Martina Šrámková DOBA KRKAVCŸ

doba krkavcu_DEF.qxd

28.4.2009

11:29

Page 1

Martina Šrámková DOBA KRKAVCŸ


28.4.2009

11:29

Page 3

Martina Šrámková

DOBA KRKAVCŸ


28.4.2009

11:29

Page 4

Věnováno kocouru Jonášovi, který už líhá na jiných psacích stolech v kočičím nebi.

Copyright © Martina Šrámková, 2009 Cover © Karel Zeman & Lukáš Tuma, 2009 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2009 ISBN 978-80-7425-006-4


28.4.2009

11:29

Page 5

KAPESNÍK PRO PRINCEZNU „Co umíš?“ zeptala se baba. Dívka se rozhlédla po světnici. Odhadovala, jaká odpově by jí vysloužila pár nocí na seně a mísu hrachu k večeři. Obyčejná venkovská kuchyně s ohništěm v rohu a cibulí zavěšenou pod podvalem. Jen půl tuctu zaprášených knih na polici, netopýr nocující v temném koutku, a vrbové větvičky zastrkané za veřeje v přesně řazených rozestupech svědčily o skutečné práci stařeny. „Coby. Pomoct teleti na svět, když se mu nechce samotnému. Zažehnat horkou nemoc. Přizpívat déš a odehnat duchy. Někdy... a některé!“ „Ukaž ruce!“ poručila baba. Dívka vysunula zpod umolousané pláštěnky bílé paže. Až příliš bílé pro začouzenou světnici. „Kdepak jsi brala hodiny, děvenko?“ zeptala se baba. „Vsadím se, že mezi kněžkami, v klášteře. Nóbl zacházení a prachové peřiny u mě čekat nemůžeš. A na Kodex zapomeň! Tady se dělá, o co si kdo řekne!“ 5


28.4.2009

11:29

Page 6

Martina Šrámková: Doba krkavců

Dívka sáhla na zem pro svůj tlumok. „Nezabíjím,“ řekla a otočila se ke dveřím. Už ne, pomyslela si. Baba se rozesmála: „Na co ty bys hned nemyslela! To možná hradní čarodějky, ty s tím mají zkušenosti. Hřejou si zadky v hedvábí a pomáhají netrpělivým dědicům zbavit se papínků a naopak.“ Změřila si dívku pozorným pohledem. Promnula v hrubých prstech okraj batistového rukávu, který vyklouzl zpod pláštěnky. „Ty o tom víš asi víc než já, děvenko,“ řekla náhle měkce. Rázně vstala. „Škapulíř lásky pro pacholka, aby mu děvečka ve stodole podržela. Lektvar pro krávu, aby líp dojila, a druhý pro sousedovu, aby nedojila vůbec. Mastičku proti početí a zaříkadlo na potenci... Nic většího nečekej, má milá. A lůžko na hambalkách, plný talíř třikrát denně a z každého dináru dva groše. Víc nabídnout nemůžu.“ Dívka vydechla úlevou a klesla na lavičku u ohniště. Sejmula pláš z pytloviny. Vysoké ohrnovačky z jelenice, sametová vesta a kožené kalhoty. A dlouhý úzký meč se stříbrným ostřím za okovaným páskem. Takový se na tržišti nesežene, ocenila baba jedním pohledem nečekanou pomocnici. „Šurko,“ zavolala do dvora, „dones vaječinu. A chleba víc. Ode dneška jsme ke stolu tři.“ *** „Ani nevím, jak ti říkají...“ „Kdo?“ vytřela dívka posledním kouskem chleba prázdný talíř. „Kdo... Jak ti mám říkat já?“ „Jméno jako jméno! Říkej mi třeba Kolčava.“ 6


28.4.2009

11:29

Page 7

Kapesník pro princeznu

Třetí u stolu, sotva odrostlé děvče, si prohlíželo novou strávnici s otevřenou pusou. Hustý vodopád nečesaných rusých pačesů jí dopadal až na prsa v tenké halence. Na mocná prsa, která dráždivě protiřečila kulatému dětskému obličejíku. Nad pihovatým pršákem modrá kukadla. A nízké čelo zkrabacené usilovným přemýšlením o nové stolovnici. Slabomyslná, došlo Kolčavě při prvním pohledu. Sáhla do tlumoku. „Chtěla bys kapesníček? Vidíš, má korunku. Nosila ho princezna...“ „Princezna...“ pomazlila se Šura se vzácným slovem na jazyku. „Ty znáš princeznu? A prince taky?“ „Prince taky,“ přikývla Kolčava. Bohužel, dodala v duchu. Bláznivá roztáhla tvář do blaženého úsměvu. „Budeš vyprávět? Já pohádky moc ráda. Povídej, prosím!“ „Až večer,“ odmítla Kolčava. Do té doby si musím nějakou vymyslet. Pravda je příliš banální. Banální a škaredá, děátko, pomyslela si trpce. „Huš, Šuro, nech Kolčavku vydýchnout. Jestlipak má koza co pít, no?“ vyhnala baba děvče od stolu. Nalila sobě i Kolčavce po poháru samohonky. „Od tří let mám Šuru na krku. Mámu jí zadávili vlci a kdo byl táta, to nevěděl nikdo. Možná ani matka ne,“ ušklíbla se. „Dítě se toulalo po vsi, ale od každýho prahu je hnali svinským krokem. Dokonce i psy na ně někdo poštval.“ „Na dítě? Moc milá vesnice, pohostinná...“ zvedla překvapeně obočí Kolčava. Baba si ji změřila zpytavým pohledem. „Nesoudila bych je tak přísně. Povídalo se leccos o divé Škábě, Šuřině matce. I to, že za úplňku létá nahá na koštěti na zapovězená místa. Bůhví, s kým si tam spratka uhnala, říkalo se. Divíš se, že se 7


28.4.2009

11:29

Page 8


vesničané bojí takového dítěte? Otcem může být bůhvíjaká stvůra, šlo po vesnici jedním hlasem.“ „A co? Narostly snad Šuře rohy a kopyta? Dáví ti v noci slepice v kurníku?“ „Ovšemže ne. Hloupá a pomalá ano, ale taky hodná a pracovitá. Život se s ní nikdy mazlit nebude, ale ona si bude dál houpat na kolenou panenky z březových polínek. Naštěstí. Každému, co jeho jest,“ ukončila baba rozhovor. *** O týden později, chvíli po soumraku, dostala baba návštěvu. Fojt Martyn, starý muž v ovčí vestě, rozpačitě přešlapoval na prahu. „Můžu dál, Holeno?“ „Ale ale, to jsou k nám hosti!“ zvolala baba. „No, nestůj tam jak osel, co se bojí vlízt sedlákovi do ječmene. Vyhodila jsem tě snad někdy? I v dobách, kdy jsi chodíval každou druhou noc a odcházel až před svítáním?“ „Něco jsem přinesl,“ postavil rozpačitě fojt na stůl opletenou láhev. „Vyndej poháry.“ „Medovinu... Jako před lety,“ pousmála se baba. „Tak ven s tím, fojte. Co tě sem přivádí? Za starou Holenou se jen tak bez příčiny nechodí. To ty přece víš nejlíp. Když jsi chtěl fojtství, musela jsem z cesty. Pětadvacet let jsi na mý dveře nezaklepal. Copak potřebuješ dneska? Mazání pro ženu na horkou nemoc?“ „Ale ne... Já nepřišel kvůli sobě. Tak, na kus řeči. Kdepak máš tu novou?“ rozhlédl se po světnici. „Aha,“ dovtípila se baba. „Tak odtud vítr fouká. Vesnici se nelíbí, že by se hned za humny usadila další vědma! Anebo se už donesly zvěsti až k paní Kerstině?“ 8


28.4.2009

11:29

Page 9


Fojt unaveně klesl na lavici. „Zatím ne. Ale radím ti, dávej si pozor. Víš, co si baronka myslí o takových, jako jsi ty! A nejen ona, promiň, Holenko. Celá vesnice...“ Baba se vztyčila: „Já vím moc dobře, co si myslí celá vesnice, fojte. A taky vím, za kým přijdou, když žena nemůže slehnout, když nemluvně dusí mora, když ovce střečkují... To chodí v noci, pokradmu. Ale když před pěti lety na jaře měsíc nezapršelo, přišla celá vesnice, dokonce za bílého dne, a ,Holeno, pomoz‘. To jsem jim byla dobrá, těm tvým počestným vesničanům, fojte! A te je jim trnem v oku Kolčavka, ještě ji ani neviděli!“ Fojt pokrčil rameny. Holena ho nepustila ke slovu: „A paní Kerstin! Před třemi lety pozvala ke dvoru alchymistu až z Novigradu, moc nóbl pán. A baron potom do měsíce zdechl. Dodneška jde jeden hlas o podivných bolácích po celém jeho těle. A te by jí snad vadila venkovská bylinkářka a její pomocnice? A se jde vycpat!“ vybuchla. Fojt Martyn povzdechl: „Neříkáš mi nic nového. A co naděláme? I ta nejměkčí ze je ještě porád moc tvrdá pro zabejčenou palici, říkávala moje babka. Ani ty, ani já tenhle svět nepředěláme. Přišel jsem tě jenom varovat. Má ta mladá koncesi? Domovské právo v Grunwaldu? A jestli ne, odkud se tu vzala? Vyři jí, že jsem se na ni ptal... A s tím naloží, jak umí.“ O dvě noci později přišel fojt znovu, i s dvěma chlapy za zády. „Vstávej, Holeno! A připrav něco na rány!“ Baba vyběhla z chalupy, Kolčava v patách za ní. Chlapi složili na zem zkrvavené tělo. Kolčava babu odstrčila a ohledala rány — zakrvácené rusé pačesy. Šura! 9


28.4.2009

11:29

Page 10


Rána ve vlasech. Krvácí hodně, ale nebezpečná není. Nadvakrát zlomená ruka, kost trčí z rány. To už je horší. A hluboké modřiny kolem krku. Někdo ji téměř uškrtil... Blůza roztržená až k pasu. Sukně schází úplně. A zakrvácená stehna. „Kdo to byl?“ uhodila Holena na fojta. Ten ale jen nešastně zavrtěl hlavou. Potom se obrátil na staršího z obou chlapů. „No řekni, Kobylo, kdes ji našel?“ Kobyla neochotně udělal krok směrem k babě. Ruce vykroužily mimoděk ochranné znamení. „V rokli za potokem. Vracel jsem se od Tří černých volů a málem jsem o ni zakop! Tohle leželo na pět loktů od ní,“ sáhl do tlumoku pro roztrženou sukni. „Prasata,“ odplivla Kolčava. Ale hned se dala do práce. Přitiskla ruce na Šuřino čelo. Okamžitě pod prsty ucítila pulzovat bolest. Hlouběji strach. Ještě pod ním ponížení. „Tiše, tiše...“ zabroukala a přitiskla obě dlaně na dívčiny spánky. Bolest jí proudila skrz dlaně až do žaludku. „Psst...“ zajizvovala dotykem rány a zcelovala přeraženou kost. „Dýchej a neboj se,“ přesvědčovala šeptem Šuřino tělo, i když ji už opouštěly síly. Dívka zasténala. „Konečně!“ vydechla Kolčava a vyčerpaná se složila na zem hned vedle Šury. Holena povzdechla a hodila přes obě houni. Do rána nezamhouří oka. Bude přemýšlet o chlapovi, který Šurce takhle ublížil. Jen až se ráno dozví, který to byl... Nedozvěděla. Jestli Šura mluvila do té doby jako čtyřleté dítě, te přestala úplně. Také panenky z březových polínek už zůstaly ležet ladem vedle dveří, dokud je baba nepřiložila postupně všechny na ohniště. 10


28.4.2009

11:29

Page 11


*** O týden později. Temná noc těsně nad ránem. Babu vzbudil dupot na dvoře a hrubé hlasy lancknechtů. Vyběhla před dveře. Kolčava hned za ní. „Tady je ta áblova nevěsta!“ rozkřikl se kaprál a ukázal na dívku. „Svázat! A jmelí pod řemeny, nebo vás uhrane po cestě! Je to čarodějnice!“ „Kousla vás běsná fena? Co nás strašíte vprostřed noci?“ zakřičela Holena. „Pysku, Jogare!“ zavelel kaprál. Dva knechti složili před kaprála zakrvácený balík. Kaprál smýknul Holenou na kolena, zatímco další chlapi svazovali Kolčavě ruce za záda. „Podívej se, k čemu vede brát do stavení takové... Fuj!“ uplivl si směrem ke Kolčavě. Baba se pokusila vstát, ale kaprál ji surově přimáčkl do bláta. „No tak se podívej, rozbal ten uzel!“ poručil. Holena rozvázala balík. Podívala se na obsah a opět plachtu přehodila: „Vlci. No a? Není to poprvé ani naposled!“ „Ne, babo!“ vycenil zuby kaprál. „Viděl jsem pár lidí rozsápaných vlky. Takovouhle paseku by nesvedli. A když ne vlci, tak kdo nám zbývá? Jenom ta tvoje mladá ježibaba, vědma bůhví odkud. Nikdo ji tady nikdy neviděl. A sotva je tu čtrnáct dní, stane se mord, jaký nepamatují ani dědci. Náhoda, co?“ „A s tou tvou idiotkou si prý taky někdo pohrál,“ zařičel jeden z knechtů. „Prej po mužským způsobu, ale co můžeš čekat od takové... Bohové vědí, jestli týhle zábavě nedává přednost.“ „Jsou i takový dámičky,“ zachechtal se další a přišlápl Kolčavě vlasy do bláta. „Tak co, mladá? Na chlapy, na ženský, anebo podobojí?“ 11


28.4.2009

11:29

Page 12


„Zešíleli jste všichni?“ zasípala Holena. „Kde máte důkazy? Celou noc spala na hanbalkách!“ „A to zkusí říct naší paní. Ale a si pospíší, mistr málodobrý už staví hranici!“ zasmál se kaprál. „Zbláznil ses? Bez soudu?“ „Soud? Baronka je bez sebe vzteky! Víš ty vůbec, kdo to byl?“ nakopl špičkou boty krvavý balík. „Její nový podkoní. Přivezla si ho až z Ostreimu.“ „Přes den měl na starosti stáje, v noci ložnici,“ zachechtal se jeden z vojáků. Kaprál ho poslal mezi slepičince jediným kopancem. Pak spokojeně pokývl. „Zhruba tak to bylo.“ *** Trůnní sál hradu se podobal stáji, ve které schovávali plíseň na zdech za špinavé praporce. Sama baronka Kerstin z Grunwaldu nejvíc ze všeho přimínala hroudu žluklého másla nacpanou do brokátu. Pokynula tlustým malíčkem s diamantovým prstenem a stráž smýkla Kolčavou do prachu před její křeslo. „Tak se mi ukaž, holubičko. Taková křepelka, a takhle zlobí,“ protahovala baronka mazlivě. „Nikdo ti asi neřekl, že potulné čarodějky nevítám. A to s ubohým Sebastienem, to nebylo vůbec hezké,“ blýskl jí v prasečích očkách vztek. „Já jsem mu neublížila,“ opakovala Kolčava unaveně to, co před tím hodinu křičela na stráž před kobkou. Zbytečně, jak dobře věděla „Tss... Smůla, děvenko. Postěžuj si v pekle, kam zítra poputuješ,“ dala jí za pravdu baronka. Kolčava zapátrala očima kolem trůnu. Několik nezbytných společnic v šatech o dva řády obnošenějších než baronka. 12


28.4.2009

11:29

Page 13


Kudrnatý münstrel s vychytralou tvářičkou, o jehož rameno se Kerstin z Grunwaldu majetnicky opírala. Nahradil asi zavražděného podkoního, dovtípila se Kolčava, a při pohledu na baronku ho srdečně politovala. A ještě jeden mladý muž se ledabyle opíral o trůn. Oblečení bylo právě o jeden stupeň ledabylejší, výraz v obličeji uštěpačnější a červený šátek svazující dlouhé tmavé vlasy vyzývavější, aby Kolčavě došlo: syn, synovec, anebo možná mladší bratr baronky. Každopádně někdo, kdo si tu může ledacos dovolit. Zapátrala v jeho pohledu po jiskřičce soucitu. Kdyby jeho dokázala přesvědčit... Marně. Prohlížel si ji jako motýla na špendlíku. Se zájmem, ale bez účasti. Pro baronku výslech skončil. Mávla tlustou rukou na stráž a zabořila prsty do münstrelovy kštice. Mladík s červeným šátkem kolem čela věnoval Kolčavě poslední zběžný pohled a přesunul zájem na karafu s vínem. *** Tolikrát se v cele pokoušela uvolnit provazy, až si rozdrásala zápěstí do krve. Zbytečně. Pouta nepovolila. Magii bránilo jmelí, kterým byl vycpaný každý kout temné díry. Po půlnoci se rezignovaně svalila na vlhkou slámu. Takhle hloupě umřít! Vévoda Gojar ze Zelené Hory se možná podiví, kam jsem se zatoulala, až budu chybět na Beltainu... A princezničce z Rowiru jsem slíbila poslat po čápovi lektvar proti početí... Ech co, stejně je už pravděpodobně v tom. Právě se chlubí po celém hradě břichem až pod nos! Královnu Melisu z toho bere čert, zatímco král vymetá v podhradí se zeákem putyky... 13


28.4.2009

11:29

Page 14


Kolčava nechala zatoulat své myšlenky do minulosti. S jakým gustem dala dvoru vale... Ještě dnes se jí zvedal žaludek z královských delikates: z dopisů napuštěných jedem. Z kurtizán, krmených měsíce otráveným marcipánem — ony přežily, jejich pečlivě vyhlédnutý amant ne. Z hodokvasu na usmířenou, po kterém ráno odnášeli sloužící zkrvavělé balíky do jámy s nehašeným vápnem. Nebylo jí to po chuti. Prachové peřiny a přízeň krále ano. A král uznáním nešetřil — takové utrejchy jako ona neuměl namíchat nikdo. Stejně vzala roha. Smradlavé lepenice se zdály zpočátku rajskou oázou. Než pochopila, že i domkáři si umějí pro rachitickou ovci podřezávat krky, stejně jako králové pro toleranční smlouvu. A tak či tak, zítra si svou dezerci vyjím. Až do dna, i s nášupem, pousmála se křivě. Nad ránem zarachotily těžké dveře. Kolčava se s trhnutím vztyčila, co jí pouta dovolovala. Takový krásný sen. Škoda. „Ticho,“ poručil někdo polohlasem. Dívka rozlepila oči. To nebyl zupácký vojenský povel. A příchozí nepatřil mezi stráže. „Tiše!“ zopakoval mladík s červeným šátkem kolem čela a jedním pohybem přeřízl Kolčavě pouta. „Zdrháme!“ zavelel hlasem zvyklým poroučet. Dívka se zbytečně nevyptávala. Před dveřmi cely klopýtla o ztuhlé tělo. Vojákovi trčela ze zad rukoje dýky. Rozběhla se za červeným šátkem. Když doběhli k východu z podzemních kasemat, mladík gestem dívku zarazil a sám proklouzl kovanými dveřmi. Vzápětí byl zpět. „Na hovno! Máti posílila hlídky. To na tvou počest, holubičko.“ 14


28.4.2009

11:29

Page 15


Kolčava unaveně opřela čelo o chladný kámen. „I tak ti děkuju. Za pokus. Jdi, vra se do hradu.“ Muž chytil dívku za loket. „A co ty?“ Dívka se smutně pousmála. „Radši mečem než na hranici. Zapal mi svíčku, až...“ „Ale houby. Poj se mnou!“ „Kam?“ „Pod svícnem bývá největší tma! Neříká se to tak?“ zachechtal se Červený šátek. *** Dubová postel a přikrývka sešitá z rysích kožešin. Tři meče na zdi vedle krbu a hned pod nimi psací pultík vykládaný ebenem a slonovinou. Podle oblýskané desky a několika čerstvých skvrn od inkoustu skutečně na psaní, a ne jen pro ozdobu, s překvapením zaznamenala Kolčava. Na polici čtyři tlusté knihy v kožených vazbách a zarámovaná rytina tak necudného obsahu, že dívka mimoděk sklopila zrak. „Moje království,“ řekl Červený šátek. „Neboj se, matinka už dávno pochopila, že do mého pokoje je lépe nechodit. Nerada by o mně ztratila poslední iluze,“ rozmáchlým gestem nalil víno do dvou pohárů. Kolčava se bez pobízení zhluboka napila. „Proč se o mě staráš?“ prohlédla si svého zachránce. „Tak. Občas mě těší provést matince nějakou tu schválnost. Zvláš když tím zároveň napomůžu spravedlnosti,“ dodal ironicky. „Spravedlnosti? Ty si tedy nemyslíš, že jsem podkoního rozsápala já? Tak proč ses mě nezastal včera, před baronkou?“ 15


28.4.2009

11:29

Page 16


„Včera,“ protáhl Červený šátek líně, „jsem si to ještě myslel. A i když byl Sebastien pěkný parchant, takový konec jsem mu přece jen nepřál.“ „A dneska si to už nemyslíš... Smím se zeptat proč?“ Červený šátek se pohodlně rozvalil na posteli. „Protože, Kolčavěnko, na dnešek v noci přišel úplně stejně o krk Jacek, matčin münstrel. A to jsi ty, pokud vím, počítala zrovna pavoukům nohy do osmi u nás v arestu.“ Kolčava na mladíka pohlédla. „Baronka to ví?“ „Jistěže. Všechny komorné už stačily vyhledat odlehlé kouty a dvorní dámy se uchýlily do svých komnat s migrénou. Matinka je bez sebe vzteky.“ „Přesto nechápu tuhle komedii. Proč ty pobité stráže, proč tajný útěk do tvé komnaty? Proč mě baronka prostě nepustí?“ Červený šátek zvedl překvapeně obočí, aby vzápětí propukl v hurónský smích. „Myslíš i s omluvou za vytrpěná příkoří? Má ty svatá prostoto!“ Přitáhl dívku za bradu na dva prsty k sobě. „Baronka by maximálně nechala přinést smolovatější polena, aby hranice líp hořela. Nemůže přece veřejně říct ,Promiň, spletla jsem se‘. A potom, víš, moje matinka se většinu času hrozitánsky nudí. Popravy jsou jednou z mála kratochvil, které ji ještě neomrzely.“ „Vaše starost,“ odtušila Kolčava. „Pomůžeš mi dostat se z hradu?“ „Te? Zbláznila ses? Matka už musí vědět o tvém útěku. Ven se nejmíň do večera nedostane ani myš.“ Kolčava pokrčila rameny. Setřásla ze zápěstí zbytek provazu a nakročila ke dveřím. „Počkej přece,“ zarazil ji Červený šátek. „V noci to bude jednodušší. Trochu jsem domluvil sklepnici. Vylepší víno na 16


28.4.2009

11:29

Page 17


večerní pitku. Až budou všichni chrápat, sám tě provedu až do vesnice.“ „A do té doby?“ pohlédla na něj Kolčava zpytavě. „Můžu tě tady nechat zamčenou. Vsadím krk na to, že do mého kutlochu matinka strkat nos nebude. A taky tady můžu zůstat s tebou,“ přitáhl si dívku k sobě. „Nejbezpečnější, ale i nejzábavnější varianta...“ projel jí prsty nešetrně vlasy. „Mám snad platit předem? V naturáliích?“ vysmekla se Kolčava. Červený šátek znehybněl. Pak prudce vstal a otočil se ke dveřím. „Čekej mě po setmění. Zatím si můžeš listovat v Encyklopédiu Magnum,“ trhl bradou k poličce s knihami. „Počkej,“ zarazila ho měkce dívka. „Chtěla jsem jen vědět, podle jakých pravidel hrajeme...“ *** „Probu se. Byl jsem se podívat na matinku. Chrápe na dvě doby, a celý dvůr jí zdatně sekunduje. Je čas vyrazit,“ plácl Červený šátek Kolčavu po nahých zádech. Dívka zašmátrala slepě po košili. A už je to tu zase, prolétlo jí mimoděk hlavou, jen se tu, Kolčavěnko, zase nezamiluj! Drzý oči a něžný ruce... Vražedná kombinace! Zavrtěla hlavou, jako by chtěla jednou provždy setřást vzpomínky na rysí kožešinu. „Odvedeš mě před bránu?“ „Možná i dál,“ vrátil jí pohled. „Kam chceš vyrazit? Na jih do Novigradu, do Severní Marky, anebo na západ přes Jastřabí hory do Solnice?“ „Zatím stačí za vesnici, k babě.“ „Za vesnici?“ zpozorněl Červený šátek. „A proč?“ Pak ale trhl ramenem a znovu uličnicky plácl dívku po zádech. „A proč vlastně ne? Pro začátek!“ 17


28.4.2009

11:29

Page 18


*** Když dorazili nočním hvozdem k chalupě baby, našli ji opuštěnou. Kolčava potřásla hlavou. „Holena je v lese na bylinkách — chybí tu košík, do kterého je sbírá. I Freda — netopýra má s sebou. A Šurku zřejmě taky. Chudák děvče. Bála se sama vystrčit i ruku z postele od té doby, co...“ nedopověděla. Červený šátek netrpělivě přešlápl: „Dělej, sbal vzpomínky do ranečku a jdem. A kdyby tu baba měla láhev samohonky, taky by nám cestou prokázala službu.“ „Díky za pomoc,“ otočila se Kolčava na mladíka, „ale já tu zůstávám.“ Zpříma na něj pohlédla. „Bohové! V téhle díře? A proč? Myslíš, že matinka zapomene, žes jí frnkla před nosem z rožně, na kterém si tě chtěla osmažit? Chceš si tu snad počkat na její vojáky?“ „Když se to má stát...“ řekla dívka vzdorně. „Nemám ve zvyku utíkat, když na mě někdo dupne. A taky tu mám práci.“ „Práci! Jakou?“ vybuchl Červený šátek. „Zaříkávat bolavé zuby a klohnit mastičku na hemeroidy pro pár kolozubých venkovanů? Kolčavko, přede mnou si nemusíš hrát na husopasku, která náhodou odposlechla pár kejklů od baby babicí. Já přece poznám, že máš jiné školy! Stříbrný meč... A tyhle ruce,“ zachytil Kolčavinu bílou dlaň, „ty nejsou zvyklé na vidle a srp!“ „Možná,“ usmála se Kolčava. „A kdo tedy ty kolozubé venkovany, jak ty říkáš, ochrání před strigou? No ano, já jsem si stihla prohlédnout to, co zbylo z podkoního. A ty sám, copak se nebojíš, že skončíš stejně jako on a münstrel?“ „Ne! To tedy neskončím, protože zítra už budu na míle odsud. S tebou, Kolčavko! Mám dost tohohle hnojiště převlečenýho za zámek, dost matinky, která si myslí, že za 18


28.4.2009

11:29

Page 19


prachy si může z každýho udělat rohožku před postelí, dost kořenů, kteří jí na to ozlomkrk přikyvují. Chci pryč! A chci pryč hned, a chci pryč s tebou, Kolčavěnko.“ Dívka překvapeně zamžikala. „Jadwigo,“ opravila ho. „Cože?“ „To je mé jméno. A jak mám říkat tobě, Červený šátku?“ Chlapecky se zasmál a přitáhl dívku k sobě. „Andreas k tvým službám. Ve dne, ale hlavně v noci...“ Škoda... Věčná škoda, že to není jindy. A jinde, povzdechla si v duchu Jadwiga. Jak dlouho už táhnu sama krajem? Dva roky? Čtyři? „Já ještě neodcházím. A i kdyby, tak sama. Pro tebe není tahle cesta určená, Šátečku. Spát pod hvězdami, každou noc v jiným příkopě, to není nic pro budoucího barona.“ „Nemusíme spát v příkopě,“ zacinkal Andreas naditým váčkem. „A hrát si na barona v týhle ospalý díře? Nikdy! To budu radši korzárem na Stoličském oceánu, lapkou v družině kapitána Skorejce, anebo se dám v Novigradu naverbovat do Černý gardy.“ „Hodně štěstí,“ přikývla Jadwiga. „A te pus, mám práci.“ *** Dohonil ji u rokliny. Sehnutá nad sešlapanou trávou, ruku na jílci stříbrného meče. „Řekl jsem, že jdu s tebou!“ „A já řekla ne,“ zasyčela šeptem Jadwiga. „Poslouchej, Šátečku, běž si hrát s mečem ke Skorejcovi nebo kam se ti zlíbí, ale mně se pod nohy neple. Viděl jsi někdy strigu?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Rád se přiučím.“ Jadwiga sebou náhle trhla. V šípkovém křoví na úbočí rokliny to zapraskalo. 19


28.4.2009

11:29

Page 20


„Máš možnost, Andrejku!“ vydechla prudce. Stříbrný meč opsal oblouk. Striga se zachechtala. Nebyla větší než lidská dívka. Jen mnohem silnější. A také rychlejší. Přibližně desetkrát. Oči jí blýskaly červeným světlem. Pětipalcové zahnuté drápy švihaly oběma kolem hlavy. Andreas tasil. Stvůra vycenila zažloutlé tesáky. Dívky se stříbrným mečem si valně nevšímala. Tesáky scvakly dva palce od Andreasovy hlavy. Jeden pařát zachytil o červený šátek a strhl ho na zem. „Na mě, bestie!“ zakřičela Kolčava a piruetou zavířila kolem strigy. Stvůra železnou mačetou v jednom pařátu bleskurychle odrážela dívčiny útoky. Víc se však o Kolčavu nezajímala. Ona chce jeho, došlo dívce. Zahnuté drápy neustále vířily Andreasovi kolem hrdla. Bránil se mečem, seč mu síly stačily. Neútočil. Nemohl. Nestíhal. A i kdyby, železná zbraň strize ublížit nemůže. Zato Andreasovi rychle docházely síly. Bestie zavětřila příležitost. Jedním pařátem odrazila meč, druhým se mu zaryla hluboko do ramene. Andreas zakřičel. Striga vycenila zuby nad jeho hrdlem. Zapomněla na dívku. Jadwiga se jí půlobratem dostala za záda. Stříbrná čepel se zaleskla v měsíčním světle. Ťala šikmo přes plece. Vší silou. Striga se zvolna narovnala. Nechala z pařátů vyklouznout bezvládné Andreasovo tělo. Otočila nechápavý pohled na Jadwigu. Ten pohled... Ty oči. Já ji přece znám, prolétlo dívce hlavou. Stvůra stočila zrak na své pařáty. Nechápavě si prohlížela drápy rudé od krve. Pak se zvolna sesunula do suché trávy. 20


28.4.2009

11:29

Page 21


Andreas na zemi zasténal. Jadwiga si ho nevšímala. Přiklekla k umírající bestii. „Šuro... Šurko,“ zašeptala. Stvoření k ní obrátilo skelný pohled. „Povídej... o princezně. O té se zlatými vlasy. A o zlém králi, co jí chtěl ublížit. A dostal smrt a žádný kytky na hrob!“ „Děátko...“ konejšivě hladila Jadwiga rusé pačesy. Dlouho. Minutu po minutě houpala na kolenou chladnoucí mrtvé dívčí tělo. Andreas znovu zasténal. Jadwiga odložila Šuřino tělo do trávy a přistoupila k němu. Bříškem palce prohmatala okraj rány. „Na tohle se neumírá. Nebyla strigou dlouho. Jedové kanálky byly ještě prázdné.“ „Pomoz mi přece,“ zachroptěl. „Bolí... to bolí!“ „Bolí,“ protáhla Jadwiga lhostejně. „Ji taky bolelo, co jste jí vy tři udělali.“ Přesto krouživým pohybem dlaně dál scelovala rozšklebenou ránu. „Kolčavěnko... Byli jsme ožralí. Nacucaní anýzovkou jak houba po dešti. A tohle stvoření se nám připletlo do cesty. Smála se a chtěla po Jackovi, aby jí zahrál na loutnu. O princeznách... Zahráli jsme jí všichni, no!“ Jadwiga mlčky dál scelovala ránu. „Co mám udělat?“ vybuchl náhle Andreas. „Co chceš slyšet? Že mě to mrzí? Mrzí, no! Zpátky to vzít nemůžu. Kurva, jak já se ráno styděl. Já, který můžu mít každou sukni, na jakou se podívám! Ani je nestačím z ložnice vyhazovat. A pak se s kumpány podělím o jednu vesnickou Jankuvyskoč, která mě ani nechce!“ Jadwiga sebrala zakrvácený šátek. „Co tě žere víc, Šátečku? Že jste jí ublížili, anebo to, co ses přitom dozvěděl o sobě?“ 21


28.4.2009

11:29

Page 22


Stiskl jí prudce ruku. „Mlč, Jadwigo! Prosím tě, mlč.“ „Že jsi zrovna takový jako ti, kterými pohrdáš? Jako každý pologramotný lancknecht, jako tvá matinka, jako každý z jejích amantů, které si kupuje za fajfku tabáku, za pár prýmků na košili?“ pokračovala nemilosrdně. „Možná. A možná že ty jsi jiná. Já si spíš myslím, že ne,“ vybuchl. „Od kterého dvora jsi utekla, Kolčavěnko? Monogram na košili ti ještě úplně nevybledl. O vojvodovi Aubrechtovi ze Somerie se i tady vyprávějí legendy. A o jeho čarodějníkách taky. Tak dlouho jsi zametala královské starosti do hradních sklepů i s těly jejich původců, až se ti ze sebe udělalo na blití?“ Jadwiga vážně přikývla. „Máš pravdu. Jsme ze stejného těsta. Já si tohle závaží nesu s sebou. Co uděláš ty, Šátečku?“ Přitáhl si ji za zápěstí. „To, co jsem říkal, platí! Půjdu s tebou spát pod hvězdama, živit se po hospodách špatnou polívkou a nabízet naše meče a tvoje zaklínadla tam, kde je zrovna potřeba.“ Dlouho mlčela. Pak přiblížila svou tvář k jeho. Něžně se dotkla dlaní jeho úst. „Sbohem, Šátečku. Bylo by to krásné. Nebylo by to dobré. Ty půjdeš vždycky tam, kde ti slíbí dobrodružství, zábavu, vzrušení, pořádný meč a veselé noci. A já za venkovskými zaříkávačkami, sbírat po nocích černobýl a přes den klohnit mazání na horkou nemoc. Nebylo by to dobré. Bohové s tebou...“ Složila červený šátek a vsunula si ho za opasek. Neodpověděl. Díval se za Jadwigou dlouho. Dokud mu nezmizela mezi stromy a ještě pár minut poté. „Hodně štěstí,“ zamumlal konečně. Potom se otočil a se starou odrhovačkou na jazyku vyrazil opačným směrem. 22


28.4.2009

11:29

Page 23

Doba krkavců

DOBA KRKAVCŮ Zuhelnatělé trámy ještě dýmaly, černá hradba kouře se převalovala nad statkem a uprostřed spáleniště kdosi nepřestával sténat. Krajina po válce, znásilněná vojáky a te obíraná mrchožrouty. Banda marodérů rozkopávala zámky zčernalých truhlic a vyrážela petlice zděných přístavků. Sténání ustalo, jako když utne. Mezi zborcenými krovy se narovnal dohola vystříhaný chlap. Otřel dýku o jelenicovou vestu; čerstvá krev nebyla na potem a prachem ztuhlé kůži stejně ani znát. „Do psí řiti, tak kde jsou ty diamanty, o kterých se mluvilo? Na takovouhle kořist nasral pes,“ vysypal zarostlý lapka do hlíny košík shnilých padančat — jediný úlovek ze sklepa vypáleného statku. Nápadně pohledný půlelf v černém, podle držení těla i oblečení vůdce tlupy, se bleskurychle otočil. Jediným úsporným kopancem srazil chlapa k zemi. „Ještě někdo tu chce něco říct? Do pár let budete nejcennější diamanty světa přehazovat vidlema, když zůstanete se mnou. Tak te držte huby!“ 23


28.4.2009

11:29

Page 24


Ztichli, oči rozpačitě sklopené k zemi. Jen nejmladší z tlupy, zběhlý student Ostrij řečený Mudřec, se ušklíbl. „Nejcennější diamanty světa, říkáš? A jakpak ten svět chceš donutit, aby ti je skládal do klína, aha? V chalupách venkovanů je asi nenajdeme, ani na statcích ne, komandére, a do pokladnic knížat se nedostaneš. Tohle jsou naše diamanty,“ nakopl padanče, „a štůček vyschlé slaniny je naše ambrózie. Dneska i napříště. Svět na nás kašle, tak je to. A kašlat bude, komandére, tak už se s tím jednou provždy smiř!“ Pohled Ostrije se střetl s černýma očima půlelfa. Ticho se dalo krájet. Banda marodérů bez dechu čekala — tentokrát to drzounek přehnal. A potom napětí odeznělo. Půlelf se krátce zasmál. „Svět na nás kašle, říkáš? Tak a. Jednoho dne nás bude prosit! Škemrat, rozumíš? A já ti to připomenu. Jednou...“ Z jeho smíchu šel navzdory červnovému vedru mráz. Netrvalo dlouho, než nasedli na koně a s klením i smíchem odcválali pryč. Zmizeli jako povodeň, jako velká voda, za nimi jen puch, neštěstí a mrtvá těla. A jedna živá duše. Dušička. Ani ne pětiletá holčička se vysoukala ze sklípku na zeleninu, který marodéři přehlédli. Drkotajíc zuby, také navzdory červnu, doklopýtala až k tomu, co kdysi bývalo parádní síní a nyní jen rumem a šedavým popelem. Chviličku zírala na mrtvého muže mezi troskami. „Spinkej, tatínku, už je noc, bohové přijdou ti na pomoc, ráno mi osedláš koníčka, jsem přece tvoje holčička...“ zanotovala tiše kousek ukolébavky. Pak sebrala ze země několik padančat, nacpala si je za košilku a zmizela mezi stromy v lese. Poslední, co zahlédla, když se otočila, bylo několik krkavců kroužících nad spáleništěm. Na domov si velmi brzy zakázala by jen vzpomenout. Vzpomínky příliš bolí, zadřou se pod kůži jako tříska, hnisají 24


28.4.2009

11:29

Page 25

Dávné přátelství

a berou sílu k dalším rvačkám se životem. Tohle se naučila brzo. Jenom sny, ty se jí zdát nepřestaly. O statku ze dřeva a bílého kamení, o vlastní ovečce, kterou si vybrečela, když ji otec chtěl porazit na hodokvas Slunovratu, o matce v krajkové košili, jak si nad studnou stáčí vlasy a natírá rty rozmačkanými jahodami... I o tom, jak to všechno skončilo, když se zjevil Černý anděl smrti se svými jezdci. A tyhle sny se jí už zdály napořád, i když pak zapomněla i své pravé jméno. Ale to nevadilo. Kněžky v Kruhu jí stejně daly jiné. Jenom ty sny kdyby se jí už přestaly zdát...

1. Dávné přátelství Na stornbažské tržiště pražilo slunce. Vzduch stál bez pohybu nad šňůrami sušeného skopového i nad řadami tresek dovezených z přímořského Sordalu. Dusil chodce mezi tyčemi s čerstvě vydělanými kůžemi a uspával ženské za stolky s vystavenými měděnými cetkami i zbrojíře nad ocelovými dýkami a meči. Srpnový úpal násobil pachy. Sýry ráno k nakousnutí po několika hodinách pod slunečními paprsky zesklovatěly a odpuzovaly, krev odkapávající ze včera zabitých selat černala a přitahovala roje vypasených masařek. Velký výroční trh v sídelním městě vévodství Stornbach probíhal stejně jako každý rok... ... a přece se od minulých let lišil. Kromě směsice pachů visela ve vzduchu i hrozba. Dýky ukryté pod plášti mužů se blýskaly zlověstněji než dřív, uhýbavých pohledů přibývalo, a dokonce i jehlice vetknuté do ženských šatů působily víc jako zbraň než jako ozdoba. 25


28.4.2009

11:29

Page 26


Jadwiga setřela pot z čela a zpoza svého stánku vytáhla opletený džbán. Voda z Bystré už dávno zteplala a páchla hnilobou. A hlavně — zbývalo jí sotva pět hltů na dně nádoby. S povzdechem odložila prázdný džbán a na zeleném sametu přerovnala flakonky, dózy a ampule. Starý Genadij se mýlil — za půl dne prodala sotva čtvrtinu zboží, které jí předevčírem naložil do vozíku. Mastičky proti vráskám, zaříkání na bolavé zuby, nápoje lásky i amulety proti početí přitahovaly letos daleko méně zákazníků než předchozí roky. Daleko méně než úzké dýky a krátké meče. Jedy by šly na odbyt lépe, alespoň tady a te určitě, povzdechla si Jadwiga v duchu. Jenže s těmi už nechci mít společného nic! Nikdy a nikde, stiskla rty. Dáma na černé klisničce s postrojem zdobeným stříbrem seskočila ze sedla tři kroky od stánku. Jadwiga rychle přehlédla sortiment — skleněné flakonky se leskly stejně jako dózy z mramoru, pergameny stažené sametovými stužkami provokovaly zvědavost a bronzové amulety se černaly přiměřenou dávkou patiny. I vznešený zákazník má z čeho vybírat. Dáma skrývala tvář za vějířem. „Zaříkání proti nočním démonům máš? A co písmo uhranutí, po kterém se adresát stává loutkou v rukou zasilatele?“ Ten hlas já přece znám, blesklo Jadwize hlavou. Pak ale potřásla hlavou: „To druhé u mě nehledej, paní, Kodex to zakazuje. A to první je pověra. Noční démoni jsou jen lidový název pro desítky různých stvoření. Jestli máš problém, zavolej vymítače. Ale dobrého, ne takového, co objíždí jarmarky!“ Dáma se za vějířem krátce uchechtla. „Jarmarky přece objíždíš i ty!“ 26


28.4.2009

11:29

Page 27


„Možná. Ale nabízím jen to, co jarmarkům přísluší. Potřebuješ vzbudit touhu vysněného muže? Toužíš po dítěti a bohové nepřejí? Bojíš se vrásek anebo tě bolí často hlava? Mám vodičku proti černému kašli, mast proti kostižeru, amulet proti ujímání, a dokonce i proti malomocenství by se lék našel — pokud ho použiješ včas. Zázraky ale nevedu — alespoň ne na trhu!“ „Pořád stejná,“ rozesmála se zničehonic dáma. „Kolčavko, jsi to ty — a ani o chlup jiná nežli dřív.“ Vějíř letěl vysokým obloukem, srazil proutěný košík sousední trhovkyně a skončil v sudu s kyškou u stánku se sýry a tvarohem. „Juzu!“ vykřikla i Jadwiga. Chomáče pih sice zakrývalo bílé líčidlo a dříve neposlušné rusé vlasy byly staženy pod síku proplétanou perlami, ale nebylo pochyb: před Jadwigou stála Jusufina ze Stornbachu, jediná dcera vévody Oldina zvaného Skřetobijce. Na stornbažském vévodském dvoře strávila Jadwiga kdysi bezmála tři roky. K službám vévodovi a k radosti jeho tehdy dospívající dcery. „Málem jsem tě nepoznala,“ pohlédla Jusufina na rozhrkaný stánek s dírami od molů v zeleném sametu. „Rychle, sbal svý saky paky a jdeme! U kocoura s dýmkou mají pořád ještě nejlepší anýzovku ve městě. Jako tehdy, vzpomínáš?“ Jadwiga rozhodila nešastně rukama nad sadou flakonů a dóz. „Já ale nemůžu, Juzu. Ne te. Ne jako dřív. Tenhle trh je poslední šance vydělat slušné živobytí na zimu.“ „Cože? Bohové, ty tady vážně prodáváš? To není jen hra, jen nový způsob maskování?“ Jusufě na okamžik v zelených očích blýskla panika. Pak ale mávla rukou. „Nech starosti koňovi, má větší hlavu, říkávaly jsme tenkrát! Copak jsi už zapomněla?“ Netrpělivým gestem přivolala ozbrojence, který zatím hlídal jejího vraníka, a poručila mu sbalit Jadwižin 27


28.4.2009

11:29

Page 28


stánek. Potom vytáhla zpoza opasku kožený váček. „Tři kopy královských tolarů. Stačí to za celý ten tvůj krám?“ „Dáváš mi moc. Pošlu ti další vodičky a masti. Lepší,“ pohodila Jadwiga hlavou. „Neříkala jsem to?“ rozesmála se Jusufina. „Pořád stejná. I kdyby měla chodit bosá a v hadrech, Kolčavka zůstane pyšná jako královna!“ *** Hostinský se mohl upoklonkovat, když Jusufina vstoupila do lokálu. Jeho podnik byl sice z těch lepších ve městě, ale ani tak nehostil takovou honoraci každý den. Tlustý chlapík se však klaněl až k zemi i Jadwize. Vypadá sice v té lněné haleně jako holka od koz někde z podhorského kraje, ale čert tomu rozuměj! S nejvyšší paní se k sobě mají jako dvě nevycválané holčiny v předvečer letního slunovratu. Bůhví kdo se pod tou maskou skrývá! „Sál pro hosty! Jen pro nás, rozumíš! Anýzovky rovnou džbán, a nemusíš běhat sem a tam! Pstruhové a jsou na másle a sýr, pane hostinský, sýr musí být akorát: ani nezralý, ani zasmrádlý,“ poroučela Jusufa. Když se konečně usadily v bíle vymalované sednici pod černým dřevěným stropem („nejlepší salonek, paní, ten nejlepší...“), vybuchla náhle vévodova dcera smíchy. „Kolik je to let, Kolčavko? Měla jsem rande s mladým Sivingem a otec mě nechal zamknout v pokoji. Popohnala jsi tenkrát psí víno v zahradě, aby za odpoledne stihlo dorůst až k mému oknu. Prvotřídní žebřík...“ „Osm let,“ zasmála se i Jadwiga. „Osm dlouhých let. No vypravuj přece. Jak se daří otci? Ještě pořád před ním zapíráš amanty?“ 28


28.4.2009

11:29

Page 29


Jusufině přelétl přes obličej stín. „Nevíš nic, Kolčavko. Vůbec nic. Už jsou to dva roky, kdy jsme strojili otcův pohřeb. Vévodství te spravuju já. A věř mi, není to dobré dědictví.“ „Všimla jsem si na trhu — tohle už není ten veselý Stornbach, který jsem znávala,“ zvážněla i Jadwiga. „Lidé jsou jiní. Podráždění a nespokojení, jen jen vybuchnout. Smrdí to tu krví, Juzu. Nevypsala jsi nové daně? Nezrušila jsi některé z výhod, kterými vévoda nešetřil?“ „Bohové!“ zaklela Juzu. „Myslíš, že bych se obtěžovala se změnami něčeho, co docela obstojně fungovalo po celý můj život? Ne, Kolčavko, všechno je při starém! Já se nepotřebuju zapisovat do letopisů státnickými činy, děkuju pěkně!“ „No tak už vyklop, co ti donesli špehové. Vévoda měl přece svého času takovou sí zvědů, že mu ji záviděl i král. Tak mi neříkej, že nevíš, odkud vítr fouká!“ Ale Jusufina si jen odfrkla. „To si dokážu složit i bez špehů, Kolčavko. Pamatuješ se přece na sousedního knížete. Jeho Lužnodol je třikrát větší než Stornbach a otcova země ležela knížeti v žaludku odjakživa. Malý, zato bohatý Stornbach. Stříbrné doly v Pomezních horách, i smaragdy a rubíny se u nás najdou. Starý lužnodolský kníže už sice natáhl bačkory, tím se ale věci změnily leda k horšímu. V Lužnodolu te vládne Milevoj. Možná si pamatuješ, ten hejsek s napomádovanými vlasy. Dneska už nemá co pomádovat, ale jinak se vůbec nezměnil. Rozmazlený fracek to je! Usmyslel si, že schramstne Stornbach i se mnou, představ si. Už dvakrát jsem odmítala jeho svatební poselstvo.“ „A odmítneš i potřetí, když bude potřeba. To je toho! Prostě pošli Milevoje, a táhne do paous. Anebo třeba do Horního Podolku, jestli je mu libo.“ 29


28.4.2009

11:29

Page 30


„Jo,“ ušklíbla se krátce Jusufina, „přesně tam bych ho poslala s největší chutí, a možná ještě na pár peprnějších míst. A přesně tohle je to, co si nemůžu dovolit. Pochop, nejsem jen tak ledajaká dcerka. Ba dokonce nejsem ani jen tak ledajaká dcerka vévody. Jsem jediná dědička, a dneska už paní na Stornbachu. A Stornbach, to je tučné sousto nadívané stříbrem a sypané drahokamy.“ Unaveně shrnula pramen vlasů, který se jí vypletl ze síky, zpět a Jadwiga teprve te postřehla, že tohle už není ta Juzu, kterou znávala. Přestože jí nebylo ještě ani třicet, v neposlušném pramínku místy probleskávaly stříbrné nitky, pod očima se při bližším pohledu černaly tenké čáry vrásek (sice téměř nepostřehnutelné, ale byly tam) a kolem úst se usadily trpké linky. „Kolčavko, já jsem tady vyrůstala,“ přejela dlaněmi tváře. „Tohle je moje země, i kdyby jen proto, že právě tady jsem se učila střílet po holubech, právě tady jsem lezla s prvníma klukama na seno a právě tady jsem se poprvé probudila s kocovinou. Já se nepotřebuju stát parádou řadového knížátka! Jsem přece, ke všem asům, vévodkyně, nebo snad ne?“ Jadwiga sklonila hlavu. Nebylo co dodat — Milevojovi šlo o hodně. O stříbrné doly, o naleziště drahokamů, o vévodskou parádu. A když to nedostane dohromady s rukou Jusufiny, vezme si to jinak. Třeba i zbrojnou mocí. Každopádně malému, ale utěšenému Stornbachu tak, jak ho znávala, právě klinká umíráček. Lužnodol má třikrát tolik vojáků a nejlepší zbraně zajištěné smlouvami s trpaslíky z Orebitských hor. Škoda takového cípu země, povzdechla si v duchu. Jusufina odložila prázdný pohárek a narovnala záda. „Nepřišla jsem dnes na tržiště náhodou, Kolčavko. Jak jsi řekla, kdyby nic jiného, tak sí zvědů měl můj otec skvělou. Věděla jsem, kde se s tebou setkat.“ 30


28.4.2009

11:29

Page 31


I Jadwiga nechala anýzovku anýzovkou. „A proč, Juzu? Kvůli vzpomínkám na staré amanty bys mě nehledala, nemám pravdu?“ „Proč ne,“ pousmála se vévodkyně, „až budou lepší časy. Te potřebuju tvou pomoc. Stejně jako tenkrát. Jako před lety. Jediný rozdíl je v tom, že te ji potřebuje celý Stornbach.“ Jadwiga pomalu zavrtěla hlavou. „Ne. Je mi líto, Juzu, ale ne. Zula jsem staré boty a zpátky se už vracet nebudu. Udělám ti vědra hojivé masti na rány a demižony posilujícího nápoje pro tvé vojáky. Do žádných bojů se ale nezapletu. Už ne.“ „Do jakých bojů?“ zeptala se Jusufina. „Když se někdo předem postará o Milevoje, nebude žádných bojů. A když nebude žádných bojů, nebude žádných mrtvých. Žádné stovky zabitých vojáků, žádné vyvražděné vesnice. Žádné opuštěné děti po cestách, Jadwigo. Jen jedno knížátko, pro mě za mě klidně v posteli a na neznámou nemoc. To přece stojí za úvahu, Kolčavko.“ „Ne, Juzu. To nestojí za úvahu. Ne pro mě. Možná pro někoho z tvých lidí ano, ale pro mě už ne. Pro mě tak leda mastičky na horkou nemoc a elixíry lásky, ne jedy, meč a uřknutí.“ „I kdyby na druhé misce vah ležela budoucnost celého vévodství?“ „Ani pak ne. Obětuju bohům za šastné pořízení člověka, který se toho úkolu ujme. Já to ale nebudu,“ pohlédla Jadwiga vévodkyni zpříma do očí. „A te mě omluv, paní. Ty máš svou práci a já zase svou.“ *** 31


28.4.2009

11:29

Page 32


„Pročpak nejdeš spát, holčičko? Se svítáním vyjíždíme za rychtářem do Spáleného, dobytek mu znova začal střečkovat. Pravděpodobně kletba, závistivců se všude najde dost. Nad čím si to tady ještě kazíš oči?“ Jadwiga se pokusila svazek pergamenů zastrčit pod kazajku, ale Genadij uměl být navzdory svému stáří rychlý. „Lexikon čtení skrytého z kostí, kůry a omastku, o krvi nemluvě. No, nevybíráš si na noc zrovna kratochvilné povídání.“ Ztěžka dosedl na lavici vedle ní. „Tak už to konečně vyklop, děvče. Mám tě na očích celé ty tři dny, co ses vrátila ze Stornbachu, a celé ty tři dny se ti myšlenky toulají někde tam. Copak ti ve vévodství přelítlo přes nos?“ „Řekni mi, Genadiji: může se zlým doopravdy předejít zlému?“ odpověděla na otázku otázkou. Stařec si podepřel bradu. „Možná. A možná bych uměl dát lepší radu, kdybys nemluvila v hádankách. Jak dlouho se my dva známe? Tři roky už pro mě zaříkáváš černobýl a vkládáš dobré slovo na mastičky na potenci. Ty jsi mě viděla se záchvatem padoucnice a já tebe na oplátku svlékal a balil do prostěradla, když tě v lese pochroumal vyvrácený strom. Tak proč si, pro všechny rarachy, te hraješ na tajemnou?“ „Já... potkala jsem přítelkyni. Dávnou. Z časů, které už jsou za mnou, ze života, ke kterému se vracet nechci, i když byl po čertech zábavný. A pohodlný taky, víceméně. Právě takový život a takové pohodlí mi nabídla znova — když jí pomůžu s řešením jednoho... problému.“ „Á — ha,“ dovtípil se starý zaříkávač, „a ta pomoc spočívá v obratné práci s mečem, prokletím, a případně jedy, nemám pravdu?“ Nenamáhala se ani přikývnout. Bylo to jasné. Nad slunce jasné, dalo by se říci. Nad krvavé slunce nad krvavou bitvou. 32


28.4.2009

11:29

Page 33


Přehodil jí přes ramena ovčí houni. „Někdy je zůstat stranou to nejhorší, co můžeš udělat. A jindy zase ne — a te si vyber.“ Sklonila hlavu. „Já nevím. Genadiji. Já prostě nevím, co mám dělat. A co dělat nemám, což je vlastně totéž.“ „Te máš jít spát. Ráno moudřejší večera, tak se to se přece říká. Třeba i já budu ráno moudřejší,“ zamával jí před očima svazkem pergamenů. „Ty ti toho moc neprozradí. Druhou noc už tady do nich zírám, a vím to, co předtím — to jest nic.“ „Ale ono nezáleží ani tak na tom, jak dlouho, ale jak. A hlavně kdo, holčičko,“ zaculil se stařec. „No běž spát, běž,“ poplácal dívku po ramenou. „Jednou ze sporných výhod stáří je, že se ti spánek začne vyhýbat. A čerstvá hlava nad ránem je někdy k nezaplacení.“ *** K nezaplacení by Genadijovi byla ráno jakákoliv hlava schopná otevřít oči, zívnout, nebo, čert to vem, spekulovat o nekonečnu mezi hvězdami. Když se Jadwiga vydala poránu starce hledat, našla ho ležet tam, kde se s ním v noci rozloučila — v přístěnku. Ruce ještě svíraly zpráchnivělé pergameny, ale oči už jen slepě zíraly na očazený strop. Prach v přístěnku nerušila jediná cizí stopa, a přece černé stružky krve z uší a z nosu mluvily jasnou řečí: tahle smrt přirozená nebyla. Vzduch páchl ozónem a ještě něčím. Snad vzdálenými zaříkáváními nekromantů. Snad černou magií ztracenou v čase. Ne, nebyl tu nikdo. Jen špatná kouzla. Shrnula starci šedivý pramen vlasů z čela. „Bohové s tebou, Mistře Genadiji. Komu jsi stál za takovou smrt?“ 33


28.4.2009

11:29

Page 34


Vlastně ano — tohle je ta jediná správná otázka: Komu by stál starý zaříkávač a léčitel za takovou smrt? A proč? Rychle shrábla rozházené pergameny, sklepala do klína hrstku ptačích a netopýřích kostřiček i s dubovou kůrou opálenou prvním jarním bleskem, za košili zastrčila kameninovou nádobku s jezevčím sádlem a s věšteckými pomůckami vyběhla z dusného stavení pod zelenou dýchající klenbu javorových větví. Pergameny nepostřehnutelně jiskřily a kostřičky ptáků se zachvívaly i v bezvětří. Jadwiga vydechla — tak tohle byla cesta, po které přišla pro starého mistra smrt. Po nitkách jeho vlastních kouzel, které někdo dokázal dešifrovat a poslat stonásobně zesílené zpět. Náhle se kostry ptáků s chřestěním zvedly do vzduchu. I vybělené skelety netopýrů zavířily v chaotickém tanci. Zatočily se v šíleném tempu kolem Jadwižiny hlavy. Ostré bílé jehličky kostí proti Jadwižiným očím, trouchnivějící zobáky proti jejímu krku. Neobratně se pokusila proskočit kruhem tančících kostí a zpráchnivělého peří. Jeden ze zobáků se jí zaryl do tváře. Na hrudi ucítila pronikavý žár. To se začalo škvířit sádlo v misce na jejích prsou. Jen tak, bez ohně. Strhnout ze sebe košili bylo otázkou okamžiku. Kameninová miska se rozprskla o kámen. Páchnoucí tuk zasyčel zelenými plamínky. Kostění krkavci lačně zaklapali zobany kolem jejích očí, mrtví netopýři zakroužili s přízračným pískotem těsně nad její hlavou. Zsinalá mračna načrtla kolem slunce znamení lebky a absolutní bezvětří kolem upomínalo na hroby a nekropole. Zoufale se snažila posbírat v duši Sílu. Sílu bít se, sílu zraňovat, sílu zabíjet... Nemohla si vybavit zaprášená kouzla, 34


28.4.2009

11:29

Page 35


nedokázala se upomenout na nejjednodušší magická gesta. Tak dlouho už je nepoužívala. Tak dlouho se snažila vytěsnit je ze své duše. Kolikrát nad ránem proklínala samu sebe, že se jich nedokáže (nechce?) doopravdy vzdát. A te je pro změnu nedokáže ve vědomí nahmatat! *** Na tvrdé pryčně dnes není čas na spaní. Jadwiga znova a znova zkouší lámat prsty v gestu Síly. Nejde jí to, ani trochu jí to nejde, a to ji zítra čeká zkouška. Důležitá zkouška! Zítra se rozhodne, jestli má vůbec šanci stát se bojovou vědmou, anebo jestli ji z Kruhu vyženou. Bez glejtu a s ostudou, bude se dál jen protloukat po hospodách a za večeři nabízet amulety lásky a mastičky na potenci. Otřásla se ošklivostí — bohové, dejte mi tuhle příležitost! Aspoň to, když ostatní jste mi už dávno vzali. Kdo jiný se má tolik za co mstít? Umím to s mečem, s jedem i s prokletími, mě je přece škoda na hnojiště! Nedokázala se soustředit, vynervovaná a zpitomělá trémou. ,Když o něco hodně stojíš, na chvíli na to zapomeň,‘ vybavila si jednu z manter kněžek. Jenomže jak zapomenout na to, pro co člověk dýchá, na to, s čím večer usíná a s čím se ráno budí, na to, s čím žije už devět dlouhých let? Protože jenom tak dokáže zahnat špatné sny. A jednou — když bohové dají — přemoct i Černého anděla... Znovu namířila prsty, když vtom komnatkou zachrčelo hlasité zakrákorání. To stará kavka Brůna zakřičela ze sna. „Aby tě as,“ ulevila si vztekle. Pokus byl ztracený a pták nepřestával krákorat. Namířila prsty a místo Síly složila jiné gesto — gesto blesku. Místností prolétl rudý paprsek, pták naposledy zakřičel a spadl bez života na kamennou podlahu. 35


28.4.2009

11:29

Page 36


„Tak! Tohle si snad budeš pamatovat, Brůno! Brůno? Kavko, vstávej! Tak přece... Brůno!“ A pak si vzpomněla na slova staré Dušky: ,Naše práce nesmí být vedena pomstou, nesmí být vedena vztekem a nesmí být vedena nenávistí. Bohové nám toho tolik dali proto, abychom udržovali pořádek na jejich panství, stejně jako myslivec loví v královském lese škodnou. Na pomstu zapomeň, děvenko, a ani jiným pro ni nesluž, jinak promrháš svůj dar.‘ Potřásla hlavou, aby zahnala nevítanou vzpomínku. Co ty o tom víš, ke všem asům! To já, já sama seděla ve sklepě a poslouchala, jak mi nad hlavou vraždí mámu, ne ty, utrhla se v duchu, vztekle a s pláčem zároveň. A Brůna? Pfff... Jen hloupá stará kavka! Není mi jí líto, ani trochu mi jí není líto... Ne a ne! Pravdou bylo, že i Duška o tom musela vědět své — anebo o něčem hodně podobném, konec konců. Magické vlohy se v ženských na rozdíl od mužů neprobouzely samy od sebe a s narozením. Na povrch vyplavaly až po zážitcích, na které by všechny do jedné nejraději zapomněly. Po zážitcích, které vyhodily jejich životy ze zaběhaného koryta. ,Jako když povodeň odnáší starý kal i kamení ze břehů, vymele řece novou cestu a hledá, kudy nejlíp k ústí,‘ říkávala Duška. A Jadwiga, jak dívenku z vypáleného statku překřtily kněžky, když z ní ani po měsících nevypáčily pravé jméno, tohle dobře věděla. Jedna jako druhá, žákyně i učitelky, všechny se měly světu za co mstít. Jedna jako druhá bu už měly, anebo právě dostávaly do rukou takové zbraně, o jakých se obyčejným lidem nesnilo. A jedna jako druhá se musely naučit zacházet se svým darem. Anebo prokletím? Tahle otázka se v patnácti neřeší. 36


28.4.2009

11:29

Page 37


Naposledy zkusila prolomit prsty do kýženého gesta. A tentokrát s úspěchem — těžká truhla pod oknem se zaskřípěním odskočila o dva sáhy vlevo. Spokojeně se zasmála: to ostatní zvládnu levou zadní. V jedech jsem první, léčit umím taky a sebrat Sílu na světýlko? K smíchu... S úsměvem na rtech potom i usínala. Patnáctiletá dívenka, napůl ještě dítě. Dítě, které dokáže léčit deseti různými způsoby. A zabíjet patnácti. *** Vybělená kostra supa se rozletěla proti její hlavě. Prázdné oční důlky v bílé lebce jako by zaměřovaly každý její pohyb. Špička dravčího zobáku, zelená plísní nebo mechem, zamířila na oči, ostré pařáty na hrdlo. Jadwiga nastavila útočícím kostem do cesty alespoň vlastní ruce. Nebylo však zřejmě úkolem ptačích koster doopravdy jí ublížit. Těsně před cílem dravčí kostěj znehybněl a potom se stal tím, čím byl vždycky: vyběleným pozůstatkem mrtvého těla, pomůckou běžných věšteb a jednoduchých vysvětlení. Jako když loutkoherec setřese z ruky maňáska; z veselého kašpárka se v mžiku stane neživý kousek sametu s rolničkou. Jadwiga pohlédla k nebi — ani oblaka už nekreslila na oblohu hrozící siluety, slunce se prodíralo bílými beránky. Demonstrace síly neznámého protivníka potichu vyšuměla. Kde se vzala, tu se vzala, zbyla po ní jen hromádka rozházených kostřiček a jezevčí sádlo vylité do trávy. A mrtvý Mistr! Potlačila hrůzu a vrátila se do přístěnku — Genadij si nezaslouží zpráchnivět bez rozloučení. Jako zatoulaný pes, jako odhozená patka chleba na hnojišti. „Spi dobře, Mistře. Měla jsem radši zdechnout v polích, než přinést do tvých zdí tohle stornbažské prokletí. Čert vem 37


28.4.2009

11:29

Page 38


Jusufu a čert vem celý Stornbach, čert vem všechny dvorní intriky. Ale pro tebe, vědmáčku, pro tebe to udělat musím. Žil jsi dobrý život a zasloužils dobrou smrt. Nebo aspoň takovou, která dává smysl. Po které zbude víc než jen kruhy na hladině a pár vyschlých kostí,“ uhodila pěstí do kamenné zdi. „Přísahám při patronce vědem a zaříkávačů, při slepé Augischole, že se dozvím, proč jsi musel umřít. A přísahám dvakrát při černém bohu dobrodruhů, při tom, jehož jméno se nevyslovuje, že to někoho bude ještě hodně mrzet!“ Obložila starcovo tělo dřevem nakupeným před ohništěm, svazky sušených bylin visícími pod podvalem, rákosovou rohoží z rohu světnice i třemi tucty starých pergamenů. „Bohové s tebou, příteli,“ sklonila hlavu. Potom rozdělala oheň, připálila pergameny na Genadijově hrudi, ještě jednou pohlédla do staré tváře a vyšla ze stavení. Otevřela ohradu, vyhnala čtyři ovce a jednu stárnoucí kozičku na volnou pastvu a naskočila bez sedla na hřbet žíhaného mezka. Odjela rychle, aniž se ohlédla. Plameny se právě prokousávaly doškovou střechou, když Jadwiga definitivně opustila mýtinu, na které strávila tři poslední roky. *** Eskadra bílých kostřiček havranů a rorýsů, sokolů a krahujců, vrabců a sýkor kroužila nad stornbažským náměstím, nalétávala pod podloubí a útočila na každého v dosahu. Na tváře a na oči. Na srdce a na játra. Pod zobáky ostrými jak nože tryskala znovu a znovu krev. Vřískot měšanů sílil a překrýval duté cvakání kostí práchnivějících ptáků. Od západního obzoru přikryl nebe černý mrak, bachratý a těhotný bouřkou. Místo ledového deště a krupobití se z něj však na náměstí začal vylévat škvířící se tuk — páchnoucí 38

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Martina Šrámková DOBA KRKAVCŸ

Recommend Documents