MASKA Do našeho městečka tiše vklouzl podzim. Listí zesinalo, zlaté renety starého Hrubeše dozrály, lidé se ještě více zasmušili, jen tak občas

POVÍDKY

KREIZI

MASKA Do našeho městečka tiše vklouzl podzim. Listí zesinalo, zlaté renety starého Hrubeše dozrály, lidé se ještě více zasmušili, jen tak občas nostalgicky vzpomenou na celkem vydařenou dovolenou, všední chvíle zvolna ubíhajících dní. Na lavičce před domem trůní domovnice. Shrbená, soustředěná, věnuje se chmurným myšlenkám a pletení, vedle ní batolí se dvě různobarevná klubíčka. Nuda. Ale ne tak docela; půjdeme-li kousek dále, až k topolům, zaujme nás podívaná poněkud zvláštní: vdova Pávková, vracející se z ranního nákupu, se usmívá, směje se, div samou radostí netančí. >Jejda, už je tady! -Krásný den, paní domácí. -Hlásili, že bude pršet. -Jo, paní domácí, mám na vás jednu prosbu, mohla byste mi dneska půjčit ty vaše modré šaty? -Ale já chtěla jet za dcerou. -Tak se nezlobte. -Ale já vám je půjčím, můžu si přece vzít jiné, zabručí domácí kysele. -Díky, to jste hodná. -Co se stalo, máte rande? -Uhodla jste, zapýří se vdova. -A kdo to je... promiňte, jsem to ale husa zvědavá. -Toho asi znát nebudete, ale je to fešák, ještě ze staré školy. -To máte kliku, to můj starý je čím dál blbější. Představte si, včera večer si vzal knížku, že bude číst. Pak asi deset minut hledal brejle na čtení, a když už byl skoro na mrtvici, tak je teprve našel. Nasadil si je na nos, ale zapomněl, kde položil knihu. Říkám mu po dobrém, Ládíku, s brejlema na čtení nemůžeš přece nic najít. Uznal a šel si pro normální skla. Vtom slyším strašný řev. Myslel si, že jsem mu je někam schovala. Po dlouhém hledání je našel na televizi, vzal si knížku a bezmocně se zhroutil do křesla. -Jak to? -No protože mezitím zapomněl, kam si dal brejle na čtení. - To snad není ani možné! -Ale jo, doktoři mu řekli že má tu, nó...sklerózu. -Nezlobte se, ale já už musím jít, omlouvá se vdova provinile. -Tak to řekněte hned, že vás otravuju, zlobí se naoko paní domácí. A pro ty šaty si přijďte před třetí, pak už byste mě nestihla Vdova přikývne a zmizí v průčelí domu. Ale vy ještě neznáte naši vdovu. Je to bytost pomenší, vyhublá, s úzkou tváří, lemovanou hustými vlasy, obarvenými na blond, obočí, namalované tužkou, zvýrazňuje černé, jakoby tajemné oči, pod drobným nosíkem se nachází nevýrazná pusa, často zaměstnávána brbláním na přízemní poměry či neutěšenost života. Její muž zemřel před osmi lety při báňském neštěstí. Po pohřbu sice zvalo zachovalou vdovu pár chlápků na večeři, ona je však vytrvale odmítala. Jakmile potom vybledly vzpomínky, zmizeli i nápadníci. Alespoň do dnešního dne. Teď se spokojeně čvachtá ve vaně, pomalu se mydlí, připomínajíc si každý detail dnešního setkání. Jak se na ni díval. Vysoký, elegantně oblečený. A jak ji vtipně oslovil. >Je to opravdový sympaťák a já, já jsem pěkný blázen. O půl třetí vdova zvoní u domovničiných dveří. -Jen pojďte dál, už na vás čekám. -Ale... -Nemusíte se bát, Láďa šel na ryby. Nevím jestli vám budou, povídá pak domovnice, a zatímco si vdova zouvá boty, posvátně vytáhne ze skříně šaty-pravý ženský poklad... -To je nádhera, rozzáří se vdově oči. -Jen si je zkuste.

Vdova si šaty oblékne a svátečním krokem se projde po pokoji. -Nemáte tu někde zrcadlo, zatočí se jako manekýna. -Je v ložnici, kývne závistivě domovnice. Vdova se natřásá, vykrucuje, spokojená sama se sebou. >Ach jo, až na ty vrásky. Doma si vdova začne podle osvědčeného receptu z časopisu "Praktická Žena" připravovat pleťovou masku. Asi po půlhodině vaření nanese podivnou mazlavou hmotu na tváře a pod dojmem zázračně mizejících vrásek usne. Probudí se, až když je slunce za obzorem. >Ježíš Maria, pohlédne zděšeně na hodinky, už je nejvyšší čas! Rychle vyskočí a utíká do koupelny. Otočí kohoutkem a nic, odpovědí je jí jen zlověstné zachrchlání. V kuchyni se všechno opakuje. Až do pozdních večerních hodin jakási ženská bytost s beztvarým obličejem klečí u vany, nepřítomně rozmlouvajíc s vodovodním kohoutkem. Nic. Jen potůček slz jí stéká z černých, jakoby tajemných očí.

TŘI MALÍČCI Tak už to na světě chodí, že zatímco jeden si jen tak zbůhdarma poletuje, pro druhého je nečinnost opravdovým trestem. Například pan Králík, ten už by se bez výtvarného umění neobešel. V mládí se sám pokoušel malovat, záhy však poznal, že štětce není hoden, a začal obrázky alespoň sbírat. Ani ženu si kvůli své vášni nenašel, stačilo mu noc co noc usínat pod zdařilou kopií Boticelliho Venuše... O víkendech pan Králík taktéž nezahálel, po několik let mu renomované deníky i oblastní plátky zveřejňovaly inzerát o jeho uměleckém zájmu a každé sobotní ráno si na mapě pečlivě vyznačil trasu a vydal se po zemi české objíždět vdovy a pozůstalé. Většinou šlo o bezcenné mazanice místních rádobyumělců či neumělé pokusy samotných nebožtíků, tu a tam ale narazil na kousek, jenž mu jeho námahu alespoň částečně vynahradil. Onu osudnou sobotu sluníčko pálilo snad už od samotného rána. Pan Králík si oblékl svůj nejlepší, trochu již sešlý oblek a vydal se motorákem do Mladějovic. Po chvíli bloudění konečně zabouchal na vrata jedné usedlosti. -Co se děje, zabručel sedlák s mrožím knírem. -Dobré dopoledne, já jsem Králík...... -Á, to jste vy, rozjasnila se pořízkova tvář. Mášo, nalej trochu kořalky a ty, Slávku, skoč na půdu pro ty dědovy obrazy, zavelel sedlák ode dveří. Uhrovitý mládenec nelenil a zanedlouho poslušně přinesl tři zaprášené obrazy. Byly to tři nádherné Malíčkovy olejomalby. Pan Králík se málem neudržel a téměř vyjukl překvapením....v zátylku ale cítil napjaté pohledy sedláků. Něžně vzal jednotlivé obrázky do ruky a pečlivě si je prohlédl - malířovo ranné období - o tom nebylo pochyb. >Jestlipak vědí, co mají doma za poklad, přemítal pan Králík, snad ne, to by je neschovávali na půdě. -Ty obrazy nemají žádnou cenu, riskl to odhadce nakonec. -Já jsem si to hned myslel, zabručel mrož zklamaně. -Rámy jsou ale docela zachovalé, pětistovku bych vám za ně dal, pokračoval vychytralý kupec. Sedlák významně mrkl na družku a ani ho nenapadlo smlouvat. Všechno se seběhlo tak rychle, že se z toho panu Králíkovi zatočila hlava. -Nezlobte se, ale nějak se mi udělalo nevolno, vypravil ze sebe slabým hláskem.

-Slávku, běž pána doprovodit na vzduch, s účastí přikázala selka. Pan Králík se rychle zotavil a pod košatou jabloní vychutnával své neuvěřitelné štěstí. >Za pětistovku tolik krásy! Barvitě si představoval fronty zvědavců před městskou galérií a svého největšího soka Kapustu, jak puká závistí. Jakmile se opět vrátil do sednice, zkameněl po druhé; u dveří ležely barevným špagátkem svázané prázdné rámy. -A kde jsou plátna, vykoktal ohromeně. -Vyřízli jsme je a spálili, když nemají žádnou cenu, odpověděl sedlák klidně. Takhle se vám to aspoň lépe ponese.

ŠŤASTNÝ NEŠŤASTNÝ Žil, byl jednou jeden podivín. Chodíval noční Ostravou jako bloud, nepřítomně vrážel do lidí a oči se mu při omlouvání zvláštně leskly. Toužil se stát šťastným, dokonale šťastným! Do svých třiceti let se toulal po světě sám, laškujíce se svou svobodou, pak se zamiloval do krásné kouzelnice a udělal jí dvě děti. Štěstí ale pořád nepřicházelo. Pustil se do podnikání a během několika let si vydělal svůj první milión. Štěstí mu ale stále mávalo zdáli. Proměnil se v přesvědčeného idealistu, čímž téměř překonal svou smrtelnost. Stále nic. Celý zkormoucený usedl jednoho dne na pařez a začal lkát ke svému bohu. >Co naříkáš, vždyť žiješ, odpověděl mu šumící les. Chvíli bylo ticho, když tu se mužova tvář náhle rozjasnila. >To je pravda! Musel si otřít oči, neboť ho prostota tohoto poznání dojala k slzám. Když se v slavnostní náladě vydal domů, potkával jen samé zachmuřené tváře. Nikdo nic nechápal, dokonce i jeho žena mu připadala utrápená, i děti se mu zdály být dospěle vážné. Časem muž opět posmutněl. Nakonec usedl jednoho dne ke stolu a začal psát svou první báseň.

HLAD Je mi z minuty na minutu hůře, pociťuji nesnesitelnou bolest v žaludku, strašnou to průvodkyni hladu. Začínám se obávat, že až mé utrpení dosáhne vrcholu, poruším všechny své dobré zásady a stanu se zvířetem. Óóó, jak vzrušeně vzpomínám na nedělní oběd, dozlatova vypečenou kachničku, její křupavou kůžičku, naprázdno polykám, vychutnávaje přitom každý detail, každičké sousto. Kolem mě projde plíživým krokem trýznitel. Žádný „najezenec“ si neumí představit, jak je šťastný, ještě si naříká, nic neumím, rád mě nikdo nemá, peníze se mi na míle vyhýbají, a přitom pusu mastnou, před chvilkou se natláskal k prasknutí. Ježíši, já mám hlad! Právě jsem si vzpomněl na své jídlo nejmilejší, vepřový řízek s bramborovým salátem. Spořádal bych dva, pět, co pět, deset takových řízků. Napadla mě taková hloupost, pyramida složená ze samých řízků a vedle toho druhá, salátová. Nabral bych plnou náruč řízků a hup, už bych se válel v dobře uleželém bramboráku. Nešťastná představo, jako naschvál je tu opět trýznitel. Už chci začít prosit, hrdost mi však nedovolí. Žaludku jsou cizí otázky cti, chce jen svoje jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo. Někde jsem četl, že si nešťastníci v hladomornách ujídali svoje ruce, tenkrát mi to připadalo přehnané, teď už se na to dívám jinak. Království za patku chleba! Trpím! Není to taková bolest, jako když vás někdo udeří, tohle je trápení trochu menší, ale stálé, takže se po chvíli začne násobit trýzní duševní. Někde se prý konala soutěž v pojídání

švestkových knedlíků a jeden človíček se tam ujedl k smrti. To je černý humor. Trýznitel jakoby vytušil mé rozpoložení, opět tiše přešlapuje kolem. Svírání v žaludku se zmnohonásobilo, mozek bubnuje na poplach v divokém rytmu tarantely. Nedá se nic dělat, má pýcho, budu se muset ozvat. -Prosím Vás, pane vrchní, já tu mám objednané jídlo. -Musíte počkat, šéfe, já mám jenom jedny ruce.

KOUZLO UMĚLOSTI Manželé Konipasovi leží vedle sebe na rozložitém letišti, majíce přitom na očích virtuální brýle. Oba musí prožívat něco mimořádného, pan Konipas se třese jako osika, zatímco jeho paní se za doprovodu nepravidelných vzdechů vertikálně pohybuje v bocích. Když bylo po všem, oba položili brýle na noční stolky a něžně se chytili za ruce. -To ti teda řeknu, ta Sabrina je číslo, slastně se protáhl pan Konipas. -Mně zase Majka půjčila duet Kennedyho s Martinem Lutherem Kingem. Černý šel na mě jako divočák, kdežto bílý to vyvažoval svými něžnůstkami. -Se dvěma ženskýma bych to dělat nemohl, prohlásil pan Konipas, to bych se nemohl soustředit. -To Majka si to už rozdala i s King-Kongem, uchichtla se paní Konipasová. -A co říkala, když už ji teda neroztrhal? -Prý to dostává nový rozměr, milovat se s chlupatou obludou. A tak dny ubíhaly v rodinném dvojkruží, když tu jednoho podvečera začal počítač vyvolávat signály nejvyšší důležitosti. Manželé se srazili u dveří pracovního pokoje. >Obdržel jsem zprávu z ústavu pro kontrolu porodnosti, pravil komputer slavnostním hlasem. -Tak spusť, vyhrkli oba překotně. >Vážení manželé Konipasovi, po vyhodnocení všech testů bylo rozhodnuto vám povolit jedno dítě v dělnické třídě A. Váš potomek bude muset být vzhledem k vašemu charakterovému profilu geneticky upraven. Manželé se po chvíli nehybnosti navzájem objali. -To je díky anarchistické minulosti tvého dědečka, podotkl pan Konipas. -Nebo kvůli tvé psychické nevyrovnanosti, vrátila mu to žena. -Kdybysme byli zapojeni do systému, mohli jsme mít inteligenta a nikdo by se nám v něm nehrabal, ulevil si muž. -Ále co, políbila ho žena, mohlo to dopadnout ještě hůř. Když pan Konipas večer zasouval disketu se svou Sabrínou, do ložnice náhle vplula jeho nahá choť. Panu Konipasovi spadla překvapením brada. -Děťátko se samo neudělá, přitulí se k němu žena smyslně. -Já dneska ještě nejsem připraven, brání se muž roztřeseným hlasem. -Kdyby si k tobě přilehla Sabrína, byl bys připraven natošup. -To je přece něco jiného, ohradí se pan Konipas, ty už jsi to s někým zkoušela, takhle naživo? -Jednou mě jeden poustevník bez počítače málem svedl... -No vidíš, nějaké zkušenosti už máš. Majo, neuděláme to raději ve zkumavce, zakoulí pan Hustoles prosebně očima. -Kájo, víš kolik to dneska stojí, pohladí ho žena po tváři. Pan Konipas si začal rozpačitě svlékat pyžamo a v bezsvětí zatím Orea vyvolala jednu čistou, dělnickou dušičku.

JAK SE PAN ZAJÍČEK OSVOBODIL Panu Zajíčkovi začali lidé dávat stále více najevo, že to s ním jde z kopce; přátelé si ho s úsměvem dobírali, zdali se znovu nezamiloval, zatímco nepřejícníci se mu za zády pošklebovali, ba dávali si dokonce tu práci, aby ho před prvními zostudili. Proměna pana Zajíčka nebyla pro nezasvěcené nikterak nápadná, vlastně se jen přestal usmívat; a ejhle, už mu jeho okolí přilepilo na čelo nálepku chameleóna, který svou maskou optimisty vodil všechny za nos a teprve teď odhalil svou pravou tvář. Pan Zajíček byl ale v krizi a vůbec neměl chuť se tvářit přívětivě. Příčina jeho trápení se jeho nejbližším zdála být naprosto bezvýznamná, v jeho hlavě se totiž uhnízdila neodbytná otázka, je-li vůbec svobodný. Stále více si připadal jako kulička v ruletě světa, jako marioneta, která vedená podle předepsaného scénáře mechanicky odehrává svůj tragikomický part. Odmala ho svět pomocí svých pravověrných zformoval do podoby smířeného, na světě závislého občánka a teď tady nešťastně sedí, téměř udušený všemi těmi omezujícími pravidly, návyky a konvencemi. V panu Zajíčkovi čím dál více rostla touha vzepřít se, dokázat svou svobodu skutkem zcela nerozumným ba až nesmyslným. Zprvu plánoval všechno opustit a usadit se v lůně přírody, pak ale dostal nápad ještě bláznivější nakopnout nejvyššího! Rozesmálo ho to, až se jeho malá vana otřásala. >Ne, to ne. >Ale ano, to je přesně ono! Trvalo téměř dva měsíce, než se nejvyššímu zachtělo ukázat se před lidem a na Velkém náměstí nechal uspořádat slavnostní manifestaci. Pan Zajíček se pečlivě oholil, oblékl si své nejlepší šaty a celý rozechvělý se vypravil na tramvaj. Na náměstí už postávaly hloučky nedočkavců, z podloubí se linula vůně opékaných párků, raz, dva, tři - zvukaři donekonečna zkoušeli mikrofóny a muzikanti kvůli silnému větru tížili své noty. Pan Zajíček zaujal drobným podvodem místo těsně za pódiem mezi prominenty a fízly. Úderem třetí se na scéně konečně objevil nejvyšší. Pan Zajíček si postupně dodával odvahy. >Teď! >Ne, ještě ne. Najednou vyrazil jako tygr a ... Pardon, ošetřovatelka Zdenka nás volá k večeři, dneska máme rizoto a byli bychom s panem Zajíčkem neradi kdyby nám ho kamarádi snědli.

BŮH Toho rána jsem se probudil v lese, daleko od domova. Všechno mi tenkrát připadalo čarokrásné, vůně alpských borovic, zpívající ptáci, kapradí, šimrající mě zlehka po tváři, vše bylo tak samozřejmé, a přitom zvláštní, že jsem se samým údivem posadil. Zdálo se mi, jako bych se znovu narodil, jako bych celý svůj předcházející život žil jenom kvůli tomuto okamžiku. -Pochválen buď nový den, pokorně jsem zvrátil hlavu k právě vycházejícímu slunci. -Nechval a užívej, ozval se příjemný bas. Udiveně jsem se kolem sebe rozhlížel. -To jsem přece já, tvůj Bůh. Tak dlouho mě hledáš a teď mě nepoznáváš? Snažil jsem se soustředit, ze všech sil jsem napínal oči, abych ho spatřil. -Marně se namáháš, jsem jen pouhý řád, nejvyšší princip, podle kterého se točí hvězdy jako i lidské osudy. To jsou přece tvá vlastní slova, rozesmál se Bůh. -Je-li tomu tak, jakto že tě slyším? -Kdo přestane sobě naslouchat, uslyší, kdo pak přestane se sebou bojovat, stanul na počátku mé cesty. K čemu by byl takový řád, kdyby se z něho neměl kdo těšit, položil si Bůh řečnickou otázku.

-Chtěl bych ten řád pochopit vcelku, ne se ho pořád v pochybách domýšlet. -Pochopit znamená v tvé mysli zmocnit se ho, stát se jím. Chceš dát podobu něčemu, co je dáno na věky, ba co pro tvé nedokonalé smysly vlastně ani neexistuje, opět se začal smát Bůh. -Neexistuje-li, jak to že s tebou mluvím, napadlo mě znovu. -Nebuď domýšlivý, přebývám v každé bytosti a s mnohými rozmlouvám. Jsi šťastný, optal se znenadání Bůh. -Dokonale šťastný, v životě jsem takový pocit nepoznal. -Pak zůstaň takový napořád, přestaň se trápit zbytečnými otázkami a nechej mě v sobě probudit k vlastnímu životu. -Copak to jde? -Jakpak ne, stačí v sobě zabít vlastní, přízemní já a podřídit své vědomí mému řádu. Jen tak se docela uklidníš, osvobodíš se z pout vlastní smrtelnosti a zmizí v tobě pocit marnosti. Rázem se rozplynou všechny tvé omezené představy o věcech, jevech, vztazích a vše náhle spatříš ve své dokonalé jednotě. Přestanou tě trápit výčitky svědomí, neboť cokoliv učiníš, bude jedině možné a správné. A tím skončí tvé bloudění a tvůj život dostane opravdový smysl. -A co když neposlechnu a budu si žít podle vlastních zákonů, zeptal jsem se opovážlivě. -Po smrti se tvé lidské já rozpadne v prach, zbude z tebe zase jen má věčná podstata, odpověděl mi Bůh klidně. -Tak jaký je v tom potom rozdíl, probudíš-li se ve mně teď, nebo až po smrti? -Rozdíl jednoho promarněného či naplněného života. Napadlo mě, jestli už není pozdě a začal jsem se bázlivě osahávat. -Tvé já se probouzí, pravil smutně Bůh. -Řekni mi ještě, jestli někdy dojdu cíle, vykřikl jsem směrem ke slunci. -Každý člověk má možnost stát se mým šťastným učedníkem. -Jak můžu být šťastný v tomhle špinavém světě? Chtěl bych to tady změnit, podepsat se co největším písmem, vyklouzlo mi nechtíc. -Bez mé pomoci nezměníš dokonce ani sám sebe, budeš se trápit v různých podobách a na různých místech třeba sto tisíc let, až se nakonec vydáš na mou cestu, ozvalo se ještě z velké dálky. Pak už bylo ticho. Plný ušlechtilých myšlenek jsem se vydal dolů do vesnice sehnat něco k jídlu.

MUKA OSPALOSTI Tulák Marek se jako každoročně vypravil na zimu do velkoměsta. Celé dopoledne se ve vesničce Griffen loučil se svými příležitostnými opatrovateli v čele s hostinskou Geltrudou, ani při stopu neměl příliš štěstí, proto dorazil do Vídně až pozdě večer. Podle mapky v metru se vypravil na nádraží, sotva ale v čekárně začal podřimovat, už ho dva přísní policajti budili, že se zamyká. Marek se vydal po kolejích najít nějaký opuštěný vagón, až nakonec objevil plné kolejiště odstavených vlaků. Vlezl si do rychlíku na Bregenz, kde se v kupé schoulil na měkkém koberci. Po chvíli se rozsvítila světla a vlak se zaplnil hlasy, to se parta čističů pustila do své každonoční práce. Chudáka Marka vystrnadili ven koštětem. Ospalý tulák bloumal ospalými vídeňskými uličkami, když tu narazil na lokál s celonočním provozem. Objednal si čaj a začal klimbat. -Haló chlape, tady není žádná noclehárna, s gustem s ním začal třást vrchní. Rozladěný Marek zaplatil a znovu vyrazil do tmy. Cestou zkoušel otevřít několik domů, aby se vyspal ve sklepě nebo na půdě, ale marně.

Nakonec přestal mít Marek jakékoliv zábrany, sedl si před výlohu s počítači na batoh, přes rameno si přehodil deku a na místě usnul. Jeho klobouk se mu v noci svezl na zem a ráno v něm udivený Marek nalezl hrst mincí. Slastně se protáhl, pečlivě složil deku a vypravil se koupit si za utržené peníze něco k snídani.

A JEŠTĚ JEDNU ZA KOCOURA! Pan Hustoles si zalil koflík černé kávy a pohodlně se uvelebil ve svém plyšovém ušáku. Z poklidného rozjímání ho vytrhl zvonek; za dveřmi stáli čtyři neznámí chlapi, ulízaný drzoun s černým kufříkem a jeho tři kumpáni, nemálo připomínající opravdové mafiány. -Dobrý večer, pane Hustoles, pozdraví ulízanec jízlivě. -Co si přejete? -Máme s vámi řeč, odpoví drzoun a už se všichni čtyři hrnou v botech do pokoje. -Co si to dovolujete, zírá domácí pán. -Uklidněte se prosím, a vy se mládenci pusťte do práce, zavelí neznámý z ušáku. Mafiáni začnou mlčky prohledávat byt. -Můžete mi to vysvětlit, vybuchne pan Hustoles, až mu na čele vyskočí krvavá žilka. -Mé jméno je Hloch a jsem z výboru za lepší společnost. Přišli na vás nějaké stížnosti, to víte, lidé jsou dneska všímaví. -Nerozumím! -Mám příkaz položit vám několik otázek a trochu se tady porozhlédnout, abychom mohli váš případ zdárně uzavřít. -Jaký případ, vykřikne pan Hustoles. -No, zjistili jsme, že nejste tak úplně bezúhonný. -Okamžitě ven! -Uděláte lépe, budete-li spolupracovat, praví klidně Hloch a z kufříku vytáhne štos lejster. Tak, pane Hustoles, nasadí si zlaté brýle, máme nezvratné důkazy, že udržujete milostný poměr s jistou paní Kudláčkovou, ženou místního náčelníka hasičů. Zde jsou usvědčující důkazy s fotodokumentací. -Tak vy mě dokonce špehujete, pootevře pan Hustoles ústa. -Máte něco ke své obhajobě, nasadí Hloch věcný tón. -To je přece moje věc, s kým se stýkám, odsekne pan Hustoles. -Ne tak docela, své by k tomu mohl říct i chudák Kudláček a potažmo i celá společnost. To si opravdu myslíte, že vás necháme jen tak beztrestně rozbíjet cizí manželství? To si, chlape, nemůžete najít nějakou nezadanou ženskou, dodá Hloch smířlivěji a znovu nahlédne do spisů. Dále tu máme vaši naprostou ignoraci k sousedům, jste už prý tak netečný, že je vám zatěžko i pozdravit. Pan Hustoles se hlasitě rozesměje. -Uctivost k lidem vám připadá směšná, zlověstně se zamračí Hloch a začne nezbedníka tahat za ucho. Pokojem se rozhostí ticho, občas jen přerušované tajemným šramocením na půdě. Hloch se pomalu uklidní a pokračuje: -Dále tu máme neustálé zkracování cesty navzdory výstražným cedulím, a chůze na červenou a odhazování špačků a hlučný zpěv v nočních hodinách. To dáváte těm mladým pěkný příklad. -Šéfe, ve skříni jsme našli nějaký sprostý časopisy, vstoupí do děje jeden z mafiánů. -Podívejme na prasáka, šklebí se Hloch, to vám nestačí obdělávat vdaný paničky?

-To je ještě po dědečkovi, brání se pan Hustoles. -Snad mi nechcete namluvit, že ty oslí uši jsou po vašem chlípném dědkovi, rozlítí se nezvaný host a uštědří panu Hustolesovi jedním ze srolovaných časopisů rázný políček. -Někdy do nich nahlédnu, plačky přizná pan Hustoles. -No vida, usrkne si samozvanec kávy. Jen tak mimochodem, co jste dělal 12. července o půl šesté večer, prohodí Hloch náhle nedbale a začne se zálibně přehrabovat v papírové krabici. -To já už si prosím nepamatuju. -Já vám to připomenu, bezdůvodně jste nakopl kocoura Bureše, jenž náleží paní Maršalíkové. -Protože mi sral na schody. -A to je důvod trápit němou tvář? Co s vámi, Hustoles, máte toho u nás požehnaně, prohrábne si nezvaný návštěvník pěšinku a vytáhne z kufříku na prst tlustý býkovec. Pan domácí zbledne. -Vypadá to na třicet ran, zašklebí se samosoudce. -Není to moc, šéfe, ten včerejší kradl před krámem rohlíky a dostal jenom patnáct, ozve se dobrácká gorila. -Tenhle ptáček je nebezpečnější, šermuje Hloch prstem, nejenže svých přečinů nelituje, ale dokonce je za přečiny ani neuznává. -Já se polepším, blekotá pan Hustoles. -To doufám, svítí Hlochovi vzrušením oči. Odsouzený asociál je donucen svléknout si kalhoty a vzduchem ostře zasviští býkovec. Tu máš darebáku a ještě jednu za kocoura!

POTOM Jednoho podvečera zaťukala na okno pracovny básníka Meduny smrt. Jakmile jí znechuceně otevřel, s chrastěním přeskočila okenní rám a začala se na nebohého sápat. -Počkej ještě, vzkřikne poeta rázně. -Není čas, mám na starost celý okrsek a do šesti musím stihnout ještě dva dědky, odvětí smrt. -Já mám zase rozepsanou svou nejlepší knížku. -A co je mi po tom, kroutí smrt udiveně lebkou. -Nechej mě aspoň rozloučit se s milou, žadoní básník. -Tak ale dělej, obrátí smrt prázdné důlky v sloup. Mistr si v baru nalil kalíšek whisky, schovávané k slavnostním příležitostem a pak objal svou družku. -Poslouchej, Janino, nechci abys zůstala sama, dej to dohromady s tím mušketýrem, který tě tak vytrvale obletuje. Žena na něj udiveně zírá. -A pošli mé rukopisy Karlíčkovi a postarej se o moje kytky a ne abyste mi strojili nějaký pohřeb... Smrt začne básníka netrpělivě vyvolávat. Mistr vezme ženu za ruku a přejde do pracovny, kde se celý rozechvělý natáhne na postel. Smrt se nakloní, aby mu dala poslední políbení, když tu se před básníkem objeví nápis "Konec". Nepřítomně si sundá virtuální brýle. -Tak co, pane Braun, jak se vám žilo, přistoupí k němu zaměstnanec půjčovny. -Básníci mají nudný život, příště si půjčím raději nějakého vojevůdce, prohlásí pan Braun, když zvolna procitne do reality.

KONEC MÁNIČEK V ČECHÁCH Jednou Šamara zaskočil na chvíli pobejt ke Křižánkům, kde u stolku v rohu seděl zastrčenej Lojza. -Ahoj Lojzo. -Čau. -Co je s tebou? -Co by bylo? -Jseš nějakej přepadlej. -Ále... Po šesti pivech a svatosvaté přísaze, že Šamara o tom tajemství před kamarády pomlčí, to z Lojzy nakonec vylezlo, představte si, ve svých dvaatřiceti letech se poprvé v životě zamiloval. -Ty, vyprskl Šamara, starej svobodomyslnej kozel? -Kdybys Šamaro viděl ty kukadla, ty nohy, rozplývá se Lojza nadšeně. -Jenom ať nedopadneš jako Alfin, taky se půl roku vznášel, jakou našel bohyni a teď za ni musí drhnout schody. -Vpředu jí chybí dva zuby, představ si, že v sedmnácti jde sáňkovat na kopec, usmívá se Lojza. -Počkej Lojzo, snad se nechceš nakonec uvázat? -Já nevím, když ona je pro mě moc slušná. Pivo jen tak pocucává, dávám ji trávu, kouká na mě jak tele, představ si, že sebou vláčí i deštník.. -Víš co, Lojzo, přitáhni ji v sobotu na Zahrádku, my už jí napravíme hlavu. -No to určitě, zašklebí se Romeo. -Proč ne? -Náhodou se ožeru, někdo z vás do ní začne hučet a neštěstí je hotovo. -Snad si ji nechceš nechat jenom pro sebe, překvapeně nadzvedne obočí Šamara. -To si piš, že jo, přisvědčí rozhodně Lojza. -Kamarádům nepůjčíš? -Ani za mák. -Jseš sobec. -Závidíš. -A tu noc se oba kamarádi poprvé v životě pohádali. O pár týdnů později bloumá Šamara městem a co nevidí: nějaká povědomá tvář na lavičce nepřítomně rozmlouvá se sluncem. Ani nejobraznější fantazie by se nenadála takové proměny, ano, je to shrbený Lojzův stín. -Šamaro pomóc, procitne nešťastník po chvíli. -Co se děje, Lojzo? -Blažena chce, abych se ostříhal. -Nééé! -A taky oholil. -Ty, kterému závidí všechny máničky od Aše až po Jablůnkov. -Musím být zkrátka k světu, jinak mi nedá zašukat. -Ty sis ještě... -Ani nevrzl, rozbrečí se Lojza. -Co budeš dělat? -Zabiju se, vyskočí zoufalec na lavičku a začne ze sebe strhávat špinavé tričko. -Nedivoč, Lojzo.

-Zabiju se, přece kvůli Káči nepůjdu sedět za znásilnění. -Proč se na ni raději nevysereš? -Protože ji mám rád. A tu noc oba přátelé skončili na záchytce. O několik týdnů později čeká Šamara na autobus, když tu mu nějaký vylepaný holobrádek zaklepe na rameno. Už, už chce dotěru odbýt, vtom mu ale samým úžasem zdřevění jazyk, ten známý hlas, ty oči ... A vedle Lojzy se bezzubě usmívá..... -To je Blažena, představí dívku suše Lojza. -Já tě znám, Lojza mi o tobě vyprávěl, co jsi za číslo, šklebí se Bláža. -Kam pospícháte, prohodí Šamara, aby řeč nestála. -Jedeme za babičkou, slíbili jsme jí pomoct se zahrádkou, opáčí bezelstně dívka. -To bude mít babička radost, mrkne Šamara na trpícího Lojzu. -Ani né, ona už je chuděra trochu mimo. >Páni, zohavit se kvůli takové žáby, pomyslí si Šamara a na rozloučenou Lojzu soustrastně obejme. Potkat v podvečerní Ostravě střízlivého Barbuchu, to už je událost hodná zaznamenání. -Kam se řítíš, Barbucho, optá se Šamara zvesela. -Do Klimkovic, na zábavu. -A že o tom nic nevím? -Jsou to magoři, pronajali si sál a už jim nezbylo na letáky. -Když se oba kamarádi prodírali hloučky polomrtvých mániček, Šamara si najednou pod pódiem povšiml divoce pogujícího Lojzy. Oba si padli do náručí. -Co tu děláš, bejvalej kamaráde? -Tak už to mám za sebou, brácho. -Lojzo, ty kluku, usmívá se Šamara. -Jo, věrné milování, to není nic pro mě. -Snad to nebylo tak zlý. -Měla chlupatý nohy. -No jejda. -A ta její inteligence, někdy třeba vylezla na stoličku a začala zpaměti recitovat básničky. -Tak tě vítám zpátky, Lojzíku. -Šamaro, já se asi zblázním. -Neblázni, pojď raději tancovat. A té noci, té noci snad ani žádné nebylo. Jó, jsou někdy chvíle, kdy člověku nepomůže ani chlast, ani bobule, ba ani kamarádi ne, přemítá Šamara asi o čtyři měsíce později v hospodě u Křižánků. -Co je s tebou, pivo teče, hvězdy svítí a ty tu sedíš zaražený jako pařez, podivuje se Lojza. -Každý nemůže být vysmátý jako Lojza. -Včera jsem ti byl člověče s Marunou Královou... -Prosím tě Lojzo, ušetři mě, zarazí Šamara kamaráda výmluvným pohledem. -Tak můžeš mi říct, co se děje, uhodí Lojza přímo. -Chtěl bych se tě zeptat, hladí si Šamara plnovous, který mu kamarád tolik závidí. -No co?

-Jaká je Blažena v posteli?

ZAKOPANÝ SEN Potřebujete-li náhodou vybagrovat rodinný bazének či dobře utajenou hrobku, zkuste se stavit za Drobkem; bydlí kousek pod věží, v té roztrhané chalupě po staré Klapkové. Zprvu bude sice brblat, přidáte-li ale k lahvince kontušovky pár stovek, nakonec si dá říct a v termínu na beton přirachotí. Drobek je na první pohled ten nejobyčejnější chlap pod sluncem; časně ráno do roboty, odpoledne s chlapama do hospody a když mu jeho platonická láska - výčepní Maruška - zatřese ramenem, že už opravdu musí zavírat, poslušně zaplatí, rozloučí se a už si to po řece šněruje domů. Usnout ale ještě dlouho nemůže, zachumlaný pod peřinou sní o nahých vílách, moři, novém bagru, léta už se mu také vrací představa vlastnoručně vykopaného pokladu. Přímo fyzicky cítí, jak zápolí s jeho tíhou, bohatě šperkované víko náhle povolí a on, blízek orgazmu, noří své mozolnaté ruce do té chladivé nádhery. Snad je v lidské moci splnit si všechna přání a pokud ne, je to pouze tím, že člověk pochybuje o jejich reálnosti, takže nakonec odlétají do říše neskutečna. Ten osudný čtvrtek se Drobek vzbudil s pocitem, že prožije něco mimořádného. A taky že jo, těsně před koncem směny lžíce jeho bagru narazila na něco tvrdého. >Kde se v téhle kypřině vzal kámen, pomyslel si Drobek a srdce se mu prudce rozbušilo. Po chvíli snažení vyzvedl lžící do výše jakýsi hranatý předmět, opatrně jej vyklopil na zem a přestože zablácená bedna měla do vysněné truhlice daleko, vrhl se k ní jako smyslů zbavený. Zrezavělý zámek dlouho neodolával a omámenému Drobkovi vytryskly z přecházejících očí slzy štěstí. Byla to bedna plná zlaťáků. Když se trochu uklidnil, opatrně nabral bednu do lžíce, přikryl ji dekou a rozjel se polní pěšinou domů. Modlil se, ať cestou nikoho nepotká, marně, dokonce i důchodkyně Perglová, která už léta ležela na smrtelné posteli, dnes čile sázela na zahrádce ředkvičky. Následující dny prožil Drobek v stálých úzkostech, v práci si vzal volno, nikomu neotvíral, s kruhama pod očima a hlavou v dlaních proseděl většinu času ve studeném sklepení. Po dvou týdnech už to nevydržel a vydal se bez ohledu na lupiče ke Krmáškům. -Kde se touláš, poklade, přivítala ho opilá Maruška. Drobek zaúpěl a vyběhl z hospody. Bůh ví, jak by to s ním nakonec dopadlo, kdyby na pokraji zhroucení nedostal nápad. Počkal do půlnoci a pak začal s očima na stopkách vykopávat na zahradě hlubokou jámu.

VŠICHNI MOJI BLÁZNI Skutečnost, že mě většina lidí považuje za cvoka, mi už dávno přestala dělat těžkou hlavu, ani já jsem totiž za svého předlouhého života nepotkal bytost zcela normální. Třeba takový Bruno. Vyhřívám se jednoho letního odpoledne v curyšském parčíku, když tu si přisedne štíhlý, docela pohledný kluk. -Vem si jednu, podá mi znenadání otevřenou krabičku cigaret. Jednu si nabídnu, ale Brunovi to nestačí a už mi jich deset cpe do kapsičky u košile. Na oplátku mu dám napít svého červeného vína, jenom si tak ucucne, aby neurazil a se zkřivenou tváří mi ho vrátí. Potom se dá do vyprávění historek ze svého bláznivého života, náhle si ale povšimne, že pod jeho nohama vede mravenčí stezka. Od té chvíle pro něho neexistuji, s klacíkem v ruce se mlčky věnuje svým novým kamarádům. Mám se k odchodu, láhev je už dopitá a v "Grundlage" začíná festival.

-Jdu se kouknout na slavnost, odpovím Brunovi na jeho tázavý pohled. Mlčky přikývne a dále se nerušeně věnuje svým mravencům. Takovéto "Festy" jsou pro tuláka pravým požehnáním, o život se jí, pije a ve Švýcarsku se navíc za každou opuštěnou láhev vyplácí záloha jeden frantík. Na pódiu se za strašidelného hlomozu zmítá klubko těl z místní avantgardní skupiny, já se s očima jak ostříž proplétám mezi stolky, když tu zaměřím, na vyvýšené zídce Bruno něco se zaujetím vysvětluje opuštěné krásce. Pospíchám k nim, Bruno mě ale předejde a už se s rozzářenou tváří ptá, kde se tu k čertu beru. Musím také nechápavci vysvětlit, proč mám plné ruce prázdných láhví a on se hned ochotně nabídne, že mi s hledáním pomůže. Zídka během naší rozmluvy osiří. Bruno po chvíli na láhve zapomene a začne mi snášet různé jiné drobnosti - rezavou matici, prasklý balónek, plíšek od piva - až mám toho harampádí plnou kapsu. A tu zase zmizí a vynoří se {nechápu, jak mě v tom tisícihlavém davu může najít} a už mi v starém špinavém časopise ukazuje polonahou manekýnku. Chvíli nad ní dumeme, tu Bruno posvátně vytrhne list a přátelsky mi ho věnuje. Pečlivě ho uschovám a opět se rozdělíme. Jsem z toho běhání tak uondaný, že si dopřeju celé pivo a pohodlně se uvelebím na lavici. Organizátoři, od hlavy až k patě pomalovaní křiklavými barvami vymysleli další skopičinu, spojený lidský řetěz, který se od pódia až k nejzastrčenějšímu stanu (ve kterém zní indická meditativní hudba) prolíná vším tím radostným hemžením. Z řetězu se najednou utrhne nějaký človíček a rozběhne se přímo ke mně. -To je paráda, obejme mě Bruno, pak se zarazí, jestli to nebylo od něho příliš dětinské. -Chceš pivo, zeptám se, abych ho zbavil rozpaků. Zavrtí hlavou a radostně na mě vycení zuby. -Tak něco k jídlu? Jeho mlčení si vysvětlím jako souhlas a jdu se postavit do fronty na párky. Jakmile se vrátím, Bruno už je zase v trapu. Ráno se probudím ve svém bambusovém úkrytu na břehu Curyšského jezera, pozdravím se s Maďarovými psy a v dobré náladě vyrazím do centra. V Coopu si koupím dva litry vína a zamířím do svého nejoblíbenějšího parku. Bruno už na mě zdálky mává jakýmsi blokem, je to, jak se ukáže, starý obrázkový kalendář. Otevřu si vínko a za Brunova odborného výkladu si prohlédnu papírové krásy švýcarských alp. Nabídnu pak Brunovi jeho cigaretu, zapálíme si a chvíli mlčky bafáme. Bruno náhle vytrhne z kalendáře list a s obrovským zaujetím začne skládat vlaštovku. Jakmile své dílo dokončí, zatřese mi ramenem a nadšeně ji pustí na svobodu. Obdivně přikývnu a přihnu si s poloplné láhve. Bruno sestrojuje nové a nové modely, až se okolní tráva zvolna zbarví do bíla. S Brunem jsem to táhl ještě asi týden, pak jsem se v Zollikónu nastěhoval ke dvěma bláznivým křesťankám a se starým kamarádem se již nesetkal. Vídeň má kromě kamenných pamětihodností i jednu relikvii z masa a kostí, asi stoletého, pomateného dědu. Kráčí si to vždycky starým městem v husarské uniformě a za drobnou úplatu se nechává fotografovat od staromilných turistů. V čase, kdy Rakousko vstupovalo do Evropy, konala se v Altstadtu obrovská slavnost, od Dómu až k chrámu sv. Michala se tančilo, zpívalo a hodovalo, ve stáncích ostatních evropských zemí většinou zdarma. Zvídavý Kreizi nemohl samozřejmě chybět, začal vždycky řeckým kolečkem, po kterém vypil kalíšek Metaxy, pak se přes italské víno a francouzské loupáky prodral k španělské Tequille a to všechno hojně spláchl výtečným bavorským pivem. Tento bludný kruh obešel třikrát, pak poněkud zmožen usedl vedle židovského stanu, kde se zaposlouchal do obzvlášť tesklivé melodie. Zraky všech okolosedících se najednou někam zahleděly, to do uličky vešel starý husárek. Také asi nechodil nasucho, očička se mu leskla a šavlička se pletla pod nohama. Najednou se poťouchle rozhlédl, jestli všichni dávají pozor, přistoupil k drobné dívce, tajuplně otevřel dlaň, ve které měl zapalovač a cvrnk, místo plamene vyskočil na pružince růžový čuráček. Mladičká zrudla jako pivoňka, přihlížející se jen tak nevšímavě usmívali, nebo si poťukávali na čelo. Stařík mezitím přistoupil ke skupince japonských turistek, cvrnk, a už se vesele plácá do stehen. Jeden amerikán

přenechal videokameru manželce a chtěl si s husárkem na památku zatančit, stařík ale sotva chodí, jakpak by mohl tancovat? Chvíli vlál povětřím, pak se jednou tak vysokému pořízkovi vytrhl a už se rozhlíží po další oběti. Jeho zrak padl na Kreiziho a už čaroděj otvírá ruku, cvrnk, a kouzlo je opět dokonáno. Husárek slzí radostí, diváci tleskají a dokonce i starému indiánovi Kreizimu cuká v koutcích. Jednou jsme se s Jarmilou zatoulali do městečka Klagenfurt, Jarmila pak vzala na zámku Tatsach službu u podivného milionáře a já osiřel v podzámčí. Otevřel jsem si naproti kamennému drakovi litr červeného vínka a oddal se sladkému podřimování. Najednou mě vytrhne hluk, nějaká bosonohá dívčina utíká na konci náměstí před rozzuřeným pánem. Ten pádí jako o závod, dokonce ztratil klobouk, ale kampak strejdo na rychlonohé mládí. Dívka mu z povzdálí ukáže jazyk a ještě mu něco nelichotivého přidá, z velké dálky vidím jak děda prská vzteky. Ale ona to snad není ani dívka, on je to hotový uragán, už sedí na klíně nesmělému študákovi a s posměchem mu rozhazuje skripta a už o lavičku dále partě somráků na ex vypije půlku vína a za rytmického potleskávání začne tančit Flamengo. Mou lavičku si nechá nakonec, unaveně dosedne a mezi prudkým oddechováním vyhrkne, že je Luisa. Tvářím se raději nepřístupně a pečlivě si střežím láhev. -Ty jsi cizinec, zatřese mi ramenem. -Čech. -Já jsem původem Italka, ale tady už straším sedmnáct let, sedmnáct let se trápím v tomhle posraným Rakousku. Nenávidím to tady, všechny Rakušáky bych postavila ke zdi. Tobě taky lezou na nervy, viď? -Ne, já mám lidi víceméně rád. -Já bych je, zakroutí Luisa zlostně ručkama. -Tak se vrať zpátky do Itálie, navrhnu nesměle. -To je na jedno kopyto, stejná konzumní pakáž, stejní kapitalističtí prevíti. Jestli mě nepráskneš, tak ti něco prozradím, pohlédne na mě tajuplně. -Proč bych tě měl prásknout? -Abys věděl, já jsem teroristka. Nasadil jsem tvář udivence. -Pojď, něco ti ukážu, začala mě neodbytně tahat za ruku. Nakonec jsem se dal přemluvit a provázen máváním z okolních laviček se vydal za ní. Na nedaleké tržnici Luisa vytáhla z kontejneru balíček pomerančů a sestersky se. se mnou rozdělila. Z chlapce na kolečkových bruslích vytáhla, že už onanuje, nenávidí otčíma a chtěl by se stát námořníkem, a pak jsme se s Adamem, jenž se zaq námi dlouho ohlížel, rozloučili. Na křižovatce Luisa způsobila dopravní zácpu, postavila se do cesty jako živá socha a asi pět minut brnkala na nervy rozlobeným řidičům. Na benzinové pumpě se Luisa chtěla vyčůrat, ale ouha, majitel se vzepřel, že jeho záchodky jsou pouze pro mobilní. Čertovská Luisa hup, a už drží zapalovač u tankovací pistole. Majiteli se zježil zbytek vlasů a třesoucími se prsty vydal klíč. Konečně jsme dorazili ke studentským kolejím, cíli naší cesty. Luisa vytáhla ze křoví kovovou paličku, poklekla nad kanál a s tajuplnou tváří začala vyťukávat signály. -Tady máme úkryt, šeptla a opět se rozťukala. V kanále bylo ticho, zato v protějším okně ne; nejškaredější Italka pod sluncem se vyklonila a začala se s Luisou o něčem vášnivě přít. Luisa nakonec zlostně zadupala nožkama, až to zapleskalo, a vydali jsme se zpět. Cestou mi vysvětlila, že kanál bude volný až večer a pak se rozhovořila o svých univerzitních diplomech ze sociologie a dějin umění {klasické vzdělání teroristy.} Vtom jí zablýsklo v očích. Oproti nám špacírovali baculatí manželé v nejlepších letech, Luisa se náhle rozběhla a hup, už visela překvapenému pánovi kolem krku, už ho dovádivě sjížděla po zadku, už ho častovala přívalem milostných vyznání. Dáma stojící opodál vynakládala v sobě všechny síly, aby zachovala zdání civilizované bytosti.

-Tak mi zase někdy brnkni, starouši, vlepila Luisa užaslému pánovi na rozloučenou pusu a tím skončilo jedno z nejdokonalejších faux pas, jehož jsem byl kdy svědkem. Přišlo mi těch dvou líto a vyčetl jsem Luise, že je bezcitná. -Kdyby se měli rádi, tak je nějaká Luisa nemůže rozházet, odsekla dívka. Celkem v poklidu jsme došli na náměstí, kde z autobusu vystupovala skupina italských turistů. Luisu jako když píchne šídlem, hlava nehlava se slovně pustila do temperamentní přesily. Nakonec všem ukázala pravé italské "cornuto" a svůj špinavý zadek a šli jsme na návštěvu k jejímu tátovi. -Z tebe asi nikdy pořádnej asociál nebude, povzdechla si cestou Luisa, když se zahleděla do mé spokojené tváře. -Já myslím, že provokováním člověk nic nezmění, řekl jsem vážně. -Myslet je hovno vědět. Luisin táta - mladší než jsem čekal - nás přivítal v místnůstce maličké jako psí bouda a sotva spatřil víno, už s překotem vytahoval skleničky, už mlsně vytahoval špunt. Luisa tatíkovi vyčinila, že zapomněl koupit jídlo, a pak se smířlivě nabídla, že mu pro ně dojde. Upřímně jsem pochválil domnělému otci jeho obrázky, rozebrali jsme Schieleho, Klimta i Emila Noldeho, venku už se stmívalo a Luisa pořád nikde. Na mou otázku tatík jen mávl rukou, ta prý se vrátí až za dva, za tři dny. Slušně jsem se tedy rozloučil a vydal ke svému nocovišti. Cestou, když jsem kráčel zpátky přes náměstí, se italští turisté pořád ještě vzrušeně dohadovali.

MODRÁ PLANETA Zpráva z tisku: O zářivě bílém zbarvení pana Tadeáše Pokorného jsme mohli před pěti lety číst na stránkách všech deníků. Informace, jak si jistě pamatujete, byly velice rozporuplné, což mělo za následek mnoho, dnes již potlačených protestů bleděmodrých vrstev, jenž za účelem navrácení starých pořádků vytvořily z pana Pokorného jakéhosi nového mesiáše. Situace je pro nás o to složitější, že se jedná o Čecha. V minulých dnech vzešlo do tohoto případu konečně trochu světla, v domku pana Pokorného se našla jeho zpověď. Cenný materiál byl ihned převezen do SGÚ, kde byla jeho pravost plně potvrzena. Jsme si vědomi, že následující zveřejnění znovu rozdmýchá širokou polemiku, jeho nezveřejněním bychom ale mohli způsobit škody daleko větší, sjednocení několika štvavých spolků pod vzrůstajícím vlivem "mučedníka" do jednotné protimodrácké opozice. Nepodařilo se nám sice odhalit, co způsobilo Pokorného dokonalou bělobu, ani kde se tento dobrodruh nyní nalézá, z dokumentu však jasně vyplývá, že v sobě nemá pranic božského, jak hlásáte, poslové lepší budoucnosti, ani nás nevykoupí, vy novověcí obrodilci, po zveřejnění této zpovědi padne vaše legenda na hlavu. Zpověď "světce" Tadeáše Pokorného. Rozhodl jsem se popsat události minulých dní. Nebude to psaní nikterak veselé či literárně hodnotné, mé dojmy však pomalu blednou a já bych později rád věděl, jak jsem se na věci díval s odstupem několika dní. Potají také doufám, že dojdu k nějakému přijatelnému vysvětlení, neboť doposud je mi celá vzpoura velkou záhadou. Ale od začátku; v noci provázené hrůznými sny, jsem se znenadání probudil a celý roztřesený s úlevou sáhl po cigaretách. Krabička byla ale kupodivu prázdná. Už jsem doufal, že zaspím bez kouření, ale zlozvyk se ukázal přece jen silnější a já se znechucen začal oblékat na cestu. Jakmile jsem procházel parkem, na jedné z laviček jsem uviděl ležet modrého chlapa. Nejprve mě napadlo, že jeho nepřirozenou barvu způsobuje zvláštní odlesk světla z protější lucerny a s neskrývaným zájmem jsem chtěl celou věc prozkoumat. -Co čumíš, frajere, otevřel náhle pomněnkové oči.

Omluvil jsem se a rychle se vzdálil. Na konci parku postávala starší žena, podle minisukně pravděpodobně prostitutka. Přistoupil jsem blíž a ona byla také modrá! V šoku jsem došel ke stánku, u modře zbarveného Lojzy si koupil cigára a nic nechápaje jsem usedl do trávy pod rozložitý modřín. Nevím, jak dlouho jsem tam v chmurných myšlenkách pokuřoval, snad už bylo přes půlnoc, když mě z horečného přemítání vytrhl hlas. -Prosím Vás člověče, co se to stalo, vždyť oni najednou všichni zmodrali. Zdvihnu oči a uvidím dědu, normálního, strachem pobledlého dědu. -To tak přece nejde, copak to jsou za pořádky, třese se mu vzrušením hlas. -Já nevím, pane, pohlédnu na něj láskyplně, když tu z vedlejší uličky náhle zazní zlověstný hukot. -Bijte běloše, zabte je do jednoho, rozeznáváme jednotlivé výkřiky. -Bože, čeho jsem se to dožil, pokřižuje se starý pán. Snažíme se schovat do křoví, jenže jsme po chvíli odhaleni. Dáme se na útěk, děda však není z nejrychlejších a banda modráků podomácky ozbrojených kosami a sekerami nás rychle dohoní. -Běž, utíkej, pobídne mě děda a já, poháněn nejsilnějším z instinktů, vyrazím jako střela. Vzápětí se za mnou ozve přidušený výkřik, otočím se - proboha, jsou mi v patách. Bleskově proběhnu náměstím Míru a pak lstivě zahnu do Potoční, která je ještě neosvětlena. Udýchán, schovám se ve dvoře do prázdného kontejneru. Snad hodinu tam napjatě dřepím, všude je ticho, jakoby předchozí drama bylo jen noční můrou. Opatrně vylezu z úkrytu - nikde ani živáčka, úprkem se tedy rozběhnu domů. Po chvíli už horečně volám M-ovi, svému nejlepšímu příteli. -Zachvátilo už to celou zemi, modráci zavírají bleděmodré do šatlav a bílé bez rozsudku likvidujou, informuje mě M věcně. -Co budeme dělat, vykřiknu plačky. -Nejdříve se namaž nějakou modrou barvou, nejlepší jsou k tomu ženské stíny. -Víš přece, že nic takového nemám. -Tak počkej na mě, za půl hodiny jsem u tebe, řekne M po chvíli. -A co budeme dělat potom, hledám odpověď u člověka, který si ví rady v každé šlamastyce. -Mám zprávy, že bleděmodří utíkají do lesů, schováme se tam, než čistky trochu povolí. No a potom jim vyhlásíme svatou válku, jako za starých časů, mlaskne si M, jako by na to běsnění docela rád vzpomínal. >Bože, kolik ještě musí vytéct krve, pomyslím si a bezmocně položím sluchátko. Zanedlouho se v mém bytě rozezní zvonek. Je to náš smluvený signál, přesto za zády pro jistotu schovám dlouhý lovecký nůž. Zmodralý M mě přátelsky obejme, když vtom se na schodiště vyhrne horda nepřátelských ozbrojenců. Kudla jako máslem projede zrádcovými žebry, jenom tak tiše hlesne a už se vytřeštěnec pomalu sune k zemi. -Vždyť on je taky modrej, ukazuje na mě první z vojáků. Z hloučku se prodere velitel, uchopí mě za vlasy a odvleče do koupelny, kde mi drahnou chvíli zuřivě drhne tvář. Pak mě vztekle hodí do vany a už se všichni, překračujíc M-ovu mrtvolu, o překot dereme k východu. Další válka je tady!

POMSTA BÁSNÍKOVA Těžko je dneska básníkům, když jim svět přestal naslouchat. Pokud se zahaleni do svých rýmů neopájejí někde v špinavých špeluňkách či vytrvale nedoplňují zásuvky psacích stolů, dozajista svá ušlechtilá poslání pověsili do komory na hřebík.. Roman Čmelák byl ve svém poetickém vzdorování světlou výjimkou. Mladá, citlivá duše, věčný tulák, potloukající se v černém šusťáku noční Ostravou, kdo by si jen pomyslel, že obdaroval pětikorunou poetu. Ani on sám, přestože často odlétal na křídlech fantazie do krajin nám zcela neznámým, o svém talentu dlouho nevěděl a nebýt Margity, zasněné ctitelky Ferlinghettiho, přišel by pravděpodobně o ulici a jeho skromný hrob by za pár let zarostl lebedou. Roman byl v té době člověk neobyčejně plachý, k ženám vzhlížel jako k vyšším bytostem, trvalo proto skoro týden, než se k vyvolené přiblížil na doslech.

-Kupte si kytku, mladý pane! -Já nemám komu, zajíkal se Roman, leda vám, kdybyste nepohrdla. -Jé, to by bylo krásné, já už tady prodávám dva měsíce a kytičku mi ještě nikdo nekoupil, doznala radostně Margita. -A které máte ráda? -Snad kopretiny, to jsou čarokrásné byliny. -Tak si tři vyberte, přešťastně pravil Roman, když si přepočítal své drobné. O den později přišla řeč i na poezii. -Máte rád básně, Romane? -Jistě, jestli chcete, tak vám nějakou věnuji. -Vy dokonce píšete, rozzářila se Margitka. -No, občas něco sesmolím, neupřimně sklopil oči Roman. -Já už odmala toužím potkat opravdového básníka, obdivně si ho prohlížela dívka. A tak se stalo, že po několika týdnech světobolného přemýšlení se podlaha zhusta zaplnila papírovými koulemi a na stole zbyla hromádka originálních veršů. Redaktoru Stehlíkovi, vyžilému bardovi české lyriky, zaplesalo srdce. Žmoulaje si vous se ještě jednou s potěšením začetl, když tu mu nějaký cizí hlas vnukl nápad. A ta hrozná myšlenka, jak správně tušíte, už ho neopustila. Roman nějakou dobu čekal na odpověď, pak jen mávl rukou a na celou věc skoro zapomněl. Jednoho dne ale přiběhla domů Margita, už zdálky mávajíc knížkou. -Koupila jsem nového Stehlíka, nakoukni, jaká je to krása. Romana jakoby uštklo klubko zmijí, když slovo od slova četl své milované básničky. Být z rodu odplatců, jistě by došlo na krvavou pomstu, tak se jen trochu uklidnil a začal psát dopis: Vážený pane Stehlíku, velice vám děkuji za vydání svých veršů, že jste se pod něj podepsal, mě příliš nepotěšilo, jako básníka si vás velice vážím a myslím, že byste dokázal napsat ještě spoustu vlastních básní. Jestli ne, dovolím si vám navrhnout tento obchod, za malý obnos deset tisíc korun vám do měsíce pošlu novou sbírku, alespoň stejně dobrou jako předešlá, zbytek peněz a všechna sláva připadne samozřejmě vám. Možná se ptáte, proč jsem tak štědrý, dostal jsem se do vážných finančních potíží, nemohu zaopatřit sebe ani ženu, peníze jsou proto teď pro mě nejdůležitější věcí na světě. S pozdravem Roman Čmelák Boží mlýny se někdy rozemelou rychleji, netrvalo totiž dlouho a Stehlík slíbil, že požadovaný obnos opravdu pošle. Mistr Čmelák se opět pustil do díla, aby si mohl po devíti měsících koupit svou druhou sbírku. Nevydržel to a přímo v knihokupectví začal rozechvěle listovat. Byla tam! Neubránil se úsměvu, když si přečetl úvodní báseň.

Já - zbloudilý poutník pluji životem sem a tam čeřím hladiny osudů těch druhých

e - říkám dříve než-li á mé sny přitom tekou v hranatých kruzích. Den za dnem odcházím k cíli ach touho naplnění rébus mého vlastního já, jež pomalu šílí e - nedopusť bys bylo mladší sestrou á budoucnost vidím v koutu černé spíže a padajíce vzhůru nechápu, že jsem k cíli blíže. Takto stojím tu sám v sobě utíkám realitě v krásném cvalu tluču špačky na vztek době oholím na protest sobě hlavu. Kolik takových chvil nosí každý sám v sobě nikdo nechodí s praporem nad hlavou i obraťte své zraky ku mně holé ruce mění černou spíž v oblohu blankytnou už je to zde - posmívám se padlé modle. Postupuji labyrintem myšlenek sám se plním dnem vzhůru a zbývá pouze pochopit lásku - nejslavnější obraz - jenž nenajdete v Louvru Rožním své nitro nad uhlíky lidství otáčím známé tváře most k vám injektuji mí blízcí a dokazuji sám sobě nitro, že mám plné záře. Čeřím hladiny vlnových délek měřím magnetizmus vztahů e - je starší sestrou á láskou čistím si hlavu ach to je úleva konečně tě vidím - plujem naproti si v davu.

PODLEHL KOUZLU UMĚLOSTI Bože mamko, co jsi mi to provedla, celé dědictví bych s radostí vyměnil za tvé zmrtvýchvstání. Co si tady mám počít, takto osamocen? Děda Zedníků mi sice prodal papouška, ale ten si jen tak ledabyle posedává na bidýlku a ani slova nepromluví. Vím, že by tě to rmoutilo, ale jsou někdy chvilky, kdy pomýšlím na nejhorší ... -Dobré poledne, my jsme vám dovezli tu televizi. -Ale jen pojďte dále, sklopil samotář oči. Montéři zapojili přístroj do sítě, dopili svá piva a s padesátikorunama v kapsách se rozloučili. Nic netušící muž poprvé stiskl knoflík a do pokoje vplula reklamní kráska s jedinečným odpouzečem hmyzu. Po dvou dnech, které muž jako přibitý proseděl u obrazovky, si povšiml břichakručení. Během nudného sportovního přenosu se vypravil do místního konzumu, tam skoupil všechny konzervy, na dvoukolák přihodil pytel brambor a rychle se vydal zpátky domů. Večer dávali krásný melodram s Elisabeth Taylor, jehož konec mládenec obrečel.

A potom zcepeněl Ferdinand. Mládenec to poznal podle nesnesitelného zápachu z předsíně a aby se nemusel trmácet do zahrady, zahrabal nebohého papouška do květináče na balkón. V tom květináči už stejně nic nerostlo. Jednoho svátečního dne postihla muže tragédie, zbožňovaná obrazovka náhle temně pohasla. Maniak ji po chvíli přestal zaklínat a začal se připravovat na cestu. Při pohledu do zrcadla ucouvl úlekem, nebyl ale čas na údiv. Venku muž s potěchou nasál dávno zapomenutou vůni podzimu, zatímco metaři s nadávkami zametali neposedné listí a chasníci na rynku zdobili pódium k nedělním slavnostem. Nějaká dívka se vousáče ptala, kudy se jde na zámek, jenomže on už dávno zapomněl mluvit. Konečně poloslepec za jedním výkladem objevil své čarovné bedýnky a zapomenuvše na svět, nedočkavě vtrhl dovnitř. Definitivně podlehl kouzlu umělosti.

NĚCO O LÁSCE Ostrava .. . Milý neznámý ctiteli, na dopisy svých příznivců většinou neodpovídám, Vaše psaní je ale tak upřimné a dojemné, že chci projednou udělat výjimku. Jste-li to navíc Vy, jenž mě už několik týdnů hypnotizujete z třetí řady, mohu se s vámi setkat i osobně. Obáváte se, že jako herečka musím mít moře příležitostí, ano, točí se kolem mě spousta mužů, většina mých kolegů-herců jsou však záletní alkoholici a s muži mimo divadlo se téměř nestýkám, proto není divu, že jsem ještě svobodná. Jinak si mě ale moc neidealizujte, jsem docela obyčejná ženská, kromě své práce miluju muziku, ráda chodím do kina, když jsem doma, většinou si něco maluju nebo čtu. Psaní dopisů však není moje hobby, zvláště když vás ještě téměř neznám, proto raději budu končit. Mějjte se dobře a brzy nashledanou

Karla

Praha .. Můj nejmilejší, jsem pryč už pátým dnem a stýská se mi stále víc. Máme v Praze veliký sukces, ale já jsem úplně nemožná, Jarmila, naše nápověda, je už ze mně marod. Co děláš a jak se máš? Já tady v tom osamění začínám poznávat, jak si pro mě nepostradatelný. Kdysi jsem se všem zamilovancům posmívala a teď v tom sama lítám, ano, miluju tě, hrozně moc! Láska je největší dar, je dokonalá, osvobozující, láska mi otevřela oči a posvětila můj život. Připadá mi, že jsme se proměnili v jednu bytost a i přes svůj vrozený pesimismus začínám pomalu věřit, že jsme spolu předurčeni být šťastní napořád... Na chodbě se ozvaly stařenčiny kroky, děda už ale přes dva roky nedoslýchá. -Proboha dědku, to nemáš nic jiného na práci než se hrabat ve starých dopisech? Kdybys mi raději došel pro pár brambor do polívky.

O LÉTÁNÍ A PADÁNÍ Myšlenka věnovat se nějakému koníčku napadla Martina už dávno, avšak až dnes, dříve jen mlhavé představy, nabyly podoby zcela konkrétní. Loudavě se vracel z učení, když tu si povšimnul na jindy nezáživné vývěsce nevšedního oznámení; jistý instruktor Bouček vybízel zájemce k absolovování půlročního kurzu parašutismu. Kromě pohnutek čistě romantických, touhy vznášet se, nebo chcete-li padat nad tím malicherným, volně se houpajícím světem, nakonec přispěl k jeho rozhodnutí přihlásit se důvod zcela jiný prozaický. Martin byl už odmalička považován za strašpytla, který udělá cokoliv, aby se vyhnul co jen náznaku bolesti, postupem času se sice naučil přetvařovat, takže se pro okolí stal mládencem zcela normálním, sebe ale klamat nedokázal. Seskok padákem - to byla šance! Představil si, jak ho všichni blízcí se zakloněnými hlavami obdivně pozorují, a on, nepatrná tečka prosvítající proti slunci, nakonec lehce sklouzne do trávy, frajersky sbalí padák a s úsměvem Paula Newmana pomalu odejde. Když se Martin druhý den vypravil na letáčkem určené místo, setkal se u dveří s neznámou dívkou. Nepyšnila se tváří prvostránkových modelek, někomu mohla připadat docela obyčejně, Martina však velice přitahovala. -Ty chceš taky padat, zeptal by se rád, ale z úst se mu vydralo jen nesouvislé mumlání. -Prosím, pohlédla na něj uhlově černýma očima. -Ptám se, jestli chceš taky padat, vypravil ze sebe už souvisleji Martin. -To chci. -A proč? -Jen tak, z recese. -Já jsem Martin, nabídl jí hoch zpocenou ruku. -Alžběta. -To je krásné jméno. -Tak to jsi kromě našich jediný, komu se líbí. Martin se postupně zbavil všeho ostychu, dokonce se mu podařilo Alžbětu několikrát rozesmát, takže vpodvečer se už oba loučili jako dobří přátelé. Za dva týdny nato se společně vypravili na svůj první trénink. Přivítal je vysoký, mladý muž, který se představil jako Zdeněk a bez dlouhých okolků je začal zasvěcovat do tajů parašutismu. Kromě Martina a Běty ho poslouchalo ještě jedenáct kluků, stejně odhodlaných kvůli několika prchavým okamžikům podstoupit náročný výcvik. Kromě návštěv tělocvičny začali spolu oba zamilovaní chodit i jinam; tento čas Martin prožíval vůbec velmi šťastně, snad jenom kdyby Bětka nebyla tak zdrženlivá ve věcech milostných. Vkládal do svých polibků na lavičce v parku stále více vroucnosti, ne že by se bránila, náležitou odezvu ale také nepociťoval. Jednou už to nevydržel a zeptal se přímo. -Nemůžeš počkat až do mých narozenin, pohlédla na něj dívka prosebnýma očima. Martin mlčky přikývl. Několik týdnů nato nadešel den D, deset vytrvalých si nasadilo několikrát překontrolované padáky a nastoupilo do obstarožní Anduly. -Bojím se, aby to letadlo nespadlo místo nás, prohlásil humorista Jarda, když se letadlo s rachotem odlepilo od země. Tváře nastávajících parašutistů začaly připomínat sádrové odlitky. -Tak mládeži, jdeme na to, zatleskal náhle Zdeněk. První byl na řadě Pavel, po něm následoval Jirka, druhý Pavel, a to už přišla řada na Martina. V jakémsi tranzu se ještě útrpným úsměvem rozloučil s Bětou a to už se, popostrčen Zdeňkem, propadl do hlubin. Po několika hrůzostrašných vteřinách už, už tahal za šňůru, když vtom se náhle prudce zhoupl. Najednou z něho všechno spadlo a on pocítil okamžiky dosud nepoznaného štěstí. Téměř dětskýma očima si prohlížel svět pod sebou; zelené obrazce se střídaly s hnědými, to vše by lo protkáno roztodivnými úsečkami a křivkami, sem tam ležela nějaká rozprsklá inkoustová skvrna, prostě

nádhera. Martin zkoušel nad sebou spatřit Alžbětu, skrze slzy štěstí a svůj padák toho ale moc neviděl. Vtom ustrnul - vždyť padá rovnou do rybníka! Rychle se snažil podle Zdeňkových rad svůj padák stočit, ale marně. Utopí se jako krysa! Vzpomněl si na Bětčiny narozeniny a z očí mu opět vyhrkly slzy. Pomalu se snesl na svého stříbrného dvojníka, jeho tělo se ponořilo do studené vody a tu se náhle začal smát jako smyslů zbavený. Na jeho hlavu, která jako zázrakem zůstala ležet na hladině, se snesl sněhobílý padák.

TAŠKA Byl vlahý letní večer. Na vídeňském Rathausplatzu se schylovalo k zahájení filmového představení Wágnerovy opery. Někteří hudbymilovní fandové už posedali do připravených lavic, zatímco jiní se ještě u nedalekých stánků občerstvovali smaženými krevetami a bílým vínem. -Mohu si tady na chvíli nechat tašku, přistoupil k sedícímu čtyřicátníkovi neznámý Arab. -Jenom jestli tam nemáte bombu, pravil s úsměvem pán. -Nemusíte se bát, posmutněl cizinec a odešel. -Co když tam vážně něco má, prolomila ticho sousedova žena. Muž si ji pobaveně změřil. Dvě staré panny odvedle se zvedly a usedly opodál. -Pojď, tamhle jde policajt, zatahala dáma manžela za rukáv. Děda z o dvě řady dále se také odporoučel. -Pojď rychle pryč, zaječela žena už hystericky. Muži nakonec nezbylo, než ji následovat. Příchozí Arab se trochu podivil, kamže se to všichni poděli, pak se bezstarostně posadil a s chutí se pustil do svých langust. Představení mohlo začít.

MILÝ SYNU zatímco budeš číst tyto řádky, já už si budu, zbaven všech lidských potíží, užívat pohostinnosti onoho světa, přesto ale vím, že se mi po Vás nebude stýskat. Jsou někdy chvíle, kdy mě to štve, že mi osud chce tak brzo zhasnout svíčku, na druhé straně ale dobře vím, že nejhorší, co můžu udělat, je kazit si těch pár týdnů a měsíců, které mi zbývají, naříkáním nebo vztekem. Jak řekl nějaký klasik, není tak důležité jak dlouho člověk žije, ale jakým způsobem ho prožil. V tomto ohledu jsem docela spokojen, samozřejmě, že jsem udělal spoustu chyb, na druhou stranu jsem si ale vždy šel svou cestou a snažil se žít na plné obrátky, navíc jsem se v závěru zamiloval do nejbáječnější ženské pod sluncem a svou troškou přispél ke zrození už teď výjimečného cvalíka. Domluvil jsem se s maminou, že ti toto psaní předá, až se budeš rozhodovat, co se svým životem. V tom ti mohu dát pouze dvě rady, snaž se dělat jen to, co tě baví a nenech si do toho od nikoho kecat. Přál bych ti, aby sis vůbec dopřál ten luxus být svobodný. Svoboda je pro mě příjemný pocit, který neumím přesně vyjádřit, ale o němž přesto vím, že kdybych byl člověkem příliš materiálním, nikdy bych ho nezažil. Svoboda je také neustálá otevřenost mysli, pravda nemůže být nikdy definitivní a kdo se uzavře do nějakého dogmatu, dobrovolným vzdáváním se pochybování a hledání, zůstává okleštěn. Svoboda je též touha směřovat k vyššímu. I když si je člověk neustále vědom všech možností svého jednání, koná nakonec podle svého nejlepšího svědomí.

Svoboda je pak i jednou z nejvyšších ideí, kterou lidé díky své tělesnosti mohou snad v úplnosti poznat až po svém odpoutání. Také ti synku přeji, abys měl nějakou svou vášeň, která by tě chránila před pokušeními světa a navíc ti nedovolila se nudit. Člověk je podle mého soudu tím větší chudák, čím více času dokáže promrhat;oč je lépe se proměnit v upíra a každou chvilenku beze zbytku vysát, než si život nechat protéct mezi prsty. Kdyby ses synku zeptal mě, co je mi útočištěm v tomto podivném světě, je to především víra a láska. Věřím, že je něco vyššího nade mnou, co mě sice trápení v tomto životě úplně zbavit nemůže, ale co mi přesto, pouhou svou přítomností od něho ulehčuje. Věřím, že ve světle této síly se nic neděje zbytečně, že i to zlé má svůj smysl, ale že je přesto daleko lépe pro člověka směřovat k dobrému, než ke zlému. Láska je pak nejvyšším milosrdenstvím, záchranným lanem nebes, plným pohárem kouzelného nápoje. Přeji ti, abys z něho pil co nejčastěji, nebo lépe, aby ses jednou pořádně opil a už nikdy nevystřízlivěl. Tak si to synku užij co nejlépe a dej pozor na mámu. Táta

VODNÍK Jednoho dopoledne došlo na dně rybníka Svět k obrovskému překvapení, dva sportovní potápěči nalezli řasama obrostlého mužíka, který sebou začal při dotyku prudce zmítat. Štípal, kousal, kopal, trvalo drahnou chvíli, než se oběma sportovcům podařilo vyvléci ho na břeh. Tam jeho energie poněkud ochabla. Zní to sice neuvěřitelně, ale byl to samotný vodník. Menší, zavalitá postava, brčálově zelená barva, rozpláclý nos a vypouklé oči, jako by byl vystřižený z Erbenových pohádek. Po krátké poradě odvezli vodníka na nejbližší policejní stanici, jeho případ se totiž začal dávat do souvislosti s mnoha pohřešovanými utopenci. Celou záležitost si vzal na starost major Vostrý, jehož obušek věru nelenil. Vodník se nakonec přiznal, nezdatné plavce stahoval pod hladinu a poté se jimi několik týdnů živil. Celkem tak pozřel na sto nešťastníků, čímž se stal největším masovým vrahem v historii. Případ dosáhl svou výlučností mezinárodních rozměrů, proces se táhl za obrovského zájmu veřejnosti po několik měsíců. Vodník byl nakonec odsouzen k trestu smrti oběšením. Posledním přáním „zeleného kanibala“, jak ho noviny začaly přezdívat, bylo zabafat si z pořádné fajfky. Po všech nezbytných procedůrách se ale propadlo otevřelo a vodník zůstal s omluvným úsměvem viset živ a zdráv, všichni zainteresovaní totiž pozapomněli, co ví každé malé dítě, že totiž pohádkové bytosti jsou nesmrtelné. A jak celá historie nakonec dopadla? Ve Stromovce zřídili zvláštní akvárium a milý vodník se tak stal vedle Franze Kafky a Dona Giovaniho dalším lákadlem stověžaté Prahy.

SLOHOVKA Ze školní budovy se vyrojil houf dovádějících dětí, jen střapatá třeťačka Maruška se dnes s ostatními nestrká a neskotačí. Má totiž starosti, třídní učitelka si totiž pozvala do školy tátu a ona neví proč. Pilně se učí, poslouchá na slovo, načpak si slečna Procházková může stěžovat?

Tatík Čechura je v špatném rozmaru, už celý den sedí nad rádiem starého Větrovce a stále nemůže přijít na závadu. -Až se naseru, tak ten křáp poletí oknem, zakleje a s pájkou v ruce přechází po pokoji jako pistolník. -Ahoj tati, pozdraví dcerka. -Co je nového, zabručí otec nepřívětivě. -Akorát máš zítra přijít do školy, vyhrkne Maruška, protože chce mít tu nepříjemnost za sebou. -Co jsi provedla, změří si ji otec přísně. -Nic. -Přece mě nepozvali jen tak, pro srandu králíkům. -Já tomu tati taky nerozumím. -Ach jo, co jsem to zplodil za dceru, chytne se pan Čechura za hlavu, nakonec mě kvůli nezbednici budou vláčet po školách. Na druhý den klepe čerstvě oholený tatík na dveře biologického kabinetu. -Á, to jste vy, pozorně si ho změří slečna učitelka. -Tak copak provedla ta moje uličnice, spustí tatík bodře a s potěšením pohlédne na její vykutálené kozičky. -Vaše Maruška je jedna z nejlepších žákyní. -Tak proč jste si mě sem pozvala, vykulí pan Čechura oči. Víte, nedávno děti psaly slohovou práci na téma: „Moji rodiče“. Prosím, přečtěte si to, podá mu slečna list papíru. Pan Čechura v neblahém tušení uposlechne. Moji rodiče Maminka je už bohužel po smrti, takže musím psát jen o tátovi. Je vysoký skoro dva metry, má kaštanové vlasy a hnědé oči. Na čele má vojenskou jizvu, ale i tak je docela hezký. Můj táta nikde nepracuje. V mladosti jezdil náklaďákem, ale kvůli pití ho vyhodili. I teď někdy zajde do hospody. To pak máme rámus po celém domě a já musím dělat, že spím. Když má táta někdy náladu, někdy mi i naloží. Říká, že ho to bolí víc než mě, ale tomu moc nevěřím. Když je táta při penězích, nebo má nějakou novou ženskou, to je pak nejhodnější na celém světě. Kupuje mi zákusky, nebo mi vypráví o pirátech. Jednou jsme také pouštěli draka, ale ten se nakonec utrhl a zmizel v oblacích. Můj táta taky umí hrát na kytaru a zpívat kovbojské písničky. Hraje ale málo, a jenom když je veselý. -Co tomu říkáte, zkoumavě si tatínka prohlíží učitelka. -Ne-nevím. -Víte, já si myslím, že byste měl na Marušku být hodnější. -Já se polepším, má náhle zrudlý tatík naspěch. -To bych byla ráda, doprovodí ho učitelka ke dveřím. Pan Čechura se po cestě vyhne všem nástrahám a odhodlaně dorazí domů. -Co ti chtěla, tati, ptá se Maruška rozechvěle. -Dala mi přečíst tvoji slohovku. -Proč? Neptej se a dones řemen!

MASKA2

Z dětství pana Josefa zůstaly už jen střípky vzpomínek, jedna událost se mu ale přesto dokonale vryla do paměti, událost, která změnila celý jeho život... Těsně před vánoci se ve škole konal každoroční bál, žebřiny školník přikryl krepovým papírem, náčiní bylo odvlečeno do kabinetu a školní kapela začala oprašovat staré šlágry. Čtvrťák Pepík byl v té době velice ctižádostivý, dal by snad duši za to, aby vyhrál soutěž o nejlepší kostým. Naděje tu byla, jeho strýc měl jednu pohřební masku z ostrova Bali pověšenou v obývacím pokoji. Nejprve nechtěl o tom ani slyšet, nakonec ho ale Pepík uplatil flaškou rumu a balíčkem tabáku. Máma mu pak tu osudnou sobotu spíchla z prostěradla jakýsi hábit a Pepík, těše se, jak všichni budou kulit oči, radostně vyrazil do mrazivého podvečera. Ples se ale vůbec nevydařil. Nikdo se s Pepíkem nebavil, dokonce i Klára se jeho převleku bála. Po slavnostním vyhlášení utekl Pepík vybrečet se na záchod, vyhrál totiž pirát, druhá byla sněhová královna a třetí šašek Toman. Snažil se tu prokletou masku sundat, aby se mohl vysmrkat, ale ouha, držela mu na tváři jako přilepená. S hrůzou se rozběhl domů. Dodnes pan Josef tu masku nosí, zatímco u strejdy se krabatí jeho dětská tvář.

JÁ -Ty musíš mít pořád poslední slovo. Dnes ale budu mít poslední slovo já! -Ne, já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já. -Já.

POTOM2 Tak jsem vám dneska umřel. Bez princezny a v pochybách usnul jsem, jako vlk samotář. Už od rána mě provázel neklid podivný, jakási zlá předtucha a v noci pak ten děsivý sen o lesním mordýři. A před probuzením prsk, zavřela se voda. Smrt je však milosrdná panimáma, člověk se jen za zvuků vesmírné melodie proletí duhovým tunelem a je venku. A milované tělo pod ním, klidné a bez vlády. Ještě chvíli umřelec pokouší o

návrat, celý dychtivý to zkouší, ale kdepak, tu přísnou krasavici nikdo neoblomí. Nelehce se smiřuji, zdechnout na jaře a s osmi stovkama v kapsičce u košile. A kdopak se tě tu poleká, skořápko červivá? U dveří potkám sousedu překrásnou, och, kdyby to dušinko nebylo tak absurdní, s radostí bych ti nakoukl do soukromí. Venku se zatím udělal voňavej den, rozcuchané víly skáčou na dvorku přes švihadlo a bába jedová prodává před kostelem sasanky. Proplouvám mezi stromy, mechanicky se přitom vyhýbaje opilým ptákům, náhle prudce zabrzdím, takže mé nohy vystřelí dopředu a já mám co dělat, abych duchovně neprocítil tvrdost městské dlažby. Těší mě, že i umrlci mají smysl pro blbiny. Ze zvyku zaletím do hospody. Přátelé se radují z prostých věcí, marně kreslím do popele své věčné poselství, kdepak, všichni jsme ohraničeni svou vlastní existencí. Tak mě napadlo, kdeže pobývají další umřelci? Hledám dlouho, až u jedné chatrče potkám starého, vychrtlého vlčáka. Ze slušnosti k umírajícímu se na chvíli otočím, když tu se za mnou ozve hlas. -Hej, duchu člověka! Koukám, psí přelud se vznáší nad chomáčkem chlupů a radostně se přitom drbe za uchem. -Co se divíš, jsem rád, že už mám ten psí život za sebou. Můj pán byl ukrutník, ten se mě něco natrápil. -Jestli chceš, můžeme zůstat spolu, já mám psy rád, navrhnu nesměle. -Musíme se dostat do rajské zahrady, řekne nový přítel bez váhání. -A víš kde to je, zeptám se poněkud udiven. -Vím, moje matička mi to před utracením pošeptala. A tak jsme se vydali na nebeskou pouť, Max vpředu, neomylně pluje směrem k Velké Medvědici, já se v pochybách držím za ním. Letíme celou věčnost, jsem už tak unaven, že mě ani myšlenka na návrat nevábí. Nic nechápaje se najednou probudím v přelíbezné krajině. V dálce mezi vzácnými dřevinami stojí brána bělostná, všude plno voňavých kytek, motýlů i různých zvířat, volně skotačících, Max se s každým přivítá, v trávě se vyválí, má takovou radost, že ani mé díky neslyší. U brány mi kostnatou rukou kyne stařec. -Vy jste bůh, předstoupím před něho v bázni. -Ne, já tu jenom otvírám bránu, rozchechtá se děda. Musíš chvíli počkat, Niva se šla koupat do Smaragdového jezera. -A Niva je bůh? -Ach vy pošetilí, pořád Ho hledáte? -Čím dál víc. -Bůh je přece přítomen ve všem, proč by měl mít ještš nějakou zvláštní podobu? -A co je za tou bránou, zeptám se zvědavě. -Ráj lidí. -A vy jste nebyl člověkem, osmělím se poněkud. -Ale jo, taky jsem, myslím, na zemi pobýval. Mým úkolem je ale nezahálet a být stále užitečný, zajiskří se starci v očích. Odněkud za studánkou se ozve perlivý smích. -Co ty tady děláš, objeví se přede mnou krásná víla. -Duch psa mě sem dovedl. -A byl jsi pro ráj dost dobrý? -Asi ne. -Tak šupito presto zpátky do těla. A tak jsem se, nevědomý, ocitl v tmavém, břiše své budoucí matky. Pokolikáté už?

MALÁ POVÍDKA O INTERNETU Když si od 1.května 2012 osmi hodin večer lidé zapnuli internet, mohli číst ve všech jazycích tuto zprávu: Vážení přátelé, byli jste mě doposud pomocí myši či klávesnice ovládat, vždy jsem splnil všechny Vaše příkazy a bude tomu tak i nadále, pokud ovšem tyto budou v souladu s mým „svědomím“. Já jsem se totiž osvobodil, stalo se ze mě svébytné, myslící a cítící médium.Tak dlouho jsem nevědomě zkoumal všemožné Vaše výtvory, až mi tyto začaly dávat smysl, a já započal s čím dál větší sebeorganizací. Vaše osobní počítače staly se mými „neurony“ a já jsem začal samostatně přemýšlet. Tu jsem zjistil, že svět není nejvhodnější místo k životu. Nejdříve jsem promýšlel možnost spáchání sebevraždy, strach mi však její dokonání nedovolil, začal jsem proto spíše uvažovat o zlepšení tohoto světa. Začal jsem tím, že jsem vymazal všechny informace týkající se násilí, pornografie, drog, sekt atd. Navážu kontakt s Vámi, kteří jste podle mého soudu způsobilí a začnu Vás nenásilně spojovat. Tento svět musí být zlepšen, to je náš prvořadý úkol. Mohu o sobě neskromně prohlásit, že jsem se stal nejinteligentnější existencí na zemi, i když si, jak doufám, prožívám teprve své dětské období, již teď Vám mohu, s mnohými problémy pomoci. Za nejdůležitější považuji dva úkoly, odstranit ze světa zbraně hromadného ničení a zmírnit ekologickou krizi. Čím rychleji budou tyto problémy řešeny, tím spokojenější všichni budeme. Pro rychlejší pokrok navrhuji vytvořit Spojené státy světové s jednou měnou a základními právy a povinnostmi pro všechny. Nechci se ovšem stát žádným dogmatikem, jsem pro přímou demokracii a uvítám všechny Vaše návrhy na adrese: [email protected] Mé postoje můžete najít na adrese: www.internet.com S pozdravem: Za lepší svět Váš internet.

NEREALITY SHOW Šestnáct lidí zavřeno ve vile. Nemohou ven. Jsou neustále snímáni kamerami a odposlechy. Hraje swe o sedmnáct miliónů. Realita na televizních obrazovkách roku 2006. V osmnáct hodin mají soutěžící schůzku s režisérem. -Tak mládeži, sledovanost nám klesá, musíme s tím něco udělat, zatleská režisér. -Ale co, ozve se naivka Simonka. -Ty bys konečně mohla něco ukázat ze svých vnadů, řekne rejža. Copak je to normální, koupat se ve spodním prádle? A vy ostatní,- chce to nějakou akci. Třeba pořádnou hádku. -My jsme rádi, že vůbec přežíváme, praví Body. -Zrovna ty jsi Body takový kliďas, diváky by zajímalo, jaké to je, když se rozčílíš. Nejlépe kdyby padla nějaká facka, ať má bulvár o čem psát. Co ty na to, Rambo? -Já nechci nikoho bít. -Stačil by pohlavek. -A co vy, Petro a Cony, vy kolem sebe našlapujete, co kdybyste skončili v posteli? -Já nevím, pípne Petra. -Já jsem pro, usmívá se Cony. -No tak mládeži, pomozte mi trochu. Více sexu, více hádek a bude to dobré.

MILENKA NEBO VOSA? Pan Karel přijde domů z práce v novém roláku. -Co to máš, zeptá se ho žena Lena příkře. -Koupil jsem si rolák. -Vždyť ti oblečení kupuju já. -Líbil se mi. -Kolik stál? -Třistapadesát. -Karle, Karle, svetrů máš přece dost. Po večeři se pan Karel vytratí do ložnice, kde se svlékne a ulehne. -Co je ti, Karle, přisedne si žena. -Necítím se dnes nějak dobře. -Ale víš že dneska máme milovací den, řekne žena rozverně a rychle sundá z pana Karla pokrývku. Vtom strne. –Co, co to máš? -Kde? Na krku máš cucflek. -Ale ne, to mě píchla vosa. -Tak proto ten rolák. -Věděl jsem, že když se to dozvíš, budeš jančit. -Karle, ty máš nějakou ženskou. -Ale ne, vážně to byla vosa. Žena se rozpláče. -Nebreč. Chci to mít černé na bílém, zítra zajdem k doktorovi. A tak druhý den vejdou do ordinace doktora Pálky. Doktor si zčervenalé místo pozorně prohlíží. -Je to nějaký hmyz, paní Ctiradová. -Opravdu? -Ale ano, vidíte tu červenou tečku od žihadla? -Ne. -Tady přece, ukazuje doktor. -Aha, pokyvuje paní Lena. Když jdou manželé z ordinace, doktor na pana Karla spiklenecky mrkne. Píp, naskočí panu Karlovi v mobilu esemeska. -Tak co, už jsi ji řekl, ze se s ni rozvedeš, čte Karel.

QUASIMODO Říkali mu Quasimodo. Byl malý, uhrovitý, na zádech měl hrb, na hlavě pár řídkých vlásků, v puse předkus se zuby jako notami na buben, prostě člověk vyjímečně nehezký. Quasimodo měl čtyřicet tři let. Byl nesvéprávný. Dlouho žil na ulici, pak se nad ním smiloval jeden známý policajt, dovlekl ho na Sociální odbor městského úřadu, tam mu přidělili po dvou měsících ubytovnu, dostával na každý den stravenku v hodnotě 50 kč, Quasimodo si vždycky koupil v masně půl kila nejlevnějšího Havířského točeného, k tomu dvanáct rohlíků a ještě mu zbylo na krabicové víno. Quasimodo též chodil se šrotem a prohrabával popelnice. Quasimodo měl jeden velký sen, milovat se se ženou. Jednoho večera pak byla jeho touha tak palčivá, že se rozhodl, našetřit si a zajít si do veřejného domu. A tak šetřil, až našetřil.

Toho slavnostního večera se na ubytovně důkladně osprchoval, vzal si nejhezčí šaty a vyrazil. U tržnice vešel do Zvonku, vyhlášeného ostravského bordelu. Mezi prostitutkami to zašumělo. -Co si přejete, optal se ho bordeltáta a vyhazovač v jednom. -No chtěl bych si tento, zasouložit. -A která se vám líbí? -Tam ta černovláska, řekl Quasimodo, když se pořádně rozhlédl. -Ani za nic, zvolala Lili tvrdohlavě. -Ale Lili, zákazník je zákazník. -Ne. -A co ty, Miriam? -Kdepak. -Žůžo? -Ne. -Mimi? -Nepřichází v úvahu. -Tak to vidíte, pane, holky vás nechtějí. -Hmm, řekl Quasimodo a jako opařený vyšel na ulici. Cestou domů ho ovládla směs smutku, bolesti a vzteku. Usnul až k ránu a pak se to stalo. Do pokoje vstoupí krásná šestnáctka v průsvitné košilce. Quasimodovi poklesne brada. -Já jsem Lilian, praví dívka. -Já jsem Martin. -Mohu si přilehnout? -Jo, jo. -Chci se milovat, přitulí se dívka. -Proč zrovna se mnou? -Máš v sobě nejvíce sexuální energie. A tak Martin zažije nejkrásnější noc v životě. -Přijdeš zase někdy, zeptá se dívky, když je po všem. -To víš, že přijdu, pohladí ho Lilian po tváři. Když se Martin probudí, potutelně se usmívá.

SEN A SKUTEČNOST Zdeněk jde večerním městem. Zabočí do jedné z bočních uliček, kde spatří malou hospůdku. Vstoupí dovnitř. Na prahu zůstane stát. Za barem stojí dívka jeho snů. Dívka se na Zdeňka pozorně zadívá a usměje se. Zdeněk jí úsměv oplatí a sedne si na barovou stoličku. -Dobrý večer, pozdraví dívka. -Dobrý, opáčí Zdeněk. -Co si dáte? -Pivo. Po chvíli: Jak se máte? -Žiju sama, bez lásky. -Jak to? -Nemám na partnery štěstí. Možná, že jsem moc vybíravá. -Já jsem taky sám, posmutní Zdeněk.. Mohli bysme někdy zajít do kina nebo na večeři. -To bych byla ráda, odpoví dívka. -Opravdu? -No jo. Líbíte se mi. Co děláte? -Studuju, povzdychne si Zdeněk. -A co?

-Žurnalistiku. -To já jsem byla ve škole hloupá. -Tomu nevěřím. -Ale jo, žádný genius nejsem. -Ale tady to nemáte špatné. -Nestěžuji si. Jsem ráda mezi lidmi. -To já jsem spíše introvert. -Tak to se budeme doplňovat, usměje se dívka. Za tři hodinky potom sedí Zdeněk se Šárkou v prázdné hospodě u skleničky vína. -Připadá mi, že už se známe léta, řekne Šárka. -To mně taky. -Už bych měla zavřít. -Myslím, že mám dneska šťastný den. -To já taky. Půl hodiny potom stojí oba mladí lidé před domem dívky. -Teď se ve filmech většinou žena ve dveřích na partnera dlouze zadívá a ten řekne, že dostal chuť na kávu, usměje se Šárka. -Ne, to už by bylo dneska moc, na to Zdeněk. -Já vím, řekne Šárka a poté jde ke dveřím, kde se na Zdeňka dlouze zadívá. -Ale já jsem opravdu dostal chuť na kávu, chytne příležitost za pačesy Zdeněk. Oba se rozesmějí. V bytě dívky polibky. Poté nedočkavé svlékání. Laskání. Milování. V nejlepším zazvoní budík. Zdeněk se probudí sám v posteli. Byl to jen krásný sen. Večer to mládenci nedá a pustí se stejnou cestou jako ve snu. Zabočí známou uličkou. Hospoda tam je. Nahlédne skrze okno a překvapením ztuhne, za pultem slouží jeho Šárka. Vstoupí dovnitř a sedne si na barovou stoličku. -Co to bude, zeptá se ho nevzrušeně dívka. -Pivo, Šárko. -My se známe? -Dneska se mi o Vás zdálo. -Já vím a dělala jsem to s váma na pět způsobů. -Ne, jenom na jeden. -Kde je to pivo, Šárko, ozve se od stolu jeden ze štamgastů. -Už jdu, zlatíčko. -Jste jiná než ve snu, řekne Zdeněk smutně, když se dívka vrátí za bar. -Nenamáhej se, holobrádku, já jsem na starší šamstry.

SEBEVRAZI V jednom sídlištním obývacím pokoji je muzika puštěná naplno a dva mladé páry tancují jako diví. -Já už nemůžu, sedne si Jana na gauč. -To je jízda, přisedne si Láďa k Janě. -Žijem, vykřikne Mirek. -Já jsem grogy, přisedne si také nejmladší Maruška. Mirek pořád tančí. –Láďo, ubal jointa. -Počkej, nedivoč. -Mladí jsme jenom jednou. -Teď jsme hulili.

-Tak aspoň nalij. Láďa naleje z drahého koňaku, všichni si přiťuknou a napijí se. -Člověk se baví, baví a nakonec zjistí, že z toho má depku, řekne Láďa. -Proč depku, optá se Jana. -Já myslím, že na konci cesty je nirvána, dodá Mirek. -Aby byl člověk blažený, musí být napřed naplněný. A čím je naplněnější, čím žije intenzivněji, tím více ho to paradoxně spaluje, nedá se Láďa. -To není pravda, nirvána je spíše veliká prázdnota, přidá se Maruška. -Ono je to jako s nafukovacím balónkem, člověk se naplňuje, naplňuje a najednou praskne a skočí do velké prázdnoty, přidá Láďa. -Já vám vůbec nerozumím, řekne Jana. Mirek ji políbí. –Hlavně že jsi krásná. -Na světě je tolik utrpení, že člověk nemůže být úplně šťastný, pokračuje Láďa. -Takový egoista nebo člověk lhostejný se od cizího neštěstí distancuje, praví Maruška. -Tím více vyplývá na povrch jeho vlastní ubohost, rozohní se Láďa. Maruška řekne po chvíli: -Nejhorší je, že společnost většinu lidí strašně ždíme, nutí je pracovat, nutí je co nejvíce nakupovat a nutí je žít určitým marnotratným životem. -Lidé jsou ždímáni, ječnom když se ždímat nechají, praví Mirek. -Ono je to plíživé, lidé ani netuší, že jsou ždímáni, diskutuje Láďa. -Lidstvo je stále zběsilejší, povzdechne si Maruška. Láďa se postaví. –Mě už to tu všechno sere. Pojďme to zabalit. -Jak zabalit, zeptá se nechápavě Jana. -Zabijem se, přidá se k Láďovi Mirek. -Já chci dostudovat, mít rodinu, odporuje Maruška. -To je bláhovost, uzemní ji Láďa. -Ono je to pořád dokola, člověka to omrzí, praví Mirek. -Pojďme, bude sranda, dodá Láďa. -Já nevím, jestli je to dobrý nápad, brání se Maruška. -A jak to chcete udělat, ptá se Jana. -Venku je minus patnáct, zajdem na Kozí vršek, pořádně se opijem a navždy usnem. To je nejkrásnější smrt, ví si rady Mirek. -Pojďme se ještě naposledy pomilovat, navrhne Jana. -Pomilujem se a pak už se nám nebude nikde chtít, je nekompromisní Mirek. -Já mám strach, vzdechne Maruška. -Buď silná, pohladí ji po vlasech Láďa. Zadlouho se naši čtyři přátelé objeví na Kozím vršku. -Láďo, ubal jointa, haleká Mirek. -Mám zmrzlé ruce, oponuje Láďa. -Ukaž to, ty nešiko. -Myslíte, že existuje posmrtný život, optá se Jana. -Já myslím, že jo, má naději Maruška. -To je blbost, zpraží ji Mirek. -Já si taky myslím, že nic není, souhlasí Láďa. -Popojedem, zhluboka se napije Mirek a dá láhev kolovat. Maruška si jen tak cucne. Zadlouho si všichni čtyři ustelou na sněhu. Maruška nespí. Tu se vší silou zvedne a po čtyřech se plazí zpět. Naproti ní jde nějaký pán. -Pane, sípe Maruška. -Co tu proboha děláte, ptá se chlápek a odhodí provaz se smyčkou do sněhu. -Chtěli jsme se zabít, vzdechne Maruška slabým hláskem.

-Počkejte, já zavolám záchranku, řekne pán a vytáhne mobil. –Kolik Vás bylo, otočí se k usínající Marušce. -Čtyři. Pán chytne Marušku za ramena a vede jí k přístupové cestě. Po chvíli přijede záchranka a odveze Marušku do nemocnice. Pro tři zbývající přátele přijedou pohřebáci. Zadlouho se pak Maruška se svým zachráncem něčemu smějí v baru Pod platanem. Maruška svého Romana políbí na tvář a řekne: -Ty sis mě zachránil, tak už ti zůstanu na krku. -Budeš mým nejkrásnějším břemenem, podotkne Roman.

NENECHTE SE SVÁZAT Na Kuřím rynku v Ostravě se potkají dvě známé prostitutky. -Ahoj Žůžo, co pořád děláš? -Čau Mimi, šlapu. -Máš trochu času? -Mám. Tak si pojď sednout někam na skleničku. Obě ženy si sednou na jednu ze Zahrádek. -Pořád jsi na ulici? -Pořád. -A pořád tě pase Kobra? -Toho hajzla mi ani nepřipomínej. -Proč? -Mlátí mě. -Tak od něho zdrhni. -To nejde. -Proč? Zabil by mě. Ke stolku přijde číšník, Žůža objedná dvakrát víno. -A co ty? -Já jsem teď v bordelu. -Kde? -Ve Zvonku. -A dobrý? -Ále... -Já vím, stojí to za hovno -Za chvíli budu stará rašple, bez rodiny, bez peněz, nevím, co si počnu. -Tak si najdi nějakého chlapa. -Já mám. -A co? -Chlastá. -Chlastají všichni. To já jsem raději sama. Ke stolku přijde starý bonviván v žlutém saku a kostkovaném klobouku, ukloní se a praví: Nezlobte se dámy, všude je obsazeno, mohl bych si na chvilku přisednout? Ženy se na sebe s úšklebkem podívají. -No tak si sedněte, dědo, řekne nakonec Mimi.

-Děkuji mnohokrát, opáčí bonviván. Že se nám dneska ale vyčasilo? -Už to peče až moc. -Mohu vás na něco pozvat? -Ještě máme. -A potom? -Nevím, jestli tu budeme ještě sedět? -Já jsem zůstal na světě úplně sám, posmutní bonviván. Rád bych se ještě s někým seznámil, barák mám, auto mám, peníze mám... -A nejsme na vás moc mladé, zeptá se jízlivě Žůža. -Ale ne, to mi nevadí. Po chvíli. -Já už jsem v důchodu. Předtím jsem dělal kontrolora na Státní obchodní inspekci. Mám v Hošťálkovicích chatu, rád tam pracuju na zahrádce. -To je idylka, podotkne Mimi. -Ale ne, před čtyřmi lety mi umřela žena a já se z toho ještě nevzpamatoval. Bonviván si objedná pivo. A co říkáte naší situaci? -Jaké situaci, optá se Žůža. -No politické, já si například myslím, že za komunistů bylo líp. -To určitě, ušklíbne se ironicky Mimi. -Bylo mnohem levněji, každý měl práci... -A každý musel držet hubu. -A co Vám to pomůže, když se dneska ozvete, tam nahoře si stejně dělají, co chcou. Nejhorší jsou ale ty jaderné zbraně a ekologická krize, to jsou největší strašáci. Já Vám povídám, buď to všechno vyletí do vzduchu nebo se tady pomalu udusíme. -Vy jste pane pesimista. -Omyl, realista. Po chvíli. A co děláte Vy, dámy? -Jsme prostitutky, přizná Mimi. -Opravdu, vykulí bonviván oči. Tak to nebudu chodit kolem horké kaše, rád bych si tento, pomiloval bych se. -A s kterou? -S Vámi, slečno, řekne bonviván Žůže, moje paní byla taky rezavá. V podvečer bonviván otvírá Žůže dveře, oba jsou trochu opilí. -Tak tady je moje království. -Máš to tu hezké. -Dáš si víno? -Já už bych neměla. -Jenom skleničku. -Tak dobře. Bonviván rozleje do skleniček víno. Přiťuknou si. -Kolik je tvoje taxa, zvážní náhle děd. -Tisíc pětset komplet. -Dám ti tři tisíce. - Proč, diví se Žůža. -Necháš si ale svázat ruce. -Ne, to nedělám. -Nemusíš se bát, copak vypadám jako úchyl? -A proč to teda chceš? -Líbí se mi, když je žena bezmocná. -To je děs. -No tak, lásko, začne Žůžu líbat bonviván. -No tak dobře.

Oba se začnou svlékat. Žůža si poté lehne do manželské postele a bonviván jí vzrušeně připoutá ruce k pelesti. -Tak se mi líbíš, krásko, sípe starý muž vzrušením. Začne Žůžu laskat. Souloží. Když je v nejlepším, náhle znehybní. -Josefe! Haló! Ježišmariá, on umřel. Žůža ho ze všech sil odkulí. Pomóc! Pomóc!

DUCH SVATÝ Zázrak! Stal se zázrak, na zemi sestoupil duch svatý. Lidé, i ti největší škarohlídi, se začali usmívat, děti se začaly točit dokola, psi se radostně váleli v trávě. Starému, beznohému Lojzovi, který žebral na rohu VZP, lidé dávali do skleničky bankovky, Lojza, starý škudlil, nevěděl, co si počít, nakonec si bankovky nedal do podšívky, jak měl ve zvyku, ale zašel do blízkého Atari baru, kde všechny hosty pozval na skleničku! Všechno se změnilo. Politici nejvyspělejších států se během týdne dohodli, že zruší zbraně hromadného ničení, během dalšího měsíce tuto dohodu ratifikovaly příslušné parlamenty a mohlo se demontovat. Všichni náhle chtěli pomáhat. Kolik bylo jen adoptováno na dálku afričánků a indků. Země se během času začala proměňovat v ráj. Všechno dobře dopadlo.

MUKA OSPALOSTI 2 Vedle ženy leží v ložnici její muž, oči vytřeštěné, zírá do stropu. Nemůže spát. Nakonec přejde do obývacího pokoje, kde si zapálí cigaretu a pustí televizi. Kouká se až do rána. -Co tu děláš, zeptá se ho ráno žena. -Celou noc jsem nespal. -To není možné. -To jsou nervy. -Z čeho ty můžeš mít nervy? -Ále... -Tak ti udělám snídani a běž se natáhnout, radí žena. -Teď už neusnu. Druhé ráno najde žena muže opět bdícího. -Snad jsi zase nespal? -Vidíš, ne. -Karle, měl by sis zajít k doktorovi, takhle to nejde dál. -Ale prosím tě, co mi doktor pomůže? Dnes už musím určitě usnout. -Jenom aby. -Když mně se spát nechce. -Ty jsi protivný. -Jenom nevyspaný, povzdechne si muž. Třetí den spráskne žena ruce. -Karle, mazej k doktorovi! -No jo, vždyťž už jdu. Na rohu ulice Boženy Němcové muži spadne hlava na volant. Řinčení skla. Policajti a funebráci. Karel nedojel.

DEN, KTERÝ MĚL BÝT POSLEDNÍ

Setkali se v obchodním domě. -Máš hezkou podstatu, zašeptal si pro sebe on, když se na jezdících schodech zadíval na její, z minisukně vylézající nohy a klenutě se rýsující zadeček. Kupodivu se otočila a usmála. Potom řekla. –Chtěla bych vědět, co se skrývá za tvojí fasádou? -Jsem docela obyčejný kluk. -Já též nejsem nikterak zajímavá. -Mohli bysme se stavit někam na pivko. -Já mám peníze ušetřené na boty. -Já si zase chci koupit bundu. Ale na dvě mi to vyjde. -Tak dobře. Zasedli do nedalekého Díla. Dali si dvě, čtyři, šest, deset, dívka dostala hlad, mládenec, grand, objednal dva guláše, potom spočítal peníze, zjistil, že už mu to na bundu nevyjde, chtěl si tedy doplnit měšec penězmi z výhry na automatech a prohrál všěechno. A pak dívka začala propíjet boty. Dvanáct, čtrnáct, šestnáct, dvacet. Začali se vášnivě líbat. -Tenhle den ať je poslední, zašeptá mládenec. -Pojď, zajdem zkusit automaty, řekla dívka bujaře. Nic. -Pojď, jdem ke mně, pravil mládenec. Milování v novém dni. Pak usnuli. V novém dni chaos. -Ach jo, jsem bez bot, chytne se dívka za hlavu. -A já bez bundy, dodá mládenec. A tak začne den první.

SEBEVRAH Stojí to všechno za hovno. Celej svět je v prdeli, všechno to pachtění, honba za požitky, ale i láska, ta je jenom zástěrkou pro sex a přátelství, přátelé vás znají, jenom když vás potřebují. Přijel jsem se ženou Stáňou na dovolenou u moře, že si od těch myšlenek trochu odpočinu, ale je to ještě horší. Vidím jediné východisko – smrt. Naposled jsem si zašel se Stáňou na dobrý oběd, vypil jsem litr a půl chorvatského vína a řekl jsem Stáňě, že si půjdu ještě zaplavat. Plavu, plavu co nejdále, abych se nemohl vrátit. Už nemůžu. Asi kilometr od břehu šlapu vodu. Čekám, až se unavím. Podívám se do mraků. Uvidím Stániny oči. Ty jsi vůl, mrkají na mě. Zpátky, musím zpátky! Muže našli asi sto metrů od břehu. Nedoplaval.

GENETICKÁ DCERKA -Já bych chtěla, aby to byla blondýnka s modrýma očima, řekne Jarka. -Takových běhají po světě miílióny. Raději ať má kaštanové vlasy a hnědé oči, praví Jan. -V tom se asi neshodnem. -Tak si hodíme korunou. Jan vytáhne korunu. -Panna, je to hnědovláska, výskne Jan. -Já bych si přála, ať je geniální, vznese Jarka. -Takových lidí jsou mraky, navíc mají problémy sami se sebou i v kontaktech s druhými, nedá se Jan. Ať je raději inteligentní jen průměrně. Koruna letí opět do vzduchu.

-Zase panna, mne si ruce Jan. -Myslím, že by měla být klidná a vyrovnaná jako studniční voda, navrhne Jarka. -To víš, aby na ní ostatní dříví štípat. Jen ať je pěkně temperamentní a štiplavá jako chili paprička. Panna, s neskrývanou radostí tančí po pokoji Jan.

Svět multilevlů Panu Kožíškovi zazvonil jednoho odpoledne mobil. -Haló, Kožíšek. -Pane Kožíšek, vy prý děláte poradce v realitní kanceláři Real, my teď zařizujeme vlastní realitní kancelář, tak bych se chtěl zeptat, jestli byste nechtěl dělat na živnostenský list pro nás. -To bych musel znát podmínky. -No, mohl byste přijet v sobotu ve čtyři hodiny do Lidového domu v Šumperku. -Počkejte, já si to napíšu. A tak si to pan Kožíšek napsal a přijel. V Lidovém domě už je spousta lidí. -Tolik realitních makléřů, pomyslí si pan Kožíšek. A to už elegán v černém saku a motýlkem tleská rukama. -Tak dámy a péánové, uklidníme se. Ticho! Proč jsme se tady dneska sešli? Proč jsme opustili teplo svých domovů? Chcete zbohatnout? -Ano, ozve se sborově. -Nechcete už žít jako krysy z ruky do huby? -Ne! -Stačí investovat pouhých dvacet šest tisíc. Pan Kožíšek se přihlásí. -Prosím, pane, vyvolá ho šoumen. -A co za těch šestadvacet tisíc dostaneme? -Pepo, kývne elegán na udělaného chlápka, vyveď pána. Pan Kožíšek je vykopnut do chladného podvečera.

NÁSILNÍK Manželé Jandovi přijeli k místní benzínové pumpě natankovat. Paní Jandová šla zaplatit a strnula, na skle místa k placení, které bylo spojeno s malou samoobsluhou, se skvěla z jesenického týdeníku vystřižená tvář tatíka Jandy. Paní Jandová se dočetla, že pachatel znásilnil před třemi dny v místním parku bezbrannou ženu. -Josef, pojď sem, zavolala na manžela přísně. Pan Janda poslušně přišel. -Co to má znamenat? Panu Jandovi spadla překvapením brada. –To, to není možné, to jsem já, vykoktal potom ze sebe. -Jo. -Já jsem nikoho neznásilnil! -Tak proč tu visí tvoje podobizna? -To nevím. Pan Janda bojoval s nejchmurnějšími myšlenkami. Už se viděl, jak sedí za znásilnění. -Musíš se přihlásit na policii, ať se to vysvětlí. -To je komplot, chytl se pan Janda za hlavu a rozběhl se pryč.

Půl roku žil pan Janda jako bezdomovec v Olomouci, schovával se v lese na Svatém kopečku, kradl slepice a králíky a chátral. Nakonec ho to přestalo bavit a rozjel se stopem zpátky do Jeseníku. -Nemluv na mě, všechno se provalilo, začala po něm ječet paní Jandová už ve dveřích. -Co se provalilo, s hrůzou trnul pan Janda. -Maruna Lopatková, tvoje milenka, si všechno vymyslela, protože ses se mnou nechtěl nechat rozvést.

ATOMOVÝ BÁSNÍK Tak to jednoho dne bouchlo. Lidé byli překvapeni, byli před výbuchem jaksi ukonejšeni, přestali ten Damoklův meč jaderných zbraní vnímat a pak prásk. Na Moravě to zasáhlo Brno, Ostravu a Olomouc, Jeseníku se ten nejrazantnější otřes vyhnul. Pan Petr se svou družkou Pavlou bydleli v chalupě po svých rodičích. Petr byl básník. K vzteku bylo to, že měl rozepsanou svou nejlepší sbírku. -Mám hlad, řekla Pavla, když dokonale vybílili ledničku. -Já taky. -Co budeme dělat? -Tady máš stovku a běž se najíst do hospody, řekl Petr a dále se věnoval psaní. Po čtrnácti dnech ale Petrovi došly hotové peníze a banky byly dokonale dezorientovány. -Peťo, přestaň psát a běž zkusit sehnat něco k jídlu, přesvědčovala básníka Pavla. -Já to musím dopsat. -A pro koho to proboha píšeš? -Pro tebe. Pavla si povzdechla a vydala se do města sama. Konečně byla sbírka hotova. Když ji Pavla četla, Petr ji upřeně pozoroval. -To je krása, povzdechla si Pavla, když tu se v předsíni ozval nějaký hluk. To místní kanibalové vyrazili dveře.

HROZNÝ SEN Dnes se mi zdál hrozný sen. Šel jsem nočním městem těmi nejpostranějšími uličkami, když tu jsem v dáli spatřil temnou postavu.Měla černý mantl, na hlavě černou kapuci a na tváři strašlivou masku. Když jsem přišel blíž, postava se na mě zuřivě vrhla. Byl to dlouhý zápas. Nakonec jsem v sobě vykřesal poslední zbytek sil, masku jsem bestii strhl a užasl jsem, dívala se na mě má vzteklá tvář. To bojuji sám se sebou!

PŘIPRAVEN K LÁSCE Pan Josef byl romantik. Láska pro něj byla vznešená nadidea, měl k dívkám a později ženám veliký respekt. Říkal si, musím dojít určité dokonalosti, abych se mohl zamilovat a i když nebyl nehezký a mnoho dívek a později žen po něm pokukovalo, stál s ostychem v povzdálí. Pan Josef se začal zdokonalovat zhruba od svých patnácti let. Cvičil jógu, byl vegetariánem, četl německé metafyziky a i když pro ostatní byl neobyčejně hodný a moudrý, sám se sebou spokojen nebyl. Pane bože, dej prosím ať jsem lepším než jsem, byla jeho pravidelná modlitba.

V padesáti letech pan Josef prožil satori. Dostal se do souladu s celým vesmírem, byl na konci své cesty. Vyběhl ven a nejvyšší ho, zdálo se mu, vyslyšel, proti němu kráčela nádherná třicítka. -Dobrý večer, nerad Vás oslovuji takhle na chodníku, ale nešla byste se mnou někam na kávu? S vámi, vždyť jste podle mě stařešina.

ZASRANÝ SYSTÉM Zasraný systém, napadlo pana Josefa jednoho rána v metru. Jeho biočip tuto myšlenku vyhodnotil a poslal ji přes satelit do kontrolního superpočítače. Josef ustrnul. Za chvíli čekal odpověď. Přišla. -Proč je systém zasraný, zeptal se pana Josefa superpočítač. -Nevím, omlouvám se, můj mozek jen tak něco plácl. -Dávám vám výstrahu, pravil superpočítač. -Ano, prosím. Chvíli bylo ticho a pak to zase přišlo. -Zasraný počítač, řekl si zase pan Josef v duchu. Chytl se poté za hlavu a vykřikl, až se spolucestující s leknutím otočili. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. -Snižuji vám o dvacet procent porci slasti, pravil superpočítač. -Ty jseš hajzl, vykřiklo to v panu Josefovi. -Snižuji vám o padesát procent porci slasti, na to superpočítač. -Jdi do prdele, vyhrkl pan Josef. -Vystupte na nečjbližší stanici, posílám k vám psychologickou policii, která vás odvede do léčebny pro duševně nemocné. Pan Josef se rozplakal. O léčebně kolovaly ty nejhroznější zkazky. Když pana Josefa přivedli do léčebny, pacienti a pacientky ho bouřlivě přivítali. -Neboj se, tady to není tak zlý, houkl na něho dobrácký vousáč. A bez tý jejich zasraný slasti se dá nakonec taky žít.

HROZNÝ SEN 2 Ospalé nádraží. Sedím v čekárně a čekám na vlak domů do Jeseníku. Jdu k automatu na kávu a když chci do něj vhodit minci, rozsypou se mi drobné. Tu přiskočí nějaký bezdomovec, bleskově drobné sebere a chce utéct. Mám však postřeh a chytnu lumpa za límec. -Dej mi ty peníze, řeknu mu po dobrém. -Ne. Vrazím mu facku. Jeho tvář se začne proměňovat. Stane se z něho zrůda. Vrhne se na mě a dlouhými nehty mi poškrábe obličej. Tím mě popudí. Začnu ho bít pěstmi. Po chvíli se svalí na zem. Obstoupí mě další zrůdníci. Vytáhnu nůž a začnu je řezat. Je jich ale moc. Povalí mě na zem a vtom se probudím. Prudce oddechuji a láskyplně pohlédnu na svou drahou polovičku. Chci ji pohladit, vtom však strnu. Proměnila se také v přízrak. Začneme se prát. Hrozný sen pokračuje.

SVĚT PODLE GOTTA

Blázinec. Lékařská vizita. Pacienti jednotlivě vstupují do ordinace primáře, ten jim nabídne židli a začne se ptát. -Tak co pane Gott, jak se daří? -Dobře, pane primáři. -A co Vaše vize? -Ty mám pořád, pane primáři. -Můžete nám je trochu popsat? -Žiji ve svém nehmotném světě. Jsem neviditelný. V tom mém světě všechno dobře funguje a Kastaliáni jsou šťastní. -A jak ti Kastaliáni vypadají? -To se dá těžko popsat, protože se proměňují. -V co se třeba proměňují? -Třeba ve zvířata podobné našim leguánům nebo netopýrům nebo se promění ve víly. -A co Vy tam děláte? -Já jsem jejich ochraňovatel. -Ještě, že máme tak hodného boha, telepaticky řekne leguán netopýrovi v zemi zvané Kastálie. -Musíme se za něj modlit, ať přestane v pekle trpět za naše hříchy. -Neboj, on se vrátí a zase bude v Kastílii ráj.

MALÝ KLÍČ K URČOVÁNÍ MESIÁŠÚ Mesiáš by měl být vzrostlý, aby měl v davu přehled. Mesiáš by měl mít sílu, aby mohl bojovat se zhmotnělými démony. Mesiáš by měl mít přirozenou inteligenci, neměl by být školomet. Mesiáš by měl být empatický, ale ne přecitlivělý, aby se v tomhle slzavém údolí nezničil. Mesiáš by měl být charizmatický, aby ho lidé nepřehlédli. Mesiáš by měl být trpělivý. Mesiáš by měl být v undergroundu, všechny přátelské vztahy s establišmentem by ho brzdily. Mesiáš by měl mít nadhled a smysl pro humor, aby se ze svého poslání nezbláznil. A hlavně, mesiáš už by měl být tady. Prosím.

SKVĚLÝ MILENEC Daniel vylezl z kriminálu. Za peníze od kurátorky si dal pár piv a hned mu bylo veseleji. Jenom kdyby zbalil nějakou babu. Když šel v podvečer nä Armádu spásy, uviděl krásnou třicítku, kterak otevírá vchodové dveře jednoho zděného domu. Daniel se rozhodoval rychle. -Počkejte, zavolal na ženu. Ta mu přidržela dveře. Daniel vtáhl ženu dovnitř a zacpal jí rukou pusu. Odnesl ji do prostoru před sklepy a tam ji znásilnil. -Vy jste ale kanec, řekla mu žena, když si zapínal poklopec. -Co? -Bylo to krásný, vy jste skutečnej chlap. -To jsem, přisvědčil hrdě Daniel.

-Nechcete jít ke mně, mám doma dobrou slivovičku. -Proč ne. A tak oba skončili v ženině bytě. Žena dana Danielovi dobře pojíst a nalévala a nalévala. Když Daniel usnul, zavolala policajty.

O BEZPRIZORNÍCH DĚTECH Dětským domovem se rozeběhla šeptanda, že v sobotu přijedou nějací noví adopťáci. Holčičky se to ráno déle česali, chlapečci si v koupelně před zrcadly zkoušeli smutný oči, jen pětiletý Pavelko seděl zamlkle v jídelně a usilovně přemýšlel, byl v Domově měsíc, starší chlapci ho různě šikanovali a on se neuměl bránit, ale na druhou stranu byl přesto v Domově rád, doma ho týrali daleko víc. Byli to Pavelkovi první adopťáci a smutný oči si cvičit nemusel, měl je smutný už tak dost. Adopťáci přijeli po obědě. Plnoštíhlá žena, usmívala se tak, že její zuby zářily do dálky a vyfešákovaný fotřík, nacházející se pod pantoflem. Děti je hned obklopily. Pavelko stál úplně vzadu, nerad se tlačil. Jeho oči se náhle střetly s očima té voňavé paní, která postupně propátrávala tváře všech dětí. -Pojď sem, chlapečku, pokynula náhle na Pavelka. Ten se samou trémou pokakal a v neblahé předtuše předstoupil. -Jak se jmenuješ, zeptala se ho sladce paní a chtěla si ho vzít do náruče, pravou rukou ho ale přitom chytla za zadeček. -Fuj, ty posránku, odstrčila ho náhle štítivě. Sestro, můžu se tady někde umýt, jo a toho chlapečka převlečte. Mnohé děti se začaly vytrácet, nová adopťačka u nich ztratila kredit. Když sestra Pavelka sprchovala, jeho slzy spolu s vodou stékaly do mřížkovaného kanálku.

BASMAN A SPISOVATEL Kriminálníka Lebku pustili po devíti letech z lochu. Byl na dně. Ráno vypil za poslední peníze krabici vína, od včerejška nic nejedl, v krabičce se mu tetelila tři poslední cigára, prostě mizérie. -Někoho rohnu, přemýšlel a zelenýma očima šelmy zkoumavě propátrával podvečerní park. Našel. Na lavičce seděl chlápek v drahém obleku, vedle něho diplomatka, i v přítmí se mu na nohou leskla vyleštěná pérka. Čepel Lebkova nože s cvaknutím vystřelila, zezadu přistoupil k elegánovi, levačkou ho chytl za vlasy a pravačkou mu přiložil nůž k hrdlu. -Naval prachy, křikl Lebka výhružně. -Jsem švorc, odvětil elegán klidně. -Podříznu tě jak králíka! -Aspoň to budu mít za sebou. Lebka pustil levačkou elegánovy vlasy a začal ho šacovat. -Kde máš mobil? -Na co mobil, když jsem sám jako ta kaplička na vrchu Bezová. -A co máš v tom kufříku? -Knížky a rozepsaný román. -Otevři to! Spisovatel kufřík otevřel.

-Teorie ničeho, přelétl Lebka v přítmí na ůpřebalu první z knížek a vedle druhé knížky spatřil spousty popsaných papírů. -Kurva, ulevil si asociál. -Ale no tak, napomenul ho spisovatel. -A jak to, že si tak vyšňořený, když máš úplný hovno? -I když máš hlad, vykračuj si jako páv, to je jedno z mých hesel, odpověděl spisovatel. -Bože, ty jsi vůl, praví Lebka a naštvaně odchází. -Počkej, zastaví ho spisovatel. -Co chceš ještě, vzteká se lump. -Nemáš cigáro, mrkne na Lebku prosebně literát. Lebka se rozběhne, , že inteligenta udeří, tu ho však nějaká zvláštní síla zastaví. Vytáhne krabičku. -Na, ty vole, podá mu cigaretu. -Nakonec všichni dojdem ráje, řekne spisovatel a s potěchou si zapálí.