón ze Sard tedy patrně znal spisy tohoto gnostického učitele z vlastní četby. Souvislost mezi Melitónovým spisem a Theodotovým dílem následně doloţil R. Cantalamessa116 ještě dalším poukazem na paralelu v textu Peri Pascha 46: 109

Srv. PP 9, 57 n.

110

Srv. S. G. Hall, „Melito´s Paschal Homily and the Acts of John“, JTS, n. s. 17/1 (1966) 95–98, str.

97. 111

Text srv. J. A. Dus – P. Pokorný (eds), Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy, I, Praha 2001, str. 229–233. 112

Srv. O. Perler, „L´Évangile de Pierre et Méliton de Sardes“, RB 71 (1964) 584–590, str. 590.

113

Srv. R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique“, zejména str. 14–26.

114

Srv. PP 48, 323 n. se zdůrazněním svobodné vůle člověka proti gnostickému popírání svobody u jiného neţ zcela duchovního člověka, a PP 66 s tvrzením o Kristově reálném vtělení a utrpění proti gnostickému doketismu. 115

Srv. T. Halton, „Valentinian Echoes in Meliton, Peri Pascha?“, JTS 20 (1969) 535–538.

116

Srv. R. Cantalamessa, „Les homélies pascales de Méliton de Sardes et du Pseudo-Hippolyte et les Extraits de Théodote“, in: J. Fontaine – Ch. Kannengiesser (eds.), Epektasis. Mélanges patristiques offerts à Jean Daniélou, Paris 1972, str. 263–271.

23

Poučte se tedy, kdo je ten, kdo trpí (ti,j o` pa,scwn) a kdo je ten, kdo má s trpícím soucit (ti,j o` tw/| pa,sconti sumpaqw/n), a proč přišel Pán na zemi: aby se oblékl do toho, kdo trpí (to.n pa,sconta) a pozvedl ho aţ do výšin nebe117

Tento text podle Cantalamessy představuje Melitónovu orthodoxní reinterpretaci gnostického mýtu o utrpení aiónu Sofie, doloţeného mimo jiné právě v Klémentových Excerptech ex Theodoto.118 Tato verze gnostického soteriologického mýtu pojednává o hříchu (pa,qoj) aiónu Sofie a jeho vykoupení (sumpa,qeia) prostřednictvím zásahu celého Pléromatu. Podle R. Cantalamessy zamýšlel Melitón ve svém textu korigovat tento gnostický mýtus o pádu části Pléromatu a jeho vykoupení do podoby historické situace Adamova hříchu a jeho vykoupení skrze reálný příchod a výkupné utrpení Krista.119 Jak doloţil B. Lohse,120 Melitónův text obsahuje paralely ještě s dalším gnostickým dokumentem, který přispívá k poznání společné theologické tradice, z níţ Melitón vycházel, a to s gnostickým Prolemaiovým listem Flóře. Paralelu představuje jeho spriritualizující výklad Starého zákona a ţidovské Paschy,121 který částečně připománá Melitónovou teorii starozákonního předobrazu a novozákonní „pravdy“.122

1.9 Melitónova cesta do Jeruzaléma Eusebios přináší ještě další zajímavou zprávu z Melitónova ţivota, která je důleţitá pro dokreslení šíře záběru tohoto sardského učence. Referuje o tom, ţe Melitón podnikl – patrně před r. 170 po Kr. – cestu do Palestiny a Jeruzaléma.123 Melitón tak patří mezi první

117

Srv. PP 46, 306 n.

118

Srv. Kléméns Alexandrijský, Excerpta ex Theodoto 30, 1–2 (SC 23, 124–127).

119

Srv. R. Cantalamessa, „Les homélies pascales de Méliton de Sardes et du Pseudo-Hippolyte et les Extraits de Théodote“, str. 264. 120

Srv. B. Lohse, „Meliton von Sardes und der Brief des Ptolemäus an Flora“, str. 179–188.

121

Srv. Ptolemaiův list Floře IV 4–5, in: A. Harnack (ed.), The Letter of Ptolemaeus to Flora, Cambridge 1904, str. 8 n. 122

Srv. např. PP 4, 32.

123


24

křesťanské řecky mluvící učence 2. století, o kterých máme doloţeno, ţe z odborného zájmu cestovali do Palestiny.124 Jedním z důvodů Melitónovy cesty patrně bylo poznat místa spojená s Kristovými pašijemi. Ovšem stav věcí, který Melitón na místě shledal, se podstatně lišil od Jeruzaléma Kristovy doby, jak plyne z textu Peri Pascha. Ve zjevném rozporu s pašijními zprávami kanonických evangelií totiţ Melitón ve svém textu celkem čtyřikrát opakuje, ţe Kristus zemřel „uprostřed Jeruzaléma“.125 Toto jeho konstatování se podle všeho zakládá na jeho zkušenosti očitého svědka nového stavu věcí, protoţe je známo, ţe v letech 41–44 po Kr. nechal král Herodes Agrippa postavit v Jeruzalémě tzv. „třetí zeď“, která zahrnula Golgotu, jeţ byla v Jeţíšově době za hradbami, do nového obvodu města. Po r. 135 po Kr. byl Jeruzalém nadále přestavován na antické město Aelia Capitolina tak, ţe Golgota se ocitla blízko středu města, v blízkosti nového fora.126 Tuto skutečnost však Melitón patrně chápal také theologicky. Ve svém textu Peri Pascha činí opakovaně naráţku na událost svázání Izáka (hebr. aqedah),127 k níţ mělo dojít podle ţidovského pojetí na místě budoucího jeruzalémského chrámu.128 Zdůrazňuje-li Melitón, ţe Kristus ukřiţován „v samém středu města a všem na očích“,129 patrně tím naráţí na skrytou souvislost mezi oběma událosmi, kdy událost aqedah, která hrála významnou roli v judaismu jeho doby, vysvětluje v christologickém smyslu jako předobraz Kristova ukřiţování.130 Druhým odborným důvodem Melitónovy cesty do Palestiny byla snaha získat od palestinských ţidovských učenců přesné informace o počtu a pořadí knih ţidovského Písma, které bylo v Melitónově době, kdy ještě nebyl definitivně uzavřen kánon Nového zákona, také svatým Písmem křesťanů.131 124

Srv. H. Windisch, „Die ältesten christlichen Palästinapilger“, Zeitschrift des Deutschen PalästinaVereins 48 (1925) 145–158. 125

Srv. PP 72, 506; 93, 692; 94, 694 a 94, 704.

126

Srv. A. E. Harvey, „Melito and Jerusalem“, JTS n. s. 17 (1966) 401–404.

127

Srv. PP 59, 417; 69, 482.

128

Ke ztotoţnění hory Mória s chrámovou horou srv. např. 2Pa 3,1.

129

Srv. PP 94, 705.

130

Srv. PP 54, 417; viz R. L. Wilken, „Melito, the Jewish Community at Sardis and the Sacrifice of Isaac“, zejména str. 58–69. 131

Třebaţe v Melitónově době ještě nebyl novozákonní kánon uzavřen, Melitón očividně znal a uţíval řadu pozdějších kanonických novozákonních spisů, na které často činí naráţku, srv. B. G. Tsakonas, „The Usage of the Scriptures in the Homily of Melito“, str. 613–616.

25

1.9.1 Melitónův kánon Starého zákona Patrně na základě své studijní cesty Melitón sestavil vlastní kánon knih Starého zákona, který z jeho starozákonních Eklóg, adresovaných Onesimovi, cituje Eusebios.132 S. G. Wilson upozorňuje na fakt, ţe tento Melitónův kánon Starého zákona se v podstatě shoduje s ţidovským kánonem stanoveným rabíny na konferenci v Jabne kolem r. 100, s výjimkou knihy Ester, kterou Melitón neuvádí.133 Ve svém textu Peri Pascha Melitón častěji cituje ţidovské Písmo. Činí tak většinou podle znění LXX, často se však od tohoto alexandrijského překladu odchyluje a více se přibliţuje hebrejskému originálu.134 Je tedy pravděpodobné, ţe měl k dispozici ještě jiné řecké překlady ţidovského Písma,135 nebo ţe text Septuaginty sám upravoval podle hebrejského znění. Svou dobrou znalostí hebrejštiny, která se dá v této souvislosti předpokládat a svými biblickými studiemi předešel o celé půlstoletí Órigena. S. G. Wilson si v této souvislosti poloţil otázku, proč Melitón kvůli informacím o počtu a pořadí starozákonních knih cestoval aţ do Palestiny a neobrátit se s tímto dotazem na místní sardskou ţidovskou komunitu. Pravděpodobným důvodem patrně není to, ţe by sardští Ţidé jakoţto diasporní komunita uţívali pouze Septuagintu, od jejíhoţ znění se Melitón částečně distancoval. Podle S. G. Wilsona tato skutečnost spíše odráţí ne-li vzájemné nepřátelství, tedy přinejmenším izolaci a nedostatek komunikace mezi ţidovskou a křesťanskou komunitou Melitónových Sard, která vylučovala větší vzájemný kontakt.136

1.9.2 Melitónova protimarkiónovská polemika Melitónův zájem o ţidovské Písmo je třeba číst v souvislosti s protimarkiónovskou polemikou církve jeho doby. 132


133

Srv. S. G. Wilson, „Melito and Israel“, in: P. Richardson (ed.), Anti-Judaism in Early Church. Volume 2: Separation and Polemic, Waterloo (Ont.), 1986, str. 81–102; 84; a: J. Auf der Maur, Meliton von Sardes Über das Pascha. Die älteste bekannte christliche Osterpredikg (2. Jh.). Jüdische Wurzeln – christliche Neuinterpretation – antijüdische Polemik, Informationszentrum im Dienste der ChristlichJüdischen Verständigung, Wien 1988, str. 2. 134

Srv. J. Smit Sibinga, „Melito of Sardis. The Artist and his Text“, VC 24 (1970) 81–104, str. 83 n.

135

Srv. B. G. Tsakonas, „The Usage of the Scriptures in the Homily of Melito“, str. 612.

136

Srv. S. G. Wilson, „Melito and Israel“, str. 84.

26

Gnostik Markión, který vystoupil kolem poloviny 2. století po Kr., od sebe ve své gnosticismem ovlivněné theologoii od sebe striktně oddělil na jedné straně přísného a trestajícího boha Starého zákona, kterého ztotoţňoval se zlým démiurgem látkového světa, a na druhé straně dobrého transcendentního Boha, Otce Jeţíše Krista. Na základě této theologie zcela zavrhl celý ţidovský Starý zákon a také větší část knih pozdějšího novozákonního kánonu, které povaţoval za judaizující, a ve svém kánonu ponechal jen část listů apoštola Pavla a upravené Lukášovo evangelium. Jeţíše povaţoval za boţskou bytost se zdánlivým tělem, která nemůţe trapět. Melitónovu snaha o sestavení kánonu Starého zákona spolu s jeho typologickým výkladem starozákonních událostí, které se stávají předobrazem novozákonních dějin spásy, je tedy moţné číst právě v tomto kontextu jako silnou protimarkiónovskou polemiku. Patrná je také v jeho protidoketických formulacích, souvisejících s Kristovým vtělením a utrpením, které svědčí o celkovém protignostickém zaměření jeho theologie.137

1.10 Eusebiův seznam Melitónových děl Eusebios ve svých Církevních dějinách vypočítává seznam asi dvaceti Melitónových spisů, které byly známy v jeho době. Z nich se však bohuţel dochovalo kromě nedávno objeveného spisu Peri Pascha jen několik málo zlomků.138 Je pravděpodobné, ţe Eusebios čerpal své informace o Melitónových spisech nikoli z první ruky, ale z velké části patrně z katalogů Órigenovy knihovny v Kaisareii a knihovny církevní obce v Jeruzalémě, shromáţděné biskupem Alexandrem.139 Od Melitóna se do Eusebiovy doby dochovaly tyto spisy: Dvě knihy O Pasše (ta. Peri. tou/ Pa,sca du,o), kniha O správném vedení života a prorocích, O církvi, kniha O neděli, poté O víře člověka a O stvoření, O poslušnosti smyslům ve víře a mimoto kniha O duši a těle neboli O jednotě,140 kniha O křtu, 137

Srv. R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique“, str. 15–17.

138

Edice dochovaných zlomků povaţovaných za pravé viz: O. Perler, Méliton de Sardes, str. 218– 244; S. G. Hall, Melito of Sardis, str. 62–96. 139

Srv. Eusebios, Hist. eccl. VI 20, 1; VI 32, 3 (SC 41, 119; 135).

140

Tento ztracený Melitónův spis měl patrně vliv na homilii O duši a těle připisovanou nejčastěji Athanasiovi nebo Alexandru z Alexandrie, srv. O. Perler, „Recherches sur le Peri Pascha de Méliton“, RSR

27

O pravdě, O víře a narození Krista, jedna kniha O proroctví, kniha O pohostinnosti, Klíč, knihy O ďáblu a O Zjevení svatého Jana, kniha O vtěleném Bohu141 a kníţečka Antoniovi.142

Po tomto výčtu uvádí Eusebios přímé citáty z knih O Pasše, z Apologie a z Eklóg, které zmiňuje jako Melitónovo dílo o něco níţe.143 Z vlastní četby tedy znal Eusebios patrně pouze tato tři díla.144 Kromě Eusebiem citovaných děl se ovšem pod Melitónovým jménem dochovaly i další spisy. Melitón byl ve staré církvi ctěn jako svatý – jeho svátek připadal na 1. dubna –, a na základě toho zůstal věhlasným církevním spisovatelem aţ do středověku. Nejvýznamnější pseudepigrafní spis pod jeho jménem představuje Transitus Mariae z konce 5. století,145 dochovaný v řadě zlomků ve starých jazycích. Toto dílo mělo značný vliv na Řehoře z Tours († 594) a stalo se jedním z pramenů nauky o tělesném nanebevzetí Bohorodičky. V další části práce se budeme věnovat otázkám, které souvisejí přímo se spisem Peri Pascha, který Eusebios připsal Melitónovi.

51 (1963) 407–421. Paralely tohoto textu k anafoře v Apoštolských konstitucích srv. P. Gavrilyuk, „Melito´s Influence Upon the Aanaphora of Apostolic Constitutions 8. 12“, VC 59/4 (2005) 355–376. 141

Peri. evnswma,tou Qeou/: tento zavádějící název Melitónova spisu způsobil, ţe např. Órigenes pokládal Melitóna za stoupence teze o boţí tělesnosti. „Bohem“ zde však Melitón v duchu své inkarnační theologie míní Krista. 142

Srv. Eusebios, Hist. eccl. IV 26, 2 (SC 31, 208 n.).

143

Srv. Eusebios, Hist. eccl. IV 26, 12–14 (SC 31, 211).

144


145

Text srv. M. Haibach-Rheinisch, Ein neuer „Transitus Mariae“ des Pseudo-Melito. Textkritische Ausgabe und Darlegung der Bedeutung dieser ursprünglichen Fassung für Apokryphenforschung und lateinische und deutsche Dichtung des Mittelalters, Rom 1962.

28

2. MELITÓN JAKO AUTOR PERI PASCHA 2.1 Argumenty pro Melitónovo autorství spisu Peri Pascha V papyrovém kodexu Beatty-Michigan (A), na jehoţ základě pořídil C. Bonner editio princeps nalezeného spisu Peri Pascha,146 chybí kolofón obsahující název díla, ale je zde uvedeno jméno: Meleitw/n (sic!). Na jeho základě, na základě Anastasiova volného citátu Melitónova díla ze 7. století,147 tehdy známých syrských fragmentů uváděných pod Melitónovým jménem a v souladu s tím, co se předpokládalo jako Melitónův stylu, označil C. Bonner za autora spisu Melitóna ze Sard. V následujících letech byly nalezeny další zlomky v různých jazycích a byl také publikován latinský výtah textu, tradovaný mezi spisy připisovanými Řehoři Velikému.148 Pro určení Melitónova autorství však byl nejdůleţitější objev druhého, dokonce ještě staršího a téměř kompletního řeckého rukopisu, papyru Bodmer XIII. z počátku 4. stol. (papyrus B), který vydal M. Testuzem v r. 1960.149 Tento rukopis poskytl označení autora a název spisu: „Peri Pascha od Melitóna“ (Melitw,noj Peri. Pa,sca). Tento název však není zcela totoţný s titulem Melitónova díla u Eusebia, který hovoří o dvou Melitónových knihách O Pasše (ta. Peri. Peri. tou/ Pa,sca du,o), coţ vyvolalo diskusi o autorství nalezeného spisu. Melitónovo autorství zpochybnil ve své době P. Nautin, podle kterého mohla být autorem spisu spíše některá méně významná osoba, která se pouze zaštítila Melitónovým jménem, jak bylo v antice běţné.150 Z nejnovějších badatelů zpochybnila autenticitu spisu především L. Cohicková na základě rozporů mezi Eusebiovými zprávami o Melitónovi a dochovaným spisem Peri Pascha, jejichţ diskusi představíme níţe. Podle této badatelky nemusí svědectví rukopisné tradice o Melitónově autorství dokazovat, ţe autorem byl 146

Srv. C. Bonner, C., The Homily on the Passion by Melito Bishop of Sardis with Some Fragments of the Apocryphal Ezekiel, London 1940. 147

Viz pozn. č. 2.

148

Srv. H. Chadwick, „A Latin Epitome of Melito´s Homily on the Pascha“, JTS 11/1 (1960) 76–82.

149

Srv. M. Testuz, Papyrus Bodmer XIII. Méliton de Sardes, Homélie sur la Pâque, Cologny – Genève 1960. 150

Srv. P. Nautin, „L´Homélie de Meliton sur la Passion“, RHE 44 (1949) 429–438, zejména str. 437

n.

29

Melitón ze Sard, protoţe jméno Melitón nebylo ojediněné a mezi spisovately řecké antiky se objevuje vícekrát.151 Většina badatelů se však kloní k autenticitě spisu, mezi nimi A. Wifstrand,152 E. Peterson,153 B. Lohse,154 F. L. Cross,155 O. Perler156 nebo A. Stewart-Sykes.157 Pokud jde o nejednotný název Melitónova spisu v rukopisné tradici, N. Hyldahl upozornil na problematičnost nejednotného nazývání spisů v antice, která se mohla promítnout i v tomto případě.158 Hlavním argumentem pro Melitónovo autorství nalezeného spisu Peti Pascha je však to, ţe tento spis svým stylem i myšlenkovým obsahem náleţí do prostředí maloasijské církve druhé poloviny 2. století. Kromě toho je moţné porovnat jeho styl se zlomky jiných děl připisovaných Melitónovi, které máme k dispozici. Styl těchto zlomků je do té míry podobný stylu dochovaného spisu Peri Pascha, ţe se Melitónovo autorství jeví jako nepochyné. Při diskusi o autenticitě spisu je především třeba vzít v úvahu nejasnosti, které vyvstávají ohledně Eusebiova referátu o tomto Melitónově spisu.

2.1.1 Dvě knihy Peri Pascha? Ve výše zmíněném výčtu Melitónových děl uvádí Eusebios „dvě knihy O Pasše“ (ta. Peri. tou/ Pa,sca du,o).159 V dalším textu však hovoří o Melitónově knize O Pasše, na níţ měl reagovat Kléméns z Alexandrie, v jednotém čísle (evn tw/ Peri. tou/ Pa,sca: tou,tou de. tou/ lo,gou me,mnhtai Klh,mhj).160

151

Srv. L. Cohick, „Melito of Sardi´s Peri Pascha and Its „Israel““, HTR 91/4 (1998) 354–357.

152

Srv. A. Wifstrand, „The Homily of Melito on the Passion“, 201–223.

153

Srv. E. Peterson, „Ps. Cyprian, Adversus Iudaeos and Melito von Sardes“, str. 33–41.

154

Srv. B. Lohse, Die Passa-Homilie des Bischofs Meliton von Sardes, Leiden 1958, str. 5.

155

Srv. F. L. Cross, The Early Christian Fathers, str. 104

156

Srv. O. Perler, Ein Hymnus zur Ostervigil von Meliton?(Papyrus Bodmer XIII), Paradosis 15, Fribourg (Switz.) 1960, str. 25–32. 157

Srv. A. Stewart-Sykes, The Lamb´s High Feast, str. 6–8.

158

Srv. N. Hyldahl, „Zum Titel Peri. Pa,sca bei Meliton“, SJTh 19 (1965) 55–67.

159


160

Srv. Eusebios, Hist. eccl. IV 26, 3–4 (SC 31, 209).

30

Eusebiův referát o dvou Melitónových knihách O Pasše představuje věcnou obtíţ k určení autenticity spisu proto, ţe v celé rukopisné tradici napříč dochovanými zlomky se pod Melitónovým jménem dochovala pouze jediná kniha Peri Pascha. K řešení této nesrovnalosti se objevily dvě různé hypotézy. Za prvé se badatelé shodují v tom, ţe dochovaný text je moţné rozčlenit na dvě samostatné části, které odděluje hlavní doxologie v PP 45, 300. Tyto dvě části mohl Eusebios povaţovat za dvě knihy. To, ţe spis byl členěn na dvě části i ve straré době, dokazuje fakt, ţe v gruzínském překladu byly obě části spisu tradovány samostatně.161 Proti této teorii ovšem namítl Stewart-Sykese především to, ţe obě části spisu tvoří do té míry jednotný celek, ţe je nelze povaţovat za dvě samostatné knihy stricto sensu. Představují spíše dvě části jediného spisu.162 Tento argument Stewarta-Sykese tak nahrává druhé podnětné hypotéze, kterou předloţil editor Peri Pascha O. Perler. Tento badatel vyšel z faktu, ţe na versu posledního listu papyru Bodmer s dochovaným textem Peri Pascha se nachází ještě jeden zlomek jinak neznámého hymnu.163 Na základě toho předloţil hypotézu, podle které tento zlomek představuje část z jinak ztracené druhé knihy Melitónova spisu!164 Má-li ovšem Perler pravdu a existovala-li skutečně ještě druhá Melitónova kniha Peri Pascha, je třeba nalézt odpověď otázku, proč se jinak v celé rukopisné tradici dochovalala pouze první kniha.

2.1.2 Spor v Láodikeii Eusebios měl patrně Melitónův spis Peri Pascha přímo k dispozici, protoţe z něho cituje ve svém historickém díle začátek, který měl znít takto:

161

Srv. S. G. Hall, „Melito in the Light of the Passover Haggadah“, str. 41 n.

162

Srv. A. Stewart-Sykes, The Lamb´s High Feast, str. 118–127.

163

Srv. O. Perler, Méliton de Sardes, str. 128 n.

164

Srv. teze práce: O. Perler, Ein Hymnus zur Ostervigil von Meliton? (Papyrus Bodmer XIII), Paradosis 15, Fribourg (Switz.) 1960, srv. téţ: O. Perler, Méliton se Sardes, str. 16.

31

Kdyţ byl prokonzulem v Asii Sevillius Paulus, v době, kdy Sagaris zemřel mučednickou smrtí, vznikl v Láodikeii velký spor kvůli slavení Paschy, která připadla právě na ony dny. Tehdy bylo také toto napsáno.165

Tato Eusebiova citace ovšem způsobila melitónovským badatelům nové obtíţe. Předně proto, ţe v ţádném z dochovaných rukopisů Peri Pascha se tento Eusebiův úvod nenachází. Řešení této věcné nesrovnalosti navrhl O. Perler pomocí hypotézy, ţe se nejedná o autentický citát z Melitónova spisu, ale o historický vpisek, který k původnímu Melitónovu dílu vůbec nepatřil, ale byl k němu připojen aţ dodatečně některým z pozdějších opisovačů, který chtěl spis přesněji datovat, jak to bylo ve staré době v literatuře církevní provenience poměrně běţné.166 Eusebios pak tento cizorodý úvod na základě svého historického zájmu bez dalšího převzal jako začátek spisu, ale v pozdější tradici byl tento dodatek znovu pociťován jako cizí vzhledem k jinak rétoricky sevřenému dílu a dalšími písaři byl opět vypuštěn, čímţ je moţné vysvětlit to, ţe jej ţádný z dochovaných rukopisů Peri Pascha neobsahuje. Kromě toho je výše uvedený Eusebiův úvod nejasný také věcně. Za prvé proto, ţe jméno prokonzula provincie Asie Servillius Paulus, za kterého mělo být dílo napsáno, není v historii římských úředníků této oblasti odjinud známo. Moţné řešení této obtíţe nabízí Rufinův překlad tohoto místa do latiny, na kterém provedl tento latinský církevní otec emendaci jména do podoby „Sergius Paulus“. Badatelé upozorňují na to, ţe tak učinil pravděpodobně v závislosti na novozákonní knize Skutků apoštolských 13,7, ovšem podle všeho ne bez dobrých důvodů, protoţe jméno L. Sergius je v této oblasti historiky doloţeno. Prokonzul tohoto jména spravoval Asii mezi r. 164–166 n. l., coţ se přibliţně shoduje s předpokládanou dobou sepsání Melitónova díla. Jiným moţným úředníkem, k záměně jehoţ jména mohlo dojít, je Q. Servillius Pudens, který byl prokonsulem v Asii kolem r. 169. 167 Za druhé je Eusebiův citát nejasný z věcného hlediska také pokud jde o uvedený spor kvůli slavení Paschy v Láodikeii, v souvislosti s nímţ měl být napsán Melitónův spis. Z Polykratova listu Viktorovi víme, ţe Melitón byl kvartodecimán a jeho jméno zde firuguje

v souvislosti

s tzv. paschální

kontroverzí,

starocírkevním

sporem

mezi

165


166


167

Srv. O. Perler, Méliton de Sardes, str. 24 a A. Stewart-Sykes, The Lamb´s High Feast, str. 156.

32

maloasijskými kvartodecimány a západními církvemi reprezentovanými Římem ohledně nedělního slavení křesťanské Paschy. Spor v Láodikeii z Eusebiovy citace se ovšem netýkal této paschální kontroverze, ale jednalo se patrně o interní spor mezi samotnými kvartodecimány, kteří se drţeli různých tradice. V tomto sporu šlo zřejmě o to, kdy měl skončit předvelikonoční půst a začít samotná oslava Paschy.168 Podle výše uvedeného vpisku měl tedy Melitónův spis Peri Pascha vzniknout v souvislosti s tímto interním sporem kvartodecimánů, ovšem Melitónův dochovaný spis se otázkou chronologie křesťanské Paschy vůbec nezabývá. Mohlo však být známo, ţe Melitón hájil chronologii pašijí podle Janova evangelia s oslavou Paschy v noci ze 14./15. nisanu na památku Kristovy smrti, na rozdíl od těch kvartodecimánů, kteří se řídili chronologií synoptiků, podle nichţ byla poslední večeře pesachovou hostinou a Kristus zemřel aţ následující den 15. nisanu.169 Proto je velmi pravděpodobný výše zmíněný předpoklad, ţe tento začátek byl k Melitónovu spisu připojen aţ později, a to patrně v Láodikeii,170 a později byl jako cizí spisu znovu vypuštěn. Eusebios se zmiňuje také o tom, ţe „z příčiny“ tohoto Melitónova paschálního spisu napsal vlastní spis O Pasše Kléméns z Alexandrie (mezi r. 190–202).171 Z tohoto jinak ztraceného spisu se dochoval malý zlomek v Chronicon paschale,172 z něhoţ plyne, ţe Kléméns, který nebyl kvartodecimánem, se přikláněl k janovské chronologii pašijí. Nelze však rozhodnout, zda oponoval Melitónovi v otázce chronologie, jak se snaţil dokázet O. Perler.173

168

K této a dalším teoriím o obsahu tohoto sporu v Láodikeii srv. A. Stewart-Sykes, The Lamb´s High Feast, str. 157–160. 169

Srv. A. Stewart-Sykes, The Lamb´s High Fest, str. 172.

170


171

Srv. Eusebios., Hist. eccl. IV 26, 4 (SC 31, 209). To, ţe Melitón ze Sard mohl patřit k přímým učitelům Klémenta z Alexandrie, zvaţuje M. Šedina, Klement Alexandrijský. Stromata I, Praha 2004, str. 198, pozn. č. 72. 172

Srv. zl. 28, in: O. Stählin (ed.), Clemens Alexandrinus. Opera III, Berlin 1909, str. 216, 21 – 217,

173

Srv. O. Perler, Méliton de Sardes, str. 21 n.

10.

33

2.2 Melitón jako kvartodecimán V citovaném listu efezského biskupa Polykrata v odpověď římskému biskupu Viktorovi tedy Melitón figuruje v souvislosti s paschální kontroverzí na straně kvartodecimánů. W. Huber sice ve své době zpochybnil, ţe by byl Melitón kvartodecimánem,174 kdy vycházel především z rozporů v Eusebiových referátech o Melitónovi, jeho závěry však v tomto směru nejsou v současném bádání přijímány. Podobně nejsou obecně přijímány ani stejně zamítavé postoje badatelky L. Cohickové, která nedávno znovu provokativně zpochybnila řadu přijímaných tezí o Melitónovi ze Sard včerně jeho kvartodecimánské příslunosti.175 Většina současných badatelů naopak pokládá za nepochybné, ţe Melitón byl kvartodecimánem. Tato skutečnost je mimořádně důleţité pro stanovení kontextu a výklad jemu

připisovaného

spisu

Peri

Pascha.

Neţ

se

budeme

zabývat

podobou

kvartodecimánské Paschy, do jejíhoţ kontextu náleţel tento spis, pojednáme krátce o paschální kontroverzi v souvislosti s Melitónem.

2.2.1 Paschální kontroverze a Melitón Tzv. paschální kontrovezre představovala starocírkevní spor trvající asi od poloviny 2. století přibliţně do prvního ekumenitckého koncilu v Nikáji r. 325 po Kr. V jeho rámci probíhala diskuse o tom, zda má být Pascha slavena 14. nisanu v časové shodě s ţidovským svátkem Pesach, nebo aţ o neděli následující po tomto datu prvního jarního úplňku, spolu s otázkou, kdy má skončit předvelikonoční půst. První skupiny křesťanů, které začaly slavit svátek křesťanské Paschy, byly patrně křesťanské komunity ţidovského původu v Palestině.176 Protoţe tito křesťané slavili Paschu 14. nisanu o prvním jarním úplňku, kdy byl měsíc starý čtrnáct dní (luna quartadecimana), tj. ve stejný den, kdy Ţidé slavili svátek Pesach, začali být označováni

174

Srv. W. Huber, Passa und Ostern. Untersuchungen zur Osterfeier der alten Kirche, Berlin 1969, str. 31–33. 175

Srv. L. Cohick, The Peri Pascha Attributed to Melito of Sardis. Setting, Purpose, and Sources, Providence 2000. 176

Srv. B. Lohse, Das Passafest der Quartadecimaner, Gütersloh 1953, str. 138 n.

34

jako kvartodecimáni.177 Z Palestiny se poté kvartodecimánská praxe slavení Paschy rozšířila do některých částí Sýrie, Mezopotámie a Perské říše a dále v rámci Římské říše.178 Z Eusebiových Církevních dějin však plyne, ţe jiţ v polovině 2. století začal slavit velký počet církví – mezi nimi Řím, Alexandrie a Jeruzalém – Paschu o jiném datu, a to aţ o neděli následující po 14. nisanu.179 Jednou z moţností je to, ţe tyto církve slavily Paschu o tomto datu od nejstarší doby, k čemuţ se přiklání část badatelů.180 Jiní badatelé však tuto moţnost silně zpochybňují a kvartodecimánskou praxi povaţují za jedinou a nejstarší podobu křesťaské Paschy, ze které se praxe velikonoční neděle vyvinula teprve postupnou reformou, a to i případě samotné římské obce, která původně mohla být také kvartodecimánskou. Ve prospěch kvartodecimánského původu křesťanských Velikonoc svědčí několik skutečností: především je to společný theologický obsah kvartodecimánské Paschy a velikonoční neděle slavené na Západě. Tento společný theologický obsah je patrný v Tertullianových nebo Órigenových dílech s paschální tematikou. Patří k němu především typologický výklad starozákonní události exodu, typický pro kvartodecimány, a důraz na celou novozákonní událost spásy od Kristova umučení a vzkříšení k nanebevstoupení. Tato podobnost podle G. A. M. Rouwhorsta naznačuje, ţe existovalo období, kdy velká část křesťanských obcí slavila Paschu o stejném datu ze 14./15. nisanu.181 Teprve později byl tento svátek přesunut, patrně v důsledku rozchodu a polemiky s Ţidy, ale také v souvislosti s posunutím theologického důrazu na událost vzkříšení, na neděli po tomto datu prvního jarního úplňku. Nicméně termín 14. nisanu zůstal i nadále v této nové západní praxi klíčovým pro stanovení data velikonoční neděle, i kdyţ byl první jarní úplněk vypočítáván jinak neţ v ţidovském kalendáři. Starší kvartodecimánská praxe začala být postuponě

177

Kvartodecimáni nepředstavovali zcela jednotné hnutí. K rozdílu mezi tzv. lunárními kvartodecimány, kteří se přidrţovali ţidovského lunárního kalendáře a Paschu slavili 14. nisanu vypočítávaného podle ţidovského kalendáře, a tzv. solárními kvartodecimány, kteří Paschu slavili 14. dne prvního měsíce solárního kalendáře viz: A. Strobel, Ursprung und Geschichte des frühchristlichen Osterkalenders, TU 121, Berlin 1977, str. 357–374. 178

Srv. G. A. M. Rouwhorst, „The Quartodeciman Passover and the Jewish Pesach“, QL 77 (1996) 152–173, str. 157. 179

Srv. Eusebios, Hist. eccl. V 23 a 25 (SC 41, 66 n.; 72).

180

Srv. B. Lohse, Das Passafest der Quartadecimaner, str. 113–118; W. Rordorf, „Zum Ursprung des Osterfestes“, TZ 18 (1962) 167–189; R. Cantalamessa, La Pasqua della nostra salvezza. Le tradizioni pasquali della Bibbia e della primitive Chiesa, Roma 1997, str. 124–132. 181

Srv. G. A. M. Rouwhorst, „The Quartodeciman Passover“, str. 159.

35

pociťována jako judaizující, a tedy heretická,182 a v souvislosti s formováním starokřesťanské orthodoxie rostl asi od poloviny 2. století tlak na její opouštění, na jehoţ základě se vyvinula zmíněná paschální kontrovezre. Eusebios zaznamenal zprávu o tom, ţe kvůli tomuto sporu o datum slavení křesťanské Paschy cestoval jiţ kolem r. 160 do Říma k papeţi Aniketovi ve vysokém věku apoštolský ţák a biskup janovské tradice Polykarpos ze Smyrny. Mezi nimi sice nedošlo v této otázce ke shodě, zachovali však vzájemné církevní společenství.183 Z Eusebia se dále dozvídáme, ţe kolem r. 190 chtěl vnést jednotu do data slavení křesťanské Paschy také římský biskup Viktor. Ten vyzval listem, který se nedochoval, ale jehoţ obsah plyne z Eusebiova referátu, maloasijské kvartodecimánské obce, aby se nadále přidrţely západního, nedělního způsobu slavení křesťanské Paschy. Maloasijské obce v čele s efeským biskupem Polykratem odpověděly listem, který jsme citovli výše, v něm odmítly Viktorovu výzvu s odvoláním na starobylost kvartodecimánské praxe, sahající aţ do prvokřesťanských dob. Polykratés se odvolával na apoštolskou tradici od apoštolů Filipa a Jana a kromě toho také na další svědky starobylé kvartodecimánské praxe, mezi nimi právě na Melitóna ze Sard. Viktor chtěl v důsledku tohoto odporu maloasijské kvartodecimánské obce exkomunikovat, proti tomu se však postavili další biskupové, mezi nimi především Eirénaios z Lyonu, který sice patrně nebyl kvartodecimánem, ale pocházel z Malé Asie a znal tedy kvartodecimánské janovské křesťanství z vlastní zkušenosti. Ten napsal jménem gallského kléru papeţi Viktorovi list, který se také dochoval u Eusebia.184 V něm Viktorovi připomněl umírněnost předcházejících římských biskupů na příkladu totoţného sporu mezi Polykarpem ze Smyrny a Aniketem.185 Viktor na tomto základě poněkud ustoupil a část maloasijských obcí se i nadále drţela své kvartodecimánské praxe. Spor o stanovení data Velikonoc formálně trval aţ do prvního ekumenického koncilu v Nikáji r. 325. Tento koncil vydal mimo jiné z podnětu císaře Konstantina,186 jemuţ šlo o sakrální jednotu Římské říše, velikonoční dekret, který stanovil západní praxi slavení Paschy jako závaznou pro všechny církevní obce včetně kvartodecimánů, třebaţe 182

Srv. G. A. M. Rouwhorst, „The Quartodeciman Passover“, str. 160

183

Srv. Eusebios, Hist. eccl. V 26, 16 (SC 41, 71).

184

Srv. Eusebios, Hist. eccl. V 26, 14–17 (SC 41, 70 n.).

185

Srv. Eusebios, Hist. eccl. V 26, 17 (SC 41, 71).

186

Srv. Eusebios, Vita Constantini III 14 (PG IV, 1069–1072).

36

se badatelé shodují, ţe se v tomto dekretu primárně nejednalo o kvartodecimány, ale o sjednocení způsobu výpočtu velikonoční neděle.187 Jak však víme ze Sózomenových Církevních dějiny (před r. 450), v některých asijských křesťanských obcích trvala kvartodecimánská praxe i nadále po tomto datu188 a definitivně opuštěna byla aţ v 5. století.

2.2.2 Chronologie Kristovy smrti a Melitónův spis Pro porozumění novozákonním chronologiím Kristových pašijí je třeba připomenout okolnosti ţidovských svátků, během kterých k nim došlo. Kolem poloviny 1. století n. l. slavili Ţidé svátek Pesach tak, ţe odpoledne 14. nisanu byl v chrámu obětován pesachový beránek, zatímco samotný svátek Pesach začínal tentýţ večer 15. nisanu podle ţidovského způsobu počítání, kdy se konala pesachová hostina s beránkem. Na tento svátek navazoval 15. nisanu ihned bezprostředně další, původně samostatný svátek nekvašených chlebů (řec./lat. Azyma), který trval sedm dní. Protoţe se však nekvašené chleby jedly jiţ o svátku Pesach, byly oba svátky jiţ v této době vnímány jako jeden celek. Podle chronologie synoptických evangelií slavil Kristus poslední večeři večer ze 14./15. nisanu a poslední večeře tedy byla pesachovou hostinou. Ukřiţován pak byl odpoledne 15. nisanu v první den svátku nekvašených chlebů. Naopak podle chronologie Janova evangelia slavil Jeţíš s učedníky poslední večeři jiţ o den dříve, tj. ze 13./14. nisanu a ukřiţován byl navečer 14. nisanu, tedy v době, kdy se v chrámu zabíjel pesachový beránek. Autor Janova evangelia tak činí na základě své chronologie typologickou paralelu mezi pesachovým beránkem a ukřiţovaným Kristem – pravým Beránkem,189 podobně jako apoštol Pavel.190 Melitón uvádí ve svém spise Peri Pascha k chronologii Kristovy smrti na dvou místech, ţe Kristus zemřel „o velkém svátku“.191 O. Perler se domníval, ţe se tím Melitón

187

Srv. W. Huber, Passa und Ostern, str. 61–84; R. Cantalamessa, La Pasqua della nostra salvezza, str. 132–137. 188

Srv. Sózomenos, Hist. eccl. VII 18, 10 (SC 516, 164).

189

Srv. J 1,29

190

Srv. 1K 5,7.

191

Srv. PP 79, 565 a 92, 677.

37

přiklonil k synoptické chronologii pašijí a má tedy na mysli jako den Kristovy smrti 15. nisan jakoţto první den svátku nekvašených chlebů, jak plyne z Melitónových slov o něco níţe v textu: „A proto je pro tebe svátek přesnic hořký“.192 Třebaţe tedy podle Perlera Melitón ve svém spise theologicky staví na janovské a pavlovské typologii: pesachový beránek – ukţiţovaný Kristus, v dataci Kristovy smrti se měl přiklonit k chronologii synoptiků,193 především Matoušova evangelia, které bylo jako nejvíce judaizující evangelium ve staré církvi velmi oblíbené. Zmíněnou poznámku Eusebia z Kaisareie, ţe Melitónův spis Peri Pascha vyvolal reakci Klémenta z Alexandrie, který „z příčiny“ Melitónova spisu O Pasše napsal vlastní stejnojmenný spis,194 vykládá Perler tak, ţe příčinou Klémentovy reakce byla právě tato disproporce v Melitónově spisu mezi janovskou theologií a synoptickou chronologií Kristovy smrti. V nejnovějším bádání však odmítá Perlerovy závěry zejména H. Auf der Maur ve své studii a rané podobě křesťanských Velikonoc195 a kloní se k závěru, ţe Melitón zastával spolu s janovskou theologií pravého Beránka také janovskou chronologii pašijí. Melitónův údaj, ţe Kristus byl ukřiţován „o velkém svátku“, nutně neznamená, ţe se jednalo o svátek nekvašených chlebů, protoţe v této době jiţ splynuly svátek Pesach, začínající v předvečer 14. nisanu, a svátek nekvašených chlebů 15. nisanu do té míry v jeden celek, ţe pojem „velký svátek“ mohl označovat jiţ 14. nisan navečer. Navíc Melitónovy naráţky na slavení svátku Ţidy v době pašijí spíše poukazují k oslavně svátku Pesach.196 V celém Melitónově spise také nikde není tematizována poslední večeře jako pesachová hostina a tedy synoptická chronologie pro něho patrně nehrála ţádnou roli.197 Ani z Eusebiovy zmínky o Klémentově polemickém spise o otázkách Paschy, ve kterém se Kléméns vyslovil pro janovskou chronologii,198 neplyne jasně, zda Kléméns v této otázce s Melitónem souhlasil nebo nesouhlasil.

192

Srv. PP 93, 678.

193

Srv. O. Perler, Méliton de Sardes, str. 181–183.

194


195

H. Auf der Maur, Die Osterfeier in der alten Kirche, Münster 2003.

196

Srv. PP 80: „Ty ses radoval..., tys pil víno a jedl chléb..., tys zpíval..., tys tančil...“.

197

Srv. H. Auf der Maur, Die Osterfeier in der alten Kirche, str. 70.

198

Zl. 28, in: O. Stählin (ed.), Clemens Alexandrinus. Opera III, Berlin 1909, str. 216, 21 – 217, 10.

38

2.2.3 Ţidovský svátek Pesach před a po pádu chrámu Ţidovský svátek Pesach byl kolem poloviny 1. století křesťasnké éry po ezdrášovské reformě poutním svátkem, který mohl být slaven pouze v Jeruzalémě. Jeho ústřední událostí bylo obětování pesachového beránka v chrámu, které se konalo odpoledne 14. nisanu za zpěvu hallelových ţalmů199 s následným hodem beránka, slaveným v rámci rodinné pospolitosti od západu slunce do půlnoci, tj. podle ţidovského počítání začínajícího 15. nisanu. O průběhu tohoto hodu v 1. století nemáme přesné zprávy. Jisté se zdá být to, ţe pesachový beránek byl jeden s nekvašenými chleby, hořkými bylinami a pilo se několik pohárů vína, spolu s připomínkou událostí exodu.200 Po pádu jeruzalémského chrámu, na který byl tento svátek s obětováním beránka vázán, svátek Pesach nezanikl, ale prošel významnou reformou do podoby pesachového sederu bez beránka, který je dosud jedním z hlavních svátků judaismu. Nejstarší popis průběhu pesachové hostiny se nachází v traktátu Mišny Pesachim X,201 který pochází aţ z konce 2. / začátku 3. století, tj. z doby více jak sto let po zničení chrámu, avšak zcela jistě uchovává velké mnoţství starších tradic.202 Tento svátek integroval některé prvky, které existovaly v původním svátku Pesach, jak byl slaven před pádem chrámu. Jeho hlavními prvky se staly nekvašené chleby, hořké byliny, čtyři poháry vína, otázky a odpovědi mezi otcem rodiny a dětmi po významu rituálního konání nebo hallelové ţalmy. S. Stein byl jedním z prvních badatelů, kdo upozornil na to, ţe ţidovský pesachový seder, který se postupně vyvinul po pádu chrámu, byl také ovlivněn hellénistickým symposiem a integroval některé jeho prvky.203 Svátek byl však také podstatně rozpracován, především pokud jde o jeho theologický význam, jak ukazují targumy k Ex 12.204 Kromě události vyvedení Izraele z Egypta, jehoţ význam byl různým způsobem aktualizován pro přítomnou situaci,205 byla 199

Srv. Ž 113–118.

200

Srv. G. A. M. Rouwhorst, „The Quartodeciman Passover“, str. 169 n.

201

Text viz: Hebrew-English Edition of the Babylonian Talmud, Pesahim, London 1990, str. 99b –

202

Srv. B. Bokser, The Origins of the Seder, Berkeley – Los Angeles 1984, str. 29–49.

121 b. 203

Srv. S. Stein, „The Influence of Symposia Literature on the Literary Form of the Pesah Haggadah“, JJS 8 (1957) 13–44. 204

Srv. R. L. Wilken, „Melito, the Jewish Community at Sardis and the Sacrifice of Isaac“, zejména

str. 59 n. 205


39

s tímto svátkem asociována také další theologická témata, která vedla k rozvinutí theologie „čtyř velkých nocí“ spojených s Pesachem: 1. exodus, 2. stvoření světa, ke kterému mělo dojít v měsíci nisanu, tj. v prvním měsíci ţidovského kalendáře připadajícím na začátek jara, 3. událost aqedah, „svázání“ Izáka, ještě před tím, neţ byla asociována s novoročním svátkem Tišri,206 a 4. v neposlední řadě také eschatologické očekávání, podle kterého měl o pesachové noci přijít mesiáš.207 Ozvěnu těchto pesachových témat nalezneme zprostředkovaným způsobem také v Melitónově textu,208 coţ je nepřímým důkazem toho, ţe v některé své rané podobě musely být součástí ţidovského svátku Pesach jiţ v Melitónově době. Melitónův text, který vznikl ještě před konečnou redakcí Mišny, je vůbec nejstarším nepřímým zdrojem informací o průběhu pesachového sederu v ţidovské diasporní komunitě 2. století před konečnou radakcí Mišny. Melitón tedy nemohl ještě čerpat z Mišny, ale pozdější redakce Mišny a Melitón patrně čerpali ze společných zdrojů. Z textu Peri Pascha 80 plyne, ţe součástí ţidovského Pesachu bylo radostné veselí, pití pohárů vína, zpěv písní a tanec. Je pravděpodobné, ţe Melitónova křesťanská obec integrovala tyto některé prvky ţidovského Pesachu do svého vlastního slavení křesťanské Paschy. Také dobový apokryf Skutky Janovy,209 s nímţ Melitón patrně sílel společný zdroj210 a který referuje o tanci Jeţíše s učedníky, svědčí o tom, ţe tanec doprovázený zpěvem byl převzat pro slavení křesťanské Paschy také některými starokřesťanskými skupinami.211 Součástí ţidovksého svátku Pesach v Melitónově době také jiţ patrně musela být v některé své rané podobě pesachová hagada, doprovázející slavnostní seder. Její nejstarší podoba se dochovala v Mišně, ovšem to, ţe Melitónův text obsahuje naráţky na 206

Srv. R. L. Wilken, „Melito, the Jewish Community at Sardis and the Sacrifice of Isaac“, zejména

207


str. 59. 208

Událost exodus především v PP 1–46; stvoření světa a človkěa v PP 47; aqedah v PP 59, 417; 69, 482; eschatologické očekávání mesiáše v Melitónově textu poněkud chybí, srv. také PP 103, 769: hovoří se o určité „deeschatologizaci“ Melitónovy koncepce, protoţe spása skrze Krista je jiţ proţívána jako přítomná skutečnost. V pozdějších starokřesťanských velikonočních textech se však eschatologické očekávání znovu dostává do popředí. 209

Srv. Skutky Janovy 94–96, in: J. A. Dus, (ed.), Příběhy apoštolů, str. 301–305.

210

Srv. S. G. Hall, „Melito´s Paschal Homily and the Acts of John“, JTS n. s. 17/1 (1966) 95–98.

211

Srv. W. C. van Unnik, „A Note on the Dance of Jesus in the Acts of John“, in: týţ, Sparsa Collecta. The Collected Essays of W. C. van Unnik. Part Three, Leiden 1983, str. 144–147; téţ: VC 18 (1964) 1–5.

40

pesachovnou hagadu, není moţné vysvětlit jinak, neţ ţe v jeho době jiţ v některé své rané podobě tvořila součást ţidovského svátku.

2.2.4 Podoba kvartodecimánské Paschy a Melitónův spis Klasickou studii o podobě Paschy kvartodecinámů představuje práce B. Lohseho z r. 1953.212 Jeho závěry nebyly v podstatných bodech zpochybněny, ale na základě objevů dalších pramenů ke studiu kvartodecimánů, které nebyly známy v jeho době, byly jeho poznatky dále rozšířeny. Kvartodecimáni slavili křesťanskou Paschu v časové shodě s ţidovským svátkem Pesach. Pascha kvartodecimánů začínala pravděpodobně po západu slunce 14./15. nisanu, kdy se komunita sešla ke společnému slavení. V době od západu slunce do půlnoci, kdy Ţidé slavili pesachový seder, se kvartodecimáni patrně ještě postili.213 Tento půst, který zřejmě půdovně napodoboval ţidovský půst zachovavaný před slavností Pesach, dokládá jako křesťanskou praxi i Eusebios.214 Souvisel jednak se smutkem nad Kristovou smrtí, jednak s polemikou proti Ţidům, kteří byli chápáni jako odpovědní za Kristovo ukřiţování: „Ty ses radoval, on však trpěl hlady“.215 Vedle postu zahrnovala tato část kvartodecimánské Paschy četbu z Písma. Jedním z úryvků byl nepochybně text Ex 12, jak plyne z první věty Melitónova spisu a z faktu, ţe podstatná část Melitónova spisu i další rané paschální texty, jako je např. pseudoHippolytova paschální homilie, která má také kvartodecimánský původ,216 se věnují typologickému výkladu této starozákonní události. Kromě pasáţe z knihy Exodus byly pravděpodobně, i vzhledem k délce vigilie, čteny další starozákonní texty.217 Po nich následovaly exegetické homilie, jakou představuje první část Melitónova spisu Peri Pascha 1–45. Ty byly zřejmě spojeny s modlitbami, hymny a dalšími liturgickými prvky. C. C. Rouwhorst se domnívá na základě významu, který má v kvartodecimánských textech 212

Srv. B. Lohse, Das Passafest der Quartadecimaner, Gütersloh 1953.

213


214

Srv. Eusebios, Hist. eccl. V 23, 1–2; V 24, 12 (SC 41, 66; 70).

215

Srv. PP 80, 566 n. K dvojí motivaci kvartodecimánského předvelikonočního postu srv. B. Lohse, Das Passafest, str. 64–75. Kritickou reakci na závěry B. Lohseho podává G. A. M. Rouwhorst, „The Quartodeciman Passover“, str. 161 n. 216

Srv. R. Cantalamessa, Lómelia „In S. Pascha“ dello pseudo-Ippolito di Roma.

217


41

utrpení Krista, ţe kromě toho byly během kvartodecimánské vigilie čteny také pašije spolu s perikopami o poslední večeři, vzříšení, nanebevstoupení,218 ovšem pro tuto skutečnost neexistuje ţádná opora v dochovaných textech z této doby. Kvartodecimáni vstoupili do druhé, slavnostní části své vigilie podle B. Lohseho ve tři hodiny ráno,219 podle C. C. Rouwhorst o půlnoci,220 kdy končil ţidovský pesachový seder. Pravděpodobně se konalo společné jídlo, během kterého byla v Melitónových Sardech přednášena křesťanská verze pesachové hagady, kterou představuje druhá část jeho spisu Peri Pascha 46–105. Tato hostina však v této rané době zřejmě nebyla eucharistií, protoţe sardští kvartodecimáni neslavili Paschu jako připomínku poslední večeře, ale na památku Kristovy výkupné smrti. Měla však kvasieucharistický charakter.221 Napodobovala ţidovský seder včetně ţidovského afikomenu, coţ byl nekvašený chléb ukrytý a nalezený na závěr pesachového sederu, na který činí Melitón ve svém textu opakovaně naráţku.222 Po této rituální části pravděpodobné následovala agapé. Jak plyne z Melitónova spisu, hlavním theologickým obsahem kvartodecimánské Paschy byl typologický výklad událostí ţidovského exodu. Pesachový beránek byl chápán jako předobraz ukřiţovaného Krista. Vysvobození Izraele z Egypta bylo vyloţeno jako vysvobození lidstva z moci hříchu, způsobeného pádem prvních lidí. Faraón byl obrazem ďábla a Egypt symbolem podsvětí, v němţ byly uvězněny lidské duše. Východ z Egypta byl předobrazem osvobozní lidstva Kristem skrze jeho sestoupení do podsvětí a vítězství nad silami zla a smrti, po němţ následoval výstup Krista a Adama jakoţto představitele lidstva z podsvětí a návrat do ráje, který byl situován do nadzemské oblasti.223 Starozákonní motiv historické spásy tak doznal spiritualizace prostřednictvím toho, ţe byl vyloţen jako vysvobození z hříchu a smrti.224 V rámci kvartodecimánské Paschy tedy nebyla připomínána pouze Kristova smrt, k čemuţ se klonilo starší badání, ale celá událost spásy včetně Kristova vzkříšení. Na druhou stranu typologický výklad starozákonních událostí implikoval určitý důraz na Kristovu smrt na kříţi a sestup do šeolu. V tomto 218


219

Srv. B. Lohse, Das Passafest, str. 44; 83; 89.

220


221

Srv. A. Stewart-Sykes, Lamb´s High Feast, str. 186–189.

222

Srv. PP 66, 451; 86, 625.

223


224

Srv. G. A. M. Rouwhorst, „The Quartodeciman Passover“, str. 72 n?.

42

důrazu se kvartodecimáni patrně lišili od těch křesťanů, kteří slavili paschální vigilii aţ v noci ze soboty na neděli vzkříšení.225

2.2.5 Otázka křtu během Paschy kvartodecimánů Melitón ze Sard se ve svém rozsáhlém díle zabýval celou řadou témat, mezi jinými také problematikou křtu, jak o tom svědčí dochovaný zlomek z jeho spisu De baptismo.226 V tomto spise se však zaměřil spíše na otázku toho, proč musel být pokřtěn i Kristus. V Peri Pascha pak častěji uţívá terminologii, která se později běţně uţívána v souvislosti s křestní praxí.227 Jeho mystagogický text228 navíc vrcholí vybídnutím k přijetí křesťanství.229 Tyto skutečnosti interpetovali někteří badatelé jako nařáţky na křest, který měl být jiţ v této rané době součástí kvartodecimánské paschální vigilie.230 Novodobé bádání se však kloní spíše k závěru, ţe v této rané době křest součástí paschální liturgie ještě nebyl.231 Prvním autorem, který dosvědčuje křestní praxi o Velikonocích, která se později stala typickou, je Tertullianus na Západě na konci 2. století.232 Přesto však, ţe křest patrně nebyl součástí křesťanské Paschy od nejstarší doby, je pravděpodobné, ţe ke spojení

225


226

Viz Eusebiův seznam Melitónových děl, Hist. eccl. IV 26, 2 (SC 31, 208); dochovaný text: zl. 8b, in: S. G. Hall, Melito of Sardis, str. 70–73. K vlivu tohoto Melitónova textu na starokřesťanskou křestní a eucharistickou liturgii srv.: R. M. Grant, „The Structure of Eucharistic Prayers“, in: A. Y. Collins – M. M. Mitchell (eds.), Antiquity and Humanity: Essays on Ancient Religion and Philosophy Presented to Hans Dieter Betz on His 70th Birthday, Tubingen 2001, str. 321–332. 227

Srv. zejména PP 14, 83; 15, 90; 16, 96; 30, 197; 67, 465.

228

Srv. D.-A. Giulea, „Seeing Christ through Scriptures at the Paschal Celebration“, passim.

229

Srv. zejména PP 103, 766–780.

230

Srv. např. O. Perler, Méliton de Sardes, str. 145 n, 151, passim; J. Blank, Meliton von Sardes, Vom Passa: Die älteste christliche Osterpredigt, Freiburg im Breisgau 1963, str. 56 n., passim; R. Cantalamessa, Lómelia „In S. Pascha“ dello pseudo-Ippolito di Roma, str. 287–328. 231

Srv. D. E. Aune, „Christian Baptism and the Contribution of Melito of Sardis Reconsidered“, in: D. E. Aune (ed.), Studies in New Testament and Early Christian Literature. Essays in Honor of A. P. Wikgren, Leiden 1972, str. 241–251. Srv. téţ: F. Chan, Baptismal Typology in Melito of Sardis´ PERI PASCHA: A Study in the Interpretation of Exodus 12 in the Second Century, Diss., Westminster Theological Seminary 2001, passim. 232

Srv. Tertullianus, De baptismo 19, 1–2 (PL 1, 1222A – 1222B).

43

tohoto svátku s křestní praxí došlo ještě před předpokládaným oddělením kvartodecimské a západní praxe slavení Velikonoc.233

233

Srv. S. G. Hall, „Paschal Baptism“, Studia evangelica VI, Berlin 1973, str. 239–251. D. Flusser upozorňuje na souvislost, ţe křest v rámci křesťanské Paschy mohl vzniknout jako reinterpretace křtu proselytů, který konali Ţidé o svátku Pesach, srv. D. Flusser, Some Notes on Easter and the Passover Haggadah“, Immanuel 7 (1977) 52–60, str. 60.

44

3. MELITÓNŮV SPIS PERI PASCHA 3.1 Myšlenkový svět spisu 3.1.1 Typologický výklad Exodu Melitónovu textu Peri Pascha předcházela četba starozákonního úryvku z Ex 12. Melitónova obec tedy neodmítala jako markiónovští gnostici Starý zákona, nýbrţ starozákonní události nově vykládala. SZ pro Melitóna představuje vzror/předobraz (proke,nthma) novozákonní „pravdy“ (avlh,qeia), která se uskutečnila v nové Pasše, kterou představuje ukřiţování Krista a z něho plynoucí spása. Beránek, zabíjený v předvečer ţidovského Pesachu, je předobrazem pravého paschálního Beránka, Krista. Melitón tedy aplikuje na starozákonní události raně křesťanskou hermeneutickou metodu, která se označuje jako typologická exegese. Počátky této výkladové metody Starého zákona se objevují jiţ v novozákonních textech, Melitón je však prvním raně křesťanským autorem, který přináší také teorii této typologické exegese starozákonních událostí, kterou ve svém spise uplatňuje. Do textu Peri Pascha zařadil poměrně dlouhou hermeneutickou pasáţ o symbolickém významu starozákonních událostí exodu.234 Vztah starozákonních událostí exodu a novozákonních pašijí přirovnává ke vztahu modelu sochy a zhotoveného díla. V tomto případě se jedná o typicky hellénistickou metaforou, která se však v křesťanské literatuře u Melitóna objevuje poprvé.235 Události exodu jsou přirovnávány k modelu236 a malému a pomíjivému vzoru.237 Jakmile je však socha hotova, model se stává nepotřebným.238 Smyslem strarozákonních skutečností bylo to, ţe předobrazovaly budoucí události příchodu evangelia na místo Zákona, církve na místo ţidovského lidu a Pána na místo starozákonního předobrazu beránka.239

234

Srv. PP 35–39.

235

Srv. J. Daniélou, „Figure et événement chez Méliton se Sardes“, str. 282–292.

236

Srv. PP 36, 227.

237

Srv. PP 36, 234.

238

Srv. PP 37.

239

Srv. PP 43, 273 – 279.

45

E. Werner byl jedním z badatelů, kteří uvaţovali o vlivu stoické filosofie na Melitóna a také R. M. Grant předloţil hypotézu, podle které je tato Melitónova teorie typologického výkladu Starého zákona inspirována stoickou alegorickou exegesí.240 Inspirace stoickou filosofií v Melitónově textu plyne např. z etymologie v textu Peri Pascha,241 která byla uţívána ve stoicismu jako hermeneutický prostředek, nebo z Melitónova důrazu na tělesnost Boha – Krista. Podstatou stoické alegoréze bylo nalézt přírodněfilosofický nebo morální výklad básní Homéra a Hésioda, jejichţ význam se stal nesrozumitelným nebo pohoršlivým. Proti této teorii inspirace stoicismem u Melitóna se všal postavil A. M. Manis na základě skutečnosti, ţe Melitón se ve svém textu filosofickými, metafysickými ani etickými otázkami nezabývá.242 Jako zdroj Melitónovy typologické exegese tento badatel navrhuje ţidovskou alegorii, která se objevuje v palestinských rabínských a zejména kumránských exegetických textech.243 Melitónova typologická exegese hledající „pravdu“ naznačenou ve starozákonním předobrazu má však také paralely v gnostickém Ptolemaiově listu Flóře s jeho spiritualizujícím výkladem Paschy.244

3.1.2 Melitónova protignostická theologie a christologie Melitón byl současníkem Justina Martyra a dalších řeckých apologetů: Tatiana, Athénagory a Theofila z Antiochie. Protoţe však christologie u těchto řeckých apologetů kromě spekulací o Logu prakticky chybí, mají christologické formulace přítomné v Melitónově textu mimořádný význam pro studium formování christologické reflexe mezi Ignatiem z Antiochie na jedné straně a Eirénaiem, který z Melitóna prokazatelně čerpal, na stran druhé. 245 240

Srv. E. Werner, „Melito of Sardes, the First Poet of Deicide“, HUCA 37 (1966) 191–210, str. 209, viz také: R. M. Grant, „Melito of Sardis on Baptism“, VC 4/1 (1950) 33–36. 241

Srv. PP 46, 305, viz téţ: G. Zuntz, „Melito – Syriac?“, str. 196.

242

Srv. A. M. Manis, „Melito of Sardis: Hermeneutic and Context“, str. 395.

243

Srv. A. M. Manis, „Melito of Sardis: Hermeneutic and Context“, str. 396 n.

244

Ptolemaiův list Flóře IV 4–5, řecký text viz: A. Harnack (ed.), The Letter of Ptolemaeus to Flora, Cambridge 1904, str. 8 n; srv téţ: B. Lohse, „Meliton von Sardes und der Brief des Ptolemäus an Flora“, in: E. Lohse et al. (eds.), Der Ruf Jesu und die Antwort der Gemeinde: exegetische Untersuchungen; Joachim Jeremias zum 70. Geburtstag gewidmet von seinen Schülern, Göttingen 1970, str. 188. 245

Srv. R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique“, str. 3; pozn. č. 6.

46

Christologické výpovědi přitom patří k jádru Melitónova spisu.246 Melitónova christologie dogmaticky předchází svou dobu,247 především na základě jeho formulace, ţe Kristus je svou přirozeností (fu,sei) Bůh i člověk.248 Jako člověk je pohřben, jako Bůh vstává z mrtvých.249 Toto tvrzení, které vedlo v pozdějším vývoji na koncilu v Chalkedonu (451) k učení o dvou přirozenostech v Kristu, Melitón formuloval jako jeden z prvních autorů, a to polenicky především proti doketismu Markióna a dalších gnostiků, kteří popírali Kristovo lidství. V textu Peri Pascha jsou však také Kristu adresovány celkem čtyři doxologie,250 které odráţí rozvinutou christologii: Kristus je Bůh, rovný Otci ve slávě a věčnosti. Ve středu Melitónovy pozornosti je Kristovo vtělení: Kristus se „oblékl“ do člověka,251 tajemství Paschy se „naplnilo v těle Pána“,252 Kristus „v Panně přijal tělo“.253 V duchu protidoketické polemiky Melitón formuluje vtělení rétoricky silným obratem: „byl zrozen z Marie, krásné ovečky“.254 Na základě toho, ţe Melitón vtěleného Krita povaţoval za Boha, patrně také vzniklo Tertullianem tradované nedorozumění, ţe Melitón zastával tělesnost Boha.255 Malitón však také zastával preexistenci Krista před vtělením prostřednictvím jeho stvořitelské aktivity. Krista označuje za avrch,, první počátek všeho.256 Kristus je jakoţto Slovo – Logos257 prostředníkem veškerého stvoření: „Skrze něho Otec učinil to, co je od počátku aţ do věčnosti“.258 Kristus sám je dokonce označen jako stvořitel: zavěsil Zemi, připevnil nebesa, upevnil veškerenstvo,259 včetně stoření člověka.260 Kosmologická 246

Srv. G. Racle, „Perspectives christologiques de l´Homélie pascale de Méliton de Sardes“, StPatr IX, TU 94, Berlin 1966, str. 263. 247


248

Srv. PP 8, 53.

249

Srv. PP 9, 61n.

250

Srv. PP 10, 64; 45, 300; 65, 450 a 105, 803.

251

Srv. PP 46, 309.

252

Srv. PP 56, 397.

253

Srv. PP 70, 489 a 104, 784.

254

Srv. PP 71, 496.

255


256

Srv. PP 105, 793.

257

Srv. PP 47, 312.

258

Srv. PP 104, 791.

259

Srv. PP 96, 711 – 713.

47

funkce, kterou Kristu Melitónův text připisuje, dává tušit, ţe Melitónovi nebyly spekulace týkající se Logu, které se nacházejí u apoštolských otců261 a které charakterizují christologii Logu řeckých apologetů, Melitónových součastníků, neznámé 262 Badatelé, kteří hledají paralely mezi Melitónovou christologií a pozdějším vývojem dogmatu, dokládají v pasáţi Peri Pascha 96: „Ten, který zavěsil Zemi, je pověšen; ten, který připevnil nebesa, byl přibit...“263 Melitónovu snahu vyjádřit christologický problém označovaný později jako communicatio idiomatum: Kristus je ve svém lidství nositelem lidských vlastností, ve svém boţství boţských vlastností.264 Melitón tak ve své době významně přispěl prakticky ke všem velkým otázkám christologického dogmatu, kterými je boţství Krista, jeho vtělení skrze Marii a úplné lidství a nesmíšená koexistence jeho dvou přirozeností.

3.1.3 Melitón a monarchiánský modalismus Melitón však ve svém textu uţívá také několik christologických formulací, které připomínají postoje pozdější hereze 3. století, označované jako monarchiánský modalismus. V Peri Pascha se jedná především o dvě místa, kde Melitón hovoří o Kristu slovy: „Ten, který je vším: Otcem, kdyţ plodí, Synem, kdyţ je plozen“.265 A v závěru spisu praví o Kristu: „Nese Otce a je nesen Otcem“.266 Oxfordský patrolog J. Quasten upozornil na neobvyklost označení Krista pojmem „Otec“ a přikláněl se k názoru, ţe by tyto

formulace mohly být čteny ve smyslu pozdějšího monarchiánského modalismu 3. století. Ten ve snaze uhájit čistý monotheismus (pojem monarchiá) ztotoţil Krista s Bohem Otcem.267 Někteří badatelé se na základě toho domnívali, ţe právě tyto formulace vedly

260

Srv. PP 81, 585.

261

Srv. G. Racle, „Perspectives christologiques“, str. 265.

262

Srv. R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique“, str. 10.

263

Srv. PP 96, 711 – 716.

264


265

Srv. PP 9, 54;58–59:

266

Srv. PP 105, 802:

267

Srv. J. Quasten, Initiation aux Pères de l´Église, Paris 1955, str. 276.

48

k pozdějšímu vymizení Melitónova díla.268 Zastánce Melitónova monarchianismu představuje mezi moderními badateli především R. M. Hübner.269 Jiní badatelé se naopak spíše kloní k orthodoxnímu výkladu Melitónových formulací. Melitónovy výroky nelze interpretovat ve smyslu pozdějšího modalismu především proto, ţe na jiných místech svého spisu Otce a Syna jasně odlišuje.270 G. Racle doloţil, ţe toto označení Krista bylo (v souvisloti s novozákonním textem J 1,12–13) ve

starokřesťanské literatuře Melitónovy doby poměrně běţné271 a je ho moţné vyloţit zcela v duchu orthodoxie: souviselo s úlohou Krista, který prostřednictvím křtu dává věřícím nový ţivot.272 Také R. Cantalamessa shromáţdil řadu dalších svědectví pro toto označení Krista v křesťanských církevních i mimocírkevních pramenech 2. a 3. století a zdůrazil „soteriologický, nikoli trinitární význam“ tohoto označení u Melitóna.273 V Melitónově době však ještě patrně existovala určitá volnost a nepřesnost theologického vyjadřování, která ve snaze zdůraznit Kristovo plné boţství připravila půdu pro pozdější monarchianismus, ačkoli Melitón sám modalistou nebyl.274 Kromě toho je třeba vzít v úvahu také Melitónův rétorický styl, kdy Melitón nepsal theologický traktát o Trojici, ale svého druhu liturgický text k oslavě křesťanské Paschy. Na základě jeho vysoce sofistikovaného stylu ho G. F. Hawthorne řadí spíše k básníkům a prorokům, neţ k theologům.275

268

Srv. R. Cantalamessa, „Une christologie antignostique“, str. 4.

269

Srv. R. M. Hübner, „Melito von Sardes und Noët von Smyrna“, in: D. Papandreou (ed.), Oecumenica et patristica. Festschrift für Wilhelm Schneemelcher, Chambéry-Genf 1989, str. 219–240, zejména str. 266–231. 270

Srv. PP 103, 708; 104, 789 a 105, 801.

271

Srv. např. List Diognetovi 9, 6, in: Spisy apoštolských otců, str. 231. K titulu „Otec“ pro druhou hypostazi u gnostiků srv. F. Sagnard, La gnôse valentinienne et le témoignage de saint Irénée, Paris 1947, str. 325 nn. 272

Srv. G. Racle, „A propos du Christ-Père dans l´Homélie pascale de Méliton de Sardes“, RSR 50 (1962) 400–408. 273

Srv. R. Cantalamessa, „Il Cristo „Padre“ negli scritti del II-III secolo“, RSLR 3 (1967) 1–27.

274

Srv. R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique“, str. 7 n.

275

Srv. G. F. Hawthorne, „Christian Baptism and the Contribution of Melito of Sardis Reconsidered“, in: D. Aune (ed.), Studies in the New Testament and Early Christian Literature, Leiden 1972, str. 241–251, str. 248.

49

3.1.4 Antropologie a soteriologie Melitónova spisu V Melitónově době se začaly objevovat první starokřesťanské antropologické spekulace, které se nacházejí např. v pseudo-Justinově spise O vzkříšení276 nebo ve stejnojmenném spise připisovaném Athénagorovi.277 Ve světle těchto dobových pramenů vyniká Melitónova vlastní antropologická koncepce, která předznamenává vývoj, jímţ se v těchto otázkách bude ubírat pozdější orthodoxie. Duše člověka pochází z boţího dechu278 a byla stvořena podle obrazu (eivkw,n) Otce.279 „Otcem“ zde však Melitón patrně míní spíše Krista neţ Boha Otce280 v souladu s tím, ţe tímto pojmem Krista ve svém spise označuje častěji.281 V důsedku hříchu došlo ve smrti k rozloučení nedílné jednoty těla a duše a nesmrtelná duše282 byla uvězněna v podsvětí, podobně jako byl Izrael drţen v Egyptě, zatímco tělo se „navrátilo do země“.283 Odtud ji vysvobodil svým sestupem do podsvětí Kristus.284 Melitónova starokřesťanská antropologie je protikladem gnostické devalvace těla a zúţení podstaty člověka na duchovní princip. Člověk pro něho představuje nedílnou jednotu duše a těla (Melitón je dichotomista), která je smrtí rozdělena. Proto musí být vzkříšeno na konci času Kristem také tělo, aby člověk znovu získal původní jednotou.285 Po úvodním výkladu o smyslu starozákonní Paschy a jejím naplnění v obětování Krista Melitón v textu Peri Pascha rekapituluje biblický příběh stvoření a pádu člověka

276

Srv. Pseudo-Justin, De resurrectione, in: M. Heimgartner (ed.), Pseudojustin, Über die Auferstehung, Text und Studie, Berlin – New York 2001. 277

Srv. Athénagoras, De resurrectione, in: W. R. Schoedel (ed.), Athanagosas, Legatio and De resurrectione, Oxford 1972, str. 88–149. 278

Srv. PP 47, 314, viz Gn 2,7.

279

Srv. Gn 1,26. Podle Órigena a Gennadia z Marseille však prý Melitón zastával názor, ţe podle boţího obrazu bylo stvořeno spíšen tělo neţ duše člověka, srv. A. M. Manis, „Melito of Sardis: Hermeneutic and Context“, str. 389. 280

Srv. D. Bumazhnov, „Zur Deutung von Über das Pascha 56, 395 des hl. Melito von Sardes“, Hyperboreus 7/1–2 (2001) 352–359 (v ruštině). 281

Srv. např. PP 9, 58, viz: G. Racle, „A propos du Christ-Père dans l´Homélie pascale de Méliton de Sardes“, RSR 50 (1962) 400–408. 282

Srv. PP 47, 314; 56, 395.

283

Srv. Gn 3,19.

284

Srv. PP 102.

285

Srv. PP 103, 778 n.

50

s jeho následky aţ do současnosti,286 jehoţ typologickým předobrazem bylo otroctví Izraele v Egyptě. Ve starozákonních předobrazech287 a v předpovědích proroků288 bylo jiţ předem připraveno výkupné utrpení Krista.289 Spása se uskutečnila prostřednictvím Kristova reálného vtělení.290 Kristus, pravý Beránek, osvobodil lidstvo z poddanství světu a z otroctví ďáblu „jako z ruky faraóna“.291 Spása, předobrazená vysvobozením Izraele z Egyta, spočívá ve vyvedení z říše hříchu a smrti k novému ţivotu. Vykoupení se stávají „novým kněţstvem a zvláštním lidem navěky“.292 Tajemstvím Paschy, předobrazeným v událostech vysvobení z Egypta, je vykoupení celého padlého člověka („toho, kdo trpí“) prostřednictvím utrpení Krista („toho, kdo má s trpícím soucit“). Kvůli hříchu došlo k rozdělení člověka, tělo se navrátilo do země a duše daná Bohem byla uvězněna v podsvětí. Skrze Kristovo vtělení, utrpení a tělesné vzkříšení bylo umoţněno opětné spojení obou částí ve vzkříšení celého člověka, které je eschatologickou nadějí spisu. To, ţe se Melitón zabýval antropologickými spekulacemi v souvislosti se svými eschatologickými naukami dokazuje také to, ţe tomuto tématu patrně věnoval jeden celý ztracený spis O duši a těle neboli O jednotě.293

3.2 Antijudaismus v Melitónově spisu 3.2.1 Stav bádání I kdyţ nejméně třetina Melitónova spisu Peri Pascha,294 který měl ve staré církvi tak velký vliv na formování paschální liturgie, theologie a katecheze, obsahuje implicitní nebo explicitní břitkou polemiku vůči Izraeli v kontextu křesťanské pašijní tematiky, A. T. 286

Srv. PP 47 – 56.

287

Srv. PP 59 a 69.

288

Srv. PP 61 – 64.

289

Srv. PP 59.

290

Srv. PP 66.

291

Srv. PP 67, 263 n.

292

Srv. PP 68, 478.

293

Srv.O. Perler, „Recherches sur le Peri Pascha de Méliton“, RSR 51 (1963) 407–421.

294

Zejména PP 72–99.

51

Kraabel upozornil v r. 1971 na skutečnost, ţe celá jedna generace badatelů od prvního vydání Peri Pascha se otázkou antijudaismu,295 přítomného v tohoto textu, prakticky vůbec nezabývala.296 Pozornost badatelů byla v této době soustředěna především na theologické problémy spisu. Také S. G. Wilson poukázal na to, ţe ani cenná úvodní studie S. G. Halla, doprovázející jeho nejnovější edici z r. 1979, se k tomuto tématu prakticky vůbec nevyjadřuje.297 Od 80. let 20. století se však objevila celá řada studií na toto téma a ţádné současné bádání o Melitónovi ze Sard se nemůţe, jak také upozorňuje S. G. Wilson, tímto problémem textu nezabývat.298 Míra ostrosti Melitónova antijudaismu je přitom ve 2. století – přes protiţidovský tón přítomný i v dalších starokřesťanských spisech tohoto období – zcela výjimečná,299 a to i vezmeme-li v úvahu Melitónův rétorický asianismus.300 Proto si badatelé opakovaně kladou otázku po příčinách a kontextu tohoto Melitónova antijudaismu, kdy byly hledány sociologické, theologické a také osobní důvody jeho postoje.

3.2.2 Antijudaismus pašijních zpráv kanonických a nekanonických spisů Melitónův antijudaismus je kromě některých protiţidovských pasáţí kanonických evangelií,301 zejména evangelia podle Matouše302 a Jana, inspirován také apokryfními 295

V případě protiţidovských postojů, které se objevovaly jiţ v předkřesťanské antice, srv. W. Klassen, „Anti-Judaism in Early Christianity: The State of the Question“, in: P. Richardson – D. Granskou (eds.), Anti-Judaism in Early Christianity. Volume 1: Paul and the Gospels, Waterloo (Ont.) 1986, str. 5–15, a později také v některých starokřesťanských textech, se nejedná o moderní antisemitismus, protoţe tyto postoje nepředstavovaly negativní přístup k Ţidům jako k národu či rase, ale polemický postoj vůči ţidovskému náboţenství a kultuře z pozice jiného náboţenství a kultury. Přesto se v literatuře často uvádí souvislost mezi tímto antickým antijudaismem obojí provenience a zrodem moderního antisemitismu. 296

Srv. A. T. Kraabel, „Melito the Bishop and the Synagogue at Sardis: Text and Context“, in: D. G. Mitten – J. G. Pedley, – J. A. Scott (eds.), Studies Presented to George M. A. Hanfmann, Mainz 1972, str. 81, pozn. 25. 297

Srv. S. G. Wilson, „Melito and Israel“, in: S. G. Wilson (ed.), Anti-Judaism in Early Christianity. Volume 2: Separation and Polemic, Waterloo (Ont.) 1986, str. 81. 298

Srv. S. G. Wilson, „Melito and Israel“, str. 81.

299

Srv. A. T. Kraabel, „Melito the Bishop and the Synagogue at Sardis“, str. 83; W. Norris, „Melito´s Motivation“, str. 20; A. Stewart-Sykes, „Melito´s Anti-Judaism“, str. 279. 300


301

K tématu srv. zejména: E. Buck, „Anti-Judaic Sentiments in the Passion Narrative According to Mathew“, in: P. Richardson – D. Granskou (eds.), Anti-Judaism in Early Christianity, 1, str. 181–200; a: D. Granskou, „Anti-Judaism in the Passion Accounts of the Fourth Gospel“ in: P. Richardson – D. Granskou (eds.), Anti-Judaism in Early Christianity, 1, str. 201–216.

52

spisy obsahujícími protiţidovské postoje, mezi nimi především Petrovým evangeliem,303 které v pašijním kontextu podobně jako Melitón polemicky přesová odpovědnost za ukřiţování Krista z římské okupační správy na ţidovské předáky za souhlasu ţidovského národa, přičemţ Pilát myjící si ruce je zcela zproštěn viny.304

3.2.3 Melitónova polemika vůči Izraeli a obvinění Ţidů z bohovraţdy Událost ţidovského exodu Melitón vykládá jako předobraz událostí novozákonní Paschy, která se uskutečnila v událostech umučení Krista, čímţ však původní událost exodu, chápaná jako předobraz, nadále ztratila svůj význam: „Kdysi sice existoval předobraz, nyní se však ukázala pravda“.305 Melitón tak činí na základě své hermeneutické teorie, o níţ jsme pojednali výše, kdy starozákonní události přirovnávává k modelu306 a malému vzoru,307 jejichţ význam jiţ minul: „Jakmile však je uskutečněno to, k čemu vzor slouţil, je to, co nese obraz toho budoucího, zničeno, protoţe se stalo nepotřebným, neboť ustoupilo tomu, co vpravdě je a čeho bylo obrazem. To, co kdysi mělo cenu, se stává bezcenným, protoţe se ukázalo to, co má skutečnou cenu.“308 Smyslem strarozákonních skutečností bylo to, ţe předobrazovaly budoucí události příchodu evangelia na místo Zákona, církve na místo ţidovského lidu a Krista na místo starozákonního předobrazu beránka: „Tak jako předobraz ztratil svůj smysl tím, ţe předal svůj obraz tomu, co v pravdě je, a podobenství je naplněno tím, ţe bylo osvětleno výkladem, tak byl také naplněn Zákon tím, ţe bylo zjeveno Evangelium, a lid ztratil svůj význam, protoţe byla zbudována církev; a předobraz byl odstraněn, protoţe se ukázal Pán

302

Srv. především PP 79.

303

Řecký text viz T. J. Kraus – T. Nicklas (eds.), Das Petrusevangelium und die Petrusapokalypse, Berlin – New York 2004. Český překlad: J. A. Dus – P. Pokorný (eds.), Neznámá evangelia, str. 229–233. 304

Srv. Petrovo evangelium 1, in: J. A. Dus – P. Pokorný (eds.), Neznámá evangelia, str. 229, srv. téţ O. Perler, „L´Évangile de Pierre et Méliton de Sardes“, str. 584–590; viz také Mt 27,24. 305

Srv. PP 4, 31 n.

306

Srv. PP 36, 227.

307

Srv. PP 36, 234.

308

Srv. PP 37, 235 – 237.

53

a dnes ztratilo svůj smysl to, co kdysi mělo cenu, protoţe se ukázaly věci, které mají skutečnou cenu.“309 Antiteze starozákonních „předobrazů“ a jejich novozákonních „naplnění“ pokračují i v další části Melitónova textu: obětování ovce – Pánův ţivot, smrt ovce – Pánova spása, krev ovce – Pánův Duch, beránek bez hlesu – Syn bez poskvrny, chrám – Kristus, pozemský Jeruzalém – nebeský Jeruzalém, „úzké“ dědictví – „široká“ milost.310 Tato „substituční teorie“, podle které novozákonní události nahradily starozákonní předobrazy, které nadále ztratily svůj význam, však v Melitónově textu dále graduje směrem k nejproblematičtější tezi spisu, kterou je obvinění Ţidů z bohovraţdy. Pán byl zabit Izraelem,311 přestoţe mu prokázal tolik dobrodiní.312 Izrael tak „nebyl shledán „Izraelem“ – „neviděl Boha“, protoţe nepoznal Pána313 a nevěděl, ţe on je Stvořitelem.314 Přes zmínky o „zabití Pána“315 a zprávu o „neslýchané vraţdě“316 tak text přímo vyslovuje toto obvinění Izraele.317 „Nevděčný“ Izrael je vyzván, aby předstoupil a „byl souzen za svoji nevděčnost“.318 E. Werner upozornil na to, ţe Melitónův textu je vůbec nejstarším křesťanským dokumentem, který výslovně obsahuje toto obvinění Ţidů.319 Před Melitónem je však implicitně obsaţeno jiţ v Janově evangeliu, v jehoţ tradici se nachází také Melitónův text. Melitón následně ve svém spise vypočítávaná utrpení ţidovského národa,320 včetně naráţky na zničení jeruzalémského chrámu r. 70 po Kr.,321 které vykládá jako trest Izraele za tento čin bohovraţdy.

309

Srv. PP 43, 273 – 279.

310

Srv. PP 44, 279 – 45, 293.

311

Srv. PP 72, 507.

312

Srv. PP 72, 508 – 73, 524; 78, 548 – 552; 83, 608 – 627.

313

Srv. PP 82, 589 – 591.

314

Srv. PP 82, 595 – 607.

315

Srv. PP 79, 565 a PP 92, 677.

316

Srv. PP 94, 694.

317

Srv. PP 96, 715;

318

Srv. PP 87, 634 n.

319

Srv. E. Werner, „Melito of Sardes, the First Poet of Deicide“, str. 207.

320

Srv. PP 99, 730 – 99, 746.

321

Srv. PP 99, 744.

54

3.2.4 Sociologické teorie Melitónova antijudaismu Sociologické teorie antijudaistických tendencí přítomných v některých spisech antického křesťanství zdůrazňují menšinové postavení křesťanských skupin, které se snaţily obhájit svoji identitu vůči ţidovským komunitám, s nimiţ mohly být zaměňovány a které se těšily v rámci Římské říše výhodnějšímu postavení. P. Trebilco se pokusil vysvětlit Melitónův protiţidovský postoj pomocí sociologického pojmu sekta. Zatímco ţidovská komunita Melitónovy doby byla dobře integrována do většinové společnosti, Metónova křesťanská obec byla v jeho pojetí sektou na okraji, s typicky sektářskou mentalitou, která se projevila břitkým antijudaismem v Melitónově text.322 Pokud jde o další sociologické teorie Melitónova antijudaismu, A. T. Kraabel spatřoval příčinu jeho postoje v sociálním postavení křesťanské komunity v Sardech.323 Podle tohoto badatele bylo důvodem Melitónova antijudaismu menšinové sociální postavení malé křesťanské komunity, která se musela vymezovat proti silné ţidovské přítomnosti.324 Kraabel vycházel z archeologických výzkumů, které vedl tým amerických badatelů v letech 1958–1975, při nichţ byla v Sardech objevena monumentální ţidovská synagoga. Na základě její existence a nalezených nápisů s ţidovskými jmény úředníků obce se usuzovalo na významné postavení ţidovské obce v rámci města. Tato synagoga představuje jednu z vůbec největších dochovaných synagog v rámci Římské říše. Vedle ní však nebyl ve vrstvě antických Sardech, náleţející do 2. století, objeven při archeologických průzkumech ţádný křesťanský kostel. Ten sice mohl být zničen při pozdějších urbanistických úpravách, ovšem jeho nepřítomnost můţe být podle Kraabela interpretována také tak, ţe křesťanská komunita, která je v Sardech doloţena jiţ před r. 100, musela mít ještě ve 2. století podobu malé církve scházející se po domech. Protoţe pohanské okolí v antice často nerozlišovalo mezi Ţidy a křesťany, musela podle této sociologické teorie malá křesťanská komunita v Sardech bojovat o svoji kulturní a duchovní identitu proti silné ţidovské přítomnosti, coţ se promítlo také do antijudaismu jejích textů. 322

Srv. P. Trebilco, Jewish Communities, str. 30–54.

323

Srv. A. T. Kraabel, „Melito the Bishop and the Synagogue at Sardis“, str. 168–190.

324

Tuto tezi hájí také L. Broadhurst: Melitónův text chápe jako rétorickou reakci proti reálnému oponentovi, kterým měli být Ţidé Melitónových Sard, srv. L. Broadhurst, „Melito of Sardis, the Second Sophistic, and „Israel“, in: W. Braun (ed.), Rhetoric and Reality in Early Christianities, str. 49–74.

55

Jak však ukázalo další bádání, objevená ţidovská synagoga v Sardech neslouţila v Melitónově době jako ţidovská modlitebna, ale jako civilní budova a Ţidům byla předána k uţívání aţ ve 4. století. H. Botermann tuto synagogu datuje dokonce ještě do pozdější doby.325 To, ţe by Ţidé Melitónovy doby měli v Sardech prominentní postavení, na základě toho zpochybnila badatelka M. P. Bonz.326 Na velikost a vliv ţidovské komunity v Melitónově době nelze na podkladě archeologických dokladů jednoznačně usuzovat. Jak připouští F. W. Norris, motivací Melitónova protiţidovského postoje proto nemohla být ţárlivost na mnoţství Ţidů v Sardech a jejich sociální prestiţ spojenou s předáním veřejné budovy.327 K. W. Noakes představil ještě jinou sociologickou teorii, kdy vycházel z Melitónovy Apologie křesťanství adresované císaři Marcu Aureliovi.328 Důvod jejího sepsání spatřoval v tom, ţe ačkoli se Ţidé jakoţto religio licita mohli těšit náboţenské svobodě, křesťané byli v této oblasti ke konci 2. století pro svoji víru pronásledováni, o čemţ svědčí mučednická smrt Sagarise, kterého zmiňuje Polykratés ve svém listu Viktorovi u Eusebia, a dalších mučedníků.329 A. Hansen interpretoval Melitónovy zmínky o pronásledování v této Apologii v tom smyslu, ţe se na něm měli podílet také sardští Ţidé, coţ by vysvětlovalo míru ostrosti Melitónova antijudaismu. Melitónův spis Peri Pascha s protiţidovskými theologickými motivy měl podle tohoto badatele ideologicky posílit křesťany čelící tomuto pronásledování.330 Paralelní doklad představuje Umučení Polykarpa, datované přibliţně do této doby, které představuje Ţidy podílející se na persekuci tohoto apoštolského otce.331 Také A. M Manis se klonil k hypotéze, ţe pronásledování, o kterém se Melitón zmiňuje, se mohlo týkat přímo sardské křesťanské

325

Srv. H. Botermann, „Die Synagoge von Sardis: Eine Synagoge aus dem 4 Jahrhundert?“, ZNW 81 (1990) 103–121. 326

Srv. M. P. Bonz, „The Jewish Community of Ancient Sardis: A Reassessment of Its Rise to Prominence“, HSCP 93 (1990) 343–358. 327

Srv. F. W. Norris, „Melito´s Motivation“, str. 16–24.

328

Srv. W. Noakes, „Melito of Sardis and the Jews“, in: F. L. Cross (ed.), StPatr XIII (TU 112), Berlin 1975, str. 244–249. 329 330

Srv. Eusebios, Hist. eccl. V 24, 5 (SC 41, 68). Srv. A. Hansen, The „Sitz im Leben“, str. 93–99.

331

Srv. Umučení Polykarpa 12, 2; 13, 1 (Kitzler, 63), Jewish Communities in Asia Minor, SNTSMS 69, Cambridge 1991, str. 29.

56

obce a mohli na něm mít podíl přímo místní Ţidé, kteří se těšili podpoře státu. Proto Melitón ve své Apologii volal po podpoře státu a státních autorit.332 Proti sociologickým teoriím spatřujícím původ antijudaismu v Melitónově textu v rivalitě mezi křesťanskou a ţidovskou komunitou v Sardech 2. století se vyslovila L. Cohicková,333 která se ve své analýze zaměřila na skutečnost, ţe třebaţe je v textu opakovaně zmiňován Izrael, Melitónovi připisovaný text neodráţí ţádné skutečné reálie koexistence obou komunit v Sardech 2. století, kam bývá text zařazován. Tato badatelka navrhla originální vysvětlení antijudaismu tohoto textu, podle kterého vůbec nevznikl v kontextu protiţidovské polemiky, ale v rámci vnitrocírkevního hledání identity jako plod protimarkiónovské pozice. Pojem „Izrael“, který tento text představuje a proti němuţ se vymezuje, L. Cohicková označuje za hypotetický konstrukt, vytvořený do značné míry z rétorických důvodů.334 K opatrnosti při hledání sociologicko-politických příčin Melitónova postoje nabádá mezi dalšími badateli také např. D. Satran, podle kterého je třeba zváţit celý sociokulturní kontext, v němţ se nacházela Melitónova obec, včetně idových předpokladů.335

3.2.5 Theologické příčiny Melitónova antijudaismu Vedle sociologických teorií se proto objevily také teorie zdůvodňující Melitónův antijudaismus theologicky. K. W. Noakes povaţuje Melitónův antijudaismu za důsledek jeho teorie typologického výkladu Starého zákona, podle něhoţ byl Izrael nahrazen církví.336 A. M. Manis se sice domníval, ţe tento způsob výkladu byl vytvořen pod vlivem existence vlivné ţidovské synagogy v Sardech,337 to je však vyvráceno její neexistencí v Melitónově době.

332


333

Srv. L. Cohick, „Melito of Sardis´s Peri Pascha and its „Israel““, HTR 91/4 (1998) 351–372.

334

Srv. L. Cohick, „Melito of Sardis´s Peri Pascha and its „Israel““, str. 371 n.

335

Srv. D. Satran, „Anti-Jewish Polemic in the Peri Pascha of Melito of Sardis: The Problem of Social Context“, in: O. Limor (ed.), Contra Iudaeos: Ancient and Medieval Polemics between Christians and Jews, Tübingen 1996, str. 49–58. 336

Srv. W. Noakes, „Melito of Sardis and the Jews“, str. 248 n.

337


57

Polde S. G. Wilsona je pro pochopení Melitónova protiţidovského postoje důleţitou souvislostí okolnost, ţe Melitón byl kvarodecimánem.338 Kvartodecimáni byli chápáni jako ţidokřesťané, protoţe slavili podobný ritus ve stejný den jako Ţidé, i kdyţ v jinou hodinu. Pro tuto podobnost s Ţidy mohli usilovat o ideové vymezení se vůči nim. A. Stewart-Sykes se pokusil vyloţit Melitónův antijudaismus na základě své analýzy Polykratova listu Viktorovi, podle které byl Melitón sám ţidovského původu. Melitón byl v jeho pojetí ke křesťanství obráceným Ţidem, který se domníval, ţe křesťanství je pravou podobou judaismu a ţe ţidovská víra ztratila svůj význam, protoţe byla nahrazena křesťanstvím. Melitónova znalost ţidovství a navázání na ţidovské tradice svědčí o jeho ţidovských kořenech.339 A. Stewart-Sykes také upozorňuje na to, ţe v souvislosti s antijudaismem Melitónova textu je třeba vzít v úvahu antijudaismus přítomný v janovské tradici počínaje Janovým evangeliem,340 které je jak ţidovské, tak protiţidovské.341 Melitón podobně jako autor tohoto evangelia zdůrazňuje, ţe Zákon a chrám byly nahrazeny Kristem a ţe vinu na umučení Krista nesou především Ţidé. Melitón se také jako kvartodecimán pravděpodobně drţel velikonoční chronologie Janova evangelia, které se distancuje od „Paschy Ţidů“.342 Melitón tak psal ve stejné situaci ţidokřesťsanské komunity a ze stejných theologických východisek jako autor tohoto evangelia. Antijudaismus Janova evangelia je však v Melitónově spise ještě zesílen.343 Přitom se zdá zřejmé, ţe antijudaistické tendence byly v křesťanství tím silnější, čím stála daná křesťanská skupina blíţe svému ţidovskému původu nebo prostředí. Melitónův antijudaismus vzniklý v rámci ţidokřesťanské komunity vůči ţidovství můţe být co do intenzity srovnán s antijudaismem přítomným v syrském křesťanství, které má vůči judaismu analogické postavení.344

338

Srv. S. G. Wilson, „Passover, Easter and Anti-Judaism: Melito of Sardis and Others“, in: J. Neusner – E. S. Frerisch (eds.), To See Ourselves as Others See Us: Christians, Jews, „Others“ in Late Antiquity, Chico 1985, str. 337–356; I. Angerstorfern, „Melito und das Judentum“; S. G. Hall, „Melito in Light of the Passover Haggadah, JTS 22 (1971) 29–46. 339

Srv. A. Stewart-Sykes, „Melito´s Anti-Judaism“, str. 275–279.

340

Srv. A. Stewart-Sykes, „Melito´s Anti-Judaism“, str. 279–283.

341

Srv. C. K. Barrett, The Gospel of John and Judaism, London 1975, str. 71.

342

Srv. J 2,13 a 6,4.

343

Srv. A. Stewart-Sykes, „Melito´s Anti-Judaism“, str. 281.

344

Srv. A. P. Hayman, „The Image of the Jews in the Syriac Anti-Jewish Polemical Literature“, in: To See Ourselves as Others See Us, str. 423–441.

58

Melitónův text, který je vedle Janova evangelia prvním starokřesťanským textem, obsahujícím obvinění Ţidů z bohovraţdy, měl velký vliv na další formování křesťanské velikonoční liturgie a katecheze. Jeho vliv je prokazatelný jiţ v pseudo-Cyprianovi připisovaném spise Adversus Iudaeos.345 Křesťanská

velikonoční

protiţidovská

polemika

spolu

s obviněním

Ţidů

z bohovraţdy nese nepochybně velký díl viny na nespravedlivém pronásledování a pogromech, kterým byly Ţidé v evropských dějinách často právě během velikočních svátků vystaveni. V průběhu 20. století byl tento zděděný antijudaismus v rámci velkých křesťanských denominací podstatně revidován. Na protestantské straně tento proces dokumentuje J. Smolík.346 Katolická církev korigovala tento zděděný antijudaismus zejména v 60. letech 20. století v deklaraci druhého vatikánského koncilu Nostra aetate 4, která mimo jiné odmítá toto obvinění Ţidů z bohovraţdy.347 Melitónův text je tedy přes velký význam, který měl pro další vývoj křesťanského myšlení i liturgických tradic, třeba číst jako dobový dokument sloţitého zápasu raného křesťanství o nalezení vlastní identity.

345

Text viz: pseudo-Cyprianus, Adversus Iudaeos, PL 4, 919–925, srv. téţ E. Peterson, „Ps. Cyprian, Adversus Iudaeos und Melito von Sardes“, VC 6/1 (1952) 33–43. 346

Srv. J. Smolík, Křesťanství bez antijudaismu, Praha 2002.

347

Nostra aetate 4: „Třebaţe ţidovští předáci se svými stoupenci přivodili Kristovu smrt, přece nelze to, co bylo spácháno při jeho mučení, přičítat všem Ţidům bez rozdílu, ani tehdejším ani dnešním. I kdyţ je církev novým boţím lidem, přece nesmějí být Ţidé označováni ani za zavrţené Bohem ani za prokleté, jako kdyby to vysvítalo ze svatého Písma.“, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Kostelní Vydří 2002, str. 554.

59

4. LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY MELITÓNOVA SPISU Melitónův text představuje syntézu ţidokřesťasnkého obsahu a hellénistické formy.348 Jak bylo zmíněno jiţ v úvodu, přes počáteční úvahy o moţném syrském originálu díla bylo spolehlivě doloţeno, ţe Melitónův spis vznikl v řečtině. Důkazem toho je mimo jiné etymologie v PP 46, 305, jejíţ podoba je v syrštině jen obíţně představitelná, a hojný paralellismus membrorum, který odpovídá více řeckému neţ semitskému stylu.349 Melitón byl na základě svého rétorického vzdělání dobře obeznámen s rétorickými prostředky druhé sofistiky. T. Halton upozornil na přítomnost homérských motivů v Melitónově textu350 a prvků řecké tragédie.351 Tento badatel také doloţil, ţe v základní struktuře díla se nacházejí kruhové kompozice (ring-compositions), kdy se po určitém průběhu děje autor vrací pomocí stejné nebo obdobné formulace k začátku myšlenky. Halton také vypočítává hojné figury a tropy řecké rétoriky uţité v textu, jako je např. isokólon, homoioteleuton, anafora nebo polysyndeton.352 Autoři asijské školy rétoriky často určovali délku paralelních vět počtem slabik. Melitónova „umělecká próza“ je v duchu této rétorické teorie vystavěna na přísně matematických principech. Na přesnou matematickou strukturu díla, která činí z Melitónova spisu dílo velké umělecké kvality, upozornil na základě kritiky textu Perlerovy edice J. Smit Sibinga.353 Jedním z prostředků druhé sofistiky, který Melitón vyuţívá, jsou neologismy. Některá slova v jeho textu jsou natolik neobvyklá, ţe představují hapax legomena.354 Melitón je patrně volí jako rétorické prostředky proto, aby neobvyklostí výrazu zvýšil účinek na posluchače.

348

Srv. A. Stewart-Sykes, Lamb´s High Feast, str. 113.

349

Srv. A. Wifstrand, „The Homily of Melito on the Passion“, str. 201–223.

350

Srv. PP 22, 139; 22, 141; 27, 179.

351

Srv. PP 28, 186; 29.

352

Srv. T. Halton, „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“, in: P. von Granfield – J. A. Jungmann (eds.), Kyriakon. Festschrift Johannes Quasten, Münster 1970, str. 249–255. 353

Srv. J. Smit Sibinga, „Melito of Sardis. The Artist“, str. 81–104.

354

Srv. R. F. Mendoza, „Los „hápax logómena“ en la Homilia Pascual de Melitón de Sardes“, StPatr XII/1, Berlin 1975, str. 238–241.

60

4.1 Melitónův styl a řecká druhá sofistika Jak bylo zmíněno, Melitónovo dílo je moţné přiřadit k širšímu proudu řecké druhé sofistiky. Její představitelé přitom nepůsobili jenom v politickém nebo kulturním kontextu, ale také v prostředí maloasijských chrámů. Jak upozorňuje A. Stewart-Sykes, Filostratos ve svých Životech sofistů uvádí, ţe např. rétor Polemón ze Smyrny zastával ve 2. století vedoucí úlohu při náboţenské slavnosti. Jeho případ však nebyl vůbec ojedinělý. Sofisté působili také jako hierofanti různých řeckých kultů.355 Sofisté tedy mohli v Melitónově době zastávat liturgické funkce a rétorika mohla být uplatňována v liturgickém kontextu. Na Melitónovo vystoupení je tedy moţné pohlíţet jako na vystoupení jednoho z maloasijských sofistů 2. století.356 Z rétorického hlediska představuje Melitónův spis podle A. Stewarta-Sykese jednotné dílo, které však sestává z několika různých literárních forem. PP 1–45 představuje podle Melitónových vlastních slov diégéma, které je historickou homilií, zatímco PP 46–105 Melitón ozančuje kataskeué357 a představuje liturgickou hagadou nebo liturgický hymnus v próze. Kaţdá z těchto dvou částí se však ještě dále dělí na dvě části dalšími doxologiemi v PP 10, 64 a 65, 450. Tím vznikají čtyři relativně samostatné části, které jsou stylizovány podle čtyř různých literárních ţánrů řecké sofistiky. Podle A. Stewarta-Sykese tak má z rétorického hlediska Peri Pascha následující strukuturu:358 PP 1–45 diégéma Paschy 1–10 prooimion 11–45 diégéma Paschy s odbočkou 34–43 o teorii typologické exegese PP 46–105 epideiktický hymnus v próze/křesťanská pesachová hagada 46–65 kataskeué vykoupení 66–105 peroratio + enkomion a psogos.

355


356


357

Srv. PP 46, 301 n.

358


61

4.2 Struktura spisu Peri Pascha Badatelé se shodují na tom, ţe Melitónův spis je moţné členit na dvě části PP 1–45 a 46– 105 oddělené doxologií. Vnitřní strukturu spisu Peri Pascha je moţné také nastínit pomocí tematického členění spisu, které přejímáme ve verzi S. G. Halla:359 1. část: liturgická homilie na Ex 12 1. Prolog: tajemství Paschy (1–10). 2. Paschální události předobrazující evangelium (11–45). a. První Pascha (11–15). b. Smrt prvorozených Egypťanů (16–29). c. Krev beránka zachránila Izrael (30–33). d. Odbočka o teorii typologické exegese starozákonních předobrazů (34–38). e. Naplnění předobrazu: i. Zákon a lid (39–43); ii. Paschální oběť (44–45). 2. část: křesťanská pesachová hagada 3. Co tvoří Paschu? (46–65). a. Úvod (46–47). b. Ten, kdo trpí: i. Stvoření a pád člověka (47–48); ii. Pád člověka pod hříchem (49–53); iii. Člověk rozdělený smrtí (54–56). c. Ten, kdo má s trpícím soucit: i. Pánovo utrpení předobrazené ve starozákonních předobrazech (57–60); ii. a ve starozákonních proroctvích (61–65). 4. Pánův příchod a jeho spásné dílo. a. Pánův příchod, utrpení a vyvýšení jao nová spásná Pascha (66–71). b. Izrael kárán za smrt Krista: i. za zabití Krista dobrodince (72–80); ii. Za to, ţe Izrael nepoznal Boha (81-86); 359

Srv. S. G. Hall, Melito of Sardis, str. xxii n.

62

iii. Za nevděčnost (87–91); iv. Kontrast s jednáním pohanů (91–92). c. Zločin Izraele a trest: i. Hořké byliny jako znamení (93); ii. Zločin veřejné bohovraţdy (94–98); iii. Následná zkáza Izraele (99). d. Triumf a vyvýšení Krista: i. Jeho vítězství nad smrtí (100–102); ii. Jeho spása nabízená všem lidem (103); iii. Jeho sláva a zásluhy (104–105).

4.3 Hledání literárního druhu Peri Pascha Hledání literárního druhu Melitónova spisu Peri Pascha je jedním z předpokladů jeho náleţité interpretace. V průběhu bádání byla v této souvislosti navrţena celá řada hypotéz, jejichţ úplnou diskusi představuje A. Stewart-Sykes.360 V následujícím přehledu se dotkneme těch nejdůleţitějších, které jsou relevantní v současném bádání.

4.3.1 Peri Pascha jako homilie C. Bonner vydal ve své editio princeps Melitónův spis pod označením Homilie na utrpení Páně (Homily on the Passion). Tento název zvolil pod vlivem Anastasia ze Sinaje (7. stol.), který označil jeden volný citát z Melitónova spisu titulem Eivj to. pa,qoj (Na utrpení Páně). Bonner tak učinil i přes to, ţe se v Eusebiově seznamu Melitónových děl,

jemuţ dílo připsal, spis s tímto názvem nenachází.361 Od tohoto Bonnerova vydání se vţilo pokládat Melitónův text za homilii, třebaţe bylo záhy rozpoznáno, ţe situovat Peri Pascha

360

Srv. A. Stewart-Sykes, Lamb´s High Feast, str. 55–113.

361

Srv. Eusebios, Hist. eccl. IV 26, 2 (SC 31, 208 n.). Název spisu, který dal Melitónovu dílu Anastasios ze Sinaje, mohl být inspirován Melitónovou vlastní etymologií slova Pascha v tomto spisu, kdy slovo Pascha odvozuje od slovesa pathein (trpět) – srv. PP 46, 343 – a činí tak rovnici Pascha = utrpení Páně.

63

do kontextu liturgie Velkého pátku, jak činil Bonner, je pro Melitónovu dobu anachronismem. Pro pojetí tohoto spisu jako homilie hovoří skutečnost, ţe text následoval po liturgickém čtení Ex 12 a obsahuje jeho typologický výklad. L. W. Barnard přitom upozornil na to, ţe Melitónův spis není nejstarší dochovanou paschální homilií, neboť nejstarší příklad představuje List Barnabášův, řazený mezi spisy apoštolských otců362 s datací do doby vlády císaře Hadriána (117–138 n. l.). Jiţ tento spis obsahuje v návaznosti na novozákonní text 1P 1,13–21 a 2,9–11 v paschálním kontextu alegorický výklad exodu.363 Text Peri Pascha se kromě toho dvakrát obrací na posluchače oslovením „milovaní“.364 Ovšem toto oslovení posluchačů, časté i v novozákonních spisech, neznamená nutně, ţe se v případě tohoto textu jedná o homilii. Podobně se toto oslovení objevuje např. také ve velikonočním praeconiu latinské liturgie Exultet, které také nepředstavuje homilii, ale liturgický text svého druhu.365 Proto se O. Perler klonil k závěru, ţe Melitónův spis Peri Pascha představuje současně homilii a liturgické praeconium.366 Třebaţe část badatelů především z protestantských denominací dosud hájí tezi, ţe Melitónův text je homilií, A. Stewart-Sykes namítá, ţe v případě tohoto Melitónova starobylého textu se nejedná ani o exegetickou synagogální homilii podle rabínských pravidel,367 ani o formu srovnatelnou s některým druhem současné homilie. Za určitý druh liturgické homilie lze povaţovat nanejvýš první část spisu (viz níţe).368

4.2.2 Peri Pascha jako křesťanská hagada Jedním z prvních, kdo zpochybnil, ţe by se v případě Melitónova spisu jednalo o homilii a navhl vlastní řešení otázky literárního druhu Peri Pascha, byl F. L. Cross, který r. 1960 362

Text viz: Spisy apoštolských otců, str. 33–61.

363

L. W. Barnard, „The Epistle of Barnabas – A Paschal Homily?“, VC 15 (1961) 8–22; srv. také R. A. Kraft, „BarnabasÍsaiah Text and Melito´s Paschal Homily“, JBL 80 (1961) 371–373. 364

Srv. PP 2, 6 a 35, 217.

365


366


367


368


64

upozornil na literární souvislost Melitónova spisu s ţidovskou pesachovou hagadou. Melitónův spis označil za křesťanskou verzi paschální hagady, která tak představuje jedinečné dílo v dějinách raně křesťanské literatury.369 Tuto rámcovou hypotézu F. L. Crosse dopracoval v r. 1971 významný melitónovský badatel S. G. Hall, který vyšel z přirozeného členění Melitónova spisu na dvě části, oddělené doxologií v PP 45, 300.370 První část spisu podle něho představuje křesťanskou verzi ţidovských exegetických výkladů na Ex 12,1–20, které se konaly o šabatu předcházejícím před samotným svátkem Pesach, zatímco za vlastní verzi křesťanské paschální hagady označil druhou část spisu PP 46–105.371 V důsledku tohoto členění se domníval, ţe také Melitónův text byl jako jeho ţidovský vzor přednesen v rámci sardské kvartodecimánské obce při dvou různých liturgických příleţitostech, konaných v různý den. Pesachová hagada, která se vyvinula jako součást ţidovského sederu, představuje převyprávění biblických událostí vysvobození z Egypta s doprovodnými prvky, které vypočítává traktát Mišny Pesachim X, 5: hagada měla obsahovat exegesi exodu, pesachového beránka, hořkých bylin a nekvašených chlebů. Měla začínat „od poníţení a končit ve slávě“ a obsahovat výklad Dt 26,5–9: „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova“.372 Podle S. G. Halla začíná vlastní křesťanská hagada v Peri Pascha 46 otázkou: „Co je to Pascha?“ Toto místo připomíná otázky po podstatě pesachové slavnosti (srv. jiţ Ex 12,26), kladené dětmi v rámci ţidovské hagady. Podobně jako hagada sleduje i Melitónův text schéma „od potupy ke slávě“: Začíná stvořením člověka a jeho pádem se všemi důsledky, které přinesl.373 Následuje popis přípravy na příchod Krista, jehoţ výkupné utrpení bylo předobrazeno v postavách a proroctvích Starého zákona, jeho příchod, odmítnutí a zabití.374 Spis vrcholí v ohlášení vzkříšení, obnovení padlého člověka a jeho uvedení do ráje.375 Přitom jak dokládá S. G. Hall, Melitónův text sleduje jako spodní plán 369

Srv. F. L Cross, The Early Christian Fathers, str. 104–109.

370

Na podporu tohoto členění uvádí mimo jiné fakt, ţe v gruzínském překladu kolovaly obě části Melitónova spisu samostatně. Srv. S. H. Hall, „Melito in the Light of the Passover Haggadah“, str. 41 n. 371

S. H. Hall, „Melito in the Light of the Passover Haggadah“, str. 37.

372

Srv. Hebrew-English Edition of the Babylonian Talmud. Pesahim, London 1990, str. 99b – 121b.

373

Srv. PP 47, 311 – 56, 395.

374

Srv. PP 57, 598 – 71, 504.

375

Srv. PP 100, 748 – 105, 803.

65

exegesi Dt 26,5–6.376 Melitónův text také obsahuje naráţku na afikomen, nekvašený chléb ukrytý a nalezený na závěr pesachového sederu jako symbol příchodu mesiáše, který vykládá ve smyslu aktuálního příchodu Krista. Dále také obsahuje naráţku na hořké byliny ve smyslu utrpení Izraele, které si vyslouţil ukřiţováním Krista, a výklad pesachového beránka jako předobrazu Krista. Hlavním důkazem toho, ţe druhá část Peri Pascha představuje křesťanskou reinterpretaci ţidovské pesachové hagady, však představuje přímá literární souvislost mezi hagadou a Melitóným textem PP 68, 473–476: „To on je ten, který nás vyvedl z otroctví ke svobodě, ze tmy ke světlu, ze smrti k ţivotu, z tyranie do věčného království.“ Literární závislost tohoto Melitónova textu na ţidovské hagadě dokládá S. G. Hall a D. Flusser.377 Pro souvislost mezi ţidovskou pesachovou hagadou a Melitónovým textem je klíčovou otázka, kdy ţidovská hadaga jakoţto literární druh vznikla. L. Finkelstein se pokusil vysledovat její počátky jiţ do předmakabejské doby.378 Jeho ranou dataci hagady však odmítá S. Stein, který hagadu datuje aţ do druhé třetiny 2. století.379 Pro pozdní dataci hagady se vyslovil také D. E. Goldschmidt.380 F. Manns se však domnívá, ţe v ústní tradici existovala hagada jiţ v předkřesťanské době, ačkoli přesné stanovení okamţiku jejího vzniku pokládá za obtíţné.381 Existence Melitónova textu nicméně dokládá, ţe v některé rané podobě tvořila hagada součást pesachového sederu jiţ v Melitónově době. Pokud jde o vznik rané křesťanské hagady, podle J. Jeremiase není Melitón nejstarším pramenem, ale její konstituování je moţné předpokládat dokonce ještě před apoštolem Pavlem.382 Vychází ze zmínky o křesťanské reinterprataci ţidovského svátku Pesach v 1K 5, 7–8, napsaném kolem r. 58, tj. ještě před zničením ţidovského chrámu:

376

Srv. S. G. Hall, „Melito in the Light of the Passover Haggadah“, str. 38 n.

377

Srv. S. G. Hall, „Melito in the Light of the Passover Haggadah“, zejména str. 31–34; D. Flusser, „Some Notes on Easter and the Passover Haggadah“, Immanuel 7 (1977) 52–60, str. 58 n. 378

Srv. L. Finkestein, „The Oldest Midrash: Pre-Rabbinic Ideals and Teaching in the Passover Haggadah“, HTR 31 (1938) 291–317; L. Finkestein, „Pre-Maccabean Documents in the Passover-Haggada“, HTR 36 (1943) 1–30. 379

Srv. S. Stein, „The Influence of Symposia Literature on the Literary Form of the Pesah Haggadah“,

380

D. E. Goldschmidt, The Passover Haggadah. Its Sources and History, Jerusalem 1977.

str. 15. 381

Srv. F. Manns, „Traces dúne haggadah pascale chrétienne dans lÁpocalypse de Jean?“, Antonianum 56 (1981) 265–295, zejména str. 277 n. 382

J. Jeremias, La dernière Cène. Les Paroles de Jésus, Paris 1972, str. 139.

66

Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vţdyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován vás velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme Velikonce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.

Tato pasáţ je patrně odrazem starokřesťanské paschální liturgie. Na ţidovskou hagadu navazuje obrazem odstranění starého kvasu, který vykládá v morálním smyslu, a obrazem pesachového beránka, kterého vykládá christologicky. Další novozákonní svědectvím o existenci křesťanské pesachové hagady jiţ v 1. století obsahuje text 4. a 5. kapitoly Zjevení sv. Jana. Je známou skutečností, ţe text této knihy sestává z velké části z hymnů uţívaných v liturgii. V Zj 4 a 5 se objevuje několik naráţek na starozákonní událost exodu. V Zj 5,6 se hovoří o postavě Beránka: „V tom jsem spatřil, ţe uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný“. S velkou pravděpodobností se zde jedná o naráţku na pesachového beránka, který je podobně jako u apoštola Pavla vyloţen christologicky.383 S. G. Hall se proto kloní k závěru, ţe Melitón nenapodobil některý ţidovský vzor přímo, ale ţe čerpal ze starších reinterpretací ţidovských pesachových tradic.384 Všeobecně přijímanou tezi o druhé části Peri Pascha jako křesťanské paschální hagadě nedávno zpochybnila L. Cohicková, podle které je moţné vysvětlit všechny citované paralely mezi ţidovskou pesachovou hagadou a Melitónovým textem společným biblickým základem.385 Přes tento nepochybný biblický základ však tato teorie nevysvětluje stejné paralelní seřazení témat mezi ţidovskou pesachovou hagadou a Melitónovým textem, který byl podobně jako hagada přednesen během kvartodecimánské Paschy reinterpretující ţidovský Pesach. McDonald se sice přiklonil k hypotéze F. L. Crosse, ţe Peri Pascha představuje křesťanskou verzi pesachové hagady, stavěl se však proti tomu, klást homilii a hagadu proti sobě jako protiklady.386 Také A. Stewart-Sykes připouští ve své nedávné monografii o Melitónovi a jeho paschálním spise, ţe se hagada konstituovala z homiletických kořenů.

383

Srv. F. Manns, „Traces dúne haggadah pascale chrétienne dans lÁpocalypse de Jean?“, str. 265–

384

Srv. S. G. Hall, „Melito in the Light of the Passover Haggadah“, str. 41.

295. 385

L. Cohick, The Peri Pascha Attributed to Melito of Sardis. Setting, Purpose, and Sources, Providence 2000, str. 148. 386

Srv. J. I. H. McDonald, „Some Comments on the Form of Melito´s Paschal Homily,“ StPatr XII, Berlin 1975, str. 104–112.

67

Ovšem jiţ v rámci ţidovského pesachového sederu a později křesťanské Paschy došlo k její ritualizaci v kontextu liturgické připomínky, ve které plní ve své podstatě funkci liturgického textu zvláštního druhu.387

4.3.3 Peri Pascha jako liturgický text Melitónův text plnil v rámci kvartodecimánské Paschy, kterou kvartodecimáni slavili – podobě jako Ţidé svátek Pesach – liturgicky, zvláštní funkci rituálu slova. Také neobvykle propracovaná rétorická forma tohoto textu nasvědčuje jeho liturgickému uţití, protoţe v hellénistickém prostředí rétorika často plnila liturgickou funci.388 A. Stewart-Sykes se domnívá na základě vnitřní jednoty Melitónova textu proti předpokladu S. G. Halla, ţe obě části spisu představují dvě části jediné liturgické oslavy389 a ţe mezi oběma částmi nebyl větší časový předěl.390 První část byla přednesena v době postního bdění před půlnocí 14. nisanu, zatímco o půlnoci začínala, jako v některých mysterijních náboţenstvích, vlastní oslava Paschy se společným jídlem, v jehoţ rámci byla jako křesťanská hagada recitována druhá část Melitónova textu. Tato druhá část v sobě prokazatelně integrovala starší liturgické látky, jak dokazuje paralela s Apoštolskými konstitucemi 8, 12391 nebo s eucharistickou modlitbou z Hippolytovy Apoštolské tradice 4.392 Melitónův text, který není psán ve verších, ale ve vysoce rétoricky stylizované próze, nebyl patrně přednášen jako běţná řeč, ani zpíván, ale ekfoneticky recitována na

387


388


389


390

Srv. PP 46, 301, viz A. Stewart-Sykes, Lamb´s High Feast, str. 122.

391

Text viz: F. X. Funk (ed.), Didascalia et Constitutiones apostolorum, Paderbornae 1964. Srv. také C. Bonner, The Homily on the Passion, str. 25 n.; a P. Gavrilyuk, „Melito´s Influence Upon the Aanaphora of Apostolic Constitutions“, VC 59/4 (2005) 355–376, zejména str. 367–369. 392

Text viz: Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, Velehrad 2000, str. 20 n.. Srv. také C. Bonner, The Homily on the Passion, str. 23 n.

68

několika tónech.393 Kořeny této tradice sahají aţ k synagogální liturgii, odkud ji převzala syropalestinská církev.394

393

Ekfonetická recitace vycházela z řeckého melodického přízvuku a antické tradice, nerozdělovat řeč na jednotlivé hlásy, ale na větší oddíly textu způsobem per colla et commata, srv. Zuntz, „Melito – Syriac?“, str. 199–201. 394

Srv. M. E. J. Wellesz, „Melito´s Homily on the Passion: An investigation into the Sources of Byzantine Hymnography“, str. 49–51. Srv. téţ O. Perler, Méliton de Sardes, str. 29.

69

5.

VLIV

MELITÓNOVA

SPISU

V DALŠÍ

LITURGICKÉ

TRADICI 5.1 Peri Pascha a byzantská liturgie Vliv Melitónova spisu ve staré době je nepochybnou skutečností. O moţném pokračování tohoto vlivu na počátky byzantské poezie uvaţoval M. E. J. Wellesz v souvislosti s některými melitónovskými motivy, přítomnými v byzantských liturgických zpěvech označovaných jako kontakia.395 Kontakion je poetická homilie, zpívaná po přednesu evangelia. Za nejstarší zdroj kontakií do nálezu Melitónova díla byl pokládán Efrém Syrský († 373), po nálezu Melitónova spisu však byl prokázán jeho vliv na Efréma. Také v pozdějších pravoslavných hymnech velikonočního týdne je moţné nalézt parafráze někerých pasáţí Melitónova spisu Peri Pascha, jak nastínil B. G. Tsakonas,396 ovšem bliţší prozkoumání tohoto tématu by si vyţádalo zvláštní samostatnou studii.

5.2 Peri Pascha a latinská Improperia Součástí liturgie Velkého pátku je v latinské liturgii starobylý zpěv při adoratio crucis, označovaný jako Improperia (Výčitky).397 Obsahuje řecký zpěv Trishagion a refrén: „Lide můj, co jsem ti učinil“.398 Latinská velkopáteční Improperia vyjmenovávají dobrodiní Boha vůči Izraeli v souvislosti s událostmi exodu, která staví do kontrastu vůči nevděčnosti „lidu“, který se za tato dobrodiní odvděčil ukřiţováním Krista. Text latinských Improperií obsahuje připomínku deseti dobrodiní Hospodina vůči Izraeli: egyptské rány a smrt egyptských prvorozených, vyvedení Izraele z Egypta, potopení faraóna v Rudém moři, cestu středem moře, oblakový sloup, darování many a vody ze skály, poráţku kananejských kmenů, darování království Izraeli a vyvýšení národa. Aktérem těchto

395

Srv. M. E. J. Wellesz, „Melito´s Homily on the Passion: An Investigation into the Sources of Byzantine Hymnography“, 41–52. 396

Srv. B. G. Tsakonas, „The Usage of the Scriptures in the Homily of Melito“, str. 617–620.

397

Latinsko-řecký text Improperií srv. Missale Romanum, Vatican 1970, str. 259–261.

398

Srv. Mi 6,3.

70

starozákonních činů je v tomto textu sám Kristus, který činí výčitky svému „lidu“ za to, ţe mu za všechna tato dobrodiní „připravil kříţ“. Latinská Improperia se na Západě objevila v polovině 9. století v Prudentiově Pontifikálu, v latinské liturgii se však všeobecně prosadila aţ po vydání Missale Romanum z r. 1474.399 Improperia se do západní liturgie dostala prostřednictvím byzantského ritu, kde se objevují v různých starobylých velikonočních hymnech. Jsou povaţována za jeden z nejdůleţitějších příkladů vlivu byzantské liturgie na latinský ritus.400 Jejich původ je však mnohem starší. Od objevení Melitónova textu se začaly ozývat hlasy badatelů,401 upozorňující na literární souvislost mezi latinskými Improperii a podobnými katalogy „výčitek“ Izraeli v Melitónově textu.402 Zde však není mluvčím Kristus, ale autor textu sám. Výčitky vzahující se na dobra v souvislosti s události exodu, která mají podobný repertoár jako v latinských Improperiích, obsahuje především Melitónova pasáţ Peri Pascha 84, která se zmiňuje o oblačném sloupu, rozdělení Rudého moře, zničení nepřátel, maně z nebe, vodě ze skály, darování Zákona, podílu v zemi, poslání proroků a vzbuzení izraelských králů.403 Obdobný katalog se vzápětí objevuje v Melitónově textu ještě podruhé404 v pasáţi Peri Pascha 87 uvozené otázkou: „Nakolik jsi ocenil“ (tj. Hospodinova dobrodiní), která uvádí deset egyptských ran, oblačný sloup, přechod Rudým mořem, manu, vodu ze skály, úděl v zemi a dary, které v ní byly Izraeli dány.405 Třebaţe Melitónův text je prvním dochovaným starokřesťanským textem, obsahujícím tento literární druh „výčitek“ Izraeli za dobra exodu, v dalším bádání bylo poukázáno na to, ţe původ tohoto literárního druhu je třeba hledat v samotné ţidovské tradici. Jako jeden z prvních poukázal na tuto skutečnost E. Werner. Podle tohoto badatele není zejména druhá polemická pasáţ v Melitónově textu s refrénem: „Na kolik jsi ocenil“ Melitónovou vlastní invencí, ale vznikla jako jeho parafráze – Werner hovoří dokonce o 399

K tradicím latinských Improperií viz: J. Drumbl, „Die Improperien in der lateinschen Liturgie“, ALW 15 (1973) 68–100, zde str. 69. 400

Srv. J. Drumbl, „Die Improperien in der lateinschen Liturgie“, str. 70.

401

Srv. např. W. Schütz, Was habe ich dir getan, mein Volk? Die Wurzeln der Karfreitagsimproperien in der alten Kirche, JLH 13 (1968) 1–38. 402

Jsou obsaţeny v dlouhé polemické pasáţi PP 72, 505 – 99, 747, zejména ve dvou pasáţích: 84, 615 – 85, 621 a 87, 638 – 88, 646. 403

Srv. PP 84, 615 – 85, 654.

404

Opakování stejného motivu patří k jednomu z Melitónových oblíbených rétorických prostředků.

405

Srv. PP 87, 640 – 88, 648.

71

„parodii“ – ţidovského pesachového hymnu Dayenu.406 Pesachový hymnus Dayenu407 je označen podle jednoslového refrénu tohoto hymnu dayenu – „bylo by nám to stačilo“, tj. kdyby Hospodin vykonal jen jedno ze zmíněných dobrodiní. Z boţích dobrodiní vůči Izraeli během exodu hymnus vypočítává vyvedení z Egypta, vykonání spravedlnosti na Egypťanech, poráţku egyptských bohů, zabití egyptských prvorozených, získání egyptského bohatství, rozdělení Rudého moře, vedení pouští, poraţení nepřátel, ţivení na poušti a manu. Jako součást pesachové hagady je tento hymnus doloţen sice aţ v 9. století, nicméně D. Flusser se domnívá, ţe jeho parafráze v Melitónově textu je nejstarším důkazem toho, ţe v některé své ranější podobě byl součástí pesachové hagady jiţ v Melitónově době.408 Podobný názor zastává také E. Werner, který klade vznik tohoto ţidovského hymnu jiţ do tannaitské doby, tj. do doby kolem přelomu křesťanského letopočtu,409 coţ se zdá podpírat fakt, ţe hymnu Dayenu končí zmínkou o vybudování jeruzalémského chrámu, aniţ by reflektoval fakt jeho zničení v r. 70 n. l. Bádání posunul dále D. Flusser, který předloţil hypotézu, podle které křesťanská Improperia nevznikla z Dayenu přímo, protoţe tento hymnus na rozdíl od nich neobsahuje polemický tón vůči Izraeli, ale před vznikem křesťanských Improperií a Dayenu existoval tento literární ţánr jiţ ve starší ţidovské literatuře.410 Proti přímé závislosti Melitónova textu a latinských Improperií na ţidovském pesachovém hymnu Dayenu se vyslovil také M. D. Brocke.411 Tento badatel, který odmítl Wernerovu tezi o Melitónově „parodii“ Dayenu, soudí, ţe paralela mezi Dayenu, Melitónovým textem a Improperii je jen velmi volná: spočívá pouze v tom, ţe všechny tyto texty, které vypočítávají boţí spásné činy během exodu, jsou zasazeny do kontextu slavení Pesachu/Paschy. To však nestačí k doloţení jejich přímé literární závislosti.412 Brocke se domníval, podobně jako Flusser, ţe je moţné doloţit vlastní texty ţidovských „improperií“, která byla předlohou pro křesťanské parafráze. Na prvním místě 406

Srv. E. Werner, „Melito of Sardes, The First Poet of Deicide“, str. 193.

407

Hebrejsko-anglický text Dayenu viz např.: The Passover Haggadah. With English Translation, Introduction and Commentary, New York 1969, str. 42–44. 408

Srv. D. Flusser, „Some Notes on Easter and the Passover Haggadah“, str. 56

409

Srv. E. Werner, „Melito of Sardes, the First Poet of Deicide“, str. 193–195.

410

Srv. D. Flusser, „Hebrew Improperia“, Immanuel 4 (1974) 51–55.

411

Srv. M. D. Brocke, „On the Jewish Origin of the Improperia“, Immanuel 7 (1977) 44–51.

412

Srv. M. D. Brocke, „On the Jewish Origin of the Improperia“, str. 45.

72

uvaţoval o 1. a 2. kapitole pseudepigrafní Čtvrté knihy Ezdrášovy označované jako 5 Ezd.413 Tento text, který pochází z druhé poloviny 2. století n. l., uvádí výčitky Izraeli za jeho nevděčnost za události exodu. Zmiňuje se o vyvedení z Egypta, poráţce faraóna a jeho vojska, oblačném sloupu, maně a vodě ze skály. Text 5 Ezd, který se dochoval pouze ve dvou latinských verzích, však byl pravděpodobně přepracován ţidokřesťany a jeho původní ţidovské znění je tedy nejisté.414 Na podporu své teze však Brocke nalezl také genuinně ţidovské texty „výčitek“, které se nacházejí v ţidovských palestinských targumech.415 Tyto původem ţidovské texty Brocke označil za dědictví „prorocké sebekritiky“ samotného ţidovského národa, která končila výzvou Izraeli k obrácení se k Bohu.416 Před vznikem Melitónova textu a byzantsko-latinských Improperií tedy existoval původně ţidovský literární druh „výčitek“, které slouţily k nabádání samotných Ţidů k obrácení tváří v tvář dobrodiním Boha vůči Izraeli, zejména v souvislosti s dobry ústřední události exodu. Jejich pokračováním je ţidovský pesachový hymnus Dayenu. Na křesťanské strasně na tento ţidovský literární druh nejprve polemicky navázali ţidokřesťané, kteří seznam výčitek Ţidům dále rozšířili. Příkladem je kromě 5 Ezd právě text Melitóna ze Sard, který obsah výčitek Izraeli vyhrotil aţ k obvinění Ţidů z bohovraţdy,417 zatímco prorocká zaslíbení, která tyto původní ţidovské texty obsahovaly a která byla nejprve určená Ţidům, byla nyní vztaţena aţ na nový, křesťanský „lid“. Melitónův text i latinská Improperia tedy nevznikla z Dayenu přímo, ale z tohoto literárního ţánru ţidovských „výčitek“ jako jejich křesťanská interpetace a parafráze. To, ţe pozdější křesťanská velikonoční liturgie obsahuje literární druh „výčitek“ stejně jako raný Melitónův paschální text, je jedním z dokladů dalekosáhlého vlivu tohoto spisu, třebaţe jejich intencí v současné latinské velkopáteční liturgii není polemika proti Ţidům.

413

Český překl. srv. Z. Soušek (ed.), Knihy tajemství a moudrosti. Mimobiblické židovské spisy: pseudepigrafy, II, Praha 1998, str. 210–212. 414

Srv. M. D. Brocke, „On the Jewish Origin of the Improperia“, str. 46. K diskusi o literární závislosti mezi textem 5 Ezd, Dayenu a Improperii viz téţ: T. A. Bergren, „5 Ezra, Dayyenu and Improperia: the Tradition History of the Exodus-Review in 5 Ezra 1”, in: B. G. Wright (ed.), Multiform Heritage. Studies on Early Judaism and Christianity in Honor of Robert A. Kraft, Atlanta 1999, str. 109–122. 415

Srv. M. D. Brocke, „On the Jewish Origin of the Improperia“, str. 48–50.

416

Srv. M. D. Brocke, „On the Jewish Origin of the Improperia“, str. 50.

417

Srv. PP 96, 715.

73

6. KRITICKÉ EDICE PERI PASCHA A NOVÝ ČESKÝ PŘEKLAD Melitónův spis je dnes k dispozici ve dvou hlavních kritických edicích. V r. 1966 publikoval O. Perler svůj kritický text s poměrně rozsáhlým komentářem v edicii Sources chrétiennes.418 Perlerův text se stal předlohou pro první český překlad Melitónova spisu, který pořídil J. J. Novák v r. 1981.419 Novákův časopisecký překlad, který ve své době umoţnil českému čtenáři seznámit se přístupnou formou s tímto předním patristickým textem, dnes prakticky není dostupný. Především je však překonán skutečností, ţe od Perlerova vydání vyšla v r. 1979 novější edice z pera S. G. Halla.420 Tuto edici neměl J. J. Novák v tehdejších podmínkách pro nepřízeň doby k dispozici. Vedle Novákova překladu je v češtině dostupná ještě malá část z Melitónova spisu v liturgickém překladu v Denní modlitbě církve ve velikonočních čteních.421 Základem tohoto liturgického překladu je také Perlerova edice. Nový český překlad vychází z rekonstruovaného textu S. G. Halla. Je třeba upozornit na skutečnost, ţe číslování odstavců a řádkování, zavedené Hallem pro hladší plynutí textu, neodpovídá zcela číslování v Perlerově edici. Pro snazší orientaci u odkazů v sekundární literatuře je proto starší číslování odstavců také uvedeno v závorkách.

418

Srv. O. Perler, Méliton de Sardes.

419

Srv. J. J. Novák, „K Melitonově Velikonoční homilii“, Duchovní pastýř 30/2 (1981) 19–25.

420

Srv. S. G. Hall, Melito of Sardis.

421

Srv. „Z velikonoční homilie biskupa Melitona ze Sard“, in: Denní modlitba církve II. Doba postní a velikonoční, Kostelní Vydří 2005, str. 386 n. (= Perler, SC 123, 95–101); str. 473–475 (= Perler, SC 123, 60–64; 120–122).

74

MELITÓN ZE SARD: O PASŠE 1

Byl přečten úryvek Písma z hebrejského Exodu422 a slova tajemství byla jasně oznámena:423 jak je ovce424 obětována, jak je lid zachráněn a jak je faraón šlehán tímto tajemstvím.

2

5

Uvaţte tedy, milovaní,425 jak je nové a staré, věčné a dočasné, pomíjející a nepomíjející, smrtelné a nesmrtelné toto tajemství Paschy:

3

10

staré podle Zákona, nové však podle Slova;426 422

Jednalo se patrně o perikopu Ex 12,1–20 o východu Izraele z Egypta, spojeném s apotropaickým ritem zabití a hodu beránka. 423

O významu dvou úvodních vět Melitónova textu se mezi badateli vede ţivá diskuse. Starší výklad: úryvek z Ex 12 byl přečten hebrejsky a po něm následoval ještě před textem Peri Pascha jeho volný řecký překlad (targum), moţná ve znění LXX, podobně jako tomu bylo v ţidovské synagogální liturgii: srv. G. Zuntz, „On the Opening Sentence of Melito´s Paschal Homily“, HTR 36 (1943) 299–315. Výklad G. Zuntze dále přijímají např. Wifstrand, Jeremias, Lohse a Cross. Proti výkladu Zuntze se vyslovili především Gärtner, Testuz, Perler, Cantalamessa a Hall. S. G. Hall vykládá text tak, ţe Písmo z Exodu bylo přečteno řecky, slovo „hebrejský“ pak znamená totéţ co „ţidovský“. Druhá věta v jeho pojetí neznamená, ţe následoval ještě další samostatný výklad textu, jak navrhoval C. Bonner, The Homily on the Passion by Melito Bishop of Sardis with Some Fragments of the Apocryphal Ezekiel, London – Philadelphia 1940, str. 30–36, ale patrně pouze to, ţe tímto přečtením textu Exodu byla zpřítomněna starozákonní událost, srv. S. G. Hall, „Melito Peri Pascha 1 a 2“, in: P. von Granfield – J. A. Jungmann (eds.), Kyriakon. Festschrift Johannes Quasten, Münster 1970, str. 236–248. Ovšem A. Stewart-Sykes se kloní k názoru, ţe druhý řádek textu přece jen naznačuje, ţe mezi čtením z Ex a Melitónovým textem nějaký výklad následoval, srv. A. Stewart-Sykes, The Lamb´s High Feast. Melito, Peri Pascha and the Quartodeciman Paschal Liturgy at Sardis, Leiden – Boston – Köln 1998, str. 173. Návrh C. Bonnera, „A Supplementary Note on the Opening of Melito´s Homily“, HTR 36 (1943) 317–319, podle kterého po úryvku z Ex, který nemusel být nutně čten v hebrejštině, následoval jako jeho „výklad“ text evangelia o umučení Krista, dnes vesměs není přijímán, i kdyţ četba pašijí o kvartodecimánské Pasše se dá patrně předpokládat. 424

Melitón volí pojem „ovce“ (pro,baton) patrně v závislosti na Ex 12,3 (LXX), zatímco NZ toto označení o Kristu nikdy nepouţívá, s výjimkou Sk 8,32, coţ je však citace z Iz 53,7. NZ uţívá výrazy avmno,j, avrni,on (srv. J 1,29; 1P 1,19; Zj 5,6), činí tak ovšem i Melitón, srv. např. PP 5, 33. 425

Toto oslovení posluchačů, časté i v NZ spisech, neznamená nutně, ţe se v případě tohoto textu jedná o homilii v moderním smyslu. Podobně se toto označení objevuje např. také ve velikonočním praeconiu latinské liturgie Exultet. Druhé takové oslovení viz PP 35, 217. 426

K opozici no,moj – lo,goj srv. J 1,17. Jedná se o vztah Starého a Nového zákona. V Kristu, Slově, došlo k naplnění Zákona, srv. téţ PP 6, 38–7, 42. K problematice těchto pojmů ve starocírkevní literatuře viz: C. Andresen, Logos und Nomos. Die Polemik des Kelsos wider das Christentum, Berlin 1955. Srv. téţ J. Daniélou, Histoire des doctrines chrétiennes avant Nicée, I, Théologie du judéo-christianisme,

75

dočasné na základě předobrazu, věčné na základě milosti; pomíjející v obětování ovce,

15

nepomíjející v ţivotě Pána; smrtelné pro jeho pohřbení do země, nesmrtelné pro jeho zmrtvýchvstání.427 4

Starý je totiţ Zákon, avšak nové je Slovo;

20

časný je předobraz, avšak věčná je milost; pomíjející je ovce, nepomíjející je Pán; s kostí nezlomenou jako beránek428

25

vzkříšený však jako Bůh.429 Neboť ačkoli byl jako ovce veden na porážku,430 přesto nebyl ovcí; ačkoli byl jako němý beránek,431 přesto nebyl beránkem.

30

Kdysi sice existoval předobraz, nyní se však ukázala pravda.432 5

Namísto beránka totiţ přišel Syn a na místo ovce Člověk,

Paris 1955, str. 216–218. K tématu Kristus „logos et nomos“ viz téţ R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique du IIe siècle“, RevSR 37 (1963) 1–26, zde str. 11–14. 427

K tématu zmrtvýchvstání v Melitónově textu viz: M.-J. Le Guillou, „La résurrection dans le Peri Pascha de Méliton de Sardes“, in: E. Dhanis (ed.), Resurrexit. Actes du Symposion international sur la résurrection de Jesus, Rome 1974, str. 532–545. 428

Srv. Ex 12,10 (LXX), 46. Starozákonní beránek, jemuţ nebyla kost zlomena (viz téţ PP 12, 75), je předobrazem Krista v souladu s J 19,36. 429

Ztotoţnění Kristus – Bůh je jednou ze základních theologických výpovědí spisu.

430

Iz 53,7; viz PP 64, 443–445. (Kurzívou jsou v překladu vyznačena slova, která v řeckém originálu odpovídají znění LXX, resp. řeckého NZ). 431

Iz 53,7.

432

Pojem „avlh,qeia“ uţívá Melitón ve svém textu ve smyslu „skutečnosti“, která se ukázala v novozákonních událostech, proti jejímu pouhému vzoru nebo předobrazu, „proke,nthma“ v SZ. Představuje základní princip Melitónovy typologické exegese. Tuto Melitónovu větu cituje také Ps.Hippolytos, In sanctum Pascha 2, 1–2 (SC 27, 118).

76

a v Člověku Kristus,433 který objímá všechno. 6

35

Tak obětování ovce a obětní procesí krve434 a litera Zákona435 došly naplnění v Kristu Jeţíši, kvůli kterému se dálo všechno436 ve starém Zákoně a tím spíše v novém Slově.

7

40

Vţdyť i Zákon se stal Slovem437 a starý novým, – vycházejíce ze Siónu a z Jeruzaléma –438 a přikázání milostí439 a předobraz pravdou440

45

a beránek Synem a ovce Člověkem a Člověk Bohem. 8

Tak totiţ zrozený jako Syn a vedený jako beránek

50

a obětovaný jako ovce a pohřbený jako člověk vstal z mrtvých jako Bůh,441 přirozeností jsa Bůh i Člověk.442 9

Ten, který je vším:443 433

Srv. Ř 1,3–4. Zdůraznění dvou přirozeností v Kristu je namířeno zejména proti doketismu Markióna a dalších gnostiků. 434

Naráţka na vedení pesachového beránka k oběti, který nebyl do chrámu nikdy nesen, ale vţdy veden, bez ohledu na to, zda svátek připadal na šabat. Moţná typologická naráţka na Kristovu kříţovou cestu. 435

Zde je myšlen Pentateuch.

436

Srv. Žd 2,10.

437

Srv. J 1,14.

438

Srv. Iz 2,3; Mi 4,2. Ze Siónu vychází SZ, z Jeruzaléma NZ.

439

Srv. J 1,17; Kléméns z Alexandrie, Paedagogus I 7, 60, 1 (SC 70, 216).

440

Tj. obětování beránka je předobrazem obětování Krista.

441

Aktivní sloveso naznačuje, ţe Kristus vstal z mrvých vlastní mocí, coţ je důkazem jeho boţství. Viz téţ PP 99, 746; 101, 753; 105, 800. Pasivní forma je uţiva v PP 70, 492 a 104, 787. NZ i nejstarší vyznání znají jak aktivní, tak pasivní formu. 442

Fu,sei: tato raná formulace dvou přirozeností v Kristu představuje Melitónův nejvýznamnější příspěvek k formování orthodoxní christologie. Z této Melitónovy theologie a terminologie patrně čerpal Tertullianus, srv. R. Cantalamessa, La cristologia di Tertulliano, Fribourg 1963, str. 108–110.

77

Zákonem,444 kdyţ soudí;

55

Slovem, kdyţ vyučuje;445 milostí,446 kdyţ zachraňuje; Otcem,447 kdyţ plodí; Synem, kdyţ je plozen; ovcí, kdyţ trpí;

60

Člověkem, kdyţ je pohřben; Bohem, kdyţ vstává. 10

Takový je Jeţíš Kristus, jemuž buď sláva na věky věků. Amen.448

11

Takové je tajemství Paschy,449

65

jak je popsáno v Zákoně, a jak bylo před chvílí čteno. Vyloţím však slova Písma, 443

Srv. 1K 15,28; např. Tomášovo evangelium 77: „Já jsem veškerenstvo“, in: J. A. Dus – P. Pokorný (eds.), Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy, I, Praha 2001, str. 137; Skutky Petrovy (Actus Vercellenses) 20: „On je vším“; Skutky Petrovy (Martyrium Petrovo) 39: „Ty jsi vším a vše je v tobě“, in: J. A. Dus (ed.), Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy, II, Praha 2003, str. 141; 159. Valentínovští gnostici ztotoţňovali spasitele s Pléromatem, srv. F. Sagnard (ed.), Clément dÁlexandrie, Extraits de Théodote, SC 23, Paris 1970, předmluva, str. 24. 444

Označení Krista pojmem „No,moj“ má ţidokřesťanský původ, srv. J. Daniélou, Histoire des doctrines chrétiennes avant Nicée, 1, str. 252–255. K problematice označení Krista pojmem „Zákon“ buď ve smyslu etickém jako u Justina, nebo ve smyslu ontologickém jako v rabínském zosobnění Tóry srv. také: R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique“, str. 11–14. 445

Srv. Př 1,2–3.

446

Označení Krista pojmem „Ca,rij“ se v Novém zákoně nevyskytuje, poprvé zde u Melitóna a v soudovém apokryfu Skutky Janovy 98, in: J. A. Dus (ed.), Příběhy apoštolů, str. 306, s nímţ Melitón pravděpodobně sdílel společný zdroj, srv. S. G. Hall, „Melito´s Paschal Homily and the Acts of John“, JTS n. s. 17/1 (1966) 95–98. 447

Označení Krista pojmem „Otec“ se nachází také ve Skutcích Janových 98, in: J. A. Dus (ed.), Příběhy apoštolů, str. 306. Patrně se jednalo v rané křesťanské literatuře o poměrně běţné ozančení Krista do doby modalistické krize. K tématu srv. G. Racle, „A propos du Christ-Père dans l´Homélie pascale de Méliton de Sardes“, RSR 50 (1962) 400–408; R. Cantalamessa, „Il Cristo „Padre“ negli scritti del II-III secolo“, RSLR 3 (1967) 1–27. Ke středoplatónskému kontextu tohoto označení Krista srv. V. Grossi, „Melitone di Sardi, Perì Pascha 9, 63–64“, StPatr XVI/2, Berlin 1985, str. 163–169. 448

Srv. Zj 1,6. Zde se objevuje první ze čtyř doxologií textu, adresovaných Kristu (viz také PP 45, 300; 65, 450 a 105, 803). Odráţí rozvinutou christologii: Kristus je Bůh, rovný Otci ve slávě a věčnosti. Zde tato doxologie uzavírá prolog spisu. Podobně končí také některé novozákonní listy a doxologie se také často objevují ve spisech raných křesťanských autorů. 449

K tajemství Paschy, kterým je Kristus, srv. PP 5, 448 n. Zde začíná oddíl PP 15–45, dih,ghma, historické homilie na Ex 12, obsahující rekapitulaci událostí exodu (PP 11–15), rétorický popis pohrom, které postihly Egypt (PP 16–33) a teorii typolotické exegese (PP 34–45).

78

jak Bůh dává Mojţíšovi přikázání v Egyptě, kdykoli chce faraóna svázat pod bičem,

70

avšak Izraele osvobodit od biče Mojţíšovou rukou. 12

„Tedy hle“, praví, „vezmeš beránka bez poskvrny a vady450 a navečer ho obětuješ se syny Izraele451 a v noci ho budete jíst ve spěchu,452 a nezlomíš žádnou z jeho kostí.“453

13

75

„Učiníš to takto“,454 praví: „V jediné noci ho budete jíst455 podle rodin a kmenů,456 budete mít bedra přepásaná a hole ve svých rukou.457 Toto je totiţ Pánova Pascha,458

80

věčná připomínka459 synům Izraele. 14

Vezmete krev ovce a pomaţete460 vchody svých domů, umístíte na veřeje dveří znamení krve,461 aby vás anděl minul.462 450

Srv. 1P 1,19; Ex 12,5.

451

Srv. Ex 12,6.

452

Srv. Ex 12,11.

453

Srv. Ex 12,10 (LXX), 46; srv. téţ Nu 9,12 a Ž 34,21; srv. téţ J 19,36.

454

Parafráze Ex 12,11, 28.

455

Srv. Ex 12,8; 12,12.

456

Srv. Ex 12,3.

457

Srv. Ex 12,11.

458

Srv. Ex 12,11, 27.

85

459

Mnh,mosinon, srv. Joz 4,7; Ex 14,17. Pascha kvartodecimánů byla slavena jako liturgická „připomínka“ Kristova umučení. Srv. A. Stewart-Sykes, Lamb´s High Feast, zejména str. 135 n. 460

Cri,sate: starší bádání v tomto Melitónově výraze spatřovalo naráţku na křest udílený v průběhu paschální vigilie kvartodecimánů. Dnes se badatelé velkou většinou kloní spíše k tomu, ţe v této rané době křest ještě součástí Paschy kvartodecimánů nebyl. K tématu srv. D. E. Aune, „Christian Baptism and the Contribution of Melito of Sardis Reconsidered“, in: D. E. Aune (ed.), Studies in New Testament and Early Christian Literature. Essays in Honor of A. P. Wikgren, Leiden 1972, str. 241–251. Srv. téţ: F. Chan, Baptismal Typology in Melito of Sardis´ PERI PASCHA: A Study in the Interpretation of Exodus 12 in the Second Century, Diss., Westminster Theological Seminary 2001. 461

Srv. Ex 12,7; 13,22.

462

Srv. Ex 12,23.

79

Neboť hle, biji Egypt463 a v jediné noci bude zbaven potomstva od dobytka až po člověka.“464 15

Tehdy Mojţíš obětoval ovci a v noci dovršil tajemství465 se syny Izraele,466 označil dveře domů

90

na ochranu lidu, a aby je anděl minul. 16

Jakmile je tedy ovce obětována a jí se Pascha a dovršuje se tajemství a lid se raduje

95

a Izrael je označen, tehdy přichází anděl bít Egypt,467 nezasvěcený468 do tajemství, nemající podíl na Pasše, neoznačený krví, nechráněný Duchem,

100 469

nepřátelský, nevěřící: (17)

bil jej jedinou noc a připravil jej o potomstvo.470

17

Kdyţ totiţ anděl procházel okolo Izraele

105

a viděl, ţe je označený krví ovce, obrátil se proti Egyptu 463

Srv. Ex 12,23, 27.

464

Srv. Ex 12,12.

465

V PP 15 je Mojţíš představen jako hierofant (viz pojmy s konotací mysterijního kontextu nu,ktwr, diatele,saj to. musth,rion, evsfra,gisen) předsedající mysterijnímu obřadu před zasvěceným Izraelem, srv. D.-A. Giulea, „Seeing Christ through Scriptures at the Paschal Celebration: Exegesis as Mystery Performance in the Paschal Writings of Melito, Pseudo-Hippolytus, and Origen“, OCP 74 (2008) 27–47, zde str. 30. 466

Srv. Ex 12,28.

467

Srv. Ex 12,29.

468

vAmu,hton: pojem není doloţen v NZ ani u apoštolských otců. V Melitónově pojetí: neznalý tajemství a jeho symbolického významu. 469

Opozice krev – Duch je ve starokřesťanské literatuře častá.

470

Srv. Ex 12,29.

80

a podrobil si neústupného faraóna skrze souţení a oblékl ho ne do smutečního šatu, ani roztrţeného pláště,471

110

ale do celého roztrţeného Egypta, oplakávajícího své prvorozené.472 18

Celý Egypt totiţ, ponořený do nesnází a ran, do slz a nářků, přišel k faraónovi v hlubokém smutku,

115

nejen ve svém vzhledu, ale také v duši, který měl roztrţen nejen vnější oděv,473 ale také své pyšné nitro. 19

A bylo moţné spatřit neobvyklou podívanou:474 na jednom místě ty, kteří se bili v prsa, na jiném místě naříkající

120

a uprostřed faraóna v zármutku sedícího v ţínici a popelu, zahaleného hmatatelnou temnotou475 jako pohřebním pláštěm, opásaného celým Egyptem jako smutečním šatem. 20

Neboť Egypt byl kolem faraóna

125

jako plášť truchlení. Takový byl šat utkaný pro tyranovo tělo, do takového šatu oděl neústupného faraóna anděl spravedlnosti:476 do hořkého zármutku a hmatatelné temnoty477

130

a do nebývalé ztráty jeho prvorozených. 21

Neboť smrt prvorozených byla rychlá a neukojitelná 471

Na znamení smutku.

472

Prwto,tokoi. Prvorození se stávají předobrazem Krista, který je v PP 82, 593 označen jako „prvorozený Boţí“, srv. T. Halton, „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“, in: P. von Granfield – J. A. Jungmann (eds.), Kyriakon. Festschrift Johannes Quasten, Münster 1970, str. 249–255, zde str. 252. 473

Srv. Gn 37,34.

474

Následující pasáţ vykazuje vliv řecké tragédie.

475

Srv. Ex 10,21. Viz téţ PP 20, 130; 22, 140 a 23, 145. Křesťanská Pascha kvartodecimánů se konala v noci a opakovaný důraz na „hmatatelnou temnotu“ vystihuje také aktuální situaci posluchačů. 476

Podle Ex 12,29 však bil Egypt ne anděl, ale sám Hospodin.

477

Srv. Ex 10,21. Viz téţ PP 19, 123; 22, 140; 23, 145.

81

(21)

a bylo moţné spatřit neobvyklé znamení vítězství nad těmi, kteří padli mrtví v jediném okamţiku.478 A potravou smrti se stala

135

poráţka těch, kteří padli. 22

Budete-li naslouchat vyprávění o této nenadálé události, uţasnete. Neboť Egypťany postihla: dlouhá noc479 a hmatatelná temnota480

140

a smrt dotýkající se481 a anděl hubící482 a podsvětí pohlcující jejich prvorozené. 23

Musíte však naslouchat něčemu ještě mimořádnějšímu a hroznějšímu. V hmatatelné tmě483 se skrývala nepolapitelná smrt

145

a nešťastní Egypťané hmatali temnotu a plíţivá smrt se dotýkala prvorozených Egypťanů na příkaz anděla. 24

Jestliţe se tedy někdo dotkl temnoty, vzala si ho smrt.

150

Jestliţe někdo prvorozený nahmatal svýma rukama temné tělo, zděšen ve své duši vykřikl ţalostně a hrozně: „Koho to drţí má pravá ruka? Koho se bojí má duše? Kdo temný se prostírá okolo celého mého těla?

155

Jsi-li otec, pomoz mi! 478

Srv. Mdr 18,12.

479

Srv. Mdr 17,2. Moţná téţ naráţka na kimmerskou, tj. věčnou noc z Homéra, Odysseia 11, 15–19, překl. O. Vaňorný, Praha 2007, str. 205, srv. T. Halton, „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“, str. 252. 480

Srv. Ex 10,21. Viz téţ PP 19, 123; 20, 130 a 23, 145.

481

Obraz upomíná na homérské líčení oslepeného kyklópa Polyféma snaţícího se nahmatat skrytého Odyssea a jeho druhy (cersi. yhlafa,wn), srv. Homér, Odysseia 9, 416–418, Praha 2007, str. 180. Jedná se o obraz častý v literatuře druhé sofistiky, srv. T. Halton, „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“, str. 251 n. 482

Srv. Ž 35 (LXX 34), 5.

483

Viz téţ PP 19, 123; 20, 160 a 22, 140. Následuje sugestivní líčení smrti prvorozených Egypťanů (Melitónův asianismus).

82

Jsi-li matka, měj se mnou soucit! Jsi-li bratr, promluv ke mně! Jsi-li přítel, buď při mně! Jsi-li nepřítel, vzdal se, vţdyť já jsem prvorozený.“ 25

160

Dříve však neţ mohl prvorozený zmlknout, uchopilo ho velké mlčení a pravilo: „Ty, prvorozený, jsi můj: jsem ti souzeno, já, mlčení smrti.“

26

Některý jiný prvorozený, který poznal záhubu prvorozených,

165

zapíral sám sebe, aby hořce nezahynul: „Já nejsem prvorozený, narodil jsem se jako třetí.“ Avšak ten, který nemůţe být oklamán, se chopil prvorozeného; padl vpřed mlčky.

170

V jediném okamţiku484 bylo zničeno prvorozené potomstvo Egypťanů, počatý jako první, zrozený jako první, vytouţený,485 hýčkaný byl sraţen k zemi;

175

nejenom prvorozený z lidí, ale také z nerozumných tvorů. 27

Na polích země bylo slyšet bučení dobytčat, zvířat naříkajících nad svými mláďaty:486 neboť kráva se sajícím teletem

180

a klisna se sajícím hříbětem a ostatní dobytčata, která právě porodila mláďata a byla zduřelá mlékem, hořce a ţalostně naříkala nad svými prvorozenými mláďaty. 28

Nastal nářek a bědování nad zkázou lidí, 484

Srv. Mdr 18,12.

485

Tyto charakteristiky prvorozených napomáhají jejich typologické identifikaci jako předobrazu „jednorozeného“ Krista. 486

Obraz nářku zvířat je patrně inspirován homérskými pasáţemi: Homér, Ílias 17, 4–5, překl. O. Vaňorný, Praha 2007, str. 373; a Ílias 17, 437, str. 386 n., srv. T. Halton, „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“, str. 252.

83

nad zkázou mrtvých prvorozených.

185

Neboť celý Egypt zapáchal kvůli nepohřbeným tělům.487 29

Bylo moţné spatřit děsivou podívanou: matky Egypťanů s rozcuchanými vlasy488 a otce nedbající o sebe,489 strašně naříkající v egyptské řeči:

190

„My nešťastní! V jediném okamţiku jsme zbaveni svých prvorozených.“ A byli se do svých prsou a svýma rukama tloukli do kovových nástrojů do tance nad mrtvými.490 30

Taková pohroma zachvátila Egypt, nenadále ho připravila o potomstvo.

195

Izrael však byl střeţen prostřednictvím obětování ovce491 a dokonce byl osvěcován492 jeho prolitou krví a smrt ovce se ukázala jako hradba lidu. 31

Jaké neobvyklé a nevýslovné tajemství! Obětování ovce se ukázalo jako spása Izraele

200

a smrt ovce se stala ţivotem lidu a krev odvrátila anděla. 32

Řekni mi, anděle,493 co tě odvrátilo? Obětování ovce, nebo ţivot Pána? Smrt ovce, nebo předobraz Pána?

205

487

Srv. Mdr 18,12. Tento sugestivní obraz můţe být také upomínkou na mor, který s sebou přinesli z východu římští vojáci a který postihl Sardy podle historických záznamů právě v Melitonově době. Literární předlohou můţe být Sofoklés, Antigoné 412, in: Sofoklés, Tragédie, překl. F. Stiebitz, V. Dědina, R. Hošek, Praha 1975, str. 37, srv. T. Halton, „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“, str. 252. 488

Rozcuchané vlasy jsou symbolem zármutku.

489

Muţi jsou zbaveni rozumu jako podnapilí vyznavači Bakchova kultu.

490

Představou smutečního tance nad mrtvými vrcholí Melitónovo dramatické líčení zkázy Egypta, říše hříchu a smrti. S ní kontrastuje paralelní spása Izraele, krerá předobrazuje spásu od zkázy a hříchu skrze Krista. T. Halton zde spatřuje chórové prvky řecké tragédie, srv. T. Halton, „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“, str. 251. 491

Tak jako byl Izrael střeţen prostřednictvím obětovaného beránka, je nový lid zachráněn obětí Krista, jehoţ byl beránek předobrazem, srv. PP 33, 208. 492

Sunefwti,zeto: starší bádání zde spatřovalo naráţku na křest (fωτισμός), který však v této rané době patrně ještě součástí Paschy kvartodecimánů nebyl. 493

Oslovení nepřítomného je jedním z charakteristických rétorických prostředků druhé sofistiky.

84

Krev ovce, nebo Duch Pána? 33

Je zřejmé, ţe jsi byl odvrácen, protoţe jsi viděl tajemství Pána uskutečňující se v ovci,494 ţivot Pána v obětování ovce, předobraz Pána ve smrti ovce;

210

kvůli tomu jsi nebil Izrael, ale pouze Egypt jsi zbavil potomstva. 34

Jaké je to nové tajemství, ţe Egypt byl sraţen do zkázy, avšak Izrael byl střeţen ke spáse?

215

Poslyšte, jakou moc má tajemství! 35

To, co bylo řečeno, a to, co se stalo, není ničím, milovaní,495 je-li odděleno od svého symbolického významu a svého vzoru.496 Všechno, co se děje a co se mluví, má podíl na podobenství, – to, co se mluví, na podobenství,

220

to, co se děje, na předobrazu –, aby tak, jako je to, co se děje, ozřejmováno prostřednictvím předobrazu, bylo i to, co se říká, objasněno prostřednictvím podobenství.497 36

To je to, co se děje na základě vzoru: 494

Srv. 1K 5,7.

495

Toto oslovení viz také v PP 2, 6.

496

Proke,nthma: tento pojem je charakteristický pro Melitónovu koncepci předobrazu. Starý zákon měl podobnou funkci vůči novozákonním událostem, jakou má model vůči zhotovené soše. Obraz vzoru a sochy, který byl v Melitónově době typickou hellénistickou metaforou, se v křesťanské literatuře u Melitóna objevuje poprvé, srv. J. Daniélou, „Figure et événement chez Méliton se Sardes“, in: A. N. Wilder (ed.), Neotestamentica et patristica: Eine Freundesgabe, Herrn Professor Dr. Oscar Cullmann zu seinem 60. Geburtstag überreicht, Leiden 1962, str. 282–292. Ke kontextu dobové teorie exegeze Starého zákona viz paralely v gnostickém Ptolemaiově listu Flóře IV 4–5, in: A. Harnack (ed.), The Letter of Ptolemaeus to Flora, Cambridge 1904, str. 8 n. Melitónem uţitý pojem proke,nthma se však v křesťanské theologii pro vztah Starého a Nového zákona neprosadil, srv.: B. Lohse, „Meliton von Sardes und der Brief des Ptolemäus an Flora“, in: E. Lohse et al. (eds.), Der Ruf Jesu und die Antwort der Gemeinde: exegetische Untersuchungen; Joachim Jeremias zum 70. Geburtstag gewidmet von seinen Schülern, Göttingen 1970, str. 188. 497

Někteří badatelé uvaţují u pasáţe PP 34–45, obsahující teorii Melitónovy typologické exegese, o moţném vlivu stoické alegorické exegese, srv. např. E. Werner, „Melito of Sades, the First poet of Deicide“, HUCA 37 (1966) 191–210, str. 210. A. M. Manis to však odmítá a za kontext povaţuje ţidovskou rabínskou exegesi, srv. „Melito of Sardis: Hermeneutic and Context“, GOTR 32/1–4 (1987) 387–401, str. 395. K tématu rané křesťanské typologické exegese srv. také J. Daniélou, Sacramentum futuri. Études sur les origines de la typologie biblique, Paris 1950.

85

nevzniká jako hotové dílo,

225

ale skrze to, co má být spatřeno prostřednictvím vzoru slouţícího jako předobraz. Z toho důvodu je vytvářen model budoucí věci z vosku, hlíny nebo ze dřeva, aby to, co má vzniknout, bylo spatřeno větší co do velikosti

230

a mocnější co do síly a krásnější co do tvaru a bohatší co do výbavy, prostřednictvím malého a pomíjivého vzoru. 37

Jakmile však je uskutečněno to, k čemu vzor slouţil,

235

je to, co nese obraz toho budoucího, zničeno, protoţe se stalo nepotřebným, neboť ustoupilo tomu, co vpravdě je a čeho bylo obrazem. To, co kdysi mělo cenu, se stává bezcenným, protoţe se ukázalo to, co má skutečnou cenu. 38

Všechno má svůj vhodný čas:

240

498

předobraz má svůj čas, látka má svůj čas, pravda má svůj čas. Vytváříš model skutečnosti:

245

touţíš po něm, protoţe v něm vidíš obraz toho, co bude. Obstaráváš látku pro vzor: touţíš po ní kvůli tomu, co povstane díky ní.

250

Dokončuješ dílo: po něm jedině touţíš, to jedině miluješ, v něm jedině vidíš vzor, látku a skutečnost.

498

Kairo,j: čas stanovený Bohem. Idea pochází z ţidovské apokalyptiky.

86

39

Tak, jako tomu bylo v pomíjivých předobrazech,

255

tak tomu bude také v nepomíjivých; jako tomu bylo v pozemských věcech, tak tomu bude také v nebeských. Vţdyť Pánova spása a pravda499 byla předobrazena v lidu a ustanovení Evangelia byla předem ohlášena prostřednictvím Zákona. 40

260

Lid se totiţ stal předobrazem vzoru a Zákon písmem podobenství; Evangelium je totiţ výkladem a naplněním500 Zákona a církev je příbytkem pravdy.

41

Vzor byl vzácný před svým uskutečněním,

265

podobenství bylo obdivuhodné před svým výkladem. Jinými slovy: lid byl vzácný před tím, neţ byla zbudována církev a Zákon byl obdivován, neţ bylo zjeveno Evangelium. 42

Jakmile byla zbudována církev a bylo zvěstováno Evangelium,

270

předobraz ztratil svůj smysl a svou moc předal pravdě a Zákon byl naplněn a svou moc předal Evangeliu. 43

Tak, jako předobraz ztratil svůj smysl tím, ţe předal svůj obraz tomu, co v pravdě je, a podobenství je naplněno tím, ţe bylo osvětleno výkladem, tak byl také naplněn Zákon tím, ţe bylo zjeveno Evangelium,

275

a lid ztratil svůj význam, protoţe byla zbudována církev; a předobraz byl odstraněn, protoţe se ukázal Pán a dnes ztratilo svůj smysl to, co kdysi mělo cenu, protoţe se ukázaly věci, které mají skutečnou cenu.501 44

Kdysi totiţ mělo cenu obětování ovce, nyní ztratilo cenu prostřednictvím Pánova ţivota;

280

cenu měla smrt ovce, 499 500

Srv. J 1,16–18. Viz téţ PP 4, 32. Plh,rwma. Moţná polemika s gnostickým pojetím Pléromatu.

501

Tato „substituční teorie“, podle níţ křesťanský lid nahradil Izrael a evangelium Starý zákon je jedním z theologických důvodů Melitónova antijudaismu.

87

nyní ztratila cenu prostřednictvím Pánovy spásy; cenu měla krev ovce, nyní ztratila cenu prostřednictvím Pánova Ducha;

285

cenu měl beránek bez hlesu, nyní ztratil cenu prostřednictvím Syna bez poskvrny; cenu měl Chrám, který je dole, nyní ztratil cenu prostřednictvím Krista shůry;502 45

cenu měl Jeruzalém, který je dole,

290

nyní ztratil cenu prostřednictvím Jeruzaléma shůry;503 cenu mělo „úzké“ dědictví, nyní ztratilo cenu prostřednictvím „široké“ milosti.504 Neboť ne na jednom místě nebo v úzké části země sídlí Boţí sláva,

295

ale do všech končin obydlené země se vylévá jeho milost a tam505 si učinil stánek vševládný Bůh skrze Jeţíše Krista: jemu buď sláva na věky. Amen.506 46

300

Kdyţ jste nyní slyšeli výklad507 předobrazu a toho, co mu odpovídá, poslyšte také obsah508 tajemství. 502

Chrám je předobrazem vzkříšeného Krista, jehoţ tělo představuje, srv. J 2,19–21; Ef 2,14–22. Podle Zj 21,22 v nebeském Jeruzalémě jiţ chrám není, protoţe „jeho chrámem je Beránek“. Protoţe chrám implikuje kult, na Melitóna zde mohla mít vliv pasáţ o Kristově kněţství z Žd 4, 14; 6,20; 7,24–28. 503

Srv. Ga 4,26.

504

„Úzké dědictví“ je naráţkou na získané území Palestiny, oproti „širokému“ vylití milosti Ducha o Letnicích, srv. Sk 2,17 = Jl 3,1. 505

Tj. v celém obydleném světě.

506

Srv. Zj 1,6. Zde končí první část spisu, která představuje z velké části výklad/historickou homilii přečtené pasáţe Exodu. Následuje vlastní křesťanská paschální hagada, resp. liturgický hymnus v próze. Další doxologie viz: PP 10, 64; 65, 450; 105, 803. Spis byl patrně přednášen po částech během paschální vigilie kvartodecimánů a doxologie vyznačují jednotlivé oddíly, které jsou současně stylizovány podle pravidel řecké rétoriky jako zvláštní literární druhy. 507

Dih,ghma; jedná se o rétorickou kategorii označující historický výklad; zde označuje první část spisu PP 1–45 jakoţto historickou homilii na Ex 12. 508

Kataskeuh,; rétorickou kategorie označující rozvynutí předchozí dih,hema: následuje vlastní křesťanská hagada/liturgický hymnus v próze. Události vyvedení z Egypta byly předobrazem skutečného plánu spásy, jehoţ předehrou je stvoření a pád prvních lidí (PP 46–56).

88

Co je to Pascha?509 Jméno je odvozeno od toho, co se událo: utrpení (paschein) pochází od slova trpět (pathein).510

305

Poučte se tedy, kdo je ten, kdo trpí511 a kdo je ten, kdo má s trpícím soucit,512 (47)

a proč přišel Pán na zemi: aby se oblékl513 do toho, kdo trpí a pozvedl ho aţ do výšin nebe.514

47

310

Kdyţ Bůh na počátku stvořil nebe a zemi515 a všechno, co je v nich, svým Slovem,516

509

Otázka je zde nejen rétorickým prostředkem zvyšujícím pozornost posluchačů, ale evokuje otázky o významu Pesachu kladené a zodpovídané v rámci ţidovské pesachové hagady, srv. jiţ Ex 12,26: „Co pro vás tato sluţba znamená?“ Rétorické otázky uţívá Melitón v PP častěji. 510

Etymologie – ve stoické filosofii běţný prostředek hledání logu kaţdé věci – představuje také jeden z důleţitých vyjadřovacích prostředků druhé sofistiky. Na tomto místě je jedním z hlavních dokladů řeckého originálu Melitónova spisu, protoţe je jen velmi těţko představitelná v syrštině, srv. G. Zuntz, „Melito – Syriac?“, VC 6/4 (1952) 193–201, str. 196. V tomto případě se ovšem jedná o mylnou etymologii původem z aramejského Pesach odvozeného řeckého slova Pascha od novotvaru řeckého slovesa paschein (trpět). Ve starokřesťanské literatuře po Melitónovi se ovšem tato etymologie slova Pascha objevuje častěji, srv. Ch. Mohrmann, Études sur le latin chrétiens, I, Rome 1961, str. 205–222. Kritizuje ji však jiţ Órigenes. Překládat sloveso paschein ve významu „slavit Paschu“, jak činí M. Testuz a O. Perler, je ovšem nesprávné. Funkcí této etymologie v textu je pomocí „vědeckého“ prostředku, uţívaného ve filosofii této doby, doloţit ústřední tezi spisu, podle které je starozákonní Pascha typologickým předobrazem výkupného utrpení Krista. 511

„Ten, kdo trpí“ (pa,scwn) je Adam a v něm celé lidstvo.

512

„Soucit s trpícím“ (tw/| pa,sconti sumpaqw/n) má Kristus – pravý Beránek, vykupující člověka svým vlastním mnohotvárným utrpením. PP 46 představuje Melitónovo protignostické přeznačení mýtu o utrpení (pa,qoj) aiónu Sofie a jeho vykoupení pomocí soucitu (sumpa,qeia) celého Pléromatu, do podoby historického utrpení Adama/lidstva a jeho vykoupení skrze Krista, srv. Kléméns z Alexandrie, Excerpta ex Theodoto 30,1–2 (SC 23, 124–127), viz: R. Cantalamessa, R., „Les homélies pascales de Méliton de Sardes et du Pseudo-Hippolyte et les Extraits de Théodote“, in: J. Fontaine – Ch. Kannengiesser (eds.), Epektasis. Mélanges patristiques offerts à Jean Daniélou, Paris 1972, str. 263–271. 513

Srv. téţ PP 66, 452. Tento termín pro Kristovo vtělení byl hojně rozšířen mezi řeckými i latinskými autory, píšícími proti doketismu: kromě Melitóna také u Tertulliana a Hippolyta. Proto je třeba vyloučit výklad, ţe by Logos oblékl lidství jen na způsob vnějšího šatu, srv. R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique“, str. 18 n. 514

Srv. 2K 12,2. Kristus se odívá do člověka, aby lidství přivedl k Bohu. Pozvednutí člověka do nebe v důsledku vykoupení Kristem zde představuje Melitónovu orthodoxní polemiku proti gnostickému mýtu o znovuustavení aiónu Sofie v Pléromatu v důsledku gnostického vykoupení, srv. R. Cantalamessa, „Les homélies pascales de Méliton de Sardes et du Pseudo-Hippolyte et les Extraits de Théodote“, str. 264 n. 515

V PP 47 následuje zpráva o stvoření světa a člověka (srv. Gn 1). S ţidovským svátkem Pesach bylo kromě událostí exodu asociováno jako jedna ze čtyř „velkých nocí“ také stvoření světa, k němuţ mělo dojít v měsíci nisanu. Starozákonní čtení o stvoření je součástí velikonoční vigilie v latinské tradici i později. 516

Srv. J 1,3; Ţ 32,6

89

vytvořil ze země člověka a vdechl mu svůj vlastní dech.517 A postavil ho do zahrady na Východě

315

v Edenu, aby zde ţil šťastně.518 A dal mu tato přikázání: „Z každého stromu zahrady můţete jíst, ze stromu poznání dobrého a zlého však jíst nebudete:

320

v den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“519 48

Avšak člověk, od přirozenosti schopný přijímat dobré i zlé, tak jako je hrouda země schopná přijímat dobrá i špatná semena,520 se chopil nepřátelského a nenasytného rádce:521

325

dotkl se stromu, a tak překročil přikázání a neposlechl Boha.522 Byl tedy vyvrţen do tohoto světa jako odsouzený do ţaláře.523 49

A kdyţ zplodil mnoho dětí a velmi zestárl,

330

došel porušení kvůli tomu, ţe jedl ze stromu, a navrátil se do země.524 A svým dětem zanechal dědictví:525 517

Srv. Gn 2,7. Duše člověka pochází z boţího dechu. Lidská duše je „obrazem Otce“, srv. PP 56, 395. K Melitónově antropologii viz PP 56. 518

Srv. Gn 2,8, 15.

519

Srv. Gn 2,17.

520

Touto obraznou formulací Melitón klade důraz na svobodnou vůli člověka, v polemice proti soudobé valentínovské gnosi, popírající svobodu volby u jiného neţ zcela duchovního člověka, srv.Kléméns z Alexandrie, Excerpta ex Theodoto 56, 3 (SC 23, 172–175), viz T. Halton, „Valentinian Echoes in Meliton, Peri Pascha?“, in: JTS 20 (1969) 535–538. 521

Srv. Gn 3,1–6.

522

Srv. Gn 3,11, 17.

523

Srv. Gn 3,17–24. S koncepcí šťastné existence v ráji kontrastuje pojetí země jako místa trestu pro padlého člověka. Patrně se zde jedná o inspiraci platónským motivem, podle kterého jsou lidské duše jakoby ve vězení po pádu do těla z nebeského světa idejí, srv. Platón, Faidón 62b, in: Platónovy spisy, I, překl. F. Novotný, Praha 2003, str. 88; a Kratylos 400c, Platónovy spisy, I, str. 184, viz B. G. Tsakonas, „The Usage of the Scriptures in the Homily of Melito of Sardis On the Passion“, Theologia 38 (1967) 609–620, str. 610 n. 524

Srv. Gn 3,19, srv. téţ PP 55, 388.

90

svým dětem však zanechal jako dědictví ne čistotu, ale nestoudnost,526

335

ne neporušitelnost, ale zkázu, ne čest, ale bezectnost, ne svobodu, ale otroctví, ne království, ale útlak, ne ţivot, ale smrt,

340

ne spásu, ale záhubu. 50

Neobvyklá a děsivá byla záhuba lidí na zemi. Staly se jim totiţ tyto věci: Byli uchvacováni tyranským hříchem527 a vedeni do oblastí nezřízených ţádostí,

345

v nichţ byli zcela pohlcováni nenasytnými rozkošemi, cizoloţstvím, smilstvem, nemravností, chamtivostí,

350

vraţdami, proléváním krve, tyranstvím špatnosti,528 tyranstvím nezákonnosti. 51

Vţdyť i otec pozvedl dýku proti svému synu529

355

a syn obrátil své ruce proti otci a bezboţník udeřil prsy, které ho ţivily, a bratr zabil bratra 525

K „dědictví“ Adamova hříchu u Melitóna srv. A. Grillmeier, „Das Erbe des Söhne Adams´ in der Pascha-Homilie Melitons“, Scholastik 20–24 (1949) 481–502. 526

Patrně naráţka na ve staré době rozšířený názor, ţe Adamův hřích měl sexuální charakter, nebo ţe jeho důsledkem bylo pohlavní plození, které v rajském stavu neexistovalo, srv. E. Peterson, „Einige Beobachtungen zu den Anfängen der christlichen Askese“, in: Frühkirche, Judentum und Gnosis, Freiburg im Breisgau 1958, str. 218 n. 527

„Hřích“, síla zla, které bylo podrobeno lidstvo od Adama, je zde personifikován, podobně viz PP

54. 528

„Tyranie ţádostí“, srv. Platón, Zákony 863e, in: Platónovy spisy, V, překl. F. Novotný, Praha 2003, str. 285. 529

K následující pasáţi srv. Mi 7,6; Mt 10,35; L 12,53.

91

a host se provinil proti hostiteli a přítel připravil o ţivot přítele

360

a člověk zavraţdil člověka tyranskou rukou. (52)

Všichni na zemi se tedy stali vrahy: jedni otcovrahy, jiní vrahy svých dětí, jiní bratrovrahy.530

52

365

A objevila se i děsivější a neslýchanější věc na zemi: jistá matka vztáhla ruku na těla, kterým dala ţivot, a zakousla se do těch, které ţivila svými prsy, a plod svého břicha pohřbila ve svém břiše a nešťastná matka se stala děsivým hrobem,

370

kdyţ pohltila dítě, které nosila ve svém lůně.531 Jiţ na ni nepromluvilo. 53

A ještě mnoho jiných podivných, velice děsivých a odporných věcí se objevilo mezi lidmi: otec plane po obcování s dítětem532 a syn s matkou

375

a bratr se sestrou a muţ s muţem533 a každý plane vášní k ženě svého bližního.534 54

Kvůli těmto věcem se hřích radoval,535 protoţe jako pomocník smrti

380

530

Pozadím této pasáţe jsou jak biblické texty: Gn 4,8; Sd 9,5; J 13,8; Lv 18,21; Mdr 12,5, tak také tragické postavy řecké hérojské mytologie: Orestés, Agamemnón a Médeia. 531

Kanibalismus matek zmiňuje Dt 28,53–57; Mdr 12,5; 2Kr 6,28 n. Méliton zde patrně naráţí na podobný případ během obléhání Jeruzaléma r. 70 po Kr. Římany (na pád Jeruzaléma činí patrně naráţku také v PP 99, 741–745), o němţ se zmiňuje Josephus Flavius, Válka židovská VI 3, 199–213, překl. J. Havelka – J. Šonka, Praha 1965, 381 n.; o události referuje také Eusebios, Hist. eccl. III 6, 21–28 (SC 31, 108 n.). Melitón si je patrně také vědom obvinění křesťanů z pojídání dětí, srv. např. Athénagoras, Legatio 3 (Marcovich, 26 n.). 532

Srv. Jr 5,8; Ř 1,26. Apologeté častěji vytýkají pohanům hříchy proti přirozenosti, srv. Athénagoras, Legatio 34 (Marcovich, 106 n.). 533

Srv. Ř 1,26.

534

Srv. Jr 5,8.

535

Personifikace hříchu pokračuje z PP 50, 344.

92

vešel do duší lidí a připravil pro ni za potravu těla mrtvých.536 V kaţdé duši hřích zanechal stopu a ti, v nichţ ji zanechal, museli zemřít.537 55

Kaţdé tělo tedy upadlo pod moc hříchu538

385

a kaţdé tělo pod moc smrti a kaţdá duše byla vypuzena ze svého tělesného příbytku. A to, co bylo vzato ze země, se navrátilo do země,539 a to, co bylo dáno od Boha, bylo uvězněno v podsvětí; a nastalo rozloučení krásné harmonie540

390

a rozdělení půvabného těla. 56

Člověk byl totiţ smrtí rozdělen na části. Neboť ho postihlo nevídané neštěstí a zajetí a byl vlečen jako zajatec pod stíny smrti a obraz Otce541 zůstal leţet opuštěný.

395

Z toho důvodu tedy bylo tajemství Paschy naplněno v těle Pána.542 536

Srv. Př 1,12; Jon 2,3.

537

Hřích přinesl člověku smrt, čímţ se stal „pomocníkem smrti“, viz PP 54, 380.

538

Melitón zde patrně nemá na mysli dědičný hřích ve smyslu Ř 5,14, protoţe zde nečiní úvahu, ţe by hřích panoval i nad těmi, kteří sami nezhešili jako Adam. K všeobecnému upadnutí do hříchu srv. PP 50– 51. 539

Srv. PP 49, 532.

540

Tj. v důsedku hříchu došlo ve smrti k rozloučení nedílné jednoty těla a duše a nesmrtelná duše (viz PP 47, 314; 56, 395) byla uvězněna v podsvětí, podobně jako byl Izrael drţen v Egyptě, odkud ji vysvobodil svým sestupem do podsvětí Kristus (srv. PP 102), zatímco tělo se „navrátilo do země“ (Gn 3,19). Melitónova křesťanská antropologie je protikladem gnostické devalvace těla a redukce podstaty člověka na duchovní princip, nachází se zcela v hlavním proudu starokřesťanských antropologických úvah: duše a tělo (Melitón je dichotomista) tvoří nedílnou jednotu, která je smrtí rozdělena. Proto musí být vzkříšeno na konci času Kristem také tělo, aby člověk znovu získal původní jednotou, srv. PP 103, 778 n. 541

Eivkw,n (srv. Gn 1,26). Obrazem zde má Melitón podle všeho na mysli duši oddělenou od těla, viz téţ PP 47, 314. „Otcem“ je míněn patrně spíše Kristus neţ Bůh Otec, viz Kristova stvořitelská funkce v PP 81, 585, srv. téţ: D. Bumazhnov, „Zur Deutung von Über das Pascha 56, 395 des hl. Melito von Sardes“, Hyperboreus 7/1–2 (2001) 352–359 (v ruštině). 542

Tajemstvím Paschy, předobrazeným v událostech vysvobení z Egypta, je vykoupení celého padlého člověka („toho, kdo trpí“) prostřednictvím utrpení Krista („toho, kdo má s trpícím soucit“). Kvůli hříchu došlo k rozdělení člověka, tělo se navrátilo do země a duše daná Bohem byla uvězněna v podsvětí. Skrze Kristovo vtělení, utrpení a tělesné vzkříšení bylo umoţněno opětné spojení obou částí ve vzkříšení celého člověka, které je eschatologickou nadějí spisu. Tento motiv byl patrně také obsahem Melitónova ztraceného díla O duši a těle neboli O jednotě, srv.: O. Perler, „Recherches sur le Peri Pascha de Méliton“, RSR 51 (1963) 407–421.

93

57

Tak Pán jiţ předem připravil543 své vlastní utrpení v patriarších, prorocích a v celém lidu,544 kdyţ jim vtiskl znamení skrze Zákon a proroky.

400

Neboť to, co mělo nastat v nové a velkolepé podobě, je jiţ dávno předem připraveno, aby to došlo víry, aţ se to stane, protoţe to bylo jiţ dávno předobrazeno. 58

Tak také Pánovo tajemství,

405

které bylo jiţ dávno předobrazeno a skrze předobraz spatřeno, dnes dochází víry, protoţe bylo dovršeno, ačkoli je lidé pokládají za nevídané. Tak je tedy Pánovo tajemství nové i staré:

410

staré podle Zákona, nové však podle milosti; pohlédneš-li však na předobraz, spatříš je prostřednictvím jeho naplnění. 59

Chceš-li tedy spatřit Pánovo tajemství,

415

pohleď na Ábela, který je podobně zabit,545 na Izáka, který je podobně svázán,546

543

Prow|kono,mhsen: „oivkonomi,a“ je starokřesťanský soteriologický pojem.

544

V PP 57–65 následují starozákonní předobrazy Kristova utrpení, srv. téţ L 18,31n; 24,25–27.44– 46; Sk 17,2n; 1K 15,3n; 1P 1,11n 545

Následuje katalog starozákonních předobrazů Kristova utrpení; podruhé se objevuje také v PP 69, 480–488. K paralelám tohoto katalogu v křesťanské literatuře 2. a 3. století s potenciálním Melitónovým vlivem srv.: O. Perler, „Typologie der Leiden des Herrn in Melitons Peri Pascha“, in: P von Granfield – J. A. Jungmann (eds.), Kyriakon. Festschrift Johannes Quasten, Münster 1970, str. 256–265. Melitónovy katalogy v PP 59, 415–421 a 69, 480–488 byly později recipovány u Paulina z Noly, srv. S. Leanza, „Una pagina di Melitone di Sardi in Paolino di Nola“, Orpheus 5 (1984) 444–451; E. Cattaneo, „Il Christus patiens nel giusto perseguitato. Reminiscenze melitoniane in s. Paolino di Nola“, Koinonia 9 (1985) 141–152. 546

Srv. Gn 22, viz téţ PP 69, 482. Svázání Izáka (hebr. aqedah) bylo v ţidovských targumech na Ex 12 vykládáno jako jedna ze čtyř velkých nocí dějin Izraele, které byly časově spojeny s Pesachem (14./15. nisanu), vedle stvoření, východu z Egypta a eschatologického příchodu mesiáše o pesachové noci. V křesťanské interpretaci vystupuje Izák jako předobraz Krista jiţ před Melitónem v NZ (Ř 4,16–25; 8,31n; Žd 11,17nn) a v Listu Barnabášově 7, in: Spisy apoštolských otců, str. 43, který představuje jeden z Melitónových pramenů. Od Melitóna se vedle dvou zmínek o svázání Izáka v PP dochovalo několik fragmentů ze spisu, který byl patrně nejobsáhlejším starokřesťanským komentářem k obětování Izáka z 2. století, kde je Izák typologicky vyloţen jako předobraz Krista, viz S. G. Hall, Melito of Sardis, zl. 9, str. 74.

94

na Josefa, který je podobně prodán, na Mojţíše, který je podobně odloţen, na Davida, který je podobně pronásledován,

420

na proroky, kteří podobně trpí kvůli Kristu.547 60

Pohleď také na ovci obětovanou v egyptské zemi, která bila Egypt a zachránila Izrael skrze svou krev.

61

Také prostřednictvím hlasu proroků je zvěstováno Pánovo tajemství.

425

Mojţíš totiţ praví lidu: „Spatříte svůj život viset před svýma očima v noci i ve dne, avšak neuvěříte ve svůj život.“548 62

A David pravil:

430

„Proč se národy bouřily, proč národy strojily marné plány? Srotili se králové země, vládcové se spolu umlouvali proti Hospodinu a Pomazanému jeho.“549

435

V zl. 10–11, viz Hall, Melito of Sardis, str. 76, je předobrazem Krista beran obětovaný místo Izáka, který zachránil Izáka: Kristova oběť je tak vykoupením lidu, jehoţ předobrazem je zde Izák. Podle ţidovských pramenů se aqedah odehrála na místě budoucího jeruzalémského chrámu a představuje tak jeho zakládající legendu. Melitónovo zdůraznění, ţe Kristus byl ukřiţován „uprostřed Jeruzaléma“ (viz PP 72, 506; 94, 694 a 94, 704) můţe souviset s jeho snahou, spojit předobraz svázání Izáka s ukřiţováním Krista. To, ţe Melitón uţívá pojem „svázání“ a nikoli např. „obětování“ Izáka svědčí o jeho znalosti dobových ţidovských výkladů této události, srv. R. L. Wilken, „Melito, the Jewish Community at Sardis, and the Sacrifice of Isaac“, zejména str. 64–67. K tématu viz také: P. R. Davies, „Martyrdom and Redemption. On the Development of Issac Typology in the Early Church“, StPatr XVII/2, Oxford 1982, str. 652–658. Viz téţ: J. Daniélou, „Le sacrifice dÍsaac“, in: Sacramentum futuri, str. 97–111. 547

To, ţe Kristus trpěl v prorocích jako ve svém předobrazu, představuje v dobové křesťanské literatuře neobvyklou myšlenku. Objevuje se ještě také v pseudo-Cyprianově spisu Adversus Iudaeos 3 (PL 4, 921 B). Autor tohoto spisu a Melitón patrně čerpali ze společného pramene, srv.: E. Peterson, „Ps. Cyprian, Adversus Iudaeos und Melito von Sardes“, VC 6/1 (1952) 33–43, zejména str. 37 n. 548

Srv. Dt 28,66, Melitónovo znění se odchyluje od LXX. „Ţivotem“ zde Melitón míní Krista. Je tak vůbec prvním křesťanským autorem, který cituje toto starozákonní místo, jeţ hrálo v pozdějsí theologii staré církve důleţitou roli, v christologickém smyslu (viz ale jiţ Ga 3,13). V tomto kontextu se nachází v různých variantách u velké řady církevních spisovatelů, např. u Eirénaia, Klémenta z Alexandrie, Tertulliana nebo Řehoře z Nyssy. Pravděpodobně tvořilo součást katechetických sbírek testimonií vztahujících se k symbolice kříţe, odkud bylo převzato, srv. Daniélou, J., „Das Leben, das am Holtze hängt. Dt 28,66 in der altchristlichen Katechese“, in: J. Betz, – H. Fries, (eds.), Kirche und Überlieferung, Herder, Freiburg 1960, str. 22–34.

95

63

A Jeremjáš: „Jsem jako nevinný beránek vedený na porážku. Zamýšleli proti mně zlé a říkali: „Pojďme, dejme mu dřevo na místo chleba, vytrhněme jej ze země živých;

440

ať už není připomínáno jeho jméno“.“ 64

550

A Izajáš: „Byl jako ovce vedená na porážku a němý jako ovce před střihačem, svá ústa neotevřel.

445 551

Kdopak pomyslí na jeho pokolení?“ 65

I mnoho jiného předpověděli mnozí proroci o tajemství Paschy, kterým je Kristus.552 Jemu buď sláva na věky. Amen.553

66

450

To on je ten, který sestoupil554 z nebes na zemi kvůli trpícímu,555 toho si oblékl556 v lůně, a jako člověk přišel na svět,557 přijal utrpení toho, kdo trpěl, a skrze tělo, podrobené utrpení, 558 549

Srv. Ž 2,1–2; srv. Sk 4,25–27.

550

Srv. Jr 11,19.

551

Srv. Iz 53,7–8.

552

K „tajemství Paschy“ srv. PP 11, 65.

553

Další doxologie srv. PP 10, 64; 45, 300 a 105, 803.

455

554

Srv. Sk 8,32–33. vAfiko,menoj: Badatelé v tomto Melitónově výrazu spatřují naráţka na afikomen, který představoval část nekvašeného chleb, ukrytého a nalezeného na závěr ţidovského pesachového sederu jako symbol příchodu mesiáše o pesachové noci. Kristus je tak v Melitónově textu ohlášen jako očekávaný mesiáš, jehoţ příchod jiţ nastal a jehoţ přítomnost je aktuálně zakoušena (Melitónova deeschatologizace). Druhý výskyt slova srv. PP 86, 625. 555

Zde začíná výklad naplnění starozákonních předobrazů a proroctví v události pašijí.

556

Srv. téţ PP 46, 309.

557

PP 66 představuje centrální pasáţ textu, prohlašující skutečnost vtělení Krista, které vedlo k vykoupení člověka. Protignostické antivalentínovské zaměření této pasáţe doloţil R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique“, str. 16. Vliv valentinovského zdroje na Melitóna zde potvrdil také T. Halton, „Valentinian Echoes in Melito Peri Pascha?“, str. 537–538.

96

zničil utrpení těla;559 a Duchem, který nemůţe zemřít,560 zabil smrt, zabíjející člověka.561 67

On sám totiţ, přivedený jako beránek a zabitý jako ovce,

460

nás osvobodil z poddanství světu jako z egyptské země; a vysvobodil nás z otroctví ďáblu562 jako z ruky faraóna; a označil563 naše duše svým vlastním Duchem

465

a údy našeho těla svou vlastní krví. 68

To je ten, který oblékl smrt do studu a ďábla uvrhl do smutku tak jako Mojţíš faraóna.564 To on je ten, který zasadil ránu nepravosti

470

a nespravedlnost zbavil potomstva tak jako Mojţíš Egypt. To on je ten, který nás vyvedl z otroctví ke svobodě,565 558

PP 66, 455 n: Kristus přijal tělo (sw/μα) na rozdíl od těla (σα,ρx) padlého člověka.

559

Saro.j pa,qh proti gnostickému „utrpení duše“ (pa,qh th/j yuch/j), srv. R. Cantalamessa, „Les homélies pascales de Méliton de Sardes et du Pseudo-Hippolyte et les Extraits de Théodote“, str. 265 n. 560

Slovo „Duch“ je zde pouţito o Kristu. Kristus na jedné straně skrze své tělo trpěl a přijal utrpení trpícího člověka, na druhé straně je svým Duchem impasibilní, čímţ jiţ Melitón v základu podává orthodoxní odpověď na problém boţí proměnlivosti, který se pokoušeli řešit také valentínovští gnostici. Rozpracovanou orthodoxní verzi problému podává později Eirénaios v teorii dvojího Krista, psychického, který trpěl, a Krista Ducha, který zůstává impasibilní, srv. R. Cantalamessa, „Les homélies pascales de Méliton de Sardes et du Pseudo-Hippolyte et les Extraits de Théodote“, str. 265. Opozice corpus (caro) – Spiritus se v Melitónově době pouţívala pro vystiţení lidství a boţství Krista, srv. R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique“, str. 21 n. 561

„Smrt smrti“ zabíjející člověka (srv. J 8,14) prostřednictvím Kristova utrpení je peripeteia, rozuzlení celého dramatického děje, srv. T. Halton, „The Death of Death in Melito, Peri Pascha“, ITQ 36/3 (1969) 169–173. „Smrt smrti“ vedla k obrácení osudu dosud pronásledovaného lidstva, současně však také změnila osud jeho údajných vrahů – dosud preferovaných Izraelitů (srv. níţe zejména PP 93 a 99), viz T. Halton, „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“, str. 253. 562

Jeho předobrazem bylo otroctví Izraele v Egyptě.

563

vEsfra,gisen, rozvíjí symboliku naznačenou ve starozákonním předobrazu, srv. PP 14–15. Starší bádání zde spatřovalo naráţku na křest, ovšem v této rané době křest součástí Paschy kvartodecimánů patrně ještě nebyl. 564

Poraţený faraón (srv. PP 20) jako předobraz ďábla, přemoţného Kristem.

97

ze tmy ke světlu,566 ze smrti k ţivotu,

475

z tyranie do věčného království a učinil nás novým kněžstvem a zvláštním lidem navěky.567 69

To on je Pascha naší spásy. To on je ten, který v mnohých mnohé vytrpěl:568

480

to on byl v Ábelovi zabit a v Izákovi svázán569 a v Jákobovi pobýval v cizině570 a v Josefovi prodán a v Mojţíšovi odloţen571

485

a v beránkovi zabit a v Davidovi pronásledován572 a v prorocích zneváţen.573 70

To on je ten, který v Panně přijal tělo,574 který byl pověšen na dřevo,

490

565

Melitónův text PP 68, 473–476 je literárně přímo závislý na ţidovské hagadě, jejíţ pozdější podoba se uchovala v traktátu Mišny Pesachim X, 5, in: Hebrew-English Edition of the Babylonian Talmud. Pesahim, London 1990, str. str. 99b – 121 b. Toto místo je jedním z důkazů, ţe druhá část PP 46–105 představuje křesťanskou verzi ţidovské pesachové hagady, která v některé své starší podobě musela existovat jiţ v Melitónově době, srv. S. G. Hall, „Melito in the Light of the Passover Haggadah“, JTS 22 (1971) 29–46, zejména str. 31–34. Biblickou paralelu představuje kniha Est 9,22. 566

Srv. 1P 2,9; téţ Ko 1,12–13; Sk 26,17–18. Tato věta se objevuje v ţidovské pesachové hagadě, srv. D. Flusser, „Some Notes on Easter and the Passover Haggadah“, Immanuel 7 (1977) 52–60, str. 58 n. V křesťanské tradici je symbolika světla od Melitóna i nadále součástí velikonoční liturgie. 567

Srv. Ex 19, 5–6; 23,22 (LXX); 1P 2,9.

568

Následuje katalog starozákonních předobrazů Kristova utrpení, viz jiţ také PP 59, 415–421. Starozákonní předobrazy jsou uvedeny ve stejném pořadí jako v PP 59, připojen je navíc Jákob pobývající v cizině a obětovaný pesachový beránek, který je uveden mimo pořadí v PP 60. 569


570

Naráţka na Jákobův pobyt u Lábana (Gn 29–30) a typologicky na Kristův pobyt v Egyptě (Mt 2,13–23) nebo na jeho odmítnutí v domovině (L 4,23–29; J 1,11). 571

Srv. Ex 2,3.

572

Tj. Saulem, 1S 18,6n, nebo Abšalómem, 2S 15,13n.

573

Viz téţ PP 59, 421.

574

Sarkwqei,j: tento obrat, který nezná NZ, apoštolští otcové ani apologeti, uţívá Melitón pro Kristovo vtělení mezi ranými patristickými autory jako první. Srv. téţ PP 104, 784. Vtělení Krista se podle Anastasia ze Sinaje, Vitae dux 13 (PG 89, 228) věnoval také Melitónův nedochovaný spis De incarnatione Christi, srv. R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique“, str. 19.

98

který byl pohřben do země, který byl vzkříšen z mrtvých,575 který byl vzat do výšin nebes. 71

To on je beránek zabitý;576 to on je beránek, který neotevřel ústa;577

495

to on je ten, který byl zrozen z Marie, krásné ovečky;

578

to on byl vzat ze stáda579 a vlečen na poráţku580 a večer obětován581 a v noci pohřben,582

500 583

jemuţ na dřevě nebyla kost zlomena, který v zemi nespatřil porušení,584 který vstal z mrtvých

a vzkřísil člověka z hrobu podsvětí.585 72

To on byl zabit.586 A kde byl zabit? Uprostřed Jeruzaléma.

505 587

575

Zde pasivní forma slovesa, podobně jako v PP 104, 787, srv. Ř 8,34; aktivní sloveso viz PP 8, 53; 99, 746; 101, 753; 105, 800. 576

Pasáţ PP 71 se inspiruje starozákonními předobrazy z PP 63–65.

577

Srv. Iz 53,7; Sk 8,32.

578

Melitónův asianismus, zde podtrhující antidoketickou pozici.

579

Srv. Ex 12,5; srv. 1S 17,34.

580

Srv. Iz 53,7; Petrovo evangelium 3, 6, in: J. A. Dus – P. Pokorný (eds.), Neznámá evangelia, str.

230. 581

Srv. Ex 12,6. V souladu s J 19,14, ţe Kristus byl odsouzen kolem poledne; naproti tomu Mk 15,25: ukřiţován v 9 hodin ráno. 582

Srv. Ex 12,8, 10.

583

Srv. Ex 12,10 (LXX 46); J 19, 32–37.

584

Srv. Sk 2,31, na rozdíl od padlého člověka, viz PP 49, 532; 55, 388.

585

„Z hrobu podsvětí“: nepřímá naráţka na Kristův descensus ad inferos, dále viz PP 102, 759–764.

586

Zde končí oddíl začínající v PP 47. Následující otázky uvádějí nový oddíl PP 72–99 obsahující břitkou polemiku proti Izraeli. 587

Podobné konstatování se v Melitónově spise objevuje ještě třikrát, srv. PP 93, 692; 94, 694 a 94, 704. Je v zřejmém rozporu s novozákonním podáním, podle kterého byl Kristus ukřiţován za branami města (srv. Mk 20–22). Geografie Jeruzaléma Melitónovy doby ovšem neodpovídala stavu v době kolem poloviny 1. stol., protoţe mezitím došlo k výstavbě tzv. „třetí zdi“, která zahrnula Golgotu, jeţ byla v Jeţíšově době za hradbami, do nového obvodu města. V r. 135 po Kr. byl Jeruzalém nadále přestavován na antické město

99

Kým? Izraelem.588 Proč? Protoţe uzdravil jejich chromé a očistil jejich malomocné a přivedl ke světlu jejich slepé a vzkřísil jejich mrtvé:

510

589

proto zemřel. Kde je psáno v Zákoně a prorocích: „Za dobro mi odplatili zlobou a mé duši osiřelostí,590

515

osnovali proti mně zlo a říkali:591 „Spoutejme spravedlivého, protože je nám na obtíž“?“592 73

Jakou neslýchanou nespravedlnost jsi to učinil, Izraeli? Zneváţil jsi toho, kdo ti prokázal poctu;593

520

opovrhl jsi tím, který ti vzdal čest; zapřel jsi toho, kdo se k tobě přiznal; zřekl ses toho, který tě veřejně uznal; zabil jsi toho, který ti dal ţivot. 74

Co jsi to učinil, Izraeli? Nebylo snad pro tebe psáno:

525

„Neproliješ nevinnou krev,“594 abys bídně nezahynul? „Já jsem však“, praví Izrael, „zabil Pána.“ Aelia Capitolina tak, ţe se Golgota ocitla blízko středu města, v blízkosti nového fora. Melitón Jeruzalém osobně navštívil a jeho konstatování patrně vyplývá z jeho vlastního pozorování, srv. A. E. Harvey, „Melito and Jerusalem“, JTS n. s. 17 (1966) 401–404. Z faktu, ţe se Golgota v Melitónově době nacházela v blízkosti středu města, Melitón vyvozoval také theologické důsledky, srv. paralela ukřiţování Krista se „svázáním Izáka“ (aqedah), k němuţ mělo dojít na místě jeruzalémského chrámu, v PP 59, 417 a 69, 482. 588

V PP 72–99 Melitón sdílí tendenci, podobně jako Petrovo evangelium, in: J. A. Dus – P. Pokorný (eds.), Neznámá evangelia, str. 229–233, přičíst vinu za ukřiţování Krista výhradně Izraeli. 589

Srv. Mt 11,5; Lk 7,22; Iz 35,4–7, viz téţ PP 89.

590

Srv. Ž 35 (34 LXX), 12.

591

Srv. Jr 11,19; Iz 3,9.

592

Srv. Iz 3,10.

593

Melitón má patrně na mysli zneváţení Krista z Mt 27,27–30 par.

594

Srv. Jr 7,6; 22,3.

100

Proč? „Protoţe bylo třeba, aby zemřel.“595 Zmýlil ses, Izraeli, kdyţ jsi takto uvaţoval

530

o Pánově zabití. Musel trpět,596 ale ne od tebe;

75

musel být v opovrţení,597 ale ne tebou; musel být odsouzen, ale ne tebou; musel být ukřiţován, ale ne tebou

535

a tvou pravicí. 76

Měl jsi, Izraeli, takto volat k Bohu svým hlasem: „Pane, jestliţe tvůj Syn musí trpět598 a je-li to tvá vůle, ať tedy trpí, ale ne ode mě;

540

ať trpí od cizinců, ať je odsouzen neobřezanými, ať je ukřiţován pravicí tyrana, avšak ne mnou.“ 77

Ty jsi však, Izraeli, takto k Bohu nevolal,

545

ani ses neočistil před Pánem, ani tě neodradila jeho díla. 78

Uschlá ruka navrácená zpět tělu tě neodradila,599 ani oči slepých, otevřené jeho rukou,600 ani ochrnutá těla, napřímená jeho slovem;601

550

ani mimořádný zázrak tě neodradil, mrtvý vzkříšený z hrobu jiţ po čtyřech dnech.602

595

Dialog mezi autorem a Izraelem se stává přímým, jako rétorický prostředek oţivuje děj.

596

Srv. Sk 17,3.

597

Srv. Iz 53,3 často citováno křesťanskými autory.

598

Srv. Sk 17,3.

599

Srv. Mt 12,10 par.

600

Srv. Mt 9,27–30; 20, 29–34 par; J 9,1–7.

601

Srv. Mt 9,1–8 par; J 5,2–9.

602

Naráţka na vzkříšení Lazara, srv. J 11,17–44.

101

79

Tys však pominul toto všechno a pospíšil sis k zabití Pána. Připravil jsi mu ostré hřeby603 a křivé svědky604

555

a pouta a důtky605

(79)

a ocet a ţluč606 a meč a souţení jako na krví poskvrněného lupiče.607 Neboť jsi přinesl i důtky na jeho tělo608 a trní na jeho hlavu;609

560

a svázal jsi jeho krásné ruce,610 které tě utvořily ze země;611 a jeho krásná ústa, která tě ţivila ţivotem,612 jsi nasytil ţlučí.613 A zabil jsi svého Pána o velkém svátku.614 80

565

A ty ses radoval, 603

Srv. Petrovo evangelium 6, 21, in: J. A. Dus – P. Pokorný (eds.), Neznámá evangelia, str. 231. Kanonická evangelia se přímo o hřebech nezmiňují, pouze v souvislosti s nevěřícím Tomášem, srv. J 20,25. 604

Srv Mt 26,59–60 par.

605

Srv. Mt 27,26 par.

606

Srv. Mt 27,34, 48 par; J 19,29; Ž 69 (68 LXX), 21.

607

Srv. Mt 26,55 par.

608

Srv. Mt 27,26 par.

609

Srv. Mt 27,29 par.

610

Srv. Mt 27,2 par.; J 18,12.

611

Srv. Gn 2,7; Jb 10,8; Dt 32,6. Kristovy ruce přibité na kříţi Melitón předstvuje jakoţto „ruce“ Boha tvořící člověka (ke Kristově stvořitelské funkci viz PP 81, 585). Tento motiv dále rozpracovává Eirénaios, Adv. haer. IV 20, 1 (SC 100/2, 626), srv: G. Racle, „Perspectives christologiques de l´Homélie pascale de Méliton de Sardes“, StPatr IX, TU 94, Berlin 1966, str. 263–269, zde str. 265, pozn. č. 2. 612

Melitón zde můţe mít na mysli vdechnutí ţivé duše Bohem při stvoření člověka (viz PP 47, 314), nebo podle O. Perlera moţná naráţí na Kristovu eucharistickou řeč v J 6,22–58. 613

Srv. Mt 27,34; Ž 69 (68 LXX), 21.

614

Viz téţ PP 92, 677. O. Perler zastával názor, ţe Melitón se přes svou příslušnost k janovské theologii přikláněl k chronologii pašijí podle synoptiků, kdy poslední večeře byla pesachovou hostinou ze 14./15. nisanu a Kristus byl zajat a umučen aţ 15. nisanu v první den svátku nekvašených chlebů (Azyma). Perler vychází z toho, ţe Melitón v textu rozlišuje svátek Paschy a „velký svátek“ a v PP 93, 678 přímo praví: „A proto je pro tebe svátek přesnic (Azyma) hořký“, srv. O. Perler, Méliton de Sardes, str. 181–183. Proti tomu S. G. Hall zastává názor, ţe „velkým svátkem“, během kterého byl Kristus ukřiţován, má Melitón na mysli jiţ 14. nisan navečer, kdy se zabíjel pesachový beránek, coţ odpovídá chronologii pašijí Janova evangelia. Hall argumentuje především Melitónovým celkovým příklonem k janovské theologii, srv. S. G. Hall, Melito of Sardis, str. 43, pozn. 45. Podobný názor zastává v nejnovějším bádání také H. Auf der Maur, Die Osterfeier in der alten Kirche, Münster 2003, str. 70.

102

on však trpěl hlady;615 tys pil víno a jedl chléb, on však ocet a ţluč;616 tys měl ve tváři úsměv,

570

on však měl ve tváři smutek; tys byl plný radosti, on však byl sklíčený; tys zpíval písně,617 on však byl souzen;

575

tys dával rozkazy, on však byl ukřiţován; tys tančil, on však byl pohřben; tys ulehl na měkké lůţko,

580

on však v hrobu a rakvi.618 81

Nezákonný Izraeli, proč jsi spáchal tuto neslýchanou nespravedlnost, ţe jsi vrhl svého Pána do takových neslýchaných utrpení, 615

Radosti ţidovského svátku Pesach jsou stavěny do kontrastu s Kristým utrpením v předvečer tohoto svátku podle janovské chronologie. Věta „on však trpěl hlady“ můţe být naráţkou na Kristův půst o poslední večeři, srv. Mt 26, 29, nebo na pašije. Zároveň vyjadřuje aktuální situaci posluchačů: kvartodecimáni se postili aţ do půlnoci ze 14./15. nisanu, tedy v době, kdy probíhala ţidovská pesachová hostina. Srv. téţ Am 6,4–6 a 5,23; výrazné textové paralely srv. Ps.-Cyprián, Adversus Iudaeos 4–5 (PL 4, 921 B – 922 D), viz. E. Peterson, „Ps. Cyprian, Adversus Iudaeos und Melito von Sardes“, str. 33–43. Melitón v tomto textu nepřímo zaznamenává reálie ţidovského svátku Pesach, jak byl slaven v Sardech jeho doby. 616

Ţidovská pesachová hostina začínala pohárem vína. K formulaci: „ocet a ţluč“ srv. Mt 27,34; Ž

68,22. 617

Zpěv a tenec byly v Melitónově době v někerých ţidovských obcích patrně součástí slavení svátku Pesach. Svědčí o tom nepřímo Melitónův text PP 80, 574; 578. Dobový apokryf Skutky Janovy 94– 96, in: Příběhy apoštolů, str. 301–305, s nímţ měl Melitón patrně společný zdroj, srv. S. G. Hall, „Melito´s Paschal Homily and the Acts of John“, JTS n. s. 17/1 (1966) 95–98 referuje o tanci Jeţíše s učedníky; svědčí o tom, ţe tanec doprovázený zpěvem byl převzat také některými starokřesťanskými skupinami pro slavení křesťanské Paschy, srv. W. C. van Unnik, „A Note on the Dance of Jesus in the Acts of John“, in: týţ, Sparsa Collecta. The Collected Essays of W. C. van Unnik. Part Three, Leiden 1983, str. 144–147; téţ: VC 18 (1964) 1–5. 618

Melitonovo podání o pohřbu Krista v rakvi se liší od kanonických evangelií, srv. Mt 27,59 par., archeologicky je však Kristův pohřeb v sarkofágu doloţen jako způsob křesťanského pohřbu např. na freskách v Dura Európos (před r. 256 po Kr.), srv. A. Grabar, „Les fresques des saintes femmes au tombeau à Dura“, Cahiers Archéologiques 8 (1956) 9–26. Vyobrazení viz téţ: F. van der Meer – C. Mohrmann, Atlas of the Early Christian World, London 1959, str. 46.

103

svého Vládce, toho, který tě učinil,619

585

toho, který tě stvořil, toho, který ti prokázal čest, toho, který tě nazval „Izraelem“? 82

Tys však nebyl shledán „Izraelem“; tys totiţ „neviděl Boha“,620

590

tys nepoznal Pána. Tys nevěděl, Izraeli, ţe on je prvorozený Boţí,621 který byl zrozen před hvězdou jitřní,622 který dal zazářit světlu,623

595

který rozţehl den, který oddělil tmu, který upevnil první počátek, který zavěsil Zemi,624 který uklidnil propastnou tůň,

600

který rozprostřel nebeskou klenbu,625 který uspořádal svět, 626 619

Kristova stvořitelská aktivita při stvoření člověka. PP 81–86 představuje výčet boţích dobrodiní vůči Izraeli. Melitón zde ztotoţňuje Krista s JHWH. 620

Etymologii jména Izrael, zaloţenou na Gn 32,31 a 35,10: „ten, který viděl Boha“, podává např. Filón Alexandrijský, De mutatione nominum 81, in: R. Arnaldez (ed.), Les oeuvres de Philon dÁlexandrie. De mutatione nominum, Paris 1964, str. 68. Pravděpodobně se nachází v základu textu J 1,45–51, viz také J 9,35–41. 621

Srv. Ko 1,15; Žd 1,6. Pobití prvorození Egypťané (srv. např. PP 17, 112) představují předobraz trpícího Krista, „prvorozeného Boţího“. 622

Srv. Ž 110 (109 LXX), 3; Ž 1,13. Výrok zdůrazňuje nadřazenost Krista nade vším stvořením. Èwsfo,roj mohlo být také označením pro satana, srv. B. G. Tsakonas, „The Usage of the Scriptures in the Homily of Melito“, str. 615; tato formulace by zdůrazňovala Kristovu moc nad zlem. 623

Srv. Gn 1,3–5. Kristus je v následující pasáţi zobrazen jakoţto stvořitel. Paralely mezi touto pasáţí a církevním řádem Apoštolské konstituce 8, 12, in: F. X. Funk (ed.), Didascalia et Constitutiones apostolorum, Paderbornae 1964, zvaţuje C. Bonner, The Homily on the Passion, str. 25 n. a P. Gavrilyuk, „Melito´s Influence Upon the Aanaphora of Apostolic Constitutions“, VC 59/4 (2005) 355–376, zejména str. 367–369. 624

Srv. Jb 26,7.

625

Srv. Gn 1,6–8; Ž 104 (103 LXX), 2.

626

Kosmologická funkce připisovaná „prvorozenému Boţímu“ ukazuje, ţe Meliton znal spekulace týkající se Logu doloţené u apoštolských otců a raných řeckých apologetů.

104

který rozmístil hvězdy na nebi,627

(83)

který zaţehl svítilny,628 který učinil anděly v nebi,629

605

který v něm upevnil trůny,630 který učinil člověka na Zemi.631 83

To je ten, který tě vyvolil a vedl tě,632 od Adama po Noeho, od Noeho po Abrahama,

610

od Abrahama po Izáka a po Jákoba a po dvanáct patriarchů.633 84

On byl ten, kdo tě vedl do Egypta a střeţil tě a ţivil tě tam. On byl ten, který tě vedl v ohnivém sloupu634

615

a zastiňoval tě v oblaku, který rozdělil Rudé moře a převedl tě a zničil tvého nepřítele. 85

To je ten, který ti dal manu z nebe, který tě napojil ze skály,

620

který ti dal Zákon na Chorebu,635 který ti dal podíl v zemi, který ti poslal proroky,636 627

Zde Melitón patrně vtělil do svého textu některý starší liturgický hymnus nebo modlitbu na světlo, srv. Testuz, Papyrus Bodmer XIII. Méliton de Sardes, Homélie sur la Pâque, Cologny – Genève 1960, str. 26, pozn. č. 4. 628

Tj. slunce a měsíc, srv. Gn 1,14–18.

629

Srv. Ž 104 (103 LXX), 4.

630

Tj. andělské řády podle Ko 1,16. Hrají roli také ve valentínovské gnosi, srv. Kléméns z Alexandrie, Excerpta ex Theodoto 43, 3 (SC 23, 152). 631

Srv. Gn 2,7.

632

PP 83–85 obsahuje řadu odkazů na starozákonní události Mojţíšových knih. Textová závislost je nepřímá, téţ moţná v závislosti na Ž 78 (LXX 77), 13–16, 24, 55; 105 (LXX 104), 13–16. Na rozdíl od Justina Martyra ovšem Melitón nechápe tyto starozákonní události jako boţí theofanie, ale jako pouhé předobrazy novozákonní skutečnosti, srv. G. Racle, „Perspectives christologiques“, str. 266. 633

Srv. Sk 7,8.

634

Srv. Ex 13,21. Izrael v ohnivém sloupu osvěcoval Kristus.

635

Jiné označení pro Sinaj.

105

který ti vzbudil tvé krále.637 86

To je ten, který k tobě přišel,638

625

který uzdravil tvé trpící a vzkřísil tvoje mrtvé.639 to je ten, vůči kterému ses provinil; to je ten, na kterém ses dopustil bezboţnosti; to je ten, na kterém ses dopustil křivdy;

630

to je ten, kterého jsi zabil;640 to je ten, na němţ jsi vymáhal peníze, kdyţ jsi ţádal peníz za jeho hlavu.641 87

Nevděčný Izraeli, pojď sem a buď přede mnou souzen za svoji nevděčnost.642

635

Na kolik jsi ocenil, ţe jsi jím byl vytvořen? Na kolik jsi ocenil vyvolení svých otců?643 Na kolik jsi ocenil sestup do Egypta644 a zaopatření tam prostřednictvím dobrého Josefa? 88

Na kolik jsi ocenil oněch deset ran?645 636

Srv. Mt 23,34; L 11,49.

637

Srv. Sk 13,20.

640

638

VAfiko,menoj: patrně naráţka na afikomen, nekvašený chléb ukrytý a nalezený v závěru ţidovské pesachové hostiny jako symbol příchodu mesiáše, srv. téţ PP 66, 451. 639

Srv. PP 72, 511.

640

Srv. PP 73, 524.

641

Patrně naráţka na chrámovou daň, kterou Jeţíš zaplatil, srv. Mt 17,22–27.

642

Srv. Jr 2,4–13; Ez 20,3n. Autor napodobuje soudní řeč, viz téţ PP 101, srv. J. Blank, Meliton von Sardes Vom Passa: Die älteste christliche Osterpredigt, Freiburg im Breisgau 1963, str. 79 nn. 643

Srv. PP 83.

644

Následující pasáţ PP 87, 638 – 88, 646 má paralelu v PP 84, 615 – 85, 621. Po publikaci Peri Pascha badatelé upozornili na literární souvislost těchto dvou míst Melitónova textu a latinských Improperií, recitovaných v západní liturgii Velkého pátku pri adoratio crucis, srv. W. Schütz, Was habe ich dir getan, mein Volk? Die Wurzeln der Karfreitagsimproperien in der alten Kirche, JLH 13 (1968) 1–38. E. Werner předloţil hypotézu, podle ktaré tato Melitónova pasáţ představuje „parodii“ ţidovského pesachového hymnu Dayenu, srv. E. Werner, „Melito of Sardes, The First Poet of Deicide“, str. 193. M. D. Brocke však popřel přímou literární závislost Dayenu – Melitónův text – latinská Improperia a doloţil, ţe před vznikem těchto textů existovala vlastní tradice ţidovských „improperií“/výčitek jako „prorocká sebekritika“ ţidovského národa, která byla později převzata a reinterpretována křesťanskými prameny včetně Melitóna, srv. M. D. Brocke, „On the Jewish Origin of the Improperia“, Immanuel 7 (1977) 44–51. 645

Srv. PP 17.

106

Na kolik jsi ocenil onen noční sloup ohně a denní oblak a přechod Rudým mořem? Na kolik jsi ocenil darování many z nebe a poskytnutí vody ze skály

645

a dání Zákona na Chorebu a úděl v zemi a dary, které ti tam byly dány? 89

Na kolik jsi ocenil trpící, které uzdravil svou přítomností?646

650

Oceň přece odumřelou ruku, kterou navrátil zpět tělu;647 (90)

oceň přece slepé od narození, které svým hlasem přivedl ke světlu;648 oceň přece ty, jeţ leţeli mrtví,

655

které vzkřísil z hrobu jiţ po čtyřech dnech!649 90

Neocenitelná jsou dobrodiní, která ti prokázal, a tys mu, dalek toho, abys mu vzdal čest za jeho milosti, oplatil nevděčností:

660

zlobou za dobrotu650 a utrpením za radost a smrtí za ţivot; (91) 91

tomu, za kterého jsi měl i zemřít. A dále, je-li král651 některého národa zajat nepřáteli, vypukne kvůli němu válka,

665

646

Srv. PP 86, 626.

647

Srv. PP 78, 548, Mk 3,1–5 par.

648

Srv. PP 72, 510; 78, 549, J 9,1–7.

649

Naráţka na vzkříšení Lazara, srv. J 11,17–44, C. Bonner, The Homily on the Passion by Melito,

650

Srv. Ž 38 (37 LXX), 21.

str. 40. 651

Tento titul je uţit o Kristu poprvé zde v závěru textu končícím Kristovým triumfem. Kristův královský nárok hrál roli v souvisloti s jeho ukřiţováním. Text zdůrazňuje, ţe Izrael s Kristem nakládal hůře neţ pohané vůči svému králi, který je zajat.

107

je kvůli němu zbořena hradba, je kvůli němu uchváceno město, je kvůli němu posláno výkupné, jsou kvůli němu posláni vyslanci, buď aby byl ţivý vzat zpět

670

nebo aby byl jako mrtvý pohřben. 92

Tys však vynesl proti svému Pánu opačný los.652 Jemu se klaněly národy653 a neobřezané uvedl v údiv654 a cizinci mu vzdali čest.

675

655

I Pilát se nad ním umyl ruce.

Tys jej však zabil o velkém svátku.656 93

A proto je pro tebe svátek přesnic657 hořký, jak je o tobě psáno: Budete jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami.658 Hořké jsou pro tebe hřeby,659 které jsi zahrotil,

680

hořký je pro tebe jazyk, který jsi naostřil, hořcí jsou pro tebe křiví svědci, které jsi přivedl,660 hořká jsou pro tebe pouta, která jsi připravil, hořké jsou pro tebe rány, které jsi zasadil, 652

Srv. odsouzení Jeţíše sanhedrinem, Mt 26,59–66; 27,1; Mk 14,55–64.

653

Patrně naráţka na klanění mudrců, srv. Mt 2,2.11.

654

Viz např. setník z Kafarnaa, Mt 8,5–13.

655

Srv. Mt 27,24; Petrovo evangelium 1, 1, in: J. A. Dus – P. Pokorný (eds.), Neznámá evangelia,

656

Srv. PP 79, 565.

str. 229. 657

Azyma. Současné bádání se přiklání k tomu, ţe toto místo neznamená, ţe by Melitón zastával synoptickou chronologii Kristova ukřiţování 15. nisanu v první den svátku nekvašených chlebů, srv. PP 80, kde Melitón naopak naráţí na oslavu svátku Pesach. V jeho době tvořily oba ţidovské svátky jednotu do té míry, ţe jejich názvy byly záměnné. 658

Srv. Ex 12,8 a Nm 9,11. Podle traktátu Mišny Pesachim X 5 rabi Gamaliel ţádal, aby pesachová hagada obsahovala zmínku o pasše (beránkovi), nekvašených chlebech a hořkých bylinách, přikládaných k jídlu. Melitón pravděpodobně navazuje na tuto ţidovskou tradici, přičemţ hořké byliny vykládá jako pohromy (viz PP 99, 730–747), které postihly Izrael za čin bohovraţdy (viz PP 96, 715), srv. S. G. Hall, „Melito in the Light of the Passover Haggadah“, str. 38–40. 659

Srv. PP 79, 555.

660

Srv. Mt 26,59–60.

108

hořký je pro tebe Jidáš, kterému jsi zaplatil,

685

hořký je pro tebe Herodes, kterého jsi následoval,661 hořký je pro tebe Kaifáš, kterému jsi důvěřoval, hořká je pro tebe ţluč, kterou jsi připravil, hořký je pro tebe ocet, který jsi vypěstoval,662 hořké jsou pro tebe trny, které jsi sklidil,

690

hořké jsou pro tebe ruce, které jsi poskvrnil krví;663 zabil jsi svého Pána uprostřed Jeruzaléma.664 94

Slyšte, všechny rodiny národů665 a vizte: Neslýchaná vraţda se stala uprostřed Jeruzaléma,666 ve městě Zákona,

695

ve městě ţidovském, ve městě proroků, ve městě pokládaném za spravedlivé. A kdo byl zavraţděn? A kdo je vrah? Ostýchám se to říct, a přesto to říct musím.

700

Kdyby se totiţ ta vraţda stala v noci, nebo byl zabit na pustém místě, bylo by moţné zachovat mlčení. Avšak takto, uprostřed ulice a ve středu města,667 uprostřed dne668 všem na očích

705

se stala nespravedlivá vraţda spravedlivého. 661

Herodes byl hlavním akterém odsouzení Jeţíše ze strany Ţidů podle Petrova evangelia 1, 1–2, in: J. A. Dus – P. Pokorný (eds.), Neznámá evangelia, str. 229 n. Proti tomu viz L 23,7–12, 15 a Sk 4,27. 662

Srv. PP 80, 569.

663

Pasáţ PP 93 připomíná Petrovo evangelium 7, 25, in: J. A. Dus – P. Pokorný (eds.), Neznámá evangelia, str. 231, později byla převzata dalšími protiţidovskými křesťanskými spisy, srv. např. Ps.Cyprianus, Adversus Iudaeos 2 (PL 4, 919 B – 921 A); Tertullianus, Adversus Iudaeos 10 (PL 2, 625 A – 630 C). 664

Srv. téţ PP 72, 506; 94, 694 a 94, 702.

665

Srv. Ž 96 (95 LXX), 7.

666

Srv. téţ PP 72, 506; 93, 692; 94,704.

667

Srv. téţ PP 72, 506; 93, 692 a 94, 694.

668

V rozporu s PP 71, 499: „večer“. Souhlasí však s odsouzením Jeţíše kolem poledne podle J

19,14.

109

95

A takto je vyvýšen669 na vysoké dřevo; a je připojen nápis, označující toho, kdo byl zabit.670 Kdo je to?671 Je těţké to říci a ještě hroznější to smlčet. Avšak slyšte s chvěním před tím, před nímţ se zachvěla země:672

96

Ten, který zavěsil Zemi, je pověšen;

710

673

ten, který připevnil nebesa, byl přibit; ten, který upevnil veškerenstvo, byl upevněn na dřevě;674 ten, který je Pánem, byl potupen; ten, který je Bohem, byl zabit;675

715

ten, který je králem Izraele, byl odstraněn pravicí Izraele. 97

Jaká neslýchaná vraţda, jaká neslýchaná nespravedlnost! Pán byl zbaven podoby na svém obnaţeném těle676 a není pokládán ani za hodna šatu, aby nebyl vystaven na odiv. Kvůli tomu se svítilny677 odvrátily

720

a den se zatměl, aby tak zakryl toho, kdo byl obnaţen na dřevě, ne aby zastínil Pánovo tělo, 669

Srv. J 3,14; 8,28; 12,32.34.

670

Srv. J 19, 19.

671

Otázka je zde nejen rétorickým prostředkem zvyšujícím pozornost posluchačů, ale evokuje také otázky kladené a zodpovídané v rámci ţidovské hagady, srv. také PP 46, 303. 672

Srv. Mt 27,51.

673

Badatelé hledající paralely mezi Melitónovou christologií a pozdějším vývojem dogmatu v této pasáţi dokládají Melitónovu snahu vyjádřit christologický problém označovaný jako communicatio idiomatum: Kristus je ve svém lidství nositelem lidských vlastností, ve svém boţství boţských vlastností, srv. R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique“, str. 24–26. 674

Kontrast mezi kosmickou rolí Logu a ukřiţovaným Kristem, srv. Daniélou, J., Histoire des doctrines chrétiennes avant Nicée, 1, str. 349. 675

Úmyslné oxymoron, srv. O. Perler, Meliton de Sardes, str. 36. Z hlediska srovnávacích dějin náboţenství má smrt boha paralely v některých starověkých mytologiích: Tammuz, krétský Zeus, Attis, Osiris. V křesťanském kontextu se toto tvrzení poprvé objevuje v Janově evangeliu. V Melitónově textu představuje obvinění Ţidů z bohovraţdy, srv. E. Werner, E., „Melito of Sardes, First Poet of Deicide“, HUCA 37 (1966) 191–210. Myšlenka, ţe Bůh trpěl a zemřel, skandalizovala platónské filosofické směry, které zastávaly ideu o boţí avpa,qeia. Tato formulace, podle které v Kristu trpěl Bůh, však také vedla u stoupenců modalismu k vypuknutí tzv. theopaschitské krize. Stoupenci této hereze zastávali názor, ţe je-li Kristus Bůh, trpěl na kříţi sám Otec. Melitón však modalistou nebyl, jeho formulace je podmíněna snahou zdůraznit Kristovo boţství. K problému patripassianismu v této době srv. M. Slusser, „The Scope of Patripassianism“, StPatr XVII/1, Oxford 1982, str. 169–175. 676

Srv. J 19,23n.

677

Slunce a měsíc.

110

ale oči těch lidí.678 98

A třebaţe se lid netřásl, zatřásla se země;679

725

třebaţe se lid nezděsil, zděsila se nebesa;680 třebaţe lid neroztrhl svůj šat, roztrhl jej anděl;681 třebaţe lid nenaříkal, Hospodin na nebi zaburácel a Nejvyšší vydal svůj hlas.682 99

Protoţe ses, Izraeli,

730

nechvěl v přítomnosti Pána, chvěl ses napadený nepřáteli;683 protoţe ses nebál v přítomnosti Pána, <……………………………> protoţe jsi nenaříkal pro Pána,

735

naříkal jsi pro své prvorozené; protoţe jsi neroztrhl svůj šat kvůli ukřiţovanému Pánu, roztrhl jsi ho pro svoje zabité; protoţe jsi opustil Pána, nebyl jsi jím nalezen;684

740

protoţe jsi nepřijal Pána, nesmiloval se nad tebou; 678

Obraz připomíná „oblečení“ faraóna do neproniknutelné tmy jako šatu truchlení, srv. PP 20, 130.

679

Srv. Mt 27,51.

680

Srv. Petrovo evangelium 6, 21, in: J. A. Dus – P. Pokorný (eds.), Neznámá evangelia, str. 231.

681

Naráţka na roztrţení chrámové opony ve chvíli Kristovy smrti, srv. Mt 27,51. Podle starokřesťanaké tradice dlel v chrámu anděl, který jej opustil ve chvíli Kristovy smrti. Literární předlohou je patrně líčení znamení, která předcházela zničení Jeruzaléma Titem r. 70 u Josepha Flavia, Válka židovská VI 5, 388, in: Praha 1965, str. 273, které přejímá Tacitus, Dějiny V 13, 3, in: Z dějin císařského Říma, překl. A. Minařík, A. Hartmann, V. Bahník, Praha 1976, str. 281. Melitónovým zdrojem jsou patrně ţidovskokřesťanské Závěti dvanácti patriarchů. XII. Závět Benjamínova 9, 4, in: Z. Soušek (ed.), Knihy tajemství a moudrosti I. Mimobiblické židovské spisy: pseudepigrafy, Praha 1998, str. 287, viz J. Daniélou, Histoire des doctrines chrétiennes avant Nicée, I, str. 43 a 232 n. K tomuto tématu u Melitóna a v soudobé křesťanské literatuře srv. C. Bonner, „The Angel and the Veil of the Temple“, in: The Homily on the Passion, str. 41–45. 682

Srv. Ž 18 (17 LXX), 14. Kosmická znamení provázející Kristovu smrt zmiňují kanonická evangelia, srv. Mk 15, 38 par. Také patrně naráţka na divy při východu Izraele z Egypta. 683

PP 99 představuje patrně naráţky na zničení Jeruzaléma Titem r. 70 n. l., moţná v závislosti na Lk 19,44, a také na následné vyhnání Ţidů z Jeruzaléma r. 135 n. l., srv. K. W. Noakes, „Melito of Sardis and the Jews“, StPatr XIII/2, Berlin 1975, str. 243–249, zde str. 247. 684

Patrně naráţka na podobenství o dobrém pastýři: Jeţíš je představen jako dobrý pastýř hledající ztracenou ovci, lidstvo, srv. J 10,1 n; Lk 15,4–7.

111

protoţe jsi srazil k zemi Pána, byl jsi sraţen k zemi. (100) A ty leţíš mrtvý,

745

on však vstal z mrtvých685 a vystoupil do výšin nebes.686 100

Kdyţ Pán687 na sebe vzal podobu člověka688 a trpěl místo trpícího a byl spoután místo zajatce

750

a byl souzen místo viníka a byl pohřben místo pohřbeného, 101

vstal z mrtvých689 a svým hlasem zvolal:690 „Kdo chce vést se mnou spory? Postavme se spolu!691 Já jsem osvobodil odsouzeného;

755

já jsem vrátil ţivot mrtvému; já křísím pohřbeného. 102 102

Kdo mi chce odporovat? To já,“ praví Kristus, „to já jsem ten, který zničil smrt692

760

a slavil vítězství nad nepřítelem693 a svou nohou rozdrtil podsvětí 685

Aktivní forma slovesa jako v PP 8, 53; 101; 753; 105, 800.

686

Srv. PP 70, 493.

687

Srv. F 2,11; J 20,28.

688

PP 100–105. Triumf Krista a dar spásy

689

Aktivní forma slovesa jako v PP 8, 53; 99, 746; 105, 800.

690

Soudní řeč, srv. PP 87, 634 n., vloţená do úst vzkříšeného přítomného Krista.

691

Srv. Iz 50,8.

692

PP 102, 759–764 je naráţkou na sestup Krista do podsvětí. Viz také PP 71, 504. Melitón patrně přejímá tento motiv ze starší tradice, srv. J. Kroll, Gott und Hölle, Leipzig 1932, str. 1–125. Melitónův text je prvním dokladem uţití tohoto motivu, který se stal později součástí římského vyznání víry (Romanum), v rámci liturgie. Nepřítomnost rozvinuté mytologie o Kristově sestupu do podsvětí potvrzuje rané datum vzniku Melitónova spisu, srv. A. Grillmeier, „Der Gottessohn im Totenreich. Soteriologische und christologische Motivierung der Descensuslehre in der älteren christlichen Überlieferung“, ZKT 71 (1949) str. 1–53, 84–203, zejména str. 8–12. 693

Srv. Ko 2,15.

112

a spoutal jsem siláka694 a uchvátil jsem člověka do výšin nebes,695 to já“, praví Kristus.696 103

765

„Pojďte tedy, všechny rodiny lidí,697 které jste se poskvrnily hříchy, a přijměte odpuštění hříchů.698 Neboť já jsem vaše odpuštění,699 já jsem Pascha spásy,700

770

já jsem Beránek za vás obětovaný, já jsem vaše výkupné,701 já jsem váš život,702 já jsem vaše světlo,703 já jsem vaše spása,704

775

já jsem vaše vzkříšení,705 694

Spoutaným „silákem“ je zde míněn přemoţený satan, srv. Mt 12,29; Mk 3,27.

695

Míněno Kristovo lidství, které v sobě obsahuje celé vykoupené lidstvo.

696

Srv. F 2,5–11; 1Tm 3,16; Ef 4,8; 5,14; Ko 2,12–15; 1P 3,18n. Tato pasáţ má liturgickou paralelu v eucharistické modlitbě Hippolytovy Apoštolské tradice 4, in: Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, Velehrad 2000, str. 20 n., srv. C. Bonner, The Homily on the Passion, str. 23 n. 697

Po zničení chrámu slavili Ţidé pesachový seder jako domácí liturgii v rámci rodiny. Sardská církev Melitónovy doby se také patrně scházela po domech a tvořila tak novou „rodinu“. 698

Srv. Sk 10,43; 26,18. Toto vybídnutí interpretovalo starší bádání jako pozváním ke křtu, srv. O. Perler, Méliton de Sardes, str. 204. Z textu však nelze vyvozovat, ţe po jeho přednesení následovalo udílení křtu, srv. R. Cantalamessa, Lómelia „In S. Pascha“ dello pseudo-Ippolito di Roma. Ricerche sulla theologia dellÁsia minore nella seconda metà del II secolo, Milano 1967, str. 282–287. 699

Srv. Ef 1,7. Následuje dvanáct prohlášení identity Krista, většina je janovských. K původu a významu tohoto označení viz: A. Norden, Agnostos Theos, Leipzig – Berlin 1913, str. 186–201.Výroky „já jsem“ (srv. Ex 3,14) naznačují, ţe spása není teprve eschatologicky očekávána, ale je přítomnou skutečností v podobě vzkříšeného Krista. U Melitóna je tak moţné hovořit o určité „deeschatologizaci“, podobně jako je tomu u Eirénaia, srv. G. Racle, „Perspectives christologiques“, str. 268 n.; resp. o „realizované eschatologii“, srv. A. Stewart-Sykes, „The Asian Context of the New Prophecy and of Epistula Apostolorum“, VC 51 (1997) 416–438, str. 436. Zatímco Ţidé očekávali o pesachové noci příchod mesiáše, Melitón představuje vzkříšeného Krista jako přítomnou spásu. V pozdějším vývoji po Melitónovi se ovšem důraz na paschální očekávání druhého příchodu Krista znovu vrací. 700

PP 2, 12; 11, 70; 56, 411; 65, 465; 69, 496.

701

Srv. 1Tim 2,6. Jiné moţné rukopisné čtení: λοστρόν – obmytí jako naráţka na křest nejnovější bádání nepřijímá. 702

Srv. J 11,25; 14,6.

703

Srv. J 8,12.

704

Srv. Iz 49,6; Sk 13,47.

705

Srv. J 11,25.

113

já jsem váš král.706 Já vás vzkřísím svou pravicí; já vás vedu do výšin nebes;707 tam vám ukáţi Otce, který je od věků.“708 104

780

To je ten, který učinil nebe a zemi709 a na počátku utvořil člověka, který je ohlašován prostřednictvím Zákona a proroků, který v Panně přijal tělo,710 který byl pověšen na dřevo,

785

který byl pohřben do země, který byl vzkříšen z mrtvých711 a vystoupil do výšin nebes, který sedí po pravici Otce,712 který má moc všechno spasit,

790

skrze něhoţ Otec učinil to, co je od počátku aţ do věčnosti.713 105

To on je Alfa i Omega; to on je počátek i konec 714 – počátek nevýslovný a konec nepostiţitelný –; to on je Kristus;715

795

to on je král; 706

Srv. PP 91, 664.

707

Tj. do ráje, odkud byl člověk vyhnán, srv. PP 47–48. Paralelou je přivedení Izraele do zaslíbené země oplývající mlékem a medem (Dt 26, 9). 708

L 1,70; Sk 3,21; 15,18.

709

Kristus stvořitel, srv. PP 81, 585.

710


711

Pasivní forma slovesa jako v PP 70, 492. Aktivní sloveso: PP 8, 53; 99, 746; 101, 753; 105, 800.

712

Tento obrat se v NZ nevyskytuje, srv. např. Ř 8,34: „po Boţí pravici“. U Melitóna odráţí rozvinutější trinitální nauku 2. století, nastiňující vztah mezi Otcem a Synem. Viz výraz „po pravici Otce“ v nicejsko-konstantinopolském vyznání (4. stol). 713

PP 104 připomíná formuli vyznání víry, srv. T. Halton, „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“, str. 255. 714

Srv. Zj 1,8; 21,6; k uţití pojmu avrch, o Kristu ve starokřesťanské literatuře viz: G. Racle, „Perspectives christologiques“, str. 264, pozn. č. 2. 715

Srv. J 7,26, 41; Sk 9,22.

114

to on je Jeţíš; to on je velitel; to on je Pán; to on je ten, který vstal z mrtvých;716 to on je ten, který usedl po pravici Otce;

800 717

nese Otce a je nesen Otcem.718 Jemu buď sláva i moc na věky. Amen.719

716

Aktivní forma slovesa jako v 8, 53; 99, 746; 101, 753.

717

Obraz „pravice“ je u Melitóna častý, srv. T. Halton, „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“,

str. 255. 718

Tato formulace je velmi neobvyklá a patrně také archaická. Mohla být inspirována texty J 10,30; 10, 38; 14,10; 17,21. První část: „nese Otce“ je christologická. Má zdůraznit Kristovo boţství, které Melitón zastává v celém spise. Později mohla být chápána v modalistickém duchu. Druhá část: „je nesen Otcem“ je trinitární a vyjadřuje vztah Otce a Syna. Pozdější teologie zná pojmy „bohonosný“ a „nesený Bohem“, srv. Kléméns z Alexandrie, Stromata VII 13, 82, 2 (SC 428, 250–252). 719

Srv. Zj 1,6; další tři doxologie, které jsou adresovány Kristu jako v Zj a které člení spis, srv. PP 10, 64; 45, 300; 65, 450.

115

Ediční poznámka Nový český překlad Melitónova spisu Peri Pascha byl pořízen na základě nejnovější kritické edice S. G. Halla, Melito of Sardis, On Pascha and Fragments, Clarendon Press, Oxford 1979. Hallův kritický text byl také převzat pro řeckou část publikace. Kritický aparát tohoto vydání byl vypuštěn. Číslování odstavců a řádků odpovídá Hallově edici.

116

Zkratky periodik a knižních řad AIIS

Anali dellÍnstituto Italiano per gli Studi Storici

ALLG

Archiv für lateinische Lexikographie und Grammatik

ALW

Archiv für Liturgiewissenschaft

ATR

Anglican Theological Review

CSEL

Corpus scriptorum ecclesiasticorum Latinorum

GCS

Die griechischen christlichen Schriftsteller der ersten drei Jahrhunderte

GOTR

Greek Orthodox Theological Review

HSCP

Harvard Studies in Classical Philology

HTR

Harvard Theological Review

HUCA

Hebrew Union College Annual

ITQ

Irish Theological Quarterly

JBL

Journal of Biblical Litterature

JJS

Journal of Jewish Studies

JECS

Journal of Early Christian Studies

JLH

Jahrbuch für Liturgik und Hymnologie

JSNT

Journal for the Study of the New Testament

JTS

Journal of Theological Studies

LQT

Lexington Theological Quarterly

NRTh

Nouvelle revue théologique

OCP

Orientalia Christiana Periodica

PG

Patrologia Graeca

PL

Patrologia Latina

PO

Patrologia Orientalis

QL

Questions Liturgiques

RB

Revue biblique

REAug

Revue des études augustiniennes

RevSR

Revue des sciences religieuses

RHE

Revue d´histoire ecclésiastique

RSLR

Rivista di storia e letteratura religiosa

RSR

Recherches de science religieuse

SC

Sources chrétiennes 117

SJTh

Scandinavian Journal of Theology

StPatr

Studia patristica

TZ

Theologische Zeitschrift

TS

Theological Studies

VC

Vigiliae christianae

VetChr

Vetera christianorum

ZNW

Zeitschrift für die neutestamentliche Wissenschaft und die Kunde der älteren Kirche

118

Seznam použité literatury Hlavní edice a překlady Melitónova spisu Peri Pascha Birdsall, J. N. „Melito of Sardis Peri. tou/ Pa,sca in a Georgian version“, Le Muséon 80 (1967) 121–138. Blank, J. (ed.), Meliton von Sardes, Vom Passa: Die älteste christliche Osterpredigt, Freiburg im Breisgau 1963. Bonner, C.,(ed.) The Homily on the Passion by Melito Bishop of Sardis with Some Fragments of the Apocryphal Ezekiel, London 1940. Cantalamessa, R., I più antichi testi pasquali della chiesa. Le omelie di Melitone di Sardi e dellÁnonimo Quartodecimano e altri testi del II secolo. (Introduzione, traduzione e commento), Roma 1991. Goehring, J. E. (ed.), The Crosby-Schøyen Collection, Louvain 1990, str. 1–79 (koptský text). Hall, S. G. (ed.), Melito of Sardis, On Pascha and Fragments, Oxford 1979. Chadwick, H., „A Latin Epitome of Melito´s Homily on the Pascha“, JTS 11/1 (1960) 76–82. Lohse, B. (ed.), Die Passa-Homilie des Bischofs Meliton von Sardes, Leiden 1958. Lucchesi, E. „Encore un témoin copte du „Peri Pascha“ de Méliton de Sardes, VC 41 (1987) 290–292. Novák, J. J., „K Melitonově Velikonoční homilii“, Duchovní pastýř 30/2 (1981) 19–25. Perler, O. (ed.), Méliton de Sardes, Sur la Pâque et fragments (introduction, texte critique, traduction et notes), SC 123, Paris 1966. Stewart-Sykes, A., Melito of Sardis On Pascha. With the Fragments of Melito and Other Material Related to the Quartodecimans, Crestwood (NY) 2001. Testuz, M. (ed.), Papyrus Bodmer XIII. Méliton de Sardes, Homélie sur la Pâque, Cologny – Genève 1960.

119

Ostatní prameny Anastasios Sinaita, Vitae dux, PG 89, 35–370. Arnaldez, R. (ed.), Les oeuvres de Philon dÁlexandrie. De mutatione nominum, Paris 1964. Bardy, G. (ed.), Eusèbe de Césarée, Histoire ecclésiastique. Livres I-IV, SC 31, Paris 1986. ––– , Eusèbe de Césarée, Histoire ecclésiastique. Livres V-VIII, SC 41, Paris 1955. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenický překlad, Praha 1985. Denní modlitba církve II. Doba postní a velikonoční, Kostelní Vydří 2005. Dokumenty II. vatikánského koncilu, Kostelní Vydří 2002. Doutreleau, L. (ed.), Irénée de Lyon. Contre les hérésies I, SC 264, Paris 1979. ––– , Irénée de Lyon. Contre les hérésies II, SC 294, Paris 1982. ––– , Irénée de Lyon. Contre les hérésies III, SC 211, Paris 1974. Dus, J. A. – Pokorný, P. (eds.), Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy, I, Praha 2001. Dus, J. A. (ed.), Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy, II, Praha 2003. Eusebius Pamphili, Církevní dějiny, překl. J. J. Novák, Praha 1988. Eusebios, Vita Constantini, PG IV, 905–1316. Flavius Josephus, Válka židovská, překl. J. Havelka – J. Šonka, Praha 1965. Funk, F. X. (ed.), Didascalia et Constitutiones apostolorum, Paderbornae 1964. Haibach-Rheinisch, M., Ein neuer „Transitus Mariae“ des Pseudo-Melito. Textkritische Ausgabe und Darlegung der Bedeutung dieser ursprünglichen Fassung für Apokryphenforschung und lateinische und deutsche Dichtung des Mittelalters, Rom 1962. Harnack, A. (ed.), The Letter of Ptolemaeus to Flora, Cambridge 1904. Hebrew-English Edition of the Babylonian Talmud. Pesahim, London 1990, str. 99 b – 121 b. Heimgartner, M. (ed.), Pseudojustin, Über die Auferstehung, Text und Studie, Berlin – New York 2001. Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, Velehrad 2000. Homér, Ílias, překl. O. Vaňorný, Praha 2007. ––– , Odysseia, překl. O. Vaňorný, Praha 2007. Chronicon paschale, PG 92, 69–1028. 120

Jeroným, De viris illustribus, PL 23, 597–718. Kitzler, P. (ed.), Příběhy raně křesťanských mučedníků, Praha 2009. Klement Alexandrijský, Stromata I, překl. J. Plátová, úvod a poznámky M. Šedina, Praha 2004. Kraus, T. J. – Nicklas, T. (eds.), Das Petrusevangelium und die Petrusapokalypse, Berlin – New York 2004. Le Boulluec, M. A., Clément dÁlexandrie, Stromate VII, SC 428, Paris 1997. Marcovich, M. (ed.), Athenagoras, Legatio pro Christianis, Berlin – New York 1990. Marrou, H.-I. (ed.), Clément dÁlexandrie, Le pédagogue. Livre I, SC 70, Paris 1960. Missale Romanum, Vatican 1970. Munier, M. Ch. (ed.), Justin Martyr. Apologie pour les chrétiens, SC 507, Paris 2006. Nautin M. P. (ed.), Homélies pascales. Tome I. Une homélie inspirée du traité sur la Pâque d´Hippolyte, SC 27, Paris 1951. E. Nestle – B. Aland (eds.), Novum Testamentum Graece et Latinae, Stuttgart 20086. Platón, Faidón, in: Platónovy spisy, I, překl. F. Novotný, Praha 2003, str. 81–160. ––– , Kratylos, in: Platónovy spisy, I, překl. F. Novotný, Praha 2003, str. 163–235. ––– , Zákony, in: Platónovy spisy, V, překl. F. Novotný, Praha 2003, str. 23–403. Pseudo-Cyprianus, Adversus Iudaeos, PL 4, 919–925. Rahlfs, A., Septuginta: id est Vetus Testamentum Graece iuxta LXX interpretes, Stuttgart 1979. Rousseau, A. (ed.), Irénée de Lyon. Contre les hérésies IV, tomes I et II, SC 100, Paris 1965. Sagnard, F. (ed.), Clément dÁlexandrie. Extraits de Théodote, SC 23, Paris 1948. Sofoklés, Antigoné, in: týţ, Tragédie, překl. F. Stiebitz, V. Dědina, R. Hošek, Praha 1975, str. 19–77. Soušek, Z. (ed.), Knihy tajemství a moudrosti I. Mimobiblické židovské spisy: pseudepigrafy, Praha 1998. ––– , Knihy tajemství a moudrosti II. Mimobiblické židovské spisy: pseudepigrafy, Praha 1998. 121

Sozomène, Histoire ecclésiastique, VII-IX, SC 516, Paris 2008. Spisy apoštolských otců, překl. L. Varcl, D. Drápal, J. Sokol, Praha 1986. Stählin, O. (ed.), Clemens Alexandrinus. Opera III, Berlin 1909. Tacitus, Dějiny, in: Z dějin císařského Říma, překl. A. Minařík, A. Hartmann, V. Bahník, Praha 1976. Tertullianus, De baptismo, PL 1, 1197–1224. The Passover Haggadah. With English Translation, Introduction and Commentary, New York 1969.

122

Sekundární literatura Andresen C., Logos und Nomos. Die Polemik des Kelsos wider das Christentum, Berlin 1955. Auf der Maur, H., Die Osterfeier in der alten Kirche, Münster 2003. ––– , Meliton von Sardes Über das Pascha. Die älteste bekannte christliche Osterpredikg (2. Jh.). Jüdische Wurzeln – christliche Neuinterpretation – antijüdische Polemik, Informationszentrum im Dienste der Christlich-Jüdischen Verständigung, Wien 1988. Aune, D. E., „Christian Baptism and the Contribution of Melito of Sardis Reconsidered“, in: D. E. Aune (ed.), Studies in New Testament and Early Christian Literature. Essays in Honor of A. P. Wikgren, Leiden 1972, str. 241–251. Barnes, T. D., „The Chronology of Montanism“, JTS 21 (1970) 403–408. Barrett, C. K., The Gospel of John and Judaism, London 1975. Bauckham, R. „Papias and Polycrates on the Origin of the Fourth Gospel“, JTS n. s. 44/1 (1993) 24–69. Bergren, T. A., „5 Ezra, Dayyenu and Improperia. The Tradition History of the Exodus-Review in 5 Ezra 1“, in: B. G. Wright (ed.), Multiform Heritage. Studies on Early Judaism and Christianity in Honor of Robert A. Kraft, Atlanta 1999, str. 109–122. Bernard, L. W., „The Epistle of Barnabas, a Paschal Homily?“, VC 15 (1961) 8–22. Bokser, B., The Origins of the Seder, Berkeley – Los Angeles 1984. Bonner, C., „A Supplementary Note on the Opening of Melito´s Homily“, HTR 36 (1943) 317–319. Borg, B., (ed.), Paideia: the World of the Second Sophistic, Berlin 2004. Botermann, H., „Die Synagoge von Sardes: Eine Synagoge aus dem 4. Jahrhundert?“, ZNW 81 (1990) 103–121. Bradshaw, P. F. – Hoffman, L. A. (eds.), Passover and Easter. Origin and History to Modern Times, Notre Dame (Indiana) 1999. Braun, W. (ed.), Rhetoric and Reality in Early Christianities, Waterloo (Ont.) 2005. Bonz, M. P., „The Jewish Community of Ancient Sardis: A Reassessment of Its Rise to Prominence“, HSCP 93 (1990) 343–358. Brocke, M. D., „On the Jewish Origin of the Improperia“, Immanuel 7 (1977) 44–51. 123

Bumazhnov, D., „Zur Deutung von Über das Pascha 56, 395 des hl. Melito von Sardes“, Hyperboreus 7/1–2 (2001), str. 352–359. Cantalamessa, R., „Il Cristo „Padre“ negli scritti del II-III secolo“, RSLR 3 (1967) 1– 27. ––– , La cristologia di Tertulliano, Paradosis 18, Fribourg 1963. ––– , La Pasqua della nostra salvezza. Le tradizioni pasquali della Bibbia e della primitive Chiesa, Roma 1997. ––– , La Pasqua nella Chiesa antica, Torino 1978; angl.: Easter in the Early Church: an Anthology of Jewish and Early Christian Texts, Collegeville (Minn.) 1993. ––– , „Les homélies pascales de Méliton de Sardes et du Pseudo-Hippolyte et les Extraits de Théodote“, in: J. Fontaine – Ch. Kannengiesser (eds.), Epektasis. Mélanges patristiques offerts à Jean Daniélou, Paris 1972, str. 263–271. ––– , Lómelia „In S. Pascha“ dello pseudo-Ippolito di Roma. Ricerche sulla theologia dellÁsia Minore nella seconda metà del II secolo, Milano 1967. ––– , „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique du IIe siècle“, RevSR 37 (1963) 1–26. ––– , „Questioni melitoniane. Melitone e i latini; Melitone e i quartodecimani“, RSLR 6 (1970) 245–267. Cattaneo, E., „Il Christus patiens nel giusto perseguitato. Reminiscenze melitoniane in s. Paolino di Nola“, Koinonia 9 (1985) 141–152. Cohick, L. H., „Melito of Sardis's Pari Pascha and Its „Israel““, HTR 91/4 (1998) 351–372. ––– , The Peri Pascha Attributed to Melito of Sardis. Setting, Purpose, and Sources, Providence 2000. Cross, F. L., The Early Christian Fathers, London 1960. Daniélou, J., „Das Leben, das am Holtze hängt. Dt 28,66 in der altchristlichen Katechese“, in: Betz, J. – Fries, H. (Hrsg.), Kirche und Überlieferung, Freiburg 1960, str. 22–34. ––– , „Figure et événement chez Méliton de Sardes“, in: A. N. Wilder (ed.), Neotestamentica et patristica: Eine Freundesgabe, Herrn Professor Dr. Oscar Cullmann zu seinem 60. Geburtstag überreicht, Leiden 1962, str. 282–292. ––– , Histoire des doctrines chrétiennes avant Nicée, I, Théologie du judéochristianisme, Paris 1991. 124

––– , Sacramentum futuri. Études sur les origines de la typologie biblique, Paris 1950. Davies, P. R., „Martyrdom and Redemption. On the Development of Issac Typology in the Early Church“, StPatr XVII/2, Oxford 1982, str. 652–658. Denzler, G., Dějiny celibátu, Brno 2000. Di Sante, C., Židovská modlitba, Oikoymenh, Praha 1995. Dostálová, R. – Hošek, R., Antická mystéria, Praha 1997. Drobner, H., „15 Jahre Forschung zu Melito von Sardes (1965–1980): Eine kritische Bibliographie“, VC 36 (1982) 313–333. ––– , Lehrbuch der Patrologie, Frankfurt am Mein 2004. Drumbl, J., „Die Improperien in der lateinischen Liturgie“, ALW 15 (1973) 68–100. Finkestein, L., „The Oldest Midrash: Pre-Rabbinic Ideals and Teaching in the Passover Haggadah“, HTR 31 (1938) 291–317. ––– , „Pre-Maccabean Documents in the Passover-Haggada“, HTR 36 (1943) 1–30. Flusser, D., „Hebrew Improperia“, Immanuel 4 (1974) 51–55. ––– , „Some Notes on Easter and the Passover Haggadah“, Immanuel 7 (1977) 52– 60. Friedrich, G., Rukověť křesťanské chronologie, Litomyšl 1997. Gavrilyuk, P., „Melito´s Influence Upon the Aanaphora of Apostolic Constitutions 8. 12“, VC 59/4 (2005) 355–376. Giulea, D.-A., „Seeing Christ through Scriptures at the Paschal Celebration: Exegesis as Mystery Performance in the Paschal Writings of Melito, Pseudo-Hippolytus, and Origen“, OCP 74 (2008) 27–47. Grant, R. M., „Five Apologists and Marcus Aurelius“, VC 42 (1988) 1–17. ––– , Greek Apologists of the Second Century, Philadelphia 1988. ––– , „Melito of Sardis on Baptism“, VC 4 /1 (1950) 33–36. ––– , „The Chronology of the Greek Apologists“, VC 9 (1955) 25–33. ––– , „The Structure of Eucharistic Prayers“, in: A. Y. Collins – M. M. Mitchell (eds.), Antiquity and Humanity: Essays on Ancient Religion and Philosophy Presented to Hans Dieter Betz on His 70th Birthday, Tubingen 2001, str. 321–332. Goldschmidt, D. E., The Passover Haggadah. Its Sources and History, Jerusalem 1977.

125

Grabar, A. „Les fresques des saintes femmes au tombeau à Dura“, Cahiers Archéologiques 8 (1956) 9–26. Grillmeier, A., „Das Erbe des Söhne Adams´ in der Pascha-Homilie Melitons“, Scholastik 20–24 (1949) 481–502. ––– , „Der Gottessohn im Totenreich. Soteriologische und christologische Motivierung der Descensuslehre in der älteren christlichen Überlieferung“, ZKT 71 (1949) 1–53, 84–203. Grossi, V., „Melitone di Sardi, Perì Pascha 9, 63–64“, StPatr XVI/II, Berlin 1985, str. 163–169. ––– , „Melitone di Sardi, PERI PASCHA 72–99, 532–763 (Sullórigine degli Improperia nella liturgia del Venerdì Santo“, in: Dimensioni drammatiche della liturgia medievale. Atti del I Convergo di Studio, Viterbo 31 maggio-1-2-giugno, Roma 1976, str. 203–216. Hall, S. G., „Melito in the Light of the Passover Haggadah“, JTS 22 (1971) 29–46. ––– , „Melito Peri Pascha 1 a 2“, in: P. von Granfield – J. A. Jungmann (eds.), Kyriakon. Festschrift Johannes Quasten, Münster 1970, str. 236–248. ––– , „Melito´s Paschal Homily and the Acts of John“, JTS n. s. 17/1 (1966) 95–98. ––– , „Paschal Baptism“, Studia evangelica VI, Berlin 1973, str. 239–251. ––– , „The Christology of Melito: A Misrepresentation Exposed“, StPatr XIII, TU 116, Berlin 1975, str. 154–168. ––– , „The Melito Papyri“, JTS (1968) 476–508. ––– , „The Origins of Easter“, StPatr XV/1, Berlin 1984, str. 554–567. Halton, T., „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“, in: P. von Granfield – J. A. Jungmann (eds.), Kyriakon. Festschrift Johannes Quasten, Münster 1970, str. 249–255. ––– , „The Death of Death in Melito, Peri Pascha“, ITQ 36/3 (1969) 169–173. ––– , „Valentinian Echoes in Meliton, Peri Pascha?“, JTS 20 (1969) 535–538. Hansen, A., The „Sitz im Leben“ of the Pascal Homily of Melito of Sardis with Special Reference to the Paschal Festival in Early Christianity, Thesis, Northwest University, Evanston (Illinois) 1968. Harvey, A. E., „Melito and Jerusalem“, JTS n. s. 17 (1966) 401–404. Hawthorne, G. F., „Christian Baptism and the Contribution of Melito of Sardis Reconsidered“, in: D. Aune (ed.), Studies in the New Testament and Early Christian Literature, Leiden 1972, str. 241–251. 126

Hemer, C. J., The Letters to the Seven Churches of Asia in their Local Setting, JSNT Supplement 11, Sheffield 1989. Hengel, M., Judaism and Hellenism: Studies in their Encounter in Palestine during the Early Hellenistic Period, London 1974. Huber, W., Passa und Ostern. Untersuchungen zur Osterfeier der alten Kirche, Berlin 1969. Hübner, R. M., „Melito von Sardes und Noët von Smyrna“, in: Papandreou, D. (ed.), Oecumenica et patristica. Festschrift für Wilhelm Schneemelcher, Chambéry-Genf 1989, str. 219–240 . Hyldahl, N., „Zum Titel Peri. Pa,sca bei Meliton“, STh 19 (1965) 55–67. Chan, F., Baptismal Typology in Melito of Sardis´ PERI PASCHA: A Study in the Interpretation of Exodus 12 in the Second Century, Diss., Westminster Theological Seminary 2001. Jeremias, J., La dernière Cène. Les Paroles de Jésus, Paris 1972. Johnson, S. E., „Christianity in Sardis“, in: Wikgren, A. (ed.), Early Christian Origins: Studies in Honor of Harold R. Willoughby, Chicago 1961, str. 81–90. Jordan, H., „Melito und Novatian“, ALLG 13/1 (1902) 59–68. Jossa, G., „Melitone e lÁ Diogneto“, AIIS 2 (1969–1970) 89–109. Kahle, P., „Was Melito´s Homily on the Passion Originally Written in Syriac?“, JTS 44 (1943) 52–56. Kannengiesser, Ch., Handbook of Patristic Exegesis. The Bible in Ancient Christianity, I, Leiden – Boston 2004. Kraabel, A. T. „Melito the Bishop and the Synagogue at Sardis: Text and Context“, in: D. G. Mitten – J. G. Pedley, – J. A. Scott (eds.), Studies Presented to George M. A. Hanfmann, Mainz 1972, str. 72–85. Kraft, H., Slovník starokřesťanské literatury. Život, spisy a nauka řeckých, latinských, syrských, egyptských a arménských církevních otců, Kostelní Vydří 2005. Kraft, R. A., „Barnabas´ Isaiah Text and Melito´s Paschal Homily“, JBL 80 (1961) 371–373. Kretschmar, G., „Christliche Passa im 2. Jahrhundert und die Ausbildung der christlichen Theologie“, RSR 60 (1972) 287–323. Kroll, J., Gott und Hölle, Leipzig 1932. Lampe, G. W. H., A Patristic Greek Lexicon, Oxford 2009. 127

Laurant, J. P., La clef du symbolisme de Méliton de Sardes, Paris 1979. Le Déaut, R., La nuit pascale, Rome 1963. Le Guillou, M.-J., „La résurrection dans le Peri Pascha de Méliton de Sardes“, in: E. Dhanis (ed.), Resurrexit. Actes du Symposion international sur la résurrection de Jesus, Rome 1974, str. 532–545. Leanza, S. „Una pagina di Melitone di Sardi in Paolino di Nola“, Orpheus 5 (1984) 444–451. Lemarié, J., „Un sermon occidental pseudo-augustinien témoin du traité sur la Pâque de Méliton de Sardes“, VetChr 17 (1980) 301–311. Leonhard, C., The Jewish Pesach and the Origins of the Christian Easter. Open Questions in Current Research, Berlin 2006. Liddell, H. G. – Scott, R., A English Greek Lexicon, Oxford 1996. Lohse, B., Das Passafest der Quartadecimaner, Gütersloh 1953. ––– , „Meliton von Sardes und der Brief des Ptolemäus an Flora“, in: E. Lohse et al. (eds.), Der Ruf Jesu und die Antwort der Gemeinde: exegetische Untersuchungen; Joachim Jeremias zum 70. Geburtstag gewidmet von seinen Schülern, Göttingen 1970, str. 179–188. Manis, A. M., „Melito of Sardis: Hermeneutic and Context“, GOTR 32/1–4 (1987) 387–401. Manns, F., „Traces dúne haggadah pascale chrétienne dans lÁpocalypse de Jean?“, Antonianum 56 (1981) 265–295. Mazza, E., The Origins of Eucharistic Prayer, Collegeville (Minn.), 1995. McDonald, J. I. H., „Some Comments on the Form of Melito´s Paschal Homily,“ StPatr XII, Berlin 1975, str. 104–112. Meer, F. van der – Mohrmann, C., Atlas of the Early Christian World, London 1959. Mendoza Ruiz, F., „Los „hápax logómena“ en la Homilia Pascual de Melitón de Sardes“, StPatr XII/1, Berlin 1975, str. 238–241. Mohrmann, Ch., Études sur le latin chrétiens, I, Rome 1961. ––– , „Le conflit pascal au IIe siècle. Note philologique“, VC 16 (1962) 154–171. Morschini, C. – Norelli, E., Histoire de la littératuere chrétienne ancienne grecque et latine. 1. De Paul à l´ère de Constantin, Genève 2000. Nautin, P., Lettres et écrivains chrétiens des IIe et IIIe siècles, Paris 1961. ––– , „L´Homélie de Méliton sur la Passion“, RHE 44 (1949) 429–438.

128

Noakes, K. W., „Melito of Sardis and the Jews“, StPatr XIII/2, Berlin 1975, str. 243– 249. Norden, E., Agnostos Theos, Leipzig – Berlin 1913. Norris, F. W., „Melito´s Motivation“, ATR 68 (1986) 16–24. Perler, O., Ein Hymnus zur Ostervigil von Meliton?(Papyrus Bodmer XIII), Paradosis 15, Fribourg (Switz.) 1960. ––– , „L´Évangile de Pierre et Méliton de Sardes“, RB 71 (1964) 584–590. ––– , „Recherches sur le Peri Pascha de Méliton“, RSR 51 (1963) 407–421. ––– , „Typologie der Leiden des Herrn in Melitons Peri Pascha“, in: P von Granfield – J. A. Jungmann (eds.), Kyriakon. Festschrift Johannes Quasten, Münster 1970, str. 256– 265. Peterson, E., Frühkirche, Judentum und Gnosis, Freiburg im Breisgau 1958. ––– , „Ps. Cyprian, Adversus Iudaeos und Melito von Sardes“, VC 6/1 (1952) 33–43. Quasten, J., Initiation aux Pères de l´Église, Paris 1955. Racle, G., „A propos du Christ-Père dans l´Homélie pascale de Méliton de Sardes“, RSR 50 (1962) 400–408. ––– , „Perspectives christologiques de l´Homélie pascale de Méliton de Sardes“, StPatr IX, TU 94, Berlin 1966, str. 263–269. Richardson, C. C., „The Quartodecimans and the Synoptic Chronology“, HTR 33/3 (1940) 177–190. Richardson, P. – Granskou, D. (eds.), Anti-Judaism in Early Christianity. Volume 1: Paul and the Gospels, Waterloo (Ont.) 1986. Russell, D. A. – Wilson, N. G. (eds.), Menander Rhetor, Oxford 1981. Rordorf, W. „Zum Ursprung des Osterfestes“, TZ 18 (1962) 167–189. Rouwhorst, G. A. M., „The Quartodeciman Passover and the Jewish Pesach“, QL 77 (1996) 152–173. Sagnard, F., La gnôse valentinienne et le témoignage de saint Irénée, Paris 1947. Satran, D., „Anti-Jewish Polemic in the Peri Pascha of Melito of Sardis: The Problem of Social Context“, in: O. Limor (ed.), Contra Iudaeos: Ancient and Medieval Polemics between Christians and Jews, Tübingen 1996, str. 49–58. Schepelern,

W.,

Der

Montanismus

und

die

phrygischen

Kulte.

Eine

Religionsgeschichtliche Untersuchung, Tübingen 1929. Schoedel, W. R. (ed.), Athanagosas, Legatio and De resurrectione, Oxford 1972. 129

Schütz, W., Was habe ich dir getan, mein Volk? Die Wurzeln der Karfreitagsimproperien in der alten Kirche, JLH 13 (1968) 1–38. Slusser, M., „The Scope of Patripassianism“, StPatr XVII/1, Oxford 1982, str. 169– 175. Smolík, J., Křesťanství bez antijudaismu, Praha 2002. Smit Sibinga, J., „Melito of Sardis, the Artist and his Text“, VC 24 (1970) 81–104. Stein, S., „The Influence of Symposia Literature on the Literary Form of the Pesah Haggadah“, JJS 8 (1957) 13–44. Stewart-Sykes, A., „Melito´s Anti-Judaism“, JECS 5 (1997) 271–283. ––– , „The Asian Context of the New Prophecy and of Epistula Apostolorum“, VC 51 (1997) 416–438. ––– , The Lamb´s High Feast. Melito, Peri Pascha and the Quartodeciman Paschal Liturgy at Sardis, Leiden – Boston – Köln 1998. Strobel, A., Ursprung der Geschichte des frühchristliches Osterkalenders, Berlin 1977. Trebilco, P. R., Jewish Communities in Asia Minor, Society for New Testament Studies monograph series, 69, Cambridge 1991. Trisoglio, F., „Dalla Pasqua ebraica a qeulla cristiana in Melitone di Sardi“, Augustinianum 28 (1988) 151–185. Tsakonas, B. G., „The Usage of the Scriptures in the Homily of Melito of Sardis On the Passion“, Theologia 38 (1967) 609–620. Unnik, W. C., A. van, „Note on the Dance of Jesus in the Acts of John“, in: týţ, Sparsa Collecta. The Collected Essays of W. C. van Unnik. Part Three, Leiden 1983, str. 144–147; téţ: VC 18 (1964) 1–5. Weijenborg, R., „Méliton de Sardes lecteur de la Première apologie et du Dialogue de saint Justin“, Antonianum 49 (1974) 362–366. Wellesz, E. J., „Melito´s Homily on the Passion: An Investigation into the Sources of Byzantine Hymnography“, JTS 44 (1943) 41–52. Werner, E., „Melito of Sardes, First Poet of Deicide“, HUCA 37 (1966) 191–210. White, R. C., „Melito of Sardis: Earliest Christian Orator?“, LTQ 2 (1967) 82–91. Wifstrand, A., „The Homily of Melito on the Passion“, VC 2 (1948) 201–223. Wikgren, A. P. (ed.), Early Christian Origins: Studies in honor of Harold R. Willoughby, Chicago 1961. 130

Wilken, R. L., „Melito, the Jewish Community at Sardis, and the Sacrifice of Isaac“, TS 37 (1976) 53–69. Wilson, S. G. (ed.), Anti-Judaism in Early Church. Volume 2: Separation and Polemic, Waterloo (Ont.), 1986. ––– , „Passover, Easter, and Anti-Judaism: Melito of Sardis and Others“, in: J. Neusner (ed.), To See Ourselves as Others See Us, Chico (CA) 1985, str. 337–355. Windisch, H., „Die ältesten christlichen Palästinapilger“, Zeitschrift des Deutschen Palästina-Vereins 48 (1925) 145–158. Winslow, D. F., „The Polemical Christology of Melito of Sardis“, StPatr XVII/2, Oxford 1982, str. 765–776. Zeiller, J., „A propos dún passage énigmatique de Méliton de Sardes relatif à la persécution contre les chrétiens“, REAug 2 (1956) 257–263. Zuntz, G., „Melito – Syriac?“, VC 6/4 (1952) 193–201. ––– , „On the Opening Sentence of Melito´s Paschal Homila“, HTR 36 (1943) 299– 315.

131

MELITÓN ZE SARD, PERI PASCHA (O PASŠE)

Recommend Documents