Mé dětství v sektě. Tři příběhy těch, kdo prošli jinou výchovou

respekt je časopis roku 2006

V

T h e E c o n o m i s t: K a m a ž s pa d n e d o l a r Kdo pomohl Krejčířovi Sluneční byznys u nás kvete Odtajněná válka o vesmír Neřesti ve virtuálním světě

Mé dětství v sektě

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE, GR 2,50 €; HR 20,00 HRK; BG 5,00 BLG

Tři příběhy těch, kdo prošli jinou výchovou

31

respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč Předplatné ČR 20 Kč 30. 7.–5. 8. 2007



30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

komentáře

EDITORIAL Minulý týden zasáhl americkou burzu největší propad akcií za posledních pět let a Velkou Británii zalila největší voda od časů, kdy tam začali s měřením srážek. Zvykejme si na to, že trhy a počasí nás ve své globální složitosti přesahují a vždy budou o koňskou délku před naší schopností předvídat jejich chování. Analytici například odhadují, že jednou z příčin neklidu na burze je úpadek amerického trhu s bydlením – Američané nakupovali za poslední roky za levné úvěry domy jak šílení a jednou to muselo prasknout. Ale když se tohle ví, proč se to v Česku i na Slovensku opakuje a lidé si berou levné hypotéky jako utržení z řetězu? Ale to je jen řečnická otázka, protože je to jako ptát se, proč právě letos napršelo tolik vody na Brity a zda jim může být útěchou alespoň to, že americký dolar je vůči jejich libře nejslabší za poslední čtvrtstoletí. Pro toho, kdo chce jakž takž porozumět globálnímu koloběhu peněz, doporučuji přečíst si analýzu týdeníku The Economist (str. 9) o budoucnosti dolaru. Není divu, že pod tíhou neurčitosti dnešního světa někteří lidé odmítnou onu podivnou „tekutou modernitu“ a že hledají pevný řád. K dispozici je například nepřeberné množství sekt a komunit – od Hare Krišna přes jehovisty až po radikální ekology. Jaké to ale je, když si takovou komunitu člověk nevybere z vlastní vůle, nýbrž se do ní rovnou narodí? Redaktor Respektu Vladimír Ševela našel mladé lidi, kteří prožili dětství v uzavřeném světě sekt, a jakmile dospěli, utekli z nich, aby mohli žít podle vlastní vůle. Z jejich vyprávění (viz Téma na stranách 17 až 19) plyne, že touha po svobodě a touha po pevném hodnotovém řádu nejsou neslučitelné. Vážené dámy a pánové, příjemné čtení vám přeje Martin M. Šimečka

Právo má právo

Neviditelnou ruku trhu máme. Teď se rodí slepá spravedlnost

P

ro méně otrlé jedince to mohl být divoký týden. Napřed jsme se dozvěděli, že justice po šesti letech zastavuje stíhání šesti čelných představitelů IPB za devítimiliardový úvěrový podvod. Pak přišla zpráva, že stát chce žalovat Československou obchodní banku o  dvacet sedm miliard, které údajně neoprávněně získala při převzetí IPB; – a opačně, že obchodní banka žaluje stát za to, že ji při oné operaci s IPB o jednu a půl miliardy korun okradl. Do třetice byl na Nejvyšším soudu potvrzen třicet let starý rozsudek nad farářem Janem Šimsou za to, že v roce 1978 strčil do estébáka, který u něj doma při nezákonné domovní prohlídce napadl jeho manželku. A na závěr vešlo ve známost, že byl propuštěn z  vazby Tarek Bechara, podvodník a  klíčový svědek v  případu Radovana Krejčíře. Z vazby se dostal čtyři týdny poté, co nám jej po devítiměsíčních složitých jednáních vydalo ze svého vězení Slovensko. Člověk by se nemohl divit, kdyby tato tříšť zpráv vyvolala v běžném čtenáři dojem, že právo a  spravedlnost nemají v  Česku ani hodnotu papíru, na nichž jsou vytištěny místní zákony. Ale není to tak.

Mlč, plať a nestrkej Napřed si ty případy krátce pojmenujme. Zaprvé IPB. Když před sedmi lety tahle třetí zdejší největší banka padla, slyšeli jsme v šoku, že z ní zmizelo skoro sto miliard korun. V kapsách podnikatelů, kteří nevraceli miliardové úvěry, a nikdo to po nich nechtěl, při podezřelých přesunech dalších na Kajmanské ostrovy, kterým se nikdo nesnažil zabránit, a v operacích, jako byla třeba ta, při níž „předkrachový“ vlastník banky – společnost Nomura – získala z  bankovního vlastnictví zadarmo cenné akcie Plzeňských pivovarů. Dalo se čekat, že poté co stát poslal do banky své samopalníky a prodal kymácející se ústav za korunu ČSOB se silným zahraničním investorem v zádech, dostane se nám vysvětlení, jak ty peníze mohly zmizet a kam. Že si to snad pár manažerů odnese taky vězením nebo aspoň velkou ostudou. Tím spíš, že podstatnou část chybějící sumy musí nakonec uhradit daňový poplatník. Vysvětlení jsme dodnes neslyšeli, ale pár let to vypadalo, že se o machinacích s financemi dozvíme aspoň při soudu, z  policejně zpracovaných spisů. Ta naděje pozvolna po šesti letech pátrání padá. Policie a státní zastupitelství došly k názoru, že manažeři za spoustu věcí nemůžou, a to, co ještě policisté z jejich údajných podvodů vyšetřují, dopadne zřejmě podobně jako zastavená věc s devítimiliardovým úvěrem. Po letech „podrobného vyšetřování“ nevíme ani přesně, kde a proč se peníze ztratily. Původně to vypadalo, že za vše může hlavní majitel IPB Nomura a  pár dalších mocných akcionářů à  la Antonín Charouz nebo Chemapol. Jenže meziná-

Všichni prezidentovi mladí soudci Odpovědnost za krach práva nemají jen jeho ničitelé, ale i ti, kteří neměli odvahu jej hájit. Snahu dvou mladých justičních čekatelů vymoci si u soudu na prezidentovi republiky jmenování soudcem vidí každý jinak. Hlava českého státu to považuje – řečeno slovy prezidentova kancléře Jiřího Weigla – za „pokus justice popřít ústavou zakotvené rozdělení a vyvážení moci mezi exekutivou, legislativou a justicí a vydobýt si na tomto precedentu podíl na moci svěřené prezidentovi a vládě“. Pro jiné však úsilí Petra Langra a Jaroslavy Krejčíkové může symbolizovat boj za ústavnost a demokracii v České republice.

Automat svět Ve svých kritických prohlášeních na adresu „nikým nekontrolované justice“ prezident tiše opomíjí jednu podstatnou věc: když se před dvěma lety rozhodl nejmenovat kvůli přílišnému mládí několik desítek justičních čeka-

telů, činil tak v rozporu se zákonem. Ten totiž požadoval, aby se podmínka dosažených třiceti let věku nevztahovala na již existující justiční čekatele. To mělo chránit lidi, kteří nastoupili k výkonu své praxe ještě před změnou podmínek, tedy před tím, než byl posunut požadovaný věk pro jmenování soudcem z  dvaceti pěti na třicet let. Aniž to nyní kdokoliv zmiňuje, prvního vychýlení rovnováhy mezi třemi mocemi ve státě se dopustil sám prezident svévolným ignorováním výslovného přání zákonodárce. V tomto světle je také třeba číst rozhodnutí soudů, které namísto aby si uzurpovaly cizí moc, prosazují základní princip každého právního státu: totiž to, že jsou jeho orgány vázány zákonem – prezidenta samozřejmě nevyjímaje. Rozsudek tudíž zní, že prezident musí o dvou čekatelích rozhodnout – ať už pozitivně

rodní arbitráž nakonec překvapivě řekla, že český stát dluží Nomuře. A  vlády dodnes neuměly vysvětlit, jak je možné, že v bance, kde měl podíl stát, se ztratilo tolik peněz – a ještě za to musíme platit Nomuře. Zadruhé – případ dluhu ČSOB. Ten vznikl tak, že obchodní banka prý přišla ke spoustě peněz při přebírání IPB tím, že se stát tehdy zaručil za všemožné nevymahatelné částky od dlužníků IPB a na některé z nich prý neměla ČSOB nárok. Ale i tady by měl být nějaký viník, někdo, kdo vše schválil a dopustil, že privátní banka vydělala na státu neuvěřitelných 27 miliard korun. O žádném viníkovi jsme neslyšeli. Vina je naopak zdejší justici jasná v  případě evangelického kněze Jana Šimsy. Už několika nezávislými demokratickými soudy, naposled při dovolání u Nejvyššího soudu, bylo potvrzeno, že estébák, kterému v  roce 1978 strkancem nedovolil dál útočit na svoji manželku, byl zákonem

Za ekonomickou svobodu jsme zaplatili 500 miliard korun v loupežích a tunelech. Co bude stát nezávislost soudů?

chráněný „veřejný činitel“, a osm měsíců vězení tudíž tehdy dostal horkokrevný signatář Charty 77 oprávněně. Nad tím zůstává rozum stát. Proč potom netvrdit, že byly správné rozsudky nad parašutisty, kteří zabili Heydricha? Také oni porušili protektorátní zákony. A  ještě krátce k  Becharovi. Muž, který už je deset let stíhán za různé podvody, který seděl v tuzemsku už dvakrát ve vazbě a jehož vyžádání ze Slovenska – kde jej chtěli soudit za další podvody – stálo spoustu práce a peněz, je po pár dnech zásluhou státního zástupce a soudce na svobodě. Je pravda, že v Česku existuje správný trend, stíhat obviněné mimo vazbu, ale Bechara už dvakrát tuzemské justici zmizel. A jestli státu tak záleží na vydání Krejčíře, jak to, že riskuje, že mu zase zmizí klíčový svědek proti němu?

Tržní cena svobody Při pohledu na tuto sérii se vnucuje pocit, že česká justice se místo snahou o hledání spravedlnosti nechá řídit korupcí, přáním mocných a bůhvíjakými ideologiemi. Ale dá se na to dívat i z jiné stránky. Když tu vznikla na počátku devadesátých let ekonomická svoboda, dovolilo to mnoha v komunismu vyškoleným byznysmenům a  bankéřům

nebo negativně –, své rozhodnutí opírat pouze o  zákonné důvody a  tyto důvody ve svém rozhodnutí také uvést. Zákonnost, popřípadě ústavnost posuzují v  právních státech soudy. Tvrzení prezidentova kancléře ve výše citovaném článku pro Hospodářské noviny, že rozhodnutí soudů je „v rozporu s ústavou a jako takové nevykonatelné“, zavání odérem časů, kdy o  tom, co je právo, rozhodovaly namísto soudů stranické sekretariáty. Na rozdíl od prezidenta nevidím důvod k  poplachu a  obviňování justice z  ukrajování si podílu na moci, který jí nepřísluší. Soudy pouze požadují, aby se hlava státu řídila ve své činnosti zákony jako každý jiný orgán veřejné moci a aby odůvodňováním svých kroků umožnila dodržování zákonů účinně kontrolovat. Není pravda, že by se tak prezident stal pouze jakýmsi automatem na jmenování. Mezi zákonnými kritérii na osobu soudce je například požadavek, aby jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávaly záruku, že bude svou funkci řádně zastávat. Je plně na prezidentovi naplnění tohoto kritéria posoudit a případně rozhodnout, že jej kandidát na funkci soudce nesplňuje. Musí však své rozhodnutí řádně odůvodnit.

Jeden za všechny A na závěr ještě poslední poznámka: Jiří Weigl ve svém článku zpochybňuje zralost justičního čekatele, jenž se svého práva domáhá zákonným způsobem před soudy. Zároveň všichni čekatelé, kteří přestali „klást odpor“, byli prezidentem jmenováni, bez ohledu na svůj níz-

úplně se urvat z  řetězu. Důsledkem byly tunely, rozkradené podniky a  banky, pochybné privatizace. Vše se jakž takž ustálilo, když tady začala platit pravidla investorů ze zahraničí a  později Evropské unie. Justice je na tom dnes podobně, jako byla ekonomika v  devadesátých letech. Je nezávislá, ale současně je v ní pořád plno soudců hodně závislých – na své neschopnosti, strachu z  mocných a pohrdání bezmocnými, špatných školách, ekonomických a  ideologických zájmech a  podobně. Existence těchto špatných soudců a  jejich špatných rozsudků je prostě cenou, kterou platíme za zrod té skvělé bašty jménem nezávislá justice a  vláda zákona. Jde jen o  to, abychom neplatili zbytečně moc a zbytečně dlouho.

Je tu cesta ven Změnu přístupu k  ekonomice nezpůsobil žádný zázrak, po privatizaci bank se tuzemské prostředí začalo do značné míry řídit evropskými zvyklostmi. Privatizovat české soudy do rukou zahraničních soudců samozřejmě nejde, ale západní zvyklosti jsou sem importovány prostřednictvím právníků, kteří vystudovali prestižní zahraniční školy, prošli řadou stáží. Své dělají také evropské zákony, většinu z nich musíme respektovat, právníci se jimi musí řídit. Ten optimismus se týká i případu Jana Šimsy. Má pořád ještě právo obrátit se na Ústavní soud. A  verdikty této instituce působí vyváženě, zdůvodněně a spravedlivě. Jenže cesta k Ústavnímu soudu je těžká, nemůže se na něj okamžitě obracet každý, kdo má pocit, že slyšel nespravedlivý rozsudek. Ale je tu cesta ven. Justice je svobodná, ale to jí nedává právo jednat svévolně. Vynášet protichůdné rozsudky, verdikty, nad nimiž zůstává selský rozum stát, protahovat procesy na dlouhé roky, nerespektovat judikaturu Ústavního soudu, zvyklosti evropského práva. To všechno se dá změnit, neboť to není atribut nezávislosti, ale jen její ošklivý „postkomunistický“ úšklebek. A  změna už se děje. Soudci i  státní zástupci absolvují stáže, kde se snaží sjednotit pohled na procesy. Soudcovská komora i ministerstvo spravedlnosti se snaží potrestat všechny soudce, kteří mají na stole případy léta staré. Třeba nedávno musel svléknout talár břeclavský soudce, jemuž ležel v  šuplíku osmnáct let nevyřízený případ. Tak trochu paradoxně provádějí osvětovou práci obhájci, dobře placení právníci, kteří se snaží hájit své klienty právě s odkazy na judikáty českého i evropského práva. Soudci jsou nezávislí, proto se jim nedá něco jen tak přikázat, ale soustředěný tlak veřejnosti, politiků i  kolegů právníků může věc posunout dál. Jaroslav Spurný

Q

ký věk. Jako by tím prezident dával najevo, že svůj majestát považuje za nedotknutelný a že potrestá každého, kdo by ho chtěl zpochybnit. Zároveň odměňuje ty, kteří se podrobí jeho autoritě, namísto aby setrvali na svém stanovisku opřeném o autoritu zákona a ústavy.

Právo je živou silou Rád bych připomenul slova Vladimíra Čermáka, již zesnulého soudce Ústavního soudu a  autora monumentálního díla Otázka demokracie: „Všechno právo ve světě bylo vybojováno na těch, kteří se mu vzpírali. ... Právo není pouhým pojmem, ale živou silou, nepřetržitou prací celého národa. Všechny vymoženosti, jež historie práva může zaznamenat – zrušení otroctví a  nevolnictví, dosažení nejrůznějších svobod, – byly vydobyty bojem trvajícím i celá staletí. ... Odpor proti bezpráví je povinností nejen k  sobě samému, neboť je splněním příkazu mravního sebezachování – ale je současně povinností i vůči celku. Hájí-li jednotlivec své právo, hájí tím současně platnost práva vůbec. Odpovědnost nemají pouze ti, kteří zákon přestupují, ale i ti, kteří neměli odvahu jej uhájit.“ I  pokud nakonec poslední stateční čekatelé nezvítězí, svým postojem osvědčili, že jsou připraveni bojovat o právo a spravedlnost. A takové soudce chceme a potřebujeme. Jan Komárek Autor je postgraduální student Právnické fakulty Oxfordské univerzity.

Q

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007

komentáře

Co s klesající populací

glosA

Obavu z přelidnění planety vystřídal problém stárnutí Populace bacilů v  Petriho misce zpravidla roste jako esovitá křivka. Zpočátku je plochá, protože kolonie téměř ještě neroste. Jak se bakterie začnou množit, sklon křivky je čím dál tím strmější, až nakonec dosáhne inflexního bodu. Poté se křivka zploští, protože kolonie růst přestává. Populaci bacilů drží na uzdě omezený prostor a nedostatek zdrojů. Příčiny růstu lidské populace mohou být jiné, ale jeho vývoj bývá překvapivě podobný. Po tisíce let se počet lidí na světě pomalu posouval nahoru. Pak došlo během průmyslové revoluce k prudkému nárůstu, který v období od roku 1900 do roku 2000 způsobil zvýšení světové populace téměř na čtyřnásobek. Počty stále rostou, avšak v nedávné době (těžko říci, kdy se to přesně stalo) bylo, zdá se, dosaženo inflexního bodu. Tempo populačního růstu se začalo zpomalovat. Ve stále větším počtu zemí ženy začaly rodit méně dětí, než je zapotřebí pro zachování stabilní velikosti populace. Z  každých devíti lidí již dnes čtyři žijí v  zemích, kde porodnost klesla pod míru potřebnou pro zajištění prosté reprodukce. V  minulém roce OSN prohlásila, že podle jejích předpokladů průměrná porodnost do roku 2025 klesne pod míru prosté reprodukce. Demografové očekávají, že světová populace dosáhne vrcholu na úrovni přibližně 10 miliard lidí (dnes je to 6,5 miliardy) nejpozději v  polovině století. Spolu se změnou prognóz se v  posledních několika letech měnily i postoje. Panika, že bude nedostatek zdrojů, která vládla během 70. a 80. let minulého století, kdy se růst populace pohyboval po strmé části esovité křivky, ustoupila novým obavám: že počet lidí na světě pravděpodobně začne klesat.

Tenčící se řady Někteří lidé to považují za důvod k oslavě, jelikož na naší planetě je očividně příliš mnoho lidí. Ale z  jakého hlediska příliš mnoho? Nezdá se, že by hrozilo velké nebezpečí malthuziánské katastrofy. Lidstvo si přivlastňuje asi čtvrtinu toho, čemu se říká čistá primární produkce Země (rostlinná hmota vytvořená fotosyntézou) – sice to je hodně, ale

zdaleka se to nepřibližuje k bodu vyčerpání zdrojů. Cena surovin odráží to, jak jsou vzácné, a přitom ceny zboží (navzdory vzestupům v poslední době) během minulého století v reálném vyjádření prudce klesaly. Podle tohoto měřítka jsou suroviny hojnější, nikoliv vzácnější. Jistě, vliv lidí na klima je problém, ale řešení spočívá v nižší spotřebě fosilních paliv, nikoliv v manipulaci s velikostí populace. Ani opačný problém – že populace bude klesat tak rychle anebo se propadne tak nízko, že to ohrozí civilizaci – se nezdá být reálným nebezpečím. Prognózy počítají se zploštěním křivky, a pak v dohledné budoucnosti s jejím mírným poklesem. Jestliže to nevypadá, že by světová populace mohla vzrůst nebo se smrštit na nezvládnutelnou úroveň, mohou skutečně vlády sledovat její vývoj s klidnou myslí? Ne tak docela. Přizpůsobování se poklesu s  sebou nese problémy, kterým již dnes čelí tři oblasti světa: střední a východní Evropa od Německa až k Rusku, severní Středozemí a některé části východní Asie včetně Japonska a Jižní Koreje. Představme si lidi, kterým je něco přes dvacet, jako pracovní sílu, nejlépe vzdělanou, jaká jen může být. V Japonsku se během příštího desetiletí tato pracovní síla scvrkne o pětinu, což představuje výraznou ztrátu znalostí a dovedností. Na druhém konci věkového spektra se státní penzijní systémy potýkají s potížemi již nyní, kdy na každého důchodce připadají čtyři lidé v  produktivním věku. Nejpozději v roce 2030 bude mít Japonsko a  Itálie jenom dva pracující na jednoho důchodce a do roku 2050 bude poměr činit tři ku dvěma. Stárnoucí, smršťující se populace přináší problémy i v  oblastech, kde bychom to nečekali. Ruská armáda musela zpřísnit odvody, protože se nedostávalo mladých mužů. V Japonsku nesou plnou tíhu poklesu populace venkovské oblasti, kde je situace tak špatná, že jistá vesnice pomýšlí na kapitulaci a chce se přeměnit na skládku průmyslového odpadu.

Zvýšená plodnost jako vedlejší účinek Státy by se neměly zabývat tím, že budou naléhat na lidi, aby plodili děti. Jestliže se ženy rozhodnou, že své mládí stráví raději flámováním než výcho-

Korunové dostihy Po patnácti letech se slovenská měna rychle blíží k české. „Konečně se zbavíme toho balvanu. Už je nebudeme muset živit,“ říkalo se po Praze před rozdělením Československa na podzim roku 1992 a tento názor byl rozšířen i mezi vlivnými českými politiky. Nebyla to jen obranná reakce před mečiarovskou národoveckou rétorikou, kterou mnoho Čechů nechápalo. Šlo přece jen o víc: o hlubší předsudek vůči Slovákům, kteří byli vždy považováni za chudší příbuzné, neboť jim chyběla ona bohatá průmyslová a podnikatelská tradice či obchodní zručnost, kterou se chlubili Češi už za Rakouska-Uherska. Pocit ekonomické nadřazenosti nad Slováky v  Česku zůstává. Po čase se fyzicky zakonzervoval především v  penězích. Ve vědomí, že česká koruna v klidu převáží tu slovenskou a že do Tater můžeme jezdit jako valutoví cizinci (málokdo si vzpomene na českou krizi let 1997 a 1998, kdy se poprvé v historii za sto slovenských korun dávaly sto dvě koruny české!). Jenže i tady se časy podstatně změnily. Ještě před pěti lety měla slovenská koruna jen dvě třetiny hodnoty koruny české. Pak ale došlo ke skoku. Jenom za poslední rok slovenská koruna vůči české měně posílila o 12 slovenských korun a dnes se pomalu blíží k  90 procentům ceny (za 100 korun slovenských dostanete asi 88 korun českých). A i výhled do budoucna je pro slovenské peníze pozitivní.

Čísla mluví jasně Pro Slováky je to důležitý psychologický moment, podobný, jako když se jejich měna letos poprvé dostala pod hranici 33 korun za euro (česká

koruna pluje kolem 28 Kč za jedno euro). Dobrý pocit z posilující měny je o to příjemnější, že nejde o nějaký náhodný výkyv způsobený spekulanty. Na finančních trzích se sice spekuluje a  hraje často zdánlivě iracionálně, v případě Slovenska jde však o vývoj podpořený dlouhodobě dobrými čísly. Ne náhodou mezinárodní ratingová agentura Fitch nedávno zvedla hodnocení slovenské schopnosti splácet finanční závazky z  „neutrální“ na „pozitivní“. Slovenské hospodářství už delší dobu běží po vysoké růstové křivce pohybující se kolem osm až devět procent. Není to růst jalový, který by nesl peníze jen zahraničním investorům. Růst přináší užitek i nezaměstnaným. Pryč je doba, kdy se počet lidí bez práce pohyboval kolem 15 procent. Během roku toto číslo kleslo skoro o čtyři procenta. Odhady ekonomů, kteří v prvním čtvrtletí letošního roku čekali hospodářský růst přes deset procent, se sice nepotvrdily, ale jistý „výpadek“ nahradila pozitivní čísla inflace, která v květnu spadla na 2,3 % v meziročním srovnání. Poprvé od roku 1998 je růst cen na Slovensku nižší než rychlost zdražování v Česku, což se může pozitivně odrazit v celkovém snížení deficitu státního rozpočtu. Slovensko se tak zřejmě zcela bezpečně dostane do koridoru potřebného pro přijetí společné evropské měny i v tomto ukazateli a může se těšit, že Evropská centrální banka mu příští rok v červenci řekne „ano“ na žádost o vstup do eurozóny.



Šlapu, ani nevím jak

vou dětí a své peníze utratí raději za kabelky než za dětské pleny, je to jejich věc. Ale přechod na menší populaci může být obtížný a je na vládách, aby ho usnadnily. Naštěstí existuje řada způsobů, jak to udělat. Většina z nich představuje sociální změny, které jsou žádoucí tak jako tak. Nejlepší způsob, jak usnadnit přechod k menší populaci, by bylo přesvědčit lidi, aby pracovali déle, a  odstranit překážky, které jim v  tom brání. Je zapotřebí zvýšit věk, kdy vzniká nárok na státní penzi. Povinný věk odchodu do důchodu je třeba zrušit. Neprospívá ani společnosti, která musí vyplácet důchody zcela schopným, odstaveným lidem, ale ani podnikům, které by udělaly lépe, kdyby jako kritérium pro zaměstnávání lidí používaly výkon, a nikoliv věk. Nepružné platové struktury, podle kterých plat stoupá se služebním věkem (například v  Japonsku), by měly být nahrazeny pružnějšími systémy. Více imigrantů zmírní nedostatek pracovních sil, i  když stárnutí populace nezastaví, protože potřebné počty by byly příliš velké. Politika podpory zaměstnanosti žen prostřednictvím lepších opatření v  oblasti péče o  děti a  rodičovského volna také může pomoci dosáhnout lepšího poměru mezi pracovníky a důchodci. Některá tato opatření mohou mít zajímavý vedlejší účinek. Amerika a západní Evropa také svého času čelily demografickému poklesu, ale teď znovu rostou, a nejen díky přílivu imigrantů. Může to být důsledek různých faktorů, ale jeden se přímo nabízí: úsilí, které tyto země vyvinuly, aby ulehčily postavení pracujícího rodiče. Většina změn neměla nic společného s  populační politikou: byla uskutečněna pro zvýšení efektivity pracovního trhu nebo na podporu rovnosti mezi muži a ženami. Ve svém důsledku však vedly ke zvýšené porodnosti. Modernizace tradičních společností je doprovázena poklesem porodnosti. Ta klesá nejvíce v tradičních společnostech s moderní ekonomikou – například v  Japonsku a  Itálii. Naopak ve společnostech, které umožňují, aby se reprodukce a  práce nevylučovaly, ženy většiQ nou rodí i pracují. © The Economist Newspaper Limited, London 2007

Proč potřebuje profesionální fotbalista několik dní odpočinku po utkání, jež trvá devadesát minut, a špičkový cyklista, který šlapal více než pět hodin, pouze jednu noc? Odpověď je jednoduchá a jako každý rok v tuto dobu ji už tradičně nabízejí případy vyloučených závodníků legendární soutěže Tour de France. Aby ten závod lidský organismus vůbec vydržel, musí se naládovat koktejlem z  kortikoidů, testosteronem anebo čerstvou krví obohacenou hormony. Dlouhá léta už vědí všichni, že se pak líp šlape za vítězstvím, slávou i  velkými penězi, jež Tour logicky doprovází. A z této logiky také vyplývá zákonitý jev: Jestliže se kvůli Tour dopovalo loni, předloni, zkrátka už před dávnými lety, proč by tomu mělo být letos jinak? Každý přece ví, že síla zvyku nám dodává tak potřebnou psychickou jistotu. I  obyčejný smrtelník zkoprní, když si cestou do práce uvědomí, že plastový pytel s odpadky nehodil do popelnice, ale drží ho v ruce na zastávce autobusu. Natož profesionální feťák na kole. Silnice před ním prudce stoupá vzhůru do Alp a náhle děsuplná myšlenka, že nemá v žílách ani slzu. Krve by se v něm nedořezal. Pytel na zastávce lze vydávat za příruční zavazadlo, ale obalamutit navyklé tělo, že to dneska zvládne bez dávky, nejde. A ono to opravdu nejde, jak dokazují lékařské zprávy, aby i sebelépe trénované tělo současnou podobu Tour vydrželo. Tak proč pořád moralizovat, rozhořčovat se, kázat o fair play? Naopak těšme se na dobu, a  neustále sofistikovanější povzbudivé látky to slibují, kdy se slavný závod pojede nonstop a lidským okem nezachytitelnou rychlostí. Třeba právě okolo autobusové zastávky, kde si normální člověk sedne na svůj pytel s odpadky a bude rád, že neškodně blbne jen jednou za čas. Jaroslav Formánek

podobně přitažlivá jako česká koruna. Zlom ve vývoji měny, která od loňska letí vzhůru, přišel v pravý čas. Slováci potřebují, aby jejich měna před vstupem do eurozóny posílila co nejvíc. Směňovat euro za třicet či pětatřicet slovenských korun je přece jen velký rozdíl. A od dobrého kurzu eura se odvíjí i vztah k české koruně, která ve slovenském hospodářství pořád hraje důležitou roli obchodní a turistické měny. Už za pět měsíců, příští rok v lednu, se bude připomínat patnáct let od rozdělení federace. Českým ekonomům, kteří bez sentimentu hlasovali pro dělení republiky především kvůli ekonomické výhodnosti a víře v trvalý a neměnný český náskok, se nebude bilancovat tak dobře, jak si kdysi představovali. Způsob, jakým Slovensko posledních pět let dohání ztrátu na Česko, je obdivuhodný. Slovenský hrubý domácí produkt na hlavu je už na úrovni 85 procent českého (SR loni přes 19 tisíc dolarů na hlavu, ČR kolem 23 tisíc USD na hlavu). Předloňské údaje Eurostatu, kdy rozdíl mezi slovenským a českým růstem nebyl ještě tak velký, ukazovaly, že Česko dosahuje 74 procent průměru Evropské unie, zatímco Slovensko 57 procent. Tehdy se srovnávalo podle parity kupní síly, tedy podle cen v nákupním koši a kurzu měny. Od té doby se ceny na Slovensku stabilizovaly a měna výrazně posiluje, takže je pravděpodobné, že i v tomto ukazateli Slováci mohutně stahují náskok.

obsah

4 5 6



EKONOMIKA



8 9 9

Solární byznys v Česku The Economist: Kam až spadne dolar Prognózy pro Rusko



zahraničí



profil

10 Turecký speciál do Bruselu 12 Zatím neprohraná afghánská válka Dopingové aféry na Tour de France

13 Zkrocení svéhlavé Cécilie Sarkozyové



rozhovor

14 S Ladislavem Horáčkem nejen o Pasece

16 Výběr z webu respekt.cz

TÉMA

17 Šťastné dětství v sektě KNiHY

20 A. J. Gurevič: Historikova historie 21 B. Schlink: Návrat



Až přijde euro

domov

Ruce pryč od Krejčíře Odvážlivci v toulavých autobusech Televize jde do lepších časů Úspěch Ondřeje Mátla

N. Barkerová: Darkmans

Kultura

Nejde jen o korunu

Statistiky, výpočty a interpretace ekonomů jsou ale pro běžné srovnání nepoužitelné. K  tomu se lépe hodí třeba právě tvrdost měny, která pořád ještě mluví v český prospěch, nebo úroveň a osobní náklady služeb spojovaných s takzvaným sociálním státem. A tady mnozí Slováci žijící za svou západní hranicí dávají pořád jasně přednost České republice. Hospodářské srovnání života v částech bývalé federace bude objektivní a jednoduché až ve chvíli, kdy se v obou zemích bude platit eurem. A to bude zřejmě nejdříve v roce 2012. Přesto prozatím platí jedno. Pražská představa z konce roku 1992, vycházející z úvahy o věčném historickém náskoku českých zemí před Slovenskem, dostala na frak. Zpupnost a nafoukanost nesluší nikomu a časem se vždy vrací jako bumerang.

Všechna dobrá čísla se přirozeně odrážejí i v růstu zájmu investorů o slovenskou měnu, která začíná být

Petr Fischer Autor je redaktorem Hospodářských novin.

22 Chillout v Uherském Hradišti



23 24 24 25



Brazilský horor na LFŠ Rozhovor s Marcosem Pradem Harrison s Dylanem na reedici Duté hlavy a pouštní Louvre

Kulturní servis civilizace

26 Odtajněná hvězdná válka 27 Pralesy ohrožují biodiverzitu

Trendy

28 J. Széky: Horší než pat 29 P. Singer: Virtuální neřesti



E. Shafaková: Různé barvy Istanbulu



Polemika



JEDNATŘICÍTKA

30 Dalšího papeže už raději ne 31 Ve hvězdách, Před 10 lety, Jeden den v životě, Mimochodem

Q

32 minulý týden



30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

domov

Ruce pryč od Krejčíře, boys Proč nám soudce Holzen nechce vydat „vraha celníků“

Ř

íct, že si uprchlý podnikatel Radovan Krejčíř (38) užije šťastné a bohaté stáří v Jihoafrické republice – jak se to nyní jeví po rozhodnutí tamního soudu – by bylo trochu odvážné tvrzení. Krejčířův život a podnikatelské způsoby nabízejí spíše variantu, že skončí rukou nájemného vraha, což už potkalo řadu jeho přátel, a  dokonce i  jeho otce. Tak jako tak, za pár dnů začne na jihu Afriky soud, který rozhodne o vydání Krejčíře do rukou české justice. Pravděpodobnost, že podnikatel poletí v poutech do Prahy, je malá. A stejně tak slábne naděje, že se někdy dozvíme přesné podrobnosti o tom, jak se Krejčíř dostal ke svým miliardám a jestli mu při tom výrazně nepomáhali uplacení politici a policisté.

myslu. Zase máme zadokumentovány zprávy o večírcích pořádaných Mrázkem a Pitrem pro čelné české politiky dokonce v klidném a nerušeném prostředí pražské policejní akademie, kde se privatizace podniku probírala, a  informace o politických příslibech, že veksláci při ní budou úspěšní. Nakonec se tak nestalo, v tehdy vládnoucí ČSSD zvítězily jiné mocenské garnitury a  krejčířovští kombinátoři museli od válu. Fakt, že se jim to vůbec nelíbí, jsme tenkrát poznávali všichni: v  médiích se najednou objevila smršť nepříjemných kompromitujících informací o vrcholných politicích. Jejich vzkaz špičkám byl jasný: nechtějte nás rozzlobit, nebo bude hůř. Z  někdejších spojenců a  privatizátorů strategických továren se tak postupně stali – jak to přímo řekl Grossův nástupce Jiří Paroubek – „nepřátelé státu“. Tím se pomalu vracíme do Jihoafrické republiky. A k tomu, co znamená verdikt soudce Holzena.

Soudce se diví Když před třemi týdny rozhodoval pretorijský soudce Steven Holzen o tom, zda Krejčíř zůstane během práce na verdiktu o jeho vydání do Česka – za čtyři zásadní zločiny – ve vazbě, mluvil podle svědků daleko více ve prospěch zatčeného než samotný Krejčířův obhájce. „Tři dny jsem vyslýchal českého policistu, který údajné zločiny pana Krejčíře vyšetřuje. Nepřesvědčil mě. Pletl si důkazy, chvílemi jsem nabýval dojmu, že stíhání pana Krejčíře v Česku je politicky motivováno. Některá obvinění jsou stará deset let a při současné rychlosti jejich prověřování jsem nabyl dojmu, že vyšetřování pana Krejčíře bude trvat dalších deset let. To podle našich zákonů odporuje lidským právům. Nevidím, proč by měl pan Krejčíř nadále zůstávat ve vazbě,“ pronesl soudce Holzen. A  pustil Krejčíře na kauci tří milionů korun. Proces o vydání, který začne počátkem srpna, může trvat několik let. Co nedůvěra soudce Holzena a  jeho verdikt znamenají? Než se tím signálem začneme zabývat, je nutné si připomenout jednu zdánlivě nedůležitou právní normu. Krejčíř byl od svého útěku na Seychely v  Česku vyšetřován jako „uprchlý“. Přeloženo to znamená, že se svým pobytem na neznámém místě „dobrovolně“ vzdává práva na osobní obhajobu a  stát má právo jej dál stíhat, shromažďovat důkazy a vyslýchat svědky či soudní znalce bez jeho přítomnosti. Dnes už Krejčíř „na útěku“ není – místo jeho pobytu je známé a je pod dozorem úřadů – a to českému státu zásadně komplikuje další práci na případu. Policie, případně soudy už totiž nemohou pominout právo obviněného na osobní obhajobu. To znamená, že až do verdiktu o vydání nelze v šetření causy Krejčíř dělat prakticky nic. A  pokud jihoafrický soud Krejčíře nevydá, vyšetřování skončilo. Jedině, že by Krejčíř sám a dobrovolně přijel. To však u muže s jeho minulostí a s jeho hrozbami nad hlavou nelze realisticky čekat. Radovan Krejčíř

A Bublan se diví též

Langer je zticha, Bublan se diví – a někdo vzadu si mne ruce. (Radovan K. odchází z věznice v Kempton park nedaleko Johannesburgu) foto globe media / reuters

je, jak známo, důležitá persona. Patří do skupiny někdejších totalitních veksláků, kteří své obchodní praktiky přenesli po pádu železné opony do svobodného podnikání. On a další hvězdy divoké éry českého kapitalismu, jako Jan Gotwald, Tomáš Pitr, František Mrázek, Jiří Provod, Jaroslav Starka a podobně, velmi brzy pochopili, jak je jednoduché si u polostátních bank půjčit desítky i stovky milionů korun a pak je nevracet. K tomu ale, aby za nesplácení úvěrů nebo vykrádání firem nebyli popotahováni, museli mít samozřejmě dobré kontakty. Většina z  těchto kombinátorů je dnes už po profesní či rovnou i  fyzické smrti. Nicméně ti živí – jako právě Krejčíř – jsou stále možným klíčem k rozkrytí, jak a s čí podporou se tady v minulých letech stavělo ono politicko-podnikatelské korupční impérium, s důsledky jehož vlády se potýkáme dodnes.

Nepřátelé státu Popisovat bizarní úvěry, kterými Krejčíř v  90. letech přišel ke stovkám milionů korun například z trezorů IPB, přesahuje omezenou délku tohoto textu. Pro nás je klíčový přelom tisíciletí. Krejčíř byl sice v tu dobu stíhán asi za dvacítku různých

Odvážlivci v toulavých autobusech Skoro třetina Čechů – říkají průzkumy – vyráží na dovolenou autobusem. Při pohledu na prázdninové zprávy novin se zdá, že těch 29 procent z nás docela slušně riskuje. 11. července zastavila policejní hlídka na německé dálnici A3 český autobus vezoucí třicet zdejších dětí a jejich psy na závody do Belgie. Po technické prohlídce označili němečtí experti vozidlo za „jezdící šrot“ a nedovolili mu jet dál. „Dělám technické kontroly už 28 let, ale něco podobného jsem ještě neviděl,“ citovala média jednoho z  německých expertů zděšeného ze špatných brzd, sjetých gum a prorezavělého motoru.

No nekupte to! O pět dní později se v Srbsku na dálnici srazil jiný český bus s kamionem a řidič – jehož vinou podle policie k havárii došlo – na místě zahynul. Tři dny nato se úplně stejná srážka českého turistického autobusu s náklaďákem odehrála na jihu Maďarska a šest pasažérů za to zaplatilo životem. Takže jeden katastrofální technický stav a dvě smrtelné chyby řidičů během týdne. Výjimka, nebo hrozivý trend?

Od dob chudých zájezdů z počátku devadesátých let se dálkové autobusy v Česku alespoň na oko zlepšily. Rozhrkané karosy postupně téměř zmizely a dopravní společnosti se začaly chlubit komfortními dvoupodlažními vozy kvalitních značek. Při pohledu do statistik se však ukazuje jeden paradox: v  poslední době se trend otočil a  autobusy už zase stárnou. Zatímco v  roce 2000 bylo jejich průměrné stáří okolo dvanácti let, loni ten věk vzrostl na patnáct. „To je vysoké číslo,“ říká Pavel Ešner ze Sdružení automobilového průmyslu, které statistiky provádí. „Vozový park jde omladit jenom tak, že se vyřazují staré vozy. Tady se ale místo toho nakupují ojetiny. A to je znát.“ Dálkové autobusy při plném vytížení najedou ročně okolo tří set tisíc kilometrů a po pěti letech stojí jejich majitelé před otázkou, jestli investovat do generální opravy a prodloužit tak životnost autobusu přibližně o  další dva roky, nebo jestli koupit autobus nový. Velké společnosti jako Stu-

tunelů v  soukromých firmách i  bankách, ale to vůbec nebránilo, aby jej politici nezačali pouštět do rozhodování a do obchodů strategických firem. Jen letmo. Přes své kontakty v bance IPB (přesně řečeno, skrze svého žáka, dnes rovněž uprchlého podnikatele Pitra) dostal na nějakou dobu pod kontrolu Setuzu, monopolního výrobce biopaliv. Stal se taky jedním z hlavních obchodních partnerů státního podniku Čepro, prakticky monopolní společnosti ovládající dovoz ropy. Krejčíř se netajil tím, že chce tuto strategickou společnost s obratem dvaceti miliard korun privatizovat. Podle jeho slov se na tom dohodl s tehdejším premiérem Stanislavem Grossem za slib, že půjčí do kasy ČSSD šedesát milionů korun. To bylo v době, kdy Krejčíř už vlastnil směnky, že mu Čepro dluží přes dvě miliardy. I  tento případ by jistě potěšil soudce Holzena: zdejší úřady ho „řeší“ už pět let. Pravděpodobně jde o podvod, ale ten by se nemohl stát bez vědomí vedení podniku a jeho politiky jmenované dozorčí rady a vyšetřování případu se beznadějně táhne. Korunou obchodních aktivit někdejších veksláků byl Unipetrol. Mrázek a Pitr (a zřejmě i  Krejčíř, přes zprostředkovatele Pitra) se rozhodli privatizovat klíčový podnik českého prů-

dent Agency nebo Eurolines podle svých zástupců nakupují nové autobusy a ojeté prodávají dál. Student Agency na Ukrajinu, Eurolines menším českým společnostem. Tito menší dopravci se stejně jako firmy zařizující dopravu na tuzemských linkách ve snaze ušetřit velmi často spokojí i s repasovanými letitými karosami. Takže i když se podle soudního znalce Evžena Spergera oprava patnáct let starého autobusu z hlediska jízdní bezpečnosti nevyplatí, je v Česku pořád dost zájemců o koupi takových vozidel. „Nedávno jsem byl u nehody staré karosy u Jindřichova Hradce,“ říká Sperger, „a byl jsem naprosto šokován, v jak špatném technickém stavu ten autobus byl. Vlastnil ho soukromý dopravce, který prostě riskoval, že s tím bude ještě nějaký čas jezdit.“ Podobně zřejmě riskovala i  firma Lukabus, jejíž vozidlo s  dětmi na palubě odstavili němečtí policisté. A s tím se pojí důležitá otázka: kdo vlastně té – podle německých kontrolorů – „jezdící rakvi“ udělil v Česku platnou technickou kontrolu? Sám majitel to dodnes nikomu neprozradil a ministerstvo dopravy s odhalením nijak nespěchá: úředníci s výjezdem do Lukabusu a na podezřelé pracoviště kontroly čekají, až z  Německa přijde technický průkaz autobusu a jeho značka. „Urychlit ten proces nejde. Máme naplánovaný svůj vlastní harmonogram kontrol, který musíme dodržet,“ říká mluvčí ministerstva dopravy Karel Hanzelka. Nejde ale jenom o  technický stav autobusů. Výš byla řeč i o chybách řidičů, jejichž příprava se tu podle dopravních psychologů pořád podceňuje. „Převládá praxe, že když nějaký řidič dělá chyby, tak ho firma prostě vyhodí a najme jiného,“ říká psycholožka Pavla Rymešová. „V  Německu ale musí projít psychologickými testy každý, kdo chce

Obavy Stevena Holzena, že stíhání Krejčíře může mít politické pozadí, se podle obeznámených zdrojů opíraly i o jiné věci, než je nepřesvědčivá výpověď jednoho policisty. Krejčíř už v Česku stál za podvody několikrát před soudem a pokaždé byl osvobozen – to musel jihoafrický soudce vědět. Stejně tak Pretorii nemohlo oslnit vyprávění, jak Krejčíř plánoval vraždu „jistého celníka“ (jméno možné oběti je dodnes tajemstvím a nikdo takový pravděpodobně neexistuje), aby se tím obohatil o další miliardu korun. Tato policejní verze je totiž tak nedůvěryhodná, že narazila na posměch a podezření z účelového výmyslu i u tuzemských médií okamžitě poté, co s  ní policisté po Krejčířově útěku přišli. Podezření jihoafrického soudce o  možné mocenské manipulaci ostatně nijak nevybočuje za mantinely zdejší debaty: o  možném zneužívání policie vládní garniturou hovořila ODS ještě v opozičních lavicích často a někteří vládní senátoři demonstrovali otevřenou nedůvěru policejnímu sboru ještě letos při debatě o vydání či nevydání jejich kolegy Jiřího Čunka. Jak tedy hodnotí nynější vzkaz soudce Holzena? „Nemůžu to komentovat,“ říká s překvapivým nezájmem ministr vnitra Ivan Langer. „Neznám vyšetřovací spis a nemůžu hodnotit důkazy, to je vše,“ dodává ministr Langer. A  jeho předchůdce František Bublan, který jako ministr vnitra mnohokrát mluvil v médiích o tom, jaký je Krejčíř zločinec, se jen diví: „Politickou manipulaci vylučuji,“ říká. „Policisté odvedli dobrou práci, a opravdu rozhodnutí jihoafrických soudů nechápu.“ Jaroslav Spurný

Q

dělat přepravu osob. A  s  řidiči se dále pracuje.“ Když řidič nasbírá za přestupky sedm trestných bodů, může jít dobrovolně na další psychologické vyšetření, a jestliže jím projde, jeden až tři trestné body se mu zase odečtou. V případě, že přijde o řidičák, je psychologické vyšetření jednou z podmínek, aby ho vůbec mohl získat zpět. U nás musí od loňského července projít podle zákona psychologickými testy každý, kdo chce řídit vozidlo těžší než sedm a půl tuny – tedy i řidiči velkých dálkových autobusů. Povinně ale mají mít všichni řidiči platné otestování až od ledna roku 2008. „Tak to zatím většina řidičů hrne před sebou,“ říká Rymešová, „a testy prošel málokdo.“ Adam Šůra Autor je spolupracovníkem Respektu. inzerce

Q

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007

domov



Televize jde do lepších časů

Roste naděje, že ČT bude už na podzim méně závislá na politických stranách

Č

eská televize opět řeší nezávislost na politické moci. Je to sice stále dokola, ale tentokrát alespoň napínavější než kdykoli předtím. Po sedmi letech od televizní krize se boj dostal do nové fáze. Čím dál víc politiků totiž říká, že televize pod faktickým dohledem stranických matadorů je neudržitelný přežitek.

Dohodli jsme se Napřed to měla být naprostá rutina. Na uvolněné židle v Radě České televize měli jako obvykle usednout lidé dosazení politickými stranami tak, aby z pozice hlídačů ČT kontrolovali spíš zájmy spřátelené strany. Konkrétně ČSSD se s pomocí spojenců v ODS pokusila protlačit na scénu bývalého komunistického cenzora, pozdějšího poslance Miloslava Kučeru, a  jednu z  nejloajálnějších členek strany Jitku Kupčovou. Jenže se začaly dít zajímavé věci. Po vzrušené debatě odmítla část politiků na dohody přistoupit. „Rada se musí začít skládat z respektovaných osobností, které nebudou v televizi hájit jen zájmy svých stran,“ vysvětluje situaci jedna z  vůdkyň vzpoury, šéfka poslaneckého klubu zelených Kateřina Jacques. „Je potřeba přebudovat celý systém volby do rady. Některým kolegům může připadat, že je výhodné mít přímé zástupce v radě, kteří zde budou prosazovat jejich vidění světa. Televize pod politickým vlivem ale deformuje realitu a  neumožňuje nám pomoci analyzovat komplikovaný svět, ve kterém žijeme, což by měla být její hlavní funkce,“ doplňuje šéf senátní mediální komise Jiří Oberfalzer (ODS). Podobná slova znějí docela převratně. Poslanci, kteří ze zákona televizní radu volí, postupovali až dosud v jednotné frontě a během let dostali radu (tedy klíčové centrum moci, které volí i  odvolává televizního ředitele) pod svou kontrolu. Politicky nominovaní radní pak už dohlédli, aby v čele televize stanuli lidé, kteří nebudou dělat problémy a přistoupí na všechno, co si politici přejí – od zákazu vysílání kritických reportáží až po odchod moderá-

inzerce

tora, který nebyl dostatečně uctivý k premiérovi. Chmurná praxe je ale – zdá se – nyní na ústupu. „V ODS i dalších stranách přibývá lidí, kteří si myslí, že prosazování partikulárních zájmů směrem k televizi je už překonaná politika,“ říká senátní mediální specialista Oberfalzer a dodává: „Do politiky po posledních volbách přišlo více nových tváří, které to chtějí dělat jinak.“ A už máme i výsledky: právě v  těchto dnech dostává konkrétní podobu „cestovní mapa“, na jejímž konci by měla být změna volby Rady ČT tak, aby do ní politici nemohli dosazovat jen své věrné. První krok už poslanci udělali, a to když v červnu neschválili výroční zprávu rady o činnosti za loňský rok. Hlavním argumentem bylo, že radní už měsíce tolerují současnému řediteli Jiřímu Janečkovi porušování lustračního zákona v kauze finančního ředitele Františka Lamberta (Janeček ho jmenoval do funkce, i když to z důvodu Lambertova angažmá u Lidových milicí zákon neumožňuje). Koalice se pak předběžně dohodla na tom, že se na podzim pokusí radu odvolat. „Ještě to budeme dolaďovat, ale rámcově jsme se domluvili,“ říká poslankyně Jacques.

Nejistá podpora Aby odvolání a  následná volba nové rady nepřivedly do hry opět jen partajní koně, chystá koalice několik klíčových změn. Tou nejdůležitější je nový model volby rady. Napříště by ji neměla volit jen dolní komora, ale i Senát. A to ne na návrh jakýchkoli občanských sdružení a spolků jako dnes. Radní by v budoucnu měl navrhovat jen omezený počet všeobecně respektovaných institucí, jako je Akademie věd (obdobný systém funguje v Německu). I  když to vypadá jako nudná technická změna, jde o revoluční krok. Dnes to vypadá tak, že partaj řekne člověku, kterého si přeje dostat do rady, aby si našel nějaké občanské sdružení, které by jej navrhlo. Kandidát pak osloví jakýkoli spolek, v němž má styky, a nominace je na světě. Půvab změny tkví v naději, že všeobecně vážené instituce budou s ohledem na svoje dobré jméno do rady navrhovat spíše na

Jsou v parlamentu noví a chtějí to jinak. (Kateřina Jacques) foto tomki němec

poslancích nezávislé kandidáty. Zelení také chtějí prosadit, aby tajná volba rady byla napříště veřejná a aby každý kandidát musel při veřejném slyšení prozradit, s jakou vizí vlastně do rady kandiduje. Odvolání a volba nové rady by tedy měly proběhnout na podzim. Kvůli složitým parlamentním procedurám ale není reálné, že už podle uvedené Oberfalzerovy novely. „Když už budeme volit podle současného zákona, měli bychom udělat alespoň veřejnou volbu,“ říká Kateřina Jacques. Lidovci i  ODS zatím slibují, že tuhle představu podpoří (komunisté jsou proti a sociální demokraté zatím nevědí).

Veřejný dohled nad hlasováním je důležitý, protože navzdory nadějným dohodám koaličních lídrů není nikde psáno, že nový vítr podpoří všichni koaliční poslanci (o ČSSD nemluvě). V každé partaji zůstává totiž nechuť ke změnám silně zakořeněná. Ve hře je stále možnost, že se sice najde dost hlasů na odvolání současné rady, nová však bude zvolena podle starého modelu. Jaký postup v takovém případě zvolí „rebelové“? „To je jen kdyby. Budu se rozhodovat, až taková situace nastane,“ říká Jacques. Ondřej Kundra

Q



30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

domov

Úspěch Ondřeje Mátla Klikatá cesta schopného muže do služby lidu

P

okaždé, když ráno odemyká dveře své kanceláře, ví, že si právě plní svůj velký sen. Že může ukázat, co v  něm je, a zúročit tak léta studijní dřiny v nejlepších školách světa. A potěšení je vzájemné: i ministerští šéfové mají radost, že se jim pro těžký úkol reformy českého zdravotnictví podařilo najít tak schopného člověka. Přitom stačilo málo a  státní správa by nadějného, pro službu státu zapáleného Ondřeje Mátla vůbec neobjevila.

Musíme jet I přes vysoké letní teploty je v jedné z mnoha místností ministerstva zdravotnictví živo. U pěti počítačů sedí tři mladíci a dvě slečny a něco do nich usilovně „klepou“. Většina ostatních zaměstnanců sice už opustila úřad, tady však pevná pracovní doba nic neznamená. „Máme toho před sebou hodně. Musíme jet naplno,“ říká šéf týmu Ondřej Mátl (30), když nám tiskne ruce na uvítanou. Většině lidí jméno tohoto usměvavého mládence zatím nic neříká, nicméně jeho dnešní práce určitě ovlivní život každého obyvatele Česka. Na něm totiž bude záležet, jak kvalitní zdravotní péči tu budeme v budoucnu konzumovat. Tým, v jehož čele Mátl stojí, dostal za úkol vypracovat kromě detailní analýzy zdravotních programů jednotlivých politických stran i  návrhy takového financování, které by zdravotnický systém udržely při životě. Dnešní přístup totiž hrozí kolapsem. „Přestože to tak nevypadá, situace může být za několik let vážná,“ říká Mátl. „Česká populace je jednou z nejrychleji stárnoucích v Evropě, bude tady hodně přibývat důchodců oproti pracujícím. Nezměníme-li způsob financování, může se dostat zdravotní péče do problémů: hodně lidí by totiž čerpalo její služby, ale jen málo by na ni přispívalo ze svých platů. To nejde udržet.“ Když Mátl popisuje svoji dnešní práci, čiší z něj zápal. Na první pohled je vidět, že si svoji reformátorskou roli užívá. Ostatně na své kariéře roky usilovně pracoval, takže se není čemu divit. „Ze začátku mi hodně pomohli rodiče, kteří mě tlačili do vzdělání a chtěli, abych se co nejvíc připravoval,“ říká Mátl. Rodiče jej přihlásili do základní školy s rozšířenou výukou angličtiny a pak na dvojjazyčné gymnázium. Výborná angličtina mu skutečně později začala otevírat dveře do celého světa. Otázka „kam dál“ mu po střední škole byla jasnější než mnohým jiným. „Společností v devadesátých letech hýbali ekonomové a já chtěl být jedním z  nich, chtěl jsem stejně jako oni stát u důležitých věcí,“ říká Mátl. Zapsal se ke studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze, brzy mu ale začala vadit nízká kvalita výuky. A tak si přidal ještě ekonomické kurzy v angličtině, které tehdy otevřela Masarykova univerzita a které vedli američtí ekonomové. „Chtěl jsem mít informace od lidí, kteří mají rozhled po světě,“ říká Mátl.

V síti Už během studia Ondřej Mátl pochopil, že cesta k dobré kariéře vede všude – v Česku podobně jako třeba ve Spojených státech – hlavně přes síť kontaktů budovaných s  vrstevníky i  učiteli během vysokoškolského studia. „S  některými profesory jsem navázal bližší vztahy. Chodil jsem třeba k nim domů a dlouho jsme diskutovali o  věcech, co mě zajímaly,“ říká Mátl. „Pro obě strany to bylo výhodné. Já jim třeba pomáhal s prací na počítači a oni mě zase informačně obohacovali a  vedle toho jsem si budoval kontakty do budoucna.“ Že je to dobrá strategie, se ukázalo záhy. Jeden z profesorů, se kterými se Mátl blíže seznámil, mu už během studia nabídl místo na ministerstvu práce, kde v té době sám pracoval. A pak už stačilo být připravený a zvedat nabídky. Když japonská vláda v roce 2000 nabídla české, že jednomu jejímu státnímu úředníkovi zaplatí roční studium v oblasti managementu na prestižní tokijské univerzitě National Graduate Institute for Policy Studies (patří mezi deset nejlepších ve světě), neprojevil o to tady skoro nikdo zájem. „Chtěl jsem získat větší rozhled, tak jsem to zkusil,“ říká Mátl. A hravě uspěl, především díky plynné angličtině, kterou se jeho konkurenti nedokázali tak blýsknout. A podobně zabodoval i o pár let později, kdy se už coby úředník ministerstva vnitra ucházel o roční stipendijní pobyt v Londýně. „Vynikal tím, jak na sobě tvrdě pracoval, navíc byl hodně kreativní. Patřil mezi mé nejzajímavější studenty,“ říká Sally Sainsburyová, jedna z Mátlových profesorek na London School of Economics, u níž studoval evropskou sociální politiku. Na špičkových zahraničních školách strávil Mátl dva roky. Co se tam naučil, na co by v Česku

Jedna paní povídala, že její kolegyně vzpomínala, jak její kamarádka pracovala s někým, kdo se učil v Japonsku. (Mátl) foto tomki němec

nepřišel a  v  čem je to důležité pro jeho současnou práci? „Musel jsem tam začít daleko víc číst a  umět se v  přečteném rychle orientovat. Když mi teď přicházejí na stůl stohy materiálů, dokážu v nich rychle oddělit podstatné od balastu a stačím pak udělat víc další práce,“ říká Mátl. „Mnohem víc jsme tam také diskutovali. Naučil jsem se, že nejlepší řešení je to, na němž pracuje více lidí s  různými pohledy, kteří o  tom dokážou co nejvíc komunikovat. Podobně teď postupuji se svým týmem a  každý problém vždy debatujeme s co nejvíc odborníky.“ Studium v cizině Mátla hodně změnilo. „V Česku jsem se často připravoval nárazově až před zkouškou a  často jen ze skript, která předepsal učitel. V Tokiu nebo Londýně jsem musel pracovat nepřetržitě a s co nejvíc zdroji. Učitelé se tam do nás nesnažili dostat jedno své životní dogma jako tady. Naučil jsem se, že problém nemá většinou jen jedno správné řešení, ale že je lepší promyslet co nejvíc variant a na co nejdelší dobu dopředu, abych tak mohl předvídat a  pružně reagovat na jakoukoliv situaci, co může nastat.“

Nikdo o nikom nevěděl I když díky práci pro stát dostal šanci vystudovat ty nejlepší školy, zdejší správa to nedokázala nijak zúročit. Protože mu nikdo z jeho nadřízených po

Bij se, můj agente Cílem Mátlovy komise je moderovat debatu mezi parlamentními stranami o reformě zdejšího zdravotnictví, především způsobu, jakým se financuje. Současný model totiž během několika let přivede lékařskou péči do peněžní krize. K tomuto úkolu si Ondřej Mátl vedle pěti zaměstnanců týmu přizval zástupce všech pěti parlamentních stran (ČSSD komisi zatím bez udání srozumitelných důvodů bojkotuje) a zhruba na osm desítek nejdůležitějších zdravotnických aktérů od lidí ze všech pojišťoven přes odborové svazy a farmaceutické firmy až po nezávislé odborníky. Současná situace je taková, že měsíc co měsíc odvede každý ekonomicky aktivní člověk 13,5 % platu do systému, v němž na využití těchto peněz nemá moc vliv. Výši pojistného i to, za co se utratí, určuje totiž stát. Vládní koalice ODS-lidovci-zelení proto navrhuje, aby do budoucna dostal každý zdejší pacient „agenta“,

návratu z  ciziny nedokázal nabídnout zajímavé, jeho znalostem a  rozhledu odpovídající místo, vrhl se Mátl na podnikání. A asi by u něj zůstal, kdyby jeho osud nezkřížila náhoda. Když před rokem nastupoval Tomáš Julínek (ODS) do křesla ministra zdravotnictví, vytkl si jako hlavní cíl rozpoznat klíčové problémy zdejšího světa nemocných a narýsovat jejich dlouhodobé řešení – a  to ve shodě se všemi politickými stranami. Založil proto „kulatý stůl“ českého zdravotnictví, ke kterému přizval zástupce všech partají, a  vyřešení úkolu přenesl na jeho bedra. Jenže brzy se to ukázalo jako problém. Julínek ani jeho lidé totiž nemohli najít nikoho, jako je Mátl, do „čela stolu“, kdo by celý projekt koordinoval. Kritéria byla přitom jasná: měl to být mladý ekonom se zkušeností ze státní správy a ze zahraničí, s  výbornou znalostí jazyků, který se předtím ve světě tuzemského zdravotnictví nepohyboval, a  není tak navázán na žádnou zdejší zájmovou skupinu. Ministerstvo zdravotnictví podobně jako další státní úřady ale nemá žádnou databázi, kde by byl k  mání aktuální seznam „volných mozků“ (jedinou čestnou výjimkou je tady ministerstvo zahraničí, které si „mozky“ vytypovává už na vysokých školách a  nabízí jim odpovídající místa). S  takovou databází sice počítal zákon o  státní službě, který měl zdejší svět úředníků zprofesionalizovat

který by se bil za jeho zájmy. Těmito agenty se mají stát pojišťovny, které by sjednávaly potřebnou péči a zaručily, že bude co nejkvalitnější. Kvůli tomu navrhuje koalice změnit jejich postavení z dnešních veřejnoprávních korporací na konkurující si akciové společnosti. K tomu pak ODS navrhuje privatizaci krajských nemocnic, aby o životě a konci těch špitálů, které pracují dobře, rozhodl trh – tedy spokojený pacient. Občanští demokraté rovněž požadují zavedení poplatků za návštěvu u lékaře a předpisy na léky. Opozice je proti poplatkům, transformaci pojišťoven i privatizaci nemocnic. Argumentuje tím, že to může vést k jejich krachu a že soukromí majitelé budou poskytovat péči jen v pro ně lukrativních odvětvích zdravotnictví, a lidé tak nedostanou všechno, co potřebují. Ani jedna z pěti parlamentních stran zatím neřekla, jak přesně z dlouhodobého hlediska navrhuje změnit systém financování zdravotnictví tak, aby se v budoucnu nedostal do vážných problémů.

a  učinit ho nezávislým na politicích, ale politici jeho platnost stále odsouvají, a tak žádná databáze stále neexistuje. A samy jednotlivé úřady na ní systematicky nepracují. „Čas tady hodně letí. Tak daleko jsme nepřemýšleli,“ odpovídá mluvčí rezortu zdravotnictví Tomáš Cikrt na otázku, jestli si jeho úřad vytváří databázi budoucích možných úředníků. Většinu nových lidí tak ministerstvo nabírá na základě konkurzů nebo doporučení svých stávajících zaměstnanců. A  právě přes doporučení to bylo i v případě výběru šéfa kulatého stolu. „Rozhodila jsem sítě na Karlově univerzitě, kde působím, a  dalších vysokých školách a  ptala se různých odborníků a  známých, jestli o  někom nevědí,“ popisuje způsob hledání „Mátla“ poradkyně ministra zdravotnictví Lucie Bryndová, která dostala od ministra za úkol šéfa stolu najít. „Nikdo nejdřív o nikom takovém, jako je pan Mátl, nevěděl. Po nějaké době mě pak jedna kolegyně upozornila na jméno Mátl, se kterým dřív pracovala na ministerstvu práce. Tak jsme se setkali k rozhovoru a mně bylo hned jasné, že to je přesně ten člověk, kterého hledáme.“ Paní Bryndová pak doporučila Mátla ministru Julínkovi a ten ho letos v  červnu jmenoval do funkce. „Zaujal mě světovým přehledem a  tím, jak se dokázal sebevědomě orientovat v širších souvislostech,“ vzpomíná ministr Julínek. Nicméně nebýt „jedné kolegyně“, ministerstvo by možná vhodného adepta marně hledalo doteď. „Bohužel politici si moc neuvědomují, že by měli systematicky pracovat na vtažení co nejvíce kvalitních lidí do státní správy,“ říká Mátl. „Místo toho ji obsazují svými lidmi, kteří se s každým ministrem mění, což úřadům hodně škodí. Tím, že neplatí služební zákon, který by zaručoval kariérní růst a nezávislost na politicích, ti nejlepší lidé ze správy odcházejí. A ti, co zůstávají a nejsou dosazení podle aktuálního politického klíče, jsou často demotivováni a nepracují tak, jak by měli. Jen málokdy třeba vypracovávají analýzy a  dlouhodobé koncepce. Správa a její úředníci žijí převážně aktuálním děním. Kvůli tomu pak politici rozhodují ne na základě argumentů, ale spíš dojmů a emocí, které zrovna hýbou veřejnou debatou.“ Hloubkovou analýzu hlavních problémů českého zdravotnictví by měl Mátlův tým veřejně představit letos v  říjnu. Příští rok by pak měl zveřejnit paletu alternativních řešení hlavních problémů. Ondřej Kundra

Q



RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007 inzerce



Společnost Philip Morris ČR Nadace VIA Vysoká škola finanční a správní vyhlašují

2. ročník Akademie sociálního podnikání Co je Akademie sociálního podnikání?

Akademie sociálního podnikání vznikla z iniciativy společnosti Philip Morris ČR, Nadace VIA a Vysoké školy finanční a správní. Program se zabývá aplikací konceptu sociálního podnikání v prostředí nevládních organizací. Prosazuje myšlenku, že sociální podnikání má být přínosem nejen pro klienty nebo pro komunitu, ve které organizace pracuje, ale i pro samotnou podnikající nevládní organizaci. Akademie proto v sociálním podnikání vidí příležitost k získání volných peněz, které jsou pro nevládní organizace jednou ze základních podmínek k dlouhodobé a systematické práci. Akademie zároveň podporuje rozvoj nevládních organizací a pomáhá jim začlenit podnikání do každodenního života.

Vzdělávací část programu:

b  ezplatné dvousemestrální distanční studium na Vysoké škole finanční a správní elitní lektoři znalí problematiky NNO certifikát při úspěšném zakončení studia

Individuální odborná asistence:

k aždá organizace má zdarma k dispozici vlastního kouče možnost čerpat prostředky na služby externích konzultantů podle potřeb organizace

Grantový fond Akademie sociálního podnikání:

účastnické organizace mají možnost žádat o finanční příspěvek

Program je určen pro NNO, které:

 xistují minimálně 4 roky e mají nejméně 8 stálých zaměstnanců mají roční rozpočet minimálně 3,5 mil. Kč se věnují podnikatelským aktivitám a jejich podíl není menší než 5 % z celkových příjmů organizace

Jak do Akademie? Přihlaste se!

Formulář a plné znění vyhlášení najdete na www.nadacevia.cz. Uzávěrka pro podání přihlášek je 13. srpna 2007. Výběr účastníků provede hodnotící komise Akademie na začátku září 2007. Z účasti v Akademii bude pro organizace a jednotlivé účastníky programu vyplývat povinnost účastnit se vzdělávací části programu a spolupracovat s kouči. Je nezbytně nutné, aby se programu účastnili tři klíčoví pracovníci organizace.

Pokud nevíte, zeptejte se!

Další informace o Akademii vám podají: Hana Vosmíková, e-mail: [email protected], tel.: 233 113 370, Alžběta Mattasová, e-mail: [email protected], tel.: 233 113 370, Informace o předchozích ročnících Akademie najdete na www.socialnipodnikani.cz.



30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

EKONOMIKA

České továrny na světlo

Jak vypadá solární byznys v zemi, kde málo svítí slunce

1300 hodin bohatě stačí. (Otec a syn Doležalové u své sluneční fabriky) foto gÜnter bartoš

N

a pouťové kolotoče vedle brány koupaliště u  severočeského městečka Úštěk pomalu usedá prach. V  parném létě o  projížďku nikdo nestojí. Pozornost lidí proudících do kempu přitahuje jiná atrakce. Pár metrů odsud roste ze země cosi, co připomíná kulisy z Hvězdných válek. „Za tímhle musí stát někdo, kdo neví, co s penězi,“ dohaduje se skupinka rekreantů postávajících v plavkách na hranicích pozemku. Jak se to vezme. Pole tmavomodrých panelů, mezi nimiž tu a tam vykukují oranžové přílby stavebních dělníků, opravdu není levné – solární elektrárna, která by tady měla tento týden zahájit provoz, přišla majitele na 59 milionů. Další téměř dvě desítky podobných projektů, které jsou v současnosti v Česku v provozu, ale napovídají, že máme tu čest s perspektivním byznysem. Jeho zastánci si slibují, že navzdory nijak zvlášť ideální poloze České republiky se investované miliony díky státním dotacím vrátí už v  průběhu několika příštích let.

Stačí pár hodin Přestože solární elektrárna u  Úštěku bude druhou největší v republice (zatím ji překonává zařízení v Bušanovicích u Prachatic a další dvě velké elektrárny se staví na jižní Moravě), nestojí za projektem žádná známá firma. A dokonce ani žádný boháč. Elektrárnu s výkonem odpovídajícím zhruba dvěma tisícinám jednoho temelínského bloku staví řadový zaměstnanec České pojišťovny, který

se kvůli tomu zadlužil až po uši. Čtyřicátník Miloš Doležal investoval do projektu půl milionu korun z  vlastních úspor, za které nakoupil pozemky. Hodně ušetřil díky tomu, že mohl využít služeb stavební firmy svého otce, ale přesto si na zařízení elektrárny musel půjčit u banky 59 milionů korun (třetinu této částky mu ale vrátí dotace od státu a z bruselských fondů). „Pochopitelně, že to nedělám jen kvůli tomu, že mám rád přírodu. Chtěl bych, aby mě elektrárna jednou živila,“ usmívá se Doležal. „Na tu myšlenku mne přivedl otec, který se po obnovitelných zdrojích energie pídí už léta. Ze začátku to zkoušel s malou vodní elektrárnou, ale tady na to není dost vody,“ krčí rameny Doležal a dodává „S větrnou energií to taky není žádná sláva. Podle mě má v Česku šanci jen solární energie.“ V samém středu Evropy, jehož obyvatelé si na rozdíl od jižních států kontinentu slunce příliš neužijí, to zní odvážně. O výhodách čisté sluneční energie sice pochybuje málokdo, ale ve hře je vážná debata o  tom, zda má v  podobných podmínkách vůbec smysl drahou sluneční energii dotovat. Šéf odboru životního prostředí v Litoměřicích Pavel Gryndler ale žádné pochyby o smyslu solárních elektráren nemá. „Jasně, slunce tu nesvítí tolik jako třeba v Řecku, ale pořád je to dost na to, abychom ho mohli zapřáhnout,“ vysvětluje úředník a  vytahuje čísla z  hydrometeorologického ústavu. Ročně tady slunce svítí v průměru zhruba 1300 hodin, což prý při dnešních technologiích bohatě stačí. Jen v okolí Litoměřic má v blízké budoucnosti vyrůst dalších zhruba deset solárních elektráren. „Byla by přece škoda toho nevyužít, když už nám tady to slunce tak pěkně svítí,“ říká Gryndler.

Jak přežít

zdroj evropská unie

A  tato slova platí i  pro zbytek země. V  lednu letošního roku byla spuštěna výše zmíněná elektrárna na Prachaticku, ještě větší fabrika vzniká v současnosti v Ostrožské Lhotě na jižní Moravě a v červenci byla zahájena stavba zatím největší továrny sluneční energii v  Jaroslavicích na Znojemsku. V současné době je už v celé České republice v provozu 18 „velkých fotovoltaických systémů“, což přeloženo znamená solárních elektráren, co do velikosti srovnatelných s tou, již se chystá otevřít Miloš Doležal. On i jeho konkurenti mohou kromě stále lepších technologií spoléhat i  na jistotu budoucích příjmů. Vedle toho, že stát Doležalovi přispěl na

výstavbu, garantuje erár i  stabilní výkupní ceny energie po dobu následujících patnácti let. Příspěvek, který podnikatelům jako Miloš Doležal zaručuje za stávajících podmínek konkurenceschopnost, přijde veřejnou kasu ročně odhadem na několik milionů (přesná čísla zatím nejsou k dispozici vzhledem k tomu, že byly vyšší výkupní ceny stanoveny teprve před rokem). „Už delší dobu s manželkou uvažujeme o tom, že utečeme z Prahy. Bydlet na venkově je sice fajn, ale nevěděli jsme, co nás bude živit. No a tohle mi přišlo jako dobrý nápad,“ vysvětluje svou motivaci Doležal. O solárních elektrárnách zpočátku nevěděl nic, ale celá věc jej natolik nadchla, že si vzdělání rychle doplnil. Zajel ke kolegům do Německa, kde má solární energetika kořeny, zjistil, jak velkou může dostat dotaci od státu, a začal jednat. Desítky milionů, které bylo nutné investovat, by se měly vrátit během čtrnácti let. Roční výnosy by podle finanční analýzy, kterou Doležal předkládal bance při žádosti o úvěr, měly dosahovat v průměru šesti milionů korun. Ročně bude bance splácet čtyři miliony, další dva miliony spolykají náklady na ochranku, pojištění, údržbu a případnou mzdu pro autora projektu (kromě něj nemá elektrárna de facto žádné další zaměstnance). „Ručím celým svým majetkem,“ nastiňuje podnikatel rozměry několikaleté nejistoty, která ho čeká.

Budu mít fofr Úředníci z Litoměřic svého nového energetického bossa chválí na každém kroku a popisují ho jako nebývale činorodého člověka, který je schopen dotáhnout do konce všechno, co si zamane. „To nejhorší už mám za sebou,“ směje se při pohledu zpátky Doležal. Největší problémy měl prý se sháněním úvěru. „Dlouho jsme nemohli sehnat banku, která by do toho s námi šla,“ přiznává. Není divu – elektrárna spolyká na startu přece jen hodně peněz. Nakonec uspěl až po několikaměsíčním martyriu především díky střízlivě napsanému projektu a  příslibu státní dotace, které jednu z bank přesvědčily o tom, že jde o nadějný plán. „Nemůžu si na nic stěžovat,“ popisuje Doležal své dosavadní jednání s  úřady a  státem. Všude prý byli vstřícní. „Od začátku jsem měl štěstí na lidi. Jinde pak pomohlo vlídné slovo nebo kytka,“ vzpomíná na svou cestu k vlastní fabrice. Pár komplikací se ale přece jen objevilo. O  značné zjednodušení si podle Doležala říká pětitýdenní kurz na „energetika“, který za pět

Dohonit Švédsko Solární elektrárny se budují z tzv. fotovoltaických článků, které jsou schopny přeměnit světlo na elektrickou energii. K tomu, aby optimálně fungovaly, potřebují pouze světlo, nikoli teplo (optimální teplota je 25 stupňů Celsia, vyšší teploty naopak funkci článku tlumí). Nejde tedy o známé termosolární panely, s jejichž pomocí si můžete ohřát vodu nebo vytápět dům. Optimální by samozřejmě bylo, kdyby na panely svítilo slunce deset hodin denně dejme tomu 200 dní v roce. K tomuto ideálu se blíží některé středomořské státy, Česká republika má k němu naopak hodně daleko. Optimistické propočty ale mluví o tom, že solární elektrárny se při stávající státní podpoře bez problémů uživí i v České republice. „U Baltu nebo ve Skandinávii svítí slunce mnohem méně hodin v roce, ale elektráren tam najdete víc než tady,“ shrnuje naděje šéfredaktor časopisu Alternativní energie Zdeněk Kučera. tisíc organizuje v Praze regulační úřad a musí ho absolvovat každý, kdo chce provozovat elektrárnu (do výkonu 1 MW). „Dokážu si představit, že by se to dalo nastudovat doma přes internet a na závěr by se pak uspořádal workshop,“ říká Doležal. To je ale jen detail. Horší je povinné elektrárenské „kolečko“. „Do startu zbývá pár dní a já ještě nemám uzavřenou smlouvu s ČEZ o tom, že ode mne budou odebírat proud,“ říká Doležal. Problém není v tom, že by s  ním elektrárenský gigant smlouvu uzavřít nechtěl. Průtahy způsobují komplikované předpisy. „Musím nejprve počkat na kolaudaci. Ještě ten den sednu do auta a pojedu do Jihlavy na Energetický regulační úřad, kde mi vydají licenci. Odtamtud pojedu do Plzně do sídla ČEZ uzavřít smlouvu,“ říká podnikatel a dodává: „Posílal jsem na Energetický regulační úřad veškerou dokumentaci už před rokem, ale řekli mi, že si zkrátka musím počkat na kolaudaci. Tak teď budu mít trochu fofr.“ Pavel Černý Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

Má smysl stavět solární elektrárny s finanční podporou státu? Debata na

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007

EKONOMIKA



Kam až spadne dolar

Euro a další měny těží ze slabého dolaru, mají ale stejné problémy Londýn nikdy nebyl levnou destinací, avšak letos v létě se americkým návštěvníkům britského hlavního města budou peněženky vyprazdňovat ještě o něco rychleji než obvykle. Dolar si momentálně vůči britské měně stojí nejhůře za poslední čtvrtstoletí. 23. července se jeho hodnota propadla na 2,06 dolaru za libru, což je nejméně od roku 1981. Paříž není pro zaoceánského turistu o mnoho levnější: minulý týden hodnota americké měny klesla na 1,37 dolaru za euro, což je nejnižší sazba dolaru od zavedení eura v roce 1999.

Únava z dolaru? Dolar si dosud nikdy na devizových trzích nevedl tak špatně. Federální rezervní systém (americká obdoba centrální banky) sleduje hodnotu dolaru vůči váženému koši sedmi měn běžně obchodovaných ve světě. Tento index, považovaný za vypovídající měřítko postoje finančních trhů k dolaru, se propadl na historické minimum (viz graf). Co se za nejnovějším oslabením dolaru skrývá? Jeho pokles je zčásti cyklického rázu a  ukazuje slabou americkou ekonomiku. Odborníci, každý měsíc dotazovaní časopisem The Economist, předpovídají pro letošní rok Spojeným státům nižší růst HDP než eurozóně, Velké Británii, Austrálii a Kanadě. Zvláštním problémem jsou příčiny tohoto slabého růstu. Současně s tím, jak ekonomiku brzdí potíže na americkém trhu s bydlením, doléhají na měnu nepokoje na trhu „subprime“ hypoték (poskytovaných lidem s nižší bonitou). Analytici finanční společnosti Goldman Sachs se domnívají, že dolar stlačuje nižší zahraniční poptávka po amerických firemních dluhopisech. Naznačují, že neklid kolem hypotečních úvěrů v Americe možná lehce podkopal i postavení dolaru jako rezervní měny. Situaci neprospěly ani vysoké ceny ropy. Paul Robinson, měnový stratég společnosti Barclays

Capital, má za to, že v  obdobích rostoucích cen ropy si mezi hlavními měnami vede nejhůře právě dolar. Možná proto, že Spojené státy spotřebují na jednotku výkonu více ropy než jiné bohaté země, tudíž vyšší cena paliva se tam na růstu ekonomiky – a tedy i na hodnotě dolaru – podepíše hůře. Zvlášť zranitelní jsou američtí spotřebitelé, protože kvůli nízkým daním z paliv zůstává mezi cenou suroviny a  prodejní cenou menší rezerva. Utrácení petrodolarů také pomáhá dolaru méně než euru, jelikož světoví producenti ropy zpravidla dovážejí více z Evropy než z Ameriky. Dolar tedy společně oslabily vyšroubovaná cena ropy, slabá ekonomika a nervózní úvěrový trh. Avšak vyhlídky růstu v  Americe nejsou zase tak špatné a  trh „subprime“ hypoték není natolik žalostný – alespoň prozatím –, aby se jimi dalo plně vysvětlit, proč dolar v poslední době tak strádá. Stephen Jen, monetární ekonom z investiční banky Morgan Stanley, naznačuje, že na dolar možná tlačí mocnější síly. Rozšířenou obavou je, že se asijské centrální banky chystají nahradit část svých rozsáhlých investic do amerických dluhopisů. Avšak Stephen Jen poukazuje na to, že těmi, kdo nejvíce diverzifikují dolarové investice, jsou americké penzijní, pojišťovací a vzájemné fondy. Tyto fondy spravují prostředky v hodnotě 20,7 bilionu dolarů, což je více než čtyřnásobek objemu oficiálních světových měnových rezerv. Podle Stephena Jena americké vzájemné fondy od roku 2003 postupně zvýšily podíl zahraničních investic ve svém portfoliu cenných papírů z  15 na 22,5 %. Pokud tato změna v portfoliu odráží chování všech správců penzijních, pojišťovacích a vzájemných fondů, znamenalo by to, že od roku 2003 z USA na investicích odplynulo 1,16 bilionu dolarů. Tato částka není o mnoho nižší než celkové oficiální rezervy Číny. Stephen Jen tvrdí, že odtok kapitálu nemusí být známkou toho, že správci investic pochybují o  budoucnosti dolaru nebo americké ekonomiky. Spíše možná odráží jistý odklon od provincialismu, jelikož investorům postupně dochází, že spoléhat se příliš na domácí investice může být nebezpečné. Dodává, že k  něčemu podobnému dochází i v Japonsku, kde domácnosti lačně skupují podíly na zahraničních investicích. Pakliže dolar utrpěl nejvíc, je to jen proto, že americké instituce jsou největšími průkopníky finanční globalizace. Motivací k rozložení investic může být dílem i  únava z  vývoje dolaru. Pravidelný průzkum investiční banky Merrill Lynch ukazuje, že správci globálních fondů jsou k vyhlídkám dolaru skeptičtí už pět let. Titíž správci po většinu tohoto období vyjadřovali přání snížit váhu amerických investic ve svých portfoliích a  tato tendence vyvrcholila před třemi lety. Je těžké rozlišit, co je diverzifikace a co únik, jelikož jedno přiživuje druhé.

Není infrastruktura, není civilizace Prognóza předpovídá Rusku, kdy bude bohaté a mocné a z koho si má vzít příklad. Jaký bude svět po dvaceti letech? To je otázka. Existují ovšem i těžší. Třeba: Jaké bude za dvacet let Rusko? Odpověď se nedávno snažil v  rámci mezinárodního projektu podobných prognóz najít přední ruský ekonom a prognostik, profesor Stanislav Meňšikov. Jeho studie se stala oblíbeným tématem ruské mediální okurkové sezony. Profesor úvodem zdůrazňuje, že ve své předpovědi vychází z nejlepší možné varianty. Na rozdíl od mnoha svých kolegů, kteří věští Rusku místo v  první trojce ekonomických velmocí a  jakési „obrození impéria“, je však Meňšikov o  něco zdrženlivější: „I  kdybychom i  nadále udržovali tempo růstu HDP kolem 7 % ročně, stejně za 20 let Rusko nebude patřit mezi nejsilnější čtveřici.“ Tu budou tvořit USA, Čína, Japonsko a Indie. Rusové budou mít podle Meňšikova ekonomiku

čtyřikrát menší než Číňané a  3,5krát než Američané. „Výš než na páté místo ve světě prostě nepostoupíme; musíme se s tím smířit,“ konstatuje profesor. I  tak to ale vzhledem k  poměrně malému počtu ruského obyvatelstva není špatné, povzbuzuje vědec. Dnes je Rusko v ekonomické síle na desátém místě, a když to nedávno Putin slavnostně oznamoval v parlamentu, sklidil bouřlivý potlesk.

Korea, náš vzor Ruské sebevědomí však podle Meňšikova pořádně zvedne to, že se v roce 2027 stane z ekonomického hlediska největším státem starého světa a nechá za sebou Německo, Francii, Velkou Británii a Itálii. Ovšem jen z hlediska celkového objemu hospodářství. Co z toho budou mít obyčejní Rusové? Jejich

Fakt je drahá ropa? (Mr. Guvernor a jeho hummer na rostlinný olej) foto profimedia.cz

Cožpak deficity nevadí? Při zběžném pohledu se zdá, že nejnovější epizoda křehkosti dolaru potvrzuje obavy ohledně soustavného deficitu běžného účtu USA a souvisejícího nárůstu zahraničního dluhu. Mnozí ekonomové slabší dolar vítají, jelikož tím, že zdražuje americký dovoz a zlevňuje vývoz, pomáhá snižovat vnější deficit Spojených států. Obchodní deficit v prvních pěti měsících letošního roku byl skutečně nižší než ve stejném období roku 2006. Bližší pohled ovšem naznačuje, že měnové trhy, ať už oprávněně, či nikoliv, si z nepříznivých obchodních bilancí nic nedělají. Značné deficity i  dluhy mají i  některé ze zemí, jež na úkor dolaru vydělaly nejvíce, například Británie, Austrálie a  Nový Zéland. Australský schodek běžného účtu je ještě vytrvalejší než ten americký a v jeho důsledku činil v loňském roce čistý zahraniční dluh Austrálie 60 % HDP ve srovnání s 19 % v případě

průměrná životní úroveň bude prý zhruba taková jako v dnešní Itálii, Francii či Německu. Příjmy nejchudší části obyvatelstva Ruska se za 20 let mají zvednout minimálně 3,5krát. Stačí-li to ale na spokojený život, těžko říct. Profesor však doufá, že růst ekonomiky povede k větší zaměstnanosti (dnes je v Rusku pět milionů lidí bez práce). Jsou tu ovšem problémy: ruská ekonomika dosud stoupala především díky levné pracovní síle a  využívání zastaralých výrobních kapacit. Teď jsou třeba investice do výroby, infrastruktury a  kvalifikace lidí. Odložení investic znamená zpomalení růstu pod pět procent, říká prognóza. Dnes Rusko investuje 18 % HDP, Čína 40 %, varuje Meňšikov. To znamená, že pokud chce Rusko udržet krok s giganty, musí ročně dodatečně nalít do vlastní ekonomiky 1,8–2 biliony rublů. Peníze přitom má. Moskvě pro řešení tohoto problému stačí jen půlka peněz, jež vydělává a ukládá na bankovní účty. Nové podniky, dálnice, letiště – to vše by podle prognózy zajistilo rychlý návrat peněz a vysokou rentabilitu. „Rusko nemůže být vyspělou zemí, pokud nemá dálnici z  Moskvy do Vladivostoku,“ míní profesor Meňšikov. V  Rusku dnes není ani jedna dálnice evropského střihu, výjimkou je jenom moskevský dálniční obchvat. Investovat do infrastruktury přitom musí v Rusku hlavně stát, protože soukromý byznys zatím investice tohoto druhu nezajímají. „Tento model státního budování tržního hospodářství razila před čtyřiceti lety Jižní Korea,“ píše Meňšikov, byť s  dodatkem, že základy jihokorejské prosperity jsou výsledkem práce kontroverz-

USA. Novozélandský poměr je ještě vyšší – 90 % HDP. Mezitím měna největšího světového věřitele, Japonska, nadále oslabuje – a to i vůči dolaru. Pokud tím, co pohání měnové trhy, není nervozita z mezinárodních nepříznivých bilancí, dolar by se mohl vzpamatovat, jakmile se americké hospodářství postaví opět na nohy. Koneckonců klesání už si „užil“ dost: podle váženého měnového indexu počítaného Federálním rezervním systémem z rozsáhlého koše měn poklesl dolar od svého maxima v roce 2002 o 22 %. Podle parit kupní síly počítaných OECD je dolar vůči euru podhodnocen o 15 %, vůči australskému dolaru o 18 % a  vzhledem k  libře o  21  %. Takové výchylky od reálné hodnoty se mohou ukázat jako neudržitelné, zejména v případě zemí, které by se měly raděQ ji starat o své vlastní vnější deficity. © The Economist Newspaper Limited, London, 2007

ního diktátora Park Chung-heea, který od svého nástupu k  moci v  roce 1961 soustavně potlačoval politické svobody a  přitom „shora“ budoval moderní ekonomiku. To první profesor Rusku nedoporučuje, to druhé ano.

Saúdská Arábie čeká Politice či stavu občanských svobod se prognóza bohužel nevěnuje, vše se nese v ekonomické rovině. Stejné je to v části, kde profesor Meňšikov doporučuje Rusku další možné vzory. Zapomeňme na USA, ekonomicky jde o  největšího světového dlužníka, upozorňuje Meňšikov. Vývoj tam podle něj vede ke zhroucení dolaru a  postupnému úpadku finanční velmoci. Profesor také varuje, aby Rusko nenapodobovalo americkou snahu po globální nadvládě. Rusko by mělo raději hledat spojence mezi současnými   rozvíjejícími se zeměmi: myslí hlavně Čínu, Indii a další asijské státy. I Saúdská Arábie, největší konkurent Ruska v ropném byznysu, bude chtít s Ruskem spolupracovat, protože se jí nelíbí příliš těsná politická závislost na Washingtonu, předpovídá Meňšikov. Ovšem hlavním ruským spojencem by podle Meňšikova měla být západní Evropa. Především jako jeden z důležitých zdrojů nejmodernějších technologií a inspirací, bez nichž obrození Ruska není možné. „Není infrastruktura, není civilizace, i kdyby výroba oceli byla největší ve světě,“ vzkazuje profesor svým krajanům. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

Q

10

30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

zahraničí

Turecký speciál do Bruselu V referendu o budoucnosti Turecka vyhrály šátky i minisukně

E

vropa má zase o čem přemýšlet. Ještě nedávno brázdily ulice tureckých měst milionové demonstrace za sekulární stát proti islamizaci a zdálo se, že Turecko neví, kudy kam. Teď proběhly parlamentní volby, rekordně vyhráli umírnění islamisté a přitom mezi těmi, kdo oslavují, jsou liberální Turci, příznivci modernizace a cesty do Evropy. I přes chladné ohlasy z Paříže či Berlína to zkrátka Turci myslí se svým členstvím v EU vážně. Právě skončené volby tohle potvrdily a přinesly i některé důležité novinky.

Atatürkův sekularismus v krizi Předčasné volby v  Turecku byly zlomové hned v  několika ohledech. Vládní Strana spravedlnosti a pokroku (AKP) pod vedením Tayyipa Recepa Erdogana opět zvítězila a jako první straně v historii se jí podařilo získat více hlasů než v prvních volbách, které ji dovedly do jednobarevné většinové vlády v roce 2002 (nárůst z 34 na 47 %). Do parlamentu se dostalo i 24 nezávislých poslanců za kurdskou Stranu demokratické společnosti (DTP), ale také dvakrát více žen než v  minulých parlamentních volbách. Republikánská lidová strana (CHP), jakási dědička zakladatele státu Mustafy Kemala Atatürka, i  nadále zůstává nejsilnější opoziční stranou (21 %). Do parlamentu se s 14 % protlačila i nacionalistická MHP. Vítězství AKP lze přitom považovat za jeden z klíčových prvků sílící stabilizace demokracie v Turecku. Celá předvolební kampaň byla přitom vcelku nudná. Hlavní debata se vedla o  případném vojenském zásahu v  severním Iráku proti kurdským radikálům, doplněna o populistickou diskusi, o kolik zlevnit naftu pro zemědělce a jaká bude výkupní cena lískových ořechů. Nakonec došlo i na osobní útoky politiků, třeba premiér Erdogan byl propírán za své hodinky v ceně 60 tisíc dolarů, Erdogan zase vyzval předsedu kemalistů, ať si nechá udělat test IQ. V podstatě jen AKP představila podrobný a reálný program hospodářské politiky na dalších pět let a jasně stanovila vstup do EU jako zásadní programový cíl. Hlavním bodem voleb však bylo najít novou cestu pro sekulární Turecko, kde mezi mešitami a ženami s šátky proudí dívky v minisukních, muži popíjejí rakiji a časopisy či noviny jsou plné obrázků modelek v  plavkách. AKP několikrát opakovala přání většího respektu pro nastupující střední třídu věřících muslimů se zachováním sekulární povahy státu. Přesvědčit městskou elitu a  armádu, že nic jako islamistický převrat nehrozí, se ale ukázalo značně problematické. Zosobněním tohoto sporu se nakonec stala volba prezidenta v dubnu letošního roku. Když vládní strana navrhla jako kandidáta současného ministra zahraničí a svého člena Abdullaha Güla, rozhodly se opoziční strany volbu bojkotovat. CHP podala stížnost k Ústavnímu soudu, který rozhodl, že volba byla neplatná, neboť v  parlamentu chyběl požadovaný počet poslanců. Volbu přitom doprovázely velké demonstrace za zachování sekulárního Turecka, především v Ankaře, Istanbulu a Izmiru. Silné nacionalistické ladění demonstrací a hrozba ze strany armády, že může zasáhnout, aby ochránila sekulární stát, vedly k poznání, že Turecko stojí před volbou mezi demokracií a zachováním současné podoby sekularismu, která se od vzniku republiky v roce 1923 stala nástrojem modernizace Turecka, ale také potlačování náboženských práv. Sekularismus byl po dlouhá léta viděn jako základní kámen moderní turecké společnosti, k jehož ochraně lze použít v podstatě jakékoliv prostředky, včetně vojenských

Máme rádi bikiny a líbánky, ale volíme Erdogana. A funguje to. (Pláž u Černého moře nedaleko Istanbulu) foto profimedia.cz

pučů a poprav politických odpůrců. Turecký model sekularizace se tak stal nástrojem kontroly společnosti, antitezí demokracie. Vytvořil systém politické a  ekonomické dominance malé elity nad převážně muslimskou společností. Dnes je ale tahle léta s klidem snášená státní ideologie ve velké krizi. Absolutní většina tureckých muslimů si přeje zachovat sekulární stát, který by však na druhou stranu respektoval jejich právo na víru (třeba umožňoval ženám nosit šátek jako znak náboženské identity) a garantoval náboženskou svobodu.

Kurdové na scéně Povaha tohoto sporu a  dubnová krize vytvořily z letošních voleb referendum o budoucnosti Turecka. Zatímco opoziční strany, především kemalistická CHP a nacionalistická MHP, šířily obavy z rozdělení Turecka (odtržení východních kurdských oblastí), zavedení islámského práva šária, z ohrožení země ze zahraničí, z  jejich špatně vedené kampaně nejvíce těžila vládní AKP se svým programem hospodářského růstu a cesty ke vstupu do EU. Právě tato strategie jim například přilákala mnoho prvovoličů (celkem tři a půl milionu z celkového počtu 42 milionu registrovaných voličů), kteří věřili, že AKP dokáže vytvořit nová pracovní místa a uklidní tak jejich největší obavy o jejich budoucnost. AKP se také snažila překonat svou pověst strany s islamistickými kořeny. Mezi kandidáty zařa-

dila známé osobnosti, které nemají žádné vazby na politický islám, centristické politiky, ženy známé jejich liberálními postoji a podnikatele. Snažila se tak oslovit voliče ve středu politického spektra, které je v Turecku značně roztříštěné a bez silného politického subjektu, jenž by byl schopen přesáhnout desetiprocentní volební hranici nutnou pro vstup do parlamentu. Zdá se, že se jim tato strategie vyplatila, neboť přilákala nejen mladé lidi a voliče středových stran, ale i ženy, u kterých je podpora AKP tradičně mnohem nižší než podpora sekularistické republikánské CHP. Nezávislí poslanci za kurdskou Stranu demokratické společnosti (DTP) budou poprvé od roku 1991 v  parlamentu a  poprvé v  historii Turecka mohou utvořit poslanecký klub. Tento výsledek signalizuje změnu v  politické kultuře. V  neformálním hlavním městě Kurdů, Diyarbakiru, získala poslanecká křesla dále jen AKP. Obě strany – Kurdové a  Erdogan – usilují o  řešení kurdského problému mírovými prostředky (viz rámeček). Kurdští poslanci se také nechali slyšet, že se zdrží jakýchkoliv nacionalistických útoků a  budou hledat dlouhodobě udržitelnou cestu rozvoje „kurdských“ provincií. DTP se během kampaně dařilo udržet jednotu mezi liberály a nacionalisty ve svých řadách a propagovat program ekonomického rozvoje a  míru. Otázkou však je, nakolik se jí bude dařit mluvit jedním hlasem i v budoucnosti. Vstup kurdské strany do parlamentu a  její uznání jako legitimního zástupce kurdských zájmů je první krok na této dlouhé cestě. Vděčí za to AKP, která zajistila Kurdům práva menšin v souladu s požadavky EU a Rady Evropy. Na rozdíl od jiných stran, které také mají poslance kurdského původu, se DTP soustředí výhradně na kurdskou otázku a je společností vnímána jako mluvčí tureckých Kurdů – přestože se jedná o velmi zjednodušený pohled. Nezávislí poslanci za DTP se budou muset zdržet jakýchkoliv výroků podporujících aktivity PKK a vznik nezávislého Kurdistánu. Přítomnost DTP snad zabrání vstupu Turecka do severního Iráku, což by mohlo mít tvrdé následky především pro mezinárodněpolitické postavení Turecka v regionu a pro jeho vztahy s USA a EU. Vedle toho se čeká, že kurdská strana otevře debatu o alternativních možnostech ochromení aktivit kurdských radikálů z PKK.

A ještě prezident

mapa respekt

Samotné volby však byly jen předehrou k  tomu hlavnímu aktu – nové volbě prezidenta, která se bude konat na podzim letošního roku. AKP sice získala více hlasů než v  minulých volbách, ale paradoxně méně křesel v parlamentu. Se součas-

Kurdové jdou do Evropy Tzv. kurdský problém se vztahuje na více než dvacet let bojů na jihovýchodě Turecka mezi tureckou armádou a teroristickou Kurdskou stranou pracujících (PKK), která usiluje o vznik nezávislého Kurdistánu. V Turecku je podle odhadů mezi 10 a 30 miliony Kurdů, většina z nich žije v nejzaostalejších částech země na východě a jihovýchodě Turecka. Kurdská otázka se týká nejen podpory PKK, ale i ekonomického rozvoje těchto oblastí a respektování práv menšin. Ta ještě donedávna neměla nic společného s evropskými zvyky. Turecko například zakazovalo mluvit na veřejnosti kurdsky, používat kurdská jména, prodávat kurdsky psané noviny. Kurdové, kteří chtěli najít uplatnění v politice, státní správě či byznysu, se museli zcela asimilovat. To vše se ale postupně mění především díky tlaku z Evropské unie. Na druhou stranu sami Kurdové oscilují mezi loajalitou k tureckému státu a sympatiemi k radikálům usilujícím o vlastní stát.

nými 340 křesly potřebuje dalších 27, aby byla sněmovna usnášeníschopná a  neopakovala se dubnová krize. Tato volba bude navíc poslední nepřímou volbou prezidenta, neboť v parlamentu již čeká návrh novely ústavy zavádějící přímou volbu hlavy tureckého státu. Parlament ji odsouhlasil v květnu letošního roku, ale prezident vetoval. Lze očekávat, že AKP podpoří nezávislí a někteří poslanci z řad nacionalistů. Abdullah Gül i nadále zůstává kandidátem AKP. Ministr zahraničí se těší velké důvěře, s jeho kandidaturou souhlasil i náčelník generálního štábu Yasar Buyukanit a svou podporu mu již dříve vyjádřila i nacionalistická MHP. Šátek na hlavě jeho ženy bude ovšem i nadále trnem v oku městské elitě. Nynější volby ale ukázaly, že také Gül by měl mít podporu většiny voličů, proto se čeká, že ostatní strany budou jeho kandidaturu respektovat. Nízká stabilita stranického systému a  silně konfrontační politická kultura však hrozí, že volba prezidenta bude opět vyhrocená, i když tentokrát bez zapojení armády a ústavního soudu. Lucie Tunkrová Autorka vyučuje na katedře politologie a evropských studií Univerzity Palackého v Olomouci a na Fatih University v Istanbulu.

Q

11

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007 inzerce

Týdeník Respekt nabízí dva disky plné dokumentů, zajímavostí a bonusů, které vydal ve spolupráci s Letní filmovou školou Uherské Hradiště.

dý-vý-dý 01 a 02 Na dý-vý-dý 01 naleznete:Pandurango Na dý-vý-dý 02 naleznete: záznam koncertu, který proběhl na LFŠ v roce Klubáci a školáci - dokumentární film 2006. Hudební expedice Pandurango uzavřela kameramana a režiséra Karla Slacha, který svoji hudební cestu kolem světa koncertem, natáčel přípravy a průběh Letních filmových na který Michal Dvořák pozval nejzajímavější škol v Uherském Hradišti, zachycoval hudebníky reprezentující vždy určitý kontinent. atmosféru na filmových akcích, zpovídal Rozhovory - unikátní rozhovory se zajímavými „frekventanty“ školy i staré klubové matadory. osobnostmi, které navštívili LFŠ – John Rozhovory - unikátní rozhovory se zajímavými Cleese, Terry Jones, Glen Hansard, Rustam osobnostmi – Terry Gilliam, Tom Stoppard, Ibragimbekov a Michal Dvořák Václav Havel, Souleymane Cissé, Eduard Vlajka vzpoury 31. LFŠ – dokument o 31. Letní Artemiev filmové škole Respekt.cz – prezentace webového portálu Respekt.cz – prezentace webového portálu týdeníku Respekt, včetně přístupu zdarma do týdeníku Respekt, včetně přístupu zdarma do internetové verze a archivu časopisu RESPEKT internetové verze a archivu časopisu RESPEKT na www.respekt.cz na www.respekt.cz Bonusy – znělky, plakáty, fotografie z LFŠ Bonusy – znělky, plakáty, fotografie z LFŠ Cena 140,- Kč Cena 140,- Kč Zvýhodněná cena za komplet 2 DVD je 250,- Kč. Uvedené ceny jsou včetně poštovného a balného. Objednávat můžete na tel. 800 100 634 nebo

DVD.RESPEKT.CZ

12

30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

zahraničí

Zatím neprohraná válka

Afghánistán je prolezlý povstalci a korupcí, ale ještě není pozdě na naději

Z

právy o  únosech v  současném Afghánistánu svědčí o tom, že Tálibán převzal úspěšnou taktiku svých bratrů z Iráku. To je zlá zvěst nejen pro zahraniční novináře, firmy a  humanitární organizace, ale především pro afghánskou ekonomiku, které tak hrozí konec naděje na větší příliv investic. To je přitom klíčová věc. Bývalý komisař OSN pro Bosnu a Hercegovinu Paddy Ashdown se teď v listu The Guardian pozastavil nad výsledky rozvojové pomoci pro Afghánistán. Úplatnost a nespolehlivost tamní státní správy je veřejným tajemstvím, nevládní organizace trápí problémy s bezpečností, armády si své rekonstrukční aktivity dělají samostatně a OSN rezignovala na jakoukoli snahu po koordinaci. Co se stalo s 200 miliony liber britské pomoci na protidrogové programy, když na polích roste čím dál víc opiového máku, ptá se bývalý komisař v  Guardianu. A  dodává: „Moderní válku je třeba vyhrát mezi lidmi, což se bez úspěšné rekonstrukce nepodaří.“

Trochu víc přísnosti Britská vláda má v Afghánistánu největší kontingent z evropských zemí, proto Brity tamní vývoj velmi zajímá. V  této době nemají zrovna moc důvodů k radosti, ale jak píše The Daily Telegraph, zásadní otázkou je zřejmě „strategická trpělivost“. NATO má v současné době v zemi 36 000 vojáků a hledá několik tisíc dalších. Toto nasazení se však zdá maximální (některé země už pošilhávají po možnosti, jak ze svých závazků vycouvat) a Severoatlantická aliance je s ním zřejmě schopna v zemi zůstat tak deset let. Povstalecké skupiny však bez větších problémů zvládnou bojovat i třicet let. Rekrutů mají dost a jinak žádné zvláštní prostředky nepotřebují. Za této situace je jasné, že věci si musí vyřešit především Afghánci sami. Zprávy médií totiž jen odrážejí realitu, o které se mluví v  Afghánistánu už delší dobu. Třeba rok stará zpráva CIA, která se loni v září objevila v listu The New York Times. Vládu prezidenta Hamída Karzáího popisuje jako slabý a zkorumpovaný tým, který není schopen zajistit chod rekonstrukčních projektů tak, aby ze všeho nejvíc nepřipomínaly ráj korupčníků a  černou díru na peníze. K ověření těchto slov není třeba nijak složitě pátrat. Mezi Afghánci se traduje, že už jen vrátný na úřadě požaduje úplatek za to, aby ukázal ty správné dveře. Vnuk nedávno zesnulého krále Mustafa Záhir řekl před časem médiím, že taková korupce nebyla v zemi ani za komunistů. S  tím souvisí i  kritika tragického stavu policejních sil. I  tady je příkladů dostatek. Například v provincii Wardak, kde unesli dva německé inženýry, se podle jedné z reportáží Institutu pro sledování války a míru (IWPR) v noci policie raději

Kolegové se zašili a sám na všechno nestačím. (Afghánský policista střeží cestu, na níž tálibáni nedávno unesli 23 Korejců) f oto globe media / reuters

schovává a místo ní krajem křižují tálibáni. Totálně pak policie selhala v případě nedávného únosu 23 Korejců. Ti cestovali autobusem po hlavní dopravní tepně mezi Kandahárem a Kábulem. Přepadli je v oblasti Ghazní, která má pověst trvale nebezpečného úseku. Přestože jde o jednu ze čtyř dopravních tepen v zemi, policie není schopná tu nastolit pořádek. Ve stejné oblasti byl nedávno ostřelován třeba český velvyslanec. Tento příklad ukazuje i  možné řešení. Asi těžko by teď někdo měnil Karzáího vládu nebo jeho zkorumpovaný aparát. Nicméně dárci peněz přece mohou podmínit například finance do oprav komunikací tím, že na cestách bude bezpečno.

Kmenová rada míru Z  Afghánistánu ale přicházejí i  dobré zprávy, jen nejsou tolik slyšet. Autorem jedné z nich je vůdce povstalecké frakce Hezbe Islámí Gulbuddín Hekma-

Testosteron jede ve žlutém trikotu Cyklistický závod Tour de France doprovázejí další dopingové aféry. Německá média se bouří. Sponzoři čekají zájem diváků, diváci zase výkony hodné mužů. Dlouhé roky byl závod Tour de France symbolem opravdového sportovního klání. Teď je symbolem dopingu a trapných pří, kdo za to může. Minulý týden byl při čachrech se svými krevními vzorky přistižen favorit závodu Alexander Vinokurov. Krátce před ním byl doping odhalen u dalších cyklistů. Skandál má zatím největší ohlas v Německu.

Sledovanost roste „Jsme přesvědčeni, že zjištění vysoké koncentrace testosteronu v moči německého cyklisty Patrika Sinkewitze je výjimečný případ,“ komentoval čerstvý dopingový skandál během Tour de France mluvčí týmu T-Mobile Stefan Wagner. Jenže podobné „výjimky“ se objevují čím dál častěji. Už loni T-Mobile za doping vyloučil ze svého  týmu nejúspěšnějšího německého cyklistu Jana Ullricha, ten však dodnes braní zakázaných látek

popírá. Německé státní zastupitelství v  Bonnu v těchto dnech požaduje prověrku jeho osobních kont, důvodem je podezření, že z  nich odcházely platby známému dopingovému lékaři Eufemianu Fuentesovi. Ullrichovi právníci však tento krok odmítají. Ullrich už je ale skoro zapomenutá epizoda, přibývají další. „Doping se stal nedílnou součástí vrcholové cyklistiky. Je to nejvíce postižený sport. Důvodem jsou zřejmě tlaky sponzorů na týmy a  sportovce, kteří musí vyhrát za každou cenu,“ říká Barbara Klimkeová, zastupující vedoucí sportovní redakce německého deníku Berliner Zeitung. Některá německá média začala kvůli nesportovnímu chování závod bojkotovat. Právě redaktoři Berliner Zeitung odmítali do Francie poslat svého reportéra. Nakonec však vyhrál kompromis. Čtenáři tedy na sportovních stránkách deníku nenajdou zpravodajství o  tom, kdo vyhrál konkrétní etapu, ale pravidelný fejeton, který se

tjár. V prohlášení pro televizi se zřekl dalšího boje a chce se vrátit do politiky. Pokud je to pravda, jde o docela významnou zprávu. Hezbe Islámí je sice menší skupinou, působí hlavně na východě Afghánistánu, Hekmatjár je však považován za výraznou, mezi povstalci asi „služebně nejstarší“ postavu. Za svoji skoro čtyřicetiletou kariéru mudžáhida změnil strany už víc než desetkrát, bojoval jak se Severní aliancí proti Tálibánu, tak docela nedávno ohlásil spojenectví s Usámou bin Ládinem. Prestižní agentura Stratfor při této příležitosti připomíná Hekmatjárovu schopnost dopředu vycítit, kde to pro něho bude výhodné. Už delší dobu se v Afghánistánu šušká o velké vládní rošádě a o tom, že Karzáí se snaží problémy radikálně řešit za pomoci nových lidí, byť kontroverzních. Tedy nejen zapojením bývalých povstalců, ale i  opoziční Národní fronty. Dobrou zprávou číslo dvě jsou přípravy na afghánsko-pákistánskou mírovou džirgu. Podle pákistánského listu The

zamýšlí nad vším, co se kolem 94. ročníku Tour de France odehrává. „Myslím si, že vrcholová cyklistika už má pouze málo společného se sportovním zápolením. Proto náš novinář píše každý den postřehy, které se týkají pouze dopingu,“ vysvětluje Barbara Klimkeová. Na nejnovější aféry reagovaly i německé veřejnoprávní televize ARD a ZDF, které 18. července po zveřejnění pozitivních výsledků dopingových kontrol Patrika Sinkewitze s okamžitou platností zrušily přímé přenosy z  Tour de France. „Už před začátkem soutěže jsme o  tom přemýšleli, protože jsme se už na tom dopingovém kolotoči nechtěli dál podílet. Ale konečné rozhodnutí padlo až po další pozitivní dopingové zkoušce,“ vysvětluje mluvčí ARD Christian Bauer. Již necelých 24 hodin poté ovšem koupila uvolněná práva na živé vysílání soukromá společnost ProSiebenSat.1 a  ihned zaznamenala nárůst sledovanosti. Výzkum veřejného mínění, který si objednal deník Financial Times Deutschland, říká, že s rozhodnutím televizních stanic souhlasí 59 procent dotázaných, jiné průzkumy však ukazují spíš lhostejnost diváků. Sledovanost sportovního kanálu Eurosport se po ukončení přenosů veřejnoprávní televize zvedla i  přes další odhalení dopingu u Dána Michaela Rasmussena až třikrát. Cyklistický svaz přitom s rozhodnutím médií spíš souhlasí s tím, že jim na srdci leží férový sport.

Tlačit je penězi Dilema veřejnoprávní ARD ale nekončí: vysílací práva na Tour de France vlastní totiž také pro příští rok. O  případném zrušení se rozhodne až po ukončení letošního závodu. „Finanční škody například za nedodržení reklamních smluv ješ-

News už Karzáí pozval všechny zúčastněné. Na každé straně to bude 350 lidí, politiků i kmenových stařešinů. Řešit se bude mimo jiné i podpora, které se afghánským povstalcům dostává v pohraničních oblastech Pákistánu. Šance vyříkat si problém mezi sebou tu je. Šéf zpravodajců NATO v  Afghánistánu, kanadský generál Jim Ferron, totiž přiznává, že odbojové hnutí není až tolik náboženskou, jako kmenovou záležitostí. Jinými slovy, motivací je spíš nespokojenost paštunských kmenů na obou stranách hranice. Vadí jim například necitlivé akce NATO, respektive pákistánské armády, i  to, že v  odlehlých příhraničních oblastech probíhá daleko méně rekonstrukčních projektů než ve vnitrozemí. Tedy věci, které na rozdíl od náboženského fanatismu lze určitě řešit. Tomáš Vlach Autor je redaktorem České televize.

Q

tě vyčíslit nemůžeme, ale zatím nám přerušení vysílání žádný sponzor nevyčítal,“ říká Christian Bauer. Také T-Mobile už přemýšlí, jestli po 16 letech podpory vrcholové cyklistiky neodstoupí. „Bezprostředně po ukončení letošní soutěže situaci vyhodnotíme a  rozhodneme o  dalším postupu. Nechceme být spojováni se skandály,“ přiznal mluvčí firmy T-Mobile Christian Frommert. Týmy přitom tvrdí, že stoprocentní vinu nesou jednotliví sportovci, o systémových chybách se sborově mlčí. Novináři na tiskové konferenci během Tour de France smí klást pouze otázky týkající se sportu. „Například Španělé a  Francouzi se toho pravidla drží, Němci pak na protest opouští místnost,“ popisuje situaci ve Francii berlínský novinář Christian Schwager, který se závodu účastní již podeváté. Podle něj jsou na vině také týmy, které o  problému nechtějí vědět. Týmy samozřejmě s  podobnými  komentáři novinářů nesouhlasí. „Kdo bude dopovat, bude odhalen. Případ Sinkewitz dokazuje, že náš boj proti dopingu je efektivní,“ brání svůj tým T-Mobile jeho mluvčí Stefan Wagner. Po loňském vyloučení Jana Ullricha ze soutěže T-Mobile veřejně garantoval, že kontroly zvýší. „Odhalený Sinkewitz přitom jezdí právě pod hlavičkou tohoto týmu. Jsem přesvědčen, že zakázané látky užívají všichni,“ říká Christian Bauer z ARD. Řešením by mohl být opět finanční tlak, ovšem v opačném směru. „Sponzoři by měli podmínit tok finančních prostředků nepoužíváním podpůrných látek,“ říká Christian Schwager. Takový krok by ovšem museli udělat všichni najednou. Bára Procházková Autorka je redaktorkou Pražského deníku.

Q

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007

profil

Zkrocení svéhlavé Cécilie

NĚMECKO

První dáma Francie se smířila se svým osudem

K

dyž vystupovala minulý týden z letadla v Sofii, vyvolala větší pozornost než bulharské zdravotní sestřičky, které vyprovázela na svobodu po jejich letitém věznění v  Libyi. Zastínila i  komisařku Evropské unie Benitu Ferrerovou-Waldnerovou, jež vedla nelehká vyjednávání o  propuštění sestřiček odsouzených libyjskými soudy za údajné šíření nákazy virem HIV mezi dětmi. Cécilie Sarkozyová, manželka francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, se stala ze dne na den mezinárodní hvězdou. Část francouzského tisku píše, že šlo o mistrný tah jejího chotě, který se v celé věci angažoval, a byl tedy informován, že se kauza chýlí k úspěšnému závěru. Sarkozyová tak slízla mediální smetanu nejen pro sebe, ale i pro Francii. V této souvislosti se francouzský tisk rovněž zmiňuje, že Sarkozy svojí svéhlavé ženě vybral roli nové lady Diany i z rodinných důvodů. Vzhledem k příběhu jejich manželství by nebylo divu.

Okouzlení cizí nevěstou Měla to být rutinní záležitost. A tak se 10. srpna 1984 Nicolas Sarkozy, tehdy ještě obyčejný starosta města Neuilly-sur-Seine, opásal obligátní trikolorou a vešel do obřadní síně. Před ním stáli Jacques Martin, hvězda televizních varieté, a křehká hnědovláska s podivně dlouhým a exotickým jménem Cécilia María Sara Isabel Ciganer Albeniz. „Ve jménu republiky, a dokud vás smrt nerozdělí“ – Sarkozy dvojici oddal ke společnému životu. O dvacet let později v knize Cécilia Sarkozy, entre le coeur et la raison (Cécilia Sarkozyová, mezi srdcem a rozumem) napsala novinářka Valérie Domainová, že starosta od hezké novomanželky nemohl odtrhnout oči a během obřadu se několikrát zakoktal. Jeho uhrančivý pohled mu oplácela i žena v elegantních svatebních šatech. Byť si ji z obřadní síně ještě odvedl nový manžel, o čtyři roky později – od roku 1988 – už žila s  mladým starostou. Jakmile soud Sarkozyho konečně rozvedl s první ženou, v  říjnu 1996 měli okamžitě svatbu. Kruh se tak uzavřel opět na radnici v Neuilly. Pro Cécilii tím začaly šťastné roky, neboť její ambiciózní muž právě zažíval politický pád. V prezidentských volbách v roce 1995 vsadil na Chiracova protivníka, tehdejšího premiéra Balladoura. Když čerstvě zvolená hlava státu označila premiéra a jeho příznivce za zrádce, nezbývalo mu nic jiného než se plně věnovat nové rodině a funkci v Neuilly. „Bylo to období, kdy jsme asi opravdu žili,“ vzpomínala pár let poté, když už Sarkozy patřil k významným politikům.

Ani kapka francouzské krve Právě tehdy se poprvé ukázalo, že jeho žena asi nebude onen typ diskrétní a poslušné manželky státníka, na jaký jsou Francouzi zvyklí. „Jsem hrdá na to, že v mých žilách není ani kapka francouzské krve,“ prohlásila před novináři a nahrála tak na mediální smeč Le Penovi a jeho nacionalistům, kteří Sarkozyho a  jeho rodinu ihned označili za platformu imigrantů usilujících o moc. Ve Francii vypukl skandál, ale Cécilia nelhala. Její otec, André Ciganer, byl napůl romského původu a  narodil se v  Rumunsku, odkud ve dvanácti letech vyrazil na dobrodružnou cestu Evropou. Ve Španělsku se vášnivě zamiloval do Teresity Albenizové, vzápětí skončili před oltářem a měli tři

syny a dceru. Rodina se pak usadila v Paříži, kde se z někdejšího tuláka stal vyhlášený kožešník. „Cécilia není typ ženy, od které muž většinou očekává, že mu dá děti a bude se starat o domácnost. Po otci má toulavou povahu, po mně zase tvrdou hlavu. Ale neměla to lehké a užila si svoje,“ řekla o své dceři Teresita. Měla na mysli především vážně srdeční potíže, jež malou holčičku doprovázely od raného věku. Kvůli tomu zaostávala v růstu i ve vývoji a teprve složitá, avšak úspěšná operace ji ve třinácti letech postavila na nohy.

Z bláta do kaluže slávy Po maturitě, podobně jako bratři, odešla z domova. Mimochodem jeden ze sourozenců žije s americkým občanstvím v USA, druhý jako Peruánec v Limě. Živila se různou prací, díky své postavě se ale velmi rychle prosadila jako manekýnka a vydělávala si tak na studium práv a hru na klavír. Všechno však hodila za hlavu, když se seznámila s levicovým senátorem Reném Touzetem a stala se jeho spolupracovnicí. Záhy však poznala svého prvního manžela a  práce v  Senátu zanechala. Konferenciér a  zpěvák Jacques Martin patřil v osmdesátých a devadesátých letech k nejpopulárnějším Francouzům. „Být manželkou populárního muže, to není moje parketa,“ sdělila po rozvodu s Martinem. V tomto smyslu si uzavřená a spíše introvertní Cécilia určitě nepolepšila. Po Sarkozyho boku se stala francouzskou první dámou, byť se přijetí osudové role svým vlastním způsobem urputně bránila. V čase, kdy Sarkozy stoupal k vysněné prezidentské funkci, ho bez větších rozpaků opustila.

Průlom do francouzské tradice Současný první francouzský pár je v  tradicích této země vskutku atypický. Nejenom že oba svým původem spojují celou Evropu (Sarkozyho otec pochází z Maďarska, matka z Řecka), ale ani v  soukromém životě neodpovídají zaběhnutým normám a zvykům. Své rodinné problémy netají a často je pěkně za čerstva sdělují médiím. Ve Francii totiž zákon zakazuje médiím informovat o soukromém životě politiků a tato oblast až do éry manželů Sarkozyových představovala velké tabu. I kvůli tomu vnímali Francouzi první dámy většinou jako osoby nevýrazné a skryté ve stínu svých slavných choťů. Na veřejnosti se maximálně věnovaly charitativní činnosti nebo doprovázely své státnické polovičky na recepcích. Novináři jim proto dávali přezdívky jako třeba tata (česky teta) Yvonne, což nebyl nikdo jiný než žena generála de Gaulla, nebo teta Danielle, Mitterrandova manželka, či mame Bernie, paninka Chiracová. Opustit proslulého politika, jehož milenky nebo levobočci byli veřejným tajemstvím (například Mitterrand a jeho nemanželská dcera Mazarine), tehdy rovněž nepřicházelo úvahu. Natož ho v  tisku kritizovat či zpochybňovat postavení první dámy.

Na památku Müheho

Cécilia Sarkozyová tak Francouze opět šokovala, když v době vrcholící volební kampaně svého muže bez obalu prohlásila: „Vůbec se nevidím jako první dáma. To by mě otravovalo a nudilo. A taky nejsem politicky korektní: chodím ráda v triku a v džínách, nesnáším být stejná jako ostatní.“

Útěky do New Yorku Francouzským médiím též neuniklo, že na kampaň svého manžela se úplně vykašlala a zmizela na celé měsíce z veřejného života. Před kamerami se objevila teprve v den prvního volebního kola, kdy s  lhostejným výrazem vhodila do urny svůj hlas. Při druhém kole už nevolila. Sarkozy tedy na rozdíl od své finálové soupeřky Ségolene Royalové, kterou dle tradic do volební místnosti doprovázel její životní partner, volil osamocen. Aby toho nebylo málo, Cécilia po Sarkozyho vítězství odpověděla na otázku New York Times, jak vidí své budoucí roky po boku prezidenta republiky, slovy: „Vidím je spíš v New Yorku, kde si spokojeně obíhám svoji každodenní trasu v Central Parku.“ Ostatně New York pro ni představuje zaslíbené město. Několikrát se nechala slyšet, že v americké metropoli se cítí daleko lépe než v Paříži. A právě tam rovněž zamířila za svým milencem, bohatým podnikatelem Richardem Attiasem, kterého si našla, když odhalila případy nevěry svého manžela. Cécilia si tehdy doma sbalila věci, zažádala o rozvod a  navzdory kampani za přijetí evropské ústavy, kterou na jaře roku 2005 Sarkozy vedl po celé Francii, nekompromisně práskla dveřmi. Šokovaný ministr vnitra se na několik dnů nervově zhroutil a vynechal i několik důležitých vládních schůzí. Poté mu podobně jako v  politickém životě začalo složité období taktických manévrů, diskusí, vášnivých scén, přesvědčování a hledání kompromisů. V lednu 2006 se Cécilia ke svému muži nakonec vrátila. Budoucí prezident tak veřejnosti dokázal, že zvládne nejenom Francii, ale i svou rozhněvanou a  vrtošivou manželku. Ta si na jeho adresu přesto neodpustila další kontroverzní výrok: „Jestliže se opravdu stane prezidentem, bude to určitě strašná nuda.“ Možná i z toho důvodu jí v rozporu s klasickým francouzským pojetím první dámy manžel navrhl diplomatické mise na mezinárodní scéně. Lépe řečeno, žádné pobíhání po newyorském Central Parku, ale pod bdělým zrakem Elysejského paláce létání po světě s týmem poradců. Cécilia Sarkozyová má po svých rodičích toulavé boty a tvrdou hlavu. Lze proto předpokládat, že stín jejího muže prezidenta ji nepohltí a ještě o ní určitě uslyšíme. Na druhou stranu je zvláštní, že tato zjevně emancipovaná žena, která dle vlastního prohlášení toužila po klidném životě v ústraní, měla vždy po svém boku ctižádostivé, bohaté a  populární muže. „Jsem naprosto svobodná a podle toho řídím svůj život,“ řekla novinářům. Jak je ale na jejím příkladu vidět, svobodu si každý člověk představuje jinak. Jaroslav Formánek

13

Q

Cécilia Sarkozyová Narodila se 12. listopadu 1957 v Boulogne-Billancourt na předměstí Paříže. Po třináctileté školní docházce do známé pařížské katolické školy v ulici Lübeck, ukončené maturitou, krátce studovala práva na univerzitě Paris-Assas. Přitom pracovala jako manekýnka pro návrhářskou módní firmu Schiaparelli. Z prvního manželství s Jacquesem Martinem má dvě dospělé dcery, s druhým manželem Nicolasem Sarkozym desetiletého syna.

Tu tvář už si člověk bude pamatovat do konce života. Tvář paradoxu, rarity, tvář estébáka, který se postavil proti zlu na stranu pronásledovaných. Tvář německého estébáka. Ulrich Mühe, jemuž tahle tvář patří, byl jedním z  nejlepších herců NDR. Do povědomí filmových fanoušků mimo Německo se ale dostal až nedávno, kdy ztvárnil pozoruhodnou postavu důstojníka Stasi Gerda Wieslera v oscarovém filmu Životy těch druhých. Minulý týden zemřel Ulrich Mühe na rakovinu. Mühe se narodil v Sasku. V Karl-Marx-Stadtu vychodil hereckou školu. Pak se

Až příliš přesvědčivý Ulrich Mühe. foto profimedia.cz dostal do Berlína ke klasickému divadlu. Stal se jednou z loajálních východoněmeckých celebrit, která netouží po životě za zdí, podobně jako ve zmíněném filmu ale ví, co to je, když někoho otravuje Stasi. Určitě i to Mühemu pomohlo při ztvárnění jeho nejznámější postavy. Z  Gerda Wieslera jde opravdu strach, tedy alespoň zpočátku. Pak ale nastává obrat a  fízlovský pedant začne naopak chránit své oběti před zvůlí režimu. Kvůli tomuto obratu režisér filmu Florian Henckel von Donnersmarck nenatočil drsně realistický film, jak mu obvykle přičítali recenzenti, ale spíš nereálnou pohádku. Právě tohle je věc, kterou si při památce Ulricha Müheho stojí za to připomenout. V Životech těch druhých jsou realistické kulisy půlky osmdesátých let. Ponurý východní Berlín, vyšetřovna Stasi, večírek prominentních umělců. Brzy ale obraz reality přebíjí romantická představa dost vzdálená tomu, „jak jsme tehdy žili“. Obraz Wieslerova výslechu muže, jehož kamarád utekl na Západ a kterému za to nesmlouvavý vyšetřovatel Stasi vyhrožuje zatčením ženy a  posláním dětí na převýchovu, když nebude mluvit, patří spíš na přelom padesátých a šedesátých let než do let osmdesátých. Tak zlé to už tehdy nebylo. Naopak jiné scény jsou značně přikrášlené. Třeba oslava narozenin režimního umělce, kde se schází prominentní disidenti? Kvůli Havlovi tehdy přecházeli jeho známí-herci raději na druhý chodník, aby se s ním nemuseli pozdravit a někdo je při tom neviděl. Podstatně horší je ale jádro příběhu. V  něm Wiesler zjistí, že jeho odposlechy prominentního režiséra mají sloužit jen k tomu, aby měl ministr volnou cestu k přitažlivé herečce, s níž režisér žije. To se Wieslerovi nelíbí, vzepře se, začne si odposlechnuté hovory vymýšlet a  režiséra krýt. Problém je, že příběh takto polepšeného estébáka není známý. Takže žádné falšování odposlechů, žádné kličkování před nadřízenými, žádná bouda na ministra. Tak romantický svět komunistické policie nebyl, nebo alespoň není žádný důkaz, že by byl. Film Životy těch druhých má bezesporu své kvality – také díky Ulrichu Mühemu. Jako učební látka na hodinu dějepisu či občanské nauky by ale sloužit neměl, a když ano, tak s pořádným vysvětlujícím dodatkem. Marek Švehla

Q

14

30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

rozhovor

Vypadali jsme jako obrozenci S Ladislavem Horáčkem o Tarzanovi, knihách a jeho Pasece

Napsal jsem ediční plán, kde bylo šest knih, a šel s  ním na Knižní velkoobchod. Jinam jít nešlo, jedině tam se rozhodovalo, kolik si knihkupci čeho koupí. A oni si z toho plánu objednali za pět milionů knih. S  touhle orazítkovanou objednávkou jsem šel do Komerční banky a zeptal se, jestli by mi nemohli půjčit milion korun. Rozhodovali se krátce, protože byli ještě nezkušenější než my. Nakonec mi peníze půjčili a já jsem je za tři měsíce vrátil. Potom už jsme pracovali s penězi z vydaných knížek. A začali jste v době, kdy mohly konečně vycházet knihy Milana Kundery, Ludvíka Vaculíka nebo autorů beat generation, šlo vydávat Tarzana... To vymyslel kolega Beránek, který v dětství Tarzana rád četl. První náklad prvního dílu jsme udělali padesát tisíc, pak jsme dotiskovali až na 120 tisíc. Později to šlo dolů, ale i poslední, čtyřiadvacátý díl se prodával v dnes neuvěřitelném nákladu dvaceti tisíc. Dohromady se prodalo 600 tisíc Tarzanů. Proč se potom Paseka přeorientovala na historickou literaturu, a ne třeba překladovou, po které byl po revoluci větší hlad? Nevím, jestli byl opravdu větší zájem o překlady. Vzhledem k  tomu, že tehdy naší nejúspěšnější knížkou byly Dějiny zemí Koruny české, které se prodaly v nákladu 200 tisíc, nebylo až tak špatné obrátit se do historie. Na tom obratu má ale hlavní zásluhu hospoda Paseka, která bývávala vedle vinohradského divadla v Praze. Tam seděli u jednoho stolu historici, u dalšího novináři z rozhlasu, spousta navrátivších se emigrantů a podobně a  probírala se dost vážná témata. A  tím pádem zvážnělo i  naše nakladatelství. Pokusili jsme se napravit pokřivený a  manipulovaný obraz českých dějin. Vypadali jste jako obrozenci. Tím jsem se pyšnil a myslím, že jsme i byli. Bylo nutné dodat do gymnázií nové historické knížky. Ty stávající učebnice byly příšerné.

Foto tomki němec

Ladislav Horáček (1947) založil první soukromé polistopadové nakladatelství v Česku a vybudoval z něj důležitou kulturní instituci; jeho Paseka vydává např. edici Velkých dějin zemí Koruny české, nejrozsáhlejší počin svého druhu v české historii. Z jeho dalších velkých projektů připomeňme alespoň Školu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli a záchranu a provoz Portmonea – domu, který vyzdobil nástěnnými malbami výtvarník a spisovatel Josef Váchal. L. Horáček vystudoval filozofii a politickou ekonomii na Univerzitě Karlově v Praze, má dvě dcery, v letech 1997–98 stál u vzniku Unie svobody, nedávno mu bylo šedesát.

P

atří vám jedno z nejvýznamnějších českých nakladatelství. Pamětníci tvrdí, že jste po hospodách už v hlubokém komunismu, který nedovoloval soukromé podnikání, tvrdil, že ho jednou otevřete. Není to jen legenda? Tvrdil jsem to a  myslel smrtelně vážně. Vždycky jsem ale říkal, že to bude až po válce, protože jsem si myslel, že jinak změna režimu nenastane. Naštěstí to bylo jinak. Tři neděle po listopadu 1989 – myslím, že to bylo 9. prosince – jsem vyhlásil vznik nakladatelství Paseka. Jak to vyhlášení proběhlo? Přece jen, bylo to po mnoha letech první soukromé nakladatelství u nás. Událo se to v hospodě na Bílé hoře u příležitosti kongresu Protialkoholní společnosti doktora Řimsy, která vznikla v roce 1972. Tvořila ji skupina vzdělaných lidí, kteří potřebovali nějaký únik, takže dělali formálně velmi závažné kongresové referáty na nesmyslná témata. Tím jsme se bavili léta. Lépe řečeno – oni se bavili. Já jsem se přidal až o patnáct let později, když jsme s Ivanem Beránkem a Lenkou Starou zfilmovali na kameru Admira 8 Váchalův Krvavý román. A  to byl základ společnosti, která pak vytvořila Paseku. S  Krvavým románem souvisí i  náš název: nakladatel Paseka je jedna ze tří postav románu, za nimiž se skrývá jeho autor a můj nejoblíbenější spisovatel Josef Váchal. Krvavý román jsme vydali jako naši vůbec první knihu. To je úžasný text, najdete v něm všechno. Na Váchalovi jste ale asi základní kapitál nevydělal. Z čeho jste začínal? Můj základní kapitál byly dluhy u sestry a u kamarádů, takže jsem do začátku neměl vůbec nic.

Kromě historických knih a Tarzana jste v 90. letech uspěl s úplně jiným druhem literatury – reprintem Ottova slovníku naučného. To muselo znalcům v době, která preferuje především nové věci, připadat jako šílenství. Ptal jsem se lidí kolem sebe, jestli to mám vydat, ale nenašel jsem jednoho člověka, který by řekl, že je to rozumné. Všichni říkali, že jsem se zbláznil. Jenže pak jsem potkal Milana Gelnara z Arga, který měl stejný nápad se stejným ohlasem. Tak jsme si řekli, že to uděláme dohromady. Nakonec slovník vycházel v desetitisícovém nákladu a otočily se na něm šílené peníze. Ottův slovník naučný živil Paseku asi osm let. Čím si vysvětlujete takový zájem o sto let starou encyklopedii? Návratem k  vlastenectví možná. Pocitem, že to je základní dílo české encyklopedické literatury, ve kterém se všechno najde. I když jen do roku 1920. Ottu si kupovali taky právníci a  nejrůznější snobové, aby za sebou vyplnili stěnu. Ale díky za to – pomohli k  vydání mnoha prodělečným knihám. Nemá na tom úspěchu podíl fakt, že Češi milují tlusté knihy? Máte pravdu, tohle je zvláštní fenomén – Češi opravdu rádi kupují tlusté knihy. Jednou jsem si říkal, že by bylo dobré dělat levné knihy pro studenty, ale opustil jsem to. Češi chtějí objemné a drahé knihy. Které pak většinou nečtou. Jak vás vůbec napadlo Ottův slovník vydat? Protože jsem staromilec. Vždycky říkám, že bych nejradši prožil život o sto let dřív, v devatenáctém století, jezdil bych po Praze fiakrem a  stýkal se s Arbesem a Haškem. Moderní a rychlý způsob života vlastně nezvládám a nestíhám. Mám mobil, ale už psát esemesku je problém. Otravuje mě to. Navíc si myslím, že už po téhle generaci kvůli mobilním telefonům a internetu zanikne korespondence. Můžete vydat sebrané e-maily. Ty se mažou. Po současné generaci nezbude nic, jen fůra smazaných esemesek. Nic jako korespondence Jana Nerudy a Karolíny Světlé nebude. Říká se, že lidi začali díky e-mailům zase víc psát, ale vy se snad v esemesce snažíte o krásnou češtinu? Mám pocit, že když psal člověk dopis rukou, tak se chtěl předvést.

Bojíte se o budoucnost knihy? Nic netrvá věčně. Váchal to hezky komentuje v Krvavém románu, když píše o soše Antonína Dvořáka na náměstí v Litomyšli: „Starý muzikant netrpělivě přešlapuje na podstavci, na který nedávno postaven byl, a že se mu asi docela nic nelíbí, že tady musí stát, ale utěšuje jej vědomí, že trvání sochy, i sebetrvanlivější, je prdem proti věčnosti.“ Knihy jsou na tom jako ta socha, ale budou tu ještě hodně dlouho. Pořád se vydávají: když přijedete na veletrh do Frankfurtu, je tam každý rok o tři sta tisíc knih víc.

Stává se z toho tvrdá práce Před rokem a půl se Paseka otřásla v základech – po Praze se říkalo, že vás podvedl jeden z vašich vedoucích zaměstnanců a nakladatelství tak finančně ohrozil. O co šlo? Ekonom, který v Pasece pracoval šest let, kradl. Já bych o tom ale nerad mluvil, protože mě to niterně zasáhlo: ten člověk se tvářil jako kamarád a já jsem ho jako kamaráda bral a všude jsem tvrdil, že je to člověk, kterému stoprocentně věřím. Můžete ho jmenovat? Nevadilo by mi to, ale nemohu, dokud nebude odsouzen. O kolik peněz Paseku připravil? Žaluji ho za zpronevěru dvou set devadesáti tisíc. Myslím ale, že to bylo několikrát víc. Já o  tom opravdu nechci moc povídat. Vnímám to jako svoje selhání. Jsem zklamaný ze sebe sama, že jsem se nechal napálit od takového lumpa. Ohrozila ta kauza fungování firmy? Existenčně ne, ale museli jsme změnit celou koncepci nakladatelství. Knížky, které jsme dříve vydávali mávnutím ruky, přestože jsme věděli, že budou prodělečné, dnes už vydávat nemůžeme. Museli jsme zrušit vydávání poezie a  ohrožená je malonákladová a  překladová beletrie, kde je problém v tom, že na ni musí být nejprve kapitál. Když je ale někdo tak dobrý jako redaktoři nakladatelství Argo, kteří sehnali práva na knihy Paula Coelha, je to potom trochu jinak. Je v případě Paula Coelha o co stát? Vy máte přece třeba Petra Šabacha, to je jeden ze tří čtyř nejprodávanějších českých prozaiků. Já si nemyslím, že Petr Šabach je jen komerční autor. Ale kdybych měl možnost vydávat Coelhovy knihy, nezřekl bych se toho. My jsme s  kolegy z Paseky nejdřív byli takoví nadšenci a chtěli jsme vydávat jen literaturu, kterou jsme sami četli a kterou jsme měli rádi. A trvalo nám – aspoň mně – deset let, než jsme pochopili, že jde o stejný byznys, jako když děláte šroubky nebo pečete housky. Nakladatelství není mezi obory nic výjimečného. Akorát snad v tom, že u šroubků se dá lépe odhadnout poptávka. Takže jste změnili svou základní filozofii nakladatele? Ta se měnila pořád. Na začátku jsem chtěl vydávat takzvaně lidové čtení, kvalitní brak. Pak to přešlo na kvalitní historickou literaturu a nakonec jsem skončil u toho, aby hlavně přišly peníze. Vystřízlivěl jsem z ideálu, že nakladatel má poslání, a teď hledám cestu mezi posláním a mezi tím, jak uživit sebe a lidi, kteří pro Paseku dělají. Nebo jinak – poslání to bude vždycky, ale uživit se je zkrátka pořád těžší, mizí obrozenecké nadšení a stává se z toho tvrdá práce. Vydával byste kvůli tomu i literaturu typu memoáry celebrit? Paměti politiků? Memoáry politiků bych určitě nevydával. Možná Havlovy, ty snad ještě ano, vycházely u nás jeho projevy a nějak už k Pasece patří. Co tedy považujete za snesitelné? Třeba detektivky autorů jako jsou Raymond Chandler, E. S. Gardner, Rex Stout, Dashiell Hammett... Ale já toho o komerční literatuře moc nevím. Vím, že bytostně nenávidím škváry. Kdyby mi hrozil krach, radši bych vymyslel něco jiného. Zavřel byste Paseku? Ne, vymyslel bych jiný komerční projekt. Teď třeba vydáváme úspěšnou edici Zmizelá města – fotografické knížky s obrazovými záznamy z přelomu 19. a 20. století, kdy se vytváří ohromná databáze fotografií domů, náměstí a celých částí měst, které už zanikly. Podle mě musí mít nakladatelství zkrátka dlouhý projekt, na kterém se dá pracovat něko-

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007

inzerce

rozhovor

15

Nová škola, o.p.s., nezisková organizace zaměřená na vzdělávání dětí ze znevýhodněného sociálního prostředí a podporu komunitního vzdělávání,

hledá ředitelku/ředitele. lik let. Nemusí z  něj být moc peněz, ale musí jich být dost na to, aby uživily zaměstnance. Já jsem nikdy nechtěl mít peníze proto, abych je měl, ale proto, abych je mohl za něco užitečného utratit.

Dějiny zemí Koruny české Jak to vypadá s vašimi dalšími aktivitami? Co restaurátorská škola v Litomyšli, kterou jste spoluzakládal? Čí to byl nápad? Ta idea vznikla při restaurování Portmonea, litomyšlského domu Jana Portmana, kde se zachovaly Váchalovy nástěnné malby. Lidé, kteří malby opravovali, měli chuť v  Litomyšli zůstat a malíře a restaurátora Jaroslava Horálka napadlo, že by otevřeli školu. Bohužel ještě před jejím založením zemřel na rakovinu. Bylo mu sedmatřicet. Kde jste tehdy sháněl peníze? Pomohlo město, které nám pronajalo dům za korunu měsíčně, nějaké peníze přišly z  ciziny. Do prvního ročníku – v  roce 1993 – se nám přihlásilo sedmnáct lidí a  o  pět let později už absolventi přenášeli grafiky z  Krvavého románu na stěnu domu našeho knihkupectví v Litomyšli. Studenti školy dělají po celé Evropě, pracovali i v Jižní Americe a v Mexiku, opravovali snad i nějaké písemné památky v Iráku... Škola se přede dvěma lety stala součástí fakulty Pardubické univerzity, já už s ní nemám nic společného a peníze na ni shánět nemusím. Bavilo by mě ale zase dělat se studenty a manžely Švehelkovými divadlo. Hráli jsme se souborem Filigrán sedm let takovou kvazioperu podle Krvavého románu a  vždycky bylo vyprodáno. Kdybych mohl, měl sílu a zdraví, tak bych znovu naložil lidi na vůz, jezdil bych s nimi po Čechách a na všechno se vykašlal. Jak pokračuje váš další projekt: osmnáct svazků Velkých dějin zemí Koruny české, který je největším historiografickým počinem v Česku vůbec? Ne tak idylicky a jednoduše, jak to zvenku asi vypadá. Bohužel polovina autorů, se kterými jsem začínal, už v  tom projektu není, protože mě nechali třeba i pět let čekat a pak mi řekli, že nenapsali nic. Klidně ještě den předtím, než měli poslední, stokrát prodloužený termín, přišli a nepřinesli nic. Nebojíte se, že se ta obří stavba na poslední chvíli zhroutí? Ne, edice už je za polovinou a základní kostra je hotová. Navíc jde o  takové dílo, že kdybych nemohl pokračovat já, dodělá to někdo jiný. Stoprocentně ale věřím, že tu vydržím ještě tak dlouho, abych se dočkal posledního dílu. Většinu práce ovšem přesunuji na dceru, rozhodl jsem se, že Paseku povede, stejně by se sestrou nakladatelství zdědila. Má to jako úděl. Myslím totiž, že lidi v  mém věku už by se neměli nikde moc prosazovat. Proto mně strašně vadí zvyšování věku pro odchod do důchodu, to je podle mě velmi nedomyšlená pitomost. V čem je to pitomost? Stát dá sice lidem důchod později, ale zároveň stejné prachy utratí za mladé nezaměstnané, kteří si nebudou moct najít práci. Všechno bude obsazené důchodci. Nebudou mít v dnešní době problém s hledáním práce spíš padesátníci? Možná. Já si ale zkrátka myslím, že odcházet v pětašedesáti do důchodu je pozdě. Hlavně staří lidé, kteří sedí na nejvyšších postech, by měli být dávno někde jinde. Měli by tam sedět čtyřicetiletí, kterým to ještě myslí a mají nápady. Já se i sám odklízím do důchodu, protože mozek už není tak dobrej. Když už mluvíte o politicích, kdysi jste se pokusil do politiky vstoupit. Baví vás ještě? Teď už ne. Bavila mě jen krátce po revoluci. Ale to byly spíš takové iluze, které jsem velmi brzo ztratil. Myslel jsem, že se tu opravdu objeví inteligentní vzdělaní lidé, kteří se budou snažit politiku dostat z toho svinstva. Když už se ale najde někdo skutečně inteligentní a čestný, jako třeba Karel Schwarzenberg nebo nebožtík Pavel Tigrid, tak zdaleka není nejmladší. Není to problém celé střední Evropy? Je to problém nejen celé Evropy, ale celého světa. Je to problém člověka jako druhu. Když se pročítáte dějinami, najdete samé války a vraždění

a  vždycky kvůli tomu, aby nějaký pitomec byl ještě bohatší, mocnější, populárnější a hezčí... A někdy je to tak tragikomické. Třeba jak je směšné, když předsedové dvou největších politických stran opustí manželky a chodí s mladými holkami...

Požadujeme manažerské schopnosti, zkušenosti s řízením lidí, případně zkušenosti z oblasti realizace vzdělávacích programů. Dále žádáme zvládnutí finančního řízení organizace, plánování projektů, kreativitu ve vyhledávání nových možností a partnerů, preciznost, schopnost týmové práce, pozitivní přístup a důslednost. Podmínkou je aktivní mluvená a psaná angličtina (další jazyk výhodou), stejně jako osobní bezúhonnost. Nabízíme manažerskou smlouvu a finanční ocenění odvozené z výsledků organizace, práci s aktivními lidmi na nových projektech.

Nástup září-říjen 2007.

Vy byste nechtěl mladou ženu? A vzala by si mě z lásky?

Sýkorky na krmítku Kdybyste byl politikem, jak byste upravil chod literárního provozu? Co říkáte třeba na chystané zařazení knih do devatenáctiprocentní daňové sazby? To bude pro knížky malá katastrofa. Zanikne pár nakladatelů, cena knížek stoupne o dvacet až třicet procent. Dobře nastavené je to ve Francii, kde se státu odvádí tři procenta, a v Británii, kde jsou knihy zbavené daní úplně.

Více informací o činnosti Nové školy na www.novaskola.org Motivační dopis s podrobným CV, další relevantní informace včetně referencí zasílejte do 15. srpna 2007 na mail [email protected]

Děkan Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze

Vy ale říkáte, že kniha je zboží jako každé jiné. Na škváry, jako jsou třeba zmíněné memoáry politiků, bych tu daň klidně dal. Jak to ale rozlišit od knih, které slouží vzdělávání?

vypisuje konkurz na místo asistenta v oboru filosofická antropologie. Požadujeme: Mgr. v oboru filosofická antropologie nebo filosofie, zahájené doktorské studium, výborná znalost AJ a NJ.

Kolik procent populace tvoří stabilní čtenářská obec? Někde jsem četl, že do knihkupectví chodí pravidelně pět procent lidí a občas tam zavítá i někdo jiný. V zahraničí je to stejné. To byla iluze, kterou jsme měli za komunistů, že jsme národ čtenářů. Nejsme.

Nástup od září 2007 nebo podle dohody. Písemné přihlášky s doložením vysokoškolského vzdělání, publikační činnosti a dosavadní praxe zasílejte do čtyř týdnů od zveřejnění inzerátu

Mění se těch pět procent během poslední dekády, nebo je ten nepoměr stabilní? To se nedá říct. Vím, že tržby v knihkupectvích za posledních šest let jsou stejné, ale protože knížky rostou v cenách, znamená to, že se jich kupuje míň. Co změnilo knihkupectví, to jsou obrovské knihkupecké domy typu pražského Luxoru, kvůli kterým zanikají malí knihkupci.

na adresu: Lenka Pešková, Fakulta humanitních studií UK, U Kříže 8, 158 00 Praha 5

Není to jen věčné stěžování? Po roce 1989 křičeli knihkupci, že zajdou, a teď je to vzkvétající obor. Jaký rabat si berou z prodané knihy? Od sedmadvaceti do pětatřiceti procent. Velké prodejní domy ještě víc. K  tomu připočtěte deset procent na distribuci, tiskárnu, nějaké procento autorovi a  kolik zbude nakladateli? Teď se navíc knihy prodávají komisním způsobem: knihy, které knihkupec prodá, zaplatí a ty, co neprodá, vrátí. Nakladatel jako jediný nese riziko. Navíc platí daně ne z  prodaných, ale vydaných knížek. Takže je jedno, že mu leží ve skladě, platí za ně stejně. Proč se nakladatelům nevede vydupat si lepší podmínky? Knihkupcům se to podařilo... To je zkrátka zákon trhu – kdo nabízí, musí ustoupit tomu, kdo kupuje. Já mám dnes problém, aby mi knihkupec vzal knížky i do komisního prodeje. Knihkupectví jsou zavalená knihami. Svaz knihkupců a nakladatelů zkoušel vymyslet nejrůznější desatera, která by obchodní vztahy napravila, ale vždycky to skončilo jenom jako morální apel. Prostě je to docela obyčejný obchod. Samozřejmě že by bylo pro nakladatele lepší, kdyby knihkupec za knihy hned platil, ale to existuje jen v případě jediné knihy a tou je Harry Potter. Odvážil byste se vůbec dneska založit znovu nakladatelství? V mém věku určitě ne. Už jsem řekl, že lidi po šedesátce, mezi které od letošního června patřím, by měli dát možnost mladším. Ani jsem k  narozeninám nedělal žádnou velkou oslavu, kdyby přišlo dvě stě lidí a každý si se mnou chtěl dát panáka... Prostě jsem to neudělal ze zdravotních důvodů. A taky jsem neměl chuť. Člověk jak stárne, tak se chce bavit jenom s pár lidmi a ostatní ho přestávají zajímat. Existuje něco mimoliterárního, co vás dnes těší? Po povodních jsem si koupil chatu u  Berounky, kde si jako každý důchodce pěstuji zeleninu a chodím na ryby. Celý život jsem tím pohrdal a dělal si z toho srandu a teď jsem dostal k šedesátinám dalekohled, tak pozoruju sýkorky na krmítku – jak rozlousknou to zrnko a  vyplivnou slupku... Ondřej Nezbeda, Silvie Blechová

Q

Objednávka předplatného

24 měsíců

+ +

18 měsíců

+

Roční

Tištěný týdeník do vaší schránky

20 Kč

Přístup k aktuálnímu číslu na internetu

20 Kč

Přístup do archivu na internetu

15 Kč

+

= 25 Kč

= 20 Kč

+

= 25 Kč

+

= 20 Kč

Podklady pro platbu mi zašlete:

Pololetní

poštou

emailem

Čtvrtletní

Sleva 3 Kč pro majitele karty ISIC, IYTC a ITIC kopii karty zašlete spolu s objednávkou nebo na [email protected]

PLÁTCE

ODBĚRATEL

pokud se liší od plátce

Jméno, příjmení Firma IČO, DIČ Ulice Město, PSČ Stát Telefon E-mail

Zašlete mi darovací certifikát. Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT Křemencova 10, 110 00 Praha 1 Potvrzení o přijetí objednávky předplatného obdržíte s prvním výtiskem anebo e-mailem.

800 100 634 PREDPLATNE.RESPEKT.CZ

16 VIDEO.RESPEKT.CZ

30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

výběr z webu respekt.cz

Český prezident: přímá volba a omezení pravomocí?

ZPRAVY.RESPEKT.CZ Desítky nejdůležitějších zpráv z domova i ze světa. Kromě glos a článků z naší redakce nyní i nepřetržitý tok informací od agentury ČTK.

PODCAST.RESPEKT.CZ Respekt nyní i ve zvuku. Poslechněte si rozhovory s redaktory Respektu o aktuálních článcích a další nahrávky.

WIKI.RESPEKT.CZ Koho za prezidenta v roce 2008? Na wiki.respekt.cz můžete sami přidávat osobnosti, o nichž se mluví jako o prezidentských kandidátech, a shromažďovat o nich detailní informace.

POHLEDNICE.RESPEKT.CZ Pošlete svým přátelům e-mailem aktuální ilustrace od Pavla Reisenauera.

ANKETA.RESPEKT.CZ

Trávíte letošní dovolenou v zahraničí?

DVORAK.BLOG.RESPEKT.CZ Nejsilnější opoziční strana by ráda poněkud pozměnila postavení českého prezidenta. Předseda ČSSD Paroubek si to představuje tak, že by se omezily některé prezidentovy kompetence, avšak zároveň by hlava státu  byla volena přímo občany. Jak to již obvykle bývá u státotvorných návrhů ČSSD, i  tento je nedomyšlený, populistický a  ve svých důsledcích potenciálně škodlivý. Český prezident má v českém politickém systému, který spadá pod tzv. parlamentní režimy, spíše reprezentativní a  symbolickou funkci. Jeho pravomoci však nejsou v porovnání s jinými zeměmi s  parlamentním systémem tak docela malé: český prezident, krom pravomocí souvisejících s volbami a jmenováním vlád, disponuje právem jmenovat předsedy a soudce Nejvyššího a Ústavního soudu, prezidenta NKÚ a  členy bankovní rady ČNB, může zmírnit či zcela odpustit trest uložený soudem či zastavit trestní řízení před vynesením rozsudku a  také disponuje tzv. suspenzivním vetem, které mu umožňuje vrátit do Poslanecké sněmovny zákon, který se mu nelíbí. Tyto ústavou dané pravomoci mu sice neumožňují vládnout tak, jako vládnou prezidenti v prezidentských a  poloprezidentských systémech (tj. třeba v USA nebo ve Francii), nicméně dávají mu možnost nepřímo, jmenováním vhodných lidí, ovlivňovat podobu politické situace v zemi. Zvláště v situaci, kdy má vláda jen křehkou většinu, se suspenzivní veto, které lze přehlasovat jen nadpoloviční většinou všech poslanců (onou známou „stojedničkou“), jeví jako vcelku významná pravomoc. Nejasný text ústavy pak prezidentovi umožňuje protahovat jmenování ministrů či přijímání jejich demise. Není žádným tajemstvím, že Klausovo působení na Hradě přivádí mnohé politiky především levé části spektra k zuřivosti. Paroubek pravděpodobně prezidentovi nikdy neodpustí, že nedostal možnost sestavovat vládu po prvním neúspěšném Topolánkově pokusu. Odpor Paroubka a jeho spolustraníků k osobě prezidenta je proto třeba vnímat jako hlavní motivaci, která stojí za současnými návrhy na omezení prezidentských pravomocí. Paroubek by rád zařídil, aby příští prezident nemohl zasahovat do jeho (eventuálního) vládnutí. Pokud by Klaus opět uspěl, byl by ve svém příštím volebním období neškodný. A pokud by se prezidentem stal jiný kandidát, byl by alespoň pod kontrolou; Paroubek totiž také navrhuje, aby byl prezident odpovědný Poslanecké sněmovně a všechna jeho rozhodnutí potvrzoval premiér. Prezident by

se tak ze symbolu a reprezentanta země stal pouhou loutkou v rukou vládnoucí strany či koalice, bez možnosti nezávislého působení. V  takovém případě by snad bylo lepší tento úřad zcela zrušit, protože by pozbyl smysl své existence. Skrytá motivace ČSSD stojící za snahou o  úpravu kompetencí prezidenta se navenek projevuje jako nekonzistentnost v jejích návrzích. Předně je poněkud nelogické usilovat o omezení pravomocí prezidenta a současně prosazovat jeho přímou volbu. Pokud by byl prezident volen přímo občany, je jasné, že by musel vést nějakou předvolební kampaň. Co by však mohlo být jejím obsahem, kdyby přišel o  všechny podstatnější pravomoci? Kdyby prošly návrhy ČSSD, nemohl by dělat nic kromě navštěvování kulturních akcí a  čtení novoročních projevů, které by pravděpodobně ani nesměl sám napsat. Předvolební kampaň by byla v takové situaci spíše fraškou, protože kandidáti by nemohli nic slibovat, a sázeli by tak zřejmě jen na své osobní charisma. Takové volby by byly pouhým plýtváním penězi daňových poplatníků. V jiných zemích bývá obvyklé, že pokud je prezident volen přímo, odpovídají tomu i  jeho pravomoci. Pokud bychom tedy v České republice chtěli zavést přímou volbu, asi bychom měli zároveň s tím pravomoci prezidenta spíše posílit. I takové řešení ale přináší určitá rizika. Není zřejmé, kam až by bylo  možné pravomoci prezidenta rozšířit, aby byl současně uchován parlamentní charakter českého politického systému. Vztah způsobu volby prezidenta a jeho pravomocí totiž funguje oběma směry: prezident zvolený přímo má často tendence usilovat o jejich rozšíření a mnohdy se pohybuje skutečně na hraně ústavnosti ve snaze prosadit své politické cíle. Sám sebe považuje za skutečného reprezentanta lidu a jedná podle toho s ostatními politiky. Pokud lze věřit průzkumům veřejného mínění, většina voličů by ráda přímou prezidentskou volbu v ČR zavedla. I to nejspíš vede ČSSD k jejímu prosazování. Sociální demokracie ve svém návrhu nabídla nekonzistentní a populistickou politiku: na jednu stranu chce oklestit prezidentovy pravomoci na minimum, na druhou zase prosadit přímou volbu a dát voličům pocit, že o něčem podstatném rozhodují. Přitom by rozhodovali jedině o tom, která z mediálně známých tváří na ně bude hledět z obrazovky s podtitulkem „prezident České republiky“. Viktor Dvořák Student mezinárodních vztahů se zájmem o světovou bezpečnost, střetávání kultur a budoucnost EU.

OLMER.BLOG.RESPEKT.CZ V  dnešních Arab News v  sekci Islam in Perspective se řešilo, jestli správný muslim může pečovat o  své vlasy a  zda si může stříhat vousy. Poměrně rozvleklým arabským stylem dochází autor Adil Salahi k závěru, že může. Vedlejším závěrem je též to, že je možné se dotýkat ženy v období menstruace.

Přijetí koncepce ČSSD na změnu postavení prezidenta by přineslo české politice víc škody než užitku. „První generace nezávislých čínských umělců je tady,“ říká dramatik, choreograf a organizátor neoficiálních akcí Zhang Xian. Zhlédněte jeho miniprofil ze Šanghaje.

V úplně jiném světě

Q

Sedím v  hotelu v  centru Rijádu, v  Saúdské Arábii. Venku je čtyřicet dva stupňů, zrovna dnes je výjimečně chladno. Je pátek, den pracovního volna. Obchody jsou zavřené, ale já si vodu koupil už včera. Víc jsem toho nestačil, z obchodu mě vyhnali, protože byl čas modlitby. Dostat se do Rijádu je snadné. Pohybovat se po městě už tak jednoduché není. Hromadná doprava údajně neexistuje, i když už jsem zahlédl něco jako turecké dolmuše (sdílené taxi). Buď vlastní auto, nebo taxi. Vracím se s  lahví vody pěšky zpátky k  hotelu. Musím přeběhnout šestiproudou silnici. Trvá minuty, než se mi podaří najít vhodnou skulinku. Mezitím už si mě jde prohlédnout stráž – stojím příliš blízko vojenského objektu. Chci kartou otevřít svůj hotelový pokoj, ale karta opět přestala fungovat. Zpátky na recepci a požádat o její přeprogramování. Yes, yes, kýve hlavou muž v tradiční bílé róbě, ale nechápe, a když pochopí, stejně neví, co má dělat. „Mladí saúdští Arabové jsou ve zvláštní situaci,“ vysvětluje mi u snídaně Michael, Angličan žijící už tři roky v  Dubaji, „oni totiž neumějí pracovat. Nic neumí a myslí si, že se z nich stanou byznysmeni, protože to je to jediné, co vidí kolem sebe. Muže v drahých oblecích a v limuzínách. Jenomže,“ usměje se Michael, „všichni nemohou mít limuzínu.“ Namítám, že kolem nás kmitá docela dost lidí. Michael se směje mé naivitě: „To přece ale nejsou saúdští Arabové. Jsou to Egypťané, možná Palestinci, všichni přišli za prací.“ „Místní lidé blbí,“ vysvětluje mi hotelový řidič. „Během jízdy telefonují a jezdí mezi pruhy. Ale já vždycky předjedu a šlápnu na brzdu, legrace, chacha, probudí se!“ Ale pak vzdychne: „Ještě tu musím být devět měsíců. Tady nic, žádná zábava, žádná svoboda. Chci domů do Bangladéše.“ Petr Olmer Blogový magnát; píše též poezii, povídky, učí, čte.

Q

Texty jsou redakčně krácené.

ANO 46 % NE 54 % Hlasujte a diskutujte o aktuální otázce: Měla by policie pirátům silnic zabavovat auta stejně, jako když zabaví pistoli člověku, který ohrožuje své okolí?

ENGLISH.RESPEKT.CZ Anglické verze všech Minulých týdnů Ivana Lampera a řady dalších článků.

TAPETY.RESPEKT.CZ Každé pondělí nový obrázek na plochu vašeho počítače od Pavla Reisenauera.

PRISTE.RESPEKT.CZ O čem byste si chtěli přečíst v Respektu?

Skutečně je mučednictví romantické? KOLSKY.BLOG.RESPEKT.CZ Donedávna bych si netroufal odhadovat, kam až sahá sdílení hodnot mezi Východem a Západem. Může za to Harry Potter, který mnohem lépe než Letopisy Narnie, ba mnohem lépe než Matrix Revolutions nám všem opět ukázal, jak je myšlenka mučednictví i na Západě stále živá. Všichni tu hru na kompromis, kterou s námi hraje zlo, známe aspoň z televize. Způsob, jak ji správně hrát, spočívá v tom, že na její pravidla vůbec nepřistoupíme, a budeme místo toho hrát hru vlastní. Mám v tomto směru jen chabé zkušenosti. Pokud si něco pamatuju z nocí, kdy jsem hlídal jednu jeruzalémskou restauraci během druhé intifády, pak je to úplně obyčejný strach a snaha technicky zajistit, aby se nikomu nic nestalo. Na sebeobětování v ta-

kových chvílích nikdo myslet nechce. A také to není moc praktické – nemá moc smysl přemýšlet nad tím, že se něco nepovede a vy grejznete. Záměrné mučednictví je něco jiného. Takový záměrný mučedník rezignuje ještě dříve, než ke skutečné konfrontaci dojde, a nehledá již nic jiného než smrt. Něco podobného bychom rozhodně nedoporučili nikomu z našich kamarádů. A tím spíš ne dětem. Samozřejmě, existují výjimky: Lidé, kteří krmí děti pohádkami o mučednictví: C. S. Lewis, Hassan Nasralláh, ideologové hnutí Hamás a samozřejmě mnozí další. V některých oblastech existují dokonce rodiče, kteří své děti k mučednictví vyzývají. „Ty jsi tak statečný!“ říká maminka. „Už tam skoro jsi, jsme na tebe tak pyšní!“ říká tatínek. „Bolí to?“ ptá se dítě. „Umírání? Ale vůbec ne!“ odpovídá kmotr. Umírání samozřejmě většinou bolí. Velmi často mnohem víc než rozbité koleno. Umřít za správnou věc bývá vnímáno jako cosi romantického. Hrdinové jsou pak oslavováni, což je ovšem jen velmi slabá kompenzace za to, že již nejsou naživu. Na umírání ale nic romantického není, což vědí všichni, kdo ten proces někdy viděli. Samozřejmě, všichni víme, že můžeme umřít a že někdy zemřeme. Ale není to něco, co bychom měli vyhledávat. Na mučednictví samotném není nic hrdinského. Když se člověk mučedníkem stane, další boj

se zlem pro něj končí. Může mít hezký pohřeb. A samozřejmě o něm začnou žvanit ideologové. Hrdinství se neprokazuje smrtí, ale naopak životem. Hrdinství má smysl právě proto, že umožňuje lidem život. A je také mnohem zajímavější pro nějaké hodnoty žít než pro ně zemřít. Tomáš Kolský Studuje hebraistiku a lingvistiku, překládá, převádí izraelské filmy pro dabing.

S Respektem na cestách Posílejte Vaše fotografie a zážitky z nejneuvěřitelnějších míst

Q

téma

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007

17

A zítra po modlitbách vyrazíme do Indie. (Keshava s kamarády se vracejí z nákupů na benešovskou základnu) foto gÜNTER BARTOŠ

Šťastné dětství v sektě

Tři příběhy ze světa jiných kódů

Rodiče je připravovali na úplně jiný život, než jaký žili skoro všichni kolem. Chtěli je naučit jinému pohledu či ochránit před špatností světa a někdy je kvůli tomu schovali za skutečnou či pomyslnou zeď. Dnes jsou někdejší děti komun, sekt a dalších alternativ 80. či 90. let dospělé a vycházejí ven, aby v tom světě našly své místo.

J

ako desetiletý se proháněl každý den po loukách na koni bez sedla, ve dvanácti se s několika o pár let staršími kamarády vydal bez rodičů na cestu do Indie, kterou projeli napříč vlakem. Dětství v komunitě Hare Krišna v první polovině 90. let stálo podle Keshavy Kempeho (26) za to. Nejraději vzpomíná na různá dobrodružství, ale pro život na ekologické farmě u Benešova byl příznačný také pevný řád a program. „Máma mi ale nedávno říkala, že jsem se každý večer těšil i na to, jak budeme ráno vstávat ve čtyři a ještě za tmy zpívat a odříkávat mantry,“ vypráví Keshava Kempe, urostlý mladík s téměř holou hlavou, náušnicemi v uších a v bílé zástěře ve své vegetariánské restauraci v centru Ostravy. Keshava, jehož jméno znamená „ten, komu rostou krásné dlouhé vlasy“, což je v  sanskrtu jen jiné jméno pro boha Krišnu, dnes už členem hnutí není. Někdy ve svých patnácti se totiž vydal důkladně prozkoumat svět za plotem farmy a už se do ní nikdy nevrátil. Léta strávená v ní ho ale zásadně ovlivnila. Přibližně v tomhle věku ostatně vyjde „do světa“ většina lidí, kteří prožili dětství v podobně uzavřené skupině nebo komunitě náležící k  takzvaným novým náboženstvím. Přesná čísla nejsou, ale podle odhadů zhruba polovina z nich „ve světě“ už zůstane a druhá půlka se vrací zpátky (u Hare Krišna je to dokonce většina, i když z větší části už žijí mimo farmy). A někteří zůstávají napůl cesty, jako by se úplně nemohli rozhodnout. Což je možná případ Keshavy. Jak se ale na člověku „podepíše“ mimořádné dětství, v němž rodiče své děti vedli k hodnotám zcela odlišným a někdy i protichůdným, než jsou ty, které vyznává střední proud? Mnozí ze sociálních vědců, kteří nová náboženství shrnují pod název sekty, tvrdí, že to je problém: takoví lidé mají prý v pozdějším životě ve srovnání s většinovou populací množství handicapů, neumějí komunikovat, chybí jim motivace či vzdělání. „Cítí se jako cizinci v  nějaké divné zemi,“ popisuje americká psycholožka Leona Furnariová základní pocit člověka, který vyrostl v radikální

náboženské skupině a  v  dospělosti se pokouší žít „normálně“. Jiní znalci to však vidí mnohem méně vyhroceně. „Rizika, s nimiž se dítě v sektě setkává, nejsou větší než rizika ve většinové společnosti,“ říká například religionista Zdeněk Vojtíšek. A  psycholog Jeroným Klimeš dodává: „Když dítě vyroste bez civilizačních lákadel, jako je televize, internet, móda nebo drogy, může spíš získat než ztratit. Je to samozřejmě individuální, hlavně ale záleží na mikroklimatu jednotlivé rodiny.“

Guru je nablízku Keshava by doktorku Furnariovou zklamal: jako cizinec v  divných končinách se necítí. A  přitom

by se mu vlastně nikdo nemohl divit. Narodil se ve Švédsku českému emigrantovi a jeho švédské manželce a  do svých devíti let žil spolu s  nimi na farmě Hare Krišna poblíž města Järna. Když se v rodné zemi jeho otce zhroutil komunismus, přestěhovali se rodiče i s Keshavou do Čech, kde spoluzakládali zdejší „pobočku“ hnutí. Organizace si pořídila statek v  Chotýšanech u  Benešova a  Keshava tam byl nejstarším ze čtyř dětí ve školním a  předškolním věku. Stát nepovolil zřídit krišnovcům vlastní školu, jenže na dítě rodičů se švédským pasem se povinná školní docházka nevztahovala, takže Keshava nemusel ztrácet čas na české základce. Představitelé hnutí považují běžné západní školství za nedostatečné zejména v  duchovní a  etické oblasti. Veškeré Keshavovo

Baťa by měl radost. (Krišnův jmenovec ve své restauraci) foto gÜNTER BARTOŠ

18

30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

téma

Nemůžu jinak než říkat pravdu. (Irena K. s manželem) foto gÜNTER BARTOŠ

vzdělávání se tudíž – stejně jako předtím ve Švédsku – odehrávalo v  gurukule, krišnovské škole, která funguje v každé komunitě. V gurukule, tedy v „místě, kde se nachází duchovní vůdce“, se klade důraz na etiku v duchu filozofie hnutí: vyžaduje se poctivost, pravdomluvnost, skromnost a  schopnost odříkání, děti jsou vedeny k  nenásilí (a  samozřejmě k  vegetariánství), schopnosti soucitu a pomoci druhým. Začínalo se v pět ráno a většina zmíněných pojmů byla vysvětlována na příkladech z Krišnova života. Tenhle bůh se pak vmísil i do her Keshavy a jeho kamarádů. Třeba při hře na schovávanou představovalo vždycky jedno z  dětí právě boha Krišnu hledajícího své přátele. „Děti v  gurukule dostanou duchovní základ. Je pravda, že ten mohou získat i jinde, ale v takhle úzkém, odděleném kolektivu se dá aplikovat snadněji,“ myslí si Keshavův otec Turija Kempe (55), který po neshodách ve vedení českých krišnovců komunitu před deseti lety opustil, ale podobně jako jeho syn zůstává neorganizovaným vyznavačem. Vegetariánskou restauraci vedou spolu. Turija Kempe také doufal, že pokud jeho syn nebude chodit do světské školy, vyhne se v útlém věku „různému neřádstvu“, které stoupenci hnutí velmi odsuzují – cigaretám, alkoholu, drogám či televizi. „Kouřit jsem začal ve dvanácti, někdo prostě cigarety na farmu propašoval. Pak stačilo sníst jablko a  rodiče nic nepoznali,“ vzpomíná s úsměvem Keshava. A v nějakých čtrnácti chodil s kamarádem z farmy pod různými záminkami do vedlejší vesnice do hospody na pivo. „Prostě zakázané ovoce v tomhle věku lákalo.“ Pivo mu chutnalo, ale když rok předtím vyzkoušel

Návrat pestrého syna Ve své proslulé knize Pestří a zelení (1994) popsala socioložka Hana Librová příběhy lidí, kteří se na začátku 90. let rozhodli žít „dobrovolně skromně“. Většinou se odstěhovali z města na venkov nebo na samotu a z „pestrých“ důvodů odmítli přijmout konzumní styl života. Tento životní postoj neměli až na výjimky ideologicky zdůvodněný (nebyli například členy ekologických hnutí) a ani své děti se podle Librové nesnažili vědomě formovat. „Ve výchově byla velká míra volnosti a tolerance,“ říká brněnská profesorka. „Ale třeba zážitky dětí, které chodí ze samoty každé ráno v létě i v závějích kilometry pěšky do školy, je určitě formují a jsou výzbrojí, která se z podvědomí vynořuje v situacích, kdy bychom to třeba nečekali,“ podotýká Librová. S dítětem jedné takové „pestré“ rodiny, která na přelomu 80. a 90. let začala opravovat rozpadlý lovecký zámeček na samotě u Olbramova v západočeských lesích a své tři děti posílala do vzdálené venkovské základky, jsme se setkali v „technologickém parku“ na kraji Ostravy. Matěj Vaněk (24) pracuje ve finské softwarové firmě, kde má za úkol anglicky odpovídat na dotazy klientů volajících z různých koutů planety.

na jednom výletě do města tajně maso, hned ho vyplivl a  pak se pozvracel. „Najednou jsem si představil, že to ještě nedávno někde běhalo.“ Ale i v téhle době ho pořád ještě bavilo jezdit do Prahy a v průvodu bratrů poskakovat po Václavském náměstí, třískat do činel a  zpívat „Haré Krišna, Haré Krišna“. Pak se ale najednou v  patnácti jednoduše sebral a  odjel do Prahy. Přespával u  kamarádů, kteří po pubertě z  hnutí dezertovali. Nechal si narůst dlouhé vlasy a zkoušel drogy. „Asi si tím musel projít, je trochu rebel, možná po mně,“ říká jeho otec. „Mladým se v  hnutí nechává svoboda, aby se rozhodli, na jakou cestu se dají a jestli zůstanou krišnovci i v dospělosti.“ Přechodové období trvalo u Keshavy tři roky: během té doby se potloukal po republice, živil se příležitostnými brigádami na stavbách nebo v zahradnictvích, zkoušel studovat přes internet střední školu, ale nebavilo ho to a studia nechal. Oficiálním vzděláním zůstal tedy zcela nedotčený. „Co mě zajímá, to si sám seženu,“ říká. „Třeba čtu rád motivační knížky, které ukazují, jak můžete být úspěšný a přitom osobnostně růst,“ říká mladík, který se nedávno stal obdivovatelem Tomáše Bati. „Líbí se mi, že vlastně nebyl vykořisťovatelem. Věděl, že když se budou rozvíjet i jeho zaměstnanci a pak třeba převezmou jeho pobočky, poroste i on sám.“ V  osmnácti letech pak Keshava v  Brně zase potkal tamní krišnovce. „Tak jsem do toho trochu zapadl, ale ne úplně. Ani dnes neslavím každé narozeniny Krišny, jen když je čas. Ale snažím se třeba vždycky držet slovo,“ říká. Postupně přestal kouřit marihuanu i tabák, přestal pít alkohol. Nejdřív měli s  otcem bezmasou jídelnu ve Frýd-

Do Ostravy přišel za svou dívkou, bydlí spolu v paneláku obklopeném několika supermarkety, ale až „získá nějaké zkušenosti a peníze“, plánují společně návrat na rodnou samotu. „Období vzdoru, kdy jsem si nechal narůst červené vlasy a věnoval se hlavně pivu, mám za sebou.“ Těší se, že i na Vaňkových izolované usedlosti půjde brzy připojit internet a on si sežene nějakou práci domů „na verandu“. „Když člověk vyrůstal v přírodě, ve smradu a šedi města ho moc žít nebaví.“ Rád by také pokračoval v práci ve sdruženích, kde do minulého roku působil – spolu s několika přáteli se snažili obnovovat aleje podél cest v blízkém okolí, v kraji zpestřovali několikrát do roka život různými kulturními akcemi nebo se v rámci Místní akční skupiny Český Západ snažili nalákat turisty do „Česko-bavorského geoparku“. Socioložka Librová zajela za Vaňkovými i dalšími „pestrými“ rodinami i po deseti letech od své první návštěvy – vznikla z toho kniha Vlažní a váhaví. Zkoumala kromě jiného i to, jestli se rodiny „kvůli dětem“ víc přizpůsobily okolí. „Většinou říkali, že se to s tím údajným komerčním tlakem ve školách přehání. Kdyby jejich dítě značkový svetřík moc chtělo, tak by mu ho koupili, ale žádný pláč se prý kvůli tomu nekonal. Takže asi platí teze, že pokud si děti doma užijí dost legrace a mají sourozence, nejsou tyhle věci tak dramatické.“

ku-Místku, pak se přestěhovali do severomoravské metropole. Brzy chtějí otevřít další restauraci a Keshava sní o vegetariánském řetězci. „Být chudý podle mě není ctnost,“ říká. „Chci mít peníze, abych mohl být nezávislý a dělat to, co chci, a ne to, co musím.“

Nebát se Když přišel do školy kouzelník, řekla učitelce, že raději zůstane sama ve třídě a bude počítat rovnice. Když školní rozhlas hrál prvního září státní hymnu, jako jediná zůstala sedět v  lavici. „Učitelům jsem řekla, že neuznávám žádnou jinou vládu než vládu Boží. Byli nejdřív v šoku, ale pak se smířili s tím, že jsem divná, a nechali mě být,“ líčí své dětství v 80. letech Irena Kučerová (30), jejíž rodiče vstoupili do tehdy zakázané a  pronásledované církve Svědků Jehovových, když jí byly dva roky. Opálená černovláska v letních růžových šatech se spolu s  manželem, který byl stejně jako ona před sedmi lety ze sekty vyloučen, ve svém panelákovém bytě na kraji Brna probírá v krabici plné fotografií. Na jedné z  nich poněkud bledá dívka stojí kdesi na ulici a drží časopis Strážná věž, jinde se tváří trochu nepřítomně krátce po křtu na strahovském stadionu. To bylo Ireně Kučerové čtrnáct. V té době věřila, že nikdy nezemře a nezestárne, protože přijde Armageddon a ona jako všichni jehovisté bude zachráněna, omlazena a pak bude žít věčně v ráji. „Teď mám někdy až panickou hrůzu ze smrti,“ říká a hladí svou dvouletou dceru. Mladá žena ale teď působí vyrovnaně a klidně a s občasným úsměvem vypráví o svém dětství v  sektě. Ten život, který nezasvěcenému

Matěj Vaněk: Zpátky na verandu. f oto gÜNTER BARTOŠ

pozorovateli může připadat jako domácí vězení, totiž paní Kučerové dal i spoustu inspirace a pevných hodnot. Podle jedné černobílé fotografie z  80. let se její rodina na první pohled z uniformního průměru normalizace nevymykala. Vážně se tvářící otec v kšiltovce z umělé kožešiny pózuje kdesi na poli s hloučkem svých tří dětí v kuliších. Irena, tehdy asi desetiletá, byla nejstarší z dětí továrního dělníka, někdejšího ateisty, jenž k jehovistům vstoupil se svou ženou za dob největšího rozkvětu komunistické beznaděje koncem 70. let. Bylo jim tehdy dvacet let. Pod uniformní slupkou se však jejich život lišil. „My tři sourozenci jsme byli pořád spolu. Rodiče nechtěli, abychom se bavili, natož si hráli s kýmkoliv z jiných dětí, a my jsme ten svět venku pozorovali s nedůvěrou. Bála jsem se, že tam venku vládne satan a nenávist a že nám lidi chtějí ublížit.“ V  podmínkách totalitního Československa to nebyly zbytečné obavy. Irena a její malí sourozenci viděli, jak rodiče rozmnožovali jehovistické časopisy, za což jim hrozilo vězení. „Uvědomovala jsem si, co se jim může stát, a moc se o  ně bála.“ Třikrát týdně chodila celá rodina do jednoho brněnského bytu, kde se na ilegálním shromáždění svědků předčítaly náboženské texty. Vánoce ani jiné svátky rodina neslavila; dárky se rozdávaly spontánně. Paní Irena vzpomíná třeba na hru, kterou vyrobil jejich tatínek. Na háček chytali papírové rybičky – uvnitř byly otázky s biblickou tematikou. „Nás to bavilo, nic jiného jsme neznali, i když pár hraček jsme taky měli a na některé pohádky v televizi jsme se dívat mohli.“ Do svých patnácti nebyla ani jednou v kině, divadle či na školním výletě a nijak po tom netoužila. Místo toho ráda chodila s rodiči ven, spolu s nimi oslovovala lidi na ulici a nabízela jim, ať i oni přijdou mezi ty, na něž už brzy čeká Boží království. Její rodiče svým dětem kladli na srdce kromě ostražitosti vůči světu pravdomluvnost, slušnou mluvu, to, že musí stát za svým, a vedli je k odporu vůči násilí. Mladšího bratra připravovali na to, že nikdy nebude vojákem, což vzhledem k tehdejší povinné vojenské službě znamenalo, že velmi pravděpodobně půjde do vězení. Na jedné straně vyhraněná nekonformita vůči okolí, zvlášť v  době totality v  mnoha ohledech obdivuhodná, a  na druhé straně bezmezná konformita vůči rodině a  organizaci. To byla podle religionisty Zdeňka Vojtíška typická situace pro lidi vyrůstající v  rodinách jehovistů za totality a počátkem 90. let. Dnes ale rigidní způsob výchovy stále víc ustupuje liberálnímu pohledu, který podle Vojtíška vedení této malé církve „nepovzbuzuje, ale ani nezakazuje“. „To, že jsme byli pořád spolu, bylo vlastně moc hezké,“ vzpomíná paní Irena. „Hodně jsme si povídali, mluvili i o vztazích mezi sebou a to jsem myslím přenesla i do své současné rodiny. Jsme schopní celý den prosedět a budovat vztah,“ říká Irena Kučerová a  její usmívající se manžel Jaromír přikyvuje. Podle svého muže je paní Irena „radikál, který jde za svou věcí“, před problémy neuhýbá, ale snaží se je řešit hned z očí do očí. Kromě její povahy se na tom určitě podepsala i výchova k tomu, aby se v boji za svou věc nebo věc své rodiny nebála jít proti proudu.

Už dál nemůžu V  létě roku 1991 přišel velký den pro Svědky Jehovovy i pro Irenu. Na druhém povoleném sjezdu zlegalizované církve byla žákyně osmé třídy s desítkami dalších pokřtěna v bazénku na pražském strahovském stadionu. „Čekala jsem, že až se vynořím z vody, něco se se mnou stane, ale nic se nedělo. Běžela jsem se do šatny usušit a byla jsem stejná jako předtím,“ vzpomíná dnes. A ve starých kolejích šel i život: pravidelné návštěvy sboru, studium Bible, obcházení domácností s  časopisy a  naprostá izolace od vrstevníků mimo sektu; žádné diskotéky, žádné taneční. „Pak jsem se na střední škole zamilovala do jednoho kluka ve třídě, ale scházet se s ním bylo pro mě nepředstavitelné. Byla jsem hrozně nešťastná a začala jsem chodit za školu. Samozřejmě sama. Sedávala jsem hodiny na lavičce v parku a poprvé si řekla, že takhle už dál nemůžu.“ Několik týdnů sbírala odvahu a pak řekla rodičům, že chce organizaci opustit. „Úplně se z toho zhroutili a  vysvětlili mi, co mě čeká,“ vzpomíná paní Kučerová. Pravidla pro členy Svědků Jehovových jsou přísná: pokud někdo jejich řady opustí, je všem ostatním členům zapovězeno s odpadlíkem komunikovat a to se týká i nejbližších příbuzných. Paní Irena se tedy po několika probrečených dnech rozhodla zůstat v rodině i u jehovistů. Hned v osmnácti se ale vdala – samozřejmě za souvěrce, o čtyři roky staršího muže. Odstěhovali se do podnájmu, paní Irena se živila jako úřednice na policii a v bance, ale veškerý volný čas věnovala společně s manželem službě církvi. Jenže poté, co porodila svou první dceru, dostalo se manželství do hluboké krize. Rozvod nepřipadal v úvahu, Irena tak po čase našla spřízněnou duši jinde. Dva dny poté, co „zcizoložila“ s jiným svědkem, svým současným manželem, navštívila radu starších a přiznala se ke smrtelnému hříchu. „Vzpomněla jsem si na to, jak nám rodiče říkali, že se

téma

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007

19

Žít a nechat žít.  (Ondřej Vlašín) foto gÜNTER BARTOŠ

svou pravdou musíme jít i proti sebesilnější instituci,“ vypráví žena, kterou rada starších následně i s milencem vyloučila z církve. Odvrátili se od ní rodiče, sourozenci a manžel ji vyhodil z bytu i s tříletou dcerou. Jak už bylo řečeno, exkomunikace zároveň znamená naprosté osamění. Tenhle zážitek ji poznamenává dodnes: paní Irena prý kvůli „opatrnosti před lidmi“ nemá žádnou blízkou kamarádku, které by třeba vyprávěla svůj příběh. „Ty první týdny po exkomunikaci byly šílené. Měla jsem hrozný strach z  lidí, ze všeho, úplně jsem se sesypala.“ Vyhledala pomoc psycholožky, která jí vlastně jen vysvětlovala, jak se žije v „normálním“ světě. Měsíce bydlela sama s dcerou v podnájmu, pak začala žít společně s exkomunikovaným přítelem (jehož si později po rozvodu vzala). Rodiče jí asi po půlroce odpustili, začali se navštěvovat a za to je také stihl trest v podobě vyloučení ze sekty. Mladší bratr vystoupil sám, jen sestra se s ní stále odmítá setkat. „Dnes jsem ráda za úplné maličkosti, třeba že můžu konečně mluvit sprostě, i  když samozřejmě ne před dětmi,“ říká Irena Kučerová, „snažím se používat vlastní mozek a vést k tomu i své děti, i když v případě starší dcery je to teď složité.“ Její desetiletá dcera podle soudního rozhodnutí tráví pravidelný čas se svým otcem, jenž u Svědků Jehovových zůstal. „Teď jsou na letním táboře, který organizace pořádá. Takže musím počítat i s tím, že až se v pozdějším věku nechá pokřtít, může mě jako odpadlici odvrhnout.“ Otec Ireny Kučerové Petr Štefek to tak pesimisticky nevidí. „Říkáme: Irenko, nech ji, nemusíš mít strach. Ona si to sama rozhodne, až bude starší. Jen jí říkej pravdu.“

Chce to vlastní názor Doma se řídili podle „desatera“. To ovšem u Vlašínů neznamenalo to biblické, ale deset zásad „domácí ekologie“, které vypracoval Ondřejův otec, profesionální ochránce přírody. Úsporné žárovky, potraviny převážně z  vlastních zdrojů či cestování výhradně hromadnou dopravou byly v téhle rodině samozřejmostí dávno předtím, než začaly v Česku o „dobrovolné skromnosti“ a ekologicky uvědomělém životě vznikat první sociologické studie. „Já po tátovi podědil především to, že jsem šel vlastní cestou,“ říká s lehkým úsměvem Ondřej Vlašín (24), syn známého brněnského ekologa a zastupitele za Stranu zelených Mojmíra Vlašína. Stejně jako stále rostou možnosti konzumu, přibývá i rodin, které se vědomě rozhodly změnit svůj způsob života z „nenáboženských“ důvodů –

s ohledem na životní prostředí. Jak to dnes vypadá s dospělými dětmi těchto průkopníků? Sociologická studie na tohle téma není v Česku k dispozici, zájemce tudíž může obhlížet jen osudy těch nejvýraznějších. Z  venkovské usedlosti v  Ořešíně na periferii Brna, obývané kozami či slepicemi, kde žil s rodiči po přestěhování z paneláku v centru od svých šesti let, se Ondřej Vlašín před několika lety přemístil do Prahy a  pak na sever Moravy. Mluvíme spolu v jeho kanceláři v devátém patře Vysoké školy báňské ve čtvrti Poruba, kde působí jako vědecký pracovník na katedře fyziky. Za  okny dýmají vysoké pece. „V Ostravě se mi určitě dýchá líp než doma na venkově,“ říká dva metry vysoký, štíhlý mladý muž v černém. Od dětství totiž trpí alergií téměř na všechno vyskytující se v přírodě – zvířecí srst či pyly. Tahle civilizační choroba jej vyřadila z prací v kozím chlívku či na zahrádce zarostlé nejrůznějšími bylinami, kde se realizovali rodiče i starší sestra. „Já jsem si vždycky chtěl udělat na věc vlastní názor, nikdy ho jen automaticky přejímat a to mi naštěstí zůstalo,“ říká. Před více než rokem si třeba za peníze vydělané během pobytu v Irsku koupil auto, přestože jeho rodiče automobil vždy zásadně odmítali a nikdy ho

Systém, nebo chaos? Jaká výchova je „zdravá“? Na tohle téma byly napsány tuny knih a studií. Psycholog Lukáš Humpl se zabývá lidmi, kteří vyrůstali v „uzavřeném systému“, především v organizaci Svědkové Jehovovi, kterou sám mezi svými osmnácti až šestadvaceti lety prošel. „Zdravé je, pokud rodiče své děti nechají, aby si svou cestu obšláply do jisté míry samy. V rodinách s rigidní výchovou, které jsou navíc členy uzavřených organizací, se děti jen napasují do předem daných schémat, a když pak přijdou do dospělého života, zjišťují, že svět je mnohem složitější. Tím jsou znevýhodněny proti lidem, kteří vyrůstali v rodinách nepotlačujících samostatné myšlení.“ Následný vnitřní chaos může mít podle psychologa za následek zavržení nejen dosavadních hodnot a zcela opačné extrémní chování (propadnutí hráčské vášni, promiskuitě), ale i odmítnutí všeho duchovního. Podle religionisty Zdeňka Vojtíška děti vyrůstající v těchto uzavřených komunitách si do

neměli. „Ale teď po roce jsem zjistil, že ho vlastně taky nepotřebuju a přináší to jen starosti a náklady za servis a podobně.“ Dodává, že na přejíždění z Opavy, kde bydlí, do práce v Ostravě úplně stačí autobus nebo vlak. Pro auto hledá kupce. „Určitě mi nepřipadalo, že by rodiče sobě či nám nějak zbytečně komplikovali život,“ vzpomíná Vlašín junior na své dětské pocity ohledně životního stylu rodiny. Spoustu věcí bral jako zábavu. Bavilo ho prý třeba i to, že se setrou oddělovali hliníkovou fólii od papíru u másla. Měli sice sedm košů na různé druhy tříděného odpadu, ale díky tomu zase museli svou dětskou povinnost – vynášení koše se smetím – vykonávat mnohem méně často. Když otec jednotlivé druhy odpadu začal vážit, aby kvůli jednomu soutěžnímu projektu zjistil, kolik odpadků domácnost vyprodukuje, vyrobil k tomu Ondřej, už tehdy nadšenec do počítačů, grafy a tabulky. „Na tom jsem se dost vyřádil,“ vzpomíná. Pomohl otci soutěž vyhrát a inkasoval za to peněžní odměnu. Na venkově sice byl potomkem těch zvláštních a jinak se chovajících přistěhovalců z města, ale protože Ondřej začal brzy zase dojíždět na gymnázium v centru, neprožíval tohle odcizení mezi svými vrstevníky nijak tragicky. Vlašínovi byli už počátkem 90. let díky médiím v Brně známá „eko-

dalšího života i mimo sektu mohou odnést také pozitivní věci (například smysl pro rodinu) a na tom pak stavět. „Na druhé straně děti vyrůstající v atmosféře protestu, odtažitosti od světa, v pocitu, že my jsme elita a od těch druhých se distancujeme, pak nedokážou s ostatními lidmi normálně komunikovat a často to ani nechtějí a zůstávají v izolaci.“ Podle znalců prostředí je stále více jehovistických rodin, kde se výchovný dril typický pro dobu před patnácti a více lety opouští. „Lidé, kteří poznali takový volnější přístup, říkají, že to, co zažili, vnímají jako odrazový můstek v duchovním životě někam dál, ať už přecházejí do jiné církve či žijí mimo ně podle morálních pravidel, která jsou v člověku zakódovaná,“ podotýká Humpl. A Zdeněk Vojtíšek dodává, že liberálnější přístup ve výchově vede k proměně samotných sekt. „Napětí mezi takovou sektou nebo komunitou a většinovou společností tak zákonitě klesá a ve většině případů se sekta promění ve víceméně zdravou náboženskou společnost, na niž si většina postupně zvykne.“

logická“ rodina, která navíc svůj styl veřejně propagovala. „Někteří spolužáci si podle mě mysleli, že tím odlišným způsobem života se nad ostatní povyšujeme, další prostě měli nedůvěru ke všemu, co je jiné, ale měl jsem i pár kamarádů, kteří se tímhle ovlivnit nenechali,“ říká Ondřej. Navzdory otcovu nepříliš velkému nadšení pro vrcholový sport (Mojmír Vlašín například dnes jako zastupitel odmítá podporovat výdělečné sportovní kluby) si jeho syn vybral sportovní gymnázium a závodně se věnoval atletice a zápasu. Jinak si ale spíš introvertně působící mladík žádným výrazným rebelským obdobím v dospívání neprošel. Hledání vlastní identity, které je pro adolescenty podle psychologa Klimeše „životním úkolem, kam patří i seřvání rodičů za to, že všechno udělali špatně“, tedy v jeho případě nebylo žádné drama: „Možná je to díky tomu, že otec není fundamentalista, který by odmítal se na věc podívat z druhé strany,“ uvažuje. Ondřej Vlašín dnes bydlí ve společně pronajatém bytě s dvěma kolegy z fakulty. Mají tam tři koše, kam házejí roztříděný odpad, ale své spolubydlící k  šetrnosti k  životnímu prostředí nepřesvědčuje. „Nechávám to na nich, nechci, aby se mi prostě jen přizpůsobovali. To moje sestra je v tomhle ohledu aktivnější.“ Světlana Vlašínová (26) je otisk svého tatínka, říkají známí rodiny. Otec a  dcera pracují zatím spolu v brněnské ekologické poradně, ale Světlana se na podzim chce odstěhovat do Bílých Karpat, kde teď s přítelem shánějí chalupu, v níž by se dalo bydlet. „Určitě si domácnost zařídíme podobně, jak jsme to měli doma,“ říká mladá žena, která se snaží žít důsledně podle zásad šetrného přístupu k přírodě: nemá například řidičák a  z  dosavadních návštěv Karpat vozí zpátky do Brna hliníkový odpad, který se tam netřídí. „Proč to dělám, se snažím vysvětlovat i jiným. Ale na rozdíl od bratra mám kolem sebe víc lidí, kteří se o to zajímají.“ Když Ondřej Vlašín mluví o své budoucnosti, uvažuje nahlas o  tom, že by jako vědec rád pracoval v západní Evropě. Třeba v Irsku, kde už to zná. „Je tam finanční svoboda, což je jedna ze svobod, kterých bych se nerad vzdal. Tady pořád musíme počítat, co si můžeme dovolit a jestli zbude na nájem a na jídlo, a to mě obtěžuje.“ Pak si ale vzpomene na něco, co mu v Irsku vadilo. „Je tam úplně běžné, že když Ir dopije drink nebo dojí, hodí obal na zem, Dublin je jedno velké smetiště. Tam teprve teď přišli na to, že by se odpad mohl začít třídit. V tomhle mi přijde Česko o dost dál.“ Vladimír Ševela

Q

0

30. čERVEnEc – 5. SRPEn 2007 V respekt 31

kuLTuRA

nOvInky Thomas Bernhard: Mráz, přeložil Radovan Charvát, Prostor, 232 stran „Jedno odhalení vám musím sdělit už teď: vypadá to, že Váš bratr trpí nutkavou potřebou náhlých výkřiků, celých šiků výkřiků, jež v jeho mozkové hmotě posedlé důsledným myšlením vyvolávají celkový zmatek. Mé myšlenky, ba můj pocit, který je zcela založen na myšlenkových úvahách, tato Vámi, jak věřím, požadovaná konstelace, proniká do celkového stavu mysli Vašeho pana bratra, ale bylo by pochybné hovořit o nějakém poznání, jak musím říci, každá domněnka je okamžitě odsunuta stranou jako pošetilá, to, co se zdá být na dosah, připomíná bezmezně misantropický, sebevědomý produkt rozpadu.“ Dopis studenta medicíny odráží zmatek, který se usadil v mysli tohoto mládence poté, co byl vyslán pozorovat podivínského malíře, bratra jemu nadřízeného chirurga. Už Bernhardův vůbec první román z roku 1963 obsahuje autorovy typické litanie nad zhovadilostí dnešního světa, zde v podání pološíleného výtvarníka. Philip K. Dick: Převtělení Timothyho Archera, přeložil Robert Tschorn, Argo, 228 stran Volné pokračování Dickova pozdního románu Valis, v němž poněkud pošahaná sekta najde mesiáše s kontakty na mimozemskou inteligenci. V Převtělení Timothyho Archera hrdinka Angel vzpomíná na svého tchána, episkopálního biskupa, jenž se – tak jako samotný Dick – nějaké té myšlence o „podvrženém vesmíru“ rozhodně nebránil: „Nelze popřít, že Tima Archera nakonec zničilo právě zkoušení všech možných nápadů. Vyzkoušel až příliš mnoho myšlenek, našel je, prozkoumal, chvíli je používal a pak zahodil... některé se ale obratem vrátily a dostaly ho.“

Než lumpové z venkova a měst, to už radši středověk (Stalin, Rykov, Kameněv a Zinověv rok po Gurevičově narození). foTo PRofImEDIA.cz

Od dějin hnoje k dějinám člověka Gurevičovy vzpomínky na poměry v sovětské historiografii.

J

ak je možné, aby se v ideologicky sterilním prostředí rozvíjelo tak svobodné a inspirativní myšlení? Tuto otázku si kladl nejeden z nás, když do Československa v 70. letech začaly ze Sovětského svazu přicházet věru nečekané vědecké podněty. Knihy François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance Michala Michailoviče Bachtina a Kategorie středověké kultury Arona Jakovleviče Gureviče byly plody uvolnění vědeckého myšlení z ideologického sevření a vzbudily senzaci nejen u nás. Vznikaly přitom mimo oficiální, preferovaná vědecká centra, na jejich okraji, často na periferii Ruska. V době, kdy u nás bylo znovu oficiálně zdušeno strukturalistické učení, k nám přišlo oklikou třeba z estonského Tartu, kde se soustřeďovala nekonformní ruská vědecká obec. Společenské a politické poměry, životní podmínky, v nichž po druhé světové válce žili a pracovali ruští historici, velmi otevřeně, upřímně a s nevšední mírou sebereflexe přibližuje Gurevičova autobiografická kniha Historikova historie.

Směšný marxismus Kniha vznikala nadvakrát. Poznámky si Aron Jakovlevič Gurevič (1924–2006) začal psát už v roce 1973, ale dokončil je teprve jako sérii přednášek na semináři mezi listopadem 1999 a srpnem 2000 poté, co ztratil zrak. Staré poznámky, zřetelně odsazované a datované, včlenil do nového textu, který vznikl přepisem a úpravou z magnetofonového záznamu. Jenom jakoby mimochodem, protože to nebylo výjimečné, se v úvodu zmiňuje o těžkém dětství bez otce, s matkou a negramotnou, ale vzácnou stařičkou chůvou, kterou sám učil číst a psát. Rodina žila ve společném bytě, v jediné místnosti o třinácti metrech, kde měli na přivýdělek ještě podnájemnici a chůva tam na výpomoc vařila osamělému starému mládenci. Jako charakteristiku uvádí Gurevič slova vysloužilého soudce: „Odsuzoval jsem lidi k mnoha létům vězení, a dokonce k trestu smrti, ale nikoho jsem neodsoudil k životu v komunálním bytě.“ S o to větší vděčností se rozepisuje o starých učitelích historie, posledních nositelích kulturní tradice Ruska, kteří jeho poválečné generaci ještě stačili předat velkou tradici předrevoluční historiografie. Nezastírá, že se zprvu musel vymaňovat ze sovětské výchovy, ale už před útokem Německa jeho okolí nepochybovalo, že za všemi řečmi o míru se nezakrytě připravuje válka. Hned po ní mu bylo jasné, že Rusové sice porazili Hitlera, ale

válku prohráli, poraženi vlastním režimem, který byl „největším koncentračním táborem v dějinách“. Tradiční sociální struktura Ruska byla rozbita a stalinisté „se ocitli v čele skupiny lumpů z venkova a měst“. Kriminalizaci země způsobil rozvrat po Říjnové revoluci a za Stalina se „všichni zločinci schovali do uniforem vojenských a stranických hodností a vybudovali hierarchii se svým bossem v čele“. O povaze režimu měl tedy Gurevič už jako mladý jasno. Věděl, že z historie se může věnovat jenom středověku, kde měl oproti moderním dějinám přece jenom trochu volnosti, ale byzantologie se záhy vzdal: příliš mu ve své hrůznosti připomínala sovětský režim. Začal se věnovat problematice raného feudalismu v anglosaských zemích, pro niž měl vynikající učitele. Záhy poznal, že společenskou strukturu 9.–13. století lze mnohem zřetelněji vyčíst z pramenů skandinávských dějin. Ty ho přivedly k netušenému bohatství islandských ság a odtud byl už jen krok k lingvistické interpretaci textů, tedy k modernímu pojetí historie bez marného oživování marxismu, jehož filozofii dějin nebral vážně.

Nejdřív zasít, pak myslet Uvědomoval si, že za „dějinami hnoje“, jak posměšně nazýval studium výrobních poměrů za raného feudalismu, „existovali lidé, kteří hnojili půdu, orali, sklízeli úrodu a možná se kromě výrobních procesů zabývali i něčím dalším“. Podpořen Weberovou skepsí k možnostem postihnout historii jako objektivní realitu, neboť ona už není a její stopy v pramenech jsou zakamuflovány a skryty, podstoupil „koperníkovský obrat“ k dešifrování systémů světa, studiu historie jako „vědy o kultuře“. Dospěl k poznání, že úkolem historie není formulování nějakých zákonů o společenskoekonomickém vývoji lidstva, že tohle je jen konstrukt ve vědomí sovětských historiků. Že podle nich lidé nejprve musejí zajistit svou obživu, a teprve pak mohou myslet? „Ale kdo dokázal, že je nutné nejprve vypěstovat obilí, a pak mít myšlenky, a je možné vůbec bez myšlenek zasít toto obilí?“ Zamířil k antropologickému interdisciplinárnímu přístupu k historii a do jeho zorného pole se tak dostal především člověk. Gurevič si uvědomil, že lidé svou činností nenaplňují nějaká daná dějinná schémata, jak tvrdili marxisté: aniž o tom vědí, oni sami tvoří dějiny. Zjistil, že stejnou cestou šli i sémiotici. I oni se snažili analýzou textů odhalit

jejich skryté významy, často utajené i samotným autorům. Ostatně ani historik nestojí někde mimo dešifrovaný a rekonstruovaný obraz dějin, „při rekonstrukci je historie zároveň tvořena“. Není náhoda, že se na této cestě Gurevič musel setkat s francouzskými historiky skupiny Annales. Právě oni v průběhu 20. století obrátili kormidlo bádání směrem k životu a myšlení středověkého člověka. Gurevič jejich převážně romanistický pohled obohatil analýzou rané středověké společnosti islandské a skandinávské, jejíž struktura je mnohem čistší, nezkomplikovaná složitou církevní a vůbec náboženskou problematikou.

Atmosféra trvalé lži Zatímco velkou francouzskou školu Annales vytvářela bez vnějších překážek už několikátá generace badatelů, Gurevič stál v Rusku téměř osamocen (geniální Bachtin žil v ústraní v Saransku, nemocen a ve velkých životních útrapách), podporován především vědci z příbuzných humanitních oborů. Litoval, že mu zakázali přednášet na univerzitě. V celé té nesvobodě ale zůstal svobodný. Neměl totiž strach. Strach považoval za strašlivý výplod iracionality, který když se uhnízdí v duši, může v ní navždy zůstat. Šestnáct let otročil na provinčním pedagogickém institutu ve Tveru. V knize poměry na škole líčí s humorem, přesto jsou v nich pedagogičtí funkcionáři jako vystřižení z Gogolových Mrtvých duší. Sám sebe se ptá, co a jak se mu povedlo, a odpovídá si jednoduše: měl štěstí. Nikdy sice nemohl pracovat v moskevském Historickém ústavu, kde se pěstoval jeho obor, ale knihy, jež psal téměř v utajení, mu vycházely – někdy se zpožděním - nezpotvořené. „Byla to strašná situace. Subjektivně si ji představuji jako atmosféru trvalé, intenzivní a – což je nejhorší – už navyklé lži a rozpolceného myšlení.“ Tak Gurevič vzpomíná na Brežněvovu éru, ve které vznikaly jeho stěžejní publikace v čele se zmíněnými Kategoriemi středověké kultury. „Bývaly horší doby, ale ne mizernější.“ O to příkladnější je Gurevičova odpovědnost talentu, práci a vědecké pravdě. Vladimír Karfík Aron Jakovlevič Gurevič: Historikova historie, přeložila Jitka Komendová, Argo, 300 stran.

Q

Richard Glazar: Veselý nebo Lustig, G plus G, 128 stran „Na veřejném záchodku konali vedle sebe malou potřebu dva muži v černých oděvech, s černými klobouky na hlavách a loknami na skráních. Jeden z nich se naklonil zvídavě ke druhému: Voni jsou z Mukačeva, že? Ano, podivil se druhý, jak na to přišli? Podle fazonky, můj tatelébn tam byl rabínem.“ Tento židovský vtip o obřízce je jednou z četných ilustrativních výplní, kterými Richard Glazar (1920–1997) doprovodil své kolážovité vzpomínky. Autor nezapomenutelného svědectví o šoa Treblinka, slovo jak z dětské říkanky se zde ukazuje jako značně zábavný společník. Blanca Varela: Křídla na konci všeho, přeložil Petr Zavadil, Agite / Fra, 178 stran Básně jednaosmdesátileté peruánské autorky ve výboru připraveném Petrem Zavadilem: „Sundej si klobouk / pokud ho máš / sundej si vlasy/ stejně ti padají / sundej si kůži / vnitřnosti / oči / a oblékni duši / když ji najdeš.“ Karel Jerie: Oidipus Rex, Garamond, 72 stran Před sedmi lety začal mladý malíř a komiksový tvůrce Karel Jerie pracovat na komiksové adaptaci Sofoklovy tragédie o Oidipovi, kterou nyní vydává nakladatelství Garamond. Dvaasedmdesátistránková plnobarevná publikace je profesionálně zvládnutým úkolem adaptovat klasické literárně-dramatické dílo v moderním médiu a důkazem, že komiks unese i vážné téma.

cO se čte v respektu Jáchym Topol, domácí rubrika Celý den jsem proležel v slunné zátoce. Své bronzové tělo jsem občas vnořil do hlubiny. Slavil jsem 100. výročí narození Jaroslava Foglara. Miloš Zapletal ho znal padesát let. Nenapsal legendu o svatém, neklesl do bulváru. Nechutí k dospívajícím klukům, kteří se vymaňovali z jeho kouzla, anebo svou škudlivostí se Foglar podobal jinému vlivnému vychovateli české mládeže, Egonu Bondymu. Kniha Záhady a tajemství Jaroslava Foglara líčí Jestřába jako nepraktického muže, který byl pro svůj skautský oddíl ochoten nasadit život. Mě Foglar uhranul už dávno. A jeho dopisy, deníky a fotky v Zapletalově životopisné knize jsou poklad.

respekt 31 V 30. čERVEnEc – 5. SRPEn 2007

RECKO.RESPEKT.CZ Athens Cephalonia Hania Parga Rethymnon Rhodes Tolo Zakynthos BELGIE.RESPEKT.CZ Bruxelles Leuven Shape

1

Když chceme zůstat, musíme spolu žít

kde koupíte respekt v zahraničí? CHORVATSKO.RESPEKT.CZ Baška Cres Crikvenica Dubrovnik Korčula Krk Labin Makarska Mali Lošinj Malinska Orebić Ploče Poreč Pula Punat Rijeka Rovinj Split Stari grad Supetar Šibenik Trpanj Umag Zadar

kuLTuRA

RAKOUSKO.RESPEKT.CZ Altmünster Amstetten Salzburg Wien

NEMECKO.RESPEKT.CZ Aschaffenburg Berlin Dortmund Dresden Düsseldorf SLOVENSKO.RESPEKT.CZ Essen Bánovce nad Frankfurt Bebravou Fürstenfelbruck Banská Bystrica Hamburg Bratislava Hannover Čečejovce Heidelberg Drienovec Karlsruhe Helpa Köln Hronec Lüneburg Humenné Mainz Košice Mannheim Levice Marktredwitz Michalovce München Moldava nad Neumünster Bodvou Nürnberg Nitra Puchheim Poprad Regensburg Prievidza Stuttgart Púchov Ulm Rožňava Wiesbaden Slovenská Ľupča Wuppertal Sobrance Spišská Nová Ves BULHARSKO.RESPEKT.CZ Štítnik Ahtopol Trenčín Chernomorets Trnava Kiten Valaská Lozenets Závadka nad Obzor Hronom Pomorie Žilina Primorsko Sozopol Vlas Zlaté Písky

Schlinkův Odysseus na cestě východním Německem. Původně „západoněmecký“ spisovatel Bernhard Schlink (1944) vystudoval práva a justici se věnoval i při psaní – po pádu Honeckerova režimu spolupracoval na návrhu ústavy demokratické NDR. V roce 1995 napsal jeden z nejvýznamnějších románů na téma německá vina za zločiny druhé světové války s názvem Předčítač. Jedinečný milostný příběh se šokující pointou byl neobvykle sevřený. Zato jeho poslední román Návrat, nyní přeložený do češtiny, se rozbíhá do velké šířky, využívá různé postupy od vyprávění, korespondence přes citace až po úryvky z fiktivní „lehké literatury“ a klene se od časů druhé světové války až po současnost. Na paralele s Homérovou Odysseou tu autor rozvíjí příběh návratu současného německého právníka ke kořenům jeho původu, početí a zrodu. Postupně, nejednou přímo detektivním způsobem pátrá hrdina Návratu po své minulosti a zejména po svém otci. Tomu se po válce podařilo dobrodružně utéct ze sovětského gulagu, protlouct se do Německa a vrátit se z války k rodině. Aby ho doma čekalo ještě krutější překvapení, než jakého se dočkal Odysseus. Ale u něj to nebyl konec, jen začátek příběhu, jakých se po druhé světové válce – a vlastně po každé válce – odehrály tisíce. A nad všemi se historicky klene právě Odyssea, „prvotní příběh o navrátilcích“. Schlink si potrpí na paralely. Pád berlínské zdi je pro něj jen jinou variantou pádu Bastily a reakce Němců i Francouzů se podle něj prakticky neodlišují. Neboť „když se 14. července zaútočí na Bastilu, a proto se nepracuje, musí se 15. července dohonit, co se v obuvnické nebo krejčovské dílně už nestačilo opravit. Na druhý den ráno je před gilotinou zase tlačenice. Jenže co se dá dělat celý den v dobyté Bastile? Co se dá dělat, když se zprůchodní zeď?“ Pokud šlo o berlínskou zeď, dalo se nakupovat. „Ossis“ se vrhli útokem na západoberlínské obchodní

ŘÍMANKA

domy. Ale jak tomu bylo na východní straně? Po popisu nákupní apokalypsy líčí Schlink očima svého alter ega první dojem z návštěvy světa „za zdí“ takto: „Na druhý den jsem chodil po východním Berlíně hodně hodin, nejen po centru, ale po sídlištích. Cesty s dírami, chodníky, které byly pokryté betonovými záplatami, ploty z vybledlého páchnoucího dřeva, fasády, ze kterých opadávala omítka a objevovaly se červené cihly – nejdřív jsem žasl, že mě ten rozpad tak intimně dojímá. Potom jsem pochopil, že jsem se vlastně procházel po ulicích své minulosti, po ulicích rodného města 40. a začátku 50. let, byly to ulice mého dětství. Zkusil jsem to, a podařilo se. Tak jako v dětství jsem práchnivou laťku na plotě roztrhl rukou.“

Umění neříci nic Vzápětí Schlinkův hrdina uvažuje o dvou polovičkách Německa. „Východní polovina je částí mého duchovního světa stejně jako ta západní a já se v ní chci pohybovat, chci v ní také bydlet, milovat a žít. Odysseus mohl dát po návratu pozabíjet nápadníky a oběsit děvčata, která si to s nimi rozdávala, jen protože nezůstal. Odebral se dál na cestu. Pokud ale chceme zůstat, musíme spolu žít, ne jeden s druhým účtovat.“ Právník se po pádu zdi stane učitelem na Humboldtově univerzitě ve východní části Berlína. Zde se stává svědkem do té doby nepoznaného úkazu, když promluví jeden z jeho kolegů uměnovědců: „Hovořit začal někdo, koho jsem neznal. Nejdřív jsem ho poslouchal zaraženě, ale pak jsem byl fascinovaný. Hovořil, ale nic neřekl. Jeho projev měl strukturu, věty měly hlavu a patu a zapadaly do sebe, citáty z Marxe a Lenina byly půvabné, a co předkládal k zamyšlení, znělo, jako by mělo nějakou podstatu. Ale nevyplynula z toho ani jedna teze, ani jedna

myšlenka, ani afirmativní, ani kritická. Vyhýbal se jakémukoli konstatování, každému výroku, za který by později mohl nést kritiku nebo by musel vystoupit se sebekritikou. Byl to způsob projevu, který byl poplatný svým vlastním komplikovaným zákonitostem a často mohl dopadnout jen trapně a žalostně, jenže tady byl povýšený na umění. Pokud se rozplyne spolu se světem, ve kterém tohle umění vzniklo, neuroním pro něj ani slzu. Ale i tak mi bylo líto, že umění může umírat takovýmto způsobem.“ A tak se náš hrdina jen nechá unášet cizím vysokoškolským světem, který už zanedlouho nebude existovat: „S potěšením jsem nabíral dojmy, nikoho jsem neodsuzoval, nikoho neomilostňoval, užíval jsem si tu atmosféru cizoty a zániku.“ Příběh novodobého Odyssea kulminuje na politologické katedře Columbijské univerzity v New Yorku, kde najde svého „znovuzrozeného“ fašistického otce. „Znovuzrozeného“ do ještě nebezpečnější démonické podoby „intelektuálního fašisty“. Poté se Odysseus vrací do Německa, aby zde spočinul v náručí své Penelopy. Žádné nápadníky, které by musel ztrestat, doma nenajde. A ve svém srdci si uchovává obraz otce, který se v ničem nepodobá cynickému démonovi z Columbijské univerzity. Je to happy end? Sotva. Po 11. září 2001 zformuluje Odysseův otec teorii terorismu a stane se mediální celebritou... Martin Porubjak Autor je režisér a dramaturg Slovenského národního divadla.

Q

Bernhard Schlink: Návrat, přeložila Lucy Topolská, Prostor, 228 stran.

(režie Luigi Zampa)

Bloudění v temném hvozdu jazyka



InzERcE

Darkmans Nicoly Barkerové je nejzajímavější knihou britského trhu. Šest románů, dvě povídkové sbírky a teď román sedmý. Román, který působí jako šok a žádného čtenáře nenechá chladným. Někteří z něj budou u vytržení, budou jej vynášet jako dílo, na které anglicky psaná literatura dlouho čekala. Mnohem víc však bude těch, kteří jej prostě a jednoduše nedočtou. Ale to tak nějak k Nicole Barkerové (1966) patří. Pokud její dílo znáte, máte dojem, že právě takhle je to dobře. U nás vyšel zatím pouze její román z roku 2000 Doširoka otevřené v překladu Věry Chase. Přestože internetová knihkupectví hlásí, že je kniha už dávno vyprodána, Odeon o vydání dalšího autorčina románu údajně neuvažuje. Což je velká škoda. V současné britské literatuře plné hvězd a hvězdiček, ze kterých se záhy stali globální „Spisovatelé“, tj. autoři bestsellerů, na jejichž nové tituly se stojí fronty, Barkerová vyčnívá jako jedna z mála „vážných“ autorek. Na rozdíl od svých kolegů není univerzálně přijímána po celém světě a budí rozporuplné reakce i v Anglii. Je ale vůbec třeba, aby vše, co vznikne v nějaké dominantní kultuře, bylo okamžitě přejímáno? Podle autorky globální přesah jedné literatury, v tomto případě anglicky psané, maže veškerá místní specifika. Za snadnou instantní přenositelnost literatury a kultury – naznačuje Barkerová – platíme všichni velkou daň v podobě přejímání a preferování témat, jež se snad mohou jevit jako globální, ale ve skutečnosti jsou velmi mělká. Zato texty Nicoly Barkerové jsou promyšlené až do nejmenšího detailu. Nesnaží se prvoplánově oslovit co nejširší publikum, nepodbízejí se. A to je přitom jejich dominantním rysem humor. Barkerová naplno využívá svého privilegovaného postavení autorky, hraje si se čtenáři jako kočka s myší. Zároveň ale ví, že se rozhodně nebude sama smát jako poslední – i ona je přece součástí té velkolepé hry, kterou s námi hraje jazyk, jež „má díry, kterými některé životy mohou úplně beze stopy proletět“, jak píše v novém románu.

Slangový termín Darkmans označuje čas, kdy se aktivity chopí zloději, tedy noc. Základní premisa románu se hodně podobá knize Doširoka otevřené. Ta se odehrává na uzavřeném ostrově nedaleko Londýna, kde se sejde několik naprosto rozdílných protagonistů: uprchlý vězeň, tulák bez domova, dívka snažící se zjistit, kdo byl její otec, fotograf, farmářka a její dcera. I v Darkmans, neboli Temné hodince, chcete-li, hraje významnou roli setkání. Tentokrát ovšem setkání ještě zvláštnější, zcela náhodné setkání otce a syna, kteří spolu dlouhá léta nemluví. Celý román se odehrává v Ashfordu, historickém městě v hrabství Kent. Zde žije Beede, otec ústřední postavy knihy Kanea, neúspěšný organizátor odporu proti výstavbě tunelu pod kanálem La Manche.

V kašpárkovské čepici Barkerová před čtenáře staví novodobý epos, který se doslova vzpírá snadnému popisu. To je úžasný aspekt tohoto monumentálního románu. Beede v kavárně čeká na jistou Elen, pohlednou pedikérku, jež se trápí se svým manželem Dorym. Ten trpí nespecifikovanou duševní chorobou a do kavárny dorazí na koni, aniž by si byl vědom, že ho někde odcizil. Kane se vrací domů, nachází zde bývalou přítelkyni Kelly, členku famílie místních zlodějů a drogových dealerů, která utrpěla těžkou zlomeninu nohy po pádu ze zdi. Mezitím se dozvídáme, že životní prohru Beedeho nezpůsobil ani tak jeho odpor proti tunelu, jako krádež několika starožitných kachlů. Načež Beede narazí na životní příběh šaška Johna Scogina působícího na dvoře Eduarda IV. O stejného šaška se zajímá i syn Elen a Doryho, který buduje ze sirek neuvěřitelně manuálně náročný model katedrály sv. Cecílie. Právě šašek Scogin působí jako temná síla v zákulisí celé knihy, manipuluje jejími postavami, deformuje slova, která pronášejí jednotliví protagonisté.

Složité? A to zde přitom děj hodně zjednodušujeme. „Duch anarchie prostupuje v Darkmans všemi úrovněmi. Ke konci románu si již nemůžete pomoct a představujete si chichotající se Barkerovou v kašpárkovské čepici se zvonícími rolničkami, jak si vychutnává to, že je vždy jeden krok před svým publikem a nikdy si nedokáže odpustit ten poslední smích. Toto je dílo vynikající vypravěčky,“ napsala Melissa Katsoulisová v Timesech. Historii v literatuře věnují současní britští autoři až neobvyklou pozornost. Nicméně to, s čím v Darkmans přichází Barkerová, je podstatně zajímavější: pokud Joyce kdysi řekl, že je historie zlým snem, ze kterého se Evropa musí probudit, pak Barkerová velice přesvědčivě ukazuje, že zlým snem je i samotný jazyk a že z něj se probudit jen tak snadno nelze. Minulost je vždy s námi, provází nás na každém kroku a určuje náš pohled na svět. Prolamuje se do přítomnosti a odmítá být vykázána do takových těch pohodlných přihrádek, jaké představují dnes tolik populární středověké atrakce na ulicích měst nebo historické romány rochnící se v anachronismech. Darkmans je „historický román“ v pravém smyslu slova – nevěnuje se historii, nýbrž ukazuje historickou dimenzi jazyka. A ta je značně znepokojující: neustále ruší, připomíná nám, že používáme slova, která nám nepatří, a znemožňuje dosáhnout smyslu. I proto je tento román místy zdánlivě nelogický, nečte se snadno, nicméně ta námaha je nakonec bohatě odměněna. Ladislav Nagy Autor je anglista a překladatel. Nicola Barkerová: Darkmans, Fourth Estate, 838 stran.

Q

22

30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

kultura

Chillout v Uherském Hradišti

Na Letní filmové škole oproti Karlovým Varům vládne pohoda

V

 sobotu v jedenáct dopoledne bylo na Letní filmové škole akreditováno 5048 návštěvníků. Magická pětitisícová hranice účastníků tedy byla minulý týden překonána. Tahle tradiční uherskohradišťská akce rok od roku bobtná. Zvyšující se zájem lidí je Hradiště, zdá se, na rozdíl od ve švech praskajících prostor kolem karlovarského Thermalu stále schopné bez problémů absorbovat: oproti mezinárodnímu karlovarskému festivalu je zde pořád přibližně poloviční nával a ve srovnání s Bartoškovou akcí tu stále vládne pohoda. Díky volnému vstupu s akreditací na všechny projekce je tu mnohem menší stres než ve Varech. Tam se běžný návštěvník nevyhne ranním frontám na lístky a tlačenicím o nenaplněná místa v sálech při pokusech o  vstup na představení bez platné vstupenky. Ale i v Hradišti se za poslední rok či dva zvýšil u menších sálů počet plně obsazených projekcí, kam se nedostali všichni akreditovaní zájemci.

Projektor, do toho! Ospalou maloměstskou atmosféru Uherského Hradiště nejlépe vystihuje slovo, kterým se ve Smetanových sadech prezentovala čajovna a  internetová kavárna zaštiťovaná naším časopisem. Místo bylo označeno jako chillout, tedy odpočinkové místo určené k relaxaci. Ke zvolnění rytmu vybízí už ten několikasetmetrový prostor ve středu města, v němž se odehrává festivalový život. Pěší zóna mířící od Masarykova náměstí ke Smetanovým sadům lemovaná kavárnami a  stánky se zmrzlinou vyvolávala v  uplynulých dnech dojem přímořského středozemního letoviska v plné sezoně.

K porovnávání s Karlovými Vary svádí i kvantitativně téměř srovnatelný program, který v Hradišti nabízí na dvě stovky celovečerních a  ještě větší počet krátkých filmů. Štáb kolem pořadatele Jiřího Králíka si přitom musí vystačit s desetinovým, letos přibližně třináctimilionovým rozpočtem. Bez enormního nadšení pořadatelů by celá akce vůbec nemohla fungovat. Zvýšené účasti mladých kinofilů se organizátoři snažili letos úspěšně čelit přidáním nových promítacích míst. Trefou do černého bylo premiérové využití Zimního stadionu – je třeba přiznat, že sledování filmů z hlavní hokejové tribuny má jisté estetické kouzlo. Také dvě letní kina zajišťovaná Kinematografem bratří Čadíků přispívají k atmosféře, kterou ve Varech nepoznáte. Venkovních projekcí hlavně českých filmových hitů využívali hojně i místní obyvatelé. Naopak přežít projekci v  třicetistupňových vedrech ve vydýchané Měšťanské besedě hraničilo se zahráváním si se zdravím. Byla to prý ale jen dočasná daň za ztrátu kvalitního sálu ve Slováckém divadle, v němž letos probíhá rekonstrukce.

Bezstarostné maňana Ne že by všechno fungovalo hladce. S  chaosem se musí logicky potýkat každá takhle logisticky náročná akce a filmová škola v tom rozhodně není výjimkou. Už při příjezdu do města vás zaskočí pomalé vyřizování akreditací a  ubytování nebo nedostatek vytištěných katalogů. Oproti minulému ročníku také mírně přibylo programových změn, problémů s  filmovými kopiemi a  zrušených projekcí. Svalovat vinu jen na organizátory by ovšem nebylo spravedlivé.

Už jste byli na hokeji? Dávají tam gruzínskou klasiku. foto tomki němec

Hrobník mimo dobro a zlo Letní filmová škola v Česku představila zakladatele brazilského hororu Josého Mojicu Marinse. Jeden z dětských pistolníků ve slavném, na čtyři Oscary nominovaném filmu Město Bohů (2002) si nechal říkat Zé. Je to narážka na postavu dekadentního hrobníka Zé Do Caixão, který v  60. letech doslova uhranul brazilské publikum. Vousatý excentrik v černém plášti a s černým cylindrem na hlavě se stal během pár let nedílnou součástí celé latinskoamerické pop-kultury. Tohle alter ego talentovaného filmařského autodidakta Josého Mojicu Marinse (1936) probouzí už v několikáté generaci brazilských dětí podobnou obrazotvornost jako u nás například městský mýtus o  černé sanitce. Letní filmová škola uvedla tři snímky, které u  nás tento více méně neznámý fenomén reprezentativně představily.

Dante v technicoloru „Co je život? Začátek smrti! Co je smrt? Konec života! Co je existence? Koloběh krve! Co je krev? Podstata existence!“ V úvodní sekvenci filmu O půlnoci ovládnu tvou duši (1964) deklamuje zamračená postava tyto věty otočená přímo do kamery a dlouhým pěstěným nehtem míří na předpokládané diváky. Tehdy osmadvacetiletý Mojica Marins poprvé představil na plátně sebe sama v hlavní roli rouhavého hrobníka. Světonázor hororové ikony jako by byl v kondenzované formě konglomerátem myšlenek Friedricha Nietzscheho a markýze de Sade. Mojica byl ovšem těmito literárními vzory nedotčený. S oblibou dává k dobru, že když jeho technicolorovou surrealistickou vizi záhrobí z druhého dílu série Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly (1967)

Horké chvilky letos pořadatelům v  souvislosti s  dodáváním kopií připravil pověstný latinskoamerický přístup známý po celém světě pod mezinárodně srozumitelným termínem „maňana“. Pořadatelé museli ještě těsně před festivalem urgovat některé objednané snímky na brazilské ambasádě. Tradiční bezstarostnost zaskočila i jinak vyrovnaného režiséra Marcose Prada (viz rozhovor na vedlejší straně). Ani on pravděpodobně nečekal, že do filmových krabic se snímkem Brazilští uhlíři někdo zabalí prázdné filmové kotouče pouze s vyleptanými titulky... Chce-li si běžný návštěvník filmovou školu užít, musí být k  provozním zmatkům přehlídky aspoň trochu shovívavý. Navíc organizace se rok od roku lepší. Když novinář, pro něhož je letošní ročník filmové školy premiérou, přijde do press centra, možná ho překvapí, že jsou pro zástupce tisku volné jen dva funkční počítače. Jenže pak se dozví, že loni nic takového jako tiskové centrum ještě vůbec neexistovalo. Novináři se museli téměř detektivně dopátrávat informací a  shánět na vlastní pěst hosty festivalu, když s nimi chtěli udělat rozhovor. Nyní se ochotné brigádnice v press centru postarají o veškerý servis.

Kde drozdi dávají dobrou noc Kvalitní filmový program a  setkávání se zajímavými tvůrci zůstávají hlavním důvodem, proč se vyplatí na konci července vyrazit na východ Moravy. Vedle suity pozoruhodných tvůrců vedených Hectorem Babencem a Mikou Kaurismäkim budila asi největší zájem účast Václava Havla, který se v porevoluční historii na přehlídce obje-

vil jako host poprvé. K vrcholům pak patřila projekce videoinscenace Havlovy faustovské fresky Pokoušení, kterou v  roce 1985 natočil s  přáteli režisér Andrej Krob. Exprezident se ukázal také na projekci Krobova dokumentu Fenomén Hrádeček. Po ní ale v rozporu se zdejší vyhlášenou otevřenou atmosférou zamrzelo, že moderátor projekce Jan Lukeš nedal prostor k následujícím otázkám diváků. K utajeným vrcholům patřila nedělní ranní promítání už pouze tříhodinové pracovní verze filmu Občan Václav Havel, který po tragicky zemřelém Pavlu Kouteckém dokončuje Miroslav Janek. Vedle projekcí jen pro zvané bylo ale v Hradišti i  letos z  čeho vybírat. Dramaturgie zaměřená na retrospektivy národních kinematografií nemá v takovém měřítku ve střední Evropě obdoby. Člověk si zde může doplnit vzdělání a napravit si resty v nenakoukané filmové klasice. Stejně tak si ovšem může na náměstí dát kelímkové pivo u Vratných lahví. V diskusi na internetových stránkách Letní filmové školy si někteří přispěvatelé stěžovali, že jejich oblíbená přehlídka se i kvůli podobným projekcím provařených filmů komercionalizuje. Je to zbytečná obava. „Filmovka“ svým étosem pořád navazuje na zdejší tradici předlistopadových setkání zástupců filmových klubů. Nad tím, že na projekci Simpsonů ve filmu byla hlava na hlavě a  na předpůlnoční projekci skvělého filmu gruzínského klasika Otara Iosselianiho z  roku 1971 s  názvem Žil zpívající drozd nás vydrželo asi šest, se může rozčilovat pouze škarohlíd. Jan Gregor, Uherské Hradiště

Q

Doplňte si vzdělání. A pak si dejte pivo u Vratných lahví. foto tomki němec

srovnávali s  Dantovým Peklem, nevěděl, že něco takového vůbec existuje. Dokonce se prý jednoho tazatele optal, jestli se může s Dantem potkat. Základní dilema jeho übermenschovského hrdiny zní: Jak se vyrovnat se smrtí, když člověk nevěří v posmrtný život. Ve výše uvedených prvních dvou dílech se děj odvíjí podle podobného mustru. Zé zoufale pátrá po majitelce vhodného genetického materiálu, která by mu porodila syna a zaručila tak pokračování rodové linie. Všechny kandidátky, které sítem jeho konkurzu neprojdou, nebo pověrčivé sousedy, kteří mu zkříží cestu, protože v jeho plánech vidí pikle satana, bez milosti různými vynalézavými způsoby zabíjí. Z volné trilogie vybočuje třetí příběh s názvem Sadistický rituál (1970). Režisér v něm mimo jiné reflektuje působení mediálního obrazu, který se kolem jeho postavy vytvořil. Hraje sám sebe jako účastníka panelu, v  němž diskutují odborníci o vlivu násilných scén v jeho filmech na chování obyvatel. Znuděný Mojica Marins všechny útoky oponentů jako neopodstatněné odmítá. Jednou dějovou linií je ovšem lékařský experiment, kdy je dvěma mužům a dvěma ženám podáno LSD. Do tripu účastníků vstoupí postava hrobníka Zé, který začne ovlivňovat jejich děsivé halucinace. Jenže posléze se ukáže, že dostali placebo. Film byl pro explicitní zobrazení násilí brazilským diktátorským režimem zakázán. Režisér byl cenzurou velmi roztrpčen a následující léta strávil natáčením bezvýznamných béčkových snímků často s pornografickým obsahem.

V  přehlídce brazilské kinematografie v  Uherském Hradišti jeho miniprofil vhodně doplnil ochutnávku z  filmů režisérů generace „cinema novo“, kteří se snažili pod knutou totalitního zřízení o společenskou reflexi problémů země. Hlavní představitel této angažované skupiny filmařů, revoluční vizionář Glauber Rocha, mimochodem filmy Mojicy Marinse oceňoval. Postava démonického heretika rouhajícího se Bohu a  terorizujícího vesměs silně nábožensky cítící vesnické obyvatelstvo možná vyvolá v  ateistickém Česku blahosklonný úsměšek na tváři. Kdo by se – ještě s odstupem nemilosrdných čtyř desítek let – bál levně natočeného snímku, v němž nalíčený skřet se šíleným svitem v očích v pauzách mezi hororovými scénami dlouze propaguje svůj svérázný pohled na základní ontologické otázky? Jenže Mojicovy surrealistické obrazy teologických hrůz dodnes přesvědčivě působí na první signální soustavu. A v silně katolické Brazílii trefil Mojica už vůbec makabrózní hřebíček přesně na hlavičku. Na hradišťské přednášce uvozující minipřehlídku tohoto zakladatele brazilského hororu pouštěl znalec tamního filmu Martin Jiroušek sekvenci, při níž Mojica při jednom ze svých veřejných vystoupení v kostýmu hrobníka dostává svým hypnotickým projevem publikum do stavu až nábožného transu. Jeho trilogie vypovídá o duši brazilského národa více než většina vážně míněných sociálních dramat. – JG –

Q

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007

kultura

Vždycky všechno přežiju

net

Brazilští uhlíři a skládky v pohledu režiséra Marcose Prada

Co na to říká YouTube volič?

Jednou se nám příroda pomstí a vrátí nám to i s úroky. (Prado v Uherském Hradišti) foto tomki němec

Fotografa a režiséra Marcose Prada (1961) nešlo minulý týden v Uherském Hradišti přehlédnout. Držitel ceny World Press Photo z roku 1992 představil dva filmy, které vznikly na základě jeho fotografických esejů. Snímek Nigela Nobela Brazilští uhlíři (2000) navazuje na Pradovo zkoumání života migrujících dělníků vyrábějících dřevěné uhlí. Film Estamira (2004), příběh šedesátileté schizofreničky trávící volný čas na největší brazilské skládce odpadu, si už natočil sám. Cen z festivalů za něj získal na tři desítky.

J

ste fotograf, který zběhl k dokumentárnímu filmu. Skončil jste s focením definitivně, nebo připravujete nějaký nový cyklus? Ne, nic nechystám. Ani do budoucna s  žádným fotografickým projektem nepočítám. Soustředím se teď čistě na výrobu filmů. Je to médium, kterým můžu své poselství předat mnohem více lidem. Jenže vy jste laureátem nejprestižnější fotožurnalistické ceny. Není škoda hodit to celé za hlavu, když jste si v oboru vybudoval prestiž? Podívejte, to je všechno hezké, ale já nechci, aby za mými příběhy museli lidé do galerií. Když jsem s  Josém Padillhou udělal film pro National Geographic, vidělo ho v  televizi po celém světě nějakých sto milionů lidí. To je přece úžasné. Estamiru si dokonce mohou zájemci legálně zadarmo stáhnout na internetu. Takový přístup není zrovna obvyklý. Ale já chci, aby můj film vidělo co nejvíc lidí. Stáhněte si ho, doporučte ho přátelům, jen ho, jestli vás můžu poprosit, nikomu neprodávejte! Myslím,

že filmový průmysl čeká podobný osud jako ten hudební. Svět se rychle mění, jsme zahlceni informacemi, a když někdo v té nepřehledné záplavě zaregistruje mé dílo, jsem za to jen rád.

Nezačal jste o ní časem také přemýšlet jako o živém organismu? Ale on to je živý organismus! Neustále se pohybuje, přelévá, vzněcují se zde ohně od metanu.

Čím vás oslovilo téma brazilských uhlířů? Udělal jsem si před lety výlet po brazilském vnitrozemí a syrová realita, kterou jsem tam spatřil, mne hluboce zasáhla. Cítil jsem, že mám před sebou nosný příběh, a když jsem se začal zajímat, co se za ním skrývá, úplně mě to pohltilo. Chudí dělníci často v  neuvěřitelně těžkých podmínkách vyrábějí uhlí pro ocelářský průmysl, který jde takřka celý na export a vynáší čtyři miliardy dolarů ročně. Je to velký byznys, kterého se Brazílie nemůže vzdát. Já jsem chtěl upozornit, že je tu taky odvrácená stránka věci, a tu tvoří lidé, často negramotní, kteří dřou za směšnou částku dvou dolarů denně.

Co se stalo s obyvateli skládky, kteří třídí využitelný odpad pro recyklační společnosti, poté co byla v roce 2005 zavřena? Ona bohužel zavřená nebyla. Asi vycházíte z informace, která je v titulcích na konci mého filmu, ale abych se přiznal, to je jen neaktuální festivalová kopie. Nějak se to po natáčení politicky zkomplikovalo. Ekologové přitom upozorňují, že se skládka stále nebezpečně posouvá k blízkosti řeky, která protéká Riem. Až kontaminuje vodu, to bude teprve problém. Jenže co udělat se zaneřáděným prostorem o velikosti větší než milion metrů čtverečních?

Jak se jim dá pomoci? Nevím. Když jsme promítali Brazilské uhlíře v rámci světového ekologického summitu v Riu, vzbudilo téma mezi domácími politiky ohlas a pár věcí se mírně pohnulo k lepšímu. Vláda se například více snaží kontrolovat a  omezovat černou práci dětí. Jenže oni ti uhlíři jsou už z podstaty kočovníci za prací a jako takoví se těžko monitorují. Potom je tu problém kácení deštných pralesů, ke kterému společnosti vyrábějící dřevěné uhlí významně přispívají. Existuje alespoň tady nějaký náznak řešení? Jednou z  možností by bylo uhlí dovážet. Anebo, když se na to podíváme realisticky, začít kácet lesy šetrněji, udržitelným způsobem. Někteří osvícení majitelé půdy se o to snaží, ale je jich málo. Nevypalují vykácenou oblast, jak je tomu často zvykem, ale vybírají si jen velké vzrostlé stromy a les aspoň částečně ponechají. Ale hříšníky, kteří často přeměňují bez platného povolení celé oblasti pralesa na holé pastviny, se nedaří postihovat. Na natočení Brazilských uhlířů jste si pozvali amerického dokumentaristu Nigela Noblea. Nelitoval jste později, že jste byl jen v roli producenta? Ani ne. Kdybych ho měl pod palcem já, byl by film pravděpodobně trochu jiný, ale myslím, že takhle funguje. O natáčení jsem tehdy ještě nic nevěděl a práce s Nigelem pro mě byla tou nejlepší školou. Když jsem pak šel s kamerou poprosit Estamiru, jestli o ní můžu natočit film, byl jsem už silnější v kramflecích. Schizofrenička Estamira jako by byla celou svou bytostí spjatá s obří skládkou Jardim Gramacho. Mluví o ní v mužském rodě a vypadá to, jako by do ní byla zamilovaná. I vy jste na skládce strávil hodně času.

23

V Hradišti jste uvedl také krátký šestiminutový film Odpad, který v souvislosti se skládkami upozorňuje na obrovské množství unikajícího metanu. V čem je tenhle plyn tak nebezpečný? Je to jeden z největších viníků globálního oteplování. Ozonovou vrstvu oslabuje řádově silněji než oxid uhličitý. Má smysl usilovat o to, abychom se naučili ve větší míře než dosud zachytávat a využívat metan vznikající při rozkladu na skládkách. On má jednu výhodu – lehce se odbourává a jeho koncentrace v atmosféře by mohla poměrně rychle klesnout. Ale kdo to zaplatí? A co se zeměmi, jako je Indie a Čína, nebo kontinenty jako Afrika? Zase to nemá žádné jednoduché řešení.

Na YouTube si člověk může vybudovat slušnou závislost. Ačkoliv se služba snaží – poměrně úspěšně – odfiltrovávat veškerá videa s  výrazně sexuálním či násilným obsahem, pořád tu ještě zbývá dost věcí, od kterých se člověk prostě nemůže odtrhnout: Poborského dloubáček Vítoru Báiovi, Hells Angels mlátící fanoušky Rolling Stones, Alfred Strejček recitující Kainarovu Schůzi před průvodem, sněhulák dotazující se prezidentských kandidátů na dopady globálního oteplování. Poslední příspěvek přitom nepřibyl tak, jak tomu bývá obvykle, na síť ho nepřidal žádný anonymní vtipálek. Video vzniklo díky spolupráci YouTube s  velmi seriózním partnerem: své síly server spojil s globální televizní stanicí CNN. Ta minulé pondělí odvysílala debatu s osmi prezidentskými kandidáty z Demokratické strany. Diváky předem vyzvala, aby své dotazy politikům natočili na kameru a ve videoformátu zavěsili na YouTube. Na server tak během pár dní přibylo více než tři tisíce nahrávek zásadních, humorných i  zcela nepatřičných dotazů, ze kterých redaktoři CNN do vysílání vybrali zhruba třicet půlminutových klipů. „Povolil byste sňatek lesbickému páru?“ ptaly se například dvě pohledné dívky Johna Edwardse. „Za sebe musím říct upřímně, že ne. Ale nebylo by správné, abych jako prezident Spojených států svou víru používal k odepírání práv druhým,“ odpověděl kandidát hlásící se k liberálnějšímu proudu metodistické církve. Barack Obama zase na dotaz, zda je „dostatečně černý“, odvětil: „Ukáže se to vždycky, když chci na Manhattanu chytit taxíka.“ V  přízni voličů mezi demokraty nyní vede s přehledem Hillary Clintonová, která podle pozorovatelů vyšla vítězně i z pondělní debaty. Za ní s odstupem zaostávají právě Obama s  Edwardsem. Soudě podle úspěchu pondělní diskuse by se příští podzim mohlo o následujícím nájemníkovi Bílého domu rozhodovat právě i pomocí internetových videí, která nyní poprvé řádně pronikla do vážných politických debat. Výhodou tohoto formátu je totiž především fakt, že dotaz na politika míří od konkrétní tváře s konkrétním osudem – v pondělí se například na zdravotní politiku Spojených států ptala paní, která si během otázky sundala paruku, pod kterou měla po prodělané chemoterapii zcela holou hlavu. A na rozdíl od pořadů typů někdejšího nováckého Kotle předvýběr příspěvků zaručuje, že se debata nezvrhne v hrubé osočování dotazovaných a trapné exhibování tázajících se. Díky tomu se do pondělního vysílání nedostal například příspěvek, ve kterém na YouTube rozzuřený volič v elastické masce posílá CNN do oněch neblahých míst. CNN do nich zatím nezamířila a pokus hodlá zanedlouho zopakovat: 17. září se budou internetoví uživatelé ptát republikánů. Vážně se uvažuje i  o  závěrečné videodebatě s finálními kandidáty na úřad prezidenta z obou stran. – JHV –

Film je součástí projektu SOS Planet Earth, v rámci něhož 63 známých tvůrců natočilo krátké filmy s ekologickou tematikou. Projekt je iniciativou neziskové organizace Ala Gorea. V Česku se ve veřejném prostoru objevují názory reprezentované prezidentem Václavem Klausem, podle něhož je environmentalismus vlivnou levicovou ideologií, která chce omezit naši svobodu, a Al Gore je obratný demagog. Ano, to jsou ty názory, že všechno vyřeší trh. To je samozřejmě nesmysl. Co dělá Al Gore, je důležité, i když je jasné, že návyky lidí se mění velmi pomalu a půjde o běh na dlouhou trať. Jste ohledně budoucnosti planety spíš optimista, nebo pesimista? Jsem si jistý, že příroda se nám pomstí a  vrátí nám vše i s úroky. Víte, mám docela rád Darwina. Promiňte, vtipkuju. Klima se změnilo a důsledků se dočkáme během pár let. V  Buenos Aires teď sněžilo poprvé po osmdesáti letech. Ale jsem optimista, protože vždycky všechno přežiju. – JG –

Q

Dobrý dotaz, sněhuláku. (Obama a Clintonová) foto profimedia.cz / afp

24

30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

kultura

Nebeští jezdci na chalupě

Když George Harrison s Bobem Dylanem zapomněli svá jména

K

dybychom to plánovali, kdybychom usilovali o  spolupráci těch, kteří se v  naší kapele sešli, nikdy by to nevyšlo, pravil George Harrison prozaicky k  projektu z konce 80. let. Traveling Wilburys nikdo nenaplánoval: vznikli díky řetězu náhod. Zbyla po nich dvě dobrá alba a vzkaz, že i ve světě hvězd se někdy věci dějí přes normální kamarádšoft. Vinou vydavatelských tenzí ale nebyla tahle hudba po léta k  dostání: až teď se ve skromné kompletní edici vracejí do oběhu písničky, v nichž bok po boku stanuli George Harrison, Roy Orbison a Bob Dylan.

Nějací Wilburyové George Harrison měl v  60. let reputaci „tichého Brouka“. Na tiskovkách mluvil ze všech nejméně, po rozpadu Beatles se necpal za každou cenu do centra popového světa a často naopak pomáhal ke zviditelnění druhým. Koncert pro Bangladéš, který uspořádal v roce 1971, se stal prototypem charitativní akce, kde hvězdy investují svou popularitu do sociálního lobbingu. Díky Harrisonovu finančnímu vkladu mohli Monty Python natočit nestárnoucí radikální komedii Život Briana (George se tu mihne v epizodní roli). Když v roce 1988 přišel úspěch s albem Cloud Nine, dalo se to brát jako něco příjemného navíc v činorodém životě mezi hudbou a filmem. Tehdy ještě životnost hitů ovlivňovaly vinylové singly. Když měla takhle vyjít Harrisonova písnička This Is Love, z vydavatelství požádali o nějaké „béčko“ – song, který by mohl vyjít na rubu gramodesky. Když Harrison večeřel s  kumpány Jeffem Lynnem (z  kapely Electric Light Orchestra) a  rock’n’rollovým klasikem Royem Orbisonem, zmínil se, že by mu na druhý den mohli při natáčení třeba pomoci. Stalo se. Navíc bylo potřeba vyzvednout kytaru z  bytu Toma Pettyho, tehdy čerstvé hvězdy rockového písničkářství, která se k nim přidala. A malé studio, kde měla nahrávka vzniknout, patřilo Bobu Dylanovi. Těch pět tu společně strávilo den. Harrison řekl první verš, ostatní navrhli další. Orbisonův ušlechtilý čtyřoktávový baryton v klidu zpíval na přeskáčku s Dylanovými zbytky hlasu. Když Harrison přinesl píseň Handle With Care vydavateli, u  Warnerů div nepadli. Vysvětlili zpěvákovi, že tohle není žádné béčko singlu a  že by bylo nejlepší stejně nenuceně dotočit zbylých devadesát procent elpíčka. Deska vznikla během desetidenního pobytu na venkově, jediného společného okna, které měli v diářích. Atmosféře nesmírně pomohl Harrisonův návrh vykašlat se na jakákoli jména, přijmout nálepku fiktivních „bráchů Wilburyových“ a podepsat všechnu muziku společně. Odboural se tím střet osobností, jejichž ega by si v  těsné spolupráci jistě docela ráda zasoutěžila.

Na konci trati Harrison zůstal věrný svému stylu: ani jako kapelník se při natáčení v neodhlučněné kuchyni nedral dopředu. „Vedl jsem tu skupinu s  jedinou taktikou: aby měly vždycky přednost vztahy mezi námi,

Řekni mi téma a za deset dní máš desku. (Traveling Wilburys, zleva Lynne, Dylan, Harrison, Petty) foto profimedia.cz

aby přátelství nevzalo za své.“ Nezpívá tu moc často, však má také k dispozici jiná esa: Orbisona s estétskými kvalitami pěvce rock’n’rollových árií, vznešeného dekadenta s tajemstvím. Mlčenlivého Dylana, z  nějž situace po pár dnech vylouhovala bizarní upovídanou Tweeter And The Monkey Man a  geniálně prostou Congratulations („Congratulation / for breaking my heart...“), kterou tu zpívá sbor všech pěti Wilburyů. George Harrison nezapomněl vzít na venkov kameru a občas ji nechal zapnutou na stativu. Díky tomu vidíme i  to, jak muzikanti sedí s  kytarami kolem kuchyňského stolu a  krátí si čekání na jídlo zpěvem countryové klasiky Nebeští jezdci. Jejich vlastní hudbu jistě leckdo poslouchal jako reminiscenci na 50. a 60. léta, ale vlastně do nich vede žíla mnohem staršího lidového muzikantství. Napůl akustické obsazení a natáčení mimo komfort studia jen podtrhlo nadčasovost písniček, které jsou zhruba o tom, o čem stará přísloví. Platí to i o End of The Line: vyrovnání se s koncem věcí, jež Traveling Wilburys dokončovali po nečekané smrti dvaapadesátiletého Roye Orbisona v prosinci 1988.

Duté hlavy a pouštní Louvre Francouzské vládě vykořisťování dělníků nevadí, dostane za to od Emirátů dobře zaplaceno. Zaměstnanci Louvru nedávno úspěšně stávkovali za zvýšení svých platů i  kvůli takové prkotině, jakou byl „neblahý vliv“ úsměvu Mony Lisy na jejich mentální schopnosti. Přesto minulý týden mezinárodní organizace Human Rights Watch napsala francouzské vládě, že by měla „zajistit, aby nebyla ohrožena reputace největšího muzea země porušováním pracovních práv a  zjevným vykořisťováním zaměstnanců této instituce“. Že by se v  Louvru pracovní podmínky v  blízkosti Leonardova díla drasticky zhoršily? O  pár vět dál se to vyjasňuje: „Francouzský ministr kultury se musí veřejně angažovat a podniknout všechny nezbytné kroky, aby bylo zabráněno vykořisťování zahraničních dělníků, kteří

budují muzeum Louvre v  hlavním městě Spojených arabských emirátů Abú Zabí.“ Podle zprávy Human Rights Watch nejsou dělníci pracující na projektu pravidelně placeni, zaměstnavatelé jim odebírají cestovní doklady, vydírají je na základě dlužních úpisů, nedovolují jim založit odbory, natož stávkovat.

Obrazy za airbusy Francie a Emiráty letos v březnu podepsaly smlouvu, v níž se Paříž zavazuje za jednu miliardu eur zprovoznit muzeum s názvem Louvre Abú Zabí, jehož dveře by se měly otevřít v roce 2012. Astronomická částka není určena na stavbu honosné

Žádná kapela není ideální. Tahle, zdá se, dosáhla magického maxima během jedné desetidenní seance na chalupě. Pozdější album Vol. 3 (název je hříčka, žádná dvojka neexistuje) už zní spíš jen jako solidně produkované setkání zkušených hráčů. Připomíná přesnou sebecharakteristiku Jaromíra Nohavici: „Řekni mi téma a já něco napíšu a nebude to špatné. Nebude to vynikající, ale nebude to špatné. A to je nebezpečné.“ V klipu na „ptákovinu“ Wilbury Twist se zdá, jako by některým muzikantům bylo až trapné, že zavčas neodmítli hrát v  téhle komické scénce s  tlouštíkem ve spodním prádle.

Přišla éra reedic? Letošní vydání trojdiskového kompletu nikdo předem nepodceňoval, ale když se okamžitě vyšvihl na první příčku prodejní hitparády ve Velké Británii, bylo to překvapení. Během tří týdnů po vydání se mezinárodně prodalo pět set tisíc nosičů! Pro velké firmy je to stvrzení toho, co tuší: dobře vypravené reedice staršího popu jsou relativní jis-

budovy, jejímž autorem je architekt Jean Nouvel, autor pražského Zlatého Anděla. Francouzi částku dostanou za to, že by měl mít budoucí návštěvník při procházce Louvrem postaveném na pouštním písku pocit, že se potuluje výstavními sály jeho pařížského jmenovce. Zatím neexistoval příklad tak slavného muzea, které by současně se svým jménem přesunulo do zahraničí i část svých sbírek. Celý projekt se zrodil před několika lety v rámci propagace francouzské kultury v cizině. Nemalý vliv jistě sehrála i  finanční nabídka jedné z  nejbohatších zemí světa. Dva roky se táhla jednání, na jejichž konci se Francie zavázala, že za onen vysoký obnos peněz bude po dobu deseti let zajišťovat dopravu, pojištění, vědecké i umělecké expertizy, školení odborných pracovníků. To vše k péči o 300 uměleckých skvostů z kolekcí Louvru a dalších muzeí, které se budou Emirátům rok co rok půjčovat.

Uplacení kverulanti Celá věc ve Francii vyvolala vlnu protestů, zejména přímo ve vedení Louvru a na Ředitelství francouzských muzeí, kde byl dokonce projekt označen za „nesmyslný výmysl dutých hlav“. Mínila se tím i hlava nejvyšší. Tehdejší prezident Chirac však na schůzi kabinetu v  roce 2005 prohlásil: „Odmítnout nelze. Arabské emiráty už si objednaly

totou na dnešním vratkém hudebním trhu. Kombinace remasterovaného originálu, filmů a videí, doprovodné publikace a  pokud možno i  pětikanálového surround mixu má svou přitažlivost: už ne jako luxus, ale dobrý standard. Navíc i v Česku prý příznivci staršího rocku patří ke skupinám, kterým ještě stále stojí za to nakupovat oficiální nosiče. Není to jen ekonomická zpráva: pokud tenhle tlak přiměje gramofonový průmysl přijmout vážněji roli systematických a pečlivých archivářů, budou velké labely zaměstnané docela užitečnou činností. Netřeba mít strach, že by se nenašli jiní, kteří by se postarali o  současnou muziku. Globální společnosti v  tomhle bodě beztak nejsou zrovna silné. Pavel Klusák The Traveling Wilburys Collection, Rhino / Warner Music.

čtyřicet Airbusů A380, navíc jde o věrného klienta našeho vojenského průmyslu, vždyť u nás nakupují zboží v hodnotě miliard dolarů.“ Francouzská muzea se nadlouho zasekla, a jak je v této zemi zvykem, problém se řešil stávkou. Loni však vlna pobouření náhle vyšuměla jako bublinky v dlouho otevřeném šampaňském. Hlavní kverulanti, prezident Louvru Henri Loyrette a ředitelé dalších pěti velkých muzeí, veřejně prohlásili, že „umělecké objekty, které opustí mateřskou náruč svých pečovatelských institucí, jsou velkým úkolem, ale i štěstím“. Týdeník Le Canard enchainé dezorientovaným pozorovatelům kauzy, jež nabrala tak nečekaný obrat, rychle dodal vysvětlení. „Duté hlavy“ totiž kverulantům poskytly velkorysou nabídku: astronomická částka ze  Spojených arabských emirátů neskončí ve státní kase, jak bylo plánováno, ale rozdělí se na základě zásluh o vybudování pouštního Louvru mezi Ředitelství francouzských muzeí, Louvre a ostatní muzea, jež Emirátům ze svých kolekcí něco zapůjčí. Ve Francii se tak nakonec vše šťastně urovnalo a arabský Louvre pomalu roste z pouštního písku v potu tváře vykořisťovaných zahraničních dělníků. Je nicméně otázkou, zda právě tohle má být ona propagace francouzské kultury v  zahraničí, o jakou Paříži původně šlo. Jaroslav Formánek

Q

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007

kultura

hudba

výstavy

televize

Tomáš Císařovský: Zatmění, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 26. 7.–7. 10. Když kurátor Martin Dostál charakterizuje přístup Tomáše Císařovského (1962) k vlastní tvorbě v pozvánce na jeho novou výstavu, píše, že ho „malování především ohromně baví“. Bodejť by nebavilo, když mu jde tak dobře od ruky. Expozice zahrnuje Císařovského práce z posledních pěti let. Jde jak o netradiční pohledy na českou nekultivovanou, respektive nekultivovaným jednáním poničenou krajinu z nového cyklu Prázdniny v Čechách, tak o  autorovy tradiční figurativní malby, ve kterých se v  poslední době pustil do jemně ironického tepání do klíčových momentů našich dějin typu Goebbelsova návštěva Prahy či duet Karla Gotta s Karlem Krylem před zaplněnou Letnou. Reprízu si výstava letos na podzim odbude ve Východočeské galerii v Pardubicích.

foto profimedia.cz

Nové nahrávky Bruce Springsteen: Live In Dublin, Columbia / Sony BMG Springsteenova akustická kapela předvedla na albu We Shall Overcome nesmírný švih a energii. Na následujícím turné hraje nejen lidovky a  folkové vykopávky, ale do stylové kombinace syrového country, dixielandu a  gospelu usadila i  devět Bossových songů. Vychází jako album i film na DVD. Circus Devils: Sgt. Disco, Ipecac / Day After „Kmotr nezávislého rocku“ Robert Pollard, který pod šifrou kapely Guided By Voices napsal přes 900 písní, se vrací s  novou skupinou, do níž vtáhl své dva bratry. Dvaatřicet skladeb zaštiťují hesla „Jsme skuteční“ a „Přicházíme zpod vesmíru“.

Vladimír Havrilla: Ten Minutes, Galerie Mánes, Praha, 3.–30. 8. Název výstavy čtyřiašedesátiletého slovenského výtvarníka odkazuje k  jeho přesvědčení, že návštěvník si dokonalé dílo vychutná tehdy, pokud na něj bez jakýchkoli rušivých vlivů hledí právě deset minut. Havrilla je na slovenské scéně zásadním výtvarným zjevem. Jako jediný po invazi demonstrativně vystoupil z výtvarného svazu, dvacet let se pohyboval v disentu a undergroundu, přátelil se s Jánem Langošem, Dominikem Tatarkou, Františkem Mikloškem, řadu nocí strávil ve vyšetřovací vazbě. Kreslil, maloval, vytvořil několik experimentálních filmů na „osmičku“, na sklonku režimu pro sebe objevil počítač a virtuální realitu. „Havrilla potřebuje k životu tři věci: umění, tenis, New York. Pořadí se často mění. Všechno ostatní ho obtěžuje. A tak není divu, že autor není známý široké veřejnosti ani doma na Slovensku,“ píše o autorovi Dušan Brozman, kurátor Havrillovy expozice v Mánesu, která by toto snad mohla poněkud napravit.

Michal Hromek: The Best of Celtic Guitar, Supraphon Český žijící klasik keltské kytary vydává výběr z  alb, jež měla počátkem 90. let mimořádný ohlas v  Kanadě a  dalších západních státech. Úpravy tradicionálů, skladby Turlogha O’Carolana, Hromkova původní tvorba, jako bonus nová nahrávka. Gogol Bordello: Super Taranta!, Side One Dummy / Day After Newyorská kapela ukrajinského běsa a gypsypunkera Eugena Hütze stoupá v  ceně: pro Live Earth s ní jednu píseň nacvičila Madonna. Nové album opět nabízí námořnicky uřvané rytmické songy, při nichž lze skvěle vybílit hospodu a následně se dojatě usmířit. foto moravská galerie

Rudolf Kremlička, Místodržitelský palác, Moravská galerie v Brně, 3. 8.–4. 11. Repríza projektu Galerie hl. města Prahy, který loni poprvé řádně představil dílo Rudolfa Kremličky (1886–1932). Jednoho z průkopníků moderní české malby, jenž se dosud držel tak trochu ve stínu slavnějších kolegů.

Repro respekt

Koncerty Letní slavnosti staré hudby, Praha, do 8. 8. Sedmý ročník festivalu je zaměřený na francouzskou hudbu. Jeho závěr patří scénickým představením: Noblesa a  vášeň (5. a  6. srpna, Vrtbovská zahrada) je průvodcem po extatickém světě renesančního a barokního „bláznivého“ tance folia, hraje český soubor Collegium Marianum; Scapinova šibalství (8. srpna, Divadlo ABC) jsou barokní hudebně-divadelní improvizací na Molièrovu komedii s  francouzskými herci a Collegiem Marianem. – p@k –

25

Poklady keltských žen – doteky naší minulosti, Lobkovický palác na Pražském hradě, Národní muzeum, Praha, 2. 8.–14. 10. V blízkosti svatovítské hrobky českých králů se na Pražském hradě odehraje velká expozice přibližující životy těch, kteří tu byli ještě dávno před Přemyslovci. Ve spolupráci s francouzským Musée de Bibracte a německým Archäologiepark Wederath-Belginum se zájemcům představují výsledky archeologického bádání o éře doby železné v Evropě. K vidění bude podle pořadatelů „barvitý obraz životního cyklu, počínající narozením, dětským obdobím, řadou následných životních fází až po pohřeb, ale i účast žen v rituálních aktivitách, diplomacii či náboženství. Archeologické nálezy jsou kombinovány s  písemnými prameny a  antropologickým materiálem odrážejícím vliv každodenních aktivit na zdravotní stav a  to vše na pozadí regionálních a  chronologických nálezových situací.“

Pražským metrem s Ivanem Medkem „Před stanicí Roztyly na trase C Ivan Medek svým nemelodickým a vlastně nijak zajímavým hlasem zahlaholil: – Stanice Roztyly, původně Primátora Vacka. Kdo to vlastně byl? – Je politováníhodné, že se pražský dopravní podnik propůjčil k této stupiditě, při níž byla veřejně zpochybňována úloha prvního poválečného primátora Prahy, tzv. revolučního primátora...“ Tak se v  polovině července rozčilovala v  bolševických Haló novinách Monika Hoření, tisková mluvčí KSČM. Kovanou soudružku naštval nápad filmařů Davida Macháčka a Romana Šantúra vyzkoušet, jak budou cestující reagovat, když místo obvyklého hlášení stanic uslyší slova někdejšího redaktora vídeňské redakce rozhlasové stanice Hlas Ameriky připomínajícího předrevoluční názvy zastávek. Jejich akce tvoří rámec televizního dokumentu Ivan Medek: O  statečnosti, knedlíkářích a líném orchestru, který si ve středu odbude premiéru na ČT 2.

Ze všeho se vykecat

Jít proti všem – to je statečnost. (T. G. Masaryk). foto profimedia.cz

Chovejte se slušně Syn legionáře Rudolfa Medka a bratr malíře Mikuláše Medka mluví v dokumentu nevzrušeně. Tak, jak na to od něj byli zvyklí posluchači Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, pro které původní profesí hudební kritik začal pracovat po své emigraci do Rakouska. Jeho životní anabázi po podpisu Charty 77 (podřadná zaměstnání typu myče nádobí, pronásledování StB, vrcholící fyzickým napadením, odvezením za Prahu do lesů a ponecháním v  mrákotách vlastnímu osudu) dostatečně přiblížily jiné dokumenty – například šestidílný cyklus České televize Medkové. Nový snímek se při své stopáži necelých třiceti minut snaží všimnout si jen způsobu uvažování muže, který toho má za sebou dost na to, aby se na dějiny našeho národa dokázal podívat bez mýtů a předsudků. „Není moc momentů v našich dějinách, na které máme být hrdí, spíš se máme za co stydět,“ přemýšlí Medek. Podle něj by si měl člověk především vážit činů jednotlivců, a  ne skupin, ve kterých se vždy objevují lidé bezcenní. Akademik Wichterle či politička Horáková, to by měli být podle Medka vzorové Čechů. A  když se pak někdejšího kancléře prezidenta Václava Havla dokumentaristé ptají, jaké krédo by chtěl, aby si jeho národ vetkl do štítu, odpovídá: „Chovejte se slušně, vždycky a za každých okolností. A respektujte názory druhých.“ Komu snad tato půlhodinová dávka slušnosti přijde příliš, může si charakter pokřivit například o  sobotním večeru. Česká televize totiž do  hlavního vysílacího času zařadila záznam koncertu Karla Gotta z  pražské Lucerny z  roku 1982. Při zpěvu zlatého slavíka a  Jitky Zelenkové, hraní orchestru Ladislava Štaidla, tančení baletu Pavla Šmoka a vůbec za hojné účasti dalších signatářů anticharty si mohou diváci zavzpomínat na dobu, kdy už z  praskajících reproduktorů rádií letělo přes krátké vlny ono pověstné: „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň.“

Hoření nebyla zdaleka jediná, kterou dvoudenní experiment filmařů nepotěšil. V  dokumentu například zazní hlas ženy volající na linku dopravního podniku se stížností na „nechutný hlas starého pána“. Při vší úctě k  této anonymní dámě je nicméně nutno říci, že Ivan Medek má i ve svých dvaaosmdesáti letech (narozeniny oslavil 13. července) hlas znělý, zvučný a ani jeho drobná intonační zakolísání nemohou zastřít fakt, že vycházejí z  úst muže, k  jehož noblese se většina zdejší populace nestačí za života ani přiblížit. Odvaha je skočit z  mostu na gumovém laně, ale nemá to nic společného se statečností, se kterou je to často zaměňováno, uvažuje na začátku dokumentu Medek, kterého autoři přivedli do Kina Aero, kde mu promítají drobné filmové materiály k volné interpretaci: Trnkova animovaného Švejka, Curtizovu Casablanku, záběry davů hokejových fanoušků skákajících na Staroměstském náměstí před „zlatými hochy“. „Postavit se proti obecnému mínění, jít do toho, přestože jsou všichni proti vám. To je statečnost. Postavit se proti většině, mít naprostou nejistotu, jestli to vyhrajete, nebo ne. A  být připravený nést případné následky, pokud prohrajete,“ uvažuje Medek usazený v  prázdném hledišti žižkovského kinosálu. Dokumentaristům dává dva příklady, které podle něj ilustrují českou povahu: Masarykovo statečné angažování se ve zdánlivě předem prohraném sporu kolem takzvané hilsneriády, a  naopak zbabělé československé složení zbraní na podzim roku 1938. „Kdybychom bývali šli do té války, tak bychom ji prohráli. A měli bychom mnoho mrtvých. Ale to, že jsme do ní nešli, to, že nám byly ty zbraně vzaty a že jsme – JHV – je pak museli odevzdat Němcům, to je zrada na myšlení lidí a strašně to poznamenalo náš způsob života, protože v podstatě jsme si řekli a pře- Ivan Medek: O statečnosti, knedlíkářích svědčili se o tom později, že se ze všeho člověk a líném orchestru, ČT 2, 1. 8., 20.30. může vykecat.“

Josef Divín: Léta vrásek, Zbrašovská aragonitová jeskyně, Teplice nad Bečvou, 1. 8.–30. 9. V  opravdu netradičním podzemním prostoru temné aragonitové jeskyně proběhne letní výstava skleněných plastik studenta, který se učí v  ateliéru Vladimíra Kopeckého na pražské VŠUP. – JHV –

Respektujte názory druhých a v sobotu nezapínejte Gotta. (Ivan Medek) foto gÜnter bartoš

26

30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

civilizace

Odtajněná hvězdná válka

Díky přístupu k ruským archivům natočila BBC objevný dokument o dobývání vesmíru

N

a stopy člověka na Měsíci, na roboty jezdící po Marsu a  na rakety letící mimo sluneční soustavu jsme si zvykli jako na samozřejmý důkaz vysokých ambicí lidstva. Je to však především důkaz toho, že velké objevy a technické výkony se nerodí ani tak z touhy po poznání, jako z potřeby porazit nepřítele. Tomu, že Sovětský svaz je moloch na hliněných nohou s  nevýkonnou ekonomikou, který začátkem devadesátých let zmizí z  mapy světa, by ještě na konci druhé světové války v roce 1945 věřil jen málokdo. Sověti se tehdy díky vítěznému tažení a  vojenské síle stali supervelmocí, jejímž jediným soupeřem o vládu ve světě zůstaly Spojené státy americké. To byl také důvod, proč se záhy po kapitulaci Německa stali z vojenských spojenců nesmiřitelní rivalové. Jejich souboj se odehrával nejen na poli ideologickém, politickém či ekonomickém, ale i v nové vědecko-technické disciplíně, kterou se zatajeným dechem sledoval celý svět – pronikání člověka do vesmíru. Právě to je námětem nesmírně zajímavého filmového dokumentu BBC Závody v  dobývání vesmíru, který od 31. července ve čtyřech epizodách uvede Česká televize. Nejde přitom pouze o vývoj raket, satelitů a  kosmických lodí. Na základě skutečných událostí většinou hraný film, doplněný o dobové záběry, totiž názorně dokládá, proč a v čem byla sovětská totalitní velmoc, soupeřící se svobodnou a ekonomicky bohatou zemí, dříve či později odsouzena k porážce.

-Redstone, jehož cílem je start člověka do vesmíru. Podobně jako Koroljov přitom řeší stejný problém s čerpadly paliva.

Slabost pro život Jak odlišně vnímá jedinečnou hodnotu lidského života demokratická společnost a totalitní režim, lze z filmu pochopit právě na tomto klíčovém okamžiku časového souboje o  historické prvenství. Američtí vědci, znejistělí technickými nedostatky motorů, vyžadují ještě jednu rozhodující zkoušku, a březnový start Alana Sheparda ke hvězdám proto odloží. Adekvátní problémy druhé strany neřeší Bajkonur, ale moskevské politbyro. V  duchu dalšího propagandistického vítězství a  bez ohledu na možné ohrožení života proto 12. dubna 1961 modrozelenou planetu uvidí z vesmíru jako první oko sovětského člověka. Jurij Gagarin po 108minutovém letu úspěšně přistane v  Saratovské oblasti. Snese se z nebe mezi šokované zemědělce jako mimozemšťan přinášející zvěst v podobě zdravice: „Jsem sovětský člověk!“ O tři týdny později se sice dočká i  Shepard, ovšem trpkost opětné americké porážky to nezmenší.

Vzhůru na Měsíc

Cílem už není Londýn, ale Měsíc, pane von Braune.  (Uprostřed prezident J. F. Kennedy, vlevo Wernher von Braun, v pozadí raketa Saturn 1) foto profimedia.cz

Hon na von Brauna První díl Souboj o raketu se otevírá na samém konci války. Špičkový německý vědec Wernher von Braun a  konstruktér první moderní řízené kapalinové rakety, neslavně proslulé V 2, jejíž sériové odpalování decimovalo Londýn, prchá s  nejdůležitější dokumentací z vojenské základny v Peenemünde, k níž se rychle blíží Rudá armáda. Speciální jednotka NKVD dostala za úkol von Brauna zadržet a odvézt do Sovětského svazu. Obdobné záměry ovšem mají i  Američané, čímž začíná hon na vědce, jehož celoživotním snem je vyslat člověka na Měsíc. Jde přitom o člověka, jenž v zájmu dosažení tohoto cíle vědomě přistoupil na hru s ďáblem. Kvůli své vizi se zapletl s nacistickým režimem a získal hodnost majora SS. Navíc, jak se později zjistí, osobně vybíral k otrocké práci vězně z koncentračních táborů. Při výrobě V 2 jich zahynulo 25 000. Štěstí se nakonec přikloní k Američanům a von Braun opouští zničenou Evropu, na jejíchž troskách se podílely i  jeho rakety, s  oživlou nadějí uskutečnit svůj vesmírný plán na druhé straně Atlantiku. Ani KGB ovšem nepřijde úplně zkrátka a do Sovětského svazu násilně putují více než dvě stovky von Braunových spolupracovníků.

Génius z gulagu K sestavení funkční rakety s velkým doletem ale Sovětům chybí mozek formátu německého konstruktéra. Navíc Američané v japonské Hirošimě poprvé demonstrují svoji atomovou sílu, jež ve spojení s von Braunovými raketami může ohrozit území Sovětského svazu. Na scéně se proto objeví geniální vědec Sergej Pavlovič Koroljov, promptně vytažený z  gulagu. V sibiřských mrazech si na základě udání odpykával desetiletý trest. Vesmírné závody mezi oběma supervelmocemi tak můžou odstartovat. Jak se později ukáže, jde také o na dálku vedený souboj mezi von Braunem a jeho ruským protějškem. Rozdíl je pouze v  tom, že Koroljov o  německém konstruktérovi, jeho pracovních podmínkách, neúspěších či zdarech ví z amerického tisku i  od sovětské špionážní služby vše. Naopak jeho osobní identita zůstane na dlouhá desetiletí celému světu utajena, tak jako místa, kde pracuje a experimentuje. Koroljov pro bolševiky představuje učiněný poklad. Záhy po propuštění z gulagu zkonstruuje první raketu R 2, která úspěšně zasáhne vzdálený cíl.

Harašení bombami Druhá část dokumentu, Souboj o družici, mapuje období, kdy je už Evropa rozdělená železnou oponou. Od roku 1952 Američané vlastní nejničivější zbraň, vodíkovou bombu, o rok později se k nim připojí i Sověti. Studenou válku tak bude na dlouhá léta charakterizovat hlasité harašení nejmodernějšími zbraněmi po obou stranách umělého zářezu napříč starým kontinentem. Von Braun zatím v Americe prožívá hořké zklamání a pracuje na podružnostech. Veřejné mínění

„Ještě v tomto desetiletí přistaneme na Měsíci. Ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to těžké,“ oznamuje na začátku poslední části filmu Souboj o  Měsíc prezident J. F. Kennedy. Sověty ponižované a jejich raketami ohrožované Spojené státy tímto prohlášením získají jasnou motivaci a jejich dosud improvizovaně vedený program kosmického výzkumu i konkrétní cíl. Do projektu jsou navíc investovány obrovské finanční částky a  vtaženy špičkové průmyslové firmy celé země. Oproti paranoickému utajování komunistů navíc Amerika díky tradicím otevřené společnosti a svobodným médiím prožívá každý, třeba i  nepodařený či přímo tragický krok nebo omyl svých vědců a kosmonautů. Von Braunovi a jeho týmu jsou tak vytvořeny podmínky, o  nichž může Koroljov se svými spolupracovníky už jenom snít. Sovětský moloch zkrátka začíná ztrácet dech, jeho státem řízená ekonomika se propadá do stále hlubší krize, vědecký výzkum zaostává a  Brežněvova říše už dokáže vynakládat efektní prostředky pouze na výrobu zbraní.

Koroljov se nedožil

Měl jsi z pekla štěstí, Gagarine. (Dole uprostřed Sergej Koroljov, vedle něj Jurij Gagarin, 1961) foto profimedia.cz

ve Spojených státech není nakloněno tomu, aby raketový výzkum vedl bývalý nacista, mimoto se v této oblasti americká vojenská strategie soustřeďuje na rakety krátkého doletu. Což je pravý opak sovětské generality, která po Koroljovovi vyžaduje sestrojení nosiče, který by unesl pětitunovou hlavici a uletěl minimálně 6000 km. Někdejšímu vězni nezbývá nic jiného, než navázat spolupráci se svým rivalem a specialistou na raketové motory Valentinem Gluškem. Jinými slovy s  mužem, jenž ho před lety udal a  kvůli kterému Koroljov strávil šest děsivých roků v lágru na Sibiři.

Šok pro Američany Na druhou stranu má neomezené pracovní i finanční prostředky. Režim, jehož občané živoří v nedostatku, během dvou let vybuduje v nehostinných a  vzdálených  kazašských stepích komplex dílen i  experimentálních laboratoří, jakož i moderní odpalovací rampu pojmenovanou Bajkonur. Koroljov ale není fanatický militarista. Obdobně jako von Braun touží po jediném: dostat člověka do vesmíru. Horečně pracuje na nové raketě R 7, zažije trpkou a nejistou periodu neúspěšných startů či explozí po několika vteřinách jejího letu. K  nelibosti armádních špiček se mu ale podaří získat souhlas tehdejšího vládce Sovětského svazu Nikity Chruščova, aby použil rakety i k jiným než vojenským účelům. Projektu prvního umělého satelitu Země, družice Sputnik, už nestojí nic v cestě. V létě roku

1957 po více než 6000 kilometrů dlouhém letu R 7 zasáhne cíl na Sibiři. Amerika je tím zranitelná. Navíc o pár měsíců později, 4. října, obletí Zemi Sputnik a vydává zvukový signál i během přeletu nad Spojenými státy. Aby toho nebylo pro šokované Američany málo, v listopadu obří raketa vážící 280 tun vynese na oběžnou dráhu prvního živého tvora, psa Lajku. Sověti jsou v dobývání vesmíru před svým rivalem zjevně daleko vpředu. Což dokážou mistrně využít i propagandisticky.

Sovětské tažení Socialistický tábor slaví vítězství, na něž ve třetím díle nazvaném Souboj o přežití navážou další triumfy. V září 1959 na Měsíci přistane sovětská automatická sonda. Vše je přitom pečlivě naplánováno tak, aby tento úspěch mohl ohlásit Chruščov během své oficiální návštěvy Spojených států. V  americké továrně na výrobu párků potom blahosklonně ocení jejich gurmánský vynález: „My jsme vás porazili na Měsíci, vy nás ve výrobě hot dogů.“ Když se z vesmíru v roce 1960 na Zemi vrátí, na rozdíl od ubohé Lajky zdraví a živí, psi Bělka a Strelka, je zřejmé, co má tentokrát Koroljov za lubem. To už se ale Američané probrali z letargie. Před koncem 50. let von Braun konečně dostane zelenou a jeho raketa Explorer 1 vynese na oběžnou dráhu první satelit s nápisem USA. Německý konstruktér, který mezitím obdržel americké občanství, rovněž rozjede i  program Merkury-

NASA vyhlašuje program Apollo, v  jehož rámci německý konstruktér realizuje raketu Saturn V, obří nosič lunárního modulu o výšce třicetišestipatrového domu a váze bitevního křižníku. Jeho první burácivý start z  floridského mysu Canaveral zaznamenají všechny seizmografické stanice ve Spojených státech a skrze televizi i  smrtelně nemocný hlavní ruský konstruktér. Umírá v roce 1966 a teprve tváří v tvář majestátu smrti komunistické politbyro rozhodne odhalit světu Koroljovovu totožnost. „Nikdy bych nevěřil, že to byl jen jeden člověk,“ komentuje osudovou ztrátu sovětského raketového výzkumu von Braun. Tečkou za čtyřdílným seriálem je 16. červenec 1969, kdy dva členové posádky Apolla 11, Neil Armstrong a Edvin Aldrin, přistávají na měsíčním Moři klidu a vztyčují zde americkou vlajku. Nad jejich hlavami přitom naprosto symbolicky přeletí sovětská sonda, která se po ztrátě kontroly řítí do lunárního Moře neklidu.

Co skrývaly archivy Dokumentární seriál Závody v dobývání vesmíru pro BBC natočili Christopher Spencer a Mark Everest. Vznikl i  díky tomu, že byly částečně odtajněny ruské archivy týkající se vesmírných letů a  zpřístupněny informace o  katastrofách a  tragédiích, které Sověti po dlouhá desetiletí drželi pod pokličkou. Mimo lopotné hledání cesty ke hvězdám a  schopností lidského mozku proměnit fantazii ve skutečnost se autorům na přitažlivém tématu zároveň podařilo popsat podstatu studené války a  soupeření mezi svobodným a  komunistickým světem, který tento souboj ekonomicky naprosto vyčerpal, až se nakonec sesypal jako domeček z karet. Jaroslav Formánek Závody v dobývání vesmíru, ČT 1, 31. 7., 20.00.

Q

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007

civilizace

Nenechte to zarůst

boční světlo

Pralesy ohrožují biodiverzitu, do naší krajiny nepatří

Spirála dějin

Pralesy nesnáším,  je tam tma a žijí tam jeleni. foto čtk

P

odobně jako putovali bizoni Severní Amerikou, táhla kdysi stáda býložravců také Evropou. Přítomnost praturů, zubrů či divokých koní se přitom projevovala nečekaným způsobem: bránila rozvoji lesa. Podobnou úlohu sehrávali také bobři. Přičtěme k tomu vítr, záplavy, požáry. Výsledkem těžko mohl být spojitý, vzrostlý les. Pohlédneme-li do pravěku, do časů, po poslední době ledové, spatříme krajinu, kde se v jemné mozaice střídá parková „savana“, husté křoviny a konečně – na místech nehořlavých a špatně přístupných pro velká zvířata – stinné lesy, jaké známe dnes. Ochranáři se po generace snaží chránit „přirozené“ prostředí. Jenže, co to vlastně je? Jako přírodovědce nás zaujalo, když se v Respektu nedávno objevil článek chválící vznik takzvaných bezzásahových lesních rezervací, jakýchsi „nových pralesů“ (Respekt č. 28). Těší nás, že se ochrana přírody v  českých lesích stává diskutovaným tématem. Paušální podpora minimálních lidských zásahů, charakterizovaná přístupem „nechte to zarůst“, je však pro přírodu podobně nebezpečná jako často kritizované smrkové plantáže. Vzniká totiž otázka, co vlastně v takové bezzásahové oplocence vznikne.

Příliš malý truhlík Jistě všichni souhlasí, že nemá smysl ponechat přirozenému vývoji třeba truhlík za oknem. Cítíme, že není dost velký. Co tedy o něco větší truhlík, dejme tomu rezervace o  rozloze 50 hektarů? Teorie nás učí, že existuje určitá minimální velikost území, které si můžeme dovolit ponechat bez zásahu, aby „přirozený“ vývoj nevedl k ochuzení jeho biologické rozmanitosti. A  nechceme-li, aby lesní tvorové mizeli, musíme navíc splnit určité podmínky. Jak je to tedy s padesátihektarovým truhlíkem? Postupné ochuzování biologické rozmanitosti našich lesních rezervací ukazuje, že ani takový truhlík není dost velký. Chybí zde činitelé, kteří evropskou přírodu formovali odjakživa: velcí býložravci, bobři a podobně. Bez nich tu převládnou stínomilné dřeviny, zmizí křoviny, bylinný podrost, velká část hmyzu i ptáků. Překvapivě vysoké procento evropských lesních živočichů a  rostlin totiž potřebuje slunce. Dnes obývají světliny, staré sady, lesostepi, obory, aleje a zámecké parky, prostě všechno, jen ne stinný les. Je mezi nimi nápadně mnoho tvorů kriticky ohrožených až vymírajících, přitom donedávna často hojných. Stačí zmínit orchidej střevíčník pantoflíček, motýla jasoně dymnivkového, brouka roháče, z ptáků dudka nebo tetřívka. A najdou se tisíce dalších. Jejich životním prostředím není stinný prales, a přece jsou v Evropě doma. V době, kdy u nás rostlo lesa nejvíc, tvořily podle pylových záznamů hlavní dřeviny dub a líska. Jejich

semenáčky přitom potřebují slunce, v hustém lese nevyrostou. Také poznatky získané studiem schránek měkkýšů ukazují, že hustý prales plošně pokrývající naše území je třeba odkázat mezi pohádky a mýty. Stále více přírodovědců se dnes přiklání k modernějšímu pohledu na historii středoevropské krajiny, v níž husté a stinné hvozdy hrají pouze malou úlohu. Lze namítnout, že divocí koně ani velká stáda praturů či zubrů u nás už od pravěku nežijí, takže pralesy mohou mít přece jen dlouhou tradici. Jenže úlohu volně žijících zvířat převzal raný zemědělec, který sice potlačil divoké býložravce, současně však v lesích začal pást jejich domácí formy. Lesu je jedno, jestli za stádem krav běhá pasáček. Charakter lesa kupodivu příliš nezměnilo ani kácení velkých rozloh kvůli zemědělství. Mozaika stinných a světlých stanovišť se pouze musela natěsnat na mnohem menší území. To, že nezmizela, přitom zajistil právě člověk. Po tisíce let v lesích nejen pásl, ale také vyžínal podrost či osekával větve na topení. Výsledkem byla podoba lesů, jakou si dnes málokdo dovede představit. Anglickému parku se podobaly pastevní lesy, kde košaté stromy zajišťovaly dostatek plodů pro podzimní výkrm prasat a travnaté proluky živily krávy, kozy či koně. Palivové dříví zajišťovaly zejména pařeziny – nízké listnaté lesy, v nichž lidé osekávali větve z obrůstajících pařezů. Běžné byly střední lesy, kde v pařezinovém „roští“, sloužícím jako palivo, stály v rozestupech vzrostlé stromy, pěstované na stavební dříví. Hospodaření se během staletí měnilo, převážná část lesů ale zůstávala mnohem řidší a  světlejší, než je dnes – stále byly pravěkou savanou, byť někdy stěsnanou do menšího prostoru.

Zubři na Šumavě Rozvolněná struktura pravěké krajiny zůstávala nedotčena až do zemědělské a průmyslové revoluce 18. a 19. století. Tehdy díky uhlí klesla poptávka po palivovém dříví. Rolníci kromě toho začali na polích ve velkém sít pícniny, a mohli díky tomu zavřít dobytek do stájí. Teprve tyto změny umožnily pěstovat husté stejnověké lesy. Krajina se začala prudce měnit. Rozšířil se stinný les a zároveň vzniklo cosi do té doby nevídaného: ostrá hranice mezi lesem a nelesem. Většinou si neuvědomujeme, jak je tato hranice nová a umělá. Na pastvinách i loukách byl téměř vždy nějaký ten strom, v lese naopak spousta světlin. Bezlesí přecházelo do lesů postupně a bylo odvěkou součástí naší krajiny, tedy i lesa. Škola a média nás dnes učí, že tu správnou přírodu představuje vzrostlý, stinný les, takže si ani nahlas netroufáme připustit, že na výletu do hor nejvíce obdivujeme krajiny s loukami, roztroušenými stromy a dalekými výhledy, kdežto v nekonečném vzrostlém lese se cítíme tak trochu stísněně.

Nejsme v tom sami, rozvolněný les hostí nesrovnatelně bohatší svět rostlin a živočichů než husté a stinné porosty, které jsou podobně nepřirozené jako smrková monokultura. A platí to obecně, od Polabské nížiny až po hřebeny Šumavy. Naše botanicky i zoologicky nejpestřejší lokality se často nacházejí nejblíže nějakého města (Břeclav, Hodonín, Kolín, Brno, Praha), protože právě tam se dnes již zapomenuté typy hospodaření udržely nejdéle. Představy ochranářů o  přirozenosti ale vznikaly na základě poměrů posledních dvou století a nikoho nenapadlo, že „přirozenější“ může být „zničený“ pastevní les s  kravkami a  koňmi těsně za vesnicí než hluboký hvozd bez nich. Srnci ani jeleni domácí zvířata nemohou nahradit, přeživší divocí kopytníci spásají vegetaci jinak než tuři a koně. Tlak velkých býložravců proto chybí i v našich největších rezervacích. Vhodnou strategií pro mnohé lesní rezervace tedy není bezzásahovost, ale napodobení procesů, které naši přírodu po tisíciletí formovaly. Člověk ovlivňoval přírodu tak dlouho, že se příroda dnes bez něj už neobejde. Skutečnost, že v nepřirozených stinných lesích mizejí biologické druhy, potvrzuje i nedávno vydaný červený seznam bezobratlých, který naznačuje, že v Čechách a na Moravě za poslední století vyhynuly stovky druhů hmyzu. Další tisíce právě vymírají navzdory rostoucím plochám chráněných území a nemalým výdajům na ochranu přírody. V budoucnu už nelze obětovat ani jediný další ohrožený druh. K  tomu nás ostatně zavazuje i  evropská legislativa – četné evropsky chráněné druhy u  nás vyhynou, nedokážeme-li aspoň lokálně obnovit zaniklé pařezinové hospodaření, či dokonce lesní pastvu, kterou dnes zapovídá zákon. Osvícení lesníci naštěstí začínají chápat, že návrat k zapomenutým metodám pěstování lesa může být i ekonomicky výhodnější než intenzivní hospodaření či bezzásahovost. Ukazuje to příklad městských lesů Moravského Krumlova, kde se ke střednímu lesu vrátili i z ekonomických důvodů. Neznamená to, že jsme kategoricky proti tradičním bezzásahovým rezervacím. Mají smysl jednak jako referenční plochy, jednak v územích skutečně rozsáhlých, jako jsou jádrové zóny národních parků. Tam lze poskytnout prostor volnému působení všemožných přírodních procesů, včetně živelních přírodních katastrof a působení velkých býložravců. Proto obnovme tradiční pastvu a  pařezení v  jihomoravských a polabských rezervacích – a začněme uvažovat o zubrech na Šumavě. Lukáš Čížek, Martin Konvička Autoři působí na Biologické fakultě Jihočeské univerzity a v Entomologickém ústavu AV ČR. Zabývají se ekologií a ochranou ohrožených druhů hmyzu. 

27

Můžeme čas jen měřit, nebo jej lze také vnímat a  poznávat v  jeho kvalitě? Astrolog Milan Špůrek v  pozoruhodné knize Tajemné rytmy dějin z minulého roku nás vyzývá, abychom se nespokojili s pouhou chronologií a  pokusili se o  hlubší proniknutí. Pokud nejsme doma v  astronomicko-matematických teoriích, vnímáme čas – přesahující každodenní život – nejspíše v zrcadle lidských dějin. Špůrek slučuje lineární plynutí času (to si osvojily moderní ideologie pokroku) s  plynutím kruhovým či kyvadlovým (tím se více řídily staré civilizace). Hybná síla přímky a  kruhu vytváří spirálu, která nejlépe vystihuje dějinný pohyb. Dějiny na vyšších rovinách spirály odpovídají  dějinám níže položeným. Podle principu analogie (nikoli totožnosti!) se opakují v  cyklech korespondujících s komplexní symbolikou astrologického zvířetníku. Vlastnosti lidí závislých na přírodě se odnepaměti zrcadlí v symbolických obrazech. Člověk toho hodně mění, v jádru však zůstává stejný. A právě to nehybné v pohyblivém otevírá dějiny obecnému porozumění. Podléhá naše současnost opakování? Člověk opakuje rituály, zvyky, chyby i  omyly. Společnosti a  státy dělají totéž. S  návratem české pravice k  vládě se vracejí – v analogii k počátku 90. let – témata ekonomické reformy a  vyrovnání se s minulostí. Je to úsměvné, jako by postkomunistické reformování nemělo konce. Zdánlivou nehybnost reálného socialismu nahradila zdánlivá dynamika reálného kapitalismu. Komunistická perioda se dělí na dvě nestejná, ale zato velmi analogická dvacetiletí. Obě se vyznačují neosobní tvrdostí při zavádění nových pořádků, erozemi vyvolávajícími pokusy upevnit drolící se moc a  vše vrcholí velkou krizí, z níž se režim poprvé vzpamatuje (1968), podruhé zhroutí (1989). Platí tu, co pravil Marx: co je v dějinách nejprve tragédií, stává se podruhé fraškou. Velmi produktivní by také bylo zkoumání podobností mezi dobou předúnorovou (1945–1948), která zaváděla socialismus, a dobou polistopadovou (1989–1992), v níž se restauroval kapitalismus. Divili bychom se, v čem všem si inverzní procesy odpovídají. Stav současné české společnosti je v  mnoha rovinách analogický ke stavu a  prožitku české společnosti konce 19. a  počátku 20. století. Tehdy doznívala romantická éra a  rozpadala se autorita obrozenecké národní jednoty – po roce 1989 končila komunistická éra, v  níž se rozpadla autorita internacionální jednoty. Tehdy i nyní se rodila kontroverzní politická pluralita. Tenkrát jsme se vymezovali vůči Němcům a habsburské říši – po roce 1989 znovu proti Němcům a  Evropské unii. Tehdejší kulturní a umělecká rafinovanost má dnes analogii ve snadném online přístupu ke zdrojům poznání. Kvalitu jenom pohltila kvantita. Tenkrát jsme kulturně a politicky doháněli Evropu, dnes ji doháníme hlavně ekonomicky. V Čechách se rodily osobnosti evropského i světového významu (nejen sportovci, ale i podnikatelé, umělci, vědci), dnes se ptáme, kdy se konečně objeví jejich dědicové. Tehdy se bojovalo proti imperialismu – dnes mladí radikálové válčí s  globalismem. Tenkrát vědecké poznání překročilo hranice běžného porozumění – tento stav trvá. Jsme samozřejmě jinde, zejména technika se dotýká  futuristických vizí science fiction, ale zdá se, že vědomí dnešního vzdělaného člověka se výrazněji neliší od vědomí člověka fin de siècle. Po naivním okouzlení, které ve 20. století vyvolali ideologičtí zjednodušovatelé, jsme se vrátili k mnohoznačnému vědění, které fascinovalo i děsilo intelektuála a umělce už před sto lety. Rovnováha mezi holou existencí a  závratnými možnostmi byla a  zůstala křehká. Tehdy to vyvolávalo naděje i  úzkosti, probouzelo optimistické i  apokalyptické vnímání světového dění. Stejně tak i dnes. V jakých historických analogiích se odehraje příštích dvacet let? Jiří Suk Autor je historik.

Q

Příští týden píše Václav Cílek.

28

30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

trendy

Horší než pat

Maďarsko je rozpolceno na dva tábory a není naděje na změnu János Széky (1954) je novinář, esejista . a překladatel, je také editorem a komentátorem maďarského týdeníku Élet es Irodalom. Do maďarštiny přeložil například autory jako Vladimir Nabokov, Thomas Pynchon, Djuna Barnes a mnoho dalších. Žije v Budapešti.

foto archiv

nistické éře, je v  ní příliš mnoho temných proudů propojených se světem byznysu, příliš mnoho obskurních postav a  bývalých spolupracovníků komunistické tajné služby (ta je dodnes doslova tajná, protože neexistuje lustrační zákon podobný tomu v Česku), příliš mnoho tupých byrokratů a příliš mnoho nemožných packalů, kteří se tváří jako mladá generace. Nynější předseda socialistů Ferenc Gyurcsány byl nicméně prvním premiérem, kterému se v moderních maďarských dějinách podařilo obhájit ve volbách křeslo. Možná v opojení z úspěchu však hned po volbách v květnu 2006 přiznal svým šokovaným kolegům, že po celou dobu „od rána až do večera jsme lhali“. Touto větou parafrázoval proslulá kajícná slova maďarského rádia z  revoluce 1956, kterým se omlouvalo lidu za komunistické lži. Gyurcsányovy předvolební líbivé lži byly především o  stavu ekonomiky a  veřejných financí, jež za jeho vlády ve skutečnosti dosáhly děsivých čísel.

Dokonalý plán

N

ejpopulárnějším spisovatelem maďarské pravice je dnes Albert Wass. Byl to maďarský aristokrat z  rumunské Transylvánie s  pochybnými politickými sklony. Když mu bylo třicet, sloužil tento jakž takž slibný autor ve druhé světové válce v  maďarské armádě, byl vyznamenán dvěma německými Železnými kříži, ale v  březnu 1945 využil chaosu a stihl poslední vlak z obleženého Maďarska směrem na Západ. Rumunský „lidový soud“ ho po válce v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti, ale Wass strávil zbytek života ve svobodné západní Evropě a Spojených státech. Napsal spoustu knih, plných kýčovitého nacionalismu, jednoduchých vět a rustikálních idiomů, v nichž moralizoval o cti a „krysách“, jež ji ničí. Literární znalci, jak domácí, tak exiloví (kteří uctívali klasika městské buržoazie Sándora Máraie), ho nikdy nepovažovali za spisovatele první třídy.

volbami v roce 2002 se mu díky masivní kampani podařilo vrátit se na výsluní, a proto pro něj bylo velmi nemilým překvapením, že nakonec socialisté a liberálové s odřenýma ušima zvítězili. Od té doby, s  výjimkou prázdných sloganů o  rolnické tradici národa a  křesťanských hodnotách, se Fidesz změnila v nepokrytě populistickou, levicovou stranu. Její rétorika však drobí podstatu politiky na něco tak vágního, jako je půlnoční sen, na který si chceme ráno vzpomenout. Před volbami v roce 2006 strana vyprodukovala dokument, v němž pravila, že je to historicky první program strany, který byl „napsán 3,2 milionu obyčejných lidí namísto privilegovanými politiky“. Toto číslo pravděpodobně získali na základě počtu občanů, jimž se dovolali prostřednictvím automaticky vytáčených telefonních čísel. „Program“, jak se dalo očekávat, byl snůškou všedních snů a tužeb. Fidesz nakonec získala o celý milion hlasů méně, než bylo těch, kdo údajně psali její program.

Milují Wasse, nenávidí Kertésze

Lhali jsme nocí i dnem

Dnes, devět let po své smrti na Floridě, se stal idolem (velký patriot a  transylvánský spisovatel nepokořený komunisty). V  parčících měst stojí jeho sochy, lidé čtou jeho romány v  tramvajích a vlacích, jeho básně se objevují na letácích demonstrantů. Wassovi fanoušci mluví o  nositeli Nobelovy ceny za literaturu, spisovateli židovského původu Imre Kertészovi, jen s pohrdáním nebo s nenávistí. S největší pravděpodobností čtou deník Magyar Nemzet, jenž je platformou pro nacionalistickou a populistickou rétoriku maďarské pravice. Sledují pravděpodobně Hír TV, kabelovou televizi, která vloni v září při demonstracích chuligánů a jejich útoku na budovu veřejnoprávní televize už cítila ve vzduchu revoluci. Zcela jistě považují dnešního levicového premiéra Ference Gyurcsánye za psychopatického zločince, představitele menší koaliční liberální strany zase za hordu maoistických homosexuálních zvrhlíků. A  – s  výjimkou testosteronem nadupaných extremistů, pro které žádná parlamentní strana není dost „maďarská“ – by jistě volili stranu Fidesz. Toto jádro přívrženců strany Fidesz sice obnáší jen pár procent voličů této strany, jež v průzkumech dosahuje až 35 procent, ale i tak představuje imponující dav. Vyjdou do ulic, kdykoli je strana povolá – a Fidesz to dělá pravidelně jako národní rituál nejméně dvakrát do roka: na výročí dvou revolucí z let 1848 a 1956.

Maďarsko má ovšem také druhou polovinu politicky aktivních občanů, ta je ale poměrně heterogenní. Jejich větší část by zřejmě volila MSZP (socialistickou stranu), byť s  mnohem menším entuziasmem, než to dělají voliči strany Fidesz. Popravdě řečeno, ze socialistů není nadšen nikdo. Částečně také proto, že Fidesz má svou tvář, Viktora Orbána, zatímco socialisté nikoho nemají. Samotná strana se skládá z různých „platforem“ a mocenských klik, o jejichž vzájemných vztazích, aliancích a rivalitách veřejnost neví takřka nic. Strana je přehuštěna politickými technokraty, kteří se učili svým dovednostem ještě v  komu-

V září, o tři měsíce později a už po prvních tvrdých rozpočtových škrtech a nepopulárních reformních krocích, se nahrávka s tímto přiznáním dostala do maďarských médií. Dodnes nikdo neví, kdo tento projev nahrál a  kdo tak dokonale naplánoval a provedl jeho dodávku do médií. Tvrdé jádro fanoušků strany Fidesz spolu s mladými i starými extremisty vzalo okamžitě útokem ulice, s požadavkem rezignace Gyurcsánye. Je pravda, že pokud by v Maďarsku platily politické normy, musel by premiér ihned abdikovat, když pro nic jiného, tak proto, že porušil nepsané pravidlo politické profese: „Můžeš lhát, ale nikdy se ke lži nepřiznej.“ (Nutno dodat, že premiérova lež se jeví hůře také proto, že za komunismu byl lídrem svazáků, po roce 1989 vycouval z politiky, zbohatl jako podnikatel také díky dobrým kontaktům z  minulosti a po deseti letech se vrátil jako nový teoretik levice podle Anthonyho Giddense, s novým slovníkem, který se tak lišil od jazyka starých aparátčíků i od rurálních Orbánových metafor.) Důvod, pro který Gyurcsány neabdikoval, byl tentýž, jenž ho udržel v křesle i za cenu předvolebních lží: hozením ručníku do ringu by uvolnil cestu Orbánovi k moci. Orbán ještě v roce 1998 téměř pokorně říkal: „Nejde o změnu režimu, ale o změnu vlády.“ Za ta léta se však změnil a bylo jasné, že tentokrát má na mysli změnu mnohem radikálnější, která by zasáhla všechny oblasti života včetně reprivatizace, a  že touží po pomstě (v  literárních kruzích se smutně vtipkuje, že „Albert Wass bude povinné čtení“).

Bludný kruh Tohle všechno neznamená, že maďarští politikové jsou méně talentovaní či zkorumpovanější než

jejich kolegové přinejmenším ve střední Evropě. Nejsou to dokonce ani zlovolní potenciální diktátoři, byť novináři a analytici z obou táborů mluví o „tom druhém“ tím nejhorším slovníkem. Útočí na politiky, ale jen málo se věnují příčinám rozpolcení společnosti, která prožívá jakousi studenou občanskou válku. Na vině je totiž struktura systému. Maďarsko má unikátní ústavní systém, v němž velké množství zákonů lze měnit či zavádět jen dvoutřetinovou většinou v parlamentu. Získat ji je téměř nemožné, protože komplikovaný volební systém vytvořil situaci, v  níž obstojí prakticky jen dvě stejně velké strany. Změnit volební zákon však nelze, protože i  ten podléhá dvoutřetinové většině. Celý tento bludný kruh se začal utvářet v létě 1989 za kulatým stolem, u  něhož se reformní komunisté u  moci a  tehdejší opozice reprezentovaná stranou Maďarské demokratické fórum shodli na volebním systému, který byl namířen proti malým stranám a  dlouhodobě měl vést přesně k  tomu, co se nakonec stalo: systému dvou stran. Od roku 2002 obsadili socialisté a Fidesz více než 90 procent křesel v  parlamentu a  prakticky vytěsnili z veřejného života menší politické proudy. To vytváří situaci, v níž strany oceňují především disciplínu místo kreativity a řídí se heslem „Všechno, nebo nic“. Ústava vyžaduje politický konsenzus pro obrovské množství zákonů, ale ten je nedosažitelný i ve zdánlivě jasných případech. Kdyby byl bývalý český premiér Stanislav Gross premiérem v  Maďarsku, ani by ho nenapadlo rezignovat, protože by tím dodal munici smrtelnému nepříteli a způsobil by obrovské škody ve vlastním táboře. Za tohoto stavu nastupují jiné nástroje politiky a  hlavní roli přebírají média. Obě strany je využívají k  vzájemnému souboji, odhalují se tajné archivy na kohokoli z druhého tábora včetně novinářů, každý útok je opětován protiútokem. Opozice má navíc mnoho možností, jak vládě znemožnit řádné fungování: od „konstruktivního hlasování o nedůvěře“, které vyžaduje, aby vláda předem nominovala alternativní kabinet, až po různá absurdní referenda. Výsledkem toho je oboustranná frustrace. Vláda má svázané ruce, ale nese odpovědnost, opozice sice blokuje vládu, ale nemůže to nijak zužitkovat. A frustrace plodí hněv. To není pat, je to mnohem horší. Je to vyčerpávající válka dvou stran – a jakkoli se bráníte, dříve či později najdete sám sebe na jedné či druhé straně zákopů. Jediným cílem a možností je vítězství za každou cenu, po němž následuje systematické ničení poraženého. Psychologicky jsou oba tábory v  situaci ponížených Němců po Versailleské mírové smlouvě. Oba sní o vítězství v dalších volbách (budou v roce 2010) a drtivé porážce nepřítele a jisté je jen to, že bez ohledu na to, kdo bude vítěz, scénář je znám předem. Q

Smutný příběh strany Fidesz Fidesz (název je akronym vytvořený ze zkratky Asociace mladých demokratů a  současně se připomíná latinský výraz fides – důvěra, víra) začínala v letech 1988–1990 jako strana mladých opozičních aktivistů a  byla velkou nadějí maďarské liberální politiky až do roku 1993, kdy její skvělou pověst a velkou popularitu zničil korupční skandál. Od té doby se postupně měnila v  národně orientovanou pravicovou stranu, byť ještě stále umírněnou a pragmatickou. Díky charismatickému lídrovi a skvělému řečníkovi Viktoru Orbánovi odstavila ve volbách v roce 1998 od moci socialisticko-liberální garnituru a ujala se vlády. Orbán zdědil mírně prosperující ekonomiku, ale místo toho, aby jí dal nové impulzy, posiloval autoritářské tendence a svým spojenectvím s krajní pravicí a korupčními skandály popudil příliš mnoho lidí a jeho popularita prudce klesala. Nicméně, před

Až přijde náš čas, budete se učit Wasse zpaměti. (Protivládní demonstrace před budovou parlamentu v Budapešti, říjen 2006) foto profimedia.cz

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007

trendy

29

Virtuální neřesti

Má být sex s dítětem vymyšleným na internetu trestný? Peter Singer (1946) je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě a profesorem-laureátem na Melbournské univerzitě. Napsal mimo jiné knihy How Are We to Live? (Jak máme žít?) a Writings on an Ethical Life (Statě o etickém životě).

uvažujících lidí je to, co se dospělí lidé rozhodnou provozovat ve své ložnici, jejich věc a stát by do toho neměl strkat nos. Vzrušuje-li vás, když se váš dospělý partner oblékne před sexem jako školák, a on sám vám takovou představu s radostí splní, pak vaše chování může většině lidí připadat odpudivé, ale omezujete-li je na vlastní soukromí, jen málokdo by z vás kvůli němu udělal zločince. Žádný rozdíl by neměl být ani v tom, pokud si k sobě pozvete několik dospělých přátel a v soukromí vašeho domova se všichni rozhodnou podílet se na rozsáhlejší sexuální fantazii téhož druhu. Jsou počítače propojené přes internet – opět za předpokladu, že se podobných aktivit dobrovolně účastní výlučně dospělí lidé – natolik odlišné od skupinové fantazie tohoto typu?

Horší než sex

foto archiv petera singera

V

 populární internetové RPG hře s názvem Second Life si mohou lidé vytvářet virtuální totožnost a  volit si vlastnosti, jako jsou věk, pohlaví a vzhled. Tyto virtuální postavy pak dělají stejné věci, jaké dělají lidé v  reálném světě, například provozují sex. Podle libosti tak můžete mít sex s člověkem starším i mladším, než jste vy – a možná i s mnohem starším či mnohem mladším. Je-li vaší virtuální postavou dospělý člověk, můžete mít dokonce sex s virtuální postavou, která je ještě dítětem.

Zločinná představivost Kdybyste něco podobného provozovali v reálném světě, většina z nás by se shodla, že děláte něco od základu špatného. Je však od základu špatné mít virtuální sex s virtuálním dítětem? Někteří hráči Second Life tvrdí, že ano, a zavázali se odhalovat ty, kdo to dělají. Výrobce hry, firma Linden Labs, mezitím uvedl, že upraví hru tak,

aby bránila virtuálním dětem v  sexu. Do věci se vložili také němečtí státní zástupci, ačkoliv se zdá, že ti chtějí spíše zamezit využívání hry k šíření dětské pornografie, než aby se zabývali otázkou, zda hráči provozují virtuální sex s virtuálními dětmi. Rovněž zákony proti dětské pornografii v dalších zemích mohou ve výsledku zakazovat hry umožňující virtuální sex s virtuálními dětmi. Connor O’Brien, předseda sekce pro trestní právo při Ústavu práva australského státu Victoria, nedávno sdělil melbournským novinám The Age, že podle jeho názoru by mohl být výrobce hry Second Life trestně stíhán za zveřejňování snímků dětí v sexuálním kontextu.

Má postel, můj hrad Chrání-li zákon děti před zneužíváním k  sexuálním účelům, pak stojí na pevných základech. Pokud se však začne vměšovat do dobrovolných sexuálních aktivit mezi dospělými osobami, stává se mnohem pochybnějším. Podle názoru mnoha

Když někdo navrhuje, aby se něco posuzovalo jako trestný čin, měli bychom si vždy klást otázku: koho to poškozuje? Podaří-li se prokázat, že příležitost ke splnění fantazie v  podobě virtuálního sexu s virtuálním dítětem zvyšuje pravděpodobnost, že budou lidé provozovat skutečnou pedofilii, pak tato aktivita poškozuje skutečné děti a  argument pro zákaz virtuální pedofilie získává na síle. Takový pohled na tuto otázku však nastoluje další a možná i významnější téma související s virtuálními aktivitami: násilí ve videohrách. Hráči násilných videoher bývají často v  ovlivnitelném věku. Populární násilná videohra Doom byla oblíbenou hrou Erika Harrise a Dylana Klebolda, dospívajících vrahů z  Columbine High School. Na videozáznamu, který natočili před masakrem a  z  něhož člověku běhá mráz po zádech, Harris říká: „Bude to jako ten podělanej Doom… Tadleta podělaná brokovnice (líbá svou zbraň) je jako vystřižená z Doomu!“ Existují i  další případy, kdy se z  milovníků násilných videoher stali zabijáci, ale v těchto případech nebyla prokázána příčinná souvislost. Větší váha by však měla být věnována rostoucímu počtu vědeckých studií, jak laboratorních, tak i  terénních, o  vlivu podobných her. V  publikaci

Dopady násilných videoher na děti a dospělé shrnují autoři Craig Anderson, Douglas Gentile a Katherine Buckleyová z katedry psychologie při Iowské státní univerzitě tyto studie do tvrzení, že násilné videohry zvyšují agresivní chování.

Videonásilí a oběti Je-li trestní stíhání příliš hrubým nástrojem proti násilným videohrám, pak lze nalézt argumenty pro přiznávání odškodného obětem či rodinám obětí násilných trestných činů spáchaných lidmi, kteří násilné videohry hrají. Podobné soudní žaloby byly až dosud zamítány, a to přinejmenším zčásti s odůvodněním, podle něhož výrobci nemohli předvídat, že jejich výrobky přimějí lidi k  páchání trestných činů. Důkazy předložené Andersonem, Gentilem a Buckleyovou však tuto obhajobu oslabily. André Peschke, šéfredaktor jednoho z předních německých magazínů o  internetových počítačových hrách a videohrách Krawall.de, mě informoval, že za deset let v branži videoher nikdy nezažil seriózní vnitřní diskusi o etice výroby násilných videoher. Výrobci se uchylují ke zjednodušenému tvrzení, podle něhož neexistuje žádný vědecký důkaz, že násilné videohry vedou k násilným činům. Někdy však na důkaz čekat nemůžeme a  zdá se, že toto je jeden z  těchto případů: rizika jsou obrovská a převažují veškerý přínos, který videohry případně mohou mít. Důkazy možná nejsou nezvratné, ale zároveň jsou příliš silné, než abychom je mohli nadále ignorovat. Vlna publicity v  otázce virtuální pedofilie ve hře Second Life si možná vybrala nesprávný cíl. Videohry by měly podléhat řádné právní kontrole nikoliv tehdy, když umožňují lidem dělat věci, které by v  reálném životě byly trestným činem, nýbrž tehdy, když existují důkazy opravňující nás k racionálnímu závěru, že videohry pravděpodobně zvyšují závažnou trestnou činnost v reálném světě. V  současnosti jsou tyto důkazy mnohem závažnější v  případě her obsahujících násilí než v případě virtuálních realit umožňujících pedofilii.  Q © Project Syndicate, 2007, www.project-syndicate.org

Různé barvy Istanbulu

Existuje město, v němž se člověk naučí nedůvěřovat dělení na Východ a Západ Elif Shafaková (1971) je turecká spisovatelka, ale své romány píše i anglicky. Narodila se ve Francii, mládí strávila ve Španělsku a Jordánsku, poté přesídlila do Istanbulu. Za svůj román Bastard Istanbulu, který je věnován arménské genocidě, byla minulý rok obviněna tureckými orgány z urážky národa, ale později zproštěna obžaloby.

foto profimedia.cz

Jednoho obyčejného dne v roce 1889 usoudil paša Sadulláh, vážený politik a vyslanec osmanské říše ve Vídni, že jeho život je nesnesitelný a  že jeho vlast se mu vzdálila do nenávratna, a tak se rozhodl pro dobrovolnou smrt. Jakmile se zpráva o jeho smrti dostala do Istanbulu, jeho žena Necibe Hanim se uzavřela do svého pokoje – do místnosti, kde v  tichosti očekávala návrat svého manžela. Otevřela skříň, prohlédla si šaty a po chvilce uvažování se rozhodla pro vkusné, elegantní růžové šaty – mimořádně neobvyklý výběr pro muslimskou ženu truchlící pro manžela.

Byly to však šaty, které paša Sadulláh na své ženě obdivoval a díky nimž jí složil první poklonu, a  teď, když už nežije, je tedy bude nosit na jeho počest. Zavázala se, že jako vzpomínku na manžela a na památku nesmrtelné lásky se bude oblékat už jen do růžové. Své přísaze zůstala věrná. Nádherné sídlo paši Sadulláha, v  němž Necibe Hanim žila, leželo hned u moře, uvnitř staré čtvrti Üsküdar (kdysi Scutari). Služebnictvo občas zahlédlo Necibe Hanim, jak ve svém pokoji stojí za závěsy u okna, celá v růžovém, a tiše a trpělivě čeká na svého muže. Vydržela ve svém růžovém

smutku až do roku 1917, kdy ve věku osmdesáti let zemřela.

Příliš mnoho Istanbulů Je možné, že každá čtvrť Istanbulu má svou vlastní barvu. Každá část města vyzařuje jiný odstín podle toho, pod jakým úhlem střechy a  okenní skla odrážejí slunce a jak tvoří světelné kruhy jako stěží postřehnutelnou aureolu. Když se na Istanbul, kdysi Konstantinopol, díváte zdálky, může se jevit jako jedno město, ale při bližším pohledu jsou čtyři různé Istanbuly. První je Istanbul těch, kdo už tady nejsou. Hodně toho zanechali – rozptýlené zbytky dnes už stěží představitelné minulosti. Zůstaly po nich kostely, kaple a synagogy, školy, hřbitovy a vína. Starý židovský hřbitov, dům v secesním stylu, jenž kdysi patřil levantské rodině, dřevořez ze staré arménské katolické nemocnice, rozpadlý kostel po Asyřanech, dávno opuštěný farářem i farníky, řecká škola, vymřelá a strašidelná. Druhý Istanbul je městem těch, kteří se v něm zabydleli v posledním půlstoletí. Původem z  malých městeček a  vesnic Anatólie, přišli většinou v  nouzi a  v  naději na lepší život, protože Istanbul je městem „kamenů a sloupů ze zlata“, jak praví přísloví. Tyto přistěhovalce moc nezajímají kosmopolitní dějiny města, přesněji řečeno, nezajímají je vůbec. Ženou se za zářivými zítřky ulicemi Istanbulu, aniž by se někdy podívali pod povrch. Nesklopí zrak, aby si přečetli nápis na náhrobcích, nikdy se nezeptají, jací lidé v tomto městě žili před nimi. Třetí Istanbul je městem těch, jimž se podařilo zůstat. Generace starousedlíků, kteří se v Istanbulu narodili a vyrostli, muslimů a nemuslimů. Oni jediní si pamatují, jaké město to kdysi bylo, a mož-

ná o tom mluví tak málo proto, že až příliš dobře vědí, že jejich slova do hluchých uší neproniknou. Čtvrtý Istanbul je městem těch, kdo jsou tady na návštěvě: turistů, hippies, poutníků, mystiků, umělců, tajných agentů, účastníků konferencí, novinářů, diplomatů – lidí, kteří tady zůstanou jen na nějaký čas.

Olej a voda Tyto čtyři Istanbuly existují vedle sebe, dotýkají se, ale nemusí být nutně v kontaktu. Mohou se stýkat, aniž by na sebe reagovaly – jako olej a  voda. Jenže Východ a  Západ nejsou olej a voda. Míchají se. A ve městě, jako je Istanbul, se míchají intenzivně, vždy znovu a podivuhodným způsobem. Můj Istanbul je městem, jež pojí všechna tato čtyři města dohromady. Je to Istanbul těch, kteří tady už nejsou, neboť ve svých knihách píšu o stopách minulosti. Je to také Istanbul přistěhovalců, neboť moje postavy jsou téměř vždy lidé z periferie, z okrajů a subkultur. Je to také třetí Istanbul těch, kdo zůstali, neboť ve svých knihách se zabývám kulturním dědictvím a společenskou pamětí. A nakonec je to také Istanbul těch, kteří jím jen procházejí, neboť i já takto bezradně putuji, což se odráží i na tom, co píšu. A tak si tvořím další – pátý – Istanbul. Istanbul literatury a  fantazie. V  tom pátém Istanbulu se barvy a  kategorie neustále slévají. Východ a Západ spolu těsně souvisí, ale navzájem se nevylučují. Myslím, že na světě existuje město, v němž se člověk okamžitě naučí nedůvěřovat dělení na Východ a Západ. V Istanbulu intuitivně rozumíte tomu, že naše chápání „Východu“ a „Západu“ je koneckonců jen výtvorem fantazie, jenž se může kdykoli rozplynout a být vymyšlen nanovo. Q

30

30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

polemika

Dalšího papeže už raději ne V Respektu č. 24/07 jsme přinesli text Petra Placáka, kde se autor zamýšlí nad vztahem římskokatolické církve a slovenského kněze a prezidenta Jozefa Tisa a ve kterém se také dotýká instituce papežství. Článek vyvolal četné reakce, jednu z pera překladatele Zdeňka Zacpala. Přinášíme debatu obou autorů. V zápalu boje za nápravu společenských či církevních zlořádů se mnozí dostávali na samu hranici pravověří či za ni. foto profimedia.cz

Zdeněk Zacpal: Petr Placák píše o podílu onoho římskokatolického kněze a později prezidenta tzv. Slovenského štátu a  ĺuďáckého slovenského vedení na deportacích později nacisty vyhlazovaných Židů ze Slovenska. Naštěstí se prý papežství, nadnárodní instituce, vybavená jen vlastní autoritou, proti deportacím stavělo a vposledku přimělo i slovenské katolické vedení státu k revizi vlastních postojů. Placák neopomene ihned pochválit papežství jako instituci, „která je nejlépe schopna bránit náboženství před nároky různých místních režimů, národních či sociálních skupinových zájmů a  mocenských klik“, zneužívajících „náboženský cit lidí“ pro své partikulární zájmy. Polituje islám, že mu bohužel chybí papežská autorita, nezávislá na světské moci, která by se proti oněm trendům dokázala postavit. Na základě čeho Petr Placák pokládá papežství a  hierarchickou strukturu římskokatolické církve zrovna za onu nejlepší záruku? Mezi základní kořeny a pilíře evropského antisemitismu přece patří přímo doboví nejmocnější vůdci – charismatičtí kazatelé Jan Zlatoústý a Ambrož Milánský, později františkánský inkvizitor Jan Kapistránský a francouzský král Ludvík IX., kteří vypracovávali protižidovská administrativní opatření a  nenávistí k  Židům se přímo honosili. Po jejich útočných protižidovských kázáních, programovém ponižování Židů i pozdějším pálení jejich knih neměli Židé nikde v Evropě jistotu příštího dne. Že by to vadilo papežům? Ale kdeže, ti ještě navíc tyto fanatiky pomohli kanonizovat na dodnes vážené světce, první dva dokonce na otce a učitele „církve“. Po hromadných masakrech a upalování svatou inkvizicí byl přeživší stotisícový zbytek Židů ze Španělska konečně vyhnán r. 1492 „katolickými monarchy“ Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou. Ještě že je přijaly země muslimské severní Afriky, Turecka a posléze protestantského Nizozemska a Cromwellovy Anglie, kam papežská moc nesahala. Odhlédneme-li od některých přírodních či „primitivních“ mírumilovných národů či kmenů, najdeme i  kulturně a  historicky významné církve či denominace, které se mohou s dobrým svědomím pochlubit, že se nikdy nepodílely na zabíjení jiných kvůli etniku, sociální příslušnosti, víře či názorům. Jak některé protestantské církve s presbyterním zřízením od českých zemí včetně směrem na Západ a volné asociace středověkých a novověkých židovských obcí diaspory, tak i  některé asijské směry, zejména taoistické, džinistické či buddhistické provenience, mívaly jednak vždy silné horizontální struktury, jednak zpravidla pěstovaly programově laskavý přístup a respekt k  lidem. Rozhodovaly hlasováním sobě rovných, někdy i obecným konsenzem. I když nemohly zcela odhlížet od politiky, jejich směrodatné či vůdčí osobnosti jí nadšeny nebyly a nenásilí tam neznamenalo vždy oportunistický postoj slabšího. Některá prostředí zkrátka neumožní získat žádné násilnické klice ani

takovou moc a vážnost, jaké se mezi svými těšil Tiso. Navyklá poslušnost neomylných vůdců nahoře, vláda strachu a absence vlastního autonomního svědomí (která se ale v  historii vyvinula spolu s  antisemitismem nejen leckde v římskokatolické církvi, ale třebas i v německé formě luteránství) naopak katastrofy i škodlivé přenosy do politiky generují. Post ještě dalšího neomylného náboženského vůdce pro muslimy toho moc nevyřeší. Kromě institučních proměn je spíše zapotřebí schopnosti analyzovat a  vyhodnocovat jednotlivé věci duchovního života a umět je odlišit od doprovodné a jej zneužívající ideologie, aby bezprizorný člověk nebyl nakonec někým postaven před konvenčně omšelou evropskou

byl jedním z úhelných kamenů středověké společnosti. Novověk to radikálně změnil. Moderní věda a její političtí „populizátoři“, nacionalisté a rasisté stvořením Indoevropanů a Semitů celou dosavadní židovsko-křesťanskou tradici rázem škrtli. Židé sice přestali být vyháněni, ale byli jednou provždy vyloučeni – z národa či rasy. Pochopitelně netvrdím, že soužití křesťanské majority s židovskou minoritou ve středověku bylo oproti věku nacionalismu a rasismu idylické. Bylo to ovšem mimo jiné dotčené papežství, které stavělo hráze nejrůznějším charismatickým kazatelům a chiliastickým lidovým náladám, které byly často doprovázeny protižidovskými výtržnostmi, nebo

Zdeněk Zacpal

Petr Placák

tlumočník a překladatel

prozaik, historik a publicista

Na základě čeho Petr Placák pokládá papežství a hierarchickou strukturu římskokatolické církve zrovna za onu nejlepší záruku?

Instituce papežství byla po staletí baštou proti fanatismu a hrází proti dobovým emocím, a jako takové bylo a je napadáno radikály ze všech stran.

volbu pouze jedné alternativy anebo jejího domnělého opaku. Jen v ukázněnosti, kultivaci ducha, duše i těla a v samostatném myšlení je naděje, že jednotlivci nebudou fascinováni náboženskými násilníky. Kdybych pochválil Spojené státy za to, že zachránily Evropu před nacismem a komunismem, pan Zacpal by zřejmě oponoval, že součástí americké demokracie byli černí otroci nebo také genocida indiánů. Ačkoli mluvím o papežství, zmiňuje kazatele ze 4. století nebo francouzského krále, ačkoli jsem psal o současnosti, neomylně zamířil do středověku, kde se na papežství, respektive na církev, něco najde nejsnadněji. Jenže ani středověk nebyl černobílý. První potíž je už se slovem antisemitismus, které Zacpal použil v  souvislosti s  některými středověkými autory. Středověk ale antisemitismus neznal, nanejvýš antijudaismus. Nejde přitom o slovíčkaření, ale o věc zásadní. Ačkoli ve středověké společnosti platila pro Židy jako lidi odlišné víry jistá omezení, byli Židé jako národ Bible její součástí. Byť třeba jen jako ti, kteří dosud nepřijali Kristovu zvěst. Přes tento odmítavý, mnohdy nepřátelský vztah k židovské minoritě ale křesťanská majorita sebe samu chápala jako výsostného dědice Starého zákona, který

dokonce pogromy. Ve svatořečení Jana Zlatoústého, který ovšem vedl ohnivé výpady proti všemu včetně církve i císařství a byl také za to několikrát poslán do vyhnanství, není možné spatřovat nějaký protižidovský akt. Bylo výsledkem kombinace několika faktorů, počínaje jeho bezúhonností a konče osobními vazbami a  politickými důvody. „Ohniví“ kazatelé často útočili na Židy odmítající Krista z teologických příčin. Ale ještě častěji se dostávali do sporu s papežstvím, které s nimi zápolilo po celý středověk. V zápalu boje za nápravu společenských či církevních zlořádů se dostávali na samu hranici pravověří nebo i za ni. Instituce papežství byla po staletí baštou proti fanatismu a hrází proti dobovým emocím, a jako takové bylo a  dodnes je napadáno radikály ze všech stran. Platí to i v židovské otázce. Během morových či jiných ran, kdy byli Židé pravidelně označováni za původce všeho toho utrpení, papežské buly opakovaně odsuzovaly obviňování Židů z trávení křesťanských studní nebo znesvěcování hostií. Například buly papeže Innocence IV. z let 1247 a 1253 zapovídaly jakékoli akty zvůle vůči obyvatelům ghett, zakazovaly Židy nutit ke křtu, fyzicky je napadat, zneuctívat jejich pohřebiště, zabírat jim majetek, vyrušovat je při bohoslužbách a ze sobotního klidu apod.

a necháváme se léčit modo veterinario – „dej sem svoji moč a neptej se proč“. Je to lenost ducha zděděná z doby komunismu. Ti lékaři alespoň chtějí reverz, než nás rozřežou. Co se českého výběru odborníků, kteří to rozhodnou za nás, týče, odkazujete nás na vrchol pyramidy, kde prý je několik vysoce vzdělaných, inteligentních a zodpovědných lidí. Můj problém je v tom, že mně česká společnost přijde jako žížala, těžko říci, kde je hlava a kde zadek a kde vlastně ta inteligence sídlí, kde ji hledat. Naopak si jsem zcela jist, na rozdíl od inteligence, ohledně zodpovědnosti. Pěkně o ní pohovořil svého času pan Vladimír Dlouhý, dříve než zašantročil horolezcům Poldi Kladno. Nevím, kolik let lze celkem nafasovat za politickou nezodpovědnost, ale z příkladu pozvání tanků do střední Evropy si myslím, že toho zas tolik nebude. Nechte proto, prosím, naši tzv. elitu vykřikovat o shitu a gulích, nechte je opouštět s hrdým a čestným čelem jejich obstarožní a obtloustlé

manželky, ať zpívají své oblíbené pop-zpěvánky sólo či duo, ba ať se přetrhnou při hrabání úplatků a malých domů, ať si jedou nádherně vzájemně po krku – ale neurážejte mne tvrzením, že jsou inteligentnější a zodpovědnější než já. Vždyť se do svých postů dostali proto, že je tam zvolila ta nejširší základna nezodpovědných polomozků, čtenářů bulváru a maniaků telenovel. A jak jim to spolu na volebních mítincích slušelo! Tak to chodí, v demokracii. Přestaňte, prosím, roztřiďovat občany do pyramidy, nevím, zda bych neskončil zazděný do základů, tak jak se to ve starověku dělalo – teda aby držela, ta pyramida. A nedělejte šmahem ze všech odpůrců radaru čtenáře Blesku a A-a. Je to ještě zavrženíhodnější než kolektivní odsuzování některých ras a národností a obdobně to smrdí. (...) Pro tuto chvíli se ptám: Proč má o tom, kdo bude můj budoucí nepřítel, rozhodovat chlápek na druhé straně zeměkoule, jehož volbu nemá v Česku nikdo šanci ovlivnit? Pokud jsme předsunutou pozicí,

Petr Placák:

Pokud jde o protižidovská opatření a „katolické vládce“ Španělska, jehož dějiny byly díky reconquistě značně odlišné od ostatní Evropy, byl to také Řím, konkrétně papež Innocenc VIII., kdo proti nim vystoupil a vyslovil se proti vypovězení Židů ze země. Násilí páchané na Židech ve středověku byl do značné míry lidový, nebo chceme-li demokratický fenomén. Nic na tom nemění fakt, že mu někteří teologové dodávali argumenty. Podsouvat papežství v  této i  jiné souvislosti jakési protektorství náboženského fanatismu, jak se o  to snaží Zacpal, je ahistorické. Po celý středověk tomu bylo naopak. V  otázkách, které se dotýkají samé podstaty lidství, není potřeba „decentralizace“, což platí i  pro demokracii. Kdybychom „decentralizovali“ demokratické hodnoty, rázem bychom tu opět měli trest smrti a navíc proticikánské zákonodárství – časem třeba i  nějakého dalšího Stalina či Hitlera. Autoritu, která nemá faktickou moc, která je vyzbrojena pouze prastarou tradicí, je nezávislá na jakékoli světské moci, dotacích od státu, mediálních kampaních, lidových volbách, tržních vztazích, mocenských aspiracích, reklamě a dennodenním mytí mozků... potřebuje současná společnost jako prase drbání. Papežství je jedna z mála institucí, které výše uvedené v současnosti ještě, aspoň zčásti, splňují. Univerzity bohužel už dávno tuto roli nehrají. Pan Zacpal píše, že je „zapotřebí schopnosti analyzovat a vyhodnocovat jednotlivé věci duchovního života a umět je odlišit od doprovodné a jej zneužívající ideologie“. O to přesně jde.

Zdeněk Zacpal:

Placákovu tezi vyvrací každá instituce v dějinách, která onu ochranu dokázala nebo dokáže provádět lépe. Úroveň násilí ve středověké Evropě útočnými spisy a rozkazy nadmíru podněcovali i  mnozí papežové. Nechť čtenář sám studuje a posoudí dějiny, spisy a dokumenty zvláště kolem koncilů III. a IV. lateránského (1179 a 1215), Tridentského (1545–1563) či I. vatikánského (1869–1870), zavrhujícího zejména ty myšlenky, které dnes vnímáme jako umírněné. Zlatoústý je jedním z  kořenů evropského „antisemitismu“ kvůli jeho pozdějšímu vlivu... I  dnes najdeme mnohé příklady přirozených vážených autorit bez faktické moci jako Transparency International, které chrání a  pomáhají bez vatikánské indoktrinace. Z decentralizovanějších struktur jsou též duchovní osobnosti, udržující řád, ale i svobodu myšlení: třebas TGM; feministka Luce Irigaray; Roger Schütz a Michel Bertrand z  Francouzské reformované církve; buddhisté dalajlama či Sheng-yen z  Tchaj-wanu. Násilí zesměšňují a  hrany mu krásně ulamují Frank Q Zappa a Krteček. 

dopisy Ještě k americkému radaru Respekt č. 28/07

Milý pane Smoljaku! Četl jsem vaši argumentaci k věci radaru a přišlo mně to jako užití dobré technologie v nevhodném prostředí, třeba jako běžné elektroinstalace ve vlhkém prostředí. Jistěže hledáme v řadě problémů přední odborníky, a buď jim řešení svěříme, nebo je alespoň vyslechneme. A jistě jsou zase činnosti, ve kterých se zastupovat nedáme, i když nám maminka a tatínek tvrdí, že ženu pro zbytek života nám vyberou daleko vhodněji a zodpovědněji než my, zaslepenci. A často, po vyslechnutí odborníka, si necháváme právo na poslední slovo. Česko je pořád jednou ze zemí, kde lidé např. ve věci zdraví věří bez váhání několikanásobně otitulovanému odborníkovi, zapomínajíce na to, že se třeba habilitoval ve zcela jiném oboru medicíny nebo že je již za zenitem své výkonnosti,

která hájí Ameriku před státy zla, budiž, ale kde je ta pozice, ze které bude bráněno Česko? Nejsem si jist, pane Smoljaku, zda umístění radaru v Česku je správné či nikoli, skutečně nevím. Obávám se však, že jste svým článkem věci radaru prokázal medvědí službu. Ing. Beránek, VUT FAST Brno

Omluva V rozhovoru s ministrem financí Miroslavem Kalouskem (Respekt č. 30) došlo z naší strany ke dvěma nepříjemným chybám. První vznikla chybným přepisem z diktafonu a týká se privatizace ČEZ, když jsme v odpovědi místo: „Nemyslím, že by se ta operace měla opakovat“, napsali „neměla“. Druhá chyba se týká odstoupení ministra Kalouska z čela strany, kdy jsme uvedli, že byl odvolán. Za nepřesnosti se omlouváme.

RESPEKT 31  V  30. červenec – 5. srpen 2007

před 10 lety

jednatřicítka

ve hvězdách

Účet za povodně Nebývalé výkyvy počasí, extrémy, rekordy... Takové je letošní evropské léto – zatímco část Evropy zápasí se suchem, lesními požáry a rekordními teplotami, v Británii naopak zápolí záchranáři s  jednou z  největších povodní nedávné britské historie. Extrémy počasí se ve svých článcích zabýval před 10 lety také Respekt. Ničivé červencové povodně tehdy zaplavily třetinu českého území, vyhnaly tisíce lidí z  domovů a  mnohé z  nich připravily o majetek a střechu nad hlavou. Poté co voda opadla, se lidé pomalu začali vracet domů. „Obrovské náklady na obnovu oblastí postižených povodněmi před nás kladou otázku, kdo a jak tyto náklady ponese a jaká by měla být účast vlády. ... I zde ovšem platí, že vládní plýtvání při přírodních katastrofách se neliší od plýtvání při přerozdělování v  klidných dobách. Skutečnost, že někteří lidé se pojistili a někteří nikoli, staví vládu před těžké dilema. Má stát pomoci všem poškozeným stejně? Nebo má pomoci pouze těm, ,kteří to potřebují‘, tj. těm nepojištěným, a  dát signál ostatním, že osobní odpovědnost je pohodlnější nahradit vládní garancí? Politikové obvykle hovoří tváří v tvář katastrofě a  lidskému utrpení o  štědré ,solidární‘ pomoci společnosti. Tato země skutečně zažila vlnu solidarity. Mohutné příspěvky občanů a firem nejrůznějším nadacím byly dobrovolným vyjádřením lidské touhy pomoci. Solidaritou však není přerozdělování z  rozpočtu, do kterého občané přispívají zcela nedobrovolně ve formě daní,“ psal Respekt v komentáři Tři mouchy jednou ranou. Respekt 31/97

Vítr se prohání domem. Tahle část barokního purkrabství připomíná „vidrholec“, jak s oblibou nazývá stav „netěsnící okna/dveře“ moje máma. Prohání se domem, nadzdvihuje rytmicky papíry kupící se na stole u okna a listuje si jimi. Na mobil mi v  noci zabubnovalo několik zpráv. Neslyšela jsem. Přístroj je už více než dva měsíce nastaven na TICHO a jenom poblikává. Od té doby, co přišla Viktorka na svět, se ke mně zprávy a hlasy dostávají s několikahodinovým zpožděním – stává se, že odpovídám až za několik dnů. Všechno je jinak. Co bylo před Viktorkou, je zamlžené: sibiřská tajga, cesty, tužby, vlaky, opilci, nekonečná čekání, redigování článků po kavárnách, víno, klábosení, nostalgické pokuřování bělomorek, pak zase tužby, cesty, a když ne tajga, tak aspoň step. Všechno je jinak. Jinde. Utopené v mlze. Ráno je dané. Probouzí mě mlaskání. Právě se přisála k prsu, aby mě odvedla od myšlenek. Ty, co nevedou k ní, vyruší přisáním a trochu u toho nadává. Nevzdávám to. V hlavě si vytvořím seznam: kam zavolat, jak rozdělit úkoly, co napsat. Stisk sklouzl trochu vedle – poznala, že jsem na ni nemyslela.

mimochodem

Bajka

Maxmilián I.: Sny o Mexiku se rozplynuly. foto profimedia.cz

Císař na objednávku Každému ze sedmi popravujících vojáků vložil do dlaně zlatou minci s  prosbou, aby mu nestříleli do obličeje. A přestože mu pak prolétly čtyři kulky hrudníkem, musel ještě dostat ránu z milosti. Tak zemřel před sto čtyřiceti lety, 19. června roku 1867, Maxmilián I., císař mexický, mladší bratr Františka Josefa I., nástupník rakousko-uherského trůnu. Jeho příběh je podivuhodný nejenom díky bizarnímu způsobu, jakým byl na mexický trůn dosazen, ale i kvůli české účasti na jeho výpravě. Do Mexika ho tehdy doprovázel dvorní lékař dr. Basch z Karlových Varů, přírodozpytec Billimek z Nového Jičína, kterého Maxmilián jmenoval ředitelem mexického Národního muzea, nebo osobní lékárník dr. Kaska z Plzně, který se později postaral o převezení Maxmiliánových ostatků zpátky do Evropy. A taky asi tisícovka členů dobrovolnického rakousko-belgického sboru, mezi kterými sloužili i Češi. Tuto jednotku sice Maxmilián krátce před svou porážkou poslal domů, legenda ale praví, že v Mexiku zůstala její česká kapela, která naučila Mexičany hrát dechovku a milovat českou polku natolik, že se stala součástí národní tradice. Jak se ale Maxmilián do Střední Ameriky vůbec dostal? Roku 1864 mu nabídly mexickou korunu tamní konzervativní kruhy, které chtěly svrhnout liberálního prezidenta Benita Juáreze, jenž je omezil na moci i majetku. Nabídku podpořil francouzský vůdce Napolen III., jehož jednotky v  tu dobu drancovaly Mexiko pod záminkou nesplácení mexického zahraničního dluhu, a přidal se i anglický a španělský monarcha. Maxmilián se tedy nenechal přemlouvat. Měl ostatně dva důvody, proč přijmout tuto výzvu. Prvním byly jeho ambice a utopická vize liberální formy monarchie, pro kterou se nadchl právě díky přátelství s Napoleonem III. Druhým byla žárlivost jeho bratra, rakousko-uherského monarchy Františka Josefa I. Ten se obával, že se Maxmilián chopí svého nástupnického práva, a nelibě nesl i jeho lido-

vou popularitu, kterou si Maxmilián vysloužil jako vicekrál lombardsko-benátského panství. Organizační a  vladařské schopnosti ale prokázal už dříve – jako vrchní velitel rakouského námořnictva, které úspěšně reorganizoval. V letech 1857–1859 dokonce vyslal fregatu Novara na cestu kolem světa a sám se zúčastnil výprav do Brazílie, Austrálie nebo na Tahiti. Přivítání v  mexickém přístavu Veracruz roku 1864 ale nevěštilo nic dobrého. „Císař i císařovna ustrnuli se prý nad tím, jak chladně uvítáni byli,“ psal roku 1864 český list Hlas. „Zvláště císařovna nemohla prý vždy ukrýti známky slzí, jež vyronila nad takovým způsobem uvítání.“ Charlottu určitě nerozveselil ani příchod do rozstříleného královského paláce a zjištění, že žádná mexická dvorská společnost málem neexistuje a že pokoje jsou plné štěnic, kvůli kterým musela s Maxmiliánem spát první dny na kulečníkovém stole. Stejně nepříjemné bylo ale rozčarování konzervativců nad Maxmiliánovým liberálním smýšlením a reformami, ať už se týkaly soudnictví, školství a obzvlášť církve. Maxmilián se tak okamžitě dostal do kleští. Na severu země se navíc začala znovu dávat dohromady armáda Benita Juáreze, a  poté co se v  Severní Americe blížil konec války Severu a Jihu, stáhl z  Mexika svoje jednotky Napoleon III., protože se bál americké intervence. Maxmilián osaměl. Jak závratně získal mexickou korunu, tak o ni měl přijít. Charlotta se rozhodla vyjet do Evropy žádat o pomoc, ale nikdo jí nepomohl, a navíc kvůli psychické nemoci zešílela. Zprávu o tom, jak se její manžel opevnil se zbytky vojska ve městě Querétaro a  jak ho zradili jeho dva generálové, nikdy nepřijala. Benito Juárez odmítl všechny prosby evropských monarchů – nad Zvonkovým vrchem Querétara se rozezněl umíráček.

Rychle vstávat. Ještě kojím, ale jednou rukou odesílám svou noční práci – časopis je zredigovaný. Pak strkám dítě do šátku a letím na poštu odeslat obrazový doprovod. Cestou si kupuji v řeznictví ruskou zmrzlinu a jdeme ke svatému Donátovi do polí. Je čas Viktorky a malá chce pozorovat listí na stromech – už je vidí. Kojím pod ozobanou třešní. Doma pak stavím na guláš, Viktorka řve, že zase nejsem. Sundávám ze stěny buben a paličku. Okamžitě se uklidňuje, má ráda bubnování. Sleduje mě velikýma očima a poslouchá. Pak se najednou otevřou dveře a  stojí v  nich Mucha se šamankou Ludmilou Oyun ze sibiřské republiky Tuva. Jen co vkročí dovnitř, vytahuje z kapsy vyšívaný pytlík a  žádá si devět různých semen. Počítám: pohanka, hrách, čočka, fazole, jáhly, kroupy, rýže… To je sedm. Šamanka koukne do spíže, vezme špetku mouky a tři šípky. Pak měšec zaváže, zapálí jalovec a žehná našemu domu. To kouzlo teď bude zdobit roh pokoje na východní straně. Ludmila tu bude měsíc. Mucha ji bere do jurty, kterou postavil nedaleko svého domu v Žabonosech. Dnes večer ji šamanka rituálně očistí a Muchovým posvětí mladého kozla, aby zajistila plodnost jejich stáda. Když dopijí čaj a  snědí kastrol guláše, mají se k odchodu. Mě čeká ještě upéct buchtu-metýnku na večer a zařadit do časopisu inzerci, kterou mi právě poslal manažer. Volám na pomoc svého muže – tentokrát k Donátovi vyráží s Viktorkou on. Je podvečer. Inzeráty jsou umístěny, metýnku tahám z  trouby. Viktorku hojdám v  autě, poma-

lu míříme do Žabonos. Jurta se bělá už z  dálky. Kolem ní pobíhá několik dredatých kluků, právě chytají kozla. Muchova žena snáší na stůl před jurtu všelijaké dobroty. Jsou tu pečená kuřata, houbový guláš, zapékaná pohanka se zeleninou, domácí sýry a chleba. Přidávám k nim svou metýnku a jdu se seznamovat s účastníky rituálu. Šamanka bere od každého jídla trochu a  kousky pokládá na ohniště uvnitř jurty. Pak si oblékne plášť zdobený barevnými hady, čepici s orlím peřím a  na krk si pověsí magické zrcadlo kyzyngu. Obřad může začít. Bere do ruky misku s mlékem, naběračku děviatiglazku a  rozstřikuje kapky do všech světových stran včetně nebe. Když zahřmí buben, sedíme už všichni v jurtě a oheň se pomalu rozhořívá. Dým stoupá kouřovým otvorem a s ním i vůně a chutě obětovaných potravin. Duchové se jistě mají dobře. Ludmila Oyun zpívá. Nikdo jí nerozumí, ale všichni mají pocit, že skrze ni promlouvá země. Její zpěv je zemitý a stoupá vzhůru stejně jako kouř. Pak na její pokyn přivedou kozla. Zvíře se brání, nechce jít dovnitř. Nakonec však jeho odpor slábne a nechá se provést třikrát kolem ohniště. Na závěr se klaní duchu ohně. Něco se s ním stalo, odmítá jít ven. Obřad končí, i tento den je u konce. Jedeme domů. Je noc, Viktorka spí. Nořím se do rozepsané knížky…

Ondřej Nezbeda

jeden den v životě

Čtvrtek usazené čarodějky

31

Pavlína Brzáková Autorka je etnoložka, šéfredaktorka časopisu REGENERACE.

Ezop, La Fontaine, Krylov a jejich moderní a postmoderní následovníci zjistili, že zvířata jsou tady nejen proto, aby se oddávala svému animálnímu zvířecímu životu a nacházela si přitom svá místa v potravinovém řetězci, případně potvrzovala či zas hned vyvracela Darwinovu evoluční teorii, nýbrž taky proto, aby zrcadlila lidské vlastnosti a člověčí chování. Tedy aby sloužila ve zvířecích alegoriích. A něco podobného zjistili bratři Čapkové taky o hmyzu, inspirovaní svého času velice populární knihou La vie des insectes (Život hmyzu), kterou sepsal tehdy hojně oslavovaný, ale stejně tak i zavrhovaný francouzský entomolog a  experimentátor Jean-Henri Fabre. My si zde připomeneme jeho snad nejproslulejší pokus s vosou kutilkou (Psammophila hirsuta). Je to pokus pokoušející hmyzí instinkty. Ale nás nebude zajímat ani tak vosa a  její nezvratitelný instinkt. Upřeme se spíš na cvrčka, nebohou vosí oběť v tomhle Fabrově příběhu. Takže vosa přepadne cvrčka, omráčí ho žihadlem a za tykadla přitáhne ke svému otvoru v zemi, vleze si dovnitř, aby to tam připravila, a pak se vrátí a znova chytí omráčeného cvrčka za tykadla, zatáhne ho do své díry a naklade do něho jak do živé konzervy vajíčka. A tu pokusník Fabre zasáhne těsně před závěrečnou fází. V okamžiku, kdy vosa zmizí ve své díře v  zemi, Fabre ustřihne omráčenému cvrčkovi tykadla, čímž naruší jeden článek v  řetězu vosího instinktu, takže když se vosa vrátí, neví si rady s beztykadlovým cvrčkem, ten už ji prostě nezajímá, protože s tím její instinkt nepočítal, a  tak jí nezbývá než lovit a  omračovat další a další cvrčky a tahat je ke své díře, kde už jim zas čilouš Fabre stříhá tykadla, až je omráčených cvrčků kolem vosí díry navršena hromada. A jakou že v tom vidím bajku či alegorii? Kdesi na počátku komunistické totality jsme byli všichni uloveni a omráčeni jakýmsi „zlým kolektivistickým řádem“, vyvolávajícím v  jedněch horečnatý, hypnotický sen, že tohle je ten spravedlivý lidský svět, po němž lidstvo celá staletí slídilo, a  v  druhých pak jistotu, že tenhle neřád zatáhne celý národ do své díry a udělá si z něho „živou konzervu“. A jak už víme, pravdu měli spíš ti druzí: skončili jsme v díře. Ale přiznejme komunistické totalitě, že byla přece jen chytřejší než instinkt vosy kutilky a  nejenže nechala přežít ty, co si sebezáchovně odstřihli tykadla, ale dokonce je postupem času sama k tomu vedla. Dokázala totiž zapojit taky beztykadlové cvrčky do svého systému. A řekl bych, že ještě dnes za to svým způsobem stále platíme. Žijeme sice ve svobodné, demokratické zemi, přežili jsme v minulém století to, co se mohlo jevit jako k nepřežití, ale taky moc dobře víme, že se stalo něco jen obtížně napravitelného. Obávám se, že teď doplácíme na to, čeho jsme se tenkrát vzdali, od čeho jsme se kdysi odstřihli. A  nejhorší na tom je, že vlastně ani nevíme, co jsou to ta tykadla, která jsme si sebezáchovně amputovali. A že se to už možná nikdy nedovíme. Tolik bajka o vose a cvrčkovi.

Jiří Kratochvil Autor je spisovatel. Příští týden píše Petra Hůlová.

32

30. červenec – 5. srpen 2007  V  RESPEKT 31

minulý týden

Nebem nad Českou republikou prolétla Mezinárodní kosmická stanice. Noviny přinesly zprávu, že velká voda zaplavila Velkou Británii. Družstvo pěti českých středoškoláků vyhrálo fyzikální olympiádu v íránském Isfahánu. Harry Potter porazil diváckou oblibou Zdeňka Svěráka. Rychlý zásah českých zdravotníků zachránil život spojeneckému vojákovi, kterému během služební pochůzky utrhla mina levou nohu u letiště v afghánském Kábulu. Vláda odvolala českého velvyslance při EU Jana Kohouta. Štěstí se k nám otočilo zády, komentoval útočník české fotbalové reprezentace do 20 let Martin Fenin skutečnost, že jeho tým prohrál ve finále na mistrovství v Kanadě s Argentinou a odvezl si stříbrnou medaili za druhé místo. Začaly pravidelné letní krachy cestovek. Klienti turistické kanceláře I’m Travelling neodletěli z  ruzyňského letiště v  Praze do svých destinací v  Tunisku a  Turecku, protože firma za ně nezaplatila letenky; desítky dalších se ze stejného důvodu naopak nemohly vrátit domů z Kréty a dalších řeckých ostrovů. Ministerstvo obrany zřídilo bezplatnou telefonní linku 800111603 pro válečné veterány, kteří se

dostanou do potíží a  potřebují poradit. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg jednal v  Bruselu se svými evropskými kolegy o nové smlouvě EU. Stát u arbitrážního soudu v Paříži zažaloval Československou obchodní banku o náhradu 27miliardové škody, která vznikla v dobách, kdy pro tento finanční ústav očistil a k převzetí připravil zkrachovalou Investiční a Poštovní banku. Ida Kelarová uspořádala přehlídku romských písní a tanců na hradě Svojanov. Do estébáků se nestrká, vysvětlil soudce Nejvyššího soudu Jiří Plácal, proč jeho instituce odmítla rehabilitovat evangelického faráře a  někdejšího chartistu Jana Šimsu, jehož Plácalovi kolegové poslali za komunistů v roce 1978 na osm měsíců do kriminálu za to, že při domovní prohlídce odstrčil příslušníka politické policie, který surově napadl jeho manželku. Kantátou Carmina burana začal Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově. Z brněnského Výstaviště se odvalily kameny. Po rozsáhlém čtyřdenním pátrání dopadla policie řidiče, který ve velké rychlosti projížděl obcí Chodský Újezd u Tachova, přitom srazil malou holčičku stojící na krajnici, o kus dál smetl

ženu tlačící dětský kočárek a z místa činu ujel; protože se nejednalo o Roma, nezveřejnily české noviny žádnou podrobnější zprávu o řidičově původu; těžce zraněné děvčátko skončilo na jednotce intenzivní péče v plzeňské nemocnici. Počet mrtvých na českých silnicích přesáhl výkonem 32 pohřbů za jeden týden dosavadní rekordy a šéf dopravní policie Zdeněk Bambas řekl novinářům, že to „není tak strašné, jak se zdá“. Policejní prezidium se poté rozhodlo odvolat Bambase z  funkce. Pana ředitele Bambase bohužel po letech v jedné funkci postihla profesní slepota a hluchota – on si vůbec neuvědomuje, v jak kritické situaci se dopravní policie nachází, ani to, že se pod jeho vedením stala složkou považovanou za nejzkorumpovanější v  zemi, glosoval Bambasův odchod ministr vnitra Ivan Langer. Blesk zabil skupinu pěti krav na pastvině u  Rokycan. Česká republika požádala o křeslo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN. Poslankyni Lucii Talmanové se narodil syn Nicolas, šťastný otec, premiér Mirek Topolánek, poté uspořádal tiskovou konferenci a na ní oznámil, že po dohodě rodičů dostane

chlapec příjmení Topolánek. V  Praze se natáčel Máchův Máj. Kvůli strachu z ptačí chřipky klesla obliba drůbežího masa. Podle průzkumu mezinárodní organizace Pew Research Centre považuje korupci za „nejtíživější problém země“ 78 procent českých občanů, což Česko zařadilo do první desítky takto naladěných zemí mezi Nigérii a Bangladéš. Umístění plachty jakéhokoli typu v pražské památkové rezervaci je nepřípustné, vysvětlila referentka kulturního odboru pražské radnice Michaela Půlpánová, proč chce magistrát pokutovat sto tisíci korunami Museum Kampa za to, že jeho vedení vyvěsilo na čelní zeď transparent s nápisem Andy Warhol – Disaster relics: Selected prints, který láká kolemjdoucí na výstavu děl Andyho Warhola. Společnost Smart Wings zprovoznila novou leteckou linku Brno–Moskva. Podle zjištění českého tisku ubylo mincí házených návštěvníky do kašen českých měst. Zpět do ulic Chrudimi dopadl z nebe člen tamního aeroklubu, kterému se při seskoku neotevřel padák. [email protected]

Q

inzerce

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Pavel Černý, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: Jiří Sobota. Rozhovor: Ondřej adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Nezbeda. Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová. Překlad z The Economist: Naďa Abdallaová, Pavla Horáková. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek, Jaroslav Pašmik. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Ředitel inzerce: Jan Bezpalec. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 226 216 799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ  Press, spol. s  r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 22. 7. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.