EDICE
TAH SVAZEK 3
MARTIN SICHINGER
DUCHOVÉ
ŠUMAVY PAŠERÁCKÉ DRAMA Z ROKU 1946 65. POLE
© Martin Sichinger, 2012 © 65. pole, 2012 ISBN 978-80-87506-21-9
Tato kniha je věnována panu Františku Kadochovi k jeho osmdesátým narozeninám – za stovky příběhů, které přinesl z hor.
DÍL PRVNÍ INFILTRACE
LORENZOVA MAŠINA
Steiner vešel na služebnu. Na sobě měl tmavý kabát, na jehož rukáv se ani nenamáhal natáhnout pásku s písmenem N. Do odsunu nemusel, sklárny ho na seznam specialistů napsaly hned první den. Obvykle by pozdravil Grüß Gott, dnes jen něco zahuhlal a postavil na Honzův stůl kovovou bedýnku s dvěma kotouči, čtyřmi plochými tlačítky a nápisem Lorenz. „Co to je?“ zeptal se Honza. „Drátofon. Nemlich to samý co magnetofon, akorát se zvuk nahrává na drát.“ „Funguje?“ „Jasně, že funguje! Je to německá mašina, žádnej americkej drek!“ „Proč mi to nesete až dneska? Náhravací technika se měla odevzdávat minulej měsíc!“ Steiner nestačil odpovědět. Z ulice se ozval zvuk motoru a z tmavého volkswagenu, který partyzáni v Prachaticích zabavili Němcům, vystupoval v nové uniformě SNB Honzův přímý nadřízený, Pšenička. Honzu napadlo, že se Steinera musí zbavit. Sáhl po dalekohledu a vyhlédl z okna. Vysoko nad lesem se vznášela poštolka. „Je tam,“ pronesl tajemně. „Co máš v merku?“ divil se Steiner. 11
„Poštolku. A viděl jsem jí už včera.“ „Já taky.“ „To rád slyším, že jste jí taky viděl.“ „Proč?“ „Protože mi přinesete dalekohled. Ten jste měl už taky odevzdat.“ „Honzo, ale já…“ „Seberte se a jděte. Do večera ho tady chci mít.“ Steiner něco německy zamumlal a vydal se ke dveřím. Honza odložil dalekohled. Tenhle trik na skopčáky vždycky zabral. Pšenička se uvelebil na židli proti Honzovi. Nová zelená uniforma SNB s tmavě červenými nárameníky se šila podle střihu anglických battledresů a nosila se k ní černá kravata. Látkový pásek všichni proklínali – starý kožený, na který se dalo zavěsit poudro s pistolí, byl stokrát lepší. „Dáte si kafe?“ „Máš kafe? Zabavený pašerákům?“ „To zrovna ne, ale kafe mám.“ Honza přelil vodu z vědra do konvice a postavil ji na kamna. „Jak jde odsun?“ „Dneska poslední várka, a máme němčoury z krku. Totálně rezignovali, všichni chtěj do odsunu, maj strach, že ten jarní bude směřovat do ruský zóny, vážně to vodsejpá.“ „Jenže s pašerákama jsi vůbec nepohnul. Tohle přišlo z Prahy.“ Podal mu složený papír. „Někdo to poslal k nám, na ústředí národních socialistů.“ 12
Věc: Inkompetence strážmistra Jana Firmana Přestože je synem slavného finance Jana Firmana, který dokázal před válkou pochytat bandu pašeráků a zničit černou dílnu výrobců sacharinu, je jeho syn Jan tak neschopný, že si pašeráci z Vimperka udělali hotový ráj. Pašeráci Kilián Nowotný, Herbert Kranz a Johann Ascherl přenášejí rodinné dokumenty, směnky, dlužní úpisy, poslední vůle a historické dokumenty. Jejich posledním velkým úlovkem je středověká kronika města. Je s podivem, že v tak mladém věku může Jan Firman zastávat funkci strážmistra. A připomínám, že jde o člověka, který nebojoval proti nacismu, ale během totálního nasazení v Německu podával obdivuhodné pracovní výkony. Dopis byl psán na stroji a byl samozřejmě bez podpisu. „Poslal to Vlasák, minulej měsíc jsem ho vyhodil. Myslí si, jak je chytrej, pitomec…“ „Copak se těch pašeráků nemůžeš zbavit?“ „Jak? Každej má svůj úsek hranice, o kterým ví všechno. Po válce odešli do Bavorska, ale šumavský lesy jsou jejich obživa. Ty nikdy ze Šumavy neodejdou.“ „Honzo, lidi na ministerstvu musí vidět, že je hranice neprostupná a města v pohraničí chráněný, jinak Šumavu nikdy neosídlíme! Musíš jednoho z nich chytit!“ „Dneska k ránu jsem chytil Kurta Plicku.“ 13
„Plicka je ti nanic, toho nikdo v Praze nezná.“ Kdepak, Pšenička nepřijel, aby ho chválil. Ti nahoře přijedou vždycky jen proto, aby se zeptali, jak je možné, že jste nějakou věc nechali zajít moc daleko. „Přivez jsem ti posilu.“ „Doufám, že to není Slovák.“ Honza se bál dalšího militantního katolíka, který bude vykládat, že za Tisa nebylo všechno špatný, a že my tady v Čechách nedokážem bez Pána Boha ani nabít pistoli, aniž bysme si přitom neustřelili půlku hlavy. „Jen klid, toho kluka znáš, je odsud. Oskar Hirsch.“ „Oskar? Ten měl prej na severu úžasný výsledky.“ „Pár věcí mu vyšlo.“ „Kde je?“ „Šel se najíst.“ Pšenička si poposedl, a v tu chvíli spatřil drátofon. „To je konečně úlovek! No vidíš! Tyhle krámy shání ministerstvo vnitra po celý republice.“ „Proč?“ „Na výslechy a odposlechy.“ „To se budou používat mašiny, který jsme zabavili odsunutejm Němcům?“ „To si piš, že jo. Kde bysme je taky vzali? Přece si je estébé nebude vyrábět sama? Zrovna tyhle udělátka od Lorenze jsou slušný. Seberou se Němcům, a je to.“ Povzbudivě se na Honzu usmál. „Kde jsem to přestal?“ „Mluvil jste o Oskarovi.“ „Potřebuju, abys ho dostal nahoru k pohraničním praporům SNB.“ „Jak?“ 14
„Něco vymyslíte.“ „Proč ho tam máme dostat?“ „Protože komunisti z vojenský rozvědky chtěj do Bavorska dostat český agenty. Pod Reicinem si za státní prachy budujou vlastní zpravodajskou službu, a ta se k tomu chystá pohraniční prapory využít. Jediná šance, jak tomu zabránit, je přinést důkaz o tom, co prapory SNB vyváděj. Financům zatápěj, civily pronásledujou až za hranici. Musíme mezi ně dostat aspoň jednoho člověka.“ Takže mám nahoru infiltrovat svého spolužáka, pomyslel si Honza udiveně. Neměl nejmenší představu, jak to udělá. „Dávej na Oskara pozor. Hlavně pomalu a vopatrně. Na něco přijdete. Když tak se poraď s tátou, ten zná hranici jak svý boty.“ Honza se vzmohl jen na to, že přikývl a dopil kafe.
15
RUPERTŮV ODKAZ
Oskar vypadal starší, než si ho Honza pamatoval. Přes uniformu měl navlečený maskovací přehoz tarnschlupjacke, který za války používaly Waffen-SS a který se po válce často nosil. Jako kluci spolu chodívali sáňkovat na louky za hřbitovem. Patřívali každý do jiné party, ale jedno odpoledne u hřbitova se dali do řeči o tom, co dělají tátové. Mohli bysme se na hranici kouknout sami. Bylo jim dvanáct, došli po svých až k Černé hoře nad Kvildou, k bílomodrým bavorským pohraničním sloupům, a cítili se jako králové hranice. Cestou zpátky si v lese rozdělali oheň a uvařili čaj z jehličí. Když se před nimi v zasněžené krajině objevila světla Vimperka, Hirsch povídá: Víš, že píšu knížku? Jo? A o čem? O pokladu v tajný chodbě hluboko pod městem, kterej najdou dva kluci. Ty jo! Dáš mi jí přečíst? Možná, až jí dopíšu. Ale nikdy jí Honzovi neukázal. Možná ji ani nedopsal. Nebo přijel, aby ji dodělal teď. „Kde budeš bydlet?“ zeptal se Honza. 16
„Pořád přemejšlím, že se mrknu na byt, co nám zabrali Němci.“ „Tam radši nechoď.“ „Tys tam byl?“ Honza přikývl. „Po válce jsem byty kontroloval všechny. Vypadá to jako u nás, když jsme se vrátili z protektorátu – trouba prasklá, nábytek rozkradenej a zdi tak začouzený, jako by si skopčáci rozdělávali oheň přímo v obejváku a posílali do reichu signály, jak jsou tady spokojený. Můžeš se ubytovat ve Hvězdě, než seženem něco slušnýho.“ „Tak já budu doma spát v hotelu,“ zasmál se Hirsch. Pak sáhl do kapsy a podal Honzovi svoje dokumenty. „Bude lepší, když budeš mít moje papíry v pořádku. Do sboru přicházej lidi odevšad, co?“ „Já už zažil Slováka, co tvrdil, že lítal v Anglii, a pak se ukázalo, že sloužil ve wehrmachtu a podílel se na vyhlazení Lidic. Potom tu byl kluk z Liberce, co utíkal před dětma – sháněly ho tu už tři dcery a na cestě vlakem byla i čtvrtá.“ „Ještě mám tohle.“ Hirsch vytáhl na stůl německou pistoli P-38. „Abysme to nějak zkompletovali.“ „Tu si zatím nech.“ Hirsch schoval pistoli. „Prej jsi byl za války nasazenej v říši.“ „Jo, v Mnichově. K podmořskejm kabelům se letovaly kovový plátky, takový růžice, pájelo se to do cínu.“ „I za náletů?“ „Jo. Loni v květnu jsem si dal žádost k finanční stráži, ale převeleli mě k četníkům.“ 17
„Pšenička ti asi řekl, co nás čeká.“ „Jo.“ „Mohli bysme to udělat přes německý pašeráky.“ „Jak to myslíš?“ „Až si nějakej z nich přijde do města vyzvednout paš, můžem ho honit tak nešikovně, že padne do rukou nějakýho pohraničníka, co si tady chce udělat jméno.“ „To není špatnej nápad, má jen jednu slabinu.“ „Jakou?“ „Žádnej pašerák sem už nepřijde.“ „Proč ne?“ „Není pro co.“ „Ale je, všude po republice se pašeráci vracej pro všechno, co Němci na poslední chvíli schovali po barákách nebo zakopali na zahradě, a mají úplný žně.“ „Jenže tady jsme všechno zajistili. Továrníci a boháči odešli s Američanama loni na jaře, majetek jim kompletovaly a odvážely americký jednotky. A nic tu nenechaly, tím jsem si jistej. Navíc jsem dneska ráno chytnul Kurta Plicku.“ „Dostals ho na udání?“ „Jo. Šel pro paš do bytu po Rupertu Steinbrenerovi.“ „To byl syn majitele tiskárny, co padl v Bělorusku, co? Páni! Pro co Plicka šel? To musel bejt úlovek!“ Honza sáhl do kapsy a podal Oskarovi obálku s razítkem Tiskárny Johann Steinbrener, Vimperk. „Nech mě hádat… Prachy? Dolary?“ „Ne.“ „Tak dlužní úpis? Nebo směnka?“ 18
„Kdepak.“ „Šeková knížka?“ „Taky vedle.“ „Tak poslední vůle? Nebo patenty, co si před válkou podávali tiskaři a skláři?“ „Samá voda.“ Hirsch otevřel obálku. Vánoce 1943, 40 km od Minsku Můžete za mne svíci zapálit, ať ve tmě tmoucí Bůh dá světlu tomu sílu sdělit, aby se nebáli, kdo bloudí nocí. Navrátí se domů. Můžete za mne svíci zapálit, ať utěší vás v tomto těžkém čase Pán, abyste vše dobře přestáli a prošli tmou, než shledáme se zase. „To je hnus!“ vztekal se Hirsch. „Rok po válce se pašeráci vypravujou přes hranice, aby nosili básně o tom, jak náckové bojovali na východní frontě?!“ „Jo, a to dokazuje, že tu žádný poklady nejsou.“ „Musíme to s tou infiltrací vymyslet jinak.“ „Nejspíš jo.“ Honzu napadlo, že vůbec nechce mluvit o infiltraci. Nějakou oklikou se toužil dostat k tomu, jaké to bylo, když bývali kluci. Jenže mu scházelo kouzelné slovo, kterým by se do těch dní dokázal vrátit. Najednou si vzpomněl, jak jednou hajnému v Kláš19
terci ukradli bramborovou kořalku. Svezl je na voze, měl jich pár pohozených na seně a oni mu jednu šlohli. Chutná to jak holubí chcanky, prohlásil Oskar, když se napil na skále nad Volyňkou. Holubí chcanky, to je heslo, které jsme používali, když se nám něco nezdálo. Jenže jak by nám pomohlo teď? A pak ho něco přece jen napadlo. Nebyly to holubí chcanky, ale taky to neznělo špatně: „Nechceš se mrknout, jak lifrujem Němce?“ „Jasně že chci,“ přikývl Hirsch. Zdvihli se od psacího stolu. Zástup byl rozdělen do dvaceti řad po třiceti lidech. Každá řada představovala jeden vagón. Obvykle odjíždělo dvacet vagónů, na břehu Volyňky čekalo pod Honzou asi šest set lidí. Stáli mlčky, otupěle, jako drolící se hliněná armáda. Už nebudou vyřvávat, že Vimperk patří Němcům. Už nebudou tleskat, zpívat a zářit nadšením, jako když v září 1938, těsně potom, co máma umřela a Honza s tátou museli odejít, vtáhla do města zelená armáda. Ty zarostlé, povykující výrostky s klacky a zbraněmi na vozech tažených koňmi vítali místní Němci s nadšením, jako by se tu zjevil čtrnáctiletý Hitler, pubertální pacholek z lesů nad městem a přišel jim zvěstovat, že jejich město bude zase německé a Češi odtáhnou a stanou se protektorátními otroky. Tihle všichni tleskali a provolávali slávu. 20
Berta stála na konci řady vpravo, drobná šedivá žena, která jim zničila byt a rozprodala všechno, co schovali – i všechny máminy kresby, všechno její krásné sklo. „Honzo?“ ozval se Steinhausl. Honza se otočil od okna. Steinhausl byl padesátiletý chlap s hranatým obličejem a postavou řezníka. Měl tak velké ruce, že když se opřel o stůl, hrozilo nebezpečí, že všechno, co na něm leží, sletí na podlahu. A bylo toho hodně, Steinhauslův stůl byl zavalený vkladními knížkami, cennými papíry a dokumenty. Všude po místnosti stály muniční bedny, které původně sloužily wehrmachtu k dopravě ručních granátů, a teď byly až po okraj nacpané radioaparáty, dalekohledy, psacími stroji, ale i umělými sladidly, nitěmi, cigaretovými papírky, gumami na prádlo, hřebeny a jehlami do šicích strojů. V kovové bedně s nápisem US Army leželo šest pistolí, dva samopaly a čtyři granáty. O zeď se opíraly dvě mannlichovky a pár vzduchovek. „Berta se zapsala jako specialistka,“ oznámil mu Steinhausl. „Cože?“ „Jo, aby nemusela do odsunu, uvedla se jako návrhářka skla.“ „Vy jste jí vyškrtl?“ „Někdo to udělal už přede mnou.“ „Kdo?“ „Nevím, nestíhám to všechno zjišťovat, mám fofr a bojím se, že mi ty seznamy Američani omlátěj o hlavu.“ 21
Steinhausl přeháněl, protože si vedl výborně. Organizaci odkoukal od Američanů a za odsun dostal okresní výbor pochvalu, takže si to Steinhausl posichroval na všech stranách – komunistům v Prachaticích se líbilo, že Němce lifruje raz dva, a Američani měli rádi pořádek. Základní jednotkou odsunu byla rodina, která se musela zkompletovat. Neúplné rodiny by Američani nepřijali, báli se, že jim v jejich zóně zůstanou desetisíce žen, které nedokážou uživit své děti. „Starej Kraus neuvedl, že je elektrikář, vydával se za svýho bráchu, co dělal na pile, a já ho málem odsunul. Mezitím národní správce zjistil, že má ve sklárnách jedinýho elektrikáře, kterej je věčně namol, přihnal se a Krause vyreklamoval. Kraus řval, že vykope granáty a vyhodí sklárnu do vzduchu.“ „Voni nechtěj zůstat?“ divil se Hirsch. „Ne, specialisti musej zůstat, i když nás na kolenou prosí, abysme je zařadili do odsunu.“ „Tohle je poslední transport ze Šumavy?“ Steinhausl přikývl. „Pak přijedou Rumuni a bude se otevírat pomocná škola. Aspoň do ní nacpem děti německejch specialistů.“ „Mluví česky?“ „Ani slovo. A doučování němčiny je zakázaný, to musíte kontrolovat.“ „Kolujou nějaký fámy?“ „Mezi Slovákama se šušká, že je vláda vyzvala k návratu na Slovensko. Jen co se zbavíme Němců, vyhlásí si Slováci samostatnost, a my všechny, co zůstanou, nacpem do sběrnejch táborů po Němcích.“ 22
„Jako že si na skopčákách trénujem vodsun Slováků?“ „Jo.“ „To je dobrý.“ „A pak je tu fáma, co už není fáma.“ „Jaká?“ zeptal se Honza. „Příští tejden dorazí cikáni.“ „Kam?“ „Do baráků, co pro svý dělníky postavil Steinbrener.“ A je to tady, pomyslel si Honza. Šeptalo se o tom celé měsíce, a najednou to byla pravda – místo Němců dostanem cikány. „Takže se zničí Steinbrenerovo dělnický baráky?“ „Jo. Za á je postavil německej továrník a za bé tudy vede silnice na Pasov, jediná cesta z vnitrozemí na západ. Nejspíš jí zavřou.“ „Jak by jí chtěli zavřít?“ „Gottwald napsal dopis ministrovi vnitra o uzavření celý Šumavy.“ Honza tázavě pohlédl na Hirsche, protože mu vrtalo hlavou, jak by mohl Gottwald zavřít Šumavu, jenže Hirsch se sehnul k bedně a vytáhl foťák, který Němci ukradli Pohlovi, židovskému majiteli místního fotoateliéru. „Na tenhle foťák jsme se chodili koukat jako kluci, stál za výlohou, pamatuješ?“ „Jo.“ „A tady je ten, kterým nás fotil ve škole!“ Z krabice vytáhl přístroj a obracel ho v ruce. „To je vážně divný, zabavovat foťák, kterým nás fotil na školní fotku. 23
Ale stejně si ho nechám.“ Hirsch ho strčil do kapsy a Honza se otočil k oknu. Berta se posunula v řadě, sundala šátek a vytáhlý voják jí na hlavu nasypal bílý prášek. Měli by odvšivovat vás, řekl při prvním odsunu starý Fürst, ale nikdo mu nerozuměl. Koneckonců, odvšivování byla jen záminka, aby vojáci z místních posádek mohli vydělat na šmelině s DDT. Drobné bílé tečky pokryly nakrátko ostřihané šedivé vlasy. Berta zatřepala hlavou a natáhla si šátek zpátky. V tom okamžiku ho poznal. Byl to mámin šátek. Stál bez hnutí u okna a přál si vidět, jak Berta odevzdává to, na co byli všichni Němci tak hrdí, svou Sparbuch – vkladní knížku. Zástup se pohnul a Berta s ním. Nikdo jí už nic nenamlouvá, jako se to dělávalo při prvních odsunech, které se maskovaly jako pomoc při sklizni na Ukrajině. Za chvíli se vydá na nádraží a na Černém Kříži opustí tuhle zem. Z Pasova vyrazí do Heidelbergu, Řezna nebo Augsburgu. Napakuje se do táboru UNRRA, mezi miliony uprchlíků, bude žít z balíčků Spojenců a Skandinávců a Červený kříž jí pomůže najít práci kuchařky v nějaké vesnické škole, kde bude tvrdit, že s nacismem neměla nic společného, nikdy nikomu neublížila a nikdy nevěděla o ničem, co se dělo. Chtěl bych ji vidět v dobytčáku. Chtěl bych vidět, jak s ní vlak přejíždí hranici. Teprve potom snad budu mít klid.
24
REICINOVA POKLADNA
Táta otevřel dveře a odšoural se do kuchyně, zatímco se Honza sehnul, aby si zul boty. Ramenem zavadil o skříň, ze které vypadla mannlichovka. Táta ji vyfasoval v roce 1922, byla to válečná výroba ze zbrojovky v Brně, a už když ji táta dostal, byla pěkně otlučená. Ale nemysli si, tendle kvér není špatnej, říkával. Právě s ní bránil před válkou hranici na Bučině proti ordnerům. Po Mnichovu ho přeložili do protektorátu ke Starým Prachaticím, kde hlídal protektorátní hranici a kontroloval, jestli babky nenosej o dvě vajíčka víc, než nařizoval Heydrich. Po válce se vrátil do Vimperka, ale místo na hranici ho poslali do důchodu, jako většina finančáků měl těžké revma a v padesáti byl pro službu odepsaný. Na stole ležel rendlík, ve kterém si táta dělal míchaná vajíčka. Plotna byla spálená a ušpiněná. Na polici stála ošatka s žitným chlebem, s tím dobrým chlebem, který mívali před válkou, ale neměl nic společného. „Co je novýho?“ zeptal se Honzy. „Mám posilu – mladýho Hirsche.“ „Je moc vysokej, toho ti hned vodbouchnou.“ Táta měl rád malé chlapy. Před lety ukazoval Hon25
zovi fotku financů z Českých Žlebů a všichni na ní byli malí, sotva metr pětašedesát. Tohle je jednotka, jaká má bejt – samí drobní šikovní kluci. A tady je Pešek, ten je z nich nejmenší a nejlepší. Pešek byl nejslavnější financ Šumavy. Jednou sám za noci zastavil pět pašeráků s vozem soli a donutil je jet rovnou na stanici. Když ho pašeráci uviděli na stanici ve světle, do jednoho vykládali, že kdyby věděli, že je vede takovej prcek, ještě v lese by s ním zatočili. „Kubiš s Gabčíkem taky nebyli obři, a co dokázali!“ „Jo, jasně, tati.“ „Dáš si čaj?“ „Dám.“ Táta nalil Honzovi čaj. „Stavil se tu Pšenička. Prej tě hledal na stanici.“ „Šli jsme se kouknout na odsun.“ „Viděl jsi Bertu, jak táhne?“ „Jo.“ Táta se odmlčel, zavřel oči, něco si mumlal sám pro sebe a Honza uslyšel jen slovo Berta. „Nemůžeš tu zatracenou Němku pustit z hlavy?“ „Neříkal jsem Berta.“ „Ne? A co jsi říkal?“ „Beran.“ „A co s Beranem?“ „Beran, to byl ministr!“ povzdychl si táta. „Celý finanční stráži chtěl nakoupit čézety.“ „Všichni věděli, že má rád Strakonice a nechce, aby fabrika zkrachovala.“ 26
„Ba ne, kamaráde, Beran to s náma jako jedinej myslel dobře. Tomu ty nemůžeš rozumět.“ Honza pokrčil rameny. Berana si moc nepamatoval, ale přišel mu jako dobrý duch, který chtěl pro tátu kdysi něco udělat. Táta seděl v křesle se zavřenýma očima a nejspíš myslel na návrhy, které ministr Beran předkládal v parlamentu. „Co mi chtěl Pšenička?“ „Varovat tě.“ „Před čím?“ „Chystá se sem trofejní oddíl.“ Honza byl tak unavený, že i kdyby mu táta řekl, že se do Vimperka chystá na návštěvu prezident Beneš, nic by to neznamenalo. Mraky za oknem se podobaly polštářům, ale nepluly k jeho hlavě, říjnový vítr je odháněl na východ. „Jakej oddíl?“ „Na severu loni zřídili speciální skupinu OBZ. Velel jí kapitán Dovara a byla podřízená Reicinovi, náměstkovi ministra vnitra. Patřili k ní gauneři, který hned poslali k soudu. Podporučík Smetana, kupříkladu, zabil kolem osmdesáti Němců, jen tak.“ „Hm.“ „Stejně to prosáklo a letos na jaře jí poslanci zrušili. Pak byl chvilku klid, ale hned po volbách založil Reicin zvláštní trofejní oddíl. Velitelem je kapitán Kilián.“ „Kilián? To si děláš legraci?! Jmenuje se jako náš král hranice!?“ „Jo, jmenuje… Štábní kapitán Ladislav Kilián. Roz27
kazy dostává jen od Reicina. Jsou tajný a díky nim Kilián získává z pohraničí šperky, vzácný dokumenty, obrazy, peníze, který Němci při odsunu zakopali…“ „Co s nima dělaj?“ „Všechno, co Kilián najde v pohraničí, vozí do Reicinovy kanceláře na generálním štábu na Vítězným náměstí nebo do Reicinovy vily v Bubenči. Jsou to věci za desítky milionů korun. Pamatuješ si, jak Beneš tvrdil, že konfiskace majetku Němců bude sloužit k odškodnění Židů a obnově země po válce? Jenže skončí u Reicina v pokladně. A teď se Kilián chystá sem.“ „Do Vimperka?“ „Jo. Máme tady něco cennýho – ve městě nebo někde poblíž.“ „Jenže tady nic není,“ vydechl Honza. „Ne? A co fabrika na Františkově?“ Ve Františkově byla podzemní továrna na messerschmitty, kterou na přímý Hitlerův rozkaz přestěhovali z Mnichova a Straubingu na Šumavu. Údolí Františkova, sevřené ze všech stran hustými smrkovými lesy, bylo posledním místem, u něhož nacisté doufali, že je kryto před spojeneckými letadly. „Tati, Františkov je pohádka pro děti. Montovali tam kabiny do stíhaček, nic víc, kolik fám jsme tu už měli…“ Honza byl na Františkově snad už stokrát. Jednou tam hledal stůl, na kterém se podepisovala mnichovská dohoda. Na vlastní oči ho vidělo sedm Vimperáků, kteří tvrdili, že je prosáklý krví a potažený kůží zavražděných Čechů. Nakonec se ukázalo, že 28
to byl stůl z hospody v Lipce a ležela na něm stažená srnka, kterou chytili pytláci. „No, jak myslíš. Pšenička ti tu nechal tohle, nechtěl to tahat na stanici. Máš si to přečíst.“ Táta vytáhl složený papír a podal ho Honzovi. KVALIFIKAČNÍ LISTINA Ladislav Kilián se narodil v Praze v listopadu 1922, takže byl o půl roku mladší než Honza. Jenže na rozdíl od Honzy už v roce 1942 bojoval u Buzuluku, kde mu střela dum-dum zasáhla levé předloktí. Dvakrát obdržel československý válečný kříž, medaile za chrabrost a ruské vyznamenání za odvahu. A hodnocení, která získal, byla nejlepší, jaká kdy Honza viděl. Logické uvažování přesné. Společenské vystupování vynikající. Součástí dokumentů byl taktéž: ZÁZNAM O PŘEZKOUŠENÍ POVŠECHNÉ TĚLESNÉ ZDATNOSTI Hned první disciplínou byl Pochod. „Patnáct kiláků za hodinu a tři čtvrtě?! To je šéf trofejního oddílu?“ „Jo.“ „Pracuje pod Reicinem a chystá se do Vimperka?“ Táta zachmuřeně přikývnul. 29
Běh na tři kilometry zvládl štábní kapitán Ladislav Kilián za devět minut padesát jedna vteřin a dostal maximum padesáti bodů. Jediné, za co si připsal jen dvacet bodů, byl granát. „To háže s tím prostřeleným předloktím?“ „Ne, prostřelený předloktí má na levý ruce, je pravák, takže si nemusíš dělat naděje, že by včas nevytáhl pistoli.“ „Nemůžou bejt ty výsledky zfalšovaný?“ „Že by někdo falšoval výsledky v kvalifikační listině, o tom jsem teda neslyšel.“ „Co tady může hledat?“ „To se nedozvíš, dokud ti to neukradne.“ „Co mám dělat?“ „Nic. Neprozraď, co o něm víš, sleduj ho a přitom se snaž chytit nějakýho krále hranice.“ „To je fakt,“ uklidnil se Honza. „Nowotnýho, Ascherla ani Kranze ten náš slavnej Kilián nechytne. Co o nich může vědět?“ „Nic.“ Táta vstal a poklepal Honzu po zádech. „Pašeráci ho zajímat nebudou. Ale ty si musíš vylepšit reputaci.“ „Co s tím papírem mám dělat?“ „Radši ho spal.“ Honza otevřel dvířka od kamen a hodil papír dovnitř. Dvířka nechal otevřená a sledoval, jak Kvalifikační listina hoří. Táta má pravdu. Jestli je tu něco cenného, budou o tom jako první vědět naši slavní pašeráci. Nowotný, Ascherl, Kranz. Třeste se, králové hranice! 30
ĎÁBLOVA VODA
„Vy jste Ascherlová?“ zeptala se úřednice. Dorla přikývla. „Máte nějaké dokumenty?“ Dorla jí podala pas. V kanceláři ještě pořád visel pach těch, kteří tu seděli před ní. A nebyl to pach místních, kteří byli cítit kravami a smolou, ale uprchlíků, kteří smrděli potem a špínou. „Jinou fotku nemáte?“ Dorla zavrtěla hlavou. „Jste z Kaltenbachu, že ano?“ Dorla přikývla. Věděla, že fotky z Kaltenbachu pozná každý. Dělával je starý Schweigl, který si před válkou na Kaltenbachu pořídil první fotografický aparát a založil si živnost, o které nikdo předtím neslyšel – průkazní fotograf. Focení probíhalo tak, že Schweigl posílal jednoho pod druhém ke zdi v kuchyni, aniž mu došlo, že jim nad hlavou visí nádobí. Na temeni hlav pak lidem trůnily lžíce, hrnky, dokonce i kafemlejnky. Finančáci pak při kontrolách věděli svoje: Kamaráde, ten průkaz je padělanej! 31
Jak nemáš na hlavě kafemlejnek, nejseš z Kaltenbachu! Úřednice se na něco zeptala, ale Dorla jí nerozuměla, protože si ještě nezvykla na místní nářečí. Každé údolí Šumavy mělo vlastní dialekt a vlastní slova. Třeba řepě se na Kaltenbachu říkalo Dorsche, což všude jinde znamenalo tuřín. Odsud měli kaltenbachští přezdívku Dorschteref – řepohrab. „Ptala jsem se, jestli žijete jen s otcem.“ „Ano. Oba mí bratři padli předloni v dubnu.“ „Máte v Bavorsku nějaké příbuzné?“ „Už ne.“ Ještě před měsícem psala její sestra Anna, že možná dostane práci. A před dvěma dny se dozvěděli, že zemřela na tyfus. „Odešli jste sami?“ „Ano. Letos v červnu.“ „Takže žádný dokument z české strany o odsunu nemáte?“ „Ne.“ „Bydleli jste v Kaltenbachu?“ „Ano.“ „Dokončila jste nějaký kurz?“ „Ne.“ Na to, aby si udělala kurz zdravotní sestry, by musela dojíždět do Waldkirchenu, a tam by všichni poznali, že je česká Němka. „Na poště ve Freyungu se uvolnilo místo. Hlásí se osm uchazeček. Mluvilo se o jízdním kole, ale podle všeho na něj nejsou peníze.“ 32
Tohle byla dobrá zpráva. Bez kola to ostatní nejspíš vzdají. Kolo mělo nesmírnou hodnotu, protože odsunutí Němci museli kola nechat v Čechách. „Znáte samoty nahoře nad Finsterau?“ Přikývla. Heinrich ji bral s sebou, když před válkou pašoval do Čech cukerín. „Tohle podepište a sem napište vaši adresu.“ Dorla nejistě sáhla po tužce. S otcem měli od starého Nigla slíbenou hájenku, ale přespávali v seníku v lese, protože Nigl v hájence nechával uprchlíky. Chtěl vydělat, dokud to šlo. Sevřela tužku a napsala: Julian Nigl, hájenka Wistlberg, Frankhof 2, Finsterau, pošta Freyung, Bavorsko. V ulici k náměstí se objevil proud uprchlíků, Dorla sklonila hlavu a vrazila do ženy, která nesla v košíku čerstvě nasbírané houby. Určitě byla místní, tvářila se znechuceně: Co tu všichni chcete?! Vždyť ani nejste Němci! Pro ni, pomyslela si Dorla, jsem odpad, který navěky zničí charakter čisté rasy. Jsem česká Němka, musím se schovávat v lesích, jinak si o mně budou místní notovat píseň, kterou znali starousedlíci v celém Bavorsku: Schick sie zurück in der Tschechoslowakei, Herrgott, mach uns von dem Gesindel frei. Jsem Gesindel, pomyslela si znovu. Jakmile zástup uprchlíků zmizel, vrátila se na náměstí. 33
Za dřevěným pultem, na kterém stály pytlíky s kořením a lahve s nálevy, seděla šedovlasá stařena. Tohle bude Pauline Tobisch, porodní bába, kterou odsunuli ze Šindlova a pro niž táta pašoval do Čech léky. „Grüß Gott.“ Cítila se nesvá, stála před ženou, která ji přiváděla na svět. „Potřebovala bych mast na revma.“ „Stalo se tátovi něco?“ „Strom mu rozsekl nohu pod kolenem,“ zašeptala Dorla a doufala, že si to Pauline nechá pro sebe. „Až na kost?“ Přikývla. „Křen máš?“ Ještě nikdy se nestalo, aby doma neměli křen nebo arniku naloženou v žitné. Prababička, babička, máma, všechny si je sbíraly samy. „A psí sádlo?“ „Taky ne.“ „Našla sis už práci?“ Dorla zavrtěla hlavou. „Kdyby tu byla nemocnice, byla bys první, koho bych v ní ráda viděla.“ „Kdepak, já a nemocnice…“ „Vem si tohle.“ Pauline natáhla vrásčitou ruku, aby jí podala věci zabalené v roztrhaném hadru. Dorla vyčkávala, protože neměla čím zaplatit. „Nic od tebe nechci, tvůj táta mi taky pomohl. A tvoje máma byla hodná ženská.“ Dorla přijala milodar a slzy se jí vedraly do očí. „Víš, možná bych pro tebe dala něco dohromady. 34
Jsi ještě mladá, mohla bys zkusit nějaký kurz…“ „Děkuju, ale to ne,“ zašeptala Dorla. Na borovici vedle cesty na Bučinu visela cedulka: Hledám Wolfganga Kukrala z Kozích Hřbetů u Kašperek… Nikdo nebyl v dohledu, a tak zabočila mezi stromy, aby se vyhnula celnici před Finsterau i hlavní silnici, kterou hlídali Američané. Poprvé je viděla loni v květnu, ještě v Čechách na Kaltenbachu. Vracely se k večeru s Liselott, když se na silnici z Kvildy objevil americký tank. Dojel až k nim, z jeho útrob vylezl voják a pozdravil Dobrhy dhen. Guten Abend, odpověděla Liselott. Vojáka zarazilo, že se v Čechách mluví německy. Za okamžik se objevil druhý Američan, který v prapodivné němčině vyslovil tři slova: Ajnen dučen solče? Později jim došlo, že chtěl vědět, jestli neviděly nějaké německé vojáky. Následovaly dotazy na rádio a Dorlu napadlo, že vojáci vůbec nechápou, kde jsou. Došlo jim to až druhý den. Americký voják, který se snažil mluvit německy, potřeboval šaul. Hýbal při tom rukama, takže pochopila, že shání die Schaufel – lopatu. Došla do dřevníku, a když se vrátila, voják udělal krok k ní, aby si lopatu vzal, ale pak se zastavil a strnule zíral na nářadí, které mu podávala. Jinou než dřevěnou lopatu, lopatu celou vyřezanou ze dřeva, lidé na Kaltenbachu nikdy neměli. Tehdy možná pochopil, jak chudí lidé na Šumavě žijí. 35
Dál se chodily dívat, jak vojáci stavějí kantýnu za farou na Kaltenbachu, a na první letadla, která do údolí shazovala proviant. Od Američanů dostaly mýdlo a dvě plechovky naplněné až po okraj žlutými kostičkami. Liselott tvrdila, že to jsou žluté ryby, a Annerl, že jí mořské sasanky. Až v Bavorsku se Dorla dozvěděla, že ochutnala ananas. Zahnula vlevo a sešla k hraničnímu potoku Teufelbach, kterému Češi říkali Ďáblova voda. Slabé paprsky slunce probleskovaly mezi kmeny smrků a voda šuměla v korytu potoka. Kdybych dostala práci, mohli bysme se přestěhovat do Finsterau. Pronajmout si dva pokoje, jeden pro mě, jeden pro tátu… Z dlouhé řady šípkových keřů vylétly tři sýkorky. Byl to neznatelný pohyb v hemžení lesa, ale Dorla poznala, že není sama. Vydala se do svahu, ale už po dvou krocích zašustily listy mladých javorů, a než se stačila otočit, kráčel vedle ní Kranz, pašerák, se kterým chodíval táta. Mluvil jako vždycky – rychle a překotně, jako by všude za stromy stáli finančáci. „Něco bych pro tátu měl. Něco velkýho. Táta je jedinej, kdo to může udělat. Peněz by za to byla fůra. V kolik chodí z lesa?“ „Za tmy.“ „Ať se dneska večer u mě staví. A veme to zadem. Pospíchá to.“ „Proč nejdete sám?“ „U hranic je nějak živo a dneska z Vimperka vy36
pravujou poslední transport. Všechny specialisty, co ve městě zůstanou, znaj Vimperáci jak svý boty a lehko poznaj, jestli se tam bude motat někdo cizí. Já už riskovat nebudu, ale tátovi by to bodlo. Do takovejch věcí šel vždycky po hlavě.“ Dorla přikývla. „Už se udobřil s Heinrichem? Nemůžou se na sebe čertit až do smrti! Je to tvůj snoubenec, ne? Tak se taky snaž!“ „Už spolu mluví.“ Proč vlastně lžu? napadlo ji. Protože Kranz neví, že má táta něco s nohou? Kranzovi její zaražený výraz neušel. „Co je? Něco se ti nezdá?“ „Jestli je to něco velkýho, proč si nevemete Kiliána Nowotnýho?“ „Kilián je moc vopatrnej. Tuhle převáděl huťmistra Pankrátze z Vimperka, toho slavnýho skláře. Nedali ho do transportu, i když chtěl, dostal nálepku specialista, a má utrum. Se ženou a čtyřma dětma se Pankrátz dovlíkl o půlnoci do lesa na Michlově Huti, ze tmy se vyloupnul Kilián a povídá: Heinrich, musím vás poslat domů, svítí měsíc a já u hranic viděl nějak moc lidí. Žádný vojáci ani četníci to nebyli, nejspíš jenom hajný, který Češi vždycky naženou k hranici, ale Kilián je vopatrnej. Někdy si říkám, jestli mu vo tu jeho slavnou pašeráckou čest nejde víc než vo ty lidi.“ Dorla se zamračila. „Nelíbí se ti, jak vo něm mluvím? No jo, já zapomněl, že je taky z toho vašeho Kaltenbachu,“ ušklíbl se Kranz. „Jo, a ještě něco ti řeknu: přituhuje. Kurta 37
Plicku taky chytili. Nějakej mladej četník ve Vimperku. No, hlavně řekni tátovi, že po tomhle paši může mít do konce života vystaráno.“ „Já mu to vyřídím,“ přikývla Dorla.
38
FRANKŮV ARCHIV
Výčep hotelu Zlatá hvězda byl ještě prázdný – odsun se bude zapíjet až večer. „Je tu někdo? To jsme tady u Suchánků?“ zakřičel Honza, ale nikdo za pípou mu neodpověděl. Došel k pípě, natočil dvě vodová piva, z police sebral dvě skleničky a litrovou lahev s nažloutlou tekutinou. „Bramborová kořalka?“ divil se Hirsch. „Tu eště Němci pálej?“ „Jo, zabavil jsem jí v lese nad Lipkou. Správce na pile jí míchá s rumem a prodává jako rum.“ „Pijem pašovanej chlast?“ „Jo.“ Na vinětě stál nápis provedený tužkou: Org für Buben. „Buben jsou děti, ale org?“ „Zlý.“ „No jo!“ „A pamatuješ si, jak se řekne táta?“ „Ne.“ „Votan.“ „No jo, sakra, votan, to jsem přece slýchal jako kluk! Na to se napijem!“ „Jasně, na ty naše starý finanční votany!“ Přiťukli si. Hirsch ochutnal a ústa mu zacukala. 39
„Nepils to už dlouho, co?“ „Ne. Proč?“ „Že se tak děsně šklebíš.“ „Kristepane, zapomněl jsem, jakej je to blevajz.“ „Neříká se kristepane, ale Ó unsa groussa Herrgoud!“ „Ó unsa groussa Herrgoud!“ Přiťukli si půllitry. „Hele, proč jsi odešel ze severu?“ zeptal se Honza. „Problémy.“ „Jaký?“ „Rvačka.“ „Ve sboru, nebo s nějakým uslintaným civilem?“ „To je fuk. Stejně jsem toho už měl po krk. Začínali se tam objevovat pěkný paznechti.“ „Z vnitrozemí a Pražáci, že jo?“ „Jo. Jednou jsme dostali befel z ministerstva, že na největší statek po Němcích posílaj odborníka na zvířata, kterej se postará o krávy, ovce, slepice, tak jsme byli zvědaví, co to bude za maníka. Víš, co přivez?“ „Ne.“ „Kotec. Byli v něm dva králíci. Chlápek vystoupil, zabil je, stáhnul, upek na česneku a dva tejdny žral. A mezitím mu všechen dobytek pochcípal.“ „To byl odborník na zvířata?“ „Jo.“ „Z Prahy?“ „Jo.“ Napili se na Pražáky. „Jak jsi vykládal o zvířatech… Možná bysme tě 40
mohli dostat nahoru přes nový horský pastevecký družstvo. Předevčírem měli šedesát kusů a včera ráno šestačtyřicet.“ „Němci si najali převaděče dobytka?“ „Možná. Ale spíš si je přes hranici tahaj sami. Voni ty svý krávy poznaj i ve tmě. Loni jsem viděl krávy, který k sobě přimrzly. Byly tak obalený sněhem, že vypadaly jak obrovský čtyřnohý sněhuláci! Německý sedláci přijdou, ani nemrknou, a povídaj: Tadle je moje, tadle sousedovo a tadle Neumanna z Kvildy. A když je ve stájích rozmrazili, ukázalo se, že je poznali i v tý sněhový krustě.“ „Můžou na tom převaděči vydělat?“ „Jo, když převedou krávu, mají od ní napřesrok slíbený tele.“ „To sedlákům dost věří.“ „Když nevěří, vezmou si jako zálohu kozu nebo ovci.“ „Pašovat dobytek je strašná práce.“ „Jo. Krávy se v noci v lese strašně bojej, stačí srnec, kterej párkrát zaštěká, a z celýho stáda dovedeš domu akorát tu nejchromější. Ale možná by to přes ty krávy šlo.“ „Na něco přijdem.“ „Určitě!“ „Tak na naše nápady!“ Připili si na svoje nápady. „Jak se to má s tim trofejním oddílem?“ zeptal se Honza. „Ten už tu byl.“ „Jako ve Vimperku?“ 41
„Ne, na Šumavě, prohledávali archiv K. H. Franka v Týnci u Klatov. A taky šmejdili v Holýšově.“ „Tam je co?“ „Podzemní továrna, úplně nepřístupná, jako Františkov. Hele, když už jsme u Františkova, neprojížděly tady nějaký podezřelý nákladní auta?“ „Jaký auta?“ „Myslím jako v noci a brzo ráno vod vlaku.“ „Tady toho projíždělo,“ prohlásil Honza vyhýbavě. „Mám takový lejstro…“ Hirsch vytáhl papír s hlavičkou protektorátních drah. „Víš, co Němci schovávali za války v Kaliningradu? Jantarovou komnatu. Při ofenzívě sovětský armády jí rozebrali a po železnici dovezli do Poznaně, Berlína a Výmaru. Jednotlivý části byly dvakrát dva metry velký, zabalily se, vezly po železnici do Drážďan a odtud přes Prahu do Vimperka. Číslo vlaku máš tady. Tady čas odjezdu. I konečnou stanici – Vimperk.“ Honza sáhl po papíru. „Je to úřední dokument, žádnej podfuk,“ pokračoval Hirsch. „Všude tu jsou razítka – i vimperskýho nádraží. Tady je podpis výpravčího Wagnera, toho znáš, ne? A taky mám tohle.“ Podal Honzovi novinový výstřižek: 29. dubna 1945 provedli američtí výsadkáři 18 útoků, převážně na Prachaticku. Byl to vůbec největší počet leteckých akcí, který byl zaznamenán na území jižních Čech v jediném dni. „Vidíš to datum?“ 42
„Jo.“ „29. dubna 1945. Teď se podívej, kdy tudy projížděl ten vlak.“ „29. dubna 1945.“ „Takže Američani o převozu jantarový komnaty museli vědět.“ Honza naprázdno polknul. Asi bych se měl zeptat, kde všechny tyhle úžasné informace vzal. Takhle se na to asi reaguje, ne? Možná bych chtěl, aby mě něco taky strhlo. Abych taky bezvýhradně podlehl chiméře, že všude kolem mě jsou poklady, které všichni nějak přehlédli, a teď čekají jen na mě – jako jsem tomu věřil, když jsem byl kluk. Kdepak holubí chcanky! Oskar slova svého dětství našel: poklad, jantarová komnata, podezřelý nákladní auta. Kam se ztratily mně? Asi vím kam. Viděl jsem Mnichov, město, které srovnali se zemí, a také se o něm v továrně říkalo, že je plné tajných chodeb a krytů, ale já viděl jen sutiny a lidi, kteří se plouží městem jako stíny, hledají svoje domovy a nenajdou nic víc než hromadu trosek a pak brečí jako malé děti a věší se na kandelábrech. Sáhl po půllitru. „Je to pokoj číslo dvanáct. Hned v prvním patře, přímo nad výčepem. Dělaj tu guláš, ale ať ti ho pořádně vohřejou, novej správce šetří na všem. Já musím na stanici, na něco jsem si vzpomněl.“ Vstal. „Nechtěl jsem vo tom začínat…“ „Hele, tady ani na Františkově žádná jantarová komnata není.“ 43
„Proč by sem ale vyrážel trofejní oddíl?“ „Nevím.“ „Nemáš nějakou starou mapu okolí?“ „Na co?“ „Kdybych nemohl spát.“ „Nemám.“ „Je to kvůli tomu, že jsem odešel?“ Vždycky to přijde na přetřes. Jakmile někdo opustí malé město, už se nikdy nezbaví pocitu, že všechny zradil. Jsou jen ti, co odešli, a ti, co zůstali. „Ne.“ „Já vím, že je.“ „Jestli si myslíš, že je, tak určitě je.“ Honza dopil pivo. „Proberem to zejtra.“ Došel k pípě a nechal na ní drobné. Hitler vyhrál, ze Šumavy udělal Böhmerwaldfestung, nedobytné předpolí posledního ústupu německé armády, a do jeho středu posadil svůj klenot, továrnu na messerschmitty. Donutil nás věřit věcem, které neexistují. Honza vyšel na setmělou ulici, v kapse nahmatal ukořistěnou báseň, zmačkal ji do kuličky a zahodil. Udělal pár kroků a najednou se mu zatočila hlava. Varování Org für Buben nedávali pašeráci na flašku pro nic za nic. Bramborová pálenka se mu obracela v žaludku, jako by se vracela do německé flašky a mířila zpátky k hranici. Jsem asi jedinej Čech, kterej tohle německý svinstvo chlastá a ještě za něj platí, pomyslel si a vydal se zpátky na stanici.
44
KÖRBERŮV BATOH
Vědro, s nímž chodili k pramenu u skály, stálo hned za vraty seníku. Voda, kterou do něj Dorla ráno nabrala, neubyla, takže táta přes den vůbec nevstal. Slyšela jeho námahavé oddychování – táta ležel za hromadou sena hned u vchodu. Po ruce měl pistoli, kdyby sem zabloudil někdo z uprchlíků, musel ukázat, že tenhle úkryt už někomu patří. Věci, které přenesli přes hranici, schovali v hájence u Nigla. Žádný strachy, Johann, z americký zóny se začnou pašovat peníze, taková šmelina se tu ještě nikdy nerozjela, sliboval tátovi. Jenže Nigl nepočítal s tím, jak s tátou odchod z Kaltenbachu zamává. S pašem se vracel pozdě, celé noci sedával na stráních u Kaltenbachu, někdy přišel domů až před obědem a povídá: Tak jsem ti, Dorlo, seděl nad loukou nad Vydřím potokem a díval se, jak slunce vychází, víš, třpytilo se na naší trávě a bylo to, jako by mě vítalo po letech trmácení po kopcích, jako by mi říkalo, tak už si taky vodpočiň. Nakonec před týdnem pašování nechal, ten pohled na naše louky by mě přivedl do hrobu, a dal se k dřevorubcům. Pily se prý zase rozběhnou. Obchodníci se dřevem byli i za Hitlera velcí páni, stačilo jim zajet do Pasova na vojenskou správu a vy45
reklamovat z odvodu své dělníky. Nebude dříví pro wehrmacht, hrozili důstojníkům a dělníci tomu vyreklamovanému času říkávali rok života za dříví. A děkovali Bohu, že žijí v lesích a ne ve městech. A tátovi se porážení stromů líbilo, tedy do včerejška, kdy mu uštíplý kmen smrku rozřízl lýtko až na kost. „Pauline mi dala mastičky.“ „Mastičky? Slyšela někdy ta stará čarodějnice o tom, že se rány řežou a Američani mají lék, který dá všechno do cajku? Myslíš, že ho dají nám, Němcům?“ „Můžu se na tu nohu podívat?“ „Proč? Je to jenom stará špinavá haksna. Ta už si na Siebensteinkopf nevyšlápne.“ Na trámech visely věci, ve kterých táta přišel z lesa. Páchly stejně jako na Kaltenbachu, jenže tam si je mohl pověsit nad kamna. „V pondělí se mám stavit na poště.“ „Kolik lidí se hlásí?“ „Osm. Jenže nemají kolo.“ „To je dobrý, ne? Nikdo toho tolik nevydrží a nikdo nezná samoty v kopcích jako ty. Jsi mladá. Silná. Tvrdohlavá. Všechno dokážeš.“ „Stejně mě nevezmou.“ „Tak budeš šít. Mašiny jsem přenesl a za hájenkou mám zakopaný jehly.“ Dorla nikdy nemusela na učenou jako ostatní dívky, které chodívaly za prací do přádelen nebo si z Vimperka nosívaly krejčovské zboží, aby ho prodávaly sedlákům na samotách. Z podomního prodávání měla hrůzu. 46
„Natřu ti nohu křenem.“ Nemělo smysl vykládat o paši, když si táta nemůže ani stoupnout. „Křen si nech na něco jinýho, ještě si ho dáme s buřtama, ne?“ Ale Dorla se nedala. Táta kupodivu bez odporu seděl, když mu ohrnula nohavici. Rána se podebrala a otekla. Dorla vytáhla křen a psí sádlo. Bolavou část natřela sádlem, zakryla plenou, přes ní položila křenovou placku a znovu převázala. Placka se nedávala na nahé tělo, křen byl silný a mohl kůži spálit. Táta už tak trpěl na revma. Stejně jako děda začínal u sklářských pecí na Kaltenbachu. Když je zrušili, našel si práci na papírně na Františkově. Když zavřeli i tu, dělal jako ostatní chlapi v lese. První dva roky se dokázal vyhnout vojně, ale nakonec ho poslali k námořnictvu stejně jako Kiliána. Hitler místním Němcům nevěřil, byli to čeští Němci a v armádě zastávali nejpodřadnější místa. „Víš, co nám říkali oficíři: Za Hitlera si užívej, co to jde – v míru ti bude stokrát hůř. Já jim nevěřil, ale měli recht.“ Přitlačila. Táta sykl bolestí. Ráda by na ránu dobře viděla, ale místo oken měli v seníku jen škvíry mezi prkny. Jak říkal Nikl, řepohrabové nepotřebujou vokna, těm stačí díry v prknech. Z rány nevytékal hnis. Jestli se to nezlepší, bude ji muset rozříznout. Ale jak se dostane k penicilinu? „V lese jsem potkala Kranze.“ 47
„Taky už pověsil paš na hřebík, co? Ti gauneři budou na hranicích hlídat každej pohyb, každej zvuk. Dneska se přes čáru může vypravit leda blázen.“ Dorlu napadlo, že se Kranz vyptával jenom na tátu. Bude to paš pro jednoho – nejspíš cennosti, které Němci schovali v domě nebo zakopali na zahradě. Pašovaly se právnické a dědické dokumenty, historické zprávy a kroniky, monstrance, kalichy, cenné oltářní obrazy stočené v tubách i dřevěné sochy Panny Marie. Ty byly tak těžké, že přenést sochu zabralo i několik týdnů, lidé popisovali, kde sochu v lesích nechali, když už nemohli, a vždycky se našel někdo, kdo se v noci vypravil do tmy a poponesl ji o kousek dál. Panna Maria pobývala týdny v lesích, jeskyních, spávala zakrytá keři na okraji slatí, a lidé k ní přicházeli s modlitbou a pomáhali jí na útěku. Ve velkém se pašovaly staré české lovecké pušky. Němcům se líbily a Američani si je pořizovali jako památku na zemi, které přinesli svobodu. Nebo jde o peníze. Dole v Bavorsku se dá s Američany šmelit ve velkém. Proto si Kranz vybral tátu. Ví, že mu táta neuteče, protože žádné známé, kteří by mu peníze vyměnili, nemá. A taky ví, že kdyby ho táta podrazil, najde si Kranz mě. Převázala ránu a pak si natáhla kabátec s velkými dřevěnými knoflíky. Byl krátký, aby se v něm mohla rychle hýbat. „Kam jdeš?“ „Za Heinrichem,“ zalhala a vydala se do soumraku. 48
Minula ohrady za Finsterau. Po téhle cestě ji Heinrich před lety vedl přes hranici. To byla poprvé v Bavorsku, třináctiletá vyjukaná holka s očima navrch hlavy, která se divila, že Němcům vůbec nerozumí. Od té doby ji brával s sebou a ukazoval tajné stezky a pašerácké schovky – vykotlané stromy u stezek, dutiny ve skalách, podzemní chodby kolem Františkova, místa na březích potoků, kde skláři kopali písek, stezky v rašeliništích i místa na silnicích, která se za měsíčních nocí dala bezpečně přecházet, protože byla z kopců zakrytá stromy. Pašerácké schovky byly nahoře na Šumavě nejcennějším majetkem. V téhle divočině byli lidé tak chudí, že i jáma v zemi, o které nikdo jiný nevěděl, znamenala jmění. První pohádku jí vyprávěla matka: Na Leichenbergu žil dřevorubec, kterému strom zlomil ruku tak, že ji nikdo nedokázal uzdravit. Jednoho dne se zastavil u studánky a uslyšel hlas: Ponoř ruku pod hladinu a já tě vyléčím. Ale nikdy o mně nesmíš nikomu říct. Dřevorubec poslechl a ruka se do týdne uzdravila. Uplynulo několik let a jeho žena onemocněla. Dlouho se trápil, ale nakonec se rozhodl, že se ženě o svém uzdravení svěří. Den nato se žena vydala ke studánce. Vrátila se, neřekla ani slovo, a do tří dnů zemřela. Muži se den nato zabodla do ramene tříska a do týdne ležel na marách. 49
Místa byla svatá, a pokud jste znali jejich tajemství, byla už navždy spojena s vaším osudem. Vždycky, když se kolem ní začal ochomýtat nějaký kluk, jako třeba Winter z Kaltenbachu, jí Heinrich i táta zakázali se s ním scházet – to ještě drželi při sobě. Nezajímá ho nic než naše schovky. Jak mu je ukážeš, odtáhne a v životě ho neuvidíš. Měli pravdu… Ukázala Winterovi stezku, která se klikatila na okraji Chalupské slatě, a rok nato odtáhl s wehrmachtem a padl v Pripjaťských mokřinách. Když došla ke Kranzově chalupě, slunce už zapadlo. Stoupla si k oknu a ve světle petrolejky sledovala Kranzovu siluetu, aby si byla jistá, že je sám. Žena mu za války utekla, pak si z paše živil holku, která se vypařila s uprchlíkem. Říkalo se, že jeho chalupa má stejně jako každá pašerácká hospoda tajný východ do lesa, aby měl kudy utéct. Zatloukla na dveře a zdálo se jí, že uslyšela tlumený hovor. Kranz otevřel dveře. „Říkal jsem, že má přijít táta!“ vykřikl tak, že ji téměř opustila všechna odvaha. „Táta nemůže,“ vykoktala. Židle byla tvrdá a v místnosti se vznášel jemný oblak namodralého kouře ze špatně utěsněných kamen, ale proti seníku to byl nesmírný blahobyt. Cítila teplo, bezpečí střechy nad hlavou, bezpečí věcí, které někomu patří celý život. Zarazilo ji, že ve dvou ušpiněných sklenicích sto50
jí na stole bílé víno. V kopcích ho nikdo nepil, lidé si vyráběli nanejvýš pálenku z brambor nebo z modřínových výhonků. Má tu Kranz někoho? Otočila se k věšáku z paroží, ale žádný kabát neviděla. O stěnu se opírala brokovnice, v kamnech praskalo dříví a na šňůře usychal jen Kranzův plášť a vysoké kožené boty. To víno si nejspíš chtěl dát s tátou. Natáhla si nohy a vtom ji to napadlo: Bude to prach. Někdo si nechal v Čechách zásobu dynamitu a teď ho potřebuje na trhání kamene v bavorském lomu. Jestli ji chytnou s trhacím prachem, vyfasuje dvacet let, mnohem víc, než kdyby nesla obyčejný paš. Nebo ponese něco pro werwolfy. To, co werwolfové prováděli v Čechách, nebylo nic proti tomu, jak řádili v Německu. Němce, kteří pomáhali Američanům, vraždili pro výstrahu ostatním jako kolaboranty. Stačilo, když dítě ukázalo americkým vojákům cestu, a jméno rodiny bylo na listině, z níž ho vyškrtnul už jen funebrák. Ponese werwolfům zabijácký prach! Kranz sáhl pro konvici na plotně, nalil do otlučeného hrnku trochu heřmánkového čaje a podal jí ho. Nahnula se nad hrnek a objala ho oběma rukama. Nesmím se bát. Tohle je jediná šance – nemůžu chodit o žebrotě. Blížila se zima. Lidé kolem hranice začínali mít uprchlíků plné zuby. I když jim chtěli pomáhat, tenhle podzim se něco změnilo. Uprchlíci mířili z Čech dolů do Bavor a cennosti 51
si nechávali u místních ve Finsterau, Mauthu i Heinrichsbrünnu. Pro věci, kvůli kterým v Čechách riskovali život, se vraceli teprve, když si dole v Bavorsku našli práci. Zatloukli na dveře, které se ještě před rokem otevřely: Pozdravpánbůh, vracím se pro věci, co jsem si u vás nechal! A zevnitř se ozvalo: To si nás s někým pletete, tady jste nic nenechávali! Ještě loni byli lidé vstřícní a uprchlíky litovali. Ale když jejich proud neustával, začali se místní jejich věcí zbavovat. Sami neměli co jíst, a když se loni v zimě objevili obchodníci z Mnichova, váhali. Ale letos už váhat nebudou – všichni mají hlad. A jsou Němci, obchodníci z velkých měst, kteří na tuhle chvíli čekají, a objeví se těsně před Vánocemi: Sháním kola a šicí stroje, a mám tu peníze v hotovosti, i dolary. Takhle to dopadne i s věcmi, které si Dorla a táta nechali u Nigla v hájence. Má čtyři děti, a až se u něj Dorla s tátou zastaví, uslyší: Vy jste se asi zcvokli, vygumovanej starej blázen a potrhlá špinavá holka, kdo si myslíte, že jste? Co by si tu asi mohl nechat českej ksindl? „Cos mi přišla říct?“ „Táta půjde.“ „Jo?“ Kranz se posadil ke stolu přímo proti ní a ušklíbl se. „Tak poslouchej, holčičko! Táta nebyl v práci a tys vyžebrala masti.“ 52
Dorla zčervenala. Zapomněla, že i tady žije ve stejně malém světě, v jakém žila na Kaltenbachu. Téměř otevřela ústa, aby řekla: Dojdu pro to sama… A v poslední chvíli se zarazila. Kranz se mi vysměje. Pašování bylo pro chlapy, stejně jako válka. To mohla rovnou říct, že je Johanka z Kaltenbachu a chce Šumavu dobýt pro Německo zpátky. Dojít vykopat pár brambor nebo převést krávu přes hranice by jí dovolil, ale vyzvednout paš ve městě plném vojáků bylo něco jiného. „Dorlo, já vím, že s tátou něco je. Proč mi to neřekneš na rovinu? Myslíš, že tě ukousnu?“ „Chtěla jsem vám to říct, ale mám o něj strach. Ta noha vypadá špatně.“ Slzy se jí téměř vedraly do očí, ale sevřela hrnek, a v tom okamžiku ji to napadlo: „Heinrich byl u nás. Dohodli se s tátou, že půjde on.“ Kranz se pohnul. Teď prohlásí, aby si přestala vymýšlet, dopila čaj a vrátila se domů. „Heinrich,“ zašeptal Kranz a pátravě se na ni podíval. „Myslel jsem, že je dole v Heinrichsbrünnu.“ „Je tady, chtějí rozjet starou Tremlovu pilu. A s tátou se udobřili. Ne, že by to bylo takový jako před válkou, ale…“ „No, hlavně, že spolu zase mluví!“ Kranz sáhl po sklenici. Dorla přikývla, i když ji napadlo, jak jednoduše může všechno vyjít najevo – Kranzovi bude večer smutno, vzpomene si na starého kamaráda z vojny, popadne flašku a vydá se za tátou zapít slavné udobření s Heinrichem. 53
„Proč Heinrich nepřišel sám?“ „Vrátil se utahanej, šel spát a poprosil mě, abych to vyřídila za něj.“ To neznělo moc přesvědčivě. Musela vymyslet něco lepšího. „Má toho teď hodně. Budeme mít svatbu.“ „Měli jste už ohlášky?“ „V neděli,“ řekla a skoro se z té lži propadla hanbou. „Heinrich je správnej chlap.“ „Jeho sestra čeká dítě s americkým vojákem, kterýho už odveleli.“ Nevěděla, co jí to napadlo, věděla jen, že musí lhát, dokud nevymyslí něco, co doopravdy zabere. „Kluka,“ dodala. Kranzovi poklesla ramena. Mít tady nahoře chlapce znamenalo po válce opravdu hodně. „Heinrich bude mít synovce?! To se nedivím, že potřebuje prachy! Na to se napijem!“ Nedokázala ani přikývnout, začínala mít strach z toho, jak daleko může ještě zajít. Kranz se otočil pro další sklenici, a vtom za sebou uslyšela zašustění. Ze tmy se ozval hluboký hlas: „Kdo je Heinrich?“ Trhla sebou. Z přítmí za ní vystoupil muž a světlo petrolejky ozářilo jeho tvář. Byl opálený a tmavý jako Španěl nebo Ital. Určitě to byl cizinec, na sobě měl světlý plátěný oblek, který tady nahoře nikdo nenosil, a na nohou boty z opravdické teletiny s tak tenoučkými tkaničkami, že vypadaly jako černé nitky. 54
„Tohle je Dorla Ascherlová, syna starého Ascherla. Heinrich je její snoubenec.“ „Žádnýho snoubence jsme si nedohodli. Měl přijít starej Ascherl, a místo toho je tady tahle holka.“ „Jo, máte recht,“ řekl Kranz uvážlivě, „ale říkám vám, že za Heinricha ručím. Převáděl lidi, koně, dobytek, psy. Nikdy ho nechytli. Víte, co vo něm řekl Kilián Nowotný? Že je chytrej.“ „A já vám říkám, že se mi to nezdá. Sliboval jste, že půjde Kilián. Chci jen toho nejlepšího. “ „Kilián teď nic riskovat nebude. A starej Ascherl ukázal Heinrichovi všechny schovky. Je mladej, silnej, a víte co? Umí česky.“ Muž se překvapeně podíval na Dorlu. Ta přikývla a konečně našla odvahu promluvit. „Na Heinrichovi nikdo nepozná, že je Němec! Česky mluvil už jako kluk, rodiče ho poslali na studia do Kašperek!“ „A Vimperk zná, že jo? Jezdíval tam na trhy,“ přisadil si Kranz. „Musíme si promluvit,“ řekl muž. Kranz pohnul hlavou ke dveřím a oba vyšli ven. Dorla osaměla. Slyšela jejich hlasy, ale nerozuměla, co říkají, protože ji ohromilo, co pronesl Kranz. Vimperk. Jako holka slýchávala o anglickém čaroději, který se jmenoval John Dee. Na vimperském hradě postavil místnost, do které vedly jediné dveře. Jakmile do ní někdo vkročil a chtěl se vrátit, zjistil, že za dveřmi, kterými vstoupil, stojí zeď a z místnosti se už nikdy nedostane. 55
A pod hradem se rozprostírá starý důl, ze kterého vedou tři tajné chodby s východy v lesích nad městem. Vimperk je plný vojáků. Navíc každého, koho neprohlásili za specialistu, odsunuli. A nemůže si cestu projít předem, nemá čas! Táta ani Heinrich by nikdy nešli na blind. Vítr k ní zanesl pár slov. „Tuhle stranu hranice máme prochozenou jen my tři,“ říkal Kranz. „Já, starej Ascherl a Kilián. Nikdo jinej to nezvládne.“ „Bude to, jak jsem řekl. O deset procent míň. Starej Ascherl měl přijít a říct to na rovinu.“ „Má patálii s nohou.“ „To je taky domluva!“ zvolal obchodník zlostně. Vrátili se dovnitř. Obchodník si sedl přímo proti Dorle. Zblízka viděla jeho nakrátko zastřižený knírek a opálenou hladkou tvář. „Heinrich musí jít dnes v noci.“ Přikývla. „Je u vás na seníku?“ „Je.“ „Musí jít dneska. Ve Vimperku se zbavili Němců a budou slavit. Mohl by použít volavku.“ „Ne,“ řekla Dorla. „Takhle to Heinrich nedělá,“ dodala rychle. Byla si jistá, že Kranz s ní bude souhlasit, protože ho před válkou parta pašeráků použila jako volavku, poslala ho napřed, aby se nechal chytit s batohem nacpaným trávou pro králíky. Paš sice pronesli, ale Kranz pak půl roku proležel s něčím na plicích, a protože byl pověrčivý jako stará bába, až do dneška si vyčítal, že do toho šel. 56
A při dalším paši pochytal celou tuhle bandu Pešek ze Žlebů, mrňavý financ, ze kterého si pašeráci dělali po hospodách legraci, a přitom se ho báli jak čert kříže. „Na půli cesty nad Lipkou bydlí Slovák, co si nechává načerno posílat špek. Zavoláme do Vimperka četníkům, že čeká velkou zásilku, a Heinrich bude mít cestu volnou.“ „Heinrich říkal, že to zvládne sám,“ trvala Dorla na svém. Tuhle akci by si nejspíš chtěli domluvit přímo s Heinrichem. „Má pepř?“ „Má.“ Pepřem pašeráci mátli psy. Tak sis prej na tahu dával pepřovici, říkávalo se v hospodě na Kaltenbachu, když se někdo vrátil z paše, na kterém musel utíkat před psy. „Tenhle paš si nemůže dovolit schovat někde cestou.“ „Přinese ho sem,“ slibovala Dorla. „Má Heinrich dobrou šerku?“ „Má.“ Šerku šily všechny ženy na Kaltenbachu, vlněná a lněná plátna se dala dohromady, a vznikla trvanlivá, kvalitní látka mnohem lepší než džínovina, a to říkali i Američani. Kranz sáhl pod stůl. „Tady je batoh.“ Dorla viděla už stovky batohů. Její máma bývala švadlena, šila batohy na objednávku, i když to leckdy byly jen pytle, ke kterým se přidělaly dva kožené řemeny. 57
Často se nosily vojenské batohy z první světové nebo ty tyrolské, které se od českých a bavorských lišily tím, že měly užší spodek a směrem nahoru se rozšiřovaly. Ale tenhle batoh byl celý z prvotřídního plátna, vyztužený tvrdým dřevem a lemovaný i podšitý filcem a ovčí kůží. Tvarem připomínal rakouské vojenské batohy vyřazené po první světové válce. Nikdy takový batoh neviděla. Nebyl obrovský jako krosny, které nosívali místní, třeba Kilián do své naskládal i padesát kilo sacharinu. Dorla ho otevřela a spatřila dvě dřevěná pouzdra vystlaná jemným papírem. „Koukáš, co? Víš, kdo ten batoh vymyslel?“ „Ne.“ „Körber, král krkonošskejch pašeráků.“ Körber se specializoval na batohy a schránky, ve kterých se dalo přes hranice nosit úplně všechno, i líh nebo šperky. Jeho batohy seděly pevně na těle a paš necinkal. „Tady je plánek. Heinrich ví, kde to je.“ Dorlu ani nepřekvapilo, že na plánku je označen dům přímo pod vimperským zámkem. Nejspíš přesně v místech, kam ústí nějaká tajná chodba. „A žádný podrazy. Zejtra ráno čekáme Heinricha.“ Hodila si batoh na záda. Byl lehký a pohodlný, a to ji trochu uklidnilo. „Ten papír tu nech.“ Na okamžik zazmatkovala, napadlo ji, jestli si adresu pamatuje přesně. „Dvířka na zahradě budou otevřený. Barák je obývanej, není to konfiskát, na dveřích nebude pečeť. 58
Budou odemčený. Dá se dolů do sklepa, projde dvěma místnostma dílny, a v tý poslední je velká dřevěná skříň. Klíč bude v psacím stroji na ponku. Sáhne dovnitř a vytáhne ho. Paš je nachystanej ve skříni ve spodní zásuvce vpravo.“ „Dobře.“ „Zopakuj mi to.“ Nejistým hlasem zopakovala všechno, co Kranz vykládal. „Má něco na střílení?“ „Nevím,“ řekla zaskočeně. Kranz se otočil, sáhl do kapsy kabátu a podal jí černou pistoli. Potěžkala ji v ruce. Byla mnohem těžší, než čekala. Doufala, že nepoznali, jak ji zase vyvedli z rovnováhy. „A nemusí se bát, paš bude ve speciálním papíru.“ „Jde pro trhací prach?“ „Kdepak trhací prach,“ zasmáli se oba najednou a zdvihli sklenice s vínem.
59
HITLEROVY DÁRKY
Maškovi se nejspíš podařilo utěsnit rouru, protože kamna tolik nečoudila. Honza si postavil vodu na čaj. Žaludek se s bramborovou kořalkou nějak vypořádal a už se trochu uklidnil. Vyplním dotazníky Osidlovacího úřadu a zítra budu mít klid, namlouval si. Venku se setmělo, mezi vrcholky stromů nad městem se zaleskla první hvězda. „Tohle vám přišlo.“ Mašek podal Honzovi dopis. J. Steiner, v domě pod Černou branou, který se nezákonně nastěhoval do domu pana Adlera, plánuje vystěhovat za hranice důležité státní dokumenty. Zabezpečte prosím jeho byt, stříbro, obrazy, peníze a vkladních knížek. „Co by mohl Steiner schovávat? Starý mašiny?“ „Já nevím.“ „Navíc tam jsou chyby. Zabezpečte vkladních knížek… Psal to Němec?“ „Nebo Čech a chyby dělal schválně.“ „Taky si všimni toho spojení pana Adlera… Nejspíš nějakej jeho levoboček.“ „Hm. Tady je další.“ 60
Johann Steiner, bydliště Pod zámkem, Vimperk, opravuje tajně telegrafní přístroj, který Němci za války převezli ze stanice ve Volarech. Píši tento dopis, protože telegrafní přístroj by v naší nové republice neměl padnout do rukou sudetskému Němci už proto, že Němci nesmějí používat telefon ani telegraf. Český vlastenec „Je to kravina.“ „Helejte, já vím, že máte Steinera rád. Jenže…“ Mašek se podíval na Honzu. „Slyšel jsem, že se tu minulej tejden kolem jeho baráku motal nějakej cizinec.“ „Jakej cizinec?“ „Nevím. Asi Ital.“ „Co by tady dělal Ital? Kdo ti to říkal?“ „Stará Schreckingerová.“ „Stará Schreckingerová vidí všude německý duchy.“ „Ale s tím telegrafem je to vážný, protože nevíme, jestli to ten syčák neposílal bůhvíkam,“ namítl Mašek. „No jo, asi ke Steinerovi zajdu.“ „Helejte, já vím, že nad ním držíte ochrannou ruku, protože vás jako kluka bral do skláren a pomáhal vaší mámě. Ale Steiner je normální zloděj. Napakoval se k Adlerovi, a všechny mašiny, co má na zahradě, nakradl po fabrikách. Věčně něco tahá na káře bůhvíodkud. Jenže je specialista, že jo, a když nějakýho zloděje prohlásíte za specialistu, už na něj nikdo nemůže,“ mudroval. 61
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
