Martin Prajza
Svázané ruce Láska i boj, vášeň i zrada, to vše během 24 minut
Scéna 1. Otec, Matka, Pedro, Conchita, Četník Tuto část hrají herci „naplno“ se zvýrazněnou dikcí a gesty. Sociální drama říznuté mexickou telenovelou. Na scéně stůl, u něho dvě židle. V popředí lavička. Na stole stojí hrnec s naběračkou a dva talíře. U stolu sedí Matka, vchází Pedro.
PEDRO: Maminko! MATKA: Pedro! Kde jsi zase byl? Tři dny jsi se neukázal doma! Že ty jsi byl zase někde s těmi svými archivisty? PEDRO: Anarchisty, maminko. Tomu vy nemůžete rozumět. MATKA: Nemůžu rozumět. Já jsem pro tebe jen hloupá stará ženská. PEDRO: Ale ne. Tak stará nejste. Ale vy nemůžete pochopit, co mě žene ven. Já chci pohyb, změnu, nedokážu tady jen tak sedět jako vy, s rukama v klíně. MATKA: Copak já mohu sedět s rukama v klíně? To, že se starám o hospodářství je málo? A tatínek? Celý den dře na poli od rána do soumraku, aby vydělal na živobytí, a to je ti taky málo? PEDRO: No právě. Celý den dřete jako mezci a nic z toho. My chceme něco změnit. My chceme změnit celý svět! MATKA: Změnit svět? Bombami? Pedro, Pedro. Nezměníte nic a sami sebe zahubíte. Víš jak dopadl Juan. Bomba mu utrhla obě ruce. Jak teď může žít, bez rukou? PEDRO: Přišel o ruce, ale nenechal se zotročit! MATKA: Pojď prosím tě ke stolu. Nalij si polévku. PEDRO: (Pedro si nalije a poté odkládá lžíci.) Nemám hlad. MATKA: Já ti rozumím, kolikrát taky nepozřu ani sousto...Ale podívej, přichází tatínek, teď dostaneš co proto. Pedro vstává od stolu. Přichází Otec. Zpočátku si Pedra nevšimne a mluví k Matce.
OTEC: Pěkný kus práce jsem dnes udělal. Čtyřiadvacet brázd jsem zoral, až nahoru pod kopec. Volek dnes táhl, jedna radost. Jel kolem don Enrico s družinou a povídá: Podívejte se, jak ten vůl v té brázdě trpělivě šlape. MATKA: Táto, podívej kdo k nám přišel. PEDRO: Dobrý večer, tatínku. OTEC: Tak to se podívejme. Synáček se nám vrátil. Nestydíš se aspoň trochu? PEDRO: A za co se mám stydět? OTEC: Tak ty nevíš? Že nám nic neřekneš a utečeš z domu, to nic není? Že se na tři dny ztratíš s těmi svými antrachisty… MATKA: To jsou archivisti, táto. PEDRO: Anarchisti. OTEC: A oni ti vydělají na živobytí? My se tady s mámou dřeme, abychom ti jednou předali hospodářství v pořádku a ty si někde lítáš. Pro koho to asi děláme? Podívej se na moje mozoly. MATKA: Tak chlapče, už se přeci umoudři, nech toho bláznění a vyraz ráno s tatínkem na pole. PEDRO: Ale já nemohu. Vy to nechápete. Já takhle s vámi nemohu takhle žít. Já se tu cítím, jako bych měl svázané ruce! OTEC: Tak ty s námi nemůžeš žít? Nejsme pro tebe dost dobří? Pár facek tě naučí poslušnosti!
Po dvou marných pokusech, kdy Pedro stačí uhnout, se otec konečně trefí tak dobře, až se Pedro skácí na zem. MATKA: Tak dost! Nemohu se na ty surovosti dívat. OTEC: Ničeho si neváží. Tohle hospodářství jsme zbudovali těmahle rukama. MATKA: Tak už se nezlob tatínku a pojď si nalít polévku. A ty Pedro, běž se raději na chvíli projít, než se tatínek uklidní. Pedro poodejde k lavičce v popředí a posadí se. Otec si nalije a odkládá lžíci.
OTEC: Nemám hlad. K Pedrovi se zezadu blíží Conchita, zakryje mu oči dlaněmi. CONCHITA: Baf! PEDRO: Conchito! CONCHITA: Pedro! Kde jsi zase byl? Pořád jsem tě čekala. Že jsi byl zase s těmi archaisty? Matka a Otec sedí během hovoru Pedra s Conchitou nehybně u stolu, pouze nyní poprvé a naposled zareagují.
OTEC: Antrachisty. MATKA: Archivisty. PEDRO: Jsou to anarchisti, Conchito. A bojují za správnou věc. CONCHITA: Za správnou věc? Nerozumím tomu, Pedro, ale bojím se. Vím, kdo všechno s nimi byl a jak dopadli. Juanovi bomba utrhla ruce, Pablovi nohy a Josému dokonce...(stydlivé trhnutí hlavou). PEDRO: Neboj se, má milá, dám na sebe pozor. CONCHITA: A přece mám strach. Že až odejdeš příště, že se už nevrátíš. (Usedá na lavičku, Pedro vedle ní.) Ach Pedro, líbej mě. (Polibek.) Pedro, že už neodejdeš? PEDRO: Trhá mi to srdce na kusy, ale to ti nemohu slíbit, Conchito. CONCHITA: Co ti musím poskytnout, abych si tě připoutala? Pedro, cítíš jak mi bije srdce? Sáhni si! (Pedrova ruka na hruď, poté oba prudce vstanou) Pedro, dělej si se mnou co chceš! Svlékni mne. Oba zmizí za lavičkou,milostná hra rukou zpoza lavičky, ruka Pedro svléká ruce Conchita rukavičku; matka vstane ze židle a pátrá po Pedrovi.
MATKA: Pedro! Pedro! Vynoří se rozcuchaní Pedro a Conchita.Conchita prchá, Pedro se vrací k rodičům.
OTEC: S kým jsi tam byl? PEDRO: To byla Conchita. MATKA: Vidíš, Pedro. Taková hodná dívka, z dobré a pracovité rodiny. Můžeš být rád, že si tě vůbec všimne. Ani si to nezasloužíš. OTEC: Ty ale nikdy žádnou poctivou holku nezískáš. MATKA: Pedro, slib, že už toho necháš. Udělej to pro mě a…(Otec pln očekávaní povstane)… pro Conchitu. PEDRO (je zlomený a nerozhodný): Tak já toho tedy nechám. OTEC: Ruku na to! Pedro a otec si podávají ruce, když v tom vbíhá Conchita..
CONCHITA: Pedro, uteč, jde k vám četník! Pedro chce vyběhnout, ale četník už vchází do dveří, ruce má za zády.
ČETNÍK: Stůj! Ruce vzhůru!
OTEC: Proč by měl dávat ruce vzhůru? ČETNÍK: Protože mám pistoli! OTEC : A kde? ČETNÍK: Tady! (Namíří na Pedra pistolí, kterou měl za zády ) PEDRO: Konečně jste to pochopili? Vždyť oni nám svazují ruce! Aby nás, obyčejné rolníky, mohli ovládat a zotročovat. Přece to tak nenecháme! Přetrhněme ty okovy! Pedro, Matka a Otec se sápou na Četníka. Ten zděšeně couvá a je vyhozen ven. Hraje samba a začne veselý taneční rej.
Scéna 2. Režisér, Otec, Matka, Pedro, Conchita, Četník Scéna zůstává. Přichází Režisér. Uklidní tančící herce a dá pokyn k vypnutí hudby.
Režisér: Vážení diváci, viděli jste závěrečné jednání ze hry Svázané ruce, kterou napsal ve 30. letech 20. století přední španělský dramatik Juan Estacobar. Nyní mi však dovolte, abych vás velmi stručně zasvětil do jednoho z mnoha úskalí hereckého řemesla. Jak jste si jistě sami dobře všimli, herci se střídají nejen v hovoru, ale také v pohybových akcích, v gestikulaci. Hovor nebo akce jednoho herce jsou zpravidla provázeny gestikulací rukou. Ale co má v tuto chvíli dělat s rukama mlčící herec v pozadí? Vy, co jste někdy hráli, to dobře znáte. Kolega hovoří, vy stojíte, čekáte na svoji repliku a nevíte co s rukama. Takže kvůli jednomu herci, který zrovna mluví a může gestikulovat, všichni ostatní trpí. Jako režisér jsem se rozhodl tuto nespravedlnost napravit a hercům pomoci.(Přivolá si zmatené herce a začne jim svazovat ruce za zády) Jak sami uvidíte, bude se jednat o revoluci v oblasti tradičního činoherního divadla a domnívám se, že právě revoluční hra Juana Estacobara několik desetiletí marně čekala na toto moje novátorské pojetí. Přinejmenším už sám název hry k tomu přímo vybízel…Takže ještě jednou závěrečné jednání ze hry Svázané ruce. Režisér organizuje herce, kteří nejsou jeho nápadem nadšeni. Usazuje Matku ke stolu, ostatní odvádí z jeviště. Po chvíli vchází neochotně Pedro, postrkován Režisérem. Všichni hrají celou tuto scénu s rukama svázanýma za zády. Hrají spíše neochotně, občas se rozjedou, ale svázané ruce jim zabrání pokračovat, vyčítavé pohledy směrem k režisérovi, který na vše dohlíží.
PEDRO: Maminko! MATKA: Pedro! Kde jsi zase byl? Tři dny jsi se neukázal doma! Že ty jsi byl zase někde s těmi svými archivisty? PEDRO: Anarchisty, maminko. Tomu vy nemůžete rozumět. MATKA: Nemůžu rozumět. Já jsem pro tebe jen hloupá stará ženská. PEDRO: Ale ne. Tak stará nejste. Ale vy nemůžete pochopit, co mě žene ven. Já chci pohyb, změnu, nedokážu tady jen tak sedět jako vy, s rukama v klíně. MATKA: Copak já mohu sedět s rukama v klíně? (Ukazuje ruce za zády). To, že se starám o hospodářství je málo? A tatínek? Celý den dře na poli od rána do soumraku, aby vydělal na živobytí a to je ti taky málo? PEDRO: No právě. Celý den dřete jako mezci a nic z toho. My chceme něco změnit. My chceme změnit celý svět! MATKA: Změnit svět? Bombami? Pedro, Pedro. Nezměníte nic a sami sebe zahubíte. Víš jak dopadl Juan. Bomba mu utrhla obě ruce. Jak teď může žít, bez rukou? PEDRO: Přišel o ruce, ale nenechal se zotročit! MATKA: Pojď prosím tě ke stolu. Nalij si polévku.
PEDRO: (Marně se snaží zachytit naběračku a nalít polévku na talíř. Rezignovaně to vzdává.) Nemám hlad. Nemohu jíst. MATKA: Já ti rozumím, kolikrát taky nepozřu ani sousto...Ale podívej, přichází tatínek, teď dostaneš co proto. Pedro vstává od stolu. Přichází Otec, kterému se vůbec nechce – je postrkován klackem v ruce Režiséra.
OTEC: Pěkný kus práce jsem dnes udělal. Čtyřiadvacet brázd jsem zoral, až nahoru pod kopec. Je stále nahněten a začne motat. Volek … táhl… Enrico jel s družinou.. kolem…podívá se do brázdy…V tomhle já nehraju!… Chce odejít ale režisér výhružně zamává klackem .Tak jo. MATKA: Táto, podívej kdo k nám přišel. PEDRO: Dobrý večer, tatínku. OTEC: Tak to se podívejme. Synáček se nám vrátil. Nestydíš se aspoň trochu? PEDRO: A za co se mám stydět? OTEC: Tak ty nevíš? Že se ztratíš na tři dny s těmi svými antrachisty… MATKA: To jsou archivisti, táto. PEDRO: Anarchisti. OTEC: A oni ti vydělají na živobytí? My se tady s mámou třeme… MATKA: Dřeme! OTEC: …dřeme, abychom ti jednou předali hospodářství v pořádku a ty si někde lítáš. Pro koho to asi dělám? Podívej se na moje mozoly. (Chce ukázat dlaně, ale zjišťuje, že to nepůjde. Proto se předkloní a ukazuje ruce za zády.) MATKA: Tak chlapče, už se přeci umoudři, nech toho bláznění a vyraz ráno s tatínkem na pole. PEDRO: Ale já nemohu. Vy to nechápete. Já takhle s vámi nemohu takhle žít. Já se tu cítím, jako bych měl svázané ruce! OTEC: Tak ty s námi nemůžeš žít? Nejsme pro tebe dost dobří? Pár facek tě naučí poslušnosti! (Marně se snaží Pedra uhodit svázanýma rukama.) Tak dobře. Dáme si kohoutí zápasy. Já ti ukážu! Pedro a Otec poskakují na jedné noze a vrážejí do sebe, až Pedro nakonec upadne.
MATKA: Tak dost! Nemohu se na ty surovosti dívat. OTEC: Ničeho si neváží. Tohle hospodářství jsme zbudovali těmahle rukama. (Rozpaky z nemožnosti ukázat ruce) MATKA: Tak už se nezlob tatínku a pojď si nalít polévku. A ty Pedro, běž se raději na chvíli projít, než se tatínek uklidní. Pedro poodejde k lavičce v popředí. Otec zápasí s naběračkou podobně jako předtím Pedro. Nakonec to vzdává.
OTEC: Nemám hlad. K Pedrovi se zezadu blíží Conchita. CONCHITA: Baf! PEDRO: Conchito! CONCHITA: Pedro! Kde jsi zase byl? Pořád jsem tě čekala. Že jsi byl zase s těmi archaisty? Matka a Otec sedí během hovoru Pedra s Conchitou nehybně u stolu, pouze nyní poprvé a naposled zareagují.
OTEC: Antrachisty. MATKA: Archivisty. PEDRO: Jsou to anarchisti, Conchito. A bojují za správnou věc. CONCHITA: Za správnou věc? Nerozumím tomu, Pedro, ale bojím se. Vím, kdo všechno s nimi byl a o co všechno přišli.(stydlivé trhnutí hlavou).
PEDRO: Neboj se, má milá, dám na sebe pozor. CONCHITA: A přece mám strach. Že až odejdeš příště, že se už nevrátíš. (Usedá na lavičku, Pedro vedle ní.) Ach Pedro, líbej mě. (Polibek.) Pedro, že už neodejdeš? PEDRO: Trhá mi to srdce na kusy, ale to ti nemohu slíbit, Conchito. CONCHITA: Co ti musím poskytnout, abych si tě připoutala? Pedro, cítíš jak mi bije srdce? Sáhni si. (Odevzdaně zavře oči a čeká. Pedro by si rád sáhl, ale se svázanýma rukama to nejde. Conchita začíná být nervózní). Pedro, dělej si se mnou co chceš. Svlékni mě. PEDRO: Hned to bude, miláčku. Jsem tak rozrušený. Pedro se pokouší zoufale rozvázat ruce, ale neúspěšně. Nakonec Conchita ztrácí trpělivost a vyskočí z lavičky.
CONCHITA: Mám toho dost! Jsi zbabělec. Bojíš se vzít osud (vypne hruď) do svých rukou. Odcházím a už tě nechci vidět! PEDRO: Ale Conchito, počkej! Conchita odbíhá a Pedro se vrací k rodičům.
OTEC: S kým jsi tam byl? PEDRO: To byla Conchita. MATKA: Vidíš, Pedro. Taková hodná dívka, z dobré a pracovité rodiny. Můžeš být rád, že si tě vůbec všimne. Ani si to nezasloužíš. PEDRO: Taky že ode mě utekla. Otec, který zde měl říct svou repliku, nereaguje, tak pokračují dál. MATKA: Pedro, slib, že už toho necháš. Udělej to pro mě a…(Otec se stále tváří naštvaně)… pro Conchitu. PEDRO (je zlomený a nerozhodný): Tak já toho tedy nechám. OTEC: Ruku na to! Pedro a otec se snaží podat ruce, když v tom vbíhá Conchita.
CONCHITA: Pedro, uteč, jde k vám četník! Pedro chce vyběhnout, ale četník už vchází do dveří.
ČETNÍK: Stůj! Ruce vzhůru! OTEC: Proč by měl dávat ruce vzhůru? ČETNÍK: Protože mám pistoli! OTEC (potměšile) : A kde? ČETNÍK: Tady! (Celou dobu držel ruce za zády, nyní však namíří na Pedra pistolí ) MATKA: Jak je to možné? Podívejte se na něj. On nemá svázané ruce! PEDRO: Konečně jste to pochopili? To oni nám svázali ruce! Aby nás, obyčejné rolníky, mohli ovládat a zotročovat. Přece to tak nenecháme! Přetrhněme ty okovy! Všichni přetrhnou provazy a uvolní si ruce.Pedro, Matka a Otec se sápou na Četníka. Ten je chladnokrevně jednoho po druhém zastřelí.Conchita se nenápadně vytratí, četník však, aniž se otočí, střelí do zákulisí a ozve se výkřik Conchity. Četník v klidu foukne do hlavně a do puštěné hudby odchází – těsně před odchodem ještě zavolá do publika radostné OLÉ.
KONEC
