Medailony českých ornitologů
Medailony českých ornitologů Profiles of Czech Ornithologists Josef Musílek (1885–1941) Josef Musílek byl asi jedním z posledních příslušníků obrozenecké galerie zanícených učitelů a vlastivědných badatelů. Narodil se 23. 1. 1885 v Jezbořicích v okrese Pardubice, na samém rozhraní s okresem Chrudim, mezi nížinou Polabí a předhůřím Železných hor. Tomuto kraji zůstal věrný po celý život: 1891–1896 chodil do obecné školy v Třibřichách, 1896–1903 vystudoval reálku v Pardubicích, po maturitě absolvoval roční kurs při učitelském ústavu v Praze a pak mu nastalo stěhování po obecných školách Pardubicka a Chrudimska: Mikulovice, Rohovládova Bělá, Vysoká n. L., Svinčany, Pardubičky a Vysoké Chvojno. Tam se stal řídícím učitelem, odkud přešel do Bohdanče a od 1936 do Pardubic. Jeho učitelské působení se dělilo mezi školu, přírodu a hudbu: byl houslistou Pardubického smyčcového kvarteta a Pardubické filharmonie. Tento život byl přerušen 1. světovou válkou v r. 1914: r. 1916 byl zajat na ruské frontě, vstoupil do československých legií a vrátil se do vlasti přes Japonsko a Kanadu r. 1920. Nebyl mu však dopřán dlouhý život: v lednu 1941 uklouzl na náledí, zlomil si nohu a v nemocnici v Pardubicích zemřel na embolii 24. 2. 1941. Josef Musílek byl patrně nejaktivnějším českým ornitologem vůbec. Svědčí o tom nejen nejméně 412 publikací, ale zejména i jeho činnost organizační. Byl s dr. Hořicem a dr. Karáskem jedním z iniciátorů a hnací silou založení Československé ornithologické společnosti (1926), po jejím oficiálním ustavení 1928 se stal jejím jednatelem, kterým byl až do své smrti. Jeho zásluhou byl vypracován program 196
Josef Musílek (1885–1941), snímek z archivu Východočeského muzea v Pardubicích
činnosti společnosti (1928), vydával každoroční Zprávy společnosti (1928–1935) a v letech 1936–1941 byl i jedním ze tří redaktorů časopisu Sylvia. Redigoval také ornitologickou rubriku v časopise Stráž myslivosti a rozsáhle spolupracoval s dalšími mysliveckými (Lovecký obzor, Háj) i vlastivědnými (Krajem Pernštýnův, Od Trstenické stezky) časopisy. Iniciativně se podílel i na založení kroužkovací stanice, sestavil také první „pohartertovské“ české názvosloví evropského ptactva (1931). Stal se právem i jedním z prvních čestných členů Československé ornithologické společnosti. Vlastní náplní jeho ornitologických zájmů byl výskyt a život ptáků. Byl vyni-
Sylvia 43 / 2007
kajícím terénním znalcem ptáků a jejich hlasů. Sestavoval také ornitologické sbírky, ať již pro kabinety škol, ve kterých učil, nebo později pro muzeum v Pardubicích, kde byl kustodem zoologických sbírek a měl i vlastní sbírku, spíše příležitostnou, poněvadž nebyl nikdy typem „sběratele“, těšícího se z pohledu na tisíce neživých preparátů. Soustředil své zájmy především na ptáky východních Čech a teprve po 1. světové válce je rozšířil na celé Československo. Ornitologii však neopustil ani během války, v níž získal velké zkušenosti i početný materiál především ze Sibiře a Mandžuska. Jeho základními publikacemi přesto zůstaly především dvě monografie, věnované jeho východním Čechám: „Ptactvo Litomyšlska a přilehlých částí sousedních okresů“ (Časopis Národního musea – přírodní vědy 1940–47) a „Ptactvo Pardubicka“ (Pardubice 1946). Vydání ani jediné z nich se však již Josef Musílek nedočkal.
Snad nejlepší charakteristiky Josefa Musílka jako člověka jsou ve vzpomínkách v úvodních kapitolách „Ptactva Pardubicka“. Jeho kolegové-učitelé „při společné práci s ním v něm poznávali nejen na slovo vzatého odborníka, ale přibližoval se jim čím dál více i jako nejvýš ušlechtilý člověk a vzácný přítel“. A slova Waltra Černého a Rudolfa Šrámka-Huška o několik stran dále dokládají, že tato chvála skromného, kultivovaného a nevýslovně pilného člověka nebyla psána z pouhé zdvořilosti. Karel Hudec
Poznámka redakce: Další informace o osobě a díle Josefa Musílka naleznou čtenáři v publikaci Josef Musílek – český ornitolog a legionář na Sibiři, kterou v roce 2006 vydalo Východočeské mu zeum v Pardubicích.
197
Z literatury
Z literatury Book Reviews Hromádko M., Čihák K., Hromádková V. & Porkert J. 2005: Ptáci Orlických hor. SEN, Dobré (ISBN 80-86483-16-9). 384 str., cena 295 Kč.
Kunstmüller I. & Kodet V. 2005: Ptáci Českomoravské vrchoviny. Historie a současnost hnízdního rozšíření v kraji Vysočina. ČSOP Jihlava a Muzeum Vysočiny Jihlava (ISBN 80-86382-16-8). 220 str., cena 70 Kč.
Vašák P. et al. 2006: Ptáci Podblanicka. ČSOP Vlašim a Muzeum Podblanicka (ISBN 80-86327-47-7). 264 str., 140 Kč.
Fišer J. 2006: Ptactvo Táborska. Nákladem autora za finanční podpory KÚ JČK, obce Radenín a měst Mladá Vo žice a Chýnov (ISBN 80-239-7635-4). 164 str., cena neuvedena.
Fiala J., Klejdus J. & Vymazalová H. 2007: Ptáci Znojemska. Sursum, Tišnov (ISBN 80-7323-146-8). 239 str., cena 299 Kč.
198
Vránová S., Lemberk V. & Hampl R. 2007: Ptáci Pardubic. Východočeská pobočka ČSO a Východočeské muzeum, Pardubice (ISBN 978-80-86046-93-8). 304 str., cena neuvedena. Počínaje rokem 2005 byl vydán na naši literární produkci neobvyklý počet ornitologických monografií, zpracovávajících výskyt ptactva ve větších územních celcích ČR. Zpracování všech monografií je poměrně konzistentní. Ve čtyřech knihách je zpracován celoroční výskyt ptáků v daném území, na Českomoravské vrchovině a v Pardubicích pouze hnízdní výskyt. Těžištěm všech knih jsou druhové texty, často velmi podrobné. Zpracování hnízdního výskytu vychází většinou z nejnovějšího mapování (2001–2003) pro Atlas hnízdního rozšíření ptáků v ČR (Šťastný et al. 2006), s detailnějším textovým rozvedením výsledků. Pouze pro Orlické hory a Pardubice jsou základní čtverce atlasového mapování v připojených mapách dále děleny. Metodické a syntetické poznatky (početnost, její dlouhodobé změny, výškové rozšíření, osídlení jednotlivých biotopů apod.) jsou většinou zpracovány stručně, ale vzhledem k autenticitě a místním znalostem autorů velmi kvalifikovaně. Tyto syntézy jsou pak většinou přeloženy i jako cizojazyčné souhrny. Ve všech knihách jsou kromě mapek v různém počtu i schematické či podrobné černobílé kresby všech nebo jen výběru druhů, a to v různé úrovni, u Fialy et al. a Vránové et al. jsou v textu i stručné druhové charakteristiky. Všechny knihy jsou doplněny i převážně barevnými fotografiemi ptáků i biotopů. Po grafické úpravě (křídový papír, kvalita fotografií a příloh vůbec) evidentně dominuje kniha o ptácích Pardubic. Srovnání všech knih vede nutně k zamyšlení nad tím, jakým způsobem
Sylvia 43 / 2007
podobné monografie zpracovávat. Vy dávání podobných monografií je nutné v každém případě vítat: zpřístupní se poznatky, které by často zůstaly zaznamenány pouze v denících jednotlivých pozorovatelů. Na druhé straně je nutné počítat s tím, že o vydání knihy mohou rozhodovat schopnosti autorů nejen materiál zpracovat, ale nalézt pro vydání finanční možnosti. Nutnost pokusit se uplatnit knihy v širší veřejnosti může být pak patrná nejen z textů, ale i z grafického doprovodu. Na finančních zdrojích může záležet i rychlost, s níž musí být rukopis zpracován. Přitom zejména co možno úplná excerpce dosavadní literatury z daného území je časově značně náročná a vyžaduje dlouhodobou dokumentaci. Je to patrné téměř u všech monografií, jejichž autoři se omlouvají za nemožnost úplné literární excerpce. Přitom je zhodnocení dosavadních údajů jediným podkladem nejen pro dokumentaci výskytu, ale zejména pro stanovení dlouhodobých změn výskytu a početnosti převážné většiny druhů. A co by bylo vhodné si přát u podobných monografií ještě dále ? Přesné uvedení autora u každého údaje – kompletní základní informaci o výskytu (lokalita, datum) – u výškových údajů běžnou výškovou hranici hnízdního rozšíření, u mimořádných výšek průkaznost hnízdění – jasnou formulaci vysvětlivek k obrazům, zejména použitých značek – u dat o průtahu kvantitativní vyjádření dlouhodobých hodnot, ať v tabulce či v grafice, přičemž je vhodné rozdělit materiál na počet zjištění a počet jedinců – kvantitativní vyjádření i příletových a odletových dat. Možná i další. Snad je problém vědeckosti / veřejnosti knihy nejlépe patrný u knihy po stránce přístupnosti pro veřejnost zřejmě nejlepší – u monografie ptáků Pardubic. Snad by v takovém případě bylo možné ponechat text, jak je, tedy přehledný pro
veřejnost („osídlil Pardubice někdy v 70. letech“), ale podobné obecné formulace doplnit minimálně citacemi původních sdělení. Karel Hudec
Hill G. E. & McGraw K. J. (eds) 2006: Bird Coloration. Vol. 1 Mechanisms and Measurements, Vol. 2 Function and Evolution. Harvard Univ. Press, Cambridge (ISBN 0-674-01893-1, 0-674-02176-2). 589 a 477 str., cena 193 USD. Dva objemné díly pojednávající o zbarvení ptáků byly dlouho očekávány. Jako u každé vytoužené věci hrozilo, že zklamou. Pokud mohu soudit, tak zde se stal pravý opak – bylo publikováno zásadní dílo, které předčilo očekávání a stane se na mnoho následujících let základní příručkou v oboru. Editoři přizvali ke spolupráci renomované badatele a rozdělili vzniklé mohutné dílo do dvou svazků. První pojednává zhruba řečeno o metodice a proximativních mechanismech, zatímco druhý se soustředí na funkci a evoluci zbarvení u ptáků. Dále jsou oba svazky rozděleny do oddílů: Vnímání a měření (4 kapitoly, 177 str., 1. díl), Mechanismy produkce (5 kapitol, 254 str., 1. díl), Kontrola a regulace exprese (3 kapitoly, 130 str., 1. díl), Funkce (7 kapitol, 349 str., 2. díl) a Evoluce (3 kapitoly, 108 str., 2. díl). V oddílu o vnímání a měření barev se čtenář dozví, co dnes víme o tom, jak ptáci vnímají barvy, jak barvy objektivně měřit a kvantifikovat a jaký má na vnímání barev vliv okolní světlo. Podstatná část této kapitoly se točí kolem problému, jak objektivně popsat a změřit barvy tak, jak je vidí oko ptáka. Velkým nedostatkem dřívějších studií byl skrytý předpoklad, že ptáci vidí podobně jako my, takto 199
Z literatury
také vizuálně se orientující živočichové. Nejdůležitějším rozdílem mezi námi a ptáky je různý počet světločivných čípků – my máme tři typy, ptáci čtyři. Přičtěte k tomu jiné nervové zpracování signálu a máme skutečný problém. Řešením je kvantifikovat povrch peří objektivně za použití spektrofotometru. Ten přesně změří kolik světla odráží peří v té které vlnové délce. To je však jen polovina písničky. Ptačí světločivné buňky jsou různě citlivé na světlo o různé vlnové délce. Dalším krokem je tedy modelovat percepci barvy u ptáků pomocí přesně změřených citlivostí jednotlivých typů čípků. Dále je třeba zohlednit spektrální složení světla dopadajícího na vnímaný povrch. A to už vůbec nemluvíme o zpracování signálů ptačím mozkem – o tom nevíme skoro nic. Ač tato tvrzení znějí dost skepticky, je třeba zdůraznit, že jsme v posledních letech udělali v této oblasti velký pokrok a recenzovaná kniha je toho důkazem. Autoři příslušných kapitol srozumitelně vysvětlují nejen, co víme o vnímání barev ptáky, ale také jak se maximálně přiblížit kvantifikaci barvy z „ptačí perspektivy“, včetně podrobných technických kuchařek výběru příslušných přístrojů, software atd. Další dva oddíly se zabývají fyziologickými mechanismy produkce barev a faktory, které tuto produkci ovlivňují (hormony, geny a prostředí – např. paraziti, potrava). Ornitologie zažila v posledních letech velký příklon k tzv. proximativním základům znaků – jinými slovy ke zkoumání fyziologických mechanismů, kterými jsou znaky v ptačím těle „vyráběny“. V oblasti zbarvení jde tedy o fyziologické mechanismy produkce barev. Dvě hlavní skupiny pigmentů, na nichž je zbarvení ptáků postaveno, jsou karotenoidy a melaniny. Barvy a vzorování jsou však u ptáků produkovány také jinými mechanismy, ať už jinými pigmenty (pteriny, porfyriny, psitako200
fulviny), fyzikálními mechanismy (rozptyl světla u strukturálních barev), nebo materiály, které nejsou součástí těla ptáka (různé barevné předměty u lemčíků, korunní plátky u modropláštníků atd.). Kniha podává velmi podrobný a fundovaný přehled jak fyziologie jednotlivých typů pigmentů, tak fyzikálních mechanismů účastnících se produkce strukturních barev. Pochopení biochemických vlastností jednotlivých pigmentů, toho jak jsou produkovány, metabolizovány a ukládány v peří při pelichání je klíčem k pochopení toho, jakou roli mohou hrát v evoluci a komunikaci. V tomto ohledu autoři podali skutečně brilantní výkon a příslušné kapitoly jsou bohatou studnicí faktů a nápadů. Podobně vysokou kvalitu si drží kapitoly o faktorech ovlivňujících expresi zbarvení. Opět zde platí, že znalost mechanismů působení hormonů, genů a okolního prostředí na expresi zbarvení nám umožní lépe porozumět případné roli těchto mechanismů v evoluci zbarvení. Druhý svazek začíná kapitolami po jednávajícími o funkci zbarvení u ptáků. Mezi kladené otázky patří: k čemu vlastně slouží barevné peří – ochraně před predátory nebo signalizování příslušníkům vlastního druhu? Pokud ano, tak signalizování čeho? Proč se jedinci mezi sebou tolik liší v intenzitě a rozsahu zbarvení? Dá se z barvy peří vyčíst něco o vztazích mezi jedinci během nehnízdního období (např. pravděpodobný výsledek agresivních interakcí)? Vybírají si samice samce podle barvy peří? Pokud ano, jak a proč? Co z toho vlastně mají? Proč jsou barevné často i samice, když si právě ony vybírají partnera? Jakou funkci má barevné peří a kůže u mláďat? Jde pouze o „předzvěst“ budoucího dospělého zbarvení, nebo mají u mladých samostatnou funkci? Z tohoto krátkého přehledu kladených otázek je jasné, že jde o klasický evolučně laděný výzkum. Na otázku „proč“ zde
Sylvia 43 / 2007
očekáváme odpověď v jednotkách biologické zdatnosti (fitness) – protože takové zbarvení, toto chování atd. zvyšuje/snižuje fitness… Ačkoliv každá kapitola je psána jinými autory, editoři se postarali o to, aby část o funkci zbarvení komunikovala s předchozí částí o proximativních mechanismech zbarvení, a to je velké plus. Každá kapitola funguje také jako dosti vyčerpávající přehled prací týkajících se problému. Takový přístup je chvályhodný – jediným nedostatkem je absence kvantitativního shrnutí předchozího výzkumu. K dispozici jsou nám tabulky s přehledem starších prací, studijním druhem a výsledkem, kdo co zjistil, ale chybí pokus o kvantitativnější sumarizaci, např. formou metaanalýzy. V kapitolách o funkci zbarvení snad nejvíce vyniká, jak málo opravdu kvalitních, promyšlených a na dostačujícím vzorku postavených prací bylo doposud provedeno. Oba svazky uzavírají tři kapitoly věnované evoluci zbarvení. Zde se řeší jedna z klasických otázek evoluční biologie: proč se druhy mezi sebou liší, v tomto případě v intenzitě, typu a rozsahu zbarvení? Zásadním výdobytkem poslední doby je věnovat důkladnou péči historické příbuznosti mezi druhy. Je jasné, že pokud se druhy od sebe rozdělily teprve nedávno, budou si více podobné než druhy, které se evolučně rozešly mnohem dřív. S pomocí robustních fylogenetických hypotéz, dnes nejčastěji založených na molekulárních znacích (sekvence DNA), je možné zodpovědět takové otázky jako zda prostředí, ve kterém druh žije (např. otevřené habitaty vs. les), ovlivňuje typ zbarvení, jaký se u druhu vyvine, nebo je dokonce možné rekonstruovat zbarvení předků současných ptáků. S rozmachem aplikace objektivní kolorimetrie (tj. spek trofotometrie) a přibývajících kvalitních molekulárních fylogenezí dalších skupin ptáků můžeme očekávat rozvoj tohoto
typu bádání. Zmiňované kapitoly jsou skvělým úvodem do oboru. Závěrem je třeba zdůraznit, že četba recenzovaných svazků je velmi informativní, inspirativní a zábavná. Čtenář si odnáší dva základní pocity, které podle mé dosavadní zkušenosti plynou z četby každé kvalitní vědecké práce: jak moc už bylo v oboru vybádáno, ale zároveň jak žalostně málo toho zatím víme. Věřím, že četba této knihy nejen pobaví, ale také přitáhne k výzkumu ptačího zbarvení talentované zástupy. Vladimír Remeš
Beolens B. & Watkins M. 2003: Whose Bird? Men and women commemorated in the common names of birds. Christopher Helm, London (ISBN 0-713666471). 400 str., cena 17,99 GBP. Snad každého uživatele atlasu evropských ptáků v angličtině napadne, kdo asi byli pánové Barrow, Montagu, Tengmalm, Cretzschmar a Steller a proč si je anglické názvosloví spojuje právě s hoholem, motákem, sýcem rousným, strnadem a kajkou. K téže otázce nás přivedou vědecká druhová jména například brhlíka Sitta whiteheadi a ouhorlíka Glareola nordmanni. Sáhneme-li po kvalitnější knize, která pokrývá i avifaunu evropského okolí, záhadných jmen ještě přibude: Güldenstädt, Moussier, Krüper, Radde, Hume, Pallas. Ani to samozřejmě ještě nic není v porovnání s ptačími druhy celého světa. Stejně se ptali autoři Beolens a Watkins a výsledkem je zajímavá „slovníková“ knížka, která obsahuje medailony reálných osob, po nichž jsou v anglickém názvosloví ptáci pojmenováni 201
Z literatury
– autoři přinášejí biografické informace o 1124 osobách a zaznamenali také 2246 ptáků po osobách pojmenovaných. Pojmenovávání po konkrétních lidech (tzv. eponyma či patronyma) v zoologii bývá někdy kritizováno. Proč tolik ješitné snahy o „nesmrtelnost“ některých osob, navíc mnohdy lidí, kteří s příslušným živočichem a dokonce ani zoologií neměli vůbec nic společného? Jaký to vlastně má smysl, jestliže v zoo vidíme zebry Burchellovy, Grévyho a Hartmannové, protože kdo z návštěvníků vůbec tuší, co to bylo za lidi…? Názory na tuto v minulosti rozšířenou praxi se jistě mohou různit, ale skutečností zůstává, že jde o dějiny zoologických objevů a za každým eponymem se skrývá nějaký konkrétní příběh – daného druhu, jeho objevitele (tj. většinou sběratele) v přírodě, autora prvního popisu a případně také vztahu mezi nimi. Jestliže například britský ornitolog Robert Swinhoe v roce 1872 svůj popis nového čínského bažanta připsal Darwinovi (dnes poddruh bažanta chocholatého – Pucrasia macrolopha darwini), jistě tím hlavně vyjadřoval svůj postoj k tehdejšímu myšlenkovému kvasu v zoologii. Každá názvoslovná komise mimoto potvrdí, že jde i o praktickou stránku celé věci. Tak třeba nám blízký rod Phylloscopus: mezi dnes platnými 56 budníčky máme v češtině mj. b. zairského, kanárského, iberského, balkánského, pákistánského, nepálského, altajského, s-čchuanského a tibetského a dále i sírožlutého, žlutopásého, žlutavolícího, zlatohlavého, žlutobřichého, žlutopruhého a žlutořitého… V takto „zahlcené“ situaci jistě mohou eponyma přinést žádoucí odlehčení, avšak bohužel: právě u budníčků český názvoslovný komitét nevyužil ani jednou šance, které se mu nabízely, když v anglickém názvosloví mají svého budníčka např. Blyth, Bonelli a paní Boultonová 202
a v „latině“ pak navíc mj. i pánové Hume, Herbert a Davison. V knize jsou samozřejmě nejrůznější osobnosti; mnozí zařazení jsou všeobecně známí – zejména cestovatelé (např. Humboldt, Holub, Clark, Livingstone, Prževalskij, Speke), přírodovědci (Cuvier, Wallace, Darwin, Brehm) a ornitologové (Gould, Sharpe, Neumann, Sclater, Audubon, Pelzeln) –, jiní jsou v jistém povědomí právě díky ptačím či vůbec zoologickým eponymům, tedy jde zejména o jména spjatá buď s ptáky z frekventovaných evropských atlasů (Brünnich, Marmora, Bonelli, Ménétries), se živočišnými druhy jaksi obecně známými třeba z ochranářského hlediska (Steller, Spix, Armand David) či s chovanci v zoo nebo ptáky okrasnými (Gouldová, Bourke, Fischer). Jiní jsou naprosto neznámí i ve svých zemích. A přes až detektivní pečlivost někdy autoři rezignují a musejí konstatovat, že jde o omyl (překlep ve jménu, případně osoba vůbec neexistuje), anebo se jim o takovém člověku nepodařilo zjistit vůbec nic. Občas se sice domnívají, že při pátrání uspěli, ale spíš se zřejmě jedná o omyl: například medosavku sumbskou (Myzomela dam mermani) připisují českoněmeckému cestovateli a botanikovi Franzi Wilhelmu Sieberovi, který v letech 1822–24 obeplul svět a snad byl i na indonéském ostrově Sumba. Ovšem autorem popisu byl jakýsi „Siebers“, a to až o více než sto let později, konkrétně roku 1928… Knihu doplňují četné portréty a také shrnující informace v boxech – tj. pokud si různé statistiky nezačne dělat uživatel knihy sám, autoři to dělají za něj. Dozvídáme se tak, kolik bylo mezi zařazenými profesí velmi předpokládaných – tedy přírodovědců z příbuzných oborů (botanici, obecně zoologové, entomologové, geologové), lovců a také malířů specializovaných na ptáky. Četné profese se v této souvislosti nabízejí jako nejlo-
Sylvia 43 / 2007
gičtější, zejména cestovatelé, diplomati, misionáři, vojáci, mořeplavci a lékaři (na expedicích i třeba v koloniích a armádě). Mnohé osobnosti měly natolik pestrý a tvůrčí život, že vynikly hned v několika oborech – Edward Lear byl vynikající malíř ptáků, ale daleko známější je dnes jako básník. Zahrnuto je jen velmi málo žen; ženy však jasně vítězí v pojmenováních „láskyplných“ (Humeová, Gouldová a četná křestní jména: Thekla, Alma, Sophie, Stella). Podobné komplexní publikaci samozřejmě lze leccos vytknout, i když sotva to, že je až příliš britsky „sebestředná“. Je to pochopitelné: vychází především z anglických pramenů a je věnována jevu bytostně anglosaskému (při obdobném zpracování českého názvosloví bychom ani zdaleka neměli tolik studijního materiálu). Nesmí nás proto například zarážet, že geografické detaily týkající se původu i působení jednotlivých osob (a také vynikající obeznámenost s britskými koloniemi) jsou v případě Britů, Američanů a Australanů se „zbytkem světa“ nesrovnatelné. Jistě závažnější výhradou je celé pojetí: eponyma nepocházejí z žádného moderního seznamu ptačích druhů, ale autorům k tomu, aby se daným člověkem vůbec zabývali, stačila jakákoliv historická zmínka. Výsledkem je obrovské množství uvedených synonym – v některých případech jsou u téhož druhu uvedeny dvě i více osob, tj. ptačí druh byl postupně připsán osobám A, B a C. I to je samozřejmě „příběh“ a „dějiny“, ale autoři s tím až na výjimky nijak nepracují – čtenář se z jejich knihy většinou pouze dozví, kdo byli A, B a C, ale pak už nic. Příbuzným problémem jsou druhy a poddruhy – některá eponyma byla původně navržena coby název druhový, ale pak se z popisu stal poddruh; v mnoha případech byl naopak pod-
druh povýšen na druh. Autoři ale nijak nerozlišují, který název je dnes platný a který byl naopak preferován v minulosti, a nerozlišují druhy a poddruhy. Jestliže u některých osob je celý seznam ptačích eponym, jsou v něm pohromadě druhy i poddruhy, názvy dodnes platné i názvy kdysi jen někým použité. Je to trochu zmatečné a hlavně „neporovnatelné“. Autorům zkrátka nešlo o relevantnost popisu z hlediska dnešního stavu poznání, ale zařadili každou zmínku o eponymu, kterou někde v pramenech našli. Zvláště markantní je to u britského ornitologa Goulda, jenž popsal a také zobrazil velké množství ptačích „druhů“ (a navíc měl eponyma ve velké oblibě), které už pak ale nikdy nikdo do dalších publikací nepřevzal; byl to prostě taxonomický omyl, avšak v této knize jsou tyto případy v jedné řadě s popisy „povedenými“ hned napoprvé a dodnes platnými. Samostatnou kapitolou je to, jak anglická eponyma vlastně vznikala. Celkem v rovnováze jsou dva nejčastější případy: popisovatel svého sběratele zvěčnil ve vědeckém druhovém nebo i rodovém názvu a anglické názvosloví toto respektuje a převzalo pojmenování z latiny. Zhruba stejně častý je druhý případ, tj. v angličtině se druh jmenuje po autorovi popisu (což ve vědeckém názvosloví prakticky neexistuje). Celkem zřídkakdy je sběratel a popisovatel tatáž osoba. V menšině pak jsou pojmenování uctivá, pod něž patří i ony manželky a přítelkyně a také významné osobnosti, které často neměly k zoologii ani žádný vztah. Jistě nejpatřičnější je případ, kdy zoolog takto uctil svého významného kolegu a předchůdce. Velice zřídka docházelo k neetickému případu, kdy popisovatel nový druh v latině připsal sám sobě; autoři takových situací vystopovali jen několik a spíše snad šlo o nedopatření, které už ale platí: například britský ge203
Z literatury
olog a zeměměřič H. H. Godwin-Austen roku 1870 popsal Garrulax austeni, č. sojkovec hnědohlavý. Anglické názvosloví bylo opravdu jediným kritériem autorů, takže mají smůlu osoby, jejichž jméno bylo takto použito pouze ve vědeckém názvu – například Polák Ludwik Franciszek Młokosiewicz (1831–1909) a jeho tetřívek kavkazský (Tetrao mloko siewiczi). A po kom je v angličtině pojmenováno nejvíce ptačích druhů? Po Johnu Gouldovi 24, po Charlesi Darwinovi 21, po Sclaterech (otci a synovi) 19, atd… – avšak naprostá většina osob „má“ jen jeden ptačí druh či poddruh… Zajímavější je jistě statistika národnostní: je zřejmé, že ornitologická eponyma a vůbec dějiny ornitologických výzkumů (přinejmenším tedy v 19. století, kdy také byla eponyma nejvíce v módě) přímo kopírují dějiny kolonialismu – z uvedených osob je 16 Rusů, 45 Holanďanů, 161 Francouzů, 201 Američanů a 331 Britů, což celkem odpovídá rozložení tehdejších sil ve světě. Autoři ale našli např. i 1 Fina, 4 Maďary, 7 Portugalců, 10 Poláků (jména mnohých z nich se do ornitologického názvosloví dostala díky sibiřskému vyhnanství) a 29 Italů. A také tři Čechy (částečná hypotetická souvislost již byla zmíněna u Čechoněmce F. W. Siebera). U paleontologa Fer dinanda Stoličky (1838–1874) jsou uvedeni pěnčík středoasijský (Leptopoecile sophiae) a bramborníček pouštní (Sa xicola macrorhynchus) z Indie (ale scházejí nejméně tři platné poddruhy). Botanik Tadeáš Haenke (1761–1817) navštívil mimo jiné Filipíny a jeho sbírky se dostaly do Evropy. V roce 1884 proto mohl drážďanský ornitolog A. B. Meyer popsat Leptocoma spermata hen kei, poddruh strdimila různobarvého, který žije na ostrově Luzon. Sporným se naproti tomu jeví být „Holub’s Golden Weaver“ (Ploceus xanthops, č. snovač 204
Holubův). Dr. Emil Holub (1847–1902) je jistě nejslavnějším naším zástupcem v této společnosti. Jenže: německý ornitolog Hartlaub tohoto snovače popsal již v r. 1862, přičemž Holub se poprvé do Afriky vydal až roku 1872, tedy ve 24 letech… Ornitologická eponyma ano nebo raději ne? V každém případě vzdávají určitý hold lidem, kteří mnohdy doslova položili život při práci pro ornitologii; cestování po exotických končinách bylo v 18. a 19. století velice krušné a mnozí zahynuli přímo na expedici – utonuli, zabili je domorodci, hned tři lovce/cestovatele udupali sloni (ve všech třech případech afričtí), zemřeli na tropické choroby (i k předčasné smrti Emila Holuba přispěla malárie) anebo choroby dnes banální, ale mimo civilizaci tehdy smrtelné, atd. Jistým pomníkem mnohým z nich je tedy i tato kniha. Jiří Hrubý
Hošek J. 2007: Saola aneb největší zoologické objevy posledních let. Scientia (ISBN 978-80-86960-27-2). 216 str., cena 225 Kč. Představovat dílo Jana Hoška čtenářům Sylvie asi opravdu nemá smysl. Dvorní výtvarník České společnosti ornitologické se však tentokrát odhodlal k nezvyklému kousku. Ilustroval vlastní knihu. Jeho nový výtvor mě natolik zaujal, že mám tu odvahu předložit vám ji ke krátkému nahlédnutí, ačkoli její název ba dokonce ani přebal nemají s ornitologií vlastně nic společného. Saola (Pseudoryx nghetinhensis), vlajkový druh Hoškovy knihy, je kopytník. Přesněji řečeno sudokopytník z čeledi turovitých zvláštní tím, že je lidstvu (či přinejmenším západní vědě) znám teprve 15 let. Saola byla objevena roku 1992 v lesích
Sylvia 43 / 2007
Vietnamu a svým uměním zůstat skryta našim očím po tak dlouhou dobu se právem stala symbolem mystiky vznášející se kolem objevování nových a znovunalézání starých druhů. A o tom je celá Hoškova kniha. Autor čtenáři předkládá nepřeberné množství příkladů oněch vzácných druhů včetně jejich příběhů a navíc se snaží poučit čtenáře o všemožných zákoutích studia biodiverzity nebo obecných zákonitostech soudobé taxonomie. Kniha je tak nabita informacemi, které v českém jazyce seženete snad jen v posluchárnách vysokých škol a někdy ani tam ne. Přesto se v žádném případě nedá tvrdit, že jde o učebnici. Saola je jednoduše moderní zoologická detektivka, která člověka nepustí, dokud ji celou nepřečte. Inu, ne nadarmo uvádí každou novou kapitolu citát ze sira Arthura Conana Doylea. Jednotlivé příběhy pojednávají téměř o všem, co má „nožičky“, ale obecná oblíbenost a morfologická rozmanitost činí z ptáků skupinu, která zaujímá v knize jedno z předních postavení. To je také jeden důvodů, proč si myslím, že by nás ornitology mohla recenzovaná kniha zajímat. Jak to tedy s novými a tajemnými ptačími druhy ve skutečnosti je? Tak předně, první a dost podstatný problém je samotná definice druhu. Existuje spousta více či méně subjektivních kritérii pomáhajících nám v orientaci na cestě zahradou biologické rozmanitosti. Postupem času náš pohled na živou přírodu upravujeme podle nejnovějších poznatků, a tak můžeme v klidu prohlásit dnešní klasifikace života na Zemi za více objektivní než subjektivní. Zvláště pak, když se na ní podle Hoška (vlastně spíše podle Ernsta Mayra) shodnou tak odlišné kultury, jako je ta naše a papuánská. Kéž bychom mohli slyšet názor příštích generací. Každopádně se zdá, že dva ptačí druhy se dnes již peřím lišit nemusí. Řada či dokonce většina nových ptačích druhů se v současnosti popisuje na základě znalostí sekvence nukleotidů
v DNA a k tomu nemusíte ani vycházet z laboratoře. Pravdou ale je, že přesvědčivost molekulárních důkazů je ohromná. To si kupříkladu představte strakuli tibetskou (Podoces humilis). Strakule je divná straka. Neběhá, ale poskakuje. Nestaví si hnízda, ale hledá dutiny nebo si je dokonce sama vytváří. To by stálo za trochu odborného bádání, ne? A tak se stalo, že strakule byla strakulí od roku 1871 do roku 2003, kdy z ní Helen Jamesová pomocí osteologických a molekulárních důkazů udělala sýkoru (Ibis 145: 185–202, 2003). Seznamte se prosím se zbrusu novou sýkorou tibetskou (Pseudopodoces humi lis)! Nový druh je na světě. V tomto případě bylo k jeho objevení zapotřebí krom laboratorní zručnosti i krapet pozorovacího talentu, nicméně příběh – ač plný vědeckého vzrušení – přeci jen postrádá potřebnou dávku pravého ornitologického dobrodružství. No budiž, pusťme se do dalšího a tentokrát pravého „velkého objevu“. Píše se rok 1913 a americký ornitolog James Chapin se toulá tropickým horkem dnes demokratického Konga, přičemž si všimne neznámých per na hlavách místních náčelníků. Teprve po 21 letech si Chapin v jednom z evropských muzeí uvědomí že pera „mbulu“ (tak ptáka označovali domorodci) se nápadně podobají perům indických pávů. Tak se pro vědu narodil páv konžský (Afropavo congensis). Kdo by byl tehdy řekl, že páv může žít i na Černém kontinentu? Hošek ve své nové knize podobnými příklady nešetří a ze všech je cítit obrovská dávka entuziasmu pro zoologický výzkum a to nejen u dotyčných objevitelů, ale i u samotného autora textu. Pokračujme ale raději ve čtení. Jelikož nových druhů není neomezeně a ptáci, jak se zdá, pozvolna docházejí, věnuje se autor často i znovuobjevování druhů dávno zmizelých. Věřte, takové příběhy nejsou o nic méně atraktivní. Příkladem může být „Největší skandál v dějinách ornitologie“, ve kterém 205
Z literatury
Hošek líčí příběh sýčka lesního (Athene blewitti). Tuto indickou sovu pohřbil plukovník Meinertzhagen na dlouhých 113 let jen proto, že si jistým Davidsonem uloveného ptáka přivlastnil a opatřil jej falešnou cedulkou. Zmatení ornitologové tak po dlouhá léta hledali sýčka na špatných místech. Nakonec však našli! Kniha nabízí opravdu rozmanité pohledy na věc. Ukazuje například, jak nejen touha po poznání a radost ze zážitků v divoké přírodě pronikají do terénní zoologie. Nebudete tomu věřit, ale dokonce i politika může mít svůj nezanedbatelný význam na poli hledání druhů. Zářným příkladem je osud datla knížecího (Campephilus principalis), který stále plní stránky novin (a to i těch vědeckých). Je to vpravdě krásný a poučný příběh i pro nás, řadové milovníky faunistiky. Knihou „Saola“ otevírá Jan Hošek nejtajemnější komnaty světové zoologie a poutavou formou do nich zcela jistě vtáhne všechny své čtenáře. Nám českým ornitologům přináší spoustu nedostupných informací o životě cizokrajných opeřenců, kvalitní návod jak objevovat nové druhy (nejen ptačí) a v neposlední řadě i napínavá vyprávění ke zpříjemnění podzimních večerů. Kniha navíc díky krásným ilustracím vyloženě lahodí oku a mohu ji tak bez obav doporučit do každé knihovny. Závěrem bych měl upozornit alespoň na několik nedostatků, ale raději to po mně nechtějte. Pro tentokrát bych rád zůstal nekritický… David Hořák
206
Aquila. Annales Instituti Ornithologici Hungarici. Budapest 2006, Vol. 113. (ISSN 0374–5708) 208 str. V obvyklé úpravě a kvalitním provedení vychází další tradiční ročenka maďarského ornitologického ústavu. Obsahuje 11 větších prací, 18 drobnějších zpráv a několik dalších informací, zejména dva nekrology včetně známého paleontologa Dénese Jánossyho (1926–2005). Pro čtenáře neznalého maďarštiny je obtížné pochopit, proč jsou v obsahu časopisu velké práce uvedeny jen maďarskými tituly (a je nutné si najít začátek každé práce), zatímco drobné zprávy jsou přímo v obsahu i anglicky. Mezi většími pracemi je zajímavé zhodnocení vlivu záplav v r. 2006 na ptactvo na Hortobágy (G. Kovács): zvýšení populací bylo zjištěno zejména u Phalacroco rax pygmeus, Botaurus stellaris, Platalea leucorodia a Anser anser, zcela mimořádné byly počty u Porzana porzana, Chlidonias hybridus a Ch. leucopterus. Rozsáhlá literární revize byla provedena u starších unikátních dokladů zničených za 2. světové války (G. Magyar). Dále jsou v čísle tři zprávy maďarské faunistické komise (za roky 2002 – v anglickém souhrnu omylem uvedeno 2001–, 2003 a 2004): prvé hnízdění v Maďarsku bylo zjištěno v r. 2002 u Bucephala clangula, 2003 Cettia cetti, 2004 Mergus merganser. Dalších 40 stran zabírá kroužkovací zpráva maďarské centrály za roky 2004–2005 (Z. Karcza, N. Marosi). Mezi drobnějšími zprávami zaujmou kromě čistě ornitologických rarit poznatky svědčící o výskytu v hnízdní době resp. zřejmě šíření některých druhů (Buteo rufinus u Ostřihomi, Glaucidium passerinum naproti tomu u Aggteleku) i další příležitostné biologické poznatky. Karel Hudec
Sylvia 43 / 2007
Pokyny pro autory RUKOPISY zasílejte v elektronické verzi na disketě nebo e-mailem (
[email protected]). Text musí mít dvojité řádkování, široké okraje a odstavce bez odsazení. Při psaní na PC nepoužívejte (kromě vědeckých jmen) speciálních formátů (kurzíva, polotučné písmo) a nedělte slova na konci řádků. Do textu je možné vyznačit pasáže, kam by měly být zařazeny přílohy. Při uvádění českých jmen ptáků se řiďte Soustavou a českým názvoslovím ptáků světa (Muzeum Komenského, Přerov 2003). Vědecká jména rodů a druhů uvádějte kurzívou, jména vyšších taxonů normálním typem písma, anglická jména druhů s velkými počátečními písmeny. V česky psaném textu používejte desetinné čárky, v anglickém pak desetinné tečky. Ve výsledcích statistického zpracování musí být uveden typ testu, hodnota vypočtené statistiky, velikost souboru a/nebo stupně volnosti a hladina významnosti. Formální úprava rukopisu se řídí podle způsobu použitého v posledním čísle Sylvie. Přijatý rukopis je nutné zaslat e-mailem nebo na disketě (nejlépe v editoru MS Word). Větší zásahy do textu stránkových korektur, které obdržíte před vytištěním článku, nejsou přípustné. Autorské korektury pošlete redakci co nejdříve. Autor zasláním opraveného rukopisu automaticky souhlasí s převodem autorských práv na vydavatele. První autor obdrží zdarma jeden autorský výtisk časopisu Sylvia a *.pdf soubor svého článku . ČLÁNKY – Titulní strana by měla obsahovat (1) název (česky i anglicky), (2) nezkrácené jméno a příjmení autora, (3) adresu pracoviště autora včetně e-mailu, telefonu (do zaměstnání i domů), příp. faxu, (4) abstrakt (česky i anglicky), (5) klíčová slova a (6) navrhovaný text záhlaví. Název práce by měl být stručný, přesný a věcný. Abstrakt v rozsahu 100–150 slov by neměl opakovat název, měl by stručně, věcně a přehledně vystihovat obsah práce bez odkazů na další části textu. Vyvarujte se komplikovaného členění textu, neužívejte více než tří různých typů podtitulků, nadpisy jednotlivých kapitol nečíslujte. Vlastní práce by měla být členěna na úvod, metodiku, výsledky, diskusi, poděkování (autor by měl mj. poděkovat anonymním recenzentům), anglický souhrn a seznam citované literatury. Úvod by měl stručně nastínit studovanou problematiku, zdůvodnit studii a vyústit v cíle práce. Výsledky by měly zodpovědět otázky položené v úvodu. Diskuse obsahuje konfrontaci výsledků práce s údaji v literatuře a vlastní názory autora. Překlad souhrnu (v rozsahu min. 300 slov) a ostatních pasáží textu do angličtiny může v případě zájmu autora zajistit redakce. KRÁTKÉ ZPRÁVY by neměly přesáhnout délku dvou normostran a neměly by obsahovat více než jednu tabulku nebo jeden obrázek. Text je členěn pouze na název, výčet autorů s adresami, krátký abstrakt, vlastní text a seznam literatury. Poděkování je zahrnuto v textu. Citovaná LITERATURA by měla být omezena na významné publikované práce. Do seznamu literatury zahrňte pouze práce přijaté k publikaci s označením „in press” a názvem časopisu, ve kterém článek vyjde, zatímco nepublikované údaje, připravované rukopisy a nepublikované práce citujte pouze v textu pomocí zkratek „in litt.” nebo „nepubl.”. Pečlivě zkontrolujte, zda si vzájemně odpovídají citace v textu a seznamu literatury. U prací více než dvou autorů se v textu uvádí jméno prvního autora a zkratka et al. Následuje-li v odkazu v textu za sebou více citací, jsou řazeny chronologicky. V případě více prací stejného autora v jednom roce používejte abecedního rozlišení (1988a, 1988b). Způsob citování literatury dodržujte podle následujících příkladů: v textu: (Hora 1990), ...(Hudec & Černý 1972, Bejček et al. 1990, Hudec 1994), ...podle Ketzenbergové (1999), ... Leisler (1991)... v seznamu použité literatury: Bejček V., Exnerová A., Fuchs R., Musil P., Šimek L., Šťastný K. & Vašák P. 1990: Changes in the abundance of waterfowl on the fishponds in the region “Třeboňsko” (Southern Bohemia). Proc. XIst Int. Conf. on Bird Census and Atlas Work, Prague 1989: 437–440. Hora J. 1990: Základní informace o populaci labutě velké, Cygnus olor (Gm.), v Jihočeském kraji. In: Ptáci v kul turní krajině, Sborník referátů, České Budějovice 1989: 103–118. Hudec K. (ed.) 1994: Fauna ČR a SR. Ptáci 1. Academia, Praha. Hudec K. & Černý W. (eds) 1972: Fauna ČSSR. Ptáci 1. Academia, Praha. Ketzenberg C. 1999: Grundstoffwechsel und untere kritische Temperatur bei Goldregenpfeifern (Pluvialis apri caria). Vogelwarte 40: 139–142. Leisler B. 1991: Acrocephalus melanopogon (Temminck, 1823) – Mariskensänger. In: Glutz von Blotzheim U. N. & Bauer K. M. (eds): Handbuch der Vögel Mitteleuropas 12/I. AULA-Verlag, Wiesbaden: 217–252. OBRÁZKY musí být z laserové tiskárny nebo zhotoveny černou tuší na bílém nebo průsvitném papíru, popis pak proveďte propisotem. Síla čar a velikost písma musí být úměrné předpokládanému zmenšení. Originály obrázků dodejte až s konečnou verzí rukopisu. Všechny obrazové přílohy označte na zadní straně jménem autora a číslem obrázku. Číslování musí odpovídat pořadí odkazů v textu. Popisky přiložte na zvláštním listu. FOTOGRAFIE (číslované průběžně mezi obrázky) musí být ostré a kontrastní, pokud je posíláte v elektronické verzi, musí mít rozlišení minimálně 300 DPI. TABULKY musí být přehledné a srozumitelné, bez svislých čar, údaje v nich musí odpovídat textu. Tabulky by měly být navrženy vzhledem k rozměrům sloupce či stránky Sylvie a zařazeny za rukopis jednotlivě na zvláštních listech.
207
Pokyny pro autory / Instructions for authors
Instructions for authors MANUSCRIPTS may be in English or Czech (Slovak). Manuscripts should be sent on a diskette or by e-mail to
[email protected]. The text should be double spaced with broad margins. Scientific names of genera and lower taxa should be in italics. Vernacular names should start with capitals, e.g. Little Owl. Do not capitalise group names, e.g. warblers, corvids. Details of statistical analysis that always must be included are type of test, the value of the relevant test statistics, the sample size and/or degrees of freedom and the probability level. The text of the accepted manuscript should be send by e-mail or on a 3.5-inch diskette, preferably in MS Word. One set of proofs will be sent to the author just prior to printing. In the proof stage only essential corrections can be made. Corrected proofs should be returned as soon as possible. The authors automatically agree with transfer of copyright to the publisher when sending the corrected manuscript to the editor. The first author will receive a complimentary issue of Sylvia and a *.pdf file of his/her paper. ARTICLES – Front page should be arranged in the sequence: (1) title, (2) author’s full given name(s) and family name, (3) author’s address (institutional affiliation, e-mail address, fax and phone number), (4) abstract, (5) keywords, (6) running head proposed. Title should be short and concise. The abstract (100–150 words) should reflect both content and emphasis of the paper and should be complete in itself without reference to other parts of the paper. Avoid too many subdivisions, do not use more than three different types of headings, and do not number the headings. Subdivisions should include: Introduction, Methods, Results, Discussion, Acknowledgements, Summary, and Literature. The introduction should outline the problem and denote scope, purpose and rationale of the study. Results should answer questions posed at the outset of the paper. Discussion should include the main contributions of the study in relation to the findings of previous workers, but authors may also express their own opinions and ideas on their responsibility. Summary (min. 300 words) will be translated into Czech by editors. SHORT NOTES should not exceed two pages in print and should not include more than either one table or figure. Short notes consist of text without headings, with a reference list only. Acknowledgements are incorporated in the text and there is only a short abstract. Cited LITERATURE should be restricted to significant, published papers. Only papers which have been accepted for publication may be incorporated, with the notation ‘in press’ (and the journal in which it will appear). Unpublished data, manuscripts in preparation and unpublished papers should be noted as ‘in litt.’, ‘pers. comm.’ or ‘unpubl. data’. Check your citations carefully against the reference list and vice versa. Examples of literature cited in the text: (Leisler 1991), (Hudec & Černý 1972) or in case of more than two authors (Bejček et al. 1990). References in the text should be in order of publication, e.g. (Hudec & Černý 1972, Bejček et al. 1990, Hudec 1994). In the reference list the literature cited should be in alphabetical order. Titles should be given in the original languages. Examples: Bejček V., Exnerová A., Fuchs R., Musil P., Šimek L., Šťastný K. & Vašák P. 1990: Changes in the abundance of waterfowl on the fishponds in the region “Třeboňsko” (Southern Bohemia). Proc. XIst Int. Conf. on Bird Census and Atlas Work, Prague 1989: 437–440. Hora J. 1990: Základní informace o populaci labutě velké, Cygnus olor (Gm.), v Jihočeském kraji. In: Ptáci v kul turní krajině, Sborník referátů, České Budějovice 1989: 103-118. Hudec K. (ed.) 1994: Fauna ČR a SR. Ptáci 1. Academia, Praha. Hudec K. & Černý W. (eds) 1972: Fauna ČSSR. Ptáci 1. Academia, Praha. Ketzenberg C. 1999: Grundstoffwechsel und untere kritische Temperatur bei Goldregenpfeifern (Pluvialis apri caria). Vogelwarte 40: 139–142. Leisler B. 1991: Acrocephalus melanopogon (Temminck, 1823) – Mariskensänger. In: Glutz von Blotzheim U. N. & Bauer K. M. (eds): Handbuch der Vögel Mitteleuropas 12/I. AULA-Verlag, Wiesbaden: 217–252. ILLUSTRATIONS should have solid black lines on pure white or tracing paper. Their layout and type size should be adapted to the expected final size. Do not submit originals of figures before the manuscript is accepted. PHOTOGRAPHS need high contrast and resolution of 300 DPI or more. Figures should be numbered in sequence of their reference in the text. Legends for the figures should be added after the text, on separate, numbered sheets. Graph files should be supplemented by the original data in ASCII or spreadsheet format. TABLES should be concise and self-explanatory, carrying a brief title at the top, further details should be given at the bottom, with cross-references (e.g. asterisks) in the table. In tables scientific names of species should be used. Each table should be typed/printed on separate sheet, with only horizontal lines.
208
