Nechte se uchvátit poutavým příběhem, v němž se prolínají dvě časové linie – současná a historická.
pro čtenáře od 9 let Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail:
[email protected]
Jindřiška Mendozová
Hlavními hrdiny knížky jsou jedenáctiletý Jakub Šimek a stejně stará Anežka Bušková, jejíž prapředci byli rádci a komoří Karla IV. Jakub je sice ve Velharticích na letních prázdninách tak trochu omylem – kvůli zapomnětlivosti svého táty, ale vůbec mu to nevadí. Hodlá totiž na velhartickém hradě vypátrat číše, ze kterých pili Karel IV. s Buškem z Velhartic. To, co nejdřív vypadá jako příjemná letní zábava, přeroste v dobrodružství, do kterého zasáhnou i aktéři staletí starého příběhu.
Meč pánů z Velhartic
Meč pánů z Velhartic
áánánununu z Jindřiška Mendozová ilustrace Jarmila Růžičková
Za to, že knížka mohla vzniknout, děkuji trpělivosti celé své rodiny, přátelům, kteří vypomohli svými znalostmi z historie či místopisu, ochotnému velhartickému kastelánovi, který mne celým hradem provedl, a v neposlední řadě svým třem dětem, které byly prvními čtenáři i kritiky…
Jindřiška Mendozová
M eč pán ů z V elhartic ilustrace Jarmila Růžičková
Grada Publishing
Velhartice a jejich hrad, rod Bušků a markrabě Karel i mnohá další zmiňovaná místa a události samozřejmě existovali a existují. Přesto je příběh o meči pánů z Velhartic příběhem vymyšleným, stejně jako postavy, které v něm vystupují, dokonce i Velharticím přibyly nějaké ty domky, aby hlavní hrdinové měli kde bydlet… Dalo by se tedy říct, že vše je skoro čistá fantazie… I když… kdo přesně ví, co možné je a co už nikoli…
Kapitola
první
Nad vesnicí zuřila bouřka. Blesk stíhal blesk. Stromy se ohýbaly a mraky hnal vítr před sebou jako veliké černé obludy nejrůznějších tvarů a podob. Déšť bičoval stráně, pole, lesy i domy. Venku nebyla živá duše. Lidé se schovali do chalup a domků, zvířata do svých nor a pelechů. Přesto se najednou uprostřed lesa, na mýtině plné pařezů po pokácených stromech, objevili dva muži. Jejich věk bylo těžké určit, protože tváře z velké části zakrývaly kapuce, kterými se chránili proti dešti. Oba muži zamířili směrem k vesnici. Oblohu rozetnul další blesk, ozval se hrom, ale tentokrát jej následovalo ještě něco dalšího. Syčivý zvuk. Syčivě chraplavý by asi zněl ten nejlepší možný popis. „Dva měsíce. Ne víc než dva měsíce. Tím pro vás všechno končí,“ syčel a chraptěl hlas. Jeden z mužů se vylekaně rozhlédl, ale odkud hlas vychází, nebylo možné určit. Druhý muž bez otočení rázoval k vesnici. Hlas se už znovu neozval. Déšť a bouřka pomalu ustávaly… Za celé léto už se pak podobná bouře neopakovala. Jakub s Petrem, kterému ovšem nikdo neřekl jinak než Péťa, se opatrně a co možná nenápadně vmáčkli mezi dvě skupinky turistů, kteří přešlapovali před hlavním vchodem do velhartického hradu. Do začátku prohlídky chybělo pět minut. Turisté se ale tísnili a strkali, jako kdyby chtěli projít zavřenými dveřmi a rovnou utíkat na jednu ze dvou kamenných věží a starý most, které je zajímaly ze všeho nejvíc. „Co když nebude provádět ten novej, ale kastelán? Nebo ta holka. Ta má taky voči všude,“ zašeptal ustrašeně Péťa a nervózně se podrbal v blonďatých vlasech, které za všech okolností zatvrzele připomínaly vrabčí hnízdo. 7
Jakub frajersky pokrčil rameny. Sice v něm byla také trochu malá dušička, ale nikdy by se k tomu nepřiznal. „Stejně se tam protáhneme. Až budeme vevnitř, už si nás nikdo nevšimne. Budeme se držet pěkně vzadu a –“ nadechoval se, aby ještě něco řekl, ale v tom mu na rameni přistála čísi ruka. Přistála tak energicky, že mu brýle málem seskočily z nosu jako skokan z můstku. „Kampak, pánové? Zase se mi snažíte proklouznout do hradu?“ Přímo za nimi stál kastelán Hejda a rozhodně nevypadal, že přichází v míru. Péťa se přikrčil a pokukoval po Jakubovi, jako by čekal, že ten vymyslí nějaký geniální ústupový plán. Ten by sice rád, ale Hejda je držel pevně. „Táta bude nadšený, až zjistí, že lezete do hradu bez placení,“ podíval se výhrůžně na Péťu. Ten se přikrčil ještě víc. Jakubovi ho v tu chvíli bylo skoro líto. Každý ve Velharticích věděl, že Péťův táta pro výprask nechodí daleko. Jakub se teď tedy narovnal, znovu posunul brýle a snažil se na Hejdu dívat stejně rozzuřeně jako on na ně. „Byl to můj nápad. Žalujte u nás,“ řekl a doufal, že se mu ani trošku nezatřásl hlas. Naopak že zní odvážně a vyzývavě. „To se neboj. S tvojí babičkou si promluvím taky moc rád,“ zchladil ho Hejda a pak je oba začal postrkovat směrem k cestě, která vedla do vesnice. „Mazejte. A už na mě tohle nezkoušejte!“ Kluci na cestu vyrazili poměrně ochotně, ale za první zatáčkou se zastavili. Kdyby se nic nedělo, pustili by se hned do vymýšlení nového plánu, jak se dostat do hradu. Jenže ono se dělo. Přímo před nimi dva kluci strkali a šťouchali do copaté zrzavé holky, která jejich útoky docela odvážně odrážela. Jakub i Péťa moc dobře věděli, o koho jde. Michal a Honza. Kluci z místní party drsanů. Tak si sami říkali. Teď o prázdninách tu zbyli sami, stejně jako Jakub s Péťou. Ostatní se rozjeli k moři, k babičkám, na tábory a bůhvíkam ještě. Mezi oběma partami v tuhle chvíli panovalo příměří. Ve čtyřech válka o stoh za vesnicí neměla ten pravý spád. Jenže teď příměří padlo. Přece je nenechají, 8
aby se prali s malou holkou. V tom měl Jakub jasno. Péťa nejspíš také, ale přece jen nijak netoužil po dalším průšvihu. „Na holku si troufáte, co?“ popošel Jakub ke klukům a snažil se tvářit výhrůžně. Péťa se přitiskl k hradní zdi. Podle něj tohle vůbec nevypadalo dobře, protože oba kluci byli skoro o hlavu větší než Jakub. Teď se rozhlíželi okolo sebe a předstírali, že nikoho nevidí. „Tady někdo mluvil?“ popichoval Honza. „Řek bych, že nějakej voraženej Pražák,“ pokračoval Michal, a aby Jakubovi předvedl, že se ho ani trochu nebojí, pořádně zatahal zrzku za jeden z copů. Holka se po něm vztekle ohnala, ale Michal mrštně uhnul. „Kecy, kecičky. Radši se rveš s holkou než se mnou,“ provokoval dál Jakub. To už bylo na oba kluky moc a ve vteřince se všichni tři váleli na kamenité cestě. Vlastně čtyři, protože zrzka do kluků bušila, co jí to jen hubené ruce dovolovaly. Jakub musel uznat, že jí to jde opravdu docela dobře. Turisté se jim na cestě vyhýbali. Někdo pohoršeně vrtěl hlavou, jiný zanadával, další řekl něco o dobách, kdy on sám býval kluk, ale nikdo je od sebe neroztrhl. Péťa stál jako zkamenělý u zdi a nejspíš by tam tak stál do dalšího dne, kdyby najednou na klubko na zemi nepadl stín a dva kroky od Péti se znovu neobjevil kastelán. Tentokrát už byl ve tváři zlostí celý rudý. „Co se to tady děje?“ zaburácel kastelán. Ještě nedomluvil, a Péťa už pelášil po cestě k vesnici, rozhodnutý nečekat, až je Hejda osobně dovleče k rodičům. I do ostatních jako kdyby střelil. Michal s Honzou ani zrzka neváhali a v mžiku letěli za Péťou. Jakub by utíkal také, ale nezbývalo mu než sebrat ze země brýle, které mu v zápalu boje odletěly do trávy vedle cesty. Hejda toho samozřejmě využil. Popadl ho za rameno a nezdálo se, že by měl v úmyslu ho jen tak pustit. „Jeden průšvih za den ti nestačí? Co se to tu dělo? Proč jste se rvali?“ vyptával se kastelán. 9
Jakub zarytě mlčel. Přece nebude žalovat? Jestli je kastelán tak zvědavý, ať si na to přijde sám. Za chvilku ucítil, že stisk ruky povolil a Hejda ho pustil. Přitom se na něj trochu unaveně podíval. „Běž, prosím tě. A už se tu neukazuj. Nebo se za tvojí babičkou vážně stavím. Já nevím, co na tom hradu pořád máte,“ mumlal si na odchodu kastelán. Jakub se vydal po cestě dolů. Co na hradě mají? Jak se ho může kastelán takhle ptát? Velhartice. Karel IV. Bušek z Velhartic. Číše, ze kterých ti dva pili víno. Jakuba dějepis bavil. Máma vždycky tvrdila, že táta i on jsou posedlí. Táta ekologií a on tajemnými příběhy z minulosti. Nikdy nechápala, že se táta pořád vrtá ve výrobě jakéhosi ekologického vozítka, ani to, že Jakub kvůli čtení o tajemství pyramid zapomene na písemku z matiky. Když táta kvůli zkoušce vozítka zapomněl dojít zaplatit dovolenou a ta jim propadla, vypuklo doma hotové peklo. Jasně, byl to průšvih, ale zase nic tak strašného se nestalo. Alespoň podle Jakuba. Máma měla úplně jiný pocit. Nakonec s Jakubem odjela do Velhartic k babičce a s tátou odmítala promluvit. To, že je ve Velharticích, Jakubovi nevadilo. Naopak. Od chvíle, kdy si v časopise ZÁBAVNÁ HISTORIE přečetl, že číše, z kterých Karel IV. a Bušek z Velhartic pili víno, se možná stále ukrývají na velhartickém hradě, se nemohl dočkat, kdy k babičce pojede. Najde ty číše! Budou o něm psát jako o Schliemannovi, který objevil bájnou Tróju. Co je proti tomu moře! Jenže věděl, že mámě tohle nikdo nevysvětlí. Ona i babička se na něj každou chvíli smutně podívaly a zavzdychaly. Ani nemusely nic říkat, a on věděl, co to znamená. Je chudáček se zkaženými prázdninami. Jenže si tak nepřipadal. Jediné, co ho štvalo, bylo, že máma s tátou nemluvila, a dokonce mu řekla, že nechce, aby sem na víkendy jezdil… Jakub, ponořený do svých myšlenek, si málem ani nevšiml, že na něj zpoza keře v ohybu cesty syčí a mává Péťa. „Dobrý?“ šeptal Péťa. Jakub přikývl. 10
„Mluv klidně nahlas. Hejda je zpátky na hradě,“ odpověděl Jakub a zpomalil. „A vůbec netuší, proč na hrad pořád lezeme. Tím líp pro nás.“ „Ty se tam chceš znovu dostat?“ zeptal se Péťa a moc nadšeně nezněl. „Máme plán, ne?“ Péťa jen mlčky přikývl. Buď plán s Jakubem, nebo se tady bude po vesnici poflakovat sám. Dřív nebo později to skončí tím, že si ho vezmou do parády Honza s Michalem. To radši poleze v noci po laně a bez baterky na hradní věž. A úplně sám. „Posloucháš mě?“ dolehl k němu Jakubův hlas. Péťa roztržitě zavrtěl hlavou: „Zamyslel jsem se.“ „Říkám, že se o tom plánu nikdo nesmí dozvědět. Stejně je divný, že ty dva šli na hrad, zrovna když jsme tam byli my,“ dumal nahlas Jakub. „Třeba nás špehujou. Kdo je vůbec ta holka?“ „Anežka nebo Alžběta nebo tak nějak. Bláznivej Bušek je její děda,“ informoval ho Péťa. Když šlo o to dozvědět se o čemkoli, co se ve Velharticích šustlo, byl Péťa lepší než místní rozhlas. Jakub jen přikývl. Pana Buška, kterému ve vesnici neřekl nikdo jinak než „bláznivej“, znal dobře. Nikdy u něj ale žádnou zrzavou holku neviděl. „Její rodiče se rozváděj. Poslali ji sem, protože se nemůžou dohodnout, u koho bude vlastně bydlet. Říkala máma,“ drnčel Péťa. „Taky říkala, že dřív ji sem neposílali, protože se jim to tu nezdálo dost dobrý.“ Na okamžik se odmlčel a trochu rozpačitě se podíval na Jakuba. „Vlastně ji sem šoupli tak trochu jako tebe.“ Jakub se na něj nechápavě podíval. Co to mele? Jeho přece nikdo nikam nešoupnul. Je tady s mámou. Na prázdninách. „O nás tvoje máma taky něco povídala?“ zeptal se a snažil se, aby to znělo co možná nejbezstarostněji. Péťova máma, paní Vlková, byla učiněná studnice zpráv a zpráviček o všech ve vesnici. Jeho babička dokonce tvrdila, že od ní se člověk dozví novinky i sám o sobě. „Tedy… no… jo…,“ koktal Péťa. 11
Chalupa Jakubovy babičky už byla na dohled a Jakub se o takových věcech rozhodně nemínil vybavovat mámě s babičkou na doslech. Takže do Péti maličko nevybíravě drcnul. „Tak co teda říkala?“ „No… že… hele, ale nenaštvi se,“ neměl se do řeči Péťa, ale Jakubův pohled ho přiměl pokračovat. „Prostě říkala, že vaši jsou taky na krok od rozvodu,“ doslova opakoval maminčina slova. „Že tu prej zůstaneš, stejně jako ta holka od Buška.“ Jakub zrychlil krok. Péťova máma si vymýšlí. Určitě si vymýšlí. Na kamaráda úplně zapomněl a prudce otevřel vrátka na dvorek. Pak jakoby z dálky uslyšel Péťu. „Ty ses naštval, že jo? Že ses naštval?“ naléhal Péťa. Jakub jen zavrtěl hlavou: „Zejtra u hradu. Před poslední prohlídkou.“ Na odpověď nečekal a zmizel za plotem. Otevřeným oknem z kuchyně doléhaly na dvorek hlasy maminky a babičky. Cinkalo nádobí, něco syčelo na pánvi. Jakub věděl, že za chvíli bude večeře a že by měl jít rovnou dovnitř. Místo toho se proplížil pod oknem a opatrně, aby vrata neskřípala, se protáhl do stodoly. Po žebříku si vylezl na půdu. Sice nebyla zdaleka plná, ale seno okolo něj příjemně vonělo a Jakub se pomalu uklidňoval. Určitě to není pravda, opakoval si pořád dokolečka. Kdo ví, co Péťova máma slyšela. Kdyby se něco dělo, řekli by mu to. Stopro. „Jakube! Kubo! Večeře!“ dolehlo k němu ze dvorku volání. Jakub chvíli čekal. Dolů se mu nechtělo. Má se mámy zeptat na to, co říkala paní Vlková? Nebo radši ne? Nemohl se rozhodnout. Jenže dolů prostě musel. Máma volala už po třetí, a kdyby se neobjevil, dokázala by obrátit celou vesnici vzhůru nohama, aby ho našla. Navíc by ho určitě potrestala, že se před ní schovával. Máma umí bejt hustá, to věděl moc dobře. Nejspíš by musel zítra pomáhat na zahradě a bylo by po výpravě. To se Jakubovi nezamlouvalo ani trošku. Salát, ředkvičky a jahody. Všechno vyplejt a nic nepošlapat. Příšerná představa. Po čtvrtém zavolání tedy slezl dolů a vyloudal se na dvorek. 12
„Cos na tom seně dělal, prosím tě?“ zeptala se netrpělivě máma a z vlasů mu setřepala pár chomáčků sena. Hana Šimková byla štíhlá blondýnka, vždycky hezky upravená a vždycky trošku ustaraná. Pořád měla strach, aby se Jakub nenastydl, aby cestou ze školy nevběhl pod auto, aby si nezlámal nohu při fotbalu, aby se neutopil v rybníku, aby, aby, aby… Prostě všechno, co Jakub dělal, byl důvod ke starostem. I teď mu ze všeho nejdřív sáhla na čelo, jestli není uhnaný. Jakub ucukl. „Nelítal jsem. Ležel jsem na seně!“ „Tak se hned nerozčiluj. Rýmu máš každou chvíli.“ Proč ho musí pořád tak hlídat? Není přece už žádný mimino. A rýmu neměl ani nepamatuje. Jakub se v duchu vztekal, ale nahlas neřekl nic. Jen něco zabručel a protáhl se okolo mámy do chalupy. Při večeři po očku pozoroval babičku i mámu. Nezdálo se, že by před ním něco tajily. Bavily se docela normálně o tom, co se musí udělat na zahradě, o staré Blažkové, za kterou prý mladí nepřijeli už půl roku, o tom, že na hrad jezdí čím dál tím víc turistů a parkují si po vesnici všude, kde se jim zachce. Péťa prostě kecal, usoudil nakonec Jakub a od řečí paní Vlkové se v myšlenkách vrátil zpět k hradu a jeho tajemstvím. Zítra to už musí vyjít, sliboval si v duchu. Do hradu se dostanou a prohlédnou si všechno do nejmenších drobností. Už zítra budou vědět, kde nejlépe hledat dvě slavné číše. Po večeři do sebe Jakub doslova naházel pudink, trochu halabala se vysprchoval a vyčistil si zuby a pospíchal nahoru na půdu, kde měl malý pokojíček. Mámě s babičkou řekl, že je unavený a chce spát. Unavený ale nebyl ani trochu a spát nechtěl ani náhodou. Plán ovšem měl. Když už se dneska do hradu nedostali, napadlo ho, že nakreslí alespoň nějaký slušný plánek. Jednoduchý, ale natolik přehledný, aby si do něj mohli zakreslovat nejpravděpodobnější místa, kam mohli Karel IV. a Bušek svoje oblíbené číše schovat. Podle časopisu to jejich oblíbené byly. Čas mu při kreslení rychle uběhl a najednou byla půlnoc a hodiny na místním kostele ji hlasitě odbíjely. Jakub zívnul, zalezl do postele a zhasnul lampičku. Vyspat se musí. Jinak by taky mohl 13
něco přehlédnout. Najednou se na zdi pokojíku odrazilo blikání nějakého světla a tančilo po starých neopracovaných trámech. Pak blikání ustalo. Po pár vteřinách bylo zase zpátky. A zase zmizelo. Aby se znovu objevilo. Jakub se vyplížil z postele. Opatrně otevřel okno. Pravé křídlo vrzalo a on rozhodně nechtěl vzbudit ani mámu, ani babičku. Světlo blikalo v křoví za cestou. Neměl proč pochybovat. Někdo mu posílá tajné znamení. Ale kdo? A proč? Jedno bylo jisté. Když se nepůjde podívat, nedozví se to. Jakub se hbitě protáhl oknem. Věděl, že přímo pod ním je stříška kůlny a z té už to na zem bylo kousíček. Měl tuhle cestu už dost dobře ozkoušenou. Doskočil lehce na špičky, na okamžik se zaposlouchal, jestli neuslyší máminy kroky, ale všude bylo ticho. Obratně jako kočka skočil na zem a znovu se opatrně rozhlédl. Okna chalupy byla všechna tmavá, takže nikoho nevzbudil. Už zbývalo jenom dostat se přes plot. Branku Jakub raději ani nezkoušel, dobře věděl, jaký hluk dělá. Na druhé straně plaňkového plotu si uvědomil, jak mu buší srdce. Co když skočil na léčku Michala a Honzy? Co když tajemný neznámý neblikal na něj, ale na někoho úplně jiného a on teď třeba vyruší dva zločince, kteří si dělí lup… nebo tak něco… Jakub opatrně rozhrnul křoví a… pak si oddechl. Mezi větvemi seděla hubená zrzka a pobaveně se na něj křenila. „Co tu děláš?“ zeptal se Jakub nechápavě. „Co by,“ pokrčila holka rameny. „Přišla jsem ti poděkovat.“ Jakub na ni chvilku zíral. Poděkovat o půlnoci s baterkou a do křoví? To bylo dost divný i na něj. „Baví mě dělat tajuplný věci,“ řekla zrzka, jako kdyby mu četla myšlenky. „Já jsem Anežka…“ „Já vím od blá–... od starýho Buška,“ opravil se rychle Jakub, ale Anežka se jen zasmála. „Klidně řekni bláznivýho. Děda taky ví, že mu tak říkáte. Všichni mu tak říkaj. Hele, proč jste se chtěli dostat do hradu?“ změnila najednou téma. Jakub jen zalapal do dechu: „Jak to víš?“ 14
15
„Viděla jsem vás, jak se tam motáte. Včera, dneska… Bylo mi to jasný,“ Anežka se pohodlně usadila na trávě. „Zrovna nenápadný teda nejste.“ Jakub zůstal stát. Co ta holka vlastně chce? Dostat z něj jejich tajný plán? To se tedy moc plete. Ani kdyby ho mučila. Jak je vlastně možný, že on si jí na hradě vůbec nevšiml? K jeho překvapení se Anežka rozesmála. „Jestli hledáš ty číše, co o nich psali, tak děda tvrdí, že je to blbost a výmysl pitomejch pisálků,“ řekla Anežka. „Jo? Co o tom tvůj děda asi tak ví?“ odpověděl podrážděně Jakub. Jemu nějaká holka, kterou v životě neviděl, nebude vykládat, co je a co není možný. „Dost. Jestli sis nevšimnul, tak se jmenuje Bušek a bydlí ve Velharticích…,“ řekla významně zrzka. Jakub měl co dělat, aby neobrátil oči v sloup. Každý ve vesnici přece věděl, že Bušek se považuje za potomka Bušků z Velhartic. Proto mu taky říkali bláznivej. I kdyby byl potomek, tak možná nějakej levoboček. Nikdo významnej. To dá rozum… „Není bláznivej. Náhodou ví moc zajímavý věci. Jenže já sama nic podnikat nemůžu,“ odpověděla Anežka znovu tak, jako kdyby mu četla myšlenky. Jakub se usadil vedle ní. Jestli Anežka chtěla vzbudit jeho zvědavost, nakonec se jí to povedlo. Co mohl vědět starý Bušek zajímavějšího než lidi v časopise? „O co jde?“ zeptal se nedočkavě, ale zelené oči se na něj podívaly, jako kdyby se zrovna zbláznil on. „To ti přece nebudu vykládat tady. A teď. Zejtra ve tři u nás. Děda ti všechno poví. Ale přijdeš sám!“ řekla rázně Anežka. Jakub jen překvapeně zamrkal. Ona si nedá pokoj! Copak si fakt myslí, že mu může diktovat nějaký podmínky? Ona je tu ta nová, ne on! Jenže když tam nepůjde, nic se nedozví! „Péťa přijde se mnou. Je to kámoš,“ řekl nakonec neústupně. Chvilku se s Anežkou měřili ve světle baterky pohledem. Nakonec kývla, až se jí copy zatřásly. 16
„Dobře. Koukejte dorazit včas. Děda nerad čeká,“ řekla ještě a pak už si baterkou svítila na cestu ven z křoví. „Mám tě doprovodit?“ zeptal se Jakub. Tušil, že by doprovod nabídnout měl. Cesta okolo kostela, za kterým bláznivý Bušek bydlel, ho zrovna dvakrát nelákala. Anežka ale rázně zavrtěla hlavou: „Nejsem malá.“ Dřív než na to Jakub stačil cokoli odpovědět, byla pryč. Jenom na cestě se ve tmě míhalo světlo baterky jako velká svatojánská muška. Jakub si musel přiznat, že tahle holka se mu docela zamlouvá. Pak se vrátil do chalupy stejnou cestou, jakou z ní odešel. Ještě dlouho nemohl usnout, protože stále dokolečka přemýšlel o tom, co ví starý Bušek. Co může být to, co on o velhartickém hradu zatím nenašel v žádném časopise ani knížce… Když konečně usnul, stejně byly jeho sny plné starých číší, nedobytných hradeb a tajných komnat…
17
*
Kapitola
druhá
V chalupě starého Buška byl Jakub poprvé. Ostatně Péťa také. Nikdy nebydlel jinde než ve Velharticích. Byl na návštěvě snad u všech sousedů. Jenom dveře Buškovy chalupy pro něj až do dneška zůstávaly zavřené. Ne snad že by po návštěvě u bláznivého Buška nějak zvlášť toužil. Vyprávěly se o něm nejrůznější historky a děti i dospělí se mu spíš vyhýbali. I dneska dalo Jakubovi dost práce Péťu přemluvit, aby s ním vůbec šel. Konečně ale stáli v kuchyni, nad kterou by Jakubova maminka i babička jen nešťastně spráskly ruce a pustily se do uklízení všudypřítomného nepořádku. Dřez byl plný špinavého nádobí, na stole ještě stály hrnečky od snídaně, které teď Anežka rychle odnášela k těm, které už odpočívaly ve dřezu. Podlaha přímo volala po hadru a kýblu s horkou vodou. Bláznivý Bušek seděl u stolu, neoholený jako vždycky. Vůbec se nezdálo, že by mu dělalo těžkou hlavu, že návštěvu vítá v takovém zmatku. Na sobě měl oblečení, podle kterého by nikdy nikoho nenapadlo, že pochází ze šlechtického rodu, jak s oblibou tvrdil. Rozhodně žádnej princ Charles, napadlo Jakuba a měl co dělat, aby se nezasmál nahlas. Bušek mezitím hlučně míchal kávu ve velkém kytkovaném hrnku a sveřepě mlčel. „No tak, dědo, já jsem jim slíbila, že jim to povíš,“ hučela do něj Anežka a jednou rukou smetala se stolu zbylé drobky. Bušek se na ni ani nepodíval, jen hlučně cinkal lžičkou o stěny hrnečku. „Nemáš slibovat, když se předem nezeptáš,“ zavrčel. „Moje povídání tady nikdy nikoho nezajímalo.“ Anežka se ale nevzdávala. „Dědo, musíš jim to povědět. Pomohli mi. A na hradě už stejně hledaj, jenže úplnou pitomost,“ hučela Anežka do starého pána. Jakub se už už chtěl ohradit proti slovu pitomost, ale než stačil něco říct, Anežčin děda se chraptivě nahlas rozesmál. Jako kdyby Anežka tím, co řekla, stiskla nějaký správný knoflík. 19
„Ty slavný číše, že jo? Takovej nesmysl. Nějaká říkanka, a dělají z toho vědu,“ smál se Bušek. Pak se, pořád ještě se smíchem, otočil na Anežku: „Tak abys neřekla, povím jim to. Jestli se po hradě máte motat, tak ať to má aspoň smysl.“ To už mluvil ke všem. Pohybem ruky oba kluky vyzval, aby se posadili. Poslechli ho bez řečí. Tohle začínalo vypadat docela dost zajímavě. Než spustil, zvedl se s heknutím ze židle a začal něco hledat v šuplíku ve staré vitríně, která byla rozhodně tou nejhonosnější věcí v celé kuchyni. Zpátky ke stolu se pak šoural s jakousi roličkou papíru v ruce. Ztěžka se pak usadil a dal se do řeči. Kluci i Anežka se vmžiku přenesli do dob, kdy císař Karel IV. byl ještě pouhým markrabětem.
Evropou tehdy zmítaly nejrůznější války a králové a císařové se snažili získat každý pro sebe co možná největší území. Obyčejní lidé, vojáci i šlechtici museli až příliš často opouštět své domovy a vyrážet na vojenská tažení, aby pro své nejvyšší pány dobyli cizí města a země.
20
Do války musel i markrabě Karel. Mladý markrabě, který ještě netušil, že z něj jednou bude císař Karel IV. a lidé ho budou nazývat Otcem vlasti. Do války musel dokonce nejednou a všude ho doprovázel jeho vrchní komoří pan Bušek z Velhartic. Nejinak tomu bylo i v létě roku 1337, kdy se oba vydali na tažení do Itálie, kde se markrabě zapletl do války v Lombardii. Nebylo to tažení jednoduché, protože proti markraběti Karlovi a jeho spojencům stáli vládci Verony a Padovy. Věrný komoří ho doprovázel všude, kam se markrabě hnul, ale dlouhé hodiny jízdy na koni, nocování v polních leženích a vlhké počasí v okolí Merana stárnoucímu Buškovi z Velhartic nesvědčilo. U Merana cesta vrchního komořího skončila. Markrabě Karel svého komořího upřímně oplakal. Ztrácel v něm přítele, kterých v dobách války není nikdy dost. Těsně před svou smrtí sepsal starý pán dopis pro svého syna a následníka, ano, pro toho Buška z Velhartic, který měl s budoucím Karlem IV. vypít nejednu číš. V dopise starý Bušek synovi sděloval, že mu přenechává meč Bušků z Velhartic. Meč, který jejich rod vždycky
21
ochraňoval. Dobrému měl navíc přinést štěstí, bohatství a moc téměř neomezenou, když by jí bylo třeba. Pokud by se však meč dostal do rukou nepovolaných, stal by se nebezpečným nejen rodu Bušků, ale každému, kdo by se ocitl v jejich blízkosti. K dopisu starý komoří přiložil mapku hradu s označeným místem, kde je meč ukrytý. Než naposledy vydechl, požádal mladého markraběte, aby dopis i mapku odevzdal jeho synovi. V červenci roku 1337 pak k hradu Velhartice zamířil průvod šlechticů, vojáků a služebnictva. V čele průvodu jel sám markrabě Karel, nad jehož hlavou vlála jeho zástava markraběte moravského. Vlála i zástava smuteční. Tak každý, na hradě i mimo něj, na první pohled viděl, že průvod nese neveselé zprávy. Na hradě markrabě Karel seskočil z koně a osobně se vydal za mladým Buškem z Velhartic. V koženém pouzdru zavěšeném u pasu se ukrýval dopis starého komořího. Markrabě slíbil a slib rukoudáním zpečetil, že nikdo kromě mladého Buška a jeho samotného ho neuvidí. V ruce pak nesl listinu, kterou Buška jmenoval novým vrchním komořím. Karlovy stráže zůstaly před branami místnosti, do které spolu vešli markrabě a syn komořího. Uvnitř Bušek nabídl markraběti místo u velkého dubového stolu. „Byl jste u mého otce až do poslední chvíle?“ zeptal se. Markrabě mlčky přisvědčil a sledoval, jak Bušek nalévá dvě číše vína. Poté mu pokynul, aby se posadil ke stolu s ním. „Váš otec byl můj přítel. Nikdy bych si neodpustil, kdybych ho nechal samotného. Něco mi pro vás dal. Něco, co nemá číst nikdo kromě vás,“ řekl markrabě Karel a pak Buškovi podal svitek s pečetí Bušků z Velhartic. Sledoval, jak jeho nový komoří – který ještě ani nevěděl, že jím je – čte poslední slova svého otce. Když dočetl, pokýval mladý muž hlavou, dopis sroloval a schoval za opasek. Otcova slova mu ale stále běžela hlavou. „Milý synu, až budeš číst tyto řádky, nebudu už mezi živými. Netruchli a neplač pro mě, protože věci se dějí tak, jak mají. Můj osud se naplnil. Je čas, abys teď ty převzal mé povinnosti a můj 22
odkaz. Celý svůj život jsem zasvětil nejen své práci komořího, ale i svému poslání, kterým je střežit dědictví rodu Bušků. A ne, můj synu, nemluvím jen o našem hradu, našich polnostech a našich lesích, které jsou samozřejmě pro náš rod tolik důležité… mluvím o té části dědictví, která není rodině ani lidem běžně známa. Obeznámen s ní je vždy jen nejstarší muž v rodě. Tím jsi nyní ty. Jsi hlavou Bušků z Velhartic a jako takový máš právo dozvědět se tajemství, které zná jen málokterý z nás. Kdysi dávno, když se rod Bušků teprve rodil, mocnosti dobra a zla mezi sebou bojovaly o vládu nad tehdejším světem. Buškové se bez váhání přiklonili na stranu dobra a byli za to odměněni mečem, který oplýval a oplývá velkou mocí. Po celé tyto dlouhé roky přinášel Buškům štěstí i bohatství. Po celé tyto roky se ovšem mocnosti zla snaží získat meč a s jeho pomocí ovládnout svět. Mají na to 2krát 666 let – po dvakrát za sebou ďábelské trojčíslí. Tvým úkolem bude chránit meč před těmito silami. Zabránit tomu, aby se dostal do jejich moci. Budeš na tenhle úkol sám a jednoho dne jím pověříš svého syna nebo vnuka. Není snadné znát tajemství tak důležité a nemoci o něm s nikým promluvit. Ale budeš muset nést svůj osud statečně stejně jako já a všichni ostatní Buškové, kteří jsme kdy tajemství meče chránili. Jsi můj syn. Věřím, že svému poslání dostojíš a meč, a tím i svět takový, jaký jej znáš, dokážeš ochránit. Ať budu kdekoli, vím, že na tebe budu, můj synu, hrdý.“ Oba muži na sebe chvíli mlčky hleděli. Bušek trochu nepřítomně. Pak se konečně vrátil myšlenkami zpět do reality. Markrabě Karel odepnul od pasu pochvu s mečem a obřadně pak Buška pasoval na svého komořího. Zcela na závěr mu předal i psané jmenování a Bušek jej od něj obřadně převzal. „Neuměl jsem si představit na místě tvého otce nikoho jiného,“ řekl prostě markrabě. Pevně si navzájem stiskli ruku. Oba si uvědomovali, že od teď jsou spolu spojeni navždy – jako přátelé i jako pán a jeho komoří, dva lidé, kteří spolu budou sdílet mnohé ze svých životů… Jen Bušek ale věděl, že o jedné věci se před svým pánem a přítelem nikdy nezmíní… že na jednu věc je od tohoto okamžiku až do konce života úplně sám… 23
Starý Bušek domluvil a Jakub s Péťou se po sobě podívali trošku rozpačitě. Pak se Jakub stejně rozpačitě obrátil na vypravěče: „O tomhle jsem nikde nečetl… Ani o meči ani o dopisu ani o tý mapce…“ „Tos ani nemoh', kluku,“ zavrčel Bušek, rozvázal roličku z papíru a před užaslým Jakubem a Péťou se ukázaly dopis i mapa. Jakub nepochyboval, znal znak Bušků, červenou routovou korunu, a ten na dopise nechyběl. A na plánku byl hrad jen s jednou věží. Tak jako v dobách Karla IV. Všechno odpovídalo. Jakub se dopisu opatrně dotknul. Jen trošičku. Maličko a jemně, aby starý papír nepoškodil. Starý Bušek ho sledoval skoro s úsměvem. „Proč jste to nikdy nikomu neukázal?“ zeptal se Jakub, když se mu konečně zase vrátila řeč. Péťa jen horlivě kýval, aby bylo jasné, že si myslí přesně to samé. Bušek jen pokrčil rameny: „Tys neposlouchal? Tohle se vždycky dědilo jen v naší rodině. Neříkám, že nejsem z nějaký vedlejší větve, no ale už dávno taky tý jediný… K čemu by bylo dobrý, kdyby o tom meči věděl každej? Tajemství je tajemství. To bys měl vědět.“ Anežka byla zatím celou dobu potichu, ale teď vyhrkla: „Jenže teď je všechno jinak!“ Jakub s Péťou si vyměnili spiklenecký pohled. Od začátku jim bylo jasné, že za tím, že je bláznivý Bušek najednou ochotný si takhle povídat, musí být něco víc. Ale co? Proč teď už nevadí, aby o meči vědělo tolik lidí? A přesně na to se Jakub také zeptal. Místo starého Buška se ale rozpovídala Anežka, které pusa jela jako namydlená. „Jenže my nechceme, aby o meči někdo věděl. Proto ho musíme najít,“ mlela Anežka, ale kluci z jejích řečí rozhodně nebyli o nic moudřejší. Takže se radši znovu pustil do vysvětlování starý Bušek. „Mám prostě pocit, že ten meč někdo hledá. Nejspíš kastelán. Pořád píše články do různejch časopisů. Možná ani neví, co hledá, jen je mu jasný, že něco hledá Anežka, a sleduje ji… Nevím… V každým případě musíme meč najít dřív než on. Jenže já už 24
jsem na lezení po hradech starej a Anežka něco takového nemůže podnikat sama. Nikdo by neměl,“ dopověděl Bušek. „Vy myslíte, že my…? Třeba kastelán patří k těm temnejm silám!“ vypadlo nadšeně z Jakuba, tak nadšeně, že mu brýle zase jednou málem sjely z nosu. „Myslíte, že je to nebezpečný?“ Péťa svoji otázku spíš zašeptal než vyslovil. Bušek vážně přikývl. „Může to být nebezpečný. A Hejda vážně může patřit k temnejm silám. Nikde není napsaný, jak vypadaj. Kdo ví. Ale kdo nechce, pomáhat nám nemusí. Jen musí mlčet, jinak…,“ podíval se výhrůžně na Péťu. Ten se jen přikrčil a radši už nic neříkal. Ať je to jak chce, pořád mu vycházelo, že nejbezpečnější bude držet se Jakuba. Dál se uvidí. Anežka už nervózně stepovala u dveří. „Jdeme, jdeme,“ popoháněla všechny okolo, ale Jakub ji rychle zabrzdil. Co by teď na hradě dělali? Potřebují přece nějaký plán. Co když po meči nejde kastelán Hejda, ale někdo úplně jiný? Jsou tady i Michal s Honzou. Co když sledovali Anežku na jejích výpravách oni dva a tuší, že jde po něčem velkém? Co když oni patří k těm temným silám. Ještě to ani nedořekl a Anežka se chechtala tak, že se musela opřít o dveře. „Tyhle dva, jo? Temný síly! Držte mě!“ smála se dál. Jakub si jí nevšímal a pokračoval. Když nechce myslet na všechno, její problém… Taky si potřebují pořádně prohlédnout ten plán. Kde by měl meč vlastně být? Dá se k němu vůbec nějak dostat? Starý Bušek souhlasně přikyvoval. Tenhle kluk se mu začínal docela líbit. Ne že by snad znal moc jedenáctiletých kluků, ale tenhle vypadal, že myslí hlavou. Rozbalil tedy na stůl plánek hradu a začal jim všechno vysvětlovat. Anežka se konečně přestala řehtat a přidala se zase k nim. Temné síly si sice pořád představovala trochu jinak, ale co kdyby…
25
Za chvíli měli kluci a Anežka plán. Potřebují na hradě spojence. Někoho, komu nebude vadit, že se tam motají, a kdo hned se vším nepoběží za Hejdou. „Jak jsi vlastně přišla na to, že tě někdo sleduje?“ zeptal se najednou Péťa. Jakub se na něj překvapeně podíval. Musel uznat, že na tohle se měl zeptat hned. Trochu ho zamrzelo, že mu něco takového uteklo. Třeba se ani žádné sledování nekoná. Anežka se zatvářila maličko uraženě. To jí jako nevěří, nebo co? Pak přece jenom odpověděla: „Vždycky když na hradě někde hledám, nechám tam nějakou značku. Klacík. Nebo nějak poskládané kamínky. Abych věděla, že nikdo s ničím nehýbal. Jenže poslední dobou je vždycky všechno nějak jinak…“ To Jakuba přesvědčilo. Anežka nebyla ani trochu hloupá. Teď ještě najít toho spojence. Moc možností nebylo. Jakub na hradě znal jen paní Vrábelovou, která prodávala vstupenky, a paní Nováčkovou, která tam uklízela. Ani jedna nevypadala jako ideální špionka. Ale nepochyboval, že na někoho přijdou. A když ne, tak si také nějak poradí. Teď bylo důležité znovu si prohlédnout celý hrad.
Už ten rok, kdy byl meč svěřen do rukou mladého Buška, se ve Velharticích objevila zvláštní dvojice. Dva muži, jejichž věk bylo těžké odhadnout. Větrem ošlehaní, neučesaní, mohli být stejně tak dobře mladí jako spíš středního věku. Možná dva žoldáci, možná pán a jeho sluha, snad dva přátelé vracející se z vojenského tažení. Jen neradi se bavili s ostatními, drželi si je od těla a nikdy nevycházeli bez meče a dýky. Občas vypomohli na polích, jindy v kovárně, podle toho, jaká práce se ve vsi namanula. Bydleli v jediném hostinci, ale společnosti večerních pijanů se vyhýbali. Platili včas, takže hostinský neměl důvod je vystěhovat, ale nikdo je ve vsi neviděl rád. Nikdo by však nedokázal přesně říct proč. Snad pro ty věčně zamračené, zarostlé a pod kapucemi se ukrývající tváře. Jednoho dne, kdy už dávno od léta převzal vládu podzim, který zase pomalu předával vládu zimě, se konal v lese velký hon. Poslední leč. Velká sláva i s vyhlášením nejlepšího lovce. Potom se měl konat 26
bál. Na hradě i v hospodě v podhradí. Zatím však bylo z hvozdů okolo hradu slyšet lovecké halali, občasné výkřiky nadšení či zklamání, dusot koňských kopyt i občasný křik ptáků nemilosrdně vyplašených z křoví a vzlétajících do bílé páry, která se vznášela nad chladnými temnými lesy. Bušek z Velhartic, který se jen kvůli lovu a slavnosti vrátil se svolením markraběte na svůj hrad, jel s družinou věrných, na sobě koženou loveckou kamizolu přes košili se širokými rukávci, na hlavě čapku zdobenou peřím dravých ptáků, které kdy ulovil. Přes rameno měl hozenou kuši, kterou mu otec daroval k patnáctým narozeninám. Najednou psi, které jeho věrný psovod Lešek držel na pevných kožených řemenech, zavětřili a znervózněli. Chytili stopu. Liška. Lešek jim popustil řemeny a psi se rozeběhli hlouběji do lesa. Družina v čele s Buškem za nimi. Nikdo z nich si nevšiml, že o kus dál stojí a všechny je pozorují oni dva zvláštní muži. Bušek se po chvíli začal vzdalovat své družině. Psi byli už dávno puštění z vodítek a jejich štěkot zněl z čím dál větší dálky. Bušek bodal koně do slabin a hnal ho přes padlé stromy i houštiny. Před hodnou chvílí se přestal starat o to, jak daleko za ním zůstali jeho muži. Chtěl jediné. Ulovit lišku, která kličkovala kdesi v hloubi lesa a běžela svůj závod o život. Muž, který měl jako obvykle kapuci a okolo krku a úst omotaný šál tak, že mu byly vidět téměř jen oči, se při pohledu na osamělého jezdce spokojeně usmál. Tohle bylo snad až příliš krásné na to, aby to mohla být pravda. Muž máchl rukou a na les padla mlha. Hustá jako mléko, nikdo neviděl na víc než půl metru. Bušek se zmateně otáčel okolo sebe. Jen ticho a bílá tma. Co se tady děje? Odkud se tu najednou vzala taková mlha? Vždyť ještě před chvílí bylo úplné jasno! „Haló! Hej! Haló! Kde jste kdo? Lešku! Pane Jechu! Pane Arnošte! Jste tu?“ volal Bušek, ale odnikud nebylo slyšet ani hlásku. Po chvíli si uvědomil, že už dlouho nezaslechl ani psy. Volal dál. Netušil však, že ho nikdo neslyší. Jeho hlas nedolehl dál než tam, kam bílou tmou dohlédly jeho oči. Najednou blízko sebe uslyšel zapraskat 27
28
větvičku. Prudce se otočil, ale nic neviděl. Nikoho z družiny ani žádného ze psů. Zapraskání se ozvalo znovu. Ještě o něco blíž. A blíž. Bušek se snažil otáčet po zvuku, ale mlha všechno zkreslovala. Přichází ten divný zvuk zprava, nebo zleva? Proč se mu zdá, že přichází úplně odevšad?„Je tu někdo? Tak je tu někdo?“ křičel, ale odpovědí mu bylo jen další zapraskání. Pak se najednou z křoví vyřítil obrovský medvěd. Bušek nestačil jakkoli zareagovat. Medvěd máchl tlapou a Buškova kuše se v mžiku válela na zemi. Nebylo ani pomyšlení, že by ji stačil zvednout. Ve tváři už cítil medvědí dech. Pomalu se loučil se životem a na zlomek vteřiny zalitoval, že nestihne nikomu předat své tajemství. Že meč zůstane jednou provždy ztracen. Zalitoval, že se nesvěřil alespoň markraběti. Copak mohl nevyslyšet přání svého otce? Náhle ale ucítil, jak se medvěd vzepjal, pak ho uslyšel zařvat a nakonec mu zvíře se zachrčením kleslo k nohám. Bušek na něj chvilku hleděl, hrůzu v očích. Medvědovi z hrdla trčel šíp z kuše. Z cizí kuše. Rychle zdvihl oči a v mlze před ním najednou stáli, jako kdyby spadli z nebe, oni dva muži, kterých si všiml už ve Velharticích. Nikdy by býval nevěřil, že by je kdy rád viděl. Od první chvíle k nim cítil zvláštní nedůvěru, kterou si nedokázal nijak vysvětlit. Ještě před pár dny, když je minul na cestě k hradu, si nepřál nic jiného, než aby z jeho panství co nejdříve zmizeli. Zamračení, otrhaní, s potměšilými pohledy, s ostrými meči a dýkami, které nikdy neodkládali. Bušek měl pocit, že do jeho vesnice mohou zanést jen nesváry a problémy. V tuhle chvíli byl ale vděčný, že se objevili. Zdání opravdu někdy klame, pomyslel si. Bez nich bych teď byl mrtvý. „Děkuji vám, pánové. Jsem vaším dlužníkem. Jakmile najdeme cestu z téhle mlhy ven, řekněte si a já vám splním jakékoli přání,“ řekl. Vyšší z obou mužů vyloudil jakýsi zvuk. Dalo se jen těžko říct, jestli se zasmál, nebo zda si jen odkašlal. V tu chvíli se mlha zvedla stejně tak náhle, jako padla. Bušek téměř nevěřil svým očím. Nic podobného nikdy nezažil. 29
To už ale slyšeli znovu psy i blížící se lovce. Bušek přestal přemítat o podivné mlze a spolu s oběma muži se vydal směrem k družině. Když se s ostatními lovci setkali, Bušek zjistil, že jeho kůň se k družině vrátil sám. Tehdy se zeptal svých neznámých zachránců, jakou odměnu si přejí. Očekával, že budou žádat peníze. Možná dobrého koně pro každého z nich. Ale odpověď vyššího z obou mužů, který, jak se zdálo, vždy mluvil za oba, Buška překvapila. Muži žádali o práci na hradě. Nejlépe mezi zbrojnoši. Na takovou práci jsou zvyklí. Buška napadlo, že se lidé nejspíš nemýlili, když oba příchozí považovali za vysloužilé vojáky. Jejich žádost jej radostí nenaplnila. Co měl ale dělat? Zachránili mu život. On sám pak řekl, že je jejich dlužníkem. Buškové svoje dluhy vždy čestně spláceli, a tak nyní mladý muž přikývl a práci zbrojnošů oběma mužům přislíbil. Jan a Milota, jak se muži představili, se tak dostali na velhartický hrad. V jednom se však Bušek nepletl… jejich příchod předznamenal problémy. Cestou do mírného kopce, která vedla na nádvoří, jim Anežka vyprávěla o jakémsi kastelánovi, který kdysi koncem předminulého století tvrdil, že je také potomkem jejich rodu. Nikdy to nemohl dokázat, ale nějak se dozvěděl o meči a pátral ve staré věži, kde nenašel nic, jenom spousty kostí. „Kostí? Lidskejch kostí?“ vyděšeně vydechl Péťa. Tak vyděšeně, že se Anežka i Jakub nahlas rozesmáli. „Jo. Lidskejch. Přece se říká, že tu věž používali i jako hladomornu,“ vysvětlovala Anežka, spokojená, že kluky nebo aspoň Péťu něčím překvapila. Péťa se zastavil: „Takže tam ještě nějaký můžou bejt. A vy tam chcete lízt?“ „Kosti nekoušou,“ už trošku naštvaně odpověděl Jakub. Fakt se Péťa bojí úplně všeho? „Podívat se tam musíme. Jdeme, nezdržuj.“ Na nádvoří jim zbývalo jen pár metrů, když se najednou vedle nich, každý z jedné strany, vynořili Michal s Honzou.
30
