mediažurnál Samozřejmě šlo o vtip, je to ale dobrý příklad Proč americká média upřednostňují Hillary Clintonovou?

mediažurnál zpravodaj Syndikátu novinářů ČR

3/2016

Proč americká média upřednostňují Hillary Clintonovou? Když Hillary Clintonová na konci září navštívila Show Jimmyho Fallona, vytáhl Jimmy pomačkanou papírovou tašku plnou věcí, které Donald Trump nechal v šatně jako host o den dříve. V tašce byla i fotka Vladimira Putina v červeném rámečku ve tvaru srdce. Diváci si z toho měli odnést, že Trump miluje Putina a musí mít fotku svého idolu u sebe, ať už jde kamkoliv. • Erik Best

S

Kresba Václav Teichmann

amozřejmě šlo o vtip, je to ale dobrý příklad toho, jak mainstreamová média ve Spojených státech ovlivňují prezidentské volby. Překvapivě velká část Američanů, především těch mladých, získává většinu svých informací o politice z nočních talk show (kterých se napříč různými kanály vysílá více než deset). Maličkosti typu Putinovy fotky tak mohou voliče ovlivnit. Trump si za svou reputaci Putinova fanouška může z velké části sám. O ruském prezidentovi se vyjadřuje pozitivně a sám sebe prezentuje jako někoho, kdo by přijal podobně „rozhodný“ styl. Clintonová spojení Trumpa s Putinem využila v první prezidentské debatě na konci září. „Není pochyb o tom, že Rusko používá kybernetické útoky proti mnoha organizacím v naší zemi, a mě to hluboce znepokojuje,“ řekla Hillary. „Vím, že Donald Vladimira Putina chválí, Putin se ale dívá daleko do budoucnosti.“ Když Clintonová obvinila Putina z hackerských útoků na emaily Národního demokratického výboru, Trump zareagoval prohlášením, že nikdo nemůže vědět, že to bylo právě Rusko. „Hillary říká Rusko, Rusko, Rusko, ale já nevím..., možná to bylo Rusko. Chci říct, že to mohlo být Rusko, ale stejně tak to mohla být Čína. Mohla to ale být i spousta dalších lidí.“ Američtí voliči jsou vedeni k tomu, aby věřili, že Rusové patří k nejlepším hackerům na světě. Zároveň jsou prý ale natolik neopatrní, aby po sobě během akce u Demokratů zanechali stopy. Trump využil televizní debatu k tomu, aby tento závěr zpochybnil, jeho vyjádření k tomuto tématu si ale mainstreamová média v podstatě nevšímala. Média totiž nepochybují o tom, že to byli Rusové. Mnohá z těchto médií vlastní konglomerace s úzkými vazbami na

zbrojní průmysl, což by mohlo vysvětlovat, proč věnují Trumpově spojení s Putinem tolik pozornosti. Zásadní změna americké obranné politiky se začala formovat v roce 1992, kdy New York Times odhalily existenci tajného plánu, který sestavil společně s dalšími „neokonzervativci“ zprava i zleva tehdejší ministr obrany Dick Cheney. Hlavní myšlenkou bylo nikdy nepřipustit, aby se objevila konkurenční velmoc, která by mohla ohrozit americkou převahu.

O devět let později události 11. září umožnily Dicku Cheneymu, který už v té době zastával úřad viceprezidenta, plán uskutečnit. Národní bezpečnostní strategie z roku 2002, která je jako veřejný dokument snadno dostupná, mluvila o potřebě „znovu potvrdit zásadní roli americké vojenské síly“ a „odradit další země od toho, aby s Amerikou v této oblasti v budoucnu soutěžily.“ Vojenské akce Spojených států na Blízkém východě a ve východní Evropě po roce 2002, včetně rozšiřování NATO, byly plánovány za účelem dosažení tohoto cíle. Mezi ambiciózní rivaly, které bylo třeba „odradit“, zahrnují Írán, Sýrii, Srbsko, Rusko a (do menší míry) Čínu. Trumpem deklarované cíle (chce zlepšit vztahy s Ruskem, stabilizovat Blízký východ a přestat exportovat demokracii; tvrdí, že zahraniční politika Baracka Obamy, především na Blízkém východě, je „úplná katastrofa“ a že ví, jak to napravit), by mohly tuto dlouhodobou politiku narušit. Chce zlepšit vztahy s Ruskem a říká, že zahraniční politika Baracka Obamy (především na Blízkém východě) je „úplná katastrofa“. Trump představuje hrozbu pro vizi americké vojenské dominance, kterou Cheney, Bush a Obama sdíleli. Hillary Clintonová reprezentuje pokračování této vize, ovšem i ji si některá mainstreamová média vychutnala. New York Times, které vždy podporují demokratické kandidáty, začátkem minulého roku věnovaly značný prostor knize „Clinton Cash“ (Hotovost Clintonových). V článku na titulní straně použily NYT citát z této knihy, který říká, že Clinton Foundation dostávala vysoké platby od zahraničních subjektů ve stejné době, kdy Hillary jako ministryně zahraničí rozhodovala o záležitostech, ze kterých mohly tyto zahraniční subjekty profitovat. Pokračování na straně 3

2 • 3/2016 • mediažurnál

Pozor! Změny v placení členských příspěvků Valná hromada SN ČR schválila na jednání v dubnu 2015 důležité změny, které se týkají každoročních členských příspěvků. Věnujte jim prosím pozornost. Nově se stanoví, že senioři, jejichž věk překročil 75 let, neplatí od roku 2016 členský příspěvek, ale mají povinnost zaplatit pouze 50 korun za vystavení průkazu. Delegáti valné hromady souhlasili také s tím, aby rovněž od roku 2016 existoval nový prodloužený termín pro zaplacení členských příspěvků. Všichni členové a členky budou muset zaplatit nejpozději do 30. dubna kalendářního roku. Pokud se tak do uvedeného termínu nestane, bude členský příspěvek zvýšen o 50 % s tím, že se takto zvýšený musí uhradit do 15. září. Po 15. září už nebude možno peníze za členství syndikátu poukázat a členství zanikne z důvodu neplnění základní členské povinnosti. Kromě toho ti členové a členky, kteří nezaplatí do 31. března, musejí počítat s tím, že nemohou uplatňovat až do zaplacení příspěvku svá práva, např. hlasovat.

Členské příspěvky na rok 2016

• • • info

Kam směrovat granty syndikátu

L

etošní Valná hromada SN ČR byla první poté, co jsme mohli začít využívat výnosy z uložených finančních prostředků získaných z vyhraného sporu se státem. Tady je třeba připomenout, že se osvědčilo naše rozhodnutí užívat pouze výnosy, a to zatím především výnosy z investic s jasně předvídatelným ziskem. I nadále chceme rozdělovat dosavadní výnosy podle stávajícího klíče, kdy většina takto získávaných prostředků míří do územních sdružení a zájmových klubů, kde se sdružují aktivní členové syndikátu. Menší část je rozdělována na konkrétní projekty formou grantů, které jsou všechny schvalovány Řídicím výborem SN ČR a dělí se do několika skupin. V první jsou přidělovány granty na základě žádostí zevnitř syndikátu, jako byla například podpora vydání sborníku Květy jara – plody podzimu připraveného členy Klubu novinářů pražského jara. Nejviditelnějším příkladem projektů předkládaných členy syndikátu, jež se cíleně obracejí na širší novinářskou obec, je soutěž Média na pomoc památkám, která si díky své mnohaleté historii a díky zaměření přesahujícímu běžnou aktualitu vydobyla své pevné postavení a prestiž. Třetí okruh grantů, na něž se syndikát zaměřil zvláště v poslední době, jsou ty, které usilují o oslovení celé novinářské obce. Sem patří zejména podpora soutěže Novinářská cena, na níž jsme se letos podíleli poprvé, nebo grant, díky němuž mají všichni novináři možnost využít bezplatných konzultací se specialisty z Otevřené společnosti o.p.s. v případě, kdy se snaží získat informace ze státních a veřejných institucí. Tato poradenská služba se osvědčila zvláště v situacích, kdy je žurnalistům právo na přístup k informacím z různých nesmyslných důvodů odpíráno. Do budoucna chce Syndikát novinářů ČR svou činnost obohatit o pořádání, případně podporu konferencí a seminářů o tématech, která se v poslední době ukazují jako zvláště palčivá. Jde například o otázky autorského práva nebo stavu českých médií, která dnes vlastní a ovládají skupiny s rozsáhlými podnikatelskými, leckdy i politickými zájmy. Jsem přesvědčen, že pokud se nám podaří udržet dostatečně širokou podporu aktivity uvnitř syndikátu i mimo něj, získáme si respekt i mezi novináři, kteří ještě nejsou našimi členy, a přesvědčit je, že na jejich nejčastější otázku, co pro ně syndikát dělá, mají odpověď hledat nejen u nás, ale v nápadech, se kterými budou sami přicházet. Naše možnosti nikdy nebyly, nejsou a nebudou neomezené, ale i tady platí to, jak bude Syndikát novinářů ČR vypadat, záleží v první a poslední řadě na novinářích samotných.

Adam Černý, předseda Syndikátu novinářů ČR

Pro následující druhy členství platí tato výše příspěvku: řádní členové – 750 korun senioři a studenti – 350 korun mimořádní členové – 1150 korun Žádáme všechny členy, kteří dosud příspěvek nezaslali, aby tak co nejdříve učinili. Platit lze buď převodem na účet SN ČR 6007047001/5500 nebo prostřednictvím složenky. V obou případech, tedy jak převodem, tak složenkou, je nezbytné uvést jako variabilní symbol číslo vaší členské průkazky. Platbu je možno provést rovněž osobně v hotovosti přímo v kanceláři SN ČR. Upozorňujeme, že snížené příspěvky pro seniory je možno přiznat až na základě doložení důchodového výměru.

obsah Problém objektivity: Příspěvek k diskusi o zpravodajství televize Prima (Milan Šmíd) ........ 1 Zápis ze zasedání Valné hromady SN ČR (red) ...................................................................... 3 Česko-německá novinářská cena (red) .................................................................................. 4 Opočno a Dobruška vydávají nové noviny (Dagmar Honsnejmanová) .................................... 4 Dokončení textu z titulní strany (Milan Šmíd) ...................................................................... 6 Jak číst a správně interpretovat předvolební průzkumy, avízo na seminář (Hana Huntová) .. 7 Kolegové z MOSOL debatovali s novinářem Janem Petránkem (hak) .................................... 8 Krátký den ve Wrocławi (Marie Šťastná) .............................................................................. 9 Rozhovor se spoluzakladatelem DVTV Janem Rozkošným (Martin Melichar) .................... 10 Politické kampaně: Tyranie nejen okamžiku (Jaroslav Veis) ................................................ 12 Zemřel Zdenek Reimann (Luďa Razimová) .......................................................................... 13 Budoucnost BBC ve stínu brexitu (Milan Šmíd) .................................................................. 14 Kreslíř Mediažurnálu – Marek Douša (Ivan Hanousek) ........................................................ 15 Obrazový seriál Mediažurnálu – Daniela Sýkorová (Filip Láb) ............................................ 17

• Mediažurnál Zpravodaj Syndikátu novinářů ČR Vydavatel: Syndikát novinářů ČR, říjen 2016 Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1 Telefon: 224 142 455-6; fax: 224 142 458 e-mail: [email protected] www.syndikat-novinaru.cz webové stránky Mediažurnálu: www.mediazurnal.cz Redakce: Adam Černý, Lukáš Pfauser Grafická úprava: Jaroslav Slanec Jazykové korektury: Luďa Razimová Tisk: Ofsetová tiskárna s. r. o., Dobříč 11, 252 25 Praha-západ. K ČR – E6301 Vychází 4x ročně, místo vydání Praha ISSN 1210-7359

Kresby Václav Teichmann

tiráž

ze syndikátu • • •

mediažurnál • 3/2016 • 3

Syndikát spolupořádal debatu o předvolebních průzkumech V Presscentru syndikátu novinářů se 30. září 2016 konal seminář „Jak číst a správně interpretovat předvolební výzkumy“. Prezentace doprovázela živá diskuse zástupců novinářské obce a výzkumných agentur, jejíž hlavní body je užitečné zaznamenat. Seminář organizovalo sdružení SIMAR, které podporuje transparentnost předvolebních průzkumů. • Hana Huntová

D

nutí těch voličů, kteří šli volit. Je proto důležité vnímat, zda výstupem výzkumu je volební model, nebo třeba stranické preference (bez zvažování volební účasti). Jan Tuček dále zdůraznil, že pořadí otázek nebo jejich chybná konstrukce může ovlivnit odpovědi respondentů. Dříve než novinář napíše titulek zprávy, měl by se seznámit s tím, na co se vlastně výzkum respondentů ptal, a posoudit zkušenosti agentury se správnou formulací výzkumných otázek. Jindřich Šídlo z portálu Seznam konstatoval, že v běžném provozu nemají novináři čas jít do hloubky a ověřovat si, zda daný výzkum je sku-

Pasport výzkumu Pasportem výzkumu veřejného mínění se myslí povinné informace dodávané ke grafům a výsledkům výzkumu. Pokud se v médiích uveřejní graf či výsledky výzkumného šetření, je třeba uvést povahu výstupu, agenturu nebo zadavatele výzkumu, počet respondentů, metodu sběru dat, datum sběru a dotazovací období. Pasport by měl být veřejně dostupným zdrojem, a to od okamžiku zveřejnění. Je možno uvádět i další nepovinné informace, kam patří například znění otázek, pořadí otázek (dotazník), způsob kladení otázek. Celý pasport naleznete na: www.simar.cz/vzdelavani/verejne-mineni

Foto Hana Huntová

aniel Prokop (Median) v prezentaci na příkladech ukázal, že je chybné porovnávat výzkumy realizované v jiném časovém období či jinou metodou s tím, že jako nejpřesnější metoda sběru dat se v poslední době jeví kombinace telefonického a osobního dotazování. Zajímavá byla také analýza faktorů, které nejvíce ovlivňují reprezentativitu; vede minulá volba a kombinace věku a vzdělání. Jan Tuček (STEM/MARK) ve svém vstupu začal provokativní myšlenkou, že výzkum vlastně odráží nálady všech lidí lépe než volby, protože výsledky voleb zaznamenají pouze rozhod-

Daniel Prokop hovořil o kombinaci telefonického a osobního dotazování

tečně dobře zpracován, zda se řídí zkušeností s použitím důvěryhodných agentur. Dále uvedl, že média milují čísla a výzkumy a často zveřejní i méně hodnověrný zdroj. V živé debatě účastníci došli k závěru, že je třeba odlišit výzkum od ankety (anketa nemá reprezentativní vzorek), diskutovali o potřebě novinářů uvést článek lákavým titulkem, i když výzkum má neprůkazný závěr a nepřesnou interpretací se lze dopustit deizinterpretace. Adam Černý, předseda Syndikátu novinářů ČR na závěr podpořil činnost organizace SIMAR, která vede ke zvyšování transparentnosti výzkumu veřejného mínění a zavedení pasportu. Pasport je užitečným vodítkem při identifikaci důvěryhodného zdroje, protože agentura uveřejněním všech údajů napomáhá kultivaci výzkumného trhu.

Proč americká média upřednostňují Hillary Clintonovou? Dokončení ze strany 1 New York Times pátraly dál a zjistily, že jednou ze zemí, kterým Hillary pomohla, bylo Rusko. Bill Clinton dostal za vystoupení v Moskvě 500 000 dolarů ve stejném období, kdy americké ministerstvo zahraničí schvalovalo akvizici důležitých zásob uranu ruskou společností Rosatom. Celkem získala Clinton Foundation od lidí napojených na tento obchod 2,35 milionu dolarů. Navíc nadace tyto příspěvky nezveřejnila. Obvinění proti Billovi a Hillary jsou mnohem závažnější než ta proti Trumpovi. Ten je obviňován z toho, že má Putina „rád“ a že se „chová jako“ on, zatímco Bill a Hillary jsou obviňo-

váni z činů ve prospěch Ruska, které by mohly být považovány za vlastizrádné. Proč tedy New York Times toto téma nejprve Trumpovi nabídly, jen aby před pár týdny stejně oficiálně podpořily kandidaturu Hillary? Jedna teorie, které mám tendenci věřit, říká, že velmi mocná „neokonzervativní“ frakce v rámci establishmentu (zahrnujícího republikány i demokraty) si jako svého kandidáta vybrala Jeba Bushe a chtěla mu dát silnou kartu, kterou by mohl proti Hillary použít. Když Jeb nenaplnil očekávání a v primárkách prohrál s Trumpem, musela být strategie změněna a preferovaným kandidátem se stala Hillary. George H. W. Bush dokonce prohlásil, že ji bude

volit. New York Times o knize „Clinton Cash“ přestaly psát. Na základě tohoto scénáře mediální spojování Trumpa s Putinem, a spojování Putina s kybernetickými útoky, slouží dvěma cílům. Zaprvé to oslabuje Trumpa jako kandidáta, zadruhé to oslabuje Rusko jako možného regionálního rivala hegemonie Spojených států. Zdůrazňovat spojení Hillary Clintonové s Putinem by na druhou stranu bylo kontraproduktivní, protože by to oslabilo její schopnost pokračovat v současném směřování americké zahraniční politiky. To je podle mě jeden z hlavních důvodů, proč mainstreamová média z velké části upřednostňují Hillary.


• • • ze Syndikátu

Desítka novinářů navštívila Rádio Svobodná Stanice rozšířila činnost i na televizi, internet a sociální sítě Desítka novinářů využila pozvání Otevřeného klubu SN ČR a 16. září letošního roku navštívila budovu Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda (RFE/RL). Pravda je, že od doby, kdy v roce 2002 skončilo vysílání Českého rozhlasu 6 / Rádia Svobodná Evropa v češtině, a zejména po roce 2009, kdy se rozhlasová stanice přestěhovala z budovy bývalého Federálního shromáždění do nově postaveného sídla na pražském Hagiboru, jak v novinářské obci, tak v rámci široké veřejnosti o Svobodné Evropě není téměř slyšet. • Martin Fořt monolitu jsou umístěna rozhlasová studia. Prosklené střední části zajišťují dostatek světla pro redakční a servisní pracoviště. Zajímavě působí i vnitřek objektu bezvadně vymyšleného a postaveného právě pro potřeby každodenní novinářské činnosti. V jeho přízemí je velkoprostorové pracoviště redaktorů, do kterého vniká denní světlo vysoko nad ním položenou prosklenou střechou. Atmosféru komplexu dotvářejí zahradnicky dokonale udržované a pěstěné venkovní plochy, včetně památníku připomínajícího historii tohoto místa.

Závěrem mi dovolte malou vzpomínku. Pro pořad Hlasy a ohlasy z domova – společného vysílacího projektu Českého rozhlasu 6 / Rádia Svobodná Evropa – jsem pracoval od roku 1998 do ukončení vysílání koncem září 2002. Byla to hezká, zajímavá a na zmíněnou dobu zcela svobodná práce s lidmi, kteří vedle širokého záběru měli i velký nadhled. Popsaná návštěva budovy Rádia Svobodná Evropa mě přivedla k zamyšlení, jak se za (z jedné strany pouhých) 14 let změnil svět a práce novinářů.

Foto RFE/RL

Ú

častníci zmíněné exkurze se záhy přesvědčili, že nejde o uzavřenou kapitolu tohoto rádia ani o zakonzervovanou instituci. Vedle rozhlasového vysílání, které je připravováno na nejmodernějších technologiích od počítačů redaktorů, přes studia až po odbavovací pracoviště, instituce rozšířila své aktivity i o televizní vysílání, 36 internetových stránek, mobilní aplikace a sociální média. Jak přítomným vysvětlila průvodkyně Jana Hokuvová, jen rozhlasových relací je týdně odvysíláno přes 1 100 hodin ve 26 jazycích (včetně například baškirštiny, paštunštiny a krymské tatarštiny) do 23 zemí. Podle údajů z fiskálního roku 2015 je týdně sleduje 23,6 milionů posluchačů. Po právní stránce je RFE/RL Inc. nezávislou, soukromou, neziskovou korporací financovanou radou U.S. Broadcasting Board of Governors (BBG), která také dozoruje její činnost. Na pražském pracovišti rozhlasové stanice je zaměstnáno k šesti stům lidí, z čeho kolem čtyř set představují novináři. V celém světě má RFE/RL 17 místních poboček s celkem 400 novináři a více než 700 nezávislými korespondenty a externisty. Skloubit nejvyšší nároky na bezpečnost a zároveň na moderní pracoviště rozhlasového vysílače nebyl pro architekty snadný úkol. Teprve detailní prohlídka budovy ukázala, jak špičkovou práci odvedli. V plnostěnných rozích

Rádio Svobodná Evropa sídlí na pražském Hagiboru

Návštěvou v RFE-RL V září letošního roku připravil pro zájemce z řad novinářů Otevřený klub Syndikátu novinářů ČR návštěvu a prohlídku budovy Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda s odborným výkladem průvodkyně. • Jan Ungár

J

en pokolení, která na vlastní zkušenost zažila a prožila dobu politicky minulou, si mohou plně a „na vlastní paměť“ vzpomenout pro nás dnes už minulého, ale dodnes platného významu RFE, stejně jako i dalších rozhlasových stanic vysílajících tehdy nestranné zpravodajství česky a slovensky do komunistického Československa. RFE z nich byla komunistickému vedení státu nejnepříjemnějším trnem v oku. Někdy se stanici mezi lidem přezdívalo Praha 3. To proto, že hlavní dvě zdejší celostátně vysílající rozhlasové stanice nesly názvy Praha 1 a Praha 2. Energeticky náročné rušení RFE nás přišlo na velké peníze. Zmírnilo se (až pak i ustalo) te-

prve v posledních letech a měsících režimu, kdy snad už na ně ani nebylo dost prostředků, navíc všechno možné zde ve druhé polovině 80. let takřečeně „mlelo z posledního“. Určitou zajímavostí bylo, že RFE i Hlas Ameriky patřily tehdy organizačně obě pod jednu státní americkou agenturu, pod Informační kancelář USA (USIA) a fungovaly tedy ze stejné jedné americké státní pokladní položky. Přesto byly nazírány zdejším státem rozdílně, RFE vysloveně jako „štvavá stanice“, zatímco Hlas Ameriky byl tolerován. Údajně dokonce na základě jakési mezivládní dohody. Československo totiž podobně plodilo svá rozhlasová vysílání do řady cizích zemí v jejich jazycích.

Podstatný rozdíl mezi oběma stanicemi pod USIA byl v tom, že RFE přinášela autentické zpravodajství a názory pocházející přímo od nás, tedy ze země za železnou oponou, od místních zdrojů – občanů, čili do ciziny nějak tajně dopravovaných, pašovaných, navíc se zabývala vysloveně především československým vnitropolitickým děním. Stanici založili, vedli ji a působili v ní především významní emigranti před komunismem. Zatímco Hlas Ameriky byl považován za většinou kritický, ale jakýsi nechtěně uznávaný „úřední“ zahraničněpolitický pohled USA na svět i Československo a na dění v nich, vysílal dále informace o vnitropolitických událos-

ze Syndikátu • • •


tech v USA z hlediska jejich vlastního amerického vnímání. O zahraničněpolitickém dění nazíraném videm USA měl pravidelné rubriky, dále se vysílalo o americké vědě, kultuře, společnosti, běžely samostatné hudební jazzové pořady. Vše připravovali „praví“, byť většinou rovněž československého původu, američtí redaktoři, v redakci na území USA. Dobrovolně nezmiňovanou kapitolou, s níž se nikdy RFE veřejně nechlubila, byla určitá „prošpikovanost“ její československé redakce agenty StB. Ten, kdo se z nich stal nejslavnějším a nejznámějším, dokonce v bývalém mnichovském sídle stanice pomáhal zorganizovat pumový atentát. Bomba vybuchla v odpadkovém koši v závodní jídelně. Naštěstí bylo jen několik zraněných a materiální škody. Zde byl pak úspěšný agent halasně povýšen z hodnosti kapitána rovnou na plukovníka StB. Později jako jeden z mála jemu podobných byl za čin souzen a odsouzen ke směšnému trestu, ale nakonec, brzy nato, ještě znovu souzen ve zcela jiné kauze za velký pojišťovací podvod a odsouzen na šest let do vězení s ostrahou. Měl jsem tu čest spolupracovat s RFE ve druhé polovině 80. let a pak ještě pár let po politické změně počátkem let 90. Dělo se tak během ředitelování Pavla Pecháčka, který společně s prezidentem Havlem domluvil a úspěšně nakonec před Američany prosadil přestěhování RFE/RL do Prahy. Konkrétně jsem byl ve styku s redakcí tzv.

Foto RFE/RL

Evropa / Rádio Svoboda

Newsroom rádia je pojat v moderním a účelném stylu „komunálu“ (v té době v RFE pod názvem Hlasy a ohlasy z domova – redaktoři Friedrich, Binar a Bouška, z nichž posledně jmenovaný právě také jednoho z dalších začátkem 90. let odhalených a v tichosti „odejitých“ československých agentů nahradil). Komunální zpravodajství totiž měla RFE v době těsně po změně ve zdejší politické orientaci ještě asi dva roky stále lepší, než zdejší inovovaná, obrozená, procitlá i zcela nová média tištěná, rozhlasová i televizní. Materiály jsme si předávali po roce 1990 v proza-

tímní prvotní československé kanceláři RFE v Praze o jediné zaměstnankyni, v budově bývalého Orbisu na Vinohradské třídě. Dnešní budovu RFE/RL a její vybavení ve srovnání s tím, co jsem znal z Mnichova, nemá smyslu, pochopitelně, porovnávat. Pro nás, pamětníky jejího významu, když dnes už léta RFE česky nevysílá, byla návštěva nejen vzpomínkou, poučením a zajímavostí, ale i připomínkou toho, i varováním, že nikdo z nás neví, jaké doby by mohly případně v budoucnu ještě nastat.

Best of RFE/RL Pokaždé, když jedu kolem tramvají (a to je dost často, protože bydlíme ve Strašnicích), upoutají moji pozornost ta „otáčející se“ písmena před budovou. Cestou do centra SVOBODA, cestou zpátky LIBERTY. A to přesto, že obdivuhodný objekt na míru s nejmodernějším architektonickým konceptem slouží Radiu Free Europe / Radiu Liberty – a hlavně jeho posluchačům – už sedm let. • Luďa Razimová

P

říběh československého vysílání Svobodné Evropy se začal psát před pětašedesáti lety, a je neodmyslitelně spjat se jmény české exilové demokratické žurnalistiky Pavel Tigrid a zejména pak Ferdinand Peroutka. Stejně jako jejich životní osudy je i samo místo, kde dnes stojí nové centrum vysílání RFE/RL, poznamenáno pohnutou historií. Bývalo zde sportoviště Hagibor; v prvních letech protektorátu se stalo posledním útočištěm židovské mládeže a posledním místem v Praze, kde si židovské děti směly hrát. Pak byl pozemek Hagiboru změněn na internační tábor. Odtud pro mnohé vedla cesta do Terezína. Proto zde v areálu dnešní uživatelé tohoto prostoru s úctou ke všem bojovníkům proti násilí odhalili neokázale působící monument, před nímž na ocelové desce stojí: „Na památku mladých židovských sportovců, kteří zde závodili, všech internovaných a zotročovaných v letech 1944–45 a všech bojujících za svobodu i lidskou důstojnost.“

A co se tady děje dnes? Zatímco u nás je noc, jinde může být třeba poledne, a tak vzhledem k četnosti časových pásem, do nichž stanice z Prahy vysílá, je zde čtyřiadvacetihodinový provoz denně. K nejpopulárnějším a nejdůvěryhodnějším médiím patří RFE/RL v Afghánistánu, zaujímá v této zemi téměř 43procentní podíl na trhu. Internet tam téměř neexistuje, televize je nepatrně, a tak lidé hojně poslouchají hlavně rádio. To je hlavním zdrojem informací, jako tomu bývalo i u nás. Poslouchat tuto stanici je nebezpečné pro posluchače zejména v Íránu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. V těchto zemích je rozhlasové vysílání RFE/RL blokováno a v této souvislosti si našinec nemůže nevzpomenout, jak jsme za minulého režimu na radiopřijímačích trpělivě lovili každé slůvko mezi drnčením rušiček českého vysílání Svobodné Evropy. Oproti Afghánistánu však v těchto třech zemích internet funguje, a proto si zde velice dobře vede internetová společnost RFE/RL.

Novináři Svobodné Evropy, ať už pocházejí z kteréhokoliv kouta zeměkoule, si zakládají na tom, aby jejich – dnes už multimediální – zpravodajství o lokálních, regionálních i celosvětových událostech bylo spolehlivé a zasvěcené. To patří i k hlavním kritériím hodnocení. Interní novinářská „soutěž“ se jmenuje Best of RFE/RL. Každý měsíc může každá jazyková redakce poslat do soutěže až pět reportáží. Soutěží se v kategoriích: Zprávy a dnešní události, Dlouhá reportáž, Krátká reportáž, Krátké video se sociální tematikou a Speciální projekt. Porota složená ze tří až čtyř nejzkušenějších novinářů pak vybírá vítěze v každé kategorii a na konci měsíce se na poradě vítězové zveřejní a dá se článek o nich na intranet. Kolegiální hodnocení jednotlivých materiálů v čísle bývalo i u nás dobrým zvykem. Ale už není. Nebyla by tohle dobrá inspirace pro české redakce? Nebo „hodnocení“ zůstane omezeno jen na počet kliknutí na článek?


• • • téma

Sociální sítě – nové zpravodajské médium? Letos popáté vydal Reutersův ústav pro studium žurnalistiky (Reuters Institute for the Study of Journalism) zprávu o digitálních zpravodajských médiích. Ústav vznikl v roce 2006 při oxfordské univerzitě, sponzoruje ho vydavatelství Thomson Reuters a jeho činnost se snaží propojit akademický a praktický výzkum zpravodajských médií. • Milan Šmíd ale odmítá z tohoto faktu vyvodit odpovědnost a tváří se jako technologická firma, která pouze poskytuje službu a vychází vstříc individuálním zájmům. Přes sociální sítě tak proudí zprávy bez jakékoli editorské kontroly, která by lépe ohlídala základní etické standardy platné v civilizované demokratické společnosti (zákaz rasismu, podněcování k násilí a k nenávisti, ochrana mládeže), o žurnalistických standardech (pravdivost, přesnost, nestrannost) ani nemluvě. Hlídání standardů na Facebooku se tak omezuje jen na blokování fotografií nahých těl a vyřazování statusů porušujících stanovená pravidla, na něž upozornili ostatní uživatelé sítě. Někdejší optimistická předpověď, kterou v roce 2004 Dan Gillmor v knize Wethe Media (My, média) zformuloval do věty: „Internet, první médium umožňující komunikaci každého s každým, nás osvobodí od tyranie centralizovaných médií a zkaženého konzumerismu, který z nás dělá pouhé příjemce toho, co velký byznys, včetně velkých médií, chce, abychom kupovali,“ se naplnila jen zčásti. Na jedné straně internet skutečně poskytl velký prostor pro alternativní zdroje zpráv a oslabil moc centralizovaných médií. Na straně druhé uvolnil hráz neověřeným informacím, z nichž některé jsou záměrně zkreslované. Kromě toho se ve své zpravodajské funkci dostal


P

ravidelné zprávy Digital News Report mapují situaci v zemích, ve kterých se masově rozšířil internet a kde významnou roli sehrávají nová média. V roce 2012 zpráva obsahovala informace o devíti zemích, letos se v hledáčku výzkumníků ocitlo 26 států, od loňského roku je ve výběru také Česká republika. Série zpráv průběžně zkoumá, v jakém stavu jsou zpravodajská média, jakým způsobem probíhá distribuce jejich obsahu, a také jak se mění chování uživatelů těchto médií v době, kdy se v důsledku rozvoje digitální komunikace pronikavě proměňuje mediální scéna a mediální podnikání. Každoroční výsledky výzkumu potvrzují dlouholetý trend, v němž vedle dosavadních tradičních distribučních platforem – tisk, rozhlas a televize – stále větší důležitost získává zpravodajství šířené online, prostřednictvím internetu, což má známý negativní dopad na tištěná média. V loňském roce bylo jedním z hlavních poznatků zjištění, že v některých zemích již přestává být televize hlavním zdrojem zpravodajství a že zprávy se k uživatelům zvláště v anglosaských zemích dostávají především z online platforem, zvláště těch využívajících mobilní komunikace – chytré telefony a tablety. Letošní zpráva pak přinesla důkazy o rostoucí úloze a vlivu sociálních sítí, především Facebooku, ale také Twitteru, YouTube, Instagramu a dalších. Nadpoloviční většina, tedy 51 procent respondentů celého vzorku z 26 zemí, využívá pravidelně každý týden jako zdroj zpravodajských informací sociální sítě. Zvláště u mladé generace je to prioritní a někdy dokonce hlavní zdroj informací. Ve věkové kategorii 18 až 24 let se na sociální sítě jako na hlavní zdroj informací a zpráv obrací 28 procent dotazovaných, zatímco televizi jako hlavní zdroj uvedlo jen 24 procent mladých respondentů. Také v České republice obliba a využívání Facebooku stoupá. Jestliže v roce 2015 byl Facebook hlavním zdrojem zpráv pro šest procent českých respondentů, o rok později jej jako hlavní zpravodajské médium využívalo osm procent mediálního publika. Když nedávno na téma Facebooku a sociálních médií debatovali Jay Rosen, profesor žurnalistiky z Newyorské univerzity, a analytička Emily Bellová z Kolumbijské univerzity, jejich rozhovor měl příznačný titulek: „Kanibalové zpravodajství“. Rostoucí vliv a průnik Facebooku do zpravodajských médií, který „kanibalizuje“ média tradiční, vytváří některé závažné systémové problémy. Jedním z nich je fakt, že se Facebook stále více stává médiem masové komunikace,

do vleku stejných trendů, typických pro komerční média, pro něž hlavním kritériem úspěšnosti se stal nikoli kvalitní obsah, ale sledovanost, snaha upoutat pozornost za každou cenu. Potvrdilo se, že větší množství zpráv a dat ještě automaticky neznamená větší a lepší informování veřejnosti. Facebook je součástí tohoto trendu, neposkytuje filtr, běžný u médií, který by oddělil podstatné od nepodstatného, nebo by korigoval bezděčně či záměrně nepravdivé a manipulující informace. Zdejší síťování stejně smýšlejících přátel a možnost jednoduchého sdílení a předávání publikovaných statusů přispívá k vytváření „názorových bublin“, které se navzájem utvrzují ve svém pohledu na svět a nejsou ochotny vstoupit do dialogu s názory odlišnými. Informovaná veřejnost, která by měla vzejít z demokratické diskuse a dialogu, a která by byla schopna se sjednotit na společné akci, se tak stává vzdalujícím se ideálem. Podle Jay Rosena by měla tento nedostatek překonat kvalitní žurnalistika, která nejen registruje konzumentské potřeby, a proto se neomezuje na to, že předává dál, co lidé chtějí, a na co nejčastěji klikáme. Měla by to být žurnalistika, která neztratila kontakt s širokou veřejností, žurnalistika, která umí při výběru témat reagovat na potřeby a zájmy publika, žurnalistika, jejímiž nositeli jsou novináři s autoritou získanou důkladnými, profesionálně zpracovanými a zajímavými materiály o aktuálních problémech okolního světa. Ti by měli být jednak schopni nabídnout orientaci v záplavě dat a informací a dále by měli svou autoritou přesvědčovat čtenáře, posluchače, diváky, uživatele internetu, že řada věcí a témat, o které se nezajímají, může být pro ně důležitá, a proto by bylo dobré se o nich něco dozvědět. Taková žurnalistika však dnes čelí četným překážkám, například chybějí obchodní modely, které by ji podporovaly. Jak uvádí Digital News Report, placení za obsah na síti se jen obtížně prosazuje. Utváření informované veřejnosti brání také zacyklenost uživatelů sociálních sítí, které nahrává i strategie Facebooku. Ten ve snaze vyjít vstříc uživatelům, personalizuje nabídku informací (newsfeed) a přizpůsobuje ji předem zjištěným osobním zájmům a preferencím, které pak zužují okruh témat i názorů. Dnes američtí mediální analytici poukazují na to, že internet nás sice osvobodil od závislosti na „tyranii centralizovaných médií“, ovšem dostal nás do závislosti jiných centralizovaných gigantů, kterými jsou Facebook, Google, Twitter, Instagram nebo YouTube. Coby zprostředkovatelé digitálních dat sice obsah nevytvářejí, ale na druhé straně tím, jak předem

téma • • • danými algoritmy generují výsledky hledání a ovlivňují výběr a řazení informací (včetně těch, které mají podobu zpravodajství), nám nepozorovaně formátují vidění světa, aniž si to často uvědomujeme. Pro obranu proti takové manipulaci však ne-

mediažurnál • 3/2016 • 7 postačí kvalitní žurnalistika, pokud jí nebude provázet také růst a podpora mediální gramotnosti uživatelů. Jsou to uživatelé, kteří dnes mají konečné slovo při rozhodování o úspěšnosti média, a kteří – doufejme – budou schopni ocenit kvalitní žurnalistiku tak, aby se nena-

plnila předpověď publicisty Daniela Dočekala: „Facebook pojídá internet? Ano, nebo spíše: Facebook je nový internet… pro ty mladé žádný internet neexistuje a existovat nebude. Vystačí si s Facebookem a občas nějakým tím Instagramem či Snapchatem.“

Od Pulitzera přes Peroutku k Novinářské ceně Profesních cen a odborných ocenění je dnes nespočet, jen několik málo z nich je však světově proslulých. Patří mezi ně také žurnalistická Pulitzerova cena, a to i přesto, že je výsostně americká a na rozdíl od ještě slavnějšího filmového Oscara jiné než americké soutěžící nepřipouští. K této její proslulosti jistě přispělo to, že od počátku oceňuje počiny nejen žurnalistické, byť právě ty jí dodávají největší slávu, ale i literární (prózu, poezii i non-fiction), drama, a také díla historiků a hudbu. Nejpodstatnější je však tradice Pulitzerovy ceny: letos byla udělena už posté, takže delší historií se může pochlubit snad jen cena Nobelova. • Jaroslav Veis

Stoletá cena V témže roce Pulitzer sepsal i svou závěť, jejíž součástí byla kromě stipendií pro studenty žurnalistiky i Pulitzerova cena, poprvé udělená pět let po jeho smrti v roce 1917, a letos tedy prá-

vě posté. Uděluje se každoročně vždy v dubnu ve čtrnácti kategoriích a ucházet se o ni může každý, kdo regulím odpovídající příspěvek otiskne během daného roku v amerických novinách a časopisech nebo publikuje na internetu a zaplatí vstupní poplatek 50 dolarů. Pokud zvítězí, získá vedle slávy 10 tisíc dolarů. Stranou zůstávají žurnalisté rozhlasoví a televizní, kteří se musejí spokojit se svými cenami, sice rovněž věhlasnými, ne však takovými, jako je cena Pulitzerova. Specifická je první a nejdůležitější kategorie, Pulitzerova cena za službu veřejnosti. Je udělována nikoli jednotlivcům, nýbrž pouze novinám, časopisům nebo internetovým serverům; od roku 1947 však mohou v ocenění být jmenováni i žurnalisté, kteří k oceňovanému počinu nejvíc přispěli. Právě tato kategorie, stejně jako


Otec zakladatel Jméno nese cena po zakladateli Josephu Pulitzerovi (1847–1912), rodákovi z městečka Makó na maďarsko-rumunském pomezí. Poté, co ho pro chabé zdraví odmítli vzít do rakouské armády, francouzské cizinecké legie a britské armády (cílem byla služba v Indii), se nakonec uchytil u verbířů amerických unionistů: válka Severu proti Jihu si žádala své. První kontakt s žurnalistikou získal v St. Louis, když v tamní městské knihovně zasvěceně kibicoval dvěma šachistům, z nichž se vyklubali redaktoři novin německých přistěhovalců Westliche Post. O deset let později vlastnil St. Louis Post-Dispatch (vychází dodnes), jejichž byl nejen vlastníkem, ale i redaktorem. Skutečně významným mediálním magnátem se však stal až koupí newyorského deníku The World (otevřeně podporoval demokraty, jeho nejslavnějším redaktorem byl Mark Twain, deník zanikl v roce 1931). Po celou svou kariéru, a přestože vydával noviny spíše bulvární než elitní, usiloval Joseph Pulitzer o kvalitní žurnalistiku. Prosazoval vzdělávání novinářů a bez jeho odkazu by slavná žurnalistická škola na Columbia Univerzity buď nevznikla vůbec, nebo až o dost později. V roce 1904 shrnul v The North American Review názory na roli žurnalistiky v liberální demokracii takto: „Naše republika a její tisk budou vzkvétat nebo padnou společně. Jen schopný, nezaujatý a na veřejný zájem orientovaný tisk dokáže odhadnout, co je správné, má odvahu to prosazovat a dokáže hájit veřejné ctnosti, bez nichž je vláda lidu jen pokryteckým výsměchem všem. Cynický, prodejný a demagogický tisk vede jen k tomu, že lidé se časem stanou stejní. Moc formovat budoucnost Spojených států je v rukou budoucích generací novinářů.“ O století později v éře globalizace to sice zní poněkud pateticky, avšak platí to stále a nejen v Severní Americe.

důraz, který Pulitzerova cena klade na investigativní žurnalistiku, nejvíc Pulitzerův odkaz naplňuje: téma vztahu moci a veřejnosti a odhalování jejího zneužívání a korupce bylo pro Pulitzera zásadní. Kurátorka respektované harvardské nadace zaměřené na žurnalistiku Ann Marie Lipinská proto při letošním hodnocení století ceny v Nieman Reports zdůraznila, že nejpodstatnější na ní není vyhlašování vítězů, nýbrž to, že svými kritérii stanovuje standardy kvalitní žurnalistiky. (Je k takovému hodnocení kvalifikována nejen akademicky, ale i prakticky: V roce 1988 sama jako reportérka Chicago Tribune Pulitzerovu cenu dostala právě za investigativní žurnalistiku.)

Česká cesta Krátká historie u nás udělovaných žurnalistických cen je odlišná. Vezmou-li se v potaz i ceny specializované, jsou jich desítky, byť některé, jako letos poprvé udělená Krameriova cena, i poněkud pofidérní. Zmiňme se o těch podstatných. Jak Cena Ferdinanda Peroutky (udělovaná od roku 1995 Společností Ferdinanda Peroutky) tak Českým literárním fondem udělovaná Cena Karla Havlíčka Borovského (od roku 1998) a její juniorská kategorie Novinářská křepelka (od roku 1992) se neomezují pouhým předchozím rokem, ale oceňují dosavadní autorskou práci jako celek. Potenciální vítězové se o ně sami neucházejí, kdo bude nominován, si poroty cen určují na základě vlastní úvahy nebo expertních doporučení samy. Pulitzerově ceně se však svou organizací blíží nejmladší z všeobecně respektovaných ocenění – Novinářská cena. Od roku 2010 ji uděluje Nadace Open Society Fund přihlášeným uchazečům za práci publikovanou v uplynulém roce, zprvu v pěti, dnes ve 13 kategoriích. Na rozdíl od Pulitzerovy ceny oceňuje i rozhlasovou a televizní žurnalistiku, postrádá však její stěžejní ocenění, kategorii „služba veřejnosti“, jakkoli nelze pochybovat, že vyhlašovatel považuje tuto službu za stěžejní úkol médií. Důvod je dost možná pragmaticky jednoduchý: schopní, nezávislí a kvalitní žurnalisté hodní ocenění by byli, s médii jako takovými už je to slabší.


• • • rozhovor

Šéfredaktor deníků Blesk, Aha! Radek Lain

Bulvár není senzace, ale způsob komunikace Showbyznys je nablýskané pozlátko, ale přitom je to strašně falešný a prázdný svět. Čtenáře každopádně zajímá, jak slavní lidé žijí, a uspokojuje je, když zjistí, že celebrity čelí stejně všedním problémům. I tak se o podstatě bulvárních médií vyjadřuje Radek Lain, který od roku 2013 vede integrované zpravodajské centrum deníků Blesk a Aha! • Martin Melichar Jak byste definoval bulvární média? Pokud hovoříme o Blesku nebo Aha!, tak tyto značky používají konkrétní jazyk a články jsou psány tak, aby jejich obsah pochopili úplně všichni. Tedy jednoduše. Rozhodně není rovnítko mezi psaním o showbyznysu a bulvárním médiem. Je to dobře vidět na printovém trhu a ještě lépe na webech. Mediální domy, které se od bulváru distancují, totiž používají stejné

klíče a pracují se stejnými principy jako my. Samotný Blesk oslovuje denně přes milion čtenářů, lidé jsou přitom v dnešní době přesyceni informacemi. Naším úkolem je, abychom jim dodali ucelené informace, které jsou důležité pro jejich život a zároveň je nebudou nudit.

Máme průzkumy, podle kterých se řídí a nastavuje obsah. Ve chvíli, kdy průzkumy ukazují, že typický čtenář tištěného Blesku je starší 40 let, tak se to nevylučuje se skutečností, že nás čtou dvacetiletí lidé. Spektrum našich čtenářů je vzhledem k jejich počtu opravdu rozmanité – táhne se napříč celou společností.

Jaké charakteristiky má typický čtenář Aha! nebo Blesku?

Čtenost tištěných médií, ať už bulvárních nebo seriózních stále klesá. Jak v Blesku a Aha! proti tomuto trendu bojujete? Bojujeme obsahem, snažíme se ho přeměňovat tak, aby naši čtenáři věděli, že tyto noviny jsou pro jejich život důležité. Víme, že showbyznys jim slouží k odreagování, mohou si porovnat, že lidé z této branže mají stejné problémy jako oni sami. To, na čem stavíme a už několik let na to máme výbornou odezvu, je role „pomocníka pro život“. Naplňujeme motto Blesku „Síla na vaší straně“. Máme tu několik projektů, díky kterým se snažíme čtenářům pomoci orientovat v jejich životech. V projektu Ombudsman Blesku máme právní poradnu, věnujeme se příspěvkům od státu, děláme spotřebitelské testy a spoustu dalšího. To znamená, že se snažíte suplovat roli státu nebo poradenských společností? Jdeme vlastní cestou. V momentu, kdy se potkáme v některých oblastech se státem nebo poradenskými firmami, tak s nimi spolupracujeme. Snažíme se čtenářům složité paragrafy a vyhlášky vysvětlovat ve srozumitelné podobě, aby měl každý šanci se v nich zorientovat.

Foto Czech News Center

V rámci mediálního domu Czech News Center fungují redakce Blesku a Aha! jako jedno společné těleso. V čem je rozdíl mezi těmito dvěma bulvárními deníky? Blesk je jednoznačnou vlajkovou lodí celého vydavatelství, tudíž je na něj upřena obsahová a marketingová pozornost. Je to plnohodnotný společenský deník, který se zabývá politikou, domácím zpravodajstvím, právně-poradenským servisem, sportem, zahraničními zajímavostmi. Aha! je víc zaměřen na showbyznys. Jeho největší síla je v tom, že se jedná o nejlevnější deník na trhu.

Radek Lain

Když se ještě vrátím k samotnému vydavatelství Czech News Center, mediální dům vlastní podnikatelé z ČR, což je stejný případ jako u mediálních domů Mafry nebo Economie. Co říkáte na to, že čeští oligarchové nakupují mediální domy a chtějí tak získat nepřímý vliv na své čtenáře? Nevím, zda o nich můžeme hovořit jako o oli-

rozhovor • • • garších. Našemu vydavatelství změna majitele jednoznačně pomohla. Czech News Center (dříve Ringier Axel Springer) byl součástí jednoho z největších evropských mediálních domů. Pozitivní přínos byl v tom, že jsme mohli sdílet obrovské know-how. Na druhou stranu bylo vidět, že pro vydavatelství Axel Springer leželo zlaté vejce v Berlíně v podobě deníku Bild. Všechny ostatní tituly byly vnímány jako malí regionální hráči, ze kterých bylo potřeba vytahat co nejvíc peněz. Přitom do něj žádné neinvestovali nazpět. Obsah pro ně nehrál stěžejní roli, nejdůležitější bylo, aby se každý rok splnil rozpočet podle plánu. Když se neplnilo, propouštělo se. Nechávali ten produkt de facto umírat. V této rovině se českým mediálním domům nestalo nic špatného. Přišli noví majitelé, které fungování médií zajímá, a jsou ochotni do něj investovat peníze. Mluvíme-li tedy o Danieli Křetínském a Patriku Tkáčovi. A mluví vám akcionáři v Czech News Center do obsahu? Obsahové pilíře si redakce vytváří sama. Samozřejmě si povídáme o událostech, které se ve společnosti odehrávají a já potřebuji znát jejich názor a úhel pohledu. Ale nestalo se, že bychom si řekli „toto vyjde, toto nevyjde“. Zdůrazňuji, že mohu hovořit pouze za nás, nevím, jak to funguje jinde. Změnil se podle vás obsah médií od doby, kdy české mediální domy převzali čeští majitelé? Nemyslím si, že by se změnil obsah Blesku, protože Blesk nikdy nebyl politickým deníkem. Ale vlivovým. A ten vliv si drží přes množství čtenářů. Naším úkolem je tudíž co nejvíc podporovat prodaný náklad v printu a zvyšovat počet uživatelů na webu. Máme léta vyzkoušené nástroje, které používáme. Vedení Blesku jste převzal před více než třemi lety po Pavlu Šafrovi, který alespoň ze začátku svého působení v této pozici prosazoval politický bulvár. Vy jste tehdy v jednom z rozhovorů prohlásil, že Blesk nemají být politické, nýbrž vlivové noviny. Co jste tím myslel? Daří se vám tuto koncepci naplňovat? Vlivové noviny jsou takové, které si budou udržovat pozornost nebo ji budou vyvolávat. Mohu například zmínit projekt Šmejdi, který jsme dělali před třemi lety. Redakční tým Blesku tento projekt dotáhnul až ke změně zákona, který alespoň na nějaký čas ztížil fungování prodejců, kteří používali k prodeji zboží nátlakové prakti-

mediažurnál • 3/2016 • 9 Medailonek Od poloviny 90. let pracoval Radek Lain jako elév v deníku Blesk, od roku 1997 působil tamtéž jako kmenový redaktor sportu. V roce 2005 nastoupil do deníku Aha!, o tři roky později se stal zástupcem šéfredaktora, v roce 2012 šéfredaktorem. Od roku 2013 vede integrovaný newsroom Blesku a Aha! ky. To je vliv, o kterém mluvíme. Bojujeme například proti velkým maržím dodavatelů plynu a dalším věcem. Nejsou to prvoplánově politické projekty, ale v některém bodě tam samozřejmě politický překryv je. Bulvár pracuje hlavně s psychologií čtenáře, a to masového. Proč je podle vás bulvár stále tak populární? Proč lidé milují témata, která se týkají celebrit nebo neštěstí druhých? Dokážete tuto psychologii rozklíčovat? Čtenáři se určitým způsobem s celebritami identifikují, už jen proto, že je znají z televize. Showbyznys je nablýskané pozlátko, přitom je to strašně falešný a prázdný svět. Čtenáře ale zajímá, jak tito slavní žijí. A pak ho uspokojí, když zjistí, že celebrity mají stejné problémy jako on sám. Přicházejí o peníze, procházejí stejnými životními útrapami. Není to žádná elitní vyčleněná skupina, která žije v ráji, a my ostatní jsme ti, na které dopadají všechny špatnosti světa. Kam se podle vás bulvár za posledních 25 let v ČR posunul? Znovu bych se vrátil k definici bulváru. Co to vlastně je? Pro mě je to forma vyjadřování. Neberu bulvár jako senzaci, ale spíš jako způsob komunikace se čtenáři. Pro mě je důležité, aby byl obsah jednoduše a srozumitelně napsán a aby si z něj čtenář něco odnesl. Proto nemůžeme do jednoho pytle házet Blesk s Rytmem života, Pestrým světem a dalšími podobnými levnými časopisy, ve kterých ta nadhodnota chybí. Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že byste mohl využít obrovské čtenosti Blesku a začít čtenáře vzdělávat? Teď nemám na mysli dlouhé politické nebo filozofické články či eseje, spíš vysvětlovat věci v kontextu a srozumitelně pro masové publikum. My to děláme. Věnujeme se i složitým tématům, ať se jedná o druhou světovou válku, Čer-

Milníky v historii Blesku a jeho vydavatele Deník Blesk nastoupil na českou mediální scénu v roce 1992. Vnesl do prostředí do té doby neznámý styl podávání aktuálního zpravodajství a kauz a během krátké doby si získal čtenáře a stal se nejprodávanějším a nejčtenějším deníkem v zemi. Společnost Ringier, která začala působit v tuzemsku o rok dříve, postupně rozšířila portfolio tiskovin o tituly jako Nedělní Blesk, Sport, ABC, Blesk pro ženy, Blesk Hobby nebo Blesk Křížovky. V roce 2007 vydavatelství koupilo deník AHA!. Důležitým se pro vydavatelství stal i rok 2011, v jehož průběhu vybodovala integrované newsroomy. Působení v ČR Ringier ukončil 30. dubna 2014, kdy společnost převzala firma CZECH NEWS CENTER a. s. s akcionáři Danielem Křetínským a Patrikem Tkáčem, stalo se tak na základě dohody z 20. prosince 2013.

nobyl, odsun sovětských vojsk z Československa a podobně. Důležitý je pro nás příběh, na jehož základě můžeme vysvětlovat kontext historických událostí. Myslíte, že je rozdíl mezi novináři, kteří píší bulvár a mezi novináři z tzv. „seriózních“ médií? Jak byste definoval novináře z bulvárního média? Myslím si, že mezi nimi velké rozdíly nejsou. Ale každý je svojí redakcí vychováván tak, aby finální obsah vyhovoval čtenářské nebo uživatelské skupině, kterou oslovuje. Nedávno proběhly politické kampaně ke krajským a senátním volbám. Jak se k nim staví bulvární média? Chcete promlouvat do společenské diskuse nebo tuto roli přenecháváte raději politickým médiím? Volby nás vždy zajímaly a je to jeden z vrcholů roku. Letos jsme poprvé objížděli všechny kraje, pořádali debaty s kandidáty jednotlivých stran. Dvakrát týdně jsme je vysílali živě na webu a pak zpracovávali i do novin. Vycházely nám i rozhovory s lídry stran. Krajské volby bereme jako „přípravu“ na příští rok, kdy se budou konat volby do Poslanecké sněmovny. Děláte pravidelné rozhovory s Milošem Zemanem, který do médií mluví minimálně. Jak se vám to povedlo? Sledovali jsme spor mezi Milošem Zemanem a Českým rozhlasem. Čekali jsme, zda Hovory z Lán budou pokračovat. Když se rozhodlo, že nebudou, postavili jsme svůj vlastní projekt a šli jsme se na Hrad domluvit, aby tyto živě vysílané rozhovory pokračovaly na Blesk.cz. Považuji to za jeden z top dlouhodobých a úspěšných projektů, které v redakci děláme. Co říkáte na odmítavý postoj Milošem Zemana směrem k ostatním médiím? V minulém čísle Mediažurnálu jsem například hovořil s Janem Rozkošným z DVTV, který mi popisoval, jak se snaží Miloše Zemana dlouhodobě neúspěšně k rozhovoru přesvědčit. To je spíš otázka na Miloše Zemana nebo na jeho kancelář. My jsme přišli s konceptem, který se Miloši Zemanovi zřejmě zamlouval. Mohl nás odmítnout úplně stejně jako ostatní. Podotýkám, že v našem případě nejde o žádné úslužné rozhovory, nýbrž konfrontační. Miloš Zeman vyvolává ve společností velké emoce a my se ho na to samozřejmě ptáme. Kdybyste se podíval do zahraničí a měl vyzdvihnout bulvární deníky, kterým byste se chtěli v budoucnu ať už s Bleskem či Aha! přiblížit, jaké by to byly? Vždy jsem byl opatrný v různých přirovnáních, když někdo hovořil o Blesku jako o českém Bildu. Bild je německý, je svůj, má svoji historii. To samé platí o Blesku. Neexistuje ani anglický Bild, anglický Blesk nebo německý The Sun. Každý deník vychází v jiné zemi. Ty národy mají odlišnou mentalitu, zvyklosti. Můžete se jimi inspirovat, ale nemůžete je kopírovat. Jinak se začnete řítit do záhuby.


• • • téma

Svět kreslí Havla K nedožitým osmdesátinám Václava Havla vypsala Česká unie karikaturistů projekt „Svět kreslí Havla“. Vyzvala domácí i zahraniční autory k vytvoření karikatury prvního československého postkomunistického prezidenta. „Chceme tím vzdát hold muži,“ jak uvádí na svých stránkách, „který se zásadním způsobem zasloužil o přechod naší země z totality do demokratické společnosti“.

A tak se kreslený humor jako jeden z novinových žánrů, někdy opomíjený, jindy s kolísavým zájmem redakcí, stal zase jednou středem pozornosti. Přišlo celkem 130 kreseb od autorů z 30 zemí Evropy, Asie a Oceánie, Severní, Střední a Jižní Ameriky. Z 60 z nich byla sestavena výstavní kolekce, kterou si během září mohli prohlédnout návštěvníci pražské Malostranské besedy. Není vyloučeno, že výstava

poputuje do některého z Českých center v zahraničí. Soubor karikatur posledního československého a prvního českého prezidenta našel své místo ve výstavním katalogu, který editoval místopředseda ČUK Jaroslav Dostál. „Uchopení tématu jednotlivými autory a užití různých technik mimoděk dokazuje, jak barvitá byla osobnost Václava Havla. Na této výstavě se dá najít mnoho poloh karikatury, od

Kresba Raimondo Duarte Waldez

legrační až po skoro vážné, nenajdeme však jedinou, která by se mu vysmívala,“ uvedl předseda pořádající ČUK Radovan Rakus. Výstavu zahájil ekonom Tomáš Sedláček vtipnou vzpomínkou na pana prezidenta a dobu, kdy byl jeho poradcem. Zeptala jsem se ho: „Co si myslíte, byl by Václav Havel rád, že si ho připomínáme karikaturami? Měl smysl pro humor?“ Odpověděl: „Určitě obojí. Zvlášť suchý

Kresba Hansson Riber

Kresba Emil Šourek

Kresba Ivaljo Tsvetkov

Kresba Václav Šípoš

Kresba Daniel Strzelczyk

Kresba Miroslav Vomáčka

• Luďa Razimová

Kresba Ivan Sabolic

Kresba Michal Kečkeš

Kresba Radek Steska

Kresba Maria Grazia Quaranta

Kresba Boris Stankovic Kresba Miroslav Vomáčka Kresba Imre Gaspár

humor nebo sebeironizující, to byla jeho parketa, v které nemá mezi politiky konkurenci.“ Symbolické je i místo konání výstavy. Do Malostranské besedy si občas na chvilku odskočil „provětrat hlavu“ od prezidentských starostí, na vlastní oči jsem jej tu zahlédla dokonce při tanci, líbilo se mu, že tam ho nikdo neotravoval zbytečnými řečmi. A ještě jedna souvislost, o níž možná ani nevěděl. Amatérské di-

Kresba Jairaj Tg


Kresba Jiří Novák

téma • • •

vadlo Dostavník, působící zde od roku 1965, mělo v sedmdesátých a osmdesátých letech na repertoáru mimo jiné hry jako „Dívčí válka“, „Noc na Paprštejně“ nebo „Bedna u Slavkova“, a když se na plakátech objevilo jméno V. Havel jako jejich spoluautor, mohli se soudruzi pominout. Skutečným autorem her byl ale Ervín Hrych, známý autorstvím „Krhútské kroniky“, který však v té době nesměl (za svoje aktivity

ve Svazu spisovatelů v osmašedesátém), takže jej „pokrývali“ členové souboru a jedním ze tří, kdo mu propůjčoval své jméno, byl režisér tohoto divadla, povoláním středoškolský učitel, Ing. Vladimír Havel. Následovaly výslechy na StB. Od roku 1976 se musel psát jako Vlad. Havel, aby si náhodou někdo nemyslel, že Havel už může. •


• • • téma

Tiskoviny, které samy sebe označují za periodika Takzvaný regionální tisk, tedy takový, který sám sebe v titulku často označuje jako Zprávy, Noviny, Zpravodaj, používá pojmenování, které navozuje, že se jedná o běžné periodikum. Přitom jsou to ale většinou věstníky institucí nebo organizací a radnic, odkud se informuje v závislosti na tom, kdo je v danou chvíli u moci, respektive ve vedení instituce, či v koalici, a kdo naopak v opozici. To přináší zejména na radnicích nikoliv ojedinělé spory. • Barbora Osvaldová Druhým je: Dodatečné sdělení (paragraf 11) (1) Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti fyzické osobě, anebo o řízení ve věcech správních deliktů vedeném proti fyzické nebo právnické osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit, a toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění informace o konečném výsledku řízení jako dodatečného sdělení. Vydavatel je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit. Třetím je: Podávání a náležitosti žádosti o uveřejnění odpovědi a dodatečného sdělení (paragraf 12) (1) Žádost o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení musí mít písemnou formu. (2) Ze žádosti o uveřejnění odpovědi musí být zřejmé, v čem se skutkové tvrzení, obsažené v uveřejněném sdělení, dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti právnické osoby. Součástí žádosti musí být též návrh znění odpovědi nebo dodatečného sdělení. (3) Žádost o uveřejnění odpovědi musí být vydavateli doručena nejpozději do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení v periodickém tisku, jinak právo na uveřejnění odpovědi zaniká. (4) Žádost o uveřejnění dodatečného sdělení


O

pozice tradičně žádá do těchto věstníků přístup. Odvolává se na právo kodifikované v tiskovém zákoně 46/2000 Sb., ze dne 22. února 2000 o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon). Někdy však diskuse není pouze k tématu, ale jedná se o vyřizování účtů, v některých případech osobních. Obecně platí, že reakce k tématu má být věcná a stručná. Je nicméně velmi obtížné přispěvatelům i polemizujícím vysvětlit, že dlouhé texty je třeba krátit, což – bohužel pro tyto přispěvatele – provádí opět redakce, kterou v mnoha případech netvoří profesionální novináři. Tím se polemika zacyklí a nebere konce. Poslední dobou hrají úlohu i elektronická média a fenomén internetu, zejména blogy a weby zakládané jednotlivcem, kde mají šanci především příspěvky kratší – podle výzkumů konzumenti preferují materiály pokud možno nekomplikované. Zásadní problém spočívá v tom, že takzvané radniční listy nebo zpravodaje (tady si lze dosadit celkem libovolné označení) nejsou noviny v pravém slova smyslu, a proto by k nim nejen jejich tvůrci, ale i čtenáři měli takto přistupovat. Odpadla by totiž celá řada zbytečných stížností pramenících z nepochopení faktu, že magistrát, radnice, instituce a dokonce i jednotlivci neinformují neutrálně, ale způsobem, který je pro ně příznivý. Pokud se poměry na radnicích po volbách změní a dostane se do vedení bývalá opozice, žádá zase druhá strana prostor pro své názory a kritiku. Připomínám tedy několik důležitých bodů, které by měly v těchto situacích pomoci. První je ve zmíněném zákoně: Odpověď (paragraf 10) (1) Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit. (2) Odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle prvního odstavce uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí. (3) Osoba, na jejíž žádost byla vydavatelem uveřejněna odpověď podle tohoto zákona, nemůže požadovat uveřejnění další odpovědi na tuto odpověď.

musí být vydavateli doručena nejpozději do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení pravomocně skončeno, jinak právo na uveřejnění dodatečného sdělení zaniká. Bylo-li pravomocné rozhodnutí zrušeno, platí předchozí ustanovení obdobně.

Důležité je v této souvislosti také starší stanovisko, které pro SN ČR vypracovala k novele tiskového zákona advokátní kancelář Mikš a Suk. K prvnímu listopadu 2013 nabyla účinnosti novela tiskového zákona, která zakládá nové povinnosti vydavatelům periodického tisku samosprávného celku (pro zjednodušení dále používáme termín „radniční noviny“). Podle § 4a tiskového zákona je vydavatel povinen (i) zajistit objektivitu a vyváženost obsahu radničních novin a (ii) poskytnout členům zastupitelstva přiměřený prostor k vyjádření názorů týkajících se územního samosprávného celku. V této souvislosti je nutno poukázat na § 4 tiskového zákona, podle nějž nese odpovědnost za obsah radničních novin vydavatel. Svoboda projevu, garantovaná článkem 17 Listiny základních práv a svobod, není bezbřehá, neboť se střetává s dalším ústavně zaručeným právem, a to právem na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny. Vydavatel by měl před otištěním článku posoudit, zda článek neobsahuje nesprávné či zavádějící údaje či nepřiměřenou kritiku (hodnotící soudy). Dle názoru judikatury je kritika přiměřená, pokud má věcný podklad, hodnocení logicky vyplývá z konkrétních pravdivých faktů. V kritice lze užít expresivní výrazy, ty však musí být přiměřené sledovanému cíli. Nepřípustná je nepřiměřená kritika, jejímž cílem je urážení či pomlouvání jiné osoby nebo která uvádí pouze všeobecné hodnotící soudy postrádající jakékoli věcné odůvodnění. K témuž závěru se kloní i důvodová zpráva k zákonu č. 305/2013 Sb., kterým bylo do tiskového zákona přidáno ustanovení § 4a, když uvádí: „Povinnost vydavatele (stanovená v § 4a) má své meze a měla by být uplatňována přiměřeně. Je třeba respektovat právo vydavatele na redakční úpravu jím vydávaného periodického tisku. Stanovení těchto povinností neznamená automatické otištění celého sdělení, které požaduje uveřejnit člen zastupitelstva. Toto ustanovení nastoluje rovnováhu mezi zájmem na posílení práva na vyjádření všech členů zastupitelstva, zejména zájmem na ochranu jejich práva projevu, a rolí vydavatele, který je zodpovědný za obsah periodického tisku.“ Autorka je předsedkyní Komise pro etiku SN ČR

téma • • •


Psaní o vědě ohraničuje novinářská etika Píšu o vědě a výzkumu, ale nejsem vědec. Témat, o kterých lze psát, je neuvěřitelně mnoho, a proto si nad nimi někdy pořádně lámu hlavu. Každopádně vždy se při objevování nového náramně bavím. Na začátku většinou nic nechápu, nic neznám, ničemu nerozumím a pokorně se učím. Potom něco málo pochopím a ještě než se mi téma patřičně dostane pod kůži, už mám chuť se o poznání podělit. Což je vlastně dobře, protože tak vznikají články z nadšení, psané lehkou rukou, však to znáte. Jenže, to by bylo, aby nebylo nějaké jenže… • Leoš Kopecký


V

ěda, výzkum a inovace je slovní spojení, které se hladce zažilo a je v posledních měsících poměrně často vidět v četných titulcích. Co se vlastně stalo, že jsou věda a výzkum ve sdělovacích prostředcích tak frekventovaným tématem? Důvodů je mnoho – od zajímavých objevů přes sociální výzkumy, vize i krize až po peníze. Ano, část aktérů z toho má profit, část začala chápat, že jde do tuhého, že je potřeba mnoho problémů už nějak řešit, a tak se upíná k vědě, do které vkládá své naděje a kterou (až zoufale) podporuje, dotuje a propaguje. Najednou fandíme vědě ze všech stran a z článků, fotek nebo videí o vědě se stala zajímavá sorta mediálních výstupů čtenáři i vydavateli vyhledávaná. A tak píši i já, a docela mě tisknou, protože mám zajímavé zdroje informací, obsah a někdy se mi povede i forma. Témat je nepřeberně a už mi to funguje tak, že za mnou témata chodí sama, ozývají se výzkumné ústavy i týmy a dokonce i firmy, které mají svůj vlastní výzkum. A právě odtud vystupuje ono „jenže“. Najednou totiž vyvstane etický střet. Ozve se firma, která vyzkoumá novou technologii a vyvine nové výrobky, a ty se budou na trhu prodávat. A budou se prodávat lépe, když se o jejich výzkumu a vývoji napíše hezký článek, což samozřejmě funguje. Jak ostatně říká klasická poučka propagace vědy:„Američtí vědci vyzkoumali, že lidé věří tomu, co američtí vědci vyzkoumali.“ Publikováním populárně-vědeckého článku je v podstatě zaručena pozornost publika a jeho důvěra. Kde je hranice mezi čistou novinařinou a počínající marketingovou komunikací? Samozřejmě, že existuje aplikovaný výzkum a vývoj, který ještě nemá výsledky, je to výzkum „správným směrem“ (výsledky výzkumu lidstvu neuškodí) a přitom je jasné, že když se to podaří, autoři i výrobci zbohatnou. Například jedna firma zabývající se nanotechnologiemi vyvíjí úžasné čočky, které pracují s vlnovými vlastnostmi fotonů. Je to převratná technologie, na které spolupracují dvě firmy a jeden ústav Akademie věd ČR. Ta čočka velikosti pětikoruny dokáže totéž jako celý automobilový reflektor a dokonce umí víc, neváží skoro nic, ušetří se sklo a energie, a pokud se bude vyrábět ve velkých sériích, nebude stát taky skoro nic … A co teď s tím? Je jasné, že když se to podaří, všichni zúčastnění si finančně dost polepší, a tak se v redakci média nad článkem trochu kroutí, že je tam jméno firmy. Ovšem bez toho jména by to nemělo smysl, protože by to mohl být výmysl. Firma věnuje

spousty peněz do vývoje, jehož výsledek není úplně jistý a čočka se ještě neprodává. A tam si myslím, že je ona hranice. Alespoň pro mě je okamžitý stav obchodovatelnosti objevu či výrobku kritériem a argumentem při prosazování článků o výzkumu a vývoji do médií. Ještě se to neprodává, tak to není marketingová komunikace, není to PR. Což je samozřejmě trochu nepravda, protože firma vyrábí i něco jiného, a to už se prodává. Aby toho nebylo málo, vstoupí do procesu další element a ozve se telefon a manažer firmy s nanočočkami: „Pane Kopecký, ten článek, co jste napsal, je bezva, vyšel hezky, co vám za to dáme?“ Odpovídám: „Pane X, mně to zapla-

tili z těch novin, to je v pořádku.“ Ale co když to z těch novin nezaplatí? Nebo, co kdybych si ho nechal zaplatit od obou? Ach, ach, jsou to čertovy měšce a je na každém z nás, jak se s tím srovnáme. Svět kolem nás se s tím srovnává naprosto bez problémů, snad to jako novináři zvládneme taky. Oslovil jsem jednoho kolegu, výborného novináře, s nabídkou členství v Otevřeném klubu SN ČR a on mě odmítl, že není novinář, ale člověk od PR. Řekl to tak jasně, že jsem ani nehlesl, přestože si myslím, že je to škoda. Mít novinářskou sebereflexi a vědět, kde jsou ony hranice, se v dnešní době mediálního byznysu zkrátka hodí stále víc a víc.


• • • kreslíř Mediažurnálu

Kreslíř Mediažurnálu – Václav Teichmann Politikům připomínáme, my novináři, jak je důležité, ba nutné, aby každý před nějakým jednáním či rozhodnutím informoval své okolí o blízkém vztahu k osobám či subjektům, o něž půjde. A zdrželi se účasti při případném hlasování. Proto je bezpodmínečně nutné, aby se v takovém případě stejně zachovali i novináři. • Ivan Hanousek každé tři roky. Takže nejméně tři tisíce za deset let… Tak rozsáhlé dílo vyžaduje nejen talent a jeho stálé zdokonalování, ale především trvalou trpělivost. Najít si způsob, formu, postavit pro takovou tvorbu i režim dne a k tomu si pořídit dokonalý servis, tedy podklady nejen fotografické či filmové, ale i spoustu informací. Z nich pak čerpá při aktuálním ztvárnění námětu v de facto jedinečné chvíli. Je důležitá i autorova spolupráce s redakcí, obvykle s editorem rubriky. Ten může kreslíři navrhnout i osobu, o níž ráno list přinese významnou zprávu či komentář. Komentátoři píší i ty tři řádky textu, které v MfDNES obvykle ve zkratce charakterizují portrétovaného. A sdělují čtenáři důvod, proč zrovna on a dnes.

Foto Adam Veselý

P

roto předesílám, že s Václavem Teichmannem jsme v 80. a 90. letech nejen leccos vypili, ale také hodně společně vytvořili. Václav například s autorem tohoto medailonku učinil důkladný rozhovor o výtvarné legraci, nakreslil pro týdeník Ahoj na sobotu jeho portrét (vycházel tam pak na zadní straně po celý rok) a napsal o něm článek. Výše podepsaný naopak s Václavem učinil ještě důkladnější rozhovor pro Mladý svět a napsal o něm a jeho tvorbě hned několik článků. Když ještě před listopadovým převratem uspořádal Václav odvážnou výstavu kreseb Káji Saudka v Divadle Jiřího Wolkera, právě Hanousek na jeho přání sepsal úvodní slovo. A Teichmann zase na jeho přání to slovo na vernisáži přednesl. Toto by měl čtenář vědět, než bude číst dál. A také, že vše skončilo, až když se naše cesty fyzicky rozešly. Asi tak před tuctem let, kdy se novinář odstěhoval z pražské Čertovky o kus výše a karikaturista až na žírnou rodnou Hanou. Mezitím se ovšem Václav Teichmann vyšvihl až na samý vrchol „editorial cartoons“, což je obecně užívaný výraz pro žánr kresleného humoru tištěného v denním tisku. A reagujícího na aktuální, často politické dění. Václava Teichmanna (nar. 1954 ve Slavkově) znají už několik let čtenáři deníku MfDNES, kam kreslí karikatury pro rubriku Názory. Je to samozřejmě nejvýznamnější místo v nejvýznamnějším – neb u nás nejčtenějším – listu ze škatulky tzv. seriózních deníků. Nejprve pod nepříliš šťastným titulkem „Teichmannova tužka“ (nebyly to kresby tužkou a navíc chybělo celé jméno autora) a brzy už pod dnešním názvem „Skicář Václava Teichmanna“ se denně objevují jeho portrétní karikatury domácích i zahraničních osobností. Či v tu chvíli aktuálních lidí. Znamená to náročnou a vysoce profesionální práci bez možnosti vzít si od takové služby dovolenou. Protože se zde reaguje prakticky vždy na nejčerstvější událost – v tom je ta profesionalita – není možné si nakreslit dopředu tucet postav a odjet si odpočinout na pustý ostrov bez telekomunikačního připojení. Když mi před koncem milénia předal Václav seznam všech osob, jejichž portréty už má ve svém bloku a může je kdykoliv kdekoliv publikovat, bylo jich k tisícovce. Umělci, sportovci, politici, muzikanti, vědci, herci, spisovatelé… Zdálo se, že už má hotovo a stačí jen tu a tam někoho doplnit. Dnes ovšem takový počet vypadá vlastně uboze. Jednak těch panáků kreslí pro noviny na tři sta ročně, jednak jde vlastně vždy o kresby nové, protože v mediálním světě jsou pořád nové a nové tváře. A i ty staré je nutno aktualizovat podle události, v níž se právě zjevily. Když to střihneme od boku, těch skoro tisíc portrétů nakreslí Václav Teichman za

Nějak se tu vytratilo to hlavní: Nejde totiž jen o podobu karikované osoby anebo kvalitu a vynalézavost při vymýšlení doplňkové kresby. Jde navíc o to, aby to celé mělo vtip. Jistě, trefená podoba, to se cení, ale stále ještě to má být také legrace. Nejde pouze o to, aby čtenář dotyčného poznal i bez popisku, ale aby si řekl: To je ono. Anebo: Ten mu dal! A spokojeně nebo naštvaně se nad kresbou zatvářil. V MfDNES se před Teichmannem představila vlastně kompletní trojice předních českých novinových karikaturistů nedávných let: Jiránek, Renčín a Kemel. Z nich první už zemřel, druhý ukončil kariéru ze zdravotních příčin a třetí nyní kreslí pro Právo. Byl to Jiránek, kdo byl zakladatelem tohoto žánru na pomezí žurnalistiky a výtvarného umění, když na své původní novinářské vzdělání nezapomněl ani při kreslení vtipů. Nedaleko Pařížské ulice bydlící Václav Teichmann byl léta jeho druhem nejen při návštěvách restaurací, ale i v kreslení na ubrousky a tácky. A také při hlubších hovorech o výtvarné

publicistice. Byl svědkem toho, jak už abstinující Jiránek, nejprve v Lidových novinách, začal své původní, velmi obecné typy („intelektuálů“ a soudruhů „funkcionářů“) přetvářet až nečekaně geniálně v konkrétní rysy Havla, Klause, Pitharta, Luxe… Jenže Teichmann byl jiný a jeho parketou byly od počátku karikatury portrétní. Na rozdíl od Jiránka zůstal Vladimír Renčín co do postav nekonkrétní a setrval u svého glosování ve formě kresleného humoru. V tom mu byl blízký svými „lidovými“ postřehy Dušan Pálka, který bohužel příliš brzy svět nejen novin navždy opustil. Miroslav Kemel se od počátku v MfDNES snažil o totéž a v kresbě se přiblížil k tomu, co uměli Jiránek a Pálka; zaostává za nimi snad jen v nemastné textové složce vtipu. Jedno je ovšem pozoruhodné: všichni tito „novinoví“ kreslíři jsou samouci! Nikdo z nich nepřišel z výtvarných škol, jako tomu bylo kdysi za Hoffmeistera, Pelce a Brdečky, ale ještě i v éře Borna, Jelínka, Nepraše, Haďáka, Neprakty či Stanislava Holého. Teichmann se o kreslení vtipů vlastně nikdy pořádně nepokusil. Jeho předností, jak věděl, byla a je výtvarná zručnost. Kreslil od školních let, publikoval od půlky 70. let, nejčastěji v Kvítku Svobodného slova. Už v roce 1987 získal II. cenu v soutěži o Emila Stadiónu, o nejlepší sportovní vtip v kategorii portrét. Ohromil porotu grafickými kousky na velkých formátech a cenu z rukou Emila Zátopka obdržel za skvělou kresbu tenisty Yannicka Noaha. Po návratu z delšího pobytu ve Švédsku začal domorodce ohromovat znalostí speciálních programů, které umožňovaly už tehdy kresby různě natahovat či deformovat. Prostě dělal s obrázky úžasné kousky. Když přeskočíme dvě desítky let, najdeme Václava Teichmanna, jak jako historicky první Čech osobně přebírá s velkou slávou II. cenu na mezinárodní soutěži World Press Cartoon v Portugalsku za dokonalý portrét Steve Jobse. Do této každoroční vrcholné přehlídky (srovnatelné s World Press Photo) nejlepší karikaturisté přihlašují své již publikované práce. Jobs přišel na svět v týdeníku Reflex, kam Teichmann kromě Hospodářských novin tehdy kreslil. Je s podivem, že v před pár lety založené kategorii „kreslený vtip, karikatura a komiks“ v soutěži „Novinářská cena“ se Teichmann nedostal nikdy dál než mezi čtyři nominanty (jde o česko-slovenskou disciplínu) podobně jako další české eso Pavel Reisinger. Václav přiznal, že loni své příspěvky pro MfDNES do soutěže už ani neposlal. Soutěž pořádá nikoli Syndikát novinářů ČR, ale Nadace Open Society Fund, která nominuje do čtyřčlenné jury dva české zástupce. Jejich znalost domácí produkce však je dost malá. A ponechávat přihlašování na auto-

kniha • • • rech samých, respektive jejich mateřských redakcích, není chytré. Vždyť Vladimír Jiránek se do soutěže dostal jen zásluhou bdělosti České unie karikaturistů, načež aspoň zvláštní cenu útěchy dostal (ovšem posmrtně) jen díky zatvrzelému slovenskému porotci… Jinak by se jméno zakladatele žánru novinářské karikatury

mediažurnál • 3/2016 • 15 v této zemi do seznamu autorů oceněných za novinovou karikaturu vůbec nedostalo! Václav Teichmann jistě po nějakém formálním ocenění ani neprahne, byť by ho asi neurazilo. Pokud vím, je posedlý současnou prací, která je svou povahou tou nejlepší cenou, které se mu mohlo dostat. Kreslit každý den obrázek,

na který na druhý den ráno popatří pár set tisíc čtenářů! Jak to nezapomenutelně řekl jeden z tehdy častých objektů Teichmannova pera: „No řekněte, kdo z vás to má?“ Autor tohoto textu smutně přiznává, že on tedy ne. Ale Václavovi tu radost a potěšení z práce fakt přeje.

Žurnalistika a společnost Denis McQuail se médii zabývá dlouhodobě a vydal několik knih, ze kterých čerpají jak studenti žurnalistiky, tak studenti zaměření na obecné pochopení problematiky médií. Jeho texty jsou sice teoretické, ale zároveň jsou srozumitelné i čtenářům, kteří se chtějí poučit o fungování tisku, rozhlasu, televize a od nedávné doby i nových médií. Ostatně přesně to ukazuje nová McQuailova publikace s názvem Žurnalistika a společnost. • Barbora Osvaldová i televize si musejí na sebe vydělat, zároveň však upozorňuje, že jiná mají úkol společnost integrovat a posilovat obecně sdílené povědomí. Zdůrazňuje také národní ukotvenost žurnalistiky (společné zájmy, společný jazyk) a odlišný vývoj v rámci různých zemí. Všímá si toho, že žurnalistika sice dnes všude neplní svou původní společenskou úlohu, ale zároveň pochybuje, zda formy sdělování, které se v současné době dostaly do popředí, její integrační funkci dokáží nahradit. Velkou pozornost věnuje autor někdy těžko definovatelnému pojmu veřejný zájem, na který se často odvolávají novináři, kteří zasahují do soukromého prostoru jednotlivců. Přemýšlí o úloze tak zvaných veřejnoprávních médií, stejně jako o tom, zda novinář je nadán nějakými specifickými vlastnostmi, které by ho opravňovaly k výjimečné společenské roli. Konstatuje, že žurnalistika je spíš povolání, než poslání a možná k nelibosti novinářské obce tvrdí, že se nejedná o výlučnou profesi, jako je tomu například u soudců nebo lékařů. Vyvozuje to mimo jiné z toho, že v médiích mohou pracovat i osoby, které nemají specifické žurnalistické vzdělání (a někdy také hodnotné vzdělání vůbec) a stačí, když zvládnou několik vyžadovaných rutin. Žurnalistika je podle vědce smíšené povolání, kdy někteří zpravodajové naplňují kritéria profese, ale jiní to nedělají a někdy to ani dělat nechtějí. Autor dále hovoří o objektivitě žurnalistiky, kterou však chápe zejména jako neutralitu při referování, nezávislost na zdrojích, reflektování reality, vyloučení vědomé předpojatosti nebo inklinace k osobnímu názoru novináře nebo listu (ať už redakčního kolektivu, vydavatele nebo majitele). Zásadní je pro něj svoboda tisku, což mimo jiné znamená absenci povinných licencí, cenzury a monopolu, nebo vynucovaného publikování určitých informací. O moci tisku píše, že může ovlivňovat postoje lidí, pomáhat k formulování veřejného názoru, informovat o pro společnost skutečně důležitých událostech a vyhledávat je (někdy se používá termín nastolování agendy). Pro současnou evropskou situaci jsou důležité dva citáty: „Po novinářích se samozřejmě

požaduje, aby nepůsobili žádnou škodu a chovali se v souladu s právem, ale zároveň od nich žádná vnější autorita nevyžaduje, aby konali nějaké přesně stanovené dobro. V rámci svého povolání si mohou vybrat řadu cílů a úkolů, nebo se jim naopak vyhnout.“ Ale: „Ve výjimečných dobách krize, války nebo národního stavu nouze je podstatně pravděpodobnější, že zpravodajská média budou s úřady dobrovolně spolupracovat, a to jak pozitivním způsobem výběru zpráv a přístupu k nim, tak vynecháním některých skutečností nebo autocenzurou.“ Knihu Žurnalistika a společnost doplňují přílohy obsahující příklady mezinárodních norem jako je Deklarace práv člověka a občana (1789), Evropská úmluva o ochraně lidských práv (1950, u nás platná od 1993), pasáže z ústav a vybraných etických kodexů, včetně Etického kodexu Syndikátu novinářů ČR. Lze jen litovat, že nebyl zařazen také Etický kodex z Norska, přijatý Norskou tiskovou organizací.

Foto kosmas.cz

V

poslední publikaci Žurnalistika a společnost, která vyšla letos v překladu Alice Němcové Tejkalové a Romana Hájka v Nakladatelství Karolinum, shrnuje Denis McQuail poznatky, které získal jako vyučující i analytik, podílející se na řadě námětů a doporučení pro několik regulačních orgánů v různých částech světa. I když vychází především z anglosaské tradice, v předmluvě říká, že kniha měla být stručným učebnicovým úvodem do současné sociální teorie žurnalistiky pro potřeby studentů v Jekatěrinburgu. Ale jak píše, bohužel projekt nemohl dokončit podle plánu. Podrobnější důvody neuvádí. V devíti kapitolách mapuje, co je žurnalistika a jaký má vztah ke společnosti, všímá si odpovědnosti médií, zachycuje prvky analýzy žurnalistiky, popisuje mediální struktury a také reaguje na vstup nových technologií do této oblasti. Z českého hlediska je zajímavé jeho pojetí zpravodajství, kam zahrnuje nejen zprávu, ale také celou řadu dalších mediálních obsahů. Jeho pohled se odlišuje od našeho pozitivistického pojetí žánrů; jak bylo řečeno, více vychází z poznatků britské a severoamerické scény. Klade velký důraz na to, jak publika média vnímají a jak jsou schopna s žurnalistickými obsahy zacházet a vytvářet si podle nich názory. Trochu proti duchu paniky, že nové technologie změní nebo dokonce zahubí klasickou žurnalistiku, působí jeho tvrzení, že došlo jen k malým změnám v pohybu mediálního trhu. Připouští, že vlivem nových médií může dojít k potlačení vydavatelského monopolu, k rozrůznění nabídky a schopnosti přijímat informace. Zároveň ale upozorňuje na úskalí změn: Výrazně chybí funkce editora, který zachycuje chyby a nedostatky, profesi atakují netrénovaní autoři, kteří postrádají základní odpovědnost při publikování, což může zpochybnit důvěryhodnost a spolehlivost informací. Uvádí také, že se dále budou rozevírat nůžky mezi těmi, kdo budou mít k novým technologiím přístup, a těmi, kdo přístup mít nebudou. Krom toho podle McQuaila začíná na internetu ekonomické „pole“ zasahovat stále hlouběji do „pole“ žurnalistického. Autor přijímá, že některá periodika, rozhlas

Denis McQuail Žurnalistika a společnost Vydalo Nakladatelství Karolinum


• • • jazykový koutek

Čeština spisovná a jiná Jsme-li rodilými mluvčími češtiny, pak jsme si v dětství osvojili některou z jejích variet, a to češtinu obecnou nebo nějaké (moravské, slezské aj.) nářečí. Až ve škole se setkáváme s češtinou spisovnou, a to v její podobě psané i mluvené. Rozdíly mezi spisovnou češtinou a jejími varietami zpravidla rodilí mluvčí nepovažují za nijak zásadní, přesto se ukazuje, že ze společenského hlediska mají podstatný význam. • Lucie Jílková

N

né zprávy nebo zprávy z některého internetového serveru citace z tzv. sociálních sítí. Ty mohou být psány emotivně, v rychlosti, původně třeba jen pro okruh známých, proto mohou být psány češtinou nespisovnou. Za články na internetových serverech dále běžně následuje tzv. diskuse, tedy prostor pro čtenáře článku pro vyjádření vlastního názoru, pro připojení komentáře k dalším příspěvkům apod. V těchto textech je podíl spisovné a nespisovné češtiny velmi různý, velmi běžná je zde však čeština obecná. Provázanost spisovné češtiny s psaným jazykem a nespisovné češtiny s mluveným jazykem se výrazně projevuje v nejrůznějších publicistických pořadech. V nich dost často můžeme pozorovat, že stejný moderátor užívá češtinu spisovnou i nespisovnou. Spisovně (a také bez

přeřeknutí, hezitačních zvuků, bez pochybení ve větné skladbě apod.) mluví tehdy, když nějaký text čte, zatímco v rozhovorech s pozvanými hosty přechází do češtiny nespisovné, nejčastěji obecné. Ukazuje se tedy, že mluvit přirozeně spisovnou češtinou je pro mnoho mluvčích nesnadné, ne-li nemožné. Zkušenou mluvčí, které mluvení spisovnou češtinou nedělá prakticky žádné potíže, je třeba moderátorka televizního pořadu Máte slovo Michaela Jílková. Přesto i u ní můžeme někdy sledovat užívání různých variet češtiny. V pasážích zjevně předem připravených a promyšlených, tedy v úvodním představení tématu, přivítání hostů, v závěrečném rozloučení s diváky zaznívá pravidelně čeština beze zbytku spisovná. V rozhovorech s hosty, v rozhovorech někdy značně vyhrocených, polemických však i tato mluvčí občas spisovnou češtinu opouští. Daleko výraznější pronikání nespisovnosti v tomto pořadu ovšem pozorujeme v esemeskách diváků, které se objevují ve spodní části obrazovky a které se k tématu pořadu rovněž vztahují. V nich třeba čteme: Pane Babisi, je rozkradyno; Miduchodci se nechytame; Modry straky vzteky zelenaji; Jestli budou pokladny, tak budiš atd. Zde máme co do činění s texty psanými zřejmě v rychlosti, bez zpětné kontroly, s texty často opět velmi emotivními, někdy rezignujícími na spisovnost, pravopisnou správnost. Z dosavadních příkladů vyplývá, že v mediálních textech se kromě češtiny spisovné objevuje hojně čeština obecná. Ta však není jedinou nespisovnou varietou češtiny, se kterou se v České republice můžeme setkat. Podíl moravských, slezských a dalších nářečí je však v současných mediálních textech spíše nevýrazný. Jednou z nečetných výjimek jsou třeba rozhovory se zpěvačkou Jarmilou Šulákovou. Když byla hostem v talk show Jana Krause, moderátor se několikrát pozastavil nad některými nářečními rysy, žertem navrhoval, že jisté pasáže budou pro diváky, kteří neovládají valašské nářečí, opatřeny titulky apod. Také v tištěných rozhovorech s ní se některé nářeční jevy mohou objevit, jako tomu bylo v rozhovoru Jiřího Moravského Brabce v časopise Folk a country: Už v roce 1955 jsem zpívala na Světovém festivalu mláKresba Václav Teichmann

ěkteří jazykovědci se přiklánějí k názoru, že v češtině pozorujeme tzv. diglosní situaci. Diglosií obecně se rozumí taková jazyková situace, kdy ve společenství lidí fungují různé variety jazyka (případně i zcela různé jazyky) tak, že jedna z variet je obecně považována za společensky významnější, prestižnější, zatímco druhá varieta za méně prestižní. Spisovná čeština je tou varietou, která se užívá v komunikačních situacích prestižnějších, jimiž mohou být: výuka ve škole, veřejnoprávní zpravodajství, obecně veřejná vystoupení různého druhu atd. Obecná čeština (nebo nějaké nářečí) je pak náležitá v komunikačních situacích méně prestižních, méně společensky závazných, tedy například v rozhovoru se známými, s příbuznými, v obchodě apod. Je zjevné, že hranice mezi komunikačními situacemi společensky prestižními a méně prestižními je nepochybně propustná. Přesto však můžeme konstatovat, že v současné době do textů, které byly dříve psány či pronášeny výhradně češtinou spisovnou, pronikají i prvky z češtiny obecné (nebo nějakého nářečí). Názorným příkladem může být současné zpravodajství Radiožurnálu. Součástí pravidelného dopravního zpravodajství jsou běžně úryvky telefonátů řidičů, kteří právě někudy projíždějí a podávají informaci např. o hustotě provozu, dopravní nehodě, které byli svědkem aj., třeba v této podobě: Na dvacátym kilometru ve směru na Brno bouračka, je tam odstavenej náklaďák, vobject se to nedá. Před takovým úsekem i po něm zaznívá z rozhlasu čeština spisovná, která je řidičovým telefonátem takto proložena úsekem v češtině obecné. Obdobně jsou součástí zpravodajství sportovního úryvky rozhovorů se sportovci či trenéry, z jejichž úst třeba slyšíme: Ten závěrečněj finiš sem prostě nezvlád, ale stejně je ten výsledek myslim si dobrej. Zpravodajství veřejnoprávního rozhlasu je jistě komunikační situací prestižní, situací, která předpokládá, resp. tradičně předpokládala, češtinu spisovnou. Poslechem zpráv se ale denně můžeme přesvědčit, že se toto výrazně mění, spisovná čeština zkrátka není jedinou varietou, která ve zprávách zaznívá. K prolínání spisovné a nespisovné češtiny nedochází jen v případě textů mluvených, ale také psaných. Velmi běžně jsou dnes součástí nějaké tiště-

deže a studentstva ve Varšavě a dostala třetí cenu. A o dva roky později v Moskvě druhú. No, tož, byl to jakýsi výkon. (…) Mám asi sedm zpěvníků valašských písní a ze začátku se vybíraly ty najpěknější. (…) Také sa stalo, že jsme s Kyčerou jezdili na neděli nad Hrozenkov. My

jsme byli pod Ústavem národního zdraví, to tehdy tak bylo, že každá muzika musela mít svého zřizovatele, a on tam měl podnikovou chatu. Tedy dvě malé chatičky. Tam jsme zkúšali, večer zpívali u ohýnku, a nad námi žila jedna tetička, měla tam chalúpku, a občas přišla k ohýnku. Poslúchala a taky zpívala. My jsme si od ní zapsali tolik halekaček… Jiným výrazným příkladem textů, v nichž se pravidelně objevovalo nářečí, byly recenze knih uveřejňované v letech 1999–2007 v časopise Tvar. V jedné z recenzí třeba bylo možné číst: Chvilku vám to snad připadne veselé, jak jej ta papula furt lapce a jaké slova z něj vypadávajú, aj všelijaké zaujímavostě se možná dovíte, ale co je to platné, když za chvílu poznáte, že Máňa mluví, jen aby mluvila, a mluví a mluví a mluví. Na to ona je totiž machr, na to mluvení, poněvadž pro ňu je to ten největší rajc na celém světě. A tak to zanedlúho přestanete poslúchat, jen se tak usmíváte a v ušách vám hučí a po dvoch třech hodinách vám aj hlava z toho začne brnět a otékat. Autorem textů v rubrice nazvané Ze čtenářského deníku Aloise Burdy byl literární vědec Pavel Janoušek. Obecně lze říci, že mediálních textů, do nichž skutečně nepronikne žádný nespisovný prvek, v současné době ubývá. Je to pravděpodobně dáno snahou mluvčích přiblížit se příjemci, učinit svůj text pro čtenáře či posluchače živým, přitažlivějším, dialogičtějším. Dovoluji si však připomenout nespornou užitečnost užívání spisovné češtiny: je společná mluvčím na celém území České republiky. Je otázkou, jazyko-




jazykový koutek • • •

vědci dosud uspokojivě nezodpovězenou, jak mluvčí, jejichž mateřským jazykem je třeba nějaké moravské či slezské nářečí, vnímají (někdy výhradní) užívání obecné češtiny dejme tomu v dětských pořadech, v talk show, v publicistice apod.

N

ejvýznamnější přidanou hodnotou novinářské práce jsou informace z první ruky a s perfektní znalostí věci. Takové, jaké nabízí německý novinář z deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Rainer Hermann ve studii Konečná stanice Islámský stát? s podtitulem Selhání státu a náboženská válka v arabském světě. Hermann charakterizuje dění na Blízkém východě jako obdobu evropské třicetileté války, tedy jako konflikt, v jehož základu je nesmiřitelný rozpor mezi šíity a sunnity. Oheň se však podle něj rozhořel především zasahováním z Evropy a pak ze Spojených států. Dávnou kolísavou rovnováhu Blízkého východu nejprve fatálně narušil v roce 1798 Napoleon svým tažením do Egypta. Další nešťastné působení Evropanů, potažmo Američanů završila invaze ochotných do Iráku v roce 2003. Ta odstranila diktátora Saddáma Husajna, ale zároveň i sekulární sunnitskou brzdu islamizace. Padla tak sunnitská překážka, která bránila Íránu v přímém spojení s šíitskou Sýrií. Saúdská monarchie to vyhodnotila jako ohrožení svého postavení, proto začala usilovat o odstranění Asada v Sýrii a posilovat všechny možné sunnitské skupiny v regionu včetně těch, z nichž se po řadě vzájemných bojů a fúzí vynořil tzv. Islámský

stát. Ten podle Hermanna není nějakou džihádistickou novinkou. Je to jen agresivnější, krutější a lépe, jako stát fungující uskupení. Právě proto nemůže Západ stát stranou, protože, jak Hermann píše hned v úvodu, tam bojují nejméně tři tisíce muslimů ze západní Evropy a ti za pár let vnesou terorismus do Evropy, stejně jako teror z Afghánistánu vedl s několikaletým zpožděním k útokům z 11. září 2001. Podle Hermanna je tedy Islámský stát produktem tohoto nábožensky motivovaného souboje o moc nad regionem, v němž o hegemonii zde usilují na jedné straně Saúdové, sunnité, na druhé straně Írán jako šíitská mocnost. Uplatnit se ale chce také Turecko jako třetí ambiciózní hráč v regionu, který ale pokazí všechno, do čeho se pustí. Hermannova kniha Konečná stanice Islámský stát? vyšla v Německu v roce 2015 a zachycuje události do vraždění v redakci časopisu Charlie Hebdo. Chybí v ní tedy prudce se vyvíjející agrese Islámského státu a Hermannem předvídané teroristické útoky v Evropě i vývoj v politice muslimských zemí během posledního roku a půl. Přesto je to zatím nejdůkladnější aktuální zpráva o Blízkém východu z první ruky.

ZP

Foto Academia

Co se děje na Blízkém východě

Konečná stanice Islámský stát? Selhání státu a náboženská válka v arabském světě Přeložili Jiřina a Petr Kučerovi Vydalo nakladatelství Academia 2016


• • • čeští fotoreportéři – obrazový seriál Mediažurnálu

Fotoreportéři natočili v létě zajímavé medailonky V průběhu letních měsíců Klub fotoreportérů nikterak nezahálel. Předseda Klubu fotoreportérů SN ČR Filip Láb se spolu s kolegy z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK Sandrou Štefanikovou a kameramanem Štěpánem Klímou pustili do natáčení rozhovorů. S fotoreportéry a fotografy si před kamerou povídali o jejich díle, životních osudech a fotografii obecně. Během léta naši fotoreportéři navštívili a vyzpovídali celou řadu členů klubu v jejich ateliérech a domovech. • Filip Láb rvním, koho jsme v létě navštívili, byl fotograf Ivo Gil. V jeho ateliéru jsme probírali jeho vztah k fotografii, osudy domu, ve kterém je jeho ateliér, a samozřejmě došlo i na krátkou prohlídku autorova fotografického archivu. S fotografem Zdeňkem Lhotákem jsme si v jeho úžasném ateliéru na Kampě povídali o tom, jak se od aktivního sportování dostal k fotografii, nemohli jsme neprobrat příběh jeho nejslavnější série fotografií nácviku na Spartakiádu a také, jak to vlastně bylo s tímto jeho úspěchem na World Press Photu. Zajímavá byla rozprava o vztahu fotografie a tělesnosti a jejím zkoumání ve fotografii. S fotografem Josefem Ptáčkem jsme v jeho ateliéru hovořili o studiu na FAMU, o divadelní fotografii, krajině a také o cestování a o jeho přátelství s Jeho svatostí XIV. Dalajlámou. Bývalý předseda klubu Karel Mevald nás zase uvedl do peripetií práce agenturního fotografa a dlouholeté spolupráce s ČTK. Řeč došla i na fotografování letu do vesmíru Vladimíra Remka i na to, jak se fotí oficiální fotografie prezidenta republiky. Stanislav Tereba nám pro změnu vyprávěl neuvěřitelný příběh o tom, jak získal za fotografii brankáře hlavní cenu World Press Phota, a jak si pro tuto cenu letěl stíhacím letounem. Přemysl Hněvkovský hovořil o focení studentské stávky v šedesátých a pak v osmdesátých letech, o celoživotní vášni pro fotoaparát Leica i o způsobech, jak se dá skloubit kariéra lékaře s další celoživotní vášní – s vášní pro fotografii. Fotografka Markéta Luskačová s námi nad výborným domácím koláčem probírala svou životní cestu, fotografování náboženských poutí, odchod do Anglie, i to, jak se mladé matce s novorozeným potomkem fotografovaly britské pláže. Zmínila cestu ke členství v prestižní fotografické agentuře Magnum či přátelství s fotografem Josefem Koudelkou. A na závěr nám Pavel Dias vyprávěl o své životní cestě s fotografií, o práci pro Mladý svět, o fotografování koní, dostihového sportu, dlouhodobé nikdy nekončící dokumentaristické práci na jeho humanistických tématech. Všechny rozhovory teď čeká postprodukce. Pevně věříme, že v brzké době budou k zhlédnutí na připravovaných webových stránkách klubu. Natáčení medailonků zajímavých forografů není jedinou aktivitou, kterou Klub novinářů-fotoreportérů v poslední době vykonal. Za zmínku stojí třeba výstava představitelky klasické humanistické tradice ve fotografii Daniely Sýkorové s názvem „Čechy krásné, Čechy mé“. Akce započala 20. dubna letošního roku v prostorách pražského presscentra a skončila na konci srpna. Výstavu zrealizovala Arita Hucková za pomoci Sandry Štefanikové a Filipa Lába. O dalších akcích budeme informovat.

P

Ukázky z díla Ivo Gila. Foto: Filip Láb

čeští fotoreportéři – obrazový seriál Mediažurnálu • • •


Zdeněk Lhoták v ateliéru. Foto: Filip Láb

Josef Ptáček a fotografie z cest. Foto: Filip Láb

Karel Mevald nad svými fotografiemi. Foto: Filip Láb


• • • čeští fotoreportéři – obrazový seriál Mediažurnálu

Filip Láb a Stanislav Tereba během rozhovoru. Foto: Štěpán Klíma

Přemysl Hněvkovský během natáčení rozhovoru. Foto: Filip Láb

Markéta Luskačová. Foto: Filip Láb

Pavel Dias pod fotografií Jacques Henri Lartigua. Foto: Filip Láb

mediažurnál Samozřejmě šlo o vtip, je to ale dobrý příklad Proč americká média upřednostňují Hillary Clintonovou?

Recommend Documents