Martinů, Purcell a starověké mýty v současné interpretaci Operní sezona vrcholí! Poslední premiéra sezony svede na jeviště Janáčkova divadla dva velké příběhy, Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů a barokní operu Dido a Aeneas Henryho Purcella. Dido a Aeneas anglického skladatele Henryho Purcella dnes patří mezi téměř kultovní díla a na velké jeviště Janáčkova divadla bude uvedena poprvé. Zároveň je to návrat barokní opery do repertoáru operního souboru po téměř 30 letech. K hudebnímu nastudování byl přizván mezinárodně uznávaný odborník na poučenou interpretaci staré hudby, dirigent a zakladatel souboru Collegium 1704 Václav Luks. Členové jeho souboru Collegium 1704 při této příležitosti rozšíří řady orchestru brněnské opery. Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů patří mezi jeho vrcholná díla a scénické uvedení Eposu bude světovou premiérou v hudebním nastudování šéfdirigenta souboru Marko Ivanoviće. Epos o Gilgamešovi je dílem určeným především pro sbor. Již inscenace Her o Marii prokázala, jaké jsou kvality našeho sborového tělesa a jak vynikajícím interpretem hudby Bohuslava Martinů je. I to vedlo k zařazení tak mimořádného díla jako je Epos o Gilgamešovi na náš repertoár. Jeho spojení s barokní operou Dido a Aeneas, která je rovněž z velké části postavena na sborových číslech, je velkou výzvou pro operní sbor. Dva velké starověké mýty se potkají v jednom večeru. Ten první, Epos o Gilgamešovi o přátelství nelítostného vládce Gilgameše a přírodního muže Enkidua, patří mezi nejstarší, které lidstvo zaznamenalo. Druhý mýtus má svůj počátek v starověké římské říši. Přestože Virgiliova Aeneida vznikla především jako báje o založení Říma, ukrývá v sobě jeden z největších milostných příběhů. Proč lidem není dána nesmrtelnost, a proč nás opouští ti, které milujeme? To jsou otázky společné oběma příběhům a z nich vychází i naše inscenace. V režii Jiřího Heřmana se vracíme do vzpomínek Gilgameše ztrácejícího svého nejbližšího přítele a Belindy, jejíž milovaná sestra Dido umírá. Soubor Janáčkovy opery NdB od sezony 2016/17 přechází na systém blokového hraní. Premiéra a následné reprízy této inscenace odehrané během jednoho měsíce jsou již první předzvěstí nového systému. V příští sezoně budou mít diváci možnost vidět inscenaci pouze v jednom podzimním bloku – 15. 11., 16. 11. a 18. 11. 2016 Ještě v této sezoně se inscenace stane součástí několika významných projektů. 27. května 2016 hostuje v Bratislavě na festivalu Eurokontext.sk 2016. Představení 28. května 2016 bude součástí festivalu Divadelní svět a projektu Hudební maraton.
Bohuslav Martinů patří k největším českým skladatelům 20. století a duchovní rovina a filozofické otázky života a smrti prostupují celým jeho dílem. Epos o Gilgamešovi patří k jeho posledním skladbám, přestože o oratoriu v tomto duchu přemýšlel již za 2. světové války. Až při návštěvě u Paula a Maji Sacherových v létě 1948 oživil původní ideu a volba námětu padla na jednu z nejstarších dochovaných literárních památek Epos o Gilgamešovi. Cesta k finální podobě trvala skoro deset let, ale stejnojmenné oratorium, které vzniklo na základě Eposu, je stejně unikátní a originální jako literární předloha sama. Dílo, které mělo premiéru v Basileji roku 1958, Martinů nezamýšlel přímo pro jeviště, ale přesto si přál alespoň poloscénický tvar provedení. Jeho instinkt dramatika byl správný a Gilgameš ke scénickému ztvárnění přímo vybízí. Marná láska kartaginské královny Dido k trojskému hrdinovi Aeneovi, která začala jako intrika bohů a skončila jako lidská tragédie, inspirovala nespočet uměleckých děl. S operním žánrem je spojena od jeho počátku a stala se předobrazem děl, která v minulých čtyřech stoletích patřila k těm přelomovým. Jedním takovým je i opera velikána anglického baroka Henryho Purcella Dido a Aeneas. Nevíme přesně, kdy byla napsána, vědci se přiklání k roku 1688, ale první záznam o provedení pochází ze zprávy o představení v dívčím internátě. Mezi Purcellovými skladbami se v průběhu staletí postupně stala ikonickým dílem nejen díky svému milostnému námětu, ale především zásluhou krásné hudby a skladatelově schopnosti s minimálními prostředky zachytit nejniternější hnutí lidské duše.
Doprovodné akce Čaj o páté 8. května 2016 v 17h, Dům pánů z Kunštátu Co spojuje Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů a tragický příběh královny Dido v barokní opeře Henryho Purcella? To prozradí režisér Jiří Heřman a dramaturgyně Patricie Částková. Dirigent Václav Luks diváky uvede do světa anglické barokní hudby a doc. PhDr. Jarmila Bednaříková z Ústavu klasických studií Masarykovy univerzity přiblíží starověké civilizace. Je připravena řada hudebních ukázek v podání sólistů Janáčkovy opery a členů orchestru Collegium 1704.
Krok za oponu 10. 6. v 11h a 12. 6. v 15h na jevišti Janáčkova divadla Poslední Krok za oponu v sezoně je věnován netradičnímu spojení dvou výjimečných děl – oratoriu Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi a barokní opeře Henryho Purcella Dido a Aeneas. Tentokrát vašimi průvodci budou dva dirigenti, Marko Ivanović a specialista na starou hudbu Václav Luks. Spolu s nimi a režisérem Jiřím Heřmanem se vydáme za prvními lidskými civilizacemi, jejichž mýty se stali základem pro obě díla. O hudební ukázky se s orchestrem Janáčkovy opery podělí i někteří členové Collegia 1704, kteří představí barokní nástroje typické pro Purcellovu hudbu.
Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi Henry Purcell: Dido a Aeneas Hudební nastudování Dirigenti Režie Scéna Kostýmy Světelný design Choreografie Sbormistr
Marko Ivanović, Václav Luks Marko Ivanović, Václav Luks, Robert Kružík Jiří Heřman Dragan Stojčevski Alexandra Grusková Daniel Tesař Jan Kodet Pavel Koňárek
Epos o Gilgamešovi Baryton / Gilgameš Bas / Otec, Enkidu Tenor / Lovec, Enkidu Soprán / Kurtizána Vypravěč Gilgameš tanečník Enkidu tanečník Lovec tanečník
Jiří Brückler, Jiří Hájek Ondrej Mráz, David Nykl Václav Čížek, Aleš Voráček Kateřina Kněžíková, Andrea Široká Ondřej Biravský Martin Šalanda Jakub Liška Jan Březina
Dido a Aeneas Dido, královna Kartága Belinda, její sestra Venuše / 2. žena Aeneas, trojský hrdina Čaroděj 1. čarodějnice Phoebus / 2. čarodějnice / Duch v podobě Merkura 1. námořník Amorové
Markéta Cukrová, Veronika Hajnová‑Fialová Kateřina Kněžíková, Andrea Široká Eva Štěrbová, Jana Tajovská Krajčovičová Jiří Brückler, Igor Loškár Ondrej Mráz, David Nykl Martina Králíková, Jana Tajovská Krajčovičová Karol Bartosiński Václav Čížek, Aleš Voráček Jan Březina, Jakub Liška
Premiéra 13. května 2016, Janáčkovo divadlo Reprízy 2015/16 Reprízy 2016/17
15. 5., 20. 5., 28. 5. a 10. 6. 2016 15. 11., 16. 11. a 18. 11. 2016
Fotogalerie ke stažení na odkazu: https://we.tl/usDvgFLKyV (foto: Marek Olbrzymek)
Inscenační tým Marko Ivanović patří k předním dirigentům a všestranným hudebním osobnostem naší současné hudební i divadelní scény. Na pražské AMU vystudoval obory dirigování a skladba. Je laureátem Mezinárodní soutěže mladých dirigentů G. Fitelberga v Katowicích (2003). Jako dirigent spolupracoval s různými českými a zahraničními orchestry: Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Bohuslava Martinů, Filharmonia Sudecka (Polsko), Toyama Academy Orchestra (Japonsko) ad. V letech 2009–2014 byl šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice. Od 1. ledna 2015 je šéfdirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Vedle tradičního repertoáru se zajímá o novější tvorbu a nejnovější tituly, které často premiéruje. Jako dirigent opery Národního divadla v Praze mj. nastudoval a uvedl Březinovu operu Zítra se bude…, novou verzi Šlitrovy Dobře placené procházky nebo Válku s mloky Vladimíra Franze. V roce 2011 řídil nastudování opery Její pastorkyňa Leoše Janáčka ve švédském Malmö (inscenace vydaná na DVD). Často bývá zván k dirigování na předních českých festivalech. Jako skladatel se prosadil v mnoha zemích Evropy, zejména na významných festivalových pódiích. Je také autorem hudby k filmům a divadelním hrám. V lednu 2012 měla v Národním divadle v Praze premiéru jeho opera Čarokraj, která byla uvedena v únoru 2015 v Brně. V NdB nastudoval Janáčkovu Věc Makropulos (2014), Její pastorkyňu (2015) a českou premiéru soudobé opery T. Adčse Powder Her Face (2016). Pro Operu ve švédském Göteborgu nastudoval Janáčkovu Věc Makropulos (2015). Marko Ivanović je vyhledávaným hudebním popularizátorem na koncertech koncipovaných speciálně pro děti a mládež (Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Komorní filharmonie Pardubice). Václav Luks, zakladatel pražského barokního orchestru Collegium 1704 a vokálního ansámblu Collegium Vocale 1704, studoval nejdříve na Konzervatoři v Plzni a na AMU v Praze (lesní roh, cembalo). Svoje vzdělání pak završil studiem staré hudby na Schole Cantorum Basiliensis ve švýcarské Basileji. Během studí v Basileji i v následujících letech koncertoval jako sólohornista Akademie für Alte Musik Berlin po celé Evropě i v zámoří. Po svém návratu ze zahraničí transformoval v roce 2005 již od konzervatorních studií (1991) existující komorní soubor Collegium 1704 v barokní orchestr a založil Collegium Vocale 1704. Bezprostředním impulzem k jejich vzniku byl Václavem Luksem iniciovaný projekt Bach – Praha – 2005, v jehož rámci byla provedena významná vokálně‑instrumentální díla J. S. Bacha. V tomto roce se také oba soubory představily na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro provedením Bachovy Mše h moll a od té doby jsou jeho pravidelnými hosty. S Collegiem 1704 se Václav Luks rychle zabydlel mezi elitními světovými tělesy věnujícími se interpretaci hudby 17. a 18. století. Svými mezinárodními uměleckými aktivitami se podílel na renesanci zájmu o dílo J. D. Zelenky či Josefa Myslivečka. V roce 2008 založil úspěšný koncertní cyklus Hudební most Praha – Drážďany. Od podzimu 2012 realizuje s Collegiem 1704 v pražském Rudolfinu koncertní cyklus zaměřený na vokální umění 17. a 18. století. Se svými soubory pravidelně spolupracuje s institucemi, jako jsou Salzburger Festspiele (2015, 2016), Berliner Philharmonie, Theater an der Wien, Konzerthaus Wien, Concertgebouw Amsterdam, Wigmore Hall, Versailles, Lucerner Festival, Chopin Festival či rezidence na festivalech Oude Muziek v Utrechtu a Bachfest Leipzig. Kromě intenzivní práce s Collegiem 1704 spolupracuje také s dalšími uznávanými soubory jako např. La Cetra Barockorchester Basel nebo Dresdner Kammerchor. Václav Luks natáčí nejen s orchestrem, ale i sólově pro hudební vydavatelství ACCENT, Supraphon a Zig‑Zag Territoires a je zván do porot mezinárodních soutěží (Johann Heinrich Schmelzer Wettbewerb Melk, Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro, Bach‑Wettbewerb Leipzig). Od roku 2013 vyučuje sbormistrovství na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech. Jiří Heřman vystudoval zpěv na konzervatoři v Plzni a operní režii na pražské AMU. Renomé si získal jak komorními projekty v netradičních prostorech, tak inscenacemi na velkých operních jevištích. K těm prvním patří např. Lamenti (2004), původní scénická meditace na text F. Micieliho a hudbu Nejtka, uvedená v Universálním prostoru NoD, v divadle Schlachthaustheater ve švýcarském Bernu a na festivalu Riocenacontemporanea v brazilském Rio de Janeiro, nebo česká premiéra duchovní hry B. Brittena Curlew River (2005) v bývalém kostele Sv. Máří Magdalény na Malé Straně (České muzeum
hudby) v rámci festivalu Struny podzimu. Na velkém jevišti se představil v plzeňském Divadle J. K. Tyla Saint‑Saensovym Samsonem a Dalilou (2002), Wagnerovým Bludným Holanďanem (2004), který získal Cenu Sazky a Divadelních novin, a nejnověji Gounodovým Faustem (2013). V letech 2007–2012 byl uměleckým šéfem opery Národního divadla. Nastudoval zde šest inscenací, které získaly mimořádný ohlas publika i kritiky – Monteverdiho Orfea, Dvořákovy opery Rusalka a Jakobín, Hry o Marii B. Martinů, Wagnerova Parsifala a Brittenovu Glorianu. K jeho uměleckým počinům z poslední doby patří originální scénické zpracování Schubertovy Zimní cesty (2013) v prostoru filmového ateliéru č. 4 na pražském Barrandově a v roce 2014 činoherní Lorcova Yerma v Jihočeském divadle, Rusalka v Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, Fibichova opera Pád Arkuna v Národním divadle v Praze (2014), Pucciniho Tosca v Janáčkově opeře NdB (2015), Řecké pašije B. Martinů v Aalto Musiktheater v Essenu (2015) a Pucciniho Madama Butterfly v pražském Národním divadle (2016). V rámci Pražského Quadrienále 2015 působil jako komisař pro sekci hudba a prostor. Od ledna 2015 je uměleckým šéfem Janáčkovy opery NdB. Dragan Stojčevski se narodil se v Pančevu na území bývalé Jugoslávie. Vystudoval obor scénografie na DAMU v Praze u prof. J. Duška, v současnosti pokračuje na stejné škole v doktorandském studiu. Vedle těchto studií absolvoval také stáž na pražské AVU v ateliéru V. Kokolii. Kromě scénografie pro divadlo, realizoval řadu instalaci a uměleckých intervencí ve veřejném prostoru. Intenzivně se zabývá tvorbu site-specific projektů, často ve spolupráci se skupinou Mamapapa jak v Čechách, tak i v zahraničí. Své projekty realizoval na archeologických lokalitách, v muzeích, v místech opuštěných industriálních zón či rurálním prostředí. Jeho scénografická tvorba pro divadlo za poslední dobu je: Dobře placená procházka (Západočeské divadlo v Chebu, 2012), Labyrint světa a ráj srdce (Divadlo Drak, Hradec Králové 2015), Král jelenem (Západočeské divadlo v Chebu, 2015), Řecké pašije (Státní divadlo Essen, 2015), Ženy na pokraji nervového zhroucení (Západočeské divadlo v Chebu, 2016), Pýcha a předsudek (Divadlo Jatka78, Praha 2016), Experiment myší ráj (Národní divadlo, 2016). Alexandra Grusková se narodila roku 1968 v Bratislavě. Na Střední umělecko‑průmyslové škole vystudovala restaurování a ve studiu dále pokračovala na Divadelní fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě v oborech scénografie a kostýmní návrhářství. Na katedře scénografie působí od roku 2000 jako pedagog a od roku 2008 jako docent. Spolupracuje s předními divadelními režiséry v Čechách a na Slovensku, věnuje se operní, taneční i činoherní tvorbě. K jejím profilovým inscenacím patří Pucciniho Tosca a Madama Butterfly, Jiráskova Lucerna a Franzův balet Zlatovláska pro pražské Národní divadlo, Shakespearův Hamlet, Večer tříkrálový a Zkrocení zlé ženy, Rostandův Cyrano zBergeracu, Wildeův Ideální manžel, Marivauxovy Strategie a rozmary, Brittenův Peter Grimes a Bartókův Hrad knížete Modrovouse pro Slovenské národní divadlo v Bratislavě, Smetanova Prodaná nevěsta a Tosca pro Národní divadlo Brno, Shakespearův Macbeth, Čechovův Racek, Maryša bratří Mrštíků, Ibsenova Heda Gabler, Tajovského Statky zmätky pro Divadlo Andreje Bagára v Nitře, muzikály Excalibur pro pražské divadlo Ta Fantastika, West Side Story a Mrazík pro Divadlo Nová scéna v Bratislavě, Martinů Řecké pašije pro Státní divadlo v Essenu. Jako architektka a kostýmní návrhářka spolupracuje také s filmem a televizí. Za všechny produkce zmiňme televizní filmy Amálko, já se zblázním, Dlouhá krátká noc, Vůle a představa manželů Andrassyových (Slovenská televize), film lmy Vadí nevadí (Studio honza), Květy sakury (Arina), Pokoj v duši (Forza), Panelák (televize JOJ), Tma (Film Studio Gatteo), Květy a Lucia (Oreo). Několikrát byla nominována na slovenskou divadelní cenu DOSKY, kterou dvakrát získala. V roce 2004 jí byla udělena Cena Tatrabanky za umění. Jan Kodet se narodil v roce 1968 v Praze. Taneční základy získal ve Vysokoškolském uměleckém souboru Univerzity Karlovy (později Taneční divadlo Praha), jehož členem byl devět let. Zde měl možnost pracovat s předními osobnostmi moderního tance té doby (Ivanka Kubicová, Jan Hartman, Marcela Benoniová). V roce 1991 absolvoval Taneční katedru HAMU – obor pedagogika moderního tance u prof. Ivanky Kubicové. Poté působil jako tanečník v řadě zahraničních divadel, např. Dance Berlin, S.O.A.P. Dance Theatre Frankfurt nebo Ballet Gulbenkian (Lisabon), kde se setkal s takovými choreografy, jako jsou např. Ohad Naharin, Nacho Duato, Paulo Ribeiro, Itzik Galili aj. Nejdůležitější
pro něj zůstává portugalský choreograf Rui Horta, v jehož skupině několik let tančil a posléze pracoval i jako jeho asistent, a to s celou řadou evropských souborů (Cullberg Ballet, Compagnie National de Marseille, Icelandic Ballet aj.). Patří k předním představitelům současné taneční scény. V Čechách i zahraničí vytvořil řadu úspěšných projektů, např. Danse Macabre (Divadlo Archa), 6x Eva, Evička, No End, Adam + Eva – Náhoda neexistuje, Gates (Trans Dance Europe), Cala Estreta, Jade (Gulbenkian Ballet Lisabon), Chrysalis (BDT Bratislava), About Firewomen and an other stories (Hochschule FFM), Raumtraumen (St. Gallen), Lola & Mr.Talk (Divadlo Archa, Cena divadelních novin a Sazky za nejlepší choreografický počin divadelní sezony 2003–2004), Povídání s Fridou (Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, Balet ND Brno), Argonauti (Laterna magika), Duel (Balet ND v Praze), Zlatovláska (Balet ND v Praze), (e)MOTION PURE, Light Symphony a Kevel (Divadlo Ponec, Cena diváka na České taneční platformě v roce 2007), Rusalka (Opera ND v Praze), Camoufl•AGE (Balet ND v Praze, Cena divadelních novin a Sazky za nejlepší choreografický počin divadelní sezony 2008–2009), Hry o Marii, Parsifal, Gloriana (vše Opera ND v Praze), Doteky snáře (Pražský komorní balet) či Čarodějův učeň (Balet ND v Praze) a Sen noci svatojánské (Letní shakespearovské slavnosti Praha). Vyučuje techniku moderního tance, improvizaci a kompozici, a to v mnoha souborech a tanečních školách v Čechách a v zahraničí (Hochschule für Tanz Frankfurt am Main, Institut del Teatro Barcelona, Ballet Academy Stockholm, Iwanson International München, Nordance Dance Company ve Švédsku, DV8 v Londýně či Carte Blanche v Norsku atd.) Jako pedagog se účastnil celé řady mezinárodních workshopů, sám je spoluzakladatelem a uměleckým šéfem International Contemporary Dance Workshop Prague (ICDW). V Praze vyučuje mimo jiné choreografii na Taneční katedře HAMU, spolupracuje s Taneční konzervatoří hl. města Prahy, Tanečním centrem Praha a zastává funkci baletního mistra v Baletu Národního divadla. Daniel Tesař, původním povoláním dělník. Od roku 1999 působí jako světelný designér a spolumajitel obchodní společnosti v tomto oboru. V minulých letech spolupracoval s choreografem Janem Kodetem na světelném designu k choreografiím Gates (2000), Danse Macabre (2001), Cala Estreta (2002), Lola and Mr. Talk (2003), Zlatovláska (2006), (e)MOTION PURE (2007) a Camoufl‑AGE (2009). Dlouhodobě spolupracoval také s choreografkou Věrkou Ondrašíkovou, např. na inscenacích Aigues Mortes (2004), Unique (2006) a IN FINITO (2007). S režisérem Michalem Langem v letech 2004–07 spoluinscenoval řadu her ve Švandově divadle. Pro taneční soubor DOT 504 vytvořil světelný design k představením Hidden Landscape (2008) a 100 Wounded Tears (2009). Od roku 2004 se podílí na vizuální stránce operních inscenací režiséra Jiřího Heřmana – Wagnerův Bludný Holanďan (2004) pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni, původní projekt Lamenti pro sdružení in spe (2004), Brittenova duchovní opera Curlew River inscenovaná v prostoru Českého muzea hudby v Praze (2005), scénické provedení Schubertovy Zimní cesty v barrandovském filmovém ateliéru (2013) či Monteverdiho Orfeo (2007), Dvořákova Rusalka, Hry o Marii Bohuslava Martinů (obě 2009), Wagnerův Parsifal, Dvořákův Jakobín (obě 2011), Brittenova Gloriana (2012), Fibichův Pád Arkuna (2014) a Pucciniho Madama Butterfly (2016) pro pražské Národní divadlo a Pucciniho Tosca (2015) pro NdB. S Baletem ND spolupracoval na inscenacích Šípková Růženka, Amerikana III a Louskáček a Myšák Plyšák. V letech 2013–16 vytvořil světelný design pro inscenace Verdiho Síly osudu (Divadlo F. X. Šaldy v Liberci), Martinů Vojáka a tanečnice (Divadlo J. K. Tyla v Plzni) a Bizetovy Carmen (NdB) v režii Tomáše Pilaře. Spolupracuje také jako technický produkční s festivaly 4+4 dny v pohybu, Tanec Praha a Divadelná Nitra a na workshopech Institutu světelného designu.
Kontakt pro média: Simona Luteránová marketing / PR opera Národní divadlo Brno, p. o. Dvořákova 11, 657 70 Brno Telefon: +420 542 158 340 Mobil: +420 724 818 565 E-mail:
[email protected]
Epos o Gilgamešovi / foto: Marek Olbrzymek
Dido a Aeneas / foto: Marek Olbrzymek
