Materiály a Technická dokumentace část: Technická dokumentace

FAKULTA ELEKTROTECHNIKY A KOMUNIKAČNÍCH TECHNOLOGIÍ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ

Materiály a Technická dokumentace část: Technická dokumentace

Garant předmětu: Doc. Ing. Josef Jirák, CSc.

Autoři textu: Prof. Ing. Pavel Procházka, CSc. Ing. Zdenka Rozsívalová

2

Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně

Obsah 1

TŘÍDĚNÍ, OZNAČOVÁNÍ A NORMALIZACE DOKUMENTŮ ................................4 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6

2

ZÁKLADNÍ NORMALIZACE GRAFICKÝCH DOKUMENTŮ.................................15 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5

3

ÚVOD ........................................................................................................................ 76 ZNAČKY ELEKTROTECHNICKÝCH KOMPONENT ......................................................... 77 KRESLENÍ SPOJŮ NA SCHÉMATECH ............................................................................ 84 OZNAČOVÁNÍ KOMPONENT (PŘEDMĚTŮ) V ELEKTROTECHNICE (ČSN IEC 750) ....... 88 ZPŮSOBY KRESLENÍ ELEKTROTECHNICKÝCH SCHÉMAT ............................................. 91 DRUHY ELEKTROTECHNICKÝCH SCHÉMAT ................................................................ 94

GRAFICKÁ DOKUMENTACE DESEK PLOŠNÝCH SPOJŮ. ..................................100 6.1 6.2 6.3 6.4

7

ÚVOD ........................................................................................................................ 73 DRUHY TECHNOLOGICKÝCH DOKUMENTŮ ................................................................ 73 TECHNOLOGICKÉ POSTUPY ....................................................................................... 74 TECHNOLOGICKÉ PŘEDPISY ....................................................................................... 74 TECHNOLOGICKÁ SCHÉMATA .................................................................................... 74

ELEKTROTECHNICKÁ SCHÉMATA - ZÁKLADY TVORBY.................................76 5.1 5.2 5.3 5.4 5.5 5.6

6

ZOBRAZOVÁNÍ OBECNĚ ............................................................................................. 24 ZOBRAZOVÁNÍ NA VÝKRESECH ................................................................................. 25 UDÁVÁNÍ ROZMĚRŮ NA VÝKRESECH ......................................................................... 36 UDÁVÁNÍ PŘESNOSTI ROZMĚRŮ ................................................................................ 46 PŘEDEPISOVÁNÍ DRSNOSTI A ÚPRAV POVRCHU.......................................................... 51 ZÁPIS GEOMETRICKÝCH TOLERANCÍ ......................................................................... 55 TEXTOVÉ ÚDAJE A TABULKY NA VÝKRESECH............................................................ 58 NÁLEŽITOSTI VÝKRESŮ ............................................................................................. 61

TECHNOLOGICKÁ DOKUMENTACE.........................................................................73 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5

5

FORMÁTY A ÚPRAVA VÝKRESOVÝCH LISTŮ (ČSN ISO 5457)................................... 15 POPISOVÉ POLE ......................................................................................................... 18 MĚŘÍTKO .................................................................................................................. 19 DRUHY ČAR .............................................................................................................. 20 NORMALIZACE PÍSMA ............................................................................................... 22

VÝKRESOVÁ DOKUMENTACE....................................................................................24 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7 3.8

4

TŘÍDĚNÍ DOKUMENTŮ PRO PRŮMYSLOVÉ CELKY, SYSTÉMY A ZAŘÍZENÍ ..................... 4 ČÍSLOVÁNÍ STRAN DOKUMENTU .................................................................................. 5 KÓDY JAZYKŮ A STÁTŮ ............................................................................................... 6 OCHRANA VLASTNICTVÍ DOKUMENTŮ ........................................................................ 7 DRUHY TECHNICKÝCH DOKUMENTŮ ........................................................................... 9 NORMALIZACE TECHNICKÉ DOKUMENTACE .............................................................. 13

ÚVOD ...................................................................................................................... 100 ZÁKLADNÍ POJMY Z OBLASTI PLOŠNÝCH SPOJŮ ....................................................... 100 POŽADAVKY NA PROVEDENÍ A KVALITU MATRIC A PŘEDLOH .................................. 102 VÝKRESOVÁ DOKUMENTACE K PLOŠNÝM SPOJŮM .................................................. 103

TVORBA TECHNICKÝCH TEXTOVÝCH DOKUMENTŮ .......................................105 7.1 7.2

ÚVODNÍ ČÁST DOKUMENTU .................................................................................... 105 HLAVNÍ TEXTOVÁ ČÁST DOKUMENTU ..................................................................... 110

Materiály a technická dokumentace, část Technická dokumentace 7.3 7.4

3

ZÁVĚREČNÁ ČÁST....................................................................................................116 DODATKY ................................................................................................................116

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA: ..................................................................... 118

4


1 Třídění, označování a normalizace dokumentů Mezinárodní norma EN 61355:1997 (idt IEC 6135:1997 respektive ČSN EN 61355 ) Classification and designation of documents for plants, systems and equipment ( Třídění a označování dokumentů pro průmyslové celky, systémy a zařízení) stanoví Klasifikační schéma dokumentů podle informace, kterou obsahují, nezávisle na jejich formě ( například bez ohledu na to, jedná-li se o výkresový nebo textový dokument). Pravidla označování dokumentů podle vztahu k objektům v nich popisovaným spolu s návodem na uspořádání, registraci a archivaci. Poznámka: Pod od termínem „dokument“ se rozumí grafická nebo alfanumerická informace na nosiči, kterým může být papír, blána, filmový pás, videopásek, kompaktní disk (CD, DVD), disketa , pevný disk atd.

1.1

Třídění dokumentů pro průmyslové celky, systémy a zařízení

Dokumenty se třídí podle: objektu ( výrobku, stavby, apod. ) k němuž se vztahují obsahu informace bez ohledu na objekt, k němuž se vztahují účelu ( pro výrobu, montáž, pro kontrolu atd.) způsobu prezentace informace ( obrázek, schéma, mapa, diagram, tabulka, text

atd.).

Třídění dokumentů podle obsahu informace, kterou nesou, je základem třídění druhů dokumentů. Kód druhu dokumentu sestává z předznamenání (znak „&”) a tří kódových písmen: OZNAČENÍ PŘEDMĚTU & A1 A2 A3

N N N DCC

•

•

Pořadové číslo

V označení dokumentu kódem DCC je: na prvním místě A1 kód značící technické odvětví: A řízení všeobecně B technologie všeobecně C stavitelství včetně konstrukce budov a civilního inženýrství E elektrotechnika včetně řízení, informační a komunikační techniky M strojírenství včetně inženýrských prací P inženýrské práce nejsou-li zahrnuty do strojírenství. na druhém místě označeném A2 je písmeno označující hlavní třídu: A dokumenty sloužící k popisu dokumentace B dokumenty týkající se managementu C smlouvy a jiné netechnické dokumenty D dokumenty obsahující všeobecné technické informace E dokumenty týkající se technických požadavků a dimenzování

Materiály a technická dokumentace, část Technická dokumentace

•

5

F L M

dokumenty popisující funkci nebo chování objektu situační dokumenty vztahující se k dispozici (umístění) objektů apod. schémata zapojení nebo propojení mezi objekty. Informačními prvky na nich jsou: označení svorek, označení signálů, označení konců vedení, označení umístění propojovaných objektů, druh propojení apod.

P

dokumenty vztahující se k výrobě (například seznamy materiálů, soupisy položek. Tyto dokumenty obsahují informace o typu, technických údajích, identifikačních kódech, množství;výrobci,odkazech na technické normy apod.

Q

dokumenty týkající se řízení jakosti a dokumenty týkající se bezpečnosti

T

dokumenty (výkresy) s údaji o geometrickém tvaru a rozměrech. Informačními prvky jsou zde zobrazení (pohledy, řezy, průřezy apod.), kóty s údaji o přesnosti, značky s údaji o jakosti povrchu, přesnosti geometrického tvaru apod.

W

záznamy o provozu (provozní protokoly).

na třetím místě označeném A3 je písmeno označující podtřídu.

1.2 Číslování stran dokumentu Identifikace jednotlivých stran/listů dokumentu může být důležitá z hlediska počítačového zpracování dokumentace pro vyhledávání údajů na příslušných stranách/listech. Pořadové číslo strany/listu se odděluje od označení dokumentu lomítkem, např. OZNAČENI DOKUMENTU/ 1až XX Pořadová čísla stran/listů (maximálně 6 znaků) mohou být tvořena arabskými číslicemi nebo písmeny latinské abecedy. Pořadové číslo může v rámci šesti znaků zahrnovat i určitá třídicí kritéria, např. rozdělení do skupin apod. Poznámky: 1. Pořadové číslo strany/listu nemusí být ve vztahu k označení (číslu) odpovídajícího výkresu, běžně se však doplňuje indexem revize/změny, případně označením statusu (etapy vývoje dokumentu podle ISO 11442), např. • předběžně, jen pro informaci • na vyžádání • ke schválení a následnému zveřejnění • dokument je uvolněn pro ..... • konečný stav • apod.

6

Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně 2. Jako další doplňkovou informaci lze uvést například • dvoupísmenový mezinárodni kód státu v němž byl dokument vypracován ( ISO 3166) – viz kap.1.3 • označení nebo kód osoby (fyzické nebo právnické} zodpovědné za vypracování dokumentu • označení projektu, například interním kódem • kód jazyka podle ISO 639 – viz kap1.3.

Označení dokumentu je vždy předmětem dohody mezi zpracovatelem a příjemcem dokumentu. V informačním poli dokumentu (podle ČSN EN 61355 „titulní rámeček“) se uvádějí potřebné informace včetně pořadového čísla strany. Příklad možného uspořádání informačního pole dokumentu je na obrázku 1-1. Název:

Schéma:

Dodavatel:

Předmět:

DCC:

Název (logo) Jazyk: Projekt: zpracovatelské organizace Revize: Číslo dokumentu: dokumentu

Poř.číslo strany: Počet stran:

Strana:

Obr.1-1

1.3 Kódy jazyků a států Podle mezinárodní normy ISO 639 Codes for the names of languages se národní jazyky označují písmenovým kódem použitelným k různým účelům, např. jako jedna z doplňkových informací v označeni dokumentu. Příklady: angličtina en čeština cz čínština zh dánština da francouzština fr holandština nl italština it japonština ja němčina de norština no portugalština pt ruština ru španělština es švédština sv Písmenové kódy pro označeni jednotlivých států jsou uvedeny v mezinárodni normě ISO 3166:1993 Codes for the representation of names of countries. Norma uvádí jednak kódy


7

dvoupísmenové (ISO alpha-2 country code), jednak kódy třípísmenové (ISO alpha-3 country code) a rovněž kódy číselné skládající se ze tří číslic (ISO numeric- 3 country code). Tyto kódy jsou stanoveny Statistickým úřadem Spojených národů. Příklady: Austrálie ........... AU Belgie ................ BE Česká republika CZ Čína ................... CN Dánsko .............. DK Egypt ................. EG Finsko ............... FI Francie .............. FR Itálie .................. IT Japonsko ........... JP Kanada ………. CA Maďarsko........... HU

AUS BEL CZE CHN DNK EGY FIN FRA ITA JPN CAN HUN

036 056 203 156 208 818 246 250 380 392 124 348

Německo .............. DE Nizozemsko ........ NL Norsko ................ NO Polsko ................. PO Rakousko ............ AT Rusko .................. RU Řecko .................. GR Slovensko ............ SK Spojené království GB Španělsko ............ ES Švédsko ............... SE USA .................... US

DEU NLD NOR POL AUT RUS GRC SVK GBR ESP SWE USA

276 528 578 616 040 643 300 703 820 724 752 840

1.4 Ochrana vlastnictví dokumentů Pokud zákonné předpisy upravují ochranu autorství resp. vlastnictví nejen k dílům literárním a hudebním, či jim podobným, ale i k duševnímu vlastnictví obsahu technických, textových a výkresových dokumentů, pak je možné užít i na takových dokumentech značku pro ochranu vyplývající z autorského zákona a není nutné na dokument umisťovat další nápisy . V mnoha státech však není zákonnými předpisy zakázáno neautorizované kopírování dokumentace, například výkresů. Pak je vhodné každý dokument opatřit doložkou zakazující jeho kopírování bez souhlasu vlastníka práv Doložka se umisťuje na nosiči (např. nálepka s textem na disketě) a na začátku i na konci souboru dat. Podle mezinárodní normy (v návrhu) ISO/CD 16016 Technical product documentation - Protection marks for restricting the use of documents and products (Dokumentace technických výrobků - Ochranné značky omezující zneužití dokumentů a výrobků) se používá těchto nápisů: česky: Reprodukování, šíření a poskytnutí tohoto dokumentu, jeho částí nebo jeho obsahu třetí osobě je bez výslovného souhlasu zakázáno. Porušení zákazu vede k odpovědnosti za vzniklou škodu. Všechna práva jsou vyhrazena rovněž v případech registrovaného patentu, průmyslového vzoru nebo výtvarného návrhu. anglicky: The copying, distribution and utilization of this document as well as the communication of its contents to others without expressed authorization is prohibited. Offenders will be held liable for the payment of damages. All rights reserved in the event of the grant of a patent, utility model or ornamental design registration. francouzsky: Toute communication ou reproduction, de ce document, sous quelque form que ce soit, et toute exploitation ou communication de son contenu son interdites, sauf autorisation écrite expresse. Tout manquem.ent a cette regle est illicite et expose son auteur au

8


versement de dommages et intérets. Tous droits réservés pour Ie cas de Ia délivrance ďun brevet, ďun modele ďutilité ou ďun modele de présentation. německy: Weitergabe sowie Vervielfätigung dieses Dokuments, Verwertung und Mitteilung seines Inhalts verboten, soweit nicht ausdrücklich gestattet Zuwiderbandlungen verpflichten zu Schadenersatz. Alle Rechte für den Fall der Patent-, Gebrauchsmuster- oder Geschmacksmustereintragung vorbehalten. Uvedená znění jsou označována jako úplná, nezkrácená. Lze použít i zkráceného znění, například „OCHRANNÝ TEXT PODLE ISO 16016“. V případě, že zákonné předpisy rozšiřují autorské právo i například na výkresovou dokumentaci, postačí označit dokument značkou autorského práva (copyrightu). Označení sestává ze značky copyrightu ©, případně slova COPYRIGHT, jména vlastníka autorských práv, letopočtu vydání dokumentu, například: © (vlastník autorských práv), 2000 nebo Copyright (vlastník autorských práv), 2000 V některých případech lze užít nápisu „copyright reserved“, v češtině „všechna práva vyhrazena“. Po změnách provedených v dokumentu a v případě dalších vydání dokumentů se uvede původní letopočet vydání a může se uvést i letopočet vydání revidovaného dokumentu, čímž se prodlouží doba ochrany autorského práva, například: (vlastník autorských práv), 1997 , 1998 Poznámka: Značka © odpovídá článku III odstavce 1 Světové úmluvy o autorských právech (World Copyright Convention). Ochrana registrovaného patentu: Norma ISO 16016 uvádí i značku pro ochranu registrovaného patentu písmenem P v kroužku a třemi dalšími údaji: kódem státu podle WIPO ST.3 (odpovídá mezinárodní normě ISO 3166 s dodatkem kódů mezinárodních organizací spadajících pod ochranu komerčních zákonů) – viz poznámka níže číslem publikace písmenným kódem podle WIPO ST.16.


9

Například:

Ê ES 3500 001 C2 Ochrana průmyslového vzoru: Skladba značky pro ochranu průmyslového vzoru je podobná s písmenem U v kroužku: U

Ochrana výtvarného návrhu: Pro ochranu výtvarného návrhu se použije značky složené z písmene D v kroužku, kódu státu a čísla registrace návrhu, například: D

Poznámky: Uvedené ochranné značky se užívají například při publikování chráněných dokumentů nebo výrobků v katalozích, nabídkách apod. Užití značky ochrany průmyslového vzoru, patentu nebo konstrukčního či výtvarného návrhu je vhodné v případech jejich předvádění, popisu, výkladu jejich funkce například při různých technických školeních, v učebnicích, na veletrzích apod. Zkratka WIPO označuje Světovou organizaci pro duševní vlastnictví (World Intellectual Property Organization ) .

1.5 Druhy technických dokumentů Technické dokumenty je možno třídit podle různých hledisek a to především: podle druhu přenášené informace: Textové dokumenty - kap. 7 Sem patří především různé druhy technických zpráv, kusovníky, seznamy a pod. Technická zpráva (technical report) patří mezi textové dokumenty obvykle provázející výkresovou dokumentaci. Může obsahovat výpočty a vysvětlující text nebo technické požadavky, často je to zpráva o výsledcích měření, kontrole parametrů zařízení, o statickém posouzení konstrukce apod. Vědecká zpráva (scientific report) popisuje výsledky vědeckého výzkumu nebo stav řešení vědeckého problému. Mezi tyto dokumenty se řadí například výzkumné zprávy , může se k nim řadit i diplomová práce, popř. ročníková práce vycházející z řešení projektů apod.

10

Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně Grafické dokumenty - kap. 3, kap. 5

Do této skupiny se řadí především výkresová dokumentace, schémata ( elektrotechnická, kinematická, hydraulická, pneumatická, energetická, atd.), grafy, diagramy, plány apod. Význam grafického dokumentu (pokud je zpracován podle platných norem) spočívá v jeho vysoké vypovídací hodnotě. podle určení dokumentace: Konstrukční dokumentace – kap. 3, kap. 5 • • • • • • •

Mezi druhy konstrukčních dokumentů patří zejména: výkres součásti - obsahuje zobrazení součásti a údaje k jejímu definování výkres sestavení - obsahuje zobrazení sestavy výrobku (montážní jednotky) výkres podsestavy - obsahuje zobrazení smontovaných součástí, které budou montovány do výrobku jako celek soupis položek (kusovník) výkres polotovaru technické podmínky montážní výkres

• • • • • • • • •

dispoziční výkres seznamy opravárenské dokumenty schéma technická zpráva obrysový výkres teoretický výkres výkres pro přepravu provozní dokumenty

Hlavními grafickými dokumenty, které nesou základní informace pro realizaci výrobku, jsou výkres součásti a výkres sestavení (kap. 3). V elektrotechnickém průmyslu pak ještě různé druhy elektrotechnických schémat (kap. 5) po případě další speciální dokumenty jako je dokumentace pro výrobu desek plošných spojů (kap.6) atd. 1.5.1

Výkresy součástí.

Slouží jako hlavní dokument pro výrobu a kontrolu součástí, z nichž se skládá montážní jednotka (výrobek). Každá vyráběná součást má svůj vlastní výkres, který musí obsahovat zejména: efektivní zobrazení součásti údaje o rozměrech a jejich přesnosti potřebné údaje o přesnosti tvarů a poloh údaje o drsnosti povrchu a jeho úpravách technické požadavky formou textů a tabulek popisové pole 1.5.2

Výkres sestavení . Slouží k montáži sestavy nebo podsestavy i její kontrole. Obsahuje především:


11

zobrazení montážní jednotky tak, aby (spolu s technologickým postupem montáže) umožňovalo montáž výrobku (časté je užití mnoha řezů, aby byla viditelná vnitřní struktura sestavení) pozice (číselné označení) v sestavení použitých podsestav, součástí, normalizovaných součástí a pomocných materiálů hlavní rozměry (délka, šířka, výška, připojovací rozměry) udané příslušnými kótami údaje požadavků (rozměrů, drsností, úprav), které se mají realizovat až při montáži nebo kontrolovat po montáži údaje o spojích (svary, pájené spoje, atd.) texty a tabulky s technickými požadavky popisové pole a kusovník. Ten může být proveden i na samostatných listech . Výklad k požadavkům na výkresy- viz kapitolu 3. Výklad k požadavkům na elektrotechnická schémata – viz kapitolu 5. Výklad k požadavkům na desky plošných spojů - viz kapitolu 6.

Technologická dokumentace – kap 4. Do této skupiny patří především technologické postupy, návody, technologické předpisy ale i programové vybavení pro řízení výrobních procesů. Mezi další druhy podle určení patří např.: Patentová dokumentace. Obchodně-technická dokumentace. Dokumentace pro provoz.

podle způsobu zpracování Dokumentaci podle užitých prostředků pro její zpracování lze dělit na dokumentaci zpracovanou klasickými postupy a dokumentaci z pracovanou počítačovými podporami. V oblasti konstrukce se používají různé systémy CAD (Computer Aided Desing – Počítačově podporované konstruování (navrhování)). Tyto systémy jsou obvykle v současné době součástí systémů elektronické definice výrobku (EPD – Electronics Product Definition), které spolupracují se systémy elektronické správy technických dat PDM (Product Data Management). Ty jsou nezbytností v situaci, kdy je nasazena komplexní počítačová podpora v oblasti návrhu i vlastní výroby a prakticky celá dokumentace výrobku je zpracována formou elektronických informací, které je nutno spravovat, udržovat a mít vždy v aktuální podobě k dispozici.

12


Obrázek 1-2 představuje počítačové podpory uplatňované v oblasti přípravy výroby a výroby jako takové. Obr.1-3 ukazuje vývoj v oblasti těchto počítačových podpor a obrázek 1-4 představuje schéma funkce systémů EPD a PDM.

Obr.1-2 Genese počítačových podpor TPV: a) první fáze (1970-1990)

návrh

konstr. příprava

CAD

dílčí řešení -“ostrůvky“ PP

technolog. příprava

vkládání informací čtení informací vkládání dílčích informací

výroba

CAM

přenos informací-papírové dokumenty komplex.řešení

b) druhá fáze (konec XX.století) návrh analýza modifikace

Schema funkce EPD +PDM

konstr. příprava

CAD/CAM = CAE

technol. příprava

výroba

PDM EPD

CIM

přenos informací -elektronická definice výrobků (EPD)

Obr.1-3

Obr.1-4


13

1.6 Normalizace technické dokumentace Dokumentace musí být zpracována tak, aby byla srozumitelná a jednoznačná pro široký okruh technických pracovníků, kteří s ní přijdou do styku a to bez dalších doplňujících informací a pokynů.To umožňuje dodržení příslušných norem při jejím zpracování. Čím širší je platnost norem, tím větší je okruh techniků, kteří mohou s dokumentací pracovat. Průmyslově vyspělé státy se proto snaží o to, aby normalizační činnost probíhala na mezinárodní úrovni. Mezinárodní federace normalizačních společností (International standards Association -ISA) byla založena r.1926, ale v průběhu druhé světové války zastavila činnost. V r. 1946 byla založena Mezinárodní společnost pro normalizaci (International Organization for Standardization - ISO). V ISO pracuje téměř 200 technických komisí (TC), které se dělí na subkomise (SC), které pro zpracování jednotlivých norem vytváří pracovní skupiny (Work Group - WG). Normalizací technických výkresů se zabývá ISO/TC 10. Koordinací mezi ISO a IEC (mezinárodní organizace pro normalizaci v elektrotechnice) zajišťuje skupina Joint Work Group (JWG) IEC/TC3 + ISO/TC 10. Pro zajištění regionální technické normalizace v Evropě ( v rámci Evropské unie i dalších zemí) pracují na úkolech harmonizace národních norem, vytváření společných norem a předpisů tři organizace: Evropský výbor pro normalizaci - CEN ( Comité Européen de Normalisation) Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice - CENELEC ( Comité Européen de Normalisation Electrotechnique) Evropský institut Telecommunications

pro

telekomunikační

normy - ETSI Standad Institute

(

European

Pro označování norem uvedených nadnárodních organizací platí pravidla patrná z tabulky 1-1: organizace ISO CEN CENELEC

Označení normy (písmenná značka, číslo, .......) ISO pořadové číslo:rok schválení EN pořadové číslo:rok schválení IEC číslo (od 60 001 výše) ISO/IEC číslo ( od 20 001 výše) ETSI ETS 300 a pořadové trojčíslí Tabulka 1-1 V České republice je orgánem státní správy pro oblast technické normalizace Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (ÚNMZ). Jeho výkonnou složkou pro normalizaci je Český normalizační institut (ČSNI). Normalizace u nás je zajišťována Českými normami (ČSN). Normy mezinárodních organizací jsou do ČSN přejímány těmito způsoby: - překladem jako identické ( někdy i s originálním textem) - překladem s modifikacemi uvedenými jako doplňky - zapracováním do ČSN (obsah i forma jsou pozměněny) - převzetím originálu

14


Takové normy jsou ( v pravém horním rohu) označeny: ČSN písmenná značka (tab.1-2), číslo. U norem ISO, které jsou identické s normou EN je označení doplněno o symbol: idt EN pořadové číslo:rok schválení Normy EN jsou do národních norem přejímány bez úprav a doplňků. Takové normy nesou v ČR označení ČSN EN pořadové číslo. Je-li taková norma identická s normou ISO je u označení připojen symbol: idt ISO pořadové číslo: rok schválení. Kromě převzatých norem (ČSN ISO....., ČSN EN......, ČSN IEC....., ČSN ETC.....) jsou vydávány i české technické normy ČSN....., které se vydávají pro oblasti , kde mezinárodní normalizace dosud neproběhla. I tyto normy mohou mít převzaty některé části z mezinárodních či evropských norem. ČSN jsou ve svém označení doplněny o šestimístné třídící znaky, které jsou shodné s tradičním číslováním našich norem.


15

2 Základní normalizace grafických dokumentů 2.1 Formáty a úprava výkresových listů (ČSN ISO 5457) Výkresy a schémata se zpracovávají na předepsaných rozměrech (formátech) výkresových listů. K přednostnímu užití jsou normou předepsány formáty řady ISO A tabulka 2-1. Je-li třeba užít delší výkresový list, volí se z řady prodloužených formátů. 2.1.1

Rozměry v mm

Formáty řady ISO-A Označení Rozměry 841 x 1189 A0

Prodloužené formáty Označení Rozměry -

A1

594 x 841

-

-

A2

420 x 594

-

-

A3 x 3 A3 x 4 A4 x 3 A4 x 4 A4 x 5 -

420 x 891 420 x 1189 297 x 630 297 x 841 297 x 1051 -

2.1.1.2

A3

297 x 420

2.1.1.3

A4

210 x 297

Zvlášť prodloužené formáty Označení Rozměry 2.1.1.1 1189 x 1682 A0 x 21) A0 x 3 1189 x 25232) A1 x 3 841 x 1783 A1 x 4 841 x 23782) A2 x 3 594 x 1261 A2 x 4 594 x 1682 A2 x 5 594 x 2102 A3 x 5 420 x 1486 A3 x 6 420 x 1783 A3 x 7 420 x 2080 A4 x 6 297 x 1261 A4 x 7 297 x 1471 A4 x 8 297 x 1682 A4 x 9 297 x 1892

Poznámky: 1) tento formát odpovídá dvěma formátům A0 řady ISO-A 2) pro praktické užití se tyto formáty nedoporučují 3) rozměry jdou uvedeny ve tvaru a x b nebo b x a (obr. 2-2). Tabulka 2-1 Originál výkresu má být zpracován na nejmenším možném formátu. Musí být však zachována přehlednost výkresu a jeho dobrá čitelnost. Na kreslicím listu je kreslicí pole (plocha) ohraničeno dvojitým rámečkem z nichž větší slouží k odstřižení formátu (obr.2-1). Rámečky jsou provedeny souvislou čarou (kap. 2.4) tloušťky min. 0,5 mm. Nedílnou součástí výkresového listu je popisové pole (kap. 2.2), které se umísťuje v pravém dolním rohu kreslicí plochy. Možné orientace formátu a umístění popisového pole udává obr.2-2. Obvykle se všechny formáty (mimo formát A4) užívají tak, že vodorovná strana formátu je delší (u formátu A4 je delší svislá strana). Z obrázku 2-2 jsou patrné i šířky lemu rámečku oříznutého formátu.

16


Obr.2-1

Obr.2-2 Další předepsanou výbavu kreslicích listů tvoří (obr. 2-3): a)

Středicí značky - obr. 2-3 A

Tvoří je úsečky umístěné na osách souměrnosti kreslicího listu. Jejich tloušťka je min. 0,5 mm. b)

Orientační značky - obr. 2-3 B

Značka má tvar trojúhelníku, který je kreslený na rámci. Na výkresový list se umísťují vždy dvě značky (jedna na delší stranu a druhá na kratší stranu formátu). Jedna ze značek musí směřovat vždy ke kresliči (spodní okraj formátu). Značky se kryjí se středicími značkami.


c)

17

Značky pro oříznutí - obr. 2-3 C, D

Značka je tvořena pravoúhlým rovnoramenným trojúhelníkem (délka ramen 10 mm) nebo dvěma na sebe kolmými úsečkami (tloušťka čar 2 mm, délka 10 mm). Značky se umisťují v rozích výkresového listu.

Obr. 2-3 Pro případy, kdy je to vhodné, lze výkresový list vybavit dalšími náležitostmi: a)

Souřadnicovou sítí (obr. 2-4)

Počet polí sítě musí být dělitelný dvěma. Šířka polí by měla být v mezích 25 až 75 mm. Označení polí se v jednom směru provádí písmeny velké abecedy a v druhém směru arabskými čísly normalizovaným technickým písmem (kap. 2.5). Počátek označování polí je v protilehlém rohu vůči popisovému poli. Síť se kreslí čarou min. 0,5 mm tlustou.

18


Obr. 2-4 b)

Porovnávacím měřítkem

Jde o obdélníkovou lištu nejméně 100 mm dlouhou a maximálně 5 mm širokou. Má dělení po 10 mm. Měřítko nemá číselné údaje, kreslí se do lemu výkresového listu tloušťkou čáry min. 0,5 mm. Skládání výkresů (jejich kopií) se provádí na formát A4 vždy tak, aby popisové pole bylo nahoře (obr. 2-5).

Obr. 2-5

2.2 Popisové pole Popisové pole obsahuje základní organizační a technické údaje dokumentu. Pro jednotlivé druhy konstrukčních dokumentů se užívají jejich různé typy: a) Základní popisové pole - používané u výkresů součástí. b) Zmenšené popisové pole - určené pro schémata a textové dokumenty. c) Zjednodušené popisové pole - používané pro druhé a další listy výkresů a schémat.


19

Popisové pole má obsahovat zejména tyto údaje (viz též obr.2.6): 1-

číslo dokumentu (písmenočíslicový znak), počet listů, číslo listu

2-

název dokumentu shodný s názvem na výkresu (schématu) zobrazeného předmětu

3-

jméno a podpisy pracovníků, podílejících se na tvorbě a schválení dokumentu

4-

zápis změn provedených v dokumentu po jeho vydání

5-

název (logo) organizace, která dokument zpracovala

6-

technické poznámky

7-

číslo souvisejícího soupisu položek (kusovníku) - (pokud existuje)

8-

hmotnost na výkrese zobrazených částí

9-

měřítko (měřítka) použité na výkresu

10 - specifikace materiálu (jen u výkresů součástí) 11 - údaje základního pravidla tolerování, třídy přesnosti netolerovaných rozměrů a geometrických tolerancí (obvykle jen u výkresů) 12 – použitý způsob promítání (obvykle jen u výkresů) Pokud popisové pole neobsahuje příslušnou kolonku pro určitý údaj uvede se údaj nad popisové pole formou slovní poznámky nebo symbolikou danou normou. Ukázka provedení základního popisového pole užívaného ve cvičení předmětu je na obr. 2-6. Ukázka jiného způsobu provedení popisového pole je na obrázcích 3-81 a 3-82.

11,12 Obr. 2-6

2.3 Měřítko Měřítko je poměr délkového rozměru prvku předmětu zobrazeného na výkresu ke skutečnému délkovému rozměru téhož prvku na skutečném předmětu. Hlavní měřítko, ve kterém je zhotoveno hlavní zobrazení na výkresu, se uvádí v příslušné rubrice popisového pole. Jestliže jsou některé obrazy na výkresu v jiném než hlavním měřítku, uvede se toto měřítko(a) v závorce vedle hlavního měřítka. Takové měřítko se uvede i u označení obrazů jím provedených (např.: M 5 : 1).

20

Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně Doporučená měřítka pro použití na výkresech jsou uvedena v tabulce 2-2.

Druh

Doporučená měřítka

Měřítka zvětšení

50 : 1

20 : 1

5:1

2:1

Skutečná velikost

10 : 1

1:1

Měřítka zmenšení

1:2

1:5

1 :10

1 : 20

1 : 50

1 :100

1 : 200

1 : 500

1 : 1000

1 : 2000

1 5000

:

1 10000

:

Tabulka 2-2 Volba měřítka výkresu je závislá na složitosti zobrazovaného předmětu. Použité měřítko a velikost zobrazovaného předmětu určují formát výkresového listu.

2.4 Druhy čar Pro zobrazování technických předmětů na výkresech a schématech se užívají různé druhy čar. Norma ISO uvádí tyto základní druhy čar (tabulka 2 –3).

Tabulka 2-3


21

Jednotlivé druhy čar (uvedené v tabulce 2-3) se na technických dokumentech používají v různých tloušťkách. Obecně norma uvádí tato provedení čáry: velmi tlustá tlustá tenká Poměr tlouštěk těchto provedení je 4 : 2 : 1 (velmi tlustá : tlustá : tenká) Podle druhu a provedení (na.př.formátu) dokumentu norma doporučuje užití určitých tlouštěk čar (tabulka 2-4). Druh dokumentu tenká čára (mm) Výkresy a schémata v elektrotechnice – 0,25 menší formáty Výkresy a schémata v elektrotechnice – 0,35 větší formáty obrázky do technických zpráv, knih a 0,13 nebo 0,18 publikací (odborných článků) Tabulka 2-4

tlustá čára (mm) 0,5 0,7 0,35 nebo 0,5

Konkrétní užití jednotlivých druhů čaru a jejich tlouštěk užívaných na dokumentech v elektrotechnických oborech jsou uvedeny v tabulce 2-5. Druh a tloušťka čáry na schématech v elektrotechnice souvislá tenká

tlustá

velmi tlustá

souvislá nepravidelná čárkovaná

tenká tenká

čerchovaná

tenká

tečkovaná

tenká

Užití čáry elektrická spojení všeobecně (bez rozlišení druhu, průřezu a pod.), elektrická vedení, elektrická vazba funkční, logická a pod., pomocné obvody, odkazové čáry (včetně praporků) elektrická spojení s funkčním významem, vedení při rozlišování různých druhů, hlavní obvody přípojnice, přípojnicové rozvody, kabelové formy, svazky kabelů, vodičů, rámeček výkresu, formát výkresu vedení při rozlišení různých druhů, přípojnice a přípojnicové rozvody ( jsou-li vedení kreslena tlustou čarou), svazky vodičů ( jsou-li vedení kreslena tlustou čarou), kabelové formy a svazky kabelů přerušení a ukončení obrazců ( užívá se provedení (obr.3-19) „se zlomy“ (a) či „od ruky“ (b)) neelektrická ( mechanická, hydraulická, pneumatická atd.) spojení, stínění dělící čára mezi zařízeními (např. v poli rozvaděčů), ohraničení souboru přístrojů nebo prvků téhož přístroje, ochranný vodič uzemňování, pro chráněný rozvod a pod. pokračování, opakování prvků nebo obvodů

22


na výkresech mechanických částí souvislá tenká obrysy sklopených průřezů, neurčité hrany, šrafování řezů a průřezů, kótovací, vynášecí (pomocné) a odkazové čáry ( včetně praporků), patní kružnice, zobrazení závitů, úhlopříčky hranolů a jehlanů, ohraničení vynášených podrobností tlustá viditelné obrysy a hrany pohledů, řezů, průniků, rámeček výkresu, ukončení závitu velmi tlustá lepený spoj souvislá tenká přerušení a ukončení obrazců, rozhraní mezi pohledem nepravidelná a částečným řezem čárkovaná tenká zakryté (neviditelné) hrany a obrysy čerchovaná tenká osy souměrnosti, roztečné kružnice a přímky, označení úprav povrchu tlustá poloha myšlených rovin řezu; ( k označení rovin lze užít také jen tlustých úseček) čerchovaná se tenká krajní polohy pohyblivých předmětů, zobrazení tvaru dvěma tečkami přetvoření, tížnice, obrysy a hrany sousedících předmětů, čáry ohybu na rozvinutých plochách Tabulka 2-5 Hlavní zásady pro kreslení čar: ⇒ zvolená skupina čar musí být použita ve všech obrazech výkresu ⇒ napojení přerušovaných čar na jiné čáry se provádí bez mezery ⇒ u rovnoběžných přerušovaných čar umístěných blízko sebe se mezery umístí tak, aby čáry nebyly provedeny paralelně ⇒ čerchované čáry nekončí tečkou (tečkami) ⇒ čerchované čáry se protínají čarami (nikoliv mezerou či tečkou) ⇒ jestliže by se při zobrazování součásti měly dvě čáry překrývat, pak se přednostně kreslí (v pořadí): obrysové čáry a viditelné hrany, zakryté obrysy a hrany, osy rotace

2.5 Normalizace písma Textové údaje (zápisy rozměrů, údaje v popisovém poli, technické poznámky, atd.) se na grafických dokumentech uvádí technickým písmem. To je normalizováno (ČSN EN ISO 3098-0 (idt 01 3115). Norma rozlišuje několik typů písem. (typy A, B CA, CB). Tyto typy mohou být provedeny jako kolmé (na základní dotažnici) a šikmé (sklon písma vzhledem k základní dotažnici je 750 ). Pro ruční popisování (od ruky, šablonou, suchými obtisky) technických dokumentů je doporučeno písmo typu B – kolmé (písmo velké abecedy). K popisu prováděného počítačovou technikou jsou určeny typy CA a CB. Základní rozměry písma jsou: h – výška písma d – tloušťka čáry písma (pro typ B platí: d = 1/10h) Ostatní rozměry jsou odvozeny od hodnoty h – viz tabulka 2-6, která uvádí rozměry písma typu B. Základní dotažnicí se rozumí myšlená čára tvořená úpatím jednotlivých písmen velké abecedy. Na obr. 2-7 je ukázka ručního provedení písmen velké abecedy typu písma B.


23 Rozměry v milimetrech

Charakteristický rozměr

Násobek h (10/10)h 1,8 (7/10)h 1,26

2,5 1,75

3,5 2,5 4)

5 3,5

7 5 4)

10 7

14 10 4)

20 14

0,54 0,54 0,72

0,75 0,75 1

1,05 1,05 1,4

1,5 1,5 2

2,1 2,1 2,8

3 3 4

4,2 4,2 5,6

6 6 8

0,36 3,42

0,5 4,75

0,7 6,65

1 9,5

1,4 13,3

2 19

2,8 26,6

4 38

2,7

3,75

5,25

7,5

10,5

15

21

30

2,34

3,25

4,55

6,5

9,1

13

18,2

26

1,08 0,18

1,5 0,25

2,1 0,35

3 0,5

4,2 0,7

6 1

8,4 1,4

12 2

Výška písma Výška písmen malé abecedy (výška x-) Dolní dotah písmen malé abecedy (3/10)h Horní dotah písmen malé abecedy (3/10)h Mezera pro diakritická znaménky (4/10)h (pro písmena velké abecedy) Mezera mezi písmeny (2/10)h Nejmenší vzdálenost základních (19/10)h dotažnic 1) Nejmenší vzdálenost základních (15/10)h dotažnic 2) Nejmenší vzdálenost základních (13/10)h dotažnic 3) Mezera mezi slovy (6/10)h Tloušťka čáry (1/10)h Poznámky 1) pro písmeno s diakritickými znaménky 2) pro písmeno bez diakritických znamének 3) pouze pro popis písmeny velké abecedy 4) zaokrouhlené hodnoty

Rozměry

Tabulka 2-6

Obr.2-7

24


3 Výkresová dokumentace 3.1 Zobrazování obecně

Technické normy (jmenovitě ČSN ISO) definují zobrazení jako graficky vyjádřenou informaci zpracovanou za příslušné metody promítání nebo schématického znázornění. Promítací metodou je rozuměn soubor pravidel pro dvourozměrné zobrazení třírozměrného předmětu. Pokud se v technické praxi nepracuje se třírozměrným (3D) modelem zpracovaným počítačovou podporou je dvourozměrné zobrazení základním nosičem informací o tvaru technického předmětu. V technické praxi se užívá řada promítacích metod. Jejich přehled je uveden v tabulce 3-1.

Tabulka 3-1


25

Pokračování tabulky 3-1

Tabulka 3-1

3.2 Zobrazování na výkresech Pro zobrazování na výkresech se přednostně užívá způsob pravoúhlého promítání a to: • metoda pravoúhlého promítání v 1. kvadrantu (metoda E) • metoda pravoúhlého promítání ve 3. kvadrantu (metoda A) 3.2.1

Metody pravoúhlého promítání Metoda E

Promítání touto metodou vychází z principu Mongeova promítání. Způsob vytváření jednotlivých průmětů je patrný z obr. 3-1. Ve sdružené průmětně vzniká šest základních průmětů (1 - pohled zepředu neboli hlavní pohled, 2 - pohled shora, 3 - pohled zleva, 4 pohled zprava, 5 - pohled zdola, 6 - pohled zezadu). Zobrazovaný předmět se v hlavním pohledu umisťuje do průčelné polohy, tj. polohy, kdy rovinné stěny, popřípadě osy předmětu (nebo jejich většina) leží rovnoběžně s průmětnou nebo jsou na ni kolmé. Umístění ostatních pohledů vzhledem k hlavnímu pohledu je závazné. Nelze-li polohu umístění dodržet, lze kterýkoliv pohled vůči hlavnímu pohledu umístit na jiné než určené místo. Přitom je nutné tento pohled i směr pohledu označit určenou symbolikou (šipky, písmeno ze začátku velké abecedy) - obr. 3-2.

Obr. 3-1

26


Výkresy zpracované touto metodou mají být nad popisovým polem (nebo v popisovém poli) označeny jejím grafickým symbolem (obr. 3-3).

Obr. 3-2

Obr. 3-3

Metoda A Tato metoda se v ČR běžně nepoužívá. Lze se s ní setkat na některé dokumentaci zpracované v zahraničí nebo dokumentaci zpracované na vyžádání zahraničního partnera. Princip zobrazení je patrný z obr. 3-4. Grafický symbol pro označení této metody je znázorněn na obr. 3-5.

Obr. 3-4

Obr. 3-5

Srovnání obou promítacích metod ukazují obr. 3-6 (metoda E) a obr.3-7 (metoda A).


27

Obr.3-6

Obr.3-7

3.2.2

Praktické užití metody E

Při kreslení výkresů touto metodou se dodržují tato základní pravidla: 1) Viditelné obrysy se kreslí souvislou tlustou čarou. Zakryté obrysy a hrany se kreslí tenkou čárkovanou čarou a to jen tehdy, je-li jejich zakreslení funkční (zmenšení počtu obrazů předmětu, zvýšení názornosti zobrazení, definování tvaru předmětu apod.). 2) Souměrnost předmětů (děr, zářezů apod.), zvláště rotačních, se v obrazu předmětu označuje osou, která se kreslí tenkou čerchovanou čarou a je přes obrys předmětu přetažena (pro formát , A3, A4 cca 3 až 5 mm) .

28


3) Zobrazení předmětu musí být jednoznačné, přehledné a musí umožnit doplnit zobrazení o další potřebné údaje jako jsou kóty, geometrické tolerance, značky drsnosti, atd. – viz dále. 4) Při grafickém definování předmětu se ze šesti základních pohledů použije pouze nezbytný počet pohledů, přičemž hlavní pohled se kreslí vždy. Počet použitých pohledů může být často redukován použitím dalších výrazových prostředků, které v kombinaci se základními pohledy zvyšují efektivnost grafického vyjádření. Jsou to: a) zobrazení v pomocných pohledech (kap. 3.2.3) b) zobrazení v řezech a průřezech (kap. 3.2.4) c) zobrazení v rozvinutém pohledu (kap. 3.2.5) d) zobrazení místního (částečného) pohledu (kap. 3.2.6) e) přerušování obrazů a zobrazení detailu (podrobností) (kap. 3.2.7) f) smluvní zobrazení (kap. 3.2.8) 3.2.3

Zobrazení v pomocných pohledech

Jde o průmět do pomocné průmětny. Užívá se tehdy, kdy prvky (které je nutno definovat) jsou v základním pohledu zkresleny. Obr. 3-8 představuje pomocný pohled umístěný ve směru promítání. Obr. 3-9 je ukázkou pomocného pohledu umístěného mimo směr promítání (A) a pomocného pohledu pootočeného (B). Normou předepsané označování pomocných pohledů je patrné z obrázků.

Obr. 3-8

Obr. 3-9

Materiály a technická dokumentace, část Technická dokumentace 3.2.4

29

Zobrazení v řezech a průřezech

Řez je obraz předmětu protnutého myšlenou řeznou rovinou (rovinami), který je pravoúhle promítnutý na rovinu rovnoběžnou s rovinou řezu. Přitom se zobrazují pouze části předmětu, které leží v rovině řezu a za ní. Zobrazení v řezu se uplatňuje především u těles s dutinami. Plocha řezu se šrafuje tenkými čarami (tabulka 3-2). Šrafy (obr. 3-10) mají sklon 45 o k obrysové hraně formátu výkresu (A) nebo základní hraně (ose) zobrazovaného předmětu (B). Jestliže by šrafy splývaly s obrysovou hranou, je dovolen sklon šraf 60 o (30 o). Šrafování velkých ploch lze provést jen u obrysových čar (D). Plochy řezů o šířce menší než 2 mm lze vyčernit (E).

(C)

Tabulka 3-2

Obr. 3-10

Více přilehlých ploch řezu (řezy na výkresech sestavení) se odliší různým sklonem a hustotou šraf (obr. 3-11). Šrafy se na obrysových čarách ploch nesmí stýkat.

Obr. 3-11

30


Podle způsobu vedení řezné roviny (rovin) lze rozeznávat (obr. 3-12): přímý řez (A), lomený řez (B), stupňovitý řez (C), řez polovinou tělesa (poloviční řez) (D), rozvinutý řez (E) a částečný řez (F). Poloviční řez se používá u symetrických těles. Dovoluje jedním obrazem definovat vnější i vnitřní tvary tělesa. Rozvinutý řez se užívá u zakřivených předmětů. Stupňovitý řez může mít několik zlomů, které se označují krátkými úsečkami nebo i písmenným označením (obr. 3-13), je-li tělesem vedeno více řezů.

Obr. 3-12 Obraz řezu může být umístěn ve směru promítání nebo kdekoliv na výkrese, přičemž orientace obrazu řezu zůstane zachována. Řezná rovina i obraz řezu musí být označen tak, aby přiřazení obrazu řezu i roviny řezu včetně směru pohledu bylo jednoznačné. Možné varianty ukazuje tab. 3-3. Je-li řez umístěn mimo směr promítání nebo je-li na výkresu více řezů, musí být uplatněno úplné označení řezu. V případě, kdy poloha řezné roviny je zcela jednoznačná, řez je umístěn ve směru promítání (metoda E) a na výkrese je pouze jeden řez, lze od označení řezu i roviny zcela upustit. Poloviční a částečný řez se neoznačují. Z obrazu řezu lze odvodit i další řezy (obr. 3-14; A-A podélný řez, B-B příčný stupňovitý řez). V podélném řezu se zásadně nekreslí rotační tělesa bez dutin. Přísluší-li více rovinám řezu shodný obraz řezu, označí se roviny shodně a obraz řezu se kreslí pouze jednou (obr. 3-15).


Tab. 3-3

Obr. 3-13

31

32


Průřez zobrazuje pouze část předmětu, která leží v myšlené řezné rovině. Tato rovina je vždy kolmá k ose předmětu. Pro šrafování průřezu platí stejná pravidla jako u řezů. Podle provedení se rozeznávají (obr. 3-16): samostatný průřez (A), sklopený průřez (B) a vysunutý průřez (C, D). Samostatný průřez se označuje podle stejných zásad jako řez. Ostatní průřezy se neoznačují; obrys sklopeného průřezu se kreslí tence; vysunutý průřez je vhodné se základním obrazem spojit osou (C).

Obr. 3-16 3.2.5

Zobrazení v rozvinutém pohledu

Užívá se zvláště u součástí, jejichž tvar vzniká ohýbáním. Pohled se umisťuje na libovolné místo vedle zobrazení součásti a označuje se značkou rozvinutí. Místa ohybu se vyznačí tenkou čerchovanou čarou se dvěma tečkami - (obr. 3-17).

Obr. 3-17


33

Zobrazení místního (částečného) pohledu

Představuje část pohledu na předmět (obr. 3-18). Je spojen s pohledem, ze kterého je odvozen osou. Není třeba dodržet zásady promítání metodou E. Použít ho lze při zachování jednoznačnosti zobrazení. Jeho užití umožňuje zefektivnit zobrazení (úspora jednoho pohledu).

Obr. 3-18 3.2.7

Přerušování obrazů a zobrazení detailu (podrobnosti)

Neutrpí-li jednoznačnost obrazů předmětu, lze (úspora času a plochy výkresu) kreslit obraz předmětu jako přerušený (obr. 3-19), přičemž se přerušení označí plnou nepravidelnou čarou (a,b) nebo přerušeným šrafováním (c). Obdobně lze kreslit i část obrazu předmětu (obr. 3-8). Vyžaduje-li to měřítko zobrazení, lze určitou část předmětu zobrazit jako vynesenou podrobnost (obr. 3-20). Způsob jejího zobrazení nemusí být shodný se základním obrazem (pohled - řez). Obraz podrobnosti i vynášená část na základním obrazu se musí označit (viz obrázek).

Obr. 3-19

Obr. 3-20

34 3.2.8

Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně Smluvní zobrazení

Některé prvky a obrazy (vzhledem ke složitosti) se zobrazují zjednodušeně podle pravidel daných normou. Jde např. o zobrazení: • obrysů stejných, pravidelně se opakujících prvků (obr. 3-21 A, B, C), závitů (obr. 3-21 D). • souměrných předmětů (obr. 3-22, A - zobrazení polovinou obrazu, B - čtvrtinou obrazu),

Obr. 3-21 U rotačních částí lze sklápět roztečné kružnice (obr. 3-23) s cílem úspory dalšího pohledu. Rovinné plochy (zvláště na rotačních součástkách) se zdůrazňují úhlopříčkami (kreslenými tence) (obr. 3-24 A). Předměty z průhledných materiálů se zobrazují jako neprůhledné (obr. 3-24 B). Části předmětů umístěné za průhlednými prvky se vykreslují (obr. 3-24 C). Zaoblené průniky, které nemají funkční význam, se nekreslí (obr. 3-25 A). Je-li třeba (pro větší názornost) průniky a přechody zobrazit, kreslí se tenkou plnou čarou, která se svými konci nedotýká obrysu součásti (obr. 3-25 B). V obrazech, kde průmět skloněné roviny (plochy) nelze zobrazit dle skutečnosti, se kreslí pouze jedna čára, zobrazující užší plochu (obr. 3-25 C). Předměty ze shodných prvků (svazky plechů, vinutí) se v pohledu zobrazí jako celek (obr. 3-25 D); v obrazu lze naznačit způsob uložení prvků krátkými (tence kreslenými) úsečkami (obr. 3-25 E). Rýhování, vroubkování a jiný tvarová úprava povrchu se označí zjednodušeně tenkými čarami, které mohou být jen na části povrchu (obr. 3-25 F). Směr průběhu vláken se označí značkou (obr. 3-25 G). Krajní polohy pohyblivých částí a sousedící předměty (pokud mají být zobrazeny) se kreslí podle (obr. 3-25 H).


Obr.3-22

Obr. 3-23

Obr. 3-24

Obr. 3-25 3.2.9

35

Názorné zobrazování

V některých zvláštních případech (má-li obraz předmětu dát názornou představu o jeho tvaru) lze v technické dokumentaci užít názorné zobrazování. Předmět se zobrazuje obvykle jedním

36


průmětem v souřadném systému os x, y, z, přičemž vzájemný sklon os a měřítka zkracování průmětů ležících ve směru os je pro každou metodu stanovený normou. Nejčastěji užívané metody jsou technická izometrie (obr. 3-26), technická dimetrie (obr. 3-27) a kosoúhlá dimetrie (obr. 3-28).

Obr. 3-26

Obr. 3-27

Obr. 3-28

3.3 Udávání rozměrů na výkresech 3.3.1

Obecně

Udávání rozměrů se provádí (obr. 3-29) tzv. kótováním, tj. zápisem rozměru (kóty) na kótovací čáru. Ta bývá spojena s kótovaným rozměrem vynášecími (pomocnými) čarami. Kótovací čáry jsou zakončeny hraničícími značkami. Jejich normalizované tvary ukazuje obr. 3-30. Kótu lze umístit též na odkazovou čáru (obr. 3-31).Kóty se zapisují technickým písmem nad kótovací čáru (ČSN). Některé jiné normy předepisují zapisování kót do přerušení kótovací čáry, případně za její konec (obr.3-31 – kóta 20).


37

hraničící úsečka kóta šipka vnější pomocná čára šipka vnitřní

Obr. 3-29

Obr. 3-30

Obr. 3-31

Pro kótování výkresu platí tyto obecné zásady: a) Hodnota kóty je určující pro rozměr bez ohledu na měřítko zobrazení či přesnost kreslení. b) Výkres nemá obsahovat více kót než je nezbytné k jeho jednoznačnosti. c) Každý konstrukční prvek se kótuje pouze jednou a to v obraze, který ho zobrazuje nejzřetelněji. d) Kóty vztahující se k jednomu prvku se přednostně umisťují do jednoho obrazu. e) Rozměry zřejmé ze zobrazení (pravé úhly, boční stěny pravidelných hranolů, poloměry oblouků spojujících tečně dvě rovnoběžné přímky, jejichž vzdálenost je kótována) se nekótují. f) Na výkresech v elektrotechnice a strojírenství (ČSN) se kóty udávají v milimetrech, jednotka se nezapisuje. 3.3.2 -

Zásady pro kreslení kótovacích a vynášecích (pomocných) čar (obr. 3-32) Tyto čáry se kreslí tenkou pravidelnou čarou. Kótovací čáry se nesmějí vzájemně protínat ani nemají být protínány jinými čarami.(výjimku tvoří kótování soustředných kružnic). Vzdálenost kótovací čáry od obrysu předmětu a kótovacích čar mezi sebou musí být dostatečná pro zápis kót (pro formáty A3, A4 má být vzdálenost 8 až10 mm). Kótovací čára se nesmí ztotožnit s obrysovou čárou, odkazovou čárou, osou ani pomocnou čárou. Kótovací čáry se umísťují přednostně vně obrazu předmětu. Umístit ji do obrazu lze tehdy, kdy to nezhorší přehlednost výkresu (a).

38 -

Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně Vynášecí čáry se zpravidla prodlužují o 1 až 2 mm za kótovací čáru (a). Kótovací čáru lze protáhnout za pomocnou (obrysovou) čáru pro zakreslení vnějších šipek či zápis kóty (b). Vynášecí čáry vycházejí z obrysových čar (a, b); lze užít i způsob, kdy se mezi obrysovou čarou a počátkem pomocné čáry ponechá mezera (c). Vynášecí čáry mohou být nahrazeny osami (d). Je-li obraz přerušen kótovací čára se nepřerušuje (e). Je-li to účelné lze vynášecí čáry nakreslit jinak než kolmo ke kótovací čáře (f) Vynášecí (pomocné)čáry mohou vycházet i z řešených průsečíků (g).

a)

e)

b)

c)

f)

d)

g) Obr. 3-32

3.3.3

Zásady pro kreslení hraničících značek

- V elektrotechnice a strojírenství se jako hraničící značky užívají šipky (obr. 3-30) tvaru (a),(d) a hraničící úsečka (e). Délka šipek (a) je 2,5 až 5 mm, úhel otevření 15 o. Kreslí se tenkými čarami. - U dostatečně dlouhých kótovacích čar se kreslí vnitřní šipky (obr.3-32a - kóta 50), u krátkých kótovacích čar se šipky umisťují vně vynášecích (pomocných) či obrysových čar (obr. 3-32 b, kóty 2 a 6). - Jestliže se v řetězci kótovacích čar střídají krátké i dlouhé kótovací čáry, hraničící šipky krátkých čar se vynechávají (obr. 3-33 a). - Je-li v řetězci několik krátkých kótovacích čar, nahrazují se dvě přiléhající šipky hraničící úsečkou. Řetězec se ukončí vždy vnějšími šipkami (obr. 3-33 b). - Tam, kde by řetězec byl veden přes obrysové hrany, se užití hraničících úseček nedoporučuje. V takovém případě je vhodné řetězec rozložit (obr. 3-33 c).

a)

b) Obr. 3-33

c)

d)


39

- Hraničící šipky nemá protínat žádná čára. V místě šipky se čára přeruší (obr. 3-33 c) nebo se užijí vnější šipky (obr. 3-33 d). 3.3.4 -

Zásady pro zapisování kót Kóty se zapisují technickým normalizovaným písmem (kap. 2.5). Při zápisu se kóty orientují tak, aby se co nejlépe četly při pohledu od spodního a pravého okraje výkresu (obr. 3-34). Tam kde umístění kótovací čáry není vhodné pro zápis kóty podle uvedeného pravidla se užívá odkazová čára. Kóta nesmí být protínána žádnou čarou. V případě potřeby se čára(y) přeruší. Kóty (podle ČSN) se umisťují přednostně (obr. 3-35) nad kótovací čáru (a). Některé jiné normy předepisují umísťování kót jinak – na příklad do přerušené kótovací čáry (b). U jednoho souboru výkresu musí být použit stejný způsob umístění kót.

Obr. 3-34 -

Kóta se zapisuje přednostně uprostřed délky kótovací čáry. Další možnosti udává obr. 3-36. Zápis kóty může být doplněn o symboly (obr. 3-37): a - teoretický rozměr, b - rozměr pro informaci, c - kóta zřejmě neodpovídá nakreslené velikosti. - Při kótování malých úhlových rozměrů menších než 1° se jednotka stupeň vždy zapisuje. Například: 0° 30´

Obr. 3-35

Obr. 3-36

40


Obr. 3-37

-

Obr. 3-38

Před kótou mohou být uvedeny další symboly (obr. 3-38): ∅- průměr, R - poloměr, - čtyřhran, - šestihran, S - koule. Dalšími symboly mohou být T - tloušťka (obr. 3-31) a označení závitu, např. M - metrický závit (obr. 36). Údaj tloušťky na odkazové čáře se užívá jen u plochých součásti, kdy se tímto údajem šetří další pohled na součástku. Za kótou se uvádí další doplňkové údaje, jako jsou např. (obr. 3-39): a) Údaje o přesnosti rozměrů. Není-li za kótou uveden žádný údaj (a), bude rozměr vyroben s úchylkami danými normou pro nepředepsané mezní úchylky rozměru (ČSN ISO 2768-1). Předpis tolerance lze provést číselnými hodnotami (b) nebo zápisem tolerančních značek soustavy tolerancí a uložení (c, d). b) Hloubka nenakreslené neprůchozí válcové díry (e) nebo délka nenakresleného vnitřního závitu (f).

-

Obr. 3-39 c) Údaj stoupání závitu, atd. 3.3.5

Příklady kótování

Na dále uvedených obrázcích jsou ukázky kótování některých prvků a součástí: • kótování průměrů a rádiusů (obr. 3-40)


Obr. 3-40 • kótování válcových děr (obr. 3-41)

Obr. 3-41 • kótování sražení hran (obr. 3-42)

Obr. 3-42

41

42

Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně • kótování kuželů a jehlanů (obr. 3-43)

Obr.3-43 • kótování opakujících se prvků (obr. 3-44)

• kótování roztečí (obr. 3-45)

Obr.3-45

Materiály a technická dokumentace, část Technická dokumentace • kótování závitů (M - metrický závit) (obr. 3-46)

Obr.3-46 • kótování s neúplnými kótovacími čarami (obr. 3-47)

Obr.3-47 • kótování oblouků (obr. 3-48)

Obr.3-48

43

44 3.3.6

Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně Způsoby kótování

Podle užitého souboru kót lze kótování členit na řetězové (obr. 3-49 A), od základny (obr. 3-49 B), na osu souměrnosti (obr. 3-49 C). Požaduje se, aby všechny tři největší rozměry součásti byly kótovány vlastními kótami (tj. aby tyto rozměry nebyly dány součtem kót).

Obr. 3-49 U řetězcového kótování je třeba dbát, aby nedošlo k tzv. překótování, tj. aby součet kót i jejich tolerancí (úchylek) nebyl v řetězcích (a, b - obr. 3-49 A) různý. Proto se obvykle jedna z kót volí jako informativní. Jsou normalizovány i další způsoby kótování, jako např. (obr. 3-50): a zjednodušené kótování od základny, b - kótování tabulkové.

Obr. 3-50


45

Kótování normalizovaných tvarových prvků se provádí podle příkladů uvedených v příslušných normách. Např. kótování zápichů (tabulka 3-4) se provádí tak, jak ukazuje obr. 3-51. Označení Tvar zápichu

Použití

F

G

D

E

válcové a čelní válcové plochy sousední válcové přímé vedení plochy osazených osazených hřídelů plochy téhož jmenovitého rozměru, hřídelů a děr avšak s různými úchylkami rozměrů Tabulka 3-4

Obr. 3-51 Kromě formálních náležitostí kótování součástí popsaných výše, musí kótování splňovat i požadavky funkčnosti (obr. 3-52) a technologie výroby součástí. Jiné kótování bude nutné např. pro kusovou a jiné pro hromadnou výrobu. Obecně je nutné dodržovat tyto zásady pro kótování: a) Na výkrese součástí se kótují všechny rozměry potřebné k jednoznačnému určení tvarů součástky; na ostatních výkresech (dle jejich určení) se uvádí kóty potřebné k určení rozměrů a vzájemných vztahů jednotlivých částí atd. Kóty se mají volit tak, aby potřebný rozměr byl udán přímo a nebylo třeba ho počítat z údajů jiných kót. Každý rozměr se má kótovat pouze jednou. Vždy se uvádí kóty udávající největší rozměry součástí (tzv. celkové kóty). b) Kótování určitého rozměru se provádí vždy v tom pohledu (řezu, průřezu), kde je kótovaný rozměr nejzřetelnější. Kóty určující tvarový prvek (část) nebo kóty jedné výrobní operace se mají pokud možno umístit do jednoho obrazu. Kótovat rozměr v obrazu, ve kterém se jeví (promítá) zkrácený, se nedovoluje. Je-li kótován předmět nakreslený v polovičním řezu, je třeba kóty vztahující se k vnitřním rozměrům umístit na jedné straně obrazu a kóty vztahující se k vnějším rozměrům na straně druhé (obr. 3-53). Kótovat rozměry zakrytých (neviditelných) obrysů se nedoporučuje.

46


c) Tvarové prvky na sousedících součástkách se kótují na výkresech shodným způsobem (stejným souborem kót) (obr. 3-54).

Obr. 3- 52

Obr. 3-53

Obr. 3-54

3.4 Udávání přesnosti rozměrů

3.4.1 Úvod Při výrobě součásti je třeba počítat, že použité technologie mají pouze určitou přesnost. Dále je třeba zvažovat i nezbytnost přesnosti rozměrů vyráběné součástky z hlediska ekonomie výroby. Čím vyšší je požadovaná přesnost, tím vyšší jsou náklady spojené s výrobou. Je proto zřejmé, že požadovaná přesnost dodržení rozměrů součástky a jejího tvaru musí být jednoznačně určena. To je na výkresech možné provést několika způsoby: předpisem všeobecné tolerance předpisem číselných mezních úchylek nebo mezních rozměrů předpisem tolerančních značek Tolerováním se rozumí předepsání určitých konkrétních mezí příslušnému rozměru.


47

Předpis všeobecné tolerance (nepředepsaných mezních úchylek)

Všechny rozměry, které nejsou na výkrese tolerovány konkrétním zápisem tolerance za hodnotou kóty, podléhají přesnosti dané příslušnou Všeobecnou tolerancí. Norma ČSN ISO 2768 – 1 rozděluje tyto všeobecné tolerance na čtyři třídy přesnosti. v každé třídě je pak pro určitou skupinu rozměrů definována konkrétní tolerance. Uvedená norma obsahuje tabulky hodnot nepředepsaných mezních úchylek pro: mezní úchylky délkových rozměrů (ukázka (výřez z tabulky) – viz tabulka 3-5), mezní úchylky zkosení a zaoblení hran(ukázka (výřez z tabulky) – viz tabulka 3-6), mezní úchylky úhlových rozměrů.

Název třídy přesnosti jemná střední hrubá velmi hrubá

písmenný symbol třídy f m c v

0,5 do 3 0,05 0,1 0,2

skupina rozměrů v mm přes 3 přes 6 přes 30 do 6 do 30 do 120

rozměry úchylek v mm Poznámka přes 120 do 400

0,05 0,1 0,3 0,5

0,2 0,5 1,2 2,5

0,1 0,2 0,5 1,0

0,15 0,3 0,8 1,5

úchylka je vždy ¡ od hodnoty kóty

Tabulka 3-5

Název třídy přesnosti jemná střední hrubá velmi hrubá

skupina rozměrů zkosení (zaoblení)v mm přes 3 přes 6 písmenný 0,5 do 3 do 6 symbol třídy f 0,2 0,5 1,0 m 0,2 0,5 1,0 c 0,4 1,0 2,0 v 0,4 1,0 2,0

rozměry úchylek v mm Poznámka

úchylka je vždy ¡ od hodnoty kóty

Tabulka 3-6 Při tvorbě výkresu se zvolí jedna z tříd přesnosti (podle požadované přesnosti součásti na výkresu). Tím se zvolí přesnost všech kót na výkresu, které nemají za hodnotou kóty uvedenou žádnou konkrétní hodnotu tolerance (viz kap. 3.4.1 – bod 2 a 3). Tento požadavek se uvádí zápisem: obecně: příklad: ISO 2768 – písmenný symbol třídy ISO 2768 – m

48


Zápis se provádí do určeného místa v popisovém poli výkresu nebo jako textová poznámka nad popisové pole. V elektrotechnické praxi a strojírenství ( vzhledem k charakteru výroby) se nejčastěji užívají třídy m a f. 3.4.3

Předpis číselných mezních úchylek a mezních rozměrů

Předpis číselných mezních úchylek. Pokud má být rozměr dodržen v určitých konkrétních mezích, lze to provést tak, že za hodnotu kóty (jmenovitý rozměr) se předepíší mezní úchylky – obr.3-55. Ty pak určují, v jakých mezích se může pohybovat takto kótovaný rozměr na skutečné součástce. Rozsah mezních úchylek tvoří tzv.toleranční pole. jmenovitý rozměr

mezní úchylky + 0,1 50 – 0,2

Obr. 3- 55

Hodnoty mezních úchylek se zapisují číslicemi stejné velikosti jako jmenovitý rozměr. Obě úchylky se zapisují stejným počtem desetinných míst.Výjimku tvoří nulová mezní úchylka, která se zapisuje číslicí 0. Souměrná úchylka se zapisuje pouze jednou a předznamená se symbolem ¡ . Příklady zápisu jsou uvedeny na obr. 3-56.

Obr.3-56 Předpis mezních rozměrů. Norma povoluje, aby místo mezních úchylek byly, jako hodnota kóty, předepsány přímo mezní rozměry – obr.3-57. 30,4 30,1

Obr. 3 –57

V takovém případě se horní (větší) mezní rozměr zapisuje nad dolní mezní rozměr. Oba rozměry musí být předepsány stejným počtem desetinných míst. Ve vhodných případech lze využít i omezení rozměru v jednom směru a to zápisem zkratky max. nebo min. za jmenovitou hodnotu kóty - obr. 3-58. 40 min.

Obr. 3 – 58

Poznámka: Předepisování číselných mezních úchylek nebo mezních rozměrů se uplatňuje především v kusové výrobě.


49

Předepisování tolerančních značek

V hromadné (sériové) výrobě se pro určení přesnosti rozměrů nejčastěji používá tolerančních značek ISO, které vycházejí ze Soustavy tolerancí a uložení ISO. Princip soustavy tolerancí vychází ze stanovení řady stupňů přesnosti a poloh tolerančních polí vůči tzv.nulové čáře. Polohu nulové čáry určuje jmenovitý rozměr (JR) – obr.3-59. Jednotlivé toleranční pole je potom určené předpisem jeho polohy vůči nulové čáře a jeho stupněm přesnosti tj.jeho velikostí. nulová čára

JR

Obr.3 –59

obecné ukázky poloh a velikostí tolerančních polí

Polohy tolerančních polí jsou definovány písmeny abecedy. Pro polohy tolerančních polí vnějších rozměrů (např.hřídele) jsou určena písmena malé abecedy a pro polohy tolerančních polí vnitřních rozměrů (např. díry) jsou určena písmena velké abecedy. Schéma umístění jednotlivých poloh vzhledem k nulové čáře udává obr. 3 – 60.

Obr. 3 – 60 Stupně přesnosti jsou označovány značkou IT a soustava definuje 20 těchto stupňů. Tabulka 3-7 udává přehled jejich využití.

50


Stupně přesnosti IT 01 0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10 11 12 13 14 15 16 17 18

výroba polotovarů, běžná výroba hrubá výroba v elektrotechnice a strojírenství velikost tolerančního pole největší

nejpřesnější výroba

nejmenší

Tabulka 3 – 7 Toleranční značka zapisovaná za kótu (jmenovitý rozměr) sestává s písmene (malé nebo velké abecedy) a zápisu stupně přesnosti IT. Toleranční značka se zapisuje těsně za jmenovitý rozměr a stejnou velikostí písma jako jmenovitý rozměr – obr.3-61. ukázka pro vnější rozměr 40f7 jmenovitý rozměr

ukázka pro vnitřní rozměr

stupeň přesnosti

50F8

poloha tolerančního pole

Obr.3-61 Soustava má nezastupitelné místo při kótování funkčních rozměrů a rozměrů určujících vazbu sousedních součástí. To se definuje jako uložení součástí. Při uložení s vůlí mají rozměry součástí předepsány takové toleranční značky, aby byla umožněna vzájemná pohyblivost těchto součástí. Uložení s přesahem zaručuje požadovanou vzájemnou nepohyblivost sousedních součástí.Uložení přechodná mohou mít vůli nebo přesah. Konkrétní hodnoty úchylek pro jednotlivé toleranční značky jsou vázány na velikost JR a jsou udány v normách soustavy formou tabulek. Způsob jejich stanovení (výpočtová metodika) přesahuje rámec určení těchto skript. Jak je patrné z obr.3-60 a tabulky 3 – 7 je soustava značně rozsáhlá a její neorganizované využívání by bylo nepřehledné a neefektivní. Proto se v technické praxi přijímají určitá omezení. Prvním omezením je to, že se soustavy užívá ve dvou základních tolerančních soustavách využívajících výjimečného postavení tolerančního pole h a H (jednou svojí hranicí leží na nulové čáře): soustava jednotného hřídele, kde všechny vnější tolerované rozměry mají polohu tolerančního pole h a způsob uložení se řeší předpisem různých poloh tolerančních polí u vnitřních rozměrů.


51

soustava jednotné díry, kde všechny vnitřní tolerované rozměry mají polohu tolerančního pole H a způsob uložení se volí předpisem různých poloh tolerančních polí u vnějších rozměrů. Druhé omezení spočívá v tom, že různé podniky (podle charakteru výroby) si vnitropodnikovým předpisem stanoví užší výběr různých uložení a ten pak používají. Poznámky: 1. Při předpisu uložení je vhodné u vnějšího rozměru volit nižší třídu přesnosti IT než u odpovídajícího vnitřního rozměru. Důvod spočívá v tom ,že dodržení přesnosti u vnitřních rozměrů je nákladnější než u vnějších rozměrů. 2. Norma dovoluje, aby v případě potřeby byly k toleranční značce na kótovací čáru připsány i číselné mezní úchylky – obr.3 – 62. 3. V případě kótování uložení na výkresu sestavení se užívá zápis uvedený na obr. 3 – 63.

Obr.3-62

Obr. 3-63

3.5 Předepisování drsnosti a úprav povrchu 3.5.1

Předepisování drsnosti

Povrchy technických těles mají různou drsnot, tj. různé povrchové nerovnosti. Předpis určité drsnosti pro různé plochy součástí je žádoucí z hlediska funkce povrchu i jeho estetického vzhledu. Řídí se také technologickými a ekonomickými hledisky. Pro posuzování drsnosti určuje ISO 468 různé parametry, jako např.: - střední aritmetickou úchylku profilu - Ra - výšku nerovnosti profilu - Rz - střední rozteč nerovnosti profilu - Sm V ČR se běžně používá parametr Ra. Tabulka 3-8 udává hodnoty Ra pro běžné způsoby obrábění (hodnoty v mikrometrech) Způsob výroby Ruční pilování jemné Soustružení Vrtání, vyvrtávání Broušení do kulata Broušení vnitřní Broušení na plocho

Ra 1,6 1,6 až 0,2 1,6 až 0,4 0,4 až 0,025 0,4 až 0,025 0,4

Způsob výroby Hoblování Protahování jemné Vystružování Frézování Lapování Hoblování superfiniš Tabulka 3-8

a

Ra 3,2 až 1,6 0,8 0,8 3,2 až 0,8 0,1 až 0,05 3,2 až 0,025

52


a tabulka 3-9 udává hodnoty Ra v praktické (na výkresech užívané) řadě hodnot. parametr Ra

50

25

12.5

6,3

praktická řada hodnot 3,2 1,6 0,8 0,4 Tabulka 3-9

0,2

0,1

0,05 0,025

Předepisování drsnosti na výkresu se provádí značkou a jejím popisem (a, b, c, d) (obr. 3-63, A - úplná značka, B - značka, vyjadřující, že nezáleží na způsobu opracování povrchu, C - značka pro povrch dosažený obráběním, D - značka pro povrchy, které nemají být obráběny (např. drsnost byla dosažena na polotovaru), E - značka, vyjadřující, že drsnost platí po celém obvodu, F - ukázka zápisu rozsahu drsnosti Ra.

Obr. 3-63 Obecný popis (a, b, c, d) na obr. 3-63 A představuje: a - číselná hodnota drsnosti, označení parametru - viz poznámka. (Označení Ra se v ČR na značkách dříve neuvádělo). Číselná hodnota (viz tabulka 3-9) je u značky povinná kromě případu na obr. 3-63 D. Je-li nutné, lze uvést na značce i rozpětí drsnosti udáním dvou číselných hodnot nad sebou (příklad obr. 3-63F), přičemž v horním řádku se uvede hodnota vyšší. Poznámka: Aby se předešlo nejasnostem, musí být na výkresu použitý parametr drsnosti (Ra, Rz, Sm, atd.) uveden. V praxi se užívají dva způsoby označení použitého parametru: uvedení parametru přímo na značkách drsnosti před číselnou hodnotou drsnosti – ISO 1302:1992. Příklady:obr.3-66 a obr.3-68. uvedení parametru v příslušné rubrice popisového pole nebo jako poznámka nad popisovým polem – příklad: DRSNOST Ra b - slovně vyjádřený způsob konečného zpracování nebo doplňující údaje; uvádí se jen v případě nutnosti; c - tzv. základní délka (uvádí se jen ve speciálních případech) d - značka směru nerovností povrchu (tabulka 3-10); uvádí se v případě potřeby.


1

5

2

6

3

7

4

8

53

Tabulka 3-10 Poznámka: Popis směru nerovností v tabulce 3-10: 1…..rovnoběžný s obrysovou čarou 2…..kolmý k obrysové čáře 3…..zkřížený, šikmo k obrysové čáře 4,6...libovolný 5…..bodový např.po elektrojiskrovém obrábění 7…..přibližně kruhový ke středu povrchu 8…..směřující ke středu povrchu (např. přibližně cykloidální) Normou předepsaný tvar a možné rozměry základní značky a tloušťku čar pro provedení značky udává obr. 3-64. Na menších formátech se užívá řady menších rozměrů.

Rozměry v milimetrech

Obr.3-64

V obrazech součástí se značky umisťují na obrysové čáře plochy, na odkazové čáře, pomocné čáře kótovací čáry nebo jiné pomocné čáře (obr. 3-65). Orientaci značek a jejich opisu ukazuje obr. 3-66.

54


Obr. 3-65

Obr. 3-66

Při předpisu drsnosti na výkresu součásti se postupuje tak, že mají-li mít všechny plochy součásti stejnou drsnost, umístí se značka do pravého horního okraje výkresu (obr. 367A) a na jednotlivých obrysech součásti se značky neuvádí . Je-li na součástce užito více drsností, uvede se značka převládající drsnosti do pravého rohu výkresu. Vedle ní se umístí do závorek ostatní symboly značek na výkresu užitých drsností (obr.3-68). Plochy, které mají jinou než převládající drsnost, se označí příslušnými značkami, ale plochy s převažující drsností se již značkami neoznačují. Do změny normy se místo značek v závorce uváděla do závorky prázdná základní značka jejíž symbol upozorňoval, že na součástce je použito více drsností povrchu (obr3-67 B). Na obr.3-67B je také ukázáno, jak se omezuje platnost předepsané drsnosti na ploše (kóta 20).

Obr. 3-67

Obr. 3-68


55

3.5.2 Předepisování úprav povrchů Při předepisování úprav povrchu (povlaky, tepelné zpracování) se postupuje tak, že týká-li se úprava celé součásti, uvede se definice úpravy v technických požadavcích nad popisové pole (např. NATŘENO ..., ZINKOVÁNO ...). Týká-li se úprava pouze některých ploch (obr. 3-69), provede se definice přímo na odkazovou čáru (A) nebo se na odkazovou čáru uvede pouze symbol (B) a v technických požadavcích uvedených nad popisovým polem se symbol vysvětlí, např.: „Plocha D zinkována ...“.

Obr. 3-69

3.6 Zápis geometrických tolerancí 3.6.1 Úvod Správná funkce mechanických součástí v sestavení je závislá nejen na dodržení přesnosti jejich rozměrů, drsnosti funkčních ploch, ale i na dodržení předepsaného tvaru ploch a jejich vzájemné polohy, tj. na dodržení geometrických tolerancí. Předpis geometrických tolerancí na výkresu se provádí v zásadě dvěma způsoby: využitím možností normy ČSN ISO 2768-2:1993 Nepředepsané geometrické tolerance – viz kap.3.6.2. předpisem konkrétní geometrické tolerance (tolerancí) na konkrétní plochy způsobem daným příslušnými normami – viz kap.3.6.3.

3.6.2

Nepředepsané geometrické tolerance

U všech ploch technického předmětu zobrazeného na výkresu, které nemají předepsánu konkrétní geometrickou toleranci (kap.3.6.3) musí být dodrženy geometrické tolerance podle ČSN ISO 2768-2:1993. Tato norma rozeznává tři třídy přesnosti: H – nejpřesnější stupeň K – střední stupeň L – nejméně přesný stupeň Konkrétní hodnoty jednotlivých tolerancí udávají tabulky, které jsou součástí normy. Pro jednu součást (jeden výkres ) se zpravidla volí jedna třída přesnosti nepředepsané geometrické tolerance. Zápis předpisu třídy přesnosti se provádí písmenným symbolem třídy

56


společně s předpisem všeobecné tolerance délkových a úhlových rozměrů (kap.3.4.2) a to v příslušném místě popisového pole výkresu nebo nad ním. Příklad zápisu:

ISO 2768 - mH

písmenný symbol střední třídy přesnost délkových rozměrů podle ISO 2768 – 1 písmenný symbol nejpřesnějšího stupně geometrické tolerance podle ISO 2768 - 2

3.6.3

Předepisování konkrétních geometrických tolerancí

Předpis se provádí pomocí pravoúhlých tolerančních rámečků rozdělených na dvě (a) nebo více polí (b) (obr. 3-70). V polích se zapisují (obr. 3-70): značka tolerance (1), hodnota tolerance (2), „adresa(y)“ základny daná písmenem velké abecedy (3,4). Toleranční rámeček se spojuje s tolerovaným prvkem odkazovou čarou, zakončenou šipkou na ploše, ke které je tolerance předepsána (obr. 3-71). Odkazová čára se šipkou může být ukončena i na vynášecí (pomocné) čáře, obvykle v prodloužení kótovací čáry.

a)

b) Obr. 3-70

Značky geometrických tolerancí udává tabulka 3-11.

Obr. 3-71


57

Tabulka 3-11 Základnou se obecně rozumí prvek, který je výchozí pro měření tolerance k němu vztažené (sdružené tolerance). Základny se označují trojúhelníkem a jednoduchým polem (obr. 3-72). V poli je uvedená „adresa“ daná stejným písmenem jako v příslušném tolerančním rámečku (obr. 3-73).Trojúhelníky se umísťují na obrysovou čáru prvku nebo vynášecí (pomocnou) čáru; obvykle jako prodloužení kótovací čáry ( obr. 3-74).

Obr. 3-72

Obr. 3-73

Obr. 3-74

Tolerance může být vázána i na společnou základnu tvořenou více prvky (forma zápisu obr. 3-75) nebo soustavu základen (obr. 3-76).

Obr. 3-75

Obr. 3-76

Předpis tolerancí se může vztahovat pouze na definovanou část prvku (obr. 3-77).

Obr. 3-77

58


Základna může být tvořena nejen plochou, ale i bodem, úsečkou či vymezenou plochou. Pak jde o dílčí základny označované podle obr. 3-78.

Obr. 3-78 3.6.4

Vazby geometrických tolerancí a tolerancí rozměrů.

O této vazbě vypovídá Základní pravidlo tolerování. Tímto pravidlem jsou stanoveny vztahy mezi tolerancemi rozměrů (délek, úhlů) a tolerancemi geometrickými. Podle tohoto pravidla se posuzuje (kontroluje, měří) samostatně správnost délkových (nebo uhlových) rozměrů a zcela nezávisle na nich správnost dosažení geometrických tolerancí. Výkresy, na kterých má být uplatněno toto pravidlo, musí být v příslušné rubrice popisového pole nebo nad popisovým polem označeny zápisem : TOLEROVÁNÍ ISO 8015 3.6.5

nebo

ISO 8015 - ano

Závislé tolerance

Zápis hodnoty tolerance (obr. 3-70, pozice 2) může být doplněn i symbolem určujícím vztah mezi délkovými (úhlovými) rozměry a geometrickými vlastnostmi (M - geometrická tolerance musí být dodržena pouze bude-li rozměr na mezi maxima materiálu, L geometrická tolerance musí být dodržena jen je-li rozměr na mezi minima materiálu, R podmínka reciprocity, P - geometrická tolerance musí být dodržena jen na určené části součásti). Příklad takového doplnění udává obr. 3-79 (požadavek platí na tolerovaný prvek (a), na základnu (b), na oba tyto prvky (c).

Obr. 3-79

3.7 Textové údaje a tabulky na výkresech 3.7.1

Slovní poznámky a tabulky

Technické požadavky, které nelze určit grafickou symbolikou, se na výkresech uvádějí formou slovních poznámek.Tyto se umisťují do popisového pole, nad popisové pole (výkresy součástí) nebo nad kusovník (je-li umístěn na výkresu sestavení) nebo vlevo od popisového pole. Poznámky se číslují a uvádějí v technologickém sledu výroby (montáže).


59

Je třeba mít na paměti, že slovní poznámky zhoršují srozumitelnost výkresu mimo oblast používání jazyka, ve kterém jsou formulovány. Pokud je to vhodné, lze technické požadavky uspořádat do tabulek, které se umisťují obvykle v levé polovině výkresu s náležitým popisem, který musí zaručit jednoznačnost tabelovaných údajů. 3.7.2 Předepisování materiálu Základní členění materiálů, používaných při konstrukci výrobků, udává tabulka 3-12. materiály kovy železné oceli tvářené konstrukční nástrojové - slitinové - uhlíkové

na odlitky - uhlíkové - slitinové

litiny - šedá temperovaná - tvárná

elektrotechnických

nekovy neželezné - lehké - těžké - drahé

přírodní - dřevo - kůže keramika

uměle získané - termosety - termoplasty - pryže

Tabulka 3-12 Na výkresu má být pro jednotlivé součásti specifikováno: a) druh materiálu a jeho jakost (vlastnosti), případně jeho třída odpadu b) výchozí stav materiálu (přírodní, žíhaný, zušlechtěný, ...) případně jeho tepelné zpracování v průběhu výroby součásti c) polotovar budoucí součásti (výlisek, odlitek, výkovek - číslem výkresu polotovaru, číslem formy, atd.) nebo typ použitého (dodávaného - např. hutního) polotovaru (kruhová tyč, plech, trubka, čtyřhran, ...), jeho rozměry a norma Údaje a) a b) se u normalizovaných materiálů zapisují normovanou symbolikou nebo (neexistuje-li norma) smluvní symbolikou. ČSN normalizuje systém číselného značení materiálů (značka materiálu) podle tohoto principu (x = symbol nahrazující číslo): 11 xxx.xx - konstrukční ocel třídy 11 12 xxx.xx - ušlechtilá ocel uhlíková 13 xxx.xx až 16 xxx.xx - ušlechtilá ocel slitinová 42 26xx.xx - uhlíková ocel na odlitky 42 27xx.xx až 42 29xx.xx - slitinová ocel na odlitky 42 23xx.xx, 42 24xx.xx - litiny 42 3xxx.xx - těžké kovy 42 4xxx.xx - lehké kovy 62 2xxx.xx - pryže 64 10xx.xx až 64 49xx.xx - plasty 72 58xx.x0x - keramické hmoty Např. zápis 11 423.1 představuje tedy ocel třídy 11 (zaručený obsah uhlíku, fosforu a síry) s nejmenší pevností v tahu 420 MPa, svařitelná. Doplňkové číslo (za tečkou) udává, že ocel je žíhaná. Údaj c) se zapisuje smluvní symbolikou. Např. pro běžné typy hutních polotovarů (tabulka 3-13 (výběr)) platí písmenné označení či grafické symboly dané tabulkou 3-14.

60

Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně poř. číslo název (tab. 3- polotovaru 14)

název poř. polotovaru číslo (tab. 314) 01 tyč kruhová 02 tyč čtvercová 03 tyč obdélníková 04 tyč šestihranná 05 tyč trojúhelníková 06 tyč L

07 08 09 10 11 12 Tabulka 3-13

písmenné značení

obrazové označení

01

KR

∅

02

4HR

poř. číslo

poř. číslo

pás profil U profil C trubka kruhová trubka čtvercová plech

písmenné značení

07

PLO

08

PR U

obrazové označení

3.7.1.1.1 R

03

OBD

09

PR C

04

6HR

10

TR KR

3.7.1.1.1.1.1 P R 3.7.1.1.1 T R ∅

05

11

3HR

TR 4HR 3.7.1.1.1 T R

06

12

L

P

3.7.1.1.1.3.1 P

Tabulka 3-14 Údaje typu polotovaru a jeho rozměry se uvádí ve formátu daném příslušnou normou. Příklady pro normalizované hutní polotovary udává obr. 3-80: a) [ tyč kruhová, průměr 30, délka 100], b) [tyč L (nerovnoramenná), ramena 50 a 5, délka 500 ], c) [pás s příčným rozměrem 50x5, délka 1000].

Ф 30 – 100 a)

L 50 x 5 – 500 b)

50 x 5 - 1000 c)

Obr. 3-80 Za údaj podle obrázku 3-80 se uvede vlastní norma polotovaru.


61

Příklady: zápis:

Výklad:

∅30 -1000 ČSN 42 5510.10 - kruhová tyč, průměr 30, délka 100, za tepla válcovaná ∅30 -1000 ČSN 42 6510.12 - kruhová tyč, průměr 30, délka 100, za studena tažená Pokud je polotovar nenormalizovaný (výkovek, výlisek, odlitek) uvede se do příslušné rubriky popis.pole (kusovníku) číslo formy, zápustky či modelu formou danou vnitropodnikovou směrnicí. Údaje a) až c) se zapisují: na výkresu součásti do vymezených rubrik popisového pole (obr.3-81) na výkresu sestavení do pozicí vymezeného řádku kusovníku (obr.3-82)

3.8 Náležitosti výkresů 7.1.1

Výkresy součástí

Pro každou vyráběnou součást se kreslí samostatný výkres. velikost formátu je určena velikostí a složitostí součásti i měřítkem jejího zobrazení. Výkres musí obsahovat všechny údaje pro výrobu součásti a její kontrolu. Tyto informace musí být úplné, jednoznačné a srozumitelné všem pracovníkům zainteresovaným do realizace, provozu a servisu technického díla do něhož součást patří. To lze dosáhnou tím, že autor dokumentace dodržuje ustanovení příslušných technických norem. Základní náležitost a údaje, které výkres má mít: • rámeček příslušného formátu a popisové pole (kap.2) vyplněné v příslušných rubrikách. K tomu: - rubrika měřítko: hlavní měřítko údajem měřítka např.: 1:1 ostatní na výkresu použitá měřítka údajem v závorce (např.( 5:1) - rubrika název : přednostně užívat jednoslovné názvy, neužívat zdrobněliny - rubrika číslo výkresu: bývá dáno vnitropodnikovou směrnicí - rubriky definice materiálu zobrazené součásti: viz kap.3.7 - rubrika hmotnost: hmotnost jednoho kusu součásti • efektivní a jednoznačné zobrazení součásti (hlavní pohled, nezbytný počet základních pohledů v kombinaci s řezy, průřezy a dalšími normou definovanými obrazy (kap.3.2.2) • určení rozměrů a jejich přesnosti kótováním (kap3.3, kap.3.4) • určení drsnosti ploch součásti, případně určení jejich úprav (kap.3.5) • určení geometrických přesností (kap.3.6) • tabulky – u výkresů některých specielních součástí (ozubená kola, pružiny, řetězová kola) • technické požadavky formou slovních poznámek (číslují se ( směrem nahoru) a uvádí se nad popisové pole v pořadí výrobního sledu). Sem patří např. údaje o tepelném zpracování součástky během její výroby, požadavky na úpravu povrchů, údaje o nekótovaných poloměrech apod. • číslo výkresu sestavení do kterého součástka patří, případně číslo soupisu položek (kusovníku) tohoto sestavení (pokud je zpracován na samostatných listech) *) • počet listů výkresu a pořadové číslo výkresu *) • jména autora a pracovníků schvalujících výkres a datum vydání (schválení) výkresu *)

62


• • •

údaje o případných změnách provedených na originále výkresu po jeho vydání *) grafický symbol použité promítací metody (kap.3.2.1) **) třída přesnosti nepředepsaných délkových, úhlových rozměru společně s třídou přesnosti nepředepsaných geometrických tolerancí - podle ISO 2768 ( kap.3.4.2 a kap.3.6.2) **) • údaj Základního pravidla tolerování – podle ISO 8015 (kap.3.6.4) **) • označení parametru na výkresu užité drsnosti **) (kap.3.6) Poznámky: a) údaje označené *) mají zpravidla své rubriky v popisovém poli b) údaje označené **) mohou mít své rubriky v popisovém poli. Pokud je nemají (přesný počet rubrik popisového pole a jejich určení norma nespecifikuje) uvádí se údaje nad popisovým polem před technické požadavky. Příklad vzorového zpracování výkresu součásti je uveden na obr. 3-81.


Obr. 3- 81

63

64 7.1.2

Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně Výkresy sestavení

Výkres sestavení je určen především pro montáž sestavy (montážní jednotky), kterou zobrazuje. Může to být finální výrobek nebo také pouze ( u složitějších a členitějších výrobků) jeho ucelená část (podsestava). Vzorový výkres sestavení, kdy kusovník je zpracován na samostatných listech je na obr. 3-82.

Obr. 3-82


65

Výkres sestavení nese následující informace: • rámeček příslušného formátu a popisové pole (kap.2) vyplněné v příslušných rubrikách (rubriky s údajem o materiálu se nevyplňují) • grafický symbol použité zobrazovací metody • zobrazení sestavy (montážní jednotky) v takovém provedení, aby byla co nejlépe vidět souvislost jednotlivých jejích komponent ( součásti, normalizované součásti, elektrická instalace, apod.) – časté je užití řezů a pohledů umožňujících graficky popsat vnitřní části sestavení (např.: pohled s odejmutým víkem skříně atd.) • kótování hlavních a připojovacích rozměrů (zvláště tehdy není-li zpracován specielní výkres pro zástavbu sestavy do vyššího celku) • údaje potřebné pro seřízení (vzájemnou polohu komponent) – kótovaní seřizovacích rozměrů, technické požadavky na seřízení formou slovních poznámek či tabulek apod. • odkazy (pozice) na jednotlivé komponenty sestavy - viz kap 3.8.2.1 • soupis položek (kusovník) zpracovaný přímo na výkresu nebo samostatných listech- viz kap 3.8.2.2 • údaje o svarech, pájení, lepení a jiných spojích – viz kap 3.8.2.3 • technické požadavky, slovní poznámky, tabulky – podle charakteru sestavení. 3.8.1.1

Odkazy (pozice) na jednotlivé komponenty Pozice (odkazy) mají být uspořádány do sloupců a řádků umístěných zásadně mimo obrazec sestavení. Provádí se čísly, které v případě potřeby mohou být doplněny o písmena velké abecedy. Jejich velikost má být minimálně dvojnásobná než je velikost použitého písma pro kótování. Možné provedení pozic (ČSN ISO 6433) ukazuje obr. 3-83. Přednostně mají být užity pozice uvedené na obr.3-83b. Odkazové čáry se kreslí tenkými souvislými čarami.

a)

b)

c)

Obr. 3-83 Při přidělování čísel pozicím má být dodržen následující sled: první skupina pozic - podsestavy (mající vlastní výkres sestavení) druhá skupina pozic výkresem třetí skupina pozic

vyráběné

součásti

s vlastním

- normalizované součásti Obr.3-84

čtvrtá skupina pozic - součásti bez vlastního výkresu (vznikající pouhým dělením polotovaru) a pomocné materiály.

66


Podsestavy (mají svůj vlastní výkres sestavení) se označují pouze jednou pozicí a mohou se na výkresu sestavení zobrazovat jen svým obrysem. Stejné podsestavy a součásti (včetně normalizovaných) mají na výkresu sestavení stejnou (jednu) pozici. U součástek spolu souvisejících je možné pozice sdružovat – obr 3.84 3.8.1.2

Soupis položek (kusovník). Je nedílnou součástí každého výkresu sestavení (sestavy, podsestavy). Zpracovává se formou normalizované tabulky s předepsanými rubrikami. Umisťuje se buď nad popisovým polem výkresu nebo na samostatných listech (obr. 3-85). Kusovník se ohraničuje tlustou souvislou čarou .Jednotlivé řádky a sloupce se provádí tenkou souvislou čarou. Při ručním vyplňování se používá přednostně technické písmo (velká abeceda) nebo lze použít tiskárnu či psací stroj.

Pokud je kusovník umístěn nad popisovým polem výkresu : je sled číslování pozic (obsazení řádků) odspodu nahoru záhlaví se umísťuje pod řádek první pozice Je-li kusovník umístěn na samostatných listech: - formát listu musí být normalizován (ISO 5457) – zpravidla A4. Pro všechny listy kusovníku jednoho výkresu sestavení se užívá stejný formát je sled číslování pozic (obsazení řádků) odshora dolů záhlaví se umísťuje nahoru před řádek první pozice každý list kusovníku je ve spodní části opatřen popisovým polem listy kusovníku se číslují a uvádí se celkový počet listů

Obr.3-85 Do rubrik kusovníku se kromě příslušné pozice (odkazu) zapisují u jednotlivých skupin následující údaje:


67

• u podsestav: název, číslo výkresu podsestavy, počet kusů podsestav v sestavě • u součástí: název, číslo výkresu, norma materiálu, počet kusů (popřípadě další údaje podle podnikových zvyklostí) • u součástí bez vlastního výkresu (vznikají pouhým dělením polotovaru): údaje o polotovaru a jakosti materiálu, počet kusů, hmotnost jednoho kusu • u nakupovaných výrobků a normalizovaných součástí: název, norma, počet kusů, hmotnost. U normalizovaných součástí též rozměry součásti. Např.pro ČSN normalizovaný šroub by zápis měl tvar:

ŠROUB M 10x20

ČSN 02 1103.25 povrchová

druh závitu

mechanické vlastnosti

rozměr délka

dříku

přesný šroub šestihrannou hlavou

se se

• u pomocných materiálů: specifikace Doporučuje se, aby v kusovníku byly jednotlivé skupiny od sebe odděleny několika prázdnými řádky. Ty usnadňují orientaci v kusovníku a mohou být využity při případných změnách v dokumentaci. 3.8.1.3

Zobrazování spojů a normalizovaných součástí

A) Zobrazování spojů Pro zobrazení nerozebíratelných spojů na výkresech sestavení je normalizována smluvní symbolika. Označování (specifikace) těchto spojů se provádí pomocí odkazových čar (obr. 386): A - spoj svařovaný, B - spoj pájený, C - lepený spoj, D - spoj šitý nití, E - spoj přeplátovaný sponami, F - spoj koutovými sponami). U svařovaného spoje (A) je na praporku odkazové čáry uvedeno: A - charakteristický rozměr svaru, Z - značka svaru symbolem, – - tvar povrchu svaru symbolem, n - počet svarů, l - délka svaru, (e) - mezera mezi svary, T - údaje o zhotovení. Na praporek odkazové čary u ostatních spojů lze doplnit údaje podle potřeby. Zobrazování spojů se provádí čarami, spoje se neprokreslují. U svarů (obr. 3-87) se švy zobrazují tlustými plnými čarami (A), bodové svary značkami (B) nebo osou (C). Pájené a lepené spoje se vyznačí velmi tlustou čarou (obr. 3-88: A - pájený spoj, B - lepený spoj, C pájený spoj (doplnění: značka označující obvodový spoj)). Ukázky zápisu rozměrů a značek svarů jsou v tabulce 3-15. Spoje nýty se zobrazí úplným nebo zjednodušeným zobrazením (tabulka 3 – 16). Při úplném zobrazení nýtového spoje (při pohledu ve směru osy nýtu) se nýty zobrazují dříkem v řezu.

68


Obr.3-86

Obr.3-87

Obr.3-88


69

Tabulka 3-15 Zobrazování rozebíratelných spojů pokud jsou tvořeny normalizovanými součástkami se zobrazují jejich úplným zobrazením. U některých spojů (šroubové spoje) lze užít zjednodušeného i schématického zobrazení –tabulka 3 –16. B) Zobrazovaní normalizovaných součástí Na výkresech sestavení se normalizované součástí zobrazují podle jejich grafického obrazu v normách jejich specifikace. Tyto součásti lze zobrazit úplným, zjednodušeným nebo schématickým zobrazením (tabulka 3-16 -výběr). Některé normalizované součásti mohou mít dán i způsob jejich montáže (obr.3-89).

70


Tabulka 3-16


71

Obr.3-89 3.8.1.4 Zvláštnosti výkresů s elektrickou montáží Konstrukční dokumentace elektrických zařízení může být zpracována několika způsoby: • společný výkres sestavení i kusovník mechanických a elektrických částí • výkres sestavení a kusovník pro mechanické části zařízení a výkres sestavení a kusovník pro elektrické části zařízení • výkres sestavení pro mechanické části a výkres sestavení pro elektrické části; kusovník je společný • společný výkres sestavení i kusovník a schémata el. obvodů zařízení. Na výkresech sestavení elektrických částí (zařízení) se mechanické části kreslí tenkými souvislými čarami. Zobrazení mechanických částí zde slouží pro určení místa elektrické montáže a může být zjednodušeno. Elektrické části se kreslí tlustými souvislými čarami a uvádí se písmenočíslicové označení komponent (obr. 3-90). Součástí výkresu bývají různé tabulky určující spoje, signály a možné stavy zobrazeného systému. Pro vodiče uspořádané ve svazku se obvykle zpracovávají výkresy svazenek (drátových forem) vodičů (obr. 3-91), pro jejichž výrobu se zhotovují šablony. Na výkresech v elektrotechnice se užívá též smluvního zobrazení. Např. vinutí u el. strojů a přístrojů se kreslí tak, jak je uvedeno na obr. 3-92: vinutí rotorů a statoru v podélném řezu (A, B); vícezávitová cívka v příčném řezu (C); jednozávitová a sloupková cívka (D). Vodič, jehož průměr (tloušťka) je na výkresu více jak 3 mm, se v příčném řezu šrafuje jako kov (E). Vícevrstvá izolace provedená z jednoho materiálu se zobrazuje jako monolitní těleso. Vícevrstvá izolace se zobrazí v řezu tak, že jednotlivé vrstvy se oddělí čarou a vrstvy se odliší hustotou křížových šraf. Vodiče ovinuté páskou z izolačního materiálu se v pohledu zobrazí podle obr. 3-92 F (ČSN 01 3397).

72


Obr.3-90

Obr.3-91

Obr.3-92


73

4 Technologická dokumentace 4.1 Úvod Soubor technologické dokumentace vzniká na základě souboru konstrukční dokumentace - spolu tvoří výrobní dokumentaci. Zatímco hlavním posláním konstrukční dokumentace je definovat všechny požadavky na výrobek, který se má vyrábět, posláním technologické dokumentace je definovat, jak a čím bude výrobek vyráběn. Technologická dokumentace je tedy souborem grafických, textových i jiných dokumentů, které určují technologické procesy pro výrobu (konstrukční dokumentací daného) výrobku. Dále je technologická dokumentace potřebná i pro další činnosti jako např. normování práce, zásobování materiálem, výroba speciálních přípravků a nářadí, navrhování, sledování a řízení technologického procesu, atd.

4.2 Druhy technologických dokumentů Soubor technologické dokumentace bývá tvořen následujícími dokumenty: • Technologický postup - obsahuje technologický popis postupu výroby (popis operací v technologické posloupnosti) • List náčrtků - obsahuje grafické znázornění obsahu textového technologického dokumentu (technologický postup) • Technologický předpis - dokument pro popis technologických metod a úkonů, které se opakují (při jeho zpracování se lze v technologických postupech na tento dokument odvolat) • Technologicko normovací list - určen pro zpracování výpočtových údajů podle norem výkonu (normování spotřeby práce) • Návodka - určena pro popis technologického procesu výroby, technologického vybavení a spotřeby práce při individuálních technologických procesech • Operační návodka - určena pro popis technologické operace s uvedením sledu prováděných úseků a popis jejich technologické vybavenosti • List postupu kontroly - určuje postupy při kontrole výrobku, technolog. vybavenost, materiálové náklady a spotřebu práce při této činnosti • Soupiska průběhu výroby - určena pro stanovení technologického průběhu výroby výrobku při řešení výrobních úkolů uvnitř podniku • Seznam nářadí - obsahuje seznam nářadí potřebného k výrobě výrobku • Materiálový list - obsahuje údaje o normách spotřeby materiálu • Typová návodka - určena pro popis typového technologického postupu včetně údajů o technologickém vybavení a režimech výroby • Seznam součástí - určen pro uvedení skladby součástí vyráběných podle dokumentu „Typová návodka“ • Soupiska závad - používá se v opravárenství • List postupu opravy - používá se v opravárenství • Technologická schémata Složitost a charakter výrobku určují, které z výše uvedených dokumentů tvoří soubor technologické dokumentace. Soubor nebo jeho části mohou být zhotoveny i jako program

74


(software) – např. SW pro řízení technologického procesu, pro řízení výrobních automatů, automatické výrobní linky, atd.

4.3 Technologické postupy Pro výrobu součástí a montáž sestavení se zpracovávají technologické postupy a návodky, ve kterých jsou postupně uvedeny a popsány výrobní operace. Výrobní operace je ta část výrobního procesu, kterou vykonává jeden pracovník na jednom pracovišti. Někdy se tato operace člení ještě na úseky (úkony). Součástí technologického postupu jsou i kontrolní operace a to obvykle na začátku a konci postupu, u náročných postupů i mezi operacemi (mezioperační kontrola). Způsoby provedení technologických postupů mohou být různé. Mezi klasické lze počítat postupy zpracované jako text ve formě tabulky nebo postup zpracovaný tak, že těžiště jeho informací leží v grafickém znázornění. Jinou formou je vypracovaný software (např. pro automatická obráběcí centra).

4.4 Technologické předpisy Technologické předpisy se obvykle zpracovávají pro ty části výrobního procesu, které jsou použitelné bez ohledu na konkrétní výrobek (Technologický předpis pro povrchové úpravy, Technologický předpis pro pájení apod.). Jednotlivé technologické postupy potom operace definované předpisem nepopisují, ale odvolávají se na příslušný technologický předpis.

4.5 Technologická schémata Technologická schémata jsou určena ke zobrazení probíhajících nejrůznějších technologických procesů. Jsou zpracovávána jako grafické dokumenty za pomocí normalizovaných grafických značek. Grafická značka je v normě ISO/IEC 11714 – 1 definována jako grafický obrazec sloužící k předání informací bez závislosti na jazyku. Může představovat předměty, komponenty, funkce nebo požadavky. Grafické značky se dělí do dvou tříd: •

poskytující základní informaci - třída 1

•

poskytující doplňkovou informaci - třída 2

Grafické značky třídy 2 se mají požívat pouze se značkami třídy 1 jako doplňující (specifikující). Grafická značka se kreslí pro komponenty: a) se samočinným vratným pohybem (samočinným návratem) – v poloze klidové b) bez samočinného návratu VYPNUTO)

- v poloze neaktivní (např.:spínací zařízení v poloze

Obvykle na schématu značky představují jednotlivé přístroje (zařízení) a čáry mezi nimi pak představují propojení tj.vazby či toky energií, signálů a hmot mezi nimi. Další značky pak udávají např. směr, pohyb, funkci, atd.


75

Schémata se kreslí na výkresové listy upravené podle normy pro úpravu výkresových listů (rámeček, popisové pole,atd.) – viz kap.2. Pro tloušťky čar se volí: •

tlustá čára pro hlavní toky technologického procesu

•

tenká čára pro grafické značky ,toky medií, nosiče energií a pomocné čáry.

Pokud je technologické schéma zpracováno jako blokové schéma, potom je technologický proces zobrazen zjednodušeně a to formou pravoúhlých obrazců (uvnitř s grafickou značkou nebo slovním popisem) a směr procesu je vyznačen úsečkami spojujícími tyto obrazce. Obrazce (čtverce, obdélníky) mohou představovat technologické postupy, jednotlivé operace, výrobní jednotky či jejich skupiny, část výrobního závodu případně zařízení.

76


5 Elektrotechnická schémata - základy tvorby 5.1 Úvod Soubor technická dokumentace v elektrotechnice obsahuje především tyto dokumenty (ČSN EN 61082-1): Schéma - grafické vyjádření, zobrazující pomocí značek (obvykle normalizovaných), obrysů předmětů a spojů vztahy mezi součástkami (částmi systému). Mapa - grafické vyjádření instalace na topografické mapě. Diagram (graf) - grafické vyjádření popisující chování systému, např. vztahy mezi proměnnými veličinami,operacemi či stavy. Tabulka, seznam - uspořádané textové informace např. seřazené do sloupců a řádků. Textový dokument - informace vyjádřené textem, např. návody, popisy. Tyto dokumenty jsou pro konkrétní výrobek zpravidla doplněny výkresovou dokumentací (kapitola 3), případně dalšími dokumenty nesoucími potřebné technické informace. Dokument je obecně chápán jako medium nesoucí informace. Medium může tvořit např. papír, mikrofilm, magnetický či optický disk. V oblasti technické dokumentace v elektrotechnice se užívají tyto základní termíny: • Funkční prvek: část elektrického obvodu, která je schopná vykonávat některou ze základních elektrických funkcí, ale netvoří samostatný konstrukční prvek (např. vinutí motoru, cívka relé, kontakt stykače, svorka). Může mít samostatnou značku na schématu i označení. • Součástka: část elektrického obvodu, která samostatně vykonává určitou funkci a tvoří samostatný konstrukční celek (rezistor, kondenzátor, relé, integrovaný obvod, deska s plošnými spoji, konektor atd.). • Funkční jednotka: skládá se ze součástek a mechanických dílů, spojených v samostatný elektrický obvod, který má jednu nebo i více základních funkcí, tvoří zpravidla jeden konstrukční celek (zesilovač, korektor, motor, elektronický regulátor otáček). • Funkční celek: souhrn funkčních jednotek, které plní jednu nebo více funkcí a nemusí tvořit jeden konstrukční celek. • Soubor: souhrn funkčních jednotek, které plní jednu nebo více funkcí a tvoří samostatný konstrukční celek určený k montáži do zařízení. • Přístroj: několik funkčních jednotek sdružených zpravidla v přístrojové skříni k dosažení komplexní funkce (měřicí přístroj, stabilizátor, kardioskop atd.).


77

• Zařízení: několik funkčních jednotek a souborů, případně přístrojů sdružených do jedné nebo několika mechanických sestav (např. stojanů, skříní, stolů, pultů atd.) k dosažení požadované komplexní funkce (NC systém k řízení obráběcího stroje, stojan průběžných zesilovačů, pohon válcovací stolice). • Investiční celek, systém: sestava více zařízení, které slouží stejnému účelu, vzniká montáží u provozovatele propojením pomocí vodičů, kabelů, radioreleových pojítek atd. (telekomunikační přenosový systém, válcovací trať). • Komponent: obecný termín užívaný zejména pro funkční prvek, součástku, funkční jednotku, funkční celek, přístroj či zařízení, pokud není třeba bližší definice.V širším pojetí jde o obecný výraz pro průmyslový produkt použitý pro kompletaci (montáž) produktu vyššího řádu. • Značka: schématické zobrazení elektrotechnických komponent, užívané zejména na schématech. (Značky se pro schématické vyjádření užívají i v jiných oborech.) • Spoj: čára na schématu vyjadřující vazbu mezi komponenty zobrazenými na schématu. • Elektrický spoj: čára na schématu, která vyjadřuje cestu toku proudu, signálu apod.

5.2 Značky elektrotechnických komponent Pro schematické zobrazování elektrotechnických, ale i jiných (mechanických, pneumatických, hydraulických, atd.) komponent na schématech se používají normalizované značky.Ty jsou pro elektrotechniku dány ČSN IEC 617-1 až 13. Značky jsou odvozeny obvykle z fyzikální podstaty, funkce nebo tvaru komponenty. Některé komponenty mají i několik variant značek, z nichž jedna je vždy preferována. Značky lze z hlediska uživatele rozčlenit na následující skupiny: • všeobecné značky (značky prvků) - skupina značek užívaná ve všech oborech elektrotechniky. Obsahuje značky prvků a doplňkové značky určené pro zpřesnění (vymezení) základních značek komponent (ukázky: tabulka 5 -1) • základní značky komponent - skupiny značek konkrétních součástek (komponent) v normě uspořádaných podle druhu komponent (pasivní součástky, polovodičové součástky, atd.). Tyto značky lze doplňovat o symboliku doplňkových značek a tak konkretizovat a zvětšovat vypovídací schopnost značky (ukázky: tabulka 5-2). Na obr 5.1 je ukázka skladby značky (doplnění základní značky o symboly ze skupiny doplňkových značek a tím vytvoření značky s požadovanou vypovídací hodnotou).

78


Obr. 5-1


Tabulka 5-1A

79

80


Materiály a technická dokumentace, část Technická dokumentace Tabulka 5-1B

Tabulka 5-2A

81

82


Materiály a technická dokumentace, část Technická dokumentace Tabulka 5-2B

Tabulka 5-2C

83

84


Pro značky binárních logických prvků platí obecné schéma uvedené na obr. 5-2.

Obr. 5-2 Označování komponent na schématech se provádí podle ČSN IEC 750 (kap.5.4).

5.3 Kreslení spojů na schématech Druhy čar pro použití na schématech udává grafického provedení vodičů jsou v tabulce 5-3.

Tabulka 5-3

tabulka 2-7 (kapitola 2). Ukázky


85

Tabulka 5-4 udává normalizovanou symboliku (výběr) pro vývody, spojení vodičů a příslušenství kabelů.

Tab. 5-4

Obr.5-3 b) Více rovnoběžných spojů (čar) na schématu lze seskupovat do svazku představovaného jedinou čarou (obr. 5-4). Preferuje se seskupování do skupin podle funkce spojů. Spoje lze na vstupu a výstupu ze seskupení označit (obr. 5-5 - spodní obrázek ukazuje další možnost zakreslení seskupení). Je-li to vhodné, může se na vstupu a výstupu ze seskupení vodič zalomit, aby byl patrný směr jeho pokračování (obr.5-6).

86



87

c) Velkou pozornost je třeba při kreslení věnovat rozlišení vodivého a nevodivého křížení vodičů a jejich odbočování. Obr. 5-9 ukazuje jednotlivé možnosti zakreslení: a, b, c - odbočování vodičů, d - vodivé křížení, e - nevodivé křížení. Preferované jsou způsoby bez použití tečky.

a)

b)

c)

d)

e)

Obr. 5-9

DEF

DE

ABC

AB

d) Pokud se na schématu provádí značení spojů, popř. signálů, uvádí se nad vodorovnými čarami spojů nebo vlevo od svislých čar, případně v místě přerušení čáry spoje (obr. 5-10). ABC

DEF

GHI

Obr. 5-10 e) Pokud by nevodivé křížení zmenšilo čitelnost schéma nebo pokud by délka čáry vodiče zhoršila přehlednost vyobrazení, je možné čáru spoje kresleného na jednom listě dokumentu přerušit. Na koncích přerušení se provede značení zajišťující jednoznačnost souvislosti konců přerušení. Na obr. 5-11 je ukázka jednoduchého přerušení spoje (X-X) a přerušení s udáním místa pokračování spoje pomocí souřadnicové sítě výkresového listu (Y-Y). Značení spoje se zapíše nad konec (vedle konce) spoje (viz bod d). Údaj místa pokračování se zapíše za (před) přerušení spoje. f) Podobným způsobem (viz bod e) se značí vodiče (spoje) přecházející s jednoho listu schématu na jiný list téhož schématu. Údaj místa pokračování se zapíše ve formě: list schématu, na kterém spoj pokračuje /specifikace pole souř. sítě (ve formátu: písmeno číslice). Př.: 5/D3 g) Technické údaje o signálech přenášených jednotlivými spoji a o samotných spojích se uvádějí nad vodorovnými čarami spojů nebo vlevo od svislých čar spojů (ČSN EN 61175:1995). Pro úplné označení signálu je stanoveno toto schéma: XXX ; YYY : VVV ( UUU ) kde ; : ( ) jsou oddělovací znaménka XXX je označení předmětu, sestavy, jednotky, výrobku

88

Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně YYY je základní název signálu VVV je identifikátor varianty signálu UUU je indikace úrovně signálu

Jako technické údaje se mohou uvádět i vlnové průběhy signálu - ukázka obr. 5-12.

5.4 Označování komponent (předmětů) v elektrotechnice (ČSN IEC 750) Označování musí být shodné v celém souboru dokumentace i na vlastním výrobku. Pro označení přípojných míst platí pravidlo, že každé z těchto míst (svorka, svorkovnice, konektor, měřicí špička) musí být řádně označeno. Označení komponentů se umisťuje těsně u značky - podle polohy značky nad nebo vedle ní (obr.5.13).

Je povoleno označení umístit i do obrysu značky. Označení se provádí normalizovaným technickým písmem a s normalizovanými grafickými symboly. Jmenovité hodnoty se zapisují normalizovaným způsobem podle ČSN IEC 27 nebo ČSN ISO 31 (např. 6,3kΩ), 1,6 pF). Pokud je veličina zcela zřejmá (podle grafického symbolu značky), lze jmenovitou hodnotu zapsat zkratkou podle ČSN IEC 62 (např. 6K3, 1p6). Tabulka 5-5 uvádí pro rezistory a kapacity ukázky obou forem zápisu.


Jmenovitá hodnota rezistoru Základ = 1Ω 0,1 Ω 1 Ω 1,5 Ω 33,2 Ω 100 Ω

Zkratka

89

Jmenovitá hodnota kondensátoru Základ = 1F 0,15 pF 3,32 pF 10 pF 33,2 pF 100 pF

R10 1R0 1R5 33R2 100R

Zkratka p15 3p32 10p 33p2 100p

Tabulka 5 – 5 Pokračování tabulky 5-5 590 Ω 1000 Ω (1kΩ) 1,5 kΩ 10 kΩ 100 kΩ 332 kΩ 1MΩ 3,32 MΩ 15 MΩ 100 MΩ 1 GΩ 100 GΩ

590R 1K0 1K5 10K 100K 332K 1M0 3M32 15M 100M 1G0 100G

590 pF 1000 pF 1500 pF 0,1 µF 1 µF 3,3 µF 15 µF 25,5 µF 100 µF 590 µF 1000 µF = 1mF 2,5 µF

590p 1n0 1n5 100n 1µ0 3µ3 15µ 25µ5 100µ 590µ 1m0 2F5

Tabulka 5-5 Úplné označení podle normy sestává se čtyř bloků symbolů. Každý z bloků je uveden jemu příslušným předznamenáním (identifikačním znakem ). Obecná ukázka je na obr. 5-14.

=

BLOK 1

+

BLOK 1

-

BLOK 1

:

BLOK 1

Obr. 5-14 V označení je význam jednotlivých bloků následující: BLOK PŘEDZNAMENÁNÍ OZNAČUJE PŘÍKLAD 1 funkční celek, přístroj, zařízení, systém, (Příklad: =T2) = budova, průmyslový objekt 2 umístění, polohopopisné označení, (Příklad: +D126) + fyzické umístění komponentu v sestavě 3 komponent (předmět, součástka, funkční (Příklad: -R5) jednotka, která je znázorněna vlastní značkou na schématu nebo výkresu sestavy) 4 přípojné místo (svorka, konektor, pájecí (Příklad: :15) : místo apod.)

90


Tabulka 5-6 uvádí seznam písmenných kódů jednotlivých druhů komponent zavedený IEC s cílem oprostit národní normy od zkratek odvozených z jednotlivých jazyků. Písmenový kód

5.4.1.1.1 Druh komponent - příklady užití 5.4.1.1.1.1.1 Funkční bloky, sestavy, podsestavy (zesilovače, modulátory, lasery, elektrické sestavy na desce s plošnými spoji) Převodníky neelektrických veličin na elektrické a naopak (mikrofony, B reproduktory, snímače polohy, piezoelektrické měniče, termočlánky, fotobuňky atd. ) 5.4.1.1.1.1.2 5.4.1.1.1.1.2.1 Kondenzátory Digitální prvky a zařízení, zpožďovací zařízení, paměťové prvky (logické, D číslicové, binární obvody, zpožďovací linky ) Různé komponenty. - součástky a funkční jednotky, (topidla, svítidla, chladící E zařízení) 5.4.1.1.1.1.3 Jistící a ochranná zařízení (pojistky, jističe, bleskojistky ) Zdroje energie a signálu, napájecí zdroje (generátory rotační, baterie, G oscilátory) Signalizační zařízení (zvonky, houkačky, světelné indikátory) H 5.4.1.1.1.1.4 Elektricky ovládané spínače (relé, stykače) 5.4.1.1.1.1.5 Indukčnosti, reaktory a tlumivky (indukční cívky, tlumivky) M 5.4.1.1.1.1.5.1 Motory, servomotory Analogové prvky a jednotky ( analogové obvody) N Měřící přístroje, zkušební zařízení (hodiny, integrační přístroje) P Spínače v energetických silových obvodech (vypínače, odpojovače) Q Rezistory (potenciometry, reostaty, termistory) R Spínače ve sdělovacích a pomocných obvodech (voliče, tlačítka, řadiče, S mezní, koncové vypínače) Transformátory (napěťové a proudové) T Převodníky elektrických veličin na jiné elektrické veličiny (optrony, U modulační prvky, modulátory, demodulátory, kodéry, konvektory, měniče kmitočtu) Elektrovakuové a polovodičové součástky (elektronky, obrazovky, výbojky, V tranzistory, diody, tyristory) Vedení, vlnovody, antény ( vodiče, kabely, přípojnice, vlnovody,, dipóly, W směrové a parabolické antény) Spojovací elektromechanické součástky ( svorkovnice, svorky, konektory, X zásuvky, vidlice, kabelové koncovky a spojky, ovíjecí špičky, pájecí špičky a očka) 5.4.1.1.1.1.6 Elektricky ovládaná mechanická zařízení (elektromagnety, brzdy, spojky, elektromagnetické ventily pro hydrauliku a pneumatiku) Zakončovací články, filtry, omezovače, vyrovnávače ( kompandory, Z útlumové články, korektory, elektrické výhybky) Tabulka 5-6


91

Za označení komponentu písmenným kódem se uvádí pořadové číslo komponentu (předmětu) stejného druhu, použitého v konkrétní sestavě (dokumentací definovaný výrobek) obr. 5-15.

Předznamenání pro blok 3 Kód označení druhu komponentu (předmětu) Číslo předmětu stejného druhu

Obr. 5-15 Poznámka: Nemůže-li dojít k nejednoznačnosti, lze užít jen bloku 3 - označení komponent (obr.5-13).

5.5 Způsoby kreslení elektrotechnických schémat V různých oborech elektrotechniky se používají přednostně různé způsoby kreslení obvodů (A), různé metody kreslení schémat (B) i různé provedení uspořádání schématu (C). Užití určitých způsobů a metody záleží také na určení schématu. A) Způsoby kreslení obvodů : vícepólové znázornění - každý spoj je vyznačen vlastní čarou (obr. 5-16) jednopólové znázornění - více spojů je znázorněno jednou čarou (obr. 5.17) Poznámka: Na obrázcích 5-16 a 5-17 je znázorněno stejné zařízení (spouštění motoru).

92


Obr. 5-16

Obr. 5-17

B) Metody kreslení schémat: nerozložené znázornění - znázorněné části složitých značek komponent jsou zobrazeny pohromadě (obvykle tak, aby to odpovídalo fyzickému provedení komponenty) (obr. 5-18) rozložené znázornění - jednotlivé části značek jsou na schématu rozloženy tak, aby jednotlivé obvody byly zobrazeny co nejpřehledněji (obr. 5-19) polorozložené znázornění - obvykle užívané u komponent s mechanickou vazbou. Cílem užití je dosažení přehlednosti s vyznačením funkční závislosti (obr. 5-20)


93

Obr. 5-20 Poznámka: obr. 5-18 až 5-20 představují stejné komponenty: 1 - relé, 2 - tlačítko, 3 -vypínač ovládaný ručně nebo motorem s volnoběžkou, vypínací cívkou, nadproudovou a tepelnou ochranou.

94


opakované znázornění - zobrazení, při němž se celá značka téhož komponentu na schématu opakuje vícekrát a písmenočíslicové označení zajišťuje srozumitelnost schématu (obr. 5-21)

Obr. 5-21 skupinové znázornění - znázornění, kdy značky částí jsou ohraničeny obrysově (obr. 5-22) nebo spolu bezprostředně sousedí (obr. 5-23)

Obr. 5-22

Obr. 5-23

C) Uspořádání schémat: funkční -uspořádání, při němž jsou značky umístěny tak, aby vynikla funkční souvislost komponent, které značky představují topografické - uspořádání, při němž jsou značky umístěny tak, aby to odpovídalo fyzickému umístění komponent (půdorysné plány, mapy terénu, atd.)

5.6 Druhy elektrotechnických schémat ČSN EN 61082-1 člení schémata na tyto druhy (výběr): A) Schémata vyjadřující funkci přehledové schéma - zobrazuje hlavní vzájemné vztahy mezi hlavními komponenty uvnitř systému (příklad:obr. 5-24A - radiopřijímač, obr.5-24B - ohřívací zařízení). blokové schéma - přehledové schéma s blokovými značkami. mapa sítě - přehledové schéma provedené na mapě (obr. 5-25 - nadzemní vysokonapěťové vedení).


95

Obr. 5-25

funkční schéma - znázorňuje detaily činností systému (obr. 5-26 - generátor časových pulzů)

96


logické schéma - funkční schéma, které užívá značky pro binárně logické prvky. obvodové schéma - znázorňuje značky a spoje obvodů systému tak, aby byla vyjádřena funkce bez zřetele na fyzické rozměry a umístění (obr. 5-27A - reverzační pohon, obr. 5-27B - část obvodového schématu s tabulkovými odkazy, obr. 5-27C -ukázka uspořádání obvodu v řádcích, obr. 5-27D - ukázka uspořádání obvodu ve smyčce) ekvivalentní obvodové schéma - funkční schéma znázorňující ekvivalentní obvody pro výpočet charakteristik a chování obvodu (obr. 5-28: a - zapojení zářivky, b - ekvival. schéma obvodu zářivky) programové schéma - detailně znázorňuje programové prvky, moduly a jejich propojení tak, že vzájemné vztahy jsou jasně zřetelné (obr. 5-29 - průmyslový regulátor -výřez).


97

98



99

B) Schémata umístění situační plán - půdorysně provedený plán staveniště, inženýrských sítí, terénních úprav apod. (obr. 5-30 -situační plán závodu (výřez)). montážní plán - zobrazuje rozmístění komponentů. montážní schéma - znázorňuje propojení mezi jednotlivými el. předměty.

Obr. 5-30 C) Schémata pro zapojování zapojovací schéma - znázorňuje spoje určité instalace či zařízení schéma vnitřního zapojení - znázorňuje spoje uvnitř konstrukční jednotky (obr. 5-31) propojovací schéma - znázorňuje spoje mezi konstrukčními jednotkami (obr. 5-32, obr. 5-33)

Obr. 5-33 kabelové schéma - podává informaci o kabelech a vodičích (označení, umístění, zakončení) (obr. 5-34)

Obr. 5-34

100


6 Grafická dokumentace desek plošných spojů. 6.1 Úvod Tvorba dokumentace pro plošné spoje se řídí konstrukčními směrnicemi. Tyto určují jednotlivé potřebné dokumenty a jejich provedení tak, aby bylo možné jednoznačně definovat výslednou desku s plošnými spoji (DPS). Při vzniku konstrukčních směrnic byly v řadě případů převzaty zkušenosti z norem sdružení Institute of Printed Circuits (IPC) se sídlem v USA. Tyto konstrukční směrnice se staly základem pro mezinárodní normy (např. IEC 326 Desky s plošnými spoji), která má dvanáct částí a postupně se přejímá do národní soustavy jako norma ČSN IEC 326 (35 9020).

6.2 Základní pojmy z oblasti plošných spojů Plošné propojení je propojení mezi součástkami elektrického nebo elektronického zařízení realizované tenkými plošnými vodiči umístěnými uvnitř ( u vícevrstvých desek) nebo připevněnými k povrchu ( u jednostranných nebo oboustranných desek) základního materiálu. Základní materiál je mědí plátovaná nebo holá izolační podložka, na které se vytvoří vodivý obrazec: • Odstraněním nežádoucích částí měděné fólie • Nanášením vodivého materiálu na základní neplátovaný materiál Na výkrese se základní materiál předepíše kódem podle obrázku obr.6-1. 224 - 1 - 35 - 1,5 ČSN 34 6511 Tloušťka základního materiálu Tloušťka měděné fólie v Počet vrstev desky Typ

základního

Obr. 6-1 Provedení desek plošných spojů je rozděleno do šesti konstrukčních tříd charakterizovaných hostotou plošných prvků obr. 6-2. Podle rozsahu výrobních tolerancí odpovídá šesti konstrukčním třídám šest tříd přesnosti. Třída přesnosti je dána: • Požadovanou nejmenší roztečí středů dvou pájecích nebo propojovacích bodů; • Nejmenším průměrem kruhových pájecích plošek pro daný průměr otvoru; • Nejmenší šířkou plošných vodičů a izolačních mezer; • Požadavky na tolerance rozměrů na výsledné desce. Při návrhu plošného spoje závisí volba konstrukční třídy na těchto vyjmenovaných parametrech a také na ekonomickém hledisku. Různé části vodivého obrazce mohou být


101

navrženy v různých konstrukčních třídách, ale při výrobě se vychází z nejvyšší třídy. Výběr základních informací o parametrech vodivého obrazce v jednotlivých konstrukčních třídách je v tabulce 6-1 a na obr. 6-2.

Třída

Parametr Vzdálenost středů pájecích bodů Počet vodičů procházejících mezi pájecími body Minimální průměr vrtaného otvoru pájecího bodu d Minimální průměr pájecí plošky d+ Minimální šířka plošných vodičů Minimální šířka izolačních mezer

I. 5

II. 3,54

III. 2,5

IV. 2,5

V. 2,5

VI. 2,5

1

0

0

1

2

3

0,8

0,8

0,8

0,7

0,7

0,7

1,9

1,45

1,05

0,7

0,5

0,5

0,50

0,40

0,35

0,30

0,20

0,15

0,9

0,7

0,45

0,35

0,25

0,20

Tabulka 6-1 I.třída

II. třída

III. třída

IV. třída

V. třída

VI.třída

Obr. 6-2 Pro umístění středů součástkových, montážních a propojovacích otvorů na deskách s plošnými spoji se používá základní síť. Tu tvoří dvě soustavy navzájem kolmých rovnoběžek se stejnou vzdáleností – roztečí v obou směrech. Středy otvorů se umísťují do průsečíků rovnoběžek. Pro umísťování připojovacích bodů na deskách s pošnými spoji se přednostně používá metrická síť se jmenovitou roztečí 0,5 mm v obou směrech. Pokud je nezbytné pokračovat v používání palcové sítě, lze použít alternativní rozteč základní sítě se jmenovitou roztečí 2,54 mm v obou směrech.

102


6.3 Požadavky na provedení a kvalitu matric a předloh V rámci zpracování grafické dokumentace se zhotovují tzv. předlohy obr. 6-3 či matrice. Předlohy kresby vodivých obrazců se zhotovují pouze pro I. až III. konstrukční třídu. Pro konstrukční třídy IV až VI musí být zhotoveny přímo výchozí matrice na průhledné polyesterové podložce. Polohová přesnost kresby je určena pro jednotlivé konstrukční třídy. Z technických důvodů (kontrola přesnosti, technologie zpracování spoje apod.) se na dokumentaci pro plošné spoje vykreslují speciální značky, body a kóty: rohové značky (obr. 6-4a) – vyznačují obrys výsledné desky na matrici nebo předloze; kontrolní body (obr. 6-4b ) – slouží pro kontrolu při přejímání dokumentace u výrobce desek, případně k technologickým účelům výroby desek. Středy kontrolních bodů se umísťují zpravidla do průsečíků základní sítě. Umístění kontrolních bodů musí být shodné pro všechny matrice nebo předlohy desky jednoho typu; kontrolní míra (obr. 6-4c) – kótuje se mimo obrys výsledné desky a je to vzdálenost kontrolních bodů; zakládací body (obr. 6-4d) – slouží k přenášení obrazce na polotovar desky. Umístění a počet těchto bodů vzhledem k obrysům výsledné desky určí výrobce DPS, umístění zakládacího bodu k rohové značce je vyznačeno na obr. 6-4e ; výchozí bod (obr. 6-4f) – určuje počátek soustavy souřadnic, z níž se určují souřadnice středů otvorů, výchozí bod se nikdy nevrtá.

Obr.6-4a)

Obr. 6-4b)

Obr. 6-4c)

Obr.6-4d) Obr. 6-4e)

Obr. 6-3

Obr. 6-4f)


103

6.4 Výkresová dokumentace k plošným spojům Pro technologickou přípravu i pro výrobu se zpracovávají následující základní dokumenty: Výkres výsledné desky (obr. 6-5) – obsahuje vyznačení obrysu desky, kóty vnějších rozměrů a tvaru ( zářezy apod.), vyznačení kontrolních bodů. Určení základního materiálu, třídy přesnosti desky a druha tloušťku povrchové úpravy, případně úpravu pájecím lakem a seznam veškerých výrobních výkresů potřebných na zhotovení desky tzv. seznam podkladů; Tabulka kruhových otvorů – obsahuje data pro souřadnicovou vrtačku, tj. souřadnice středů otvorů s uvedením jejich průměrů; Výkres kruhových otvorů (obr. 6-6) – udává polohu všech kruhových otvorů do určitého průměru podle požadavků výrobce desek. Rozlišení průměrů je provedeno značkami a výkres zároveň udává počet otvorů podle průměrů; Výkres(y) vodivých obrazců (obr. 6-7) – obsahuje kresbu vodivého obrazce, značky pro kontrolní body, kótu kontrolní míry, orientační vyznačení speciálních otvorů a označení desky; Výkres potisku – znázorňuje stylizovanou kresbu rozložení součástek na sestavené desce, která napomáhá při montáži. Dále obsahuje kontrolní míru a legendu pro rozlišení ploch pokrytých a nepokrytých barvou; Výkres nepájivé masky – obrazec krytý barvou, která brání nanesení pájky na měď vodivého obrazce při pájení vlnou.

Obr. 6-5

Obr. 6-6

104


Obr. 6-7 Pro DPS určené k povrchové montáži jsou zapotřebí ještě další dokumenty podle zvolené technologie: Výkres masky pro nanášení pájecí pasty – obsahuje obrysy plošek, na které bude nanesena pájecí pasta, kontrolní míru a označení matrice (A, B, C, atd.); Výkres masky pro nanášení lepidla – obsahuje znázornění masky pro nanášení lepidla pro uchycení součástek. Pro sestavení desky tzn. pro montáž, kontrolu a měření jsou obvykle nutné následující dokumenty: Výkres rozložení elektrických součástek Seznam spojů Výkres testovacích bodů Data pro osazovací automat


105

7 Tvorba technických textových dokumentů Pravidla platná zejména pro technické textové dokumenty typu monografických vědeckých prací a technických zpráv jsou stanovena mezinárodní normou ISO 5966 Documentation - Presentation of scientific and technical reports (ČSN ISO 5966 Dokumentace. Formální úprava vědeckých a technických zpráv). Tato pravidla je vhodné aplikovat i na další technické dokumenty, jako jsou výroční zprávy, příručky a ve školství i na diplomové práce, technické projekty, ročníkové projekty apod. Vědecké a technické zprávy jsou dokumenty popisující postup nebo výsledky výzkumu nebo stav řešení vědeckého nebo technického problému. Informace jsou v takových zprávách prezentovány systematicky utříděné nebo chronologicky srovnané. Ze zprávy může kvalifikovaný čtenář pochopit podstatu a řešení vědeckého výzkumného úkolu nebo získat odborné technické informace. Rozsáhlejší technický textový dokument (technická nebo vědecká zpráva, diplomová práce, technický projekt) má tyto části: • úvodní část (kap.7.1) • hlavní textová část (kap7.2) • závěrečná část (kap.7.3) • dodatky (kap 7.4) Její součástí mohou být i různé další přílohy (např. i modely).

7.1 Úvodní část dokumentu Součástmi úvodní části jsou v daném pořadí: • přední deska a hřbet vazby • titulní stránka • abstrakt, klíčová slova • obsah • seznam použitých značek, veličin a jednotek • seznam použitých zkratek ( termínů) • předmluva 7.1.1

Přední deska a hřbet vazby

Přední deska je první (lícní) strana obálky. Přední (a zadní) deska chrání dokument před poškozením; může být buď tvrdá (plátěná, laminovaná) nebo měkká. Kontrast mezi barevnou deskou a tiskařskou barvou písma má být dostatečně kontrastní. Protože přední deska prezentuje dokument, musí obsahovat charakteristické informace o dokumentu a má být esteticky upravená. Charakteristické informace o dokumentu jsou: • identifikační označení dokumentu, tj. alfanumerické označení, které identifikuje instituci (organizaci, podnik apod.), příslušnost dokumentu k určitému souboru dokumentů a v neposlední řadě daný dokument. Počet znaků používaných v identifikačním označení dokumentu včetně pomocných znaků (spojovníků, pomlček

106

Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně apod.) má být minimální; maximální povolený počet je 32. Tvoří-li dokument jeden svazek ze souboru, považuje se každý svazek za zvláštní dokument a má vlastní identifikační znak. Je-li dokument svázaný do dvou nebo více částí, každá z částí má totéž identifikační označení. Pro snadnou identifikaci je doporučeno, aby identifikační znak byl umístěn na třech místech přední desky (obr.7 – 1). Nelze –li tomuto doporučení vyhovět, umístí se vpravo nahoře. Poznámky: 1) Ve všech alfanumerických označeních je třeba dbát na rozlišení nuly 0 a písmene O; 2) Z administrativních důvodů může mít dokument několik identifikačních znaků. Hlavní identifikační znak (pod nímž má být zpráva všeobecně známá) se zvýrazňuje velikostí písma. Hlavní identifikační znak se z důvodů reprografických výtahů (separátů nebo jednotlivých stránek) má opakovat v záhlaví nebo zápatí každé stránky (listu). •

mezinárodní standardní číslo seriálové publikace ISSN nebo knihy ISBN. Tato čísla se umisťují do pravého horního rohu pod identifikační znak dokumentu (viz obr.7-1) Poznámka: Jestliže byl dokument registrován v národním středisku (Intemational Standard Serial Numbering), které je součástí mezinárodního systému údajů o seriálových publikacích Intemational Serials Data System nebo byl dokument registrován v mezinárodní agentuře standardního číslování knižních publikací ISBN (Intemational Book Data Systém), musí být číslo publikace otištěno na každém výtisku každého dokumentu z edice.

•

název (popř. jméno) a sídlo (popř. adresa) instituce včetně státu. Je vhodné doplnit i telefonní číslo, fax, e-mail Poznámka:

Úprava adresy se řídí doporučením příslušné národní pošty v zemi původu dokumentu. •

jméno a příjmení autora. V případě autorského kolektivu se uvedou autoři v abecedním pořádí. Pokud má dokument hlavního autora uvede se tento na prvním místě. Poznámky: 1. Vzhledem k rozdílnému způsobu psaní křestních jmen a příjmení v různých zemích doporučuje se aby příjmení bylo psáno písmeny velké abecedy (př. František NOVÁK) 2. Norma připouští i jiné způsoby označení příjmení (podtržení prvního písmene příjmení či podtržení celého příjmení. Jednou z možností je i použití kurzívy pro křestní jméno.

•

datum vydání dokumentu. Příklady :

leden 2000 •

Formát datumu může být podle ISO 2014 různý.

15.září 2000

2000-10-20

2000-03-09

klasifikace z hlediska utajení, případně údaje omezení distribuce dokumentu. Přednostní umístění na přední desce je vpravo nahoře nebo vpravo dole.


další údaje, jako např.poznámky o autorském právu (copyrightu), případně sdělení o tom, že dokument nahrazuje jiné dokumenty. Tyto údaje mohou být také umístěny i na rubu přední desky, či na titulní straně (kap.7.1.2).

Identifikační znak



•

107

Název instituce

Název dokumentu 2.6.1

Podnázev dokumentu

Jméno PŘIJMENÍ (autora(ů))

Copyright

Stupeň utajení obr.7-1 Hřbet vazby. Jestliže to rozměr hřbetu dovoluje, doporučuje norma na něm uvést příjmení autora, název dokumentu a identifikační znak. U spodního okraje hřbetu má být

108


zachován pruh o délce minimálně 30mm pro potřeby údajů knihovny (archivace). Údaje se uvádějí shora dolů tak, aby byly čitelné při položení dokumentu přední deskou nahoru. 7.1.2

Titulní stránka

Titulní stránka je první lícová stránka dokumentu; obsahuje bibliografické informace potřebné pro archivaci a vyhledání dokumentu, popř. pro další práci s ním. Titulní stránku musí obsahovat každý dokument. Údaje na titulní strance mohou být shodné s údaji na přední desce. V některých případech může titulní stránka nahradit přední desku ( například při vazbě do průhledných desek). •

Titulní stránka má obsahovat:

•

údaj o omezení distribuce nebo stupni utajení dokumentu, je-li to požadováno. Uvádí se nejvyšší stupeň utajení na místě stanoveném bezpečnostním orgánem. Přednostní umístění je v horním levém nebo dolním pravém rohu desky nebo titulní stránky;

•

identifikační znak dokumentu, tj. alfanumerické označení, které identifikuje instituci, příslušnost dokumentu k určitému souboru dokumentů a samotný dokument. Maximální počet znaků v identifikačním označení včetně pomocných znaků (spojovníků, pomlček apod.) má být 32. Tvoří-li dokument jeden svazek ze souboru, považuje se každý svazek za zvláštní dokument a má vlastní identifikační znak. Je-li dokument svázaný do dvou nebo více částí, každá z částí má totéž identifikační označení. Identifikační znak se opakuje v záhlaví nebo zápatí každé stránky dokumentu;

•

mezinárodni číslo seriálové publikace ISSN nebo mezinárodní číslo knihy ISBN (viz přední deska). Uvede se bud na titulní stránce nebo na rubu titulní stránky;

•

jméno a sídlo (adresu) instituce (viz přední deska);

•

úplný název, popř. s podnázvem nebo podnázvy . Název a podnázev uváděný na titulní stránce musí být shodný s názvem a podnázvem uváděnými na přední desce (viz přední deska);

•

jméno a příjmení autora (autorů), popř. s uvedením jejich pracoviště, není-li to již uvedená instituce (viz přední deska);

• •

datum vydání (viz přední deska); datum priority autora. Pří uvádění data priority autorovy práce předchází datu slova například „Rukopis dokončen“. Toto datum se umisťuje na titulní stránku v hranatých závorkách nebo menším písmem. Lze ho též umístit na rub titulní stránky.


109

Abstrakt a klíčová slova

Abstrakt (výtah, referát) je informací o obsahu dokumentu, zejména vyjadřuje cíle, metody, výsledky a závěry. Doporučený rozsah abstraktu je 250 až 500 slov, tj. asi 1/2 až 1 stránka formátu A4. Abstrakt má být srozumitelný i bez prostudování dokumentu. V textu se užívá celých vět, slovesa v činném rodu a ve třetí osobě. Obrázky, tabulky, diagramy, grafy se užívají v abstraktu výjimečně. Abstrakt se umisťuje bezprostředně za titulní stránku- často na její rub. Je-li abstrakt umístěn na samostatné stránce, musí se před ním (anebo bezprostředně za ním) uvést úplná bibliografická identifikace podle mezinárodni normy ISO 30: jméno a příjmení autora (autorů); úplný název; identifikační znak dokumentu; instituce; datum vydání dokumentu. Klíčová slova se uvádějí za abstraktem. Mají být volena co nejvhodněji, aby vystihovali v dokumentu obsaženou problematiku. 7.1.4

Obsah

S výjimkou velmi krátkých dokumentů je obsah povinnou součástí dokumentu. Obsah se umisťuje obvykle na samostatnou stránku (stránky) za abstrakt. V obsahu se uvádějí názvy oddílů (kapitol) a pododdílů dokumentu a všech dodatků a k nim příslušející čísla stránek. Může být připojen i seznam obrázků a tabulek. Poznámka: Je-li dokument svázán do více části, uvádí se úplný obsah v každé části. 7.1.5

Seznam značek, zkratek a termínů

Seznam (slovník, výklad) značek, zkratek a termínů v dokumentu použitých se umisťuje za obsahem. Odděleně se uvede: a) seznam značek veličin a jednotek, b) seznam a význam zkratek, c) případně výklad termínů. Uvedení významu zkratky v tomto seznamu nezbavuje autora povinnosti výkladu v textu, kdykoliv se poprvé zkratky použije. 7.1.6 Předmluva Předmluva se umisťuje bezprostředně před hlavní textovou částí dokumentu na závěr úvodní části, není však povinnou součástí dokumentu. Je-li více svazků, otiskne se předmluva pouze v první části. Jsou-li dokumenty vydány jako samostatné svazky souboru, obsahuje předmluvu každý dokument. V předmluvě se uvádí historické nebo jiné okolnosti, které vedly k napsání práce, vztahy dokumentu k jiným pracím apod. V některých případech může být předmluva umístěna i na rubové straně čelního listu nebo přední desky.

110


7.2 Hlavní textová část dokumentu Hlavni textovou část dokumentu tvoří: •

úvod

•

jádro dokumentu (vlastní zpráva s obrázky, diagramy a tabulkami)

•

závěry a doporučení

•

poděkování

•

seznam citované literatury.

7.2.1 Úvod V úvodu se uvádí cíl práce, její účel a smysl, případně volený metodický přístup. Úvod nemá obsahovat podrobný výčet teorií, metod a výsledků, ani opakovat závěry a doporučení. Neměl by se v něm opakovat ani abstrakt. Délka úvodu může být různá podle množství informací, které autor potřebuje sdělit ještě před vlastním textem jádra dokumentu (zprávou). Poznámka: Záhlaví úvodu se nečísluje nebo se čísluje číslicí (obvykle číslicí 0), například: 0 ÚVOD 7.2.2

Jádro dokumentu

Jádro dokumentu (vlastní zpráva) obsahuje text, obrazový materiál a tabulky . Jádro dokumentu se dělí na •

oddíly

•

pododdíly

•

články

Další (hlubší) členění se nedoporučuje. Oddíly, pododdíly, články se uvádějí vždy s vlastním číslovaným záhlavím. Číslování má odpovídat mezinárodní normě ISO 2145, například: obecně: příklad 1: příklad 2: 2 METODY MĚŘENÍ 2. oddíl: 2 METODY MĚŘENÍ 1. pododdíl 2. oddílu: 2.1 Měření tepelných veličin 2.1 Měření tepelných veličin 2. pododdíl 2. oddílu: 2.2 Měření elektrických veličin 2.2 Měření elektrických veličin 1. článek 2. pododdílu: 2.2.1 Napětí 2.2.1 Napětí 2. článek 2. pododdílu: 2.2.2 Impedance 2.2.2 Impedance Hierarchii oddílů, pododdílů a článků lze rozlišit kromě číslování i velikostí použitého písma – příklad 2. Poznámka: Pokud se číslují odstavce, neuvádí se za číslem zvláštní záhlaví, ale zvýrazní se (půltučně nebo tučně) první slovo (slova) odstavce, například: Počáteční obvodová rychlost se udává jako rychlost na počátku…….. ..


111

Jádro dokumentu (zpráva) se člení do oddílů, pododdílů a článků podle logické stavby, tj. například na : •

oddíl zabývající se teorií,

•

oddíl zabývající se použitými metodami,

•

oddíl popisující průběh měření a naměřené hodnoty (výsledky)

•

oddíl obsahující diskusi výsledků.

Popisy teorie, metod a výsledků jsou u převážné většiny technických dokumentů (výzkumných zpráv apod.) určeny odborníkům s určitou úrovni odborných znalostí, proto není třeba je příliš rozvádět; postačí logicky srovnat jednotlivé dílčí kroky práce. Matematické důkazy, podrobnosti experimentů, nepodstatné ilustrace apod. je lépe uvést v dodatcích a v potřebném místě na tyto dodatky učinit odkaz. Obrázky a ostatní ilustrace Obrázky a ilustrace ( výkresy, fotografie, diagramy, grafy) se zařazuji do jádra zprávy na vhodné místo, obvykle bezprostředně za první zmínku o nich v textu (případně okamžitě, jakmile lze obrázek či ilustraci vložit). Ty obrázky a ilustrace, které nelze umístit na stránku v textu zprávy ( mapy, výkresy velkých formátů apod.) se umísťují v dodatcích a potřebných místech se na ně udělá odkaz – viz dále. Obrázky a ilustrace se číslují průběžně v celém dokumentu (přednostně) nebo v každém oddílu zvlášť. Průběžné číslování může způsobovat problémy, jestliže se na zpracování zprávy podílí více autorů nebo zpráva vzniká jako výsledek řešení několika problémů. Pod obrázkem za číslem ilustrace může být uváděn doprovodný text (legenda, podpisek), například: Obrázek 6 Diagram závislosti teplota - napětí

nebo jsou-li ilustrace číslovány v každém oddílu zvlášť, např. v oddílu 2: Obrázek 2-6 Uložení desky

Poznámky: 1) Diagramy, grafy, fotografie a další ilustrace se označují a číslují jako obrázky. 2) V některých případech je výhodnější umístit všechny ilustrace společně na konci oddílu nebo na konci jádra dokumentu (zprávy). Odkazy na takto umístěné ilustrace musí být doplněny číslem stránky, na které se obrázek nalézá. Tabulky Do jádra zprávu se umísťují,(pokud je to možné) bezprostředně za prvním odkazem na tabulku nebo na nejbližším dalším vhodném místě. Rozsáhlé doplňující tabulky (například tabulky těch naměřených hodnot, které jsou uvedeny v jádru dokumentu ve formě grafů) mohou být umístěny v dodatcích. Tabulky, podobně jako ilustrace lze v případě potřeby umístit i na konec oddílu, popř. na konec jádra zprávy s příslušnými odkazy na číslo tabulky a na stránku, na níž je tabulka umístěna. Číslování tabulek má být průběžné v celém dokumentu. V praxi se však užívá i číslovaní podle oddílů (např. tabulky v oddílu 3 jsou číslovány Tabulka 3 – x, kde x je

112


pořadové číslo tabulky v oddílu). Číslo a název tabulky se umisťují nad tabulku vystředěně, například: Tabulka 11: Naměřené hodnoty Hodnoty v milimetrech

Délka

Hmotnost [kg]

Nad horním okrajem tabulky vpravo se uvádějí názvy jednotek (nikoliv značkou) hodnot v tabulce převažujících, viz příklad výše. Pokud tabulka obsahuje více hodnot udávaných v různých jednotkách, uvádějí se značky jednotek v záhlaví příslušného sloupce v hranatých závorkách. Poznámky: Tabulky se přednostně orientují souhlasně s textem (výjimečně pootočené o 90° v případech větší šířky tabulky . Pokud možno se nemají vkládat tabulky větší než je rozměr stránky (skládané, přeložené apod.) Vzorce a rovnice Umisťují se průběžně v textu zprávy obvykle na samostatném řádku. Jedná se o vzorce matematické, fyzikální i chemické. Vnitřní matematické vztahy mezi fyzikálními veličinami se vyjadřují podle mezinárodní normy ISO 31 , část 0, jako rovnice mezi veličinami. Používají-li se vztahy mezi číselnými hodnotami, musí se uvést odpovídající jednotky. Není-li k dispozici zařízení (např. psací stroj), které obsahuje matematické znaky, vepíší se matematické vztahy do textu rukou tuší, popř. podle šablony. Současné počítačové textové editory obvykle zahrnují i programy pro psaní rovnic a jsou v nich zahrnuty nejen matematické značky, ale i písmena řecké abecedy apod. Pozornost při výběru řezu písma je třeba věnovat možnosti záměny některých znaků. Například při čtení písmena malé abecedy l „l jako lék“ a číslice 1 může při kombinaci různých typů písma dojít k záměně: bezpatkové písmo (Arial)

l, I, 1,

patkové písmo (Times)

1, I, 1,

patkové písmo (Courier)

1,I,1.

Možnost takové záměny v technické (vědecké) zprávě musí být vyloučena. Poznámka: Zejména při psaní na psacím stroji je třeba pečlivě rozlišit číslici 1 a písmeno malé l. Bývá zvykem bud u písmene l doplnit smyčku (jako u psacího písma) nebo dopsat zobáček pro číslici l.


113

Psaní číslic a čísel se řídí normou ISO 31. Pro odděleni desetinných míst se užívá čárky (v některých počítačových programech je možné užít pouze tečky). Čárky ani tečky se neužívá pro oddělení řádů tisíců a milionů, lze však užít oddělení mezerou po každých třech číslicích. Příklady zápisu: . 10 201,50 nebo 10201,50;

0,523;

3,14; 6 500 256 nebo 6500256

Rovnice Rovnice se píší od pravého okraje stránky na samostatný řádek a oddělují se větší mezerou mezi řádky . Každá rovnice se označí pořadovým číslem v oblých závorkáchnapříklad: P=U.I

(1)

Pro lepší identifikaci čísla rovnice se doporučuje před číslo v oblých závorkách uvést zkratku eq. (z angl. equation), například: 4a2-2ab-c = 0

(eq. 1)

Poznámky: 1) Nevejde-li se rovnice na jednu řádku, ukončí se řádka v místě za znaménkem (+, - , = ), které se na další řádce před pokračováním rovnice opakuje. 2) Nedoporučuje se dělit rovnice v místě, kde jsou výrazy v závorkách nebo pod odmocninou apod. Veličiny, jednotky a jejich značky Názvy a značky veličin jsou uvedeny v ISO 31. Značky fyzikálních veličin se píší kurzívou (italic) vždy, kdy to je možné (například nelze uplatnit při psaní dokumentu mechanickým psacím strojem). Názvy a značky veličin užité v dokumentu se uvádějí v seznamu značek, jednotek, zkratek a termínů. V technických dokumentech se používá jednotek a jejich násobků ze soustavy SI (viz normy ISO 31 a ISO 1000). Jednotky použité v textu bez udání číselné hodnoty se vypisují slovy, například: „Naměřené hodnoty jsou udávány v milimetrech“ Poznámky: Bez uvedení číselné hodnoty nelze užít značku jednotky . Nelze proto psát „. . . jsou udávány v mm“, ale je správné „. . . měří se na délce 10 mm“. Je třeba zejména dbát na správnost psaní značek jednotek, které jsou v hovorové řeči běžně zaměňovány (např. sekunda - vteřina). Úplný přehled užívaných jednotek a jejich značek obsahují příslušné normy a je též uveden v publikaci:

114


Drastík, F . a kolektiv: Strojnické tabulky pro konstrukci i dílnu. Ostrava MONTANEX.

1996, vydal

Odkazy Odkazy na dodatky Zapisují v textu zprávy tak, že se uvedou svým názvem (definicí) umístěným v závorkách např.: „Umístění komparátoru (Dodatek A) je takové, že…….“ nebo „Umístění komparátoru (Příloha A) je takové, že…….“ Odkazy na publikace V textu dokumentu se umisťují odkazy na použitou resp. citovanou literaturu, včetně odborných článků a technických norem. Odkaz může být proveden různými způsoby: •

číslem uvedeným v hranatých závorkách. Číslo je shodné s číslem které je uvedeno v seznamu literatury citované literatury, například „. . . tyto hodnoty dosahují minimálně dvojnásobku původních [23].“ Poznámka:

Pro zprávy v oblasti technické je tento způsob pro svou stručnost a jednoznačnost nejvhodnější. •

jménem a datem ( případně i stránkou ), které odpovídají jménu autora a datu vydání v abecedně řazeném seznamu citací, například: „... tyto hodnoty jsou podle Nováka (1991, s. 255) minimální.“ nebo: „… tyto hodnoty jsou považovány [Novák, 1991, s. 255] za minimální .”

•

jménem a datem (případně i stránkou), které odpovídají jménu autora a datu vydání práce uvedené formou poznámky na téže stránce dole pod čarou. Poznámka:

Dokumenty zpracované elektronicky pomocí programu, který umožňuje provádět odkazy na vyznačená místa a křížové odkazy, mohou mít odkazy uspořádané odlišným způsobem.


115

Závěry a doporučení

Tato část zprávy je určena pro celkové zhodnocení výsledků práce. Vychází se přitom z jádra dokumentu; shrnou se kvantitativní údaje, podrobnosti se neuvádějí. Doporučení se mohou týkat popisu dalších možných postupů prací v oboru zprávy a vycházet mají z poznatků a zkušeností získaných v průběhu práce. 7.2.4 Poděkování Poděkování se ve stručné formě uvádí bez číslování oddílu na závěr textu jádra zprávy . Poděkovat se má za výraznou pomoc při zpracování zprávy, za poskytnutí přístupu na různá měřící zařízení, za pomoc kolegů, za poskytnutí práva na zveřejnění částí práce jiného autora apod. Doporučuje se poděkování umístit na samostatnou stránku. 7.2.5

Seznam citované literatury

Umísťuje se na zvláštní stránku (stránky) na závěr hlavní textové části dokumentu. Jedná se o číslovaný seznam všech citovaných informačních zdrojů použitých ve zprávě (dokumentu). Číslování má začínat číslicí 1. Číslice se uvádějí před vlastní citaci – viz níže.Způsob psaní citací se řídí normou ISO 690. Základní sled údajů v uvedené citaci je následující: [číslo] PŘÍJMENÍ, Jméno: Název díla. Údaje o vydání. Příklady: Citace z knižního díla: [3] Doležal, V.: Plastické hmoty. Praha 1977, SNTL: s.60 – 61. Citace časopiseckého článku: [3] Drastík, F.: Vývoj způsobů předepisování jakosti povrchu na výkresech. Magazín ČSNI 5/1998: s.190 – 195. Citace statě ze sborníku: [3] Drastík, F. – Poláček, D.: International Standards of Accuracy of Machine Products and their Harnonization with CSN. Relations between Tolerance of Size and Geometry. In: Harmonizace českých technických norem pro strojírenství. Sborník referátů doprovodného programu mezinárodního strojírenského veletrhu. Praha 1996, ČSTVTS: s.20 – 22. Poznámky: 1) V citacích periodik se mají uvádět jejich celé názvy. 2) Lze citovat i jiné informace než tištěné.V citaci osobních informací se uvede příjmení a jméno osoby, která informaci sdělila, adresa jejího pracoviště a datum sdělení. 3) Při citaci jiných než publikovaných informací se uvedou údaje, které informaci specifikují ( číslo jednací, číslo archivní položky, osobní archiv apod.)

116


7.3 Závěrečná část Závěrečnou část textového dokumentu tvoří: •

analytický list

•

rozdělovník s údaji o dostupnosti

•

zadní deska

Analytický list je důležitý pro zpracování informací o dokumentu v automatizovaných rešeršních systémech. Obsahuje veškeré základní informace o dokumentu jako jsou: vydávající instituce, název, autor, datum vydání, datum přijetí, čísla souvisejícího projektu, údaje o sponzorech, seznam příjemců, abstrakt, údaje ISSN (ISBN), klíčová slova, klasifikační systém a třída apod. Umísťuje se na poslední lichou stránku dokumentu. Doporučuje se ho provést i ve více světových jazycích. Rozdělovník s údaji o dostupnosti je seznam příjemců dokumentů označovaný jako DIL (Document Issuing List). Umísťuje se na rubovou stranu zadní desky (nebo tvoří samostatný list). Kromě adres příjemců dokumentu může obsahovat i specifické údaje k jednotlivým příjemcům (např. o médiu, na kterém mu byl dokument poskytnut). Součástí DIL má být i informace, kde je dokument k dispozici (je-li šířen jinými institucemi než tou, která je uvedena na čelní straně dokumentu) . Zadní deska. Na zadní desce má být údaj o uložení originálu (prvního výtisku) dokumentu a mohou zde být i údaje o tiskárně nebo organizaci, která technicky zajistila realizaci dokumentu.

7.4 Dodatky V dodatcích ( nazývaných též přílohy) se uvádí text, ilustrace, tabulky apod., které nebylo možné (rozsah, velikost formátu) nebo vhodné (jejich zařazení do dokumentu by ho činilo nepřehledným) zařadit do dokumentu. Mezi dodatky tedy patří části, které: •

jsou nezbytné pro úplnost, ale nejsou vhodné pro zařazení do jádra dokumentu zejména proto, že by byla narušena logika stavby textu zprávy;

•

mají jinou velikost než je velikost stránky dokumentu nebo jsou reprodukovány jiným způsobem než je celý dokument ( např. mapy, široké tabulky, někdy i barevné obrázky a fotografie);

•

jsou tak podrobné, že mohou být zajímavé pro odborníka, nikoliv pro běžného čtenáře dokumentu.

V dodatcích mohou být umístěny i další informace jako jsou např.:popisy zařízení, podrobný popis použitých matematických postupů a metod,popis použitých počítačových programů apod.


117

Dodatky se označují písmeny velké abecedy počínaje písmenem A. Příklady: Označení dodatku:

Dodatek A

nebo

Příloha A

Obsahují-li dodatky tabulky, obrázky či rovnice označují se písmenem dodatku a číslem. Příklady: Označení tabulky:

Tabulka B.3

Označení obrázku:

Obrázek B.6

Označení rovnice:

(eq. B.14)

nebo

(B.14)

Jsou-li dodatky uspořádány v oddílech a pododdílech označí se písmenem dodatku, číslem oddílu i případně pododdílu.Příklady: Označení oddílu 1 v dodatku B:

B.1

Označení pododdílu 2 oddílu 1 v dodatku B:

B.1.2

Poznámka: Dodatky nejsou povinnou součástí každého dokumentu.

118


Použitá a doporučená literatura: [1]

Procházka, P - Mazlová,T: Technická dokumentace a základy její počítačové tvorby. Brno 1996. VUT v Brně.

[2]

Procházka, P - Mazlová,T: Technická dokumentace a základy její počítačové tvorby.Zásady tvorby technické dokumentace. Brno 1998. VUTIUM Brno.

[3]

Drastík, F : Normativně technická dokumentace. Ostrava 1998. Montanex Ostrava.

[4]

Drastík, F : Technické kreslení podle mezinárodních norem I. Pravidla tvorby výkresů ve strojírenství. Ostrava 1994. Montanex Ostrava.

[5]

Poláček,D. : Technické kreslení podle mezinárodních norem III. Pravidla tvorby výkresů a schémat v elektrotechnice. Ostrava 1995. Montanex Ostrava.

[6]

Kletečka J.- Fořt, P.: Technické kreslení. Brno 1999. Computer Press Brno.

[7]

Drábek, K.: Deskriptivní geometrie I. Praha 1978. SNTL Praha

Materiály a Technická dokumentace část: Technická dokumentace

Recommend Documents