Masopust, postní doba a Velikonoce. Jaroslav M a r s a Hned v úvodu definice ze slovníku a encyklopedie: 1. masopust (fašank, německy Fasching) – období od tří králů (6.leden) do začátku velikonočního postu (Popeleční středa); v užším slova smyslu poslední tři dny tohoto období (tzv. ostatky). Obřady a obyčeje spojené s masopustem souvisí se zemědělským kalendářem, přechodem k jarním pracím. Masopust je charakterizován zábavami, hrami, průvody maškar atd. (Ilustrovaný encyklopedický slovník, díl II., vyd. Academia Praha 1981)
2.
masopust – postní noc, dny před postní dobou, začínající Popeleční středou, se nazývají také karnevalem. Pravděpodobně pochází tento obyčej z magických ritů k odražení sil nepřátelských jaru. Typické pro tuto dobu je bláznivé řádění, maškarády a tance. Doložen jistě už od středověku, vyznačuje se dnes masopust průvody, které pocházejí především z baroka. Podobné jsou starořímské saturnálie. (Abecední encyklopedie náboženství – slovník, Karmelitánské nakladatelství)
Další použitá literatura: • Seznam unifikovaných názvů pro liturgická díla latinských ritů katolické církve, vydala Národní knihovna ČR, rok 2000, jako 21.sešit edice Standardizace • Kopřivnické noviny, č. 7/2002, Zprávy z města a okolí • Zákaznický magazín Coop, č. 1/2003: Když se řekne masopust … • Informační materiály Pražské informační služby, Vyšehrad, Praha 2001 • Věra Frolcová: Velikonoce v české lidové kultuře, Panorama, Praha 1987 • Jitka Staňková: Lidové umění u Čech, Moravy a Slezska, Dona, České Budějovice 1997 • Vlastimil Vondruška: Církevní rok a lidové obyčeje A po definicích ještě trochu teorie úvodem: Strukturu katolické liturgie lze pochopit, máme-li alespoň rámcovou představu a dovedeme se alespoň trochu orientovat v církevním kalendáři. Ten tvoří dva druhy svátků: • Svátky de tempore („časové“, tj. svátky Boží, připomínající významné události z Kristova života podle evangelií); tyto svátky jsou zpravidla pohyblivé, tj. připadají v různých létech na různá data, • svátky de sanctis (osobní svátky svatých), které připadají každý rok na stejné datum.
Určení data Velikonoc. Masopust patří mezi svátky okruhu de tempore. Začínal vždy v neděli a končil po třech dnech – v úterý před Popeleční středou. Popeleční středou začínal čtyřicetidenní půst končící o Velikonocích. Z těchto dvou zásadních údajů vyplývá, že třídenní masopustní oslavy neměly pevné datum, nýbrž byly pohyblivé a jejich datum byl stanovován podle data Velikonoc. Velikonoce jsou nejdůležitějším činitelem našich kalendářů, ježto se podle nich stanovují data dalších pohyblivých svátků, jak před nimi, tak i po nich. Datum Velikonoc se stanovuje tak, že velikonoční nedělí je vždy první neděle po prvním jarním úplňku. Jde o první z pravidel, které bylo stanoveno na církevním koncilu v Nicaeji roku 325 n.l. Pro církevní potřebu je první jarní den stanoven pevně - a to na 21. březen (tento datum se vždy nemusí krýt s astronomickým výpočtem jarní rovnodennosti). Z uvedeného plyne, že připadne-li úplněk na den 21.března a tímto dnem je současně sobota, pak následující neděle je již nedělí velikonoční. 22. březen tedy může být nejrannějším datem, na které může velikonoční neděle připadnout. Druhé pravidlo pro určení data Velikonoc stanoví, že nejzazší datum pro Velikonoce může být 25. duben. V případě, že by první jarní úplněk připadl na 19.duben a tento den byla současně neděle, vyšlo by datum Velikonoc až na 26.duben. Protože to není přípustné, přesouvá se úplněk o jeden den zpět (na 18.duben) a velikonoční neděle se slaví již 19.dubna. Ve dvacátém století tento případ nastal pouze v roce 1981. Jak je možné přesunout datum měsíčního úplňku? Astronomický výpočet okamžiku úplňku pochopitelně přesunout nelze. Církevní výpočty nepracují s reálnou fází Měsíce, ale s tzv. církevním měsícem, který se může od skutečné měsíční fáze poněkud odlišovat. Protože určení církevního měsíčního úplňku je v podstatě určením „administrativním“, lze jej též i administrativně přesunout. Ani tím však komplikace nekončí. Dalším pravidlem vymezujícím datum velikonoční neděle říká, že v jedné devatenáctileté periodě tzv. zlatého čísla nesmí být velikonoční neděle dvakrát v nejzazším přípustném datu, tj. 25 dubna. Tento případ nastal ve dvacátém století v letech 1943 a 1954, které patří do jedné a téže periody začínající rokem 1937 a končící rokem 1956. V roce 1943 se Velikonoce slavily 25. dubna, v roce 1953 se však velikonoční neděle přesunula o týden dopředu na 18. dubna. Udává se, že první tabulky v českých zemích pro výpočet Velikonoc sestavil známý pražský hvězdář Jan Kepler. Abychom se nezabývali jen teoriemi výpočtů, přidávám data velikonoční neděle v nejbližších letech: 27. března 2005, 16. dubna 2006, 08. dubna 2007, 23. března 2008, 12. dubna 2009 a 4. dubna 2010. Spomyšelské aktuality č. 4/2004 Příloha „Masopust, postní doba a Velikonoce“
-I-
listopad 2004
V dnešní době si dříve narození lidé možná ještě pamatují masopustní oslavy a celé předvelikonoční období, ale jen málokdo z nich ví, co který den znamená, co vlastně lidé oslavují. My, trochu později narození, už nevíme skoro nic. A troufám si tvrdit, že ještě mladší generace již neví o masopustu vůbec nic a výjimky jistě potvrdí toto pravidlo. Jednoduše řečeno – masopust mizí a v některých oblastech republiky již zcela zmizel
z povědomí lidí, ačkoliv písemné zprávy o jeho slavení v Čechách a na Moravě pocházejí již ze 13.století. Právě proto je dobré – nikoliv však nezbytné – poučit se o jedné z nejstarších oslav, které se pořádaly na vesnicích. Lze jen s povděkem kvitovat, že v posledních letech se tento obyčej se specifickým druhem zábavy přesunul i do okrajových čtvrtí Prahy a také do některých jiných měst a městeček.
Æ Všeobecně lze říci, že masopustní lidové zvyky a starodávné obyčeje mizí, ale jsou však vesnice, kde tradice pokračují. Lidé dříve věřili, že si masopustními rituály zajistí dobrou úrodu a bohatý rok a proto jej slavili už v předjaří, kdy začínali sít a obhospodařovat svá pole. O
trochu lépe jsou na tom zvyky dodržované o hlavních velikonočních svátcích a o vánočních svátcích. A jak šly zimní a jarní sváteční dny za sebou? To se dnes dovíme prakticky jen ze zápisů pamětníků, z obecních kronik a hlavně z pera
lidí, kteří se profesně nebo ze záliby zajímají o lidové zvyky a obyčeje a kteří se snaží je popsat a tak zachovat pro generace příští. Stejně nám však tyto informace představují jen trosky bývalých lidových zvyků anebo dokonce pouhou vzpomínku na ně.
È Masopust. Masopust může být slaven od 1.února do 7.března. V masopustních obyčejích, oslavách, rejích a rozpustilostech byly zašifrovány staré kultovní a obřadní zvyky, vesměs zemědělského rázu. Čtenář bude asi překvapen, když se doví, že slovo masopust je odvozeno od slova karneval. Karneval pochází z latiny: carne vale značí maso sbohem!
Masopustní období začínalo již den po svátku Třech králů, tzn. 7 .ledna. Hlavní třídenní masopustní svátek, tj. neděle, pondělí a úterý, předcházel Popeleční středě, jíž začínal dlouhý čtyřicetidenní půst končící o Velikonocích. Přípravou na hlavní období masopustu byl tzv. „tučný čtvrtek“ (tučňák), mnohdy předcházela zabíjačka. To bohatí sedláci zabíjeli prasata a selky pekly různé druhy pečiva, nikde však nesměly chybět koblihy, bez nichž byl masopust nemyslitelný. Spomyšelské aktuality č. 4/2004 Příloha „Masopust, postní doba a Velikonoce“
Tradičním jídlem byla vepřová pečeně se zelím, jedly se jitrnice, jelita. V chudších chalupách bývalo jídlo obyčejnější, ale přesto se hospodáři i hospodyně snažili, aby na stole byl i kousek masa. Tento den měl člověk co nejvíce jíst a pít, aby byl celý rok při síle. Někde se doporučovalo sníst tolik vepřového, až mastnota stékala po bradě. O „tučný čtvrtek“ začínaly v některých oblastech obchůzky masek obcemi a ty pak pokračovaly i v další dny; největší intenzitu měly průvody o masopustní pondělí a úterý. V sobotu před masopustní nedělí bývalo hodně sňatků. Důvod byl pochopitelný: svatba i masopust se spojily v jednu oslavu a ušetřilo se na výdajích. Hlavní masopustní zábava začínala o masopustní neděli bohatým obědem. Následovala zábava s tancem, která mnohdy pokračovala až do rána. Masopustní pondělí pokračovalo v zábavě a tanci. V mnohých vsích se konal tzv. „mužovský bál“ pouze pro ženaté a vdané. V některých oblastech lidé věřili, jak vysoko bude selka při tanci vyskakovat, tak vysoké obilí příští rok naroste. Vyvrcholením masopustních oslav bylo masopustní úterý, kdy skoro všemi obcemi procházely průvody
- II -
maškar, jejichž hlavním smyslem bylo pobavit sousedy i sebe. Průvodů maškar (masopustních obchůzek) se zúčastňovali mladí i staří. Obchůzky masek však neměly závazná pravidla; záleželo na důvtipu a pohotovosti „maškarádů“, jaké taškařice budou provádět. Čím byla maska pitvornější a budila větší pozornost, tím bylo lépe. V průvodu masek nesměl chybět medvěd, kůň, kominík se žebříkem, Žid s pytlem, bába s nůší, někde nesměl chybět ani četník, cikáni, žebráci, medvědář
s medvědem, kozel a četné další maškary. Hlavní postavou však býval šašek. Oděv míval zdobený barevnými papírky, na hlavě měl šaškovskou čepici a v ruce nesl bič na odhánění nemaskovaných. Za
listopad 2004
hlučného zpěvu, pokřikování a tancování chodili „maškarádi“ po domech, u každého stavení hudba zahrála dva až tři kousky. Někde dostávali výslužku – peníze, pálenku, pivo, mouku, vejce, máslo, obilí. Především pálenka a pivo zvyšovaly rozpustilost a veselí. To, co maškarádi vykoledovali, nakonec zpeněžili a utratili na taneční zábavě. Na masopustní úterý se slepicím sypalo zrní do kruhu z řetězu, aby nezabloudily a nezanášely. Jistě to byl odraz odvěkých představ o kouzelné moci kruhu proti úkladům zlých duchů. V týž den se nesmělo věšet prádlo na půdu, neboť by to prý vedlo k přemnožení blech. Ženy nesměly šít, aby slepice dobře nesly. Jsou oblasti, kde masopustní veselí bylo tak silně zakořeněné, že tamní zábavy a reje masek trvaly několik
dní a sjížděli se k němu lidé ze širokého okolí. Dokonce bývala přerušena výuka ve školách. Tak tomu bylo koncem 19. století např. v Hroznětíně na Karlovarsku. O masopustní úterý se v některých oblastech odbývaly také průvody a slavnosti řemeslnických cechů. Také divadelní představení byla v tento poslední masopustní den hojně konána. Každá legrace však jednou skončí! Masopustem končil čas tanců a veselí. Téměř všude končila zábava úderem půlnoci . Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář nebo některý z radních vyzval všechny, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní i velikonoční půst. Tančit bylo povoleno nejdříve o 4. neděli postní – družební. S opravdovými zábavami se na vesnicích většinou začínalo až v době kácení májů. Dalšími
zábavami pak bývaly až zábavy podzimní – posvícenské. Tyto staré zvyklosti se dodržovaly v plném rozsahu asi do zlomu 19. a 20. století, pak se již od těchto oslav
pomalu upouštělo a postupně se na ně zapomínalo. A ve městech? Tam se taneční zábavy konaly již od 3.ledna a končily masopustním úterkem. Nejhonosnějšími tanečními večery bývaly plesy střeleckých společností, na nichž se okázale předváděly místní honorace. Mnohem veseleji však bývalo na venkovských bálech.
Popeleční středa — Popelec (Škaredá, Černá, Bláznivá). Popeleční středa je prvním postním dnem a zahajuje období předvelikonočního půstu, jenž je přípravou na slavení Velikonoc. V období je šest nedělí, každá z nich má své zvláštní pojmenování. Celé postní období končí na Bílou sobotu. V dřívějších dobách byl půst velmi přísný – nejedlo se maso, sýry, vejce, nepilo se mléko, nemastilo se ani sádlem, ani máslem, používalo se jen rostlinného oleje, nekouřilo se a nepil se alkohol, nešňupal se tabák. Jedlo se jen jednou za den, a to jen zelenina a ovoce. Později se přísnost půstu zmírnila: jedly se různé polévky (fazolová, čočková, zelná, kyselá, kmínová) a podávala se prostá bezmasá jídla (vdolky, prosná kaše, knedlíky s povidly, brambory s mlékem nebo jen chléb s kyselým zelím). Naši předci si asi velmi dobře uvědomovali, že když se v zimě tolik nepohybují a nepracují na poli, nemohou tolik jíst jako přes rok. Půst byl tedy velmi prospěšný. Však ne nadarmo staré přísloví říká: „Půst ještě nikoho neumořil“. Popeleční středa, během níž se takto přísný půst dodržoval, následuje po masopustním úterý, kdy veškeré masopustní rozpustilosti vyvrcholily. Její název pochází již z 10. století a to od svěceného popela, kterým kněz dělá věřícím kříž na čele (uděluje věřícím popelec) a říká: „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš“. Tím připomíná pomíjivost pozemského života a nutnost pokání. Popel, který je k tomuto účelu používán, se získává spálením Josef Sudek: Popelec. ratolesti kvetoucí jívy („kočiček“), které kněz před téměř rokem na květnou – Pomni, člověče, že prach jsi… neděli posvětil. (kalendář Vincentina na rok 1947, V některých oblastech, např. na Karlovarsku, se ve středu „pohřbíval roč. XXV.) masopust“. Symbolicky se tak zničil škodlivý duch zimy a smrti. Masopust byl představován slaměným panákem, který byl v průvodu dětí a mládeže vynesen za ves a tam za proslovu spálen, rozsekán či roztrhán. Někde figurínu hodili na hnojiště, jinde ji předtím „oběsili“. Na Popeleční středu se nesmělo šít a příst – věřilo se, že by slepice nenesly vajíčka, podebíraly by se prsty, kulhaly by krávy a žáby by žraly na poli len. Nesmělo se ani štípat dříví, aby se sekera později nesvezla do nohy. Ani drát peří se nesmělo – štípaly by prý blechy. Spomyšelské aktuality č. 4/2004 Příloha „Masopust, postní doba a Velikonoce“
- III -
listopad 2004
1. neděle postní — černá. liščí, pytlová (Invocabit) Je to první neděle po Popeleční středě. Na začátku postního období ženy odložily pestré oděvy a začaly nosit černé šátky. Jedl se napučený hrách – v některých místech se tato neděle nazývá „Pučálka“. Matky pekly v noci preclíky, aby to děti nevěděly a pak je věšely navléknuté na vrbovém proutku do zahrady – děti věřily, že jim je přinesla liška.
2. neděle postní — pražná (Reminiscere) Pražná neděle dostala své označení od pokrmu v postě hojně připravovaného, nazývaného pražmo. Pražení nedozrálých klasů obilí či jednotlivých zrn patří k nejstarším způsobům úpravy obilí. Obilí se tím konzervuje. Po upražení se obilí dále upravovalo, případně se roztíralo a používalo na polévku zvanou praženka. Jiný způsob přípravy pražma: Obilná zrna nebo celý neloupaný hrách se namočily do slané vody a nechaly několik hodin stát. Potom se nechaly na teplém místě naklíčit. Po vyklíčení se upražily na omastku nebo na sucho. Také bylo možné z něho připravit pokrm, který se podával slazený medem nebo osolený a opepřený.
3. neděle postní — kýchavá, kejchavá (Oculi) Kýchavou se tato neděle nazývá proto, že se tento den konala mše za odvrácení moru, jehož prvními příznaky bylo nadměrné kýchání. Přání „Pomáhej Pán Bůh“ a „Pozdrav Tě Pán Bůh“, které dodnes říkáme kýchajícím, pochází právě z obavy před morovou nákazou. Věřilo se, že kdo kolikrát tento den kýchne, tolik let bude živ.
4. neděle postní — družebná, liščí, středopostní, růžová (Laetare) Tato neděle tvoří téměř střed postního období a proto je v tento den projevována radost z času, který již v postu uplynul. Zmírňovala šestitýdenní postní nařízení. Fialové a modré závěsy byly v kostelech na čas vyměněny za růžové. Neděle byla slavena v družném veselí. Mnohde se konaly tancovačky, nejlépe na veřejném prostranství pod dohledem celé obce. Někdy je také název odvozován od družby, který ten den spolu s ženichem navštívil domácnost vyhlídnuté nevěsty a předjednával tam námluvy. V souvislosti s těmito myšlenkami na námluvy se o družebnou neděli mladé dvojice obdarovávaly. Pro družbu se ženichem se připravovaly koláče zvané „družbance“.
5. neděle postní — smrtná, smrtelná (Judica) Název připomíná, že myšlenky věřících se mají plně soustředit na umučení a smrt Páně. Zároveň ale připomíná zvyk sahající až k pohanským kořenům – vynášení smrti (Smrtholky, Moreny, Morany, Mařeny, Mořeny). Jednalo se o figurínu ušitou z látky a vycpanou hadry nebo slámou - smrtku. Morana byla za zpěvu odnesena k řece nebo potoku a vhozením do vody se symbolicky pochovala zima, znamenající bídu, nepohodu a chlad. Někde byla shazována ze skály nebo zahrabávána do země. Na Bydžovsku dávali za okno len, aby tento rok nikdo nezemřel.
6. neděle postní — květná, palmová, beránková (Palmarum) Květná neděle je nedělí těsně předcházející velikonočním svátkům, t.zn., že uvádí předvelikonoční týden. Je to poslední postní neděle. Její slavení je doloženo již od 7. století. Připomíná den slavného příchodu Krista do Jeruzaléma několik dní před jeho umučením, kdy byl vítán zelenými ratolestmi házenými na cestu, zatímco jiní mu vyšli vstříc s palmovými listy a volali: „Hossana, požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně, král izraelský“. Na památku této události světí v tento den kněz kvetoucí ratolesti (u nás kočičky – kvetoucí vrba jíva), které pak rozdává účastníkům mše, nasloucháme pašijím, tj. evangeliu o utrpení Páně. Tuto neděli začínají oslavy Svatého týdne průvodem, který symbolicky naznačuje, že následujeme Pána na jeho cestě utrpení a účastníme se jeho kříže, abychom dostali také podíl na jeho vzkříšení a na jeho životě. V některých krajích věří, že lidé by tento den měli mít něco nového na sobě, aby je nepokakal nebo jim neublížil beránek.
Pašijový (svatý, velikonoční, tichý, veliký) týden Poslední týden čtyřicetidenního postu (půstu) se nazývá pašijový týden na památku Kristova utrpení. Ráz všech obřadů v tomto týdnu je truchlivý. Celý křesťanský svět se halí do nejpřísnějšího smutku, oltáře v kostelech jsou zbaveny ozdob, umlkají zvony a zní Jeremiášův pláč. V úterý se čtou pašije sepsané sv. Markem a ve středu pašije sepsané sv. Lukášem. V tomto týdnu mládež chodívala s řehtačkami, hrkačkami a tragači, které svým zvukem nahrazovaly zvoněná zvonů, jež v té době podle víry odletěly do Říma a proto nezvonily. Pašijový týden vrcholí Svatým triduem (třídenní) – Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem a Bílou sobotou.
Spomyšelské aktuality č. 4/2004 Příloha „Masopust, postní doba a Velikonoce“
- IV -
listopad 2004
Modré pondělí, Šedivé úterý Pondělí a úterý před Velikonocemi. Název „modré“ je odvozen od barvy látky, která se v tento den vyvěšovala v kostelích. Začínalo se s „generálním“ úklidem světnic. Lidé vynášeli všechny předměty ven, uvnitř nesmělo mytí a drhnutí uniknout ani jediné místečko. Nezapomínalo se ani na komíny. Po vnitřním úklidu následovalo vápnění (bílení) chalup zvenčí. Vymetáním chalup lidé symbolicky vymetávali zimu i ze svých duší.
Škaredá středa - sazometná, černá Škaredá je nazývána proto, že tento den Jidáš zradil Krista. Sazometná zase podle vymetání komínů, které se v ten den obzvlášť doporučuje, čistí se příbytky a připravují na svátky. Není dobře se ten den mračit, aby se dotyčný nemračil po všechny středy v roce.
Zelený čtvrtek Začíná Triduum sacrum – Svaté třídenní. Na Zelený čtvrtek se dodržoval půst. Povoleno bylo jedině syté jídlo bez masa a jiných produktů z teplokrevných zvířat. Jedla se tedy pouze zelená strava, zelenina (špenát, kopřivy, zelí) – proto Zelený čtvrtek. Dalším vysvětlením označení „zelený“ je modlitba Krista na zelené louce v zahradě Getsemanské na Olivové hoře. Název „zelený“ také může pocházet od barvy mešního roucha, které se v tento den používalo. Při večerní mši se světí svaté oleje, olej křtěnců, svaté křižmo a olej pro nemocné. Během této mše také naposledy zvoní zvony a pak „odlétají do Říma“. Až do Bílé soboty jsou zvony nahrazovány dětskými řehtačkami a klapačkami. Děti řehtali místo zvonění ráno, v poledne i večer a tak vyháněly proradného Jidáše. O Zelený čtvrtek se také koná obřad mytí nohou – biskup a řeholní představení omývali nohy 12 starcům podobně jako to činil Kristus apoštolům při Poslední večeři. Tématem večerní liturgie jsou dvě události: Ježíšova večeře, při níž ustanovuje tajemství eucharistie a myje apoštolům nohy; Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí… Zvyky: Lidé v tento den vstávali velice časně, rodina se pomodlila, omyli se rosou, protože bránila onemocnění šíje a dalším nemocem. Někde se tato tradice dodržovala až o Velký pátek. V tento den bylo zvykem pošlehat podlahu i peřiny proutkem posvěceným na Květnou neděli a proti čarodějnicím vykropit obydlí svěcenou vodou z nového hrnečku věchýtkem slámy. Ze země se vyháněly zlé síly, které moří mladé osení. Děti s velkým nadšením procházely krajem s nejrůznějšími klapačkami a řehtačkami, s pojízdnými drnčícími trakaři – magickými napodobeninami pluhů. Honění Jidáše. Jidášem býval obzvláště rychlý chlapec. Zvyk zanikl počátkem 20.století podobně jako zvyk pálení Jidáše. Hospodyně časně zrána, ještě před východem slunce, zametly dvůr. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Kdo sní před východem slunce pečivo namazané medem, je chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos. V Orlických horách házeli lidé do studny chleba namazaný medem, aby se v ní po celý rok držela voda. Odpoledne se nepracovalo. Pekly se jidášky, zvláště tvarované obřadní pečivo z kynutého těsta. Pokud se jedly potřené medem – měly chránit zdraví.
Velký pátek (Bolestný, Tichý) Je to den hlubokého smutku, ticha a rozjímání. Katolická církev považuje Velký pátek za den největšího církevního smutku. Na Velký pátek se zachovává přísný půst, podobně jako na Popeleční středu. Dodrží ho ten, kdo se v tyto dny pouze jednou dosyta nají při hlavním jídle, ráno a večer může jen něco málo pojíst. Oby tyto dny jsou pro katolickou církev jedinými dny v roce s přísným půstem. Tento den je připomínkou smrti Ježíše Krista. Po nočním výslechu ze čtvrtka na pátek se konal proces Kristova odsouzení, jeho poprava i pohřeb. Církevní obřady mají tři části: bohoslužbu slova (čtou se pašije), uctívání kříže a přijímání. Výzdoba kostela je chudá - žádné květiny, žádné svíce na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a zvony mlčí. Kříž je zahalen černou rouškou. Nikde na světe se neslouží mše svatá. Bible popisuje události ve 4 evangeliích. Velký pátek je hustě obestřen kouzlem lidové poezie. Věřilo se, že země má magickou sílu, vydává poklady, že se na několik hodin otevírá památný Blaník. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nekonaly žádné polní a zahradní práce. Pátek byl také dnem čarodějnic. Lidé věřili, že kdyby čarodějnice získala nějaký jejich předmět (pramen vlasů, kravské chlupy, hrnek mléka), mohla by předmět uhranout, naplnit ho zlou energií a kletbou a ukrýt někde ve stavení nebo chlévě – pak by se začaly dít hrozné věci: lidé by onemocněli, krávy by dojily krev a ovocné stromy by zasychaly. Zvyky: Vstávalo se před východem slunce a lidé se chodili mýt do potoka nebo k rybníku, aby se chránili před nemocemi. Někde se chlapci potápěli a snažili se ústy vytáhnout kamínek, který pak hodili levačkou za hlavu – to je mělo chránit před bolením zubů. V krajích s plátenickou výrobou se předly pašijové nitě, pak se udělalo na šatech několik stehů a ty měly chránit před uhranutím a zlými duchy. Košile ušitá z plátna pašijových nití chránila před
Spomyšelské aktuality č. 4/2004 Příloha „Masopust, postní doba a Velikonoce“
-V-
listopad 2004
bleskem. Tento den se nesmělo nic půjčovat, protože půjčená věc by mohla být očarována. Věřilo se hodně na čarodějnice a uhranutí. Nepralo se prádlo, nepilo se mléko, nejedla se vejce, kuřáci nekouřili.
Bílá sobota (Veliká, Provodní) Bílá sobota je posledním dnem dlouhého postu a „bílou“ se nazývá podle bílého oděvu těch, kteří byli v tento den křtěni. Je také označována jako den světla. Všechny činnosti v předchozí i tento den mají hlavní cíl v očistě duše, těla i příbytků, aby večer bylo vše jako z cukru a lidé byli ve svátečních šatech připraveni jít večer po západu slunce na slavnou mši „vzkříšení“. Před polednem se opět rozeznívají zvony. Hospodyně doma uhasila všechny ohně a sebou ke kostelu vzala poleno. Tam jej zapálila v posvěceném ohni, přenesla domů a tím opět oheň rozdělala. Na mši se světí oheň, velikonoční svíce (paškál) a křestní voda. Po stránce liturgické se v sobotu před Velikonocemi konala pouze večerní bohoslužba - Velikonoční vigilie. Ta je oslavou svaté noci, kdy Pán vstal z mrtvých, kdy rozlomil pouta smrti a vystoupil z hrobu, aby i nám otevřel cestu k životu. V kostele se z „Božího hrobu“ vyzvedla monstrance s Nejsvětější svátostí a Kristova socha nebo obraz. Přichází Velká noc. Zvony se vracejí z Říma. Oslava Velké noci vyjadřuje mnohými symboly a texty „přechod“ ze zajetí utrpení a smrti do života svobody a plnosti. Podstatným prvkem liturgie velikonoční noci je křestní slavnost. Zvyky: Z ohořelých dřívek se vytvářely křížky a nosily se do pole, aby bylo úrodné. Popelem z posvěceného ohně se posypaly louky. Někde se uhlíky dávaly za trám do domu, aby ho chránily před požárem. Na Bílou sobotu se také uklízelo, bílilo, pokud se tyto práce nestihly provést již v předcházejících dnech pašijového týdne. Vše se připravovalo na slavné Vzkříšení, na Hod Boží velikonoční. Hospodyně vařily a pekly obřadní a sváteční pokrmy, mazance a velikonoční beránky, mladí pletli pomlázky z vrbového proti nebo vázali březové metličky, začínali zdobit vajíčka.
☺ Velikonoční svátky patří k nejstarším svátkům vůbec. Tyto svátky jara byly slaveny různou formou už u starých Slovanů a Germánů a také Židů. Jejich základní podstatou z dob předkřesťanských bylo vítání přicházejícího jara, nového vegetačního období. Svědčí o tom i pojmenování Velikonoc v mnoha jazycích – v latině, řečtině a ruštině Pascha, ve francouzštině Paques a v němčině Ostern a v angličtině Easter od starogermánské bohyně jara a plodnosti Ostary (ranní červánky, jitro), jejíž protějškem byla slovanská Vesna.
V češtině jsou pojmenovány podle Velké noci, během níž byl Ježíš vzkříšen. Noc z Bílé soboty na neděli velikonoční byla odpradávna považována za největší noc v církevním roce. Křesťanské Velikonoce byly zasvěceny památce umučení a vzkříšení Krista. Se svátky je spojena řada zvyků a obyčejů, které mají předkřesťanský, tedy pohanský původ, jako je např. barvení vajíček, které byly pro pohany symbolem plodnosti a života.
Boží hod velikonoční (Zmrtvýchvstání) První den Velikonoc – vždy neděle. Kristus vstal z mrtvých za svítání „prvního dne v týdnu“, neboli „prvního dne po sobotě“ (sobota byla podle židovského kalendáře posledním dnem v týdnu). Při slavnostní mši v neděli velikonoční světí kněz pokrmy, které do kostela sebou přinesou hospodyně a položí k oltáři. Mezi nimi byly mazance, beránci, chléb, vejce a víno. Posvěcené pokrmy hospodyně opět odnesou domů a rodina je obřadně sní. Pokrmy totiž měly připravit tělo na příjem vydatnější potravy. Vždyť bylo po dlouhém půstu a pro lidské tělo by nebylo dobré najednou se dosyta najíst nebo dokonce přejíst. Při slavnostním obědě se pak již mohla jíst další posvěcená jídla, jako byla velikonoční nádivka, skopové, jehněčí a holoubata. Samozřejmě, že v každé rodině nebyl vždy dostatek masa, ale alespoň kousek se podařilo i těm nejchudším vždycky opatřit. Nikde se nesmělo pracovat. Odpoledne hospodář roznášel do polí proutky kočiček svěcených na Květnou neděli, zarazil je do země a při tom říkal: „Bůh otec, syn a duch svatý požehnej mé pole osatý“. Ženy a děvčata si zdobily kraslice a chlapci pletli pomlázky. Věřilo se, že když pocestný zabloudí a vzpomene si, s kým jedl velikonočního beránka, najde cestu domů. Kterýkoliv pocestný, který přišel o velikonoční neděli do stavení, musel dostat kousek posvěceného pokrmu.Ve východních Čechách se část posvěcených pokrmů nosila do pole, zahrady a studny, aby byla dobrá úroda a dostatek dobré vody. Slavení Velikonoc pokračuje od tohoto dne po dalších 50 dní a končí až po sedmi týdnech v neděli Seslání Ducha svatého, jakožto jeden sváteční den, jako „velký den Páně“. (Například v letošním roce připadla neděle Seslání Ducha svatého – Letnice - na 30.května 2004.)
Ç Spomyšelské aktuality č. 4/2004 Příloha „Masopust, postní doba a Velikonoce“
- VI -
listopad 2004
Pondělí velikonoční (Červené) Je dnem uvolnění a veselí, dnem radosti dětí i dospělých, dnem vzývajícím nový život a zajišťujícím zdraví. Liturgické úkony se nekonají. Mužské pokolení obchází od časného rána domy s mladými děvčaty, aby jim vyprášilo sukně. Pošlehávání čerstvými pruty, které mohou být umě spletené (označení „pomlázka“ je od slova pomladit), má zajistit přenesení posilující životadárné mízy stromů do těla člověka. Odměnou za vyšlehání a koledu je zdobené vajíčko, nejčastěji červené barvy – barvy lásky; nezřídka bývala odměnou i štamprlička něčeho tvrdšího a mazanec. Nejznámější koledou podnes zůstává „Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, však vám slepička snese jiný“. Dříve chlapci většinou chodili jen za hezkými děvčaty a pro děvče bylo potupou, když je nepřišel nikdo vyšlehat. Mrskačka, kterou hoši svérázným způsobem projevovali náklonnost k děvčatům, se uchovala jako zvyk do dnešních časů. Díky mrskačce a koledě mohou chlapci navštěvovat děvčata, v rodinách jim nalévají a na alkoholem rozjařené koledníky se okolí dívá shovívavě. Velikonoce, stejně jako Vánoce, ačkoli jsou náboženskými svátky, se nepřestaly slavit ani v socialistickém Československu. Jen jim byl v letech 1948 až 1989 vdechnut trochu jiný význam – oficiálně se slavily jako svátky jara.
Pesach — židovské Velikonoce Pesach oslavuje Boha – Zachránce, Spasitele. Židé si připomínají Boží záchranu z egyptského zotročení a slavné vyjití (exodus) z Egypta. Odtud pochází židovský název velikonoc: pesach – „uchránění, ušetření, přejití“. Hospodin vysvobodil Izraelity celou řadou mocných zásahů. Na znamení Boží ochrany každá izraelská
rodina obětovala Bohu beránka, který byl bez vady. Jeho krví potřeli rám dveří u svého domu. Izraelité byli takto chráněni před zkázou. Pak beránka upekli a snědli. Věřilo se, že v domech neoznačených beránčí krví, tedy v domech egyptských otrokářů, pomřelo vše prvorozené.
Velikonoční symboly. Velikonoce provázelo a stále ještě provází nepřeberné množství pohanských i křesťanských zvyků. Ve své velké většině pocházejí zvyky z podstaty života rolníka na zemědělském venkově – byly to svátky jara, kdy se probouzela příroda k životu a různými obřady bylo třeba zabezpečit úrodu. Malovaná vejce byla objevena již v sumerských vykopávkách z roku 2500 před n.l. Vejce se totiž ukládala do hrobu spolu s mrtvými jako symbol nikdy nezanikajícího života. Prakticky všechny staré národy – Římané, Číňané, Egypťané a Peršané – měly v lásce vajíčko jako symbol světa. Nejznámějším zvykem je samozřejmě barvení vajíček a pletení pomlázek a můžeme jen doufat, že tyto krásné zvyky z našeho povědomí i praktického života nevymizí. Kraslice, jako symbol života, úrodnosti, plodnosti a růstu, patří k magickým předmětům prastarého původu. Přisuzovala se jim nadpřirozená moc, která bývala umocňována barvením nebo ornamenty. Protože kultovní smysl nemělo darování, ale požití obsahu vajíčka, zdobila se od nepaměti vajíčka vařená. Zvyk konzumovat vajíčka souvisí patrně v dlouhým půstem, při němž se nesměla jíst ani vejce, proto lidé nedočkavě čekali, až postní doba skončí. Zdobení vajec je prováděno mnoha technikami – voskovou batikou, zdobení ovazováním, reliéfním zdobením voskem, vyškrabováním. Vajíčka se mohou zdobit slámou. K barvení vajec se požívá různých odvarů, např. ze šafránu (žlutá), lipového květu nebo kmínu (světle žlutá), z kopřivového kořene (citronově žlutá), cibulové šlupky (oranžová až hnědá), červené řepy (růžová), červeného zelí (červená), čaje ( světle hnědá), kávy (tmavě hnědá), špenátu nebo mladého žita (zelená), kůry nebo šištiček z olše (modrá). Téměř zapomenutým zvykem je vysypávání ornamentů na zápraží pomocí hrnku či květináče a písku či vody, nebo zdobení oken květinovými vzory pomocí seříznutého mýdla – takto se zdobívaly vlnovkami a spirálami průjezdy a zápraží venkovských stavení nejen při Velikonocích, ale také o svatodušních svátcích, nebo na dožínky a posvícení.
Spomyšelské aktuality č. 4/2004 Příloha „Masopust, postní doba a Velikonoce“
- VII -
listopad 2004
Beránek. Symbol beránka byl velmi rozšířený už v předkřesťanském světě pohanů, ve středomořské oblasti, ovládané po tisíciletí pastevci. Pro Židy měly ovce symbolizovat Izraelitu jako člena „Božího stáda“; i židovský Bůh je označován za pastýře, který bere své ovce do náruče. Židé zabíjeli beránka na počest vyvedení Izraelitů e egyptského otroctví. Dodnes pečeme beránka, který znamená obnovu života a jeho vítězství nad smrtí. Z historických pramenů ale jen stěží rozeznáme, zda šlo tenkrát o maso či pečivo. Zajíček. V řecké, egyptské a čínské mytologii symbolizuje štěstí, plynoucí čas a krátkost života. V Bibli je zajíc řazen mezi stvoření „maličké na Zemi a moudřejší nad mudrce“, symbolizuje skromné a pokorné, přesto se k němu křesťanství chová s jistým odstupem kvůli jeho užívání jako symbolu smyslnosti. K nám se dostal až počátkem 20. století z Německa. Je to utajený dárce, který ukrývá dětem velikonoční dárky – nejčastěji vajíčka, v poslední době čokoládová. Tento zvyk nemá u nás velkou tradici, pouze vzdáleně připomíná nadílku lišky o první nebo čtvrté postní neděli. Zajíc býval znázorňován ve své bílé variantě u nohou Panny Marie – symbol čistoty nad tělesným pokušením. Pomlázka. Citace z Ottova naučného slovníku: „… nazývá se starý a velmi rozšířený zvyk velikonoční, při němž mládež obojího pohlaví se šlehává metlami spletenými z proutí vrbového nebo jívového, které bývají často ozdobeny stužkami a strakatými klůcky. Metle, jíž se při tom užívá, sluje též pomlázka, a nazývá se tak i obvyklý dárek velikonoční při šlehání tom – malovaná vajíčka, kraslice. … Šleháním přenáší se symbolicky síla omladné přírody na živou bytost. Z toho si možno vysvětliti, proč se mrskávají zvláště dívky, aby totiž byly stále svěžími, zdravými a veselými, staré panny, aby omládly a k světu se měly, a konečně dobytek, aby byl zdráv a se „pomladil“. V některých krajinách jmenují pomlázku mrskačka, šlehačka nebo také šmerkust – šmirkust (z něm. Schmeckostern). Obdobný význam má „oblévačka“, tj. polévání studenou vodou.“ Pomlázka je neodmyslitelnou součástí českých Velikonoc, přesto se podle zpráv z konce 19.století místy v jihozápadních a jižních Čechách s pomlázkou na koledu nechodilo – děti koledovaly červené vejce bez mrskání. Mazanec. Je symbolem slunce. Zadělává se na Bílou sobotu, dělá se ze stejného těsta jako vánočka. Uprostřed horní strany bochánku udělají hospodyně nožem křížek, který tam zůstává i po upečení. Dříve však býval mazanec pečivem nesladkým – „koláč syrnej k veliké noci“ – a připravoval se ze strouhaného sýra a většího množství vajec (žádoucí byl žlutý mazanec). Sladká varianta tohoto obřadního pečiva si však ponechala původní okrouhlý tvar a znamení kříže. Jidášky. Pečivo z bílé mouky a medu ve tvaru válečku, který symbolizuje provaz, na němž se – podle křesťanského výkladu - Jidáš oběsil. Vysévání – je symbolikou počátku zemědělských prací – obvykle se vysévá tráva nebo nějaké obilí do nízké misky s hlínou, nechá se vzklíčit a ozdobí se kraslicemi nebo ozdobnými zvířátky či rychlenými větvičkami stromů. Převládajícími barvami mají být barvy hřejivé, jásavé a veselé – žlutá, oranžová, zelená a jasně modrá. Velikonoční svíce. Svíce je důležitým symbolem ve všech kulturách, světlo je chápáno jako znamení života. Velikonoční svíce symbolizuje zmrtvýchvstalého Krista, který zvítězil nad smrtí. Tato svíce je obvykle zdobena motivem kříže, na kterém jsou voskovými hřeby naznačeny Kristovy rány, nad křížem je první a poslední písmeno řecké abecedy alfa a omega symbolizující,že ježíš je začátek i konec všeho dění. Podle staré tradice se svíce zapaluje od posvěceného ohně na počátku liturgie konající se v noci z Bílé soboty na neděli. Tato slavnost Vzkříšení se zahajuje vnesením zapálené svíce do úplně tmavého, zhasnutého kostela. Od této svíce (paškálu) si zapalují své svíce křesťané, čímž naznačují, jak i oni byli Kristem ovlivněni, „zapáleni“. Tím se celý kostel prozáří světlem – slavnost vzkříšení Krista je dovršena. Od této svíce, která se pak ponoří do posvěcené vody, se zapaluje svíce křestní.
Výpis z obecní kroniky. Předpokládám, že všechny uvedené maškarní „merendy“ byly součástí masopustních oslav v obci. Je pravděpodobné, že v kronice nejsou zaznamenány všechny konané masopustní slavnosti, vždyť naše 22.02.1928 12.02.1929 18.02.1931 22.02.1935
obecní kronika byla založena poměrně pozdě, dlouho po konci 1. světové války. V některých letech, jako jsou roky 1930 – 34, kdy byl celý svět postižen těžkou hospodářskou krizí, asi nebylo moc
peněz na bohaté oslavy masopustu. Odvozuji to ze zápisů v kronice, v níž se pan Václav Turek často zmiňuje o neúrodě, špatném počasí a přemnožení škůdců – ale o tom snad někdy jindy.
Maškarní merenda zemědělských dělníků U Viktorinů. Konec masopustu, zemědělští dělníci pořádají taneční zábavu a pro velkou zimu museli upustit od maškarního průvodu obcí. Maškarní merenda zemědělských dělníků U Urbanů, slušná účast. Maškarní merenda zemědělských dělníků U Viktorinů.
Všechny čtyři zápisy provedl náš první kronikář pan Václav Turek, čp. 4.
× Spomyšelské aktuality č. 4/2004 Příloha „Masopust, postní doba a Velikonoce“
- VIII -
listopad 2004
Masopust – postní období - Velikonoce Pondělí velikonoční Boží hod velikonoční Bílá sobota Velký pátek Zelený čtvrtek Škaredá středa út po (6) Květná neděle so pá čt st út po (5) Smrtná neděle so pá čt st út po (4) Družebná neděle so pá čt st út po (3) Kýchavná neděle so pá čt st út po (2) Pražná neděle so pá čt st út po (1) Černá neděle so pá čt Popeleční středa masopustní úterý masopustní pondělí masopustní neděle so pá tučný čtvrtek
Spomyšelské aktuality č. 4/2004 Příloha „Masopust, postní doba a Velikonoce“
Pozn.: Všechny postní neděle jsou barevně odlišeny a zvýrazněny tučným rámováním, hlavní dny masopustu jsou zvýrazněny světlejším podkladem.
O důležitosti data velikonoční neděle a jeho výpočtu jsem se již zmínil, rovněž o tom, že se podle něho stanovují data dalších pohyblivých svátků. Tak např.: 7 dní před velik. nedělí je neděle Palmarum, 14 dní neděle Indica, 21 den neděle Laetare, 28 dní neděle Oculi, 35 dní neděle Reminiscere, 42 dní neděle Invocavit, 46 dní Popeleční středa, 47 dní Masopustní úterý, 49 dní Masopustní neděle, 6 nedělí následujících po velik.neděli se nazývá: Quasimodogeniti (Průvodní), Misericordi, Jubilate, Cantate, Rogate (Křížová), Exaudi. 39 dní po velik. neděli Nanebevstoupení Páně, 49 dní Svatodušní svátky (Seslání Ducha svatého, Letnice), 56 dní Nejsvětější trojice a 60 dní Božího těla.
- IX -
listopad 2004
Jak vidíte, pro větší názornost jsem se pokusil o grafické znázornění časové posloupnosti popisovaného období masopustního, postních dnů a období velikonočního. Snad to i vám, kteří tápete v těchto nevšedních názvech dnů, usnadní počítání a stanovení správného data hlavních masopustních dnů, budete-li znát datum velikonočních svátků. Doufám, že jsem se jako naprostý laik nedopustil chyby. Stále ve mně vrtá červík pochybnosti, protože ve všech podkladech, které jsem měl možnost prostudovat, se píše o 40denním postním období a mně vytrvale vychází dní více. Pokud je pravdivou zásada, že Popeleční středa je prvním a Bílá sobota posledním dnem půstu, pak mi zákonitě vychází doba půstu 46 dnů.
Na závěr jsem chtěl použít fotografie, které se zachovaly ve vašich domácnostech, možná na půdách vašich domků, možná někde jinde. Bohužel, skoro nikdo z obyvatel Spomyšle se neozval na výzvu a nezapůjčil své starší fotky a my, všichni ostatní, jsme se nemohli společně podělit o vzpomínku na dřívější časy. Nebo snad nikdo z obyvatel Spomyšle nemá žádné obrázky týkající se oslav masopustu či Velikonoc? Pouze díky dvěma občanům, pánům Červenkovi a Výrutovi, kteří byli tak laskavi a jako jediní zapůjčili své fotografie, se my ostatní můžeme podívat jaké to u nás bylo před mnoha desetiletími, jak se slavil konec masopustu a jak začínalo postní období. První z obrázků je z období tzv. „první republiky“, a to z období hospodářské krize v první polovině třicátých let. Další dva obrázky nejsou časově určeny.
Před hospodou „U Viktorinů“ - Popeleční středa v roce 1931 - nápis na sudu: 1931 Neštěstí o POPELEC (v roce 2003 zapůjčil pan Červenka, čp. 87)
Spomyšelské aktuality č. 4/2004 Příloha „Masopust, postní doba a Velikonoce“
-X-
listopad 2004
Masopustní průvod - slavnost konce zimy a nástupu jara (obě fotografie zapůjčil pan Jaroslav Výrut, čp.66)
Spomyšelské aktuality č. 4/2004 Příloha „Masopust, postní doba a Velikonoce“
- XI -
listopad 2004
Pohyblivé svátky v několika vybraných letech 20.století: neděle Devítník Masopustní neděle Popeleční středa Květná neděle Hod Boží Velikonoční Nanebevstoupení Páně Hod Boží svatodušní Nejsvětější Trojice Boží Tělo První neděle adventní neděle Devítník Masopustní neděle Popeleční středa Květná neděle Hod Boží Velikonoční Nanebevstoupení Páně Hod Boží svatodušní Nejsvětější Trojice Boží Tělo První neděle adventní
1915 31.01. 14.02. 17.02. 28.03. 04.04. 13.05. 23.05. 30.05. 03.06. 28.11.
1916 20.02. 05.03. 08.03. 16.04. 23.04. 01.06. 11.06. 18.06. 22.06. 03.12.
1917 04.02. 18.02. 21.02. 01.04. 08.04. 17.05. 27.05. 03.06. 07.06. 02.12.
1920 01.02. 15.02. 18.02.
1923 28.01. 11.02. 14.02.
15.05. 23.05. 30.05. 13.06. 28.11.
01.04. 10.05. 20.05. 27.05. 31.05. 02.12.
1926 31.01. 14.02. 17.02. 28.03. 04.04. 13.05. 23.05. 30.05. 03.06. 28.11.
1936 09.02. 23.02. 26.02. 05.04. 12.04. 21.05. 31.05.
1938 13.02. 27.02. 02.03. 10.04. 17.04. 26.05. 05.06. 12.06. 16.06. 27.11.
1941 09.02. 23.02. 26.02. 06.04. 13.04. 22.05. 01.06. 08.06. 12.06. 30.11.
1947 02.02. 16.02. 19.02. 30.03. 06.04. 15.05. 25.05. 01.06. 05.06. 30.11.
1949 13.02. 27.02. 02.03. 10.04. 17.04. 26.05. 05.06. 12.06. 16.04. 27.11.
1958 02.02. 06.02. 19.02. 30.03. 06.04. 15.05. 25.05. 01.06. 05.06. 30.11.
11.06. 29.11.
1927 13.02. 27.02. 02.03. 10.04. 17.04. 26.05. 05.06. 12.06. 16.06. 27.11.
1929 27.01. 10.02. 13.02. 24.03. 31.03. 09.05. 19.05. 26.05. 30.05. 01.12.
1930 16.02. 02.03. 05.03. 13.04. 20.04. 29.05. 08.06. 15.06. 19.06. 30.11.
1934 28.01. 11.02. 14.02. 25.03. 01.04. 10.05. 20.05. 27.05. 31.05. 02.12.
1935 17.02. 03.03. 06.03. 14.04. 21.04. 30.05. 09.06. 16.06. 20.06. 01.12.
Vysvětlivky (uvedené definice jsou vybrány z různých encyklopedií, výkladových slovníků apod.) evangelium • ve starém Řecku znamenalo toto slovo zprávu o příjezdu panovníka • část bible (Nového zákona) obsahující zvěst o příchodu Spasitele, vylíčení života a skutků Kristových • výňatek z Nového zákona čtený (zpívaný) při mši • z celé řady evangelií byla v katolické církvi vybrána a zařazena do Nového zákona jen čtyři (připisovaná apoštolům Matoušovi a Janovi a učedníkům Markovi a Lukášovi) liturgie • ve starém Řecku služba prokázaná obci nebo státu; zvláštní druh daně, kterou ukládal stát zámožným občanům • souhrn bohosloveckých úkonů a obřadů a jejich pevně stanovený řád, bohoslovecký pořad (liturgické barvy: barevné rozrůznění ornátů a oltářních látek podle období církevního roku nebo druhu bohoslužby; liturgické nádoby: označení pro nádoby a schránky užívané v katolickém ritu, např. kalich, monstrance, kadidelnice aj.; liturgický zpěv: bohoslovecký zpěv křesťanských církví) ritus • tradicí a církevním schválením užívaná forma liturgie • obřad, slavnostní zvyk, zvyklost, soubor předpisů a zvyklostí pro výkon bohoslužeb a jiných náboženských úkonů • přesně stanovený způsob, jak se vykonává bohoslužba a jiné bohoslovecké úkony (např. udílení svátostí apod.) • souhrn předpisů a zvyklostí, jimiž se odlišují jednotlivé církve paškál • velká velikonoční kostelní svíce pašije
•
část evangelia o Kristově mučení předčítaná a zpívaná v pašijovém týdnu při obřadech
eucharistie
•
svátost oltářní (tělo a krev Kristova proměněná při katolické mši z chleba a vína)
vigilie
• •
ve starém Římě noční hlídka, doba (čtvrtina noci), kdy hlídka konala službu označení církevních slavností v předvečer velkých svátků, pochází z latinského slova vigilia (hlídka, noční hlídka)
Devítník
•
devátá neděle před nedělí velikonoční
Spomyšelské aktuality č. 4/2004 Příloha „Masopust, postní doba a Velikonoce“
- XII -
listopad 2004
